FOTO STUDIO Jaký byl rok ??

FOTO STUDIO Jaký byl rok 20052005-2006??

Knappák v Českém údolí

Závěj 2006 v Mezholezích

Postřeliny 2006

Praha

Voda s Kotvou

Intercamp 2006 v Německu

Všechny fotky najdete na oddílové webu www.skauting.cz/zelenastrela

-2-

Zprava dobrý …

obsah:

Právě držíte v rukou poslední číslo oddílového časopisu v letošním školním, ale také skautském roce. Předem se musím omluvit za dlouho dobu, za kterou nevyšel Zvěd. Měl jsem ve škole maturitní povinnosti a můžu říci, že to dopadlo dobře a užívám si zaslouženého volna ☺.

Zprava dobrý … Obsah Bylo x Bude, Narozeniny,News Novinky ze světa skautingu …

3 4 5

Intercamp 2006

6-8 Krátce Postřeliny, Voda, Praha a další

9

Vzpomínka na Tonnyho Vítejte v Zelenozemi Oddílové techtle mechtle Šifra mistra leonarda Do pravěku s Eduardech Štorchem

10 11 12 13 14

1515-16

Čítanka pro Zelenou stř střelu: Dioptrie

Čítanka pro vlčata: Slůně Jak je to s rakama? Vrch Zvon kdysi býval … Zaniklé vesnice v okolí tábora Čo bolo, to bolo aneb Naše tábor

Koho pochválit za dnešní číslo? Bizona, Dodýše, Těpu, Bobra, Pištu, Fila, Billa, Jetyho. Můj dík patří také všem, kteří čtou našeho Zvěda. Kvůli nim to přece děláme ☺

Technické zajímavosti v ČR Computer page Test z lesní moudrosti SUDOKU Zákon a pořádek

Koncem května zemřela legenda našeho oddílu – Tonny. Rád bych toto číslo věnoval jeho památce. Požádal jsem Těpu, aby napsal nějakou vzpomínku na Tonnyho, kterou si můžete přečíst uvnitř Zvěda.

S pozdravem

2

Aktuálně Aktuálně

Toto číslo je něčím vyjímečné. Za prvné tím, že je to dvojčíslo, které zatím nikdy v historii Zvěda nevyšlo. Za druhé se na tomto číslo podílelo více lidí a jsem tomu moc rád. Toto číslo má 32 stran, což je nejvíce, co kdy Zvěd měl. V tomto čísle je poprvé rubrika „Novinky ze světa skautingu“ a je určená především rodičům, tetičkám, strýčkům, babičkám atp. Najdete zde také známe rubriky jako jsou články z výprav, komiks, computer page, knížky, filmy, humor a další příběh z čítanky pro Zelenou střelu. Toto číslo je různorodé, je tady opravdu dost kvalitního čtení pro všechny věkové kategorie a s hrdostí můžu říci, že se Zvěd neustálo zlepšuje ☺.

Venku už je konečně léto. Českou republiku v poslední době sužují vedra kolem 30 stupňů Celsia. Já si nestěžuju, doufám, že počasí vydrží a budeme mít na táboře také pěkné počasí. Když je teplo může se dělat mnohem a mnohem více věcí než když prší. Co se týče letošního tábora, něco najdete uvnitř Zvěda a sejdeme se v Zelenozemi.

FOTO studio

1717-18 19 2020-22 2323-24 2525-26 27 28 29 30

Komiksy

31--32 31 Časopis Zvě Zvěd www.skauting.cz/zelenastrela

č. 6-7 (celk. 92-93) / roč. 13 šéfredaktor: Agi [[email protected]] spolupracovali: Agi, Bizon, Dodýš, Těpa, Jety, Bobr, Pišta, Fil a Bill fotka na titulní straně: aktivita z Hike na Intercampu 2006 v Německu, foto: Agi Vyšlo začátkem července 2006. Neprochází jazykovou úpravou.

Martin Štěrba – Agi šéfredaktor -3-

Oslavu poř ádal… pořádá nebo poř pořádal … 8. 6. 13. 6. 24. 6. 29. 6. 30. 6. 10. 7. 25. 7. 8. 8. 24. 8.

sv. Milan (Bizon) sv. i nar. Tonny (192?) sv. Jan (Bill, Bivoj) sv. Petr (Fil, Jety, Těpa, Mlok) nar. Agi (1987) nar. Bill (1989) sv. Jakub (Bob, Fretka) nar. Jety (1983) nar. Mario (1987)

Bylo – a bylo to super Jelikož jsem se nemohl účastnit všech akcí, soupis najdete v klubovně a taky v oddílové kronice, kterou píše Bill. Vím, že se moc povedla akce Postř Postřeliny 2006. 2006 Dále potom se povedla výprava na vodu, vodu která byla opět s oddílem vodních skautů z 9. přístavu Omaha. Začátkem června jsme již po páté v historii oddílu vyrazili na Intercamp, letošní jubilejní 40. ročník Intercampu se konal na letecké základně U. S. ARMY u vesnice Vilseck v Německu.

Právěě probíhá a bude – a je to co? Bombi Bombiččka ☺ Práv 1. – 16. 7. TÁBOR 2006 – již po dvanácté jsme u Bystřice nedaleko Bělé nad Radbuzou a letos jsme součástí Země Zelenozemě. 29. 7. – 6. 8. ORBIS 2006 – již 8. středoevropské jamboree, které se uskuteční v Mariánském údolí na kraji Brna. Z našeho oddílu jedou Agi, Jety, Šlehy a Eliška jako členové přípravného týmu, Bill jako člen sumbcamp-teamu a Bob v rámci plzeňské výpravy.

Zprávvy [news [news]]… Zprá ... jednu smutnou zprávu – v pátek 26. 5. zemřel po delší nemoci náš legendární skautský vůdce Antonín Dolejš – Tonny ve věku nedožitých 79 let. Skautoval již za první republiky, po válce vedl náš oddíl až do zákazu komunisty v roce 1948. Opět se ujal vedení v letech 1968–70 a naposledy stál u obnovy našeho oddílu v roce 1989/90. I ve vysokém věku stále udržoval kontakt s oddílem a byl hrdý na to, že náš oddíl stále vzkvétá.

... a teď jednu radostnou – naše vlčata ve složení Hlína, Červ, Kenny, Marek, Mlok, Cipís a Godzila zvítě zvítě zila dne 14. 5. v okresním kole Závodu vlč vlčat a svě svě tlušek a postoupila do krajského kola! Naposledy se to podařilo našim vlčatům v roce 1998.

Během dubna a května jsme ve svých řadách přivítali tři nováč – nová čky Karla Jiráka - Orla, Orla , Martina Maxu a Dominika Vu. Vítáme vás v našem oddíle a doufáme, že se vám u nás bude líbit. Stále přijímáme i další nováčky všech věkových kategorií.

www.skauting.cz/zelenastrela zaručeně čerstvé informace z oddílové činnosti, mnoho fotek z výprav a dalších oddílových akcí, časopis, aktuality, plán akcí, fórum, adresář a spoustu dalšího. Takže neváhejte a surfujte ☺ …

Vlčata skončila v krajském kole na krásném pátém místě …

-dodýš-

-4-

svěěta skautingu … Novinky ze sv V téhle rubrice bych se chtěl věnovat tomu jak se skauting prezentuje na veřejnosti. Myslím tím různé články, co se objeví na Skautské křižovatce – www.skaut.cz. www.skaut.cz Takže abyste byli v obraze, co se děje.

24. 5. 2006 - Pů Půl milionu korun od dě dětí k dě dětem Dohromady 564 086,086,- Kč Kč shromáždili skauti prostřednictvím sbírky Velikonoční skautské kuřátko. Stali se opět největším spojencem sbírky Pomozte dětem! Děti i dospělí ze 62 skautských oddílů vyráběli v předvelikonočním čase figurky kuřátek z vaty a skořápek. Ozdobu na sváteční stůl rozdávali v ulicích měst za příspěvek do sbírkových kasiček projektu Pomozte dětem! Za pět let spolupráce skauti shromáždili pro znevýhodněné děti více než 2 miliony korun. Junák – svaz skautů a skautek spolupracuje na třech velkých charitativních projektech: nejmladší děti ze skautských oddílů se zapojují prostřednictvím kuřátek do Pomozte dětem!, starší děti spolupracují na sbírce Postavme školu v Africe, dospívající a dospělí členové Junáka každý červen připravují Kapku – akci na podporu transplantací kostní dřeně.

Je fajn mluvit o tom, že se má pomáhat – ale mnohem lepší je skuteč skute čně investovat síly a čas a udě udě lat ně ně co pro druhé. Proto naše sbírky nejsou jen o kasič kasičkách v ulicích – snažíme se, aby se každý zapojil vlastní prací. Dě D ě ti vyrábě vyrábějí kuř kuřátka, starší skauti a auto-skautky informují o rozvojové pomoci, kluci a holky od patnácti let myjí okna auto mobil mobilů il ů na benzinových pumpách. Kromě Kromě toho že se vybere spousta peně peně z na dobrou vě c, člově lově k zjistí, co to je prakticky pomáhat – a že to stojí za tu námahu, říká koordinátorka Velikonočního kuřátka Michaela Čakrtová.

-podle www.skaut.cz-

www.teepek.cz – nový server pro skauty a skautky Teepek je místo, kde se budeš cítit jako doma, zejména pokud ti je 13 – 16 let a jsi skaut nebo skautka. Tam, kde jsi doma, ale také jen pasivně nesedíš a nečekáš, až se o tebe někdo postará. Naopak, často se o sebe radši staráš sám. A to platí i o Teepkovi – pokud chceš, aby to byl tvůj web, starej se o něj! Posílej názory, piš na fóra, užívej si na chatu, seznamuj se, vkládej fotky a jakkoli jinak se poděl s ostatními týpky o to, co tě zajímá. Konkrétně to znamená, že pokud chceš, aby se tvůj článek objevil na webu, pošleš ho Teepkovi, který si ho přečte a vzápětí zveřejní. Body ti samozřejmě taky přičteme. Musím říci, že Trepek, je hodně dobře udělaný. Dá se toho tam hodně najít, ale musíte chtít…

-podle www.teepek.cz-

-5-

2006 06, Intercamp 20 06, Vilseck Germany 2. – 5. 6. 2006 Pátek - Sraz byl v pátek 2.6. v půl druhé u naší klubovny v Českém údolí. Skoro všichni, až na Pavlínu a Markétu, přišli včas. Minibus byl zamluven a sjednán na druhou hodinu. Pan řidič byl dochvilný, takže nadešla trapná chvíle čekání na opozdilce. Bus byl i s vozíkem, tudíž se nám všechny věci v pohodě vešly a společně s námi odcestovali do Německa. Cesta nebyla příliš záživná, snad jen hledání správné cesty nám vyloudilo na obličejích výrazy zoufalství, ale to bylo jen krátkodobé, protože cestu jsme úspěšně našli. Opravdové výrazy zoufalství nám ovšem naskočily v okamžiku, kdy jsme poprvé viděli vysoký plot s kulatým ostnatým drátem. Plot působil poněkud skličujícím dojmem, protože představa autobusů, vjíždějících do objektu obehnaného na první pohled jistě probíjejícím plotem s ostnatým drátem, vyvolávala čistě mylnou představu jiné doby. Nakonec jsme (řidič) se odhodlali k vjedu dovnitř. Po chvíli, kdy si nás nikdo nevšímal k nám radostně přiskotačil náš upocený vůdce Jety. Jelikož měl na starosti registraci celé české výpravy, spolu s Kájou někam zmizeli. Prý nás šli zaregistrovat, ale kdo ví… Faktem je, že když se vrátili, mohli jsme dojet na náš ubytovací plácek pro stany. Jestli jsem se ještě nezmínil, tak ten celý oplocený objekt bylo armádní letiště. Takže nejen, že tam bylo spousta výtvarně takřka dokonalých, betonových, protitankových zábran, ale také úžasná zvuková kulisa, která chvílemi připomínala 2 kilometry vzdálenou frontu. Na druhou stranu je pravda, že tam byl pěkný výhled na ostatní stany. Byl nám přidělen docela velký plácek, ze kterého nám po postavení našich stanů zbyly ještě tak 2 třetiny, což byl ideální prostor pro hraní s míčem. Po postavení stanů si každý tak nějak vybalil a bavil se jak uznal za vhodné. Někdo hrál fotbal, někdo nic nedělal a ostatní odpočívali od nic nedělání. Pomalu nadešel čas večeře, takže jsme vybalili plynovou bombu a zprovoznili vařič. Asi po půl hodině vaření vody nám začalo být podezřelé, že na dně se za tu dobu objevila snad jen jedna malá bublinka. Prvně jsme nadávali vařiči, potom tomu od koho je a pak všemu ostatnímu. Když se nám po chvíli do hlav vrátilo racionální uvažování, napadlo nás stoupnout si okolo vařiče a dělat stěnu proti větru. Je to možná k nevíře, ale opravdu to zafungovalo. Voda za chvíli začala vařit, takže jsme mohli dodělat večeři a konečně se najíst. Na letišti byla letos, stejně jako na dvou minulých Intercampech, česká čajovna, takže jsme ji večer navštívili a dali si pár čajů. V čajovně byli takřka bez výhrady jen čeští skauti, takže se někteří z nás museli vyvarovat svých nadávek a zesměšňování jiných národů, aspoň na chvíli. Karel, jakožto zástupce naší výpravy, byla poslán na informační schůzku, ale jelikož Kája není zrovna nejpokročilejší v jazyku -6-

anglickém, šla s nim ještě Markéta, Pavlína a Mára. Po jejich návratu jsme se všichni zvedli, zaplatili a odešli k nám, kde jsme ulehli. Sobota - Ráno jsme tak trochu zaspali, ale protože na zahajovacím ceremoniálu není nikdy nic zajímavého a ještě k tomu je vždycky stejný, takže jsme si z toho nic nedělali. V klidu proběhla snídaně a oblíkání do krojů. Opravdu jsme o nic nepřišli a akorát jsme stihli obvyklé halasné přání radosti a štěstí po celý víkend, samozřejmě ve většině jazyků zúčastněných zemí, vyjma našeho. Zahajovací ceremoniál skončil a my jsme se převlékli zpět do normálního oblečení a poslušně vyrazili na plnění úkolů, protože hike nás čekal až v neděli. Nebylo to ale tak jednoduché, protože jsme si měli udělat skupiny po 6 lidech, při čemž v každé skupině měly být minimálně dva členové různých národnostních skupin. Někteří z nás to tak udělali a sehnali si 2 malý němce. My jsme nakonec zůstali jen čtyři a to ještě k tomu samí češi. Stejně to nikomu nevadilo. Vyrazili jsme tedy na cestu po aktivitách, bylo jich asi osm. Byli to různé aktivity, točící se většinou okolo zacházení s provazem a kulatinami. Například: uvázat okolo kůlu lodní uzel, při čemž nemůžete blíž než metr, postavit žebřík a zazvonit na plechovku, vztyčit ze země s pomocí lan dřevěnou kulatinu jako stožár nebo vylovit ryby v podobě pastiček na myši. Po těchto aktivitách jsme si uvařili oběd (bramborová kaše s párkem) a chvilku si odpočinuli. Oběd šel uvařit rychleji, protože náš fígl s větrnou stěnou opravdu fungoval, sice na nás všichni američani a němci koukali dost divně, ale my holt nemáme polní kuchyň, bifteky nebo Sochu svobody. Oběd byl dobrý a odpočinek ještě lepší. Asi tak dvě hodiny po obědě jsme se rozhodli zahrát si fotbálek. Hráli jsme asi 3 na 3 nebo 4 na 4, to už nevim. Byl to pěknej fotbálek, líbil se i jednomu amíkovi, kterej si s náma taky zahrál. Po fotbálku jsme šli přivítat Agiho, kterej přijel. Přivítání bylo srdcervoucí, po něm jsme si opět kopali s míčem a hráli školku či co. Taky přišlo na řadu fris-bee, ale pro špatné povětrnostní podmínky jsme se museli omezit jen na míč, což mě docela vyhovovalo. Jinak se inkriminované sobotní odpoledne, v našem tábořišti kdesi v Německu na bedlivě střeženém pozemku patřícím armádě USA, nic zvláštního nestalo. Večer byl pro nás připraven program ve formě koncertu jakýchsi dvou kapel. Nechci se vyjadřovat k tomu co to bylo za styl, abych neurazil případné příznivce daného stylu. Bylo tam hodně kytar a bylo to dost vykřičený. Samozřejmě jim nebylo rozumět ani slovo, ono co byste čekali od německé kapely zpívající anglicky. První kapela měla relativně různé písničky, ale ta druhá moc ne. Mě osobně přišlo jako kdyby druhá kapela hrála jednu dlouhou písničku, která trvala celej koncert. Ale samozřejmě jsme si to užili, zaskákali si a občas i zapogovali. Ten můj názor byl, ale asi velmi ojedinělý, protože všichni ostatní skákali a křičeli jako o život, což mi taky, ale oni to mysleli vážně. Po koncertu jsme se ještě stavili na čaj v čajovně a pak jsme šli spát. Nedě Nedě le - Na neděli byl pro nás naplánován hike, takže Kája připravil pro každého balíček s jídlem. Na hike se vyráželo po oddílech, takže jsme nemuseli nikoho hledat, abychom měli multikulturní skupinu. K dispozici nám byla dána ofocená nepříliš kvalitní mapka se sedmi číslama, při čemž jedno bylo zakroužkovaný a tři přeškrtaný. Tudíž jsme se v tom vůbec nevyznali. I přes počáteční potíže jsme vyrazili plni nadějí a očekávání na cestu. Úvodní hodinka cesty nebyla příliš záživná, jelikož jsme šli po široký prašný cestě (asi pro tanky v obou pruzích). Poté cesta zabočila do lesa, aspoň malá změna. Po půl hodině jsme dorazili na stanoviště. Bylo to první a také jediné stanoviště, které jsme našli. Měli jsme za -7-

úkol rozdělit se na dvě skupiny a v té skupině si stoupnout všichni na docela malou dřevěnou desku. Zapomněl jsem říct, že celou cestu jsme šli za jinými skupinami, v čemž jsme úspěšně pokrčovali i nadále. Až do té chvíle, kdy se před námi objevil potok. Někdo ho přeskočil a ostatní ho přešli po kládě. Jenom Karel šlápl na špatnou kládu (byly tam dvě a kláda není zrovna správný výraz, spíš možná větve) a spadnul jednou nohou do vody. Ostatní se pousmáli (spíš se nemístně řehtali jak pominutý), ale Kájovi to kupodivu nepřišlo příliš směšné. Opět jsme pokračovali cestou za ostatními skupinami. Ovšem nadešla obávaná chvíle, kdy si skupina před námi nevěděla rady. My jsme pro to uvážili, že se ztratíme a tak jsme se obrátili a vrátili se cestou zpět na letiště. Zpátky do našeho tábořiště jsme se navrátili asi v jednu hodinu. Všichni jsme svorně souhlasili s tím, že to byl jednoznačně nejhorší hike ze všech Intercampů, na kterých jsme byli. Ať se jedná o špatné, ba žádné značkování cesty nebo špatnou a chaotickou mapu. Úkoly možná byly dobré, to nevíme, protože jsme narazili jen na jeden, ale podle mapy jich o moc víc asi ani nebylo. Jídlo nám taky v táboře žádný už také nezbylo, protože se počítalo s tim, že přijdeme až tak v 5. tudíž jsme dojedli naše balíčky a pak nadešel velký odpolední odpočinek, který trval asi tak do čtyř nebo do pěti. Všichni spali nebo poslouchali hudbu nebo si četli. Pro ostatní účastníky Intercampu jsme byli zajímavou atrakcí. Nějaká trojka chlápků s kafem v ruce na nás zírala tak 3 minuty. Nevim co na tom bylo tak nepochopitelný, asi ještě nikdy neodpočívali po náročné procházce. Po odpočinku jsme vstali a šli se projít a prohlídnout si celé tábořiště. Byla tam i horolezecká stěna, ale už ji sundavali, takže si jí nikdo z nás nevyzkoušel. Jinak jsme neobjevili nic zvláštního, takže jsme se vrátili zpět ke stanům, kde jsme si opět hráli s míčem. Navštívili nás Jety, Skřítek a Pavel, zakopali si s náma a zase někam zmizeli. K večeři jsme měli těstoviny se zeleninou. Nebyly špatný, když se přidal kečup, chutnaly docela dobře. Večer jsme byli u ohně a zpívali jsme se skautkami z Rýmařova. Šli jsme spát docela pozdě, ale v pondělí se stejně nic nedělo a navíc jsme celý odpoledne odpočívali. Pondě Pondě lí - Ráno byl budíček jako předchozí dny. Oblékli jsme se do krojů a vyrazili na zakončovaní ceremoniál, tam se předalo pořadatelství a stáhli se vlajky, tim byl oficiálně ukončen Intercamp 2006. Potom jsme si sbalili , zbourali stany a sesedli si na hromadu a čekali na transport. Kája nás musel odhlásit. Dostal taky samozřejmě nášivky, takže nám je rozdal. Asi za půl hodiny přijel bus. Byl to ten stejnej pán jako před tim. Kája se Šlehym nám oznámili, že s námi zpátky jede ještě jeden člověk - skautka s přezdívkou Plaváček a obrovským psem. Psíkovi řikala roztomile Myška. Cestou zpátky jsme se stavili v bazénu v Ambergu. Pěknej bazén, nejlepší byla samozřejmě výřivka. Moc se nás nekoupalo, buď se ostatním nechtělo, nebo neměli plavky. Do klubovny jsme dojeli už nevim v kolik, ale bylo -8-

to tak ve 3, 4 hodiny. Účastníci letošního IC: Kája (Mašinka), Mário, Pavlína, Markéta, Agi, Šlehy, Bill, Hellboy (Bivoj), Kabi, Fretka, Bob, Pišta, Sirka a Bobr. Dále potom Jety zástupce ČR v Intercamp commitee a Eliška s rodinou jako subcampchief. Letošní Intercamp se příliš dle mého názoru nepovedl, největší vinu na tom nese bezpochyby špatný hike. Jinak aktivity nebyly nejhorší, ale ani nejlepší. Překvapil mi večerní program, relativně v dobrém smyslu slova, i když ta hudba nebyl zrovna muj styl. I když teda nemusely obě skupiny hrát v sobotu i v neděli a ještě k tomu ty samé písničky ve stejném pořadí. Určitě to ale byl pěkný výlet, takže doporučuji všem, kdo letos nebyli, aby příští rok neváhali a jeli na Intercamp 2007, 2007 který se bude konat ve Francii. Francii

-bobr, foto: agi (více fotek na webu)-

Krátce … 7.7. - 9. 4. výprava do Prahy - zúčastnili se: Lišák, Mlok, Cipís, Šlehy, Anička, Iky, Jezevec, Bill. Kromě návštěvy nejrůznějších památek a muzeí jsme si zahráli velkou poznávací hru ve městě. Ubytování nám poskytl spřátelený oddíl ve své klubovně, kde jsme dlouho do večera hráli deskové hry z bohaté oddílové nabídky. 21.21. -22. 4. velká oddílová rada, rada na které jsme řešili aktuální problémy oddílu a spřádali plány do budoucna. 29. 4. – 1. 5. Postř Postřeliny, eliny setkání skautů 5. střediska „Střela“. Z našeho oddílu se zúčastnili: Bill, Bivoj (jako členové servistýmu), Bob, Sirka, Lišák, Fretka, Pišta, Iky, Malíček, Šlehy, Anička. Celé setkání bylo motivováno příběhem o zlém čaroději, kterého je třeba zneškodnit. Na cestě k tomuto cíli musely skupiny smíchané z různých oddílů vyřešit spoustu náročných úkolů. V neděli si všichni mohli vyzkoušet netradiční aktivity, jako např. natáčení reklamy, běh NSWE (north-south-west-east), jízdu na pramici a mnoho dalších. Nechyběl ani táborák. Ti, kteří porazili zlého kouzelníka, dostali na závěr akce sladkou odměnu dort. 29. 4. výprava vlč vlčat - bohužel se nekonala, protože zřejmě vinou špatného počasí dorazilo kromě organizátorů Mária a Mašinky pouze jedno vlče! O to víc je třeba ho pochválit a do budoucna doufat, že se ostatní příště nenechají zastrašit podmračenou oblohou. Takže HLÍNO - děkujeme! 12. 5. „vodní“ oddílovka – nejdříve jsme se svezli na lodičkách, pak jsme pokračovali do bazénu v Rokycanech. Účast byla dobrá – 17 lidí. 13. – 14. 5. vandr roverů roverů na Kosí potok – Bobr, Bivoj, Fretka, Jezevec a Dodýš vyrazili na dvoudenní vandr. Prošli takřka celé údolí Kosího potoka z Michalových Hor až k soutoku se Mží. Večer u ohně předvedli všichni své kulinářské umění, spalo se pod širákem. 20. – 21. 5. 5 sjíždě sjíždě ní Otavy – využili jsme příznivého stavu vody a pozvání spřáteleného oddílu vodních skautů a opět po roce vyrazili na vodu. Vzpomínky z loňska byly zřejmě velmi dobré, protože nás byl opět plný autobus. 6. 6. se konal pohř pohřeb legendárního vůdce oddílu – Tonnyho v kostele na Jiráskově náměstí a následně na Ústředním hřbitově. Zúčastnili se Těpa, Dodýš, Bizon, Agi, Jety, Malíček, Mašinka, Mario, Jezevec, Bill, Bobr a Bivoj.

-dodýš-

-9-

Milí chlapci, shodou okolností opět před táborem musíte číst vzpomínky jednoho z pamětníků na osobu, která tu s námi již není…Brzy po Slávovi nás opustil 26.května 2006 zakladatel našeho oddílu Antonín Dolejš – Tonny. Tonny Nedožil se sice krásných 79 let, ale komu z nás se poštěstí tak dlouho být na tomto svědětí! Mnoho z vás starších patří spolu se mnou do jeho druhé velké rodiny, kterou tvořili skauti z jeho oddílu a přátelé z katolického Orla. Všichni, kdo jste četli zápisky z naší nejstarší kroniky víte, že stál u vzniku našeho oddílu po Druhé světové válce. Sám jako malé vlče začal již za První republiky. Nuž a já sám jako malé vlče jsem ho poprvé uviděl v prosinci 1968. Otec mne tenkrát zavedl do klubovny a já jen koukal, co všechno vidím, že se na mne všichni usmívají, proč mi podávají levou ruku…Stál jsem tenkrát před Tonnym jako klasický žáček před panem učitelem a chvíli mi trvalo, než jsem se uvolnil, sedl si a začal odpovídat na různé otázky. Na co se mně tenkrát ptali, to již nevím, ale pamatuji si, že se mi strašně líbilo, jak si hezky s devítiletým klučinou povídají, jak mne berou vážně a jak sami mezi sebou slušně a příjemně mluví. Pamatuji si z mé první návštěvy nejvíce na Tonnyho, Slávu a myslím, že ještě Mraka. Paradoxem je, že všichni tři již nejsou mezi námi…ale ty mé vzpomínky mi snad sebere již jen postupující věk…a možná, jak se stává starým lidem, budu si upamatovávat starší události a zapomínat události nedávné. Moje první setkání mi skutečně z té klubovny zůstalo v paměti, asi proto, že jsem se setkal s úplně jiným světem. Těžko jsem /stejně jako mnoho z vás/ chápal a zvykal si, že tehdy čtyřicetiletému Tonnymu mám tykat. Navíc mne překvapovalo, jak přátelsky se ke mne chovali všichni starší kluci – o šest, deset i více let starší. Na to jsem také ze školy nebyl zvyklý. Samozřejmě si velice rád vzpomínám i na konec listopadu 1989, když jsme se sešli u Tonnyho v bytě se Samem, Slávou a Čmuchalem a znovu se pustili do práce. A začala nová generace vlčat – Malý Medvěd, Zaspal, Vlk, Drozd, Emča… Snad i oni a vy všichni následující jste alespoň několik let byli spokojení s Tonnym a jeho láskou k vám a přátelstvím, na které se nezapomíná. Tonny byl vždy nesmírně rád, když ho někdo na ulici oslovil a hlásil se k němu (i když si ne vždy mohl vzpomenout na jméno). I já jsem moc rád, když na školách nebo kdekoliv jinde se ke mne hlásíte a nezapomínáte… Všichni jednou odejdeme navždy pryč a snad si více generací za pár desítek let vzpomene na Tonnyho, na mne i na mé následovníky… Tonny zesnul sice nemocný, ale přesto smířený, klidný a spokojený se svým životem. Odešel sice fyzicky navždy, ale celá jeho rodina i mnoho z vás, kteří jste byli přítomni na jeho poslední cestě, věří, že se na nás dívá shora a bude velice rád, když budete skautský i osobní život prožívat plně, s radostí a s úsměvem. Váš Těpa

-10-

Zelenozemě Zelenozemě útoč útočí … des byla země slavná a přebohatá a její jméno bylo Zelenozemě. Měla krále, který žezlem spravedlivě vládnul a mečem zemi chránil. On jediný dokázal se postavit přicházejícímu zlu. Jednoho dne objevili se v Zelenozemi první jezdci zkázy. Zahaleni v červném šířili zlo a bezpráví. Od toho dne nenastal už klid a černí jezdci se objevovali stále častěji. Tu král svoval své věrné rytíře a vydal se na výpravu proti nim. Kdes na hranicích s územím Černých jezdců zbudovali hrad Cromwall, který Randal pojistil mocným kouzly. Válečné štěstí se střídavě obracelo na obě strany, až jednoho dne …

K

-autorem obrázků je morthe (štěpán jirka – panter), www.elderin.mysteria.cz-

-11-

Oddílové techtle mechtle … Bodování B řezen 2006 1.-2. Sirka 54 1.-2. Lišák 54 3. Bob 45 4. Cipís 37 5. Hlína 34 6. Marek 31 7. Rak 27 8. Monty 22 9.-10. Kenny 21 9.-10. Godzi 21 11.-12. Červ 20 11.-12. Lev 20 13. Mlok 5

1. 2.-4. 2.-4. 2.-4. 5. 6. 7.-8. 7.-8. 9. 10. 11. 12.

Duben 2006 Lišák 65 Sirka 52 Bob 52 Mlok 52 Cipís 45 Hlína 33 Kenny 31 Godzi 31 Marek 29 Lev 21 Červ 10 Monty 9

Kvě Kvě ten 2006 1. Lišák 80 2. Hlína 79 3. Orel 77 4. Červ 74 5. Marek 70 6. Sirka 66 7. Cipís 65 8.-9. Bob 61 8.-9. Mlok 61 10. Godzi 50 11. Lev 44 12. Kenny 33 13. Monty 28

Docházka na výpravy V letošním roce jsme podnikli 4 klasické jednodenní výpravy a 6 vícedenních. Dále bylo několik akcí pouze pro určité věkové kategorie: pro vlčata Závod vlčat, pro skauty a starší Postřeliny a Intercamp, pro rovery dva vandry (Brdy a Kosí potok) a Závěj. Pro všechny byla dále hra ve městě a přespání v klubovně + tělocvična. První číslo v následujícím přehledu znamená, kolika výprav (z deseti možných) se dotyčný zúčastnil. Druhé číslo je počet ostatních akcí (kromě výprav): 18. Godzila 1. Iky 8+5 19. Mário 2. Bill 7+6 20. Kenny 3. Lišák 7+1 21. Lev 4. Bivoj 6+7 22. Pišta 5. Sirka 6+3 23. Mašinka 6. Jety 6+3 24. Šlehy 7. Hlína 6+2 25. Agi 8. Fretka 5+7 26. Anička 9. Bob 5+4 27. Orel 10. Červ 5+2 28. Termit(N) 11. Malina 5+2 29. Rak (N) 12. Jezevec 5+2 30. Patr W. (N) 13. Dodýš 4+4 31. Kabi 14. Mlok 4+2 32. Pajda (N) 15. Cipís 4+2 33. Monty 16. Bobr 3+5 17. Marek 3+3 (N) - byl členem oddílu jen část roku, už nechodí

3+2 2+3 2+1 2+0 1+4 1+3 1+2 1+2 1+1 1+0 1+0 1+0 1+0 0+2 0+0 0+0

Infoplátek V květnu vyšlo první číslo našeho „časopísku“ pro rodiče, takzvaného Infoplátku. Chceme v něm rodiče upozornit nejen na plánované akce, ale i na akce, které již proběhly. Účelem je lepší informovanost rodičů a z ní plynoucí zlepšení docházky na výpravy. V červnu vyšlo druhé číslo, redaktorem je Dodýš. Pro úplnost je třeba dodat, že asi 4 Infoplátky vyšly již dříve (psal Jety), ale to byly vlastně „obyčejné“ dopisy rodičům.

-dodýš-12-

Šifra mistra Leoparda (The Vincii Code) (The Da Vinc Netrvalo to dlouho a v našich kinech se objevil film, na který s napě napě tím čekaly miliony mili ony diváků diváků na celém svě svě tě , poté co si př p ře četly knihu Šifra mistra Leonarda. Film, který byl proklínán a odsuzován ještě ještě dř dříve než se natonatočila jeho první minuta… Dan Brown kvůli své knize stanul před soudem – byl nařčen z plagiátorství. Vatikán a celý křesťanský svět se cítí pohoršen… má snad strach? Kritici film roznesli na kopytech… Šifra je jim k smíchu… Ale proč kina praskají ve švech? Lidé se nenechají odradit recenzemi předních světových kritiků. Snad je to dobře. Každý si musí udělat svůj názor až podle toho, co shlédne na vlastní oči…

O čem to vlastně vlastně je? Ve francouzském Louvru, přímo uprostřed nejvzácnějších obrazů světa, došlo k vraždě správce muzea Jacqua Sauniera. Jeho tělo je nalezeno v podobě kopírující Da Vinciho kresbu Vitruviova figura, na hrudi má pentagram a na zemi vedle sebe záhadný text. Francouzská policie pošle pro Američana Roberta Langdona, který je specialista na náboženské a jiné symboly a právě se zdržuje v Paříži. Ukáže se však že policie si myslí, že Langdon je vrah. Ten se proto s vnučkou mrtvého Sauniera vydává po stopách záhadné vraždy. Brzy oba zjišťují, že nejde jen o vraždu. Přes všechny náhlé zvraty a překážky se na konci filmu dočkáte i částečného vyřešení záhady… naštěstí však nebylo odhaleno vše. Ještě Ještě stále si myslíte, že Svatý grál je jen kalich? Vyražte do kina na film, který Vás donutí se zamyslet nad tím, co je vlastně skutečné… Myslíte si, že není možné aby nás církev téměř dva tisíce let tahala za nos? Je všechno, co jsme se kdy naučili v dějepise a jiných vědách pravda pravdoucí nebo si to kdysi někdo vymyslel a tak se to předává dál už několik století?! Nechci nikoho o ničem přesvědčovat stejně jako film Šifra mistra Leonarda. Jejím cílem opravdu není roztrhnout svět na dva tábory. Ale proč je kolem Šifry takový rozruch, když Matrix (také pěkná fikce) nikoho nepohoršil? Problémem je, že Šifra se opírá o skutečná fakta, o události a osoby, které podle řady náboženství skutečně existovaly… Autor se prostě chopil velmi poutavého příběhu… Kdo četl knihu, bude nejspíš zklamán. Ale to tak většinou bývá. Ono smrsknout tak spletitý děj do dvou a půl hodin filmu, je velmi náročné a povede se to jen opravdovým šťastlivcům a umělcům. Pro ty z vás, kteří jste Šifrou ještě nepolíbeni, bude film opravdu zážitkem. Jestli půjdete na film s někým, kdo ví o co jde, doporučuji vám svého kamaráda či kamarádku neobtěžovat trapnými otázkami a poznámkami jako : „A co to je ten svatej grál?“; „To je Mona Lisa, že jo?“; „Ježíš Kristus neměl děti?“ a podobně. Možná by si pomyslel něco o vašem IQ. Proč Proč tedy takový rozruch kolem jedné knihy a filmu? Představte si, že by se najednou zjistilo a potvrdilo, že na světě žijí přímí potomci Ježíše Krista a Máří Magdalény… Da Vinci Code USA 2006, 2006 režie: režie Ron Howard, hrají: Tom Hanks (Trosečník, Terminál), Audrey Tautou (Amelie z Montmartru…), Jean Reno (Růžový panter, Wasabi), Ian McKellen (Pán prstenů), …

-podle www.teeepek.cz-13-

pravěěku s Eduardem Štorchem Do prav Knihu Lovci mamutů zná asi každý. Kdo byl ale její autor? Eduard Štorch žil v letech 1878– 1956, byl to historik, učitel a kulturní pracovník. Málokdo však ví, že to byl i skaut - měl přezdívku Sachem. Byl propagátorem „rodinného skautingu“ - táboření rodin s dětmi. Známým se stal hlavně skrze své knížky pro mládež, k jejichž oblibě přispěl i Zdeněk Burian, který je doplnil svými nádhernými ilustracemi. Vedle zmiňovaných Lovců mamutů (první verze vyšla již roku 1918!) napsal například romány V šeru dávných věků, U Veliké řeky, Osada Havranů, Bronzový poklad či Hrdina Nik. Většina Štorchových knih pojednává o pravěku, občas však zabrousil i do raného středověku. Všechny jeho knihy jsou nabité dobrodružným příběhem plným napětí, který upoutal již vaše pradědečky a jistě zaujme i vás. Knihy Eduarda Štorcha vycházejí v mnoha nákladech dodnes. Seženete je v knihkupectvích, antikvariátech (často za pár korun!) nebo v knihovnách.

A ně ně co pro rovery... Začnu netradičně cestopisem - určitě si nenechte ujít knihu Leoše Šimánka „Kanada divočinou severu“. Máme ji v oddílové knihovničce a vypráví o čtveřici Čechoslováků, kteří v 70. letech emigrovali na západ a podnikli několikaměsíční expedici po kanadských řekách. Skutečný příběh je plný neuvěřitelných zážitků z drsné panenské přírody. Pokud si přečtete tuto knihu, určitě dostanete chuť i na další Šimánkovy cestopisy. Já jsem přečetl všechny. A teď něco z úplně jiného soudku aneb nebojte se Franze Kafky! Kafky Není to čtení pro každého, ale zase to není nic, čemu byste nerozuměli nebo co by vás nebavilo. Mně se asi nejvíc líbil román Proces, pojednávající o jedinci, který se dostane do byrokratického soukolí jakéhosi podivného úřadu, který pracuje podle zvláštních a nejasných zákonitostí. Za přečtení stojí i další Kafkovy romány Zámek a Nezvěstný, novela Proměna (o člověku, který se jednoho dne ráno probudí jako obrovský brouk) a četné povídky. Znovu opakuji - nebojte se Franze Kafky, možná budete mile překvapeni! A do třetice (po cestopisu a klasice) vás chci upozornit na edici kvalitních „moderních“ románů - tedy románů napsaných v posledních letech. Vydává ji nakladatelství Odeon a jde o romány, které vzbudily velký ohlas v zemi vydání, získaly nějaké ocenění apod. V edici s názvem Svě Svě tová knihovna vyšlo již přes třicet svazků a zdá se, že to budou opravdu samé skvosty. Jeden kamarád (na jehož úsudek se mohu spolehnout) mi doporučil například romány od autorů Chuck Palahniuk (Program pro přeživší, Zalknutí) a Haruki Murakami (Norské dřevo).

-dodýš-

Zvě Zvěda najdete i na internetu ve formátu PDF (program Akrobat Leader) na oddílových stránkách

-14-

Čítanka pro vvšechny šechny Dnes jsem místo pohádek pro vlčata zařadil příběh z publikace „Chladnou hlavu“. Mám ji v počítači, takže kdo budete chtít můžu ji poslat mailem.

Dio Dioptrie Intenzivně mi mrzl levý ušní boltec. Pravý už jsem necítil vůbec. Nahmatal jsem ho, abych se ujistil, že se mi neulomil a nevytrousil jsem ho někde po cestě. V odrazu v prosklených dveřích kina jsem si nacvičoval svou kolekci grimas a pohledů, jež jsem považoval za svůdné. Obzvláště hrdý jsem byl na svůj výraz číslo čtyři, kdy lehce přimhouřím oči, zdvihnu pravé obočí a decentně našpulím rty. Až ho Emílie uvidí, půjde zaručeně do kolen. Ale to už jsem ji na obzoru spatřil. Dívku, o které už léta tajně sním. Dlouhé kaštanové vlasy, černý kabát obepínající typické křivky, sebevědomá chůze... Ano, byl jsem zamilovaný. Byla nezaměnitelná. Jak se blížila, uvědomil jsem si, že je to nějaká úplně cizí ženská. Možná jsem si ty brýle měl přece jenom vzít, napadlo mě a vybavil se mi vyděšený obličej optika hned poté, co jsem už na druhém řádku tabulky označil obří číslici „2“ za písmeno „Z“. Ne, ani nápad. Brýle příliš redukují mou mužnost. Ne že bych s nimi vypadal žensky nebo snad dětsky, ale vyhlížím tak nějak zranitelně a křehce, z čehož holky do orgastických mdlob rozhodně neupadají. „Čau Vojto,“ ozvalo se mi za zády. Otočil jsem se. Byla to Emílie. Poznal bych ji všude. „Ahoj,“ řekl jsem. Decentně se usmála. Konverzace zamrzla. A to se to zrovna začalo rozjíždět. „Zima, co?“ nadhodil jsem ryze intelektuální téma. „To jo,“ přitakala. Téma bylo, zdá se, vyčerpáno. Podrbal jsem se na nose. Snad mi z něho nečouhají chloupky. „Dík, žes mě do toho kina vytáh`.“ Však jsem k tomu sbíral odvahu několik let. Počkal jsem si, než vynaleznou mobily, a pak jsem jí napsal odvážnou SMSku. „Doma jsem se docela nudila.“ Nevěděl jsem, co na to říct, tak jsem nasadil výraz číslo čtyři. Všimla si ho. „Je ti dobře?“ podívala se na mě starostlivě. „Je,“ lhal jsem a raději ubral na výrazu, z něhož nebyla až tak rozvášněná, jak jsem čekal. Prohrábl jsem si elegantně vlasy a ucítil lepkavý gel, jenž tvořil pětasedmdesát procent mé parodie na účes. Otřel jsem si dlaň do riflí. „Jak vůbec víš, že mám ráda Toma Hankse?“ „Intuice,“ odvětil jsem s úsměvem. Musel jsem Agátě vypracovat dvě maturitní témata z dějepisu a týden jí nosit jídlo z bufetu, aby mi to zjistila. Jo, Hanks je fajn. Sympaťák, ale žádný kulturista. Trochu jako já. „Nepůjdeme dovnitř?“ navrhla. „O.K.,“ prohodil jsem americky, ale nevyzněl jsem tak cool, jak jsem doufal. Spíš jako vool. Nevrlá dvousetletá baba u kasy láteřila, proč si místo kina nejdu radši zahrát s harantama čáru, když jsem před ni na pultík vysypal tunu padesátníků. Než je spočítala, film už začal a z fronty za mnou se na mě se stále větší intenzitou sypaly další a další vulgarismy. Konečně jsme vstoupili do promítacího sálu. Jako tradičně jsem se chystal usednout vprostřed první řady, ale Emílie mě čapla za bundu, což byl toho večera náš nejintimnější kontakt, se slovy: „Pojď, jdeme dozadu!“ Usadili jsme se do poslední řady. To už jsem vycítil jisté komplikace. Rozmlžený Hanksův obličej cosi anglicky zahuhňal a vzápětí se pod ním objevila žlutá skvrna. Zamžoural jsem na ni. Byl to titulek. Bohužel, jeho barva byla to jediné, co jsem z něho vyčetl. Z okna limuzíny mu zatím mával ujíždějící Chuck Norris, Usáma bin Ládin, nebo možná Jan Rosák, to jsem z téhle vzdálenosti nebyl schopen rozpoznat. Něco zvolal a vespod plátna se zjevil nový žlutý flek. K Hanksovi přistoupila zezadu nějaká rozmazaná ženská a taky mu zašeptala do ucha něco žlutého. Zpoza rohu vy-

-15-

skočil Eddie Murphy nebo Ray Koranteng. Pravděpodobně konstatoval něco vtipného, protože hlediště vybuchlo smíchy. No, z tohohle filmu budu mít opravdu hodně. Následujících sto třicet minut se poněkud vleklo. Zjistil jsem, že pod nehty na pravé ruce mám čtyři bílé skvrnky, zatímco na levé pět, z toho tři na prsteníku. Průměrně to dělá 0,9 skvrnky na jeden nehet. Když nepočítám nohy. Když si ucpu levou nosní dírku a dýchám pravou, zní to mnohem hlasitěji, než když to udělám naopak. Nejtěžší bylo odhadnout, kdy se smát. Nemůžu přece jen tak sedět. To by si Emílie myslela, že jsem suchar. Musím jí předvést svůj úžasný smysl pro humor. Většinou se mi dařilo smát se s ostatními. Vždycky jsem se na Emílii zasvěceně podíval, jako že také chápu komičnost situace, přestože jsem neměl vůbec tušení, co se děje. Bohužel asi v polovině filmu dostala důchodkyně vedle mě záchvat kašle. V první chvíli jsem myslel, že se směje, tak jsem se začal řehtat na celé kino a mlátit se do kolen. Byl jsem jediný. Diváci se po mně začali nechápavě otáčet. Emílie vypadala vyděšeně. Měl jsem asi dávat větší pozor. Na plátně zrovna někoho pohřbívali. Doufám, že Korantenga, ten byl pořád vtipnej, blbec. „Ty snad spíš, nebo co?!“ Probral jsem se. Nade mnou stálo mé nejmilejší děvče, rozčílené a s rukama v bok. „Cože?“ „Tak uhni, vole,“ poprosil mě nezletilý punker, abych mu umožnil projít. Promnul jsem si oči a podíval se na hodinky. Mlčky jsme opustili kino. Emílie velmi svižným krokem. Já klopýtal v závěsu a snažil jsem se obléci si bundu. „Počkej!“ Zastavila se a otočila. Chvíli se na mě jen tak dívala. „Tebe ten film nebavil?“ zeptala se tak, že jsem věděl, co chce slyšet. „Bavil.“ Nepřestala se na mě dívat, tak jsem se taky snažil neuhnout. „Bavil. Fakt.“ „Jo? Tak která scéna se ti líbila nejvíc?“ Do pytle. „Ta... třetí.“ „To byla která?“ rozhodila tázavě rukama. „Vždyť víš, tamta, jak... tam to... pamatuješ?“ Byl jsem v čudu. „Tohle byl jeden z nejjímavějších filmů, co jsem kdy viděla. Jak dokázal vystihnout každodenní tragikomičnost lidské existence, plahočení se za láskou a štěstím, pomíjivost vztahů. A ty sis celou dobu hrál s nozdrama, když zemřel George, smál ses jako nějakej chovanec a nakonec jsi usnul. My dva toho zřejmě nemáme moc společného.“ Tak na tohle jsem opravdu neměl co říct. Ani se to ode mě nečekalo. Otočila se a odešla. Stál jsem tam a za slábnoucího klapotu podpatků jsem sledoval, jak dívka, na které mi záleží nejvíc ze všech, pomalu mizí ve tmě. Hm. To by bylo. Teď už bych mohl jet domů. Spatřil jsem na autobusové zastávce čekat malého chlapce v modré kombinéze. Půjdu se ho zeptat, jestli už jela jednička. Přišel jsem k němu a byl to hydrant.

-agi-

-16-

Povídka pro vlč vlčata – Slů Slů ně (pokračování z minulého čísla) „Myslím,“ řekl krokodýl – a procedil to mezi zuby, takhle! – „myslím, že dnes budu mít k obědu slůně!“ Slůně bylo, má milá holčičko, velice překvapené, a protože muselo mluvit nosem, zahuhňalo: „Dechte bně! Do bolí!“ Tu se připlazil dvoubarevný hroznýš ze své skály a pravil: „Mladý příteli, nezatáhneš-li ze všech sil, pak soudím, že tě ten hrubě vzorkovaný převlečník“ – tím myslel krokodýla – „stáhne do kalného proudu dřív, než řekneš švec.“ Dvoubarevní hroznýši se totiž jinak nevyjadřují. Slůně se posadilo na své malé nožičky a táhlo a táhlo a táhlo, až se mu nosík začal protahovat. Krokodýl se zmítal ve vodě, vířil ji mohutným ocasem a rovněž táhl a táhl a táhl. Sloní nosík se stále natahoval. Slůně roztáhlo všechny čtyři nohy a tahalo a tahalo a tahalo a jeho nosík se neustále protahoval. Krokodýl vesloval ocasem a rovněž tahal a tahal a tahal a při každém zatáhnutí se slůněti nos prodlužoval a strašlivě bolel. Pojednou slůně pocítilo, že mu ujíždějí nohy, a řeklo nosem teď už skoro metr dlouhým: „Do je brozné, už boct!“ Tu se svezl ke břehu dvoubarevný hroznýš a udělal kolem zadních nohou slůněte dvojitý námořnický uzel. Pravil: „Ukvapený a nezkušený cestovateli, nyní hleď vyvinout co nejvíc síly, neboť jinak mám dojem, že ti ta válečná loď s obrněnou vrchní palubou“ – tím, má milá holčičko, zase myslel krokodýla – „navždycky zničí životní kariéru.“ Dvoubarevní hroznýši se totiž jinak nevyjadřují. Had táhl, slůně táhlo a krokodýl táhl. Slůně a dvoubarevný hroznýš však byli silnější, a tak krokodýl nakonec pustil nos slůněte se žbluňknutím, které bylo slyšet po celé řece Limpopo. Slůně dosedlo tvrdě na břeh. Ze všeho nejdříve však poděkovalo dvoubarevnému hroznýši a pak si začalo ošetřovat ubohý a vytahaný nos. Zabalilo jej do chladných banánových listů a ponořilo do šedozelené, špinavé řeky Limpopo, aby mu ulevilo. „Co to děláš?“ ptal se dvoubarevný hroznýš. „Promiňte,“ odpovědělo slůně, „ale můj nos ztratil tvar, a tak čekám, až se scvrkne.“ „To se načekáš,“ řekl dvoubarevný hroznýš. „Někdo nikdy nepochopí, co je pro něj dobré.“ Slůně tam sedělo tři dny a čekalo, až se mu nos scvrkne. Ten se však neměnil a navíc si slůně všimlo, že začíná trochu šilhat. Musíš si pomyslit, moje milá holčičko, že krokodýl mu vytáhl nos do opravdového chobotu, jaký dnes mají všichni sloni. Na konci třetího dne přiletěla moucha a štípla slůně do ramene. Než si to stačilo uvědomit, slůně ji pláclo chobotem, takže moucha padla mrtvá k zemi. „Výhoda číslo jedna,“ poznamenal dvoubarevný hroznýš. „Se svým původním šmudlišmidli nosem bys to nedokázalo. Zkus teď něco sníst!“ Než si to slůně stačilo uvědomit, naškubalo chobotem otep trávy, oprášilo ji o přední nohy a nacpalo si ji do tlamy. „Výhoda číslo dvě,“ poznamenal dvoubarevný hroznýš. „Se svým původním šmudli-šmidli nosem bys to nedokázalo. Nezdá se ti, že slunce dnes hrozitánsky pálí?“

-17-

„Zdá,“ souhlasilo slůně, a než si to stačilo uvědomit, nabralo chobotem bahno z široké, šedozelené, špinavé řeky Limpopo a posadilo si je na hlavu jako chladivou bahenní čepičku, ze které pěkně stékalo na za uši. „Výhoda číslo tři,“ poznamenal dvoubarevný hroznýš. „Se svým původním šmudli-šmidli nosem bys to nedokázalo. Co myslíš, nezasloužilo bys zase výprask?“ „Promiňte,“ pravilo slůně, „ale to by se mi vůbec nelíbilo.“ „A naplácat někomu jinému, to by se ti líbilo?“ zeptal se dvoubarevný hroznýš. „To by se mi moc líbilo,“ pravilo slůně. „Dobrá,“ řekl dvoubarevný hroznýš, „však brzy poznáš, jak dobře se tvůj nos hodí k tomu, abys jím někomu naplácalo.“ „Děkuji vám,“ pravilo slůně, „budu si to pamatovat. Ale teď půjdu domů k rodině a všechno si vyzkouším.“ Slůně se vydalo Afrikou, dovádělo a pohupovalo chobotem. Když dostalo chuť na ovoce, natrhalo si je přímo se stromu a nečekalo, až spadne na zem jako dřív. Když dostalo chuť na trávu, natrhalo si ji a nemuselo při tom pokleknout jako dřív. Když je štípaly mouchy, udělalo si z větve plácačku, a když pálilo slunce, dalo si na hlavu bahenní čepičku. Když mu bylo cestou smutno, troubilo na chobot tak silně, že by přehlušilo několik dechových orchestrů. Schválně si zašlo a vyhledalo bachratého hrocha (nebyl z přímého příbuzenstva), kterému pěkně naplácalo jen proto, aby se přesvědčilo, že dvoubarevný hroznýš měl pravdu. Jinak cestou sbíralo slupky od melounu, které rozházelo cestou k řece Limpopo. Slůně bylo totiž čistotný tlustokožec. Jednou k večeru dorazilo konečně k drahé rodince. Svinulo chobot a pozdravilo: „Dobrý večer.“ Všichni měli ze shledání velkou radost a hned mu řekli: „Pojď sem, dostaneš naplácáno za svou nenasytnou zvědavost!“ „Ph,“ odbylo je slůně. „Myslím, že nemáte ani ponětí o pořádném výprasku. Já ano, a také vám ho předvedu.“ Slůně rozvinulo chobot a natlouklo dvěma drahým bratříčkům hlava nehlava. „U všech banánů,“ zvolali, „kdo tě naučil těmhle kouskům a co se stalo s tvým nosem?“ „Dostalo jsem nový od krokodýla na březích šedozelené, špinavé řeky Limpopo,“ odpovědělo slůně. „Ptalo jsem se ho, co mívá k obědu, a on mi za to dal tohle.“ „Vypadá to moc ošklivě,“ poznamenal vlasatý strýc pavián. „To ano,“ souhlasilo slůně, „ale je to velice užitečné.“ Popadlo vlasatého strýce paviána za chlupatou tlapu a hodilo ho do sršního hnízda. Pak to ošklivé slůně vyplatilo celou rodinu, až z toho byli všichni velice rozčilení a udivení. Vysokému strýci pštrosovi vytrhalo pera z ocasu, dlouhou tetu žirafu chytilo za zadní nohu a vláčelo ji trním a bachratému strýci hrochovi, který spal ve vodě, zatroubilo do ucha a ještě mu tam pustilo pár bublin. Jen ptáka Kolokola se ani nedotklo. Nakonec to došlo tak daleko, že se celá sloní rodina rozběhla k šedozelené, špinavé řece Limpopo, tam, co rostou stromy způsobující horečku, aby si od krokodýla vyžádali nové nosy, Když se vrátili, nikdo už nikoho nevyplácel. A od té doby mají, milá holčičko, všichni sloni, které uvidíš, i ti, které neuvidíš, přesně takové choboty jako nenasytně zvědavé slůně.

-opsal jety-18-

Jsou naši raci skuteč skutečně odsouzeni odsouzeni k záhubě záhubě? A kolik jich u nás vlastně vlastně žije? No, já tedy nevím, jak vy, ale já jsem si vždycky myslel, že u nás žijí všehovšudy jen dva druhy raku, a to rak říční a rak kameňák. Jednou jsem se však začetl do nějakého ekologického časopisu a nestačil jsem se divit – tam totiž psali, že u nás žijí ne 2 druhy, ale 5! Z toho je jen jeden původní, je to rak říční (Astatus astatus). Pak u nás tedy žijí dva introdukované druhy raků, a to rak bahenní (Astatus leptodactylus) a rak kamenáč (Austropotamobius torrentium), který sice podle latinského jména patří pod jiný druh, ale česky je to pořád rak. Introdukovaný druh znamená, že se k nám rozšířil z jiných oblastí, kde se vyskytoval původně, ale dokonale se našemu prostředí přizpůsobil a nedělá žádnou neplechu – nijak neškodí našim původním druhům. A dva poslední druhy, abych doplnil tu pětku, jsou druhy takzvaně invazní – jsou to rak pruhovaný (Orconectes limosus) a rak signální (Pacifastacus leniusculus). Invazní druhy jsou to proto, že jsou u nás stejně jako druhy introdukované nepůvodní, ale navíc škodí našim původním druhům a proto jsou nežádoucí. A jak může takový rak nebo obecně jakýkoli invazní druh vlastně škodit? Jsou různé záškodnické způsoby – jako nejvýznamnější se uvádí potravní konkurence, kdy nově příchozí druh nemá v oblasti nového výskytu přirozené nepřátele a tak mu nedělá problém se přemnožit a nenechat už žádnou potravu pro ostatní druhy. Dalším rozšířeným způsobem záškodnictví je přenos nových nemocí. Nově příchozímu druhu totiž nemoc, kterou v sobě má, vůbec nevadí – je takzvaným bacilonosičem – ale původní druhy může napadat a decimovat tak jejich populace – a to je také případ invazních druhů raků u nás, kteří s sebou přinesli račí mor, který začal decimovat populace našich původních raků, což vedlo k jejich velkému úbytku (takže nejen špinavá voda na tom měla vinu, jak se asi mnozí z nás domnívají). V nedávné době bylo provedeno mapování raků v ČR, které mělo ukázat, jestli se račí populace u nás skutečně zmenšují a jestli je tedy třeba pokračovat s umělým vysazováním raků u nás. Výsledek sice nebyl úplně přesvědčivý, ale spíše se přikláněl k tomu, že umělé chování raků a jejich vysazování nemá velký smysl. Při mapování se zjišťovalo, na kolika lokalitách se který druh raka vyskytuje – výsledky jsou v tabulce: rak kamenáč rak říční rak bahenní rak pruhovaný rak signální

34 681 12 53 5

Na tabulce je zajímavé především to, že rak pruhovaný je hned na druhém místě co do počtu lokalit a přitom je to invazní druh s negativními účinky na domácí druhy – není pak divu, že u nás raků tak ubylo.

Další výsledky mapování lze shrnout asi takto: výskyt raka říčního je po celém území rovnoměrný, rak kamenáč je znám doposud z Brd, Kladenska, Krkonoš a dvou lokalit v severních Čechách; rak bahenní je znám z několika oddělených oblastí. Výskyt raka pruhovaného je doposud znám pouze z Vltavy a Labe, dosavadní výskyt raka signálního je znám jen z několika lokalit. Tak až někdy potkáte raka, pamatujte, není rak jako rak.

-jety-

-19-

výhledů ů pro všechny Vrch Zvon byl kdysi místem výhled Při zapomenuté lesní silničce vedoucí do prostoru bývalé vsi Pleš ze silnice spojující Bělou nad Radbuzou a Železnou je možno spatřit mnoho zajímavostí. S fantazií si můžeme představit, jak asi vypadala ves Walddorf, zaniklá po roce 1945. Pozůstatky dalších staveb, včetně upravených základů hřbitovního kostela, můžeme spatřit i v prostoru bývalé Pleše. Ještě před Pleší je možné v údolí malého potůčku odbočit doleva na silničku stoupající na vrch zvaný Zvon či Velký Zvon, vysoký 862 metrů nad mořem. První asfaltová odbočka doleva nás zavede až téměř před jeho vrcholek k masivní bráně ohrazující vojenský areál na jeho vrcholku. Dodnes využívanému a nepřístupnému areálu vévodí vysoká vojenská věž z časů nepřístupnosti celého zdejšího kraje. Ke strážním účelům sloužil vrcholek Zvonu, zřejmě i v dávnější minulosti. Vrchol i jeho boky jsou pokryty drobnými skalkami, které jsou pokryty nápisy z doby mezi léty 1803 - 1894. Tehdy nebyl vrcholek tolik zalesněn a otevíraly se zde zajímavé pohledy do okolí. Zvon je i přírodní rezervací zvanou Pleš o rozloze 14, 35 hektarů, která chrání zbytek pralesovitého porostu.

-plzeňský deník, 18.6.2006-

Pověěst o Zvonu Pov Na úpatí vrchu Zvonu mělo podle staré pověsti kdysi stávat město zvané Potura. V čase divokých válečníků museli jeho obyvatelé uprchnout do lesů, aby zachránili své životy před hordami cizáků, kteří plenili okolí. Válečníci město obsadili, ničili domy, vykrádali spíže a hodovali. Jednoho dne se však do hluku jejich bezuzdných radovánek najednou rozezvučel zvon z věže kostela, cesty začaly pukat, domy se sesouvaly a celé město se propadlo. Dodnes je na těchto místech slyšet za letních podvečerů tichý hlas zvonu doprovázený chechotem rozjařených přízraků. Od pradávna se říká, že když si člověk v tomto lese sedne na některý z mechem porostlých kamenů, pocítí na zádech ledový chlad a zaslechne kovový cinkot pohárů.

-z internetu-

Zaniklé vesnice v okolí tábora RŮŽOV (ROSENDORF) – GPS - 49.57544; 12.68609 osada Rosendorf stála při okraji lesa ve svahu nad pravým břehem Radbuzy jz. od Bělé. Byla založena roku 1735 ale zůstala malou vsí s necelou stovkou obyvatel, která byla administrativně osadou dosud existujícího Smolova. Po válce získala nové české jméno Růžov, ovšem odlehlou osadu se již nepodařilo natrvalo dosídlit takže zanikla. Dnes zůstávají výrazné zříceniny některých usedlostí zarostlé vegetací. Po roce 1990 tudy prochází také nová turistická stezka z Bělé směrem na Pleš, přesto je bývalá osada dnes natolik pozapomenuta že její místo není uváděné ani v nejnovějších napách.

-20-

LÍSKOVEC (HASELBERG) – GPS - 49.56300; 12.73403 Haselberg (český název Lískovec vznikl až po roce 1945) ležel při cestě mezi Starým Kramolínem a Újezdem Sv. Kříže. Byl založen počátkem 17. století na území újezdského panství a osadou Újezda byl také administrativně. V roce 1930 tu stálo 13 usedlostí. Po vysídlení německých obyvatel po válce sem již natrvalo žádní noví obyvatelé nepřišli a malá odlehlá osada tak zanikla. Neproběhly zde však demolice takže i když se usedlosti časem rozpadly, zbývají dodnes z většiny z nich výrazné zříceniny. Místo vsi je dnes hustě zarostlé a zejména v období vegetace hůře přístupné neboť sem nevedou žádné používané cesty.

NOVOSEDLY (NEUBAU) – GPS [N,E N,E] N,E - 49.54964; 12.67647 Zaniklá ves která stávala severně od vsi Rybník nad údolím Radbuzy. Byla rozložena podle staré dnes nepoužívané cesty přicházející od Bělé a strmě klesající serpentinami do údolí. Ves se poprvé uvádí r. 1654, před válkou zde stálo 42 usedlostí. Po válce již odlehlá a špatně přístupná vesnice, rozkládající se navíc od 50. let v blízkosti hraničního pásma, nebyla natrvalo dosídlena a koncem 50. let byla zbořena. Dnes je místo hustě zarostlé vegetací, dispozice vsi je však stále čitelná - patrný zarůstající návesní rybníček, základy zdí, terénní úpravy jako kamenné tarasy apod. Na nejvyšším východním konci vsi stávala kaple sv. Jiří - patrná hromada destrukce obklopená rozpadávajícím se kamenným tarasem, po roce 1990 sem byl umístěn kříž s pomníčkem připomínajícím zánik kaple a vsi. Z okolních pastvin pěkný výhled přes údolí Radbuzy na Velký Zvon a okolí.

VELKÝ HORŠÍN (GROSS GORSCHIN) – GPS - 49.52931 12.67225 zaniklá ves která stávala ssv. od Rybníka nad pravým břehem Radbuzy na jižním úpatí vrchu zvaného dnes Na Kopci. Místo se poprvé připomíná r. 1579 jako Horšín, teprve v 17. století jsou rozlišovány Velký a nedaleko ležící Malý Horšín. I přes svoje jméno byl Velký Horšín vždy pouze malou vsí, před válkou zde stálo jen 14 usedlostí - čímž byl ovšem větší než Malý Horšín. Byl také samostatnou vsí ke které patřilo i několik okolních osad. Po válce zůstala ves nedosídlena a v 50. letech zanikla. ves tvořily usedlosti seskupené v mírném úvalu okolo dosud existujícího rybníka. Zřejmě zde nedošlo k násilným demolicím a tak dnes zůstávají výrazné zříceniny zarostlé křovím a stromovím (např. statek na severním konci vsi zachován zčásti až do výše patra).

MALÝ HORŠÍN (KLEIN GORSCHIN) – GPS - 49.53672 12.68581 zaniklá osada stávala ssv. od Rybníka ve svahu nad pravým břehem Radbuzy. Vznikla partně někdy na přelomu 16.-17. století - jmého Horšín se objevuje již r. 1579 ale rozlišení na Malý a Velký teprve r. 1644. Šlo o malou osadu která se před válkou skládala pouze z osmi usedlostí, po válce byla opuštěna a postupně se rozpadla. Osada ležela severně od silnice Mutěnín-Rybník při dnes zarostlé a nepoužívané cestě. Zřejmě zde nedošlo k demolicím - dnes viditelné výrazné zříceniny, rozeznatelné jsou i někdejší zahrady.

-21-

LIŠČ LIŠČÍ HORA (FUCHSBERG) – GPS - 49.56000 12.69125 zaniklá osada která stávala na úbočí stejnojmenného vrchu při dnes nepoužívané cestě od Bělé nad Radbuzou. Poprvé se připomíná r. 1654, před válkou zde stálo 16 usedlostí. Byla osadou nedalekých dnes také zaniklých Novosedel. Po roce 1945 již osada v odlehlé poloze nebyla natrvalo osídlena a postupně se rozpadla. Dnes zde přetrvává jeden zchátralý hospodářšký objekt a zbytky zdí několika usedlostí.

PLEŠ (PLOSS) – GPS - 49.54539 12.60212 vesnice byla položena nedaleko státní hranice na odlesněné náhorní planině, které od východu dominuje vrch Velký Zvon, nejvyšší v této části Českého Lesa na našem území. Již v 16. století zde existovala sklárna, samotná osada vznikla počátkem 17. století. V roce 1930 zde žilo přes 700 obyvatel (s okolními osadami přes 1000), čímž byla Pleš největší za zaniklých příhraničních obcí na Domažlicku. Po roce 1945 probíhalo dosídlování opuštěné horské obce jen velmi pomalu a definitivní konec pak znamenalo zřízení hraničního pásma v 50. letech. Všechny stavby byly zbořeny až na hájovnu a bývalý horský hotel přestavěný na kasárna PS. Nájemcem hájovny byl určitý čas J. Zika, legendární pašerák, zastřelený na počátku 50. let nedaleko odsud při pokusu o přechod hranice. V 70. letech pak byly hraniční zátarasy posunuty dále do vnitrozemí a prostor Pleše se tím ocitl za dráty, proto byla postavena nová kasárna nedaleko odtud u rovněž zaniklé vsi Václav a plešská kasárna zbořena až na bývalý hospodářský objekt který přežil až do 90. let. Dnes je jedinou udržovanou stavbou bývalá hájovna, upravená po roce 1990 na hostinec. Z ostatní zástavby zůstávají jen nevýrazné zbytky základů, viditelné zejména v horní části vsi ve svahu pod býv. hřbitovem. Zde je také socha sv. Jana Nepomuckého, obnovená po roce 1990. Pleš měla také dva kostely starší kostelík sv. Jana Křtitele byl založen r. 1684 na návrší na severním okraji vsi, později několikrát upravován. Po vybudování kaple níže na návsi se z kostelíka stal hřbitovní. Kaple na návsi pak byla počátkem 20. století zbořena a nahrazena pseudogotickým kostelem P. Marie. Oba kostely byly zničeny v 50. letech stejně jako hřbitov. Po roce 1990 byl hřbitov pietně upraven a přitom upraveny také kamenné základy vyznačující půdorys kostela sv. Jana Křtitele (vlevo od vchodu). Kostel P. Marie zanikl beze stop, stál při průjezdní cestě a jeho přesné místo není dnes v křoviskách rozpoznatelné. Částí Pleše byl také Rabov, což byla odloučená skupina domků východně při silnici na Václav, dnes rovněž zaniklých. Okolí Pleše je dnes využíváno pro pastvu skotu.

-podle www.zanikleobce.cz-

-22-

Čo bolo, to bolo aneb Naše tábory Asi před 6 lety vyšel ve Zvědu článek „Naše tábory“. Jelikož už od té doby uplynulo hezkých pár dní, je tady další pokračování …

22. 7. – 6. 8. 2000 Bystř Bystřice „Tábor objevitelů neznámých končin“ byl naprosto výjimečný tím, že jsme na něm poprvé (a zatím i naposled) měli všichni kola. Podnikali jsme nejrůznější výlety a poznali tak i vzdálenější okolí našeho tábořiště. Roveři najeli při „drsoňovi“ každý přes 100 km. Celotáborovku tentokrát připravil Šlehy, ale mohl být s námi na táboře až druhý týden, protože ho skolila zákeřná mononukleóza. Všichni účastníci si jistě vzpomenou na památnou zahajovací hostinu. Závěrečná třináctikilometrová etapa byla asi moc lehká, protože nikdo nezabloudil :-) Dvě vlčata - Bil a Bobr - složila nejprestižnější zkoušku vlčat Šedý bratřík. Počasí nám oproti minulým létům moc nepřálo, střídalo se polojasno s dešťovými přeháňkami.

28. 7. – 12. 8. 2001 Bystř Bystřice „Tábor mimozemšťanů“ byl poslední, který vedl Dodýš. Poprvé jsme nemuseli nakládat podsady v klubovně, protože jsme je nechali u pana Haška v Hostouni. Bylo nás 26 stálých táborníků (+ 2 na část tábora), takže 15 podsad nám nestačilo a zásobák jsme museli udělat z krajinek. Závěrečná etapa CTH byla kratší než obvykle a hlavně byla noční. Vyvrcholením tábora pak byla sobotní velká hra „Pevnost Boyard“. Zajímavou akcí byl dále „obrácený den“, který začínal večerkou a končil budíčkem. Letos poprvé se nám podařilo rozdělat oheň třením dřev z vlastnoručně vyrobeného „nádobíčka“.

20. 7. – 4. 8. 2002 Bystř Bystřice „Tábor Keltů“ byl první pod vedením Jetyho. Stavba nám letos trvala déle, protože jsme většinu staveb včetně kuchyně museli postavit znovu. Za ta léta již byly značně opotřebované. Celotáborovka probíhala ve vlastnoručně vyrobených kostýmech. Každý měl navíc meč a šperk. Všichni udatní bojovníci museli podstoupit ohnivou zkoušku keltské mužnosti. Letos nás byl snad rekordní počet - 4 družiny po pěti a k tomu 6 roverů, Dodýš a Šlehy. Všichni členové vyrazili na dvoudenní puťák - vlčata na Zvon, skauti na Herštejn a roveři s rádci až na Přimdu. Drsoň se tentokrát konal přímo v táboře a skládal se z několika zkoušek, jako běh s polenem, únik ze smyčky a pojídání cibule. Suverénním vítězem se stal Iky.

19. 7. – 3. 8. 2003 Bystř Bystřice Motivem „Tábora tajných agentů“ byla honba za zloduchem Masajem, kterého samozřejmě nehrál nikdo jiný než Masilů. Tábor byl skoupý na ohně - měli jsme potají jen slibový a závěrečný, protože v celém kraji byly kvůli suchu zakázány. Ostatní ohně byly v týpí. Zas takové sucho ale nebylo, zvláště druhý týden byly občas přeháňky. Poprvé jsme nebyli u Bystřického potoka sami - dole po proudu tábořili (stejně jako v následujících letech) pionýři z Kolovče. Prakticky jsme se ale nerušili, bylo to přece jen více než půl kilometru. K vrcholům tábora patřil bobřík odvahy, který se odehrával na hřbitově. Byl tam čerstvě vykopaný hrob, do kterého bylo nutno vlézt a podepsat se na papír. Brr. Téměř všichni už měli nové světlé kroje a navíc jsme si nadělili nová oddílová trička s lilií na prsou a kruhem se střelami na zádech. Rádce dělali Kadel, Agi a Mário - pozdější legendární KAM.

-23-

3. 7. – 18. 7. 2004 Bystř Bystřice Tábor „Po stopách Rychlých šípů“ se vyznačoval dosud největší zimou, která naštěstí trvala jen pět nebo šest dní. Poprvé s námi byl na týden Obé, což je český oldskaut žijící v Německu. Účast mladších členů byla dosti tragická - na začátku jsme měli tři družiny po 3 + 3 + 4 lidech, v druhé půli už jen dvě 4 + 4. Starších členů pak bylo víc než mladších, což byl dost smutný pohled. Druhou půlku tábora vedl Iky za pomoci Dodýše a Skokana, protože Jety odjel se Šlehym do Švédska na skautskou základnu. V polovině tábora jsme prožili hroznou bouřku, jež úplně smetla tábor pionýrů, kteří poté odjeli domů. Celotáborovku připravil Agi na motivy knihy Záhada hlavolamu.

9. 7. – 24. 7. 2005 Bystř Bystřice „Tábor v Bradavicích“ se nesl samozřejmě v duchu příběhů Harryho Pottera a byl asi nejdůkladněji připraveným táborem v historii. Přípravy začaly již brzy na jaře a tým vedení se scházel na četných schůzkách, z nichž vznikaly mnohastránkové zápisy s úkoly. Družiny se nazývaly kolejemi, vedl je „prefekt“. Etapy se odehrávaly většinou v táboře a byly pojaty jako „čarodějnické“ vyučování v bradavické škole. Nejoblíbenější ale byla vždy návštěva „Prasinek“, kde byly k dostání sladkosti, zvláštní nápoje apod. Zahajovací oheň zaplál letos už v sobotu, tak rychle jsme měli vše hotovo. Jako zpestření jsme tu měli první týden Obého dceru Elišku s manželem a dvěma malými kluky. Všichni se také registrovali u našeho oddílu. Na druhou půlku tábora přijel Obé. Návštěvní den pro rodiče byl dvoudenní - několik rodičů tu s námi přespalo a posedělo u táboráku. Účast mladších členů byla oproti předchozímu roku velmi dobrá, nabrali jsme hodně nováčků. Na tomto táboře vznikl zárodek roverské družiny, se kterou se v následujícím skautském roce pokoušeli Iky s Dodýšem dělat roverský program.

-dodýš-

-24-

Stráněě Technické zajímavosti ČR – Dlouhé Strán Touto rubrikou by jsem Vám chtěl přiblížit jednotlivé lidské výtvory v naší malé zemi, které stojí za povšimnutí , jsou chválou a dovedností českých techniků a dělníků. Jako první v řadě bych chtěl prezentovat velkolepé technické dílo přečerpávací elektrárny Dlouhé Stráně, jež se nachází v pohoří Jeseník. Odkazy: Odkazy www.cez.cz, www.tisicovky.cz, www.energotis.cz/pages/dlouhe_strane.htm Přečerpávací vodní elektrárna Dlouhé Stráně se nachází na říčce Divoká Desná v pohoří Jeseníky, u obce Loučná nad Desnou v okrese Šumperk. Jejím posláním je plnit pro elektroenergetickou soustavu naší republiky svým výkonem 650 MW statické a dynamické služby. Statickou službou se rozumí efektivní přeměna přebytku energie v soustavě na energii špičkovou. Tento proces se uskutečňuje čerpáním vody z dolní nádrže do horní v době jejího přebytku a opačně - výrobou elektrické energie turbinovým provozem. Mezi dynamické služby patří zejména podíl PVE na regulaci výkonu a frekvence v soustavě a funkce pohotové rezervy v systému. Voda z horní nádrže umístěné ve výši 1350 m nad úrovní moře je vedená dvěma tlakovými přivaděči o průměru 3,6 m a délce 1,5 km k turbínám. Obě reverzní soustrojí, každé o výkonu 325 MW, jsou umístěna v podzemní kaverně turbín o délce 87 m, šířce 25,5 m a výšce 50 m. Blokové transformátory jsou umístěny v podzemní komoře o délce 117 m, šířce 16 m a výšce 21,5 m. V podzemí se dále nacházejí komunikační, technologické a věteací tunely a štoly o celkové délce 8,5 km. Podzemní elektrárna je spojena s dolní nádrží dvěma odpadními tunely o vnitřním průměru 5,2 m. Výkon je z podzemí veden kabelovými vodiči o napětí 400 kV na zapouzdřené vývodové pole a odtud venkovním vedením délky 52 km do rozvodny v Krasíkově.

Hlavní technické údaje díla výkon elektrárny

650

MW

počet soustrojí

2

ks

typ turbín

FR 100

-

turbínový spád

534,3

m

horní nádrž - provozní objem

2 580 000

m3

kóta koruny hráze

1 350

m. n. m.

dolní nádrž - celkový objem

3 405 000

m3

kóta koruny hráze

824,7

m n. m.

předpokládaná roční výroba energie

997,8

GWh

přechodový čas z klidu do max. turbinového provozu

100

s

-bizon-

-25-

Daleši Dalešice Vodní dílo Dalešice bylo vybudováno v souvislosti s výstavbou blízké Jaderné elektrárny Dukovany. Součástí vodního díla jsou nádrž v Dalešicích s objemem 127 mil. m3, vyrovnávací nádrž Mohelno, přečerpávací elektrárna Dalešice a průtočná vodní elektrárna Mohelno. Nádrž Dalešice je též využívána k rekreačním účelům chovu ryb, tlumení povodní a nadlepšování průtoku v řece v suchém období. Především ale zajišťuje technologickou vodu pro Jadernou elektrárnu Dukovany, vytváří spád a užitečný obsah pro práci přečerpávací vodní elektrárny Dalešice a dlouhodobě vyrovnává průtok řeky Jihlavy. Snižuje povodňové špičky v dolním toku a sedimentace nečistot z horního toku a odpadních vod z jaderné elektrárny. Kladný vliv na kvalitu vody se projevuje přítomností raků a pstruhů pod vyrovnávací nádrží Mohelno. Mimo plnění klasické funkce akumulátoru energie, tj. výroby elektřiny ve špičkách a odběru energie v době jejího přebytku, má svým výkonem 450 MW a rychlostí najetí 60 sekund na plný výkon nezastupitelnou úlohu při regulaci výkonu celostátního energetického systému i jako okamžitá poruchová rezerva. Pro tento účel je elektrárna plně automatizována a dálkově ovládána přímo z centrálního dispečinku v Praze. Vodní dílo Dalešice bylo postaveno v letech 1970 - 78. Nádrž je vytvořena sypanou rokfilovou hrází s jílovým těsněním o výšce 100 m. Hráz je vybavena hydrotechnickými zařízeními pro převádění velkých vod a vypouštění nádrže. Na turbíny přivádí vodu 4 ocelová potrubí spojující vtokový objekt s elektrárnou. Turbínové uzávěry tvoří hydraulicky ovládané klapky. Elektrárna a rozvodna jsou umístěny u paty hráze. Vtoky a výtoky jsou vybaveny česlemi, hradidly a potřebnými zvedacími mechanizmy. V přečerpávací vodní elektrárně jsou instalována 4 soustrojí s reverzními Francisovými turbínami pro spád 90 m. Pro výrobu energie, i jako pohon v čerpadlovém provozu, jsou použity synchronní generátory s napětím 13,8 kV a obousměrným točením. Pro transformaci napětí generátorů na napětí vývodů 420 kV slouží blokové transformátory.Do vodní elektrárny je možný vstup po předchozím objednání na informačním středisku EDU. Skupiny v počtu do 10 osob se nehlásí přes rezervační systém, pouze telefonicky na čísle 561 105 519. Výrobní jednotka - Dalešíce Instalovaný výkon

4 x 112,5 MW

Rok uvedení do provozu

1978

Typ turbíny

Francie

-bizon-26-

www.COMPUTERPAGE.com Tyto články jsou brány z jednoho z největších stahovacích serverů v ČR – www.stahuj.cz, najdete zde všechno, co potřebujete ke zdárnému chodu svého počítače.

WinZip Nejběžněji používaný komprimační nástroj používá prakticky stále stejné uživatelské prostředí a vylepšuje jen vnitřní funkce. Je to zcela základní program, který by neměl chybět v žádném počítači. Podporuje většinu kompresních standardů, všechny běžně používáné na Internetu: TAR, ZIP, UUencode, XXencode, BinHex, MIME, a Unixové komprese. ARC, ARJ, a LZH jsou podporovány prostřednictvím externích programů. Běžný uživatel nejvíce ocení novou a lepší metodu komprese, která ovšem není kompatibilní se staršími verzemi.

WinRar Win Rar Pakovací program WinRAR zvládá formáty RAR a ZIP, a umí číst a rozbalovat mnoho dalších formátů, má např. interní podporu (pouze pro extrakci) pro formáty TAR, GZ, ACE a UUE.WinRAR je nyní schopen ukládat do archivu i datové proudy NTFS. Toto je zvláště důležité pod Windows 2000, která tyto datové proudy používají k uchovávání některých informací, souvisejících se souborem, například jeho popis. Nová verze s sebou přináší také jiný vzhled i uspořádání tlačítek. Práce se jmény souborů byla doplněna o Unicode, což může zabránit mnohým problémům s národními znaky ve jménech archivovaných souborů. Úplně lze výhod Unicode využít ve WIN NT/2000, částečně i ve WIN 9x/ME.Program je uživatelsky velmi příjemný a má velmi dobré parametry. Implementace RARu pro Windows se jmenuje WINRAR a kromě vlastního RAR formátu umí vytvářet i archivy v nejrozšířenějším formátu ZIP a číst archivy dalších publikovaných formátů: ARJ, LZH, ACE, CAB, TAR, GZ, UUE, BZ2, JAR.

-podle www.stahuj.cz-

-27-

Zůstala vám n něějaká lesní moudrost??? Bylo vám deset, léto právě začínalo a jak přežít civilizaci, to vás zrovna moc neházelo. Les a příroda, to byla ta pravá tajemství. Vzpomínáte? Jak nastavit pařez, aby mířil na sever? Jak zauzlovat všechno, co se zauzlovat dá? Jaké to je, když je každý kamarád? 1 – Severku najdete a) v mrazícím vozu b) ve Velké vozu c) na severu

6) „„-„ je a) pomlčka b) čárka c) písmeno T

2 – Ohně Ohně dě dělíme na a) táborák a požár b) plynové a benzínové c) užitkové, hlídkové a besední

7 – V KáPéZetce nesmí chybě ět chyb a) mobil b) baterka c) kousek svíčky

3 – Seton je a) klobouk do deště b) autor Dvou divochů c) míček v lakrosu

8 – Ambulanč Ambulanč ní uzel a) pracoviště sexuologa b) způsob, jak spojit dva provazy c) krajská nemocnice

4 – Ve vlhku oheň oheň zapálíme pomocí a) borové kůry b) pepa c) fénu, kulmy a odlakovače 5 – Hrobeč Hrobeč ek je a) malý hrob b) kamarád rakvičky c) druh přístřešku z celty

Jak jsem na tom: 0 Ne, vás to nevadí teď a nebavilo vás ani v dětství. Táborník je pro vás přitroublý blb, kterým pohrdáte. Ale pozor, neumíte ani pořádně tipovat

1-5 Něco z paměti vydolujete, nebo umíte alespoň střílet od boku. Ale do lesa přes noc by vás raději vypouštět neměli.

6-8 Pravda je relativní. Byť podle obecných zvyklostí, je tu správných odpovědí víc, podle lesní moudrosti jsou to jen a výhradně tyto: 1C, 2C, 3B, 4A, 5C, 6C, 7C, 8B.

Jste pravý táborník. Pokud se tomu už nevěnujete, rozhodně byste se uplatnil(a) jako oddílový vedoucí. Vlídná pravidla lesní moudrosti můžete předat dalším generacím.

-podle časopisu čilichili-28-

SUDOKU Název sudoku je vlastně zkratkovým slovem, které vzniklo z japonského sousloví "Su Suuji Su wa dokushin ni kagiru". Jeho český přepis zní "Súdži wa dokušin ni kagiru" a spojení by se doku dalo volně přeložit jako "vlož každé jedno číslo do vymezeného prostoru". Podle českých pravidel transkripce japonských slov bychom měli správně psát súdoku. Jak luštit Vyplňte mřížku, aby každý řádek, každý sloupec a každý čtverec o 3x3 políčkách obsahoval čísla od jedné do devíti.

4

6

8

5

1 7

1

4

5 4

5 8

9 8

5

3

1

3

2 6

7 5

6 9

1 2 6

9

8 5

3 -www.lidovky.cz-

-29-

pořřádek Zákon a po • • • • • • • • • •

Greene (NY): v tomto americkém městě je zakázáno během koncertu jíst buráky a chodit pozpátku. V Muncie v Indianě nesmíte nosit rybářské načiní na hřbitov. V New Jersey je protizákonné srkat polévku v restauraci. V Memphisu v Tennesse nesmí žena řídit auto, pokud před ním neběží muž s červeným praporkem. V Milwaukee můžete venčit slony, ale musí být na vodítku. V Oklahomě je nezákonné opíjet ryby a chytat ve vnitrozemí velryby. V Kirklandu v Illinois zákon zakazuje včelám létat nad městem. Kavárny v Lehighu v Pensylvánii nesmí prodávat koblihy. V Lexingtonu v Kentucky je zakázáno nosit zmrzlinový kornout v kapse. Ve Waterloo v Nebrasce mají holiči zakázáno jíst cibuli mezi sedmou ranní a sedmou večerní.

-podle knihy světové omyly zpracoval fil-

Co byste neradili slyšeli př při operaci • • • • • • •

• • • • • • • •

Ha! Neviděli jste moje hodinky? To byla včera jízda. Nevzpomínám si, kdy jsem se naposledy tak opil. Sakra! Strana 47 v příručce chybí! Tak, a teď to vyfotografujte ještě z téhle strany. To je opravdová hříčka přírody. Raději to uschovejte. Budeme to potřebovat při pitvě. Vrať to zpátky! Ošklivý pejsek! • Počkat, jestli je tohle jeho slezina, co jsem to pak uřízl? • Podržte mi tohle... no... tu... věcičku. • Hej, přežil už někdo infúzi 500 ml téhle látky? • Sakra, zase nefunguje světlo... • Za ledviny se platí pěkné peníze. A tenhle chlápek má dvě. • Zůstaňte všichni stát! Ztratil jsem kontaktní čočky! • Můžete někdo zastavit tu tlukoucí věc. Ruší mě to. Kéž bych si nebyl zapomněl brýle. No, lidičky, bude to pro všechny z nás zajímavý pokus. Sestro! To nebyl ten člověk, kterému jsme měli změnit pohlaví...?! Doufám, že už má nějaké děti... Jen klid. Myslím, že je to dost ostré. Sestro, podepsal nám ten pacient souhlas s darováním orgánů? Proč sis teď vzpomněla, že se chceš rozvést? HOŘÍ! HOŘÍ! Všichni opusťte sál!

-30-

hmyzu?? Hana a Hana o hmyzu

Američč ani? Jak to vidí Ameri

-31-

Chvilka humoru s Garfieldem …

-32-