Fytogeografická charakteristika Litomyšlska PAVEL NOVÁK A JAN ROLEČEK
(Obsah: 1) Úvod, s. xx (Terminoloický slovníček, s. xx); 2) Nástin přírodních podmínek Litomyšlska, s. xx; 3) Fytogeografická charakteristika Litomyšlska, s. xx (Úval Loučné, s. xx; Litomyšlská plošina s. xx; Lubenský les, s. xx; Maštale, s. xx; Vysoký les, s. xx; Javornický hřbet, s. xx; Kozlovský hřbet, s. xx; Novohradská stupňovina, s. xx;); 4) Fytogeograficy významné druhy, s. xx (Teplomilné prvky, s. xx; Horské prvky, s. xx; Subatlantské prvky, s. xx; Východní prvky, s. xx); 5) Závěrem, s. xx; Literatura, s. xx.)
1) Úvod Fytogeografie se zabývá popisem rozšíření rostlin na Zemi a studiem procesů, které toto rozšíření formují. Zajímají ji přitom především jevy velkého prostorového měřítka (krajinného, kontinentálního až globálního) utvářené procesy probíhajícími ve velkém časovém měřítku (desetiletí, staletí, tisíciletí až miliony let), například dálkovou migrací nebo evolucí. Cílem předkládané studie je charakterizovat květenu Litomyšlska v ekologických a geografických souvislostech, s důrazem na druhy fytogeograficky významné. Tedy druhy, jejichž rozšíření má v České republice charakteristický pattern a které mají na Litomyšlsku nebo v jeho blízkém okolí hranici svého rozšíření – ať už v rámci Čech nebo v rámci celého svého areálu. Zaměřujeme se přitom na druhy přirozené a polopřirozené vegetace (lesní, luční, mokřadní apod.), byť uvádíme i příklady druhů ruderálních a segetálních. Jako Litomyšlsko označujeme území zhruba odpovídající bývalému politickému okresu Litomyšl, bez Opatovska a Sloupnicka. Přesné vymezení studovaného území zachycuje obr. 1. Taxonomické pojetí a nomenklatura cévnatých rostlin jsou sjednoceny podle Klíče ke květeně České republiky (KUBÁT et al. 2002), v případě mechorostů podle Seznamu a červeného seznamu mechorostů České republiky (KUČERA & VÁŇA 2005). Pojetí a nomenklatura syntaxonů jsou pro vegetaci popsanou v prvních dvou dílech Vegetace České republiky (CHYTRÝ 2007, 2009) převzaty z těchto publikací, pro ostatní vegetační typy z vybraných autoritativních domácích fytocenologických prací. V těchto případech je při prvním použití jména syntaxonu v rámci této práce uvedena také příslušná autorská citace. Plná jména syntaxonů uvádíme jen při první zmínce v textu, dále je zkracujeme (např. Bromion erecti – Bromion). Studie do značné míry vychází Fytogeografická charakteristika Litomyšlska
195
z bakalářské práce prvního autora (NOVÁK 2010b, www1), kterou doporučujeme pozornosti čtenářů s hlubším zájmem o pojednávanou problematiku. Terminologický slovníček acidofilní – kyselomilný, tedy preferující stanoviště s nízkým pH a nedostatkem dvojmocných kationů (především vápenatých a hořečnatých iontů) v substrátu; acidofyt – acidofilní rostlinný druh; acidotolerantní – tolerující stanoviště s nízkým pH, ale běžně se vyskytující i na bazických stanovištích; areál – celá oblast rozšíření druhu; archeofyt – na našem území nepůvodní druh, zavlečený před rokem 1500 n. l.; často jde o polní plevele, šířící se už od počátku neolitu (asi 5500 př. n. l.); bazický – bázemi bohatý; bazický substrát/půda/stanoviště – substrát/půda/stanoviště bohaté na báze, tj. zejména dvojmocné kationy (především vápenaté a hořečnaté ionty), obvykle s vysokým pH; bazifilní – preferující stanoviště s vysokým pH a dostatkem dvojmocných kationů (především vápenatých a hořečnatých iontů) v substrátu; bílá stráň – charakteristický polabský biotop tvořený strmým erodovaným svahem na opukovém podloží, obvykle výslunným a porostlým nezapojenou vegetací suchých trávníků a vápnitých skeletovitých substrátů; Českomoravské mezihoří – oblast pahorkatin až vrchovin v širším okolí Svitav, na rozvodí Labe a Dunaje, při historické hranici Čech a Moravy. V regionálně-fytogeografickém pojetí jde o okres zahrnující podokresy Žambersko, Potštejnské kopce, Střední Poorličí, Kozlovská vrchovina, Poličsko, Českotřebovský úval, Opatovské rozvodí, Svitavský úval, Hřebečovská vrchovina, Lanškrounská kotlina, Moravskotřebovské vrchy a Malá Haná. efeméry – drobné jednoleté rostliny, žijící obvykle jen několik týdnů, jejichž nadzemní části po odkvetení a dozrání semen rychle hynou; zimu přežívají v podobě semen; eutrofní – živinami bohatý; eutrofní druh/vegetace – na živiny náročný druh/vegetace; extenzivní – extenzivně obhospodařovaný (pole, louka, les, rybník), tj. obhospodařovaný s omezeným využitím moderních technologií, buď necíleně, nebo za účelem zlepšení mimoprodukčních funkcí pozemku (např. rekreační funkce, ochrana půdy před erozí, protipovodňová ochrana, ochrana druhové rozmanitosti); fytocenologie – odvětví ekologie rostlin zaměřené na studium rostlinných společenstev, popis jejich diverzity a analýzu vztahu jejich druhového složení k vlastnostem prostředí; jednou z tradičních činností fytocenologie je klasifikace vegetace a vytváření hierarchického systému syntaxonů; fytocenologický snímek – zápis úplného druhového složení rostlin na vymezené ploše, obvykle s odhadem početnosti jednotlivých druhů; ilyrsko-norický migrant – druh, který do střední Evropy imigroval z jihovýchodní Evropy po východním okraji Alp; intenzivní – intenzivně obhospodařovaný (pole, louka, les, rybník), tj. obhospodařovaný s využitím moderních technologií (např. hnojení průmyslovými hnojivy, používání pesticidů, na loukách mechanizované sečení, rozorávání a výsev kulturních odrůd, na polích hluboká orba, v lesích holoseče s umělou obnovou, v rybnících přikrmování, odbahňování a udržování vysoké hladiny vody) za účelem maximalizace produkce; kontinentální klima – klima s relativně velkými rozdíly mezi teplotami letními a zimními, denními a nočními; srážek je relativně málo, s maximem v létě;
196
kuesta – asymetrický hřbet, tedy hřbet s jedním (čelním) svahem příkrým a druhým (týlovým) svahem mírně ukloněným; květnatý – druhově bohatý; mezofilní – mající střední nároky na vlhkost; mezofytikum – oblast květeny středních poloh s průměrnými klimatickými nároky; migroelement – skupina druhů s podobnou historií dálkové migrace; oceanický – vyskytující se blízko oceánu (v Evropě je odpovídajícím termínem atlantský); oceanické klima – vyrovnané klima, s relativně malými rozdíly mezi teplotami letními a zimními, denními a nočními; srážek je relativně hodně, s maximem v zimě; ochranářský management – opatření k zachování přírodních hodnot, obvykle financovaná ze zdrojů státní ochrany přírody (na nelesních stanovištích nejčastěji sečení, vyřezávání keřů, pastva apod.); oligotrofní – živinami chudý; oligotrofní druh/vegetace – na živiny nenáročný druh/vegetace; oreofytikum – oblast chladnomilné, horské květeny; pattern – vzor, tvar, struktura, uspořádání; pattern rozšíření druhu – prostorové uspořádání míst výskytu a absence druhu, které fytogeografie popisuje a pokouší se je vysvětlit; psamofilní – pískomilný, dávající přednost písčitým substrátům; psamofyt – psamofilní rostlinný druh; ruderální – rumištní; ruderální druh – druh narušovaných stanovišť (rumiště, staveniště, pustá místa, městské trávníky, okraje cest, železniční náspy apod.); segetální – plevelný; segetální druh – polní plevel; subatlantský – vyskytující se převážně blízko Atlantského oceánu, v případě Evropy v její západní části s relativně oceanickým klimatem (odpovídající obecný termín je suboceanický); subkontinentální – vyskytující se převážně uvnitř kontinentu, daleko od oceánu; v případě Evropy vyskytující se převážně ve střední a východní Evropě, zejména v oblastech s relativně kontinentálním klimatem; syntaxon – vegetační typ; abstraktní konstrukt používaný v syntaxonomii k popisu proměnlivosti vegetace prostřednictvím hierarchického systému analogického linnéovskému systému živých organismů; termofytikum – oblast teplomilné, nížinné květeny; xerotermní – suchý a teplý; xerotermní druh – suchomilný a teplomilný druh;
2) Nástin přírodních podmínek Litomyšlska Litomyšlsko má převážně fádní geologickou stavbu, zpestřenou díky mezní poloze na rozhraní České křídové tabule a Českomoravské vrchoviny. Nejstarší horniny se vyskytují na západním a jihozápadním okraji území, kde vystupují k povrchu proterozoické krystalické horniny Poličského a Železnohorského krystalinika, přičemž převládají žuly, granodiority a ruly. Zbývající části Litomyšlska (více než 90 % rozlohy) tvoří různé sedimentární horniny, většinou křídového stáří. Kontaktní zóna mezi krystalinikem a jemnozrnnými křídovými usazeninami je charakteristická výskytem úzkého pruhu křemenných pískovců cenomanského (tj. křídového) stáří. Ten dosahuje v oblasti tzv. Maštalí mezi Budislaví a Novými Hrady několikakilometrové šířky a vyvíjí se v něm charakteristický reliéf pískovcového pseudokrasu (VÍTEK 1975). Z dalších křídových sedimentů jsou nejčastěji zastoupeny usazeniny svrchního a Fytogeografická charakteristika Litomyšlska
197
středního turonu, zejména jemnozrnné vápnité pískovce, prachovce a slínovce, v dalším textu někdy pro jednoduchost označované „opuka“. Kvartérní uloženiny zastupují především hojné eolické sedimenty (převážně sprašové hlíny) a usazeniny vodních toků.
Obr. č. 1/ Vymezení studovaného území. Silná linie ohraničuje oblast, kterou v textu označujeme jako Litomyšlsko. Tenké linie ohraničující jeho dílčí, podrobněji charakterizované okrsky. 1 – Úval Loučné; 2 – Litomyšlské plošiny; 3 – Lubenský les; 4 – Maštale; 5 – Vysoký les; 6 – Javornický hřbet; 7 – Kozlovský hřbet; 8 – Novohradská stupňovina.
Reliéf Litomyšlska je také poměrně prostý. Z větší části jde o tektonicky podmíněný úval v povodí Loučné, protažený od jihovýchodu k severozápadu a na severovýchodě a jihozápadě ohraničený vyvýšeným terénem asymetrických hřbetů (Kozlovský hřbet, Novohradská stupňovina). Rozsáhlé plošiny jsou rozčleněny údolími vodních toků, zvláště v jižní části území poměrně hluboko zaříznutými. I v oblasti výskytu krystalických hornin převládá plochý až mírně ukloněný reliéf. Litomyšlsko leží na výrazném klimatickém, zejména teplotním gradientu. Do jeho severní části, zhruba k Novým Sídlům (296 m n. m.), zasahuje z Polabí teplá klimatická oblast, zatímco na jih, do okolí vrchu Skalka (699 m n. m.) u Svaté Kateřiny, vybíhá ze Žďárských vrchů chladná klimatická oblast (QUITT 1971). Většina Litomyšlska patří k mírně teplé klimatické oblasti, průměrné roční teploty v Litomyšli (347 m n. m.) dosahovaly v letech 1901–1950 hodnoty 7,7 °C. Srážkové úhrny jsou vzhledem k návětrné poloze Litomyšlska
198
vůči převládajícímu severozápadnímu proudění poměrně vysoké, v Litomyšli dosahovaly v letech 1901–1950 průměrně 729 mm ročně. Pro klimatickou charakteristiku vyšších poloh lze snad použít data z Poličky (555 m n. m.), která leží nedaleko za hranicemi studované oblasti. Průměrná roční teplota zde činí 5,8 °C, průměrný roční úhrn srážek 705 mm. Realističtější představu o srážkách asi poskytují údaje z Lubné (500 m n. m., 807 mm), údaje o teplotách však pro tuto stanici nejsou k dispozici (VESECKÝ 1961). 3) Fytogeografická charakteristika Litomyšlska Flóra a vegetace Litomyšlska se utvářely pod vlivem rozmanitých geografických a ekologických faktorů. Území leží na rozhraní teplejšího a chladnějšího mezofytika, kde směrem k chladnějším a vlhčím oblastem Českomoravského mezihoří a Českomoravské vrchoviny vyznívá výskyt teplomilných prvků typických pro východní Polabí. Zároveň toto území spadá do oblasti hypotetické Třebovské brány, kudy snad mohly v průběhu holocénu migrovat teplomilné prvky mezi Českým a Panonským termofytikem (DOMIN 1940). Směrem k chladnějším, vlhčím a převážně minerálně chudým územím na jihu Litomyšlska současně přibývá horských prvků, z nichž některé jsou vzácné nebo chybějí i ve výše položených oblastech Českomoravské vrchoviny. Podobný pattern rozšíření mají i některé subatlantské prvky široce rozšířené v západní Evropě, jež v některých případech na Litomyšlsku dosahují východní hranice svého souvislého areálu. Ještě významnější roli hrají ve zdejší flóře východní, zejména karpatské prvky, které mají v České republice těžiště rozšíření na Moravě a směrem do Čech rychle ubývají. Těmto čtyřem skupinám druhů (teplomilné, horské, subatlantské, východní) věnujeme zvýšenou pozornost při následující charakteristice květeny a vegetace ad hoc vymezených dílčích okrsků Litomyšlska a detailně se jim věnujeme v kapitole Fytogeograficky významné druhy. Úval Loučné (280–450 m n. m.) Loučná pramení na jižním okraji studované oblasti a zaříznutým neckovitým údolím se zastavěnou nivou i svahy pokračuje až k Litomyšli. Pod ní se dno jejího údolí rozšiřuje a svahy zmírňují a krajina nabývá nížinného charakteru s mozaikou polí, zbytků vlhkých luk, břehových porostů a melioračních kanálů. V našem pojetí zahrnuje tento okrsek jednak vlastní říční údolí, jednak několik kilometrů široký pás plošin táhnoucí se po obou stranách podél něj. Plošiny, z velké části odlesněné a využívané jako pole, jsou místy přerušeny údolními zářezy dolních toků přítoků Loučné (např. Desná, Končinský potok, Jalový potok), jež sem řadíme také. Geologický substrát území tvoří v naprosté většině vápnité křídové sedimenty, mnohde překryté mladšími sedimentárními horninami (aluviální hlíny, říční terasy, svahové sedimenty, sprašové hlíny). V geomorfologickém členění je tento okrsek součástí Litomyšlského úvalu, přičemž tvoří jeho centrální část. Na údolních svazích se místy zachovaly suché trávníky, v nichž proti proudu Loučné postupně vyznívají teplomilné a suchomilné druhy (např. pcháč bezlodyžný – Cirsium acaule, srpek obecný – Falcaria vulgaris, rozrazil ožankovitý Fytogeografická charakteristika Litomyšlska
199
– Veronica teucrium, v minulosti i strdivka sedmihradská – Melica transsilvanica, mochna přímá – Potentilla recta; FALTYS & PAUKERTOVÁ 2000). V pramenné oblasti řeky už do nich vstupuje řada mezofilních acidofytů (např. kostřava ovčí – Festuca ovina, kručinka barvířská – Genista tinctoria, violka psí – Viola canina), což je typické pro vegetaci asociace Carlino acaulis-Brometum erecti ze subatlantského svazu Bromion erecti. V minulosti se na odvápněných substrátech ojediněle vyskytovaly snad i teplomilné acidofilní trávníky svazu Koelerio-Phleion phleoidis, o čemž svědčí dnes již zaniklý výskyt význačných druhů této vegetace bojínku tuhého (Phleum phleoides) a rozrazilu klasnatého (Pseudolysimachion spicatum) (FALTYS & PAUKERTOVÁ 2000). Teplomilné druhy se vyskytují také v podrostu dubohabrových hajů severně od Litomyšle – klasickými lokalitami jsou Nedošínský háj, Chlumek u Nových Sídel a háje v údolí Švábenice mezi Cerekvicí nad Loučnou a Netřebami. Jde například o kostřavu různolistou (Festuca heterophylla), hrachor černý (Lathyrus niger), medovník meduňkolistý (Melittis melissophyllum) nebo violku divotvárnou (Viola mirabilis). BUREŠ (2005) uvádí z Nedošínského háje překvapivě i tolitu lékařskou (Vincetoxicum hirundinaria) – význačný teplomilný druh, dosud nikde na Litomyšlsku nepozorovaný (FALTYS & PAUKERTOVÁ 2000). Další skupinu charakteristickou pro tento okrsek tvoří druhy nížinných a pánevních mokřadních stanovišť, časté v Polabí a vzácné ve výše položených členitějších krajích. Tyto druhy na Litomyšlsku mnohdy dosahují východní hranice svého rozšíření v Čechách. Patří sem například teplomilné prvky minerálně bohatých vlhkých trávníků ostřice oddálená (Carex distans), o. Otrubova (C. otrubae), zeměžluč spanilá (Centaurium pulchellum), jetel jahodnatý (Trifolium fragiferum) nebo historicky uváděné druhy ledenec přímořský (Tetragonolobus maritimus; Řídký; FALTYS in litt.) a štírovník tenkolistý (Lotus tenuis; Nová Ves u Litomyšle; FALTYS & PAUKERTOVÁ 2000). Dále sem náleží druhy lužních lesů a břehových porostů jako jilm vaz (Ulmus laevis) a nadmutice bobulnatá (Cucubalus baccifer; recentně neověřena, uváděna od Hrušové; FALTYS in litt.). Některé polabské prvky sice na Litomyšlsko nezasahují, ale jejich mezní lokality leží nedaleko od hranic studované oblasti, v okolí Vysokého Mýta (např. česnek hranatý – Allium angulosum, srpice barvířská – Serratula tinctoria, ožanka čpavá – Teucrium scordium). Podobně sem z Vysokomýtska nezasahují ani náročnější teplomilné druhy suchých opukových strání jako bělozářka větevnatá (Anthericum ramosum), svízel sivý (Galium glaucum) nebo vstavač nachový (Orchis purpurea) (FALTYS 1986). Přestože makrofytní vegetace většiny rybníků v okolí Litomyšle byla zdecimována intenzivním hospodařením, nížinné a pánevní druhy se zřídka vyskytují i zde a v několika tocích s pomalu tekoucí čistou vodou. V pobřežních porostech se objevují ostřice nedošáchor (Carex pseudocyperus), o. pobřežní (C. riparia), vrbovka malokvětá (Epilobium parviflorum), skřípinec jezerní (Schoenoplectus lacustris) nebo krtičník stinný (Scrophularia umbrosa), na obnažených dnech rybníků šáchor hnědý (Cyperus fuscus), přímo ve vodě potočník vzpřímený (Berula erecta) nebo šejdračka bahenní (Zannichellia palustris). Pozoruhodný je historický výskyt vzácné mokřadní trávy odemky vodní (Catabrosa aquatica) u Nedošína a Netřeb (DOMIN 1942a). V Úvalu Loučné vyznívají také některé teplomilné ruderální a segetální
200
druhy. Z dosud se vyskytujících uvádíme hlaváček letní (Adonis aestivalis; Nedošín), pryšec plocholistý (Euphorbia platyphyllos), svízel pochybný (Galium spurium) a laskavec bílý (Amaranthus albus). Ještě v nedávné minulosti zde byly pozorovány merlík smrdutý (Chenopodium vulvaria), vranožka šupinatá (Coronopus squamatus) nebo ze severní Ameriky zavlečená pouva řepňolistá (Iva xanthiifolia), udávaná z litomyšlského vlakového nádraží (FALTYS 1998). Naopak dlouhodobě nepotvrzený je výskyt některých teplomilných archeofytů, např. blínu černého (Hyoscyamus niger; DOMIN 1942a), tužanky tvrdé (Sclerochloa dura; KLAPÁLEK in CHRTEK & ŽÁKOVÁ 1990) nebo čistce ročního (Stachys annua; DOMIN 1942b). Poslední zprávy o jejich výskytu pocházejí většinou z první poloviny 20. století. Důležitou roli v šíření teplomilných ruderálních druhů hrají silnice I/35 a železniční trať Choceň - Litomyšl, které spojují Litomyšlsko s teplejšími částmi Polabí. Další fytogeograficky významnou skupinu druhů vyskytující se v Úvalu Loučné představují východní prvky. Jejich výskyt je soustředěn zejména do dubohabřin a kontaktních suťových lesů. Relativně hojným druhem je zapalice žluťuchovitá (Isopyrum thalictroides), vzácnější jsou ostřice chlupatá (Carex pilosa), pryšec mandloňovitý (Euphorbia amygdaloides), svízel Schultesův (Galium schultesii) a chrastavec křovištní (Knautia drymeia). Pozoruhodným zástupcem této fytogeografické skupiny je keř klokoč zpeřený (Staphylea pinnata), který byl na Litomyšlsku nalezen v údolí Švábenice až v roce 2008 a jehož původnost v území je sporná, neboť bývá občas pěstován a může i zplaňovat. Ve zbytcích pcháčových luk se lze setkat s ojedinělým východním prvkem pcháčem potočním (Cirsium rivulare). Pěkné porosty jsou na nivních loukách u Pekel, vzácně i jinde. Významné lokality Heřmánek u Horek: pozůstatek slatinné louky na jižním břehu rybníka Heřmánek u Horek s druhy vlhkých narušených míst na minerálně silných substrátech jako Carex otrubae, C. viridula, Centaurium pulchellum, Trifolium fragiferum. Po nedávném narušení při revitalizaci, jež podpořilo výskyt konkurenčně slabých druhů, dochází dnes k opětovnému zarůstání rákosem a k vývoji k zapojenému lučnímu porostu bez význačných druhů. V rybníce rostou některé regionálně méně časté druhy vodních makrofyt jako Ceratophyllum demersum, Myriophyllum spicatum, Potamogeton crispus, P. lucens. V minulosti byly u Horek sbírány význačné druhy slatinných luk jako Sagina nodosa (Kroulík 1940 MP) nebo Triglochin palustris (KROULÍK 1941 MP). Z příkopu u Netřebského rybníka je udáván výskyt Catabrosa aquatica (FLEISCHER & KLAPÁLEK in DOMIN 1942a). Chlumek u Nových Sídel: dubohabřina na hřbetu mezi Novými Sídly a společnou nivou Loučné a Desné s výskytem Aconitum lycoctonum, A. variegatum (FALTYS 1998), Allium ursinum, Arum maculatum, Euphorbia amygdaloides (dnes asi vymizelý), Genista germanica, Isopyrum thalictroides, Lilium martagon, Ranunculus cassubicus. Nedošínský háj: přírodní památka chránící dubohabřinu s přechody do vegetace suťových a lužních lesů, klasická botanická lokalita zkoumaná už v 19. století, s výskytem Aconitum variegatum, A. lycoctonum, Allium scorodoprasum, Arum maculatum, Carex pilosa, Epipactis purpurata, Fytogeografická charakteristika Litomyšlska
201
Festuca heterophylla, Isopyrum thalictroides, Knautia drymeia, Lathyrus niger, Melittis melissophyllum, Polygonatum verticillatum, Ranunculus cassubicus, Ulmus laevis, Vincetoxicum hirundinaria (BUREŠ 2005), Viola mirabilis. V minulosti Campanula cervicaria (BEYR 1940), Cypripedium calceolus (JIRÁSEK 1942), Polygonatum odoratum (FALTYS 1998), Symphytum tuberosum (FALTYS in litt.), Trifolium ochroleucon (ČELAKOVSKÝ in DOMIN 1942b). Netřebská bažantnice: dubohabřina s výskytem Carex pilosa, Knautia drymeia, Euphorbia amygdaloides (FALTYS 1998), Leucojum vernum, Lilium martagon, Valeriana dioica (FALTYS 1998). Prameniště u Nových Sídel: nepravidelně sečené luční prameniště na okraji louky nad silničkou spojující Nová Sídla a mlýn V Lukách narušené odvodněním, přesto dosud s výskytem Carex distans, C. flacca, C. otrubae, C. tomentosa, Melilotus altissimus. Rybník u Pekel: komplex vlhkých luk s prameništi, kanály s čistou vápnitou vodou, rákosinami a vrbovými porosty v nivě Loučné mezi osadou Pekla a Hrušovou, který se uchoval v mimořádně dobrém stavu díky poloze v pásmu hygienické ochrany vodního zdroje (prameniště Pekla), s výskytem Berula erecta, Carex davalliana (ojediněle), C. disticha, C. praecox, Eriophorum angustifolium, Taraxacum hollandicum (velmi početně), T. mendax (velmi vzácně), Scrophularia umbrosa, Zannichellia palustris. Z okolí Hrušové a Cerekvice nad Loučnou pochází několik sběrů význačného druhu širokých říčních niv nadmutice bobulnaté (Cucubalus baccifer; SLAVÍK 1980), jejíž výskyt však nebyl v poslední době ověřen (FALTYS in litt.). Švábenice: údolí Končinského potoka mezi Cerekvicí nad Loučnou a Bohuňovicemi, na svazích s dubohabřinami a suťovými lesy, na dně údolí s poli, intenzivními loukami a olšinami (zřejmě na místě původních slatinných luk), s výskytem Carex appropinquata (KROULÍK 1941; cit. sec. GRULICH in litt.), C. paniculata, Euphorbia amygdaloides, Melittis melissophyllum, Geum rivale, Galanthus nivalis, Leucojum vernum, Staphylea pinnata. Údolí Jalového potoka u Čisté: druhově bohatá mezofilní louka 0,9 km SZ od kostela v obci, s charakteristickou směsí druhů ovsíkových luk, suchých trávníků a krátkostébelných acidofilních trávníků a s výskytem Phyteuma orbiculare. Údolí potoka Od Hájku u Čisté: bývalá ovčí, dnes extenzivní koňská pastvina na výslunném svahu potočního údolí 2,7 km JV od kostela v obci, s výskytem ojediněle zachovalé vegetace asociace Carlino-Brometum s dominancí Koeleria pyramidata a s výskytem Aquilegia vulgaris, Gentianella amarella subsp. amarella, Gentianopsis ciliata, Molinia arundinacea.
Litomyšlské plošiny (330–500 m n. m.) Opukové plošiny navazující na centrální část Litomyšlského úvalu se vyznačují monotónním, mírně zvlněným reliéfem, zvolna se zvedajícím k okrajům úvalu. Charakteristickým tvarem jsou široká mělká údolí drobných vodních toků, místně zvaná dolce. Některé dolce jsou protékány jen periodicky – při jarních táních nebo po přívalových deštích. Křídový podklad je na velkých rozlohách překrytý pleistocénními nevápnitými sprašovými hlínami, donedávna těženými jako cihlářská surovina (Osík). Plošiny jsou většinou odlesněné a pokryté
202
charakteristicky rozsáhlými lány intenzivně obhospodařovaných polí. Z význačných polních plevelů uvádíme rmen smrdutý (Anthemis cotula), nepatrnec rolní (Aphanes arvensis), chrpu modrák (Centaurea cyanus), prlinu rolní (Lycopsis arvensis) nebo mák polní (Papaver argemone). Jak vidno, v segetální vegetaci převládají acidotolerantní druhy až vyložené acidofyty. Pokud se zde vyskytují lesy, jde většinou o jehličnaté kultury, většinou smrkové, vzácněji borové. Listnaté porosty jsou vzácné. V lesích bývá často vtroušena jedle, která místy (např. les Mokř u Vidlaté Seče) tvoří dominantu porostu. Charakteristický je zde bohatý výskyt jmelí jedlového (Viscum album subsp. abietis). Fytogeograficky významné druhy jsou zastoupeny málo. Pestřejší květenu a vegetaci mají údolí Desné a Jalového potoka. Na teplých kamenitých až skalnatých svazích s jižní orientací lze v okolí obce Desná nalézt např. keř dřišťál obecný (Berberis vulgaris) nebo trávu strdivku sedmihradskou (Melica transsilvanica) – typický teplomilný druh skalnatých říčních údolí. Údolní dna jsou dosud z velké části lučinatá, místy s porosty pcháčových luk, v nichž se vyskytuje východní prvek pcháč potoční (Cirsium rivulare). V nivě Desné u Horního Újezda byl nedávno nalezen teplomilný vlhkomilný druh bahnička jednoplevá (Eleocharis uniglumis), preferující minerálně bohaté substráty a častý v polabských lučních mokřadech. Pro fragmenty suťových lesů na severně orientovaných svazích údolí Desné mezi Poříčím a Osíkem je typický výskyt horské růže převislé (Rosa pendulina), dále se zde objevují např. oměj vlčí (Aconitum lycoctonum), svízel lesní (Galium sylvaticum) nebo bažanka vytrvalá (Mercurialis perennis). Podobné lesy, avšak bez růže převislé, se vzácně zachovaly i na svazích Jalového potoka nad Novou Vsí. Proti proudu vodních toků vyznívá také výskyt východního prvku zapalice žluťuchovité (Isopyrum thalictroides), jejíž výskyt sahá na Desné po Dolní Újezd, na Jalovém potoce po Novou Ves. Významné lokality Pole a ruderální stanoviště v okolí Vidlaté Seče: v polních kulturách jsou charakteristicky vyvinutá společenstva plevelů s výskytem Anthemis cotula, Aphanes arvensis, Centaurea cyanus, Lycopsis arvensis, Papaver argemone, Sherardia arvensis, Silene noctiflora, v intravilánu obce rostou některé regionálně méně časté druhy tradičních vesnických ruderálních stanovišť (Amaranthus blitum, Chenopodium bonus-henricus, Verbena officinalis). Stráň Bořkov mezi Osíkem a Dolním Újezdem: prudký svah nad pravým břehem Desné, v horní části s bučinami, v dolní se suťovými lesy a dubohabřinami, s výskytem Aconitum lycoctonum, Galium sylvaticum, Isopyrum thalictroides, Lilium martagon, Rosa pendulina. Údolí Desné u obce Desná: opukové svahy nad levým břehem řeky porostlé v horní části jehličnatými kulturami, v dolní suťovými lesy, s výskytem teplomilných druhů Berberis vulgaris, Cirsium acaule, Inula conyzae, Melica transsilvanica. Vlhká louka u Horního Újezda: pcháčová louka v nivě Desné 1,5 km SSV od kaple v Horním Újezdě, dnes využívaná jako koňská pastvina, s výskytem bohaté populace Cirsium rivulare a s druhy Carex flacca, C. tomentosa, Eleocharis uniglumis, Juncus inflexus. Fytogeografická charakteristika Litomyšlska
203
Lubenský les (460–699 m n. m.) Lubenský les, nacházející se na jihozápadním okraji Litomyšlska, je souvisle zalesněnou oblastí, v jejímž geologickém podloží se na rozdíl od ostatních částí studovaného území uplatňují kyselé krystalické horniny, zejména žuly, granodiority a ruly. V geomorfologickém i fytogeografickém členění je řazen k Českomoravské vrchovině, v jižní části hraničí se Žďárskými vrchy. Ty již patří oreofytiku. Reliéf Lubenského lesa je přes značnou nadmořskou výšku poměrně plochý a pozvolna se zvedá od severu k jihu, kde se nachází nejvýše položený bod Litomyšlska – Skalka (699 m n. m.). Pouze místy se objevují výraznější zářezy údolí vodních toků, především Desné a jejích přítoků. Lubenský les se nalézá na srážkově bohatých návětrných svazích Českomoravské vrchoviny, relativní oceaničnost klimatu navíc posiluje souvislé zalesnění a množství vodních toků a pramenišť v území (vedle Desné zde pramení mimo jiné Novohradka). Potenciální přirozenou vegetaci území představují bučiny, a to jak chudé, acidofilní, tak květnaté. Oba typy těchto listnatých lesů jsou zde místy dosud k nalezení, většinou však zanikly přeměnou na smrkové kultury, jež představují nejběžnější lesní vegetaci v oblasti. Fragmenty květnatých bučin se dnes vyskytují zejména na Lubenských kopcích a kolem rybníka Zimka a je pro ně typický výskyt bazifilních druhů kyčelnice cibulkonosné (Dentaria bulbifera), k. devítilisté (D. enneaphyllos), kostřavy lesní (Festuca altissima), strdivky nicí (Melica nutans) nebo bažanky vytrvalé (Mercurialis perennis). Z horských druhů jsou v celém Lubenském lese rozšířeny třtina chloupkatá (Calamagrostis villosa), pcháč různolistý (Cirsium heterophyllum), bukovinec osladičovitý (Phegopteris connectilis), kokořík přeslenitý (Polygonatum verticillatum) a kozlík výběžkatý (Valeriana excelsa). V květnatých bučinách Lubenských kopců, zvedajících se nad západním okrajem obce Lubná, byl nedávno nalezen nově rozlišovaný druh kapradiny – kapraď rezavá (Dryopteris borreri; HÁJEK HR; cit. sec. EKRT et al. 2010). Řada dalších horských prvků vykazuje pozoruhodnou vazbu na blízké okolí rybníka Zimka, která zřejmě souvisí s inverzním charakterem místního klimatu (viz též název rybníka). Patří mezi ně žebrovice různolistá (Blechnum spicant), podbělice alpská (Homogyne alpina), zimolez černý (Lonicera nigra) a růže převislá (Rosa pendulina). Právě zdejší výskyt podbělice alpské (Homogyne alpina) a výskyt kýchavice Lobelovy (Veratrum album subsp. lobelianum) na okraji Lubenského lesa u Širokého Dolu (FALTYSOVÁ et al. 1992a) podtrhuje výjimečné postavení tohoto území v rámci Českomoravské vrchoviny, kde tyto horské druhy takřka chybějí. Podobná absence se projevuje také v rozšíření upolínu nejvyššího (Trollius altissimus; Borová, Budislav; FALTYSOVÁ et al. 1992a). Naproti tomu v Lubenském lese nenalezneme horské druhy mléčivec horský (Cicerbita alpina), vranec jedlový (Huperzia selago) nebo čípek objímavý (Streptopus amplexifolius) vyskytující se ve Žďárských vrších (www2). Subatlantské prvky se v území vyskytují zejména na okrajích lesních cest (světlík větvený – Euphrasia nemorosa, svízel hercynský – Galium saxatile, ožanka lesní – Teucrium scorodonia). Vzácným subatlantským druhem lesních pramenišť a bahnitých okrajů lesních potoků je mokrýš vstřícnolistý (Chrysosplenium oppositifolium), jehož naleziště v Lubenském lese patří k mezním v rámci celého jeho areálu; dále na východ takřka nezasahuje (BUREŠ & ŽENÍŠKOVÁ 1995). Na
204
zbytcích lučních pramenišť kolem Lubenské myslivny se dosud vyskytuje subatlantský prvek bezosetka šídlovitá (Isolepis setacea) a v minulosti tu rostly také zdrojovky (Montia sp.; KLIKA 1920), patřící k rychle mizejícím druhům naší květeny. Další specifikum květeny Lubenského lesa představují východní prvky ostřice převislá (Carex pendula), pcháč potoční (Cirsium rivulare) a kakost hnědočervený (Geranium phaeum). Podobně jako některé výše zmíněné horské druhy jsou i tyto ve zbývající části Českomoravské vrchoviny vzácnější nebo zcela chybějí. Významné lokality Lesy u rybníka Zimka: kulturní smrčiny, olšiny a květnaté bučiny s výskytem Asarum europaeum, Chrysosplenium oppositifolium, Daphne mezereum, Dentaria bulbifera, D. enneaphyllos, Festuca altissima, Hepatica nobilis, Homogyne alpina (ve smrčině u silnice nad rybníkem; NOVÁK 2009), Lonicera nigra, Melica nutans, Monotropa hypopitys, Neottia nidus-avis (BULVA 1982), Pedicularis palustris (na vlhké lesní cestě; BULVA 1982), Rosa pendulina, Veronica montana. Louka u rybníka Zimka: vlhká sečená lesní louka (svaz Calthion palustris) pod rybniční hrází s výskytem Carex elongata (na břehu rybníka), Cirsium rivulare, Dactylorhiza fuchsii, D. majalis, Phyteuma orbiculare, Tephroseris crispa, Veronica scutellata (BULVA 1982), Viola palustris. Rašelinné louky v Budislavi: poměrně zachovalé a dosud zčásti sečené (např. poblíž hráze Prostředního rybníka) luční porosty s výskytem Carex flacca, Cirsium rivulare, Dactylorhiza majalis, Eriophorum angustifolium, Listera ovata, Tephroseris crispa, Valeriana dioica. V minulosti Scorzonera humilis a Trollius altissimus (FALTYSOVÁ et al. 1992a). Údolí Jalového potoka nad Širokým Dolem: olšiny v potoční nivě s horskými prvky Betula pubescens, Circaea alpina, Cirsium heterophyllum a Veratrum album subsp. lobelianum (FALTYSOVÁ et al. 1992a). Vlhká louka „V Hatích“ u Širokého Dolu: vlhká kosená louka pod prameništěm nad levým břehem Jalového potoka 1 km jižně od kostela v obci s výskytem druhů preferujících vápnité mokřady jako Carex appropinquata, C. flacca, C. paniculata, Cirsium rivulare, Dactylorhiza majalis, Epilobium palustre, Epipactis palustris, Eriophorum angustifolium, Menyanthes trifoliata, Triglochin palustris, Valeriana dioica. V nedávné minulosti Drosera rotundifolia, Eriophorum latifolium, Potentilla palustris (FALTYSOVÁ et al. 1992a).
Maštale (360–553 m n. m.) Na rozdíl od zbytku Litomyšlska je toto území budováno převážně kyselými kvádrovými pískovci křídového stáří. Charakteristicky vyvinutý pseudokrasový reliéf je tvořen pískovcovou plošinou rozčleněnou množstvím skalnatých údolních zářezů, jež místy vytvářejí drobná skalní města (Toulovcovy maštale, Městské maštale). Báze nejhlubších údolí jsou zahloubeny do krystalických hornin v podloží druhohorních sedimentů. Na kontaktu s opukami mohou být pískovce druhotně obohaceny o vápník – tento jev je výrazný např. v Tomšově rokli u Boru u Skutče nebo v rokli Krystalka nad koupalištěm v Roudné. Oblast Maštalí je lesnatá, přičemž na plošinách zcela převládají monotónní borové Fytogeografická charakteristika Litomyšlska
205
kultury, ačkoli potenciální přirozenou vegetací jsou pravděpodobně acidofilní bučiny (NEUHÄUSL & NEUHÄUSLOVÁ-NOVOTNÁ 1972). Fragmenty reliktních skalních borů jsou vázány na maloplošná extrémní stanoviště na hranách údolí a v okolí skalních výchozů. V údolích jsou rozšířeny kultury smrku s příměsí jedle a buku. Na několika světlých hranách nejvyšších skal lze uvažovat o maloplošném reliktním bezlesí, z význačných světlomilných druhů se zde však vyskytuje jen kolenec Morisonův (Spergula morisonii) spolu s několika běžnými acidofyty (metlička křivolaká – Avenella flexuosa, vřes obecný – Calluna vulgaris, šťovík menší – Rumex acetosella apod.). Vegetace skal je obvykle druhově chudá, typickými druhy jsou osladič obecný (Polypodium vulgare) a další acidotolerantní kapradiny (kapraď rozložená – Dryopteris dilatata, bukovník kapraďovitý – Gymnocarpium dryopteris, bukovinec osladičovitý – Phegopteris connectilis). Zvláštní květenu hostí pískovce obohacené vápníkem z opukového nadloží – dobrým indikátorem takových míst je vápnomilná kapradina sleziník zelený (Asplenium viride), dále např. ostřice prstnatá (Carex digitata), o. chabá (C. flacca) nebo kapradina laločnatá (Polystichum aculeatum). Místy se objevují drobná lesní rašeliniště a rašelinné louky s výskytem ostřice ježaté (Carex echinata), o. obecné (C. nigra) nebo violky bahenní (Viola palustris). Velmi vzácně se zde vyskytují také ostřice Hartmanova (Carex hartmanii), rosnatka okrouhlolistá (Drosera rotundifolia) a suchopýr pochvatý (Eriophorum vaginatum) (Jan KOŠNAR in litt.). Dna inverzních údolí jsou význačná výskytem více horských druhů rostlin. Na vlhkých skalních teráskách roste vzácně vranec jedlový (Huperzia selago). V lesní vegetaci je častá třtina chloupkatá (Calamagrostis villosa), na několika místech se vyskytují žebrovice různolistá (Blechnum spicant), zimolez černý (Lonicera nigra), plavuň pučivá (Lycopodium annotinum) a růže převislá (Rosa pendulina). Podél potoků se místy objevuje kozlík výběžkatý (Valeriana excelsa; např. Vranice), na okrajích lesních cest pcháč různolistý (Cirsium heterophyllum) a kapradina pérnatec horský (Lastrea limbosperma), pro svou dekorativnost občas pěstovaná na zahrádkách. Na dnech roklí je možné nalézt i některé horské mechorosty (např. Mylia taylorii, Polytrichastrum alpinum; KOŠNAR 2004). Se subatlantskými prvky (ostřice skloněná – Carex demissa, světlík větvený – Euphrasia nemorosa, svízel hercynský – Galium saxatile, třezalka rozprostřená – Hypericum humifusum, bezosetka štětinovitá – Isolepis setacea) se lze setkat především na okrajích lesních cest. Na světlých okrajích silnice mezi Zderazí a Polankou se na jednom místě vyskytuje bohatá populace subatlantské ožanky lesní (Teucrium scorodonia; Jan KOŠNAR in litt.). Na prameništích je vzhledem k dostatku vhodných stanovišť a blízkosti nalezišť v Lubenském lese pozoruhodná absence subatlantského mokrýše vstřícnolistého (Chrysosplenium oppositifolium). Podobně nebyla v Maštalích zatím nalezena oceanická kapradina vláskatec tajemný (Trichomanes speciosum), vázaná na jeskyně a tmavé skalní štěrbiny, která se jinak vyskytuje ve většině oblastí budovaných kvádrovými pískovci v severní polovině Čech (RYBKA et al. 2004). Specifickou květenu hostí písčiny v intravilánu Budislavi, kde se nacházejí mezní výskyty subatlantského psamofytu kolence Morisonova (Spergula morisonii). Dále tu rostou kostřava drsnolistá (Festuca brevipila) nebo bělolist rolní (Filago arvensis). Z východních prvků se na vlhkých loukách místy vyskytuje pcháč potoční
206
(Cirsium rivulare), v prameništní olšině poblíž Zderazi byla pozorována ostřice převislá (Carex pendula). Významné lokality Nový rybník u Budislavi: v tůni na severním okraji rybníka Elodea canadensis, Potamogeton natans, P. obtusifolius (BAŤOVÁ 2003), při nižší vodní hladině na obnaženém písčitém a hlinitopísčitém dně Elatine triandra, Eleocharis acicularis, E. ovata, Veronica scutellata. Pískovcové skály v Budislavi: písčiny na temenech a v okolí vrchů Velké a Malé Hradisko a Zámeček v intravilánu obce Budislav, v rámci Litomyšlska unikátní lokalita s výskytem psamofytů a psamofilní vegetace intenzivně sešlapávaných písčin (jednoletky Filago arvenis, Scleranthus annuus, Spergula morisonii, Spergularia rubra), kostřavových trávníků (Carex caryophyllea, Euphorbia cyparissias, Festuca brevipila, Rumex acetosella) a vřesovišť (Calluna vulgaris, Euphrasia nemorosa, Vaccinium myrtillus). Rašelinná louka u Boru: rozsáhlá druhově bohatá, ale zarůstající rašelinná louka jižně Boru u Skutče s výskytem Carex hartmanii, Dactylorhiza majalis, Drosera rotundifolia, Menyanthes trifoliata, Tephroseris crispa, Trientalis europea. Tomšova rokle: pískovcové údolí severně od Boru u Skutče s výskytem vápnitých pískovců, převážně zalesněné jehličnatými kulturami, se zachovanými fragmenty květnatých bučin a suťových lesů s výskytem Asplenium viride, Huperzia selago (nejbohatší populace v Maštalích), Lonicera nigra, Melica uniflora, Polystichum aculeatum, P. braunii (KOŠNAR & KOŠNAR in HADINEC et al. 2005: 133), Veronica montana. Údolí Novohradky v úseku mezi Toulovcovými Maštalemi a Vranicemi: výrazné pískovcové údolí s plochým dnem a svahy zaříznutými v kvádrových pískovcích s výskytem Betula pubescens, Blechnum spicant, Calamagrostis villosa, Carex demissa, Cirsium heterophyllum (Jan KOŠNAR in verb.), Galium saxatile, Isolepis setacea, Lycopodium clavatum a Viola palustris. U studánky Džberka donedávna Huperzia selago, dosud Lycopodium annotinum. Vlhké pcháčové a rašelinné louky u hájenky na severním břehu Nového rybníka u Budislavi: Carex demissa, Cirsium heterophyllum, Eriophorum angustifolium, Isolepis setacea, Juncus filiformis, Peucedanum palustre, Viola palustris.
Vysoký les (400–550 m n. m.) Lesnatý okrsek situovaný v okolí osady Vysoký Les, nacházející se na jižním okraji Litomyšlska mezi Sebranicemi a Chmelíkem. Reliéf je tvořen opukovou plošinou v nadmořské výšce okolo 500 m n. m., jež se mírně svažuje k severu. Plošina je místy rozčleněna údolními zářezy vodních toků. Na severním okraji je to Jalový potok, v jižní části drobné levobřežní přítoky Loučné. Území je téměř úplně zalesněné, výjimku tvoří malé lesní louky a intravilán osady Vysoký Les. Na lesní skladbě se podílejí především jehličnaté dřeviny, nejčastěji smrk a jedle, listnaté porosty jsou vzácné. Na svazích a plošinách se místy zachovaly fragmenty bučin (například Přírodní památka V bukách) s podrostem tvořeným běžnými lesními druhy (svízel vonný – Galium odoratum, bukovník kapraďovitý Fytogeografická charakteristika Litomyšlska
207
– Gymnocarpium dryopteris, strdivka nicí – Melica nutans, s. jednokvětá – M. uniflora, bažanka vytrvalá – Mercurialis perennis apod.). V severní části Vysokého lesa je význačný výskyt jedlin vázaný na plošiny a svahy nad pravým břehem Jalového potoka. V této části se objevují také fragmenty květnatých bučin s kostřavou lesní (Festuca altissima), svízelem vonným (Galium odoratum), svízelem lesním (G. sylvaticum) nebo strdivkou jednokvětou (Melica uniflora). V potočních nivách se vyskytují olšiny, podél potoků na jaře vykvétá sněženka podsněžník (Galanthus nivalis), místy v bohatých populacích (Přírodní památka Sněženky ve Vysokém lese). Fytogeograficky významné druhy jsou ve Vysokém lese zastoupeny málo. Z horských prvků je znám výskyt kapradiny žebrovice různolisté (Blechnum spicant; recentně velmi vzácně) a zimolezu černého (Lonicera nigra). V údolí Jalového potoka lze narazit na mírně teplomilné druhy, např. zvonek broskvolistý (Campanula persicifolia) a třezalku chlupatou (Hypericum hirsutum). V přírodní památce Sněženky ve Vysokém Lese roste východní prvek zapalice žluťuchovitá (Isopyrum thalictroides), jejíž výskyt zřejmě souvisí s rozšířením podél řeky Loučné. Významné lokality Lesy nad Jalovým potokem: fragmenty květnatých bučin a jedlin na svazích a na okraji plošiny nad pravým břehem Jalového potoka na severním okraji Vysokého lesa s výskytem Carex digitata, Cephalanthera damasonium, Daphne mezereum, Galium odoratum, G. rotundifolium, G. sylvaticum, Lilium martagon, Lonicera nigra, L. xylosteum. V lemech podél lesních cest Campanula persicifolia, Carex flacca, Hypericum hirsutum, Melampyrum nemorosum, Plathanthera bifolia. Sněženky ve Vysokém lese: přírodní památka chránící hluboce zaříznuté lesní údolí bezejmenného periodického toku jihozápadně od Chmelíka, s částečně odlesněnou plochou nivou s bohatým výskytem Galanthus nivalis a druhy Daphne mezereum, Isopyrum thalictroides, Orthilia secunda nebo Petasites albus. V bukách: přírodní památka v jižní části Vysokého lesa, chránící starý bukový porost s poměrně chudým bylinným patrem, v němž dominuje Gymnocarpium dryopteris.
Javornický hřbet (450–586 m n. m.) Nepříliš výrazná kuesta mezi Gajerem a Svitavy s čelem ukloněným k východu. V podloží zcela převládají vápnité křídové sedimenty, ojediněle překryté třetihorními terasovými štěrkopísky. Hřbet je takřka souvisle zalesněný, v naprosté většině druhově chudými smrkovými kulturami. Zbytky květnatých bučin se zachovaly například v okolí vrchu Sněžník. V jejich podrostu se vyskytují charakteristické druhy jako kostřava lesní (Festuca altissima), svízel vonný (Galium odoratum), bažanka vytrvalá (Mercurialis perennis), strdivka nicí (Melica nutans), s. jednokvětá (M. uniflora) nebo věsenka nachová (Prenanthes purpurea). Zejména v severní části okrsku lze nalézt téměř čisté jedliny, pro něž je typický výskyt svízele okrouhlolistého (Galium rotundifolium) nebo biky chlupaté (Luzula pilosa). V údolích drobných, často periodických vodních toků jsou vyvinuty potoční olšiny a fragmenty rašelinných luk. Za pozornost stojí
208
olšina v údolí bezejmenného periodického toku nad osadou Brlenka, v jejímž podrostu se vyskytují světlomilné druhy vlhkých oligotrofních luk (např. ostřice rusá – Carex flava, kozlík dvoudomý – Valeriana dioica, violka bahenní – Viola palustris). Je tomu tak proto, že údolí bylo ještě v polovině minulého století téměř úplně odlesněné a zřejmě zde rostly rašelinné louky. Přímo v osadě Brlenka se v témže údolí vyskytuje fragment bezkolencové louky (svaz Molinion caeruleae) s výskytem typických druhů jako jsou svízel severní (Galium boreale) nebo ostřice stinná (Carex umbrosa). Tento význačný vegetační typ je jinak na Litomyšlsku velmi vzácný. Květnatá vlhká louka se nachází i v nivě bezejmenného potoka u obce Kukle na samých hranicích bývalého litomyšlského okresu, kde se vyskytují např. prstnatec májový (Dactylorhiza majalis) nebo ostřice Hartmanova (Carex hartmanii). Z fytogeograficky významných druhů jsou více zastoupeny jen horské prvky. Nejčastěji při okrajích lesních cest se lze setkat s žebrovicí různolistou (Blechnum spicant) a plavuní pučivou (Lycopodium annotinum). Na více místech, především ve vlhkých smrčinách, roste třtina chloupkatá (Calamagrostis villosa), ojedinělý je výskyt sedmikvítku evropského (Trientalis europaea; URBÁNEK in verb.). Z východních prvků je z oblasti udáván svízel Schultesův (Galium schultesii; PROCHÁZKA in HADAČ 1969) a dodnes zde velmi vzácně roste ostřice chlupatá (Carex pilosa). Významné lokality Bučiny na Sněžníku: fragmenty květnatých bučin a jedlin v okolí vrchu Sněžník s výskytem Astrantia major, Blechnum spicant, Chaerophyllum hirsutum, Convallaria majalis, Festuca altissima, Galium odoratum, Lilium martagon, Melica uniflora, Polygonatum verticillatum. Na okrajích lesních cest rostou Dactylorhiza fuchsii, Lycopodium annotinum nebo L. clavatum. Lesní louka u Sněžníku: na louce 0,6 km JV od vrchu Sněžník zcela převládá druhově chudá vegetace intenzivních luk, v oligotrofním lesním lemu na severním okraji se však dosud zachovala druhově bohatá vegetace, ve které se prolínají acidofilní a bazifilní druhy svazů Bromion, Violion caninae a Trifolion medii, např. Betonica officinalis, Bromus erectus, Carex caryophyllea, C. flacca, C. panicea, Phyteuma orbiculare, Trifolium montanum, Viola canina. Louka u Brlenky: louka v údolí bezejmenného periodického toku na jižním okraji osady Brlenka s výsktem fragmentu vegetace bezkolencových luk (svaz Molinion) s druhy Betonica officinalis, Carex umbrosa, Cirsium rivulare, Galium boreale, Molinia arundinacea, Valeriana officinalis, Sanguisorba officinalis. Louka u Kuklí: louka v údolí bezejmenného potoka na severním okraji obce vpravo od silnice Litomyšl - Svitavy, s výskytem Dactylorhiza majalis, Carex hartmanii, C. paniculata, v nedávné minulosti byly udávány i Eriophorum angustifolium, Phyteuma orbiculare, Salix rosmarinifolia (FALTYSOVÁ et al. 1992a).
Kozlovský hřbet (430–603 m n. m.) Tento okrsek tvoří kuesty budované opukou s pozvolna se zvedajícími západními svahy a s výraznými čelními svahy orientovanými na východ. Fytogeografická charakteristika Litomyšlska
209
Nadmořskou výškou přesahující 600 m n. m. je Kozlovský hřbet nejvýše položenou částí Litomyšlska tvořenou druhohorními sedimenty. Oproti širšímu geomorfologickému pojetí zahrnujeme pod tento okrsek jen asi 10 km dlouhý hřbet mezi Zhořským a Gajerským sedlem. Většinu Kozlovského hřbetu pokrývají lesy, přičemž západní táhlé svahy jsou souvisle porostlé smrkovými kulturami. Naproti tomu na strmých čelních svazích kuest se místy dosud vyskytují podhorské bučiny (především květnaté) a suťové lesy. Tyto listnaté porosty jsou charakteristické výskytem česneku medvědího (Allium ursinum), árónu plamatého (Arum maculatum), kyčelnice cibulkonosné (Dentaria bulbifera), ječmenky evropské (Hordelymus europaeus) a dalších bazifilních lesních druhů. Zachovalé porosty bučin se nalézají např. v Přírodní rezervaci Psí kuchyně nebo v Semanínské rokli západně od Semanína. S horskými prvky se lze setkat jednak v potočních údolích na obvodu hřbetu (např. žebrovice různolistá – Blechnum spicant, zimolez černý – Lonicera nigra, kozlík výběžkatý – Valeriana excelsa), jednak v jehličnatých lesích v kulminačních partiích kolem vrchu Zlatá studánka (603 m n. m.). Zde je častá třtina chloupkatá (Calamagrostis villosa) a vzácně zde rostou žebrovice různolistá (Blechnum spicant; JETMAR in verb.), vranec jedlový (Huperzia selago) a plavuň pučivá (Lycopodium annotinum).Na lesní cesty jsou vázány subatlantské druhy třezalka rozprostřená (Hypericum humifusum) a mochna anglická (Potentilla anglica). Pozoruhodným biotopem jsou prameništní olšiny na jihovýchodním úpatí Kozlovského hřbetu, zejména pod východním okrajem PR Psí Kuchyně (tedy už za hranicemi studovaného území), které hostí početné populace ostřice převislé (Carex pendula). Z dalších východních druhů se zde vyskytují ostřice chlupatá (Carex pilosa), svízel Schultesův (Galium schultesii), zblochan hajní (Glyceria nemoralis; FALTYS & PAUKERTOVÁ 2000) a zapalice žluťuchovitá (Isopyrum thalictroides). Významné lokality Lesní cesta u Zlaté studánky: okraje lesní cesty 1,6 km J od vrchu Zlatá studánka s výskytem řady typických druhů těchto stanovišť, zejména Huperzia selago, Hypericum humifusum, Lastrea limbosperma, Lycopodium annotinum, L. clavatum, Potentilla anglica. PR Psí Kuchyně a bučiny v okolí: zachovalé rozsáhlé porosty květnatých bučin a suťových lesů s výskytem Allium ursinum, Arum maculatum, Carex pendula, C. pilosa, Cephalanthera damasonium, Corydalis cava, Daphne mezereum, Dentaria bulbifera, D. enneaphyllos, Epipactis purpurata, Galanthus nivalis, Hordelymus europaeus, Isopyrum thalictroides, Lonicera nigra, Melica uniflora, Neottia nidus-avis, Valeriana excelsa. Semanínská rokle: květnaté bučiny, suťové lesy a opukové skalky v údolí Semanínského potoka západně od Semanína s výskytem Asplenium viride, Blechnum spicant, Carex pendula, Lastrea limbosperma (JETMAR in litt.), Lonicera nigra, Neottia nidus-avis. Zlatý pásek: hluboce zaříznuté údolí potoka Zlatý pásek mezi Člupkem a Kozlovem, s převážně zalesněnými svahy a úzkou plochou nivou, z větší části odlesněnou a místy silně zamokřenou, s masovým výskytem Leucojum vernum a s druhy Blechnum spicant, Daphne mezereum, Valeriana dioica.
210
Novohradská stupňovina (380–580 m n. m.) Převážná část tohoto okrsku je tvořena výraznými kuestami s čelními svahy orientovanými k jihozápadu, které se táhnou od okolí Luže přes celý západní okraj Litomyšlska téměř až k Poličce. Představují tak významný migrační koridor pro teplomilné druhy, neboť spojují termofytikum východního Polabí s mezofytikem Litomyšlského úvalu a Poličské tabule. Charakteristická je terasovitá struktura této opukové krajiny, tvořená několika stupni většinou intenzivně zemědělsky obhospodařovaných plošin, oddělenými strmými svahy jihozápadní orientace pokrytými nejčastěji lesy, křovinami, suchými trávníky nebo loukami. Původní lesní porosty byly většinou přeměněny na smrkové a borové kultury. Pozoruhodný fragment vápnomilných bučin se zachoval na prudkém opukovém svahu nad pravým břehem Oborského potoka západně od Zrnětína. Vedle hojné okrotice bílé (Cephalanthera damasonium) tu lze nalézt střevíčník pantoflíček (Cypripedium calceolus) nebo kruštík tmavočervený (Epipactis atrorubens). Místy se objevují lipové porosty, pro jejichž podrost je typický výskyt Cephalanthera damasonium. Na výslunných svazích stupňoviny postupně směrem k jihovýchodu vyznívá výskyt teplomilných prvků, přičemž většina náročných xerotermních druhů (např. bělozářka větevnatá – Anthericum ramosum, plamének přímý – Clematis recta, kakost krvavý – Geranium sanguineum) už na Litomyšlsko nezasahuje. V rámci okrsku se u Příluky nacházejí mezní lokality javoru babyky (Acer campestre) a tužebníku obecného (Filipendula vulgaris). Nejdále k Chotovicím zasahují prorostlík srpovitý (Bupleurum falcatum), ostřice horská (Carex montana; FALTYS in litt.) a chrpa latnatá (Centaurea stoebe; FALTYS 1998). Hlouběji do mezofytika se floristické poměry v tomto ohledu příliš nemění, pouze u Poříčí jsou mezní lokality srpku obecného (Falcaria vulgaris). Některé druhy mají sice hranice souvislého rozšíření v termofytiku v okolí Luže, ale ve studované oblasti jsou známy na jedné nebo dvou izolovaných lokalitách, často na nejextrémnějších partiích opukových svahů (např. mařinka psí – Asperula cynanchica a záraza vyšší – Orobanche elatior u Širokého Dolu). Zvláštním případem je rozšíření hlaváče fialového (Scabiosa columbaria), který se také vyskytuje ve vegetaci suchých trávníků na vápnitých půdách, ale je spíše druhem středních nadmořských výšek, takže jeho lokality u Širokého Dolu jsou mezní zřejmě kvůli nedostatku vhodných stanovišť ve vyšších polohách (mimo studované území je druh znám ještě od Kamenné Horky; DUCHOSLAV in litt.). Na suchých stráních Novohradské stupňoviny jsou z dalších méně častých teplomilných druhů k nalezení např. voskovka menší (Cerinthe minor), pcháč bezlodyžný (Cirsium acaule), černýš rolní (Melampyrum arvense), modřenec chocholatý (Muscari comosum), ojediněle i sasanka lesní (Anemone sylvestris), hořeček nahořklý pravý (Gentianella amarella subsp. amarella) nebo kamejka lékařská (Lithospermum officinale). Původnost posledního zmíněného druhu je sporná, neboť jeho výskyt může souviset s někdejším pěstováním (léčivka). Opačný geografický trend vykazují acidofyty, jež na Litomyšlsku vstupují do vegetace suchých trávníků a vyznívají směrem do termofytika (např. psineček obecný – Agrostis capillaris, trojzubec poléhavý – Danthonia decumbens, kostřava ovčí – Festuca ovina). Z hlediska klasifikace vegetace lze tyto změny interpretovat tak, že ve studované oblasti vyznívá Fytogeografická charakteristika Litomyšlska
211
vegetace asociace Scabioso ochroleucae-Brachypodietum pinnati ze subkontinentálního svazu Cirsio-Brachypodion pinnati, která je ve vyšších polohách nahrazována asociací Carlino-Brometum ze subatlantského svazu Bromion. Značná část suchých trávníků v nedávné minulosti zanikla v důsledku zalesnění smrkem, borovicí lesní nebo b. černou. Tyto lesy prozrazuje zbytkový výskyt typických druhů suchých trávníků (např. válečky prapořité – Brachypodium pinnatum, ostřice chabé – Carex flacca, pcháče bezlodyžného – Cirsium acaule). Časté jsou například v okolí Chotěnova. V oblasti vyznívá také několik teplomilných plevelů, např. ostrožka stračka (Consolida regalis), kamejka rolní (Lithospermum arvense) nebo kozlíček zubatý (Valerianella dentata). Vedle xerotermních druhů se v Novohradské stupňovině dosti vzácně a fragmentárně zachovaly i některé typy teplomilné mokřadní vegetace na úpatích opukových svahů. Příkladem může být odvodněný fragment slatinné louky u Chotovic, kde na březích melioračních kanálů přežívá žluťucha lesklá (Thalictrum lucidum). Na těchto stanovištích se objevuje také východní druh pcháč potoční (Cirsium rivulare). Významné lokality Hurychova stráň u Širokého Dolu: bílá stráň nad silnicí ze Širokého Dolu do Lubné 0,2 km SV od kostela v obci, v rámci Litomyšlska unikátní stanoviště, kde opuka zvětralá do drobných úlomků vytváří substrát pro suchomilnou travinobylinnou vegetaci. V minulosti využívána jako ovčí pastvina, v současné době zarůstá (na menší části prováděn ochranářský management). Izolované lokality některých teplomilných druhů (Asperula cynanchica, Orobanche elatior, Scabiosa columbaria), výskyt řady typických druhů bazifilních suchých trávníků jako Carex tomentosa, Inula salicina, Gentianopsis ciliata, Gymnadenia conopsea, Juniperus communis (roztroušeně), Melampyrum arvense, Muscari comosum, Rhinanthus alectorolophus. Lesní lem v údolí V Hatích u Širokého Dolu: teplomilný bylinný lem borové kultury na výslunném svahu nad pravým břehem Jalového potoka 0,9 km JJV od kostela v obci, s fytogeograficky ojedinělým výskytem jetele panonského (Trifolium pannonicum), který je ze zde však zřejmě nepůvodní (HENDRYCH 1968b), a s dalšími druhy lesních lemů a suchých trávníků jako Gymnadenia conopsea, Muscari comosum nebo Rhinanthus alectorolophus. Meze u Chotěnova: komplex zarůstajících suchých trávníků 0,7 km jižně od kaple v obci, s výskytem Aquilegia vulgaris, Anemone sylvestris, Gentianella amarella subsp. amarella, Gentianopsis ciliata, Primula veris, Rhinanthus alectorolophus, Thlaspi perfoliatum. Stráně v Chotovicích: suché stráně a bory s mezním výskytem Bupleurum falcatum a Carex montana (FALTYS in litt.) a s druhy Alyssum alyssoides, Betonica officinalis, Cephalanthera damasonium, Gentianopsis ciliata. FALTYS (1998) uvádí i Centaurea stoebe a Festuca pallens. Stráň nad zemědělským družstvem v Poříčí: suchý trávník s výskytem Berberis vulgaris, Gymnadenia conopsea nebo Orobanche lutea, v nedávné době téměř celá zalesněna výsadbou jehličnanů. Suchá stráň u Lubné: zarůstající suchá opuková stráň nad silnicí z Lubné do Širokého Dolu s výskytem Asperula cynanchica, Euphrasia rostkoviana, Gymnadenia conopsea, Melampyrum
212
arvense, Rhinanthus alectorolophus, Scabiosa columbaria. Nejcennější část je kosena v rámci ochranářského managementu. Údolí Oborského potoka pod vrchem Hůra západně od Zrnětína: geologicky pestrá oblast na rozhraní České křídové tabule a Českomoravské vrchoviny. Prudký svah nad pravým břehem potoka je budován opukou, v jeho spodních partiích se nachází pruh pískovců, místy s výraznými skalními výchozy. Dno údolí a svah nad levým břehem mají v podloží granodiorit. Na dně několik horských prvků: Cirsium heterophyllum, Polygonatum verticillatum, Rosa pendulina, Valeriana excelsa. Na opuce a zvápnělých pískovcích Antennaria dioica, Asplenium viride, Cephalanthera damasonium, Cypripedium calceolus, Epipactis atrorubens, Hepatica nobilis, Plathanthera bifolia (Jan KOŠNAR in litt.). Na několika nevápnitých prameništích nad levým břehem potoka Chrysosplenium oppositifolium. Vlhké louky u Chotovic: fragmenty vlhkých luk, jejichž nejzachovalejší porost leží pod silnicí Chotovice - Makov v pramenné oblasti Makovského potoka, kde dosud na březích melioračních kanálů přežívají Carex disticha, Galium wirtgenii a Thalictrum lucidum. V lesních lemech blíže Chotěnovu také Betonica officinalis, Carex panicea a Galium boreale.
4) Fytogeograficky významné druhy V této kapitole charakterizujeme zástupce čtyř vybraných skupin fytogeograficky významných druhů Litomyšlska (druhy teplomilné, horské, subatlantské a východní). U každého druhu nejprve stručně uvádíme jeho rozšíření a ekologické nároky v České republice, následuje přehled jeho rozšíření na Litomyšlsku a vegetační charakteristika jeho obvyklého stanoviště pomocí fytocenologického snímku a na závěr popisujeme jeho rozšíření v širším okolí studovaného území. Všechny fytocenologické snímky zapsal první autor standardní metodou curyšsko-montpellierské školy (MORAVEC 1994). Pro odhad zastoupení druhů použil rozšířenou devítičlennou Braun-Blanquetovu stupnici abundance a dominance (DENGLER et al. 2008). Celkovou pokryvnost jednotlivých pater (E3 – stromové, E2 – keřové, E1 – bylinné, E0 – mechové patro) odhadl v procentech. Geografické souřadnice každého snímku zaměřil pomocí přístroje GPS (Garmin Geko 101), případně odečetl z digitální mapy. Sklon svahu změřil sklonoměrem s olovnicí, orientaci svahu pomocí kompasu, eventuálně ji odečetl z mapy. Teplomilné prvky Příklady teplomilných prvků vyskytujících se na Litomyšlsku (tučně jsou vyznačeny druhy podrobněji zpracované): Acer campestre, Allium scorodoprasum, Anemone sylvestris, Asperula cynanchica, Bupleurum falcatum, Carex distans, C. montana, C. viridula, C. otrubae, C. praecox, C. riparia, Cerinthe minor, Cirsium acaule, Cucubalus baccifer, Falcaria vulgaris, Festuca heterophylla, Filipendula vulgaris, Gentianella amarella subsp. amarella, Lathyrus niger, Lithospermum officinale, Melica transsilvanica, Melilotus altissimus, Melittis melissophyllum, Orobanche elatior, O. lutea, Phleum phleoides, Rosa gallica, Scabiosa columbaria, Trifolium fragiferum, T. pannonicum, Ulmus laevis, U. minor, Vicia dumetorum, Viola mirabilis. Fytogeografická charakteristika Litomyšlska
213
prorostlík srpovitý (Bupleurum falcatum) Prorostlík srpovitý je na území České republiky hojný v termofytiku, především v severozápadních, středních a východních Čechách a na jižní a střední Moravě. Jinde se vyskytuje pouze místy, na klimaticky, případně edaficky vhodných místech (např. střední Povltaví, údolí Berounky). Roste na výslunných stráních, křovinatých skalních stepích, v lesních lemech a ve světlých lesích. Optimum má na těžších, živinami bohatých, hlinitých půdách, obvykle na bazických podkladech (ŠOURKOVÁ & HROUDA in SLAVÍK 1997: 322–329). Do studované oblasti prorostlík zasahuje z termofytika v okolí Luže po výslunných stráních na čelních svazích kuest Novohradské stupňoviny přes Příluku po Chotovice. Izolovaná naleziště jsou udávána od Litomyšle: FALTYS (1998) prorostlík pozoroval na stráních kolem osady Rasovna u Litomyšle a na mezi při jižním okraji lesa Kabát. Ani jedna z jeho lokalit nebyla v současné době ověřena, alespoň výskyt u Rasovny však snad zatím není nutné považovat za zaniklý, neboť fragmenty vegetace výslunných stráněk a sadů dosud přežívají na nepřístupném soukromém pozemku. V okolí Chotovic a Příluky druh dosud roste na více místech v lesních lemech a suchých trávnících. Příklad vegetace suchého trávníku s prorostlíkem uvádí následující snímek. Snímek 1: Chotovice, suchý kamenitý trávník na stráni pod kostelem, 49° 51’ 01,40” s.š., 16° 10’ 26,10” v.d., 470 m n. m., 16 m2, 10. 8. 2009, 35° expozice JZZ. E2 (8 %): Crataegus sp. 1, Rosa sp. 1, Fraxinus excelsior +, Pinus nigra +; E1 (65 %): Brachypodium pinnatum 4, Sanguisorba minor 2m, Carex caryophyllea 1, Thymus pulegioides 1, Carex flacca +, Euphorbia cyparissias +, Festuca rupicola +, Hieracium murorum +, Knautia arvensis agg. +, Lotus corniculatus +, Medicago falcata +, Poa compressa +, Potentilla tabernaemontani +, Securigera varia +, Viola hirta +, Bupleurum falcatum r, Convolvulus arvensis r; Rosa sp. 1, Crataegus sp. +.
Trávníková vegetace strání v Chotovicích osídluje mělké skeletovité půdy na opuce, proto jsou v ní méně než v suchých trávnících v okolí zastoupeny acidofyty a druhy mezofilních trávníků a naopak častější jsou druhy mělkých půd (např. Alyssum alyssoides, Poa compressa, Sanguisorba minor). Jako dominanta zde často vystupuje Brachypodium pinnatum, mnohem vzácnější jsou Bromus erectus a Koeleria pyramidata. Z těchto důvodů se domníváme, že tuto vegetaci lze považovat za přechodovou mezi asociací Carlino-Brometum (svaz Bromion) a teplomilnější asociací Scabioso-Brachypodietum (svaz Cirsio-Brachypodion). FALTYS (1998) zmiňuje z chotovických strání i předsunutý výskyt teplomilné Centaurea stoebe a reliktního druhu skal Festuca pallens. Ani jeden z nich zde, stejně jako na celém Litomyšlsku, nebyl recentně pozorován. Nejbližší naleziště prorostlíku směrem na jih od studované oblasti jsou udávána od Svitav a Jevíčka (ŠOURKOVÁ in HENDRYCH 1968a: 305).
214
ostřice oddálená (Carex distans) Ostřice oddálená je na našem území rozšířena zejména v teplejších oblastech jižní a jihovýchodní Moravy, dosti často také ve středních a severozápadních Čechách a ve východním Polabí, vzácně jinde. Roste především na zasolených a slatinných loukách, nezřídka také na prameništích na minerálně bohatých podkladech (ŘEPKA 2007). Litomyšlsko představuje mezní oblast rozšíření ostřice oddálené, která sem zasahuje podél Loučné z východního Polabí. V minulosti byla udávána z okolí Litomyšle, kde však v současnosti neroste (FALTYS & PAUKERTOVÁ 2000). V roce 1998 objevil druhý autor novou lokalitu ostřice oddálené ve fragmentu slatinné louky u cesty mezi Novými Sídly a mlýnem V Lukách v údolí Loučné. Zdejší populace je zatím poměrně početná (desítky trsů), vegetaci ve které zde ostřice roste ilustruje následující snímek. Snímek 2: Nová Sídla, fragment slatinné louky 0,4 km SSZ od kaple v obci, 49° 53’ 16,30” s.š., 16° 14’ 13,60” v.d., 300 m n. m., 16 m2, 19. 7. 2008, 5° expozice SZ. E2 (3 %): Prunus domestica 1; E1 (90 %): Brachypodium sylvaticum 3, Carex panicea 2b, C. sylvatica 2b, C. flacca 2a, C. hirta 2a, Agrostis stolonifera 1, Carex distans 1, Geranium pratense 1, Rubus sp. 1, Alchemilla sp. +, Carex tomentosa +, Colchicum autumnale +, Dactylis glomerata +, Equisetum arvense +, Festuca rubra +, Galium album +, Glechoma hederacea +, Holcus lanatus +, Potentilla reptans +, Primula elatior +, Bromus erectus r, Taraxacum sect. Ruderalia r; Fraxinus excelsior +, Prunus domestica +.
Snímek zachycuje nepravidelně kosený odvodněný zbytek slatinné louky s prameništěm na okraji kulturní louky. Vzhledem k tomu, že louka sousedí s olšinou a je částečně zastíněna a jen nepravidelně sečena, dochází zde k expanzi některých lesních travin (Brachypodium sylvaticum, Carex sylvatica) a šíření dřevin na úkor slatinných druhů. Přesto je dosud zřetelný vztah této vegetace k asociaci Potentillo reptantis-Caricetum flaccae Studnička 1980, typické pro vlhké báze suchých opukových strání. I na této lokalitě se na svahové louce nad prameništěm vyskytují druhy suchých trávníků jako Bromus erectus nebo donedávna Gentianopsis ciliata. Mimo snímek se v příkopu u cesty ve spodní části lokality vyskytují další druhy minerálně bohatých vlhkých půd Carex otrubae a Melilotus altissimus. Nejbližší recentní lokality ostřice oddálené směrem do Polabí jsou známy z území mezi Chocní a Vysokým Mýtem (FALTYS 1986). Izolované výskyty u České Třebové uvádějí BUREŠ & BUREŠOVÁ (1971). ostřice pobřežní (Carex riparia) Tento druh rozšířený v nížinách a teplejších pahorkatinách preferuje eutrofní porosty vysokých ostřic na zamokřených místech v nivách dolních toků řek, v litorálech vodních nádrží a v lužních lesích (ŘEPKA 2007). Na Litomyšlsku byla ostřice pobřežní nalezena v pobřežních porostech dvou rybníků severně od Litomyšle – Velkého Košíře u Nedošína a nově zbudovaného rybníka jižně od Netřebského rybníka pod silnicí mezi obcemi Fytogeografická charakteristika Litomyšlska
215
Netřeby a Horky. Na druhé jmenované lokalitě jsou na březích místy vyvinuty porosty s dominancí ostřice, jak ilustruje následující fytocenologický snímek. Snímek 3: Netřeby, litorální porost na JZ okraji nově vybudované nádrže na Z okraji obce pod cestou do Horek, 49° 54’ 55,50” s.š., 16° 15’ 29,40” v.d., 320 m n. m., 10 m2, 21. 9. 2009, 10° expozice V. E1 (95 %): Carex riparia 5, Phalaris arundinacea 2a, Carex acuta 1, C. hirta 1, Filipendula ulmaria 1, Deschampsia cespitosa +, Galium album +, Geranium pratense +, Glechoma hederacea +, Holcus lanatus +, Lathyrus pratensis +, Lysimachia nummularia +, Mentha longifolia +, Arctium tomentosum r, Geum urbanum r, Sanguisorba officinalis r, Vicia sepium r.
Tyto porosty lze klasifikovat do asociace Caricetum ripariae Soó 1928 (svaz Caricion gracilis Neuhäusl 1959 em. Balátová-Tuláčková 1963). V podobné vegetaci roste tento druh také v litorálu Velkého Košíře. Mimo studovanou oblast se ostřice pobřežní vyskytuje poměrně často na Vysokomýtsku a dále směrem do Polabí i Poorličí (FALTYS 1986). Izolované lokality leží také v chladnějším mezofytiku u rybníků severně od Svitav (LUSTYK in litt.) a je udávána i od Poličky (FELTL 1973). kamejka lékařská (Lithospermum officinale) Původní výskyt kamejky lékařské na našem území je úzce vázán na termofytikum, do mezofytika přirozeně zasahuje pouze v některých regionech (např. Moravský kras). Jinde lze vzhledem k častému pěstování v minulosti uvažovat o sekundárním původu lokalit. Kultivace je známa z mnoha oblastí, mimo jiné z Litomyšlska a Svitavska. Druh roste nejčastěji v lesních lemech, světlých lesích a na křovinatých stráních. Má střední nároky na světlo, vlhkost i obsah živin v substrátu. Osídluje půdy rozmanité zrnitosti na bazických horninách (SLAVÍK in SLAVÍK 2000: 184–186). Ze studované oblasti nebyly donedávna známy žádné údaje o jejím výskytu ve volné přírodě (FALTYS & PAUKERTOVÁ 2000). V roce 2007 nalezl kamejku první autor nedaleko od Zrnětína v Novohradské stupňovině (NOVÁK in HADINEC & LUSTYK 2008: 291). Malá populace tvořená několika fertilními lodyhami tady osídluje mezofilní lesní lem. Snímek 4: Zrnětín, lesní lem 0,6 km JJV od kaple v obci, 49° 47’ 10,60” s.š., 16° 12’ 05,80” v.d., 500 m n. m., 16 m2, 28. 6. 2008, 15° expozice Z. E1 (85 %): Galium album 3, Centaurea jacea 2b, Festuca rubra 2b, Clinopodium vulgare 2a, Fragaria moschata 2a, Medicago falcata 2a, Origanum vulgare 2a, Trifolium medium 2m, Aquilegia vulgaris 1, Centaurea scabiosa 1, Galium × pomeranicum 1, Achillea millefolium agg. +, Agrimonia eupatoria +, Agrostis capillaris +, Arrhenatherum elatius +, Brachypodium pinnatum +, Bromus erectus +, Campanula rapunculoides +, Carex flacca +, Cirsium vulgare +, Cruciata laevipes +, Dactylis glomerata +, Euphorbia cyparissias +, Galium aparine +, Geranium pratense +, Glechoma hederacea +, Heracleum sphondylium +, Hypericum perforatum +, Impatiens parviflora +, Knautia arvensis agg. +, Lathyrus pratensis +, Lotus corniculatus +, Pimpinella major +, Plantago media +, Poa angustifolia +, Potentilla
216
erecta +, Primula elatior +, Rumex acetosa +, Taraxacum sect. Ruderalia +, Trifolium dubium +, Veronica chamaedrys +, Vicia cracca +, Viola hirta +, Alchemilla sp. r, Allium oleraceum r, Carlina acaulis r, Lithospermum officinale r, Rubus sp. r, Stellaria graminea r, Torilis japonica r, Trisetum flavescens r; Acer platanoides +, Fraxinus excelsior +, Prunus domestica r.
Tuto vegetaci lze klasifikovat do asociace Trifolio medii-Agrimonietum eupatoriae (svaz Trifolion). Vzhledem k sousedství s intenzivně využívanou loukou obsahuje větší množství lučních mezofytů (např. Galium album, Festuca rubra), dále se vyskytují některé prvky v okolí dosti rozšířených suchých trávníků (např. Centaurea scabiosa, Medicago falcata) i druhy bázemi chudších stanovišť (Agrostis capillaris, Potentilla erecta). Lem byl v minulosti zřejmě sečený, dnes je však bez managementu a začíná zarůstat křovinami. Přesto zatím jde o druhově velice bohaté společenstvo, zejména díky koexistenci druhů různých ekologických nároků. Kamejka má další lokality až v termofytiku v okolí Luže (FALTYS 1986), historicky je uváděna i od Svitav (FALTYS & PAUKERTOVÁ 2000). strdivka sedmihradská (Melica transsilvanica) Strdivka sedmihradská se u nás vyskytuje převážně v teplých oblastech na výslunných suchých kamenitých stráních a mezích nebo v křovinách (KUBÁT in KUBÁT et al. 2002: 844–845). Na Litomyšlsku je historicky udávána ze dvou lokalit. U Benátek ji pozorovali KLAPÁLEK & ZÖRNIG (DOMIN 1942b), v současné době tento výskyt nebyl potvrzen. Ze stráně pod Hraničkami (dnes část obce Desná) udává KOPECKÝ (1928) výskyt příbuzné Melica ciliata, jistě však šlo o častější M. transsilvanica, kterou zde v roce 2008 první autor nalezl. Její výskyt je vázán na prudký jižně exponovaný svah údolí Desné, převážně zalesněný jehličnany (zejména Pinus nigra a Larix decidua). V jeho spodní polovině vystupuje až deset metrů vysoké pásmo opukových výchozů, na které je vázán pruh kamenitých světlin řídce porostlých křovinami se strdivkou sedmihradskou v podrostu. Bázi svahu porůstá suťový les s jasanem, jilmem a lípou. Vegetaci se strdivkou zachycuje následující snímek. Snímek 5: Desná, lesní světlina na levém svahu údolí Desné 0,6 km SV od kaple v obci, 49° 48’ 40,30” s.š., 16° 13’ 50,10” v.d., 410 m n. m., 16 m2, 12. 6. 2008, 35° expozice J. E2 (35 %): Fraxinus excelsior 2b, Ulmus glabra 2b, Ligustrum vulgare 2a, Crataegus sp. 1, Rhamnus cathartica 1, Cornus sanguinea +, Pinus nigra +; E1 (30 %): Brachypodium sylvaticum 2b, Clinopodium vulgare 2a, Euphorbia cyparissias 1, Fragaria vesca 1, Hieracium pilosella 1, Poa compressa 1, Salvia verticillata 1, Sanguisorba minor 1, Agrimonia eupatoria +, Ajuga genevensis +, Astragalus glycyphyllos +, Campanula rapunculoides +, Echium vulgare +, Festuca rubra +, Fragaria viridis +, Galium album +, Inula conyzae +, Lotus corniculatus +, Medicago lupulina +, Melica transsilvanica +, Plantago lanceolata +, Potentilla tabernaemontani +, Viola hirta +, Cirsium sp. r, Impatiens parviflora r, Taraxacum sect. Ruderalia r; Ligustrum vulgare 1, Rosa sp. 1, Acer pseudoplatanus +, Cornus sanguinea +, Fraxinus excelsior +, Prunus avium +, Quercus robur +, Ulmus glabra +, Rhamnus cathartica r. Fytogeografická charakteristika Litomyšlska
217
Tyto křoviny lze klasifikovat do asociace Ligustro vulgaris-Prunetum spinosae Tüxen 1952 (svaz Berberidion Braun-Blanquet 1950). Na lokalitě se jeví jako poměrně stabilní vegetace, především díky občasným sesuvům, jež mají za následek vznik nových světlin v keřovém i stromovém patře. Mimo snímek byl zjištěn další význačný druh těchto biotopů Berberis vulgaris, který má v údolí Desné mezi Dolním Újezdem a Poříčím několik izolovaných lokalit na kamenitých výslunných svazích. V minulosti snad mohla být lokalita částečně využívána jako pastvina, zajímavá je ale absence některých prvků suchých trávníků, které jsou v okolí poměrně časté (např. Brachypodium pinnatum, Carlina acaulis, Festuca rupicola). Mimo Litomyšlsko leží další lokality strdivky sedmihradské v údolí Tiché Orlice mezi Letohradem a Chocní (FALTYS 1986) a v údolí Třebovky u České Třebové (KOVÁŘ 1973). Jižně od studovaného území je udávána nejblíže z údolí Svitavy pod Hradcem nad Svitavou a z údolí Křetínky pod Svojanovem (FALTYS & PAUKERTOVÁ 2000). Celkově je tedy druh v širším okolí Litomyšle vázán na říční údolí. Pro úplnost je ještě nutné zmínit obecně lokalizovaný údaj „na moravských hranicích u Poličky“ (HANSGIRG in DOMIN 1942b). medovník meduňkolistý (Melittis melissophyllum) Medovník meduňkolistý se v Čechách vyskytuje převážně v lesnatých oblastech termofytika (Český kras, Džbán apod.) a v pahorkatinách lemujících Polabskou nížinu, na Moravě pak především v termofytiku a v teplejších částech Karpatského mezofytika. Dává přednost dubohabřinám, teplomilným doubravám a květnatým bučinám, případně křovinatým lesním lemům. Preferuje půdy hlubší, živinami bohaté, zásadité až slabě kyselé (CHRTEK 1999). Ve studované oblasti je tento druh uváděn z listnatých hájů severně od Litomyšle: z údolí Švábenice u Cerekvice, z Netřebské bažantnice a z Nedošínského háje (FALTYS 1998). Recentně byl potvrzen pouze v Nedošínském háji, ale nelze vyloučit přežívání i na dalších výše uvedených nalezištích, zejména v případě chudočetných populací převážně sterilních rostlin, což je i případ populace u Nedošína, kde medovník roste při okraji cesty přes dubohabřinu. Snímek 6: Nedošín, PP Nedošínský háj, světlina u lesní cesty na plošině 1,3 km ZJZ od kaple v obci, 49° 52’ 55,20” s.š., 16° 15’ 58,00” v.d., 340 m n. m., 16m2, 14. 5. 2009, rovina. E2 (30 %): Fraxinus excelsior 2b, Acer pseudoplatanus 2a, Rubus idaeus 1, Tilia cordata 1; E1 (45 %): Carex pilosa 2b, Geum urbanum 2a, Impatiens parviflora 2a, Melittis melissophyllum 1, Brachypodium sylvaticum +, Carex brizoides +, Euphorbia dulcis +, Lathyrus vernus +, Moehringia trinervia +, Poa annua +, P. nemoralis +, Ranunculus lanuginosus +, Scrophularia nodosa +, Ficaria verna subsp. bulbifera r, Lathyrus niger r; Acer campestre +, Carpinus betulus +, Fraxinus excelsior +, Quercus rubra +, Q. sp. +, Tilia sp. +.
Ve vegetaci této lesní světliny scházejí typické lemové druhy (Melampyrum nemorosum, Knautia drymeia) a naopak jsou hojně přítomny lesní prvky (Carex
218
pilosa, Impatiens parviflora, Ranunculus lanuginosus), což je pravděpodobně dáno charakterem stanoviště (nedostatek světla, absence sečení). Tuto nevyhraněnou vegetaci lze zřejmě přesto klasifikovat do třídy Trifolio-Geranietea. BUREŠ (2005) uvádí výskyt medovníku v Nedošínském háji i ze svahu nad Desnou, kde nebyl v současnosti pozorován, snad z důvodu přehlédnutí. Další blízké údaje o výskytu studovaného druhu pocházejí od Vysokého Mýta a z širšího okolí Luže (FALTYS 1986), směrem na jihovýchod potom až od Jevíčka (FALTYS & PAUKERTOVÁ 2000). Během snímkování byl na lokalitě zjištěn další teplomilný lesní prvek, Lathyrus niger, který na Litomyšlsku s medovníkem sdílí ekologické nároky i historické a recentní rozšíření. hlaváč fialový (Scabiosa columbaria) Hlaváč fialový se u nás vyskytuje roztroušeně ve floristicky bohatších regionech mírně teplých částí Čech a severozápadní Moravy, např. v Českém středohoří a v pahorkatinách obklopujících Polabí. Roste na stráních, sutích, zastíněných skalnatých svazích, v lesních lemech a ve světlých hájích. Osídluje humózní, minerální a zpravidla silně skeletovité půdy, většinou na bazických podkladech (ŠTĚPÁNEK & HOLUB in SLAVÍK 1997: 536–542). Z Litomyšlska hlaváč poprvé uvádí zřejmě až FELTL (1973) z Hurychovy stráně na okraji Širokého Dolu, kde tento druh roste dodnes. Zdejší vegetace rozvolněných suchých trávníků s hlaváčem má v nejprudších partiích svahu charakter bílé stráně, spoře pokryté bylinnou vegetací a křovinami. V minulosti se tu pásly ovce, čemuž odpovídá roztroušený výskyt jalovce a dalších pastevních druhů (např. Cirsium acaule). Tento management mohl spolu s existencí zářezu polní cesty vedoucí strání napomáhat erozi na prudkém opukovém svahu a umožnit tak rozvoj bílé stráně. Vegetaci bílé stráně s hlaváčem zachycuje následující snímek. Snímek 7: Široký Důl, bílá stráň na svahu nad silnicí do Lubné 0,2 km SSV od kostela v obci, 49° 44’ 52,10” s.š., 16° 13’ 14,10” v.d., 530 m n. m., 16 m2, 31. 7. 2008, 30° expozice JZ. E2 (3 %): Prunus spinosa 1, Rosa sp. 1; E1 (25 %): Sanguisorba minor 2b, Daucus carota 1, Medicago falcata 1, Thymus pulegioides 1, Acinos arvensis +, Campanula trachelium +, Euphorbia cyparissias +, Festuca rupicola +, Galium album +, Hypericum perforatum +, Knautia arvensis agg. +, Koeleria pyramidata +, Melampyrum arvense +, Potentilla tabernaemontani +, Scabiosa columbaria +, Viola hirta +, Lotus corniculatus r; Crataegus sp. +, Prunus spinosa +, Rosa sp. +.
Tato vegetace představuje nejextrémnější křídlo suchých trávníků zařaditelných do asociace Carlino-Brometum (svaz Bromion) ve studované oblasti. Typicky se zde uplatňují druhy skeletovitých substrátů (např. Acinos arvensis, Poa compressa). Podobné porosty byly popsány ze středočeských bílých strání jako asociace Salvio verticillatae-Sanguisorbetum minoris Studnička 1980, ty se však od vegetace u Širokého Dolu odlišují přítomností některých náročných teplomilných druhů. Lokalita hostí řadu dalších teplomilných prvků (např. Asperula cynanchica, Fytogeografická charakteristika Litomyšlska
219
Orobanche elatior). Druhou recentní lokalitou hlaváče na Litomyšlsku je stráň vpravo od silnice mezi Širokým Dolem a Lubnou (tzv. Čížkova louka). Ještě nedávno byla část stráně s výskytem hlaváče sečena, poté byla několika let ponechána ladem a k obnovení kosení došlo v roce 2010 v rámci ochranářského managementu. Několikaletá absence seče zřejmě umožňuje koexistenci druhů lesních lemů, luk a suchých trávníků a způsobuje vysokou druhovou bohatost(téměř 60 druhů vyšších rostlin na 16 m2). Další naleziště hlaváče leží již mimo studované území v okolí Luže (FALTYS 1986), např. u Střemošic (FIEDLER 1986). Lokality na Litomyšlsku navazují na tyto výskyty asi po dvacetikilometrovém hiátu, kde i přes dostatek suchých trávníků druh neroste. Směrem na jihovýchod je znám z blízkosti Hradce nad Svitavou (DUCHOSLAV in litt.), kde osídluje také trávníky blízké asociaci CarlinoBrometum. violka divotvárná (Viola mirabilis) Violka divotvárná se na našem území vyskytuje hlavně v termofytiku a mezofytiku, především v oblastech s bazickými podklady. Preferuje teplomilné doubravy, dubohabřiny, suťové lesy a teplomilné křoviny. Vyhledává humózní hluboké půdy (KIRSCHNER & SKALICKÝ in HEJNÝ & SLAVÍK 1990: 394–431). Na Litomyšlsku končí široký pruh rozšíření druhu ve východním Polabí a Podorličí (SLAVÍK 1990). Violka tu recentně roste pouze na jediné lokalitě, v Nedošínském háji. V minulosti byla uváděna také z dubohabřiny v Jiráskově údolí poblíž Benátek (CIMPRICH 1931), kde však nebyla v posledních letech nalezena. FALTYS (1998) ji zmiňuje také z Chlumku, ani tento údaj nebyl v současné době ověřen. V Nedošínském háji osídluje výhradně výslunný svah nad nivou Desné, kde se vyskytuje zejména ve vegetaci suťových lesů. Snímek 8: Nedošín, PP Nedošínský háj, suťový les nad pravým břehem Desné 1,6 km ZJZ od kaple v obci, 49° 52’ 42,60” s.š., 16° 15’ 55,70” v.d., 320 m n. m., 400 m2, 24. 4. 2009, 25° expozice JZ. E3 (90 %): Fraxinus excelsior 4, Tilia cordata 3, Carpinus betulus 2a; E2 (15 %): Corylus avellana 2a, Tilia cordata 2a, Acer platanoides 1, Fraxinus excelsior +, Lonicera xylosteum +, Sambucus nigra +; E1 (65 %): Mercurialis perennis 3, Polygonatum multiflorum 2b, Impatiens parviflora 2m, Aconitum lycoctonum 1, Alliaria petiolata 1, Arum maculatum 1, Convallaria majalis 1, Ficaria verna subsp. bulbifera 1, Gagea lutea 1, Geum urbanum 1, Lilium martagon 1, Maianthemum bifolium 1, Poa nemoralis 1, Stellaria holostea 1, Viola odorata 1, Aegopodium podagraria +, Allium oleraceum +, A. scorodoprasum +, A. vineale +, Anemone nemorosa +, Anthriscus sylvestris +, Asarum europaeum +, Brachypodium sylvaticum +, Campanula rapunculoides +, Carex sylvatica +, Euphorbia dulcis +, Fragaria moschata +, Galeobdolon montanum +, Isopyrum thalictroides +, Lathyrus vernus +, Melica nutans +, Primula elatior +, P. veris +, Pulmonaria obscura +, Ranunculus auricomus agg. +, Viola mirabilis +, V. reichenbachiana +; Acer campestre +, A. platanoides 1, Acer pseudoplatanus 1, Carpinus betulus +, Crataegus sp. +, Euonymus europaea +, Fraxinus excelsior +, Prunus padus +, Sambucus nigra +, Tilia sp. +, Ulmus glabra +.
220
Fytocenologický zápis zachycuje květnatý suťový les na poměrně teplém, jihozápadně orientovaném svahu, který lze zařadit do asociace Aceri-Carpinetum Klika 1955 em. Husová in Moravec et al. 1982 (svaz Tilio-Acerion Klika 1941). Vedle typických lesních druhů živinami bohatých substrátů (např. Mercurialis perennis, Polygonatum multiflorum) obsahuje vegetace některé teplomilné prvky (např. Allium scorodoprasum, Primula veris). Pro suťové lesy nižších poloh Litomyšlska je charakteristický výskyt Aconitum lycoctonum. Violka roste v Nedošínském háji nejen v suťových lesích, ale i v přilehlých svahových dubohabřinách, které obsahují některé suťové prvky včetně Aconitum lycoctonum. Jak je rozvedeno v komentáři k druhu Isopyrum thalictroides (viz níže), jsou ve studované oblasti přechody mezi suťovými lesy a dubohabřinami často neostré. Nedoložené a v současnosti nepotvrzené údaje o výskytu violky pocházejí od Horního Újezda a Zrnětína (BULVA 1982). Do těchto míst by snad mohla zasahovat údolím Desné, podobně jako některé jiné prvky listnatých lesů nižších poloh (např. Anemone ranunculoides, Campanula persicifolia, Lonicera xylosteum). Mimo studovanou oblast roste violka divotvárná v okolí Luže (FALTYS 1986), Vysokého Mýta (FALTYSOVÁ et al. 1992b) a České Třebové (BUREŠ & BUREŠOVÁ 1971). Směrem na jihovýchod má pak nejbližší lokality až v údolí Třebůvky pod Městečkem Trnávka (FALTYS & PAUKERTOVÁ 2000). Horské prvky Příklady horských prvků vyskytujících se na Litomyšlsku (tučně jsou vyznačeny druhy podrobněji zpracované): Blechnum spicant, Calamagrostis villosa, Cirsium heterophyllum, Eriophorum vaginatum, Homogyne alpina, Huperzia selago, Lastrea limbosperma, Lonicera nigra, Lycopodium annotinum, Polystichum braunii, Rosa pendulina, Veratrum album subsp. lobelianum. pcháč různolistý (Cirsium heterophyllum) Tento horský druh má na našem území centrum rozšíření v Českém oreofytiku, místy roste i v přilehlých oblastech mezofytika. V Českém termofytiku je velmi vzácný, téměř úplně chybí v karpatské části České republiky a v Panonském termofytiku. Dává přednost vlhčím, humózním, živinami bohatým půdám převážně slabě kyselé až slabě zásadité reakce. Jde o světlomilný prvek horských a podhorských luk, subalpínských vysokobylinných niv a světlých olšin (BUREŠ in SLAVÍK & ŠTĚPÁNKOVÁ 2004: 385–419). Výskyt pcháče různolistého na Litomyšlsku je koncentrován do oblasti Lubenského lesa a Maštalí (FALTYS & PAUKERTOVÁ 2000), kde jeho rozšíření navazuje na lokality ve Žďárských vrších (BUREŠ 2003). Nejčastěji se zde vyskytuje na okrajích lesních cest, ojediněle na vlhkých loukách a na lesních pasekách. Jediný fragment vegetace horských pcháčových luk odpovídající asociaci Polygono bistortae-Cirsietum heterophylli (svaz Calthion) na Litomyšlsku zachycuje následující snímek.
Fytogeografická charakteristika Litomyšlska
221
Snímek 9: Budislav, PR Maštale, vlhká louka na S břehu Nového rybníka na SZ okraji obce, 49° 48’ 15,40” s.š., 16° 09’ 24,10” v.d., 510 m n. m., 16 m2, 23. 6. 2009, rovina. E1 (100 %): Deschampsia cespitosa 4, Cirsium heterophyllum 3, Festuca rubra 2a, Holcus lanatus 2a, Alchemilla sp. 1, Angelica sylvestris 1, Anthoxanthum odoratum 1, Cirsium palustre 1, Juncus effusus 1, Lysimachia nummularia 1, Sanguisorba officinalis 1, Veronica chamaedrys 1, Agrostis stolonifera +, Cardamine pratensis +, Carex hirta +, C. nigra +, C. ovalis +, Cerastium holosteoides subsp. triviale +, Galium uliginosum +, Hypericum maculatum +, Juncus conglomeratus +, Lychnis flos-cuculi +, Lysimachia nemorum +, Mentha sp. +, Potentilla erecta +, Ranunculus acris +, Ranunculus auricomus agg. +, R. repens +, Rumex acetosa +, Viola riviniana +, Carex panicea r, Lycopus europaeus r, Myosotis palustris agg. r, Taraxacum sect. Ruderalia r.
Jde o jednosečnou vlhkou louce na severním břehu Nového rybníka u Budislavi. Seč v pozdním létě podporuje rozvoj pcháče různolistého, citlivého k intenzivnímu hospodaření. Porosty s pcháčem na okrajích lesních cest, častější zejména v Lubenském lese, lze obvykle řadit do asociace Prunello vulgaris-Ranunculetum repentis (svaz Cynosurion cristati), která je typická právě pro lesní cesty. Jde o občas pojížděné okraje lesních cest, případně tato vegetace může kolonizovat i celý povrch málo frekventovaných cest. Na lesní pasece byl pcháč různolistý zjištěn pouze v údolí Oborského potoka u Zrnětína, kde ho v minulosti pozoroval KOPECKÝ (1928) na dnes již neexistujících vlhkých loukách. suchopýr pochvatý (Eriophorum vaginatum) Suchopýr pochvatý preferuje rašeliniště a rašelinné bory, a to především ve vyšších polohách České republiky (GRULICH in KUBÁT et al. 2002: 797–798). Ze studované oblasti ho udává CIMPRICH (1931) na bažinatých loukách u Budislavi. V posledních desetiletích nebyl suchopýr pochvatý na Litomyšlsku pozorován (FALTYS & PAUKERTOVÁ 2000), avšak v roce 2003 nalezl Jiří KOŠNAR (in litt.) malou populaci na rašeliništi v nivě Voletínského potoka v Maštalích u Budislavi. Jde o drobné rašeliniště nacházející se na rozšířeném plochém dně pískovcového údolí, po jehož okraji protéká potok. Vegetaci střední části tohoto rašelinného oka zachycuje následující fytocenologický snímek. Snímek 10: Budislav, PR Maštale, rašeliniště na dně údolí Voletínského potoka 1,8 km SZ od kostela v obci, 49°48’ 43,50” s.š., 16° 08’ 47,00” v.d., 490 m n. m., 16 m2, 5. 7. 2009, 5° expozice S. E1 (2 %): Molinia arundinacea 1, Eriophorum vaginatum +; Picea abies +; E0 (100 %): Sphagnum flexuosum 5, S. palustre 2a, Polytrichum commune 1, Sphagnum magellanicum 1.
Suchopýr pochvatý zde roste v několika trsech ve fragmentu rašeliništní vegetace zařaditelné k asociaci Eriophoro vaginati-Sphagnetum recurvi Hueck 1925 (svaz Sphagnion magellanici Kästner et Flössner 1933). Ta osídluje centrální
222
část lokality, kde téměř chybí vyšší rostliny a výrazně dominují rašeliníky. K okrajům rašeliniště přibývají graminoidy, především Molinia arundinacea a Carex nigra, a přidávají se listnaté dřeviny (Betula pendula, Frangula alnus). Dále rašeliništní vegetace rychle vyznívá a přechází v relativně suchý pískovcový bor s brusnicemi v podrostu. Další literární údaje o výskyty suchopýru, už za hranicemi studovaného území, pocházejí od Mikulče severně od Svitav a z okolí Borové (KLIKA 1920). Výskyt u Borové představuje spojnici mezi lokalitou u Budislavi a rozšířením v oreofytiku Žďárských vrchů (FALTYS 1990). podbělice alpská (Homogyne alpina) Podbělice je svým rozšířením na území České republiky výrazně vázána na oreofytikum. Do mezofytika zasahuje pouze v některých oblastech (např. Brdy a Slavkovský les), často na severních svazích solitérních vrchů a v hlubokých říčních údolích. Tento kalcifob nachází optimum v horských lesích (smrčiny, acidofilní bučiny), případně na subalpínských holích a v porostech kleče. Zatímco ve většině našich vyšších pohoří je podbělice relativně častá, ze Žďárských vrchů není udávána vůbec a ze sousedního fytogeografického okresu Českomoravská vrchovina pocházejí pouze dva údaje (KAPLAN in SLAVÍK & ŠTĚPÁNKOVÁ 2004: 284–285). První z nich je od Nového Města na Moravě (SERVÍT 1910), druhý z okolí rybníka Zimka v Lubenském lese. Pravděpodobně první ji zde pozoroval KOPECKÝ (1928), v roce 1943 ji zde pak sbíral HENDRYCH (1985). Poté byl její zdejší výskyt ověřen až v roce 2009 (NOVÁK 2010a). Pro úplnost je ještě nutné zmínit nedaleký sběr „Budislav u Proseče” (KARL PRC; cit. sec. HENDRYCH 1986), přičemž není jasné, zda se také vztahuje k Zimce, nebo jde o další lokalitu. Vegetační poměry na nalezišti v Lubenském lese ilustruje následující snímek. Snímek 11: Lubná, smrčina na svahu nad levým břehem Desné u rybníka Zimka, 2,3 km SV od vrchu Skalka, 49° 46’ 28,8” s.š., 16° 10’ 29,1” v.d., 580 m n. m., 100 m2, 30. 10. 2009, 15° expozice VSV. E3 (80 %): Picea abies 5; E2 (2 %): Fagus sylvatica 1; E1 (20 %): Avenella flexuosa 2a, Mycelis muralis 1, Vaccinium myrtyllus 1, Carex pilulifera +, Dryopteris dilatata +, Galium rotundifolium +, Gymnocarpium dryopteris +, Hieracium murorum +, Homogyne alpina +, Luzula pilosa +, Oxalis acetosella +, Rubus idaeus +, Senecio nemorensis agg. +, Veronica officinalis +; Fagus sylvatica +, Picea abies +, Populus sp. +, Sorbus aucuparia +; E0 (20 %): Hypnum cupressiforme 2a, Brachythecium rutabulum 1, Dicranum scoparium 1, Pleurozium schreberi 1, Polytrichum formosum 1, Thuidium tamariscinum 1, Dicranella heteromalla +, Plagiochila asplenioides +.
Zatímco dnes je stromové patro na lokalitě tvořeno pouze smrkem, v minulosti se zřejmě výrazněji uplatňovaly buk a jedle, jak o tom svědčí roztroušený výskyt typických prvků bučin v podrostu (např. Galium rotundifolium, Gymnocarpium dryopteris), podobně jako silné zmlazení buku. V bylinném patře převládají běžné lesní acidofyty (např. Avenella flexuosa, Vaccinium myrtyllus). Snímkovaná vegetace Fytogeografická charakteristika Litomyšlska
223
se celkovým druhovým složením blíží kyselým bučinám asociace Luzulo-Fagetum Meusel 1937 (svaz Luzulo-Fagion Lohmeyer et Tüxen in Tüxen 1954). Domníváme se, že právě kyselé bučiny, případně jedlobučiny, se v minulosti mohly v Lubenském lese střídat s květnatými bučinami, které zde plošně rekonstruují NEUHÄUSLOVÁ et al. (2001). Oba vegetační typy ovšem z velké části podlehly přeměně na smrkové kultury. Z Litomyšlska existuje ještě další údaj o výskytu podbělice, a to od Končinské kapličky v údolí Končinského potoka severně od Litomyšle (KOPECKÝ PR; cit. sec. HENDRYCH 1985), kde však druh nebyl dlouho pozorován. vranec jedlový (Huperzia selago) Vranec jedlový patří mezi druhy v České republice výrazně vázané na oreofytikum. V mezofytiku se objevuje pouze na příhodných stanovištích, především v pískovcových oblastech. Preferuje humózní kyselé půdy na stinných i plně osluněných stanovištích. V horských polohách má optimum výskytu v humózních vlhkých lesích (KUBÁT in HEJNÝ & SLAVÍK 1988: 190–192). Na Litomyšlsku je výskyt vrance soustředěn do dvou arel (FALTYS & PAUKERTOVÁ 2000): pískovcových Maštalí a Kozlovského hřbetu. V Maštalích, odkud jej udává např. T. NOVÁK (DOMIN 1942b), byl recentně pozorován na třech lokalitách. Nejbohatší populaci nalezl první autor v Tomšově rokli severně od Boru u Skutče, kde vranec osídluje skalní stupně na vlhké zastíněné skále na dně údolí. Zdejší vegetační poměry ilustruje následující fytocenologický snímek. Snímek 12: Bor u Skutče, PR Maštale, římsa skalního výchozu na dně Tomšovy rokle 2,6 km VSV od kaple ve Zderazi, 49° 50’ 01,70” s.š., 16° 08’ 00,50” v.d., 420 m n. m., 0,3 m2, 27. 6. 2009, 20° expozice ZSZ. E1 (60 %): Huperzia selago 3, Circaea × intermedia 2b, Gymnocarpium dryopteris 1, Oxalis acetosella 1, Dryopteris dilatata r, Phegopteris connectilis r; E0 (70 %): Thuidium tamariscinum 4, Polytrichastrum formosum 2a, Leucobryum glaucum 1, Mnium hornum +, Plagiochila porelloides +, Tetraphis pellucida +.
Další dvě drobné populace objevil v této oblasti Jan KOŠNAR (in litt.) na skalních římsách ve Voletínském údolí nedaleko Jarošova a v rokli Krystalka u koupaliště v Roudné. Ještě nedávno vranec rostl i v jehličnatém lese na svahu pod studánkou Džberka poblíž Jarošova, kde jej nalezli NEUHÄUSL & NEUHÄUSLOVÁ-NOVOTNÁ (1972). Druhý autor jej zde pozoroval ještě roku 2001, pozdější pátrání po něm bylo marné. Dosud zde však roste další horská plavuň Lycopodium annotinum. V Maštalích se vranec vyskytuje převážně ve vegetaci skalních říms pískovcových skal s pravidelným zastoupením kapradin (Dryopteris dilatata, Gymnocarpium dryopteris, Phegopteris connectilis) a lesních druhů humózních půd (např. Circaea × intermedia, Oxalis acetosella). Tyto prostorově omezené porosty jsou blízké asociaci Gymnocarpio dryopteridis- Athyrietum filicis-feminae (svaz Fragarion vescae). Další výskyt na podobném stanovišti, už mimo studované území, se nalézá
224
v rokli Pivnice severně od Zderazi. Vzdálenější lokality leží v oreofytiku Žďárských vrchů (FALTYS 1990). V oblasti Kozlovského hřbetu nalezl první autor v roce 2008 poměrně početnou populaci v zářezu nepoužívané cesty v kulturní smrčině východně od Janova. Zářez je kromě vrance zarostlý zejména borůvkou a semenáči smrku, přimíšeny jsou běžné druhy kulturních smrčin. Tuto vegetaci lze klasifikovat do asociace Calamagrostio arundinaceae-Vaccinietum myrtilli (svazu Genisto pilosaeVaccinion). Pozoruhodný je zde výskyt Lastrea limbosperma, dalšího horského prvku dosti rozšířeného podél lesních cest v nejvyšších partiích Kozlovského hřbetu. V lesích nad Janovem pozoroval v minulosti vranec i P. LUSTYK (in litt.). Další údaj z této části Českomoravského mezihoří pochází z rokle Křivolík u České Třebové (HORÁČEK in KOVÁŘ 1978). kapradina Braunova (Polystichum braunii) Kapradina Braunova je horský druh a prvek karpatského migroelementu. Těžiště jejího výskytu v České republice leží v chladnějších částech severní a severovýchodní Moravy, kde navazuje na rozšíření v slovenských a polských Karpatech. V Čechách je mnohem vzácnější, je udávána jen z několika izolovaných arel v severních a východních Čechách, například v Českém Švýcarsku, Jizerských horách nebo v okolí České Třebové (HENDRYCH 1985). Většinou roste ve vegetaci horských a podhorských vlhkých svahových lesů (bučiny, suťové lesy, smrčiny), zřídka i v subalpínských kapradinových nivách (ŠOURKOVÁ in HEJNÝ & SLAVÍK 1988: 272–276). Ze studovaného území existují literární údaje o výskytu v lesích Kozlovského hřbetu mezi Semanínem a Janovem (DOMIN 1942b). Tyto výskyty nebyly později potvrzeny (BUREŠ & BUREŠOVÁ 1971) a vzhledem k častým oboustranným záměnám s P. aculeatum, jehož výskyt je z okolí Semanína bezpečně znám, nelze Dominovy údaje považovat za nepochybné. V roce 2003 byla nová lokalita kapradiny Braunovy nalezena v Maštalích, v pískovcové rokli u Boru u Skutče (KOŠNAR & KOŠNAR in HADINEC et al. 2005: 133), kde roste jediný trs na tlejícím smrkovém kmeni na dně údolí. Vegetaci suťového lesa s tímto druhem zachycuje následující snímek. Snímek 13: Bor u Skutče, PR Maštale, suťový les nad potokem v Tomšově rokli 2,5 km VSV od kostela ve Zderazi, 49° 50’ 07,9” s.š., 16° 08’ 04,0” v.d., 410 m n. m., 100 m2, 16. 9. 2009, 30° expozice Z. E3 (90 %): Fagus sylvatica 5. E2 (2 %): Picea abies 1. E1 (60 %): Galeobdolon montanum 3, Athyrium filix-femina 2a, Rubus sp. 2a, Dryopteris dilatata 1, Oxalis acetosella 1, Petasites albus 1, Stellaria nemorum 1, Aegopodium podagraria +, Asarum europaeum +, Brachypodium sylvaticum +, Chaerophyllum hirsutum +, Geranium robertianum +, Impatiens noli-tangere +, I. parviflora +, Mercurialis perennis +, Polystichum braunii +, Sanicula europaea +, Senecio nemorensis agg. +, Stachys sylvatica +, Urtica dioica +, Veronica montana +, Dryopteris filix-mas r, Hepatica nobilis r; Acer pseudoplatanus r, Picea abies r, Prunus avium r. Fytogeografická charakteristika Litomyšlska
225
Jde o jeden z posledních zbytků květnatých suťových lesů v oblasti Maštalí. Na lokalitě se vyskytují v mozaice s květnatými bučinami. Významnou roli zde zřejmě hraje minerálně silnější podloží tvořené pískovcem druhotně obohaceným vápníkem a klimaticky příznivé prostředí hluboce zaříznuté rokle. Snímek lze klasifikovat do asociace Mercuriali perennis-Fagetum sylvaticae Scamoni 1935 (svaz Fagion sylvaticae Luquet 1926). Vedle buku se v lesním porostu mimo snímek uplatňují i Abies alba, Acer pseudoplatanus nebo Fraxinus excelsior. V podrostu se objevují především na živiny náročné druhy (např. Galeobdolon montanum, Geranium robertianum, Urtica dioica) a kapradiny (např. Dryopteris dilatata, D. filix-mas, Polystichum aculeatum). Rokle vyniká přítomností většího počtu horských prvků (např. Huperzia selago, Lonicera nigra). Subatlantské prvky Příklady subatlantských prvků vyskytujících se na Litomyšlsku (tučně jsou vyznačeny druhy podrobněji zpracované): Blechnum spicant, Carex pilulifera, Chrysosplenium oppositifolium, Euphrasia nemorosa, Galium saxatile, Hypericum humifusum, Juncus bulbosus, Lotus uliginosus, Pedicularis sylvatica, Potentilla anglica, Spergula morisonii, Teucrium scorodonia. mokrýš vstřícnolistý (Chrysosplenium oppositifolium) Mokrýš vstřícnolistý patří mezi druhy dosahující na našem území východní hranice svého areálu. Rozšíření v České republice se omezuje na pohraniční pohoří (od Šumavy přes Krušné hory po Krkonoše) včetně jejich podhůří, izolované arely se nacházejí v Železných horách a v širším okolí Poličky a Litomyšle. Výskyt v Jeseníkách nebyl dlouhodobě potvrzen a staré údaje nejsou považovány za zcela spolehlivé (BUREŠ & ŽENÍŠKOVÁ 1995). Tento sciofilní druh preferuje lesní mokřady (prameniště, okraje lesních potoků) a vlhké lesní sutě (HROUDA & ŠOURKOVÁ in HEJNÝ & SLAVÍK 1992: 420–422). Z Litomyšlska je mokrýš recentně udáván pouze z Lubenského lesa (BULVA 1982), odkud byl znám i v minulosti (např. KOPECKÝ 1928). Osídluje hlavně lesní prameniště podél toku Desné a jejích zdrojnic, pozorován byl i v údolí Oborského potoka u Poříčí. I přes dostatek vhodných stanovišť schází v Maštalích, které na Lubenský les ze severu bezprostředně navazují. Vegetaci s tímto druhem v nivě Desné ilustruje následující snímek. Snímek 14: Budislav, lesní prameniště na okraji nivy Desné 2,5 km J od kostela v obci, 49° 46’ 53,50” s.š., 16° 10’ 15,50” v.d., 540 m n. m., 16 m2, 29. 6. 2009, 3° expozice SV. E1 (85 %): Petasites albus 5, Chrysosplenium oppositifolium 2a, Impatiens noli-tangere 2m, Cardamine amara 1, Chaerophyllum hirsutum 1, Athyrium filix-femina +, Carex remota +, Equisetum sylvaticum +, Galeobdolon montanum +, Oxalis acetosella +, Stellaria nemorum +, Dryopteris carthusiana r, Ranunculus repens r; Picea abies r; E0 (5 %): Brachythecium rivulare 1, B. rutabulum +, Chiloscyphus profundus +, Plagiomnium undulatum +, Rhizomnium punctatum +, Thuidium tamariscinum +.
226
Snímek zachycuje prameništní vegetaci blízkou asociaci Pellio epiphyllaeChrysosplenietum oppositifolii Maas 1959 ze svazu Caricion remotae Kästner 1941. Porost vykazuje výraznou patrovitost: v horním patře dominují Petasites albus a Impatiens noli-tangere, ve spodním Chrysosplenium oppositifolium a Cardamine amara. Vzhledem k dominanci Petasites albus má vegetace zřetelný vztah i k asociaci CardaminoChrysosplenietum alternifolii Maas 1959. Mimo prameniště mokrýš v území vystupuje i jako dominanta porostů na bahnitých březích lesních potoků. Takto byl nalezen hlavně na více místech u zdrojnic Desné pod vrchem Skalka v nejjižnější části Lubenského lesa. I tuto vegetaci pokryvných porostů mokrýše je možné řadit do asociace PellioChrysosplenietum. Další údaje o výskytu mokrýše pocházejí z okolí Opatova (KLIKA 1920) a z lesů v okolí vrchu Balda jižně od Poličky (BUREŠ & ŽENÍŠKOVÁ 1995). Hojněji je zastoupen v Železných horách (HADAČ et al. 1994). svízel hercynský (Galium saxatile) Centrum výskytu svízele hercynského na našem území se nalézá v pohraničních pohořích severních a severovýchodních Čech, ze kterých proniká do jejich podhůří. Ještě v druhé polovině 19. století nebyl odjinud z našeho území znám, v první polovině 20. století se však začal šířit i do ostatních pohraničních hor (např. Šumava, Beskydy, Orlické hory) a v současnosti expanduje i do lesnatých oblastí nižších poloh (např. z Českomoravské vrchoviny pochází první údaj až z roku 1977). Preferuje smilkové louky, pastviny, jehličnaté lesy a horské paseky. Roste na vlhčích, kyselých až neutrálních, oligotrofních půdách (ŠTĚPÁNKOVÁ & KAPLAN in SLAVÍK 2000: 122–156). Navíc je náročný na obsah přístupného železa v substrátu (TYLER 1994). V souladu s výše nastíněným vývojem rozšíření není staršími autory z Litomyšlska udáván. První jej zmiňují až FALTYS & PAUKERTOVÁ (2000) z jihozápadního okraje studovaného území, není ale známo, kdy se zde druh objevil poprvé. V současnosti se svízel vyskytuje roztroušeně v Lubenském lese, kde nebyl ještě v 80. letech znám (BULVA 1982), a vzácně i v Maštalích. Vykazuje tedy vazbu na kyselé horniny, sedimentární i krystalické. Zatím nebyl pozorován na odvápněných opukách nejvyšších poloh Kozlovského hřbetu (LUSTYK in verb.), kde jsou k zastižení některé jiné subatlantské acidofyty. Vyskytuje se na rozmanitých oligotrofních stanovištích, často na narušovaných plochách podél lesních cest. Vegetaci na tomto stanovišti ilustruje následující snímek. Snímek 15: Budislav, okraj lesní cesty používaný jako skládka dřeva 1,8 km JJZ od kostela v obci, 49° 47’ 13,50” s.š., 16° 09’ 50.50” v.d., 530 m n. m., 16 m2, 29. 6. 2009, 10° expozice SV. E1 (60 %): Lastrea limbosperma 3, Athyrium filix-femina 2a, Agrostis capillaris 1, Avenella flexuosa +, Calamagrostis arundinacea +, Carex pallescens +, C. pilulifera +, Galium saxatile +, Hieracium lachenalii +, Lysimachia nemorum +, Melampyrum pratense +, Rubus sp. +, Vaccinium myrtillus +, Viola reichenbachiana +, Deschampsia cespitosa r, Juncus effusus r, Luzula pilosa r, Lysimachia vulgaris r; Picea Fytogeografická charakteristika Litomyšlska
227
abies +, Pinus sylvestris r; E0 (85 %): Rhytidiadelphus squarrosus 5, Dicranum scoparium 1, Pleurozium schreberi 1, Polytrichastrum formosum 1, Plagiomnium affine +.
Snímek zachycuje nepravidelně narušovanou vegetaci s výrazným zastoupením kapradin, kterou lze zařadit do asociace Gymnocarpio-Athyrietum (svaz Fragarion). Ještě častěji se svízel vyskytuje v intenzivněji narušovaných porostech odpovídajících asociaci Prunello-Ranunculetum (svaz Cynosurion). Vzácnější je ve smrkových a borových kulturách, případně v oligotrofních acidofilních trávnících svazu Violion (Jarošov, Budislav). Rozšíření studovaného druhu na Litomyšlsku navazuje na lokality v přilehlé části Českomoravské vrchoviny a Žďárských vrchů (FALTYS 1990). kolenec Morisonův (Spergula morisonii) Kolenec Morisonův je v České republice rozšířen hlavně v severní polovině Čech, drobné arely se nacházejí na Hodonínsku a Opavsku. Na našem území dosahuje jihovýchodní hranice areálu. Tato jednoletka preferuje silně kyselé, živinami a humusem chudé substráty (písčité až štěrkovité). Optimum nachází na písčinách a ve světlých borech (DVOŘÁK 1985). Z Litomyšlska nebyl kolenec v minulosti udáván (FALTYS & PAUKERTOVÁ 2000), teprve nedávno objevil druhý autor několik populací v Maštalích, jednak v intravilánu Budislavi, jednak nedaleko Boru u Skutče. Budislavská naleziště jsou soustředěna na tři blízké pískovcové výchozy: Velké hradisko, Malé hradisko a Zámeček (pahorek s novou budovou kostela). Kolenec zde vyhledává písčiny porostlé rozvolněnou vegetací, přičemž kolonizuje plošky s nezpevněným pískem. Ty lze často najít v jemnozrnné mozaice s porosty vřesu nebo trsnatých kostřav. Kostřavový trávník s kolencem zachycuje následující snímek. Snímek 16: Budislav, řídký trávník na pískovcové plotně u cesty před kostelem v obci, 49° 48’ 11,70” s.š., 16° 10’ 05,20” v.d., 510 m n. m., 8 m2, 16. 4. 2009, 5° expozice V.
E1 (25 %): Festuca brevipila 2a, Hieracium murorum 2m, Sedum sexangulare 2m, Scleranthus annuus 1, Achillea millefolium agg. +, Erophila verna +, Hypochaeris radicata +, Plantago lanceolata +, Poa pratensis +, Rumex acetosella +, Spergula morisonii +, Veronica sublobata +, Arabidopsis thaliana r, Hypericum maculatum r, Sanguisorba minor r, Stellaria media r; Acer platanoides r; E0 (50 %): Syntrichia ruralis 3, Hypnum jutlandicum 2m, Polytrichum piliferum 1, Racomitrium canescens +.
Zapsaný porost lze klasifikovat do asociace Sileno otitae-Festucetum brevipilae (svaz Armerion elongatae). Nejde o zcela typický příklad vegetace této asociace, neboť bylinné patro je poměrně málo pokryvné (prolíná se s otevřenými písčinami) a chybějí některé další psamofyty. Také se tu objevují jen nenáročné jarní efeméry, snášející chladnější klima (např. Arabidopsis thaliana, Erophila verna). Dále jsou zastoupeny zejména běžné acidotolerantní druhy (např. Hieracium murorum, Hypochaeris radicata), charakteristickou složkou mechového patra je
228
mírně bazifilní Syntrichia ruralis. Na intenzivně sešlapávaných místech přecházejí tyto rozvolněné trávníky v otevřené písčiny se sporadickou vegetací se zastoupením jednoletek, která je blízká svazu Thero-Airion. S výjimkou kolence zde však, stejně jako na celém Litomyšlsku, chybějí další subatlantské efeméry (např. Aira praecox, Teesdalia nudicaulis). Téměř scházejí i mechorosty, kterým časté narušování a pohyb písku nesvědčí. Naopak se zde vyskytuje další jednoletý druh mělkých půd Filago arvensis. Podobně extrémním biotopem jsou hrany vysokých nezalesněných pískovcových skal. V této vegetaci je studovaný druh znám na Velkém hradisku a na hraně bývalého pískovcového lomu jižně od Boru u Skutče. Tyto porosty jsou zřejmě sukcesně stabilnější a méně závislé na narušování. Na méně narušovaných stanovištích s poněkud hlubší půdou kolenec vstupuje i do vegetace vřesovišť asociace Vaccinio-Callunetum vulgaris (svaz GenistoVaccinion), kde je ovšem vázán na plošky s nejmělčí půdou. V této vegetaci se objevuje zejména na Malém a Velkém hradisku. Analogická psamofilní společenstva z oblastí kvádrových pískovců popisuje např. SÁDLO (1996) z Kokořínska, tam však s vyšší účastí subatlantských prvků a psamofytů. Vegetace písčin v Budislavi je přinejmenším v rámci Litomyšlska unikátní a zasluhuje zvýšenou pozornost z hlediska ochrany přírody. Po odklonu od tradičního využití krajiny je pro většinu zdejších lokalit zásadní disturbance spojená s pohybem lidí (supluje dnes již zaniklou pastvu domácích zvířat). V současné době trpí zejména porosty na méně extrémních stanovištích s nižší intenzitou sešlapu nebo pojezdu zarůstáním expandující Calamagrostis epigejos a dřevinami. Nejbližší další lokality kolence leží u Kosořína poblíž Chocně (FLEISCHER in DOMIN 1942b). Ty mají návaznost na rozšíření druhu v Poorličí (FALTYS 1986). Mimo to je kolenec znám na Chrudimsku (FALTYS 1990). ožanka lesní (Teucrium scorodonia) Ožanka lesní patří v naší květeně mezi vzácné subatlantské prvky. Její rozšíření má ostrůvkovitý charakter, který částečně souvisí s příležitostným zavlékáním v minulosti. Původní jsou zřejmě především populace v západních Čechách, východní hranice primárního areálu prochází západoslovenským pohořím Tribeč. Těžiště rozšíření na našem území se nachází v mezofytiku (především v kolinním až montánním stupni), ojedinělé lokality leží i v termofytiku a oreofytiku. Ožanka preferuje světlé lesy a jejich lemy, křovinaté pláště, pastviny a okraje komunikací. Roste spíše na kyselých, vlhkých nebo vysychavých půdách (MÁRONFI in SLAVÍK 2000: 564–571). Na Litomyšlsku nebyla ožanka v minulosti známa (FALTYS & PAUKERTOVÁ 2000), avšak v roce 2000 objevil Jan KOŠNAR (in litt.) několik desítek jedinců tohoto druhu na okraji lesa u silnice mezi Zderazí a Novými Hrady v pískovcové oblasti Maštale a v roce 2010 našel V. FALTYS (in litt.) bohatou populaci ožanky na okraji cesty u rybníka Zimka v Lubenském lese. Vegetaci na lokalitě u Zderazi zachycuje následující fytocenologický snímek. Fytogeografická charakteristika Litomyšlska
229
Snímek 17: Zderaz, PR Maštale, lesní okraj nad silnicí do Nových Hradů 1,2 km VSV od kaple v obci, 49° 49’ 56,00” s.š., 16° 06’ 52,00” v.d., 430 m n. m., 16 m2, 23. 8. 2008, 10° expozice J. E2 (5 %): Picea abies 1, Frangula alnus +; E1 (30 %): Rubus sp. 2b, Avenella flexuosa 1, Calamagrostis epigejos 1, Carex flacca 1, Teucrium scorodonia 1, Aegopodium podagraria +, Ajuga reptans +, Athyrium filixfemina +, Carex sylvatica +, Fragaria vesca +, Hieracium murorum +, Melampyrum pratense +, Mercurialis perennis +, Solidago virgaurea +, Vaccinium myrtillus +, Veronica officinalis +, Viola reichenbachiana +, Sanguisorba officinalis r; Frangula alnus 1, Rosa sp. r.
V porostu převažují běžné acidotolerantní druhy světlých stanovišť, přidávají se i druhy mírně vlhkomilné (Aegopodium podagraria, Carex sylvatica, Sanguisorba officinalis). Na lokální obohacení pískovcového substrátu vápníkem z opukového nadloží ukazuje výskyt Carex flacca. S ohledem na fyziognomii a ekologii porostu považujeme za nejvhodnější řadit snímkovanou vegetaci do svazu Fragarion, jenž zahrnuje také vegetaci lesních pasek. Díky prosvětlení přilehlého lesního porostu nedávnou holosečí a díky dobré schopnosti ožanky vegetativně se šířit dochází v současné době k její expanzi a na lokalitě jsou už stovky fertilních ramet (2010). Nejbližší naleziště mimo Litomyšlsko leží u Chocně a Nasavrk (MAGLOCKÝ et al. in ČEŘOVSKÝ et al. 1999: 372). Domníváme se, že vzhledem k blízkosti komunikace na obou lokalitách a vzhledem k možnému pěstování druhu v minulosti (nektarodárná rostlina) je nutné uvažovat o druhotnosti výskytu ožanky lesní na Litomyšlsku. Východní prvky Příklady východních prvků vyskytujících se na Litomyšlsku (tučně jsou vyznačeny druhy podrobněji zpracované): Carex pendula, C. pilosa, Cirsium rivulare, Euphorbia amygdaloides, Galium schultesii, Geranium phaeum, Glyceria nemoralis, Isopyrum thalictroides, Knautia drymeia, Polystichum braunii, Ranunculus cassubicus, Staphylea pinnata, Veratrum album subsp. lobelianum. ostřice převislá (Carex pendula) Těžiště rozšíření ostřice převislé leží v alpidských pohořích západní, střední a jihovýchodní Evropy, místy se vyskytuje i v oblastech geologicky starších. Glaciální refugia jsou předpokládána v jižní části kontinentu (jižní Karpaty, horské oblasti mediteránu), odkud se po skončení doby ledové šířila na sever. V České republice má centrum rozšíření na Moravě. Naleziště v Čechách zřejmě souvisejí se dvěma migračními proudy: ve východních Čechách ji lze považovat za součást karpatského migroelementu, zatímco izolovaná naleziště na zbývajícím území Čech (Džbán, Děčínsko apod.) mají spíše návaznost na široký migrační proud jdoucí podél Alp přes středoněmecké hornatiny na naše území. Ekologické optimum ostřice převislé je na lesních prameništích, podél potoků, případně i na stanovištích sekundárního charakteru, zejména na
230
okrajích lesních cest (ŘEPKA in HADINEC & LUSTYK 2007: 267). Na Litomyšlsku se ostřice vyskytuje na několika lokalitách na okrajích lesních cest v Lubenském lese a ojediněle v Maštalích. Typickou vegetaci s ostřicí v Lubenském lese přibližuje následující snímek. Snímek 18: Budislav, okraj lesní cesty 2 km JZ od kostela v obci, 49° 47’ 15,00” s.š., 16° 09’ 08,70” v.d., 570 m n. m., 16 m2, 20. 9. 2008, 10° expozice SV. E1 (55 %): Carex remota 2b, C. pendula 2a, Petasites albus 2a, Athyrium filix-femina 2m, Lysimachia nemorum 2m, Rubus sp. 2m, Arctium sp. 1, Calamagrostis epigejos 1, Carex pilulifera 1, Rumex obtusifolius 1, Stellaria alsine 1, Avenella flexuosa +, Carex ovalis +, C. pallescens +, Deschampsia cespitosa +, Dryopteris dilatata +, Geum urbanum +, Gymnocarpium dryopteris +, Impatiens noli-tangere +, Juncus effusus +, Lapsana communis +, Moehringia trinervia +, Oxalis acetosella +, Ranunculus repens r, Rubus idaeus +, Senecio nemorensis agg.+, Taraxacum sect. Ruderalia +, Urtica dioica +; Alnus glutinosa +, Betula pendula +, Fagus sylvatica +, Picea abies +.
Snímkovaný porost lze řadit do acidofilního křídla asociace Carici pendulaeEupatorietum cannabini (svaz Impatienti noli-tangere-Stachyion sylvaticae), zahrnující vegetaci narušovaných podmáčených stanovišť s ostřicí převislou (typicky okraje lesních cest). Lokality v Lubenském lese navazují na řetězec podobně izolovaných nalezišť na návětrných lesnatých svazích severního okraje Českomoravské vrchoviny. Patří sem např. izolované výskyty ve Staré oboře u Krouny (BUREŠ in verb.) nebo na vrchu Balda jižně od Poličky (JIRMÁSKOVÁ & BUREŠ 2000). Na podzim roku 2009 nalezl první autor několik trsů ostřice převislé také v Maštalích, a to v jejím typickém biotopu, kterým je fragment prameništní olšiny na levém břehu Prosečského potoka pod Zderazí. Těsně za hranicemi studovaného území leží lokality na svazích Kozlovského hřbetu nad Českou Třebovou a na jihovýchodním úpatí Kozlovského hřbetu u Opatova. Zde je ostřice poměrně častá. Tyto lokality navazují na rozšíření na Orlickoústecku a Choceňsku (FALTYS 1986) a u Svitav (FALTYS & PAUKERTOVÁ 2000). pcháč potoční (Cirsium rivulare) Pcháč potoční má na našem území těžiště rozšíření na Moravě, zejména v Karpatském mezofytiku. Odtud zasahuje téměř souvisle do východních a severovýchodních Čech, směrem k západu přibližně po linii Krkonoše - Žďárské vrchy (HENDRYCH 1985). Izolované lokality se nacházejí v jihozápadní části Českomoravské vrchoviny, na Třeboňsku i jinde. Roste na vlhkých loukách, na prameništích a ve světlých olšinách. Preferuje bázemi bohatší, slabě kyselé až neutrální humózní vlhké půdy (BUREŠ in SLAVÍK & ŠTĚPÁNKOVÁ 2004: 385–419). Na Litomyšlsku, potažmo v celém svitavském okrese, byl tento druh v minulosti typickým průvodcem vlhkých luk (FALTYS & PAUKERTOVÁ 2000), do dnešních dnů však přežil spíše ve vyšších polohách (např. v okolí Budislavi). Naopak v Úvalu Loučné, kde byl dříve poměrně častý (FALTYS 1998), patří Fytogeografická charakteristika Litomyšlska
231
dnes v důsledku odvodnění, případně i rozorání většiny vhodných stanovišť ke vzácným druhům. Dosud je znám např. z aluviálních luk u Pekel nebo Tržku. Porost vlhké louky s pcháčem potočním zachycuje následující snímek. Snímek 19: Budislav, vlhká sečená louka 1 km JV od kostela v obci, 49° 47’ 48,20” s.š., 16° 09’ 26,50” v.d., 520 m n. m., 16 m2, 3. 6. 2009, 5° expozice JJV. E1 (95 %): Lysimachia vulgaris 3, Agrostis canina 2b, Festuca rubra 2b, Holcus lanatus 2b, Crepis paludosa 2a, Cirsium rivulare 2m, Sanguisorba officinalis 2m, Caltha palustris 1, Carex panicea 1, Deschampsia cespitosa 1, Luzula campestris agg. 1, Alopecurus pratensis +, Cardamine pratensis +, Carex echinata +, C. hirta +, C. pallescens +, Cirsium palustre +, Dactylorhiza majalis +, Galium palustre +, G. uliginosum +, Juncus conglomeratus +, Myosotis palustris agg. +, Potentilla erecta +, Ranunculus acris +, Ranunculus auricomus agg. +, Ranunculus flammula +, Rumex acetosa +, Selinum carvifolia +, Vicia cracca +, Angelica sylvestris r, Stellaria graminea r; Fraxinus excelsior r.
Snímkovanou vegetaci lze klasifikovat jako acidofilní pcháčovou louku asociace Angelico sylvestris-Cirsietum palustris (svaz Calthion). Ta představuje typickou vegetaci vlhkých luk na silikátových substrátech západního Litomyšlska, zejména v okolí Budislavi. Charakteristická je přítomnost vlhkomilných acidofytů (např. Carex echinata, Potentilla erecta). Nedaleko za hranicemi studovaného území se pcháč potoční vyskytuje hojně na Opatovsku. pryšec mandloňovitý (Euphorbia amygdaloides) Tento prvek ilyrsko-norického migroelementu má na našem území těžiště rozšíření v mezofytiku, zatímco v oreofytiku a termofytiku je vzácnější. Častější je na Moravě, v Čechách zasahuje přes Litomyšlsko a Železné hory po Kutnohorskou pahorkatinu. Je pozoruhodné, že na rozdíl od některých jiných východních prvků téměř neroste na opukách Podorličí (HENDRYCH 1985). Pryšec mandloňovitý preferuje lesní stanoviště, především květnaté bučiny a dubohabřiny. Optimum má na mírně kyselých až mírně bazických vlhčích půdách (CHRTEK & KŘÍSA in HEJNÝ & SLAVÍK 1992: 321–346). Ze studované oblasti jsou známy tři lokality v dubohabřinách severně od Litomyšle (FALTYS 1998). V Netřebské bažantnici nebyl recentně potvrzen, na Chlumku u Nových Sídel jej druhý autor pozoroval naposledy v roce 1997 v květnatém dubohabrovém lese na svahu nad nivou Loučné. V roce 2004 byl tento lesní porost smýcen, takže další přežití druhu je nejisté. Třetím nalezištěm pryšce na Litomyšlsku je údolí Švábenice východně od Cerekvice nad Loučnou. Početná populace zde osídluje prudký svah nad Končinským potokem porostlý květnatou dubohabřinou, přecházející do suťového lesa. Tento porost dokumentuje následující fytocenologický snímek. Snímek 20: Cerekvice nad Loučnou, svahový les nad levým břehem Končinského potoka 1,5 km VSV od kostela v obci, 49° 54’ 09,20” s.š., 16° 14’ 20.10” v.d., 310 m n. m., 400 m2, 27. 4. 2008, 30° expozice SV.
232
E3 (85 %): Tilia cordata 3, Carpinus betulus 2b, Quercus petraea 2b, Acer pseudoplatanus 2a, Fagus sylvatica 2m; E2 (5 %): Tilia cordata 1, Carpinus betulus +, Tilia platyphyllos +; E1 (25 %): Aconitum lycoctonum 2a, Euphorbia amygdaloides 2m, Lilium martagon 1, Viola reichenbachiana 1, Actaea spicata +, Anemone nemorosa +, Astrantia major +, Carex digitata +, Convallaria majalis +, Euphorbia dulcis +, Hedera helix +, Hepatica nobilis +, Hieracium murorum +, Lathyrus vernus +, Maianthemum bifolium +, Melica nutans +, Mercurialis perennis +, Polygonatum multiflorum +, P. verticillatum +, Primula elatior +, Aegopodium podagraria r, Galeobdolon montanum r, Pulmonaria obscura r; Fraxinus excelsior 1, Acer pseudoplatanus +, Carpinus betulus +, Daphne mezereum +, Fagus sylvatica +, Sorbus aucuparia +, Tilia sp. +, Viburnum opulus +, Crataegus sp. r, Euonymus europaeus r, Prunus avium r, P. padus r, Rosa sp. r.
Snímkovaný lesní porost je blízký asociaci Aceri-Carpinetum (svaz Tilio-Acerion). V podrostu se objevují typické druhy suťových lesů (zejména Aconitum lycoctonum a Actaea spicata) a prvky květnatých dubohabřin (např. Astrantia major, Lilium martagon). Vedle pryšce hostí tyto svahové lesy některé další východní druhy (Carex pilosa, Isopyrum thalictroides, Staphylea pinnata). Pryšec mandloňovitý má směrem na východ a jihovýchod blízké recentní lokality na Lanškrounsku a Moravskotřebovsku (FALTYS & PAUKERTOVÁ 2000), směrem na západ je znám z Železných hor (HADAČ et al. 1994). V Podorličí je udáván zejména z okolí Potštejna (např. HENDRYCH 1985). kakost hnědočervený (Geranium phaeum) Primární areál kakostu hnědočerveného na našem území zaujímá východní, střední a severní Moravu a Slezko, odkud druh vyznívá do přilehlé části východních Čech. Západní hranici původního výskytu nelze přesně stanovit, protože tato se kombinací spontánního a antropicky podmíněného šíření postupně posouvá k západu. Přechodová subspontánní zóna zaujímá prostor při linii Rosice - Tišnov - Boskovice - Polička - Luže - Vysoké Mýto - Náchod. Optimum druh nachází především na vlhkých loukách podél řek, v horských nivách, lužních lesích, lesních lemech, ve světlých lesích a na zahradách. Preferuje vlhké, živinami bohaté půdy mírně kyselé až zásadité reakce. Tento dekorativní druh býval hlavně v minulosti v některých územích pěstován (SLAVÍK in SLAVÍK 1997: 192–221). Litomyšlsko spadá do výše zmíněné přechodové zóny na západní hranici přirozeného areálu druhu. Kakost zde roste hojně, nechybí téměř v žádné obci a častý je i mimo intravilány. Nejčastěji je součástí nitrofilní vegetace mezických až vlhkých stanovišť, ale často roste i na mezických loukách nebo v mezických a vlhkých lesích. Následující snímek dokládá jeho výskyt v nitrofilní travinobylinné vegetaci. Snímek 21: Nedošín, ruderalizovaný trávník na silničním náspu 0,7 km ZSZ od kaple v obci, 49° 53‘ 11,20“ s.š., 16°16‘ 31,00“ v.d., 310 m n. m., 16 m2, 14. 5. 2009, 20° expozice ZSZ. E1 (95 %): Aegopodium podagraria 4, Arrhenatherum elatius 3, Cirsium arvense 2m, Alopecurus pratensis 1, Dactylis glomerata 1, Geranium pratense 1, Heracleum sphondylium 1, Taraxacum sect. Ruderalia 1, Vicia sepium 1, Achillea millefolium agg. +, Elytrigia repens +, Galium aparine +, Geranium phaeum +, Fytogeografická charakteristika Litomyšlska
233
Geum urbanum +, Lamium album +, Rumex acetosa +, Tragopogon orientalis +, Urtica dioica +, Veronica chamaedrys +, Pimpinella major r, Ranunculus acris r, Viola odorata r; Fraxinus excelsior r.
Zaznamenanou vegetaci lze klasifikovat do asociace Elytrigio repentis-Aegopodietum podagrariae (svaz Aegopodion podagrariae). Na skladbě bylinného patra se podílejí hlavně běžné nitrofilní druhy. V této vegetaci roste kakost na Litomyšlsku roztroušeně na mnoha místech, zejména v obcích a na jejich perifériích. Poměrně často roste i v luční vegetaci svazu Arrhenatherion elatioris, vzácně se objevuje i v devětsilových lemech podél potoků (svaz Petasition hybridi) – takto např. u Končin. Z lesních společenstev se s ním lze nejčastěji setkat ve vlhkých dubohabřinách, suťových a lužních lesích (např. Nedošínský háj, Kolouška u Němčic, Jiráskovo údolí u Benátek). O původu výskytu kakostu hnědočerveného na Litomyšlsku není možné jednoznačně rozhodnout. Ačkoli se většina populací nachází ve vegetaci výrazně ovlivněné nebo přímo vytvořené člověkem, je část výskytů vázána na přirozenou vegetaci (např. suťové a lužní lesy). Podobná situace panuje také v podhůří Orlických hor, kde se sice větší část výskytů nachází na antropogenních, případně antropicky silně ovlivněných stanovištích, avšak některé lokality mají poměrně přirozený charakter. Kakost mohl před osídlením krajiny růst např. v různých aluviálních společenstvech a později expandovat na antropogenní stanoviště, podobně jako některé další nitrofyty (KOPECKÝ 1975). zapalice žluťuchovitá (Isopyrum thalictroides) Zapalice u nás roste především na Moravě, kde její rozšíření navazuje na slovenské, polské a rakouské lokality. Do Čech vyznívá přes Českomoravské mezihoří, přičemž oblast jejího souvislého výskytu lze ohraničit spojnicí měst Hronov – Dvůr Králové – Chrudim – Litomyšl – Lanškroun. Za touto hranicí existuje několik předsunutých lokalit, nejdále u Turnova, Nymburka a Kouřimi. Výrazně izolované výskyty se nalézají na Karlštejnsku, Křivoklátsku a v jižních Čechách. Největší koncentrace lokalit v Čechách se nachází v Podorličí, v nadmořských výškách 280–320 m n. m. Na území Čech dosahuje zapalice severní areálové hranice. Dává přednost listnatým lesům, zejména dubohabřinám a bučinám. Vyžaduje vlhkou půdu se silnější vrstvou humusu (KOVANDA 1963). V Úvalu Loučné se nacházejí klasická naleziště zapalice v listnatých hájích v širším okolí Litomyšle. Nechybí v Nedošínském háji, na Chlumku, ve Švábenicích a na několika dalších lokalitách (FALTYS 1998). Ze Švábenic pochází následující snímek. Snímek 22: Bohuňovice, svahový les nad levým břehem Končinského potoka 1,5 km ZJZ od kostela v obci, 49° 54‘ 15,20“ s.š., 16° 14‘ 29,70“ v.d., 310 m n. m., 400 m2, 1. 5. 2008, 25° expozice SZ. E3 (90 %): Carpinus betulus 3, Quercus robur 3, Tilia cordata 2b, Hedera helix +; E2 (15 %): Acer campestre 2a, Corylus avellana 1, Sambucus nigra 1, Acer pseudoplatanus +, Carpinus betulus +, Crataegus
234
sp. +, Fraxinus excelsior +; E1 (50 %): Aconitum lycoctonum 2b, Isopyrum thalictroides 2a, Impatiens parviflora 2m, Aegopodium podagraria 1, Anemone nemorosa 1, Convallaria majalis 1, Ficaria verna subsp. bulbifera 1, Galeobdolon montanum 1, Poa nemoralis 1, Polygonatum multiflorum 1, Asarum europaeum +, Astrantia major +, Euphorbia dulcis +, Galium aparine +, Hepatica nobilis +, Lathyrus vernus +, Lilium martagon +, Maianthemum bifolium +, Melica uniflora +, Mercurialis perennis +, Milium effusum +, Primula elatior +, Pulmonaria obscura +, Ranunculus lanuginosus +, Stachys sylvatica +, Stellaria holostea +, Urtica dioica +, Actaea spicata r, Chelidonium majus r, Galanthus nivalis r, Melica nutans r; Sambucus nigra 1, Fraxinus excelsior +, Sorbus aucuparia r.
Snímkovanou vegetaci lze klasifikovat jako přechod mezi dubohabřinami asociace Stellario holosteae-Carpinetum Oberdorfer 1957 (svaz Carpinion Issler 1931) a suťovými lesy asociace Aceri-Carpinetum (svaz Tilio-Acerion). I na dalších lokalitách zapalice v okolí Litomyšle dochází k mísení prvků dubohabřin a suťových lesů. Většina těchto porostů leží na svazích nad nivami vodních toků, kde do nich mohou navíc vstupovat některé vlhkomilné prvky (např. Colchicum autumnale, Galanthus nivalis, Prunus padus). Jejich výskyt nepochybně podporují i vlastnosti substrátu, neboť jemnozrnné křídové sedimenty a půdy na nich vyvinuté dobře vážou vodu. I ve stromovém patře se mísí Carpinus betulus a Quercus robur (vzácně Q. petraea) s ušlechtilými listnáči typickými pro suťové nebo lužní lesy (např. Fraxinus excelsior, Acer pseudoplatanus). Takové porosty lze přitom najít nejen na severních svazích, ale i na jihozápadním svahu Nedošínského háje. MIKYŠKA (1967) uvádí, že v nížinných polohách severovýchodních Čech má zapalice těžiště výskytu na přechodu lužních lesů a vlhkých dubohabřin, ve vyšších polohách ji pak nejčastěji udává z vlhkých dubohabřin na úpatí svahů a ze suťových a lužních lesů. To je v souladu s výše uvedenou charakteristikou lokalit u Litomyšle. V roce 2007 nalezl první autor zapalici i na Kozlovském hřbetu u Semanína. Je to první údaj o jejím výskytu v tomto území (FALTYS & PAUKERTOVÁ 2000). Výskyt ve vegetaci podhorské bučiny (asociace Mercuriali perennis-Fagetum sylvaticae Scamoni 1935, svaz Fagion) se navíc vymyká jejím obvyklým východočeským stanovištím a zároveň patří mezi nejvýše položené výskyty v Čechách (550 m n. m.; cf. KOVANDA 1963). Původnost výskytu zapalice však není nepochybná, protože populaci tvoří jen několik jedinců rostoucích v blízkosti lesní cesty. Druh navíc chybí i v blízké rezervaci Psí kuchyně, kde se nacházejí zachovalé lesní porosty podobného charakteru. Další lokality zapalice směrem na sever se nacházejí na Choceňsku a v okolí Luže (FALTYS 1986), směrem na jihovýchod u Moravské Třebové (FALTYS & PAUKERTOVÁ 2000). 5) Závěrem Litomyšlsko představuje typickou kulturní krajinu silně pozměněnou tisíciletou lidskou činností. Kvůli svým přírodním podmínkám neoplývá mimořádným přírodním bohatstvím, velkolepými scenériemi, ani unikátními společenstvy rostlin a živočichů. Na jeho území se nacházejí pouze čtyři zvláště chráněná území (Maštale, Nedošínský háj, Sněženky ve Vysokém lese, V bukách), Fytogeografická charakteristika Litomyšlska
235
chránící především lesní stanoviště. Předkládaná studie ukazuje, jak pestrá a pro poučeného pozorovatele zajímavá může tato obyčejná kulturní krajina být. Zároveň na mnoha příkladech dokládá, jak je přírodní bohatství kulturní krajiny závislé na činnosti člověka. Je zřejmé, že bez aktivní péče velká část v textu zmíněných lokalit brzy zanikne. Nejcennější z nich (např. Hurychova stráň u Širokého Dolu, Pískovcové skály v Budislavi nebo Rybník u Pekel) mají přitom potenciál pro vyhlášení zvláště chráněnými územími. Pro autory studie bude zadostiučiněním, pokud tato studie jakkoli přispěje k porozumění a zachování přírodního bohatství Litomyšlska. Poděkování Tato studie by nemohla vzniknout bez ochotné pomoci kolegů, kteří nám poskytli své nepublikované údaje o výskytu rostlin na Litomyšlsku. Děkujeme především Pavlu Lustykovi, Vladimíru Faltysovi, Martinu Duchoslavovi, Filipu Jetmarovi, Janu a Jiřímu Košnarovým, Tomáši Peterkovi a Luboru Urbánkovi. Za pomoc při určování determinačně obtížných rostlin a inspirativní konzultace vděčíme Jiřímu Danihelkovi, Vítu Grulichovi a Petru Burešovi. Za determinaci mechorostů jsme zavázáni Evě Mikuláškové a Jiřímu Košnarovi. Příspěvek vznikl s Podporou výzkumných záměrů MSM0021622416 a AVOZ60050516. Literatura B� L. (2003): Botanické posouzení lokality Nový rybník u Budislavi. Ms. [Depon. in: Městský úřad Litomyšl, odbor životního prostředí.] B J. (1940): Dvě botanické zajímavosti z Nedošínského háje u Litomyšle. Věda přírodní 20: 82. B I. (1982): Floristická studie okolí Lubné u Litomyšle. Ms. [Dipl. pr.; Depon. in: Ústav botaniky a zoologie, PřF Masarykovy univerzity, Brno.] B L. & B Z. (1971): Příspěvek k poznání floristických poměrů Třebovského mezihoří. Pr. Stud. – Přír., 3: 23–54. B L. (2005): PP Nedošínský háj: floristický a fytocenologický průzkum. Ms. [Depon. in: Městský úřad Litomyšl, odbor životního prostředí.] B P. (2003): Distribution and hybridization of Cirsium heterophyllum (Asteraceae) in the Czech republic with karyological and ecological remarks. Acta Mus. Mor., sci. biol., 88: 95–161. B P. & Ž H. (1995): Mezní recentní výskyt Chrysosplenium oppositifolium L. a Lathyrus linifolius (Reichard) Bässler na Českomoravské vysočině. Přírodověd. Sborn. Západomor. Muz. v Třebíči 20: 11–15. C R. (1931): Vegetační poměry okresu Litomyšlského. Knih. Vlast. Sborn. Od Trstenické stezky, Litomyšl.
236
Č� J., F V., H J., M Š. & P F. (eds) (1999): Červená kniha ohrožených a vzácných druhů rostlin a živočichů ČR a SR. 5. Vyšší rostliny. Príroda, Bratislava. D J., C M. E J. (2008): Phytosociology. In: J S. E. F B. D. (eds), Encyclopedia of ecology, vol. 4., Elsevier, Oxford, pp. 2767–2779. D K. (1940): Třebovská brána a její význam pro genesi naší teplomilné (pontickopanonské) vegetace. Věda Přír. 20: 83–85. D K. (1942a): První příspěvek k poznání květeny v povodí Tiché Orlice u Ústí nad Orlicí, v údolí Třebovky u České Třebové a na Litomyšlsku. Věstn. Král. Čes. Společ. Nauk, cl. math.natur., 1942/1: 1–59. D K. (1942b): Druhý příspěvek k poznání květeny v povodí Tiché Orlice u Ústí nad Orlicí, v údolí Třebovky u České Třebové a na Litomyšlsku. Věstn. Král. Čes. Společ. Nauk, cl. math.natur., 1942/7: 1–54. D� F. (1985): Rozšíření druhu Spergula morisonii Boreau v Čechách a na Moravě. Zprávy Čs. Bot. Společ. 20: 103–114. E L., Š M., L M. B K. (2010): Rozšíření a taxonomická problematika Dryopteris affinis v České republice. Zprávy Čes. Bot. Společ. 45: 25–52. F V. (1986): Floristický materiál ke květeně Choceňska a Vysokomýtska. Acta Mus. Reginaehradec., ser. A: sci. natur., 19 (1985): 5–54. F V. (1990): Přehled květeny Chrudimska. ČSOP Chrudim, Chrudim. F V. (1998): Příspěvek ke květeně okolí Litomyšle. Pomezí Čech a Moravy 2: 175–220. F V. & P I. (2000): Květena Svitavska I. – floristický materiál. Pomezí Čech a Moravy 4: 291–349. F H., M H. & H J. (1992a): Významné krajinné prvky východních Čech. Okres Svitavy. Český ústav ochrany přírody, Pardubice. F H., M H. & H J. (1992b): Významné krajinné prvky východních Čech. Okres Ústí nad Orlicí. Český ústav ochrany přírody, Pardubice. F J. (1973): Floristické poměry mezihoří Polička – Litomyšl. Zprávy Čs. Bot. Společ. 8: 170–171. F J. (1985): Rostlinná společenstva SPR Střemošická stráň na Chrudimsku. Acta Musei Reginaehradecensis 19: 55–74. H� E. (1969): The distribution of Galium sylvaticum L. and G. Schultesii Vest. in Czechoslovakia. Preslia 41: 39–60. H� E., J J. & B P. (1994): Květena Železných hor. Železné hory, Sborník prací, 1: 1–212. Fytogeografická charakteristika Litomyšlska
237
H J. & L P. (2007): Additamenta ad floram Republicae Bohemicae. VI. Zprávy Čes. Bot. Společ. 42: 247–337. H J. & L P. (2008): Additamenta ad floram Republicae Bohemicae. VII. Zprávy Čes. Bot. Společ. 43: 251–336. H J., L P. & P F. (2005): Additamenta ad floram Republicae Bohemicae. IV. Zprávy Čes. Bot. Společ. 40: 77–149. H S. & S B. (eds) (1988): Květena České republiky 1. Academia, Praha. H S. & S B. (eds) (1990): Květena České republiky 2. Academia, Praha. H S. & S B. (eds) (1992): Květena České republiky 3. Academia, Praha. H R. (ed.) (1968a): Verbreitungskarten einiger samenpflanzen der Tschechoslowakei, Acta Univ. Carol. – Biol., 1968: 305. H R. (1968b): Zur Art Trifolium pannonicum in der Tschechoslowakei. Preslia 40: 147–162. H R. (1985): Karpatische Migrationen und Florenbeziehungen in den Tschechischen Ländern der Tschechoslowakei. Acta Univ. Carol. – Biol., 1985: 105–250. H R. (1986): Polozapomenuté i nové nálezy z květeny ČSR. Zprávy Čs. Bot. Společ. 21: 45–55. C J. jun. (1999): Rozšíření medovníku meduňkolistého (Melittis melissophyllum L.) v České republice. Muz. Současn., přír., 13: 119–139. C J. jun. Ž M. (1990): Rozšíření druhu Sclerochloa dura v Čechách a na Moravě. Zprávy Čs. Bot. Společ. 25: 29–41. C M. (ed.) (2007): Vegetace České republiky 1. Travinná a keříčková vegetace. Academia, Praha. C M. (ed.) (2009): Vegetace České republiky 2. Ruderální, plevelová, skalní a suťová vegetace. Academia, Praha. J V. (1942): Příspěvek k poznání květeny východních Čech. (Studie o původu a složení východočeské květeny. Část V.). Věstn. Král. Čes. Společ. Nauk, cl. math.-natur., 1942/14: 1–39. J O. B P. ������: Fytogeograficky zajímavé druhy Baldského lesa a opukových svahů Modřeckého vrchu jižně od Poličky. In: Žďárské vrchy v čase a prostoru, Žďár nad Sázavou, Sphagnum, ekologická společnost, Správa CHKO Žďárské vrchy, pp. 125–130. K J. (1920): Botanickogeografický nástin okolí litomyšlského. Čas. Mus. Král. Čes., sect. natur., 94: 57–71. K F. (1928): Květena širšího okolí obce Lubné. Od Trstenické stezky 7 (1927–1928): 83–86, 123–124, 156–158.
238
K K. (1975): Je kakost hnědočervený (Geranium phaeum L.) v podhůří Orlických hor původní? Preslia 47: 87–92. K J. (2004): Bryofloristicko-ekologická studie přírodní rezervace Maštale. Ms. [Dipl. pr.; depon. in: Katedra botaniky, PřF Jihočeské univerzity, České Budějovice.] K M. (1963): Isopyrum thalictroides L. v Čechách. Preslia 35: 217–223. K� P. (1973): Příspěvek k vegetaci údolí Třebovky u České Třebové I. Zprávy Čs. Bot. Společ. 8: 130–136. K� P. (ed.) (1978): Příspěvek k floristickému výzkumu Českomoravského mezihoří s geobotanickými poznámkami. Zprávy Čs. Bot. Společ. 13: 1–15. K K., H L., C J. ., K Z., K J. Š� J. (eds.) (2002): Klíč ke květeně České republiky. Academia, Praha. K� J. V� J. (2005): Seznam a červený seznam mechorostů České republiky (2005). Příroda 23: 1–104. M R. (1967): O rozšíření některých lesních a lemových druhů v severovýchodních Čechách. Preslia 39: 178–197. M J. (ed.) (1994): Fytocenologie. Academia, Praha. N R. & N-N Z. (1972): Bory pískovcových Maštalí a jejich kontaktní společenstva. Preslia 44: 254–269. N Z., B D., G V., H M., C M., J J., J J., K J., K� Z., L V., M J., P K., R� K., R� E. & S J. (2001): Mapa potenciální přirozené vegetace České republiky. Textová část. Academia, Praha. N P. (2010a): Potvrzení výskytu podbělice alpské (Homogyne alpina) na Litomyšlsku. Vč. Sborn. Přír. – Pr. Stud., 17. (v tisku) Novák P. (2010b): Vegetační charakteristika geograficky významných prvků květeny Litomyšlska. Ms. [Bakal. pr.; Depon. in: Ústav botaniky a zoologie PřF Masarykovy univerzity, Brno] Q E. (1971): Klimatické oblasti Československa. Studia geographica 16: 1–79. Ř R. (2007): Mokřadní ostřice České republiky. ZO ČSOP Hořepník, Prostějov. S J. (1996): Náčrt vegetace CHKO Kokořínsko. Příroda 7: 143–167. S M. (1910): Fytogeografický popis politického okresu novoměstského. Ms. [Depon. in: Horácké Muzeum, Nové Město na Moravě.] S B. (1980): Verbreitung von Cucubalus baccifer in der Tschechoslowakei. Preslia 52: 127–154.
Fytogeografická charakteristika Litomyšlska
239
S B. (1990): Fytokartografické syntézy ČR. 2. Botanický ústav ČSAV, Průhonice. S B. (ed.) (1997): Květena České republiky 5. Academia, Praha. S B. (ed.) (2000): Květena České republiky 6. Academia, Praha. S B. & Š� J. (eds) (2004): Květena České republiky 7. Academia, Praha. T G. (1994): A new approach to understanding the calcifuge habit of plants. Ann. Bot. 73: 327–330. V A. (ed.) (1961): Podnebí Československé socialistické republiky. Tabulky. Hydrometeorologický ústav, Praha. V J. (1975): Geomorfologie pískovcového reliéfu Budislavských skal. Pr. Stud. – Přír., 6–7: 11–33.
Internetové zdroje www1: http://is.muni.cz/th/269109/prif_b/?info=1 www2: http://www.sci.muni.cz/botany/bures/cikhaj/cikhaj2.pdf
240
Fytogeografická charakteristika Litomyšlska
241
Phytogeographic characteristics of Litomyšl Region PAV E L N OVÁ K A N D J A N RO L EČ E K
/ RÉSUMÉ
Flora and vegetation of Litomyšl Region were formed through various geographic and ecological influences. The area is situated on the transition between warmer and cooler regions, where the thermophilous species characteristic for Elbe River Basin (e.g. Bupleurum falcatum, Carex distans, C. riparia, Melittis melissophyllum, Viola mirabilis) decrease and montane species (e.g. Cirsium heterophyllum, Homogyne alpina, Huperzia selago) increase, some of which are rare or absent even in the higher altitudes of the Bohemian-Moravian Highlands. Subatlantic species (e.g. Chrysosplenium oppositifolium, Galium saxatile, Spergula morisonii) show similar pattern as montane species; some of them reach absolute eastern margin of their continuous distribution range near Litomyšl. Eastern floral elements, particularly Carpathian ones, are even more represented (e.g. Carex pendula, Cirsium rivulare, Euphorbia amygdaloides, Germanium phaeum, Knautia drymeia). Ecology and distribution of some of these species, as well as natural conditions of their sites in Litomyšl Region, have been characterized in more detail in this paper.
242
Phytogeographische Einschätzung des Gebietes von Litomyšl PAV E L N OVÁ K U N D J A N RO L EČ E K
/ RESÜMEE
Die Flora und die Vegetation im Gebiet von Litomyšl (Leitomischl) gestalteten sich unter dem Einfluss von mannigfaltigen geographischen und ökologischen Merkmalen. Das Gebiet liegt am Übergang zwischen wärmeren und kühleren Regionen, wo Wärme liebende Arten, typisch für das Elbebecken (z. B. Bupleurum falcatum, Carex distans, C. riparia, Melittis melissophyllum, Viola mirabilis) weichen und Gebirgsarten zunehmen (z. B. Cirsium heterophyllum, Homogyne alpina, Huperzia selago), wovon einige selten sind oder überhaupt in höheren Lagen der Böhmisch-Mährischen Höhe fehlen. Ähnlich verhalten sich bei ihrer Verbreitung ferner subatlantische Arten (z. B. Chrysosplenium oppositifolium, Galium saxatile, Spergula morisonii), wovon manche in der Umgebung von Litomyšl die östliche Grenze ihres zusammenhängenden Areals erreichen. Noch mehr vertreten sind in der hiesigen Flora östliche, besonders karpatische Elemente (z. B. Carex pendula, Cirsium rivulare, Euphorbia amygdaloides, Germanium phaeum, Knautia drymeia). Im Beitrag werden ausführlicher die Ökologie und die Verbreitung von einigen geographisch bedeutenden Arten beschrieben und die natürlichen Bedingungen von ihren Standorten im Gebiet von Litomyšl eingeschätzt.
Fytogeografická charakteristika Litomyšlska
243
