Filozofická fakulta Univerzity Palackého Katedra anglistiky a amerikanistiky

Filozofická fakulta Univerzity Palackého Katedra anglistiky a amerikanistiky

Překlad a analýza odborného textu (bakalářská práce)

Michaela Rýslerová Angličtina se zaměřením na aplikovanou ekonomii

Vedoucí práce: PhDr. Bronislava Grygová, PhD. Olomouc 2009

Prohlašuji, ţe jsem tuto bakalářskou práci vypracovala samostatně a uvedla úplný seznam citované a pouţité literatury. V Olomouci dne ………

Podpis………………..

2

Ráda bych zde vyjádřila velký dík paní PhDr. Bronislavě Grygové, PhD., která se mi věnovala často i nad rámec svých pracovních povinností, vedla mne a snaţila se mi pomoci. Hlavní dík jí ale patří za trpělivost – to jest pravda.

3

SEZNAM POUŽITÝCH ZKRATEK Vj

výchozí jazyk

Cj

cílový jazyk

MMF

Mezinárodní měnový fond

SL

source language

TL

target language

IMF

International Monetary Fund

FS

funkční styly

viz.

rozkazovací způsob slovesa vidět

tzv.

takzvaný

MID

middle income debtors

SDR

Special Drawing Right

tj.

to jest

GEMU

sjednocení Německa

EMS

Evropský měnový systém

LDC

Least Developed Countries

BAe

British Aerospace

OECD

Organization for Economic Cooperation and Development

USA

Spojené státy americké

OPEC

Skupina zemí vyváţejících ropu

GAB

Všeobecné úmluvy o půjčce

mld.

miliarda

US

americký

ECU

Evropská měnová jednotka

CCFF

kompenzační a rezervní finanční facilita

SFF

doplňková finanční facilita

HDP

hrubý domácí produkt

CFF

kompenzační finanční facilita

EFF

rozšířená rezervní facilita

SAF

strukturální vyrovnávací facilita

G7

skupina sedmi nejsilnějších ekonomik světa

G10

skupina deseti nejvyspělejších ekonomik světa

SPD

středně příjmoví dluţníci 4

LIBOR

referenční úroková sazba mezinárodního trhu londýnská mezibankovní nabídková sazba

G5

skupina deseti G5 Ekonomik

tis.

tisíc

IBRD

Mezinárodní banka pro obnovu a rozvoj

atd.

a tak dále

např.

například

5

OBSAH SEZNAM POUŽITÝCH ZKRATEK ................................................................. 4 OBSAH ................................................................................................................... 6 ÚVOD ..................................................................................................................... 7 1

2

FUNKČNÍ STYLY A JAZYKOVÉ PROSTŘEDKY ................................ 8 1.1.

Administrativní styl ........................................................................................................ 9

1.2.

Odborný styl ................................................................................................................. 11

PŘEKLAD ODBORNÉHO TEXTU ......................................................... 14

ANALÝZA TEXTU ............................................................................................ 57 3.1.

Termíny ........................................................................................................................ 57

3.2.

Transpozice .................................................................................................................. 60

3.3.

Větné vzorce ................................................................................................................. 63

ZÁVĚR ................................................................................................................. 66 SHRNUTÍ/SUMMARY ...................................................................................... 67 ANOTACE/ANNOTATION .............................................................................. 68 Anotace ....................................................................................................................................... 68 Annotation .................................................................................................................................. 68

SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY ............................................................... 70 INTERNETOVÉ ZDROJE ................................................................................ 70

6

ÚVOD Bakalářská práce se zabývá překladem kapitoly odborné ekonomické učebnice z anglického jazyka do českého jazyka. Samozřejmou součástí je analýza daného textu. První část zahrnuje teoretickou definici funkčních stylů v českém i anglickém jazyce a následné zařazení překládaného textu do odpovídajících stylů. Další částí je samotný překlad odborného textu, na kterém jsem posléze provedla jeho rozbor z několika hledisek. Jak jsem jiţ výše zmínila, součástí práce je i analýza textu. V rámci lexikálního rozboru jsem se zaměřila na četnost přeloţených a nepřeloţených termínů z výchozího jazyka (dále jen Vj) do cílového jazyka (dále jen Cj). Důleţitým prvkem jsou i tzv. transpozice neboli „posuny v překladu“, kterými se zabývám v podkapitole 3.2. Posléze se věnuji větným vzorcům (viz. podkapitola 3.3.). K překladu jsem si vybrala kapitolu z knihy Aplikovaná ekonomie1 od autorů Alana Griffithse a Stuarta Walla. Jedná se o tvůrčí dvojici, která jiţ získala bohaté zkušenosti v oblasti vydávání odborných ekonomických publikací, z nichţ uvádím jiţ zmíněnou Aplikovanou ekonomii (v originále Applied economics), Středně pokročilou mikroekonomii (v originále Intermediate Microeconomics) nebo Globalizaci a vznik nových strategických směrů (v originále Globalisation and the Emergence of New Strategic Directions). Všechny tyto učebnice mají společného jmenovatele, a to jest ekonomii. Jedná se o knihy, které se pouţívají k výuce ekonomických teorií na celém světě. Byly přeloţeny do mnoha jazyků, ale v České republice se vydání ještě nedočkaly. Skutečnost, ţe učebnice Aplikovaná ekonomie u nás zatím nevyšla, byla také jedním z hlavních důvodů, proč jsem se rozhodla překládat právě ji. Dalším důleţitým kritériem bylo téma daného textu. Celá kapitola pojednává o vzniku a vývoji Mezinárodního měnového fondu (MMF), coţ je díky nastalé recesi aktuální téma.

1

Vlastní překlad, protoţe v České republice kniha ještě nevyšla.

7

1 FUNKČNÍ STYLY A JAZYKOVÉ PROSTŘEDKY „Slovem styl se v běţné jazykovědě označuje určitý ráz verbálního komunikátu, zpravidla cílevědomě volený a uspořádaný tak, aby obsahem i formou vyhovoval komunikačnímu záměru autora.“2 Výběr výrazových prostředků, které jsou v komunikačních procesu pouţity, záleţí na mnoha kritériích, k nejvýznamnějším patří: 

cíl - o co nám při komunikaci jde, čeho chceme dosáhnout.



situace – okamţik, kdy je styl pouţit. Hovoříme o míře závaţnosti, která se přikládá jednotlivým typům komunikace v konkrétních situacích.



funkce – souvisí s cílem a situací.

Za nejdůleţitější kritérium se povaţuje funkce.3 Soubory jazykových prostředků, které plní jednu a tutéţ roli, se nazývají tzv. funkční styly (dále jen FS). Definují se na základě hlavního účelu, který převaţuje v daném stylu. Různí autoři vymezují FS různě v závislosti na různých kritériích.4 Z toho také logicky plyne, ţe existuje nepřeberné mnoţství rozdělení těchto stylů; na primární (neboli základní)5 a sekundární6, horizontální a vertikální nebo podle pana Jedličky (1970) na čtyři základní typy – hovorový, odborný, administrativní a publicistický. V své práci vycházím ze základního členění (6) podle učebnice Současná stylistika (2008) od Marie Čechové (viz. obrázek č. 1). prostě sdělovací

publicistický

odborný

administrativní

rétorický

umělecký

Obr. 1 – funkční styly podle Čechové (2008) 2

Čechová Marie, Krčmová, Marie, and Eva Minářová. Současná stylistika. 1st ed. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2008. 16. Print. 3 Knittlová, Marie. K teorii i praxi překladu. 2nd ed. Olomouc: Univerzita Palackého Olomouc, 2000. 121. Print. 4 Křístek, Michal. "Linguistica online". Masarykova univerzita, Brno. 1 September 2005. 20 March 2010 . 5 Jsou to styly běţnědorozumívací, odborný, administrativní, publicistický, řečnický a umělecký. 6 Jsou to styly konverzační, styl reklamy a inzerce, esejistický, epistolární, styl managementu, počítačový atd.

8

Text, se kterým pracuji, se nejvíce blíţí administrativnímu a odbornému stylu.

1.1. Administrativní styl V československé lingvistice se dříve povaţoval za součást stylu publicistického.7 Administrativní styl prodělal v českých zemích velký vývoj a v současnosti se pokládá za samostatnou jednotku. V anglickém jazyce se tento styl vyčlenil jiţ dříve, právě kvůli své svéráznosti, a to z odborně praktické oblasti. K jeho typickým znakům patři skutečnost, ţe zde hraje důleţitou roli obsah – tedy věcná informace. Někdy se mu také říká styl úřední, prakticky odborný, jednací, styl úředních dokumentů apod. Jde o čistě neosobní sdělení, autor se většinou označuje první osobou plurálu (můţe jím být i právnická osoba či vládní instituce) a adresát druhou osobou mnoţného čísla.8 V syntaktické a lexikální rovině se objevuje snaha o úspornost a jednoznačnost. K explicitnímu vyjadřování9 slouţí například tzv. sekundární předloţky, předloţkové výrazy a různé spojovací obraty (viz. příklady 1 – 5). Uplatňují se zde výčty, zkratky, ustálené obraty (viz. příklady 6 – 8),10 z čehoţ logicky vyplývá i stereotypnost daných dokumentů, neboť velmi často dochází k tomu, ţe se výrazy opakují (viz. příklad 9). Větná kompozice je poměrně primitivní. V textu se často vyskytují i číslovky a číslovkové výrazy (viz. příklady 10 a 11).11 Jedná se o formu postrádající nebo minimálně pouţívající emocionálně zabarvená slova. Mezi odborným a administrativním stylem se nachází tenká hranice, která se stanovuje na základě převaţující funkce, kterou daný text plní. Jejich společným jmenovatelem je úloha „informovat“. 7

Knittlová, Marie, and Ida Rochovanská. Funkční styly v angličtině a Univerzita Palackého Olomouc, 1977. 4. Print. 8 Knittlová, Marie, and Ida Rochovanská. Funkční styly v angličtině a Univerzita Palackého Olomouc, 1977. 15. Print. 9 Vyjádření úplné, zřetelné, navenek (opak implicitního vyjadřování). 10 Čechová, Marie, Marie Krčmová, and Eva Minářová. Současná Nakladatelství Lidové noviny, 2008. 234. Print. 11 Čechová, Marie, Marie Krčmová, and Eva Minářová. Současná Nakladatelství Lidové noviny, 2008. 235. Print.

češtině. 1st ed. Olomouc: češtině. 1st ed. Olomouc: stylistika. 1st ed. Praha: stylistika. 1st ed. Praha:

9

Příklad 1: Představu, jak velký byl dluh „třetího světa“, lze získat z tabulky 27.5, která popisuje situaci na konci roku 1985 vzhledem ke dvěma hlavním dlužnickým regionům

–

tzv.

patnáctky

známé

jako

„středně-příjmoví

dlužníci“

a „subsaharských dlužníků“. Příklad 2: Následkem bude návrat k některým formám skupinových směnných kurzů, společně s úzkou spoluprácí v oblasti hospodářské politiky. Příklad 3: MMF byl založen na základě těchto stanov jako konzervativní organizace, kde si členové musejí kupovat (půjčovat) devizy za své vlastní finance. Příklad 4: Zlatý standart byl tudíž systém pevně stanovených měnových kurzů. Příklad 5: Zatímco se státy a světové organizace pokoušejí čelit výzvě rostoucího obchodu a existujících půjček, tempo změny se nadále zrychluje. Příklad 6: Tzv. patnáctka „středně-příjmoví dlužníci“ (MID) jsou Argentina, Bolívie, Brazílie, Chile, Kolumbie, Pobřeží slonoviny, Mexiko, Maroko, Nigérie, Peru, Filipíny, Uruguay, Venezuela, Jugoslávie. Příklad 7: Mezinárodní měnový fond (MMF), Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD), Least Developed Countries (LDC), Zvláštní právo čerpání (SDR) Příklad 8: stálé facility pro specifické účely Příklad 9: V roce 1989 normy celkově tvořily 90 miliard Zvláštních práv čerpání (dále jen SDR – Special Drawing Right), při čemž 1 SDR se rovnalo přibližně 1,28 americkému dolaru. Spojené státy, Velká Británie, Francie, Německo, Japonsko, Saudská Arábie a Kanada samy tvořily 49 % celkových kvót a hlasovacích práv. Dvacet tři průmyslových zemí přispělo částkou 56,8 miliard dolarů z celkových 90 miliard SDR. 10

Příklad 10: V průběhu 70. let například docházelo ke každoročnímu 5 % zvýšení při reálných podmínkách, ale světové zásoby zlata vzrostly ročně pouze o 2 %. Příklad 11: By the early 1980´s, and under the pressure of another world recession, many debtor countries were on the verge of reneging on their debts. Since 1982 the world economy has been growing more strongly (OECD) growth has averaged around 3 % per annum since then) and imports have grown particularly strongly (by around 7 % per year).

1.2. Odborný styl Někdy se mu také říká styl vědy a techniky. Jeho součástí je tzv. naukový neboli vědecký styl. Jedná se o základní styl věcné literatury s odborně sdělnou funkcí, tj. jeho základní úlohou je poskytnout čtenářům informace z různých vědních oborů na fundované úrovni. Často se zde uţívá odborných termínů (viz. příklady 11 – 13). Většinou vše probíhá písemnou formou, například prostřednictvím přednášek nebo vydáním učebnice. Na rozdíl od stylu administrativního se jedná o druh slohu, který probíhá čistě na monologické úrovni,12 proto musí být po lexikální stránce sdělení přesné, adekvátní, celistvé a jednoznačné. Na syntaktické rovině se jedná o styl hutnějšího rázu, text je sevřený, vyskytují se zde sloţitá podřadná souvětí (viz. příklad 14). U anglických textů je všeobecně vysoký výskyt pasivních konstrukcí, ale u odborných je to ještě frekventovanější (viz. příklady 15 a 16). Často dochází k tomu, ţe se pasívum pouţívá bez konatele, protoţe se jedná o nepodstatnou informaci. Kromě pasív se pouţívají také aktivní formy se zájmenným podmětem „we“ (viz. příklady 17 a 18).13 Stejně jako u administrativního stylu se opakují výrazy (viz. příklad 15) a dochází k minimálnímu uţívání expresivních prostředků. Pro odborný text je typickým znakem neosobní vyjadřování, dále se v něm často vyskytují modální 12

Knittlová, Marie, and Ida Rochovanská. Funkční styly v angličtině a češtině. 1st ed. Olomouc: Univerzita Palackého Olomouc, 1977. 32. Print. 13 Knittlová, Marie, and Ida Rochovanská. Funkční styly v angličtině a češtině. 1st ed. Olomouc: Univerzita Palackého Olomouc, 1977. 34. Print.

11

slovesa, např. must, have to, might, can, may atd. (viz. příklad 18), uţívají se zde určité jazykové prostředky (viz. příklady 19 – 21).14 Dalším rysem vědeckého stylu je logičnost, s jakou na sebe jednotlivé věty navazují, překladatel k tomu musí přistupovat obzvlášť pečlivě. S přísnou logickou návazností souvisí také pojmy téma a réma. Vědecký styl postupuje od známé informace (neboli tématu) k neznámé skutečnosti (neboli rématu).15 Réma se od tématu odlišuje rematizačními částicemi – už, také, dokonce atd. V češtině se réma většinou vyskytuje na konci věty, v angličtině je tomu přesně naopak. K tematizačním částicím patří spojení jako pokud jde o nebo co se týče (viz. příklad 22). Příklad 11: K těmto možnostem patří větší využití zvláštních práv čerpání (dále jen SDR), které jsou definovány v rámci „koše“ nejvýznamnějších měn použitých v mezinárodním obchodu a financích, návrat ke zlatu, posílení role MMF, dlouhodobý efekt Evropského měnového systému (dále jen EMS) a také světová měnová unie. Příklad 12: The gold standard was therefore a system of fixed exchange rates. Příklad 13: In addition, the extra money supply would lead to a fall in its price (the rate of interest), encouraging capital outflows to other countries which had higher rates of interest – a minus sign in the accounts. Příklad 14: MMF usiloval o zajištění stability ve valutových kurzech tím, že zavedl nominální hodnoty pro měny, a tím, že poskytl finanční zdroje zemím s vyrovnanou bilancí splácení státních dluhů.

14

Knittlová, Marie, and Ida Rochovanská. Funkční styly v angličtině a češtině. 1st ed. Olomouc: Univerzita Palackého Olomouc, 1977. 38. Print. 15 Čermák, František. Jazyk a jazykověda. 2nd ed. Praha: Praţská Imaginace, 1997. 15. Print.

12

Příklad 15: The “price” of each major currency was fixed in terms of a specific weight of gold, which meant that the price of each currency was fixed in terms of every other currency, at a rate that could not be altered. Příklad 16: Payment would be received in a gold which, because domestic money supply was directly related to the gold stock, would raise money supply. Příklad 17: We examine the present international monetary system in detail and consider the advantages and disadvantages of various alternatives. Příklad 18: We might note that gold’s contribution to the international money order was perhaps greater than its role as a means of payment. Příklad 19: However, the total of debt outstanding to the accounts of the non-oil exporting LDCs is increasing inexorably. Příklad 20: Rybczynski (1987) argues, on the other hand, that currency flows in the late 1980s are such that only a system of freely floating exchange rate is able to cope. Příklad 21: A single world currency would in fact entail serious disadvantages. Příklad 22: Co se týče Spojených států amerických, ty znovu potvrdily svůj závazek vůči stabilitě dolaru a Federální rezervní rada rozšířila americkou peněžní zásobu a snížila úrokové sazby.

13

2 PŘEKLAD ODBORNÉHO TEXTU Mezinárodní finance V této kapitole si představíme překotné a významné změny, které si zachovávají své místo ve světové monetární soustavě. Po období nejistoty byl prvotní zlatý standard nahrazen systémem zaměřeným na Mezinárodní měnový fond (dále jen MMF). MMF usiloval o zajištění stability ve valutových kurzech tím, ţe zavedl nominální hodnoty pro měny, a tím, ţe poskytl finanční zdroje zemím s vyrovnanou bilancí splácení státních dluhů. Od roku 1972 hrál MMF klíčovou roli v zajišťování světové likvidity, ale ztratil stabilizující vliv na devizové kurzy. V dnešní době se znovu objevují obavy, které se týkají míry globální likvidity a zadluţenosti. Současný systém pohyblivých devizových kurzů se stal terčem kritiky. Zatímco se státy a světové organizace pokoušejí čelit výzvě rostoucího obchodu a existujících půjček, tempo změny se nadále zrychluje. Události, ke kterým docházelo v Evropě od počátku 90. let, ovlivnily proces změny. K těmto událostem řadíme problémy Ekonomické a monetární unie v Evropské komisi, dále pak dopady sjednocení Německa (GEMU), a opětovného vstupu východoevropských ekonomik a Sovětského svazu na pole světového ekonomického a měnového systému. Detailně zkoumáme současnou měnovou soustavu a z mnoha hledisek porovnáváme výhody a nevýhody různých moţností. K těmto moţnostem patří větší vyuţití zvláštních práv čerpání (dále jen SDR), které jsou definovány v rámci „koše“ nejvýznamnějších měn pouţitých v mezinárodním obchodu a financích16, návrat ke zlatu, posílení role MMF, dlouhodobý efekt Evropského měnového systému (dále jen EMS) a také světová měnová unie. Mezinárodní finance se týkají všech finančních zdrojů slouţících k pokrytí státních dluhů, jeţ vznikly ze vzájemného obchodování. V dřívějších dobách se obchod uskutečňoval na poměrně jednoduchém principu – směna zboţí za jinou komoditu (výměna), nebo za několik hodnotných artiklů, z nichţ

16

V současnosti „koš“ obsahuje americký dolar, euro, japonský jen a britskou libru.

14

nejdůleţitější bylo zlato. V 19. století dochází k růstu světového obchodu, coţ má za následek ztíţení placení dluhů výměnou za zboţí nebo zlato a stříbro. Výměnný obchod neboli barter17 s sebou logicky přináší spoustu problémů, z nichţ ne zrovna nejmenší je podmínka tzv. dvojnásobné shody potřeb18 mezi nakupujícím a prodávajícím, která i nadále zůstává důleţitou součástí světa obchodu. Ačkoliv se celková čísla pro globální směnu těţko vyjadřují, velké mnoţství obchodních transakcí probíhá na výše zmíněném principu. Typickým příkladem můţe být ruský plyn, který se vyváţí výměnou za vysoce moderní ropovodní potrubí a čerpací turbíny. Podobně při jiném obchodu společnost British Aerospace (BAe) prodala letadlo do Finska výměnou za dovoz široké škály zboţí od nábytku přes oblečení. BAe přitom vystupovala jako zástupce pro tyto produkty v rámci Spojeného království. S postupem 19. století začalo být zřejmé, ţe přes probíhání směnných transakcí nebude dostatek zlata a stříbra k pokrytí vzrůstajícího počtu dluhů z obchodní činnosti. Přírodní stejně jako politická omezení, týkající se objemu těţby zlata, znamenala, ţe hodnota vyprodukovaného zlata nemohla udrţet krok s tempem hodnoty světového obchodu. Podíl vytěţeného zlata se mezi roky 1800 a 1913 zvýšil o 7,3 % na osobu, zatímco hodnota světového obchodu vzrostla asi o 30 % per capita (Kenwood a Lougheed 1971). Kolem roku 1913 se přibliţně 85 % celosvětových peněţních zásob nacházelo v peněţních a bankovních vkladech. Nedostatek zlata, jakoţto základu pro světový platební systém, se stával stále zřejmějším. Za povšimnutí stojí, ţe přínos zlata pro mezinárodní peněţní soustavu byl několikanásobně větší, neţ jeho přínos jako platebního prostředku. Zlato se na určitou dobu dostalo na vrchol celého systému, který korigoval nerovnováhy platební bilance, tomuto systému se říká „zlatý standart“. V průběhu 19. století došlo k růstu světového obchodu, téměř ve všech obchodních velmocích se zlato stalo mezinárodním platebním prostředkem. Některé země, například USA, po určitou dobu pokračovaly v pouţívání stříbra jako prostředku směny. Kolem roku 1873 (kdy byl odsouhlasen tzv. Klasický 17

Způsob bezpeněţního obchodu, při němţ se hodnoty prodávaného a nakupovaného zboţí nebo sluţeb rovnají. Je tedy moţno bez pouţití peněz, či jiného prostředku placení, vyměnit přímo zboţí za zboţí či sluţbu za sluţbu. 18 Typická pro barter, situace kdy obchodníci potřebují právě statek toho druhého a v mnoţství ve kterém je nabízeno.

15

zlatý standard) vstoupil zlatý standart v platnost i v praxi. Cena kaţdé hlavní měny se stanovila pevně v závislosti na specifické váze zlata, coţ znamenalo, ţe hodnota jednotlivých měn se zafixovala na základě kaţdé další měny, v poměru, který se nesměl měnit19. Zlatý standart byl tudíţ systém pevně stanovených měnových kurzů. Jakékoliv potíţe s platební bilancí musely být vyřešeny expandováním nebo uzavíráním domácí ekonomiky. Hlavní rysy systému zlatého standartu spíše osvětlí názorný příklad. Předpokládejme, ţe se stát přesunul do pozitivní platební bilance. Platba by probíhala prostřednictvím zlata, coţ by díky tomu, ţe domácí peněţní rezerva je přímo závislá na zásobě zlata, zvedlo peněţní rezervu. Došlo by k ekonomické expanzi, která by zvýšila příjmy domácností, utrácení a ceny. Vyšší příjmy a ceny by povzbudily dovoz a potlačily vývoz, proto pomáháme odstranit počáteční přeplatky. Navíc by nadbytečná peněţní zásoba vedla k pádu ceny peněz (úroková míra), povzbuzování úniku kapitálu do jiných zemí, které mají vyšší úrokové sazby – minusový znak v účetnictví. V těchto případech by se měl platební přebytek minimalizovat. Naopak v zemích, kde dochází k platebnímu deficitu, by zlatý únik sníţil rezervu zlata a tím i domácí peněţní zásobu. To by mělo za následek uzavření ekonomiky, sníţení příjmů, utrácení a růstu cen. Niţší příjmy a ceny by sníţily dovoz a naopak povzbudily vývoz. Sníţení peněţní rezervy by také zvýšilo cenu peněz (úroková míra) – podpořilo příliv kapitálu – plusový znak v účetnictví. Platební schodky by se proto také měly zredukovat na minimum. Celý systém se zdá být důmyslný a samoregulovatelný. Jednotlivé země se potřebují ujistit: (a) ţe zlato bude mít volný pohyb mezi zeměmi, (b) ţe zlato podporuje domácí zásobu peněz, (c) a ţe trh je dostatečně volný pro stanovení úrokových sazeb. Samozřejmě by to znamenalo, ţe země s pozitivní platební bilancí zakusí expanzivní domácí ekonomiku a ty s deficity ekonomiku spíše uzavřenou. Zdálo se, ţe mezi obchodními velmocemi existuje všeobecný souhlas se skutečností, ţe kurzovní a platební stabilita se upřednostňují na úkor domácí výroby a zaměstnanosti. Co si lidé moţná nepovšimli, byla skutečnost, ţe zřejmý úspěch systému v průběhu čtyřiceti let mezi roky 1873 – 1913 byl převáţně umoţněn dodatečnou likviditou, kterou zajistila stabilní britská libra. Rostoucí 19

Měna, která je pouţívána jako jednotka zúčtování, je odvozována od váhy zlata, která se v ideálním případě nemění.

16

hodnota

britského

dovozu

vedla

k tomu,

ţe

lidé

ţijící

za

mořem

si začali ponechávat libry, které poté pouţívali na úhradu zahraničních dluhů. Pokud by zásoba zlata nebo jiných drahých komodit neudrţela tempo s rostoucím světovým obchodem, jako jasná moţnost se jevilo pouţití „papíru“. Vývozci by samozřejmě v praxi přijímali papír a tento „papírový“ systém by mohl vstoupit v platnost v celosvětovém měřítku pouze za splnění několika potřebných podmínek: 1. papír by musel být volně směnitelný na celém světě, 2. musel by být dostupný v dostatečném počtu zemí, 3. měl by mít pevně stanovenou hodnotu, která by nemohla nárazově klesat, 4. hodnota „papíru“ by i ideálních případě byla stanovena na základě některé další vzácné komodity (například zlata). Jinými slovy – papírový kurz musí být stejně dobrý jako kurz zlatý. Během krátké doby v pozdním viktoriánském a ranném edvardovském období plnila libra mnohé z výše zmíněných podmínek. Libra hrála důleţitou roli při financování zahraničních dluhů během doby, která se nazývá „Šterlinková oblast“, a to do 60. let 20. století. I přes několik pokusů znovu obnovit zlatý standart po 2. světové válce, se to nepodařilo. Dominantní postavení Velké Británie na celosvětovém trhu začalo během této doby upadat, tím se sniţovala i zásoba libry jako světové měny. Velká hospodářská krize koncem 20. let a počátkem 30. let minulého století povzbudila mnoho zemí, aby přijaly ochranná opatření. Během takové atmosféry se zemím moc nechtělo dodrţovat pravidla zlatého standartu. Zlaté toky byly omezeny a peněţní zásoba a úrokové míry se stanovovaly bez ohledu na pohyby zlata, aby se povzbudila raději domácí zaměstnanost neţ zahraniční platby. Ceny a platy se dostávaly do stále větších problémů, které byly přímo spojeny s komplikacemi na pracovním trhu a trhu statků a sluţeb. Například, jakákoliv deflace, která se objevila v zemích s deficitem, vedla k stále méně častým poklesům ve výrobní a produktové ceně potřebné k obnovení cenové konkurenceschopnosti. Státy se proto začaly uchylovat ke stále větším změnám v měnových kurzech, aby znovu získaly ztracenou konkurenceschopnost. Systém

zlatého

standartu

během

meziválečného

období

selhal

a neexistovalo ţádné jiné řešení. Výsledkem byla chaotická doba nestabilních 17

směnných kurzů, nedostatečné světové likvidity a protekcionismu. Bylo naprosto nezbytné, aby se nalezl uspořádanější systém světového obchodu a plateb. Ihned po skončení 2. světové války se proto Spojenci setkali v Bretton Woods, ve Spojených státech. Z tohoto setkání vzešel zcela nový systém pod záštitou MMF. Nerovnováha ve světových obchodních modelech a chyby na světových peněţních trzích mají nejméně tři důsledky: 1. Schodky a kapitálové rezervy se samy regulují jen vzácně, takţe devizové rezervy jsou potřebné k financování trvalých platebních deficitů. 2. Ačkoliv přebytky a deficity by se měly vyrovnávat jako účetní identita vztahující se ke světu jako celku, v praxi jsou přebytky vzácně převáděny do zadluţených zemí. Růst ceny ropy v roce 1973 vedl ke zvýšení platby za naftu během následujícího roku, coţ se rovnalo asi 15 % světového obchodu a ukázalo se, ţe tyto platby budou znovu těţko vyuţitelné. Tabulka 27.1 ukazuje údaje rozsahu problému s převáděním plateb během 70. a počátku 80. let 20. století. 3. I kdyţ teoreticky by měl být svět v celkové rovnováze, v praxi je zde značná nerovnováha. Pokud jde o tyto rozpočtové rezervy, OECD v roce 1983 oznámila, ţe chybí 60 miliard amerických dolarů. Můţe to být způsobeno

mnoha

faktory

-

zpoţdění

v ohlašování

transakcí,

nezaznamenávání dohod vedených přes daňové ráje a problém s uţitím odpovídající ceny pro výpočet hodnoty obchodních dohod, kdyţ mezi uvedením a ukončením směnové kurzy několikrát kolísají. Podle teorie, která nám pomáhá vyrovnat schodek, by země, které se nachází v manku, měly být schopny sníţit své devizové rezervy nebo si půjčit od

zemí,

které

dosahují

přebytku

(kapitálová

rezerva).

Obě

metody

se ve skutečnosti ukázaly skoro nemoţné. Země s největší moţností deficitu se vyznačují nízkými příjmy a malými devizovými rezervami. Jsou to také v důsledku státy s nízkými odhady úvěruschopnosti na zahraničním bankovním trhu, coţ jim také způsobuje problémy s půjčkami od zemí s kapitálovými rezervami. MMF byl zaloţen proto, aby vyřešil právě tyto problémy s likviditou, které mají země se státním schodkem. Kromě zajištění cizích měn v dobách

18

potřeby, bylo dalším cílem podporovat stabilitu směnných kurzů, aby se znovu neopakovala nejistota z meziválečného období. Předtím neţ se budeme zabývat tím, jak MMF splnil ony cíle, měli bychom si stručně shrnout jeho fungování. MMF zahájil svou činnost v roce 1946 pouze s 39ti členy, dnes MMF tvoří obrovskou mezinárodní organizaci se 152 členy, včetně Číny a zemí bývalého východního bloku – Maďarska, Rumunska, Polska, Vietnamu a bývalé Svazové republiky Jugoslávie. MMF řídí nepraktický Sbor guvernérů, kaţdá země má ve sboru jednoho zástupce. Kaţdodenní rozhodnutí jsou však přijímána Výkonným sborem, který se skládá z 22 členů, 7 z nich jmenují USA, Německo, Velká Británie, Japonsko, Saudská Arábie a Čína, zbývající počet se volí na základě geografických obvodů. MMF se zaměřuje na vytváření rezerv cizích měn, které by mohly být vyuţity členy MMF k financování prozatímních deficitů platební bilance. Právě toto by mohlo poskytnout státům se schodkem dostatečný čas, aby daly do pořádku své deficity, například přijetím patřičných opatření k jejich odstranění. Mohly by se poté vyhnout bezprostředním a značným deflacím s cílem sníţit výdaje, unáhleným krokům k protekcionářským opatřením nebo sníţení devizových

kurzů,

které

by

mělo

dopomoci

k obnovení

cenové

konkurenceschopnosti. Tím, ţe MMF pomáhá zemím se schodkem státního rozpočtu financovat jejich deficity, se zároveň snaţí podpořit plynulý růst světového příjmu a obchodu. Současně ve stejné době plní svůj druhý hlavní cíl, a to podporovat stabilní směnné kurzy. K tomu, aby bylo moţno zřídit zdroj financí, kaţdý nový člen dostal přiřazenou „kvótu“ s povinností přispět do MMF 25 % z podílu ve formě zlatě nebo v amerických dolarech a zbytek (75 %) ve své domácí měně. Kvóty se určily úměrně k podílu, který člen má na světovém trhu. Velikost kaţdé kvóty určovala jak mnoţství peněz, které se musely zaplatit, tak částku, kterou si stát mohl „půjčit“. Kdykoliv si země chtěla „půjčit“ nějakou zahraniční měnu, musela si ji koupit za stejné mnoţství své vlastní měny. Podle pravidel MMF nesměl nikdy uchovávat více neţ 200 % kvóty jakékoliv země v kurzu daného státu. Od té doby, co jiţ stát uchovával 75 % kvóty v domácí měně, zmíněná země by si mohla „půjčit“ jako maximum 125 % své vlastní kvóty v měně zahraniční. 19

Normálně by MMF dovolil státu si půjčit pouze 25 % z jeho kvóty během 1 roku. Prvních 25 % půjčky se povaţovalo za automatické právo kaţdého člena a bylo označeno jako „rezervní tranše“. Zbývajících 100 % se půjčí, pokud to budou vyţadovat okolnosti, toto právo se pojmenovalo „úvěrová tranše“. MMF byl zaloţen na základě těchto stanov jako konzervativní organizace, kde si členové musejí kupovat (půjčovat) devizy za své vlastní finance. V roce 1946 se normy zpočátku stanovily na celkových 8,8 miliard dolarů, ale nepředstavovaly pouze počáteční „půjčovní právo“ členských států, ale také jejich volební práva. Od roku 1946 se kvóty zvýšily sedmkrát, i kdyţ USA a několik dalších průmyslově vyspělých zemí si zachovávají skoro stejně výsadní postavení jako na začátku. V roce 1989 normy celkově tvořily 90 miliard Zvláštních práv čerpání (dále jen SDR – Special Drawing Right), při čemţ 1 SDR se rovnalo přibliţně 1,28 americkému dolaru. Spojené státy, Velká Británie, Francie, Německo, Japonsko, Saudská Arábie a Kanada samy tvořily 49 % celkových kvót a hlasovacích práv. Dvacet tři průmyslových zemí přispělo částkou 56,8 miliard dolarů z celkových 90 miliard SDR. Zde je několik příkladů volebních norem: 1990 před zavedením zvýšení kvóty o 50 % USA Velká Británie Německo Francie

17,918 6,194 5,403 4,482

Japonsko Saudská Arábie Kanada Bhútán

4,223 3,202 2,941 2,5

V květnu 1990 se členové MMF dohodli na zvýšení celkové kvóty o 50 %, takţe SDR bylo stanoveno na 135 miliard. Dále se upravilo hodnocení prvních pěti států tak, ţe po USA se o druhé místo podělí Německo a Japonsko, Británie a Francie se umístí společně na místě čtvrtém. K poslednímu zvýšení normy o 47,5 % došlo v únoru 1983. Bez ohledu na „rezervní“ či „úvěrové“ tranše se schopnost MMF pomáhat zemím v nouzi zaloţila na základě (a) „facilit“, z nichţ se kaţdá čerpá z kvót MMF, (b) další nástroje zaloţené na společnostech nebo dalších externích zdrojích financování, (c) dvě důleţité praktiky, jejichţ prostřednictvím se MMF chová jako prostředník a (d) světové oběţivo pod dohledem MMF. Všechny tyto 20

skutečnosti jsou uvedeny níţe, ale podrobněji se jimi budeme zabývat později, aţ budeme zkoumat světovou likviditu. Tranše

Rezervní Úvěrové

Facility

Kompenzační financování Doplňkové financování Úvěr s prodlouţenou lhůtou Ropa* Strukturální vyrovnávací facilita* Rozšířená přístupová facilita Kompenzační a rozšířené financování

Praktiky jako prostředník

Rezervní úvěr Všeobecné úmluvy o půjčce

Nadační fond* Nárazníková zásoba Rozšířený přístup

Světová měna SDR * vyjadřuje facilitu nebo nástroj, který je v současnosti buď dominantní nebo dokončený. Jak vidíme, různé prostředky a praktiky a obzvláště ustanovení SDR společně změnily povahu MMF. Jiţ dávno se nejedná o konzervativní instituci zaloţenou pouze na Článcích, jednoduše přerozdělující zdroje zahraničních valut. MMF se stala institucí, která se můţe aktivně podílet na hledání různých zdrojů financí a zároveň vytvářet nové světové finance. Podle stanov MMF systému si kaţdá země mohla při vstupu přiřadit vlastní směnný kurz. Byl vymezen na základě mnoţství měnových jednotek dané země, které by se prodávaly za unci zlata, v poměru 35 dolarů za unci. Právě proto se dolar stal běţným agregátem směnných kurzů. Stát si mohl změnit svůj počáteční devizový kurz (nominální hodnotu) do výše aţ deseti procent. Povolení MMF se vyţadovalo pro změny v nominální hodnotě, které byly díky kumulaci vyšší neţ 10 %. MMF by takové povolení vydal pouze v případě schopnosti daného státu doloţit, ţe jeho platby byly pouze v „ţivotně důleţité nerovnováze“. Protoţe tento termín nebyl ve stanovách MMF nikdy zcela jasně definován, jakákoliv významná platební nerovnováha bývá vymezena. Nárůst v nominální hodnotě se nazývá revalvace, pokles nominální hodnoty naopak devalvace. Stejně

21

jako se měnila nominální hodnota, členská země mohla pohybovat svým směnným kurzem v kterémkoliv jednom roce maximálně o 1 % nahoru nebo dolů. Protoţe MMF hledal stabilní, ale ne zcela fixní devizové kurzy, vešel tento systém směnného kurzu ve známost jako „nastavitelná fixace“. V roce 1961 MMF také představil myšlenku „kursových výměn“, díky nimţ by se stát, který nutně potřeboval určitou cizí měnu, mohl vyhnout zřejmým nevýhodám, které pramení z nákupu jedné valuty za měnu cizí. Princip spočíval v tom, ţe by dotyčný stát souhlasil s výměnou své vlastní měny prostřednictvím tzv. Světové clearingové banky. Kontrakt by proběhl na základě devizového kurzu, který by se také pouţil při zaplacení na konci kontraktu. Prostřednictvím změn v devizových kurzech se mohly přizpůsobovat deficity nebo přebytky. Například devalvace by sníţila cenu zahraničního exportu a zvýšila domácí cenu importu. Systém MMF byl nicméně kritizován za to, ţe ve své současné činnosti ponechává malou flexibilitu ve směnných kurzech. Mezi roky 1947 a 1971 proběhlo pouze šest úprav: devalvace francouzského franku (1958 a 1969), šterlinku (1949 a 1967) a revalvace německé marky (1961 a 1969). Je samozřejmě pravda, ţe regulace devizových kurzů je otázkou nesmírně křehké rovnováhy, kterou můţe přílišné mnoţství zásahů narušit – soustava ztrácí stabilitu a důvěru. Naopak přílišná laxnost s sebou přináší vnitřní napětí způsobené nezaměstnaností nebo niţšími reálnými příjmy, aţ můţe nakonec stabilitu zničit. V roce 1971 pokračující americké schodky (válka ve Vietnamu se stala hlavním spolupůsobícím činitelem), které byly částečně hrazeny v dolarech, vedly k tomu, ţe existoval světový přebytek americké měny. Na základě pravidel MMF se mohl dolar převést na zlato v poměru 35 dolarů za unci. S klesající důvěrou v dolar klesala i americká zásoba zlata, a to díky vzrůstajícímu napětí. Ačkoliv se i v roce 1971 USA podílely třiceti procenty na světových zlatých rezervách a patnácti procenty na celkových světových rezervách (zlato, valuty, SDR), ohromné platby za státní schodky z let 1970 a 1971 (11 a 30 miliard) zapříčinily hrozivý tlak na americké zlaté a valutové rezervy. V srpnu 1971 oznámil prezident Nixon, ţe se dolar jiţ dále nebude převádět na zlato. V důsledku vyloučení dolaru jako měny směnitelné za zlato v pevném kurzu započala krize v systému měnových kurzů MMF, který si zakládal právě na této soustavě. Dále následovaly dva přírůstky v „oficiální ceně“ zlata – v roce 22

1971 na 38 dolarů za unci a v roce 1973 na 42,22 dolarů za unci. Společně s revalvacemi dalších měn vůči dolaru došlo i k rozšíření skupiny států, jejichţ kurzy se mohou posunout z +/- 1 % na +/- 2,25 %. Ani jedno z opatření nepřineslo trvalý efekt, nejprve šterlink (1972) a poté dolar (1973) se začaly vůči ostatním měnám volně pohybovat. Do roku 1976 si téměř všichni členové MMF přijali některý z typů systému pohyblivých devizových kurzů. Setkání MMF na Jamajce téhoţ roku oficiálně uznalo nově vzniklou situaci. Systém volně pohyblivých devizových kurzů by měl být podle základní ekonomické teorie samoregulovatelný (viz. kapitola 22). Řekněme, ţe v případě, kdy by příčinou britského deficitu, byly mimořádné dovozy ze Spojených států, by měla libra poté klesnout (znehodnotit se) vůči dolaru. Znehodnocení libry by mělo za následek to, ţe britští importéři by prodali nadbytečné mnoţství libry na devizových trzích. Nakoupili by si americké dolary a s nimi by uhradili dovezené zboţí. Při jednoduchém poptávkovo-nabídkovém rozboru je zřejmé, ţe nadbytečná zásoba liber sniţuje cenu peněz, například devizový kurz libry. Jak jsme mohli vidět v kapitole 22, za předpokladu naplnění Marshall-Lernerových podmínek, dochází k tomu, ţe export s niţší cenou a import naopak s cenou vyšší přispějí k zlepšení platební bilance, snad po krátkém časovém intervalu (Thirwall 1988). Od roku 1973 se systém vyvíjel, ale nicméně se nejednalo doopravdy o jeden z „volně se pohybujících“ kurzů. Čas od času měly jednotlivé vlády tendence zasahovat, aby podpořily své vlastní měny. Typickým příkladem je Velká Británie, která nedávno zakročila, aby zabránila pádu libry, kdyţ se součástí její protiinflační politiky stal levný import. Nastavení, určené pro domácí problémy, specifických "cílů" pro směnné kurzy mělo proto za následek vznik systému „řízených“ devizových kurzů. Systém dostal barvité označení „špinavý pohyblivý systém“. V tabulce 27.1 je ukázán přehled hlavních výhod a nevýhod pevně stanovených a pohyblivých devizových kurzů.

23

Tabulka 27.1 Fixní versus pohyblivý devizový kurz – výhody a nevýhody Pevně stanovený kurz se zahraniční měnou 4. Zavádí větší ukázněnost v domácí ekonomické politice 5. Domácí cenová stabilita není ohroţena prostřednictvím cen dovozu.

Výhody 1. Stabilita směnného kurzu poskytuje základ pro očekávání 2. Rovnováha podporuje růst obchodu 3. Menší nebezpečí spekulací

Nevýhody 1. Poţaduje více rezerv 3. Není zde automatická regulace – 2. Domácí ekonomická coţ představuje nebezpečí politika je ovlivňována velkých změn v kurzech spíše vnějšími faktory Pohyblivý kurz Výhody 1. Automatická likvidace nestabilit 2. Není potřeba tak velkého mnoţství rezerv – teoreticky jich není zapotřebí vůbec

1. Zvýšená nejistota pro obchodníky 2. Tuzemská cenová rovnováha můţe být ohroţena prostřednictvím dovozních cen

3. Je zde relativní svoboda v domácí ekonomické politice 4. Devizové kurzy se mění v navazujících krocích 5. Regulace spekulace (kurzy se volně pohybují směrem nahoru a dolů) Nevýhody 3. Můţe dojít ke zvýšení spekulování díky koordinovanému prodeji nebo nákupu

Za současné světové situace je naprosto nereálné očekávat „čistý pohyblivý systém“. Takţe nedojde k ţádné automatické regulaci schodků nebo přebytků při pohybu směnných kurzů. MMF je ponechán na pospas pokračujícímu problému s financováním někdy trvalých obchodních schodků některou z forem mezinárodních financí, ve světě, ve kterém

směnné kurzy

nejsou ani fixované, ani volně pohyblivé. Rozsah problémů je zřejmý z čísel v tabulce 27.2.

24

Tabulka 27.2 Světová platební rovnováha na běžném účtu (v mld. dolarů) 1973

1974

1975

1979

1980

1981

1983

1984

1985

1986

1987

1988

1989

1990

OECD

+ 10

- 25

+2

- 38

- 75

- 35

+ 47

- 65

- 72

- 14

-48

- 22

- 50

-51

OPEC

+8

+ 60

+ 25

+ 70

+ 110

+ 60

- 30

-10

-4

- 34

- 11

- 26

- 18

- 11

Rozvoj bez nafty

-6

- 24

- 30

- 35

- 61

- 72

- 94

- 24

- 29

- 15

- 18

- 26

-3

- 12

*Zdroj: OECD (1990) Manka a přebytky z obchodní činnosti na běţném účtu se zvýšily díky vzestupu cen ropy v průběhu 70. let

minulého století. Ať tak nebo onak,

ekonomická recese a poklesy v reálných cenách ropy v 80. letech znamenaly, ţe se průmyslově vyspělé země – OECD - dostaly zpět do (dočasných) přebytků, a ţe celkové přebytky zemí vyváţejících ropu (OPEC) se vrátily do deficitu. Na počátku 80. let přispěla světová ekonomická recese k propadu globálních cen komodit, a protoţe komodity jsou hlavním vývozním artiklem zemí, které se neorientují na ropu, jejich obchodní pozice se nadále zhoršovala, a to i přes stále levnější ropu. Při takovém značném nakumulování zahraničních dluhů v zemích, které se neorientují na vývoz ropy, a jinde (například Polsko, bývalá Jugoslávie, Brazílie, Mexiko) se úroveň světové likvidity20 stala v 80. letech váţným problémem. Dostupnost úvěru od MMF byla tak omezena, ţe se spousta států obrátila na soukromé banky, aby získaly úvěr za konkurenceschopnou cenu. Předtím neţ se budeme hlouběji zaobírat současnou situací, by bylo vhodné si všimnout velikosti a zdrojů světové likvidity. Jak ukazuje tabulka 27.3, oficiální světové zásoby tvořily v roce 1989 přibliţně 1,215 miliard SDR (1 554 miliard amerických dolarů). Tabulka, samozřejmě, vynechává různé důleţité dohody, například Všeobecné úmluvy o půjčce (dále jen GAB) a Euro směnu atd. (viz. strana 586), které určují světovou likviditu.

20

Schopnost firmy získat prostředky pro úhradu svých závazků přeměnou jednotlivých sloţek majetku do hotovostní formy před splatností závazků krytých těmito sloţkami.

27

Tabulka 27.3 Složení oficiálních rezerv (SDR v mld.) Zlato* 1950 1960 1970 1975 1980 1985 1987 1989

Valuty (devizy)

34,7 41,1 43,9 141,1 531,3 361,3 538,2 623,9 *trţní ceny * kapitálové rezervy Zdroj: MMF (1989)

13,3 18,6 45,3 138,8 292,9 348,3 454,9 544,1

Půjčky MMF 1,7 3,6 7,6 12,6 16,8 38,7 31,5 26,5

SDR ------3,1 8,7 11,8 18,2 20,2 20,3

Kolem 52 % oficiálních světových zásob tvoří zlato a 45 % z nich je v cizí měně, z čehoţ více neţ polovinu představoval americký dolar. Ve skutečnosti nejméně 90 % francouzských, německých, švýcarských, japonských a britských devizových rezerv je ve formě amerického dolaru. V roce 1989 zajišťoval MMF kolem 2 % světových oficiálních zásob, z čehoţ SDR se na tom podílelo téměř 2% (viz. tabulka 27.4). Oba výše zmíněné zdroje dále podrobněji probereme. Tabulka 27.4 Porovnávání jednotlivých složek světových rezerv Rezerva za unci Zlato Valuty Zásoby MMF SDR

Zlato za tržní cenu (%)

Zlato v SDR (%) – 35 dolarů

51,4 44,8 2,1 1,7 100,0

11,4 81,5 4,0 31,1 100,0

Celkové rezervy SDR (miliardy) 1 214,8 US dolar (miliardy) 1 554,9 Zdroj: MMF (1990)

667,3 854,1

Jiţ jsme se zmínili, světová likvidita znamená více neţ pouhé světové 28

oficiální rezervy. Zlato, devizy, euroměna, výpůjční facility MMF, SDR a řada směrnic tvoří součást světové likvidity. Zlato

Současnými největšími producenty zlata jsou Sovětský svaz

a Jihoafrická republika. Zlato představuje problémovou komoditu, o kterou se opírá hlavní podíl světového obchodu. Jeho zásoba se nedá nijak podstatně zvýšit, aby se vyhovělo potřebě větší světové likvidity. Omezení vyplývá z takových technických činitelů jako míra těţby a objevů nových nalezišť. V průběhu 70. let například docházelo ke kaţdoročnímu 5 % zvýšení při reálných podmínkách, ale světové zásoby zlata vzrostly ročně pouze o 2 %. Zlato také čelí silným politickým tlakům, daných totoţností hlavních producentů. Devizy

Kolem 50 % deviz tvoří zásoby dolaru (pokud počítáme i eurodolar

– viz. níţe). Ačkoliv je dolar stále důleţitý, jeho drtivá dominance v oblasti devizových zásob ustupuje. V roce 1976 se ocitlo vlastnictví amerických a euro dolarů na vrcholu a tvořilo téměř 85 % celosvětových oficiálních devizových rezerv. V roce 1979 se objevila nová metoda drţení peněz a to Evropská měnová jednotka (dále jen ECU). Jedná se o novou měnovou jednotku, jeţ je zaloţena na měnovém koši všech evropských platidel. Stala se součástí zahraničních rezerv evropských centrálních bank. Fond evropské peněţní spolupráce ji vytvořil jako součást řízení Evropského měnového systému (dále jen EMS). Evropské měnové jednotky proto představují nový způsob světové likvidity a jsou podrobněji rozebrány v kapitole 26. Euroměny

Přesně řečeno se jedná o části devizových rezerv (v roce 1989 to

bylo přibliţně 35 % z celkových zásob), ačkoliv jejich dopad na globální likviditu je mnohem větší neţ pouze podíl na zásobách. Jeden z hlavních druhů euroměn je „eurodolar“, který nemá ve skutečnosti s Evropou nic společného. Termín se vztahuje k jakémukoliv americkému dolaru, který byl uloţen v neamerické bance, a který proto není předmětem vnitrostátní americké kurzovní a rezervní regulace (směrnice). Je to zapříčiněno tím, ţe „eurodolary“ nejsou objektem stejných povinných rezerv, jak je to v případě „národních“ dolarů. „Národní“ dolary se mohou výhodně půjčit na niţší úrok. Podniky a se stoupající měrou 29

i vlády si proto mohou půjčovat eurodolary jako levnější variantu získání amerických dolarů, kterými chtějí financovat zaoceánské nákupy. Podle některých odhadů je eurodolarový trh tak velký, ţe by mohl dosáhnout aţ 1 000 miliard dolarů. V současné době existují podobné trhy, ale s jinými měnami neţ dolar. „Nedomorodé“ národní banky si ponechávají tyto měny, a tudíţ jsou mimo veškeré obvyklé rezervní poţadavky pro jejich pouţívání. Stále častěji vyuţívají jednotlivé vlády euroměnových trhů k financování státních podniků a k vytváření vlastních devizových zásob. Obecně se věří, ţe oficiální statistiky ukazují pouze část skutečné hodnoty euroměnových rezerv (zásob). Přínos europeněz pro světovou likviditu se povaţuje za významnější, neţ jejich příspěvek pro světové oficiální rezervy. V roce 1987 se výše celkových euro depozit odhadovala na 2 800 miliard amerických dolarů. Půjčka od MMF

Ačkoliv patří půjčování peněz od MMF do globálních

oficiálních rezerv (viz. výše zmíněná tabulka 27.3), úvěr od MMF získaný běţnými prostředky (rezervní a úvěrové půjčky) se do světových rezerv nezapočítává. Je to dáno skutečností, ţe domácí měna dluţníka slouţí k nákupu samotné půjčky. Stále se to ovšem dá povaţovat za součást světové likvidity, pokud se méně obchodovatelná domácí měna vymění za hůře obchodovatelnou zahraniční měnu. Rezervní tranše Rovná se 25 % členské kvóty a můţe se půjčovat zcela automaticky, to znamená například bez splnění podmínek MMF. Úvěrová tranše Pokud je zapotřebí další půjčky, MMF můţe poskytnout aţ 4 úvěrové tranše, kaţdá představuje 25 % kvóty dané země a také sebou postupně přináší přísnější obchodní podmínky a kritéria. Kombinace rezervní a 4 úvěrových tranší umoţní státu půjčit si prostředky od MMF aţ do výše 125 % kvóty.

30

Stálé facility pro specifické účely Existují také další výpůjční facility, které ovšem obnáší různé stupně přísnosti podmínek. Úvěrová tranše společně s Kompenzační a rezervní finanční facilitou (dále jen CCFF) a Doplňkovou finanční facilitou (dále jen SFF) se všeobecně povaţují za jedny z „těţkých“ eventualit. Před rokem 1979 pouze pětina MMF půjček patřila do „těţší“ třídy, ale od roku 1979 se podíl zvýšil téměř na 75 %. K finančním a měnovým agregátům se často vztahují předepsané podmínky. Například v roce 1983 byla Brazílie donucena, v zájmu stabilizace financí, aby sníţila schodek veřejných financí ze 6 na 2,5 % hrubého domácího produktu (dále jen HDP). Kritéria mohou také obsahovat úroveň směnného kurzu a někdy se mohou také pojit se specifickými domácími politikami. Kucinski (v roce 1982) oficiálně oznámil, ţe MMF navrhnul zrušit brazilský zákon, index spojující mzdy nízko platově ohodnocených pracovníků, výměnou za půjčku ve výši 4,5 miliard dolarů. Podmínky se stanovují poté, co jsou zhodnoceny skupinou ekonomů MMF, kteří se čas od času vrací, aby sledovali pokrok (vývoj). Kompenzační finanční facilita CFF se představila světu v roce 1963, aby pomohla zemím, které se ocitly v nesnázích díky dočasnému propadu příjmů z exportu (například neúroda, ţivelné katastrofy). V květnu 1981 došlo k rozšíření, aby bylo moţno pomoci i s náklady spojenými s dovozem obilí. Celkový strop se pohybuje na 105 % kvóty. Kompenzační a kontingentní finanční facilita V srpnu 1988 nahradila kompenzační a kontingentní finanční facilita CFF. Facilita byla rozšířena o moţnost finanční podpory dohodných strukturálních regulačních programů. Rozšířená rezervní facilita (dále jen EFF) V roce 1974 EFF zahájila provoz a byla představena státům, které měly dostatek času, aby jim pomohla dát do pořádku jejich finanční záleţitosti. Většina půjček od MMF se musí splatit od tří do pěti let, ale EFF zpočátku dávala 8 let na zaplacení (splacení) a v současnosti je to i déle. Díky této facilitě musí být brazilská půjčka z roku 1983 splacena do deseti let. 31

Ropné facility Tyto dočasné facility vznikly v roce 1974, aby podpořily státy, jejichţ platební bilanci těţce zasáhly vzestupy v cenách ropy. Teoreticky se ropná facilita pohybovala na horní hranici 450 % kvóty (aby se umoţnilo méně rozvinutým zemím – LDC – které měly niţší kvóty dosáhnout podstatné pomoci), ale některé krajiny dostaly půjčky aţ 800 % kvóty. Ropné facility skončily v roce 1976. Nárazníková facilita Financování nárazníkových facilit se zavedlo v červnu roku 1969. Jde o budování nárazníků druhovými výrobci z důvodů propadu světových cen. Dohodli se aţ na čtyřicetipěti procentech kvóty. Kromě svých „normálních“ zdrojů má MMF k dispozici spoustu jiných nástrojů a prostředků: 1. Doplňková finanční facilita. Ve skutečnosti se jedná o samostatnou společnost, zaloţenou v únoru 1979 s MMF jako poručníkem. Původně si půjčila 7,5 miliard SDR od ropných producentů, aby mohla podporovat státy, které překročily svou Úvěrovou tranše půjčku. 2. Rozšířená přístupová facilita. Zaloţena v květnu 1981 poté, co plně vstoupily v platnost SFF finance. Tato facilita umoţňuje členským státům, aby si půjčily aţ 150 % kvóty v jediném roce nebo aţ 450 % kvóty ve třech následujících letech. Hlavním záměrem je pomoci zemím, které disponují velkým deficitem v poměru ke kvótě. Většinu peněţních prostředků pro tuto facilitu zajistily Saudská Arábie, Švýcarsko a Světová clearingová banka. 3. Strukturální vyrovnávací facilita. V roce 1976 byla zavedena nová Strukturální vyrovnávací facilita (dále jen SAF), aby mohla znovu pouţít splacené půjčky pro některé chudší členy

32

MMF21. Původně se facilita zaloţila se zdroji ve výši přibliţně 3 miliardy SDR jednotek, ale to se ukázalo jako nedostatečné pro poskytnutí pomoci státům, které byly aţ po krk v dluzích. Celkový limit se stanovil na 70 % kvóty. Na Benátském summitu v červnu 1987 se skupina G722 dohodla na rozšíření facility od roku 1990 na 9 miliard SDR. 4. Rozšířená facilita strukturálního přizpůsobení. Na Benátském summitu bylo odsouhlaseno rozšíření SAF za stejných podmínek, ale s financemi navíc. Půjčky se v současnosti stanovují na základě potřeby a nejsou omezeny horními limity. Nicméně MMF udrţuje v činnosti politiku 250 % kvót jako maximální přístup, pokud se zde neobjevují „výjimečné okolnosti“. Běţné splátky probíhají v deseti platbách kaţdého půl roku, začínají 5,5 a končí 10 let od uzavření půjčky. 5. Facilita svěřeneckého fondu. Mezi roky 1976 a 1980 prodal MMF 25 milionů uncí zlata za trţní ceny. 4,6 miliard ze zisku se pouţilo na zaloţení svěřeneckého fondu určeného na podporu LDC. Facilita ukončila činnost v roce 1981, kdyţ se vyčerpaly prostředky. Přes 104 rozvojových zemích obdrţelo 1,2 miliardy amerických dolarů přímo jako „dar“ a něco kolem 3 miliard dolarů formou půjček. Zprostředkování

Role MMF nekončí pouze těmito facilitami. MMF slouţil

jako zprostředkovatel při dojednávání tzv. standby úvěrů v dobách, kdy měny čelily těţkému napětí. Tyto úvěry se běţně nevyuţívaly, ale napomáhaly obnovit důvěru trhu v schopnost jednotlivých států odolat spekulativních tlakům, coţ samo o sobě často uklidnilo situaci. Čas od času se MMF také podílel na získávání prostředků od skupiny G1023, dále se postaral o vznik zcela nové světové měnové jednotky – SDR. Zvláštní práva čerpání (SDR)

SDR se světu představily prostřednictvím

MMF v roce 1969, hlavními dvěma úkoly bylo zvýšit celkové světové oficiální 21

Úvěry pro země s HDP niţší neţ USD 300/obyv. Kanada, Francie, Německo, Itálie, Japonsko, Velká Británie, Spojené státy americké. 23 Belgie, Kanada, Francie, Německo, Itálie, Japonsko, Nizozemsko, Švédsko, Švýcarsko, Velká Británie, Spojené státy americké. 22

33

devizové rezervy a slouţit jako potenciální nástupce (substituent) zlata a valut v zahraničním peněţním systému. SDR byly v zásadě bezplatným darem MMF pro jeho členy, který se dal pouţít na vyrovnání dluhu mezi jednotlivými státy. Zvláštní práva čerpání nefungovala samostatně, šlo jednoduše o účetní poloţky Mezinárodního měnového fondu. Plnily funkci mezinárodních peněz, protoţe byly lehce převeditelné do jiných zemí k úhradě dluhů. Jak velké mnoţství SDR se vytvoří, bylo čistě na vůli MMF, ale rozdělování jednotek probíhalo striktně v poměru ke kvótám. Z počátku se oceňovalo ve zlatě s úrokovými sazbami závislými na kreditním zůstatku, to vůbec proto, aby se nová měna stala akceptovatelnou (přijatelnou). SDR se později ohodnocovaly v rámci koše šestnácti rozdílných měn – jedná se o způsob, jak se zbavit závislosti na zlatu, ale přesto si udrţet důvěru tím, ţe zároveň nedochází ke spojení pouze s jednou měnou. V roce 1981 (se tento docela nemotorný koš nahradil košem menším, ale s pěti hlavními měnami, jejichţ rozloţení bylo následující:

Americký dolar Německá marka Jen Libra Francouzský frank

% 51 16,7 14,0 9,6 8,7

Kolem roku 1990 se schválilo pouze 21,5 miliard SDR a vydáno jich bylo 20,3 miliard, jedno SDR odpovídalo cenově přibliţně 1,28 americkému. To, ţe se všechny jednotky rozdaly členským státům v mnoţství úměrnému k velikosti jejich kvót, se neobešlo bez kritiky, a stejně tak i skutečnost, ţe země s největšími obchodními styky (jak jsme viděli) měly největší kvóty. Do ledna 1981 proběhlo celkem 6 vydání SDR (4,1 miliardy SDR). Ačkoliv celkové mnoţství SDR představuje pouze 2 % světové likvidity, v poslední době dosahuje stále většího významu. 1) zvláštní právo čerpání se stalo důvěryhodnějším díky omezení počtu měn v „koši“24. 2) od roku 1981 MMF povolil plnou úrokovou trţní sazbu spojenou s drţením SDR jednotek, namísto původní šedesáti procentní sazby. 3) SDR můţe být nyní pouţíváno ke směně a dalším transakcím, navíc se teď jeho vlastníkem mohou stát i nečlenské země. 24

Ze 16 na 5.

34

Všeobecné dohody o půjčce

V roce 1962 vybudovalo deset největších

členských států MMF společně se Švýcarskem (které není členem MMF) Všeobecné dohody o půjčce (dále jen GAB). Kaţdý ze signatářů přispěl částkou ve své vlastní měně do fondu, který v roce 1982 tvořilo 7 miliard amerických dolarů. V lednu 1983 se fond výrazně zvýšil na 19 miliard dolarů, aby pomohli nějak zmírnit světovou bankovní krizi. Aţ do ledna 1983 bylo GAB dostupné pouze pro zakládající členy, ale od tohoto data jsou zdroje fondy přístupné pro jakoukoliv zemi, která je potřebuje. „Swapové“ obchody

V 60. letech minulého století zaloţily Spojené státy

s ostatními zeměmi měnový výměnný systém, pomocí něhoţ se kaţdá centrální banka zavazuje půjčit svou měnu nebo získat měnovou stabilitu od ostatních států na stanovenou dobu. Ačkoliv se jedná o poměrně krátkodobé dohody, existuje zde aktuálně navíc 30 miliard dolarů, které se mohou přidat k celkovým rezervám pod záštitou tohoto systému. I kdyţ fungování systému devizových kurzů na světové úrovni je samo o sobě oříškem, má důleţitý význam pro jiné záleţitosti, a to pro světovou likviditu. Jestliţe je směnným kurzům bráněno, nebo nejsou schopny nastolit stabilitu v platební nerovnováze, potom nevyhnutelně dochází k prodlouţení období nepříznivé bilance. Poté se otázka postačitelnosti světové likvidity ve financování deficitů jednotlivých zemí stává opravdu velkým problémem, a to jak na straně velikosti, tak i sloţení. V oblastech, které se týkají postačitelnosti světových likvidních aktiv, vyuţívá MMF ukazatele s názvem reserve/imports ratio (dále jen R/M ukazatel). Jedná se o pokles, ve kterém by byly zřetelnější větší potíţe na finančním trhu. R/M ukazatel měřený v týdenních jednotkách, klesal stabilně, mezi lety 1938 a 1982 došlo k propadu z 52 týdnů na 11. Nejenţe se jedná o sporný indikátor, ale nepanuje ani shoda o jeho ideální výši. Kritici podotýkají, ţe R/M ukazatel bagatelizuje skutečnost, ţe pro likviditu je potřebnější financovat splácení schodků a ne hodnotu obchodu. Velikost a stálost mezinárodních deficitů by měly být více spjaty se schopností devizových kurzů pruţně reagovat na změny 35

v platebních nerovnováhách a s mírou mezinárodní spolupráce v rámci strategie řízení domácí poptávky neţ s hodnotou světového obchodu. Jakýkoliv propad R/M ukazatele tak můţe být kompenzován větší pruţností směnných kurzů nebo uţší mezinárodní spoluprácí v oblasti politiky. V kaţdém případě, pokud budeme povaţovat pokles v R/M ukazateli za problém, jako v šedesátých letech, vyplývá z toho, ţe výchozí úroveň indikátoru byla „správná“. V posledních dvou dekádách se také ukázalo, ţe regulování nerovnováh mezi schodky a přebytky jednotlivých států představuje neutuchající problém. Obrovské přebytky zemí OPEC25 z konce 70. let pouţily vedoucí světové banky pro rozvojové státy. Nedočkavost a konkurence mezi těmito bankovními institucemi stlačily úrokové sazby a naopak prodlouţily splátkové období. V průběhu 80. let se dostaly rozvojové země, ať uţ disponující s ropou či ne, přes veškerou snahu do platebních problémů a do „úvěrové“ krize. Kolem roku 1990 se problém přestal týkat pouze kapitálových rezerv OPECu, narostl do větších rozměrů, zapojily se také Západní Německo a Japonsko. Tyto státy si velmi lehko věděly rady s téměř nevyčerpatelnou poptávkou

po

kapitálu

vytvořenou

vyrovnanými

a

opačnými

deficity

ve Spojených státech amerických, Spojeném království a mnoha dalších rozvinutých zemích. Dospělo se ke shodě, ţe skladba světové likvidity zavdává příčinu k obavám. V roce 1969 představil MMF SDR, tím znovu vyplula na povrch sporná otázka, která bouřila mezi ekonomy od dvacátých let. Jednalo se například o Keynese, který prosazoval nahrazení zlata určitým standardem papírového oběţiva (Keynes ho pojmenoval „Bancor") a těmi, kupříkladu poradci bývalého amerického prezidenta Regana, kteří chtěli vidět disciplínu a přísnost prostřednictvím znovuzavedení zlatého standartu. Problém mezinárodního dluhu, obzvláště v rozvojové části světa, tu s námi vţdycky byl. Ale bylo by správné podotknout, ţe situace nebyla nikdy tak váţná jako na konci 70. a v průběhu 80. let. Během 70. let vytvořil růst cen ropy v zemích vyváţejících tuto komoditu přebytek, který se americkým a evropským bankám nechtělo přerozdělovat. Půjčky do „třetího světa“ se staly z mnoha důvodů lukrativními, konkurence mezi

25

Země vyváţející ropu.

36

bankami ovlivňovala nejen extrémně nízkou hodnotu úrokových sazeb, ale na nějakou dobu také skryla skutečnou velikost problému. Tabulka 27.5 Dluh patřící hlavním věřitelům (konec 80. let, v mld. $) Vícestranný MMF Banky Vývozní Oficiální Další Celkový kredity pomoc SPD* 32 17 308 52 10 30 449 16 6 13 19 8 11 73 Subsaharští 48 23 321 71 18 41 523 Celkově 9,2 4,4 61,5 13,6 3,5 7,8 100 % z celk. částky Dluh na obyvatele (v $) SPD* 840 220 Subsaharští * SPD = středně příjmoví dluţníci, Zdroj: OECD (1987b)

HDP na obyvatele (v $) 1450 280

% podíl dluhu na HDP (v $) 57,9 78,6

Představu, jak velký byl dluh „třetího světa“, lze získat z tabulky 27.5, která popisuje situaci na konci roku 1985 vzhledem ke dvěma hlavním dluţnickým regionům – tzv. patnáctky známé jako „středně-příjmoví dluţníci“ a „subsaharských dluţníků“. Tabulka 27.5 zcela jasně ukazuje, ţe ne vţdy hrály větší úlohu komerční banky, ale ţe také MMF zde sehrál alespoň malou roli. Kombinace ekonomického tlaku a světových intervencí prostřednictvím MMF a Světové banky vyústila v potřebu sníţit počet hlavních dluţníků. Avšak celkový dluh těch nejméně rozvinutých zemích (dále jen LDC), které nevyváţí ropu, neúprosně narůstá. Nicméně MMF cítil, ţe dluh bude i nadále tvořit přibliţně stejnou podíl vývozu „třetího světa“ (viz. tabulka 27.6). Toto všechno je ale závislé na růstu rozvojových zemí a také na pokračujícím růstu světové ekonomiky jako celku.

37

Tabulka 27.6 Celkový dluh LDC (v mld. $) Rok 1986 1987 1988

Celkový dluh 1,100 1,197 1,234

Dluh/vývoz (%) 187 177 166

Zdroj: MMF (1987a) 20 LDC dlužníků – detailní rozpis dlužníků podle věřitelských skupin* (1989) Bankovní dluh v mld.* $ 25,4 69,8 77,2 6,6 36,8 6,1 9,9 2,1 7,6 11,8 8,0 6,6 2,4 8,8 6,8 3,2

% z celk. dluhu 79,4 69,7 68,7 66,3 64,6 54,5 52,3 45,4 43,6 39,9 39,2 37,3 32,2 21,7 21,2 20,8

Soukromý dluh v % mld.* z celk. $ dluhu 2,1 6,4 1,9 1,9 6,3 5,6 1,0 10,4 3,4 5,9 0,4 3,7 2,6 13,8 0,4 8,8 1,5 8,5 2,1 7,0 2,2 10,8 0,8 4,7 3,9 52,9 1,5 3,8 4,2 13,1 4,1 27,3

Oficiální dluh v mld.* $ 4,6 28,5 28,8 2,3 16,8 4,7 6,4 2,2 8,3 15,8 10,2 10,2 1,1 30,1 21,1 7,9

% z celk. dluhu 14,2 28,5 25,7 23,2 29,5 41,8 34,0 45,8 47,8 53,2 50,0 58,0 14,8 74,4 65,7 51,8

1. Venezuela 2. Mexiko 3. Brazílie 4. Bulharsko 5. Argentina 6. Ekvádor 7. Chile 8. Kostarika 9. Kolumbie 10. Filipíny 11. Peru 12. Jugoslávie 13. Uruguay 14. Polsko 15. Nigérie 16. Pobřeží slonoviny 3,6 17,5 0,1 0,3 17,0 82,1 17. Maroko 4,1 11,1 2,1 5,5 30,9 83,4 18. Egypt 0,4 10,6 0,3 6,4 3,4 83,0 19. Jamajka 0,4 10,3 0,0 1,1 3,6 88,5 20. Bolívie * Uvedené v sestupném pořadí podle procent dluhu vypočtených bankami Zdroj: Institut mezinárodních financí

Celk. dluh v mld.* $ 32,0 100,3 112,3 10,0 56,9 11,2 19,0 4,7 17,3 29,6 20,4 17,6 7,3 40,4 32,1 15,2 20,7 37,1 4,2 4,1

Řešení dlužného problému – je pravda, ţe od 1. ropné krize v 70. letech se svět nezaobíral pouze problémem přerozdělování finančních přebytků, ale také

38

neustále přítomnou hrozbou rostoucího mnoţství dluhu. Na světové scéně se odehrávalo drama se stále stejnými protagonisty: Argentinou, Brazílií, Mexikem, Peru, Nigérií, Venezuelou, Keňou, Filipínami a mnoha dalšími. Probralo se nespočet metod, které měly vyřešit vzniklou situaci – „dluţný problém“. Téměř všechny vycházely ze zásahu MMF. Mezinárodní dluh je unikátní v tom, ţe dluţník nečelí ţádnému reálnému nátlaku vrátit půjčené prostředky. Na území svrchovaného státu se právo obvykle stará o obě skutečnosti – o vybírání dluhu a o sankcionování v případě nesplacení. V mezinárodním právu ţádná taková nařízení nebo sankce neexistují. I ten největší dluţník můţe zapřít závazky a před samotným bojem se nedá dělat skoro nic. S blíţícím se koncem 70. let byla hlavní obavou rozvinutých států myšlenka, ţe by velký dluţník nesplácel dluh, a tak by uvrhl jednu či více ekonomických

velmocí

do

mohutné

recese.

Mechanismus

pracoval

prostřednictvím účetních rozvah hlavních bankovních institucí (z nichţ některé byly extrémně ohroţeny), tím ovlivňoval ceny akcií a z toho plynula také celková důvěra veřejnosti ve finanční sektor. Aby k této situaci nedošlo, byly podniknuty významné kroky. V sedmdesátých a na počátku osmdesátých let hrál MMF klíčovou roli v negování změn v ustanovení, aby se zmenšila zátěţ na dluţnické státy. Ve stejné době došlo k pokusu povzbudit „správné“ ekonomické chování, které, jak se doufalo, mělo pomoci zabránit budoucí potřebě půjček. Pomoc ze strany MMF byla poskytnuta takovým zemím jako Afghánistán, Brazílie, Peru a Uruguay. Ale i tam, kde byla podpora přijata vládami, docházelo k významnému odporu ze strany obyvatelstva těch států, které protestovaly proti nezbytné ekonomické přísnosti. Na počátku osmdesátých let a pod tlakem další globální recese započaly některé dluţnické státy zapírat své peněţní závazky. V roce 1985 směřoval tzv. Baker Plan26 k vyřešení problému tím, ţe by MMF upravil své programy. V říjnu 1985 byl odsouhlasen v Soulu „Program pro trvalý rozvoj“. Usiloval o redukci nákladů úsporné politiky MMF a tlaku na sociální stabilitu způsobeného vládní politikou a těmi, kteří se pokoušeli sníţit dovoz.

26

Program na odstranění břemena zadluţenosti.

39

Kolem roku 1985 se v rámci omezených finančních zdrojů stal MMF čistým peněţním příjemcem. Zatímco v roce 1983 Fond půjčoval ročně přes 10 miliard amerických dolarů slouţících k vyrovnání splácení schodkového deficitu a hospodářského přizpůsobení, v roce 1987 byl ve skutečnosti čistým příjemcem. V témţe roce proto Fond učinil rozhodnutí, které mělo sníţit obnos půjček s „vysokou podmíněností“ a naopak zvýšit mnoţství poskytnutých půjček pod taktovkou strukturální vyrovnávací facility (z 3 miliard SDR v roce 1987 na 9 miliard o tři roky později). Od roku 1982 nastal silnější růst světové ekonomiky (od té doby se průměrný přírůstek OECD pohyboval kolem 3 % ročně) a obzvláště silně rostl dovoz (kolem 7 % ročně). Americkým a britským bankám se dařilo sniţovat míru rizika, které jim hrozilo od dluţníků ze „třetího světa“. Například pro americké bankovní domy dosahovala míra rizika v roce 1982 6,8% v poměru k celkovým aktivům (britské banky 9,8 %), ale v roce 1987 to bylo respektive 5,4 % a 6,9 %. Přesto se v roce 1987 ale hlavním dluţnickým státům zvýšil podíl peněţních závazků vůči vývozu z přibliţně 165 % v roce 1980 na výši přesahující 330 %. Vedlo to k tomu, ţe řada nejvíce zadluţených krajin začala zvaţovat své moţnosti. V roce 1987 zavedly Peru a Zambie limity na platby slouţící k úhradě dluhu a Brazílie přestala hradit splatné úroky ze svého dluhu v únoru téhoţ roku. Míra inflace se v té době v Brazílii pohybovala na 377 %. Od počátku 80. let se v rámci rozvojového světa míchaly globální ekonomické vývojové trendy. Mezi lety 1984 a 1988 spadla LIBOR27 na 5 %, coţ mělo za následek úsporu skoro 18 miliard dolarů pro dluţnické země ve formě splatných úroků. Na stejné straně účetní rozvahy si polepšili dovozci ropy, například Brazílie, díky sníţení ceny ropy. Protoţe ale většina hlavních dluţníků jsou vývozci ropy, sníţení ceny zhoršilo jejich platební bilanci a zmenšilo mnoţství poskytnutých půjček od komerčních bank, tím pro ně také omezilo další finanční zdroje. Na konci 80. let se podnikly významné kroky ke komplexnějšímu a flexibilnějšímu přístupu vůči stále rostoucímu problému s dluhem. Bylo to zejména kvůli neochotě ze strany dluţnických zemí, například Mexika, Brazílie

27

Referenční úroková sazba mezibankovního trhu nebo londýnská mezibankovní nabídková sazba.

40

a Nigérie. Šlo o to dostat jejich ekonomiky pod neudrţitelný tlak, aby i nadále platily úroky a své kapitálové závazky. Jelikoţ celkový existující světový dluh SPD a subsaharských států přesáhl 1 300 miliard amerických dolarů (z čehoţ 450 miliard připadalo na Latinskou Ameriku), zdroje MMF (absolutní maximum se pohybuje kolem 115 miliard dolarů) nebyly a nikdy nebudou významnou pomocí. Mimoto zkušenost, kterou prodělaly komerční banky v 70. a 80. letech, znamenala, ţe bankovní instituce ztratily zájem o rozšiřování poskytování půjček těm stejným zemím. V letech 1989 a 1990 nakonec došlo k řadě kroků směřujících k „balíku“ opatření, která společně začala odlehčovat něčemu z „krizové“ atmosféry. Na jedné straně pokračoval MMF v rozvoji svých facilit, zatímco na druhé straně komerční banky započaly hledat způsob, jak odblokovat stávající dluh. Samotná váha existujícího dluhu a důsledky toho, kdyţ se nepostaví problému přímo, jsou skličující. V roce 1990 stále několik zemí neslo ohromná dluţná břemena: v mld. $ Brazílie 115 Mexiko 100 Polsko 40 Venezuela 35 Nigérie 32 V mnoha případech drţely banky velký podíl z celkového dluhu. Dobrým příkladem je venezuelský dluh, kdy banky vlastnily 27 miliard z celkového závazku 35 miliard dolarů. Právě tato situace podnítila vznik tzv. „společných“ rozhodnutí (viz. níţe). MMF i nadále částečně pomáhal tam, kde to bylo moţné prostřednictvím existujících facilit, ale problémy jsou vţdy neovladatelné a teprve započaly být konkrétně směřovány za pouţití společné akce na straně světových institucí, národních vlád a komerčních bank.

41

Světový dluh – několik příkladů Polsko Celkový nezaplacený dluh se v roce 1990 zastavil na částce přesahující 40 miliard dolarů, z čehoţ přibliţně dvě třetiny vlastnily komerční banky. Ve stejném roce MMF doporučil balík plánů a ukázalo se, ţe právě tohle mělo poţadovaný efekt ve formě sníţení inflace, růstu domácích cen, zvýšení konkurence a expandování objemu výroby. Nigérie Jeden z nejhorších případů 90. let Nigérie patřila na počátku osmdesátých let k nejrychleji se rozvíjejícím státům v subsaharské Africe. Ropné bohatství tlačilo HDP na osobu na úctyhodnou hranici a růst se neustále zrychloval. Velké mnoţství zahraničních půjček a skutečný propad v cenách ropy mezi lety 1986 a 1990 však tento proces obrátil. V roce 1980 dosahoval příjem z ropy téměř dvacetišesti miliard dolarů, v roce 1990 spadl na úroveň pouze devíti miliard. HDP za stejné období kleslo z 1000 $ na 300 $ per capita. Kolem roku 1990 se nigerijský zahraniční dluh pohyboval na 32 miliardách dolarů a bylo zapotřebí 4,5 miliard dolarů ročně – 60 % nigerijských valutových příjmů, jen k jeho udrţení. V roce 1990 odhadovala nigerijská vláda, ţe při populačním růstu 3,3 % za rok, potrvá zemi padesát let dostat se na ţivotní standart z roku 1980. Brazílie Snad nejznámější případ světového dluţníka je Brazílie, hlavně díky velikosti závazku. Odhadovalo se, ţe v roce 1990 celkové dluhy dosáhly výše přesahující 115 miliard amerických dolarů, z čehoţ 60 % vlastnily bankovní subjekty. V témţe roce se suma za úroky a hlavní platby vyšplhala aţ ke 15 miliardám dolarů. Proto není překvapením, ţe Brazílie udělala jednu z nejtlustších čár za MMF a bankami. Jako u mnoha ostatních to započalo jednostranně, aby se stanovila pravidla pro mnoţství plateb za úroky na jeden rok. Tyto platby se velice blíţily k velikosti příjmu z exportu, který byla Brazílie schopna vytvořit.

42

Celkový nezaplacený dluh, který vlastnily komerční banky, tvoří velmi podstatnou část celého světového dluhu. V samotném roce 1989 vytvořily britské banky na svých účtech finanční rezervy ve výši 5 miliard liber (9,3 miliard amerických dolarů) pro případ špatných dluhů v rozvojových zemích (viz. tabulka 27.6). Během 80. let se objevilo značné znepokojení, ţe rozsah ohroţení dluhem by mohl srazit na kolena samotné banky a tím poslat rozvinuté ekonomiky do recese. Ţe se tak nestalo, je kombinací nouzové akce MMF, pravidelných pozměňujících ustanovení, škrtech v úrokových mírách a rovnoměrnému odepisování dluhu a souvislé platformě. Neexistuje způsob, jak přesně určit kolik peněz během této doby – ve formě úroků a odpisů – ztratily komerční banky v rozvojovém světě. Jednotlivé bankovní instituce a země vyzkoušely téměř jakoukoliv akci. Do března 1989 však byla taková akce pouze individuální a nekoordinovanou, poté přišel americký ministr financí s řadou postupů pro komerční banky v kombinaci s vládou Spojených států amerických, Světové banky nebo podpory MMF, které by dohromady poskytly významné výhody jak pro dluţníky, tak pro věřitele. V polovině

devadesátých

let

uzavřely

čtyři

země

tzv.

„Brady

Agreements“28 – Mexiko, Kostarika, Filipíny a Venezuela. Kaţdá z těchto smluv byla balíkem dohod mezi zeměmi, kterých se to týkalo, a jejich bankovními věřiteli, MMF a Světovou bankou. Smlouva

s Venezuelou,

která

byla

podepsána

v březnu

1990,

přeorganizovávala téměř 35 miliard dolarů z celkového dluhu (přičemţ 26 miliard z toho vlastnily komerční banky). MFF nepřímo podporoval tento balík formou EFF, v průběhu tří let to bylo 4,6 miliard dolarů a dalších 755 milionů dolarů poskytla Světová banka ve formě půjček s nízkým úročením. Neočekávanou výhodou „Brady“ iniciativy byl efekt, který to mělo na hodnotu světového dluhu, se kterým se obchodovalo na finančních trzích. V březnu 1989 se mexický dluh prodával v poměru 33 centů za americký dolar. Kolem května 1990 se cena zvýšila na 44 centů a tento nový nárůst důF1989věry umoţnil celé řadě zemí „třetího“ světa zabezpečovat svůj dluh (například 28

Americká strategie, která měla za úkol zdůrazňovat potřebu odpustit dluhy vysoce zadluţeným zemím.

43

přeměnit půjčku na cenné papíry). Pohledávková opatření – stará a nová, tradiční a promyšlená V 70. a 80. letech si většina zemí půjčovala kapitál na tradiční bázi „pevně stanovený termín, pevně stanovený úrok“. Tomuto se říká „obecně obligační“ půjčky. Kdyţ se na počátku 80. let stalo zřejmým, ţe velký podíl půjček se nikdy nevrátí, MMF, banky a vlády se snaţily přijít na způsob, jak pomoci dluţníkům a vyhnout se tak strachu, který by vedl k tomu, ţe by země zapíraly své dluhy. Některé z technik, které se pouţily, jsou vyjmenovány níţe: Případný dluh Tato technika znamená, ţe splátky dluhu jsou úzce spjaty s dluţníkovou schopností platit. Většinou se toho dosáhne tím, ţe splácení se spojí přímo s pevnou částí příjmů z exportu nebo exportem určitých produktů nebo komodit. V případě „případného komoditního dluhu“ je efektivní financování formou tzv. předvývozu (Currie a Vines, 1989). Dluh podložený aktivem Jedná se o jeden z promyšlenějších způsobů, jak si pojistit dluh. V tomto smyslu je dluh podloţený aktivem něco, v čem jsme zběhlí – tj. hypotéky. V případě zahraničních půjček začaly banky zajišťovat úvěry před obvyklými a logickými aktivy, například loděmi a letadly. V poslední době ale přišly na nové formy aktiv, jedná se o takové věci jako telefonní poplatky a úroky z kreditní karty. V únoru 1990 americká investiční banka, Saloman Bros, oznámila, ţe emitovala první globální emisi aktivně podporovaných cenných papírů . Emise, čítající 1 miliardu amerických dolarů, byla podporována kreditní kartou, kterou vlastnila skupina Citicorp. Debt-for-Debt Raději neţ mít dluţníky, kteří odmítají platit úroky nebo jistinu ze starého dluhu, jim banky nabízejí novou dohodu. Původní dluhy se přemění obvykle s diskontem ve výši aţ třiceti procent na nové dlouhodobé obligace s velmi nízkou mírou úročení. Z pohledu bankovních domů je lepší mít konečně alespoň něco 44

zaplaceno, neţ kdyby dluţník zapřel celý dluh. V roce 1987 se takové dohody uzavřely s Argentinou a Mexikem, o dva roky později i s Brazílií. Cash Buy-Backs Vychází z principu, ţe pokud dluţník získá nějaký finanční obnos, banky mohou souhlasit s tím, ţe mu prodají jeho dluh s velkou slevou oplátkou za okamţitou hotovost. V roce 1988 se Chile dostalo k nečekaným příjmům díky rostoucím cenám mědi a koupilo si zpět pořádně velký kus dluhu s diskontem 40 %. Debt-for-Equity Při tomto scénáři se dluhy zlevní za místní měnu, za kterou si banky poté koupí podíly ve společnostech v dané zemi. Chile bylo opět jedním z prvních států, které pouţívají výše zmíněnou techniku, ale jde o poměrně vzácný jev. I přes nepochybnou přitaţlivost pro zadluţenou zemi se jedná o nepopulární věc. Zásluhu na tom má zvýšení podílu zahraničních vlastníků v místních společnostech, které to s sebou logicky přináší. Tabulka 27.7 Britské obchodní zahraniční finanční rezervy. Finanční rezerva britských bankovních domů v letech 1985 – 1990 Banka

v milionech liber 983 Barclays Bank 1,768 Lloyds Bank 846 Midlands Bank 990 National Westminster Bank 427 Standard Chartered Bank 5,009 Celkově by to mělo tvořit 70 % veškerých bankovních rizik. Zdroj: Financial Times, 21. března 1990 Více využití SDR

Nedávné pokusy upravit skladbu mezinárodních rezerv

ve prospěch SDR byly velkou měrou znemoţněny těmi, kteří se obávali, ţe by mohlo dojít k narušení mezinárodní měnové disciplíny. Předloţil se návrh „substitučního účtu“, který by dovolil zemím směňovat jejich valuty za SDR (Johnson 1980). Představa byla zredukovat míru rizika u takových světových

45

rezerv, ve kterých můţe důvěra klesat a přetékat s alarmující rychlostí. SDR, které je zaloţeno na měnovém koši, asi bude stabilnější, a protoţe se jedná o substituci pouze mezi rezervními aktivy, změna ve skladbě se tak nestane v globálním měřítku inflační. V roce 1983 byl však návrh substitučního účtu odloţen. Důvody, které k tomuto vedly, jsou komplikované, ale zdá se, ţe se zakládají na několika výtkách SDR systému. Zaprvé SDR jsou obvykle jedny z nejméně hodnotných aktiv v jakémkoliv vládním rezervním portfoliu. SDR je průměr pěti různých měn, a proto i přes svou stabilitu bude stále hůře hodnoceno neţ ta nejsilnější měna. Řadí se tudíţ k prvním poloţkám, které se likvidují v rezervních majetkových portfoliích. Zadruhé způsob, jakým se SDR přidělují, protěţoval bohatší země. Kaţdá alokace SDR byla přidělena na základě MMF kvóty daného státu. Kvóty se vyměřovaly v poměru k hodnotě obchodu, takţe nejbohatší státy obdrţely největší příděly doplňkové likvidity. Podniklo se několik pokusů, aby se SDR stalo přijatelnějším. Jak jsme zmínili výše, SDR v současnosti přináší plnou úrokovou trţní sazbu, ať uţ je vlastníkem kdokoliv, a je převoditelnější neţ předtím. Objevuje se odpor vůči návrhu zemí Třetího světa, aby se SDR příděly pouţily na rozšíření zahraniční likvidity v rozvojových zemí. Někteří, například jako Paul Bareau (1981), věří, ţe pomoc by neměla být funkcí centrální monetární organizace: „Ve vnitrostátním kontextu přisuzujícím SDR formu pomoci, která slouţí k povzbuzení obchodu, by to bylo stejné, jako kdybychom chtěli po Bank of England, aby podepsala jakýkoliv schodek veřejných financí.“ Více využití zlata

Další návrh bylo pouţití zlata jako prostředku k vyřešení

dvouhlavňového problému – sloţení světové likvidity a regulování směnných kurzů – jednou ranou. Bareau představuje tento pohled ve svém návrhu na nový systém, ve kterém by bylo několik rezervních měn podporováno zlatem, a to na oficiálním základě a oficiální cenou. Ve světovém finančním systému existuje nepochybná přitaţlivost v obnovení zlata, rozhodně ne nejmenším lákadlem je zvýšení stability, které by takový systém přinesl do směnných kurzů. Jsou zde však i důvody, díky nimţ by návrat zlata byl obtíţný. Zaprvé od doby, kdy na počátku 70. letech svět započal experimentovat se systémem pohyblivých kurzů, země objevily mocný nástroj ve svých ekonomických arzenálech, a to schopnost „řídit“ směnné kurzy podle 46

domácí ekonomické politiky. Zadruhé v kaţdém případě by bylo obtíţné v praxi zafixovat parity a zároveň mít na mysli extrémní rozdíly v mírách inflace a rovnováhy platebních výkonů. Zatřetí návrat zlata by svázal přírůstky světové likvidity s produkcí zlata, a to i kdyby byla větší flexibilita povolena v oficiální ceně. Jiţ jsme si všimli, ţe v průběhu 70. let fyzické limity produkce omezovaly reálný růst zásoby zlata, a to pouze na 2 % na osobu za rok, coţ je hodně pod křivkou růstu hodnoty obchodu. Navzdory těmto problém je moţné, ţe se zlato stane důleţitějším pro mezinárodní platby. V roce 1981 americký kongres zřídil tzv. Zlatou komisi, aby prozkoumala moţnosti znovu provázání zlata s dolarem. EMS také pouţil zlato jako 25 % svého základního jmění (viz. kapitola 26). Více využití MMF

Daleko méně kontroverznější byly nedávné pokusy

o obnovu funkce MMF, aby se pomohlo stabilizovat směnné kurzy a zajistit větší přístup ke světové likviditě. Hybnou silou tohoto počínání se stala světová bankovní krize v 80. letech, ve které komerční banky zjistily, ţe jsou samy zablokovány půjčkami se zeměmi, které jiţ déle nejsou s to zaručit, ţe budou schopny splácet úroky z dluhu. V posledních letech se k nejviditelnějším případům řadilo Mexiko, Polsko, Brazílie, Rumunsko a Jugoslávie. Leč problém světového dluhu je stále váţnější, neţ tyto izolované případy naznačují. V roce 1986 se celkové půjčování ze strany zemí LDC, které nevyváţejí ropu, podle odhadu MMF vyšplhalo aţ k ohromným 650 miliardám dolarů. Na rozdíl od MMF, který teoreticky disponoval financemi v celkové výši 90 miliard SDR jednotek (tj. 115 miliard dolarů). A i tehdy jeho rezervní poţadavky a běţné závazky znamenaly, ţe pouze jedna třetina z toho byla ve skutečnosti dostupná. Takové prostředí vedlo k tomu, ţe se obnovily snahy o sladění politiky směnných kurzů a zajištění větší likvidity, obou pod ochranou MMF. Pokud se týče prvního cíle, pět „SDR“ států (Spojené státy americké, Západní Německo, Velká Británie, Francie a Japonsko – tzv. G5) podniklo kroky k přijetí zodpovědnosti za stabilnější směnné kurzy. V červnu 1982 se zaručili na ekonomickém summitu ve Versailles „posílit spolupráci s MMF v jeho roli kontrolora“. Také uznali zodpovědnost udrţovat domácí a zahraniční hodnotu svých měn – nevyslovený souhlas, ţe harmonizace domácích politik je předpokladem pro zahraniční stabilitu. V roce 1982 uskutečnila francouzská 47

socialistická vláda obrat o 180 stupňů, který směřoval k běţnější protiinflační politice dalších čtyř zemí a tím se také posílily takové perspektivy. V novější době učinily země „G5“ historické rozhodnutí s ohledem na americký dolar. V létě 1985 se na schůzce dohodly, ţe budou spolupracovat ve snaze sníţit hodnotu amerického dolaru vůči všem ostatním měnám. Představuje to významný krok směrem od systému „pohyblivých devizových kurzů“, který existoval od počátku 70. let. Dohoda je jednoznačný souhlas s argumentem, ţe od roku 1972 nestálý směnný devizový kurz bránil růstu světového obchodu a ţe je zapotřebí stabilnější systém. S ohledem na druhý cíl jsou zásoba větší likvidity a zvýšení kvót MMF o 47,5 % v únoru 1983 a o 50 % v červnu 1990 na celkových 135 miliard SDR jednotek prvními kroky tímto směrem. Jiţ jsme se zmínili o dohodě z ledna 1993, která zvýšila GAB limit na 19 miliard SDR jednotek, poprvé také umoţnila dosáhnout na tyto fondy zemím mimo skupinu G1029. Světová měnová unie

Teoreticky by nejlepší moţná situace byla ta, která

by sjednotila monetární systém – měnovou unii na celém světě. Část by zahrnovala jednotnou světovou měnu, coţ by přineslo osvobození od problémů se směnnými kurzy a větší jistotu ve skutečné ceně obchodu. Jiţ by také nebylo zapotřebí zahraničních devizových rezerv, které by podporovaly platební deficity. Sen však můţe být vábivější neţ realita. Jednotná světová měna by s sebou ve skutečnosti přinesla váţné nevýhody. Země by jiţ déle nebyly schopny vyuţívat regulování kurzů měn (například devalvace) ke zvýšení konkurenceschopnosti. Místo toho by se změny v hladině platů a/nebo nezaměstnanosti staly mechanismem, kterým by se ospravedlnila jakákoliv trţní nerovnováha mezi státy. Vhodným příkladem je „obchodní schodek“ severovýchodní oblasti se zbytkem Velké Británie. Od té doby, co severovýchod nemůţe devalvovat a platy nejsou významně pod hranicí platů v jiných částech Velké Británie, je výsledkem vyšší nezaměstnanost v ostatních částech země, navzdory regionální politice za sebou jdoucích vlád. Jednotná evropská měna, o které se diskutuje jiţ od roku 1993 jako o prvním kroku k vytvoření EMS, by okamţitě měla za následek obdobné potíţe.

29

Skupina zemí, které souhlasily, ţe se zúčastní GAB.

48

Oblasti v Evropě, které mají problémy se splácením deficitů, s největší pravděpodobností nedosáhnou zvýšení konkurenceschopnosti prostřednictvím redukce mezd, a to díky odporu ze strany unie, takţe se proti své vůli mohou dostat do prakticky trvalé nezaměstnanosti. Z toho vyplývá, ţe evropská nebo světová měnová unie musí zahrnovat něco víc neţ společnou měnu. Musí mít centrální dispečink dohlíţející na politiku řízení poptávky v různých světových „oblastech“. Dále zde musí být politické programy speciálně určené k pomoci znevýhodněným „oblastem“. I poté se některé státy dostanou do zvláště váţných obchodních nepříjemností a jiţ déle nebudou mít jeden z politických nástrojů pro řešení těchto problémů, a to regulování směnných kurzů. I tam, kde jsou volně pohyblivé devizové kurzy omezeny a „částečně řízeny“ národními vládami, existuje několik významných následků těchto pohyblivých kurzů. Jedním z těch větších je efekt, který mohou mít velké kapitálové pohyby na zásobu domácí měny. Kapitálové peněţní toky se musí „zachovat“ – jednou z metod je vládní půjčka přímo od veřejnosti nebo peněţní toky zvýší zásobu peněz. Kupříkladu, kdyby si banky ponechaly nové peněţní toky, zvýšily by si rezervy a tím také svou kapacitu v poskytování půjček. Williamson (1986) navrhnul soustavu měnových „cílových zón“, které by ve skutečnosti byly systémem na půl cesty mezi čistě pohyblivými a pevnými devizovými kurzy. Zóny by se dohodly na mezinárodní úrovni a s podmínkou, ţe se budou měsíčně automaticky upravovat s odvoláním na rozdíly mezi bilaterálními inflačními sazbami. Pro zóny doporučuje široké rozpětí (+ nebo – 10 %) a nevěří, ţe by zde měla být jakákoliv povinnost chovat se podle nařízení zainteresovaných vlád. Stejně jako u všech podobných návrhů závisí jeho úspěch na předpokladech o chování vlád a jednotlivců, které v praxi nemusí být oprávněné. To by okamţitě vedlo k pádu mezi dva mlýnské kameny, a to k selhání v zájmu splnění potřeb obchodníků pro skutečně pevné sazby a vládními poţadavky pro optimální svobodu v pouţívání směnných kurzů pro vnitrostátní účely. Rybczynski (1987) ale na druhou stranu argumentuje, ţe měnové toky na konci 80. let jsou takové, ţe je dokáţe zvládnout pouze systém volně pohyblivých devizových kurzů. Asi 150 miliard dolarů každý den proteče přes

49

měnové trhy v Londýně, New Yorku a Tokyu a pouze 10 % z toho souvisí s obchodem. Stabilizování směnných kurzů

Existuje nepřeberné mnoţství teoretických

způsobů, jak stabilizovat směnné kurzy a zajistit rovnováhu, kterou vyţadují vlády a světoví obchodníci: 1. Návrat k reţimu pevně stanovených devizových kurzů buď za pouţití zlata, nebo smíšeného systému na bázi MMF mezi lety 1945 a 1973. 2. Formální systém „cílové zóny“, který povoloval rozumné rozpětí. 3. Systém mezinárodní politické spolupráce, která by se pokusila čelit problémům ze širšího úhlu neţ pouze na úrovni směnných kurzů. Ozývaly se hlasy mnoha ekonomů, kteří se chtěli navrátit k disciplíně zlatého standartu, ale málo lidí věří, ţe stačí pouze toto. Mezinárodní diskuze, které probíhaly od roku 1973, kdy selhal formální systém MMF, vytvořily jasný trend směřující k výše zmíněné třetí moţnosti. Relativní úspěch EMS vedl k další podpoře tohoto procesu. Od té doby při nejmenším dvě události způsobily, ţe se stalo extrémně důleţitým vytvořit mezinárodní shodu. První bylo trvalé zhoršení amerických obchodních a rozpočtových deficitů a druhou byl krach na trhu cenných papírů na konci 80. let, ke kterému také částečně došlo díky první události. V roce 1985 vedlo zvýšení amerických schodků k tzv. „Plaza Accord“30, ve které se hlavní průmyslové země dohodly na přibliţných cílech svých vzájemných směnných kurzů. V únoru 1987 vedlo další zhoršení situace k „Louvre Accord“31 mezi šesti státy (viz. tabulka 27.8 a obrázek 27.1).

30

Dohoda USA s ostatními vyspělými zeměmi o řízeném oslabování dolaru ze září 1985. Japonský jen během následujících pěti let posílil o 70 procent. V roce 1990 začala v Japonsku recese, která přerostla v těţkou finanční krizi a dlouhodobou stagnaci. 31 Dohoda z r. 1987, která naopak zavazovala 6 států nakupovat USD a zastavit tak jeho obrovský pád.

50

Tabulka 27.8 Schodky a přebytky: „velká trojka“ a ostatní (v mld. $) Země 1986 1987 1988 -141 -154 -132 USA 38 43 45 Západní Německo 86 82 79 Japonsko -15 -18 8 Země nevyvážející ropu -34 -11 -21 OPEC Zdroj: MMF (1989); Spojené národy (1990)

1989 -116 51

1990 -108 52

77 -3

72 -12

-18

-11

Podle Louvre Accord uzavřelo těchto šest zemí následující dohody: Země hospodařící s přebytkem se pokusí o: (a) posílení domácí poptávky, (b) sníţení svých zahraničních přebytků, (c) udrţení domácí cenové stability. Země hospodařící s mankem se pokusí o: (a) povzbuzení „stabilního růstu s nízkými inflačními sazbami“, (b) sníţení svých domácích nerovnováh, (c) sníţení svých zahraničních deficitů. Diagram 27.1 Porovnání běžných účtů (v mld. $) 100 50 USA

0 1985 -50

1986

1987

1988

1989

1990

Velká Británie Japonsko Německo

-100 -150 -200

51

Shodly se také na tom, ţe všechny země se pokusí „podporovat stabilitu směnných kurzů na současných úrovních“. Kdyţ se „G7“ sešla v červnu 1987, potvrdila Louvre Accord v nové „Venice Economic Declaration“32 a také se dohodly na rozšíření strukturální vyrovnávací facility. Ve smlouvě se stanovily „horní meze“ pro většinu měn. Věřilo se, ţe šterlink se bude drţet na úrovni 1,74$/£ a 3,00 NM/£. Na počátku roku 1988 však britská libra prolomila oba tyto limity (v dubnu 1988 na 1,85 dolarů za libru a 3,05 německé marky za libru). Vzájemné změny devizových kurzů v době mezi Plazza Accord a Louvre Accord lze vidět v tabulce 27.9 a na diagramu 27.2. Tabulka 27.9 Ukazatel bilaterálních směnných kurzů (v mld. $) Rok Jen/ $) 100 1985 71 1986 61 1987 53 1988 * německá marka Zdroj: MMF (1988).

NM*/$ 100 74 62 57

$/libra 100 114 126 133

NM/libra 100 85 78 76

Jen/libra 100 80 76 71

Diagram 27.2 Směnné kurzy, bilaterální kurzy 1985 - 1988 140 120 100

$/£ NM/£

80

Jen/£

60

NM/$

40

Jen/$

20 0 1985

1986

1987

1988

Dodrţováním těchto dohod došlo k pozoruhodné expanzi v ekonomikách

32

Dohoda z roku 1980, kterou podepsala 9 států EEC.

52

Západního Německa,

Japonska

a

Velké

Británie

a

lehkému

poklesu

v ekonomikách Spojených států amerických, Kanady, Itálie a Francie. Na konci roku 1987 se začala Louvre Accord hroutit díky říjnovému krachu na kapitálovém trhu. Ale tyto události také ukázaly, jak moc je zapotřebí mezinárodní spolupráce, aby se předešlo panice, která mohla uvrhnout světovou ekonomiku do recese. Ihned po událostech „Černého pondělí“, kdy britská burza cenných papírů sama odepsala akcie v hodnotě 135 miliard dolarů, vláda Západního Německa veřejně oznámila, ţe nehodlá napínat svou monetární politiku. Co se týče Spojených států amerických, ty znovu potvrdily svůj závazek vůči stabilitě dolaru a Federální rezervní rada rozšířila americkou peněţní zásobu a sníţila úrokové sazby. Do poloviny roku 1988 se obavy hlavních světových ministrů financí zaměřily na zajímavé série politických cílů a šarád. Potřeba vyhnout se globální recesi, dále pak efektu, který by to mohlo mít na LDC země a problému se zadluţením, znamenala, ţe úrokové sazby by se měly udrţovat na relativně nízké hladině a ţe domácí poptávka by se neměla omezovat v zemích s přebytkem. Podobně tomu bylo u států, ve kterých docházelo ke schodkům, například ve Spojených státech – bylo zapotřebí, aby se úrokové míry udrţovaly na poměrně nízké úrovni, aby se podporovaly měny, které byly pod tlakem. Hlavní nebezpečí pro světovou ekonomiku spočívalo v neschopnosti koordinace hospodářské spolupráce mezi státy nacházejícími se v přebytku a těmi v deficitu. Japonská domácí poptávka by potřebovala povzbudit v případě, kdyţ by došlo k růstu importu a poklesu exportu. Na druhé straně v USA bylo hlavním předmětem omezit domácí poptávku tak, aby došlo k rozvoji u exportérů a útlumu u importérů. Úroková míra se musela udrţovat na úrovni, která by sráţela domácí spotřebu, kdeţto dolar by zůstával na stejné výši. Na jaře 1988 vydaly světové centrální banky obrovskou část svých rezerv na ochranu hodnoty dolaru, a tudíţ i na prevenci před masivní světovou recesí. Snad nejpovzbudivějším vývojem ve světových peněţních podmínkách v průběhu 80. let byla ochota skupiny G7 nejen mluvit o cílových zónách pro jejich vlastní měny, ale hlavně přemýšlet o vzájemných vztazích mezi jejich ekonomikami a podle nich jednat.

53

Svět jiţ zaţil nepřeberné mnoţství mezinárodních peněţních systémů. Po meziválečném období nahradil pevně stanovený zlatý standart systém, který se jmenoval „nastavitelná fixace“ MMF. Směnné kurzy byly v podstatě stabilní, ale mohly být usměrňovány devalvací nebo revalvací, v okamţiku kdy se projevily krize platebních bilancí. Od roku 1972 jsme proţívali období zmatků s volně pohyblivými devizovými kurzy, i kdyţ vlády často usilovaly o „ovládnutí“ směnných kurzů, aby dosáhly domácích cílů. Systém směnných kurzů je neodmyslitelně spojen se světovou likviditou. Čím rychleji se odstraní platební nerovnováha prostřednictvím úpravy sazeb devizových kurzů, tím menší bude potřeba likvidních prostředků k financování deficitů. Je to účinnost regulování devizových kurzů, stejně jako hodnota světového obchodu, která určuje skutečnou světovou likvidní potřebu. Zatímco na konci 70. a na počátku 80. let to byl problém s likviditou, který nejvíce zaměstnával vlády a mezinárodní instituce, v současnosti se povaţuje za důleţitější otázka stability směnných kurzů. Uvolněnost komunikace mezi hlavními světovými trhy, sníţení devizových kontrol a následný růst trhů s „Euroměnou“ s sebou přinesly situaci, v níţ by se mohlo polemizovat, ţe svět je příliš likvidním. Pro světové vedoucí hráče je stále více náročnější kontrolovat nové zdroje likvidity. Příkladem je růst „podrozvahových“ bankovních aktivit od roku 1980. Banky jiţ dále nepůjčují přímo zákazníkům, ale buďto vystavují „eurosměnky“ a další cenné papíry, nebo dojednávají „swapové operace“ (výměnu závazků mezi společnostmi a zeměmi). V 90. letech jsou proto devizové kurzy předmětem k tlakům, které jsou daleko vzdáleny od úplného regulování deficitu běžného účtu. Od roku 1980 přispěly změny na kapitálovém účtu, které jsou spojeny s obtíţemi úrokových sazeb, měnové výměny,

budoucí sazební moţnosti a nárůst eurosměnek

k nestálosti devizových kurzů. Zatímco americký schodek běţného účtu vzrostl z 9,2 miliard dolarů v roce 1982 na 102 miliard o dva roky později, z trţního hlediska se hodnota amerického dolaru zvýšila o více neţ 23 %. Faktory mimo běţný účet musely jasně vést k neočekávanému přírůstku dolaru. V roce 1985 ve skutečnosti americká Federální rezerva odhadovala světové pohyby kapitálu mezi 20 tis. miliardami a 50 tis. miliardami dolarů za podpory obchodních toků ve výši pouze 2 tis. miliard dolarů. Kdyby byly tyto toky hlavně dlouhodobé, problém by nemusel být tak urgentní, ale existují důkazy, ţe převáţná část je 54

krátkodobá a spekulativní. Vedlo to k mnoha diskuzím o podstatě pokusů kontrolování kapitálových toků za pomoci nových technik, například daní nebo přepočtu měn. Řešení takových problémů musí spočívat v obeznámení se s příčinami destabilizujících

toků,

například

rozdíly

mezi

úrokovými

sazbami,

a ve vybudování uvolněné podoby mezinárodní spolupráce v nastavení směnných kurzů. Následkem bude návrat k některým formám skupinových směnných kurzů, společně s úzkou spoluprácí v oblasti hospodářské politiky. Dohoda zemí „G5“ z roku 1985 o dolaru a hospodářské spolupráci, a dohody z roku 1987 a 1988 lze povaţovat za první kroky tímto směrem. Poznámky 1. Totiţ, ţe prodávající by měl chtít jak, co má zákazník, tak i mít to, co si přeje zákazník. 2. V červnu 1944 se Spojenci setkali v Bretton Woods, aby se dohodli na světovém finančním uspořádání. Doufali, ţe se tím vyhnou katastrofálním problémům, které zhoršily krizi na konci dvacátých a počátku třicátých let. Odsouhlasili zaloţení MMF, aby stabilizovali devizové kurzy a Mezinárodní banku pro obnovu a rozvoj (dále jen IBRD), aby pomohla při obnově světové ekonomiky prostřednictvím vydávání dlouhodobých půjček. Britové v Bretton Woods ţádali radikálnější a propracovanější plán zaloţený na práci J. M. Keynese a zaměřený na Mezinárodní zúčtovací sdruţení (centrální banka pro centrální banky). Byla by zde mezinárodní platební jednotka nazvaná „Bancor“ a automatické rozsahy moţného přečerpání účtu pro členské státy. Z mnoha důvodů, převáţně politických, byl Keynesův plán zamítnut a místo něj byl přijat návrh amerického finančníka Harryho Dextera Whita. 3. Identita je něco, co je definováno takových způsobem, který se musí zachovat. Podvojné účetnictví v účetních knihách znamená, ţe znaménka plus a mínus jsou si celkově rovna. 4. MMF je spravován stalým personálem ve Washingtonu, DC, a předsedá mu generální ředitel. Úřadující ředitel je pan Michel Camdessus, který byl jmenován v roce 1987. 55

5. Niţší směnný kurz zlevňuje dovoz do zahraničí a zdraţuje import. 6. Dolar byl základní součástí systému paritních hodnot. Byl fixovaný na cenu re zlata (35 dolarů za unci zlata) a směnitelnosti za zlato. Všechny ostatní měny se poté vyjadřovaly v jednotkách této „stabilní“ dolarové ceny. 7. Šedesát za cent, jestli zahrneme zásoby eurodolarů. 8. Vzpomeňte si na čtyři moţné tranše, kaţdá poskytujíc 25 % kvóty, úvěrová tranše úhrnem poskytuje „půjčku“ ve stejné výši jako kvóta. 9. Normálně by si země mohla „půjčit“ pouze 25 % kvóty v jakémkoliv jednom roce. 10. V průběhu posledních deseti let se světový tisk chytil pouţívání zkratek pro různá světová setkání. Například uţívání výrazu „G5“ atd. G5 tvoří: Spojené státy americké, Japonsko, Velká Británie, Západní Německo a Francie. G7 tvoří: „G5“ plus Itálie a Kanada. G10 tvoří: „G7“ plus Belgie, Nizozemsko a Švédsko. 11. Tzv. patnáctka „středně-příjmoví dluţníci“ (MID) jsou Argentina, Bolívie, Brazílie, Chile, Kolumbie, Pobřeţí slonoviny, Mexiko, Maroko, Nigérie, Peru, Filipíny, Uruguay, Venezuela, Jugoslávie. „Subsaharští dluţníci“ jsou všechny subsaharské africké státy s výjimkou Nigérie (je součástí SPD) a Jiţní Afriky.

56

ANALÝZA TEXTU 3.1. Termíny Termíny tvoří zvláštní lexikální vrstvu. Jsou typické pro odborný styl. Říká se jim také odborné názvy. Jejich souhrnným celkem je tzv. odborné názvosloví nebo terminologie. Jednotlivá názvosloví se dělí podle oborů, ke kterým patří, například názvosloví zoologické, jazykovědné atd.33 „Termín je lexikální jednotka slouţící odbornému vyjadřování s přesným, zpravidla pojmovým významem, ve svém oboru jednoznačná, ustálená a normalizovaná bez vedlejších příznaků citových.“34 Jedná se o výraz, který má specificky určený význam v daném oboru. Hluboce zakořeněné termíny nenechávají velký prostor k tomu, aby mohly být nahrazeny novými termíny. Pevně stanovený význam se často liší od základního či obecně uznávaného smyslu slova nebo slovního spojení mimo kontext odborného stylu. Odborné názvy se dělí na: a) přeložené, b) nepřeložené. Termíny musí splňovat několik všeobecných poţadavků, ke kterým patří: a) jednoznačnost – je logicky nejdůleţitější vlastností, skrývá se v ní maximální určitost, které je termín s to dosáhnout. V rámci jednoznačnosti rozlišujeme dva druhy termínů: 

absolutně jednoznačné – označuje pouze jednu skutečnost, například bartel. V jazyce se ovšem moc takových obratů nevyskytuje, a proto si v drtivé většině případů musíme vystačit s jednoznačností relativní (viz. níţe).



relativně jednoznačné – to znamená, ţe odborný termín je jednoznačný pouze v rámci daného oboru, například tranše (rezervní, úvěrová), deficit, likvidita, manko, přebytek.

33

Hauser, Přemysl. Nauka o slovní zásobě. 1st ed. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1980. 32. Print. 34 Hauser, Přemysl. Nauka o slovní zásobě. 1st ed. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1980. 35. Print.

57

b) přesnost – jde o to, ţe termín musí přesně vystihovat pojmenovávanou skutečnost.35 V některých okamţicích dochází k tzv. terminologické synonymitě, tj. kdyţ se jedna skutečnost pojmenovává několika slovy nebo slovními spojeními – deficit/schodek/manko, směnný kurz/devizový kurz/valutový

kurz/,

úroková

míra/sazba,

kapitál/majetek/pasívum.

K těmto situacím dochází díky vzniku nových vědních oborů, které zpočátku hledají vhodné termíny nebo díky tomu, ţe se odborné názvy vytvářejí v témţe okamţiku, ale na jiném místě. Postupem času můţe dojít k tomu, ţe se jeden z termínů stane pouţívanějším, a tím pádem i dominantnějším, takţe ostatní pojmenování ztrácí smysl a zanikají. Tomu se říká evoluce v jazyce. c) ustálenost – nejedná se o to, ţe by se termíny vůbec neměnily, i zde dochází k vývoji. Ustálenost pouze poukazuje na to, ţe ke změnám musí docházet s citem a rozmyslem. Z toho plyne, ţe kdyţ k nim jiţ dojde, nejsou přespříliš radikální. d) nosnost – znamená, ţe je nutné, aby odborný název skýtal dostatečný prostor pro moţnost dalšího tvoření, z toho logicky plyne, ţe jsou zde ve výhodně jednoslovné termíny oproti víceslovným. e) neexpresívnost – termín by neměl být emotivně laděný.36 V případě výčtu výše zmíněných poţadavků se jedná o ideální stav, to znamená, ţe ve skutečnosti existuje nepřeberné mnoţství termínů, které se nejméně proti jedné z vlastností prohřešují, ale i přesto jsou schopny plnit svou funkci – to jest odborné pojmenovávání. Termíny se tvoří několika různými způsoby. Ráda bych zde zmínila alespoň několik z nich: a) přidání přípon – jedná se o nejčastější způsob tvoření slov v českém jazyce. Příklad: Tzv. patnáctka „středně-příjmoví dlužníci“ (MID) jsou Argentina, Bolívie, Brazílie, Chile, Kolumbie, Pobřeží slonoviny, Mexiko, Maroko, Nigérie, Peru, Filipíny, Uruguay, Venezuela, Jugoslávie.

35

Hauser, Přemysl. Nauka o slovní zásobě. 1st ed. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1980. 34. Print. 36 Hauser, Přemysl. Nauka o slovní zásobě. 1st ed. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1980. 33. Print.

58

„Subsaharští dlužníci“ jsou všechny subsaharské africké státy s výjimkou Nigérie (je součástí SPD) a Jižní Afriky. b) přidání předpon – je v češtině docela běţné. Například: Příkladem je růst „podrozvahových“ bankovních aktivit od roku 1980. c) složeniny – v odborných textech jsou zastoupeny hojně. Kupříkladu: Od roku 1980 přispěly změny na kapitálovém účtu, které jsou spojeny s obtížemi úrokových sazeb, měnové výměny, budoucí sazební možnosti a nárůst eurosměnek k nestálosti devizových kurzů. d) zkratky a zkratková slova – jedná se o trend poslední doby. Například: Mezinárodní měnový fond (MMF), Skupina zemí vyvážejících ropu (OPEC), Least Developed Countries (LDC), Zvláštní právo čerpání (SDR). e) přejímky – jsou termíny přejaté z jiných jazyků. Protínají veškerá vědní odvětví. V odborné terminologii „bourají“ hranice států, protoţe usnadňují přejímání informací z cizích jazyků díky studiu cizojazyčné literatury a tudíţ i snadnější komunikaci.37 Postupné splývání odborných názvů je zřejmé hlavně v nových vědních disciplínách, jako jsou informační technologie nebo kybernetika. Hlavním důvodem, proč se tvoří tzv. přejímky, je situace, ve které se dnešní uspěchaný svět nachází.38 Dochází k tak rychlému technologickému pokroku, ţe v mateřském jazyce nestíháme neustále vymýšlet nové ekvivalenty Cj, coţ postupně vede k deformaci jazyka samotného. V rámci překládaného textu jsem často naráţela na úskalí spojená s hledáním vhodných výrazů pro dané anglické termíny, jak jsem posléze zjistila, velká část ekonomických odborných názvů se do českého jazyka prostě nepřekládá, coţ je dle mého názoru chyba, protoţe, jak jsem jiţ výše zmínila, se tak zbytečně deformuje náš mateřský jazyk, takovému jevu se říká tzv. Czenglish.39 V procentuálním vyjádření se u našeho textu poměr přeloţených a nepřeloţených termínů pohyboval kolem 30:70.

37

Hauser, Přemysl. Nauka o slovní zásobě. 1st ed. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1980. 37. Print. 38 Hauser, Přemysl. Nauka o slovní zásobě. 1st ed. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1980. 38. Print. 39 Jedná se o spojení českého a anglického jazyka, kdy někteří Češi pouţívají ve své mluvě tzv. čechismy

59

3.2. Transpozice Transpozice se dají vyjádřit českých ekvivalentem „posuny v překladu“. Transpozice v překladu vznikly v důsledku systémových rozdílů mezi výchozím jazykem a cílovým jazykem. Translace musí přenášet totoţnou informaci,

k přenosu dané informace dochází za pouţití jiných gramatických prostředků. V rámci odborného textu se jedná o neutrální konotaci. Stejně jako u většiny odborných názvů se ani transpozice neobjevuje pouze jako lingvistický termín, ale zasahuje do různých odvětví (právo, hudba atd.). Ve své bakalářské práci se zaměřuji ale pouze na lingvistické hledisko, z tohoto pohledu se dá transpozice definovat jako onomaziologický způsob nebo proces přenesení jazykového prostředku (zpravidla slova) z jedné jazykové kategorie, vrstvy, roviny do jiné, např. z jednoho slovního druhu do druhého.40 „Termínů transpozice uţíváme v tom významu, jak je v překladatelství obvyklé, tj. k označení záměrných a často nutných formálních změn gramatických prvků v Cj.“41 Někdy můţe nastat situace, kdy na jednu transpozici navazuje další, nebo dokonce několik dalších transpozic. Takový další „posun v překladu“ se nazývá neautonomní.42 Transpozice se dělí do dvou kategorií: a) vyššího řádu – jedná se o záměny slovních druhů. Někdy se jim také říká transpozice hierarchicky ekvivalentní, mluvíme zde o jednoduché substituci.43„Pokud se omezíme v chápání transpozice jen na

záměnu

slovních druhů ve vztahu výchozí jazyk angličtina a cílový jazyk čeština, zúţíme tím velmi počet moţných typů záměn. Mezi nejčastější z nich patří:“44 

anglické substantivum – české sloveso – velkou skupinu v tomto uskupení tvoří transpozice anglického substantiva na české sloveso v infinitivu (např. „The Englishman is a slow starter, but there is

40

Lotko, Edvard. Slovník lingvistických termínů pro filology. 1st ed. Olomouc: Univerzita Palackého, 1999. 106. Print. 41 Bareš, Karel. Transpozice mezi angličtinou a češtinou. In: Překlad odborného textu.. 1st ed. Bratislava: Slovenské pedagogické nakladatelstvo, 1977. 110. Print. 42 Šabršula, Jan. Teorie a praxe překladu. 2nd ed. Ostrava: Ostravská univerzita, 2007. 29. Print. 43 Šabršula, Jan. Teorie a praxe překladu. 2nd ed. Ostrava: Ostravská univerzita, 2007. 29. Print. 44 Bareš, Karel. Transpozice mezi angličtinou a češtinou. In: Překlad odborného textu.. 1st ed. Bratislava: Slovenské pedagogické nakladatelstvo, 1977. 111. Print.

60

no stronger finisher. – Angličan pomalu začíná, ale nikdo pak nepostupuje vytrvaleji než on do úplného konce.“). 45 Další případ, kdy můţe dojít k „posunům v překladu“ osvětlíme na následujícím případu (viz. příklad č. 23). Angličtina je tady dokladem své nominální tendence, která je v ní větší neţ v češtině.46 

anglické sloveso – české substantivum

- někdy se ovšem

vyskytnou případy, kdy při nutné transpozici je angličtina a čeština v opačné relaci, neţ v prvním výše zmíněném vzorci (viz. příklady č. 24 - 26). 

anglické adjektivum – české adverbium – nejedná se o moc častý jev.



anglické adjektivum – české substantivum – stejně jako u třetího větného vzorce se příliš často nevyskytuje , např. ... the gentle sizzle of biting synchromesh. – jemné bzučení synchronizace v záběru.47.

Z výše zmíněných 4 typů transpozic se v anglickém odborném slohu nejčastěji vyskytují první dva druhy. V rámci mé bakalářské práce jsem dospěla ke stejnému závěru, tj. ţe v textu, který jsem překládala, se nejčastěji vyskytují první dva zmíněné „posuny v překladu“, tj. anglické substantivum – české sloveso a anglické sloveso – české substantivum. I kdyţ se v odborné literatuře uvádí, ţe frekventovanější je první druh, v mém překladu se četnost pohybovala v poměru 40:60. b) nižšího řádu – počet typových kombinací transpozic je poměrně úzký. Posuny se týkají gramatických kategorií, např. osoby nebo čísla (viz. příklady č. 27 – 28). K těmto záměnám dochází v důsledku známé skutečnosti, ţe jazyky nemají stejných počet gramatických kategorií a ţe ani strukturace a rozpětí gramatických kategorií se v jednotlivých jazycích nekryjí.48

45

Bareš, Karel. Transpozice mezi angličtinou a češtinou. In: Překlad odborného textu.. 1st ed. Bratislava: Slovenské pedagogické nakladatelstvo, 1977. 111. Print. 46 Bareš, Karel. Transpozice mezi angličtinou a češtinou. In: Překlad odborného textu.. 1st ed. Bratislava: Slovenské pedagogické nakladatelstvo, 1977. 111. Print. 47 Bareš, Karel. Transpozice mezi angličtinou a češtinou. In: Překlad odborného textu.. 1st ed. Bratislava: Slovenské pedagogické nakladatelstvo, 1977. 112. Print. 48 Bareš, Karel. Transpozice mezi angličtinou a češtinou. In: Překlad odborného textu.. 1st ed. Bratislava: Slovenské pedagogické nakladatelstvo, 1977. 112. Print.

61

Příklad č. 23: původní text This breakdown of the gold standard system during the inter-war period found no ready replacement. překlad Systém zlatého standartu během meziválečného období selhal a neexistovalo žádné jiné řešení. Příklad 24: původní text As the nineteenth century progressed it soon became apparent that, despite barter transactions, there was insufficient gold and silver to cover the increased totals of trade debt. překlad S postupem 19. století začalo být zřejmé, že přes probíhání směnných transakcí nebude dostatek zlata a stříbra k pokrytí vzrůstajícího počtu dluhů z obchodní činnosti. Příklad 25: původní text As the nineteenth centry progressed, and as whole trade expanded, the use of gold as means of international payment broadened to take in almost all the major trading countries. překlad V průběhu 19. století došlo k růstu světového obchodu, téměř ve všech obchodních velmocích se zlato stalo mezinárodním platebním prostředkem. Příklad 26: původní text This would expand the economy, raising domestic incomes, spending and price. překlad Došlo by k ekonomické expanzi, která by zvýšila příjmy domácností, utrácení a ceny. Příklad 27: původní text

62

What was perhaps not realized was that the apparent „success“ of the system in the forty years between 1873 and 1913 was largely due to the additional liquidity provided by sterling balances. překlad Co si lidé možná nepovšimli, byla skutečnost, že zřejmý úspěch systému

v

průběhu čtyřiceti let mezi roky 1873 – 1913 byl převážně umožněn dodatečnou likviditou, kterou zajistila stabilní britská libra. Příklad 28: původní text We might note that gold´s contribution to the international monetary order was perhaps greater than its role as a mean of payment. překlad Za povšimnutí stojí, že přínos zlata pro mezinárodní peněžní soustavu byl několikanásobně větší, než jeho přínos jako platebního prostředku.

3.3.Větné vzorce V kaţdém jazyce nalezneme různý počet tzv. větných vzorců. Jedná se o formální vyjádření věty zachycující její strukturu.49 Bylo by příliš zdlouhavé zmiňovat všechny, a ani to nelze, a proto ve své práci zmiňuji sedm základních typů (viz níţe). Jejich značení vychází z anglické terminologie: a) S-V (subject-verb) - vyjadřuje větu typu podmět-sloveso. Jedná se o vzorec, kde musí být sloveso významově plné, tzn. jednoznačné, o jeho smyslu nesmí být sebemenších pochyb. Někdy se můţe jednat o nevyjádřený podmět (viz. příklad č. 29). Toto schéma se vyskytuje častěji v češtině neţ v angličtině.50 b) S-V-O (subject-verb-object) – označuje větu ve sloţení podmětsloveso-předmět. Je typický pro odborný styl. Centrum významu by se mělo nacházet v nominálním prvku - předmětu (viz. příklad 30). S-V-Oi-Od (subject-verb-indirect object-direct object) – popisuje větný vzorec, který se do češtiny překládá jako podmět-sloveso-nepřímý předmět-přímý předmět (dva odlišné předměty). 49

Lotko, Edvard. Slovník lingvistických termínů pro filology. 1st ed. Olomouc: Univerzita Palackého, 1999. 112. Print. 50 Například sloveso run má nespočet významů, kromě základního utíkat.

63

Můţe se zde vyskytovat i tzv. několikanásobný nepřímý předmět (viz.

příklad

31).

V angličtině

dochází

u

vzorce

S-V-O-O

k diferenciaci na dva typy: 

bezpředložkový



předložkový – v češtině není zapotřebí, protoţe se dá rozeznat na základě pádů a slovosledu, ale protoţe angličtina nemá pádové koncovky, pouţívá místo toho slovosled a předloţky for a to (viz. příklady 32 a 33).

c) S-V-A (subject-verb-adverb) - v češtině vyjadřujeme jako podmětsloveso-příslovečné určení. Obvykle se jedná o příslovečné určení místa (adverbial of place). Tímto vzorcem se vyjadřuje existence, bytí nebo i provozování činnosti, která se někde odehrává, například She was at home. Četnost výskytu je v obou jazycích přibliţně shodná (viz. příklad č. 34). d) S-V-O-A (subject-verb-object-adverbial) – pro odborný styl to není příliš typické. Bez adverbiálního určení bychom větě sice rozuměli, ale neustále bychom na jejím konci očekávali nějakou bliţší specifikaci, např. Položil vázu (na stůl). e) S-Vlink-C (subject-verb-complement) - v odborném textu se vyskytuje poměrně často. f) S-V-O-C (subject-verb-object-complement) – dochází zde ke splynutí dvou větných vzorců S-V-O a S-V-C. V odborném textu se moc často nevyskytuje, například They elected him a president. Po rozboru originálního i přeloţeného textu jsem dospěla k závěru, ţe v obou jazycích se nejčastěji vyskytuje větný vzorec S-V-O. Příklad 29: Zdálo se, že mezi obchodními velmocemi existuje všeobecný souhlas se skutečností, že kurzovní a platební stabilita se upřednostňují na úkor domácí výroby a zaměstnanosti. Příklad 30: Podle teorie, která nám pomáhá vyrovnat schodek, by země, které se nachází v manku, měly být schopny snížit své devizové rezervy nebo si půjčit od zemí, které dosahují přebytku (kapitálová rezerva). 64

Příklad 31: Hlavní rysy systému zlatého standartu spíše osvětlí názorný příklad. Příklad 32: původní text That although surpluses and deficits are supposed to balance as an accounting identify for the world as a whole, in practice surpluses are rarely recycled to debtor countries. překlad Ačkoliv přebytky a deficity by se měly vyrovnávat jako účetní identita vztahující se ke světu jako celku, v praxi jsou přebytky vzácně převáděny do zadlužených zemí. Příklad 33: původní text Its supply cannot be raised significantly to meet any needs for greater world liquidity, limited as is by technical factors, such as the rate of extraction and new discoveries. překlad Jeho zásoba se nedá nijak podstatně zvýšit, aby se vyhovělo potřebě větší světové likvidity Příklad 34: V této kapitole si představíme překotné a významné změny, které si zachovávají své místo ve světové monetární soustavě.

65

ZÁVĚR V rámci své bakalářské práce jsem si stanovila za cíl překlad kapitoly odborné ekonomické učebnice Aplikovaná ekonomie

z anglického jazyka

do českého jazyka. Práci jsem rozdělila do tří pracovních celků. V první části jsem nejprve musela určit styl, jakým byl daný text napsán a poté si uvědomit, co z toho pro mne vyplývá. Protoţe se jednalo o jazyk ekonomický a odborný, funkční sloh jsem definovala jako administrativní a odborný. Jak jsem posléze zjistila, největším úskalím v odborném stylu se pro mne stalo neustálé opakování slov a termínů. Dalším oříškem se ukázala sama terminologie ekonomického jazyka. Často jsem se dostala do situace, kdy jsem nemohla nalézt vhodné ekvivalenty anglických odborných názvů, proto jsem byla donucena si je buď sama vymyslet, nebo je nechat nepřeloţené ve výchozím jazyce. Další část tvořil text, který jsem překládala. Jednalo se o publikaci, která se pouţívá k výuce ekonomických teorií na celém světě. Zabývá se MMF, a proto se v době ekonomické recese řadí k aktuálním tématům. Na dané kapitole jsem posléze provedla rozbor některých aspektů překladu. Jak jsem jiţ výše zmínila, součástí práce byla i analýza textu. V rámci lexikálního rozboru jsem se zaměřila na četnost přeloţených a nepřeloţených termínů z Vj do Cj. Nejdříve jsem stručně definovala termín a poţadavky, které musí splňovat. Tyto poţadavky jsem poté ilustrovala na názorných příkladech. Příklady jsem brala jak z originálního textu, tak z vlastního překladu. Nakonec jsem provedla procentuální rozbor a dospěla k názoru, ţe četnost anglických nepřeloţených termínů je vyšší, neţ přeloţených. Z toho také jasně vyplývá trend dnešní doby, kdy v určitých vědních oborech dochází k tomu, ţe se terminologie z převáţně části přebírá z výchozího jazyka. Dle mého názoru tak dochází k deformaci jazyka cílového (mateřského). Nedílnou součástí analýzy textu byly i transpozice a větné vzorce, kterým jsem se věnovala v rámci třetí kapitoly. Kromě terminologie se mi jako největší problém jevila skutečnost, ţe k některým tématům jsem s obtíţemi sháněla literaturu (zdroje), a to jak v kniţní, tak ve webové podobě. 66

SHRNUTÍ/SUMMARY The aim of my bachelor thesis was to translate a chapter from the technical economic textbook Applied Economics from English to Czech. I divided it into three parts. The first part dealt with a determination of a right functional style of a translated text. I also had to realize what follows from the functional style for me. The language of the translated text was technical and economic; I defined it as the technical and administrative style. As I consequently found out, the most difficult item in my thesis was the repetition of words and terms. Other problem was the terminology of the economic language. I often got into situation I could not find proper equivalents of the English terms and that is why I was forced to invent them or let them untranslated in the target language. The second part included my translated text. It was a publication which is used on the teaching of economic theories all over the world. It is concerned with the IMF, which is thanks to the current recession the up-to-date topic. I consequently analyse the translated text. As I mentioned above, the part is my bachelor thesis is the analysis of the translated chapter. In the lexical analysis I focused on the frequency of translated and untranslated terms from SL to TL. At first I briefly defined the term and conditions which must be fulfilled. These requirements were demonstrated on the illustrations. The examples came from the translated text but also from the original text. Finally I analysed percentual results and took the view that the frequency of the English untranslated terms is higher than the translated ones. It is clear that nowadays things are changing really quickly and this is absolutely the same situation in the terminology, we are not able to invent constantly brand new terms. We “borrow” the terms from the source language and it causes the deformation of our tongue language. The so called “transpositions” were dealt with in the chapter 3.2. I also describe the sentence patterns.

67

ANOTACE/ANNOTATION Anotace Cílem mé bakalářské práce je překlad kapitoly odborné ekonomické učebnice Aplikovaná ekonomie z anglického jazyka do českého jazyka. Její součástí je analýza daného textu. První část zahrnuje teoretickou definici funkčních stylů v českém i anglickém jazyce a následné zařazení překládaného textu do odpovídajících stylů. Druhou část tvoří překlad odborného textu, na kterém posléze provádím jeho rozbor s ohledem na několik hledisek. V rámci lexikálního rozboru se zaměřuji na četnost přeloţených a nepřeloţených termínů z výchozího jazyka (dále jen Vj) do cílového jazyka (dále jen Cj). Důleţitým prvkem jsou i tzv. transpozice, kterými se zabývám v kapitole 3.2. Poté se věnuji větným vzorcům. Kapitola, kterou jsem si vybrala, pojednává o vzniku a vývoji Mezinárodního měnového fondu (MMF), coţ je díky současné recesi aktuální téma.

Annotation The aim of my bachelor thesis is to translate a chapter from the technical economic textbook Applied Economics from English to Czech. Its part is an analysis of the translated text. The first section includes a theoretical definition of functional styles in Czech and English language. Then I classify the text under the right functional styles. The second part of my work consists of the translation of the technical text which I consequently analyse. In the lexical analysis I focus on the frequency of translated and untranslated terms from the source language (SL) to the target language (TL).The so called “transpositions” are dealt with in the chapter 3.2. I also describe the sentence patterns.

68

The chapter I have chosen is about a formation and a development of the IMF, which is thanks to the current recession the up-to-date topic.

69

SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY Bareš, Karel. Transpozice mezi angličtinou a češtinou. In: Překlad odborného textu.. Bratislava: Slovenské pedagogické nakladatelstvo, 1977. Čechová Marie, Krčmová, Marie, and Eva Minářová. Současná stylistika. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2008. Čermák, František. Jazyk a jazykověda. Praha: Praţská Imaginace, 1997. Griffiths, Alan, and Stuart Wall. Applied economics. New York: Addison-Wesley Longman, 1991. Hauser,

Přemysl.

Nauka

o

slovní

zásobě.

Praha:

Státní

pedagogické

nakladatelství, 1980. Knittlová, Marie. K teorii i praxi překladu. Olomouc: Univerzita Palackého Olomouc, 2000. Knittlová, Marie, and Ida Rochovanská. Funkční styly v angličtině a češtině. Olomouc: Univerzita Palackého Olomouc, 1977. Lotko, Edvard. Slovník lingvistických termínů pro filology. Olomouc: Univerzita Palackého, 1999. Mistřík, Jozef. Štylistika. Bratislava: Slovenské pedagogické nakladatelstvo, 1984. Šabršula, Jan. Teorie a praxe překladu. Ostrava: Ostravská univerzita, 2007.

INTERNETOVÉ ZDROJE Křístek, Michal. "Linguistica online". Masarykova univerzita, Brno. 1 September 2005. 20 March 2010 . "Český národní korpus". Filozofická fakulta Univerzity Karlovy. . "The Free Dictionary" http://ww.thefreedictionary.com

70