GE18 KARTOGRAFIE A ZÁKLADY GIS

VYSOKÉ U ENÍ TECHNICKÉ V BRN FAKULTA STAVEBNÍ

LADISLAV PLÁNKA

GE18 KARTOGRAFIE A ZÁKLADY GIS MODUL 02 KARTOGRAFICKÁ INTERPRETACE

STUDIJNÍ OPORY PRO STUDIJNÍ PROGRAMY S KOMBINOVANOU FORMOU STUDIA

© Ladislav Plánka, Brno 2006

Obsah

OBSAH 1 P edmluva .....................................................................................................7 2 Úvod ...............................................................................................................8 2.1 Cíle ........................................................................................................8 2.2 Požadované znalosti ..............................................................................8 2.3 Doba pot ebná ke studiu .......................................................................8 2.4 Klí ová slova.........................................................................................8 3 Kartografická interpretace..........................................................................9 3.1 Teorie kartografického jazyka ............................................................10 3.1.1 Vývoj jazykové koncepce mapy ...........................................10 3.1.2 Obecné vlastnosti kartografických znak .............................15 3.1.3 Znaková zásoba.....................................................................18 3.1.4 Klasifikace mapových znak ................................................22 3.1.4.1 Bodové znaky........................................................................23 3.1.4.2 Znaky árové (liniové)..........................................................28 3.1.4.3 Znaky plošné (areálová metoda)...........................................32 3.1.5 P i azování mapových znak (mapová signace)...................34 3.1.5.1 Základní principy mapové signace .......................................35 3.1.5.2 Pravidla p i azování mapových znak ..................................37 3.1.6 Morfografie mapových znak ...............................................39 3.1.6.1 Morfografické operace..........................................................41 3.1.7 Projektování kartografických znak .....................................45 3.1.8 Mapová syntaxe ....................................................................52 3.1.8.1 Typiza ní syntaxe .................................................................52 3.1.8.2 Komponentní syntaxe ...........................................................56 3.1.8.3 Stratigrafická syntaxe............................................................58 3.1.9 Mapová stylistika ..................................................................59 3.1.10 Kompozice mapy ..................................................................59 3.2 Interpreta ní metodika ........................................................................62 3.2.1 Interpretace polohopisu.........................................................62 3.2.1.1 Interpretace bodových jev ...................................................63 3.2.1.2 Interpretace liniových jev ...................................................64 3.2.1.3 Interpretace plošných objekt a jev ....................................64 3.2.1.4 Kartografická anamorfóza ....................................................68 3.2.1.5 Zp soby tvorby anamorfovaných zobrazení.........................73 3.2.2 Interpretace výškopisu ..........................................................81 3.2.2.1 Metoda výškového kótování .................................................82 3.2.2.2 Metoda vrstevnic...................................................................83 3.2.2.3 Hypsometrická (batymetrická) metoda.................................86 3.2.2.4 Metoda šrafování ..................................................................87 3.2.2.5 Metoda stínování (tónování) .................................................90 3.2.2.6 Fyziografické metody ...........................................................92

- 5 (111) -

Kartografie a základy GIS · Modul 02

3.2.2.7 Metody kartografického modelování (fyzické modely georeliéfu) ............................................................................ 93 3.2.2.8 Speciální metody .................................................................. 94 3.2.2.9 Digitální modely georeliéfu ................................................. 95 3.2.3 Interpretace popisu ............................................................... 96 3.2.3.1 Grafická stránka popisu........................................................ 97 3.2.3.2 Klasifikace písem ................................................................. 99 3.2.3.3 Umis ování popisu ............................................................. 103 3.2.3.4 Obsahová stránka popisu.................................................... 104 3.2.3.5 Jazykový tvar popisu.......................................................... 106 3.2.4 Barevné ešení map ............................................................ 107 4 Záv r ......................................................................................................... 111 4.1 Shrnutí .............................................................................................. 111 4.2 Studijní prameny .............................................................................. 111

- 6 (111) -

P edmluva

1

P edmluva

CS spole enský týdeník REFLEX . 32/2006 uve ejnil na str. 3 krásný úvodník svého šéfredaktora, který si dovoluji použít jako p edmluvu k druhé ástí mého pojednání o kartografických dílech. Píše se v n m: „Mapa je základ. Avšak neposlouží každému. Na okrajích silnic potkávám cyklisty zírající do papír , chodci vyznava sky upírají zraky k barvám na stromech a ladí je s tím, co si nosí v batohu. Turisté stojí na pražských ulicích a zírají do map a plán m sta. Závidím jim. To první pono ení do neznámého organismu, jenž se zdá chaotický, ale ve skute nosti má hlubokou logiku! Chvíle, kdy se vám vyjeví zákonitost dosud neznámé krajiny nebo m sta, se dostavuje až po delším úsilí a je odm nou jako každé osvícení. Mapa vám tlumo í genetický kód místa. Mapa není potišt ný papír, nýbrž zpráva o stavu tv r ího zám ru nebo naopak touhy ni it. Krajina se neubrání zm nám cest, m sta snášejí demolice i nové stavby, dálnice porcují kopce jako dorty a je na mapách, aby s neochabující trp livostí a mraven í pílí zaznamenávaly st et lidí se zemským povrchem a vedly nás k nadhledu. Mapy nás u í, že d ležitost i nicotnost v cí jsou otázkou zvoleného m ítka. Jsou povahy, které se nezdržují detaily, žijí v p esv d ení, že tu nejsou od toho, aby se zabývaly prkotinami. Jiní naopak stav jí sv j sv t od mali kostí a v dí, že celek se skládá z detail . Každý z t chto typ prost jezdí podle jiné mapy. Když se nedostaneme k map , jež odpovídá našemu vnit nímu nastavení, bývá to v život problém, protože pak t žko hledáme pohodu. Znáte lidi, o kterých všichni íkají, jak jsou talentovaní a schopní, ale pak p ijde povzdech a dov tek, jenže si nerozum jí. Nev dí, co cht jí. lov k s mapou v ruce nehledá cíl. lov k s mapou v ruce ví, co chce, jen hledá, jak toho dosáhnout. Z toho plyne malé prázdninové pou ení: Mapa pom že jen cílev domým lidem. Petr Bílek, šéfredaktor“. Výše uvedený text již komentá nepot ebuje.

- 7 (111) -


2

Úvod

2.1

Cíle

Velmi obtížnou ástí tvorby kartografických d l je kartografická interpretace, tj. metodika a prost edky p etvo ení objektivní reality pomocí kartograficého jazyka do grafické podoby. Jejím výsledkem musí být technicky dokonalé, obsahov v rn a p itom esteticky vyvážené „ tivé“ dílo. Pro velkou vážnost a velký rozsah je tematice kartografické interepretace v nován samostatný oddíl.

2.2

Požadované znalosti

Studium kartografické interpretace není možné bez základních znalostí obsažených v modulu 01 (Úvod do kartografie).

2.3

Doba pot ebná ke studiu

Pro zvládnutí celého rozsahu p edm tu jsou v denním studiu plánovány jen v letním semestru 3 hodiny p ednášek a 3 hodiny cvi ení. P i délce trvání semestru 13 týdn to odpovídá 13 x 6, tj. 78 hodin ízeného studia pro všechny moduly. Prezentovaný rozsah látky proto není zvládnutelný bez samostudia a ur ité specializace, která je závislá na konkrétním zam ení studenta, resp. jeho bakalá ské práce.

2.4

Klí ová slova

Kartografické vyjad ovací prost edky, kartografický jazyk, interpretace bodových, liniových a plošných objekt (polohopisu, výškopisu a popisu)).

- 8 (111) -

Kartografická interpretace

3


Odborníci širokého spektra profesí získávají informace o krajin , které kartograf p etvá í a vyjad uje v kartografickém díle tak, aby toto dílo v jednotlivostech i vzájemné souvislosti poskytlo široké ve ejnosti zp tn maximální informace o zobrazovaném prost edí. Kartografický zp sob vyjád ení objektivní reality ozna ujeme jako kartografickou interpretaci. Zájmovou složku objektivní reality v n m vyjad ujeme pomocí smluvených symbol p evážn grafické povahy. Specifický grafický zp sob komunikace (informa ní výpov di), který je založen v tšinou na p dorysném grafickém zobrazení trojrozm rného prostoru (v tšinou) v rovin ozna ujeme jako kartografické vyjád ení. K tomu, abychom se mohli kartograficky vyjád it, máme k dispozici kartografické vyjad ovací (výrazové) prost edky (kartografické znaky, mapové znaky/zna ky). Jestliže se kartografické vyjád ení týká jen prvk obsahu mapy, které mají reálnou a naší p edstavivosti p ístupnou názornost (nap . vyjád ení georeliéfu stínováním), pak hovo íme o kartografickém znázorn ní. Nesprávn se tento termín užívá i pro vyjád ení abstraktních prvk obsahu mapy, které nemají fyzický obsah, nap . index úrodnosti p dy, tlak vzduchu aj. V širším smyslu slova m žeme jak kartografické znázorn ní, tak kartografické vyjád ení ozna it pojmem kartografická prezentace, nebo kartografické zobrazení. Druhý termín je však historicky i v obecném pov domí sou ástí odborné terminologie matematické kartografie. Kartografické znaky jsou základními stavebními prvky tzv. kartografických jazyk . Interpretací kartografického díla (interpretací mapy) pak rozumíme chápání (vysv tlování si) obsahu kartografického díla p i jeho tení, které je založeno na vnímání jeho obsahu, jež je zprost edkováno použitými mapovými znaky, v etn souvislostí vyplývajících z významu znak , jejich polohy v mapovém poli a vztahu k ostatním znak m. Informace, které jsou tímto procesem získány, nejsou s to vytvo it v o ích uživatel kartografického díla absolutní p edstavu o objektivní realit . Kartografem vytvo ené dílo totiž p edstavuje jen více i mén zda ilý model skute nosti, který je sestaven z odpozorovaných informací. Úrove interpretace kartografického je však p ímo úm rná úrovni (kartografické gramotnosti) jeho uživatele. Úlohou kartografických znak je kartografická interpretace (zobrazení, reprezentace) p írodních a spole enských jev , jejich vývoje v prostoru a v ase. Problematika kartografické interpretace spo ívá ve vytvo ení metodicky ucelené soustavy grafických prvk , útvar , p ístup a možností pro zobrazení kvantitativních i kvalitativních charakteristik zmín ných jev . P itom je t eba mít na z eteli, že kartografické dílo p edstavuje zna n zmenšený a p edevším ú elov zna n generalizovaný grafický záznam odrazu reality, pro jehož objektivizaci je nutno respektovat adu matematických, psychologických, fyziologických a semiologických zákonitostí. D sledná analýza a systematizace metod kartografické interpretace pat í mezi základní úlohy teoretické kartografie, v jejímž rámci se úsp šn rozvíjí i teorie jazyka mapy, s aplikacemi zásad semiologie (semiotiky) na grafické znakové systémy. Grafická semiotika je ást semiotiky, která se zabývá znaky a znakovými systémy, jejich vlastnostmi, strukturou, fungováním ve spole nosti

- 9 (111) -


a jejich vztahy k myšlení. Za jejího zakladatele je považován francouzský kartograf Jacques Bertin (1918). Teorií tvorby a užitím speciáln (kartografických) znak se zabývá (kartografická) semiologie1. Obrácen lze hovo it o „semióze mapy“ v p ípadech, kdy kartografické znaky v ní obsažené fungují jako semiotické znaky, resp. znakové systémy, tzn. že lze tyto mapové znaky zkoumat i z pozice semiologie (semiotiky). Metody kartografické interpretace lze lenit podle ady kritérií. P i navrhování kartografických znak jakékoli povahy je možné lenit zobrazované prvky mapované reality (obecn jevy) podle následujících hledisek: a) kvalitativní, tj. vyjád ení druhu jevu, resp. jeho p íslušnosti k ur ité t íd objekt b) kvantitativní, tj. vyjád ení íseln kvantifikovatelné charakteristiky objektu i jevu c) topologické, tj. bodové, liniové i plošné (areálové) jevy d) lokaliza ní, tj. geometricky p esné umíst ní jev do prostoru v rámci vhodného sou adnicového systému, schematické umíst ní nebo zcela p etvo ená lokalizace (nap . kartografická anamorfóza) e) vývojové, tj. zachycení zm ny jevu v prostoru a v ase f) významové, tj. sledující po et význam jevu g) strukturální, tj. zachycení jevu jako sou ásti ur itého celku, v etn roz len ní na díl í složky h) asociativní, tj. vyvolání druhové p edstavy o zobrazovaném jevu i) systémové, tj. vyjád ení struktury p edlohy a logických vazeb mezi jeho díl ími složkami j) estetické, tj. navození harmonického vjemu p i pozorování mapy, emotivní p sobení kresby na podv domí Jednotlivé metody kartografické interpretace nelze použít izolovan , ale vždy v kombinaci. To znamená, že zna ka jako základní výrazový prost edek zmín ných metod musí být schopna grafickým zp sobem vyjád it v tšinu uvedených hledisek.

3.1

Teorie kartografického jazyka

3.1.1

Vývoj jazykové koncepce mapy

Záznam, p enos a zpracování jakékoliv odborné informace se provádí pomocí formálních jazyk . Jsou to odborné skupinové jazyky, ur ené pro jednozna ný a hutný popis ur ité speciální problematiky v rámci ur itého 1

Semiologie (semiotika), nebo-li v da o znacích, zahrnuje gramatiku (zabývá se pravidly kompozice znak do vyšších celk ), syntaktiku (zabývá se vzájemnými vztahy znak ), semantika (zabývá se vztahy znak k obsahu toho, co tyto znaky ozna ují), sygmatiku (zabývá se vztahy znak k funkci objekt , které ozna ují), pragmatika (zabývá se vztahem uživatel znak k znakovým sestavám) aj. díl í disciplíny.

- 10 (111) -


oboru. Formální jazyky mají exaktní a omezený soubor pravidel pro tvorbu p ípustných výraz (gramatika jazyka). Technik m je nap . nejbližší jazyk matematiky a programovací jazyky po íta . První pokusy, p irovnávající mapový zp sob vyjad ování k jakémusi mapovému pravopisu nebo mapové gramatice se objevují až po skon ení druhé sv tové války. Byla to však jen metaforická p irovnání k b žnému hovorovému jazyku. Vážn jší pokusy o pojímání mapy jako grafického i jazykového systému pocházejí až z let 1967 – 1968. Kolá ný, A. (1967) vypracoval p i ešení problému p enosu kartografických informací schéma kartografické komunikace, ve které m l mapový jazyk (zde kartografický jazyk) významné postavení, nebo se podílel jak na tvorb mapy i na tak na jejím využívání. Kartografický jazyk byl chápán, v té dob ješt jako hypotetický, systém mapových znak a pravidel jejich používání. Bertin, J. (1967) studoval v rámci grafické semiotiky problematiku obraz , tabulek, graf , diagram a sítí, ale také kartogram , anamorfních zobrazení aj. Každý, kdo se chce graficky vyjád it má, podle J. Bertina, k dispozici n jaký grafický element, který má šest variabilních vlastností – grafických prom nných, a to tvar, velikost, sytost (intenzitu), strukturu (texturu), barvu a orientaci. Tyto prom nné mají p t signifikantních charakteristik, a to proporcionalitu (kvantitu), ordinaci (uspo ádání), selekci (výb rovost), asociaci (shoda, podobnost) a disociaci (kvalitativní rozdíl). Prom nné a signifikantní charakteristiky vytvá ejí 63 kombinací, které jsou použitelné i pro mapové vyjad ování. Ve smyslu teorie J. Bertina tak tvo í kartografické znaky velmi vyhran nou skupinu grafických znak . Prost ednictvím grafických prom nných se pak realizuje schopnost znaku být nositelem r zných význam . Kartografická semiotika v plné mí e p ebírá základní grafické prom nné podle J. Bertina, ale v souvislosti s rozvojem digitálních technologií je jejich po et rozší en. Aslanikašvili, A. F. (1968) považoval mapový jazyk (v jeho pojetí jazyk mapy) za objektový jazyk kartografie, resp. za specifický znakový systém, který tvo í velký po et znak , vyjad ujících p edm t poznávání kartografie (konkrétní prostor objekt a jev skute nosti v etn jejich zm n v ase), a z princip a metod operování s t mito znaky v souladu s asoprostorovými zm nami kartograficky vyjad ované skute nosti. Mapa je podle Aslanikašviliho aktem seberealizace jejího autore pomocí „jazyka mapy“. Freitag, U. (1971) publikoval další semiotický p ístup k map , p i n mž rozlišoval kartografickou syntaktiku, sémantiku a pragmatiku. Kartografická syntaktika se podle n j zabývá skladbou mapových znak , kartografická sémantika studuje vztahy mapových znak a mapovaných objekt a kartografická pragmatika se zabývá vztahem mapových znak a jejich uživatel . Posledn jmenovaná si však všímá také funkce mapy jako informa ního média, psychologických až filosofických problém vnímání znak , rozlišovací schopností mapového obrazu, otázkami zapln nosti mapy aj., tedy otázkami jež sm ují k r zným požadavk m na mapy. N kterými teoretiky kartografie byl k p ístupu Freitaga p idán ješt tvrtý aspekt, sigmatický, který byl zúžen na problematiku názv na mapách. Freitag v p ístup z stal jen v teoreticko-hypotetické rovin jako návod na novou systemizaci t ch kartografických poznatk , které se týkají znakového

- 11 (111) -


vyjad ování. Ve svém d sledku vyústil v pokusy definovat tzv. p irozený kartografický jazyk. Ratajski, L. (1973, 1976) pohlížel na jazyk mapy jako na systém morfologie a skladby (gramatiky), tj. jako na systém výrazových forem a prost edk jejich azení do v t. Za výrazové formy považoval kartografické znaky, které reprezentují ur ité t ídy prvk obsahu mapy ( eky, m sta aj.). Bodové, arové a plošné znaky mapy z formálního a funk ního hlediska rozlišoval podle p ti kvalitativních forem vyjád ení (podle tvaru, orientace, barvy, struktury a intenzity). Pro vyjad ování kvantity rozlišoval p ímý a zprost edkovaný zp sob. Ratajského p ístup byl velmi podn tný pro další rozvoj koncepce mapového jazyka nap . tím, že rozlišil složky znaku na hlavní (hlavní morfémy) a dopl kové (dopl kové morfémy, které tvo ilo n kolik druh afix ). Rozeznával také dva zp soby kompozice znaku (ekvivalentní, subordina ní) a syntaktiku mapy, kterou vymezil jako soustavu pravidel skládání výraz a jejich zm n /transformací).

(a)

(b) Obr. 3-1 T ídy odlišnosti ("litery" abecedy jazyka mapy) podle Ratajského,L. (1976) pro vyjád ení kvalitativních charakteristik (a) a pro vyjád ení kvantitativních charakteristik (b)

- 12 (111) -


Jazykové aspekty mapy studoval dále Meine, K. H. (1974), který vyslovil názor o existenci kartografické abecedy a Board, Ch. (1976), který rozší il po et liter v Ratajského schématu z 15 na 23, p i emž využil rozší ení Bertinových prom nných ze 6 na 8. Podle Arnbergera, E. (1978) netvo í mapové znaky (signatury) žádnou kartografickou abecedu, nebo nezastupují litery, ale pojmy (a asto velmi složité). Bodové znaky d lí na názorné, jazykové a abstraktní. V nov jší práci (1978) pak Arnberger rozlišuje v mapových znacích vlastní mapové znaky (signatury) a pomocné grafické prvky. Pojmenoval také d ležité vyjad ovací vlastnosti mapových znak , a to jednoduchost formy, z etelnost a lehkost vnímání, schopnost m nit rozm ry, odvozovat varianty, vstupovat do kombinací a vyjad ovat hierarchii pojm .

Obr. 3-2 Složené (vícevýznamové) mapové znaky

Z výše uvedeného vyplývá, že postupem asu vykrystalizoval názor, podle kterého jsou mapové znaky d litelné na menší složky, nebo-li že adu kartografických znak m žeme považovat za složené (vícevýznamové) mapové znaky. Zajímavý, by nedokon ený, p ístup k mapovým znak m prezentovali Nebeský, L. a Palek, B. (1980, 1990). Z jejich teorie vyzdvihuji p edevším tu pasáž, v níž definovali mapu jako produkt n jakého jazyka, ve kterém lze rozlišit t i roviny jazyka. První rovinu tvo í body, linie a areály, do druhé roviny pat í diagramy a rastry, které vyjad ují vlastnosti objekt a jev první roviny a do t etí roviny za adili další charakteristiky objekt a jev druhé roviny, nap . jevy vyjad ované výseky kruhových diagram . Prost edky první a druhé roviny mapy chápali jako jazykovou jednotku a nazvali ji molekulárním znakem. Z teoretického hlediska není vylou eno, aby si každý kartograf vytvo il sv j systém znak - kartografický jazyk. Tyto by se od sebe lišily zejména d razem jednotlivých tv rc na výše uvedené obecné vlastnosti kartografických znak . Dlouhý vývoj kartografie však podobu kartografického jazyka ustálil tak, že v sou asné dob v podstat existují dv skupiny jazykových teorií v oboru kartografie, v jejímž rámci se projevují jen jemné národní, resp. firemní nuance. Jedná se o: •

interpreta ní teorie ve smyslu L. Ratajského

- 13 (111) -


•

teorie p irozeného kartografického jazyka.

V sou asné dob exploze automatizované tvorby kartografických d l nelze vylou it, že se prosadí další jazykové teorie, vycházející z "po íta ové" kartografie. Pomocí mapového jazyka vyjad ujeme (interpretujeme) vstupní odbornou informaci. Nevýhodou této interpreta ní teorie jej její ur itá násilnost, vyplývající z p edb žné a pouze geometrické schematizace a klasifikace mapových zna ek, založené na jejich p dorysné povaze. Kartografický jazyk (jazyk mapy, mapový jazyk, mapový symbolismus, mapová abeceda, mapová gramatika)2 je specifický systém kartografických znak a metodika jeho užívání, který umož uje vyjád it se formou kartografického díla, pochopit jeho obsah tohoto díla a využívat ho. Jde o specifický formalizovaný jazyk p evážn grafické povahy, zobrazující pomocí kartografických (mapových) znak zájmové objekty a jevy. Kartografický jazyk umož uje p enos informací o objektech a jevech v jejich asovém ur ení i zm n pomocí kartografického díla. Vytvo ení kartografického jazyka spo ívá v sestavení systému kartografických znak , ur ení zp sobu jejich zobrazení v map a p esné definici jejich významu. Podle H. Schlichtmanna (1985) se jedná o mapový symbolismus, tj. specificky strukturovaný systém znak , který je charakterizován následujícími tezemi: •

Každý znak, tedy i znak v map má dv ásti, a to konceptuální (obsah, význam) a vnímatelnou (forma, tvar, grafický výraz). Obsah a výraz jsou spojené pomocí souboru korela ních pravidel nebo konvencí, tj. prost ednictvím kódu. Bez kódu znak neexistuje. Vnímatelná ást, jako taková, p edstavuje signál: je to potenciální nebo skute ný výraz? P edm t, nebo událost, ke kterým se znak vztahuje, je referent znaku.

•

Znaky v map se charakterizují dv ma dichotómiemi. První se týká substanciální a polohové informace, druhá polohové a na poloze nezávislé (p dorysné a nep dorysné) informace. Znaky jsou bu motivované nebo nemotivované.

•

Kartografický semiotický systém se skládá z makroznak , text a minimálních znak . Makroznak je ur itý komplex, který obsahuje jednu polohovou a jednu p dorysnou pozici, jež s definují sou adnicemi. Makroznak je tedy lokalizovaný znak (topéma). Makroznaky se spojují do komplex , které je vhodné nazývat texty, ale jejich organizace je v porovnání s p irozeným jazykem úpln odlišná. Minimální znaky jsou nejmenší formální jednotky, které jsou nositeli významu (korespondují s mapovými morfémami v koncep ní variant mapový jazyk).

•

Mapový symbolismus má syntaxi, tj. kombinatoriku znak . Existuje lokální a nadlokální syntaxe. Lokální syntaxe se týká vnit ní struktury lokalizovaného znaku. Nadlokální syntaxe se vztahuje k uspo ádání lokalizovaných znak a jejich integrace do mapových text . Dva nebo

2

Jedná se o varianty jazykové koncepce mapy, které jsou ve sv tové kartografii dostate n rozpracované. Protože se od sebe liší jen v detailech, pokládáme je v širším smyslu slova za synonyma.

- 14 (111) -


více znak se spojují pomocí vztah , které platí mezi jejich obsahy. Tyto vztahy jsou sou ástí významu složeného znaku. Výsledné spojení znak m že op t vstupovat do kombinací atd. Sou ástí kombinací mohou být i segmenty nebo zvláštní významové rysy. Vztahy mezi segmenty definují uspo ádání. Existují formální prost edky, které signalizují jednotu složeného znaku. Podle A. A. Lutého (1988) diskutovaný systém kartografických znak ozna uje jako jazyk mapy, který se zakládá na t chto základních tezích: •

Mapové znaky tvo í semiotický systém, ve kterém se rozlišuje sémantika, syntaxe (autor používá výraz „syntaktika“) a pragmatika.

•

V systému mapových znak existují strukturní komponenty: slovník, tj. soubor prvk - znak , a gramatika, tj., pravidla kombinace znak ( ímž tento p ístup z eteln potvrzuje sv j lingvistický charakter).

•

Systém mapových znak je jazyk mapy a mapa je text zakódovaný v mapových znacích.

•

Systém jazyka mapy tvo í: podjazyk I, který soust e uje prost edky vyjad ující polohu objekt a jev v map (jejich prostorovou ur enost), podjazyk II, který soust e uje prost edky vyjad ující kvalitativn kvantitativní stránky objekt a jev v map (jejich obsahovou ur enost) a podjazyk III, tj. jazyková vrstva názvosloví (geografické názvy a termíny), na které se dá pohlížet i jako na vrstvu, která pat í do p irozeného jazyka.

Podle J. Pravdy (1982, 1990, 1997) lze také považovat za mapový jazyk formalizovaný znakový systém, který se skládá ze ty subsystém (z lingvistického hlediska rovin): mapové signiky, morfografie mapových znak , mapové syntaxe a mapové stylistiky. V dalším textu je tomuto pojímání kartografického jazyka v nována zvýšená pozornost.

3.1.2

Obecné vlastnosti kartografických znak

Kartografický (mapový) znak je libovolný grafický prost edek nebo soubor prost edk , který je schopný být nositelem významu (informace) a který v map n co vyjad uje. Jedná se v podstat o jednoduché grafické struktury, mající vzhledem k uživateli kartografického díla ur itý význam, které jsou potenciálním nositelem informace, zaznamenané kartografickým zp sobem. Užití znak v map nazýváme kartografickou interpretací jev . Z abstraktního hlediska jsou kartografické znaky rovinné grafické struktury (jednotky), které samy o sob nemají žádný smysl. Ten získávají až lokalizací v map a svojí konkrétní aplikací, závislou na ú elu mapy, p i které dostávají svoji informa ní schopnost, stávají se nositelem významu a presentují kvalitativní a kvantitativní parametry objektu a jevu. Znaky v kartografickém díle zastupují ur itý konkrétní objekt reality, tzn. že jsou jeho grafickým modelem. Tento model v ad p ípad nemusí být závislý na skute né podob a velikosti reálné p edlohy. Kartografický znak tedy má t i základní atributy, a to formu (tvar), obsah (význam) a polohu (lokalizace v map ) a nese dva typy informací polohové a popisné.

- 15 (111) -


Mapový znak (zna ky)3 je základní jednotkou mapového jazyka (jazyka mapy), za který m žeme pokládat specifický znakový systém, kterým vyjad ujeme konkrétní objekty a jevy v jejich asovém ur ení nebo zm n , resp. formalizovaný znakový systém mapy ovládaný syntaktickými a sémantickými pravidly, jimiž je realizován proces kartografického sd lování informací. Tyto pojmy, tj. mapový znak, resp. mapový jazyk (jazyk mapy) jsou pokládány za podmnožinu pojm kartografický znak, resp. kartografický jazyk. Tabulka 3-1 Grafická jednotka, znak a mapový znak

Grafický útvar

Význam

Ozna ení

P íklad slovní grafický

bez polohy

bez významu Grafická jednotka

bez polohy

s významem

znak

krajské m sto

s polohou

s významem

mapový znak

BRNO

BRNO

Kartografické znaky mohou mít velmi rozdílnou konkrétní podobu (formu, tvar). Z obecného hlediska však u nich m žeme vymezit r zné morfologické vlastnosti, jež lze definovat ur itým souborem grafických prom nných. Tyto pak dovolují zna nou variabilitu nasazení kartografických znak jak pro kvalitativní tak pro kvantitativní interpretaci objektu i jevu. P i akceptování výše uvedeného pak z praktického hlediska mezi základní grafické prom nné mapového znaku adíme: •

tvar, který je dán jeho obrysovou arou a ve smyslu prom nné se chápe jako dostupný sortiment znak a jejich ástí (grafém, morfém). Tvar kartografických areál a pr b h linií jsou dané jejich topologií, a proto nejsou grafickými prom nnými.

•

velikost, která je obvykle udávaná jedním vhodným rozm rem (nap . výškou, pr m rem, nebo v p ípad liniových znak ší kou). V ur itých p ípadech to m že být i plocha znaku, i jeho objem (objemové znaky). Velikost znaku je obvykle mírou kvantity jevu i jeho prostorového rozložení. Spolu s proporcionalitou je d ležitá p i vnímání diagramových znak . Velikost kartografických areál je dána jejich topologií, a proto není grafickou prom nnou (tou ale je velikost grafických prvk , tvo ících vnit ní strukturu areálu).

•

orientace, která ozna uje umíst ní znaku nebo textury vzorku kartografického areálu v ur itém sm ru (horizontáln , vertikáln , ve sm ru os sou adnicových sítí aj.), p i emž každý sm r musí být identifikovatelný a odlišitelný od ostatních aplikovaných sm r . má

3

Mapový znak bývá v názvoslovných normách ozna ován jako mapová zna ka, tzn. že oba pojmy pokládáme za synonyma. P i respektování terminologie semiotiky by m l být preferován a respektován pojem „znak“.

- 16 (111) -


smysl i u zna ek vyjad ujících vývoj jevu podél ur ité trasy nebo v ur ité ploše (tematické mapy). Orientace vlastního liniového znaku ( eka, hranice, cesta apod.) není grafickou prom nnou, protože je daná je topologickými vztahy. •

struktura (vzorek – pattern), tj. vnit ní grafické roz len ní bodového, liniového i plošného kartografického znaku, které vyjad uje kvantitativní relace mezi jednotlivými složkami tvo ícími jev jako celek. Skládá se z bodových a liniových grafických prvk r zného tvaru, velikosti, barvy, orientace. M že mít, a nej ast ji také má, význam pouze estetický, když slouží ke snadn jšímu rozlišování jednotlivých kartografických znak . S pojmem vzorek (struktura) se asto zam uje pojem textura, která znamená rozlišování hustoty prvk vzorku (vyjad ované obvykle po tem prvk / ar na 1 cm), zp sobu uspo ádání prvk (do pravidelných ádk – odtud textura, do k ižujících se ádk – m ížkovitá textura, aj.), orientace uspo ádání prvk (horizontální vertikální, diagonální aj.) aj. N kdy je sou ástí struktury znaku i výpl .

•

výpl , která m že být tvo ena barvou, šrafurou nebo bitovou mapou (rastrovým obrázkem). Barva, z níž jsou využívány p edevším tón, který je dán vlnovými délkami viditelného pásma slune ního sv tla a prvoplánov ur uje barevný vjem (nap . 500 – 560 nm – barva zelená, 605 – 730 nm – barva ervená), sytost, která udává procento chromatické barvy na bílém pozadí (resp. intenzita, která udává pro achromatické barvy procentní zastoupení erné na bílém pozadí) a ur uje tak výraznost barevného projevu (jednotlivé intervaly sytosti, resp. intenzity se azené sestupn nebo vzestupn ozna ujeme jako gradaci, nebo též stupn , nap . šedé) a jas (svítivost), nebo-li istota barvy, která je p i kartografických pracích prakticky nezm itelná, a proto se s ním pracuje pouze empiricky. Tón a intenzita (sytost) považujeme za samostatné grafické prom nné, které jsou objektivn p esn zm itelné.

•

pozice, která udává polohu hlavního (vztažného) bodu znaku, nap . rohu, geometrického st edu, st edu základny apod. Polohu znak volíme tak, aby nedocházelo k p ekrývání jednotlivých symbol (pokud p ekrytu nem žeme zabránit pokládáme menší zna ku p es symbol v tší).

Po íta ové programy poskytují také jiné možnosti konstrukce prakticky libovolných znak v klasické grafické podob , tj. s rozmanitým tvarem, velikostí, strukturou aj. vlastnostmi, nebo v neklasické form , která je možná pouze p i prezentaci mapového díla na monitoru po íta e. Jedná se o takovou formu, která není dosažitelná dosavadními grafickými technikami na klasických mapách a u kterých nelze sestrojit triviálním zp sobem tezaurus v klasické papírové podob . Jedná se zejména o: •

pohyblivé znaky (po á e, po k ivce i uzav ené),

•

rotující znaky,

•

blikající znaky,

- 17 (111) -


• • •

pulzující, resp. kmitající znaky, znaky stejné tvaru, m nící své vlastnosti (tón a sytost barvy, struktura, textura), znaky p echázející z jednoho tvaru do druhého apod.

Význam znaku je z hlediska mapového vyjad ování relevantní vlastnost objektu i jevu, která je reprezentovaná pojmem. Znak mající formu a význam se stává mapovým znakem až po nabytí polohy v map . Poloha znaku se udává nap . pomocí sou adnic (zem pisných, pravoúhlých aj.), nebo pomocí situa ních souvislostí, tj. logických (topologických) prostorových vztah k jiným znak m mapy. Mapový znak lze synonymn ozna it i jako mapová syntagma. Tento termín je vhodný nejen pro ozna ení mapového znaku lokalizovaného v map , ale i pro ozna ení znaku s vysv tleným významem v legend mapy (tj. znaku bez polohy v map ) a pro grafické struktury (jednotky) (tj. bez polohy a významu) v poloze potenciálního znaku, resp. mapového znaku nap . ve vzorníku, albu, seznamu apod. V n mecké kartografii se za synonymum termínu mapový znak považuje termín signatura. Mapový znak je ve v tšin p ípad složeninou. Tento záv r vyplývá jak z jazykového popisu významu, který nese (nap . dvoukolejná železnice), tak z jejího grafického ztvárn ní, p i kterém lze obvykle mapový znak považovat za grafickou složeninu.

3.1.3

Znaková zásoba

Znaková zásoba (mapová signika) je strukturní rovina mapového jazyka, která se zabývá vymezením mapových znak , jejich klasifikací a shromaž ováním (tezaurací) v etn a tvorbou seznam (katalog , p ehled ) mapových znak . Do reálné znakové zásoby mapového jazyka se adí všechny znaky, které se až dosud na mapách použily. Potenciáln tam m žeme za adit také všechny grafické prvky (útvary), které mají p edpoklady funkci mapového znaku plnit. Jestliže považujeme smluvené znaky za slova kartografického jazyka, musíme mít pro jejich porozum ní (tj. tení mapy) k dispozici výkladový slovník, p isuzující jednotlivým zna kám jejich smysl. Kartografické znaky bývají shromaž ovány a ú eln t íd ny do r zných katalog (vzorkovnic, kartografická signa), které si vyhotovuje nebo má k dispozici zpravidla každé významn jší kartografické pracovišt . Katalogy se vyhotovují pro bodové znaky, pro liniové znaky, pro barvy a rastry, pro písmo apod., obvykle jsou však komplexní. Je-li znak málo, lze popsat jejich smysl p ímo v map formou vhodn umíst né legendy (vysv tlivek), nap . jako sou ást mimorámových údaj . U rozsáhlejších mapových d l, jakým je nap . státní mapové dílo, kde se setkáváme s velkým po tem znak , se vytvá í seznam mapových znak /zna ek (znakový/zna kový klí , klí mapy, seznam mapových znak ). Ten bývá obvykle vydáván jako samostatná publikace kartografických nakladatelství a p edstavuje soubor mapových znak jen pro ur ité mapové dílo, n kdy také i pro vybrané intervaly m ítkových ísel, s vysv tlením jejich významu a popisem textových a grafických atribut .

- 18 (111) -


Všechny uvedené formy katalog tedy p edstavují jakýsi p ekladový slovník mezi kartografickým jazykem a p irozeným jazykem významu (kartografickým znak m p i azujeme n jaký význam). Mezi legendami rozlišujeme: •

klasifika ní legendu, která sou asn s vysv tlením význam provádí i jejich klasifikaci.

•

p ímou legendu, nebo-li b žné (obvyklé) vysv tlení význam , reprezentovaných kartografickými znaky,

•

slovní legendu, která užívá výraz typu „1 bod reprezentuje 1000 obyvatel“,

•

zprost edkovanou legendu, která využívá zprost edkující ísla, písmena, zkratky nebo zkrácené výrazy k ozna ení znak , které se vysv tlí na jiném míst mapy (nap . v textu pod obrázkem nebo v jiném doprovodném textu),

•

tabulkovou legendu, která je vytvo ena v podob tabulka (viz Quitt, Mezoklima),

•

trojúhelníkovou legendu, která je tvo ena v podob rovnostranného trojúhelníku, na jehož stranách jsou naneseny hodnoty t ech závisle prom nných a v ploše trojúhelníku se pak vzájemné kombinace hodnot vyzna ují p íslušnou kombinací kartografických znak (obvykla e s využitím barev, šrafování apod.).

znak

Legenda slouží k výkladu použitých mapových znak , ostatních kartografických vyjad ovacích prost edk a barevných stupnic. Musí být: •

úplná (obsahuje všechny prvky nutné ke kompletnímu sd lení informace),

•

uspo ádaná (prvky se azené do logických skupin),

•

srozumitelná.

Její tvorba je velmi náro ná a vyžaduje zna né zkušenosti. Ze starších zna kových klí stojí za zmínku Zna kový klí 1872, resp. 1875, p ipravený pro soudobá vojenská mapování, zna kový klí z roku 1926 (ruský) aj. Pro mapy sou adnicového systému roku 1946 (Bessel v elipsoid) byl zpracován zna kový klí Topo-IV-3. Zna kový klí Topo-IV-4 „Smluvené zna ky, vzorky písma a zkratky topografických map m ítek 1:25 000, 1:50 000 a 1:100 000“ (MNO, 1954) byl ur en pro vojenské topografické mapy ur ených m ítek v sou adnicovém systému roku 1952 (Krasovského elipsoid), jejichž výšky byly p ipojeny na baltský systém. Byla-li v m ítku 1:100 000 zakreslena území cizích stát , bylo sice použito sou adnicového systému roku 1952, ale zna ky, písmo a zkratky jsou p evzaty z klí e Topo-IV-3. Topo-IV-4 obsahuje znaky asto vysv tlované v hromadných zobrazeních, resp. i s p íklady spojování smluvených zna ek. Pro jednotlivá m ítka jsou uvedeny nutné metrické rozm ry zna ek, v etn rozm r v pracovním m ítku 1:66 666. P iloženy jsou i ukázky úpravy mapového rámu.

- 19 (111) -


V roce 1961 byly k tomuto zna kovému klí i vydány „Dopl ky a zm ny ke smluveným zna kám topografických map m ítek 1:25 000, 1:50 000 a 1:100 000 (Topo-IV-4 z r. 1954).

Obr. 3-3 Zna kový klí a vzory písma map stabilního katastru

Celá ada zna kových klí je ur ena pro speciální kartografická díla. Nap . standardizované kartografické znaky pro m stské plány ur ené zrakov postiženým stanovené Evropskou komisí v Bruselu v roce 1983 (EUROTOWN-KIT, Standardized Symbols for Making Tactual Maps Standing European Commission for Tactual Town Maps, Deitsche Blindenstudienanstalt e. V. Marburg, 1999), nebo International Specification for Sprint Orienteering Maps (ISSOM), tj. zna kový klí pro Mapy pro mezinárodní závody v orienta ním sprintu vydaný mapovou komisí IOF (INTERNATIONAL ORIENTEERING FEDERATION). Z jeho eského p ekladu provedeného mapovou radou eského svaz orienta ního b hu jsou i uvedené ukázky v Tabulka 3-2. Všechny kartografické znaky lze klasifikovat podle velkého množství kritérií, jejichž p íklady jsou uvedeny v následujících kapitolách. Krom klasifikace je však nemén d ležitá jejich tezaurace. Tezaurus je podrobný, vy erpávající slovník z ur ité oblasti. V kartografii plní úlohy takovýchto tezaur nap . vzorníky, seznamy, alba, p ehledy mapových znak (zna kové klí e), vzorníky písem, barev rastr aj.

- 20 (111) -

Kartografická interpretace Tabulka 3-2 Výb r z ásti 5.3 Voda a bažiny eského p ekladu zna kového klí e pro Mapy pro mezinárodní závody v orienta ním sprintu vydaného mapovou komisí IOF ( eský svaz orienta ního b hu, 2006)

Grafické vyjád ení Kód a ozna ení 303 Jáma s vodou

Popis Vodou napln ná jáma nebo vodní plocha p íliš malá pro zobrazení v m ítku. Zna ka je orientována k severu. Barva: modrá. Oblast hluboké vody jako je jezero, rybník, eka nebo nádrž, která m že p edstavovat nebezpe í pro závodníka, nebo je do ní zakázán vstup. Tmav modrá barva a okrajová erná ára indikují, že objekt nem že nebo nesmí být p echázen. Minimální rozm r je 1 mm².

304.1 Nep ekonatelné vodní t leso (zákaz p ekonávání)

Barva: modrá 100% nebo 75% (min. 60 linek/cm), erná. Je zakázáno p ekonávání nep ekonatelného vodního t lesa! Závodníci, kte í porušili toto pravidlo, budou diskvalifikováni. {Zp sob potrestání p i závodech SOB ur ují sportovn technické dokumenty SOB.}

Oblast m lké vody jako je rybník, eka nebo nádrž, která m že být p echázena. Vodní t leso musí mít hloubku menší než 0,5 m a musí být 305.1 P ekonatelné vodní pr b žné. Je-li vodní t leso nepr b žné, musí t leso být znázorn no zna kou nep ekonatelné vodní t leso (304.1). Pokud žádná liniová zna ka netvo í okraj p ekonatelného vodního t lesa, bude okraj zobrazen modrou arou. Barva: modrá 30% (min. 60 linek/cm), modrá. 306 P ekonatelný malý vodní tok

P ekonatelný vodní tok (v etn v tších odvod ovacích p íkop ) široký mén než 2 m. Barva: modrá.

307 Malý vodní p íkop

P írodní nebo um lý malý vodní p íkop {vodote }, který m že obsahovat vodu pouze ob as. Barva: modrá.

308 Úzká bažina

Bažina nebo vodní pr sak, které jsou p íliš úzké pro znázorn ní zna kou bažina (310) {užší než asi 3 m}. Barva: modrá.

309 Nep ekonatelná bažina (zákaz p ekonávání)

310 Bažina

Bažina, která je nep ekonatelná, nebo m že p edstavovat nebezpe í pro závodníka. Okrajová erná ára indikuje, že objekt nem že nebo nesmí být p echázen. Barva: modrá, erná. Je zakázáno p ekonávání nep ekonatelné bažiny! Závodníci, kte í porušili toto pravidlo, budou diskvalifikováni. {Zp sob potrestání p i závodech SOB ur ují sportovn technické dokumenty SOB.} P ekonatelná bažina, obvykle s výrazným okrajem. Zna ka m že být kombinována se zna kami pro porost ke znázorn ní pr b žnosti a otev enosti. Barva: modrá.

- 21 (111) -


Obr. 3-4 P íklad znak používaných na synoptické (pov trnostní) map .

3.1.4

Klasifikace mapových znak

Tvorba mapových znak - liter kartografického (mapového) jazyka, vychází z p edpokladu, že p evážnou ást obsahu kartografických d l lze konven n rozložit na bodové, liniové nebo plošné (areálové) znaky. Tato konvence je ovlivn ná p edevším p dorysem zobrazovaných objekt a jev , ale i subjektem jejich vyhodnocovatele a možnostmi jejich kartografického záznamu.

- 22 (111) -


Z formálního hlediska je i kartografický jazyk tvo en množinou slov, jež mají kone nou délku a k jejichž sestavování se používá kone ná množina p ípustných symbol - znak , tj. abeceda jazyka. Souhrn p ípustných slov tvo í defini ní obor (slovník jazyka). V tomto t íd ní se konzervoval stav minulého kartografického poznání, který byl navíc utvrzen i jeho v deckým popisem v dílech L, Ratajského. Z pohledu teoretické kartografie již takové t íd ní neposta uje nejen z praktického hlediska, ale i z hlediska gnozeologického a terminologického. Termín bodový znak ze sémantického hlediska v bec neodpovídá, nebo i nejmenší mapový znak ve tvaru te ky (tedy kruhu o pr m ru nejmén 0,2 mm), který je akceptovatelný z hlediska grafické p esnosti a rozlišovací schopnosti lidského oka, v map ur itou ploch zaujímá. V n kterých p ípadech to m že být plocha dokonce zna ná (nap . p i použití lokalizovaného diagramu) Obdobné výhrady lze mít z teoretického hlediska i k vymezení plošných znak , nebo všechny i bodové a liniové mapové znaky mají nenulové rozm ry a zabírají tedy ur itou plochu v map , tj. p ispívají ke grafické zapln nosti mapy. Pro bodové a liniové mapové znaky lze užít ozna ení mimom ítkové znaky, protože jejich velikost není p ímo závislá na m ítku mapy. Z praktického hlediska však toto d lení pln vyhovuje. Mapové znaky lze také z praktického hlediska d lit na jednoduché a složené. Jednoduché mapové znaky (typické mapové syntagmy) reprezentují jen jeden význam, by jsou graficky komplikované a rozložitelné na jednodušší ásti. Složené mapové znaky, a už diskrétn i spojit , reprezentují víc jak jeden význam. Jejich významová složenina (a d litelnost) koresponduje s grafickou složeninou (a d litelností). Lze je ozna ovat jako mapové synsyntagmy. Jednoduché mapové znaky se z geometrického hlediska d lí na bodové, liniové a areálové (plošné). Každá z t chto skupin má své zvláštní vnit ní d lení. Složené mapové znaky d líme na diskrétn složené (nap . segmentované kruhy v socioekonomických mapách) a spojit složené (nap . zobrazení ke ového a travinného porostu na podmá ené p d ). Jiné kritérium rozd luje kartografické znaky na kvalitativní a kvantitativní. Kvalitativní znaky (vyjad ují vlastnosti statistických jednotek, které se popisují slovem, nap . národnost nebo vzd lání). Kvantitativní znaky charakterizují vlastnosti, které se vyjad ují íseln , fyzikálními jednotkami apod.). Mohou být bu extenzivní (znázor ují absolutní velikost jevu) nebo intenzivní (vycházejí z extenzivních veli in, ale jsou vztaženy k jiné jednotce, nap . na 1 obyvatele, je plochu území apod.) a z jiného zorného úhly spojité (nabývají v rámci ur itého intervalu všech hodnot) nebo nespojité, nebo-li diskrétní (nabývají pouze konkrétních hodnot). 3.1.4.1

Bodové znaky

Znaky bodové povahy zobrazují v m ítku kartografického díla p edm ty a jevy bodového charakteru. Tzn. že takto mohou být zobrazeny jak skute nosti, které mají bodový charakter samy o sob (vrchol hory, trigonometrický bod), tak skute nosti, které bodový charakter nabudou až generalizací p i velkém zmenšení (nap . intravilán obcí v mapách malých m ítek). B žn jsou

- 23 (111) -


aplikovány na objekty, jejichž rozm r v m ítku mapy zaniká graficky (studny, prameny, pomníky apod.). Interpretované charakteristiky matematických (nap . body geodetických sítí), geografických (nap . vrcholky hor, prameny) a socioekonomických objekt (sídelních jednotek) lze vyjád it bodovou zna kou lokalizovanou polohov p esn . K tomu ú elu se u každého znaku definuje jeho pata, tj. st ed spodního okraje, nebo jeho levý i pravý dolní roh, kterým se lokalizuje do bodu (místa) výskytu toho významu, který ozna uje v map . astým p ípadem je bodová lokalizace údaj vztažených k plochám r zných územních jednotek. V rámci t chto statistických areál (plošných jednotek vymezujících oblast šet ení údaj , které jsou p edm tem kartografického znázorn ní) je zvolen defini ní bod areálu, který slouží k lokalizaci p íslušné bodové zna ky. Tyto defini ní body plošných útvar lze ur ovat konvencí, nap . se m že jednat o polohu administrativního centra p íslušné oblasti, nebo geometrickou konstrukci jako nap . t žišt vymezené plochy. Od bodových zna ek je možné požadovat nejen vyjád ení polohy objektu, ale i jeho kvantitu a kvalitu. Jednoduché bodové zna ky podle podoby a jejich interpreta ního pojetí d líme podle: A. motivovanosti a tvaru B. podle barevnosti C. podle výpln a struktury Podle motivovanosti a tvaru lze rozlišit bodové znaky: 1. nemotivované •

geometrické znaky konvexní (kružnice, elipsa, p lkruh, núhelníky atd.) a nekonvexní (nap . hv zdice, šipka aj.), kterých se využívá k vyjád ení objekt exaktní bodové povahy (nap . trojúhelník = trigonometrický bod, k ížek = vrchol hory aj.) a asto i k vyjád ení kvantity jevu i objektu, nebo jejich velikost se jí snadno p izp sobuje p es plochu nebo p es objem (matematickými operacemi nebo graficky velikostními stupnicemi). Protože je lze vnit n morfologicky modelovat, lze je využít i pro kvalitativní rozlišení.

•

alfanumerické znaky (a to alfabetické, numerické nebo kombinované), které íslem, íslicí, písmenem, slovním ozna ením nebo kombinací všech možností lokalizují výskyt ur ité skute nosti (nap . chemické zna ky na mapách pro ve ejnost a na tematických mapách malých m ítek vyjad ují existenci nalezišt vhodných kov pro získávání daných chemických prvk )

- 24 (111) -


(a)

(b)

Obr. 3-5 Geometrické (a) a písmenkové (b) bodové znaky s r znou strukturou a výplní

2. motivované (asociativní) •

symbolické znaky, tj. schematizované obrázky mají p edevším asociativní povahu. Svým grafickým provedením vyvolávají u pozorovatele p edstavu objektu i události) (nap . dopisní obálka = poštovní ú ad, kotva = p ístavišt m zk ížená kladiva = d l aj.). Tyto zna ky se používají p edevším na mapách pro ve ejnost, d jepisných mapách ale i mapách topografických. Pokud znaky p edstavují symbolické zobrazení lidí nebo zví at ozna ují se takové znaky jako siluetové (figurální).

•

piktogramové znaky

(a)

(b)

Obr. 3-6 (a) Symbolické (horní dva ádky) a siluetové (dolní dva ádky) znaky a (b) piktogramy

•

obrázkové znaky, neboli znaky ikonografické (nárysné, siluetové) p edstavují zobrazovaný objekt v jeho charakteristické - 25 (111) -


podob formou siluety, perspektivního pohledu, fotografie, krátkého videozáznamu (nap . ná rty orienta n i kulturn významných budov v orienta ních plánech m st a na vlastiv dných mapách). Podle barevnosti se bodové znaky d lí na: •

achromatické ( erné, bílé, šedé)

•

chromatické (modré, ervené, atd.)

•

barevn kombinované

Podle výpln a vnit ního rozlišit nap . znaky: • • • •

len ní m žeme

Obr. 3-7 Obrázkové znaky

obrysové (prázdné nebo plné, tj. s barvou, rastrem nebo vnit ní strukturou)) plné (pln vybarvené nebo vypln né rastrovaným tónem barvy) len né (d lené na segmenty) kombinované (i lemované podtrhnuté apod.)

Obr. 3-8 Geometrické (levé dva sloupce) a symbolické znaky pro vyjad ování vybraných pr myslových odv tví (další sloupce) - t žba uhlí, t žba ropy a zemního plynu, úpravárenský pr mysl paliv, t žba kamene a zemin, keramický a sklá ský pr mysl, strojírenství, d eva ství. Základní (skupinové zna ky jsou dále len ny.

- 26 (111) -


Lze p ipustit i celou adu dalších typ len ní. Zcela specifickou skupinu nemotivovaných mapových znak tvo í diagramové znaky, kterým lze p isoudit i atributy výše uvedených len ní. Lokalizovaný (statistický) diagram (diagramový znak) p edstavuje rovinný i prostorový graf nebo diagram (složit jší forma grafu), který m že být umíst n do bodového prvku (meteorologická stanice, pr myslový podnik, sídelní jednotka) nebo do plochy areálu. Jde o prost edek jazyka mapy, který umož uje v daném míst mapy, resp. v celé ploše kartografického areálu, vyjád it kvantitu, její vývoj v ase, sm rové rozložení p íp. další charakteristiky. Do mapy se umis uje pomocí jeho defini ního (referen ního, vztažného) bodu, kterým je obvykle po átek sou adného systému diagramu, nebo geometrický st ed diagramu, resp. podstavy. Kartografická praxe užívá lokalizovaných statistických diagram velice asto. Na základ jejich základních znak je m žeme d lit: •

podle po tu vyjad ovaných údaj na:

− jednoduché (prezentují pouze jeden jev) − složené, resp. strukturní (prezentují jeden jev složky nebo více jev ) •

len ný na díl í

podle kompozice údaj na:

− sumární (vzniklé grafickým zobrazovaného jevu)

na ítáním

jednotlivých

hodnot

− strukturní (vyjad ující relativní reakce mezi r znými parametry jevu) •

podle hlediska asu na:

− statické (zachycují jev k ur itému datu) − dynamické •

podle konstruk ního hlediska na:

− diagramy situované v pravoúhlé nebo polární sou adné soustav , a to bu s lineární nebo s nelineární stupnicí na sou adných osách • −

podle grafického provedení na: árové (grafy),

− sloupcové (histogramy), − plošné, kdy se p evád jí zobrazované hodnoty vhodným matematickým vztahem nebo diagramovým m ítkem na plochu jednoduchého plošného obrazce ( tverce apod.) − objemové, které interpretují údaje prostorovým zp sobem (krychle, axonometrický pohled na trojrozm rný histogram aj.) •

podle zp sobu lokalizace v map na:

− umis ované do bodového prvku (nap . sídelní jednotky)

- 27 (111) -


− umis ované do plochy areálu zpravidla tak, aby se diagramové zna ky minimáln p ekrývaly.

Obr. 3-9 Bodové znaky a jejich azení do liniových znak

3.1.4.2

Znaky árové (liniové)

Zna ky liniové vyjad ují takové jevy, u nichž p evládá délkový rozm r (hranice, komunikace, vodní toky, geografická sí , letecká linka apod.), tzn. že pro jejich polohový záznam je d ležitá jejich podélná osa, která je jejich základním p dorysným znakem. V elementárním použití jsou pak kresleny tak, aby jejich podélná osa souhlasila s pr b hem osy vyjad ované skute nosti (silnice, eky aj.). Ve voln jším pojetí m že být n kdy tato vlastnost porušena (trasy leteckých linek, plavební trasy lodí aj.). Morfologie znak m že být jednoduchá (plná nebo strukturovaná ára v r zné síle) nebo složit jší, jako nap . soustava rovnob žných k ivek (s možností strukturování a barevného rozlišení). árové znaky mohou být interpretovány i diagramov a vyjad ovat i n kolik jev sou asn (struktura dopravy na silnicích r zných t íd). Lze jim dát i dynamický charakter. árové mapové znaky d líme : 1. podle po tu ar 2. podle barvy 3. podle výpln 4. podle dalších kritérií. Podle po tu ar se árové znaky d lí na: •

•

jedno árové, a to plné (souvislé), p erušované ( árkované, te kované, erchované), strukturované (složené z r zných vzork - struktur) a vzájemn kombinované dvoj- a více árové (s árami stejné síly nebo s árami r zné ší ky)

- 28 (111) -


Podle barvy se d lí na achromatické, chromatické a barevn kombinované obdobn jaké bodov znaky. Podle výpln se árové mapové znaky d lí na: • •

sv tlé (prázdné, bez výpln prostoru mezi arami) vypln né, a to bu barvou (plným tónem rastrováním, odstínem aj.) nebo strukturovanou výplní (strukturním rastrem).

Obr. 3-10 P íklady liniových mapových znak

Podle dalších kritérií lze d lit árové mapové znaky nap . na: •

kontinuální (nep erušované), nebo diskontinuální (p erušované),

•

zvln né, lomené

•

pozitivní, negativní

•

sm rované

•

strukturované

•

konstantní nebo prom nlivé ší ky (zesilování bu intervalovým skokem)

- 29 (111) -

postupn

nebo


•

lemovky, které p edstavují barevné, r zn široké, p ípadn i r zn vzorkované pásy (pruhy), doprovázející (kopírující) pr b h jiného liniového znaku. Slouží ke zvýrazn ní jevu vyzna eného doprovázeným znakem, nap . administrativní hranice r zných hierarchických úrovní.

Obr. 3-11 Ukázka ešení struktury liniové zna ky

Liniový záznam m že být: a) geometricky p esný, a to v p ípad , kdy interpretujeme jevy exaktní liniové povahy, jako nap . hranice, sou adné sít , polygonové po ady apod. b) topograficky p esný, a to u jev , jejichž p í ný rozm r zaniká v m ítku mapy, jako nap . u silnic, malých vodních tok apod. c) schematický mezi pevnými body, kdy je p edm tem zájmu pouze existence a ohodnocení vazby mezi body d) schematický v ploše, kdy se jev v rámci ur itého prostoru rozvíjí v n jakém p evažujícím sm ru (nap . mo ské proudy) Liniové zna ky lze roz lenit na: • vlastní árové zna ky, které se používají v tšinou ke znázorn ní administrativních a p írodních (nap . b ehové áry) hranic a ke znázorn ní všech geografických objekt , které mají pásový charakter (vodní toky, komunikace aj.). Lze je použít jak pro charakteristiku kvality, tak pro charakteristiku kvantity jevu (druh dopravy, intenzita p epravních proud apod.)

- 30 (111) -


• pohybové áry, jejichž základním vyjad ovacím prvkem je pohybová zna ka (vektor), kreslená jako šipka, která m že mít r zné grafické provedení. V rámci pohybových ar lze rozlišit: −

áry pohybu podél komunikací (tzv. stuhová, resp. pásová metoda), které slouží k zákresu frekvence dopravy (odborné dopravní mapy), rychlosti proud ní (hydrologické mapy) aj.

−

áry pohybu voln umíst né jsou situovány do zrcadla mapy tak, aby vyjad ovaly sm r, intenzitu a skladbu ur itého pohybu (pohyb mo ských proud , sm ry migrace obyvatelstva apod.). Setkáme se s nimi p edevším na mapách malých m ítek, kde se realizují pomocí pohybových zna ek (vektor ), které jsou kresleny jako šipky (šipková, resp. vektorová metoda), klíny i pásy.

Obr. 3-12 Pohybové znaky

Z hlediska praktického lze akceptovat d lení liniových znak na: •

p dorysné (identifika ní) znaky, tj. áry znázor ující konkrétní objekty, jejich délkové rozm ry dalece p evyšují jejich ší ku, kterou v daném m ítku v tšinou nelze zobrazit nap . produktovody, inženýrské sít , komunikace nebo vodní toky. Atribut áry slouží jako identifikátor kvality nikoli kvantity jevu.

•

hrani ní znaky (obrysové áry), tj. áry které vymezují objekt nebo území s ur itou kvalitativní nebo kvantitativní charakteristikou (nap . hranice administrativních jednotek, hranice lesa apod.). Zóna, vrstva, pás na map se stejnými hodnotami prostorových charakteristik (nap . hypsometrická vrstva) je vymezena linií, která se ozna uje jako choropleta.

•

izarytmické áry, tj. áry spojující místa se stejnou hodnotou ur itého jevu, nap . vrstevnice

•

pohybové (vývojové) znaky, tj. áry zaznamenávající sm ry sledovaného jevu v ase a v prostoru (nap ., mo ské proudy, sm ry útoku apod.). Podle druhu zobrazovaného jevu pak m žeme hovo it o pohybových znacích proudových, dynamických, dosahových i sm rových.

- 31 (111) -


U liniových zna ek rozlišujeme p edevším jejich ší ku (sílu, mocnost), strukturu v etn výpln a p ípadn orientaci. Kvalita jev je znázor ována p edevším výplní a strukturou zna ky, tj. barvou nebo rastrem, p ípadn p ipojenou a polohov schematicky umíst nou písmenovou zna ku. Kvantita jev se vyjad uje pomocí diagramových liniových zna ek, konstruovaných jako pásy ur ité ší ky a rozlišované svojí výplní. Interpretované údaje asto vztahujeme k úsek m liniového prvku, vymezeném uzlovými body liniové sít (tj. m sty, k ižovatkami aj.). Liniové diagramy mohou být jednoduché, složené nebo strukturní. Dynamika jevu je interpretována pomocí metody pohybových zna ek (vektor ). Pohyb p itom m že vycházet z ur itého bodu i linie nebo vypl ovat ur itou plochu s respektováním základních vývojových nebo sm rových trend . Základním výrazovým prost edkem metody pohybových zna ek jsou tém vždy šipky, mající povahu geometrických zna ek nebo kartodiagram , v obou p ípadech pak znázor ované s ur itou orientací.

Obr. 3-13 P íklady aplikace liniového znaku pro vyjád ení pohybu v ploše

Bodové a liniové zna ky sd lují z geometrického hlediska jen základní údaj o poloze vyjad ované skute nosti. U bodových zna ek se zpravidla jedná o jejich st ed (u symbolických a obrázkových zna ek o st ed paty zna ky), u liniových zna ek pak o jejich osu. Ostatní p dorysné charakteristiky, tj. obrysy, vnit ní uspo ádání aj. tyto mapové zna ky již nevyjad ují.

Svoji kresbou zabírají bodové a liniové zna ky tím více místa, ím menší je m ítko mapy. Nap . 2 mm široká liniová zna ka zabírá v m ítkách 1:1000, 1:10 000, 1:100 000 a 1:500 000 ve skute nosti postupn koridor o ší ce 2, 20, 200, resp. 1000 m. Tzn., že v území vykrytém zna kou již nelze zobrazit další objekty, nebo se jejich kresba musí posunout. Nutn se tak dostáváme do rozporu mezi snahou o objektivní a polohov p esné zobrazení skute nosti na jedné stran a možnostmi kartografické kresby p i dodržování v deckého principu generalizace. 3.1.4.3

Znaky plošné (areálová metoda)

Z p ísn geometrického hlediska jsou tém všechny skute né objekty plošného charakteru. Pouze vlivem m ítka mapy se n které skute né objekty m ní na map v prvky bodové (nap . sídla) nebo liniové (nap . vodní toky). Plošné (dvojrozm rné) zna ky slouží k interpretaci plošných jev , tj. takových jev , jejichž výskyt v území tvo í jednu nebo více souvislých oblastí, ohrani ených obrysovou arou. Obrazy t chto oblastí v kartografickém díle ozna ujeme jako kartografické areály. Obrysové áry vymezují území (areály) charakteristických vlastností (politické mapy, mapy fyzickogeografické regionalizace aj.). Nejd ležit jšími parametry plošných znak jsou hranice a typ výpln (barva nebo rastr, který m že být bodový, árový, dezénový používající geometrické, symbolické nebo obrázkové znaky), alfanumerický aj.) a popis. Rozlišení barvou zaujímá nejvyšší hierarchickou úrove . Popis se provádí vždy podél

- 32 (111) -


hlavní (nejdelší) osy areálu – hierarchie se zde rozlišuje rodem, velikostí, barvou a ezem písma. Kartografické areály d líme: • podle zp sobu a p esnosti jejich vymezení na: − areály s daným obrysem (ohrani ené, p esn i schematicky vymezené s využitím obrysových ar nebo stykem barev i rastr ) − areály s neur itým ohrani ením (p esn neohrani ené) − otev ené − dynamické areály (obrys se vyvíjí v ase) • podle vzájemné polohy kartografických areál na: − izolované (ostrovní) areály − dotykové areály (tvo í souvislý celek) − p ekrytové,areály (vzájemn se pronikají).

Obr. 3-14 Izolované (A), dotykové (B) a p ekrytové areály (C)

• podle zobrazované charakteristiky jevu na: − kvalitativní − kvantitativní • podle výpln : − barvou (v barevné stupnici nebo tónováním jedné barvy) − rastrem − popisem ( íselným nebo slovním údajem) − znaky • podle po tu vrstev − jednovrstevné

- 33 (111) -


− dvoj a vícevrstevné (kombinace strukturních, bodových i árových rastr s barvou, p i emž každý z t chto atribut zastupuje jiný jev nebo jevy)

Obr. 3-15 Zp soby vymezení areálu

Úkolem kartograf je areály v kartografickém díle vhodn ohrani it a vykrýt kartografickými znaky za ú elem interpretace kvantitativních a kvalitativních charakteristik jevu, jehož areál je defini ní oblastí.

3.1.5

P i azování mapových znak (mapová signace)

Akt, kterým se ur itému významu (konkrétnímu nebo abstraktnímu myšlenkovému obsahu) p i azuje grafická jednotka, nebo již konkrétní mapový znak, ozna ujeme jako mapová signace. P i ozna ování mapovými znaky je t eba respektovat vzájemný vztah mezi: •

objektem, resp. jevem,

• pojmem, tj. myšlenkovým obsahem chápaným jako odraz objektu, resp. jevu v našem v domí, •

slovem nebo slovním výrazem, který pojmenovává význam a

•

mapovým znakem.

- 34 (111) -


Velmi t sný vztah musí existovat mezi mapovým znakem na jedné stran a objektem, resp. jevem, pojmem, jako odrazem objektu, resp. jevu, který reprezentuje jeho význam a slovem nebo slovním výrazem na druhé stran . Každá mapa musí mít ur itou logiku, tj. vnit ní správnost, korektní mapové vyjád ení daného tématu. Musí v ní existovat vzájemná souvislost a podmín nost použitých mapových znak (výrazových prost edk ) a p ístup (metod), které na základ zákon logiky umož ují nejen správné chápání kartograficky zobrazené tematiky, ale i rozvíjení myšlenkových postup v širších souvislostech. V procesu tvorby mapy se obvykle preferuje jen snaha vyjád it slovní ozna ení objektu i jevu mapovým znakem, p i emž se potírá skute nost, že za slovem je schován n jaký konkrétní pojem a teprve za ním samotný objekt, resp. jev. Je to dáno tím, že se v praxi velmi obtížn rozlišuje, kdy u objektu, resp. jevu hovo íme o jeho významu (v semiotice), kdy hledáme ten správný pojem, který by odrážel podstatné vlastnosti objekt i jev (v logice), resp. vhodné slovo i slovní spojení pro jeho ozna ení (v lingvistice). Nebudeme-li se pohybovat v p ísné rovin teoretické kartografie, pak se v dalším výkladu m žeme soust edit pouze na problematiku p i azovaní vhodných mapových znak konkrétním význam m objekt , resp. jev . I tak není ozna ování význam mapovými znaky (také mapová signace) zase až tak triviální záležitost. Je tím složit jší, ím je po et ozna ovaných význam na map v tší a ím jsou vztahy mezi nimi složit jší. Soubor význam , které je t eba v mapovém díle ozna it vymezuje legenda mapy (vysv tlivky, znakový/zna kový klí ). Aby bylo ozna ování význam korektní, je t eba respektovat základní princip použití mapových znak . Mezi nimi a jimi ozna enými (reprezentovanými) významy musí existovat logické vazby. Sou asn musí platit, že vztahy mezi mapovými znaky musí v rn reprodukovat vztahy mezi významy jimi ozna ovaných objekt . Mapová signace se prakticky realizuje pasivn nebo aktivn . P i pasivní metod se každému významu v legend mapy vybere n jaký znak z existující zásoby mapových znak (ze vzorníku mapových znak , z jiných map apod.). P i aktivní metod se p íslušná grafická jednotka vytvo í podle individuálních požadavk autora i sestavitele mapy tak, aby odrážela význam objektu/jevu, jeho postavení v systému mapovaných objekt /jev aj. Ozna ování mapovými znaky je jednou z etap tvorby mapy. Bezprost edn navazuje na volbu zobrazení, m ítka, metod a zásad generalizace a na další etapy p edpokládané projektem mapy. 3.1.5.1

Základní principy mapové signace

P i mapové signace je velmi asto kladen d raz na „zdravý rozum“ a „zkušenost“, které nemusí být vždy dosta ující. V každém p ípad by m ly být vždy, alespo v podv domí, uvažovány základní principy mapové signace, a to: •

konven nost

•

libovolnost

•

asociativnost. - 35 (111) -


U živeln p i azovaných mapových znak jednotlivým význam m by bylo t eba zodpov d t, do jaké míry výše uvedeným princip m odpovídají. Konven nost p i ozna ování významu mapovými znaky znamená p ijmutí n jaké konkrétní úmluvy, nebo se jí rozumí obvyklý, ustálený zp sob ozna ení význam (pojm ) mapovými znaky, a už motivovanými (asociativními) i nemotivovanými (libovoln zvolenými). Je považována za implicitní povinnost tv rce mapy. Konvenci zavádí v souladu se signa ními pravidly a s respektováním skute nosti, že pro ur ité druhy map jsou již zavedené užší (nap . oborové) nebo širší (nap . mezinárodní) konvence (nap . pro mapy topografické, geologické, naviga ní aj.). Up ednost ování principu libovolnosti, tj. nemotivovanosti, volnost, arbitrémosti ve vztahu znak - význam p i mapové signaci, zd vod ují mnozí tím, že tato vlastnost mapového znaku je jedna z jeho nejv tších p edností. V mluveném jazyce slovo „d m“ nemá a ani nem že mít nic spole ného s objektem nebo s významem pojmu (myšlenkového obsahu) „d m“. Pro v tšinu slov v mluveném jazyce je takováto nemotivovanost nevyhnutelná, protože vyplývá z nemožnosti ztotožnit fyzikální (zvukovou, fonetickou) podstatu e i s fyzikáln odlišnými podstatami r zných objekt nebo jev (nap . s tvarem objekt , jejich tvarem apod.). Nemotivovanost slovních znak v p irozeném jazyce však není t eba považovat za závazný p íklad pro jiné jazyky. V mapovém jazyce, který má jinou fyzikální podstatu, není nemotivovanost znaku nevyhnutelná. Nemotivovanost je vhodná nap . p i ozna ování abstraktních pojm , které vznikly myšlenkovými postupy (logickými úvahami), v d sledku ehož nemají názornost konkrétních pojm (tj. fyzicky existujících objekt a jev , resp. jejich n kterých vlastností). Pojem „podíl zam stnanc z celkového po tu ekonomicky aktivního obyvatelstva“ nemá stejnou fyzikální podstatu a názornost jako most, d m, materiál st echy apod. Ti, kte í uznávají p i mapové signaci jen libovolnost (v jejich chápání konven nost) si pravd podobn neuv domují d ležitost zp tné vazby mezi tv rcem a uživatelem mapy. Neuv domují si, že to, co sami považují za konven nost, je ve skute nosti asto jen jejich návrh, jakýsi pokus o konven nost, který nemusí nutn skon it úsp šn . Takový p ístup m že kon it až v nepochopení významu mapového znaku, nebo uživatel mapy nemusí mít tak dokonalé v domosti o kartograficky vyjad ovaném tématu, jak asto tv rci mapy p edpokládají. Chápeme-li libovolnost jako volný, ni ím nevázaný výb r mapového znaku pro jakýkoliv význam (pojem), pak je asociativnost princip, který preferuje p i znakovém ozna ování ur itou motivovanost, podobnost, náznak ur ité p íbuznosti, souvislosti vztahu apod. Asociativnost se chápe jako sdružování obsah v domí na základ ur itých podmínek, nebo jako spojitost i souvislost, která vzniká za daných podmínek mezi dv ma nebo více psychickými jevy (pocity, vjemy, p edstavami, ideami). Pro mapové vyjád ení z toho vyplývá pot eba a nutnost takové volby vyjad ovacích prost edk , na jejímž základ se jejich formální stránka shoduje nebo liší stejn , jako se shoduje nebo liší jejich obsahová stránka v našem v domí. Tato formulace asociativnosti v kartografii se na první pohled zdá dost málo p esná, dovolující velmi široké možnosti výb ru vyjad ovacích prost edk , a to od ni ím nemotivované libovolnosti až

- 36 (111) -


po úplnou, nap . fotografickou v rnost. O správnosti volby vyjad ovacího prost edku rozhoduje vždy naše myšlení, kterému není cizí ani zvyk. Když p i tení mapy vzhled mapového znaku nep ekáží, ale naopak pomáhá myšlenkovému procesu, pak je mapové vyjád ení asociativní. Stupe (míra, síla, ú innost) asociativity závisí jak na zkušenosti, tak na p edstavivosti a dalších myšlenkových schopnostech každého jednotlivce. Proto je r zná u r zných lidí. Lze však p edpokládat, že ur ité vzd lanostní nebo profesní skupiny uživatel map mají p ibližn stejné asociativní schopnosti. V praxi mapové tvorby se asociativnost dosahuje pomocí shody n jaké relevantní vlastnosti zobrazovaného objektu i jevu (nebo jejich charakteristiky) s n jakou relevantní charakteristikou mapového znaku a naopak. Ur itá konkrétní grafická jednotka m že být mapovým znakem je tehdy, když se v n em shoduje s objektem i jevem objektivní reality, který má na map zastupovat. Zásadu asociativity mohou využívat i nemotivované mapové znaky, asto jako zásadu dopl kovou. Jak se zvolí pro n jaký abstraktní pojem ni ím nemotivovaný tvar mapového znaku, pak se p i volb jeho barvy, struktury aj. zásada motivovanosti (asociativnosti) k n jaké další vlastnosti daného abstraktního pojmu nabízí. Asociativnost obecn pomáhá lepšímu pamatování všech mapových znak a efektivn jší práci s nimi. 3.1.5.2

Pravidla p i azování mapových znak

Princip libovolnosti neposkytuje žádný podklad pro formulaci pravidel k ozna ování pojm mapovými znaky. Nejvíce pravidel logicky poskytuje princip asociativity, a proto se tato pravidla n kdy ozna ují jako pravidla asociativní. Asociativnost se p i p i azování mapových znak dociluje pomocí shody v topologii, tvaru, barv , velikosti, struktu e, resp. pomocí dalších p ístup , které imitují nebo alespo nazna ují vztahy mezi ozna ovanými pojmy. Shoduje-li se mapový znak a jím reprezentovaný objekt i jev alespo v jedné z asociativních vlastností, pak hovo íme o monoasociativnosti, je-li takových shod více, pak se hovo í o multiasociativnosti mapového vyjad ování. Vícenásobná asociativita spo ívá v podpo e ú innosti jedné vlastnosti další vlastností (nap . asociativita ve tvaru musí být podpo ena asociativitou v barv apod.). Je vhodná zejména na školních mapách. Pravidlo shody v topologii znamená lokalizaci znak v mapovém poli v souladu s topologií ozna ovaných význam . P edstavuje zásadu respektování sousedství, spojitosti aj. polohových relací. P i vlastní konstrukci mapových znak není p íliš prostoru pro jeho uplatn ní. U tvarové shody se rozlišují dv pravidla. První (tvarové) pravidlo p edepisuje povinnost zobrazovat objety a jevy (resp. jejich charakteristiky) mapovými znaky podle tohoto, zda-li se v p íslušném m ítku projeví (zobrazí) jako body, linie nebo plochy bodovými, liniovými nebo plošnými mapovými znaky. Nap . je-li p dorys m sta v p íslušném malém m ítku graficky nezobrazitelný (pro malou plochu, které je pod hranicí rozlišitelnosti lidským okem), pak by nem l být použit plošný mapový znak, by i vykreslený nad míru, nýbrž výhradn jen znak bodový. Druhé (tvarové) pravidlo p edepisuje povinnost zobrazovat objekty mapovými znaky ve shod s jejich p dorysem, tzn. kruhové objekty kruhovými

- 37 (111) -


mapovými znaky, tvercové objekty tvercovými znaky apod. M sta na mapách malých m ítek se obvykle ozna ují kruhovými mapovými znaly, ale ve skute nosti vždy kruhový p dorys (po generalizaci) nemají. Z asociativního hlediska je takové jejích vyjád ení nesprávné. Jak tv rci, tak uživatelé map si však na takovéto vyjád ení dokonale zvykli. Takovéto vyjád ení vztahu mezi objektem a jeho mapovým znakem (neasociativní) ozna ujeme jako zvykové (n kdy též násilné) konven ní vyjád ení (zde prost ednictvím kruhových mapových znak ). K pravidlu shody tvaru lze p i adit i pravidlo shody v orientaci (tj. soulad orientace znaku s tím, co ozna uje - sm rem nahoru, dol , vpravo, vlevo, dovnit apod.), protože orientace je v zásad druhotnou vlastností tvaru. Primární je tvar mapového znaku, jeho orientace je až následná. Pro v tšinu tvar bodových znak platí, že jinak orientovaný mapový znak stejného tvaru lze považovat za mapový znak jiného významu. Pouze v p ípadech, kdy na map nevyužíváme tvaru jako primární vlastnosti (nap . v kartogramech, geologických, politických aj.mapách, tedy v p ípadech, kdy je tvar areálu dán a není tudíž p edm tem volby v rámci signace) a v p ípadech, kdy se dá pomíjet i tvarová stránka rastr (bodových, liniových, strukturních), které vypl ují Obr. 3-16 Znaky s vysokou mírou asociativity v tvaru kartografické areály, lze uvažovat v ur itých mezích i o asociativní vlastnosti orientace rastru. Praxe ukazuje, že r znorodost orientace bodových mapových znak a zejména rastr se doposud hojn využívá jako jedno z nep íliš vhodných konven ních pravidel p i mapové signaci. Pravidlo shody v barv p edstavuje zásadu p enosu barevného vjemu, kterým na psychiku lov ka p sobí mapovaný objekt reálné skute nosti, do mapového znaku. P edm tem shody by nem la být jen barva, ale také její tón a sytost. Existují-li v objektivní realit dva objety i jevy, z nichž jeden je v tší a druhý menší, pak je t eba vyjád it první objekt v map v tším a druhý menším mapovým znakem. Toto pravidlo shody ve velikosti má i odvozené pravidlo proporcionality. To íká, že vykazuje-li série íselných ukazatel popisujících ur itý objekt i jev, resp. n jaké jejich vlastnosti, proporcionální zm ny, pak je t eba dodržet stejnou proporcionalitu i p i jejich zobrazení mapovými znaky. Pravidlo proporcionality platí i pro takové kvantitativní vlastnosti objekt i jev , jako je nap . hustota zalidn ní apod. Pro takové p ípady jej lze modifikovat o zásadu vyjad ovat kompaktn jší jev kompaktn jším mapovým znakem, idší jev idším mapovým znakem apod. Strukturní složky celku je t eba na map ozna ovat takovými grafickými prost edky, které mají s t mito složkami shodné nebo p íbuzné vlastnosti. To znamená, že mapové vyjád ení struktury je asociativní tehdy, má-li mapový znak (jako grafická jednotka) stejné strukturní (vzorové, rastrové, patternové, texturní aj.) vlastnosti jako jím ozna ený objekt i jev). V takovémto p ípad je úsp šn aplikováno pravidlo shody ve struktu e.

- 38 (111) -


Další pravidla, které je t eba respektovat p i mapové signaci se odvozují z výše neuvedených vztah mezi objekty i jevy. Jedná se nap . o: •

p dorysnost – p dorysné objekty a jevy vyjad ovat p dorysn , jestliže to umož uje a/nebo vyžaduje m ítko mapy,

•

p esnost lokalizace (umíst ní nebo též implantace mapových znak do mapové osnovy) – použít výrazové prost edky na vyjád ení p ibližné lokalizace, sporné hranice, nestálé nebo pohyblivé hranice aj.

•

asovou aktuálnost – minulost, p ítomnost, budoucnost

•

nad ízenost a pod ízenost

•

spojitost, diskrétnost (stup ovitost, intervalovost)

•

pravidelnost a nepravidelnost aj.

3.1.6

Morfografie mapových znak

Morfografie mapových znak je ve smyslu J. Pravdy rovinou znakotvorby mapového jazyka, která se soust e uje na konstruování mapových znak jako mapových syntagem. Zabývá se tvorbou mapových znak , tj. skládáním mapového znaku z díl ích a elementárních grafických jednotek (morfografická syntéza). Nejmenším grafickým elementem je tzv. grafematický prostor a grafický motiv. Složením vhodných grafických prostor a grafických motiv vznikne základní (nejmenší) graficko-konstruk ní komponenta mapového znaku, tzv. mapová graféma (kartograféma). I v tomto p ípad se jedná o velmi jednoduché grafické znaky vyhran ných individuálních vlastností, kterými jsou od sebe vzájemn rozlišitelné. Lze je považovat za základní jednotky tzv. p irozeného kartografického jazyka. Základní (nejmenší) graficko-významovou komponentou mapového znaku je tzv. mapová morféma (kartomorféma), která se však vy le uje jen tehdy, když se ve významu mapového znaku vyskytují relativn samostatné složky (podvýznamy). Spojováním a hromad ním kartomorfém podle logicky vytvo ených a p edem definovaných gramatických a v tných pravidel vznikne výsledná podoba jednoduchého mapového znaku, tzv. kartosyntagma (mapová syntagma). Vytvo íme-li vhodné spojení jednoduchých mapových znak , lokalizovaných do jednoho místa (bodu, linie, areálu) mapového pole, m žeme hovo it o složeném mapovém znaku, tj. o tzv. mapové synsyntagm (kartosynsyntagm ). Postupy, s jejichž pomocí se tvo í r zné mapové znaky z komponent a prvk ozna ujeme jako morfografické operace. Úlohu kartomorfémy nebo kartografémy m že plnit i pixel. Záleží však na tom, má-li graficko-významovou funkci nebo jen materiální, grafickokonstruk ní funkci. V p ípad , že význam n jakého mapového znaku v uzav eném systému význam (nap . v každé legend konkrétní mapy) není rozložitelný vzhledem ke své autonomnosti (nezávislosti na významech ostatních znak legendy), považuje se tento mapový znak (kartosyntagma) za totožný se svou mapovou morfémou i grafémou. Obrácený postup k morfografické syntéze mapového znaku je jeho morfografická analýza. Morfografická analýza mapového znaku je ve smyslu

- 39 (111) -


teorie mapového jazyka rozklad složených mapových znak na jednotlivé mapové znaky, nebo též rozklad jednoduchých mapových znak na kartomorfémy, kartografémy a dále na grafematické prostory a grafické motivy. V jejím rámci: •

se zjiš uje z jakých komponent a prvk a pomocí jakých operací se složené znaky skládají,

•

druh a správnost logických vazeb mezi významovými a grafickými složkami v mapových znak aj.

Výsledkem analýzy je poznání významových a grafických složek znak , dále míry soudržnosti mezi nimi a správnosti využití pravidel mapové signiky. Takové poznání je velmi významné pro tvorbu p edevším map se znaky reprezentujícími složené významy v komplexních atlasových dílech.

Obr. 3-17 Kartosyntagma (bodový mapový znak) a jeho rozklad na komponenty a elementy (podle J.Pravdy)

Tvorba mapových znak z komponent a prvk s využitím základních morfografických operací (morfografická analýza a morfografická syntéza) byla vzhledem k dlouho p evažujícím manuálním, resp. jen mechanizovaným postup m mapové tvorby náro nou až problematickou záležitostí. Sv j dnešní význam nabývá díky tvorb digitálních map a zpracování map digitálními technologiemi.

- 40 (111) -


Tento p ístup k tvorb mapových znak je také aktuální záležitostí teoretické kartografie p i tvorb formalizovaných kartografických jazyk . Spo ívá p edevším v tom, že se snaží o implementaci postup vhodných pro p irozené komunika ní jazyky (psaná a tišt ná e ) na mapový obraz, který však je p evážn grafickým modelem ásti prostorové reality.

Obr. 3-18 Kartosyntagma (liniový mapový znak) a jeho rozklad na komponenty a elementy (podle J.Pravdy)

Obr. 3-19 Kartosyntagma (plošný mapový znak) a jeho rozklad na komponenty a elementy (podle J.Pravdy)

3.1.6.1

Morfografické operace

Morfografické operace jsou innosti, pomocí nichž se tvo í a upravují mapové znaky, a to jak jednoduché tak složité. Jejich cílem je vytvo it takovou graficko-významovou jednotku, tj. takový mapový znak, který je schopen reprezentovat požadované významy v jejich sémantické úplnosti a sou asn i v jejich odpovídajících vazbách k okolí (ekvivalence, pod ízenost, strukturovanost aj.) a topologicky v rn (vedle, blízko, dále aj.). Lze provád t nap . tyto morfografické operace:

- 41 (111) -


•

sdružování (konsociaci),

•

skládání (konjungci), uspo ádání (ordinaci) a rozkládání (distribuci),

•

spojení (konexe),

•

afixaci,

•

oto ení (rotaci), (konvertování) a (komplementace),

•

rastrování,

•

obarvení (kolorování),

•

zm ny rozm r aj.

p evrácení vypl ování

Sdružování (obr. 3-20) m že být volné Obr. 3-20 P íklady sdružování (liberace) - viz (a) nebo okonturované (konsociace) (konturace) - viz (b). Okonturované sdružování m že být realizováno tak, že se jednotlivé kontury (obrysy) liší tlouš kou (mutace dimenzí) anebo jsou jednotlivé obrysy rozlišené rastrováním, barvou strukturou apod. (mutace vzorováním). Do okonturovaného sdružování adíme také lemování (pretexaci). Skládání m že být provedeno do ur itého tvaru (konfigurace), do ádku (verzifikace), do sloupce (kolumnace), do šikmého sm ru (kurzifikace) nebo v podob zdvojení (duplexace), ztrojení (triplexace) atd. i v podob p ekrytu (penetrace).

Obr. 3-21 P íklady skládání (a), uspo ádání (b) a rozkládání (c)

- 42 (111) -


Uspo ádání m že být pravidelné (regularizace), st ídavé (alternace) nebo do ur ité textury (texturace). Rozkládání m že být provedeno kompaktním d lením nebo rozložením. M žeme rozlišit spojení na stejné úrovni (ekvivalentní konexace) nebo spojení pod ízené (subordina ní konexace). Termín afixace je znám z mluvnické gramatiky a znamená tvo ení slov pomocí afix (prefix , sufix , infix apod.), tj. pomocí p edpon, p ípon ap. Jazykov dných afix není mnoho, protože v mluvnickém jazyce existuje jen lineární azení slov a jejich složek. V kartografii lze vy lenit afix mnohem více, a to Obr. 3-22 P íklady spojení p edevším podle polohy (pozi ní afixy, v etn exfix , což v p ípad názv znamená nap . jejich podtrhávání, orámování aj.), dále podle tvaru, množství, ale i dalších hledisek.

Obr. 3-23 P íklady afix podle pozice

Obr. 3-24 P íklady exfix

Oto ení používáme tehdy, lze-li zm nou orientace mapového znaku definovat jeho jiný význam. Máme-li k dispozici konkrétní mapový znak, u n hož má z grafického hlediska zm na orientace smysl, pak není ú elné u tohoto znaku rozlišovat více než 8 r zných poloh. P i v tším množství poloh je jejich vzájemné rozlišení, a tím i rozlišení jimi zobrazovaných význam , velmi obtížné. P íbuznou morfografickou operací k oto ení je p evrácení, které m že - 43 (111) -


být provedeno v rovin (planární konverrtace), zrcadlov (spekulární konvertace) nebo v polohách pozitiv – negativ. Další variantou p evrácení je výb rové vypl ování, které m že probíhat jak v polohách pozitiv – negativ, tak v širším aspektu jako výb rové vypl ování rastrovou, strukturní, barevnou, p íp. jinou výplní. Rastrování p edstavuje zm nu intenzity plné plochy ur ité barvy, která je docílena pomocí bodového, liniového, k ížového nebo strukturního rastru. P vodn plné plošné vykrytí je nahrazeno pravideln i nepravideln se opakujícími grafickými komponenty nebo elementy, jejichž celková plocha je menší než plocha zdrojová rastrovaná plocha. Pro zachování plošného vjemu je t eba volit vzdálenost grafických komponent nebo element , kterými je rastrovaná plocha vykrývána, menší než je rozlišovací schopnost oka, tj. cca 0,2 mm a mén . Rastrovaná ploch však nemusí nutn plnit optický dojem plochy pln vykryté ur itou barvou. Rastr m že být volbou v tších rozestup jeho stavebních jednotek zvýrazn n a plnit tak ur itou sémantickou funkci (nap . vypovídat o kvalit zobrazovaného jevu). Hustota rastru se udává v po tu jeho stavebních jednotek (bod , ar) na 10 mm, resp. na inch nebo pomocí plochy, kterou tyto stavební jednotky zaujímají v pom ru k celkové velikosti rastrované plochy (udává se v %). Podle pr svitnosti pak m žeme volit také mezi rastry pozitivními a negativními.

Obr. 3-25 P íklady rastrování mapových znak

Obarvení mapového znaku nebo jeho ásti m že být provedeno barvami achromatickými nebo chromatickými, s tím, že se nevyužívá pouze tón barvy (vlastnost barevného vjemu lidského oka, která je charakterizovaná vlnovou délkou), nýbrž i sytosti (podíl chromatické barvy na bílém pozadí, v p ípad achromatické barvy se tento podíl nazývá intenzita, jednotlivé stupn sytosti se nazývají gradace) a jasem (tj. svítivostí, istotou barvy. P i tvorb mapového znaku lze využít i jiné vlastnosti barev, nap . kontrast apod. Zm na rozm r je morfometrická operace, která využívá schopnost n kterých mapových znak , jejich komponent a element m nit (zpravidla zv tšovat – p ijmeme-li zásadu od nejmenšího k nejv tšímu) rozm ry v souladu s kvantitativní stránkou ur itého významu (objektu, jevu a/nebo charakteristiky), který mají reprezentovat. Rozlišuje se:

- 44 (111) -


•

zv tšení v jednom sm ru (nap . délky úse ky nebo její ší ky, výšky nebo ší ky mapového znaku apod.)

•

zv tšení v obou sm rech (nap . výšky i ší ky mapového znaku)

•

zv tšení ve t ech sm rech, a to stejnom rn rozdíln v každém sm ru

•

zv tšení ve ty ech a více sm rech, a to stejnom rn nebo rozdíln v každém sm ru

•

zv tšení vzdáleností mezi grafickými útvary (a to stejnom rn nebo rozdíln ), což m že být vnímáno i jako ed ní.

nebo

Opakem zv tšení (magnifikace) je zmenšení (minimizace), opakem z ed ní (diluerace) je zhušt ní (denzace).

3.1.7

Projektování kartografických znak

Navrhování kartografických znak je inženýrskou inností, která m že být vykonávána jen v interakci se systematiky, fyziology, sociology, resp. dalšími odborníky nekartografických profesí. Navržený systém takovýchto znak musí umož ovat nejen podrobné a exaktní znázorn ní charakteristik zájmových jev , ale sou asn si musí vytvá ené kartografické dílo zachovat itelnost, p ehlednost a v neposlední ad i dostate n vysokou kulturní a estetickou úrove a musí respektovat všechna specifika procesu sestavování a reprodukce kartografických d l, a už je založené na manuální i automatizované bázi. Pro tvorbu zna kového klí e platí tyto zásady: • zna kový klí musí umož ovat zobrazení zájmových jev systémovým zp sobem, tj. vystihnout nejen jednotlivé prvky a jejich vazby na bezprost ední okolí, ale i všeobecné charakteristiky a trendy platné pro zobrazené objekty a jevy jako celek, v etn jejich vzájemných vazeb a podmín nosti, • zna ky musí být ur itým zp sobem standardizovány tak, aby proces generalizace nevyvolal podstatný zásah do jejich struktury (ur itá unifikace je nutná zejména v automatizované tvorb kartografických d l) • zna ky musí být názorné, lehce zapamatovatelné a jejich po et musí být pro uživatele únosný. • zna ky musí být komunikativní (schopnost p enášet a sd lovat informaci), interpretovatelné (vyvolávající pocit srozumitelnosti) a komprimovatelné (možnost zhušt ní informace). P i návrhu zna kového klí e je t eba mj. ctít i fyziologické vlastnosti lidského zraku (plocha ostrého vid ní je pouze 1 cm2). Nap . má-li být zachováno minimální rozlišení detailu, pak musí být jeho velikost alespo 1/1000 vzdálenosti, ze které mapové dílo pozorujeme, tzn. že u nást nných map p jde o nejmenší rozm ry kolem 5 mm, u atlasových map kolem 0.3 mm. Klesne-li však velikost geometrické zna ky pod 0,5 mm, vnímá ji oko jako te ku, bez ohledu na to, jaké skute né vlastnosti tato zna ka má. Obdobné fyziologické

- 45 (111) -


potíže nastanou tehdy, když je mezi dv ma liniemi nebo plošnými útvary navržena mezera menší než 0,15-0,2 mm. V takovém p ípad se uživateli oba útvary slijí v jeden. Lidským okem jsou rozlišitelné erné áry na bílém pozadí o ší ce 0,02-0,03 mm (p i b žném tení 0,07-0,08 mm). Barevné linie jsou obecn mnohem mén iteln jší než linie erné. Obdobných p ípad m že p i návrhu kartografických znak nastat celá ada. Výše uvedená omezení jsou potvrzena dlouholetou kartografickou praxí. Jsou vysloven subjektivní, ale dle mého názoru velmi pot ebné, nebo automatizované technologie jsou schopny vytvo it v podstat jakkoliv složitý znak na minimální ploše.

a

b

c Obr. 3-26 P íklady zrakových klam (zdánlivá zm na velikosti - a, zdánlivá zm na rovnob žnosti - b, zdánlivá deformace tvaru - c)

Reproduk ní a tiska ské techniky se p i tisku map b žn vypo ádávají s minimální ší kou áry 0,1 mm. Její možnosti jsou ovšem vyšší – minimální ší ka vytišt né áry se m že pohybovat v rozmezí 0,06-0,08 mm. P i navrhování kartografických znak se za jistých okolností (p i kombinaci plošných a liniových zna ek, p i kombinace liniových zna ek apod.) mohou vyskytnout i zrakové klamy.Velmi nep íjemným jevem je vznik tzv. moiré, které p edstavuje nežádoucí pravidelnou grafickou texturu. Vzniká v d sledku

- 46 (111) -


kombinace dvou hustotn blízkých rastr , nap . p i neakceptování nutnosti vzájemného pootá ení kopírovacích rastr p i klasickém ofsetovém tisku map. Pro exaktní kartografickou interpretaci p edevším kvantitativních charakteristik zobrazovaných jev , resp. objekt v tematických mapách je nezbytné objektivn definovat vztah mezi nimi a parametry (p edevším rozm ry) kartografických znak , kterými je prezentujeme v kartografickém díle. Tento vztah vyjad ují stupnice, které musí respektovat celkovou grafickou zapln nost grafického listu a jeho itelnost i v místech vysoké koncentrace mapových zna ek. Rozlišujeme stupnice: a) plynulé (spojité), které každé hodnot p isoudit individuální rozm r znaku di,

ai zobrazovaného jevu mohou

b) intervalové, u nichž odpovídá p íslušný rozm r znaku di jednotlivým interval m hodnot zobrazovaného jevu aj (velikost znaku se m ní skokem).

Obr. 3-27 Velikostní stupnice diagramových znak , a) plynulá, b) intervalová

P i aplikaci plynulé stupnice m že dojít s ohledem na chování zobrazovaného jevu (varia ní rozp tí, etnost jednotlivých složek aj.) ke t em stav m, a to: − plynulé stupnici s konstantním d lením, − plynulé stupnici s pravideln prom nným d lením (zobrazovaný jev má zna né rozp tí a nerovnom rné rozložení etností svých složek), − plynulé stupnici s nepravideln prom nným d lením (s prom nlivou ší kou), které jsou obvykle záležitostí kvalifikovaného subjektivního odhadu nebo zm ny funk ního vztahu. Plynulé stupnice s konstantním d lením se používají u graf , histogram a strukturních diagramových zna ek. Defini ní prostor t chto zna ek je ur en dvojicí kartézských os s lineárním d lením. Na svislou osu se zpravidla nanáší závisle prom nné, které jsou nositelem informace (nap . rozm r mapové zna ky) a na vodorovnou osu jako nezávisle prom nnou kvantitativní hodnotu zobrazovaného jevu. Zavedeme-li diagramové m ítko Md, které p edstavuje matematickou funkci ƒ, ur ující vztah mezi velikostí zna ky d (tj. její výškou, ší kou, plochou, objemem, i polom rem) a zobrazovanou kvantitou zobrazovaného jevu A, resp. jeho díl ích složek a1, a2, ..., an, pak platí:

d = f ( A ) = f ( a1 , a2 ,...,an )

- 47 (111) -


Máme-li k dispozici kresbu osy grafu nesoucí stupnici L délkových jednotek a známe-li hodnoty amax, amin ∈ A, ur íme diagramové m ítko Md jako modul stupnice vztahem:

Md =

amax − amin L

Md ur uje po et jednotek jevu A p ipadajících na délkovou jednotku L, která má konstantní hodnotu. Obecnou hodnotu a pak vyneseme jako úse ku délky:

d=

a Md

V mnoha p ípadech má jev A zna né varia ní rozp tí a nerovnom rné rozložení etností svých složek, kd užití konstantních interval m že vést ke graficky obtížném a z hlediska uživatele kartografického díla nep ehledné situaci. V takových p ípadech použijeme plynulé stupnice s pravideln prom nným d lením. Funkci Md musíme ur it empiricky, obvykle podle logaritmického nebo exponenciálního vztahu. Výše definované konstruk ní veli iny pak mohou mít následující tvar:

Md =

log amax − log amin L d=

log a Md

Obr. 3-28 Lineární a nelineární d lení velikostní stupnice

Typickou aplikací nelineárních stupnic je použití lokalizovaných diagram v kartodiagramech. Lokalizované diagramy, jako více i mén jednoduché geometrické zna ky prom nné velikosti interpretují danou veli inu A zm nou n jakého svého konstruk ního rozm ru (nap . výšky). VTabulka 3-3 jsou uvedeny p íklady vazeb mezi velikostí výšky navržené zna ky a hodnotou interpretovaného jevu A. Pr b h p íslušných funkcí je patrný z Obr. 3-29. Obecn platí pro diagramové zna ky exponenciální vztah: q

d = k. A

- 48 (111) -

Kartografická interpretace Tabulka 3-3

Tvar diagramu úse ka tverec

Vztah Výchozí vzorec Diagramové m ítko lineární A=d d=A kvadratický A = d2 d= A d2 tg 60°

d = 1,32 A

d2 4

d = 1,33 A

rovnostranný trojúhelník kvadratický

A=

kruh

kvadratický

A=π

krychle

kubický

koule

kubický

A = d3 A=

4 d3 π 3 8

d=3 A d = 1,243 a

Obr. 3-29 Diagramové m ítko pro základní typy diagram

Obdobnou kategorizaci m žeme provést i u intervalových stupnic. Zde však musíme p ipustit i existenci p etržitých stupnic (stupnic s hiátem), nap . pro p ípady, kdy v ur itém oboru hodnot nejsou evidovány žádné výskyty jevu. U intervalových stupnic s pravidelnými intervaly rozt ídíme hodnoty mapovaného jevu do k interval , p i emž všechny hodnoty a ∈ A, které padnou do téhož intervalu, budou zobrazeny diagramovou zna kou konstantní velikosti. Velikost interval m že být op t konstantní nebo plynule prom nná, podle vhodné matematické zákonitosti. Diagramové m ítko ur ující velikost zna ek dj v intervalech j = 1,2,...,k ur íme nap . z požadavku, aby pom r velikosti zna ek pro každé dva sousední intervaly byl konstantní. Ozna íme-li tento pom r q, bude platit: dj = d 1q j −1

Je-li dána nejmenší a nejv tší velikost diagramové zna ky a požadovaný pom r zv tšení q, ur íme nutný po et interval vztahem: k=

log d k − log d 1 log q - 49 (111) -


a p ípadn , hledáme-li q, q = k −1

dk d1

Velmi asto se setkáváme s intervalovými stupnicemi s nepravidelnými intervaly (s prom nlivou ší kou). ada statistických soubor nemá obecn normální rozd lení, známé z teorie chyb. Jestliže má frekven ní k ivka souboru více vrchol , volíme intervaly tak, aby na této k ivce vhodn vymezovaly oblasti stejné homogenity pravd podobnosti výskytu hodnot. Za hrani ní hodnoty interval volíme zásadn minima na frekven ní k ivce a oblasti zahrnující dostate n široké okolí jejich vrchol . Samotné vrcholy volit nesmíme. Oblast zvýšené koncentrace jevu nesmí být hranicí intervalu, nýbrž jeho st edem. P i definici takové intervalové stupnice s obecnými intervaly se však asto postupuje i empiricky, a to proto, aby mapa nebyla svým tematickým obsahem p epln ná.

Obr. 3-30 Exaktní metody pro zjišt ní po tu interval stupnice

Po et interval stupnice musí být vždy menší než je po et statických jednotek souboru, ale kolik jich prakticky má být je velmi subjektivní problém. Aby se zachovala p ehlednost mapy, uvádí se jako ideální po et ty i až p t interval (maximáln šest, v n kterých p ípadech deset). Jiní auto i jsou benevolentn jší a doporu ují používat 5-20 interval v závislosti na empirii a grafických možnostech tv rce mapy. Exaktní metody pro zjišt ní po tu interval stupnice (m - po et interval , n – po et statistických jednotek) prezentuje obr. xxx. P i metod te ek (bodové metod ) je volba velikosti te ky (její výšky, pr m ru) i její váhy (diagramové m ítko) závislá na m ítku mapy 1:M (kde M je m ítkové íslo), ploše zobrazovaného území ve skute nosti (P v km2) a úhrnné kvantit zobrazovaného jevu (A). Ozna íme-li (p v cm2) jako plochu obrazu areálu (P) v map m ítka 1:M, pak platí: P.1010 p= M2

Máme-li odhadnout maximální možnou hustotu te ek v kartografickém areálu, pak za p edpokladu, že:

- 50 (111) -


d - pr m r te ky v mm (minimáln p ípustný je 0,3 mm) r - mezera mezi te kami (pro r = 0 – dotyk, v b žné praxi by m l být v tší než 0,2 mm) p0 - jednotková ploška v map (zde 1 cm2) P0 - jednotková plocha území ve skute nosti (zde 1 km2) N0,max - maximální po et te ek o pr m ru d v ploše p0 N0 - skute ný po et te ek v p0. P i N0 = N0,max bude platit: N 0,max =

100 (d + r ) 2

Obr. 3-31Hustota te ek

Váha te ky Md je obecn funkcí p ti prom nných, tj. platí: Md = f(A,P,d,r,M), kde A - celková kvantita v území o ploše P (ostatní parametry jsou definovány výše). Konkrétní hodnotu váhy te ky lze ur it podle n kterého z následujících vztah : Md =

a0 N 0,max

A. M 2 Md = P. N 0,max .1010

Md = Md =

A0 . M 2 N 0,max .1010

A. M 2 (d + r ) 2 P.1012

Celkový po et te ek na map pak vyjad uje vztah:

n=

A Md

Ve výše uvedených vzorcích ozna ují:

- 51 (111) -


A0 - pr m rnou kvantitu p ipadající na plochu P0 podle vztahu A0 =

A , P

a0 - po et jednotek kvantity p ipadajících na plošku p0 podle vztahu A .M2 a0 = 0 10 . 10

Obr. 3-32 Ukázka d sledku r zných voleb váhy te ky Md

P íliš malá váha te ky p ináší do mapy velké množství znak , ímž se snižuje itelnost a tím i použitelnost mapy Správná volba velikosti te ek je d ležitá pro vizuální stránku mapy (grafická zapln nost mapy). V tší te ky jsou sice lépe itelné, ale mnohem h e znázor ují rozmíst ní jevu v prostoru. Naopak mapa obsahující p íliš malé znaky navozuje dojem ídkého rozší ení jevu.

3.1.8

Mapová syntaxe

Mapová syntaxe se zabývá skladbou map jako syntaktického celku z mapových znak . Podle druhu skladby m žeme rozlišit tyto základní druhy mapové syntaxe: •

typiza ní

•

komponentní

•

stratigrafickou

•

kompozi ní.

3.1.8.1

Typiza ní syntaxe

Typiza ní syntaxe se zabývá rozlišováním mapových syntaktických typ . Jako mapový syntaktický typ se ozna uje model (paradigma, graficko-významový princip) skladby mapových znak , tj. model umis ování (lokalizace, implantace) znak do mapové osnovy (osnovy mapy). Mapová osnova je zpravidla dvojrozm rný grafický útvar, který je definovaný vhodn zvoleným systémem pevných (konstruk ních) bod a ar, který tvo í matematickogeometrický základ mapy. Rozlišuje se: •

p vodní mapová osnova, která se konstruuje pro p vodní mapy. V p ípad topografické mapy má podobu konstruk ního listu, do n hož jsou vloženy pevné geodetické body a zpravidla i vnit ní (sek ní) rám,

- 52 (111) -


v p ípad tematické mapy p edstavuje nej ast ji vnit ním (sek ním) rámem vymezené mapové pole s obrazem vhodné kartografické sít a s kresbou polohopisu v potla ených barvách, aby do ní mohla být pozd ji zakreslena tematická informace. •

p evzatá mapová osnova má zpravidla podobu výtisku nebo kopie topografické nebo jiné vhodné mapy, která je dostate n a vhodn zapln ná prvky topografického nebo jiného podkladu

Funkci mapové osnovy plní: •

matematicko-kartografické zobrazení,

•

schéma,

•

anamorfní konstrukce.

Obr. 3-33 P íklady variantního ešení mapové osnovy v Národním atlase Slovenska (Bratislava, 1980) - A=všeobecné zem pisné mapy, B=fyzicko-geografické mapy, C=socioekonomické mapy

Nejrozší en jší je bezesporu mapová osnova v ur itém matematickokartografickém zobrazení, které eší rozvinutelnost sférického t lesa do roviny. Takováto osnova je vlastní v tšin kartografických výstup . Schéma jako mapová osnova má jako geometrický podklad r zné technické projekce, nebo jsou bezprojek ní, nap . mapová schémata, plány, panoramatické mapy, blokdiagramy apod. Anamorfní konstrukce nemusí mít žádný geometrický základ. S ohledem na širokou škálu možností m že mít velké množství podob.

- 53 (111) -


Obr. 3-34 P ehled mapových syntaktických typ

Existuje ada variant mapových osnov v závislosti na obsahu map, pro n ž jsou ur ené. Podle p evažujícího zastoupení ur itých typ mapových znak (typiza ních znak ) pak lze podle J.Pravdy rozlišit nap . tyto mapové syntaktické typy (viz Obr. 3-34): •

typ lokalizovaných kvalitativních bodových znak - SF(Q)

•

typ bodov nebo kartogramov lokalizovaných kvantitativních bodových znak (hustotní) - SF(M,Dens)

•

typ bodov lokalizovaných kvantitativních bodových znak (diagramový) SF(M,Diagr)

•

typ lokalizovaných kvalitativních lineárních znak - SL(Q)

- 54 (111) -


•

typ kvalitativních a kvantitativních sm rových lineárních znak - SL(QM,Curs)

•

typ kvantitativních (diagramových) lineárních znak - SL(M,Diagr)

•

typ kvalitativních diskrétních plošných znak - SAD(Q)

•

typ diskrétních kvantitativních (intenzitních) plošných areál (kartogram ) - SAD(M,Int)

•

typ kvalitativních a kvantitativnívh diskrétních diagramových areál s diagramy (kartodiagram ) - SAD(Q-M, Diagr)

•

typ spojitých kvantitativních izograda ních areál - SAC(Q-M, Isogr)

•

typ anamorfní (zpravidla schematický a kvantitativní) - SF,L,AD,AC(M, Anam).

Význam jednotlivých typiza ních p íznak je následující: SF - „siluetový (figurální) znak“ (sl.) - bodový znak ( .), tj. signum z lat. znak, figura - podoba, tvar SL - lineární znak (linea - ára, linie) SAD - diskrétní areálový znak (area - prostor, plocha, discretus - nespojitý, diskrétní) SAC - spojitý areálový znak (continuus - spojitý) Q - kvalitativní (qualitas - jakost, kvalita) M - kvantitativní (multitudo - množství, kvantita) Dens - hustotní (densus - hustý) Diagr - diagramový (diagramma - diagram) Curs - sm rový (cursus - sm r) Int - intenzitní (intentivus - stup ující) Isogr - izograda ní (iso - stejný, gradus - stupe ) Anam - anamorfní (an - ne, amorpha - bez tvaru) Každý z t chto typ je možné rozd lit na subtypy (nap . topografický, schematický), varianty (nap . areály vypl ující souvisle celé mapové pole nebo zájmové území, izolované areály i p ekrývající se areály) a subvarianty (nap . areály ozna ené mapovými znaky, lemované areály, areály ozna ené alfanumerickými znaky, areály s rastrem, vnit ní strukturou nebo texturou, barevné areály, pojmenované areály, p ekryt areál je vyjád en st ídajícími se barevnými pásy apod.). Každý typ, subtyp, variantu a podvariantu lze ozna it specifickým et zcem kódových znak , který pak m že sloužit ke komunikace mezi kartografy. U inil tak i Pravda,J. (1990), který je autorem velmi podrobného len ní syntaktických typ . Jako p íklad uvádíme syntaktický typ sm rových lineárních znak SL(Q-M,Curs), v jehož kódovém ozna ení se vyskytuje typiza ní znak kvality (Q), kvantity (M) a sm rovosti (Curs.). V kódovém ozna ení subvarianty SAD (Q-Top-Plen-Sign) je krom názvu syntaktického typu diskrétních kvantitativních (intenzitních) plošných areál (kartogram ) SAD (Q) zahrnut topografický subtyp (Top), varianta s plošnými znaky vykrývajícími celé mapové pole nebo zájmové území (Plen) a subvarianta s plošnými areály, které jsou ozna eny mapovými znaky (Sign).

- 55 (111) -


Systém mapových syntaktických typ m že nahradit dosavadní nejednotnou klasifikaci zp sob mapového vyjad ování nebo druh map rozlišovaných podle použitých vyjad ovacích prost edk , který obsahoval: •

anamorfní metodu, nebo-li druh schematizace v kartografii, v jehož d sledku se výrazn m ní podoba mapy,

•

areálová metoda, nebo-li vyjád ení kvalitativních charakteristik plošných objekt a jev na map barvou, rastrem i jejich kombinací,

•

metoda te ek, nebo-li vyjád ení hustoty výskytu na map pomocí matematicky zd vodn ného po tu a velikosti znak („znaky s váhou“),

•

metoda izolínií, nebo-li vyjád ení spojitého výskytu kvantitativních charakteristik plošného jevu izoliniemi,

•

metoda kartodiagramu, nebo-li vyjád ení absolutních kvantitativních charakteristik pomocí diagramových znaku lokalizovaných v kartografických areálech,

•

metoda kartogramu, nebo-li vyjád ení relativních kvantitativních charakteristik v areálech mapy, které mohou být p irozené (území okresu, povodí), nebo um lé (pravidelné geometrické útvary, anamorfní plochy),

•

metoda liniových znak , nebo-li vyjád ení charakteru, sm ru a délky r zných objekt a jev (cest, trasy letadel, sm r mo ských proud apod.) s možností jejich kvantifikace metodou diagramových ar,

•

metoda diagramových znak , nebo-li vyjád ení absolutních kvantitativních ukazatel pomocí diagramových znak lokalizovaných do bod výskytu,

•

metoda lokalizovaných bodových znak , nebo-li vyjád ení objekt a jev lišících se kvalitativními vlastnostmi.

3.1.8.2

Komponentní syntaxe

Komponentní syntaxe se zabývá rozlišováním skladby map z komponent a/nebo element z hlediska jejich samostatnosti, úplnosti nebo vzájemné integrace. Komponentnost (komponika, tektonika) mapy je její složení ze syntaktických komponent, které chápeme jako t ídy (chápaná jako tematická seskupení) syntaktických element mapy. Syntaktický element mapy je každý objekt, jev a jejich charakteristik v mapovém poli, které jsou ozna eny jedním mapovým znakem v legend mapy. V rámci komponentní syntaxe se rozlišuje: •

analytická komponika, tj. komponika analytických, ze syntaktického hlediska jednoduchých map, vyjad ujících rozmíst ní, pr b h, výskyt apod. jednoho nebo n kolika syntaktických element . Podle po tu syntaktických element m žeme hovo it o monoelementní komponice (v map se vyjad uje nap . rozmíst ní jen jednoho syntaktického elementu) a obdobn o bielementní (nap . rozmíst ní naleziš železné a manganové rudy) a obdobn o t íelementní až poly(multi)elementní komponice v p ípad , kdy

- 56 (111) -


se na map vyjad uje více syntaktických element , které netvo í ucelenou t ídu, tj. syntaktický komponent. •

komplexní komponika, tj. komponika syntakticky složit jších až velmi složitých map, vyjad ujících rozmíst ní jedné nebo více syntaktických komponent. Podle po tu syntaktických komponent m žeme rozlišit monokomponentní komponiku, a to v p ípad , kdy se vyjad uje na map jen jeden syntaktický komponent (nap . rozmíst ní r zných druh paliv), nebo obdobn bikomponentní (nap . rozmíst ní r zných druh paliv a r zných druh rudných surovin), trikomponentní (nap . rozmíst ní r zných druh paliv, r zných druh rudných surovin a r zných druh nerudných surovin), resp. poly(multi)komponentní komponika, kdy se nap . k p edcházejícímu bodov znázorn nému obsahu mapy p ipojí plošná regionalizace (zde by p icházela v úvahu inženýrsko-geologická, hydrogeologická aj.).

•

syntetická komponika, tj. komponika syntetických map – map s vnit ní, skrytou integrací syntaktických komponent a/nebo syntaktických element . V jejím rámci rozlišujme podle r zných zp sob syntézy nap .: − regionaliza ní komponiku, jestliže na map vyjad ujeme regiony jako neopakovatelné (individuální) územní celky, vy len né na základ syntézy n kolika syntaktických komponent a/nebo element . − typiza ní komponiku, jestliže se na map vyjad ují typy jako všeobecné územní celky, které vznikly syntézou n kolika syntaktických komponent a/nebo element − valoriza ní − diagnostická − prognostická − potenciální aj.

Mapová komponika je tedy takový druh mapové syntaxe, který se vyzna uje r zným rozsahem a stupn m složenosti elementní a komponentní stavby mapy. Podle toho, jak se tato elementn -komponentní stavba projevuje, rozlišujeme: •

zjevnou komponiku (exotektonika) analytických a komplexních map

•

skrytou komponiku (endotektonika) syntetických map.

- 57 (111) -


Obr. 3-35 P íklad regionaliza ní komponiky mapy

Obr. 3-36 P íklad typiza ní komponiky mapy

3.1.8.3

Stratigrafická syntaxe

Stratigrafická syntaxe se zabývá rozlišováním syntaktických vrstev mapy. Syntaktická vrstva mapy je takové seskupení syntaktických komponent a/nebo syntaktických element mapy, které umož uje vnímat jejich skladbu (pr nikové naložení na sebe) jako pozadí a pop edí mapy. Rozvrstvení (stratifikace) mapy se vyskytuje p edevším na tematických mapách. Má-li mapa podklad (nap . topografické prvky) s málo intenzivními barvami a tematický obsah ve výrazných barvách, má minimáln dv vrstvy – pozadí a pop edí. Vyjad ujeme-li v tematickém obsahu mapy jednu syntaktickou komponentu barvou, druhou liniovým a t etí nap . strukturním rastrem, pak máme mapu nejmén t ívrstevnou. Rozlišujeme: •

zám rné rozvrstvení mapy, které se zakládá na úmyslném rozlišení vrstev mapy,

- 58 (111) -


•

imanentní rozvrstvení, které se zakládá na percep ních schopnostech uživatele mapy v kombinaci s optickými a dalšími vlastnostmi mapy.

Percep ní rozvrstvení m že pozorovat uživatel mapy citlivý k ur itým barevným tón m, které vnímá výrazn ji, aniž by vyjad ovací prost edky, které jsou nositeli vybraných barev, a jimi reprezentované objekty, jevy i charakteristiky byly jiné než ostatní. Percep ní rozvrstvení m že asto pozorovat odborník, který je díky vrozeným nebo získaným schopnostem abstrakce schopen nap ., od sebe odlišit vrstvu ek, názv apod.

Obr. 3-37 P íklad rozvrstvení mapy (1. vrstva - hranice obcí, 2. vrstva - bodové znaky, 3. vrstva - šrafované areály)

Stratifikace je významná vlastnost mapy, která bu uleh uje nebo komplikuje její tení. P i tvorb mapy je t eba s ní programov po ítat, a to i v digitální mapové tvorb .

3.1.9

Mapová stylistika

Mapová stylistika je podle J.Pravdy rovina stylu mapového jazyka. Mapový styl je soubor charakteristických rys mapy a zakládá se na cílev domém výb ru mapových stylém. Mapovou stylémou je každý (grafický) prvek, komponent nebo komplex mapy (viz Úvod do kartografie - Styl mapy).

3.1.10 Kompozice mapy Kompozice mapy (kompozi ní syntaxe) se zabývá celkovým rozložením a uspo ádáním prvk mapového díla (kompozi ních prvk ).

- 59 (111) -


Kompozi ní prvek je každý syntaktický komponent a/nebo syntaktický element mapy, ale i vrstva mapy a r zné další náležitosti a dopl ky mapy. Mezi náležitosti adíme v tomto pojetí nap .: mapové rámy, grafické a íselné m ítko, legendu, záhlaví, název mapy aj. dopl ky jako doprovodné texty, vedlejší (dopl kové) mapky, grafy apod. Kompozice mapy je pojem blízký k asto užívanému termínu grafická úprava mapy. Všímá-li si komponentní syntaxe horizontálního rozložení mapových znak z analytického, syntetického nebo komplexního pohledu a stratigrafická syntaxe vertikálního rozložení mapových znak a znakových útvar podle vrstev, pak se kompozi ní syntaxe zabývá rozmis ováním znak a znakových útvar jako jednoho celku se všemi náležitostmi a dopl ky mapy. Za základní kompozi ní prvky obvykle pokládáme nejdominantn jší a povinné složky mapy (je t eba p ipustit i výjimky) jako je její název, legenda, m ítko, tiráž (metadata) a mapové pole. Ostatní kompozi ní prvky jsou v tšinou již nadstavbového charakteru a mají za úkol zvýšit její informa ní hodnotu a atraktivnost. Nez ízené p idávání dalších nadstavbových prvk má mnohdy opa ný ú inek (p i tvorb mapy je vhodné si asto p ipomínat zlaté pravidlo, že mén je n kdy více). Nadstavbové prvky nesmí nikdy omezovat a ni jinak upoza ovat základní kompozi ní prvky, tj. nesmí p sobit dominantn až rušiv . M žeme mezi n za adit sm rovky (není-li orientace mapy z ejmá ze zem pisné sít aj.), loga, obrázky, grafy, vedlejší mapy, doprovodný text a tabulky, blokdiagramy, rejst íky, reklamní panely aj. Kompozice závisí p edevším na: •

ú elu mapy,

•

okruhu uživatel mapy,

•

m ítku mapy,

•

kartografickém zobrazení,

•

tvaru a velikosti území,

•

na formátu mapového listu a

•

na estetickém hledisku.

Rozlišujeme intrakompozici (vnit ní kompozici) a extrakompozici (vn jší kompozici) mapy. Intrakompozice mapy je celkové rozmíst ní a uspo ádání intrakompozi ních prvk mapy, tj. všech mapových prvk v mapovém poli. Extrakompozice je celkové rozmíst ní a uspo ádání extrakompozi ních prvk mapy, za které pokládáme všechny prvky obsahu mapové plochy, ležící mimo mapové pole (tj. nap . záhlaví, m ítko, ozdobné rámy apod.). Protože je okolí mapové plochy velmi rozmanité, rozlišujeme extrakompozici jednotlivé, samostatné mapy, extrakompozici mapy, která je sou ástí mapového díla, sériové mapy, atlasové mapy a kone n i celého mapového souboru, v etn atlasu. V rámci kompozi ní syntaxe mapy se rozlišují kompozi ní faktory mapy, a to : 1. zapln nost (zapln ní) mapy, 2. zvýrazn ní na map a 3. grafická vyváženost mapy. - 60 (111) -


Zapln nost mapové plochy ozna uje stupe její nasycenosti, neboli zatíženost mapy jejími kompozi ními prvky. Jedná se o charakteristiku, která se využívá ke vzájemnému porovnání dvou map. Rozlišujeme zapln nost: •

znakovou,

•

grafickou a

•

informa ní.

Znaková zapln nost se vyjad uje celkovým množstvím mapových znak (po tem t íd mapových znak a po ten znak v jednotlivých t ídách). Grafická zapln nost mapového pole je pom r potišt né plochy mapy grafickými prvky k nepotišt né ploše mapy. Vyjad uje se zlomkem nebo procentuáln . Mnohovrstevná komplexní mapa m že mít grafickou zapln nost v tší než 1 (100 %). Informa ní zapln nost mapy udává míru informa ního potenciálu databáze, který je z hlediska teorie informace na map vyjád en. Udává se po tem bit jako elementárních jednotek informace na mapový list, na jednotku mapové plochy apod. Absolutní hodnoty informa ní zapln nosti však ješt nemusí být posta ujícím kritériem její informa ní kvality. Pro b žného uživatele je d ležité p edevším celkové, i když jen velmi p ibližné vyjád ení zapln ní mapy, nap . v kategoriích minimální, nízké, vysoké apod. Zvýrazn ní je výsledkem diferenciace syntaktických prvk a komponent mapy z hlediska jejich optické (vizuální) p sobivosti mapy jako ned litelného celku. Jde o kompozi ní faktor, který je výsledkem diferenciace intrakompozi ních a extrakompozi ních prvk mapy. Rozlišujeme zvýrazn ní: •

zám rném a

•

imanentním.

Zám rné zvýrazn ní lze dosáhnout použitím tvaru, rozm ru, barvy aj. atribut znak , v etn jejich afixace, nap . podtržení, zarámování aj. Imanentní zvýrazn ní vyplývá z povahy použitých znak a jejich výrazových charakteristik i použitého syntaktického typu. Nap . í ní sít m že díky použitým atribut m barev necht n , n kdy však také jen zdánliv , z mapového pole vystupovat na úkor mírného potla ení ostatních prvk . Grafická vyváženost je kompozi ní faktor, který znamená docílení takového celkového vzhledu mapy, že je vnímána jako harmonicky vyvážený grafický celek. Informa ní obsah mapového pole (polohopis, výškopis, popis) je z povahy zobrazovaných objekt , jev i jejich charakteristik v tšinou nepravidelný, nerovnom rný a nesymetrický. Jeho vyváženosti lze docílit nejen citlivou volbou tvar , velikostí a barev mapových znak v mapovém poli (grafickými prom nnými, které neovliv ují jejich prostorové rozložení), ale i pomocí vyvážené volby rozmíst ní a grafického ztvárn ní extrakompozi ních prvk (legendy, záhlaví, grafického m ítka, dopl kových map, graf , fotografií apod.), které vytvo í k intrakompozi ním prvk m mapy vhodnou optickou protiváhu. Grafická vyváženost je vždy kompromisem mezi p irozeným (nerovnom rným, nesymetrickým) rozložením mapových znak (ale i obsahu mezirámového prostoru a okraje map) a tendencí ke grafické harmonii (pravidelnosti, symetrii, rovnom rnosti) a dalším estetickým kritériím.

- 61 (111) -


Kompozi n dob e zpracovaná mapa je vyvážená, vede jejího tená e k tématu avizovanému v názvu a je logicky a hierarchicky uspo ádaná.

3.2

Interpreta ní metodika

Interpreta ní metodika p edstavuje postupy aplikované p i tvorb a užití smluvených zna ek, které umož ují názorn , souhrnn a co možná nejúpln ji, interpretovat v zobrazeném modelu informace o zmapovaném území. U každé smluvené zna ky je p i ní t eba pochopit její význam popisný a lokaliza ní. Na druhé stran je však t eba, aby sama zna ka svou morfologií, by i sugestivn , popisovala druh informace (typ zna ky), intenzitu jevu (rozm ry zna ky) i jeho p esnou lokalizaci (geometrie zna ky). Metodika kartografické interpretace se ve své podstat dá aplikovat po dvou liniích. První p edstavuje její aplikaci na polohopis, výškopis a popis a druhá na bodové, liniové a plošné jevy. Na každou definovanou skupinu v obou liniích se pak aplikuje r zným zp sobem, p i emž je z ejmé, že ob skupiny se musí použitými interpreta ními metodami prolínat, a proto nepokládám za pot ebné, v novat se explicitn každé samostatn . Ur itá specifika výškopisu a popisu si však za azení samostatných subkapitol o jejich interpretaci vynutila. Z obecného a ist teoretického hlediska lze metody kartografické interpretace lenit podle ady hledisek, a to na: a) kvalitativní, které se zabývají zobrazením druhu objektu i jevu b) kvantitativní, které se zabývají charakteristiky objektu i jevu

vyjád ením

n které

kvantitativní

c) topologické, které rozlišují objekty podle jejich p dorysné povahy na bodové, liniové a plošné (areálové) d) polohov lokaliza ní, které se zabývají zobrazováním objekt geometricky p esn , schematicky nebo p etvo en (kartografická anamorfóza) e) vývojové, které se zabývají zobrazováním zm n objektu a jevu v prostoru a v ase f) významové, které se zabývají zobrazováním po tu význam objektu g) strukturální, které zachycují objekt sou asn jako celek i jako jeho díl í složky a jejich vzájemné relace. Jednotlivé metody p itom nepoužíváme izolovan , ale vždy ve vzájemné kombinaci.

3.2.1

Interpretace polohopisu

Jako polohopis mapy ozna ujeme soubor bodových, liniových a plošných mapových znak , které v map vyjad ují pr m t bodových, liniových a plošných objekt a jev do roviny mapy prost ednictvím kartografických zobrazení. Z obsahového hlediska jej tvo í vodstvo, hranice,, pozemní komunikace, sídla a jejich obytná, administrativní, výrobní aj. za ízení, technické objekty (p ehrady, mosty, energetické sít , aj.), vybrané prvky p dní a rostlinné pokrývky (lesy a trvalé kultury) apod. Pojem polohopis je velmi

- 62 (111) -


blízký termínu mapová situace, který je však významov širší. Polohopis tvo í spolu s výškopisem a popisem obsah map. Takto o n m hovo íme p edevším u map velkých a st edních m ítek. 3.2.1.1

Interpretace bodových jev

P edm ty a jevy bodového charakteru mají bodový charakter samy o sob (nap . geodeticky významné body), nebo jej nabudou až generalizací p i velkém zmenšení (nap . intravilán obcí v mapách malých m ítek). B žn jsou aplikovány na objekty, jejichž rozm r v m ítku mapy zaniká graficky (studny, prameny, pomníky apod.). P i zobrazování informací bodového charakteru (bodová interpretace) je zobrazovaná skute nost lokalizována do t žišt nebo do jinak geometricky vymezeného bodu znaku. Volba druhu znaku není v podstat omezena. Velikost znak (Vn) však musí z d vodu jejich itelnosti odpovídat empirickému vzorci:

Vn =

V0 Dn D0

kde: − D0 = normální tecí vzdálenost (25 - 30 cm) − V0 = minimální, ješt

itelný rozm r znaku v map

− Dn = pr m rná p edpokládaná vzdálenost tení mapy

P i interpretaci bodových jev se aplikují vhodné druhy bodových kartografických znak (geometrických, symbolických, obrázkových, písmenkových, resp. diagramových). Široká škála jejich parametr pak dovoluje dostate n v rn a podrobn popsat kvalitativní a kvantitativní vlastnosti interpretovaných jev . K vyjád ení distribuce (rozložení) diskrétních kvantitativních charakteristik p edevším bodových jev se používají i tzv. te kové mapy (Dot Maps, Punktdichtekarten)4. V omezené mí e se dají aplikovat také na jevy plošné a liniové. Pomocí te ek (bodových znak ) m žeme vyjad ovat také kvalitu, použijeme-li te ky r zné barvy nebo tvaru (tímto zp sobem m žeme vytvo it mapy zobrazující p stování zem d lských plodin, chov hospodá ských zví at nebo rozložení národností aj.). Pomocí r zných barev m žeme v jedné map znázornit i více jev sou asn . Vyjad ovacím prost edkem je kartografický znak r zných tvar (kruh, tverec, trojúhelník, symbolický znak, siluetový znak aj.), nebo-li „te ka“ tak malých rozm r , že její tvar není podstatný. I p i jejich malém rozm ru není vylou en v místech velké kumulace jevu jejich vzájemný p ekryt, ale vždy takový, aby byl jejich celkový po et spo itatelný. Kvantitativní vlastnosti jevu se vyjad ují pomocí váhy te ek, kdy je každému symbolu p ipojena konkrétní hodnota

4

Nejstarší te kovou mapu zpracoval pravd podobn epidemiolog Dr. Joseph Snow (18131858) v roce 1850, když pomocí te ek registroval v podrobné map Londýna výskyt cholery a snažil se jej korelovat s lokalizací zamo ených studní.

- 63 (111) -


(nap . 1 te ka = 1 000 osob). Jedna te ka m že reprezentovat i více než jeden objekt. V tomto p ípad se te ky rozmis ují v prostoru a nikoli lokalizovan . • Rozmíst ní te ek je nejobtížn jší inností p i tvorb te kové mapy. Lze uvažovat o: • lokalizovaném zp sobu nebo o • plošném zp sobu.

P i lokalizovaném zp sobu umis ujeme te ky do míst skute né koncentrace jevu. P i tomto zp sobu se krom existence jevu a jeho hodnoty ukazuje také jeho plošné rozložení. Zavedením více vah te ek, dojde k uvoln ní plochy mapy. Mapa se ale sou asn typov p echyluje ke kartodiagramu. Plošný zp sob p edstavuje pravidelné nebo náhodné rozmíst ní te ek po celém kartografickém areálu nebo umíst ní te ek do p ibližného centra výskytu jevu. Nepravidelné rozložení je výhodn jší (pravidelné p ipomíná kartogramy nebo kartodiagramy). 3.2.1.2

Interpretace liniových jev

P i interpretaci liniových jev se aplikují líniové zna ky. Jejich pomocí se vyjad ují takové jevy, pro jejichž polohový záznam je d ležitá jejich podélná osa, která je jejich základním p dorysným znakem. Liniové zna ky vyhovují pro interpretaci: • kvality jevu (struktura a výpl zna ky barvou nebo rastrem, pop . p ipojenou a polohov schematicky umíst ným alfanumerickým znakem), • kvantity jevu (diagramové liniové zna ky, tj. pásy ur ité ší ky rozlišované svojí strukturou a výplní), • dynamiky jevu (pohybové zna ky, tj. vektory, které vycházejí z ur itého bodu i linie nebo vypl ují ur itou plochu s respektováním základních vývojových nebo sm rových trend .

Metoda liniových zna ek se aplikuje p edevším p i interpretaci komunika ní a í ní sít . 3.2.1.3

Interpretace plošných objekt a jev

Plošný objekt i jev je takový, jehož výskyt v území tvo í jednu nebo více souvislých ohrani ených oblastí. Mapový znak, který má tvar p dorysu tohoto objektu i p dorysu rozší ení mapovaného jevu ozna ujeme jako kartografický areál, nebo-li p dorysný mapový znak (nap . p dorys sídel). Je ohrani ený obrysovou arou a vypln n vhodnou výplní. Cílem této metody je názorné a asociativní rozlišení kartografických areál jako oblastí definované homogenity mapovaného jevu. Vymezování kartografických areál leží zpravidla mimo oblast kartografie, která je p ebírá jako výsledek innosti specialist z jiných obor (klimatologie, geologie, politika). P i interpretaci plošných jev jde zpravidla o graficky strukturované výpln vymezených oblastí rozlišitelných bu kvalitativn , nebo kvantitativn (p dní povrch a jeho pokryv, vodní plochy, hustota zalidn ní aj.).

- 64 (111) -


Prosté vybarvení plochy je použitelné na plochy všech tvar a velikostí. Šrafování plochy se nehodí pro extrémn malé plochy a pro plochy s velmi komplikovaným tvarem. U p íliš velkých ploch p sobí šrafy a obecn jakýkoliv vzor rušiv . Úzké plochy je možné vyšrafovat, ale je nutné, aby zvolený sklon šraf byl p ibližn ve sm ru kratšího (úzkého) rozm ru plochy, tedy aby plocha obsahovala mnoho krátkých šraf. Pokud by sklon šraf odpovídal sm ru delšího rozm ru úzké plochy, plocha by obsahovala jen n kolik delších šraf, které by nemusely vystihovat tvar plochy. Lemování obvodu plochy je vhodné pro st edn velké a v tší plochy , naopak je nepoužitelné pro malé a úzké plochy. Výpl vzorem vyžaduje st ední nebo v tší plochy, jejichž tvar není p íliš složitý. Je využívána: a) metoda kvalitativních areál , a to v p ípad , kdy jsou kartografické areály kvalitativn homogenní. Není-li takový areál vymezen obrysovou arou specialistou (klimatologem, geologem aj.) a kvalita jev je zachycena jen bodov , lze p ibližn vymezit obrys t chto areál dodate n pomocí tzv. Thiessenových polygon (Delthiel polygon, Voronoi polygon, Thiessen polygon). Schematická obrysová ára kartografického areálu vzniká kompozicí kolmic, vedených v polovin spojnice dvou sousedních bod o r zné kvalitativní charakteristice. Tato metoda je velice dob e aplikovatelná i po íta ovou technologií.

Obr. 3-38 Schéma aplikace Thiessenova polygonu (Kar má , T. - spádová území jednotlivých prodejen drogérií)

b) metoda kvantitativních areál (kartogram ) Kartogramy pokládáme za jednoduché tematické mapy, kde pro každý areál interpretujeme pomocí barvy, šrafy apod. jednu, výjime n i více relativních hodnot, které jsou vztaženy k celé jeho ploše. Aby skute n o kartogram šlo, musí být propo et p íslušné relace vztažen na jednotku plochy p íslušného

- 65 (111) -


areálu (nap . po et obyvatel na 1 km2 apod.). Z fyziologického hlediska totiž závisí celková intenzita vjemu nejen na kartografickém vyjad ovacím prost edku (sytost barvy, hustota rastru), ale i na velikosti plochy, kterou vykrývá. Kartogram je chápán jako plošn podaný diagram, nebo jako obrysová kartografická kresba územních celk , do kterých je plošným zp sobem (rastrem, barvou) územn znázorn na statistická charakteristika. Metodický postup p íslušný kartogramu se asto nesprávn užívá i pro neplošné relace (nap . pr m rný v k v areálu žijící populace). Kartogram se velice asto kombinuje s kartodiagramem. P i jeho konstrukci se obdobn jako p i konstrukci lokalizovaného diagramu využívá intervalových stupnic. Kartografické areály, které se v kartogramech používají jsou v realit vymezeny: • hranicemi administrativních jednotek, jako nap . katastr , m stských tvrtí, okres aj. (statistické kartogramy) • hranicemi fyzickogeografických oblastí • hranicemi socioekonomických rajón , nej ast ji s ítacích obvod • pravidelnou geometrickou sítí (sí ové kartogramy).

Podle zp sobu kartografické interpretace leníme kartogramy na: • jednoduché, které charakteristiku,

vyjad ují

pro

každý

areál

jednu

kvantitativní

• složené (korela ní), které vyjad ují zpravidla dv na sob nezávislé charakteristiky r zných jev (nap . jeden jev p edstavuje svislá šrafa a druhý jev vodorovná šrafa) • strukturní, nebo-li páskové, kdy je šrafa vedena nap í celým kartogramem a v každém areálu se m ní kvality áry. • objemové, tj. jednoduché kartogramy prezentované jako blokdiagramy.

c) Metoda izolinií5 Mnoho plošných jev se vyzna uje plynulými p echody svých kvantitativních charakteristik (teplota vzduchu, reliéf terénu aj.). Jejich hodnoty jsou ur eny bodovým šet ením (p ímým m ením, statistickým šet ením) a za využití dalších geodeticko - kartografických i statistických metod lze sledovaný jev považovat za spojitou funkci typu z = ƒ (x,y), na jejímž základ m žeme definovat tzv. topografickou, resp. statistickou plochu. Pro kartografickou interpretaci takovýchto charakteristik je vhodný izometrický zp sob s využitím izolinií. První pokusy o využití izolinií m žeme vid t na map isogon (magnetické deklinace) Edmonda Halleye (1656?- 1743) a v pracích Alexandera von Humbolda (1767-1835) - isotermy. Izolinie jsou áry spojující body stejných hodnot dané kvantitativní charakteristiky. Jejich pr b h je obecn velice m kký. U n kterých jev (nap . 5

Používání termínu izo ára nepokládám za š astné vzhledem ke spojení eského a latinského slovního základu

- 66 (111) -


reliéf terénu) je možný a dokonce i zcela b žný výskyt ostrých zlom izolinií (nap . vrstevnice v místech strží, lom apod.). Jsou obvykle konstruovány pomocí interpolace mezi aktuálními hodnotami dané kvantitativní charakteristiky sousedních bod tak, aby vyjad ovala rozumnou hodnotu kvantitativní charakteristiky a aby oboustrann sousední izolinie vyjad ovaly konstantní rozdíl hodnot sledovaných charakteristik. Zjiš ování mezilehlých hodnot mezi izoliniemi ozna ujeme jako interpretaci z izolinií (viz interpretace z vrstevnic). Podle fyzikální povahy sledované skute nosti lze rozlišit: a) izolinie nap ové, které p edstavují ortogonální p dorysné pr m ty bod ur ených pravoúhlými sou adnicemi x a y se stejným z. Hodnota z m že vyjad ovat nadmo skou výšku (vrstevnice), hloubku (izobaty), tlak (izobary), teplotu (izotermy) aj. b) izolinie ekvidistantní, které jsou p dorysem bod stejn vzdálených od ur itého bodu nebo rozhraní. c) izolinie asové, které vyjad ují asovou odlehlost od ur itého místa (nap . izochrony zobrazují místa stejného asu pr chodu seismické vlny) d) izolinie odchylkové spojují místa se stejnými zm nami od základních (normálních) hodnot (izanomály). Pro vyjád ení nespojitých kvalitativních veli in (nap . hustota obyvatelstva) se užívá pseudoizolinií. Tímto pojmem se ozna ují všechny izolinie, které nejsou konstruovány z p ímo zjišt ných (m ených) hodnot, nýbrž z hodnot zprost edkovanách (nap . interpolovaných, odhadnutých podle balové metody, z kartogramu aj.). V posledním období se však rozdíl mezi pojmy izolinie a pseudoizolinie stále ast ji p ehlíží a bez ohledu na p vod kvantitativních veli in, které mají reprezentovat, se preferuje termín izolinie. d) Metoda te ek (bodová) Pro vyjád ení plošného jevu je však možné použít i bodové zna ky („bodová metoda", nebo též „metoda te ek"), kterou lze v absolutní modifikaci aplikovat p i azením bodu "te ky" ur ité kvantit jevu a p i použití barevné škály vytvo it obsahov bohatou informaci i o kvalit zobrazovaného jevu. Cílem této metody je vyjád ení relací kvantity, kvality i hustoty prostorov rozloženého statistického jevu. Základním vyjad ovacím prost edkem je jednoduchá geometrická zna ka (kruh, tverec, obdélník aj.) - "te ka", která p edstavuje ve své podstat jednoduchou diagramovou zna ku, která je schopna vyjád it jak kvantitu jevu (nap . jedna te ka = 100 osob), tak i jeho kvalitu (barvou, tvarem te ky apod.). Uvedená kvantitativní relace se ozna uje jako váha te ky. P i umis ování te ek do plochy se používají dva principy: • plošný, p i n mž se do každého areálu umístí tolik bod , kolik je souhrnná kvantita v rámci areálu. Body lze v areálu rozmístit rovnom rn nebo je uspo ádat symetricky kolem t žišt areálu. • bodový, p i n mž každý bod leží v t žišti ur ité lokální oblasti, ze které koncentruje souhrnnou kvantitu až do výše své váhy.

- 67 (111) -


Volba velikosti bod , jejich vzdáleností i vah (tzv. diagramové m ítko) je závislé na m ítku mapy, ploše zobrazovaného území a úhrnné kvantit zobrazovaného jevu. Rozložení te ek v ploše mapy pak udává místn prom nnou hustotu zobrazovaného jevu. 3.2.1.4

Kartografická anamorfóza

Panuje všeobecná dohoda, že lineární zobrazení v euklidovském prostoru je základním p edpokladem pro tvorbu všech map, s p ihlédnutím k jistým omezením pro mapy malých m ítek (úhlové, délkové i plošné zkreslení). Typy zobrazení, které tomuto požadavku neodpovídají, jsou v kartografické literatu e nazývána jako „mapám podobná zobrazení“, nov ji pak kartografické anamorfózy. Pokud je tedy u tematických map použit jejich topografický podklad jako grafická prom nná, je to na první pohled proh ešek proti všeobecn uznávaným pravidl m. Geometrická poloha objektu na map už neodpovídá v rámci použitého kartografického zobrazení poloze na zemském povrchu, vzdálenosti se nedají jako na b žných mapách zjistit odm ením a p epo tem nebo m ítko je v r zných bodech mapy odlišné a je asto závislé na sm ru. Lineární a plošné objekty ztrácejí sv j tvar, m že se dokonce stát, že nebudou rozpoznatelné. P esto se i tento druh map dá za ur itých okolností použít pro efektivní zobrazení informací o geografických objektech a jevech, mnohdy m žou svou vypovídající schopností b žné mapy i p ed ít. Jestliže dovedeme anamorfózu do takového stupn , že mapa ztrácí prostorovou podobnost (mapový charakter) a vzniklý grafický produkt je hodn vzdálený vzhledu mapy a má spíše charakter ornamentu, pak tento produkt ozna ujeme jako kartoid. Existují i názory, že anamorfní mapa je nejen metodou vyjád ení obsahu mapy, ale že je i zvláštním p ípadem kartografického zobrazení. V kartografické tvorb se neustále zd raz ují požadavky itelnosti, názornosti a p ehlednosti kartografických vyobrazení. Z t chto d vod se n kdy musí p i interpretaci mapových skute ností sáhnout na základní princip kartografické práce, a to na p esnost zobrazované skute nosti, a ke kartografické anamorfóze p istoupit. Pojem anamorfóza (z eckého anamorphosis - p em na, p etvo ení, podle jiného zdroje - an = ne, amorpha = bez tvaru) se objevuje v r zných oblastech lidského konání. P vodn se používalo pouze ve spojení s výtvarným um ním, posléze se rozší ilo do dalších obor , nap . fotografie a v polovin 20. století i do kartografie. Anamorfóza se definuje jako zm na m ítka zobrazení v jednom sm ru. Je využívaná nap . v širokoúhlé kinematografii k záznamu širokého záb ru na normální obrazové polí ko stla ením v jednom sm ru pomocí anamorfotické p edsádky, která je využívaná i ke zp tnému roztažení obrazu i p i promítání. Podle Coleová, A. je anamorfóza definovaná jako „zkreslený (protažený) obraz p edm tu, který je výsledkem aplikace extrémního p ípadu obvyklého perspektivního postupu.“ Ve výtvarném um ní je výraz anamorfóza používán pro zám rn zkreslené zobrazení, které je p i pohledu zep edu tém nerozeznatelné. Pouze tehdy, pokud se na n díváme z ur ité vzdálenosti a úhlu nebo v zak iveném zrcadle, dostane náhle normální podobu. Toto bizarní používání perspektivy bylo poprvé popsáno ve skicá ích Leonarda da Vinci (1452-1519), i když odborný - 68 (111) -


termín „anamorfóza“ vznikl teprve v 17. století. Zpo átku byla anamorfóza používána jako vtipné cvi ení, jako perspektivní trik, který m l prokázat um lcovy technické schopnosti. Brzy však malí i za ali anamorfózy používat racionáln jším zp sobem, aby utajili duchovní a politické významy obsažené ve svých dílech. Ukázkovým p ípadem použití anamorfózy je obraz „Vyslanci“ n meckého malí e a grafika švýcarského p vodu Hanse Holbeina ml. (1497/8-1543). Na n m se od jednoho konce k druhému rozpíná hrub zkreslená lebka, která se v normální podob objeví pouze p i pozorování obrazu ze stanovišt , které je asi 2 metry napravo v rovin obrazu ve výši o í obou zobrazených postav. Pro vytvo ení takového obrazu použil tento dvorní malí Jind icha VIII. tvercovou sí narýsovanou p es v m ítku provedený nezkreslený obraz. Body A, B, C, D vymezují hranici kresby, linie spojující B a D ur uje m ítko tverc . Poté se zakreslí vertikální ára, která bude p edstavovat jeden okraj zkresleného obrazu (AD). V ur ité vzdálenosti napravo se umístí bod X, který se spojí s A, D, e, f, g, h, i. ím je bod X vzdálen jší od AD, tím více bude zkreslený obraz protažený. Nad bod X se na kolmici umístí bod Y a spojí se s bodem D. Pr se ík YD s AX nám ur í bod B. Z n ho se spustí kolmice a v pr se íku s DX je bod C. Pak se v bodech, kde linie spojující e, f, g, h, i s X protnou úse ku BD, narýsují vertikální linie, které odpovídají arám sít j, k, l, m, n. Kresba je nyní p ipravena k tomu, aby byla p enesena a transformována.

Obr. 3-39 Tvorba anamorfózy ve výtvarném um ní

Z hlediska kartografie existuje n kolik p ístup k definici anamorfózy. Veverka, B. (1997) anamorfózu definuje jako „siln abstraktní p em nu geometrické osnovy mapy a s ní svázaného mapového obsahu tak, aby bylo možno zvýraznit tematický obsah“. Murdych, Z. (1983) se snaží rezervovat tento pojem pro geografické p em ny, p i kterých se mapa nebo plán p em uje v tšinou tak, že plochy r zných území na map neodpovídají p íslušným plochám ve skute nosti, ale kvantit jiných geografických jev . Voženílek, V., Ka ok, J. (1999) popisují anamorfózu jako „p etvo ení vybraného ukazatele za p edpokladu konstantního, nem nného, poznávacího prvku (nap . velikost území a tvar území jako poznávací prvek).“ N me tí kartografové Rase, W. D., Godesberg, B. B. (1992) pod anamorfózou rozumí transformaci geometrických míst ze zemského povrchu do mapy pomocí nelineární funkce grafických prom nných hodnot. Naproti tomu ruští auto i Brjuchanov, A. V., Tikunov, V. S. (1983) anamorfózou nazývají zobrazení, odvozené z klasických map, jejichž délkové m ítko se transformuje a prom uje v závislosti na velikosti (intenzit ) geografického jevu v p vodní map . Ke slovu anamorfóza lze s jistou mírou nep esnosti p i adit synonyma jako deformation (deformace), morphing (morfing) a distorsion (distorze,

- 69 (111) -


deformace, p ekroucení, zkreslení). Ve stejném smyslu se m žeme se setkat i s pojmy cartograms6, map related products, map like products, resp. mapám p íbuzné produkty (díla). Kartografická anamorfóza spo ívá v p etvo ení polohov p esné p dorysné složky obrazu s použitím matematické nebo logickografické schematizace. Anamorfóza je tedy, jinak e eno, siln abstraktní p em na geometrické osnovy mapy a s ní svázaného mapového obsahu tak aby bylo možno podle ur itých pravidel zvýraznit tematický obsah. Anamorfózu lze rozd lit na: • matematickou (pravou), je-li deformace mapového obrazu provedena s pomocí matematických funkcí, které umož ují jednozna ný zp tný p evod do polohopisn správného mapového zobrazení, (nap . Falkovy plány m st v hyperboloidní projekci, projekce na kouli i paraboloid, projekce do logaritmické sít apod.). Lze ji ozna it jako anamorfózu všesm rnou (ve všech sm rech dochází ke stejné deformaci), • geografickou (nepravou, též pseudoanamorfózu), je-li deformace mapového obrazu provedena pomocí jiných vztah , které neumož ují jednozna ný zp tný p evod do polohopisn správného mapového zobrazení (nap . skute né izochrony - áry stejné asové dostupnosti - se p evedou na koncentrické kruhy se zachováním ploch). Lze ji ozna it jako anamorfózu r znosm rnou (v r zných sm rech je r zná velikost zkreslení), • anamorfózu volnou, jíž se dostalo též ozna ení kartografická karikatura (nap . schéma leteckých spoj , železni ního spojení apod.), u níž je p evod do polohopisn správného zobrazení zcela nemožný.

Podle grafického vzhledu lze rozlišit anamorfózu: a) radiální (kruhovou, centrickou, azimutální), kdy probíhá p em na obsahu mapy podle ur itého centrálního bodu a b) neradiální, kdy probíhá p em na obsahu mapy obvykle podle n jaké áry (osová anamorfóza), která m že být bu souvislá nebo nesouvislá, nebo kdy se obsah mapy deformuje podle p edem daných (nap . ekvivalentn plošná anamorfóza - equal land area cartogram) nebo zcela obecných kritérií (obecná/volná anamorfóza), která m že být také bu souvislá nebo nesouvislá. Radiální anamorfóza spo ívá v posunu bod v celé ploše mapy od centrálního bodu o grafickou vzdálenost, která je úm rná hodnot zobrazovaného tematického jevu (nap . asové dostupnosti od centra m sta). Poloha bod bývá uvád na i v polárních sou adnicích - sm ru a grafické vzdálenosti. Izolinie stejné hodnoty zm ny prvku i jevu od centrálního bodu

6 Anglické slovo cartogram (value-by-area map) znamená v eském pojetí spíše obecn neradiáln anamorfovanou mapu, zatímco eský pojem kartogram odpovídá anglickému traditional choropleth thematic map.

- 70 (111) -


sm rem k okraji mapy jsou uzav ené a mají nej ast ji tvar kružnice, resp. elipsy i oválu. Pro radiální anamorfózu, nej ast ji geografickou, bývá asto používáno asové m ítko (nap . p i konstrukci map asové dostupnosti). Data jsou nej ast ji získávána z jízdních ád , na jejichž základ se sestaví izochronový (izochrona - izolinie se stejnou hodnotou asu) model míst se stejnou asovou dostupností. Interval izochron je optimální volit podle velikosti m sta, nej ast ji to bývá 5 minutové odstup ování. Tyto nepravidelné k ivky jsou potom matematickým p evodem zobrazeny jako kružnice, tj. zavede se asová stupnice místo délkového m ítka. Tím ovšem dojde ke zm n mapového „pozadí“. Izochronním mapám lze však snadno rozum t, jednak proto, že vztah mezi vzdáleností a asem pot ebným k jejich zvládnutí je každému známý, navíc se asové vzdálenosti m í z jednoho bodu. Použití více center asové dostupnosti a jejich zobrazení izochronami je sice možné, v map však sotva itelné. V této skupin anamorfóz jde p edn o vyjad ování koncentrovaných geografických jev , hlavn na území m st a jejich okolí. Za hlavní význam radiálních zobrazení je možno považovat to, že se ve st edních ástech m sta s velkým nakupením obsahu mapy získá více místa pro grafické znázorn ní tohoto obsahu. Tyto metody jsou velmi vhodné pro ukázku vzájemných vztah r zných geografických vztah , nap . demografických a urbanistických.

(a)

(b)

Obr. 3-40 Geografická radiální (a) a matematická radiální (b) anamorfóza

P i porovnání výše uvedených obrázk (a) a (b) je vid t, že za použití geografické radiální anamorfózy se dislokace zakreslených objekt jeví daleko pravideln jší než pomocí logaritmické funkce. Anamorfóza byla konstruována pro rozmíst ní prodejen skla a porcelánu v Praze do vzdálenosti 6 km od centra. Radiální anamorfóza se asto provád la fotomechanicky dvojitou fotografií p edlohy na válcové ploše. P i druhé expozici je na válcová ploše umíst na o 90° oto ená první fotografie p edlohy. Na kone ném produktu pak p vodní obraz zabírá pouze cca 56 % p vodní plochy. Osová neradiální anamorfóza spo ívá v posunu bod v celé ploše mapy od linie/linií (nap . osy/os komunikace) o grafickou vzdálenost, která je úm rná hodnot zobrazovaného tematického jevu. Izolinie stejné hodnoty zm ny prvku

- 71 (111) -


i jevu od linie/linií sm rem k okraji mapy nebývají uzav ené a mají nej ast ji tvar ar rovnob žných se základní/základními linií/liniemi. Základní linie obvykle p edstavuje osu n jakého území i vystihuje sm r liniového prvku (silnice, železnice, letecká linka, vodní tok, definovaný sm r zm ny kvality i kvantity jevu aj.). asto využívanou je válcová projekce, pro kterou platí vztah d = r sin

kde r je zvolený polom r rota ního válce, y je st edový znázor ovanému bodu,

úhel

p íslušný

d je anamorfovaná vzdálenost.

P i osové anamorfóze jde op t p evážn o p em nu ploch. Nové plochy mohou být podobnou, afinní i jinou kopií ploch Obr. 3-41 Válcová projekce zobrazených v p vodní map . V p ípad p em ny ploch díl ích území do geometrických tvar se rozm ry obrazc stanoví tak, aby jejich plochy byly úm rné kvantit p íslušného geografického jevu. Na obr. 3-42 je znázorn na osová anamorfóza okres bývalého Severo eského kraje. Použita byla afinní p em na okres provedená tak, že jejich plocha je úm rná po tu obyvatel. Celková plocha kraje p itom z stala stejná. U ekvivalentn plošné anamorfóy jde o p em nu p vodních ploch díl ích území do geometrických obraz , jejichž rozm r se stanoví tak, aby plocha nov vzniklých obraz díl ích území byla úm rná kvantit p íslušného geografického jevu (nap . po tu obyvatel). Souvislé anamorfované mapy tohoto typu mají sice výrazn zkreslené tvary územních jednotek a jejich polohu, ale není narušeno sousedství, nesouvislé anamorfované mapy zachovávají polohu a v tšinou i tvar, ale je narušeno p ímé sousedství (jde o obdobu plošných kartodiagram ). Podmínka souladu velikosti ploch areál s kvantitou p íslušného geografického jevu m že být nahrazena nap . podmínkou souladu délky obvodu zobrazovaného území s kvantitou daného jevu, p ípadn zp ísn na požadavkem konformity (nap . mezi centroidy jednotlivých ploch).

Obr. 3-42 Anamorfóza územních celk se zachováním ploch

- 72 (111) -


Nepravá anamorfóza (pseudoanamorfóza) se pom rn hojn vyskytuje v geografické literatu e. Od pravých anamorfóz se liší podstatným zp sobem v tom, že nejde o transformaci, která by byla geometricky i matematicky definovaná. asto se též stává, že na rozdíl od pravých anamorfóz, kde jde o transformaci celé plochy mapy, zde se zájem soust edí jen na vybrané prvky. Typickým p íkladem použití m že být plošná pseudoanamorfóza, kdy jsou plochy díl ích oblastí sledovaného území úm rné n jaké charakteristice, p edevším pak po tu obyvatel. P vodní obrysy areál jsou obvykle nahrazeny pravoúhlou lomenou arou, celkový obraz je pak složen z pravoúhelník rozložených tak, aby bylo z hlediska správné identifikace zachováno sousedství územních ástí. Vylou eno ovšem není ani použití k ivek, které v rn vystihují skute ný tvar oblasti. Do takto vzniklé osnovy m že být ú elné zapracovat další kartografický obsah, p ímo se nabízí použití r zných graf , diagram i schémat. Volná anamorfóza bývá také n kdy ozna ovaná jako obecná. Transformace geografického obsahu se neprovádí podle n jakého centrálního bodu i osy. asto vznikají na podkladu r zných schémat (dopravní sí , í ní sí ), do nichž se zavede hodnota sledovaného kritéria nap . zm nou tlouš ky ar, odstínu použitých barev aj. Sm ry bývají zachyceny jen p ibližn , délky mohou být v tomto p ibližném sm ru narovnány. Prostorová lokalizace je obtížná, bývá založena jen na popisu jednotlivých znázorn ných objekt a vyžaduje tak po uživateli zna né nároky na jeho p edstavivost. B žn používané typy kartografických anamorfóz se v drtivé v tšin týkají map velkých i st edních m ítek, pro n ž.již existují zavedené metody a postupy, které se dají vhodn aplikovat prakticky na každý požadavek, jež objednatel vznese. Anamorfóza pro v tší územní celky, kdy jsou kartografickými podklady mapy malých m ítek, se tém výhradn eší pomocí matematické kartografie, nej ast ji uplatn ním tzv. variavalentního zobrazení, tj. zobrazení spl ujícího p edem stanovený požadavek nap . na pr b h plošného zkreslení, které je funkcí polohy. Ekvivalence je astým požadavkem p i tvorb map malého m ítka. V souvislosti s n kterými speciálními p ípady se však asto objevuje požadavek porušení ekvivalence tak, aby plošné zkreslení v hledaném zobrazení podléhalo n jakým zákon m, a bylo tedy danou funkcí zem pisných sou adnic. Tato situace nastává nap . u ekvidemických map, kdy je žádáno, aby v n kterých jejích oblastech byly plochy úm rné po tu obyvatel. Z jiného zorného úhlu pohledu m žeme rozlišit anamorfózu úmyslnou a neúmyslnou. Úmyslná anamorfóza (intentional distorsion) je nucená designem mapy. Pod ozna ením neúmyslná anamorfóza (non-intentional distorsion) máme obvykle na z eteli zkreslení nebo deformaci mapového obrazu, které vzniká použitím kartografického zobrazení (v tšinou ne adíme do skupiny kartografických anamorfóz) nebo rasterizací, p i niž je mapa prezentována jako obraz složený z ned litelných pixel (nap . p i tisku map na po íta ových tiskárnách). 3.2.1.5

Zp soby tvorby anamorfovaných zobrazení

Podstata fotografické metody získávání p etvo ených mapových p edloh spo ívá v optické projekci výchozího kartografického zobrazení na povrch - 73 (111) -


n jakého sférického t lesa nebo modelu s následným vyfotografováním, ímž dojde k požadované transformaci obrazu. Hovo í se o tzv. bicylindrické fotografické anamorfóze. Plán Prahy s ozna ením západovýchodní osy x a severojižní osy y se p ipevní na pláš válce a vyfotí. P i tomto fotografování dojde ke zkrácení osy y podle vztahu:

y ′ = r sin ϕ y , kde r =

y yπ , = arcϕ y ϕ y 180

po dosazení: y ′ = kde

yπ sin ϕ y , ϕ y 180

y´ jsou sou adnice bod na anamorfovaném plánu y jsou sou adnice bod na výchozím plánu y

je st edový úhel p íslušný ur ité sou adnici y.

Vzdálenost bod ve sm ru osy x se nem ní. Výsledný obraz vznikne fotografováním „meziproduktu“, který je oto en o 90° (zám na os x, y). Tímto zp sobem anamorfovaný plán m sta s dostate nou itelností zachycuje geografický podklad se sledovaným jevem na tém polovi ní ploše (plocha výsledného snímku p edstavuje 56 % plochy výchozího snímku).

Obr. 3-43 Geometrické podmínky bicylindrické fotografické anamorfózy

Fotografovaný výchozí plán i „meziprodukt“ nejsou umíst ny na ploše celého p lválce, ale na ploše pon kud menší. D vodem je omezení zkreslení, které by na okrajích snímku bylo zna né a geografický obsah by v t chto okrajových oblastech nebylo možné vyjád it s dostate nou itelností. Velkou výhodou tohoto postupu je jeho snadná realizovatelnost.

Anamorfózu lze provést i fotografováním reliéfn ztvárn né pr m tny (fyzického modelu krajiny) z vhodné vzdálenosti a pod vhodným úhlem, na níž je promítnut žádaný obsah mapy. íselné metody tvorby anamorfovaných kartografických zobrazení jsou ur eny pro po íta ové zpracování. Pro usnadn ní dalšího výkladu je t eba zavést ur ité p edpoklady. P edpokládejme, že výchozí kartografické zobrazení je na plochu

- 74 (111) -


mapového listu vyneseno v systému kartézských sou adnic (x, y). Dále p edpokládejme, že toto zobrazení je ekvivalentní. Pro nalezení neznámých funkcí U(x, y) a V(x, y), kterými bude anamorfóza zadaná jako obraz p vodní plochy (x, y) v plochu anamorfovanou (u, v), kde u = U(x, y), v = V(x, y), existuje jedna rovnice ∂U ∂V ∂U ∂V − = p ( x, y ) , ∂x ∂y ∂y ∂x kde p(x, y) je funkce charakterizující pr b h geografického jevu, pro který se anamorfóza konstruuje.Tato rovnice je však nejednozna ná, nabízí nekone né množství ešení. Takto získané anamorfované zobrazení totiž m že být (aniž by byl porušen pr b h funkce p(x, y) ) r zn transformováno, nap . (u, v) → (ku, k-1u), což je vlastn roztažení obrazu ve sm ru jedné osy a zúžení ve sm ru druhé, další možností je p evod (u, v) → (u + f(v), v) – zm na rozestup horizontálních p ímek na r zné vzdálenosti atd. Vzniká tedy otázka o výb ru nejvhodn jšího zobrazení.

Obr. 3-44 Rozmíst ní za ízení služeb v Praze (originál)

Obr. 3-45 Rozmíst ní za ízení služeb v Praze (vlevo - meziprodukt, vpravo - kone ný anamorfovaný obraz)

- 75 (111) -


Pokud by bylo naším zájmem sestrojení libovolného zobrazení, které by vyhovovalo podmínce p(x, y) , pak m že být tato úloha ešena jednoduchou rovnicí. Nabízí se nap . x

u = p ( x, y )dx 0

v=y Tímto zp sobem by se daly s výhodou ešit osové anamorfózy, protože dochází k deformacím pouze v horizontálním sm ru. Pro ostatní typy anamorfóz je však t eba požadovat alespo takovou invariantnost, která respektuje dva hlavní sm ry na zemském povrchu – severojižní a východozápadní (nap . x → x + a, y → y + b) nebo ješt lépe invariantnost pro libovolný zvolený sm r. Dopl ující podmínkou, která by usnad ovala výb r anamorfózy, by se mohl stát požadavek konformity transformace, který by zp sobil lokální zm ny vzdáleností a bez ohledu na sm r by zachovával úhly mezi k ivkami. Ideální by bylo takové konformní zobrazení, které by lokáln m nilo vzdálenosti p ( x, y ) - krát, protože potom by nezáviselo na výb ru sou adné soustavy a dalo by se využít pro r zné ú ely podle volby funkce p(x, y), jež by charakterizovala r zné geografické jevy. Bohužel konformní transformace se zadaným koeficientem zm ny délky p ( x, y ) neexistuje vždy. Všechny dosud v literatu e popsané algoritmy pro tvorbu anamorfóz pomocí po íta e vychází z toho, že se sledované území rozd lí na ur itou sí bun k a v každé z nich je definovaná hodnota sledovaného jevu. Pro bu ky je možno vybrat libovolný geometrický tvar (trojúhelníky, tverce atd.) nebo lze využít stávajícího administrativního uspo ádání ešeného území. V obou p ípadech se dají použít podobné algoritmy, odlišnosti vzniknou pouze v detailech p i vlastním po íta ovém vyhodnocení (volba st ed bun k, definice jejich hranic atd.). První algoritmus využívající rozd lení území na sí bun k náleží americkému geografovi W. Toblerovi. P edpokládal území pokryté tvercovou sítí, v každém tverci byla definována hodnota kritéria, jíž m la v kone né anamorfóze odpovídat ur itá velikost plochy. V každém tverci se zvolí takové posuny jeho vrchol , které by p iblížily velikost jeho plochy k výsledné hodnot . Posuny vrchol probíhaly ve sm rech úhlop í ek, ímž byla zajišt na jednozna nost vektor posun . Pro každý vrchol sít se výsledný posun ur oval jako sou et ty vektor posun odpovídajících každému ze ty p ilehlých tverc . Nyní se op t spo ítaly plochy všech bun k a provede se další iterace. Itera ní proces skon í tehdy, až se velikost ploch bun k odpovídajících hodnot kritéria liší od požadované hodnoty dostate n málo (nej ast ji ε < 0,01). P edností tohoto postupu je jeho jednoduchost a to, že všechny bu ky mají stejný význam. Mezi nedostatky pat í hlavn to, že výsledek podstatn závisí na výb ru orientace sou adnicových os. Není to zp sobeno jen tím, že strany tverc sít jsou rovnob žné se sou adnicovými osami. Hlavní p í inou je, že vektorový posun vrchol probíhá pouze ve sm ru úhlop í ek (v tomto p ípad je to ovšem nutná podmínka zachování jednozna nosti zobrazení). Mezi další nedostatky pat í to, že výsledný posun

- 76 (111) -


vrchol sít p i každé iteraci je dán pouze ty mi posuny v rámci každého tverce k n mu p iléhajícím. Tyto nedostatky se snažili odstranit p edevším ruští kartografové. V práci [6] je popsán algoritmus, kdy se na výsledný posun vrchol sít podílí všechny její bu ky. Taktéž byla použita tvercová sí , za vrcholy vzal autor navíc ješt st edy stran tverc . Postupn se tak tvercové bu ky deformovaly v nepravidelné osmiúhelníky. Posun vrcholu pod vlivem bu ky i s plochou si probíhal po spojnici st edu bu ky i s vrcholem podle vztahu

di = kde

1

pi −1 , si

ω p

di je posun vrcholu pod vlivem bu ky i,

ω je smluvený koeficient ur ený charakterem výchozích dat (ω = 1 pro plynulé zm ny hodnot kritéria, ω = 2 p i velkých rozdílech) p je pr m rná hodnota kritéria na celé sledované ploše pi je hodnota ukazatele v bu ce i, podle kterého anamorfóza probíhá si je plocha bu ky i. V pr b hu iterace dochází ke zm nám hodnoty si, zatímco pi a p z stávají stejné. Tím je zajišt no, že se vliv bu ky i nezmenšuje se vzdáleností. Dalším vylepšení íselných postup je popsáno op t v [6]. Auto i vyšli z následujících p edpoklad . Bu ka má plochu si, hodnotu ukazatele pi a má s tvar kruhu o polom ru R = i .Bu ka se má deformovat takovým zp sobem,

π

Pi ( p je pr m rná hodnota p ~s ~ kritéria). Výsledná bu ka bude mít tedy polom r R = i . Zvolíme polární ~ si =

aby její výsledná plocha m la velikost

π

sou adnou soustavu s po átkem ve st edu kruhu. Transformace bodu s r , ϕ~ )potom probíhá podle vztah : polárními sou adnicemi (r, ϕ) v bod ( ~ ~ r =

~ Rr R ~ 2 r + R 2 − R2

(

)

pro

r≤R

pro

r>R

ϕ~ = P itom se vliv bu ky na bod (r,ϕ) projeví v posunu po spojnici se st edem bu ky o vzdálenost d, pro kterou platí: ~ Rr −r pro r ≤ R d= R ~ r 2 + ( R 2 − R 2 ) − r pro r > R

- 77 (111) -


Pokud bude mít bu ka jiný tvar než kruhový, bude se její vliv na zm nu polohy ~ s s Pi ~ bodu projevovat podle vzorc uvedených výše ( R = i , R = i = ) π π pπ se st edem bu ky v libovoln zvoleném bodu (nap .t žišti). Vlastní proces anamorfózy probíhá itera ním zp sobem. V každém kroku se pro vrcholy i st edy bun k vypo ítá vektor posunu jako vektorový sou et vlivu všech bun k. Pro novou konfiguraci sít se spo ítají nové plochy bun k, itera ní postup kon í, když se relativní odchylky plochy bun k od požadovaných hodnot získaných v souladu s velikostí kritéria staly menší než hodnota ε = 0,01. Velkou výhodou tohoto postupu je skute nost, že je Obr. 3-46 Anamorfóza p i použití tvercové velmi invariantní. Za tvar bun k je sít (a-generalizované zobrazení možné vzít libovolný geometrický eskoslovenska, uvnit tverc pr m rná tvar nebo administrativní hustota zalidn ní, b-výsledný anamorfovaný obraz) uspo ádání sledovaného území. Navíc je po et iterací (a tím i doba zpracování) mnohem menší než u d íve používaných algoritm . To je velmi výhodné zvlášt u velkých územních celk , protože doba vyhodnocení algoritmu roste s druhou mocninou po tu bun k. Výsledné anamorfózy získané tímto postupem se tak ka neliší od výsledk dosaženými d ív jšími metodami, doba vyhotovení však byla podstatn kratší. .

Obr. 3-47 Anamorfóza p i použití administrativního len ní.(výchozí zobrazení, te ky na hranicích ur ují posunované body)

P i tvorb anamorfóz za využití po íta ové techniky vznikají potíže, které jsou zp sobeny vyhodnocením použitého algoritmu. Mezi ty hlavní problémy pat í p evod kartografického zobrazení do tvaru vhodného pro po íta ové zpracování, kontrola jednozna nosti vzniklého zobrazení atd. Jejich širšímu

- 78 (111) -


využití brání nedostate ná rozpracovanost relativn jednoduchých a snadno realizovatelných algoritm , jejichž po íta ovým zpracováním by bylo možno obdržet anamorfovaná zobrazení.

Obr. 3-48 Anamorfóza p i použití administrativního len ní (výsledné zobrazení

N mecké vydavatelství Falk sídlící v m ste ku Ostfildern na p edm stí Stuttgartu už léta vydává ve velkých nákladech a s velkým komer ním úsp chem orienta ní plány všech velkých m st Spolkové republiky N mecko i n kterých velkom st jiných stát sv ta. V t chto plánech je obraz m sta anamorfován pomocí hyperboloidní projekce. Vznik takového plánu si lze p edstavit tak, že se normální plán m sta zhotoví na ploše poloviny hyperboloidu (to je t leso, které vznikne rotací jedné v tve hyperboly kolem její osy) a od tohoto obrazu se získá pr m t do roviny plánu, p i emž osa promítání je kolmá na rovinu plánu a totožná tak s osou hyperboloidu. Výhoda hyperboloidní projekce je z ejmá: ve st edu plánu se získá více místa pro zobrazení st edu m sta, ve kterém je obvykle siln koncentrován mapový obsah r zného druhu. Je zde velké soust ed ní staveb, komunikací, odstavných ploch, sportoviš a jiných za ízení. Krom toho se v centru m sta obvykle nachází historické jádro s množstvím úzkých a k ivolakých uli ek, které jsou asto vyhrazeny pouze p šímu provozu a s adou kulturn historických památek, jež je t eba s v tší podrobností znázornit. Pro vyjád ení okrajového území m sta, které je ídce zastav no a obsahuje jen málo zvláš pozoruhodných objekt , posta uje m ítko menší, nap . polovi ní. Falkovy plány mají m ítko ve st edu mapy zhruba dvakrát v tší než na jejích okrajích. Jako p íklad lze uvést plán m sta Dortmund, který má m ítko 1:16 000 až 1:32 000. Pom r m ítek ve st edu a na okraji plánu je však n kdy menší (nap . plán Norimberka), n kdy v tší (plán Karlsruhe), v závislosti na konkrétních podmínkách. P íkladem použití anamorfózy na území bývalého eskoslovenska m že být i m stský plán Bratislavy. V osmdesátých letech 20. století existovalo pro toto m sto n kolik plán v m ítku 1:10 000, které byly dostate n p ehledné a podrobné. Rozvoj okrajových ástí Bratislavy (sídlišt Petržalka aj.) však zp sobil, že jejich znázorn ní muselo být ešeno vý ezy na zadní stran plánu.

- 79 (111) -


Obr. 3-49 Schematické znázorn ní území Dortmundu v map konst. m ítka (naho e), Falk v plán v hyperboloidní projekci (dole). Zem pisná sí je vyjád ena árkovan , orienta ní sí pln , lemovkou je vymezeno území Falkova plánu. (Originální m ítko: m ítko 1:16 000 až 1:32 000).

Použitím map s m ítkem 1:20 000 se poda ilo sice dostat celé tehdejší území m sta na jeden mapový list, historické jádro m sta bylo však na této map nep ehledné a popis v úzkých a p ehušt ných uli kách byl t žko itelný. Požadavek vytvo it orienta ní mapu Bratislavy, na které bude centrum m sta v

- 80 (111) -


dostate n velkém m ítku a sou asn budou na ú eln velkém formátu mapy zachyceny okrajové ásti m sta vy ešilo použití prom nlivého m ítka.

3.2.2

Interpretace výškopisu

Jako výškopis ozna ujeme skupinu kartografických prvk , které jsou schopny vyjád it výškové pom ry zobrazeného území. Tento termín je spole n s pojmem polohopis zvláštností eské a slovenské kartografické terminologie a rozlišuje se zpravidla jen na mapách velkého a st edního m ítka. Skute ný fyzický zemský povrch bez vegetace, technických za ízení a staveb se ozna uje jako reliéf terénu (nikoliv pouze reliéf). Pokud nás však zajímá i ozna ení jednotlivých hor, horských komplex , poho í aj. a jejich vzájemná hierarchie, pak budeme spíše hovo it o orografii (horopisu), ve vztahu ke kartografickému dílu o výškopisu. Metody kartografické interpretace reliéfu terénu se tesy zabývají interpretací tzv. t etího rozm ru mapy". Pro zobrazení reliéfu zemského povrchu na mapách se užívá i ozna ení hypsografie. Hypsografie mapy tak p edstavuje mapové vyjád ení georeliéfu pomocí spojitého a zpravidla barevného vykreslení výškových a morfografických charakteristik georeliéfu. Pro pot eby kartografie se skute ný zemský povrch nahrazuje zjednodušenou topografickou plochou, která se obecn skládá z vyvýšenin a sníženin, spojených úbo ími. Jednotlivé terénní útvary, které ji tvo í mohou mít r znou velikost, podobu a spád, z morfografického hlediska však mají stejné charakteristické vlastnosti. Každý terénní útvar m žeme dále rozložit na soustavu díl ích (elementárních) ploch. Protože topografická plocha je obecnou plochou s nepravidelným pr b hem ve vodorovném i svislém sm ru, musíme tuto její základní vlastnost uvažovat p i jejím kartografickém zobrazování. Pr b h díl ích ploch proto posuzujeme podle jejich zak ivení jak ve sm ru spádu (kolmo na vrstevnice), tak i ve vodorovném sm ru (podél vrstevnic). Celková charakteristika této plochy je ur ena soustavou bod a typických linií terénní kostry (tzv. orografických ar), tj. tzv. orografickým schématem. Orografické schéma je tedy zjednodušené zobrazení skeletu horstev na daném území pomocí bod a ar terénní kostry (v minulosti bývalo povinnou sou ástí malom ítkových topografických map, dnes bývá sou ástí geomorfologického popisu území). P i vkreslení í ní sít do orografických schémat vznikají orohydrografická schémata. Orografické schéma tvo í: a) body terénní kostry (kóty, výškové kóty), tj. místa, kde se dotýká vodorovná rovina topografické plochy (vrcholy, kupy, sedla), b)

áry terénní kostry (terénní ára, orografická linie), tj. místa styku jednotlivých terénních útvar , resp. místa styku díl ích ploch, mezi n ž adíme: − údolnice, tj. áry, které spojují relativn nejnižší body vhloubených ploch, − h betnice, tj. áry, které spojují relativn vypuklých ploch,

nejvyššími body

− hrany, tj. áry které vymezují rozhraní výrazných zm n spádu - 81 (111) -


− tvarové áry, tj. áry, které vyjad ují p ibližn terénní tvar. Ohrani ují nap . vodorovné nebo mírn uklon né ásti v okolí vrchol , spo inky a terasy.

Obr. 3-50 Orografické schéma (h betnice tu n , údolnice árkovan )

Mezi významné k ivky terénní kostry lze za adit i spádnice, nebo-li k ivky kolmé na vrstevnice, které na topografické ploše spojují místa nejv tšího spádu a úpatnice, vymezující obrys vyvýšených tvar v i svému okolí. Každým bodem topografické plochy (krom vrcholu a vodorovné roviny) lze vést jedinou spádnici. Údolnice a h betnice jsou spádnice. Výrazové prost edky, které asto vyjad ují zárove i metrické charakteristiky georeliéfu (šrafy, vrstevnice, hypsometrické stupn aj.) se nazývají hypsometrické prost edky. Jsou sou ástí r zných metod interpretace výškopisu, z nichž jsou nejb žn jší: •

metoda výškového kótování

•

metoda vrstevnic

•

hypsometrická (batymetrická) metoda

•

metoda šrafování

•

metoda stínování

•

fyziografické metody

•

metody kartografického modelování (fyzické modely)

•

speciální metody

3.2.2.1

Metoda výškového kótování

Metoda výškového kótování zachycuje reliéf terénu nejp esn ji ze všech ostatních metod, protože výškové body (kóty) získáváme p ímo jako výsledek topografického nebo fotogrammetrického m ení. V kartografickém díle slouží výškové kóty pro rychlou orientaci v terénu. P esnost výškových kót nezávisí na m ítku mapy. Jejich sí , by by byla jakkoliv hustá, však u uživatele jakéhokoliv kartografického díla sama o sob plastický dojem nenavodí. Definujeme-li výškovou kótu jako íselné vyjád ení výšky nebo hloubky jednotlivých bod v i zvolené hladinové ploše, pak m žeme rozlišit kóty:

- 82 (111) -


•

absolutní (nadmo ská výška), která je vztažena k základní (nulové) hladinové ploše. Ozna ují významné body terénní kostry, body geodetických sítí, rozcestí vrstevnice, hloubnice, vodní plochy aj.,

•

relativní výška, která vyjad uje p evýšení bodu v i jeho okolí, nap . výška hráze i terénního stupn , hloubka strží i lom apod.

Obr. 3-51 Kóty a orografické schéma (naho e) a vrstevnice (dole)

V map se výškové kóty umis ují vedle mapového znaku ozna ujícího a lokalizujícího daný bod na map , ale mohou se na map vyskytovat i samostatn bez znaku, je-li z mapového vyjád ení z ejmé, k emu se vztahuje (p erušují kresbu vrstevnic, dopl ují technické šrafy, vyzna ují polohu vrchol hor, sedel apod.). Významn jší výškové body (kóty) jsou na map doprovázené i jejich názvy. 3.2.2.2

Metoda vrstevnic

Vrstevnice, jako jeden z druh nap ových izolinií, pat í mezi nejužívan jší metody interpretace výškopisu. Jejich první využití jsem zaregistroval v roce 1729, kdy je M. Bolster použil na map Holandska pro znázorn ní dna mo e (použil tedy tzv. izobaty a zkonstruoval batymetrickou mapu), ast ji je však p isuzováno prvenství izobat pro zákres mo ského dna Francouzem Buaché v roce 1737. Jako první použil vrstevnic pro znázorn ní terénu na souši v roce 1772 generále Francoa Nicolas Benoit Hax (Haxo) (s malým po tem bod ) a po n m v roce 1782 Mercelin Ducarlo. Od roku 1839 se používaly izolinie pro zakreslení rozložení atmosférického tlaku. Jednou z nejznám jších batymetrických map oceán je GEBCO (General Bythymetric Chart of the Oceans), zpracovaná British Oceanographic Data Centre v Liverpoolu v m ítku 1:10 mil. (16 mapových list v Mercatorov zobrazení p edstavuje území do 72° severní ší ky), resp. 1:3 100 000 (8 mapových list zobrazuje polární oblasti v gnómickém zobrazení) na základ návrhu monackého knížete Alberta z roku 1899. V mezinárodním spolupráci vyšla poprvé v roce 1903. Na území dnešní eské republiky se o rozší ení vrstevnic zasloužil K. Ko istka (po - 83 (111) -


roce 1860) První vrstevnicová mapa u nás (mapu Krkonoš) však byla zhotovena Heinrichem Berghausem v m ítku 1:200 000 už v roce 1842. Jedná se tedy o obecné áry spojující na topografické ploše body o stejné nadmo ské výšce. Jsou to obrazy pr nik topografické plochy se soustavou hladinových ploch (zjednodušen vodorovných ploch) vedených v ur itých výškových intervalech. V kombinaci s výškovými kótami dávají vrstevnice geometricky nejp esn jší vyjád ení reliéfu terénu v rovinném kartografickém díle, a to p i jeho optimální grafické zát ži. Slouží jako podklad pro adu dalších metod kartografické interpretace reliéfu terénu (nap . stínování, barevná hypsometrie, blokdiagramy). Tvo í geometrický základ pro projek ní práce (profilování, výpo et kubatur, zjiš ování viditelnosti aj.). Vrstevnice nad zvolenou nulovou plochou nazýváme izohypsy, pod touto hladinou jako izobaty, nebo též hloubnice (z e tiny bathos - hloubka). Jsou-li vedeny v obecných výškách jedná se o tzv. horizontály. Omezují-li horizontály nap . vodní plochy, pak jsou totožné z b ehovou arou - b ehovkou. V obecném p ípad je b ehová ára definovaná jako pr se nice klidné vodní plochy s plochou p ilehlého území, a proto není vždy horizontálou.

Obr. 3-52 General Bythymetric Chart of the Oceans (www.bodc.ac.uk)

Kresbu vrstevnic lze realizovat na základ dostate né hustoty výškových kót (absolutních i relativních), a to obvykle za použití vhodné interpolace, resp. extrapolace hodnot výškových kót. Zjiš ování výšky libovolného bodu na map (interpretace z vrstevnic) ze známých kót nejbližších vrstevnic se provádí tak, že se grafickou interpolací nebo ešením úm ry zjistí p ír stek výšky ke kót nižší vrstevnice, který odpovídá podílu na rozdílu výšek sousedních vrstevnic. Žádaný podíl je zjiš ován srovnáním ortogonálních vzdáleností vyšet ovaného bodu od sousedních vrstevnic m ených po spádnici, která je vedena vyšet ovaným bodem. Z hlediska významu a funkce vrstevnic na map m žeme rozlišit: •

vrstevnice základní, které jsou kresleny plnou, obvykle hn dou arou,

•

vrstevnice hlavní (nebo také zesílené), které jsou kresleny silnou, obvykle hn dou, arou, která je p erušena v míst , do n hož je vepisována výšková kóta této vrstevnice (výškové kóty vrstevnic jsou itelné sm rem do kopce).

- 84 (111) -


Základní p edstavu o reliéfu terénu vytvá ejí práv základní a hlavní vrstevnice. Z hlediska itelnosti, a proto, aby uživatel dob e vnímal prostorový obraz, je nutné zachovávat jejich rozestup v mezích 0,3 - 12 mm. Rozestup vrstevnic je horizontální vzdálenost mezi sousedními vrstevnicemi na map uvád ná v takových metrických jednotkách, v jakých je zpracovávána mapa /nej ast ji v mm, ale i v palcích aj.). Pokud je terén tak plochý, že by vyžadoval vykreslit na map vrstevnice v rozestupu v tším než 12 mm, p istoupíme k využití: •

vrstevnic pomocných, která se kreslí árkovan , obvykle hn dou barvou tak, aby jejich pr b h odpovídal polovin výškového intervalu základních vrstevnic a

•

vrstevnic dopl kových, které se kreslí slabou plnou, obvykle hn dou, arou v libovolné poloze mezi základními vrstevnicemi tak, aby v daném m ítku mapy vystihly d ležité terénní tvary, které by nezachytily ani pomocné vrstevnice.

Kvalita interpretace výškopisu je siln závislá na volb intervalu vrstevnic (i), tj. rozdílu mezi výškami dvou sousedních vrstevnic (vertikální vzdálenost mezi vrstevnicemi uvád ná v jednotkách, ve kterých se m í trojrozm rný objekt vyjad ovaný na map , nap . georeliéf se p i mapování m í v metrech, rozložení teploty vzduchu ve °C apod.). V rámci topografických map stejného m ítka bývá interval vrstevnic konstantní. P i jeho volb je t eba respektovat sklonové pom ry reliéfu terénu tak, aby bylo zachováno výše uvedené pravidlo itelnosti. Z maximální hodnoty sklonu reliéfu terénu αmax a minimální zobrazitelné vzdálenosti mezi dv ma vrstevnicemi zmin = 0,3 mm se ur í minimální hodnota intervalu vrstevnic imin. Úkol nalezení nejvhodn jšího základního intervalu vrstevnic je empirickým vzorcem

ešen

i = n.log n.tgαmax který byl vytvo en zejména pro vysokohorský reliéf Imhofem a v n mž αmax p edstavuje nejv tší úhel sklonu v daném krajinném typu (rovina, st edohory, velehory) a n je konstanta vztažená k m ítkovému íslu M, ur ená výrazem n = 0 ,1 M

V eských kartografických dílech se ustálilo pravidlo, že interval základních vrstevnic je závislý na m ítku mapy podle empirického vztahu

i=

M 5000

a každá pátá základní vrstevnice je zesílena (p ebírá funkci vrstevnice hlavní). Na obecn zem pisných mapách nem žeme vždy volit konstantní interval vrstevnic. Ten by s ohledem na m ítko, vedl v horských partiích k nadm rnému nahušt ní kresby, zatímco rovinné oblasti by byly zachyceny nevýrazn . Volíme proto prom nnou výškovou stupnici, pro jejíž každý interval musí platit

i ≤ 0 ,0003 M .tgαmax

- 85 (111) -


Pro zvýšení plasti nosti interpretace reliéfu terénu jsou asto využívány spádovky, t.j. krátké (1 mm) úse ky kreslené plnou hn dou arou kolmo na vrstevnice, které v pot ebných místech (v tšinou sedla, p evažující rovinný georeliéf) informují o spádu terénu v prostoru mezi nejbližšími vrstevnicemi (jejich vzdálenost bývá v takových p ípadech i v tší než 12 mm), tedy v místech kde z obrazu vrstevnic není sklon georeliéfu jednozna n z ejmý. Pro zvýšení plasti nosti vrstevnicového obrazu se výjime n používá i velmi pracná metoda stínovaných vrstevnic, které jsou kresleny volnoosým perem tak, že jsou v oblasti vrženého stínu p i konven ním osv tlení reliéfu terénu kresleny zesílen .

Obr. 3-53 Stínované vrstevnice

Vrstevnicový obraz lze získat p ímo fotogrammetrickým vyhodnocením. Nep ímo je lze získat grafickou i automatizovanou interpolací mezi obecn rozptýlenými polohov i výškov zam enými podrobnými body. 3.2.2.3

Hypsometrická (batymetrická) metoda

K vyjád ení výškových pom r georeliéfu souše se plochy mezi vhodn volenými vrstevnicemi v mapách st edních a malých m ítek ur ených p edevším pro širší ve ejnost (obecn zem pisné mapy, školní nást nné mapy aj.) asto vypl ují barvou7. Jednotlivým výškovým (hypsometrickým) stup m jsou p i azovány barvy obecn podle zásady „ ím vyšší tím tmavší“ nebo „ ím vyšší tím sv tlejší“. Takovéto kombinaci liniové a plošné interpretace reliéfu terénu v zem pisných mapách íkáme (barevná) hypsometrie. Pro obdobné vyjád ení georeliéfu mo ského dna (dna oceán a vodních nádrží obecn ) se nabízí analogický pojem (barevná) batymetrie. Ten se však užívá jen velice z ídka ve z ejmých souvislostech. Jinak se b žn používá první termín pro znázorn ní veškerého georeliéfu. Základ metody položil Franz Edler von Hauslab (1830/1864), který razil zásadu " ím vyšší, tím tmavší" (hypsometrické mapy z prostoru Alp). V kartografické praxi se však prosadili až metody jeho nástupc . Karl Peucker (1898) vytvo il ucelenou teorii plasticity barev. Využil k ní všech barev sv telného spektra, krom ervené a fialové, které se p íliš odlišují od barev v p írod . Teorie je založena na prostorovém vjemu spektrální ady v d sledku zm ny vlnové délky. Podle této ady p i svislém pohledu na reliéf terénu p isoudil nejnižším míst m barvy blízké fialové a se vzr stající nadmo skou výškou se posunoval k opa nému konci spektrální ady. Navíc užíval vzdušnou perspektivu, spo ívající 7

Pokud dojde k vypln ní ploch mezi dv ma obecnými izoliniemi, vytvo íme tzv. izoplety, které jsou svým charakterem podobné barevné hypsometrii podobné.

- 86 (111) -


v intenzivn jším vjemu barev blízkých p edm t , než vzdálen jších. Proto nap . pro zelenou barvu p isouzenou nížinám volil slabší krytí, navíc s p ím sí šedi, než pro vyšší polohy, kde volil syt jší krytí a zvýšený jas barev. Obecn tedy Karl Peucker (1898) vychází z psychologického poznatku, že barvy spektra na rovinné pr m tn vnímá pozorovatel prostorov , a to tak, že studené barvy (modré a zelené) tla í pod rovinu pr m tny a teplé barvy ( ervená) naopak vytahuje nad pr m tnu. Theodor Emil von Sydow (1842 - 1844) navrhl stupnici na základ barev p evládajících v p írod (tzv. švýcarská manýra), která se po ur itých úpravách používá dodnes. Aplikací metody hypsometrie (batymetrie) p i interpretaci výškopisu vzniká hypsometrická (batymetrická) mapa, která bývá obvykle dopl ována výškovými kótami a stínováním. Sou asné stupnice volí modrou barvu pro mo e ( ím hlubší, tím tmavší), zelenou pro níže položené a úrodné oblasti ( ím nižší tím tmavší) s p echodem p es žlutou, hn dou až ervenohn dou pro výše položené a neplodné oblasti. Intervaly hrani ních vrstevnic barevných pruh volíme podle r zných hledisek, a to nejen s ohledem na m ítko a ú el mapy, ale i výškovou lenitost zobrazovaného území. Je možné je objektivn stanovit rozborem etností výskytu typických výšek v zobrazovaném území. P i azení konkrétních barev je siln závislé na vydavateli kartografického díla, v zásad se vhloubeným tvar m reliéfu vypln ným mo i a oceány p i azují modré barvy, reliéfu terénu s nadmo skou výškou do 200 m (nížina a prolákliny) zelené barvy, s nadmo skou výškou 200 - 500 m (pahorkatiny a vrchoviny) žluté barvy, s nadmo skou výškou 500 - 1000 m (hornatiny) hn dé barvy a reliéfu terénu s nadmo skou výškou v tší než 1000 m (velehory) tmavohn dé až ervenohn dé barvy. Pro ledovce je v této barevné hypsometrií bez ohledu na jejich konkrétní nadmo skou výšku p i azena, mírn v rozporu s pravidly tematické kartografie, barva bílá. V eských kartografických dílech se obvykle používají pro vypln ní barvou plochy omezené vrstevnicemi -8000 m, -6000 m, -4000 m, -3000 m, -200 m (pevninský šelf, jehož vymezení je na kartografických dílech povinné), -20 m, 0 m, 200 m, 500 m, 1000 m, 1500 m, 3000 m, 5000 m a 7000 m. 3.2.2.4

Metoda šrafování

Šrafy jsou v tšinou krátké spádnice uspo ádané ve vrstvách nebo podél linie, které jsou provedeny arami prom nné délky, hustoty, tlouš ky, ale asto i tvaru, a jsou bez geometrické hodnoty, by i je kresba n kterých druh pod ízena matematickým základ m. Výjime n mají šrafy i trojúhelníkový tvar s uspo ádáním podél linie nebo voln v ploše. Na topografických mapách se s nimi setkáváme mnohem d íve n ž s vrstevnicemi. Pro jejich pracnost a zna né grafické zatížení mapy je však velice brzy vrstevnice nahradily. Nikoliv však všechny jejich druhy. N které druhu šraf plní dodnes nezastupitelnou funkci p i znázor ování drobných terénních útvar . V zásad rozlišujeme šrafy: •

kreslí ské, které slouží ke schematickému zachycení sklonových pom r krajiny. Jsou r zných délek i k ivostí. V místech prudkého spádu se kreslí hustší, kratší a zk ížené, na mírn jších svazích jsou delší a idší. Nemají žádnou geometrickou hodnotu. Do této skupiny l ze za adit i sklonové

- 87 (111) -


(spádové) šrafy a šrafy ichnografické, které p i kresb krátkých a k ivých árek vytvá ejí na map texturu podobnou nap . listu kapradiny. •

krajinné (profilové), které se vykreslují na mapy malých m ítek pro vyjád ení jinak zna n generalizovaných terénních tvar jako krátké árky kolmo na tvarové áry. Vyzna ují obvykle úpatnice a terénní hrany.

•

sklonové (spádové) - áry na map , vyjad ující svou délkou, tlouš kou a hustotou sm r a strmost georeliéfu bez p esné závislosti na konkrétních hodnotách sklonu svah . Jsou p edch dkyn mi Lehmannových šraf.

•

pravé, které mají matematický základ. D líme je na: − šrafy Lehmannovy − stínové (stínované).

Obr. 3-54 Kreslí ské (vlevo) a krajinné (vpravo) šrafy

Sklonové (Lehmannovy) šrafy vyjad ují sklon reliéfu terénu v souladu s pom rem sv tla a stínu, který se odráží ve vztahu mezi tlouš kou šrafy a velikostí mezery mezi sousedními šrafami. Podle p vodní teorie Johanna Georga Lehmanna (1765 - 1811) roku 1799 m l osvit plochy sklon né k horizontu o úhel α° hodnotu osvitu rovnou cos α° a stínu 1 - cos α°. Protože v realit p evládají malé úhly sklonu navrhl Lehmann modifikovanou II. (tzv. praktickou) stupnici, která vychází z p edpokladu, že vodorovnou rovinu dopadá 100% slune ního zá ení a 0% slune ního zá ení na svah již o sklonu 45°. Svahy o v tším sklonu nebral v úvahu. Svahy o sklonu v intervalu 0° - 45° pak rozd lil do 9 t íd, jimž p id lil rozdílné ší ky šraf a rozdílné ší ky mezer podle schématu: , kde α° = sklon konkrétního svahu.

Kresba t chto sklonových šraf (ale i jejich zp tná interpretace) je velice náro ná. P i maximální délce 4 mm jich bylo t eba vykreslit až 25 na 1 cm, takže není divu, že nap . jeden list mapy 3. vojenského mapování trval i zru nému kresli ovi podle charakteru zobrazovaného terénu 3 - 5 let.

- 88 (111) -


Obr. 3-55 Lehmannova stupnice I. (vlevo) a II. (vpravo)

Stínované šrafy p edstavují kombinaci metody stínování a sklonových šraf. Jsou konstruovány stejn jako u sklonových šraf, tj. podle obecné zásady ím p ík ejší, tím tmavší. Jejich kresba se však ve sm ru sv tla zjem uje, zastín né plochy se vyjad ují tu n ji. Zavedl je Dufour (1836), který použil šrafy prom nné tlouš ky jako prost edku k navození prostorového vjemu p i konven ním osvitu, tj. ze severozápadu. Délka pravých šraf odpovídá rozestupu mezi dv ma základními Obr. 3-56 Prom nné znaky šraf (naho e) a kresba pravých šraf (dole) vrstevnicemi. Jsou kresleny kolmo na vrstevnice, p i emž jejich obraz m že být mírn zak ivený. Hustota šraf na délkovou jednotku je v map konstantní. Šrafy se nemají slévat ani vytvá et na styku mezery. •

technické, které slouží k vyjad ování úzkých a protáhlých p írodních a um lých terénních útvar vymezených hranou (zá ezy, náspy, terasy aj.) na mapách velkých a st edních m ítek. Jsou kresleny tak, že se pravideln st ídají delší a krátké árky (tyto jsou nasazovány u nejvýše položené hrany), které jsou kresleny bu hn dou barvou (p írodní útvary), nebo barvou ernou (um lé antropogenní útvary). K technickým šrafám se obvykle p ipojují kóty relativního p evýšení zobrazovaného terénního útvaru oproti okolnímu reliéfu terénu.

- 89 (111) -


Obr. 3-57 Porovnání vrstevnic a sklonových šraf

•

topografické šrafy mají tvar vzájemn se dotýkajících klín orientovaných ve sm ru spádu. Používají se ve stejném smyslu jako šrafy technické, ale na mapách st edních a menších m ítek. Obdobná je i jejich barevná interpretace.

Obr. 3-58 Technické a topografické šrafy

•

fyziografické (nebo též "skalní"), které slouží ke zobrazování skal, sutí, ledovc apod., tedy útvar , jež pro p ílišnou strmost nebo tvarovou rozeklanost nelze vyjád it vrstevnicemi. Jde v tšinou o malé hn dé, resp. modré (ledovce) trojúhelní ky, které v rámci p íslušné plochy mají velmi volné uspo ádání. Sesuvné oblasti kreslíme obvykle te kováním. Jmenované terénní útvary zobrazujeme zákresem výrazných kosterních ar, zejména ostrých hran, které jej na menší plochy, které vykryjeme volnou šrafurou ve sm ru horizontál a spádnic. Zvýšení plastického ú inku lze dosáhnout šikmým osvitem, tj. jemn jší kresbou osv tlené ásti. Zákres je náro ný na cit a prostorovou p edstavivost.

3.2.2.5 Metoda stínování (tónování) Stínování (tónování) vychází z filosofie nerovnom rného osv tlení r zn sklon ných a r zn orientovaných svah svazkem rovnob žných sv telných

- 90 (111) -


paprsk . Podle ní pak umis uje sv tlejší tóny (odtud tónování) na místa p ivrácená ke sv tlu a tmavší tóny na místa odvrácená od sv tla, p i emž plynulý p echod mezi sv tlejšími a tmavšími tóny reguluje s ohledem na sklon georeliéfu. Stínováním (tónováním) se zvyšuje názornost georeliéfu až k vybuzení dojmu jeho trojrozm rnosti. Využívá se v široké škále druh kartografických d l. Metoda stínování dává obzvlášt silný plastický ú inek ve spojení s vrstevnicemi. Podle úhlu a sm ru dopadu sv telných paprsk na horizontální rovinu rozlišujeme stínování: 1. šikmé, a to: •

p irozené, které je založené na slune ním sv tle, kdy na reliéf terénu dopadají sv telné paprsky z jihu (za polední kulminace Slunce) a

•

konven ní, kdy sv telné paprsky dopadají na vodorovnou rovinu pod úhlem 45° ze severozápadu. Tento sm r je zvolen z fyziologických d vod , aby odpovídal doporu enému osv tlení pracovního místa (p i psaní, i tení) zleva. V praxi se m žeme setkat s r znými kombinacemi osv tlení. 2. ortogonální, nebo-li:

•

svislé nep esn „sklonové stínování“, které je založeno na kolmém dopadu sv tla, p i emž nejsv tlejší jsou vyvýšená místa (horské h bety, kopce apod.) a nejtmavší místa vhloubená (údolí, kotlina apod.). Úhel sklonu osv tlované plochy je respektován podle zásady, ím p ík ejší je svah, tím je ve stupnici šedé barvy tmavší. 3. kombinované, které využívá jak šikmé tak ortogonální metody.

Podle barevnosti m žeme hovo it o stínování (tónování) barevném.

ernobílém

i

Podle technik získání tón rozlišujeme: a) lavírováním (lavováním?), tj. ru ním rozmýváním barev nebo tuše št tcem a vodou na pozadí modré kresby vrstevnic (nebo orografických ar), které se po vyhotovení originálu kresby odstraní. Po íta ový zp sob se zakládá na využití kreslícího programu, který umož uje s využitím vrstvy vrstevnic (orografických ar) vytvo it stíny imitováním st íkání (rozprašování barev) georeliéfu jak pro ernobílé, tak pro barevné kartografické originály. Intenzita sklonu svahu m že být dopl kov vyjád ena syt jším tónem. b) t rkováním, tj. ru ním roztíráním uhlových kontur pomocí vláknité parazitické houby (choroše t rky). Základem pro práci je vždy vrstevnicový obraz reliéfu terénu, který je v místech stínu vykrýván jemným tuhovým nebo k ídovým práškem. Této metody bylo velmi intenzivn používáno na starších mapových dílech, kdy byla výhradn subjektivním výtvarným projevem kresli e. V zahrani í existují i další obdobné metody, které využívají nap . st íkání, odškrabávání polopr hledné zrnité tónované vrstvy (metoda dar-plate) aj. c) fotomechanické stínování, kdy se fotografuje nasvícený model p íslušného úseku krajiny, který je nast íkán vhodnou krycí barvou. d) fotografické stínování, které spo ívalo ve svislém snímkování vrstevnicového obrazu s rozost eným objektivem. Tam, kde jsou vrstevnice - 91 (111) -


hustší, dostáváme tmavší výsledná tón plochy a naopak. Vrstevnice musely být pro tento p ípad kresleny speciáln upraveným volnoosým perem, kdy m la ára vrstevnice prom nlivou tlouš ku podle toho, zda prochází oslun ným i zastín ným prostorem. e) stínování georeliéfu po íta ovými technologiemi. V sou asnosti se p i stínování maximáln využívá po íta ové animace (nap . aplika ní úloha na digitálním modelu terénu). Stínování prod lalo zna nou renesanci a dnes se op t prosazuje jako dopl ková metoda interpretace výškopisu p edevším k vrstevnicím a k hypsometrické metod . V žádném p ípad nem že být jedinou metodou interpretace výškopisu, uplatn nou na map . 3.2.2.6

Fyziografické metody

Fyziografické metody se snaží o navození prostorového vjemu reliéfu terénu s využitím perspektivy. Lze mezi n za adit: •

kope kovou metodu,

•

vlastní fyziografické metody.

Kope ková metoda je uplat ována již od 1. století n.l. (Ptolemaius). Na mapových dílech se objevuje v podstat do sou asnosti. Spo ívá v symbolické kresb kopc , kterými se nazna uje schematická poloha horských pásem a významných hor. Je uplat ována p i pohledu od jižního (resp. spodního) okraje mapového listu. Je zna n nep esná. Z hlediska kresli ského je pak zna n náro ná na plochu kartografického zobrazení. Vlastní fyziografické metody p edstavují d sledné uplatn ní perspektivy nebo axonometrie (vojenská perspektiva, Obr. 3-59 Kope ková metoda kavalírní perspektiva). na celý mapový list (pohledové nebo též panoramatické mapy) nebo na prostorový blok vymezený zpravidla obdélníkovou základnou a plochami vertikálních ez (blokdiagram). P i konstrukci pohledových map musí být využívána databáze kartografických znak , tj. musí být využívány kartografické znaky (opatrn se šikmými „leteckými“ snímky na horské svahy, které jsou asto za panoramatické mapy vydávány). Na bocích blokdiagram se obvykle zobrazují geologické, hydrogeologické aj. pom ry podpovrchových vrstev zájmového území. Ob

- 92 (111) -


uvedená mapová díla se asto p evád jí na fyzické modely. S úsp chem je v t chto p ípadech aplikováno tzv. 3D modelování za využití výpo etní techniky. 3.2.2.7

Metody kartografického modelování (fyzické modely georeliéfu)

Interpretace reliéfu terénu metodami kartografického modelování je maximáln v rná. Konstrukce pot ebných model je však velmi náro ná a jejich geometrická p esnost je velmi malá. P esto se velmi dob e uplat ují v pedagogickém procesu (plastické, nebo-li reliéfní mapy), vojenství (pískové topografické stoly i d ev né modely), v oblasti humanitární (nap . tyflografické mapy pro slabozraké a nevidomé) a dalších (nap . architektonické studie sídelních útvar ).

(a)

(b) Obr. 3-60 Vrstevnice (a) a blokdiagram (b)

- 93 (111) -


O fyzických modelech georeliéfu m žeme hovo it jako o adfjustovaných, tj. s nezkresleným polohopisem, p evýšených (vertikální m ítko je v tší než horizontální), hladkých, stup ovitých aj.

Obr. 3-61 Blokdiagram, s vyjád ením geologických pom r (v ezu)

3.2.2.8

Speciální metody

Mezi speciální metody pat í: • •

anaglyfy (z e iny - an = ne; glyph = zá ez, prohlube ) ezy (profily)

Obr. 3-62 Princip tvorby anaglyfové mapy a vý ez anaglyfové mapy (GeoSL A R)

Anaglyfické mapy jsou vytvo eny ze dvou mírn posunutých díl ích obraz , které p edstavují stereoskopicky rozložený obraz krajiny. Jednotlivé p dorysné ervenou a obrazy se vytisknou dopl kovými barvami, nej ast ji modrozelenou barvou. Takto získaná „dvojexpozice", pozorovaná - 94 (111) -


anaglyfovými brýlemi s jedním okulárem modrozeleným a druhým erveným umožní pozorovateli prostorový vjem. Trojrozm rné vnímání je výsledkem binokulárního vid ní dvou dvojrozm rných obraz stejného území, které se od sebe liší paralaxami. Vyhotovení mapových anaglyf bylo bez použití výpo etní techniky pom rn pracné, a proto se v minulosti jejich obsah zam oval v tšinou jen na vrstevnice. Využitím metod po íta ové grafiky lze v sou asnosti vytvo it obsahov pom rn velmi bohatou anaglyfickou mapu. Dobrou p edstavu o výškových pom rech liniových tras (trasa výškových elekrovod , turistická trasa aj.) dávají profily georeliéfu. P edstavují obraz svislého ezu georeliéfu v požadované linii, který má obvykle vertikální m ítku v tší než m ítko horizontální (je p evýšen). Lze rozlišovat podélné ezy (je sm rován podél delší osy objektu, trasy) a p í né profily nebo ezy (jsou sm rovány obvykle kolmo na podélné profily). Pokud obsahuje plocha svislého ezu georeliéfem další informace, nap . o geologickém složení podpovrchových vrstev, pak hovo íme o specializovaných profilech (v uvedeném p íklad o profilu geologickém). Profilové áry se používají ke konstrukci blokdiagram aj. trojrozm rných model terénu. Samotné ezy (profily) vyvolají také plastický dojem, a to tehdy, jsou-li vedeny ve v tším množství soub žn v ne p íliš velkých horizontálních odstupech (metoda Kitiro Tanaka). Vlastní fyziografické metody, metody kartografického modelování i ezy ve své v tšin využívají vrstevnicový obraz. Výškové m ítko se však z d vodu v tší názornosti n kolikanásobn p evyšuje oproti m ítku horizontálnímu (délkovému). Jde tedy o aplikaci kartografické anamorfózy. Pom r zmenšení výšek skute nosti ozna ujeme v i podobn jako u délek íselným (výškovým) m ítkem 1:Mv. Vztah mezi m ítkovým íslem délek M a výšek Mv udává p evýšení, nebo-li zv tšení výšek oproti délkám, tj. kolikrát je výškové m ítko v tší Obr. 3-63 Metoda Kitiro Tanaka než m ítko horizontální. Vyjad uje se v tšinou slovn (nap . výškový profil je p evýšený dvakrát), nebo výrazem nap .: „p evýšení je 2:1“. 3.2.2.9

Digitální modely georeliéfu

K vytvo ení digitálního modelu reliéfu terénu (tedy georeliéfu), neboli DTM (Digital Terrain Model) lze využít ad sofistikovaných softver (nap . ve formátu *.TIN v prost edí ArcView GIS 3.1). Každý z nich využívá jinou filosofii. Mnohé z nich jsou postaveny na síti nepravidelných trojúhelník (TIN - Triangular Irregular Network) - tzv. Delaunayova triangulace. Tato sí se používá jako drátový model pro konstrukce georeliéfu ze souboru výškových kót, jenž ve svém výsledku tvo í diskrétní plochu s množstvím hran, uzl a

- 95 (111) -


trojúhelníkových st n (mnohost n). P i azením vhodných barevných tón a jejich odstín jednotlivým st nám lze docílit stínovaného georeliéfu. ím je bod (uzl ) víc tím lépe odpovídá model reálnému georeliéfu.

Obr. 3-64 Po íta ový 3D model oblasti Králického Sn žníku (podle H.Uhrové)

3.2.3

Interpretace popisu

Popis mapy p edstavuje soubor všech geografických názv , zkratek, r zných alfanumerických údaj a slovních dopl k v mapových polích hlavních a dopl kových map a ve všech jejich mezirámových prostorech, tj. mezi vnit ním a vn jším rámem mapy. Ve výrobním procesu mapy se za popis považují i všechny texty a alfanumerické znaky legendy a okraje mapové plochy. Do popisu mapy nepat í v žádném p ípad doprovodné texty a alfanumerické znaky umíst né nap . na její rubové stran . Popis, jako dopl kový ale nezastupitelný prvek mapového vyobrazení, zlepšuje itelnost mapy a usnad uje orientaci v neznámé krajin . Sám o sob je však zna n náro ný na plochu mapy v závislosti na jejím m ítku a ú elu, nebo v pr m ru zabere u map velkých m ítek asi 5 % a u map malých m ítek asi 15 % plochy z celého mapového listu. Jestliže se hodnota 30 % pokládá za horní mez grafické zapln nosti mapy p i zachování její itelnosti, pak na písmo m že p ipadat až polovina vlastního obsahu mapy. Popis se tedy významn podílí na grafické zapln nosti kartografických d l, a proto je t eba s ním pracovat velmi citliv , aby ve svém d sledku nerušil kresbu. Popis v mapovém poli má p ísn lokaliza ní charakter, nebo velmi záleží na tom, v jaké poloze a v jakých sou adnicích je zde uveden. V ostatní ásti

- 96 (111) -


mapové plochy, v etn zadní strany mapy, mu p isuzujeme jen informativní charakter. V mapovém poli popis plní dv základní funkce, a to: •

funkci identifika ní, kdy umož uje pojmenováním objektu, jevu nebo jeho charakteristik identifikaci

•

funkci znakovou, tj. v p ípad , kdy je krom pojmové identifikace také nositelem n jakého dalšího významu, který se projevuje prost ednictvím velikosti, výšky, barvy aj. atribut písma.

3.2.3.1

Grafická stránka popisu

Písmo je definováno jako soustava písmových znak psaných, kreslených, fotografovaných, tišt ných, ražených nebo jinak vytvo ených (ON 880111). Jednotlivý písmový znak malé nebo velké abecedy se nazývá písmeno nebo litera. Grafický vzhled písma m že posloužit jak p i kvalitativním, tak p i kvantitativním rozlišení objekt a jev v libovolném kartografické díle. K tomu je ur ena ada jeho parametr . Základním písmem je vždy písmo stojaté. Od n ho jsou odvozena písma vyzna ovací, která jsou používána pro zvýrazn ní nebo odlišení ásti textu. K nim pat í nap . kurzíva8, u níž je kresba písma sklon na doprava a zp tná kurzíva (levostranné písmo, kartografické písmo), u níž je kresba písma sklon na doleva. K vyzna ovacím písm m pat í i písma polotu ná a tu ná. Mezi významné atributy písma, jež nacházejí své uplatn ní p i interpretaci popisu pat í dále: • druh (rod) písma, který je vyzna en tímtéž tvarovým ádem (nap . antikva9, grotesk10, egyptienka aj.). P i používání po íta e pro tvorbu text , tj. p i využití textových editor , se jednotlivé druhy písma nazývají "fonty". •

ez písma vyjad uje charakter písma daný tvarovými prvky jeho kresby. Souhrn písem téhož ezu je ozna ován pojmem rodina písma. Ta zahrnuje krom základního písma i jeho kresebné a vyzna ovací verze. Kresebné verze písma se od sebe liší jak proporcemi, tak i duktem kresby písmových znak .

8

kurzíva, je šikmé stínované a áste n navazující písmo, které se používá tém výhradn p i interpretaci vodstva 9

antikva, je výrazn stínované (patkové) serifové písmo, které se užívá p i interpretaci fyzickogeografických prvk 10

grotesk ("písmo h lkové"), je jednoduché nestínované bezserifové (bezpatkové) technické písmo (d íve zvané grotesky) v provedení stojatém nebo šikmém, tedy písmo složené pouze z p ímek a oblouk , které se používá p i interpretaci socioekonomických prvk . Tento typ písma pat í k nej ast ji užívaným typ m v kartografii. Do stejné skupiny písem pat í asto užívaný Venus a Univers.

Pozn.: Serif (d íve "patka") je p í né zakon ení tahu písmene. Vyskytuje se rovn ž u svislého zakon ení oblých tah n kterých písmen jako nap . "C", "S" aj. (tzv. svislý serif)

- 97 (111) -


• velikost písma, kde se rozlišuje písmo velké (verzálky, majuskule) a malé (minusky, minuskule). Pom r mezi verzálkami a minuskami bývá obvykle 3:2 až 5:3. • výška (rozm r) písma je definována jako výška písmových znak na kuželce písma (ON 88 0111). Udává se bu v jednotkách typografické m rné soustavy (též Didotova soustava), nebo nov ji v metrické mí e p ímo. Základní jednotkou Didotovy soustavy je tzv. typografický bod, jehož velikost je 0,376 065 mm p i teplot písmového kovu 20 °C. Tato jednotka se ozna uje bu písmenem „b" nebo te kou v horním indexu, nap . 8b nebo 8.. Na jeden metr p ipadá 2660 typografických bod . V typografických bodech se vyjad uje velikost stupn písma, mezislovní a mezi ádkové mezery apod. V tší typografickou jednotkou je cicero (1 cic = 12b = 4.513 mm). V cicerech se ur ují v tší typografické rozm ry jako nap . ší ka nebo délka sloupce sazby aj. Písmo na mapách (minusky) by nem lo být menší než 0.5 mm. Jednotlivé výšky písma mají své názvy. N které z nich jsou jako p íklad uvedeny v Tabulka 3-4.

Tabulka 3-4 Vybrané výšky písma a jejich názvy

Po et typografických bod 1 4 5 6 7 8 9

Název výšky písma

Rozm r Po et Název písma v typografických výšky mm bod písma 0.376 10 garmond diamant 1,504 12 cicero perl 1,880 16 tercie nonpareille 2,256 20 text kolonel 2,632 24 dvoucicero petit 3,009 36 t ícicero borgis 3,385 48 ty cicero

Rozm r písma v mm 3,761 4,513 6,017 7,521 9,026 13,538 18,051

Pozn.: Rozm ry v tší než 48b se vyjad ují pouze v cicerech

P i fotosazb se od typografické m rné soustavu upouští a veškeré rozm ry se vyjad ují v metrické mí e (v mm). U výšky písma je ve fotosazb nahrazena výška kuželky výškou velkých písmen. • proporce písma, nebo-li vztah pr m rné ší ky k jeho výšce, podle n hož se m že jednat o: − − −

písmo úzké, jehož pr m rná ší ka je nejmén o jedenu tvrtinu menší než u písma normálního, normální (standardní) a široké, jehož pr m rná ší ka p esahuje ší ku standardního písma alespo o jednu t etinu. U n kterých druh písma existují i verze "zvláš úzké" a "zvláš široké".

• duktus písma, nebo-li výraznost kresby písma, která je dána tlouštkou tah písmen v pom ru k jejich výšce. Podle duktu pak rozlišujeme: − písmo jemné, − písmo normální, - 98 (111) -


− písmo polotu né, − písmo tu né a − písmo konturové (d íve "písmo duté") má zvláštní postavení. Jeho obraz je vykreslen pouze v obrysu. Je na mapách dob e itelné a nep et žuje jejich grafický obsah. Používá se pro popis mo í a oceán . • sklon písmen • barva písmen • podtrhávání písmen

3.2.3.2

Klasifikace písem

Písmo se v tšinou t ídí podle mezinárodní klasifikace ATZYPI, která vychází z asové posloupnosti vzniku tiskových písem. Na jeho základ jsou pak vytvá eny specifické národní klasifikace. 1. Upravená klasifikace ATYPI s typickými písmy: •

• • •

2.

Renesan ní antikva (Horley, Cloister, Centaur, Bembo, Poliphilus, Garamond, Plantin, Caslon, Figural, Praha, Menhart antikva, Perpetua) Barokní antikva (Baskerville, Fournier, Times New Roman) Klasicistní antikva (Didot, Bodoni, Walbaum, Teimerova antikva, Century) Tu ná antikva (Falstaff, Normande, Liliom)

•

Egyptienka (Beton, Memfis, Rockwell a podskupiny clarendon Egizio, Volta, Neutra, Public a italienka - Figaro, Pro Arte, Playbill)

•

Bezpatková písma (Vega, Marš v grotesk, Sondergrotesk, Pražské kamenné, Orion, Univers, Helvetica, Futura, Gill Sans, Cantoria, Optima aj.)

•

Skripty ( eská unciála, Post antikva, Arabela, Ariston, Flott, Diskus, Palace script aj.)

•

Zdobená (Fournier-le-jeune, Empiriana sv tlá, Memfis Luna, Monument, Prisma, Futura Black, Gill Sans Shadow, Herold, Cooper Black, Manuskript)

•

Lomená (zahrnuje všechna lomená písma, jednotlivé podskupiny - textura, rotunda, švabach, fraktura, civilité a široké gotické písmo - se liší p edevším mírou d slednosti, s jakou jsou lomeny tahy minusek)

•

Nelatinková písma (slovanská písma - graždanka, bulharské, srbské, ecké písmo, písma orientální a exotická apod.)

eskoslovenská klasifikace Jana Solpery (d íve SN):

- 99 (111) -


eskoslovenská klasifikace p ihlíží k chronologickému vývoji písma, ale hlavní pozornost v nuje grafickým znak m písma. To umož uje za adit nejen písma existující, ale i ta, co teprve vzniknou. D lení písem odpovídá historickému vývoji od dynamického (rukopisného) principu k statickému (psanému) principu. Mezi nimi je vždy p echodová forma a tyto t i skupiny dopl uje tvrtá, kde p evládají smíšené prvky. Do t í etap se d lí vývoj antikvových (patkových) písem. D lení je aplikováno i na bezserifová a psaná písma, tam ale neodpovídá p esn chronologickému vývoji a ídí se podle grafických znak . tvrtá skupina neodpovídá žádné etap vývoje. 1. Dynamická antikva 2. P echodová antikva 3. Statická antikva 4. Lineární písmo serifové 5. Lineární bezserifové statické písmo 6. Lineární bezserifové konstruované písmo 7. Lineární bezserifové dynamické písmo 8. Lineární antikva 9. Kaligrafická písma 10. Voln psaná písma 11. Písma lomená Úplná klasifikace je vyjád ena ty místným íselným kódem. První íslo ozna uje klasifika ní skupinu (viz p edcházející vý et), druhé íslo ozna uje variantu základního principu (zde jsou uvedeny maximáln ty i varianty), t etí íslo klasifikuje vyzna ovací naklon ný ez (kurzívu), p i emž se rozeznávají t i varianty - dynamická, p echodová a statická, a tvrté íslo s rozsahem 1—6 ozna uje zdobené verze.

Dynamická antikva zahrnuje renesan ní antikvy vytvo ené od 2. poloviny 15. století . do 1. poloviny 18. století a jejich novodobé modifikace. Používá se p edevším jako knižní písmo pro krásnou literaturu. Pozdn renesan ní písma a jejich novodobé modifikace jsou použitelné univerzáln . Kresba má dynamický (kaligrafický) charakter. Charakteristické prvky kresby - ší ková proporce je diferencovaná, osa stínu oblých tah je šikmá, nato ená doleva, rozdíly v tlouš ce mezi hlavními a spojovacími tahy jsou relativn malé a serify mají prohnutý nebo klínovitý náb h ke d íku, jednostranné horní serify minusek jsou vždy šikmé. Mezi b žn jší varianty pat í nap . dynamická antikva benátská se šikmou p í kou u „e“ (Centaur, Menhartova antikva, Jenson, Roman), dynamická antikva renesan ní, nap . Garamond, ITC Garamond, Bembo, Goudy, Palatino, ITC Galliard, Figural a dynamická antikva pozdn renesan ní, která se vyzna uje zv tšenou st ední výškou a n kdy výrazn jší diferenciací ve stínování písmových tah . Písma této varianty (nap . Times, Tempora, Caslon, Plantin) jsou výborn itelná a v sazb mají univerzální použití.

- 100 (111) -


Tabulka 3-5 P íklady vybraných typ písma

Typ písma Arial Cellestar Brodway CommercialScript BT Courier New Wide Latin

P íklad XYZabcdefghijklmn XYZabcdefghijklmn XYZabcdefghijklmn XYZabcdefghijklmn XYZabcdefghijklmn

P echodová antikva zahrnuje barokní antikvy z 2. poloviny 18. stolrtí a jejich novodobé modifikace. Písma tvo í p echod od dynamických forem, ovlivn ných psanou formou, ke konstruovaným písm m až statickým antikvám. Uplat ují se jako knižní písma s univerzální použitelností. Charakteristické prvky kresby - výrazn jší rozdíl v tlouš ce hlavních a spojovacích tah , osa stínu u oblých tah se blíží svislici, serify jsou jemn jší, s mén prohnutým náb hem, jednostranné horní serify u minuskulí jsou mén šikmé než u renesan ní antikvy (u modifikací jsou n kdy kolmé k písmovému tahu) a ší ková proporce je diferencovaná, ale sm uje k v tší jednotnosti. Do varianty p echodová antikva pat í nap . Baskerville, ITC New Baskerville, Bookman, ITC Century, Fournier, Menhartova romana, Kolektiv, Týfova antikva. Statická antikva uzavírá historický vývoj forem knižního písma klasicistickými antikvami z konce 18. a za átku 19. století. Zahrnuje i novodobé modifikace. Používá se p edevším jako knižní písmo pro krásnou literaturu. Charakteristické prvky kresby - kresba všech znak má výrazné kontrasty hlavních a vedlejších tah , serify jsou vodorovné, tenké, ší ková proporce je stejná a osa stínování u oblých tah je svislá. Mezi b žn jší varianty pat í nap . statická antikva didotovská - Bodoni, Walbaum, ITC Fenice, ITC Zapf Book, Teimerova antikva a statická antikva anglická Century Schoolbook, Modern, Monotype Modern, Normandia. Lineární písmo serifové zahrnuje písma vycházející z egyptienek 19. století a jejich novodobé modifikace. Tato písma slu ují prvky antikvových (serify, málokdy diferenciace tlouš ky písmových tah ) a lineárních písem (v tšinou v základním skeletu znaku). Charakteristické prvky kresby - stínování nevýrazné, osa oblých tah je vždy svislá, výrazné serify a p evládá statická (nem nná) ší ková proporce. Z vybraných variant uvádíme lineární písmo serifové (clarendon), nap . Clarendon, Impressum, ITC American Typewriter, Egyptienne F, Public, lineární serifové písmo s trojúhelníkovými serify, nap . Latin, Wide Latin, ITC Barcelona, které vzniklo v 19. století jako písmo titulkové a lineární serifové písmo s rovnými serify (egyptienka), které vzniklo jako písmo akciden ní na po átku 19. stol. Pat í sem nap . Beton, Serifa, Glypha a Rockwell N které novodobé modifikace egyptienky se uplat ují i jako novinová a asopisová písma.

- 101 (111) -


Lineární bezserifové statické písmo zahrnuje grotesky 19.století a jejich novodobé modifikace. Východiskem je statické schéma klasicistické antikvy. Charakteristické prvky kresby - ší ková proporce není diferencována, osa stínování je málo výrazná a vždy svislá. Nejužívan jšími variantami jsou lineární bezserifové statické písmo, grotesk, jako nap . Gothic, Akzidenz Grotesk, Slavia Grotesk a lineární bezserifové statické písmo, neogrotesk (5.2.0.0), nap . Univers, Helvetica, ITC Franklin Gothic. Lineární bezserifové geometricky konstruované písmo vychází z konstruktivismu dvacátých let 20. století. Monolineární písma jsou koncipovaná do geometrického tvaru nebo se z n j odvozují. Používají se p edevším varianty lineární bezserifové písmo odvozené ze ty úhelníku, nap . Eurostile, lineární bezserifové písmo odvozené z kruhu, nap . ITC Avant Garde Gothic, Futura, Kabel, Bauhaus a lineární bezserifové písmo odvozené z jiného geometrického útvaru, nap . Barell. Lineární bezserifové dynamické písmo navazuje na dynamické tvarové schéma a pe liv modeluje jednotlivé znaky ve vazb na tradici. Charakteristické prvky kresby - výb hové oblouky (a, c, e, s) nemají uzav enou kresbu, mírná diferenciace tlouš ky písmových tah . Ze známých variant uvádíme lineární bezserifové dynamické písmo se svislou osou, nap . Antique Olive, Frutiger a lineární bezserifové dynamické písmo s naklon nou osou, nap . Gill, Syntax, Marš v grotesk. Lineární antikva slu uje kresebné a tvarové prvky písem antikvových a bezserifových. Charakteristické prvky kresby - serify plynule p echázejí v kresbu znaku, ší ková proporce není jednotná, ast ji je stejná. Užívá se lineární antikva s jemnými serify, nap . Copperplate Gothic, ITC Élan, ITC Symbol, Insignia, lineární antikva se skrytými serify, nap . Friz Quadrata, Icone, Albertus, Marsia a lineární antikva s rozší enými koncovými tahy, nap . Optima, Pascal, ITC Ecas. Nejsou zde uvedeny p íklady skupin 9—11, protože kaligrafická písma a voln psaná písma nejsou ur ena pro sazbu rozsáhlého knižního textu a lomená písma se využívají z ídka.

Obr. 3-65 Nej ast ji užívané druhy písma na mapách

Klasifikací písem je obecn celá ada. Antonín Rambousek nap . rozlišuje renesan ní antikvu, barokní a p echodovou antikvu, klasicistickou antikvu, tu nou antikvu, antikvu s výraznými patkami ili egyptienky, bezpatková písma ili grotesky, skripty, zdobená písma, lomená písma a nelatinková písma.

- 102 (111) -


S rozvojem po íta ových písem v posledním desetiletí 20. století vyvstala pot eba aktualizované klasifikace, která by zahrnula i nejnov jší po íta ové experimentální ezy. Jednou z nich je klasifikaci FontFont. Distribu ní firmu FontFont založili v roce 1990 Neville Brody a Erik Spiekermann. Nyní je v nabídce p es 1100 písem více než 80 typograf . Neobvyklé tvary nových písem vedly FontFont k vytvo ení této klasifikace. Tato klasifikace asi nejlépe odpovídá sou asným trend m v po íta ovém písmu. Zájemci pak mohou dále d lit Typografická písma na další oddíly podle n které z d íve uvedených klasifikací nebo alespo na antikvy a grotesky. Tabulka 3-6 Klasifikace FontFont (starší verze)

1. 2. 3. 4. 5. 6. 7. 8. 9.

eský název Typografická Geometrická Amorfní Ironická Historická Inteligentní Ru n psaná Destruk ní Obrázková

P vodní název Typographic Geometric Amorphous Ironic Historic Intelligent Handwritten Destructive (PI + Symbols)

V sou asné dob je klasifikace FontFont výrazn zm n na. Možná to odpovídá pot ebám firmy, ale pro t íd ní v grafických studiích je nová verze p íliš jednoduchá. D lí se na šest kategorií: Typographic, Ironic, Handwritten, Amorphous, Historic, PI + Symbols. 3.2.3.3

Umis ování popisu

Umis ování názv musí dbát logických a estetických hledisek a nesmí pokud možno rušit kresbu. Vzájemná návaznost kresby a popis musí být zcela jednozna ná. Situování popisu, který má povahu geografického názvosloví, by m lo p isp t k vytvá ení p edstavy o zemském povrchu. Názvy sídel se umis ují zpravidla vodorovn , resp. u map malých m ítek ve sm ru zemských rovnob žek (s výjimkou osových objekt ) a u bodových objekt vpravo, pakliže do z grafického hlediska již není možné, pak se s ohledem na bodovou zna ku umis ují v tomto sledu - vlevo, dole, resp. naho e. Názvy horských systém sledují myšlenou osu popisovaného horského pásma, p i emž jednotlivá písmena prokládáme mezerami. Obdobn postupujeme u názv stát a jejich ástí, oceán , mo í a jiných rozsáhlých geografických objekt . U vodních ploch a vodních tok umis ujeme jejich názvy ve sm ru jejich delší osy, resp. ve sm ru proud ní vody.

- 103 (111) -


Obr. 3-66 Umis ování popisu

Do popisu se adí i obecná ozna ení a íselné údaje. Obecná ozna ení vyjad ují kvalitu prvku a asto se uvád jí pomocí zkratek (nádr. = nádraží). íselné údaje up es ují kvantitativní veli iny (kilometráž dopravních spoj , výšku porost , výškové kóty bod a vrstevnic aj.). Tyto dopl ující textové údaje jsou však sou ástí mapových zna ek a jejich umíst ní, velikost i druh písma je dáno zna kovým klí em. P i tvorb textových popisek na mapu bychom m li ctít zásadu, že písmo nemá ležet na hranici dvou výrazn kontrastních podklad . Velmi významnou roli hraje popis mapového listu vn sek ního rámu (vysv tlivky, mimorámové údaje, mapové rejst íky aj.). Rozsáhlejší doprovodné textové ásti mapy, a na její lícové i rubové stran , se po grafické stránce zpracovávají jako knižní texty. Obvykle se pro n volí jednoduchá, dob e itelná písma. Problematické bývá n kdy umíst ní textem potišt né ásti papíru na celé ploše stránky, resp. mapy, (volba zrcadla stránky aj.). Protože má písmo na okraji mapy p evážn informa ní, a nikoliv lokaliza ní, funkci budeme se tomuto aspektu popisu v novat na jiném míst publikace. Sou ástí atlas jsou obvykle abecední názvoslovné rejst íky s uvedením p vodních názv , eského p ekladu, výslovnosti, ozna ení mapového listu a pole orienta ní sít , ve kterém geografický objekt leží. 3.2.3.4

Obsahová stránka popisu

Souhrn všech vlastních jmen kontinent , státních území, sídel, vodstva, horstev a dalších fyzickogeografických a socioekonomických celk i jejich ástí ozna ujeme jako geografické názvosloví. To m že být bu historické, nebo sou asné. lení se na: •

názvy sídelních objekt (m sta, vesnice, osady aj.)

•

názvy nesídleních objekt (území, vodní objekty, orografické útvary aj. v etn objekt lov kem vytvo ených)

Psaní názv na mapách se ídí pravidly jazyka, do n hož pat í a pravidly mezinárodní standardizace. ást jazykov dy, která se zabývá vlastními jmény,

- 104 (111) -


se nazývá onomastika. Toponomastika, je ást onomastiky, která se zabývá topografickými (geografickými) názvy. V rámci toponomastiky se rozlišují geografická jména (geonyma, toponyma), která zahrnují všechny geografické názvy pro neživé p írodní, ale i lov kem vytvo ené nebo vyvolané, objekty, resp. jevy, které v krajin trvale existují. Toponynum (geonymum) je základní jednotkou geografického názvosloví. Podle druhu objetu, který pojmenovávají, je m žeme rozd lit nap . na: • choronyma, tj. geografická jména velkých geografických celk (ostrovy, sv tadíly, státy a velké správní jednotky aj.) • oikonyma (místní jména), tj. geografické objekty vytvo ené lov kem a mající vztah k bydlení (sídla, ulice, hrady aj.) • anoikonyma (pomístní jména), tj. neživé objekty vytvo ené p írodou nebo lov kem, nemající bezprost ední vztah k bydlení, která se dále d lí na oronyma (názvy útvaru vertikální lenitosti zemského povrchu - hory, poho í, pr smyky aj., nebo mo ského dna - p íkopy, prohlubn aj.), hydronyma (názvy ek aj.), tra ová jména (ozna ení lesních hon , pastvin) aj.

Krom výše uvedené klasifikace je možné jejich d lení na domácí (endonyma) a cizí vžitá (exonyma). V interpreta ní metodice popisu (nej ast ji geografického názvosloví) je nutné zvážit a respektovat jednak jejich individuální umíst ní, jednak formu místopisných dopl k . Pod formou popisných prvk se rozumí jejich vzhled a jazykový tvar i p etvo ení slovní podoby z oblasti jiného jazyka nebo písma. Názvosloví je odrazem prost edí, v n mž žijeme. M ní se velice pomalu, ale p esto. Popisy na mapách pak mohou splnit sv j ú el teprve tehdy, jsou-li autentické a jazykov správné. Zajišt ní t chto požadavk není jednoduché ani u názv z vlastního území, natož pak z území cizích. Standardizaci geografického názvosloví se v nuje velká pozornost. Prakticky v každém stát (jazykové oblasti) jsou z ízené názvoslovné komise, které jsou poradními orgány státní instituce, která má pravomoc standardizovat geografické názvy v rámci své jazykové a územní p sobnosti. V celosv tovém m ítku je tato innost koordinována Ekonomickou a sociální radou OSN, která svolává konference OSN o standardizaci geografického názvosloví. Mimo ni vyvíjí systematickou innost i Skupiny expert OSN pro geografické názvosloví a lingvistické regionální skupiny OSN. Závazné normy pro národní kartografické služby vzešly z konferencí v Ženev (1967) a v Aténách (1977). Cílem standardizace (národní i mezinárodní) je dosažení stavu, p i kterém pro každý geografický objekt zobrazený na map existuje jediný název a v latinkovém písmu i jeho jediná psaná podoba. Geografické názvy z území R shromaž uje Názvoslovná komise (NK) ízená ÚZK, která je standardizuje a vydává formou Názvoslovných seznam (lexikon ), jež jsou závazné v p sobnosti resortu geodézie a doporu ené mimo n j (na Slovensku Názvoslovná komisia Úradu geodézie, kartografie a kadastra SR). Pomístní názvosloví vyšet ují orgány civilní zem m ické služby. P i katastrálních ú adech p sobí Okresní názvoslovné sbory, které provád jí sb r pomístních názv .

- 105 (111) -


3.2.3.5

Jazykový tvar popisu

Jazykový tvar písma je d ležitý p edevším p i popisu objekt cizích státních území, na nichž zdomácn la p edevším azbuka, arabské písmo. ínské obrázkové písmo apod. K p etvo ení slovního popisu lze využít tyto možnosti: a) oficiální zn ní, které p edstavuje ú ední verze uplat ované konkrétním státem. Tato možnost je však akceptovatelná pouze u stát , které využívají stejného typu písma (nap . latinky), b) fonetické zn ní (transkripce), které p edstavuje fonetický p evod ideografických písem ( ína, Japonsko) do latinkové podoby podle mezinárodn schválených normativ (nap . systém piyin pro ínské názvy) a které je v podstat budované na principu "piš jak slyšíš". Podává skute né zn ní názv v jazyce zobrazovaného území (nap . Jírušalaim, Iskandárija), c) p epis (transliterace) podle oficiálních p episových tabulek r zných písem a jazyk do latinky (nap . ruské azbuky, ecké alfabety, arabské abecedy aj.). P i transliteraci se nesleduje p ísn p vodní výslovnost, výsledek zp tného p evodu do p vodního jazyka však musí být zcela autentický. d) vžité názvy (exonyma), kterými jsou názvy b žn užívané (zdomácn lé) v jazyce autora kartografického díla jež jsou ve tvaru asto zna n odlišném od cizojazy ného zn ní. Jsou trvalou sou ástí živého jazyka, tzn. že se pod izují všem pat i ným gramatickým pravidl m. Po jazykové stránce rozlišujeme exonyma, která: • nemají oporu v p vodním jazyce a jsou od n j zcela odlišná (nap . Rakousko místo Österreich, N mecko místo Deutschland) • vycházejí z p vodní cizojazy né podoby, ale zna n je p izp sobují domácímu tvarosloví a hláskosloví (nap . Benátky místo Venezia) • ponechávají beze zm ny p vodní cizojazy ný základ, ale p idávají k n mu tvaroslovnou koncovku (Sofie místo Sofija) • vznikla pouhým fonetickým p episem (nap . Varšava místo Warszawa) • vznikla úplným nebo i áste ným p ekladem do jazyka autora kartografického díla (nap . B lehrad místo Beograd, Skalnaté hory místo Rocky Mountains, Oh ová zem místo Terra Fuego aj.),

Na mapách se výše uvedené zp soby kombinují p edevším s ohledem na ur ení mapy. Jména stát a jejích územních ástí lze uvád t pouze odborn stanovená a standardizovaná v souladu se stanovisky jednotlivých stát k pojmenování a vnitropolitickému roz len ní jejich území. Pro kartografickou tvorbu je v tomto smyslu závaznou p edlohou seznam Jména stát a jejich územních ástí, vydaný Názvoslovnou komisí. Názvy sídel uvádíme zásadn v oficiální podob , resp. v podob docílené transkripcí nebo transliterací. Vžité názvy uvádíme pouze jako tzv. dublety, tj. menším typem písma a pod originální název. Vodstvo a horopis se v tšinou uvádí v podob vžitých názv . Vodní toky uvádíme obdobn jako sídla v oficiálním zn ní, transkripcí, resp. transliterací. Protékají-li více státy, umístí se p íslušný oficiální název vždy na území - 106 (111) -


p íslušného státu (nap . Dunaj - v N mecku Donau, na Slovensku Dunaj, v Ma arsku Duna atd.). Z stane-li topografický, resp. tematický obsah mapy zachován, ale dojde k p ekladu, i p evedení názv a doprovodných text mapy do jiného jazyka, pak hovo íme o mutaci mapy (jazyková mutace). Obdobn lze hovo it o mutaci v p ípadech, kdy se na nové map použije ve srovnání s výchozí mapou jiná legenda, nebo jiné vyjad ovací metody a prost edky.

3.2.4

Barevné ešení map

Výb r barev pro mapu v jakékoliv prezentaci (klasická mapa, prezentace mapy na monitoru po íta e aj.) je velice d ležitý. M že totiž ovlivnit vnímání a p ijetí nebo odmítnutí kartografického produktu jeho uživateli. Použití barev na map p edstavuje jistou formu sd lení nebo informace, kterou chce autor mapy p edat jejímu tená i bez pomocí použití slov. Používáním nehodných barev i jejich kombinací m žeme jinak kvalitní mapu znehodnotit a naopak správná volba barev nebo jejich kombinace dokáže podstatn zvýšit úrove mapy, p edevším její itelnost a srozumitelnost. P i laickém rozhodování o kvalit kartografického produktu se tém z poloviny uplat uje práv vizuální stránka mapy, a z ní p edevším vnímání barev. O vnímání barev pojednává psychologie barev, jejímž hlavním p edstavitelem a zakladatelem je n mecký psycholog Max Luscher. Základním zákonem v oblasti vnímání barev je vzrušivost jasných barev a naopak uklid ující dojem, kterým p sobí pastelové tóny barev. Barvy p sobí na podv domí lov ka, ovliv ují jeho chování, city i nálady. lov k up ednost uje barvy v závislosti na kulturním prost edí, národnosti, náboženství, v ku, politické nebo sociální p íslušnosti. P ipome me nap . jen rozdílný význam bílé barvy pro Evropana (radost, istota, s atek) a obyvatele Dálného Východu (smutek, vážnost). P sobení barev lov kem závisí na mnoha okolnostech a podmínkách. Mezi hlavní pat í spektrální složení (tón) dopadajícího sv tla a úhel jeho dopadu, sm r pohledu pozorovatele, vlastnosti povrchu a zdravotní kondice pozorovatele, nap . kvalita zraku. Vnímání barev má ale i genderové hledisko, které je založeno pravd podobn již v rozdílné genetické výbav obou pohlaví. Muži obvykle up ednost ují barvu oranžovou p ed žlutou a modrou p ed ervenou, ženy naopak ervenou a žlutou barvu. Žena má více druh ípk než muž, a proto rozeznává více barevných odstín , které také na rozdíl od muže umí i efektivn ji pojmenovat (barva olivová, kaštanová, staror žová aj.). Obecn lze íci, že o tom jak vnímáme barvu nerozhoduje barva samotná, ale nejr zn jší fyzikální, fyziologické a psychologické aspekty. Vnímání barev je velmi subjektivní proces podléhající náladám. Samostatnou skupinu uživatel map pak tvo í lidé, jejichž schopnost vnímání barev je omezena nebo zcela pot ena (tzv. barvoslepost). Každá barva má obvykle dlouhou tradicí (pro evropsko-americkou kulturní oblast) p isouzenou asociativitu a míru vzrušivosti. ervená barva je velmi kontroverzní pro široké spektrum význam , ale všechny jsou spojeny s teplem, agresivitou, výjime ností, pozitivními ekonomickými jevy apod. Barva sama se tak pro svou vzrušivost používá pro zd razn ní n kterých informací a

- 107 (111) -


z tohoto d vodu není vhodná jako pozadí. Modrá barva má naopak uklid ující ú inek a je jednozna n spojována s vodou, chladem, zápornými ekonomickými jevy apod. Vysoce uklid ujícím dojmem p sobí i zelená barva, která je obvykle využívána pro prezentaci p írodních jev . stabilitu apod. U žluté barvy závisí její efekt (poutavost) na okolních barvách a barv pozadí. erná barva m že symbolizovat smrt, nešt stí, zvýrazn ní, negaci apod. Stejn jako bílá a šedá p sobí neutráln a v p ípad barevné stupnice asto erná, šedá nebo bílá reprezentují plochy (linie, body) s chyb jícími daty. Na druhou stranu však erná barva (zvlášt velké plochy) má vysokou poutavost, p sobí elegantn a profesionáln . Obdobné vazby bychom jist našli i pro jiné barvy. Barva plní v kartografických dílech dv základní funkce. V prvním p ípad je barva sou ástí kartografických znak a je tudíž nositelem ur ité kvalitativní nebo kvantitativní informace a v druhém p ípad plní estetickou funkci. N které barvy jsou p ímo vázané na konkrétní symboly (bodové znaky), p i emž vazba symbol - barva má konkrétní, ustálený význam (asociativita v barv ). Jist si uživatelé map budou v d t rady se tením významu k íž , které se budou lišit jen barevn ( erný - kostel, márnice, ervený zdravotnictví, zelený - lékárna, modrý - veterinární léka , žlutý - hygienická stanice). Rozeznáváme dva základní druhy vizualizovaných jev barevných stupnic): •

kvalitativní

•

kvantitativní, a to

(a tedy i typy

o sekven ní (konvergentní) - hodnoty se pohybují od po átku (nuly) pouze jedním sm rem, nap . nezam stnanost v okresech, o divergentní (obecn hovo íme o tzv. polárních neboli dvoukoncových datech, nap . poklesy a vzestupy teplot vzduchu Kvalitu znázor ujeme pomocí tónu barvy (podobné jevy musí znázor ovat podobné tóny barev) a kvalitu pomocí z etelné zm ny jasu a sytosti barvy. Barevné tóny volíme podle souvislosti barvy a vyjad ovaného jevu asociativita v barv (nap . vodstvo – modrá, lesní porosty – zelená apod.) nebo podle barevného kontrastu (barvy volíme z r zných ástí spektra, aby se od sebe daly jednotlivé skupiny dat rozlišit. Nechceme-li jednu nebo více skupin dat zvýraznit, volíme stejnou sv tlost a sytost použitých barevných tón , p i emž je nutné brát v úvahu kontrast barvy a pozadí – nap . ervená, zelená nebo modrá je na bílém pozadí mnohem výrazn jší než žlutá, u které se v tomto p ípad musí použít v tší sytost. Syté a kontrastní barevné tóny volíme v n kterých speciálních druzích map – mapy geologické, pedologické, klimatologické, meteorologické, vegeta ní apod. Pro mapy životního prost edí (environmentální mapy) se asto používá stupnice vycházející z barev semafóru - ervená (nebezpe í, poškození, varování), žlutá nebo oranžová (možnost ohrožení) a zelená (zdravá vegetace a prost edí). V kvantitativních stupnicích se výb r barvy ídí vkusem autora nebo používanými (standardizovanými) barevnými stupnicemi. Nejjednodušší barevnou škálou pro sekven ní jevy je p echod mezi bílou a libovolnou jinou barvou. V p ípad , že data mají v tší rozp tí nebo pro divergentní jevy, - 108 (111) -


m žeme zvolit stupnici zakreslenou pomocí p echod dvou i více barev (nap . žlutá - zelená - modrá, nebo žlutá - oranžová - ervená, nebo žlutá - hn dá erná aj.). P íkladem klasické barevné sekven ní stupnice je hypsometrická stupnice P es své hojné užívání nebyla nikdy standardizována, a proto existuje ada jejich modifikací. Pro n které uživatele však m že být tato stupnice zavád jící. Bílá barva v ní užitá m že znázor ovat nejvyšší partie hor a zárove u n kterých uživatel evokovat sníh. Zasn žené oblasti ale neleží vždy ve vysokých nadmo ských výškách – polární oblasti leží asto v nížinách. Obdobn zelená barva, kterou bývají zakresleny nížiny, v tšinou u uživatel map vyvolá p edstavu les a pastvin. Podle zp sobu rozši ování od nulového bodu rozlišujeme stupnice divergentní symetrické a divergentní asymetrické. Divergentní jevy bývají vizualizovány v tšinou pomocí dvou stupnic, které jsou vytvo eny dv ma barvami – velice astá je kombinace ervená-modrá s r znými sytostmi (postupn tlumenými barvami), p i emž sytost roste na ob strany od nulového bodu. ervená barva symbolizuje p ír stky, zisky, teplo apod., modrá barva naopak ztráty, úbytky, poklesy, chlad apod. Okolí po áte ního bodu bývá zobrazeno bílou barvou. Tato barva není úpln nejvhodn jší, protože asto reprezentuje nezjišt ná data, v n kterých p ípadech se používá barva erná nebo barva pozadí. Vhodné je také použití jiné mén výrazné barvy, nap íklad žluté (používá se u stupnic s pokrytím celého barevného spektra) nebo šedé. Samostatnou skupinu využití barev v map tvo í binární jevy (typ ano - ne, nula - jedni ka), pro které lze využít jak kontrastních barev ( erná - bílá, modrá - ervená), tak sytostních skok jedné barvy. P i tvorb map jsou využívány jak chromatické, tak achromatické barvy. Pro vykrývání ploch se používá rastr . Na topografických mapách jsou obvykle základními barvami: •

erná (mapové rámy, rámové a mimorámové údaje, polohopis a popis)

•

modrá (vodstvo a jeho popis)

•

oranžová (vrstevnice a jejich kóty, výpl cest a blok sídliš )

•

zelená (lesy a vegetace).

Na tematických mapách a na mapách ke komer nímu ur ení pro širokou ve ejnost, ale nejen na nich, jsou zpravidla základními barvami barvy stabilizovaného ty barvotisku, tj. dopl kové barvy viditelného pásma slune ního spektra, a to barva azurová (cyan - C), purpurová (magenta - M), žlutá (yellow - Y) a barva erná (blacK - K), tedy barevný model CMYK, založený na subtraktivním míchání barev na bílý podklad. Z jiných barevných model lze použít model RGB, který je založen na aditivním míchání základních barev viditelného pásma slune ního spektra, a to ervené (red - R), zelené (green - G) a modré (Blue - B), nebo model HSB (resp. HSV,HLS), tj. systém kombinace t í parametr barvy, a to tónu (Hue - H), sytosti (saturation S) a jas, istota barvy (brightness -- B), resp. v alternaci jas barvy (lightness L) i sv telná vyváženost (Value - V). Uvedené barevné modely jsou vzájemn p evoditelné, i když ne vždy p esn .

- 109 (111) -


Barevný vzhled mapy a užitý barevný model je závislý na tom, zda je i není p íslušné mapového díla sou ástí ur ité standardizované ady (státní mapové dílo, sou ást edi ní ady apod.). Je-li tomu tak, pak je jeho barevný vzhled dán p íslušnou „normou“, jestli tomu tak není pak jeho kone nou podobu ur uje estetický názor kartolitografa, technického i grafického (um leckého) redaktora, i zodpov dného nebo hlavního redaktora a prov uje praxe, p edevším úsp ch na trhu. P i využívání barev na mapách dochází velmi asto k jejich chybnému nasazení. Chyby mohou být neúmyslné (zp sobené nap . z neznalosti principu asociativity v barv aj.), ale i úmyslné (souvisí nap . s propagandou, ideologií, reklamou zboží apod.). P íkladem klasických chyb, které mohou být obojí povahy, je stereoskopický efekt, který zp sobuje zhoršenou itelnost barevné kombinace ervená-modrá, nebo užití nevhodné kombinace barev: žluté písmo - bílé pozadí, purpurové písmo - erné pozadí nebo modré písmo - erné pozadí. etnost uvedených chyb v posledních letech velice rapidn vzr stá p edevším díky zdánliv autoritativnímu podsouvání p eddefinovaných tabulek barev v užívaných kreslících programech a v komer ní praxi preferováním desinerského hlediska p ed hlediskem odborn kartografickým, které podporuje i tlak ve ejnosti, preferující pestrost a barevnost p ed „nudnou šedí“ profesionálních map. I využití barev v kartografii podléhá módním trend m.

- 110 (111) -

Záv r

4

Záv r

4.1

Shrnutí

Text modulu se v nuji velmi zásadnímu oddílu kartografie - kartografické interpretaci. V rámci teorie kartografického jazyka si všímá p edevším: •

vlastností kartografických znak ,

•

klasifikace kartografických znak

•

morfografických operací s kartografickými znaky a

•

projektování kartografických znak .

P i studiu interpreta ní metodiky se opírá o renomované autory a p ibližuje tená m metody interpretace polohopisu, výškopisu a popisu. P edložený modul tvo í spolu s ostatními v rámci studijních opor pro p edm t GE18 ned litelný komplex. Jeho text vychází z dlouholeté p ednáškové innosti v daném oboru a p esto si neklade nároky na úplnost a bezchybnost. V dalším období se p edpokládá jeho pr b žná aktualizace.

4.2

Studijní prameny

Studijní prameny jsou uvedeny v modulu 01 (Úvod do kartografie).

- 111 (111) -

GE18 KARTOGRAFIE A ZÁKLADY GIS

Recommend Documents