152 SOCIÁLNÍ STUDIA 9, 2003 kočovníků a Romů, jejich sociální organizace, romského umění a rodinného uspořádání jsou kompilací velmi diferencovaných romských komunit z celé Evropy. u příkladů kulturních zvyků a tradic však v první kapitole chybí geografické a etnografické odkazy na konkrétní skupinu romského etnika. Sociologický pohled na rozpad těchto tradičních sociálních strategií nabízí až socio-politická kapitola. Historický pohled na různé typy reakcí majoritního obyvatelstva na přítomnost Romů a kočovníků (exkluze, kriminalizace, internace) je doplněn o typologii státních politik vůči Romům a kočujícím komunitám. Velká část knihy je věnována problému vzdělávání, neboť tato kniha má mimo jiné sloužit jako pomůcka multikulturní výchovy. Mobilita francouzských kočovníků vyžaduje zvláštní přístup k této komunitě, na který státní školství, až na výjimky, neumí pružně reagovat. Proto se vzdělávání kočovníků věnují především nevládní organizace, a to systémem pojízdných škol, které dojíždějí přímo na prostranství, kde Romové kočují. Velký prostor je věnován romské emancipaci, formování romských hnutí a problémům delegování moci a zastupování romských komunit v mezinárodním kontextu. Na knize spolupracovalo 50 odborníků z celé Evropy (informace o situaci v České republice poskytly romistka Milena Hübschmannová a historička Eva Davidová) a konečný text je syntézou všech těchto příspěvků. To se odráží na celkové podobě textu. Jako problematická se jeví neověřitelnost některých informací, která je však logickým důsledkem rozmanitosti a četnosti expertů, jak ostatně autor sám podotýká v předmluvě své knihy. Kniha je doplněna fotografiemi, které autor pořídil na svých cestách, kvalitní bibliografií a aktualizovanými rezolucemi a doporučeními Rady Evropy. Čeští čtenáři mohou sáhnout po slovenském překladu Jaroslavy Glutové (1995), sociologickou veřejnost však chci upozornit, že překlad opomíjí některé sociologicky relevantní údaje. Například slova voyageur a nomade překládá shodně kočovník, přestože prvním substantivem se kočovníci označují sami, zatímco nomade je termín používaný v asimilační legislativě a má ve francouzském kontextu jednoznačně hanlivý příznak. Kateřina Klíčová
Goffman, Erving: Stigma. Notes on the Management of Spoiled Identity. New York, Simon & Schuster 1986 (první vyd. 1963), 149 s. Erving Goffman je u nás znám zejména jako zástupce symbolického interakcionismu, což lze přičíst na vrub zvláště jeho snad nejznámější knihy The Presentation of Self in Everyday Life (1959)1 Témata textů, které Goffman psal, se však pohybují i v jiných sférách interpretativního paradigmatu sociologie. Goffman bývá často vnímán (vedle Edwina Lemerta, Edwina Schura a Howarda S. Beckera aj.) jako jeden z představitelů tzv. labeling approach (u nás známého jako etiketizační teorie či přístup) ke studiu sociální deviace. Právě zmíněná myšlenková orientace sociologie tvoří knize Stigma její literárně-teoretický kontext. Ačkoliv od prvního vydání této studie uplynulo již 40 let, její dopad na 1
V češtině: Goffman, E. 1999. Všichni hrajeme divadlo.. Praha: Nakladatelství Studia Ypsilon..
RECENZE 153
studium jevů, jež tematizuje, je stále aktuální. To dosvědčují četné její (dávnější i nedávné) citace v textech sociologie medicíny nebo psychiatrie aj. Nyní již ke knize samotné. Goffman v předmluvě knihy explicitně uvádí, že v textu chce jednak vymezit pozici tématu stigma a stigmatizace v rámci sociologie a jednak chce čtenáři nabídnout jednoduchý konceptuální rámec pro uchopení jmenovaného tématu. Rovněž v předmluvě autor naznačuje, že stigma reprezentuje situaci vyloučení z plného sociálního přijetí stigmatizovaného jedince. Téma vyloučení z plného sociálního přijetí knihou volně prolíná, neboť právě to lze hledat na pozadí procesů a praktik stigmatizace. Uvedená problematika vyloučení se nejostřeji vyjevuje v tzv. smíšených kontaktech (mixed contacts), jak tyto situace trefně nazývá Goffman. Jde o situace setkání stigmatizovaného s normálem nebo normály (normals).2 Smíšené kontakty jsou podle Goffmana pro obě zúčastněné strany příznačné napětím. Jde o napětí, které se aktéři těchto interakčních situací zpravidla snaží zeslabovat nebo neutralizovat – zejména stigmatizovaný, který si takové situace takříkajíc „nosí s sebou“ (ovšem nejen on). Z předchozího textu lze odtušit, že Goffman chápe stigma jako zvláštní druh atributu; má totiž pro svého nositele diskreditující konsekvence. Stigmatem často bývá atribut, jenž je v daném společenství tradičně opatřený diskreditujícím potenciálem. To by však nemělo zastínit fakt, že atribut stigmatizující jednoho aktéra nemusí nutně stigmatizovat jiného. Diskreditující potenciál – to, co z nějaké atributu činí stigma – není podstatnou, inherentní vlastností daného atributu. Je záležitostí konvence (zde se mimochodem setkáváme s důležitou rovinou knihy). Konvenční povahu stigmatu pěkně ilustruje zejména druhý ze tří typů stigmat, které Goffman uvádí (s.4): a) stigmata těla (jeho ošklivost) – tělesné deformace, handicapy, rusé vlasy apod.; b) poskvrnění individuálního charakteru – duševní nemoc, uvěznění, alkoholismus, homosexualita… radikálně politický názor; c) kmenové stigma rasy, národa, víry aj. Na další z klíčových témat knihy upozorňuje přímo její podtitul. Jedná se o téma důsledků, které stigma představuje pro identitu aktéra a jejím prostřednictvím i pro jeho životní situaci. Aktérova identita totiž slouží jednak jako cíl a jednak jako prostředník diskreditačních efektů. Stigma a s ním související změna životní situace a sociálního statusu neovlivňuje pouze to, jak sám sebe stigmatizovaný vidí a chápe. Stigma se samozřejmě promítá i v tom, jak stigmatizovaného vidí a chápou druzí lidé. Tyto definice aktérovy osoby se následně takříkajíc zhmotňují v chování druhých k aktérovi i v chování aktéra samotného. V konceptuální rovině se tak stigmatizace stává hrou o sociální, osobní a ego identitu označeného aktéra. Sociální identita i osobní identita reprezentují definici daného aktéra, kterou o něm má jeho okolí (rozdíl mezi nimi tkví v úrovni abstrakce). Ego identita je naopak vnitřní sebe-definicí aktéra samotného – představuje to, jak on sám sebe chápe. 2
Normálové jsme my a ti, kdož se negativně neodchylují od normativních očekávání (s.5), píše Goffman.
154 SOCIÁLNÍ STUDIA 10, 2003 Větší či menší součástí jmenovaných úrovní identity se totiž stigma stává. Právě zmíněné tři (sub)typy identit Goffman používá coby pomyslných pilířů k celistvému přiblížení situace stigmatizovaného a jejímu pozadí. Rovněž od nich odvíjí látku prvních třech kapitol knihy. Dodejme, že kniha má kapitol celkem pět, přičemž zmíněné tři kapitoly zaujímají větší než tříčtvrtinovou část knihy. Stigmatem prodchnutá identita má pro svého nositele v rovině psychických i sociálních důsledků diskreditující charakter. Nejde tedy o pouhou hru se symboly. Koncept sociální identity Goffmanovi posloužil, jak sám píše, k uchopení procesů stigmatizace. Autor, krom jiného, diskutuje i děje, na jejichž pozadí stigmatizace probíhá. Na pozadí nezbytných praktik redukujících realitu do uchopitelné podoby představuje Goffman stigma jako „opravdu zvláštní vztah mezi atributem a stereotypem“ (s.4). V základu stigmatu leží podle něho rozpor mezi tzv. domnělou (virtual) sociální identitou a skutečnou (actual) sociální identitou. Stigma a s ním spojené důsledky plynou z rozporu obou těchto dimenzí aktérovy sociální identity. Je možné konstatovat, že stigmatizující atribut je vhodným prostředkem, jak tyto lidi považovat za ne-úplné lidské bytosti, a díky tomu je možné (někdy až „morální“) je diskreditovat (redukovat jejich životní šance). Takové praktiky jsou podpořeny a legitimizovány teoriemi stigmatu, jak je Goffman nazývá. Podle něho jde o ideologie, které vysvětlují podřadný status stigmatizovaného a nebezpečí, které takový člověk představuje – proto je „dobré“ (až „nutné“) jej diskreditovat. Koncept osobní identity dovoluje uvažovat o ovládání informací v rámci stigma managementu. Osobní identita je totiž, řekněme, souhrnem informací, které druzí lidé mají o daném aktérovi. (Osobní identitu prokazujeme kupř. občanský průkazem, přičemž se data v OP uvedená opírají o různé varianty sociální identity jako, je stav – svobodný/á, ženatý/vdaná, rozvedený/á apod.) Praktiky stigma managementu mají rozhodující vliv (alespoň v té oblasti, kterou může stigmatizovaný sám aktivně ovlivňovat) na sílu či rozsah důsledků stigmatu. Do popředí se dostává důležitost tzv. sociální informace o aktérovi, která je základním kamenem jeho osobní identity.3 V této souvislosti ještě pro úplnost dodám, že Goffman rozlišuje tzv. informační management (information management) a management napětí (tension management). 3
Srv. s již jmenovaným Lemertem (Lemert, E.M. 1970. The Concept of Secondary Deviation. Pp. 306-317 In: Crime and Delinquency. a Reader. Ed.: Bersani, C. A. The MacMillan Company Collier-MacMillan Limited, London.), který poukazuje na to, že Goffman se zaměřuje na způsoby, kterými se stigmatizovaní pokoušejí svá stigmata ovládat a zmírňovat tak jejich důsledky, dopady. Lemert se naopak věnuje způsobům, jimiž je stigma a jeho důsledky jednak udržováno, ale rovněž zesilováno (pozornost na procesy, které vytvářejí, udržují a stupňují, zesilují stigma). Lemert sám totiž předpokládá, že stigma (coby primární deviace – označení deviantní etiketou) často nebývá zcela zvládnuto, a přechází v některých typických případech v tzv. sekundární deviaci (srv. s deviant career)
RECENZE 155
V prvním případě se jedná o praktiky, jejichž pomocí lze kontrolovat informace o stigmatu, které je toliko diskreditovatelné (discreditable) – není buďto zjevné, nebo není sociálnímu okolí známo. V případě druhém zaměřuje Goffman pozornost čtenáře na praktiky ovládání stigmatu již diskreditovaného (discredited). Jejich cílem je zmírnit napětí, které stigmatizující označení aktérovi způsobuje. Pro stigmatizovaného jestvuje často relativně široké pole možností, jak informace o svém stigmatu (resp. své stigma a jeho důsledky) ovládat, jak ovládat definici dané situace. i o nich se Goffman v knize zmiňuje. Ego identita umožňuje, do třetice, tematizovat hledisko daného jedince na své stigma, stejně jako na jeho zvládání. K tomuto Goffman ještě podotýká, že jmenovaný koncept navíc umožňuje zaměřit pozornost badatele na „rady“ či „návody“, které stigmatizovaný dostává ohledně stigmatu od svého okolí. Ego identitu samotnou lze chápat (Goffman odkazuje na Eriksona) jako subjektivní vědomí své vlastní situace a své vlastní kontinuity a charakteru, jehož aktér dosahuje jako důsledku svých různorodých sociálních zkušeností. Je pochopitelné, že Goffman klade ego identitu do jakéhosi protikladu vůči oběma předchozím (sub)typům identity. Ego identita je vnitřní sebe-definicí aktéra, jak jsem zmínil, a její existence je tak bytostně závislá na aktérovi. Sociální a osobní identita není na fyzické existenci nějaké osoby závislá. (I Rambo má svou osobní a sociální identitu.) Byl by omyl domnívat se, že to, kým jsme (v případě ego identity je lépe říci: kým se cítíme být), závisí výhradně na nás samotných. Právě naopak, náš sebe-obraz závisí na našem místě ve společnosti. Mnohé z toho, kým jsme, jsme převzali od skupin, do nichž náležíme nebo na které bereme ohledy, které jsou pro nás důležité. V mnohých ohledech tak způsob, kterým se stigmatizovaný chápe, závisí na tom, co od něho druzí očekávají. Již zmíněné návody v sobě zahrnují upozornění, jak se má „správný“ stigmatizovaný chovat a jak se naopak nechovat. Zde uvedu jeden z mnoha příkladů, jimiž Goffman text knihy ilustruje. Také jsem se naučil, že mrzák musí být opatrný, aby nejednal jinak než jak od něho lidé očekávají … Jednou jsem znal trpaslici [dwarf], která jistě byla velmi patetickým příkladem tohoto. Byla velmi malá …a velmi dobře vzdělaná… Před lidmi byla velmi opatrná, aby nebyla ničí jiným než „trpaslíkem“ … Pouze když byla mezi přáteli, mohla odhodit čapku a rolničky a odvážit se být ženou, kterou skutečně byla: inteligentní, smutná a velmi osamocená. (S.110)
Stigmatizovaný se nachází v rozporuplné situaci. Ne jedné straně o sobě uvažuje jako o člověku, který není odlišný od druhých. Jeho nejhlubším pocitem o tom, kým je, je pocit, že je „normální člověk“, píše Goffman. Zároveň však o sobě uvažuje tak, jak o něm uvažují druzí – jako o člověku, který je tak trochu mimo, který odlišný je. V rámci posledních dvou kapitol, se Goffman, jak sám píše, věnuje z různých úhlů konceptu deviace. Tento koncept chápe jako most, který spojuje studium stigmatu se studiem zbytku sociálního světa.
156 SOCIÁLNÍ STUDIA 10, 2003 Diskutuje tu zejména téma odklonu jedince od norem identit. Upozorňuje, že v případě, že aktér těmto normám nedostojí, má takové „selhání“ přímý efekt na psychickou integritu individua. Jako příklad uvádí americký systém běžných hodnot, jehož součástí je norma identity (kým je třeba být): mladý, ženatý, bílý, z města, ze severu, heterosexuál, protestant, otec, vysokoškolsky vzdělaný, plně zaměstnaný… Jelikož tuto normu – a mnohé podobné – málokdo ze společnosti splňuje, téměř každý se alespoň v určitých fázích života cítí „neschopný, neúplný a podřadný“, píše Goffman. Kde existují normy identity, tam existuje stigma management, navazuje Goffman. Situace, v níž se aktér vyrovnává s malým stigmatem, má podobné rysy jako situace, kdy jde o velké stigma (rys tradičně stigmatizovaný). Lze uvažovat o tom, že každý z aktérů má byť sebemenší zkušenost s oběma rolemi – normála i stigmatizovaného –, je tudíž schopen do jisté míry je přehrávat. Goffman dále v knize uvažuje, že každý z nás v různé míře ovládá role stigmatizovaných i normálů. Poukazuje na to, že jde o interakční role – ne konkrétní individua. Normál a stigmatizovaný nejsou osoby, ale spíše perspektivy. Budeme-li se držet způsobu úvahy v této knize, pak bychom měli stigmatizovaného nazývat nikoli deviantem jako spíše normálním deviantem. Tato kniha neobsahuje vše, co se týká tématu stigma nebo procesů zde nazývaných jako stigmatizace. Bylo by také pošetilé něco podobného očekávat. Knihu je možno chápat jako uvedení do světa a situace lidí, s nimiž máme my normálové možná více společného než jsme ochotni sami připustit. Pro studenty může být tato kniha inspirací k diplomovým pracím, pro profesionály v sociální oblasti to může být příručka, která jim napomůže zmapovat (nebo imaginovat) situaci jejich klientů. Na úplný závěr bych si dovolil ocitovat část podtitulu časopiseckého článku o filmovém festivalu Jeden svět:4 „… je lepší své bližní poznat než nenávidět…“. Pro ty z nás, jejichž myšlení s tímto citátem pozitivně rezonuje, představuje zde recenzovaná Goffmanova kniha nabídku k inspirativnímu počtení. V obecnější rovině tak může kniha napomoci normálům poznat ty, kteří nejsou za normály považováni – ty, které dominantní část společnosti odmítá –, a zároveň můžeme být daleci toho, abychom stranili jedné či druhé straně. Pro každého však tato kniha bude zajímavým čtením, zejména až se na pultech knihkupectví a v regálech knihoven objeví její český překlad. Kniha je totiž již do češtiny přeložena a v blízké době by měla být vydána Sociologickým nakladatelstvím. Karel Červenka
4
Reflex č.15/2003 s. 52: „Jeden svět nestačí (ale dělá, co může). Festival dokumentů o tom, že je lepší své bližní poznat než nenávidět“.
