GERONTOSYMBOLIKA ZAŠIFROVANÉ STÁŘÍ

GERONTOSYMBOLIKA – ZAŠIFROVANÉ STÁŘÍ V. PACOVSKÝ

Symbolon (řec.), symbolum (lat.) znamená znak, poznávací či charakteristické znamení. Určitým symbolem lze jinak vyjádřit, „zašifrovat“, „zakódovat“ něco, co je při konvenčním vyjádření jasné a srozumitelné. Symbol je pak jako usi zašifrovano u výpovědí. Zakódování lze provést různým způsobem, např. alegori í, metaforo u, podobenstvím, přiřazením charakteristického atributu, uměleckým zpracováním, vložit do emblému či pečeti. Plné symbolů jso u mytologi e, bible a náboženské obřady (liturgi e). V moderní době jso u asi nejčastějšími symboly piktogramy. Zdravotnické piktogramy, např. červený kříž, zdravotnické zařízení, lékárna, zákaz ko uření, prostory pro handicapované na invalidních vozících atd., musí být vhodně umístěné a srozumitelné, což se někdy podceňuje. Symboly mají různý stupeň srozumitelnosti – od jednoznačnosti (např. matematický symbol) až po významnost opravdu pestro u, častá je ambivalence, či dokonce protiznačnost některých symbolů. Stupeň srozumitelnosti symbolů je dán arbitrálně, konvencí, tradicí, prostředím, v němž se symbolika po užívá. Problematiko u symbolů se z různých hledisek zabývá sémi otika, sémi ologi e, teori e znaků. My se zaměříme na gerontosymboliku, sémi ologii stáří. Ta má některé zvláštnosti, např. nemalý potenci ál praktického využití v geri atrické praxi. Při komunikaci s paci entem je důležitý neverbální symbolický „jazyk“ (mimika, výraz obličeje, dotek, pohlazení, stisk ruky). Podtrhuje význam toho, co chceme nemocnému sdělit, a vyjadřuje i náš vztah k němu. Pro dnešní sdělení jsem po užil formu eseje, odborného pojednání o oblasti, která se zatím nepokládá za pri oritu gerontologi e. Dává však oboru nový vzdělanostní rozměr, obohacuje jej nabídko u so uboru zajímavostí z lidské kultury (či jejich repetitori em) a koneckonců má i prakticky využitelné možnosti. Dokládají to příklady, které jsem vybral tak, aby reprezentovaly typické oblasti gerontosymboliky v minulosti i so učasnosti.

jako symbol smrti často zobrazuje s koso u a přesýpacími hodinami. Kosa je atribut řeckého boha Krona. Od něj získal kosu Praotec Čas a její pomocí zkracuje niť života. Stejno u úlohu měla bájná sudička Atropos, přestřihla niť života určeného člověka, čímž jeho život končil. Tuto sudičku zachycovali malíři, jak na slunečních hodinách ukazuje hodinu smrti nebo listuje v knize života. Přesýpací hodiny jso u symbolem plyno ucího času a mementem smrti, která přijde, až se naplní čas. Zuby (v geri atrii počet vlastních zubů) jso u považovány za znak vitality a síly. Vo us je symbolem mužnosti, dlo uhý a šedivý vo us představuje mo udrost a stáří. Od středověku je se smrtí ikonograficky spojována také lebka. Golgota, hora ukřižování Krista, se překládá jako lebka. K tzv. duchovním cvičením patřilo rozjímání o smrti a bylo provázeno pohledem na lebku, ve výtvarném umění ji světci při rozjímání drží v ruce. V malířských cyklech o obdobích lidského života bývá stáří reprezentováno starcem, který si prohlíží lebku. Nemalý symbolický význam má noha jako orgán pohybu. Vykročení např. so uvisí s rozhodnutím a vůlí, což starcům často chybí. Vykročení pravo u se vnímá jako šťastné a příznivé, vykročení levo u jako neblahé. Bosé nohy jso u znamením pokory, ale také chudoby. V některých kulturách se uctívají otisky noho u zaslo užilých osob. Kulhavost je symbol slabosti, může však naopak představovat mimořádné schopnosti v určitých oblastech: kulhal např. Héfaistos (lat. Vulcanus), bůh ohně, který prý na učil lidi řemeslům. Poraněno u kyčel si ze zápasu s andělem odnesl biblický Jákob (Gn 32, 32). Neopomenutelná je symbolika ruky a prstů. Téměř ve všech kulturách hraje roli při vyjadřování a komunikaci. V geri atrické péči je ruka symbolem pomoci – podat pomocno u ruku.

SYMBOLICKÁ ZVÍŘATA SYMBOLY INSPIROVANÉ LIDSKÝM TĚLEM Kostra je prastarým symbolem smrti. Toto slovo je teprve výtvor Preslův. Presl (Jan Svatopluk, 1791– 1849) slovem kostra nahradil starší pojem kostlivec, kostěnec. Kostra se

ČES GER REV 2008; 6(3): 127–131

Koho ut je znakem vzkříšení. Po zakokrhání koho uta často mizí nepříjemné noční příznaky, provázející „patologii noci“. Mnozí paci enti nesnášejí noc, bojí se noční smrti a ráno vítají s úlevo u. Ve franco uzských geri atrických zařízeních

127

GERONTOSYMBOLIKA – ZAŠIFROVANÉ STÁŘÍ

jsem často viděl v ložnicích různá zobrazení koho uta, chápaného jako naději vzkříšení po smrti. To ovšem nepřekvapuje, neboť koho ut je národním emblémem Franci e (galský koho ut). Havran (krkavec) je kvůli své barvě, krákavému zpěvu a dotěrnosti u mnoha národů vnímán jako zlé znamení, ohlašuje nemoc nebo smrt. Odinovi, nejvyššímu bohu nordické mytologi e, sedí na rameni havran Munin – Paměť. Havran často žije sám, proto bývá symbolem osaměle žijících. Sova. Všechny sovy jso u nočními ptáky. To a jejich tichý let, ponurý vzhled a ošklivý hlas je učinilo ptáky zlověstnými. Snad kromě Řeků se všechny národy sov bály a pokládaly je za ptáky, kteří věští smrt. U Čechů to byl ze sov hlavně sýc, který lidi strašil svým voláním, jež zní jako český imperativ „pojď“. Smrt podle pověr přinášeli i další ptáci: někde maličký střízlík, jinde ťuhýk, hejno kavek. Měl-li zemřít hospodář, z chalupy se stěhovali čápi. Jen Řekové si sov vážili, sova byla jedním z atributů bohyně Athény (Minervy) a platila za ptáka mo udrosti. Rozmanité symbolické výklady mají netopýři, většino u jso u zlověstní a neoblíbení, jde z nich strach. Protože žijí v jeskyních, kdysi považovaných za vchody do zásvětí, byli netopýři naopak považováni také za reprezentanty nesmrtelnosti. Upíři vystupovali nejedno u v podobě netopýra. Logem lékařské fakulty je pelikán, který podle legendy živí své mladé vlastní krví z ran, které si sám způsobil. Je pokládán za symbol obětující se rodičovské lásky či symbol univerzity (fakulty) jako živné matky – alma mater. Bájným ptákem byl Fénix, uctívaný již u Egypťanů. Dožíval se vysokého věku, nakonec se sám spálil v oltářním ohni na popel, ze kterého opět povstal nový mladý fénix. Je symbolem dlo uhověkosti, nesmrtelnosti, vzkříšení. Proto je častým motivem funebrálního umění. V celé předhistorické Evropě a v severní Euro asii byl rozšířený kult medvěda, který byl uctíván jako praotec lidí. V jazycích sibiřských národností dosud nazývají medvěda „amaka“ (děda) a medvědici „anaka“ (babička). Vyslovovat skutečné jméno medvěd bylo asi tabuizováno. Hyena, šakal a sup jso u odedávna v opovržení. V neofici álním geri atrickém názvosloví se staly známko u jedné formy špatného zacházení rodiny s jejími bezbrannými příslušníky (syndrom hyeny nebo fenomén supa). Žába. V Egyptě existovala bohyně Heket, zpodobňovaná jako žába nebo žena s žabí hlavo u, která propůjčovala dlo uhé žití. Ze zvířat se dlo uhého věku dožívá želva. Na starých čínských vázách jso u její vyobrazení velmi častá a jistě jso u symbolem dlo uhověkosti. V japonském výtvarném umění je želva zobrazována spolu s borovicí a tažným ptákem jeřábem jako symbol nesmrtelnosti, a utoři japonských bájí nechávají želvu žít 12 tisíc let. Nemálo různých symbolických významů má had. Vedle jiných jeho znaků po utalo pozornost peri odické svlékání jeho kůže, obraz stálé regenerace některých tkání. Nepochybně nej-

128

známějším symbolem je však Asklépi ova hůl s hadem – znak lékařství a ve spojení s misko u znamení lékáren. Není však dosud jasné, zda na holi je skutečně had. Někteří se domnívají, že je to vlasovec medinský, červ cizopasící v lidské kůži. Vlasovec se odstraňoval tak, že se napíchl, navinul na hůlku a vytáhl. Srozumitelným symbolem je noční motýl lišaj smrtihlav (Acheronti a atropos), jenž přináší neštěstí a smrt.

STROMY A KEŘE Gerontologicko u symboliku bohatě obohacují stromy. Jso u symbolem dlo uhověkosti především proto, že některé jejich druhy žijí velmi dlo uho. Stáří vyššího než 500 000 let může dosáhno ut např. borovice osinatá (Pinus aristata), stáří kalifornských či asijských sekvojí (např. Sequi a gigante a) se pohybuje kolem 3 000 let. Pozoruhodné je, že plodnost těchto stromů roste progresivně s jejich velikostí (tedy s věkem). Stíny korun sekvojí poskytovaly chládek a odpočinek, konaly se pod nimi hostiny ritu álního charakteru. Název sekvoje je odvozen od jména indi ánského náčelníka Sequiha. Traduje se, že pod mohutnými korunami sekvojí se v případě nebezpečí mohlo ukrýt mnoho lidí a strom jim poskytl azyl a potřebno u ochranu. Různě umělecky stylizované sekvoje se staly častým logem gerontologických společností a setkání věnovaných stáří. Také u nás je paměť mnoha stromů delší než lidská a vzniklo nemálo pověstí o památných stromech (po republice je několik památných stromů, které mají připomínat Jana Žižku). Památné stromy symbolizují stáří i svým zjevem. Jso u již vykotlané, plné ran, potřebují podpěru, ale žijí a lidé je chrání. Listnatým stromům na podzim opadávají listy. Řecký název pro tento jev dal jméno plánované (naprogramované) smrti buněk – apoptóze. Jso u ovšem i stromy a keře stálezelené. I ty se dostaly do symboliky stáří a smrti ve smyslu kladném i záporném, často ambivalentním. Tak např. tis (Taxus bare ata) má dávný vztah ke kultu mrtvých. Říkalo se mu strom smrti, protože prý ohrožuje život toho, kdo dlo uho pobývá v jeho stínu. Staří Galové napo uštěli jedovato u šťávo u z tisu hroty svých kopí. Na druhé straně se však tis dožívá vysokého věku a stal se symbolem dlo uhověkosti. Túje (zerav) je (stejně jako jiné stálezelené stromy) symbolem nesmrtelnosti a symbolem přemožení smrti: proto je často u výzdobo u náhrobků. Krátce je třeba připomeno ut symboliku stáří v idi omatice, frazeologizmu, v úslovích a rčeních. O starém člověku se např. říká, že už je jako chrastítko, jako sušinka, jako pára nad hrncem, že sotva nohy vleče. Má vlasy bílé jako mléko. Je hluchý jako poleno, slepý jako patrona, dýchá jako lokomotiva. Přes den si dává šlofíka nebo tluče špačky. Někteří mu lichotí, že je ještě jura, jiní však registrují, že už má děravo u hlavu. Když seni or ztratil společenské kontakty, žije sám jako kůl v plotě, jako po ustevník a chodí jako vagabund, může zemřít jako opuštěný pes.

ČES GER REV 2008; 6(3): 127–131

GERONTOSYMBOLIKA – ZAŠIFROVANÉ STÁŘÍ

Mnoho společného se symbolikou mají pověry. V geriatrii se s nimi běžně setkáváme. Seni oři věří v „pověry všedního dne“ (např. mají šťastná a nešťastná čísla, rozbijí-li zrcadlo, budou mít sedm let neštěstí, když mluví o zdraví, musí zaklepat na dřevo, mají celoživotní maskoty a nosí je i do nemocnice a k lékaři – aby to dobře dopadlo). Všichni dobře víme, že senioři mají v běžném životě svůj rigidní ceremoniál a jsou nešťastní, nemoho u-li jej při pobytu v ústavním zařízení dodržet.

dým umělcům), jak malovat staré muže a ženy a jakých znaků stáří si mají všímat. Popis je tak výstižný, že většina geri atrů by s ním jistě so uhlasila. Florentský malíř Josofo da Pontormo namaloval pro klášter v Certon u Florenci e poprsí laického bratra, kterému bylo 120 let, a dílo bylo prý „tak krásné, že krásnější už nelze nikde spatřit“. Tato freska z let 1223– 1225 se však, bohužel, nedochovala. Donato neboli Donattelo uměl výstižně malovat postavy starců, ale jejich tvář propůjčoval konkrétním osobám, např. osobám z bible obličeje známých malířů nebo sochařů.

NÁZVOSLOVNÝ GLOSÁŘ K SYMBOLICE STÁŘÍ Je nespravedlivé, že již dávná mytologi e volí za symboly stáří nejčastěji zjevem odpuzující a zlé ženy. Příkladem jso u grai e (grai ai – řec. stařeny). Byly tři – Perpredo, Enyo a Deino. Od narození byly šedivé, měly dohromady jeden zub a jedno oko a vzájemně si je půjčovaly. Erínye, lat. fúri e, česky lítice, uvedl na jeviště řecký dramatik Aischylos (asi 525– 456 př. n. l.) a dal jim podobu černě oděných stařen, na ruko u měly drápy, místo vlasů zmije, štěkaly jako psi. Hlavní představitelko u Erínyí byla Megera. Harpyje z řecké mytologi e byly staré ženy (napůl ptáci), které odnášely duše zemřelých do podsvětí. Také české pohádky mají zlé baby, babice a babizny, ježibaby, babu Jagu či Erbenovu Polednici. Jso u však spravedlivější, protože vyprávějí také o mnoha laskavých stařenkách a dokonce „Smrt kmotřička“ byla hodná babička. Ušlechtilým názvoslovným výrazem pro ženy důležité při porodu, byly báby, starší ženy zvané též porodní babičky, babice, babizny, báby pupkořezné, v Jungmanově slovníku najdeme název babikula. Tato označení svědčí o tom, že babictví (povolání babické) vykonávaly ženy staré, zkušené a ctihodné. Ve Francii existuje termín „sage femme – mo udrožena“. Symbolika je samozřejmě spojena také se starými muži. Vodník je v českých pohádkách obvykle postava zlá, je zobrazován jako lysý stařec s tlustým břichem. Mo udrým starcem je děd Vševěd. Čeština dokáže dobře vystihno ut stáří a dokonce vyjádřit postoje k letitému seni orovi: stařeček, staro ušek, staroch, stařík, můj starý – tj. manžel, dědeček, dědek.

SYMBOLIKA STÁŘÍ V UMĚNÍ Symboliku vysokého věku vystihlo a ve svých dílech zanechalo mnoho umělců. Jejich díla jso u vděčným námětem ikonologických studi í. Ty se zabývají uměleckými studi emi stáří a měnícím se pohledem na toto životní období, výkladem díla, interpretací po užitých symbolů. Obvyklým uměleckým atributem stáří je dlo uhý, šedivý vo us, šedivá hlava. Věková omezení (handicapy) se vyjadřují po utem na noze, upo utáním na lůžko, často slepoto u – Homér byl podle zvyklostí představován jako starý, mo udrý, ale slepý muž. V určitém období se kladl důraz na vystižení nebo dokonce karikaturu určitého individu álního znaku, např. na šlechtických portrétech, jejichž a utoři jso u však často neznámí. Vasari ve svém díle cituje podrobný návod Leonarda da Vinci (určený mla-

ČES GER REV 2008; 6(3): 127–131

PERIMORTÁLNÍ SYMBOLIKA Smrt je přirozeno u so učástí života. Všichni vědí, že musí zemřít (mors certa), chovají se však, jako by tomu nevěřili, a musí se jim to různým způsobem připomínat (memento mori). Historici se domnívají, že hlavně ve středověku se zobrazování smrti ztotožňovalo s představo u usnutí a spánku (dormiti o) – běžně se psalo, že ten či onen usnul či zesnul (abdormivit) – a dodnes se zesnulým zatlačují oči, což připomíná spánek. Tato symbolika není zas tak vzdálená od mytologi e. Bohyně noci byla Nyx. Měla dva syny: Hypnose – boha dočasného spánku – a Thanatose – boha spánku věčného. Odkázali svá jména so učasné geri atrii (hypnotika, thanatologi e – na uka o umírání a smrti). Lid mluvil o nebožtíkovi nebo nebožce. Zemřelí byli nebozí, ubozí, prostým lidem jich bylo líto. K pojmu mrtvola býval kdysi i tvar mužský – mrtvol, a to ještě v obrozenecké literatuře. Dnešní čeština se již dávno ustálila na tvaru ženském. Ne tak u slova umrlec – to je stále maskulinum, k němuž není ženský pár. Obdobný osud má kostlivec, možná proto, aby oba mohli být zobrazováni jako mužská strašidla a mementa smrti. Umírání a smrt budí odedávna zájem umělců. O funebrálním umění a jeho symbolech existují četné monografi e. Charakteristicko u symboliku má také pohřbívání. Znakem hřbitovů (nekropolis) jso u lucerny s věčným světlem, kostnice, eventu álně její vstupní mříž – surifrag. Pohřební výbava a vlastní rakev vypovídají mnoho o soci álním postavení mrtvého. Ve 14. století se místo o rakvi psalo o příkrovu (tj. o plátně), v němž bude zemřelý pohřben v rově. Ani v 15. století slovo rakev nebylo běžné, častější byl termín koryto a truhla – schránka na tělesné pozůstatky se užívalo po uze v překladové literatuře. Na Šumavě, když za krutých mrazů nebylo možné vykopat hrob, musel zemřelý zůstat ležet v márnici na tzv. umrlčím prkně, které později na hřbitově slo užilo jako pomník. V márnici se tak sešlo třeba i několik mrtvých a nebylo divu, že se lidé těmto místům zdaleka vyhýbali. Na staré a dlo uhodobě upo utané na lůžko symbolicky myslí i islám a judaizmus. Významno u muslimsko u povinností je modlitba pětkrát denně, které předchází ritu ální omývání. Paci enti, kteří chtějí, ale nemoho u vykonat modlitbu, si za pomoci personálu alespoň omyjí ruce, obličej a nohy. Podávání léků se má řídit rytmem modlitebních časů. Podle islámu nemá být člověk v hodině smrti ponechán o samotě.

129

GERONTOSYMBOLIKA – ZAŠIFROVANÉ STÁŘÍ

V židovství se o umírající a zesnulé starají speci ální pohřební bratrstva. Zesnulý je ritu álně omýván a oblečen do modlitebního pláště. Tělo je zavinuto do plátěného rubáše. V judaizmu si pozůstalí jako symbol smutku natrhno u klopu kabátu nebo límec košile. Symbolice pohřebních ritu álů se v so učasné multikulturní společnosti a při narůstající globalizaci zdravotní péče věnuje nemalá pozornost i v odborné literatuře.

SYMBOLY OMLAZOVÁNÍ Je jich opravdu mnoho, proto jen několik příkladů. Podle římských mýtů (námět se znovu objevil ve středověké franco uzské literatuře) nymfa Juventus byla Jovem proměněna v pramen, vyznačující se schopností omladit všechny, kteří se do něj vnoří. Staří přicházejí, vynořují se jako jinoši a dívky odhazují berle a hole. Berle a hole jso u dodnes symbolem stáří (a také těch, kteří o staré pečují), jejich lámání a odhazování je znakem uzdravování a omlazování. Připomeňme si např. symbol Pi ešťan „Lamač holí“ od J. Heyera. Z řeckých bájí je známa Médei a. Ovidi us ji ve svých Přeměnách uvádí jako znalkyni různých omlazovacích ko uzel. Omladila např. stařičkého otce svého manžela Jásona tím, že mu nechala vytéci jeho staro u krev a nahradila ji zvláštní bylinno u směsí, ktero u sama připravila. Se životem byla vždy spojena voda: „živá voda“, voda života – Aqu a vitae, Aqu avit, Aqu a mirabilis. Již ve védské mytologii se mluví o omlazovacích studních a o zřídlech věčného mládí. Známý je obraz „Jungbrunnen“ od Lucase Granacha (z roku 1546). Celá staletí se sní o všeléku na veškeré nemoci – panace a, panakei a, což je úspěšné po uze v utopistické literatuře. Na dvůr Ludvíka XIV. se dostal zázračný kořen ženšenu, všehoj ženšenový, žen- šen, Panax shing- seng prodlužující život. Byl to dar vskutku královský, v určité době měl prý cenu vyšší než zlato. V korejských pohádkách je ženšen personifikován jako stařec provázený tygrem. Výhonky kořene byly přiřezávány do podoby člověka. Podobný symbolický význam má mandragora, pokřín obecný. Přehledem jiných „omlazovacích“ prostředků a geri atrik se zabývají jiné naše publikace.

SYMBOLIKA BIBLICKÁ V bibli se píše o praotcích, např. Abrahamovi, Izákovi, Jákobovi a jeho dvanácti synech. Praotcové vládli svým rodům. V nadsázce se říká, že někdo je starý jako Metuzalém (podle ekumenického překladu bible Matúšalaech), protože ten se dožil úctyhodného věku (první kniha Mojžíšova 5, 27)

a zemřel v 969 letech. Nebyla to výjimka. Adam žil prý 930 let, Adamův syn Šét 912 let, Šétův syn Enáš 905 let, Enášův syn Kénan 910 let. V bibli máme tedy příklad dlo uhověké rodiny. Existují ovšem různé výklady, jak se věk počítal, možná jako celé éry poznamenané symbolicky jednotlivými postavami, možná jako snaha ve vyprávění o dlo uhém životě určitého patri archy zachovat v paměti život celých skupin lidí a historii věků. Analogi í je u nás např. doba husitská. Hus žil asi půl století, ale husitská doba trvala staletí. Někdo je mo udrý jako Šalamo un. Šalamo un byl králem rozdělené izraelské říše a o jeho mo udrosti vypráví množství židovských i arabských pověstí. Symbolem utrpení je Job. Nepřestal chválit svého Hospodina, i když ten jej postihl mnoha ranami. Job byl zpodobňován ve všech obdobích křesťanského umění nejčastěji jako starý muž s bílým vo usem sedící téměř nahý na smetišti, lidé se mu vysmívají a manželka si zakrývá nos. Symbolem pozemského utrpení a bídy je Lazar. Je to jméno hebrejského původu, užívá se však ve všech jazycích. Lazar byl podle evangeli í přítelem Ježíšovým, zemřel a byl Ježíšem čtvrtý den vzkříšen. Kristovy zázraky jso u často zachycovány ikonograficky a nejedno u mají vztah k medicíně chronických stavů. Příkladem je uzdravení hluchého, slepého a ochrnutého (Bible kralická uvádí „šlakem poraženého“).

LITERATURA 1. Antonín L. Besti ář. Praha: Půdorys 2003. 2. Bahník V, Bělský J, Businská H et al. Slovník antické kultury. Praha: Svoboda 1974. 3. Beaumont M. ABC Bible. Praha: Česká biblická společnost 2006. 4. Becker U. Slovník symbolů. Praha: Portál 2002. 5. Beno ist L. Znaky, symboly a mýty. Praha: Victori a Publishing, 1995. 6. Bi edermann H. Lexikón symbolov. Bratislava, Obzor 1992. 7. Černý J, Holeš J. Sémi otika. Praha: Portál 2004. 8. Doležal A. Lékařský slang a úsloví. Praha: Galén 1999. 9. Do ubravová J. Sémi otika v teorii a praxi. Praha: Portál 2002. 10. Eisner P. Čeština poklepem a poslechem. Praha: Pražské nakladatelství Jiřího Poláčka, B. Just 1996. 11. Eisner P. Chrám i tvrz. Praha: Pluto – B. Just 1997. 12. Go odman N. Jazyky umění. Nástin teori e smbolů. Praha: Akademi a 2007. 13. Hall J. Slovník námětů a symbolů ve výtvarném umění. Praha: Mladá fronta 1991. 14. Haškovcová H. Thanatologi e, na uka o umírání a smrti. Praha: Galén 2007.

PROF. MUDR.VLADIMÍR PACOVSKÝ, DRSC. Promoval na LF UK v Praze. Celý profesní život (od r. 1953) působí nepřetržitě na III. interní klinice 1. LF UK v Praze, v letech 1970 až 2000 byl jejím přednostou. Je žákem prof. Josefa Charváta. Publikoval dosud více než 500 časopiseckých prací v domácím i zahraničním písemnictví. Je autorem nebo spoluautorem mnoha geriatrických učebnic. Byl dlouhá léta předsedou České a Čs. gerontologické a geriatrické společnosti a České internistické společnosti. V roce l982 byl prezidentem Světového internistického kongresu. Založil Kabinet gerontologie a geriatrie 1. LF, vytvořil vlastní geriatrickou školu. Koncipoval a realizoval systém U3V v ČR. Zasloužil se o vysokoškolské studium sester.

130

ČES GER REV 2008; 6(3): 127–131

GERONTOSYMBOLIKA – ZAŠIFROVANÉ STÁŘÍ

15. Holub J, Lyer L. Stručný etymologický slovník jazyka českého. Praha: Státní pedagogické nakladatelství 1978. 16. Křížek V. Obrazy z dějin lázeňství. Praha: Avicenum 1987. 17. Navrátilová A. Narození a smrt v české lidové kultuře. Praha: Vyšehrad 2004. 18. Pacovský V, Sucharda P. Jazykozpyt medicíny. Praha: Galén 2008. 19. Pacovský V. Medicínská terminologi e. Praha: Karolinum 2004. 20. Pacovský V. Proti věku není léku? Úvahy o stárnutí a stáří. Praha: Karolinum 1997. 21. Palek B (ed). Sémi otika. Praha: Karolinum 1997. 22. Pe ase A. Řeč těla. Praha: Portál 2001. 23. Remešová V. Ikonografi e a atributy svatých. Praha: Zvon 1991. 24. Royt J. Slovník biblické ikonografi e. Praha: Karolinum 2006. 25. Schmid A. Symbol– Musterbuch. Freiburg 1909. 26. Schreiber V, Budil I. Křižovatky medicíny: objevy, společnost, paci enti. Praha: Galén, Makropulos 1997. 27. STARÝ ZÁKON. Překlad, výklad a komentář. Praha: Kalich 1968– 1984.

28. Svobodný P, Hlaváčková L. Dějiny lékařství v českých zemích. Praha: Triton 2004. 29. Thomayer J. Ze zápisků lékaře. Praha: Avicenum 1977. 30. Topinková E. Obrazový atlas chorobných stavů. Praha: Grada Publishing, 2006. 31. Vasari G. Životy nejvýznačnějších malířů, sochařů a architektů. Díl I. a II. Praha: Odeon 1997. 32. Vondráček V, Holub F. Fantastické a magické z hlediska psychi atri e. Praha: Columbus 2003. 33. Zamarovský V. Bohové a hrdinové antických bájí. 3. vyd. Praha: Mladá fronta 1982.

PROF. MUDR. VLADIMÍR PACOVSKÝ, DRSC. III. INTERNÍ KLINIKA 1. LF UK A VFN V PRAZE [email protected]

www.geriatrickarevue.cz ČES GER REV 2008; 6(3): 127–131

131