František Drtikol: Krok, Foto: Uměleckoprůmyslové museum v Praze

František Drtikol: Krok, 1929 Foto: Uměleckoprůmyslové museum v Praze

1

02

03

04

08

Svěcení Pražského jara

České, moravské a slovenské varhany

Prokofjev a Stalin

Jubilující Český rozhlas

10

11

08 12

08 14

Premiéra: Kočky na kolejích

Most svatého Ludvíka krále

Sto let Svěcení jara

Marc Bloch — Italo Svevo

08 16

08 18

22

14 23

Anastáz Opasek

Wagner a Verdi

Anna Saavedra — Velikonoční den Euroradia

Diplomacie Cyrila Gelyho

14 24

14 26

14 27

28

Plebejec Jaroslav Hašek

Longen a Hašek

Přestřelka v Čajovně

Karita Mattila

29

30

32

35

Magdalena Kožená

O Symfonickém orchestru Bavorského rozhlasu

150 let Umělecké besedy

Profil: František Drtikol

Drazí posluchači a členové Klubu Vltava,

s probouzející se přírodou, která si na rozdíl od mediálních pracovníků může dovolit zimní spánek, přichází také nové vydání našeho časopisu. Jak jistě očekáváte, neopomíjí výročí Českého rozhlasu, Umělecké besedy ani premiéry Svěcení jara. Co asi očekáváte méně, je představení jubilujících osobností ve dvojicích, ať už protikladných, nebo naopak komplementárních. Dovolíme si ve vysílání i v tomto magazínu hledat společné body i příkré rozdíly mezi Wagnerem a Verdim nebo Prokofjevem a Stalinem. Budeme hledat protiklady, které v krajních bodech splývají v tajemnou jednotu. Věříme, že se ani v nadcházejícím ročním období nenaruší duchovní jednota mezi Vltavou a jejími vzácnými posluchači.

Lukáš Hurník

Průvodce světem kultury Program stanice Český rozhlas Vltava Klub Vltava Partneři Klubu Vltava Program Jazz

37 38 45 46 48

2

Festival

PR A ŽSKÉHO JAR A…

SVĚCENÍ

S  nadsázkou lze říct, že rok od  roku je výhodnější být koncesionářem Českého rozhlasu. Za  pár desítek ko­ run měsíčně se vám pravidelně otevírá pražské Rudol­ finum, „svá místa“ máte bez front zajištěna v  Obecním domě, nemusíte složitě cestovat do newyorské Metropo­ litní opery… a  každoročně jste také posluchači mnoha a mnoha koncertů Pražského jara. Otvírákem letošního 68. ročníku je samozřejmě Smeta­ nova Má vlast (12. 5.), tentokrát ale s  francouzským or­ chestrem (Orchestre Philharmonique de Radio France) a kanadským dirigentem Peterem Oundjianem. Tomuto dirigentovi a tomuto tělesu je svěřena také česká premié­ ra skladby Kryštofa Mařatky pro smíšený sbor a symfo­ nický orchestr Rituál pravěkých zkamenělin Člověka (14. 5.).

1

2

3

Ze světové hudební scény se budeme pokoušet v přímém přenosu zprostředkovat koncert Akademie svatého Martina v  polích, která přijíždí do  Prahy už poněkolikáté s Murray Perahiou v roli klavíristy i dirigenta – a s pro­ gramem ze skladeb Wolfganga Amadea Mozarta (30. 5.). O  tři dny dřív se vám Vltava pokusí zajistit pozvání na recitálový večer, jehož hostem bude barytonista Matthias Goerne za doprovodu klavíristy Pierre-Laurenta Aimarda; přednesou mimo jiné Šest písní L. van Beet­ hovena, Zpěvy op. 12 Franze Schuberta nebo Čtyři vážné zpěvy op. 121 Johannesa Brahmse. Pokud jste na  Vltavě 29. ledna poslouchali přímý přenos Benátského karneva­ lu, který v pražském Rudolfinu připravili finský tenorista Topi Lehtipuu a  Collegium 1704, určitě si rádi naladíte i jejich další společné vystoupení, a to v oratoriu Josefa Myslivečka La Passione di Gesú Cristo (29. 5.). 1. Matthias Goerne, foto © Marco Borggreve | 2. Josef Špaček, foto © Supraphon 3. Pierre-Laurent Aimard, foto © Marco Borggreve, DG | 4. Aleš Briscein, foto archiv 5. Peter Oundjian, foto © Sian Richards | 6. Murray Perahia, foto © Nana Watanabe

4

5

6

Varhany

Foto: Rabštejn nad Střelou | Foto archiv

Mimořádným zážitkem bude určitě recitál houslisty Josefa Špačka, laureáta houslové Soutěže královny Alžběty v Bruselu a koncertního mistra České filharmonie, který za  doprovodu klavíristy Miloslava Sekery přednese díla J. S. Bacha, W. A. Mozarta a S. Prokofjeva (15. 5.). Po­ctu Beno Blachutovi, který by se 14. 6. 2013 dožil sta let, vzdají výběrem árií, duet a orchestrálních částí oper Pražská komorní filharmonie, dirigent David Švec a hlavně tenorista Aleš Briscein (23. 5.). 150 let letos uplyne od založení Umělecké besedy. Pražské jaro do svého programu vtělilo dva Úterky – 591. a 592. – slovutného spolku, přičemž první z nich (21. 5.) nabíd­ neme v přímém rozhlasovém přenosu. Zazní na něm díla Jaroslava Rybáře, Klementa Slavického, Ivany Loudové, Jana Málka a  ve  světové premiéře skladba pro housle a klavír (prý autobiografická) Lukáše Hurníka – nese ta­ juplný název Reorganizace. Pražské jaro ale připomene devadesátiny Českého roz­ hlasu nejednou, takže na  den přesně od  zahájení vysí­ lání – v sobotu 18. května – pozvedne šéf Symfonického orchestru Českého rozhlasu Ondrej Lenárd taktovku a jeho orchestrální „tým“ zahraje Smetanův Pochod k slavnosti Shakespearově, Ježkovu Fantazii pro klavír a orchestr, ve světové premiéře Zaniklé štěstí Jana Klusáka a Berlio­­zo­ vu Fantastickou symfonii. Závěrečný koncert festivalu bude zároveň připomenutím jednoho z nejslavnějších skandálů v hudebních dějinách – premiéry Stravinského baletu Svěcení jara 29. 5. 1913. Na Pražském jaru – a na vltavských rozhlasových vlnách – můžete geniální hudbu poslouchat v neděli 2. června. S  Českou filharmonií a  dirigentem Vasilijem Sinaj­ ským. Petr Kadlec

ČESKÉ, MOR AVSKÉ A SLOVENSKÉ VARHANY Od 3. března jste každou neděli od 10 hodin po šest­ náct týdnů zváni k  poslechu rekonstruovaných nahrávek historických varhan. Jedná se o  snímky, které v roce 1966–1970 ve většině případů natočil Jiří Reinberger. Zvuková tvář mnohých z těchto nástrojů dnes vypadá odlišně než před více než čtyřiceti lety, a  to nejen díky „zubu času“, ale i  různým rekonst­ rukcím či restaurátorským zásahům. Komplet nahrá­ vek je tedy unikátním svědectvím o  stavu varhan v Československu. Navštívíme Osek u  Duchcova, Most, Teplou, Český Krumlov, Zlatou Korunu, Kutnou Horu, Telč, Olo­ mouc, Novou Říši, Brno, Žlutice, Třebsko, Borova­ ny, Jindřichův Hradec, Mikulov, Louku u  Znojma, Doubravník a  Žďár nad Sázavou. Na  slovenské var­ hany v  Brezové pod Bra­ dlom, Myjavě, Pruském, Smrečanech a v Kežmaroku zahrají Ján Valach a Ivan Sokol.

Jiří Reinberger (1914–1977) studoval hru na varhany u Eduarda Treglera a kompozici u Viléma Petrželky. Ve  studiích pokračoval v  mistrovské třídě Vítězslava Nováka v Praze. Dále soukromě studoval u Bedřicha Antonína Wiedermanna, Güntera Ramina a  Karla Straubeho. Jako pedagog působil na Hudební fakultě Akademie múzických umění v Praze. Zde stál u vzni­ ku Mezinárodních varhanních mistrovských kurzů Akademie múzických umění v  Praze a  prosadil také zavedení mezinárodní varhanní soutěže festivalu Pražské jaro. Jako interpret se zasadil o  propagaci varhan jako plnohodnotného koncertního nástroje v  době, která královský nástroj považovala za  liturgický nástroj a  tedy ideologicky závadný. Jiří Reinberger založil moderní českou interpretační školu, která klade důraz na věrnost notovému zápisu a stylovým požadavkům díla. Alena Maršíková Michálková

3

Výročí

Foto: Wikipedia

PROKOFJEV

4

ŠEDESÁTÉ V ÝROČÍ

A STALIN

Výročí

Některé historické shody okolností působí vskutku paradoxně: 5. března 1953 odešly z  tohoto světa tako­ vou shodou okolností dvě různým způsobem významné osobnosti dvacátého století: Sergej Sergejevič Prokofjev a  Josef Visarionovič Stalin. Oba se nesmazatelným způsobem zapsali do historie dvacátého století – a přitom připomínka jejich zásluh je tak nebetyčně rozdílná. Pro­ kofjevova odchodu želel upřímně celý kulturní svět, kdežto Stalinova odchodu želely nejspíš jen oficiální představitelé totalitních režimů, co jich po světě bylo – a  navíc z  valné části nejspíš neupřímně. Ve  skutečnosti přinesla totiž Stalinova smrt velkou úlevu pro celý svět, ať už tento byl či nebyl Stalinovým počínáním přímo zasažen. Když už historický paradox svedl závěr Prokof­ jevova i  Stalinova života do  jednoho společného data, pokusme se v  roce šedesátého výročí tohoto paradoxu se alespoň stručně zamyslet nad společnými osudy obou těchto osobností. Životní osudy Sergeje Prokofjeva se se stalinskou mocí střetly mnohokrát, a to jak v souvis­ lostech uměleckých, tak i v souvislostech přímo osobních. Dělo se tak po dobu sedmnácti let – od roku 1936, kdy se Prokofjev definitivně vrátil do své vlasti, až do smrti obou protagonistů našich úvah. Stalin stanul na vrcho­ lu své moci v roce 1929, kdy se stal de facto diktátorem a  tuto pozici si od  té doby všemožně upevňoval, a  to prostředky velmi mírně řečeno značně nevybíravými, výstižněji řečeno drastickými. Růst jeho kultu lze velmi stručně a  velmi výstižně vyjádřit symbolickou triádou výroků: Stalin – Leninův nejlepší žák, Stalin – Leninův nejlepší spolupracovník, Stalin – Leninův nejlepší rádce. Přibližme si ve  stručnosti, jak si velký vůdce Stalin počínal od  počátku třicátých let v  oblasti umění a  kul­ tury, konkrétně hudby. Jako všichni administrátoři tota­ litních režimů byl si i Stalin vědom velkého vlivu umění a  kultury na  veřejné mínění, na  myšlení lidí – a  v  tom­ to směru byla orientována i  stalinská kulturní politika. Důslednými a nevybíravými postupy přetvářel Stalin se svými spolupracovníky od  počátku třicátých let oblast kultury v nástroj propagandy a ideologického boje. Měl ostatně v této kulturní politice už na co navázat – pos­ tupy všech totalitních režimů vůči kultuře byly a  jsou

analogické: příkazy, zákazy, normativismus, vylučování nežádoucích uměleckých děl z  veřejného provozování a naopak štědrá podpora nových uměleckých produktů propagujících, prosazujících a oslavujících stávající poli­ tický systém a jeho vykonavatele. Nešlo-li to po dobrém, nastoupilo hrubé násilí, provozované s oblibou ve jménu lidu, národa, sociální třídy a  podobně. Připomeňme si tu nechutnou událost, která se stala přesně 15. května 1931 v  Bologni, kde Mussoliniho fašisté zbili slavného dirigenta Artura Toscaniniho, protože odmítl dirigovat fašistickou hymnu „Giovinezza“. Tehdy se vůči tomu­ to bezprecedentně ohavnému činu zvedla vlna odporu v  celé demokratické Evropě. Leč, to byl jen začátek. Po Hitlerově nástupu k moci v Německu nastaly podivné praktiky vůči nežádoucí kultuře včetně již od středověku osvědčeného pálení knih a  dalších uměleckých děl, vytvoření kategorie takzvaného zvrhlého umění – ent­ artete Kunst – a bezprostředně navazujících represí vůči němu. Někteří nacističtí pohlaváři vynikali dokonce obzvláštní nechutí vůči kultuře jako takové: nechvalně známým se stal třeba výrok Göringův: Kdykoli slyším slovo „kultura“, sahám po  revolveru. Rok po  svém nástupu k  moci, 1934, zřídil Hitler i  speciální instituci k  totalit­ ní manipulaci kulturou – tzv. Reichsmusikkammer – Říšskou hudební komoru, která prováděla represe vůči všemu nežádoucímu. Zhruba ve stejné době se začaly přiostřovat totalitní prak­ tiky vůči kultuře a umění i ve stalinském Sovětském sva­ zu. Sovětská hudební kultura měla na počátku třicátých let už první vlnu emigrace hudebníků do ciziny za sebou – k té docházelo těsně po říjnové revoluci a po skončení 1. světové války – a součástí této početné vlny byl i Sergej Prokofjev. Další fáze totalitního řízení kultury se začala výrazně projevovat právě od  počátku let třicátých. Stalin začal – jak jinak – centralizací, neboť centralizované instituce se nejlépe ovládají a manipulují. Co se hudby týče, zrušil v roce 1932 všechny do té doby samostatné skladatelské organizace a  sdružení, mezi nimiž nejvýznamnější byly dvě: Asociace soudobé hudby (Accociacia sovremen­

noj muzyki, ASM – ta byla do  té doby pozoruhodným centrem ruské, sovětské hudební avantgardy) a  Asoci­ ace proletářských skladatelů (Associacia proletarskich kompozitorov, APK). Na  jejich místě vznikl jednotný Svaz sovětských skladatelů, v  němž byli organizovaní skladatelé, interpreti i muzikologové a kritici. Postupně byla vydána řada politických usnesení o  hudbě: Usne­ sení z roku 1932 nastolilo požadavek „jednotné kritické fronty“ pro bezkonfliktní spolupráci kritiků s  umělci. Jak taková jednotná kritická fronta fungovala se ukázalo v  zápětí. V  roce 1934 se ve  slovníku sovětských kritiků začínají často objevovat termíny jako „formalismus, odci­ zenost, nezdravý individualismus….“ – samozřejmě jako hodnoty záporné a nežádoucí pro pokrokové umění, pro jehož označení se právě v této době začal užívat termín „socialistický realismus“. Usnesení o  opeře a  baletu z  let 1934–36 ukázala záhy, kdo stojí za  jejich kritickým tónem. Jeden z  prvních, koho si socialisticko-realistická kritika vzala na  mušku, byl Dmitrij Šostakovič. Zdrcující kritice, v jejímž pozadí stál samozřejmě sám Stalin, byla podrobena především jeho opera Lady Macbeth Mcenského újezdu. Jak moc se lišila označení typu „chaos místo hudby“ od německého „entartete Kunst“? A  navíc: jakmile se kritický článek objevil v  ústředním listu komunistické strany (teh­ dy Všesvazové komunistické strany bolševiků VKSb) Pravdě, byla dotyčná Šostakovičova opera nemilosrdně stažena z  repertoáru. Krátce poté potkal stejný osud Šostakovičův balet Světlý potok: talentovaný mladý skla­ datel byl zkrátka nucen podrobit se ve  svém tvůrčím směřování požadavkům komunistického vedení stá­ tu. Svou stylově průbojnou 4. symfonii raději stáhl z  již chystané premiéry, která se tak opozdila o téměř 30 let. Uvedené (a  mnohé jiné) restrikce byly na  druhé straně kompenzovány velkorysou státní podporou kultury – a  tudíž i  hudby. Je zcela nesporné, že hudební život se v  Sovětském svazu třicátých let neobyčejně rozvinul – pochopitelně pod státní kontrolou a  v  duchu státní ideologie. Vznikl velký počet nových profesionálních hu­ debních těles a souborů od operních divadel přes symfo­ nické orchestry až po soubory komorní a pěvecké sbory.

5

Osobnost

Prokofjev | kresba Henri Mattise

6

Rozhodnutím Rady lidových komisařů byly v roce 1934 v každé svazové republice vytvořeny špičkové reprezen­ tativní profesionální hudební instituce, tzv. filharmonie, sdružující orchestry a soubory různého druhu. Důležitou položkou propagandy byla publicistika: už jsme se zmínili o  požadavku jednotné kritické fronty z  roku 1932. „Jednotná fronta“ měla překonat dosavad­ ní partikulární spory mezi umělci a  uměleckými skupi­ nami v  zájmu jednotného „postupu vpřed“, „k  světlým zítřkům“, které vytýčil totalitní režim a  o  jejichž správ­ nosti nebylo žádoucí pochybovat. Ústředním orgánem sovětské hudební kritiky a publicistiky byl od roku 1933 měsíčník Sovětskaja muzika, články o  hudbě vycházely ovšem poměrně hojně i v denním tisku, např. v Pravdě – vždyť i v případě hudby šlo přece o významné politikum. Pod kritickým drobnohledem dobové publicistiky se ocitli především umělci talentovaní, jejichž uměleckého potenciálu hodlal režim využít pro svoje zájmy. „Případ Šostakovič“ je přímo ukázkový: díla jako opera Lady Macbeth Mcenského újezdu, balet Světlý potok nebo

4. symfonie byla kritikou nemilosrdně odsouzena a odstraněna z provozu. Od nové tvorby byl vyžadován pravý opak všeho uvedeného, bez ohledu na to, že výs­ ledkem takových tvůrčích snah byla díla povážlivě ste­ rilní ve stylu i prostředcích. To se ovšem kompenzovalo politickou angažovaností, „stranickostí“ této tvorby, což byl daleko důležitější atribut než původnost, osobitost, progresivnost. Do takovýchto poměrů se v roce 1936 vrátil do své vlas­ ti Prokofjev. Stalo se tak po  osmnácti letech emigra­ ce, kterou prožil nejprve v  Americe a  poté v  Evropě, především v  Německu a  v  Paříži. Za  tuto dobu získal pověst znamenitého klavíristy i  velmi nonkonformního skladatele. Svou vlast navštívil před definitivním náv­ ratem třikrát – v  letech 1927, 1929 a  1932. Při po­slední návštěvě se rozhodl, jednak vlivem masivní propagandy Mezinárodní hudební kanceláře v  Moskvě, která dosti přesvědčivě propagovala výdobytky nové sovětské hu­ dební kultury do  zahraničí, jednak i  na  usilovné nalé­ hání řady sovětských umělců, zejména Maxima Gorkého, k definitivnímu návratu. K tomu došlo v roce 1936. V té době byl Prokofjev už renomovanou osobností, o kterou stalinský režim velice stál, protože za  předpokladu, že by byl získán pro „sovětskou věc“, mohl být režimu všestranně prospěšný – doma i  v  zahraničí. K  tomu zbývá pouze dodat, že od svého návratu do Sovětského svazu vycestoval Prokofjev za  hranice už pouze dva­ krát – v  roce 1936 (na  koncertní turné do  západní Ev­ ropy a  USA) a  v  roce 1938, kdy ho jeho zahraniční cesta vedla mimo jiné i  do  Československa. Stalinský režim se vůči Prokofjevovi choval s maximální možnou přízní, Prokofjevovy životní i  umělecké podmínky byly na  svou dobu velice nadstandardní: obýval luxusní byt v  Leningradě, měl venkovské sídlo („daču“), dispono­ val vlastním autem, oba jeho synové, Svjatoslav a Oleg, navštěvovali v  Leningradě prominentní anglickou školu. Prokofjev patřil ke  společenské elitě, byť niko­ li té stranicko-aparátčické, leč touto elitou dostatečně respektované. S  režimem dokázal velice diplomaticky a  elegantně vycházet, aniž tím utrpělo jeho umělecké renomé osobitého špičkového umělce. Dokázal odhad­

nout situaci a v případě potřeby provést „rituální úlitbu“ na  správném místě, aniž tím slevil ze svého pověstně vysokého uměleckého standardu. Bylo-li to žádoucí, napsal dobově aktuální politické masové písně na  tex­ ty oficiálních režimních básníků. Rok 1939 byl v  tom­ to ohledu zvláště plodný – však to byl rok Stalinových oficiálních šedesátin. V  tomto roce Prokofjev dokončil nejen operu Semjon Kotko, ale velkému vůdci napsal k na­ rozeninám oslavnou kantátu Zdravice. Avšak už těsně před návratem do  vlasti, ještě v  Paříži počátkem roku 1936, začal Prokofjev pracovat na  monstrózní Kantátě ke dvacátému výročí říjnové revoluce, kterou dokončil v létě 1937 už v Sovětském svazu. Bylo to dílo vskutku velko­ lepé, na texty Marxovy, Leninovy a Stalinovy a hudebně pojaté v  duchu revoluční avantgardní sovětské hudby dvacátých let s řadou naturalistických zvukových efektů (kanonáda, hlahol sirén a  podobně) a  ohromným pro­ vozovacím aparátem, čítajícím na  500 interpretů. Jenže ve  druhé polovině třicátých let byla „estetická situace“ v Sovětském svazu už jiná a tento někdejší revoluční hu­ dební styl byl už antikvovaný a pro soudobé estetické zá­ konodárce nepřijatelný. Takže k očekávanému provedení skladby koncem října 1937 nedošlo. K dalšímu nedorozumění mezi Prokofjevem a stalinským režimem došlo i v souvislosti s baletem Romeo a Julie. Ba­ let byl původně určen pro leningradské Kirovovo divad­ lo, které si ho u Prokofjeva objednalo už v roce 1934, čili v době, kdy se Prokofjev na definitivní návrat do vlasti te­ prve připravoval. Součástí zadání byl ovšem i požadavek optimistického zakončení dramatu: k tomu, jak známo, Shakespearova předloha poskytuje reálné možnosti a ne­ bylo by to v  historii zhudebňování této slavné Shakes­ pearovy hry poprvé, kdy příběh veronských milenců skončí happyendem (připomínám alespoň singspiel J. A. Bendy). Prokofjev toto řešení odmítl – a  odmítlo tudíž i  Kirovovo divadlo. Choreografové moskevského Vel­ kého divadla, na které se Prokofjev s již hotovým dílem (dokončeno 1935) obrátil poté, shledali ovšem dílo jako nevhodné k tanečnímu ztvárnění. Prokofjev balet mno­ hokrát přepracovával a  upravoval. Nakonec o  jeho na­ studování projevil zájem baletní soubor brněnského di­

Výročí

vadla. Zárukou kvality budoucího nastudování světové premiéry Romea a Julie byl bezpochyby šéf brněnského baletního souboru Ivo Váňa-Psota, který nějaký čas spo­ lupracoval s baletním souborem Ďagilevovým. Prokofjev se s  jeho vynikajícími choreografickými schopnostmi mohl osobně obeznámit za  své návštěvy Brna v  únoru 1935. Světová premiéra Romea a  Julie se uskutečnila na samém sklonku roku, 30. prosince 1938, v již územně okleštěném československém státě, do jehož zániku zbý­ valo dva a půl měsíce. K uměleckému významu této pre­ miéry se tudíž přidal i význam politický. V  létě 1940 se Prokofjev seznámil (možná byl sez­ námen) s  mladou literátkou Mirou Mendelssono­ vou. V  důsledku toho se rozpadlo jeho manželství se zpěvačkou španělského původu Linou Lluberovou, s níž se oženil v roce 1923 a s níž měl zmíněné dva syny. V tomto okamžiku vstoupil Stalin nejspíš i do Prokofje­ vova osobního života. Stalin, pověstný svou chorobnou nedůvěřivostí vůči svému okolí a  vůči cizincům zvlášť, stál nejspíš za  deportací Liny Prokofjevové do  jednoho ze sibiřských pracovních táborů. Mira Mendelssonová, která poté žila s  Prokofjevem až do  jeho smrti, se jeho manželkou nestala, protože Prokofjevovo manželství s  Linou Lluberovou nebylo nikdy úředně rozvedeno. Byla to zanícená komunistka a dokonce agentka NKVD – je tudíž nanejvýš pravděpodobné, že zároveň na Pro­ kofjeva dohlížela i jaksi z politického hlediska, neboť má­ lokdo se známým sloganem „důvěřuj, ale prověřuj“ řídil víc a důsledněji než právě Stalin. V  době války politicko-mocenský tlak na  sovětskou hudební kulturu samozřejmě poněkud ochabl a  byl nahrazen spontánním vlasteneckým cítěním tvorby, určené pro válečné podmínky. Poněkud „normálnější“ situace byla pouze v zázemí, na východ od fronty, kam byla evakuována řada sovětských umělců – včetně Pro­ kofjeva. Díla burcující k obraně země a poté k definitivní porážce nepřítele na  sebe brala rozmanitou žánrovou podobu od prosté vojenské písně (slavná Svatá válka Ale­ xandra Alexandrova) až po  monumentální symfonické partitury, v jejichž čele stojí Šostakovičova Leningradská

symfonie. Vrcholnými Prokofjevovými díly válečných let jsou vedle 5. symfonie op. 100 (1944) především dvě mo­ numentální partitury: hudba k dvoudílnému velkofilmu Sergeje Ejzenštejna Ivan Hrozný (1. díl natočen 1942–44, 2. díl až po válce, 1945) a neméně monumentální opera Vojna a mír (1941–43), částečně provedená ještě za války (1944).

už Prokofjev pracoval na  Příběhu opravdového člověka – a  i  tuto operu si stalinští ideologové nechali nejprve provést neveřejně „na zkoušku“. A učinili z jejich hledis­ ka dobře: opera byla shledána formalistickou a  stažena z  dramaturgického plánu Kirovova divadla. Premiér obou svých posledních oper se Prokofjev za těchto pod­ mínek pochopitelně už nedožil.

13. ledna 1945 se v Moskvě konala premiéra Prokofjevo­ vy 5. symfonie (za skladatelova řízení). Dílo bylo přijato s ohromným nadšením. Pro Prokofjeva byla ovšem tato veleúspěšná premiéra posledním veřejným vystoupením na  koncertním pódiu. Krátce na  to utrpěl těžký úraz s otřesem mozku, který zanechal trvalé následky. Lékaři mu nařídili klid a odpočinek.

Po  roce 1948 se, jistě i  v  důsledku nastalé šikany, Prokofjevův zdravotní stav rapidně zhoršil, skladatel se stáhl do ústraní v Nikolině Goře. V roce 1949 zemřel jeho blízký přítel, skladatel a  muzikolog Boris Asafjev, 1950 zemřel další z  věrných přátel Nikolaj Mjaskovskij. Prokofjev ještě napsal socialisticko-realistické oratorium Na stráži míru (1950), 7. symfonii (1951–52), symfonickou báseň Setkání Volhy s Donem (1951) a téměř až do poslední chvíle pracoval na svém posledním baletu Kamenný kvítek (1948–53) a posledním díle symfonickém – Symfonii-koncertu pro violoncello a orchestr (ve spolupráci s Mstislavem Rostropovičem).

Prokofjevova tvůrčí činnost se od  té doby velmi zpo­ malila. Následky zranění hlavy jej pak už neopustily až do konce života. V létě 1946 mu bylo ze zdravotních důvodů doporučeno opustit Moskvu a s Mirou Mendel­ ssonovou se usadili na venkovském sídle Nikolina Gora západně od  Moskvy. Ta se stala jeho domovem po  celý zbytek života. Zde dokončil 6. symfonii, 9. klavírní sonátu, dvě skladby na  oslavu 30. výročí říjnové revoluce: slavnostní poému Třicet let a masovou kantátu Rascvětaj, mogučij kraj op. 114 na text Jevgenije Dolmatovského (ten byl rovněž autorem textu Šostakovičovy Písně o  lesích). Ohlas těchto dvou „oficiálních“ skladeb byl ovšem překvapivě malý. Byl to jakýsi klid před bouří, která se rozpoutala na  sovětské hudební scéně počátkem roku 1948 po  nechvalně proslulém Ždanovově vystoupení na zasedání ÚV VKSb. Stalinovu režimu jako by lví po­ díl na porážce hitlerovského Německa dodal novou ener­ gii k  rozpoutání druhé – a  ještě ohyzdnější – kampaně za  uskutečnění socialistického realismu v  umění. Ab­ surdním výtkám formalismu atd. uniklo z  velkých děl nedávné minulosti jen málokteré. Neunikla jim dokonce ani Šostakovičova Leningradská. Tehdy se také poprvé objevily otevřené útoky vůči Prokofjevovi, jichž byl do té doby (na rozdíl například od Šostakoviče) vcelku ušetřen. Bylo zabráněno premiéře Vojny a  míru, která byla shledána pochybenou a  formalistickou. Mezitím

Na  začátku našeho rozjímání nad dvojitým výročím 5. března 1953 jsme uvedli, že Prokofjevovy smrti želel upřímně celý kulturní svět, zatímco Stalinovy smrti jen jeho (pravda většinou mocní) stoupenci a  nohsledové. A také jsme v té souvislosti podotkli cosi o historickém paradoxu: časopis Sovětskaja muzyka, vzniklý péčí Sta­ linovou mimo jiné i kvůli lepší a efektivnější centrální ad­ ministraci nových kulturně-politických idejí, slavil právě v tomto roce své dvacáté narozeniny. Jeho březnové číslo ročníku 1953 má 116 stran. Prvních 115 je věnováno úmrtí Stalina. Na  Prokofjeva dojde stručným článkem na poslední, 116. straně. Jaromír Havlík

7

8

Rozhlas

JUBILUJÍCÍ ČESK Ý ROZHL AS A JEHO ORCHESTR K 90. V ÝROČÍ ROZHL ASOVÉHO V YSÍL ÁNÍ 1. OD DOB ZAČÁTKŮ DO POLOVINY DVACÁTÉHO STOLETÍ Otakar Jeremiáš 1928

Tuto větu můžeme číst v časopisu Radiojournalu z 5. čer-­ v na 1926, tedy tři roky po  zahájení pravidelného ­ rozhlasového vysílání u  nás. Jejím autorem je Miloš Čtrnáctý, první programový šéf rozhlasu, který měl ještě s  pány ing.  Eduardem Svobodou a  JUDr.  Ladislavem Šourkem zásluhu na tom, že už 18. května 1923 se začalo pravidelně vysílat ze Kbel. Bylo to v  době, kdy v  řadě evropských metropolí se o rozhlase teprve uvažovalo. To prvotní vysílací schéma bylo velmi úsměvné. Vysílalo se denně pouze hodinu vždy od 20.15 hodin a v neměnném sledu „pořadů“: pěvecké a  hudební produkce – sporto­ vní zprávy z  celého světa – povětrnostní zprávy stát­ ního meteorologického ústavu – zprávy burzovní (mimo víkendy). Jak z tohoto obrazu vyplývá, byl rozhlas nucen zajišťovat každodenní hudební produkci a zpráva Miloše Čtrnáctého nás nemůže překvapit. Kromě posluchačů konzervatoře a  dalších instrumentalistů spolupracoval Radiojournal i  s  operními pěvci – z  olomoucké opery, ale záhy i z Národního divadla. Například tehdy známý tenorista Miloslav Jeník zpíval ve  Kbelích už několik dní po zahájení pravidelného vysílání. Samozřejmě bylo snahou vedení Radiojournalu získat své vlastní profesi­ onály, kteří by prezentovali hudbu na co nejvyšší úrovni.

Budova rozhlasu | Otakar Jeremiáš | Původní rozhlasová technika | Foto: Archiv ČRo

„Stoupající potřeba hudebních sil uvedla mne ve  spojení s  mým dávným přítelem, profesorem státní konzervatoře J. Bastařem, jenž mi ochotně doporučil několik svých žáků houslistů. Hráli u  nás na  prvních koncertech: Micka, Miloš Sádlo, Pacovská a hlavně Lála Bertlová.“

Otakar Jeremiáš 1938

Rozhlas

Převládala hudba klasická, k  té populární, včetně no­ vodobé jazzové invaze, byli naši předchůdci velmi opa­ trní. V dobovém rozhlasovém časopise čteme: „Jde o  to, aby československý rozhlas odpovídal kulturním tradicím našeho uměleckého vývoje, aby zapadal úspěšně do  rámce našeho veřejného života. Radiojournal chce dát programu vlastní ráz, který by odpovídal našim odlišným poměrům domácím... Zatímco německé stanice si vypomáhají gramofonem a častují posluchače foxtroty a shimmy, vyloučil Radiojournal gramofon vůbec a  snaží se poskytnouti svým předplatitelům požitky skutečně umělecké se zřetelem ke všem vrstvám posluchačstva.“ Už koncem roku 1924 měl Radiojournal, tehdy už působící v  Praze, malý kádr stálých hudebních spolupracovníků, jakýsi zárodek budoucího orchestru. Nejprve vypomáhali členové České filharmonie, později bylo přijato do zaměstnaneckého svazku šest hudebníků. Větší ansámbl nemohl před prvními nedokonalými mi­ krofony obstát. Uplatnila se pouze komorní seskupení spíše salonního charakteru. Velmi zajímavý, svou svéráz­ ností opět úsměvný dramaturgický postřeh nacházíme na jiném místě rozhlasového věstníku: „Nemusí se hrát vždycky symfonie, může se hrát také valčík, ale záleží na  tom, aby se hrál dobře. A  naši filharmonikové se snaží nám v  tomto směru opravdu vyhověti, jak dokazují koncerty, věnované dobré, veselé hudbě. Naši filharmonikové, pokud hrají lehkou hudbu, hrají ji umělecky. Pokusů, které nás neuspokojily, jsme raději zanechali.“ Jak vidno, už tehdy se vedly poměrně vášnivé diskuse o preferenci hudebních žánrů ve vysílání. Jednoznačnou prioritu měla klasika, ovšem populárnějšího zaměření. V salonním obsazení ostatně jiná možnost její prezentace nebyla. Vývoj techniky však šel velmi rychle kupředu, takže bylo možné uvažovat o vysílání větších ansámblů. Následující období přinášela v životě Radiojournalu vel­ ké, mnohdy i přelomové události. Především došlo velmi brzy k prvnímu přímému přenosu operního představení! 12. února 1925 byly z Národního divadla odvysílány s vel­

kým úspěchem Smetanovy Dvě vdovy. Nadšení bylo veli­ ké, a tak jen do května slyšeli posluchači neuvěřitelných deset dalších oper – v  dnešní době co do  domácích přenosů číslo nepředstavitelné! Začaly se vysílat i přímé přenosy filharmonických koncertů ze Smetanovy síně Obecního domu v  Praze. Ovšem záhy se přihlásily právní otázky, a tak už i v těchto počátcích s postupným získáváním zkušeností a  schvalováním nových zákonů se opasek začal utahovat. V  říjnu roku 1925 byl přijat první rozhlasový kapelník – Jožka Charvát, později známý dirigent Národního divadla. Spojením dosavad­ ních několika zaměstnaných hudebníků s  členy České filharmonie vytvořil ansámbl, s nímž se už následujícího roku v  březnu představil s  náročným symfonickým programem z  děl Dvořáka, Fibicha a  Smetany. Vznik prvního rozhlasového tělesa – Orchestru Radiojournalu (tento název užíval už provizorní ansámbl dříve), tedy už skutečných rozhlasových symfoniků – na sebe nenechal dlouho čekat. Ustavil se v září téhož roku 1926. V té době už hudební vysílání řídil první šéf hudebního programu dr.  Jaroslav Krupka. Rozhlasoví symfonikové se stali prestižním tělesem, které v roce 1927 mělo 27 členů. Teh­ dy se také novým dirigentem stal dosavadní rozhlasový klavírista Otakar Pařík. Česká filharmonie a  řada ko­ morních souborů a sólistů vděčila rozhlasu za uzavřené smlouvy, jež jim pomáhaly řešit neblahou ekonomickou situaci. Velmi důležitou kapitolou v  historii rozhlasu a jeho symfoniků byl nástup Otakara Jeremiáše na mís­ to uměleckého šéfa orchestru a  Karla Boleslava Jiráka jako nového ředitele hudebního odboru v  roce 1929. Oba pánové a s nimi řada dalších (například programo­ vý pracovník, muzikolog a  známý popularizátor Mirko Očadlík) vytvořili hudební vysílání moderního stylu, jež mělo již tehdy evropské parametry a i pro dnešní dobu by mohlo být ještě v mnohém inspirující. Orchestr Radiojournalu měl už před válkou díky své pev­ né pozici v rozhlasovém svazku větší prestiž než kterýko­ liv jiný orchestr včetně České filharmonie. Význačných počinů a událostí v hudebním vysílání v podobě premiér, účasti zajímavých osobností domácí i  světové scény už v této době, ale především v dalších desetiletích bylo tolik,

že tento text je nemůže zachytit ani v sebenepatrnějším zlomku a tato zásadní oblast Českého rozhlasu – hudební vysílání a produkce – by zasluhovala zvláštní a mnohem rozsáhlejší studii! Otakar Jeremiáš zůstal v čele rozhlaso­ vých symfoniků až do konce okupace (v té době už těleso mělo název Symfonický orchestr pražského rozhlasu). Tehdy už také živá vysílání koncertů a  hudebních pro­ dukcí stále více ustupovala záznamům na hudební nosiče (magnetofonový pás začal být preferován koncem 40. let). Navzdory někdejším „antigramofonovým“ zásadám rozhlas už ve svých prvních desetiletích vysílal z desek, ať už komerčních, tak i vlastních. Dnešní archiv obsahuje početnou řadu nahrávek na tzv. šelakových deskách, ale i  na  dřívějších nosičích, dnes už však těžko hratelných, neboť přehrávací přístroje jsou už těžko dostupné. Litu­ jeme jen, že snímků z  doby předválečné a  protektorát­ ní se nedochovalo přece jenom více. Tím vzácnější jsou například nahrávky Smetanových oper Čertova stěna (s di­ rigentem Otakarem Jeremiášem) a  Tajemství (s  mladým Jaroslavem Krombholcem) z  března roku 1945, vydané nedávno ve  vzorných technických úpravách Miroslava Mareše a jeho kolegů na CD ve spolupráci se Společností Beno Blachuta v  našem vydavatelství Radioservis. Pre­ zentují totiž pěvce Talichovy éry v Národním divadle, jež jinde takto zachycena nebyla. I přes velké problémy, jimž museli naši dávní předchůdci v době německé okupace, kdy vše bylo pod přísným policejním dohledem, čelit, vy­ konal rozhlas pro své posluchače v těžkých dobách velké a posilující dílo a osvobozenou zemi přivítal jako jedna z  nejvyspělejších institucí tohoto typu v  Evropě. Jeho archiv obsahoval již početnou řadu nahrávek, z  nichž mnohé mají dnes historickou hodnotu. Navíc obsahoval i rozhlasový archiv z Drážďan, odkud byl do Prahy před koncem války deponován. Dalším cestám rozhlasového hudebního života se bude­ me věnovat v příštím čísle našeho Magazínu. Bohuslav Vítek

9

10 Rozhlasová hra

Josef Topol | Foto: Jan Šilpoch

Jaké bylo vaše první setkání s tvorbou Josefa Topola? Zřejmě na  gymnáziu – oklikou přes Psí vojáky Filipa Topola a  poezii Jáchyma Topola. Ale doopravdy jsem začal číst jeho tvorbu až na divadelní fakultě. Na jevišti – a není se čemu divit, protože se Topol moc na jevištích neobjevuje a  neobjevoval – jsem vlastně tehdy neviděl pořádně nic. Ale hodně si pamatuju zvukový záznam Hodiny lásky s  Janem Třískou, Marií Tomášovou a  Leo­ poldou Dostalovou.

ROZHL ASOVÁ PREMIÉR A KOČK Y NA KOLEJÍCH JOSEFA TOPOL A Divadlo a  drama patří téměř od  prvopočátků do  roz­ hlasového vysílání. Od  přímých přenosů divadelních představení, které obstaral jeden mikrofon umístěný na rampu, se rozhlas záhy dopracoval ke skutečně svébyt­ ným rozhlasovým inscenacím divadelních her. Rozhlas se vždycky zajímal o pohyb v divadle, mnohokrát se mu povedlo ho přesvědčivě zrcadlit či zachytit. Na moderní dramatice se rozvíjela nejen divadelní, ale i  rozhlasová režie, nové hry si vynucovaly novátorská zvuková řešení, proměnily rozhlasové herectví. Některé důležité moderní české divadelní texty a  autoři však z různých důvodů svou rozhlasovou podobu doposud nedostaly. Historie českého divadla by přitom bez nich byla značně neúplná. K 90. narozeninám tedy rozhlasu věnujeme malý cyklus premiér moderního českého dramatu, který zahájí in­ scenace Kočky na kolejích Josefa Topola. Postupně dojde i na hry Václava Havla, Ladislava Smočka, Milana Uhde­ ho a Jana Antonína Pitínského. Topolova Kočka na ko­ lejích, kterou v roce 1965 zahájilo svou činnost Divadlo za  branou, bude mít premiéru na  rozhlasovém jevišti 18. května 2013 v režii letos jedenatřicetiletého Štěpána Pácla, jenž Magazínu odpovědel na několik otázek.

V  roce 2008 jste se skupinou spřízněných herců a  spolupracovníků úspěšně uvedli v  Divadle DISK Topolův Konec masopustu. Představení dalo jméno vaší volné divadelní společnosti Masopust. Dá se tedy předpokládat, že Josef Topol pro vás není jen jedním z mnoha, že k němu máte výjimečný vztah. Chtěli jste se svým názvem „přihlásit“ k Topolovi? Ano, bylo to vědomé přihlášení k básnickému, a přitom nesmlouvavému divadelnímu nazírání světa. Ale nešlo jen o to. Masopust jako tradiční slavnost nese v sobě jis­ tou travestii – převrácené, vyšinuté či jinak výjimečné uchopení skutečnosti, díky kterému se lze dotknout pod­ staty běžných událostí. Čím je pro vás jazyk Topolových her, jak jste si k němu hledal cestu? Jsou to slova zázračná, je to dynamická znějící struktu­ ra, často hraničí s  hudbou, která zároveň vyrůstá z  ab­ solutní určitosti. Toto spojení abstraktního – znějícího a ladícího s konkrétním – často neznělým, nepříjemným a neladícím, je v kontextu české dramatiky něčím dosud nepřekonaným. Zachovat tuto vyrovnanou dvojdomost, to byl úkol, který se v závěru zkoušení Konce masopustu (a  tuším, že ne jinak tomu bude i  v  rozhlasové verzi Kočky na kolejích), stal tím nejdůležitějším a nejtěžším. Co vyžaduje Topolův básnický jazyk od  herců? A  musel jste v  nich pro básníkovy postavy a  jejich řeč budit nějaké zvláštní pochopení nebo citlivost? Nejen v  hercích, ale především sám v  sobě. Na  první pohled se Topolovy dialogy tváří jako odposlouchané

z každodenní řeči, ale nejde tu jen o informativní a vý­ znamovou rovinu slov, ale hlavně o  jejich prozodické vlastnosti. Právě ze znělosti a rytmu Topolových slov te­ prve vyrůstá smysl sdělení. Pro herce, dramaturga nebo režiséra je jistá citlivost k  těmto momentům důležitá k inscenačnímu uchopení Topolových her, lhostejno jest­ li k jevištnímu nebo rozhlasovému. Jak snadno se vám Kočka na kolejích zdá přenositelná do rozhlasu? Je to velmi krutá hra slov, drama se skrývá v rafinovaně vedeném dialogu, pro rozhlas tedy velmi příhodný prin­ cip. O  čem všem je pro vás Kočka na  kolejích? Stačí o  ní říct, že je to „hra o lásce“? Spíš jde o „hru na lásku“, zatímco ta láska skutečná uni­ ká čím dál tím rychleji mezi prsty. Možná je to tedy spíš „boj o lásku“. Divadelní premiéra Kočky na  kolejích se odehrála v  roce 1965. Nebojíte se, že od  té doby Topolovi milenci příliš zestárli? Když vypustíte několik více méně faktografických momentů, které jsou pevně spjaty s  dobou vzniku hry, zůstává krystalicky čistá a básnická analýza vztahu dvou lidí, platná pro tehdejší dobu stejně jako pro dnešní. Režisér Otomar Krejča, který Kočkou na  kolejích otevřel Divadlo za branou, našel pro Évi a Vénu ideální představitele v Marii Tomášové a Janu Třískovi. Koho jste si pro rozhlasové zpracování vybral vy? V Konci masopustu ústřední postavy Rafa a Marie hrá­ li Magdaléna Borová a  Miloslav König. Oba našli při zkoušení a  při reprízách obrovskou hereckou citlivost pro Topolovu poetiku. Pro Évi a Vénu jsou právě tito dva ideální rozhlasoví představitelé.

Ptala se Renata Venclová

Thornton Wilder | Foto: Wikimedia

Četba na pokračovaní 11

THORNTON WILDER: MOST SVATÉHO LUDVÍK A KR ÁLE

Most svatého Ludvíka krále si není radno plést s  pařížským Mostem Ludvíka Filipa, krále, spoju­ jícím pravý břeh Seiny a  severozápadní cíp ostrova svatého Ludvíka. Román Thorntona Wildera The Bridge of San Luis Rey, přeložený do  mnoha jazyků a několikrát zfilmovaný, začíná slovy: „V pátek dne 20. července roku 1714, o polednách, přetrhl se nejkrásnější most ve  vší zemi Peru a  svrhl pět pocestných do  propasti pod sebou. Tento most spojoval silnici z Limy do Cuzca a na  sta osob po  něm přecházelo den co den. Bylo tomu víc než sto let, co Inkové jej upletli z  vrbového proutí. Byl to pouhý řebř z  úzkých latí a  se zábradlím ze suchého révoví, natažený přes propast.“ Citujeme z českého překladu, který roku 1930 pořídil Erik Adolf Sau­ dek. Text, který vydal Melantrich, vyšel opět roku 1958 v SNKLHU a v edici Reprint roku 2001 v Aca­ demii. Týž překlad se stal základem osmidílné četby na pokračování, již na stanici Český rozhlas Vltava uslyšíte od 28. března.

Thornton Wilder se narodil v  Madisonu ve  Wisconsinu 17. dubna 1897. Jeho bratr-dvojče zemřel při porodu a Thornton vyrůstal se starším bratrem a třemi mladšími sestrami. V době, kdy otec působil jako konzul v Hong­ kongu a Šanghaji, žila rodina v Číně. Během 1. světové války sloužil Wilder u  Pobřežní stráže Spojených států amerických. Po  válce studoval na  Oberlin College a  na  Yaleově univerzitě. V  letech 1920–21 pokračoval ve  studiu archeologie na  Americké akademii v  Římě. V roce 1926 absolvoval obor francouzština na Univerzitě v  Princetonu. Poté vyučoval francouzštinu na  střední škole a v letech 1931–36 přednášel na Univerzitě v Chi­ cagu. V  průběhu 2. světové války sloužil u  americké­ ho námořnictva v  Africe a  Itálii. Po  válce se věnoval literatuře a  přednáškám. Zemřel ve  spánku ve  svém domě v Hamdenu v Connecticutu 7. prosince 1975. Pokud jde o  Wilderovy literární úspěchy: v  roce 1926 debutoval v  Laboratory Theater v  New Yorku hrou Ať zazní trubka. V  témže roce vydal svůj první román Kabala. Jeho druhá kniha Most svatého Ludvíka krále se sta­ la čtenářskou senzací a roku 1928 obdržela Pulitzerovu cenu za  beletrii. Velký úspěch měla o  deset let později i  divadelní hra Naše městečko a  o  čtyři roky později hra Jen o chlup. I  za  ně získal Pulitzerovu cenu. Roku 1938 adaptoval divadelní hru Johanna Nestroye z  roku 1842 a děj přemístil do městečka poblíž New Yorku. Insceno­ val ji pod názvem Kupec z Yonkers na Broadwayi. Hra ale neuspěla. Po  letech však námět na  popud Tyrona Gu­ thrieho přepracoval pod názvem Dohazovačka. Hra měla premiéru roku 1954 na  festivalu v  Edinburghu a  o  rok později se hrála úspěšně na Broadwayi. V roce 1964 byla přepracována na  muzikál Hello Dolly!, o  pět let později zfilmovaný.

V  románu Most svatého Ludvíka krále se Wilder inspi­ roval fraškou Prospera Mériméa Kočár svátosti oltářní. Odtud převzal limskou herečku Camilu Pericholovou i její vztah k peruánskému místokráli donu Andrésovi de Ribera. Na  otázku, jde-li o  reálné, či smyšlené postavy, Wilder odpověděl, že Pericholová i místokrál jsou histo­ rické postavy se skutečnými jmény. Od Mériméa pochází i marquesa de Montemayor, které Wilder propůjčil rysy francouzské epistolografky Madame de Sévigné, jejíž charakter a  vztah k  dceři, známý z  pětadvacetileté ko­ respondence, volně interpretoval. Jak poznamenává Saudek, oba texty vykazují i  drobnější textové shody. Most svatého Ludvíka krále je tedy zčásti dílo knižní inspirace. Zvolení Limy za dějiště osudové katastrofy je však případné, neboť byla v historii několikrát postižena zemětřesením. Ačkoli Wilder Peru nikdy nenavštívil, jeho popis je dle Edmunda Wilsona „důkladný, brilant­ ní a přesný“. Čtenář je už první větou informován o tra­ gédii pěti hlavních postav – marquesy a její pomocnice Pepity, jednoho z  bratrů-dvojčat Estebana, strýčka Pia a  nemocného synka herečky Pericholové. Víme, co se stalo, ale nevíme proč. Františkán Juniper, svědek tragé­ die, se ptá: „Proč se to přihodilo právě těmto pěti? Je-li vůbec nějaký záměr ve  vesmírném dění, je-li vůbec nějaká osnova v  životě člověka, pak je jistě možné objevit je tajemně skryté v těchto pěti tak náhle přeťatých životech.“ Rámcový příběh exponuje osudy hrdinů, které spojuje lpění a přemrštěná láska mateřská, sourozenecká a  erotická. Eduard Gold­ stücker v doslovu obdivuje vytříbenost Wilderova stylu: „Každou větu musil dlouho vykovávat, až dostala nejstručnější a nejvýraznější tvar, a každé slovo v ní musil několikrát v ru­ kou obrátit a zkoumat, je-li na daném místě nejvhodnější svým významem, zvukem i citovým nábojem, který má nést.“ Nyní můžete dílo „mnohozvučné, jakoby orchestrální sklad­ by“ poprvé vyslechnout v rozhlasovém zpracování. Alena Blažejovská

12 Výročí

„Jednou jsem ve  snu viděl výjev z  pohanského rituálu, při němž se vyvolená obětní panna utančila k  smrti...,“ vzpomínal Igor Stravinskij později na  okamžik, kdy se během práce na  prvním z  baletů pro Ďagilevův Rus­ ký balet Pták Ohnivák zrodila na jaře 1910 v Petrohradě zárodečná idea jeho nejslavnějšího baletu Svěcení jara. V  životopisné Kronice mého života, publikované v  roce 1935, zpřesnil tuto prvotní představu slovy: „Najednou se mi v mysli zjevila celkem nečekaně – neboť můj duch byl tehdy zaměstnaný odlišnými věcmi – scéna velkolepého posvátného pohanského rituálu: staří mudrci sedí v kruhu a sledují tanec mladého děvčete, které obětují, aby si naklonili boha jara.“

RITUÁL SVĚCENÍ JAR A MÁ STO LET

Igor Stravinskij | Foto: Wikimedia

Do  historického data, než se tyto představy zhmotnily při premiéře díla, považovaného bez nadsázky za  opus magnum veškeré hudby 20. století, zbývaly celé tři roky. Mezitím se skladatel dočkal před pařížským publi­ kem triumfálního úspěchu Ptáka Ohniváka a  rok poté i  dalšího baletu s  ruskou tematikou Petruška. O  dvacet let starší Debussy píše tehdy důvěrnému příteli Robertu Godetovi do Švýcarska: „Víte o tom, že blízko Vás, v Clarens, žije mladý ruský hudebník Igor Stravinskij, který má geniální instinkt pro barvu a rytmus? Jsem si jist, že se Vám nesmírně zalíbí on i  jeho hudba... Není ani obezřelý, ani okázalý. Je to dětinské a  barbarské. Avšak struktura jeho partitury je neobyčejně jemná. Máte-li možnost ho vidět, nepromeškejte ji.“ Právě v této době euforické nálady po pařížské premiéře Petrušky dozrála v  červenci 1911 Stravinského idea ri­ tuálního baletu z  ruského dávnověku. Na  venkovském panství Ďagilevovy mecenášky, kněžny Těniševové, v Talačkině v okolí Smolenska se Stravinskij setkal s vý­ tvarníkem Nicolasem Roerichem, specialistou na  po­ hanské rituály, s kterým připravili koncepci i scénosled budoucího díla. Pro českého čtenáře není bez zajíma­ vosti, že během tohoto léta došlo k ještě jedné události, bezprostředně související se vznikem přelomové skladby moderní hudby, o  které se v  žádné skladatelově mono­ grafii nepíše. Známe ji pouze z  osobního dopisu Stra­ vinského životopisce Roberta Crafta, jímž kvůli nemoci omlouval svoji nepřítomnost na Pražském jaru 2002, kde

Výročí 13

měl mimo jiné dirigovat právě Svěcení. Ze společné práce s Roerichem skladatele totiž vytrhlo Ďagilevovo pozvání do Bayreuthu na představení Parsifala. Během této cesty se s  Ďagilevem zastavili inkognito na  pár dnů v  Karlo­ vých Varech. Protože nejsou zapsáni v  žádném z  tzv. kurlistů lázeňských hostů, jak by se na skutečné celebrity jejich formátu slušelo, použili pravděpodobně pseudony­ mu. Právě ve  Varech nabyl jejich příští balet na  námět dávných obřadů z  pohanské Rusi konkrétní podobu a také tam podepsal Stravinskij se Sergejem Ďagilevem historickou smlouvu na zkomponování Svěcení jara. Vedle impresária Ruského baletu Ďagileva byl nejspíš De­ bussy prvním, kdo se s úryvky ze Svěcení seznámil poté, kdy si je se Stravinským přehráli z  partitury čtyřručně na klavíru na podzim roku 1912. Svému mladému příteli tehdy napsal: „Straší mě to jako krásná noční můra a marně se snažím znovu si vybavit ten děsivý dojem.“ S  odstupem mnoha desítek let Stravinskij vzpomínal: „Nejhlubším dojmem na  mne tenkrát zapůsobila Debussyho brilantní hra na klavír, která je dosud největší pamětihodností té schůzky.“ Claude Debussy poté se zaujetím a údajně i s nadšením sledoval zkoušky stejně jako jiný Stravinského blízký přítel Ravel, tehdy ovšem s  Debussym znepřátelený, a proto sedící v hledišti na opačné straně. Památná premiéra baletu se uskutečnila v  choreografii Vjačeslava Nižinského a v Roerichově výpravě a kostým­ ních návrzích pouhé dva měsíce a tři týdny po dokončení partitury na  nově otevřené pařížské scéně Théâtre des Champs-Elysées 29. května 1913. „O skandálu při premiéře už ví kdekdo,“ vzpomínal Stravinský ve  známých rozhovorech s  Craftem. „Zdá se to možná divné, ale já jsem sám tak prudkou reakci nečekal... Už od  začátku představení se ozývaly mírné protesty proti hudbě. A  jakmile se zvedla opona a  na  jevišti začaly hopsat copaté Lolity s  nohama do  x, ihned propukla vřava. Slyšel jsem za sebou výkřiky ‚Ta gueule!’ (Přes hubu!). Florent Schmitt křičel ‚Taisez-vous garces du seizième!’ (Přestaňte, děvky z šestnáctého okresu); ale ‚děvky’ ze šestnáctého okresu ovšem byly nejelegantnější dámy v Paříži. Ten povyk trval dál, a  za  několik minut jsem vztekle odešel

z hlediště... Nikdy potom už mě nic takhle nedopálilo. Ta hudba mi byla tak blízká; tolik jsem ji měl rád, a  nedovedl jsem pochopit, jak proti ní mohou lidé předem takhle protestovat, ačkoli ji ještě ani neznají.“ Syn tehdy už zesnulého, nicméně v  hudebních kru­ zích stále váženého skladatele Edouarda Lalo napsal po premiéře do Le Temps: „Nejdisonantnější a nejfalešnější hudba, jaká byla kdy napsána.“ Hudba Stravinského bezsyžetového baletu (tradiční libreto nahradila cho­ reografická vize pohanské rituální slavnosti) zněla uším jejích prvních posluchačů tolika novotami, že je uváděla ve zmatek. Namísto vázané kantabilní melodiky nastou­ pily fragmentární několikatónové formulky, jednotlivé fráze nebyly svázány obvyklými schématy symetrické periodicity, harmonickou evoluci nahradily polytonalita, polymodalita a  drsné bitonální souzvuky s  ostrými se­ kundovými střety. Ve spojení s nečekanými nástrojovými barvami a místy až orgiastickými erupcemi zvuku se vše na první poslech zdálo nové a na hony vzdálené oné „mo­ zartovské průzračnosti“, jak jasnozřivě charakterizoval partituru Sacré její první dirigent Pierre Monteux. Ze svého švýcarského rodiště právě příchozí jedna­ dvacetiletý Arthur Honegger s  odstupem čtyřiceti let zhodnotil význam skladby i  povahu další skladatelovy tvorby slovy, jejichž platnost zůstává ještě sto let po této události neměnná: „Jak jsme měli ve  svém mládí uniknout atomové bombě Svěcení jara, která převrátila celou naši epochu, celý náš styl a  kterou vymyslel a  odpálil nejmoudřejší a nejcílevědomější ze všech skladatelů, car Igor? Stále novými zbraněmi otevíral bitvy, v nichž svým odpůrcům připravoval porážky, avšak svým příznivcům otevíral nové výhledy...“ Leccos z  toho, i  když nikoli v  takto koncentrované podobě, bylo přítomno už předtím v  několika sklad­ bách z přelomu 19. a 20. století. Honeggerem vyzdvižený novátorský přínos díla spočíval především v  naprosto radikálním převrstvení hierarchie všech prostředků, jimiž se až dosud řídila veškerá umělá evropská hud­ ba. Oním atomovým jádrem, které uvnitř udržovalo

Igor Stravinskij a Robert Craft | Foto: Wikimedia

Foto: Wikimedia

14 Výročí

jaderné síly a  navenek uvolňovalo obrovskou energii skladby, byl rytmický princip, z  něhož byla odvozena a k němuž se jako k mateřské základně vracela architek­ tonická struktura díla. Rytmus nikoli jenom jako přísada a  kolori­stický efekt, nýbrž v  pozici formotvorného, pr­ voplánového činitele. Po  vstupní introdukci dechových nástrojů osnuje rytmus veškerý zvukový průběh naku­ mulovaných bitonálních kombinací hned v úvodním tan­ ci Jarní věštby. Závěrečný Velký obětní tanec pak završuje epochální dílo triumfálním shrnutím v  nikdy předtím neslýchané vzrušující pulsaci navrstvením několika ryt­ mických pásem, kde se s každým taktem střídá i metrum s nepravidelně umísťovanými akcenty: 9/8 – 5/8 – 3/8 – 2/4 – 7/4 – 3/4 - 7/4 – 3/8 – 2/4 – 7/8 ... Jakkoli většina z  nás se oddávala živočišné hudbě Sacré du printemps bezpočtukrát, stejným dobrodružstvím byla i  pro dirigenty, obeznámené s  každým jejím detai­ lem. Výstižně tyto pocity vyjádřil v programu Pražského jara jeden z  jejích nejčastějších a  nejkvalifikovanějších interpretů Robert Craft: „Nejvíce vzrušující chvíle, které jsem kdy v  životě strávil s  hudbou, byly ty, kdy na  mých zkouškách Svěcení seděl vedle mne Stravinskij; ať to bylo v Mexiku či Stockholmu, Vancouveru či Londýně, v  Moskvě nebo San Francisku.“ Antonín Matzner

HISTORIK ZTRACENÝ V DĚJINÁCH: MARC BLOCH A JEHO POSLEDNÍ KNIHA

„Budou tyto stránky vůbec někdy zveřejněny? Těžko říci…“ Touto otázkou začal francouzský historik Marc Bloch v  červenci 1940 svou knihu Podivná porážka – osob­ ní svědectví vojáka povolaného mobilizací do zbraně a  současně studie historika. Výpověď a  vášnivé hle­ dání odpovědi na otázku, jak se mohlo stát, že Fran­ cie, jedna z  evropských mocností, po  pouhých pěti týdnech neustálého ustupování před divizemi nacis­ tického Německa kapitulovala, aniž se zmohla na je­ dinou významnější protiakci. „Marc Bloch tento text napsal, jak říká, ve  vzteku,“ napsal jeden Blochův druh v  odboji v  předmluvě k prvnímu vydání Podivné porážky v roce 1946.

Svěcení jara. Bejart Ballet Lausanne | Foto: Valerie Lascaze Svěcení jara. Joffrey Ballet (podle V. Nižinského) | Foto: Wikimedia

Do života Marca Blocha (1886–1944), francouzského historika, spoluzakladatele školy Annales, autora mo­ nografií Králové divotvůrci a  Feudální společnost, pro­ fesora univerzity ve Štrasburku a pařížské Sorbonny, zasáhly mimořádným způsobem významné histo­ rické události. Bloch se aktivně zúčastnil bojů první světové války; v roce 1939 byl jako záložní důstojník mobilizován a  účastnil se krátké války s  německými

Foto: Wikimedia

nacistickými vojsky, která Francii napadla. Tato válka byla katastrofálním debaklem a  v  červnu 1940 skončila kapitulací, následnou okupací Francie a vznikem kolabo­ rantského vichistického režimu na menší části francouz­ ského území. Později se Bloch aktivně zapojil do odbo­ je, v  roce 1944 byl zatčen a  v  červnu toho roku nacisty zastřelen. Základem našeho pořadu je Blochova kniha Podivná porážka. Svědectví z  roku 1940, zvláštní literární útvar na  pomezí odborné historické práce, osobně laděných pamětí a reportáže psané přímým účastníkem děje, v níž autor popsal francouzskou porážku v  roce 1940 a  bez možnosti studovat historické prameny dokázal bystře analyzovat kritickou situaci francouzské společnosti té doby. Knihu můžeme číst jako jasnozřivý sociologický rozbor příčin francouzské porážky i jako paměti, v nichž autor vystupuje jako břitký glosátor, kritik i pozorovatel dění. Marc Bloch je vzorovým příkladem historika, který musel opustit pohodlí univerzitní či akademické pra­ covny a  aktivně se účastnit dramatických historických událostí, jež doslova rozhodovaly o dalším bytí či nebytí národa a vůbec evropské kultury. Z  překladu Ireny Kozelské připravil Jaroslav Havel. Režie Petr Adler. Petr Turek

Český rozhlas Vltava: Schůzky s literaturou, 3. března 2013 ve 20.00 hod.

VĚDOMÍ A SVĚDOMÍ ZENA COSINIHO Italo Svevo (vl. jm. Ettore Schmitz, 1861–1928) je díky románu Vědomí a  svědomí Zena Cosiniho znám jako je­ den z nejvýznamnějších italských romanopisců 20. stol. Po  dvou neúspěšných románech (Život pana Alfonsa, 1892; Senilita, 1898) zklamaný Svevo téměř přestal psát a věnoval se hře na housle. Roku 1896 se oženil, pracoval v tchánově podniku. Roku 1906 se seznámil s Jamesem Joycem, který v Terstu vyučoval angličtinu. Kolem roku 1908 se Svevo začal zajímat o Freudovu psychoanalýzu, jejíž vliv – i když v ironizované podobě – je patrný v jeho třetím románu Vědomí a svědomí Zena Cosiniho (1923). Teprve toto dílo Sveva proslavilo, když je E. Montale v Itálii a B. Crémieux a V. Larbaud ve Francii vysoce oce­ nili a autora označili za předchůdce Prousta a Joyce. U  kolébky Svevova díla stálo svérázné literární klima Terstu, kde se křížily prvky italské kultury a  kultu­ ry středoevropské a  slovanské, dále znalost italských klasiků, německé literatury a  filozofie, francouzských

Četba na pokračovaní 15

realistů a naturalistů, ale i velkých ruských romanopisců 19. stol. Motivy jeho díla jsou do  značné míry autobio­ grafické (bolestný pocit životního nezdaru, stárnutí chápané jako úpadek, nelítostná analýza vlastních am­ bicí, vášní a citů, katarzní účinek humoru a sebeironie). Román Vědomí a  svědomí Zena Cosiniho (1923, česky 1978) je stylizován jako rukopis pacienta uveřejněný jeho psychoanalytikem. Zenova neschopnost činu je do­ provázena bystrou schopností sebeanalýzy a sebeironie. Zeno postupně líčí své četné pokusy přestat kouřit, kte­ ré se nikdy nepodaří, vztah k otci, plný nedorozumění, historii svého manželství s  Augustou Malfentiovou, kterou si vzal, přestože se ucházel o  její sestru Adu (ta dala přednost nezodpovědnému Guidovi, jenž se Ze­ nem založí podnik, který nakonec přivede k  úpadku). V závěru románu se Zeno vzdává psychoanalytické tera­ pie, která není schopna vyléčit člověka z jeho „nemoci“, jíž ve  své podstatě, složitosti a  nedokonalosti je lidský život. Román se uzavírá apokalyptickou věštbou světové katastrofy. V  podstatě tradiční románový děj, zbudo­ vaný na  schématu ztracených iluzí a  promarněných příležitostí, je pouze vnějším rámcem hlavního děje – jemné a  hluboké rekonstrukce stavů vědomí, ironické analýzy svědomí, zlozvyků a  neduhů, skrze kterou se Zeno dobírá vnitřního smyslu své existence i  existence člověka vůbec. Tíha společenské analýzy je vylehčena ironií a humorem. Spojení směšných stránek lidské exis­ tence s její tragickou hloubkou činí z tohoto románu dílo mistrovské. Pořad uvádíme opožděně ke  150. výročí autorova na­ rození: Svevo se narodil 19. 12. 1861. Čtrnáctidílnou četbu na  pokračování z  románu italského spisovatele z překladu Jana Vladislava připravila Barbora Bukovin­ ská. Režie Ivan Chrz. Petr Turek

Český rozhlas Vltava: Četba na pokračování, od 1. března 2013, vždy v 18.30 hod.

16 Osobnost

STOLET Ý

ANASTÁ Z OPASEK Foto: J. Janatková

Když před třinácti lety (24. srpna 1999) náhle zemřel při své krátké návštěvě bavorského kláštera v  Rohru břevnovský opat, benediktinský řeholník a básník Anas­ táz Opasek, uzavřel se tím nejen jeden bohatý český osud, ale symbolicky se sklenula topografie jeho života i úsilí. Zemřel v  klášteře, který se po  roce 1968 stal na  dvacet let jeho domovem a  odkud se svými spolupracovníky pomáhal rozdýchávat český exilový život. V  místech, kde znovu promýšlel jedno ze svých životních témat, německo-českou otázku, klíčové téma Střední Evropy.

Realistický Evropan Představuje-li si někdo ještě dnes opata jako žoviálního buřtipána s  korbelem piva, který pařátem objímá zlatý poklad (mj. tak karikoval v  padesátých letech Dikob­ raz církevní představitele a  tento obraz se čas od  času vrací i  do  naší politické současnosti), je na  omylu. V případě Anastáze Opaska dvojnásobném. Tento drob­ ný, hubený muž se vymykal všem ubohým i uhlazeným představám o  představeném kláštera. Nikoli církevní funkcionář a moralista, ale muž vnitřně svobodný, risku­ jící a prodchnutý Kristovým evangeliem, u kterého měli

všichni otevřené dveře. K jeho blízkým přátelům patřila řada lidí, stojící mimo církev. Vzdělanec, realista, hluboce vkořeněný do  benediktinské spirituality, básník čistého zraku a  bytostný Evropan. Vždyť uvažme – narozen českým rodičům ve Vídni, dospíval v Kolíně nad Labem, studoval v Římě, duchovně působil v Praze, Rakousku, v  německém Rohru a  za  svůj druhý domov považoval renesanční Itálii. Milovník a  mecenáš české kultury, přítel tvůrců rozličných povah a poetik (ve škále Jaroslav Durych – František Halas – Karel Kryl), častý návštěvník koncertů a  divadel. Jeho školou nebyla jen univerzitní škamna – v  padesátých letech prošel těmi nejhoršími stalinskými kriminály (byl odsouzen na  doživotí), kde poznal podivuhodnou sortu lidí od vrahů a kolaborantů po kasaře, později zedničil na pražském sídlišti a sklad­ níkoval v  Národní galerii, v  exilu se nikdy nevyhýbal praktické pomoci utečencům. Ač řeholník, přirozeně a nenuceně přerůstal jinak uzavřená ghetta a jako gotický svorník spojoval rozličná lidská společenství – poúnoro­ vé exulanty s  osmašedesátníky, evangelíky s  katolíky, marxisty s undergroundem, Čechy a Němce. Z muzea do kláštera Jan Nepomuk Vojtěch Opasek se narodil před sto lety, 20. dubna 1913 ve  Vídni. Nemohl si vybrat lepší rodné místo – Burgring č. 7. Manželé Opaskovi totiž bydle­ li v  Přírodovědeckém muzeu, kde byl otec zaměstnán jako hlídač. Z  okna pohled na  známý pomník Marie Terezie, po  ulicích jezdí kočáry, malý Jeník Opasků tu ještě zahlédne na projížďce císaře Karla. V roce 1919 se rodina stěhuje do  Kolína, kde v  té době žila Opaskova babička Marie Cyrusová. Později, ve  své memoárové knize, na ni bude vzpomínat s dojemnou láskou a připojí postřeh o  nedoceněné roli pokorných a  zbožných babiček pro novodobou českou kulturu. Jako kolínský gymnazista, vášnivý čtenář a  přispěvatel do  řady peri­ odik objevuje svět velké literatury a  křesťanské kultu­ ry. A  pak přichází osudová setkání – s  charismatickým emauzským benediktinem Metodějem Klementem a  vydavatelem a  překladatelem Josefem Florianem ze Staré Říše. Je rozhodnuto – po  maturitě Opasek vstu­

Osobnost 17

Když se po  roce 1989 Opasek vrátil do  Břevnova, aby znovuobnovoval řeholní život, bylo Opus bonum přeneseno do vlasti. Žije dosud a pořádá v břevnovském klášteře každoročně skvělá setkání s řadou podnětných přednášek. Češi a Němci V  roce 1947 byl mladičký Opasek zvolen břevnovským opatem. Za  sebou měl válečnou zkušenost a  přestože ji zakusil v  domovském klášteře, nebyla o  nic chudší než frontová. Armády si v  Břevnově podávaly dveře, navíc od  roku 1938 do  květnového povstání ukrývala v  klášterním komplexu československá armáda zbraně,

za což byl Opasek po válce po zásluze vyznamenán. Od­ vaha mu rozhodně nescházela – například když za vál­ ky pohřbil popel židovského novináře Alfreda Fuchse, umučeného v Dachau. Nečernobílá byla Opaskova lidská zkušenost s  Němci – s  řadou příslušníků wehrmachtu, které v Břevnově za války osobně poznal a kteří pomáha­ li zachránit klášter před vpádem jednotek SS, nebo se spolubratry ze Sudet. Broumovský klášter totiž patřil s Břevnovem do jednoho správního celku a obě komunity byly až do Hitlerovy anexe roku 1938 organicky propo­ jeny. Po válce byl Opasek svědkem divokého odsunu, se kterým nesouhlasil, protože nebyl zastáncem kolektivní viny. Řadě sudetských Němců, včetně členů broumovské benediktinské komunity, zachránil život před českými krvežíznivci, jak sám nazýval surové mstitele, a  s  ob­ rovským nasazením pomáhal přesunout „klášter“ do Ba­ vorska. Později prohlásí: „Je nutné hledat porozumění a usmíření.“ Klid přístavu Opasek nebyl teologem, po kterém by zůstalo esejisticky formulované dílo. Zanechával stopu ve  druhých svými promluvami, osobními dopisy, postoji i  svým mlčením. Přesto po  něm zůstává jistá literární brázda – jedenáct básnických sbírek, které vydal v exilu i po roce 1989 a ze kterých je sestaven náš Opaskovský rozhlasový souzvuk. Je autorem již zmiňované vzpomínkové knihy Dvanáct zastavení, ze které budeme číst v deseti pokračováních, a  je také autorem řady článků, úvah a  literárních textů roztroušených po domácích i exilových časopisech. S opatem Opaskem jsem v devadesátých letech o literatuře a  historii několikrát hovořil – v  jeho břevnovské celekanceláři nebo v  želivském klášteře, kam přijížděl za svým přítelem a příbuzným, o rok starším opatem Ta­ jovským, mužem podobného osudu. Jeden oděn v bílém premonstrátském hábitu, druhý v  černém benediktins­ kém, seděli spolu v hospodě Na kocandě a živě diskuto­ vali. „Jsme jak dvě vrány. Nebo jak bílé a černé kafe,“ ko­ mentoval dvojici s úsměvem Opasek. Všímal jsem si jeho bílých vlasů (říkal mi, že začal šedivět za války po výsle­

chu na gestapu), žilek na čele, stařeckých skvrn na kůži, ale nejvýraznější byly jeho oči, zvláštně jiskřivé. Sídlil v  něm podivuhodný klid. Ivan Medek opata příznačně nazval „nejbezpečnějším přístavem“. Čest práci na věky Opasek měl dar živé komunikace, byl bystrým debatérem, uměl naslouchat, neupejpal se posedět s  přáteli a  vypít kalíšek vodky, humor byl jeho rodným druhem. Když ho jako zednického přidavače zdravili v  šedesátých letech jeho dělničtí nadřízení „Čest práci“, Opasek pohotově odpovídal: „Až na věky amen.“ I pro určitou nenucenost a  rozpustilou živost měl přezdívku „opat chuligán“. Vznikla v bolševickém kriminále, jejím autorem byl teo­ log a biolog Petr Ondok a s Opaskem se tato přezdívka táhla až do pozdních let. Sám se tak občas podepisoval na lístky, které posílal svým přátelům. Když se 3. září 1999 konal v Břevnově pohřeb šedesátého břevnovského opata Anastáze Opaska a průvod s rakví stoupal klášterním sadem na hřbitov, žuchaly ze stromů do  trávy desítky zralých žlutých hrušek-máslovek. Byl to obraz tesknoty, opadání, podzimu, ale především dozrání, naplněnosti a  pevnosti tvaru. Opaskovy pev­ nosti. Miloš Doležal

Foto: Archiv M. Doležala

puje do  břevnovské benediktinské komunity. Do  místa s  bohatou tisíciletou kulturní a  duchovní tradicí, kde se pěstuje gregoriánský chorál a  scházejí se k  debatám pražští intelektuálové. A  zajíždí do  Staré Říše za  Flori­ anem. Příznačně: když poprvé jede za Mistrem, „stopne“ v Hladově jakéhosi řezníka a přisedne na vůz k prasatům. Staroříšská atmosféra Opaska uchvátila – v  českém zapadákově se skrze vydávání knih pěstovala i  obrozo­ vala evropská kultura, o knížky pečovali čeští a němečtí výtvarníci, kolem se soustřeďoval okruh špičkových domácích překladatelů a autorů. V době, kdy se katolická církev nesnadno vymaňovala z tuhých monarchistických šablon, politikaření a  často i  zupácky povýšeneckého jednání, zvolil laik Florian radikální cestu oproštěnosti, zbožné vroucnosti a vrátil se k zasypaným pramenům ev­ ropského ducha. K Florianovi se Opasek znovu přihlásí po  roce 1968, kdy v  německém exilu zakládá a  organi­ zuje za  inspirující blízkosti bývalého spolumukla a  ese­ jisty Vladimíra Neuwirtha laické sdružení Opus bonum (Dobré dílo). Vydávají knihy, pořádají akademické týdny a rozličná setkání, na kterých za jeden stůl usedá bývalý komunistický funkcionář Zdeněk Mlynář a antikomuni­ sta Pavel Tigrid a do noci hraje Kryl, Hutka či Karásek. Opasek jasně formuloval: „Šlo nám o zaplnění určité me­ zery, která vznikla dlouhým předělem mezi generacemi exulantů, kteří v komunismu nežili, a těmi, kdo ho zažili v horším měřítku na vlastní kůži.“

18 Výročí

Letos je tomu 200 let od  narození dvou slavných skladatelů, Richarda Wagnera a Giuseppa Verdiho. Ne­ celý půlrok a necelých tisíc kilometrů od sebe dělilo dva největší operní tvůrce druhé poloviny 19. století, dva pro­ tagonisty naprosto odlišných operních stylů. Richard Wagner se narodil 22. května v Lipsku, v městě s  bohatou kulturní a  tedy i  hudební tradicí. Jeho otec, Carl Friedrich Wagner, byl policejní úředník a  matka Johanna Rosine rozená Paetz dcera bankéře. Dá se říci, že Richard svého otce nepoznal – Carl Friedrich zemřel na tyfus šest měsíců po Richardově narození. Rodiny se ujal herec a  básník Ludwig Geyer, kterého Wagner vel­ mi ctil. Budoucí skladatel tak vyrůstal v intelektuálním a  uměleckém prostředí. Vždyť i  Richardův strýc Adolf Wagner byl filolog, překládal Sofokla a  dopisoval si s Goethem.

WAGNER

Richard Wagner | Foto: MKH

V  roce 1821 Ludwig Geyer zemřel. Rodina se poměrně často stěhovala a  Wagner vyrůstal u  příbuzných. Do  ško­ly chodil v Drážďanech, ještě pod jménem svého nev­ lastního otce jako Richard Geyer, posléze opět v ro­dném Lipsku, kde studoval gymnázium, hudbu na  univerzitě a  absolvoval krátké, ale intenzivní hudební školení u svatotomášského kantora, jakým byl o sto let dříve i Jo­ hann Sebastian Bach, Christiana Theodora Weinliga. Říká se, že Wagner byl divoké dítě, jehož vý­chova byla velmi volná. Giuseppe Verdi se narodil pravděpodobně 10. října v malé vesničce Roncole poblíž Busseta v Parmském vé­ vodství majiteli hostince a přadleně. Rodinné prostředí nebylo intelektuální a umělecké jako u Wagnera, ovšem také ne „sedlácké“. Jeho rodiče patřili do rodin drobných hospodářů a  obchodníků a  Verdi rozhodně nevyrůstal u  negramotných rolníků, jak to později rád prezento­ val. Podle tehdejších dobrých mravů příslušníků střední třídy jeho rodiče pečlivě dbali na synovo vzdělání. Když mu bylo sedm, otec mu koupil spinet, Giuseppe za krát­ ko vypomáhal v kostele na varhany a v devíti už byl sám varhaníkem. V jedenácti byl Verdi na gymnáziu v Busse­ tu a vedle toho studoval hudbu u Ferdinanda Provesiho.

Výročí 19

Představme si možná trochu předčasně vyspělého chlap­ ce s  ambiciózním otcem, který trval na  formálně velmi přísném vzdělání – to je velký rozdíl mezi mladým Ver­ dim a Wagnerem. Byl to také Verdiho otec, který synovi zařídil studium v  Miláně, když začalo být jasné, že hu­ dební svět malého města je příliš těsný. Verdi sice nebyl přijat na  konzervatoř, ale studoval v  Miláně soukromě u Vincenza Lavigni, koncertního mistra orchestru Teatro alla Scala. Verdi později tvrdil, že Lavigna ho učil téměř výhradně kontrapunkt: „V  těch třech letech, které jsem u něho strávil, jsem nepsal nic jiného než kánony a fugy, fugy a kánony všeho druhu. Nikdo mě neučil instrumen­ taci, nebo jak psát hudbu pro jeviště.“ Dnes se má za to, že Verdi trochu přeháněl – snad proto, aby podpořil svůj „prostý“ původ, ze kterého se jako skladatelský samouk dostal až na vrchol. Ostatně podobně i Wagner později nedoceňoval, nebo spíše podhodnocoval svá hudební studia, snad aby posílil obraz přirozeného hudebního génia, ačkoliv dnes se zdá evidentní, že mu tato studia mnoho dala.

V  létě stejného roku podnikal jednu ze svých cest i  Ri­ chard Wagner – ovšem byla mnohem dobrodružnější. Právě totiž prchal přes Londýn z Rigy do Paříže. V Rize, kde působil jako hudební ředitel místního divadla, se zadlužil, byl mu odebrán pas a on musel v noci přejít hra­ nice a dostat se do tehdy pruského přístavu Pillau (dnes Baltijsk), kde byl propašován na  loď a  rozbouřeným mořem doplul do  Londýna. Co měl v  té době za  se­ bou? Byl sbormistrem v  divadle ve  Würzburgu a  poté hudebním ředitelem u  divadelní společnosti působící v Magdeburgu. Tam poznal svou budoucí ženu, herečku

Guiseppe Verdi | Foto: MKH

Verdi se po studiích v Miláně vrátil do Busseta, kde záhy dosáhl pozice hudebního ředitele, dirigoval a kompono­ val pro místní filharmonickou společnost a  také dával soukromé lekce hudby. V provinčním Bussetu ale zůstat nechtěl. Onou „vstupenkou“ do  světa se stala opera Oberto, kterou přijalo vedení milánské Scaly, jistě i díky kontaktům, které tam skladatel získal jako student. V únoru 1839 se Verdi do Milána odstěhoval a v listopadu téhož roku se konala úspěšná premiéra jeho první opery.

A VERDI

20 Výročí

Minnu Planer. Po  krachu divadelní společnosti spolu odešli do  Královce, kde ho žena po  několika měsících manželství opustila kvůli jinému muži a  Wagner získal místo hudebního ředitele v  divadle v  Rize. Odjel tam sám, ale brzy opět bydlel jak s Minou, která se k němu vrátila, tak s  její sestrou, zpěvačkou. Podmínky v  ma­ lém divadle byly podobně stísněné jako Wagnerův byt a  skladateli se v  Rize nelíbilo. Nakonec se rozhodl pro již zmíněnou Paříž. Patrně bychom řekli, že toho měl ve svých šestadvaceti za sebou víc než Verdi – a bylo to tak i  co se dokončených oper týká. Ještě ve  Würzbur­ gu napsal romantickou operu Víly, o  dva roky později dokončil komickou operu Zákaz lásky, která byla dokonce v  Magdeburgu za  jeho vedení uvedena, a  v  Rize začal pracovat na opeře Rienzi. Ke všem operám (i těm násle­ dujícím) si sám psal libreta. Wagner tedy skutečně nele­ nil. Za šest let stihl vystřídat čtyři místa, napsat tři ope­ ry, dostat se do dluhů a prchat před věřiteli, což nebylo v jeho životě naposled. Také Verdi se oženil – o několik měsíců dříve než Wag­ ner, 4. května 1836. Vzal si dceru svého mecenáše z Bus­ seta Margheritu Barezzi. Když v  únoru 1849 odjížděl do Milána, doprovázela ho manželka, sedmiměsíční syn a vzpomínka na zemřelou roční dceru. Necelý měsíc před premiérou mu zemřel i syn a o dva roky později zemřela Margherita. Verdi v  té době pracoval na  druhé opeře pro milánskou Scalu, jejíž premiéra se konala tři měsíce po Margheritině smrti, a byl to debakl. Skladatel později tvrdil, že se chtěl v  tomto období, po  rodinné tragédii a  profesním neúspěchu, vzdát komponování úplně (což také nebylo v jeho životě naposled). A přestože jsou dnes jeho zapsané vzpomínky na tuto dobu brány s rezervou, je pravda, že jeho další opera, Nabucco, měla premiéru až za rok a půl. Konala se opět v milánské Scale a byl to obrovský úspěch. V následujících jedenácti letech na­psal Verdi 16 oper, tedy v  průměru jednu za  devět měsíců. Byla to náročná léta plná cestování z jednoho operního centra do druhého, ale Verdi se postupně stával slavným (což se projevilo i na jeho hmotné situaci). Za zmíněných jedenáct let vznikly kromě jiných tyto opery: Ernani, Macbeth, Loupežníci, Rigoletto, Trubadúr a Traviata.

Úspěšnému Verdimu se také otevíraly dveře do  vyšší společnosti. V  Miláně tak navázal dlouholeté přátelství s hraběnkou Clarou Maffei, jejíž salon často navštěvoval. V  těchto letech prvních velkých úspěchů se také sblížil se slavnou sopranistkou Giuseppinou Strepponi (mimo jiné první Abigail v  Nabuccovi), která se stala jeho celoživotní družkou. V době, kdy Verdi prožíval těžké období v Miláně, neměl se Wagner o mnoho lépe, ba naopak. Dva a půl roku, kte­ ré na počátku 40. let strávil v Paříži, bylo snad nejhorším obdobím jeho života. Nepodařilo se mu uvést ani jednu operu, žil ve velké chudobě a vydělával si upravováním různých výběrů operních árií jiných autorů, což musela být pro velmi ctižádostivého skladatele, který byl navíc přesvědčen, že většina tehdejší operní produkce hraná v Paříži je maximálně průměrná, obrovská potupa. Wag­ ner v této chvíli spoléhal na pomoc nejvlivnějšího muže pařížského operního světa – Giacoma Meyerbeera. Ten mu pomoc přislíbil, ale zřejmě nebral mladíka příliš vážně, nebo minimálně ne tak vážně, jak by si Wagner přál. Přitom zřejmě i díky Meyerbeerově intervenci byla v  Drážďanech přijata Wagnerova opera Rienzi, kterou mladý skladatel dokončil v listopadu roku 1840. V té době souběžně pracoval na své další opeře – Bludném Holanďanovi. Námořnické téma mělo prý kořeny ve  zmíněném útěku z  Rigy a  dobrodružné plavbě přes rozbouřené moře kolem norských břehů. Wagner námět k  libretu nejprve prodal řediteli pařížské Opery, ale to mu nebránilo v tom, aby poté libreto sám napsal a zkom­ ponoval na  ně operu, kterou dokončil v  roce 1841. O rok později opustil nenáviděnou Paříž a vrátil se zpět domů, do Drážďan, kde se 20. října dočkal prvního vel­ kého úspěchu. Půl roku po  nadšeném přijetí Verdiho Nabucca v  Miláně byl Wagnerův Rienzi nadšeně přijat v  Drážďanech. I  přes to, že Bludný Holanďan poprvé provedený tamtéž o rok později tolik nadšení nevzbudil, stal se Wagner jasným kandidátem na  pozici dvorního kapelníka.

Drážďanský pobyt byl prvním relativně dlouhým a klid­ ným obdobím ve Wagnerově životě. Z této doby pochází jeho opera Tannhäuser aneb Zápas pěvců na  Wartburgu, která měla za Wagnerova řízení premiéru v Drážďanech v roce 1845. V Drážďanech, respektive v nedaleké Grau­ pě, také zkomponoval svou další operu Lohengrin. Pokud srovnáme osudy obou mužů během jejich prvního úspěšného období, tedy druhé poloviny 40. let, uvidíme zřetelný rozdíl. Wagner v té době dokončil dvě opery, Ver­ di jich za stejné období napsal desítku. Jedním z důvodů pro tento fakt byl naprosto odlišný operní provoz v Itálii a v Německu. Italská opera byla do značné míry spotřební zboží, poptávka byla velká, a  ačkoliv to byl právě Ver­ di, který chtěl operu povýšit na závažné umělecké dílo, přeci jen se nemohl, především na  počátku své kariéry, vyhnout zaběhnuté praxi. Také to bylo Verdiho jedi­ né zaměstnání, které ovšem s  sebou přinášelo neustálé cestování, komunikaci s  řediteli divadel, zkoušení a  di­ rigování premiér i  repríz, upravování již provedených oper pro jiná divadla… Wagner každou svou operu dlouho promýšlel, byla pro něj skutečným vrcholem uměleckého snažení, jedinečným dílem. Navíc si ke všem svým operám psal libreto sám a v neposlední řadě – pokud mluvíme o jeho drážďanském působení – byl zaměstnán. Musel komponovat i  hudbu pro dvůr a  řídit koncerty. Na  konci tohoto období do  života obou autorů zasáhl revoluční rok 1848. Oba dva se revolucí zúčastnili, Verdi v  Miláně a  Wagner v  Drážďanech. Verdimu jeho revoluční nadšení nijak zvlášť neuškodilo, avšak na Wag­ nera byl v Drážďanech vydán zatykač a skladatel musel s falešným pasem uprchnout nejprve do Výmaru a odtud pak do Lucernu. Ve švýcarském exilu, zhruba v době, kdy Verdi dokončil slavnou trojici oper Rigoletto, Trubadúr a Traviata, předložil Wagner ve svých spisech koncepci hudebního dramatu a začal pracovat na libretu a posléze na zhudebnění tetralogie Prsten Nibelungův. Premiéra Lo­ hengrina v létě roku 1850 ve Výmaru (půl roku před pre­ miérou Rigoletta) byla na dlouhých patnáct let poslední premiérou německého skladatele. Představení dirigoval Franz Liszt, Wagner nemohl být kvůli zatykači přítomen.

Výročí 21

Díky štědrosti svých obdivovatelů a  mecenášů žil Wag­ ner v  Curychu a  prožil zde dvě milostná vzplanutí. To první – k  jedné z  mecenášek Jessii Laussot – skončilo po zásahu její matky i jejího manžela a mělo za následek „pouze“ konec s  vyplácením apanáže. Druhý románek byl pravděpodobně vážnější. Wagner měl poměr s ženou dalšího ze svých mecenášů, někdejšího obchodníka s hed­ vábím Otty Wesendoncka. Částečně i na základě tohoto románku s  Mathildou Wesendonck odložil v  roce 1857 práci na Sieg friedovi, a začal pracovat na opeře o osudo­ vé lásce Tristana a Isoldy. Románek skončil Wagnerovým rozchodem s  manželkou a  jeho odjezdem ze Švýcarska do Benátek, kde napsal druhé dějství opery. Třetí dějství a celou operu poté dokončil v Lucernu v létě roku 1859. O dva roky později se Wagner pokusil znovu dobýt Paříž – v  březnu tam byl uveden Tannhäuser, na  přímluvu Princezny Pauline Metternich. Představení byl dnešním slovem propadák, zčásti i kvůli tomu, že Wagner odmítl přenést baletní výstup z prvního do druhého jednání, jak to požadovala francouzská tradice. Operní Paříž Wag­ nerovi nepřála. V  Paříži to ovšem neměl jednoduché ani Verdi. Na­ psal pro Paříž dvě opery – Sicilské nešpory (premiéra 13. června 1855) a  Dona Carlose (11. března 1867) a  ani jedna nedosáhla většího úspěchu. Mnohem úspěšnější byl ve Francii například Trubadúr. Po  premiéře Traviaty v  roce 1853, v  době kdy Wag­ ner dokončil libreto k  celému Prstenu, začalo Vediho kompoziční tempo klesat a  v  následujících osmnácti letech vzniklo jen šest děl. Kromě již zmíněných fran­ couzských oper to byl Simon Boccanegra, Maškarní ples, Síla osudu a  konečně Aida. Po  její premiéře se Verdi na dlouhých šestnáct let odmlčel, co se opery týče. Nez­ namená to, že by úplně přestal komponovat – v roce 1873 vznikl jeho Smyčcový kvartet a  o  rok později slavné Requiem. Přesto ale zůstává možná překvapivým faktem, že v 70. a na počátku 80. let, tedy v době, kdy Verdi mohl být, jak se říká, na vrcholu svých sil, nezačal psát žádnou novou operu.

Možná nejvážnějším důvodem Verdiho neochoty kompo­ novat bylo jeho rozčarování z kosmopolitního směřování italské hudby, rozčarování z  obdivu k  hudbě německé, symfonické, mohli bychom velmi zjednodušeně říci k hud­bě a k operám Richarda Wagnera. Verdi od roku 1871 až do své smrti v roce 1901, tedy v pos­ ledních třiceti letech života, vytvořil už jen dvě jevištní díla – Othella a Falstaffa. Pokud Verdi v té době myslel na Wagnera a jeho hudbu, Wagner na  Verdiho téměř jistě nemyslel – plnil si svůj tvůrčí životní sen a  měl se co ohánět. Na  počátku 60. let se mohl vrátit do Německa a začal pracovat na opeře Mistři pěvci norimberští. A znovu se zadlužil, když ve Víd­ ni marně usiloval o uvedení Tristana a Isoldy. V roce 1864 však nastoupil na  bavorský trůn mladý král Ludvík II. Bavorský, velký Wagnerův ctitel. Zbavil Wagnera z velké části jeho dluhů a finančně ho podporoval. Wagner měl zřejmě poprvé ve svém životě pocit, že je o něj postará­ no tak, jak si zaslouží. Následovaly mnichovské premi­ éry Tristana a  Isoldy a  Mistrů pěvců norimberských a v polovině 70. let Wagner dokončil svou tetralogii Pr­ sten Nibelungův. Mamutí dílo mělo premiéru 13. srpna 1876 v  rámci prvního festivalu v  divadle postaveném speciálně pro Wagnerovy opery v Bayreuthu. Posledním Wagnerovým dílem je Parsifal, kterého dokončil v  pro­ sinci 1881 a  v  létě následujícího roku měl v  Bayreuthu premiéru. Wagner na rozdíl od Verdiho ke konci života rozhodně nepolevoval. Jeho zdraví se však zhoršovalo. Zemřel v  Benátkách, půl roku po  premiéře své poslední opery 13. února 1883. Verdi ho přežil téměř o osmnáct let.

S použitím Grove Music Online. Vojtěch Havlík

Český rozhlas Vltava: Verdi | Wagner – jaro 2013 Výběr z programu

6. 3. | Operní večer | Verdiho Maškarní ples 1 23. 3. | Operní večer | Wagnerův Lohengrin v záznamu z milánské Scaly 30. 3. | Operní večer | Verdiho Macbeth z madridského Teatro Real 6. 4. | Operní večer | Wagnerovo Zlato Rýna Přímý přenos z Metropolitní opery 13. 4. | Operní večer | Wagnerova Valkýra Přímý přenos z Covent Garden 14. 4. | CD Laser | Wagnerovy opery Víly, Zákaz lásky a Rienzi 21. 4. | CD Laser | Wagnerovy opery Bludný Holanďan a Tannhäuser 27. 4. | Operní večer | Wagnerův Siegfried Přímý přenos z Covent Garden 28. 4. | CD Laser | Wagnerovy opery Lohengrin a Zlato Rýna 1. 5. Přímý přenos koncertu České filharmonie. R. Wagner: Písně na básně Mathildy Wesendonckové – Tristan a Isolda. Předehra a závěr opery. Zpívá Karita Mattila 4. 5. | Operní večer | Wagnerův Soumrak bohů. Přímý přenos z Covent Garden 5. 5. | CD Laser | Wagnerovy opery Valkýra a Tristan a Isolda 6. 5. Přímý přenos koncertu SOČR. Verdiho Requiem 22. 5. Den s Richardem Wagnerem 25. 5. | Operní večer | Verdiho Rigoletto Záznam z Bavorské státní opery 26. 5. | CD Laser | Wagnerovy opery Mistři pěvci norimberští a Siegfried 3. 6. Záznam koncertu Symfonického orchestru a sboru Západoněmeckého rozhlasu k 200. výročí narození R. Wagnera. F. Liszt: Faustovská symfonie – R. Wagner: Siegfriedova idyla Dirigent Jakub Hrůša.

22

Anna Saavedra | Foto: Wikimedia

DŮM U SEDMI ŠVÁBŮ V Č A JOVNĚ Cyklus Hry a  dokumenty nové generace, který se ve  vl­ tavské Čajovně otevře poslední neděli v květnu, přinese posluchačům premiéru hry Dům U Sedmi švábů. Její au­ torkou je osmadvacetiletá dramatička česko-chilského původu Anna Saavedra, patřící dnes k  nejvýraznějším a  nej­zajímavějším mladým divadelním tvůrcům. Vystu­ dovala dramaturgii na  JAMU u  Petra Oslzlého, spolu­ pra­covala s divadlem Ateliér, Studiem Dům Evy Tálské a klaunskou společností Champ de tension; v současnosti

působí jako dramaturgyně a  rezidentní autorka v  br­ něn­ském HaDivadle. Má na  svém kontě prózu (Chilské deníky; Cizinec), adaptace (Horečka; Hedda Gabler – Hra s mrtvou myší; Eva, Eva!) i původní divadelní texty (Putování; Racek; Smrt abonentů; Mamma guerilla/Tajná zpráva z planety matek, Dealeři fyzické lásky aj.). Její Kuřačky a spasitelky, inspirované Čechovovými Třemi sestrami, získaly Cenu Evalda Schorma za rok 2011 a s úspěchem se hrají v Národním divadle moravskoslezském v Ostravě. Také s původní hrou Dům U Sedmi švábů bodovala Anna Saavedra v soutěži o Cenu Evalda Schorma, když v roce 2010 obsadila třetí místo (první dvě místa tehdy zůstala neudělena). Svou pozornost tu obrací k  nejstaršímu brněnskému pavlačovému domu v Kopečné ulici, k jeho dávné i nedávné historii a k okolnostem, které prováze­ ly plánovanou demolici této výjimečné, magické stavby. Jméno dal budově legendami opředený hostinec U Sed­ mi švábů, který tu existoval od  devatenáctého století.

První písemné zmínky o domě ale pocházejí už z polo­ viny století osmnáctého, kdy zde byla klášterní nemoc­ nice sester Alžbětinek. S  místem je také spojeno jméno brněnského fyzikuse Karla Linze, který tu prováděl veřejné pitvy. Později se dům stal útočištěm pro chudší nájemníky, umělce či studenty. Anna Saavedra, přináší ve  své hře spleť provázaných příběhů posledních nájemníků Domu U  Sedmi švábů, kteří jsou konfrontováni se záměrem nového majite­ le, rozhodnutého objekt zbourat. Každodennost jejich životů prostupují přízraky minulých časů a hranice mezi snem a realitou se pomalu stírá… Hru pro vltavskou Čajovnu připravuje hostující režisérka Martina Schlegelová, umělecká šéfka projektu Centrum současné dramatiky Divadla Letí. Klára Novotná

VELIKONOČNÍ DEN EUROR ADIA Poslední neděle před velikonočními svátky bude patřit ve vysílání většiny evropských rozhlasů programům Spe­ ciálního dne Euroradia s  velikonoční tematikou. Letos nabízí tento oblíbený projekt deset koncertů vysílaných v hodinových intervalech z Barcelony, Bukurešti, Dubli­ nu, Amsterdamu, Vatikánu, Prahy, Krakova, Londýna, Drážďan a Dublinu. Dramaturgie nabízí jak známá skla­ datelská jména, tak obecně méně známé autory repre­ zentující různé stylové epochy v jednotlivých národních kulturách. Ke  společnému vysílání se přihlásilo zatím 16 rozhla­ sových stanic v  Dánsku, Estonsku, Finsku, Lotyšsku, Ka­nadě, Maďarsku, Německu (Deutschland­R adio Kul­ tur, Hesenský a  Sárský rozhlas), na Novém Zélandu,

v  Rakousku, Rumunsku, Řecku, Srbsku, Švedsku a  sa­ mozřejmě nebude chybět Český rozhlas. Vltava bude vysílat ze zahraničních programů koncert Katalánské­ ho rozhlasu s motety J. S. Bacha v provedení hostujících německých souborů, program Rumunského rozhlasu s  Akademickým rozhlasovým sborem a  díly národních skladatelů převážně minulého století, z  Irska Haydno­ vu vlastní transkripci Sedmi posledních slov, op. 51 pro smyčcové kvarteto a ze Semperovy opery v Drážďanech velkoryse koncipovaný program s  Lamentem Johanna F. Fasche a Requiem in D Jana Dismase Zelenky. V  17 hodin se připojí Český rozhlas Vltava s  vlastním příspěvkem, v přímém přenosu z kostela svatých Šimona a Judy v Praze zazní program, který v předstihu připomene

letošní 200. výročí úmrtí Jana Křtitele Vaňhala – rodáka z Nechanic na Kálovéhradecku, který byl významným re­ prezentantem české hudební emigrace konce 18. století. Z  jeho tvorby, ve  které poměrně vý­znamné místo zaují­ mala duchovní hudba, zazní Stabat mater f moll, pro dvě sólistky, ženský sbor a  komorní orchestr. Na  provedení působivého díla se budou podílet sopranistka Michaela Šrůmová, mezzosopranistka Jana Levicová-Horáková, členky Dětského pěveckého sboru Českého rozhlasu se sbormistry Blankou Kulínskou a  Lukášem Jindřichem a  čle­ nové Symfonického orchestru Českého rozhlasu s di­­rigentem Vojtěchem Spurným. Koncert je volně pří­ stupný veřejnosti a  kromě přímého přenosu na  stani­ ci Český rozhlas Vltava jej lze sledovat ve  video verzi na webu KLASIKA (klasika.rozhlas.cz).  (dh)

Rozhlasová hra 23

V K VĚTNU SE NA VLTAVĚ ZNOVU POVEDE BOJ O Z ÁCHR ANU PAŘÍŽE

Píše se 25. srpen 1944, k Paříži se blíží spojenecké jednot­ ky, aby přispěly na pomoc povstání, které zuří v ulicích města už šestý den. Velitel německých sil v Paříži, generál Dietrich von Choltitz, ovšem obdržel od  Hitlera jasný rozkaz: Paříž je nutno udržet za  každou cenu, pokud by měla padnout do  rukou spojenců, pak jen jako hro­ mada trosek. Ke  splnění Hitlerova rozkazu je všechno připraveno, podminovány byly všechny pařížské mosty přes Seinu i  další strategické objekty. Vykoná loajální generál, který zatím vždy osvědčil bezmeznou oddanost Třetí říši, i  tentokrát rozkaz svého vůdce? A  zapíše se do historie jako muž, který zničil Paříž? Dnes víme, že Paříž se dočkala osvobození netknutá. Místo, aby francouzskou metropoli vyhodil do  povětří, složil Dietrich von Choltitz 25. srpna odpoledne bezpodmínečnou kapitulaci do  rukou francouzského generála Philippa Leclerca. Částečně nezodpovězená zů­ stává otázka, co (nebo kdo) přimělo von Choltitze neuposlechnout Hitlerova rozkazu. Zajímavou odpověď nabízí ve  své zatím poslední hře s  názvem Diplomacie francouzský dramatik Cyril Gely. V hlavní roli diplomat V Gelyho hře má na záchraně Paříže hlavní podíl švédský konzul Raoul Nordling, který 25. srpna 1944 nad ránem tajně pronikne do  sídla německého vojenského velení v hotelu Meurice. Podaří se mu setkat se o samotě s ge­ nerálem von Choltitzem a získá tak zhruba hodinu na to, aby dokázal zdánlivě nemožné: přesvědčit nacistické­ ho generála, aby se vzepřel slepé vojenské poslušnosti. V  bezesporu největší diplomatické partii své kariéry se přitom Nordling může spolehnout jen na umění vyjedná­ vat, budoucnost Paříže závisí na tom, dokáže-li švédský diplomat najít oboustranně přijatelné řešení neřešitelné

situace. Napínavý souboj dvou protikladných osobnos­ tí korunuje Gely překvapivým závěrem, v němž válečné události po  svém naloží s  právě uzavřenou diplomati­ ckou dohodou. A ukazuje, jak obtížná může být definice „správného rozhodnutí“ v  nepřehledném dějinném mo­ mentu konce války. Diplomacie Cyrila Gelyho rozšiřuje řadu hypotetických historických setkání, kterými se na  francouzských jevi­ štích proslavil například Jean-Claude Brisville (Večeře, Rozhovor pana Descarta s  mladým panem Pascalem, Předpokoj... ). Podobně jako Brisville také Gely se za­ měřil na tzv. zlomový okamžik, v němž se píší dějiny. Ne snad proto, že by chtěl publiku předkládat alternativní výklad dějin a měnit pohled na známé historické událos­ ti. Vyjednávání Nordlinga s von Choltitzem zajímá Ge­ lyho především jako výsostná dramatická situace, aby ji patřičně vyhrotil, neváhá pozměnit historická fakta. Ostatně ve  správně namíchaném poměru historické skutečnosti a  autorské fabulace spočívá kouzlo podob­ ných „her s historií“. Jak se jednalo ve skutečnosti S  generálem von Choltitzem se Raoul Nordling sešel v  srpnových dnech roku 1944 celkem pětkrát. Jako prostředník mezi francouzským odbojem a  německými okupačními jednotkami vyjednal křehké příměří po vy­ puknutí pařížského povstání. Zdánlivý klid ve  městě umožnil von Choltitzovi oddálit bombardování Paříže a  také opakovaně odložit začátek řízené destrukce pa­ řížských mostů a dalších důležitých budov, které nařídil Hitler. Ve  svých pamětech von Choltitz uvádí, že chtěl poskytnout čas spojencům, aby vstoupili do  Paříže, do  rukou povstalců nemohl německý generál složit ka­ pitulaci. Nordlingovy zásluhy na  poměrně klidném

Davy francouzských patriotů na Champs-Elysées sledují tanky a polopásové transportéry 2. obrněné divize generála Leclerca, jak projíždějí Vítězným obloukem po osvobození Paříže 26. srpna 1944 Foto: Wikimedia Commons Autor: Jack Downey, U.S. Office of War Information

průběhu osvobození Paříže jsou nezpochybnitelné, ovšem rozhodnutí nevykonat Hitlerův rozkaz ke zničení Paříže učinil von Choltitz sám. Generálovi odpůrci do­ dnes tvrdí, že k záchraně města ho nevedly humanistické ohledy, jen čirý pragmatismus. Diplomacie Cyrila Gelyho měla premiéru v Théâtre de la Madelaine v lednu roku 2011 a stala se hitem pařížské di­ vadelní sezony. Vedle režiséra Stephana Meldegga se o to zasloužili především představitelé hlavních rolí André Dussollier (Raoul Nordling) a  Niels Arestrup (Dietrich von Choltitz). Hra, divadlo i oba herci byli za Diplo­macii nominováni na  prestižní ocenění Prix Molière 2011. Českou premiéru Gelyho hry v překladu Kateřiny Neveu uvede Český rozhlas Vltava v  Den vítězství, 8. května 2013. Renata Venclová

24 Víkend

PROKLET Ý DADA – PLEBEJEC JAROSL AV HAŠEK Zakroucená a ze svahu prudce klesající pražská Školská ulice, která připomíná tobogánovou dráhu, je rodištěm spisovatele, povídkáře, redaktora a  tuláka Jaroslava Haška, jehož krátký, avšak intenzivně sedlaný život připomíná divoký sjezd plný prudkých zákrut.

Jaroslav Hašek | Foto: Wikimedia

kem z  Prahy do  Světlé nad Sázavou uběhla ve  veselém tónu a celkem rychle. Horší již to bylo s cestou na Lipni­ ci, neboť se musela ze Světlé vykonat pěšky. Proto jsme se museli občerstvit v každé restauraci. Před každou hospo­ dou Hašek obřadně prohlašoval: Člověk míní, hospoda mění.“

Budoucí mistr se ve Školské č. p. 16 narodil (na svět mu pomáhala porodní bába Petronilla Izerová) 30. dubna 1883, tedy přesně před 130 lety, a byl pokřtěn v kostele sv. Štěpána, kde jako dítě také ministroval. A jeho pozdější neklidný tulácký duch jako by předurčila neusazenost rodiny, která se abnormálně často stěhovala – ze Školské do Ječné, z Ječné na Karlák, z Karláku do Sokolské, ze Sokolské do  Štěpánské, pak do  Lublaňské, Šafaříkovy, Velehradské a tak dále. Když pak přeskočíme Haškův bujaře pestrý životaběh – redaktor Světa zvířat i Českého slova, tulák po  vlastech českých, slovenských, bal­ kánských, bavorských, polských i  maďarských, bohém s  dětskou tváří orientovaný spíše homosexuálně, zakla­ datel recesistické politické strany, autor bezmála 2000 povídek, sloupků a fejetonů, legionář v Rusku a hnedle zas zběhlý abstinující bolševik v  Bugulmě – ocitáme se s ním na Vysočině, přesněji na Lipnici, návrší s „plujícím“ hradem a podhradním městečkem.

Psal se srpen 1921 a  Hašek v  pantoflích – v  té době je mu 37 let a má za sebou již první vydání 1. dílu Švejka – s  malířem Panuškou vystupují z  vlaku ve  Světlé, ces­ tou na  Lipnici se v  pěti hospodách opíjejí, a  když před půlnocí dorazí na  Lipnici, Hašek zjistí, že budou byd­ let v  hostinci U  české koruny přímo nad výčepem a  prohlašuje: „Nic lepšího mne už nemohlo potkat, zůstávám.“ Po třech týdnech se v opilosti rozhodne nap­ sat lístek své družce (přivezl si ji z  Ruska a  tvrdil o  ní, že je kněžnou) Alexandře Gavrilovně Lvové, aby jí po­ dal zprávu, kde se vlastně nachází. Po vystřízlivění toho lístku hořce lituje, nicméně Šura, jak ji říkal, přijíždí vzápětí na  Lipnici a  Haška se od  té chvíle drží jako klíště. Přestože byl Hašek po  návratu z  Ruska obviněn z  bigamie (se svojí ženou Jarmilou, se kterou měl syna Ríšu, se nikdy nerozvedl), soud se neuskutečnil, protože Československo neuznávalo ruské právní normy.

Člověk míní, hospoda mění Malíř Jaroslav Panuška vzpomínal, jak se Hašek z Prahy na  Vysočinu vlastně dostal: „Potkali jsme se s  Haškem v Praze na ulici a on se mě ptal, kam jedu. Když slyšel, že na  Lipnici, chtěl ihned, abych ho vzal s  sebou. Samozřejmě, že jsem svolil. Znal jsem již z dřívějška jeho náhlá rozhodnutí, a proto mě to ani trochu nepřekvapilo. Hašek mne na  chvíli zastavil tvrzením, že si odskočí za  roh do  restaurace, kde zanechá džbánek naplnit pi­ vem s poznámkou, že si jen na chvilku odskočí. Zatím ať mu natočí pořádnou míru piva! To odskočení však bylo trvalé, neboť se pro zmíněné pivo již nevrátil. Cesta vla­

Každou pitku nutno vykoupit Hašek pobyl na Lipnici od srpna 1921 do začátku ledna 1923, kdy zemřel, tedy rok a půl. V zimě chodil v huňaté vysoké ruské čapce a v ošuntělém saku s roztrženým lok­ tem (které se mu časem rozpadlo, protože v něm i spal), ve starších tmavých kalhotách a ve vysokých ruských bo­ tách – válenkách – filcových pimách. V létě se silně potil, a proto si pořídil z modrého košilového plátna rubášku – nosil ji na nahém těle přepásanou buď červenou šňůrou s třapcem, nebo modrou sametovou stuhou a k tomu mí­ val světlou placatou čepici se štítkem.

Víkend 25

Haškův lipnický čas byl přeplněn či narván mnoha událostmi. Na  Lipnici diktoval svému písaři Klimen­ tu Štěpánkovi pokračování Švejkových dobrodružství, vzniklo tam nejméně patnáct povídek i  jedna diva­ delní hra, viděl v  Brodě divadelní adaptaci Švejka, zažil v  okolních hospodách desítky zábav, tancovaček, zabíjaček, posvícení a tahů, při kterých velkoryse hostil desítky známých a  zinscenoval nespočet recesistických akcí a  poťouchlostí. Haškovi chodily na  Lipnici slušné honoráře (mimochodem i z amerických krajanských no­ vin), ale on nikdy nešetřil, ani sebe, a především – nebyl lakomcem. Často se stávalo, že Hašek násilím přinutil kolemjdoucí, aby s  ním pili do  rána – nechtěl být sám, bál se prázdnoty a existuje svědectví lipnického hostin­ ského Invalda, který několikrát zahlédl Haška o samotě zoufale plakat. A jak píše Longen: „Hašek trpěl. Bylo mi jasno, že musí každou zdivočelou noc a  pitku těžce vy­ koupit a draze zaplatit utrpením.“ Na jedné straně tedy geniální spisovatelská paměť, šaškovství, exhibice a  ba­ vení společnosti, na straně druhé sebedestrukce, upíjení se k  smrti, stavy zoufalství, vnitřní samoty uprostřed lidí. I v tomto světle se jeví autor a jeho Švejk jako pos­ tava tragikomická, zoufale osamocená uprostřed světa vytvářejícího si nové modly, jako nový golem stojící proti všemu a  všem. Hašek je všechno ostatní jen ne laskavý básník: ostrý ironik, kousavý satirik, břitký pozorovatel „divadla světa“, nihilista, divoký karikaturista. „Prokletý dada-plebejec“, jak o něm tvrdí italský bohemista Sergio Corduas. Nebo jak říká Eduard Bass: „V  Haškovi byli dva lidé – jeden si dělal blázna a  druhý se na  to díval. Ten druhý Hašek uzřel prchavost lidského života a poz­ nav ji, snažil se ji popřít, umlčet, obelstít šprýmy. Jeho velkolepá komedie byla tragická.“

Hašek na Vltavě Jaroslavu Haškovi, českému autoru světového románu, se Vltava ve  svém vysílání pravidelně věnuje. Nemohli jsme tedy pominout ani jeho dvě letošní výročí a  neby­ lo ani těžké se rozhodnout věnovat jeho postavě i  dílu „monografický“ prostor ve vysílání v posledním dubno­ vém víkendu. Budeme kroužit kolem Haška spisovatele, Haška novináře, Haška bohéma, Haška tuláka, Haška kumpána, Haška... i geniální bytosti. Na  pokračování chceme vysílat dosud nepublikované, velice vtipné a  plasticky psané vzpomínky Z. M. Kuděje na  přítele „Jardu“; řadu reflexí a zamyšlení nad Haškovou tvorbou (od  Chalupeckého až po  Fryntu); zalovíme v  rozhlaso­ vém archivu, ve  kterém existuje nejedna skvělá reali­ zace; v premiéře budeme od konce dubna vysílat dvace­ tidílnou četbu z  Osudů dobrého vojáka Švejka, kterou s  Oldřichem Kaiserem nastudovala režisérka Markéta Jahodová a  doprovodila hudbou posledního pražského autentického hospodského harmonikáře Pepíka Čečila. V  repríze také uslyšíte rozhlasovou hru či Z  Karlína do Bratislavy parníkem Lanna 8 za 365 dní, na které se po­ dílelo autorské trio J. Hašek, E. E. Kisch, E. A. Longen. Její původní divadelní podoba vznikla téměř souběžně s  psaním a  prvním divadelním inscenováním Haškova Švejka. S  využitím prvků parodie a  mystifikace líčí autoři průběh plavby vltavského parníčku Lanna 8, jehož posádka plní poněkud nesmyslný příkaz. V  rozhlasové adaptaci uslyšíte mimo jiné Josefa Kemra, Marka Ebena, Jiřího Smitzera, Jiřího Lábuse či Oldřicha Kaisera. Hra byla natočena v  roce 1989 pod režijním vedením Jana Schmidta. Miloš Doležal

Ze vzpomínek spisovatele Zdeňka Matěje Kuděje Těžko se bylo vyznat v duši Jaroslava Haška. Někdy byl vůči ženám hrubý až k  surovosti, jindy měkký až do  krajnosti. Pamatuju se na  to, jak mi Pepík Kolář vykládal, jak šli s  Haškem kolem náhonu ve­ dle jeho drobných, hrajících si dětí. Děti hlídala stará Štěpánková z  Lipnice. Hašek se u  babky zas­ tavil a  povídá: „Jejej, babičko, co tu děláte?“ /Znal ji z Lipnice/. „Ale jemináčku, pane Hašek, to vědí, já jsem už stará a tak se nehodím k ničemu jinému než ke hlídání dětí.“ „Podejte mi ruku,“ řekl Hašek dosti briskně. Babka nevěděla, co s tou rukou chce Hašek dělat a dosti nedůvěřivě mu ji podala. Hašek se hlu­ boce schýbl, políbil sedřenou babčinu ruku, smekl klobouk a  řekl: „Ruku líbám milostpaní. Mám rád ženy, které se starají o děti.“

26

Autoportrét Artur Longen | Foto: Wikimedia

Před první světovou válkou se spolu mnohokrát toula­ li noční Prahou. Dva králové pražské bohémy, Hašek a Longen. Z hospody do hospody. Z Montmartru do Kra­ vína. Z vinohradského Zlatého litru, kde sedával stařičký Arbes, do Novoměstské kavárny v Myslíkově ulici. Ces­ tou z Jedové chýše se zastavili u Rajknechtů na nejlepší držkové polévce v  Praze. Nebo v  Arcu naproti nádraží Franze Josefa u stolu německy píšících spisovatelů.

O  Jaroslavu Haškovi Longen napsal román. Nejde o sk­vě­­lé literární dílo, ale o zajímavé svědectví na pomezí literatury faktu a beletrie o životě autora dobrého vojáka Švejka a také o Longenově vztahu k Haškovi. Jiří Kamen

Český rozhlas Vltava: K pořadu Longen a Hašek, Víkendová příloha stanice Vltava, 27. duben 2013, 8.00–11.00 hod.

a 19 vejk ka Š vojá r ého Dob ace a t iz dr am ov y gen L on

Longen se vypravil za Haškem do Lipnice. Společně psa­ li frašky pro Longenovo divadlo. Hra Ministr a jeho dítě, která měla urážet ministra zahraničí doktora Beneše, se nesměla hrát. Cenzoři v  ní našli narážky na  nedávnou Benešovu aféru s  cestovatelem Fričem. Ministr odmítl cestovatele jmenovat vyslancem Československé republi­ ky v jižní Americe a ten ho obvinil ze zpronevěry peněz. Beneš je měl odcizit za války v Paříži ze společné poklad­ my emigrantského hnutí. Hašek s  Longenem napsali

21

Když se Hašek vrátil ze sovětského Ruska, strávil u Lon­ gena, který měl tehdy své vlastní divadlo, Revoluční scénu, Štědrý večer. Žádný společný flám, žádná spanilá jízda noční Prahou.

r am

Emil Artur Longen (1885–1936) byl malířem, hercem, režisérem, jevištním výtvarníkem, filmařem, spiso­ vatelem, novinářem, kabaretiérem, mimem, klaunem a  žonglérem. A  ve  všech zmíněných rolích přinášel do  Čech něco dosud nevídaného, nového a  pokud možno provokujícího. Malířské dílo z  období Osmy, založení kabaretu u  nás (Longenovo kabaretní číslo zaznamenal Franz Kafka ve  svém deníku), jeho avant­ gardní Revoluční scéna, „objevení“ hereckých talentů Xeny Longenové, Vlasty Buriana, Jaroslava Marvana, uvedení Haškova Švejka na  jeviště, to jsou Longenovy nejvýznamnější stopy v  dějinách moderního českého umění. Umělcovy bohémské eskapády, zejména jeho dobrodružství s  Haškem, Sauerem, Kischem, Kubí­ nem, Gellnerem, zaujaly čestné místo v  mytologii „ma­ gického města“ nad Vltavou. Čteme-li Longenovo cur­ riculum vitae, máme dojem, že některé peripetie jeho života si vymýšlel spisovatel rozhodnutý napsat román o umělci, který vždycky hrál o všechno. Se svým životem a  uměním hrál vabank a  většinou prohrával. Mnohé z jeho umělecké tvorby je pro nás už jenom dokumentem doby a ilustrací života svého tvůrce.

Hašek za války třikrát umřel. O jeho smrti psaly noviny. A  pak se vrátil živý. Do  reklamního plakátu na  Švejka napíše: nejlepší humoristicko-satirická kniha světové literatury. Třetího ledna v  třiadvacátém roce zemře. I přátelé budou jeho smrt považovat za novoroční žert. Také Longenově smrti se budou smát jako dobrému vti­ pu. Mnohokrát předvedl užaslému publiku dokonalý tanec smrti. Pak ze země vstal, oprášil se a odešel. A ta­ kový člověk nemůže jen tak umřít.

Pro letní scénu v  Šárce chystal Longen dramatizaci Haškova Švejka v titulní roli s Vlastou Burianem. Jenže Vlasta dal před divadlem přednost fotbalu a Longen mu­ sel premiéru odvolat. O pár měsíců později do role Josefa Švejka obsadil Karla Nolla. Divadlo bylo vyprodané. Ka­ rel Noll se stal přes noc slavným. Kritici pochválili režii a herce. Románová předloha se jim nelíbila. Ta Švejkova dlouhá a nudná vyprávění by se měla zkrátit. A pak by to chtělo více satiry! A humoru také není nikdy dost.

Pr og

LONGEN A HAŠEK

Strana mírného pokroku v  mezích zákona šla do  vo­ leb. V  hospodě U  Vejvodů se hrál kabaret. Longen představoval detektiva Herloka Šolmese, Hašek Wat­ sona. Po  českém venkově jezdil kočovný kabaret Artu­ ra Longena, Xeny Longenové a  Karla Nolla. Program se jmenoval Smích nad smích. Někdy se přidal Jaroslav Hašek.

na  Lipnici podle Kischova námětu druhou hru Z Prahy do Bratislavy za 365 dní.

Čajovna 27

CO JE TO ZA PŘESTŘELKU BEZ KOLTŮ A BEZ V Ý ZE V NA POT YČKU?

„Jednou se nám na  čas zatoulal Stano, potom se na nějakou dobu vytratil Pedro. Duch pořadu se ale snažíme zachovat bez ohledu na  příležitostné absence, modifikace jmen autorů a změny názvu pořadu, který ruku v ruce s pravidelnými posuny koncepce vždy po čase jako mimikry měníme,“ říká jed­ na z autorek pořadu Ajva. Možná si jej pamatujete jako Radiopaskvil, možná jste naskočili až v  době vysílání Triády, anebo znáte současnou Přestřelku. Pořad měnící názvy se ve  vysílání Čajovny objevuje už od  roku 2003 a připravuje jej trojice Ajva-Pedro-Stano. Řadu let můžete pořad slýchat první středu v měsíci od  19 hodin. A  z  obavy před tou „řadou let“ a  letošním kulatým výročím se raději stále mění, aby se jednou nezařadil mezi pořady, které plují Českým rozhlasem léta ve stejné podobě a při jejichž vysílání pak po určité době slyšíte kromě charakteristického zvuku ještě ros­ toucí dlouhý rozhlasový fous. Přesně po  dvou letech proto Přestřelka přichází s  další inovací. Jak zaznělo v jejím únorovém vydání (6. 2.): „Nejde přitom o žádný rychlokvašně vyvinutý snapshot, ale o  plnohodnotný nový release.“ Tuto typickou (oblíbenou i kritizovanou) slovní ekvilibristiku Přestřelky její posluchači důvěrně znají. Základ současné Přestřelky byl vytvořen již v Triádě (vysílané v  letech 2007–2011), jejíž druhá část patřila soutěžní rubrice Horké křesílko. V tom se zahřála i zapotila slušná řádka českých muzikantů a  muzikantek. Proti přesile trojice AjvaPedro-Stano se totiž ocital vždy jeden odvážný host, který se snažil poznat skladby, jež pro něho vybírali autoři pořadu. V roce 2011 se z Triády stala Přestřelka. V ní si skladby k poznávání vybírají navzájem dva hosté, kteří v  hudební oblasti „dělají totéž, ale každý trochu jinak“. V Přestřelce se už potkali

matadoři české djské scény (DJ Béla En a  DJ Brada), experimentující producenti (Floex a  Tvyks), vynikající klávesisté (Roman Holý a Andy Čermák), dvojice osobitých songwriterů (Petr Nikl a Bonus, David Pomahač a Matěj Čejchan), zástupci kreativních hudebních crew (Breakbeat.cz a Lazytempo.cz), ale rovněž zvukoví mistři (Michal Koudelka a  Radek Rondevald), zástupci nezávislých labelů (Marek Čulen – Starcastic a  Petr Somogyi – Silver Rocket), promotérské dvojice (Michal Brenner a  Kire Tomoski, Petra Ludvíková a  Barbora Šubrtová), hudební publicisté (Jana Kománková a  Karel Veselý) či organizátoři hudebních festivalů (Václav Koubek – Hudební sklepy a Filip Volák – Lednový underground). Přestřelka si našla spoustu stoupenců, ale postupně se z  ní chtě nechtě začalo vytrácet tasení koltů a  touha hostů vyzvat toho druhého na potyčku. Naopak si častěji notovali, a tak se autoři pořadu rozhodli koncept „zabi­ jáckých“ Přestřelek s  bodováním přísné jury změnit na „nesoutěžní duel“. „Nástin upgradované Přestřelky verze 2.0 jsme v  Čajovně představili už v  únorovém vysílání se zástupci dvou vydavatelských domů Liborem Lisým (EMI) a  Michalem Mákou (Supraphon). Chtěli jsme u  posluchačů otestovat, zda přijmou i  model mírumilovné Přestřelky s představováním hudebních objevů hostů. Myslíme, že svět se mění a lidé na to docela slyší. Zda to souvisí s rokem hada, nezkoumáme,“ vysvětluje Stano. Před ostrým startem nové Přestřelky (možná i s novým názvem) však její autorský tým připravil pro posluchače tři Přestřelky Speciál, kte­ ré bude stát za to slyšet! Iva Jonášová Autoři Přestřelky Ajva a Stano (bez zatoulaného Pedra) | Foto: Tomáš Vodňanský

Kulatý stůl Přestřelka Speciál | 3. 4. od 19 hodin | Promotéři, provozovatelé labelů, hudební publicisté, dramaturgové klubů a vyhledávači hudebních talentů budou debatovat o tom, jak hledat české hudební talenty, kteří by mohli uspět v zahraničí. Anketa odborné poroty Přestřelka Speciál | 1. 5. od 19 hodin| Členové odborné poroty nominují a představí ve vysílání skladby českých muzikantů, které by podle nich mohly prorazit v zahraničí. Na závěr bude vyhlášena vítězná anketní skladba. Vítěz hostem Přestelky Přestřelka Speciál | 5. 6. od 19 hodin | Autora a interpreta nejnadějnější exportní skladby uslyšíte v červnové Přestřelce. A po prázdninách v některém rádiu za hranicemi?

K ARITA MATTIL A JAKO WAGNEROVA ISOLDA

Ve  Finsku je jedním z  veřejně nejznámějších jmen zce­ la určitě Karita Mattila, současná jednička v  řadě tam­ ních skvělých hlasů – operních umělců proslavu­ jících svou zemi na  mezinárodní scéně. Skutečnost, že ji Česká filharmonie získala pro začátek května k  účinkování ve  wagnerovském koncertním programu, dává ovšem hlubší důvody k  radosti, protože má tato pěvkyně poměrně úzké vazby k  české hudební kultuře. Opakovaně excelovala zejména v  Janáčkových operách – a Jiří Bělohlávek, šéfdirigent České filharmonie a diri­ gent koncertu, o němž je řeč a jehož program je pláno­ ván pro přímý přenos na Vltavě, její umění v evidentním souznění z řady společných setkání již delší dobu vysoce oceňuje. Karita Mattila studovala na  Sibeliově akademii v  Hel­ sinkách. V  roce 1983 vyhrála prestižní světovou soutěž Singer of the World ve  velšském Cardiffu. Brzy získala v  mladodramatickém oboru mezinárodní proslulost a  doma ve  Finsku se stala skutečnou uměleckou cele­ britou. Začínala Mozartem, později přišla mimo jiné s  Weberovým Čarostřelcem a  pak nakonec vedle ital­ ských a některých ruských rolí také s Wagnerem: s Evou v  Mistrech pěvcích norimberských a  s  oslavovanou Elsou v  Lohengrinovi. V  jejím repertoáru zaujímá značné mís­ to také soudobá hudba, často původem z její vlasti. Jed­ nou z  posledních úloh pro ni napsaných a  zpívaných ve světové premiéře bylo v Opéra National v Lyonu dílo Emilie de Chatelet. Autorkou je významná finská sklada­ telka současnosti Kaija Saariaho.

Avšak za  zmínku rozhodně stojí i  výjimečný způsob, jímž se sopranistka opakovaně dotkla podstaty výraz­ ných českých operních postav: Janáčkovy Jenůfy, později Káti Kabanové a  loni i  Elíny Makropulos. Její hlas má zajímavou barvu s lehce nostalgickým nádechem, který může připomínat charakter hlasu Gabriely Beňačkové. Jde o  pěvkyni, která se rozumně nikdy nehrnula do nejdramatičtějších rolí, a  proto si tak dlouho dokázala uchovat ty nejlepší kvality hlasu. „První zkušenost s  češtinou jsem získala při nastudo­ vání Rusalčiny árie Měsíčku na  nebi hlubokém. Ten­ krát mi bylo něco přes třicet a paní, která mi pomáhala s češtinou, mě hluboce potěšila. Řekla mi, že se ke mně český repertoár hodí, protože mám smutek v hlase. Ale možná chtěla říct spíš melancholii, která se obvykle se slovanskou duší spojuje. My Seveřané takovým pocitům rozumíme. Můj blízký vztah k  češtině tak má možná paradoxně původ v tom, že jsem z Finska,“ uvedla Karita Mattila v roce 2012, když s ní v New Yorku v souvislosti s obnovenou premiérou Janáčkovy Věci Makropulos v Me­ tropolitní opeře hovořil zpravodaj Českého rozhlasu Vít Pohanka. „Čeština se mě něčím dotýká. Snad je to v jejím rytmu a toku. Zpívat Janáčka česky je prostě přirozené, i když je to těžké. Ta hudba a jazyk k sobě patří,“ řekla. Za roli Jenůfy nazpívanou v češtině dostala Karita Matti­ la v roce 2004 prestižní cenu Grammy. „Dnes, v  době své světové slávy, jedinečně slouží české hudbě vrcholnými janáčkovskými kreacemi. Své písňové

Karita Mattila | Foto: Maria Rosengard

28 Osobnost

koncerty pravidelně končí za  bouřlivého ohlasu publi­ ka Dvořákovými Cikánskými melodiemi. A celé Finsko zná z  častého vysílání rozhlasu její Rusalčinu árii….,“ říká operní režisér Josef Novák, ve  Finsku častý host. Ve  své zemi je tato sólistka velice populární, je oprav­ du na  špičce, je doslova národní hrdinkou. Když je do nějaké inscenace obsazena, a může to být i soudobá opera, tak jsou podle jeho slov už půl roku dopředu vyprodány všechny reprízy! Sám považuje umělkyni za „zjevení“, a to nejen pěvecky – je úžasnou herečkou, naprosto oddanou umění… Josef Novák si vybavuje hel­ sinské představení Janáčkovy Káti Kabanové, za pultem stál tehdy Jiří Bělohlávek. Šlo o moderní inscenaci, kdy bylo pódium zaplaveno asi deseti centimetry vody, v níž se chtě nechtě hlasitě capkalo. „Její hlas byl jediný, který vévodil nad vším, i nad zvuky vody…,“ usmívá se. Koncert s  Českou filharmonií zahrnuje od  Richarda Wagnera jednak cyklus písní na  básně Mathildy We­ sendonckové, jednak závěrečnou scénu z  opery Tristan a Isolda, proslulou Isoldinu smrt z lásky. To je vysoce dra­ matická úloha, kterou Karita Mattila se svým hlasem asi těžko někdy bude zpívat celou na jevišti. O to zajímavější je, zažít ji jako Isoldu na koncertním pódiu. Petr Veber

Osobnost 29

Magdalena Kožená | Foto: Esther Haase | DG

Jarní kulaté narozeniny Magdaleny Kožené jsou jistě dobrým důvodem, proč zrovna letos důkladněji obhléd­ nout její mezinárodní působení a  její úctyhodnou dis­ kografii. Stanice Vltava české mezzosopranistce při té příležitosti mimo jiné věnovala pětidílný cyklus pořadů CD Laser, tedy nedělní večery, a  to počínaje prvním březnovým víkendem. Avšak pěvkyně, žijící v  Berlíně, svou vlast zařadila letos do  diáře i  naživo – především prostřednictvím prvomájového Evropského koncer­ tu s  Berlínskými filharmoniky a  Simonem Rattlem na Pražském hradě. Alb, která Magdalena Kožená natočila, nebo kompletů, na  kterých se podílela, jsou od  poloviny devadesátých let už plné dvě desítky. Jsou mezi nimi oratoria a opery, včetně Bizetovy Carmen, písně a písňové cykly Dvořáka, Martinů a dalších tuzemských autorů i Benjamina Brit­ tena, skladby barokních mistrů od  Bacha a  Händela k  Monteverdimu, Vivaldimu, Kapsbergerovi či Barbaře Strozzi, ale také Mozart, Mysliveček, Gluck… a Mahler. Pěvkyně spolupracuje s nejlepšími interprety mezinárod­ ní hudební scény, jako operní sólistka i  protagonistka písňových recitálů a koncertů s barokními soubory střídá prestižní světová pódia.

BIL ANCOVÁNÍ S

MAGDALENOU KOŽENOU

V  roce 1995 ukončila tehdy dvaadvacetiletá brněnská dívka s  mimořádně příjemným hlasem studium u  bra­ tislavské pedagožky Evy Blahové a  vyhrála prestižní mozartovskou soutěž v  Salcburku. Od  té doby dokáza­ la mnoho, jakoby už téměř vše. K  tomu, aby se stala špičkovou, mezinárodně uznávanou umělkyní, v  kla­ sické hudbě zcela určitě nejznámější českou umělkyní naší doby, jí stačilo deset let. Nyní již druhé desetiletí dosažený vlastní profil prohlubuje. Vydala se za tu dobu od  svého východiska, jímž je stará hudba, už mnoha různými směry, ale jak se ukazuje, neustále se k ní jako ke  středobodu svého umění vrací. Příznačné je, že to byla asi deska s Bachovými áriemi, která se stala rozho­ dujícím mezníkem v jejím životě. K nahrávce se podařilo připoutat pozornost světové vydavatelské firmy, ta po­ tom mladou umělkyni doporučila londýnské agentuře. Brzy přišla seznámení s dirigenty, kteří se věnují barokní

hudbě… a začala se tvořit skutečná mezinárodní kariéra. Ve své generaci dosáhla nejdál a nejvýše, a to navíc ne­ jrychleji. Ale to není vše – znovu a  znovu příjemně překvapuje, neustále se dál vyvíjí, rozšiřuje svůj rejstřík. A její občasná hostování v Čechách a na Moravě jsou vždy uměleckými událostmi, a to i bez marketingových kam­ paní. U Kožené stále platí to, co na počátku i před deseti lety: že má čistý a svěží hlas, že je její zpěv a celkový pro­ jev bezprostřední a prostý a že je při zpěvu podmanivě upřímná. Na  dráze Magdaleny Kožené se naprosto příkladně ukazuje, že vedle obdarování a  cílevědomé píle je neméně důležité mít ve správný okamžik nablízku ty správné lidi, ale že stejně důležité je mít také štěstí. Velkou částí její práce je natáčení, ale sama Magdalena Kožená o sobě hovoří jako o typu odlišném třeba od Ce­ cilie Bartoli, která se snaží repertoár z každé nové desky co nejvíc zpívat i  na  koncertech. „Asi bych nechtěla, aby nahrávky tvořily tak velkou součást mé práce jako u  ní,“ podotýká naše sólistka. V  posledních letech mu­ sela akceptovat, že bude nezbytné se dvěma malými dětmi trochu ubrat… Faktem je, že s přibývajícími roky a  s  mateřskými povinnostmi všechno potřebuje daleko víc času. Nejen to, co se týká profese, ale také odpočinek, aby na profesi bylo dost sil. „Zpíváte celým tělem, nejen hlasivkami. A  když je tělo vyčerpané, tak úplně všecko nefunguje perfektně,“ říká. Své povolání i  v  druhém desetiletí ještě stále považuje Magdalena Kožená za krásné a baví ji, ale přiznává, že někdejší bezstarostnou uvolněnost přece jen střídá ros­ toucí zátěž nároků a  tíha očekávání. Nezbytná snaha být perfektnější a  perfektnější přináší velký stres. „Čím jste slavnější a čím víc se od vás očekává, tím víc a větší na  sebe vyvíjíte tlak, tím víc věcí od  sebe očekáváte,“ řekla v zimě mezzosopranistka v rozhovoru pro časopis HARMONIE a  pro veřejnoprávní rozhlas. A  dodala: „Lidé si často myslí, že když už zpívám dvacet let, tak to přece musí být brnkačka… Ale opak je pravdou.“ Petr Veber

30

Foto: SBR

V  pondělí 11. 3. 2013 odvysíláme snímek Mahlerovy 9. symfonie v  podání Symfonického orchestru Bavorského rozhlasu pod taktovkou Bernarda Haitinka. Živá nahrávka vznikla na  sklonku roku 2011 a  začátkem prosince 2012 získala v  Německu významné ocenění hudebních kritiků. Setkání s  touto nahrávkou, to je příležitost poslouchat krásnou hudbu ve  svrchované interpretaci, ale také nahlédnout do světa rozhlasového tělesa, které patří k nejlepším orchestrům na světě. Pootevřít dveře Bavorských rozhlasových symfoniků, to je „úkol“ pro dramaturga (či šéfa uměleckého plánování) Nikolause Ponta. Rozhovor s  ním se nejprve stočil na  vztah Symfonického orchestru Bavorského rozhlasu a letos čtyřiaosmdesátiletého Bernarda Hai­ tinka. Mezi Bernardem Haitinkem a  naším orchestrem je dlouhodobý vztah a jsme moc rádi, že v poslední době je zase intenzivnější. V posledních třech letech jsme zažili nádherné koncerty a na začátku prosince 2012 dostali or­ chestr a Bernard Haitink prestižní cenu „Toblacher Kom­ ponierhäuschen“ za  nahrávku Mahlerovy 9. symfonie. A to myslím vzájemný vztah krásně ilustruje. Můžu ještě zmínit, co popisují naši hudebníci, když s nimi Bernard Haitink pracuje. To, co jiní dirigenti často říkají mnoha a mnoha slovy, on dovede říct nepatrným gestem. A kva­ lity našich hráčů zase umožňují výborně na něj reagovat. Pro orchestr to musí být úžasná práce a doufáme, že taky pro Bernarda Haitinka. Myslím, že se tady v Mnichově cítí dobře. A to jsme moc rádi.

POKUD SI POLITICI, A TUDÍŽ I MANAGEMENT Y NEUVĚDOMÍ PRAVOU ROLI VEŘEJNOPRÁVNÍCH MÉDIÍ, BUDOU PROBLÉMY…

Jaké dramaturgické linky má probíhající sezona 2012/2013? Celou sezonou prochází malé brittenovské téma – 100. vý­­ročí skladatelova narození. Musím přiznat, že v drama­ turgii nejdeme úplně do hloubky Brittenova díla. Vybírá­ me spíš jeho nejvýznamnější kusy typu Válečné requiem, které v březnu 2013 řídí šéfdirigent Mariss Jansons. Je to zajímavé. Brittenova hudba nebyla v  posledním půlstoletí v  Německu dostatečně uváděna. Z  mnoha důvodů. Jeden z  hlavních souvisel s  evropskou po­ vá­

Rozhovor 31

lečnou hudební historií. Zatímco na kontinentu – hlavně v Německu, Rakousku a ve Francii – byla snaha vymý­ tit každý náznak řekněme romantické tradice, vývoj ve  Velké Británii nezažil až takový odklon. Což mělo vliv i  na  Benjamina Brittena, který jinak prožil velkou část 20. století a zažil mnoho stylových změn. Pro mě má Britten velmi individuální jazyk, který není jednoduše přístupný. Přesněji řečeno: pro konzervativní publikum tady v Německu byl příliš moderní a pro modernisty zase staromódní. Tím pádem se tady vlastně nepotkával ani s  jednou částí obecenstva. Jak říkáme: to je tak, když někdo sedí přesně mezi dvěma židlemi. To je Brittenův případ v Německu posledních padesát, šedesát let. A teď je příležitost to trochu napravit. I proto, že Britten je bez debaty velká osobnost a jedna z hlavních postav hudby 20. století.

Sakari Oramo, Riccardo Chailly, Ingo Metzmacher… Vypadá to, že si skoro nemáte na co stěžovat. Něco by se našlo. Jedna z  věcí, ve  kterých jsme v  nevýhodě, je sál. Mnichovská filharmonie má Gas­ teig, který je jejich, mají tam své zkušebny, zázemí… My pracujeme v  mnichovské rezidenci – v  Herkulesově sálu, který je sice krásný a má dobrou akustiku, ale pro spoustu věcí je nevýhodný, třeba pro velké Mahlerovy symfonie.

To je tedy jedna linie. Další – to jsou rezidenční umělci. Barytonista Christian Gerhaher, který v  Mnichově žije a  má tu velké publikum, a  klavírista Yefim Bronfman, také jeden z  umělců, které pro spolupráci s  naším or­ chestrem preferujeme.

Z  našeho pohledu potřebuje Mnichov nový koncertní sál. Zdejší hudební život, který je tak intenzivní a význa­ mný, si o to říká. A to i proto, že Gasteig – i když je nový – nemá tak dobrou akustiku. Uvnitř sice připomíná sál Berlínské filharmonie, ale úhel, který svírají boční stěny sálu, je příliš velký – a  to z  akustického hlediska není dobře. Ani pro posluchače, ani pro hudebníky, kteří se na pódiu úplně dobře neslyší.

Obecně k dramaturgii musím říct, že platíme jistou daň za  to, že máme velmi prominentní dirigenty – oprav­ du špičku svojí profese. To je na  jednu stranu skvělé, na druhou stranu není snadné vnášet do koncertní sezo­ ny konkrétní dramaturgické nápady, které máme. Jinými slovy: čím prominentnější dirigent, čím respektovanější a  také vlastně čím starší umělec, tím obtížnější je přesvědčit ho, aby uvedl to, co chcete. Proto můžete v  Evropě najít orchestry s  dramaturgicky mnohem vyhraněnějším programem, než je ten náš. – Ale snažíme se ze všech sil! Když se člověk podívá na jména hostujících dirigentů, vlastně nikdo z těch slavných nechybí. Kromě Claudia Abbada a Daniela Barenboima. V letošní sezoně před váš orchestr předstoupili nebo předstoupí Simon Rattle, Andris Nelsons, Yannick-Nézet-Séguin, Kent Nagano, Riccardo Muti, Daniel Harding, Herbert Blomstedt, Zubin Mehta, Alan Gilbert, Esa-Pekka Salonen,

Na základě dohody s Mnichovskou filharmonií můžeme mít devět týdnů v  roce půjčený „jejich“ sál v  Gasteigu, což je dobré, ale z  jiného pohledu to je trochu proble­ matické pro naše plánování. Když si totiž nejste jistí, v  jakém přesně sálu budete hrát, je složité diskutovat s dirigenty o programu.

Jinak zcela prakticky vzato: Gasteig má kapacitu 2400 posluchačů, zatímco Herkulesův sál jenom tisíc tři sta. A my bychom na spoustu koncertů prodali – kdybychom měli trvale k dispozici větší sál – mnohem víc vstupenek. V poslední době přicházejí špatné zprávy z některých evropských veřejnoprávních rozhlasů, a  to i  pokud jde o  jejich umělecká tělesa. Jejich existence se zpo­­ chybňuje, mluví se o  rušení… Jaká je pozice Symfonického orchestru Bavorského rozhlasu? Postavení orchestru, sboru i Rundfunkorchestru – to je menší rozhlasové těleso – je v současnosti zabezpečené. Jednoduše proto, že veřejnost nás – v Mnichově i mimo něj – přijímá skvěle. Orchestr má velkou veřejnou pod­ poru i úspěch, což výrazně ospravedlňuje jeho existenci. Na podzim 2012 jsme se třeba vrátili z Japonska, kde jsme

uvedli všechny Beethovenovy symfonie, samozřejmě i v tokijské Suntory Hall. To je pochopitelně velká rekla­ ma pro celý Bavorský rozhlas, protože jeho pořady v To­ kiu nikdo neposlouchá – ne proto, že by nebyly dobré (smích), ale z jiných důvodů… Jsme tedy objektivně v  lepší situaci než mnoho rozhla­ sových ansámblů v jiných zemích. Je to ale celkově vel­ mi důležité téma – co mají vysílat a dělat veřejnoprávní média – a to téma by se mělo řešit na základě široké de­ baty. Jsou někteří, kteří chtějí, aby média veřejné služby zásobovala informacemi a obvyklými televizními a roz­ hlasovými pořady. A tečka. Jsou takoví lidé, ale já s nimi nesouhlasím, protože veřejnoprávní média mají v Evropě nezastupitelnou roli – a to by se mělo reflektovat. Nejen že vysílají, ale také vytvářejí kulturu. To je třeba vidět. A  v  Bavorsku se to zatím daří. Ale pokud si to politici, a tudíž pak i managementy nebudou uvědomovat, budou problémy. A budou přicházet čím dál častěji. Je to znepo­ kojivé téma, o kterém by se mělo mluvit. A je škoda, že se o něm nemluví tak, jak by mělo. Významnou kapitolou v  historii orchestru je osmná­ ctiletá šéfovská epocha (1961–1979) Rafaela Kubelíka… Ano. A nemusím vám říkat, že pro tento orchestr je tím pádem velmi důležitá a  velmi živá tradice české hudby. Rafael Kubelík byl šéfdirigentem mnoho let, spous­ ta hráčů i  posluchačů na  něj pořád vzpomíná a  my se snažíme jeho někdejší éru dodnes zohledňovat v drama­ turgii. I proto se do ní samozřejmě hodí Dvořák. V roce 2014 – v  roce 100. výročí Kubelíkova narození – mu orchestr určitě vzdá poctu. Ale vzpomínají na něj i diri­ genti – Mariss Jansons, Bernard Haitink… Anebo Simon Rattle, který nedávno vzpomínal na  mnohé naprosto nezapomenutelné koncerty, které s  Kubelíkem a  Bavor­ skými rozhlasovými symfoniky slyšel. Je to neuvěřitelné dědictví, a  kdyby tu Kubelík jako šéf těch 18 let nebyl, náš orchestr by měl úplně jinou pozici, než má teď. A za to mu musíme být velmi vděční.

Petr Kadlec

32 Výročí

150 LET UMĚLECKÉ BESEDY

Richard Zika a Václav Holzknecht (březen 1938) | Foto: archiv UB

Hudebníci v Umělecké besedě Umělecká beseda se od  ostatních spolků, sdružení a  uměleckých organizací odlišuje tím, že sdružuje od  svého počátku hudebníky, literáty (spolu i  s  herci) a výtvarníky. A nejen, že je sdružuje de iure, ale po celou dobu trvání Umělecké besedy i de facto. Máme-li hovořit o hudebnících v UB, je to velmi komplikované, protože činnost UB spojovala všechny umělce do  jednoho cel­ ku. Již samotný vznik tohoto spolku provázely přípravy, na nichž se zcela samozřejmě podíleli umělci všech výše uvedených oborů. Psát o  hudebnících Umělecké bese­ dy by vydalo samostatnou práci. Vždyť jejich počet se za dobu existence UB pohybuje okolo 250. A byli to často nejvýznamnější hudebníci své doby. Proto se zde zmíní­ me letmo jen o některých z nich. (Zájemce o bližší pod­ robnosti odkazuji na skvělou publikaci Rudolfa Matyse V umění volnost, kapitoly z dějin Umělecké besedy.)

V  samých počátcích existence Umělecké besedy se významně o  její činnost zasloužil především Bedřich Smetana, který byl zvolen prvním předsedou hudeb­ ního odboru. Při nejrůznějších akcích UB dirigoval nebo hrál nejen své skladby a  hudbu svých besedních kolegů, ale i  skladby zahraničních autorů. Již v  srpnu prvního roku existence (1863) se konal koncert, na němž Smetana s  Ferdinandem Laubem zahráli Beethovenovu Kreutzerovu sonátu, zazněly v premiéře sbory Karla Bend­ la a  slečna z  Ehrenbergů (budoucí „první“ Mařenka) zazpívala české lidové písně. V  prosinci se konal první orchestrální koncert prvního českého abonentního cy­ klu, iniciovaný a  dirigovaný Smetanou. Pro silvestrov­ skou besední slavnost téhož roku zkomponoval Smetana předehru pro loutkovou parodii hry Matěje Kopeckého Oldřich a  Božena. Hned v  následujícím roce 1864, kdy Umělecká beseda uspořádala velkolepé oslavy k  300. výročí narození Williama Shakespeara, zkomponoval Smetana slavnostní pochod. Při této slavnosti Smeta­ na dirigoval i  Berliozova Romea a  Julii a  hudební suitu k šesti živým obrazům od Viléma Blodka. V té době byl vyslán hudebním odborem do  Drážďan, aby tam opsal skladby J. D. Zelenky. Mezi dalšími významnými a  velmi aktivními zaklada­ teli Umělecké besedy byli dva Smetanovi vrstevníci (narození stejně jako Smetana v  roce 1824) – skladatel Josef Leopold Zvonař a  učitel zpěvu František Pivoda, pozdější Smetanův odpůrce. V roce 1866 Pivoda založil proslulou pěveckou školu a  v  roce 1871 byl spoluza­ kladatelem besední pěvecké školy, která pod jeho ve­ dením připravovala zpěváky pro smíšený besední sbor. Ten účinkoval nejen na  besedních koncertech, ale i  při různých besedních zábavách, vycházkách a výletech. Významným členem, činovníkem a pamětníkem dlouhé­ ho vývoje Umělecké besedy byl Josef Bohuslav Foerster. Při vzniku UB mu sice byly čtyři roky (jeho otec i strýc

byli zakládajícími členy UB), ale do Besedy vstoupil jako mladík již v 70. letech 19. století. Prožíval vývoj Umělecké besedy až do roku 1950, kdy byla její činnost utlumena poúnorovým komunistickým nátlakem. Mnoho zajíma­ vého se můžeme dočíst v  jeho životopisné knize Poutník. Vzpomíná v ní, jak se v 70. a 80. letech zúčastňoval každý týden schůzí UB, kde se scházela „zpravidla vzácná společnost: Dvořák, Fibich, Rozkošný, Bendl, Kovařovic“ a  jmenuje ještě řadu dalších. Vzpomíná i  na  velmi úspěšný orchestrální koncert v  roce 1885, na kterém si výše uvedení autoři ještě spolu s Foersterem a Kàanem dirigovali svoji skladbu. Z podnětu naklada­ tele Velebína Urbánka vznikla i fotografie zúčastněných autorů tohoto koncertu. A právě z Urbánkovy iniciativy se od  roku 1886 konaly pravidelné besední tzv. popu­ lární orchestrální a později i komorní koncerty, které se staly záhy velmi navštěvované. A Urbánkovou zásluhou byly i koncerty s účastí zahraničních umělců, klavíristy Ignacy Paderewského, klavíristy a  dirigenta Hanse von Bühlova (prvního manžela Lisztovy dcery Cosimy) nebo skladatelů Saint-Saënse a  Čajkovského. Zahraničních hostů a mnohdy i čestných členů Umělecké besedy bylo veliké množství. O  půl století později to byli například Arnold Schönberg, Albert Roussel, Alfred Cassela, Otto­ rino Respighi, Karol Szymanowski, Igor Stravinskij (v té době se s  ním na  besední půdě setkal i  Jaroslav Ježek), Sergej Prokofjev nebo Maurice Ravel. Urbánkem iniciované populární koncerty nebo Pivo­ dova besední pěvecká škola, Smetanou zorganizovaný první abonentní cyklus orchestrálních koncertů neby­ ly jediné významné počiny v  prvních letech činnosti Umělecké besedy. Již v roce 1871, tedy osm let po vzniku UB, byla založena Matice hudební, první české hudeb­ ní nakladatelství, které se pod patronací UB rozrostlo v jedno z největších českých nakladatelství a jehož sláva trvala až do doby, než bylo po komunistickém puči 1948 pohlceno Státním nakladatelstvím (SNKLHU), které se

Výročí 33

1. Silvestr Hipman a Vítězslav Novák s chotí | 2. Výborovna Umělecké besedy | 3. Václav Štěpán, Ladislav Černý, Jaroslav Křička, Ilona Štěpánová-Kurzová ad. Foto: archiv UB

posléze stalo nakladatelstvím Supraphon. Nebylo snad významného českého hudebního díla poslední třetiny 19. století a první poloviny 20. století, které by nevyšlo v Hu­ dební matici Umělecké besedy. Mezi členy hudebního odboru Umělecké besedy najdeme jména nejvýznamnějších hudebníků své doby, ať jsou to skladatelé nebo interpreti. Mnozí se podíleli i na činnosti UB. Například Dvořák byl na  konci 70. let členem vý­ boru hudebního odboru, později předsedou a  jedním z místostarostů. Mezi aktivními členy hudebního odboru byli v pozdějších letech například Karel Kovařovic, Leoš Janáček, Vítězslav Novák, Josef Suk, Václav Talich, Ota­ kar Ostrčil, Karel Boleslav Jirák, Václav Smetáček, Karel Ančerl, Miloslav Kabeláč nebo Ladislav Vycpálek, který byl téměř čtvrt století (1928–1951) předsedou hudebního odboru a pak téměř dvacet let starostou celé UB. Ve  30. letech z  iniciativy Silvestra Hipmana se začaly pořádat pravidelné úterní podvečerní koncerty v  zase­ dací síni Besedy (dnes je tento prostor rozdělen příčkami na  kanceláře Českého hudebního fondu) a  tak vznikly slavné Besední úterky, které se konají dodnes. Březnový Úterek v rámci slavností 150. výročí UB je již 589. Hip­ man dokonce pomohl k založení pravidelných koncertů (nejen Úterků) v  řadě dalších měst republiky, kde vzni­ kaly v  meziválečném období pobočky Umělecké bese­ dy. Mnohé dnešní Kruhy přátel hudby navázaly právě na tuto činnost. Když byla v roce 1990 Umělecká beseda znovu obnovena (zrušena byla v roce 1972), byl starostou celé Besedy zvo­ len Klement Slavický. Předsedou hudebního odboru se stal Jan Klusák a od té doby dodnes pracovali ve výboru hudebního odboru mimo jiné Karel Odstrčil (který patřil k  pilným obnovitelům činnosti UB), Milan Slavický, Petr Pokorný, Marta Jiráčková, Lukáš Matoušek (který vystřídal Jana Klusáka ve  funkci předsedy odboru), Ja­

roslav Rybář (který je současným předsedou hudebního odboru), Jarmila Doubravová,Tomáš Víšek a Jan Dušek. Klementa Slavického vystřídal ve funkci starosty na dvě volební období Ilja Hurník. Mezi členy znovuobnovené UB najdeme jména jako Petr Eben, Jindřich Feld, Sva­ topluk Havelka, Jan Hanuš, Karel Husa, Luboš Sluka, Zdeněk Šesták, Josef Suk, Jiří Bělohlávek, Ivan Moravec, Jaroslav Krček, Ivana Loudová ad. Hudební Úterky UB opět v  nové době ožily, jsou doplněny i  krátkým vystoupením hostů výtvarné­ ho a  literárně-dramatického odboru, takže prvotní myšlenka zakladatelů propojující vzájemně jednotlivá umění je i touto formou zachována. Ještě malá zajímavost na konec. V hudebním odboru UB byli a  jsou i  členové jiných profesí, kteří byli nebo jsou aktivními hudebníky. Jmenujme některé z nich. Antonín Benjamin Svojsík, pedagog a  zakladatel skautingu byl dlouholetým jednatelem hudebního odboru. Stavební inženýr Otakar Šourek, knihovník Umělecké besedy, napsal čtyřdílnou dvořákovskou monografii. Chemik prof.  Emil Votoček, spolutvůrce českého chemického názvosloví, je znám nejen svým dosud nepřekonaným slovníkem hudebních výrazů, ale provozovány byly jeho skladby komorní i  orchestrální. Prof.  MUDr.  Jaroslav Hořejší, internista, zakladatel klinické biochemie a  ob­ jevitel gamaglobulinu, byl vynikající klavírista. Mezi významné klavírní virtuózy patřil i prof. MUDr. Otakar Vondrovic. Ing.  arch. Miloš Haase je výborný hudební publicista s  neobyčejnými znalostmi a  také komponuje. Mladý úspěšný chemik RNDr. Petr Cígler je jako horni­sta vynikající interpret soudobé hudby a jeho skladby zazní­ vají na festivalech soudobé hudby doma i v zahraničí.

1

2

Lukáš Matoušek 3

34 Výročí

Zakládací listina s podpisy členů UB | Foto: archiv UB

JE NEJSTARŠÍ, A KUPODIVU STÁLE MLADÁ!

Umělecká beseda je nejstarším uměleckým spolkem v  českých zemích (a  mezi těmi, které ještě nezanikly, nejspíš i  nejstarším v  Evropě!) a  šíří svého působení i spolkem nejvýznamnějším! V jejích třech odborech – literárním, výtvarném a hudeb­ ním – se pod heslem „V umění volnost“ a v duchu nadšené vzájemnosti a  tolerance sdružily 9. března 1863 přední osobnosti české kultury (Smetana, Mánes, Erben, Hálek, Purkyně ad.), aby daly najevo novou ctižádost: zbavit české umění a kulturní prostředí vůbec provincialismu, dát mu evropský rozměr. Prvním vrcholem činnosti UB bylo počáteční dvacetiletí její existence. Hned od začátku projevovala cílevědomý zájem o souvztažnosti mezi jed­ notlivými uměleckými oblastmi, snažila se o  pěstování mezigeneračního dialogu i o vytváření tak široké základ­ ny, aby umožnila plodnou konfrontaci umělců rozličných názorových orientací, a  to vše už zůstalo pro UB jejím typickým rysem. Pořádala četné výstavy svých členů i zahraničních hostů, ve  všech odborech rozvíjela přednáškovou i  diskusní činnost bohatého tématického spektra. V literárních po­ lemikách, vedených proti konzervativním vlasteneckým koncepcím, krystalizovalo mnohem širší pojetí národ­ ního kulturního konceptu, otevřeného světu.

Do jejích dějin se zprvu výrazně zapsali výtvarníci jako Purkyně, Pinkas, Ženíšek, Aleš, Chittussi, Schnirch a  Myslbek, skladatelé Dvořák, Blodek či Fibich, bás­ níci Neruda, Vrchlický, Zeyer ad.; ale také divadelníci, výkonní hudební umělci, vědci, žurnalisti, pedagogové, architekti, etnografové… Druhý vrchol činnosti Umělecké besedy patří mezi­ válečným létům. Získala na Kampě sídlo s výsta­v ní síní a  dvoranou pro koncertní a  divadelní provoz. V  besed­ ním domě pořádal spolek pravidelné výstavy, přednášky, diskuse i společenské akce, jsou s ním spojeny i počátky Osvobozeného divadla. Sídlila tam také redakce besední revue Život, v níž působili Vladimír Holan a Josef Čapek. V  tolerantním, širokospektrálním ovzduší výtvarného odboru, propojujícím tradici s  modernitou, působili vedle tradičně orientovaných krajinářů i  významní mo­ dernističtí umělečtí solitéři: Zrzavý, Čapek, Šíma, Tichý. Ani 2. světová válka činnost Besedy nezmařila, takže v  krátkém období relativní svobody 1945–1947 mohl spolek navázat na předválečné úspěchy. Únor 1948 však přivodil konec většiny svobodných aktivit, Umělecká be­ seda však i  v  těchto stísněných podmínkách fungovala dál, až roku 1972 byla přinucena k rozpuštění.

Stala se i  uměleckou agenturou, pečovala o  hmotné zajištění svých nemajetných členů; byla poradenským centrem v oblasti výtvarného umění i hudby. Byla i klu­ bem umělců, místem pro vážná i  veselá setkávání, stře­ diskem společenské zábavy.

Nová kapitola jejích dějin se otevřela po listopadu 1989. Prvním starostou byl K. Slavický, po něm převzali tuto funkci I. Hurník, O. Zoubek, E. Petrová a L. Matoušek. Předsedkyní literárního a dramatického odboru je dnes H. Kofránková; výtvarný odbor vede R. Drury, odbor hudební J. Rybář.

Na  své půdě uvítala řadu velkých uměleckých osob­ ností, mezi její čestné členy patřili mimo jiné i  Tolstoj, Turgeněv, Liszt, Hugo.

Ve  své obnovené činnosti navazuje na  podstatné rysy své minulosti. Chce vytvářet přátelské prostředí, v němž by se mohli ve svobodomyslném duchu setkávat umělci

nejrůznějších disciplin, generací a  stylového zaměření, seznamovat se navzájem s výsledky své činnosti, ale i na­ cházet tu místo pro společenskou relaxaci. Seznamovat veřejnost s výsledky uměleckého úsilí svých členů prostřednictvím členských výstav, hudebních pre­ zentací, čtení z  literárních novinek aj. bylo vždy zákla­ dem činnosti UB. Jedním pro UB typických znaků bylo i propojování odvážných uměleckých výbojů, ote­ vřených současným světovým kontextům, s  vědomím souvztažností s domácí tradicí, což však nesmí znamenat konzervativní lpění na  zděděných hodnotách! Na  obě tyto tendence se dnes snaží obnovená Umělecká bese­ da navázat a  rozvíjet je v  nových, ovšem už mnohem skromnějších poměrech! Rudolf Matys

Profil 35

Autoportrét F. Drtikol 1913 | Foto: Uměleckoprůmyslové museum v Praze

DRTIKOLOVA DUCHOVNÍ CESTA MEDAILON SL AVNÉHO FOTOGR AFA

„Nikdy dobrá fotografie nevznikla tím, že si před aparát stoupl dobrý model. Obraz musí v hlavě fotografově být hotov dávno před tím, než se odrazil v hledáčku. Fotografická čočka je nástrojem, jenž se mnohem dokonaleji podrobí myšlence a  jenž, pracuje nad pomyšlení rychle, jí zachová mnohem spíše vůni a půvab tvůrčího okamžiku nežli štětec nebo rydlo – pomalé nástroje výtvarníků.“ František Drtikol: Deníky a dopisy. František Drtikol – fotograf, malíř, myslitel a také mistr slova, jak je patrné z  Deníků a  dopisů z  let 1914–1918 věnovaných Elišce Janské, umělcově platonické lásce. Deníky a  dopisy sedmdesát let po  jejich vzniku nalezla v pozůstalosti Elišky Janské Anna Fárová. Umělec v nich vytvořil jedinečný, literárně a myšlenkově barvitý celek ilustrovaný kresbami, napsala Anna Fárová v  úvodu ke knižnímu vydání deníků. Nenaplněná láska a blízkost smrti ve  válečném čase ho vedly k  úvahám, které bude po celý další život rozvíjet. Vzrušeně píše o svém vztahu k ženám, o manželství a konvenci, o lásce fyzické i o lá­ sce na kříži, o tělesnosti a síle pohlaví, ale také všedních událostech, vojácích, krajině, stromech. S  trochou nadsázky můžeme říci, že v  intencích svého zjištění o  tom, že obraz musí být ve  fotografově hlavě dávno hotov ještě předtím, než se odrazí v hledáčku, Fran­­ tišek Drtikol popisuje v  denících své příští fotografie. „Krásné je to sousoší na Karlově mostu. A každý den tam budu chodit a dívat se a myslet, že já jsem ten Kristus a Tys že svatá Luitgarda – Umírám duchem… a až umřu, pak teprv přijde svatá Luitgarda a počne mě milovat.“ (Deníky a dopisy) František Drtikol bývá řazen k největším českým a svě­ tovým fotografům prvních tří desetiletí minulého sto­ letí. Narodil se 3. března 1883 v  Příbrami. Vyučil se u  pří­bramského fotografa Antonína Mattase, studoval v  Mnichově. První ateliér si otevřel v  rodném městě, v  roce 1910 přesídlil do  Prahy. Tam se stal vyhledá­ vaným portrétistou a  proslulost mu získaly jeho akty. Jeho ženy na  fotografiích z  té doby mohou připomínat ženské postavy z obrazů Gustava Klimta. Český fotograf

36

V  roce 1935 zanechává fotografování. Vrací se k  malo­ vání, v jeho malbách a kresbách se objevují secesní a sym­ bolistické motivy, jaké najdeme například v raných Kup­ kových obrazech. Drtikolovy obrazy můžeme považovat za „ilustrace“ jeho duchovní cesty. Umírá 13. ledna 1961. V  60. letech Drtikolovo fotografické dílo pozvolna vy­ stupuje ze zapomnění. Senzaci vyvolá velká retrospek­ tiva Fotograf František Drtikol v  roce 1972 v  Umělecko­ průmyslovém muzeu v  Praze, kterou při­ pravila Anna Fárová… František Drtikol vytvořil impo­ zantní dílo, které je vedle Sudkova a  Funkeho ne­ pochybně naším největším vkladem do světové fotografické tvorby první poloviny 20. století.

F. Drtikol | Vlna 1925 | Foto: Uměleckoprůmyslové museum v Praze

stejně jako proslulý rakouský malíř vytváří svou podobu ženského kosmu, v Drtikolově případě reprezentovanou na  jedné straně dramatickou skupinou aktů s  postava­ mi osudových žen (několik snímků Salome) a na straně druhé křehkých dívek v  oparu melancholie, lyriky, náměsíčného snění a zastřených erotických výzev. A má úspěch, vystavuje a  prodává po  celém světě. Z  té doby dodnes obdivujeme jeho divadelní fotografie. Ve  20. letech Drtikolův akt prošel proměnou. Těla mo­ delek zakomponovává do  geometrické krajiny křivek, výsečí, kruhů obdélníků, hranolů, sloupů, tyčí, schodů. „Ženské tělo není už jenom ‚oděvem duše‘, ale je samo tvarem a hmotou i svým vlastním naplněním bez literárního podtextu.“ Získává postavení nejvýznamnějšího českého portrétisty, k  jeho „fotografickým objektům“ patří například prezi­ dent republiky TGM. Vytváří si svůj nezaměnitelný styl, který divák rozpozná na  první pohled, styl, v  němž se originálním způsobem pracuje s  náladami, motivy, at­ mosférou secese, symbolismu; využívá určité výrazové prostředky expresionismu, kubismu, art deco a konstruk­ tivismu. V  jeho fotografiích nalezneme i  náznaky ab­ strahujících tendencí. Drtikol ovlivnil počáteční tvorbu českého avantgardního fotografa Jaroslava Rösslera.

Některé stylové postupy ho spojovaly i s Jaromírem Fun­ kem. Nicméně František Drtikol stojí stranou tehdejších hlavních tvůrčích cest a  hledá svůj vlastní svět vyšších ideálů a čisté krásy. „Krk je stonek, jenž nese jádro portrétu hlavy. Někdy ohnutí šíje dovede podat silnou charakteristiku jako pohyb celého těla. Jsou ženy, jež pouhým otočením hlavy dají výraz celé své kultuře,“ říká František Drtikol. Ve  20. letech, kdy Drtikol dosáhl takříkajíc světové slávy, se doma stával stále větším solitérem. Zmenšuje se okruh lidí, kteří jsou schopni porozumět jeho složitě zašifrovaným symbolům. Od  konce dvacátých let se věnuje studiu a překladům děl věnovaných buddhismu, hinduismu a východním filozofiím. Žije střídmě, zabývá se kontrolou myšlenek, medituje, cvičí jógu, otužuje se. Obklopil se okruhem podobně orientovaných přátel a  žáků. Ještě fotografuje: inscenuje světelné výjevy, ve kterých se jemné překližkové figurky protáhlých éte­ rických tvarů lehce vznášejí v  prudkém střídání jasů a stínů.

Jiří Kamen autor Pátečního večera o  Františku Drtikolovi s  Ja­nem Mlčochem, kurátorem fotografické sbírky Uměle­ cko­ průmyslového muzea v Praze, kde je uložena Drtikolova fotografická pozůstalost.

Český rozhlas Vltava: 15. března 2013, 20.00 hod.

F. Drtikol | Bez názvu 1903 | Foto: Uměleckoprůmyslové museum v Praze

Průvodce světem kultury 37

PRŮVODCE S VĚ TEM KULTURY

BAROKNÍ PODVEČERY 14. 3.–28. 12. 2013

JAZZFESTBRNO 2013 4.–30. 4. 2013

ČRO NA SVĚTĚ KNIHY PRAHA 2013 16.–19. 5. 2013

Sledujte také nabídku na vltava.rozhlas. cz (Mozaika – kulturní zpravodajství )

Koncertní cyklus Barokní podvečery navozuje původní atmosféru hudebních setkání pražské uměnímilovné společnosti z počátku 18. století. Koncerty zároveň napomáhají odhalovat nové souvislosti ve světovém repertoáru barokní hudby včetně prezentace dosud neuváděných děl. V roce 2013 Barokní podvečery připomínají hned dvojí jubileum Arcangela Corelliho (1653–1713). Oslaví ho šesti koncerty, na nichž zazní jak skladby jubilanta, tak díla jeho žáků, příznivců a ctitelů. Vypraví se do Říma, ale i do Paříže či do Hamburku, a představí nejen nejrůznější podoby Corelliho tvorby, ale také její ozvuky v dílech skladatelových současníků i následovníků. baroknipodvecery.cz

Jazz v jeho nejrůznějších podobách i příbuzné žánry tradičně nabídne svým návštěvníkům dvanáctý ročník mezinárodního festivalu JAZZFESTBRNO. Od 4. do 30. dubna se do Brna sjede plejáda výjimečných zahraničních hostů i špičky domácí scény a nabídnou příznivcům jazzu a moderní improvizované hudby neopakovatelné zážitky. Největší festivalovou hvězdou je americký klavírista a osmnáctinásobný držitel ceny Grammy Chick Corea, jenž vystoupí v rámci festivalového preview 10. března v Bobycentru se svojí zbrusu novou kapelou, formací The Vigil. jazzfestbrno.cz

Svět knihy Praha je největší knižní veletrh v ČR s doprovodným literárním festivalem a mezinárodním přesahem. Během čtyř dní nabídne takřka kompletní českou literární produkci i nové tituly z téměř třiceti zemí. Uvítá rovněž řadu hostů z celého světa. Jeho 19. ročník se zaměří na poezii, literaturu našich slovenských sousedů, ale také na fenomén bloggerství. Těšit se můžete i na speciální program připravený Českým rozhlasem. svetknihy.cz

MEZINÁRODNÍ KLARINETOVÁ SOUTĚŽ 18.–21. 4. 2013

Mezinárodní festival současného tance a pohybového divadla TANEC PRAHA oslaví v červnu 2013 jubilejních 25 let své existence. Vrcholem 25. ročníku budou dvě velké produkce naprosto odlišného rázu. Peeping Tom vůbec poprvé v Praze, s inscenací 32 rue de Vandenbranden, a Akram Khan s osobitou sólovou inscenací pro velké divadlo Desh. Na scéně se objeví také např. Palle Granhoj, který zpracoval životní příběh nesmírně talentované kubánské tanečnice v díle Aline Not Alone, nebo Giulio D’Anna a jeho Parkin’son, emočně silné autentické dílo postavené na reálném životním osudu otce a syna. tanecpraha.cz

GRAFIK A ROKU, CENA VLADIMÍRA BOUDNÍK A 19. 2.–17. 3. 2013 Výsledky dvou celostátních soutěží v oblasti volné grafiky představí výstava v Clam-Gallasově paláci. Cena Vladimíra Boudníka je každoročně udělována za výrazný tvůrčí přínos české grafice. Posledním, v pořadí 18. laureátem je Oldřich Kulhánek, významný český grafik, kreslíř, ilustrátor, slavný návrhář bankovek a poštovních známek, který zemřel v době přípravy své výstavy 18. ledna 2013. Výstava nabídne také stručný průřez jeho mimořádným dílem. www.grapheion.cz

13. SEZONA ORCHESTRU BERG 13. 3.–5. 12. 2013 Orchestr BERG je jedním z nejinovativnějších těles české hudební scény. Přináší publiku novou hudbu, nové zážitky, pravidelně objednává nové skladby u mladé generace českých skladatelů. V rámci své již 13. sezony představí celkem osm originálních večerů. Jejich charakteristické vlastnosti? Hudba v kombinaci s ostatními druhy umění (film, výtvarné umění, divadlo…), zajímavé prostory, světové i české premiéry, časem prověřené skladby… Kdo rád objevuje, ten si Orchestr BERG rychle oblíbí. berg.cz

MEZINÁRODNÍ HUDEBNÍ FESTIVAL BRNO 24. 3.–8. 11. 2013 Mezinárodní hudební festival Brno letos nabídne zázrak sakrální hudby na jarním velikonočním festivalu, letní setkání s hudbou v brněnských zahradách a parcích a na podzim připomene významná výročí skladatelů, jakými jsou Wagner, Verdi, Berlioz a další. Návštěvníci se mohou těšit na velkolepé oratorium Izrael v Egyptě, garden party s volnou improvizací nebo vystoupení London Symphony Orchestra s hvězdným ruským dirigentem Valerijem Gergievem. mhf-brno.cz

Mezinárodní klarinetová soutěž odkazující k tradici českých špičkových klarinetistů se chce již svým prvním ročníkem zařadit mezi přední hudební soutěže ve střední Evropě. Jednotlivá kola soutěže určené pro hráče ve věku 15 – 30 let se budou konat v podkrkonošských Hořicích. Diváci mohou navštívit jak všechna kola soutěže, tak závěrečný koncert vítězů za doprovodu Filharmonie Hradec Králové. Speciální závěrečný program zajistí koncert poroty složené z vynikajících klarinetistů a pedagogů. czechclarinetart.cz

TANEC PRAHA 2013 27.  5.–4. 7.  2013

PROGR AM

38 Program

Změna programu vyhrazena

VÁ ŽNÁ HUDBA Vedoucí Redakce vážné hudby Petr Veber ([email protected]) POŘADY SYMFONICKÉ, OPERNÍ, KOMORNÍ A DUCHOVNÍ HUDBY

86. KONCERTNÍ SEZONA SYMFONICKÉHO ORCHESTRU ČESKÉHO ROZHLASU Vysílání přímých přenosů a záznamů vystoupení v abonentním cyklu ve Dvořákově síni Rudolfina 4. 3. | 19.30 | Přímý přenos Dvořák: Holoubek. – Romance pro housle a orchestr. — Mazurek pro housle a orchestr. — Prokofjev: Alexander Něvský. Sólisté: V. Hudeček, housle, J. Wallingerová, mezzosoprán, Pražský filharmonický sbor. Dirigent Ondrej Lenárd. 19. 3. | 19.30 | Přímý přenos Mozart: Koncert č. 10 pro dva klavíry a orchestr Es dur. — Bruckner: Symfonie č. 4 Es dur „Romantická“. Sólisté: Marco Schiavo a Sergio Merchegiani. Dirigent Ondrej Lenárd. 8. 4. | 19.30 | Přímý přenos Čajkovskij: Předehra k opeře Panna orleánská. — Dvořák: Koncert pro housle a orchestr. — Prokofjev: Symfonie č. 5. Sólistka: Sofia Jaffé. Dirigent Daniel Raiskin.

22. 4. | 19.30 | Přímý přenos Brahms: Tragická předehra d moll. — Bruch: Koncert pro klarinet, violu a orchestr e moll op. 88. — Korngold: Symfonie Fis dur op. 40. Sólisté: K. Váchová, klarinet, J. Pěruška, viola. Dirigent J. Kučera. 30. 4. | 20.00 | Záznam ze 17. 4. Mozart: Don Giovanni, předehra k opeře. Elgar: Koncert pro violoncello a orchestr. — Glazunov: Koncert pro housle a orchestr a moll. — Liszt: Preludia. Symfonická báseň. Sólisté: Benjamin Gregor-Smith, violoncello, Julie Svěcená, housle. Dirigent Günter Neuhold. 6. 5. | 19.30 | Přímý přenos Verdi: Requiem pro sóla, smíšený sbor a orchestr. Sólisté: Eva Hornyáková, soprán, Terézia Kružliaková, mezzosoprán, Tomáš Juhás, tenor, Jozef Benci, bas, Český filharmonický sbor Brno, sbormistr Petr Fiala. Dirigent Ondrej Lenárd. SPECIÁLNÍ PROJEKT Y 4.–6. 3. | Prokofjev, Stalin a hudba jejich doby Pořady k 60. výročí úmrtí skladatele a 60. výročí smrti sovětského diktátora 9.–10. 3. | Víkend s Uměleckou besedou Ke 150. výročí založení spolku 18. 3. | Operetní večer, Franz von Suppé: Lehká kavalerie. Nahrávka z roku 1968. 24. 3. | Velikonoční den Euroradia Mezinárodně sdílené koncertní programy rozhlasů z Rumunska, Irska, Španělska, Vatikánu či Drážďan. V 17.00 přímý přenos pražského koncertu Dětského pěveckého sboru Českého rozhlasu.

18. 5. | 90. výročí zahájení rozhlasového vysílání v českých zemích Přímý přenos odpoledního komorního koncertu. Přímý přenos večerního koncertu SOČR.

7. 4. | 14.15 | Záznam z Rudolfina z 15. 12. 2012. Recitál klavíristy Libora Nováčka. Beethoven: Sonáta č. 3 C dur. — Brahms: Fantazie op. 116. — Musorgskij: Obrázky z výstavy.

22.  5. | Den s Richardem Wagnerem K 200. výročí narození skladatele KONCERTNÍ SEZONA Nabídka z výměnné sítě Euroradia, z abonmá českých orchestrů a z tuzemských festivalů

9. 4. | 20.00 | Záznam koncertu Aldeburgh World Orchestra v Londýně 29. 7. 2012 Britten: Sinfonia da Requiem. — Mahler: Adagio z 10. symfonie. — Bray: At the Speed of Stillness. — Stravinskij: Svěcení jara. Dirigent M. Elder.

11. 3. | 20.00 | Mahler: Symfonie č. 9. Záznam koncertu Symfonického orchestru Bavorského rozhlasu, dirigent Bernard Haitink

15. 4. | 20.00 | Záznam koncertu Orchestru Berg v Praze 4. 3. 2013 Šostakovič: Nový Babylon. Kompletní provedení hudby k filmu

12. 3. | 19.30 | Přímý přenos koncertu ke 150. výročí Umělecké besedy L. Vycpálek: Vzhůru, srdce. — K. Hába: Hrst pomněnek pro klavíristu. — M. Kabeláč: Lamenti e risolini. — K. Slavický: Musica monologica pro harfu. — L. Matoušek: Sólo pro klarinet. — I. Hurník: Innocenza pro čtyřruční klavír.

20. 4 | 20.00 | Přímý přenos Recitál klavíristky Hélène Grimaud ve Španělském sále na Pražském hradě Mozart, Liszt, Berg, Bartók

25. 3. | 20.00 | Záznam z londýnského festivalu BBC Proms ze 6. 9. 2012 Beethoven: Koncert pro klavír č. 4. – Bruckner: Symfonie č. 9. Sólista Murray Perahia. Vídeňští filharmonikové, dirigent Bernard Haitink. 30. 3. | 16.30 | Záznam ostravského koncertu souboru Collegium Marianum Richter: Nářky proroka Jeremiáše 1. 4. | 20.00 | Záznam z londýnského festivalu BBC Proms z 6. 8. 2012 Bernstein: Mše. BBC National Youth Orchestra of Wales, dirigent Kristjan Järvi

23. 4. | 20.00 Záznam z londýnského festivalu BBC Proms z 11. 8. 2012 Berlioz: Rekviem. Velšský sbor a orchestr BBC. Dirigent T. Fischer. 29. 4. | 20.00 | Záznam z londýnského festivalu BBC Proms z 5. 8. 2012 MacMillan: Fanfare Upon One Note. — Wagner: Mistři pěvci. Předehra. — Bruch: Skotská fantazie. — Strauss: Don Juan. — Musgrave Loch Ness. — Respighi: Římské pinie. Hraje National Youth Orchestra of Scottland a BBC Scottish Symphony Orchestra. Dirigent: Donald Runnicles. 7. 5. | 11.00 | Záznam Evropský koncert Berlínských filharmoniků na Pražském hradě z 1. 5.

Program 39

Williams: Fantazie na téma T. Tallise. — Dvořák: Biblické písně. — Beethoven: Symfonie č. 6 Pastorální. Zpívá M. Kožená, dirigent S. Rattle. 1. 5. | 19.30 | Přímý přenos Koncert České filharmonie v pražském Rudolfinu. Mozart: Koncertantní symfonie pro housle, violu a orchestr. — Wagner: Písně na básně M. Wesendonckové. — Mozart: Klavírní koncert d moll. — Wagner: Tristan a Isolda. Předehra k opeře a Isoldina smrt z lásky. Sólistka Karita Mattila (soprán), dirigent Jiří Bělohlávek. 12. 5. | 20.00 | Přímý přenos Zahajovací koncert festivalu Pražské jaro 2013. Smetana: Má vlast. Orchestre Philharmonique de Radio France 13. 5. | 20.00 | Přímý přenos Finále interpretační soutěže Pražského jara (lesní roh) 14. 5. | 20.00 | Přímý přenos Finále interpretační soutěže Pražského jara (varhany) 15. 5. | 20:00 | Přímý přenos Recitál houslisty Josefa Špačka na festivalu Pražské jaro (Mozart, Prokofjev ad.) 17. 5.| 20.00 | Přímý přenos Koncert Mnichovské filharmonie na  festivalu Pražské jaro (Prokofjev, Brahms) 18. 5. | 20.00 | Přímý přenos K 90. výročí zahájení vysílání Československého rozhlasu. Koncert SOČR na festivalu Pražské jaro (Smetana, Ježek, Klusák, Berlioz), Dirigent O. Lenárd.

19. 5. | 20.00 | Přímý přenos Koncert souboru Ensemble Intercontemporain na festivalu Pražské jaro 20. 5. | 20.00 | Záznam koncertu Orchestre Philharmonique de Radio France (Pražské jaro 14. 5.) Na programu Mařatka, Saint-Saëns, Ravel. Dirigent P. Oundjian. 21. 5. | 20.00 | Přímý přenos Koncert festivalu Pražské jaro — 591. úte­rek Umělecké besedy. Ke 150. výročí založení spolku (Hurník, Rybář, Slavický, Loudová, Málek). Hrají Stamicovo kvarteto a Pražské dechové kvinteto 23. 5. | 20.00 | Přímý přenos Pocta B. Blachutovi na festivalu Pražské jaro. Zpívá Aleš Briscein, hraje Pražská komorní filharmonie 27. 5. | 20.00 | Přímý přenos Recitál pěvce M. Goerna na festivalu Pražské jaro (Beethoven, Schubert, Brahms)        

28. 5. | 20.00 | Přímý přenos Recitál houslisty R. Capuçona na  festivalu Pražské jaro (Brahms, Bartók, Beethoven)

1. 6.| 20.00 | Přímý přenos Koncert SOČR na festivalu Pražské jaro (Berlioz, Prokofjev, Suk) Recitace M. Eben, dirigent L. Pešek. 2. 6. | 14.15 | Záznam Matiné festivalu Pražské jaro z 25. 5. (Dvořák, Rachmaninov, Copland, Eben) Zpívají Petra Vondrová a Lívia Obručnik Venósová 2. 6. | 20.00 | Přímý přenos Závěrečný koncert festivalu Pražské jaro. Česká filharmonie, V. Sinajskij Dvořák: Karneval. — Suk: Serenáda Es dur. — Stravinskij: Svěcení jara. Ke 100. výročí premiéry skladby 3. 6. | 20.00 | Záznam koncertu v Kolíně nad Rýnem k 200. výročí R. Wagnera (Wagner, Liszt). Symfonický orchestr a sbor Západoněmeckého roz­ hlasu, dirigent Jakub Hrůša. OPERNÍ VEČER sobota 2. 3. | 19.30 | Chabrier: Králem proti své vůli (Le roi malgré lui) Záznam z irského Wexfordu 9. 3. | 20.00 | Smetana: Tajemství

29. 5. | 20.00 | Přímý přenos Koncert festivalu Pražské jaro. Mysliveček: La Passione. Collegium 1704, V. Luks 30. 5. | 20.00 | Přímý přenos Koncert festivalu Pražské jaro. Klavírista Murray Perahia a Akademie sv. Martina (Mozart)

27. 4. | 19.00 | Záznam z londýnské Královské opery Covent Garden Wagner: Siegfried 4. 5. | 19.00 | Záznam z londýnské Královské opery Covent Garden. Wagner: Soumrak bohů 11. 5. | 19.30 | Smetana: Libuše 25. 5. | 20.00 | Záznam z Bavorské státní opery v Mnichově. Verdi: Rigoletto AK ADEMIE & STUDIO LIVE středa | 20.00–21.45 | 6. 3. Stalinismus. Hudba v 50. letech 20. století 13. 3. Životní dráha dirigenta Otto Klemperera 20. 3. Ostravská Káťa 27. 3. Bohuslav Matoušek a Petr Adamec slaví 50 let 3. 4. Island hudební 10. 4. Jubileum Komorního orchestru Bohuslava Martinů 17. 4. Hudební věda na univerzitách v Praze, Brně a Olomouci 24. 4. Paulina kněžna von Metternich - mecenáška umění 8. 5. Wagnerovo výročí v Německu 22. 5. Ostravský Lohengrin

16. 3. | 19.30 | Verdi: Maškarní ples 23. 3. | 19.00 | Wagner: Lohengrin Záznam z milánské La Scaly 30. 3. | 19.30 | Verdi: Macbeth Záznam z madridského Teatro Real 6.4. | 19.00 | Přímý přenos z Metro­ politní opery. Wagner: Zlato Rýna

HUDEBNÍ FÓRUM S… pondělí až pátek | 23.15–00.00 | Sondy do tvorby 20. a 21. století připravuje redaktor a skladatel Josef Třeštík, skladatel Jiří Teml, publicistky Wanda Dobrovská a Renáta Spisarová a další autoři orientovaní v současné a moderní hudbě. Zvou si k mikrofonu tvůrce a interprety a uvádějí novinky.

40 Program

RONDO pondělí až pátek | 9.00–9.30 | Kritické sondy do světa kompaktních disků aneb Jak to slyší hudební kritici. Pořad pro zájemce o stříbrné nosiče a nahrávky klasické hudby. Výběr z pořadů: 5. 3. Prokofjevovy houslové koncerty 6. 3. Beethoven ze San Francisca 7. 3. David Cizner aneb Krása chlapeckého sopránu 12. 3. Smetanovo trio hraje Brahmse 19. 3. Dudamel – dirigent 21. století 21. 3. Braniborské koncerty v podání Die Freitagsakademie 26. 3. Impresionisté Ilji Hurníka 2. 4. Pergolesiho hudba duchovní 9. 4. Za Čajkovského balety do Mariinského divadla 16. 4. Maďarská národní opera Bánk Bán 30. 4. Ital v New Yorku   

Další programy a eventuální změny dle aktuálního výběru. MATINÉ úterý až pátek | 10.15–11.30 | Dopolední hudební pořad naplněný známými a posluchačsky přístupnými skladbami, který se snaží být především příjemným společníkem při práci i relaxaci. Průvodci týdenními bloky pořadů budou hudební redaktoři Českého roz­ hlasu Vltava i některé známé hudební osobnosti. Výběr z chystaných pořadů: 11.–15. 3. ... z Brna 25.–29. 3. ... s J. Hlaváčem 8.–12. 4. ... V. Babkou 22.–26. 4. ...z Ostravy s M. Jemelkou 29. 4–3. 5. ... s W. Dobrovskou

6.–10. 5. ... s P. Veberem 20.–24. 5. ... s V. Havlíkem CD LASER neděle | 21.00–23.00 | Reprezentativní přehlídka špičkových hudebních výkonů z celého světa, jak byly zachyceny na stříbrných kotoučích 3., 10., 17. a 31. 3 a 7. 4. Druhé desetiletí s Magdalenou Koženou Česká mezzosopranistka světového jména zpívá opery, písně, barokní mistry, starou hudbu a klasiky. Duben až červen | Wagnerovská epopej Sedmidílná procházka všemi operami Richarda Wagnera v provedení slavných pěvců. Připravil a uvádí Bohuslav Vítek. 14. 4. Víly Zákaz lásky dirigent: Wolfgang Sawallisch 21. 4. Bludný Holanďan dirigent: Woldemar Nelsson Tannhäuser dirigent: Giuseppe Sinopoli 28. 4. Lohengrin dirigent: Rudolf Kempe Zlato Rýna dirigent: Georg Solti 5. 5. Valkýra dirigent: Marek Janowski Tristan a Isolda dirigent: Karl Böhm 26. 5. Siegfried dirigent: Pierre Boulez Mistři pěvci norimberští dirigent: Herbert von Karajan

LITURGICK Ý ROK neděle | 7.00–7.35 | repríza sobota | 1.05–1.40 | Liturgický rok na pražském svato­ jakubském kůru ve vzpomínkách a hudebních dokumentech. Celoroční cyklus pořadů, který od Adventu 2012 do podzimu 2013 sleduje prostřednictvím hudby průběh církevního roku DUCHOVNÍ HUDBA neděle | 8.00–9.00 | 3. a 10. 3. | Hudba Jana Dismase Zelenky pro Svatý týden 17. 3.| Slzy v renesanční hudbě 24. 3. | Tajemství v neměnnosti. Hudba raného středověku pro liturgii svatého týdne 7. a 14. 4. | Salcburské barokní Velikonoce. Hudba H. I. F. Bibera a jeho kolegů 21. a 28. 4. | Benjamin Britten rozjímající 5. 5. | Loretánské litanie ve zpracování českých chrámových autorů 12. 5. | Hudba pro Svatou Horu Karel Bříza, F. X. Thuri, R. Rejšek 19. 5. | Veni Sancte Spiritus. Inspirace a tvořivost v gregoriánském chorálu 26. 5. | Přijď, Tvůrce, Duchu svatý. Varhanní improvizace ke Svatodušním svátkům

MUSICA ANTIQUA čtvrtek | 21.20–22.45 | Komentované záznamy koncertů z EBU a z českých a moravských festivalů. Komponované pořady z hudby stře­ dověku, renesance, baroka a klasicismu. 7., 14., 21 a 28. 3. Hudba v olomoucké katedrále

HUDEBNÍ PUBLICISTIK A pondělí | 17.00–17.30 | repríza v sobotu | 0.35–1.05 | Pořady o varhanách. Připravuje Radek Rejšek SLOVO O HUDBĚ — POSLUCHÁRNA + DA CAPO úterý | 17.00–17.30 | repríza ve středu | 00.35–01.05 | V tomto čase se na stanici Český rozhlas Vltava setkává v pořadu Slovo o hudbě vysílání, které patří jednak Lukáši Hurníkovi, jednak do něho vstoupí několik našich mladých hudebníků. V cyklech se střídají pořady věnované skladbám, k nimž mají ti, kteří je budou uvádět, sami blízko: ať už je to muzikolog Pavel Petráněk, cembalistka Alena Hönigová nebo kytarista Lubomír Brabec, který velký cyklus pořadů věnuje kytarovým koncertům. Zároveň se zde bude nadále pravidelně objevovat oblíbený pořad Lukáše Hurníka Da Capo, kde pro nás autor rekapituluje „to, co jsme všichni věděli o hudbě a třeba dávno zapomněli“. SLOVO O HUDBĚ středa | 17.00–17.30 | Hudebně-publicistická půlhodinka, věnovaná otázkám a událostem našeho i zahraničního hudebního života, přinese např. ohlédnutí za festivalem v Lomnici nad Popelkou a přiblíží práci souboru Capella Mariana či práci na souboru orchestrálního díla Zdeňka Fibicha. Chybět nebude jednou měsíčně Operní magazín. SLOVO O HUDBĚ — STUDIO D čtvrtek | 17.00–17.30 | Studio D. Dialog - diskuse - debata.

Program 41

Živě vysílané rozhovory s hosty o důležitých tématech hudební současnosti. SLOVO O HUDBĚ — STUDIO M pátek | 17.00–17.30 | repríza v úterý | 0.35–1.05 | Hudebně-publicistická půlhodina, která patří mladým a nadaným umělcům. Zveme vítěze mezinárodních soutěží, absolventy zajímavých zahraničních kurzů nebo prestižních škol. Prostor věnujeme i festivalům mladých hudebníků. EUPHONIA sobota | 13.00–14.00 | V této programové řadě se zaměříme na dvě velká výročí: 150 let od založení slaví Umělecká beseda, první spolek svého druhu v českých zemích, a 90 let si připomínáme od zahájení rozhlasového vysílání, které od počátků provází hudba. K výročí Umělecké besedy připraví šestici pořadů její starosta Lukáš Matoušek a zaměří se jak na historii spolku, tak na jeho současnost. TELEFONOTÉK A neděle | 16.30–17.45 | Živě vysílaný hudebně- publicistický pořad se soutěží o kompaktní desky a s možností telefonických dotazů posluchačů na hosty ve studiu. Pozvání přijali např. spisovatel Lubomír Vejražka, starosta Umělecké besedy Lukáš Matoušek, hornista Radek Baborák a jeho žena violoncellistka Hana Baboráková, sopranistka Gabriela Eibenová a varhaník a dirigent Adam Viktora či sólista opery Národního divadla v Praze Ivan Kusnjer.

DALŠÍ HUDEBNÍ POŘADY TRYLEK pondělí až pátek | 13.00–13.30 | HUDEBNÍ GALERIE pondělí až pátek | 13.40–15.00 | PASTICCIO pondělí až sobota | 12.10–12.50 | PAUZA pondělí až čtvrtek | 16.30–17.00 | PAUZA S CONCERTINEM PRAGA pátek | 16.30–17.00 | SOUDOBÁ HUDBA pondělí až pátek | 01.05–2.00 | PARTITURY pondělí až pátek | 5.45–6.30 | sobota a neděle | 6.05–6.55 | repríza druhý den | 4.00–4.45 | SVĚTEM VÁŽNÉ HUDBY pondělí až pátek | 4.45–5.35 | DEPOZITÁŘ HUDEBNÍ GALERIE pondělí | 22.00–22.45 | KOMORNÍ HUDBA pátek | 22.00–22.45 | HLASY A HLÁSK Y sobota | 6.55–7.15 | SÓLO PRO… sobota | 7.15–8.00 | PROMENÁDNÍ KONCERT sobota | 11.00–11.30 | ODPOLEDNÍ KONCERT sobota | 16.30–17.45 | ZVONY neděle | 2.00–12.05 | repríza v pondělí | 0.00–0.05 | KONCERT SYMFONICKÉHO ORCHESTRU ČESKÉHO ROZHLASU neděle | 12.10–12.50 | KRÁSNÉ HLASY neděle | 13.05–14.00 | V ÝROČÍ T ÝDNE neděle | 15.15–15.30 | 15.45–16.00 | VARHANY

neděle | 10.00–10.30 | KOMORNÍ KONCERT neděle | 14.15–15.45 |

JA ZZ, ALTERNATIVA, ETNO, WORLD MUSIC, FOLK, ROCK Redakce volné tvorby Aleš Opekar ([email protected]) JAZZOVÁ HUDBA JAZZOFON všední dny | 9.30–10.00 | pondělí | Projížďka v rytmu s Antonínem Matznerem úterý | střídavě Big Band Panorama Jana Hály a Napříč jazzovými žánry s Otakarem Svobodou středa | střídavě Swing Session s Kamilem Hálou, Swing z Brna a Swing z Ostravy čtvrtek | střídavě Ochutnávka z jazzových kompaktů s Lubomírem Dorůžkou a Jazzisimo s Petrem Zvoníčkem pátek | klasický jazz uvádí Luboš Zajíček JAZZOV Ý PODVEČER denně | 17.45–18.30 | pondělí | střídavě Blues z hospody i ze studia s Ondřejem Konrádem a Jazz Update s Davidem Bradou úterý | střídavě Jazzové mezníky s Antonínem Matznerem, Jazzová myš s Pavlem Dostálem, Hudba bez hranic s Petrem Zvoníčkem a Mezi proudy s Jiřím Hlaváčem středa | střídavě Electric Jazz Václava Vraného, Jazz Forum Jiřího Starého a soutěžní pořad Tour de Jazz s Alešem Bendou

čtvrtek | Jazz notes — týdeník aktualit a zajímavostí ze světa jazzu pátek | střídavě Jazz live z Prahy, z Brna, z Ostravy a cyklus Mezinárodní festival jazzového piana sobota | Sladké je žít ( jazz doprovází poezii, poezie doprovází jazz) neděle | Jazzové lelkování s Alešem Bendou EURORADIO JAZZ SEASON pátek | 22.30–24.00 | Satelitní přenosy jazzových koncertů: 29. 3. Záznam jazzového koncertu z Holandska. 26. 4. Přímý přenos jazzového kon- certu z České republiky. V pardubickém Divadle 29 vystoupí Martin Brunner Trio & Epoque Quartet. 31. 5. Záznam jazzového koncertu z Norska. JAZZOVÁ SNÍDANĚ víkend | 4.45–5.55 | Střídavě z Brna, Ostravy a Prahy. JAZZOV Ý KLUB noc ze soboty na neděli | 0.05–1.30 | K půlnočnímu setkání s jazzem a blues zvou střídavě Jana Koubková, Jan Hála, Ondřej Konrád a Otakar Svoboda. NOČNÍ VLNA JAZZU každou noc | 2.00–3.00 | OSTATNÍ HUDEBNÍ ŽÁNRY ČA JOVNA denně | 19.00–20.00 | Hudba a styl nové generace.

42 Program

HUDEBNÍ FÓRUM víkend | 23.15–00.00 | sobota | střídavě Svět jiné hudby (alternativní hudební směry a mezi­ žánrové fúze uvádí Petr Slabý), Etnohrátky (tematické pořady a záběry z koncertů world music, etnické a folkové hudby domácí i zahraniční scény uvádí Ivana Radechovská) neděle | Oáza s Jiřím Mazánkem a první neděli v měsíci Ambient s Josefem Sedloněm. Hudba pro relaxaci a meditaci, povzbuzení i uklidnění MEZI DRAKEM A HADEM denně | 3.00–4.00 | Magickou předjitřní hodinku s relaxační hudbou k meditaci připravují externí autoři: Ivana Radechovská, Elena Kubičková, Jiří Mazánek, Petr Dorůžka a Kateřina Andršová. ODPOLEDNÍ MOZAIK A pondělí až pátek | 15.00–16.00 | Kulturní servis doplňuje jazzová a etnická hudba i world music, kterou vybírá kolektiv externích spolupracovníků: Ivana Radechovská, Vladimír Kouřil, Petr Dorůžka, Kateřina Andršová, Eliška Svobodová.

LITER ATUR A A ROZHL A SOVÁ HR A Vedoucí Tvůrčí skupiny literárnědramatické tvorby Hynek Pekárek ([email protected]) ČETBA NA POKRAČOVÁNÍ denně | 18.30–19.00 |

1. 3.–14. 3. | Italo Svevo: Vědomí a svědomí Zena Cosiniho (14 částí ) 15. 3.–18. 3. | Bohumil Hrabal: Jarmilka (4 části) 19. 3.–28. 3. | Timo K. Mukka: Země je hříšná píseň (10 částí ) 29. 3.–5. 4. | Thornton Wilder: Most svatého Ludvíka krále (8 částí ) 6. 4.–8. 4. | Vladimír Binar: Číňanova pěna (3 části) 9. 4.–18. 4. | Ian Banks: Píseň kamene (10 částí ) 19. 4.–30. 4. | Giacomo Casanova: Můj útěk z olověných kobek (12 částí ) 1. 5.–20. 5. | Jaroslav Hašek: Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války (20 částí ) 21. 5.–30. 5. | Jiří Kratochvíl: dobrou noc, sladké sny (10 částí ) 31. 5.–7. 6. | Eliška Vlasáková: Byla jsem s našima na procházce (8 částí ) OSUDY všední dny | 11.30–12.00 | repríza následující všední den | 0.05-0.35 | Rozhlasové memoáry. 4. 3.–8. 3. | Karel Valoch (5 částí ) 11. 3.–15. 3. | Karel Šafář (5 částí ) 18. 3.–22. 3. | Robert Kvaček (5 částí ) 25. 3.–29. 3. | Josef Šach: Jak Pán Bůh dá... (5 částí ) 1. 4.–5. 4. | Libor Pátý (5 částí ) 8. 4.–12. 4. | František Makeš (5 částí ) 15. 4.–26. 4. | Anastáz Opasek: Dvanáctero zastavení (10 částí ) 29. 4.–10. 5. | Ivan Vyskočil (10 částí ) 13. 5.–17. 5. | Alexandra Myšková (5 částí ) 20. 5.–24. 5. | Petr Adler (5 částí ) 27 .5.–7. 6. | Jan Vedral (10 částí )

MODERNÍ POVÍDK A čtvrtek | 16.00–16.30 |

NOČNÍ BIBLIOTÉK A neděle | 1.30–2.00 |

7. 3. Ou-Jang-c‘: Ďábelská žena 14. 3. Sherman Alexie: Protože táta vždycky říkal… 21. 3. Jan Kameník: Výhybkář 28. 3. Stefano Benni: Velký Pozzi 4. 4. Jan Balabán: Mléčná dráha 11. 4. James Joyce: Mráček 18. 4. Viola Fischerová: Cesta středního hříchu 25. 4. Witold Gombrowicz: Tanečník advokáta Kraykowského 2. 5. Jan Beneš: Postoj u Grandu 9. 5. Philippe Delerm: První lok piva a další drobné radosti 16. 5. Pavel Verner: Červenobílá 23. 5. Zachar Prilepin: Bílý čtverec 30. 5. Hana Krallová: Dybuk

3. 3. Bruno Schulz: Traktát o manekýnech neboli Druhá kniha o stvoření dluhů 10. 3. Miroslava Humplíková: Ostrovy 17. 3. Jerome Klapka Jerome: Jsme tak zajímaví, jak si myslíme? 24.  3. Rudolf Svoboda: Útěk z rodné obce 31. 3. Marcel Schwob: Ruka slávy 7. 4. Karel Klostermann: Slepičí vojna 14. 4. Herbert George Wells: Jablko 21. 4. Viktor Fischl: Dobrý dybuk 28. 4. Guy de Maupassant: Syn 5. 5. Jakub Deml: Hrající revolver 12. 5. Charles Nodier: Úval mrtvého muže 19. 5. Svatopluk Čech: Z mých literárních začátků 26. 5. Alfred Jarry: Chodec, postrach ulice aneb Strážníkova mozkovna

POVÍDK A neděle | 11.30–12.00 | 3. 3. František Langer: 7 hodin 35 minut 10. 3. Mary E. Wilkins Freemanová: Jeptiška z Nové Anglie 17. 3. Otakar Theer: Žhářka 24. 3. Emil Hakl: Deštník z Londýna 31. 3. Jiří Veselý: O Josífkovi 7. 4. Tibor Déry: Láska 14. 4. Zdeněk Jirotka: Pravidla se změnila 21. 4. Isaac Bashevis Singer: Hlupák Gimpl 28. 4. Dora Čechova: Dlouhé nadechnutí 5. 5. E. T. A. Hoffmann: Don Juan 12. 5. Blanka Kostřicová: Kronika 19. 5. Alexandr Solženicyn: Meruňková marmeláda 26. 5. Petr Pazdera Payne: Máv jokop a jiné nápisy

SCHŮZK Y S LITERATUROU neděle | 20.00–21.00 | 3. 3. Marc Bloch: Příběh historika, kterého dějiny pohltily 10. 3. Host s nadějí a vírou 17. 3. Urmuzovy Podivné stránky 24. 3. Torsten Petterson – Jmenuji se Harald Lindmark… 31. 3. Směju se a sténám (Vladimír Holan a Stanislav Zedníček) 7. 4. Jan Novák: Elektrárna, prachy a hlubokej tón 14. 4. Célinova cesta 21. 4. Všechno jen jednou (Rainer Maria Rilke a Čechy) 28. 4. Dobrý den, Brno (Hana Pražáková)

Program 43

5. 5. Jiří Kovtun: Nahýbalovo jarní tažení 12. 5. Jorge Luis Borges: Další pátrání – dějiny věčnosti 19. 5. Dech Lukavických zápisků (Hana Ponická) 26. 5. Robert Walser a jeho Jakob von Gunten SOUZVUK neděle | 9.00–10.00 | 3. 3. 10. 3. 17. 3. 24. 3. 31. 3. 7. 4. 14. 4. 21. 4. 28. 4. 5. 5. 12. 5. 19. 5. 26. 5.

Tristan Corbiére: Armor Odilon Redon: Napsat historii svého srdce Jan Kameník: Mystické deníky Josef Kostohryz: Všechno je jen předmluva nebo předzpěv Vincent van Gogh: Bratře Theo Bohumil Pavlok: Předkové Jacques Prévert: Je muž a je žena Anastáz Opasek: Italská krajina Pak již nebude ani Bohumil, ani Hrabal Mlčení je tvým hlasem Upřímné pozdravy z kraje květů a zapadlých snů Vít Slíva: Dnění Juan Ramón Jiménez: Stříbrák a já

SVĚT POEZIE sobota | 22.45–23.00 | 2. 3. Kterási věc Jana Dadáka 9. 3. Attilio Bertolucci: Zimní cesta 16. 3. Kamil Bouška: Oheň po slavnosti 23. 3. Rostislav Valušek: Duše s vy trhanou podlahou 30. 3. Adam Michna z Otradovic: Vše žalost v radost změnilo 6. 4. Sylvie Richterová: Čas věčnost

13. 4. Vilja Tunlia Hustavinennová: Místo ženy 20. 4. Jiří Janatka: Žloutkové divadlo 27. 4. Zdeněk Matěj Kuděj: Přepad mě velký smutek 4. 5. Marek Stašek: Svraštělý muž nebo pes 11.5. Kamil Berdych: Tkán dějin hrůznou 18. 5. Milan Děžinský: Tajný život 25. 5. Rudolf Matys: Z nových básní NEDĚLNÍ VERŠE neděle | 12.05–12.10 | 3. 3. Josef Mlejnek: Zuby s kořeny v dásních 10. 3. Otokar Fischer: Loučení s jihem 17. 3. Maria Konopnicka: Giottova madona 24. 3. Sepp Skalitzky: Květná neděle na Šumavě 31. 3. Jan Zahradníček: Velikonoce mých dětí 7. 4. Josef Kainar: Sen 14. 4. Gerard Manley Hopkins: Moře a skřivan 21. 4. Anastáz Opasek: Florencie 28. 4. Jaroslav Hašek: List o ohňostroji 5. 5. Paul Verlaine: Jen se točte, koně dřevění 12. 5. Vladimír Vokolek: Květiny a hvězdy 19. 5. Alighieri Dante: O lásce mluví všechny myšlenky mé 26. 5. Michail Lermontov: Oblaka SNY neděle | 0.00–0.05 | Slova ze sna a do snů. 3. 3. Marek Stašek 10. 3. Robert Desnos

17. 3. 24. 3. 31. 3. 7. 4. 14. 4. 21. 4. 28. 4. 5. 5. 12. 5. 19. 5. 26. 5.

Homérův text z Odysseie Miroslav Huptych II Bohumila Grögerová Miloš Doležal Jaroslav Hrouda Editha Sördergranová Miloš Vacík Thomas de Quincey Rytířská balada z dánského středověku Georg Heym Vladimír Neuwirth

ETICK Á KNIHOVNA sobota | 1.40–2.00 | 2. 3. Cicero: O pravé statečnosti 9. 3. Buddha: O sebeovládání 16. 3. Petr Chelčický: O nespraved- livém uspořádání společnosti 23. 3. Josef Suk: O mravnosti 30. 3. Jacques Maritain: Snášenlivost a pravda 6. 4. Platón: O síle slova a moudrosti 13. 4. Cató: Morální naučení 20. 4. Xenofón: O nejlepší ústavě 27. 4. Marcus Fabius Quintilianus: O výchově 4. 5. Marcus Aurelius Antoninus: O správné cestě rozumu 11. 5. Cicero: O povinnostech 18. 5. Nesmrtelná slova o lásce 25. 5. Henri Frédéric Amiel: O hledání životní pravdy PSÁNO KURZÍVOU všední dny | 10.00–10.15 | Úvahy a fejetony. SLADKÉ JE ŽÍT sobota | 17.45–18.30 | Jazz doprovází poezii, poezie doprovází jazz.

DŮVĚRNÁ SDĚLENÍ všední dny | 13.30–13.40 | Ro(c)k v poezii Josef Rauvolf uvádí básně, které byly zhudebněny rockovými hudebníky. STRÁNK Y NA DOBROU NOC denně | 23.00–23.15 | Krátké prózy a výňatky z próz. FONOGRAMY pátek | 16.00–16.30 | Návraty po stopách zvuku. KLUB ROZHLASOVÉ HRY úterý | 21.30 | 5. 3. Gaston Salvatore: Stalin – 1.část (6.3. – 2.část) 12. 3. Vladimír Fekar: Jiné moře 19. 3. Tereza Verecká: Divná věc, divná věc 26. 3. Ludvík Kundera: Naprosto lhostejné 2. 4. Roland Schimmelpfennig: Arabská noc 9. 4. Sergi Pompermayer: Uprchlíci 16. 4. Astrid Saalbachová: Pieta 23. 4. Pavel Drábek-Ondřej Kyas: Everyman čili Kdokoli 30. 4. Harold Pinter: Rodinné hlasy 7. 5. Tomáš Svoboda: Srnky 14.5. Michel de Ghelderode: Škola šašků 21. 5. Martin Františák: Tvůj děda 28. 5. Kari Hotakainen: Oštěpař HRA PRO TENTO VEČER čtvrtek | 20.00 | 7. 3. Friedrich Dürrenmatt: Noční rozhovor

44 Program

14. 3. Katherine Mansfieldová: Dceru-­ šky nebožtíka pana plukovníka 21. 3. Michal Walczak: Amazonie 28. 3. Graham Greene: Skleník 4. 4. Caryl Brahmsová-Ned Sherrin: Vezmete si také sherry? 11. 4. Radoslav Nenadál: Lázňařky 18. 4. Ludvík Aškenazy: Vzpomínka na poníka 25. 4. Francis Scott Fitzgerald: Ledový palác 2. 5. Ed McBain: Modře vytetovaná dýka 9. 5. Ilja Hurník: Hudebně doložený Ezop 16. 5. William Trevor: Apartmá s terasou 23. 5. Tom Peuckert: Sladký jed 30. 5. Robert van Gulik: Vražda v lotosovém jezírku ROZHLASOVÉ JEVIŠTĚ sobota | 14.00 | 9. 3. Otakar Theer: Faëthon 16. 3. Imre Madách: Tragédie člověka 23. 3. Gabriela Preissová: Její pastorkyňa 30. 3. Bohumil Adámek: Salomena 6. 4. Eric-Emanuel Schmitt: Návštěvník 13. 4. Alexandr Nikolajevič Ostrovskij: Les 20. 4. Henrik Ibsen: Přízraky 27. 4. J. Hašek-E.E.Kisch-A. Longen: Z Karlína do Bratislavy parníkem Lanna 8 za 365 dní 4. 5. William Shakespeare: Richard III. 11. 5. Milan Kundera: Jakub a jeho pán 18. 5. Josef Topol: Kočka na kolejích 25. 5. August Strindberg: Věřitelé 1. 6. Jan Neruda: Francesca di Rimini

ROZHLASOVÉ SERIÁLY neděle | 10.30 | 10. 3.–24. 3. | Jane Austenová: Rozum a cit (7.–9. část) 31. 3.–14. 4. | Patrick Quentin: Záhada pro blázny (1.–3. část) 24. 4.- 12. 5. | Vercors: Nepřirozená zvířata (1.–3. část) 19. 5.- 2. 6. | Jo Nesbø: Nemesis (1.–3. část) ČAJOVNA poslední neděle v měsíci Hry a dokumenty nové generace.

ZPR AVODA JST VÍ A PUBLICISTIK A , DOKUMENT Y Vedoucí Redakce kulturní publicistiky Antonín Pfeifer ([email protected]) Vedoucí Redakce volné tvorby Jiří Kamen ( [email protected]) ZPRAVODA JST VÍ VLTAV Y všední dny v 6.30 | 7.00 | 7.30 | 8.00 | 12.00 | 15.00 a 17.30 | přehled hlavních událostí také v 10.15 | 13.30 | 16.30 a 19.00 | MOZAIK A pondělí až pátek | 6.30–9.00 | 15.00–16.00 | Živě moderovaný pořad kulturního zpravodajství a publicistiky. Informace, rozhovory, reportáže, recenze a glosy, přehledy tisku, hosté ve studiu, soutěže. Originální výběr hudby, s jakou se na jiných stanicích nesetkáte.

VÍKENDOVÁ PŘÍLOHA STANICE VLTAVA sobota | 8.00–11.00 | Kulturně-publicistický týdeník. 180 minut reportáží, rozhovorů, glos, fejetonů, dokumentů, literárních ukázek a hudby jazzové i vážné připravují a uvádějí Jiří Kamen a Tomáš Černý. KRITICK Ý KLUB pondělí | 16.00–16.30 | repríza čtvrtek | 0.35–1.05 | Diskuse odborníků o současné literatuře, filmu, architektuře a výtvarném umění, které připravují moderátoři. Pavel Janáček, Vladimír Hendrich, Anežka Charvátová, Blanka Stárková, Eliška Závodná, Anna Housková a další.

FILMOV Ý T ÝDENÍK úterý | 15.00–16.30 | repríza pondělí | 0.35–1.05 | Aktuality ze světa fi lmu připravují Tomáš Pilát a Josef Vomáčka. HISTORICK Ý KLUB středa | 16.00–16.30 | Reflexe historických událostí, výročí, osobností, novinek historické literatury apod. Připravuje Eliška Závodná. VLTAVSK Ý POLEDNÍK sobota | 11.30–12.00 | Magazín o životním stylu. Připravuje Eliška Závodná. ŘEČ VĚCÍ PROSTOR – ARCHITEKTURA – DESIGN každá druhá sobota v měsíci | 16.00–16.30 | Zajímavosti ze světa architektury a designu. Připravuje Jan Tůma.

RADIODOKUMENT středa | 21.45 | 6. 3. Gaston Salvatore, Jarmila Konrádová: Stalin – 2. část 13. 3. David Hertl: Protektorát Čechy a Morava v osobnosti E. Háchy 20. 3. Eva Blechová: A to je ta česká země – Trinksaifen / Rudné 1922-2005 27. 3. Karel Oujezdský: Válovky 3. 4. Peter Leonard Braun: Zvony v Evropě 10. 4. E. Nachmilnerová: Božský rošťák Jan Novák 17. 4. Milena Štráfeldová: 90 let společně – Expo 58 - „Úspěch navzdory“ 24. 4. Výběr dokumetnů ke Dni Země 1. 5. Pejk Malinovski: Poetry, Texas – Evropský radiodokument II 8. 5. Hana Železná: Dnes jsem měla opět štěstí - odpoledne byl nálet 15. 5. Dominika Švecová: Nejsem sama 22. 5. Radiodokument k výročí narození R. Wagnera 29. 5. Bronislava Janečková: Repatriační akce rozhlasu v roce 1945 – „Hlásit ihned!“ RADIOATELIÉR sobota | 00.05 | 2., 9., 16. a 23. 3. Acustica Helénica #1–4 30.  3. PremEdice – Vocal Land. Boca Loca Lab v nové vokální kompozici. 6., 13. a 20. 4. Novinky z EBU #1–3 27. 4. PremEdice – Alan Curtis: Vltaraná 4., 11. a 18.  5. Španělské zvukové obzory #1–3 25. 5. PremEdice – Sivan Eldar: nová kompozice

Klub Vltava 45

RE F L E K T OR

KLUB VLTAVA

Klub Vltava je pro všechny, kteří poslouchají stanici Český rozhlas Vltava a k jejichž životním potřebám patří kontakt s hudebním a slovesným uměním a kulturou v tom nejširším slova smyslu. Je určen těm, kteří chtějí víc než jen kvalitní rozhlasový program. Klub Vltava nabízí možnost bližšího kontaktu mezi posluchači a tvůrci pořadů, účast na natáčení přímých přenosů, organizuje klubová setkání, besedy, předpremiéry rozhlasových pořadů, návštěvy kulturních akcí. Klub Vltava vydává čtyřikrát ročně čtvrtletník posluchačů a příznivců stanice Český rozhlas Vltava, který přináší inspiraci ze světa kultury a umění, exkluzivní rozhovory, podrobné informace o programu stanice, přehled partnerů Klubu, členských výhod a slev, aktuální nabídky, soutěže a další zajímavosti. Klub Vltava nabízí možnost využívat výhod sjednaných s partnerskými institucemi, které vybírá tak, aby umožnil svým členům ještě intenzivnější kontakt s aktuálním děním ve světě kultury. Členské výhody poskytují přední kulturní organizace po celé České republice – hudební festivaly a symfonické orchestry, divadla a divadelní festivaly, galerie, muzea, nakladatelství a další. Jejich počet se stále rozšiřuje. Aktuální nabídky, setkání, soutěže a akce, stejně jako statut Klubu naleznete na www stránkách Klubu. Osobní členství: roční členský příspěvek činí 150 Kč. Rodinné členství: roční členský příspěvek činí 290 Kč (obdržíte průkazy člena Klubu Vltava i pro další dva rodinné příslušníky). Pro zaslání členského příspěvku si vyžádejte individuální variabilní symbol.

P o dě l t e se s ná m i o r e f le k s v é ná t or @ r zor y.  o z h la s .c z

KLUB VLTAVA

NA DVOJKU DO ÁČK A

Český rozhlas Vltava Vinohradská 12 120 99 Praha 2

Zveme Vás na pravidelné klubové večery s vltavskými redaktory, dramaturgy, režiséry a jejich hosty.

informační linka Klubu Vltava tel.: 221 552 686, 221 552 677 e-mail: [email protected] vltava.rozhlas.cz/klubvltava

Setkání se konají vždy 1. čtvrtek v měsíci od 19.00 hod. ve Studiu A Českého rozhlasu, Hybešova 10, Praha 8.

NAL AĎTE SI... ČESKÝ ROZHLAS VLTAVA V CELÉ REPUBLICE NA VKV (FM) BRNO-MĚSTO — 90,4 | OLOMOUC — 107,2 | BŘECLAV — 96,3 | SLAVÍČ — 107,9 | Č. BUDĚJOVICE — 96,1 | HODONÍN — 100,4 | CHEB — 106,2 | CHOMUTOV — 96,3 | JESENÍK — 98,2 | JIHLAVA — 95,4 | KAPLICE — 105,9 | KARLOVY VARY — 105,7 | KAŠPERSKÉ HORY — 107,2 | KLATOVY — 88,6 | LIBEREC — 103,9 | OSTRAVA — 104,8 | PARDUBICE — 102,7 | PÍSEK — 105,2 | PLZEŇ — 95,6 | PLZEŇ-RADEČ — 93,3 | PRAHA — 105 | PŘÍBRAM — 107 | TRUTNOV — 101,9 | ÚSTÍ N. LABEM — 104,5 | VALAŠSKÉ MEZIŘÍČÍ — 89,9 | VARNSDORF — 88,4 | VSETÍN — 98,3 | ZLÍN — 94,8 | ZNOJMO — 99,2 | NEBO NA — VLTAVA.ROZHLAS.CZ

VÁ ŽENÍ A MILÍ POSLUCHAČI, ČLENOVÉ KLUBU VLTAVA , magazín Vltava je čtvrtletníkem, který vám pravidelně představuje to nejzajímavější z programu stanice Vltava. Pokud chcete být o programových tipech a dalších novinkách z vysílání informováni v týdenních intervalech, rádi vám budeme zasílat náš e-mailový newsletter. Pro odběr novinek se zaregistrujte zde: vltava.rozhlas.cz/newsletter. Budeme rádi, pokud registraci doporučíte také svým přátelům.

VYSÍLAČE V SYSTÉMU DVB-T (DIGITÁLNÍ SÍŤ 1 PO DOKONČENÍ DIGITALIZACE V ROCE 2010) PRAHA-MAHLEROVY SADY — KANÁL 53 | PRAHA-CUKRÁK — KANÁL 53 | VOTICE-MEZIVRATA — KANÁL 53 | ČESKÉ BUDĚJOVICE-KLEŤ — KANÁL 49 | SUŠICE-SVATOBOR — KANÁL 49 | VIMPERK-MAŘSKÝ VRCH — KANÁL 49 | PLZEŇ-KRAŠOV — KANÁL 34 | DOMAŽLICE-VRANÍ VRCH — KANÁL 34 | CHEB-ZELENÁ HORA — KANÁL 36 | JÁCHYMOV- KLÍNOVEC — KANÁL 36 | ÚSTÍ N. LABEM-BUKOVÁ HORA — KANÁL 33 | CHOMUTOV-JEDLOVÁ HORA — KANÁL 33 | LIBEREC-JEŠTĚD — KANÁL 43 | TRUTNOV-ČERNÁ HORA — KANÁL 40 |

PŘIPOJIT SE K NÁM MŮŽETE TAKÉ NA FACEBOOKU: www.facebook.com/vltava3 www.facebook.com/vltava.mozaika www.facebook.com/cajovnarozhlas

PARDUBICE-KRÁSNÉ — KANÁL 32 | JIHLAVA-JAVOŘICE — KANÁL 33 | OSTRAVA-HOŠŤÁLKOVICE — KANÁL 54 | OSTRAVA-SLEZSKÁ OSTRAVA — KANÁL 54 | BRNO-KOJÁL — KANÁL 29 | BRNO-MĚSTO — KANÁL 29 | BRNO-HÁDY — KANÁL 29 | MIKULOV-DĚVÍN — KANÁL 29 | FRÝDEK-LYSÁ HORA — KANÁL 54 | ZLÍN-TLUSTÁ HORA — KANÁL 33 | VALAŠSKÉ KLOBOUKY-PLOŠTINY — KANÁL 33 | JESENÍK-PRADĚD — KANÁL 36 |

PARTNEŘI

46 Partneři

PARTNEŘI KLUBU VLTAVA Na uvedené otázky odpovídejte výhradně na lince Klubu Vltava. Aktuální nabídku sledujte také na vltava.rozhlas.cz v sekci Klub Vltava.

ORCHESTR BERG 20% sleva na hudebně scénický projekt PÍSEŇ PÍSNÍ. 22. května ve 20h, kostel Nejsvětějšího Salvátora. Orchestr BERG hraje skladby Slavomíra Hořínky a Sofie Gubajduliny. tel. 604 205 937, [email protected], www.berg.cz Autor jedenácté a dvacáté druhé správné odpovědi

HUDBA

ČESK Á KULTURA, o.s. Pořadatel a spolupořadatel festivalů konaných v rámci Českých kulturních slavností Nad Stráněmi 343, 251 66 Senohraby [email protected], www.ceskakultura-os.cz Soutěže o čestné vstupenky na koncerty festivalů Českých

PRAŽSK Ý KOMORNÍ ORCHESTR – AGENTURA s. r. o. 20% sleva na nákup vstupenek na abonentní koncerty Černokostelecká 6, 100 00 Praha 10 tel.: 274 772 697 [email protected], www.pko.cz SYMFONICK Ý ORCHESTR ČESKÉHO ROZHLASU 30% sleva na dopolední veřejné generální zkoušky Vinohradská 12, 120 99 Praha 2 tel.: 221 551 412, fax: 221 551 413 [email protected], socr.rozhlas.cz SYMFONICK Ý ORCHESTR HL. M. PRAHY FOK 10% sleva na všechny koncerty pořádané FOK Nám. Republiky 5, 110 00, Praha 1 tel.: 222 002 336 [email protected], www.fok.cz

NÁRODNÍ DIVADLO Opera Národního divadla Denní pokladny jsou otevřeny každý den od 10.00 do 18.00 v Provozní budově Národního divadla (Ostrovní 1) a v Kolowratském paláci (Ovocný trh 6).

získává 2 vstupenky na toto představení. Kdo je autorem nejnovějšího přebásnění Písně písní do češtiny?

ČESK Á FILHARMONIE 15% sleva na abonentní koncerty České filharmonie Rudolfinum, Alšovo nábřeží 12, 110 01 Praha 1 Tel.: 227 059 227 [email protected], www.ceskafilharmonie.cz

DIVADLA

kulturních slavností zařadíme do vltavského vysílání.

COLLEGIUM 1704 o.s. Pořadatel cyklu Hvězdy barokní opery 10% sleva z ceny vstupného Mánesova 813/4, 120 00 Praha 2 tel.: 246 052 456 [email protected], www.collegium1704.com Soutěž o čestné vstupenky na vybrané koncerty zařadíme do vltavského vysílání.

COLLEGIUM MARIANUM Pořadatel cyklu Barokní podvečery 10% sleva z ceny vstupného Pokladna: Maďarské kulturní středisko, Rytířská 27, Praha 1 Pokladna otevřena od 13. 2. 2012 každé pondělí 10–18 hod. tel.: 224 229 462, 731 448 346 [email protected], www.baroknipodvecery.cz

Činohra Národního divadla nabízí členům Klubu Vltava vstupenky s 20 % slevou na následující tituly: 17. 3. v 19 hod. | Nová scena P. Zelenka: Ohrožené druhy, 23. 4. v 19 hod. | Nová scena W. Shakespeare: Král Lear 7. 5. v 19 hod. | Stavovské divadlo L. Prebble: Enron aneb Zkrocení zlé firmy 30. 5. v 19 hod. | Divadlo Kolowrat M. Františák: Karla Na jeden členský průkaz lze se slevou zakoupit maximálně dvě vstupenky na jeden titul. Počet vstupenek je omezený. Ovocný trh 6, 112 30 Praha 1 tel.: 224 901 419 [email protected], www.narodni-divadlo.cz

vč. dramaturgické řady Rozhlasová hra na jevišti Národní třída 7, 110 00 Praha 1 tel./fax: 224 220 844 www.divadloviola.cz DIVADLO PONEC 30% sleva z ceny vstupného na představení pořádaná divadlem (netýká se hostů a festivalů) Husitská 24A/899, 130 00 Praha 3 tel.: 224 817 886 (9–17h), 222 721 531 (17–20h) [email protected], www.divadloponec.cz MORAVSKÉ DIVADLO OLOMOUC až 50% sleva z ceny vstupného Třída Svobody 33, 779 00 Olomouc tel.: 585 500 500 (předprodej vstupenek) [email protected], www.moravskedivadlo.cz EXPERIMENTÁLNÍ PROSTOR NOD 10% sleva na divadelní představení s výjimkou festivalů a zahraničních produkcí. Dlouhá 33, 110 00 Praha 1 tel.: 723 706 249. [email protected] a nod.roxy.cz

V Ý T VARNÉ UMĚNÍ NÁRODNÍ DIVADLO BRNO 10% sleva z ceny vstupného na vybraná představení pořádaná divadlem Dvořákova 11, 657 70 Brno tel.: 542 158 111 [email protected], www.ndbrno.cz DIVADLO VIOLA až 50% sleva z ceny vstupného na vy­ braná představení pořádaná divadlem

Galerie Rudolfinum Alšovo nábřeží 12, 110 01 Praha 1 tel.: 227 059 309 (pokladna) [email protected], www.galerierudolfinum.cz Připravuje se výstava Nightfall, nové tendence ve figurativní malbě (29. 3.–24. 5. 2013).

Partneři 47

GALERIE HLAVNÍHO MĚSTA PRAHY 20% sleva z ceny vstupného na aktuální výstavy Výstavní místa: Městská knihovna, Dům U Kamenného zvonu, Staroměstská radnice, Dům U Zlatého prstenu, Trojský zámek, Bílkova vila, Bílkův dům v Chýnově. Mariánské nám. 1, Praha 1 tel.: 222 310 489, 222 313 357 www.citygalleryprague.cz TOPIČŮV SALON 50% sleva z ceny vstupného Národní 9, 110 00 Praha 1 tel.: 224 232 500 [email protected], www.topicuvsalon.cz ARS VIVA CEST Y ZA UMĚNÍM Specializovaná cestovní kancelář. Muchova 9, č. p. 223 (1. patro) 160 00 Praha 6 tel.: 233 324 099, fax: 224 311 585 [email protected], www.arsviva.cz

KNIHY, ČASOPISY, CD SPOLEČNOST FRANZE K AFK Y 30% sleva na veškerou knižní produkci z nakladatelství Široká 14, 110 00 Praha 1 tel.: 224 227 452 [email protected], www.franzkafka-soc.cz RADIOSERVIS, a. s. Hudební a knižní vydavatelství Českého rozhlasu, vydavatel Týdeníku Rozhlas. 25% sleva v zásilkovém obchodě na vlastní zboží, zájemcům zašleme zdarma katalog Objednávky: Olšanská 5, 130 00 Praha 3 tel.: 272 096 310 [email protected] 10% sleva na celý sortiment ve firemní prodejně Vinohradská 12, Praha 2 tel.: 221 551 349, 221 551 350 A2 KULTURNÍ T ÝDENÍK Americká 2, 120 00, Praha 2 tel.: 222 510 227 www.tydenikA2.cz

ČLENSKÉ V ÝHODY Veškeré soutěžní plnění je možné čerpat prostřednictvím informační linky Klubu Vltava.

SANQUIS ON-LINE Časopis o všech podobách umění a o zdravém životním stylu – od 3. 10. 2011 pravidelně každý měsíc pouze v elektronické verzi. 30% sleva na roční předplatné [email protected], www.sanquis.cz OPERA PLUS Internet magazine [email protected], www.operaplus.cz NAKLADATELST VÍ ROMEO 30% sleva z ceny knih Pod Bání 21, 180 00 Praha 8 tel.: 283 840 193, 605 960 211 [email protected], www.jirijosek.com NAKLADATELST VÍ LIK A KLUB až 25% sleva na všechny publikace Počernická 76, 108 00 Praha 10 tel.: 222 541 166 [email protected], www.likaklub.cz NAKLADATELST VÍ CARPE DIEM Edice klubové poezie, Edice knih doplněných o DVD 20% sleva na veškeré tituly Carpe diem, 691 11 Brumovice 175 tel.: 519 423 378 [email protected], www.carpe.cz

MAGA ZÍN KLUBU VLTAVA Odpovědi volejte na klubovou linku 221 552 686. Chcete-li využít členských výhod u našich partnerů, uvádějte při písemných objednávkách členské číslo. Při osobním odběru se prokažte prů­ kazkou Klubu Vltava. Změna výhod partnerů a konkrétních forem spolu-­ práce vyhrazena.

Čtvrtletník posluchačů a příznivců stanice Český rozhlas Vltava | XVIII. ročník | číslo 1

LIBRI, SPOL. s. r. o. 20% sleva z ceny knih Neklanova 27, 128 00 Praha 2 tel.: 252 541 632, fax: 251 611 013 [email protected], www.libri.cz ŽAKET – kartografické vydavatelství 30% sleva z ceny všech map při přímém odběru Slánská 381/10, 163 00 Praha 6 tel.: 210 083 570 [email protected], www.zaket.cz NAKL ADATELST VÍ ATL ANTIS, spol. s r. o. 20% sleva na produkci nakladatelství, při objednávce dvou a více knih neplatíte poštovné PS 374, Česká 15, 602 00 Brno tel./fax: 542 213 221 [email protected], www.atlantis-brno.cz NAKLADATELST VÍ BASET až 15% sleva na vybrané publikace redakce: Vinohradská 134, 130 00 Praha 3, tel.: 244 402 705 expedice – prodejní sklad: Plovdivská 3400, 143 00 Praha 4, tel./fax: 244 402 706 [email protected], www.baset.cz NAKLADATELST VÍ LABYRINT až 20% sleva na vybrané publikace redakce: Dittrichova ulice č. 5, 120 00 Praha 2 | tel. a fax: 224 922 422 [email protected], http://labyrint.net

březen–květen 2013 | Použité fotografie: MKH | Vychází 4× ročně Evidenční číslo MK ČR E 14038 | Šéfredaktor: Luboš Stehlík | Redakce: Lenka Pitronová, Marcela Hájková Grafická úprava a sazba: Český rozhlas, Adéla Knajzlová, Jakub Šolín Tisk: Litera Brno | Distribuce: SEND, předplatné s. r. o. | Český rozhlas Vltava šéfredaktor stanice Lukáš Hurník | Vinohradská 12, 120 99 Praha 2 tel.: 221 552 677 | vltava.rozhlas.cz | e-mail: [email protected]

NAKLADATELST VÍ TITANIC 20% sleva na všechny knihy Plzeňská 222, 150 00 Praha 5 tel.: 257 211 257 [email protected], www.titanic.n.cz

48 Program JAZZ

DENNÍ PROGR AM Nová stanice Českého rozhlasu vysílající pouze jazz v širokém žánrovém rozpětí od jeho počátků po aktuální fúze. Program akcentuje současnou evropskou a českou produkci. Od 1. března 2013 nahrazuje internetové rádio Euro Jazz. Na celém území ČR naladíte tento program digitálně (set-top-box, satelit, kabelové TV, IPTV, DAB) a přes internet. V DVB-T vysílá na kanálu sdíleném se stanicí ČRo Plus, a to v časech od 0.00 do 16.00. Web: jazz.rozhlas.cz E-mail: [email protected]

K AŽDÝ DEN

0.00–1.00 Modern Mainstream 1.00–2.00 Modern and Experimental 2.00–4.00 Experimental 4.00–6.00 Modern Mainstream

PONDĚLÍ 6.00–7.00 Fokus. New York Sound 7.00–8.00 Modern Mainstream 8.00–9.00 Mostly Bop 9.00–11.00 Modern Mainstream 11.00–11.15 Album týdne 11.15–12.00 Nová alba 12.00–12.30 Evropská vlna. Francie 12.30–13.00 Modern Mainstream 13.00–14.00 Mostly Bop 14.00–14.45 Jazz na druhou. Vybíráme z Vltavy 14.45–16.00 Modern Mainstream 16.00–17.00 Modern and Experimental 17.00–18.00 Modern Mainstream

18.00–19.00 Fokus. New York Sound 19.00–19.15 Album týdne 19.15–22.00 Modern Mainstream 22.00–22.45 Jazz na druhou. Vybíráme z Vltavy 22.45–00.00 Mostly Bop 0.00–1.00 Modern Mainstream 1.00–2.00 Modern and Experimental 2.00–4.00 Experimental 4.00–6.00 Modern Mainstream 6.00–7.00 Fokus. New York Sound 7.00–8.00 Modern Mainstream 8.00–9.00 Mostly Bop 9.00–11.00 Modern Mainstream 11.00–11.15 Album týdne 11.15–12.00 Nová alba 12.00–12.30 Evropská vlna. Francie 12.30–13.00 Modern Mainstream 13.00–14.00 Mostly Bop 14.00–14.45 Jazz na druhou. Vybíráme z Vltavy 14.45–16.00 Modern Mainstream 16.00–17.00 Modern and Experimental 17.00–18.00 Modern Mainstream 18.00–19.00 Fokus. New York Sound 19.00–19.15 Album týdne 19.15–22.00 Modern Mainstream 22.00–22.45 Jazz na druhou. Vybíráme z Vltavy 22.45–00.00 Mostly Bop

ÚTERÝ 6.00–7.00 Fokus. Český jazz 7.00–8.00 Modern Mainstream 8.00–9.00 Mostly Bop 9.00–11.00 Modern Mainstream 11.00–11.15 Album týdne 11.15–12.00 Nová alba 12.00–12.30 Evropská vlna. Velká Británie 12.30–13.00 Modern Mainstream

13.00–14.00 Mostly Bop 14.00–16.00 Jazz na druhou. Grundfunk 16.00–17.00 Modern and Experimental 17.00–18.00 Modern Mainstream 18.00–19.00 Fokus. Český jazz 19.00–19.15 Album týdne 19.15–22.00 Modern Mainstream 22.00–00.00 Jazz na druhou. Grundfunk STŘEDA 6.00–7.00 Fokus. Free Jazz 7.00–8.00 Modern Mainstream 8.00–9.00 Mostly Bop 9.00–11.00 Modern Mainstream 11.00–11.15 Album týdne 11.15–12.00 Nová alba 12.00–12.30 Evropská vlna. Skandinávie 12.30–13.00 Modern Mainstream 13.00–14.00 Mostly Bop 14.00–14.30 Jazz na druhou. Swing Session 14.30–16.00 Modern Mainstream 16.00–17.00 Modern and Experimental 17.00–18.00 Modern Mainstream 18.00–19.00 Fokus. Free Jazz 19.00–19.15 Album týdne 19.15–22.00 Modern Mainstream 22.00–22.30 Jazz na druhou. Swing Session 22.30–00.00 Mostly Bop ČT VRTEK 6.00–7.00 Fokus. Future Shock 7.00–8.00 Modern Mainstream 8.00–9.00 Mostly Bop 9.00–10.00 Modern Mainstream 10.00–10.30 Bigband Panoráma 10.30–11.00 Modern Mainstream

11.00–11.15 Album týdne 11.15–12.00 Nová alba 12.00–12.30 Evropská vlna. Polsko 12.30–13.00 Modern Mainstream 13.00–14.00 Mostly Bop 14.00–14.20 Jazz na druhou. Jazzové novinky 14.20–16.00 Modern Mainstream 16.00–17.00 Modern and Experimental 17.00–18.00 Modern Mainstream 18.00–19.00 Fokus. Future Shock 19.00–19.15 Album týdne 19.15–22.00 Modern Mainstream 22.00–22.20 Jazz na druhou. Jazzové novinky 22.20–00.00 Mostly Bop PÁTEK 6.00–7.00 Fokus. 'Round Bop 7.00–8.00 Modern Mainstream 8.00–9.00 Mostly Bop 9.00–10.00 Modern Mainstream 10.00–10.30 Jazzofon 10.30–11.00 Modern Mainstream 11.00–11.15 Album týdne 11.15–12.00 Nová alba 12.00–12.30 Evropská vlna. Německo 12.30–13.00 Modern Mainstream 13.00–14.00 Mostly Bop 14.00–15.00 Jazz na druhou. Rozhovor měsíce/ Vybíráme z Vltavy 15.00–16.00 Modern Mainstream 16.00–17.00 Modern and Experimental 17.00–18.00 Modern Mainstream 18.00–19.00 Fokus. 'Round Bop 19.00–19.15 Album týdne 19.15–22.00 Modern Mainstream 22.00–23.00 Jazz na druhou. Rozhovor měsíce/ Vybíráme z Vltavy 23.00–00.00 Mostly Bop

SOBOTA 6.00–7.00 Fokus. Jazzrock a funk 7.00–8.00 Modern Mainstream 8.00–9.00 Mostly Bop 9.00–11.00 Modern Mainstream 11.00–11.15 Album týdne 11.15–12.00 Nová alba 12.00–12.30 Evropská vlna. Rakousko 12.30–13.00 Modern Mainstream 13.00–14.00 Mostly Bop 14.00–16.00 Modern Mainstream 16.00–17.00 Modern and Experimental 17.00–18.00 Modern Mainstream 18.00–19.00 Fokus. Jazzrock a funk 19.00–19.15 Album týdne 19.15–20.00 Modern Mainstream 20.00–21.00 Jazz Club 21.00–23.00 Modern Mainstream 23.00–00.00 Mostly Bop NEDĚLE 6.00–7.00 Fokus. Pop Jazz Hour 7.00–8.00 Modern Mainstream 8.00–9.00 Mostly Bop 9.00–11.00 Modern Mainstream 11.00–11.15 Album týdne 11.15–12.00 Nová alba 12.00–12.30 Evropská vlna. Slovensko 12.30–13.00 Modern Mainstream 13.00–14.00 Mostly Bop 14.00–16.00 Modern Mainstream 16.00–17.00 Modern and Experimental 17.00–18.00 Modern Mainstream 18.00–19.00 Fokus. Pop Jazz Hour 19.00–19.15 Album týdne 19.15–23.00 Modern Mainstream 23.00–00.00 Mostly Bop

MODERN MAINSTREAM Napříč jazzovou současností i minulostí. Občasné výlety k jazzrocku, world music i aktuálním fúzím.

minulého století anebo představuje novější záznamy, které se k tomuto období vztahují (Reprízy z Vltavy).

JAZZ NA DRUHOU: Vybíráme z Vltavy – Nestihli jste svůj oblíbený jazzový pořad na Vltavě? Zde máte druhou šanci.

FOKUS MODERN AND EXPERIMENTAL Většinou současný jazz okořeněný špetkou free jazzu a experimentální hudby. EXPERIMENTAL Třetí proud, free jazz a avantgardní výboje. Pro náročné a ještě náročnější posluchače. MOSTLY BOP Nejen bopovou klasikou je člověk živ. V tomto bloku ji doplňuje pop jazz, cool jazz, latina či straight ahead. EVROPSK Á VLNA Žasněte nad rozmanitostí evropského jazzu. Každý den z jiné země v pravé poledne.

NEW YORK SOUND – Souhrn toho nejlepšího z Mekky jazzu za poslední dekádu. Každé pondělí od šesti do sedmi. ČESK Ý JAZZ – Minulost i současnost v nahrávkách českých jazzmanů.

SWING SESSION – Just swing! Ta pravá hudba pro středeční odpoledne. Uvádí Kamil Hála (Reprízy z Vltavy).

FREE JAZZ – Pouze free jazz a související žánry každou středu od šesti.

JAZZOVÉ NOVINK Y – Co se děje, kam zajít? Zjistíte v aktuálním jazzovém zpravodajství.

FUTURE SHOCK – Nu-jazz, e-jazz, acid-jazz, či electro-swing? Říkejte tomu, jak chce, ale s tímto blokem nahlédnete do budoucnosti.

ROZHOVOR MĚSÍCE – Profilová interview s jazzmany, kteří mají co říct.

'ROUND BOP – Pouze bop a hard-bop. Pro ty, kteří stále nemají dost.

ALBUM T ÝDNE Redaktoři Českého rozhlasu Jazz vybírají zásadní jazzovou nahrávku týdne.

JAZZROCK A FUNK – Jazzrocková fúze, groove a funk. Tuhle výbušnou směs si nenechte ujít.

NOVÁ ALBA Nová alba sledujeme za vás. Poslouchejte výběr z nejnovějších jazzových nahrávek.

POPJAZZ HOUR – Nedělní podvečer (nejen) s jazzovými vokalisty.

BIGBAND PANORÁMA Přehled nahrávek více i méně známých jazzových orchestrů a big bandů současnosti (Reprízy z Vltavy). JAZZOFON Luboš Zajíček vybírá archivní jazzové nahrávky, které byly natočeny v období do dvacátých a raných třicátých let

GRUNDFUNK – zásadní funkový pořad českého éteru rozjíždějí Viktor Mašát a DJ Maceo (Reprízy z Radia Wave).

JAZZ CLUB – Jazzové koncerty z klubů i prestižních festivalů.