GENEZE I. PŮVOD SVĚTA A LIDSTVA 1. STVOŘENÍ A PÁD 2 4-25 Job 38-39 Žl 8;104 Př 8 22-31 % Jan 1 1-3 Kol 1 15-17 Žid 1 2-3 % 2Kor 4 6 Jan 8 12+
7 11+ Př 8 28
První vyprávění o stvořenía. 1Na počátku stvořil Bůh nebe a zemib. 2Země byla pustá a prázdnác, tma halila propast, Boží vítr vířild nad vodami. 3Bůh řekl: „Budiž světlo,“ a bylo světlo. 4Bůh viděl, že světlo je dobré, a Bůh oddělil světlo od tmye. 5Bůh nazval světlo „den“ a tmu „noc“. Byl večer a bylo jitro: první den. 6Bůh řekl: „Ať je obloha f uprostřed vod a odděluje jedny vody od druhých,“ a stalo se tak. 7Bůh udělalg oblohu oddělující vody, jež jsou pod oblohou, od vod, jež jsou nad oblohou, 8a Bůh nazval
oblohu „nebe“. Byl večer a bylo jitro: druhý den. 9Bůh řekl: „Ať se vody, jež jsou pod oblohou, slijí v jedinou spoustuh a ať se ukáže souš,“ a stalo se tak. 10Bůh nazval souš zemí a onu spoustu vod mořem, a Bůh viděl, že je to dobré. 11Bůh řekl: „Ať se země zazelená zelení, bylinami nesoucími semena a ovocnými stromy dávajícími na zemi podle svých druhů plody se semeny,“ a stalo se tak. 12Země vydala zeleň: byliny nesoucí semena podle svých druhů a stromy dávající podle svých druhů plody se se-
a) [1 1] Toto vyprávění, jež se připisuje kněžskému prameni, je abstraktnější a má v sobě větší dávku teologie než vyprávění následující, 2 4b–25: snaží se podat logické a vyčerpávající roztřídění veškerého stvořeného jsoucna, a to v rámci jednoho týdne, jejž zakončuje sobotní odpočinek. Jsoucna nabývají existence na Boží zavolání podle své vzrůstající vznešenosti až k člověku, jenž je obrazem Božím a králem tvorstva. Text užívá vědění, které je dosud v plenkách. Usilovná snaha o nastolení shody mezi tímto obrazem a moderní vědou je zbytečná; pod formou, která nese znaky své doby, je tu však třeba vyčíst zjevené poučení, jež má trvalou hodnotu: poučení o jediném, transcendentním Bohu, jenž je dříve než svět, o Stvořiteli. b) [1 1] Překládá se také: „Na počátku, když Bůh stvořil nebe a zemi, byla země ...“ Obojí překlad je gramaticky přípustný; ten, jehož se držíme spolu se všemi starými verzemi, lépe respektuje soudržnost textu. Vyprávění začíná teprve veršem 2; v. 1 je nadpis, jehož protějškem je závěr v 2 4a. „Nebe a země“ jsou uspořádaný vesmír, výsledek stvoření. Stvoření je vyjádřeno slovesem bara’, jež je vyhrazeno pro stvořitelskou činnost Boha, odlišnou od tvořivé činnosti člověka. Není na místě vnášet sem metafyzický pojem stvoření ex nihilo, ten bude formulován teprve v 2 Mak 7 28. Text však vypovídá, že svět měl začátek: stvoření není bezčasový mýtus, je začleněno do dějin a je jejich absolutním počátkem. c) [1 2] V hebrejštině: tóhú a bóhú, „poušť a prázdnota“; to jsou podobně jako „tma
nad propastí“, „vítr“ a „vody“ obrazy, které svým negativním charakterem připravují pojem stvoření z ničeho. d) [1 2] Nejde zde o Božího Ducha a o jeho úlohu při stvoření. Stvoření bude dílem Božího „slova“ (řekl), vv. 3n, nebo jeho „konání“ (udělal), vv. 7, 16, 25, 26. Tento výklad a také obrat „vítr vířil“ zařadili autoři do Jeruzalémské bible při její poslední revizi; ve starším vydání zněla pasáž: „duch Boží se vznášel nad vodami“ a byla k ní připojena pozn.: „jako pták, jenž létá nad hnízdem, v němž jsou jeho mláďata, Dt 32 11“. Kromě toho se v předchozí pozn. neuváděl mezi obrazy negativního charakteru „vítr“. e) [1 4] Světlo je Boží stvoření, tma nikoli: tma je negace. Stvoření světla se uvádí na prvním místě, protože střídání dní a nocí bude rámcem, v němž se bude odehrávat stvořitelské dílo. f) [1 6] Zdánlivá „klenba“ nebe byla podle starých Semitů něco jako pevná kopule, která zadržovala horní vody: jejími otvory se budou řinout vody potopy, 7 11. g) [1 7] Ke stvoření slovem, „Bůh říká“, se pojí stvoření úkonem, „Bůh dělá“ oblohu, nebeská tělesa, v. 16, pozemské živočichy, v. 25, člověka, v. 26. Kněžský autor takto zapojuje do svého duchovnějšího pojetí stvoření starou tradici, paralelní s tradicí druhého vyprávění, 2 4b– 25, v němž Bůh „dělá“ nebe a zemi, člověka i zvířata. h) [1 9] „v jedinou spoustu“ řec.; „na jediné místo“ hebr.
1
GENEZE 13Byl
Bar 3 33-35 Jer 31 35 Iz 40 26 Sir 43 6, 7
Žl 136 7
Job 12 7-12
meny, a Bůh viděl, že je to dobré. večer a bylo jitro: třetí den. 14Bůh řekl: „Ať jsou svítilny na nebeské obloze, aby oddělovaly den a noc: ať slouží jako znamení jak pro svátky, tak pro dny i roky; 15ať jsou svítilny na nebeské obloze, aby osvětlovaly zemi,“ a stalo se tak. 16Bůh udělal dvě hlavní svítilnyi: velkou svítilnu jako vládkyni dne a malou svítilnu jako vládkyni noci a hvězdy. 17Bůh je umístil na nebeskou oblohu, aby osvětlovaly zemi, 18aby vládly dnu a noci, aby oddělovaly světlo a tmu, a Bůh viděl, že je to dobré. 19Byl večer a bylo jitro: čtvrtý den. 20Bůh řekl: „Ať se vody zahemží hemžením živých tvorů a ať ptáci létají nad zemí blízko nebeské oblohy,“ a stalo se tak. 21Bůh stvořil velké mořské hady a všechny živé tvory, kteří se hýbají a kteří se hemží ve vodách podle jejich druhu, a všechny opeřence podle jejich druhu, a Bůh viděl, že je to dobré. 22Bůh jim požehnal a řekl: „Buďte plodní, rozmnožujte se, zaplňte mořské vody a ptáci ať se rozmnožují na zemi.“ 23Byl večer a bylo jitro: pátý den. 24Bůh řekl: „Ať země vydá živé tvory podle jejich druhu: dobytek, drobné živočichyj, divoká zvířata podle jejich druhu,“ a stalo se tak. 25Bůh udělal divoká zvířata podle jejich druhu, dobytek podle jeho druhu i všechny drobné živo-
čichy lezoucí po zemi podle jejich druhu, a Bůh viděl, že je to dobré. 26Bůh řekl: „Učiňmek člověkal ke svému obrazu, aby se nám podobalm, a oni ať vládnou mořským rybám, nebeským ptákům, dobytku, všem divokým zvířatůmn a všem drobným živočichům, kteří se plazí po zemi.“ 27Bůh
stvořil člověka ke svému obrazu, k Božímu obrazu jej stvořil, stvořil jej jako muže a ženu.
28Bůh jim požehnal a řekl jim: „Buďte plodní, rozmnožujte se, naplňte zemi a podrobte si ji; vládněte mořským rybám, nebeským ptákům a všem živým tvorům, kteří se pohybují po zemi.“29Bůh řekl: „Dávám vám všechny byliny nesoucí semena na veškerém povrchu země a všechny stromy, jež mají plody nesoucí semena; to bude vaše potrava. 30Všem divokým zvířatům, všem nebeským ptákům, všemu, co se plazí po zemi a co má v sobě život, dávám za potravu všechnu zeleň rostlino,“ a stalo se tak. 31Bůh viděl vše, co učinil, a bylo to velmi dobré. Byl večer a bylo jitro: šestý den. 1Tak byly dokončeny nebe i země se všemi svými zástupy. 2Sedmého dne skončil Bůh dílo, které učinil, a sedmého dne odpočinul po všem díle, které učinil. 3Bůh požehnal sedmému dni a posvětila
2
i) [1 16] Jejich názvy jsou úmyslně vynechány: Slunce a Měsíc zbožštěné všemi sousedními národy jsou zde prostými svítilnami, které osvěcují zemi a vymezují kalendář. j) [1 24] Dosl. „co se plazí“ (nebo „se hýbá“, v. 21): hady, ještěrky, ale také hmyz a drobné zvířectvo. k) [1 26] Toto množné číslo může znamenat rokování Boha s jeho nebeským dvorem (s anděly, srv. 3 5, 22): takto chápal text řecký překlad Žl 8 6 (jejž následovala Vulg.) převzatý do Žid 2 7. Nebo toto množné číslo vyjadřuje velebnost a vnitřní bohatství Boha, jehož obecné jméno má v hebrejštině tvar plurálu, Elohim. Zde má původ výklad církevních Otců, kteří v tom viděli náznak tajemství Trojice. l) [1 26] Hromadné jméno, proto dále stojí plurál: „oni ať vládnou“. m) [1 26] „Aby se podobal“ oslabuje, jak se zdá, význam „obrazu“ tím, že vylučuje rovnost.
Konkrétní výraz „obraz“ v sobě zahrnuje fyzickou podobnost, jaká je mezi Adamem a jeho synem, 5 3. Tento vztah k Bohu odděluje člověka od zvířat. Navíc předpokládá všeobecnou podobnost přirozenosti, to je rozum, vůli, moc: člověk je osoba. Zmíněný vztah připravuje vyšší zjevení: účast na Boží přirozenosti prostřednictvím milosti. n) [1 26] „všem divokým zvířatům“ syr.; „celé zemi“ hebr. o) [1 30] Obraz zlatého věku, kdy lidé i zvířata žijí v míru a živí se rostlinami. 9 3 značí začátek nového věku. a) [2 3] Sobota (šabbat) je Božím ustanovením: sám Bůh toho dne odpočíval (šabat). Text zde nicméně výraz šabbat neuvádí, protože podle kněžského autora bude sobota uložena teprve na Sinaji, kde se stane znamením smlouvy, Ex 31 12–17. Ale hned při stvoření dal Bůh pří-
5 1, 3;9 6 Žl 8 5-6 Sir 17 3-4 Mdr 2 23
% 1Kor
11 7 Kol 3 10 Ef 4 24 Mt 19 4p Gn 8 17; 9 1 Žl 8 6-9 Sir 17 2-4 Mdr 9 2; 10 2 Jak 3 7
Žl 104 14n
Žl 104 24 Kaz 3 11;7 29 Sir 39 21-39 1Tim 4 4
Ex 20 8+ % Ex 20 11; 31 12n % Žid 4 4
GENEZE
Jer 10 11n
1 1-2 4
Kaz 3 20n; 12 7 Žl 104 29n Job 34 14n; 33 4 % 1Kor 15 45
jej, neboť v něm odpočinul po veškerém stromů svůdných na pohled a dobrých díle stvoření. na jídlo, pak strom životag uprostřed 4aTakové byly dějinyb nebe a země při zahrady a strom poznání dobra a zla. 10Z Edenu vytékala řeka, aby zavlažovala stvoření. zahradu, pak se dělila a tvořila čtyři raZkouška svobody. Rájc. menah: 11První se nazývá Píšon: oblévá 4bV době, kdy Bůh Jahve udělal zemi celou zemi Chavílu, kde je zlato; 12zlato a nebe, 5nebyl na zemi ještě žádný polní této země je čisté a nachází se tam i bdekeř a žádná polní bylina dosud nevypu- liumi a kámen karneol. 13Druhá řeka se čela, neboť Bůh Jahve nedal padat dešti nazývá Gíchon; oblévá celou zemi Kúš. na zemi a nebyl ještě člověk, jenž by ob- 14Třetí řeka se nazývá Tigris; teče na výdělával půdu. 6Nicméně ze země prýštil chod od Aššúru. Čtvrtá řeka je Eufrat. proud a zavlažoval celý povrch země. 15Bůh Jahve vzal člověka a usadil ho v za7Tu Bůh Jahve utvořil z hlíny zeměd člo- hradě Edenu, aby ji obdělával a střežil. věka, vdechl do jeho nozder dech života 16A Bůh Jahve dal člověku tento příkaz: a člověk se stal živou bytostíe. „Smíš jíst ze všech stromů v zahradě. 8Bůh Jahve vysadil zahradu na vý- 17Ale ze stromu poznání dobra a zlaj nechodě v Edenu f a postavil do ní člo- budeš jíst, neboť v den, kdy z něho pojíš, věka, kterého utvořil. 9Bůh Jahve uči- propadneš smrtik.“ nil, že ze země vyrostly všemožné druhy g) [2 9] Symbol nesmrtelnosti, srv. 3 22+. O stromě poznání dobra a zla srv. v. 17+. h) [2 10] Verše 10–14 jsou vsuvka, ale do textu ji vložil pravděpodobně sám Jahvista, jenž užil starých pojmů o utváření země. Nemá v úmyslu lokalizovat zahradu Edenu, nýbrž ukázat, že velké řeky, jež jsou „životními tepnami“ čtyř krajů světa, pramení v ráji. Není nic divného na tom, že tento geografický popis je neurčitý. Tigris a Eufrat jsou dobře známé a pramení v Arménských horách. Ale Píšon a Gíchon známé nejsou. Chavíla je podle Gn 10 29 kraj v Arábii a Kúš jinde označuje Etiopii. Avšak není jisté, zda se zde tato jména mají brát ve svém obvyklém smyslu. i) [2 12] Vonná klovatina. j) [2 17] Toto poznání je výsada, kterou si vyhrazuje Bůh a které se člověk neoprávněně zmocní hříchem, 3 5, 22. Není to tedy vševědoucnost, tu padlý člověk nemá, ani mravní rozlišování, to měl už člověk nevinný a Bůh je svému rozumnému tvoru nemůže odpírat. Je to schopnost sám rozhodovat, co je dobré a co zlé, a jednat podle toho, znamená to, že se člověk domáhá mravní autonomie a tím popírá svůj stav tvora, Iz 5 20. Prvotní hřích byl útok na Boží svrchovanost, proviněním tu byla pýcha. Konkrétně se tato vzpoura projevila přestoupením Božího příkazu a byla znázorněna obrazem zakázaného ovoce. k) [2 17] Téhož výrazu se užívá v zákonech a ortelech, které počítají s trestem smrti. Požití ovoce nemá přivodit smrt okamžitou: Adam a Eva je přežijí a odsouzení z 3 16–19 mluví o smrti pouze jako o konci bědného života. Hřích, symbolizovaný snězením ovoce, zasluhuje smrt: více už text neříká, srv. 3 3.
klad, jejž bude člověk muset napodobovat, Ex 20 11; 31 17. b) [2 4a] V hebrejštině toledot, ve vlastním slova smyslu „potomstvo“, potom i dějiny praotce a jeho potomků, srv.6 9; 25 19; 37 2. Tím, že se užívá tento výraz, je stvoření odmytizováno, je počátkem dějin, není již jako v Sumeru a v Egyptě sérií božských zplození. c) [2 4b] Úsek 2 4b–3 24 náleží jahvistickému prameni. Není to, jak se často říká, „druhé vyprávění o stvoření“, po němž následuje „vyprávění o pádu“. Jsou to dvě kombinovaná vyprávění, která čerpají z různých tradic: z vyprávění o stvoření člověka, odlišného od stvoření světa, které je úplné teprve po stvoření ženy, když se objeví první lidská dvojice, 2 4b–8, 18–24; a z vyprávění o ztraceném ráji, o pádu a trestu, které začíná v 2 9–17 a pokračuje v 3 1–24. d) [2 7] Člověk, ’adam, pochází od země (=hlína), ’adamah, srv. 3 19. Toto kolektivní jméno se stane vlastním jménem první lidské bytosti, Adama, srv. 4 25; 5 1, 3. e) [2 7] Je to slovo nefeš, jež označuje bytost oživovanou dechem života (který se projevuje také „duchem“, ruach, 6 17+; Iz 11 2+), srv. Žl 6 5+. f) [2 8] „Zahrada“ se v řecké verzi a potom v celé další tradici překládá slovem „ráj“. „Eden“ je zeměpisný název, jenž se vymyká jakékoli lokalizaci a mohl původně znamenat „step“. Ale Izraelité vykládali toto slovo podle hebrejštiny jako „rozkoš“, kořen ‘dn. Rozlišení mezi Edenem a zahradou, vyjádřené zde a ve v. 10, je později setřeno: mluví se o „zahradě Edenu“, v. 15; 3 23, 24. V Ez 28 13 a 31 9 je Eden „zahrada Boží“ a v Iz 51 3 je Eden, „Jahvova zahrada“, protikladem pouště a stepi.
Př 3 18 Zj 2 7; 22 14 Ez 47 + Zj 22 1-2 Jan 4+
Řím 6 23
Kaz 3 20
% 1Kor
11 8-9 2 13
% 1Tim
% Mt
19 5p 5 13 % 1Kor 6 16 % Ef
Mdr 2 24 8 44
% Jan
GENEZE
18Bůh Jahve řekl: „Není dobré, aby byl člověk sám. Musím mu udělat pomocnici, která by se k němu hodilal.“ 19Bůh Jahve utvořil ze země rovněž všechna divoká zvířata a všechny nebeské ptáky a přivedl je k člověku, aby viděl, jak je pojmenuje: každý z nich měl nést jméno, jaké mu dá člověk. 20Člověk dal jména veškerému dobytku, nebeským ptákům, všem divokým zvířatům, ale pomocnici pro člověka, jež by se k němu hodila, nenašel. 21Tu Bůh Jahve seslal na člověka mrákotu a on usnul. Vzal jedno z jeho žeber a jeho místo vyplnil masemm. 22Pak z žebra, jež vzal z člověka, vytvořil Bůh Jahve ženun a přivedl ji člověku. 23Tu člověk zvolal: „Tentokrát je to kost z mých kostí a maso z mého masa! Bude se nazývat »žena«o, ona totiž byla vzata z muže!“ 24Proto muž opouští svého otce a svou matku a přiklání se ke své ženě a stávají se jediným tělem. 25A oba byli nazí, člověk i jeho žena, a jeden před druhým se nestyděli.
Jahve. Řekl ženě: „Tak tedy Bůh řekl: »Nebudete jíst ze všech stromů v zahradě?«“ 2Žena hadovi odpověděla: „Smíme jíst ovoce ze stromů v zahradě. 3Ale o ovoci stromu, který je uprostřed zahrady, Bůh řekl: »Nebudete z něho jíst, nedotknete se ho pod trestem smrti.«“ 4Had na to ženě odvětil: „To vůbec ne! Nezemřete! 5Ovšem Bůh ví, že v den, kdy z něho pojíte, se vám otevřou oči a budete jako bohové, kteří znají dobro a zlo.“ 6Žena viděla, že je to strom dobrý k jídlu a lákavý na pohled a že ten strom je žádoucí k získání soudnosti. Vzala jeho ovoce a pojedla. Dala z něho i svému muži, jenž byl s ní, a on pojedl. 7Tu se jim oběma otevřely oči a oni poznali, že jsou nazíb; sešili fíkové listy a udělali si z nich suknice. 8Uslyšeli krok Boha Jahva, jenž se procházel v zahradě v denním vánku, a člověk i jeho žena se skryli před Bohem Jahvem mezi stromy zahrady. 9Bůh Jahve zavolal na člověka a řekl: „Kde jsi?“ 10„Slyšel jsem tvůj krok v zahradě,“ odpověděl člověk; „bál jsem se, protože jsem nahý, a schoval jsem se.“ 11„A kdo ti Pád. pověděl, že jsi nahý?“ pokračoval. „Ty jsi 1Hada byl nejlstivější ze všech pol- tedy jedl ze stromu, z něhož jsem ti zakáních živočichů, které udělal Bůh zal jíst!“ 12Člověk odpověděl: „To žena,
3
l) [2 18] Vyprávění o stvoření ženy, vv. 18–24, pochází podle všeho ze samostatné tradice: ve v. 16 označuje výraz „člověk“ muže i ženu, stejně jako v 3 24; a 3 1–3, jež jsou pokračováním 2 17, předpokládají, že byl příkaz dán muži i ženě. m) [2 21] Tělo (basar) je nejprveu zvířete nebo u člověka „maso“, svaly, 41 2–4; Ex 4 7, Job 2 5. Je to také celé tělo, Nm 8 7; 1 Král 2 27; 2 Král 6 30, a tedy rodinné pouto, 2 23; 29 14; 37 27; ba dokonce lidstvo nebo soubor živých bytostí („veškeré tělo“, 6 17, 19; Žl 136 25; Iz 40 5–6). Duše, 2 7+; Žl 6 5+, nebo duch, 6 17, tělo oživují, aniž k němu něco přidávají, a tak působí, že žije. Často však výraz „tělo“ podtrhuje to, co je v člověku křehké a pomíjivé, 6 3; Žl 56 5; Iz 40 6; Jer 17 5; a pozvolna se tak dospěje k postřehnutí určitého protikladu mezi oběma stránkami živého člověka, Žl 78 39; Kaz 12 7; Iz 31 3; srv. také Mdr 8 19; 9 15+. Hebrejština nemá výraz, jenž by vyjadřoval pojem „těla“ v našem smyslu: NZ zaplní tuto mezeru
tím, že bude razit sóma vedle sarx, srv. Řím 7 5+; 7 24+. n) [2 22] Obrazné vyjádření vztahu, jenž pojí muže a ženu, v. 23, a jenž je spojuje v manželství, v. 24. o) [2 23] Hebrejština obsahuje slovní hříčku mezi výrazy ’išša, „žena“ a ’iš, „muž“. Nepokoušíme se převést tuto slovní hříčku do češtiny v textu, ale poznamenáváme, že z hlediska významu výpovědi by šlo vhodně postavit jako protějšek výrazu „člověk“ novotvar „člověčice“. Vystihovalo by to smysl výroku Písma: rozdíl mezi mužem a ženou je pouze v pohlaví, jinak jsou ve všem totožní a vzájemně si tedy rovní. a) [3 1] Had zde slouží jako maska pro bytost Bohu nepřátelskou a pro nepřítele člověka, kniha Moudrosti, potom NZ a celá křesťanská tradice v ní rozpoznávaly Protivníka, ďábla, srv. Job 1 6+. b) [3 7] Probuzení žádostivosti je prvním projevem nepořádku, jejž způsobil hřích v harmonii stvoření.
% Zj
12 9; 20 2 5 12-21
% Řím
Iz 14 14+ 2 17; 3 22
1Král 19 12
GENEZE
% 2Kor
11 3
Iz 65 25 % Zj
12 17
% Zj
12 2
2 22+
% Řím
8 20
kterou jsi mi dal za družku, mi dala z toho stromu a já jsem jedl!“ 13Bůh Jahve řekl ženě: „Co jsi to udělala?“ a žena odpověděla: „To had mě svedl a já jsem jedla.“ 14Tu Bůh Jahve řekl hadovi: „Protože jsi to udělal, buď zlořečený mezi vším dobytkem a všemi divokými zvířaty. Budeš se plazit po břiše a žrát prach po všechny dny svého života. 15Nepřátelství položím mezi tebe a ženu, mezi tvé a její potomstvo. Ono ti rozdrtí hlavu a ty je zasáhneš do patyc.“ 16Ženě řekld: „Rozmnožím útrapy tvého těhotenství, v bolestech budeš rodit syny. Tvá žádostivost tě bude pudit k tvému muži a on bude nad tebou vládnout.“ 17Muži řekl: „Protože jsi poslechl hlasu své ženy a pojedl jsi ze stromu, z něhož jsem ti zakázal jíst,
buď zlořečena kvůli tobě země! Jen s námahou z ní budeš dobývat obživu po všechny dny svého života. 18Bude ti plodit trní a bodláčí a ty budeš jíst polní trávu. 19V potu tváře budeš jíst svůj chléb, dokud se nenavrátíš do země, protože z ní jsi byl vzat. Neboť prach jsi a v prach se obrátíš*.“ 20Člověk nazval svou ženu „Eva“, protože byla matkou všech živýche. 21Bůh Jahve udělal člověkovi a jeho ženě kožené suknice a oblékl je do nich. 22Pak řekl Bůh Jahve: „Hle, člověk se teď stal jakoby jedním z nás, zná totiž dobro a zlo f. Jen aby nyní nevztáhl ruku a neutrhl též ovoce ze stromu života, nepojedl z něho, a tak nebyl živ navěkyg!“ 23A Bůh Jahve ho vyhnal ze zahrady Edenu, aby obdělával zemi, z níž byl vzat. 24Vyhostil člověka a postavil před zahradu Eden cherubínyh a plamen blýskavého meče, aby střežili cestu ke stromu života.
c) [3 15] Hebrejský text ohlašující nepřátelství mezi pokolením hada a pokolením ženy klade tedy člověka do protikladu vůči ďáblovi a jeho „čeládce“ a naznačuje konečné vítězství člověka: je to první zásvit spásy, „protoevangelium“. Řecký překlad tím, že začíná poslední větu mužským zájmenem, připisuje toto vítězství nikoli potomstvu ženy obecně, ale jednomu ze synů ženy; je to počátek mesiášského výkladu, jenž pak bude jasně formulován u řady Otců. Spolu s Mesiášem je zde zahrnuta i jeho Matka a mariologický výklad latinského překladu ipsa conteret (ona potře) se v církvi stal tradičním. d) [3 16] Odsouzení postihuje viníky v činnostech, jež pro ně jsou podstatné. Ženu jako matku a manželku, muže jako pracovníka. Text nemá znamenat, že bez hříchu by žena byla rodila bez bolesti a že muž by nebyl pracoval v potu tváře. To by se pak muselo z v. 14 vyvozovat, že hadi měli před hříchem tlapky. Hřích převrací Bohem předepsaný řád: místo aby byla rovnocennou družkou muže, 2 18– 24, stane se žena jeho svůdkyní a muž si ji podmaní, aby s ní měl syny; místo aby byl Božím zahradníkem v Edenu, bude muž bojovat
s půdou, jež se stala nepřátelskou. Ale velikým potrestáním bude ztráta důvěrnosti s Bohem, v. 23. Jsou to tresty dědičné. Aby se pak vyvodilo učení o dědičné vině, bude třeba počkat, až svatý Pavel vedle sebe postaví solidaritu všech v Kristu Spasiteli a solidaritu všech v Adamu hříšníkovi, Řím 5. *) [3 19] Poslední větu ponecháváme v tradičním, liturgií posvěceném znění. Dosl. překlad podle JB zní: „Neboť jsi hlína a do hlíny se vrátíš.“ Jinak srv. 2 7 a pozn.; dodáváme, že český výraz „země“ má týž původ a kořen jako hebr. „’adam“. e) [3 20] Jméno Eva, Chavvah, se vysvětluje kořenem chajah, „žít“. f) [3 22] Hříšný člověk se povýšil na soudce dobra a zla, 2 17+, což je výsadou Boha. g) [3 22] Strom života pochází z tradice, jež je paralelní s tradicí o stromu poznání. Člověk je svou přirozeností smrtelný, srv. v. 19, ale touží po nesmrtelnosti, která mu nakonec bude dopřána. Ráj ztracený proviněním člověka je k obrazu ráje znovu nalezeného z Boží milosti. h) [3 24] Výpůjčka z inventáře babylonských obrazů, srv. Ex 25 18+.
Oz 4 3+ Iz 11 6+
27 Job 34 15 Žl 90 3; 104 29 Kaz 3 20; 12 7
% Řím
5 12
2 17+
% Zj
22 1n, 14
GENEZE
Abela.
Kain a 1Člověk poznal Evu, svou ženu, ona počala a porodila Kaina a řekla: „Z vůle Jahvovyb jsem získala muže.“ 2Dala život též Kainovu bratru Abelovi. Abel se stal pastýřem bravu a Kain obdělával půdu. 3Po jisté době se přihodilo, že Kain předložil plody země jako obětní dar Jahvovi 4a že také Abel přinesl v oběť prvorozené ze svého stáda, ba i jejich tuk. Tu Jahve příznivě přijal Abela a jeho obětní dar. 5Nepřijal však příznivě Kaina a jeho obětní darc a Kaina to velice rozjitřilo a jeho tvář se zkormoutila. 6Jahve řekl Kainovi: „Proč jsi rozjitřený a proč se tvá tvář zkormoutila? 7Jsi-li dobře naladěn, což nepozdvihneš hlavu? Nejsi-li však dobře naladěn, nestojí u tvých dveří hřích jako skrčené zvíře, které po tobě prahne; budeš je umět zkrotitd?“ 8Kain přesto řekl svému bratru Abelovi: „Vyjděme vene,“ a tu když byli v širém poli, vrhl se Kain na svého bratra Abela a zabil ho. 9Jahve řekl Kainovi: „Kde je tvůj bratr Abel?“ On odpověděl: „Nevím. Jsem snad strážcem svého bratra?“ 10Jahve pokračoval: „Co jsi to učinil? Slyš, jak
krev tvého bratra ke mně křičí ze země! buď proklet a vyhnán z úrodné půdy, jež otevřela ústa, aby z tvé ruky přijala krev tvého bratra. 12Budeš-li obdělávat půdu, už ti nedá úrodu a budeš tulákem po zemi, nebudeš mít stání.“ 13Tu Kain řekl Jahvovi: „Můj trest je nesnesitelně těžký. 14Pohleď ! Ty mě dnes vyháníš z úrodné půdy, budu se muset skrýt daleko od tvé tváře a budu tulák po zemi, nebudu mít stání. Ale první, kdo přijde, mě zabije!“ 15Jahve mu odpověděl: „Zabije-li někdo Kaina, stejně i jemu se dostane sedmeronásobné pomsty,“ a Jahve vtiskl Kainovi znamení f, aby ho první příchozí neubil. 16Kain odešel Jahvovi z očí a usídlil se v zemi Nódg, na východ od Edenu.
a) [4 1] Toto vyprávění, jež předpokládá již vyvinutou civilizaci, bohoslužbu, jiné lidi, kteří by mohli Kaina zabít, celý klan, jenž ho bude chránit, se patrně původně nevztahovalo na děti prvního člověka, nýbrž na eponymního praotce Kenitů (Kainovců, srv. Nm 24 21+). Když je jahvistická tradice přenáší k počátkům lidstva, nabývá toto vyprávění obecného dosahu: po vzpouře člověka proti Bohu následuje boj člověka proti člověku; proti tomu se postaví dvojí přikázání shrnující Zákon, láska k Bohu a k bližnímu, Mt 22 40. b) [4 1] Jásot první ženy, jež se ze služky manžela stává matkou muže. Slovní hříčka spojuje jméno Kain (Kajn) se slovesem kanah, „získat.“ c) [4 5] Zde se poprvé vyskytuje námět mladšího syna, jemuž je dána přednost před starším, kde se projevuje Boží svobodná volba, jeho pohrdání pozemskou velikostí a jeho zvláštní láska k pokorným. Tento námět se často vrací v Genezi (Izákovi je dávána přednost před Izmaelem, 21; Jakubovi před Ezauem, 25 23, 27; Ráchel před Leou, 29 15–30; stejně tak Rácheliným dětem...) i v celé Bibli, 1 Sam 16 12; 1 Král 2 15 atd. d) [4 7] Přibližný překlad porušeného textu. Dosl.: „Cožpak, jednáš-li dobře, povýšení,
a nejednáš-li dobře, u tvých dveří ležící (muž. rod) hřích (žen. rod) a k tobě jeho (muž. rod) žádostivost a ty mu budeš vládnout.“ Zdá se, že text popisuje pokušení, jež hrozí duši nakloněné ke zlému. e) [4 8] „Vyjděme ven“ verze; v hebr. vynecháno. f) [4 15] „Kainovo znamení“ není potupné stigma, nýbrž označení, jež ho chrání jako člena klanu, ve kterém se tvrdě vykonává krevní msta. g) [4 16] Tato země není známa a její jméno připomíná přívlastek dávaný Kainovi, „tulák“ nad, v zemi Nód. h) [4 17] Pozůstatek nějaké jahvistické genealogie. Táž jména se s obměnami objeví v kněžské Setově genealogii mezi Kénanem a Lamechem, 5 12–28. Tento seznam je jenom uměle napojen na Adamova syna Kaina odsouzeného k potulnému životu; Kain je zde budovatelem prvního města, praotcem chovatelů dobytka, hudebníků, kovářů a snad i lehkých žen, srv. v. 22, které přispívají k pohodlí a k rozkoším městského života. Tyto pokroky přičítá jahvistický autor pokolení prokletého Kaina. Stejné odsouzení městského života nalezneme v jahvistickém vyprávění o babylonské věži, 11 1–9.
11Nyní
4
Ex 34 19 Lv 3 16 Žid 11 4
3 16
Mdr 10 3 3 12
% 1Jan
Kainovo potomstvoh. 17Kain poznal svou ženu, jež počala a porodila Henocha. Vystavěl město a dal tomu městu jméno svého syna Henocha. 18Henochovi se narodil Írad a Írad zplodil Mechújáela a Mechújáel zplodil Metúšáela a Metúšáel zplodil Lamecha. 19Lamech si vzal dvě ženy, první se jmenovala Áda, druhá se jmenovala Silla.
% Mt
23 35 12 24 Job 16 18 % Žid
GENEZE 20Áda
Mt 18 22p
Ex 3 14+ 1Kron 1 1-4 1 26+
porodila Jábala, jenž se stal praotcem těch, kdo žijí pod stany a mají stáda. 21Jeho bratr se jmenoval Júbal: stal se praotcem všech, kdo hrají na lyru a šalmaj. 22Silla zase porodila Túbal-Kaina, ten se stal praotcem všech kovářů, obrábějících měď a železo; Túbal-Kain měl sestru Naamui. 23Lamech řekl svým ženám: „Ádo a Sillo, slyšte můj hlas; Lamechovy ženy, poslouchejte má slova: Zabil jsem muže za jediné zranění, dítě za jediné škrábnutí. 24Kain je mstěn sedmkrát, ale Lamech sedmdesátkrát sedmkrátj.“
muže a ženu, požehnal jim a dal jim v ten den, kdy byli stvořeni, jméno „Člověk“. 3Když bylo Adamovi sto třicet let, zplodil jako k svému obrazub sobě podobného syna a dal mu jméno Set. 4Doba, po kterou Adam po Setově narození žil, trvala osm set let, a zplodil syny a dcery. 5Celkem se Adam dožil devíti set třiceti let, potom zemřel. 6Když bylo Setovi sto pět let, zplodil Enoše. 7Po Enošově narození žil Set osm set sedm let a zplodil syny a dcery. 8Celkem se Set dožil devíti set dvanácti let, potom zemřel. 9Když bylo Enošovi devadesát let, zplodil Kénana. 10Po Kénanově narození žil Enoš osm set patnáct let a zplodil syny a dcery. 11Celkem se Enoš dožil devíti set pěti let, potom zemřel. 12Když bylo Kénanovi sedmdesát let, zplodil Mahalalela. 13Po Mahalalelově narození žil Kénan osm set čtyřicet let a zplodil syny a dcery. 14Celkem se Kénan dožil devíti set deseti let, potom zemřel. 15Když bylo Mahalalelovi šedesát pět let, zplodil Jereda. 16Po Jeredově narození žil Mahalalel osm set třicet let a zplodil syny a dcery. 17Celkem se Mahalalel dožil osmi set devadesáti pěti let, potom zemřel.
Set a jeho potomstvok. 25Adam poznal svou ženu, porodila syna a dala mu jméno Set, „neboť,“ jak řekla, „Bůh mi popřál dalšíhol potomka namísto Abela, protože toho Kain zabil.“ 26I Setovi se narodil syn a on mu dal jméno Enóš. Ten první vzýval Jahvovom jméno. Patriarchové před potopoua. 1Toto je soupis Adamova potomstva: V den, kdy Bůh stvořil Adama, učinil ho k Boží podobě. 2Stvořil je jako
5
i) [4 22] „Praotcem všech kovářů“ Targ., srv. vv. 20 a 21; „kovář všech dělníků“ hebr. – Tyto tři kasty, chovatelé dobytka, hudebníci a potulní kováři, se odvozují od třech praotců, mezi jejichž jmény připomínajícími řemesla jejich potomků existuje asonance: Jábal (jbl „vést“); Júbal (jobel „trubka“ ); Túbal (jméno lidu na Severu, Gn 10 2, v zemi kovů); Kain znamená v jiných semitských jazycích „kovář“. Naama, „hezká“, „milovaná“, mohla být eponymní pramátí jiného „zaměstnání“, o kterém text mlčí. j) [4 24] Tento divoký zpěv složený k oslavě hrdiny pouště Lamecha je zde uveden jako svědectví rostoucího násilnictví Kainových potomků. k) [4 25] Zlomek jiné někdejší genealogie. l) [4 25] Jméno Set (hebr. Šet) se vykládá jako šat, „udělil“. m) [4 26] „Ten první vzýval“ řec. a Vulg.; „Tehdy se začalo vzývat“ hebr. – Elohistická a kněžská tradice odkládají zjevení Božího jména až k Mojžíšovi, Ex 3 14 (srv. Ex 3 13+); 6 2n.
a) [5 1] Tato genealogie náležící kněžské tradici navazuje na kap. 2 4a. Má vyplnit mezeru mezi stvořením a potopou, jako Semova genealogie, 11 10–32, překlene dobu, jež dělí potopu a Abraháma. Nedá se zde hledat historie ani chronologie. Jména jsou ustrnulé zbytky starobylých tradic; mnohá z nich se vyskytují v jahvistickém seznamu Kainových potomků, 4 17n. V samaritánském Pentateuchu a v řecké verzi jsou uvedena dosti odlišná čísla. Mimořádně dlouhý věk se připisuje prvním patriarchům, neboť panoval názor, že se trvání lidského života zkracovalo podle velkých epoch světa. Mezi Noemem a Abrahámem bude lidský život trvat už jenom 200 až 600 let, u hebrejských patriarchů jen 100 až 200 let. Toto zkracování se uvádělo do vztahu s postupem zla (srv. 6 3 v jahvistické tradici), neboť dlouhý život je požehnáním od Boha, Př 1 27, a bude jednou z výsad mesiášské éry, Iz 65 20. b) [5 3] podobnost s Bohem je tedy přirozená vlastnost, kterou první člověk předává svým potomkům.
4 17+
GENEZE
18Když
Sir 44 16; 49 14
2Král 2 11 Žid 11 5 Mdr 4 10-11
proklele.“ 30Po Noemově narození žil Lamech pět set devadesát pět let a zplodil syny a dcery. 31Celkem se Lamech dožil sedmi set sedmdesáti sedmi let, potom zemřel. 32Když dosáhl Noe věku pěti set let, zplodil Sema, Chama a Jafeta.
bylo Jeredovi sto šedesát dvě léta, zplodil Henocha. 19Po Henochově narození žil Jered osm set let a zplodil syny a dcery. 20Celkem se Jered dožil devíti set šedesáti dvou let, potom zemřel. 21Když bylo Henochovi šedesát pět let, zplodil Matuzalema. 22Henoch chodil s Bohem. Po Matuzalemově narození žil Henochc tři sta let a zplodil syny a dcery. 23Celkem se Henoch dožil tří set šedesáti pěti let. 24Henoch chodil s Bohem, pak zmizel, protože Bůh ho vzal s seboud. 25Když bylo Matuzalemovi sto osmdesát sedm let, zplodil Lamecha. 26Po Lamechově narození žil Matuzalem sedm set osmdesát dvě léta a zplodil syny a dcery. 27Celkem se Matuzalem dožil devíti set šedesáti devíti let, potom zemřel. 28Když byla Lamechovi sto osmdesát dvě léta, zplodil syna. 29Dal mu jméno Noe, neboť, jak řekl: „tento syn nám přinese v naší práci a dřině našich rukou útěchu dobytou z půdy, kterou Jahve
Synové Boží a dcery lidskéa. 1Když počal vzrůstat počet lidí na tváři země a rodily se jim četné dcery, 2shledali synové Boží, že se jim lidské dcery líbí, a tak si brali za ženy všechny, jichž se jim zachtělo. 3Jahve řekl: „Aby můj duch nebyl věčně odpovědný za člověka, jenž je přece tělo, ať jeho život napříště trvá pouze sto dvacet letb.“ 4V těch dnech (a také později) povstalo na zemi pokolení Nefilim, to když se synové Boží spojovali s dcerami lidskými a ony jim rodily děti; to jsou ti hrdinové dávných dob, ti proslulí mužové.
6
Svatopisec vychází z lidové legendy o obrech, v hebr. Nefilim, což zřejmě byli východní Titanové zrození ze spojení smrtelníků s nebeskými bytostmi. Nevyslovuje se o tom, jakou má víra v něco takového hodnotu, a zastírá mytologický aspekt věci, tuto vzpomínku na nadutou rasu nadlidí připomíná pouze jako příklad vzrůstající zvrácenosti, jež bude příčinou potopy. Pozdější židovstvo a skoro všichni první církevní spisovatelé viděli v těchto „synech Božích“ provinilé anděly, ale počínajíc čtvrtým stoletím vykládali Otcové v souvislosti s duchovnějším chápáním andělů „Boží syny“ obyčejně jako pokolení Setovo a „lidské dcery“ jako potomstvo Kainovo. b) [6 3] Maximální trvání, na něž Bůh tehdy podle jahvistického pramene omezil lidský život; pokud jde o kněžskou tradici, viz pozn. k 5 1.
c) [5 22] „Henoch žil“ řec. luc., Vulg.; v hebr. vynecháno. d) [5 24] Henoch se mnoha rysy liší od ostatních patriarchů: jeho život je kratší, ale dosahuje dokonalého čísla, počtu dní slunečního roku; „chodí s Bohem“ jako Noe, 6 9; tajemně mizí uchvácen Bohem jako Eliáš, 2 Král 2 11n. Stal se velkou postavou židovské tradice, jež dávala za příklad jeho zbožnost, Sir 44 16; 49 14, a připisovala mu různé apokryfní knihy (srv. Jud 14–15). e) [5 29] Tento verš je zlomek jahvistické tradice vložený sem, do kněžského kontextu. Jméno Noe, Noach, se nesprávně vykládá kořenem nhm „utěšovat“; tato pasáž se snad původně týkala jiného jména, jako např. Menahem. a) [6 1] Obtížná epizoda (z jahvistické tradice).
27 Jan 3 5-6 Sir 16 7
Dt 1 28+
GENEZE
2. POTOPAc
% Sir
16+ 3 26 % Mdr14 6-7 % Mt 24 37np % 1Petr 3 20n % Bar
Žl 14 2-3
1Sam 15 11, 35 Jer 18 10;26 3+
Žid 11 7
5 22 Sir 44 17
veškerého těla, rozhodl jsem tak, neboť kvůli lidem je země plná samého násilí a já už je brzy ze země odstraním. 14Udělej si archue ze smolného dřeva, uděláš ji z rákosu a vymažeš zevnitř i zvenčí asfaltem. 15A uděláš ji takto: tři sta loktů bude archa dlouhá, padesát loktů široká, třicet loktů vysoká. 16Nahoře na arše uděláš střechu a dokončíš ji o loket výše f; vchod do archy umístíš na bok a uděláš v arše první, druhé a třetí poschodí. 17A já přivedu na zemi vody, potopu, abych pod nebem vyhladil veškeré tělo, jež má v sobě dech životag: vše, co je na zemi, má zahynout. 18Ale s tebou sjednám svou smlouvuh, ty vejdeš do archy a s tebou i tví synové, tvá žena a ženy tvých synů. 19Ze všeho živého, z veškerého těla dáš do archy vejít po dvou z kažPřípravy na potopu. dého druhu, abys je spolu se sebou ucho13Bůh řekl Noemovi: „Nadešel konec val naživu; ať je to jeden samec a jedna
Zkaženost lidstva. 5Jahve viděl, že zlovolnost člověka na zemi je veliká a že v jeho srdci se po celý den vytvářejí jen zlé záměry. 6Jahvovi bylo líto, že udělal na zemi člověka, a rmoutil se ve svém srdcid. 7A Jahve řekl: „Vyhladím z tváře země lidi, které jsem stvořil, – a s lidmi dobytek, drobné živočichy a nebeské ptáky –, neboť je mi líto, že jsem je udělal.“ 8Ale Noe nalezl v Jahvových očích milost. 9Toto je Noemův příběh: Noe byl člověk spravedlivý, bezúhonný mezi svými současníky a chodil s Bohem. 10Noe zplodil tři syny, Sema, Chama a Jafeta. 11Země se vůči Bohu zkazila, naplnila se násilím. 12Bůh viděl zemi: byla zcela zvrácená, neboť veškeré tělo si vedlo na zemi zvráceně.
c) [6 5] Tento úsek kombinuje dvojí paralelní vyprávění: jednak jahvistické, plné barvitosti a života, 6 5–8; 7 1–5, 7–10 (přepracováno), 12, 16b, 17, 22–23; 8 2b–3a, 6–12, 13b, 20–22; a dále kněžské, přesnější a promyšlenější, ale sušší, 6 9–22; 7 6–11, 13–16a, 18–21, 24; 8 1–2a, 3b–5, 13a, 14–19; 9 1–17. Redaktor konečného znění respektoval obě tato svědectví, jež přijal z tradice, a nesnažil se odstranit rozpory v detailech, jež v nich nalezl. Máme k dispozici řadu babylonských líčení potopy, jež vykazují pozoruhodné obdoby s biblickým vyprávěním, které na nich nezávisí, ale čerpá z téhož dědictví jako ony: ze vzpomínky na jednu nebo několik katastrofálních záplav v údolí Tigridu a Eufratu, které ústní podání zveličilo do rozměrů všeobecného kataklyzmatu. Jenomže, a to je podstatné, svatopisec do této vzpomínky vložil věčné poučení o Boží spravedlnosti a Božím milosrdenství, o zlovolnosti člověka a o spáse, jež je dopřána spravedlivému (srv. Žid 11 7). Je to soud Boží, jenž je předobrazem posledního soudu, Lk 17 26n; Mt 24 37n, tak jako záchrana, jež byla dopřána Noemovi, je obrazem spásy křestními vodami, 1 Petr 3 20–21. d) [6 6] Vyjádřením, že Bohu je něčeho líto, se vyjadřuje lidským způsobem nárok jeho svatosti, která nemůže snést hřích. 1 Sam 15 29 zamítne příliš doslovný výklad tohoto obratu. Mnohem častěji znamená výrok, že Bohu je něčeho líto, utišení jeho
hněvu a odvolání jeho hrozby, viz Jer 26 3+. e) [6 14] Latinský překlad klade arca („truhla“), odtud francouzské „arche“, české „archa“; – „smolné dřevo“ = přibližný překlad; – „rákosí“ (jako loďka v Ex 2 3) konj.; „hnízda“ (kajuty?) hebr. f) [6 16] Nejistý význam. Podle přijatého překladu (textus receptus) by střecha měla mít sklon jednoho lokte, aby po ní mohla voda z nebe stékat, 7 11. g) [6 17] Výraz ruach označuje vzduch v pohybu, buď vanutí větru, Ex 10 13; Job 21 18; nebo dech, který vychází nozdrami, 7 15, 22 atd. Znamená tedy životní sílu a myšlenky, city nebo vášně, v nichž se tato síla projevuje, 41 8; 45 27; 1 Sam 1 15; 1 Král 21 5 atd. U člověka je to dar od Boha, 6 3; Nm 16 22; Job 27 3; Žl 104 29; Kaz 12 7. Je to rovněž síla, jejímž prostřednictvím Bůh jedná, jak při stvoření, 1 2; Job 33 4; Žl 104 29–30, tak v lidských dějinách, Ex 31 3, zejména pak v prorocích, Sd 3 10+; Ez 36 28+, a v Mesiášovi, Iz 11 2+. Srv. Řím 1 9+. h) [6 18] Nikoli dvoustrannou úmluvu, nýbrž milostivý závazek, jejž na sebe bere Bůh vůči těm, které si oddělil. Po této smlouvě budou následovat další, s Abrahámem, Gn 15; 17, s veškerým lidem, Ex 19 1+; v očekávání „nové smlouvy“ uzavřené při naplnění času, Mt 26 28+; Žid 9 15+.
% 2Petr
9 9n
25
GENEZE
20Z
% Mdr %2
10 4 Petr 2 5
Lv 11+
Iz 44 27 Žl 78 15 Žl 104 Iz 24 18
samice. každého druhu ptáků, z každého druhu dobytka, z každého druhu pozemských drobných živočichů vejde s tebou jeden pár, abys je uchoval naživui. 21A ty se přitom opatři vším možným jídlem a udělej si z něho zásobu: bude to sloužit za potravu tobě i jim.“ 22Noe tak učinil; udělal vše, co mu Bůh přikázal. 1Jahve řekl Noemovi: „Vejdi s celou svou rodinou do archy, neboť jsem shledal, že ty jsi v mých očích jediný spravedlivý v tomto pokolení. 2Ze všech čistých živočichů vezmeš po sedmi párech, samce se samicí; z živočichů nečistých vezmeš jeden pár, samce se samicí, 3(a také z nebeských ptáků po sedmi párech, samce se samicí), aby se udrželo jejich pokolení na celé zemi. 4Neboť již po sedmi dnech sešlu déšť na celou zemi, potrvá čtyřicet dní a čtyřicet nocí, a vyhladím z tváře země všechny bytosti, které jsem udělal.“ 5Noe vykonal vše, co mu Jahve přikázal. 6Noemovi bylo šest set let, když na zemi přišly vody, potopa. 7Noe – se svými syny, svou ženou a ženami svých synů – vešel do archy, aby unikl vodám potopy. 8(Z čistých živočichů i nečistých živočichů, ptáků i všeho, co se plazí po zemi, 9vešel do Noemovy archy vždy jeden pár, samec se samicí, jak to Bůh Noemovi nařídila.) 10Po sedmi dnech přišly na zemi vody potopy. 11V šestistém roce Noemova života, v druhém měsíci, sedmnáctého dne toho měsíce, v onom dni vytryskly všechny prameny z velké propasti a otevřela se všechna stavidla v nebeské klenběb. 12Po čtyřicet dní a čtyřicet nocí padal na zemi déšť. 13Ještě téhož dne vešli do archy Noe, jeho synové Sem, Cham a Jafet s Noemovou ženou a třemi ženami synů 14a s nimi divoká zvířata všeho druhu,
dobytek všeho druhu, všechny druhy drobných živočichů, kteří se plazí po zemi, všechno, co létá, všichni ptáci a vše, co má křídla. 15Vedle Noema vešlo do archy po jednom páru veškerého těla, všeho, co má v sobě dech života, 16a ti, kteří tam vešli, byli samec a samice od všeho, co je tělem, jak mu to Bůh přikázal. A Jahve zavřel za Noemem bránu.
i) [6 20] Nerozumné bytosti jsou při trestu a záchraně přidruženy k osudu člověka, jehož zlovolnost porušila celé stvoření, 6 13; jsme tu již blízko svatého Pavla, Řím 8 19–22. a) [7 9] Dodatek, který kombinuje obojí vyprávění, s Jahvistou rozlišuje čistá a nečistá zví-
řata, s kněžským autorem počítá od každého jeden pár. b) [7 11] Spodní vody i horní vody prolamují hráze, které jim Bůh postavil, 1 7: je to návrat k chaosu. Podle jahvistického vyprávění je potopa způsobena přívalem deště, 7 4, 12.
7
Záplava. 17Po čtyřicet dní byla na zemi potopa; vod přibývalo a nadnesly archu, která tak byla vyzdvižena nad zemi. 18Vody stoupaly a na zemi jich velice přibývalo a archa vyplula na hladinu vod. 19Vody stoupaly na zemi stále víc a víc a zakryly i všechny vysoké hory pod celým nebem. 20Vody vystoupily o patnáct loktů výš, úplně pokryly hory. 21Tu zahynulo veškeré tělo, jež se pohybuje na zemi: ptáci, dobytek, divoká zvířata a všechno, co se hemží po zemi, a všichni lidé. 22Všechno, co mělo dech života v nozdrách, to znamená vše, co bylo na pevné zemi, zemřelo. 23Takto zmizely všechny bytosti, jež byly na povrchu země, od člověka po zvířata, drobné živočichy a nebeské ptáky: byly vyhlazeny ze země a zůstal jen Noe a to, co s ním bylo v arše. 24Velká voda na zemi trvala sto padesát dní. Opadání vod. 1Tu si Bůh vzpomněl na Noema a na všechna divoká zvířata a na všechen dobytek, který s ním byl v arše; Bůh seslal na zemi vítr a vody se zklidnily. 2Prameny z propasti a nebeská stavidla byly uzavřeny – déšť byl zadržen, aby už nepadal z nebe, 3a vody pozvolna ustupovaly ze země – po sto padesáti dnech vody poklesly 4a sedmého měsíce, sedmnáctého dne toho měsíce, se archa zasta-
8
GENEZE 5Vody
vila na pohoří Ararat. nadále opadávaly až do desátého měsíce a prvního dne desátého měsíce se ukázaly vrcholky hor. 6Po čtyřiceti dnech otevřel Noe okno, které udělal v arše, 7a vypustil havrana, jenž odlétal a přilétal nazpět až do doby, kdy vody na zemi byly vysušeny. 8Tu Noe vypustil holubici, kterou měl u sebe, aby viděl, zda vod na povrchu země ubylo. 9Holubice nenašla místo, kam by usedla, a vrátila se k němu do archy, neboť na celém povrchu země byla voda; natáhl ruku, uchopil ji a vzal nazpět k sobě do archy. 10Čekal ještě sedm dalších dní a pak znovu vypustil holubici z archy. 11Holubice se k němu navečer vrátila a hle, v zobáčku měla úplně čerstvou olivovou ratolest! Tak Noe poznal, že vod na povrchu země ubylo. 12Počkal ještě sedm dalších dní a vypustil holubici a ta se k němu už nevrátila. 13Tehdy, v šestistém prvém roce Noemova životaa, v prvním měsíci, prvního dne toho měsíce, vyschly vody na zemi. Noe pozvedl střechu archy; podíval se a hle: povrch půdy byl suchý! 14V druhém měsíci, dvacátého sedmého dne toho měsíce, byla země suchá.
vyveď s sebou: ať se na zemi rychle rozmohou, ať jsou plodní a rozmnoží se na zemi.“ 18Noe vyšel se svými syny, svou ženou a ženami svých synů; 19a všechna divoká zvířata, všechen dobytek, všichni ptáci, všichni drobní živočichové, kteří se plazí po zemi, vyšli podle druhů jedni za druhými z archy. 20Noe postavil Jahvovi oltář, vzal ze všech čistých zvířat a ze všech čistých ptáků a přinesl na oltáři v oběť celopaly. 21Jahve vdechl příjemnou vůnib a pravil sám k sobě: „Už nikdy neprokleji zemi kvůli člověku, protože záměry lidského srdce jsou zlé už od dětstvíc, už nikdy neudeřím na vše živé, jako jsem to učinil. 22Pokud země potrvá, setby ani žně, chladno ani horko, léto ani zima, den ani noc už neustanoud.“
Výstup z archy. 15Tu Bůh promluvil takto k Noemovi: 16„Vyjdi z archy a s tebou i tvá žena, tví synové a ženy tvých synů. 17Všechny živočichy, kteří jsou s tebou, veškeré tělo, ptáky, dobytek a vše, co se plazí po zemi,
Nový řád světa. 1Bůh požehnal Noemovi a jeho synům a řekl jim: „Buďte plodní, rozmnožujte se, naplňte zemi. 2Ať z vás mají strach a hrůzu všichni pozemští živočichové a všichni nebeští ptáci a stejně tak i všechno, co se hemží po zemi, i všechny mořské ryby: jsou vám vydáni do rukoua. 3Všechno, co se pohybuje a má v sobě život, vám bude sloužit za potravu, dávám vám to právě tak jako zeleň rostlin. 4Jenomže nebudete spolu s masem jíst
a) [8 13] „Noemova života“ řec., srv. 7 11; v hebr. vynecháno. b) [8 21] Dosl. „upokojující vůni“. Tento antropomorfismus přejde do odborné mluvy rituálu, srv. Ex 29 18, 25; Lv 1 9, 13; Nm 28 1 atd. c) [8 21] Srdce je nitro člověka lišící se od toho, co je vidět, a především od „těla“, 2 21+. Je sídlem osobnosti, tkvějí v něm schopnosti, rodí se v něm myšlenky a city, slova, rozhodnutí, jednání. Bůh je zná až do dna, ať je vnější zdání jakékoliv, 1 Sam 16 7; Žl 17 3; 44 22; 20+. Srdce je středem náboženského vědomí a mravního života, Jer Žl 51 12, 19; Jer 4 4+; 31 31–33; Ex 36 26. Ve svém srdci hledá člověk Boha, Dt 4 29; Žl 105 3; 119 2, 10+; tam mu naslouchá,
1 Král 3 9; Sir 3 29; Oz 2 16, srv. Dt 30 14; tam mu slouží, 1 Sam 12 20, 24; chválí ho, Žl 111 1, miluje ho, Dt 6 5. Prosté, přímé, čisté srdce je takové srdce, jež nerozděluje žádná výhrada nebo postranní myšlenka, žádná přetvářka vůči Bohu nebo lidem. Srv. Ef 1 18+. d) [8 22] Zákony světa jsou navždy znovu stanoveny. Bůh ví, že srdce člověka zůstává zlé, ale zachraňuje své stvoření a navzdory člověku je dovede tam, kde je chce mít. a) [9 2] Člověk je znovu požehnaným a posvěceným králem tvorstva jako na počátku, ale už to není pokojné kralování. Nový věk bude svědkem zápasu zvířat s člověkem a lidí mezi sebou. Rajský pokoj znovu rozkvete až v posledních časech, Iz 11 6+.
1 22
9
1 28
1 29 Dt 12 15n 1Tim 4 3
GENEZE
5Ale
Lv 15+
Ex 20 13+
1 26+
6 18+
% Sir % Iz
44 18 54 9-10
i jeho duši, totiž krev. budu od vás požadovat účty za krev každého z vás. Takový účet budu požadovat od všech živočichů i od člověka, od lidí navzájem pak budu požadovat účty za duši člověka. 6Krev toho, kdo prolévá krev člověka, člověkem bude prolita. Neboť k obrazu Božímu byl člověk učiněnb. 7A vy buďte plodní, rozmnožujte se, rozmáhejte se na zemi a ovládněte jic.“ 8Bůh promluvil k Noemovi a jeho synům takto: 9„Hle, sjednávám svou smlouvud s vámi a s vašimi potomky po vás 10a se všemi živými bytostmi, které jsou s vámi, s ptáky, dobytkem, všemi divokými zvířaty, jež jsou s vámi, zkrátka se vším, co vyšlo z archy, se všemi pozemskými živočichy. 11Sjednávám s vámi svou smlouvu: žádné tělo nebude napříště zničeno vodami potopy, už ne-
nastane potopa, jež by zpustošila zemi.“ 12A Bůh řekl: „Hle, znamení smlouvy, kterou stanovím mezi sebou a vámi i všemi živými bytostmi, které jsou s vámi, pro příští pokolení: 13vkládám svůj luk* do mračen, ten se stane znamením smlouvy mezi mnou a zemí. 14Když nakupím mračna nad zemí a v mračnech se ukáže duha, 15rozpomenu se na smlouvu mezi sebou a vámi a všemi živými bytostmi, zkrátka veškerým tělem, a vody se už nikdy nepromění v potopu, jež by zničila veškeré tělo. 16Když bude v mračnech duha, uvidím ji a rozpomenu se na věčnou smlouvu, jež je mezi Bohem a všemi živými bytostmi, zkrátka veškerým tělem, které je na zemi.“ 17Bůh řekl Noemovi: „Takové je znamení smlouvy, kterou sjednávám mezi sebou a veškerým tělem, které je na zemi.“
3. OD POTOPY K ABRAHÁMOVI
10 6
Noe a jeho synovée. 18Z archy vyšli Noemovi synové, byli to Sem, Cham a Jafet; Cham je otec Kanaánův. 19Tito tři byli Noemovými syny a od nich se zalidnila celá země. 20Rolník Noe se dal do vysazování vinice. 21Napil se vína a v opojení se uvnitř stanu obnažil. 22Kanaánův f otec Cham
spatřil otcovu nahotu a upozornil na to oba své bratry venku. 23Ale Sem a Jafet vzali plášť, oba si jej dali na ramena, pozpátku vešli do stanu a přikryli otcovu nahotu; tváře měli odvrácené a otcovu nahotu nespatřili. 24Když Noe procitl z opilosti, dozvěděl se, co udělal jeho nejmladší syn. 25A řeklg:
b) [9 6] Bohu náleží veškerá krev, srv. Lv 1 5+, ale v nejvyšší míře krev člověka učiněného k jeho obrazu. Bůh ji bude mstít, viz už 4 10, a dává k tomu pověření člověku samému: odtud státní justice a také „mstitelé krve“, Nm 35 19+. c) [9 7] „ovládněte“ redu konj.; srv. 1 28; „množte se“ rebu hebr. d) [9 9] „Noemovská“ smlouva, jejímž znamením je duha, se vztahuje na veškeré stvoření; smlouva s Abrahámem, jejímž znamením bude obřízka, se týká už jen patriarchových potomků, Gn 17; za Mojžíše se omezí pouze na Izraele a její kompenzací bude poslušnost vůči zákonu, Ex 19 5, 24 7–8, a zejména zachovávání soboty, Ex 31 16–17. *) [9 13] Rozumí se „duhu“, srv. v. 14 a 16. e) [9 18] První dva verše jsou jahvistický úvod k seznamu národů v kap. 10 pocházejícímu z téhož pramene. Jména a pořadí Noemových
synů, Sem, Cham a Jafet, jsou zakotvena v tradici, srv. 5 32; 6 10; 7 13; 10 1. Vsuvka „Cham, otec Kanaánův“ ve verši 18 připravuje vyprávění veršů 20–27. f) [9 22] Cham už nebude dále jmenován a předmětem zlořečení ve vv. 25–27 bude Kanaán; viníkem tedy musí být on. V původní zprávě, kterou přebral Jahvista, figurovalo pouze jeho jméno a on byl nejmladším ze tří Noemových synů, v. 24, jejichž pořadí tedy bylo podle této tradice takovéto: Sem, Jafet, Kanaán. g) [9 25] Požehnání a zlořečení patriarchů, srv. 27 a 49, jsou mocná slova, jež se vztahují na praotce rodu a uskutečňují se na jeho potomcích: Kanaánovo pokolení bude podrobeno Semovi, předkovi Abraháma a Izraelitů, kteří budou pod zvláštní Jahvovou ochranou, i Jafetovi, jehož potomci se rozmohou na úkor Sema. To přibližně odpovídá historické situaci za vlády Saulovy a na počátku vlády Davi-
Ez 1 28 Zj 4 3
GENEZE
„Zlořečený buď Kanaán! Ať je pro své bratry nejposlednějším z otroků!“ 26A rovněž řekl: „Požehnaný buď Jahve, Semův Bůh, a ať Kanaán je Semovým otrokem! 27Jafetovi ať dá Bůh dost místah, ať bydlí v Semových stanech a Kanaán ať je jeho otrokem!“ 28Po potopěi žil Noe ještě tři sta padesát let. 29Celkem se Noe dožil devíti set padesáti let, potom zemřel.
1Kron1 5-23
Zalidnění zeměa. 1Toto je potomstvo synů Noemových, Sema, Chama a Jafeta, jimž se po potopě narodili synové: 2Jafetovi synové: Gomer, Magog, Médové, Javan, Túbal, Mešek, Tiras. 3Gomerovi synové: Aškenaz, Rifat, Togarma. 4Javanovi synové: Elíša, Taršíš, Kitanci, Dódanci. 5Od nich se započal rozchod po ostrovech národůb. To byli Jafetovi synovéc podle svých zemí a každý podle svého jazyka, podle svých rodů a podle svých národů. 6Chamovi synové: Kúš, Misrajim, Pút,
10
7Kúšovi
Kanaán. synové: Seba, Chavila, Sabta, Rama, Sabteka. Ramovi synové: Šeba, Dedán. 8Kúš zplodil Nimrodad, který byl prvním mocnářem na zemi. 9Byl to udatný lovec před Jahvem, a proto se říká: „Jako Nimrod, udatný lovec před Jahvem.“ 10Oporami jeho říše byly Bábel, Erek a Akkade, města, jež leží vesměs v zemi Šineár f. 11Z této země vzešel Aššur a postavil Ninive, Rechobót-Ír, Kalach 12a Resen mezi Ninive a Kalachem (je to velké město)g. 13Misrajim zplodil muže z Lúdu, Anámu, Lehábu, Naftúchu, 14Patrosu, Kašlúchu a Kaftóru, odkud vzešli Filišťanéh. 15Kanaán zplodil svého prvorozence Sidóna, pak Chéta 16a Jebusana, Amoritu, Girgašitu, 17Chivitu, Arkitu, Sínitu, 18Arváditu, Šemáritu, Chamátitu; pak se kanaánské rody rozptýlily. 19Hranice Kanaánců šla od Sidónu směrem ke Geraru a ke Gáze, pak směrem k Sodomě, Gomoře, Admě a Sebojim a až k Leše. 20To byli Chamovi synové podle svých
dovy, kdy Izraelité a Filišťané vládli nad Kanaánem a kdy Filišťané zaplavili část izraelského území. Mnozí Otcové zde viděli předpověď vstupu pohanů (Jafet) do křesťanského společenství vzešlého z Hebrejů (Sem). h) [9 27] V hebrejštině je slovní hříčka s výrazy Jafet a jaft, „ať dá dost místa“. i) [9 28] Zde se přechází ke kněžskému prameni. a) [10 1] V podobě genealogického přehledu podává tato kapitola seznam národů seskupených ne tak podle své etnické příbuznosti jako spíš podle svých historických a geografických vztahů: Jafetovi synové osídlují Malou Asii a středomořské ostrovy; Chamovi synové jižní země: Egypt, Etiopii, Arábii, a Kanaán je k nim připojen ve vzpomínce na egyptskou nadvládu nad touto krajinou; mezi těmito dvěma seskupeními jsou Semovi synové: Elamité, Asyřané, Aramejci a předkové Hebrejů. Přehled je kněžský kromě určitých jahvistických prvků (vv. 8–19, 21, 24–30), jež do něho vnášejí některé úpravy. Shrnuje znalosti o obydleném světě, jaké mohl mít Izrael v 8. až 7. století před Kristem, stvrzuje jednotu lidského druhu rozděleného na seskupení vycházející z jediného společného kořene. Toto rozptýlení, 10 32, naplňuje, jak se zdá, požehnání z 9 1. Jahvistické vyprávění o babylonské
věži, 11 1–9, vyznívá méně příznivě. Ale to jsou vzájemně se doplňující aspekty světových dějin, v nichž se střetává Boží moc a zloba lidí. b) [10 4] Ostrovy a pobřeží Středozemního moře. c) [10 4] Tato slova, vynechaná v hebr., jsou restituována podle vv. 20 a 31. d) [10 8] Lidová postava (verš 9 k ní uvádí přísloví), pod níž se tají nějaký mezopotamský hrdina, jehož identifikace je nejistá. e) [10 10] Akkad, město ležící v okolí Babylonu. Jeho jméno označuje severní část dolní Mezopotámie v protikladu k zemi Sumer, která je více na jihu, a všeobecněji – stále v protikladu k Sumerům – semitský jazyk a semitské národy této oblasti. f) [10 10] „města, jež leží vesměs“ wekullanah konj.; „a Kalneh“ hebr., neznámé město. g) [10 12] Vztahuje-li se tato glosa ke Kalachu, dá se datovat 9. stoletím před Kristem, kdy se Kalach, nynější Nimrud, stal hlavním městem Asýrie. Vztahuje-li se k Ninive, pochází z doby po vláďě Sennacheriba, jenž z tohoto místa udělal hlavní město své říše. h) [10 14] Text přesouvá slova „a z Kaftoru“ za výraz „Filišťané“, ale Filišťané pocházeli právě z Kaftoru, srv. Joz 13 2+.
1Král 10 1+
