FORUM URBES MEDII AEVI VI. SUROVINOVÁ ZÁKLADNA A JEJÍ VYUŽITÍ VE STŘEDOVĚKÉM MĚSTĚ THE RESOURCE BASE AND ITS UTILISATION IN THE MEDIEVAL TOWN

FORUM URBES MEDII AEVI VI. Příspěvky ze 7. ročníku mezinárodní konference FORUM URBES MEDII AEVI konané v kongresovém sále Mendelovy univerzity 13.–16. května 2008 ve Křtinách Proceedings of the 7th year of the FORUM URBES MEDII AEVI international conference held in the congress hall of Mendel University, Křtiny in 13th–16th May 2008

SUROVINOVÁ ZÁKLADNA A JEJÍ VYUŽITÍ VE STŘEDOVĚKÉM MĚSTĚ – THE RESOURCE BASE AND ITS UTILISATION IN THE MEDIEVAL TOWN Vydává obecně prospěšná společnost Archaia Brno o. p. s. Vydáno s podporou Grantové agentury AVČR (projekt č. 404/09/1966) / Published with the support of the Czech Foundation of Sciences (project No. 404/09/1966) Brno 2011

ARCHAIA BRNO o. p. s.

ARCHAIA BRNO o. p. s.

FORUM URBES MEDII AEVI VI. Recenzované periodikum/Reviewed periodical Vydavatel/Published by: Archaia Brno o. p. s. Adresa redakce/Address: Bezručova 15, 602 00 Brno E-mail: [email protected] Http://www.archaiabrno.org Http://www.fuma.cz Tel./Fax: 515 548 650 Předseda redakční rady/Editor‑in-chief: Prof. PhDr. Zdeněk Měřínský, CSc. Výkonný redaktor/Executive editor: PhDr. Rudolf Procházka, CSc. Členové redakční rady/Editorial board: PhDr. Peter Baxa, PhDr. Jiří Doležel, PhDr. Viktor Ferus, Mgr. Petr Hrubý, PhD., Mgr. Vojtěch Kašpar, David Merta, Mgr. Marek Peška, Mgr. Jaroslav Podliska, PhD., PhDr. Rudolf Procházka, CSc. Technická redakce/Technical board: Mgr. Soňa Mertová Recenzenti/Reviewers: Mgr. Jan Havrda, Mgr. Petr Kočár, prof. RNDr. František Krahulec, CSc., PhDr. Jiří Merta, prof. PhDr. Josef Unger, CSc. Překlady/Translations: Mgr. Irma Charvátová, PhDr. Jitka Seitlová Jazyková korektura/Language editing: PhDr. Jitka Skorkovská, PhDr. Sonja Schürmann Sazba a grafická úprava/Typesetting and graphic design: Archaia Brno o. p. s. Obálka/Cover: Černá a fialová s. r. o. Tisk/Print: Tiskárna Didot, spol. s. r. o. Náklad/Print run: 500 ks Brno 2011 ISBN: 978-80-903588-6-7 ISSN: 1803 1749

Obsah Slovo úvodem Introduction Einleitung Rudolf Procházka

str. 3

Úvod do problematiky středověkých technologických postupů opracování stavebního kamene Introduction to Mediaeval Technological Procedures in the Working of Building Stone Einführung in die Problematik mittelalterlicher technologischer Verfahren bei der Bausteinbearbeitung Michal Cihla – Michal Panáček

str. 4

Tehelne v slovenských mestách v stredoveku a novoveku Brickyards in Slovak Towns in the Middle Ages and the Modern Age Ziegeleien in slowakischen Städten im Mittelalter und in der Neuzeit Marián Čurný – † František Javorský

str. 26

Surovinová základna Pohanska u Břeclavi Resource Base of the Pohansko Settlement, near Břeclav Die Rohstoffbasis von Pohansko bei Břeclav/Lundenburg Petr Dresler

str. 46

Reste eines mittelalterlichen Wasserhebewerkes und eines aus der türkischen Zeit in Buda Remains of a Mediaeval Water Pump, Traces of Another, from Ottoman Buda Pozůstatky středověkého čerpadla a dalšího z tureckého období v Budě Gabriella Fényes

str. 62

Hutnictví kovů v podhradí Pražského hradu Metallurgy Below Prague Castle Das Hüttenwesen im Suburbium der Prager Burg Jan Havrda – Jaroslav Podliska

str. 68

K výrobě a variabilitě stavební keramiky ve středověkém a novověkém Brně The Manufacture and Variability of Building Ceramics in the Mediaeval and Modern-Age Brno Die Produktion und Variabilität der Baukeramik im mittelalterlichen und neuzeitlichen Brünn Petr Holub

str. 98

Ťažba a použitie baraneckých pieskovcov v stredoveku The Mining and Use of the Baranec Sandstones in the Middle Ages Abbau und Verwendung der Baranec-Sandsteine im Mittelalter Alžbeta Hornáčková

str. 122

Hornické a úpravnické areály na českomoravské vrchovině a jejich vztah k soudobým městským centrům ve 13. století Mining and Metal-Processing Areas in the Czech-Moravian Highlands and Their Connection with Contemporaneous Towns in the 13th Century Beziehungen zwischen den Bergbau- und Aufbereitungsarealen und den Städten in der Montanlandschaft Českomoravská vrchovina (Böhmisch-Mährisches Bergland) während des 13. Jahrhunderts Petr Hrubý – Petr Hejhal

str. 128

Vápenka před branou svatého Benedikta A Lime Kiln Outside the St. Benedict Gate, Prague Kalkofen vor dem St.- Benedikt-Tor in Prag Petr Juřina – Jan Zavřel

str. 176

Zásobování města Brna železem v období středověku Supplying Brno with Iron in the Middle Ages Eisenversorgung der Stadt Brünn im Mittelalter Jiří Merta

str. 184

Mineralogicko-petrografická charakteristika pálenej strešnej krytiny z Bratislavského hradu The Mineralogical and Petrographic Characteristics of Bratislava Castle Fired Roofing Tiles Mineralogiosch-petrographische Charakteristik der Dachziegel Peter Nagy – Miloš Gregor

str. 194

Historický kameňolom litavských vápencov v Devíne pri Bratislave A Historical Quarry of Leitha Limestone in Devín, near Bratislava Historischer Steinbruch Litauer Kalksteine in Devín bei Bratislava Daniel Pivko

str. 204

1

Obsah Archeologické doklady výroby z 12.–13./14. století v jihovýchodní části Brna ve vztahu k vývoji zástavby Archaeological evidence of production in the 12th–13th/14th centuries in the south-west part of Brno with relation to the development of the built-up area Archäologische Produktionsbelege aus dem 12.–13./14. Jahrhundert im Südostteil der Stadt Brno/Brünn im Bezug auf die Bebauungsentwicklung Rudolf Procházka

str. 212

„Wann es zw 7 jarn chumpt…“ Medieval and early modern woodland management in Moravia Středověké a raně novověké lesní hospodaření na Moravě Péter Szabó

str. 252

Archeologický výzkum pozůstatků zahloubeného pravoúhlého objektu se vstupní šíjí na náměstí Jana Žižky z Trocnova v Čáslavi Archaeological Research into the Remains of a Sunken Perpendicular Building with an Entrance Spine in náměstí Jana Žižky z Trocnova Square, Čáslav Archäologische Untersuchung der Restbestände einer rechteckigen Grube mit einem rampenartigen Eingang vom Platz Jana Žižky z Trocnova in Čáslav Martin Tomášek – Jolana Šanderová

str. 260

Rostlinné zbytky jedním z pramenů pro interpretaci čáslavského středověkého objektu Vegetal remains as one of the sources for interpretation of the Čáslav Medieval object Věra Čulíková

str. 276

Pylová analýza vzorků z archeologického objektu 1502 v Čáslavi Pollen Analysis of Samples from Archaeological Site 1502, Čáslav Pollenanalyse der Proben aus dem archäologischen Objekt 1502 in Čáslav Vlasta Jankovská

str. 304

Zvonařská dílna na náměstí Republiky v Praze Bell Workshop in the Republiky Square in Praha (Prague) Glockengiesserei auf dem Republiky Platz in Praha (Prag) Martin Vyšohlíd

str. 308

Seznam autorů List of Authors

str. 324

2

Archeologické doklady výroby z 12.–13./14. století v jihovýchodní části Brna ve vztahu k vývoji zástavby

Rudolf Procházka

Archaeological evidence of production in the 12 th–13th/14th centuries in the south-west part of Brno with relation to the development of the built-up area The assessment of material evidence of production in mediaeval Moravian towns and pre-urban agglomerations has yet to receive proper attention in Moravia. This contribution discusses these issues and centres upon the remnants of food-production ovens and lime kilns, smithy slag and crucibles from the 12th–13th/14th centuries yielded by blanket archaeological research in the south-eastern part of Brno. The processing of non-ferrous metals, perhaps also brass, and possibly all the baker's ovens, date to the pre-urban period. After the establishment of the town, forges and lime production, associated with the construction of masonry houses, developed in the area. A division into plots in this part of Brno can be only considered after the decline of these above means of production; however, the origin of today's Josefská and Minoritská streets may date back to the pre-urban period.

1) K problematice datování pomocí keramiky odkazujeme na studii Procházka – Peška 2007.

Vývoj osídlení na území města Brna, tedy v prostoru od první poloviny 13. století vymezovaném hradbami, byl v uplynulých letech předmětem řady studií a článků. Je nepochybné, že jižní část tohoto území, zhruba po linii vymezené spojnicí někdejších bran Brněnská a Orlí, byla zastavěna již ve 12. století, byť patrně ne zcela souvisle. Asi v desátých letech 13. století přicházejí první němečtí (rakouští) a románští (valonští?) osadníci, kteří sehráli zásadní roli v rozšíření zástavby na sever a v její celkové restrukturalizaci v procesu lokace právního města (souhrnně Cejnková et al. 1984; Procházka 2000; 2009). Výzkumy zejména v minoritském klášteře, ale např. také na náměstí Svobody pod pozdějším kostelem sv. Mikuláše však ukázaly, že se za uvedenou hranici obývaného areálu na počátku 13. století (keramický horizont VS 1.1 . 1) šíří osídlení zčásti ještě v tradiční formě, ovšem se zvýšenou intenzitou s řadou projevů zejména pyrotechnologických výrobních procesů (Merta – Peška 2002; Procházka 2001). Vzhledem ke skutečnosti, že hmotná kultura domácího obyvatelstva se nemění jako mávnutím proutku po vysazení právního města, je těžké rozhodnout, zda tento proces započal již před příchodem, přesněji transformační činností cizinců, nebo ho stimulovala jejich činnost. Nálezy keramiky zmíněného horizontu VS 1.1 v nejstarších komunikačních vrstvách ulic a náměstí však naznačují, že k vyměření základní půdorysné struktury došlo velmi brzy. Poměrně rozsáhlé výzkumy, které se realizovaly v jihovýchodní a východní části historického jádra města, poskytují dobrý vhled do transformace zástavby a vůbec využívání osídlené plochy ve 12. a 13. století. Právě poznání, nebo alespoň jen nahlédnutí do ekonomiky předlokační, resp. raně lokační fáze Brna je bezpodmínečně nutné, pokud chceme posuzovat míru kvantitativních i kvalitativních změn, které přinesla právní a sociální změna druhé čtvrtiny 13. století. Následující poznatky jsme získali především z odkryvů části areálu minoritského kláštera, objekt Minoritská 1/Orlí 17, čp. 469 v letech 1988–1992, 1999, parcely domů Josefská čp. 697/7 v letech 1987–1992, 505/10 roku 1996, jakož i ze sondy ve východní části komunikace Františkánské ulice, neoficiálně zvané Římské náměstí (obr. 1). Je nutné zdůraznit, že archeologické výzkumy zachytily přímo jen určité druhy výrobních činností, tedy především pyrotechnologická výrobní zařízení, přičemž ne vždy jsme schopni určit jejich účel. Další omezující faktor představuje trend k úbytku zahloubených pecí během vrcholného středověku jejich nahrazováním pecemi nadzemními. Jen zčásti lze také odpovědět na otázku, které výrobní aktivity spadají jednoznačně do předlokačního období a které na vrub rodícího se města, tedy jaké impulsy vlastně přinesla ekonomice lokace, zásadní změna právního postavení obyvatel. Možnosti datování hmotné kultury nedovolují jednoznačné rozlišení předlokačního a raně lokačního osídlení, pokud uvažujeme o lokaci města již ve dvacátých letech 13. století. V období 12. a 13. století, na které se zaměřuje tato studie, v zásadě pracujeme se čtyřmi keramickými horizonty (RS 4.3, VS 1.1., VS 1.2., VS 2.1.), jejichž absolutní vymezení vychází jednak z historických údajů, jednak z dat získaných pomocí dendrochronologie (Procházka – Peška 2007). Každopádně do předlokačního období náležejí nálezové situace s keramikou horizontu RS 4.3 vyznívajícího koncem 12. století, zatímco v horizontu VS 1.1 rámcově z první čtvrtiny 13. století patrně začínají půdorysné změny, které lze snad spojit s lokací. Horizont VS 2.1 zahrnující keramiku s menšinovým podílem nové složky původem z rakouského Podunají nepochybně lze spojit s rodícím se právním městem.

Josefská 7

Osídlení 12. století bylo ze zkoumaných lokalit nejvýrazněji zastoupeno v ploše parcely odstraněného domu Josefská 7. Při jeho zpracování se ukázalo, že zde lze počítat s přímými doklady metalurgie neželezných kovů, a to spíše až na sklonku zmíněného období. Záchranný výzkum v tomto místě proběhl ve dvou oddělených etapách. První (1989–1992) se týkala přední části parcely v souvislosti se zamýšlenou, avšak v důsledku společenských změn nerealizovanou výstavbou objektu pro Technické muzeum v Brně a prováděl ji ArÚ AVČR (tehdy ČSAV) pod vedením autora, přičemž v září 1990 ho plně zastupoval Richard Zatloukal. Druhou fázi uskutečnila společnost Archaia Brno, o. p. s., pod vedením Antonína Zůbka až v roce 2001, kdy časově přecházela, resp. se prolínala s výstavbou víceúčelového domu (Zůbek 2002). Plošný odkryv první etapy zasáhl především nepodsklepenou část domu při ulici, kde byl členěn na tři sondy vymezené ponechanými zdivy (S01–03). Směrem k městské hradbě dochované ve spodní části byla vytyčena sonda 4 o délce 17 m a šířce nejdříve 2,25 m, později byla na S a J nestejnoměrně rozšířena o několik desítek cm (obr. 2). Druhá etapa navázala na první; týkala se zejména zadní části domu a překročila i linii hradby (obr. 9).

2) Za pomoc při časovém zařazení nálezů děkuji Davidu Parmovi a Stanislavu Stuchlíkovi.

Vývoj na brněnské poměry výrazně strukturované lokality probíhal plynule v řadě fází a mikrofází až do poloviny 15. století především v západní části plochy, aktivity následných období až do 19. století se projevovaly spíše izolovaně (obr. 8, 9). Bázi středověkého vývoje představovala homogenizovaná pravěká vrstva č. 123 s nálezy starší až pozdní doby bronzové 2).

212

Rudolf Procházka


Obr. 1 Brno, plán z r. 1843, Archiv města Brna. 1: minoritský klášter (Minoritská 1); 2: Josefská 8; 3: Františkánská; 4: Josefská 7.

Na jejím povrchu se setkáváme s nejstaršími středověkými nálezy – zejména s vrstvami a jámami datovatelnými do 12. století. Kromě keramiky mají pro absolutní datování první fáze osídlení lokality určitý význam dva denáry patrně druhotně přemístěné do zásypu sloupové jamky č. 511/01, a to zejména mince českého knížete Soběslava I. (1125–1140), druhou lze zatím bez přesnějšího zařazení klást někam do počátku poslední třetiny 12. století (určil Jan Šmerda; Zůbek 2002). Dokladů jednoznačně rozpoznatelných výrobních aktivit stejné stratigrafické pozice však není příliš mnoho. V sondě 01–03 (druhé dvojčíslí značí sektor) bylo zjištěno jediné ohniště 942 nejasné funkce, kromě toho byly dokumentovány lokální kumulace uhlíků. V sektoru B sondy 4 při hradbě byl odkryt zahloubený objekt 694 kruhovitého půdorysu v úrovni povrchu i při dně, šikmých stěn a rovného dna (obr. 3, 4). Nebyl zpočátku na povrchu tmavě hnědé vrstvy 123 rozlišen, jeho půdorys známe až v úrovni sprašového podloží (∅ na povrchu asi 1,5–1,6 m, při dně kolem 1,06 m, hloubka přibližně 1 m). Ze zásypu rázu tmavě hnědé hlíny silně promísené lomovými kameny a v horní části i žlutou hlínou byl získán soubor keramiky horizontů RS 4.3 (druhá polovina 12. století) a VS 1.1 (první čtvrtina 13. století) s typickou výzdobou radélkem. Objekt byl tedy zasypán nejspíše až na počátku 13. století. Mezi kameny vesměs o velikosti 10–30 cm, vyskytujícími se zejména ve vrstvě 1170, byly zastoupeny místní metabazity nejspíše z vrchu Petrov, starobrněnské devonské slepence, méně pískovce Old Red z Červeného kopce, ze vzdálenějších zdrojů řasové (lithotamniové) třetihorní vápence nejblíže

213


Rudolf Procházka

Obr. 2 Brno, Josefská 7. Schéma členění plochy 1. etapy výzkumu (1987–1992).

Obr. 3 Brno, Josefská 7. Půdorys a řez jámou 694 s nálezy tyglíků. Šedě kameny.

Obr. 4 Brno, Josefská 7. 1: pohled z JZZ na sondu 04 s jámou 694 v úrovni pravěké vrstvy; 2: řez výplní jámy 694 v severní stěně sondy.

1 214

2

Rudolf Procházka

Obr. 5 Tyglíky 12./13. století. 1–10: Josefská ulice 7. 1–7: tyglíky z výkopu 694; 8: z výkopu 600; 9: z výkopu 515; 10: z výkopu 514; 11–13: Minoritská 1; 11: výkop 520; 12: vrstva 1240; 13: vrstva 1230. Obr. 6 Brno, Josefská 7. 1–12: keramika z výkopu 694; 1, 2: vrstva 1168; 3–5: vrstva 1169; 6–9, 11, 12: vrstva 1170; 10: vrstva 2169.


z území obce Prace, jakož i valouny ortoruly zřejmě z teras Svratky. Nebyly opálené či jinak narušené žárem, takže jejich souvislost s metalurgickou či jinou kovozpracující činností, např. jako destrukce pece či nějakého soklu, která by nás mohla napadnout ve vztahu k nálezům zmíněným níže, zůstává v rovině nepodložených domněnek. Pozoruhodné je však velmi nesourodé složení. Ve dvou víceméně mechanicky rozlišených stratigrafických jednotkách výplně se našlo 13 převážně zlomků tyglíků vyrobených, až na jeden, ze zlomků nezdobených kyjovitých okrajů zásobnic skupiny 12, typických pro horizont RS 4.3 (obr. 5: 1–7). Asi sem patří také zlomky dvou tyglíků nalezených údajně ve vrstvě 123 v tomtéž sektoru před rozeznáním jámy. Podle dosavadních znalostí lze zmíněné okraje klást do pokročilého 12. století, předcházejí již zdobeným okrajům skupin 13 a 14, typickým pro 13. století. V zásypu čtyř z pěti vrstev výplně se nacházely i zlomky keramiky včetně okrajů hrnců zdobených radélkem, zařaditelných do horizontu VS 1.1, pouze nejspodnější vrstva 2169 obsahovala výlučně keramiku ještě horizontu RS 4.3. Popsaná struktura souboru je nepochybně výsledkem homogenizace v rámci tzv. postdepozičních procesů, jáma se tedy zaplnila někdy na přelomu 12. a 13. století (obr. 6). Tyglíky byly používány snad ještě před koncem 12. století. V ploše lomu zlomku byla vždy vyhloubena dutina s miskovitým dnem. Užitný objem tyglíků se pohybuje kolem 20 cm3, hloubka prohlubně kolem 49 mm. Většina kusů vykazuje v důsledku žáru zřetelné změny vnější povrchové vrstvy sklovitého rázu, až na dva exempláře, z nichž jeden zjevně nebyl dokončen. Jediný zlomek tavicí nádobky má jiný charakter, šlo asi o běžný vakovitý tvar, rovněž s grafitem v hmotě. Po jednom fragmentu tyglíku ze zásobnice se našlo také v jámě 515/2001 (zásyp 278/01) s keramikou horizontu RS 4.3, jakož i v mladší jámě 514 (zásyp 277/2001 s keramikou horizontu VS 1.1), a to ve vzdálenosti asi 1,5 m od objektu 694, takže lze předpokládat společný původ tyglíků (obr. 5: 8, 9). Další zlomek tyglíku pochází ze zásypové vrstvy 240 jámy 600, hliníku zasypávaného převážně až v horizontu VS 1.2, kam náleží i většina keramiky ze zmíněné uloženiny. V tomto případě šlo o neúplný spodek silnostěnné specializované nádobky z jemnozrnné hmoty bez příměsi grafitu, na povrchu oxidačně vypáleného či přežehnutého. Zjevně se vymyká z prostředí tyglíků druhé čtvrtiny 13. století, nejspíše jde o reziduum z předlokačního období (obr. 5: 8). Tyglík nenese žádné stopy užívání, zvýšeného žáru apod. Z tohoto hlediska i složením užité hmoty se podobá silnostěnným hrubým miskám z Radnické ulice 8 či Starobrněnské 8 (Procházka – Loskotová 1999, 184, o. 5: 24, 25). Z výčtu nálezových souvislostí zmíněných tyglíků vyplývá jejich pohyb v rámci postdepozičních procesů do počátku 13. století.

Obr. 7 Brno, Josefská 7. Zlomek bronzového hranolu z jámy 694.

215

Archeologické doklady výroby z 12.–13./14. století v jihovýchodní části Brna ve vztahu k vývoji zástavby Obr. 8 Brno, Josefská 7. Řezy P1–P3 severní stěnou sondy 01, sektory 01–03. 1: vypálená hlína, pozůstatky topenišť; 120: vrstva s koncentrací strusek; 123: pravěká vrstva z půdního typu. 1: 17. století; 2: 14./15. století – polovina 15. století; 3: 2. polovina 13. století – 1. polovina 14. století; 4: konec 12. století – 1. polovina 13. století.

216

Rudolf Procházka

Rudolf Procházka

Obr. 9 Brno, Josefská 7. Plochy výzkumu 1989–1992 a 2001. Dvě subfáze z 12. až počátku 13. století se zakreslenými pozůstatky topenišť 912, 932, 941, 1314, 1326; kromě jiných zhloubených objektů zakreslena i jáma 694 s nálezy tyglíků.


Série zlomků byla podrobena analýzám, a to rentgenem fluorescenčním /XRF/, pomocí skenovacího elektronového mikroskopu (SEM) a elektronové mikrosondy CAMECA SX 100. Na povrchu grafitových tyglíků i pomocí mikrosondy byla prokázána přítomnost mědi a zinku, lze tedy uvažovat o výrobě či práci s mosazí, zatímco mikrosonda nevyloučila také práci s olovem či stříbrem. Ani různé druhy použitých analytických metod však zatím nedovolují dále upřesnit, resp. jednoznačně prokázat druh kovolitecké činnosti (Procházka – Hložek – Holubová Závodná 2011). V jámě 694 se však našel také jediný zlomek suroviny poněkud jiného charakteru, a to hranol bronzoviny o hmotnosti 19,8 g při rozměrech 15 × 20 × 10 mm (obr. 7). Pravděpodobně se jedná pouze o část delší tyče, patrně hřivny. Stopy kovovýroby doplnilo několik zlomků železářské strusky z kovářské výroby (Doležal – Roupcová 2009). V blízkosti se nepodařilo zachytit žádné pyrotechnologické zařízení, které by bylo možné se souborem tyglíků spojit. Různá topeniště byla zachycena v západní části plochy (sondy 1–3) výlučně při severním okraji v sondě 1, a to počínaje povrchem pravěké vrstvy 123 v sektoru 01–03, kde byly v řezech dokumentovány skvrny 942 a 943 vypáleného povrchu ještě ze 12. století. Obdobně se projevilo ohniště 905 na povrchu nejstarší středověké uloženiny 122 v sektoru 01–1 (obr. 9). Zde šlo o vypálenou plošku 905 bez dalších indikací.

217

Archeologické doklady výroby z 12.–13./14. století v jihovýchodní části Brna ve vztahu k vývoji zástavby Tab. 1 Josefská ulice 7. Základní charakteristiky topenišť 12.–14. století.

Topeniště 900 901 902 903 905 906 912 ∅ 923 924 ∅ 932 (2127) 933 934 935 936 937 941 942 943

Rudolf Procházka

Sonda

Rozměry (cm)

Mocnost vypálení (cm)

Datování (stol.)

01-01 01-01 01-/02/03 01-01 01-01 01-03 01-03 4H 4H 4H 4H 4H 4I 4,6B 01-02 01-03 01-03 01-03,3A

∅ 70 130 × 110 80 × 70 min. š. 54 ∅ 30 50 × 50 ∅ 43 ∅ 56 × 40 40 × 30 ∅ 60 60 × 40 25 × 20 ∅ min. 28 cm ∅ min. kolem 50 ∅ uvnitř 16 20 × min. 14 ∅ min. 30 ∅ kolem 30

1 5 10 1 2 10 3–5 3 8 2 2,5 1 2 2 stěna 8 cm 1 1,5 2

14. 13./14. 13./14. 14./15. 12./13. pol. 13. pozdní 12.? 1. pol. 13. 1. pol. 13. 12. 1. pol. 13. 1. pol. 13. 12. poč. 13. 14./15. poč. 13. 12. 12.

Výraznější stopy topenišť byly zjištěny ve vyšších úrovních sektoru 3 sondy 01. Na povrchu pravěké vrstvy 123 ležela žlutá hliněná úprava 204, kolem níž se od 12. století vytvářela nejstarší vrstva 138, na niž plynule navazovala vrstva 135 s nálezy již z počátku 13. století. Od další obdobné úpravy 212, ležící výše, oddělovala uloženinu 204 uhlíkatá vrstvička 205 (216) s několika zlomky keramiky snad ještě z 12. století. Součástí vrstvy 212 bylo topeniště 912, které se projevilo jako vrstva do oranžova vypálené hlíny (obr. 8: P5; 9; 10: 1). Mělo zhruba kruhovou centrální část o průměru kolem 43 cm, na severu k němu přiléhala o něco méně vypálená ploška. Asi 50 cm severovýchodně byla v téže úrovni odkryta malá vypálená skvrna čtyřúhelníkového tvaru 912a (25 × 20 cm). Kruhová část by mohla představovat pozůstatek kovozpracující pícky, bohužel potřebné indicie nutné k důkazu chybějí. Po zániku ji překryla vrstvička žluté hlíny 212, podlaha povrchové chaty s košatinovými stěnami na osnově tenkých kolíků. Následovala slupka uhlíků 213, opět se zlomky keramiky horizontu RS 4.3. Ve vyšší vrstvě 135 již spíše ze 2. čtvrtiny 13. století byl dokumentován fragment ohniště, opět vypálené plošky 941. Sled ohnišť či den pecí byl zjištěn také v sektorech G, H, I sondy 4 o něco východněji, oddělený různorodými uloženinami. Jejich časovou posloupnost s pominutím mezivrstev vyjadřuje schéma 2127 (932)→936 → 2144–1327→010 (923, 924, 1314, 1316), 933, 934. Nejstarší topeniště č. 932 představuje ploška vypálené hlíny kruhovitého tvaru o průměru asi 50 cm, doprovázená stopami užívání, tedy vrstvičkou uhlíků, popela a malých zlomků vypálené hlíny, vše již v rámci spodní úrovně nejstarší odpadové vrstvy 1210 (obr. 9). O něco výše se v téže uloženině nacházel malý zbytek topeniště opět rázu vypálené plošky hlíny 935. Zde se pohybujeme v rámci horizontu RS 4.3. Následná pyrotechnologická aktivita 2144–1327, projevující se jednak jako slabě vypálená skvrna (2144), jednak jako kumulace uhlíků (1327) na povrchu mladohradištní vrstvy 1210, nepřesahuje počátek 13. století. Poslední úroveň topenišť představuje pícka s prvním výmazem na drobných kaméncích (923, 1316) vystřídaná robustnějším výmazem na větších kamenech o velikosti do 10 cm (924, 1314; obr. 9), jakož i skvrny vypálené hlíny a uhlíky (933, 934); lze ji klást nejvýše do poloviny 13. století. Konečně na východním okraji sondy 4 a v její rozšířené části 6 (sektor B) bylo zachyceno další drobné ohniště 936, a to na povrchu zásypu již uvedené jámy 694 patrně ještě z počátku 13. století. Zejména v sektorech H, I sondy 4 je zajímavá především poměrně dlouhá kontinuita aktivit využívajících ohně, nepochybně přesahující od předlokačního období do prvních desetiletí života města. Funkci těchto dosti skromných zařízení však nedokážeme určit. Mohlo jít také o prostá topeniště v obnovovaných povrchových objektech. Je zajímavé, že pyrotechnologické aktivity bez jednoznačného určení druhu činnosti se vyskytovaly i ve vyšších úrovních sondy 01 při severním okraji městiště. Stále těsně nad povrchem vrstvy 135 z druhé čtvrtiny 13. století byl v sektoru S01/03 odkryt pozůstatek topeniště 906 se zuhelnatělými trámky 400 a 401 po stranách, ležícího necelých 40 cm výše, avšak zhruba nad píckou 912 (obr. 10). Šlo opět jen o fragment vypálené plochy o rozměrech nejméně 50 × 50 cm. V následujících padesáti letech sice pokračovalo ukládání vrstev, avšak další topeniště vzniklo až na povrchu vrstvy 119 (143) a je datovatelné do pokročilé druhé poloviny 13. století, případně na počátek 14. století. V sondě 01-01 šlo nejdříve o uhlíkatou plochu 118 s fragmenty vypálené hlíny, překryté vrstvičkami nesourodých hlín, zčásti také se zvýšenou koncentrací zlomků vypálené hlíny (odspodu 164, 117, 115), vyznívající vrstvou 164 v sektoru 01-02. Na tomto souvrství se v sektoru 01/01 nacházelo ohniště 901, které představovala, jako v řadě předchozích případů, vypálená hlína překrytá vrstvou uhlíků 114. Bylo zkoumáno jen ve výseku stejně jako méně výrazné topeniště 900, bezprostředně překrývající předchozí. I zde šlo o kru žluté hlíny v horní části vypálenou. Výmaz kryla vrstva uhlíků a popela č. 112 s keramikou rámcově z druhé poloviny 14. století (obr. 8). V sondě 01-02/03 zhruba odpovídalo úrovni topenišť 118 (případně 901) ohniště 902, ležící nad topeništěm 906, oddělené od něj vrstvami 142 a 143, rámcově ze 14. století (obr. 10: 3, 4). Pozůstatek konstrukce 902 tvořila kra zhruba oválného tvaru do červena, vespod do černa vypálené původně sprašovité hlíny. S jejím provozem souvisely asi uhlíkaté vrstvy 112, 131 a 145 v sondě 01-03 a zčásti i 02-03. Pozornost si zaslouží výskyt šesti zlomků kovářské strusky ve vrstvě 112, snad tedy lze uvažovat o kovářském pracovišti někde blízko. Přesnou synchronizaci topenišť 901, případně 900 a 902 v s. 01-01

218

Rudolf Procházka

Obr. 10 Brno, Josefská 7. Příklady pozůstatků topenišť v sondě 01 z 12./13.–14. století. 1: rozšířený sektor 03 (912), 2: sektor 2 (937); 3: sektor 3 (906), 4: rozšířený sektor 3 (902).


a 01-02 znemožnil zásah jámou 503 hloubenou z povrchu vrstvy 130 z 2. poloviny 14. století. Následné pyrotechnologické aktivity byly od předchozích odděleny poměrně silnými vrstvami 110, 111 z přelomu 14. a 15. století. V sondě 01-01 byla na povrchu vrstvy 110 zaznamenána kra 903, která se jevila jako téměř rovná plocha vypálená do cihlově červena (obr. 8). Snad s ní souvisí uhlíkaté plochy 1132a, b zachycené však v úrovni o něco nižší. Uprostřed východněji ležícího sektoru 01-02 byl dokumentován segment stěny pece 937 (obr. 10:2). Dochoval se podkovovitý, 8 cm silný fragment oranžově vypálené stěny o průměru vnitřní plochy asi 16 cm. S touto konstrukcí souvisí popelovitá vrstvička 152 s nálezy z přelomu 14. a 15. století, ležící o něco západněji, a patrně i celá uhlíkatá vrstva 124=126, resp. její dílčí části 1132a, b v sektoru 01–02, 01–03. V sondě 01-02 provoz tohoto topeniště asi odráží uhlíkatá vrstvička 126 na žluté hliněné úpravě 127. Jde o poslední úroveň pyrotechnologických aktivit (obr. 8). Jejich celkový sled v sondě 01-01 až 03 vyjadřuje vývojové schéma 942–943→905→ 912–912a→941→906→118→902→901–903–937–124–1132a, b. O jejich funkci však postrádáme potřebné údaje. Nápadný je zejména dlouhodobý, byť ne zcela souvislý sled v severní části plochy, dále pak nikoliv všude doložená místní kontinuita a absence jakýchkoliv složitějších konstrukcí z kamene či cihel. Četné doprovodné vrstvy vzniklé v dosahu topného provozu, roztažené po ploše, i rozsah takto využívané plochy nesvědčí pro možnost, že by šlo o zařízení v rámci např. obytných staveb. Šlo spíše o stopy hospodářské činnosti, byť nejasné náplně. Z časového hlediska se zdá, že největší intenzita činností využívajících ohně spadá v přední části parcely do 14. a první poloviny 15. století. Doklady podsklepených staveb byly zjištěny jižněji. Asi již od druhé čtvrtiny do druhé poloviny 13. století sloužil dřevěný dům, z něhož se dochoval suterén 625. Ve 14. a v první polovině 15. století, tedy současně s většinou popsaných pyrotechnologických aktivit, souvisel suterén č. 639 zčásti odkrytý o něco západněji, který však nedosahoval k uliční čáře. Ve vrstvách a výplních 12. století se vyskytovaly železářské, přesněji kovářské strusky zcela výjimečně – jde zejména o vrstvičku struskové drtě ve výplni zahloubeného objektu č. 574/01. V dalších situacích šlo o ojedinělé fragmenty, např. v jámě 513/01, ve vrstvě 112/01 se našlo vždy po jednom zlomku. Poněkud častěji, ovšem také v jednotlivých fragmentech, jsme se s nimi setkali v souborech pohybujících se kolem přelomu 12. a 13. století. Jen dvěma zlomky byla struska zastoupena i ve výplni jámy 694 se zmíněnými tyglíky. Výjimku představuje soubor z povrchu již uvedeného ohniště 905 (vrstva 151) v sondě 01–01, kde se spolu s několika zlomky keramiky snad ještě z 12. století nacházelo 15 zlomků strusky. Vzhledem k nepatrné ploše zkoumaného fragmentu ohniště lze soudit, že šlo o okraj kovářského areálu. Samotné ohniště však nelze jednoznačně považovat za vlastní výheň; proti takové interpretaci svědčí malá mocnost vypálení. Tři zlomky pocházejí z jámy 501/01, jeden z výkopů 511/01, 542/01. Poněkud četněji, avšak také jen v jednotlivých zlomcích se strusky objevují v pokročilejší fázi horizontu VS 1.1 z počátku 13. století – např. v bazální vrstvě 281 jeden zlomek, v povrchové vrstvě 1239 jámy 706 jedenáct zlomků, ve vrstvě těsně nad ní stejného stáří dva zlomky, ve vrstvách 1254, 1315 či v jámě 576/01 tři fragmenty. Nepochybně lze tedy počítat s kovářskou produkcí ve 12. i na počátku 13. století v rámci širšího areálu, nikoliv však přímo na zkoumané ploše.

219


Rudolf Procházka

Obr. 11 Brno, Josefská 7. Příklady kovářské strusky z vrstvy 236 ze 2. čtvrtiny 13. století.

Obr. 12 Brno, Josefská 7. Keramika z některých vrstev s kovářskou struskou. 1–4, 8: sonda 01-01,vrstva 120; 5–7, 9–16 sonda 02-01, vrstva 241; asi 2. čtvrtina 13. století.

Změnu po této stránce přineslo až souvrství horizontu VS 1.2, tedy již s přítomností kolonizační keramiky; časově jde patrně především o druhou čtvrtinu 13. století. Z vrstvy 120 o síle 12–20 cm nasedající na uloženinu 121 z přelomu 12. a 13. století bylo pouze v sektoru 01-01 o ploše 3,5 m2, tedy z přibližně 0,6 m3 uloženiny odebráno 100 zlomků kovářské strusky včetně typických mísovitých, vespod vyklenutých tvarů (obr. 8; 11). Šlo přibližně o 50 % skutečně nalezených zlomků – část byla bohužel skartována bez zvážení záznamu o počtu vzhledem k problémům se skladováním nálezů. Taková koncentrace odpovídá množství zhruba 1 zlomek strusky na každé tři decimetry krychlové vrstvy. Uloženina 120 se navíc splachovala do hliníku 600 v sousedním sektoru 02-01, kde z geneticky příbuzných uloženin 236, 240, 241 bylo odebráno 55 zlomků kovářské strusky. V menších množstvích se struska nacházela i v současné vrstvě 235 ve východněji ležícím sektoru 01-03 (83 zlomků), jižněji poněkud méně – ve vrstvě 280 v sektoru 02-2 jen 15 zlomků. Další zbývající sektory sondy 02 a 03 byly narušeny mladšími jámami, nicméně např. z vrstvy 349 sektoru 02–03 ještě v rámci keramického horizontu VS 1.2 jsme vyzvedli 10 zlomků apod. Ve východní části plochy se však struska takřka nevyskytovala, jeden fragment pochází z vrstvy 128. I když část vrstev byla zkoumána jen v řezech, určitou výpovědní hodnotu má nedostatek strusek v zahloubených objektech této části zkoumané plochy. V malém množství se strusky vyskytovaly také ve vrstvách druhé poloviny 13. a počátku 14. století opět nejvíce na severozápadním okraji plochy, např. v s. 01-01 v již uvedené vrstvě 112 související s topeništěm 902 bylo šest zlomků. Ve východní části plochy se našly jen jednotlivé fragmenty. Pouze ve splachových vrstvách jímky 596 č. 309, 314, 315 rámcově z počátku 14. století se našlo 43 zlomků, zato v časově blízké jímce 525/01 východněji jen dva zlomky ve dvou různých vrstvách. Sedm zlomků strusek jsme vyzvedli ze zásypu jámy 503 (výplň 139) rámcově z přelomu 14. a 15. až pokročilé poloviny 15. století, která byla vyhloubena z povrchu vrstvy 111 (130) z téže doby; tato vrstva strusku neobsahovala. Je však třeba upozornit na skutečnost, že zejména ve vrstvách 13. století se silně projevovala rezidualita artefaktů. Zjištěná množství strusek nedovolují usuzovat na přítomnost kovářské dílny na lokalitě. Je tedy zjevné, že s kovářskou činností v těsné blízkosti zkoumané plochy lze počítat pouze v posledních dvou či třech desetiletích před polovinou 13. století, tedy v době, kdy běžnou hmotnou kulturu začaly ovlivňovat nové prvky z dílen zejména příchozích z rakouského Podunají. Josefská 8, čp. 504

Záchranný výzkum proběhl po demolici zchátralého měšťanského domu (Procházka 1996; 2000, 57, 58). Z plochy staveniště bylo zkoumáno v různém rozsahu přibližně 60 m 2. Souvislý sled nálezových situací se dochoval v přední nepodsklepené části městiště (37,5 m2), ovšem těsně před jeho zahájením byl vážně narušen strojní těžbou zeminy. Byla poničena zejména střední část plochy až po úroveň zhruba z poloviny 13. století, jen při obvodu se na východní, severní a jižní straně podařilo dokumentovat celou stratifikaci lokality (obr. 13–16). První fázi představovala vrstva 119, tedy horní, zkulturněná část půdního typu 175 utvořeného na sprašovém podloží s ojedinělými zlomky keramiky horizontu VS 1.1, starší osídlení nebylo doloženo. Vzhledem k množství mladších jam se nejstarší zvrstvení zachovalo souvisle jen při severním okraji plochy. Rámcově horizontu VS 1.1 , tedy počátku 13. století,

220

Rudolf Procházka

Archeologické doklady výroby z 12.–13./14. století v jihovýchodní části Brna ve vztahu k vývoji zástavby náležel též výkop neznámé funkce č. 535, některé sloupové jámy (např. 530, 531) a snad některé vrstvy v nadloží uloženiny 119. Zbytek vrstvy 119 porušila při východním okraji plochy jáma č. 548 s vtesanou pecí 548a (svazek stratigrafických jednotek 01, dále SSJ) podle nálezů ze zásypové vrstvy 247 i pozice rovněž z počátku 13. století (obr. 13: 1). Značná část tohoto útvaru zasahovala vně zkoumané plochy, tj. před historickou parcelní hranici, západní a severní(?) část zase poničil velký pyrotechnologický objekt SSJ 02 v jámě 524 (obr. 13: 2). Jáma 548 byla zkoumána ve dvou úzkých řezech, což umožnilo získat jen rámcovou představu o její podobě. Na severním okraji torza se nacházela pec 548a vtesaná do spraše se stěnami a výmazem na rovném dně vypáleném do cihlově červeného odstínu. Lze předpokládat, že podlaha mladší jámy 524 se nacházela ve stejné či nižší úrovni než podlaha pravděpodobného (a znovu využitého?) pracovního prostoru severně od pece 548a. Lehce prohnuté dno pece o průměru necelý metr leželo 45 cm pod úrovní podlahy jámy 524. Vnitřní výška pece je však o něco větší, neboť topeniště vakovitého průřezu s výrazně zúženou horní částí je vtesáno do úpatí nejnižšího stupně jižní odstupňované části jámy, kde se uchovaly zásypové vrstvy 247, 247a, 249, 249, 249a. Dno pece bylo stejnoměrně oranžově vypáleno v síle až 18 cm, stěna o něco méně. K funkci pece nemáme doklady, důležitou indicii představuje pravděpodobné zapuštění pod podlahu, což poněkud ztěžuje původně navržené využití jako zařízení na pečení chleba (Procházka 2001, 213, 214). V takovém případě by měla být podlaha v úrovni dna pece nebo níže, jinak by nebylo možné topeniště vymést.

Obr. 13 Brno, Josefská 8. Schéma vývoje v přední části městiště v prvních čtyřech fázích zástavby. 1: první (1: 2) a druhá fáze osídlení (1: 1), 1. polovina 13. století; 523 – vápenka (SSJ 03), 535 – jáma, 548a (SSJ 01) – snad chlebová pec; 2: třetí (2: 3) a čtvrtá (2: 4) fáze osídlení, 2.–3. čtvrtina 13. století; 910–211 (SSJ 02) – vyzděná pec neznámé funkce, 525 – jímka.

221


Rudolf Procházka

Obr. 14 Brno, Josefská 8. 1: Řez P5 vápenkou SSJ 03 (jáma 523); 199, 205, 206: hlinité vrstvy; 210: vápno, výše ležící úpravy nepřesahují vyjma vrstvy 101 počátek 14. století; 2: půdorys odkrytých objektů: vápenka SSJ 03, pec v jámě 524 s vyzdívkou 910a, b, (SSJ 02), jímka 525.

222

Rudolf Procházka


Obr. 15 Brno, Josefská 8. Řezy P3 a poněkud východněji položeného P7 v přední části parcely se zdí 910, pecemi v jámách 524 a 548; 255 vypálená hlína. Nad zásypem 133 vrstvy hliněných podlahových úprav po vrstvu 149. Souvrství vyjma uloženin 101 a 280 lze klást do 13. a 1. poloviny 14. století.

223


Rudolf Procházka

Obr. 16 Brno, Josefská 8. Pohled ze severu na zkoumanou přední část parcely s vyznačenými výrobními zařízeními.

Druhou fázi lze ztotožnit s vápenkou č. 523–SSJ 03 (obr. 13: 1; 14:1; 16: 1). Byla zachycena ve východní části zkoumané plochy, porušena gotickým zdivem sousedního domu čp. 505. Sama zničila většinu jámy 535 z první fáze, jejíž dno zkoumané jen v řezu na samém jižním okraji plochy neslo slabé stopy ohně. V případě vápenky šlo o obdélnou jámu o rozměrech 4 × 3,4 m a hloubce 1 m pod povrchem sprašového podloží, ve vzdálenosti 1 až 1,5 m od čela městiště. Dosahovala objemu 13,6–18 m 3. Naprostá většina nadložního souvrství byla bohužel odstraněna zemními pracemi. V řezu P5 v západní stěně stavební jámy bezprostředně kryla stěny a poslední zásypovou vrstvu uloženina 133 s několika zlomky keramiky ještě z druhé poloviny 13. či počátku 14. století a povrch spraše odpovídal úrovni zjištěné v sousedním řezu P7. Lze tedy soudit, že úroveň terénu v době provozu objektu se příliš nelišila od zjištěného stavu. Nejvýše lze přičíst vrstvu půdy, v této části plochy již zcela odstraněné. Severozápadní část byla vážně narušena jímkou z druhé poloviny 13. století a zejména novověkým sklepem. Stěny a dno byly intenzivně vypálené v síle 22–30 cm, na dně ležely zlomky mikritické facie jurského vápence ze Stránské skály, vhozené sem zřejmě po úplném ukončení provozu (určil Jaroslav Dvořák). Tahové kanály nebyly zjištěny vzhledem k narušení stěn, Petr Kos předpokládá jejich přítomnost v jižní delší stěně (Kos 2000c, 39, 40). Je zajímavé, že delší osa vápenky nebyla orientována ve shodě s delší osou parcely, tedy SVV–JZZ, nýbrž takřka přesně Z–V. Tři souvislé, směrem ke středu prokleslé zásypové vrstvy 199, 205, 206 obsahovaly početný soubor fragmentarizované keramiky horizontu VS 1.2 ještě s převahou keramiky „hradištní“ tradice. Fungovala tedy patrně již po založení města. Historickou parcelaci lze však s jistotou spojit až s pozdně gotickou fází zástavby, kdy v čele stál zčásti podsklepený dům. Ve třetí fázi byla postavena SSJ 02 (jáma 524, zdivo 910a, b; obr. 13: 2; 14: 2; 15; 16: 2) obezděná pec v jámě, která již porušila vápenku SSJ 03 (jáma 523; obr. 13: 2;). Zařízení nebylo plošně odkryto celé, nýbrž jen západní část, zbytek však byl rekonstruován z řezu. Tvořila ho pravoúhle zalomená, na severu otevřená obezdívka z kamenů na hlínu o síle 60–70 cm a dochované výšce 1,9 m. Vnitřní prostor lichoběžníkového tvaru o šířce 80–100 cm a délce 1,5 m se mírně rozšiřoval. Zdivo nasedalo na okraj do červena vypáleného výmazu o síle 10 cm (s. j. 211), který však nedosahoval až k jeho severnímu okraji. Zdá se, že provoz započal ještě před výstavbou obezdívky. Touto konstrukcí končí prokázaná pyrotechnologická činnost na parcele. V zásypu se vyskytovaly jen sporadické zlomky keramiky rámcově datovatelné do 13. století, stratigrafická pozice vůči jímce 525 dovoluje uvažovat o době kolem poloviny či třetí čtvrtiny 13. století. Následnou čtvrtou fázi představovala zmíněná jímka č. 525, porušující již zdivo 910 zmíněné pece SSJ 02. Šestá fáze přinesla výstavbu nadzemního dřevohliněného domu, z něhož se dochovaly pouze podlahy a požárové destrukce. Areál minoritského kláštera

Klášter zaujímá rozsáhlé prostranství ve východní části historického jádra města, takřka celý blok sevřený Minoritskou a Orlí ulicí. Nedosahoval však až k hradbě jako na opačné straně položený klášter dominikánů. V průběhu mnohasetletého stavebního vývoje, završeného především v období baroka, nabyl současné podoby. Na severu se tyčí komplex sakrálních staveb tvořených loretánskou chýší s ambity a dalšími kaplemi, zvonicí a zejména monumentálním chrámem svatých Janů. K němu přiléhá na jižní straně kromě barokního objektu knihovny tzv. velká kvadratura, v jádru pozdně románský až gotický konvent s rajským dvorem a na jižní straně poněkud mladší tzv. malá kvadratura s malým nádvořím. Traktem spojujícím obě kvadratury prochází od vstupu z Minoritské ulice centrální chodba ústící na vnější dvůr na východní straně. Při Orlí ulici ho ohraničuje ještě objekt tzv. hostinského domu (ke stavebnímu vývoji souhrnně Eliáš 1986; Foltýn et al. 2005, 167–172; Samek 1994, 175–183; obr. 17).

224

Rudolf Procházka

Archeologické doklady výroby z 12.–13./14. století v jihovýchodní části Brna ve vztahu k vývoji zástavby Záchranný výzkum vyvolaný plánovanou a v důsledku změn po listopadu 1989 neuskutečněnou přestavbou areálu pro potřeby Moravské galerie vedl k plošnému odkryvu takřka celé západní části kláštera, přesněji traktů při Minoritské ulici a dvora tzv. malé kvadratury (souhrnně Procházka 1999, 279–288; 2000, 65–72; Procházka – Loskotová 1996, 251–255). Jak je v Brně obvyklé, v rámci odkrytých situací vynikaly různé druhy zahloubených objektů, které v naprosté většině lze spojovat s osídlením předcházejícím zděné výstavbě kláštera. Jen část těchto útvarů bylo možné prozkoumat v celé hloubce, neboť, až na výjimky, jsme byli limitování úrovní podlah plánovaných suterénů pro technické zázemí galerijních depozitářů. Lokalita prošla od přelomu 12. a 13. do počátku 14. století složitým vývojem, v němž lze rozlišit tři velká seskupení pramenů hmotné kultury. První z počátku osídlení, přibližně z konce 12.(?) až třetího desetiletí 13. století se vyznačovalo tvorbou souvrství s řadou dílčích fází, s četnými doklady topenišť doprovázených uloženinami s popelem a uhlíky, jakož i četnými sloupovými jámami i rozměrnějšími zahloubeninami nejasné funkce (obr. 18: 1; 28; 29). Sem náležela také nejstarší soujámí s pecemi, jejichž vztah k souvrství se nepodařilo objasnit, ve výplních se však nacházela stejná keramika (obr. 18–27). Jde zjevně o hmotné pozůstatky reprezentující poslední fázi předlokačního osídlení přesahující hranici zástavby většiny 12. století. Druhou skupinu, datovatelnou do druhé čtvrtiny 13. až počátku 14. století, představovalo jedno přežívající(?) soujámí, několik suterénů dřevohliněných domů při komunikaci i v její hloubi, zděný podsklepený dům, jímky a snad zásobní válcovité či hranaté jámy (obr. 18: 2). Tyto aktivity lze spojit s profánní, měšťanskou zástavbou již z doby lokace a následujících desetiletí, s možným přežíváním některých struktur z předlokačního období. Do tohoto vývoje zasáhlo založení řádového domu, jehož výstavba postupně zcela změnila charakter celého areálu. Na počátku stálo zřejmě založení řádového kostela a východního křídla velké kvadratury, následně se zástavba šířila západním směrem k ulici Minoritské, jakož i na jih k ústí ulice Orlí, kde ještě ve 14. století byla postavena tzv. malá kvadratura. Výrobní aktivity byly rozpoznány v největší míře v nejstarší vývojové etapě, v menší míře i v rámci druhého seskupení a ojediněle v souvislosti s výstavbou konventu. Pece nejstarší fáze osídlení, které byly vtesány do soujámí SSJ 01, 03, 04, 13 vyhloubených ve spraši, byly již publikovány (Procházka 2001, 209–213), následující popis je proto podán ve stručnější formě. Určitá upřesnění se týkají datování dle nálezů v zásypu. Bohužel ani v jednom případě nebyly zjištěny stratigrafické vztahy k možným starším uloženinám, zčásti vzhledem k narušení kontaktních zón mladšími zdivy.

Obr. 17 Brno, Minoritská 1 – minoritský klášter. Půdorys části stojící stavby jižně kostela s číselně označenými místnostmi.

225


Rudolf Procházka

Vypovídací schopnost zkoumaných struktur na dvoře malé kvadratury byla snížena odstraněním podstatné části nadloží až po spraš či zbytek půdního horizontu na povrch nebo do svrchní části půdního horizontu před započetím odborného odkryvu, což omezilo sledování vzájemných vztahů zahloubených objektů. Tab. 2 Minoritská 1. Základní charakteristiky soujámí s pecemi z 12. až 1. poloviny 13. století.

Č. objektu resp. SSJ/ místo nálezu

Strat. jednotky Výplně tvořící strukturu

01/dvůr MK 500, 979 02/dvůr MK 506, 980 04/M V 512, 520, 988–991

100–103, 113 110 206–210, 213, 214, 227–231, 238–247, 258–267, 276, 277

Rozměry soujámí (osy)/ hloubka (m)

Rozměry pecí (osy)/ počet výmazů (m)

4,4 × 4,3/1,4 2,5/0,5

1,2 × 0,8 1,7 × 0,8

18 × 5,2/1,49

(B)1,9 × 1,6 /2

03/M 507, 1991 (A), 1901 (B) 291, 313, 314, 315 4,3 × 4,3/ 2,55

(A): ∅ 1,9/1 (B): ∅ 1,5–1,6/2

Soujámí č. 500 (SSJ 01) s orientací delší osy SZ–JV/SV–JZ bylo zkoumáno ve dvoře tzv. malé kvadratury (obr. 18; 19–21). Sestávalo ze zhruba oválné centrální části s plochým dnem, na niž na severu navazovala menší a o něco hlubší ledvinovitá jáma. Na opačné straně byla zjištěna vtesaná pec (979) s výmazem v úrovni podlahy, jejíž konstrukci bohužel z větší části zničilo základové zdivo mladšího pilíře. Oválné dno pece bylo vypáleno do oranžova v síle kolem 12 cm. Výška jediné dochované jihovýchodní stěny 1,2 m, svírající se dnem strmý úhel 60°, naznačuje možnou přítomnost kouřovodu. V zásypu byly rozlišeny čtyři hlavní vrstvy (100–103; obr. 19: 2; 22). Podlahu pokrývala nesourodá hlinitá uloženina o síle 20 cm s výraznou příměsí žluté i vypálené hlíny patrně z tělesa pece (103). Zde se vyskytovala výlučně keramika domácí tradice, kde byla zastoupena jak produkce typická pro horizont RS 4.3, tak i „progresivnější“ složka odpovídající horizontu VS 1.1 s výzdobou radélkem a některými typickými okraji hrnců i zásobnic. Jde zjevně o homogenizovaný soubor z okolní odpadové vrstvy, žel v době výzkumu nedochované, rámcově s keramikou užívanou již ve 2. polovině 12. a v prvních desetiletích 13. století. V měkké hlinité výplni zbytku pece (113) se nacházela obdobná keramika, avšak také jeden zlomek ploché poklice třídy 250, jasně náležející „kolonizační“ facii. Vyšší vrstvy nebylo možné ostře oddělit, zejména svrchní dvě obsahovaly četné zlomky malty a plochých střešních tašek. Vedle keramiky starší tradice, zejména zlomků zásobnic, se zde již vyskytovala pokročilejší keramika skupiny tříd B, spjatá s přeměnami rámcově druhé čtvrtiny 13. století. Zdá se, že činnost pece skončila již v prvních desetiletích 13. století, avšak vyšší vrstvy odpovídají době, kdy byla plně užívána keramika horizontu VS 1.2. Hádankou zůstává původ stavební destrukce blízké zásypu nejstaršího zděného domu vzdáleného 20 m severozápadním směrem. Tato stavba zanikla ovšem až v souvislosti s výstavbou západní části kláštera při komunikaci snad až počátkem 14. století (Procházka 2003). Mezi uložením spodní vrstvy a svrchními zásypy soujámí 500 nemůžeme předpokládat velký časový odstup – řezy ukazují, že stěny objektu poznamenala jen v malé míře eroze, jejíž působení se výrazně projeví v případě víceleté existence z větší části otevřené jámy. Navíc je velmi pravděpodobné, že prostor malé kvadratury získal klášter později než severní část areálu. Četné zlomky malty a cihel se vyskytly také v zásypu rozsáhlého sklepa dřevěného, resp. dřevohliněného domu 515 při komunikaci rovněž ještě v rámci pozdější malé kvadratury. Stavba byla zasypána podle keramiky odpovídající horizontu VS 1.2 nejpozději ve druhé polovině 13. století. Botanické složení zkoumaného vzorku výplně č. 102 obsahujícího semena obilovin ječmene a pšenice, jakož i četných plevelů prozrazuje vznik výplně objektu z odpadového areálu v okolí, který již pro Obr. 18 Brno, Minoritská 1 – minoritský klášter. Zástavba předcházející výstavbě klášterních budov. 1: plochy s dochovanými vrstvami a objekty z přelomu 12. a 13. a první čtvrtiny 13. století. 1.1 – místnost VI, 1.2 – místnost XXIVc, 1.3 – místnost VII; 2: zahloubené části obytných staveb (514, 521, 522, 532?) a další jámy včetně jímek z 2. až 4. čtvrtiny 13. století; 3: soujámí 517 zaniklé ve 2. čtvrtině 13. století, 538 vápenka v místnosti IIa; 4: pozůstatky pecí; 593 s bílou šrafurou – vápenka z 13./14. století, 501, 507, 520–512, 547 – zahloubené objekty s pekařskými pecemi.

226

Rudolf Procházka


Obr. 19 Brno, Minoritská 1. Jáma s pecí SSJ 01 (výkop 500, pec 979), 913, 974: mladší zdiva; 1: půdorys; 2: řez; 3: půdorys dna a řez zbytkem pece. 100: tmavě hnědá plastická hlína; 101: prohliněná maltová drť; 102: tmavě hnědá plastická hlína se zlomky žluté hlíny (a); 103: směs žluté a hnědé hlíny se zlomky vypálené hlíny; 104: klín žluté plastické hlíny; 106, 107: hlinitá výplň mladšího zásahu.

227


Obr. 20 Brno, Minoritská 1. Jámy s pecemi SSJ 01 (jáma 500, pec 979) ve stěně vlevo od pilíře, vpravo SSJ 16 (pec 908), pohled shora z jihozápadu.

Rudolf Procházka

Obr. 21 Brno, Minoritská 1. Střední část jámy 500, pec 979 vpravo od pilíře. Pohled z jihozápadu.

Obr. 22 Brno, Minoritská 1, zásyp jámy 501, keramika. 1–3: spodní vrstva 103; 4–9: vyšší vrstva 102. Obr. 23 Brno, Minoritská 1. Půdorys jámy 506 s pecí 980 (SSJ 16) a řez pecí. 109: slabě vypálená plastická hlína; 110: žlutá plastická hlína; 111: popel, uhlíky – ohniště.

výzkum nebyl k dispozici (určil Emanuel Opravil). Na severozápadě narušilo soujámí mladší zdivo, což také omezilo možnost rozpoznat stratigrafický vztah k přiléhající jámě 506 s pecí (SSJ 16; obr. 23). Ležela v těsné blízkosti objektu SSJ 01. Na rovném dně asi půl metru proti snížené úrovni ležel 15–20 cm mocný, v horní části vypálený spodek pece 980 obdélného půdorysu. Pec evidentně nebyla vtesána do spraše, stěny se nezachovaly, měly patrně hliněnou konstrukci. V úrovni podlahy pod pecí byly zjištěny zbytky ohniště se slabě vypáleným povrchem pokrytým vrstvičkou uhlíků (111). Do výplně pronikla novověká keramika asi v souvislosti s renesančním zásahem, datování do středověku je nejisté, byť vzhledem k typu objektu pravděpodobné.

228

Rudolf Procházka

Archeologické doklady výroby z 12.–13./14. století v jihovýchodní části Brna ve vztahu k vývoji zástavby Asi 15 m západním směrem, při uliční čáře Minoritské ulice byla v místnosti 5 odkryta většina velkého soujámí č. 520 s pozůstatky čtyř pecí (obr. 25–27). Objekt patrně pokračoval dále zejména severním směrem v ústřední chodbě a místnosti 4, kde již nebyla zjištěna otopná zařízení. Útvar byl rozkouskován mladšími zdivy kláštera a porušen také suterénem pozdně románského domu, takže není zcela jisté, zda jde o souvislé soujámí či oddělené objekty; první možnost je však velmi pravděpodobná. Severní část, původně považovaná za samostatný objekt (512; obr. 18), se vyznačuje kromě mírně prohloubené severní části rovnou podlahou. V tabulce uváděné rozměry jsou minimální, většina původních hranic nemohla být zachycena. Podlaha zmíněného mladšího sklepa ve sprašovém podloží se nacházela zhruba v úrovni nejvyšších částí členitého dna sousední jižní části soujámí, avšak poněkud níže (20–25 cm), než rovné dno severní části objektu v místnosti 04 o původní hloubce snad kolem 60 cm. Čtyři vyvýšené pece 988–991 (A–D) se nacházely pouze v nejčlenitější části v místnosti 05. Byly rozmístěny nepravidelně, přičemž z jejich polohy a stavu dochování lze soudit, že dvě (987, 990) byly vtesané do sprašového podloží. Ve třech případech ležel povrch nejmladšího výmazu ve stejné úrovni přibližně v hloubce 1,35 m pod tehdejším povrchem, v peci 988 se nacházel o 70 cm výše. Relativně nejlépe dochovaná pec 990 (B) byla původně s největší pravděpodobností vtesána do torzovitě dochovaného sprašového bloku. Na jihovýchodě ústila do stupňovité předpecní jámy. Vlastní dno pece mělo zhruba tvar oválu. Svrchní, oranžově vypálený výmaz o síle až 4 cm spočíval na vrstvě zlomků tuhových zásobnic vsazených ve žluté, v horní části slabě vypálené hlíny. Blíže ústí pece ležely v této úrovni dva zlomky kamenného žernovu. Níže se nacházel ještě jeden vypálený horizont, první funkční úroveň pece. Mladší výmaz byl podroben petrografické analýze péčí Miroslavy Gregerové a Martina Hložka (viz Exkurs). Na základě přítomnosti nerozložených karbonátů lze soudit, že teplota, jíž byl výmaz vystaven, se pohybovala mezi 800–900 °C. Je ovšem třeba mít na paměti, že dna pecí bývají vystavena relativně nejnižší teplotě. Asi 110 cm severněji bylo odkryto jazykovité torzo výmazu dalšího topeniště 989 (A) o maximálních rozměrech 50 × 40 cm, poničeného stavební sondou a mladším zdivem. Další, jen fragmentárně odkrytá pec SJ 988 (D) ležela asi tři metry jižněji. Výška vnitřního prostoru dosahovala nejméně 70 cm, vypálené dno vykazovalo jen jednu fázi. Konečně jako pec 987 (C) byly označeny dva zlomky výmazu o maximálním rozměru 40 cm, odkryté pouhých 50 cm východně od pece 988. Báze výmazu dosahovala až 16 cm pod povrch sprašové podlahy v okolí. Spodní část zásypu soujámí tvořená tmavě hnědou uhlíkatou zeminou (206, 208) poskytla početný soubor keramiky horizontu VS 1.1 se silnou morfologicky starší složkou, naznačující možnou dataci vzniku objektu ještě před koncem 12. století (obr. 23). Pozornost si zaslouží zlomek patrně nepoužitého tyglíku ze zásobnice skupiny okrajů 12, odpovídající rámcově období druhé poloviny 12. století. Ve vyšší úrovni výplně (208) přibývalo pokročilejší složky tradiční hrnčiny s radélkem a nejvyšší část zásypu (209) obsahovala sporadicky zlomky „kolonizačních“ skupin tříd B. Souvrství uzavíraly světle hnědé hlíny s příměsí maltoviny (211, 212, 227), které patrně souvisejí se životem zmíněného zděného domu.

Obr. 24 Brno, Minoritská 1. Půdorys jámy 507 s pecemi 991 a 1901 (SSJ 03), šedě sloupové jámy u pece 991. Dole řez pecí 991.

229

Archeologické doklady výroby z 12.–13./14. století v jihovýchodní části Brna ve vztahu k vývoji zástavby Obr. 25 Brno, Minoritská 1. 1: Půdorys jámy 520 s pecemi 987, 988, 989, 990 (SSJ 04); 2: řez P25; 200, 201 – zásypy rabovací jámy po vytěžení zdiva domu SSJ 05; 206, 208 – tmavě hnědé hlíny, 207 – žlutá hlína s popelem a uhlíky; 12./13. stol.; 209 středně hnědá hlína, do poloviny 13. stol.; 210 – tmavě šedohnědá hlína; 211, 212, 226 – světle hnědé hlíny s příměsí stavebního odpadu, 13./14. stol.; 3: řez A– B pecí 990; 238, 241 – vypálené výmazy, 239 – vrstva zlomků zásobnic, 240 – nevypálená hlína; 4: řez pecí 987; 244 – zásyp tmavě hnědé hlíny, 245 – tuhá hlína s popelem, 312 – kamínky na bázi spodního výmazu.

Obr. 26 Brno, Minoritská 1. Jáma 520. Pohled ze SV na vrstvu zásobnic 239 a zlomky žernovu na dně pece 990 pod svrchním výmazem.

230

Rudolf Procházka

Rudolf Procházka

Archeologické doklady výroby z 12.–13./14. století v jihovýchodní části Brna ve vztahu k vývoji zástavby Objekt 507 (SSJ 03) ležel asi 6 m severozápadně od zkoumané části jámy 520. I zde šlo o členité soujámí, odkryté jen v prostoru vymezeném obvodovými zdmi mladší místnosti (obr. 24). Objekt dělil od sklepa č. 521 úzký sprašový hřeben. Na severním okraji soujámí byla odkryta vtesaná pec 991 (A) s dochovanou klenbou. Kruhovité dno kryl oranžově vypálený výmaz spočívající na střepech zásobnic a zlomcích kamenů. Výška dochovaného klenutého prostoru dosahovala 70 cm, původně byla asi o něco vyšší – popraskaná klenba nesla stopy druhotného poklesu. Ústí o šířce 80 cm směřovalo k jihu. Před pecí se nacházela malá plošina a jáma o relativní hloubce přes 80 cm, jakož i dvě sloupové jámy ve vzdálenosti 50–60 cm a hloubce 40 a 51 cm před východním okrajem ústí. Ve vzdálenosti 1,2 m jihovýchodně se nacházela pec 1901 (B). Výšku její klenby lze odvodit z profilu až na 1 m. Dno první provozní fáze zhruba kruhového půdorysu bylo červenohnědě vypáleno. Na něm leželo 40 cm mocné souvrství ulehlého vápna, resp. sekundárně vzniklého vápence s uhlíky a popelem. Lze soudit, že pec pracovala nejspíše až druhotně jako vápenka. Vzhledem k uvedenému recentnímu narušení není jasný rozsah zachování klenby pece. Je však pravděpodobné, že obdobně jako v případě objektu č. 69 v Mečové ulici 2 byla již v době změněné funkce podstatná část těla pece odstraněna a klenba se dochovala v největším rozsahu jen v zadní části (Procházka 2001, 213). Čelušně, tedy obslužný otvor lze hledat na jihozápadním okraji, kde zůstal intaktní blok výplně pod zděnou příčkou. Objekt byl zasypán zvrstvenou, vesměs středně hnědou hlínou s příměsí žluté, ve střední části byla součástí zásypu i velká čočka s příměsí maltoviny (vr. 314). Archeologicky byla odebírána jen jeho spodní část o mocnosti do 155 cm, horní partii odtěžila stavební firma před zahájením výzkumu. Podle dochovaného „profilového“ bloku byla zčásti přeměněna na homogenizované souvrství hrobových zásypů s větším či menším podílem maltoviny, zřejmě o něco navýšené na mocnost až 130 cm po úroveň nejstarší podlahy.

Obr. 27 Brno, Minoritská 1. Keramika ze spodní vrstvy 206 jámy 520.

Další obdobné soujámí se nachází v místnosti IX jižního křídla (SSJ 13). Bylo však zkoumáno jen z menší části, takže jeho původní rozměry neznáme. Objekt asi pokračoval i západním směrem do místnosti VIII, kde však byl porušen (možná zčásti využit) velkým suterénem č. 514 a posléze mladší vápenkou SSJ 14 (výkop 546). Pod jižní obvodovou zdí místnosti IX byl sondou zkoumán okraj do spraše vhloubené pece s dochovanou klenbou a oranžově vypáleným dnem (547). Toto soujámí neposkytlo dostatek reprezentativních nálezů vhodných k datování. Velká sonda v místnosti VII zasáhla zřejmě výplň související až se zánikem vápenky SSJ 14 již z období výstavby malé kvadratury kláštera. Poslední soujámí 517 bylo odkryto ze stavbou snížené úrovně v severní části křížové chodby velké kvadratury a sondami zkoumáno v sousedních místnostech IIa, IIIa při komunikaci (obr. 28, 29). Šlo opět o členitý útvar, jehož rozměry lze stanovit jen zčásti – osy S–J a Z–V dosahovaly nejméně 9 m. Podrobněji však lze charakterizovat pouze východní část v ambitu. Útvar nepravidelného půdorysu sestával z několika různě hlubokých depresí. Bylo však možné zaznamenat stupňovitý pokles, směrem k západu se nacházela nejhlubší část objektu tvaru protáhlé, snad dvoudílné jámy oblého půdorysu. Východněji navazovala jediná část s relativně plochým dnem o delší ose 2,4 m, v severní části členěná mělkým žlábkem. Při severním okraji soujámí byl

231


Rudolf Procházka

Obr. 29 Brno, Minoritská 1. Soujámí 517, pohled z jihu.

Obr. 28 Brno, Minoritská 1. Severní část křížové chodby (místnost 23b, c). Půdorys soujámí 517.

Obr. 30 Brno, Minoritská 1. Místnost 2, vápenka SSJ 15 (zdivo 1918, jáma 538): ústí tahového kanálu s vypálenými stěnami; 150: černozemní půda, výše mladší středověké vrstvy a hrobové zásypy s hrobem 805, v superpozici ještě středověká zeď 914; 923: východní obvodová zeď; a: zlomky vápna.

v ohraničené depresi (nahoře 1,5 × 1,4 m) s dnem klesajícím k jihu, o relativní hloubce vůči podlaze ploché části 1,34–1,64 m, nalezen kostrový hrob H05 orientovaný západ–východ. Ze sond v místnostech 2a, 2b a 3a plyne, že zde soujámí či alespoň jeho větší část mělo zhruba rovnou podlahu v délce přes 10 m, asi o 60 cm níže než zmíněná plošina v křížové chodbě. Pokles úrovně se již při západním okraji ambitu projevil jako dílčí jáma se zakřivenou stěnou. Útvar však nebyl vybaven v úrovni zkoumaných částí podlah pyrotechnologickým zařízením či jiným topeništěm a zanikl později než

232

Rudolf Procházka

Archeologické doklady výroby z 12.–13./14. století v jihovýchodní části Brna ve vztahu k vývoji zástavby ostatní – keramický soubor v jeho zásypových vrstvách lze zařadit do horizontu VS 1.2 obdobně jako horní vrstvy jámy 500 (SSJ 01) ve dvoře malé kvadratury. I zde se vyskytovaly četné mezivrstvy maltovokamenité suti v horních partiích výplně. Stopy hoření byly doloženy v sondě v místnosti IIIa v různých úrovních zásypu. Šlo o nepravidelné uhlíkaté plochy s místy slabě vypáleným podložím. Regulérní topeniště charakteru cihlově červené, 2–2,5 cm vypálené, původně snad kruhovité plochy o průměru asi jeden metr se nacházelo až na povrchu zásypu. Na severním okraji zkoumané plochy bylo v místnosti IIa zachyceno ústí tahového kanálu vápenky SSJ 15 (výkop 538) vytesaného do černozemní půdy s oblým stropem, o šířce 60 a výšce 50 cm (obr. 30; 31). Na nerovné, od východu k západu se svažující podlaze se nacházela vrstvička vápna (1131). Soudobý terén jižněji byl zničen výkopem pro topeniště mladšího teplovzdušného topení. V řezu pod příčkou oddělující zkoumaný prostor od severní vstupní chodby (m. I) byla pozorována překvapivě mohutná vrstva černozemní půdy dosahující mocnosti 1,6 m. V nadloží se nacházelo souvrství ze 13. století (146–149) překryté hrobovými zásypy porušenými ještě středověkou příčkou. Ústí kanálu přiléhalo k patrně mladší vnější obvodové zdi č. 923 západního traktu asi z 2. poloviny 13. století. Hloubku vypalovací komory pece lze odhadnout na nejméně 1,6 m počítaje od povrchu černozemní půdy. Lze předpokládat, že vlastní zahloubená komora se nacházela pod vstupní chodbou přiléhající ke kostelu sv. Janů. Objekt bylo možné datovat pouze pomocí relativní stratigrafie rámcově do 13. století, a to nejspíše blíže jeho polovině. Představoval nejstarší aktivitu v dané místnosti a jeho pozice naznačuje, že byl starší než zdivo západního traktu asi ze druhé poloviny 13. století i gotické jádro chrámu z téže doby.

Obr. 31 Brno, Minoaritská 1. Místnost 2; pohled z JJZ na severní stěnu výkopu s tahovým kanálem vápenky SSJ 15.

Souvrství konce 12. až zhruba první čtvrtiny 13. století se nejlépe dochovala v místnostech XXIVc, VI, VII na ploše pouhých 32,5 m2 (obr. 18: 1; 32; 33). Bázi antropogenního souvrství tvořil holocénní půdní horizont. Již na jeho povrchu byly zaznamenány vypálené skvrny svědčící o nejspíše krátkodobém provozu, a to č. 2172, 2173 (místnost XXIVc) a č. 970, 971 (m. VII). V severní části místnosti VI bylo na nášlapu 1278 (1285) s nálezem zlomku technické misky a měďnaté strusky o váze 59 g zachyceno topeniště 963 v podobě skvrny vypálené hlíny, okolní povrch na jihovýchodě pokrývaly rozptýlené uhlíky. Odděleno vrstvami 1284 a 2108 se výše nacházelo mladší topeniště 962 (obr. 32). Sestávalo z oválné části bez jasně vypáleného dna, obklopené na severu a východě až 5 cm do hloubky vypáleným prstencem. Pícku porušoval výkop 515, již s nálezy druhé poloviny 13. století v zásypu. V jižní části místnosti se ve stejné stratigrafické pozici jako 963 nacházela vypálená ploška 968. I zde sekvenci porušovala jáma 519 zanikající až ve druhé polovině 13. století. Předlokační souvrství se projevovalo obdobně v relativně neporušeném pásu v severní části místnosti VII (obr. 33). Na uhlíkatém povrchu půdního horizontu fungovala dvě ohniště, z nichž se dochovala jen vypálená dna – ve východní části kra 971, na západní straně 970. Následné ohniště 976 bylo od předchozích odděleno sekvencí pěti aktivit; obklopovaly ho rozptýlené uhlíky a vypálené plošky. Zhruba současné, nasedající přímo na společného předchůdce, vrstvu 1164, od níž bylo zařízení 976 odděleno vrstvičkou 2194, bylo topeniště 973 projevující se jako kra červeně vypálené hlíny. Ještě později, odděleno jen popelovitou vrstvou 1351, bylo využíváno topeniště 972. Výše se nacházel soubor vesměs tenkých popelovitých a žlutých hlinitých vrstviček svědčících o doznívání pyrotechnologických aktivit. Spodní uloženina 1230–1233 obsahovala zlomek malého kornoutovitého či vakovitého tyglíku z hmoty s příměsí grafitu, naznačující metalurgickou činnost.

Obr. 32 Brno, Minoritská 1. 1, 2: Místnost 6, dvě subfáze z 12./13. stol. s pozůstatky topenišť 962, 963.

233

Archeologické doklady výroby z 12.–13./14. století v jihovýchodní části Brna ve vztahu k vývoji zástavby Tab. 3 Minoritská 1. Rozměry většinou torzovitě dochovaných či zkoumaných bází topenišť ve vrstvách z konce 12. a prvních desetiletí 13. století.

Místnost VI VI VII VII VII VII VII VII XXIVc XXIVc

Rudolf Procházka

Č. topeniště

Rozměry (cm)

Mocnost vypálení (cm)

962 963 970 971 972 973 976 996 (j. 524) 2172–2173 1448

60 × 54 50 × 130 70 × 50 40 × 30 Osa 110 Osa 100 40 × 18 osa min. 70 d. osa min. 80 20 × 10

5 1–2 10 1 10 6 0,5 4 1 1–2

Obr. 33 Brno, Minoritská 1. Místnost 7; 1–4: čtyři subfáze v rámci souvrství 12./13. až 1. třetiny 13. století s profily; 1: 1 – sloupové jámy; 2 – šedě vyznačeny vypálené plochy a výmazy, obdobně 3: 3, 4 (970, 972, 973, 976).

234

Rudolf Procházka

Archeologické doklady výroby z 12.–13./14. století v jihovýchodní části Brna ve vztahu k vývoji zástavby V jižním rohu místnosti XXIVc byla vypreparována část ohniště 2172 na povrchu holocénní půdy, a to v podobě dvou oddělených skvrn vypálené hlíny zčásti obklopených vrstvičkou rozptýlených uhlíků 2173. Ve vyšší úrovni po dalších pěti subfázích reprezentovaných sloupovými jámami a vrstvami využívali obyvatelé na povrchu nálezově bohaté vrstvy 1244 s tradiční keramikou horizontu VS 1.1 s několika zlomky keramiky skupiny tříd B (3 % souboru) topeniště 1448 zachycené částečně v podobě slabě vypálené skvrny. Z vrstvy 1240 (1244/1320) datovatelné do přelomu 12. a 13. století pochází fragment spodní části asi nepoužitého tyglíku z okraje zásobnice skupiny 12 odpovídající ještě 12. století (horizont RS 4.3; obr. 5: 13). Je zjevné, že slabě zastoupené aktivity horizontu VS 1.2 (např. vrstva 1261 v místnosti III) souvisí s časnou výstavbou zděných objektů kláštera v severní části areálu, tedy s mnišskou komunitou praktikující jiný způsob života s nižší produkcí odpadu než světské domácnosti v okolí. Poněkud jiná situace se projevila v jižní části, kde je zděná výstavba doložena až na přelomu 13. a 14. století. Naznačuje to homogenizovaná skladba výplně suterénu č. 514, ovšem ani zde se nedochovaly vrstvy v míře srovnatelné s uloženinami horizontu VS 1.2 na Josefské ulici 7. V tomto ohledu se situace v prostoru minoritského kláštera blíží poměrům na Josefské ulici 8. Primární funkci velkých pecí v soujámích SSJ 01, SSJ 03, SSJ 04, 15 patrně i SSJ 13 klademe obdobně jako ve starší studii (Procházka 2001 s četnými analogiemi) do souvislosti s potravinářskou výrobou, tedy především s pečením chleba. Pouze v jedné byla zjištěna výrazná koncentrace pozůstatků shořelého paliva v podobě popela, související však patrně až se sekundárním využitím. Chyběly strusky, defektní keramika či jiné doklady výroby, ve dvou případech naznačovalo umístění výmazu na vrstvě kamenů a střepů tuhových zásobnic snahu o akumulaci tepla. Pekařskou funkci by mohly mít

Obr. 34 Brno, Minoritská 1. Místnosti 8, 9; půdorys vápenky SSJ 14 s vyznačením sond a řezů tahovým kanálem; mřížovaně vypálená hlína.

235

Archeologické doklady výroby z 12.–13./14. století v jihovýchodní části Brna ve vztahu k vývoji zástavby 3) N epublikované strojopisné expertizy v archivu Archaia Brno, o. p. s.

Rudolf Procházka

i některé z povrchových topenišť zjištěných v místnostech VI, VI a XXIVc, a to zejména výraznými výmazy (např. 970, 972, 973). K prokázání funkce pecí a ohnišť mnoho nepomohou ani paleobotanická určení paliv z pera Emanuela Opravila 3). Tak ze zásypu pece v SSJ 01 pocházejí uhlíky buku a dubu, ze spodní vrstvy 102 olše, buku a dubu, z ohniště pod pecí č. 506 (SSJ 16) dubu, zásyp těsně nade dnem pece 990 v soujámí 520 poskytl uhlíky výlučně dubového dřeva, z předpecního prostoru pece 990 v jámě 520 (SSJ 04) byly z popela získány uhlíky dubu a lísky, z prostoru pece 989 jedle. Na povrchu ohniště 971 v místnosti 7 se nacházely uhlíky javoru. Ze soudobých vrstev a dalších zahloubenin lze k výše uvedeným ještě připojit uhlíky jasanu, jedle, jilmu a habru. Palivové dřevo odpovídá tedy běžné skladbě okolních lesů. V některých vrstvách byla zjištěna velmi malá množství kovářské strusky, obvykle nejvýše dva, v naprosté většině po jednom zlomku. Tyto doklady jsou obdobně slabé jako v Josefské ulici 7 v rámci osídlení odpovídajícího horizontu RS 4.3 a VS 1.1 a nedovolují soudit na kovářskou výrobu v místě. O zdejším zpracování železa lze tudíž oprávněně pochybovat, jde spíše o projev postdepozičních procesů. Situace se nezměnila ani v následujícím období (VS 1.2), což je již proti Josefské ulici 7 podstatný rozdíl. Metalurgie neželezných kovů byla v areálu konventu doložena pouze v nejstarším sídelním horizontu, a to nálezy tří tyglíků v odpadních vrstvách či výplních, tedy opět méně výrazně než v Josefské ulici 7. Stejně jako zde nelze úplně vyloučit vztah k některým ze zjištěných topenišť, přímá souvislost ale nebyla prokázána. Vždy šlo o nálezové situace odrážející výsledek postdepozičních procesů. Patrně nepoužité fragmenty naznačují výrobu tyglíků ze zásobnic asi někde v areálu pozdějšího kláštera. Nejmladší zjištěný výrobní objekt v areálu minoritského kláštera představuje proti svým starším předchůdcům zvláštní případ. Je totiž vysoce pravděpodobné, že souvisí již s výstavbou konventních budov.

Obr. 35 Brno, Minoritská 1. Místnost 8, 9; řezy P96 a P124 v sondách 1 a 2. 909: cihlová vyzdívka vápenky SSJ 14; 911: mladší zdivo; 1292: hlína se zlomky mazanice, tašek, cihel; 1300: hnědá hlína se zlomky stavebního materiálu jako ve vrstvě 1292; 2126: vypálené dno kryté vrstvičkou vápna; 2123: žlutá a žlutohnědá hlína; 2127: zhliněný uhlíkatý troud; 2135: drť vypálené hlíny před ústím tahového kanálu 1921, výše hlinité zásypy předpecního prostoru, níže starší jámy 547; a: malta.

Obr. 36 Brno, Minoritská 1. Místnost 8, pohled na jižní kout vyzdívky vápenky SSJ 14 s patrným povlakem vápna na stěnách; vlevo mladší zdivo.

236

Rudolf Procházka

Obr. 37 Brno, Minoritská 1. Keramika ze zásypu 1292 vápenky SSJ 14, nejmladší složka s pominutím „pozdně hradištních“ reziduí. Upraveno dle Kos 2000.

Archeologické doklady výroby z 12.–13./14. století v jihovýchodní části Brna ve vztahu k vývoji zástavby Vápenka č. SSJ 14 (jáma 546, býv. 14a) se nacházela v rohové místnosti VIII při křižovatce Orlí a Minoritské ulice (obr. 34–36). Od vnějšího líce obvodového zdiva místnosti, vymezujícího parcelní hranici již přinejmenším od poloviny 13. století, byla vzdálena přibližně 2,2 m na západní i jižní straně. Zařízení bylo zapuštěno do staršího, již zasypaného suterénu dřevohliněného domu (výkop 514, SSJ 07) a patrně ještě starší jámy s vtesanou pecí (SSJ 13). Na druhé straně je nepochybně starší než obvodové zdivo příslušné místnosti, jehož výstavbu klademe nejpozději do první poloviny 14. století. Na jižní straně byla konstrukce i výplň porušena pozdně gotickou cihlovou zdí 911. Šlo rovněž o zahloubený objekt obdélného půdorysu o rozměrech 4 × 5,2 m, zapuštěný 4,8 m, což je podstatně hlouběji než vápenka z Josefské ulice 8. Horní část byla ovšem zčásti odstraněna mladším zásahem i snižováním terénu stavebními dělníky. V jihovýchodní stěně byl sondou odkryt jeden tahový kanál vyhloubený ve starším zásypu (1 × 0,9 m, výška 0,75 m; obr. 35), podle rozměrů pece lze uvažovat celkem o dvou až třech (Kos 2000c, 38). Spodní část jámy nebyla vyzděna, pouze její hliněné stěny byly vypáleny do hloubky kolem 10 cm. Od výšky 1,6 m nad podlahou pece počínala cihlová, na sucho kladená plenta rovněž se stopami silného žáru. Sestávala z tzv. maloformátových cihel o výšce do 6 cm a šířce 12 cm. Vnitřní povrch stěn kryl povlak vápna. S funkcí souvisí také vrstvička druhotně prohliněného uhlíkatého prachu na dně pece. Zásyp sestával ze dvou hlavních vrstev hlinitého charakteru (1300, 1292), z nichž spodní obsahovala silnou příměs vypálené mazanice s podílem zlomků cihel a plochých střešních tašek (obr. 35). Původ této destrukce není jasný, vzhledem k podílu mazanice patrně nesouvisí s konstrukcí vápenky, nýbrž spíše s nějakou obytnou stavbou. Nejbližší požárem zničená stavba, z níž byla odkryta část suterénu s výplní vypálené mazanice, se nacházela 14 m SSZ směrem, tedy v hloubi areálu kláštera, přibližně 10 m od uliční čáry. Objekt byl zkoumán izolovaně, keramika v zásypu odpovídá pokročilé druhé polovině 13. století, případně i počátku století následujícího (horizont VS 2. 1; obr. 37). Zanikl přibližně současně se zděným domem v ústřední chodbě, vzájemný vztah však není znám; dost možná se nacházely na téže středověké parcele. Horní část výplně vápenky může pocházet z výkopků základových rýh vedených v zásypech starších zahloubených objektů včetně suterénu 514, o čemž svědčí i četná rezidua počínaje 1. polovinou 13. století.

Obr. 38 Brno, Františkánská, parc. č. 216/1. Okraj vápenky (jáma 504) ve východní stěně sondy; 504: starší jáma s hlinitými výplněmi 167, 172, 173; 509 mladší jímka 509; 159–166: souvrství z 13.–1. poloviny 14. století.

Františkánská ulice– Římské náměstí

Fragment další vápenky byl porušen průzkumnou sondou 5 vyhloubenou v rámci projektu sanace brněnského podzemí stavební firmou v dnešní komunikaci Františkánské ulice, přesněji ve východní část polooficiálně zvané Římské náměstí (parc. č. 216/1). Jde obdobně jako v Josefské ulici o terén s vyvinutou středověkou stratifikací, se sporadickými doklady pravěkého (doba bronzová) osídlení na bázi (obr. 38; 39). Zmíněný výkop porušil zhruba severozápadní nároží asi 1,3 m do holocénní půdy a spraše zahloubené pece se silně vypálenými stěnami (jáma 504, SSJ 01), z jejíž komory vybíhal k severu tahový kanál. Na dně ležela drť vápna a nedopáleného vápence (168). Objekt zřejmě z doby před polovinou 13. století nepředstavoval v místě nejstarší středověkou aktivitu. Porušil mělkou jámu 504, jejíž datování není vzhledem k počtu většinou ze stěn výkopu získané keramiky jednoznačné. Spodní vrstva 172 poskytla kromě tří zlomků pravěké keramiky dva fragmenty výdutí hrnců „hradištní“ tradice z počátku 13. století, ale i jeden zlomek s příměsí slídy patrně již „kolonizační“ složky. Z vyšší uloženiny 172 bylo získáno osm fragmentů výlučně tradiční hrnčiny z přelomu 12. a 13. století;

237


Rudolf Procházka

z nadložní vrstvy 167 již z devíti fragmentů lze tři zařadit k pokročilým třídám skupiny B, a lze tudíž uvažovat nejdříve o druhé čtvrtině 13. století. Následné zvrstvení dokládá zvyšování terénu až do 1. poloviny 14. století, bohužel se vzhledem k pažení výkopu nepodařilo získat dostatek informací o vztahu této stratifikace k vápence, která mohla pracovat před i po polovině 13. století (Procházka 1998; 2000, 54). Obr. 39 Brno, Františkánská, parc. č. 216/1. Okraj vápenky (jáma 504) ve východní stěně sondy.

Závěr

Ve sledovaném prostoru bylo zachyceno několik druhů pyrotechnologických zařízení, případně výrobního odpadu, takže můžeme uvažovat o několika typech produkce používající oheň: pekařství, kovářství, slevačství neželezných kovů a vápenictví.

Pekařství

Zřejmě nejběžnější zjištěný druh výroby představovala potravinářská produkce, neboť pečivo, tedy chléb, tvořil podstatnou složku středověkého jídla (Beranová 2005, 43–46; Montanari 2003, 52–59). Dokládá to ostatně i zastoupení pekařů mezi brněnskými řemesly zjistitelné přibližně od poloviny 14. století (Švábenský 1994, 178, 179). Archeologicky zjištěné pece ve sledovaném území pocházejí ovšem z časů o víc než sto let starších a byly povětšině, byť ne výlučně, vtesané zčásti do spraše doplněné hliněnou kupolí (Minoritská 1, pec 980 v jámě 506, pec 1991 v jámě 507). Soudí se, že takto konstruované pece mají lepší tepelné vlastnosti než volně stojící zařízení, jejichž kupole se ochlazovala stykem se vzduchem po celé ploše (Ruttkay 1990, 343). Samotná soujámí sloužila patrně primárně jako tzv. hliníky. Funkčnost pecí v otevřeném terénu potvrdil nedávno publikovaný experiment (Pigozne–Brinkmane 2006). Již dříve byla mimo jiné i na základě četných analogií konstatována geneze těchto zařízení stojících mimo obytné objekty v raném středověku, v podobě soujámí snad v mladohradištním období (Michna 1970; Procházka 2001; Ruttkay 1990). Z novějších analogií této vcelku běžné konstrukce zejména v prostředí sprašových hlín lze uvést chlebové pece ze Mstěnic, kde je doprovázela i topeniště povrchová; bylo zaznamenáno i obnovování výmazů (Nekuda 2001, 68–72). Novější výzkumy prokázaly konstrukčně analogické útvary z 11. až počátku 13. století v areálu podhradí starobrněnského přemyslovského hradu na Vídeňské ulici, kde bylo v jednom případě dokonce prokázáno pětinásobné obnovování dna pece s použitím kamenů strusek pod výmazy. Velké koncentrace kovářské strusky v zásypech některých jam vedly Danu Zapletalovou k interpretaci veškerých zde nalezených pyrotechnologických zařízení jako železářské pece. I když v některých, bohužel podrobněji nepublikovaných, případech lze uvažovat o jiném než potravinářském účelu (jámy s vypáleným dnem, malé pícky), konstrukce více či méně vtesaných pecí zejména s obnovovanými výmazy přece jen naznačuje souvěkost s pekařstvím. Ostatně dle zveřejněných údajů nikde nebyl nalezen výrobní železářský odpad in situ, tj. na podlaze v bezprostředním okolí pece. Kovářské výhně se mohly nacházet na povrchu, resp. v mělkých jámách v povětšině odstraněném půdním typu (Malý – Zapletalová 2007). Z novějších nálezů potravinářských pecí ze 13. století v podobném geologickém i sociálním prostředí, tedy ve spraších a v královském městě uveďme alespoň dva zahloubené objekty z Trnavy – Haulíkovy a Hviezdoslavovy ulice (Grznár – Čáni 2008). Zvláštní skupinu představují zahloubené pece pouze s vypálenými stěnami, nikoliv však dnem, jejichž funkce zůstává nejasná, souvislost s potravinářstvím nicméně pravděpodobná. Ve sledované části města je sice postrádáme, byly však zjištěny v patrně nejstarším sídlištním horizontu v prostoru dnešní parcely domu Rašínova 6 (Procházka 2000, 81; Merta et al. 2007, 152; z analogií Ruttkay 1992). Je pozoruhodné, že se popsaný typ pecí v soujámích v takové koncentraci objevil na Minoritské ulici, jediný další exemplář ve sledované části města byl zatím zachycen o něco jižněji v Josefské ulici 8. Určitou analogii představují soujámí s pecemi v Radnické ulici na severozápadním okraji okrsku osídleného před rokem 1200; lze je zde datovat do 12. a počátku 13. století

238

Rudolf Procházka

Archeologické doklady výroby z 12.–13./14. století v jihovýchodní části Brna ve vztahu k vývoji zástavby (Loskotová 1993; Procházka 2001, 207, 208). Vtesané pece ve dvou případech doprovázela ohniště, tedy vypálené plochy na dnech soujámí, jejichž funkce není jasná, a mohly souviset s jinou činností. V severní části města zatím podobné komplexy chybějí. Těsně za hranicí osídlení 12. století, na západním okraji parcely Mečová 2, která představovala ve vrcholném středověku součást městiště Dominikánská 5, byla odkryta jedna pec v obdobném soujámí z počátku 13. století (Procházka – Himmelová 1995, 237, 242). Také patrně chlebová pec 544 při okraji zemnice ze Starobrněnské ulice 8 byla zapuštěna do půdního horizontu a podložní spraše, její dno se nacházelo 20 cm nad podlahou zemnice, odkud byla pec obsluhována. Nabízí se otázka, zda jde o doklad postupu domácího obyvatelstva k severu ještě před příchodem Němců a Románů, nebo zda celý jev souvisí již s celkovým rozmachem osídlení vyvolaným jejich přílivem, přičemž zpočátku se udržel tradiční charakter výrobních objektů. Tato otázka není jednoznačně řešitelná vzhledem k absenci přesných absolutních dat. Dosti by také pomohlo časové zařazení počátků komunikace v dnešní Minoritské a Josefské ulici, odkud zatím disponujeme nečetnými indiciemi naznačujícími komunikační charakter v horizontu VS 1.1 ., tedy současně s činností pekařských topenišť v areálu minoritského kláštera a v Josefské ulici 8 (Procházka 2009, 108; 2011, 183, 184). Každopádně pece v soujámích představují tradiční prvek jen málo překračující hranice osídlení 12. století. S postupem pekařských zařízení koresponduje zmíněný kovářský areál na Dolním trhu, kde však stojíme před obdobnými interpretačními problémy.

Kovářství

Ač nálezy kovářských strusek jsou v brněnských nálezových situacích zcela běžné, prokázané dílny zůstávají vzácným kořením. Nepochybně starší pracoviště bylo zjištěno bezmála uprostřed náměstí Svobody, někdejšího Dolního trhu v severní části Brna, kde osídlení počíná až po roce 1200. Zlomky hrnčiny raně středověké tradice zdobené zčásti radélkem datují i stopy železářské činnosti pod základy kostela sv. Mikuláše z konce 13. století. Kromě zlomků strusek se v jámách i ve vrstvách nacházely především vypálené kry v úrovni povrchu holocénní půdy. Ač rozbory strusek nevylučují hutnění železa z rudy, autoři příspěvku se reálně přiklánějí spíše ke kovářskému zpracování železné houby (Merta – Peška 2002, zvl. 37). Poloha i datování pracoviště dovolují uvažovat o souvislosti s příchodem Němců a Románů, nicméně zcela nelze vyloučit ani možnost, že šlo o vysunuté pracoviště z pozdní fáze předlokačního osídlení. Zhruba současné nebo o něco mladší bylo patrně pracoviště, z něhož se našly pouze vrstvy se struskami blíže jihozápadního koutu Zelného trhu, někdejšího Horního náměstí v jižní části města. Vlastní dílna mohla ležet na parcele pod barokním Ditrichštejnským palácem (Procházka 2000, 103). Ve 12. a na počátku 13. století se provozovalo černé řemeslo také v Radnické ulici 8, analyzované strusky ze zásypů soujámí s pecemi patrně jiného účelu naznačují zpracování železných lup, nikoliv hutnění z rudy; kvantifikace však dosud nebyla provedena (Stránský – Rek – Loskotová 1992). Podle dosavadních značně kusých dokladů se zdá, že nejvýraznější stopy kovářské činnosti z druhé poloviny 11. a (první poloviny?) 12. století pocházejí ze Starého Brna (Malý – Zapletalová 2007), o rozsahu výroby z nejmladší části brněnské aglomerace na území vlastního Brna zatím mnoho nevíme, byť se evidentně provozovala na několika místech. Více dokladů pochází až z první poloviny 13. století; jediné zatím zjištěné pracoviště v jihovýchodní části Brna v Josefské ulici naznačuje poměrně intenzivní výrobu. Lze předpokládat, že výhně se nacházely v mělce zahloubených jámách či v úrovni povrchu, doklady zvýšených výhní na podstavci, ač ikonograficky doložených již v raném středověku (tzv. Hochesse německé literatury), se ve městech objevují až ve 13. století a později byly patrně běžné i na hradech (např. Kulessa 2002; Pleiner 2006, 160–183; Röber 2002b, 12, 13; 2008, zvl. 100–110; Unger 1998). I když stav publikace archeologických dokladů z předlokačních center je velmi nerovnoměrný, přece jen příklad Prahy nebo Žatce naznačuje, jaký význam měl zpočátku především kvantitativní rozvoj železářství pro utváření předpokladů změny, kterou přineslo 13. století. Ve Starém Městě pražském je pozorován trend vymisťování železářských pracovišť do okrajových poloh od 12. století; zde je ovšem prokázáno přímo zpracování rudy, což o Brně zatím nelze říci (Juřina et al. 2005, 223; Klápště 2005, 339, 345, 346; Havrda – Podliska – Zavřel 2001; Podliska 2008; Čech 2008a; 2008b, zvl. 46–48; Nováček 2002). Bohužel moravské lokality jsou v tomto ohledu poznané podstatně méně. Otázce dovozu železa do Brna se věnuje příspěvek Jiřího Merty v tomto svazku. Z písemných pramenů lze upozornit na zmínku o poplatku z vozu železa ve výši čtyř denárů v mladší verzi II svitáveckého mýtního tarifu ve falzu patrně z doby po r. 1270 (hlásí se k roku 1250). Šlo o nejběžnější sumu z dané jednotky, více (8 denárů) museli kupci platit jen z prvotřídního sukna (CDB IV/1, s. 341–348, č. 188; Hosák 1931, 21). O sto let později se v ustanoveních brněnského mýta (1353) již zmiňuje železo, ocel a výrobky ze železa. Platby se pohybují podle druhu vozu a také kritéria, zda jde o dovoz nebo jen tranzit od dvou do osmi feniků (CDM VIII, s. 186–188, č. 248; Bretholz 1911, 258). Do třetice lze zmínit vyškovský celní řád z roku 1465, z uvedených nejpodrobnější (Lechner 1902, 127, 128). Železo a ocel se vozily v podobě zlomků i svazků patrně tyčí, jakož i plechu, nehledě k výrobkům, celní poplatky se pohybovaly v řádu grošů z bečky, svazku či centnýře (moravský měl asi 56 kg, Hofmann 1984, 53). Je zjevné, že do měst se dováželo již výlučně zpracované železo.

Zpracování neželezných kovů

Práce s barevnými a drahými kovy je doložena v předlokačním Brně zatím pouze tyglíky, ve sledovaném území z Josefské ulice a Minoritské ulice. Nelze vyloučit, že svoji roli hrála poloha na patrně dosti významné vnitřní komunikaci severojižního směru; obdobný jev byl pozorován v jiných městech (Krabath 1999, 140, 141). Samotné nádobky převážně ze zlomků okrajů grafitových zásobnic ještě plně náleží ranému středověku, kdy zejména v prostředí převážně slovanských monarchií zcela dominovaly malé nádobky k odlévání drobných předmětů, zejména šperků. Tyglíky ze zlomků keramiky představují brněnskou specialitu, kromě zmíněných lokalit jsou vedle jiných účelově vyrobených tvarů ojediněle doloženy též z Radnické ulice 8, ostatně rovněž nedaleko jiné předpokládané cesty, tentokrát západovýchodní orientace (podrobněji Hložek – Procházka – Závodná v tisku; 222, Abb. 5: 11–13; Loskotová – Procházka 1997, 222, Abb. 5: 11–13). Podle sdělení Dany Zapletalové tři tyglíky, z toho dva z okrajů zásobnic, pocházejí také ze zatím nepublikovaného výzkumu na Starém Brně ve Vídeňské ulici. V tomto případě jde o podhradní areál prvního přemyslovského hradu (k výzkumu Holub et al. 2010, 426, 427). Až na jediný exemplář obsahují všechny brněnské tyglíky pokročilého 12. a počátku 13. století v hmotě grafit, což představuje v rámci raně středověké produkce tohoto druhu novum. Z německého prostředí jsou na rozdíl od českých zemí již od 9. století doloženy i tyglíky o výšce nad 10 cm, ale až do počátku 12. století vesměs bez grafitu (souhrnně např. Lammers 2009, 26–29; Bergmann 2006, 56–62). Nástup velkých tyglíků

239


Rudolf Procházka

výlučně z grafitem obohacené suroviny lze klást především do 13. století a je spjat s městským prostředím včetně našich zemí. Ve vrcholném středověku se udržují i menší nádobky, dochované i v dosud nepublikovaných souborech z Brna, např. z Mečové ulice 2. V případě tohoto města lze sotva pochybovat o vlivu zejména dolnorakouských kolonistů (k tyglíkům odtud např. Walcher 1997; podrobněji Gregerová et al., v tisku). Z výše zmíněných svitáveckých mýtních seznamů žádný barevné kovy neuvádí, zato brněnský z roku 1353 je o poznání sdílnější – zmiňuje pohyb vozů s mědí, olovem a cínem, poplatných částkami ve výši šest a dvanáct feniků. Vyškovský tarif z roku 1465 již kromě mědi uvádí poprvé také mosaz. Otázka výrobních zařízení zůstává zatím otevřená. Zcela postrádáme zahloubené pícky, které se běžně považují za nejjednodušší formu zařízení ke zpracování neželezných kovů v malém množství, např. pro drobné bronzové či mosazné předměty (Krabath 2002, 117, 118; Bergmann 2006, 33–35; Röber 2002a, zvl. 68). Přesto je práce tohoto druhu na lokalitě, resp. v její těsné blízkosti nepochybná; otázkou zůstává využití některých povrchových ohnišť či pícek. Bohužel chybějí z prostoru těchto topenišť potřebné indicie příslušné produkce, zlomky neželezných strusek, suroviny či polotovarů. Doklady topenišť na úrovni terénu vedle zahloubených, které souvisejí s kovozpracující činností, a to především z prostředí raně středověkých slovanských etnik včetně předvelkomoravských Mikulčic již před časem shromáždil Zdeněk Klanica, obvykle však byly doprovázeny výraznými stopami výroby (Klanica 1974, 31–36, 58, 60). Dokladů metalurgických pracovišť z předlokačních aglomerací v českých zemích bylo dosud publikováno zatím málo. Pozornost si zaslouží zejména zpracování stříbra v tyglících pro potřeby mincování ze druhé poloviny 11. století v Žatci (Čech 2008b, 49; starší doklady viz Nováček 2004, zvl. 216). Četné stopy práce s neželeznými kovy poskytla pražská aglomerace, podrobně byl publikován zejména areál ze staroměstského Klementina z konce 11. až přelomu 12. a 13. století. Příslušná pyrotechnologická činnost se zde zjevně provozovala v mělce zahloubených píckách, pomocí specializovaných tyglíků, tavicích misek i běžné keramiky (Havrda – Zavřel 2009). Velká pozornost se věnuje tomuto tématu zejména v německých zemích, odkud známe řadu dílen jak z období komunálních měst, tak i jejich předchůdců (např. Janssen 1987; Lammers 2009; Krabath 1999; 2002; Bergmann 2006; Enzenberger 2007, 99–101; Müller 2005, 88–90; Rech 2004, 159–164; Rütz 2005). Vápenictví

Tato profese se řadí ke stavebním řemeslům, mezi nimiž však ve středověku nezaujala stejně autonomní postavení jako tesařství nebo zednictví. Zejména v počátcích zděné architektury lze předpokládat, že tvořila nedílnou součást provozu stavebních hutí realizujících jednotlivé převážně sakrální objekty. Známé brněnské vápenky řadí Petr Kos k jedinému jámovému typu s hliněnou nebo zděnou plentou s více tahovými kanály (Kos 2000, 45). Jde zřejmě o typ odvozený od římských pecí, typický pro období vrcholného středověku, byť v detailu, zejména v konstrukci stěn, se projevovala určitá variabilita. Charakteristickým rysem byl zhruba pravoúhlý půdorys, což vedlo Jiřího Mertu k užívání termínu „pece komorové“ (Merta 1980, 33, 34). Ani nověji odkryté objekty toho druhu v Brně se z dané charakteristiky nevymykají. Dosud jich byly odkryty necelé dvě desítky (Kolařík – Peška 2006; Holub et al. 2010) Jejich poloha ve vztahu ke komunikacím, veřejným prostranstvím či domovním parcelám je velmi různorodá. Některé se nacházejí v přední části osídlené plochy blíže komunikací (Minoritská 1, Josefská 8, Jakubská – před dnešním o. č. 1), podstatně více se však pracovalo ve volných prostranstvích. Tak v prostoru Jakubského náměstí byly zkoumány tři vápenky, na Dominikánském náměstí dvě, v ulici Solniční jedna. V prvním případě je nepochybná souvislost se stavbou chrámu sv. Jakuba, ve druhém s řádovým domem dominikánů, ve třetím s městskou hradbou. S opevněním patrně souvisely asi i další vápenky v severním předpolí fortifikace, v Joštově ulici, na Moravském náměstí a nejnověji publikovaná pec v Panenské ulici (Holub 2011; Holub et al. 2003, 59; Kolařík – Peška 2006, 33, 34; Merta et al. 2007, 152). Bohužel dosud nebyla nalezena vápenka sloužící stavbě nejstarší fáze kostela sv. Petra patrně z 12. století (Procházka 2000, 32–37). K podrobnému vyhodnocení užitného objemu odkrytých pecí na území Brna není zatím dostatek publikovaných podkladů, ostatně některé nebyly odkryty v dostatečném rozsahu. Dosud se zdá, že z tohoto hlediska máme co činit s velmi různorodými zařízeními. Pokud skutečně lze uvažovat o druhotné výrobě vápna v jedné z původně patrně pekařských pecí z Minoritské ulice, šlo by o mimořádně malé zařízení o užitném objemu 2 m3, které odpovídá podobně využité potravinářské peci z Mečové ulice 2 (Procházka 2001, 213). Účel těchto malých pícek zůstává zatím nejasný. Specializované provozovny byly ovšem větší. Naprostý vrchol představuje vápenka SSJ 14 v Minoritské 1 o objemu skoro 100 m3, tedy zhruba stejně jako vyškovská pec z druhé poloviny 13. století. Ostatní brněnské provozy jsou podstatně menší; v Solniční ulici 9 m3, v Jakubské ulici 16 m3 (Merta et al. 2001, 78–80), v Josefské 8–18 m 3, v Rašínově 24,3 m 3, v Panenské v rozmezí 27–36 m 3. Relativně větší byly vápenky z Moravského náměstí, kde lze uvažovat o objemech nejméně 24 m3 a 32 m3; kubaturu třetího objektu bylo možno vcelku přesně vypočítat na 60 m3. I v konfrontaci s mimobrněnskými pecemi se zatím zdá, že objem středověkých vápenek běžně nepřesahoval 50 m3, často ani 30 m3. Zařízení s užitným objemem kolem 100 m3 jsou zřejmě výjimkou – náleží sem kromě nejmladší pece z Minoritské ulice 1 i pražská vápenka z Velkopřevorského náměstí na Malé Straně (Špaček 1983; 1984). Provoz vápenek zjištěných na brněnských lokalitách sledovaných v této stati spadal nejspíše do druhé čtvrtiny 13. století s možným přesahem do počátku druhé poloviny téhož věku. Výjimku představuje zařízení z nároží minoritského kláštera pracující na přelomu 13. a 14. století. Nálezy z ostatních vápenek nebyly až na výjimky podrobněji vyhodnoceny, jednou je pec č. 509 z Moravského náměstí, datovaná ovšem pouze na základě nečetných zlomků keramiky do přelomu 15. a 16. století. Zjištěný objekt v minoritském klášteře naznačuje, že v určité míře musíme počítat s výskytem těchto pecí v první polovině 14. století. Je zjevné, že převažují vápenky umístěné mimo obytnou zástavbu, v komunikacích, veřejných prostranstvích apod. Přinejmenším v případě vápenek z Josefské ulice 8 a Františkánské ulice nemáme důkaz, že sídelní areál byl v době jejich provozu parcelován; každopádně struktura zástavby těchto ploch neodpovídá městskému parcelnímu standardu. Václav Kolařík a Marek Peška uvažují o přesunu výroby vápna od přelomu 13. a 14. století na předměstí v souvislosti se zahuštěním zástavby ve vnitřním městě. Zatím jsou nejvíce doloženy v severním předpolí hradeb, kde však jejich počátky rovněž spadají do 13. století (Kolařík – Peška 2006, 33, 34). Jejich úbytek však lze předpokládat již ve druhé polovině 13. století, kdy mizí zejména z parcel. Jejich provoz zjevně nebýval dlouhý, neboť většinou sloužily nějaké konkrétní

240

Rudolf Procházka

Archeologické doklady výroby z 12.–13./14. století v jihovýchodní části Brna ve vztahu k vývoji zástavby stavbě. O století dříve se s podobným jevem setkáváme v předlokační Vratislavi, kde byly tři mělce zahloubené pece asi z přelomu 11. a 12. století zjištěny v těsné blízkosti kostela opatství benediktinů sv. Vincence (Piekalski 1990, 29–31). Masový výskyt vápenek v obvodu brněnských hradeb představuje zvláštnost, jež, zdá se, nemá v Evropě z kvantitativního hlediska analogie. Samotné umístění vápenek v těsné blízkosti staveb i za cenu absence zdroje vápence v bezprostřední blízkosti nebylo ve středověku tak zcela neobvyklé. Z městského prostředí lze uvést zejména pozoruhodné nálezy vápenických pecí z Vyškova, biskupského města asi 30 km severovýchodně od Brna. Zdá se však, že sloužily především výstavbě zdejšího hradu, umístěného na jihozápadním okraji historického jádra. Starší z obou zařízení pracovalo snad již ve druhé polovině 13. století a náleží k obdobnému typu jako brněnské vápenky, převyšuje je však svými rozměry, a tudíž i výrobní kapacitou odvoditelnou z objemu peciště 98 m3 při šesti tahových kanálech. Mladší pec v superpozici nad předchozí měla jen dva kanály při objemu 35 m2 (Kos 2002c; 2003). Vápenky ze Starého Města u Uherského Hradiště spojované Robertem Snášilem s trhovou vsí Veligrad z první poloviny 13. století se nacházely v rámci zástavby, avšak patrně nikoliv v parcelách – tvořily součást samostatného areálu. Zatím není zcela jasné, s jakou stavbou je lze spojovat, neboť mimo jiné nebyla publikována analýza jejich datování. Mohly sloužit výstavbě velehradského cisterciáckého kláštera, vzdáleného však asi 5 km vzdušnou čarou; zde zatím obdobné zařízení nebylo zjištěno. Reálněji lze uvažovat o souvislosti s místním kostelíkem sv. Michala, i ten ale leží ve vzdálenosti asi 600 m. Přitom zdroje vápence v nejbližším okolí, tedy v Chřibech, jsou minimální (Kruťa 1982). Strukturou se dosti lišily od nejrozšířenějšího typu jámových pecí dominujících v Brně, neboť byly vybaveny jen jedním tahovým kanálem totožným se vstupním otvorem a jejich objemy byly vesměs menší (Snášil 1980). Pozornost si zaslouží také zatím nečetné středověké vápenky z vesnického prostředí, z nichž lze upozornit zejména na dvojici zařízení ze zaniklé vsi Teplany u Vranovic jižně od Brna z 2. poloviny 13. století, ležící asi 10 km od zdrojů vápna v Pavlovských vrších. Vyznačují se malými rozměry, z dostupných číselných údajů a vyobrazení lze vypočítat kubatury vypalovacího prostoru na zhruba jeden a čtyři kubické metry, čímž se blíží druhotně jako vápenky užitým brněnským pecím v areálu minoritského kláštera (v jámě 507) a z Mečové ulice 2. Autoři příslušné publikace soudí, že teplanské vápenky pracovaly pro místní, blíže nespecifikovanou potřebu (Unger – Michna 1980). K vápenkám zjištěným v intravilánech měst či městeček mimo přímý zdroj vápence patří také pec z Maltézského náměstí v Praze-Malé Straně či pozdně středověké zařízení z Velké Bíteše (Špaček 1984; Holub 2009). Ze zahraničních příkladů vápenictví v rámci středověkých měst si zaslouží pozornost např. anglický Norwich s pecemi vně i uvnitř hradeb, ovšem v těsné vazbě na výchozy vápence (Ayres 2006, 38). Několik vápenek bylo zkoumáno také v areálu v Rostocku v Meklenbursku, kde dvě sloužily zjevně pro výstavbu kostela sv. Mikuláše s klášterem sv. Kateřiny. V Greifswaldu byla doložena jedna pec z doby po roce 1291 přímo na parcele měšťanského domu v ulici Rakower Straße (Ansorge 2005, 308, 309). Poloha některých brněnských vápenek vně brněnských hradeb, ovšem v jejich blízkosti, není také bez analogií v jiných městech; lze uvést Vodňany či Prahu se vztahem k výstavbě opevnění (Fröhlich 1984, 78–80; Juřina 2009). Také pece zkoumané v severním předpolí brněnských hradeb, jakož i zevnitř v Solniční ulici patrně sloužily obdobnému účelu jako výše uvedené (Kolařík – Peška 2006 s další lit). Vápenky nacházíme také u vrcholně středověkých hradů, v českých zemích např. u Zvíkova, Šaumburka či Obřan (Fröhlich 1984, 78; Kohoutek 1987; Merta 1977). Ze zahraničních analogií se např. u hradů severozápadního Švýcarska konstatuje výroba vápna jak u výchozů, tak i v blízkosti staveniště (Schmaedecke 2008, 71). Nověji byla zjištěna zahloubená vápenka tvaru komolého kužele z doby kolem roku 1200 u kostela v Herzogenbuschsee (Baeriswyll – Heege 2008, 150–152). Podle současných znalostí se na středověkých staveništích pracovalo s čerstvě hašeným, nikoliv déle uleželým vápnem (Göll 1992, 278; Vermouzek 1984). Na druhé straně někteří badatelé připouštějí uležení a „dohašení“ vápna ve speciálních jámách – např. v případě dómu sv. Štěpána ve Vídni se uvádí dvouletá prodleva mezi vypálením a použitím vápna (Conrad 2002, 158). Bezprostředním použitím vápna lze vysvětlit, proč se vápno nepálilo u lomů, což se zdá racionálnější, nýbrž nejčastěji v blízkosti stavenišť. Přesto poměrně hodně ve středověku rozšířená výroba vápna mimo vápencové lomy se dosti obtížně zdůvodňuje (srov. též Röber 2002b, 20). Mnohdy mohly hrát roli i majetkové poměry zdrojů surovin, případně kombinace s výrobou cihel (Göll 1992, 278; Holub – Merta – Zůbek 2006, 46; Röber. 2002b, 20; Tonezzer 2002, 107), ve zde uváděných brněnských zařízeních však nezjištěná. Počet dosud registrovaných vápenek v obvodu hradeb Brna a v blízkém okolí je ovšem ve srovnání s jinými městy středoevropského prostoru mimořádný. Václav Kolařík a Marek Peška uvažují o preferování soustředění výroby i navzdory např. požárním rizikům (2006, 33). Stránskoskalský lom ležel ve středověku patrně na katastru Židenic, byť jistotu nemáme (Švéda 2007, 43–45). Tato ves byla na počátku 13. století sídlem šlechtického rodu. Psal se po ní ve falzu hlásícím se k roku 1210, sepsaném ale až ve třicátých letech 13. století, jistý Hroznata a v pravé listině markraběte Přemysla pro zábrdovický klášter z roku 1235 Bohuslav (CDB II, s. 397, č. 364; III/1 s. 133, č. 107). Přítomnost ve svědečné řadě zeměpanské listiny v rámci početné skupiny šlechticů brněnské provincie vesměs podobného postavení naznačuje, že židenickou nobilitu nelze považovat za chudé zemany, nýbrž za beneficiáře, tzv. hradčany, podílející se na výnosech zatěžujících zemědělské obyvatelstvo. Je ovšem otázka, zda jim patřila ves celá. Přinejmenším ve 14. století zde získal určité majetky klášter zábrdovický, nicméně vladycký majetek se ještě udržel, jak naznačuje zmínka o Lvovi ze Židenic z roku 1395 (CDM IX, s. 124, 125, č. 160; XII, s. 258, 259, č. 277). Tehdy se zde však v hojné míře zakupovali brněnští měšťané, kteří podle rejstříku z roku 1365 drželi v Židenicích četné vinice. O vlastnictví lomů to však nic nevypovídá (Dřímal – Peša 1973, 308, 315; Švábenský 1994, 201). Lavice kvalitního krinoidového vápence se vyskytují zejména ve střední části zdejšího souvrství, vespod i v horní části obklopeny jemnozrnným vápencem mikritovým, patrně hlavním zdrojem brněnského vápna, který bylo třeba odtěžovat k dosažení poloh krinoidů (Müller – Novák et al. 2000, 28; Mrázek 1993, 178–180). O středověké těžbě kamene nás bohužel prameny nezpravují. Lze to vysvětlit především absencí vápenické specializace v brněnských účetních i jiných pramenech (srov. např. Flodr 2005; Mendl 1935; Sulitková 1984; Švábenský 1994). V případě konkrétní pece šlo zjevně vždy o krátkodobou činnost pro určitou stavbu, nelze tedy počítat s dlouhodobým provozem pro trh, tedy pro potřeby více nesoučasných staveb. To ostatně potvrzuje právě množství ve městě zachycených vápenek. Od 14. století se alespoň do vnitřního města dováželo stále více spíše hotové vápno, jak naznačuje datování dosud známých vápenek. Zatím nedořešeným problémem zůstává produkce vápna v patrně již kopule zbavených, původně potravinářských pecích, zjištěná v minoritském klášteře a mimo sledovanou část města v Mečové ulici 2 (Procházka 2001, 201), původně v hloubi parcely Dominikánská 5. V obou případech jde o kapacitně malá zařízení o objemu jednotek m3, pracující nepochybně před polovinou 13. století, přičemž zvrstvení vrstviček popela a vápna naznačuje opakovaný výpal. Tyto pece snad stojí na počátku brněnského městského vápenictví.

241


Rudolf Procházka

Určitou představu o jednom ze způsobů, jak město Brno získávalo kámen z pozemků jiných vrchností, skýtá záznam v brněnské pamětní knize asi ze sedmdesátých let 14. století, podle nějž poddaní ze Šlapanic vozili z každého ze svých dvaceti osmi lánů vůz kamenů, totéž činili sedláci líšeňští a slatinští (Mendl 1935, 155, 156; Flodr 2005, 801). Jinou zmínku o dovozu kamene ze Šlapanic a Tuřan obsahují rozpisy výdajů brněnské berní knihy z roku 1354, ovšem asi k dláždění (CDM VIII, s. 236, č. 290; Mendl 1935, 219). Roku 1243 byl farářem ve Šlapanicích, či spíše zdejší farní beneficium držel člen olomoucké kapituly Balduin, roku 1243 děkan Jan, roku 1258 zde biskup Bruno datuje listinu a roku 1262 daruje dva zdejší lány. Tyto údaje naznačují příslušnost k olomouckému biskupství, byť dle falza hlásícího se k roku 1261 zde vlastnil dvě jitra Smil ze Střílek (CDB IV/1, s. 88, 89; č. 18; s. 136, 137, č. 52; V/1, s. 239, 240; č. 150; s. 435, č. 290++; s. 535, 536; č. 360). O majetkové příslušnosti Slatiny ve 13. století nic jistého nevíme, až roku 1306 je v rukou olomouckého biskupa; Líšeň náležela po polovině 13. století Smilovi ze Střílek, který ji dle známého falza daroval roku 1261 vizovickému klášteru (Dřímal – Peša 1973, 301, 315). Jaroslav Dřímal mylně hovoří o kamení na dlažbu k roku 1347, uvažuje o privilegiu ze čtyřicátých let 14. století. Je otázkou, zda nešlo o povinnost podstatně starší, ovšem postupné dláždění ulic je skutečně v Brně doloženo poměrně hojně od čtyřicátých let 14. století a vedle hradeb jde o záležitost přímo řízenou městskou radou na rozdíl od ostatních, vesměs soukromých stavebních podniků (např. Mendl 1935, 63, 166). V případě Šlapanic jsme trochu na rozpacích, co se týká zdrojů kamene, neboť zde lze najít snad jen drobný výchoz nepříliš kvalitní karbonské droby, další nevelké zdroje granitů a granodioritů se nacházejí u blízkých Bedřichovic. Zbývající vsi leží na území výchozů vápence, v případě Slatiny jde zejména o druhohorní (jurský) v poloze Švédské šance. Konečně u Líšně lze najít jak nevelké výchozy tohoto vápence, tak i starších, devonských kalcitů, např. v prostoru známého pozdějšího velkolomu Hády, nehledě k menším výchozům např. v údolí Říčky (zvl. Müller – Novák, Z. et al. 2000, 28 a zvl. Geologická mapa v příloze). Ostatně stopy drobné těžby se zde uvádějí na řadě míst (Belcredi – Belcredi 2006, 30). Zdá se, že pro brněnské měšťany nebylo dost dobře možné rozvinout vlastní výrobu vápna na cizím panství v požadovaném měřítku a naopak soukromí držitelé v okolí ve 13. století nedokázali zabezpečit potřebné vápenické kapacity pro rozsáhlou brněnskou výstavbu. S tím souviselo také získávání paliva, tedy dřeva, nepochybně z většího území než jaké zaujímalo jedno panství, v případě Židenic v rozsahu jedné vesnice. V brněnském případě odráží hektická výstavba vápenek stavební rozmach, který počíná již před polovinou 13. století budováním hlavně církevních objektů či hradeb a vrcholí ve druhé polovině 13. a na počátku 14. století výstavbou rovněž již zděných měšťanských domů. To vůbec neznamená, že by se v průběhu pokročilého 14. a 15. století stavební činnost zastavila či výrazněji poklesla – až na některé výjimky však lze předpokládat, že se výroba vápna přesunula blíže ke zdrojům vápence. Ač nejsou dosud přesněji datovány všechny brněnské středověké vápenky, zatím se zdá, že těžiště jejich činnosti leželo ve 13. století se silným zastoupením objektů činných před jeho polovinou i na počátku druhé poloviny. Brno představuje z hlediska počtu vápenek uvnitř městských hradeb i v jejich těsném okolí zcela výjimečnou lokalitu nejméně ve středoevropském rámci. Ač ještě v pokročilém 14. století je doloženo pálení vápna na staveništi kartuziánského kláštera v Králově Poli (Holub – Merta – Zůbek 2006, 46), lze v této době již uvažovat o postupném přesunu produkce ke zdrojům suroviny. V úvahu jistě připadá oblast Stránské skály, nepochybný zdroj kvalitního kamene pro brněnské stavby po celý středověk. Zdejší jurský vápenec, tedy přesněji jeho krinoidová složka, sloužil ovšem až na výjimky nikoliv jako surovina pro lomové zdivo, nýbrž pro profilované kamenické články (např. Dvořák 1996, 509, 510; Mrázek 1993, 178, 179). Pro tento účel méně vhodná mikritická varianta byla do Brna také dovážena, jak naznačuje nález na podlaze vápenky v Josefské ulici 8, nehledě o podílu v lomovém zdivu různých objektů; zatímco v případě zásypů pecí na Moravském náměstí se hovoří pouze obecně o jurském kalcitu (Kolařík – Peška 2006, 33). Lze jistě uvažovat i o odpadu z kamenického opracování krinoidových vápenců. Přímá výroba vápna však zatím v prostoru těžby nebyla doložena. Druhou, ovšem dlouhodobě sledovanou oblastí, je zmíněný těžební areál na katastru obce Mokrá východněod Brna, kde výroba vápna skutečně počíná ve vrcholném středověku, plného vrcholu dosahuje v novověku a udržela se dodnes. Do druhé poloviny 13. století se hlásí velká vápenka s pěti tahovými kanály a kapacitě 42 m 3. Ostatní dosud odkryté vápenky jsou však podstatně mladší, kromě jedné pozdně středověké spadají do novověku; některé se ovšem nepodařilo datovat (Kos 1998; 1999a, b; 2000a; 2000b; 2001, 220; 2002a, b; 2005; 2006; 2008). K časoprostorovému vývoji výrobních zařízení

Spektrum doložených pyrotechnologických zařízení je zatím poměrně úzké, neboť ze čtyř zjištěných činností je známe jen v případě pekařství a vápenictví, zatím kovářství indikují jen koncentrace strusek a metalurgii barevných kovů pouze specializované nádoby a jediný polotovar. Také datování pozůstatků těchto aktivit není jistě optimální, neboť se při něm opíráme jen o stratigrafické vztahy a keramiku. Přesto lze znamenat jisté časové rozdíly. Pekařské pece v popsané podobě se vyskytují kontinuitně až do počátku 13. století, tedy do keramického horizontu VS 1.1 . Reprezentují tradiční prvek, který se snad dožil lokace města, v podstatě současně s ní mizí, přesněji jsou nahrazovány zařízeními jiné, nejspíše nadzemní konstrukce, uvažujeme-li o časovém horizontu dvacátých let 13. století. Vápenky nastupují s největší pravděpodobností v následném horizontu VS 1.2 a jsou jednoznačně vázány na výstavbu zděných staveb rodícího se právního města, zřejmě nejdříve církevních staveb a hradeb. Zdá se, že většina těchto zařízení v obvodu hradeb pracovala ve 13. století, možná do jeho třetí čtvrtiny. Zejména vně opevnění byla podle zatím ojedinělých dokladů v provozu i později. Kovářská výroba se zatím v obtížně postižitelném rozsahu rozvíjela již od 12. století, ve sledovaném prostoru však tehdy nehrála zásadní roli. Nápadný rozvoj registruje v horizontu VS 1.2, tedy nejspíše až v souvislosti s městem. Archeologické doklady práce s barevnými, případně drahými kovy pocházejí ve sledovaném prostoru také již ze 12. století, v následujícím století její doklady zatím postrádáme. Všechna dosud zjištěná řemeslná pracoviště v Josefské a Minoritské ulici byla v činnosti v době, kdy při komunikacích neexistovala souvislá obytná zástavba; s vysokou pravděpodobností to platí i o vápence z Františkánské ulice. Tento postulát se vztahuje jak k zařízením patrně předlokačního stáří, tak i k pecím fungujícím již v období po právní změně vedoucí ke vzniku komunálního města. Je nepochybné, že tradiční způsob využívání plochy přežíval nějakou dobu po lokaci. Zdá se však, že se velmi brzy, snad již od 20. let 13. století stabilizovala základní uliční síť, kterou výrobny zhruba respektovaly. Je dosti pravděpodobné, že již v pozdní fázi předlokačního období existovala severojižní komunikace využitá posléze

242

Rudolf Procházka

Archeologické doklady výroby z 12.–13./14. století v jihovýchodní části Brna ve vztahu k vývoji zástavby zmíněnými ulicemi Josefská a Minoritská. Zdá se, že výrobní objekty na zkoumaných plochách ji zhruba respektovaly. Nejstarší osídlení nebylo patrně ještě ani v prvních desetiletích 13. století parcelováno, nebo alespoň se nepodařilo zjistit doklady příslušných ohrad. Zato víme, že přinejmenším v Josefské ulici překračovaly zjištěné situace dnešní, tedy v podstatě historickou parcelaci. Výstavba dřevohliněného domu kolem poloviny 13. století přinesla také zánik pyrotechnologických aktivit v Josefské ulici 8, ovšem dočasně ještě v přední části parcely nacházíme jímku v pokročilém 13. století. V Josefské ulici 7 byla přední část městiště volná až do druhé poloviny 14. století, ještě tehdy zde probíhaly blíže neurčené práce s ohněm. Zvláštní situaci nacházíme v areálu minoritského kláštera, kde nejstarší osídlení nahrazovala již od druhé čtvrtiny či třetiny postupně jednak již měšťanská zástavba dřevěných podsklepených domů, a dokonce jednoho zděného, jednak postupně budovaným mendikantským objektem. Ovšem po pravděpodobném získání nárožní plochy při křižovatce Minoritské a Orlí ulice františkány někdy ve druhé polovině 13. století byla zdejší zástavba reprezentovaná velkým podsklepeným domem ze spalitelných materiálů odstraněna a dočasně zde pro potřeby výstavby kláštera pracovala velká vápenka. Celá uliční fronta při Minoritské ulici se uzavřela až někdy v první polovině 14. století.

4) Studie je vypracována s podporou GAČR č. 404/09/1966. Exkurs

Je zjevné, že proměny pokročilého 13. století přinesly změnu v zacházení s městským prostorem. Nejdříve zanikají velká soujámí s pecemi, později i vápenky. Je pravděpodobné, že část pyrotechnologických zařízení mění charakter – umísťuje se na zvýšené podstavce, což platí jak o kovářských výhních, tak i o pekařských pecích. Zástavba od pozdního 13. století respektuje parcelaci, která však měla v některých případech jiné hranice, než jaké jsou doloženy od pozdního středověku (Josefská 8), resp. v novověku (Josefská 7). Zdá se však, že souvisle řazené zděné domy předních částí parcel na obou analyzovaných městištích v Josefské ulici jsou dílem pozdního středověku, ba v případě č. o. 7 dokonce pokročilého novověku. 4) Mikropetrografický rozbor vzorků stěn pyrotechnologického zařízení v areálu minoritského kláštera v Brně Miroslava Gregerová – Martin Hložek K analýze byly předány dva vzorky odebrané z vypáleného dna pyrotechnologického zařízení č. 990 z počátku 13. století. Z obou vzorků (A, B) byly zhotoveny výbrusové preparáty. Z několikacentimetrových vypálených fragmentů byl vyříznut tenký plátek, který je fixován na podložní sklo a vybroušen na tloušťku 0,03–0,05 mm. Studium vzorků konstrukce vypalovacího zařízení bylo provedeno jako u běžných keramických artefaktů. Mikroskopií výbrusového preparátu získáváme základní charakteristiku mikrostruktury, charakteru pojiva a ostřiva. Dalším významným poznatkem je stanovení výchozích plastických surovin, možnost posouzení kvality technologického procesu a na základě ověřených fyzikálních a optických změn minerálních fází ostřiva často i určení pravděpodobné teploty výpalu. Hlavním cílem těchto analytických rozborů bylo stanovení teploty, která působila na stěny pyrotechnologického zařízení. Základní metodu studia představovala optická polarizační mikroskopie umožňující studium tenkých výbrusových preparátů v dopadajícím a procházejícím polarizovaném světle. Vzorky jsme zkoumali pomocí petrografického mikroskopu Olympus BX51. Teploty výpalu byly určovány podle změn fyzikálních a optických vlastností tmavé slídy biotitu a karbonátů.

Tab. 1 Brno, Minoritská 1. Charakteristiky vzorku výmazu z pece č. 990 z jámy 520.

Označení vzorku:

Brno – A

Zrnitost: Porosita: Pojivo: Mikrostruktura: Modální složení směsi: Výchozí surovina: Teplota výpalu

Jemně zrnitá Vysoce porézní Heterogenní Všesměrná Úlomky minerálů: křemen, chloritizovaný biotit, glaukonit, hojné úlomky karbonátů Silně provápnělá spraš Teplota výpalu podle baueritizace biotitu by nasvědčovala teplotě blížící se 900 °C. Množství nerozložených karbonátů ale naopak nasvědčuje tomu, že teplota musela být nižší než 850 °C.

Označení vzorku:

Brno – B

Zrnitost: Porosita: Pojivo: Mikrostruktura: Modální složení směsi: Výchozí surovina: Teplota výpalu

Jemně zrnitá Vysoce porézní Heterogenní Všesměrná Úlomky minerálů: křemen, chloritizovaný biotit, glaukonit, hojné úlomky karbonátů Silně provápněná spraš Teplota výpalu podle baueritizace biotitu by nasvědčovala teplotě blížící se 900 °C. Množství nerozložených karbonátů ale naopak nasvědčuje tomu, že teplota musela být nižší než 850 °C.

Vzorek B se shoduje ve všech parametrech se vzorkem A. Závěr Ze získaných výsledků vyplývá, že pyrotechnologické zařízení pracovalo při teplotách kolem 800 °C. Na základě změn biotitu je možné připustit i vyšší teplotu, ale maximálně do 900 °C. Teplem rozdílně postižené minerály v obou vzorcích jsou patrně výsledkem toho, že se keramická stěna pece chová během výpalu jinak než např. technologicky upravovaný keramický střep.

243


Rudolf Procházka

Klíčová slova/Keywords

Město/town – Brno – výroba/production – raný a vrcholný středověk/early and high Middle Ages

Literatura

ANSORGE, J. S. 2005 Kalkbrennerei und Ziegelherstellung. In: Jöns, H., Lüth F., Schäfer, H. (Hrsg.), Archäologie unter dem Straßenpflaster, Beiträge zur Ur- und Frühgeschichte Mecklenburg-Vorpommerns, Band 39, Schwerin, 307–310. AYERES, B. 2006 Craft industry in Norwich from the 12th to the 18th century. In: Gläser, M. (Hrsg.), Lübecker Kolloquium zur Stadtarchäologie im Hanseraum V: Das Handwerk, Lübeck, 27–45. BAERISWYLL, A. – HEEGE, A. 2008 Herzogebuschsee, Finstergasse 8, Archéologie bernoise, 149–180. BELCREDI, J. – BELCREDI, L. 2006 Svatý Jan to vše viděl. Historie městyse Líšně 1306–2006. 700 let od první písemné zprávy, Brno. BERANOVÁ, M. 2005 Jídlo a pití v pravěku a středověku, Praha. BERGMANN, V. 2006 Herstellung kleiner Buntmetallgegenstände in der mittelalterlichen Stadt. Werkstätten, Arbeitsmethoden und Arbeitsorganisation an ausgewählten Beispielen, München – Ravensburg. BRETHOLZ, B. 1911 Geschichte der Stadt Brünn, Brünn. CDB II, III/1, IV/1, V/1 Codex diplomaticus et epistolaris regni Bohemiae II, III/1, IV/1, V/1, Friedrich, J. G., Šebánek, J., Dušková, S. (eds.), Pragae 1912, 1942, 1962, 1974. CDM VIII, IX, XI, XII Codex diplomaticus et epistolaris Moraviae VIII, IX, XI, XII, V. Brandl, V. (ed.), Brünn 1874, 1875, 1885, 1890. CDB II, III/1 Codex diplomaticus et epistolaris Bohemiae II, III/1, G. Friedrich, J. G. (ed.), Pragae 1912, 1942. CEJNKOVÁ, D. – MĚŘÍNSKÝ, Z. – SULITKOVÁ, L. 1984 K problematice počátků města Brna, Československý časopis historický 32, 250–270.

244

CONRAD, D. 2002 Kirchenbau im Mittelalter, Bauplanung und Bauausführung, Leipzig. ČECH, P. 2008a Frühmittelalterliche pyrotechnologische Produktionsanlagen in Suburbium der Aglomeration von Žatec (Saaz) und die Chronologie der jungund spätburgwallzeitlichen Keramik. In: Boháčová, I., Poláček, L. (edd.), Burg – Vorburg – Suburbium. Zur Problematik der Nebenareale frühmittelalterlicher Zentren. Internationale Tagungen in Mikulčice VII. Spisy Archeologického ústavu AV ČR, Brno, v. v. i., 35, Brno, 91–119. ČECH, P. 2008b Současný stav poznání Žatce v raném středověku, Archeologické rozhledy 60, 36–60. DOLEŽAL, P. – ROUPCOVÁ, P. 2009 Materiálová analýza strusek a kovového polotovaru. I. část. Identifikace fázového složení. Klub České společnosti pro nové materiály a technologie při VUT v Brně, Brno: Archiv Archeologického ústavu AV ČR Brno, nepubl. rukopis. DŘÍMAL, J. – PEŠA, V. edd. 1973 Dějiny města Brna 2, Brno. DVOŘÁK, J. 1996 Kámen středověkých staveb na Moravě, Archaeologia historica 21, 509–512. ELIÁŠ, J. 1986 Minoritský klášter v Brně (stavebně historický průzkum), Archaeologia historica 11, 313–319. ENZENBERGER, P. 2007 Handwerk im mittelalterlichem Greifswald. Ein Beitrag zur Darstellung der Siedlungs- und Produktionsweise in einem spätmittelalterlichen Handwerkerviertel am Übergang vom 13. zum 14. Jahrhundert, Schwerin. FLODR, M. (ed.) 2005 Pamětní kniha města Brna z let 1343–1376 (1379), Brno. FOLTÝN, D. a kol. 2005 Encyklopedie moravských a slezských klášterů, Praha.

FRÖHLICH, J. 1984 Vápenictví na Strakonicku a Písecku, Zkoumání výrobních objektů a technologií archeologickými metodami, 78–88. GÖLL, J. 1992 Baumaterial. In: Füeler, N. – Füeler, M. (Hrsg.), Stadtluft, Hiersebrei und Bettelmönch. Die Stadt um 1300, Stuttgart, 267–280. GREGEROVÁ, M. – HLOŽEK, M. – HOLUBOVÁ ZÁVODNÁ, B. – PROCHÁZKA, R. – VŠIANSKÝ, D. v tisku Naturwissenschaftliche Erforschung der mittelalterlichen Keramik aus Brno und Loštice, Mitteilungen der österreichischen Gesellschaft der Mittelalterarchäologie in Österreich. GRZNÁR, P. – ČÁNI, J. 2008 Dve stredoveké pece v historickom jadre mesta Trnava, 21–28. HAVRDA, J. – PODLISKA, J. – ZAVŘEL, J. 2001 Surovinové zdroje, výroba a zpracování železa v raně středověké Praze (historie, současný stav a další perspektivy bádání), Archeologické rozhledy 53, 91–118. HAVRDA, J. – ZAVŘEL, J. 2009 Pozůstatky raně středověkého metalurgického pracoviště v areálu Klementina na Starém Městě pražském, Archaeologica pragensia 19/2008, 333–356. HOFMANN, G. 1984 Metrologická příručka pro Čechy, Moravu a Slezsko do zavedení metrické soustavy, Plzeň–Sušice. HOLUB, P. 2009 Vápenická pec z 15.–16. století ve Velké Bíteši, Archaeologia technica 20, 139–141. HOLUB, P. 2011 Vrcholně středověká vápenka z Panenské ulice v Brně, Archaeologia technica 22, 134–138. HOLUB, P.– KOLAŘÍK, V.– MERTA, D. – PEŠKA, M. – SEDLÁČKOVÁ, L. – ZAPLETALOVÁ, D. – ZŮBEK, A. 2010 Brno (okr. Brno–město), Přehled výzkumů 51, 395–432.

Rudolf Procházka

Archeologické doklady výroby z 12.–13./14. století v jihovýchodní části Brna ve vztahu k vývoji zástavby HOLUB, P. – MERTA, D. – PEŠKA, M. – ZŮBEK, A. 2003 Poznámky k historické topografii Dominikánského náměstí, Brno v minulosti a dnes 17, 41–77, 553–563. HOLUB, P. – MERTA, D. – ZŮBEK, A. 2006 Cihlářská vápenická pec na ulici Božetěchova v Brně–Králově Poli, Archeologia technica 17, 45–51. HOSÁK, L. 1931 Vlastivěda Boskovska VIII. Dějiny Boskovska I. Do válek husitských. Boskovice. JANSSEN, W. 1987 Eine mittelalterliche Metallgiesserei in Bonn-Schwarzrheindorf, Beiträge zur Archäologie des Rheinlandes, Köln, 135–235. JUŘINA, P. ed. 2005 Předběžná zpráva o výsledcích plošného archeologického výzkumu v areálu bývalých kasáren Jiřího z Poděbrad na náměstí Republiky v letech 2003–2006, Archeologica Pragensia 17/2005, 211–232. JUŘINA, P. 2009 Výstavba hradeb a vznik náměstí. In: Juřina, P. (ed.), Náměstí Republiky, výzkum století. Praha, 66–71. KLANICA, Z. 1974 Práce klenotníků na slovanských hradištích, Studie ARÚ ČSAV v Brně II/6, Praha. KLÁPŠTĚ, J. 2005 Proměna českých zemí ve středověku, Praha. KOHOUTEK, J. 1987 Nález středověké vápenické pece u hradu Šaumburka, Zkoumání výrobních objektů a technologií archeologickými metodami, 143–145. KOLAŘÍK, V. – PEŠKA, M. 2006 Středověké vápenické pece z Moravského náměstí v Brně, Archaeologia technica 17, 30–42. KOS, P. 1998 Záchranné archeologické výzkumy v dobývacím prostoru Mokrá. In: Štefka, L., Bąk, K., Tyc, A. (edd.), Těžba vápenců v Chráněné krajinné oblasti Blansko – Dąbrowa Görnicza, 93–98. KOS, P. 1999a Mokrá (okr. Brno-venkov), „U Obrázku“ (Mokrá lom II), Přehled výzkumů 29 (1995–1996), 435.

245

KOS, P. 1999b Mokrá (okr. Brno-venkov), Pod Spálenou sečí, Přehled výzkumů 29 (1995–1996), 43. KOS, P. 2000a Doklady vápenických objektů u Mokré v jižní části Moravského krasu, Archaeologia technica 11, 75–87. KOS, P. 2000b Mokrá-Horákov (k. ú. Mokrá, okr. Brno–venkov), Přehled výzkumů 41/1999, 172–173. KOS, P. 2000c Středověké vápenické pece v Brně a jeho okolí, Brno: Ústav archeologie a muzeologie FF MU, nepubl. seminární práce. KOS, P. 2001 Mokrá-Horákov (k. ú. Mokrá, okr. Brno-venkov), Přehled výzkumů 42/2000, 220–221. KOS, P. 2002a Mokrá-Horákov (k. ú. Mokrá u Brna, okr. Brno-venkov), Přehled výzkumů 43, 274, 275. KOS, P. 2002b Výzkum středověké vápenky v Mokré u Brna, Archeologia technica 13, 3–17. KOS, P. 2002c Vyškov (okr. Vyškov), ul. Nádražní č. 5, Přehled výzkumů 43, 300–302. KOS, P. 2003 Středověké vápenky ve Vyškově, Pravěk NŘ 12, 345–358. KOS, P. 2005 Mokrá-Horákov (k. ú. Mokrá, okr. Brno-venkov), Přehled výzkumů 46/2004, 295. KOS, P. 2006 Mokrá-Horákov (k. ú. Mokrá, okr. Brno-venkov), Přehled výzkumů 47, 260, 261. KOS, P. 2008 Mokrá-Horákov (k. ú. Mokrá, okr. Brno-venkov), Přehled výzkumů 49, 418. KRABATH, S. 1999 Buntmetallverarbeitung in der mittelaltrelichen Stadt Höxter an der Weser. In: Röber, R. (Hrsg.), Von Schmieden, Würflern und Schreinern. Städtisches Handwerk im Mittelalter, Stuttgart, 139–150.

KRABATH, S. 2002 Die mittelalterlichen Buntmetallschmelzöfen in Europa. Vergleichende Studien aufgrund archäologischer, schriftlicher und ikonographischer Quellen. In: Röber, R. (Hrsg.), Mittelalterliche Öfen und Feuerungsanlagen. Beiträge des 3. Kolloquiums des Arbeitskreises zur archäologischen Erforschung des mittellalterlichen Handwerks, Stuttgart, 115–142. KRUŤA, T. 1982 Mineralogické poměry, geologická stavba a ložiska nerostných surovin. In Nekuda, V. (ed.), Uherskohradišťsko. Vlastivěda moravská, Brno-Uherské Hradiště, 11–38. KULESSA, B. 2002 Eine mittelalterliche Schmiedewerkstatt am Stralsunder Hafen. In: Historischer Hausbau zwischen Elbe und Oder, Jahrbuch für Hausforschung 49, 193–204. LAMMERS, D. 2009 Das karolingisch-ottonische Buntmetallhandwerker-Quartier auf dem Plettenberg in Soester Beiträge zur Archäologie 10. Soest. LECHNER, K. (ed.) 1902 Die ältesten Belehnungsund Lehensgerichtsbücher des Bisthums Olmütz, Brünn. LOSKOTOVÁ, I. 1993 Než vznikla Stará radnice, Forum Brunense 1993, 207–215. LOSKOTOVÁ, I. – PROCHÁZKA, R. 1997 Keramik von Brno (Brünn) des 12./13. Jahrhunderts, Pravěk Nová řada 6 (1996), 199–228. MALÝ, K. – ZAPLETALOVÁ, D. 2007 Železářská kovovýroba v pravobřežní části Starého Brna, Archaeologia technica 18, 18–31. MENDL, B. (ed.) 1935 Knihy počtů města Brna z let 1343–1365, Brno. MERTA, J. 1977 Středověké vápenické pece při Obřanském hradě, Archaeologia historica 2, 239–246. MERTA, J. 1980 Výzkumy vápenických pecí. In: Zkoumání výrobních objektů a technologií archeologickými metodami, 30–64.

Archeologické doklady výroby z 12.–13./14. století v jihovýchodní části Brna ve vztahu k vývoji zástavby MERTA. D. – KOVÁČIK, P. – PEŠKA, M. – PROCHÁZKA, R. – SADÍLEK, J. 2001 Předběžné výsledky záchranných výzkumů v Brně v roce 2000, Přehled výzkumů 42 (2000), 75–107. MERTA, D. – PEŠKA, M. 2002 Železářský výrobní areál z počátku 13. století v prostoru náměstí Svobody v Brně, Archaeologia technica 13, 33–42. MERTA, D. – PEŠKA, M. – SEDLÁČKOVÁ, L. – ZŮBEK, A. 2007 Jakubské náměstí – jedno z center lokace Brna?, Forum urbes medii aevi IV, 144–161. MICHNA, P. 1970 Vzájemný vztah pecí chlebových a vyhřívacích na staroslovanských a raně středověkých sídlištích. Referáty z I. pracovní porady mladých archeologů oblastních a městských muzeí se zvláštním zřetelem k problematice historické archeologie na Moravě konané v Mikulově 11.–12. března 1970, příloha Vlastivědného věstníku moravského 22, č. 3, 68–81. MONTANARI, M. 2003 Hlad a hojnost. Dějiny stravování v Evropě, Praha. MRÁZEK, I. 1993 Kamenná tvář Brna, Brno MÜLLER, U. 2005 Handwerkliche Produktion der südlichen Ostseeküste (11./12.– 14./15. Jahrhundert). In Leciejewicz, L., Rębkowski, M.(edd.), Civitas Cholbergiensis, Kołobrzeg, 83–96. MÜLLER, P. – NOVÁK, Z. et al. 2000 Geologie Brna a okolí. Praha. NEKUDA, V. 2001 Mstěnice. Raně středověká ves u Hrotovic. Raně středověké sídliště. Brno. NOVÁČEK, K. 2002 Předběžný rozbor archeometalurgických nálezů z areálu bývalých kasáren Jiřího z Poděbrad na náměstí Republiky v Praze I (zjišťovací výzkum v letech 1998–1999), Archaeologia Pragensia 16, 295–298.

246

NOVÁČEK, K. 2004 Středověká výroba „falešného stříbra“ v Kutné Hoře? K interpretaci technologií v hutnické dílně mezi Malínem a Novými Dvory na Kutnohorsku. In: Nováček, K. (ed.), Mediaevalia archaeologica 6. Těžba a zpracování drahých kovů: sídelní a technologické aspekty, Praha-Plzeň-Brno, 211–221. PIEKALSKI, J. 1990 Średniowieczny Wrocław. Studium kompleksu osadniczego na Ołbinie w wiekach VII–XIII, Wrocław. PIGOZNE-BRINKMANE, I. 2006 Pečení chleba v rekonstrukci chlebové pece z pozdní doby železné, Živá archeologie 7, 20, 21. PLEINER, R. 2006 Iron in Archaeology. Early European Blacksmiths, Praha. PODLISKA, J. 2008 Herstellung und Bearbeitung von Eisen in der vorlokationszeitlichen Siedlungsagglomeration von Prag. Ein archäologischer Beitrag zur Erkenntnis der nichtagrarischen Produktion des 9.–13. Jahrhuderts. In: Poláček, L. (Hrsg.), Das wirtschaftliche Hinterland der frühmittelalterlichen Zentren, Internationale Tagungen in Mikulčice VI, Brno, 165–178. PROCHÁZKA, R. 1996 Brno – Josefská ul. č. 8, NZ: archiv ÚAPP Brno, č. j. 86/96. PROCHÁZKA, R. 1998 Brno, Římské nám. – sondy, NZ: archiv Archaia Brno, o. p. s., č. j. 05/98. PROCHÁZKA, R. 1999 Archeologické výzkumy mendikantských klášterů v Brně, Pravěk NŘ 8/1998, 277–296. PROCHÁZKA, R. 2000 Zrod středověkého města na příkladu Brna (K otázce odrazu společenské změny v archeologických pramenech). In: Ježek, M., Klápště, J. (edd.), Medievalia archaeologica 2, 2000, 7–158. PROCHÁZKA, R. 2001 Chlebové pece předlokačního a lokačního Brna, Archaeologica historica 26, 207–219.

Rudolf Procházka PROCHÁZKA, R. 2003 Pozdně románský dům z areálu minoritského kláštera v Brně, Průzkumy památek 10, 163–168. PROCHÁZKA, R. 2009 Otázka předlokačního a lokačního Brna v konfrontaci písemných a archeologických pramenů. In: Žuffová, J. (ed.), Trnava a počiatky stredovekých miest, Pamiatky Trnavy 12, Trnava, 103–112. PROCHÁZKA, R. 2011 Ulice a náměstí Brna 13. století. In: Piekalski, J., Wachowski, K. (edd.), Ulice sredniowiecznego Wrocławia, Wratislavia antiqua 13, 179–194. PROCHÁZKA, R. – HIMMELOVÁ, Z. 1995 Příspěvek k vývoji středověké zástavby tzv. Velkého špalíčku v Brně, Archaeologia historica 20, 233–245. PROCHÁZKA, R. – HLOŽEK, M. – HOLUBOVÁ ZÁVODNÁ, B. 2011 Doklady neželezné metalurgie ze sklonku 12. století z Brna, Josefské ulice, Archeologické rozhledy LXIII, 65–89. PROCHÁZKA, R. – LOSKOTOVÁ, I. 1996 Die Archäologische Erforschung der Bettelordensklöster in Brno, Beiträge zur Mittelalterarchäologie in Österreich 12, 251–259. PROCHÁZKA, R. – LOSKOTOVÁ, I. 1999 K topografii a interpretaci předlokačního osídlení Brna, Archaeologia historica 24, 169–188. PROCHÁZKA, R. – PEŠKA, M. 2007 Základní rysy vývoje brněnské keramiky ve 12.–13./14. století, Přehled výzkumů 48, Brno 2007, 143–299. RECH, M. 2004 Gefundene Vergangenheit – Archäologie es Mittelalters in Bremen, mit besonderer Berücksichtigung von Riga, Bremer archäologische Blätter, Beiheft 3, Bremen. RÖBER, R. 2002a In Abhängigkeit des Bischofs? Buntmetallhandwerker am Fuß des Konstanzer Münsterhügels. In: Röber, R. (Hrsg.), Mittelalterliche Öfen und Feuerungsanlagen. Beiträge des 3. Kolloquiums des Arbeitskreises zur archäologischen Erforschung des mittelalterlichen Handwerks, Stuttgart, 55–85.

Rudolf Procházka

Archeologické doklady výroby z 12.–13./14. století v jihovýchodní části Brna ve vztahu k vývoji zástavby RÖBER, R. 2002b Öfen und Feuerstellen in Handwerk und Gewerbe – mittelalterliche Realität und archäologischer Befund. In: Röber, R. (Hrsg.), Mittelalterliche Öfen und Feuerungsanlagen. Beiträge des 3. Kolloquiums des Arbeitskreises zur archäologischen Erforschung des mittelalterlichen Handwerks, Stuttgart, 9–26. RÖBER, R. 2008 Das mittelalterliche Schmiedehandwerk – Quellensituation und Forschungsstand, In: Melzer, W. (Hrsg.), Archäologie und mittelalterliches Handwerk – eine Standortbestimmung, Soester Beiträge zur Archäologie 9, 97–128. RUTTKAY, M. 1990 Pece na ranostredovekých sídliskách juhozápadného Slovenska, Archaeologia historica 15, 337–348. RUTTKAY, M. 1992 Pece neznámeho účelu z Nitry-Párovských Hájov, Archeologia technica 8, 4–8. RÜTZ, T. 2005 Grapen, Glocken, Kupferkessel – Bunt und Edelmetalhandwerk im Spiegel archäologischer Funde. In: Jöns, H., Lüth, F., Schäfer, H. (Hrsg.), Archäologie unter dem Straßenpflaster, Beiträge zur Ur- und Frühgeschichte Mecklenburg-Vorpommerns 39, Schwerin, 295–300. SAMEK, B. 1994 Umělecké památky Moravy a Slezska I (A–I), Praha.

247

SCHMAEDECKE, M. 2008 Das Bauhandwerk im Mittelalter und in der frühen Neuzeit. Beobachtungen an den Burgen der Nordostschweiz. In: Melzer, W. (Hrsg.), Archäologie und mittelalterliches Handwerk. Eine Standortbestimmung. Beiträge des 10. Kolloquiums des Arbeitskreises zur archäologischen Erforschung des mittelaltrelichen Handwerks, Soest, 61–89. SNÁŠIL, R. 1980 Výroba vápna v trhové vsi Veligradu, Zkoumání výrobních objektů a technologií archeologickými metodami, Brno, 9–17. STRÁNSKÝ, K. – REK, A. – LOSKOTOVÁ, I. 1993 Rozbory železářských strusek z nádvoří Staré radnice v Brně, Archeologia technica 8, 66–74, SULITKOVÁ, L. 1984 Řemesla v Brně ve středověku, Časopis Matice moravské 103, 64–83. ŠPAČEK, L. 1983 Středověká vápenka na Velkopřevorském náměstí, Staletá Praha XIII, 207–210.

ŠVÉDA, J. 2007 Městská část Brno-Židenice. Z dějin a současnosti Židenic, Zábrdovic a Juliánova, Brno. TONEZZER, L. 2002 Mittelalterliche Ziegelbrennöfen. In: Röber, R. (Hrsg.), Mittelalterliche Öfen und Feuerungsanlagen. Beiträge des 3. Kolloquiums des Arbeitskreises zur archäologischen Erforschung des mittelalterlichen Handwerks, Stuttgart, 101–114. UNGER, J. 1998 Kovárna na hradě v Lelekovicích, Castellologica Bohemica 6/1, 391–398. UNGER, J. – MICHNA, P. 1980 Pece na pálení vápna ze zaniklé osady Teplany u Vranovic (okr. Břeclav), Sborník ze semináře Zkoumání výrobních objektů a technologií archeologickými metodami 12. prosince 1979, Brno, 18–29. VERMOUZEK, R. 1984 Několik poznámek o vápně, Zkoumání výrobních objektů a technologií archeologickými metodami, 68–71.

ŠPAČEK, L. 1984 Nález středověké vápenky v Praze, Zkoumání výrobních objektů a technologií archeologickými metodami, 77.

WALCHER, C. 1997 Mittelalterliche und neuzeitliche Schmelztiegel aus Wien I. Vergleich archäologischer und schriftlicher Quellen. Beiträge zur Mittelalterarchäologie in Österreich 13, 151–180.

ŠVÁBENSKÝ, M. 1994 K hospodářským dějinám Brna v období 1243–1411, Brno v minulosti a dnes 12, 177–253.

ZŮBEK, A. 2002 Brno, Josefská 7, 9, Novobranská 24, 26, 28. NZ: archiv Archaia Brno, o. p. s., č. j. 25/01.

Archeologické doklady výroby z 12.–13./14. století v jihovýchodní části Brna ve vztahu k vývoji zástavby Archäologische Produktionsbelege aus dem 12.–13./14. Jahrhundert im Südostteil der Stadt Brno/Brünn im Bezug auf die Bebauungsentwicklung

Rudolf Procházka

Die archäologische Erforschung der bedeutenden mährischen Stadt Brünn, die in einem relativ großen Umfang seit mehr als 25 Jahren stattfindet, brachte zahlreiche Erkenntnisse über die Ausdehnung und den Charakter der Vorlokationsbesiedlung im 12. Jahrhundert. Der Schwerpunkt der gewonnenen Informationen liegt jedoch im 13. Jahrhundert, als die die Ortschaft Stadtrechte bekam. Den Produktionsbelegen Produktion in der Vorlokationsperiode und in den Jahrzehnten unmittelbar nach der Entstehung der Stadt wurde jedoch bisher nur wenig Aufmerksamkeit gewidmet. Der Autor der vorliegenden Studie ist bemüht, diesem Umstand Rechnung zu tragen. Er konzentriert sich auf den Südostteil der Stadt, wo in der Josefská‑Straße und der darauf anknüpfenden Minoritská-Straße in den Jahren 1987–1995 und 2001 mehrere Flächengrabungen durchgeführt wurden, und zwar auf den Parzellen der beseitigten Häuser Josefská 7–9, Josefská 8, 10 und Minoritská 1 (das Areal des Minoritenklosters). Bei diesen Maßnahmen traten Belege von verschiedenen Produktionsaktivitäten zu Tage, die mit Feueranwendung verknüpft sind. Die Besiedlung im 12. Jahrhundert, die ihr natürliches Zentrum an der St. Peterskirche hatte, überschritt nicht die Linie der Nordseite der Orlí-Straße. Im größten Umfang wurde sie in dem behandelten Teil Brünns in der Josefská-Straße festgestellt, wo mittels einer Kollektion von Tiegeln, die meistens aus Rändern von Vorratsgefäßen hergestellt worden waren, und des Fragments des Bronzerohstoffs die Arbeit mit Kupferlegierungen, neben Bronze wohl auch Messing, belegt wurde. Der Randtyp der wiederaufbereiteten Vorratsgefäße fällt noch in das 12. Jahrhundert. Einige Exemplare ähnlicher Tiegel wurden auch in der ältesten Schichten in der Minoritská-Straße Nr. 1 gefunden, wo die Besiedlung an der Wende vom 12. zum 13. Jahrhundert beginnt, in der Radnická-Straße Nr. 8 und sogar im Areal der Siedlung Alt-Brünn – Vídeňská-Straße, einem Bestandteil des Suburbiums der ehemaligen Przemyslidenburg. Aus derselben Periode, eventuell aus den ersten Jahrzehnten des 13. Jahrhunderts sind dort sowie auf der Parzelle des Hauses Josefská Nr. 8 Bäckeröfen in gegliederten Gruben belegt, die ursprünglich wohl als Lehmgruben gedient hatten. Die weitere Entwicklung pyrotechnologischer Betriebe hängt wohl mit den Anfängen der Stadt im 2. Viertel des 13. Jahrhunderts zusammen. In der Josefská-Straße Nr. 7 handelt es sich um eine Schmiede, die durch eine Schlackenkummulation bestätigt ist; die eigene Arbeitsstätte ist wohl auf der Nachbarparzelle Josefská Nr. 5 zu suchen. Die Anwesenheit zahlreicher Feuerstellen, eventuell der Ofenunterteile besonders im Nordwestteil der Parzelle im 13. und 14. Jahrhundert kann bisher mit keinem Produktionszweig eindeutig in Zusammenhang gebracht werden. Auch die Schichten aus dem Anfang des 13. Jahrhunderts, die der Entstehung des Minoritenklosters in der Minoritská-Straße 1 vorausgingen, waren mit zahlreichen Resten von Heizanlagen durchsetzt, deren Funktion unklar ist. Auf drei Stellen wurde Kalkproduktion festgestellt, die ohne Zweifel mit dem Aufschwung der Bautätigkeit zusammenhängt, wobei diese anfangs vor allem die Kirchen, eventuell die Befestigungsmauern betraf. Im Fall der Fundstellen Josefská 8 und Minoritská 1 handelt es sich um die zur Bebauung bestimmten Parzellen, die aus dem jüngeren Mittelalter bekannten Parzellengrenzen wurden jedoch in dieser Phase nicht bestätigt. Im Fall des dritten Funds in der Františkánská-Straße muss man mit Recht über eine ganz andere Bebauungsstruktur nachdenken, als die die dort im Spätmittelalter nach der Vertreibung der Juden im Jahre 1454 entstand. Kalköfen in der Josefská- und wohl auch Františkánská-Straße waren schon vor der Mitte des 13. Jahrhunderts im Betrieb und ihre Bindung an konkrete Bauunternehmen ist bisher unklar. Die wohl gleichzeitige Anlage im Nordteil des späteren Minoritenklosters ist wahrscheinlich mit dem Aufbau der ersten Minoritenkirche in Zusammenhang zu bringen. Und schließlich der letzte und größte Ofen am Südrand des Klosterareals stellte Kalk für das an der Wende vom 13. zum 14. Jahrhundert erweiterte Ordenshaus her. Die Bindung an konkrete Bauten scheint auch im Fall einiger weiterer, in Brünn untersuchten Kalköfen des 13. Jahrhunderts wahrscheinlich zu sein, besonders in der Nähe der St. Jakobskirche und des Dominikanerklosters, sowie der Stadtmauern. Mit dem Wachstum der Stadt wurde der Betrieb von Kalköfen, durch die sich übrigens Brünn unter anderen mittelalterlichen Städten auszeichnet, mindestens innerhalb der Stadtmauern gebremst. Andere Öfen veränderten wahrscheinlich ihre Konstruktion – sie wurden aus den Gruben oder von der Terrainoberfläche auf erhöhte Sockel gestellt. Das betrifft vor allem Bäckeröfen und Schmiedeessen. Die Chance der Identifikation solcher Anlagen ist bei einer archäologischen Grabung natürlich geringer. Betrachtet man die Produktionsbetriebe in weiteren Teilen Brünns,, die sich des Feuers bedienten, kann man schon in der Vorlokationsperiode den Aufschwung der Metallbearbeitung und der Lebensmittelproduktion feststellen, während in den Anfängen der Stadtkonstituierung die erst genannte Tätigkeit noch stärker zum Ausdruck kommt, gleichwohl keine Belege für diese Produktionsanlagen gefunden wurden. Dazu kommt noch der außerordentliche, wenn auch natürlich nur zeitweilige Aufschwung der Kalkbrennerei. Es ist offensichtlich, dass vor allem die Quantität der Produktion stieg, bessere technologische Verfahren kamen jedoch erst in der fortgeschritteneren Entwicklungsphase der mittelalterlichen Stadt zur Geltung.

248

Rudolf Procházka Abbildungen

Archeologické doklady výroby z 12.–13./14. století v jihovýchodní části Brna ve vztahu k vývoji zástavby Abb. 1 Brno, Stadtplan aus dem Jahre 1843, Archiv der Stadt Brünn. 1: Minoritenkloster (Minoritská-Str. 1); 2: Josefská-Str. 8; 3: Františkánská-Str.; 4: Josefská-Str. 7. Abb. 2 Brno, Josefská-Str. 7. Schema der Gliederung der Fläche der 1. Grabungsetappe (1987–1992). Abb. 3 Brno, Josefská-Str. 7. Grundriss und Schnitt durch die Grube 694 mit Tiegelfunden. Abb. 4 Brno Josefská-Str. 7. 1. Blick von SWW auf den Suchschnitt 04 mit der Grube 694 auf dem Niveau der urzeitlichen Schicht. 2. Schnitt durch die Ausfüllung der Grube 694 in der Nordwand des Suchschnitts. Abb. 5 Tiegel aus dem 12./13. Jahrhundert. 1–10: Josefská-Str. 7; 1 – 7: Tiegel aus dem Aushub 694; 8: Aushub 600; 9: Aushub 515; 10: Aushub 514; 11–13: Minoritská-Str. 1; 11: Aushub 520; 12: Sch. 1240; 13: Sch. 1230. Abb. 6 Brno, Josefská-Str. 7. 1–12: Keramik aus dem Aushub 694; 1, 2: Sch. 1168; 3–5: Sch. 1169; 6–9, 11, 10: Sch. 2169; 12: Sch. 1170. Abb.7 Brno, Josefská-Str. 7. Fragment eines Bronzeprismas aus der Grube 694. Abb. 8 Brno, Josefská-Str. 7. Schnitte P1–P3 durch die Nordwand des Suchschnitts 01, Sektoren 01–03. 1: gebrannte Erde, Reste von Heizanlagen; 120: Schicht mit Schlackenkonzentration; 123: urzeitliche Schicht vom Bodentyp. 1: 17. Jahrhundert; 2: 14./15.– Hälfte des 15. Jahrhunderts; 3: 2. Hälfte des 13. – 1. Hälfte des 14. Jahrhunderts; 4: 12./13. – Hälfte des 13. Jahrhunderts. Abb. 9 Brno, Josefská-Str. 7. Grabungsflächen 1989–992 und 2001. ZweiSubphasen aus dem 12. bzw. Anfangdes 13. Jahrhunderts mit gezeichneten Resten von Heizanlagen 912, 932, 941, 1314, 1326; neben anderen eingetieften Objekten wurde auch die Grube 694 mit Tiegelfunden eingetragen.

249

Abb. 10 Brno, Josefská-Str. 7. Beispiele der Reste von Heizanlagen im Suchschnitt 01 aus dem 12./13.–14. Jahrhundert. 1: erweiterter Sektor 03 (912); 2: Sektor 2 (937); 3: Sektor 3 (906); 4: erweiterter Sektor 3 (902).

Abb. 16 Brno, Josefská-Str. 8. Blick von N auf den untersuchten Vorderteil der Parzelle mit angedeuteten Produktionsanlagen. 1: Kalkofen; 2: gemauerte Heizstelle, Bündel stratigraphischer Einheiten 02.

Abb. 11 Brno, Josefská-Str. 7. Beispiele der Schmiedeschlacke aus Schicht 236 aus dem 2. Viertel des 13. Jahrhunderts.

Abb. 17 Brno, Minoritská-Str. 1 – Minoritenkloster. Grundriss eines Teil des bestehenden Baus südlich der Kirche mit nummerierten Räumen.

Abb. 12 Brno, Josefská-Str. 7. Keramik aus einigen Schichten mit Schmiedeschlacke. 1–4, 8: Suchschnitt 01-01, Schicht 120; 5–7, 9–16: Suchschnitt 02-01, Schicht 241; wohl 2. Viertel des 13. Jahrhunderts.

Abb. 18 Brno, Minoritská-Str. 1 – Minoritenkloster. Bebauung, die der Errichtung von Klostergebäuden vorausging. 1: Fläche mit erhaltenen Schichten und Objekte aus der Wende des 12./13. und dem ersten Viertel des 13. Jahrhunderts. 1: 1 – Raum VI, 1: 2 – Raum XXIVc, 1: 3 – Raum VII; 2: eingetiefte Teile von Wohnbauten (514, 521, 522, 532?) und weitere Gruben einschließlich der Latrinen aus dem 2. bis 4. Viertel des 13. Jahrhunderts; 3: Grubengruppe 517, die im 2. Viertel des 13. Jahrhunderts gefüllt wurde, 538 Kalkofen im Raum IIa; 4: Ofenreste; 593 mit weißer Schraffur – Kalkofen aus dem 13./14. Jahrhundert, 501, 507, 520–512, 547 – eingetiefte Objekte mit Bäckeröfen.

Abb. 13 Brno, Josefská-Str. 8. Schema der Bebauungsentwicklung im Vorderteil der Hofstätte in den ersten vier Bebauungsphasen. 1: erste (1: 2) und zweite Besiedlungsphase (1: 1), 1. Hälfte des 13. Jahrhunderts, 523 – Kalkofen (Bündel stratigraphischer Einheiten – BSE 03), 535 – Grube, 548a (BSE 01) – wohl Backofen; 2: dritte (2: 3) und vierte (2: 4) Besiedlungsphase, 2.–3. Viertel des 13. Jahrhunderts, 910–211 (BSE 02) – ausgemauerter Ofen unbekannter Funktion, 525 – Latrine. Abb. 14 Brno, Josefská-Str. 8. 1: Schnitt P5 durch den Kalkofen, Bündel stratigraphischer Einheiten 03 (Grube 523); 199, 205, 206 – Lehmschichten; 210 – Kalk, höher liegende Schichten übersteigen nicht den Anfang des 14. Jahrhunderts; 2: Grundriss freigelegter Objekte: Kalkofen, Bündel stratigraphischer Einheiten 03, Ofen in der Grube 524 mit Ausmauerung 910a, b, (Bündel stratigraphischer Einheiten 02), Latrine 525. Abb. 15 Brno, Josefská-Str. 8. Schnitt P3 und östlicher gelegener P7 im Vorderteil der Parzelle mit Mauer 910, Öfen in Gruben 524 und 548; 255 gebrannte Erde. Oberhalb der Ausfüllung 133 Schichten lehmiger Fußbodenherrichtungen bis zur Schicht 149. Die Schichtenabfolge mit Ausnahme der Schichten 101 und 280 sind ins 13. bzw. 1. Hälfte des 14.Jahrhunderts datierbar.

Abb. 19 Brno, Minoritská-Str. 1. Grube mit Ofen BSE 01 (Aushub 501, Ofen 979); 913, 974 – jüngere Mauern. 1: Grundriss, 2: Schnitt, 3: Bodengrundriss und Schnitt durch den Ofenrest. 100: dunkelbrauner plastischer Lehm; 101: mit Lehm gemischter Mörtelschutt; 102: dunkelbrauner plastischer Lehm mit Fragmenten des gelben Lehms (a); 103: Mischung des gelben und braunen Lehms mit Fragmenten des gebrannten Lehms; 104: Keil des gelben plastischen Lehms; 106, 107: lehmige Füllung eines jűngeren Eingriffs. Abb. 20 Brno, Minoritská-Str. 1.Gruben mit Öfen BSE 01 (Grube 500, Ofen 979) in der Wand links vom Pfeiler, rechts BSE 16 (Ofen 908), Blick vom oben von SW. Abb. 21 Brno, Minoritská-Str. 1. Mittelteil der Grube 500, Ofen 979 rechts vom Pfeiler. Blick von SW.

Archeologické doklady výroby z 12.–13./14. století v jihovýchodní části Brna ve vztahu k vývoji zástavby Abb. 22 Brno, Minoritská-Str. 1, Ausfüllung der Grube 500, Keramik. 1–3 Unterschicht 103; 4–8 Oberschicht 102.

Abb. 27 Brno, Minoritská-Str. 1. Keramik aus der Unterschicht 206 der Grube 520.

Abb. 23 Brno, Minoritská-Str. 1. Grundriss der Grube 506 mit Ofen 908 (BSE 16) und Schnitt durch den Ofen. 109: schwach ausgebrannter Lehm; 110: gelber plastischer Lehm; 111: Asche, Holzkohle – Feuerstelle.

Abb. 28 Brno, Minoritská-Str. 1. Nordteil des Kreuzgangs (Raum 23b, c). Grundriss der komplizierten Grube 517.

Abb. 24 Brno, Minoritská-Str. 1. Grundriss der Grube 507 mit Öfen 991 und 1901(BSE 03), grau – Säulengruben am Ofen 991. Unten Schnitt durch den Ofen 991. Abb. 25 Brno, Minoritská-Str. 1. 1: Grundriss der Grube 520 mit Öfen 987, 988, 989, 990 (BSE 04); 2: Schnitt P25; 200, 201 – Ausfüllungen der Raubgrube nach dem Abbau des Hausmauerwerks (BSE 05); 206, 208 – dunkelbrauner Lehm, 207 – gelber Lehm mit Asche und Holzkohle 12./13. Jahrhundert.; 209 mittelbrauner Lehm, vor der Mitte des 13. Jahrhunderts; 210 – dunkelgraubrauner Lehm; 211, 212, 226 – hellbrauner Lehm mit Bauschuttbeimischung, 13./14. Jahrhundert; 3: Schnitt A–B durch den Ofen 990; 238, 241 – gebrannte Anstriche, 239 – Schicht mit Vorratsgefäßfragmenten, 240 – ungebrannte Erde; 4: Schnitt durch den Ofen 987; 244 – Ausfüllung aus dunkelbrauner Erde, 245 – harte Lehm-Ascheschicht; 312 – Steinchen umter dem unteren Estrich. Abb. 26 Brno, Minoritská-Str. 1. Grube 520. Blick von NO auf die Schicht mit Vorratsgefäßen 239 und Fragmente des Mühlsteins auf dem Boden des Ofens 990 unter dem Oberanstrich.

250

Abb. 29 Brno, Minoritská-Str. 1. Grube 517, Blick von S. Abb. 30 Brno, Minoritská-Str. 1. Raum 2, Kalkofen (BSE 15; Maurer1918, Grube 538) – Mündung des Abzugkanals mit gebrannten Wänden; 150 – Schwarzboden, oben jüngere mittelalterliche Schichten und Grabausfüllungen mit dem Grab 805, in Superposition noch die mittelalterliche Mauer 914; 923 – östliche Umfassungsmauer. Abb. 31 Brno, Minoritská-Str. 1. Raum 2; Blick von SSW auf die Nordwand des Aushubs mit Abzugkanal des Kalkofens, Bündel stratigraphischer Einheiten 15. Abb. 32 Brno, Minoritská-Str. 1. 1, 2: Raum 6, zwei Subphasen aus dem 12./13. Jahrhundert mit Resten von Heizanlagen 962, 963. Abb. 33 Brno, Minoritská-Str. 1. Raum 7; 1–4: vier Subphasen im Rahmen der Schichtenfolge aus dem 12./13.– 1. Drittel des 13. Jahrhunderts mit Profilen; 1: 1 – Pfostengruben, 2 – grau bezeichnet sind gebrannte Flächen und Anstriche, ähnlich 3: 3, 4 (970, 972, 973, 976). Abb. 34 Brno, Minoritská-Str. 1. Räume 8, 9; Grundriss des Kalkofens (BSE 14) mit Bezeichnung der Suchschnitte und Schnitte durch den Abzugkanal; gitterartig gezeichnet – gebrannte Erde.

Rudolf Procházka Abb. 35 Brno, Minoritská-Str. 1. Raum 8, 9; Schnitte P 96 und P124 in Suchschnitten 1 und 2. 909 – Ziegelausmauerung des Kalkofens BSE 14, 911 – jüngeres Mauerwerk; 1292 – Erde mit Lehmbewurfs- Dachziegelund Ziegelfragmenten, 1300 – braune Erde mit Fragmenten von Baumaterial wie in Schicht 1292; 2126 – gebrannter Boden mit dünner Kalkschicht bedeckt; 2123 – gelber und gelb‑brauner Lehm; 2127 – lehm‑kohlehaltiger Zunder; 2135 – Splitt gebrannter Erde vor der Mündung des Abzugkanals 1921, oben Ausfüllungen des Vorofenraums, unten die der älteren Grube 547; a: Mörtel. Abb. 36 Brno, Minoritská-Str. 1. Raum 8, Blick auf die Südecke der Ausmauerung des Kalkofens, BSE 14 mit sichtbarem Kalkbelag an den Wänden; links jüngeres Mauerwerk. Abb. 37 Brno, Minoritská-Str. 1. Keramik aus der Ausfüllung 1292 des Kalkofens(BSE 14), die jüngste Komponente, ohne der „spätburgwallzeitlichen“ Residua. Abb. 38 Brno, Františkánská-Str., Parzelle Nr. 216/1. Rand eines Kalkofens (Grube 504) in der Ostwand des Suchschnitts, 504 – ältere Grube mit lehmigen Ausfüllungen 167, 172,173; 509 jüngere Latrine 509; 159–166 – Schichtenfolge des 13. bzw. 1. Hälfte des 14. Jahrhunderts. Abb. 39 Brno, Františkánská-Str., Parzelle Nr. 216/1. Rand eines Kalkofens (Grube 504) in der Ostwand des Suchschnitts.

Rudolf Procházka


Tabellebeschreibungen

Tab. 1 Josefská-Str. 7. Grundcharakteristiken der Heizanlagen des 12.–14. Jahrhunderts.

Tabellebeschreibungen – Exkurs

Tab. 1 Brno, Minoritská-Str. 1. Charakteristiken der Anstrichprobe aus dem Ofen Nr. 990 in der Grube 520.

251

Tab. 2 Minoritská-Str. 1. Grundcharakteristiken der Grubengruppe mit Öfen aus dem 12. bzw. 1. Hälfte des 13. Jahrhunderts.

Tab. 3 Minoritská-Str. 1. Ausmaße der meist fragmentarisch erhaltenen untersuchten Basen von Heizanlagen in Schichten aus dem Ende des 12. und den ersten Jahrzehnten des 13. Jahrhunderts.

FORUM URBES MEDII AEVI VI. SUROVINOVÁ ZÁKLADNA A JEJÍ VYUŽITÍ VE STŘEDOVĚKÉM MĚSTĚ THE RESOURCE BASE AND ITS UTILISATION IN THE MEDIEVAL TOWN

Recommend Documents