GEOLOGICKÉ, BOTANICKÉ A ZOOLOGICKÉ ZAJÍMAVOSTI MORAVSKOBUDĚJOVICKA A JEMNICKA

GEOLOGICKÉ, BOTANICKÉ A ZOOLOGICKÉ ZAJÍMAVOSTI MORAVSKOBUDĚJOVICKA A JEMNICKA

1

11.4.2007 12:31:17

OBSAH

Vladimír Hanák

Úvodem

Stanislav Houzar

1. Neživá příroda Moravskobudějovicka

6–7

9–20

1.1 Úvod

10

1.2 Reliéf a půdní poměry

11

1.3 Geologie a mineralogie

11–13

1.4 Význačné lokality minerálů

13–14

1.5 Přehled lokalit

14–19

1.6 Nejdůležitější literatura

20

Antonín Reiter 22–23

Úvod k živé přírodě Vít Grulich, Petr Šmarda

2. Flóra a vegetace Moravskobudějovicka

25–49

2.1 Postglaciální vývoj vegetace

26–28

2.2 Fytogeografická charakteristika

28–29

2.3 Aktuální rostlinný kryt

29–37

2.4 Flóra

37–39

2.5 Fytogeograficky významné druhy Moravskobudějovicka

39–41

2.6 Botanicky zajímavé lokality

41–47

2.7 Historie výzkumu flóry a vegetace

47–48


49

Václav Křivan, Václav Prášek, Antonín Reiter, Miroslav Hanuš

3. Zoologická charakteristika Moravskobudějovicka

51–94 52–59

3.1 Bezobratlí-Václav Křivan, Miroslav Hanuš

59–60

3.2 Ryby-Václav Prášek

61–63

3.3 Obojživelníci-Antonín Reiter

63–66

3.4 Plazi-Antonín Reiter

66–81

3.5 Ptáci-Václav Prášek

81–87

3.6 Savci-Antonín Reiter

87–88

3.7 Historie poznání obratlovců-Antonín Reiter

93–94

3.8 Literatura

2-3

Mapa Moravskobudějovicka a Jemnicka

Tibor Andrejkovič

Závěrem

96

97

11.4.2007 12:31:18

4-5

11.4.2007 12:31:19

Úvodem

Úvodem Úvodem Region Moravskobudějovicka a Jemnicka je z pohledu celostátního celkem nevelkou oblastí při jihovýchodním úpatí Českomoravské vrchoviny, vklíněnou mezi přírodnicky známější a lépe prozkoumané regiony Třebíčska a Znojemska. Nevytváří tak samostatný bioregion a je spíše přechodnou oblastí na teritoriu Vysočiny v samé blízkosti významné biogeografi cké hranice mezi dvěma základními podprovinciemi jižní Moravy – hercynikem a panonikem. A tak, i když jde evidentně o pahorkatinnou součást Vysočiny, právě blízké sousedství teplého panonika vytváří na Moravskobudějovicku řadu přechodných vlivů a jevů, které se tu projevují zejména v rozmanitosti fl ory i fauny. Myslím, že právě tuto zvláštnost sledovaného území se podařilo dobře vyzvednout a představit autorům statí o květeně a zvířeně. Poměrně podrobné poznatky o květeně regionu umožnily navíc představit zájemcům také obrovské rozdíly mezi kdysi lesnatou původní krajinou a současnou zemědělskou oblastí. Postupně se výrazně snížila lesnatost, v posledním období meliorace zlikvidovaly původně četné ostrůvky rašelinných mokřin a luk ve výše položené severozápadní části, naopak došlo k šíření mnoha stepních prvků z jihovýchodu. Tím samozřejmě vůbec nechci říci, že by neživá příroda regionu byla méně zajímavá. I když příslušná kapitola o geologii a mineralogii je možná stručnější, je z ní patrná skutečnost, že právě Jemnicko a Moravskobudějovicko patří už tradičně k mineralogicky nejzajímavějším oblastem Moravy, což už dávno věděli mnozí laičtí zájemci, kteří občas své sběratelské poznatky i publikovali (např. jediná přírodovědecky zaměřená stať v prvním shrnutí vlastivědných statí o politickém okrese Moravskobudějovickém z roku 1927; dále množství drobných zpráv o populárních vltavínech atd.). Přetrvávající rozdíly ve stavu poznání regionu v jednotlivých přírodovědeckých disciplinách názorně dokládá i nedávno vydaná Vlastivěda moravská, Moravskobudějovicko a Jemnicko (Muzejní a vlastivědná Společnost v Brně, 1997), kde je nejobsáhlejší kapitolou právě stať o neživé přírodě, následuje pak poměrně rozsáhlý přehled botanický, avšak zoologie pro nedostatek dat nebyla vůbec zařazena. Tyto mezery tedy poprvé vyplňuje až předkládaná publikace, kde je naopak fauně věnována velká pozornost. U jednotlivých kapitol také velmi oceňuji zmínky o historii přírodovědeckého výzkumu Moravskobudějovicka, který je u živé přírody věcí především posledních několika desetiletí. V neživé přírodě je tradice výzkumu zdaleka nejdelší a zahrnuje v sobě i práce významného vídeňského geologa Suesse o moravském moldanubiku, které přesáhly regionální charakter a staly se významným pokrokem v kontextu evropském. Také Slovinec Hinterlechner se významně zasloužil o poznání geologické stavby zdejšího území. Stejně tak si zaslouží zmínky přínosné poznatky rozsáhlého výzkumu nedávných let, spojený se jmény jaroměřického rodáka Kaláška, Koutka, Dudka, Batíka, Čtyrokého a dalších, shrnuté v geologických mapách širšího regionu. Významný přínos známého geologa a budějovického rodáka

6-7

Havleny se vzhledem k zaměření jeho práce bohužel nemohl realizovat v rodném kraji. Historie výzkumu bioty Moravskobudějovicka je méně pestrá a také mladší. Pro fl oristy bylo pochopitelně vždy mnohem atraktivnější jižnější Podyjí, kudy pronikaly teplomilné prvky daleko do centra Vysočiny, a na severovýchodě zejména údolí Rokytné a Jihlavky, které náš region rovněž míjejí. Také zoologický výzkum z brněnského centra se v meziválečném i poválečném období týkal především Pálavy a Mohelenské stepi a do našeho regionu nezasáhl. Hlavní výzkum bioty na jižních svazích Vysočiny, kam Moravskobudějovicko patří, byl však stimulován až rozsáhlou výzkumnou aktivitou spojenou s přípravou vyhlášení a později existencí NP Podyjí a týkal se prakticky posledních asi třiceti let. Právě z tohoto výzkumu a návazných projektů organizovaných muzejními pracovníky ze Znojma a Třebíče čerpají i příslušné kapitoly této publikace. Je zvláštní, že právě v našem regionu se zatím jen málo uplatnila snaha o poznání domovského okrsku a jinde běžná činnost místních přírodníků, zejména poučených učitelů nejrůznějších škol i dalších představitelů místní inteligence. V tom se Moravskobudějovicko hodně liší např. od sousedního Třebíčska, kde se už v minulosti v tomto směru dobře uplatnili zejména profesoři a studenti tamního gymnázia. Však také z tohoto centra vyrostla celá plejáda významných přírodovědců, kteří dosáhli úrovně vysokoškolských učitelů (Koutek, Krajina, Povolný, Kratochvíl a další). Moravské Budějovice měly zase spíš dobrou tradici v archeologickém a historickém výzkumu (Palliardi, Jech, Vildomec) a v muzice (Foerster, Urbánkové, Herle a další). Situace se však začíná měnit – jak se dočtete v botanické kapitole, celá řada místních vysokoškoláků se v rámci svých diplomových prací zasloužila o botanický průzkum svého regionu. Věřím, že v této nadějné tradici se bude pokračovat i v dalších přírodovědeckých specializacích. Když tak pročítám ještě ne zcela hotový rukopis této potřebné publikace, musím konstatovat, že splnil naše očekávání, přináší řadu potřebných informací na současné úrovni vědy a bude jistě svými rodáky, ale i dalšími zájemci s povděkem přijat. Vzpomínám si nostalgicky na válečná léta, kdy jsem jako student moravskobudějovického gymnázia pomáhal prof. Schneiderovi připravovat výstavku rostlin ve zkumavkách za velkým oknem školní budovy. K určování jsme měli jen jednoduchý Polívkův klíč a jakékoliv další informace o fl óře regionu tenkrát nebyly k dispozici. Ještě že o místních minerálech byl k mání soupis Krškův. Jak rádi bychom tenkrát uvítali aspoň krátký přehled přírodnin našeho regionu aspoň trochu podobný této publikaci. I tak v nás tehdejší naši gymnaziální učitelé vzbudili zájem o poznání přírody našeho krásného regionu. Jsem rád, že jsem po mnoha letech působení jinde mohl se svými bývalými žáky a spolupracovníky realizovat výzkum fauny Podyjí a v souvislosti s tím i stimulovat zrod této publikace. Rád při tom vzpomínám na svá studia na moravskobudějovickém gymnáziu i na své tehdejší učitele přírodopisu, zejména profesory Schneidera a Javůrka. Vladimír Hanák

11.4.2007 12:31:23

1. Neživá příroda Moravskobudějovicka Stanislav Houzar Moravské zemské muzeum mineralogicko – petrografické oddělení Zelný trh 6 659 37 Brno

8-9

11.4.2007 12:31:25

Neživá příroda Moravskobudějovicka

Neživá příroda Moravskobudějovicka jednou zasáhlo a to v mladších třetihorách v době před přibližně 25 milióny lety. Toto mělké a teplé moře, související s tzv. karpatskou předhlubní, zanechalo zbytky svých usazenin se zkamenělinami např. u Nových Syrovic. Již mimo popisovanou oblast leží zkamenělinami bohatší a o něco mladší usazeniny u Hostimi, kde lze dosud nalézt zuby žraloků a schránky mořských měkkýšů. Nedlouho po posledním ústupu moře prodělala zájmová oblast katastrofu kosmických rozměrů spojenou s pádem „skleněného deště“ vltavínů. Na konci třetihor došlo k ochlazení klimatu a starší čtvrtohory jsou charakteristické výraznými klimatickými výkyvy – střídáním dob ledových a meziledových. Typickými usazeninami z té doby jsou větrem naváté spraše. Koncem paleolitu také přišel do krajiny první člověk – lovec, který se tu na kratší dobu i usadil (např. v okolí Police). Krajinu však více ovlivnili až neolitiční zemědělci, jejichž osady jsou známy jak v okolí Moravských Budějovic, tak i na Jemnicku. Přírodní procesy pokračují i v dnešní době a jsou v současnosti více či méně podstatně doplňované výraznými zásahy člověka do krajiny. Některé změny jsou tak rychlé, že jsou viditelné již v rozmezí jedné lidské generace.

1.1 Úvod Geologický podklad i tvářnost krajiny zájmového území Moravskobudějovicka a Jemnicka jsou výsledkem dlouhodobého vývoje trvajícího stamilióny let. Nejstarší přírodní procesy v této oblasti jsou doloženy z prekambria (tedy před více než 543 milióny let) a lze je vystopovat současnými vědeckými metodami pouze značně omezeně. Více informací máme o období mladších prvohor, kdy byl celý Český masiv výrazně přetvořen za tzv. variského vrásnění v devonu a karbonu. Těžko si lze dnes představit, že naše „Vysočina“ byla v tehdejší době součástí mohutného pohoří podobného dnešním Himalájím (!) a probíhajícího napříč Evropou. Tehdy vznikl např. i třebíčský žulosyenitový masiv, jehož stáří je okolo 338 miliónů let. Došlo rovněž k rozsáhlé regionální metamorfóze (přeměně) hornin za vysokých teplot a tlaků. Pěkná ukázka zvrásněných metamorfovaných hornin – biotitických rul je odkryta přímo uprostřed Moravských Budějovic. Variské pohoří však bylo poměrně rychle zarovnáno a oblast po velkou část druhohor pravděpodobně zaplavena mořem. Usazeniny tohoto moře se však na Moravskobudějovicku nedochovaly. Přesto však do této oblasti moře minimálně ještě

Obr. 1. Zvrásněné pararuly moldarubika – Moravské Budějovice (foto T. Andrejkovič)

10

10-11

1.2 Reliéf a půdní poměry Z geomorfologického hlediska leží vymezené území Moravskobudějovicka a Jemnicka na jihozápadní Moravě a je součástí Českomoravské vrchoviny. Náleží ke dvěma geomorfologickým celkům, ke Křižanovské vrchovině a k Jevišovické pahorkatině. Křižanovská vrchovina, zasahující ze SZ do oblasti svým podcelkem Brtnickou vrchovinou, je tvořena soustavou táhlých, oblých a zalesněných hřbetů oddělených mělkými sníženinami. Nejvyšší nadmořské výšky (683 m n. m.) dosahuje vrch Srnčí u Cidliny. V průměru nižší nadmořské výšky a méně členitý reliéf je typický pro Jevišovickou pahorkatinu, tvořící celou jižní a jihovýchodní část oblasti. Dominantní jsou tam dvě kotliny, západnější menší Jemnická a východnější Moravskobudějovická. Jsou navzájem odděleny Bítovskou pahorkatinou s nejvyšším bodem Suchou horou u Velkého Dešova (571 m n. m.). Jemnickou kotlinou protéká Želetavka, vytvářející mezi Bačkovicemi a Kostníky hlubší zaříznuté údolí. Dalším významnějším tokem je její levostranný přítok Bihanka. Povrch Moravskobudějovické kotliny se sklání celkově k jihovýchodu, má celkově plochý ráz a je protékaný říčkami Rokytkou a Jevišovkou.

1.3 Geologie a mineralogie Geologickým podkladem Moravskobudějovicka a Jemnicka, náležejícím k tzv. moldanubiku, jsou převážně různé typy přeměněných (metamorfovaných) hornin. Největšího plošného rozsahu dosahují ruly. Většina rul, zejména typy bohaté tmavou slídou – biotitem, představuje přeměněné jílovité sedimenty mořského původu (pararuly). Jsou odkryty např. přímo v Moravských Budějovicích u bývalého pivovaru. Pararuly byly někdy v důsledku vysoké teploty nataveny a vznikly tak migmatity složené z tmavého slídnatého podílu a světlých křemen – živcových žilek. Někdy obsahují zelenavě modrá zrna cordieritu, např. pod hrází Bohušického rybníka. Mořský původ výchozích sedimentů, jejichž výchozí stáří neznáme (je však určitě větší než cca 400 mil. let), dokazují vložky mramorů a diopsidových rul, tzv. erlanů (původně usazených vápenců a dolomitů místy znečištěných jílovými minerály a s příměsí křemene). Mramory jsou ojediněle doprovázeny skarny, složenými z granátu – grossularu a diopsidu, vzácně s drobnými zrny wolframanu vápenatého – scheelitu (Želetava). U Meziříčka jsou v mramoru nepatrné vložky skarnu bohatého manganem a zrudněného galenitem a sfaleritem. Poprvé v Českém masivu

Obr. 2. Část Babického hřbetu – Lukovská hora, Sv. Vít a Holý kopec tvořený mramory a erlany v migmatitech (foto T. Andrejkovič)

Obr. 3. Zrna allanitu v živcové partii amfibolitu – Jemnice (foto V. Hrazdil)

V západní části vybíhá do kotliny Babický hřbet s nápadnými vrcholy – Tašky (582 m n. m.), Brdo (580 m n. m.), Holý kopec (580 m n. m.), Sv. Vít (557 m n. m.) a Lukovská hora (527 m n. m.). Půdní poměry jsou poměrně monotónní. Převažujícím typem jsou kyselé hnědé půdy, typické pro pahorkatiny a vrchoviny v nadmořské výšce nad 450 m. Na nich se v jv. části území objevují spíše ostrůvkovitě hnědozemě vyvinuté na spraších a sprašových hlínách. Zejména v pramenných oblastech se nacházejí i hnědé půdy oglejené s tendencí k zamokření.

tam byl zjištěn vzácný vláknitý bustamit. Křemenem bohaté, a proto zvětrávání značně odolné, jsou světlé živcové a slídnaté kvarcity (původně pískovce). Některé kvarcity obsahují i drobně šupinkovitý grafit (Blatnice, Jakubov, Lesonice, Martínkov), který byl dokonce pokusně kután. Původně snad šlo o ropou prostoupené pískovce jak dokazují zvýšené obsahy vanadu (Bítovánky – Lesná). Unikátní je železnatý kvarcit u Chotěbudic značně bohatý granátem (almandinem), který obsahuje navíc i příměs zinečnatého spinelu (gahnitu). Jeho zvětraliny byly těženy jako železné rudy. Hojná příměs žluté-

11

11.4.2007 12:31:30



ho síranu jarositu ukazuje na původní příměs pyritu nebo pyrhotinu. Vulkanickou (sopečnou) činnost dokládají amfibolity, které představují přeměněné původní čediče. Jsou to tmavé horniny vyskytující se hlavně u Jemnice a Police, které vedle černého amfibolu obsahují na trhlinách i krystalky epidotu, chloritu a křemene (Bačkovice), někdy i vzácný allanit (Jemnice, lom u Černého mostu). Ve velkém lomu v údolí Želetavky u Police (katastr Kostníky) se vyskytly v amfibolitech a rulách také zrna granátu, žilky diopsidu, krystaly křemene a zrnité agregáty rudních nerostů pyrhotinu a chalkopyritu.

Jiného, poměrně složitého, původu jsou světlé ruly (tzv. gföhlské ruly), které jsou rozšířené v jižní části zájmového území. Jsou většinou překryty hlínami a lze je studovat pouze v kamenolomech a přirozených výchozech. Zčásti jde o silně přeměněné vyvřelé horniny (ortoruly) složením podobné žule, většina však představuje spíše světlé migmatity vzniklé při natavení výchozích hornin v hlubších částech zemské kůry. Z trhlin v těchto rulách pocházejí pěkné krystaly křemene a záhnědy (Moravské Budějovice, Velký a Malý Dešov, Kostníky). V blízkém okolí Jemnice obsahují i vložky granulitů, geneticky pozoruhodných hornin, poprvé na svě-

Obr. 4. Geologická stavba oblasti s vyznačením nejvýznamnějších lokalit (sestavil S. Houzar)

12

12-13

tě popsaných v r. 1754 od Náměště nad Oslavou. Jsou to bílé jemnozrnné křemen – živcové horniny se zrníčky červeného granátu a šedomodrými tabulkami kyanitu (Jemnice, U havířských jam). U Jiratic se v nich vyskytl i vzácný bórosilikát dumortierit tvořící drobná fialová a modrá vlákna. U většiny granulitů byl však granát přeměněn v biotit, živec překrystaloval a hornina pak připomíná běžné světlé biotitické ruly (Mladoňovice, Dešov). Svým vznikem nejzajímavější horninu v oblasti však představují eklogity (stojí na nich část historického jádra Jemnice). Jsou tvořeny převážně granátem (blíží se složením českému granátu – pyropu) a zelenošedými zrny pyroxenu. Vznikly za značně vysokého tlaku v nejhlubší části zemské kůry (v hloubce větší než 50 km) a k povrchu byly vyvlečeny po zlomech při horotvorných pohybech. Poměrně vzácné jsou vyvřelé (magmatické) horniny. Na východní hranici území vystupuje rozsáhlý třebíčský pluton, charakteristický tmavými žulosyenity (durbachity), vyznačujícími se relativně vysokou radioaktivitou vzhledem k vysokému obsahu thoria, radioaktivního izotopu draslíku, a také uranu. Je doprovázen biotitickými granity (žulami) u Blatnice a Zvěrkovic. Jinak se vyskytují jen malé žíly žulového složení, které lze v případě hrubozrnného vývoje označit jako pegmatity. Obsahují většinou jen křemen, živce a slídy (biotit a muskovit) jen ojediněle pěkně vykrystalizované v dutinách (Zvěrkovice). Unikátní komplexní (lithný) pegmatit u Ctidružic s množstvím vzácných nerostů (elbaity, lepidolit, beryl, hambergit) leží již za hranicí oblasti. Zajímavé jsou také pegmatity, které pronikly do mramorů. Reakcí s nimi ztratily křemen a obohatily se vápníkem a hořčíkem. Obsahují pak některé netypické nerosty, jako např. diopsid, amfibol, skapolit a titanit. U Jemnice se vyskytly i žíly tmavých vyvřelých hornin, tzv. lamprofyrů (většinou minety). Z horkých hydrotermálních roztoků se místy vytvořily žíly křemene, vzácně s pěknými krystaly (Jemnice, Louka), doprovázené kalcitem a dolomitem, někdy dokonce i s rudními minerály (Jemnice, U havířských jam, Police). Jemnické ložisko stříbra bude popsáno níže. Do oblasti zasahuje nepatrně i ložisko zlata ve svojkovicko – opatovském revíru (u Želetavy). Velkou část území Moravskobudějovicka a Jemnicka pokrývají různé typy zvětralin a usazených hornin. Stáří zvětralin majících charakter pestrých jílovitých reziduí, není příliš jasné. Mohou pocházet ze starších třetihor, ale i z druhohor, kdy se Český masiv nacházel v teplém podnebí blíže rovníku.

Jejich nepatrné pozůstatky, vyznačující se obsahem žlutozeleného jílového minerálu nontronitu a opálu, jsou známy např. z Kdousova, Lukova nebo Babic. Praktický význam měly železité limonitické zvětraliny, místy s obsahem manganu, které byly těženy u Jakubova a Martínkova. K nejstarším sedimentům sladkovodního i mořského původu a pocházejícím z mladších třetihor (miocénu) náležejí jíly u Jemnice, písky u Krnčic a železité pískovce u Nových Syrovic. Fosílie, umožňující datování těchto hornin, jsou známy pouze z poslední lokality u dvora Augustov. Stářím odpovídají třetihorám spodnímu miocénu. Bývalou pobřežní čáru miocénního moře snad přibližně vyznačují nálezy plochých a dokonale zaoblených valounů křemene nedaleko Lukova. O něco mladší, ale rovněž třetihorního stáří (okolo 14,5 mil. let), jsou některé vltavínonosné jíly u Moravských Budějovic. Pleistocénního stáří jsou větrem naváté spraše a z nich vzniklé sprašové hlíny (cihlářské žlutky), které daly vzniknout dříve četným místním cihelnám (Jemnice, Mladoňovice, Moravské Budějovice a jinde).

1.4 Význačné lokality minerálů Pestrá geologická minulost a horninová skladba Moravskobudějovicka a Jemnicka se odráží ve výskytu mnoha více či méně vzácných a zajímavých minerálů. Jejich podrobný přehled je zveřejněn v příslušném svazku Vlastivědy Moravské (S. Houzar), úplné soupisy minerálů podle jednotlivých obcí jsou do r. 1985 zahrnuty v topografických mineralogiích Moravy od E. Burkarta a T. Kruti.

Obr. 5. Lom na dolomitický mramor s podzemními dobývkami – Lukovská Hora (foto S. Houzar)

13

11.4.2007 12:31:37



Vedle výše uvedených a často nahodilých nálezů jednotlivých minerálů nalezneme v zájmové oblasti také lokality minerálů významné i z nadregionálního hlediska. Náleží k nim okolí Lukova a Vícenic u Moravských Budějovic s minerály mramorů a vápenatosilikátových hornin, prostor Bítovánky – Lesná se zajímavými minerály grafitických kvarcitů, lokalita U havířských jam v Jemnici se stříbronosným zrudněním v kalcit – křemenných žilách, Želetava – Štítky se zlatem v křemenných žilách a sedimentech Želetavky a nakonec vlastní Moravské Budějovice s nálezy vltavínů v třetihorních sedimentech.

1.5 Přehled lokalit Lukov – Vícenice u Moravských Budějovic (minerály mramorů a vápenatosilikátových hornin) Nápadný hřbet, obloukovitě probíhající od Lukovské hory u Moravských Budějovic po Brdo u Horních Lažan, v sobě ukrývá řadu opuštěných vápencových lomů. Ty byly v činnosti patrně již ve středověku a dodávaly vápno na řadu místních staveb v oblasti na vápencovou surovinu jinak značně chudé. Mineralogického věhlasu dosáhly tyto lokality už v polovině 19. století. Místní krystalické vápence a dolomity (správněji kalcitické a dolomitické mramory) tvoří až několik desítek metrů mocné polohy v rulách, někdy s doprovodem vložek světlých kvarcitů a ojediněle i tmavých amfibolitů. Mramory jsou sdruženy se šedozelenými vápenatosilikátovými horninami (tzv. erlany), zvětráváním se místy rozpadajícími a nabývajícími až zelenožlutou barvu s hnědočernými skvrnami a pásky oxidů manganu. Všechny tyto horniny jsou proniknuty žílami světlých hrubozrnných živcových pegmatitů.

Vlastní mramory mají bílou, šedou až nazelenalou barvu a obsahují jen drobně vtroušené minerály. Z nich nejnápadnější je bezbarvá až nažloutlá hořečnatá slída – flogopit. Velmi hojná drobná zrna (velikost okolo 1 – 2 mm), někdy soustředěná do žilek a agregátů, tvoří forsterit. Je nejčastěji nahnědlý a druhotně se mění v zelenavý serpentin. Místy je doprovázen modrozelenými zrny a silně lesklými krystaly tvaru osmistěnu o velikosti až 5 mm. Ty náležejí vzácnému spinelu, který se vyznačuje zvýšeným obsahem zinku a je nejtypičtějším minerálem místních dolomitických mramorů. Velmi vzácná jsou oranžová zrna klinohumitu nalézaná u starých podzemních dobývek na Lukovské hoře. Jiný typ mramoru obsahuje zelená zrnka diopsidu. Vápenatosilikátové horniny (tzv. erlany), které jsou hojnější spíše na severnějších lokalitách, jsou složeny ze zelených zrn diopsidu a bílého živce (anortitu). Na kontaktu s mramorem obsahují bílý, stébelnatý až vláknitý wollastonit. Na trhlinách se vyskytuje bílý stébelnatý skapolit (mejonit), zelené jehličky aktinolitu, vzácněji i nažloutlé tabulkovité krystalky prehnitu a zcela výjimečně i přesně neurčené bílé zeolity (snad desmín nebo natrolit). Pegmatity v těchto horninách obsahují vedle běžného skapolitu a zelených zrn hrubozrnného diopsidu také až 1 cm velké ploché krystaly hnědého titanitu. Typickým nerostem pegmatitů a erlanů na Moravskobudějovicku je růžově zbarvený vápenato – hlinitý křemičitan „thulit“. Tato vzácná odrůda klinozoisitu (příp. zoisitu) vděčí za své zbarvení příměsi manganu při velmi nízkém podílu železa. Zdejší výskyt patří k nejlepším v rámci celé Evropy. Dalším minerálem, který zdejší oblast značně proslavil mezi sběrateli minerálů, je bezbarvý skelný opál – hyalit. Tvoří povlaky, připomínající zmrzlé kapky vody, na zvětralých vápenatosilikátových horninách hlavně na Holém kopci u Vícenic.

Obr. 6. Růžový klinozoisit (thulit) s bílým skapolitem a zeleným diopsidem – Lukovská Hora (foto V. Hrazdil)

Obr. 7. Skelný opál – hyalit – Vícenice u Mor. Budějovic (foto V. Hrazdil)

14

14-15

Je doprovázen velmi hojným jílovým minerálem nontronitem, který je až práškovitý a má zelenožlutou barvu. Na Lukovské hoře však ve směsi s kaolinitem tvoří i tzv. „skalní mýdlo“ (dříve zvané ból či oropion) hnědé barvy, proužkované s lasturnatým lomem. Jde o další specifickou místní zajímavost. Občas jsou na puklinách hornin nalézány i pěkné rozvětvené černé povlaky (tzv. dendrity), které bývají lidmi běžně pokládány za zkamenělé rostliny. Jde však o směs oxidů manganu a železa vysrážených z chladných roztoků. Vedle uvedených nejzajímavějších minerálů lze nalézt i mnohé další. Je však nutné sledovat příležitostné odkryvy, neboť zmíněné lomy jsou již značně zašlé. Tak např. při stavbě lesní silničky byly zjištěny až 1 m2 velké povlaky hyalitu, které nemají v České republice obdoby. Počtem nalezených minerálů představují mramory a erlany v blízkosti Moravských Budějovic jedno z nejbohatších nalezišť minerálů u nás.

Bítovánky – Lesná (minerály grafitických kvarcitů) V biotitických pararulách nacházíme občas vložky grafitických kvarcitů, metamorfovaných hornin složených prakticky pouze z křemene a drobných šupinek grafitu – tuhy. Část těchto hornin byla ve starších geologických mapách a publikacích chybně označena jako itabirit („železný svor“), neboť grafit byl pokládán nesprávně za hematit. Grafitické kvarcity obsahují i slídy (světlý muskovit i tmavý biotit) a menší množství draselného živce. Přecházejí místy do grafitických rul s malými čočkami grafitu, které byly dokonce pokusně těženy u Domamile. Krátká štola na grafit existuje také u Kyprova mlýna (nedaleko Krasonic), v místech zvaných Kočičíř na katastru Radkovic. Nejvýraznější pruh grafitických kvarcitů začíná v. od Želetavy a táhne se od Bítovánek k Lesné a Předínu. Na několika místech byl odkryt malými lomky a průzkumnými rýhami uranového průzkumu

Obr. 8. Grafické kvarcity s vanadovým turmalínem – Bítovánky (foto S. Houzar)

15

11.4.2007 12:31:40


Neživá příroda Moravskobudějovicka odtud, nad levým břehem potoka přitékajícího od Třebětic, v místech zvaných U havířských jam, se dodnes nacházejí nepatrné zbytky po dolování stříbrných rud. Jde o dvě jámy s odvaly a nezřetelné ústí zavalené štoly při úpatí svahu. Největší jáma nahoře na kraji pole je, jak je bohužel v této zemi smutným zvykem, postupně zavážena odpadky. Další hornické zásahy do terénu v bližším či vzdálenějším okolí, např. Holčí (Vlčí?) hora, byly zcela zničeny. O počátcích dolování u Jemnice není nic známo. Z analogie s blízkými rudními revíry je velmi pravděpodobné, že zdejší zrudnění objevili první osadníci (či snad přímo prospektoři drahých kovů) ve 13. století, snad i o něco dříve. První písemná zpráva však pochází až z 16. století, kdy město Jemnice dostalo v r. 1537 Horní řád od Jindřicha Meziříčského z Lomnice. Dovoluje se v něm kverkům (podílníkům) dolovat ve starém (!) dole. Mají být rovněž osvobozeni od horního desátku na 5 let. Vrchnost zaručuje dodání dřeva a kamene a vyhrazuje si právo na výkup vytěženého stříbra. Další zmínky o dolech jsou z r. 1552 a 1620. O provozu ani o výtěžku dolů nebyly dosud zjištěny žádné zprávy. Po nálezu zrudnění a následné stříbrné horečce došlo nejspíše k velmi rychlému vyčerpání dolů a po 14. století šlo, tak jako ostatně i jinde na Vysočině, pouze o neúspěšné krátkodobé obnovovací práce končící ve všech případech citelnou ztrátou vloženého kapitálu. Nevydatnost jemnických dolů ostatně dokazuje i naprostý nedostatek pramenů o dolech z období „tereziánského kutání“ v 2. pol. 18. století, kdy na jiných hornických místech Českomoravské vrchovině kutali jak soukromníci, tak i rakouský stát, avšak vždy bez úspěchu. Neúspěchem skončil také pokus z let 1830 – 1833, kdy otevření starého jemnického dolu financovala hraběnka Trautmansdorfová, které jako poradce sloužil A. Maier z Příbrami. Práce začaly vyzmáháním (vyčištěním) staré štoly dlouhé 57 m. Na konci vyrazili 20 m hluboké hloubení a z něj razili štolu dlouhou 24 m. Byly zjištěny dvě žíly, přibližně severojižní Jan Nepomucký a severovýchodní – jihozápadní žíla Terezie. O charakteru rudních žil si můžeme učinit představu z materiálu odvalů. Jsou to žíly šedobílého křemene (má víc generací) s uhličitany, hlavně se světle hnědým železnatým dolomitem a bílým kalcitem. Žíly bývají často pěkně souměrné, s křemenem na okraji a uhličitany uprostřed, příp. mívají drůzovitý vývoj s malými pěknými krystaly křišťálu nebo

z 50. let 20. století. Některé polohy v těchto kvarcitech se vyznačují slabě zvýšeným obsahem vanadu, což se odráží ve výskytu světle zelené slídy – vanadového muskovitu. Na puklinách kvarcitu se vzácně vyskytl vanadový variscit, jablečně zelený celistvý fosfát hliníku. Poněkud více vanadu dodalo sytě modré zbarvení podobnému fosfátu wavellitu, tvořícímu povlaky složené z radiálně paprsčitých agregátů na grafitickém kvarcitu u Lesné. Nejvzácnější minerál v těchto horninách, zjištěný dosud pouze v zanikajícím kamenolomu asi 1 km severoseverovýchodně od Bítovánek (Netřeskový kopec), je však vanadový dravit. Tvoří nenápadné tmavozelené jehlicovité krystalky max. 5 mm velké na plochách grafitického kvarcitu, jen ojediněle sdružené do trávově zelených až žlutozelených drobně jehličkovitých agregátů. Ještě vzácnější jsou jeho hnědé a zelené agregáty v křemeni. Tento minerál náleží do skupiny turmalínů (bórosilikáty Al, Mg, Fe, Na, Ca, Li atd.). Přestože obsah vanadu v něm nedosahuje množství, které by odpovídalo novému, nedávno popsanému minerálu vanadiumdravitu, představuje zdejší výskyt jeden z nejpozoruhodnějších nálezů tohoto turmalínu na světě. Lokalita byla v r. 1997 zařazena i do exkurzní části mezinárodní konference o turmalínech a navštívili ji mineralogové ze 14 zemí. V současnosti je však postupně zavážena odpadem z blízkých obcí. Jemnice – U havířských jam (stříbronosné zrudnění v kalcit – křemenných žilách) Královské město Jemnice bylo na počátku 13. století založeno, vzhledem k blízkosti rakousko – moravské hranice, nejspíše z důvodů strategických a obranných. Avšak jeho název (Jamnic, Gemeniz, Gemnyc, Jamnice) odkazuje na slovo jáma, které má i význam hornický, tedy důl resp. sídlo „jamníků“ – tedy horníků. Ať už jde o náhodu nebo skutečnost, v každém případě v Jemnici existuje určitá hornická tradice, která hovoří o těžbě zlata a stříbra v okolí tohoto města. I o známé místní slavnosti Barchan se někdy uvažuje jako o slavnosti hornické, neboť barchan je název pro železnou formu, do které se vlévá roztavené stříbro určené k mincování. Zatímco historické představy o těžbě zlata v Jemnici jsou zřejmě založeny pouze na zcela falešné nebo falsátorem „mírně upravené“ listině z r. 1227 (viz stať o zlatu u Želetavy), stříbro se u Jemnice skutečně těžilo. Za hornickou osadu je pokládána starší románská osada Podolí (na sz. okraji města) s kostelem zasvěceným sv. Jakubu, tehdejšímu patronu havířů. Nedaleko 16

16-17

jsou brekciovité a uzavírají útržky granulitu a rul rozložených horkými roztoky. Zdejší mineralizace tvoří pravé žíly v granulitech a rulách moldanubika a na základě výzkumů dr. Z. Dolníčka a dr. K. Malého vznikla z hydrotermálních roztoků za teploty 267 °C. Rudy jsou velmi vzácné, vázané na nejstarší generaci křemene. Poněkud hojnější je hnědožlutý a červenohnědý sfalerit, častý je i šedý stříbronosný galenit, jehož zrna dosahují až centimetrové velikosti.

Obr. 9. Zrna galenitu v křemeni, Jemnice, U havířských jam (foto V. Hrazdil)

Jde o typ zrudnění, který byl se ziskem těžitelný ve středověku, kdy ruda mohla být bez větších nákladů na úpravu vybírána ručně. Místy se vyskytla i drobnější zlatavá zrníčka chalkopyritu; spíše v okolních horninách je hojnější podobný, poněkud světlejší pyrit. Velmi vzácné jsou minerály stříbra (ryzí stříbro, polybasit?, stefanit?) přítomné jen jako mikroskopické vtroušeniny. Jediným viditelným minerálem stříbra je stříbronosný tetraedrit, tvořící šedá zrnka velikosti až 3 mm. Galenit je místy přeměněný na uhličitan olova – cerusit, zvětráváním sfaleritu vznikly nepatrné narůžovělé povlaky smithsonitu, avšak nejhojnějším druhotným minerálem je zelený uhličitan mědi – malachit, lemující zrnka chalkopyritu. Nejhojnější, a pro jemnické žíly typický, je však rezavě hnědý limonit, který vznikl z železem bohatého dolomitu. Podobné žíly, ale bez jakékoliv rudní příměsi, byly ojediněle nalezeny i jižně od města „Na jemničkách“. Tam také místní tradice někdy (patrně chybně) situuje některé jemnické doly – tamější jámy jsou totiž převážně zbytky lomů na vápenec. Patrně jen prospekční charakter měla štola (tzv. Čertova díra) u Police, v jejímž okolí byly rovněž nalezeny podobné nezrudnělé křemen – dolomitové žíly.

Želetava – Štítky (zlato v křemenných žilách a sedimentech Želetavky) Těsně za severní hranicí zájmového území se nachází zlatonosný svojkovicko – opatovský revír, který zasahuje jen zcela nepatrně, v místech zvaných kdysi Želetavské zákopy, do katastru městečka Želetava. V těchto místech se zachovalo jen několik jam, pozůstatků po kdysi čilém hornickém ruchu. Na Moravě jde prakticky o jediné a nejvýznamnější místo, kde se těžilo zlato už od první poloviny 13. století. Nehledíme – li na falešnou listinu moravského archiváře A. Bočka, která hovoří o tamních zlatých dolech v souvislosti s Jemnicí už okolo r. 1227, existuje o dolování zlata ve zmíněném revíru jediný nesporný písemný doklad až z 6. června 1345. Markrabě Karel v ní uděluje právo jemnickým měšťanům dolovat v dolech u Štítků (zaniklá osada s. od Želetavy). Další pozoruhodnou zmínkou o dolování obnoveném u Želetavy v 16. století je údaj v urbáři Zachariáše z Hradce z r. 1573: „...pod městečkem Želetavou v těch místech pod púchovnou (=úpravna rudy) nový rybník Jeho Milost dala udělati.“. Oblasti se naposledy dotknul geologický průzkum v 80. letech minulého století, který zjistil jen malé nevyužitelné zásoby zlata. Zlato na primárních výskytech je vázáno na žíly a žilky hnědého celistvého křemene, které probíhají rulami a kvarcity. Bylo je nutno těžit šachtami, jejichž hloubka dosáhla až 40 m. Po zasypaných šachtách i mělčích „kopaninách“ se zachovaly pruhy jam (obvalové tahy), jejichž směr ukazuje na směr zlatonosných žil. Zlato bohaté stříbrem tvoří v křemeni drobné světle žluté plíšky a drátky, jejichž velikost nepřevyšuje 1 mm. Je doprovázeno hojnějším pyritem, který se odlišuje zřetelně krychlovým tvarem svých krystalků nebo šedavě či zelenavě žlutou barvou svých až 2 cm velkých zrnitých agregátů. Zvětrává na rezavě hnědý limonit nebo na žlutý práškovitý jarosit. Průměrný obsah zlata v rudách je velmi nízký, 1 – 2 g na tunu horniny. Nejbohatší rudy s obsahem Au až nad 10 g na tunu, které byly kvalitní a byly by těžitelné i dnes, však ruce starých havířů za použití želízka a mlátku pečlivě vytěžili. Zlato se dosud v okolí Želetavy vyskytuje na několika místech v sedimentech říčky Želetavky (nedaleko trati Štítky). Na spodní jílovité vrstvě spočívají hrubozrnné, písčité a rezavě zbarvené zlatonosné štěrky. Zlato je soustředěno hlavně na bázi těchto štěrků. Jeho množství silně kolísá, obsah je v průměru velmi nízký (okolo 0,2 g/t sedimentu), avšak bylo nalezeno i několik pěkných viditelných zlatinek. Vyznačuje se žlutou barvou a velkou roz-

17

11.4.2007 12:31:42


Neživá příroda Moravskobudějovicka vyloučit, ojedinělé zlatinky se při troše píle a zkušeností najdou ve vodotečích na jihozápadní Moravě prakticky všude.

manitostí tvarů. Sytější žlutá barva je často jen na povrchu zrn, kdy jde zčásti o novotvořené zlato tvořící povlaky jen asi 0,001 mm silné. Nejčastější jsou více či méně opracované silnější plíšky, drátky a nepravidelná zrna, zcela výjimečně i zaoblené srůsty oktaedrických krystalů. Převládající velikost zlatinek je cca 0,1 mm, občas se nacházejí zrna 1 – 3 mm velká. Zlato je v sedimentech doprovázeno převážně šedými valounky rutilu až 3 cm velkými, dále turmalínem, sillimanitem, amfibolem, anatasem, monazitem – (Ce), granáty, kyanitem, scheelitem a dalšími těžkými minerály. Po chemické stránce je zlato buď ryzí, nebo jde o elektrum se zvýšenými obsahy Ag (30 – 50 %). Pozoruhodné je, že se na Želetavce nezachovaly žádné stopy po rýžování (rýžovnické hady – sejpy). Tradice je sice uvádí v místech rybníka Hadravy v Želetavě, avšak tam se je nepodařilo nalézt, snad byly zničeny při melioraci pozemků. Tradice spojuje také dolování zlata s městem Jemnicí, ale tam jeho těžba nebyla nijak potvrzena. Podobně je tomu i s domnělým výskytem zlata v trati „Zlatníky“ u Chotěbudic. Úspěšné rýžovnické pokusy na místních potocích samozřejmě nelze

Moravské Budějovice (vltavínonosné sedimenty) Nejvýznamnějším objektem neživé přírody západní Moravy, a to i ze světového hlediska, jsou výskyty tektitů – vltavínů. První zmínka o výskytu těchto přírodních skel na Moravě pochází od profesora třebíčského gymnázia dr. F. Dvorského z r. 1880. Od doby objevu vltavínů na Moravě tedy uplynulo již více než 100 let. Přestože moravské výskyty zůstávají poněkud ve stínu význačnějších a na nálezy bohatších lokalit jihočeských, známých už od r. 1788 (byly to tehdy první tektity na světě !), byl právě na moravských vltavínech jednoznačně poprvé na světě prokázán přírodní původ tektitů. Vznik tektitů, tedy i našich vltavínů, je podle současných vědeckých názorů spjat s katastrofami kosmických rozměrů. V případě vltavínů jde o srážku planety Země se zdvojeným (binárním) asteroidem před cca 14,5 mil. lety. Tato tělesa vytvořila kráter Ries o průměru 24 km a zároveň o mnoho

Obr. 10. Zlato se sedimentù Želetavky, skutečná velikost největší zlatinky 1 mm (foto R. Škoda)

18

18-19

Vyskytují se v třetihorních písčitých jílech s příměsí štěrku a bývají v nich doprovázeny úlomky železitých pískovců – ferolitů s ojedinělými šedými valounky rutilu a rezavými zrny vzácného maghemitu. Nenacházejí se však ani příliš hojně ani ve šperkové kvalitě. Proto jsou zdejší naleziště ušetřena nájezdů novodobých „zlatokopů“, v řadě případů doslova drancujících některé výskyty vltavínů v jižních Čechách. Zajímavostí moravskobudějovických vltavínů je jejich chemické složení, které se v některých aspektech (obsah titanu a železa) blíží jihočeským, nikoliv moravským vltavínům. Je možné, že jde o spojovací článek mezi moravskými, rakouskými a jihočeskými výskyty, čemuž by mohly nasvědčovat i údajné ojedinělé nálezy vltavínů z širšího okolí Jemnice.

menší kráter Steinheim (průměr 3,8 km). Oba leží v Německu asi 400 km na západ od Moravských Budějovic. Při tomto střetu došlo k porušení, roztavení a vypaření velkého objemu povrchových hornin a to včetně samotného asteroidu. Jen nepatrná část přetavených povrchových jílovitých písků byla odmrštěna těsně před výbuchem směrem na východ. „Vltavínový déšť“ původně pokryl velkou část Čech a západní Moravy. Z původního množství vltavínů o hmotnosti přes 1 milión tun se po rozbití a rozpuštění zachovalo jen asi 10 000 tun, které se ukrývají v sedimentech hlavně v jižních Čechách a na západní Moravě, vzácněji i v okolí Chebu, v německé Lužici a v rakouském Waldviertelu. Doménou moravských výskytů vltavínů bylo původně okolí Třebíče a Dukovan, později se naleziště rozšířila do okolí Oslavan a na Znojemsko. Vltavínové lokality se však nacházejí i u Moravských Budějovic. Poprvé tu byly zjištěny už před 40 lety na severním okraji města, z pozdější doby pocházely ojedinělé nálezy z Lukova a Dolních Lažan, další naleziště byla ověřena v okolí města teprve nedávno. Zdejší vltavíny jsou olivově zeleně zbarvené a nejčastěji mají spíše střepinovité tvary. To svědčí o tom, že po pádu nebyly daleko přemístěny a jde o tzv. pádové pole. Některé jsou lesklé, připomínající lesklé korodované úlomky hnědozeleného lahvového skla, jiné jsou zmatněné a nenápadné. Hmotnost se pohybuje okolo 5 – 30 g.

Obr. 11. Vltavín z Lukova u Moravských Budějovic, skutečná velikost 3 cm (foto V. Hrazdil)

19

11.4.2007 12:31:47

Neživá příroda Moravskobudějovicka 1.6 Nejdůležitější literatura Burkart E., 1953: Moravské nerosty a jejich literatura. Mährens Minerale und ihre Literatur. – Nakl. ČSAV Praha, 1008 s. Dudek A., Benešová Z., Čech V., Dohnal Z., Hanuš V., Kalášek J., Laboutka M., Malecha A., Odehnal L., Řezáč B., 1963: Vysvětlivky k přehledné geologické mapě ČSSR 1: 200 000 Jindřichův Hradec. Nakl. ČSAV Praha, 5–99. Dvorský F., 1898: O předních nalezištích nerostů na západní Moravě. – Annal. Mus. Francis. Brno, 91– 106. Houzar S., 1997: Geologická stavba, nerosty a těžba nerostných surovin. In. Nekuda, V. (ed): Vlastivěda moravská, Moravskobudějovicko a Jemnicko. – Muzejní a vlastivědná Spol. v Brně, 27–47. Houzar S., Selway, J. B., 1997: Bítovánky near Třebíč. Graphite quartzite with minor V – bearing muscovite and accessory V – rich dravite. – Exkurzní průvodce konf. „Tourmaline 1997“, 85–91, Moravské zemské muzeum.

Houzar S., Škrdla P., Vokáč M., 2004: Opatovsko – svojkovický zlatonosný revír na západní Moravě.– Exkurzní průvodce, seminář „Stříbrná Jihlava“, 1–9, Jihlava. Hrádek M., 1997: Přírodní poměry. Geomorfologické a půdní poměry. In. Nekuda, V. (ed): Vlastivěda moravská, Moravskobudějovicko a Jemnicko. – Muzejní a vlastivědná Spol. v Brně, 9–26. Kruťa T., 1966: Moravské nerosty a jejich literatura 1940– 1965. Moravské muzeum, Brno, 378 s. Švábenský L., 1933: Příspěvek k petrografii okolí Moravských Budějovic. – Spisy přírodověd. Fak. Masaryk. Univ. Brno, 173, 29 p. Tejkal J., Laštovička Z., 1970: Nález miocénní fauny u Nových Syrovic na Moravskobudějovicku. – Vlastiv. sbor. Vysočiny, Odd. Věd přír., 4, 49–56. Trnka M., Houzar S., 1991: Moravské vltavíny. – Muz. Vlastiv. Společ. v Brně a Západomorav. muz. v Třebíči, 115 s.

20

20-21

11.4.2007 12:31:48

Úvod k živé přírodě

Úvod k živé přírodě Úvod k živé přírodě Moravskobudějovicko leží na samém jihovýchodním úpatí Českomoravské vrchoviny. Krajina je zde poměrně málo výškově členitá. Z plochého území s nadmořskou výškou většinou mezi 440 a 500 m n. m. vystupují jen jednotlivé vyšší kopce či hřbety o nadmořské výšce 530–580 m, pouze Srnčí vrch u Cidliny sahá až do 683 m n. m. Naopak nejníže položeným místem je dno údolí Želetavky u Svobodova mlýna, které leží asi 370 m n. m. Pro celou oblast je typické mírně teplé podnebí s průměrnou teplotou kolem 7,5 °C. Území leží ve srážkovém stínu Českomoravské vrchoviny, takže roční úhrn srážek dosahuje pouze asi 600 mm, zimy jsou relativně suché a studené. Z hlediska současného biogeografického členění České republiky, sestaveného autorským kolektivem pod vedením Martina Culka, leží Moravskobudějovicko na rozhraní Jevišovického a Velkomeziříčského bioregionu. Tato území se přibližně shodují v předcházejících klimatických charakteristikách, z hlediska geomorfologického má území spadající do Velkomeziříčského bioregionu o něco větší průměrnou nadmořskou výšku a poněkud plošší reliéf. Hranice mezi bioregiony probíhá na Moravskobudějovicku přibližně od jihozápadu k severovýchodu. K Jevišovickému bioregionu je řazen jih a jihovýchod území (okolí Police, Nových Syrovic a Moravských Budějovic), typický Velkomeziříčský bioregion představuje severozápadní okraj území (údolí Želetavky mezi Želetavou a Jemnicí, Srnčí vrch a jižně navazující zalesněné kopce). Značná část území ale představuje přechodnou oblast mezi oběma bioregiony (jižně od Jemnice, okolí Dešova, oblast mezi Novými Syrovicemi a Domamilí, okolí Lesonic). Kromě mírných geomorfologických odlišností jsou oba bioregiony odlišné zejména biologicky. Pestřejší druhovou skladbu má území spadající k Jevišovickému bioregionu. Základem jsou zde druhy rostlin a živočichů vázané na dubohabřiny, menší je zastoupení bučin. Důležitý je výskyt hluboce zaříznutých říčních údolí, který sice na Moravskobudějovicko sahá opravdu jen okrajově (levý břeh Želetavky mezi Svobodovým mlýnem a Lubnicí), přesto s sebou nese pronikání teplomilných druhů z jihovýchodu (např. bělozářka větvitá, kručinka chlupatá), umožňuje i výskyt druhů vázaných na sutě na úpatí svahů (oměj vlčí mor, růže převislá a další). Na tento jev je vázán dokonce výskyt jediného endemického druhu rostliny jihozápadní Moravy – hvozdíku moravského, jehož nejzápadnější lokalita se nachází právě na skalách přírodní

22-23

rezervace Suché skály nad údolím Želetavky. Další významnou charakteristikou části území spadající k Jevišovickému bioregionu je výskyt druhů s těžištěm rozšíření v Alpské oblasti, z nich nejznámější je brambořík evropský. Na odlesněných místech nacházíme ještě poměrně často teplomilné trávníky s druhy jako je kostřava valiská, čilimník řezenský a devaterník velkokvětý. Na ně je vázán výskyt řady druhů bezobratlých živočichů, nápadné jsou některé druhy motýlů (např. vřetenuška černohrdlá), význačný je i výskyt majky Meloe scabriusculus či někdejší výskyt kozlíčka písečného. Z obratlovců můžeme za typické pro tuto část území označit např. skokana štíhlého a bramborníčka černohlavého, opravdu teplomilné druhy zde byli zjištěny pouze ojediněle – např. vrápenec malý a netopýr brvitý. Území spadající do Velkomeziříčského bioregionu bylo původně pokryto převážně různými typy bučin. V současnosti je faunou i flórou poněkud chudší než předchozí oblast. Vzhledem k malé zachovalosti bučin lze momentálně za typický považovat především častější výskyt rybníků a různých typů mokřadních luk. V minulosti se na nich vyskytovaly i velmi náročné druhy vázané na rašelinné louky (rosnatka okrouhlolistá), dodnes místy rostou vzácnější druhy ostřic, kuklík potoční a další rostliny, které do níže položených partií ležících v Jevišovickém bioregionu nesestupují. Podobně i u živočichů je složité najít příklady typických druhů pro tuto oblast, neboť např. druhy motýlů vázané na někdejší rašelinné louky vymizely spolu s citlivými druhy zdejších rostlin. Vysoký stupeň přeměny původních biotopů lidskou činností je důležitým faktorem, který je jednak společný pro oba bioregiony zastoupené na Moravskobudějovicku, jednak do značné míry stírá jejich někdejší odlišnosti a specifika. Přitom některé části tohoto území jsou osídleny už od neolitu, všeobecně k jeho intenzivnímu obhospodařování a přeměně dochází od středověku. Poloha relativně blízká bohatě osídleným oblastem jižní Moravy, poměrně malá členitost zdejšího terénu a oproti vyšším částem Českomoravské vrchoviny příznivá klimatická charakteristika jsou hlavní faktory, které měly vliv na velký rozsah přeměny zdejších přírodních společenstev. Většina lesních porostů je dnes převedena na jehličnaté monokultury, někdejší pastviny a teplomilné trávníky byly rozorány nebo zarůstají dřevinami, mokřadní louky byly meliorovány a také buď rozorány, nebo změněny na luční porosty s intenzivním obhospodařováním. Většina potoků a říček teče v regulovaných korytech, v rybnících je

vesměs uplatňováno intenzivní produkční hospodaření. Zbytky původních biotopů a dalších cenných společenstev jsou chráněny několika maloplošnými chráněnými územími, která však v kontextu blízkých přírodovědně zajímavých oblastní Národního parku Podyjí či vrcholových partií Českomoravské vrchoviny příliš nelákají k přírodovědeckému zkoumání. Je tedy zřejmé, že hledat a popisovat zajímavosti přírody Moravskobudějovicka je úkol poněkud obtížný jak z hlediska současného stavu zdejší přírody, tak vzhledem k nedostatku kvalitních informací o ní. Přesto věříme, že se nám podařilo sestavit jak základní charakteristiku tohoto území, tak najít zvláštnosti a specifické jevy, které z něj dělají most mezi stepními stráněmi jižní Moravy a rašeliništi českomoravského pomezí. Antonín Reiter

11.4.2007 12:31:48

2. Flóra a vegetace Moravskobudějovicka Vít Grulich Petr Šmarda Ústav botaniky a zoologie Přírodovědecká fakulta Masarykova univerzita Kotlářská 2 611 37 Brno

24-25

11.4.2007 12:31:49

Flóra a vegetace Moravskobudějovicka

Flóra a vegetace Moravskobudějovicka ter a ve vegetaci tehdy převažovaly porosty s účastí borovice, dubu, v menší míře i dalších listnatých dřevin, např. lip, javorů a jilmů. Významným druhem keřového patra této vegetace byla líska, v podrostu se šířily mnohé světlomilné a teplomilné byliny a vegetace měla zřejmě charakter lesostepi. Ještě v této době byla lidská společnost tvořena tlupami lovců a sběračů a člověk do chodu přírodních procesů příliš nezasahoval. Přibližně před 7 500 lety došlo k další výrazné klimatické změně. V období zvaném atlantik zůstaly teploty na podobné úrovni jako v průběhu boreálu, snad i o trochu vyšší, avšak výraznou změnou bylo navýšení srážkových úhrnů – uvádí se, že bylo až o 70 % srážek více než dnes. Toto období se někdy označuje jako postglaciální klimatické optimum. Taková situace znamenala, že krajinu ovládly náročnější listnaté dřeviny, zejména buk. Tehdejší bučiny zcela potlačily dosavadní světlé duboborové lesy, borovici umožnily přežívání jen na extrémních stanovištích, např. na skalách, na píscích a na rašeliništích, i dub zatlačily do nižších poloh a do prostředí výrazně suššího nebo naopak výrazně vlhčího. Bučiny byly velmi stinné, což zcela přeměnilo druhovou skladbu bylinného patra. Vytlačeny byly světlomilné a polostinné druhy, naopak se rozšířily druhy výrazně stínomilné. Právě v této době dochází k proměně lidské společnosti od kočovných lovců k usazeným zemědělcům. To mělo zásadní dopad na vegetační strukturu krajiny – lidé začali vegetaci intenzivně ovlivňovat pastvou domestikovaných zvířat a žďářením lesa, aby získali plochy pro pěstování kulturních plodin, a koneckonců i plochy pro výstavbu obydlí. Vznik zemědělství rovněž provázela intenzivnější dělba práce a s ní spojený obchod. Jaký to mělo dopad na přírodu? Především je nutné si uvědomit historickou souhru dvou odlišných faktorů. Na jedné straně klimatickou změnou podmíněné šíření stinných „moderních“ lesních formací, podobných těm dnešním. Na druhé straně, kdyby nebylo člověka, tyto formace by zřejmě do značné míry potlačily většinu nelesních i světlomilnějších lesních druhů – právě jim člověk velmi pomohl (v názorech na jejich možné přežívání v prostředí velmi zastíněných lesů stále nepanuje mezi odborníky shoda). Druhým efektem bylo šíření druhů, které doprovázely nově vzniklá stanoviště – louky (které se, s výjimkou některých speciálních typů, začaly utvářet teprve v této době), pole s polními plevely i ruderály na rozmanitých stanovištích v lidských sídlech. Význam této „revoluce“ si uvědomíme především v souvislosti s faktem, že přibližně 60 % současné flóry tvoří nelesní druhy!

2.1 Postglaciální vývoj vegetace Dnešní příroda Moravskobudějovicka vznikla dlouhodobým, velmi složitým vývojem, jehož jednotlivé aspekty nejsou příliš dobře známy. Pokud o těchto změnách chceme uvažovat, musíme si především vymezit časový rámec těchto úvah. Vzhledem k tomu, že o živé přírodě z dob starších než čtvrtohorních máme jen velmi omezené informace, budeme se v následujících odstavcích věnovat pouze vývoji přírody ve čtvrtohorách, tj. přibližně za poslední 1 000 000 let. Ještě v třetihorách bylo ve střední Evropě mnohem tepleji než dnes a území tehdy pokrývala subtropická vegetace s řadou druhů, které dnes nenajdeme ani v teplé oblasti Středozemí. Čtvrtohory se ohlásily radikálním ochlazením, jehož následkem teplomilné prvky z našeho území ustoupily nebo vyhynuly a jejich místo zaujaly nenáročné chladnomilné formace. Velké a výrazné chladné klimatické výkyvy (doby ledové) byly v průběhu čtvrtohor alespoň čtyři a trvaly zpravidla mnoho desítek tisíc let. V nejchladnějších obdobích se zde pravděpodobně rozkládala tundra, tedy formace tvořené lišejníky, mechorosty, drobnými bylinami a miniaturními keříky, část území zřejmě pokrývala i tzv. chladná step, snad poněkud podobná dnešní vegetaci vysoce položených středoasijských plošin, např. Tibetu. V takové stepní vegetaci se uplatňovaly rozmanité merlíky (Chenopodium), brutnákovité (Boraginaceae) a také např. jitrocel přímořský (Plantago maritima). Zato v dobách meziledových, tzv. interstadiálech, se z teplejších oblastí opětovně do střední Evropy rozšiřovaly formace s druhovou skladbou podobnou té dnešní, tj. především mezofilní lesy. Nejpodrobnější znalosti pokrývají období od konce poslední doby ledové. Poslední chladný výkyv doby ledové, období označované jako mladší dryas, kulminoval zhruba před 11 000 lety. Tehdy na našem území naposledy dominovala tundra nebo chladná pelyňková step, ale zdá se, že i tehdy v chráněných polohách říčních údolí přežívaly formace odolných dřevin – borovic, bříz a jalovců. Přibližně před 10 000 lety nastalo výraznější oteplení, kdy se teploty zvedly až na hodnoty jen asi o 2 °C nižší než dnes. Toto období zvané preboreál trvalo asi 800 let, během něj se zřejmě plošně rozšířily řídké borové a březové lesíky se světlomilnými (heliofilními) druhy v podrostu. V době asi před 9 000 lety (boreál) se dále výrazně oteplilo, takže bylo o něco (1–2 °C) tepleji než dnes, ale množství srážek bylo oproti současnosti mnohem nižší. Klima mělo velmi výrazný kontinentální charak-

26

26-27

Celé další období až do současnosti provázejí střety vlivů přírodních a antropických. Člověk se pravděpodobně v období před 2 500 lety podílel na tom, že ve středních polohách byl, zejména vlivem lesní pastvy, buk přece jen potlačen. Oslabení vitality buku využily mnohé jiné dřeviny, zejména habr, který teprve v této době pronikl i na jihozápadní Moravu a začal zde utvářet specifickou formaci dubohabřin. Již v době železné byly možná nižší polohy Moravskobudějovicka odlesněny na současnou úroveň. Následné změny klimatu spolu se stěhováním národů způsobily, že rozloha člověkem osídlené krajiny dočasně poklesla a lesní vegetace opanovala alespoň část do té doby odlesněných míst. Teprve se stabilizací přemyslovského českého státu začal opět stoupat počet obyvatel, což vyžadovalo hledání nových osevních a pastevních ploch, tedy nové odlesňování. Přibližně na počátku 2. tisíciletí našeho letopočtu začalo nové období kolonizace. Zakládání osad pokračovalo do vyšších poloh, takže osídlení dosáhlo někdy ve 12.–13. století přibližně dnešního rozsahu. Středověká krajina měla podobný poměr lesů a nelesních ploch jako dnešní, možná bylo lesů ještě o něco méně. Ve středověku byly rovněž hojně zakládány rybníky; jejich plocha poklesla hlavně po třicetileté válce. Rybníky byly v několika vlnách později znovu obnovovány. Středověk přinesl několik nových prvků, které měly zásadní vliv na utváření krajiny a vegetace. Předně je to stabilizace vlastnictví, která se projevuje v relativní stálosti využití půdy na jednotlivých pozemcích. Kategorie jako les, louka, pastvina a sad se po staletí příliš neměnily; změny byly možné jen na základě byrokratických procedur. Rovněž agrotechnické postupy si udržovaly poměrně dlouhodobou stabilitu. Teprve v průběhu středověku se zřejmě ustavila lesní i nelesní společenstva v podobě, která se udržela (s různými nuancemi) až do současnosti. Ještě krajina první poloviny 20. století fungovala podle starých modelů, i když už působily některé moderní vlivy, např. zjednodušení a zrychlení dopravy, jehož následkem se snadněji šířily druhy záměrně i mimochodem provázející člověka. Zcela zásadní vliv na zdejší krajinu měly společenské změny v 2. polovině 20. století. Dosavadní systém vlastnictví půdy byl kolektivizací prakticky rozvrácen a zespolečenštěná krajina se záhy zcela změnila. První, zdánlivě symbolickou změnou bylo rozorání mezí, které značně zasáhlo krajinný

ráz a mělo vážný dopad na další existenci některých, do té doby extenzivně obhospodařovaných, ploch. Později se krajina dostala pod tlak obrovských investičních záměrů – velkoplošné meliorace, napřimování vodních toků, totální likvidace extenzivních hospodářských prvků (např. tradičního pastevectví a lukařství). Změna agrotechniky v používání centrálně distribuovaného osiva měla zásadní vliv na druhovou skladbu plevelů. Na konci 20. století se v krajině velmi nápadně projevila další změna: problémem řady formačních typů byl v minulosti nadměrný odnos biomasy, který způsobil postupné vyčerpávání půdy. Projevy tohoto jevu byly zaznamenávány jak v lese, tak v nelesní vegetaci na loukách a na pastvinách, kde se proti tomu bojovalo přihnojováním. Nyní se setkáváme se zcela opačným trendem – biotopy jsou postiženy nadměrným přísunem živin, z nichž část přichází dešťovými srážkami, část ze splachů ze zemědělských, případně i lesních kultur, a dále z odpadních vod z domácností, průmyslových a zemědělských provozů. Nadměrný přísun živin přitom v řadě biotopů a na řadě lokalit provází pokles odběru vytvořené biomasy, někde takový odběr dnes chybí zcela. To má za následek rychlou přeměnu druhové skladby ve prospěch velmi vzrůstných, agresivních druhů, které v důsledku způsobují její značné ochuzení. Proto se zcela změnily dosavadní trendy v prostorové dynamice jednotlivých vegetačních typů. Například dříve zcela běžné a takřka souvisle rozšířené nízké trávníky na výslunných mezích jsou až na výjimky poškozovány splachy živin. Ačkoli ještě před 30–40 lety prakticky nebyly v zorném poli badatelů, nyní se jejich zachování stává jednou z priorit ochrany přírody a současně je značným technickým i finančním problémem. Na základě změn ve vegetaci, které se v postglaciálním období udály, vznikl koncept tzv. potenciální vegetace. Tu si můžeme představit jako rekonstrukci toho, jaká vegetace by se zde vyvinula, kdyby na současnou krajinu přestal působit člověk. Jde tedy o stav vegetačního krytu, který by reflektoval současné podmínky prostředí – geologii, půdní poměry, hydrologii a také současné klima. V předcházejícím textu jsme nastínili, že člověk do krajiny, potažmo do vegetace, začal závažně zasahovat v době klimatického optima v atlantiku. Stanovení potenciální vegetace, které je pro území České republiky nyní k dispozici, vychází víceméně právě z tohoto období.

27

11.4.2007 12:31:50


Flóra a vegetace Moravskobudějovicka Takové plochy byly zřejmě v krajině permanentně přítomny, ale neustále měnily místo, a jejich vegetace byla značně odvislá od možností spontánního šíření jednotlivých druhů.

Bez působení člověka by byla prakticky celá krajina Moravskobudějovicka pokryta lesy. Druhová skladba těchto lesů by odrážela především gradient klimatu a soubor geologických a půdních podmínek. V nejnižších polohách území se potenciálně rekonstruují dubohabřiny, jejich stav na mnoha místech i dnes víceméně odpovídá rekonstruovanému stavu, jinde jsou ovlivněny výsadbou stanovištně nepůvodních dřevin. Jen na živinami chudých, výsušných svazích lze v oblasti dubohabřin potenciálně očekávat přítomnost acidofilních doubrav. Není ovšem vyloučeno, že habr do zdejší krajiny pronikl až jako následek působení člověka na lesní porosty. Daleko pronikavější změny postihly výše položené části v severozápadní části popisované oblasti. Tam lze očekávat jako potenciální vegetaci bučiny, na bohatších stanovištích květnaté, na živinami chudších, oligotrofnějších tzv. acidofilní. Většina porostů bučin byla v již v průběhu středověku poškozena hospodařením. Intenzivní pastva a hrabání steliva v lesích znemožnily spontánní zmlazení buku, jehož semenáčky byly ničeny, a znamenaly zásadní změnu přirozených konkurenčních vztahů mezi dřevinami. Jak např. dokázal J. Málek při studiu archivních pramenů ke středověkému lesnímu hospodaření, tato situace vedla k rozšíření jedle, dubu, borovice, a velmi záhy i smrku. Musíme přitom vycházet ze skutečnosti, že umělé výsadby sazenic lesních dřevin se začaly praktikovat teprve až na konci 18. století, do té doby byl les obnovován přirozeným zmlazením. V 19. století pak došlo z hospodářských důvodů k plošným výsadbám jehličnanů, k nimž přibyl i modřín, původně alpské provenience. Rychle rostoucí jehličnany pak dokonaly zánik plošného rozšíření bučin. Posledním typem potenciální lesní vegetace jsou mokřadní lesy na prameništích a v potočních nivách, kde lze předpokládat olšiny. Zda bylo ve zdejší krajině přítomno bezlesí, případně v jaké podobě, nyní můžeme pouze spekulovat. Maloplošné přirozené bezlesí bylo zcela jistě na skalkách. Přežívání nelesních druhů v souvisle zapojené krajině mohlo být podmíněno i existencí tzv. toulavého bezlesí, které bylo v krajině přítomno, ale podléhalo snadným spontánním sukcesním změnám. Mohla to být jednak místa, kde došlo k přirozenému rozpadu pralesovitých lesních porostů, např. destrukční činností při přírodních procesech, jako jsou polomy způsobené vichřicemi a lesní požáry, ale bezlesí se mohlo udržovat i v podobě kališť velkých lesních kopytníků, kteří zde kdysi žili.

2.2 Fytogeografická charakteristika Z fytogeografického hlediska leží Moravskobudějovicko na východním okraji středoevropské lesní oblasti (Hercynikum), jejíž jihovýchodní hranice téměř kopíruje okraj českého masivu. Současné fytogeografické členění zde vymezuje 2 jednotky na úrovni fytogeografických okresů, jejichž hranice probíhá územím přibližně po linii Kojetice – Vícenice – Litohoř – Krnčice – Nové Syrovice – Rácovice – Jemnice – Panenská. Do nižší a teplejší jihovýchodní části zasahuje Moravské podhůří Vysočiny. Toto území charakterizuje plošné rozšíření dubohabřin v suprakolinním vegetačním stupni, v druhové skladbě vyznívají ještě některé významné teplomilné prvky. V několika ostrůvcích na plošinách, kde převažují minerálně chudé substráty, je předpokládán potenciální výskyt acidofilních doubrav. Tyto porosty zde najdeme jen velmi omezeně. Většinu acidofilních doubrav, avšak zřejmě poněkud odlišného typu, v současnosti najdeme spíše ve vegetační mozaice na prudkých svazích zaříznutých údolí. V Moravském Podhůří Vysočiny jsou bučiny velmi vzácné, ve studované oblasti je však ostrůvek typicky vyvinutých květnatých bučin v oblasti Dešovské hory, kde se vyskytují zpravidla nad 550 m n. m. Široké ploché hřbety byly před staletími odlesněny, zatímco některá údolí mající velmi prudké svahy si zachovaly druhově bohaté vegetační soubory, a to i s lesními porosty, které mají velmi přirozený charakter. Na odlesněných místech se vyskytují různé typy xerofilních, mezofilních i mokřadních luk. Na suchá a výslunná místa pronikají zejména od jihovýchodu některé výrazně teplomilné druhy, které zde dosahují dílčí areálové hranice. Jsou to např. kostřava valiská (Festuca valesiaca), sesel roční (Seseli annuum), ožanka kalamandra (Teucrium chamaedrys) a řada dalších. Zvláštností na vlhkých nelesních stanovištích je absence rašeliníků a louky zde mají charakter luk pcháčových nebo bezkolencových. Moravské podhůří Vysočiny charakterizuje i druhově pestrá plevelová vegetace s některými prvky náročnějšími na teplotu i obsah živin. Vyšší a chladnější severozápadní část popisovaného území náleží již k Českomoravské vrchovině. Zde tvoří potenciální vegetaci bučiny, v druhové skladbě lesů se objevují i některé výraznější pod28

28-29

Lesní vegetace byla ve středověku rozlohou značně omezena a dnes lesy zaujímají plochu o něco větší, než měla krajina v období baroka. Velkým rozdílem oproti potenciální vegetaci je ovšem fakt, že značné rozlohy lesa nyní zaujímají druhotné kultury stanovištně nepůvodních jehličnanů, zejména smrků, zčásti i borovic a modřínů. Z přirozených typů lesa se v nižších polohách Moravskobudějovicka až do současnosti zachovaly především porosty dubohabřin. Ve fytocenologickém systému jde o tzv. hercynské černýšové dubohabřiny (asociace Melampyro nemorosi-Carpinetum ze svazu Carpinion). V jejich stromovém patře se vyskytuje především dub zimní (Quercus petraea), habr obecný (Carpinus betulus) a lípa srdčitá (Tilia cordata), méně je zastoupen javor mléč (Acer platanoides), dub letní (Quercus robur), jilm horský (Ulmus glabra), velmi vzácně i jedle bělokorá (Abies alba); buk lesní (Fagus sylvatica) je v dubohabřinách přítomen pouze jako slabá příměs. Keřové patro je druhově chudé a tvoří je především zmlazující se stromy; řidčeji nalezneme např. zimolez pýřitý (Lonicera xylosteum). Zejména na jaře je v těchto porostech charakteristické bohaté a pestré bylinné patro.

horské prvky, např. třtina chloupkatá (Calamagrostis villosa), naproti tomu druhů dubohabřin je zde již poskrovnu. V nelesní vegetaci postrádáme náročnější teplomilné druhy, na suchých stanovištích jsou už zastoupeny jen druhově chudé acidofilní trávníky s kostřavou ovčí (Festuca ovina), zato na vlhkých stanovištích se vyskytují oligotrofní vegetační typy rašelinných luk s četnými podhorskými prvky. K nim patří rašeliníky (Sphagnum), mnohé druhy mokřadních ostřic, sítina nitkovitá (Juncus filiformis), kuklík potoční (Geum rivale), v minulosti i rosnatka okrouhlolistá (Drosera rotundifolia) apod. V plevelové vegetaci teplomilné prvky zcela postrádáme, původním typem zde byla společenstva plevelů chudých půd.

2.3 Aktuální rostlinný kryt Aktuální vegetace se na Moravskobudějovicku od potenciální značně liší. Již několik set let je zdejší krajina zčásti odlesněna. V lesích i mimo ně docházelo od středověku až do dneška k závažným zásahům do vegetace tak, jak se měnila intenzita i způsob lidských aktivit v krajině. V některých případech vznikly v posledních stoletích biotopy zcela nové.

Obr. 1. a 2. Řeřišnice trojlistá (Cardamine trifolia) patří mezi fytogeografické zvláštnosti Moravskobudějovicka. Její zdejší výskyt má souvislost s migrací z Alp (foto A. Vydrová)

29

11.4.2007 12:31:52


Flóra a vegetace Moravskobudějovicka Najdeme zde hojně jaterník podléšku (Hepatica nobilis), ptačinec velkokvětý (Stellaria holostea), sasanku hajní (Anemone nemorosa), s. pryskyřníkovitou (A. ranunculoides), křivatec žlutý (Gagea lutea), hrachor jarní (Lathyrus vernus), kopytník evropský (Asarum europaeum), plicník tmavý (Pulmonaria obscura), mařinku vonnou (Galium odoratum), jestřábník zední (Hieracium murale), žindavu evropskou (Sanicula europaea), v jihozápadní části území i dymnivku plnou (Corydalis solida), křivatec maličký (Gagea minima) a sněženku jarní (Galanthus nivalis). Z bylin trávovitého vzhledu především lipnici hajní (Poa nemoralis), srhu mnohomanželnou (Dactylis polygama), strdivku nicí (Melica nutans), s. jednokvětou (M. uniflora), ostřici prstnatou (Carex digitata) a o. chlupatou (C. pilosa). Do dubohabřin na jihovýchodním okraji studované oblasti ještě zasahuje chráněný brambořík evropský (Cyclamen purpurascens), v přírodní rezervaci Habrová seč u Nových Syrovic se vzácně objevuje i řeřišnice trojlistá (Cardamine trifolia). Na zachovalé porosty dubohabřin s typickou druhovou skladbou lze narazit především v lesních komplexech v okolí Nových Syrovic a v lese Ochoz u Moravských Budějovic. V komplexu dubohabřin v údolí Želetavky jsou i nevelké fragmenty suťových lesů, v jejichž stromovém patře se rovněž vyskytuje habr (Carpinus betulus), lípa srdčitá (Tilia cordata) i l. velkolistá (T. platyphyllos), líska obecná (Coryllus avellana) a dále např. javor klen (Acer pseudoplatanus). V bylinném patře najdeme často nitrofilnější druhy, např. kakost smrdutý (Geranium robertianum), pitulník horský (Galeobdolon montanum), bažanka vytrvalá (Mercurialis perennis), vzácně se vyskytuje i oměj vlčí mor (Aconitum lycoctonum) nebo podhorská růže převislá (Rosa pendulina). Na nevelkých plochách na prudších, sušších svazích tvořených živinami chudými substráty se vyskytují zbytky acidofilních doubrav (svaz Genisto germanicae–Quercion). Vedle dubu zimního (Quercus petraea) se mezi dřevinami setkáme ještě s osikou (Populus tremula) a břízou (Betula pendula), pro keřové patro je typická krušina olšová (Frangula alnus). V bylinném patře roste nejčastěji bika hajní (Luzula luzuloides), b. obecná (L. divulgata), jestřábník Lachenalův (Hieracium lachenalii), silenka nicí (Silene nutans), borůvka (Vaccinium myrtillus), kostřava ovčí (Festuca ovina), metlička křivolaká (Avenella flexuosa) a místy i konvalinka vonná (Convallaria majalis), řeřišničník písečný (Cardaminopsis arenosa), pavinec horský (Jasione monta-

na), smolnička obecná (Lychnis viscaria), kručinka německá (Genista germanica), velmi vzácně i k. chlupatá (G. pilosa). Na bohatších amfibolitových substrátech v údolí Bihanky a Želetavky mají tyto doubravy teplomilnější charakter a objevují se zde na teplo či na živiny náročnější druhy. Jsou to např. kokořík vonný (Polygonatum odoratum), válečka prapořitá (Brachypodium pinnatum), prorostlík srpovitý (Bupleurum falcatum), tolita lékařská (Vincetoxicum hirundinaria) a další. Ve výše položených částech oblasti se setkáme i se zbytky původních porostů bučin, jejich současný stav je ale mnohem méně příznivý než stav dubohabřin. Již od středověku byly bučiny převáděny na kultury rychleji rostoucích jehličnanů, zatímco porosty s dominantním bukem lesním (Fagus sylvatica) se zachovaly jen v nepatrných ostrůvcích. V současné krajině tak buk najdeme nejčastěji ve formě různě velkých kotlíků vtroušených ve smrkových výsadbách, větší porosty se zachovalou květenou jsou vzácné. V konkurenci buku je druhová skladba dřevin v bučinách dosti chudá – roste zde jedle bělokorá (Abies alba), na živnějších stanovištích i javor klen (Acer pseudoplatanus) a jilm horský (Ulmus glabra). Podle typu substrátu a živin odrážejících i druhové složení podrostu můžeme rozdělit bučiny do dvou typů. Na bohatších substrátech a humózních půdách se vyvíjejí bučiny květnaté (svaz Fagion sylvaticae). Podrost květnatých bučin se velmi podobá podrostu dubohabřin. Najdeme v něm např. mařinku vonnou (Galium odoratum),

Obr. 3. Starček potoční (Tephroseris crispa) je typickou podhorskou rostlinou mokrých pcháčových luk, která na Moravskobudějovicku vyznívá směrem z Českomoravské vrchoviny (foto H. Houzarová)

30

30-31

ných půdách. Bylinný podrost těchto porostů tvoří spíše druhy skalních terásek a štěrbin, např. kostřava sivá (Festuca pallens) nebo chmerek vytrvalý (Scleranthus perennis). Kultury jehličnanů, obzvláště smrku, značně degradují půdu, protože při rozkladu jehličí dochází k jejímu okyselování. To je hlavní příčinou faktu, že pod jehličnany nacházíme druhově chudý podrost odpovídající vzdáleně velmi degradovaným acidofilním doubravám nebo bučinám. Květnatější prvky v nich najdeme pouze ostrůvkovitě, často v nedostatečně vitálních populacích. K typickým druhům kulturních smrčin patří např. mléčka zední (Mycelis muralis), jestřábník zední (Hieracium murorum), kakost smrdutý (Geranium robertianum), časté jsou i rozsáhlé porosty ostružiníků. Z nepůvodních druhů je zde zejména v nižších částech velmi hojná netýkavka malokvětá (Impatiens parviflora), která pochází ze středoasijských pohoří a rozšířila se teprve v průběhu 20. století. V živinami bohatých neudržovaných porostech bují bez černý (Sambucus nigra), mladší výsadby a lesní školky provází všudypřítomná třtina křovištní (Calamagrostis epigejos). Vegetace křovin charakaterizují na Moravskobudějovicku mezofilní porosty lesních plášťů, mezí a kamenitých stráněk, které náležejí do svazu Berberidion. Z druhů jsou typické např. trnka obecná (Prunus spinosa), hloh obecný (Crataegus laevigata), h. křivokališný (C. praemonticola) a svída krvavá (Cornus sanguinea). Bylinný podrost porostů na mezích bývá velmi často ovlivněn splachy živin, které znamenají rozvoj nitrofilních a ruderálních druhů.

kopytník evropský (Asarum europaeum), hrachor jarní (Lathyrus vernus), pomněnku lesní (Myosotis sylvatica), věsenku nachovou (Prenanthes purpurea), samorostlík klasnatý (Actaea spicata), kyčelnici cibulkonosnou (Dentaria bulbifera), ve vyšších polohách a na humózních místech i k. devítilistou (D. enneaphyllos). Z trávovitých bylin např. pšeníčko rozkladité (Milium effusum), strdivku jednokvětou (Melica uniflora) a kostřavu lesní (Festuca altissima). Zvláštností je podhorská bučina u osady Panenská, v jejímž bylinném podrostu dominuje lipnice širolistá (Poa chaixii). Na živinami chudých nebo vysýchavých podkladech se objevují tzv. bučiny kyselé, čili acidofilní (svaz Luzulo-Fagion). V nich je druhová skladba poněkud chudší. Tvoří ji především borůvka (Vaccinium myrtillus), různé druhy jestřábníků (Hieracium sp.), bika hajní (Luzula luzuloides), b. chlupatá (L. pilosa), z trav zejména metlička křivolaká (Avenella flexuosa) a třtina rákosovitá (Calamagrostis arundinacea). Bez ohledu na vegetační stupeň dubohabřin nebo bučin se u potoků a na lesních prameništích vyskytují vlhkomilné porosty s dominantní olší lepkavou (Alnus glutinosa) a jasanem ztepilým (Fraxinus excelsior), které pomístně provází střemcha hroznatá (Prunus padus). V olšinách nacházíme blatouch bahenní (Caltha palustris), řeřišnici hořkou (Cardamine amara), ostřici řídkoklasou (Carex remota), pomněnku bahenní řídkokvětou (Myosotis palustris subsp. laxiflora), mokrýš střídavolistý (Chrysosplenium alternifolium), lilek potměchuť (Solanum dulcamara), místy i bleduli jarní (Leucojum vernum), starček potoční (Tephroseris crispa) a pryskyřník kosmatý (Ranunculus lanuginosus). Některé lesní potoky dnes lemují úzké linie vrb, zejména stromová vrba křehká (Salix fragilis) nebo v. jíva (S. caprea). Oproti původním, převážně listnatým, lesům tvoří aktuální lesy na Moravskobudějovicku především nepůvodní dřeviny. Smrk (Picea abies) zde kdysi mohl růst jako příměs v některých porostech na mokřadech, rovněž borovice lesní je na Moravskobudějovicku původní jen na zcela ojedinělých lokalitách. Takovým výjimečným místem jsou např. Suché skály v údolí Želetavky na katastru obce Kostníky; nejbližší rozsáhlejší přirozené výskyty borů najdeme na skalách v hluboce zaříznutých údolích Želetavky a Dyje již mimo popisované území. Na koruny granulitových skal jsou zde vázány nevelké plochy, na nichž borovice lesní (Pinus sylvestris) nahrazuje duby na extrémně mělkých a nevýživ-

Obr. 4. Kručinka chlupatá (Genista pilosa) z teplého Podyjí zasahuje do údolí Želetavky až k Suchým skalám (foto H. Houzarová)

31

11.4.2007 12:31:54


Flóra a vegetace Moravskobudějovicka K nim patří např. vlaštovičník větší (Chelidonium majus), měrnice černá (Ballota nigra), kerblík lesní (Anthriscus sylvestris), ovsík vyvýšený (Arrhenatherum elatius), česnáček lékařský (Alliolaria petiolata), bršlice kozí noha (Aegopodium podagraria) a sveřep jalový (Bromus sterilis). Pro lesní lemy jsou charakteristické porosty ostružiníků, např. o. ježiníku (Rubus caesius), o. tmavozeleného (R. clusii), o. přícestního (R. dolnensis), ve vyšších polohách i druhů z okruhu o. srstnatého (R. hirtus agg.). Jen menší plochy křovin mají v současnosti podrost lučních nebo lemových druhů. Ruderalizovaným křovinám se druhovou skladbou dost podobají nitrofilní porosty s dominantním zavlečeným severoamerickým akátem (Robinia pseudacacia). Výjimečným typem křovin jsou reliktní porosty se skalníkem celokrajným (Cotoneaster integerrima), které byly zjištěny na hranici pojednávaného území v údolí Želetavky naproti Mácovu mlýnu. Provází je třešeň křovitá (Prunus fruticosa), kručinka chlupatá (Genista pilosa), divizna Chaixova rakouská (Verbascum chaixii subsp. austriacum) a řebříček sličný (Achillea nobilis). Křoviny se vytvářejí rovněž na mokřadech, typické je zejména zarůstání nevyužívaných podmáčených luk. V druhové skladbě takových křovin jsou nejčastější vrby, zejména vrba jíva (Salix caprea), v. popelavá (S. cinerea), v. trojmužná (S. triandra), v. nachová (S. purpurea), ve vyšších polohách i v. ušatá (S. aurita). Louky se v tomto území vyvíjely zřejmě teprve až od středověku, a to na druhotně odlesněných stanovištích. V minulosti zaujímaly mnohem větší rozlohu, neboť seno bylo významným artiklem pro krmení dobytka a seno z mokřadních luk mělo využití jako podestýlka. Dnes je rozloha luk a pastvin poměrně malá, navíc většina porostů ve studované oblasti byla v 2. polovině 20. století těžce narušena intenzifikací. Mokřadní louky byly většinou odvodněny melioracemi a následně přeorány, zorání neminulo ani většinu travních porostů na sušších stanovištích. Po technických úpravách pozemků byly vysety nebo alespoň dosety výnosnější kulturní druhy a odrůdy trav, nejčastěji psárka luční (Alopecurus pratensis) a strha říznačka (Dactylis glomerata). Kulturní trávy dále podpořilo hnojení umělými hnojivy. Proto je stav většiny dnešních luk velmi špatný, zasloužily by si spíše označení „pole na trávu“. Na mezických stanovištích s průměrnou úživností a průměrnou vlhkostí se vyvíjejí louky ovsíkové (svaz Arrhenatherion). Jejich základ tvoří běžné trávy, např. ovsík vyvýšený (Arrhenatherum elati-

us), ovsíř pýřitý (Avenula pubescens), lipnice luční (Poa pratensis), bojínek luční (Phleum pratense), kostřava červená (Festuca rubra), k. luční (F. pratensis), z nápadně kvetoucích dvouděložných rostlin např. máchelka srstnatá (Leontodon hispidus), kopretina bílá (Leucanthemum vulgare), chrpa luční (Centaurea jacea), kakost luční (Geranium pratense), kohoutek luční (Lychnis flos-cuculi), zvonek rozkladitý (Campanula patula), pryskyřník prudký (Ranunculus acris), chrastavec rolní (Knautia arvensis) a řada dalších. Pokud se na těchto loukách dříve více páslo, v porostu začala převládat především poháňka hřebenitá (Cynosurus cristatus). V pastvinách měly daleko větší zastoupení některé druhy trnité, např. pupava bezlodyžná (Carlina acaulis), pcháč obecný (Cirsium vulgare) nebo máčka ladní (Eryngium campestre). Typickou vegetaci pastvin zde dnes již sotva najdeme, ale i porosty kvalitních ovsíkových luk jsou nyní spíše vzácností. V dnešních porostech je často druhová skladba posunuta ve prospěch trav a na úkor dvouděložných rostlin. Dominantu často tvoří pícninářsky významné, dosévané trávy psárka obecná (Alopecurus pratensis) nebo srha říznačka (Dactylis glomerata). Typickým průvodcem nadměrně hnojených kulturních luk je mohutný šťovík tupolistý (Rumex obtusifolius) a bohaté porosty vytvářející pampeliška lékařská (Taraxacum officinale s.l.).

Obr. 5. Dříve býval upolín evropský (Trollius altissimus) na vlhkých loukách Moravskobudějovicka dosti častým druhem, vlivem meliorací luk však dnes přežívá jen v několika posledních trsech (foto H. Houzarová)

32

32-33

Na zachovalých vlhkých stanovištích jsou rozšířeny především tzv. pcháčové louky (svaz Calthion). V jejich druhové skladbě jsou rovněž zastoupeny četné druhy trav, např. lipnice luční (Poa pratensis), l. obecná (P. trivialis), psárka luční (Alopecurus pratensis), medyněk vlnatý (Holcus lanatus) a metlice trsnatá (Deschampsia cespitosa), z dvouděložných bylin se v nich vyskytuje např. děhel lesní (Angelica sylvestris), hrachor luční (Lathyrus pratensis), vrbina obecná (Lysimachia vulgaris), pcháč šedý (Cirsium canum) a p. zelinný (C. oleraceum). Pro pcháčové louky v nižších polohách Moravskobudějovicka byla v minulosti velmi typická ostřice trsnatá (Carex cespitosa), dnes již dosti vzácná, a také vzácný upolín evropský (Trollius altissimus). Do vyšších poloh zase zasahovaly podhorské typy pcháčových luk s pcháčem bahenním (Cirsium palustre) a krabilicí chlupatou (Chaerophyllum hirsutum). Pokud tento typ luk není pravidelně kosen, často začne zarůstat mohutnými druhy, které produkují velkou biomasu. Jsou to nejčastěji skřípina lesní (Scirpus sylvaticus) nebo tužebník jilmový (Filipendula ulmaria). Dnešní pcháčové louky jsou většinou poškozeny melioracemi a intezifikací, rovněž v jejich fragmentech dnes nejčastěji převládají trávy nad dvouděložnými rostlinami. Na nekosených místech, pokud jsou navíc ovlivněny splachem živin, se často šíří kopřiva dvoudomá (Urtica dioica). Specifickým typem luk vázaným na těžké, jílovité, pseudoglejové půdy, jsou tzv. střídavě vlhké bezkolencové louky (svaz Molinion). Z jara bývají tyto louky podmáčené, přes léto však výrazně vysýchají. Na Moravskobudějovicku jsou spíše vzácností a nejinak tomu bylo patrně i v minulosti. Tyto louky bývají druhově pestré, k charakteristickým druhům patří tráva bezkolenec modrý (Molinia caerulea), který provází psárka luční (Alopecurus pratensis), psineček obecný (Agrostis capillaris), tomka vonná (Anthoxanthum odoratum), třeslice prostřední (Briza media), kostřava červená (Festuca rubra). Z dvouděložných bylin se vyskytuje např. bukvice lékařská (Betonica officinalis), olešník kmínolistý (Selinum carvifolia), svízel severní (Galium boreale), krvavec toten (Sanguisorba officinalis), ze vzácnějších druhů bylo v minulosti možné nalézt např. kosatec sibiřský (Iris sibirica) a hořec hořepník (Gentiana pneumonanthe). U Nového rybníka nedaleko Moravských Budějovic je v tomto vegetačním typu početná populace vzácné miříkovité rostliny jarvy žilnaté (Cnidium dubium).

Obr. 6. Ozdobný kosatec sibiřský (Iris sibirica) je vzácný druh, vázaný na extenzivně obhospodařované vlhké louky (foto H. Houzarová)

Velmi odlišnou druhovou skladbu mají trávníky na suchých stanovištích, vyskytující se zejména v teplejší části regionu. V nejteplejších polohách na kyselých substrátech jsou to především acidofilní suché trávníky (svaz Koelerio-Phleion phleoidis). Jejich kostru tvoří ovsíř luční (Avenula pratensis), smělek štíhlý (Koeleria macrantha), s. jehlancovitý (K. pyramidata), bojínek tuhý (Phleum phleoides) a kostřava žlábkatá (Festuca rupicola), lze v nich nalézt také např. ožanku kalamandru (Teucrium chamaedrys), chrpu latnatou (Centaurea stoebe), smolničku obecnou (Lychnis viscaria), mařinku psí (Asperula cynanchica), mochnu jarní (Potentilla tabernaemontani) a vzácněji i sesel roční (Seseli annuum). Na výchozech bazičtějších hornin, např. na amfibolitech, často dominuje válečka prapořitá (Brachypodium pinnatum), chrpa čekánek (Centaurea scabiosa) a jahodník truskavec (Fragaria viridis). Na méně bohatých podkladech a ve vyšších polohách se pak místy na mělkých kamenitých půdách na stráních s výchozy matečné horniny objevují chudé krátkostébelné porosty s kostřavou ovčí (Festuca ovina), pavincem horským (Jasione 33

11.4.2007 12:31:56


Flóra a vegetace Moravskobudějovicka montana), jestřábníkem chlupáčkem (Hieracium pilosella), šťovíkem menším (Rumex acerosella), mateřídouškou vejčitou (Thymus pulegioides) a hvozdíkem slzičkami (Dianthus deltoides). V jarním apektu dominují různé efemérní druhy, např. huseníček rolní (Arabidopsis thaliana), osívka jarní (Erophila verna), písečnice douškolistá (Arenaria serpyllifolia), pomněnka chlumní (Myosotis ramosissima), p. rolní (M. arvensis), rozrazil rolní (Veronica arvensis) a r. Dilleniův (V. dillenii). Tato vegetace je řazena do svazu Hyperico perforati-Scleranthion perennis. Na Holém kopci u Vícenic se vyskytují i fragmenty širokolistých trávníků, s druhovou skladbou blízkou vegetaci svazu Bromion, s dominantním sveřepem vzpřímeným (Bromus erectus), který doprovázejí např. ostřice plstnatá (Carex tomentosa) a o. chabá (C. flacca). V okolí Moravských Budějovic rovněž vyznívají teplomilné úzkolisté trávníky s kostřavou valiskou (Festuca valesiaca), v nichž se vyskytuje rovněž teplomilný rozrazil rozprostřený (Veronica prostrata).

Na Moravskobudějovicku je vegetace na skalách omezena především na jihozápadní okraj území. Větší skalní výchozy se nacházejí především v údolí Želetavky, kde je vyvinuto i primární skalní bezlesí. Na těchto lokalitách nacházíme řadu teplomilných druhů, např. tařici skalní (Aurinia saxatilis), strdivku sedmihradskou (Melica transsilvanica), sleziník severní (Asplenium septentrionale), chmerek vytrvalý (Scleranthus perennis), výjimečně se objevuje i netřesk výběžkatý (Jovibarba globifera), rozrazil Dilleniův (Veronica dillenii) apod. Jedinečnou skalní lokalitou jsou zejména Suché skály v údolí Želetavky. Zde se udržuje populace endemického hvozdíku moravského (Dianthus moravicus). Jinde jsou jen menší skalní výchozy, které byly v dobách minulých zcela zastíněny lesem, takže se na nich nemohly dochovat význačné světlomilné skalní druhy. I dnes jsou skalky převážně zastíněny lesem. Významnou roli na zastíněných skalkách hrají četné druhy lišejníků a mechorostů, z vyšších rostlin zde dominují zejména nenáročné druhy kapradin, např. sleziník červený (Asplenium trichomanes) a osladič obecný (Polypodium vulgare), na polostinných skalkách se objevuje i rozchodníkovec velký (Hylotelephium maximum). Na vlhčích stanovištích ve vyšší, severnější části území se v minulosti vyskytovaly louky rašelinné. Většina jich do současnosti zanikla. Velmi pěkný komplex byl ještě v 80. letech 20. století v údolí Jevišovky nad Jackovem, ale pak toto území prošlo razantními melioracemi, které zdejší vegetační kryt značně poškodily. Rašelinné louky (vegetace svazu Caricion fuscae) měly charakteristickou druhovou skladbu s četnými ostřicemi. Vyskytovala se zde ostřice obecná (Carex nigra), o. prosová (C. panicea), o. ježatá (C. echinata), na nejvlhčích místech občas i o. zobánkatá (C. rostrata), typický byl suchopýr úzkolistý (Eriophorum angustifolium), z trav se uplatňoval např. psineček psí (Agrostis canina), ze sítin sítina nitkovitá (Juncus filiformis). Z dvouděložných bylin v této vegetaci rostla mochna nátržník (Potentilla erecta), vrbovka bahenní (Epilobium palustre) a violka bahenní (Viola palustris), vzácnější kozlík dvoudomý (Valeriana dioica), typickou složkou této vegetace byly i mechy, zejména rašeliníky (Sphagnum), a orchideje, zejména prstnatec májový (Dactylorhiza majalis). V tomto typu vegetace se kdysi v okolí Želetavy vyskytovala i masozřavá rosnatka okrouhlolistá (Drosera rotundifolia). Dnes jsou z těchto porostů jen fragmenty, nejlépe zachovaný porost se nachází u Bítovánek.

Obr. 7. Rozrazil rozprostřený (Veronica prostrata) je vzácnější teplomilnou rostlinou doprovázející trávníky na výslunných suchých stanovištích (foto P. Šmarda)

34

34-35

zarůstat přilehlé vlhčí a podmáčené louky, nezřídka se v současnosti šíří i podél potočních a melioračních struh. Z ostatních druhů jsou pro rákosiny typické např. kyprej vrbice (Lythrum salicaria), karbinec evropský (Lycopus europaeus), šišák vroubkovaný (Scutellaria galericulata) nebo popínavá liána opletník plotní (Calystegia sepium). Cévnaté rostliny dokáží osídlit i vodní prostředí. Část takových druhů kořenuje ve dně, jiné vzplývají buď na hladině nebo ve vodním sloupci pod hladinou. Vodní biotopy nejsou na Moravskobudějovicku příliš časté. Většinou jde o rybníky, o jejichž vznik se přičinil člověk. Vzhledem k současnému intenzivnímu rybníkářství není dnešní vodní vegetace tak pestrá jako v minulosti a mnoho druhů rostlin zřejmě vymizelo. I přesto lze na některých rybnících občas najít lakušník vodní (Batrachium aquatile), rdest vzplývavý (Potamogeton natans), r. maličký (P. pusillus), stolístek klasnatý (Myriophyllum spicatum). Z plovoucích nezakořeněných rostlin je všude běžný okřehek menší (Lemna minor), na eutrofnějších rybnících najdeme i závitku mnohokořennou (Spirodela polyrhiza). Na vodní hladinu místy navazuje vegetace obojživelných rostlin. Z nich se zde vyskytuje zejména žabník jitrocelový (Alisma plantagoaquatica), rukev obojživelná (Rorippa amphibia), vzácněji i halucha vodní (Oenanthe aquatica). S rybníky a rybníkářstvím úzce souvisí zvláštní vegetační typ – vegetace obnaženého dna. Její základ tvoří rostliny, které jsou schopny dlouho přežívat ve formě semen (v tzv. semenné bance) v bahně na dně rybníka a rychle vyklíčit, nastanou – li vhodné podmínky, tedy když se dno obnaží. Dříve, když se rybníky pravidelně letnily, byla perioda, kdy rybník zůstával bez vody, pravidelná a krátká, dnes je pokles hladiny v rybnících spíše důsledkem velmi suchého letního počasí, nebo za ním stojí technické problémy (oprava hrází, odbahňování atd.). I po několikaleté periodě zaplavení se však vegetace na obnaženém dně dokáže velmi rychle obnovit. Mezi typické druhy obnažených den patří např. sítina žabí (Juncus bufonius), s. článkovaná (J. articulatus), vzácně i s. cibulkatá (J. bulbosus), častý je dvouzubec trojdílný (Bidens tripartita), zavlečený d. černoplodý (B. frondosa), místy je k nalezení ostřice česká (Carex bohemica), protěž močálová (Gnaphalium uliginosum), druhy rodu hvězdoš (Callitriche sp.), vzácněji ve vyšších polohách i druhy rodu úpor (Elatine sp.). Pěkný a druhově bohatý je např. komplex rybníků severně od Lhotic.

Obr. 8. Krátkostébelné trávníky na chudých kyselých půdách byly využívány často jako obecní pastviny. Dnes většinou zarůstají vzrůstnými travami (foto P. Šmarda)

Ve vyšších polohách doprovázely v minulosti chudé rašelinné louky podhorské acidofilní krátkostébelné suché trávníky (svaz Violion caninae). Většina takových porostů byla podobně jako rašelinné louky zničena. Do současnosti se dochovaly jen fragmenty, zejména na mezích, do nichž dnes díky plošné eutrofizaci často expandují vzrůstnější trávy nebo ruderální druhy. K typickým druhům této vegetace patří smilka tuhá (Nardus stricta), psineček obecný (Agrostis capillaris), trojzubec poléhavý (Danthonia decumbens), kostřava ovčí (Festuca ovina), violka psí (Viola canina), vítod obecný (Polygala vulgaris), hvozdík slzičky (Dianthus deltoides), kociánek dvoudomý (Antennaria dioica), mateřídouška vejčitá (Thymus pulegioides), místy se objevuje také vřes obecný (Calluna vulgaris). Mokřadům dominují porosty vysokých ostřic. Je to většinou druhově chudá vegetace s výraznou dominantou; tou nejčastěji bývá ostřice štíhlá (Carex acuta), méně často o. puchýřkatá (C. vesicaria). V poslední době se v této vegetaci velmi šíří vzrůstné agresivní trávy, zejména chrastice rákosovitá (Phalaris arundinacea) a zblochan vodní (Glyceria maxima). Na březích rybníků bývají porosty orobinců, nejčastěji orobince širolistého (Typha latifolia), méně i o. úzkolistého (T. angustifolia). Orobincové porosty mnohde střídá rákos obecný (Phragmites australis). Rákos se místy chová expanzně a může 35

11.4.2007 12:31:59


Flóra a vegetace Moravskobudějovicka Specifická flóra a vegetace je vázána i na polní kultury, které tvoří podstatnou část dnešní krajiny Moravskobudějovicka. Ovšem je nutno připomenout, že vegetace plevelů doznala v průběhu 20. století velmi radikálních změn. Jsou tomu na vině změny agrotechniky, zejména struktura pěstovaných plodin, sklízecí techniky, čištění osiva a také používání herbicidů. Z polí se v průběhu minulých desítiletí zcela vytratil koukol polní (Agrostemma githago), jiné druhy se staly vzácnými, např. ostrožka stračka (Consolida regalis), bračka rolní (Sherardia arvensis), pryšec maličký (Euphorbia exigua), kozlíček zubatý (Valerianella dentata), rmen rolní (Anthemis arvensis) apod. Ve vyšších polohách byl kdysi takovým typickým druhem nepatrnec rolní (Aphanes arvensis). Jejich místo zaujaly mnohdy druhy novodobě zavlečené, které se vyznačují např. rezistencí vůči moderním herbicidům. Mezi ně lze zařadit např. laskavec ohnutý (Amaranthus retroflexus), heřmánkovec nevonný (Tripleurospermum inodorum), zejména ve vyšších polohách i chundelku metlici (Apera spica-venti). Jiné plevele nacházíme na okrajích polí a na souvratích zřejmě v neztenčeném množství. Jsou to např. mák vlčí (Papaver rhoeas), kapustka obecná (Lapsana communis), chmerek roční (Scleranthus annuus), pohanka opletka (Fallopia convolvulus), ve vyšších polohách chrpa modrá (Centaurea cyanus) a další. Z vzácných druhů plevelů byl v současné době v oblasti zjištěn např. šklebivec přímý (Misopates orontium).

Změnám podlehla i tzv. vegetace ruderální, tj. rostliny, které jsou vázány na lidská sídla. V minulosti se na vesnicích běžně pásla drůbež, nebyly zde asfaltované cesty, za domy bývala hnojiště. I na taková speciální stanoviště bývaly vázány některé rostlinné druhy. Na drůbežích pastviskách rostla např. mochna husí (Potentilla anserina), sléz přehlížený (Malva neglecta), kopřiva žahavka (Urtica urens), pro okolí hnojišť byl typický rmen smrdutý (Anthemis cotula) a heřmánek pravý (Matricaria recutita). Na sešlapávaných plochách byl v minulosti častý i drobný merlík smrdutý (Chenopodium vulvaria) nápadně páchnoucí po slanečcích. Dnes se na rumištích a na okrajích sídel často vyskytují zejména merlík bílý (Chenopodium album), lebeda lesklá (Atriplex acuminata), turan kanadský (Conyza canadensis), na rozmanitých nevyužívaných plochách také vytrvalý pcháč oset (Cirsium arvense), kopřiva dvoudomá (Urtica dioica), místy se šíří nitrofilní křoví, zejména bez černý (Sambucus nigra). Z floristického hlediska je zajímavé recentní šíření lebedy tatarské (Atriplex tatarica), která se jako ruderál souvisle vyskytuje ve vesnicích v teplé části Znojemska a dále na nejjižnější Moravě. Novodobou zvláštností je vegetace na okrajích silnic, která se vyvinula v důsledku intenzivního zimního solení. Na tato stanoviště se v současnosti šíří řada druhů, dříve známých pouze vzácně ze slanisk. Mezi nejtypičtější druhy patří zejména zblochanec oddálený (Puccinellia distans), místy tvořící kolem hlavních solených silnic výrazné šeda-

Obr. 9 Křídlatka japonská (Reynoutria japonica) se intenzivně šíří, zejména podél vodních toků (foto T. Andrejkovič)

36

36-37

vé, monodominantní pásy. Další slanomilné druhy šířící se nově na území ČR, např. solnička přímořská (Spergularia salina), zatím nebyly na Moravskobudějovicku zaznamenány. Převážně podél vodních toků se v posledních letech šíří nepůvodní křídlatka japonská (Reynoutria japonica) a východoasijská netýkavka žláznatá (Impatiens glandulifera). K umělým biotopům patří i vegetace pasek. Na stanovištích dubohabřin a bučin je typickou složkou vegetace pasek rulík zlomocný (Atropa bella-donna), který doprovázejí např. vikev lesní (Vicia sylvatica), třezalka chlupatá (Hypericum hirsutum) a sadec konopáč (Eupatorium cannabinum). Paseky po acidofilních doubravách a bučinách a rovněž paseky po jehličnatých porostech mají druhovou skladbu poněkud odlišnou; lze je najít i na místech, kde je smrková kultura již po několikátou generaci. Základním druhem je vrbka úzkolistá (Epilobium angustifolium), kterou velmi často provází sítina rozkladitá (Juncus effusus) nebo protěž lesní (Gnaphalium sylvaticum). Ve větších jehličnatých lesních komplexech na pasekách dominuje třtina křovištní (Calamagrostis epigejos), časté jsou i pasekové křoviny, v nichž zpravidla převládá bez černý (Sambucus nigra) nebo na vlhčích místech i vrba jíva (Salix caprea).

Obr. 10. Jaterník podléška (Hepatica nobilis) – typický jarní zástupce listnatých lesů (foto T. Andrejkovič)

z lesních bylin např. vraní oko čtyřlisté (Paris quadrifolia), hrachor jarní (Lathyrus vernus), kostřava lesní (Festuca altissima), třtina rákosovitá (Calamagrostis arundinacea), strdivka nicí (Melica nutans), pšeníčko rozkladité (Milium effusum). Mnoho zástupců eurasijských druhů najdeme mezi lučními rostlinami. Jsou to např. psárka luční (Alopecurus pratensis), bojínek luční (Phleum pratense), válečka prapořitá (Brachypodium pinnatum), blatouch bahenní (Caltha palustris), tužebník jilmový (Filipendula ulmaria), děhel lesní (Angelica sylvestris), z mokřadních druhů např. ostřice štíhlá (Carex acuta) a chrastice rákosovitá (Phalaris arundinacea). Mnohem méně druhů připadá na druhy submediteránně – pontické s těžištěm rozšíření v teplých oblastech jihovýchodní Evropy. K této skupině patří některé teplomilné prvky, většinou zde vyznívají směrem od jihovýchodu. Z dřevin jsou to zejména habr obecný (Carpinus betulus) a babyka obecná (Acer campestre), z keřů brslen bradavičnatý (Euonymus verrucosa), z bylin např. svízel lesní (Galium sylvaticum), tolita lékařská (Vincetoxicum hirundinaria), chrpa latnatá (Centaurea stoebe), šalvěj luční (Salvia pratensis), hvozdík kartouzek (Dianthus carthusianorum) aj.

2.4 Flóra Pokud bychom analyzovali původ druhové skladby cévnatých rostlin, lze odhadnout, že přibližně třetina druhů na Moravskobudějovicku jsou druhy středoevropské. Je to celkem pochopitelné, protože právě takové druhy plně odpovídají potenciální vegetaci smíšeného opadavého listnatého lesa – vždyť k této skupině patří i většina listnatých dřevin zdejších přirozených porostů. Příklady takových druhů jsou např. dub zimní (Quercus petraea), buk lesní (Fagus sylvatica), javor klen (Acer pseudoplatanus), z podrostu např. plicník tmavý (Pulmonaria obscura), bažanka vytrvalá (Mercurialis perennis), kokořík mnohokvětý (Polygonatum multiflorum), jaterník podléška (Hepatica nobilis), černýš hajní (Melampyrum nemorosum), ale i pavinec horský (Jasione montana). Přibližně stejně počtenou skupinu tvoří druhy eurasijské. Jejich areál zasahuje daleko dál na východ, na Sibiř, některé druhy rostou ještě ve východní Asii, odkud ojediněle zasahují i do Severní Ameriky. Z dřevin je to např. borovice lesní (Pinus sylvestris), bříza bělokorá (Betula pendula) a topol osika (Populus tremula), dále např. maliník (Rubus idaeus), lýkovec jedovatý (Daphne mezereum), 37

11.4.2007 12:32:02


Flóra a vegetace Moravskobudějovicka Několik dalších druhů flóry jihozápadní Moravy patří mezi středoevropské horské prvky. Na Moravskobudějovicko z nich zasahují zejména brambořík evropský (Cyclamen purpurascens) a řeřišnice trojlistá (Cardamine trifolia), jinak typické pro lesy v Alpách. Jen výjimečně jsou zde zastoupeny eurasijské kontinentální teplomilné prvky, které mají těžiště areálu ve východoevropských a jihosibiřských stepích. Mezi ně patří kostřava valiská (Festuca valesiaca), k. žlábkovitá (F. rupicola) nebo hlaváč bledožlutý (Scabiosa ochroleuca). Další, v zásadě výjimečné prvky, jsou druhy tzv. makaronésko – mediteránní, které mají centrum rozšíření ve Středozemí. Najdeme je vesměs mezi nelesními druhy; patří k nim např. druh teplomilných trávníků ožanka kalamandra (Teucrium chamaedrys), jetel ladní (Trifolium campestre), který provází mezofilní luční vegetaci, a také některé druhy plevelové a ruderální vegetace, např. pumpava rozpuková (Erodium cicutarium), měrnice černá (Ballota nigra), mák vlčí (Papaver rhoeas) a pryšec okrouhlý (Euphorbia peplus). Tyto druhy se do střední Evropy vesměs spontánně rozšířily teprve v souvislosti s lidskými aktivitami. Velmi podobná stanoviště zaujímají i druhy mediteránně – orientální, jejichž původ je třeba hledat v oblasti Blízkého východu. Příčiny i dobu jejich příchodu lze spatřovat v souvislosti s lidskými aktivitami – právě na Blízkém východě vzniklo zemědělství a pocházejí odtud nejzákladnější polní plodiny. Není tedy divu, že se s jejich kulturou do střední Evropy rozšířili i jejich přirození průvodci – plevele a ruderály. Jsou to např. svízel přítula (Galium aparine), penízek prorostlý (Thlaspi perfoliatum), sveřep střešní (Bromus tectorum). Jen několik druhů z této skupiny jsou druhy stanovišť přirozených nebo polopřirozených; je to např. lipnice cibulkatá (Poa bulbosa), osívka jarní (Erophila verna), růže šípková (Rosa canina) a třezalka tečkovaná (Hypericum perforatum). Velmi malý počet druhů jsou tzv. kosmopolity, které najdeme téměř na celém světě. Mezi kosmopolity náleží např. rákos obecný (Phragmites australis). Spíše výjimečné jsou druhy s těžištěm v tajze. Mezi takové eurosibiřské boreální prvky náleží např. borůvka (Vaccinium myrtilus), černýš luční (Melampyrum pratense), ptačinec hajní (Stellaria nemorum), vrbka úzkolistá (Epilobium angustifolium), patřila sem i dnes již vyhynulá rosnatka okrouhlolistá (Drosera rotundifolia).

Rostliny, které se do střední Evropy rozšířily teprve po roce 1500, tedy po objevení Ameriky, se nazývají neofyty. Jejich šíření je zásadně spojeno s lidským přispěním, ať už úmyslným, tedy že je člověk záměrně vysazoval, např. akát (Robinia pseudacacia), či neúmyslným, které se vztahuje k rostlinám, jež se člověku „vymkly z rukou“, tedy samy unikly z kultury, např. americké hvězdnice (Aster lanceolatus agg.), pěťour maloúborný (Galinsoga parviflora) nebo středoasijská netýkavka malokvětá (Impatiens parviflora).

Obr. 11. Hvozdík moravský (Dianthus moravicus) je endemitem jihozápadní Moravy (foto T. Andrejkovič)

Obr. 13. Bledule jarní (Leucojum vernum) je typickým druhem zachovalých potočních olšin a niv (foto H. Houzarová)

Brambořík evropský (Cyclamen purpurascens) Drobná lesní bylina s přezimujícími ledvinitými, na rubu nachovými listy, na líci s nápadnou stříbřitou kresbou, rozkvétá o prázdninách příjemně vonnými, růžově nachovými květy. Před rozkvětem listy odumírají a nové vyrůstají až později na podzim, rostlina je v té době vyživována z velkých podzemních hlíz. Tento symbol lesů jihozápadní Moravy má těžiště výskytu v Alpách, na Moravě vyznívá jednak směrem do vyšších poloh Českomoravské vrchoviny, jednak směrem k severu. Na Moravskobudějovicku se vyskytuje především v jihozápadní části, od údolí Želetavky a dolní části údolí Bihanky po Novosyrovické lesy a také v lese Ochoz u Moravských Budějovic.

Obr. 12. Brambořík evropský (Cyclamen purpurascens) patří k vzácnějším druhům, který se na naše území rozšířil z Alp (foto H. Houzarová)

38

38-39

2.5 Fytogeograficky významné druhy Moravskobudějovicka Hvozdík moravský (Dianthus moravicus) Polštářovitá vytrvalá rostlina vyhledávající terásky na strmých skalních svazích, v červnu rozkvétá sytě růžovými květy. Je to jeden z mála skutečných moravských endemitů: do doby, kdy byl popsán (Kovanda 1982), jej badatelé zaměňovali se západoevropským hvozdíkem sivým (Dianthus gratianopolitanus). Je znám celkem ze 6 lokalit (Suché skály; Růžový vrch u Chvalatic; Svatý Florián a Tábor u Moravského Krumlova; Pekárka u Řeznovic a Červené skály u Moravských Bránic). Je chráněn současnou legislativou a byl zařazen i mezi evropsky významné druhy v soustavě Natura 2000.

Řeřišnice trojlistá (Cardamine trifolia) Vytrvalá rostlina s prodlouženým oddenkem a přezimujícími sytě zelenými trojčetnými listy vykvétá časně zjara hrozny sněhově bílých drobných květů. Řeřišnice trojlistá má těžiště areálu v Alpách a v Západních Karpatech, v České republice její výskyt nápadně ubývá směrem na sever

Obr. 14. Šalvěj lepkavou (Salvia glutinosa) najdeme především ve vlhkých stinných lesích (foto P. Šmarda)

39

11.4.2007 12:32:07



letech 20. století ještě přežívaly zbytky někdejších početných populací v okolí Nových Syrovic a u lesa Ochoz, zřejmě už předtím zmizel z pramenné oblasti Jevišovky nad rybníkem Hrachovec u Jackova. Stav jeho populací na celé jihozápadní Moravě je nyní kritický.

v pruhu od Novohradských hor přes Českomoravskou vrchovinu až do podhůří Jeseníků. Výskyt v Novosyrovickém lese souvisí s výskytem na Českomoravské vrchovině a je nejvíce vysunut do teplejších pahorkatin. Bledule jarní (Leucojum vernum) Známá nápadná rostlina vykvétající v časném předjaří. Lokality na Moravskobudějovicku leží na východním okraji jejího souvislého rozšíření – po dlouhém hiátu se objevuje znovu teprve na nejvýchodnějším Slovensku. Kdysi byla zřejmě hojná v olšinách podél řady potoků, avšak do současné doby značně ustoupila. Na Moravskobudějovicku byly pro její ochranu zřízeny dvě rezervce. Šalvěj lepkavá (Salvia glutinosa) Žlutokvětá šalvěj lepkavá je na rozdíl od ostatních našich druhů typicky lesní rostlinou. Roste v horských údolích v Alpách, Karpatech a na Balkáně. V České republice je známa jednak z karpatské části, v českém masivu pouze z údolí při jižní hranici (Vltava, Dyje, Jevišovka a jejich přítoky). Na Moravskobudějovicko zasahuje údolím Želetavky až do okolí Jemnice a lze ji nalézt i v Novosyrovických lesích.

Obr. 15. Třešeň křovitá (Prunus fruticosa) patří k vážně ohroženým druhům doprovázejícím výslunné křovinaté stráně (foto H. Houzarová)

druhů je mnohem vzrůstnější než třešeň křovitá a je schopen ji na místech společného výskytu vytlačit. Na Moravskobudějovicku se v současnosti vyskytuje v údolí Želetavky a na Heřmanských kopcích. Sesel roční (Seseli annuum) Miříkovitá (okoličnatá) rostlina, připomínající vzdáleně mrkev s nápadně jemnými listovými úkrojky, dává přednost suchým výslunným stráňkám. Je zpravidla dvouletá, prvním rokem vytvoří pouze růžici listů, ve druhém květonosnou lodyhu, která bývá v horní části prutovitě větvená. Na Moravskobudějovicku provází travnaté svahy s hlubšími hlinitými půdami a teplomilnou vegetací. V současné době je znám z Heřmanských kopců u Moravských Budějovic a z okolí Třebelovic; snad se vyskytuje ještě na dalších místech.

Vstavač kukačka (Orchis morio) Kdysi jedna z nejběžnějších orchidejí vykvétala počátkem května na suchých loukách a krátkostébelných pastvinách v pahorkatinách i v podhorských oblastech celé České republiky. Je to ovšem konkurence málo schopný druh, který spontánně ustupuje, pokud se v trávníku začnou rozrůstat vzrůstné rostliny, např. některé trávy (ovsík, srha apod.). V minulosti nejčastěji rostl na obecních pastvinách. Ty však s kolektivizací z větší části zmizely, byly převedeny na pole nebo intenzivní louky, zčásti přestaly být udržovány a zarostly je keře. V okolí Moravských Budějovic byl vstavač kdysi znám asi ze 4 lokalit, nyní přežívá už jen u Vícenic.

Kostřava valiská (Festuca valesiaca) Úzkolistá trsnatá kostřava valiská (Festuca valesiaca) patří na jižní Moravě k nejtypičtějším průvodcům stepní vegetace, kterou provází v širokém pruhu od střední Evropy až do jižní Sibiře. Moravské lokality postupně vyznívají směrem k jihozápadu, krajních lokalit zde dosahuje právě na Moravskobudějovicku. V popisované oblasti byla zaznamenána na více místech v údolí Želetavky, ale i v nejbližším okolí Moravských Budějovic a Vícenic.

Třešeň křovitá (Prunus fruticosa) Sotva metr vysoký opadavý keřík se nejčastěji vyskytuje na travnatých mezích nebo v nízkých keřových pláštích na korunách výslunných skal. V současné době je značně ohrožen – zejména stanoviště na mezích jsou nyní ovlivňována splachy živin, které podporují agresivnější druhy keřů. V případě višně křovité je akutní ještě jiné nebezpečí druh se snadno kříží s obyčejnou višní a tato hybridizace místy působí tzv. genetickou korozi. Kříženec obou 40

40-41

Jarva žilnatá (Cnidium dubium) Jarva je nenápadná miříkovitá rostlina, dosti podobná např. olešníku kmínolistému (Selinum carvifolia), s nímž se navíc často vyskytuje pohromadě. Provází zaplavované louky v kontinentální části Evropy a jižní Sibiře, na západ zasahuje až do Francie. Dříve se předpokládalo, že se u nás vyskytuje pouze na loukách v širokých nivách dolních toků větších řek v nejteplejších oblastech jižní Moravy a středních Čech, teprve v průběhu 80. a 90. let 20. století byla nalezena ve vyšších polohách na více místech České republiky. Na jihozápadní Moravě byla zjištěna např. na okrajích Národního parku Podyjí, ale i na loukách u Nového rybníka u Moravských Budějovic a dokonce těsně za hranicemi popisované oblasti nedaleko Předína.

Obr. 16. Rosnatka okrouhlolistá (Drosera rotundifolia) v minulosti provázela rašelinné louky (foto H. Houzarová)

Kručinka chlupatá (Genista pilosa) Nízký keříček s jednoduchými listy se na jaře obaluje nápadnými žlutými květy. Je typickým průvodcem suchých doubrav a vegetace na temenech skal na jihozápadní Moravě, kde dosahuje východní hranice souvislého rozšíření. Podobně jako brambořík vyznívá směrem do vyšších a chladnějších poloh Vysočiny a rovněž směrem k severu zasahuje pouze do okolí Brna. Na Moravskobudějovicku má několik lokalit v údolí Želetavky.

2.6 Botanicky zajímavé lokality Lesní komplexy v okolí Nových Syrovic a Dešova V Syrovickém lese najdeme hned několik zachovalých míst, z nichž některé jsou vyhlášeny jako chráněná území. Velmi pěknou ukázku vegetace na přechodu mezi dubohabřinami a květnatými bučinami najdeme v přírodní rezervaci Habrová seč. Porosty starých buků zde doprovází pestré bylinné patro s kyčelnicí devítilistou (Dentaria enneaphyllos), k. cibulkonosnou (D. bulbifera), prvosenkou vyšší (Primula elatior) a dalšími charakteristickými druhy květnatých bučin. Zdejší zvláštností je výskyt řeřišnice trojlisté (Cardamine trifolia). Z méně obvyklých druhů, typických i pro okolní dubohabřiny, zde lze nalézt brambořík evropský (Cyclamen purpurascens) a lýkovec jedovatý (Daphne mezereum). V širším okolí rezervace se vzácně vyskytuje i orchidej kruštík modrofialový (Epipactis purpurata), na pasekách a okrajích lesních cest zaujmou nápadné velké žluté květy šalvěje lepkavé (Salvia glutinosa). Pěkný komplex bučin se nachází i v přírodní rezervaci Suchá hora a přírodní památce Černá blata. I tam provází podrost květnatých bučin řada výše jmenovaných druhů. V potočních olšinách Syrovického lesa se místy vyskytují bohaté porosty chráněné bledule jarní (Leucojum vernum), nejzachovalejší porosty jsou chráněny v přírodní památce U lusthausu.

Rosnatka okrouhlolistá (Drosera rotundifolia) Masožravá rosnatka okrouhlolistá (Drosera rotundifolia) patří k nejcitlivějším indikátorům změn vegetace rašelinných luk. Nejčastěji bývala nalézána v kobercích mechů na lučních prameništích. Na Českomoravské vrchovině byla kdysi rozšířena téměř souvisle, nejzazší lokality se nacházely až do vymezeného území (např. v okolí Želetavy). Úplně zmizela v souvislosti s melioracemi, jejichž následkem byla její stanoviště odvodněna, rozorána nebo přeměněna na intenzivní louky. Upolín evropský (Trollius altissimus) Statná rostlina s dlanitými listy a velkými, sytě žlutými kulovitými květy rozkvétá v polovině května. Kdysi provázel extenzivní vlhké louky, avšak je citlivý na meliorace i na sukcesi agresivních trav. V 90. 41

11.4.2007 12:32:09


Flóra a vegetace Moravskobudějovicka Les Ochoz u Moravských Budějovic Les Ochoz je velmi typickou ukázkou dubohabřin. Na jaře zde nejvíce zaujmou rozsáhlé bílé plochy kvetoucí sasanky hajní (Anemone nemorosa), kterou doprovází např. jaterník podléška (Hepatica nobilis), bažanka vytrvalá (Mercurialis perennis), mařinka vonná (Galium odoratum), kokořík mnohokvětý (Polygonatum multiflorum), vzácněji lze nalézt např. kostival hlíznatý (Symphytum tuberosum). V pozdním létě a na podzim je nápadný hojný brambořík evropský (Cyclamen purpurascens). V jižní části mají lesní porosty charakter acidofilních doubrav a lze zde kromě silenky nicí (Silene nutans) a smolničky obecné (Lychnis viscaria) nalézt i kručinku německou (Genista germanica). Na jižní straně k lesu Ochoz přiléhaly mokřadní louky, kde rozkvétalo množství ocúnů jesenních (Colchicum autumnale) a upolínů evropských (Trollius altissimus). Do současnosti se z nich zachovaly jen fragmenty podél hluboké meliorační strouhy. Poslední upolín zde byl nalezen ještě v roce 1995, přežívá zde také jediný trs vzácného kosatce sibiřského (Iris sibirica).

Obr. 17. Přírodní rezervace Habrová seč nápadná svým pestrým bylinným podrostem typickým pro původní mezické porosty dubohabřin (foto H. Houzarová)

Louky u Nových rybníků u Moravských Budějovic Jedna z nejlépe zachovalých mokřadních lokalit se nachází mezi dvěma rybníky západně od Moravských Budějovic. Louky zde bývají na jaře pravidelně po dobu několika týdnů zaplavovány. V kosené části luk dominují pryskyřník prudký (Ranunculus acris) a p. plazivý (Ranunculus repens), psárka luční (Alopecurus pratensis), lipnice obecná (Poa trivialis), metlice trsnatá (Deschampria cespitosa), medyněk vlnatý (Holcus mollis), z vzácnejších druhů se zde vyskytuje jarva žilnatá (Cnidium dubium), starček potoční (Tephroseris crispa), ostřice dvouřadá (Carex disticha), ješte v 80. letech 20. století zde Emílie Balátová-Tuláčková zaznamenala i prstnatec májový (Dactylorhiza majalis). Na nejvlhčích místech dominují ostřice, zejména o. štíhlá (Carex acuta) a o. puchýřkatá (C. vesicaria), při březích rybníka pak zblochan vodní (Glyceria maxima) a orobinec širolistý (Typha latifolia). Pro nekosenou část jsou charakteristické degradované pcháčové louky s nápadnými bulty ostřice trsnaté (Carex cespitosa), v nich se daří dalším mokřadním bylinám, k nimž patří pcháč bahenní (Cirsium palustre), p. šedý (C. canum), krabilice hlíznatá (Chaerophylum bulbosum), děhel lesní (Angelica sylvestris), pomněnka bahenní (Myosotis palustris), blatouch bahenní (Caltha palustris), ojediněle i žluťucha lesklá

Obr. 18. V přírodní památce Černá blata jsou chráněny zejména zachovalé porosty květnatých bučin (foto T. Andrejkovič)

42

42-43

kterých se dále vyskytuje rozrazil rozprostřený (Veronica prostrata) a vzácně i kostřava nepravá (Festuca pseudovina). Na zdejších stráních také druhotně zdomácněl narcis bílý (Narcissus poëticus). V sadě na stráních přiléhajících nad rybníkem Oklika se vyskytuje populace vzácného a ustupujícícho vstavače kukačky (Orchis morio). Na nedaleké Kozí horce lze nalézt např. penízek modravý (Thlaspi caerulescens), vzácně zde byl pozorován i silně ohrožený křivatec rolní (Gagea villosa).

(Thalictrum lucidum). Zdejší zvláštností je bohatá populace silně ohroženého plicníku měkkého (Pulmonaria mollis), který se na jižní Moravě vyskytuje jinak převážně na suchých stanovištích. Okolní vegetaci tvoří porosty vrb, tvořené zejména vrbou trojmužnou (Salix triandra), v. křehkou (S. fragilis) a v. popelavou (S. cinerea). V močálech pod hrází Nového rybníka se vyskytuje kosatec žlutý (Iris pseudacorus) a přeslička potoční (Equisetum fluviatile). Za zmínku rovněž stojí zachovalé ovsíkové louky pod hrází rybníka Nový u Háje. Z nejnápadnějších druhů je zde možné pozorovat např. kakost luční (Geranium pratense), rdesno hadí kořen (Bistorta major), kohoutek luční (Lychnis flos-cuculi), kopretinu bílou (Leucanthemum album), pastinák setý (Pastinaca sativa), máchelku srstnatou (Leontodon hispdus). U železniční tratě je i další fragment pcháčové louky s bulty ostřice trsnaté (Carex cespitosa) a blatouchem bahenním (Caltha palustris).

Přírodní památka Hájky Menší chráněné území na jižním okraji Šebkovic těsně za hranicí zájmové oblasti je zajímavé zejména krajinářsky. Předmětem ochrany je starý lipový háj, založený již v 18. století, tvořený převážně lípou srdčitou (Tilia cordata). Jeho podrost je poměrně chudý, i přesto však zde vzácně nalezneme několik zajímavých druhů. Jsou to např. brambořík evropský (Cyclamen purpurascens), vemeník dvoulistý (Platanthera bifolia), hruštička menší (Pyrola minor), lýkovec jedovatý (Daphne mezereum), křivatec žlutý (Gagea lutea) a jiné. Zajímavé jsou přilehlé stráně nad rybníkem Na hájkách s pěknou vegetací acidofilních suchých trávníků.

Holý kopec u Vícenic a okolí Tato lokalita je známa nejen zásluhou motokrosové trati, ale i pro svou zajímavou vegetaci trávníků a křovin. Na těžších vysýchavých půdách zde najdeme fragmenty širokolistých trávníků s dominantním sveřepem vzpřímeným (Bromus erectus) a několika teplomilnějšími druhy, k nimž patří ostřice plstnatá (Carex tomentosa), o. chabá (C. flacca), vítod obecný (Polygala vulgaris), čilimník řezenský (Chamaecytisus ratisbonensis), pryskyřník hlíznatý (Ranunculus bulbosus) a další. Ve vrcholové partii jsou fragmenty stepních trávníků s kostřavou valiskou (Festuca valesiaca), ve

Heřmanské kopce Na západně exponovaných stráních nad říčkou Rokytkou na severozápadním okraji Moravských Budějovic jsou cenné krátkostébelné acidofilní trávníky. V současnosti většina z nich slouží jako sad a jsou silně degradované, místy zde však stále přežívá řada zajímavých druhů. Na nejzachovalejší stráňce nad čističkou odpadních vod,

Obr. 19. Les Ochoz-druhově bohaté dubohabřiny jsou na jaře nápadné pestrobarevnými koberci sasanky hajní, jaterníku podléšky a plicníku tmavého (foto P. Šmarda)

43

11.4.2007 12:32:16


Flóra a vegetace Moravskobudějovicka (Betonica officinalis). Na hladině rybníka Hrachovce lze v letním období pozorovat bíle kvetoucí ostrůvky lakušníku vodního (Batrachium aquatile). Podél potůčků výše proti proudu směrem ke Komárovicím se zachovaly potoční olšiny a jaseniny, ve kterých můžeme pozorovat ojedinělé čočky rašeliníků (Sphagnum).

Obr. 20. Holý kopec je jednou z posledních rozsáhlejších lokalit bývalých extenzivních pastvin v nižších částech Moravskobudějovicka (foto T. Andrejkovič)

která v současnosti zarůstá křovinami, lze nalézt kostřavu žlábkatou (Festuca rupicola) spolu s k. ovčí vestfálskou (F. ovina subsp. guestfalica), k. valiskou (F. valesiaca), smělkem štíhlým (Koeleria macrantha) a s. jehlancovým (K. pyramidata), ovsířem pýřitým (Avenula pubescens), trojzubcem poléhavým (Sieglingia decumbens) a ostřicí jarní (Carex caryophyllea). Dále zde roste pryskyřník hlíznatý (Ranunculus bulbosus), devaterník velkokvětý vejčitý (Helianthemum grandiflorum subsp. ovatum), hvozdík slzičky (Dianthus deltoides), mateřídouška vejčitá (Thymus pulegioides), čilimník řezenský (Chamaecytisus ratisbonensis), mařinka psí (Asperula cynanchica), vzácně i sesel roční (Seseli annuum) nebo suchomilný svízel nízký (Galium pumilum). Dřívější pastvu dokládá výskyt pastevních plevelů máčky ladní (Eryngium campestre) a pupavy bezlodyžné (Carlina acaulis). V severnější části za čističkou je populace silně ohrožené třešně křovité (Prunus fruticosa), kterou v okolí Moravských Budějovic dokumetoval na začátku minulého století Emerich Güttler. V nedávné době zde byl zaznamenám i orlíček planý (Aquilegia vulgaris).

Rybníky severně od Lhotic Pěknou rybniční vegetaci a vegetaci obnažených den lze pozorovat ve skupině pěti rybníků u Lhotic severně od silnice z Jemnice do Moravských Budějovic. Na nejzachovalejších rybních Dlouhý a Hlubočák lze pozorovat typickou vodní vegetaci s rdestem hřebenitým (Potamgeton pectinaus), r. tupolistým (P. obtusifolius), rdesnem obojživelným (Persicaria amphibia), stolístkem klasnatým (Myriophyllum spicatum), lakušníkem vodním (Batrachium aquatile), l. okrouhlým (B. circinatum) a haluchou vodní (Oenanthe aquatica). Na obnažených rybničních dnech a jejich okrajích se můžeme příležitostně setkat s ostřicí českou (Carex bohemica), bahničkou jehlovitou (Eleocharis acicularis), rozrazilem štítkovitým (Veronica scutellata), úpory (Elatine sp.) a hvězdoši (Callitriche sp.).

Skalní svahy v údolí Želetavky nad Svobodovým mlýnem Na rulových skalních ostrožnách nad řekou Želetavkou jsou zachována teplomilná skalní společenstva s reliktními bory a řadou ohrožených a vzácných druhů. Patří k nim kručinka chlupatá (Genista pilosa), třešeň křovitá (Prunus fruticosa), skalník celokrajný (Cotoneaster integerrimus), tařice skalní (Aurinia saxatilis), čilimníkovec černající (Cytisus nigricans), řebříček sličný (Achillea nobilis), strdivka sedmihradská (Melica transsilvanica), netřesk výběžkatý (Jovibarba globifera), řimba-

Přírodní rezervace Suché skály Granulitový komplex Suchých skal proslul především jako významná lokalita hvozdíku moravského (Dianthus moravicus). Botanický význam

Údolí Jevišovky nad Jackovem I přes intenzivní chataření se ve zdejších úzkých údolích místy zachovaly dobře vyvinuté pcháčové louky. Jejich dominantu většinou tvoří skřípina lesní (Scirpus sylvatica), tužebník jilmový (Filipendula ulmaria) a ostřice štíhlá (Carex acuta), z nápadnějších druhů jsou nejčastější děhel lesní (Angelica sylvestris), pcháč bahenní (Cirsium palustre), kyprej vrbice (Lythrum salicaria), vrbina obecná (Lysimachia vulgaris), vzácněji se vyskytuje i srpice barvířská (Serratula tinctoria) a bukvice lékařská

Obr. 21. Pupava bezlodyžná (Carlina acaulis) je indikátorem někdejší pastvy – ostnitou rostlinu dobytek nespásal (foto P. Šmarda)

44

44-45

této lokality je ovšem mnohem větší – vyskytuje se zde reprezentativní ukázka reliktního boru i vegetace skalních štěrbin a skalních terásek. Jde zřejmě o jedinou lokalitu teplomilné bělozářky větvité (Anthericum ramosum) ve studovaném území. Humózní lesní porosty na úpatí skal hostí pestrou vegetaci dubohabřin, v nichž se objevuje dymnivka plná (Corydalis solida), brambořík evropský (Cyclamen purpurascens), ptačinec velkokvětý (Stellaria holostea), křivatec nejmenší (Gagea minima), zajímavostí je i výskyt sněženek (Galanthus nivalis). Pozoruhodný je i výskyt některých podhorských prvků, např. oměje vlčího moru (Aconitum lycoctonum) a růže převislé (Rosa pendulina). Suché skály jsou jediným území na Moravskobudějovicku, které bylo navrženo k ochraně jako Evropsky významná lokalita soustavy Natura 2000.

Obr. 22. Přírodní rezervace Suché skály byla zařazena do soustavy evropsky významných lokalit Natura 2000 (foto T. Andrejkovič)

45

11.4.2007 12:32:20


Flóra a vegetace Moravskobudějovicka ba chocholičnatá (Pyrethrum corymbosum), čistec přímý (Stachys recta), ožanka kalamandra (Teucrium chamaedrys), tolita lékařská (Vincetoxicum hirundinaria) a další; pod skalkami se vzácně vyskytuje lopušník skloněný (Hackelia deflexa). Na mírnějších svazích najdeme zachovalé dubohabřiny, které místy přecházejí do porostů suťového charakteru. V nich se vyskytuje brambořík evropský (Cyclamen purpurascens), pitulník horský (Galeobdolon montanum), šalvěj lepkavá (Salvia glutinosa), bažanka vytrvalá (Mercurialis perennis), sveřep Benekenův (Bromus benekenii), kostival hlíznatý (Symphytum tuberosum) a mnoho dalších hajních druhů; lesní skalky osidluje zejména osladič obecný (Polypodium vulgare).

byly v minulosti ve vyšších polohách Moravskobudějovicka naprosto běžné, ale dnes vyžadují zachovalé ukázky těchto porostů naši zvýšenou pozornost. Zde se vyskytuje celá řada mokřadních druhů ostřic, suchopýr úzkolistý (Eriophorum angustifolium), starček potoční (Tephroseris crispa), prstnatec májový (Dactylorhiza majalis), tolije bahenní (Parnassia palustris) a také velmi vzácný všivec bahenní (Pedicularis palustris). Dobrý stav porostů je třeba udržovat pravidelným sečením, jinak by cenná luční vegetace záhy přerostla vzrůstným tužebníkem jilmovým (Filipendula ulmaria), jehož porosty mají zpravidla mnohem nižší druhovou diverzitu, nebo vrbovými či olšovými nálety. Vlhké louky u Horních Lažan Na zbytcích vlhkých luk na východním okraji Horních Lažan zaujmou zejména mohutné bulty ostřice latnaté (Carex paniculata), na nichž lze nalézt např. violku bahenní (Viola palustris). Na okolních loukách se vyskytuje podhorský starček potoční (Tephroseris crispa).

Přírodní rezervace U hájenky Další lokalita přiléhající k popisovanému území leží v nivě Šebkovického potoka západně od Čáslavic, kde byla vyhlášena rezervace na ochranu druhově pestrých mokřadních a rašelinných luk. Luční komplexy tohoto typu

Obr. 23. Ostřice latnatá (Carex paniculata) vytváří trsy podobné vysokým stoličkám (foto P. Šmarda)

46

46-47

Vlhké louky u Bítovánek Jižně od Bítovánek se v nivě potoka dochovala ukázka podhorských rašelinných louček. V ní lze dosud spatřit suchopýr úzkolistý (Eriophorum angustifolium), celou řadu druhů ostřic, např. o. obecnou (Carex nigra), o. ježatou (C. echinata) a o. prosovou (C. panicea), dále violku bahenní (Viola palustris), starček potoční (Tephroseris crispa) a kozlík dvoudomý (Valeriana dioica). Na nekosených místech, kde se projevují splachy živin, se šíří tužebník jilmový (Filipendula ulmaria). Blatná hráz V rezervaci Blatná hráz je chráněna zalesněná niva Šebkovického potoka. Stromové patro zde tvoří převážně olše lepkavá (Alnus glutinosa). V bylinném patře je nejvýznamnější bohatá populace bledule jarní (Leucojum vernum), kterou dále doprovází např. prvosenka vyšší (Primula elatior), mokrýš střídavolistý (Chrysosplenium alternifolium) a ostřice řídkoklasá (Carex remota).

2.7 Historie výzkumu flóry a vegetace Moravskobudějovicko patří k floristicky spíše opomíjeným územím a většina místních badatelů věnovala pozornost botanicky atraktivnějším údolím řek Dyje, Rokytné a Jihlavy. Historické poznatky o flóře tohoto území jsou proto jen kusé. První zmínky o květeně Moravskobudějovicka podává Adolf Oborny v monografii Die Flora des Znaimer Kreises (Oborny 1879) a Flora von Mähren und österreichischen Schlesien (Oborny 1883–1886), o něco později Eduard Formánek v Květeně Moravy a rakouského Slezka (Formánek 1887, 1897). Nejucelenější historický pohled na květenu Moravskobudějovicka poskytl až Emerich Güttler, který působil v letech 1925–1928 jako profesor na moravskobudějovickém gymnáziu. Během četných botanických výprav do širokého okolí se mu podařilo zaznamenat téměř 500 druhů zdejší květeny. Jednotlivé floristické příspěvky publikoval v letech 1927–1929, převážně v časopise Od Horácka k Podyjí (Güttler 1927a, 1927b, 1928a, 1928c, 1929) a souborně je pak shrnul ve dvou drobných monografiích vydaných vlastním nákladem (Güttler 1927c, 1928b). V jeho

Obr. 24. Všivec bahenní (Pedicularis palustris) je vzácnou poloparazitickou rostlinou, cizopasí na kořenech trav (foto H. Houzarová)

Obr. 25. Vstavač kukačka (Orchis morio) provázel v minulosti extenzivní pastviny. V současnosti je silně ohrožený (foto T. Andrejkovič)

47

11.4.2007 12:32:24


Flóra a vegetace Moravskobudějovicka území pojednává detailně i několik studentských a diplomových floristických prací. Severní okolí Jemnice zpracovávala v rámci diplomové práce Kateřina Laučíková (2006), údolí Želetavky Ludmila Chvátalová (2006), území pramenné oblasti Jevišovky a kolem Jackova Marcela Hanáková (1997), území kolem Třebelovic Josef Vala (2007), do okolí Lubnice a Police zasahuje okrajově i diplomová práce Karla Bitnera (Bitner 1970) a bakalářská práce Jany Runkasové (Runkasová 2006). Nejjižnější části Jemnicka pojednával ve své středoškolské práci Pavel Šimek (1976); významnější nálezy byly později publikované i časopisecky (Šimek 1981). Širší okolí Moravských Budějovic, Nových Syrovic a na území navazující údolí Rokytné postihuje středoškolská práce Petra Šmardy (Šmarda 1996). Nemalou zásluhu na poznání flóry a vegetace této oblasti mají i botanici z Muzea Vysočiny Třebíč (Svatava Ondráčková a Hana Houzarová). V Muzeu Vysočiny Třebíč je soustředěna i nejpodstatnější část herbářového materiálu, který byl v této oblasti nasbírán. Komplexní obraz současné vegetace na Moravskobudějovicku a některé lokality vzácných a význačných druhů flóry zachytily i práce na projektu Natura 2000, které v letech 2001–2005 pokryly podrobným terénním výzkumem celé území České republiky. Tyto materiály se zpracovávaly jako podklady pro naplnění povinností členského státu Evropské unie v oblasti ochrany přírody.

době byly na Moravskobudějovicku ještě časté stráně s koniklecem velkokvětým (Pulsatilla grandis) a vstavačem kukačkou (Orchis morio), na vlhkých loukách rostly běžně upolíny (Trollius altissimus) a prstnatce májové (Dactylorhiza majalis), bylo zde možné najít i rozchodník pýřitý (Sedum villosum), toliji bahenní (Parnassia palustris) nebo všivec lesní (Pedicularis sylvatica), na polích byl k zastižení například křivatec rolní (Gagea villosa), sveřep stoklasa (Bromus secalinus), šklebivec přímý (Misopates orontium) nebo černucha rolní (Nigella arvensis). Některé historické údaje o rozšíření druhů na Moravskobudějovicku obsahují i Geobotanické poznámky ze západní Moravy Jindřicha Suzy (Suza 1933, 1934, 1936). Ojedinělé lokality významných teplomilných rostlin z území jsou komentovány v Suzově souhrné práci v německém časopise Beihefte zum Botanischen Centralblatt (Suza 1935) a později pak v souborném díle Jana Šmardy Rozšíření xerothermních rostlin na Moravě a ve Slezsku (Šmarda 1963). Další údaje o rozšíření jednotlivých druhů lze nalézt i v příspěvcích ke květeně Českomoravské vrchoviny (Růžička 1968, 1972) a ve floristických materiálech ke květeně Moravy (Neuhäusl et Neuhäuslová-Novotná 1968, 1969a, 1969b). Lesní vegetaci oblasti se věnoval detailněji Jaromír Málek (Málek 1961a, 1961b, 1972a, 1972b). Mokřadní vegetaci v severní části území studovala Emílie Balátová-Tuláčková (1973, 1993, spolu se Svatavou Ondráčkovou). Květenu

48

48-49

2.8 Nejdůležitější literatura Neuhäusl R. et Neuhäuslová-Novotná Z. (1968): Floristický materiál ke květeně Moravy I. – Zpr. Čes. Bot. Společ. 3: 147–160. Neuhäusl R. et Neuhäuslová-Novotná Z. (1969a): Floristický materiál ke květeně Moravy II. – Zpr. Čes. Bot. Společ. 4: 29–47. Neuhäusl R. et Neuhäuslová-Novotná Z. (1969b): Floristický materiál ke květeně Moravy III. – Zpr. Čes. Bot. Společ. 4: 86–105. Oborny A. (1879): Die Flora des Znaimer Kreises. – Verh. Naturforsch. Ver. Brünn 17: 105–304. Oborny A. (1883–1886): Flora von Mähren und österreichischen Schlesien. Pars 1–4. – Verh. Naturforsch. Ver. Brünn 21: 1–268, 22: 269–636, 23: 637–888, 24: 889–1285 et 39 pp. Runkasová J. (2006): Flóra dolního toku Želetavky. – Ms. (bakalářská práce, uloženo v knihovně Botaniky, Ústav botaniky a zoologie, Masarykova univerzita, Brno). Růžička I. (1968): Rozšíření Arnica montana L., Soldanella montana Mikan, Leucojum vernum L., Calamagrostis villosa (Chaix) Gmel. na Českomoravské vysočině. – Preslia 40: 200–216. Růžička I. (1972): Příspěvek ke květeně Českomoravské vysočiny II. – Vlastiv. Sborn. Vysočiny, odd. věd přír. 7: 53–65. Suza J. (1933): Teplobytná květena na Želetavce. – Od Horácka k Podyjí 11: 97–99, 135–138. Suza J. (1934): Geobotanické poznámky ze západní Moravy. Důležité krajní body rozšíření některých rostlin na Třebíčsku. – Sborn. Klubu Přírod. v Brně 16: 14–30. Suza J. (1935): Das xerotherme Florengebiet Südwestmährens (ČSR). – Beiheft. Bot. Centralblatt 53B: 440–484. Suza J. (1936): Geobotanické poznámky ze západní Moravy. Přehled horských a podhorských druhů na Třebíčsku a poznámky o jejich rozšíření. – Sborn. Klubu Přírod. v Brně 18: 19–40. Šimek P. (1976): Floristický průzkum jižního povodí Želetavky. – Ms. (Natura semper viva, uloženo v knihovně Botaniky, Ústav botaniky a zoologie, Masarykova univerzita, Brno). Šimek P. (1981): Chráněné rostliny jižního povodí Želetavky. – Zpr. Čes. Bot. Společ. 15(1980): 133–135. Šmarda J. (1963): Rozšíření xerotermních rostlin na Moravě a ve Slezsku. – ČSAV, Geografický ústav v Brně, Brno. Šmarda P. (1996): Botanická studie vybraných oblastí Moravskobudějovicka s dokumentací. – Ms. (SOČ práce, uloženo u autora). Vala J. (2007): Floristická studie okolí Třebelovic. – Ms. (diplomová práce, uloženo v knihovně Botaniky, Ústav botaniky a zoologie, Masarykova univerzita, Brno).

Balátová-Tuláčková E. (1973): Mokré a vlhké louky v širším okolí Třebíče. – Sborn. Přírod. Klubu Západomor. Muz. Třebíč. 9:–718. Balátová-Tuláčková E. et Ondráčková S. (1993): Vlhké louky Třebíčska. – Přírod. Sborn. Západomorav. Muz. Třebíč. 19: 59–86. Bitner K. (1970): Vegetační poměry území mezi Dyjí a Želetavkou. – Ms. (diplomová práce, uloženo v knihovně Botaniky, Ústav botaniky a zoologie, Masarykova univerzita, Brno). Formánek E. (1887, 1892): Květena Moravy a rakouského Slezska. Vol. 1.–2. – Brno et Praha. Güttler E. (1927a): Botanický výlet do Podyjí. – Od Horácka k Podyjí 4: 49–50. Güttler E. (1927b): Příspěvek ke květeně okolí moravskobudějovického. – Od Horácka k Podyjí 4: 117– 119, 151–153. Güttler E.. (1927c): Příspěvek ke květeně okresu Moravskobudějovického a západní části okresu Znojemského. – Viktor Dvořák, Moravské Budějovice. Güttler E. (1928a): Dvě botanicky zajímavá místa v okolí Mor. Budějovic. – Od Horácka k Podyjí 5: 114–116. Güttler E. (1928b): Příspěvek ke květeně jihozápadní Moravy (M. Budějovice, Znojmo záp. část). – Viktor Dvořák, Moravské Budějovice. Güttler E. (1928c): Vodní a bahenní květena okolí moravskobudějovického. – Od Horácka k Podyjí 5: 13–14. Güttler E. (1929): Příspěvek ke květeně okolí moravskobudějovického. – Od Horácka k Podyjí 6: 31–32. Güttler E. (1929): Zpráva o hvězdnatci čemeřicovitém. – Věda Přírodní 10: 256 Hanáková M. (1997): Floristická studie pramenné oblasti Jevišovky. – Ms. (diplomová práce, uloženo v knihovně Botaniky, Ústav botaniky a zoologie, Masarykova univerzita, Brno). Kovanda M. (1982): Dianthus gratianopolitanus: variability, differentiation and relatonships. – Preslia 54: 223–242. Laučíková K. (2006): Floristická studie květeny okolí Jemnice. – Ms. (diplomová práce, uloženo v knihovně Botaniky, Ústav botaniky a zoologie, Masarykova univerzita, Brno). Málek J. (1961a): Přehled lesních společenstev jihozápadní Moravy. – Vlastiv. Sborn. Vysoč., odd. věd přír. 5: 67– 86. Málek J. (1961b): Rozšíření některých druhů lesní flóry na jihozápadní Moravě. – Preslia 33: 258–267. Málek J. (1972a): Lužní lesy jižní části Českomoravské vysočiny. – Vlastiv. Sborn. Vysoč., odd. věd přír. 7: 87– 92. Málek J. (1972b): Výskyt některých vzácnějších druhů rostlin a původní rozšíření dřevin v okolí Vranovské přehrady. – Zpr. Čes. Bot. Společ. 7: 159–162.

49

11.4.2007 12:32:25

3. Zoologická charakteristika Moravskobudějovicka a Jemnicka Václav Křivan1 Václav Prášek2 Antonín Reiter3 Miroslav Hanuš4 Správa Národního parku Podyjí Na Vyhlídce 5 669 01 Znojmo 1

Moravské zemské muzeum zoologické oddělení Zelný trh 6 659 37 Brno 2

Jihomoravské muzeum ve Znojmě Přemyslovců 8 669 45 Znojmo 3

4

50-51

Moravské Budějovice

11.4.2007 12:32:29

Zoologická charakteristika Moravskobudějovicka

Zoologická charakteristika Moravskobudějovicka 3.1 Bezobratlí Stav poznání Z hlediska stavu poznání většiny skupin bezobratlých lze Moravskobudějovicko jistě označit jako ono pomyslné bílé místo na mapě. Minimálnímu zájmu biologů odpovídá také velmi málo konkrétních publikovaných údajů z této oblasti, souhrnnější práce o jakékoliv skupině pak chybí zcela. To je do značné míry dáno malou atraktivitou území, chybějící tradicí amatérského bádání i absencí instituce, která by shromažďovala informace z této oblasti. Okrajově postihuje tuto oblast činnost Jihomoravského muzea ve Znojmě a také Muzea Vysočiny v Třebíči. Podrobnější inventarizační údaje chybějí bohužel i u několika málo chráněných území, které se v oblasti nacházejí. Dílčí informace o výskytu některých významných druhů hmyzu lze najít v několika málo publikovaných článcích (motýli) nebo souhrnných pracích zahrnujících celou Českou republiku. Významným zdrojem údajů jsou také soukromé sbírky amatérských entomologů. Dále lze získat informace z výstupů některých celostátních projektů, např. mapování raků na území ČR organizovaného v letech 2004–2005 Agenturou ochrany přírody a krajiny nebo výsledků z mapování motýlů prováděného pod záštitou Společnosti pro ochranu motýlů a Entomologického ústavu AVČR. Lesy V severní a západní části Moravskobudějovicka převládají kulturní hospodářské lesy s převahou jehličnatých monokultur, převážně smrku, borovice lesní či modřínu. Původní typy lesů, kterými byly v těchto podmínkách bučiny v různých variantách, se dochovaly jen v několika málo drobných fragmentech, které jsou izolované, čímž je prakticky znemožněna migrace bezobratlých živočichů mezi jednotlivými lokalitami výskytu. V jižní a jihovýchodní části území vyznívá vliv teplomilných lesních společenstev s výskytem dubu a habru a okrajově sem tedy zasahují i některé vzácnější a teplomilnější druhy ze Znojemska či Třebíčska. Z typických druhů obývajících uměle založené porosty jehličnatých dřevin se můžeme setkat s několika druhy tešaříkovitých brouků. Běžně se vyskytuje např. tesařík obecný (Corymbia rubra), tesařík černohrotý (Stenurella melanura), tesařík Alosterna tabacicolor, tesařík smrkový (Tetropium castaneum), tesařík Pachytodes cerambyciformis či krasec čtyřtečný (Anthaxia quadripunctata). V borových porostech je častým druhem tesařík borový (Spondylis buprestoides), tesařík Rhagium inquisi-

tor, vzácněji lze nalézt také kozlíčka dazuli (Acanthocinus aedilis), který patří mezi brzké jarní druhy a upoutá svými dlouhými tykadly, které několikanásobně přesahují délku těla. V silnějších větvích a kmenech modřínů se vyvíjí larvy tesaříka modřínového (Tetropium gabrieli), který není příliš hojný.

Obr. 1. Tesařík modřínový (Tetropium gabrieli) se vyvíjí v silnějších větvích modřínů (foto V.Křivan)

Obr. 2. Střevlík zlatolesklý (Carabus auronitens) patří k běžným lesním druhům (foto V. Křivan)

52

52-53

Jehličnaté stromy hostí rovněž bohaté spektrum kůrovců, z nichž nejznámějším druhem je lýkožrout smrkový (Ips typographus), který se běžně vyskytuje ve všech smrkových porostech. Ke kalamitnímu přemnožení však v této oblasti dochází jen velmi zřídka a zpravidla na menších plochách. Druhem způsobujícím někdy významné škody na mladých výsadbách borovic je nosatcovitý brouk klikoroh borový (Hylobius abietis). V jehličnatých monokulturách se lze setkat rovněž s některými velkými zástupci střevlíkovitých brouků z rodu Carabus, kteří původně obývali buď horské smrčiny nebo žili v listnatých lesích, ale dokázali se přizpůsobit zcela odlišným podmínkám hospodářských jehličnatých lesů. Ve vyšších polohách se tak můžeme setkat se střevlíkem zlatolesklým (Carabus auronitens) či střevlíkem hladkým (C. glabratus), ve většině běžných lesních porostů je nejhojnějším druhem střevlík zahradní (C. hortensis) a také střevlík fialový (C. violaceus). Všechny tyto druhy i jejich larvy patří mezi dravce a loví zejména menší hmyz, měkkýše či jiné bezobratlé. Zajímaví jsou také drobní zástupci čeledi střevlíkovitých z rodu Dromius, kteří se specializují na lov drobného hmyzu na kmenech a v korunách stromů. V jehličnatých porostech se setkáme nejčastěji s druhy D. agilis a D. fenestratus. V podobném prostředí žijí také některé druhy slunéček a dravé larvy i dospělci zlatooček, denivek či bělotek patřící mezi síťokřídlý hmyz. K méně běžným druhům zjištěným v severní části území patří např. zlatoočka Chrysopa gracilis. Z motýlů vázaných na jehličnany je zde poměrně častý lišaj borový (Sphinx pinastri), jednotlivě se vyskytují také bourovci borový (Dendrolinus pini) a měsíčitý (Cosmotriche lobulina). Běžné jsou dva druhy považované za škůdce, a to bekyně mniška (Lymantria monacha) a sosnokaz borový (Panolis flammea). Dosud však nebylo pozorováno, že by dosáhly kalamitního přemnožení. Velmi zajímavou faunu skrývají drobné fragmenty bučin nebo zbytky suťových lesů s javorem klenem. Mezi typické brouky vázané na staré bukové porosty patří roháček bukový (Synodendron cylindricum) a roháček kovový (Platycerus caprea). Oba tyto druhy patří v této oblasti mezi vzácné a lokální. Z tesaříkovitých brouků byl zjištěn vzácný druh Stictoleptura scutelata, který žije v silných suchých kmenech stojících buků a dalších listnáčů. Mezi běžnější obyvatele pestřejších smíšeních porostů patří tesaříci Carilia virginea, Dinoptera collaris, Rhagium mordax, Grammoptera ruficornis, Strangalia maculata. Pestrá společenstva přírodě blízkých lesů obý-

vá řada druhů střevlíkovitých brouků, z nichž však mnoho patří v této oblasti k vzácným a lokálním. Ve smíšených lesích ve vyšších polohách s kamenitým podkladem žije střevlíček Pterostichus burmeisteri, v místech s dostatkem mrtvého dřeva zase střevlík nosatý (Cychrus caraboides). Velmi zajímavý je výskyt střevlíka Carabus problematicus, který byl zjištěn v severozápadní části území. Je to druh s nesouvislým rozšířením, který se v jižní polovině ČR vyskytuje od Třeboňska směrem na východ přes Českou Kanadu zhruba po hranice s Moravou, dále na východ je již velmi vzácný a lokální a jeho nález z okolí Lesné je z faunistického hlediska velmi významný. V porostech s dostatkem mrtvého dřeva můžeme najít také některé druhy brouků vázané na plodnice stromových hub. Mezi běžné obyvatele tohoto specifického biotopu patří brouci Triplax aenea, Dacne bipustulata, Mycetophagus quadripunctatus a řada druhů drabčíkovitých či lesknáčkovitých brouků. Zachovalejší porosty dubových lesů a dubohabřin nacházející se v jižní části území, které navazují na zachovalejší lesy na Znojemsku (NP Podyjí, údolí Želetavky, okolí Hostimi a jiné), jsou co do druhové pestrosti a přítomnosti vzácnějších druhů hmyzu nejzajímavější. Tyto lesy zřejmě v minulosti pokrývaly také značnou část Moravskobudějovické pánve a hostily jistě mnoho dnes již vymizelých druhů. Z první poloviny 20. století pochází z okolí Moravských Budějovic např. nález velmi vzácného kovaříka Ampedus quadrisignatus, který již na území ČR téměř vyhynul. Tento druh žije v silných dutých kmenech listnatých stromů, kde jeho larvy loví vývojová stádia některých vrubounovitých a roháčovitých brouků. Z historických údajů máme k dispozici záznamy o výskytu řady dnes již vzácných druhů tesaříků z lesů v okolí Hostimi. Z běžnějších zástupců této skupiny obývajících dubové

Obr. 3. Kovařík Ampedus quadrisignatus patří na Moravskobudějovicku v vymřelým druhům (foto V. Křivan)

53

11.4.2007 12:32:36


Zoologická charakteristika Moravskobudějovicka lesy se na příhodných lokalitách dodnes vyskytuje např. tesařík dubový (Plagionotus arcuatus), tesařík skladištní (Phymatodes testaceus) nebo kozlíček Leiopus nebulosus. Listnaté lesy poskytují příznivé podmínky pro výskyt širokého spektra nejrůznějších druhů motýlů. Od jarních měsíců zde můžeme pozorovat velké babočky jako babočka osiková (Nymphalis antiopa), b. admirál (Vanesa atalanta) a b. jilmová (Nymphalis polychloros). Poměrně běžné jsou také babočky bílé C (Polygonia. c–album) a síťkovaná (Araschnia levana), která je nápadná svými dvěmi barevně zcela odlišnými generacemi. Nejtypičtějším motýlem mnoha typů lesů je okáč pýrový (Pararge aegeria). Tento nenápadný druh často poletuje na lesních světlinách a podél cest, kde usedá na křoviny. Na lesních loukách je rovněž častým druhem perleťovec stříbropásek (Argynnis paphia) a také perleťovec velký (Argynnis aglaja). Zajímavý je ojedinělý nález jednoho z velkých zástupců okáčů – okáče voňavkového (Brintesia circae), který obývá světlé teplejší lesy a lesní okraje, kde žijí jeho housenky na různých druzích kostřav. Tento nápadný motýl druhé poloviny léta je hojnější např. v údolí Dyje v NP Podyjí, na Moravskobudějovicku však patří mezi velmi vzácné druhy. Na lesních okrajích často poletuje žluťásek řešetlákový (Gonepteryx rhamni) a nápadný jarní bělásek řeřichový (Anthocharis cardamines) s oranžově zdobenými předními křídly samečků. Stejná stanoviště vyhovují také dalšímu druhu z této čeledi, kterým je bělásek hrachorový (Leptidea sinapis), a drobnému modráskovi krušinovému (Celastrina agriolus). Listnaté lesy vyhovují životním potřebám také řadě druhů z dalších čeledí motýlů. V jarních měsících zde pravidelně prudce poletuje martináček bukový (Aglia tau) a často se lze setkat i s jeho příbuzným druhem martináčkem habrovým (Saturnia pavonia). Je doložen také výskyt mnoha druhů z čeledí lišajovitých, přástevníkovitých, bourovcovitých, bekyňovitých a dalších. Z několika druhů čeledi hřbetozubcovitých lze jako vzácnější a významné jmenovat hřbetozubce bukového (Stauropus fagi) a h. mnišího (Odontosia carmelita), kteří se zde vyskytují poměrně pravidelně. Jako doklad zachovalosti zdejší přírody lze uvést také fakt, že k trvalým obyvatelů těchto biotopů patří několik stužkonosek z čeledi můrovitých jako stužkonoska modrá (Catocala fraxini), s. úzkopásá (Catocala promissa), s. švestková (Catocala fulminea), s. dubová (C. sponsa) a také další vzácnější druhy z této čeledi např. Brachionycha nubeculosa, Asteroscopus sphinx a pod.

Ve vyšších polohách oblasti se v jehličnatých lesích ozývá koncem léta nápadný hlas kobylky smrkové (Barbitistes constrictus). Ze zástupců síťokřídlých osidlujících lesní prostředí byly zjištěny běžné druhy zlatooček jako Chrysopa perla či Chrysopa gracilis. V sušších lesích, zejména na písčitém podkladu, se poměrně řídce vyskytuje mravkolev běžný (Myrmeleo formicarius), podobné biotopy s plochami obnažené půdy např. kolem lesních cest a na pasekách obývají také dva zástupci brouků z čeledi střevlíkovitých – svižník polní (Cicindela campestris) a svižník lesomil (Cicindela sylvicola). Vodní plochy a mokřady Vodní plochy a mokřady se vyskytují na území Moravskobudějovicka v různých typech, celkově však stav těchto biotopů není příliš dobrý. Většina rybníků je rybářsky obhospodařována, vodní toky byly v minulosti povětšinou zregulovány a navazující mokřady a vlhké louky vysušeny plošnými melioracemi. Příkladem může být např. pramenná část říčky Rokytky, která teče téměř v celé délce toku od pramene až po Jaroměřice nad Rokytnou v regulovaném korytě. Přes tyto negativní jevy jsou mokřadní biotopy zajímavou a poměrně pestrou součástí zdejší převážně zemědělské krajiny. V málo znečištěných potocích a rybnících by zjištěn výskyt raka říčního (Astacus astacus) a to v některých potocích v horní části povodí Rokytné. Čisté rybníky s extenzivním chovem ryb rovněž obývá škeble rybniční (Anodonta cygnea). Mezi významné obyvatele vodního prostředí patří vodní brouci. Obývají především hustě zarostlé, mělčí tůně, okraje rybníků či periodické vody. Tato skupina zatím nebyla v oblasti podrobněji studována, k dispozici je několik údajů z jihozápadní části území a také z navazujících částí Znojemska. Mezi největší zástupce vodních brouků patří potápník vroubený (Dytiscus marginalis), který se vyskytuje spíše ve větších vodních nádržích. Stejně jako ostatní druhy této čeledi brouků jsou jeho larvy i dospělci draví. Na rybníku západně od Bačkovic byl zjišten vzácnější potápník Hydaticus continentalis, k běžnějším druhům stojatých vod nalezeným v jihozápadní části území patří Acilius sulcatus, Graphoderus cinereus, Ilybius fenestratus, I. ater, Agabus sturmii, Hydroporus incognitus či Rhantus exsoletus. Z dalších čeledí vodních brouků byl nalezen plavčík Haliplus flavicollis a vírník Gyrinus marinus. 54

54-55

V tekoucích vodách se můžeme setkat jen s několika málo druhy potápníků, mezi běžně rozšířené druhy zjištěné např. v Rokytce, jejích přítocích i některých menších průtočných nádržích patří potápník Platambus maculatus. Z čeledi vírníkovitých byl v Želetavce a Bihance zjištěn vírník Orectochilus villosus. Různé typy vodního prostředí obývají larvy mnoha druhů vážek, jejichž dospělce můžeme pak pozorovat v okolí vodních ploch, kde loví různou kořist, nejčastěji menší létající hmyz. V tekoucích vodách žijí larvy motýlic, jejichž dospělce nelze díky jejich nápadnému modrofialovému zbarvení křídel přehlédnout. Zjištěny byly oba druhy vyskytující se v ČR – motýlice lesklá (Calopteryx splendens) i motýlice obecná (Calopteryx virgo). Z dalších druhů se často v okolí tekoucích vod vyskytuje šidélko brvonohé (Platycnemis pennipes). Stojaté vody hostí mnoho druhů vážek, šídel i šidélek. Mezi zástupce běžně zjišťované na Moravskobudějovicku patří např. šídlo modré (Aeschna cyanea), šídlo velké (Aeschna grandis), vážka černořitná (Orthetrum cancellatum), vážka rudá (Sympetrum sanguineum), šidélko páskované (Coenagrion puella), mezi méně hojné druhy patří lesklice zelenavá (Somatochlora metallica) nebo šídlatka hnědá (Sympecma fusca). Vodní rostliny slouží jako potrava mnoha druhům bezobratlých živočichů často úzce vázaných na jednotlivé druhy či skupiny. Mezi významné zástupce tzv. fytofágních druhů patří zástupci čeledi mandelinkovitých (Chrysomelidae), z nichž zejména podčeleď rákosníčků (Donaciinae) je úzce spjata s životem ve vodním prostředí. Larvy těchto velmi zajímavých brouků žijí pod vodní hladinou na některých druzích vodních rostlin, dospělce pak můžeme najít na listech či květech hostitelských druhů. Na řadě míst lze najít běžnější zástupce rákosníčků např. Donacia semicuprea žijící na zblochanech, Donacia bicolora a D. marginata na zevarech, D. vulgaris na orobincích. Na rybníku Bouzek u Želetavy byl také zjištěn početný výskyt druhu D. simplex, který patří mezi vzácnější druhy žijící na zevarech. Pobřežní porosty, mokřady a lužní lesy obývá velká skupina střevlíkovitých brouků. Na Moravskobudějovicku bylo nalezeno několik zajímavějších druhů mokřadních střevlíků na rybníku Polepšil u Zvěrkovic. Zejména nález střevlíka Pterostichus elongatus lze označit jako velmi překvapivý. Tento velmi vzácný a lokální druh byl na jihozápadní Moravě nalezen poprvé v 50. letech na Vranovské přehradě, nověji byl jeho výskyt potvrzen pouze

Obr. 4. Samice potápníka vroubeného (Dytiscus marginalis) (foto V. Křivan)

Obr. 5. Šidélko brvonohé (Platycnemis pennipes) žije ve stojatých i pomalu tekoucích vodách (foto V. Křivan)

Obr. 6. Střevlík Pterostichus elongatus je velmi vzácným druhem rákosin (foto V. Křivan)

55

11.4.2007 12:32:45



Obr. 7. Perleťovec dvánáctitečný (Boloria selene) obývá vlhké louky (foto V. Křivan)

Obr. 8. Modrásek bahenní (Maculinea nausithous) je vázán svým vývojem na krvavec toten (foto V. Křivan)

nálezem u Zvěrkovic a početnějšími nálezy na jedné lokalitě východně od Znojma. Tento teplomilný druh vázaný na zachovalejší rákosiny a mírně zasolené mokřady dosahuje na Moravskobudějovicku severozápadní hranice svého areálu. Z dalších vzácnějších druhů byl nalezen střevlíček Chlaenius tristis. Mezi hojnější druhy vlhkých až velmi vlhkých biotopů patří např. Elaphrus cupreus, Patrobus atrorufus, Europhilus fuliginosus a některé druhy z rodu Bembidion. V zastíněných biotopech zejména v lužních porostech podél vodních toků patří mezi nejhojnější střevlík zrnitý (Carabus granulatus), střevlík Platynus assimilis a Oxypselaphus obscurus. Motýli vlhkých biotopů jsou zastoupeni např. perleťovcem dvanáctitečným (Boloria selene), za jeden z nejvýznamnějších zdejších druhů lze považovat perleťovce kopřivového (Brenthis ino), který na loukách v pramenné části Jevišovky přežil drastické meliorační zásahy v 80. letech minulého

století a v posledním období se zde vyskytuje pravidelně. V minulosti byl také zaznamená výskyt dnes již vymírajícího druhu okáče stříbrookého (Coenonympha tulia), který žije na rašeliništích a slatinných loukách na suchopýru. Starší nálezy dokládají také výskyt hnědáska rozrazilového (Melitaea diamina), který žije na podobných lokalitách jako předchozí druh, jeho živnou rostlinou jsou však různé druhy kozlíků. Vlhké louky jsou také domovem řady vzácnějších druhů modrásků. Na Moravskobudějovicku se můžete setkat např. s modráskem bělopásným (Aricia eumedon) vázaným na porosty kakostu, modráskem bahenním (Maculinea nausithous) žijícím na totenu a modráskem ušlechtilým (Polyommatus amandus). K již vyhubeným musíme bohužel zařadit modráska očkovaného (Maculinea teleius), který žil podél Rokytky na severovýchodním okraji Moravských Budějovic a po provedených melioracích v 70. letech již nebyl pozorován. V posledních letech byl naopak několikrát zjištěn vzácný ohniváček černočárný (Lycaena dispar), který zde údajně žil začátkem 20. století a do zdejší přírody se tak vrací. Na vegetaci v okolí vodních ploch a toků se také nachází řada významných druhů. Jednotlivě lze pozorovat batolce duhového (Apatura iris) a žije zde rovněž řada lišajů, bekyní, bourovců a hřbetozubců. Mezi nápadné můry patří zde hojná stužkonoska olšová (Catocala nupta) a s. vrbová (C. electa), jež je naopak vzácností. Pozoruhodným druhem vlhkých luk je také kovolesklec kostřavový (Plusia festucae). Louky, pastviny a suché trávníky Otevřená stanoviště v podobně různých typů luk, pastvin, suchých trávníků či mezí patří neodmyslitelně k rázu krajiny pahorkatin kam náleží i Moravskobudějovicko. Většina těchto biotopů zde však v minulých letech zanikla vlivem zcelování pozemků, rozorávání, velkoplošných meliorací nebo naopak zánikem pastvy a postupným zarůstáním náletovými dřevinami. Došlo tak k vymizení mnoha zajímavých druhů bezobratlých živočichů, zejména hmyzu, a to mnohdy dříve než mohl být jejich výskyt v této oblasti zdokumentován. Mezi významné a především nápadné obyvatele otevřených stanovišť patří denní motýli, na nichž je zároveň možné dokumentovat značný úbytek druhů. Mezi dnes již zcela jistě vyhynulé patří na Moravskobudějovicku žluťásek barvoměnný (Colias myrmidone) žijící na teplých druhově bohatých trávnících a lesních lemech na čilimnících. Tento druh v posledních desetiletích rychle ustupuje a v sou56

56-57

časné době je v ČR blízko vyhynutí. Jeho poslední nálezy z okolí Moravských Budějovic pocházejí ještě z poloviny 70. let minulého století. Poslední doložený nález pochází z roku 1979 z okolí Vícenic. Nápadnou čeledí motýlů, žijících na suchých stanovištích, jsou vřetenušky, které se prozatím na Moravskobudějovicku vyskytují v osmi druzích. Jedním z nejvýznamnějších druhů teplomilných společenstev je v této oblasti vřetenuška černohrdlá (Zygaena laeta), která byla opakovaně nalezena na několika lokalitách v jižní a jihozápadní části území. Tento druh byl poprvé nalezen v roce 1984 a od 90. let je na vhodných lokalitách s živnou rostlinou pozorován celkem pravidelně. Většinou se však na Moravskobudějovicku setkáváme s běžnějšími druhy motýlí fauny obývajícími běžně obhospodařované louky, příkopy a meze podél cest nebo i zahrady a sady. Na mrkvovitých rostlinách můžeme často i v zahradách najít housenky otakárka fenyklového (Papilio machaon). K jeho rozšíření v poslední době přispělo také velkoplošné pěstování kmínu, kterým se zabývá několik zemědělských podniků, a pro dospělé motýly znamená lákavou rostlinu. Dospělci někdy zaletují na okrasné druhy květin do zahrad, ale častěji se s nimi můžeme setkat v okolí výhřevných a suchých květnatých luk. Takové prostředí bývá na motýly bohaté, běžně zde můžeme pozorovat další druhy motýlů jako např. okáče bojínkového (Melanagria galathea), okáče lučního (Maniola jurtina), soumračníka metlicového a čárečkovaného (Thymelicus sylvestris a T. lineola).

Na stráních s porostem trnky jednotlivě poletuje otakárek ovocný (Iphiclides podalirius) patřící mezi zvláště chráněné druhy. Suché stráně jsou také domovem další skupiny modrásků. Zdaleka nejběžnější je zde modrásek jehlicový (Polyommatus icarus), ale nalezneme i vzácnější druhy jako m. štírovníkový (Cupido argiades), m. nejmenší (C. minimus) nebo m. vikvicový (Polyommatus coridon). Příkopy podél cest a ruderální stanoviště s výskytem kopřivy dvoudomé osidlují některé druhy baboček jako třeba babočka paví oko (Inachis io) a b. kopřivová (Aglais urticae). V jižní části území např. v okolí Zvěrkovic byla zjištěna řada teplomilných druhů brouků zasahujících sem ze Znojemska. Historických údajů o teplomilné fauně bezobratlých není mnoho, z tesaříků byl publikován výskyt kozlíčků z rodu Dorcadion z okolí Hostimi, ve 30. letech minulého století byl zjištěn v Syrovickém lese chrobák ozbrojený (Odontaeus armiger). V posledních letech bylo nalezeno několik zajímavějších druhů teplomilných brouků. Ze střevlíků byl zjištěn např. donedávna velmi vzácný druh Drypta dentata, který se však zejména v posledních letech rychle šíří ze Znojemska směrem na severozápad. Ze vzácnějších zástupců střevlíků byly nalezeny druhy Masoreus weterrhalli, Syntomus pallipes a Calathus cinctus. Z vrubounovitých brouků z příbuzenstva zlatohlávků se můžeme na teplomilných lokalitách vzácně setkat s druhem Valgus hemipterus, jehož larvy žijí ve ztrouchnivělém dřevě různých listnatých stromů a dospělci nav-

Obr. 9. Otakárek ovocný (Iphiclides podalirius) patří mezi naše největší denní motýly (foto V. Křivan)

Obr. 10. Krasec lesklý (Anthaxia nitidula) žije ve starých zanedbaných sadech a zahradách (foto V. Křivan)

57

11.4.2007 12:32:54


Zoologická charakteristika Moravskobudějovicka štěvují žluté a bílé květy především na stepních a lesostepních lokalitách. Nález druhu v komplexu suchých pastvin a mezí u Zvěrkovic představuje patrně severnější výskyt tohoto brouka na jihozápadní Moravě. Staré sady jsou vhodným biotopem krasce lesklého (Anthaxia nitidula). V okolí Bačkovic by zaznamenán výskyt zlatohlávka Oxythyrea funesta. Dalším teplomilným druhem je nosatec Cleonis pigra, který osidluje zejména teplé úhory a stepní trávníky s obnaženým půdním povrchem, kde se vyskytují jeho živné rostliny, především různé druhy bodláků, pcháče nebo hadinec obecný. Na výslunných lokalitách lze nalézt krasce Coraebus elatus, který žije na různých druzích mochen. Podobná stanoviště osidluje také majka Meloe scabriusculus, další z teplomilných druhů brouků zjištěných v okolí Zvěrkovic. Z tesaříkovitých brouků vyvíjejících se v bylinách byl zjištěn výskyt kozlíčka Agapanthia intermedia žijícího na chrastavci rolním a také běžného druhu kozlíčka Agapanthia villosoviridescens, jehož larvy žijí např. ve stoncích kopřiv. Pestré luční porosty jsou bohaté rovněž na některé fytofágní druhy brouků z čeledi nosatcovitých nebo mandelinkovitých, jejich výskytu však doposud nebyla v tomto území věnována pozornost.

Obr. 11. Rýhonosec Cleonis pigra patří k teplomilným druhům nosatců (foto V. Křivan)

3.2 Ryby Rybí fauna Moravskobudějovicka je odvislá od hydrologických poměrů v této oblasti, která spadá do úmoří Černého moře. Nacházejí se zde toky čtvrtého a vyšších řádů. Základním hydrologickým celkem je horní tok Dyje a Svratky. Zatímco nejsevernější část odvodňuje zde pramenící Brtnice přímo do řeky Jihlavy, ve střední a východní část tohoto území svádí vody Rokytka, pramenící u Štěpkova a ústící do Rokytné v Jaroměřicích nad Rokytnou. Na jihu odvádí vody Jevišovka a na západě Želetavka a její přítok Bihanka, které se vlévají do řeky Dyje. Prakticky žádná skupina obratlovců nebyla postižena činností člověka v takové míře jako ryby, přesněji mihulovci a ryby (Petromyzontes a Osteichthyes). Přirozeně meandrující toky byly již od středověku regulovány a jejich koryta byla často necitlivě kanalizována. Průmyslová revoluce odstartovala proces zhoršování kvality vody, k čemuž v polovině minulého století přibyly intenzifikační procesy v zemědělství. Pokud k těmto faktorům přičteme ještě vybudované migrační bariéry ve formě jezů, nádrží a rybníků, dostaneme výsledný obrázek značně fragmentovaných zbytků většiny rybích populací, které nejsou schopny spolu bez pomoci člověka komunikovat. Při hodnocení rybí fauny Moravskobudějovicka je tedy nutné odděleně hodnotit dva odlišné typy vod – jednak stojaté a jednak tekoucí, tzv. volné vody.

Obr. 12. Bělásek zelný (Pieris brassicae) je jedním z našich nejběžnějších motýlů (foto V. Křivan)

Obr. 13. Údolí říčky Želetavky patří k přírodovědně nejzajímavějším lokalitám Moravskobudějovicka. V jejím toku a přítocích se vyskytuje řada vzácnějších druhů ryb vázaných na proudící vodu (foto A. Reiter)

58

58-59

zjištěný v severní části území. Tento druh býval v minulosti široce rozšířený např. v brambořištích, s nástupem insekticidních přípravků však v mnoha oblastech zcela vymizel a dnes patří mezi vzácné lokální druhy

Pole a úhory Fauna osidlující polní biotopy či úhorová společenstva je do značné míry specifická a její druhové složení je vždy závislé na intenzitě obhospodařování a spektru pěstovaných plodin. Vyskytují se zde jednak druhy vázané svým vývojem na kulturní plodiny, z nichž některé tradičně vnímáme jako škůdce, ale také některé druhy vázané na obnaženou půdu nebo plevelné druhy rostlin doprovázející polní kultury. Mezi známé druhy hmyzu, jež hostí běžně pěstované kulturní plodiny, patří např. mandelinka bramborová (Leptinotarsa decemlineata), blýskáček řepkový (Meligethes aeneus), krytonosci Ceutorhynchus napi, C. obstrictus a další, kohoutek černý (Oulema melanopus) nebo některé druhy dvoukřídlého hmyzu. Takzvaná kulturní step vyhovuje rovněž řadě druhů denních motýlů, kteří se s oblibou zdržují na kvetoucích plodinách (jetel, vojtěška, kmín a pod.). Pravidelně se tak můžeme setkávat s tažnými druhy, k nimž patří babočka bodláková (Vanesa cardui) a perleťovec malý (Issoria lathonia). Často tyto plochy vyhledávají žluťásci z rodu Colias, běžný žluťásek čičorečkový (Colias hyale) nebo vzácnější žluťásek jižní (C. alfacariensis) a čilimníkový (C. crocea). Ke stejné čeledi patří také tažný bělásek rezedkový (Pontia diplidice), teprve podle nápadně rychlého letu odlišný od běžných bělásků jako je bělásek zelný (Pieris brassicae) a bělásek řepový (Prapae). . K druhům vyhledávajícím okraje polí a místa s narušeným půdním povrchem patří některé druhy střevlíků jako např. Poecilus cupreus, Bembidion lampros, Pterostichus melanarius, Pseudoophonus rufipes či Harpalus affinis. Cenným druhem polních biotopů je střevlík měděný (Carabus cancellatus)

Stojaté vody, především rybníky, jsou pod silným hospodářským tlakem, protože právě v nich se největší měrou realizuje chov ryb jako odvětví zemědělské výroby. Rybářství, resp. rybníkářství u nás je postaveno na chovu domestikovaných forem kapra obecného (Cyprinus carpio). První zmínky o chovu kapra u nás pocházejí z 11. století. Během staletí bylo vyšlechtěno více ras kapra lišících se tvarem těla, vitalitou a náročností na životní podmínky. Veřejnost však v zásadě rozeznává pouze dva základní typy podle rozsahu pokrytí těla šupinami, tedy kapra šupináče a kapra lysce, který může být podle rozsahu šupin dále dělen na řádkovou, lysou a hladkou formu. Během staletí byla dokonale zvládnuta umělá reprodukce kapra, takže se kapr přirozeně téměř nevytírá. Především v rybnících se na Moravskobudějovicku vyskytují další kaprovité ryby – lín obecný (Tinca tinca), tzv. „bílá ryba“ – plotice obecná (Rutilus rutilus), perlín ostrobřichý (Scardinius erytrophthalmus), cejn velký (Abramis brama) a ouklej obecná (Alburnus alburnus). Doplňkovou roli v obsádkách rybníků hrají některé druhy dravých ryb. Jsou to především štika obecná (Esox lucius), candát obecný (Sander lucioperca, resp. Stizostendion lucioperca) a sumec velký (Silurus glanis). Okoun říční (Perca fluviatilis) a jemu příbuzný ježdík obecný (Gymnocephalus cernuus) jsou častými druhy litorálního pásu rybníků, odkud běžně pronikají také do přilehlých volných vod. Tzv. meliorační roli v obsádkách rybníků mají tři nepůvodní druhy – tolstolobec pestrý (Aristichthys nobilis), tolstolobik bílý (Hypophthalmichthys molitrix) a amur bílý (Ctenopharyngodon idellus). Žádný z těchto východoasijských druhů se u nás přirozeně nerozmnožuje. Zcela rozdílným případem je karas stříbřitý (Carassius auratus). Tento původem asijský druh nejenže vytlačuje svého příbuzného karasa obecného (Carassius carassius), který se dosud udržel na několika lokalitách v povodí Želetavky, ale je také přímým potravním konkurentem kapra v rybnících. Zvláštností karasa stříbřitého je schopnost gynogeneze, tedy rozmnožování samic tohoto druhu se samci jiných kaprovitých ryb. Oba druhy karasů se od podobného kapra liší na první pohled tím, že nemají na horním rtu dva páry vousků. Dalším zavlečeným, tedy nepůvodním druhem je střevlička východní (Pseudorasbora parva). Vyskytuje se především v rybnících, kde je přímým potravním konkurentem menších kaprovitých ryb a je dokonce považována za příčinu mizení slunky obecné (Leucaspius delineatus) z našich vod. Zajímavým faunistickým prvkem je hořavka duhová (Rhodeus 59

11.4.2007 12:33:02


Zoologická charakteristika Moravskobudějovicka sericeus, resp. Rhodeus amarus). Tento druh je vázán svým rozmnožováním na vodní mlže rodů velevrub (Unio sp.) a škeble (Anodonta sp.), kterým samička kladélkem vpravuje jikry do žaberní dutiny. Rozmnožování hořavek je doprovázeno složitými rituály. Ve stojatých i volných vodách se vyskytuje úhoř říční (Anguilla anguilla), který se jako jediný z ryb Moravskobudějovicka v tomto území nerozmnožuje, ale v dospělosti táhne ke tření do Sargasového moře. Ichtyofaunu tekoucích vod Moravskobudějovicka je třeba hodnotit s přihlédnutím na specifika zdejších říčních systémů. Proto jsou do hodnocení zahrnuty také přítoky Želetavky, které již leží mimo správní obvod úřadu III. stupně Moravské Budějovice, nicméně s vodami tohoto území komunikují. Podobně jsou do hodnocení řazeny také údaje z ichtyologických studií prováděných v minulosti na řece Rokytné, jejímž významným přítokem je Moravskobudějovická Rokytka. Pro západní a jižní část Moravskobudějovicka (Jemnicko) jsou nejdůležitějšími toky Želetavka a Bihanka. Typickými jsou zde reofilní druhy ryb, jako je ostroretka stěhovavá (Chondrostoma nasus), ouklejka pruhovaná (Alburnoides bipunctatus), jelec proudník (Leuciscus leuciscus) či střevle potoční (Phoxinus phoxinus). Tyto vesměs zvláště chráněné druhy ryb doplňují další, jako hrouzek obecný (Gobio gobio), mřenka mramorovaná (Noemacheilus barbatulus, resp. Barbatula barbatula) nebo se vší pravděpodobností také sekavec podunajský (Cobitis elongatoides), dříve uváděný

pod jménem sekavec písečný (Cobitis taenia). Pro horní úseky toků je typická potoční forma pstruha obecného (Salmo trutta m. fario). Pro dolní úseky parma obecná (Barbus barbus), jelec tloušť (Leuciscus cephalus) a podoustev říční (Vimba vimba). Navíc z rybníků občas unikají další druhy, případně jsou do těchto toků přímo nasazovány – kapr obecný, štika obecná, candát obecný, okoun říční, plotice obecná, perlín ostrobřichý a další. Na řece Rokytné bylo vypracováno několik ichtyologických studií, jejichž údaje pro střední a horní tok můžeme beze zbytku vztáhnout také na tok Moravskobudějovické Rokytky. Kromě zvláště chráněných druhů, jako je ouklejka pruhovaná (Alburnoides bipunctatus), sekavec podunajský resp. písečný (Cobitis elongatoides resp. taenia) a střevle potoční (Phoxinus phoxinus), je zde uváděno pestré společenstvo především reofilních, tedy proudomilných druhů ryb – jelec tloušť (Leuciscus cephalus), hrouzek obecný (Gobio gobio), ostroretka stěhovavá (Chondrostoma nasus), parma obecná (Barbus barbus), ouklej obecná (Alburnus alburnus), podoustev říční (Vimba vimba), hořavka duhová (Rhodeus sericeus, resp. Rhodeus amarus), plotice obecná (Rutilus rutilus), okoun říční (Perca fluviatilis) a mřenka mramorovaná (Noemacheilus barbatulus, resp. Barbatula barbatula). Tyto údaje jsou však již veskrze historické a je nutné říci, že ku škodě věci aktuální znalosti stavu ichtyofauny především centrální a východní části Moravskobudějovicka chybí. Recentní údaje jsou tak známy pouze pro dolní tok Želetavky a Bihanky.

3.3 Obojživelníci Nejvýraznějším rysem obojživelníků, který zásadně ovlivňuje charakter jejich rozšíření v krajině, je vazba na vodní prostředí v době rozmnožování. Moravskobudějovicko sice není zrovna typickou rybniční či mokřadní oblastí. Přesto je zde díky poloze v pramenné části povodí Jevišovky a Rokytné a na horním toku Želetavky vybudováno mnoho menších rybníků a několik rybničních soustav, což dává dobrý základ pro osídlení území obojživelníky. V prameništích a přirozených mokřadech se také nacházejí, a zejména v době před zbudováním rybníků v těchto místech nepochybně nacházely, četné malé vodní nádržky, které bývají přirozenými biotopy obojživelníků a díky nimž je druhové složení zdejší batrachofauny poměrně pestré. Přes tyto obecně dobré předpoklady byla výzkumu obojživelníků na Moravskovbudějovicku věnována zejména v minulosti jen malá pozornost a publikovaných nálezů je dosud poskromnu. V letech 1997–1999 zde probíhal rozsáhlý faunistický projekt zaměřený na výzkum obratlovců v povodí Jevišovky a Rokytné, jehož výsledky znalost o zdejších obojživelnících značně rozšířily. Celkem zde bylo zjištěno 10 druhů obojživelníků, výskyt dalších tří druhů lze více či méně pravděpodobně předpokládat. Stejně jako v ostatních výše položených částech České republiky jsou i na Moravskobudějovicku nejpočetněji zastoupené a prakticky plošně rozšířené druhy skokan hnědý (Rana temporaria) a ropucha obecná (Bufo bufo). Zjištěny byly prakticky ve všech zkoumaných lokalitách vhodných

Obr. 14. Ostroretka stěhovavá (Chondrostoma nasus) patří k vzácnějším původním říčním rybám na Moravskobudějovicku. Vyskytuje se v dolní části toku Želetavky, např. v okolí Police (foto A. Reiter)

Obr. 15. Skokan hnědý (Rana temporaria) je typickým druhem obojživelníka, který využívá k rozmnožování jak rybníky, tak drobné nádrže v lomech a tišiny potoků (foto V. Křivan)

60

60-61

pro rozmnožování obojživelníků. Výhodou ropuch oproti ostatním druhům je jejich schopnost přežívat i v rybnících s množstvím ryb a zároveň bez vyvinuté ponořené a příbřežní vegetace. Podobně jsou schopné obsazovat i různé zcela umělé nádrže typu betonových koupališť, zaplavených silážních jam a podobně, kde se díky poměrně krátké době larválního vývoje alespoň v některých letech dokážou také rozmnožit. Skokan hnědý zase úspěšně obsazuje i příbřežní mělčiny a tůňky v pomalu tekoucích potocích a různé drobné nádrže v nivních loukách (třeba i dlouhodoběji zaplavené vyjeté koleje), které jsou pro ostatní druhy nezajímavé. Dalším velmi častým druhem žáby je rosnička zelená (Hyla arborea). I ona byla zjištěna v době rozmnožování ve většině prozkoumaných rybníků a nádrží, pokud je zde přítomna alespoň nějaká litorální vegetace. Tento druh je vzhledově velmi nenápadný, takže na základě běžného pozorování se může zdát vzácný. Jeho charakteristický silný svolávací hlas v době rozmnožování ale snadno prozradí přítomnost rosniček a jejich početnost. Silné populace (desítky volajících samečků) byly v posledních deseti letech zjištěny např. u Zadního rybníka v Bítovánkách, u Nového rybníka a rybníků východně od Domamile, u rybníků jižně od obce Láz, u rybníků u Police, rybníka Dědek u Nových Syrovic a u rybníků pod Suchou horou u Dešova. Jediným plošně rozšířeným druhem ocasatého obojživelníka je čolek obecný (Triturus vulgaris). Byl také prokázán ve většině kontrolovaných rybníků a nádrží, ačkoli dříve publikovaných údajů o jeho výskytu v území je jen několik. Početné populace byly zjištěny např. v rybníce Opička u Domamile, v rybníce západně od Bačkovic, v menších rybníčcích severozápadně od Police a v rybníčcích pod Suchou horou u Dešova. Především v malých a málo zarybněných (nezarybněných) nádržích bude určitě početný i jinde, zjištění skutečné početnosti na lokalitě však vyžaduje noční pozorování a často i odchyt síťkou v příbřežních porostech. Je proto časově náročné a nebylo uskutečněno ve všech vhodných lokalitách. Ostatní druhy obojživelníků už jsou v území méně časté. Z čolků se dále vyskytuje čolek velký (Triturus cristatus). Ten patří mezi vzácné druhy i v okolních regionech, na Moravskobudějovicku byl publikován pouze z okolí Jemnice. Nalezen byl také v Sedleckém rybníce u Budkova a v rybníčcích pod Suchou horou u Dešova. Jeho výskyt lze očekávat i na dalších lokalitách, bohužel většinou nedosahuje velké početnosti a jeho přítomnost se obtížně prokazuje. Čolek horský (Triturus alpestris) byl zatím 61

11.4.2007 12:33:07


Zoologická charakteristika Moravskobudějovicka publikován pouze z Meziříčka na severozápadě území a z přírodní památky „U Lusthausu“ jižně od Nových Syrovic. Navazuje tak na oblast plošného výskytu druhu ve vyšších polohách Českomoravské vysočiny. Nověji byl nalezen ve Výhonském rybníce u Bítovánek, v Sedleckém rybníce u Budkova, v lesních rybnících severozápadně od Domamile a u rybníka Dědek u Nových Syrovic. Zjištěn byl také severozápadně a jihozápadně od Moravských Budějovic (Myslibořice, Hostim, Rozkoš), takže zřejmě celé území Moravskobudějovicka leží v areálu jeho výskytu. Populace zde ale pravděpodobně nejsou příliš silné a obývají jen rozsáhlejší lesnaté plochy. V každém případě leží Moravskobudějovicko na samém okraji území souvisleji osídleného tímto druhem, v teplejších územích jižně a východně už druh zjištěn nebyl a chybí v celé oblasti jihomoravských nížin. Kuňka obecná (Bombina bombina) je dalším druhem žáby, který byl i dříve hlášen z několika lokalit v území. V posledních letech početnost tohoto druhu silně poklesla a řada dříve udávaných lokalit není dnes osídlena. Silnější populace kuňky obecné byly zaznamenány např. na Zadním rybníce u Bítovánek, v rybnících kolem Domamile a u rybníka Polepšil u Zvěrkovic. Ještě mnohem vzácnějším druhem je v regionu blatnice skvrnitá (Pelobates fuscus). Její výskyt na Moravskobudějovicku dosud publikován nebyl, udávané jsou jen jednotlivé nálezy ze širšího okolí (Telč, Studenec, Vranov

Obr. 16. Blatnice skvrnitá (Pelobates fuscus) je vzácnější druh vázaný především na okolí rybníků s menší intenzitou hospodaření. Zjištěna byla u Domamile, je ale velmi nenápadná a pravděpodobně obývá i další lokality (foto A. Reiter)

nad Dyjí). Nově se ji podařilo prokázat v rybníce Nový u Domamile a v menším rybníčku východně od této obce. Blatnice je ovšem velmi nenápadná a její cílené mapování vyžaduje noční kontroly lokalit a značné úsilí. Pravděpodobně se vyskytuje i na dalších místech, zejména kolem rybníků v nelesní krajině. Zcela jinou životní strategii má ropucha zelená (Bufo viridis). Také tento druh byl z území publikován jen ojediněle z Jemnice. Nově bylo jeho rozmnožování zjištěno v Bohušickém rybníce u Bohušic a v lomu mezi Policí a Kostníky. Obsazuje především čerstvé, nezarostlé nádrže, například zatopené těžební jámy, koupaliště nebo i dočasné louže na polích. Mimo období rozmnožování bývá podobně jako ropucha obecná často pozorována uvnitř obcí při lovu pod pouličními lampami. Tento druh je považován za teplomilný. Zatímco v jihomoravských nížinách je rozšířen prakticky souvisle, ve vyšších partiích vysočiny je znám jen z ojedinělých lokalit. I u ropuchy zelené můžeme očekávat nové nálezy, především v obcích v nezalesněné jižní části území. Dalším teplomilným druhem, který do území okrajově zasahuje z oblasti početného výskytu ve středním Podyjí, je skokan štíhlý (Rana dalmatina). Jeho výskyt na Moravskobudějovicku nebyl dosud uváděn. Přesto se zdá, že alespoň na jižním okraji území je relativně běžný. Rozmnožování bylo zjištěno v rybníce západně od Bačkovic, v malých rybníčcích severozápadně od Police a v lomu mezi Policí a Kostníky. Na poměrně hojný výskyt v okolí Vranovské přehrady navazují lokality v lesích jihovýchodně od Dešova. Pozorován byl také u rybníka Polepšil nedaleko Zvěrkovic. Skokan ostronosý (Rana arvalis) také nebyl dosud v území udáván a nepodařilo se jej doložit ani výzkumem v posledním desetiletí. Těsně západně ovšem leží okrajové lokality jihočeské populace (Olší u Telče, Krasonice, Zvůle), druh byl zjištěn také o něco východněji (Lipník, Myslibořice, Hostim) a izolované populace jsou registrovány i v jižně ležícím středním Podyjí (Korolupy, Podhradí nad Dyjí, Vranov nad Dyjí). Proto je dosti pravděpodobné, že podobné dosud přehlížené izolované populace mohou existovat i v okolí lesních rybníků např. v pramenné oblasti Jevišovky. Skupina tzv. „zelených“ skokanů se kolem rybníků na Moravskobudějovicku vyskytuje poměrně hojně. Poněkud problematické ovšem je říci, o které konkrétní druhy se jedná. V České republice se totiž vyskytují dva samostatné druhy z tohoto druhového komplexu a dále populace jejich hybridů (kříženců), které byly původně popsány jako samostatný druh 62

62-63

a jsou i dlouhodobě schopny existovat bez přítomnosti „rodičovských“ druhů. Tyto populace se pojmenovávají jako „klepton“, neboť ze současného pohledu nevyhovují definici biologického druhu. Zůstalo jim jejich původní jméno skokan zelený (Rana kl. esculenta) pozměněné jen vsunutým označením „kleptona“. Právě skokan zelený obsazuje zřejmě většinu lokalit známých v regionu (stejně jako v celé ČR). Publikován byl z Domamile a Jemnice, zjištěn byl také na rybnících u Lázu, Dešova a Bačkovic. Prvním z „rodičovských“ druhů je skokan krátkonohý (Rana lessonae). Právě tento druh je podle současných znalostí poměrně běžně rozšířen na Českomoravské vysočině. Publikován byl jeho výskyt z Jemnice, Domamile a také z řady blízkých lokalit ležících na Jihlavsku. Nově zjištěn byl také v menším rybníce jihozápadně od obce Láz a v rybníčcích pod Suchou horou u Dešova. Příslušnost řady dalších nalezených populací nebyla druhově zařazena, protože determinace těchto skokanů běžnými metodami (vizuální pozorování a poslech svolávacích hlasů) není přesná a zejména při pozorování jednotlivých či dokonce nedospělých exemplářů je takřka nemožná. Blíže neidentifikované populace byly zjištěny např. v lomu v Babicích, ve Skřípovém rybníce u Cidliny, v rybníčku v bažantnici u Lesonic, v rybníce Opička u Domamile, v údolí Želetavky u Kostníků a na několika lokalitách kolem Dešova. Posledním druhem ze „zelené“ skupiny skokanů je skokan skřehotavý (Rana ridibunda). Těžiště jeho výskytu v blízkosti Moravskobudějovicka je v Jihomoravských nížinách, kde obývá především lokality v nivách řek (včetně dolního toku Jevišovky) a živinami bohaté rybníky. Z území dosud nebyl uváděn a ani průzkumy z posledních let jeho přítomnost jednoznačně neprokázaly. Některé lokality ve středním Podyjí jsou ovšem velmi blízko jeho hranice (Zálesí, Lančov). V poslední době se také diskutuje o možnosti šíření tohoto druhu kolem vodních toků či jeho zavlékání s násadami ryb při hospodářském využití rybníků, výskyt v území tedy nelze vyloučit. Posledním druhem stojícím ekologicky dosti stranou od ostatních obojživelníků je mlok skvrnitý (Salamandra salamandra). Ani tento druh z Moravskobudějovicka nebyl publikován, známé jsou ovšem bohaté populace ve středním Podyjí včetně okolí Vranovské přehrady. Nepočetné populace byly zjištěny na středním toku Jevišovky (Jevišovice, Bojanovice, Hluboké Mašůvky), publikován byl jeho výskyt i v pramenné a střední části povodí Jihlavy a dále na severovýchod už téměř souvisle. Ojedinělá lokalita je uváděna z Myslibořic. Zvláště

poslední uvedený nález naznačuje možnost okrajového výskytu mloka i na Moravskobudějovicku. Nepokládáme to ovšem za pravděpodobné, vzhledem k tomu, že mlok obývá především břehy potoků v málo narušených listnatých lesích, nejčastěji s členitým terénem a výskytem sutí nabízejících úkrytové možnosti. Většina druhů obojživelníků patří mezi zvláště chráněné živočichy. Jejich ochrana by tedy měla být samozřejmostí, vyhledávání a monitoring významných lokalit rozmnožování pak důležitým prostředkem k dosažení vhodných forem ochrany. Metodické možnosti aktivní ochrany a podpory výskytu obojživelníků byly už u nás shrnuty a zveřejněny. Stejně jako v případě mnoha dalších skupin organismů je i v případě obojživelníků hlavní důsledná ochrana biotopů využívaných k rozmnožování. Zvláště cenné jsou především menší nádrže s množstvím příbřežní a ponořené vegetace. Naštěstí v současnosti už prakticky nedochází k přímé likvidaci (zavážení) drobných vodních nádrží v rámci skladování odpadů či při tzv. rekultivaci ploch. Pro vzácnější druhy obojživelníků, především pak pro čolky, je velmi důležitá existence nádrží s minimální rybí obsádkou nebo nejlépe úplně bez ryb. Ryby jednak přímo požírají obojživelníky, zejména jejich mladší vývojová stádia, jednak jsou také významnými potravními konkurenty larev. V současné době je nádrží bez ryb velmi málo a dlouhodoběji se udržují jen tam, kde voda sezónně vysychá nebo kde nasazování a přežívání ryb brání jiné využití nádrží (např. ve funkčních lomech). Proto může být velmi cenné ve vhodných místech drobné nádrže neumožňující přežívání ryb budovat. U obojživelníků ovšem má v některých případech smysl i aktivní ochrana jedinců, např. při migracích do lokalit rozmnožování přes frekventované silnice.

3.4. Plazi Větší část druhů plazů obývajících Českou republiku je vázána na teplé oblasti. Není proto nijak překvapující, že Moravskobudějovicko není z pohledu výskytu plazů příliš bohatým územím. Celkem zde byly zjištěny pouhé čtyři druhy plazů, další čtyři se ovšem vyskytují v těsném sousedství území a je pravděpodobné, že areál alespoň některých z nich sem zasahuje. Stejně jako na většině území České republiky jsou i zde běžné ještěrka obecná (Lacerta agilis), slepýš křehký (Anguis fragilis) a užovka obojková (Natrix natrix). Každý z těchto druhů má dosti odlišné ekologické nároky. 63

11.4.2007 12:33:10


Zoologická charakteristika Moravskobudějovicka Ještěrka obecná obývá v tomto území především nelesní a výslunná stanoviště, jako jsou zbytky pastvin, meze, lomy, jižně exponované okraje lesů a cest a podobně. Uváděny jsou lokality u obcí Jackov, Jemnice, Zvěrkovice. Pozorována byla také v Bačkovicích (na návsi a mezích západně obce), u silnice mezi Policí a Radoticemi a na rozcestí lesních cest na Suché hoře u Dešova. V rámci síťového mapování ČR byla zjištěna ve všech čtvercích zasahujících do území a všude okolo. Typickým biotopem slepýše křehkého jsou světlé lesy a jejich okraje, vyskytuje se však i na loukách, křovinatých stráních, okrajích polí a dalších místech. Z Moravskobudějovicka je uváděn od Červeného rybníka severně od Jemnice a z někdejšího areálu Svazarmu přímo v Moravských Budějovicích, nalezen byl také mezi rybníčky u Police a v údolí Želetavky v katastru Dešova. Těchto několik náhodných nálezů jistě nevystihuje jeho rozšíření v území, které bude nepochybně mnohem plošnější. V rámci síťového mapování ČR byl zjištěn ve všech čtvercích zasahujících do území a všude okolo. Užovka obojková je výskytem vázána především na lokality s potravní nabídkou obojživelníků. Najdeme ji tedy převážně okolo vodních nádrží a toků. Její výskyt byl též zaznamenán ve všech mapovacích čtver-

cích pokrývajících území a jeho okolí, konkrétní nálezy jsou uváděny ze Šašovic, Zvěrkovic a Bohušic, pozorována byla také v údolí Želetavky u Kostníků a obývá pravděpodobně okolí většiny rybníků v území. Podstatně vzácnější je na Moravskobudějovicku další druh hada – užovka hladká (Coronella austriaca). Její výskyt byl zaznamenán u Brázdova mlýna nedaleko Meziříčka, u Jemnice a Domamile. Běžnější je v jižním sousedství území, kde byla zjištěna v okolí Lubnice, Vysočan, Oslnovic, Bítova, Ctidružic a dále na jihovýchod už prakticky souvisle. Jistě tedy žije i na dalších lokalitách, především v jižní části území, ale jako většina hadů i ona vytváří často málo početné a skrytě žijící populace. Obývá nejčastěji svažité, výhřevné (jižně exponované) lokality. Mohou to být křovinaté stráně a okraje lesů, zářezy lesních cest, zahrady nebo i okraje lomů, pískoven a hliníků. Hlavní složkou potravy bývají jiní plazi (ještěrky, slepýši), takže očekávat ji lze především na místech početně osídlených těmito druhy. Vzhledově podobná užovce hladké je zmije obecná (Vipera berus). Oproti předchozímu druhu je však vázána spíše na lesní lokality v chladných údolích, často také na okraje mokřadů a vlhkých luk. V těchto biotopech sice bývá pozorována při vyhřívání

Obr. 17. Ještěrka obecná (Lacerta agilis) patří k hojným druhům plazů i v chladnějších oblastech, jako je Moravskobudějovicko (foto V. Křivan)

64

64-65

na osluněných místech, vysloveně teplé lokality však pro její výskyt typické nejsou. Tam se často vyskytuje užovka hladká a nezkušenými pozorovateli pouze bývá za zmiji vydávána. Moravskobudějovicko leží na okraji oblasti souvislejšího výskytu zmije na Českomoravské vrchovině. Směrem na jih a východ jsou registrovány už pouze ojedinělé izolované lokality, naproti tomu na Jihlavsku je zmije poměrně běžná. Konkrétní údaj o výskytu zmije na Moravskobudějovicku překvapivě dosud nebyl publikován, uváděny jsou jen nálezy z těsného sousedství (Čáslavice, Ořechov). Pravděpodobný je tedy především výskyt v severním cípu území v okolí Bítovánek a Lesné, nadějné jsou také lokality v lesích v pramenné oblasti Rokytky západně od Martínkova či Jevišovky východně od Budkova. Na těchto místech byla zmije hledána i v posledních letech, bohužel neúspěšně. Vzhledem k malé hustotě zmijích populací v lokalitách na okraji areálu je však jejich vyhledávání poměrně málo efektivní a mohou i dlouhodobě unikat pozornosti. Prakticky totéž co o zmiji lze říct o dalším podhorském druhu plaza – ještěrce živorodé (Lacerta vivipara). Rozdíl je snad jen v tom, že její známý areál je posunut ještě o něco dále západně a severně od hranic území, nejbližší publikovanou lokalitou jsou Vystrčenovice nedaleko Nové Říše. Ani jednotlivé nálezy pak, na rozdíl od zmije, nejsou uváděny jihovýchodně od známé hranice areálu. Výskyt tohoto druhu na Moravskobudějovicku je tedy málo pravděpodobný.

Podobně jako výše uvedené druhy podhorské dosahují k samým hranicím území z jihovýchodu dva druhy teplomilné. Je to ještěrka zelená (Lacerta viridis) a užovka podplamatá (Natrix tessellata). Oba tyto druhy jsou poměrně běžné ve středním Podyjí a lokality s pravidelným výskytem jsou známy až po severní a západní břehy Vranovské přehrady. Užovka podplamatá byla dokonce chycena i v údolí Želetavky u Zblovic. A právě levý břeh údolí Želetavky mezi Zblovicemi a Lubnicí a skalnaté lokality na jeho hranách (jako např. přírodní rezervace Suché skály) jsou místem možného okrajového výskytu obou zmíněných druhů v území. Přes cílenou snahu se je zde ale dosud nepodařilo potvrdit. Oba tyto druhy se vyskytují také na několika lokalitách kolem středního toku Jevišovky a dolního toku Rokytné. Pronikání do území kolem těchto řek je ale vzhledem k jejich biotopovým nárokům nepravděpodobné. Ochrana plazů je problematikou dost složitou. Opět je na místě především snaha o zachování stavu lokalit, kde byly jednotlivé druhy zjištěny ve větších a stabilních populacích. Pro všechny druhy jsou na lokalitách kromě potravy významné především vhodné úkryty. Mohou to být štěrbiny v hromadách kamení, v sutích či starých zídkách, nebo také tlející hromady materiálu (třeba i velký kompost), tlející kusy dřeva a pařezy. Zvláštní význam pak mají takové úkryty, které v zimě nepromrzají a kde plazi mohou zimovat. Ztráta tradičního zimoviště může mít vážné důsledky pro celou populaci plazů, kte-

Obr. 18. Užovka hladká (Coronella austriaca) patří na Moravskobudějovicku k vzácnějším druhům plazů. Obývá především výhřevné křovinaté stráně, najít ji ale můžeme i na lesních okrajích (foto A. Reiter)

Obr. 19. Ještěrka zelená (Lacerta viridis) - teplomilný druh, který dosud nebyl na území prokázán, jeho výskyt v jižní části není vyloučen (foto H. Houzarová)

65

11.4.2007 12:33:15


Zoologická charakteristika Moravskobudějovicka ří často zimují hromadně a vhodných úkrytů nemají v člověkem využívané krajině mnoho na výběr. Proto je na místě zamýšlet se při úpravách terénu v místech, kde se některý druh hojněji vyskytuje, zda nebudou možné úkryty plazů narušeny. Ochrana populací je účinná pouze tehdy, když jsou známa jejich výskytiště. Jak bylo několikrát zmíněno, je vyhledávání lokalit plazů v krajině málo efektivní a na Moravskobudějovicku jsou zatím znalosti o jejich rozšíření skutečně nedostatečné. Proto jsou cenné jakékoli údaje o výskytu především vzácnějších druhů plazů. Tyto údaje je možné předat pracovníkům odboru životního prostředí městského úřadu, nebo např. odborníkům zajišťujícím dokumentaci území v muzeích v Třebíči, Jihlavě či Znojmě. Kvůli obtížím spojeným s určováním jednotlivých druhů je vítána dokumentace nálezů, např. fotografie, nalezené svlečky hadů, zmražené nebo konzervované mrtvolky nalezených uhynulých jedinců. Na druhou stranu není vhodné plazy chytat a přenášet je z jejich prostředí, protože všechny druhy jsou u nás zvláště chráněné a zasahování do jejich přirozeného vývoje je zákonem zakázáno.

3.5. Ptáci Schopnost letu, pestré barvy peří a melodický zpěv jsou vlastnosti ptáků, které lidem učarovaly již odedávna a daly jim mezi ostatními skupinami obratlovců výsadní postavení. Zvláštností ptačí fauny oproti jiným skupinám obratlovců je její velká mobilita, která jim umožňuje překonávat v relativně krátkém čase velké vzdálenosti. Ptáci se tak mohou vyskytnout i na místech, které jsou vzhledem k jejich nárokům na prostředí více než překvapivé. Praktickým dopadem schopnosti relativně dalekých přesunů je každoroční migrace značné části ptačích druhů za příznivějšími podmínkami na zimoviště a zpět. Stěhování „do teplých krajin“ tak působí značné změny v druhovém složení i početnosti našeho ptactva. Dlouhodobé změny ve struktuře druhového složení ptactva se stejně jako u ostatních skupin obratlovců odvíjejí od změn v podmínkách prostředí, které provádí člověk. Řada druhů tak výrazně snižuje svoji početnost, jiné méně početné druhy z krajiny mizí úplně, případně se stávají vzácnými zatoulanci. Pouze několik málo druhů ptáků dokázalo zareagovat na změny krajiny takovým způsobem, že zvyšují svoji početnost. Příkladem mohou být krkavec velký (Corvus corax), straka obecná (Pica pica) či moták lužní (Circus pygargus). Ani nárůst populací těchto druhů však nemůže nahradit celkový úbytek především drobného ptactva v krajině.

Území Moravskobudějovicka se rozkládá v Jevišovické pahorkatině, která tvoří přechod mezi vlastní Českomoravskou vysočinou a jihozápadní částí Dyjskosvrateckého úvalu (Znojemskem). Proto můžeme v avifauně tohoto území zastihnout druhy typické pro obě oblasti. Znalosti o avifauně Moravskobudějovicka jsou poměrně kusé a to především díky absenci studie, která by se zabývala ptactvem tohoto území jako celku. Proto není ptactvo Moravskobudějovicka prozkoumáno takovou měrou, jako je tomu například na Náměšťských rybnících či na Znojemsku. Řád potáplic (Gaviiformes) je v ptactvu České republiky zastoupen čtyřmi druhy, které u nás nehnízdí a pouze relativně vzácně na podzim a na jaře protahují. Občas jsou tito jedinci zastiženi také na Moravskobudějovicku, což je případ mladého samce potáplice severní (Gavia arctica) střeleného v roce1939 u Hostimi. Na stejné lokalitě byla v roce 1993 zastižena potáplice malá (Gavia stellata), která zde přistála na střeše skleníku. Oba větší a vzácnější druhy potáplic – potáplice lední (Gavia immer) a potáplice žlutozobá (Gavia adamsii) se vší pravděpodobností protahují jižním okrajem Českomoravské vysočiny také, údaje o jejich výskytu však chybí. Potápky (Podicipediformes) jsou řádem ptáků přizpůsobených životu ve vodním prostředí. Nejmenším a také nejpočetnějším druhem je potápka malá (Tachybaptus ruficollis), která hnízdí téměř na všech vodních plochách, které jsou alespoň částečně zarostlé vodní vegetací. Její přítomnost na lokalitě nejčastěji prozradí její hlasité volání, přepisované jako „bibibibibi“. Je tažná, nicméně malé množství potápek malých u nás vzácně na tekoucích vodách zimuje. Druhým nejhojnějším a zřejmě nejznámějším zástupcem čeledi je potápka roháč (Podiceps cristatus). Charakteristickým znakem tohoto druhu je nápadný tok v jarních měsících. Tento tažný druh se vyskytuje a také hnízdí na všech větších a hlubších rybnících oblasti. Hnízdění bylo prokázáno například na následujících rybnících – Štěpánský u Lesonic, Vidlák u Jakubova, Nový u Háje u Moravských Budějovic, Polepšil u Zvěrkovic, Červený rybník u Jemnice. Potápka černokrká (Podiceps nigricollis) je druhem, který byl do druhé poloviny minulého století relativně hojný a na Náměšťských a Pohořelických rybnících existovaly jedny z největších kolonií ve Střední Evropě. Poté došlo k velmi silnému úbytku jejich populací. Názornou ilustrací této situace je

66

66-67

bílý (Pelecanus onocrotalus). Konkrétní záznamy z Moravskobudějovicka chybí, nicméně výskyt tohoto druhu není vyloučen vzhledem k pozorováním v bližším okolí. V roce 1988 byl pozorován jeden pták u Měšína na okrese Jihlava a v roce 2003 mladý pták u Jaroslavic na okrese Znojmo. Druhým zástupcem veslonohých je kormorán velký (Phalacrocorax carbo). V souladu s celoevropským zvyšováním počtů tohoto druhu se začali tito ptáci objevovat na průtahu či během zimy podle potravní nabídky a ledové pokrývky na nádržích a volných vodách. Jedno z prvních pozorování na Moravskobudějovicku spadá do podzimního průtahu v roce 1984, kdy byly zjištěni 3 ptáci na rybníce Polepšil u Zvěrkovic. Toto datum koresponduje také s vznikem první hnízdní kolonie na Střední zdrži Vodního díla Nové Mlýny v roce 1982. V současné době je tento výborný lovec ryb především na tahu a v průběhu zimy relativně běžným druhem a místně může působit citelné hospodářské škody. Podobně jako u veslonohých, je s vodním prostředím spjat další ptačí řád – brodiví (Ciconiiformes), což jsou většinou velcí ptáci s dlouhýma nohama, dlouhým krkem a dlouhým štíhlým zobákem. Živí se živočišnou potravou a jsou až na jedinou výjimku tažní. Největším druhem této skupiny je čáp bílý (Ciconia ciconia). Až do první čtvrtiny minulého století byl jeho výskyt na Moravě omezen především na Dolnomoravský úval. Teprve ve 20. až 30. letech se čápi začali šířit do středních poloh. První hnízdění na Moravskobudějovicku bylo zaznamenáno v Jemnici v roce 1936. Do té doby čápi bílí tímto územím pouze protahovali. V roce 1957 byla již obsazena čtyři hnízda v Jemnici, Rácovicích, Litohoři a Želetavě, v roce 2006 to bylo již 9 hnízd – Domamil, Jemnice, Lesonice, Litohoř, Moravské Budějovice, Nové Syrovice, Oponešice, Pálovice a Želetava. Čápi bílí na jihozápadní Moravě táhnou tzv. východní cestou přes Bospor a Malou Asii do jižní Afriky. Přílet na zimoviště vrcholí v prosinci a v únoru se již čápi začínají vracet zpět. Druhým druhem čápa, který se v České republice vyskytuje, je čáp černý (Ciconia nigra). Je jedním z mála ptačích druhů, jehož početnost ve druhé půli minulého století výrazně stoupla. Zajímavostí u tohoto druhu je skutečnost, že oblast Moravskobudějovicka byla jedním z center šíření nejen v rámci Českomoravské vysočiny, ale celé České republiky. Dospělý čáp byl střelen již v roce 1940 u obce Pavlice. V polesí Hostim, které v té době patřilo do okresu Moravské Budějovice, byli

vývoj na Novém rybníku u Moravských Budějovic. Zatímco v roce 1963 zde bylo zjištěno 20 párů této elegantní potápky, v současné době to jsou pouze jednotlivé páry. Další lokalitou s prokázaným hnízděním je rybník Polepšil u Zvěrkovic, kde bylo hnízdění potvrzeno v letech 1985 a 1987. Nejbližší známá hnízdiště potápky rudokrké (Podiceps grisegena) jsou na Náměšťských rybnících. Tento druh je z našich hnízdících potápek nejvzácnější, odhad pro celou Českou republiku v roce 2003 byl do tří párů. K rozmnožování si vybírá hustě zarostlé nádrže, což s její nízkou početností může vést k tomu, že snadno ujde pozornosti. Zřídka, nicméně pravidelně se však objevuje na průtahu. V okolí Moravskobudějovicka byl jeden pták zastižen v roce 1989 na jarním průtahu u Ctidružic, pár na podzimním průtahu u Slatiny v roce 1999. Čtvrtým druhem potápek, které se u nás vyskytují, je velmi vzácná potápka žlutorohá (Podiceps auritus). Tento druh hnízdí v severní Evropě a u nás se objevuje pouze vzácně za průtahu. Nejbližší pozorování bylo v roce 1996 u Ptáčova. Typickou skupinou ptáků vázanou na prostředí vod je čeleď veslonohých (Pelecaniformes). Jak už český název napovídá, charakteristickým znakem těchto ptáků je rozšíření plovací blány až na čtvrtý prst nohy a tím výrazně zvětšuje její plochu. Největším zástupcem veslonohých je pelikán

Obr. 20. Čáp bílý (Ciconia ciconia) (foto V. Křivan)

67

11.4.2007 12:33:18


Zoologická charakteristika Moravskobudějovicka čápi černí pozorováni již v letech 1942–1944, hnízdění však bylo prokázáno teprve v roce 1952. Navíc neúspěšné hnízdění proběhlo u obce Zálesí. Toto hnízdění bylo netypické tím, že hnízdo bylo umístěno na skále nad Vranovskou přehradou. V současné době jsou čápi černí pozorováni ve všech velkých lesních komplexech Moravskobudějovicka. Nejpočetnější čeledí brodivých jsou volavkovití (Ardeideae). Jejich charakteristickým znakem je za letu stočený krk, na rozdíl od čápů, kteří létají s krkem napřímeným. Nejznámějším a největším zástupcem této čeledi je volavka popelavá (Ardea cinerea). Jako jediný zástupce brodivých u nás běžně zimuje. Hnízdní výskyt na Moravskobudějovicku však zdokumentován není. Ptáci, kteří se v hnízdním období vyskytují na Moravskobudějovicku, jsou s největší pravděpodobností nehnízdící jedinci. Nejbližší známá hnízdiště jsou na Náměšťských rybnících. Volavka bílá (Egretta alba) je naše druhá největší volavka. Její výskyt v hnízdní době byl zaznamenán pouze jednou v roce 2004 u Moravských Budějovic. V mimohnízdním období byli 3 jedinci tohoto druhu pozorováni v říjnu 2006 u Lesonic. Častější pozorování tohoto druhu jsou situována spíše na Znojemsko, případně Náměšťské rybníky. Velmi skrytě žijícím druhem volavky je volavka červená (Ardea purpurea). Žije v rozsáhlých litorálních rákosinách rybníků. Z území Moravskobudějovicka tento druh není doložen, její nejbližší lokality jsou na Náměšťských rybnících a na Znojemsku. Výskyt volavky červené na Moravskobudějovicku na průtahu však není vyloučen. Naší nejkrásnější volavkou je kvakoš noční (Nycticorax nycticorax). Hnízdění na území Moravskobudějovicka není známo, zastižení souvisí s potulkami či přelety, např. pozorování jednoho jedince v roce 2005 u Zvěrkovic. Nejbližší hnízdní kolonie se nachází na Jaroslavických rybnících na Znojemsku. Bukač velký (Botaurus stellaris) je druhem rozsáhlejších, ale fragmentovaných litorálních rákosin. Tento druh dal svými daleko slyšitelnými hlasovými projevy při toku podnět k vzniku pověstí o hejkalovi. Vzhledem ke zmenšování rozloh rákosin na březích rybníků klesá i počet lokalit s výskytem tohoto druhu. V současné době se na Moravskobudějovicku nevyskytuje a ani historické záznamy o jeho výskytu nehovoří. Nejbližšími lokalitami jeho výskytu jsou Náměšťské rybníky a Znojemsko. Nejmenší volavkou je bukáček malý (Ixobrychus minutus). Je zároveň jediným zástupcem brodivých, u něhož je

vyvinuta pohlavní dvojtvárnost. Zatímco samec má hřbet černý, samice jej má hnědý. Podobně jako předchozí druh, je i bukáček postižen zmenšováním rozloh příbřežních rákosin. Četnější výskyt je zaznamenán na Náměšťských rybnících na Polensku a na Znojemsku. Z území Moravskobudějovicka je jediný záznam dvou samců od Moravských Budějovic v roce 2003. Velmi neobvyklým zástupcem brodivých je kolpík bílý (Platalea leucorodia). Záznamy přímo z Moravskobudějovicka chybí, pozorování dospělého ptáka roku 1989 u Ctidružic zřejmě souvisí s hnízděním v letech 1984–1988 na Střední zdrži Vodního díla Nové Mlýny. Vrubozobí (Anseriformes) jsou řádem středně velkých až velmi velkých ptáků, kteří jako předchozí dva řády mají výraznou afinitu k vodnímu prostředí. Charakteristickým znakem vrubozobých je současné pelichání všech letek v křídlech v létě a tím i po určitou dobu ztráta letuschopnosti. Některé druhy se stahují na tzv. pelichaniště, což jsou lokality s dostatkem rostlinného krytu a potravy, kde setrvávají po dobu, než jim dorostou nové letky. Dalším typickým znakem je výrazná pohlavní dvojtvárnost (dimorfismus) především v období rozmnožování. Největším zástupcem vrubozobých je labuť velká (Cygnus olor). Tento velice nápadný druh byl v první půli minulého století velmi vzácný. Zlom nastal v 60. až 80. letech, kdy došlo k expanzivnímu šíření. Odhady nejvyšších stavů v letech 1985–1989 hovoří o 440–500 párů v České republice, v následujících dekádách došlo k mírnému poklesu těchto počtů. Na Moravskobudějovicku hnízdí labutě velké na více místech, např. Jemnice, Nové Syrovice, Zvěrkovice, Lažínky, Moravské Budějovice, Jakubov, Lesonice a Želetava. Dalším velkým druhem řádu je husa velká (Anser anser). Je jediným druhem husy, který u nás hnízdí. Na Moravskobudějovicku však hnízdění prokázáno nebylo. Nejbližšími hnízdišti tak zůstávají Náměšťské rybníky a několik lokalit na Znojemsku. Častější je zastižení hus na přeletech hejn mezi jihomoravskými lokalitami a Třeboňskem. Jejich intenzita má do značné míry souvislost s vývojem počasí a také s mysliveckými aktivitami v daných oblastech. Časté přelety hejn jsou pozorovány např. v okolí Zvěrkovic a Želetavy. V zimním období přilétají na naše území další druhy hus. Jsou to následující druhy – husa polní (Anser fabalis), husa běločelá (Anser albifrons), vzácnější husa krátkozobá (Anser brachyrhynchos) a husa malá (Anser erythropus). Jejich rozlišení je za letu velice obtížné, nejjistější je determinace podle hlasových projevů. 68

68-69

Nejběžnějším druhem vrubozobých ptáků je kachna divoká (Anas platyrhynchos). Je to dáno jednak její velkou ekologickou plasticitou jakou čelí změnám prostředí, jednak také poněkud sporným mysliveckým vypouštěním uměle odchovaných kachen na rybnících. Problém není jen v genetické degradaci vypouštěných kachen odchovávaných malým množstvím rodičovských párů a v horších případech navíc s přikřížením domestikovaných kachen za účelem zvýšení tělesné hmotnosti. Mnohem větší dopad má vypuštění většího množství těchto všežravých ptáků na lokality, které jsou již obsazeny ostatními druhy, včetně divokých kachen, v množství, které dovolují potravní zdroje těchto lokalit. Vypouštěné kachny spotřebovávají nemalou část potravních zdrojů na vypouštěcích lokalitách, navíc je tomu tak v období vrcholícího odchovávání mláďat. Technika podpory početnosti divokých kachen formou vypouštění je sice výrazně organizačně jednodušší a ekonomicky účinnější, nicméně přírodě blízká není. Nenápadná kopřivka obecná (Anas strepera) je nehojným, nicméně pravidelně se vyskytujícím druhem kachny. I když byly pozorovány na více místech Moravskobudějovicka, potvrzené hnízdění bylo zjištěno pouze u Jemnice, Lesonic, Moravských Budějovic a Zvěrkovic. Nejmenšími druhy kachen jsou oba dva druhy čírek – čírka obecná (Anas crecca) a čírka modrá (Anas querquedula). Jejich početnost doznala velmi silného poklesu především po výrazných melioračních zásazích do krajiny v polovině minulého století, kdy velká část travních porostů navazujících na litorál rybníků byla zorněna. Výskyt obou druhů čírek v období průtahů je poměrně častý, výskyt v období hnízdění je však spíše sporadický. Vyhnízdění na Moravskobudějovicku však nebylo zjištěno. Lžičák pestrý (Anas clypeata) je dalším druhem, který reagoval na meliorační zásahy a zorňování luk navazujících na rybníky a intenzifikaci rybničního hospodářství velmi negativně propadem početních stavů. Pozorování lžičáků jsou na rybnících Moravskobudějovicka obvyklá na průtazích, v hnízdním období byli zastiženi pouze na rybníku Polepšil u Zvěrkovic v letech 1983 a 1989. Ostralka štíhlá (Anas acuta) je severská kachna, která územím Třebíčska, především na Náměšťsku, původně pouze protahovala. Od 70. let minulého století zde začaly sporadicky hnízdit. Mimo tuto oblast nebyly ostralky v hnízdní době pozorovány. K tomu došlo na Moravskobu-

dějovicku až opakovaně u Ctidružic v roce 1989 a u Lesonic v roce 2005. Další severskou kachnou, která původně Třebíčskem pouze protahovala, je hohol severní (Bucephala clangula). Na Moravskobudějovicku byla pozorována pouze jednou samice na rybníku Polepšil u Zvěrkovic v roce 1985. Avšak vzhledem k tomu, že od roku 2001 tento druh kachny hnízdí na Náměšťských rybnících, je možné očekávat jeho častější výskyt. Nejpestřejší kachnou, kterou je možné na Moravskobudějovicku zastihnout, je zrzohlávka rudozobá (Netta rufina). Centrem rozšíření tohoto druhu na Moravě je Břeclavsko a Znojemsko, nicméně vzácně se tento druh vyskytuje i na Moravskobudějovicku. V roce 2004 byl zastižen pár na rybníku Nový u Háje u Moravských Budějovic. Zvláštností u tohoto exoticky vyhlížejícího druhu kachny je její častý hnízdní parazitizmus – zanášení vajec do hnízd jiných kachen. Potápivé kachny jsou na Moravskobudějovicku hojně zastoupeny dvěma druhy – polákem velkým (Aythya ferina) a polákem chocholačkou (Aythya fuligula). Oba dva zde také na více místech hnízdí, např. Jemnice, Želetava, Lesná, Jakubov, Moravské Budějovice, Zvěrkovice, Nové Syrovice či Rácovice. Kromě výše uvedených druhů kachen občas dochází k vzácným záletům druhů, jejichž hnízdní areál, zimoviště, či tahové trasy leží zcela mimo území České republiky. Tak byly na území Moravskobudějovicka pozorovány dva druhy mořských kachen. Polák kaholka (Aythya marila) – pár v únoru 1985 na rybníku Polepšil u Zvěrkovic – a mladý samec kajky mořské (Somateria mollissima) zastižený v roce 1957 u obce Hostim. Další velkou skupinou druhů ptáků je řád dravci (Falconiformes). Nověji je tato skupina dělena na dva samostatné řády – dravci (Accipitriformes) a sokoli (Falconiformes). Pro zjednodušení je využito původního rozdělení. Dravci jsou středně velcí až velcí masožraví ptáci. U řady druhů je vyvinutý nápadný pohlavní dimorfismus spočívající v rozdílné velikosti jednotlivých pohlaví – samice jsou až o třetinu větší než samci. Tato ekologická adaptace je vlastně optimalizací využívání potravních zdrojů teritoria při hnízdění. Na počátku hnízdění, kdy samice téměř neopouští malá mláďata, přináší potravu pouze samec, který vzhledem ke své menší velikosti loví menší kořist. V závěru hnízdění, kdy se nároky na potravu rychle rostoucích mláďat zvyšují, se zapojuje do lovu také samice, která loví větší kořist a tak zajišťuje mláďatům větší přísun potravy. 69

11.4.2007 12:33:19


Zoologická charakteristika Moravskobudějovicka Zajímavým velmi potravně specializovaným druhem dravce je včelojed lesní (Pernis apivorus). Jeho potravu tvoří především vosy a jejich larvy, které vyhrabává z jejich zemních hnízd. To je důvod jeho pozdních příletů ze zimovišť, které leží v tropické Africe. Na Moravskobudějovicku byli opakovaně včelojedi pozorováni na Jemnicku, v okolí Nových Syrovic, Moravských Budějovic a u Zvěrkovic. Úzkým dravčím specialistou je také orlovec říční (Pandion haliaetus). Jeho potravu tvoří téměř výhradně ryby. Potravní specializace si vyžádala anatomické uzpůsobení – čtvrtý prst pařátu je obratitelný dozadu (obdoba vratiprstu u sov) a kůže na chodidle je výrazně hrbolkatá. Nejbližší hnízdiště tohoto druhu jsou v Polsku a Německu. Tito ptáci jsou tažní a jejich zimoviště jsou v tropické Africe. Na popisovaném území jsou poměrně často pozorováni jednotliví ptáci na průtahu na rybnících, např. u Moravských Budějovic, Lesonic, Želetavy či Jemnice. Funkci zdravotní policie u nás plní oba druhy luňáků. Kromě širokého spektra obratlovců se živí také mršinami a odpadky. Oba dva druhy jsou tažné. Pozorování z Moravskobudějovicka jsou poměrně řídká. Luňáci červení (Milvus milvus)

byli pozorováni u Zvěrkovic v r. 1992, u Domamile a Komárovic v roce 2003 a v roce 2004 u Jaroměřic nad Rokytnou a Jemnice. Luňák hnědý (Milvus migrans) je vzácnější, v roce 1966 byl pozorován jeden pták u Častohostic, v roce 2004 pár na Jemnicku a v roce 2005 pár u Blatnice a Moravských Budějovic. Největším z našich dravců je majestátní orel mořský (Haliaeetus albicilla) s rozpětím křídel téměř 2,5 m. V České republice začal tento dříve vyhubený druh znovu hnízdit na Třeboňsku v 80. letech, po roce 2000 také na jižní Moravě. Z Moravskobudějovicka je znám jediný záznam, v březnu 1995 byl v Hostimi pozorován mladý pták přilétající od rybníka Polepšil u Zvěrkovic. Vzhledem k pozvolnému nárůstu hnízdících párů je možné do budoucna očekávat častější výskyt tohoto druhu i na Moravskobudějovicku V současné době je populace tohoto mohutného dravce ohrožena nesmyslným a nelegálním pokládáním otrávených návnad na škodnou. Zajímavou skupinou dravců je rod moták (Circus). Jde o štíhlé, středně velké dravce s dlouhými křídly a ocasem. Létají charakteristickým kolébavým letem nízko nad terénem. U tohoto rodu je vyvinutá pohlavní dvojtvárnost nejen co do velikos-

Obr. 22. Káně lesní (Buteo buteo) (foto V. Křivan)

Obr. 21. Moták lužní (Circus pygargus) (foto V. Křivan)

70

70-71

Velmi podobnými druhy dravců jsou jestřáb lesní (Accipiter gentilis) a krahujec obecný (Accipiter nisus). Zatímco větší jestřáb dává přednost spíše větším lesním celkům s pasekami a světlinami, jeho menšího „bratrance“ je možné často zastihnout také v intravilánech měst a vesnic, kam v posledních desetiletích proniká. Za nejběžnější druh dravce může být považována káně lesní (Buteo buteo). Díky své ekologické přizpůsobivosti obsazuje velmi různé typy prostředí. Větší koncentrace kání můžeme na podzim a v zimě pozorovat na ozimech či travních porostech s dostatkem jejich hlavní potravy – hrabošů polních (Microtus arvalis). V zimním období je možné mezi káněmi pozorovat také vzácnější káni rousnou (Buteo lagopus), která hnízdí v severní Evropě. Hlavním rozlišovacím znakem je u káně rousné kontrastně zbarvený bílý ocas se silným černým koncovým pruhem. Sokolovití se od ostatních dravců odlišují na první pohled poměrně úzkými, dlouhými a zašpičatělými křídly, což z nich dělá výborné rychlé letce. Nejhojnějším druhem je poštolka obecná (Falco tinnunculus). Mimo lesních komplexů hnízdí prakticky všude. Část populace poštolek u nás také zimuje. Mnohem vzácnějším sokolovitým dravcem je ostříž lesní (Falco subbuteo). Hnízdí sice na celém území Moravskobudějovicka, avšak velice řídce. Díky své malé početnosti snadno uniká pozornosti. Opakovaná pozorování z hnízdní doby jsou z posledních let z katastrů obcí Bítovánky, Budkov, Zvěrkovice, Želetava. Ostříž je striktně tažný. V zimním období jej u nás nahrazuje podobný severský druh – dřemlík tundrový (Falco columbarius), který vzácně protahuje a přezimuje. Nejvzácnějším druhem sokolů, které je možné na Moravskobudějovicku spatřit, je poštolka rudonohá (Falco vespertinus). V roce 1989 byla pozorována samice u Ctidružic, v roce 2005 dospělý samec mezi Zvěrkovicemi, Moravskými Budějovicemi a Blatnicí. Při zmínce o sokolovitých dravcích není možné pominout tzv. velké sokoly, tedy sokola stěhovavého (Falco peregrinus) a raroha velkého (Falco cherrug). V okolních oblastech se nachází historická či recentní hnízdiště obou druhů, takže jejich sporadický výskyt není možné vyloučit. Velice zajímavou skupinou ptáků je řád hrabavých (Galliformes). Velmi vzácní tetřev hlušec (Tetrao urogallus) a tetřívek obecný (Tetrao tetrix) se na Moravskobudějovicku ani v jeho okolí v současné době nevyskytují. Jejich nejbližší historická hnízdiště byla na severním Třebíčsku v okolí Opatova, kde se vyskytovali do 30., resp. 70. let

ti, ale také co do zbarvení. Obě pohlaví jsou zřetelně odlišné. V České republice se vyskytují čtyři druhy. V současné době je nejhojnějším druhem tohoto rodu moták pochop (Circus aeruginosus). Ve starých ornitologických publikacích z českých zemí je tento druh hodnocen jako velice vzácný, nicméně ve druhé polovině minulého století začala populace pochopa výrazně narůstat a její současný odhad pro celou ČR je kolem 1500 párů. Další tři druhy motáků jsou si velmi podobné. Nejvzácnějším z nich je moták stepní (Circus macrourus), který se vyskytuje ve východní Evropě a Střední Asii. Z blízkého Dačicka pochází preparát jednoho exempláře z minulého století v Dahlbergově sbírce v Muzeu Vysočiny v Jihlavě, pozorování samce u Zvěrkovic z roku 2000 nebylo akceptováno faunistickou komisí ČSO. Druhým nejvzácnějším druhem je moták pilich (Circus cyaneus). Zatímco kolem poloviny minulého století nebyl na Vysočině jako hnízdící druh žádnou vzácností, v současné době je jeho hnízdění velmi vzácné. Pozorování tak pocházejí především z průtahu nebo ze zimního období. Relativně hojným druhem tohoto rodu je moták lužní (Circus pygargus). První hnízdění v oblasti, a tím zároveň na Českomoravské vysočině, bylo prokázáno v roce 1992 u Blížkovic, jednotliví ptáci byli pozorováni u Zvěrkovic a Moravských Budějovic. Nedoložené zprávy však hovoří o výskytu motáků lužních v tomto území již v 80. letech minulého století. Na katastrech Moravských Budějovic, Blatnice, Zvěrkovic, Lažínek, Vesce, Častohostic a Krnčic vytváří jednu z nejsilnějších hnízdních populací v českých zemích.

71

11.4.2007 12:33:22


Zoologická charakteristika Moravskobudějovicka minulého století. Další dva stepní druhy hrabavých – koroptev polní (Perdix perdix) a křepelka polní (Coturnix coturnix) – se na Moravskobudějovicko rozšiřovaly postupně s kulturními přeměnami krajiny, tedy klučením původních lesů a jejich přeměnou na zemědělskou půdu. Oba dva druhy se vyskytují na celém území mimo lesní komplexy, avšak jejich početnost je již jen odleskem stavů před započetím intenzifikace zemědělství v polovině minulého století. Mezi našimi hrabavými zaujímá výjimečné místo křepelka polní. Jako jediný z našich kurovitých ptáků je totiž výlučně tažná a její zimoviště leží v Středomoří a severní Africe. Posledním a nejpočetnějším druhem hrabavých, který se na území Moravskobudějovicka, potažmo celé České republiky, vyskytuje, je bažant obecný (Phasianus colchicus). Jeho výskyt u nás se datuje od raného středověku, kdy byli introdukováni kolchičtí bažanti z oblasti Kavkazu. První zprávy jsou z 11. století. V průběhu dalších staletí byla vysazována řada poddruhů z různých míst Asie. Pro myslivost je v současnosti bažant nejvýznamnější lovnou pernatou zvěří, nicméně relativně vysoké stavy v přírodě jsou uměle udržovány díky vysazování odchovaných bažantů z mysliveckých polodivokých chovů. Poměrně neznámou skupinou ptáků je řád krátkokřídlých (Gruiformes). Jejím nejpočetnějším a také nejnápadnějším zástupcem je lyska černá (Fulica atra), která obývá téměř každou střední či větší vodní nádrž, pokud na ní jsou porosty vodních rostlin. Dalším druhem krátkokřídlých je slípka zelenonohá (Gallinula chloropus). Oproti lysce je méně početná, navíc žije velmi skrytě, a proto snadno uchází pozornosti. Její hnízdění bylo opakovaně prokázáno u Budkova, Jemnice, Rácovic, Krnčic, Nových Syrovic, Moravských Budějovic, Zvěrkovic a Jakubova. Ještě skrytější způsob život vedou mnohem vzácnější chřástalové, kteří pouze výjimečně opouštějí vegetační kryt. Jejich přítomnost na lokalitě tak lze často zjistit pouze podle hlasu volajících samců. To je také důvodem, proč o rozšíření této skupiny je jen minimum informací. Chřástal vodní (Rallus aquaticus) byl pozorován v roce 1988 u Jemnice a v roce 2003 u Zvěrkovic, chřástal polní (Crex crex) v roce 1988 u Lažínek a v letech 2001–2004 u Domamile. Chřástal kropenatý (Porzana porzana) byl pozorován pouze jednou – v roce 1983 u Zvěrkovic. Jako ornitologickou zajímavost z minulosti je možné uvést výskyt dropa velkého (Otis tarda) na polích mezi Častohosticemi a Vescí v roce 1965. V předjaří 3 jedinci, na podzim dokonce 9 dropů. Se vší pravděpodobností

se jednalo o potulku ptáků z jediné české hnízdní populace ze Znojemska. Vzhledem k početnímu propadu znojemské populace dropů je opakované pozorování těchto majestátních ptáků málo pravděpodobné. Velkou skupinou ptáků je řád dlouhokřídlí (Charadriformes). Tento řád zahrnuje ptáky různé velikosti, od malých až po relativně velké, převážně však vázané na vodní prostředí. Pomineme-li cizokrajné alky, můžeme je rozdělit na dva podřády – racci a bahňáci, které jsou některými autory hodnoceny jako samostatné řády, jinými autory jsou naopak dlouhokřídlí řazeni jako podřád do řádu brodiví. Systematika tohoto řádu je tedy předmětem stálých diskusí. Zástupci dlouhokřídlých našim územím většinou jen protahují, jen menší část zde hnízdí nebo dříve hnízdila. Prakticky všechny hnízdící druhy bahňáků byly v polovině minulého století postiženy melioračními zásahy v zemědělství natolik, že jejich populace jsou jen zlomkem dřívějších stavů, případně jako hnízdiči zcela z této oblasti vymizeli. Kulík říční (Charadrius dubius) je nejmenším z našich bahňáků. Pravidelně, i když nehojně, přes Moravskobudějovicko protahuje, hnízdění dosud nebylo prokázáno. Nejhojnějším bahňákem je čejka chocholatá (Vanellus vanellus). Jejím typickým hnízdním prostředím jsou vlhké louky a pastviny, dále okraje rybníků, případně jako náhradní biotop také pole. Čejka je jedním z prvních ptáků, kteří se k nám vracejí ze zimovišť. Na Moravskobudějovicku je rozšířena prakticky po celém území s výjimkou lesních komplexů. Hnízdní výskyt byl zjištěn např. v okolí Jemnice, Chotěbudic, Budkova, Slavíkovic, Police, Lázu, Krnčic, Vícenic, Martínkova, Šašovic či Dolních Lažan. Bekasina otavní (Gallinago gallinago) je známá svým nápadným tokem, kdy samec za střemhlavého letu vydává charakteristické mečivé zvuky. Na Moravskobudějovicku se vyskytuje především na jarním a podzimním průtahu, byla pozorována u Moravských Budějovic, Bohušic a Zvěrkovic. Její hnízdní populace byla prakticky eliminována intenzifikačními změnami v zemědělství a hnízdiště v současné době nejsou známa. Jedinými výjimkami jsou mokřady u rybníka Nový u Háje u Moravských Budějovic a u Bohušického rybníka u Bohušic. Bekasině podobná sluka lesní (Scolopax rusticola) je jediným bahňákem, který preferuje lesní prostředí. Údaje o průtahu a hnízdění existují ze severního Třebíčska a Jihlavska. I když z území Moravskobudějovicka není dokladována, je pravděpodobné, že zde protahuje a hnízdí také. 72

72-73

Další ochranářsky významný bahňák břehouš černoocasý (Limosa limosa) je znám spíše z okolních oblastí Moravskobudějovicka než z jeho vlastního území. V roce 1989 byli dva ptáci pozorováni u Ctidružic, více údajů však pochází z Náměšťských rybníků, kde výjimečně i hnízdí. Největší z našich bahňáků je koliha velká (Numenius arquata), byla zaznamenána pouze jednou, v roce 1963 byla pozorována u Moravských Budějovic. Na okrese Třebíč je jejím posledním zaznamenaným výskytem pozorování u Kozlan, kde se začátkem 70. let zdržoval jeden pár. Zajímavým druhem bahňáka je vodouš kropenatý (Tringa ochropus). Tito bahňáci začali v České republice hnízdit v posledním půlstoletí především na Třeboňsku a ve východních Čechách. Je pravděpodobné, že jeden z hnízdních pokusů se udál i na Moravskobudějovicku – v roce 1988 byli vodouši pozorováni opakovaně v hnízdním období u Zvěrkovic a to včetně epigamních projevů. Na jarním a podzimním tahu vodouši kro-

penatí tímto územím nehojně protahují, stejně jako další druhy této skupiny – vodouš rudonohý (Tringa totanus), vodouš šedý (Tringa nebularia), vodouš tmavý (Tringa erythropus), vodouš bahenní (Tringa glareola) a pisík obecný (Actitis hypoleucos). Kromě vodoušů se na rybnících Moravskobudějovicka na průtahu vzácněji vyskytují další severští bahňáci – jespáci. Nejčastěji je možné zastihnout jespáky obecné (Calidris alpina) nebo jespáky bojovné (Philomachus pugnax). Další skupinou dlouhokřídlých, se kterými se na Moravskobudějovicku můžeme setkat, jsou rackové a rybáci. Jsou obyvateli různých typů vod, ale jako výborní letci se od nich vzdalují často na značné vzdálenosti. Nejznámějším zástupcem této skupiny je racek chechtavý (Larus ridibundus). Zalétají sem ptáci hnízdící na Náměšťských rybnících a na Jaroslavických rybnících, za tahu i odjinud. Jejich hnízdění není doloženo. Jiné druhy racků jsou zastiženy spíše výjimečně na průtahu či přeletech.

Obr. 23. Racek žlutonohý (Larus fuscus) (foto V. Křivan).

73

11.4.2007 12:33:24


Zoologická charakteristika Moravskobudějovicka Údaje jsou pouze z okolí Moravských Budějovic a jde například opakovaně o racky malé (Larus minutus) nebo racky žlutonohé (Larus fuscus) pozorované v roce 2006. Podobně výjimečně se zde za průtahu vyskytují rybáci. Rybák černozobý (Gelochelidon nilotica) byl pozorován v roce 1963 u Moravských Budějovic, rybák obecný (Sterna hirundo) a rybák černý (Chlidonias niger) opakovaně u Zvěrkovic. Na rozdíl od druhově bohatých dlouhokřídlých má další řád měkkozobí (Columbiformes) v České republice pouhých pět zástupců, z nichž všichni se vyskytují také na Moravskobudějovicku. Největším druhem je holub hřivnáč (Columba palumbus). Hnízdí ve velkých lesních komplexech, malých polních remízcích, ale v posledních desetiletích stále častěji také v blízkosti lidských sídel, v parcích a na zahradách. Hřivnáči jsou tažní, naši ptáci zimují především v jihozápadní Francii a na Pyrenejském poloostrově, často ve značných počtech. Malé množství hřivnáčů však u nás pravidelně zimuje. Jejich výskyt na území Moravskobudějovicka má prakticky plošný a navíc početný charakter. Dalším druhem tohoto řádu je holub domácí (Columba livia f. domestica), jehož zdivočelá forma vytváří volně žijící populace ve větších městech, tedy v Moravských Budějovicích a Jemnici. Třetím, nejskrytěji žijícím druhem je holub doupňák (Columba oenas). Na rozdíl od ostatních druhů měkkozobých nestaví typická „holubí“ hnízda, ale obsazuje stromové dutiny, nejčastěji vytesané datlem černým (Dryocopus martius). Pozorování byly zaznamenána u Bítovánek, Cidliny, Budkova, Dešova a Nových Syrovic. Hrdlička divoká (Streptopelia turtur) je nejmenším a zároveň nejpestřejším zástupcem našich holubů. Při hnízdění se vyhýbá zapojeným lesním komplexům. Je striktně tažným ptákem, jehož zimoviště leží v subsaharské Africe. Příbuzným druhem je hrdlička zahradní (Streptopelia decaocto). Její výskyt v České republice se datuje od poloviny 30. let minulého století a souvisí s její masivní expanzí, kdy v první polovině minulého století obsadila kromě severu prakticky celou Evropu. Je běžným synantropním druhem, mimo lidská sídla ji však můžeme pozorovat velice zřídka. Řád kukačky (Cuculiformes) je u nás zastoupen jediným druhem, kukačkou obecnou (Cuculus canorus). Její parazitický způsob rozmnožování je obecně znám. V České republice bylo mládě kukačky zjištěno u 24 druhů hostitelů. Nejčastějšími jsou rákosník obecný (Acrocephalus scirpaceus), červenka obecná (Erithacus rubecula) a rehek domácí

(Phoenicurus ochruros). Kukačka vytváří tzv. ekologické rasy, které se specializují na hnízdní parazitaci určitého druhu hostitele. Na Moravskobudějovicku se vyskytuje po celém území. Je striktně tažná, zimuje v rovníkové a jižní Africe. Velice zajímavou skupinou je řád sov (Strigiformes), který má řadu charakteristických morfologických a anatomických adaptací. Největší sovou, se kterou se můžeme u nás setkat, je výr velký (Bubo bubo). Přestože je jisté, že se vyskytuje ve všech větších lesních komplexech Moravskobudějovicka, recentních údajů o výskytu je málo – nález uhynulého ptáka v roce 1999 u Zvěrkovic a hnízdění na Suchých skalách u Kostník v roce 2006. Historicky jsou v roce 1957 uváděny z tohoto území 4 hnízda výra. Puštík obecný (Strix aluco) a kalous ušatý (Asio otus) jsou naše nejhojnější sovy. Zatímco puštík je spíše lesní sovou, kalous je ptákem zemědělské krajiny a obývá otevřenou krajinu s rozptýlenou zelení. Další dva druhy sov se vyskytují nejčastěji v blízkosti lidských sídel. Jde o sovu pálenou (Tyto alba) a sýčka obecného (Athene noctua). O obou druzích jsou z území Moravskobudějovicka pouze historické údaje z okolí Zvěrkovic. Řád svišťounů (Apodiformes) má u nás jediného hnízdícího zástupce. Je jím rorýs obecný (Apus apus), jehož hnízdění bylo opakovaně prokázáno v Jemnici, Moravských Budějovicích, Zvěrkovicích a Želetavě. Ze zimovišť, které leží v Africe jižně od rovníku, přilétají rorýsi jako jedni z posledních na počátku května a jako první opět odlétají do zimovišť na počátku srpna. Exoticky vyhlížející zástupci řádu srostloprstých (Coraciformes) jsou svými životními nároky i vzhledem značně rozdílní. Nejhojnější a nejznámější z nich je ledňáček říční (Alcedo atthis). Jeho populace kolísá podle klimatických podmínek především v zimě. Záznamy jsou z Jemnice, Nových Syrovic, Moravských Budějovic a Želetavy. Další tři druhy jsou velice vzácné. Mandelík hajní (Coracias garrulus) hnízdil sice vzácně, ale pravidelně před polovinou minulého století na Českomoravské vysočině. Od té doby vymizel prakticky na celém území ČR a vyskytuje se zde velice vzácně. Vlha pestrá (Merops apiaster) na Vysočinu vzácně zalétá, pozorována byla jak na východním Třebíčsku, Jihlavsku i Znojemsku. Je tedy předpoklad, že by se na záletech mohla objevit i na území Moravskobudějovicka. Podobně je tomu i u dudka chocholatého (Upupa epops), jehož nejbližší pozorování bylo v roce 1987 u Jaroměřic nad Rokytnou. 74

74-75

Řád šplhavců (Piciformes) je svéráznou skupinou, která je vzhledově dosti uniformní. Jak to již v přírodě bývá, i zde existuje výjimka, kterou je krutihlav obecný (Jynx torquilla). Nejenže vzhledem nepřipomíná typického „datla“, ale navíc jako jediný ze šplhavců je tažný a zimu přečkává v tropické Africe. Nejčastěji obývá zahrady a ovocné sady. Pokles jeho početnosti má zřejmě souvislost s úbytkem starých ovocných stromů s hnízdními dutinami a se změnami v lesním hospodářství. Hnízdění krutihlava byla prokázána v Jemnici, Dolních Lažanech, Nových Syrovicích, Zvěrkovicích a Želetavě. Většina druhů šplhavců je relativně běžná v příslušných typech prostředí na celém Moravskobudějovicku, ale na přeletech se s nimi můžeme setkat i mimo jejich typické prostředí. Do této skupiny patří největší druh našich šplhavců – datel černý (Dryocopus martius). Dává přednost rozsáhlejším lesním komplexům. Žluna zelená (Picus viridis) je o něco menší než datel a na rozdíl od něj preferuje spíše řidší listnaté lesy, parky či velké zahrady. Strakapoud velký (Dendrocopos major) je nejhojnějším druhem šplhavce. Díky své velké ekologické plasticitě obývá celkou škálu prostředí s vzrostlejší dřevinnou vegetací. Oproti předchozím jsou další dva druhy strakapoudů výrazně vzácnější. Jde o strakapouda prostředního (Dendrocopos medius), jehož výskyt na Moravskobudějovicku byl potvrzen pouze u Moravských Budějovic, a dále o strakapouda malého (Dendrocopos minor), který dává přednost lužním lesům a listnatým porostům kolem vod. Tento nejmenší z našich strakapoudů byl pozorován u Lázu, Moravských Budějovic, Třebelovic a Zvěrkovic. Nejpočetnější skupinou v ptačí říši je řád pěvců (Passeriformes). Jde o ptáky velice rozmanitého vzhledu, velikosti, chování i nároků na prostředí. Samci bývají obvykle větší, většinou je vyvinut pohlavní dimorfismus a samci jsou často pestřejší než samice. Z čeledi skřivanovití (Alaudidae) se na Moravskobudějovicku vyskytují dva druhy, u jednoho druhu je výskyt velmi pravděpodobný. Skřivan polní (Alauda arvensis) je běžným druhem kulturní stepi. Je jedním z prvních navrátilců z teplých krajin. Skřivani přilétají ze zimovišť ve Středomoří již v únoru, nezřídka v době, kdy jejich hnízdiště pokrývá vrstva sněhu. Druhým zástupcem této skupiny je chocholouš obecný (Galerida cristata). Jeho stavy značně poklesly díky změnám v krajině. Současně se v polovině minulého století začal tento druh stěhovat do blízkosti lidských sídlišť, kde obsazuje především ruderální plochy a rumiš-

Obr. 24. Chocholouš obecný (Galerida cristata) (foto V. Křivan)

tě. Na Moravskobudějovicku jsou známy dvě lokality jeho výskytu – Lažínky a Moravské Budějovice. Třetím druhem skřivanovitých, který byl v oblasti zjištěn, je skřivan lesní (Lullula arborea). Dává přednost řídce zarostlým lokalitám, rozvolněným lesům, pasekám či okrajům lesů. Na Moravskobudějovicku dosud prokázán nebyl, nejbližší lokalita leží u Hostimi na Znojemsku. Z čeledi vlaštovkovitých (Hirundinidae) se v tomto území běžně vyskytují dva druhy prakticky výlučně žijící v prostředí lidských sídel – vlaštovka obecná (Hirundo rustica) a jiřička obecná (Delichon urbica). Oba dva druhy jsou striktně tažné a zimují v tropické a jižní Africe. Čeleď konipasovitých (Motacillidae) je druhově bohatší. Linduška lesní (Anthus trivialis) se vyskytuje relativně běžně v rozvolněných lesích a lesících, na jejich pasekách a okrajích. Zimuje v západním Středomoří a tropické Africe. Příbuzná linduška luční (Anthus pratensis) je mnohem méně početná. Hnízdí nejčastěji na vlhkých loukách a rašeliništích, tedy v biotopech, které byly do značné míry redukovány díky změnám v zemědělství. Linduškám příbuzní konipasové – lidově třasořitky – jsou menší či větší měrou vázáni na mokřadní či vodní biotopy. Největší a nejhojnější z nich konipas bílý (Motacilla alba) navíc díky své ekologické plasticitě obsadil další typy prostředí, nezřídka v blízkosti lidských sídel. Příbuzný druh konipas horský (Motacilla cinerea) je vázán svým prostředím na břehy potoků a nádrží. Hnízdní výskyt byl opakovaně prokázán u Jemnice, Budkova, Lázu, Moravských Budějovic, Zvěrkovic a Želetavy. Nejvzácnějším druhem je nejmenší z našich konipasů – konipas luční (Motacilla flava). Je vázán na mokřadní louky. Územím Moravskobudějovicka 75

11.4.2007 12:33:26


Zoologická charakteristika Moravskobudějovicka spíše pouze protahuje, hejnka či jednotlivé páry byly opakovaně pozorovány u Moravských Budějovic a Zvěrkovic. Vyloučit však není možné ani ojedinělé pokusy o zahnízdění a příkladem může být úspěšné hnízdění u Puklic na Jihlavsku v roce 1988.

Obr. 25. Konipas luční (Motacilla flava) (foto V. Křivan)

Čeledi skorcovití (Cinclidae) a střízlíkovití (Troglodytidae) u nás mají po jednom zástupci. Skorec vodní (Cinclus cinclus) je jediným pěvcem, který loví svoji potravu pod vodou. Tento zavalitý hnědý pták velikosti drozda se zářivě bílou náprsenkou u nás přezimuje. Jednotliví ptáci byli pozorováni na Želetavce a jejích přítocích v okolí Budkova, Jemnice, Bačkovic a Police. Částečně stálý je jeden z našich nejmenších ptáků, střízlík obecný (Troglodytes troglodytes), lidově zvaný „oříšek“ či „paleček“. Většina jeho populace se však na zimu stěhuje jižněji do Středomoří. Oč menší je vzrůstem, o to silnější je jeho zpěv, kterým se jako jeden z mála ptáků ozývá také v zimě. Pěvuška modrá (Prunella modularis) je nejčastějším zástupcem čeledi pěvuškovití (Prunellidae). Přes relativní početnost uchází pozornosti díky velmi skrytému způsobu života v hustém křovinném patru lesa. Je převážně tažná a její zimoviště jsou v západním Středomoří. Jednou z nejpočetnějších čeledí pěvců jsou drozdovití (Turdidae). Jedním z jejich nejcharakterističtějších zástupců je červenka obecná (Erithacus rubecula). Naše červenky jsou tažné, nicméně zimují již ve Středomoří. Slavík obecný (Luscinia megarhynchos) je považován za jednoho z našich nejlepších ptačích zpěváků. Vyskytuje se především v nížinách, v křovinách na březích toků a rybníků nebo v remízcích s křovinatým podrostem. Na

Moravskobudějovicku se tak vyskytuje spíše na jarním, či podzimním průtahu, nicméně občas jsou zpívající samci pozorováni v hnízdním období, což nasvědčuje pokusům o hnízdění (Zvěrkovice 1988, 1989 a 1990; Moravské Budějovice 2003). Mezi drozdovité pěvce patří také rehkové a bramborníčci. Rehek domácí (Phoenicurus ochruros), lidově zvaný „čermáček“ nebo „kominíček“ je běžným druhem lidských sídel. Rehek zahradní (Phoenicurus phoenicurus) preferuje spíše listnaté lesy a zahrady. Oproti svému příbuznému zimuje výrazně jižněji, až v subsaharské Africe. Na Moravskobudějovicku byl opakovaně zjištěn u Jemnice, Nových Syrovic, Moravských Budějovic a Blatnice. Rehkům příbuzní bramborníčci obývají především otevřené travinné biotopy. Ke svému hnízdění si bramborníček hnědý (Saxicola rubetra) vybírá spíše vlhčí louky, zatímco bramborníček černohlavý (Saxicola rubicola) dává přednost spíše suchému prostředí. Zatímco první z nich přezimuje v tropické Africe, bramborníček černohlavý táhne pouze do Středomoří. Příbuzný bělořit šedý (Oenanthe oenanthe) byl v zájmovém území zastižen pouze dvakrát. V roce 2002 pár u Moravských Budějovic a dva samci a jedna samice u Lázu v roce 1988.

Obr. 26. Drozd (foto V. Křivan)

76

76-77

zpěvný

(Turdus

philomelos)

Z vlastních drozdů je nejznámějším kos černý (Turdus merula), kterého najdeme prakticky ve všech typech lesů a je také jedním z nejhojnějších druhů hnízdících v urbánním prostředí. Jeho blízký příbuzný kos horský (Turdus torquatus) byl na Moravskobudějovicku zastižen pouze jednou, v roce 1955 byl střelen mladý jedinec u Nových Syrovic. Druhým nejpočetnějším druhem je (Turdus philomelos). Na rozdíl od stálého až potulného kosa černého je tento druh striktně tažný a zimuje ve Středomoří. Dalšími druhy této skupiny jsou drozd kvíčala (Turdus pilaris) a drozd brávník (Turdus viscivorus), oba druhy jsou na Moravskobudějovicku hojné. Zimoviště těchto druhů leží v západní Středomoří. Zástupci čeledi pěnicovití (Sylviidae) jsou ptáci stromového a keřového patra s několika výjimkami, kterými jsou rákosníci a cvrčilky. Z rákosníků jsou na Moravskobudějovicku běžné tři druhy – rákosník obecný (Acrocephalus scirpaceus), rákosník zpěvný (Acrocephalus palustris) a rákosník proužkovaný (Acrocephalus schoenobaenus). Největším je rákosník velký (Acrocephalus arundinaceus), jehož hnízdní výskyt byl potvrzen u Moravských Budějovic, Jakubova, Jemnice a Zvěrkovic. Rákosníci jsou tažní, odlétají do Afriky. Nejdále na jih táhnou rákosníci zpěvní, jejichž zimoviště leží od Keni po Jihoafrickou republiku. Relativně hojné jsou také dva druhy rodu cvrčilka – cvrčilka říční (Locustella fluviatilis) a cvrčilka zelená (Locustella naevia), hnízdí na vlhkých loukách a podobných biotopech. Naproti tomu cvrčilka slavíková (Locustella luscinioides) je z těchto tří druhů nejvzácnější. Na Moravskobudějovicku je znám její výskyt pouze na jediné lokalitě – u Nových Syrovic. Sedmihlásek hajní (Hippolais icterina) i většina druhů pěnic – pěnice černohlavá (Sylvia atricapilla), pěnice slavíková (Sylvia borin), pěnice hnědokřídlá (Sylvia communis) a pěnice pokřovní (Sylvia curruca) – jsou relativně hojné tažné druhy drobných pěvců. Podle jejich životních nároků se s nimi můžeme setkat na celém území Moravskobudějovicka v listnatých lesích, doprovodné křovinné a stromové vegetaci podél vodních toků nebo také v rozptýlené zeleni v krajině. Nejvzácnějším druhem je pěnice vlašská (Sylvia nisoria), jejíž hnízdění bylo opakovaně prokázáno u Zvěrkovic na přelomu 80. a 90. let. Budníčci jsou drobní nenápadní pěvci, kteří dostali své jméno podle způsobu stavby svého hnízda, což je nenápadná kulovitá stavba umístěná nízko nad zemí nebo přímo na ní. Na Moravskobudějovicku se vyskytují celkem běžně tři druhy budníčků

– budníček menší (Phylloscopus collybita), budníček větší (Phylloscopus trochilus) a budníček lesní (Phylloscopus sibilatrix). Dva posledně jmenovaní dávají přednost především listnatým lesům, budníček menší se objevuje též v zahradách a parcích. Budníčkům jsou podobné dva druhy rodu králíček. Spolu se střízlíkem patří mezi naše nejmenší ptačí druhy. Zatímco králíček obecný (Regulus regulus) se u nás vyskytuje celoročně, je králíček ohnivý (Regulus ignicapilla) spíše tažný. Vyskytují se v lesích především jehličnatých a smíšených, nicméně za tahu je můžeme najít v naprosto netypickém prostředí. Rod lejsek je na Moravskobudějovicku zastoupen čtyřmi druhy. Nejběžnějším z nich je lejsek šedý (Muscicapa striata), běžně se vyskytuje v listnatých lesích, starých alejích, zahradách a parcích. U dalších tří druhů zde nebylo prokázáno hnízdění. Pozorování lejska malého (Ficedula parva), lejska bělokrkého (Ficedula albicollis) a lejska černohlavého (Ficedula hypoleuca) jsou z období tahu, nicméně je pravděpodobné, že zde hnízdí, a jen díky jejich nízké početnosti a nízké intenzitě bádání unikají pozornosti. Zvláštností v biologii lejska malého je umístění jeho zimovišť – evropské populace zimují především v severozápadní Indii. Dalšími zástupci pěnicovitých pěvců jsou sýkory. Nejběžnějšími druhy jsou sýkora koňadra (Parus major) a sýkora modřinka (Parus caeruleus), které obývají různé typy prostředí včetně intravilánů lidských sídel. Koňadře podobná sýkora uhelníček (Parus ater) je vázána na starší jehličnaté lesy, stejně jako sýkora parukářka (Parus cristatus). Oproti nim sýkora babka (Parus palustris) a sýkora lužní (Parus montanus) obývají lesy spíše listnaté. Mlynařík dlouhoocasý (Aegithalos caudatus) je drobná sýkorka, obývající řídké listnaté i smíšené lesy, včetně různých typů rozptýlené zeleně v krajině. Patří mezi nejdrobnější ptáky u nás. Čeleď brhlíkovití (Sittidae) u nás zastupuje jediný druh – brhlík lesní (Sitta europaea). Tento převážně lesní pták se vyskytuje často také v zahradách a parcích. Hnízdí v dutinách, ve kterých si v případě potřeby dokáže hlínou zmenšit vletový otvor na potřebnou velikost. Jako jediný z našich ptáků dokáže šplhat hlavou dolů. Dalšími zajímavými obyvateli lesů a parků jsou dva druhy čeledi šoupálkovití (Certhiidae). Šoupálek dlouhoprstý (Certhia familiaris) i šoupálek krátkoprstý (Certhia brachydactyla) jsou si velice podobní a jejich rozlišení je často velice obtížné. Jejich oblíbeným prostředím je les, ale vyskytují se také v některých starých parcích. Oba dva druhy hnízdí podobně, umisťují svá hnízda do 77

11.4.2007 12:33:30


Zoologická charakteristika Moravskobudějovicka stromových puklin, za odchlíplou kůru a podobně. Moudivláček lužní (Remiz pendulinus) je jediným naším zástupcem čeledi moudivláčkovití (Remizidae). Tento drobný pěvec hnízdí nejčastěji v doprovodné vegetaci podél stojatých či tekoucích vod. Staví charakteristická hruškovitá hnízda, která jsou do určité míry obdobou hnízd afrických snovačů. Prokázána jsou hnízdění u Zvěrkovic, Rácovic, Moravských Budějovic a Jemnice. Jediným druhem je u nás zastoupena také čeleď žluvovití (Oriolidae). Žluva hajní (Oriolus oriolus) je pták listnatého či smíšeného lesa, břehové zeleně podél stojatých i tekoucích vod a také velkých parků a zahrad. Staví si charakteristické hnízdo ve vidličce větví stromů krátce po příletu ze zimovišť ve východní a jižní Africe. Kontrastně žluto – černě zbarvený samec vyznačuje hnízdní teritorium libozvučným flétnovým zpěvem. Pravidelný hnízdní výskyt je doložen z Jemnice, Dešova, Nových Syrovic, Lázu, Moravských Budějovic, Bohušic a Zvěrkovic. Ťuhýkovití (Laniidae) jsou čeledí, pro kterou je typický zahnutý zobák se zářezem na horní čelisti, tzv. zejkem. Ťuhýci obecně dávají přednost otevřené krajině s rozptýlenou zelení, jako jsou sady a pastviny. Nejběžnějším druhem je ťuhýk obecný (Lanius collurio). Je jedním z posledních druhů, které se každoročně vracejí z afrických zimovišť na svá hnízdiště. Jeho stavy výrazně poklesly díky změnám v krajině, způsobenými likvidací keřových porostů v polních kulturách při scelování pozemků. Tento proces však postihl prakticky všechny druhy hnízdící v zemědělské krajině. Největší z ťuhýků – ťuhýk šedý (Lanius excubitor) byl na Moravskobudějovicku zjištěn jen jednou při pravidelném hnízdění u Zvěrkovic, nicméně na základě opakovaných pozorování u Lhotic, Oponešic, Blatnice a Lesonic je možno uvažovat o dalších hnízdních lokalitách. V zimním období jde o pravidelně se vyskytující druh. Mezi ťuhýky patří také dva vzácné druhy. Hnízdění ťuhýka menšího (Lanius minor) bylo prokázáno v roce 1974 u Lukova. Také údaj o dalším druhu je historický – ťuhýk rudohlavý (Lanius senator) byl zjištěn na počátku minulého století u Jakubova. Další velkou skupinou druhů jsou krkavcovití (Corvidae). Jméno dostali po svém největším zástupci, krkavci velkém (Corvus corax). Jeho první opětovné výskyty po vymizení ve středověku byly na Moravskobudějovicku zaznamenány koncem 80. let minulého století. Pravidelné výskyty krkavců s pravděpodobným hnízděním

jsou na mnoha místech regionu, prokázána byla hnízdění u Nových Syrovic, Zvěrkovic a Želetavy. Havran polní (Corvus frugilegus) v tomto území nehnízdí. Nejbližší hnízdní kolonie (jediná jihomoravská) leží v obci Božice na Znojemsku, současně nejbližší nocoviště zimujících havranů, pravidelně přilétajících k nám zimovat, je u Hevlína na moravsko – rakouských hranicích. Proto se havrani objevují na Moravskobudějovicku spíše výjimečně na přeletech. Dva druhy vran, vrána černá (Corvus corone) a vrána šedá (Corvus cornix), byly donedávna považovány za poddruhy vrány obecné. Obě vrány se mezi sebou plodně kříží a vytvářejí tak širokou škálu barevných variet mezi typickým vybarvením obou druhů. Na Moravskobudějovicku oba druhy pravidelně, avšak řídce hnízdí. Jejich role v přírodě jako zdravotní policie je velmi důležitá. Také je známa ekologická vazba některých ptačích druhů, např. ostříže lesního, který s oblibou používá stará vraní hnízda ke svému vlastnímu hnízdění, protože sám si hnízdo nestaví. Obdobně využívá kalous ušatý stará hnízda dalšího hojného krkavcovitého ptáka – straky obecné (Pica pica). Straka staví svá typická hnízda vybavená stříškou v rozptýlené zeleni v krajině, nicméně v posledním desetiletí jsme svědky postupné urbanizace některých populací tohoto kontrastně černobíle zbarveného ptáka, takže je možné vidět straky poletovat například přímo nad náměstím Míru v Moravských Budějovicích. Další zástupce této skupiny – kavka obecná (Corvus monedula) hnízdí v Moravských Budějovicích a Jemnici. Hnízdní výskyt na jiných místech Moravskobudějovicka nebyl prokázán. Kavky využívají ke svému hnízdění jednak přirozené dutiny ve starých doupných stromech, ale také komíny a různé štěrbiny či stavební nedostatky na budovách. Typicky lesním druhem je sojka obecná (Garrulus glandarius). Tento běžný druh dává přednost listnatým a smíšeným lesům se zastoupením dubu. Podobně jako straka začíná obsazovat parky a zahrady na okrajích měst. Čeleď špačkovití (Sturnidae) má u nás prakticky jediného zástupce – špačka obecného (Sturnus vulgaris). Tento druh obývající původně listnaté a smíšené lesy a také osamělé stromy či stromořadí v krajině využívá k hnízdění také zahrady a parky uvnitř lidských sídlišť. Ochotně hnízdí také v budkách, tzv. špačkovnících. Hnízdí na území celého Moravskobudějovicka, po hnízdění se špačci z rozsáhlého území shlukují do 78

78-79

velkých hejn, které mohou lokálně napáchat velké škody na zemědělských kulturách, především dužnatých plodech. Největší hejno v této oblasti (2000 jedinců) bylo pozorováno v roce 2006 u Lažínek. Čeleď vrabcovití (Passeridae) je u nás zastoupena dvěma druhy. Známější vrabec domácí (Passer domesticus) se hojně vyskytuje prakticky ve všech lidských sídlech. Výjimečné však bylo zahnízdění 6 párů v kolonii v borovém hájku asi 400 m od Zvěrkovic v roce 1986. Celkově je možné říci, že počty vrabců domácích klesají v rámci celé Evropy. Příčiny úbytku nejsou zcela jasné, svoji roli však zřejmě hraje úbytek potravních zdrojů a hnízdních možností. Příbuzný druh vrabec polní (Passer montanus) je drobnější než vrabec domácí. Obě pohlaví jsou zbarvena stejně. Počty vrabců polních poklesly především díky zmenšování rozsahu rozptýlené zeleně v krajině, kterou využívají ke svému hnízdění.

Řadu běžných druhů v sobě zahrnuje čeleď pěnkavovití (Fringillidae). Nejběžnějším druhem je pěnkava obecná (Fringilla coelebs), která obývá rozmanité typy prostředí se stromovou zelení od lesů po zahrady a parky. Příbuzná pěnkava jíkavec (Fringilla montifringilla) je rozšířena v severní Evropě a Asii, u nás je zimním hostem. Počet přilétnuvších jikavců často souvisí s průběhem zimy na severu. Zvonohlík zahradní (Serinus serinus) se na naše území rozšířil ze Středomoří v první polovině 19. století a stal se běžným prvkem naší avifauny. Středoevropští zvonohlíci jsou tažní a zimují ve Středomoří. Vzhledem podobný čížek lesní (Carduelis spinus) se vyskytuje především v jehličnatých a smíšených lesích. Na Moravskobudějovicku byli v hnízdním období pozorováni u Želetavy, Cidliny a Lesonic, hnízdění však nebylo prokázáno. Dalšími běžnými pěnkavovitými ptáky jsou zvonek zelený (Carduelis chloris) a stehlík obec-

Obr. 27. Vrabec polní (Passer montanus) (foto V. Křivan)

79

11.4.2007 12:33:33


Zoologická charakteristika Moravskobudějovicka tému způsobu života často uchází pozornosti. Dává při hnízdění přednost jehličnatým či smíšeným lesům. V zimě se vyskytuje i mimo toto prostředí. Podobně nenápadně žije dlask tlustozobý (Coccothraustes coccothraustes), který však na rozdíl od hýla obecného preferuje listnaté nebo nanejvýš smíšené lesy. Pět zástupců bylo doloženo na Moravskobudějovicku u čeledi strnadovití (Emberizidae). Strnad obecný (Emberiza citrinella) je nejběžnějším druhem zemědělské krajiny. Jeho stavy poklesly díky změnám v zemědělském obhospodařování krajiny. Mokřadní lokality vyhledává příbuzný strnad rákosní (Emberiza schoeniclus), v posledních desetiletích však stále více proniká i na sušší lokality. Příbuzný druh strnad zahradní (Emberiza hortulana) se na Moravskobudějovicku nevyskytuje, historicky je doloženo jediné pozorování – možné hnízdění u Litohoře na počátku 80. let minulého století. Největší z našich strnadů je strnad luční (Miliaria calandra). Jako jeden z mála ptačích druhů vykazuje nárůst početnosti od 90. let minulého století, ale jeho stavy jsou nižší než na počátku minulého století. Byl pozorován u Blatnice, Zvěrkovic, Moravských Budějovic a Dešova. Vzácným zimním hostem je severský strnad sněhule severní (Plectrophenax nivalis). Byl zde zaznamenán pouze jednou jeden exemplář u Zvěrkovic v předjaří 1983.

Obr. 28. Čížek lesní (Carduelis spinus) (foto V. Křivan)

ný (Carduelis carduelis). Původně byli druhy rozvolněného lesa, ale přesunuli se do blízkosti člověka a obývají především zahrady, parky, hřbitovy a podobná prostředí. Podobně také konopka obecná (Carduelis cannabina) patří k běžným druhům zahrad a parků a podobných biotopů v blízkosti lidských sídel. Hýl rudý (Carpodacus erythrinus) je typickým druhem mokřadních luk s roztroušenými keři. Na Moravskobudějovicku je dosud jediný záznam – zpívající samec u Moravských Budějovic v roce 2003. Zajímavostí u tohoto druhu je, že na rozdíl od většiny tažných ptáků leží jeho zimoviště v Přední Indii. Hýl obecný (Pyrrhula pyrrhula) je také relativně běžným druhem, ale vzhledem ke svému skry-

Obr. 29. Hýl obecný (Pyrrhula pyrrhula) (foto V. Křivan)

80

80-81

hy savců, nebyla přímo tomuto regionu věnována ta největší pozornost. Důvodem je zřejmě poměrně malá škála zastoupených přírodních prostředí, zejména omezený počet a plošný rozsah lokalit blížících se přirozenému stavu krajiny. Chybí zde vlastně právě ta extrémní prostředí, která jsou pro okolní regiony specifická. V plošném rozsahu dostačujícím pro specifické druhy savčí fauny se zde nevyskytují ani teplé biotopy typu stepních ostrůvků, lesostepí či řídkých teplomilných lesů, jaké nacházíme v oblastech jižně a východně přiléhajících. Stejně tak podhorské biotopy mokřadních luk a přírodě blízkých bukových lesů jsou zde plošně méně rozsáhlé, než v oblastech hraničících na západ a sever. Tato nižší pestrost krajiny samozřejmě může být příčinou reálně menší pestrosti savčí fauny. Je ale dosti pravděpodobné, že aspoň některé níže zmíněné druhy by se při soustředěnějším průzkumu objevit ještě podařilo.

Mezi druhy, které je možné občas pozorovat ve volné přírodě, patří i mnohé druhy exotů, které většinou nechtěně unikají ze zajetí. Nejčastějším druhem je papoušek vlnkovaný (Melopsittacus undulatus), populární „andulka“. Občas však unikají i větší druhy, jako korela chocholatá (Nymphicus hollandicus), případně australští papoušci rodu Neophema nebo afričtí papoušci rodu Agapornis.

3.6. Savci Na území Moravskobudějovicka bylo dosud zjištěno 61 druhů savců, další 2–4 druhy tu lze pravděpodobně očekávat, dosud však nebyl jejich výskyt ověřen. Ve srovnání s okolními regiony jižního úpatí Českomoravské vysočiny je tedy zjištěný počet savčích druhů poněkud menší. Částečně to souvisí s nižší mírou prozkoumanosti. Přestože bylo území Moravskobudějovicka zahrnuto v poslední době do několika studií zabývajících se zvláště malými dru-

Obr. 30. Zajíc polní (Lepus europaeus) je typickým savcem v zemědělsky obhospodařované krajině (foto V. Křivan)

81

11.4.2007 12:33:42


Zoologická charakteristika Moravskobudějovicka Při pobytu v přírodě se člověk nevybavený zkušenostmi a zvláštními prostředky pro zjišťování a pozorování savců nejčastěji setkává se zástupci velkých druhů. Mezi nimi jsou v oblasti běžné některé druhy kopytníků, zejména prase divoké (Sus scrofa) a srnec obecný (Capreolus capreolus). Výskyt jelena evropského (Cervus elaphus) byl také pozorován na většině území, ale téměř všude má jen přechodný charakter. Pouze na jihozápadě, v oblasti Dešova a Nových Syrovic, je výskyt pravidelnější, neboť zde navazuje na poměrně rozsáhlou oblast trvale osídlenou jeleny ve středním Podyjí. Z našich původních kopytníků byl v okolí Moravských Budějovic pozorován ještě migrující los (Alces alces). Z kopytníků vysazených u nás v rámci mysliveckého využití krajiny se zde vyskytuje pravidelně pouze muflon (Ovis musimon) v katastru Chotěbudic a Louky, v ostatním území je jeho výskyt hodnocen jako přechodný. Kolem Nových Syrovic a Rozseče se občasně vyskytuje daněk (Cervus dama), který souvisleji obývá západně navazující území českého úpatí Českomoravské vysočiny. V katastru Blatnice byl přechodně pozorován i výskyt jelena siky (Cervus nipon). Způsobem života se kopytníkům poněkud podobají zajíci – z této skupiny je na Moravskobudějovicku poměrně hojný zajíc polní (Lepus europaeus), zatímco výskyt králíka divokého (Oryctolagus cuniculus) nebyl ani v minulosti nijak početný. V současnosti je uváděn přímo z Moravských Budějovic a v několika dalších obcích je jeho výskyt nepravidelný či ojedinělý. Méně nápadnými zástupci větších druhů savců jsou šelmy. V přírodě není snadné je uvidět. Pokud ovšem pozorujeme stopy a jiné typické pobytové značky, například charakteristický trus jednotlivých druhů, můžeme se o jejich přítomnosti přesvědčit také bez zvláštního vybavení. Pro velké šelmy, jako je vlk, rys či medvěd, není současný charakter krajiny Moravskobudějovicka vyhovující, i když výskyt jednotlivých migrujících jedinců nelze vyloučit prakticky nikde na Českomoravské vysočině. Mezi běžné a plošně rozšířené druhy tu naopak patří liška obecná (Vulpes vulpes) a jezevec lesní (Meles meles). Z menších kunovitých šelem se početně vyskytuje kuna skalní (Martes foina), která v současnosti obývá kromě přírodních lokalit také většinu lidských sídel. Kuna lesní (Martes martes) je méně početná a její výskyt se soustřeďuje do větších lesních celků, jako jsou Novosyrovické lesy a lesy mezi obcemi Jemnice, Domamil a Jackov. Téměř plošně je mapován výskyt tchoře tmavého (Mustela putorius), jeho početnost však pravděpodobně klesá na celém území České

republiky a podhůří Českomoravské vysočiny není výjimkou. Zajímavý je ojedinělý údaj o výskytu tchoře stepního (Mustela eversmanni) u Martínkova v roce 1966. Tato šelmička je považována za typického příslušníka stepní fauny a v současnosti se řadí mezi velmi vzácné druhy. Nejblíže Moravskobudějovicku je momentálně známa až v oblasti jižně a východně od Znojma. Velikostí a způsobem života se tchořům, zejména tchoři tmavému, podobá norek americký (Mustela vison). Odlišuje se tmavým zbarvením srsti, které je tmavohnědé až černohnědé, a větší vazbou na vodní prostředí – nejraději žije a loví v okolí vodních toků a nádrží. Tento nepůvodní druh se u nás v posledním desetiletí výrazně šíří a i když nejsou zatím z Moravskobudějovicka publikovány konkrétní údaje o jeho výskytu, nepochybně se už vyskytuje v okolí říčky Želetavky, Rokytné a jejich přítoků, stejně jako kolem větších rybníků. Dokládá to pozorování rybničních hospodářů nedaleko Jakubova a také nález uhynulého jedince v údolí Bihanky u Kostníků. Podobně jako norek se v posledním desetiletí silně rozšířila i další nepůvodní šelma – psík mývalovitý (Nyctereutes procyonoides). Tento druh k nám pronikl migrací z evropské části Ruska, kde byl vysazen v první polovině 20. století. Jeho ekologické nároky jsou málo vyhraněné, u nás je pozorován jak v horských a lesnatých oblastech, tak v polních krajinách nížin. Z Moravskobudějovicka není v literatuře uváděn žádný konkrétní lokalizovaný nález, ale odborníci zabývající se současným šířením některých druhů savců mapují jeho souvislý výskyt v širokém regionu navazujícím severně a východně už před rokem 2000. Jeho výskyt přímo v území potvrzuje nedávný zástřel mezi Litohoří a Domamilí. Lasice kolčava (Mustela nivalis) a hranostaj (Mustela erminea) jsou naše nejmenší kunovité šelmy. Obě se v oblasti Moravskobudějovicka vyskytují běžně. Posledním druhem šelmy, který můžeme v oblasti potkat, je vydra říční (Lutra lutra). Vydra, která původně obývala okolí prakticky všech vodních toků u nás, v první polovině 20. století z Moravskobudějovicka vymizela stejně jako z valné části České republiky. Zhruba od 90. let 20. století se naopak datuje opětovný postupný nárůst jejích populací a osídlování značné části někdejšího areálu. Moravskovbudějovicko leží v blízkosti jihočeských lokalit a západního úpatí vysočiny, odkud opětovné šíření vyder na našem území začalo. Proto není divu, že už v první půli 90. let 20. století byl odtud přechodný výskyt vydry hlášen, kolem roku 2000 už se zde vyskytovala pravidelně a i v současnosti můžeme pobytové značky vyder pravidelně pozorovat kolem toku Rokytné i na 82

82-83

jejích přítocích. Rybníkáři je uváděna také z celé řady rybníků, např. Nový, Hrachovec, Voráč, Vidlák, Jakubovský, Utopenec a další, pozorována byla i na sádkách v Moravských Budějovicích. Zatímco kopytníci, zajíci a šelmy jsou většinou poměrně velké druhy s rozsáhlými oblastmi výskytu a velkými migračními schopnostmi, další pozemní savci již obvykle nedosahují velkých rozměrů a jejich migrační schopnosti jsou omezené. Často však mají vyhraněné nároky na stanoviště či obecněji životní prostředí a oblasti jejich výskytu jsou tedy často menší a izolovanější, než je tomu u předchozí skupiny. Ze systematického pohledu můžeme zbývající pozemní savčí druhy žijící v oblasti rozdělit na hmyzožravce a hlodavce. Z hmyzožravců jsou obecně známí a poměrně dobře pozorovatelní ježci. Již méně známé je, že ježků se u nás vyskytují dva druhy a oba byly zjištěny i na Moravskobudějovicku. Přes již zmíněné relativně snadné pozorování je publikovaných údajů o výskytu ježků v oblasti málo a nedovolují ani jednoznačně říci, který z druhů je zde běžnější. Obecně můžeme konstatovat, že ježek západní (Erinaceus europaeus) je druh vázaný spíše na lesnatou krajinu a vyšší polohy. Zjištěn byl v lesních celcích kolem Nových Syrovic a Jemnice, jeho početnost východním směrem dosti znatelně ubývá a např. na Znojemsku je mnohem méně početný než následující druh. Ježek východní (Erinaceus concolor) je svým původem druh stepní, přednost tedy dává krajině bezlesé, vyhledává teplejší a sušší lokality. Častější je také uvnitř lidských sídel. Spolehlivě zjištěn byl u Police a Nových Syrovic, další nálezy jsou zaznamenány v katastrech hraničících ze všech stran s Moravskobudějovickem (Stařeč, Hrotovice, Jaroměřice nad Rokytnou, Ohrazenice, Uherčice atd.). Výskytu ježků a jejich druhové příslušnosti by bylo zajímavé věnovat více pozornosti a toto téma by mohlo být úspěšně řešeno i amatérskými badateli či v rámci studentských prací. Dalším druhem obecně známého hmyzožravce, jehož přítomnost můžeme v krajině snadno zjistit, je krtek obecný (Talpa europaea). Je běžný na loukách, v zahradách a na lesních okrajích v celém regionu. Ostatní druhy patřící do čeledi rejskovitých jsou už pozorovatelné mnohem obtížněji. Pokud se náhodně nenajde mrtvolka uhynulého jedince nebo jej nepřinese kočka, jsou bez použití speciálních pastí k odchytu savců téměř nezjistitelní. Přesto se zde běžně vyskytuje několik druhů. Rejsek obecný (Sorex araneus) je hojný v různých prostředích, rejsek malý (Sorex minutus) především ve vlhčí bylinné vegetaci luk a břehů. Podobně také rejsec

černý (Neomys anomalus) byl pravidelně zjišťován v mokřadních bylinných porostech, především mimo zalesněná území. Tento druh byl dříve považován za poměrně vzácný, intenzivnějším studiem se ale ukázalo, že běžně obývá celé jižní úpatí vysočiny. Rejsec vodní (Neomys fodiens) je také plošně rozšířený, jeho biotopem jsou však především břehy potoků, protože často loví ve vodním prostředí. Bělozubka šedá (Crocidura suaveolens) už patří k méně častým druhům, zjištěna byla u Pálovic, Krnčic a Nových Syrovic. Je často vázána na lidská sídla a vyskytuje se i přímo v obytných či hospodářských stavbách. Nejvzácnějším druhem hmyzožravce v regionu je bělozubka bělobřichá (Crocidura leucodon). Odchycena byla u Krnčic a Dančovic. Dříve byla považována za vzácný teplomilný druh se vztahem ke stepním lokalitám, v současnosti se zřejmě šíří do vyšších poloh a její nároky na prostředí se nezdají příliš vyhraněné – obývá bylinné porosty na březích vod, zastižena bývá na lesních okrajích, přímo v lese nebo v blízkosti staveb. I mezi hlodavci je velké množství druhů, které jsou běžnému pozorovateli skryté a jejich přítomnost odhalí až speciálně zaměřený průzkum. Z hrabošovitých je všude v otevřené krajině běžný hraboš polní (Microtus arvalis), v lesních porostech pak norník rudý (Clethrionomys glareolus). Druhem vázaným nejčastěji na pobřežní biotopy je také častý hryzec vodní (Arvicola terrestris). Dříve početná ondatra pižmová (Ondatra zibethicus), která obývá zejména trvalé vodní plochy, se dnes vyskytuje méně často, přesto jsou údaje o jejím výskytu z celé řady obcí Moravskobudějovicka (Lesonice, Chotěbudice, Jakubov, Krnčice, Litohoř, Nové Syrovice atd.). Historie výskytu tohoto původem severoamerického druhu je velmi zajímavá. Byl vysazen v letech 1905 a 1906 na několika lokalitách v Čechách, v roce 1913 je poprvé udáván z okolí Želetavy a v polovině 20. let 20. století už byl v oblasti Hrotovska a Moravskokrumlovska, ležící ve směru pravděpodobného šíření druhu až za Moravskobudějovickem, považován za hojný. Dalším zajímavým druhem je hraboš mokřadní (Microtus agrestis). Vyskytuje se zejména na vlhkých loukách, pasekách a v pobřežních biotopech. Moravskobudějovicko stojí na pomezí oblastí s jeho prakticky souvislým výskytem (vyšší části Českomoravské vysočiny) a oblastí s ojedinělými lokalitami vázanými na maloplošné zachovalé mokřady a nivní louky (střední Podyjí). Méně běžným druhem je také hrabošík podzemní (Microtus subterraneus), který byl prokázán u Nových Syrovic a Dančovic. Zjištěn byl také na vlhkých loukách, je 83

11.4.2007 12:33:42


Zoologická charakteristika Moravskobudějovicka ovšem obtížně chytitelný a obývá i další typy prostředí (okraje lesů, okolí hospodářských budov apod.). Další početnou čeledí hlodavců jsou myšovití. Sem patří myš domácí (Mus musculus) a potkan (Rattus norvegicus), známí a všudypřítomní průvodci lidského osídlení. Myšice křovinná (Apodemus sylvaticus) a myšice lesní (Apodemus flavicollis) bývají hlavně v zimě také občas zastiženy v lidských stavbách, početně se však vyskytují především mimo ně. První druh spíše v otevřené krajině bohaté na křoviny a vysoké bylinné porosty nejrůznějšího druhu, druhý pak zejména v lesním prostředí. Méně častým druhem je myška drobná (Micromys minutus). Tento druh je v letním období nejčastěji vázán na vysoké porosty pobřežních bylin, na podzim a v zimě se stahuje také k hospodářským budovám a stohům slámy. Zjištěn byl u Pálovic, Krnčic, Moravských Budějovic, Nových Syrovic, Bohušic a Menhartic, jistě ovšem žije i na řadě dalších vhodných lokalit. Poměrně nedaleko od hranic Moravskobudějovicka byly zjištěny ještě další dva druhy myšovitých – myšice malooká (Apodemus microps) a myšice temnopásá (Apodemus agrarius). Myšice malooká představuje stepní druh vyskytující se pravidelně ve východní části Znojemska a zjištěný ojediněle v oblasti Moravskokrumlovska. Jeho výskyt na Moravskobudějovicku se nezdá pravděpodobný. Myšice temnopásá také byla prokázána nejblíže na Znojemsku, údaje z 20. let 20. století jsou i z Moravskokrumlovska. V současnosti se uvádí, že hranice areálu tohoto druhu v čase silně pulzují a momentálně dochází k jeho šíření v oblasti jižní Moravy. Není tedy zcela vyloučeno, že by se mohly ještě posunout a dosáhnout i na jižní úpatí vysočiny. Myšice temnopásá obývá především pobřežní bylinné porosty v otevřené krajině a je nápadná úzkým tmavým proužkem probíhajícím od hlavy po kořen ocasu a ostře odlišeným od rezavohnědého zbarvení hřbetu. Každý její nález v oblasti by byl velmi zajímavý a měl by být ověřen (přeurčen) odborníkem. Zajímavou a málo prozkoumanou skupinou hlodavců jsou plchovití. Všechny naše druhy jsou především lesní tvorové a jejich zjišťování je poměrně obtížné. Proto z oblasti Moravskobudějovicka není k dispozici ani jeden konkrétní nález. Přesto je nepochybné, že přinejmenším nejhojnější z našich druhů, plšík lískový (Muscardinus avellanarius) se zde vyskytuje. Obývá okraje lesů a paseky, nevyhýbá se ani lesům jehličnatým a oproti přirozenému stavu značně pozměněným. Zjištěn byl v širším okolí jak severozápadně (Doupě, Řásná, Třešť, Borová), tak jihovýchodně (Hostim, Litovany, Bítov,

Chvalatice). Jeho přítomnost by se nejsnáze mohla prokázat při kontrole ptačích budek, které s oblibou obývá, nebo při analýze potravy sov, zejména puštíka obecného. Vzácnějším druhem je plch velký (Glis glis), jeho nejbližší lokality prokázaného výskytu leží jihovýchodně, v Národním parku Podyjí, např. kolem Vranova nad Dyjí a Lesné. Historicky byl udáván i z povodí Jihlavy (Pávov, Jamolice) a dolního toku Jevišovky (Tvořihráz, Výrovice). Je vázán především na zachovalé listnaté lesy. Velmi pravděpodobný je jeho výskyt v oblasti Vranovské přehrady, která bezprostředně navazuje na bohaté lokality v NP Podyjí, a proto lze uvažovat i o jeho možném výskytu v oblasti Suché hory u Dešova nebo v lesích kolem dolního toku Želetavky. Plch zahradní (Eliomys quercinus) byl doložen také poměrně blízko – v roce 1912 v Heřmanicích nedaleko Dukovan. Jeho současný výskyt však nebyl zaznamenán nikde v širokém okolí a není ani pravděpodobný. I mezi hlodavci najdeme několik větších a nápadnějších druhů, o nichž ještě nebyla zmínka, a které mohou být v krajině zjištěny snáze než malé a skrytě žijící „myši“. Prvním z nich je křeček polní (Cricetus cricetus) patřící do příbuzenstva hrabošů. Původně byl obyvatelem stepí, s plošným odlesněním krajiny a jejím zemědělským využitím se však rozšířil i do vyšších poloh dříve souvisle lesnatých. Takovým územím je i Moravskobudějovicko, kde byl podle starších údajů křeček dosti častý ještě v 70. letech 20. století. Jeho současná početnost není známa a chybí i publikované údaje o konkrétních nálezech v posledním desetiletí, přesto je pravděpodobné, že se zde křeček stále nepočetně vyskytuje. Podobný faunistický prvek představuje sysel obecný (Spermophilus citellus), který se s křečkem shoduje především původním charakterem rozšíření a expanzí do lidmi odlesněných oblastí. Tento druh však není z Moravskobudějovicka ani historicky uváděn, byť jeho někdejší lokality jsou roztroušeny prakticky všude kolem (Dačicko, Dolní Bolíkov, Hrotovice, Třebíč atd.). Dnešní výskyt sysla nelze předpokládat, neboť v důsledku změn v hospodaření v krajině zmizel v druhé půli 20. století i z většiny dříve známých výskytišť. Mnohem početnějším lesním „příbuzným“ sysla je veverka obecná (Sciurus vulgaris), která patří v regionu k plošně rozšířeným savcům. Přesto o jejím výskytu jsou z vlastního území Moravskobudějovicka jen tři publikované záznamy (Cidlina, Lomy, Nové Syrovice). Z rybníků v těsném okolí Moravských Budějovic jsou uváděny ještě další dva druhy hlodavců. Už několik let se 84

84-85

na rybníce Novém u Háje vyskytuje bobr evropský (Castor fiber) – záznam o pozorování v roce 2004 byl publikován, od až do současnosti jsou pravidelně pozorovány čerstvé ohryzy na stromech kolem rybníka. Výskyt souvisí zřejmě s migrací jedinců z rozrůstajících se populací v povodí Dyje a Moravy. Publikován je též výskyt nutrie (Myocastor coypus) na Sedleckém rybníce, v tomto případě však zřejmě šlo o jedince uniklého z chovu. Druhově početnou skupinou jsou také netopýři. Jsou to malí savci vyznačující se schopností aktivního letu a potravní specializací na hmyz a jiné skupiny bezobratlých živočichů. Schopnost letu sice umožňuje netopýrům i dálkové migrace, přesto je většina druhů dosti konzervativně vázána na určitý typ prostředí, na tradiční lokality a především na určité úkryty. V průběhu roku netopýři využívají různé typy úkrytů, některé pro letní kolonie samic s mláďaty, jiné v přechodném (migračním) jarním a podzimním období a další v době zimního spán-

ku. Tyto úkryty bývají opakovaně osidlovány po mnoho let i desetiletí a jejich existence v krajině je důležitým faktorem, na kterém závisí úspěšné přežívání netopýřích populací. Celkem dobře je známo rozšíření těch druhů netopýrů, které často využívají jako úkryty lidské stavby. Typickým příkladem je netopýr velký (Myotis myotis), jehož výskyt byl zjištěn na půdách větších staveb vBudkově, Jemnici a Jakubově, kolonie čítající v současnosti okolo 100 samic s mláďaty je pravidelně v létě kontrolována na zámku v Lesonicích, kde je evidována už od poloviny 60. let 20. století. Takové kolonie vázané na zalesněná území jsou známy i v okolí, např. v Budíškovicích, Bítově a Biskupicích. Vysloveně teplomilné druhy netopýří fauny se na Moravskobudějovicku vyskytují jen zcela okrajově. Jejich typickým zástupcem je vrápenec malý (Rhinolophus hipposideros), jehož výskyt byl prokázán teprve v roce 2006 nálezem zimujícího jedince v malé štolce u kostela sv. Jakuba v Jemnici. Oblast, kde je

Obr. 31. Veverka obecná (Sciurus vulgaris) se vyskytuje nejčastěji v zachovalejších lesních porostech s pestrou skladbou dřevin, některé populace využívají i parky či zahrady kolem lidských sídel (foto V. Křivan)

Obr. 32. Část kolonie netopýrů velkých (Myotis myotis). Tento druh obsazuje rok co rok v letním období stejné úkryty na půdách lidských staveb (foto A. Reiter)

85

11.4.2007 12:33:47


Zoologická charakteristika Moravskobudějovicka tento druh pozorován pravidelně a kde bylo zjištěno také jeho rozmnožování, leží jižněji a východněji, byť některé lokality se Moravskobudějovicku dosti přibližují (např. Bítov, Uherčice). Méně vyhraněný je zřejmě netopýr brvitý (Myotis emarginatus), který má celkové rozšíření podobné předchozímu druhu. Byl ale odchycen v údolí Bihanky u Kostníků a existují i další jeho nálezy ve vyšších polohách na úpatí vysočiny (Třebíč, Staré Hobzí, Landštejn). Dalším z druhů provázejících stavby je netopýr večerní (Eptesicus serotinus). Přestože také preferuje spíše teplejší oblasti, je i na úpatí vysočiny poměrně běžným druhem. Zjištěn byl v Budkově, Litohoři, Nových Syrovicích a v řadě obcí hraničících s Moravskobudějovickem. Ve vyšších polohách jej střídá netopýr severní (Eptesicus nilssonii), který byl na Moravskobudějovicku zjištěn shodou okolností dosud jen na dvou lokalitách v jeho jižní, teplejší části – v údolí Bihanky u Kostníků a nad rybníčky na Suché hoře u Dešova. Tyto lokality navazují na enklávu druhu v zaříznutém údolí Dyje, je ovšem velmi pravděpodobné, že při soustředěnějším průzkumu by byl netopýr severní objeven i v západní či severní části území, např. v okolí Jemnice, Martínkova nebo Bítovánek. Asi nejpočetnější ze skupiny typicky synantropních (s člověkem žijících) druhů je netopýr dlouhouchý (Plecotus austriacus), zjištěný v Babicích, Lesonicích, v Jemnici (mateřské kolonie na půdách obou kostelů), v Častohosticích (kolonie na půdě kaple), v Jakubově, Litohoři, Lukově (kolonie na půdě kostela), v Martínkově (kolonie na půdě kostela), v Moravských Budějovicích, Nových Syrovicích, Kdousově, Kostníkách a Polici. I jeho výskyt je ještě početnější směrem do teplejších oblastí na jih a východ, zatímco vyšší partie vysočiny ležící západně a severně osídluje už spíše sporadicky. Tam je častější velmi podobný druh – netopýr ušatý (Plecotus auritus), který kromě staveb obývá i jiné typy úkrytů, třeba ptačí budky a stromové dutiny. Ten byl zjištěn v Lesonicích, Budči (kolonie na kostele), Jemnici a Kostníkách. Další druhy netopýrů jsou vázány na lidské stavby ještě méně. Pokud je osídlují, tak spíše jen nahodile a nepravidelně, vyhledávají štěrbiny na povrchu staveb na rozdíl od předchozích druhů využívajících častěji půdní prostory. Jsou ovšem schopny přežívat i v úkrytech čistě přírodních, jako jsou stromové dutiny a různé štěrbiny pod kůrou či ve skalách. Zřejmě nejpočetnějším z těchto druhů je netopýr vodní (Myotis daubentonii). Jak jeho jméno naznačuje, je vázán především na místa v blízkosti vodních nádrží a větších toků. Loví totiž často nad

jejich hladinou. Zjištěn byl v Lesonicích, Jemnici, okolo Domamile, u Kostníků a Police, žije ale pravděpodobně na většině dalších míst s rybníky. Dalším běžnějším druhem je netopýr vousatý (Myotis mystacinus), nalezený u Babic, Bolíkovic, Lesonic, v Jemnici a Kostníkách. Podobný, ovšem vzácnější netopýr Brandtův (Myotis brandtii) je více vázán na lesní prostředí a byl dosud odchycen jen u Domamile, Nových Syrovic a Kostníků. Také netopýr řasnatý (Myotis nattereri) upřednostňuje lesní lokality a byl zatím zjištěn jen v Jemnici a Kostníkách. Nejvyhraněnější nároky na lesní prostředí má netopýr velkouchý (Myotis bechsteinii), který početněji obývá pouze přírodě blízké listnaté lesy. Na Moravskobudějovicku dosud zjištěn nebyl, vyskytuje se však poměrně početně v blízkém území Národního parku Podyjí a jednotlivě byl zjištěn i v povodí Rokytné a Jihlavy. Jeho výskyt se tedy dá očekávat v zachovalejších lesních lokalitách, např. v oblasti Suché hory u Dešova (přírodní rezervace Habrová seč, přírodní památka Černá blata apod.). Nalezení tohoto druhu je bohužel dosti nesnadné, neboť obývá téměř výhradně stromové úkryty a jedinou efektivní metodou jeho prokázání bývá odchyt do speciálních sítí nad hladinou lesních rybníčků a potoků. Na lesní prostředí je vázán také netopýr černý (Barbastella barbastellus). Ten byl zjištěn u Babic, Cidliny, Lesonic, Kostníků a Dešova, kolonie samic s mláďaty byly nalezeny u Jackova a Bolíkovic. Zajímavým druhem je netopýr pestrý (Vespertilio murinus), který obývá také spíše lesnaté vyšší polohy. Letní kolonie s větším počtem jedinců (až desítky kusů) tvoří u něj i samci a právě taková kolonie je od 70. let 20. století po současnost známa ze štěrbinového úkrytu na stodole v Bolíkovicích. I tento druh bude zřejmě v území častější než vyplývá z této jediné zjištěné lokality jeho výskytu. Netopýři rodu Pipistrellus sice také často sídlí ve stromových dutinách, jejich prostředím jsou však spíše otevřenější krajiny s rozptýlenou stromovou vegetací, s břehovými porosty a parky. Běžný je netopýr hvízdavý (Pipistrellus pipistrellus), který je znám z okolí Cidliny, Jemnice, Nových Syrovic, Kostníků a Dešova, z blízkého okolí jsou uváděny i letní kolonie o desítkách samic s mláďaty (chaty u Vranovské přehrady, Ohrazenice, Rozkoš). Teprve před několika lety byl od předchozího druhu odlišen jeho „dvojník“ – netopýr nejmenší (Pipistrellus pygmaeus). Ten sice zatím z Moravskobudějovicka doložen nebyl, jeho výskyt zde je ale docela dobře možný. Početné populace tohoto druhu jsou již známy z jihomoravských nížin, odkud zasahují až do středního Podyjí, 86

86-87

listnatých dřevin a s výskytem dutých či odumřelých stromů. Právě takové prostředí využívají náročnější druhy lesních drobných savců. To, že některé z nich dosud nebyly na Moravskobudějovicku dokumentovány (plch velký, netopýr velkouchý) nebo zde byli zjištěny jen ojediněle (další druhy lesních netopýrů), může být dáno jen malou rozlohou vhodných fragmentů lesa a zároveň obecně velmi obtížným zjišťováním těchto druhů. Důležitým prostředkem ochrany savců je zachování známých úkrytů netopýrů, zejména letních mateřských kolonií a zimovišť. Významné jsou prostory obsazované netopýry v lidských stavbách i úkrytové možnosti ve starých stromech s dutinami. Ty jsou důležité nejen v lesním prostředí, ale zejména v parcích, stromořadích a břehových porostech. O možnostech soužití člověka s netopýry a ochraně, případně vytváření různých typů netopýřích úkrytů je dnes již k dispozici i praktická literatura v českém jazyce, potřebné informace a kontakty lze získat například u České společnosti pro ochranu netopýrů (www.ceson. org).

a také z jihočeských rybničních pánví, odkud sahají až na západ od Jindřichova Hradce. Přinejmenším v migračním období je tedy Moravskobudějovicko pravděpodobným místem jejich přeletů. Bohužel odlišení tohoto druhu vyžaduje buď přesné zjištění charakteristik jeho echolokačních signálů (pomocí detektoru ultrazvuku), nebo genetickou analýzu tkáňových vzorků, a je tedy problémem dosti složitým a odborným. Ze zámeckého parku v Jemnici je znám také výskyt netopýra parkového (Pipistrellus nathusii). Tento druh, dříve považovaný za velmi vzácný, je dnes pomocí detektorů ultrazvuku snadněji zjistitelný a snad se také v posledních letech šíří zejména v oblastech s parkovitou krajinou a rybníky. Podobné nároky na prostředí mají také netopýři rodu Nyctalus. Podobně jako předchozí druhy sídlí tito netopýři většinou ve stromových dutinách a obývají otevřenější krajiny. Běžný je netopýr rezavý (Nyctalus noctula). Jeho výskyt je sice publikován pouze z okolí rybníků u Domamile, Jemnice, Nových Syrovic a z údolí Bihanky u Kostníků, ve skutečnosti je však nepochybně častější, stejně jako je tomu ve všech okolních regionech snad s výjimkou souvisle zalesněných vyšších poloh vysočiny. Netopýr rezavý je v posledním desetiletí také často pozorován v nezvyklých typech úkrytů v lidských stavbách, např. ve škvírách mezi panely panelových domů. Mnohem vzácnější je netopýr stromový (Nyctalus leislerii), který byl zjištěn v zámeckém parku v Jemnici a u rybníčků na Suché hoře u Dešova. Tento netopýr má více lokalit směrem na jihovýchod, k okraji Moravských nížin, zatímco jeho nálezy na Českomoravské vysočině jsou jen ojedinělé. Pro zachování druhové pestrosti savců je důležitá ochrana některých specifických prostředí či biotopů. Především náročnější drobní pozemní savci jsou vesměs vázáni na vysoké, husté bylinné porosty, jaké se nejčastěji vyskytují v pobřežní vegetaci, případně v mokřadech a na jejich okrajích. Zachování pestrých břehových porostů, kde se střídají části porostlé vysokou bylinnou vegetací s jednotlivými stromy a křovinami, má smysl nejen jako základní biotop drobných savců, ale i jako síť migračních cest a úkrytů pro větší savčí druhy (kopytníky, šelmy) v odlesněné krajině. Důležitá je samotná existence těchto porostů, ale také jejich stav a druhové složení. V porostech silně ruderalizovaných nebo v monokulturách invazních druhů rostlin savci vhodné prostředí nenacházejí. Stejně tak porosty pravidelně kosené jim neposkytují vhodné úkryty a potravní nabídku. V lesním prostředí je velmi důležité zachování původních typů lesů s převahou

3.7. Historie poznání obratlovců Historické údaje o výskytu obratlovců na Moravskobudějovicku jsou poměrně chudé. Tento stav odráží, podobně jako u dalších skupin organismů, především malou atraktivitu území pro badatele. Až do poloviny 20. století nalézáme jen ojedinělé konkrétní údaje roztroušené v pracích věnovaných rozsáhlejšímu regionu. Ucelenější regionální faunistické studie byly ve 20. letech 20. století publikovány pouze ze sousedících oblastí Jihlavska (Canon) a Moravskokrumlovska (Hála). Co se týká obojživelníků a plazů, pokračoval tento stav v podstatě i později. Jednotlivé roztroušeně uveřejněné nálezy a nepublikovaná hlášení shrnuly až atlasové studie v 80. letech 20. století a později – Amphibia and reptilia in South Moravian region (Mikátová, Pellantová, Vlašín), Atlas rozšíření obojživelníků v České republice (Moravec) a Atlas rozšíření plazů v České republice (Mikátová, Vlašín, Zavadil). Systematičtější průzkum Moravskobudějovicka byl prováděn až v souvislosti s projektem „Výzkum a dokumentace obratlovců toku a povodí řek Rokytná a Jevišovka“, který byl v letech 1997–1999 řešen v Jihomoravském muzeu ve Znojmě. Právě z dosud nepublikovaných výsledků tohoto průzkumu vychází značná část našich informací a komentářů. Poněkud jiná je situace u savců. První systematičtější průzkum drobných zemních savců provedl na Morav87

11.4.2007 12:33:47


Zoologická charakteristika Moravskobudějovicka skobudějovicku Zdeněk Šebek, pracovník Krajské hygienicko – epidemiologické stanice v Jihlavě. V roce 1957 jej publikoval ve Vlastivědném Sborníku Vysočiny. I později uveřejnil jednotlivé další nálezy drobných zemních savců i netopýrů z regionu, především v souvislosti se studiem parazitů. Několik dalších náhodných nálezů zaznamenali Vlašín, Eleder a Málková-Nečasová v sérii prací o rozšíření ochranářsky důležitých druhů savců v jihomoravském regionu uveřejněných též ve Vlastivědném Sborníku Vysočiny v letech 1991–1995. Teprve koncem 90. let 20. století byl ovšem uskutečněn systematičtější průzkum drobných savců oblasti realizovaný jednak v rámci aktivit Jihomoravského muzea ve Znojmě a již výše zmíněného projektu průzkumu povodí Jevišovky a Rokytné, jednak také v rámci mapovacího projektu zaměřeného na faunu

savců ČR a později na faunu drobných savců jižní části Českomoravské vysočiny, na němž se podíleli především Miloš Anděra z Národního muzea Praha, Petr Zbytovský z Husitského muzea v Soběslavi a Vladimír Hanák z Přírodovědecké fakulty UK Praha. Výsledkem těchto průzkumů bylo několik publikací zahrnujících drobné zemní savce (1998), netopýry (2003) nebo obě tyto skupiny (2004). Co se týká větších druhů savců, nebylo Moravskobudějovicko nikdy samostatně studováno, ovšem nálezy uveřejněné v monografiích k jednotlivým druhům, v mysliveckých publikacích, statistikách a dalších pramenech byly přehledně shrnuty v rámci předběžné verze atlasu rozšíření savců v ČR publikované od poloviny 90. let 20. století Národním muzeem Praha.

88

88-89

české jméno

vědecké jméno

výskyt

kategorie

bezobratlí

Amphibia

rak říční

Astacus astacus

+

kriticky ohrožený

modrásek bahenní

Maculinea nausithous

+

silně ohrožený

modrásek očkovaný

Maculinea teleius

+

silně ohrožený

ohniváček černočárný

Lycaena dispar

+

silně ohrožený

škeble rybničná

Anodonta cygnea

+

silně ohrožený

batolec

Apatura sp.

+

ohrožený

bělopásek topolový

Limenitis populi

+

ohrožený

majka

Meloe sp.

+

ohrožený

mravenec

Formica sp.

+

ohrožený

otakárek fenyklový

Papilio machaon

+

ohrožený

otakárek ovocný

Iphiclides podalirius

+

ohrožený

prskavec

Brachinus sp.

+

ohrožený

svižník

Cicindela sp.

+

ohrožený

zlatohlávek

Oxythyrea funesta

+

ohrožený

ryby

Osteichthyes

sekavec písečný

Cobitis taenia

+

silně ohrožený

mník jednovousý

Lota Lota

?

ohrožený

střevle potoční

Phoxinus phoxinus

+

ohrožený

obojživelníci

Amphibia

skokan ostronosý

Rana arvalis

?

kriticky ohrožený

skokan skřehotavý

Rana ridibunda

?

kriticky ohrožený

blatnice skvrnitá

Pelobates fuscus

+

silně ohrožený

čolek horský

Triturus alpestris

+

silně ohrožený

čolek obecný

Triturus vulgaris

+

silně ohrožený

čolek velký

Triturus cristatus

+

silně ohrožený

kuňka obecná

Bombina bombina

+

silně ohrožený

mlok skvrnitý

Salamandra salamandra

??

silně ohrožený

ropucha zelená

Bufo viridis

+

silně ohrožený

rosnička zelená

Haly arborea

+

silně ohrožený

skokan krátkonohý

Rana lessonae

+

silně ohrožený

skokan štíhlý

Rana dalmatina

+

silně ohrožený

skokan zelený

Rana kl. esculenta

+

silně ohrožený

ropucha obecná

Bufo bufo

+

ohrožený

plazi

Reptilia

ještěrka zelená

Lacerta viridis

??

kriticky ohrožený

užovka podplamatá

Natrix tessellata

?

kriticky ohrožený

zmije obecná

Vipera berus

?

kriticky ohrožený

ještěrka obecná

Lacerta agilis

+

silně ohrožený

89

11.4.2007 12:33:49



české jméno

vědecké jméno

výskyt

kategorie

české jméno

vědecké jméno

výskyt

kategorie

ještěrka živorodá

Lacerta vivipara

??

silně ohrožený

krutihlav obecný

Jynx torquilla

+

silně ohrožený

slepýš křehký

Anguis fragilis

+

silně ohrožený

křepelka polní

Coturnix coturnix

+

silně ohrožený

užovka hladká

Coronella austriaca

+

silně ohrožený

kvakoš noční

Nycticorax nycticorax

?

silně ohrožený

užovka obojková

Natrix natrix

+

ohrožený

ledňáček říční

Alcedo atthis

+

silně ohrožený

lejsek malý

Ficedula parva

?

silně ohrožený

ptáci

Aves

lžičák pestrý

Anas clypeata

+

silně ohrožený

břehouš černoocasý

Limosa limosa

?

kriticky ohrožený

moták lužní

Circus pygargus

+

silně ohrožený

bukač velký

Botaurus stellaris

??

kriticky ohrožený

moták pilich

Circus cyaneus

?

silně ohrožený

bukáček malý

Ixobrychus minutus

+

kriticky ohrožený

ostříž lesní

Falco subbuteo

+

silně ohrožený

drop velký

Otis tarda

-

kriticky ohrožený

pěnice vlašská

Sylvia nisoria

+

silně ohrožený

chřástal malý

Porzana parva

??

kriticky ohrožený

pisík obecný

Actitis hypoleucos

+

silně ohrožený

jeřáb popelavý

Grus grus

?

kriticky ohrožený

potápka rudokrká

Podiceps grisegena

?

silně ohrožený

koliha velká

Numenius arquata

?

kriticky ohrožený

rákosník velký

Acrocephalus arundinaceus

+

silně ohrožený

kolpík bílý

Platalea leucorodia

?

kriticky ohrožený

rybák obecný

Sterna hirundo

?

silně ohrožený

luňák červený

Milvus milvus

+

kriticky ohrožený

skřivan lesní

Lullula arborea

+

silně ohrožený

luňák hnědý

Milvus migrans

+

kriticky ohrožený

sova pálená

Tyto alba

-

silně ohrožený

mandelík hajní

Coracias garrulus

-

kriticky ohrožený

sýček obecný

Athene noctua

-

silně ohrožený

morčák velký

Mergus merganser

?

kriticky ohrožený

ťuhýk menší

Lanius minor

-

silně ohrožený

orel mořský

Haliaeetus albicilla

+

kriticky ohrožený

ťuhýk rudohlavý

Lanius senator

-

silně ohrožený

orlovec říční

Pandion haliaeetus

+

kriticky ohrožený

včelojed lesní

Pernis apivorus

+

silně ohrožený

ostralka štíhlá

Anas acuta

+

kriticky ohrožený

vlha pestrá

Merops apiaster

?

silně ohrožený

poštolka rudonohá

Falco vespertinus

+

kriticky ohrožený

vodouš kropenatý

Tringa ochropus

+

silně ohrožený

strnad luční

Miliaria calandra

+

kriticky ohrožený

volavka bílá

Egretta alba

+

silně ohrožený

strnad zahradní

Emberiza hortulana

-

kriticky ohrožený

zrzohlávka rudozobá

Netta rufina

+

silně ohrožený

vodouš rudonohý

Tringa totanus

?

kriticky ohrožený

žluva hajní

Oriolus oriolus

+

silně ohrožený

volavka červená

Ardea purpurea

?

kriticky ohrožený

bramborníček černohlavý

Saxicola torquata

+

ohrožený

bekasina otavní

Gallinago gallinago

+

silně ohrožený

bramborníček hnědý

Saxicola rubetra

+

ohrožený

bělořit šedý

Oenanthe oenanthe

+

silně ohrožený

cvrčilka slavíková

Locustella luscinioides

+

ohrožený

čáp černý

Ciconia nigra

+

silně ohrožený

čáp bílý

Ciconia ciconia

+

ohrožený

čírka modrá

Anas querquedula

+

silně ohrožený

čírka obecná

Anas crecca

+

ohrožený

drozd cvrčala

Turdus iliacus

?

silně ohrožený

hýl rudý

Carpodacus erythrinus

+

ohrožený

dřemlík tundrový

Falco columbarius

+

silně ohrožený

chocholouš obecný

Galerida cristata

+

ohrožený

dudek chocholatý

Upupa epops

?

silně ohrožený

jestřáb lesní

Accipiter gentilis

+

ohrožený

hohol severní

Bucephala clangula

-

silně ohrožený

kopřivka obecná

Anas strepera

+

ohrožený

holub doupňák

Columba oenas

+

silně ohrožený

kormorán velký

Phalacrocorax carbo

+

ohrožený

chřástal kropenatý

Porzana porzana

+

silně ohrožený

koroptev polní

Perdix perdix

+

ohrožený

chřástal polní

Crex crex

+

silně ohrožený

krkavec velký

Corvus corax

+

ohrožený

chřástal vodní

Rallus aquaticus

+

silně ohrožený

lejsek šedý

Muscicapa striata

+

ohrožený

kalous pustovka

Asio flammeus

?

silně ohrožený

moták pochop

Circus aeruginosus

+

ohrožený

kavka obecná

Corvus monedula

+

silně ohrožený

moudivláček lužní

Remiz pendulinus

+

ohrožený

konipas luční

Motacilla flava

+

silně ohrožený

potápka černokrká

Podiceps nigricollis

+

ohrožený

kos horský

Turdus torquatus

-

silně ohrožený

potápka malá

Tachybaptus ruficollis

+

ohrožený

krahujec obecný

Accipiter nisus

+

silně ohrožený

potápka roháč

Podiceps cristatus

+

ohrožený

90

90-91

91

11.4.2007 12:33:49

bene



české jméno

vědecké jméno

výskyt

kategorie


rorýs obecný

Apus apus

+

ohrožený

slavík obecný

Luscinia megarhynchos

+

ohrožený

sluka lesní

Scolopax rusticola

+

ohrožený

strakapoud prostřední

Dendrocopos medius

+

ohrožený

ťuhýk obecný

Lanius collurio

+

ohrožený

ťuhýk šedý

Lanius excubitor

+

ohrožený

vlaštovka obecná

Hirundo rustica

+

ohrožený

výr velký

Bubo bubo

+

ohrožený

savci

Mammalia

Bezobratlí BENEŠ J., KONVIČKA M. (ED.), 2002: Motýli České republiky: Rozšíření a ochrana I, II. Společnost pro ochranu motýlů, Praha, 857 pp. BÍLÝ S., 1989: Krascovití – Buprestidae. Academia, Praha, 111 pp. HANEL L., 1995: Metodika sledování výskytu vážek (Odonata). AOPK, Praha, 75 pp. JELÍNEK J. (ED.), 1993: Seznam československých brouků. Folia Heyrovskyana, Suplementum 1, 172 pp. LAŠTŮVKA Z. (ED.), 1998: Seznam motýlů České a Slovenské republiky (Lepidoptera). Konvoj, Brno, 118 pp. SLÁMA M. F., 1998: Tesaříkovití – Cerambycidae České republiky a Slovenské republiky. Krhanice, 383 pp. ŠVESTKA M., 1986: K současnému výskytu hnědásků rodu Euphydryas, Melitaea a Mellicta na Moravě. Zprávy Československé společnosti entomologické 22: 47–60. ŠVESTKA M., VÍTEK P., 1988: Denní motýli (Lepidoptera, Rhopalocera a Zygaenidae) Znojemska. Přírodovědný sborník Západomoravského muzea v Třebíči 16: 25–53. ŠVESTKA M., 1992: Perleťovec kopřivový, Brenthis ino (Rottemburg 1775), nový druh motýlí fauny jihozápadní Moravy. Přírodovědný sborník Západomoravského muzea v Třebíči 18: 25–29

netopýr brvitý

Myotis emarginatus

+

kriticky ohrožený

netopýr černý

Barbastella barbastellus

+

kriticky ohrožený

netopýr velký

Myotis myotis

+

kriticky ohrožený

tchoř stepní

Mustella eversmannii

–

kriticky ohrožený

bobr evropský

Castor fiber

+

silně ohrožený

křeček polní

Cricetus cricetus

+

silně ohrožený

los

Alces alces

?

silně ohrožený

netopýr Brandtův

Myotis brandtii

+

silně ohrožený

netopýr dlouhouchý

Plecotus austriacus

+

silně ohrožený

netopýr hvízdavý

Pipistrellus pipistrellus

+

silně ohrožený

netopýr nejmenší

Pipistrellus pygmaeus

?

silně ohrožený

netopýr parkový

Pipistrellus nathusii

+

silně ohrožený

netopýr pestrý

Vespertilio murinus

+

silně ohrožený

netopýr rezavý

Nyctalus noctula

+

silně ohrožený

netopýr řasnatý

Myotis nattereri

+

silně ohrožený

netopýr severní

Eptesicus nilssonii

+

silně ohrožený

netopýr stromový

Nyctalus leisleri

+

silně ohrožený

netopýr ušatý

Plecotus auritus

+

silně ohrožený

netopýr večerní

Eptesicus serotinus

+

silně ohrožený

netopýr velkouchý

Myotis bechsteinii

??

silně ohrožený

netopýr vodní

Myotis daubentonii

+

silně ohrožený

netopýr vousatý

Myotis mystacinus

+

silně ohrožený

plšík lískový

Muscardinus avellanarius

?

silně ohrožený

vydra říční

Lutra lutra

+

silně ohrožený

bělozubka bělobřichá

Crocidura leucodon

+

ohrožený

plch velký

Glis glis

??

ohrožený

veverka obecná

Sciurus vulgaris

+

ohrožený

Tabulka I. Druhy bezobratlých a obratlovců zjištěné nebo předpokládané na území Moravskobudějovicka a zařazené mezi zvláště chráněné. (+) - prokázaný výskyt,

(??) - možný, ale nepříliš pravděpodobný výskyt,

(?) - pravděpodobný výskyt a občasné migrace,

(–) - jen historický výskyt.

92

92-93

HÁLA J., 1925: Zvířena kraje Moravskokrumlovského. In: Vlastivědný sborník Moravskokrumlovska a Hrotovska. Moravský Krumlov, 62–77. HAVLÍN J., 1951: Přehled ptactva zjištěného v okolí Třebíče. Sb. přír. kl. v Třebíči, Třebíč, 5: 13–28. HLADÍK B. et al., 1958: Ptáci střední části Českomoravské vysočiny I. Vlast. sb. Vysočiny, odd. věd přír., Jihlava, 2: 123–153. HLADÍK B. et al., 1959: Ptáci střední části Českomoravské vysočiny II. Vlast. sb. Vysočiny, odd. věd přír., Jihlava, 3: 131–155. KLEJDUS J., 1980: Ptactvo Znojemska. Zprávy MOS, 38: 7–83. KUNSTMÜLLER I., KODET V., 2005: Ptáci Českomoravské vysočiny. Historie a současnost hnízdního rozšíření v kraji Vysočina. ČSOP Jihlava a Muzeum Vysočiny v Jihlavě. 220 pp. PODIVÍNSKÝ E., HAVLÍN J., 1969: Hnízdění břehouše černoocasého (Limosa limosa) v katastru obce Studenec. Sb. přír. kl. v Třebíči, Třebíč, 7: 33–34. PRÁŠEK V., 1995: Příspěvek k avifauně Moravskobudějovicka. Vlast. Sb. Vysočiny, odd. věd přír., 12: 191–197. PRÁŠEK V., ČUTKA M., 1993: Příspěvek k hnízdění motáka lužního (Circus pygargus L.) na Znojemsku. Acta Mus. Moraviae, Sci. nat., 77: 205–208. SLAVÍK B., 1958: Hnízdění čápa černého (Ciconia ciconia) na Moravskobudějovicku. Vlast. sb. Vysočiny, odd. věd přír., Jihlava, 2: 179–181. SLAVÍK B., 1958: Nález kajky mořské Somateria mollisima (L.) na Moravskobudějovicku. Vlast. sb. Vysočiny, odd. věd přír., Jihlava, 2: 204–205. SLAVÍK B., 1958: Několik poznámek k výskytu výra velkého (Bubo bubo) na Českomoravské vysočině. Vlast. sb. Vysočiny, odd. věd přír., Jihlava, 2: 171–178. SLAVÍK B., 1958: Hnízdění čápa černého (Ciconia nigra) na Moravskobudějovicku. Vlast. sb. Vysočiny, odd. věd přír., Jihlava, 2: 179–181. SLAVÍK B., 1958: Rozšíření čápa bílého (Ciconia ciconia L.) v Jihlavském kraji v letech 1955–1958. Vlast. sb. Vysočiny, odd. věd přír., Jihlava, 2: 155–170. SLAVÍK B., 1970: Ornitologická pozorování v jižní části Českomoravské vysočiny. Vlast. sb. Vysočiny, odd. věd přír., Jihlava, 6: 138–139. SLAVÍK B., 1961: Dalbergova ornithologická sbírka a její historie. Vlast. sb. Vysočiny, odd. věd přír., Jihlava, 5: 195–199 ŠŤASTNÝ K., BEJČEK V., HUDEC K., 2006: Atlas hnízdního rozšíření ptáků v České republice. Aventinum Praha, 464 str. TOMAN A., 1989: Hnízdění slavíka obecného (Luscinia megarhynchos BREHM) na Českomoravské vrchovině. Vlast. sb. Vysočiny, odd. věd přír., Jihlava, 9: 217–218.

Ryby JURAJDA P., ANDRÝSEK P., 1993: Ichtyofauna potoka Brtnice na Českomoravské vrchovině. Vlast. sb. Vysočiny, odd. věd přír., Jihlava, 11: 310–314. LELEK A., 1959: Studie o rybím osídlení pramenných, středních a dolních úseků toku řeky Rokytné. Zool. Listy, 8: 226–243. LIBOSVÁRSKÝ J., 1977: The fish community in the section of Rokytná Creek after twenty years. Folia Zool., 26: 57–60. LUCKÝ Z., 1959: Výsledky dosavadního výzkumu parazitofauny ryb řeky Rokytné. Zool. Listy, 8 (3): 213–225. Ptáci DVOŘÁK M., PRÁŠEK V., TOMAN A., 1993: Další šíření hýla rudého (Carpodacus erythrinus) na Českomoravské vrchovině. Vlast. sb. Vysočiny, odd. věd přír., Jihlava, 11: 304–305. FIALA V., 1963: Rybáci černozobí – Gelochelidon nilotica (Gm.) – na rybnících u Mor. Budějovic. Zprávy MOS, 41–42. FIALA V., 1966: Rozšíření vodního ptactva na Českomoravské vysočině. Muzeum Vysočiny v Jihlavě, Jihlava, 51 s. FOLK Č., ŠEBEK Z., 1957: Zpráva o zástřelu kosa horského (Turdus torquatus L.) na Moravskobudějovicku. Vlast. sb. Vysočiny, odd. věd přír., Jihlava, 1: 183.

93

11.4.2007 12:33:50


Zoologická charakteristika Moravskobudějovicka Obojživelníci, plazi, savci ANDĚRA M., HANZAL V., 1995: Atlas rozšíření savců v České republice. Předběžná verze. II. šelmy (Carnivora). Národní muzeum, Praha. ANDĚRA M., HANZAL V., 1996: Atlas rozšíření savců v České republice. Předběžná verze. I. sudokopytníci (Artiodactyla), zajíci (Lagomorpha). Národní muzeum, Praha. ANDĚRA M., HORÁČEK I., 2005: Poznáváme naše savce. 2. doplněné vydání. Sobotáles, 327 pp. ANDREAS M., CEPÁKOVÁ E., 2004: Metodická příručka pro praktickou ochranu netopýrů. AOPK ČR, Praha, 70 pp. CANON H., 1927: Tiere der Heimat. Ein Beitrag zur Tiergeographie des böhmisch-mährischen Höhenzuges. Iglau, 166 pp. CULEK M. (ed.), 1996: Biogeografické členění České republiky. Enigma, Praha, 347 pp. ČERVENÝ J., ANDĚRA M., KOUBEK P., HOMOLKA M., TOMAN A., 2001: Recently expanding mammal species in the Czech Republic: distribution, abundance and legal status. Beiträge zur Jagd – und Wildforschung 26: 111–125. HÁLA J., 1925: Zvířena kraje Moravskokrumlovského. In: Vlastivědný sborník Moravskokrumlovska a Hrotovska. Moravský Krumlov, 62–77. HANÁK V., ANDĚRA M., 2006: Atlas rozšíření savců v České republice. Předběžná verze. V. letouni (Chiroptera) – část 2. Netopýrovití (Vespertilionidae - rod Myotis). Národní muzeum, Praha. HANÁK V., ZBYTOVSKÝ P., BENDA P., REITER A., 1998: Distribution of Crocidura leucodon in the southern borderland of the Czech Republic (Mammalia: Insectivora). Čas. Nár. Muz., Řada přírodovědná 167 (1–4): 55–60. MESCHEDE A., 2004: Netopýři v lesním prostředí. Informace a doporučení pro správce lesů. Ministerstvo životního prostředí a AOPK ČR, Praha. MIKÁTOVÁ B., PELLANTOVÁ J., VLAŠÍN M., 1989: Amphibia and Reptilia in South Moravian Region. Acta Mus. Nat. Pragae 45 B: 121–180.

MIKÁTOVÁ B., VLAŠÍN M., ZAVADIL V. (eds.), 2001: Atlas rozšíření plazů v České republice. AOPK ČR, Brno – Praha, 257 pp. MIKÁTOVÁ B, VLAŠÍN M., 2002: Ochrana obojživelníků. Metodika Českého svazu ochránců přírody č. 1. EkoCentrum Brno, 138 pp. MORAVEC J. (ed.), 1994: Atlas rozšíření obojživelníků v České republice. Národní muzeum, Praha. REITER A., 2001: Srovnání rozšíření obratlovců v oblasti středního toku Dyje (Národní park Podyjí) s povodím řek Jevišovky a Rokytné. Thayensia 4: 117–144. REITER A., 2002: Rozšíření a stanoviště vybraných druhů obratlovců na rozhraní dvou biogeografických regionů (jihozápadní Morava). Doktorská disertační práce. Katedra zoologie PřF UK Praha.528 pp. REITER A., HANÁK V., BENDA P., BARČIOVÁ L., 2003: Netopýři jihozápadní Moravy. Lynx, n. s. 34: 79–180. ŠEBEK Z., 1957: Příspěvek k poznání hmyzožravců a myšovitých hlodavců Moravskobudějovicka. Vlast. sbor. Vysočiny, odd. věd přír., Jihlava, 1: 155–178. VLAŠÍN M., ELEDER P., 1991: Rozšíření ochranářsky důležitých druhů savců v Jihomoravském kraji. (I.část). Vlastivědný sborník Vysočiny, oddíl věd přírodních, 10: 209–227. VLAŠÍN M., ELEDER P., MÁLKOVÁ I., 1995: Rozšíření ochranářsky důležitých druhů savců v jihomoravském regionu – 3. část. Vlastivědný sborník Vysočiny, oddíl věd přírodních, 12: 205–241. VLAŠÍN M., ELEDER P., NEČASOVÁ I., 1993: Rozšíření ochranářsky důležitých druhů savců v jihomoravském regionu. (II. část). Vlastivědný sborník Vysočiny, oddíl věd přírodních, 11: 273–295. ZBYTOVSKÝ P., 1998: Příspěvek k rozšíření drobných zemních savců Jihozápadní Moravy. Lynx, n. s. 29: 61–67. ZBYTOVSKÝ P., ANDĚRA M., HANÁK V., 2004: Drobní savci jižní části Českomoravské vrchoviny (Insectivora, Chiroptera, Rodentia). Lynx, n. s. 35: 141–245.

94

94-95

95

11.4.2007 12:33:50

Závěrem Závěrem Myšlenka vydat nějakou publikaci o přírodě Moravskobudějovicka a zaplnit tak mezeru v informacích o tomto území vznikla již v 90. letech minulého století na půdě Správy Národního parku Podyjí. Tam začal v roce 1998 vycházet sborník původních vědeckých prací Thayensia a jedno zvláštní číslo bylo plánováno právě pro naši oblast. Vznikem „malého okresu“ Moravské Budějovice tento plán získal na aktuálnosti a možnost získat dotaci na vytištění tohoto díla z Fondu Vysočiny ještě všechno urychlila. Díky kontaktům odboru životního prostředí městského úřadu se podařilo dát dohromady tým odborníků, který jednotlivé kapitoly připravil k tisku. Chci touto cestou poděkovat především garantům jednotlivých kapitol i všem místním terénním pracovníkům a badatelům, kteří těmto autorům poskytli informace ze svých pozorování. Zároveň prosím všechny ostatní, které tato knížka osloví, aby neváhali a veškeré doplňující poznatky a nálezy předávali na pracovištích muzeí v Moravských Budějovicích, Třebíči a Znojmě nebo na odboru životního prostředí v našem městě.

Tibor Andrejkovič vedoucí odboru životního prostředí Městského úřadu Moravské Budějovice

mapová část©HELP SERVICE - REMOTE SENSING spol. s.r.o. www.bnhelp.cz

Tentno projekt se uskutečnil s fi nanční podporou Fondu Vysočiny

a města Moravské Budějovice

Botanický oddíl byl zčásti podpořen výzkumným záměrem MSM 0021622416.

96-97

11.4.2007 12:33:52

GEOLOGICKÉ, BOTANICKÉ A ZOOLOGICKÉ ZAJÍMAVOSTI MORAVSKOBUDĚJOVICKA A JEMNICKA

Recommend Documents