FORUM URBES MEDII AEVI VI. SUROVINOVÁ ZÁKLADNA A JEJÍ VYUŽITÍ VE STŘEDOVĚKÉM MĚSTĚ THE RESOURCE BASE AND ITS UTILISATION IN THE MEDIEVAL TOWN

FORUM URBES MEDII AEVI VI. Příspěvky ze 7. ročníku mezinárodní konference FORUM URBES MEDII AEVI konané v kongresovém sále Mendelovy univerzity 13.–16. května 2008 ve Křtinách Proceedings of the 7th year of the FORUM URBES MEDII AEVI international conference held in the congress hall of Mendel University, Křtiny in 13th–16th May 2008

SUROVINOVÁ ZÁKLADNA A JEJÍ VYUŽITÍ VE STŘEDOVĚKÉM MĚSTĚ – THE RESOURCE BASE AND ITS UTILISATION IN THE MEDIEVAL TOWN Vydává obecně prospěšná společnost Archaia Brno o. p. s. Vydáno s podporou Grantové agentury AVČR (projekt č. 404/09/1966) / Published with the support of the Czech Foundation of Sciences (project No. 404/09/1966) Brno 2011

ARCHAIA BRNO o. p. s.

ARCHAIA BRNO o. p. s.

FORUM URBES MEDII AEVI VI. Recenzované periodikum/Reviewed periodical Vydavatel/Published by: Archaia Brno o. p. s. Adresa redakce/Address: Bezručova 15, 602 00 Brno E-mail: [email protected] Http://www.archaiabrno.org Http://www.fuma.cz Tel./Fax: 515 548 650 Předseda redakční rady/Editor‑in-chief: Prof. PhDr. Zdeněk Měřínský, CSc. Výkonný redaktor/Executive editor: PhDr. Rudolf Procházka, CSc. Členové redakční rady/Editorial board: PhDr. Peter Baxa, PhDr. Jiří Doležel, PhDr. Viktor Ferus, Mgr. Petr Hrubý, PhD., Mgr. Vojtěch Kašpar, David Merta, Mgr. Marek Peška, Mgr. Jaroslav Podliska, PhD., PhDr. Rudolf Procházka, CSc. Technická redakce/Technical board: Mgr. Soňa Mertová Recenzenti/Reviewers: Mgr. Jan Havrda, Mgr. Petr Kočár, prof. RNDr. František Krahulec, CSc., PhDr. Jiří Merta, prof. PhDr. Josef Unger, CSc. Překlady/Translations: Mgr. Irma Charvátová, PhDr. Jitka Seitlová Jazyková korektura/Language editing: PhDr. Jitka Skorkovská, PhDr. Sonja Schürmann Sazba a grafická úprava/Typesetting and graphic design: Archaia Brno o. p. s. Obálka/Cover: Černá a fialová s. r. o. Tisk/Print: Tiskárna Didot, spol. s. r. o. Náklad/Print run: 500 ks Brno 2011 ISBN: 978-80-903588-6-7 ISSN: 1803 1749

Obsah Slovo úvodem Introduction Einleitung Rudolf Procházka

str. 3

Úvod do problematiky středověkých technologických postupů opracování stavebního kamene Introduction to Mediaeval Technological Procedures in the Working of Building Stone Einführung in die Problematik mittelalterlicher technologischer Verfahren bei der Bausteinbearbeitung Michal Cihla – Michal Panáček

str. 4

Tehelne v slovenských mestách v stredoveku a novoveku Brickyards in Slovak Towns in the Middle Ages and the Modern Age Ziegeleien in slowakischen Städten im Mittelalter und in der Neuzeit Marián Čurný – † František Javorský

str. 26

Surovinová základna Pohanska u Břeclavi Resource Base of the Pohansko Settlement, near Břeclav Die Rohstoffbasis von Pohansko bei Břeclav/Lundenburg Petr Dresler

str. 46

Reste eines mittelalterlichen Wasserhebewerkes und eines aus der türkischen Zeit in Buda Remains of a Mediaeval Water Pump, Traces of Another, from Ottoman Buda Pozůstatky středověkého čerpadla a dalšího z tureckého období v Budě Gabriella Fényes

str. 62

Hutnictví kovů v podhradí Pražského hradu Metallurgy Below Prague Castle Das Hüttenwesen im Suburbium der Prager Burg Jan Havrda – Jaroslav Podliska

str. 68

K výrobě a variabilitě stavební keramiky ve středověkém a novověkém Brně The Manufacture and Variability of Building Ceramics in the Mediaeval and Modern-Age Brno Die Produktion und Variabilität der Baukeramik im mittelalterlichen und neuzeitlichen Brünn Petr Holub

str. 98

Ťažba a použitie baraneckých pieskovcov v stredoveku The Mining and Use of the Baranec Sandstones in the Middle Ages Abbau und Verwendung der Baranec-Sandsteine im Mittelalter Alžbeta Hornáčková

str. 122

Hornické a úpravnické areály na českomoravské vrchovině a jejich vztah k soudobým městským centrům ve 13. století Mining and Metal-Processing Areas in the Czech-Moravian Highlands and Their Connection with Contemporaneous Towns in the 13th Century Beziehungen zwischen den Bergbau- und Aufbereitungsarealen und den Städten in der Montanlandschaft Českomoravská vrchovina (Böhmisch-Mährisches Bergland) während des 13. Jahrhunderts Petr Hrubý – Petr Hejhal

str. 128

Vápenka před branou svatého Benedikta A Lime Kiln Outside the St. Benedict Gate, Prague Kalkofen vor dem St.- Benedikt-Tor in Prag Petr Juřina – Jan Zavřel

str. 176

Zásobování města Brna železem v období středověku Supplying Brno with Iron in the Middle Ages Eisenversorgung der Stadt Brünn im Mittelalter Jiří Merta

str. 184

Mineralogicko-petrografická charakteristika pálenej strešnej krytiny z Bratislavského hradu The Mineralogical and Petrographic Characteristics of Bratislava Castle Fired Roofing Tiles Mineralogiosch-petrographische Charakteristik der Dachziegel Peter Nagy – Miloš Gregor

str. 194

Historický kameňolom litavských vápencov v Devíne pri Bratislave A Historical Quarry of Leitha Limestone in Devín, near Bratislava Historischer Steinbruch Litauer Kalksteine in Devín bei Bratislava Daniel Pivko

str. 204

1

Obsah Archeologické doklady výroby z 12.–13./14. století v jihovýchodní části Brna ve vztahu k vývoji zástavby Archaeological evidence of production in the 12th–13th/14th centuries in the south-west part of Brno with relation to the development of the built-up area Archäologische Produktionsbelege aus dem 12.–13./14. Jahrhundert im Südostteil der Stadt Brno/Brünn im Bezug auf die Bebauungsentwicklung Rudolf Procházka

str. 212

„Wann es zw 7 jarn chumpt…“ Medieval and early modern woodland management in Moravia Středověké a raně novověké lesní hospodaření na Moravě Péter Szabó

str. 252

Archeologický výzkum pozůstatků zahloubeného pravoúhlého objektu se vstupní šíjí na náměstí Jana Žižky z Trocnova v Čáslavi Archaeological Research into the Remains of a Sunken Perpendicular Building with an Entrance Spine in náměstí Jana Žižky z Trocnova Square, Čáslav Archäologische Untersuchung der Restbestände einer rechteckigen Grube mit einem rampenartigen Eingang vom Platz Jana Žižky z Trocnova in Čáslav Martin Tomášek – Jolana Šanderová

str. 260

Rostlinné zbytky jedním z pramenů pro interpretaci čáslavského středověkého objektu Vegetal remains as one of the sources for interpretation of the Čáslav Medieval object Věra Čulíková

str. 276

Pylová analýza vzorků z archeologického objektu 1502 v Čáslavi Pollen Analysis of Samples from Archaeological Site 1502, Čáslav Pollenanalyse der Proben aus dem archäologischen Objekt 1502 in Čáslav Vlasta Jankovská

str. 304

Zvonařská dílna na náměstí Republiky v Praze Bell Workshop in the Republiky Square in Praha (Prague) Glockengiesserei auf dem Republiky Platz in Praha (Prag) Martin Vyšohlíd

str. 308

Seznam autorů List of Authors

str. 324

2

Úvod do problematiky středověkých technologických postupů opracování stavebního kamene

Michal Cihla – Michal Panáček

Introduction to Mediaeval Technological Procedures in the Working of Building Stone This contribution analyses the technology of working building stone. As a study of the range of technical procedures, it may impart important information about the development of approaches to actual constructions and the history of building. Each basic step in the working of stone blocks has left marks visible even after the final treatment of the surface. This enables reconstruction of working procedures. A detailed analysis has facilitated the identification of tools and their nature, together with some definition of their use within the region and given period; the same applies to the techniques of working stone. The information thus acquired may be employed in further comparative research into art and architecture. Tools used in the Middle Ages may be divided into two basic groups. The first comprises hand tools, those managed in one hand (such as chisels) that transmit the energy provided by other tools (such as mallets or hammers) held in the other hand, or by just the other hand alone. The second category includes wood-shafted tools, chiefly requiring both hands. Hand tools are rooted in prehistory and antiquity, while shafted ones with pointed tips and flat blades appeared in Europe in the 9 th–10 th centuries and only became widespread in the 12 th century, despite the fact that their origins reach back to ancient times, at the very least. Úvod a shrnutí problematiky 1) K nejstarším obdobím v Egyptě viz např. D. Arnold 1991. Ke středověkým pramenům zejména některé práce G. Bindinga (Binding 2006), A. Erlande-Brandenburga (Erlande‑Brandenburg 2002, 130–165) nebo W. Müllera (Müller 1990). Základní přehled architektonických traktátů novověku viz Elvers – Thoenes (Hrsg.) 2003. Pro české prostředí zatím práce komplexně mapující tyto doklady stavební historie neexistuje, naproti tomu archivní prameny dokládající fungování stavebních cechů a řemesel jsou díky I. Ebelové zpracovány zejména pro novověk velmi dobře (Ebelová 2001).

Soudobé kvalitní stavebně‑historické průzkumy historické architektury se při detailní snaze o poznání stavby a vlastního procesu jejího vzniku či pozdějších úprav zcela logicky zaměřují na podrobný materiálový a technologický rozbor jednotlivých konstrukcí. Nepochybně právě tyto poznatky mohou přinést prohloubený vhled do stavitelství našich předků a zároveň nás bezprostředně poučit o nejvhodnějších přístupech k co nejšetrnější obnově a údržbě stavebních památek. U kamenných památek je jedním ze základních dějů v tomto procesu způsob získání a řemeslné přípravy stavebního kamene před i po jeho osazení do stavebního díla. Domníváme se, že zevrubné komplexní poznání celé škály technologických postupů při opracování stavebního kamene může přinést zásadní poznatky pro stavební vývoj konkrétních objektů, celého oboru stavební historie i obecných dějin člověka. Poznání historických stavebních technologií evropského stavitelství vychází mimo jiné z jejich dobového zachycení v písemných pramenech – stavebních záznamech, teoretických i vysloveně literárních pojednáních, řemeslných a architektonických traktátech nebo typologických vzornících a kopiářích. Stejně neopomenutelným primárním pramenem je historická ikonografie (obr. 1–3). Všechny epochy od starověkých civilizací Předního východu, přes monumentální kamenné stavitelství Egypta, v němž skutečně pramení evropská architektura, řecko-římskou propracovanost, systematiku a „průmyslovost“ ke křesťanskému středověku románského a gotického stylu i vyznění do renesance a baroka zanechaly své historické záznamy o stavebním řemesle. 1) Základy soudobého analytického výzkumu historických staveb a jejich technologií nepochybně položili praktičtí architekti ve 2. polovině 19. století, jejichž úkolem byly rozsáhlé restaurační opravy i puristické ideální rekonstrukce nejvýznačnějších středověkých staveb. Jistě Eugène Emmanuel Viollet-le-Duc ve Francii (Viollet-le-Duc 1854–1868), Georg Gottlob Ungewitter v Německu (Ungewitter 1859–1864) nebo Josef Mocker v českých zemích 2) dokázali jako jedni z prvních podrobně poznat, pochopit, teoreticky popsat i prakticky aplikovat při své činnosti historické stavební technologie včetně kamenického řemesla. Tehdy byla ještě částečně živá původní tradice kamenického řemesla a byla snaha ji vzkřísit v obnovených stavebních hutích při velkých chrámových stavbách.

2) Můžeme pouze litovat, že Josef Mocker své poznatky bohužel nevyužil k sepsání komplexního díla o středověkém stavitelství..

Obr. 1 Iluminace z Velké kroniky ze Saint‑Denis představující stavbu velkého kostela ve 14. století. Zobrazeny jsou oba typy středověkých kamenických nástrojů, ruční a topůrkové (Toulouse, Bibliothè que municipale, Ms. 512, fol. 96; převzato z Binding 2006, 36).

4



Obr. 2 Kamenická huť v Kronice našeho pána Ježíše Krista od Jansena Enikela a Rudolfa von Emsa z doby kolem roku 1370. Dva sedící kameníci opracovávají pomocí špicplošin s plochými zuby profilované architektonické prvky, zatímco stojící kameník se špicplošinou s rovným břitem připravuje prosté kamenné kvádry (München, Bayerische Staatsbibliothek, Cod. germ. 5, fol. 29; převzato z Binding 2001, 113).

Obr. 3 Dobové vyobrazení provozu kamenické hutě v pozdním středověku (Diebold Schilling, Amtliche Berner Chronik, 1478, Bern, Stadtbibliothek; převzato z Binding 2006, 92).

5

Úvod do problematiky středověkých technologických postupů opracování stavebního kamene 3) Naproti tomu v zahraničí, v zemích, odkud k nám přicházela většina stavebních nebo uměleckých inovací, tedy v Německu a ve Francii, existuje bohatá literatura věnující se přímo středověkým stavebním technologiím a souvisejícím otázkám. Základní přehled lze získat například v dílech Müller 1990; Binding 1993; 2001; Cassanelli 2005 nebo Kimpel 1984, 246–272.

Domácí literatura se středověkým stavebním technologiím věnuje většinou pouze dílčím pomocným způsobem při stavebně‑historických, architektonickotypologických nebo uměleckohistorických rozborech konkrétních staveb, konstrukčních detailů nebo děl některých architektů. 3) Šancí na detailnější zpracování této problematiky byly v posledních letech vydané edice stavebních účtů tří velkých staveb vrcholného a pozdního středověku. Pouze edice účtů Svatovítské katedrály z let 1372–1378 (Suchý 2003) se ve svých úvodních kapitolách snažila těmto věcem podrobněji a podloženěji věnovat 4), edice účtů stavby děkanského kostela v Mostě v letech 1517–1519 (Myšička 2006) a stavby Šítkovské vodárny v Praze z let 1589–1593 (Jásek – Fiala 2004) se omezily pouze na obecná konstatování a ve druhém případě bohužel i na zkreslené a zavádějící interpretace původního pramene. 5) Vedle studie o historických konstrukcích, která je ale koncipována spíše podle historického vývoje formálního tvarosloví a používaných materiálů (Škabrada 2003), tak poskytují nadále jediné souborné poznatky některé dílčí studie Václava Mencla (Mencl 1974), Viktora Kotrby (Kotrba 1961), Jana Muka (Muk 1977; Muk 1996) a Mileny Radové-Štikové (Radová-Štiková – Škabrada 1991).

4) Zatím vyšel jen první díl zpracování účtů Svatovítské katedrály, část věnovaná kameníkům bude publikována až v díle dalším, který se teprve připravuje.

Obr. 4 Sénanque, cisterciácké opatství, po 1180. Východní nároží transeptu klášterního kostela Notre-Dame s kamennými kvádry, u nichž vlivem eroze odpadává vrchní vrstva se stopami po opracování, které se však v pozměněné podobě propisují i do nově odhalené lícové plochy (foto M. Panáček 2006).

5) Jak vydání všech tří edic, tak jejich obsah by si nepochybně zasloužily samostatný rozbor a kritickou analýzu právě z hlediska informací o stavebních technologiích a postupech.

Obr. 5 (Li è ge, Lüttich, čes. Lutych), kostel Sainte-Croix, kolem 1250. Detail kvádrů jednoho z pilířů nesoucích klenbu kostela ukazující druhotné novodobé přesekání části povrchu. Vlevo je originální povrch s původním opracováním obvodové stezky dlátem a vnitřní plochy plošinou s plochými zuby, vpravo druhotné přesekání širokým dlátem (foto M. Panáček 2007).

Výzkum opracování stavebního kamene 6) Pohříchu velmi špatně je kapitola o kamenících a opracování kamene zpracována v přehledové knize N. Ohlera (Ohler 2006, 378–383) u nás nedávno vydané.


Obr. 6 Speyer, dóm, pilíř střední lodi, 13. století. Restaurátorská plomba poškození tří kvádrů snažící se kromě barevnosti a zrnitosti odpovídající původnímu materiálu napodobit i odlišné stopy po rozdílném způsobu opracování líce jednotlivých kamenů (foto M. Panáček 2007).

Sumarizace poznatků detailního výzkumu opracování použitého kamene jsou v zahraniční literatuře, zejména ve Francii nebo v Německu, integrální součástí komplexních monografií průzkumů význačných staveb (např. Morsbach (ed.) 1990; Sapin 2000). Zároveň existuje četná zahraniční literatura věnující se v rámci svého zaměření dílčím záběrem nebo speciálně této problematice (Conrad 2002, 165–168; Binding 1993, 285–311; Müller 1990, 121–126; Salzman 1952; Colombier 1973, 44–50; Prade 1988, 27–28; Doperé 2009, 41–52; Böhme (Hrsg.) 1999, 212–216). 6) Přesto i zde chybí novější souborné shrnutí, které by představovalo zejména pro středoevropský prostor komparační materiál pro širší výzkum. Přehled vývoje tohoto řemesla s uvedením nejenom francouzských příkladů publikoval J. C. Bessac ve Francii v roce 1987 (Bessac 1987). Starší, avšak vynikající souhrn středověké problematiky opracování kamene z velkých církevních staveb

6

Michal Cihla – Michal Panáček 7) Jedinou novější prací obsahující určité komplexní shrnutí je studie Dorothey Hochkirchen (Hochkirchen 1990). 8) Ve sborníku z konference v Ratajích nad Sázavou P. Chotěbor publikoval svou přednášku o opracování kamene pouze jako několik fotografií příkladů s komentářem (Chotěbor 2006, 53–58). P. Chotěborovi autoři srdečně děkují za konzultaci k předkládanému textu.

9) Různé metody dokumentace a vyhodnocení představují celou další oblast studované problematiky. Doposud používáme k dokumentaci ortogonální fotografii s měřítkem a šikmým bočním osvětlením, která následně slouží ke grafickému vyhodnocení pomocí kreslicích počítačových programů. Metody frotáže nebo otisku do tvarovatelné hmoty či sádrového odlitku se dají použít pouze velmi omezeně. Novou metodou, která by mohla přinést zrychlení, systematizaci, automatizaci vyhodnocení i rozsáhlou komparaci analyzovaného materiálu je laserové nebo foto 3D skenování. Zkoušky tohoto postupu při dokumentaci opracování kamene se však teprve připravují.

Úvod do problematiky středověkých technologických postupů opracování stavebního kamene v německy mluvících zemích od Karla Friedricha pochází již z roku 1932 (Friedrich 1932). Absenci souhrnného kompendia konstatuje a odráží i soubor příspěvků v německém sborníku o kameni jako stavebním materiálu vydaný v roce 2007 (Klein 2007). 7) Pokud je nám známo, existují z českého prostředí pouze dvě odborné publikované práce věnující se přímo opracování stavebního kamene. Obě pocházejí z pera Petra Chotěbora, který se tomuto tématu dlouhodobě věnuje (Chotěbor 1993; 2007). 8) Přitom starší stavební příručky většinou obsahují i kapitoly o nástrojích a postupech používaných při opracování kamene, ovšem ty odrážejí již pozměněnou praxi kamenického řemesla přelomu 19. a 20. století, která se pro výzkum středověkých postupů dá použít jen omezeně (Kohout – Tobek – Barták 1998, 23–24; Jundrovský 2001, 42–49). Stejně tak současné práce věnující se obsáhle přímo použití kamene v architektuře uvádějí pouze nástroje zcela novodobé (Syrový a kol. 1984, 103–110). Obdobné informace lze nalézt i ve studiích věnujících se těžbě a zpracování pískovce v rámci rozboru a dokumentace historických staveb zahlubovaných do skalního podloží (Podroužek 2006, 20–24). Bohužel prakticky vůbec nic nelze nalézt o opracování stavebního kamene v již zmiňované knize o historických konstrukcích používaných na našem území (Škabrada 2003). Před několika lety jsme se pustili s použitím zahraničních poznatků, konzultací s kameníky a vlastním praktickým ověřováním do rozboru opracování kamene při výzkumu středověkých kamenných klenutých mostů v Čechách (Cihla – Panáček 2006a, 3–34; Cihla – Panáček 2006b, 213–237). Následně jsme se rozhodli tuto problematiku šířeji rozpracovat a pokusit se zahájit komplexnější výzkum na území bývalých českých zemí a přilehlého regionu střední Evropy. Záměrem je vytvoření výběrového katalogu příkladů historických způsobů opracování kamene na dochovaných historických stavbách, který společně s historickou ikonografií a praktickým ověřováním s kopiemi historických nástrojů bude sloužit jako základ pro syntetickou rekonstrukci historických kamenických řemeslných postupů ve všech jejích aspektech. Ve většině případů, zejména u sedimentačních hornin, každý ze zásadních kroků při opracování kamenného kvádru zanechal i po definitivní úpravě líců kvádru svou stopu, která je nadále čitelná (obr. 4–6). Po podrobném průzkumu a analýze lze z podoby těchto stop zpětně větším či menším způsobem podrobně rekonstruovat postup opracování konkrétního kvádru (obr. 8, 9). 9) Současně lze identifikovat použité nástroje včetně jejich tvaru, velikosti nebo rozměrů a úpravy ostří (obr. 10, 11). Podle nástrojů použitých zejména k finální úpravě líce tak lze rozdělovat a kategorizovat způsoby středověkého opracování stavebního kamene. 10) Pokud tyto kvality identifikujeme na konkrétní stavbě v určitém statistickém vzorku, můžeme je jako charakteristické přiřknout kamenické nebo stavební huti, která ji prováděla, a využít ji k dalšímu uměleckoarchitektonickému srovnávacímu výzkumu (obr. 7). Samozřejmě že tyto postupy vyžadují jistou míru opatrnosti a kritického nadhledu, přesto si myslíme, že zvláště u špičkových staveb své doby mohou přinést velmi zajímavé informace. Zároveň lze nepochybně sledovat proměnu těchto kvalit a tedy i používaných typů nástrojů v čase, v rámci různých slohových období, nebo regionálně, na území určitého teritoria. 11)

10) V zásadě nejde o nic jiného než o aplikaci kriminalistických metod trasologie (zkoumání stop) a mechanoskopie (identifikace nástrojů podle jimi zanechaných stop) při provádění detailního stavebně‑historického a stavebně‑technologického průzkumu. Z těchto důvodů je nepochybně správné využít a převzít jak metodické postupy, tak i terminologii z kriminalistického oboru a nevymýšlet něco nového.

11) K prakticky stejným zkušenostem s možnostmi dokumentace, analýzy a interpretace dospěl v Německu nedávno U. Klein (Klein 2007, 81–93).

Obr. 7 Točník, hrad, erbovní galerie, původně umístěná nad zadní bránou, dnes v interiéru královského paláce, těsně před rokem 1400. Detail velmi charakteristických a velmi dobře analyzovatelných stop po opracování zadní strany desky s točenicí (úplně vpravo ve spodní řadě) plošinou s plochými zuby. Spojení konkrétního nástroje s význačným a dobře datovaným uměleckoarchitektonickým dílem provedeným konkrétní královskou stavební hutí (foto M. Cihla 2007).

7

Úvod do problematiky středověkých technologických postupů opracování stavebního kamene Obr. 8 Roudnice nad Labem, středověký most, klenební kvádr, 1333–1340. Detailní dokumentace a rozbor stop po opracování jednoho kvádru (zaměření stavebním metrem, kresba podle fotografie a analýza M. Cihla 2006). A: lícová plocha; B, D: ložné plochy; C, E: styčné plochy. Šedivě značen zásek, černě odštěp. 1: odlomené části kvádru; 2: kamenická značka, jež byla vyrobena údery sekerovitým nástrojem s mírně zaobleným břitem; 3: destrukce lícové plochy; 4: stopy po přerovnání (začištění) lícové plochy plochým sekáčem, kdy krátké údery dřevěnou palicí tvoří stopu ve tvaru mělkého „v“, líznutí břitem je nepatrně delší než odštěp, což je určující fakt pozice kameníka; 5: stezka; 6: líznutí břitem sekery (pozice kameníka se váže na směr od líznutí); 7: odštěp (při odloučení štěpu po záseku sekery do kamene vzniká odlom v ostřejším úhlu než zásek); 8: zbytky malty; 9: jemné vrstvené údery menšího dláta; 10: paprsčité kanálky; 11: fragmenty navazujících klenáků; 12: destrukce ložné plochy; 13: značka kónického záseku s důlkem zanechaná úderem špičatého nástroje s topůrkem.

Obr. 9 Roudnice nad Labem, středověký most, klenební kvádr, 1333–1340. Podrobná analýza několika stop po opracování styčné plochy ukazující směr úderu, úhel dopadu nástroje, tvar a velikost záseku a odštěpu (vyhodnocení a kresba M. Cihla 2006).

Obr. 10 Praha, Karlův most, 0. pilíř, jihovýchodní strana jižního zhlaví, kvádrový líc, kolem 1365. Analýza a rekonstrukce tvaru a přesného rozměru břitu použité plošiny s plochými zuby (foto a kresba M. Cihla 2006).

8


Michal Cihla – Michal Panáček Základní kroky při opracování kamenného kvádru

Úvod do problematiky středověkých technologických postupů opracování stavebního kamene Průběh jednotlivých kroků i následné rozdělení opracování podle typu použitého nástroje budeme popisovat na příkladu výroby kvádru z měkkých sedimentárních hornin typu pískovec, opuka nebo vápenec. Pro opracování tvrdších typů hornin, žuly a grandioritů, byly používány částečně odlišné nástroje a stopy po opracování jsou na nich méně výrazné a znatelně hůře čitelné. Pokud to bylo nutné, nejprve kameník dvojšpicem či jiným špičatým topůrkovým nástrojem odstranil největší nepravidelnosti hrubě vylomeného bloku kamene, který bude osekávat do podoby pravidelného pravoúhlého kvádru. Vlastní formování kvádru začalo vytvořením rovné hladké stezky u jedné delší hrany kamenného bloku (obr. 12). Kameník ji vysekával pravidelnými údery dřevěné paličky na úzké dláto. Ve stejné rovině, kterou si kameník kontroloval pravítkem, se vysekala obvodová stezka i u hrany na kratší straně kamenného bloku a postupně i na obou zbývajících stranách. Obvodová stezka na všech čtyřech hranách vytyčila rovinu jedné z ploch kvádru. Pokud byl kvádr menších rozměrů a řemeslná vyspělost kameníka byla vysoká, stačila k definici budoucí rovné plochy jen jedna stezka. Vystupující kamennou hmotu kameník nahrubo odsekal palicí a špičákem nebo dvojšpicem. Stejným způsobem se opracovaly i ostatní plochy kvádru, přičemž pravoúhlost kvádru kameník určoval a kontroloval úhelníkem. K dokončení základního opracování vnitřních ploch kamenného kvádru se většinou používal dvojšpic (obr. 13). Teprve k definitivnímu přerovnání všech ploch kvádru do jednotného povrchu s charakteristickou kresbou stop po opracování použil kameník hladkou nebo zubatou plošinu či hladké široké nebo užší zubaté dláto. Náročnější architektonické prvky nebo dílce byly těmito nástroji také zpracovávány a povrchově opracovávány, někdy však byly ještě broušeny a hlazeny. Stopy těchto nástrojů nacházíme i na sochařských plastických dílech.

Obr. 11 Maulbronn, cisterciácký klášter, konvent, 1. polovina 13. století. Analýza technologického postupu a druhu použitých nástrojů při opracování konkrétního kvádru. Definitivní úprava jeho líce byla nejprve prováděna plošinou s plochými zuby a následně na některých místech začištěna plošinou s rovným břitem (foto M. Panáček 2005, kresba M. Cihla 2008).

Obr. 12 Bad Windsheim, ukázka dobových řemesel ve skanzenu historické architektury. Kameník s tradičním vybavením předvádí postup při opracování stavebního kvádru ze surového lomového bloku. Na snímku je úvodní krok – příprava a kontrola stezky pro definici první plochy kvádru (foto M. Panáček 2004).

Obr. 13 Detail středověkého vyobrazení dvou kameníků ilustrující různé fáze opracování stavebního kamenného kvádru. Kameník vlevo kontroluje kolmost dvou ploch kvádru pomocí úhelníku, kameník vpravo z orýsovaného lomového bloku odstraňuje dvojšpicem vystupující hmotu kamene (Rudolf von Ems, Weltchronik, 1340/50, Zürich, Zentralbibliothek, Cod. Rh. 15, fol. 6v; převzato z Binding 2006, 101).

9

Úvod do problematiky středověkých technologických postupů opracování stavebního kamene Základní rozdělení kamenických nástrojů


Kamenické nástroje prošly v rámci svého chronologického vývoje různými proměnami či úpravami, které odpovídaly náročnosti kamenické výroby, ale akceptovaly i regionální specifika. Nástroje jsme rozdělili na ruční, které se ovládají pouze jednou rukou, a na topůrkové, které jsou osazeny dřevěnou násadou a jsou především obouručné (Leistikow 2007, 65–80; obr. 1). 1. Ruční nástroje Ručním nástrojem rozumíme jednoruční náčiní, které je schopno práce za pomoci zdroje energie z jiného nástroje (palice, kladivo) či ruky (obr. 15, 16). Jedná se zejména o různé typy dlát, které se postupně vyvíjely do rozličných tvarů podle praktičnosti a náročnosti na vykonávanou kamenickou práci (obr. 14). Ruční kamenické nástroje jsou v tomto oboru nejstarší na světě. Používaly se již v pravěku, při skulpturálních projevech např. v pozdním halštatu (plastika z oppida Glauberg, 500 př. n. l.; Bosinski – Herrmann 2000, 41–48; Baitinger – Herrmann 2007, 122-123). Ačkoli podobu používaného nástroje neznáme, domníváme se, že již v této době byly používány sofistikované bronzové sekáče. Asi nejznámějšími propagátory dlát byli staří Egypťané (Iskander 1959, 163–165). Jejich způsob zpracování kamenného bloku se stal základem pro další vývoj kamenictví na evropském kontinentě. Zde se poprvé setkáváme s viditelnou snahou o přesnou definici tvaru zpracovávaného bloku pomocí stezek. Styčné a ložné plochy kvádrů jsou navíc velmi čistě přerovnány do roviny. Lícové pohledové plochy u běžného zdiva jsou opracovány úzkým dlátem do bosované formy. Navíc úzké dláto vedené v pravidelných linkách vykazuje prvotní snahu o vzorování. Setkáváme se tak s linkami diagonálními i tvaru tzv. rybí kosti (obr. 19). Tento styl opracování se objevuje i v pozdějších obdobích starověku, například v římském stavitelství (Trevír, Porta Nigra, 180 n. l.) nebo v raně křesťanské architektuře v Ravenně (Theodorichovo mauzoleum, 500 n. l.).

Obr. 14 Kolekce rekonstruovaných středověkých kamenických nástrojů M. Cihly. Ruční nástroje, zleva doprava – vrtací dlátko, dláto s úzkým rovným břitem, dláto s širokým rovným břitem s plochými zuby, špičák, prýskač, dláto s širokým rovným břitem, dláto s úzkým rovným břitem s plochými zuby, lemovadlo (foto M. Cihla 2011).

Obr. 15 Kolekce rekonstruovaných středověkých kamenických nástrojů M. Cihly. Ruční nástroje – vlevo dřevěná palička, vpravo železná palice (foto M. Cihla 2011).

10

Obr. 16 Kolekce rekonstruovaných středověkých kamenických nástrojů M. Cihly. Ruční nástroje – železná palice a prýskač s tupým břitem tvarovaným do klínového ostří v úkosu asi 45° (foto M. Panáček 2008).


Úvod do problematiky středověkých technologických postupů opracování stavebního kamene 1.1 Lemovadlo Lemovadlo je dláto s rovným hladkým tupým ostřím. Existují dvě možnosti využití tohoto nástroje. Jednak se s ním dají vyhlazovat předchozí rýhaté stopy, a taktéž se s ním tzv. zarovnávaly lemy stezek a utahovaly rohy kvádru před možným ulomením. Takto definovaný tvar se využíval na měkké materiály. Stopy tohoto nástroje jsou těžko identifikovatelné, protože jeho využití je v prvopočátcích samotného opracovávání kvádru.

Obr. 17 Smolnice, kostel sv. Bartoloměje, schodiště do patra věže a do podkroví, 1373. Opukové stupně točitého schodiště a kvádříky jeho obvodových stěn jsou opracovány prýskačem vytvářejícím charakteristické větší nebo menší miskovité prohlubně dané typickou lomovitou odlučností opuky (foto M. Panáček 2005).

1.2 Prýskač Prýskač je asi nejstarším kamenickým nástrojem používaným na území Čech a Moravy. Byl svým tvarem podobný lemovadlu s tím rozdílem, že hladké ostří nebylo úplně tupé, ale tvarované v úkosu asi 45° (obr. 16). Takto upravené klínové ostří velmi dobře zpracovávalo materiál užívaný v nejstarších obdobích stavebních dějin v Čechách a na Moravě – opuku. Zaseknutí tohoto nástroje do bloku opuky vedlo postupným pronikáním klínu k odštěpení vystupující vrstvy. V místě lomu došlo na povrchu horniny k vytvoření charakteristické mělké miskovité prohlubně dané jejími fyzikálními vlastnostmi (obr. 17). Na území Čech a Moravy se s prýskačem setkáváme již v 9. století. 1.3 Špičák Pokud uvažujeme o předchozím nástroji jako o nejstarším na území Čech a Moravy, pak špičák je bez pochyby nejstarším kamenickým nástrojem na světě (obr. 18). Samozřejmě je tento nástroj používán i současnými kameníky, ovšem často jen k prvotním hrubým úpravám povrchu. Ve starověku však byl tento nástroj mnohdy tím jediným, co měl kameník k dispozici. Je to velmi dobře čitelné především na kamenných plochách ve starověkém Egyptě. Stopa po tomto nástroji je velmi typická: postupnými údery palice na nástroj vzniká rýha, která však není přísně pravidelná, protože pod náporem jednotlivých úderů nelze udržet naprosto přímočarou stopu. Nástroj může mít různé velikosti a tvary.

Obr. 18 Kolekce rekonstruovaných středověkých kamenických nástrojů M. Cihly. Ruční nástroje – železná palice a špičák (foto M. Panáček 2008).

Obr. 19 Karnak, chrám Amon-Re, I. pylon, kvádr vnějšího obkladu, Pozdní doba, 30. dynastie, faraon Nechtnebef, 380–343 př. n. l. Detail opracování vnitřní bosované plochy lícové strany kvádru dlátem s velmi úzkým břitem, který pod úderem palice vytváří mírně nepravidelnou hlubokou rýhu (foto M. Panáček 2005).

11



1.4 Dláta Dláto je ruční nástroj, který se směrem k břitu rozšiřuje. Samotný břit má samozřejmě svá různá specifika, která se vyvíjejí jednak v kontextu historickém, jednak účelovém. Taktéž se vyvíjí materiál, z kterého jsou dláta vyrobena, od měděných a bronzových k železným. Dláto je velmi starým nástrojem, který lze vystopovat v oblastech s kamennou architekturou i v oblastech nevykazujících kamenné stavby, nýbrž v menší míře alespoň skulpturální prvky. Zanechává po sobě charakteristickou stopu v podobě dobře čitelných rýh. 1.4.1 Dláto s úzkým rovným břitem Dláto s úzkým rovným břitem je od starověku nejvyužívanějším kamenickým nástrojem. Břit vzniká vykováním jednoho konce válcového nebo polygonálního těla do klínovitého tvaru (obr. 20). Lze rozlišit variantu s dlouhým tělem délky asi 25 cm, nebo s krátkým přímo do ruky (přibližně 15 cm). Delší dláto mělo větší razanci a používalo se na tvrdší horniny, kratší na měkké. Šířka břitu se pohybovala kolem 3 cm. Postupem doby se kratší úzké dláto začalo využívat nejen na lemování fragmentu, ale také na dekorativní a skulpturální prvky. Nástroj zanechává na povrchu kamene pravidelné řady bezprostředně za sebou řazených rýh, jejichž šířka odpovídá šířce břitu. Dláto s úzkým břitem je jedním z nejstarších kamenických nástrojů známým již v pravěku. 1.4.2 Dláto se širokým rovným břitem Jedná se o široké dláto, které později zdomácnělo pod názvem šalírka (zkomolení z německého „scharrieren“) nebo rýhovačka. Na krátké tělo dlouhé kolem 15 cm byl nakován břit klínovitého průřezu šířky od 8 do 12 cm. Dláto se striktně používalo na finální přerovnání lícového povrchu kamenického prvku. V různých velikostních a tvarových variantách bylo a je velmi rozšířeným nástrojem, velmi efektivním při dokončovacím procesu. Stejnoměrné údery palicí na dláto vytvářejí široké pásy rovnoběžných jednotných rýh (obr. 21). V Evropě i u nás je používáno od raného středověku, od počátků sofistikovanější kamenné architektury s opracovanými architektonickými prvky. V 16. století se jeho stopy po úderu uplatnily v rozmanitých vzorovaných rastrech jako dekor pohledových ploch kamene (Friedrich 1932, 36–37; obr. 22).

Obr. 20 Detail dobového vyobrazení kameníka pracujícího s dlátem s úzkým rovným břitem a dřevěnou palicí zanechávající kontinuální řady těsně za sebou řazených záseků (Diebold Schilling, Amtliche Berner Chronik, 1478, Bern, Stadtbibliothek; převzato z Binding 2006, 92).

1.4.3 Dláto s břitem s plochými zuby Zubaté dláto s plochými zuby byl inovační nástroj k dlátu s úzkým nebo středně širokým rovným břitem. Opět mohlo mít delší nebo kratší tělo, z něhož byl vykován břit s naseknutými třemi až osmi přibroušenými plochými zuby. Ty zvýšily efektivitu práce a zanechávaly na povrchu charakteristický otisk svého tvaru, který se někdy využíval k dekorativním účelům (obr. 23). V českých zemích se zubaté dláto začalo šířeji využívat ve 13. století. V Evropě byl tento nástroj používán již daleko dříve. Jako základní kamenický nástroj ho najdeme již v antice (Boardman 1993, 79–81).

Obr. 21 Praha, Pražský hrad, starý královský palác, severní fasáda, konec 15. století. Dobře jsou vidět jednotlivé pásy s kontinuálním rastrem záseků způsobených dlátem s širokým rovným břitem (foto M. Panáček 2006).

Obr. 22 Creuzburg, mostecká kaple, 1499. Opracování líce kvádrů obvodových stěn dlátem se širokým rovným břitem zde bylo dovedeno do ozdobně provedeného plošného rastru záseků pokrývajících veškerý povrch (foto M. Panáček 2007).

12


Úvod do problematiky středověkých technologických postupů opracování stavebního kamene 2. Topůrkové nástroje Jako topůrkové nástroje označujeme ty, které jsou opatřeny dřevěnou násadou, v pozdějších dobách výjimečně kovovou. Jsou obouručné a svou ergonomií a především pružností jsou velmi účinné. Rozdílný poměr mezi malým otvorem na násadě a mohutností nástroje předurčuje výběr materiálu při výrobě dřevěné násady. V tomto případě byl téměř výhradně používán jasan. 2.1 Špic, dvojšpic Jde o obouruční nástroj opatřený násadou z jasanového dřeva kulatého či oválného průřezu. Kovová část je tvořena čepelí čtvercového mírně zaobleného průřezu s kovářsky vytaženými hroty na obou stranách (obr. 24). Průvlak je vytvořen proseknutím pomocí trnů, které jsou aplikovány od nejtenčích postupně k velikosti otvoru. Délka středověké čepele se pohybovala v rozmezí 40–50 cm. Postupně se tento nástroj zmenšoval, až koncem 19. století dosáhl velikosti kolem 30 cm. Tomu odpovídala délka násady, která mohla dosahovat od 40–50 cm do konečných 35 cm.

Obr. 23 Trevír (Trier), dóm, ambit rajského dvora, 2. polovina 13. století. Zdivo z kvádrů opracovaných dláty s břitem s plochými jemnými zuby. Dláto je drženo rukou, takže zuby dláta vytvářejí pod jednotlivými údery průběžnou stopu s vystupujícími linkami zanechanými mezerami mezi zuby dláta (foto M. Cihla 2007).

Obr. 24 Kolekce rekonstruovaných středověkých kamenických nástrojů M. Cihly. Topůrkové nástroje – dvojšpic (foto M. Cihla 2011).

13


Michal Cihla – Michal Panáček Tento nástroj se používal k prvotnímu hrubému opracování tak, aby odstranil větší masy vystupujícího kamene a základním způsobem formoval zamýšlený tvar (obr. 25). Úder dvojšpicem je velmi razantní a zanechává charakteristickou stopu, která má tvar velmi protáhlého trojúhelníku se středovou rýhou zakončenou kulatým důlkem po hrotu nástroje (obr. 26).

Obr. 25 Detail dobového vyobrazení opracovávání kvádru pomocí dvojšpice (Herrad von Landsberg, Hortus deliciarum, 1175/91, Straßburg, fol. 27; převzato z Binding 2006, 91).

Dvojšpic je velmi starý nástroj používaný ve starověku, především v oblasti Blízkého východu. V Evropě se objevuje již v 10. století, například při zpracování víka kamenné tumby v kryptě baziliky ve Špýru, většího rozšíření se však dočkal až od poloviny 11. století (Friedrich 1932, 36–37). V českých zemích se poprvé objevuje ve velkomoravské říši, konkrétně v Mikulčicích jím byla opracována hlavice sloupu X. kostela z počátku 10. století. Byl využíván pouze k definování budoucích zdobných prvků, zdivo bylo tvořeno lámanou opukou z horních vrstev opukové stěny, tedy z povrchové těžby. Napojení velkomoravské říše na byzantskou ovlivnilo i řemeslnou dovednost, neboť právě dvojšpic mohl z oblasti Středomoří pocházet. Nejstarší kamenné stavby v Praze však stopy tohoto nástroje nevykazují. Ani na stavbách kostela P. Marie z 9. století či na zbytcích starého proboštství z 11. století na Pražském hradě se užití dvojšpice nepotvrdilo. Je to poměrně logické, poněvadž opracování opukových kvádříků při stavbě běžné stěny tento nástroj nevyžadovalo. Byl využit pouze ruční prýskač a plošina (viz níže), která kolmými údery na plochu kvádříku splnila požadovaný účel. Je zcela pravděpodobné, že se tento nástroj mohl individuálně vyskytovat ve vybavení románského kameníka, avšak k jeho plnému zapojení do kamenické výroby došlo v Čechách pravděpodobně až kolem poloviny 13. století v souvislosti s příchodem západních řemeslníků, a především masivní těžbou a zpracováním pískovce, k jehož opracování je velmi vhodný.

Obr. 26 Zásadka (okr. Mladá Boleslav), hrad, konec 14. století. Obvodová hradba hradu postavená z pískovcových kamenů opracovaných dvojšpicem zanechávajícím charakteristicky nepravidelně rozmístěné záseky zakončené malým důlkem (foto M. Panáček 2007).

Obr. 27 Kolekce rekonstruovaných středověkých kamenických nástrojů M. Cihly. Topůrkové nástroje – plošina s rovným břitem (foto M. Cihla 2011).

14


Obr. 28 Kameník opracovávající kamennou hlavici sloupu pomocí plošiny s rovným břitem zobrazený v popisu života sv. Albana a sv. Amphibala od Matouše Pařížského (Matthaeus Parisiensis) z doby kolem roku 1250 (Dublin, Trinity College Library, TCD Ms. 177, Sign. E. i. 40, fol. 60; převzato z Binding 2006, 11).

Úvod do problematiky středověkých technologických postupů opracování stavebního kamene 2.2 Plošina Dalším obouručním nástrojem s násadou je tzv. plošina. Svým tvarem připomíná dvojbřitou kanadskou sekeru. Násada je opět vyrobena z jasanového dřeva. Oboje ostří je kovářsky vytaženo do tvaru sekery. Ostří může být buď pozvolné neboli přímé, s rovným břitem, či zubaté. Břit plošiny byl závislý na kombinaci kování a finálového zabroušení. Při pozvolném vytažení bylo zabroušení nepatrné, pokud ovšem bylo tělo sekery mohutnější, byl břit tvořen ostrým zkoseným klínem. Nástroj se opět velikostně podobal dvojšpici, násada a ostří se pohybovaly kolem 50 a 35 cm, v novověku se postupně zmenšoval až na velikost 35 × 25 cm. Plošina se používala k zahlazení menších nerovností po hrubém předchozím opracování, tzv. přerovnání. Ve většině případů se toto opracování stalou konečnou úpravou povrchu lícové plochy. Kámen se opracovával buď celou plochou břitu, nebo pouze jeho špičkou. Celou plochou břitu je plocha kamene opracovávána většinou diagonálně či ortogonálně a zanechává kontinuálně plošně rozmístěný rastr záseků jednotlivých úderů, resp. rýh způsobených vrcholem břitu po odlomení odštěpku. Tvar a velikost stop po břitu jsou zároveň závislé na směru vedení a razanci úderu, tedy jestli kameník při práci seděl nebo stál, a také na velikosti nástroje. Špičkou břitu plošiny se pak vytváří tzv. přetínání na styčných plochách. Zkušený kameník může tento způsob aplikovat i na vytvoření obvodové stezky. Opuka, kterou především známe z románského období, je opracovávána kolmými údery, pískovce v pozdějších obdobích pak většinou pod úhlem přibližně 45°. Jak už bylo naznačeno, plošina byla jedním z nejstarších kamenických nástrojů používaných na území Evropy. Setkáváme se s ní již v 6. století př. n. l. na attické řecké keramice (Pleiner 2006, 76). Taktéž římské stavitelství se bez plošiny neobešlo. Asi největší explozi v používání tohoto nástroje přineslo románské stavitelství. Opukové kvádříky těžené z horních sedimentačních vrstev masivu byly poměrně úzké a velmi dobře se opracovávaly kolmými údery břitem plošiny na plochu kamene. Při tomto způsobu opracování nebylo zapotřebí dvojšpice, poněvadž vylomený kvádřík z lavice masivu měl již téměř definovanou lícovou plochu a k opracování zbývaly pouze menší výstupky. V západní Evropě se tento nástroj používal již nejméně od 9. století, na území bývalého Českého království od 11. století (Staré proboštství, Pražský hrad). Největší rozšíření však nastalo až od 12. století (Friedrich 1932, 36–37). 2.2.1 Plošina s rovným břitem Nejvyužívanějším typem plošiny byla tzv. přímá s plochým, rovným břitem. Pozvolného břitu bylo dosaženo kovářským vytažením zakovaného materiálu kladivem. Domníváme se, že tento vykovaný břit byl primitivně zakalen v horkém oleji (obr. 27). Kameník, pokud zpracovával měkký materiál, jako je opuka či pískovec, musel svůj nástroj během jedné sezony nechat minimálně jednou kovářky zabrousit. Tento typ nástroje nejčastěji najdeme v nejstarší ikonografii (obr. 28). V Evropě se tak objevuje pravidelně od 10. století, v německých zemích masivně od počátku 12. století (Friedrich 1932, 36–37; obr. 29, 30, 37).

Obr. 29 Deštná (okr. Česká Lípa), kostel sv. Václava, interiér věže, před 1230. Detail pozdně románského kvádříku, jehož plocha je opracována pomocí plošiny s rovným břitem (foto R. Kursa 1999).

15

Obr. 30 Bezděz, hrad, jihozápadní Manský palác, střední sál, kolem 1300. Kamenná profilovaná žebra křížové klenby opracovaná plošinou s rovným břitem (foto M. Panáček 2008).



Obr. 31 Kolekce rekonstruovaných středověkých kamenických nástrojů M. Cihly. Topůrkové nástroje – plošina s břitem s plochými zuby (foto M. Cihla 2011).

Obr. 32 Na dobovém vyobrazení ze 13. století opracovává kameník kvádr pomocí plošiny s břitem s plochými zuby (Bibel aus Corbie, Amiens, Bibliothè que municipale, Ms. 23, fol. 116; převzato z Binding 2001, 19).

2.2.2 Plošina se zaobleným břitem Jedná se o velmi podobný nástroj s tím rozdílem, že jeho břit je segmentově zaoblený. Zaoblení může být dvojího druhu. Zaprvé vzniká samovolně při dlouhodobém používání nástroje původně s rovným břitem a zadruhé může být i účelové. Tento nástroj se používal především při jemnější kamenické práci, například při sochařském modelování draperie. 2.2.3 Plošina s břitem s plochými zuby Novinkou, která byla aplikována na plošinu, bylo vytvoření zubů na břitu nástroje. Ty měly v rámci své malé plochy velký účinek při záseku do kamene a podstatně zvýšily efektivitu práce. Na měkké materiály se používaly zuby ploché a na tvrdé horniny zuby špičaté. Byly vyráběny kovářským proseknutím břitu a dalším zabroušením do požadovaného tvaru (obr. 31, 32). Na povrchu kamene zuby vytvářejí pravidelný kontinuálně rozprostřený rastr jemně plastických charakteristických stop přesně kopírujících jejich tvar a velikost (obr. 33). Tyto nástroje se objevují již v římském období, v době císařství ve 3. století n. l. (Clément 2005, 14). V evropském středověkém stavitelství se objevily až ve 12. století, v německých zemích na jeho konci (Friedrich 1932, 36–37). V Čechách jsou tyto nástroje symbolem nástupu vrcholné gotiky v 1. polovině 14. století, na význačných stavbách se však objevují již v době románské (obr. 34–37).

Obr. 33 Praha, Karlův most, 0. pilíř, jihovýchodní strana jižního zhlaví, kvádrový líc, kolem roku 1365. Líc kvádrů opracovaný plošinou s břitem s plochými zuby vytvářejícími pravidelný rastr jemně plastických stop (foto M. Cihla 2006).

16

Obr. 34 Praha, Pražský hrad, lapidárium architektonických prvků, okenní ostění z královského paláce, kolem poloviny 14. století. Náročně provedený profilovaný architektonický prvek, jehož povrch je opracován plošinou s břitem s plochými zuby (foto M. Cihla 2005).



Obr. 35 Smolnice, kostel sv. Bartoloměje, schodiště do patra věže a do podkroví, před 1373. Detail opracování opukového stupně točitého schodiště plošinou s břitem s velkými plochými zuby zanechávajícími hluboké stopy (foto M. Panáček 2005).

Obr. 36 Doksany, klášter premonstrátek, klášterní kostel Narození P. Marie, krypta, nástup na schodiště do interiéru kostela, 2. polovina 12. století. Kvádr opracovaný plošinou s břitem s jemnými plochými zuby a dobře patrnými stopami jednotlivých záseků a odštěpků (foto M. Panáček 2008).

Obr. 37 Doksany, klášter premonstrátek, klášterní kostel Narození P. Marie, krypta, nástup na schodiště do interiéru kostela, 2. polovina 12. století. Velmi pečlivě opracované kvádry s obvodovými stezkami olícované plošinou s rovným břitem (vlevo) a plošinou s břitem s jemnými plochými zuby vpravo (foto M. Panáček 2008).

Obr. 38 Kolekce rekonstruovaných středověkých kamenických nástrojů M. Cihly. Topůrkové nástroje – špicplošina (foto M. Cihla 2011).

2.3 Špicplošina Již z názvu vyplývá, že se jedná o kombinaci topůrkového dvojšpice a plošiny (obr. 38). Tento nástroj vznikl z ryze praktického důvodu, kdy pro hrubé zpracování byl využit špičatý konec, který následně vystřídala plošina pro jemnější přerovnání (obr. 39). V Evropě se špicplošina začala využívat masivněji ve 12. století, tedy ve stejné době s nástupem plošin (Friedrich 1932, 36–37; obr. 40, 41).

17



Obr. 39 Vyobrazení kameníka pracujícího se špicplošinou při opracovávání kvádru. Znázorněny jsou rovněž obvyklé pomůcky středověkého kameníka – úhelník, vodováha (krokvice) a šablona profilovaného prvku (Hausbuch der Mendelschen Zwölfbrüderstiftung, 1425–36, Nürnberg, Stadtbibliothek, fol. 4; převzato z Binding 2006, 96).

Obr. 40 Detail kameníka se špicplošinou francouzského typu z vyobrazení z Velké kroniky ze Saint-Denis ze 14. století (Toulouse, Bibliothè que municipale, Ms 512, fol. 96; převzato z Binding 2006, 36).

Obr. 41 Kost (okr. Jičín), hrad, Velká věž, interiér 2. patra, kolem 1390. Kvádrový líc stěny z kamenů opracovaných pravděpodobně špicplošinou. Kameny nesou zbytky stop hlubších důlků zanechaných po prvotním hrubém opracování špičatým hrotem, které bylo následně přerovnáno výraznými údery plošinovým rovným břitem. Na závěr byly vyseknuty velké kamenické značky, které následně porušily důlky pro krepny (foto M. Panáček 2008).

18


Úvod do problematiky středověkých technologických postupů opracování stavebního kamene 2.4 Teslice s rovným nebo zubatým břitem Teslice je opět topůrkový nástroj podobný plošině, ale s tím rozdílem, že dvojbřitá sekera je na topůrku umístěna příčně, jakoby naplocho, podobně jako u motyky. Velikostí se podobala plošině, mohla být i menší. Využívala se především při konkávní profilaci architektonických prvků, jakož i při lícovém opracování povrchu kamene (obr. 42). Tento způsob ovšem nebyl pohledový, poněvadž zanechával stopy ve tvaru půlkruhových obloučků. Ve svém tvarosloví mohla mít teslice jednak rovné jednak zubaté ostří. Jako specializovanější nástroj se objevuje ve 14. století (Friedrich 1932, 36–37). 2.5 Špicteslice Špicteslice byla kombinace špicu s teslicí. Byl to poměrně mohutný nástroj s úzkými dlouhými čepelemi pro razantní účinek úderu. Využíval se především v lomech při prvotním zpracování kamene, možná i při těžbě pískovcových kvádrů v lomu při tzv. brázdění, tedy vysekávání rastru rýh pro vylomení základního bloku kamene z masivu skály. 2.6 Plošinoteslice Tento nástroj byl kombinací plošiny s teslicí, tedy topůrkový sekerovitý nástroj se dvěma rovnými břity pootočenými vůči sobě o 90°. Existoval v mnoha variantách jak mohutného, tak i menšího nástroje. Větší verze s úzkými dlouhými čepelemi měla ideální vlastnosti pro rychlé zpracování nalámaných polotovarů přímo v lomech (obr. 43). Kombinace teslice a plošiny umožňovala velmi rychlé a efektivní předdefinování kvádru. Menší verze, odpovídající ustálené velikosti asi 30 × 30 cm, pak byly užívány na detailnější zpracování profilovaných architektonických kamenných prvků většinou ve fázi před finálním začištěním. Pokud se však jednalo o běžný stavební kvádr, sloužil nástroj i k finálnímu opracování konečné úpravy líce (obr. 44). Již od 12. století se používal zejména ve Francii, kde se mu říkalo polka. V německy mluvících zemích se ve větší míře nerozšířil.

Obr. 42 Řezno (Regensburg), dómská kamenická huť. Ukázka práce s teslicí s rovným břitem při opracovávání hluboké profilace kamenického článku (foto M. Panáček 2007).

Obr. 44 Plošinoteslice, nástroj používaný zejména ve Francii, kde se mu říkalo polka (foto archiv autorů).

Obr. 43 Dobové vyobrazení kameníka pracujícího s plošinoteslicí (Chronicle of Jerusalem, po 1467, Wien, Osterreichische Nationalbibliothek, Cod. 2533, fol. 17; převzato z Erlande-Brandenburg 2002, 108).

19



Závěr

Problematika, kterou jsme zde pouze stručně nastínili, je v celé své šíři mnohem obsáhlejší a složitější. Vedle různorodých témat předmětného výzkumu zmíněných v úvodu je především daleko větší škála používaných nástrojů, které přirozeně prošly dlouhodobým vývojem. Vedle hlavních nástrojů zanechávajících své stopy na povrchu kamene jsme vůbec nezmínili pomocné nástroje, které jsou nezbytné k celkové kamenické práci. Samostatnými tématy jsou výroba a udržování kamenických nástrojů nebo jejich historické proměny, kde lze s dobrou přesností identifikovat některé vývojové linie. Obdobně je mnohem komplikovanější soubor různorodých výrobních postupů, kterými se odlišuje např. výroba složitých profilací od jednoduchých pravidelných kvádrů. Nicméně se domníváme, že i pouhé základní nastínění této problematiky ukazuje její velké možnosti v teoretické badatelské rovině poznání historických stavebních technologií i v praktickém aplikovaném použití, které může v budoucnu zásadně přispět k lepší interpretaci i uplatnění pro postupy památkové péče a celou oblast restaurování kamenných artefaktů.

Klíčová slova/keywords

Stavební kámen/building stone – technologie opracování/working technology – vrcholný středověk/high Middle Ages.

Prameny a literatura

ARNOLD, D. 1991 Building in Ancient Egypt. Pharaonic Stone Masonry, New York – Oxford. BAITINGER, H. – HERRMANN, F. R. 2007 Celtic Warrior Prince from Glauberg, Germany. In: B. Fagan (Hrsg.), Discovery! Unearthing the new Treasures of Archaeology. London 2007, 122–123. BESSAC, J.-C. 1987 Lóutillage traditionnel du tailleur de pierre de lÁntiquité à nos jours. In: Revue archéologique de Narbonnaise, Supplément 14. Paris. BINDING, G. 1993 Baubetrieb im Mittelalter. Darmstadt. BINDING, G. 2001 Der mittelalterliche Baubetrieb in zeitgenössischen Abbildungen Mittelalter. Darmstadt. BINDING, G. 2006 Als die Kathedralen in den Himmel wuchsen. Darmstadt. BOARDMAN, J. 1993 Greek sculpture. The archaic period. London.

BÖHME, H. W. – DOLLEN, B. von der – KERBER, D. – MECKSEPER, C. – SCHOCK‑WERNER, B. – ZEUNE, J. (Hrsg.) 1999 Burgen in Mitteleuropa. Stuttgart. CASSANELLI, R. 2005 Die Baukunst im Mittelalter. Patmos. BOSINSKI, F. M. – HERRMANN, F. R. 2000 Zu den frühkeltischen Statuen vom Glauberg, Berichte der Kommission für Archälogische Landesforschung Hessen 5, 41–48. CIHLA, M. – PANÁČEK, M. 2006a Středověký most v Roudnici nad Labem, Průzkumy památek XIII – 2, 3–34. CIHLA, M. – PANÁČEK, M. 2006b Konstrukční a technologické aspekty středověkého mostu v Roudnici nad Labem v porovnání s Juditiným a Karlovým mostem v Praze a kamenným mostem v Písku. In: Dějiny staveb 2006, 213–237. COLOMBIER, P. du 1973 Les chantiers des cathedrales. Paris. CONRAD, D. 2002 Kirchenbau im Mittelalter. Leipzig.

20

MORSBACH, P. (Hrsg.) 1990 Der Dom zu Regensburg: Ausgrabung, Restaurierung, Forschung, München – Zürich. DOPERÉ, F. 2009 La chronologie de la taille des pierres. Ses possibilités et ses limites dans lárchéologie du bâtiment. In: Matériaux de lárchitecture et toits de lÉurope, Les dossiers de lÍPW 6, Namur. EBELOVÁ, I. 2001 Pražská a venkovská stavební řemesla v době renesance a baroka. Praha. ELVERS, B. – THOENES, CH. (Hrsg.) 2003 Architekturtheorie von der Renaissance bis zur Gegenwart. Köln. ERLANDE-BRANDENBURG, A. 2002 The Cathedral Builders of the Middle Ages. London. FRIEDRICH, K. 1932 Die Steinbearbeitung. Augsburg. HOCHKIRCHEN, D. 1990 Mittelalterliche Steinbearbeitung und die unfertigen Kapitelle des Speyerer Domes. Köln.


Úvod do problematiky středověkých technologických postupů opracování stavebního kamene CHOTĚBOR, P. 1993 Opracování kamene v různých stavebních hutích působících na Pražském hradě. In: Archaeologia historica 18/93, Brno, 347–357. CHOTĚBOR, P. 2006 Příklady opracování kamene z katedrály sv. Víta – 4. – poč. 15. století. In: John, J. – Kovář, M. (eds.), Opracování kamene, Plzeň, 53-58. CHOTĚBOR, P. 2007 Spuren der Steinbearbeitung aus dem 14. und 15. Jahrhundert am Prager Veitsdom. In: Bengel, S. (Hrsg.), Dombaumeistertagung in Strassburg, 2006, Tagungsdokumentation, Strasbourg, 121–124. ISKANDER, Z. 1959 Kovohutnictví ve starém Egyptě, Vesmír 38, 163–165. JÁSEK, J. – FIALA, M. 2004 Šítkovská vodárna a Karel Mělnický. Praha. JUNDROVSKÝ, R. 2001 Kamenictví, tradice z pohledu dneška. Praha. KIMPEL, D. 1984 Die Entfaltung der gotischen Baubetriebe. In: Möbius, F. – Schubert, E. (Hrsg.), Architektur des Mittelalters. Funktion und Gestalt, Weimar, 246–272. KLEIN, U. 2007 Die Beschreibung von Werksteinoberflächen. In: Naturstein als Baumaterial, Jahrbuch für Hausforschung, Band 52, Marburg, 81–93.

21

KOHOUT, J. – TOBEK, A. – BARTÁK, K. 1998 Zednictví, tradice z pohledu dneška. Praha. KOTRBA, V. 1961 Klenební žebro a jeho funkce na počátku české gotiky, Umění 9, 236–245. CLEMENT, P. A. 2005 La Via Domitia. Des Pyrénées aux Alpes. Rennes. LEISTIKOW, D. 2007 Mittelalterliche Steinmetzwerkzeuge und ihre Arbeitsspuren. Eine Einführung. In: Naturstein als Baumaterial, Jahrbuch für Hausforschung, Band 52, Marburg, 65–80. MENCL, M. 1974 České středověké klenby. Praha. MUK, J. 1977 Konstrukce a tvar středověkých kleneb, Umění 25, 1–23. MUK, J. 1996 Historické konstrukce. Praha. MÜLLER, W. 1990 Grundlagen gotischer Bautechnik. München. MYŠIČKA, M. a kol. 2006 Libri Civitatis II. Rejstřík stavby děkanského kostela Nanebevzetí Panny Marie v Mostě 1517–1519. Ústí nad Labem. OHLER, N. 2006 Katedrála: Náboženství, politika, architektura, dějiny. Jinočany.

PLEINER, R. 2006 Iron Archaeology. Early European Blacksmiths. Praha. PODROUŽEK, K. 2006 Vesnické stavby na pískovcovém podloží. Ústí nad Labem. PRADE, M. 1988 Les Ponts. Monuments Historiques. Paris. RADOVÁ-ŠTIKOVÁ, M. – ŠKABRADA, J. 1991 Příspěvky k poznání středověkého stavitelství. Praha. SALZMAN, L. F. 1952 Building in England down to 1540. Oxford. SAPIN, Ch. ed. 2000 Archéologie et architecture dún site monastique Ve–XXe siècles, 10 ans de recherches a lábbaye Saint‑Germain d f Auxerre. Auxerre. SUCHÝ, M. 2003 Solutio Hebdomadaria Pro Structura Templi Pragensis. Stavba svatovítské katedrály v letech 1372–1378. Díl I. Castrum Pragense 5. Praha: Archeologický ústav AV ČR. SYROVÝ, B. a kol. 1984 Kámen v architektuře. Praha. ŠKABRADA, J. 2003 Konstrukce historických staveb. Praha. UNGEWITTER, G. G. 1859–1864 Lehrbuch der gotischen Konstruktionen, Leipzig. VIOLLET-le-DUC, E. E. 1854–1868 Dictionnaire raisonné de l farchitecture française du XIe au XVIe siècle. Paris.

Úvod do problematiky středověkých technologických postupů opracování stavebního kamene Einführung in die Problematik mittelalterlicher technologischer Verfahren bei der Bausteinbearbeitung


Heutige Forschungen auf dem Gebiet der historischen Architektur orientieren sich zunehmend auf die Materialund technogische Analyse der Baukonstruktionen. In unseren Ländern stellt steinernes Mauerwerk sowie Stein selbst als Baumaterial in Form von Bruchstein oder in unterschiedlich bearbeiteter Form eine der grundlegenden, im Mittelalter benutzten Konstruktionen dar. Eine gründliche Erkenntnis der ganzen Skala technologischer Verfahren, die beim Abbau und der Bearbeitung des Bausteins verwendet wurden, kann daher wichtige Kenntnisse der Bauentwicklung konkreter Objekte sowie der gesamten Baugeschichte bringen. Jeder wesentlicher Schritt bei der Bearbeitung des Steinquaders hinterließ nach der definitiven Oberflächenbehandlung seine Spur, die weiterhin lesbar ist und das betreffende Verfahren rekonstruieren lässt. Nach einer detaillierten Analyse kann man verwendete Werkzeuge identifizieren einschließlich ihrer Form, Größe oder Ausmaße und Gliederung der Schneide, und danach die Art und Weise der mittelalterlichen Bearbeitung des Bausteins gliedern und kategorisieren. Falls diese Qualitäten auf einem konkreten Bau innerhalb der statistischen Probe identifiziert werden, können sie als charakteristisch einer Steinmetz- oder Bauhütte zugeschrieben werden, die den Bau errichtete; sie kann dann für weitere architekturgeschichtliche Vergleiche verwendet werden. Man kann die Wandlungen dieser Qualitäten und damit der verwendeten Werkzeuge im Laufe der Zeit, im Rahmen verschiedener Stilperioden oder geographischer Regionen verfolgen. Vor ein Paar Jahren nahmen wir anhand ausländischer Kenntnisse, Konsultationen mit Steinmetzen und eigener praktischer Erfahrungen die Analyse der Steinbearbeitung anlässlich der Erforschung mittelalterlicher gewölbter Steinbrücken in Böhmen auf. Anschließend entschieden wir uns, diese Problematik weiter zu verfolgen und versuchen, eine komplexere Forschung auf dem Gebiet der ehemaligen Böhmischen Länder und der benachbarten Regionen Mitteleuropas durchzuführen. Unser Ziel ist es, einen Auswahlkatalog historischer Methoden der Steinbearbeitung an erhaltenen historischen Bauten zu erstellen, der gemeinsam mit zeitgenössischen Darstellungen und praktischer Überprüfung mittels der Kopien historischer Werkzeuge als Grundlage einer Rekonstruktion historischer Steinmetzverfahren in allen ihren Aspekten dienen wird. Die im Mittelalter verwendeten Werkzeuge kann man in zwei Grundgruppen einteilen. Die erste stellen Handwerkzeuge dar, die nur mit einer Hand beherrscht werden und mit Hilfe der Energiequelle aus einem anderen Werkzeug (Schlegel, Hammer) oder der Hand arbeiten. Diese Werkzeuge sind älter und setzen die ununterbrochene urzeitliche bzw. altertümliche Tradition fort. Sie haben die Form verschieden gestalteter Meißeln, je nach ihrem Zweck. Ein Schlageisen mit stumpfer Schneide wurde zum Einebnen der Umfassung oder zur Behandlung der Quaderecken während der Grundbearbeitung der Quader verwendet. Zur Bearbeitung romanischer Plänerkalksteinquader mit charakteristischer schalenförmiger Oberfläche diente die Keilmeißel. Die gröbste, aber zugleich effektivste Grundbearbeitung wurde mit Zweispitz durchgeführt. Zur definitiven Oberflächenbehandlung dienten dann Meißel mit schmaler oder breiter gerader Schneide, eventuell mit einer Schneide mit flachen Zähnen. Die zweite Gruppe bilden Stielwerkzeuge, die einen Holzschaft haben und meistens beidhängig geführt werden. Diese Werkzeuge mit scharfen Spitzen oder flachen Schneiden erschienen in Europa erst im Verlauf des 9. und 10. Jahrhunderts und massive Verbreitung erfuhren sie erst im 12. Jahrhundert, obwohl ihre Herkunft ebenfalls zumindest altertümlich ist. Zur ersten groben Bearbeitung des Steins, besonders des Sandsteins, diente Zweispitz, dessen Spitze eine charakteristische Spur hinterlässt, die die Form eines sehr gezogenen Dreiecks mit Zentralrille aufweist, die mit einem runden, durch die Spitze des Werkzeugs gemachten Grübchen abgeschlossen ist. Die anschließende Oberflächenbehandlung und Gestaltung der definitiven Oberfläche erfolgte mit Hilfe verschiedener Typen von Flächen, Dechseln oder deren Kombination. Die Flächen und Dechseln hatten entweden gerade oder abgerundete Schneiden, die zwecks höherer Effektivität in flache Zähne angeschnitten waren. Diese Innovation verbreitete sich aber erst im 12. Jahrhundert. Durch die Kombination des spitzen Werkzeugs für die Grundbearbeitung einerseits und der Schneide für die definitive Herrichtung andererseits entstanden Werkzeuge, die als Spitzflächen oder Spitzdechsel bezeichnet werden. Die Problematik, die hier kurz angedeutet wurde, ist in ihrer ganzen Breite viel umfangreicher und komplizierter. Wir sind jedoch der Meinung, dass auch ihre bloße Andeutung die großen Möglichkeiten auf dem theoretischen Niveau der Erforschung historischer Bautechnologien zeigt und praktische Anwendung finden kann, die zukünftig zu einer besseren Interpretation beiträgt und zum Einsatz in der Denkmalpflege und im Bereich der Restaurierung von Steinartefakten nützlich werden könnte.

22


Úvod do problematiky středověkých technologických postupů opracování stavebního kamene Abb. 1 Abbildung aus der Großen Chronik aus Saint-Denis, die den Bau einer großen Kirche im 14. Jahrhundert darstellt. Abgebildet sind zwei Typen mittelalterlicher Steinmetzwerkzeuge, die Hand- und Stielwerkzeuge (Toulouse, Bibliothè que municipale, Ms. 512, fol. 96; übernommen aus Binding 2006, 36).

Abb. 6 Speyer, Dom, Pfeiler des Mittelschiffs, 13. Jh. Die Restaurierungsplombe auf drei beschädigten Quadern versucht neben der Farbigkeit und Körnigkeit des ursprünglichen Materials auch unterschiedliche Spuren der Oberflächenbearbeitung einzelner Steine nachzuahmen (Foto M. Panáček 2007).

Abb. 2 Steinmetzhütte in der Chronik unseres Herrn Jesus Christus von Jansen Enikel und Rudolf von Ems aus der Zeit um 1370. Zwei sitzende Steinmetze bearbeiten mit Hilfe von Spitzflächen mit flachen Zähnen profilierte Architekturelemente, während der stehende Steinmetz mit einer Spitzfläche mit gerader Schneide einfache Steinquader vorbereitet (München, Bayerische Staatsbibliothek, Cod. germ. 5, fol. 29; übernommen aus Binding 2001, 113).

Abb. 7 Točník, Burg, Wappengalerie, ursprünglich über dem Hintertor situiert, heute im Interieur des königlichen Palastes, kurz vor 1400. Detail von sehr charakteristischen und gut analysierbaren Bearbeitungsspuren auf der Rückseite der Platte mit Windungsdekor (ganz rechts in unterer Reihe) mittels einer Fläche mit flachen Zähnen. Verknüpfung eines konkreten Werkzeugs mit einem bedeutenden und gut datierten künstlerisch-architektonischen Werk, das durch eine konkrete königliche Bauhütte durchgeführt wurde (Foto M. Cihla 2007).

Abb. 3 Historische Abbildung der Arbeit in einer spätmittelalterlichen Steinmetzhütte (Diebold Schilling, Amtliche Berner Chronik, 1478, Bern, Stadtbibliothek; übernommen aus Binding 2006, 92). Abb. 4 Sénanque, Zisterzienserabtei, nach 1180. Die Ostecke des Transepts der Klosterkirche Notre-Dame mit Steinquadern, deren Oberschicht mit Bearbeitungsspuren durch den Einfluss der Erosion wegfällt; die Bearbeitung erscheint jedoch in veränderter Form auf der neu bloßgelegten Oberfläche (Foto M. Panáček 2006). Abb. 5 Liè ge/Lüttich, Heiligenkreuzkirche, um 1250. Detail der Quader eines der das Kirchengewölbe tragenden Pfeiler, es zeigt die sekundäre Bearbeitung eines Teils der Oberfläche. Links ist die originale Oberfläche mit ursprünglicher Bearbeitung der Umfassung mit einem Meißel und der Innenfläche mit einer Fläche mit flachen Zähnen, rechts die sekundäre Gestaltung mit einem breiten Meißel (Foto M. Panáček 2007).

23

Abb. 8 Roudnice nad Labem, mittelalterliche Brücke, Gewölbestein, 1333–1340. Detaillierte Dokumentation und Analyse der Bearbeitungsspuren auf einem Quader (Vermessung mit Baumaßstab, Zeichnung nach der Fotografie und Analyse M. Cihla 2006). A: Oberfläche; B, D: Ladeflächen; C, E: Kontaktflächen. Grau ist der Einschnitt, schwarz der Abschlag bezeichnet. 1: abgebrochene Quaderteile; 2: Steinmetzmarke, die mit Schlägen eines axtartigen Werkzeugs mit mäßig abgerundeter Schneide hergestellt wurde; 3: Destruktion der Oberfläche; 4: Spuren von Putzen der Oberfläche mit einem flachen Hauer, kurze Schläge des Holzschlegels bilden die Spur in Form eines seichten „V“, die Spur der Schneide ist ein wenig länger als der Abschlag, was die Position des Steinmetzen verrät; 5: der sog. „Steg /Pfad“; 6: Spur der Axtschneide (die Position des Steinmetzes ist umgekehrt als die Spurrichtung); 7: Abschlag (beim Absplittern des Abschlags mittels der Axt entsteht ein Abbruch im scharferem Winkel); 8: Mörtelreste; 9: fein geschichtete Schläge eines Kleinmeißels; 10: strahlenartige Kanälchen; 11: Fragmente anküpfender Gewölbesteine; 12: Destruktion der Ladefläche; 13: Spur eines konischen Einschnitts mit Grübchen, die mittels eines spitzigen Stielwerkzeugs entstand.

Abb. 9 Roudnice nad Labem, mittelalterliche Brücke, Gewölbestein, 1333–1340. Detaillierte Analyse einiger Bearbeitungsspuren auf der Kontaktfläche, die die Schlagrichtung, den Winkel des Werkzeugseinfalls, die Form und Größe des Einschnitts und des Abschlags zeigen (Auswertung und Zeichnung M. Cihla 2006). Abb. 10 Prag, Karlsbrücke, Null-Pfeiler, Südostseite des südlichen Brückenkopfs, Quaderverkleidung, um 1365. Analyse und Rekonstruktion der Form und des genauen Ausmaßes der Schneide der benutzten Fläche mit flachen Zähnen (Foto und Zeichnung M. Cihla 2006). Abb. 11 Maulbronn, Zisterzienserkloster, Konvent, 1. Hälfte des 13. Jahrhunderts. Analyse des technologischen Verfahrens und der Art der bei der Bearbeitung des konkreten Quaders benutzten Werkzeuge. Die definitive Herrichtung seiner Oberfläche wurde zunächst mit einer Fläche mit flachen Zähnen durchgeführt und anschließend stellenweise mit einer Fläche mit gerader Schneide geputzt (Foto M. Panáček 2005, Zeichnung M. Cihla 2008). Abb. 12 Bad Windsheim, Vorführung traditioneller Handwerkskunst im Freilichtmuseumder historischen Architektur. Ein Steinmetz mit traditioneller Ausstattung zeigt die Bearbeitung eines Bauquaders aus rohem Bruchstein. Auf der Aufnahme ist der erste Schritt abgebildet – die Vorbereitung und Kontrolle der zu bearbeitenden Fläche (Foto M. Panáček 2004). Abb. 13 Detail einer mittelalterlichen Abbildung zweier Steinmetze, die verschiedene Phasen der Bearbeitung des Bauquaders illustriert. Der Steinmetz links kontrolliert die Rechtswinkligkeit von zwei Quaderflächen mittels eines Winkeleisens, der Steinmetz rechts entfernt mit einem Zweispitz die von dem gezeichneten Bruchblock herausragende Steinmasse (Rudolf von Ems, Weltchronik, 1340/50, Zürich, Zentralbibliothek, Cod. Rh. 15, fol. 6v; übernommen aus Binding 2006, 101).

Úvod do problematiky středověkých technologických postupů opracování stavebního kamene Abb. 14 Sammlung rekonstruierter mittelalterlicher Steinmetzwerkzeuge von M. Cihla. Handwerkszeuge von links nach rechts – Meißel, Meißel mit Schneide mit flachen Zähnen, Meißel mit schmaler gerader Schneide, Meißel mit breiter gerader Schneide, Zweispitz, Bohrmeißel, Schlageisen (Foto M. Cihla 2011). Abb. 15 Sammlung rekonstruierter mittelalterlicher Steinmetzwerkzeuge von M. Cihla. Handwerkszeuge – links ein Holzschlegel, rechts ein Eisenhammer (Foto M. Cihla 2011). Abb. 16 Sammlung rekonstruierter mittelalterlicher Steinmetzwerkzeuge von M. Cihla. Handwerkszeuge – Eisenhammer und Meißel mit stumpfer keilformiger Schneide mit 45° Winkel (Foto M. Panáček 2008). Abb. 17 Smolnice, St. Bartholomäuskirche, Treppe in den Turm und ins Dachgeschoss, 1373. Stufe aus Plänerkalkstein der Wendeltreppe und Quader in ihren Umfassungsmauern sind mit einem Meißel bearbeitet, der charakteristische größere oder kleinere schüsselförmige Eintiefungen bildet, die durch die typische Absonderung des Plänerkalksteins gegeben sind (Foto M. Panáček 2005). Abb. 18 Sammlung rekonstruierter mittelalterlicher Steinmetzwerkzeuge von M. Cihla. Handwerkszeuge – Eisenhammer und Zweispitz (Foto M. Panáček 2008). Abb. 19 Karnak, Amon-Re-Tempel, I. Pylon. Quader der Außenverkleidung, späte Periode, 30. Dynastie, Pharao Nechtnebef, 380–343 v. C. Detail der Bearbeitung der Innenfläche einer Quaderoberfläche mit einem Zweispitz, der unter dem Hammerschlag eine leicht unregelmäßige tiefe Rille bildet (Foto M. Panáček 2005). Abb. 20 Detail der historischen Abbildung eines Steinmetzes, der mit einem Meißel mit schmaler gerader Schneide und einem Holzschlegel arbeitet, die kontinuierliche Reihen dicht nacheinander folgender Einschnitte bilden (Diebold Schilling, Amtliche Berner Chronik, 1478, Bern, Stadtbibliothek; übernommen aus Binding 2006, 92).

24

Abb. 21 Prag, Prager Burg, alter königlicher Palast, Nordfassade, Ende des 15. Jahrhunderts. Einzelne Streifen mit kontinuierlichem Raster von Einschnitten, die durch einen Meißel mit breiter gerader Schneide gebildet wurden und gut sichtbar sind (Foto M. Panáček 2006). Abb. 22 Creuzburg, Brückenkapelle, 1499. Die Bearbeitung der Quaderoberfläche der Umfassungswände mit einem Meißel mit breiter gerader Schneide; dieser bildete einen dekorativen Flächenraster von Einschnitten, die die ganze Oberfläche bedecken (Foto M. Panáček 2007). Abb. 23 Trier, Dom, Kreuzgang des Paradieshofs, 2. Hälfte des 13. Jahrhunderts. Mauerwerk aus Quadern, die mit einem Meißel mit der Schneide aus flachen feinen Zähnen bearbeitet sind. Der Meißel wurde in der Hand gehalten, so dass die Meißelzähne eine kontinuierliche Spur mit hervortretenden Linien hinterlassen, die durch die Lücken zwischen den Meißelzähnen entstanden sind (Foto M. Cihla 2007). Abb. 24 Sammlung rekonstruierter mittelalterlicher Steinmetzwerkzeuge von M. Cihla. Stielwerkzeuge – Zweispitz (Foto M. Cihla 2011). Abb. 25 Detail einer historischen Darstellung der Quaderbearbeitung mit dem Zweispitz (Herrad von Landsberg, Hortus deliciarum, 1175/91, Straßburg, fol. 27; übernommen aus Binding 2006, 91). Abb. 26 Zásadka (Bez. Mladá Boleslav), Burg, Ende des 14. Jahrhunderts. Umfassungsmauer der Burg aus Sandsteinblöcken, die mit einem Zweispitz bearbeitet wurden, der charakteristische unregelmäßig verteilte Einschnitte bildet, die jeweils mit einem kleinen Grübchen abgeschlossen sind (Foto M. Panáček 2007). Abb. 27 Sammlung rekonstruierter mittelalterlicher Steinmetzwerkzeuge von M. Cihla. Stielwerkzeuge – Fläche mit gerader Schneide (Foto M. Cihla 2011).

Michal Cihla – Michal Panáček Abb. 28 Steinmetz, der mit einer Fläche mit gerader Schneide ein steinernes Kapitell bearbeitet. Abbildung in der Biographie des hl. Alban und hl. Amphibald von Mattheu Paris aus der Zeit um 1250 (Dublin, Trinity College Library, TCD Ms. 177, Sign. E. i. 40, fol. 60; übernommen aus Binding 2006, 11). Abb. 29 Deštná (Bez. Česká Lípa), St. Wenzelskirche, Interieur des Turms, vor 1230. Detail eines spätromanischen Quaders, dessen Oberfläche mit Hilfe einer Fläche mit gerader Schneide bearbeitet ist (Foto R. Kursa 1999). Abb. 30 Bezděz, Burg, südwestlicher Lehensmannspalast, mittlerer Saal, um 1300. Profilierte Steinrippen des Kreuzgewölbes, mit einer Fläche mit gerader Schneide bearbeitet (Foto M. Panáček 2008). Abb. 31 Sammlung rekonstruierter mittelalterlicher Steinmetzwerkzeuge von M. Cihla. Stielwerkzeuge – Fläche mit der Schneide mit flachen Zähnen (Foto M. Cihla 2011). Abb. 32 Auf einer Abbildung aus dem 13. Jahrhundert bearbeitet der Steinmetz ein Quader mit Hilfe einer Fläche mit der Schneide mit flachen Zähnen (Bibel aus Corbie, Amiens, Bibliothè que municipale, Ms. 23, fol. 116; übernommen aus Binding 2001, 19). Abb. 33 Prag, Karlsbrücke, Null-Pfeiler, Südostseite des südlichen Brückenkopfs, Quaderverkleidung, um 1365. Oberfläche der Quader, die mit einer Fläche mit der Schneide mit flachen Zähnen bearbeitet ist, die einen regelmäßigen Raster von feinen plastischen Spuren bilden (Foto M. Cihla 2006). Abb. 34 Prag, Prager Burg, Lapidarium mit Architekturelementen, Fenstergewände aus dem Königspalast, 2. Hälfte des 14. Jahrhunderts. Ein anspruchsvolles profiliertes Architekturelement, dessen Oberfläche mit einer Fläche mit der Schneide mit flachen Zähnen bearbeitet ist (Foto M. Cihla 2005).


Úvod do problematiky středověkých technologických postupů opracování stavebního kamene Abb. 35 Smolnice, St. Bartholomäuskirche, Treppe in den Turm und ins Dachgeschoss, 1373. Detail der Bearbeitung einer Stufe aus Plänerkalkstein in der Wendeltreppe mit Hilfe einer Fläche mit der Schneide mit großen flachen Zähnen, die tiefe Spuren hinterlassen (Foto M. Panáček 2005). Abb. 36 Doksany, Kloster der Prämonstratenserinnen, Klosterkirche Mariä Geburt, Krypta, Anfang der in die Kiche führenden Treppe, 2. Hälfte des 12. Jahrhunderts. Ein Quader, der mit Hilfe einer Fläche mit der Schneide mit feinen flachen Zähnen bearbeitet ist und gut sichtbare Spuren einzelner Einschnitte und Abschläge aufweist (Foto M. Panáček 2008). Abb. 37 Doksany, Kloster der Prämonstratenserinnen, Klosterkirche Mariä Geburt, Krypta, Anfang der in die Kiche führenden Treppe, 2. Hälfte des 12. Jahrhunderts. Sehr sorgfältig bearbeitete Quader, deren Oberfläche mit Hilfe einer Fläche mit gerader Schneide (links) und (rechts) einer Fläche mit der Schneide mit feinen flachen Zähnen bearbeitet ist (Foto M. Panáček 2008). Abb. 38 Sammlung rekonstruierter mittelalterlicher Steinmetzwerkzeuge von M. Cihla. Stielwerkzeuge – Spitzfläche (Foto M. Cihla 2011).

25

Abb. 39 Abbildung eines Steinmetzes, der ein Quader mit Hilfe einer Spitzfläche bearbeitet. Dargestellt sind auch gewöhnliche Werkzeuge des mittelalterlichen Steinmetzes – Winkeleisen, Wasserwaage und Schablone des profilierten Elements (Hausbuch der Mendelschen Zwölfbrüderstiftung, 1425-36, Nürnberg, Stadtbibliothek, fol. 4; übernommen aus Binding 2006, 96). Abb. 40 Detail eines Steinmetzes mit der Spitzfläche französischen Typs aus der Abbildung in der Großen Chronik aus Saint-Denis aus dem 14. Jahrhundert (Toulouse, Bibliothè que municipale, Ms 512, fol. 96; übernommen aus Binding 2006, 36). Abb. 41 Kost (Bez. Jičín), Burg, Großer Turm, Interieur des 2. Stocks, um 1390. Oberfläche der aus Quadern gebauten Wand, die wahrscheinlich mit einer Spitzfläche bearbeitet wurden. Die Steine tragen Spuren tieferer Grübchen, entstanden bei der anfänglichen groben Bearbeitung mit einem spitzigen Werkzeug. Anschließend wurde die Oberfläche mit einer Fläche mit gerader Schneide hergerichtet. Zum Schluss wurden große Steinmetzmarken gehauen, die nachträglich durch Grübchen für Steinklauen gestört wurden (Foto M. Panáček 2008).

Abb. 42 Regensburg, Steinmetzhütte des Doms. Beispiel der Arbeit mit der Texel mit gerader Schneide bei der Gestaltung der tiefen Profilierung eines Steinelements (Foto M. Panáček 2007). Abb. 43 Historische Abbildung eines mit Flachdechsel arbeitenden Steinmetzes (Chronicle of Jerusalem, nach 1467, Wien, Österreichische Nationalbibliothek, Cod. 2533, fol. 17; übernommen aus Erlande‑Brandenburg, A. 2002, 108). Abb. 44 Flachdechsel, ein besonders in Frankreich benutztes Werkzeug, wo es als „polka“ bezeichnet wurde (Foto Archiv der Autoren).

FORUM URBES MEDII AEVI VI. SUROVINOVÁ ZÁKLADNA A JEJÍ VYUŽITÍ VE STŘEDOVĚKÉM MĚSTĚ THE RESOURCE BASE AND ITS UTILISATION IN THE MEDIEVAL TOWN

Recommend Documents