G. Willow Wilsonová Alif, neviditelný

G. Willow Wilsonová Alif, neviditelný

Alif neviditelny.indd 1

14.2.14 17:21

, f i l A lný

e t i d i nev G. Willow Wilsonová

Nakladatelství Paseka Praha – Litomyšl


14.2.14 17:21

Přeložil Michal Prokop Verše z Koránu jsou citovány podle překladu Ivana Hrbka (Korán, Odeon, Praha, 1972).

ALIF THE UNSEEN Copyright © 2012 by G. Willow Wilson Translation © Michal Prokop, 2014 ON THE WRITING OF ALIF, THE UNSEEN Copyright © 2013 by G. Willow Wilson Translation © Michal Prokop, 2014 ISBN 9788074324154 (PDF)


14.2.14 17:21

Mé dceři Maryam, narozené během arabského jara

Věřící rozpoznává každé boží Jméno v úplnosti Jmen. – Muhjiddín ibn Arabí, Fusús al-hikam Jestliže obrazotvornost derviše vytvoří události z těchto příběhů, jeho úsudek je připodobní pravdě a jeho představy vycházejí z věcí, jež jsou skutečné. – François Pétis de la Croix, Les Mille et Un Jours (síc a jeden den)


14.2.14 17:21


14.2.14 17:21

Obsah

Alif, neviditelný ––– 9 Poděkování ––– 365 Slovníček ––– 367 O psaní Alifa, neviditelného ––– 371


14.2.14 17:21


14.2.14 17:21

Nultá kapitola

Persie Kdysi dávno Věc se vždycky objevovala v hodině mezi západem slunce a úplným setměním. Když odpoledne začalo ubývat světla a na dvoře stáje pod věží, ve které pracoval, se prodlužovaly šedé a fialové stíny, Rezou začaly otřásat vlny úzkosti a očekávání. Den co den ho s blížícím se večerem paměť nevyhnutelně odnášela o šedesát let zpátky, do náruče jeho kojné. Tato Turkyně mu vyprávěla, že za soumraku se džinů zmocňuje neklid, a před každým vychrstnutím vody z umyvadla oknem ven požádala o odpuštění bytosti žijící ve skrytu pod zemí. Kdyby je nevarovala, pobouření tvorové by mohli uvalit kletbu na jejího svěřence a poznamenat ho slepotou nebo skvrnitou nemocí. Když byl Rezá mladý student, který si ještě neosvojil moudrost, odmítal její obavy jako výraz pověrčivosti. Od té doby se stal starcem, jemuž vypadávají zuby. Jakmile slunce zrudlo a dotklo se dómu šáhova paláce na protější straně náměstí, ucítil v útrobách dobře známou hrůzu. Jeho učedník lelkoval vzadu v dílně a oždiboval zbytky mistrova oběda. Rezá se díval z okna na zapadající slunce a v zádech cítil mladíkův pohrdavý pohled. „Přines mi rukopis,“ nařídil Rezá, aniž se obrátil. „Dones taky kalamář a rákosová pera. Ať je všechno připraveno.“ „Ano, mistře.“ Mládencův tón zněl nevrle. Byl to třetí syn nevýznamného šlechtice a nevyznačoval se žádnými

9


14.2.14 17:21

učeneckými či duchovními sklony, které by stály za řeč. Jednou – jen jednou – mu Rezá dovolil zůstat, když ho věc navštívila, a doufal, že jak ji učedník spatří, všemu porozumí a potvrdí mu, že není blázen. Nestalo se tak. Když se bytost objevila v kruhu z křídy a popela, který pro ni Rezá uprostřed dílny přichystal, chlapec si jí zřejmě nevšiml. S nechápavou podrážděností zíral na mistra, který sledoval, jak se stín v kruhu rozprostírá, roztahuje údy a mění se v karikaturu člověka. Sotva Rezá zjevení oslovil, chlapec se zasmál a jeho zvonivým hlasem zaznělo pohrdání a nedůvěra. „Proč?“ zeptal se Rezá tvora zoufale. „Proč se mu neukážeš?“ Bytosti vyrostly zuby a jejich řady nakonec olemoval ohavný škleb. Rozhodl se nevidět, odvětila. Rezá měl strach, že chlapec poví o mistrově tajném obcování otci a ten pak upozorní ortodoxní palácové hodnostáře, kteří by Rezu nechali uvěznit kvůli čarodějnictví. Učedník však mlčel a nadále každý den docházel na hodiny. Jedině z jeho otupělosti a opovržlivého tónu Rezá poznal, že ztratil mladíkovu úctu. „Inkoust na stránkách, které jsem včera popsal, už zaschl,“ oznámil Rezá, když se učedník vrátil s pery a kalamářem. „Můžou se zakonzervovat. Připravil jsi lak?“ Chlapec k němu vzhlédl a zbledl. „Nemůžu,“ odpověděl a jeho rozmrzelost vyprchala. „Prosím. Je to příšerné. Nechci –“ „Dobrá,“ vzdychl Rezá. „Udělám to sám. Můžeš jít.“ Chlapec vyrazil ke dveřím. Rezá se usadil ke stolu a přitáhl k sobě kamennou mísu. Práce ho rozptýlí, dokud nenastane večer. Nalil do mísy část drahocenné mastichy, která od rána bublala nad dřevěným uhlím v koši na oheň. Přidal několik kapek černého oleje ze semínek černuchy a míchal tekutinu, aby neztuhla. Jakmile dosáhl ideální hustoty směsi, opatrně zvedl plá-

10


14.2.14 17:21

těnou roušku z nenápadného kovového kotlíku na kraji pracovního stolu. Místnost vyplnil pach: ostrý, varovný, zřetelně ženský. Rezá si vzpomněl na svou manželku, živou, kvetoucí a obtěžkanou dítětem, které zemřelo společně s ní. Touto vůní bylo prosyceno ložní prádlo v jejich ložnici, než Rezá nařídil sloužícím, ať ho odnesou a spálí. Na okamžik se ztratil v myšlenkách. Poté se přiměl ke klidu, oddělil od lepkavé tekutiny, co potřeboval, zvedl to kovovými kleštěmi a bez dlouhých cavyků upustil do chladnoucí mísy laku. Počítáním na kloubech prstů odměřil několik minut, než do ní opět nahlédl. Lak byl čistý a leskl se jako med. Rezá pečlivě rozložil stránky, které zapsal při poslední návštěvě bytosti. Psal arabsky, nikoli persky, a doufal, že toto bezpečnostní opatření zabrání zneužití jeho práce, pokud by se jí zmocnili nevzdělaní a nezasvěcení. Rukopis byl tedy dvojnásobným překladem: nejprve do perštiny z bezhlasého jazyka, jímž bytost hovořila a který Rezovým uším připomínal noční ozvěny dětství, známé z onoho osamělého a děsivého přechodu mezi bděním a snem, předcházejícího spánku. Potom následoval převod z perštiny do arabštiny, řeči Rezova vzdělání, jejíž systematická uspořádanost se vyrovnala nejasnosti jazyka bytosti. Výsledek byl matoucí. Rezá příběhy podával co možná nejvěrněji, ale cosi se z nich vytrácelo. Když věc mluvila, Rezá se dostával do jakéhosi transu a vnímal, jak se podivuhodné tvary zas a znovu znásobují, dokud nepřipomínaly hory, pobřeží, siluety námrazy na skle. V těchto okamžicích věřil, že se naplnila jeho touha a suma vědění je na dosah. Sotva se však příběhy ocitly na papíře, změnily se. Zdálo se, že postavy – princezna, chůva, ptačí král a všichni ostatní – se mazaně prosmýkají kolem Rezy, jenž se jim pokouší vtisknout lidské vlastnosti. Rezá namočil štětec z koňských žíní do mísy a začal pokrývat nové stránky tenkou vrstvou laku. Semeno černuchy bránilo zkroucení silného papíru. Další ingredience,

11


14.2.14 17:21

ta, která v učedníkovi vzbuzovala tak neblahé předtuchy, udrží rukopis při životě ještě dlouho po pisatelově smrti a ochrání ho před rozkladem. Jestliže sám Rezá nedokáže odhalit skutečný význam slov bytosti, jednou se to podaří někomu jinému. Rezá se tak soustředil na práci, že mu uniklo, když slunce minulo dóm paláce a zmizelo za suchými vrcholky pohoří Zagros na dalekém obzoru. Na počínající soumrak ho upozornil až chlad v místnosti. Rezovo srdce začalo tlouci o hrudní kost. Než se ho docela zmocnilo rozechvění, opatrně položil nalakované stránky na zástěnu, aby zaschly. Hned vedle na polici čekal silný svazek jejich společnic na dokončení knihy. Jakmile ji Rezá dopíše, sešije všechny listy hedvábnou nití a sváže je do tuhých desek potažených plátnem. A co dál? Hlas se jako vždycky ozval uvnitř jeho mysli. Rezá se napřímil, až mu zalupalo ve ztuhlých kloubech. Zklidnil dech. „Potom se pustím do studia,“ odpověděl klidně. „Budu číst všechny příběhy pořád dokola, dokud si je nevštípím do paměti a nepochopím jejich moc.“ Věc vypadala pobaveně. Nehlučně se zjevila, tiše se usadila ve vězení z křídy a popela uprostřed místnosti a zírala na Rezu žlutýma očima. Rezá potlačil chvění. Pohled na bytost ho stále naplňoval smíšenými pocity děsu a vítězství. Když ji Rezá poprvé ovládl, málem nevěřil, že tak silného tvora udrží na uzdě pár dobře zvolených slov napsaných na podlahu, slov, která by jeho negramotná hospodyně mohla smést, aniž by utrpěla jakoukoli újmu. Ale bylo to tak – snad to byl důkaz jeho učenosti a Rezá upřímně doufal, že se na tom nic nezmění. Dokázal tu věc spoutat a teď se musela dennodenně vracet, dokud mu neodvypráví všechny příběhy. Prý se to pustí do studia. Hlas zněl škodolibě. Jenže co tím chce získat? Alfu jawmin je mimo jeho chápání.

12


14.2.14 17:21

Rezá si přitáhl plášť k tělu a narovnal ramena ve snaze vypadat důstojně. „To tvrdíš ty, jenže tvoje rasa nikdy neproslula zvláštní upřímností.“ Aspoň jsme upřímní sami k sobě a nepřivlastňujeme si, co nám nenáleží. Člověk byl vyhnán ze Zahrady kvůli snězení jediného kusu ovoce, a ty teď navrhuješ vyvrácení celého stromu, aniž si toho všimnou andělé. Jsi starý blázen a do ucha ti našeptává Svůdce. „Jsem starý blázen.“ Rezá ztěžka dosedl na pracovní stůl. „Ale teď už to sotva změním. Můžu jít jedině dál. Dokončím práci a pak tě propustím.“ Věc žalostně zavyla a vrhla se proti linii kruhu. Okamžitě se odrazila zpátky od stěny, kterou Rezá vytvořil, avšak neviděl. Co chceš? zaskučela věc. Proč mě nutíš říkat, co má zůstat skryto? Nejsou to vaše příběhy. Jsou naše. „Jsou vaše, ale nerozumíte jim,“ odsekl Rezá. „Jedině Adam obdržel opravdový rozum a jen banú Ádam mají moc nazývat věci pravými jmény. To, čemu vy říkáte ptačí král, laň a jelen, jsou pouze symboly k zahalení skrytého poselství, jako když básník sepíše ghazal o bezzubém lvu, aby kritizoval slabého krále. V tvých příbězích je ukryta tajná síla neviditelných.“ Ty příběhy jsou poselstvími samy o sobě, pravila věc s tichým povzdechem. V tom spočívá to tajemství. „Připíšu každé části každého příběhu číslo,“ pokračoval Rezá bez ohledu na varování. „A tím vytvořím kód, který určí jejich vzájemné měřitelné vztahy. Získám nad nimi moc –“ Odmlčel se. Otevřeným oknem zavál vítr a donesl k němu vůni schnoucího laku. Rezá si opět vzpomněl na manželku. Něco jsi ztratil, řekla bytost lstivě. „Do toho ti nic není.“ Žádný příběh, kód ani tajemství nedokáže probudit mrtvé.

13


14.2.14 17:21

„Nechci probouzet mrtvé. Jenom chci vědět – chci –“ Věc naslouchala. Bez mrknutí na něj upírala žluté oči. Rezá si vybavil bylinné obklady, odsávací baňky, kadidlo k pročištění vzduchu a tichá slova porodních báb, které se pohybovaly kolem zakrváceného lůžka a zakrývaly si ústa závoji, zatímco on stál opodál, zbytečný a zoufalý. „Chci mít věci pevně v rukou,“ pronesl nakonec. Bytost se posadila, objala ne-pažemi pokrčená ne-kolena a hleděla na něj. Vezmi si pero a papír, vyzvala ho. Povím ti celý příběh. Ale musím tě varovat. „Před čím?“ Až ho vyslechneš, staneš se někým jiným. „Nesmysl.“ Bytost se usmála. Připrav si pero, zopakovala.

14


14.2.14 17:21

První kapitola

Perský záliv Přítomnost Alif seděl na betonovém parapetu okna svého pokoje a vyhříval se v teplém zářijovém slunci. Světlo se mu lámalo na očních řasách. Když se přes ně podíval, svět se stal podivnou modrobílou mozaikou. Dlouhý nezaostřený pohled mu způsobil ostrou bolest v čele, a tak Alif opět sklopil zrak a vnímal, jak se za víčky prohlubují stíny. U nohy mu ležel tenký pochromovaný chytrý telefon – kradený, ačkoli nebylo jasné, jestli pochází z Číny na východě nebo z Ameriky na západě. Mobily ho nezajímaly. Obstaral mu ho jiný hacker, který prolomil kódování, jímž si jakýsi telekomunikační gigant monopolizoval příslušný patent. Displej ukazoval čtrnáct textových zpráv, kterými Alif v posledních dvou týdnech bombardoval Intisár stálým tempem jedné zprávy denně. Ani na jedinou z nich neodpověděla. Přimhouřenýma očima zíral na telefon. Kdyby usnul, zavolala by. Na zvonění by zareagoval škubnutím a určitě by mobil shodil z parapetu dolů na dvorek, takže by musel seběhnout schody a hledat ho mezi jasmínovými keři. Těmto malým potížím by dal přednost před větším problémem: možností, že vůbec nezavolá. „Zákon entropie,“ řekl telefonu. Přístroj se blyštěl ve slunci. Černo-oranžová kočka, která na dvorku odnepaměti lovila brouky, přeběhla po rozpálené zemi a zvedala tlapky vysoko do vzduchu, aby si je ochladila. Když na ni

15


14.2.14 17:21

zavolal, podrážděně mňoukla a zmizela pod jasmínovým keřem. „Moc vedro pro kočky i pro lidi,“ poznamenal Alif. Zívl a ucítil kovovou chuť. Vzduch byl hustý a olejnatý, jako zplodiny z nějakého obrovského stroje. Spíše vpadal do plic, než aby poskytoval úlevu, a v kombinaci s horkem okamžitě způsoboval paniku. Intisár mu kdysi řekla, že Město nenávidí své obyvatele a snaží se je udusit. Trvala na tom, že Město je ženského rodu a vzpomíná si na dobu, kdy čistější myšlenky přinášely čistší vzduch: na vládu šajcha Abdulsabúra, který se chrabře snažil odrazit blížící se Evropany, na založení Džam’at al-Bašíra, velké univerzity, a ještě dříve na letní dvory Parí-Náf, Wanajrí, B’as. Město mívalo hezčí jména než to, které nese dnes. Po islamizaci džinským světcem, jak se vypráví, se usadilo na křižovatce mezi pozemským světem a Prázdnou čtvrtí, říší ghúlů a ifrítů, kteří se mohou měnit ve zvířata. Kdyby se pod mešitou Al-Bašíra neskrývalo požehnání v podobě hrobky džinského světce, který slyšel poselství Prorokovo a zaplakal, Město by možná obsadili neviditelní, stejně jako to učinili turisté a na aři. Skoro si myslím, že tomu věříš, řekl Alif Intisár. Samozřejmě že tomu věřím, odpověděla. Ta hrobka existuje. V pátek se do ní můžeš podívat. Turban džinského světce spočívá přímo na ní. Slunce na západě začalo klesat přes pás pouště za Novou čtvrtí. Alif uložil telefon do kapsy a sklouzl z parapetu zpátky do pokoje. Až se setmí, možná se s ní znovu pokusí spojit. Intisár vždycky upřednostňovala noční setkání. Společnosti nevadí, pokud porušujete pravidla, hlavně když je uznáváte. Sejít se po setmění znamená, že člověk má zdravý rozum. Zjevně si uvědomujete, že jednáte v rozporu se zavedenými obyčeji, a vynakládáte jisté úsilí, abyste se vyhnuli zadržení. Vznešená a znepokojivá Intisár s černými vlasy a líbezně předoucím hlasem stála za takovou zdrženlivost. Alif chápal její touhu po utajení. Sám se skrýval za svým nickem, jediným písmenem abecedy, už

16


14.2.14 17:21

tak dlouho, že se stal pouhým alifem – rovnou čárou, zdí. Vlastní rodné jméno znělo jeho uším nevýrazně. Skrývání se stalo podstatnějším než to, co má zůstat skryto. Proto chápal Intisářinu potřebu udržovat jejich vztah v tajnosti i dlouho poté, co to jeho samotného už začalo unavovat. Jestliže utajené schůzky rozdmýchávají její lásku, budiž. Mohl ještě hodinu či dvě počkat. Otevřeným oknem zavanula ostrá vůně rasamu a rýže. Sejde dolů do kuchyně a povečeří – od snídaně nejedl. Cestou ke dveřím ho zarazilo klepání z druhé strany zdi, těsně za plakátem Roberta Smithe. Rozladěně se kousl do rtu. Možná by mohl nepozorovaně vyklouznout. Po klepání však následovala přesná série úderů: ‫ﺱﻁﺡ‬ ‫ ﺳﻁﺢ‬Slyšela ho slézat z okna. Vzdychl a dvakrát ťukl na zpěvákovo zrnité černobílé koleno. Dína už čekala na střeše, když tam dorazil. Byla obrácená tváří k moři či spíše směrem k němu, neboť výhled zakrývala změť obytných budov na východě. „Co chceš?“ zeptal se Alif. Otočila se, naklonila hlavu a svraštila obočí v úzké mezeře nad závojem. „Vrátit ti tu knihu,“ odpověděla. „Co ti je?“ „Nic.“ Popuzeně mávl rukou. „Tak mi ji dej.“ Dína sáhla pod roucho a vytáhla odřený výtisk Zlatého kompasu. „Nezeptáš se mě, co si o ní myslím?“ zajímala se. „Je mi to jedno. Angličtina pro tebe byla nejspíš moc těžká.“ „Vůbec ne. Rozuměla jsem každému slovu. Tahle knížka“ – zamávala jí ve vzduchu – „je plná pohanských obrazů. Je nebezpečná.“ „Nemluv hlouposti. Jsou to metafory. Říkal jsem, že ji nepochopíš.“ „Metafory jsou nebezpečné. Když něco nazveš falešným jménem, změníš to, a metafora je jenom líbivé pojmenování falešného jména.“

17


14.2.14 17:21

Alif jí knihu vytrhl z ruky. Ozvalo se šustění látky, když Dína sklopila bradu a její oči zmizely za řasami. Ačkoli její tvář neviděl již skoro deset let, Alif věděl, že sešpulila rty. „Promiň,“ řekl a přitiskl knihu k hrudi. „Dneska mi není dobře.“ Dína mlčela. Alif se netrpělivě ohlédl přes rameno: viděl část Staré čtvrti, slabě se třpytící na svahu nad okolními sídlišti. Tam někde je Intisár, podobná perle spočívající ve starém měkkýši, jaké ratásún hledají na plážích, jež se čtvrti dotýkají. Možná pracuje na diplomce a hrbí se nad knihami o rané islámské literatuře, možná si šla zaplavat do pískovcového bazénu na nádvoří otcovy vily. Snad na něj myslí. „Nic neprozradím,“ ozvala se Dína. Alif zamrkal. „O čem nic neprozradíš?“ zeptal se. „Naše služebná včera na súku zaslechla hovor mezi sousedy. Říkali, že tvoje matka pořád skrytě vyznává hinduismus. Prý ji viděli kupovat svíčky púdža v tom obchodě na Násirově ulici.“ Alif na ni zíral a zatínal zuby. Náhle se otočil, vyrazil po zaprášené střeše kolem satelitních talířů a rostlin v truhlíkách a nezastavil se, ani když na něj Dína zavolala jeho rodným jménem. *** V kuchyni stála matka vedle služebné a obě krájely jarní cibulku. Šalvar kamíz jí s výjimkou několika horních obratlů zakrýval celá záda a místo nad nimi se jí lesklo potem. „Mami.“ Alif jí sáhl na rameno. „Copak, makane?“ Její nůž se ani na okamžik nezastavil. „Nepotřebuješ něco?“ „Co je to za otázku? Jedl jsi?“ Alif se usadil k malému kuchyňskému stolu a sledoval, jak před něj služebná beze slova klade talíř s jídlem. „Na střeše jsi mluvil s Dínou?“ zeptala se matka, přičemž smetla cibuli do misky.

18


14.2.14 17:21

„No a?“ „Neměl bys. Rodiče ji chtějí brzy provdat. Dobrým rodinám se nebude zamlouvat, až se doslechnou, že se schází s cizím klukem.“ Alif protáhl obličej. „Kdo je tady cizí? Od dětství bydlíme v jednom domě. Hrávala si v mém pokoji.“ „Když vám bylo pět! Teď je z ní žena.“ „Nejspíš má pořád ten samý velký nos.“ „Nebuď krutý, makane. Není to hezké.“ Alif postrkoval jídlo po talíři. „Mohl bych vypadat jako Amr Dijáb, a stejně by to bylo jedno,“ zamumlal. Matka se otočila a v kulaté tváři měla zachmuřený výraz. „Mluvíš jako malé dítě, vážně. Když si najdeš pořádnou práci a našetříš nějaké peníze, najdou se tisíce pěkných indických děvčat, která by si pokládala za čest –“ „Ale ne arabských děvčat.“ Služebná posměšně zamlaskala. „Co je na arabských holkách tak zvláštního?“ zajímala se matka. „Naparují se a chodí s očima zmalovanýma jako kabaretní tanečnice, ale bez peněz nejsou nic. Ani krásné, ani chytré, žádná neumí vařit –“ „Já nechci kuchařku!“ Alif odstrčil židli. „Jdu nahoru.“ „Dobře! Talíř si vezmi s sebou.“ Alif popadl talíř, až vidlička s řinčením sklouzla na podlahu. Překročil služku, která se sehnula, aby ji zvedla. Ve svém pokoji se na sebe zadíval do zrcadla. Přinejmenším v obličeji se indická a arabská krev promísily uspokojivě. Jeho pleť měla rovnoměrný arabský odstín. Oči zdědil po beduínské větvi rodiny a ústa po drávidské a ani brada nevypadala špatně. Ano, je docela pohledný, ale nikdy by se nemohl vydávat za čistokrevného Araba. A Intisár se nemůže spokojit s nikým jiným než s pokračovatelem tisícileté tradice šajchů a emírů. „Pořádnou práci,“ zopakoval Alif svému obrazu matčina slova. V zrcadle viděl, že displej počítače ožívá. Zamračil se a sledoval, jak na obrazovce nabíhají řádky textu ohledně

19


14.2.14 17:21

sledování IP adresy a uživatelských statistik toho, kdo se pokouší prolomit jeho šifrovací so ware. „Kdopak to sem strká nos? Tohle se přece nedělá.“ Posadil se ke stolu a zadíval se na plochý displej – skoro nový a bezvadný až na prasklinku, kterou sám spravil, koupený lacino od Abdulláha z Radia Šajch. Útočníkova IP adresa pocházela ze serveru ve Winnipegu a tohle byl jeho první pokus o průnik do Alifova operačního systému. Takže ze zvědavosti. Po dvouminutovém zkoušení Alifovy obrany to vzdal, avšak ještě předtím spustil Pony Express, trojského koně, kterého Alif ukryl do zdánlivé chyby v šifrování. Jestli má nájezdník všech pět pohromadě, pravděpodobně několikrát denně spouští antimalwarové programy, ale i tak bude Alif nejspíš moci několik hodin sledovat jeho návyky při brouzdání po internetu. Alif zapnul malý elektrický větrák u svých nohou a nasměroval ho na počítačovou skříň. Procesor se přehříval a minulý týden se skoro roztekla základní deska. Nesměl nic ponechat náhodě. Dokonce i jeden den offline by mohl ohrozit jeho náročnější klienty. Saúdové se již pár let snažili dostat na kobylku Dzahilovi69, pobouřeni tím, že jeho amatérskou erotickou stránku není možné zablokovat a že má za den víc návštěvníků než kterýkoli jiný web v království. V Turecku OpravdovyMucednik a Umar_Online podněcovali islámskou revoluci z místa, které se úřadům v Ankaře nedařilo odhalit. Alif se neklonil k žádné ideologii a zastával názor, že na jeho ochranu má právo každý, kdo za ni dokáže zaplatit. Pokud ze spaní kvůli něčemu skřípal zuby, pak to byli cenzoři, kteří dusili podnikání, bohulibé i cynické. Polovina světa žila v jejich digitálním oblaku jedniček a nul, který bránil volnému přístupu k informacím. Alif a jeho přátelé četli stížnosti svých zhýčkaných amerických a britských protějšků – aktivistů, kteří v jednom kuse naříkali nad novými zákony v oblasti digitálního sledování – a smáli se. Nevzdělaní monogloti, říkal jim Abdulláh, když měl

20


14.2.14 17:21

náladu používat angličtinu. Netušili, jaké to je, působit v tomto nebo kterémkoli jiném městě, které není řádně opatřeno poštovními směrovacími čísly a vyhláškami o veřejném pořádku. Neměli ponětí, jak vypadá život v místě, jež se pyšní jedním z nejdokonalejších digitálních policejních systémů na světě, ale nemá spolehlivou poštovní službu. V emirátech, kde vládci jezdí ve stříbrných autech a v určitých oblastech schází tekoucí voda. V končinách, kde jsou všechny blogy, chatovací místnosti a fóra sledovány kvůli nezákonným vyjádřením o strádání nebo nespokojenosti. Jejich den přijde, řekl mu jednou Abdulláh. Na zadním prahu Radia Šajch kouřili dobře napěchovanou vodní dýmku a pozorovali páření dvou divokých koček na hromadě odpadků. Jednoho rána se probudí a uvědomí si, že se jejich civilizace rozplynula, kousek po kousku, dolar po dolaru, stejně jako ta naše. Poznají, jaké to je, prospat nejdůležitější století svých dějin. To nám nepomůže, podotkl Alif. Ne, souhlasil Abdulláh, ale rozhodně z toho mám lepší pocit. Mezitím se zabývali svými místními nočními můrami. Alif se na univerzitě přestával pohoršovat nad mezerami v osnovách informatiky, přednášené stejnými státními zaměstnanci, kteří dohlíželi na digitální krajinu. Co se nedozví od nich, to se naučí sám. Pomůže zaplavit jejich servery erotickými videi nebo na ně pošle Boží bojovníky – podle toho, kdo přijde první. Raději chaos než pozvolné udušení. Ještě před pěti lety bývali cenzoři liknaví a spoléhali se při pátrání po jejich stopách na sociální sítě a staromódní detektivní práci. Poté začali disponovat ďábelskými vědomostmi. Na internetu se začalo diskutovat: kdo jim je poskytl? CIA? Spíš to byl Mosad, protože CIA není dost inteligentní na to, aby se rozhodla pro tak rafinovaný prostředek demoralizace digitálního rolnictva. Cenzory nespojovalo jednotné vyznání: v Sýrii náleželi k baasistům,

21


14.2.14 17:21

v Tunisku k sekularistům, v Saúdské Arábii k salafistům. Navzdory různým cílům však používali stejné metody. Najít, odstranit, podrobit. Ve Městě se nárůst internetového policejního dohledu projevil jako bizarní singularita. Ta se jako mlžný oblak sunula přes rebelantské blogy a fóra, někdy jako chyba v kódu či selhání serveru, jindy jako náhlý pokles konektivity. Alifovi a ostatním gray hatům z Města trvalo pár měsíců, než si uvědomili souvislost mezi těmito zdánlivě obyčejnými událostmi. Mezitím byly – nejspíš vládou – odhaleny a napadeny hostingové účty několika předních nespokojenců, kteří tak ztratili přístup k vlastním webům. Ještě než nadobro opustil digitální ekosystém, pojmenoval první blogger ve Městě, vystupující pod anglickým nickem NewQuarter01, tuto singularitu „Boží pařát“. Stále se diskutovalo o její identitě: byl to program, jedna osoba, mnoho lidí? Někteří prohlašovali, že Boží pařát je sám emír – copak se vždycky neříkalo, že Jeho Výsost školili v oblasti státní bezpečnosti Číňané, autoři Zlatého štítu? Ať byl její původ jakýkoli, Alif si dokázal představit, k jaké katastrofě tato nová vlna regionálního sledování povede. Napadnuté účty byly jen prvním krokem. Později cenzoři nevyhnutelně zasáhnou do jejich životů. Stejně jako všechno ostatní – samotnou civilizaci nevyjímaje – začalo i zatýkání v Egyptě. V týdnech před revolucí se digitální stratosféra změnila ve válečnou zónu. Nejzranitelnější byli bloggeři, kteří využívali otevřené so warové platformy; Alifa nijak nepřekvapilo, když byli odhaleni a uvěznění. Potom se začali ztrácet ti podnikavější, kteří své stránky šifrovali. Jakmile se násilí přelilo z internetu do ulic a široké třídy kolem náměstí Tahrír se zalily krví, Alif se bez váhání zbavil egyptské klientely. Bylo zřejmé, že káhirský režim obešel jeho schopnost digitálně skrývat tamní disidenty. Alif usoudil, že uříznutím ruky zachrání tělo. Kdyby se jeho jméno dozvěděl nějaký ctižádostivý důstojník státní bezpečnosti, ohrozilo by to řadu bloggerů,

22


14.2.14 17:21

obchodníků s pornografií, islamistů a aktivistů od Palestiny po Pákistán. Samozřejmě se nebál o vlastní kůži, ačkoli měl celý týden žaludek jako na vodě. O jeho kůži pochopitelně nešlo. Pak jednou na Al-Džazíře uviděl, jak režim ve smrtelných křečích zatýká jeho přátele, které znal pouze pod přezdívkami. Vesměs měli jiné tváře, než si představoval, starší nebo mladší, nápadně bledé, vousaté, rozesmáté. Dokonce mezi nimi byla jedna dívka. Možná panna. Ve vězení ji nejspíš znásilnili. Uřízni si ruku. Alifovy prsty klouzaly po klávesnici. „Metafory,“ řekl. Psal anglicky. Dína měla jako obvykle pravdu. A právě proto Alif neměl radost z úspěchu egyptské revoluce ani z následné vlny povstání. Triumfy neznámých kolegů, kteří ničili jeden vládní systém za druhým, mu jen připomínaly jeho vlastní zbabělost. Město, kdysi jeden tyranský emirát z mnoha, jako by se ocitlo mimo čas: vzpomínka na starý řád, sen, z něhož se obyvatelé ještě neprobudili. Alif a jeho přátelé dál bojovali, útočili na digitální pevnost, kterou Boží pařát vybudoval k ochraně emírovy prohnilé vlády. Jejich úsilí však poznamenala aura selhání. Dějiny se odehrávaly jinde. Koutkem oka zachytil zelený záblesk: Intisár je online. Alif vydechl a cítil, jak se mu stahují útroby. A1if: Proč jsi neodpověděla na moje e-maily? Báb_alDunjá: Nech mě být, prosím Začaly se mu potit dlaně. A1if: Urazil jsem tě něčím? Báb_alDunjá: Ne A1if: Tak co je? Báb_alDunjá: Alife, Alife A1if: Zešílím, řekni mi, co se stalo

23


14.2.14 17:21

A1if: Musím tě vidět A1if: Prosím Dlouhou minutu nic nenapsala. Alif se opřel čelem o stůl a čekal, až ho cinknutí upozorní na odpověď. Báb_alDunjá: Za dvacet minut na našem místě Alif vyklopýtal ze dveří. *** Taxíkem dojel až na nejvzdálenější místo u zdi Staré čtvrti a pak vystoupil a pokračoval pěšky. Zeď obléhali turisté. Západ slunce zbarvil její průsvitné kameny do zářivě růžové, což se marně snažili zachytit s pomocí mobilních telefonů a digitálních fotoaparátů. Souběžnou ulici obsadili prodavači suvenýrů a čajovny. Alif se protáhl kolem skupiny Japonek ve stejných tričkách. Poblíž někdo páchl pivem. Alif málem popuzeně vykřikl, když mu cestu zastoupil vysoký desi průvodce s vlaječkou. „Podívejte se nalevo, prosím! Před sto lety tato zeď obepínala celé město. Turisté sem tehdy nelétali, ale přijížděli na velbloudech! Představte si cestování přes poušť a pak najednou – moře! A u moře město obklopené křemenem, jako fata morgana. Mysleli si, že je to fata morgana!“ „Promiň, bratře,“ oslovil ho Alif urdsky, „ale já nejsem fata morgana. Nech mě projít.“ Průvodce se na něj zadíval. „Všichni sem přicházíme vydělat si na živobytí,“ řekl a ohrnul spodní ret. „Nestraš platící zákazníky.“ „Já jsem sem nepřišel. Narodil jsem se tu.“ „Máša’alláh! Odpusť.“ Rozkročil se. Turisté se instinktivně seskupili za něj jako kuřata za kvočnu. Alif kolem nich nahlédl do ulice. Vlnitá střecha čajovny, v níž bude čekat Intisár, byla skoro na dohled.

24


14.2.14 17:21

„Nikoho nezajímá, jestli se pár vypasených viktoriánů přijelo přes poušť podívat na zeď,“ utrousil. „Jsou dávno mrtví. Máme tady spoustu živých Evropanů na ropných polích TransAtlasu. Vezmi je na prohlídku tam.“ Průvodce se zašklebil. „Jsi blázen, bháji,“ odmítl. Uhnul do strany a jednou paží zadržel své svěřence. Alif shledal odvolávání se na třídní pouta účinnějším než poukazování na obchod. Děkovně přitiskl ruku na srdce a pospíchal kolem. Čajovna nebyla ani hezká, ani pozoruhodná. Zdobila ji ušmudlaná akrylová malba slavné siluety Nové čtvrti a její majitel – Malajec, který neuměl arabsky – podával „pravé“ ibiškové nápoje, které před pár desítkami let vyšly z módy. Žádný obyvatel Města by do takového podniku nevstoupil. Právě proto si jej Alif a Intisár vybrali. Když dorazil, Intisár stála v koutě, obrácená zády k místnosti, a prohlížela si zaprášené pohlednice. Alif cítil, jak mu do hlavy proudí krev. „As-salámu alajkum,“ pozdravil. Otočila se a korálky v obrubě jejího závoje tiše zacinkaly. Zadívala se na něj velkýma černýma očima. „Promiň,“ zašeptala. Třemi kroky přešel místnost a sevřel její dlaň v rukavici. Malajec diskrétně postával u dřezu v opačném rohu čajovny. Alif zauvažoval, jestli mu Intisár nedala nějaké peníze. „Proboha,“ vydechl nejistě. „Co se stalo?“ Sklopila zrak k zemi. Alif přejel palcem po saténu na její ruce a cítil, jak se zachvěla. Nejraději by jí strhl závoj a nahlédl do tváře, tajemné za černým krepdešínem. Pořád si pamatoval vůni jejího krku – neuběhlo ještě tolik času. Mít mezi sebou tolik vrstev látky bylo nesnesitelné. „Nedokázala jsem tomu zabránit,“ oznámila. „Všechno to domluvili beze mě. Snažila jsem se, Alife, přísahám, že jsem zkusila všechno – řekla jsem otci, že chci nejdřív dokončit univerzitu nebo cestovat, ale díval se na mě, jako kdybych se zbláznila. Je to jeho přítel. Odmítnout ho by byla urážka –“

25


14.2.14 17:21

Alif zadržel dech. Chytil ji za zápěstí a bez ohledu na její vlažný odpor jí začal stahovat rukavici. Odhalil bílé prsty: mezi nimi se zablýskl snubní prsten jako kámen upuštěný na nerovnou půdu. Alif se opět nadechl. „Ne,“ začal. „Ne. To nemůžeš. To nemůže. Odjedeme – pojedeme do Turecka. Tam ke svatbě nepotřebuješ otcův souhlas. Intisár –“ Vrtěla hlavou. „Otec by přišel na to, jak tě zničit.“ Alif ke své hrůze zjistil, že mu do očí vhrkly slzy. „Nemůžeš si vzít toho čode,“ zachraptěl. „Přinejmenším v očích Božích jsi moje manželka.“ Intisár se zasmála. „Podepsali jsme papír, který sis sám vytiskl,“ připomněla. „Byla to hloupost. Žádný stát ho neuzná.“ „Šujúch ano. Náboženství ano!“ Malajec se zavrtěl a ohlédl se přes rameno. Intisár beze slova postrčila Alifa do zadní místnosti a zavřela dveře. „Nekřič,“ zašeptala. „Vyvoláš skandál.“ „Tohle je skandál.“ „Nebuď tak teatrální.“ „Nech si to.“ Alif ohrnul ret. „Kolik tomu Malajci platíš? Je moc ochotný.“ „Nech toho.“ Intisár si zdvihla závoj. „Nechci se s tebou hádat.“ Na bradě se jí zachytil pramen vlasů; Alif jej odsunul stranou a sklonil se, aby ji políbil. Cítil chuť rtů, zubů, jazyka; pak ustoupila. „Na tohle je moc pozdě,“ zamumlala. „Ne, není. Ochráním tě. Pojď se mnou a já tě ochráním.“ Jeden plný ret se zachvěl. „Jsi jako malý kluk,“ namítla Intisár. „Tohle není hra. Někdo by mohl přijít k úhoně.“ Alif udeřil pěstí do zdi a Intisár vyjekla. Chvíli na sebe hleděli. Malajec začal bušit z druhé strany na dveře. „Řekni mi, jak se jmenuje,“ dožadoval se Alif. „Ne.“ „Do prdele! Jak se jmenuje?“ Intisár zbledla. „Abbás,“ odpověděla. „Abbás al-Šaháb.“

26


14.2.14 17:21

„Abbás Meteor? Co je to za pitomé jméno? Zabiju ho – probodnu ho mečem z jeho vlastních kostí –“ „Nemluv jako postava z komiksu. Nevíš, co říkáš.“ Prosmýkla se kolem něj a otevřela dveře. Malajec spustil pokřik v jakémsi nesrozumitelném nářečí. Alif si ho nevšímal a prošel do čajovny za Intisár. Plakala. „Jdi domů, Alife,“ pronesla rozechvěle a zahalila si obličej závojem. „Zařiď, abych už nikdy neviděla tvoje jméno. Prosím, Bože, prosím – nevydržím to.“ Alif se zachytil nohou mezi stolkem a židlí a zakolísal. Intisár zmizela v soumraku, černé znamení ve slábnoucím světle.

27


14.2.14 17:21


14.2.14 17:21

Druhá kapitola

Vzadu ve skříni ležela krabice. Byla schovaná pod hromadou zimního oblečení, které tam na jaře uklidila služka, přičemž svetry a vlněné kalhoty proložila vrstvami hedvábného papíru. Alif ji vytáhl a přemístil na postel. Hrdlo se mu stáhlo; vyčkával. Nemohl plakat; seběhly by se ženy a vyptávaly by se. Obrnil se. Jakmile si byl sám sebou jistý, zvedl víko: uvnitř se nacházelo složené bavlněné prostěradlo. Částečně ho rozprostřel a spatřil drobnou skvrnu, nyní spíš hnědou než červenou, tvarem trochu připomínající indický subkontinent. Skvrna se na prostěradle objevila v týdnu, kdy Alifova matka doprovázela otce na jedné z mnoha obchodních cest. Alif přemlouval služebnou, aby během nepřítomnosti rodičů zajela navštívit své příbuzné v nedalekém emirátu, a tvrdil, že se o sebe dokáže postarat sám. Příliš mu nevěřila, ale nechala se snadno přesvědčit. Alif dal Intisár klíče od přední brány a řekl jí, ať si oblékne své nejobyčejnější šaty; kdyby si jí všimli sousedé, pokládali by ji za Dínu. Když prvního večera dorazila, Alif jí beze slova zdvihl závoj a ohromeně hleděl na tvář, kterou si celé měsíce jen představoval. Okamžitě zapomněl na obrazy založené na libanonských popových hvězdách a egyptských herečkách. Nemohla mít jiný obličej než právě tento, s nestálým dolíčkem v bradě, trochu velkými ústy, nádherným obočím. Předpokládal, že bude krásná – mluvila jako krásná žena. Nic ho však nepřipravilo na sílu jejího půvabu.

29


14.2.14 17:21

„Na co myslíš?“ zašeptala. „Nedokážu myslet,“ odpověděl a zasmál se. S rozpačitými úsměvy podepsali standardní svatební smlouvu, kterou Alif našel na webové stránce pro muže z oblasti Perského zálivu, toužící po očištění od hříchů, jež hodlali spáchat někde jinde. Ačkoli ho tento papír poněkud uklidnil, Alifovi trvalo tři večery, než našel kuráž odkrýt něco jiného než její tvář. Oba si počínali nemotorně. Alifa mátlo její tělo a ji zase to jeho fascinovalo a děsilo zároveň. Vedeni instinktem vytvořili onu skvrnu. Krev byla Intisářina, avšak Alif se nemohl zbavit pocitu, že je v ní i cosi z něj, neviditelné znamení nevědomosti. Posléze jí pořád dokola opakoval, že ji miluje, a ona ho požádala, ať toho nechá, vylekána mocí, která jí nyní náležela. Alif se sklonil a přehraboval se v zásuvce komody. Jejich smlouva ležela v neoznačené složce skoro vzadu, pečlivě ukrytá mezi tuhými obálkami. Vytáhl jedinou potištěnou stránku, přejel po ní prsty a ucítil podpis, který Intisár vytlačila propisovací tužkou do papíru. Jeho vlastní rukopis působil školácky. Smála se jeho skutečnému jménu, tak obyčejnému a postrádajícímu úsečnost nicku, jímž ho jedině oslovovala. Nicku, který šeptala v bledé zrnité záři pouliční lampy, osvětlující pokoj, když leželi vedle sebe a polohlasným hovorem ukrajovali prázdné hodiny před rozedněním. Alif uložil složku zpátky a zavřel zásuvku. Poznal Intisár o několik měsíců dříve na diskuzním fóru, kde mládenci jako on zpoza chytrých přezdívek dštili oheň na emíra a jeho vládu. Intisár se mezi ně vloudila jako inteligentní oponent, někdy emíra obhajovala a jindy přidávala další úrovně složitosti jejich kritiky. Vyznačovala se natolik hlubokými znalostmi a bezchybnou arabštinou, že brzy nebylo pochyb o jejím původu. Alif odjakživa věřil, že aristokraté se internetu vyhýbají, neboť – správně – předpokládají, že je plný lůzy a sociální nákazy. Intisár ho zaujala. Začal jí e-mailem posílat citáty o svobodě od Ata-

30


14.2.14 17:21

türka a Johna Adamse; ona odpovídala Platónem. Alif byl okouzlen. Poslal jí peníze na druhý mobilní telefon, aby si mohli povídat bez rizika, že na to přijde její rodina, a několik týdnů spolu hovořili každou noc, často celé hodiny. Když se dohodli, že se setkají, a to právě v čajovně, kde ho teď zdrtila, Alif téměř ztratil hlavu. Od základní školy nebyl o samotě s žádnou dívkou kromě Díny. Pak Intisár poprvé spatřil a záviděl jí anonymitu závoje; nevěděl ani, jestli se jí třesou ruce jako jemu, zda zrudla v obličeji a jestli se jí také podlamují kolena. Měla nad ním převahu. Mohla ho pozorovat, zhodnotit jeho vzhled a zálibu ve výhradně černém oblečení a rozhodnout, jestli jí vadí nebo ne. Zato jemu nezbývalo než se zamilovat do obličeje, který nikdy neviděl. Alif zvedl poskvrněné prostěradlo a přičichl k němu. Bylo cítit na alínovými kuličkami a dávno už z něj vyprchaly poslední stopy Intisářina parfému nebo dráždivé jemné vůně jejich propletených údů. Překvapilo ho vědomí, že ji před rokem ještě neznal a za další rok mu možná bude připadat, jakoby se nikdy neviděli. Vztek z Malajcovy čajovny rychle přecházel ve zděšení. Jak dlouho tuhle jejich formální schůzku plánovala? Kterého dne bylo smluveno zasnoubení, zatímco on nevědomky seděl u počítače? Už se jí ten vetřelec dotkl? Tohle na něj bylo příliš. Alif se s nářkem zhroutil na prostěradlo a ve spáncích mu pulzovala krev. Kdosi naléhavě zaklepal na dveře jeho pokoje. Než Alif stačil odpovědět, do místnosti vpadla jeho matka a vlající konec šátku si tiskla k hrudi. „Dobrotivý Bože, makane, ten příšerný zvuk vydáváš ty? Co se stalo?“ Alif nacpal bavlněné prostěradlo zpátky do krabice. „Nic mi není,“ pronesl nepřesvědčivě. „Jenom mě bolí v boku.“ „Chceš paracetamol? Nebo sodovku?“ „Ne, nic – nic.“ Pokusil se o nenucený výraz. „Dobře.“ Matka si ho ještě jednou prohlédla, sešpulila rty a obrátila se k odchodu. Alif se narovnal a několikrát

31


14.2.14 17:21

se zhluboka nadechl. Opět prostěradlo vytáhl, pečlivě ho složil a schoval skvrnu v nejhlubších záhybech. Pak ve stole našel blok papírů a naškrábal vzkaz: Tohle je tvoje. Možná to budeš potřebovat. Nepodepsal se. Uložil prostěradlo i se vzkazem do krabice, zaklapl víko a zabalil ji do nedělního vydání Al-Chalídže, které našel v knihovně. Potom poklepal na stěnu: ‫ﺳﻁﺢ‬ ‫ﺱﻁﺡ‬ *** Díně trvalo deset minut, než dorazila na střechu. Alif položil krabici vedle sebe a zamával tkaničkami na botách na černo-oranžovou kočku, která se jakýmsi zázrakem vynořila mezi truhlíky, aniž by vystoupala po schodech. Zvedl boty do vzduchu, díval se, jak kočka sleduje špinavé tkaničky, a cítil iracionální podráždění Díninou pomalou reakcí. Když se objevila ve dveřích schodišťové šachty, měl bojovnou náladu. „Dej si na ni pozor,“ upozornila ho Dína a sehnula se, aby pozdravila kočku. „Všechny kočky jsou napůl džinové, ale tahle je podle mě ze tří čtvrtin.“ „Kde jsi byla?“ zeptal se a zasunul krabici do podpaždí. Odfrkla. „Modlila jsem se maghrib.“ „Bůh je veliký. Potřebuju laskavost.“ Dína došla na okraj střechy a poklekla, aby smetla prach z listů trpasličího banánovníku, který balancoval v hliněném květináči. Kočka se vydala za ní a s předením se jí přitiskla k noze. „Byl jsi ke mně zlý,“ opáčila Dína, aniž na něj pohlédla. „Jenom jsem si chtěla popovídat o té tvé knížce.“ Alif k ní přistoupil. „Promiň,“ omluvil se. „Jsem osel. Odpusť. Potřebuju něco důležitého a nemůžu o to požádat nikoho jiného. Prosím, Díno – kdybych měl sestru, poprosil bych ji, ale ty jsi –“

32


14.2.14 17:21

„Máš sestru. Tančila jsem na její svatbě.“ Alif se zasmál. „Nevlastní sestru. Viděl jsem ji čtyřikrát v životě. Víš, že mě tátova druhá rodina nenávidí. A pro Fátimu jsem jenom malý tmavý abd, ne bratr.“ Dína nasadila přívětivější výraz. „Neměla jsem o ní začínat. Kéž jim Bůh odpustí hříchy, kterých se dopustili na tobě a tvé matce.“ „Hříchy,“ utrousil Alif, zatímco ometal list banánovníku. Do vzduchu se vznesl oblak prachu. „Nedávno jsi o mé matce řekla, že je hinduistka.“ Dína zalapala po dechu a zakryla si obličej rukama. „Zapomněla jsem! Byla jsem rozčílená –“ „To není nutné. Jsi neposkvrněná svatá. Netrap se.“ Opřela se dlaní o zem u jeho kolena. „Víš, že moje rodina o jejím obrácení na víru nikdy nepochybovala,“ připomněla. „Máme ji rádi. Je jako moje teta.“ „Máš tetu. Ochutnal jsem její katájif.“ Dína zamlaskala. „Pokaždé moje slova překroutíš.“ Posadila se na paty a pažemi objala kolena. Nevypadala jako žena, ale jako její rozmazané a pomačkané vyobrazení. Alif si vzpomněl, jak ve dvanácti letech oznámila, že si hodlá zakrýt obličej. Nářek její matky a otcův rozhněvaný křik snadno pronikly stěnou oddělující byty. U dívek z bohatých rodin ze Staré čtvrti, jako byla Intisár, byl závoj něco jiného; její hedvábný zámotek s korálky symbolizoval společenskou třídu, nikoli náboženství. Dína však byla dovezená pracovní síla – obyčejná holka z Alexandrie, od níž se očekává, že se s nezahalenou tváří stane špatně placenou dekorací něčí kanceláře nebo mateřské školy, případně bude diskrétně k dispozici tomu, od koho pobírá mzdu. Prohlásit se za posvěcenou ne penězi, ale Bohem bylo v jejím případě poněkud okázalé. Alif i jako uhrovitý čtrnáctiletý výrostek chápal, co její rodiče tak rozčílilo. Světice nepřináší zisk. „Co je to za laskavost?“ zeptala se Dína po chvíli. Alif jí ukázal krabici. „Potřebuju, abys to odnesla do jedné vily ve Staré čtvrti a dala to holce, která tam bydlí.“ Jakmi-

33


14.2.14 17:21

le je pronesl, hned svých slov trochu zalitoval. Až Intisár uvidí, koho k ní poslal, znechutí ji to. Možná to tak chtěl: poslední slovo, závěrečný výjev vulgárnější a melodramatičtější než její scéna v čajovně. Připomene jí, čím jeden pro druhého byli, a potrestá ji za to. „Ve Staré čtvrti? Koho znáš ve Staré čtvrti? Žije tam samá aristokracie.“ „Jmenuje se Intisár. Nezáleží na tom, jak jsem ji poznal. Ulice Malika Farúka sedmnáct, naproti malému majdánu s dlážděnou fontánou uprostřed. Je důležité, abys to odevzdala právě jí – ne nějaké služce nebo bratrovi. Rozumíš?“ Dína uchopila krabici a prohlížela si ji. „Nikdy jsem tu Intisár neviděla,“ poznamenala. „Nepřevezme ode mě nějakou divnou krabici bez vysvětlení. Mohla by v ní být bomba.“ Alifovi zacukalo v obličeji. Něco na tom bylo. „Intisár ví, kdo jsi,“ odvětil. Dína se na něj zpod tmavých řas zadívala. „Poslední dobou se chováš dost divně. Nechci, aby ses o mě bavil s děvčaty s módními jmény ze Staré čtvrti.“ „S tím si nelam hlavu. Až to doručíš, už se o ní nikdy nezmíníme.“ Dína vstala, oklepala si z oblečení prach a zastrčila si krabici pod paži. „Udělám to. Ale jestli mě žádáš, abych nevědomky spáchala hřích, padne na tvou hlavu.“ Alif se hořce usmál. „Moji hlavu už hříchy obtěžkaly. Takováhle drobnost nezpůsobí žádný rozdíl.“ Dínino obočí rozdělila vráska. „Jestli je to pravda, pomodlím se za tebe du’á,“ slíbila. „Mockrát děkuju.“ Alif se díval, jak přes ztemnělou střechu odchází ke schodišti. Jakmile její kroky utichly, sklonil čelo k okraji květináče s banánovníkem a zavzlykal. ***

34


14.2.14 17:21

Nazítří Alif nevycházel z domu. Vzal si laptop na střechu, meditoval nad blikajícím kurzorem na prázdné stránce programovacího editoru Komodo a téměř nevnímal služku, která se několikrát objevila u šňůry na prádlo a dala vyvětrat koberce. Po betonové balustrádě kolem střechy se přiblížila kočka. Zastavila se, zadívala se na Alifa a v jejích žlutých očích bylo cosi jako lítost. Pozdě odpoledne přišly Dína a její matka loupat hrách. Jakmile ho spatřily – bosého a s obličejem zalitým namodralou září počítače –, ustoupily do opačného kouta a něco si šeptaly. Alif si jich nevšímal a soustředil se na nadcházející večer. Pozoroval, jak se slunce potápí do pouště. Město vstupovalo do své nejsvatější hodiny a chvělo se v oparu prachu a kouře. Mezi nepravidelnými řadami rodinných domů a činžáků Alif rozeznal zlomek zdi kolem Staré čtvrti. V posledních slunečních paprscích měla překvapivý odstín: ne růžový, jak jej zjednodušeně popisovali, ale lososově zlatavý jako svatební závoj z tradičního džajpurského hedvábí. Z mešity Al-Bašíra uprostřed Staré čtvrti se ozvalo volání k večerní modlitbě. Vzápětí následovaly výzvy stovky dalších muezzinů, každá ještě monotónnější než ta předešlá, z mešit v neuspořádaných čtvrtích za Zdí. Alif vyslechl jen první dokonalý baryton, než si nasadil sluchátka. Hlas hlavního muezzina mu zněl jako výčitka, že prahne po něčem, co mu nepatří. Když se docela setmělo, Alif se odebral dovnitř. Umyl se, oholil a převzal od služebné talíř ryb na kari. Snědl je a vyšel na ulici. Zastavil se na rohu, zauvažoval, že si vezme taxi, ale pak si to rozmyslel – v tak příjemném večeru půjde pěšky. Přes ulici ho vlažně pozdravil paňdžábský soused. Čtvrť Baqara, pojmenovanou podle dobytčího trhu, který se zde kdysi nacházel, obsadili zahraniční pracovníci z Indie, Bangladéše, Filipín a menších arabských zemí v severní Africe. El’abíd. Patřila ke zhruba desítce městských obvodů, které nikomu nepatřily a rozprostíraly se mezi Starou a Novou čtvrtí jako ruce prosící o almužnu.

35


14.2.14 17:21

Rozsvěcovaly se vývěsní štíty pekařství a lékáren v půltuctu jazyků. Alif kolem nich rychle procházel. Odbočil do vedlejší ulice, ve které byl cítit ozon; z klimatizací nad jeho hlavou odkapával freon. Na konci uličky zaklepal na nenápadné dveře v přízemí obytné budovy. Uslyšel kroky. V kukátku se objevilo oko. „Kdo je to?“ zajímal se hlas stižený pubertou. „Je Abdulláh doma?“ zeptal se Alif. Dveře se pootevřely a objevil se v nich nos a chmýří knírku. „To je Alif,“ ozval se další hlas v domě. „Můžeš ho pustit dál.“ Dveře se otevřely. Alif prošel kolem podezřívavého mládence do velké místnosti plné krabic s počítačovými součástkami. Uprostřed stál pracovní stůl zavalený základními deskami, optickými mechanikami a drobnými průsvitnými mikroprocesory, stále ještě prototypy. Abdulláh se skláněl nad volným koncem stolu, v jedné ruce držel laserové pero a pracoval na desce s tištěnými spoji. „Co tě přivádí do Radia Šajch?“ otázal se, aniž vzhlédl. „Pár týdnů ses tady neukázal. Už jsem si myslel, že tě dostihl Boží pařát.“ „Bůh to nedopustil,“ opáčil Alif automaticky. „Bůh je nejlepší. Tak jak se máš?“ „Na hovno.“ Abdulláh zvedl obličej s králičími zuby a širokýma očima. „Pros za odpuštění, bratře. Když mi naposledy někdo odpověděl jinak než ‚chvála Bohu‘, rozpadal se mu pták. Syfilis. Doufám, že máš stejně dobrý důvod.“ Alif se posadil na podlahu. „Doufám, že mi poradíš,“ řekl. „O tom pochybuju. Ale pokračuj.“ „Potřebuju někomu zabránit, aby mě dokázal najít online.“ Abdulláh odfrkl. „No tak. V tomhle se vyznáš nejlíp ty. Zablokuj všechna jeho uživatelská jména, filtruj jeho IP adresu, aby se nedostal na tvoje webové stránky –“ Alif však již kroutil hlavou.

36


14.2.14 17:21

„Ne. Nejde mi o IP adresu, uživatelské jméno – o digitální identitu. Myslím člověka.“ Abdulláh odložil laserové pero na stůl. „Nejradši bych ti řekl, že to není možné,“ začal zvolna. „Chceš naučit nějaký program rozpoznat konkrétního člověka bez ohledu na to, ze kterého počítače, e-mailové adresy nebo účtu se přihlašuje.“ „Ano, přesně tohle chci.“ Alifovi zajiskřilo v očích. „A je to žena.“ „Ženská! Ženská! Tak proto se má na hovno.“ Abdulláh se zasmál. „Bratr Alif má potíže s děvčetem! Nešťastný poustevníku – vím, že nikdy nevycházíš z domu. Jak se ti to podařilo?“ Alif cítil, jak mu rudne obličej. „Sklapni,“ pronesl roztřeseně, „nebo přísahám, že ti ty hlodavčí zuby vrazím do krku.“ Abdulláh nasadil zděšený výraz. „Dobře, dobře. Je to vážná věc. Chápu,“ zamumlal. Když Alif neodpověděl, rozpačitě poposedl na lavici. „Radžabe!“ zavolal na mladíka skrytého v koutě. „Buď hodný čajvála a přines nám čaj.“ „Tvoje matka je čajvála,“ opáčil mládenec a vyklouzl ze dveří. Jakmile cvakla západka, Abdulláh se obrátil zpátky k Alifovi. „Tak zkusíme na něco přijít,“ řekl. „Teoreticky má každý vlastní styl psaní na klávesnici – počet úhozů za minutu, prodlevy mezi úhozy a tak podobně. Správně naprogramovaný keylogger by tenhle styl možná dokázal odhalit s přijatelnou mírou chyby.“ Alif se nad tím dlouze zamyslel. „Snad ano,“ připustil nakonec. „Ale potřeboval bys obrovský objem vstupních dat, než bys ten styl mohl odhalit.“ „Možná ano, možná ne. Závisí to na výjimečnosti konkrétního stylu. Tímhle se nikdy nikdo nezabýval.“ „Co zajít ještě dál?“ zauvažoval Alif, vstal a začal přecházet po místnosti. „Propojit styl psaní s gramatikou, syntaxí, pravopisem –“

37


14.2.14 17:21

„A procentuálním zastoupením jazyků. Od angličtiny po urdštinu, hindštinu, malajštinu a tak dále. Dalo by to spoustu práce, Alife. Dokonce i tobě.“ Ponořili se do hloubavého ticha. Vrátil se mladík s kouřícími sklenicemi čaje na kovovém podnosu. Alif jednu vzal, otáčel ji mezi dlaněmi a užíval si tepla. „Kdyby to fungovalo…“ začal polohlasně. „Kdyby to fungovalo a dostalo se to ven, nadbíhaly by ti všechny tajné služby na světě.“ Alif se otřásl. „Třeba to nestojí za řeč, bratře,“ nadhodil Abdulláh, vysunul dlouhé nohy zpod lavice a postavil se. „Koneckonců, je to jenom holka.“ Alif se zadíval do víru tmavých lístků a nerozpuštěného cukru ve své sklenici. V očích měl zasněný pohled. „Není to žádná obyčejná holka,“ namítl. „Je to královna filozofů, sultánka…“ Abdulláh otráveně zavrtěl hlavou. „Nenapadlo by mě, že se tohohle dožiju. Podívej se na sebe, vždyť skoro kňouráš.“ „Ty tomu nerozumíš.“ „Ale rozumím.“ Abdulláh zvedl obočí. „Máš něco, co my ostatní dovezení rafíkové nemáme: vznešený cíl. Nezapomínej na něj kvůli rozmarům svého penisu.“ „Nestojím o vznešený cíl. Chci být šťastný.“ „A myslíš, že budeš šťastný se ženskou? Chlapče, podívej se do zrcadla. Ta žena tě srazila na kolena.“ Alif zašel k hromadě krabic u stěny. „Kolik za tohle chceš?“ zeptal se a zvedl externí harddisk. „Hodilo by se mi místo pro data navíc.“ Abdulláh vzdychl. „Vezmi si ho. Provázej tě Bůh.“ *** Doma ve svém pokoji Alif vytáhl ze zásuvky stolu balíček hřebíčkových cigaret. Než si zapálil, otevřel okno a opřel se o parapet, takže kouř v hustých oblacích odplýval

38


14.2.14 17:21

do nočního vzduchu. Jasmíny dole na dvoře pokryla rosa a jejich vůně se promísila s kořeněným aroma hřebíčku a tlačila se do okna. Alif se zhluboka nadechl. V dětství si myslel, že z okna vidí moře, třpytící se za bludištěm domů odraženým světlem. Nyní věděl, že světla netančí na hladině, ale ve smogu, a přece ho ten pohled uklidňoval. Když se jasmínové keře zachvěly, podíval se dolů: přes dvůr tiše kráčela černo-oranžová kočka. Zavolal na ni. Vzhlédla k němu, zamrkala očima jako talířky a tiše mňoukla. Alif natáhl ruku. Kočka snadno vyskočila na parapet, začala příst a otřela se mu tváří o dlaň. „Hodná malá ot’ajt,“ řekl Alif, přičemž použil egyptskou zdrobnělinu, kterou ho kdysi dávno naučila Dína. „Pěkná ot’ajt.“ Odhodil nedopalek z okna, obrátil se a otřel si ruce do džínsů. Kočka zůstala na parapetu a složila nohy pod tělo. Pozorovala ho přimhouřenýma očima. „Můžeš tam zůstat,“ dovolil jí Alif, zatímco usedal ke stolu, „ale dovnitř nechoď. Služka je šáfi’í a kočičí chlupy jsou pro ni rituálně nečisté.“ Kočka chápavě mrkla. Alif přejel jedním prstem po bezdrátovém touchpadu vedle počítače a viděl, jak se displej probírá k životu. V doručené poště měl zprávy: potvrzení o převodu dvou set dirhamů od klienta, představení syrského aktivisty, který projevil zájem o jeho služby. Jeden ruský gray hat, s nímž hrál Alif šachy, zaútočil na jeho zbývajícího střelce. Po zablokování Rusova postupu pěšcem Alif otevřel složku nového projektu. Na chvíli se zamyslel. „Intisár,“ řekl kočce. „Rástini. Sár inti.“ Kočka otevřela a zavřela jedno oko. „n sari,“ pronesl Alif anglicky a napsal slova na klávesnici. „Ano, to je ono. Cínové sárí. Přemýšlel jsem ve špatném jazyce. Cínový závoj pro svéhlavou princeznu.“ Větší část večera věnoval úpravám svého stávajícího keyloggeru s pomocí sady generických algoritmů, které bude lze použít – jak doufal – k identifikaci základních prvků vzorců psaní na klávesnici. Vstal jen proto, aby se proplížil

39


14.2.14 17:21

do kuchyně pro kanaku turecké kávy a tobolky kardamomu, které nadrtil lžičkou na žulové pracovní desce linky. Než se vrátil do pokoje, kočka z parapetu zmizela. „Všechny utečou,“ poznamenal. „Dokonce i kočky.“ Z rozbalovací nabídky vybral Intisářin počítač. Když na něm poprvé pracoval, umožnil si vzdálený přístup a nastavil svůj upravený hypervizor „Hollywood“ na sledování jejích uživatelských statistik. Nepřišla na to. Jednou za čas se porozhlédl po jejím počítači, vymazal malware, který unikl jejímu komerčnímu antiviru, spustil defragmentační programy a odstranil dočasné soubory – zkrátka provedl věci, na které obyčejný smrtelník buď zapomíná, nebo se je nikdy pořádně nenaučí. Kdykoli došlo v zemi některého jeho klienta ke zpřísnění dozoru nad internetem, Alif zpravidla několik dnů nespal ani nemluvil; v takových obdobích mu Intisár vyčítala, že ji zanedbává. Třebaže ho to mrzelo, nikdy jí nepověděl o drobnostech, které pro ni dělá. Neměla tušení, že její rozepsaná diplomová práce je bezpečně uložena za jedním jeho firewallem, kde přečká cokoli s výjimkou konce světa. Podobná gesta podle něj měla smysl, avšak nevychloubal se jimi. Vloudil se do jejího počítače a vytvořil uzel pro Cínové sárí v1.0, čímž jej propojil s botnetem v počítači jednoho z klientů. Botnet vzdáleně zpracuje příchozí data a odešle Alifovi výsledky přes Hollywood. Alifa na okamžik postihl pocit viny, že bez dovolení využívá cizí počítač, navíc z tak sobeckých důvodů. Většina klientů si však ani nevšimne programu běžícího diskrétně na pozadí, zatímco oni pracují, a ti, kteří si všimnou, znají Alifa dost dlouho na to, aby se zbytečně nevyptávali. Jakmile Cínové sárí začne přenášet data, Alif začne zpřesňovat algoritmy, odstraňovat chyby a přidávat parametry. Vyžádá si to čas a trpělivost, ale pokud měl Abdulláh pravdu, výsledkem bude Intisářin digitální portrét. Alif bude moci Hollywoodu nařídit, aby filtroval všechny internetové uživatele, kteří odpovídají jejím specifikacím, a učinit je pro sebe

40


14.2.14 17:21

navzájem neviditelnými. Vyhoví její žádosti: Intisár už ho nikdy nespatří. „Hidžáb,“ pronesl Alif tiše. „Věším mezi nás závěs. Dína by řekla, že se nehodí, abychom se na sebe dívali.“ Tohle by řekla Dína, ale ne on – jeho pohnutky byly natolik směšné, že by o nich nedokázal hovořit. Tím, že se před ní úplně skryje, jí zabrání v návratu, pokud by o něj usilovala, čímž si ušetří zklamání z toho, že se Intisár o takový návrat nikdy nepokusí. Alif zamrkal, když se na okraji jeho zorného pole roztančily zářivé body – příliš dlouho zíral do počítače. Bolela ho hlava. Barva oblohy venku se měnila; brzy se ozvou výzvy muezzinů k modlitbě za úsvitu. Alif zhasl monitor a odstrčil se od stolu. Oblečený se natáhl na postel, přemožen náhlým náporem únavy.

41


14.2.14 17:21


14.2.14 17:21

Třetí kapitola

Následujícího rána ho probudila hudba, která se jako doprovod videoklipu linula z reproduktorů připojených k jeho plochému monitoru. Když otevřel oči, spatřil nejprve zadek nejnovější libanonské popové hvězdičky, Daniji, Raniji nebo Haniji, která se převalovala v posteli zasypané růžemi a otevírala ústa do strojově upraveného zpěvu o tom, jak nesmírně broskev touží po banánu. Alif se zatahal za pás spodků. Vzápětí někdo zaklepal na dveře a on se k nim shrbeně vydal a otevřel je jen tak, aby od služky mohl převzít tác se snídaní. Najedl se u stolu. Skrz podlahu slyšel, jak matka přechází po kuchyni v přízemí, vytahuje ze skříněk pánve a začíná připravovat druhé jídlo dne, aniž stačila strávit to první. Alif přimhouřil oči a pokoušel se spočítat, kolik týdnů uplynulo od otcovy poslední návštěvy. Nemohl si vzpomenout. Jako dítě dychtivě očekával, kdy matka položí ke vchodovým dveřím tátovy kožené pantofle, které byly předzvěstí jeho dlouhých pobytů. Tenkrát se u nich objevoval častěji. Když nyní zavítal do Města, telefonoval z přepychového bytu v Nové čtvrti, kde bydlela jeho první žena a který několikrát nazval „domovem“. Před lety, v době, kdy mu na tom ještě záleželo, se ho Alif zeptal, proč tento malý dvojpodlažní byt ve čtvrti Baqara rovněž nepovažuje za „domov“. Následovala nespokojená odmlka. Je to váš domov, odpověděl otec diplomaticky.

43


14.2.14 17:21

Sotva Alif dojedl snídani a dopil čaj, znovu si lehl na postel a upadl do letargie. Přes stěnu zaslechl, jak Dína telefonuje a její hlas stoupá a klesá po známé stupnici. Položil dlaň na oprýskanou omítku pod plakátem Roberta Smithe. Také Dína byla jedináček – jediný přežívající důsledek série falešných nadějí: potratů, o nichž Alifova matka vyprávěla jeho otci v době, kdy po něm ještě chtěla další dítě. Avšak Alif se podobně jako Dína dalšího sourozence nedočkal – otec již měl Fátimu, Hazíma a Ahmada, bledé potomky první manželky, a kvůli rodině a peněžence si nemohl dovolit další přítěž. Alif uvažoval, jestli je Dína pro matku stejnou výčitkou jako on pro tu svou – jedinou připomínkou prázdnoty promarněných let. *** První verze Cínového sárí mu neprozradila nic podstatného. Intisár soustavně psala e-maily v arabštině a chatové zprávy a mikroblogy v angličtině, jenomže to platilo prakticky o každém člověku ve Městě. Rychlost úhozů příliš kolísala, než aby se dala sledovat. Intisár nejspíš seděla dlouhé minuty nad některými e-maily, zatímco jiné jen zběžně prolétla, v závislosti na naléhavosti a povaze sdělení. Celé týdny bylo těžké ji vůbec zaznamenat, což dokazovalo, jak si hořce uvědomoval, že Intisár je z jemnější látky, než jeho programovací jazyky dokážou zachytit. Zatímco přicházela data, Alif si ji představoval, jak sedí u stolu, černé vlasy ledabyle stažené do drdolu, na sobě jen tričko a tepláky, a píše e-maily přátelům nebo pracuje na diplomce. Dělala na ní celou dobu, co se znali, a jistě dokončí univerzitu Al-Bašíra s nejvyšším možným vyznamenáním. Jako vzdělaná žena z dobré rodiny bude dokonalou manželkou pro muže, jehož jméno Alif nenáviděl s intenzitou, která ho až děsila. Bez ní jeho život ztratil cíl. Alif se stýkal s neuspokojivým okruhem žen v domě a mužů mimo něj; klábosil s matkou

44


14.2.14 17:21

a služkou a poslouchal sprosté vtipy Abdulláha a jeho přátel a všechno mu to připadalo bezvýznamné vedle vzpomínky na Intisářin vysoký a měkký hlas, když objevoval nová zákoutí jejího těla. Práci vnímal jako trapnou připomínku své nečisté krve, nechtěnosti, své nevhodnosti pro náročnější či prestižnější povolání. S nepřítomnou výkonností prováděl diagnostiku a záplatoval firewally a uvažoval, zda ten jeho otupující zármutek bude trvalý. Skoro denně vytahoval manželskou smlouvu a prohlížel si ji, přičemž si pokaždé připadal jako blázen: jak si vůbec mohl myslet, že něco znamená? Viděl mnoho egyptských filmů a přečetl až moc knih. Představa tajného manželství urfí ho naplnila romantickým zápalem, který teď působil naivně. Alif si představoval pohádkový sled událostí: Intisár vyženou z otcova domu jen s uzlíčkem šatů a on se jí mužně ujme a svěří ji do péče své matky, než připraví manželskou domácnost. Jak týdny ubíhaly, jeho vize slábla, až se stala příliš bolestnou na to, aby si ji pamatoval. Potom Cínové sárí přišlo s něčím, co nečekal. Jednoho zaprášeného odpoledne asi měsíc poté, co do Intisářina počítače nainstaloval fungující verzi programu, se právě když přepracovával pár řádků prolomeného kódu, na jeho ploše objevilo textové okno. „Co chceš?“ zamumlal Alif a klikl na rozbalovací šipku. Ukázalo se, že vzorec byl identifikován na notebooku HP Etherion 700 a připojených zařízeních. Chce Alif tomuto vzorci připsat nějaké jméno souboru? Alif nevěřícně civěl na blikající kurzor. Intisár, napsal. Vytvořit filtr pro „Intisár“ v diagnostickém so waru Hollywood? Enter. Jeho procesor spustil dlouhou sérii bzučení a cvakání. Alif pozavíral všechny otevřené programy, aby uvolnil větší operační kapacitu. „Svatý Bože,“ vydechl. „Svatý Bože.“ Klikl na další rozbalovací šipku u textového pole, aby otevřel podrobnou

45


14.2.14 17:21

zprávu o zjištěních Cínového sárí. Po pěti týdnech sledování Intisár určilo, že používá arabštinu a angličtinu v poměru 2,21165 ku 1, vyhýbá se staženým tvarům a, což bylo nejzajímavější, ve své mateřštině má zvláštní zálibu ve slovech, v nichž se písmeno alif objevuje ve středové pozici. Alif přemítal, co z této podvědomé milostné básně vyvodit. Omámeně krmil Cínové sárí e-maily od svých bratranců z ruvanantapuramu, texty ze sportovní rubriky Al-Chalídže, vším, co mu přišlo pod ruku, a pokoušel se dosáhnout falešné identifikace. So ware však neomylně vyčlenil Intisářina slova od všech ostatních. Alif se snažil pochopit, co z jeho algoritmů vyplývá. Snad se kdesi v hlubinách mysli nachází nějaká lingvistická DNA, dvojitá šroubovice symbolů, které nikdo jiný nesdílí. Alif pár dnů nic nenapsal – žádný kus kódu ani e-mail – a místo toho přemýšlel, kolik z jeho duše přebývá v konečcích prstů. Čelil možnosti, že každé slovo, které vyťuká na klávesnici, nese jeho jméno, bez ohledu na další povrchní informace, jež by mohlo obsahovat. Třeba je nemyslitelné stát se někým jiným, ať se člověk skrývá za jakýmkoli avatarem nebo handlem. Program se choval způsobem, který ho znervózňoval. Alif jej sepsal s využitím fuzzy logiky: příkazů, které se v černobílém světě binárního programování tváří jako šedé přechody. Věděl, jak přimět černou a bílou k tomu, aby se poznávaly jedna v druhé: proto ve své práci vynikal. Ale Cínové sárí, byť plné výjimek a zkratek, by nemělo odhalit tak esoterický vzorec – nejasný do té míry, že jej Alif přes veškerou snahu nedokázal propočítat. Poprvé v životě používal nějaký program, aniž chápal, jak funguje. Když Cínové sárí správně identifikovalo Intisár na základě jediné věty – jednořádkového vzkazu poslaného v den nízké počítačové aktivity –, Alif zavolal Abdulláhovi. „Bháji,“ oslovil ho, „na tohle se musíš přijít podívat.“ „Na co?“ zeptal se Abdulláh přes hlasité žvýkání. „Vzpomínáš si na ten botnet, o kterém jsem ti vyprávěl? Na ten jazykový filtr?“

46


14.2.14 17:21

„Botnet, co měl vyřešit to tvoje trápení s holkou?“ Alif protáhl obličej. „Jo.“ „Co je s ním?“ „Jsem z něj na větvi. Musel jsem udělat něco špatně. Chci, abys mi zkontroloval algoritmy a řekl, že jsem se nezbláznil.“ „Nefunguje?“ Ozvalo se zeleninové křupnutí a po něm rychlé přežvykování. „Ne, ale – co to sakra jíš?“ „Mrkev. Držím dietu.“ „Gratuluju. Tak se zastav.“ Abdulláh přišel o půl hodiny později, na sobě měl starou vojenskou bundu a přes rameno mu visela brašna. Beze slova ji odhodil na Alifovu postel. Potom obrátil prázdný koš na odpadky a posadil se vedle Alifa k počítači. „Tak se na to podíváme. V čem je to napsané?“ Alif otevřel programové soubory Cínového sárí v5.2. „V C++. Ale typový systém je – prostě nový. Udělal jsem hodně modifikací.“ „To nedává smysl, ale budiž.“ Abdulláh prohlížel řádky kódu a oči mu jiskřily ve světle monitorů. Jeho výraz se změnil. „Alife,“ pronesl pomalu. „Co to je?“ Alif vstal a přecházel po pokoji. „Nevím, nevím. První verze byla hrozná. Tak jsem se v tom dál vrtal – ke konci jsem už nevěděl, co vlastně píšu. Jenom jsem řešil problémy, jak přicházely. Parametry a výjimky splynuly. Přestal jsem říkat ‚tohle, ale ne tamto‘ a zůstalo jenom ‚tohle, tohle, tohle‘. A poslouchalo mě to.“ „Mluvíme pořád ještě o kódu, viď?“ „Nevím.“ Abdulláh rozpačitě podupával. „Tak funguje to?“ Alif se zachvěl. „Nejenže to funguje, bháji. Děsí mě to. Dneska to poznalo tu dívku, o které jsem ti říkal, podle jedné věty, Abdulláhu,

47


14.2.14 17:21

podle jediné věty. To přece není možné. Žádný výpočet nemůže identifikovat něco tak složitého jako vzorec individuálního chování na základě takhle omezených vstupních dat.“ „Zřejmě nemáš pravdu, protože jsi to právě dokázal.“ „Ale co to znamená?“ Abdulláh se na obráceném koši na odpadky natočil k němu. „Říkáš si složitě o kompliment? Chceš slyšet, že jsi génius? Kdybys mi řekl, že potřebuješ podrbat ego, vzal bych lubrikant.“ Alif se s heknutím zhroutil na postel a mnul si zavřené oči. „To je jedno,“ vzdychl. „Jenom bych chtěl vědět, co se to děje. Potřebuju pohled zvenčí.“ Abdulláh našpulil rty na svých králičích zubech. „To, o čem mluvíš – rozeznávání úplné, individuální osobnosti –, děláme automaticky. Poznám tvůj hlas po telefonu. Pravděpodobně bych poznal tvoje e-maily a textovky, aniž bych se podíval na adresu nebo telefonní číslo. Pro každého, kdo netrpí nějakou duševní poruchou, je to naprosto základní funkce. Ale stroje to nedokážou. Potřebují IP adresu, e-mailovou adresu nebo handle, aby někoho určily. Když tyhle identifikátory změníš, člověk se pro ně stane neviditelným. Pokud je pravda to, co povídáš, objevil jsi úplně nový způsob, jak počítače přimět k přemýšlení. Dokonce by se dalo říct, že s tímhle botnetem jsi svůj počítač obdařil intuicí.“ Alif se koutkem oka podíval na Abdulláha, který se krčil na odpadkovém koši a jeho dlouhá bosá chodidla se těsně u jeho okraje opírala špičkami o podlahu. „Mluvíš o tom tak klidně,“ poznamenal Alif. Abdulláh vstal. „Ano, protože nevěřím, že to tak doopravdy je. Jak jsi sám řekl: je to nemožné. Pro tu neobvyklou přesnost tvého botnetu musí existovat nějaké jiné vysvětlení. Každopádně je to moc chytrý trik a já se ti klaním.“ Sebral z postele

48


14.2.14 17:21

svou brašnu. „Měl bys častěji vycházet ven, Alife. Vypadáš dost nezdravě.“ *** Dodržel slib: stal se pro ni neviditelným. S použitím Intisářina profilu, který vytvořilo Cínové sárí, nařídil Hollywoodu, ať zamaskuje jeho digitální přítomnost. Kdyby se pokoušela navštívit jeho webovou stránku – pokud by se vůbec dostala tak daleko; schoval ji hluboko v síti, kde byla v bezpečí před vyhledávači –, prohlížeč by jí řekl, že stránka neexistuje. Mohla by vytvořit tisíc nových e-mailových adres a ze všech mu poslat zprávy: všechny by se vrátily jako nedoručené. Vyhledávání jeho jména, skutečného i profesního, by nevedlo k žádným výsledkům. Zdálo by se jí, že zmizel z elektronického světa. Neměl odvahu obrátit svou zbraň proti sobě. Pouhá představa, že by se pro něj Intisár stala neviditelnou, byla nesnesitelná. Ponechal Hollywood napojený na Intisářin počítač, neboť předpokládal, že mu další data od Cínového sárí poskytnou ještě úplnější obrázek její digitální osobnosti, takže by mohl porozumět náměsíčným vzorcům a metajazyku, který jejím prostřednictvím objevil. Nebylo to špehování. Koneckonců, nečetl její e-maily ani chatové příspěvky: pouze studoval vzorce, které Cínové sárí odhalilo v jejích slovech. Namlouval si, že se od truchlení přesunul k čisté vědě. Občas o tom sám sebe dokonce i přesvědčil. V polovině října se z vnitrozemí přihnala písečná bouře. Alif celé dopoledne ležel v posteli a poslouchal kakofonii ženských hlasů na střeše: služebná, Dína a služka Díniny rodiny pobíhaly sem a tam a sbíraly prádlo, než ho pokryje nános všudypřítomného prachu. Zaskřípal zuby a cítil mezi nimi mikroskopická zrníčka písku. Bez ohledu na pečlivé utěsnění oken se vždycky dostala dovnitř, poháněna jakousi neznámou a zvrácenou přírodní silou. Zanedlouho vstane a vymete vnitřek počítače studeným vzduchem z matčina

49


14.2.14 17:21

fénu, což se naučil při předešlých bouřích. Teď zavřel v šedivém příšeří oči. Pár minut to ještě počká. Když cosi udeřilo do okna, nadskočil. Vylezl z postele: na parapetu seděla černo-oranžová kočka. Prosebně na něj hleděla, uši stažené k hlavě a srst pokrytou nažloutlým prachem. „Bože.“ Alif z tabule skla strhl podomácku vyrobené těsnění z lepicí pásky a otevřel okno na několik centimetrů. Kočka se protáhla dovnitř a skočila do pokoje. Přistála u nohou postele a kýchla. „Podívej se na sebe, jak jsi špinavá. Skoro jsem tě nepoznal. Budu mít všude písek.“ Kočka znovu kýchla a oklepala se. „Radši buď potichu, nebo na tebe přijde služka s koštětem. A nic nepočurej.“ Alif si stáhl dišdáš, který měl na sobě v posteli, a vytáhl ze skříně černé tričko. Jakmile se oblékl, došel za dveře pro tác s chlebovými plackami, bílým sýrem a čajem k snídani, jenž mu tam přichystala služebná. Čaj už vystydl; Alif ho vypil jedním douškem. Přidřepl k počítači, odtáhl kryt a zkontroloval procesor. Lopatky ventilátoru pokrývala tenká vrstva prachu. Alif jej zkusil odfouknout. „Mohlo to být horší,“ usoudil. Kočka se mu hlavou otřela o nohu. Když usazoval kryt nazpátek, uslyšel z reproduktorů poplašné zvonění. „Sakra. Sakra.“ Alif se vrhl na židli u stolu a bušil do mezerníku, dokud se počítač úplně neprobral. Rychlost připojení prudce klesala. Šifrovací so ware Hollywoodu hlásil řetězec chyb. Byl to Boží pařát. Alif cítil, jak mu nad horním rtem vyráží pot. Nutil se k soustředění: musel ochránit lidi, kteří na něm záviseli. Ukončoval jedno spojení Hollywoodu s počítači klientů po druhém – zůstanou napospas vnějším silám, ale raději pár hodin bez zabezpečení než jisté odhalení. Prsty měl ztuhlé a nesnesitelně pomalé. Zaklel. Alarm ohlásil prolomení prvního firewallu Hollywoodu.

50


14.2.14 17:21

„Jak, jak, jak?“ Alif v panice zíral na obrazovku. „Jak to u všech Božích jmen děláš?“ K jeho operačnímu systému byli připojeni už jenom čtyři klienti. OtevrenaPest99, ukončit spojení? Ano. SkutecnaHamada, ukončit spojení? Ano. Pařát se dostával stále hlouběji do systému. „To není možné,“ zašeptal. Dzai_Pakistan, ukončit spojení? Ano. Alif nahlédl do seznamu klientů: dostupný byl už jenom Intisářin počítač. Času kvapem ubývalo. „Neboj,“ řekl, „po tobě nejdou.“ Vytáhl přívodní kabel ze zásuvky. Počítač s kvílením potemněl. Alif se díval na svůj mlhavý odraz na černé obrazovce a přerývavě se nadechoval. Slyšel, jak na okno naráží písek. Kočka, která objevila sýr na tácu, spokojeně mlaskala. Čas a svět klidně plynuly vpřed, jako by se nic neobvyklého nepřihodilo. Alif zavrtěl hlavou, aby si ji pročistil. Co se vlastně stalo? Série načasovaných elektrických impulzů, vypnutí a zapnutí. To bylo celé, a přece mohl strávit zbytek života ve vězení. Alif hodinu počkal, než systém zase spustil. Prověřil Hollywood třemi diagnostickými sadami a před každou se polohlasně pomodlil: neodhalil žádné anomálie. Opět připojil klienty, zauvažoval, jestli jim e-mailem neoznámí, co se stalo, ale posléze tuto myšlenku zavrhl – jenom by zpanikařili. Zjistí, jak Pařát pronikl jeho obranou, i kdyby měl kontrolovat jeden řádek kódu po druhém. „Tohle zvládnu,“ oznámil polohlasně obrazovce. Dostavila se závrať. Se sténáním se předklonil a opřel se čelem o chladný kovový okraj stolu. Svištění písku kolem domu znělo jako nepříčetný, ztrápený lidský hlas. Alif slyšel, jak si Dína ve svém pokoji pouští hudbu – veselou píseň k tanci dabke –, jako kdyby i ji bouře zneklidňovala. Vstal ze židle a opřel se o stěnu, kterou měli společnou. Se zapnutým počítačem připojeným na síť se nikdy necítil sám; miliony lidí v pokojích jako ten jeho natahovaly ruce jeden ke druhému. Nyní mu tento pocit důvěrnosti připadal falešný. Alif žil ve smyšleném a snadno napadnutelném světě. Žil ve své vlastní mysli.

51


14.2.14 17:21

Kočka došla k němu a chápavě mu položila tlapku na koleno. *** V noci se mu zdálo o ženě s černo-oranžovými vlasy. Vklouzla do postele vedle něj, nijak neskrývala svou nahotu a utěšovala ho řečí, kterou nikdy předtím neslyšel. Její oči ve tmě zářily. Alif necítil rozpaky ani překvapení a za jejího předení hledal ženina ústa a hrdlo. Přejela mu rukou po stehně a zatvářila se vyzývavě. Náhle Alifa zaskočila lítost. „Intisár –“ řekl. Žena vydala podrážděný zvuk a kousla ho do ramene. Přemohla ho naléhavost. Alif se položil na její štíhlou postavu a pohyboval boky, zatímco ona ho objala nohama. Jeho tělem se šířily vlny rozkoše. Když přidal na intenzitě, žena vykřikla. Sklonil se k jejímu uchu a zašeptal její řečí, že musí být zticha, zticha; poslušně utlumila své steny na jeho krku. Konec přišel brzy. Alif klesl na horké tělo pod sebou a žena se zasmála a v jejích slovech zazněl triumf. S milým úsměvem ho políbila. Alif ji prosil, ať mu poví své jméno, avšak ona již ustupovala do temnoty a zůstala po ní jenom vůně připomínající kožešinu. Alifa probudily údery kočičí tlapky do okna. Byl spokojený a vyrovnaný. Bouře již utichla a do Města se vrátil hluboký, posilující klid. Alif vstal a zamrkal; bolela ho lýtka. Když otevřel okno, kočka na něj krátce pohlédla a seskočila na dvorek. Vyklonil se ven a nadechl se. Vzduch byl příjemnější, neboť písek jej zbavil nečistot a ochladil. Východní obzor se zbarvil rozbřeskem. Alif se obrátil za skřípotem kovového pantu, po něm následovalo ženské zakašlání: Dína otevřela okno a dlaní smetala prach, který zůstal po bouři. Na sobě měla dlouhý zelený šátek, který si volnou rukou koketně přidržovala před obličejem jako palácová dáma ze starého egyptského filmu. Ten pohled ho okouzlil. še na ni zavolal jménem. Překvapeně se k němu otočila. „Ach! Ty už jsi vzhůru?“

52


14.2.14 17:21

„Měl jsem –“ Zčervenal. „Prostě jsem se vzbudil, to je celé.“ „Je ti něco?“ „Ne, i když možná…“ Opět se zhluboka nadechl. „Přál bych si, aby to takhle zůstalo napořád. Ten vzduch a to světlo.“ „Já taky.“ Sledovala jeho pohled k Městu. Mrakodrapy Nové čtvrti vypadaly, jako kdyby byly postavené z perleti a popela. Za pár hodin je dělníci očistí a vrátí jim skleněnou anonymitu, ale prozatím jako kdyby patřily k poušti coby přirozené pokračování obrovských dun ve vnitrozemí. „Jako z pohádky,“ poznamenala Dína. „Jako město džinů.“ Alif se zasmál. „Přesně tak, město džinů,“ souhlasil. Chvíli mlčeli. „Jdu na střechu pomodlit se fadžr,“ řekla Dína. „Tak zatím.“ „Kéž tě Bůh uvede do ráje,“ rozloučil se Alif. Dína vesele přimhouřila oči. Zavřela okno. Alif se ještě chvíli zdržel a třídil si myšlenky. Osprchuje se a dá si čaj – nemá smysl vracet se do postele, když se před ním rozprostírá průzračný den. Posílení obrany proti Pařátu si vyžádá všechny jeho schopnosti; nejlepší bude začít hned, dokud cítí sebedůvěru a má jasnou hlavu. Neuvažoval o eventualitách, které přicházely v úvahu: každým okamžikem mohli na dveře zaklepat dva příslušníci státní bezpečnosti v khaki uniformách. Nebo ještě hůře – neklepali by. Objevili by se uprostřed noci a odtáhli by ho v poutech a s kápí přes hlavu do některé bezejmenné politické věznice na západním okraji Města. Alif zavřel oči a podobné myšlenky si zakázal. Musel se soustředit. Po očistě a doplnění kofeinu se posadil ke stolu a otevřel program na editaci kódu. Někde musí existovat vysvětlení rychlosti, s níž Pařát pronikl do systému – slabá nebo zastaralá funkce některého firewallu, chyba v celkovém uspořádání. Nervózně přemítal, zda byl ten útok náhod-

53


14.2.14 17:21

ný – a šlo tedy o výstřel naslepo –, nebo zda mířil přímo na něj. Vešlo už jeho jméno ve všeobecnou známost? Nikdo ho nevaroval a na hlavních serverech ve Městě se neobjevila žádná zmínka o nějakém gray hatovi, který by ze sebe při mučení začal sypat identity nebo místa. Jeho klienti byli v naprostém bezpečí až do chvíle, kdy začal působit Pařát. Ne, Alif nemohl být zamýšleným terčem útoku. „To je skoro horší,“ řekl počítači. Pokud byl výpad necílený, Pařát musí být kouzelník, který bez námahy a s minimem informací pronikne jakoukoli obranou. Bylo to nepochopitelné, neuvěřitelné. Alif neznal nikoho, kdo by takovou věc dokázal. Jeho vlastní schopnosti působily ve srovnání s tím nedostatečně, dětsky. Opřel se na židli a promnul si oči. „Vždycky to nějak jde,“ pokračoval nahlas. „Věř tomu, a cesta se ti sama ukáže.“ Jakmile ta slova pronesl, uvědomil si jejich naivitu. Až do odpoledne pracoval stálým tempem, revidoval a upravoval kód se soustředěním, které bylo fanatické i podle jeho vlastních měřítek. Potom ho služka zavolala k obědu. Sešel po schodech a viděl, jak matka u kuchyňského stolu proplachuje mísu červené čočky k večeři. Vířila ve vodě kalné stopy usazenin a zpívala si jakousi bollywoodskou písničku. „Ahoj, mami.“ Sklonil se a políbil ji na čelo. „Na sporáku je ság panýr,“ odvětila. „Služka ho uvařila zvlášť pro tebe. Máš ho pořád ještě rád, ság panýr, ne?“ Ta otázka se ho dotkla. „Ano, pořád mám rád ság panýr.“ Vzal ze skříňky talíř a nandal si. „Tvůj otec je v Džiddě,“ pokračovala matka. „Poslal mi přes počítač fotku. Opaluje se, protože tráví celé dny venku a kontroluje ten nový plynovod. Být takhle tmavý se nehodí. Napsala jsem mu, ať se maže krémem.“ „Dobře. Výborně.“ „Měl bys mu zavolat.“ Alif odfrkl. „Proč nemůže zavolat on mně?“ „Víš, kolik má práce. Lepší bude, když zavoláš ty.“

54


14.2.14 17:21

Alif se nahrbil k ság panýru a přes okraj talíře se zadíval na matku. Postrkovala čočku sem a tam a její obličej byl zcela bez výrazu až na drobnou vrásku soustředění na čele. Alif přemýšlel, jestli jí fotografie – tuctový, snadno představitelný snímek nepřítomného manžela – pokazila náladu. Další fotky měla v krabici ze santalového dřeva ve svém pokoji a ukazovala mu je, když byl malý. Na těchto byla s otcem také ona, procházeli se po Staré čtvrti nebo kupovali u stánku na súku květiny. Vypadala šťastně: zbožňovaná, nezákonná druhá žena. Alif uvažoval, kdy u otce opadlo vzrušení z tohoto manželství. Domníval se, že se tak stalo po jeho narození. Problematický snědý synek měl v žilách pohanskou krev, byl plodem svazku, který prarodiče neschvalovali, a nemohl se začlenit do dobré společnosti. Dcera by byla přijatelnější. Hezké a dobře vychované děvče by se mohlo dobře provdat, což u syna nepřicházelo v úvahu. Ten se o sebe musí postarat sám. Alif slyšel, jak mu nahoře zvoní telefon. „Musím to vzít,“ řekl a odstrčil talíř. „Vyřiď služce, že ten ság byl vynikající.“ Doběhl do svého pokoje a sáhl pro mobil: na displeji svítilo Abdulláhovo číslo. Přiložil přístroj k uchu. „Ano?“ „Alife. Nemůžu mluvit. Mohl by ses zastavit?“ Alif cítil, jak mu zrychluje tep. „Co se děje?“ „Řekl jsem ti, že nemůžu mluvit,“ připomněl Abdulláh netrpělivě. „Jalla, čekám na tebe.“ Ukončil hovor. Alif s klením zasunul telefon do kapsy. Rozhlédl se po neuklizeném pokoji, našel boty, obul se a vyrazil na ulici. *** Když Alif vstoupil, Abdulláh zrovna přecházel po Radiu Šajch sem a tam. Byl tam s ním mladý Arab s odbarvenými vlasy.

55


14.2.14 17:21

„Alife, díky Bohu.“ Abdulláh dvěma dlouhými kroky překonal místnost a uchopil ho za pravici. Alif ohrnul ret. „My si potřásáme rukama? Jsme snad bratranci? Co se děje?“ „Toho podání ruky si nevšímej. Jsem nervózní, to je všechno. Alife, tohle je Fáris. Fárisi, zopakuj, co jsi mi teď vyprávěl.“ Arab se neklidně rozhlédl. „Víš jistě, že se mu dá věřit?“ zeptal se. „Jestli se mu dá věřit? Můj milý sáhibe, Alif je s námi od začátku. Musíš mu říct všechno.“ Alif a Fáris zamračeně zírali jeden na druhého. „Dobře,“ rozhodl se Fáris. „Tak poslouchej. Dělám na ministerstvu informací.“ „Jeden z našich špionů,“ vysvětlil Abdulláh. „Je to podřadná práce – většinou shromažďuju dokumenty a zvedám telefon. Ale v úterý jsem byl na jedné schůzce –“ „Se samotným náměstkem ministra,“ dodal Abdulláh škodolibě. „– a slyšel jsem něco zvláštního. Byli tam dva muži od státní bezpečnosti. Mluvili o nějakém agresivním programu, který používají při digitálních protiteroristických operacích, a jaké s ním mají úspěchy. Požádali náměstka, aby poblahopřál muži, který ten program vytvořil, a poděkoval mu, že tráví tolik času jeho spravováním.“ Alifovi se zatočila hlava. „Mluvíš o –“ „Božím pařátu,“ doplnil Abdulláh vítězoslavně. „Je to program? Je to člověk? Teď už víme: je to obojí. Ruka v rukavici, abych tak řekl.“ „Bude to ještě zajímavější,“ pokračoval Fáris uvolněněji. „Když o tom člověku mluvili, nazývali ho ‚ibn al-šajch‘.“ Alifovi klesla čelist. „On je z královské rodiny?“ „Přesně tak!“ zvolal Abdulláh. „Požírá nás nějaký aristokrat v hedvábných plenkách!“ „Zníš skoro šťastně,“ poznamenal Alif znechuceně.

56


14.2.14 17:21

„Ale nejsem,“ namítl Abdulláh. „Mám z toho hrůzu. Mluví ze mě hysterie.“ Alif se posadil na pracovní stůl uprostřed místnosti a hlavu si podepřel dlaněmi. „Pařát se mi včera naboural do počítače,“ oznámil tiše. Abdulláh vytřeštil oči. Fáris chápavě zamručel. „Stává se to čím dál častěji,“ řekl. „Udělej, co můžeš – změň handle, změň všechna hesla, přejdi k jinému poskytovateli nebo si obstarej dynamickou IP adresu. A udělej to rychle. Nejspíš máš maximálně čtyřiadvacet hodin.“ Pobledlý Abdulláh vrtěl hlavou. „Alif se pohybuje o level výš než my ostatní. Jeho případ není tak jednoduchý. Jestli Pařát napadl jeho, jsme v hajzlu všichni.“ Alif se podíval na Fárise. „Jak rychle můžeme zjistit jméno?“ zeptal se. Fáris vzdychl. „Těžko říct. Na ministerstvu musí být nějaký záznam o práci toho člověka – jenom ho najít. Právě teď z domácího počítače prohledávám jejich databázi.“ „Fajn.“ Alif vstal. Propocené tričko se mu přilepilo na záda. „Musím jít. Zavolej mi, jakmile se něco dozvíte.“ „Odvahu.“ Abdulláh nasadil pokřivený úsměv. Alif ho poplácal po rameni. „Díky, bratře.“ *** Domů to vzal oklikou, aby se uklidnil. Na okraji Baqary se nacházel malý zavlažovaný pozemek s datlovými palmami, pozůstatek sadu, který jakýsi bohatý obchodník s dobytkem odmítl prodat, když se Město rozlilo za své zdi. Protože nikdo nemohl předložit vlastnický list, pozemek zůstal nedotčený jako venkovská oáza mezi zaprášenými řadami obytných domů. Před několika lety se jeden taxikář z Gudžarátu pustil do opylování divokých stromů. Nyní se lidé z okolí těšili každý podzim ze skromné úrody datlí, které jako rolníci sušili a skladovali doma.

57


14.2.14 17:21

Pro letošek již sklizeň skončila, místo bylo klidné, když tam Alif dorazil. Obešel vyvýšeninu mezi dvěma mělkými kanály, které se táhly mezi stromy, vdechl všudypřítomnou vůni zeleně a představoval si, jak se mu vracejí síly. Vzpomněl si na ženu s černo-oranžovými vlasy. Pocítil napětí v rozkroku. Vějířovitými listy palem pohupoval vánek, takže jejich stíny přebíhaly po Alifových zpocených údech. Stejně jako žena z jeho snů patřily i stromy do nějaké jiné roviny existence a nebyly tak docela skutečné. Alif si lehl na zem a zavřel oči. Zůstane tady, dokud z jeho těla neodplyne stres a pot a on zase nebude schopen uvažovat. Vyrušilo ho pleskání ženských sandálů za okrajem sadu. Alif poznal Dínin typický krok. Vstal a běžel přes vyvýšeninu směrem k ulici, až opět slyšel lomoz dopravních prostředků a strojů. „Sestro,“ zavolal. Dína se obrátila. Alif s rozpaky zaznamenal krabici v jejím podpaží. „To je zvláštní,“ začala Dína. „Zrovna jsem k tobě chtěla jít. Byla jsem ve Staré čtvrti.“ Oběma rukama krabici zvedla. Alif polkl. „Proč?“ zeptal se chraptivě. „Volala mi tvoje kamarádka.“ „Tys jí dala svoje číslo?“ „Chtěla ho. Připadalo mi nezdvořilé ji odmítnout. Kromě toho nás sledoval její otec.“ Alifa začínaly pálit oči. „Řekla, že ti potřebuje něco poslat,“ pokračovala Dína. „A tak jsem šla k ní domů. Vypadala, jako kdyby stála na hlavě… rozcuchané vlasy, kruhy pod očima. Vrátila mi tu krabici, kterou jsi jí poslal – teď mi připadá těžší –, a otočila se ke mně zády. Ani mi nenabídla čaj. Byla to od ní pěkná sprosťárna.“ Alif krabici převzal. „Nelíbí se mi, když mi bohaté holky volají jako nějaké služce,“ stěžovala si Dína. „Nechápu, proč ti prostě nezavolala nebo neposlala e-mail, že ti chce něco dát.“

58


14.2.14 17:21

„Nemůže mi poslat e-mail,“ zabručel Alif. Na dně krabice se něco posunulo. Rozhlédl se: ženy směřující na súk si ho zvědavě prohlížely. „Jdeme.“ Alif se ani nedotkl Dínina ramene, aby jí naznačil směr. „Cože? Kam?“ „Jenom do datlového sadu. Nemůžu to otevřít tady na ulici.“ Sehnul hlavu a zamířil mezi palmy. Dína vzdychla a vydala se za ním. „Nemůžeš s tím počkat domů? Lidi si budou myslet kdovíco, když se tady budeme schovávat.“ „Na lidi se vykašli.“ Dína zalapala po dechu. Alif si jí nevšímal, posadil se na zem zalitou sluncem a sáhl do kapsy pro švýcarský armádní nůž, který u sebe nosil. Krabice byla narychlo přelepená páskou, která se na krajích krabatila. Rozřízl ji a nahlédl dovnitř. „Co to sakra je?“ utrousil. „Co tam máš?“ nahlédla mu Dína přes rameno. Alif vytáhl knihu vázanou ve tmavě modrém plátně. Očividně byla dost stará – křehká na dotek a místy vybledlá. Z jejích stránek stoupalo slabé aroma. Alif si na znepokojivý okamžik vzpomněl na Intisářiny bílé paže během dozvuků jejich milování. „Je to nějaká kniha,“ oznámil. „To vidím,“ opáčila Dína, „ale titul je rozmazaný. Nemůžu ho přečíst.“ Alif zvedl rukou psaný svazek na světlo a mžoural na něj. Název byl vyvedený rukou, ve staré arabské kaligrafii a zlatém inkoustu. Velká část oprýskala a některá slova se skoro ztratila. Překvapilo ho, že první slovo je jeho jméno. „Alif,“ přečetl vzrušeně. „Píše se tam ‚Alif‘!“ Dína mu knihu vytrhla z rukou. „Nepíše,“ namítla po chvíli. „Je to ‚Alfu‘. Alfu jawmin wa jawmun. síc a jeden den.“

59


14.2.14 17:21


14.2.14 17:21

Čtvrtá kapitola

Alif se posadil na paty. „To musí být nějaký vtip,“ poznamenal. „Mně to připadá jako vážná věc.“ Dína zvedla rukopis a ze všech stran ho prohlížela. „Vidíš, jak je ta knížka stará? A je cítit jako – jako –“ „Já vím,“ řekl Alif rychle. „Ale co to má znamenat? Proč mi ji poslala?“ Dína obrátila oči v sloup. „To se ptáš mě? Viděla jsem ji jenom dvakrát. Kdyby ses mě zeptal, poradila bych ti, že scházet se s namyšlenou hedvábnou loutkou za zády jejího otce je špatný nápad. Není divu, žes dostal tak divný –“ „Dobře, dobře.“ Alif si prudce vzal knihu zpět. Slunce mu pražilo do tmavých vlasů, až mu na hlavě vyrazil pot. Potřeboval kafe, chládek svého pokoje a příjemné vrčení elektroniky. „To je jedno. Díky, žes mi to přinesla. Omlouvám se, že jsem tě do toho zatáhl.“ Dína se zatvářila dotčeně. Vstala a s uraženou elegancí si urovnala záhyby svrchního roucha. „Počkej.“ Alif se cítil provinile. „Půjdu s tebou domů. Když odsud odejdeme spolu, lidi si budou myslet, že jsme tady byli sbírat poslední datle.“ „Díky.“ Dína zamířila k okraji sadu, aniž se na Alifa podívala. Alif vrátil knihu do krabice a šel za ní. Minuli roztřepené kmeny palem a vzápětí je ohlušil rámus odpolední dopravy, jež se v jednolité přehřáté mase sunula ulicí.

61


14.2.14 17:21

Hubený muž na mopedu se prohnal kolem a pokusil se Díně strhnout závoj. Alif zaklel a rozeběhl se za ním, avšak Dína ho po pár krocích zavolala zpátky. „Je to jen obyčejný osel, kterého matka špatně vychovala,“ řekla a upravila si černou látku na kořeni nosu. „Ve Městě je takových spousta.“ „Měla jsi mě nechat,“ poznamenal Alif. „Naučil bych ho, na co matka nestačila.“ Dína přistoupila blíž k němu. Mlčky kráčeli pojmenovanými i bezejmennými ulicemi, dokud se za křižovatkou neobjevil jejich dům. „Zastavím se v lékárně,“ oznámila Dína. „Tátu zase berou játra. Bude to jen chvilička.“ „Dobře.“ Alif na ni počkal před bílým obchodem, jež své zboží inzeroval v tamilštině. Až dojde domů, osprchuje se a převlékne se do šedé domácí kurty, kterou mu poslala babička z Indie, z bavlny jemné jako dětská přikrývka. Pak si na oči přiloží chladivý obklad a pokusí se porozumět událostem dne. Z jídelny o ulici dál zavanula vůně smažených placek papadum, smíšená s prachem a pachem benzinu: mastný odér, který ho již od dětství uklidňoval. Jejich kout Města byl naštěstí jako dřív, neovlivněný tím, co se přihodilo v posledních šestatřiceti hodinách. Alifovy tragédie jako kdyby přicházely z nějaké zvrácené časové linie, do níž Baqara nepatřila. Alifův pohled se zatoulal k zahradě před domem, zpola zakryté okolními činžáky. Před bránou postával nějaký muž. Alif přimhouřil oči. Byl to Arab, hladce oholený, v bílém dišdáši a slunečních brýlích. Zdálo se, že má s někým schůzku nebo čeká na dodávku zboží. Alif takhle u brány vyčkával snad stokrát, když měl přijet poslíček od řezníka, ze žehlírny nebo od zelináře. Na tom ale nebylo nic zvláštního, protože on tak stával před svým bydlištěm. „Co se děje?“ zeptala se Dína, když s hnědým papírovým sáčkem vyšla z lékárny.

62


14.2.14 17:21

„Před naším domem je nějaký chlap,“ řekl Alif. „Tváří se, jako kdyby mu to tam patřilo.“ Dína se rozhlédla po ulici. „Určitě na někoho čeká,“ usoudila. „Třeba je to tátův známý. Nebo hledá tvého otce?“ „Nevím –“ Alifovi v kapse zabzučel mobil a vyrušil ho. Vytáhl jej a dotkl se ikony na displeji: dorazila textovka od Abdulláha. Otevřel ji. Fáris říká: Abbás al-Šaháb. Před Alifovýma očima se roztančily záblesky. „Je ti něco?“ zeptala se znepokojeně Dína. „Úplně jsi zbledl!“ Úzkostně pronesla jeho skutečné jméno. Skoro ho nepoznával. Skoro nepoznal ani ji. „Prosím –“ Její hlas zněl z mlžného třpytu. „Odpověz mi. Začínám se bát.“ Pohybem rtů vyslovil modlitbu. Žilami se mu jako andělská odpověď rozproudil adrenalin a jediným zvonivým úderem pročistil mysl. Alif uchopil Dínu za paži. „Potřebuju, abys pro mě něco udělala,“ oznámil. „Rychle, bez řečí.“ Dína vzhlédla od jeho ruky ke tváři. „Dobře,“ zašeptala. „Zaklepej u nás a řekni služce, že potřebuješ nějaký román, který jsi mi půjčila. Řekni, že je v mém pokoji. Běž nahoru a vezmi můj netbook. Je na stole vedle počítače. A vezmi taky –“ Sevřelo se mu hrdlo. „Vezmi taky šedou kurtu, která visí v šatníku vlevo.“ Díně se prudce zvedla a klesla hruď. „Co se stalo?“ zeptala se tiše. „Ten chlap čeká na mě.“ „Co jsi udělal? Co jsi udělal?“ Alif s námahou uklidňoval dech. „Všechno ti povím. Přísahám – povím ti všechno, co jen budeš chtít. Ale nejdřív udělej tohle. Je nebezpečné, abych teď chodil domů.“ Dína se beze slova vzdálila. Alif ji sledoval, jak přechází ulici, papírový sáček pevně přitisknutý k tělu. Zadržel dech, když ji muž u brány zastavil. Dína přešlápla z nohy na nohu a ukázala k Nové čtvrti, přičemž jí ruka zakolísala a zachvěla se. Když se obrátila k domu, muž ji chytil za zápěstí.

63


14.2.14 17:21

Alif se bez přemýšlení rozběhl přes ulici. Když se blížil k bráně, Dína k němu vyslala pohled, který ho okamžitě zastavil: děsivý pohled, varování, se zorničkami staženými do drobných teček. Alif si v jejích očích mimoděk povšiml zelené barvy, uspořádané kolem zorniček do rozeklaných obrazců připomínajících měděná slunce. Chystal se Araba popadnout za ruku nebo ho dokonce udeřit, avšak Dínin výraz ho zarazil bezmála fyzickou silou, takže Alif krok za krokem ustupoval až na začátek ulice. Dína se z mužova sevření obratně vykroutila a pokračovala do domu. Arab se od ní odvrátil a podrážděným gestem si urovnal záhyb na rukávu dišdáše. Když muž zvedl zrak, Alif v jeho slunečních brýlích na okamžik zahlédl vlastní obraz. Schoval se za roh vedlejšího domu a oddychoval. Krabice s Intisářinou knihou se zprohýbala, jak si ji tiskl ke zpocené hrudi. Arab se za ním nevydal. Průchod mezi dvěma domy lemovaly pytle s odpadky, připravené na odvoz, a kolem nich se vytvořily louže páchnoucí žluté tekutiny, která se v hlíně slévala do potůčků. Alif začal dávit, narovnal se a ucítil v krku žaludeční šťávy. Když mu Dína sáhla na paži, pořád ještě ztěžka oddychoval. „Mlč,“ zašeptala. „Pořád tam je. Pojď dál do uličky.“ Alif jí vrávoravě vyhověl. Kráčeli úzkou stezkou mezi haldami odpadu a Dína si přidržovala roucho, aby se jí neumazalo od bláta. Jakmile došli do vedlejší ulice, praštila Alifa do ramene. „Au! Sakra!“ Probodával ji pohledem a mnul si bolavé místo. „Ty pitomče, ty čubčí synu,“ pronesla Dína roztřeseným hlasem. „Všechny jsi nás přivedl do nebezpečí. Naše rodiny, naše sousedy. Víš, kdo to byl? Byl to detektiv ze státní bezpečnosti. Jo, přesně tak.“ Vrazila mu do rukou batoh. „Tady máš ty svoje věci.“ Alif na ni civěl s otevřenými ústy. „Nemůžu uvěřit, že jsi mi právě nadávala,“ řekl. „Netušil jsem, že taková slova umíš.“ „Nechovej se jako idiot a neodbíhej od tématu.“

64


14.2.14 17:21

Alif zčervenal a sevřel batoh v náručí. „Co v něm je?“ zajímal se. „To, co jsi chtěl, a navíc čisté ponožky a kartáček na zuby. A sáček datlí.“ „Děkuju,“ odvětil Alif. „Vážně. Jsi prostě – to zápěstí mě mrzí.“ Sklouzl očima k jejímu černému rukávu a zastyděl se. „Už dvakrát jsem tě dneska měl ochránit a nezvládl jsem to. Jsem ti zavázaný.“ „Hlavně mi dlužíš vysvětlení.“ „Jo, jasně, máš pravdu.“ Alif se nervózně rozhlédl, uložil Intisářinu knihu do batohu a krabici upustil na zem. „Tady ale ne. Půjdeme k mému kamarádovi Abdulláhovi.“ Dína vypadala rozpačitě. „Je to veřejné místo,“ ujistil ji Alif. „Aspoň teoreticky. Je to obchod, ale jenom pro lidi, kteří znají jiné lidi. Nemusíš porušovat žádná pravidla. Necháme otevřené dveře nebo tak něco.“ „Fajn.“ Alif ji oklikami vedl přes Baqaru a co pár bloků pro jistotu mátli stopy zbytečnými zacházkami. Kdykoli zahlédl nějakého muže v dišdáši, sevřel se mu žaludek. Než došli ke dveřím Radia Šajch, slunce už zapadalo a ptáci, kteří zůstali ve Městě, se hlasitě dohadovali o místo na zakrslých stromech. Alif zaklepal silněji, než měl v plánu. „Ano?“ Dveře se pootevřely a Alif spatřil Abdulláhovy oči, blýskající se v narůžovělém světle. „Potřebujeme dovnitř,“ oznámil. „Teď hned.“ „Potřebujete?“ Alif navzdory protestům zaskočeného Abdulláha strčil do dveří a uvedl Dínu do obchodu. Abdulláh se stáhl stranou a zlostně se na Alifa zadíval. „Tohle je Dína,“ oznámil Alif. „Chovej se slušně.“ „As-salámu alajkum, slečno,“ utrousil Abdulláh a sklopil zrak k betonové podlaze. „Wa alajkum salám,“ odpověděla Dína. Abdulláhův výraz se proměnil.

65


14.2.14 17:21

„To je – to je ta –“ V polovině věty se zarazil a zrudl. Alifovi chvíli trvalo, než pochopil, co tím myslí. „Ne! To není ona. Tohle je Dína, sousedovic dcera.“ „Aha. Dobře.“ Abdulláh se zhluboka nadechl. „Dá si někdo čaj? Díno?“ Alif místo odpovědi hodil svůj batoh na pracovní stůl. „Poslouchej, bháji,“ začal, „jsem v takovém průšvihu, že mě můžou zavřít do vězení a předhodit partě nadržených gangsterů. Mluvím naprosto vážně. Neskutečně jsem to posral a teď jsem v hajzlu.“ Dína začala ustupovat ke dveřím. „Zase Pařát? Stalo se něco?“ „Státní bezpečnost hlídá můj dům. Náš dům. Bydlíme s Díninou rodinou ve stejném. Ten chlap se k ní choval jako hulvát, když chtěla jít dovnitř.“ Abdulláh došel k lavici a posadil se. „Pokračuj,“ vyzval Alifa s předstíraným klidem. „Když se do mého počítače naboural Pařát, byl jsem napojený na počítač té holky – Intisár. Myslel jsem, že jako aristokratku ji nechají na pokoji, a tak jsem se ničeho nebál, jenže pak napsal Fáris –“ Polkl. „Je to její snoubenec, Abdulláhu. Abbás al-Šaháb – tak se jmenuje její snoubenec. Představ si, jak ho asi překvapilo, když zjistil, že je počítač jeho budoucí manželky propojený s kompem nějakého hackera. Všechny naše e-maily, všechny naše chaty – bude to skandál všech skandálů.“ „Moment.“ Abdulláh propletl prsty do stříšky. „Nechápu, co tím chceš říct. Zpomal a pověz mi to ještě jednou, protože to zní, jako kdybys naznačoval, žes spal s Pařátovou nastávající.“ Alif klesl na podlahu a zakryl si obličej. „Alife,“ oslovil ho Abdulláh tiše, „používal jsi ten program na rozpoznávání vzorců? Ten, na kterém jsi pracoval?“ „Ano. Měla ho nainstalovaný v počítači. A fungoval perfektně.“

66


14.2.14 17:21

„Takže jsi Božímu pařátu dodal nástroj, díky kterému nás může dopadnout bez ohledu na počítač nebo login, který používáme?“ „Ano.“ Jednoslovná odpověď přešla v kvílení. „Ano.“ „A navíc jsi Pařátu poskytl důvod, aby ti kromě hlavy uřízl i ptáka.“ „Ano.“ „V tom případě souhlasím.“ Abdulláh vstal. „Jsi v hajzlu, člověče, a my jsme tam s tebou.“ „Přestaňte mluvit sprostě, prosím,“ požádala Dína. „Co hodláš dělat?“ zajímal se Abdulláh a rázoval po místnosti. „Tady zůstat nemůžeš. Vlastně chvíli by to šlo, ale neměl by ses zdržovat na jednom místě.“ „Díky. Jedna noc by mi dost–“ „Neděkuj mi. Není to ode mě služba kamarádovi. Jsem tak rozčílený, že bych ti nejradši hned teď zlomil ten tvůj poloarabský nos. Ale to, jak dopadneš, ovlivní všechny, které znáš. A mně se nechce do vězení.“ „Co Dína?“ „Co má být s Dínou?“ ozvala se sama dívka. „Dína jde domů. Už jsem slyšela dost.“ Alif se k ní znepokojeně obrátil. „Podle mě to není dobrý nápad. Ne když dům hlídá státní bezpečnost. Možná se naštvou a pokusí se mě vykolejit tím, že tě zatknou. Jsi teroristova sousedka. Lidi skončili na popravišti z malichernějších důvodů.“ „Tak co mám dělat? Chceš říct, že se nesmím vrátit do vlastního domu?“ „Mluvte potichu, prosím,“ vyzval je Abdulláh a zalomil rukama. „Moje matka,“ sténal Alif. „Moje nebohá matka.“ „Na svoji nebohou matku jsi měl myslet, než jsi tomu chlapovi začal klátit výstavní klisničku.“ „Nechte toho!“ Alif a Abdulláh zmlkli a hleděli na Dínu. Ta ztěžka oddechovala a zaťaté pěsti jí visely podél boků.

67


14.2.14 17:21

„Přestaňte říkat ty hrozné věci! Jste dva kluci, co se snaží mluvit jako dospělí – ale moc vám to nejde!“ Několikrát dlouze nasála vzduch do plic a rozevřela dlaně. „Musíme to v klidu zvážit a rozhodnout, co podnikneme.“ Alif přes pokrčená kolena obdivně sledoval Dínu. Pleť kolem očí jí mírně zrudla, ale její pohled byl pevný. Posadila se na pracovní stůl, a než k nim znovu promluvila, uhladila si roucho. „Bratře Abdulláhu, myslím, že teď si dáme ten čaj.“ *** Další hodinu zvažovali a zavrhovali Alifovy možnosti. Může uprchnout ze země? Ne: touhle dobou už jeho jméno bude na seznamu ve všech přístavech a na hraničních přechodech. Mohl by uplatit nějakého beduína, aby ho vzal do pouště, kde by nepozorovaně proklouzl do Ománu nebo Saúdské Arábie? To Dína odmítla jako blouznění. Nemá nějakého příbuzného nebo přítele s politickými konexemi, na něhož by se mohl obrátit s prosbou o protekci? Alif si vzpomněl na otcovu druhou rodinu: jeden či dva bratranci jeho první manželky zastávají nepříliš významná místa ve státní správě, ale od nich by se stejně pomoci nedočkal. Po svolávání k večerní modlitbě Abdulláh na čtvrt hodiny odešel a přinesl teplé sendviče se šawermou. Alifovy obavy se mezitím zaměřily jiným směrem: uvažoval o tom, co by se mohlo stát – nebo dokonce již stalo – Intisár. Všechno záleželo na tom, jestli se snoubenec rozhodl o skandálu informovat jejího otce. Pařát neměl nad Intisár žádnou formální kontrolu, zato otec z ní směl prakticky vymlátit duši. Na kratičký okamžik se Alif opájel představou, že Pařát ze zasnoubení vycouval a celou věc ututlal, aby se vyhnul ostudě. „Když jsi ji viděla,“ obrátil se Alif u jídla k Díně, „tím myslím Intisár, vypadala, jako by ji někdo bil? Všimla sis nějakých podlitin nebo jizev? Nekulhala?“

68


14.2.14 17:21

„Ne,“ odvětila suše Dína. „Nekulhala. Jenom působila rozrušeně.“ „Tak je možná v pořádku,“ odtušil Alif a znovu se zaobíral možností, že je Intisár opuštěná a natolik společensky znemožněná, že by se pro ni stal vhodným partnerem. Skončil by se svou současnou prací, našel by si místo u solidní firmy a vyráběl by mikročipy pro idioty. Byli by šťastní. „Dobře,“ zabručel Abdulláh. „Zato ty budeš až do smrti potřebovat osobního strážce. Pokud se smrti vůbec dožiješ.“ „To je mi jedno,“ odvětil Alif. „Hlavně že je Intisár v bezpečí. Neměli by ji trestat za něco, co jsem udělal já – nikdy v životě neřekla nic proti emírovi nebo vládě. Jestli jí něco udělají, zabiju se.“ Zakryl si oči dlaněmi. „Nebuď jak malé děcko,“ napomenula ho Dína. Abdulláh zmuchlal voskovaný papír od sendviče a rukou si otřel ústa. „Poslouchejte,“ řekl, „mám nápad. Dneska oba přespíte tady. Jeden kout oddělím závěsem pro Dínu a sestra jí donese nějaké věci na noc. Ráno půjdete do staré části súku a vyhledáte pomoc. Potřebujete ochranu.“ „Vyhledáme pomoc? Od koho?“ „Od vampýra Vikrama.“ Alif vyprskl smíchy. „To si děláš srandu. Od vampýra Vikrama? Je nám snad deset?“ „Hrávala jsem tuhle hru se sestřenicemi,“ ozvala se Dína. „Zhasly jsme světlo, třikrát zopakovaly jeho jméno a pak jsme si odplivly. Nikdy se neukázal. Samozřejmě jsem toho litovala, když jsem byla starší.“ „Není to opravdový vampýr,“ pokračoval Abdulláh popuzeně. „Jenom mu tak říkají. Podle té legendy, víte. Je to gangster z černého trhu. Když mu jednou na konci měsíce došly peníze, zpracoval mého kamaráda Nargise, který dováží čínské notebooky. Nargis sem přišel se zlomenou čelistí a bez dvou zubů, byl k smrti vyděšený. Vyprávěl, že ten člověk má žluté oči.“ „A proč ho máme hledat?“ zeptal se Alif. „Nechci, aby mi někdo lámal čelist.“

69


14.2.14 17:21

„Zaplatíš mu, ty blbče. Zaplatíš mu, aby vás chránil.“ „Jeden člověk se Pařátu nevyrovná, ani se žlutýma očima.“ „Mohl bys chvíli poslouchat? Samozřejmě přijde na něco, co nás nenapadlo. Pašeráci, dokaři – kdo ví, jaké styky tihle gangsteři mají? Jsou prohnilí jako vláda. A Vikram je z nich ten nejhorší.“ „Nemůžeme si promluvit s někým normálním?“ „Ne,“ odmítl Abdulláh, „na normální lidi zapomeňte. Čím dál se od nich budete držet, tím líp.“ Alif prudce vydechl. „Fajn, dobře. Řekněme, že najdu vampýra Vikrama. Pořád je tu ta věc s knížkou.“ „S jakou knížkou?“ Dína zachytila Alifův pohled a nepatrně zavrtěla hlavou. „To nic,“ vykoktal Alif. „Jenom jsem uvažoval nahlas. O jednom průzkumu, který musím udělat.“ „Tak tohle zatím odlož. Teď mysli hlavně na to, jak sebe – a nás ostatní – zachráníš před vězením.“ Alif sklonil hlavu a nechal ji bezvládně viset mezi rameny. „Vampýr Vikram. Ráno jsem zhřešil tím, že jsem se probudil. Jiné vysvětlení pro tak strašný den nemám.“ „Jak můžeš říct něco tak bizarního?“ podivila se Dína. V houstnoucím šeru uklidili drobky a šálky od čaje. Když Abdulláh a Dína odešli do bytu jeho sestry, Alif toho využil k zapnutí netbooku. Připravoval se na možnost, že na něj v e-mailu číhá nějaký zákeřný červ, s jehož pomocí na něj po prvním zakašlání sestoupí z éteru Pařát. Žádného však neobjevil. Alif opatrně umožnil vzdálený přístup k Hollywoodu; hypervizor byl pořád online. Alif dlouze vydechl; ani si neuvědomoval, že zadržuje dech. Rychle vytvořil dynamickou IP adresu – pracný a rozhodně ne spolehlivý způsob, jak zamaskovat aktuální polohu, ale víc mu čas nedovoloval. Pařát uvidí, že Alif používá svůj e-mail a cloudové účty, avšak dokud neprolomí jeho algoritmus, bude mu připadat, jako by Alif pracoval z Portugalska, Havaje, betu. Potom se Alif pustil do demontáže svého výtvoru. Stáhl tolik dat, kolik se na skromný harddisk netbooku vešlo,

70


14.2.14 17:21

a další – kryptické příkazy, programy nepoužitelné bez jiných programů – uložil v cloudu, který sdílel s několika dalšími gray haty z Města. Bude to stačit na vytvoření nové verze Hollywoodu, až se zase ohlásí běžný život. Programové soubory Cínového sárí přemístil bez úprav a komplet na šestnáctigigový flashdisk, který vždycky nosil v kapse. Flashdisk si kdysi nechal požehnat od bezzubého súfijského derviše ze Somálska, jenž ho chytil za zápěstí, když Alif seděl v pouliční kavárně. Teprve se ukáže, jestli to požehnání vydrželo. Když skončil, vymazal harddisk svého domácího počítače a zanechal na něm program, který při dalším spuštění přetaktuje – a snad i roztaví – procesor. Pařátovým agentům zůstane kus křemíku moc rozpálený na to, aby jej mohli uchopit. Od Alifa nic nedostanou. „Bože, on brečí!“ Dína a Abdulláh se vrátili, stáli ve dveřích a dívali se na něj. Alif si uvědomil, že má mokrý obličej. „Je to pryč,“ ohlásil. „Zničil jsem to. Celý svůj systém.“ Abdulláh s výrazem hlubokého soucitu poklekl vedle něj. „Zase bude dobře, bháji. Znova ho postavíš.“ „Ale ne včas, abych pomohl klientům. Musím napsat pár hrozných e-mailů.“ „Ta hrozba tady byla odjakživa, Alife – oni to pochopí.“ Alif roztržitě hladil plastový kryt netbooku. „Za čtyři roky, co tyhle věci dělám pro peníze, jsem byl nedostupný jen necelých osmačtyřicet hodin. Věděl jsi to? A teď je ze mě duch ve stroji. Do příštího týdne všichni hackeři, geekové a hati, které pokládám za přátele, zapomenou, kdo jsem. Takhle to v branži chodí. Tohle je internet.“ „Pořád máš skutečné přátele,“ ozvala se Dína. Oba muži zareagovali stejnými posměšnými zvuky. „Skuteční přátelé jsou ti internetoví,“ řekl Abdulláh. „Když jste vy zbožní bratři a sestry zabrali půlku planety, internet zůstal jediným zbývajícím místem pro výměnu názorů, která za něco stojí.“

71


14.2.14 17:21

„I když na vás během dvou týdnů všichni zapomenou?“ „I tak.“ Abdulláh přinesl dvě tenké bavlněné matrace a velké prostěradlo. S Alifem ho natáhli přes jeden kout místnosti a napínáčky ho připevnili ke stěnám. Alif odtáhl počítačové skříně a do stanovitého prostoru za provizorním závěsem položil tu lepší matraci – na druhé byla podezřelá skvrna. „Hotovo,“ oznámil Díně. „My teď odejdeme, aby ses mohla přichystat ke spánku.“ „Tohle není správné,“ trápila se Dína. „Řekla jsem matce, že budu u Marjam Abdalbasát. Jestli zjistí, že jsem lhala, zdrtí ji to.“ „Žij nespoutaně. Uvidíme se ráno.“ Abdulláh máchl rukou a zamířil ke dveřím, přičemž Alifa držel kolem ramen. *** Když se Alif vrátil, v místnosti už byla tma. Zul si boty, ulehl na druhou matraci a měl pocit, jako kdyby prodělal fyzické martyrium. Bolela ho záda a nohy. Intisár se vracela do jeho myšlenek, kdykoli na ni chtěl na pár minut zapomenout, což v něm vyvolávalo znepokojivou směsici vzrušení a viny a věstilo to katastrofu ještě strašnější, než byla ta, která ho již postihla. Hrozilo mu smrtelné nebezpečí: o tom nebylo pochyb. Připadal si bezmocný tváří v tvář bolesti, kterou jí způsobil, a ohrožení, jemuž ji vystavil. Nemohl ji zachránit s pomocí několika uzávorkovaných příkazů a programů v C++, avšak nic jiného neuměl. „Nelíbí se mi říkat ti ‚Alife‘.“ Pohlédl k oddělenému koutu místnosti. „Proč?“ „Není to tvoje jméno.“ Znovu zvedl oči ke stropu. „Ale mohlo být,“ namítl. „Jenže není. Je to písmeno abecedy.“ „Je to první písmeno súry al-Baqara v Koránu. Ty bys to měla schvalovat především.“

72


14.2.14 17:21

Slyšel, jak se Dína na matraci převaluje. Uvědomil si, že vzhledem k úhlu, pod nímž oknem dopadá světlo, ho ona nejspíš vidí, zatímco on ji nikoli. „Neschvaluju to,“ odpověděla. „Tvoje skutečné jméno je lepší.“ „Alif, lám, mím.“ Prstem črtal do vzduchu písmena. „Nahrazování jednoznakovými symboly: Bůh, Gabriel, Prorok. Pojmenoval jsem se po prvním řádku kódu, který byl kdy napsán. Pro programátora je to dobré jméno.“ „K čemu programátor potřebuje další jméno?“ „Tradice. A stejně se tomu říká ‚handle‘, ne jméno. Je bezpečnější být anonymní. Kdo používá skutečné jméno, dostane se do problémů.“ „Ty používáš falešné, a stejně jsi v nich až po uši.“ Alif urážku překousl a držel rty u sebe, dokud jim zase nemohl důvěřovat. „To je jedno. Dobrou noc, Díno.“ Už přestával rozlišovat mezi svými myšlenkami a sny, když opět promluvila. „Nejsem taková, jaká si myslíš, že jsem. Nesnažím se být nafoukaná a otravná. Nejsem ta, za kterou mě máš.“ „Já vím,“ zamumlal, aniž si uvědomoval, co říká. *** Když se nazítří ráno probudil, zapomněl, kde je. Prudce se posadil, divoce se rozhlížel a mrkal, dokud oči nepřivykly mdlému světlu procházejícímu oknem. Na okraji jeho zorného pole se jako kolibřík vznášela Dína a broukala si jakousi egyptskou popovou píseň. Závěs, který ji skrýval ve spánku, ležel úhledně složený na matraci. Alif ucítil silnou, hořkou vůni čaje: z cínové konvice, jež stála na vařiči na parapetu vedle tácu se smaženými vejci a plackami rótí, se kouřilo. „Abdulláh tady nechal snídani,“ ohlásila Dína. „Nechtěli jsme tě budit. Je skoro deset.“ „Kam šel?“ zajímal se Alif a mnul si oči.

73


14.2.14 17:21

„Říkal, že si musí zavolat. Máme zamknout, až půjdeme pryč.“ Mlčky se najedli. Alif zadumaně zíral z okna a přemítal o dalším postupu. Dnešek a následující dny budou jistě nevyzpytatelné: měl před sebou příliš mnoho úkolů. Podíval se na svůj batoh a zalitoval, že neměl víc času promyslet, co by mohl potřebovat. „Proč jsi nechtěla, aby Abdulláh věděl o té knize?“ zeptal se Díny, když mu tuto nepraktickou přítěž připomněla hranatá boule na ruksaku. Dína pokrčila rameny. „Proč by o ní měl vědět?“ opáčila. „Čím míň toho bude vědět, tím míň bude muset lhát, až si pro něj přijdou. Tvoje kamarádka tu knížku podle všeho chtěla udržet v tajnosti. Musí k tomu mít nějaký důvod.“ „Až si pro něj přijdou,“ zopakoval Alif. „Bože, je mi špatně.“ Dína se pustila do úklidu, sesbírala zbytky po snídani a vrátila na místo krabice, které přesunuli, když jí chystali lůžko. Alif ji sledoval se sevřenými rty. „Ty si zpíváš,“ řekl náhle. „Posloucháš hudbu.“ „No a?“ „Myslel jsem, že ženy, které věří, že závoj je povinný, zároveň věří, že hudba je zakázaná.“ „Některé ano. Já ne.“ „Proč ne? Všechny čtete stejné knihy. Ibn Tajmíja, že? Ibn Abd al-Wahháb?“ „Ptáci vyluzují hudbu, rákosí ve větru vyluzuje hudbu. Děti vyluzují hudbu. Bůh by nezakazoval něco, co je šaríjou nevinných stvoření.“ Alif se přidušeně zasmál. „Fajn.“ Dína mu z ruky vytrhla prázdnou sklenici od čaje a mlaskla. „Pořád se mi směješ,“ řekla. „To není pravda! Směju se, když mě překvapíš.“ „V čem je to lepší?“ „Dobře, směju se, když na mě uděláš dojem.“ Dína mlčela, ale z toho, že mu dolila, bylo zřejmé, jak

74


14.2.14 17:21

ji to potěšilo. Alif rychle vypil čaj a pomohl jí s úklidem. Jakmile skončili, hodil si batoh přes rameno a opatrně otevřel dveře: neviděl nikoho před nimi ani na střeše přes ulici, nikdo nápadně neokouněl na nároží. Ve vedlejší ulici byl vidět stařec s oslím povozem vrchovatě naloženým žakiemi. Jinak byli sami. „Jdeme.“ Alif pustil Dínu před sebe a než zabouchl dveře, nastavil zevnitř zámek. Nervózně se vydali do uličky, chvíli šli příliš daleko od sebe a pak zas moc blízko. Ve vzduchu visel štiplavý odér – pach továrních zplodin a přehřátého moře; cementový prach ze stavenišť v Nové čtvrti. Alif zamířil k přístavu a kráčel ulicemi, které se svažovaly k vodě. „Jdeš k súku,“ upozornila Dína. „Ano – myslel jsem, že to máme v plánu.“ „V plánu? Nebudeme přece hledat vampýra Vikrama, že ne? I ten nápad s beduíny byl lepší než tohle.“ Alif nakopl vysušený kousek hnoje, který mu ležel v cestě. „Nevím, co jiného bychom mohli podniknout, Díno. Vážně nemám zdání.“ „Nejsme ve filmu. Nemůžeš jen tak přijít za nějakým lupičem z tržiště a požádat ho o laskavost. A Abdulláh se s ním nikdy nesetkal – třeba si to celé vymyslel!“ „Co vlastně chceš?“ zavrčel Alif a obrátil se k Díně. „Máme na výběr jen pár mizerných variant. Neotravuj mě.“ Otočil se a šel dál. O chvíli později uslyšel vzlykání: Dína se vlekla za ním a jednou rukou si zakrývala ústa pod závojem, hlavu měla skloněnou. „Bože.“ Alif se schoval v postranní uličce a Dínu táhl za sebou. „Nebreč, prosím tě. Nechtěl jsem tě rozplakat.“ „Nesahej na mě.“ Dína setřásla jeho ruku. „Myslíš si, že pro mě to není hrozné? Mohla jsem prostě –“ Její zajíkavá slova přešla v krátké vzlyky. „Co?“ zeptal se Alif. „Ten detektiv,“ odpověděla. „Řekl, že se nic nestane mně ani mé rodině, když tě udáme. Stál jsi kousek od nás. Kdybych v tu chvíli –“

75


14.2.14 17:21

Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.

G. Willow Wilsonová Alif, neviditelný

Recommend Documents