Gott ist tot, ať žije NATO! Napsal uživatel Petr Schnur, Hannover Pátek, 12 Březen :12 -

Gott ist tot, ať žije NATO! Napsal uživatel Petr Schnur, Hannover Pátek, 12 Březen 2010 11:12 -

A máme to černé na bílém. Co do dneška štěbetali vrabci na střechách škarohlídských internetových portálů, zaskřehotal před celým světem jestřáb z nejpovolanějších, generální tajemník Severoatlantického paktu Rassmusen.

Ten, který se do své nynější role tak přesvědčivě kvalifikoval nekompromisní obhajobou „umělecké svobody" v dánské kauze karikatur proroka Mohameda. Dlužno dodat, že nejpozději od roku 1999, kdy NATO „osvobodilo" Kosovo, bylo naprosto evidentní, kam vývoj směřuje. Kdo neviděl a neslyšel, nechtěl vidět a slyšet.

NATO a právo

V průběhu zasedání 46. Mnichovské konference o otázkách bezpečnostní politiky prokázal Anders Fogh Rasmussen ve svém vnímání reality podivuhodný deficit, když vyjádřil údiv nad tím, že nová ruská vojenská doktrína stále ještě vnímá NATO jako vojenské uskupení ohrožující bezpečnost Ruské federace. Ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov má naprostou pravdu v tom, že po rozpuštění Varšavské smlouvy a rozpadu Sovětského svazu měl být bezpečnostní systém přenesen na Organizaci pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE).

Zatímco původní Severoatlantická smlouva z 24. srpna 1949 své eventuální aktivity provazuje s Organizací spojených národů (Charta OSN, Rada bezpečnosti), byla 90. léta minulého století

1/6


ve znamení pozvolné, nicméně stále zřetelnější změny paradigmatu NATO od rovnováhy ke kontrole . Nicméně je otázkou, zda se zárodky této nové politiky nenacházejí již i v ní. Citát: „Smluvní strany se zavazují podporovat další vývoj mírových a přátelských mezinárodních vztahů upevňováním svých svobodných institucí i tím, že se budou se snažit docílit lepšího porozumění pro zásady / principy těchto zařízení , na kterých jsou postaveny (citováno z čl. 2 Severoatlantické smlouvy)."

Co z toho vyplývá? Je otázkou, jak lze interpretovat výraz ´zásady / principy´? Normativně z hlediska politické filosofie, a nebo „prakticky" jako kauzální propojení demokracie, míru a ekonomické svobody (liberální kapitalismus)? Při hledání odpovědi na otázku, jakou reálnou hodnotu měly ony svobodné instituce by se politologové neměli spokojit pouze s interpretací oficiálních dokumentů, ale odvážit se i pohledu do zákulisí - například na roli tajné organizace G ladio . Tento paravojenský spolek (tzv. Stay-Behind-Organisation ) založený na počátku 50. let byl podle dostupných pramenů společným dílem Severoatlantické aliance, CIA a MI6. Jeho úkolem bylo nejen provádět sabotáže v případě invaze Varšavské smlouvy, ale rovněž udržovat politický statut quo v západní Evropě, a sice všemi dostupnými prostředky včetně vražd a teroristických útoků.

Ať již byl tedy původní úmysl jakýkoliv, o interpretaci rozhodla praxe, tedy to, co se v narativní politice nazývá zradou vlastních ideálů. Vývoj ukázal, že jasnou cílovou prioritou jsou základy chápané jako ekonomicko-politický systém (kapitalismus), nikoliv zařízení / instituce demokratického a právního státu.

Tak či onak - původní koncept ‚rovnováhy' (balance of power) ustoupil do pozadí. Články Smlouvy 5 a 6, které vykazují znaky klasického obranného systému a které se navíc vztahují na čl. 51 Charty Spojených národů zaručující právo na kolektivní obranu, sice oficiálně škrtnuty nebyly, pojmu óbrana´ se ovšem již vůbec nepoužívá, alespoň ne ve klasickém smyslu. Ten byl nahrazen zavádějícími slovními hříčkami jako ´prevence konfliktů´ a nebo ´krizový management´. Toto babylónské matení jazyků má za úkol zakrýt skutečnost, že si NATO na mezinárodní úrovni nárokuje stejnou funkci jakou má policie na úrovni národní , pouze s tím rozdílem, že nad sebou nemá ani kontrolní orgán, ani instituci, která by ho tímto úkolem pověřila. Do těchto nových dvou pojmů mohou být zahrnuty krize všeho druhu: hospodářské, finanční, přírodní katastrofy, migrační vlny. V novém strategickém konceptu ze 24. dubna 1999 se mimo jiné píše, že bezpečnostní zájmy spolku mohou být dotčeny riziky nejrůznějšího druhu, včetně teroristických akcí, sabotáží, organizovaného zločinu, ale i přerušením dodávek životně důležitých surovin, nekontrolovanými pohyby velkého množství

2/6


lidí, zejména v důsledku ozbrojených konfliktů mohou být považovány za problém pro bezpečnost a vnitřní stabilitu členských zemí. Cíl je jasný ofenzivní kontrola světového dění prostřednictvím integrativního bezpečnostního konceptu . Jak již bylo naznačeno, problém spočívá v tom, že si instituce, která se povýšila do role světového četníka, sama uděluje mandát k vojenské intervenci mimo hranice členských států ( out of area ). Staví se tak do pozice kvazi judikativy a exekutivy v jednom, což zdůvodňuje „selháním" Rady bezpečnosti. Jinými slovy: postoj Rady bezpečnosti OSN, která by nesdílela pozici NATO resp. byla od ní divergentní, ztrácí podle severoatlantické filosofie automaticky jakoukoliv právní závaznost. Není třeba dlouze připomínat, že se jedná o stejnou metodu jako v případě tzv. barevných revolucí: nezvítězí-li „prozápadní" kandidát, označí se volby za zfalšované.

Počátky vojensko-politické strategie out of area sahají do listopadu roku 1990 (sic! - srovnej s událostmi ve Východní Evropě). Na zasedání NATO v Římě došlo k formulaci strategického konceptu spolku, který byl potvrzen o čtyři roky později na vrcholné schůzce paktu v Bruselu (leden 1994). Tam se ovšem -- alespoň formálně - počítalo s nasazením prostředků na údržení míru´ (tzv. peacekeeping) pod mandátem OSN a nebo OBSE, navíc byl předpokládán souhlas obou konfliktních stran. Další stupeň severoatlantického angažmá již počítá s donucovacími prostředky ( peace-enforcement ), nicméně i tato varianta se formálně vázala na rozhodnutí Rady OSN podle čl. 39/42 Charty Spojených národů. Odklon od OSN a opuštění půdy mezinárodního práva nastal pod heslem ´ humanitárních intervencí ´, které nekoresponduje s jedinou pasáží textu Charty. Udělování mandátu sama sobě naráží jak na mezinárodní právo, tak i na ústavní pořádky jednotlivých členských států, neguje samu podstatu právního státu. Toto je tedy odpověď na otázku, jak historický vývoj interpretoval čl. 2 Severoatlantické smlouvy.

Trojúhelník USA - NATO -- EU

Pokud se zamýšlíme nad současnou a budoucí rolí Severoatlantického paktu, potom nelze opomenout problematiku vztahů mezi Evropou a USA.

3/6


NATO není ani všemocné, jak ukazuje průběh invaze v Afghánistánu, ani tak homogenní, jak by se na první pohled mohlo zdát. Neustálé rozšiřování členské základny i „humanitárních misí" zvyšuje tlak na jednotlivé státy, což posiluje vnitřní rozpory organizace. Vzhledem k nové strategii sice existuje souhlasný postoj, nejednotnost, byť zakrývaná diplomatickými frázemi, panuje v jejím praktickém uplatnění: kdo, jak a za kolik. V této souvislosti se dostáváme k oné tolik opěvované vlastní evropské cestě: je tzv. emancipace Evropy od USA realitou a nebo existuje ve fantazii povětšině eurolevicových vizionářů? Pokud nemáme na mysli konkurenční boj o trhy, ale zásadní postoj k právu a tomu, co nazýváme common sense, potom nám dávají faktickou odpověď jak kauza Jugoslávie / Kosovo, tak i text Lisabonské smlouvy smluvně kodifikující evropskou vojenskou „filozofii" (viz LS, Hlava V, kap. 2, oddíl 1). Ta mluví o obhajobě evropských zájmů a vyznává stejnou politicko-vojenskou doktrínu („sebemandatizace", operace out of area) jako NATO.

Tak jako v ekonomických a sociálních otázkách, tak i v tzv. Společné zahraniční a vojenské politice LS navazuje na Maastrichtskou smlouvu (MS), prohlubuje ji a kvazi ústavně kodifikuje.

Čl. J 4 MS ze 7. února 1992 hovoří o společné obranné politice v rámci unie, čímž se oživuje tzv. Západoevropské unie (WEU) z roku 1954. V důsledku nové interpretace čl. 5 Severoatlantické smlouvy resp. změněného čl. V 5 Bruselské smlouvy o tzv. humanitárních úkolech a záchranných akcích by tyto společné jednotky měly být nasazeny právě v akcích typu peacekeeping nebo peace-enforcement. V LS není o OSN jako o udělovateli mandátu ani zmínka. Na konferenci EU v Helsinkách v prosinci 1999 dostala myšlenka áktivního boje proti krizím´ konkrétní podobu -- evropskou vojenskou sílu o počtu 60 000 vojáků. Americké obavy z přílišné evropské emancipace, vyjádřené v roce 2000 na 36. Bezpečnostní konferenci v Mnichově tehdejším americkým ministrem obrany Cohenem, obratem rozptýlil tehdejší generální tajemník Západoevropské unie Javier Solana. Podle něj se stane kompatibilita s NATO základním pilířem při výstavbě evropské armády. Ve stejném duchu se vyjádřil i tehdejší zelený ministr zahraničních věcí SRN Joschka Fischer. Spojené státy si prý v tomto směru nemusejí dělat žádné starosti, neboť v hierarchii obou vojenských struktur stojí NATO na vedoucím místě, což potvrdil projekt Combined joint task force dokončený v roce 1996. Ten počítá s nasazením nečlenů NATO v rámci WEU v tzv. krizových oblastech a zároveň vyhrazuje Spojeným státům právo veta.

Nová strategie Severoatlantického paktu, která by se do té doby dala nazvat tendencí, byla světu prakticky i teoreticky představena v roce 1999 během bombardování Jugoslávie a potvrzena na jubilejním zasedání v Baden-Bádenu a Štrasburku v roce 2009. Výchozím bodem se stala tzv. Společná listina bývalých velitelů NATO (k jejich autorům patří m.j. generálové

4/6


Klaus Naumann a John Shalikashvili), která definuje Severoatlantickou alianci jako organizaci bránící zájmy západních států . Navíc na jedné straně rozšiřuje kompetence aliance, na straně druhé omezuje - ostatně podobně jako Lisabonská smlouva v rámci EU - míru spolurozhodování jednotlivých států. Tato pozice představuje zásadní odklon od principu nedělitelné bezpečnosti pro všechny .

Sumarizace

Od počátku 90. let zažíváme konec modelu světového pořádku založeného na právu a konsensu. Mohlo by se zdát, že se splnilo přání těch českých sametových politiků, kteří si NATO představují jako ozbrojenou složku Člověka v tísni a Fora 2000.

Dnešní Severoatlantická aliance není obranný spolek, ale je jedním z prostředků, které USA využívají k prosazení vlastních strategických zájmů. Stala se tím, co Miroslav Polreich nazývá ‚servisní organizací USA' (viz M. Polreich: Utajená zákulisí. Domácí a zahraniční politika očima bývalého diplomata, 2009, str. 63; bravurní celková analýza NATO tamtéž, str. 47-72, 311). Pokud vůbec něco jako evropská emancipace od USA existuje, neprobíhá ve smyslu větší citlivosti k mezinárodnímu právu či k oživení původní koncepce celoevropské bezpečnosti koncipované v rámci OBSE, ale nanejvýš k vytvoření „evropského" vojensko-politického instrumentu, který EU resp. jejím „vůdcům" dovolí zajišťovat sféry politicko-ekonomického vlivu. Jednoduše vyjádřeno: „Evropa" se vojensky posiluje v rámci boje o světové trhy.

Zároveň ale může docházet - a je otázkou, zda se jedná o úmysl či vedlejší účinek - uvnitř NATO k postupnému zvyšování vlivu evropských mocností prostřednictvím EU na úkor Spojených států (srovnej v této souvislosti opětovný vstup Francie do velitelských struktur Severoatlantického paktu). Na druhé straně se ovšem pozvolna „ruší" neutralita evropských států jako například Rakouska, které jsou skrze WEU stále silněji vtahovány do sféry vlivu Severoatlantického paktu. V praxi to znamená faktické smazání rozdílu mezi jeho členy a

5/6


nečleny. Jednu ze skupin nečlenů, která se nachází v severoatlantickém pološeru, tvoří spolu s členskými kandidáty právě členové WEU. Servisní katalog USA, ze kterého se „kovají" koalice ochotných, ale nabízí nejen vazby NATO - WEU. Nikoliv právní rámec, ale ryze zájmový průsečík USA, NATO, EU a dalších mimoevropských států vytvořil to, co se dnes v masových mediích nazývá „mezinárodním společenstvím". Tento „pseudolegitimátor" transatlantických imperiálních ambicí de facto vytlačil OSN z její nenahraditelné funkce „regulátora mezinárodního provozu" podle obecně závazných právních norem. Je otázkou, čí vliv se v něm prosadí - Spojených států, nebo ambiciózních evropských států skrze Evropskou unii.

6/6

Gott ist tot, ať žije NATO! Napsal uživatel Petr Schnur, Hannover Pátek, 12 Březen :12 -

Recommend Documents