FORUM URBES MEDII AEVI VI. Příspěvky ze 7. ročníku mezinárodní konference FORUM URBES MEDII AEVI konané v kongresovém sále Mendelovy univerzity 13.–16. května 2008 ve Křtinách Proceedings of the 7th year of the FORUM URBES MEDII AEVI international conference held in the congress hall of Mendel University, Křtiny in 13th–16th May 2008
SUROVINOVÁ ZÁKLADNA A JEJÍ VYUŽITÍ VE STŘEDOVĚKÉM MĚSTĚ – THE RESOURCE BASE AND ITS UTILISATION IN THE MEDIEVAL TOWN Vydává obecně prospěšná společnost Archaia Brno o. p. s. Vydáno s podporou Grantové agentury AVČR (projekt č. 404/09/1966) / Published with the support of the Czech Foundation of Sciences (project No. 404/09/1966) Brno 2011
ARCHAIA BRNO o. p. s.
ARCHAIA BRNO o. p. s.
FORUM URBES MEDII AEVI VI. Recenzované periodikum/Reviewed periodical Vydavatel/Published by: Archaia Brno o. p. s. Adresa redakce/Address: Bezručova 15, 602 00 Brno E-mail:
[email protected] Http://www.archaiabrno.org Http://www.fuma.cz Tel./Fax: 515 548 650 Předseda redakční rady/Editor‑in-chief: Prof. PhDr. Zdeněk Měřínský, CSc. Výkonný redaktor/Executive editor: PhDr. Rudolf Procházka, CSc. Členové redakční rady/Editorial board: PhDr. Peter Baxa, PhDr. Jiří Doležel, PhDr. Viktor Ferus, Mgr. Petr Hrubý, PhD., Mgr. Vojtěch Kašpar, David Merta, Mgr. Marek Peška, Mgr. Jaroslav Podliska, PhD., PhDr. Rudolf Procházka, CSc. Technická redakce/Technical board: Mgr. Soňa Mertová Recenzenti/Reviewers: Mgr. Jan Havrda, Mgr. Petr Kočár, prof. RNDr. František Krahulec, CSc., PhDr. Jiří Merta, prof. PhDr. Josef Unger, CSc. Překlady/Translations: Mgr. Irma Charvátová, PhDr. Jitka Seitlová Jazyková korektura/Language editing: PhDr. Jitka Skorkovská, PhDr. Sonja Schürmann Sazba a grafická úprava/Typesetting and graphic design: Archaia Brno o. p. s. Obálka/Cover: Černá a fialová s. r. o. Tisk/Print: Tiskárna Didot, spol. s. r. o. Náklad/Print run: 500 ks Brno 2011 ISBN: 978-80-903588-6-7 ISSN: 1803 1749
Obsah Slovo úvodem Introduction Einleitung Rudolf Procházka
str. 3
Úvod do problematiky středověkých technologických postupů opracování stavebního kamene Introduction to Mediaeval Technological Procedures in the Working of Building Stone Einführung in die Problematik mittelalterlicher technologischer Verfahren bei der Bausteinbearbeitung Michal Cihla – Michal Panáček
str. 4
Tehelne v slovenských mestách v stredoveku a novoveku Brickyards in Slovak Towns in the Middle Ages and the Modern Age Ziegeleien in slowakischen Städten im Mittelalter und in der Neuzeit Marián Čurný – † František Javorský
str. 26
Surovinová základna Pohanska u Břeclavi Resource Base of the Pohansko Settlement, near Břeclav Die Rohstoffbasis von Pohansko bei Břeclav/Lundenburg Petr Dresler
str. 46
Reste eines mittelalterlichen Wasserhebewerkes und eines aus der türkischen Zeit in Buda Remains of a Mediaeval Water Pump, Traces of Another, from Ottoman Buda Pozůstatky středověkého čerpadla a dalšího z tureckého období v Budě Gabriella Fényes
str. 62
Hutnictví kovů v podhradí Pražského hradu Metallurgy Below Prague Castle Das Hüttenwesen im Suburbium der Prager Burg Jan Havrda – Jaroslav Podliska
str. 68
K výrobě a variabilitě stavební keramiky ve středověkém a novověkém Brně The Manufacture and Variability of Building Ceramics in the Mediaeval and Modern-Age Brno Die Produktion und Variabilität der Baukeramik im mittelalterlichen und neuzeitlichen Brünn Petr Holub
str. 98
Ťažba a použitie baraneckých pieskovcov v stredoveku The Mining and Use of the Baranec Sandstones in the Middle Ages Abbau und Verwendung der Baranec-Sandsteine im Mittelalter Alžbeta Hornáčková
str. 122
Hornické a úpravnické areály na českomoravské vrchovině a jejich vztah k soudobým městským centrům ve 13. století Mining and Metal-Processing Areas in the Czech-Moravian Highlands and Their Connection with Contemporaneous Towns in the 13th Century Beziehungen zwischen den Bergbau- und Aufbereitungsarealen und den Städten in der Montanlandschaft Českomoravská vrchovina (Böhmisch-Mährisches Bergland) während des 13. Jahrhunderts Petr Hrubý – Petr Hejhal
str. 128
Vápenka před branou svatého Benedikta A Lime Kiln Outside the St. Benedict Gate, Prague Kalkofen vor dem St.- Benedikt-Tor in Prag Petr Juřina – Jan Zavřel
str. 176
Zásobování města Brna železem v období středověku Supplying Brno with Iron in the Middle Ages Eisenversorgung der Stadt Brünn im Mittelalter Jiří Merta
str. 184
Mineralogicko-petrografická charakteristika pálenej strešnej krytiny z Bratislavského hradu The Mineralogical and Petrographic Characteristics of Bratislava Castle Fired Roofing Tiles Mineralogiosch-petrographische Charakteristik der Dachziegel Peter Nagy – Miloš Gregor
str. 194
Historický kameňolom litavských vápencov v Devíne pri Bratislave A Historical Quarry of Leitha Limestone in Devín, near Bratislava Historischer Steinbruch Litauer Kalksteine in Devín bei Bratislava Daniel Pivko
str. 204
1
Obsah Archeologické doklady výroby z 12.–13./14. století v jihovýchodní části Brna ve vztahu k vývoji zástavby Archaeological evidence of production in the 12th–13th/14th centuries in the south-west part of Brno with relation to the development of the built-up area Archäologische Produktionsbelege aus dem 12.–13./14. Jahrhundert im Südostteil der Stadt Brno/Brünn im Bezug auf die Bebauungsentwicklung Rudolf Procházka
str. 212
„Wann es zw 7 jarn chumpt…“ Medieval and early modern woodland management in Moravia Středověké a raně novověké lesní hospodaření na Moravě Péter Szabó
str. 252
Archeologický výzkum pozůstatků zahloubeného pravoúhlého objektu se vstupní šíjí na náměstí Jana Žižky z Trocnova v Čáslavi Archaeological Research into the Remains of a Sunken Perpendicular Building with an Entrance Spine in náměstí Jana Žižky z Trocnova Square, Čáslav Archäologische Untersuchung der Restbestände einer rechteckigen Grube mit einem rampenartigen Eingang vom Platz Jana Žižky z Trocnova in Čáslav Martin Tomášek – Jolana Šanderová
str. 260
Rostlinné zbytky jedním z pramenů pro interpretaci čáslavského středověkého objektu Vegetal remains as one of the sources for interpretation of the Čáslav Medieval object Věra Čulíková
str. 276
Pylová analýza vzorků z archeologického objektu 1502 v Čáslavi Pollen Analysis of Samples from Archaeological Site 1502, Čáslav Pollenanalyse der Proben aus dem archäologischen Objekt 1502 in Čáslav Vlasta Jankovská
str. 304
Zvonařská dílna na náměstí Republiky v Praze Bell Workshop in the Republiky Square in Praha (Prague) Glockengiesserei auf dem Republiky Platz in Praha (Prag) Martin Vyšohlíd
str. 308
Seznam autorů List of Authors
str. 324
2
Hornické a úpravnické areály na Českomoravské vrchovině a jejich vztah k soudobým městským centrům ve 13. století
Petr Hrubý – Petr Hejhal
Mining and Metal-Processing Areas in the Czech-Moravian Highlands and Their Connection with Contemporaneous Towns in the 13th Century The contribution explores the relationship between mining areas and towns, based on three pairs of model examples of archeologically researched locations from the first phase of silver mining in the Czech-Moravian Highlands (second half of the 13th century – first half of the 14th century). The first pair of locations the relationship of which is analysed is the mining and processing operation in Staré Hory, near Jihlava and the royal mining town of Jihlava. The second pair of locations involves the Česká Bělá mining area and the town of Česká Bělá in the Havlíčkobrodsko region, and the third is the processing operation in Cvilínek, in the Černov cadastre and the town of Horní Cerekev in the Pelhřimovsko region. In all these cases, the distance between the locations does not exceed 3.5 km. In case of the Jihlava pair, both locations might have originally been of equal importance. 1. Úvod
Příspěvek představuje tři archeologicky zkoumané zaniklé středověké montánní areály na Českomoravské vrchovině (obr. 1 a 2), které se nacházejí v zázemí soudobých horních měst a městeček (do vzdálenosti 3 500 m), přičemž tvoří nedílnou a v krátkém období od druhé poloviny 13. století do počátku století čtrnáctého i rozhodující součást jejich ekonomiky a souvisejí s těžbou a úpravou stříbrných rud, popřípadě s rýžováním zlata. Jedná se o pozůstatky důlních a úpravnických velkoprovozů spolu s hornickou sídelní aglomerací Staré Hory (Altenberg, Antiquus mons), 2 000 m severozápadně od hradeb královského horního města Jihlavy (kap. 3). Druhou hodnocenou lokalitou je menší středověký hornický areál u České Bělé s pozůstatky po těžbě rud v podobě těžních a průzkumných jam, dále s pozůstatky primárního třídění a pražení rud, jakož i s nepřímými doklady praní rud a rýžovnictví zlata na nedaleké vodoteči (kap. 4). Poslední lokalitu představuje Černov-Cvilínek nedaleko městečka Horní Cerekev na Pelhřimovsku (kap. 5), kde byly zachyceny výjimečně dochované provozy v primární úpravě, praní, pražení a hutnictví. Cílem příspěvku je pokusit se zhodnotit prostorový, ekonomický a dílem i právní vztah těchto lokalit k soudobým městským centrům, ať už byl jejich význam, velikost a charakter jakkoliv rozdílný. Část příspěvku se věnuje možnostem studia, lépe řečeno detekce zpracovatelských areálů či indikátorů jejich výrobní činnosti v zázemí měst a městeček Českomoravské vrchoviny pomocí paleoenvironmentálního a geochemického výzkumu specifických stanovišť, jakými jsou potoční nivy nebo rašeliniště (srov. kap. 2).
Obr. 1 Reliéfní mapka ČR s vyznačením referovaných lokalit na Českomoravské vrchovině. 1: Jihlava; 2: Česká Bělá (okr. Havlíčkův Brod); 3: Černov, lokalita Cvilínek (okr. Pelhřimov).
Hovoříme-li o středověkém rudním hornictví, je nutné nahlížet na ně v širších územních, politických, hospodářských, kulturních a zejména technologických souvislostech. S hornickou prospekcí, otevírkami a dobývkami ložisek rud se v českých zemích můžeme setkat již před polovinou 13. století. Dosavadní studium ukazuje, že báňské a hutnické technologie zpracování rud v Evropě na přelomu devátého a desátého století až do dvanáctého století vycházejí z římskoprovinciálních předloh. Jejich územní a časovou kontinuitu vidíme kromě Středomoří na území středověké německé říše ve středním Porýní, Schwarzwaldu či Harzu (Hrubý 2009, kap. 1.4.2; např. též Goldenberg – Steuer 2004). Prospektoři a hutníci přišli na Českomoravskou vrchovinu s technologiemi, které udržovali a dále rozvíjeli více než tři sta let. Zdejší dění zapadá do kontextu rodícího se vrcholně středověkého přemyslovského českého státu, který od konce 12. a zejména v první polovině 13. století stále tíživěji pociťoval neutěšený stav panovnických financí a celé hospodářské správy. Všichni čeští panovníci té doby se snažili vyřešit dlouhodobý problém nedostatku ražené mince v oběhu, což by umožnilo zvýšit jejich příjmy; to se vždy nedařilo s uspokojivým výsledkem (Žemlička 2002, 288–314, 318–319). Hlavním předpokladem byl stálý přísun dostatečného množství mincovního kovu, tedy stříbra, které do poloviny 13. století přemyslovští panovníci nedokázali získávat z vlastních zdrojů těžbou.
128
Petr Hrubý – Petr Hejhal 2. Příspěvek výzkumu rašelinišť a niv ke studiu výrobního zázemí horních měst a městeček
Obr. 2 Mapa Českomoravské vrchoviny v rámci kraje Vysočina s vyznačením vybraných horních měst a městeček a archeologicky doložených zpracovatelských lokalit (úpravny a hutě) v revírech Jihlava, Havlíčkův Brod a Pelhřimov. 1: Jihlava; 2: Havlíčkův Brod; 3: Pelhřimov; 4: Česká Bělá; 5: Staré Hory u Jihlavy; 6: Přibyslav; 7: Šlapanov; 8: Horní Cerekev; 9: Rohozná; 10: Nový Rychnov. Vyznačena rašeliniště a údolní nivy.
Hornické a úpravnické areály na Českomoravské vrchovině a jejich vztah k soudobým městským centrům ve 13. století Z hlediska studia tématu jsou cennými a paradoxně dosud téměř nevyužívanými zdroji informací o činnosti člověka, ať už v souvislosti se zemědělstvím a osídlováním vůbec, či s hornictvím a hutnictvím vrchoviště, přechodová rašeliniště, rašelinné louky, pramenná rašeliniště a nivní mokřady. Výplně potočních niv, zrašeliněných luk a pramenišť a konečně i rašelinišť vrchovištních obsahují záznam o vývoji krajiny (Čech – Šumpich – Zabloudil a kol. 2002, 231–249; Goldenberg 1996; Foellmer – Hoppe – Dehn 1997; Frenzel 2003; Kempter – Frenzel 2000; Frenzel – Kempter 2004; Hoppe – Foellmer – Noeltner 1993). Stabilně zvodněné organogenní prostředí uchovává i obsahy těžkých kovů (olovo, zinek, arzen). Ty se z úpraven a hutí dostávaly v podobě aerosolů v dýmu z pecí do atmosféry a odtud ve srážkách ve vyšších polohách do rašelinišť, kde jsou uloženy dodnes. Dosud provedené analýzy a jejich interpretace napomohly při studiu změn skladby lesních porostů, které byly vyvolány báňskou činností nebo činnostmi s ní souvisejícími, zejména těžbou stavebního dřeva či výrobou dřevěného uhlí. V nivních sedimentech se prokazatelně projevuje činnost úpraven, prádel, rýžovišť, rudních mlýnů a hutí na vodních tocích využívajících vodoteče k pohonu. Tyto areály se nejčastěji projevují v podobě tzv. technolitů, tj. drobných fragmentů strusek, okují, proprané žíloviny, koncentracemi makroskopických i mikroskopických uhlíků v nivních souvrstvích a dalších. Celkově lze v terénu stanovit tři hlavní zdroje dat představující zároveň tři hlavní odlišené prostorové a přírodní kontexty. Nivní sedimenty údolí potoků a říček Říční a potoční nivy jsou převážně holocenního stáří, přičemž jejich tvorba se završuje zvýšenou aktivitou člověka od mladšího pravěku až raného středověku. Je pro ně charakteristická bezprostřední blízkost lidských sídel a jsou integrální součástí agrární krajiny, přičemž jde o velmi dynamické prostředí. Z metod výzkumu se jako perspektivní jeví geochemie (metalometrie), vyhodnocená ve vertikálním profilu, se zaměřením na hlavní kovové prvky obsažené ve většině rudních žil Českomoravské vrchoviny. Jinou metodou je analýza technolitů izolovaných šlichováním. Z hlediska studia vývoje
129
Hornické a úpravnické areály na Českomoravské vrchovině a jejich vztah k soudobým městským centrům ve 13. století
Petr Hrubý – Petr Hejhal
přírodního prostředí je za standardní považována analýza pylu, uhlíků, spojená s radiokarbonovou datací, a výběrově provedená radiometrie za účelem datování. Pro studium vlivů středověkého rudního hornictví a hutnictví se perspektivní jeví téměř všechny relikty niv nacházející se přímo v zaniklých těžebních a úpravnických areálech či na předměstích městských sídlišť, nebo ve vzdálenosti nejvýše stovek metrů od nich, např. jako Starý rybník (k. ú. Řeženčice, Těšenov, výška 606 m), Ivaniny rybníčky (k. ú. Sázava, Proseč pod Křemešníkem, výška 618 m) nebo Jankovský potok (k. ú. Jankov, Vyskytná, Nový Rychnov, Zachotín, výška 661 m). Nivní mokřady a zrašelinělé prameništní louky Kladinský potok (k. ú. Strměchy, Častonín, Zachotín, výška 548 m) a Čermákovy louky (k. ú. Sázava, výška 690 m) se nacházejí 1 500 a 2 800 m od někdejších rudních dolů a úpraven. Luční zrašeliněná prameniště Luční zrašeliněná prameniště, která mají potenciální význam pro studium odlesňování středověké krajiny i středověkého hornictví, se nacházejí také na Jihlavsku. Jsou to například lokality U Milíčovska (k. ú. Jankov, výška 662 m) nebo rašeliniště Šimanov a Hojkov, kde vzdálenosti od rudních výskytů a pozůstatků po středověké těžbě jsou kolem 800 až 2 200 m. Podobně je tomu u lokalit Na Oklice (k. ú. Milíčov, okr. Jihlava, výška 665 m) a Chvojnov (k. ú. Chvojnov, Milíčov, Dušejov, okr. Jihlava, výška 614 m). Dále jsou to výše položené zrašeliněné prameništní louky V mezence (k. ú. Mezná), Vintířov a Nový rybník (k. ú. Horní Ves), V Lisovech (k. ú. Horní Vilímeč), rybník Krčil (k. ú. Heřmaneč), tedy lokality na samých horních tocích či v pramenných oblastech přítoků Želivky a Jihlavy, vzdálené od důlních a úpravnických areálů 2 800 až 3 100 m. Vrchovištní rašeliniště Specifickými a územně omezenými stanovišti jsou vrchoviště (detailně Čech – Šumpich – Zabloudil a kol. 2002, 56–60, 220–241). Jedná se o organogenní souvrství na rašeliništích nebo výše položených rybnících, zakládaných v průběhu středověku v místě vrchovišť. Rašeliniště Českomoravské vrchoviny se nacházejí v nadmořských výškách 650–750 m. Jedná se o subhorské terény ve vzdálenostech 12–29 km od středověkých měst a center těžby a hutnictví rud. Většina rašelinišť na sledovaném území pochází ze sklonku poslední doby ledové (Rybníček 1964; 1974; Rybníčková 1974; Břízová 2003). Spektrum analýz a metod zpracování je u rašelinišť téměř shodné, pouze rozbory technolitů pozbývají na významu. Z hlediska studia vývoje přírodního prostředí se za standardní považuje palynologie, anthrakologie, analýza makrozbytků spojená s radiokarbonovou datací. Kritickým bodem, v dosavadní literatuře jen málo zohledňovaným, je nutně dynamika atmosférických jevů, zejména převládající směry větrů, což je faktor primárně ovlivňující výsledek předpokládané migrace kovů do rašeliništních sedimentů. Perspektivní lokality dalšího výzkumu představují rašeliniště, např. Ještěnice (k. ú. Panské Dubenky, výška 708 m), Zhejral (k. ú. Světlá, okr. Jihlava, výška 698 m n. m.), Velký pařezitý (k. ú. Řásná, okr. Jihlava, 680 m n. m.), Hojkov (645 m n. m., 18 km z Jihlavy), anebo známější rašeliniště Dářko, popřípadě Radostínské. Vzdálenost přenosu pylu a hutních aerosolů z nejbližších důlních a hutních lokalit se u těchto rašelinišť pohybuje mezi 10,5 až 15,3 km. Komplexní analýza a vyhodnocení vzorků odebraných v terénu přinášejí nové možnosti při studiu následujících okruhů otázek: 1) Detekce a datování změn ve skladbě lesních porostů vyvolané zejména intenzivní báňskou činností (Málek 1976) nebo činnostmi s tím souvisejícími, jako je těžba stavebního a palivového dřeva a výroba dřevěného uhlí. 2) Detekce a datování změn v původní zalesněné krajině (k tomu Málek 1956; 1982) souvisejících se zemědělskou kolonizací a zemědělskou činností. 3) Detekce areálů úpraven, prádelen, mlýnů a hutí, které bývaly budovány na vodních tocích poblíž dolů a které musely využívat dynamické síly vodoteče k pohonu. 4) Detekce a datování nárůstu koncentrací těžkých kovů v ovzduší, v půdě a ve vodě vyvolané intenzivní báňskou a metalurgickou činností. 5) Detekce a datování změn v krajině, které souvisely s útlumem báňské a metalurgické činnosti, sukcesní změny lesních i nelesních rostlinných společenstev často spojených s následnou kultivací (např. Málek 1966). 3. Jihlava a jihlavské Staré Hory: středověký velkoprovoz a horní centrum prvořadého významu
Sídelně historická situace a počátky rudního hornictví na Jihlavsku ve 13. století Jihlavská aglomerace s okolními hornickými revíry představuje nejvýznamnější složku zkoumaného regionu (přehledně Měřínský – Vosáhlo – Hrubý – Zimola 2009). Důležitým dokladem osídlení ještě před objevem rud je kostel sv. Jana Křtitele. Nachází se 1,3 km severně od centra Jihlavy. Ve středověku byl kostel součástí předlokačního sídliště zmíněného k roku 1307 jako Iglavia Antiqua. Stavba je umístěna na terénní hraně Královského vršku nad levým břehem Jihlavy v nadmořské výšce 480 m. Kostel prokazatelně existoval roku 1233, kdy patronát spolu s několika vesnicemi kupují želivští premonstráti od řádu německých rytířů (RBM I, s. 384–385, č. 817). Určení data vzniku stavby v současné době není jasné, pohybuje se v intervalu od poslední čtvrtiny 12. století po počátek 13. století, přičemž stavitelem kostela mohl být teprve řád německých rytířů před rokem 1233. Při výkopových pracích spojených se stavbou železnice poblíž kostela byl získán soubor keramiky, kterou shromáždil Leopold Fritz. Obecně lze konstatovat, že se jedná o vrcholně středověkou keramiku (2. polovina 13.–14. století). V literatuře se lze někdy setkat s názorem, že přinejmenším k Českomoravské vrchovině se může vztahovat zmínka kroniky města Kolmar v Horním Porýní z roku 1249 uvádějící pohyb horního lidu do Čech (Post hec multiplicati sunt in Bohemia Theutonici; per hos rex ingentes divicias collegit ex auri et argenti fodinis; MGH XVII, 245). Prvním dokladem, který může obecně odkazovat na těžbu rud na Jihlavsku, je líčení pokračovatelů Kosmových o uzavření mírové smlouvy mezi tzv. mladším a starším králem ze 16. srpna téhož roku (1249), kdy král ponechal synovi správu Moravy, ale sobě vymínil „polovinu výnosu jihlavské mince“ (FRB II, s. 307), což bývá interpretováno jako výnos z těžby stříbra. Jinou indicií je listina z 2. listopadu 1258, kterou farář od sv. Jakuba Většího Štěpán a želivský opat Marsilius převzali od českých mincmistrů
130
Petr Hrubý – Petr Hejhal
Hornické a úpravnické areály na Českomoravské vrchovině a jejich vztah k soudobým městským centrům ve 13. století Eberharda, Dietmara Freyberga, Jindřicha Ptáka a Jindřicha Cruciburgensis z Fuldy do správy špitál sv. Jiří. Vydavateli jsou mincmistři, z nichž nejvýznamnější je královský mincmistr Eberhard v letech 1253–1265, a tak lze jejich přítomnost v Jihlavě považovat za známku těžby rud a produkce mince. Jinou indicií, směřující ovšem rovněž více než k těžbě rud k produkci mince, je nedatovaný formulář listiny o pronájmu moravské mince mincmistrům Tilovi z Uherského Brodu, Bertoldovi z Jihlavy a Oldřichovi z Brna. Podle zákazu braní vídeňských i jiných platidel bývá formulář datován k roku 1270. Zcela bezpečným dokladem jihlavské královské mincovny, nikoliv však přímo jmenovitě těžby rud, je listina Přemysla Otakara II. z 30. 9. 1275, kdy mincovna i tavírna přecházejí do dědičného držení patriciům Jarošovi, Hartmundovi a Eberhardovi (CDB V/2, s. 478, 479, č. 794; RBM II, s. 411, č. 984; též Hoffmann 1980, 80).
Obr. 3 Jihlava-Staré Hory. Ortofoto s vyznačením průběhu zrudnění v rámci dislokace a s plochami archeologických výzkumů v letech 2002– 2006 (lokality I–III; podle Hrubý 2009).
Vzácným druhem pramene dokládajícím dlouhodobou důlní praxi na Jihlavsku jsou soudní naučení jihlavského horního soudu, která byla vydávána při řešení obzvlášť sporných případů a sporů v řadě horních měst Evropy. Nejstarší známé naučení pochází z roku 1268 či z doby okolo roku 1260 a bylo určeno opatu cisterciáckého kláštera v Lubensi (Leubus, Lubiąž) v Dolním Slezsku. Listina z 23. října 1272 představuje pak nejstarší historicky známý pronájem. Královští urburéři Hanmann, Ludmann a Helvik propůjčují Verneru Lotingovi a želivskému opatu Marsiliovi štolu Aychornberch. Je snad totožná s toponymem Ahornberg na I. vojenském mapování, tedy s dnešní kótou U serpentinky 632 m n. m., asi 2 470 m SV od obce Smrčná (Rous – Malý 2004, 123). V nejstarší pramenné zmínce ke Starým Horám z roku 1315 je lokalita uváděna pod názvem Antiquus mons, což naznačuje, že v té době již existovalo povědomí o pracích z předchozích dob. Jde o listinu potvrzenou Janem Lucemburským, v níž těžaři Konrád z Kamenice a Luso z Krásné Hory a další spolutěžaři uzavírají smlouvu s Heinrichem Rothermelem o čerpání vody z dolů (Laštovička – Vilímek – Vosáhlo 2001, 39–40). Starohorský cech „in Mutpargh“ či „in Mutpergh“ se zmiňuje r. 1369 a roku 1376 je uváděna dědičná štola „Marcasite“ v poli Michala z Horního Kosova proti mlýnu kdysi Michalovu u Pístova, kterou lze lokalizovat do úseku koželužského nebo pístovského. U Pístova se nalézal roku 1391 i důl zvaný „Morgenperk“ a další důl propůjčený pod ním. Roku 1391 je uváděn pronájem dolu v Cechu u špitálského pole („in Czecha penes agrum hospitalis“), tj. v Cechgrundu v úseku hornokosovském. Další aktivita je zmiňována roku 1413, kdy na novém nálomu v Cechu (in der Czech) pracovali Kunz Messerer, Vörndel Becker a jejich spolutěžaři (Měřínský – Vosáhlo 2009). Jihlavský rudní revír a rudní poměry starohorské dislokace Na rozšíření a charakter ložisek měla rozhodující vliv tektonická stavba území, zejména stavba zlomová. Regionálně nejvýznamnějším prvkem zlomové tektoniky je tzv. přibyslavská mylonitová zóna směru SSV–JJZ, komárovická tektonická zóna má směr SZ–JV a probíhá od Smrčné přes Hybrálec ke Kosovu. Dále lze uvést důležitý systém zlomů ve směru V–Z a SV–JZ. Vymezení tzv. jihlavského rudného revíru není jednoznačné a je různými autory pojato odlišně. V užším slova smyslu je za jihlavský rudní revír pokládáno území o rozloze asi 63 km2. V širším pojetí má rozlohu asi 280 km2. Nejrozsáhlejší pozůstatky hornických prací se nacházely v blízkém okolí Jihlavy na lokalitách Rudný (Schatzberg), Staré Hory, Pístov, Sasov a Rančířov a pak na severu mezi Dobronínem a Kamennou a na jihu mezi Třeští a Jezdovicemi. Mineralizované struktury (Pluskal – Vosáhlo 1998, 186–187) jsou soustředěny do větších uskupení v okolí tzv. dislokačních zón. Mineralizace je pravděpodobně mladovariského stáří (podrobně Vosáhlo 1988; Měřínský – Vosáhlo 2009). Historická rudní ložiska na Jihlavsku se řadí k typu převážně vtroušeného nízkoobsahového hydrotermálního zrudnění (obr. 4).
131
Hornické a úpravnické areály na Českomoravské vrchovině a jejich vztah k soudobým městským centrům ve 13. století
132
Petr Hrubý – Petr Hejhal
Petr Hrubý – Petr Hejhal
Hornické a úpravnické areály na Českomoravské vrchovině a jejich vztah k soudobým městským centrům ve 13. století Jednou z nejdůležitějších struktur a nejvýznamnějším rudním ložiskem jihlavského obvodu je starohorská dislokační zóna (obr. 3, obr. 4:E). Náleží k mineralizovaným dislokačním zónám směru S–J a jemu blízkým směrům SSV–JJZ a SSZ–JJV a je sledovatelná v délce 8,4 km ze Starých Hor k Pístovu. V místě archeologicky zkoumaných areálů (obr. 3) se její směr mění z přibližně SSV–JJZ na SSZ–JJV. Struktura se strmě sklání k východu (70 až 80°). V severním úseku dosahuje mocnost kolem 80–100 m, v jižním asi 40–60 m (Vosáhlo 1988, 56). Ze žilných hornin jsou zastoupeny leukokratní nebo dvojslídné žuly, lamprofyry a pegmatity. V severní části starohoří je vyvinut pokryv neogenních písčitých sedimentů s vložkami jílů nebo příměsí štěrků. Minerály žiloviny jsou zastoupeny několika generacemi křemene, který je doprovázen bílým nebo vzácně i nafialovělým barytem, lokálně chalcedonem a místy i několika generacemi karbonátů (kalcitem a ankeritem). Z rudních minerálů je zastoupen především pestře zbarvený sfalerit (žlutý, červený, červenohnědý i nazelenalý), galenit a méně běžný chalkopyrit, arzenopyrit, pyrit a tetraedrit. Vzácné a často i novými nálezy a moderními metodami neověřené zůstávají: ryzí stříbro, zlato, freibergit, fluorit, siderit, oligonit, aragonit, cerusit, hydrozinkit, malachit, anglesit, jarosit, plumbojarosit, sádrovec, wulfenit a pyromorfit. Topografická situace archeologicky zkoumaných hornických areálů Během výzkumných sezon v letech 2002–2006 bylo jen v této části prozkoumáno souhrnně 4,176 ha ploch. Mimořádný rozsah terénních archeologických výzkumů v tomto prostoru (k. ú. Jihlava a Horní Kosov, čtvrti Na Dolech, U Mlékárny a Horní Kosov) si vyžádal rozčlenění na lokality I až III. Lokalita Staré Hory I se nachází asi 2 060 m severozápadně od farního kostela sv. Jakuba Většího v centru města, při obchvatu I/38 jižně od Jiráskova mostu. Jedná se o polohu limitovanou ze severní až severozápadní strany zástavbou dnešních Starých Hor a ze strany západní pak zčásti sídlištěm Na Dolech. Jihozápadní strana je vymezena čtvrtí Horní Kosov, jižní ulicí Vrchlického. Východní a jihovýchodní strana lokality je limitována údolíčkem, kudy ještě v nedávné době tekl drobný potok. Sama lokalita je situována na návrší o nadmořské výšce 490–519 m. Lokalita Staré Hory II se nachází 2 520 m severozápadně od farního kostela sv. Jakuba Většího v centru města. Jedná se o polohu limitovanou ze severu a severozápadu Hellerovým rybníkem. Ze západní strany ohraničuje lokalitu sídliště Horní Kosov, východní hranici představuje zástavba rodinných domů z let 2001–2002. Archeologický výzkum podnítila stavba sídliště Na Dolech II. Lokalita byla vzhledem k absenci významnějších archeologických památek z dalšího textu vypuštěna. Lokalita Staré Hory III se nachází 2 380–2 530 m severozápadně od farního kostela sv. Jakuba Většího. Je ohraničená z jihu ulicí S. K. Neumanna, z východu úsekem ulice Jiráskova a na severu železniční tratí. Rozmezí nadmořských výšek činí 494–504 m. Archeologické doklady prospekce, těžba a čerpání vody Těžba a prospekce jsou na Starých Horách doloženy více než 80 jamami, průzkumnými i těžními, bázemi obvalů (obr. 5 a 6), deponiemi rudniny, hlušiny a hornickými nástroji. U jam se jedná o objekty hloubené vertikálně nebo s úklonem, který odpovídá struktuře a poruchám hornin. Skutečné hloubky u větších jam nebyly nikdy zjištěny. Dosaženo bylo den u jam menších, které mohou být považovány za jámy průzkumné (kutací). U těžních jam byly ve větších hloubkách zjištěny čtverhranné průřezy. Jámy jsou pozůstatkem někdejších šachet s vystrojením (pažení stěn trámy a deskami, žebříky nebo přitesané klády uzpůsobené k lezení). K dalším prvkům nutno počítat vodotěžní zařízení (vrátek, vodní kolo). Některé výstupy mohly být zakryty přístřeškem nebo dřevěnou stavbou. Z hlediska funkcí šachet lze počítat s kutacími a náleznými jámami, čerpacími, vleznými nebo větracími šachtami. Možnosti rozlišení jsou ovšem minimální. Uspořádání šachet indikuje průběh severní části dislokace. Zajímavé jsou linie průzkumných jam v pravidelných vzdálenostech. Jedná se o systematickou důlní prospekci, kdy byly kutné lány měřeny s ohledem na tušený průběh zrudnění. Rozestupy těžních jam dosahují asi 28 m. Těžaři bylo propůjčeno 7 lánů (asi 98 m) a měl zde zřídit tři jámy (Vosáhlo 1998). Hustota jam narůstá s klesající vzdáleností ke zrudnění. Pozornost vzbuzují jámy s blízko ležícími kanály či jámy, nad nimiž, blíže ústí, se nacházejí zahloubené pravidelné objekty. Zde by mohlo jít o pozůstatky osazení vrátkem nebo vyústění čerpané vody (Ježek – Hummel 2001, 187, 210–211).
Obr. 4 Jihlavský rudní revír (včetně revíru Jezdovice). Mapa hydrotermálně polymetalicky mineralizovaných struktur (podle Pluskal – Vosáhlo 1998, obr. 2) a evidovaných montánních památek, podle Vilímek 1996 a Vosáhlo 1988). E: starohorská dislokační zóna; F: rančířovská zóna; G: dislokační zóna tzv. Postříbřovacího pásma; H: Beranovská dislokační zóna; I: hlavní dislokace Rudný; J: dislokace štoly sv. Jana Nepomuckého; K: pfaffenhovská dislokační zóna; L: segment dislokace u Vysoké u Jihlavy; M: segmenty dislokace na jižních svazích Popického vrchu; N: menší mineralizovaná porucha u Hybrálce; O: mineralizovaná porucha sledovaná tzv. Hlubokou štolou pod jádrem Jihlavy; P: mineralizovaná porucha u Pekelského vrchu v lese Bradlo; Q: mineralizovaná porucha sledovaná štolou sv. Antonína Paduánského na Pančavě; R: mineralizovaná porucha sledovaná tzv. Cinburskou štolou v pásmu Postříbřovacího couku u Rančířova; S: mineralizovaná porucha u Hruškových Dvorů; T: mineralizovaná porucha sledovaná štolou Reischube u Hruškových Dvorů; U: mineralizovaná porucha sledovaná beranovskou Dědičnou štolou; V: skupina menších poruch na jihovýchodním svahu Popického vrchu; W: hydrotermální křemenno-sulfidická žíla SV–JZ u Bílého Kamene; X: hydrotermální křemenno-sulfidický žilník otevřený pásmem jam Zlaté studánky; Y: hydrotermální křemenno-sulfidické žíly u Malého Beranova a Kosova; Z: hydrotermální křemenno-sulfidická žíla V–Z sledovaná štolou Kleinwerkl u Sasova; AA: hydrotermální křemenno-sulfidická žíla u Rančířova; BB: mineralizovaná porucha u Smrčné; CC: rudní žíla na svahu vrchu sv. Antonína u Ježené; EE: jezdovická dislokační zóna; FF: mineralizovaná porucha u Jezdovic; GG: tzv. Stará (Hlavní) jezdovická žíla. 1: pásma jam a obvalů u Pávova; 2: pásma jam, obvalů, štola, náhon a systémy úvozů na svahu vrchu Rudný a jižně od křižovatky U lyžaře (k. ú. Zborná, Hybrálec, Bedřichov); 3: pásmo jam a obvalů se systémem úvozů na k. ú. Bílý Kámen; 4: tři areály těžby a prospekce v lese Šulákovec kolem vrchu sv. Antonína (k. ú. Ježená a Rounek; 5: motte, úsek tzv. Rantířovského náhonu a hutniště na Bělokamenském potoku v poloze Brandlův mlýn (k. ú. Plandry a Vyskytná nad Jihlavou), 1 500 m od kostela ve Vyskytné; 6: areály těžby či prospekce rud v poloze Vlčí jámy v lese Bradlo u Pekelského vrchu, asi zaniklá ves či zpracovatelský areál s hrázkami po vodních nádržích 400 m blíže chatové osady u železniční stanice Dvorce (k. ú. Dvorce a Hosov); 7: pozůstatky jam a obvalů v lesíku vedle dálničního přivaděče I/38, (k. ú. Bedřichov); 8: pásmo jam a obvalů na tzv. couku Zlaté studánky v lesíku na svahu na jižním pravém břehu Jihlavy (k. ú. Hruškové Dvory); 9: pásmo jam a obvalů vedle silnice I/38 na rančířovské dislokační zóně (k. ú. Rančířov); 10: pásmo jam a obvalů v lese na svahu Popického vrchu (k. ú. Popice a Salavice); 11: zachované nebo znatelné úseky tzv. rantířovského vodního náhonu na levém břehu Jihlavy (k. ú. Rantířov), mineralizovaná porucha Vyskytná nad Jihlavou, Plandry, Hybrálec a Staré Hory; 12: aglomerace Staré Hory a místo odběru vzorků na Koželužském potoce. Na obrázku znázorněny vzdálenosti jednotlivých provozů od Jihlavy (kružnice po 500 m), a to až do okruhu 8 500 m.
133
Hornické a úpravnické areály na Českomoravské vrchovině a jejich vztah k soudobým městským centrům ve 13. století
Obr. 5 Jihlava-Staré Hory. Výřez z výzkumné plochy na lokalitě I (2002) s jámami, pozůstatky úpraven a se sídlištěm (podle Hrubý 2009).
Petr Hrubý – Petr Hejhal
Obr. 6 Jihlava-Staré Hory. Výřez z výzkumné plochy na lokalitě III (2006) s jámami, pozůstatky staveb a pozůstatky prádla (podle Hrubý 2009).
Třídění, roztloukání a mletí, prádlo a výroba koncentrátu, otázka vody Pracoviště tohoto druhu mohla mít podobu lehkých staveb, nebo byla prosta jakéhokoliv vybavení. Stoupování je doloženo deponií homogenně nadrceného barytu ve výplni jedné ze staveb. Dokladem rudních mlýnů jsou fragmenty mlecích kamenů. Mlýny byly používány při mletí již hrubě rozdrcené rudniny. Rozlišujeme zde žernovy, jejichž pracovní plochy jsou opotřebovány rotací, a kameny, jejichž pracovní plochy jsou druhotně prožlabené, s obitím a náznaky proláklin. Jde o druhotné využití kamenů jako podložek pro ruční roztloukání rudy nebo do stoup pod palice. Cílem následného praní byla výroba rudního koncentrátu rýžovnickým způsobem z rudniny menší granuláže nebo agregátů rud, jejichž separace nebyla možná ručně. Podstatná část mechanické úpravy rud a pohon složitějších zařízení byly zajišťovány vodou uměle přiváděnou do výrobního areálu důmyslnými žlaby. V druhém případě byla prádla budována při vodních tocích. Nejrozšířenějším prvkem jsou nádržky, které byly součástí soustav, nebo se nacházely samostatně u jam. Jde o obdélné, výjimečně i kruhové objekty standardizovaných rozměrů, někdy s pozůstatky dřevěných stěn. Druhou skupinou jsou kanály, žlaby a koryta, kterými byla přiváděna voda a odváděn kal, popřípadě odváděna voda čerpaná z dolů. Pozůstatky prádla byly nalezeny poblíž obytného areálu a malé vodoteče. Soustavu tvořil kanál ústící z jedné z jam. Na něj navazoval obdélný objekt, kdy jeho stěna byla tvořena řadou kůlů se seříznutým dnem. Podobná, ale mnohem větší soustava byla odkryta na lokalitě III (obr. 5–8). Sedimenty v nádržkách mají zvýšené obsahy kovů a ve všech byly zjištěny technogenní částice (strusky). Zajímavé je nabohacení stříbrem v provozní vrstvě v místě kanálů a nádržek, což může souviset s deponováním rudního koncentrátu. V prádle jsou zvýšené i hodnoty olova, které mohla ovlivnit manipulace s rudou při roztloukání a třídění.
134
Petr Hrubý – Petr Hejhal
Hornické a úpravnické areály na Českomoravské vrchovině a jejich vztah k soudobým městským centrům ve 13. století Metalurgie versus absence stop hutnictví Pozůstatky více než desítky pecí a výhní jsou interpretačně nejproblematičtější a najdeme zde jen málo dochovaných technických prvků. Tyto objekty mohou být dokladem pražení rudy, hutnické tavby, zolovňování, shánění, přepalování vyhutněného stříbra, zkušební tavby, slévačství a kovářství. Archeologicky byla rozlišena plochá ohniště oválného tvaru s miskovitým profilem a stopami provozního žáru. Jsou situována samostatně a běžné je jejich umístění na hranici obvalů, což budí dojem pražení přímo u haldy, kde se zpracovávala vytěžená ruda. Pražením bylo docíleno větší poddajnosti rudy při mletí, dále byly zčásti odstraněny nežádoucí kovy a látky (As, Sb, S) a bylo dosaženo převodu sulfidických rud na snáze hutnitelné oxidy. Další skupinu tvořily menší jámové pícky hruškovitého, kruhového či oválného tvaru rozměrů do 20–40 cm. Poslední skupinou jsou pece hruškovitého či oválného tvaru s délkou asi 1 m, stopami provozního žáru, s vymazanými stěnami a dnem, v jednom případě s kamennou konstrukcí stěn. Paleometalurgické nálezy reprezentuje nečetný soubor hutnických strusek se zvýšenými obsahy Ag, Cu, Zn, Sb. V některých jsou vysoké obsahy Pb (až 8 hmot. %), což není obvyklé, neboť olovo samo bylo komoditou. Další skupinou jsou slitky a úkapky olova vzniklé jako neúmyslný únik např. při zolovňování ušlechtilých rud nebo při shánění. Výjimkou je slitek zvonoviny, kdy vodítkem může snad být mladší zmínka Lazara Erckera o zkoušení zlomkové zvonoviny na stříbro. Zajímavý je soubor tepelně postižených keramických zlomků z jedné ze staveb s nálepy sklovité taveniny a sekundárních nerostů (obr. 9 a 10). Nálepy mají vysoké obsahy Pb a Cu ale i Ag, Zn a As. Nález souvisí se zkušební tavbou, což je na horách, byť i v malých dílnách, samozřejmým jevem. Indicií prubířství jsou i olověná závažíčka nalezená v obytném areálu (Vitouš 1974, 70–81). Centrální areál hornického sídliště urbánního charakteru Výzkum doložil celkem devatenáct zahloubených staveb a dvě stavby nadzemní (obr. 5, 6 a 11). V jednom případě jde o kamenné sklepní jádro, rozměrově identické s tzv. zemnicemi. U staveb postižených požárem byly zjištěny různé koncentrace zlomků výmazů i omazů. Rozbor situace ukazuje na několik sídelních jader, jejichž skutečný rozsah a urbanismus neznáme. Představy vzhledu dřevohliněných staveb se opírají o situace tu lépe, tu hůře zachované.
Obr. 7 Jihlava-Staré Hory. Výřez z výzkumné plochy na lokalitě III (2006) s jámami, pozůstatky staveb a pozůstatky prádla a s vynesením obsahu těžkých kovů (Pb, Ag) v půdě v blízkosti někdejších provozů. Analýza K. Malý, grafické zpracování J. Mařík.
135
Hornické a úpravnické areály na Českomoravské vrchovině a jejich vztah k soudobým městským centrům ve 13. století
Petr Hrubý – Petr Hejhal
Obr. 8 Jihlava-Staré Hory. Výřez z výzkumné plochy na lokalitě III (2006) s jámami, pozůstatky staveb a pozůstatky prádla a s vynesením obsahu těžkých kovů (Cd, As, Zn) v půdě v blízkosti někdejších provozů. Analýza K. Malý, grafické zpracování J. Mařík.
136
Petr Hrubý – Petr Hejhal
Hornické a úpravnické areály na Českomoravské vrchovině a jejich vztah k soudobým městským centrům ve 13. století
Obr. 9 Jihlava-Staré Hory. Paleometalurgické nálezy dokládající různé metalurgické postupy (prubířství, shánění, zolovňování). 1–5, 7–11: zlomky keramiky s kovnatou taveninou na povrchu (Staré Hory III, výzkum 2006); 6: fragment trojbokého tyglíku.
Obr. 10 Jihlava-Staré Hory. Paleometalurgické nálezy dokládající různé metalurgické postupy (prubířství, shánění, zolovňování). 1: olověný obsah menšího trojbokého tyglíku (Staré Hory III, výzkum 2005); 2–8: olověné úkapky; 9, 11–13: olověná závažíčka (Staré Hory I, výzkum 2002); 10: slitek bronzoviny (Staré Hory III, výzkum 2005); 14: stříbrný slitek (hřivna), Staré Hory I, výzkum 2002.
U důlních osad se představy jejich podoby pohybují od jednoduchých zemnic se sedlovou střechou až po hrázděné vícepatrové budovy s kamenným jádrem. Rozvinutá aglomerace v době vrcholící prosperity vedle sociálních a stavebních prvků rustikálního světa integrovala také zvyklosti převzaté v prostředí městském (Hrubý a kol. 2006; Hejhal – Hrubý 2005; Hejhal – Holub – Hrubý – Merta 2006). Nájemci dolů a specialisté, kteří nevlastnili městiště s domem v Jihlavě, mohli obývat budovy, jejichž předobrazem byl měšťanský dům. Specifikem Starých Hor je i bohatá hmotná kultura (přezky, nášivky, mince, zámek, klíč, stavební kování, picí sklo). Keramická výbava vykazuje běžné zastoupení užitkových forem nádobí s výjimkou zásobnic; pro tuto odchylku nemáme zatím vysvětlení. Otázkou zůstávají zdroje pitné vody, kdy je zřejmé, že zdejší znečistěné vodoteče tuto funkci plnit nemohly. V úvahu tak přicházejí nadzemní dřevěné vodovody. K datování přispívá keramický soubor z pol. 13. stol. až z počátku 14. století. Rámcově do 13. století patří obloukové či kruhové bronzové přezky. K datování přispívá i denár moravského markraběte Vladislava (1246–1247) a brakteáty Přemysla II. Otakara (1253–1278). Lokalizace profilů na Koželužském potoce Vodoteč, která je na svém dolním toku známa jako Koželužský potok, má délku 6 830 m. Na území města se Koželužský potok JV od někdejší Znojemské brány v prostoru bývalého Brtnického předměstí (Pirnitz Vorstadt) vlévá zleva do Jihlávky. Celkově má potok tři levobřežní přítoky v podobě bezejmenných vodotečí, jejichž délka se pohybuje od 740 do 1 150 m. Celý Koželužský potok a jeho přítoky byly v minulosti přehrazeny velmi početnou kaskádou takovýchto ploch, přičemž jejich vzdálenost od sebe se pohybuje mezi 150–300 m, někdy i méně. Vyjdeme-li z mapových podkladů 19. století, dostaneme celkový počet dvanáct vodních ploch nad profily a jedenáct různě velkých umělých vodních ploch pod předmětnou lokalitou výzkumu a odběru. Na délce Koželužského potoka a jeho přítoků západně a jihozápadně od Jihlavy se nacházejí celkem čtyři areály zemědělských či předměstských sídlišť, které mohly mít vliv na archeobotanický a geochemický obraz získaný rozbory v sedimentech profilů. Odběrová lokalita se nachází na k. ú. Pístov na pravém břehu potoka 2 300 m ZJZ od kostela sv. Jakuba Většího v Jihlavě. Jedná se o nejsevernější ohyb Koželužského potoka při soutoku s bezejmennou vodotečí v nadmořské výšce 521–522 m (obr. 4:12). V roce 2006 zde proběhl výzkum dvou profilů spojený s odběrem vzorků a paleoenvironmentálními a geochemickými analýzami, přinášejícími doklady existence někdejších úpravnických provozů v tomto prostoru (obr. 12, 13, 14). Úpravny, prádla a hutě na Koželužském potoce v zázemí Jihlavy Často krátkodobá existence úpraven hutnických provozů nemá prakticky žádný ohlas v dochovaných soudobých písemných pramenech, takže jedinečným (a jediným) způsobem jejich poznání je archeologický terénní průzkum. Ve většině známých případů jsou hutní provozy hledány v úzké vazbě na doly a úpravny nejvýše několik set metrů.
137
Hornické a úpravnické areály na Českomoravské vrchovině a jejich vztah k soudobým městským centrům ve 13. století
Obr. 11 Jihlava-Staré Hory. Půdorysy dřevohliněných staveb.
Petr Hrubý – Petr Hejhal
Z řady vizitačních zpráv ze 16.–17. století, mezi kterými jsou např. i hlášení nejvyššího královského perkmistra Lazara Erckera, vyniká v tomto ohledu zpráva vrchního českého perkmistra Eliase Günthera a Davida Wolfruma o tom, že kolem Jihlavy bývalo dříve více hutí, což dokazovaly patrné haldy strusky (Vosáhlo 2009, 297). Všechny indicie i jasné doklady úpravy rud zachycené v profilech Koželužského potoka souvisejí s blízkostí těžby v hornokosovském, popřípadě pístovském úseku starohorské dislokace. V blízkosti místa výzkumu se nacházela drtírna rudy se stoupou, dále hypoteticky rudní mlýn, kde byla struska po vyhutnění rozemleta a použita jako přísada do rudního koncentrátu připraveného ke zhutnění. Vedle toho je pak nutno vzhledem k vodnímu zdroji i silným kontaminacím kovovými prvky předpokládat prádlo. Přítomnost nadrcené strusky v sedimentech je pak indikátorem možné blízkosti hutnického provozu. Protože zde chybějí jakékoliv artefakty, je evidentní, že tyto provozy se nacházely ve vzdálenosti desítek metrů či více od místa. Analyzovaná lokalita se rozkládá asi 500–850 m západně až jihozápadně od jižního pokračování tzv. starohorského couku.
138
Petr Hrubý – Petr Hejhal
Hornické a úpravnické areály na Českomoravské vrchovině a jejich vztah k soudobým městským centrům ve 13. století
Obr. 12 Jihlava (k. ú. Pístov), Koželužský potok. Profil II v sedimentárních výplních potoka s pozůstatky středověkého koryta na bázi a s technolity v uloženinách.
Obr. 13 Jihlava (k. ú. Pístov), Koželužský potok. Histogram nabohacení těžkými kovy. Analýza V. Zouková a kolektiv.
139
Hornické a úpravnické areály na Českomoravské vrchovině a jejich vztah k soudobým městským centrům ve 13. století vz.
hl. cm
H2O- %
1 5 9 13 17 21 25 29 33 37 41 45 49 53 57 61 65 69 73 77 81 85 89 93 97 101 105 109 113 117 121 125 129 133 137 141
0,99 1,23 1,1 2 0,91 1,51 0,67 1,44 2,63 2,56 2,85 0,37 2,40 3,06 2,57 1,80 2,35 2,45 2,06 1,33 1,26 1,46 2,57 3,22 4,11 3,1 0 1,96 0,99 0,85 0,83 1,04 1,09 1,1 2 1,61 2,22 3,90 1,41
1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 15 16 17 18 19 20 21 22 23 24 25 26 27 28 29 30 31 32 33 34 35 36
Cu ppm
Zn ppm
Ag ppm
34,0 432 39,0 122 33,0 99 31,0 96 37,0 114 24,0 70 35,0 101 53,0 149 54,0 147 54,0 149 14,0 40 49,0 144 46,0 345 42,0 133 36,0 109 40,0 116 38,0 104 36,0 96 38,0 93 37,0 100 32,0 96 47,0 132 47,0 134 53,0 137 63,0 174 53,0 503 34,0 140 70,0 344 40,0 306 83,0 612 155,0 991 184,0 1116 183,0 631 248,0 1654 69,0 585 301,0 2211
<0.8 <0.8 <0.8 <0.8 <0.8 <0.8 <0.8 <0.8 <0.8 <0.8 <0.8 <0.8 <0.8 <0.8 <0.8 <0.8 <0.8 <0.8 <0.8 <0.8 <0.8 <0.8 <0.8 <0.8 1,3 1,5 2,2 33,7 13,3 28,6 52,3 72,4 16,8 120,3 23,0 159,5
Cd ppm
Pb ppm
Hg ppm
As ppm
<0.8 61 0,047 4,85 <0.8 62 0,069 4,89 <0.8 45 0,044 3,1 5 <0.8 43 0,049 2,76 <0.8 53 0,069 4,28 <0.8 39 0,018 2,80 <0.8 53 0,069 4,76 <0.8 75 0,1 01 4,89 <0.8 66 0,089 4,72 <0.8 68 0,093 6,65 <0.8 35 0,063 1,51 <0.8 54 0,069 6,39 <0.8 60 0,079 5,79 <0.8 57 0,058 5,67 <0.8 43 0,038 3,63 <0.8 48 0,046 3,85 <0.8 50 0,051 4,46 <0.8 36 0,042 3,85 <0.8 28 0,025 3,1 8 <0.8 39 0,027 3,40 <0.8 41 0,026 3,40 <0.8 65 0,052 5,83 <0.8 72 0,064 9,24 <0.8 99 0,068 9,50 <0.8 157 0,065 14,99 <0.8 173 0,059 7,49 <0.8 276 0,032 5,32 <0.8 5309 0,1 24 12,1 0 1,1 1087 0,063 1,90 1,4 1686 0,1 34 2,34 1,6 3094 0,257 7,20 <0.8 5258 0,450 15,35 8,0 6804 0,1 32 13,56 4,4 9970 0,461 41,88 1,5 1973 0,1 32 15,62 2,2 4712 0,927 75,76
Bi ppm 0,1 6 0,22 0,1 2 0,1 6 0,22 0,1 2 0,26 0,32 0,32 0,39 0,06 0,26 0,22 0,29 0,1 2 0,1 9 0,1 2 0,1 9 0,09 2,53 0,1 2 0,1 9 1,24 0,1 9 0,29 2,59 0,1 9 0,26 0,22 2,53 0,22 1,11 1,21 0,69 0,22 0,32
Cu přep.
Zn přep.
Petr Hrubý – Petr Hejhal
Ag přep.
Cd přep.
Pb přep.
Hg přep.
As přep.
Bi přep.
34,3 436,3 0,32 39,5 123,5 0,32 33,4 100,1 0,32 31,3 96,9 0,32 37,6 115,7 0,32 24,2 70,5 0,32 35,5 102,5 0,32 54,4 153,0 0,32 55,4 150,9 0,32 55,6 153,4 0,32 14,1 40,1 0,32 50,2 147,5 0,32 47,5 355,9 0,32 43,1 136,5 0,32 36,7 111,0 0,32 41,0 118,8 0,32 39,0 106,6 0,32 36,8 98,0 0,32 38,5 94,3 0,32 37,5 101,3 0,32 32,5 97,4 0,32 48,2 135,5 0,32 48,6 138,5 0,32 55,3 142,9 0,32 65,0 179,6 1,34 54,1 513,1 1,53 34,3 141,4 2,22 70,6 346,9 33,99 40,3 308,6 13,41 83,9 618,4 28,90 156,7 1001,9 52,88 186,1 1128,7 73,22 186,0 641,3 17,08 253,6 1691,6 123,04 71,8 608,7 23,93 305,3 2242,7 161,79
0,32 0,32 0,32 0,32 0,32 0,32 0,32 0,32 0,32 0,32 0,32 0,32 0,32 0,32 0,32 0,32 0,32 0,32 0,32 0,32 0,32 0,32 0,32 0,32 0,32 0,32 0,32 0,32 1,11 1,41 1,62 0,32 8,1 3 4,50 1,56 2,23
61,6 62,8 45,5 43,4 53,8 39,3 53,8 77,0 67,7 70,0 35,1 55,3 61,9 58,5 43,8 49,2 51,3 36,8 28,4 39,5 41,6 66,7 74,4 103,2 162,0 176,5 278,8 5354,5 1096,1 1703,7 3128,1 5317,8 6915,5 10196,9 2053,0 4779,6
0,05 0,07 0,04 0,05 0,07 0,02 0,07 0,1 0 0,09 0,1 0 0,06 0,07 0,08 0,06 0,04 0,05 0,05 0,04 0,03 0,03 0,03 0,05 0,07 0,07 0,07 0,06 0,03 0,1 2 0,06 0,14 0,26 0,46 0,1 3 0,47 0,14 0,94
4,90 4,95 3,1 9 2,79 4,35 2,82 4,83 5,02 4,84 6,84 1,52 6,55 5,97 5,82 3,70 3,94 4,57 3,93 3,22 3,44 3,45 5,98 9,55 9,91 15,47 7,64 5,37 12,20 1,92 2,36 7,28 15,52 13,78 42,83 16,25 76,85
0,1 6 0,22 0,1 2 0,1 6 0,22 0,1 2 0,26 0,33 0,33 0,40 0,06 0,27 0,23 0,30 0,1 2 0,1 9 0,1 2 0,1 9 0,09 2,56 0,1 2 0,20 1,28 0,20 0,30 2,64 0,1 9 0,26 0,22 2,56 0,22 1,1 2 1,23 0,71 0,23 0,32
Obr. 14 Jihlava, k. ú. Pístov, Koželužský potok. Přítomnost barevných kovů charakteristických pro starohorské polymetalické zrudnění, v sedimentech profilu Koželužský potok II (analýza V. Zoulková, ČGS).
Obr. 15 Bělokamenský potok asi 3 000 m od Starých Hor (k. ú. Vyskytná nad Jihlavou a Plandry). Zaniklé hutniště a motte ze 13.–14. století.
140
Petr Hrubý – Petr Hejhal 4. Česká Bělá
Hornické a úpravnické areály na Českomoravské vrchovině a jejich vztah k soudobým městským centrům ve 13. století Sídelně historický kontext městečka a středověké rudní hornictví u České Bělé ve 13. století Česká Bělá je příkladem menšího poddanského městečka s původně ortogonálním náměstím obdélného tvaru, orientace přibližně V–Z, délky asi 125 a šířky 50 m a plošné výměry asi 7 000 m2. V západní části náměstí je na mírném svahu situován původně pozdně románský, resp. raně gotický farní kostel sv. Bartoloměje (Poche 1977, 195; Kuča 1996a, 503–504). Ze všech čtyř rohů náměstí vybíhají diagonálně komunikace, přičemž hlavní tah je orientován ve směru JZ–SV. Nadmořská výška dosahuje 519 m. Druhé historické sídelní jádro poněkud oddělené od fora v Bělé se vyvíjí několik set metrů severně v místech křižovatky pod návesním rybníkem a má spíše charakter shlukové zástavby (obr. 17). První zmínka o Bělé je obsažena v listině vydané roku 1257 Smilem z Lichtenburka. Ten potvrdil darování desetiny výnosů ze stříbrných dolů v Brodě, Bělé, ve Šlapanově a Přibyslavi cisterciáckým klášterům v Sedlci, Hradišti a Žďáře (CDB V/1, 223). Další je tzv. Brodské privilegium, kterým bratři z Lichtenburka roku 1278 potvrdili brodským měšťanům městská a horní práva. Mimo jiné stvrdili, že všechny doly, které by v budoucnosti vznikly na panství Lichtenburků, budou příslušet městu Brod s výjimkou dolů na pozemcích přidělených k městům Šlapanov, Bělá a Chotěboř (CDB V/2, s. 596–604, č. 873). To se někdy vykládá tak, že uvedená tři města byla Brodským privilegiem vyňata z horní působnosti Brodu (Urban 2003, 97), případně „z pravomoci brodské“ (Šimák 1938, 1213). Na přelomu 13. a 14. století byla největší rudní ložiska na Brodsku z převážné části vytěžena. Podle nedoložené zprávy prodal roku 1301 Raimund z Lichtenburka Bělou, charakterizovanou jako výnosné městečko („ein einträglicher Markt“), žďárskému klášteru (Fiedler 1931, 31). Roku 1306 Raimund z Lichtenburka odkoupil polovinu Bělé od žďárského kláštera zpět (Fiedler 1931, 31) a někdy potom snad i druhou polovinu (Urban 2003, 97). Rudně mineralogická charakteristika mikroregionu Česká Bělá Polymetalické mineralizace na Havlíčkobrodsku jsou řazeny k typu k-pol nebo k typu spodnopermského Fe‑Zn‑Pb‑Ag zrudnění. Na ploše asi 21 km 2 bylo dosud u Bělé ověřeno dvacet zaniklých hornických lokalit. Celková délka území se zachovalými pozůstatky po těžbě činí přibližně 3 400 m a převládají směry SZ–JV a SSZ–JJV (asi 3 200 m). Mineralogicky bylo vyhodnoceno několik vzorků rudniny od samoty U Hajného, přičemž z běžných sulfidů je zastoupen pyrit, sfalerit, arsenopyrit, galenit a vzácně markazit. Žílovina je křemenná. V galenitu je velmi častý cerusit (nejběžněji podél ploch štěpnosti). V arzenopyritu byl zjištěn blíže neidentifikovaný sekundární nerost (skorodit, farmakosiderit?). Ve sfaleritu jsou časté inkluze pyrhotinu a pyritu, méně chalkopyritu. Ze sulfosolí byl kvantitativně analyzován pyrargyrit, představující nový nerost pro tuto část revíru. Tvoří nepravidelné agregáty a inkluze v galenitu o velikosti do 30 mikrometrů. Vzácně byly v galenitu potvrzeny inkluze tetraedritu se zvýšeným obsahem stříbra. Naprostá většina terénních pozůstatků a stop montánních aktivit se nachází v pásu o šířce přibližně 1,5 km a délce 6 až 7 km, který probíhá ve směru SSZ–JJV od Počátek k Macourovu a míjí poměrně těsně východní okraj dnešního intravilánu České Bělé (obr. 16). Tato zóna v minulosti těžených rudních žil se překrývá s prostorem mezi potokem Bělá a Jitkovským potokem na katastrech Střížov, Jitkov, Cibotín, Macourov a Krátká Ves (Koutek 1960; Malý 2001; Rous 2001). Na katastru České Bělé byla do doby archeologického výzkumu (2007–2008) evidována jediná zpracovatelská lokalita na Dvorsku poblíž obvalového tahu se dvěma zaniklými štolami. Zde, 2 km severně od náměstí, v údolí potoka Bělá, lokalizoval J. Höniger hutniště (Rous – Malý 2004, 130–131).
Obr. 16 Mapa České Bělé a okolí s vyznačením zkoumaných či zaměřovaných středověkých důlních areálů (1–3) a odběrových míst pro analýzy potočních sedimentů na potoce Březina. Lokalizace montánních areálů podle J. Koutka (1960).
141
Hornické a úpravnické areály na Českomoravské vrchovině a jejich vztah k soudobým městským centrům ve 13. století
Petr Hrubý – Petr Hejhal
Obr. 17 Císařský otisk stabilního katastru městečka Česká Bělá z roku 1838 (list 0944-1). Převzato z http:// archivnimapy.cuzk.cz (10. 12. 2010) a upraveno.
Topografická situace archeologicky zkoumaného hornického areálu Zkoumaný zaniklý důlní areál se nachází 800 m severovýchodně od městyse na táhlém hřbetu (kóta 560 m), na západní straně vrch klesá do údolí říčky Bělé, na východě do údolí potůčku Březina (obr. 16). Lokalita se nachází v nadmořské výšce 540–560 m (obr. 16 a 18). Lokálně významnou vodotečí v úzkém vztahu ke zkoumaným a referovaným lokalitám je potůček Březina, jehož osa je zhruba SSZ–JJV. Pramení západně od kóty Bída (606,4) v lesíku v nadmořské výšce 588 m. Ve vzdálenosti 230 m se dotýká jednoho ze zachovaných důlních areálů (obr. 19:1–2). Ve vzdálenosti asi 100 m míjí další důlní pole jam a obvalů v těsném sousedství silnice směr Ždírec nad Doubravou (obr. 19:3). Od důlního areálu zkoumaného plošným archeologickým výzkumem v trase stavby obchvatu se potok nachází ve vzdálenosti 370 m. Zde již vytváří údolí s převýšením 40 m vůči zkoumanému areálu. Do Bělé se zleva vlévá pod Kasalovým mlýnem jihovýchodně od městyse ve výšce 479 m. Délka potůčku činí 3,65 km. Horní tok vytváří jen mělké údolíčko s mokřady. Od samoty Březina až po komunikaci Česká Bělá–Cibotín se nachází hospodářsky využívaná niva šířky max. 40 m. Odběrové profily 1 až 3 se nacházejí přímo v korytě potoka v rovnoměrných vzdálenostech východně až jihovýchodně od zkoumaných areálů (obr. 16 a 18). V letech 2007–8 zde proběhl záchranný archeologický výzkum vyvolaný stavbou silničního obchvatu. Celkově bylo odkryto 3 000 m2. Podařilo se zachytit důlní díla (šachty), pyrotechnologické objekty (pícky a pece) a relikty staveb (obr. 21). Přímé doklady hutnictví nebyly doloženy. Na základě nečetné keramiky lze areál datovat do druhé poloviny 13. století s přesahem na počátek 14. století (obr. 22). Doklady prospekce a těžby rud Sedm objektů bylo možné interpretovat jako šachty. Měly většinou kruhový půdorys o průměrech 4–9 m. Další skupinou objektů, které také považujeme za důlní díla, byly výkopy obdélného půdorysu. Zde můžeme uvažovat o prospekčních šachtách (obr. 20). Osa archeologicky zkoumaného těžního pásma je odkloněna od poledníku o 12 stupňů a 14 minut směrem SSV. Na společné ose v blízkosti jedné z těžních jam se nalézají tři menší jámy bez výraznějších obvalů, které je možné považovat za průzkumné, položené přes celou předpokládanou šířku zrudnění (obr. 16:1; 18; 20). Zachycená délka důlního pole dosahuje 55 m.
142
Petr Hrubý – Petr Hejhal
Hornické a úpravnické areály na Českomoravské vrchovině a jejich vztah k soudobým městským centrům ve 13. století
Obr. 18 Ortofoto České Bělé a okolí s vyznačením trasy silničního obchvatu, archeologického výzkumu, odběru půdních vzorků na potočních profilech a povrchových pozůstatků po středověké těžbě v místě napojení obchvatu na stávající silnici na Ždírec severně od městyse a v poloze Na jámách.
143
Hornické a úpravnické areály na Českomoravské vrchovině a jejich vztah k soudobým městským centrům ve 13. století
Petr Hrubý – Petr Hejhal
Obr. 19 Česká Bělá, montánní středověké památky na katastru městyse a v blízkosti archeologického výzkumu. 1: ukázka zaměření středověkého důlního areálu Na jámách severně od městyse; 2: ukázka zaměření menšího dolového pole poblíž silnice na Ždírec severovýchodně od městyse. Zaměření Michal Daňa, Petr Duffek, Petr Hejhal a Petr Hrubý, zpracování a vizualizace Michal Daňa.
Obr. 20 Celkový plán archeologického výzkumu hornického a úpravnického areálu (2007–2008).
144
Petr Hrubý – Petr Hejhal
Hornické a úpravnické areály na Českomoravské vrchovině a jejich vztah k soudobým městským centrům ve 13. století
Obr. 21 Pozůstatky dřevohliněných staveb. Nahoře zahloubená stavba (suterén/zemnice?) 0510 se vstupní šíjí. Dole obdélná lehčí stavba 0516 (zahloubení max. 40 cm). V jejich interiérech možno pozorovat sloupové jámy po nadzemních konstrukcích, pravděpodobně zejména střešních.
Obr. 22 Výběr keramiky 13. století z různých nálezových kontextů na výzkumné ploše. 14: zlomek hutnické strusky; 15: zlomek klejtu nalezený asi 600 m jižně od zkoumaného důlního areálu. Foto Petr Duffek 2009.
145
Doklady primární úpravy rud Dokladem mechanického zpracování vytěženého materiálu přímo na lokalitě byl nález dvou struktur, které lze interpretovat jako drtírny a třídírny rudy (obr. 20, 24, 25). O těchto zařízeních tvořících součást těžních lokalit jsme informováni i z ikonografických pramenů. Účelem procesu bylo fragmentarizovat natěžený materiál a při té příležitosti provést primární roztřídění rudy a hlušiny. Archeologicky se pracoviště projevuje jako kumulace nadrceného materiálu. Na lokalitě bylo zjištěno snad třiadvacet pyrotechnologických zařízení. Výjimečné bylo otopné zařízení situované v interiéru částečně pod úroveň terénu zapuštěné stavby 0516. Půdní metalometrie zde zachytila významně zvýšené obsahy mědi, olova a zinku, ve výplni objektu i stříbra, antimonu a kadmia. Obytné a víceúčelové objekty Na lokalitě byl dokumentován jeden zahloubený objekt, který lze označit jako suterén nadzemní stavby. Má obdélný, takřka čtvercový půdorys se vstupní šíjí na kratší straně. Vnitřní rozměry (bez vstupní šíje) dosahují 2 × 1,8 m. V podlaze objektu byly dokumentovány čtyři kůlové jamky, z nichž dvě mohou souviset s konstrukcí vstupní šíje. U vstupní šíje bylo zachyceno pět, případně šest schodů. Poněkud atypická byla podlaha objektu, nikoliv rovná, ale na straně protilehlé vstupní šíji byla asi o 0,3 m zvýšena, takže tvořila jakousi lavici. Další objekt, číslo 0516, byl čtvercového půdorysu o rozměrech 3,1 × 3,1 m. Dno bylo zahloubeno do podloží 0,3 m od povrchu skrývky. Přibližně ve středu dvou protilehlých stran a dále v této linii uprostřed objektu byly dokumentovány kůlové jámy. Pravděpodobně se jednalo o sloupy nesoucí konstrukci a zastřešení objektu (obr. 21). V obou případech lze hovořit o lehkých provizorních přístřešcích, které měly zřejmě spíše technické funkce. Na rozdíl od jihlavských Starých Hor či od lokality Cvilínek (kap. 3 a 5) nelze mluvit o dokladech skutečného hornického sídliště. Geochemické analýzy (metalometrie) a archeometalurgie Vynesení naměřených hodnot některých zde zachycených kovů ukazuje výrazné a nenáhodné lokální koncentrace, které jsou výsledkem lidské, tj. báňské a úpravnické činnosti ve středověku. Těžiště kontaminace plochy důlního areálu prvky jako zinek, kadmium a olovo se nachází západně od těžních jam. Celkově lze situaci interpretovat tak, že na nedochovaném obvalu u větších jam byla v době provozu koncentrace olovnatých rud. Ty byly v místě vytěžení poblíž báze obvalu u jam tříděny a ručně roztloukány. Výjimku představuje zvýšení koncentrace mědi, která se vyskytuje naopak východně, tj. po svahu od jedné z větších (těžních) jam. Hypoteticky to může znamenat, že měděné rudy byly tříděny a separovány na jiném místě než rudy ostatní (obr. 23). Na rozdíl od sulfosolí olova, zinku či železa, které se zpracovávají postupem oxidačního pražení a pak redukční či zolovňovací tavbou, vyžadují rudy mědi složitější postupy (srov. Vaněk – Velebil 2007). Zajímavé výsledky přinesla analýza ve čtverci C13 v sousedství obvalu důlních jam v síti 0,5 × 1 m. Zde se nacházela dvě nepravidelně oválná plochá ohniště s viditelnými stopami žáru a provozními výplněmi se zbytky zuhelnatělého paliva (obr. 24). Obě se nacházela v blízkosti deponie hlušiny a rudniny, ve které byly zbytkově rozlišeny úlomky užitkových rud, byť šlo spíše o nevyužitelný zbytkový odpad v podobě zlomků žíloviny s vtroušenými zrny rud, nebo jen o malé agregáty rud. V místě zachycené deponie rudniny byly naměřeny lokálně výrazně vyšší koncentrace olova a stříbra, třebaže absolutní hodnoty nejsou vysoké. Nejvýrazněji se lokální koncentrace kovů v půdě projevují u arzenu a kadmia, a sice v pracovním manipulačním prostoru kolem ohnišť (obr. 25). Tuto situaci lze interpretovat jako pozůstatky po primitivním pracovišti, kde byly vytěžené rudy ručně tříděny a roztloukány (obr. 26) a kde následně probíhalo i pražení rud, při kterém se tyto prvky uvolňují do ovzduší i do půdy. Rýžování zlata u České Bělé Ze sekundárních zdrojů zlata byl na Havlíčkobrodsku ověřen výskyt zlata v žilné polymetalické mineralizaci olovo–zinek–stříbro, a to v blízkosti sledované lokality u Koječína (Morávek a kol. 1992, č. 272). První, kdo bezpečně identifikoval sejpy po rýžování zlata u České Bělé, byl J. Koutek (1960), který rozsáhlé zbytky po rýžování popisuje z oblasti severně od obce na potoku Bělá. Uvádí dále převzaté výsledky analýzy rudniny z obvalů U jam, severně od Bělé s 0,3 g/t zlata. Autor zmiňuje obsahy tohoto kovu na rudních žílách i na jiných místech havlíčkobrodského rudního revíru, a to v Pekelské štole u Stříbrných Hor (1,6 g/t Au) a v Ovčíně u Sv. Kříže (až 12,7 g/t Au). Niva i někdejší středověké řečiště potoka Březina jsou územím, kde ve 13.–14. století probíhalo praní rud a v době před zahájením těžby zdejších rudních ložisek, tedy ve 12. a v první polovině 13. století,
Hornické a úpravnické areály na Českomoravské vrchovině a jejich vztah k soudobým městským centrům ve 13. století
Obr. 23 Celkový plán zkoumaného důlního a úpravnického areálu s plošným vynesením naměřených geochemických hodnot Pb, Zn a Cu. Odběr geochemických vzorků ve čtverečné síti 5 × 5 m. Analýza K. Malý.
Obr. 24 Celkový pohled na čtverec C13 s pozůstatky deponie rudniny, vytříděné rudy a pozůstatky ohnišť k pražení rudy. Foto Archiv Archaia Brno 2007.
146
Petr Hrubý – Petr Hejhal
Petr Hrubý – Petr Hejhal
Hornické a úpravnické areály na Českomoravské vrchovině a jejich vztah k soudobým městským centrům ve 13. století
Obr. 25 Plánek ohnišť a pozůstatků deponie rudniny ve čtverci C13 s plošným vynesením naměřených geochemických hodnot Ag, Pb, Cd a Zn v síti 0,5 × 1 m. Analýza K. Malý.
Obr. 26 Pozdně středověká a raně novověká vyobrazení primárního třídění a roztloukání natěžené rudy. 1: výjev na úvodním listu nespecifikovaného graduálu asi kutnohorské provenience, konec 15. století; 2: křídlový polychromě malovaný oltář v kostele sv. Anny v Annabergu (dnes Annaberg-Buchholz, Sasko, okolo 1526); 3: Kutnohorský antifonář Valentina Noha, asi 1471.
147
Hornické a úpravnické areály na Českomoravské vrchovině a jejich vztah k soudobým městským centrům ve 13. století Obr. 27 Geochemická analýza profilu 1 na potoce Březina na obsahy těžkých kovů (srov. obr. 21)
Česká Bělá prvek Ba profil 1 metoda FAAS č. vzorku hloubka (cm) %
Obr. 28 Geochemická analýza profilu 3 na potoce Březina na obsahy těžkých kovů (srov. obr. 21).
1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 15 16 17 18 19 20
47 48 49 50 51 52 53 54 55 56 57 58 59 60 61 62 63 64 65 66 67 68 69 70 71 72 73 74
deep (cm) δ13C,‰ 14C BP±
Ceska Bela – Profil 1 155-160 Ceska Bela – Profil 1 195-200
-26.3 -26.2
probabl.
500 ±35 1320-1451 95,40% 680 ±25 1274-1388 95,40%
Obr. 29 Potok Březina – profil 1. Radiokarbonová data z makrozbytků v nejstarších dosažených uloženinách (srov. obr. 21 a 27).
148
Cd FAAS ppm
Cu FAAS ppm
61 56 51 29 37 32 27 30 28 31 28 25 30 24 21 20 17 16 18 13
<0.8 <0.8 <0.8 <0.8 <0.8 <0.8 <0.8 <0.8 <0.8 <0.8 <0.8 <0.8 <0.8 <0.8 <0.8 <0.8 <0.8 <0.8 <0.8 <0.8
<0.8 <0.8 <0.8 <0.8 <0.8 <0.8 <0.8 <0.8 <0.8 <0.8 <0.8 <0.8 <0.8 <0.8 <0.8 <0.8 <0.8 <0.8 <0.8 <0.8
33,0 31,0 31,0 28,0 26,0 24,0 21,0 25,0 24,0 23,0 23,0 21,0 17,0 18,0 16,0 17,0 14,0 17,0 17,0 20,0
Pb FAAS ppm
Ba FAAS %
21 27 16 14 19 24 33 30 30 30 22 19 25 27 26 34 27 25 23 28 21 31 21 27 25 21 24 24
<0.8 <0.8 <0.8 <0.8 <0.8 <0.8 <0.8 <0.8 <0.8 <0.8 <0.8 <0.8 <0.8 <0.8 <0.8 <0.8 <0.8 <0.8 <0.8 <0.8 <0.8 <0.8 <0.8 <0.8 <0.8 <0.8 <0.8 <0.8
0,062 0,063 0,1 05 0,118 0,1 53 0,068 0,070 0,067 0,076 0,1 09 0,088 0,067 0,067 0,070 0,068 0,147 0,062 0,066 0,061 0,064 0,070 0,1 25 0,066 0,068 0,067 0,059 0,065 0,063
5 15 25 35 45 55 65 75 85 95 102,5 107,5 112,5 117,5 122,5 127,5 132,5 142,5 147,5 152,5 157,5 162,5 167,5 172,5 177,5 182,5 187,5 193
AD
Ag FAAS ppm
0,1 07 0,148 0,074 0,067 0,070 0,068 0,085 0,063 0,066 0,079 0,062 0,058 0,053 0,055 0,056 0,049 0,061 0,043 0,047 0,047
5 15 25 35 45 55 65 75 85 95 125 135 145 155 165 175 182,5 187,5 192,5 197,5
Česká Bělá prvek Ba profil 3 metoda FAAS č. vzorku hloubka (cm) %
Pb FAAS ppm
Pb Ba FAAS FAAS ppm % <0.8 <0.8 <0.8 <0.8 <0.8 <0.8 <0.8 <0.8 <0.8 <0.8 <0.8 <0.8 <0.8 <0.8 <0.8 <0.8 <0.8 <0.8 <0.8 <0.8 <0.8 <0.8 <0.8 <0.8 <0.8 <0.8 1,9 <0.8
29,0 24,0 23,0 21,0 23,0 38,0 30,0 30,0 25,0 31,0 17,0 19,0 26,0 27,0 27,0 28,0 29,0 27,0 32,0 26,0 30,0 30,0 24,0 26,0 24,0 29,0 33,0 29,0
Petr Hrubý – Petr Hejhal Zn Au As Sb FAAS HGAAS HGAAS ppm mg/t ppm ppm 218 185 201 152 140 140 132 146 184 158 132 136 83 121 121 67 68 66 67 519
<4 <4 <4 <4 <4 <4 <4 <4 <4 <4 <4 <4 <4 12 7 <4 <4 <4 <4 <4
35,27 35,1 8 30,04 21,96 22,67 22,39 17,32 38,94 107,59 19,50 17,87 33,71 15,1 2 20,82 22,39 10,67 8,43 10,81 10,48 21,24
1,62 1,72 1,39 1,31 1,21 1,1 2 0,80 1,06 0,77 0,97 1,54 0,93 0,68 0,73 0,82 0,58 0,46 0,52 0,55 1,05
Pb FAAS ppm
Au As Sb HGAAS HGAAS mg/t ppm ppm
104 92 78 72 76 124 102 97 89 108 155 113 120 127 118 131 116 106 142 147 350 170 136 128 159 130 238 167
<4 <4 <4 <4 <4 <4 4 <4 <4 <4 <4 4 <4 <4 <4 4 <4 <4 <4 <4 <4 12 <4 12 <4 <4 <4 199
deep (cm) δ13C,‰ 14C BP±
Ceska Bela – Profil 3 145-150 -25.1 Ceska Bela – Profil 3 Base (ca 193) -24.7
14,87 18,09 12,53 8,76 9,62 6,49 5,90 10,71 5,97 6,43 8,1 5 9,42 8,1 5 9,29 8,22 10,71 9,29 7,09 7,48 5,97 5,31 6,1 6 4,66 11,1 2 8,02 18,72 18,22 11,66
AD
11,88 7,40 4,05 6,1 3 3,14 3,27 2,63 3,65 7,43 31,14 8,1 0 3,82 8,63 2,90 1,89 2,31 1,65 1,52 1,57 2,80 3,82 3,20 3,33 3,81 2,88 2,40 2,08 2,40
probabl.
730 ±30 1224-1297 95,40% 970 ±25 1016-1155 95,40%
Obr. 30 Potok Březina – profil 3. Radiokarbonová data z makrozbytků a dřevěné fošny v nejstarších dosažených uloženinách (srov. obr. 21 a 28).
Petr Hrubý – Petr Hejhal
Hornické a úpravnické areály na Českomoravské vrchovině a jejich vztah k soudobým městským centrům ve 13. století i rýžování zlata. Dokladem tohoto tvrzení je analýza nejstarších dosažených sedimentů na potoce v profilu III (obr. 27 a 28). Jedná se o plastický a silně zvodněný organogenní sediment v hloubkách okolo 200 cm od nynějšího povrchu, obsahující opracované dřevěné konstrukční prvky. Ty samy o sobě je možné bez větších obav považovat za doklad existence někdejších zařízení k rýžování zlata z potočních sedimentů, nebo v krajním případě zařízení k praní natěžených rud (tzv. prádlo). Metalometrická analýza prokázala, že právě tento sediment je v porovnání s ostatními výrazně kontrastně geochemicky nasycen většinou analyzovaných těžkých kovů, zejména však zlatem. Kalibrovaná radiokarbonová data získaná ze vzorku tohoto dřeva se pohybují v rozmezí let 1016–1155 (obr. 30). S největší pravděpodobností tak před sebou máme první nesporný doklad exploatace zlata na Českomoravské vrchovině v době před rozvojem montánních aktivit započatým ve čtyřicátých letech 13. století (obr. 31 a 32). Na profilu 1 pak data korespondují s první etapou rozvoje zdejšího hornictví ve 13. století (obr. 29).
Obr. 31 Profily 1 a 3 na potoce Březina přibližně 350 a 550 m od zkoumaného důlního areálu. Na kolmých snímcích vlevo jsou patrné organogenní vrstvy a vrstvy tvořené spíše jílovými či štěrkovými sedimenty. Na bázi profilu 1 je patrná i kumulace nevytříděné horniny. Vpravo vyobrazeny výsledky půdních metalometrických měření (v ppm). Na bázi profilu 3 (vrstvy 0170 a 0171) je patrné nenáhodné a výrazné nabohacení Au, které je indicií rýžovniké činnosti (srov. obr. 27 a 28).
Obr. 32 Opracovaná jedlová fošna nalezená na bázi profilu 3 (vrstva 0170) v prostředí geochemicky výrazně nabohaceném Au. Radiometrické datum fošny je 1016–1155 (viz též obr. 30).
149
Hornické a úpravnické areály na Českomoravské vrchovině a jejich vztah k soudobým městským centrům ve 13. století 5. Černov‑Cvilínek
Petr Hrubý – Petr Hejhal
Rudně mineralogická charakteristika Pelhřimovska Rozkvět hornictví v pelhřimovském revíru od poloviny 13. století souvisel s rozvojem dolování v sousedním revíru havlíčkobrodském a zejména jihlavském. Z první dochované písemné zprávy o dolech u Rohozné z roku 1370 je zřejmé, že již tehdy se jednalo o obnovení dolování v dílech ze 13. století. Podle zpráv Lazara Erckera z let 1581 a 1592 byly nejznamenitější doly na stříbro mezi Pelhřimovem a Novým Rychnovem, Německým Brodem a Jihlavou, kde staré obvaly ukazují na velká hornická díla, dlouho opuštěné (Litochleb 1996; 2001). Vedle plně rozvinutého biskupského Pelhřimova s ortogonální uliční sítí, náměstím a hradbami se v jižní části revíru nacházejí menší městské organismy, které plnily úlohu regionálních center a které lze v době vrcholu středověké těžby rud plným právem považovat za hornická městečka. Byly to Nový Rychnov a Rohozná na samém nejvýchodnějším výběžku biskupského panství Červená Řečice a na horním toku Jihlavy Horní Cerekev, které byly centrem sousedního stejnojmenného panství (obr. 34–36). Ve všech případech se v zázemí těchto sídel nacházelo více rudných slojí a při nich středověké důlní provozy. V jejich blízkosti se nacházely úpravny, prádla a hutě, doprovázené hornickými sídlišti (obr. 33:1–3). Referovaný středověký areál Cvilínek souvisí s existencí hydrotermálně rudně polymetalicky mineralizované struktury, která má směr SV–JZ a délku do 1 000 m (obr. 33:1 a obr. 37). Od zkoumaného areálu je vzdálena 40–100 m. Lze ji řadit k mladovariské kyzové polymetalické asociaci (k-pol). Hlavním žilním minerálem byl bílý masivní či stébelnatý křemen spolu s hydrotermálně alterovanými horninami, přičemž v křemeni jsou zastoupeny také chlority. Křemen vzácně tvoří dutiny krystaly o velikosti do 1 cm. Z rudných minerálů byl sběrem vzorků na lokalitě makroskopicky zjištěn galenit, černý sfalerit, pyrit a arzenopyrit, problematický je pyrhotin a tetraedrit. Rudné minerály tvoří podle nasbíraných vzorků vtroušeniny obvykle do několika milimetrů, pouze pyrit tvoří agregáty velké až několik centimetrů. Zrudnění bylo vtroušené, v žilovině vytvářelo drobná zrna a prožilky, v masivnější podobě bylo asi vzácné. Spolu s žilovinou byly v rudnině zastoupeny ruly a migmatity. O těžbě v minulosti svědčí pozůstatky ve formě jam a obvalů, zachované dodnes v porostu 400 m JV od středu obce Chrástov. Některé z těchto reliktů však mohou souviset i s činností v 18. století, kdy v letech 1795–1797 mezi Černovem a Chrástovem, patřícím k panství Horní Cerekev, proběhly práce na díle Lottchens Fundgrube, řízené hrabětem Fuggerem (Litochleb 1984; 1996; 2001a, b). Někdejší hornické městečko Horní Cerekev Základem půdorysu Horní Cerekve je nepravidelně obdélné náměstí orientace SZ–JV, svažující se k jihovýchodu, tj. do údolí horní Jihlavy, která návrší s historickou městskou zástavbou obtéká z JZ a J. Na V a JV je jádro ohraničeno severní bezejmennou vodotečí, stejně jako řeka Jihlava přehrazenou soustavou několika rybníků, z nichž tzv. Zámecký byl pravděpodobně i součástí fortifikačního systému zdejší tvrze a později hradu (Kuča 1996b, 152–155). Délka náměstí dnes T. G. Masaryka dosahuje 200 m, šířka v jižní části 78 m, v severní 65 m, plocha 13 750 m2 (obr. 34). Nachází se v nadmořské výšce 609 m. V jihovýchodní, tj. dolní části náměstí poblíž někdejšího hradu a nynějšího zámku, je situován farní, původně gotický kostel Zvěstování Panny Marie, zmiňovaný roku 1384. Horní Cerekev je uváděna jako městečko již ve 13. století. Někdy před rokem 1290 získal díky podpoře svého bratra biskupa Tobiáše z Bechyně, držitele sousedního Pelhřimova,
Obr. 33 Jižní Pelhřimovsko s někdejšími hornickými městečky Horní Cerekev, Nový Rychnov a Rohozná a s rudními strukturami a dosud známými středověkými montánními areály v jejich zázemí (vzdálenosti vyjádřené kružnicemi po 500 m).
150
Petr Hrubý – Petr Hejhal
Hornické a úpravnické areály na Českomoravské vrchovině a jejich vztah k soudobým městským centrům ve 13. století část tzv. lovětínského újezdu spolu s Horní Cerekví a Částrovem Tobiáš z Benešova. Ten jí udělil některé městské výsady. Pravděpodobně již ve 13. století, ale prokazatelně až ve století následujícím zde stálo feudální sídlo v podobě vodní tvrze a později hradu. Dalšími známými majiteli byli ve druhé polovině 14. století Hynek a jeho syn Matěj z Vlašimi a z Jankova. V roce 1373 se uvádí nejprve Čeněk a roku 1387 Hynek Krušina z Lichtenburka. Pravděpodobně roku 1411 či o něco dříve se dostala Horní Cerekev do vlastnictví Leskovců z Leskovce. Roku 1416 získal Jan z Leskova k panství i Dolní Cerekev zástavou od arcibiskupa Konráda z Vechty (Profous 1954, 272; Poche a kol. 1977, 404; Soukup 1903, 11–19). V Horní Cerekvi probíhaly menší archeologické výzkumy na náměstí a v souvislosti s rekonstrukcí zámku v devadesátých letech minulého století (hlášení J. Thoma, č. j. ArÚ 1734/96; 1736/96; 2775/97), jakož i nověji při liniových stavbách, které přinesly základní informaci o počátcích osídlení na základě keramiky 13. století (MV Jihlava, č. 75–10). Několik rudně mineralizovaných struktur se středověkými hornickými pracemi včetně úpraven, hutí a hornického sídliště Cvilínek se nachází ve vzdálenosti 3 300–3 800 m severozápadně od městečka (k. ú. Černov a Chrástov; obr. 33:1). Někdejší hornické městečko Nový Rychnov Městečko Nový Rychnov je situováno na rozhraní mezi křemešnickou vrchovinou a masivem Čeřínek a v písemných pramenech se objevuje poprvé roku 1352. Je koncipováno stejně jako Rohozná i Horní Cerekev, tj. jeho základem je obdélné náměstí v nadmořské výšce 595 m n. m. s orientací V–Z, ze kterého v nárožích vybíhají komunikace. Další uličky pak vyúsťují severojižně vždy zhruba z poloviny délky náměstí v severní i jižní frontě (obr. 35). Délka náměstí dosahuje 202 m, šířka 60–63 m, plocha 11 870 m 2. Severovýchodně náměstí se nachází historická shluková zástavba, naznačující možnost existence více sídelních jader. Na náměstí je situován původně gotický farní kostel Nanebevzetí Panny Marie z let 1343–1363 (Kuča 2000, 522–523). Ve 14. století byl Rychnov součástí panství Červená Řečice a stejně jako sousední Rohozná majetkem pražských biskupů, přičemž nejpozději v té době zde stál dvorec či tvrz. V polovině 16. století patřil Nový Rychnov Leskovcům, kteří se věnovali i obnově těžby stříbrných rud v okolí. Tvrz a později hrad se během první poloviny 14. století stal sídlem druhého purkrabství na řečickém panství. Berní rejstřík z roku 1379 uvádí u Nového Rychnova jen poloviční výměru, než měl Pelhřimov, a to 20 lánů, na nichž pracovalo 32 hospodářů. Dále se zde uvádí 16 podsedků, 1,5 lánu drží nápravník Heřman Vlčkův. Rychtář Hostka se poprvé zmiňuje roku 1379. Jeho majetek tvořil svobodný lán a jeden podsedek, dále dostával třetinu ze soudních pokut. V letech 1382–83 mu byl plat 20 liber vosku změněn na 50 grošů v penězích. Obvod působnosti rychtáře kolem roku 1379 tvořily vsi ležící na severovýchod od města a po zániku rychty v Rohozné kolem roku 1390 přibyla ještě sídla z jejího obvodu. V městečku pracovaly na konci 14. století tři mlýny a z blíže neznámého počtu krčem jednu držel rychtář (Martínková, v tisku). Středověké hornické práce se nacházejí ve vzdálenosti 1 200 m jižně nebo 2 600 m jihozápadně od městečka (k. ú. Řeženčice). Nejrozsáhlejší pozůstatky včetně nově detekované úpravny a hutě s keramikou 13. století, s nálezy železných hornických kladívek a dvou grošů Václava IV. (Luna – Zimola 2007, 308), nalezneme 2 500–3 000 m jihozápadně od městečka na k. ú. Čejkov (obr. 33:2).
Obr. 34 Horní Cerekev. Císařský otisk stabilního katastru městečka z roku 1829 (list 2026-1). Převzato z http:// archivnimapy.cuzk.cz a upraveno.
151
Hornické a úpravnické areály na Českomoravské vrchovině a jejich vztah k soudobým městským centrům ve 13. století Obr. 35 Nový Rychnov. Císařský otisk stabilního katastru městečka z roku 1829 (list 5320-1). Převzato z http:// archivnimapy.cuzk.cz a upraveno.
Obr. 36 Císařský otisk stabilního katastru někdejšího městečka Rohozná z roku 1829 (list 6505-1). Převzato z http:// archivnimapy.cuzk.cz a upraveno.
152
Petr Hrubý – Petr Hejhal
Petr Hrubý – Petr Hejhal
Hornické a úpravnické areály na Českomoravské vrchovině a jejich vztah k soudobým městským centrům ve 13. století Někdejší hornické městečko Rohozná Základem je jednoduché ortogonální uspořádání obdélného náměstíčka na mírném svahu na západním břehu obecního rybníka. Náměstí je orientováno JZ–SV a ze všech čtyř nároží vyúsťují radiálně komunikace (obr. 36). Délka náměstí či návsi v Rohozné dosahuje 198 m, šířka 95 m, původní rozloha číní 17 800 m 2. Centrem někdejšího městečka je novodobá kaplička sv. Václava. Střední nadmořská výška je 554 m. Roku 1379 se v Rohozné objevuje zmínka o jistém (měšťanovi?) Pilgramerovi, jehož přítomnost zde mohla souviset s hornickou činností. Rychta je v Rohozné doložena pouze roku 1379, přičemž rychtář užíval svobodný lán a krčmu. Správní obvod tvořily vsi na jih od Nového Rychnova (Martínková, v tisku). V intravilánu Rohozné nebyly do nynějška provedeny žádné archeologické výzkumy. Pozůstatky po dolování se nacházejí 1 100–1 500 m severně od náměstí, na jižním svahu Čertova hrádku (714 m). Jde o několik tahů jam s obvaly, vyústění štoly a v sedle na horním toku bezejmenného potůčku také rýžoviště nebo pozůstatky prádla (obr. 33:3). Archeologicky tyto areály dosud nebyly zkoumány. Roku 2009 zde byl ve vývratu při jícnu jedné z jam nalezen zlomek keramiky rámcově ze 13. století. Nejstarší písemná zpráva o obnově dolování pochází z roku 1370 a archivními materiály je doloženo dolování i v druhé polovině 16. století, a to v letech 1553–1559 a 1575–1587, kdy byl opakovaně otevírán starý nálezný důl Na vlčí hlavě s dědičnou štolou a u obce Rohozná postavena drtírna rudy a huť. Dolování se účastnila různým podílem těžařstva složená z jihlavských a pelhřimovských měšťanů, řemeslníků a pozemková vrchnost (Eva Říčanská z Olbramovic nebo Vlachyně z Leskovce). Obnovovací práce však vždy skončily neúspěchem pro vleklé spory podílníků a nedostatek prostředků. Hloubka obnovených dolů dosahovala asi 30 m. Tříděná rudnina vykazovala v roce 1577 obsahy 1 300–3 100 g/t stříbra, jak vyplývá z přepočtu z lotů v jednom centýři. Nejvíce se jednalo o vytříděný, tzv. tlučený galenit (Litochleb 1984; 2001a, b). Topografická situace archeologicky zkoumaných zpracovatelských provozů na Cvilínku u Černova Nálezem, který precizuje poznatky o hornických a úpravnických technologiích v našem rudním hornictví 13. století, je mimořádná zpracovatelská lokalita u obce Černov na Pelhřimovsku (obr. 1:3; 33:1; 37 a 38). Význam lokality spočívá v nevídaném měřítku a zachování stop technologických postupů. Zaniklý areál se nachází v údolí horního toku Kameničky a prameništi jejích zdrojnic 550 m SV od středu obce Černov, k. ú. Černov a k. ú. Chrástov. Vodoteč tvoří katastrální hranici. Nadmořská výška lokality dosahuje přibližně 639 až 646 m. Lokalitu na základě hmotné kultury, zejména keramiky a předmětů z barevných kovů, řadíme do druhé poloviny 13. století (obr. 52–54). Tomu odpovídají i dendrodata 1265 a 1266 z dřev v prádle (obr. 39). Jedná se o období, kdy můžeme počítat s lokací biskupského Pelhřimova, který leží 11 km severozápadním směrem (Hejhal – Hrubý – Malý 2005; Hrubý – Hejhal – Malý 2007; Dobiáš 1927). Vícefázové třídění a roztloukání, prosívání a mletí V severovýchodní části areálu je možné nalézt doklady primárního vytřídění natěženého materiálu. Na některých deponiích je to jalovina bez rudniny, která byla nahrubo vytříděna a přemístěna na jiná pracoviště k dalšímu zpracování. Na deponiích blíže k vodoteči se tak již nachází i vytříděná rudnina a na následujících ještě níže položených pracovištích poblíž potoka jsou již zastoupeny poměrně často kusy žiloviny, mnohdy s menšími hromádkami vytříděné rudy, byť jde převážně o pyrit. Tyto situace lze označit za jistý mezisklad suroviny předtím, než šla k další úpravě (drcení, mletí, sítování, plavení; obr. 38). Mezi nepřímé doklady hornické činnosti i možné doklady ručního roztloukání patří kolekce více než deseti železných kladívek, nalezená v místě deponií rudniny, v prádle i v blízkosti struskoviště (obr. 53:8–15). U některých deponií je patrná
Obr. 37 Ortofoto katastru Černova s loukami a od roku 2010 s retenční nádrží Cvilínek. 1: Výzkumná plocha v místě dolní nádrže z roku 2009; 2: obec Černov; 3–7: jámy, pinky a obvaly coby pozůstatky po středověké těžbě rud, sledující zrudněnou strukturu; 8: tůň západ; 9: tůň východ (výzkumy v roce 2010).
153
Hornické a úpravnické areály na Českomoravské vrchovině a jejich vztah k soudobým městským centrům ve 13. století
Petr Hrubý – Petr Hejhal
Obr. 38 Černov‑Cvilínek. Celkový plán úpravny, prádla a dřevohliněného opevnění se sídlištními objekty (výzkum 2009).
téměř unifikovaná frakce, která se u jednotlivých hald lišila. To by mohlo být dokladem prosívání rudniny, která byla předtím nastoupovaná nebo hrubě namletá. Součástí nálezové situace byly čtyři fragmenty mlecích kamenů – pozůstatků rudních mlýnů vyrobených ze žuly. Nejbližší srovnatelný soubor představují mlecí kameny ze Starých Hor (Hejhal – Hrubý – Malý 2006). Stejně jako tam byly i na Cvilínku rozlišeny dvě skupiny z hlediska pracovních stop. První skupinu tvoří žernovy s pracovními plochami opotřebovanými rotačním pohybem při mletí, na kterých jsou koncentrické rýhy. Druhou skupinu tvoří žernovy, jejichž pracovní plochy byly druhotně deformovány, a jsou na nich různé prolákliny a žlábky. Jde o doklad druhotného využití kamenů jako podložky při ručním roztloukání rud nebo pod palice stoup. Doklady prádla Součástí prádla na Cvilínku jsou dochované obdélné dřevěné nádrže, vyplétaná koryta, dlabané žlaby, lavice z prken apod. (obr. 40–43). Přiváděná voda i rmut se zde regulovaně třídily a gravitačně se separovaly užitkové rudy. Z postupů přichází v úvahu mokré sítování materiálu velmi malé granuláže, neboť za sucha by docházelo ke ztrátám rozprachem. Dále se zde
154
Petr Hrubý – Petr Hejhal
Hornické a úpravnické areály na Českomoravské vrchovině a jejich vztah k soudobým městským centrům ve 13. století
dřevo – číslo Cvilinek – 4405 Cvilinek – 5406 Cvilinek – 5405
druh
konec
Abies alba (Tanne, Fir) Abies alba (Tanne, Fir) Abies alba (Tanne, Fir)
1266 1265 1266
Obr. 39 Černov‑Cvilínek. Dendrochronologie dřev v areálu prádla rud (měřil Michal Rybníček).
Obr. 40 Celkový pohled na prádlo s nádržkami a s kamennou pecí 0911. Foto Archiv Archaia Brno 2009.
Obr. 42 Prádlo, čtverce D6 a D7. Dřevěné dlabané koryto. Foto Archiv Archaia Brno 2009.
Obr. 41 Prádlo. Shora: nádržky 0594 (čtverec I4), 0570 (čtverec E3) a 0600 (čtverec H5). Foto Archiv Archaia Brno 2009.
155
Hornické a úpravnické areály na Českomoravské vrchovině a jejich vztah k soudobým městským centrům ve 13. století
Obr. 43 Prádlo. Nádržka 0594 (čtverec I4) a dřevěná lavice nebo koryto(?) 1401, čtverec I4). Foto Archiv Archaia Brno 2009.
Petr Hrubý – Petr Hejhal
rýžovalo ručně v misce, přičemž odpadem na dně nádrže by měla být žílovina a hlušina zbavená užitkové rudy. Třetí možností je prosté umývání větších kusů rudniny, aby mohla být dále vizuálně tříděna (obr. 42). Výsledkem byl čistý rudní koncentrát různých granuláží (obr. 45 dole), který putoval do pražicích pecí a do hutí, kde byl pražen, taven, popřípadě „rozpouštěn“ v olovu. Granulometricky odpovídajícím odpadem těchto procesů byl vypraný křemenný rmut zcela zbavený užitkové rudy, který se koncentroval v okolí, nebo postupně vyplňoval nádržky i koryta. Dva shodně staré analogické areály tohoto typu byly archeologicky zkoumány na jihlavských Starých Horách v sousedním revíru, kde byly objeveny morfologicky podobné objekty, avšak s nedochovanými dřevěnými konstrukcemi (Hrubý – Hejhal – Malý 2007, 29, Abb. 11; 34–38; 41, Abb. 24). Metalurgické provozy a paleometalurgické nálezy Po obou březích potůčku byly zjištěny pozůstatky metalurgických pracovišť. První skupinu tvoří pozůstatky prokazatelně pěti pecí délky až 2 m a šířky asi 1 m, s kamennými podezdívkami a destrukcí stěn (obr. 46–47). U nich by i vzhledem ke konstrukcím mohlo jít o štádla (z něm. der Stadel, na jihoněmeckém území původně výraz pro hospodářský objekt rázu stodoly), která pražením zpracovávala rudní koncentrát. Další skupinou jsou oválné pícky s podílem kamene v konstrukci, jednoduchá ohniště či jámové pícky. Některé z pecí se nalézají v bezprostřední blízkosti prádla. Jiný druh dokladů metalurgické činnosti představují úkapky olova (obr. 50:1–15). Ty mohly vzniknout při tzv. zaolovňování. Při této proceduře se v tavicích tyglících roztavilo olovo, ve kterém se rozpouštěly předpražené rudy stříbra, a zbavovaly se tak nežádoucích látek. Vzniklá slitina stříbra a olova pak byla oxidační metodou v roztaveném stavu oddělována (shánění). Pozoruhodným nálezem jsou tři olověná závažíčka z okolí zemnic a struskovišť u potoka (obr. 50:16–18). Obdobná byla nalezena i na jihlavských Starých Horách, na hornické lokalitě Stříbrník na Horažďovicku či na zpracovatelské lokalitě u města Claustal‑Zellerfeld v Harzu (Alper 2003, 311, Abb. 142, 312, Abb. 143; Červený 2007, 119, obr. 12; Hrubý a kol. 2006, 223–224, obr. 37a; Hrubý – Hejhal – Malý 2007, 54, Abb. 37). Spíše než s obchodem souvisejí s přítomností prubíře, k jehož základnímu vybavení vážky a souprava závažíček patřily. Jedině na základě výpočtů hmotnosti a hustoty v kombinaci s dalšími indikačními postupy dokázal prubíř stanovovat podíly kovů v rudě či slitině.
Obr. 44 Detaily pozdně středověkých a raně novověkých iluminací s výjevy praní rud. 1–3: úvodní list blíže nespecifikovaného graduálu nejspíš z Kutné Hory z konce 15. stol.; 4: křídlový polychromně malovaný oltář v kostele sv. Anny v Annabergu (dnes Annaberg-Buchholz, Sasko; okolo 1526); 5: H. Gross, La Rouge Myne de Sainct Nicolas de la Croix. 25 Federzeichnungen aus dem Lothringer Bergbau, 1550.
156
Petr Hrubý – Petr Hejhal
Obr. 45 Ruda a rudní koncentrát. 1–2: vytříděný čistý galenit (PbO; obj. 0543, vrstva 0138); 3–5: vytříděný čistý pyrit (FeS2; blízko obj. 0535, vrstva 0123); zbytek rudní koncentrát drobné granuláže z výplně nádržky 0594 (vrstva 0342 na dně, čtverec I4). Foto a úprava Petr Hrubý.
Hornické a úpravnické areály na Českomoravské vrchovině a jejich vztah k soudobým městským centrům ve 13. století
Obr. 46 Pozůstatky tepelného zpracování rud (pražení v oxidačním prostředí) – pravděpodobně štádla. Shora objekt 0903, dole objekt 0911 na prádle poblíž nádržek. Foto Archiv Archaia Brno 2009.
Indikátory hutnické a kovářské činnosti Archeologickým výzkumem tzv. dolní nádrže v roce 2009 byly nalezeny hutnické a kovářské strusky (obr. 48–49), šlo však o malé množství či dokonce jednotlivé zlomky, a to buď ve výplních objektů, nebo jako samostatné nálezy v provozních vrstvách či volně na ploše skrývky (Fe strusky, obr. 48:1–9). Až výzkumem dvou tůní jižně od výzkumné plochy z roku 2009, pod hrází dolní nádrže, bylo na jaře 2010 odkryto několik koncentrací (struskovišť) různých typů strusek, které čítaly zpravidla stovky až tisíce kusů. Tato struskoviště, tj. principiálně koncentrace hutnického odpadu, jsou v regionech s pokročilejším stavem výzkumu (Harz, saské Podkrušnohoří, revír Havlíčkův Brod, užší Jihlavsko) jednoznačným přímým indikátorem zaniklých hutnických provozů (Malý – Rous 2001; Rous – Malý 2004; Bartels – Fessner – Klappauf – Linke 2006, 171–188; Havlíček 2007; Malý – Vilímek – Vokáč – Zimola 2007; Schwabenicky 2009, 87–90). Jejich detekce dala po roce výzkumu do jisté míry uspokojivou odpověď na otázky lokalizace hutních provozů a jejich vzdálenosti od prádla, pražicích pecí a dalších pracovišť, jejichž produktem byl vypražený i nevypražený rudní koncentrát připravený k sérii redukčních taveb. Sídliště s dřevohliněnými stavbami a ohrazený areál Jihovýchodní část lokality zaujímal příkop vymezující plochu o průměru jen několik desítek metrů, jenž je pozůstatkem opevněného areálu (obr. 51). Jeho součástí bylo i sídliště s pozůstatky čtyř zahloubených staveb, z nichž nejméně dvě byly prokazatelně starší než příkop. U jednoho z objektů se nejednalo o tzv. zemnici, nýbrž o polosuterén zahloubený 60–70 cm. V interiéru se nacházela kamenná pec čtvercového půdorysu (obr. 51). Třetí objekt tohoto druhu měl schodovitou vstupní šíji s jamkami po sloupcích. Poslední dům měl v interiéru rovněž destrukci pece. Pro obydlí s pecí najdeme blízké analogie např. na saské hornické lokalitě Am Treppenhauer (Schwabenicky 2009, 72–77). Situaci doplňuje kamenná podesta na jižním obvodu příkopu. Může jít o technologické plató, nebo o obydlí, dílny či kovárny.
Obr. 47 Pozůstatky tepelného zpracování rud (pražení v oxidačním prostředí) – pravděpodobně štádla. Nahoře objekt 0500, dole konstrukce 0905. Foto Archiv Archaia Brno 2009.
157
Hornické a úpravnické areály na Českomoravské vrchovině a jejich vztah k soudobým městským centrům ve 13. století
Petr Hrubý – Petr Hejhal
Obr. 49 Paleometalurgický odpad. Strusky po hutnění Pb-Ag rud nalezené v klasické deponii (struskoviště), tůň západ, vrstva 1165 (výzkum 2010). Foto Petr Duffek. Obr. 48 Paleometalurgický odpad. 1–9: pravděpodobně kovářské strusky (1: obj. 0901/0524, vrstva 0123; 2: vrstva 0144, poblíž obj. 0531; 3 a 5: obj. 0583, vrstva 0271; 4: obj. 0900/0535; 6: sběr na levém břehu; 8–9: vrstva 0103); 10: nístějová struska (prádlo, čtverec G2, vrstva 0245); 11: deskovitá struska (obj. 0585); 12–29: druhotně nadrcené hutnické Pb-Ag strusky pro použití do vsázky (obj. 0510). Foto a úprava Petr Hrubý.
Obr. 50 Paleometalurgické nálezy. 1–15: úkapky olova (1–12: různé kontexty v ploše prádla a příkopu; 13 a 15: tůň východ, čtverce O1 a O5, výzkum 2010); 16–17: olověná závažíčka nalezená detektorem kovů v prostoru tůně východ (čtverce O1 a N1, vrstva 1160, výzkum 2010); 18: olověné závažíčko nalezené detektorem kovů v blízkosti obj. 0535 a 0528; 19: olověný výlitek či úkapek (ze dna kelímku?); 20: olověný výlitek či úkapek (ze dna kelímku?), příkop 0581, vrstva 0229; 21: stírací jehla popř. prubířský kámen, výplň příkopu 0581 (čtverce D1/D2). Foto a úprava Petr Hrubý.
158
Petr Hrubý – Petr Hejhal
Hornické a úpravnické areály na Českomoravské vrchovině a jejich vztah k soudobým městským centrům ve 13. století
Obr. 51 Celkový plán příkopem ohrazeného areálu se zahloubenými stavbami, některými v superpozici a zřetelně staršími (obj. 0535 a 0605) a zahloubená stavba 0582 s kamennou pecí v interiéru. Pec byla původně zaklenuta a opatřena na čele kamenným překladem. Foto Archiv Archaia Brno 2009, digitalizace a vizualizace Štěpán Černoš.
Obr. 52 Výběr keramiky 13. století z areálu prádla a sídliště. Foto Petr Hrubý.
159
Hornické a úpravnické areály na Českomoravské vrchovině a jejich vztah k soudobým městským centrům ve 13. století 6. Závěry a diskuse
Petr Hrubý – Petr Hejhal
Informační potenciál sledovaných hornických lokalit Všechny tři referované hornické lokality jsou u nás dosud málo poznaným druhem středověkých areálů přinášejících zcela nové informace o složitém komplexu procesů primární úpravy rud, hutnictví, prubířství, kovářství či sídelní funkce hornických areálů. Lokality u České Bělé a Cvilínek u Černova lze označit za maloprovozy 13. století, zatímco jihlavské Staré Hory jsou ukázkou velkoprovozů a sídel prvořadého významu (souhrnně Měřínský – Vosáhlo – Hrubý – Zimola 2009). Jestliže je možné na základě dendrochronologie zařadit počátky Cvilínku do let 1265 nebo 1266, tedy více než 20 let po lokaci Jihlavy a zahájení těžby rud tamtéž, pak lze připustit, že pro Pelhřimovsko byla Jihlava druhotným ohniskem hornické kolonizace. Počátky montánní činnosti na Havlíčkobrodsku lze na základě písemných pramenů, ale i terénních indicií, zejména profilu při potoce Březina, klást do srovnatelného období jako na Jihlavsku, tedy nejpozději do 50. let 13. stol. U žádné z lokalit neznáme majetkové vztahy těžařů a provozovatelů úpraven či hutí. Nevíme, z jak širokého okolí byla rudnina svážena. Netušíme, zda šlo o provozy celoroční nebo sezonní. Neznámou zůstanou patrně údaje o produktivitě výroby, počtu taveb v sezoně nebo počtu personálu a obyvatel vůbec. Zjištěné prostorové vztahy hornických a úpravnických lokalit k horním městům a městečkům Prakticky všechny rudní struktury, které byly od 13. století těženy nebo alespoň otevřeny a ověřovány, se na Jihlavsku nacházejí v okruhu do 8 500–9 000 m od středověkého města. Většina někdejších důlních, úpravnických a pravděpodobně hutních provozů se nachází ve vzdálenosti 1 až 3 km od areálu příslušného města, tedy v bezprostředním zázemí (obr. 4). Blíže nebyly zatím hornické a zpracovatelské areály rozpoznány. V mikroregionu městečka Česká Bělá se zaniklé hornické areály nacházejí ve vzdálenosti nejméně 1 km (resp. je v tomto okruhu neznáme) a většina montánních památek se pak nalézá do vzdálenosti 3,5 km od městečka (obr. 16). Jedná se o situaci shodnou se zjištěním v Jihlavě, a to bez ohledu na rozdílnou velikost, význam a status obou městských organismů. Jiná situace byla zjištěna v jižní části pelhřimovského rudního revíru, odkud je známo větší množství rudně mineralizovaných struktur s nápadnými pozůstatky po těžbě. Zatím zde proběhly nejvýše povrchové průzkumy, které přinesly ojedinělé nálezy dokládající středověký původ někde místy s upřesněním do 13.–14. století. Dva zpracovatelské areály Černov a Čejkov jsou prokazatelně datovány do 13. století (obr. 34:1, 2). Jejich vazba na regionální centra městského charakteru, podobná městečkům na Havlíčkobrodsku, je mnohem volnější. V případě těžebních areálů u Černova, Nové Bukové, Leten a Dobré Vody se jedná o vzdálenost minimálně 3 až 3,5 km od městečka Horní Cerekev, v užším okruhu je postrádáme (obr. 34). U sousedního městečka Nový Rychnov se nejbližší známé hornické areály nacházejí v okruhu 2,5 až 3 km JV, na katastru obce Čejkov (obr. 34:2). Výjimku představuje někdejší hornické městečko Rohozná na jihozápadním úpatí masivu Čeřínek, kde leží středověké hornické areály ve vzdálenosti 1 až 1,5 km (obr. 34:3). Zemědělské a hornické areály aneb agrární versus montánní krajina Jednotlivé doly, úpravny a hutě, ať již byly jakkoliv velké, vytvářely z určitého pohledu zcela svébytné organismy v krajině, kdy hlavním faktorem ovlivňujícím jejich život byl výnos z těžby na dané rudní struktuře. Byly velmi citlivé na pohyb cen výkupu stříbra či jiných kovů, ale i cen pro doly a hutě životně důležitých základních surovin, jako bylo stavební a palivové dřevo, dřevěné uhlí, či např. zemědělské produkty a potraviny. Vedle dolů, úpraven a hutí a s nimi prostorově a funkčně spojených kováren, uhlířských osad a provozů či hornických sídlišť existovala již před polovinou 13. století na Jihlavsku, Havlíčkobrodsku a dílem i na Pelhřimovsku také vyvinutá síť zemědělských sídlišť (Hejhal 2009, 242–246–260–262; Měřínský 2009; Měřínský – Charouz 2009). Tyto dva prvky, tj. agrární a montánní, vytvářely v krajině 13. století dvě hlavní skupiny areálů, čímž dostávala krajina zcela specifický ráz. Ten byl pravděpodobně umocněn zvýšenou exploatací lesních porostů a velmi záhy také vodními díly – nádrže, kanály, náhony apod., které obstarávaly vodu pro doly, hutě, mlýny a úpravny, ale také třeba pro běžné užití. Nepochybně negativním fenoménem provozu prádel, rudních mlýnů, úpraven a hutí, které využívaly vodních toků pro svůj pohon, bylo značné znečištění těchto potoků a říček po proudu na délce několika dalších kilometrů chemickými látkami i kalem, což prakticky znemožňovalo další využívání vodotečí v běžném životě stálých zemědělských sídel. K zajištění užitkové, ale zejména pitné vody byla proto stálá sídla v hornické krajině zakládána v pramenných pánvích či prameništích potoků, tj. nad úpravnami nebo zcela mimo ně, čímž kvalita vody zůstávala blízkými provozy neovlivněna (např. Dobrá Voda, Černov, Chrástov, Čejkov). Z archeologických pramenů nebylo až doposud možné čerpat zásadnější informace mimo jiné i proto, že množství provedených analýz je stále velmi malé. V prostředí aglomerace Staré Hory u Jihlavy byly zpracovávány obiloviny, jako oves, proso, žito a pšenice, okrajově pak luštěniny, např. hrách a vikev. Obilí bylo dováženo v podobě vyčištěné a zpracované komodity, tj. vymlácené a čisté zrno. Určité indicie přináší přítomnost plevelů označovaných někdy za typické plevele prosa, jejichž nároky (zejména teplotní) jsou z dnešního pohledu vyšší, než mohlo poskytnout okolí lokality. Nezbytné neagrární areály S těžbou rud se zvýšily požadavky na produkci řemesel, jejichž podíl na ekonomice báňské obce byl vždy vyšší než jinde (obr. 56). Jednalo se zejména o kovářství, hutnictví, ale také tesařství, bednářství a truhlářství. Kromě toho je třeba vzít v úvahu řemesla, jejichž výrobky, především dřevěné uhlí či dehet, doly, hutě a kovárny bezpodmínečně potřebovaly. Je pravděpodobné, že na pokrytí požadavků se nepodíleli pouze výrobci na území města, ale nejspíše i ve Staré Jihlavě a v dalších okolních osadách. V případě Starých Hor je doloženo kovářství. Činnost obyvatel osad zabývajících se těžbou stavebního dřeva, popřípadě výrobou dřevěného uhlí a dehtu, měla vedle působení vlastního města a zejména okolních dolů a hutí zásadní vliv na odlesnění krajiny a tím i na skladbu lesů již v prvních letech či nejvýše během prvního desetiletí hornické činnosti (Málek 1956; Málek 1966; Málek 1976; Málek 1982). Nezbytnými provozy byly prubířské dílny. Jakkoliv dobrou máme představu o jejich funkcích a podobě v 16. století, nedokážeme zatím vyslovit ani rámcovou představu o jejich vzhledu, délce setrvání na jednom místě, provozu a dalších základních aspektech o tři sta let dříve. Úkolem prubíře v dolech, úpravnách a hutích byla chemická zkouška složení rud za účelem stanovení metod úpravy a hutnického zpracování. Prubířské dílny ve městech, spojené zpravidla s mincovnou, prováděly zkoušku kovu pro výrobu mince nebo zkoušku kvality drahého kovu při výkupu stříbra z hutí nebo zlomkového stříbra na běžném trhu (srov. Vitouš 1982, 70–81; Ježek – Hummel 2001, 265–271, 424, 428).
160
Petr Hrubý – Petr Hejhal
Hornické a úpravnické areály na Českomoravské vrchovině a jejich vztah k soudobým městským centrům ve 13. století
Obr. 53 Hmotná kultura středověkého hornického sídliště a úpraven. 1: železná sekerka (prádlo, čtverce G1/G2, vrstva 0245); 2–3: kožený pás (prádlo, čtverec G1, vrstva 0245); 4: podešev boty (tůň východ, čtverec L1/M1, výzkum 2010); 5: menší železná podkova (objekt 0535, vrstva 0213); 6: měděná/bronzová opasková přezka (objekt 0535, rozhraní vrstev 0259/0210-0211); 7: měděná/bronzová opasková přezka (tůň západ, výzkum 2010); 8–15: hornická kladívka z různých nálezových situací, zpravidla v blízkosti deponií rudniny; 16: miniatura hrnečku (prádlo, pravý břeh potoka); 17: část opasku s ozdobným prořezáváním (tůň východ, čtverec M2, blízko nádržky 0617, vrstva 1175, výzkum 2010). Foto a úprava Petr Hrubý.
Vzhled a funkce staveb na hornických sídlištích Archeologický výzkum na lokalitě Staré Hory přinesl doklady devatenácti zahloubených staveb a dvou objektů čistě povrchové konstrukce. V hornickém areálu u České Bělé byly odkryty dvě zapuštěné stavby a v rámci hornického sídliště na Cvilínku u Černova pak další čtyři (Hrubý – Hejhal – Malý 2010, 84–85, 97). V naprosté většině se jedná o dřevohliněné záležitosti. Pouze v jednom případě, objektu 5603 na Starých Horách, můžeme mluvit o kamenném sklepním jádru. Analogické objekty tohoto typu nacházíme na lokalitách považovaných za pokusy o lokaci města, z nichž u nás můžeme jmenovat např. Staré Mýto (Richter – Sigl 1987; 1989). Jiným příkladem je lokalita Sekanka u Hradišťka u Davle, považovaná za hornickou osadu se znaky městského organismu (Richter 1982). Současné představy o vzhledu dřevohliněných staveb s kamennými základy se opírají o archeologické situace, tu lépe, tu hůře zachované. U důlních osad se pokusy o rekonstrukci podoby nedochovaných nadzemních částí těchto staveb pohybují mezi dvěma extrémy, avšak nejčastěji jde o konstrukčně jednoduché stavby se sedlovou střechou. Takto jsou rekonstruovány stavby na důlní lokalitě Am Treppenhauer (Schwabenicky 2009, 34–86; 226–232). Na druhé straně se připouštějí i vícepatrové budovy hrázděné
161
Hornické a úpravnické areály na Českomoravské vrchovině a jejich vztah k soudobým městským centrům ve 13. století
Petr Hrubý – Petr Hejhal
konstrukce, někdy dokonce věžovité, jako třeba na Altenbergu u Müsenu (Dahm – Lobbedey – Weisgerber 1998, 102–103). Rozvinutá důlní, úpravnická a hutní osada Staré Hory v době vrcholící prosperity ve druhé polovině 13. století vedle sociálních a stavebních prvků rustikálního světa integrovala také zvyklosti převzaté z městského prostředí. Nájemci dolů či důlní a hutní specialisté, kteří nevlastnili městiště s domem v Jihlavě, mohli v některých případech obývat budovy, jejichž přímým předobrazem byl měšťanský dům. Vedle předpokládané většiny spíše prostších dřevěných staveb, s jejichž rekonstrukcí si archeologie neví do důsledku rady, můžeme u některých budov očekávat stejné architektonické a dispoziční pojetí jako u skutečného měšťanského domu v hradbách. U Cvilínku je nutno nejméně ve dvou případech tzv. zemnic s pozůstatky kamenných pecí předpokládat obytný prostor přímo v mírně zahloubené části. Stavby nalezené na návrší nad Českou Bělou můžeme považovat za převážně technické, nikoliv obytné. Ochrana hornických a zpracovatelských provozů V souvislosti s řešením prostorových vztahů hornických lokalit a měst je nutné vzít v úvahu i potřebu ochrany. Rozborem známých středověkých center těžby rud v kulturně blízkém prostředí lze zjistit úzký vztah k fortifikovanému areálu s různým vojensko-bezpečnostním potenciálem, ať už obranným nebo represivním, takřka pravidelně. Jednou z forem je opevnění vlastního sídliště, druhou možnost představuje hrad nebo tvrz v prostoru sídliště a dolů a třetí hrad nebo hrazené město v blízkosti (Schwabenicky 2009, 179–202, 216–223; Zimmermann 1993, 215, Abb. 9; Goldenberg – Steuer 2004, 58). U jihlavských Starých Hor není opevnění doloženo. V úvahu přichází ochrana hradebním systémem a vojenskou silou nedalekého města. Ani pak není otázka možných fortifikací na Starých Horách definitivně uzavřena. Zrovna tak není doloženo opevnění v případě České Bělé, a to ani v podobě městské fortifikace, či menších hrádků v blízkosti tamních hornických provozů a osad. U Cvilínku na Hornocerekvicku lze hovořit o dřevohliněném opevnění menšího rozsahu přímo v prostoru úpraven a sídliště, ačkoliv jeho vznik spadá na základě stratigrafických rozborů až do pozdějšího období existence, nikoliv do úplných počátků lokality (obr. 51). Produkce stříbra na Starých Horách a její uplatnění Přímým dokladem výroby hutního stříbra vysoké ryzosti na starohorských dolech a hutích je sekaný slitek (srov. Hrubý a kol. 2006, Exkurs III, J. Militký). Přítomnost slitků ve směně odráží rozpor mezi potřebou těžších platebních nominálů a lehkým, často nepříliš kvalitním brakteátem, který zvláště k realizaci větších plateb nebyl příliš vhodný. Jihlavské hutní stříbro bylo přepalováno v dílnách ve městě i na Starých Horách. V surové hutní podobě nebo přepálené se dostávalo do výkupu v královské mincovně ve městě, nebo bylo jako vývozní artikl prodáváno v jiných městech, v jejichž hradbách se v brakteátovém období mincovny nacházely (Kuthan 1993, 70–97, 105–106). V napojení a směru obchodních tras z Jihlavska na JV je možné tušit přítomnost dolnorakouského živlu. Vedle stříbra či mince exportované z Jihlavy mohla být předmětem dovozu z Podunají i specializovaná tavicí keramika (Walcher 1997; Nováček 2001, 285). Jiné možnosti řešení původu obchodních skupin, které v období vlády Přemysla II. Otakara v českých zemích v obchodu s drahým kovem působily, nabízí oblast severoitalská. Jejich činnost v českých zemích se zintenzivnila mimo jiné i v důsledku Přemyslovy politiky v alpském a severoitalském prostoru (Kuthan 1993, 17, 111, 197; Žemlička 1986, 119, 223, 225; Zaoral 2004, 50–51; 2005). Významné postavení zaujímalo ve vztahu k jihlavské produkci drahého kovu a k mincovnictví Brno, kam se v průběhu 13. století přesouvá z Jihlavy těžiště ražby moravské mince. Vzniká tak potřeba rozboru stop metalurgie na území středověkého Brna (Hložek et al. 2006; Procházka – Himmelová 1995; Procházka 2000, 39–40; Zapletalová – Peška 2004, 682–683; Smíšek 2006, 8, 11). Vedle stříbra je třeba uvažovat o produkci olova, kterou se mohly některé důlní a hutní provozy zabývat jakožto svou výhradní činností. Hutní olovo nacházelo ve velkém uplatnění na regionální úrovni, kdy bylo dováženo do stříbrných hutí. Obr. 54 Hromadný nález železných koňských podkov. Tůň východ, objekt 0615, čtverec N4, výzkum 2010. Foto a úprava Petr Hrubý.
162
Petr Hrubý – Petr Hejhal
Hornické a úpravnické areály na Českomoravské vrchovině a jejich vztah k soudobým městským centrům ve 13. století
Obr. 55 Jihlava – středověké jádro města s vyznačením archeologicky zkoumaných středověkých situací s pozůstatky po zpracování barevných kovů a stříbra. 1: Masarykovo nám. 1 a 2 (radnice); 2: Masarykovo nám. – horní zastávka; 3: Joštova 8–10; 4: Úzká 3; 5: Židovská/Palackého; 6: U Mincovny 4; 7: Jakubské náměstí; 8: Křížová. Podle Hrubý 2009, obr. 591.
Doklady metalurgie barevných a drahých kovů intra muros na příkladu Jihlavy Archeologicky zjištěné doklady metalurgie ve středověké Jihlavě mohou sloužit jako příklad dosud málo poznané stránky koexistence důlních a hutních provozů v okolí královského města a tavíren či prubířských dílen ve vlastnictví měšťanů – důlních podnikatelů v jeho hradbách (obr. 55: 8). Velké množství nových informací přinesly výzkumy v prostoru jihlavské radnice na Masarykově náměstí. Jedná se o interiéry a dvorní trakty domů v rámci nynější radnice, zkoumané v roce 2004 (Hejhal – Holub – Hrubý – Merta 2006; Hrubý – Malý – Militký 2005; 2007), kde bylo nalezeno 85 zlomků hutnických a kovářských strusek a několik fragmentů stěn pecí. K tomu je třeba přičíst 12 exemplářů slitků a úkapků, u kterých musíme počítat s vysokým únikem při exkavaci. Strusky jsou charakteristické vysokými obsahy Pb, Zn, Cu a Ag. Dále byly nalezeny necelé dvě desítky keramických zlomků tavicí keramiky. Tento soubor můžeme rozdělit na zlomky kelímků a na zlomky kupelačních misek. Hromadný nález 17 mincí a střížků rozprostřený na ploše o rozměrech asi 60 × 40 cm datujeme do nejstaršího období aktivit na lokalitě. Nejpočetněji, 11 kusy, je zde zastoupen moravský denár fenikového typu (Cach 1974, č. 899) ražený Přemyslem Otakarem jako markrabětem moravským v letech 1247–1253. Druhou skupinu reprezentují dvě neurčitelné ražby. Třetí skupinu představují exempláře, které lze považovat za neražené mincovní střížky. Všechny ražby jsou poškozeny přehybem, přehnuty či rozlámány. Soubor analyzovaných strusek a slitků umožňuje některé závěry v otázce hutnictví a litectví v prostoru zdejších měšťanských usedlostí. Přítomnost zlomků tavicí keramiky je dokladem prubířství, tedy zkušební tavby rud a slitin drahých kovů, za účelem zjištění poměru a množství kovů ve vzorku, v první řadě pochopitelně stříbra. Zkoušky se rovněž prováděly u připravovaného mincovního kovu či přímo u hotových mincí, zejména u přijímaných cizích ražeb nebo pagamentu. Lákavě působí možnost, že by denár fenikového typu (Cach 1974, 48, č. 899) byl jednou z ražeb produkovaných jihlavskou mincovnou. Při hodnocení nálezu je třeba zachovat určitou opatrnost, protože se může jednat o ražby znehodnocené jako pagament, určené pro další mincovní výrobu těsně před polovinou 13. století. Většina ražeb je vyrobena ze slitiny, která obsahuje 97–98 % stříbra. V souvislosti s tím je na místě připomenout nález stříbrného slitku v hornické osadě na jihlavských Starých Horách (obr. 10:14), který se složením a podílem stříbra velmi podobá mincím z hromadného nálezu z jihlavské radnice. Přihlédneme-li k archeologické situaci a stavebnímu vývoji domů
163
Hornické a úpravnické areály na Českomoravské vrchovině a jejich vztah k soudobým městským centrům ve 13. století Obr. 56 Hypotetické schéma neagrárních areálů v montánní středověké krajině.
Dosud poznané areály ve středověkém rudném „průmyslu“
Petr Hrubý – Petr Hejhal
Areály, které v montánní krajině existovaly, ale dosud nebyly detekovány
doly a úpravny produkce: rudní koncentrát spotřeba: stavební a palivové dřevo, dehet, nástrojový a stavební kámen, železné nářadí, stavební kování a jiné odpadní produkty: hlušina značné kubatury, vypraný rmut zbavený rudy, toxické látky ve vzduchu, vodě a půdě hutě produkce: stříbro, olovo, měď a další barevné kovy spotřeba: dřevěné uhlí, stavební a palivové dřevo, železné nářadí a stavební kování, technická keramika odpadní produkty: struska větší kubatury, uhlíky, popel, toxické látky ve vzduchu, vodě a půdě
dřevařské osady uhlířské osady a provozy dehtářské osady a provoz
kovářské provozy produkce: železný polotovar, stavební kování, nářadí a nástroje, podkovy spotřeba: surové železo, dřevěné uhlí, stavební dřevo, voda odpadní produkty: struska, okuje, popel, uhlíky, v menší míře toxické látky ve vzduchu, půdě a vodě
hliníky kamenolomy
pomocné provozy (např. důlní tesaři, keramické dílny) produkce: výdřevy dolů, stavba rýžovacích soustav, pohyblivých i statických zařízení, stavby, domky, přístřešky, kanály a náhony lampy, tavicí keramika, dyzny k pecím apod. spotřeba: stavební dřevo, železné náčiní, stavební kování, palivové dřevo, keramické hlíny odpadní produkty: dřevěná biomasa, zplodiny
do sedmdesátých let 13. století, nabízí se možnost existence dílenských provozů souvisejících s přípravou mincovního kovu, s prubířstvím a ražbou mince v blíže neurčeném prostoru měšťanských domů v místě radnice. Právní postavení hornických aglomerací ve 13. století ve vztahu k městům Hory i horní města představovaly ve 13. století dynamické a různorodé organismy s úzkými vazbami na výchozí oblasti hornické kolonizace (kap. 1). V dílčích případech mohly areály horních měst a důlních či úpravnických provozů prostorově a zpočátku i právně splývat, příklady uváděné v této studii však ukazují na všestrannou diferenciaci ještě ve 13. století. Z rozboru jihlavského horního práva plyne, že hory byly právně a sociálně svébytným útvarem. Základem hor byli majitelé či nájemci dolů a důlních podílů. Byli měšťany Jihlavy nebo jiných měst, avšak mohly jimi být i osoby duchovní. Vztahy horního města a hor se projevují v pracovněprávních situacích, zejména po stránce ekonomické. Např. na každém novém dole bylo z obou stran k nálezcovým lánům vyměřeno za lány královými po jednom lánu měšťanům. Podle listiny A jihlavského privilegia, hlásící se k roku 1249, vzniklé však ve třetí čtvrtině 13. století, měli vedle přísežných na horách pravomoc vydávat nařízení a ustanovení ve věcech horních také přísežní královského města (podrobně Hoffmann 2009, 90–91; Vosáhlo 2010). Urburéři mohli vydávat ustanovení jen s vědomím městských přísežných. Vztah Starých Hor a Jihlavy se utvářel již od čtyřicátých let 13. století, kdy oba organismy nejspíš souběžně vznikly. A právě doba vzniku by mohla být důležitá pro stanovení základů následných vztahů města a hor. Jestliže listina A byla sestavena až po polovině 13. století a jestliže počátky osídlení a těžby na Starých Horách lze s opatrností položit krátce před polovinu tohoto věku, pak se nabízí otázka, jakou podobu měly vztahy mezi Starými Horami a městem před prvotní kodifikací (Hoffmann 2009, 89). Mezi předpokládanými počátky osídlení a těžby na Starých Horách a vznikem listiny A, tedy dobou nejméně dvě a nejvíce asi deset let, mohla, ale také nemusela, vzniknout dostatečná praxe pracovněprávních situací či konfliktů, které vyžadovaly upřesněnou kodifikaci. Druhým důvodem mohla být konsolidace města, která nemusela být završena ještě dlouho po založení. S určitou opatrností lze vyslovit úvahu, že v době mezi zahájením těžby a vznikem listiny A mohlo být postavení střediska na Starých Horách v mnohém rovnocenné s nově založeným městem. Hornické areály, často menšího rozsahu a významu než jihlavské Staré Hory, měly v tradičních hornických regionech Evropy nezřídka statut města a vedle horní obce v nich vznikla i obec městská. Obyvatelstvo, důlní a hutní specialisté na Starých Horách, kteří přišli ve čtyřicátých letech 13. století, pocházeli právě z těchto regionů a měst a je tedy nutné předpokládat, že si přinesli i právní zvyklosti a představy. V samých počátcích těžby rud na Starohorském couku, v době, kdy město teprve vznikalo, mohl demografický, urbanistický
164
Petr Hrubý – Petr Hejhal
Hornické a úpravnické areály na Českomoravské vrchovině a jejich vztah k soudobým městským centrům ve 13. století a ekonomický vývoj přirozeně směřovat k hornímu městu, jehož některé funkce mohlo hornické sídliště zpočátku skutečně plnit. Konsolidace královského města však musela jakýkoliv proces urbanizace Starých Hor nutně ukončit. V době konjunktury byl v horním průmyslu soustředěn obrovský lidský potenciál, město samo se teprve utvářelo, a tak i správa hor, organizačně i časově náročná, byla od města více oddělena a vyznačovala se větší nezávislostí. S omezením provozů a odlivem pracovníků a obyvatel hor se agenda zmenšila a část převzalo město. Příkladem může být definice pravomocí soudce dolů v listině B, který řešil běžné spory, avšak např. násilnou trestnou činnost postupoval soudu městskému. Podle listiny C už městu náležela pravomoc i v horních věcech a postupně se původně nezávislý horní soud ve 14. století stal agendou soudu městského úplně (Vosáhlo 2010). Podobné vztahy lze vzhledem k brzkému převzetí zásad jihlavského práva Lichtenburky předpokládat ve 13. století na Havlíčkobrodsku, ačkoliv tím není vysvětlen vztah mezi malým hornickým městečkem Česká Bělá a okolními důlními provozy (viz též kap. 4). Právní principy správy hor a měst ve 13. století vůbec neznáme na Pelhřimovsku, kde se většina těžby rud odehrávala v rámci držav pražského biskupství, popř. premonstrátského kláštera v Želivu. Je možné, že i pražský biskup mohl převzít zásady jihlavského horního práva a fakticky vystupovat jako držitel regálu. V pramenech 13. století z Pelhřimova však zcela chybějí jakékoliv zmínky o hornické činnosti jako na Havlíčkobrodsku, nebo o přítomnosti horních úředníků, jako je tomu na Jihlavsku. Druhou možností je tak plná svrchovanost jihlavské horní královské správy nad všemi důlními podniky na Pelhřimovsku, což by ale na druhé straně vzhledem ke vzdálenostem do Jihlavy v případech úkonů horních úředníků, jako bylo např. propůjčování měr, povolování započetí prací na dílech či při ohlašování nálezu žíly nálezcem, mohlo představovat řadu každodenních procesních překážek. Je tedy možné, že právě tato situace mohla znamenat prostor pro vzestup menších horních městeček v regionu, kdy tato mohla být sídly propůjčovatelů, hormistrů či nižších horních úředníků včetně přísežných, kteří podléhali urburéři, tj. nejvyššímu úřednímu činiteli hor, sídlícímu výhradně na horách jihlavských či v Jihlavě. Zároveň zde pravděpodobně žili nájemci či spolupodílníci nedalekých dolů a hutí s rodinami spolu s částí personálu.
Klíčová slova/keywords
Českomoravská vrchovina/Czech-Moravian Highlands – hornická sídliště/mining settlements – města/towns – vrcholný středověk/ high Middle Ages
Literatura a prameny
ALPER, G. 2003 „Johannes Kurhaus“. Ein mittelalterlicher Blei–/Silberverhüttungsplatz bei Clausthal‑Zellerfeld im Oberharz. Materialhefte zur Ur‑ und Frühgeschichte Niedersachsens, Band 32. Rahden/Westfalen. BARTELS, CHR. – FESSNER, M. – KLAPPAUF, L. – LINKE, F. A. 2007 Montanregion Harz. Kupfer, Blei und Silber aus dem Goslarer Rammelsberg von den Anfängen bis 1620. Die Entwicklung des Hüttenwesens von den frühmittelalterlichen Schmelzpätzen im Wald bis zur Metallerzeugung in großem Maßtab am Beginn des 17. Jahrhunderts nach den archäologischen und schriftlichen Quellen. Bochum. BŘÍZOVÁ, E. 2003 Organické sedimenty v CHKO Žďárské vrchy – Organic sediments in the protected landscape area Žďárské vrchy, Zprávy o geologických výzkumech v roce 2003, 50–52. CDB Codex diplomaticus et epistolaris regni Bohemiae, V/1, V/2 (eds. J. Šebánek – S. Dušková). Pragae 1974, 1981.
165
CACH, F. 1974 Nejstarší české mince III. České a moravské mince doby brakteátové. Praha. ČECH, L. – ŠUMPICH, J. – ZABLOUDIL, V. a kol. 2002 Jihlavsko. In: Mackovčin, P. – Sedláček, M. (eds.): Chráněná území ČR, svazek VII. Agentura ochrany přírody a krajiny ČR a EkoCentrum Brno. Praha. ČERVENÝ, A. 2007 Historická těžba polymetalických rud u Pláničky na Klatovsku – Historische Förderung von Polymetallerze bei Planička in der Nähe von Klatovy, Stříbrná Jihlava – Silberne Stadt Jihlava 2007, 114–123. DAHM, C. – LOBBEDEY, U. – WEISGERBER, G. 1998 Der Altenberg. Bergwerk und Siedlung aus dem 13. Jahrhundert im Siegerland. Bonn. DOBIÁŠ, J. 1927 Dějiny královského města Pelhřimova a jeho okolí, díl I. Doba předhusitská. Pelhřimov. FIEDLER, V. 1931 Kostel, fara a její archiv v České Bělé, Zprávy Městského musea v Německém Brodě, XI, 1931 (1926–1930), 26–35.
FOELLMER, A. – HOPPE, A. – DEHN, B. 1997 Anthropogene Schwermetallanreicherungen in holozänen Auensedimenten der Möhlin (südlicher Oberrheingebiet), Geowissenschaften 15. 2. 1997, 61–66. FRB II Fontes rerum bohemicarum, II, ed. J. Emler, Praha 1874. FRENZEL, B. 2003 Zeitliche Veränderungen der Aërosoldeposition auf den Höhen des Nordschwarzwaldes als Hinweis auf die frühe Erzverhüttung. In: Lorenz, S. – Schmauder, A. (Hrsg): Neubulach, Eine Stadt im Silberglanz. Fildestadt, 147–160. FRENZEL, B. – KEPMTER, H. 2004 Frühe umweltverschmutzungen: Die Schwermetallablagerungen in Schwarzwälder Hochmooren. In: Markl, G. – Lorenz S. (Hrsg): Silber, Kupfer, Kobalt. Bergbau im Schwarzwald. Freiburg. GOLDENBERG, G. 1996 Umweltbeeinflussung durch das frühe Montanwesen, Beispiele aus dem Schwarzwald. In: Jöckenhövel, A. (Hrsg): Bergbau, Verhüttung und Waldnützung im Mittelalter. Auswirkungen auf Mensch und Umwelt. Stuttgart, 230–246.
Hornické a úpravnické areály na Českomoravské vrchovině a jejich vztah k soudobým městským centrům ve 13. století GOLDENBERG, G. – STEUER, H. 2004 Mittelalterlicher Silberbergbau im Südschwarzwald. In: Markl, G. – Lorenz, S. (Hrsg.): Silber Kupfer Kobalt. Bergbau im Schwarzwald. Filderstadt, 45–80. HAVLÍČEK, J. 2007 Hutniště pod zaniklým hornickým sídlištěm Herliwinberg (Mons Herliwini) – Verhüttungsanlage bei der wüsten Bergbausiedlung Herliwinberg (Mons Herliwini), Stříbrná Jihlava 2007 – Silberne Stadt Jihlava 2007, 222–227. HEJHAL, P. – HOLUB, P. – HRUBÝ, P. – MERTA, D. 2006 Měšťanská zděná zástavba středověké Jihlavy (k současnému stavu poznání) – Bürgerliche Mauerarchitektur von mittelalterlichem Jihlava (Iglau), Zum heutigen Kenntnisstand. In: Forum urbes medii aevi III. Vrcholně středověká zděná měšťanská architektura ve střední Evropě, Sborník příspěvků z konference FUMA konané 14.–16. 4. 2004 v Jihlavě, Brno, 190–229. HEJHAL, P. – HRUBÝ, P. 2005 Dřevěná architektura 13. století v Jihlavě, Pelhřimově a Humpolci – Holzarchitektur des 13. Jahrhunderts in Jihlava, Pelhřimov und Humpolec. In: Forum urbes medii aevi II, Sborník příspěvků z konference FUMA 16.–18. 4. 2003. Brno, 126–147. HEJHAL, P. – HRUBÝ, P. – MALÝ, K. 2005 K počátkům středověkého osídlení měst Pelhřimov a Humpolec v archeologii – Die Anfänge der mittelalterlichen Besiedlung von Pelhřimov und Humpolec aus archäologischer Sicht, Archeologické výzkumy v jižních Čechách 18, 135–178. HEJHAL, P. – HRUBÝ, P. – MALÝ, K. 2006 Doklady rudních mlýnů ze středověké důlní aglomerace Staré Hory u Jihlavy – Nachweise von Erzmühlen in der Bergbauagglomeration Staré Hory (Altenberg) bei Jihlava (Iglau), Archeologické výzkumy v jižních Čechách 19, 259–288. HLOŽEK, M. – HOLUB, P. – SEDLÁČKOVÁ, L. – TROJEK, T. 2006 Doklady slévání barevných kovů ve středověkém Brně na základě nálezů tyglíků z náměstí Svobody 9, Archaeologia technica 17, 87–93.
166
HOFFMANN, F. 1980 Mincmistr Eberhard – Der Münzmeister Eberhard, Pražský sborník historický 12, 70–84. HOFFMANN, F. 2009 Horní a městské právo. In: Pisková, R. a kol.: Jihlava. Historie, kultura, lidé, Praha, 88–108. HOPPE, A. – FOELLMER, A. – NOELTNER, T. 1993 Historische Erzbergbau im Schwarzwald und Schwermetale im Böden der Staufener Bucht (südliche Oberrheinenene), Montanarchäologie in Europa. Berichte zum internationalen Kolloquium „Frühe Erzgewinnung und Verhüttung in Europa“ in Freiburg in Breisgau vom 4. bis 7. Oktober 1990, 249–254. HRUBÝ, P. – JAROŠ, Z. – KOČÁR, P. – MALÝ, K. – MIHÁLYIOVÁ, J. – MILITKÝ, J. – ZIMOLA, D. 2006 Středověká hornická aglomerace na Starých Horách u Jihlavy – Das mittelalterliche Bergbauzentrum in Staré Hory (Altenberg) bei Jihlava (Iglau), Památky archeologické 97, 171–264. HRUBÝ, P. 2009 Jihlava‑Staré Hory, Archeologický výzkum středověkého důlního, úpravnického a obytného areálu v letech 2002–2006, Příspěvek ke studiu středověkého rudného hornictví, disertační práce na Ústavu pro pravěk a ranou dobu dějinnou FF UK Praha, nepublikovaný rukopis. HRUBÝ, P. – HEJHAL, P. – MALÝ, K. 2007 Montanarchäologische Forschungen in Jihlava‑Staré Hory (Iglau‑Altenberg, Tschechien), Zeitschrift für Archäologie des Mittelalters 35, 17–60. HRUBÝ, P. – HEJHAL, P. – MALÝ, K. 2007 Cvilínek: a new high mediaeval Mining Site in the Ore District Pelhřimov on the Bohemian-Moravian Uplands. In: Jacquo Silvertant (Editor): Mining archaeological Research interdisciplinary Methodology. 5th International Symposium on Archaeological Mining History. IES Yearbook. Valkenburg aan de Geul/Freiberg, 75–99.
Petr Hrubý – Petr Hejhal HRUBÝ, P. – MALÝ, K. – MILITKÝ, J. 2005 Hromadný nález mincí ze 13. století objevený při archeologickém výzkumu v areálu radnice v Jihlavě. Příspěvek k lokalizaci jihlavské mincovny ve 13. století – A group find of the 13th century coins found during archaeological excavations at a town hall in Jihlava. Contribution to localization of Jihlava mint in the 13th century, Numismatický sborník 20, 43–60. HRUBÝ, P. – MALÝ, K. – MILITKÝ, J. 2007 K výrobě barevných kovů, stříbra v Jihlavě ve 13. století – To non ferrous metals and silver production in Jihlava in the 13th century, Archeologické výzkumy na Vysočině 1/2007, 49–103. JEŽEK, B. – HUMMEL, J. 2001 Jiřího Agricoly Dvanáct knih o hornictví a hutnictví, Praha. KEMPTER, H. – FRENZEL, B. 2000 The impact of early mining and smelting on the local trophospheric aërosol detected in ombrotrophic peat bogs in the Harz, Germany. In: Water, Air and Soil Pollution 121, 93–108. KOUTEK, J. 1960 Rudní ložiska v okolí České Bělé na Českomoravské vysočině, Časopis Národního muzea, odd. přírodovědné 129, 135–144. KUČA, K. 1996a Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, I. díl (A–G), Praha. KUČA, K. 1996b Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, díl II., Praha. KUČA, K. 2000 Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, IV. díl (Ml–Pan), Praha. KUTHAN, J. 1993 Přemysl Otakar II., Král železný a zlatý, král zakladatel a mecenáš, Praha. LAŠTOVIČKA, Z. – VILÍMEK, L. – VOSÁHLO, J. 2001 Rekonstrukce průběhu rantířovsko‑starohorského vodního náhonu (Technická památka středověkého dolování stříbrných rud u Jihlavy z přelomu 13. a 14. století, Stříbrná Jihlava 2001, Jihlava, 37–55.
Petr Hrubý – Petr Hejhal
Hornické a úpravnické areály na Českomoravské vrchovině a jejich vztah k soudobým městským centrům ve 13. století LITOCHLEB, J. 1984 K báňskému podnikání v pelhřimovském revíru. – Rozpravy Národního technického muzea v Praze, 96, Studie z dějin hornictví, 15, 109–26. LITOCHLEB, J. 1996 Pelhřimovský rudní revír, Stříbrná Jihlava. Seminář k dějinám hornictví a důlních prací na Vysočině, Jihlava, 8–18.
MÁLEK, J. 1956 Zbytky přirozených lesů ve vyšší poloze Jihlavských vrchů, Sborník Vysoké školy zemědělské a lesnické fakulty v Brně, 1–19. MÁLEK, J. 1966 Vývoj vegetace na území osad zaniklých v 15. a 16. století v oblasti jihozápadní Moravy, Časopis Moravského zemského muzea, vědy společenské 51, 153–180.
POCHE, E. a kol. 1977 Umělecké památky Čech, díl I, A–J, Praha. PLUSKAL, O. – VOSÁHLO, J. 1998 Jihlavský rudní obvod, Vlastivědný sborník Vysočiny 13, 157–191. PROFOUS, F. 1954 Pomístní jména v Čechách, jejich vznik, původní význam a změny, díl I, Praha.
LITOCHLEB, J. 2001a Po stopách dolování stříbra a zlata na Pelhřimovsku a Humpolecku. Stříbrná Jihlava 2001, exkurzní průvodce, Jihlava. LITOCHLEB, J. 2001b Pelhřimovský stříbronosný revír. Bulletin mineralogicko-petrologického oddělení Národního muzea 9, 102–121. LUNA, J. – ZIMOLA, D. 2007 Historické hornické nástroje z centrální části Českomoravské vrchoviny – Historische Gezähe aus dem Zentralraum des Böhmisch‑Mährischen Berglandes, Stříbrná Jihlava – Silberne Stadt Jihlava 2007, 306–325. MALÝ, K. 2001 Současný stav lokalit starého dolování v okolí České Bělé (okr. Havlíčkův Brod), Stříbrná Jihlava 2001, Seminář k dějinám hornictví a důlních prací na Vysočině, Jihlava 15. 9.–16. 9. 2001, Sborník příspěvků, 61–65. MALÝ, K. – ROUS, P. 2001 Ověření výpovědních možností strusek z Jihlavska a Havlíčkobrodska – Beglaubigung der Aussagemöglichkeiten der Schlacken aus Iglauland und aus der Gegend bei Havlíčkův Brod (dt.: Deutsch – Brod), Archaeologia historica 26. Čáslav–Brno, 67–87. MALÝ, K. – VILÍMEK, L. – VOKÁČ, M. – ZIMOLA, D. 2007 Doklady hornického osídlení v údolní nivě Bělokamenského potoka – Mining Settlement Evidence in the Alluvial Plain of the Bělokamenský Creek, Archeologické výzkumy na Vysočině 1/2007, 125–144. MARKL, G. – LORENZ S. (Hrsg) 2004 Silber, Kupfer, Kobalt, Bergbau im Schwarzwald, Freiburg.
MÁLEK, J. 1976 Vliv hornictví na lesy na příkladu Jihlavska a Pelhřimovska, Dějiny přírodních věd a techniky 9, 145–159. MÁLEK, J. 1982 Změny rozsahu lesů od středověku na jihozápadní Moravě, Vědecké práce Zemědělského muzea Praha 22, 283–292. MARTÍNKOVÁ, L. (v tisku) Město a panství – ekonomika, organizace, správa. In: Pelhřimov. MĚŘÍNSKÝ, Z. 2009 Vývoj osídlení Jihlavska. In: Pisková, R. a kol.: Jihlava. Historie, kultura, lidé, Praha, 33–37. MĚŘÍNSKÝ, Z. – CHAROUZ, J. Z. 2009 Vznik Staré Jihlavy s kostelem sv. Jana Křtitele a zdejší markraběcí zboží. In: Pisková, R. a kol.: Jihlava, Historie, kultura, lidé, Praha, 38–46. MĚŘÍNSKÝ, Z. – VOSÁHLO, J. 2009 Přírodní poměry. In: Pisková, R. a kol.: Jihlava, Historie, kultura, lidé, Praha, 27–32. MĚŘÍNSKÝ, Z. – VOSÁHLO, J. – HRUBÝ, P. – ZIMOLA, D. 2009 Zakládání měst a rozvoj podnikání, dolování a aglomerace Staré Hory. In: Pisková, R. a kol., Jihlava, Historie, kultura, lidé, Praha, 49–62. MGH Monumenta Germaniae historica – Scriptores Rerum Germanicarum XVII, Berlin 1923. MORÁVEK, P. et al. 1992 Zlato v Českém masivu, Praha. NOVÁČEK, K. 2001 Nerostné suroviny středověkých Čech jako archeologický problém (Bilance a perspektivy výzkumu se zaměřením na výrobu a zpracování kovů), Archeologické rozhledy 53, 279–309.
PROCHÁZKA, R. 2000 Zrod středověkého města na příkladu Brna (k otázce odrazu společenské změny v archeologických pramenech) – Entstehung der mittelalterlichen Stadt – Beispielen Brünn (Zur Frage der Widerspiegelung der Gesellschaftsveänderung in archäologischen Quellen). In: Ježek, M. – Klápště, J. (eds.): Brno a jeho region, Mediaevalia archaeologica 2, Praha – Brno, 7–158. PROCHÁZKA, R. – HIMMELOVÁ, Z. 1995 Příspěvek k vývoji středověké zástavby tzv. Velkého Špalíčku v Brně – Beitrag zur mittelalterlichen Bebauungsentwicklung des sg. „Grossen Hauszwickels“ in Brno (Brünn), Archaeologia historica 20, 233–244. RBM I Regesta diplomatica nec non epistolaria Bohemiae et Moraviae, I, (ed. K. J. Erben), Praha 1855. RBM II Regesta diplomatica nec non epistolaria Bohemiae et Moraviae, II, (ed. J. Emler), Praha 1882. RICHTER, M. 1982 Hradišťko u Davle – městečko ostrovského kláštera, Praha. RICHTER, M. – SIGL, J. 1987 Výzkum Starého Mýta v roce 1986, Zpravodaj Krajského muzea východních Čech 14, 88–96. RICHTER, M. – SIGL, J. 1989 Výzkum Starého Mýta v roce 1988, Zpravodaj Krajského muzea východních Čech 16, 35–38. ROUS, P. 2001 K závěrečné fázi vrcholně středověkého hornictví na Havlíčkobrodsku, Stříbrná Jihlava 2001, Seminář k dějinám hornictví a důlních prací na Vysočině, Jihlava 15. 9.–16. 9. 2001, Sborník příspěvků, Jihlava, 66–79.
167
Hornické a úpravnické areály na Českomoravské vrchovině a jejich vztah k soudobým městským centrům ve 13. století ROUS, P. 2004 Stříbrorudné hornictví na Havlíčkobrodsku od 13. do 17. století, Archaeologia technica 15, 49–58. ROUS, P. – MALÝ, K. 2004 Průzkum terénních stop po zpracování polymetalických rud na Havlíčkobrodsku – Untersuchung der Geländespuren von der Verarbeitung polymetalischer Erze in der Umgebung von Havlíčkův (Deutsch‑) Brod. In: Nováček, K. (ed): Těžba a zpracování drahých kovů: sídelní a technologické aspekty, Mediaevalia archaeologica 6, Praha – Brno – Plzeň, 121–144. RYBNÍČEK, K. 1964 Die Braunmoorgesellschaften der Böhmisch Mährischen Höhe (Tschechoslowakei) und die Problematik ihrer Klasifikation, Preslia 36, 403–415. RYBNÍČEK, K. 1974 Die Vegetation der Moore im südlichen Teil der Böhmisch Mährischen Höhe, Praha. RYBNÍČKOVÁ, E. 1974 Die Entwicklung der Vegetation und Flora im südlichen Teil der Böhmisch-Mährischen Höhe während des Spätglazials und Holozäns, Vegetace ČSSR A 7, Academia, Praha. SCHWABENICKY, W. 2009 Der mittelalterliche Silberbergbau im Erzgebirgsvorland und im westlichen Erzgebirge, Chemnitz. SMÍŠEK, K. 2006 Numismatické určení souboru mincí z archeologických výzkumů společnosti Archaia Brno o. p. s. v Brně (Milosrdní bratři – 70/2002, Blok 20 – Panenská – 1999/4, Nová radnice – 60/2005, náměstí Svobody – 93/2005). Velké Přílepy, nepublikovaný rukopis, archiv společnosti Archaia Brno o. p. s.
168
SOUKUP, J. 1903 Soupis památek uměleckých a historických politického okresu pelhřimovského, Praha. ŠIMÁK, J. V. 1938 České dějiny I/5, Středověká kolonisace v zemích českých, Praha. URBAN, J. 2003 Lichtenburkové. Vzestupy a pády jednoho panského rodu, Praha. Vaněk, V. – Velebil, D. 2007 Staré hutnictví stříbra – Altes Silberhüttenwesen, Stříbrná Jihlava 2007 – Silberne Stadt Jihlava 2007, 188–205. VITOUŠ, P. 1982 Lazar Ercker, Kniha o prubířství, Praha. VOSÁHLO, J. 1988 Příspěvek k řešení strukturní pozice a minerogeneze hydrotermální polymetalické mineralizace na území rudních revírů Kamenná, Jihlava a Jezdovice, diplomová práce, katedra ložiskové geologie Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy Praha. VOSÁHLO, J. 1998 Metody vyhledávání a průzkumu stříbrorudných ložisek v rozmezí 13. až 18. století (se zřetelem k jihlavskému rudnímu revíru), Stříbrná Jihlava 1998, 29–44. VOSÁHLO, J. 2009 Hornictví mezi počátkem 16. století a dvacátými léty 17. století. In: Pisková, R. a kol.: Jihlava, Historie, kultura, lidé, Praha, 286–303. VOSÁHLO, J. 2010 Městské a horní právo (privilegium, městský a horní řád, vztah města a hor), Archeologické výzkumy na Vysočině 2.
Petr Hrubý – Petr Hejhal WALCHER, C. 1997 Mittelalterliche und neuzeitliche Schmelztiegel aus Wien I. Beiträge zur Mittelalterarchäologie in Österreich 13, 151–180. ZAORAL, R. 2004 Poklad středověkého zlatníka, Dějiny a současnost 5, 50–51. ZAORAL, R. 2005 České a moravské ražby z pokladu Fuchsenhof – Bohemian and Moravian coins in the Fuchsenhof hoard, Numismatický sborník 20, 61–108. ZAPLETALOVÁ, D. – PEŠKA, M. 2004 Sv. Benedikt, Oldřich, nebo Prokop? K otázce polohy středověké brněnské mincovny a její souvislosti se starobrněnskou kaplí sv. Prokopa, Archeologické rozhledy 56, 679–690. ZIMMERMANN, U. 1993 Untersuchungen zum frühen Bergbau im Südschwarzwald. In: Steuer, H. – Zimmermann, U. (Hrsg): Montanarchäologie in Europa. Berichte zum internationalen Kolloquium „Frühe Erzgewinnung und Verhüttung in Europa“ in Freiburg in Breisgau vom 4. bis 7. Oktober 1990. Sigmaringen, 201–229. ŽEMLIČKA, J. 1986 Století posledních Přemyslovců, Praha. . ŽEMLIČKA, J. 2002 Počátky Čech královských 1198–1253, Proměna státu a společnosti, Praha.
Petr Hrubý – Petr Hejhal
Hornické a úpravnické areály na Českomoravské vrchovině a jejich vztah k soudobým městským centrům ve 13. století
Beziehungen zwischen den Bergbauund Aufbereitungsarealen und den Städten in der Montanlandschaft Českomoravská vrchovina (Böhmisch-Mährisches Bergland) während des 13. Jahrhunderts
Einführung In dem Beitrag werden die Beziehungen zwischen den Bergstädten, bzw. kleineren Siedlungen (oppida, civitates, Marktflecken) und den Bergbau- Aufbereitungs- und Hüttenbetrieben in ihrem Hinterland während des 13. Jahrhunderts untersucht (Abb. 1 und 2). Auf die Frage, woher die Berg- und Hüttenleute im Laufe des 13. Jhs. zu uns kamen, muss man die Montanregion im europäischen und darüber hinaus im technologisch – kulturellen Kontext betrachten (Abb. 20). Als die Ursprungsgebiete des Hüttenwesens kommen die Bergbauregionen in Betracht, in denen der Erzbergbau schon im 12. Jh. hoch entwickelt war und während der Kolonisation weiter nach Mittelosteuropa exportiert wurde (Rheintal, Vogesen, Südschwarzwald, Odenwald, Siegerland, Harz). Eine bedeutende Stelle nahm das sächsische Erzgebirge und das Erzgebirgsvorland ein. Montan- und Verhüttungstechnologien gelangten kurz vor der Mitte des 13. Jahrhunderts zu uns als Import aus den Bergbauzentren Westeuropas, wo sie vorher wohl zumindest 300 Jahre lang entwickelt und vervollkommnet wurden.
Jihlava (Iglau) und Staré Hory (Altenberg): ein mittelalterliches Großbetrieb und Bergbauzentrum
Siedlungssituation und Anfänge des Erzbergbaus in Iglau/Jihlava im 13. Jahrhundert Die erste (und wohl einzige) Blütezeit des Iglauer Bergbaus läßt sich in die Zeit von 1238/1240 bis 1300 eingrenzen, d. h. zwischen der Eröffnung der Bergwerke in der Nähe Iglaus unter König Václav (Wenzel) I. (1230–1253) und dem Ende der Münzprägung in Iglau, danach kam es zur Aufgabe der dortigen Bergwerke in Folge der Eröffnung neuer Bergwerke in Kutná Hora/Kuttenberg. Die Förderung kulminierte nach der Mitte des 13. Jahrhunderts, insbesondere während der Jahre 1250 und 1260. Allgemein bezieht sich auf das Böhmisch-Mährische Bergland zumindest eine Erwähnung in der Stadtchronik von Kolmar aus dem Jahr 1249, wo vom Wegzug der Bergleute nach Böhmen die Rede ist (MGH XVII, 245). Ein Indiz für den Erzabbau bildet der Vertrag zwischen dem König (Sohn) und König (Vater) vom 16. August 1249, als Wenzel seinem Sohn die Verwaltung Mährens überließ, für sich jedoch die „Hälfte der Erträge der Iglauer Münze“ ausbedang (FRB II, 307) oder eine Urkunde vom 2. November 1258, durch die an den Iglauer Pfarrer und die Äbte von Želiv (Seelau) die Verwaltung des Spitals von den Münzmeistern übergeben wurde. Beleg für die Bergbaupraxis ist der älteste bekannte Gerichtsanweisung des Iglauer Bergbaugerichts von 1260 oder 1268, bestimmt für die Zisterzienser in Lubiąż in Niederschlesien. Die Urkunde vom 23. Oktober 1272 bildet sodann den ältesten Beleg für eine Verleihung am „Aychornberch“ (Malý – Rous 2004, 123). Die älteste Erwähnung Altenbergs/Staré Hory findet sich im Vertrag der Bergleute mit Heinrich Rothermel aus dem Jahr 1315 über die Entwässerung der Gruben (Laštovička – Vilímek – Vosáhlo 2001). Erzrevier Iglau und die Situation in den Erzlagerstätten in Altenberg Es handelt sich um Konzentrationen von ca. 120 hydrothermaler Mineralstrukturen mehrerer Generationen (aus dem Devon bis Karbon) und mehrerer Assoziationen, wobei aber nicht alle vererzt sind. Für die Entstehung war besonders die tektonische Störung NNO-SSW wichtig (Abb. 31). Die Vererzung in dieser Störungen war in der Vergangenheit bergbauökonomisch mit Abstand wichtiger als die Vererzung in der kleineren ca. 300–700 m langen Strukturen W-O oder SW-NO, bzw. NW-SO. Die polymetallischen Erzlagerstätten, oder besser Erzstrukturen mit eingesprengter sulphidischen Vererzung sind als die kleineren Lagerstätten mit niedrigem Wert der Erze zu charakterisieren. Die umfangreichsten Überreste alter Bergbautätigkeiten befinden sich in der Umgebung von Iglau zwischen den Ortschaften Dobronín und Kamenná sowie zwischen Třešť und Jezdovice (Abb. 4). Um Altenberg verläuft der mittlere und nördliche Teil der Dislokation von Staré Hory (Abb. 3). Es handelt sich um eine markante tektonische Struktur, die durch Bergbauaktivitäten östlich von Hybrálec (Ebersdorf), über Staré Hory auf einer Länge über 8 km verfolgt werden kann. Minerale sind durch mehrere Quarzgenerationen vertreten, die von weißem oder ins violette reichendem Baryt, örtlich von Chalcedon und stellenweise auch einigen Generationen von Karbonaten (Kalcit und Ankerit) begleitet werden. An Erzen sind Sfalerit und Galenit, weniger Chalkopyrit, Arsenopyrit, Pyrit und Tetraedrit vertreten (Vosáhlo 1988; Pluskal – Vosáhlo1998; Měřínský – Vosáhlo 2009). Topographie der untersuchten Bergbauareale Die Fundstelle befindet sich 2 000 m nordwestlich des Stadtzentrums. Die 2002–2006 untersuchten Fundstellen befinden sich in einer Höhe von 490–520 m. Die Rettungsgrabungen haben insgesamt 4,176 ha aufgedeckt. Dabei wurden mehr als 85 Gruben und Schächteüberreste identifiziert, die aber aus Sicherheitsgründen und wegen technischer Schwierigkeiten nur zum Teil ausgegraben worden sind. Zu Siedlungs- und Gewerbearealen gehören Überreste von 22 hölzernen Gebäuden. Der Erzgang, der zu den besonders ergiebigen und silberreichen gehört und der denselben Namen (Starohorský couk – Altenberger Zug) wie der Ort Staré Hory selbst trägt, ist schon im 14. Jahrhundert als „Alter Berg“ (Antiquus Mons) bekannt (Abb. 3 und 4). Bergbauprospektion und der Abbau Die Anordnung der Förder- und Prospektionsschächte lässt den Verlauf der Mineralisations- und Vererzungszone und ihre Störungen erkennen. Die Gruben waren im Planum meist von runder Form und steilwandig bis maximal 5 m in den Boden eingetieft, wobei weitere technische Elemente wie z. B. Stolleneinbauten nicht zu beobachten sind. Sie dienten der Prospektion von Tiefe, Verlauf und Ergiebigkeit der Erzlagerstätten (Abb. 5 und 6). Dazu wurden alle Schürfgruben durch tertiäre Kiesschichten getrieben. Sie enden meist auf der Oberfläche des Kritalinikums; die Mineralisationszone wird in der Regel nicht erreicht. In einigen Bereichen der untersuchten Fläche kann man von kleineren Systemen dieser Schächte sprechen, deren Häufung eine Folge intensiver Überprüfungen von Höhe, Neigung und Ergiebigkeit der auszubeutenden Erze war, wobei die Gruben in einem Abstand bis 5,5 m liegen. Man dürfte annehmen, dass es sich um Belege der im Mittelalter ausgemessenen Prospektionsschläge handelt. In dem flachen Gelände mit etwa 4 m bis 6 m breiten tertiären Sandschichten wurden bereits seit dem Einsetzen des Bergbaus in Iglau Bergwerke unter Tage eingerichtet. Es handelt sich um Gruben mit regelmäßigem, kreisförmigen Grundriss, deren Böden nicht gefunden werden konnten. Auch ihre Verfüllung bestand aus Gangart bzw. Nebengesteinen der tiefliegenden, mineralhaltigen Strukturen. Die Förderschächte wurden überwiegend oberflächlich oder mit nicht destruktiven Methoden untersucht. Die Datierung der Gruben ins 13. Jahrhundert beruht auf dem Fehlen von Funden aus jüngerer Zeit.
169
Hornické a úpravnické areály na Českomoravské vrchovině a jejich vztah k soudobým městským centrům ve 13. století
Petr Hrubý – Petr Hejhal
Aufklauben, Scheidearbeit, Mahlvorgang und Erzwäsche Das Gestein wurde zerkleinert und gemahlen. Nach dieser Aufbereitung wurde das Erz durch das Seifen von weiteren Beimischungen befreit. Bis 2006 wurden 8 Mahlsteinfragmente gefunden, die meist aus Verfüllungsschichten in Überresten hölzerner Bauten stammen. Anhand der oberflächlichen Arbeitsspuren lassen sich zwei Gruppen unterscheiden. Die erste Gruppe stellen Exemplare, die nach dem Auseinanderbrechen nicht mehr weiter benutzt wurden. Bei der zweiten Gruppe handelt es sich um Bruchstücke, die sekundär als Unterlagen für das manuelle Pochen oder als Unterlagensteine im Pochwerk verwendet wurden. Zur Gruppe der Überreste der Erzwäsche zählen die Gruben und kanalartige Anlagen. Bei den Gruben handelt es sich in der Regel um regelmäßige, im Planum viereckige Befunde mit senkrechten Wänden von standardisierten Ausmaßen. Bei einer weiteren Gruppe von Befunden handelt es sich um verschiedenartige Rinnen, Kanäle und andere linear verlaufende Gräben, die von Pfostengruben flankiert wurden. Eine Probe aus den hier abgelagerten Sedimentschichten zeigte eine hohe Konzentrationen von Bunt- und Schwermetallen (Pb, Zn, Cu, Ag, Sb). Einen anderen Befund dieser Art stellt eine 2006 endeckte Anlage dar, die als ähnlicher Fundkomplex aus vielen linienartigen Rinnen, Kanälen und rechteckigen Gruben besteht (Abb. 6–8). Metallurgieüberreste Zwar stammen aus dem Aufbereitungsareal sehr schlecht erhaltene Objekte von etwa 1 m bis 1,5 m Größe mit Spuren von Feuereinwirkung, doch erlaubt diese Fundsituation keine eindeutige Interpretation als Reste von Öfen oder Herden. Von der Verhüttung zeugen bislang nur geringe Funde von Schlacken und Ofensauen mit Silber- und Bleigehalt. In keinem Fall liegen direkte Spuren massiver Erzverhüttung vor. Deshalb dürften die Hüttenbetriebe selbst, die nach fünf Jahren intensiver Grabung noch immer nicht entdeckt werden konnten, sich an anderer Stelle befunden haben müssen. Ein Teil der gefundenen Schlacken ist als Schmiedeschlacke zu interpretieren. Dafür sprechen ihre schüsselförmige Gestalt, entstanden an der Ofensohle der Schmiedeesse, und die hohe magnetische Suszeptibilität, der erhöhte ferromagnetische Anteil und die gesamte chemische und Phasenzusammensetzung. Als Hinweis auf den Treibprozess, bzw. auf die Bleiarbeit können kleine amorphe Bleistückchen herangezogen werden. Als Belege für das Probierschmelzen kommen auch keramischen Fragmente in Frage, die hohen Temperaturen ausgesetzt waren und die innen makroskopisch sichtbare Einschlüsse reinen Silbers erkennen lassen. Zu dieser Gruppe von Funden ist auch ein Bleistück oder besser der Inhalt eines dreieckigen Tiegels (mehr als 99 % Blei) zu rechnen. Einen wichtigen Fund stellt eine in einem Schurfschacht entdeckte Ofensau dar. Sie besitzt einen hohen Silbergehalt (97,84 % Ag). Die Ofensau mit 35,830 g Gewicht hatte zur Zeit ihrer Entstehung einen beträchtlichen Wert, der bei einem Durchschnittsgewicht zeitgleicher mährischer Brakteate von etwa 0,7 g ungefähr 50 Münzen entspricht. Drei Bleigewichte, die ebenfalls aus Grubenhäusern stammen, sind weitere Funde im Zusammenhang mit Anwesenheit des Probierhängstes (Ježek – Hummel 2001, 187, 210–211; Vitouš 1974, 70–81). Siedlungsareal Bis 2006 wurden insgesamt 22 eingetiefte Teile von Gebäuden mit Holz-Lehm-Konstruktion identifiziert (Abb.11). In vielen Fällen wurde der Eingang als kurze Treppe gebaut. Außergewöhnlich ist ein Objekt von Altenberg III, da es sich um den einzigen Beleg steinerner Architektur des 13. Jahrhunderts ausserhalb der Stadtmauern Iglaus handelt. Ein komplexes Problem stellt auch die Rekonstruktion der Gebäude in den Bergbausiedlungen dar, denn die schon publizierten Rekonstruktionsversuche reichen von einfachen, beinahe „vorgeschichtlichen“ Grubenhäusern bis hin zu mehrstöckigen Häusern (Hejhal – Holub – Hrubý – Merta 2005). Fundsituation am Koželužský Bach und Paläoarchäologie in den Bachsedimenten Die Aussage der Grabungen in diesem Gewerbe- und Neubaugebiet wird von der Sondage der Bachsedimente am Koželužský Bach (850 m südlich von den Grabungen am Altenberg) ergänzt, wobei die dort durchgeführte paläoarchäologische und geochemische Analyse neue Daten zum Studium der Wassernutzung für die Erzaufbereitungsbetriebe beigetragen haben. Der hohe Anteil an zermahlenem und zertrümmertem Baryt bildet Erzwäscheabfall, der hier nach der Separation von Erz deponiert wurde. Durch die Analyse wurde auch eine Fraktion des Barytsplits von Zehntelmillimetern bis 5 mm erwiesen, die Produkt der Erzmühlen sein kann. Das Sediment der einheitlichen Fraktion, der Zusammensetzung der Gesteine und Minerale ist das hier gewaschene Roherz. Als Verhüttungsabfall sind hier die Schlackenfragmente separiert. In den Sedimenten mit diesen Komponenten wurden extrem hohe Pb, Zn, As, Cu und Cd Anreicherungen gemessen (Obr. 12, 13 a 14). Česká Bělá
Ein weiteres Beispiel ist der Bergbaubetrieb bei Česká Bělá (Biela) im Erzrevier Havlíčkův Brod/Deutschbrod (Abb. 16). Biela ist ein kleinerer Markt mit einem quadratischen Platz (Abb. 17) und einer ursprünglich frühgotischen Pfarrkirche (St. Bartholomei). Erste urkundliche Nennung des Marktes ist ein Privileg von Smil de Lichtenburg für die Zisterzienserklöster in Sedlec, Hradiště und Žďár im Jahr 1257 (Poche 1977, 195; Kuča 1996a, 503–504; Fiedler 1931, 31; Urban 2003, 97). Im Jahr 2007 wurde nordöstlich des Marktes bedingt durch Straßenbaumaßnahmen ein mittelalterliches Abbauareal untersucht (Abb. 18 und 20). Es wurden die Schurf- und Fördergruben auf einer Länge von ca. 70 m dokumentiert, mit denen eine längere SO-NW streichende Erzstruktur im Mittelalter abgebaut wurde. In der Nähe befanden sich Reste von Bauten, auch wenn es sich hier wohl um keine Siedlung handelte (Abb. 21–22). Den drittem Fundkontext stellen die Objekte dar, die sich als die Rückstände der Scheidearbeit, des Aufklaubens und bzw. des Röstvorgangs interpretieren lassen (Abb. 26). Es geht um eine Deponie von Gangart, wobei dort noch Stücke von Galenit gefunden wurden. Neben der Gangart befanden sich zwei einfache Feuerstellen. Hierbei kann wiederum die Bodenmetallometrie helfen (Abb. 23, 25), die die lokalen Schwermetallanreicherungen nachgewiesen hat (Abb. 24–25). Während die Gangartdeponie mit Blei und Silber angereicht ist, die Feuerstellen sind vom Kadmium und Zink verseucht. Die Grabung wurde durch die Analyse der Bachsedimente ergänzt. Die Gefildeschichten in der Nachbarschaft der Bergbauareale können einen bestimmten Beitrag zur Erkennung der mittelalterlichen Erzabbauindustrie darstellen. So sind in den ältesten Sedimenten des Baches etwa 350 m vom
170
Petr Hrubý – Petr Hejhal
Hornické a úpravnické areály na Českomoravské vrchovině a jejich vztah k soudobým městským centrům ve 13. století untersuchten Betrieb (Abb. 16 und 18) die Spuren der Bergbautätigkeit (Nebengesteine, Gangart, Schwermetallanreicherungen) beobachtet (Abb. 31). Ebenso ist hier der Befund aus Holz dokumentiert (Abb. 27, 28, 32), der sich als Überrest der Erzoder Goldwäsche (Morávek a kol. 1992, č. 272) zu interpretieren lässt. Sehr interessant ist die 14C Datierung dieser Fundsituationen (AD 1016–1155; Abb. 29–30).
Černov – Cvilínek
Topografie und Erzlagerstätten Der Wiesengrund Cvilínek (Abb. 33:1) befindet sich 570 m NO vom Mitte des Dorfes Černov. Die Ausdehnung der Grabungsfläche beträgt etwa 2 ha (Abb. 33, 37–38). Bei Cvilínek handelt es sich um eine kleinere, polymetallisch mineralisierte, auf eine Länge bis 1100 m SW-NO streichende Erzlagerstätte, die das Bachtal am Oberlauf des Kamenička‑Baches kreuzt (Litochleb 1984; 1996; 2001a, b). Aus dem untersuchten Haldenmaterial und Erzwäschekonzentrat stammen die Erze wie Galenit, Sphalerit, Pyrit und Arsenkies (Abb. 45). Als Gangart sind Quarz und Gneise in der Alteration vertreten. Die ehemaligen Fördergruben sind bis heute zum Teil in einer Enfernung um 30–70 m von der Grabungsfläche erhalten. Einem anderen Beleg des Erzbergbaus stellt eine Menge von 10 Stemmeisen dar (Abb. 53: 8–15). Märkte Horní Cerekev, Nový Rychnov und Rohozná – kleinere mittelalterliche Bergstädte Es handelt sich um Siedlungen mit einigen Stadtprivilegien (Jahrmärkte) und örtlichen zentralen Funktionen (Richter, Gericht), deren Anfänge aufgrund seltener archäologischen Funde oder aufgrund schriftlicher Quellen frühestens nach der Mitte des 13. Jahrhunderts zu datieren sind. Alle drei haben einen kleineren quadratischen Hauptplatz (Abb. 34–36). In Horní Cerekev und Nový Rychnov gab es Pfarrkirchen und seit dem 13. Jahrhundert auch eine Kleinburg. In Horní Cerekev befand sich der Sitz von Tobias von Benešov (Bruder des Prager Bischofs Tobias von Bechyně), in Nový Rychnov wiederum eine Burg der Bischöfe von Prag, wobei die Herrschaft mit Zentrum in Červená Řečice auch mit der heutigen Bezirksstadt Pelhřimov den Bischöfen seit 1144 gehört hatte. Nur in Rohozna mit einem regelmässigen quadratischen Platz fehlen diese Attribute, doch der Status oppidum/civitas ist aus der Anwesenheit des Richters im 14. Jahrhundert oder aus der Erwähnungen von cives im 16. Jahrhunderts nachvollziehbar (Profous 1954, 272; Poche a kol. 1977, 404; Soukup 1903, 11–19; Litochleb 1984; Kuča 1996b, 152–155; Kuča 2000, 522–523). Scheidearbeitsplätze und Mahlvorgang Keineswegs bedeutungslos sind die Erz- und Gangartdeponien, die sich in Cvilínek in einem Abstand bis 20–30 m von der Erzwäsche befanden. Sie sind höchstwahrscheinlich als Scheideplätze, bzw. als Erzedeponien zum Pochen oder zum Röstvorgang anzusehen. Diese Befunde konzentrierten sich in der Ostflanke des Bachtals (Abb. 38). Als Beispiele des Produktes von Scheide- Aufklaubens- und Pochenbetrieben müssen die bis 3–5 cm grossen Stücke reines Galenit und Pyrit gehalten werden, die aus der Nähe der Gangartdeponien stammen (Abb. 45:1–5). Aus der Gegend der Scheidearbeitsplätze stammt auch eine Menge an 5 Mahlsteinfragmente, was auf den Mahlvorgang in einer Erzmühle hinweist. Als einen weiteren Beleg für das Mahlen sind Konzentrationen abgelagerter Abfallsedimente zu erwähnen, die aufgrund der Analyse eindeutig als Abfalldeponien der aufbereiteten Erze aus Erzmühlen zu bezeichnen sind. Erzwäsche Die interessanteste Fundsituation stellen die aussergewöhnlich gut erhaltenen Überreste einer Erzwäsche im Bachbett auf einer Fläche um 1180 m2 dar (Abb. 38–43). Nachgewiesen werden können die fast 750 Jahre alten Bestandteile technischer Waschanlagen, wie Rinnen oder insgesamt 12 hölzerne Behälter verschiedener Konstruktionsart. Aus den Bodensedimenten des tieferen Behälters stammt das zerkleinerte und gemahlene Granulat von Gangart oder Erze verschiedener Korngröße (Pyrit, Galenit, Sphalerit, Arsenopyrit) enthielt (Abb. 45 unten). Metallurgiebetriebe und paläometallurgische Funde Eine wichtige Befundgruppe stellen die Reste von 10 Öfen des unterschiedlichen Konstruktionstyps dar. Erhalten von denen ist zumeist der Unterbau aus regelmässigen Packlagen von Steinen oder das Fundament der Ofenwand (Abb. 46–47). Sie sind in unmittelbarer Nachbarschaft zur Erzwäsche gelegen. Eine besondere Rolle bei der Lösung technischer Funktionen metallurgischer Betriebe spielen die Schlacken (Abb. 48–49) und der Giess- Verbleiungs- bzw. Treibabfall, der in Form kleinerer amorpher Bleistückchen gefunden wurde (Abb. 50:1–15). In der Nähe der Wehranlage, wurden in der bestimmten Fundsituationen drei Bleigewichte und eine Abstreifnadel gefunden, die vielleicht an die Anwesenheit des Probierhengstes denken lassen (Abb. 50:16–18). Schlackenplatz als Indikator des Hüttenbetriebes Bis Sommer 2010 bestand immer noch die Frage, wo das im Mittelalter gewonnene silberhaltige Blei- Zink- und Eisenerz verhüttet wurde, weil die damit verbundenen typischen Schlackenhalden, durch die die mittelalterlichen Hüttenplätze im Gelände identifiziert werden können und die unweit der Erzwäsche am Cvilínek vermutet werden müssen, bisher unentdeckt blieben. Im Bereich des Tümpels südwestlich der Grabungsfläche mit Erzwäsche (Abb. 37:8–9) wurde auf einer Fläche von ca. 30 m2 eine Konzentration (bis an die hundert kg) der Hüttenschlaken entdeckt (Große bis 18 cm). Im Bereich des benachbarten östlichen (?) Tümpels wurden unter den Öfenresten und Resten einer Schmiedeesse mit reicher Konzentrationen der Schmiedeschlacken auch die Abräume der sekundär fragmentarisierten Hüttenschlacken identifiziert (Abb. 49–50). Wehranlage und Wohnareal Die Kleinburg befand sich im südostlichen Sektor der Grabungsfläche (Abb. 51). Die Anlage ist von einem Spitzgraben umgeben (jetzige Tiefe 1,5–2,3 m, Breite 2–4 m), wobei die Fläche innerhalb des Grabens ca. 375 m2 umfasst. Im Inneren sind
171
Hornické a úpravnické areály na Českomoravské vrchovině a jejich vztah k soudobým městským centrům ve 13. století
Petr Hrubý – Petr Hejhal
drei Gebäudereste mit regelmässigem viereckigem Grundriss aufgedeckt worden, die wahrscheinlich chronologisch und funktionell mit der Kleinburg zusammenhängen. Ein Gebäuderest ist südlich der Wehranlage gelegen, wo er durch die Ausserkante des Grabens geschnitten wird und somit älter als der Graben ist. Bei der weiterhin lebhaften Diskussion bleibt auch am Cvilínek die offene Frage, ob die Grundrisse, bei denen sich zwei Typen unterscheiden lassen, als Hauskeller oder Grubenhäuser zu deuten sind. Da bei zwei dieser Objekte im Inneren u. a. auch steinerne Öfen aufgedeckt wurden, ist ihre Deutung als Grubenhäuser nicht ganz von der Hand zu weisen. Aufgrund der Analyse der Keramik, der Kleinfunde (Abb. 53:6–7) und aufgrund der dendrochronologischen Untersuchung der Holzfunde aus der Erzwäsche (1265 und 1266), lässt sich die Fundstelle ins 13. Jh. datieren (Abb. 39). Schlußfolgerungen und Diskussion
Abbau- Aufbereitungs- und Hüttenbetriebe im Hinterland der Bergstädte Während Altenberg/Staré Hory ein Beispiel des mittelalterlichen Großbetriebes und Zentrums mit städtischem Charakter ca. 2000 m von der Stadtmauer Iglaus darstellt, können demgegenüber die Fundstellen bei Česká Bělá und Cvilínek als Beispiele der kleinen Bergwerke und Kleinbetriebe betrachtet werden, die ca. 3 000–3 500 m von den Marktflecken Česká Bělá (Biela) und Horní Cerekev errichtet wurden (Abb. 2, 4; Abb. 16 und 33). Die oft kurzfristige Existenz von den BergbauAufbereitungs- und Hüttenbetrieben mit den Bergbausiedlungen finden nahezu keinen Widerhall in den zeitgenössischen Schriftquellen, so dass eine Grabung oft die einzige Erkenntnis von deren Dasein darstellt. Bedeutende Mikroregion war der Bělokamenský-Bach westlich der Stadt (Abb. 15). Hier befindet sich am Unterlauf eine Kleinburg vom Typ Motte und im Bachbett wurden zahlreiche Schlacken entdeckt, die für einen Hüttenbetrieb sprechen. Vom Fundort stammt ein Fundkomplex aus der 2. Hälfte des 13. Jahrhunderts bis Anfang des 14. Jahrhunderts (Malý – Vilímek – Vokáč – Zimola 2007). Buntmetallurgie intra muros am Beispiel Iglau Metallurgische Aktivitäten wie Buntmetallverhüttung und – gießerei, aber auch Eisenverhüttung und – schmiede, wurden innerhalb der Stadtmauern oft jedoch sogar unmittelbar in der Stadtmitte betrieben. Die interessantesten Belege der Metallurgie stammen aus dem Areal des historischen Iglauer Rathauses. Mit den Funden und Befunden des 13. Jhs. im nordöstlichen Teil des Hauptplatzes liegt wahrscheinlich ein mit dem Hüttenwesen und der Buntmetallgiesserei verbundenen Komplex vor, zu dem Holzhäuser der ersten Siedler gehörten. Aus den Befunden des 13. Jahrhunderts stammt eine grössere Zahl von Schlacken, Fragmenten von Ofenwänden und anderen Indizien metallurgischer Prozesse. Bei der Entnahme einer Analysen-Probe fanden sich kleinere Aggregate gediegenen Kupfers. Eine andere Gruppe bilden geschmolzene Buntmetalle. Einmal wurde eine Kupfer-Silber-Legierung festgestellt, die vielleicht bei der Vorbereitung von Münzmetall entstand. Als technische Keramik können Bruchstücke von Schmelztiegeln bezeichnet werden. Einen wichtigen Fund stellt ein Hortfund von Münzen dar. Der Hortfund eines einzigen Pfennigtyps des mährischen Markgrafen Ottokar (1247–1253), einschließlich ungeprägter Schrötlinge, ist als Beleg für die Existenz einer Münzstätte in Iglau vor 1250 zu betrachten. Status der Bergbauzentren und ihre Beziehung zur Bergstädten Die unmittelbare Nachbarschaft der Stadt Iglau lässt die Frage aufkommen, welchen Status die Siedlung am Altenberg im 13. Jahrhundert besaß. Die Grabungsergebnisse dürften nahelegen, dass sich dort ein recht grosses Siedlungs-, Bergbau- und Herstellungszentrum entwickelte. Areale dieser Art befinden sich in allen alten Bergbaurevieren Mitteleuropas und werden in schriftlichen Quellen oft als „Städte“ bezeichnet. Das unterstreicht einerseits die wirtschaftliche und rechtliche Unabhängigkeit dieser Siedlungen und andererseits, dass dort außer der Bergbaugemeinde vielleicht auch eine Stadtgemeinde existierte, die einem Stadtrecht folgte. Beim Iglauer Altenberg lässt sich trotzt des relativ guten Forschungsstands ähnliches nicht belegen. Die Siedlung am Altenberg konnte, auch wenn sie zur Zeit der Stadtgründung Iglaus noch eine kleinere Bergstadt war, keine städtische Verfassung erlangen oder eine Stadtgemeinde ausbilden.
172
Petr Hrubý – Petr Hejhal Bildbeschreibungen
Hornické a úpravnické areály na Českomoravské vrchovině a jejich vztah k soudobým městským centrům ve 13. století Abb. 1 Reliefkarte Tschechiens mit Angaben der behandelten Fundorte im Böhmisch-Mährischen Bergland. 1: Jihlava (Iglau); 2: Česká Bělá bei Havlíčkův Brod (Biela bei Deutschbrod), 3: Černov bei Pelhřimov (Pilgrim). Abb. 2 Karte des Böhmisch-Mährischen Berglandes mit Angaben zu bestimmten mittelalterlichen Bergbaustädten und kleineren Bergbauzentren städtischer Art, weiter Zeichnung der Aufbereitungsund Hütenbetriebe und der Gefilde und Auen als der potenziellen Studienquellen der mittelaterlichen Erzbergbauindustrie, alles in Entfernung bis 10-15 km von der archäologisch belegten wüsten Betriebsarelen des Mittalalters. 1: Jihlava (Iglau); 2: Havlíčkův Brod (Deutschbrod); 3: Pelhřimov (Pilgrim); 4: Česká Bělá (Biela); Staré Hory u Jihlavy (Altenberg bei Iglau); 6: Přibyslav; 7: Šlapanov; 8: Horní Cerekev; 9: Rohozná; 10: Nový Rychnov. Abb. 3 Jihlava-Staré Hory (Iglau-Altenberg). Eine Aufnahme des Ortes mit Zeichnung der Grabungen im Bereich der mittelalterlichen Bergbauagglomeration (Fundstellen I-III) 2002–2006 (nach Hrubý 2009). Abb. 4 Erzrevier Jihlava mit Angaben der mineralisierten Strukturen (mit oder ohne Vererzung), und mit Angaben zu den bis heute erhalteten Bergbauund Aufbereitungsarealen. 11: mittelalterliche Bergbauagglomeration Staré Hory (Altenberg, Antiqus mons), 12: Profile Koželužský Bach, 5: wüstes Hüttenbetrieb mit Schlackenplatz und einer Motte am Unterlauf des Kamenický Bachs (Gemarkung Vyskytná und Plandry). Mit Kreislinien (je nach 500 m) sind die Entfernungen der Betriebe zur Bergstadt Jihlava angegeben.
Abb. 7 Jihlava-Staré Hory (Iglau-Altenberg). Ausschnitt aus der Grabungsfläche III (Grabung 2006) mit Gruben, Bautenresten, Erzwäsche sowie mit Zeichnung der Schwermetallanreicherungen im Boden (Pb, Ag). Bodenmetallometrie K. Malý, graphische Bearbeitung J. Mařík. Abb. 8 Jihlava-Staré Hory (Iglau-Altenberg). Ausschnitt aus der Grabungsfläche III (Grabung 2006) mit Gruben, Bautenresten, Erzwäsche sowie mit Zeichnung der Schwermetallanreicherungen im Boden (Cd, Zn, As). Bodenmetallometrie K. Malý, graphische Bearbeitung J. Mařík. Abb. 9 Jihlava-Staré Hory (Iglau-Altenberg). Überreste metallurgischer Prozesse. 6: Fragment eines Gusstiegels (Staré Hory I, Grabung 2002); 1-5, 7-11: und Keramikscherben mit Spuren von Feuereinwirkung und Buntmetallschmelze, außerdem analytischer Nachweis von makroskopischen Silberresten (Staré Hory III, Grabung 2006). Abb. 10 Jihlava-Staré Hory (Iglau-Altenberg). Überreste von metallurgischen Prozessen. 1: Abguss aus einem kleinen dreieckigen Schmelztiegel, Staré Hory III (Grabung 2005); 2-8: Bleiausgüsse (Probierschmelzen, Treibprozess oder Bleiarbeit?); 9, 11-13: Bleigewichte (Staré Hory I, Grabung 2002 und frühere Begehung); 10: Stück aus einer Zinn-KupferLegierung (Glockenbronze), Staré Hory III (Grabung 2005); 14: silberne Ofensau (Silberbarren), Staré Hory I (Grabung 2002). Abb. 11 Jihlava-Staré Hory (Iglau-Altenberg). Bautenreste.
Abb. 5 Jihlava-Staré Hory (Iglau-Altenberg). Ausschnitt aus der Grabungsfläche I (Grabung 2002); nach Hrubý 2009.
Abb. 12 Jihlava (Gemarkung Pístov) – Koželužský Bach. Schnitt durch die Bachsedimente (?) mit technolythischen Bestandteilen (Schlacken, Gangart, Erz).
Abb. 6 Jihlava-Staré Hory (Iglau-Altenberg). Ausschnitt aus der Grabungsfläche III (Grabung 2006) mit Gruben, Bautenresten und Erzwäsche; nach Hrubý 2009.
Abb. 13 Jihlava (Gemarkung Pístov) – Koželužský Bach. Histogramm der Schwermetallanreicherung in den Sedimenten. Analyse V. Zoulková et al.
173
Abb. 14 Jihlava, Katastergebiet Pístov, Koželužský Bach. Anwesenheit der Buntmetalle, die für polymetallische Vererzung von Staré Hory charakteristisch sind, in Sedimenten des Profils Koželužský Bach II (Analyse V. Zoulková). Abb. 15 Unterlauf des Bělokamenský Bachs ca. 3 000 m von Staré Hory (Gemarkung Vyskytná und Plandry). Wüster Schlackenplatz mit einem Turmhügel (Kleinburg) aus dem 13.–14. Jahrhundert. Abb. 16 Karte der Umgebung von Česká Bělá (Biela; nach Koutek 1960) mit Zeichnung von Geländeüberresten des alten Bergbaus sowie archäologisch untersuchten Bergbauarealen (1–3) und Profilen im Bachsediment. Abb. 17 Karte des Marktes Česká Bělá (Biela) aus dem Jahre 1838 (Blatt 0944-1) nach http://archivnimapy.cuzk.cz. Abb. 18 Orthophotokarte mit Umgebung von Česká Bělá (Biela) mit Zeichnung von Geländeüberresten des alten Bergbaus sowie archäologisch untersuchten Bergbauarealen und Profilen im Bachsediment. Abb. 19 Česká Bělá, Beispiele der Geländeüberreste vom mittelalterlichen Erzbergbau. 1: Grubenfeld Na jamách (In den Gruben) nördlich des Marktes und ein kleineres Bingenfeld bei der Straße I/34 nach Ždírec nad Doubravou. Vermessung Michal Daňa, Petr Duffek, Petr Hejhal a Petr Hrubý, Visualisation Michal Daňa. Abb. 20 Gesamtplan der Grabungsfläche des mittelalterlichen Förderund Aufbereitungsareals. Grabung 2007–2008. Abb. 21 Baureste, oben der Bauten (Keller/Grubenhaus?) 0510, unten Befund Nr. 0516 (Tiefe bis 40 cm). Abb. 22 Auswahl von keramischen Funden aus dem 13. u.14 Jh.: Fragment einer Hüttenschlacke, 15: Bleiglätte (PbO) aus der Fläche ca. 600 m südlich von dem Abbauareal. Foto Petr Duffek 2009.
Hornické a úpravnické areály na Českomoravské vrchovině a jejich vztah k soudobým městským centrům ve 13. století Abb. 23 Gesamtplan des Abbauund Aufbereitungsareals mit der Visulisation der bodenmetallometrischen Unteruchungen (Pb, Zn und Cu). Probeabnahme im Quadratnetz 5 × 5 m. Analyse K. Malý. Abb. 24 Quadrant C13 mit Base einer Erzgangsdeponie (0116) und mit Überreste von zwei Feuerstellen (0114 und 0115) zum Röstvorgang der Erze. Foto Archiv Archaia Brno 2007. Abb. 25 Das Plan mit zwei Feuerstellen zum Röstvorgang (0114 und 0115) und der Base der Gangartdeponie 0116 im Quadrant C13 mit der Visulisation der bodenmetallometrischen Untersuchungen (Ag, Pb, Cd und Zn). Probeabnahme im Quadratnetz 0,5 × 1 m. Analyse K. Malý. Abb. 26 Scheidearbeit und Aufklauben im Spätmittelalter. 1: Titelblatt aus einem nicht näher spezifizierten Graduale (wohl aus Kutná Hora/ Kuttenberg), Ende des 15. Jhs.; 2: Altar in der Annenkirche, AnnabergBuchholz, Sachsen, um 1526; 3: Antifonar des Illuminators Valentin Noh, Kuttenberg, um 1471. Abb. 27 Geochemische Analyse bezüglich Gehalte an Schwermetallen des Profils 1 im Březina–Bach (vrgl. Abb. 21). Abb. 28 Geochemische Analyse des Profils 3 im Březina–Bach (vrgl. Abb. 21). Abb. 29 Březina–Bach – Profil 1. Radiometrische Daten aus paläobotanischen Proben in den ältesten erreichten Ablagerungen (vgl. Abb. 21 und 14). Abb. 30 Březina–Bach – Profil 3. Radiometrische Daten aus paläobotanischen Proben in den ältesten erreichten Ablagerungen (vgl. Abb. 21 und 28).
174
Abb. 31 Bodenprofile 1 und 3 im Bachbett Březinka 350 und 550 m vom archäologisch untersuchten Abbauareal. Rechts ein Orthofoto, inmitten die Zeichnung und links die Bodenmetallometrie. In der Base am Profil 3 (Schichten 0170 und 0171) sehr starke Anreicherung Au, was auf die Goldgewinnung hinweist (siehe Abb. 27 und 28). Abb. 32 Ein Brett aus Tannenholz im Profil 3 – Basis (Schicht 0170). Radiometrische Datierung 1016-1155 (siehe auch Abb. 30). Abb. 33 Karte des südlichen Erzreviers Pelhřimov mit Zeichnung kleinerer Bergstädte Horní Cerekev, Nový Rychnov und Rohozná und die bisher bekannten mittelalterlichen Montanareale (Abbau- Aufgereitungsund Hüttenplätze, 1-3) im Hinterland der Städte (Rundlinien je nach 500 m). Abb. 34 Karte des Marktes Horní Cerekev aus dem Jahre 1829 (Blatt 2026-1) nach http://archivnimapy.cuzk.cz. Abb. 35 Karte des Marktes Nový Rychnov (Neureichenau) aus dem Jahre 1829 (Blatt 5320-1) nach http://archivnimapy.cuzk.cz. Abb. 36 Karte des Marktes Rohozná aus dem Jahre 1829 (Blatt 6505-1) nach http://archivnimapy.cuzk.cz. Abb. 37 Wiesegrund und seit 2010 eine Talsperre Cvilínek in der Gemarkung Černov – Luftbild. 1: Zeichnung der Grabungsfläche 2009; 2: Dorfmitte Černov; 3–7: Geländeüberreste des Erzbergbaus (Gruben mit Halden); 8: Tümpel West (Grabung 2010); 9: Tümpel Ost (Grabung 2010). Abb. 38 Černov-Cvilínek. Das Gesamtplan der Erzabbauund Aufbereitungsbetriebe (Grabung 2009).
Petr Hrubý – Petr Hejhal Abb. 39 Černov-Cvilínek. Dendrochronologische Abmessungen aus dem Erzwäsche-Areal (gemessen von M. Rybníček). Abb. 40 Erzwäsche mit Behälter und einem Ofen 0911. Foto Archiv Archaia Brno 2009. Abb. 41 Erzwäsche. Vom Oben: Behälter 0594 (Quadrant I4), 0570 (Quadrant E3) und 0600 (Quadrant H5). Foto Archiv Archaia Brno 2009. Abb. 42 Erzwäsche, Quadrant D6 und D7. Ein Zuleitungstrog aus Buchenholz. Foto Archiv Archaia Brno 2009. Abb. 43 Erzwäsche. Behälter 0594 und ein Entwässerungstrog (?) 1401 (Quadrant I4). Foto Archiv Archaia Brno 2009. Abb. 44 Erzwäsche in den spätmittelalterlichen und frühneuzeitlichen Darstellungen. 1–3: Titelblatt aus einem Graduale, wohl Kutná Hora/Kuttenberg, Ende des 15. Jhs.; 4: Altar in der Annenkirche, Annaberg‑Buchenholz, Sachsen; 5: H. Gross, La Rouge Myne de Sainct Nicolas de la Croix. 25. Federzeichnungen aus dem Lothringer Bergbau, 1550. Abb. 45 Erze und Erzkonzentrat. 1–2: Reines Galenit (PbO; Grube 0543, Schicht 0138); 3–5: reines Pyrit (FeS2; Grubenhaus 0535, Schicht 0123). Unten Erzkonzentrat bzw. Erzgranulat aus dem Boden des Behälters 0594, Schicht 0342 (Quadrant I4). Foto und Tafel Petr Hrubý. Abb. 46 Archäometallurgische Befunde. Überreste von Röstöfen, oben 0903, unten 0911 im Bereich der Erzwäsche. Foto Archiv Archaia Brno 2009. Abb. 47 Archäometallurgische Befunde. Überreste von Röstöfen. Oben Ofen 0500, Unten Ofen 0905. Foto Archiv Archaia Brno 2009.
Petr Hrubý – Petr Hejhal
Hornické a úpravnické areály na Českomoravské vrchovině a jejich vztah k soudobým městským centrům ve 13. století Abb. 48 Paläometallurgische Funde (Schmiede und Hüttenabräume). 1–9: Schmiedeschlacken; 10–11: Herdeund Plattenschlacken; 12–29: Sekundär zerschlagene Hüttenschlacken. Foto und Tafel Petr Hrubý. Abb. 49 Paläometallurgische Funde. Hüttenschlacken aus einem Schlackenplatz im Bachbett (Tümpel West, Schicht 1165, Grabung 2010). Foto Petr Duffek. Abb. 50 Paläometallurgische Funde. 1–15: Bleiausgüsse (Probierschmelzen, Treibprozess oder die Bleiarbeit?); 16–18: Bleigewichte; 19–20: Bleiausgüsse aus Tiegeln; 21: Prüfstein oder Abstreichnadel. Foto und Tafel Petr Hrubý.
175
Abb. 51 Gesamtplan der Kleinburg mit dem Graben und den Bautenresten, wobei die Objekte 0535 und 0605 in den Superpositionen (?und) offensichtlich älter sind als der Graben. Oben links Grubenhaus Nr. 0582 mit einem Ofen im Interieur. Foto Archiv Archaia Brno 2009, Digitalisation und Visualisation Štěpán Černoš. Abb. 52 Auswahl aus den keramischen Funden des 13. Jahrhunderts (Erzwäsche und Siedlung). Foto Petr Hrubý. Abb. 53 Funde aus der Siedlung und den Aufbereitungsbetrieben. 1: Beile; 2–4, 17: Lederfunde; 5: Hufeisen; 6–7: Gürtelschnallen; 8–15: Bergeisen; 16: ein Miniaturtöpfchen. Foto und Tafel Petr Hrubý.
Abb. 54 Hufeisen in einem Hortfund. Tümpel Ost, Quadrant N4, Grube 0615, Grabung 2010. Foto und Tafel Petr Hrubý. Abb. 55 Stadtkern von Jihlava mit Zeichnung buntmetallurgischer Funde und Fundsituationen des 13.–14. Jahrhunderts. Nach Hrubý 2009, obr. 591. Abb. 56 Ein hypothetisches Schema der Betriebs- und Siedlungsareale in einer mittelalterlichen Montanlandschaft.