GRAFOON Planeta pěti Sluncí Iva Krocová
© Iva Krocová, 2016 Obálka © Radim Polášek, 2016 Vydal Mgr. Radim Polášek, Ph.D., Vydavatelství En Face Zámecká 4, Ostrava 1, 702 00 www.enface.cz Ostrava, 2016 1. vydání
ISBN 978-80-87264-67-6 (ePub) ISBN 978-80-87264-68-3 (mobi) ISBN 978-80-87264-69-0 (PDF)
Věnování a poděkování: Ráda bych tuto knihu věnovala mému manželovi Slávku Plíštilovi a mé mamince Libuši Krocové, kteří mi důvěřovali a podporovali mě ve psaní. Dále bych ráda poděkovala mému synovi Michalu Mildorfovi a panu Petru Jonášovi z firmy Komplet služby s.r.o., díky jejichž finančnímu přispění mohu tuto knihu vydat a tím zpříjemnit chvilky Vašeho života. A v neposlední řadě děkuji panu Mgr. Radimu Poláškovi, Ph.D., z vydavatelství En Face, za trpělivost a důvěru.
I. Vesmírná loď Forrset 18 prolétla exosférou a přistála na meziplanetární stanici. Nutná zastávka pro doplnění pohonných hmot, než posádka definitivně opustí Zemi a vyrazí ke Karskému souhvězdí. Přečerpání paliva většinou zabralo jen několik minut. Karské souhvězdí bylo velice oblíbenou obchodní trasou a obvykle rutinní záležitostí. Ovšem teď byla situace naprosto odlišná. Před několika dny zachytili na orbitálním satelitu tísňové volání a zprávu okamžitě předali na Zemi. Limfa, jedna z planet v souhvězdí Kara, vysílala nouzový signál. V posledním týdnu se řada lodí z téhle oblasti nevrátila. Během několika hodin zasedla Rada bezpečnosti Země, aby sestavila tým určený k prozkoumání situace na této vzdálené Karské planetě. Vybraná skupinu astronautů zahájila přípravy k odletu. Pod vedením kapitána Schklana, padesátiletého, malého, hubeného človíčka, velmi razantního a nekompromisního, probíhaly přípravy bez nejmenších problémů. Cílová planeta Limfa, jedna z menších obydlených planet v souhvězdí Kara, se nacházela 105 světelných let od Země. Kdysi pro člověka nepřekonatelná vzdálenost dnes neznamenala velkou překážku. Vyspělá technologie umožňovala posádce hibernační spánek po celou dobu letu. Automatický android měl za úkol probudit astronauty až v těsné blízkosti
cíle. Start z meziplanetární stanice byl určen na sedmou hodinu ráno, 12. července 2211. *** Do kokpitu vstoupil vysoký, statný muž. Miloval tohle místo a pocit absolutní moci nad celým strojem. Třicetiletý pilot Petr Novský byl Radou vybraný díky svému speciálnímu výcviku na meziplanetárních cestovních lodích. Forrset 18 patřila mezi jednu z nich. Jeho husté, černé vlasy, nepoddajně se kroutící kolem ostře řezané tváře, nejevily známku vojenského sestřihu. Možná i tím dával svým nadřízeným důvod k nespokojenosti. Kapitánu Schklanovi připadal mladý a přehnaně sebevědomý. Ovšem na jeho výhrady k tomuto muži nikdo nebral zřetel. Nedostatek času mu zabránil prověřit Novského osobně a kapitán neměl ve zvyku důvěřovat cizímu doporučení. Proto byl pilot od začátku pod neustálým dohledem a Schklan každý jeho krok pečlivě sledoval. „Palivo dočerpáno?“ Novský přikývl: „Ano, pane!“ „Vše v pořádku?“ Schklanův hlas zazněl těsně za jeho zády. Pilot se ani nepohnul, jen zlostně odsekl: „Jistě, pane! Nepotřebuju vodit za ručičku, pane!“ Kapitán přimhouřil oči.
Novský však pokračoval: „Pane?! Od začátku jste proti téhle misi, a taky proti mně. Musím vás požádat, abyste se mi do řízení nepletl!“ Bylo to nesmyslné a drzé, ale Novský neustále myslel na poslední zasedání Rady bezpečnosti Země, kdy Schklan nesouhlasil s výpravou na Limfu a rezolutně odmítal svěřit start právě jemu. Jenže kapitán měl smůlu! Proti rozhodnutí Rady nebylo možné odvolání. Schklan takticky přehlédl nevhodné chování svého podřízeného: „Dávám souhlas ke startu. A koukejte být v klidu!“ Novský věděl, že musí mít své emoce plně pod kontrolou a proto se soustředil jen na obrazovky před sebou. Propnul prsty a zhluboka se nadechl. Zadal data potřebná k navigaci. Souhvězdí Kara, planeta Limfa… Tři, dva, jedna – START – androidův monotónní hlas odpočítával a Petr zcela automaticky mačkal barevná tlačítka na ovládacím panelu. Vesmírná loď Forrset 18 se poslušně oddělila od rodné stanice a nabrala zadaný kurz. *** Po startu ulehla posádka do speciálních kontejnerů, vybavených pro dlouhé lety. Novský musel ještě spustit autopilota, zajistit řídící kabinu a potom co nejrychleji vyrazit k hibernační kajutě. Kyslík v lodi byl postupně nahrazován
speciálními plyny, které po dobu letu Forrset 18 plně konzervovaly a chránily. Pro člověka stěží dýchatelná atmosféra. Pilot měl na celou akci jen pár minut. Postupoval precizně nacvičenými úspornými pohyby. Náhle se mu zatmělo před očima. …Něco nebylo v pořádku!... Náhlá malátnost a únava, neklamný příznak blížícího se hibernačního spánku, přišla mnohem dříve, než bylo plánováno. Velmi nejistým krokem došel ke svému kontejneru. …Konečně!… Stačilo natáhnout ruku. Paže však odmítla poslušnost a Novský se bezvládně zhroutil k zemi. Cítil, jak ztrácí vědomí. Vesmírná loď minula důvěrně známá souhvězdí a zamířila ke vzdálené galaxii. Kdyby hrozilo střetnutí s neplánovaným, volně se pohybujícím tělesem, autopilot by přesně reagoval na zadaná data v počítači a loď včas vychýlil z nebezpečného směru. Dálkové lety tohoto typu probíhaly až dosud zcela bez problémů. Nekonečnost vesmíru obklopila Forrset 18. *** Bílé záblesky vysílané mozkovou kůrou, zrychlený dech a studený pot stékající po spáncích. Profesor Jan Kullan se
prudce posadil. Pětatřicetiletý zkušený astronaut, štíhlý, spíše šlachovitý, mnoha ženami považovaný za velice přitažlivého, byl vyslán na výpravu jako geofyzik. S námahou otevřel kontejner a pokoušel se vylézt. Jeho nohy však odmítly poslušnost. Rozhlédl se kolem sebe. Všechny kóje byly dosud uzavřené. Nikdo jiný nebyl vzhůru? Znovu se pokusil vstát a bolest mu projela celým tělem. Nešlo to. Horečnatě přemýšlel. Za každou cenu se musel dostat do řídící kabiny a zapnout klimatizaci. Pomalu se sunul kupředu. Vzduch v chodbě byl chladný a řezal jej v plicích. Stále nechápal co se děje. …K sakru!… Najednou zpozorněl. Zaslechl slabý šramot přímo před sebou. Skoro nedýchal. Posunul své bolavé tělo o několik metrů. V přítmí vedlejší chodby spatřil krčící se postavu. „Petře? Co tady děláš?“ „Já nevím! Nemám nejmenší tušení! Šíleně mě bolí nohy. Pokouším se je rozhýbat,“ zasýpal Novský. Kullan poklepal na svoje stehno: „Taky mám problém. Viděl jsi ještě někoho? Je to divný! To jsme se probudili jen mi dva? Musíme co nejrychleji vyřadit autopilota!“ „OK, tak jdeme do toho…“ „Fakt vtipné!!“ zašklebil se Kullan. Dolezli ke kokpitu a Novský zadal bezpečnostní kód. Dveře se neslyšně otevřely. S vypětím všech sil spustil kli-
matizaci. Ještě stačil zaregistrovat Kullanův prázdný pohled, než jej pohltila nekonečná tma. Blikající červená kontrolka na panelu upozorňovala, že řízení stále ovládá autopilot. *** Mladá žena ztěžka polkla. Cítila, jak se jí lepí jazyk na patro. Palčivé sucho v krku ji definitivně probralo. Otevřela kóji a protáhla ztuhlé tělo. Kateřina Urbanová. Osmadvacetiletá lékařka, drobná a velmi štíhlá, někomu mohla připadat až hubená. Jemné, světlé vlasy, splývající podél jejího obličeje, měla zastřižené na krátko. Skromná, ale cílevědomá. Doporučena Radou pro svoje dlouholeté zkušenosti v oboru výzkumu nových léčebných preparátů a úspěšnou léčbu mimozemských bytostí. Okamžitě začala kontrolovat stav ostatních. Všichni se zdáli být v naprostém pořádku. Kromě dvou – profesor Kullan a pilot Novský chyběli. „Nemohli se vypařit!“ kapitánův hlas zněl dost rozmrzele: „Budou v kokpitu.“ Vyrazil do chodby a ostatní jej následovali. Kokpit našli otevřený. Profesor i pilot leželi na podlaze a nejevili známky života. Posádka rychle uvolnila místo doktorce, aby mohla zjistit, co se tu vlastně stalo.
Kateřina nechala oba muže okamžitě převézt na ambulanci a zajistila jejich základní životní funkce: „Tomu nerozumím. Proč zůstali mimo kóje?“ „Mohu…,“ ozval se za ní tichý hlas. Profesor Karel Pleták. Devětačtyřicet let, obor přírodověda. Nenápadný, prošedivělý muž se začínající pleší. Radou vybrán pro svoji znalost mimozemských hornin a živočichů. „Já myslím,“ odkašlal si: „že, Petr, tedy Novský, nemohl z nějakého důvodu opustit kokpit. Profesor Kullan, se pro něj vrátil…no a tady je zastihl spánek.“ „Ale to je nesmysl,“ oponovala doktorka okamžitě: „vždyť by tu leželi po celou dobu letu a to by je totálně rozložilo! To co říkáte je nesmysl, profesore…“ „Doktorko,“ řekl kdosi z přítomných techniků: „víte, jak dlouho jsme vlastně spali?“ „Tak dost,“ kapitán Schklan se snažil zabránit vznikající panice: „máme zde nejmodernější vybavení, je na něj stoprocentní spolehnutí!“ Přesto nařídil kartografce, ať zasedne k počítači. Všichni se nahrnuli kolem. „No tak, Vágnerová, spusťte to…“ Sandra Vágnerová. Třicetiletá kartografka a počítačová specialistka, středně vysoká, plnoštíhlá, barva vlasů mahagon (přibližně), sebevědomá a velice přitažlivá. Radou bezpečnosti Země vybraná pro svoje mimořádné schopnosti v oboru počítačového programování. Její prsty začaly
bravurně poskakovat po malé klávesnici. To, co se na obrazovce objevilo, vzalo všem dech… NEZNAME SOUHVEZDI … POLOHU NELZE URCIT … NEMAM K DISPOZICI DATA… VZDALENOST FORRSET 18 – BV62 OD ZEMĚ – 195 SVETELNYCH LET … VZDALENOST FORRSET 18 – BV62 OD NEIDENTIFIKOVANEHO PEVNEHO OBJEKTU – 5 SVETELNYCH LET… …KONEC… „To není možné!“ „Hibernační kontejnery fungovaly zatraceně dobře!“ „Co teď?“ Lidé z posádky překřikovali jeden druhého. Situace vyžadovala rychlé a správné rozhodnutí. Schklan přistoupil k počítači a snažil se navázat spojení se Zemí. Marně. Země byla příliš daleko a šance na pomoc z její strany se rovnala nule. …Proč hibernační zařízení selhalo? Proč?… Nejlépe zeptat se odborníka. Svůj pohled směřoval k doktorce. „Na to je jistě nějaké vysvětlení, kapitáne…ale mám takový dojem, že nás to teď nemusí vůbec zajímat,“ řekla nervózně Kateřina: „naším prvořadým úkolem je probudit
Novského a Kullana. Dopravte je na sál. Pomocí speciálního ionizačního přístroje se o to pokusím.“ „Máte jistotu úspěchu, Urbanová? Nemůžeme si dovolit o ně přijít…,“ kapitánova obava zněla jasně. „Je to velmi nebezpečné, pane! Ale nic jiného nám nezbývá… Potřebuji asistenta!“ „Můžu já? Mám čerstvě dokončený zdravotnický kurz.“ Vágnerová se hlásila dobrovolně. Doktorka nervózně pozvedla obočí: „Dobře. Kapitáne, potřebuji mít operační sál bez zvědavců.“ Schklan neváhal a zavelel všem přítomným rozchod. „Ihned po zákroku mě informujte o stavu obou pacientů!“ „Ano, pane!“ *** „Nejprve se pokusíme odstranit oděv. Potom přijdou na řadu přístroje.“ Doktorka musela reagovat rychle. „Kateřino, vidíš tohle,“ Sandra právě rozstřihla Kullanovi nohavice a všimla si divně zkroucených nohou: „a tady je to také. Co to má znamenat?“ „Co Novský?“ Pomohla doktorce odstranit části pilotovy kombinézy. Byl na tom stejně. „Máme velký problém Sandro. My máme hodně veliký problém! Musíme je co nejdříve probudit. Vidíš ty bílé skvr-
ny po celých končetinách? Jsou nakaženi nějakou látkou a ta odebírá z pokožky kyslík.“ „Vypadá to na nějakou kyselinu, nebo jed?“ Sandra ještě nic podobného neviděla. „Možná…,“ zazněla váhající odpověď: „musím odebrat vzorek.“ Kateřina hleděla na těla mladých mužů. Na lítost teď neměla čas! Zakázala si jakýkoli sentiment. Pečlivě odebrala část zasažené kůže a vložila ji do malé nádobky. Stačilo pár sekund a začínala mít jasno. „Přines mi ten malý kufřík, co je vzadu na lednici. Vatu a obvazy. O něco se pokusím.“ Vágnerová nereagovala. Při pohledu na Kullanovo bezvládné tělo si bolestně uvědomila, jak moc jí na něm vždycky záleželo. Rozuměli si, byli dobrými kamarády. Ona si časem přála víc. Zda to samé chtěl i on, to nevěděla. „Co se stalo? Dělej! Myslím, že už vím, o co jde. Je to nejpravděpodobnější varianta. Vyzkouším svůj preparát.“ Sandra se rychle vzpamatovala. Za chvilku už Kateřina vyndavala z kufříku malou lahvičku a část jejího obsahu rozmíchala s destilovanou vodou. Tekutina byla nažloutlá a štiplavě zapáchala. „Podej vatu!“ Sandra vzala krabičku s tampony a podávala doktorce jeden po druhém. Kateřina namočila kousek do připraveného roztoku, opatrně, aby se sama nepotřísnila. Vata začala pě-
nit. V tom okamžiku přiložila tampon na skvrnu a pomalu roztírala pěnu po zasažené kůži. Místa, na která byla tekutina aplikována, rychle červenala. Prsty na nohách pacienta se začaly křečovitě svírat. „Co to je?“ vyděsila se Sandra. „Klid, kolegyně, tohle způsobují nervová zakončení. Dávají najevo, že fungují. Máme větší naději na úspěch.“ V tu chvíli si Sandra připadala úplně neschopná, ale na ošetřené kůži končetin nezůstala po bílých skvrnách ani památka. „Vypadá to dobře. OK, vrať lahvičku zpátky. Já zatím nachystám přístroje. Máme před sebou rozhodující okamžik.“ Když Sandra zavírala kufřík, zahlédla na dně malý papírek. Zvědavost byla silnější. …Co tam jen může být… „Kde jsi?“ doktorčin hlas ji vyděsil. Rozpačitě sebou trhla a papírek upustila na zem. Rychle po něm sáhla a chvatně jej zastrčila do kapsy kombinézy. …Vrátí ho později!… „Už jdu!“ Nastal okamžik probouzení. Operační stoly byly připraveny a obě ženy přisedly ke svým pacientům. Ionizační přístroj byl novinkou v pozemském zdravotnictví a jako každá novinka vzbuzoval nedůvěru. Představoval pro organizmus pacienta obrovskou zátěž tím, že vstřikovaná tekutina byla velice agresivní. Ve spojení s krví pak následovala prudká
rekce. Doktorka s ním pracovala již několikrát a zatím s uspokojivými výsledky. „Začneme, Sandro. Nejprve zapneme na minimální výkon, nastav na obrazovce 10 stupňů. Díky. Novský připojen. A jdeme na to!“ „Dobře! Kullan připojen. Tak do toho!“ Kullanovo tělo reagovalo mnohem silnějšími záchvěvy. Vše nasvědčovalo, že tekutina působí na nervová zakončení daleko lépe. Tělo Novského bylo znatelně více oslabené a oživující tekutina, proudící do jeho žíly, nezabírala. Lékařce začal stékat po čele studený pot. Stále nic, nic. Další pokus a … „U Kullana mám kontakt, Kateřino. Začal reagovat, máme ho! Obrazovka ukazuje mozkovou činnost. Ale proč nenabyl vědomí?“ „To je normální. Bude nějakou dobu spát a večer, nejpozději zítra se probere.“ Sandra odpojila hadičky a chystala se odvézt Kullana na ošetřovnu. Mezi čekajícími na chodbě byl i kapitán: „Tak jak to vypadá, Vágnerová?“ „S Kullanem v pořádku, ale Novský nereaguje. Doktorka dělá, co umí, nechce to vzdát…“ „Dobrá, počkáme. Předejte Kullana personálu a vraťte se na sál, kdyby vás ještě potřebovala.“ „Rozkaz, veliteli!“
Jen velmi nerada opouštěla svého pacienta. Kateřina byla unavená. Petrova tvář znatelně bledla. …Neumře! To nedopustím! Kde ta Sandra k sakru je… Odhodlala se ještě jednou. Zapnula obvody na sedmdesát stupňů. V těle škubalo, ale mozek se nechtěl nechat přinutit pracovat. Zvýšit tlak vstřikované tekutiny bylo velice riskantní. Buď, anebo. Oživovací pokus znovu selhal, Petrovo srdce se zastavilo. „Kruci!“ Musela okamžitě resuscitovat. Ovšem nemohla za dané situace použít defibrilátor. Elektrický výboj by po použití ionizačního přístroje Petrovo srdce roztavil. Bude muset oživovat klasicky. Zaváhala. Zvládne to? Musí! Než by došla pro pomoc, Novský by zemřel. Snažila se co nejvíce rozmáchnout, první úder bývá nejdůležitější. Další stisky byly již pravidelné, střídané s umělým dýcháním. Kateřina už nemohla. Potila se a nezbývala jí žádná síla. A Sandra nikde! Jestli nepřijde... …Ne! To se nesmí stát!… Doktorka byla na pokraji zhroucení. Ve dveřích se konečně objevila záchrana. Vágnerová bleskurychle zhodnotila situaci a okamžitě doktorku vystřídala. Nový, čerstvý úder – a srdce konečně naskočilo. Kateřina ztěžka dosedla na židli. V té chvíli jí Sandra připadala jako anděl. Obrazovka jasně ukazovala, že se
Novský vrátil zpět. Nejraději by ho objala, ale včas se zarazila. „To bylo na poslední chvíli. Odpoj přístroje, prosím, a pak ho odvezeme, ano?“ „Souhlas, šéfko…“ Na chodbě si Novského převzali. Kateřina nevnímala okolí. Opřela se zády o stěnu chodby a ucítila její chlad. Pomalu sklouzla k zemi. Hlavu položila do dlaní a zhluboka dýchala. Byla totálně vyčerpaná. *** Nikdo z posádky zatím nevěděl o bílých skvrnách. Po zákroku sice zmizely, ale doktorka netušila, zda nezůstaly vedlejší následky. Kullan se probudil druhý den ráno. Nepřítomným pohledem zíral do stropu. …Co se stalo?… Slyšel hlasité chroptění. Vyděsilo ho. Nechápavě se rozhlédl kolem. Sandra seděla vedle lůžka a okamžitě se snažila upoutat jeho pozornost. Pohlédl na ni zakalenýma očima, jako by ji nepoznával. „Honzo? Vidíš mě?“ Otočil hlavu. Stála nad ním krásná bytost a pohybovala ústy. Určitě mu něco říkala, ale nerozuměl. Pak vzala do
ruky jakousi krabičku a znovu pohybovala svými rty. Slyšel jen daleké šumění. Mezitím přišla další žena a naklonila se k němu. „Jak je mu? Říkal něco?“ Kateřina zkontrolovala pacientovi základní funkce. „Nic. Jen otevřel oči…“ „Dám mu něco na zklidnění, bude to dobré,“ a připravila injekční stříkačku. Opět usnul. „Co je s ním?“ Vágnerová byla nervózní. „Nevím, co si mám o tom myslet. Tep a teplota v normálu, ale má vysoký tlak, skoro 230 na 150…“ „Ale proč?!“ „Může to být prodělaným šokem… Necháme ho spát.“ Pevný hlas Kateřiny však Sandru neuklidnil. *** Ještě téhož večera se u kapitána sešla celá posádka. Doktorka musela podrobně popsat léčbu, i dosavadní stav obou pacientů. Dokud nebudou vědět, co se stalo, nemohou v misi pokračovat. Oba nemocní měli u sebe celou noc stráž. Uběhl další den a Novský nejevil známky probouzení. …Tlak normál, teplota normál, srdce jako zvon. Co s ním jen může být…
Zamyšlená Urbanová vstoupila do jeho pokoje. Zarazila se hned u vchodu. Seděl na posteli a něco četl v časopise, který tu zapomněla při poslední návštěvě. „Pane? Jste v pořádku?“ ohromeně vyhrkla. Otočil se za hlasem: „Co se stalo, doktorko? Proč na mě tak zíráte?“ Kateřina znejistěla. …Co si to dovoluje? Já mu zachránila život… Pak si uvědomila, že Novský patrně ještě o ničem neví. „To nic, nerozčilujte se. Jdu zkontrolovat váš zdravotní stav.“ Vzala do ruky tlakoměr a požádala o nastavení paže. Neochotně souhlasil: „Proč?“ „Trochu jste si přispal, ale budete v pořádku. Můžete odhrnout deku? Musím se podívat na vaše nohy.“ „Proč?!“ „No, dovolte? Přece jste nemocný! A proč? To bych se ráda zeptala já vás.“ „Já? Nic mi není! Co mi to tady vykládáte, doktorko?!“ „Klid, jen mi ukažte nohy, nic víc…“ „Ach jo!“ neochotně odkryl deku. Místo nohou měl dva oteklé špalky, na kterých byly sotva viditelné prsty. Nechápavě zíral před sebe: „Co to je? Co se děje??!“
„Alespoň vidíte, že mám pravdu… Byl jste zasažen neznámou látkou!“ Petr si začal matně vybavovat, co se s ním vlastně stalo. Došel až k bodu, kdy se nemohl postavit: „Co se stalo, budu chodit?“ „Otázky kladu já! A chtěla bych slyšet pravdu. Potom vám řeknu, jak to s vámi dopadne.“ „No dobrá, doktorko, ale rychle, nějak se mi začíná točit hlava…“ Muž se znatelně chvěl. „Píchnu vám injekci na zklidnění, ale nejprve mi musíte říct, jak jste se dostal do řídící kabiny…Petře? Slyšíte?“ „Ano, ale mám všechno nějak v mlze…“ „Chápu, ale je to důležité! Pokuste se soustředit. Jak jste se dostal do kokpitu?!“ Novský namáhavě vypověděl celou příhodu s Kullanem. Pak ztratil vědomí. ---Kateřina neměla moc času na přemýšlení a rozhodla se co nejrychleji informovat kapitána. V řídící kabině zastihla profesora Pletáka. „Co si o tom myslíte,“ zaslechla kousek právě vedeného rozhovoru: „kde to vlastně jsme?“ Kapitán zíral na obrazovku, kde svítil stále stejný obraz – pět hvězd seskupených do tvaru pětiúhelníku.
„Je mi jasné,“ rozvíjel dál debatu profesor, „že tyto hvězdy drží u sebe nějakým obrovským silovým polem. Něco mezi nimi musí existovat, něco, co je drží v tomto seskupení. Ale co to je? Planeta?“ Kapitán Schklan výjimečně souhlasil: „Je tam planeta… Myslet si ovšem můžeme cokoli, já potřebuji důkazy, fakta!“ „Dobrá, představte si naše Slunce. Co kdyby to tady bylo naopak. Nějaká obrovská planeta, která má místo jednoho hned pět Sluncí? To by šlo, ne?“ Kapitán přemýšlel o stejné variantě, a proto mu nezbývalo než přikývnout: „Máte pravdu, to vám neberu, ale nikde v navigacích nevidím podobné seskupení hvězd! Souhvězdí Kara je daleko za námi. Jsme pravděpodobně v neznámé části vesmíru!“ „Kdo měl kontrolu nad lodí po dobu Novského neschopnosti?“ „Klid, kolego. Vesmírnou loď řídil android, byl tak naprogramován. Mise nemohla pokračovat. Měl stále držet kurz…“ „Držet kurz? Android? Celé naprogramování přece selhalo! Kapitáne! Tohle nemyslíte vážně!“ Do rozmluvy se vložila Kateřina: „Novský se probral. Vysvětlil mi, co se přihodilo, a já bych vás měla na něco upozornit.“
„Teď ne doktorko! Máme důležitý rozhovor, že, kapitáne!“ rozzlobeně na ni vyštěkl Pleták. „Jak myslíte, profesore, ale jestli chcete zjistit, kde se tu vzaly neznámé hvězdy a kde zatraceně vůbec jsme, musíte stejně počkat na Novského. Takže vám můžu klidně vylíčit všechno, co mi řekl.“ „Dobře, doktorko, spusťte.“ kapitán ukázal na volnou židli. „Děkuji,“ posadila se a začala vyprávět Petrovu historku. Oba muži napjatě poslouchali. „Dala jsem mu ztišující prostředek a pak znovu usnul,“ ukončila svůj monolog a nervozitou skoro nedýchala. Přesto po chvilce pokračovala: „No. A já bych vás chtěla upozornit na takovou věc … " V ten okamžik se otevřely dveře a do kabiny vběhla technička z laboratoře: „Doktorko! Pojďte honem…,“ vzápětí se rozhlédla a stoupla si do pozoru: „Promiňte, kapitáne! Je to velice důležité!“ „Co se stalo?“ Velitel se za svým stolem prudce zvedl. „Jeden laborant, Stan Pavlov…je mu špatně. Má obrovské bílé skvrny v obličeji a na rukou!“ Kateřina hned věděla na čem je: „Kapitáne, půjdete se mnou?“ Kývl na souhlas.
Všichni se odebrali na operační sál, kam zatím chemici Pavlova přemístili. Kateřina neprodleně zjišťovala jeho zdravotní stav. Byl již v bezvědomí. „Kdy to začalo?“ Technička si jen pamatovala, že mu bylo večer špatně, a když se ráno vrátil do laboratoře, omdlel ve dveřích. „Běžela jsem pro vás a nic víc nezkoumala.“ „Dobrá, zavolejte mi sem Sandru, prosím. Čeká nás dost práce.“ „Vy víte co mu je?“ „Tuším. Ať sebou Vágnerová hodí! Děkuji.“ Sandra dorazila za pár minut. Obě ženy si uvědomovaly, co je čeká. …Vydrží kůže v obličeji zákrok? Jak bude reagovat okolí srdeční krajiny?… Neměly však jiné východisko. Musely se pokusit laboranta zachránit. „Vatu, nůžky…“ Pavlov měl zasaženu skoro celou horní polovinu těla. Během několika minut jej ošetřily a nastala fáze oživení pomocí ionizačního přístroje. Reagoval nad očekávání dobře. Doktorka si spokojeně oddechla. „Můžeš odvézt pacienta na ošetřovnu. Tam na něj, prosím tě, dohlédni. No, a mě čeká další nelehký úkol…“
Významně mrkla na Sandru a vyrazila za kapitánem, vysvětlit příčiny záhadné nemoci. Nejraději by se tomu vyhnula. Neměla totiž nejmenší tušení, co se přihodilo Pavlovovi. Během letu nezůstal mimo přepravní kontejner, o tom by už věděla. Na tohle musí přijít. Nezbývalo, než zamířit k hibernačnímu prostoru. Oddělení hibernace bylo otevřené. Procházela kolem kójí a najednou všechno pochopila. Teď stačila jen maličkost – vysvětlit vše veliteli. …Jak jednoduché!… Před cestou do velínu se pro jistotu stavila u svých pacientů. Novský byl při vědomí, ale opět v tak podrážděné náladě, že raději nechala rozhovor na později. Kullan byl v daleko lepším stavu, jak se přesvědčila. Otok na nohou pomalu ustupoval. Snažil se chodit po pokoji, ale únava byla zatím silnější. Zotavoval se a to bylo rozhodující. Zato Novský odmítal veškerou péči. Nevěřil, že bude ještě chodit? Kateřina nechápala, proč se nesnaží, proč se nepokouší o zlepšení svého stavu! *** U kapitána bylo plno. Nikdo si nedovedl vysvětlit odporné bílé skvrny na Pavlovově kůži. Vždyť vypadal jak živá mrtvola! Když Urbanová vešla, rozhovor okamžitě ustal, a každý chtěl slyšet vysvětlení.
Doktorka, ač nerada, musela ostatním sdělit, že i Novský s Kullanem byli nakaženi. Nikdo zatím nevěděl podrobnosti o jejich zdravotním stavu. Dodávala si v duchu kuráž. …Tak do toho!… „Já si myslím, kolegové, vlastně jsem o tom přesvědčena, že tohle onemocnění je z ozáření.“ „Cože?“ kapitán pochybovačně vzhlédl. „Ale ne z takového záření, jaké známe ze Země! To mi právě vrtá hlavou. Kde a kdy se záření objevilo nebo spíše z čeho. Museli jsme proletět nějakým nebezpečným prostorem. Následky známe všichni. Kullan a Novský byli tomuto záření vystaveni. Novský mi říkal, že se po probuzení nemohli postavit na nohy. To znamená, že byli něčím oslabeni. Novský zůstal mimo kóji, Kullan byl před tím, než Novského nalezl, také venku z kóje. To znamená, že vylezl přímo do ozářeného prostředí. Napadlo mu to jen nohy…nebyly zřejmě dostatečně prokrvené. S Novským to bylo stejné, zřejmě…,“ na chvilku se odmlčela. „Můžete mi namítnout, a co Pavlov? Správně. Nemohla jsem na to přijít. Než jsem uviděla, kde má hibernační kontejner.“ Pozorně se rozhlédla kolem sebe: „ Je na pravé straně, těsně u vchodu do hibernačního prostoru! Záření muselo proniknout až sem…“ „Ale on byl zdravý, ne? Doktorko!“ Kapitán chtěl vědět víc. Tohle mu nestačilo.
„Ano, než jsme odlétali, byl zdráv. Tak proč mu záření zasáhlo hlavu a částečně hruď? Vysvětlení bych měla,“ Kateřina dala ruce v bok a pokračovala: „musel si narušit přívod krve do této části těla a tím ji ochromit. Stačil by tlak kombinézy. Jiné vysvětlení zatím nemám. Možná, až se Pavlov probudí.“ Členové posádky vstřebávali právě získané informace. Nechápali co se vlastně děje. První se vzpamatoval profesor Pleták: „A…jak jste je ošetřila? Doktorko! Lék proti neznámému záření? Pěkná blbost!“ „Žádný známý lék není, to máte pravdu.“ Nastalo ticho. „Ale já mám takový, řekněme, vlastní preparát, který sama připravuji a ten zatím, podotýkám zatím, pomohl. Má vedlejší účinky…způsobuje otok. Ale jestli zničí veškeré možné následky, to nevím. Na Zemi jsem zkoumala jen omezený počet druhů záření a na poškozené tkáně vyzkoušela svoji metodu. Fungovala skvěle, devadesáti procentní úspěšnost.“ Lidé v kajutě byli přesto zděšeni. Co když záření ohrozilo i je? Ta myšlenka napadla každého, i Kateřinu. „Otok! K sakru!“ doktorka si příliš pozdě uvědomila vedlejší účinky své léčby. „Co se stalo?“ kapitán netušil souvislost s případem.
Ale to už do velínu přiběhla Sandra. Nebyl čas stavět se do pozoru a žádat kapitána o možnost promluvit. „Promiňte, pane,“ zadrmolila a otočila se k Urbanové: „Pavlov se dusí, musíš rychle se mnou!!!“ …Jak mohla na tohle zapomenout!… Byl příšerně opuchlý. Takový otok nepředpokládala. Dusil se a děsivě chroptěl. Doktorka musela jednat velmi rychle. Ze skříňky vyndala ampulku s čirou tekutinou a injekční stříkačku. Nasála a celý obsah okamžitě aplikovala pacientovi. „To je protialergické sérum, musíme doufat, že rychle zabere!“ Byla to poslední možnost, jak muže zachránit. „Tak dělej, snaž se, dělej!“ přikazovala v duchu Stanovi. Následovala chvilka mučivé nejistoty než se pacient trochu zklidnil a začal dýchat volněji. Pomohlo to! Za pár minut zmizel i otok. Sandra si utřela pot z čela: „Tak to bylo o fous! Díky. Nebýt tebe, tak už tady máme tři mrtvoly…uf.“ …Na Zemi by bylo vše daleko jednodušší!… Vzápětí jí to došlo. „Kruci, nemáme spojení…“ „Prosím?“ Kateřina netušila, o čem Sandra mluví. „Nemáme spojení se Zemí! Neměl by se tím někdo začít zabývat? Teď, když jsou všichni v pořádku?“ „Jo! Teď už můžeme pokračovat ve zkoumání vesmíru…“
Obě si však jasně uvědomily, že problémy teprve začínají. *** Když Vágnerová vycházela z ošetřovny, všimla si shrbené postavy mířící chodbou přímo k ní. Byl to profesor Kullan. Šel váhavě a pomalu, ale přece šel. Snímky ukázaly, že preparát od doktorky Urbanové účinkoval výborně. To, že uviděl Sandru a snažil se napřímit, mělo za následek prudké zakolísání. Zachytila jej přímo do své náruče: „Pozor, pane profesore, abych si to nevyložila jinak…“ Místo odpovědi se přihlouple zašklebil. „Jdeš za kapitánem? Pomůžu ti.“ Rád souhlasil. V řídící kabině bylo stále rušno. Pomohla Honzovi do pohodlného křesla přímo u velícího panelu, sedla si hned vedle a poslouchali, o čem se mluví. Kateřina uklidila přístroje na ošetřovně. Stan Pavlov spal, a proto se rozhodla na chvilku odreagovat. …Dá si kafe, něco si přečte. Časopis. Novský! Proč se choval tak odmítavě? Na Zemi spolu vycházeli celkem v pohodě…
Líbil se jí, to ano. Měla pro něj zvláštní slabost a když se dozvěděla, že spolu odlétají, nevěděla, zda se má radovat nebo šílet. Teď si byla jistá. Měla šílet! …Bude to ještě hodně složité… Chtěla mu pomoci, moc jí na tom záleželo. Ani si neuvědomila, že místo pro kafe došla k Petrově kabině. Dveře se před ní neslyšně otevřely. Nahlédla dovnitř a zůstala jako přimražená. Petr stál – viditelně bez jakýchkoli potíží – u veliké obrazovky a zkoumal okolí vesmírné lodě. Něco si při tom zapisoval do malého tabletu. Ani ji nevzal na vědomí. Odkašlala si a on se otočil. Okamžik na sebe nehybně zírali. „Nemáte co na práci, doktorko, že mě stále chodíte kontrolovat?! Jsem v pořádku, vidíte?“ Směšně poskakoval po jedné noze. „Tak kdybych mohl prosit, nerušte mě v práci!“ Kateřina neměla slov. …Co si ten namyšlený, drzý chlap vůbec myslí?… Pozorovala ho. Stál u obrazovky a vůbec ji nevnímal. Pramínky tmavých vlasů mu padaly do obličeje, upřeně zíral na poskakující data a vypadal zamyšleně. Najednou se znovu otočil. Jeho světlé oči (Kateřině se kdysi zdály velice krásné) ji zlověstně probodly: „Co tady ještě děláte, ženská?“ To už bylo příliš. Doktorka se prudce otočila a vyběhla z kajuty ven.
Díval se za ní jen nepatrný okamžik a blesklo mu hlavou, že tohle asi přehnal. Urbanová měla zlost a vadily jí slzy, které si hřbetem ruky rozmazávala po tváři. Vůbec o ně nestála. …Ani nemá kapesník, sakra… Ke Schklanovi vlétla jako lavina, ale právě řešený problém byl tak vážný, že nikoho nezajímal její příchod. „Kapitáne, shrňme si dohromady fakta,“ Kullan se živě zapojoval do hovoru a to bylo velice dobré znamení. Kateřina pocítila záchvěv uspokojení. Schklan odpověděl s rozvahou, jako by si slova předem pečlivě sepsal a teď jen četl naučený text: „Mise k souhvězdí Kara nebyla úspěšná. Ocitli jsme se v neznámé části vesmíru a musíme se rozhodovat bez pomoci Země. Zatím jediné co víme o hvězdách před námi je, že jsou k sobě přitahovány neznámou silou. Naším úkolem bude zjistit, jaká neznámá síla je drží při sobě. Pravděpodobně jde o planetu velkých rozměrů. Úkol není bez rizika. Tohle není známé souhvězdí, nevíme nic o končinách této galaxie. Takže, vesmírnou lodí se přiblížíme na bezpečnou vzdálenost. Vyšleme průzkumný modul, posádku osobně vyberu. Nejprve se musí uzdravit Novský, bez něj…“ „ Novský je zdráv!“ Hlas Kateřiny zazněl do jeho slov. Kapitán zvedl obočí: „Ano? No, když to říká doktorka, bude to pravda.“ Úsměv na jeho tváři byl poněkud strojený.
Kateřina zrudla, ale vlastně ani nevěděla proč. Neměla naštěstí šanci o tom přemýšlet, protože do místnosti vstoupil právě probíraný muž. Všichni na něho pohlédli. Zarazil se, ale jen na chvilku, pak šel přímo ke kapitánovi „Pane! Zjistil někdo co je před námi za souhvězdí? Já na to tedy nepřišel. Je to divné, myslel jsem, že znám všechna souhvězdí v téhle galaxii!“ Znělo to velice namyšleně. Kateřina rozrušením ani nedýchala. Schklan neodpovídal. „Myslím si,“ pokračoval proto Novský, bez valného mínění o ostatních kolem sebe: „že hvězdy k sobě něco přitahuje. Zřejmě obrovská planeta. Nevím, jestli jste přišli na něco jiného, ale asi ne.“ Pohrdavě se rozhlédl. „Teď k věci. Spočítal jsem vzdálenost mezi námi a první hvězdou, je to přibližně pět světelných let. Planeta bude někde uprostřed hvězd, takže poletíme trošku naslepo. Za pár dní můžeme přistát. “ Nikdo stále neodpovídal. „Doufám, že chcete tuhle záhadu vyřešit a jdeme na věc společně!“ Nikdo neřekl, že je proti, a tak pokračoval: „Tedy, navrhuju vyletět k nejbližší hvězdě co nejdříve. Pak se uvidí co dál.“ „Moment, Novský! Kapitánem jsem tady stále ještě já!“
Schklan se konečně vložil do debaty a Kateřině se ulevilo. Tušila, že stejně nemají jinou možnost, ale názor kapitána byl rozhodující. „Přesně o tom jsme tady mluvili, než jste přišel. Žádnou převratnou novinku jste nám nesdělil. Rozhodující je, jak se cítíte. Budete pověřen pilotáží a později vám svěřím průzkumný modul. I když nerad, ale lepšího pilota tu nemám. Takže, pokud jste fit, můžeme vyrazit.“ „Nikdy jsem se necítil lépe, kapitáne!“ „Výborně, Novský, zaujměte své místo a do hodiny pokračujeme v nové misi – planeta pěti Sluncí.“ Honza čekal, až všichni odejdou, aby nikoho nezdržoval, a pomalu vstal. Sandra jej okamžitě začala podepírat. „Díky, ale zvládl bych to i sám. Už jsem v pohodě.“ „Já vím, ale jdu s tebou, OK?“ zatvářila se velitelsky a on nedokázal odmítnout. Kateřina se vrátila na ošetřovnu ke svému pacientovi. Stan Pavlov klidně spal. Neměl ani tušení, že Forrset 18 zamířila k neznámému souhvězdí... *** Nejbližší hvězda se přibližovala. Novský začal znatelně rozeznávat i planetu, která držela pět hvězd ve své blízkosti. Nic tak velikého ještě neviděl. „Kapitáne!“
„Vidím, je to úžasné! Uberte rychlost a já svolám poradu. Musím se rozhodnout, co podnikneme dál. Nechci ohrozit životy lidí.“ „Rozkaz!“ Do velína dorazili všichni, kdo mohli opustit svá pracoviště. Kapitán se tvářil klidně a tím ostatním dodával odvahu. Zatím nevěděl, koho vyšle v modulu na průzkum a času bylo málo. „Dobrá, tak si projdeme, co už víme. Neznámá planeta je před námi několik set tisíc kilometrů. Můžeme ji přístroji docela dobře pozorovat. Je obrovská, nic takového jsem ještě neviděl. Z bezpečné vzdálenosti k ní vyšleme sondu a pak se uvidí. Až dorazí výsledky, oznámím vám, kdo se zúčastní akce. Průzkumný modul MF1 vyrazí ihned po prozkoumání atmosféry a podmínek na planetě. Má někdo nějaké námitky?“ Rozhlédl se po kabině: „Nikdo. Dobrá. Za pár okamžiků vyšleme sondu.“ Petr měl plné ruce práce, vesmírná loď zpomalila na nejmenší možnou rychlost, radary neustále snímaly celé okolí. Na planetě mohl být život a neznámí tvorové nemuseli být přátelští. Najednou se na řídícím monitoru objevil záblesk, a pak další. Pilot s kapitánem instinktivně uskočili. Obrazovka ztmavla černými chuchvalci, jako by z planety vycházel dým. Na výškoměru naskočila řada čísel.
„Jsme sedmdesát tisíc kilometrů nad povrchem neznámého objektu, pane!“ Monitor změnil opět barvu, černá se proměnila na modrou, rozpoznávali oblaka halící planetu. Přístroje se snažily v hloubce zaměřit pevné body. Na několika místech se to podařilo, což znamenalo, že se nachází na planetě vysoká pohoří. Kapitán musel jednat: „Profesore Pletáku, zavolejte do laboratoře, zda jsou chemici připraveni.“ „Ano, pane,“ profesor se nemohl dočkat a doufal, že bude jedním z průzkumníků. „Sonda je připravena, kapitáne. Mohou ji vypustit?“ trochu se mu třásl hlas. „Ano!“ „Sonda vypuštěna, pane!“ Kapitán si přepnul monitor na její kamerový systém. …Uvidí teď přesně to, co se na planetě nachází… Sonda prolétla hustou, černošedou hmotou nikým nerušena. Neznámá tekutina obklopovala skoro jednu třetinu viditelné plochy na obrazovce. Objevilo se pohoří a tmavé skvrny – zřejmě nějaké porosty. Sonda pomalu klesala a obraz se vyjasňoval. V té chvíli přišla první zpráva. Kapitán uviděl na monitoru vzorec plynů: „Vypadá to na dýchatelnou atmosféru, podobné složení jako na Zemi…“
„Ale to je úžasný!“ vykřikl Novský, jeho nervozita byla přímo hmatatelná. Do řídící kabiny dorazila i Kateřina se Sandrou. Sonda klesala níž. Jasné obrysy skal, v rovinách zelený porost, podobný lesu na planetě Zemi a obrovské plochy neznámé tekutiny. Stroj prudce dosedl na povrch a začal nabírat vzorky. Všichni ve vesmírné lodi upřeně hleděli na monitory. Stále nebylo v okolí přístroje vidět žádné obydlí nebo živočicha. To bylo ovšem zarážející. S vysokou pravděpodobností byl na této planetě život, tak kde se ukrýval? Euforie nebrala konce, tolik toho musí prozkoumat. Již dlouhé roky neměli lidé tuhle možnost. Sonda se konečně začala vracet. Kapitán dal laboratoři povel k okamžitému přebrání vzorků. „Informujte mě neprodleně. Profesore Pletáku, dohlédněte na to.“ „Rozkaz pane!“ Malý muž se nedočkavě rozeběhl k laboratořím. Tohle byl historický okamžik pro celé lidstvo a nejen pro jeho maličkost. Laboratoř pracovala na plné obrátky, chemici prozkoumali dodané vzorky během pár minut. Výsledek byl fantastický. „Vzduch dýchatelný, pane! Malé rozdíly ve složení hornin. Tekutina velmi podobné složení jako naše sladká
voda, pane! Porost jsou neznámé rostliny, podobné spíše přesličkám a mořským řasám, pane!“ Vychrlil tuto zprávu na Schklana aniž by se nadechl. V lodi nastal rozruch. Doktorka se vzpamatovala velice rychle: „To znamená… že zde žijí stejné bytosti, jako jsme my?“ „Možné to je,“ kapitánův hlas zněl nejistě. „Dokud nevyšleme modul, nezjistíme to,“ Petr se už nemohl dočkat. Z ošetřovny se ozval kvílivý zvuk. Kateřina tušila co se děje. Pavlov seděl na lůžku a rukou si zakrýval ústa. Pozoroval svůj odraz ve sklíčku hodinek a naříkal. Obličej měl opuchlý a samý krvavý puchýř. „Co to proboha se mnou je!“ „Jen klid, Stane! Za pár dní jsi v pořádku.“ Doktorka nemohla tušit, jaký bude konečný výsledek, ale snažila se pacienta udržet v co nejlepším psychickém stavu. Trochu to zabralo. Avšak Stanova tvář vyzařovala značnou nejistotu. „Buď v klidu. Novský i Kullan na tom byli podobně a už jsou v pořádku.“ „Určitě?“ „Zeptej se jich sám. Jsou vedle, zavolám je, ano?“ Kateřina měla vysílačku naštěstí u sebe: „Honzo? Můžeš za mnou přijít na ošetřovnu?“ „Jsem tam hned.“
„Ahoj, jak je? Vypadáš už mnohem líp.“ Kullan reagoval naprosto profesionálně. „To si nemyslím…,“ zakňoural Pavlov. „Ale já tě viděl včera a bylo to daleko, daleko horší. Dnes vypadáš mnohem líp. To mi věř.“ Honza se tvářil naprosto upřímně a muže na lůžku tím viditelně zklidnil. „Tak jo,“ Stan Pavlov zavřel unavené oči. Kullan a Urbanová vyšli potichu z ošetřovny na chodbu. „Díky, Honzo, díky,“ Kateřina byla spokojená. „Nemáš zač. Přece mám pravdu, tak co?“ Doktorka vzhlédla. Jeho tmavé oči se smály, světlé vlasy měl sčesané a vzadu mu přesahovaly límeček košile. Trošku staromódní účes, ale jemu slušel. Nedivila se, že má pro něj Sandra takovou slabost. „Jo. Ale i přes to ti děkuji, profesore.“ Vtiskla mu letmý polibek na tvář a pomalu odkráčela. Stál tam ještě hodnou chvíli a přemýšlel o tom, co se právě stalo. Cítil nečekaně dobrý pocit. Usmál se. „Doufám, že myslíte na mě, pane profesore,“ uslyšel těsně vedle sebe a skoro nadskočil. „Vylekala jsem tě? Tak to jsi asi nemyslel na mě.“ „Sandro! Co tu vyvádíš? Plížila si se jako duch!“ Necítil se provinile, byl jen zaskočen živostí představy, jejíž aktérka se právě objevila těsně před ním. Jemně zrůžověla: „Já se neplížila.“
„Já vím.“ Sandřiny velké oči zkoumavě pohlédly do Honzovy tváře. …Na koho asi myslel?… Přistoupil blíž a uchopil ji pevně v pase. Měla čas na rozmyšlenou. Neucukla, neodtáhla se. „Honzo?“ Zašeptala skoro neslyšně. Tohle nemohl vydržet! Sklonil hlavu a očima visel na Sandřiných pootevřených ústech. Pomaličku a něžně ochutnal hebkost jejích vlhkých rtů. Sandře se zatočila hlava. Co to proboha dělá? A proč se cítí tak báječně? „Myslel jsem na tohle…,“ Honza ji znovu políbil, tentokrát prudce a vášnivě. Pronikl svým jazykem do jejích úst a majetnicky s ním zakroužil. Odpověděla více než ochotně. Vášnivost polibku stoupala každou vteřinou. Ztrácel nad sebou kontrolu a věděl, že tohle musí rychle ukončit. Srdce mu div nevyskočilo z hrudi, když se konečně dokázal odtáhnout. „Skutečnost je mnohem lepší,“ obličej mu rozzářil šibalský úsměv. Přál si, aby cítila totéž. ***
Vesmírná loď oblétla neznámou planetu a posádka sledovala, jak se černý dým mění na modrá oblaka a naopak. Nevěděli, co to znamená, ale úkaz chtěli pochopit co nejdříve. Zatím zůstávali všichni na mateřské lodi. Nikdo se neodvážil hlesnout o dalším postupu. Chemici ujistili kapitána, že složení půdy a vzduchu je nezávadné. Nemělo smysl více otálet a povolení letu průzkumného modulu nic nebránilo. Sonda navíc neobjevila náznak života, a tudíž ohrožení posádky se jevilo jako minimální. „Pilotem a velitelem týmu bude Novský.“ „Ano, pane!“ Petr byl nadšený, nečekal takovou poctu a ani nevěděl, čím si ji zasloužil. „Vyberte si posádku podle sebe, Novský, bude na ní záviset váš život. Dávám vám hodinu na rozmyšlenou.“ Už byl doma! Kapitán se ho chtěl zbavit? Dopředu počítal s neúspěchem? …Ale to ho zklame, protože on to dokáže. Musí!… Kateřina si v té chvíli uvědomila, že šance vstoupit na povrch planety pro ni končí. …Škoda, docela se těšila… Novský přemýšlel nad svým týmem, měl na to jen pár minut. Musel vybírat velmi zodpovědně, ale čas ho tlačil. Přesto měl ve sjednaném termínu vybráno: vezme Pletáka, Kullana, který už byl naštěstí plně zdráv, Vágnerovou a pak
potřeboval doporučit nejlepší tři techniky a chemiky. Neviděl v tom žádný problém. „Doktorku jste měl říct jako první, nemyslíte? Co když se vám tam dole něco stane? My to tady bez ní snad nějak vydržíme. Že?“ Kapitán nerozuměl opomenutí tak zkušeného astronauta a oba si bedlivě prohlížel. To byla rána, až to s Kateřinou zamávalo. „Stalo se snad něco, o čem bych měl vědět?“ „Ne, pane! Promiňte, na tu bych málem zapomněl. Díky za připomenutí.“ Petr se vytáčel, jak jen to šlo, ale Kateřina ho prokoukla. Slzy se jí začaly drát do očí. Věděla, že musí ihned pryč. „Jdu připravit léky na cestu, pane!“ Kapitán stále nechápal vzniklou situaci. „Dobře. A doktorko?! Přeji hodně štěstí!“ K výpravě byl přibrán i Stan Pavlov. Jeho zdravotní stav hodně zlepšil a jako odborník na horniny a struktury půdy se jim velice hodil. Jizvy v obličeji měl ještě patrné, ale cítil se dobře a kontrolní testy, které Kateřina provedla, byly negativní. Nic nebránilo tomu, aby se k nim přidal. Let byl naplánován na druhý den ráno a Petr nemohl usnout. …Co je čeká? Jak je planeta přivítá?… Svoji nervozitu se rozhodl utlumit kontrolou modulu MF1. Na přistávací plošině bylo pusto, většina posádky spa-
la. Nerušeně se dostal až ke stroji a otevřel vstupní dveře. Modul MF1 se skládal ze tří kabin: kokpit, sklad a laboratoř. Jeho zajímaly první dvě. Přístrojům v laboratoři stejně nerozuměl. Letmo prohlédl zásoby a spokojeně pokyvoval. Potom se vydal k řídícímu centru. Tady byl doma. Usadil se pohodlně k velícímu pultu. Kontrolka, která svítila, oznamovala, že modul ještě čerpá palivo. Zapnul ovládání a prohlížel si pracovní desku. Byl nadšený, tohle byla jeho vášeň. Dlaní přejel po klávesnici. …Bože, jak si tohle přál. Nová planeta, tolik možností… Náhle za sebou uslyšel tichý, šustivý pohyb. Znehybněl. „Promiňte. Nechtěla jsem vás vyděsit.“ „V pohodě…“ Doktorka! Zdála se trochu vyvedená z míry. Nečekala v modulu nikoho, ale jak bylo vidět, tenhle nápad neměla sama. „Nemůžu spát, tak jsem se šla projít, abych viděla, kde budu trávit příští dny.“ „Mno, já vlastně taky. Trošku jsem z té cesty nervózní,“ v vzápětí litoval svých slov, nerad dával najevo nejistotu. „Petře…promiňte, nemohli bychom si tykat? Jsem z vykání nesvá a budeme teď…“ „Doktorko,“ prudce se postavil. Převyšoval ženu skoro o dvě hlavy, musela se hodně zaklonit, aby mu viděla do tváře. Její modré oči náhle pod dlouhými řasami ztmavly. Všiml si toho, ale rozhodl se ne-
reagovat. Nemohl si ji připustit blíž k tělu. Byla jeho kolega, nic víc. „OK, dobře. Jak chcete, tedy…jak chceš.“ Dlaně měl zpocené a hlas se mu trošku zachvěl. Doufal, že si toho doktorka nevšimla. Radostně přikývla. Tvář se jí rozjasnila a napjatost ustoupila. *** Modul MF1 odstartoval bez potíží a všichni spoléhali na letecké umění Novského. Pomalu stroj navedl na klouzavý let, až přešel do atmosféry. Byla zde oproti naší Zemi nepatrně menší přitažlivost a naváděcí manévr trval neočekávaně dlouho. Podařilo se. Sandra se snažila v zaměřovači najít povrch planety, ale zatím se jí nepodařilo proniknout hustá oblaka. Bedlivě sledovala obrazovku. V jednom místě se na pár vteřin mračna rozestoupila a Sandře se podařilo udělat snímek. „Petře, podívej se, tohle je dole.“ Všichni se soustředili na monitor. Planeta je vítala zalesněnou krajinou. Z čeho se porost skládal, nešlo rozeznat, ale připomínal les. Letěli dlouho a Novského neustále překvapovalo, jak je planeta pod nimi podobná naší Zemi. Vě-
děl, že se nyní musí soustředit na dráhu modulu a najít bezpečné místo k přistání. Bezhlavě se spustit pod oblaka nemohou, protože neví, kdo vůbec na planetě žije a jaké nebezpečí jim hrozí. …Jsou zde nějaké myslící bytosti? Jistě. Proč by neměly být? Ale co když nejsou dostatečně vyvinuté? Vše tomu nasvědčuje, jinak by stroj už dávno zaměřili… Nikdo z modulu neměl nejmenší tušení, že jsou bedlivě pozorováni a to docela zblízka! Oblétli planetu skoro z poloviny a najednou jako by oblaka ukrojil. Pod modulem se objevila krajina. Všude se rozprostírala překrásně se lesknoucí jezera, okolo husté lesy a louky. „Je tohle možné? Nádhera, co?“ Petr neměl slov. Všichni byli okouzleni krásou pod sebou. Tolik připomínala Zemi. Pomalu se snášeli k povrchu. Petr pečlivě vybíral místo k přistání. „Sandro, můžeš se spojit s Forrsetem?“ „Ano, pane…“ Okamžitě zasedla k počítači. Modul MF1 pomalu usedal na planinu u jednoho z velikých jezer. Data o přistání byla ihned odeslána k mateřské vesmírné lodi. „Přistání provedeno.“ „Dobrá, Sandra a Urbanová,“ Petr se zarazil: „a Kateřina, potom Kullan a Pleták vyrazí na první průzkum. Další se připraví na přebrání vzorků a vy, Pavlove, zůstanete u vysílačky. Zatím všichni dýchací přístroje, později uvidíme.“
Čekaly je první kroky na neznámé planetě… „Okolní vzduch v normě, pane,“ ozvalo se v mikrofonu. Petr okamžitě reagoval: „Můžeme odpojit skafandry, Pavlov potvrdil nezávadnost ovzduší.“ Všichni si oddechli. To byla úleva. Průzkum krásné, neznámé planety mohl začít. *** Sandra s Kateřinou se vydaly k obrovské vodní hladině. Na první pohled vypadala tekutina jako voda na Zemi. Odebraly vzorky, a když zjistily, že má velice podobné složení jako ta donesená sondou na vesmírnou loď, chtěly prozkoumat život v ní. Sandra nabrala malé množství do zkumavky a předala chemikům. Ti zjistili, že se v ní nenachází žádné mikroorganismy. Obě ženy se zatoužily vykoupat. Sprcha ve vesmírné lodi byla sice dostačující, ale plavání v přírodě a ještě ke všemu tak krásné, tomu se nedalo odolat. Opatrnost jim to však nedovolila. Náhle se pár metrů od břehu cosi pod hladinou pohnulo. Obrovská, monstrózní Kopule rozrazila vlny a vynořila se z neznámé hlubiny. Mohutná chapadla sevřela obě ženy a prudce je strhla pod hladinu. Několik vteřin, pár okamžiků a byly pryč. Pak obrovské monstrum neslyšně zmizelo ve vlnách jezera.
„Sandro!!!“ Kullanův výkřik byl zoufalý. Okamžitě se vrhl do vody, ale po ženách nezůstala žádná stopa. Ostatní stáli na břehu, neschopni slova. „Co to bylo? Kdo to byl?! Petře! Viděl jsi to?“ Kullan se v marných pokusech snažil znovu a znovu potápět pod lesklou, nehybnou hladinu. „Petře?!“ Až teď si všiml, že Novský není v dohledu. Vzal vysílačku a naštvaně zařval: „Stane?! Neviděl jsi Novského?“ „Odcházel podél břehu, ale pak jsem ho už neviděl.“ Kullan byl tak rozrušený, že bez vyzvání přejal velení. „Jdeme zpět do modulu! Všichni! To je rozkaz!“ Nikdo nediskutoval. Svolávací signál zahřměl okolím. V bezpečí modulu mohou debatovat co dál. Situace se zdála kritická. „Kde je Novský! K sakru!“ Honza přisedl k monitorům a snažil se na kamerách zahlédnout nějaký pohyb. Nikde nic… „Dobrá. Pavlov jede se mnou, vezmeme si průzkumný vůz. Obhlédneme okolí z jeho bezpečí… pokud nám to ovšem pomůže. Teď víme jistě, že proti sobě máme neznámého, zdatného soupeře. Souhlas?“ „Souhlas.“
Okamžitě se vydali na záchrannou akci. Čas byl proti nim. Vozidlo míjelo jeden ohyb jezera za druhým. Na nedaleké skalce, porostlé nízkým křovím jej uviděli. Novský zamyšleným pohledem zkoumal povrch jezera. Rachot přijíždějícího vozu jej vytrhl z přemýšlení. Vozidlo zastavilo a Kullan vyskočil: „Co tu proboha vyvádíš! Neslyšel jsi sirénu?!“ Petr nechápal proč takový povyk. „Slyšel. Ale…“ „Dobrá. Stane,“ zavolal směrem do vozidla a Pavlov ihned vystoupil „vrať se a oznam v modulu, že jsme našli velitele a že je v pořádku. Modul přesuňte sem.“ „Nech tu vůz,“ přidal se do hovoru Petr. „A to proč?“ zakřičel Honza. Pavlov se jen nepatrně zarazil a pak bez připomínek odcházel. Kullan byl nepříčetný vzteky. Chování Novského bylo neomluvitelné. „Můžeš mi, chlape, nějak vysvětlit co tady děláš? Když jsi slyšel sirénu, potom nechápu …“ „Něco je pod hladinou! Viděl jsem to! Odsud jsem všechno viděl! Chápeš to? A nemohl jsem nic udělat! Jen sedím a dívám se. Pode mnou v hlubině se cosi hýbe, není to ryba, to je stroj! Je to stroj!“
„Taky jsem to viděl, máš pravdu! Ale nechápu proč… proč je unesli?“ Zkoumal Petrovu tvář. „Mám šílenej strach, Honzo!“ „Bojíš se o ně nebo o sebe?“ Honza nepřestával sledovat Petrovu mimiku. Nebyl tak necitelný, jak se na první dojem mohlo zdát. Ale překvapit, to dokázal. „Ty máš strach hlavně o Sandru,“ zle se uchechtl Novský „ale mně, mně jde o princip! Proč nás chytají? Nedali jsme sebemenší podnět k agresi!“ Kullanova paže vystřelila jako šíp. Prsty chytil cíp Petrova skafandru a prudce škubl: „Nehraj si se mnou! Tebe fakt nezajímá, co se s nimi stalo, nebo ještě stane?! Co doktorka? Že ti na ní nezáleží, to tady vědí všichni! Choval ses vždycky jako hulvát.“ „Přestaň! Mám o ně strach. Jenže nechtěl jsem se před ostatníma shodit. Nemůžu na sobě nechat znát nějaké city!“ „Nežvaň! Co si mám myslet? Jen aby ses neshodil, tak se chováš jako idiot? Chceš to u mě projet?“ „Ne, nemysli si nic špatného. Musíme je co nejdříve najít, všechno se určitě vysvětlí,“ zoufale mumlal Novský. Přesně tohle chtěl Kullan slyšet. „No, dobře, kamaráde.“ Poplácal Petra po rameni: „Tak se do toho spolu dáme, ne?“ Novský bez řečí nastoupil do průzkumného vozidla a vyrazili na cestu kolem neznámého jezera.
„Volám modul, volám MF1!“ bylo za chvilku slyšet z vozu. „Zde MF1! Kam jste se poděli? Nikde vás nevidíme, udejte polohu a směr cesty, budeme vás následovat a krýt ze vzduchu!“ Pavlov byl spolehlivý a Novský mu plně důvěřoval. „Souhlasím. Pozice zaslána, následujte nás, díky.“ Za okamžik se nad nimi objevil známý tvar a jako jejich stín je doprovázel krajinou. Kullan byl z toho dost nervózní, věděl, že tímhle manévrem na sebe ještě více upozorní a bezpečnost pohřešovaných bude ohrožena. „Petře, raději bych je hledal sám, tedy, s tebou. Nechci ohrozit životy ostatních, není to vůbec potřeba. Až budeme vědět, kam je zatáhli, a co nám od obyvatel téhle zatracený planety hrozí, pak můžeme požádat o pomoc i naše ve Forrsetu.“ „To asi nepůjde. Vidíš, že nás modul sleduje. Ale taky bych chtěl být méně nenápadný. Jen doufám, že máme před sebou rozumné bytosti.“ I když se Novský snažil ovládat, čišela z něj obrovská nervozita. „Snad, už kvůli Sandře a Kateřině,“ Kullan na tom nebyl o moc lépe. Vozidlo pomalu projíždělo podél břehu obrovského jezera. Po levé straně se začaly objevovat vysoké stromy, podobné našim smrkům. Začínal jakýsi les a jeho mohutné koruny se tyčily k nebi.
„Petře, zastav. Naberu nějaké vzorky, ať víme s kým budeme mít tu čest.“ Novský přibrzdil a Kullan vyskočil na zelenomodrý břeh, jehož povrch byl pokryt bujnými rostlinami. Připomínaly mech a kapradí. Pak se vydal k blízkému houští a k prvním, obrovitým stromům. Zjistil, že jsou opravdu podobné přesličkám. Řasovité listy ani v nejmenším nepřipomínaly jehličí. Další vzorek skončil v jeho brašně. Pomalu si protáhl záda a vracel se k průzkumnému vozidlu. …To prozatím stačí. Vzorky budou jistě unikátní… Na hladině jezera se v té chvíli začalo cosi mihotavě pohybovat. Kullan raději rychle zmizel v bezpečném stroji. Nad vodou přelétávala malá, bílá světélka. „Honzo? Co má zase tohle znamenat?“ Jedno z nich přilétlo nad kapotu vozidla a začalo zářit jasně modrou barvou, která postupně přecházela do fialové. Potom zmizelo. „Do pr….! To bylo organické, nebo nějaká neznámá technologie? Možná tím zkoumají okolí. Něco takového jsem nikdy neviděl.“ Honza byl děním kolem vozu také zaskočený. Nezmohl se na jediné slovo. Ještě mu plně nedocházelo, že má možnost setkat se tváří v tvář s jinou inteligencí. Zjevně daleko vyspělejší, než předpokládali. „Raději jedeme dál, doufám, že budou rozumní,“ Petr rychle přidal plyn.
Honza přikývl, do řeči mu tedy zrovna nebylo. Jezero však nepřestával sledovat. Náhle se hladina prudce zvedla. Obrovské monstrum ve tvaru kopule prořízlo vlny a přibližovalo se ke břehu těsně u jejich vozidla. „Petře!“ Krve by se v obou nedořezal. „Musíme se ihned spojit s modulem, jsou na příjmu?“ „Pokusím se spojit. Volám modul, Pavlove, ohlaste se! Proboha, Stane, ohlaste se!!“ „Tady MF1, Pavlov. Petře slyším vás…příjem. Něco se děje, vidím pod sebou to monstrum!“ „Odkliďte se do bezpečí. Forrset 18 vás bude potřebovat,“ zařval Novský. „Ne, to nemůžu, musíme ochraňovat vás!“ „Stane, to je rozkaz! Slyšíte, nemáme čas na diskuze!“ Petr strhl vozidlo prudce doleva, co nejdále od břehu, ale bylo to marné. Chapadlo vystřelené z Kopule uchopilo pevně střechu vozu a vyzvedlo jej do výšky jako pírko. „Sakra!“ Petr zbledl. „Petře? Co to je? Máme šanci?“ „Ne…“ Náhle prořízl vzduch hlasitý výbuch. Než stačili instinktivně sklonit hlavy, oslnil je záblesk. *** „Jsme naživu?“ pokusil se otevřít oči Honza.
„Jo, myslím, že jsme. Snad nás pozvou na přátelskou návštěvu,“ Petr se zadíval do hloubky pod sebe. Byli neseni ke Kopuli a neměli šanci na odpor. „Pokusím se znovu navázat spojení s modulem. Nemáme čas, ta potvora nás schlamstne!“ Petr se dal rychle do práce, Honza zatím hbitě připravil zbraně. Neví, jaké přijetí je čeká, musí mít šanci se bránit. „MF1, ozvi se, MF1!! Sakra, zase nic, co s nimi je?! Že by Pavlov jednou poslechl a ukryl modul včas?“ Petrova otázka Honzu zaskočila. „Tomu nevěřím, on by nás tu nenechal, nikdy.“ Až teď si Novský všiml, co jeho kolega dělá. „Nemůžeme být ozbrojeni! To by mohli brát jako důvod k útoku!“ „Ale já se nedám tak lehce, nenechám se jen tak zabít!“ „Oni zatím nemají důvod nás zabít, chápeš to?! Proč by to dělali?!“ Novský mu vytrhl pistoli z ruky. „Co když se mýlíš? Petře! Co když nejsou mírumilovní?!“ „Mno, potom máme smůlu, všechny stejně nemůžeš postřílet,“ Petr se zle zašklebil. Jeho zlehčování celé situace se Kullanovi nelíbilo. Raději však Novského poslechl a zbraň vrátil zpět do pouzdra. „Jsi děsnej, fakt tě někdy nesnáším.“ Čekal na břitkou odpověď, a když se jí nedočkal, koutkem oka po Petrovi mrknul.
Novský jakoby zkameněl. Nereagoval, jen zíral před sebe. „Co je to s tebou, chlape?“ „Nic, proboha, dívej se!“ Honza otočil hlavu stejným směrem. Kopule byla těsně před nimi. Obrovská vrata se neslyšně otevřela a chapadlo je začalo spouštět do útrob kovového monstra. Oba muži se rozhlíželi a nevěřili svým očím. Okolí připomínalo park plný keřů a květů všech barev. Nic takového venku neviděli. Uprostřed, u malého vodotrysku, stály dvě postavy. Dvě důvěrně známé postavy. Mihotající se světlo naznačovalo, že se jedná o hologram, či filmovou projekci. O něčem vzrušeně debatovaly. To už se vůz pomalu pohyboval upravenou cestou, bez přispění chapadla. Než z něj Honza stačil vyskočit ven, ženy zmizely z jeho zorného pole. Nohy se mu měkce zabořily do trávy. Nebyla umělá, byla to opravdová tráva, vypěstovaná lidskými bytostmi. Květiny zde vytvářely nádherné obrazce a vodotrysk uprostřed dával všemu pohádkový ráz. „Sandro!“ Ticho. Obraz byl dávno pryč. Náhle se Kopule uzavřela a oba pozemšťané zde zůstali uvězněni. „Tak to bychom měli! Co teď? Máš nějaký plán, Honzo?“ „Viděl jsi je?“ Novský přikývl: „Neublížili jim…“
„Jo! Zmizely u té zdi. Takže, návrh zní - vydat se tím směrem a pak uvidíme.“ „Souhlas, Kullane, následuj mě.“ Petr už měl zase dobrou náladu. Prozkoumávali každý krok v tomto podivném stroji. Vše zde vypadalo jako venku, v přírodě. Tráva, zem, kameny. Honza odebral pár vzorků, profesionální deformace. Petr zatím zkoumal stav signálu. Žádný, ani nepatrný náznak. Nikde zatím nebylo možno navázat spojení s lodí nebo alespoň s modulem. „Tak tohle bude ještě zajímavé, Honzo. Nikdo neví, kam jsme zmizeli.“ „To je fakt, ale snad se to nějak všechno vysvětlí. Nesmíme udělat žádnou chybu.“ „Jo, to jo. A ty víš co je správné a co chyba?“ Oba muži se na sebe podívali. Ve zdi konečně objevili vchod; otevřel se neslyšně, automaticky, hned jak se před ním objevili. Vešli do široké, dlouhé chodby. Po obou stranách byly dveře. Novský opatrně přistoupil k prvním. Kullan se jej rozhodl následovat, ale to už se dveře otevřely a oba stáli přímo ve vchodu místnosti, ze které se ozýval hlas. Nerozuměli, ale nezněl nepřátelsky. „Riskneme to?“ Kullan se ani nemusel ptát. Novský kývl. Po krátkém zaváhání vstoupili. Dveře se neslyšně zavřely a muži zůstali ve střehu. Po levé straně od
nich kdosi seděl v obrovském křesle. Neviděli ho, seděl zády. Neznámý opět promluvil. Po pravé straně byla velká obrazovka a na ní se objevil talíř s pokrmem a sklenice vody. „Díky, ale nemáme hlad ani žízeň,“ reagoval Novský okamžitě. „Chceme…“ Náhle si uvědomil, že mu bytost nemůže rozumět. Neznámá bytost pomalu vstala z kulovitého, průsvitného křesla. Kullan chytil Novského za rameno v očekávání něčeho příšerného. Postava byla celá zahalena do modrého, lesklého pláště, až na část, kde lidé mají hlavu. Místo ní měla stříbrnou přilbici upnutou u krku kovovým páskem, ozdobeným barevnými kameny. Najednou se tvor otočil. Oba muži skoro nedýchali. Na něco takového nemůže být člověk nikdy dostatečně připraven. Tvář neznámého byla celá zakryta, jen skrze otvory pro oči, nos a ústa mohli spatřit svého protivníka. Jeho obrovské modré oči těkaly z jednoho na druhého a úzké rty nedávaly znát míru rozhořčení. Astronauti znejistěli, neznámá bytost však zůstávala chladná. Prohlížela si oba velmi zkoumavě a pak cosi zamumlala do mikrofonu na stole před sebou. Za pár vteřin vstoupily dvě ženy. Ve stejných pláštích, jako měl na sobě neznámý. Jen přilbice chyběla. „Honzo!“
Kullan nebyl schopen slova. Okamžitě Sandru pevně objal. Kateřina zůstala stát u vchodu a vzhlédla k neznámému. Cizí bytost k doktorce pomalu přistoupila a rukou, ukrytou v jakémsi stříbrném pouzdře, ji vyzvala, aby se posadila. Ihned tak učinila. Potom se cizinec sklonil a cosi jí tiše řekl. Usmála se, ale stále nepřestávala pozorovat Petra. To už mladý muž nevydržel: „Ty mu rozumíš?“ Urbanová se však znovu otočila k neznámému. Ten lehce přikývl. „Oni znají naši řeč. Mají dokonce elektronický překladatelský slovník. Nevím odkud, ale mají ho. Trošku ho se Sandrou opravíme a doplníme.“ Nervózně poposedla. „Jsou mírumilovní. Dovolte, abych vás přivítala na planetě Grafoon, nacházíme se v jedné z obytných Kopulí a tohle,“ ukázala před sebe: „je vládce Grafooňanů Atop.“ Novský se musel opřít o chladivou zeď. …To snad není pravda! Já se snažím, abych jí zachránil a ono se tady, dámě, nakonec ještě líbí… Bytost náhle promluvila: „Vítám vás na Grafoonu! Jste na naší části planety v bezpečí.“ Kullan se mírně uklonil: „Děkujeme. Je to veliké překvapení, moc rádi bychom poznali vaši planetu, je li to možné.“
„Dobrá, pokud budete dodržovat bezpečnostní pokyny, nevidím v tom problém. Naše území je vám plně k dispozici, ale druhá polovina planety je nebezpečná, musíte se mít na pozoru.“ „Proč? Hrozí nějaké nebezpečí, je tady válka?“ Novský se konečně zapojil do rozhovoru. „To je dlouhá historie a …,“ Atop nedořekl. Z mikrofonu na stole se ozval zpěvný hlas a neznámý se náhle otočil a pomalým krokem odešel. Nikdo z přítomných nevěděl, co bude dál. „Co se to tady děje? Vůbec nic nechápu.“ Honza byl rozčilený a žádal, aby ženy vysvětlili, co se to vlastně stalo. „Nejdřív,“ začala Kateřina: „jsme měly strach, zajali nás a odvedli do nějaké velké místnosti. Ale potom se objevil Atop, jejich velitel, předložil nám několik elektronických slovníků a my vybraly ten, ve kterém byla řeč nejvíce podobná té naší. Trošku jej budeme muset opravit, protože v něm jsou velmi zastaralé tvary slov.“ „Zastaralé? To znamená, že kdysi byli na Zemi!“ Novský byl nadšený tím, co slyšel. „Také nám sdělil, že pokud nebudeme dělat hlouposti, nic se nám nestane. Tvrdil, že zde nás uchrání před nebezpečím, které může čekat venku.“ „Neřekl proč? Taková krásná, na první pohled mírumilovná planeta, a nějaké zlo? To je divné, moc divné, nezdá
se ti, Petře? “ Kullan by nejraději vzniklou situaci řešil ihned. „Musíme být opatrní. Možná to souvisí s tou druhou polovinou planety,“ Novský nervózně přešlapoval: „kdo tam žije? Také oni? To se mi nezdá. Honzo, musíme se dostat ven, navázat spojení s modulem a opatrně prozkoumat celý povrch planety.“ „OK, jenže jak se chceš dostat z tohohle monstra? Jsme tu uzavření jako v kleci…!“ Kullan měl pravdu. Chce to maximální opatrnost. „Nesmíme se unáhlit. Nejlepší bude, chovat se přátelsky a oni nám potom sami prozradí tajemství planety. Co myslíte?“ Sandřiny úvahy se Petrovi moc nezdály, chtěl být akčnější. Správně tušil, že Honza a Kateřina s ní budou souhlasit. „Máš pravdu, něco mě k nim přitahuje,“ neubránil se Honza projevit svoji náklonnost k neznámým bytostem a Petr věděl, že nemá cenu protestovat. V tu chvíli se vrátil do místnosti velitel Atop. „Následujte mě!“ přikázal. Nikdo se neodvážil vzdorovat. Všichni se vydali na prohlídku Kopule. Při procházce uličkami malého města, jim vůbec nepřipadalo, že jsou v uzavřeném prostoru. „Promiňte, pane!“ Novský nemohl svoji zvědavost udržet na uzdě.
„Jmenuji se Atop, zde si všichni tykáme. Prosím, dodržuj naše pravidla.“ Velitel se zastavil přímo před pilotem. „Dobře, Atope.“ Petr nepatrně couvl. Těsná přítomnost neznámé bytosti jej zaskočila. „Jsem Petr Novský. A tohle je Honza Kullan,“ ukázal na muže po své pravé ruce: „mohl bys nám vysvětlit, proč žijete v téhle …kopuli … a nejste raději venku?“ Novský si nevědomky třel nervozitou ruku. „A to ještě žijeme pod hladinou, mladíku!“ No, jasně, to měl Petr v živé paměti. Přepadení z vodní hlubiny bylo geniální! Atop zvážněl a jeho hlas se zastřel bolestí. „Máme jezera propojená obrovskými tunely a můžeme tak na všechna místa této planety. Jenže…planeta začala být velice nebezpečná, museli jsme omezit pohyb na pár míst.“ Petr se neodvážil dál vyptávat, jen letmo pohlédl na přátele. Žádný z nich nechtěl v rozhovoru pokračovat. Cizí bytost se před nimi dál pohybovala klidným, pomalým krokem. Mohutná ramena hrdě vzhůru. Atop – velitel. Byl v téhle chvíli jako Bůh. Prošli skoro celým městem, než znovu navázal na poslední rozhovor. „Nyní jste viděli jedno ze tří měst, která jsou v této Kopuli. Nezdá se to, že? Ale ukáži vám celý plán našeho umělého světa.“
Vešli do poslední budovy. Místnost, do které je Atop zavedl, se podobala pozemské pracovně, na stěnách byly obrazy a dokonce i mapy. Jednou z nich byl podrobný plán Kopule. Celkem tři patra, tři města. Nemocnice, laboratoře i výrobní závody. Bylo vidět, i jakými výtahy a schodišti jsou jednotlivá podlaží propojena. Lidé nemohli uvěřit, kolik Grafooňanů se sem vejde. Byli zde doslova nahuštění do minimálních prostor nutných k životu a k práci. V nejspodnějším patře bylo velení, řídící jednotka a pohon celého monstra. Také centrální park s vodotryskem, který už znali. A ta nejdůležitější věc pro pozemšťany – východ. Cesta ven, ke svým. Vše zde bylo dokonale promyšlené, bytosti byly zřejmě na vysoké technické úrovni. Náhle je vyrušil hlas z mikrofonu na pracovním stole. Cosi hlasitě, naléhavě oznamoval. Atop zvážněl. Zamyšleně hleděl před sebe, i když hlas už dávno utichl. „Stalo se něco?“ Kullan tušil problémy. „Ano. Potřebuji vaši pomoc. Není někdo z vás náhodou lékař?“ „Já. Já jsem doktorka.“ Atop se otočil ke Kateřině: „Možná nám pomůžeš. Pojď za mnou. Ostatní musím požádat, aby na nás počkali zde. Vrátím Kateřinu v pořádku. Donesou vám pití a jídlo, pokud chcete studovat naše obydlí, máte zde k dispozici palubní počítač. Obsahuje veškeré informace.“
„To je skvělé, díky,“ Petr byl nadšený, neúmyslně jim Atop nabídl šanci najít si bezpečně cestu ven. Sandra však měla o přítelkyni starost. …Mohou neznámému důvěřovat?… „Atope, kam jdete? Mohu také pomoci? Mám lékařský kurz.“ „Děkuji, ale jedna lékařka stačí. Budeme zpátky co nejdříve to půjde.“ Vzal Kateřinu za paži a vedl ji chodbou k výtahu. Nezdráhala se, někde uvnitř cítila, že může této bytosti věřit. Vystoupili v patře, kde byly nemocnice. V jedné z nich čekal pacient a Kateřina nechápala, jak může pomoci tvorům, které vůbec nezná… Před pokojem ji oblékli do speciálního ochranného oděvu, a aniž by chápala důvod své přítomnosti, vstoupila. Na širokém lůžku uviděla neznámou bytost. Podoba s pozemšťany byla evidentní. Nenacházela žádný rozdíl. Jen vlasy. Byly bílé, průsvitné jako led, ale Grafooňan rozhodně nebyl starý. Najednou ucítila na temeni lehký dotek. „Odhrň přehoz. Jeho hruď,“ vyzval ji Atop šeptem. Kateřina uposlechla. Zaraženě a trošku vyděšeně zírala na muže před sebou. Trup měl otevřený, neviděla žádné známé orgány mimo rozmnožovacích a nějakého orgánu v dutině břišní, který se
ovšem nepodobal žádnému pozemskému. Rychle si všimla i nepřiměřeně dlouhých nohou. „Co, co…co tohle je?“ nebyla schopna vyslovit jedinou větu souvisle. „Jak může ještě žít? Proč nekrvácí? Proboha co jste to s ním udělali?“ Atop nechápal její údiv. „Není na tom nic zvláštního…Každý z nás vypadá takto.“ „Ale jak můžete žít?“ „Zvláštní princip výživy, žaludek a střeva nepotřebujeme, jsou zbytečná. Znám zběžně anatomii vašich těl. Všimla sis délky nohou?“ Kateřina přikývla. „Nechtěla jsem se vyptávat. I u nás má několik lidí neúměrně dlouhé nohy.“ „To asi ano, ale my na Grafoonu je máme všichni. Bez nich bychom zde nemohli přežít. Bude se ti to zdát nemožné, ale rychlost našeho běhu je obrovská, musí být. Jsme rychlejší než ptáci…“ „Cože? To není fyzicky možné!“ Atop se smutně usmál. „Snad nebude příležitost ti to předvést.“ „Dobrá! Snažím se vstřebat nové informace. Nechápu, proč jsi mě sem vzal. S čím mohu pomoci…“ Atop pomalu obrátil muže na bok.
„Podívej…Vidíš ty skvrny?“ Doktorka pozorně zkoumala bílé skvrnky na boku a uvnitř dutiny břišní. Byla ohromena! „Naše medicína nemá protilék, mnoho mých soukmenovců zde umírá. Doufal jsem, že na Zemi budou znát lék.“ Kateřina skvrny dobře znala. „Vím co to je. I naši se nakazili během letu sem. Nevím, co tuhle nemoc způsobuje, vy ano?“ „Tento muž byl vyslán na výpravu, o které nejsem oprávněn sdělit podrobnosti. Měl vnitřní zánět, o kterém jeho lékař nevěděl. Po návratu málem umřel.“ Doktorka tušila, že jí Atop záměrně zamlčel příčiny choroby, ale tušila, že jednou se dozví pravdu. Zatím musela pomáhat, jak uměla. „Podej mi brašnu, prosím. Mám tam lék.“ „Takže umíš vyléčit naši nejhorší noční můru?“ „Ano, umím. Tady je lahvička s kapkami, musí se jimi potřít postižená místa, má nežádoucí účinek a to je otok postižených míst. Muže smíte zašít, až otok zmizí. Souhlas?“ „Vše bude, jak řekneš.“ Kateřina ošetřila všechna postižená místa, zakryla sterilním mulem a chystala se k odchodu. Ještě naposledy se rozhlédla po místnosti. „Kathy, potřebujeme tvůj lék. Velmi často jej potřebujeme.“ Atop stál těsně u ní, nemohla se ani nadechnout.
Vyděsil ji nečekaným pohybem a zároveň překvapil zdrobnělým vyslovením jejího jména. „Jestli tenhle muž nezemře, tak…“ Usmála se: „To bych řekla, že nezemře.“ „Dobrá, jestli nezemře, tak jsme zachráněni! Na tuhle nemoc umírá hodně Grafooňanů. Vlastně tolik, kolik onemocní. Musíme být proto stále opatrní. Mimo Kopuli není již bezpečného místa…“ „A proč je posíláte mimo Kopuli?“ „Není možné všechny uhlídat a mimo to máme i akce spojené s okolím Kopule. Nelze žít jen v uzavřených prostorech.“ „Chápu.“ Kateřina se na chvilku zamyslela. „Možná bych ti mohla prozradit, na co tví lidé umírají, ale nejsem si jistá, co tuhle nemoc způsobuje, Atope! Tohle víš ty a nechceš mi to prozradit. Proč?! Víš co? Raději si nechám tajemství léku pro sebe, zatím…“ „Necháš naše lidi umírat? To snad ne!“ „Nenechám, když budeš potřebovat, pomohu.“ Doktorka dala lahvičku se zbytkem tekutiny do brašny a odcházela. Atop ji rychle došel, dál však nenaléhal. „Povídej o Zemi. Jsem zvědavý, jak se tam žije.“ „Dobře, kde začít…“ Celou cestu do řídící kabiny si povídali. Nervozita opadla, Kateřina se necítila ohrožená, něco v Atopových pohybech ji uklidňovalo. Jako by byli dávní přátelé…
*** „No konečně, kde jsi?“ Sandra byla viditelně nervózní. I na Petrovi a Honzovi bylo znát rozladění. „Omlouvám se, Kateřina mi velice pomohla. Teď musím na důležitou poradu, uvidíme se za vaše dvě hodiny. Užívejte si zdejšího pobytu.“ Atop se mírným ukloněním rozloučil. „Já se picnu, kde jsi byla tak dlouho?“ Novský si servítky nebral, to tedy rozhodně ne. Arogantní jako vždycky. Žádné překvapení. Doktorka se neohroženě napřímila: „Mají problém se stejnou nemocí, jako jste měli vy dva. Forrset 18 byl vystaven stejnému záření.“ „Ale, to přece není možné…,“ Vágnerová vůbec nic nechápala. „Vždyť zdejší vzduch, rostliny…“ „Vím, kam míříš, přístroje nezjistily ani náznak nějakého záření,“ Kullan se konečně zapojil do hovoru. „Záhada planety? Tady mi něco nehraje!“ Novský se nedal zmást. „Byli jsme tisíce kilometrů od planety a stejně jsme se nakazili. To je záhada!“ Petr Sandru silně znervózňoval. „Tyhle bytosti zřejmě také létají do vesmíru, Sandro. Někde mají svoji základnu.“
„OK, Petře, ale proč je tam posílají, když ví, že se vrátí smrtelně nakaženi? Tohle je opravdu pěkná záhada, nemyslíš?“ Kateřina ztrácela trpělivost: „Jenže Atop mi nechce nic prozradit! Sakra! Zachránila jsem jednoho z jeho lidí…a on? Neřekne, co se stalo, kde se nakazil a proč! Dovádí mě to k šílenství!“ „Nesmíš si to tak brát…,“ Petr k ní nečekaně přistoupil. Pohlédla mu zpříma do očí. Rozhodně se ho teď nemínila leknout. Chvilku tak proti sobě stáli. Novský se cítil zmatený, věděl, že její pohled by jej pohltil, ale nemínil to dopustit. Litoval svého chvilkového selhání. Kateřina nevěděla co dělat. Z jedné strany na ni zírá Sandra a Honza, z druhé tenhle neurvalec, momentálně si hrající na těšitele. Stalo se snad něco, co nepostřehla?… „Jsi v pořádku, Kateřino?“ od dveří zahřměl Atopův hlas. Neznámé bytosti se až neuvěřitelně snadno uměly vloudit do mysli pozemšťanů… „Ne!“ odsekl Petr přehnaně ostře. „Petře?!“ Kateřina nevěděla jak tuhle trapnou situaci zachránit: „Nic se nestalo, Atope. Jen jsme debatovali o Zemi a trošku nás to rozhodilo.“ „K čemu ta komedie? Urbanová! Proč neřekneš pravdu? Jen hezky pověz našemu příteli, co nás všechny štve!“ Novského oči metaly blesky. Postrčil ženu směrem k Atopovi.
„Promiňte, ale …já … to nedokážu.“ Stála a bylo jí neskutečně trapně. Cítila Atopův pohled. Dlouho si ji prohlížel. Co si asi o jejich výstupu myslí? Z jeho očí však nedokázala nic vyčíst. „Dobrá.“ Atop se rozhodl situaci vyřešit. „Nevím, co se ode mne chce, ale nechám to prozatím být. Časem se vše jistě vysvětlí. Smím vás teď požádat, abyste mě následovali? Rád bych vám nabídl ubytování.“ Vyšli na chodbu a doktorce se ulevilo. Stísněná atmosféra v místnosti byla nesnesitelná. Sandra ji hned chytila za ruku: „Nedělej si z toho nic, Novský je nemožný, vždyť ho znáš.“ Kateřina se pokusila o úsměv a Sandra nabyla dojmu, že je pohroma prozatím zažehnána. Přidělené kajuty byly blízko velínu, s vchody přímo proti sobě. „Docela ujde, co?“ Kullan se pohupoval na malé plastové buňce, velmi vzdáleně připomínající postel. „Víš, co by mě zajímalo:“ „Ne!“ odsekl Novský a praštil pěstí do malého stolku, který stál v rohu místnosti. „Co se stalo s MF1. Kde jsou? Nemám signál. Ani nemůžu dát vědět, že jsme naživu.“ „Moc otázek! Stačí jedna…,“ Petr se zle šklebil.
„Musíme zkoušet spojení, ale pokud se nedostaneme ven, nemáme asi nejmenší šanci. Mají tady zřejmě nějakou rušičku.“ Honza vytáhl z kapsy mini vysílačku a pokoušel se znovu navázat spojení. Marně. Z mikrofonu se ozývalo praskání a potom divný skřek. Ostrý zvuk se opakoval ještě několikrát a pak bylo ticho. „Co se to proboha děje? Snad nenarazili na nějakou skalní stěnu. Petře, připomínalo mi to bojovné zvuky orla skalního…“ Tázaný však nestačil odpovědět. Do kabiny vrazil Atop s dalšími Grafooňany. „Kdo se opovážil?!“ Hrozivý tón jeho hlasu nevěštil nic dobrého. Vytrhl Kullanovi vysílačku z ruky a prudkým pohybem jej srazil na podlahu. Novský se stačil pouze připravit k výpadu, ale ostatní jej obstoupili a tak neměl šanci příteli pomoci. „Co se děje?“ Ženy slyšely křik a okamžitě přiběhly. Kullan se právě pomalu zvedal ze země. „Promiň, nevěděl jsem, že nesmím vysílat! Nikdo mě na to neupozornil!“ „Jsi v pořádku?“ Sandra nebrala ohled na kolemstojící. „Atope?!“ Kateřina se prudce otočila k veliteli: „Tohle nám tedy vysvětlíš!“
„Proč? Vy jste byli naši hosté. Důvěru jste zradili a ohrozili tím bezpečnost naší Kopule. Nyní jste zajatci! Nemusím nic vysvětlovat!“ „To se pleteš!“ zahřměl Novský: „Ztratil se nám modul, naši přátelé! Nevíme co s nimi je, chtěli jsme jim dát vědět, že žijeme…nic víc.“ „Já vím!!“ odsekl Atop. „Prosím…?“ Petr nevěřil vlastním uším. „Musíš věřit! Atop nikdy nelže!“ Velitel byl stále velmi rozzlobený. „Kde je, vám mohu sdělit, ale co je s jeho posádkou … to zatím nevíme.“ „A to nám má stačit? Vždyť jsou to naši kamarádi, proboha!“ Novský byl stále nervóznější. „Až přijde čas, vše se dozvíte!“ Atop dal jediným pohybem povel k odchodu svých lidí. Pozemšťané zůstali ještě hodnou chvíli beze slov. První se vzpamatoval Kullan: „No…tak to bychom měli! Petře, chovej se k nim slušně, být Atopem, tak jsem tě ztrestal!“ Vzápětí se zašklebil, ale situaci odlehčit nedokázal. „Ale on ztrestal spíš tebe! Není ti nic, jsi v pohodě?“ Sandra měla o Honzu strach. Třel si naražené rameno. Nic mu nebylo, ani necítil Atopův úder, až podlaha jej zastavila. Zvláštní. „Ukaž, podívám se na to,“ nařídila nekompromisně Kateřina.
Skafandr šel sundat těžce, ale možná právě on tlumil ránu. Naštěstí doktorka nenalezla žádné poranění, ani modřinu, která by se měla objevit. „Nezdá se vám to divné?“ „Co? Že nejsem zraněný?“ „ No, to taky, ale myslela jsem modul. Oni vědí o modulu, ale neví o lidech. To je přece divné.“ „Souhlas, je to zvláštní,“ Sandra nad tím neustále přemýšlela: „jako by zůstal na nepřátelském území, a oni nevědí, co s nimi ti druzí udělali…“ „Správná dedukce, Vágnerová,“ uchechtl se Petr. „Co je na tom k smíchu?“ Honza se musel Sandry zastat. „Přece, pokud by zůstali v bezpečí, určitě by je sem Atop už dávno dopravil. Jako nás. Neměl důvod jim ubližovat.“ Po tomto závěru se už nikomu nechtělo debatovat. Byla to strašlivá, a zřejmě jediná, možnost. Nezbývalo než čekat. *** Kateřina nemohla dlouho usnout. Stále se neklidně převalovala. Mozek pracoval na plné obrátky. Tohle nemělo smysl! Ležet jen tak nechtěla. Nakonec vstala a rozhodla se vydat na průzkum nového obydlí. Jediná se směla svobodně pohybovat po Kopuli.
Atop, který si ji velmi oblíbil, jí dokonce dovolil spřátelit se s rodinou nemocného, kterého zachránila. A tak její kroky vedly do druhého patra na plošinu 25. Cesta neznámým městem ji sice vzrušovala, ale byla nesmírně ráda, když konečně stála před správnými dveřmi. Napjatě sledovala, kdo se objeví. Ve dveřích stanula osoba podobná Atopovi. Doktorka nepoznala, zda jde o muže či ženu. Nezbývalo než použít elektronický překladač. Brzy zjistila, že jde o ženu a ta ji pozvala dál. Velmi se podivila, když uviděla celé vybavení. Místo kuchyně zde byly jen dva, jí neznámé, přístroje. Paní domu vysvětlila, že první stroj je zásobárna jídla a druhý na odpadky. Místo obývacího pokoje Kateřina nalezla místnost, ve které stál stůl a tři židle, nebo spíše tři světélkující buňky, z neznámé hmoty. Veliká obrazovka a několik holografických obrázků, které se v různých intervalech měnily. Cizí bytost si všimla lékařčiných rozpaků: „Omlouvám se, neznáš naše prostředí. Klidně se posaď, doktorko.“ Čekala, až uposlechne. Kateřina opatrně usedla do nejbližší buňky a modrá světélka ji prosvítila obnaženou pokožku. „Tohle jsou speciální buňky proti záření…“ „Prosím? Proti jakému záření?“ Kateřina zůstala jako přimražená.
„Co to má znamenat? Kde by se tu vzalo nějaké záření? Naháníš mi strach!“ Neznámá bytost odpověděla až po chvíli. „Tady není žádné záření. Ale mohlo by být…“ Více z ní lékařka nedostala. Neznámá žena měla jasné instrukce o tom, co smí a nesmí povídat. Tenhle oříšek byl zatím moc tvrdý k rozlousknutí a Kateřina se rozhodla být trpělivá. Vešli do další místnosti. Ložnice… Našla zde však stejné buňky jako ve vedlejším pokoji, ovšem ve velikosti postele. „V tomhle i spíte? Vždyť to musí být nepohodlné!“ „Máš pravdu, doktorko, ale nedá se nic dělat. My musíme takhle spát.“ Kateřina se rozhodla nevzdat. „Hm, chápu. A to záření je kde, když ne tady? Odkud vám hrozí?“ Žena mlčela. Nesměla odpovídat na takové otázky. Ale Kateřina přesto dál vyzvídala: „Chtěla bych se tě zeptat…“ „Jmenuji se Kamel, doktorko…“ „Dobře…Chtěla bych se tě zeptat Kamel, kde máš muže.“ „Co to je muže?“ otázka byla ohromující. Kateřina váhala. Překladatel neznal stejné slovo v jejich jazyce. Pokusila se improvizovat: „Dobrá, tak třeba Patria – Atop, chápeš? Patria? Muž…“
„Oh, promiň, já ti před tím nerozuměla. On je v nemocnici, ošetřovala jsi jej. Je nemocen, záření jej přemohlo.“ Aha, Kateřina tedy jejího muže znala. …Zvláštní, vypadal velmi mladě, velmi… „Mohu se tě zeptat, kolik je tvému muži let? Prosím.“ „Proč to potřebuješ vědět, doktorko?“ nechápala Grafooňanka. „Ošetřovala jsem ho a přišel mi velmi mladý, na naší planetě bych řekla tak maximálně osmnáct let…“ Kamel přikývla. Něco v překladači zkoumala. „Na vaše roky je mu čtyřicet let.“ Doktorka odmítala uvěřit: „To není možné! Proboha kolika let se tady dožíváte?“ Otázka zněla nevhodně. Kamel viditelně zaváhala. „No, víš, doktorko, to je …nikdo z mužů se nedožije vysokého věku. Muži umírají brzy… kolem sto dvaceti let. Žena se zde dožije většinou sto padesát, sto šedesát let. Ale dříve…,“ Kamel zesmutněla: „dříve jsme se dožívali vysokého věku, v průměru dvě stě let.“ Kateřina nevěřila vlastním uším. „Proč se ptáš?“ „Víš, Kamel, mi jsme v šedesáti již staří a umíráme kolem osmdesátého roku života. Nediv se proto mému velkému překvapení.“ Teď zase nevěřila Kamel. Byla jako u vytržení. „A co vaše ženy?“
„No, ano, dožívají se také delšího věku. Do třicátého pátého roku musí mít jedno, maximálně dvě děti, potom již nemají šanci. Ve čtyřiceti začíná organismus stárnout. V pětapadesáti přestáváme pracovat. Pak se stará společnost o spokojený život seniorů.“ Kamel nemohla pozemský život pochopit. „U nás je to velmi odlišné. Atop rozhodne, kdo smí a nesmí mít čety, tedy u vás děti. U nás nikdo nepřestává pracovat. Co je senior? To neznám.“ Kateřině se těžko vysvětlovala situace na matce Zemi. Z hlavy jí nešla otázka, proč o potomstvu rozhoduje Atop, ale neodvážila se zeptat. Ještě chvilku si povídaly o všedních, denních starostech rodin a Kathy se rozloučila. Celou cestu zpět ke své kajutě musela na setkání s Kamel myslet. Neviděla u ní žádné děti, ale musela přece nějaké mít. Minimálně jedno. …Nač by byly tři postele a tři sedačky?… Vracela se více rozrušená, než když odcházela. Na chodbě málem vrazila do Novského. Ano, málem vrazila, protože seděl těsně před dveřmi její kajuty. „Co to tu vyvádíš? Svůj hlas sama nepoznávala. Zněl hrubě, velmi hrubě. „Ahoj.“ Seděl dál. Nutila se k přívětivějšímu tónu. „Co se děje, Petře?“
Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.