Gramatika. 1. Synonyma, Homonyma, Antonyma. 3. Vývoj českého pravopisu. 2. Verbální a neverbální komunikace

Gramatika

–

vázáno na určitou situaci, na určitého příjemce, na autora, vztah k tématu

–

neverbální komunikace –

samostatná nebo doprovází verbální

1. Synonyma, Homonyma, Antonyma

–

větší část informací vysíláme neverbálně → více prozrazuje, hůř se skrývá, špatně se skrývá

–

významový vztah mezi slovy

–

smluvené značky (např. dopravní, turistické, praporky)

–

Synonyma – slova stejného nebo podobného významu různé formy

–

výrazy, pohyby částí těla) → vyjádření emocí (žalost, vztek, nervozita)

–

důležité je všechno (směr pohledu, mimika, intonace, přiblížení, vzdálení, úprava zevnějšku, způsob doteku)

–

gesta – odvozená od kultury

–

–

–

krásný, pěkný

–

polovina slov v češtině má synonyma

–

rozdíly v míře, přesnosti, určení místa

–

„slova souznačná“

3. Vývoj českého pravopisu

Antonyma – slova protikladná, opačného významu –

pomalý, rychlý, nahoře, dole

–

psaná podoba českého pravopisu

–

v básnickém jazyce použití antonym → oxymoron (bílá tma)

–

jako první vpisky do latinského textu – glosy

–

primitivní

Homonyma – stejná forma (souzvučná), jiný význam a původ –

rys – šelma, výkres

–

dělení –

homografy – stejně se píší

–

homofony – stejně znějí, jinak se píší (být, bít), pravopis usnadňuje pochopení

• –

2. Verbální a neverbální komunikace –

–

–

–

verbální – mluvená či písemná

–

neverbální – posunky, kódy, smluvené značky

odchyloval se od Husova pravopisu, v něčem krok dopředu (zavedení háčků), někdy krok dozadu (zavedení ostrého s místo š, j se začalo psát jako g, jednoduché v se psalo dvojitě – vliv němčiny), Bible kralická

národní obrození •

1

zaveden Husem, užívání rozlišovacích znamének → nabodeníčko („nabodnu to na to“) krátké (nad souhláskami → místo háčku) a nabodeníčko dlouhé (nad samohláskami → čárka)

bratrský •

verbální a neverbální

končí obdobím Jana Husa, zachovaly se dodnes v polštině, zdvojení hlásek (aa = á, ss = š), Svatý Václave, vévodo české země

diakritický •

komunikace – přenos informací, proces dorozumívání, 4 složky: 1. mluvčí = komunikátor 2. text, mluvený text, sdělení = komuniké 3. příjemce, posluchač = komunikant 4. komunikací vyvolaný účinek –

spřežkový •

–

hlásky navíc v češtině si každý zapisoval, jak chtěl → čtenář mohl hlásku identifikovat různě

kombinace pravopisu bratrského a diakritického → zavedení analogie do pravopisu – otázka měkkého a tvrdého i/y podle vzorů,

6. Tvoření slov v češtině

měkké a tvrdé souhlásky

4. Zvuková stránka české věty

–

–

–

věta tvoří celek po stránce obsahové (myšlenka), gramatické a zvukové

–

3 hlediska 1. větný přízvuk – na významovém jádru věty (co je nejdůležitější) 2. větná melodie – u většiny vět je melodie klesavá (oznamovací, přací, zvolací), otázky (zjišťovací – stoupavá, doplňovací - klesavá) 3. frázování = členění na větné úseky (kóla), pokud je věta složitější, dělají se pauzy i mezi jednotlivými úseky, pauzy nejsou nahodilé (podle významu)

–

tempo řeči, barva hlasu → změna významu (ironie)

–

–

–

5. Slovníky a slovní zásoba –

slovníky = shrnutí slovní zásoby –

běžný slovník nezachycuje veškerou slovní zásobu, kdyby ano, nazýval by se tesaurus

–

lexikologie = nauka o slovní zásobě

–

slovní zásoba

–

odvozování přidávání předpon a přípon ke slovnímu základu

skládání –

spojování dvou slov nebo dvou slovních základů

–

složeniny vlastní (ze dvou slovních základů, zeměpis) a nevlastní (dvě slova → mohu je rozdělit, okamžik)

zkracování –

zkratky (ODS, nedají se skloňovat, vznikají z prvních písmen)

–

zkratková slova (Čedok, Zetor, skloňuje se, vznik z prvních slabik)

další obohacení slovní zásoby –

sousloví – ustálené spojení slov s jedním významem (Střední průmyslová škola strojnická, Poslanecká sněmovna)

–

přejímaní – z cizích jazyků (hardware, software)

–

kalkování – přesný překlad cizích slov (vzducholoď)

–

změna slovního významu – přejaté z jiné vrstvy jazyka (veselka), z jazyka starého a získává nový význam (pionýr)

7. Systém slovesných tvarů

–

neustále se obměňuje

–

několik set tisíc slov, používá se jen několik desítek tisíc

–

aktivní versus pasivní (pouze rozumíme, 7x větší)

–

ohebný slovní druh → časuje se

–

vedle jednotlivých slov sem patří i slovní spojení (fráze, rčení...)

–

6 slovních kategorií (osoba, číslo, čas, způsob, rod, vid) + třída, vzor

–

slovesný tvar určitý a neurčitý – (ne)dají se určit všechny slovesné tvary, neurčité jsou infinitiv, přechodník, příčestí

–

přechodník – neurčím způsob → proto neurčitý

–

slovníky –

řazení abecedně, věcně či retrográrně (zpětně)

–

naučné – věcně poučení, encyklopedie (Ottův naučný slovník)

–

jazykové – poučení z oblasti jazyka, překladové či výkladové

–

pojmové – řazeny dle věcných okruhů, vzorem Orbis Pictus

–

speciální – etymologické (původ a vývoj slov), frezeologické, nářeční, historické (např. Staročeský slovník)

slovesa – slova vyjadřující nějakou činnost, děj, stav

–

přítomný – 3. osoba přítomného času + o, ouc, ouce, e, íc, íce –

– –

2

rod mužský, ženský a množné číslo

minulý – příčestí minulé bez l + v, vši, vše, -, ši, še

příčestí

–

–

minulé – např. bral → používám ve všech osobách

–

trpné – např. brán → používám ve více časech

–

–

–

jednoduchý – indikativ prezenta, imperativ, infinitiv, příčestí...

–

složený – více slov – budoucí čas, minulý čas, trpný rod...

fonetika – nauka o zvukové stavbě jazyka –

jak se tvoří hlásky

–

jak se podílejí jednotlivé orgány na tvorbě zvuku

–

souvisí s biologií

ortoepie – pravidla správné výslovnosti

–

přízvuk –

–

–

konec slova je vždycky neznělý („sud“ → „sut“)

–

dvě stejné sousední souhlásky splývají, pokud to nevadí významu („racci“ → „racci“)

–

skupiny ds a ts splývají v c („lidstvo“ → „lictvo“)

–

písmeno j se ve slovese být v přítomném čase vynechává („jsem“ → „sem“)

–

u slov s předložkou vlastní se přízvuk přesouvá na ni

–

→ čte se dohromady se slovem („na poli“)

–

nevlastní předložky (mimo, kromě...) nemají přízvuk

–

nedodržuje se délka samohlásek („řikat“, „pívo“...)

–

změna souhlásek, vypouštění souhlásek („přídu“)

význam slova –

hlavní – na první slabice –

chyby ve výslovnosti

slovní (věcný, lexikální) – najdeme ve slovníku, co to slovo znamená –

–

vedlejší přízvuk – na 3., 5., 7... slabice

–

připojují se k předchozímu slovu

slovo se skládá s hlásek

citoslovce, příslovce

gramatický – vztah mezi slovy a větami –

příklonky – krátká slova bez přízvuku (bych, jsem, mě, tě...) –

–

spodoba znělosti – ve slově se setká skupina souhlásek → vyslovují se všechny zněle či všechny nezněle podle poslední souhlásky („vztyčit“ → „fstyčit“ → t je neznělé, „sbírat“ → „zbírat“ → b je znělé)

9. Význam slova a změna slovního významu

věda, která zkoumá fonémy (zvuková jednotka, která je schopná rozlišit význam slova)

–

–

–

fonologie – součást jazykovědy (lingvistiky) –

–

tvar jednoduchý a složený

8. Zvuková stránka slova, chyby výslovnosti –

spisovná výslovnost

slova, co mají pouze gramatický význam (spojky, předložky, částice)

lexikálně-gramatická slova –

kromě významu vyjadřuji i mluvnické kategorie

–

podstatná jména, přídavná jména, zájmena, některé číslovky, slovesa

–

samohlásky – tóny, dají se zpívat

–

slova jednoznačná – mají jen jeden význam = termíny

–

souhlásky – šumy

–

slova vícevýznamová – i významy odvozené

–

znělé x neznělé, podle toho, zda rozkmitají hlásivky

–

na základě vnější podobnosti → metafora (zuby...)

–

většinou dvojice souhlásek (d-t, s-z...)

–

na základě vnitřní podobnosti → metonymie (hruška...)

3

10. Obohacování slovní zásoby

–

jazyk – slova i citově zabarvená, obrazná vyjádření

–

odvozování, skládání, zkracování, přenášení významu, přejímání z cizích jazyků, sousloví

–

řečnická otázka

–

společenské chování, oblečení – nepoužívat zbytečná gesta

–

odvozování – nejčastěji užívané, základové slovo + přípony a předpony

–

–

–

přechylování -ka, -ice- yně

–

přípony – tel, dlo, č, ka, čka, ák, an, árna, írno, iště (Pražák, Pražan, kovárna, hřiště)

12. Souvětí souřadné a podřadné

skládání –

spřežky – dvě samostatná slova - „okamžik“ → můžu rozdělit

–

vlastní složenina - „zeměpis“ → nemohu rozdělit

–

souvětí souřadné – alespoň dvě hlavní věty

–

souvětí podřadné – pouze jedna hlavní věta

–

poměry mezi souřadnými větami (vztah souřadnosti) –

–

zkratky –

zkratky – počáteční písmena, nedá se skloňovat – ODS

–

zkratková slova – první slabiky, skloňuje se – Čedok

věty vedlejší závisí na větách řídících jako větný člen (vztah závislosti) –

–

11. Řečnický styl

slučovací, stupňovací, odporovací, vylučovací, důsledkový, příčinný podmětná, přísudková, přívlastková, předmětná, příslovečná, doplňková

spojovací výrazy –

vztažná zájmena – kdo, co, jaký, který, jenž, jež

–

vztažné příslovce – kdo, kam, co, jak klasické spojky

–

vydělil se z publicistického stylu, proniká do všech funkčních stylů

–

–

oblast mluveného projevu

–

realizuje se spisovnou češtinou

–

snaha zapůsobit i emočně

13. Druhy přívlastků a polovětné konstrukce

–

argumentace, mimika, gesta, tón řeči, zvukové prostředky

–

důležitá slovní zásoba, kompozice řeči

–

většinou přídavné či podstatné jméno, zájmeno

–

projev (oficiální hodnotící úvaha)

–

může být vyjádřen větou přívlastkovou

–

proslov (menší rozsah, jednodušší kompozice, méně oficiální)

–

závislost

–

přednáška (naučný obsah, výkladové a úvahové postupy)

–

shoda (pk shodný)

–

jazyk i kompozici přizpůsobit posluchačům, navazovat kontakt

–

řízenost (pk neshodný) – řídící člen určuje pád závislého členu

–

struktura textu

–

přimykání – volné napojení - „miska s vodou“

–

úvod – musí mít oslovení, vytyčení tématu, rozvržení řeči

–

stať – rozvedení myšlenek z úvodu, odůvodnění pravdivosti

–

závěr – shrnutí tématu, ukázat na potřebnost a přínosnost tématu

–

přívlastky – rozvíjí podstatné jméno

–

přívlastek –

shodný – shoduje se v pádě, rodě, číslu –

4

přístavek – „Tyl, rodák kutnohorský, se má dobře“

–

neshodný – často v druhém pádě –

nominativ jmenovací – typ neshodného přívlastku –

–

–

–

–

–

disciplíny

vyjádřený podstatným jménem – Hotel Praha

–

postupně rozvíjející – zužování významu, bez čárky

–

několika násobný – rovnocenné přívlastky, mohu mezi ně vložit a

–

fonologie – nauka o systému fonémů (nejmenší zvuková jednotka)

–

fonetika – rozmezí fyziky a biologie – tvoření hlásek v hlasivkách

–

gramatika (mluvnice) – mluvnická stavba jazyka

přívlastek –

volný – dodatečně přidán do věty, čárka se píše

–

těsný – nelze ho z věty vypustit, čárka se nepíše „lidé postižení revmatismem se mají vyvarovat různých věcí“

polovětné konstrukce

–

morfematika – stavba slova (kořen, předpona, přípona)

–

tvarosloví – skloňování, časování, stupňování

–

skladba – skladba vět a souvětí

–

lexikologie – nauka o slovní zásobě, význam slov, vztahy mezi nimi

–

slovotvorba – o tvoření slov

–

stylistika – nauka o slohu, výběr, užití jazykových prostředků

–

dialektologie – nauka o nářečích

–

neobsahuje sloveso, obsahuje samostatnou myšlenku jako věta

–

oddělujeme čárkami

–

vazba přechodníková – „Voralka, stojíc u chléva, koukala do zdi“

–

srovnávací – srovnávání více jazyků

–

infinitivní vazba – „Mít čas, přijel by za vámi“

–

historická – zabývá se vývojem jazyka

–

volný přívlastek – „Tyl, tulák kutnohorský, spí pod mostem“

–

synchronní – jazyk určitého období

–

–

14. Rozvrstvení slovní zásoby –

bohemistika – jazykověda o českém jazyce

přívlastek

– –

–

jazykověda

vývoj –

14. století Klaretův slovník, za Karla IV.

spisovná

–

Mistr Jan Hus – diakritický pravopis

–

knižní

–

humanistické období – Jan Blahoslav – Gramatika česká

–

hovorová

–

J. A. Komenský – Tezaurus, ale shořel mu, dále Brána jazyků otevřená

nespisovná

–

Daniel Adam z Veleslavína – čtyřjazyčný slovník

–

obecná (interdialekt)

–

Dobrovský – Zevrubná mluvnice jazyka českého (napsaná německy)

–

nářečí (dialekt)

–

Jungman – Česko-německý slovník

–

slang (v rámci profese)

–

–

argot (deklasovaná vrstva)

Jan Gebauer – 19. století – Historická mluvnice jazyka českého, Pravidla pravopisu

–

Pražská lingvistická škola – v čele profesor UK Mathesius, po roce 1918

15. Jazykověda, její disciplíny a vývoj

–

Havránek a Jedlička – Stručná mluvnice česká

–

Vladimír Šmilauer – Nauka o českém jazyce

lingvistika, věda o jazyce a jeho užívání

–

Marie Čechová, Vladimír Styblík, Ondřej Hausenblas – současní autoři

5

učebnic

– –

16. Slova přejatá –

přejímání slov = jeden ze způsobů rozšiřování slovní zásoby

–

kalky – doslovné překlady (Wasserfall = vodopád)

–

jazyky –

–

z latiny – oblast školství, z latiny a řečtiny – oblast náboženství –

škola, tabule, kantor, kostel, biskup, mše – z latiny

–

anděl – řečtina

–

dnes především z angličtiny – hudba, počítače, technika

–

z italštiny – hudební názvosloví

–

z ruštiny – přejímali především obrozenci

–

–

snaha doplnit českou slovní zásobu ze slovanských jazyků

–

vzduch, lyže, jezero

– –

–

liší se v případě, kdy čeština nemá potřebnou hlásku

–

kvantita – délka slov píší se krátce, vyslovují dlouze – literatura, kultura

–

v češtině dlouhé, ač v originále krátké – prérie, tréma

–

obojí možné – milión/milion

po tvrdých souhláskách píšeme tvrdé y –

–

x → „ks“ (paradox) či „gz“ (existence)

–

génius, humanismus – s se vypouští v dalších pádech

–

téma bez tématu – rozšíření kmene o skupinu at

–

zavedení vzoru idea – podle ženy a růže (ideami i idejemi) Andrea, Odyssea

některá se vůbec neskloňují – filé, kupé

3 základní slohové postupy – vyprávěcí, úvahový a popisný – podle jejich zastoupení v textu vzniká slohový útvar

−

Slohové postupy 1. Vyprávěcí – vystižení události ve sledu dějových složek 2. Popisný – popis určité věci, souvislosti 3. Úvahový – srovnávání souvislostí, vysvětlování příčin, vyvozování logických závěrů, hodnocení

−

Slohové útvary 1. Popis – předmětu, osoby (charakteristika), umělecký (líčení), pracovního postupu (návody, kuchařky...) 2. Úvaha 3. Odborný článek → v mluvené formě přednáška 4. Výklad (interpretace cizích názorů), pojednání (i vlastní názor) 5. Vyprávění 6. Esej – kombinace výkladu a úvahy 7. Fejeton 8. Reportáž

také čeština obohatila cizí jazyky – Josef Čapek – robot

–

–

−

pyžamo – perština → angličtina → čeština

výslovnost přejatých slov –

tendence skloňovat jako běžná česká slova

17. Slohové útvary a postupy

některé zprostředkovaně –

–

–

některá zdomácněla v hovorové složce jazyka („vercajk“)

realismus/realizmus, komunismus/komunizmus, gymnázium, kurz, fyzika, univerzita, prezident, rezerva

skloňování přejatých slov

–

z němčiny – dnes už spisovná – knedlík, muset –

s se nahrazuje z, povolené obojí, či jen z –

–

diktát, diktátor, lokomotiva

elektrika, kino, kilogram, matrika, tričko

di, ti, ni vyslovujeme tvrdě

6

−

přidávám různé prvky – jazykové prvky, u žurnalistiky

–

18. Odborný styl −

jazyková stránka – přesnost a jednoznačnost, použití termínů

−

syntax – větná stavba je sevřená a hutnější než v textech neodborných – jmenné konstrukce – složitá podřadná souvětí – časté vsuvky – pasivní konstrukce – spojovací výrazy

−

−

−

obecná čeština, hanácký, slezský

–

nářeční znaky přibývají směrem od centra (Prahy) k hranicím

–

nářečí –

česká – chodské – „tatínkovo bratr“ → vždy střední rod –

–

středomoravská/hanácká – „stréček Křópal“

–

východomoravská/moravskoslovenská – „múka“, „vrrršek“

–

slezská/lašská –

–

krkonošské – „prauda“, „kreu“ → v se mění na konci slabiky na u

zkracování samohlásek, přízvuk na předposlední slabice

ukázková věta –

„Dej mouku ze mlýna na vozík“ – spisovaná čeština

stavba odborného textu – členění textu na odstavce, popřípadě oddíly – grafické zpřehlednění – použití závorek, číslování, poznámek

–

„Dej mouku ze mlejna na vozej“ – obecná čeština

–

„Dé móku ze ména na vozék“ – hanácké nářečí

–

„Daj múku ze mlýna na vozík“ – východomoravské nářečí

slohové postupy – postup výkladový – postup popisný – postup úvahový

–

„Daj muku ze mlyna na vozik“ – slezské nářečí

–

Čáslavsko – žádné nářečí, interdialekt – obecná čeština –

„mladej“, „vokno“

20. Interpunkce ve větě jednoduché

slohové útvary – článek, studie – učebnice, encyklopedie, příručka, slovník

–

19. Vznik a vývoj nářečí

Čárkou se odděluje... –

několikanásobný větný člen, pokud tam není spojka a, i, ani, nebo

–

přístavek – „Michala Býčková, studentka oktávy...“

–

volný přívlastek – „Zahrada, obehnaná zdí, byla velmi rozlehlá“

–

vsuvky – „Bylo to, domnívám se, loni v létě“, „Na některé pohmožděniny, například podvrtnutí a vymknutí, působí dobře masáže“

–

územní diferenciace jazyka

–

v minulosti návaznost na feudální rozdělení, omezený pohyb obyvatelstva

–

zrušení nevolnictví → přesun lidí do měst → asimilace

–

nejdéle se udržela na venkově, hlavně Morava

–

oslovení – „Teď to, Karle, záleží jen na tobě...“

–

postupné stírání, vznik interdialektů

–

samostatný větný člen – „Hory, ty mám ráda“, „Je to hezký chlapec, ten Pigo“

–

citoslovce – „Ach, tady je krásně“, „Au, to bolí“

–

přetrvávají znaky společné pro většinu, znaky malých nářečí se stírají

7

–

přechodníková vazba - „Nejjemnější stroje, podléhajíce atmosférickým vlivům, musí být před nimi chráněny“

–

infinitivní vazby - „Nemít k snídaní ovesnou kaši, určitě bych to do oběda nevydržel“

má i přesvědčovací a agitační funkci

–

spojeno s rozvojem sdělovacích prostředků ve 20. století → velká moc

–

novinářský styl – kompozice –

–

–

důležitá je logická výstavba textu → „obrácená pyramida“ –

přímá řeč, dialog, slovní hříčka, utajování klíčového slova...

–

na závěr musí být pointa, důvod, proč jsme to psali

22. Umělecký styl, vypravování

21. Publicistický styl –

–

umělecký styl – jeden z čtyř funkčních stylů –

v posluchači má vyvolat estetický dojem, účinek

–

působí na adresátovy emoce, smysly; rozum je až druhořadý

–

speciální jazykové a kompoziční postupy, které tento účinek vyvolávají

–

další funkce – formuje fantazii, schopnost myšlení, vzdělávací funkce, funkce výchovná, společenská (formování společnosti), relaxační, zábavná

na začátku nejdůležitější informace, pak se rozšiřují a doplňují

–

pohled z různých úhlů, může obsahovat provokaci

–

sdělení není přímočaré → musíme ho objevovat

–

zpravodajství – dokumenty, rozhovory, pozorování – hlavně informace

–

literární druhy – lyrika, epika, drama

různé útvary –

komentáře – umožňují vyjádřit názor

–

úvodník – obvykle na přední straně

epika – díla založená na ději –

kompozice děje –

in medias res (do centra věci, od nejdůležitějšího), chronologická, retrospektivní

sloupek – vtipná vytříbená úvaha na aktuální téma

–

rámcový postup – například Dekameron

–

obvykle v jednom sloupci, často kurzívou

–

paralelní postup – více dějových linií (Kohout)

–

Čapek ve 20. a 30. letech

– –

–

článek zabývající se důležitou aktuální otázkou, názor redakce

–

článek – delší útvar, obsahuje jak zpravodajství, tak komentář

–

reportáž – přímý přenos prostředí, živé líčení

–

–

lyrika – neobsahuje děj

–

drama – předvádění na jevišti, forma monologu či dialogu

jazykové prostředky

–

na základě přímého svědectví, očitý účastník, i osobní názory

–

hlásková instrumentace textu → zní jak hudba

–

filmová, televizní, rozhlasová, novinářská

–

použití trópů

–

na rozhraní umělecké a publicistické literatury

–

použití figur – anafora, epifora – pořádek slov

–

využívá popisného i vyprávěcího postupu, blízko líčení

–

rytmus (jamb, daktyl) – příznačné pro poezii

–

rým (obkročný, střídavý...) → zvuková shoda na konci verše

–

interview

–

fejeton – odlehčený způsob, drobné zajímavé originální téma –

– –

chytlavý začátek – otázka, krátké představení tématu

vypravování – slohový útvar ale i postup –

8

útvary – umělecký popis, vypravování... musí obsahovat konflikt, zápletku, nakonec rozuzlení

–

využívá různých postupů – vypravovací, popisný, úvahový

–

vyprávím obvykle chronologicky, retrospektivně, rámcově...

−

prostý – usiluje o co největší názornost

–

může být více dějových linií, to ale zpomaluje dynamiku

−

odborný – co největší přesnost

–

důležitá je přímá řeč

–

vypravování musí mít spád

− umělecký – užití obrazných pojmenování, uměleckých prostředků druhy popisu

–

obsahuje charakteristiku, přímou i nepřímou

–

23. Životopis –

spisovná čeština

–

klasický

–

strukturovaný – psaný heslovitě, srozumitelnější a přehlednější –

−

nutnou součástí je vlastnoruční podpis a datum

–

kontakty, doporučení

charakteristika – popisný slohový útvar, který zachycuje povahové vlastnosti člověka, případně zvířete. Všímá si jeho vztahu k lidem, zájmů a schopností, vztahu k povinnostem nebo například práci. – zachycuje vnější i vnitřní znaky (rozdíl oproti popisu)

–

−

statický – např. popis předmětu

−

dynamický – popis děje, př popis pracovního postupu

−

popis od celku k částem

−

od nejdůležitějších částí k méně důležitým

−

od nejzajímavějších k méně zajímavým

25. Větné členy a jejich vztahy

24. Charakteristika, popis

−

−

kompozice popisu a charakteristiky – má působit uceleně a přehledně

snadněji se zpracovává a vyhodnocuje

–

−

druhy popisu

–

–

instrukce: vyjmenovat + čím je vyjádřen + vztahy

–

přísudek – slovesný, jmenný („Pes přítel člověk“), jmenný se sponou

–

doplněk – závislost na jméně a závislost na slovese –

–

přímá – výčet vlastností – malý, velký, přátelský

− nepřímá – ukázání dané vlastnosti na určité situaci, příběh kompozice

„Dítě běhalo bos“, „Dělám to rád“, „Vypadal jako učitel“

vztahy mezi větnými členy –

shoda – podmět + přísudek, přívlastek shodný

–

řízenost – předmět (sloveso vyžaduje určitý pád), přívlastek

–

přimykání – přívlastek neshodný, příslovečné určení

–

koordinace – několikanásobné větné členy

–

apozice – přístavek

−

stáří, celkový zevnějšek

−

rysy povahy

–

subordinace (podřízenost) – shoda, řízenost, přimykání

−

zájmy, vztah k lidem

–

predikace (přisuzování) – vztah přísudku a podmětu → rovnocenné

–

koordinace – několikanásobné větné členy

–

popis – cílem je podat celkový obraz daného předmětu nebo jevu, vystihnout části, popřípadě jejich vzájemné vztahy

9

vztahy trochu jinak

26. Obrazné pojmenování, trópy –

–

trópy = básnické prostředky –

metafora – obrazné pojmenování na základě vnější podobnosti

–

metonymie – na základě vnitřní podobnosti („město spí“)

–

hyperboly – zveličení

–

eufemismus – zjemňování

–

synekdocha – zaměňování části za celek („oko nevidělo“)

–

personifikace – „mech šeptal“, zosobnění, typické Máchu

–

oxymórony – protiklady („bílá tma“)

–

–

ustálené termíny, obraty, formulace

–

pracovní, úřední, obchodní styl

–

součástí je i administrativní styl

publicistický styl – získávací a agitační funkce –

i nespisovné a slangové výrazy

–

z publicistického vzniklo řečnictví

umělecký styl – zahrnuje prvky všech předcházejících stylů

29. Administrativní styl a jeho útvary –

vydělil se z odborného stylu

27. Věty jednočlenné a dvoučlenné

–

setkáváme se s ním na každém kroku, důležitá přesnost, konkrétnost vyjádření → velice praktická záležitost

jednočlenná – nemá základní skladební dvojici, obsahuje pouze přísudek

–

neznalost může přivést do obtíží

–

cílem je výměna informací, které se týkají správy a řízení státu (oblast hospodářská, politická i správní)

–

funkce

–

počasí – sněží, prší

–

pocity – bolí mě, je mi

–

dvoučlenná – má podmět, ale nemusí být vyjádřený

–

větný ekvivalent – neobsahuje přísudek, není věta –

„Au“, „Drogerie“ –

28. Funkční styly a jejich odlišnosti –

Prostěsdělovací, odborný, publicistický, umělecký

–

prostěsdělovací styl

–

–

–

zprávy, oznámení, jednoduché popisy, běžná komunikace

–

jednodušší větná stavba a kompozice, důraz na obsah a informaci

odborný styl – projednávání odborných otázek

–

řídící – předpisy, znění zákonů, znění vyhlášek

–

zpravovací – podávání informací, týkají se veřejné správy

znaky –

objektivita – informace musí být nezávislé na osobě pisatele (pisatelem je obvykle právnická osoba – státní orgán, úřad...), individualita pisatele v pozadí

–

standardizace – tabulky, grafy, jednotná forma → znovu použitelné, snadno zpracovatelné

–

spisovný jazyk

–

grafická přehlednost

–

srozumitelnost

–

vyšší nároky na jazykové prostředky – termíny

–

propracovaná větná stavba

–

slohové postupy – informační, popisný, výkladový

–

laikovi špatně srozumitelné

–

útvary

–

praktický odborný styl – určený pro veřejnost

–

10

úřední či obchodní – objednávky, rozsudky

–

normativní – přesně daná forma, smlouvy, závěť, policejní protokol, strukturovaný životopis

–

psané (smlouvy) či mluvené (pohovor s uchazečem o zaměstnání, porada, ústní hlášení)

– –

větné (úřední dopis) či heslovité (poštovní tiskopisy)

–

jazykové prostředky –

termíny (dlužná částka, pojistná událost..) → jednoznačnost

–

zkratky – obecně zavedené zkratky (s. r. o., a. s., zamini)

–

značky (IČO (identifikační číslo organizace)...)

–

morfologie

–

–

–

–

vysoká frekvence substantiv, trpného rodu

–

užití knižních tvarů

–

autorský plurál, vykání („vyzýváme Vás, abyste se dostavili)

syntaxe → jednoznačná, pochopitelná, zavedená –

užití šablon – větných vzorců („Na základě našeho předběžného jednání...“) → v běžném jazyce škrobené

–

často se užívají přístavky, heslovitá vyjádření

v úředním dokumentu vždy datum platnosti

30. Jazyková kultura, norma, kodifikace –

–

jazyková kultura = úroveň jazykového vyjadřování, správnost, vytříbenost –

součást kultury obecně, souvisí se společenský chováním

–

dvě roviny chápání 1. „sama o sobě“ - týká se odborníků, bohemistů, souhrn všech možností, které jsou povoleny 2. „řeči“ - individuální rovina, konkrétní dorozumívání

norma spisovného jazyka –

soubor objektivně existujících zákonitostí jazyka, závazně uplatňovaných uživateli

–

norma se vyvíjí → mění se, odpovídá době

11

kodifikace – uzákonění normy v určitých příručkách –

poslední uzákonění 1993 → Pravidla českého pravopisu, Slovník spisovného jazyka českého, Slovník synonym, Stručná mluvnice česká

–

časopis Naše řeč – nové trendy jazyka

norma se vyvíjí rychleji, kodifikace zaostává