Filmové studio Barrandov

Ústav filmu a audiovizuální kultury

Markéta Sulovská (FAV, bakalářské kombinované studium)

Filmové studio Barrandov a jeho dramaturgické skupiny v období normalizace se zaměřením na 6. dramaturgickou skupinu Tvůrčí mládí

Bakalářská diplomová práce

Vedoucí práce: PhDr. Jaromír Blažejovský, Ph.D.

Brno 2010

1

Poděkování:

Ráda bych poděkovala PhDr. Jaromíru Blaţejovskému, Ph.D. za trpělivost při vedení této práce, cenné rady a připomínky. Za zpřístupnění barrandovských archivních fondů, včetně těch, které jsou běţně nedostupné, děkuji archiváři Matěji Kadlecovi. Dále děkuji osloveným pamětníkům – Martinovi Mahdalovi, Antonínu Kopřivovi, Václavu Křístkovi a Vladimíru Poštulkovi, kteří mi poskytli cenné informace.

2

Prohlášení o samostatnosti:

Prohlašuji, ţe jsem pracovala samostatně a pouţila jen uvedených pramenů.

V Brně dne 30. dubna 2010 ..................................................... Markéta Sulovská

3

OBSAH 1. Úvod .................................................................................................................................. 5 1.1. Metodologie práce ...................................................................................................... 5 2. Personální změny v československém filmu po roce 1969 ............................................... 8 3. Dramaturgické skupiny na Barrandově ............................................................................. 9 3.1. Dramaturgické skupiny na Barrandově v období 1969–1977 .................................... 9 3.2. Dramaturgicko-výrobní skupiny na Barrandově v období 1978–1983 .................... 10 3.3. Dramaturgické skupiny na Barrandově v období 1983 – 1990. Vznik dramaturgické skupiny Tvůrčí mládí. ...................................................................................................... 12 3.3.1. Slunce, seno, jahody .......................................................................................... 17 3.3.2. Zámek Nekonečno .............................................................................................. 17 3.3.3. Až do konce ........................................................................................................ 18 3.3.4. Čarovné dědictví ................................................................................................ 19 3.3.5. Antonyho šance .................................................................................................. 20 3.3.6. Figurky ze šmantů.............................................................................................. 20 3.3.7. Přátelé bermudského trojúhelníku ..................................................................... 21 3.3.8. Pravidla kruhu ................................................................................................... 23 3.3.9. Slunce seno a pár facek ..................................................................................... 23 3.3.10. Dům pro dva .................................................................................................... 24 3.3.11. Příběh 88 ......................................................................................................... 30 3.3.12. Atrakce švédského zájezdu .............................................................................. 31 3.3.13. Křížová vazba .................................................................................................. 31 3.3.14. Vyžilý Boudník ................................................................................................. 32 4. Závěr ................................................................................................................................ 33 5. Zdroje .............................................................................................................................. 36 5.1. Literatura .............................................................................................................. 36 5.2. Elektronické databáze ............................................................................................... 38 5.3. Orální prameny ......................................................................................................... 38 5.4. Archivní prameny ..................................................................................................... 38 5.5. Filmografie ............................................................................................................... 39 6. Summary.......................................................................................................................... 41

4

1. Úvod Tato bakalářská práce zkoumá situaci ve Filmovém studiu Barrandov (FSB), konkrétně v dramaturgických (později dramaturgicko-výrobních) skupinách v období normalizace. Toto téma je ovšem pro rozsah bakalářské práce poněkud objemné – kaţdá jednotlivá skupina by mohla být námětem pro samostatný elaborát. Zaměřím se proto pouze na 6. dramaturgickou skupinu (6. DS). Tato skupina vznikla v roce 1978 a v roce 1983 se transformovala do skupiny Tvůrčí mládí. Pro pochopení nezbytného kontextu jsou v práci stručně zmíněny i události po roce 1989. Ráda bych v rámci této práce zodpověděla některé otázky. Například: Co vedlo FSB k zaloţení skupiny Tvůrčí mládí? Jaké je postavení snímků vzešlých z této skupiny v kontextu české normalizační kinematografie? Ráda bych také popsala a zmapovala výběr námětů, které tato skupina doporučila k realizaci, stejně jako kritéria určující výběr mladých, mnohdy debutujících reţisérů. Dále se chci zabývat aspekty, které ovlivňovaly tvorbu jednotlivých snímků. Z filmů, které v rámci skupiny vznikly, jsem si k bliţšímu zkoumání vybrala tři. U filmu Dům pro dva, předkládám drobnou případovou studii, která, společně s rozborem ostatních snímků, bude slouţit k popisu fungování celé skupiny v rámci kontextu ostatních dramaturgických skupin.

1.1. Metodologie práce Veškerá dochovaná dokumentace FSB je uloţena v prostorách Barrandov Studia a.s.1 Obsahuje archiválie z let 1935–1990. K badatelským účelům jsou tyto fondy dostupné, nicméně období od roku 1986 do roku 1990 není prozatím zkatalogizováno, coţ práci s archivními materiály značně komplikuje. Po obsáhlém průzkumu archivu mohu konstatovat, ţe z 80. let 20. století se dochovalo jen velmi málo relevantních podkladů. Ve sbírce se nacházejí dramaturgické plány na jednotlivé roky, výrobní dokumentace k některým natočeným filmům a texty kolektivních smluv pro jednotlivá období. Archiv je rozdělen na tři části. V první se nacházejí dokumenty, které se týkají celého

1 Po zrušení Ústředního ředitelství československého filmu na konci roku 1990 se Filmové studio Barrandov ocitlo zcela bez prostředků, a tak byla většina filmové produkce zastavena. V roce 1992 byl schválen privatizační projekt společnosti Cinepont, a. s., která si později změnila obchodní jméno na AB Barrandov, a.s. a v současnosti vystupuje jako Barrandov studio a.s.

5

studia (tyto dokumenty jsou uchovávány v kartonech řazených dle jednotlivých let), druhou část tvoří abecedně seřazené sloţky k jednotlivým filmům a třetí část obsahuje fotografické materiály (ty tvoří nejen fotosky a fotografie z natáčení jednotlivých snímků, ale i fotografické publikace vztahující se k filmovým festivalům). Nezkatalogizovaná část archivu není standardně pro badatele přístupná. Po dohodě s archivářem FSB mi byl umoţněn přístup i k těmto archiváliím. Jak jsem jiţ zmínila, v archivu se nenachází kompletní dokumentace FSB. K nenávratnému znehodnocení archivu došlo na počátku 90. let 20. století, kdy byla značná část listinných dokladů zničena kvůli nevhodným skladovacím podmínkám v nevyhovujících prostorách. Můţeme se tedy domnívat, ţe chybějící materiály byly ztraceny či zničeny. Dle osobního vyjádření archiváře FSB docházelo v 90. letech na Barrandově také k záměrné skartaci materiálů. Národní filmový archiv (NFA) se na počátku devadesátých let ujal převzetí Podnikového archivu Ústředního ředitelství československého filmu. To ovšem zajišťovalo pouze správní agendu jednotlivých podniků a studií. Tyto materiály tedy nejsou pro tuto práci pouţitelné. Zjevný nedostatek primárních pramenů tedy vyţaduje dohledání chybějících faktických údajů ve druhotných zdrojích, např. v článcích z periodického tisku či dobové přehledové literatuře. Jako další cenný zdroj informací budu ve své práci pouţívat orální historii. Pro komplexnější vhled do práce tvůrčí skupiny jsem se pokusila kontaktovat pamětníky. Na některé bývalé filmové pracovníky se mi nepodařilo dohledat aktuální kontakt. Mnoho z pamětníků je jiţ po smrti. Někteří ţijící se zase k dané problematice nechtěli vyjadřovat. V pátrání po souvislostech a s doplněním chybějících informací mi pomohli scénárista Vladimír Poštulka, dramaturg Martin Mahdal, reţisér Václav Křístek a reţisér Antonín Kopřiva. Martin Mahdal působil ve skupině Tvůrčí mládí jako dramaturg od roku 1986 do jejího rozpadu v roce 1990 a z celkově natočených čtrnácti snímků se dramaturgicky podílel na výrobě sedmi z nich (Antonyho šance, Pravidla kruhu, Slunce, seno a pár facek, Dům pro dva, Příběh 88, Vyžilý Boudník a Křížová vazba). Vladimír Poštulka byl autorem původního námětu a literárního scénáře snímku Dům pro dva. 6

Václav Křístek pracoval ve FSB jako pomocný reţisér hned po ukončení střední školy, tedy od roku 1973. Poté studoval na FAMU a po absolutoriu (1981) se vrátil zpět na pozici pomocného reţiséra. V roce 1986 ve skupině Tvůrčí mládí reţíroval svoji debutantskou povídku Tramvaj do Poděbrad, která byla součástí snímku Přátelé bermudského trojúhelníku. Díky kladnému přijetí byl přeřazen na post reţiséra. Mimo 6. DVS natočil v 1. DVS svůj druhý snímek (první celovečerní) Zvířata ve městě a v roce 1990 svůj třetí film Vyžilý Boudník. Antonín Kopřiva, který se kromě reţie podílel spoluautorsky také na scénářích, v 6. DVS natočil tři filmy. V roce 1983 debutoval snímkem Zámek Nekonečno, rok poté vznikl jeho druhý film Až do konce a v roce 1989 zahájil práci na filmu Křížová vazba. Ještě před studiem na praţské FAMU (1977 – 1982) působil od roku 1973 ve FSB jako pomocný reţisér. Věřím, ţe syntézou poznatků získaných prostřednictvím výše uvedených zdrojů nabídne tato práce co moţná nejucelenější pohled na zkoumanou problematiku. Citace z dobových dokumentů jsou přizpůsobeny pravidlům pravopisu a grafické normě, která platí v celé práci.

7

2. Personální změny v československém filmu po roce 1969 Stejně jako ostatní kulturní instituce prošel také Československý státní film v roce 1969 důkladnou revizí. Po výměně funkcí na Ústředním ředitelství Československého filmu došlo k odvolání vedení filmových studií. Dále nastaly personální změny v jednotlivých tvůrčích skupinách. Tato politická reorganizace se týkala jak scenáristického úseku, tak i úseku dramaturgických skupin. Mnoho pracovníků dostalo výpověď ze zaměstnání, neboť se jejich názory neslučovaly s novými tzv. umělecko-ideovými potřebami studia. Tuto praxi potvrdili Antonín Kopřiva i Martin Mahdal.2 Řada tvůrců tedy byla donucena opustit Barrandov, nicméně některým z nich bylo po čase umoţněno vrátit se zpět do Barrandovských ateliérů. Mezi tyto tvůrce patří například Ivo Toman, Jiří Menzel či Ladislav Rychman. Jiní se uchýlili do menších studií. Například Věra Chytilová či Drahomíra Vihanová začaly pracovat v Krátkém filmu. Mnozí emigrovali. Například Pavel Juráček: „Roku 1971 byl z Barrandova vyhozen, ocitl se bez moţnosti pracovat a po podpisu Charty 77 byl v listopadu 1977 vyobcován do SRN.“3 Mezi další emigranty patřil i Vojtěch Jasný, který odešel do exilu v červnu 1970, či Ivan Passer, který republiku opustil na podzim roku 1968.

2 Martin Mahad vystudoval na FAMU obor scenáristika – dramaturgie, ale kvůli nedostačujícímu kádrovému posudku pracoval aţ do roku 1986 na pozici pomocného reţiséra. 3 Voráč: Český film v exilu, kapitoly z dějin po roce 1968, s. 69.

8

3. Dramaturgické skupiny na Barrandově 3.1. Dramaturgické skupiny na Barrandově v období 1969–1977 Stejně jako jiným odvětvím ani oblasti kinematografie se nevyhnuly zásadní personální změny, které začaly po srpnu 1968. Jejich cílem bylo uplatnit nad výrobou filmů přísnější ideologickou kontrolu. Za počátek normalizace v kinematografii můţeme označit září roku 1969, kdy byl ředitelem Československého filmu jmenován Jiří Purš. Následovala výměna na nejvyšších postech u většiny filmových podniků včetně Barrandova, kde se ústředním dramaturgem stal Ludvík Toman. Pro jeho působení bylo příznačné, ţe projekty vhodné pro realizaci nehodnotil z hlediska kvality, ale z ideologického hlediska. Ať se jiţ jednalo o výběr tématu či autorů. Tomanův názor na tehdejší filmovou tvorbu asi nejlépe vystihují jeho vlastní slova z roku 1972, jak je cituje časopis Film a doba v článku Problematika dramaturgie českého hraného filmu: „Nemůţeme přejít, ţe mnoho našich umělců a tvůrců v nedávné minulosti zapomnělo, ţe ţijeme v rozděleném světě, uprostřed ostrého boje mezi kapitalismem a socialismem. Namísto, aby slouţili věrně svému lidu, jeho dělnické třídě a její avantgardě – komunistické straně, mnozí podlehli iluzím třídního smíru, revizionistickým názorům, které rozrušují základy socialistického zřízení a oslabují jednotu a rozhodnost v boji proti imperialismu. Zapomněli, odkud vyšli a pro koho tvoří, a opájeli se představami o nadřazené elitě. Hráli si na vůdce národa a zatím sehráli trapnou roli loutek, řízených, aniţ si to uvědomili, centrálami antikomunismu a antisovětismu. Opájeli se kosmopolitními iluzemi světovosti a zatím slouţili kontrarevoluci. Není přehnané tvrzení, ţe to byla filmová tvorba, která v Československu otevřela zadní vrátka pro pronikání ideologické diverze. Nebudeme na tomto místě hodnotit toto bývalé období, které se samozřejmě neomezuje jen na krizová léta 1968 a 1969, i kdyţ naše praxe – filmová tvorba – nemůţe dobře bilancovat a nemůţe ani pokračovat bez hluboké analýzy 4

toho, co bylo.“

Ve zmiňované stati se Toman zabývá také hodnocením tvorby z let 1970–1971, přičemţ přiznává, ţe: „Na počátku roku 1970 stála před námi základní otázka – změnit dosavadní vývoj české tvorby hraných filmů tak, aby odpovídal potřebám socialistické společnosti a kulturně politické linii strany. To vyţadovalo změnit dramaturgickou praxi, přebudovat systém literární přípravy filmové tvorby, omezit nebo zcela vyloučit vliv těch, kteří 4 Film a doba, 18, č. 9, s. 457.

9

vědomě stáli proti nové linii, a začít se vypořádávat s ideovým zmatkem, který panoval mezi tvůrčími pracovníky. Současně však bylo třeba řešit otázku, jak zaměstnat filmové ateliéry, tj. jak se vyrovnat s výrobním a hospodářským plánem, který byl dřívějším vedením schválen pro rok 1970.“ 5 Většina filmařů, kteří byli donuceni barrandovská studia opustit (například Drahomíra Vihanová, Hynek Bočan, Pavel Juráček, Vít Olmer, Ivan Renč, Věra Chytilová, Evald Schorm) nedostala konkrétní odůvodnění svého odchodu. K této problematice se v barrandovském archivu nenachází ţádná dokumentace. Z výpovědí zúčastněných se dá jen odvozovat, ţe důvodem k výpovědi byl fakt, ţe se jednalo o „názorové rozpory“. Coţ potvrzuje i Martin Mahdal: „Nikdy jsem nedostal oficiální vyjádření, proč nemohu dělat dramaturga, takţe jsem pracoval jako pomocňák.6 A tak to bylo se všemi.“7 Potřeba systematičtější práce s mladými tvůrci ovšem ustoupila do pozadí, neboť FSB řešilo personální nedostatek kvalifikovaných a zároveň prověřených pracovníků.

3.2. Dramaturgicko-výrobní skupiny na Barrandově v období 1978–1983 Jako doklad ilustrující situaci v dramaturgických skupinách můţe slouţit Informace o tehdejším kádrovém stavu a jeho dalším vývoji na úseku dramaturgie. Materiál, který byl sepsán pro jednání Celozávodního výboru Komunistické strany Československa (CV KSČ) ve FSB počátkem roku 1978.8 Text zpracoval ústřední dramaturg Ludvík Toman. V úvodu elaborátu se hovoří o důleţitém postavení dramaturgie pro FSB. Na stejnou úroveň jsou zde kladeny čtyři základní předpoklady úspěšného dramaturga – znalost filmové tvorby, odbornost, profesionalita a stranickost. Výsledkem je tedy: „[...] třídní pohled skloubený s vytříbeným uměleckým názorem.“ Materiál dále hodnotí všech šest dramaturgických skupin (DS) jednotlivě. Hodnocení jednotlivých skupin se zaměřuje spíše na poměr straníků, nestraníků, „vyškrtnutých“ a kandidátů v jednotlivých dramaturgických skupinách, neţ na kvalitu práce jednotlivých DS. Závěrem jsou zopakovány základní poţadavky na kádrové sloţení dramaturgie: „[...] 5 Film a doba, 18, č. 9, s. 459. 6 Pomocný reţisér. 7 Mahdal: 2010, rozhovor. 8 Karton číslo I z roku 1978.

10

posilovat její stranickost a v souvislosti s tím i její kvalifikaci a odbornost. V budoucnu budou proto přijímáni z mladých adeptů do trvalého pracovního poměru ti, kteří ve zkušebních lhůtách prokáţí, ţe se perspektivně mohou stát členy strany. Tito straně oddaní dramaturgové budou postupně nahrazovat ty z odborníků, jejichţ vztah ke straně byl narušen a kteří nemají předpoklady vrátit se do řad strany.“ Například v 1. dramaturgické skupině Miloše Broţe pracovalo pět dramaturgů, z nichţ jen jeden byl člen KSČ. Dva dramaturgové byly vyškrtnutí a zbývající dva byli nestraníci. Největší slabiny dramaturgických skupin byly počátkem roku 1978 spatřovány v kádrové nevyrovnanosti. Tento fakt je zohledňován i v interním materiálu FSB z 12. dubna. 1978 Uplatnění nových tvůrčích pracovníků ve filmové tvorbě FSB.9 V něm u pracovní pozice dramaturg – scénárista najdeme poznámku: „Pokud jde o dramaturgy a scenáristy, je charakter jejich práce natolik odlišný, ţe jejich problematiku dost dobře nemůţeme slučovat s předchozími.“ Dále se v textu píše, ţe: „Pokud jde o nové dramaturgy a scenáristy, lze konstatovat, ţe jejich dosavadní výsledky byly zřejmě velmi podstatně ovlivněny péčí jednotlivých dramaturgických skupin. Na tomto poli nejde o pověřování, nýbrţ o přijímání pracovníků, přičemţ se nezdá být prokazatelné, ţe zde vţdy šlo o respektování cílevědomých zásad kádrové práce, o objektivní posuzování určitým orgánem, nýbrţ často o náhodný výběr.“ Z tohoto materiálu je patrné, ţe si samotné vedení FSB bylo vědomé nestandardní situace v dramaturgických skupinách. Níţe se v materiálu píše o principech práce sovětské tvůrčí skupiny Debut. Pověření pracovníci FSB byli na řadě pracovních cest v SSSR, které měly za cíl zmapovat systém práce s debutanty v SSSR. Jiţ v roce 1978 jsou zde patrné snahy o zřízení podobné skupiny i ve FSB. V závěrečném usnesení je mimo jiné i bod osm, který praví: „Podnikové a stranické orgány FSB by měly vyvinout další iniciativní úsilí ke zřízení samostatného útvaru Českého filmu, analogického sovětské tvůrčí skupině Debut, jako útvaru mimo organizační rámec FSB, opírajícího se pouze o výrobní základnu FSB, který by pracoval na stejných principech jako skupina Debut včetně závaznosti svého vyjádření o perspektivnosti jednotlivých nových tvůrčích pracovníků. Současně by však měla být přijata jiţ od počátku zásada, ţe eventuální zřízení takto koncipovaného útvaru 9 Materiál se nachází v kartonu číslo I. z roku 1978.

11

nebude nahrazovat vlastní práci FSB s novými tvůrčími pracovníky.“ Materiál prošel řízením v rámci struktur FSB a na příkaz ústředního dramaturga Ludvíka Tomana byl dne 19. dubna 1978 sestaven připomínkový elaborát Připomínky a náměty k materiálu „Uplatnění mladých tvůrčích pracovníků v realizačním procesu FSB“, ve kterém se hned v úvodu píše, ţe navrţený materiál není příliš konkrétní. V souhrnu připomínek je i návrh řešení pro debutanty: „Uplatníme-li dosavadní praxi práce na povídkových filmech, bylo by nutno dodrţet některé zásady. Práci na povídkovém filmu je nutno povaţovat za součást přípravy kádrových rezerv a ověření talentu a nemůţe být povaţováno za ukončený vývojový proces pracovníka. To v praxi znamená, ţe za ukončený vývojový proces je moţno povaţovat aţ rozhodnutí o převedení do funkce reţiséra. To by znamenalo a bylo by správné trvat na tom, ţe do doby, neţ bude rozhodnuto o jeho převedení do funkce reţisér, musí plnit úkoly, které vyplývají z funkce, ve které je zařazen,10 samozřejmě mimo doby, kdy mu bude dána moţnost na základě výsledků debutu na povídkovém filmu příleţitost debutu na celovečerním filmu.“11

V archivu se bohuţel nenachází ţádná zpráva, která by na tuto navazovala či na ni odkazovala. Nicméně i z výše uvedeného je patrné, ţe návrh na ustanovení samostatné tvůrčí skupiny pro debutanty nebyl postoupen k projednávání a realizaci. Jak víme, tato tvůrčí skupina byla zaloţena aţ v roce 1983. Dle sovětského vzoru bylo doporučeno přijmout zásadu, ţe: “K debutu na povídkovém filmu je moţno doporučit pouze mladé pracovníky do 35 let věku a do 5 let po ukončení FAMU. Návrh na debutanty povídkových filmů by z řad kádrových rezerv pro tvůrčí práci předkládal náměstek pro tvorbu.“12

3.3. Dramaturgické skupiny na Barrandově v období 1983 – 1990. Vznik dramaturgické skupiny Tvůrčí mládí. Jak vyplývá z plánu na rok 1983, měla dramaturgicko-výrobní skupina Tvůrčí mládí pod 10 Většina absolventů FAMU pracovala ve FSB v pozici II. reţiséra. 11 Dokument Uplatnění mladých tvůrčích pracovníků v realizačním procesu FSB se nachází v kartonu I z roku 1978. 12 Dokument Uplatnění mladých tvůrčích pracovníků v realizačním procesu FSB se nachází v kartonu I z roku 1978.

12

vedením Jana Vilda, na rozdíl od ostatních skupin, v době svého zaloţení jen jednoho dramaturga, jímţ byl Jiří Švejda. V roce 1986 přibyl do skupiny ještě dramaturg Martin Mahdal, který ve skupině pracoval aţ do jejího rozpadu v roce 1990. Se skupinou jako externí dramaturgové spolupracovali Josef Vaculík, Pavla Frýdlová a Miloš Fedaš. Pozici vedoucího dramaturgicko-výrobní skupiny můţeme dnes přirovnat k pozici producenta filmu. Jan Vild byl původně ekonom, takţe se v otázkách dramaturgie spoléhal na doporučení hlavního dramaturga skupiny Jiřího Švejdy. Vedoucí skupiny Jan Vild poskytl krátce po zaloţení skupiny novinářce Aleně Bechtoldové pro časopis Film a doba rozhovor, ve kterém mimo jiné objasňoval i podmínky pro přijetí reţiséra do této skupiny: „[…] v duchu tohoto materiálu by měli být na samostatnou tvůrčí práci navrhováni ti mladí tvůrci, kteří mají ukončenou FAMU, VGIK nebo jinou uměleckou školu příbuzného směru, kteří splňují kádrové předpoklady a obstáli v ideovětalentovém hodnocení, kteří nejsou starší 35 let, nebo doba po absolvování fakulty nepřesahuje 5 let.“ 13 Z výše uvedeného vyplývá, ţe v přístupu k debutantům zůstaly zohledněny stejné parametry, jako ty z návrhu z roku 1978 (viz kapitola 3.2.). V rozhovoru se Jan Vild vymezuje skupině Debut, která byla inspirací: „Proč Tvůrčí mládí a ne Debut (jako např. v Sovětském svazu), má vedle jiţ uvedeného pro nás jeden závaţný důvod – a to výchovu mladých tvůrců. Předpokládáme totiţ, ţe skupina si v průběhu určité doby vytvoří vlastní umělecký profil, podobně jako ostatní dramaturgicko-výrobní skupiny studia; a to hlavně v tom smyslu, ţe bude korespondovat s tendencemi, uměleckým cítěním a názory mladé generace.“14 Od roku 1983 do konce normalizace, tedy do roku 1989 vzniklo v této dramaturgické skupině 12 filmů.15 Jsou zde ale ještě dva snímky,16 které se ve skupině začaly vyrábět 13 Film a doba, č. 8, s. 425 14 Film a doba, č. 8, s. 425 15 Antonyho šance (1986) reţie Vít Olmer; Atrakce švédského zájezdu (1989) reţie Zoran Gospič; Až do konce (1984) reţie Antonín Kopřiva; Čarovné dědictví (1985) reţie Zdeněk Zelenka, Dům pro dva (1988), reţie Miloš Zábranský; Figurky ze šmantů (1987), reţie Martin Faltýn, Jan Kubišta, Radovan Urban, Josef Pávek, Pravidla kruhu (1987) reţie Miroslav Balajka; Přátelé bermudského trojúhelníku reţie Václav Křístek, Petr Šícha, Jan Prokop; Příběh 88 (1989) reţie Zuzana Hojdová – Zemanová; Slunce, seno, jahody (1984) reţie Zdeněk Troška, Slunce, seno a pár facek (1989) reţie Zdeněk Troška. Zámek Nekonečno (1983) reţie Antonín Kopřiva. 16 Vyžilý Boudník (1990) reţie Václav Křístek; Křížová vazba (1990) reţie Antonín Kopřiva

13

v roce 1989 a byly dokončeny v následujícím roce. I tyto snímky lze tedy včlenit do celkové bilance skupiny 6. dramaturgicko-výrobní skupina (6. DVS), která byla rozpuštěna na jaře roku 1990. V roce 1983 vznikl snímek z prostředí diagnostického ústavu Zámek Nekonečno, který natočil debutující reţisér, spoluautor scénáře Antonín Kopřiva. Tento tvůrce v rámci skupiny natočil i svůj druhý celovečerní film Až do konce, který vznikl hned rok poté. Zdeněk Troška, který jiţ nebyl reţisérským nováčkem, zde zrealizoval dva filmy z trilogie Slunce, seno… V roce 1984 Slunce, seno, jahody a v roce 1989 Slunce, seno a pár facek. Vzhledem k úspěšnosti série filmů z obce Hoštice byl třetí díl – Slunce, seno, erotika – v dramaturgickém plánu skupiny na rok 1990, coţ vyplývá ze zprávy o činnosti 6. DVS ze září 1988, kdy je film ve fázi schváleného literárního scénáře. Film byl v roce 1990, byť v jiné skupině17 natočen a v roce 1991 vstoupil do kin. Dále zde vznikl dětský koprodukční film, debut reţiséra Zdeňka Zelenky Čarovné dědictví. Zelenka se i ve svých pozdějších snímcích velmi často obrací dětskému divákovi. Snímek Antonyho šance (o mladíkovi vychovávajícím dítě) natočil Vít Olmer. Povídkovým filmem Figurky ze šmantů debutovali naráz čtyři mladí reţiséři. Miroslav Balajka v této skupině natočil svůj druhý celovečerní snímek Pravidla kruhu. Přátelé bermudského trojúhelníku je název dalšího povídkového filmu, kterým byl v roce 1987 umoţněn první samostatný reţisérský počin hned třem umělcům současně. Mezi další snímky této skupiny patří i Dům pro dva. Tomuto filmu věnuji ve své práci větší prostor, neboť jeho komplexnější zkoumání můţe být cenné z hlediska získání ucelenější představy o fungování skupiny jako celku. Mezi poslední filmy, které skupina Tvůrčí mládí vyprodukovala, patří Příběh 88 debutantky Zuzany Hojdové a Atrakce švédského zájezdu, kterou jako koprodukční snímek natočil taktéţ debutující jugoslávský reţisér Zoran Gospič. V rámci textu ještě zmiňuji snímky Vyžilý Boudník a Křížová vazba. Dále uvádím záznam z rozhovoru s Martinem Mahdalem, který se vyjadřuje o svých začátcích v 6. DVS (vzhledem k specifičnosti výpovědi povaţuji za nutné zde uvést delší část z rozhovoru): Martin Mahdal: „Já jsem do skupiny nastoupil aţ v roce 1986. Do té doby tam byl jen Jiří Švejda, jakoţto šéfdramaturg, coţ byl můj spoluţák z dramaturgie na FAMU. Pracoval 17 Koprodukce mezi FSB (tvůrčí skupina Václava Nývlta) a společností Drufip.

14

jsem na Barrandově jako pomocný reţisér, ale chtěl jsem dělat dramaturgii. Jakmile se tedy naskytla příleţitost přestoupit do skupiny k Jiřímu Švejdovi, tak jsem to vzal. V té době dostala původní pravidla trochu jiný rozměr. Původně to bylo tak, ţe bychom se měli starat o začínající reţiséry do třetího filmu. Ale i o začínající scenáristy a kameramany. My jsme chodili na projekce na FAMU a v podstatě jsme tam nabízeli moţnost práce v naší skupině. Jednou za rok jsme si pořádali přehlídku famáckých absolventských filmů a na konci jsme se domlouvali, kdo z nich by byl nejlepší pro přijetí k nám. Ten kdo měl rozpracovaný scénář, tak měl samozřejmě přednost. Nebylo to ale automatické, autor musel projevit zájem. Bylo to pro ně ale zajímavé, protoţe pobírali plat a věděli, ţe cca za dva roky budou moci točit. V jedné chvíli si ale někdo na ústředním ředitelství vzpomněl, ţe debutant nemusí být zrovna absolvent FAMU, ţe debutant je i stopadesátiletý pán, který si usmyslel, ţe napíše svůj ţivotopis jako námět scénáře. Dokonce se nám do skupiny snaţili dostat reţiséra Otakara Vávru s jeho filmem Evropa tančila valčík. S ním nechtěla ţádná skupina pracovat, protoţe bylo jasné, ţe by si Vávra vzal většinu rozpočtu skupiny pro svůj film. To se nám naštěstí podařilo zaţehnat. Protoţe jsme argumentovali, ţe to uţ je úplně mimo rámec činnosti naší skupiny. Tím, ţe se řešilo, ţe debutant můţe být i starší, tak jsem tyto scénáře a náměty dostal na starost já. Tedy posuzování, zda se tyto náměty hodí pro zpracování. To byly většinou grafomanské práce. Musel jsem je v daném termínu přečíst a udělat k nim dramaturgický rozbor. Takţe já jsem měl za úkol vysvětlit, proč to nejde natočit. Většinou se autoři rekrutovali z řad známých od tehdejších prominentů. A to byla nejhorší práce, co jsem dělal. Pokud vím, tak ţádný z těchto námětů nebyl realizován. Říkám to jen proto, ţe jsme k práci přistupovali zodpovědně. Nám nebylo jedno, co za námi zůstává. Vţdycky jsme chtěli, aby to bylo to nejlepší.“ MS.:18 „Jak do koncepce skupiny, která měla umoţnit reţisérům celovečerní debut, zapadají dva povídkové filmy, které v rámci této skupiny vznikly?“ Martin Mahdal: „Povídkové filmy se dělaly proto, aby absolvovalo co nejvíc reţisérů. Coţ bylo sice poněkud nešťastné rozhodnutí, protoţe povídka je jiný ţánr a nemusí reţisérovi sedět, ale měli jsme tady 50 adeptů a moţnost natočit maximálně čtyři filmy za rok. Nebylo to šťastné řešení, ale aspoň reţiséři uţ měli něco za sebou a mohli se prezentovat 18 Autorka textu.

15

jako autoři, říct uţ mám film. A věděli, ţe pokud debut v povídce dobře dopadne, mohou do dvou let počítat s tím, ţe natočí celovečerák.“19 Martin Mahdal popisuje tehdejší systém výběru látek takto: „My jsme byli aktivní. Sami jsme vyhledávali látky, k látce scenáristu a ke scenáristovi a tématu i reţiséra. Z toho také vycházelo ovlivnění týmu. Reţisér si mohl vybrat dramaturga, ale většinou to bylo obráceně, vesměs si dramaturg vybral reţiséra. Samozřejmě jsem mohl projekt odmítnout. Ale kdo by mi ho nabídl, kdyţ jsem si dělal svůj plán práce a pracoval jsem na svých látkách? Odmítnout by to šlo vţdycky s odůvodněním, ţe si třeba nerozumím s autorem, ţe tématu nerozumím nebo ţe na to nemám čas. Nepamatuju se, ţe bych vzal něco, co jsem nechtěl. Nejdůleţitější bylo umění najít k tématu správného scénáristu a ke scénáristovi toho správného reţiséra nebo reţisérku. To je totiţ základ úspěchu. Ale stejně si mohl vybrat reţisér dramaturga, nejlépe tím, ţe ho sám oslovil. Kdyţ se jim látka společně zamlouvala, dramaturg mohl látku vybojovat. Reţisér samostatně mohl látku prosadit velice obtíţně, vesměs jen s pomocí protekce ve vedení. Ale to moc nadějí na slušný výsledek nemělo.“20 V roce 1983, tedy při vzniku skupiny, bylo zapotřebí vybrat do skupiny Tvůrčí mládí mladé tvůrce. Pro posouzení jejich kvalit slouţily jejich absolventské filmy z FAMU. Pro první snímky této DVS byl vybrán Zdeněk Troška a Antonín Kopřiva. Dále se počítalo s moţností zaměstnání Zdeňka Zelenky, Miroslava Balajky a Miloše Zábranského. K hodnocení práce skupiny Tvůrčí mládí docházelo i v průběhu osmé dekády: „V roce 1982 jako jeden z pozitivních důsledků nové reorganizace vniká také 6. dramaturgickovýrobní skupina Tvůrčí mládí, do jejíhoţ čela je postaven Jan Vild. Za zhruba pětiletí není bilance jejích výsledků příliš radostná. Její hlavní úkol – uvádět do ţivota nové, především reţijní osobnosti zatím kvalitativně a dokonce ani kvantitativně nevybízí k přílišné spokojenosti. [...] Nebýt zásluţné orientace některých dalších skupin na tvorbu nových reţisérských jmen (Feničův Dţusový román v 1. DVS, Flídrův Všichni mají talent v 3. DVS, Troškova Bota jménem Melichar v 4. DVS), nepočítaje jiţ zmíněnou iniciativu gottwaldovské dramaturgie, pak samotný přínos Vildovy skupiny zatím není zatím není zdaleka tak výrazný, jak se předpokládalo. “

19 Mahdal, 2010: rozhovor. 20 Mahdal, 2010: rozhovor. 21 Melounek: Horečky všedního dne. s. 33, 34.

16

21

3.3.1. Slunce, seno, jahody Jiří Plachý se ve svém posudku ke scénáři filmu Slunce, seno, jahody ze dne 7. června 1983 vyjádřil takto: „Domnívám se, ţe předloţený scénář bude po dopracování dobrou předlohou pro vznik neobvyklé komedie s velmi dobrým diváckým přijetím. Doporučuji neodkladně zahájení průzkumu realizace a přípravných prací.“22 Urychlení tohoto scénáře do výroby bylo zapříčiněno i faktem, ţe 6. DVS potřebovala doplnit plán roku 1983. Látka měla velmi pozitivní ohlas a z fáze schváleného literárního scénáře do dokončovacích prací byla převedena za necelý rok, coţ byla, vzhledem k plánování v DVS, nadstandardní rychlost. V dalším z posudků se dočteme, ţe: „Vezmeme-li v úvahu reţijní pojetí Zdeňka Trošky v jeho prvotině Bota jménem Melichar , dostáváme i při čtení tohoto scénáře představu sviţného dílka, které 1. bude veselé, 2. bude levné, 3. bude sviţné, 4. bude divácké, 5. bude optimistické, 6. bude kapacitně nenáročné.“ Snímek byl dokončen jiţ v prosinci 1983.

3.3.2. Zámek Nekonečno Čerstvý absolvent FAMU Antonín Kopřiva získal moţnost debutu v 6. tvůrčí skupině s tím, ţe mu bylo umoţněno vybrat si látku. V době nástupu do skupiny měl rozpracované scénáře ke snímkům Zámek Nekonečno i Až do konce. Jiţ v květnu roku 1983 proběhla literární příprava k filmu Zámek Nekonečno. Zde je ještě film uváděn i s původním názvem povídky Petra Novotného Vezmu sekeru. Na literárním scénáři s Petrem Novotným spolupracoval i Antonín Kopřiva. Ten byl: „[…] příslušnou komisí vyhodnocen na základě svých dosavadních pracovních výsledků, společenské a politické angaţovanosti a talentových předpokladů jako kandidát na samostatnou reţijní práci.“23 Jelikoţ měla skupina v roce svého vzniku málo rozpracovaných literárních scénářů, bylo toto dílo ihned doporučeno do realizace. Následovala příprava technického scénáře. Antonín Kopřiva hovoří o přípravách: „Petr Novotný vedl nápravný ústav v Boleticích, takţe jsme se dohodli a já tam na dva měsíce 22 Zpráva se nachází ve sloţce k filmu Slunce, seno, jahody. 23 Dopis Jiřího Plachého, uměleckého ředitele FSB, adresovaný Jaroslavu Gürtlerovi, řediteli FSB, se nachází ve sloţce filmu Zámek Nekonečno.

17

nastoupil jako vychovatel. Takto tedy vznikaly některé modelové situace ve filmu. Poté, co byl technický scénář hotov, jsem musel chovancům říct pravdu. Ţe odcházím a ţe jsem nebyl skutečný vychovatel, pracoval jsem s nimi, abych lépe pochopil zpracovávanou látku. Dost se jich to dotklo, takţe jako takovou náplast jsem svoji skupinku chovanců posadil do auta a odvezl do nahrávacího studia. Tam jsme nahráli všechny cikánské písně, které ve filmu zazní.“24 Snímek byl natáčen v létě roku 1983. Dokončovací práce probíhaly od podzimu do konce roku. Schvalovací komise jej sice vrátila s drobnými úpravami zpět do střiţny, protoţe film vyzníval dost kriticky, ale výsledné zásahy nebyly tak rozsáhlé. Reţisér Antonín Kopřiva se domnívá, ţe v tomto ohledu sehrála roli perestrojka, která ze Sovětského svazu přicházela do Československa, a Barrandov chtěl ukázat, ţe se tady točí i kritické snímky. Další roli mohl hrát čas, neboť aby byl splněn dramaturgicko-výrobní plán, musel být Zámek Nekonečno dokončen do prosince roku 1983, coţ se podařilo splnit. Umělecký dohled nad snímkem měl Jiří Svoboda. O jeho roli hovořil Antonín Kopřiva takto: „Neúčastnil se natáčení. Jen si nechával pouštět záznamy z denních prací a k nám se pak dostaly jeho připomínky.“25 Snímek byl hned trojnásobným debutem – scenáristickým, reţisérským a kameramanským. Původně zamýšlený kameraman Antonín Holub byl po začátku natáčení odvolán zpět k natáčení rozpracovaného snímku uzdravivšího se reţiséra Ladislava Rychmana Babičky dobíjejte přesně a na postu prvního kameramana jej vystřídal asistent kamery Martin Benoni. Snímek byl díky kladnému studiovému hodnocení zařazen do 1. umělecké kategorie. Před oficiální premiérou byl snímek promítán na Filmovém festivalu mladých v Trutnově, kde získal Pavel Kříţ cenu Malé zlaté slunce, coţ bylo nejvyšší ocenění herců na tomto festivalu. Dle dochovaných materiálů se snímek do distribuce dostal v listopadu 1984, čímţ šlo o druhý snímek této skupiny, který byl uveden do kin.

3.3.3. Až do konce Reţisér Antonín Kopřiva se u snímku Až do konce, stejně jako u svého debutu, aktivně 24 Kopřiva, 2010: rozhovor. 25 Kopřiva, 2010: rozhovor.

18

podílel i na scénáři. Tentokrát spolupracoval se scenáristou Otakarem Chaloupkou. Scénář byl v dubnu roku 1984 schválen do výroby. Vzhledem k tématu bylo se snímkem počítáno pro oslavy 40. výročí osvobození Československa Sovětskou armádou, čímţ byl kladen zvláštní zřetel na kontrolu filmu. I kdyţ se tedy jednalo o druhý reţijní počin Antonína Kopřivy, byl mu i u tohoto snímku přidělen Jiří Svoboda jako reţijní dozor. Tento snímek provázela komplikovaná schvalovací řízení. Od února 1984 byl scénář několikrát vrácen k přepracování. S natáčením se ale počítalo počátkem května 1984, neboť se děj filmu odehrával v Sudetech v květnu 1945. Bylo tedy zapotřebí dopracovat scénář co nejrychleji, aby mohlo natáčení začít ve stanoveném termínu. Dle Antonína Kopřivy probíhala následná postprodukce přednostně a finální schválení snímku proběhlo 29. prosince 1984. Do kinodistribuce byl snímek zařazen aţ v prosinci 1985. Předpremiéra proběhla jiţ 9. května 1985 u příleţitosti 40. výročí osvobození Československa Sovětskou armádou. Byť byl snímek schválen, jeho přijetí nebylo jednoznačně pozitivní. Antonín Kopřiva vzpomíná, ţe snímku bylo vyčítáno příliš lidské vylíčení nacistických vojáků, které prý mohlo vyvolávat pocit, ţe se jedná o obhajobu fašismu. Jiţ při psaní scénáře počítal Antonín Kopřiva s obsazením herce Eduarda Cupáka do role hauptsturmführera: „Spolupracovali jsme spolu, kdyţ jsem točil ročníkovou práci v druháku na FAMU. Takţe jsem si na něj hned vzpomněl. Pro tu roli se velmi hodil.“26

3.3.4. Čarovné dědictví Film byl natočen v koprodukci NDR, konkrétně studia DEFA a FSB. Umělecký dohled nad snímkem měl Jiří Sequens, reţíroval Zdeněk Zelenka. V říjnu 1984 byl vypracován realizační plán, který počítal s ukončením výroby v srpnu následujícího roku. Tento film byl Zelenkovou první samostatnou reţijní prací, do té doby pracoval ve FSB jako pomocný reţisér. Jiří Sequens ve svém hodnocení snímku vyzdvihuje schopnosti reţiséra takto: „Je zapotřebí zvláště ocenit, ţe Zdeněk Zelenka i kameraman27 odloţili ambice, které leckdy mladé reţiséry zavádějí ke zdůraznění vlastní tvůrčí exhibice a neslouţí myšlence a poslání filmu. Na ‘Čarovném dědictví‘ si cením poctivého a oddaného tvůrčího činu, který přinesl naší kinematografii dílo s výraznou humánní a protiválečnou myšlenkou, dětskému 26 Kopřiva, 2010: rozhovor. 27 Viktor Růţička.

19

divákovi srozumitelnou, svou kultivovanou, příjemnou a veselou formou filmového sdělení.“28 Protokol o schválení snímku je z 31. října 1985. V plánech premiér je ale Čarovné dědictví uvedeno aţ v říjnu o rok později.

3.3.5. Antonyho šance Literární scénář k snímku Anthonyho šance byl předloţen jiţ počátkem roku 1985, ale byl s připomínkami vrácen k přepracování. Na tvorbě druhé verze se, kromě scénáristy Rudolfa Ráţe, podílel i přidělený reţisér Vít Olmer. Jeho příspěvek k úpravě látky byl hodnocen velmi pozitivně: „[…] koncepční i dílčí vady byly odstraněny zejména díky přispění reţiséra s. Olmera. […] Lze říci, ţe 2. verze LS je nejen filmovější, nýbrţ i ideově hodnotnější.“29 A tak byl scénář schválen do realizace. Studiové hodnocení filmu bylo téţ pozitivní: „V souhrnu lze závěrem říci, ţe film povaţujeme za zdařilý a jsme přesvědčeni, ţe bude i divácky úspěšný.“30

3.3.6. Figurky ze šmantů Povídkový film Figurky ze šmantů byl do dramaturgického plánu skupiny zařazen v roce 1984 s předpokládaným datem výroby 1986. V říjnu roku 1985 byl předloţen literární scénář ke schválení a návrh na zahájení přípravných prací byl podepsán jiţ 8. listopadu 1985. V tomto období také vznikla dohoda mezi Československou televizí (ČST) a FSB o koprodukci tohoto snímku. Koprodukční smlouva mezi FSB a Československou televizí se bohuţel v archivu nedochovala. Z archiválií ovšem vyplývá, ţe ČST si ke koprodukci vybrala první povídku – Návraty, kterou uvedla k XVII. sjezdu KSČ ještě před uvedením filmu do kin, které bylo v lednu 1988. Předpokládaný rozpočet povídkového filmu byl stanoven na 4 900 000 Kčs, kde 2 000 000 Kčs měla poskytnout ČST. Písemnosti z průběhu natáčení nejsou bohuţel v barrandovském archivu uchovány, nicméně ze závěrečné zprávy ze dne 26. května 1987, kterou sepsal vedoucí 6. DVS Jan Vild, vyplývá, ţe očekávání o tomto filmu byla naplněna. A to jak v případě debutujících reţisérů, tak i 28 Hodnocení Jiřího Sequense se nachází ve sloţce filmu Čarovné dědictví. 29 Hodnocení literárního scénáře se nachází ve sloţce filmu Antonyho šance. 30 Studiové hodnocení se nachází ve sloţce filmu Antonyho šance.

20

výslednou ekonomickou rozvahou. Původně stanovený rozpočet, zde zpřesněný na 4 899 155 Kčs, se podařilo dodrţet a dokonce náklady k 30. dubnu 1987 byly jen 4 352 962,36 Kčs, z čehoţ vyplývá zjevná úspora 250 000 Kčs31. Natočení tohoto filmu se ovšem neobešlo bez problémů. K závaţnému zdrţení výrobního harmonogramu došlo v červenci 1986, kdy musely být práce na filmu pozastaveny, neboť debutující reţisér třetí povídky Radovan Urban byl aţ do září 1986 ve výkonu základní vojenské sluţby. Na tento snímek se ve svém článku „Důleţitost dramaturgické přípravy“ z roku 1987 odvolával i Josef Vaculík: „V této skupině se formuje nová generace reţisérů a částečně i scenáristů. Její ustavení bylo velmi prozíravé. Měla by však mít pro svoji činnost více prostoru. Ve studiu je 17 absolventů FAMU. Někteří mají za sebou první filmy, jiní realizaci povídky a převáţná část čeká na svoji příleţitost. Velmi můţe prospět spolupráce s redakcí dramatického vysílání Československé televize v Praze. První koprodukční povídkový film byl jiţ natočen a s velmi dobrým výsledkem. O další spolupráci by se měla uzavřít dlouhodobá dohoda. Ze strany televize je o ni upřímný zájem. Problematika začínajících tvůrců by si vůbec zaslouţila seriózní a zasvěcenou úvahu.“32

3.3.7. Přátelé bermudského trojúhelníku Film Přátelé bermudského trojúhelníku vznikl dle tří povídkových scénářů. Kaţdá povídka pocházela z pera jiného autora. Povídku Tramvaj do Poděbrad napsal František Ringo Čech a reţijním vedením byl pověřen Václav Křístek, scénář k povídce Expres do Bratislavy z pera Petra Novotného reţíroval Jan Prokop a poslední povídku Linka do Prahy, kterou napsal Jiří Just, na filmové plátno převedl Petr Šícha. Literární příprava byla započata v červnu 1983. Dramaturgickým vedením byl pověřen Jiří Švejda. Schválení literárního scénáře dramaturgickou radou FSB proběhlo 13. září 1984. Název snímku odkazuje k nevysvětlitelným úkazům, které jsou připisovány vlivu bermudského trojúhelníku. Vliv trojúhelníku se přesouvá do oblasti vytyčené Prahou, Poděbrady a Bratislavou. Tento fantaskní motiv působí jako jednotící prvek mezi třemi 31 Výrobní zpráva ke snímku Figurky ze šmantů se nachází ve sloţce filmu. 32 Vaculík: Důleţitost dramaturgické přípravy. Film a doba, č. 7, s. 367.

21

značně odlišnými povídkami. Ze studiového hodnocení filmu vyplývá, ţe o reţii tohoto snímku projevil eminentní zájem reţisér Oldřich Lipský. Jiţ od přípravných prací na literárním scénáři bylo ale jasné, ţe Přátelé bermudského trojúhelníku jsou chystáni jako projekt, který umoţní debutovat třem mladým reţisérům. Technický scénář byl předloţen v červenci 1985 a doporučen do realizace Jiřím Puršem byl 2. srpna 1985. Umělecký dohled nad trojicí debutantů převzali Miroslav Hladký a Václav Vorlíček. Ke svým počátkům v Tvůrčím mládí Václav Křístek uvádí: „Vţdycky nám říkali, ţe to je test: z trojice bude pro další práci vybrán jeden – ten nejlepší. Kdyţ Tvůrčí mládí začalo pracovat, čekalo na chodbě hodně adeptů. Pokud mě neplete paměť, Bermudský trojúhelník neměl být jediný povídkový film, který Vildova skupina chystala, po nás měli přijít na řadu další. Ale nakonec se od téhle praxe upustilo a rozumně se vsadilo na celovečerní debuty.“33 Film byl po zhodnocení navrţen do II. umělecké kategorie, nicméně pro kameramana Antonína Holuba byla navrţena I. kategorie. Jan Vild ve své zprávě pouţil tuto argumentaci: „Vzhledem ke kvalitnímu obrazovému pojetí, které sjednocuje celý projekt a vzhledem k náročnosti natáčení s debutujícími reţiséry, navrhujeme zařadit kameramana s. A. Holuba do I. umělecké skupiny.“34 Reţisér Václav Křístek na svůj reţijním debut vzpomíná následovně: „Byli jsme všichni tři šťastní, ţe jsme nedostali scénáře dejme tomu o pohraničnících. Mě samotnému je sci-fi blízké, crazy uţ jako tvůrci méně a tohle bylo spíš crazy (nebo mělo být). My tři jsme cítili sounáleţitost, i kdyţ kaţdý z nás tří byl jiný. Scénář měl v sobě hodně oříšků: Dobrý základní nápad, rozvedený do příběhu, ve kterém vedle sebe – jak to u Ringo Čecha bývá často – leţely dobré situace, podařené vtipy i naprosté upadlosti a zhůvěřilosti. Dlouho jsem nevěděl, jak s tou látkou naloţit, tuším, ţe ji vedle Ringa a Petra Novotného předělával ještě Jiří Just. Je to takový zvláštní pocit, kdyţ sedíte někde na poradě, autoři, dramaturgové a činovníci se smějí nad nějakou situací: no tohle je ale bezvadnej fór a vy si říkáte v duchu jéţišmarjá... Ale musím říci, ţe jsem byl vlastně šťastný za tu šanci. Ještě horší bylo, ţe jsme museli točit v noci a v jedoucí tramvaji a já dostal jen tolik citlivého filmu, ţe jsem to měl rozpočítané na 1:1, tj. ţe téměř všechno můţu točit jenom jednou. I přes všechna omezení vzpomínám na Vildovu skupinu rád, uţ kvůli tomu, ţe tam nás – 33 Křístek, 2010: rozhovor. 34 Zpráva Jana Vilda se nachází ve sloţce snímku Přátelé bermudského trojúhelníku.

22

kdyţ uţ jsme byli vpuštěni do dveří – poprvé brali jako opravdové partnery, coţ byl pocit, který předtím člověk příliš nezaţíval. Oficiálně jsem byl pořád asistent reţie III. kategorie. Později nás začali brát váţně i v jiných skupinách, to souvisí se změnou klimatu.“35

3.3.8. Pravidla kruhu Snímek Pravidla kruhu byl do plánu skupiny zařazen pod pracovním názvem Být vyřazen ze hry, coţ byl název původní povídky Dušana Kukala. Ten společně s reţisérem Miroslavem Balajkou zpracoval z povídky literární scénář. Posudek literárního scénáře napsal Jiří Levý, který ve svém textu nešetří chválou: „Při předpokládané reţii Miroslava Balajky, lze věřit, ţe tento mladý tvůrce potvrdí i zde svůj talent, který vyjádřil ve svém debutu Pětka s hvězdičkou. Předpokládám, ţe jsou zde vytvořeny podmínky k tomu, aby vznikl film, který bude mít nadprůměrný úspěch v distribuci především u mladého publika.“36 V průběhu realizace snímku přichází reţisér s poţadavkem na změnu názvu. Této změně je na začátku roku 1987 vyhověno. Film tak vstupuje do postprodukční fáze jiţ s distribučním názvem Pravidla kruhu.

3.3.9. Slunce seno a pár facek Pro ilustraci vzniku snímku Slunce seno a pár facek uvádím informace z rozhovoru. MS: „Film Slunce, seno a pár facek byl jiţ šestým reţisérským počinem Zdeňka Trošky. Jak to, ţe vznikl ve vaší skupině?“ Martin Mahdal: „Slunce seno a pár facek jsme točili proto, ţe v té době uţ se vědělo, ţe nebude mít státní film na to, aby mohl financovat další projekty. Skupina se věnovala debutantům, ale v roce 1987 nebo 1986 začalo být jasné, ţe si na sebe skupiny budou muset vydělávat samy. Takţe jsme se to rozhodli natočit s tím, ţe nám pokračování vydělá peníze. A film také vydělal. Z jeho zisků by bylo moţné natočit aţ 20 celovečerních filmů. Byly to peníze připravené na pouţití pro debutanty. Nicméně v roce 1990 došlo 35 Křístek, 2010: rozhovor. 36 Posudek literárního scénáře se nachází ve sloţce filmu Pravidla kruhu.

23

k reorganizaci a skupina se rozpadla. Pak uţ bylo jasné, ţe studio nebude vydělávat tvorbou, ale zahraničními zakázkami. Uţ před rokem 1990 tvořily zahraniční kontrakty 80 % zisků FSB.“37

3.3.10. Dům pro dva První zmínky o filmu Dům pro dva, které se v archivu FSB nacházejí, jsou z března roku 1978. Jde o dopis Karla Valtery, vedoucího 6. DS (později transformována do skupiny Tvůrčí mládí), Ludvíku Tomanovi – ústřednímu dramaturgovi FSB. Z korespondence je zjevné, ţe filmová povídka Dům pro dva byla předběţně Ludvíkem Tomanem zamýšlena jako koprodukční projekt se Studiem hraných filmů Bojana v bulharské Sofii. Viz citát z vnitropodnikové korespondence: „Nabízela se vítaná moţnost zobrazit na příběhu Češky Aleny a Bulhara Mitka, jejichţ prázdninový flirt přerůstá v trvalý cit, přátelství bulharských a českých lidí formou lyrické komedie.“38 Pod touto povídkou je podepsán Vladimír Poštulka. Na scénáři autor zjevně pracoval, neboť se v archivu nachází Poštulkův dopis, ve kterém ţádá o změnu dramaturga. Následuje druhý dopis z 30. srpna 1979, v němţ se Karel Valtera táţe Ludvíka Tomana na osud jednání s bulharskou stranou a sděluje mu, ţe autor – Vladimír Poštulka stále na látce pracuje a: „[…] je reálný předpoklad, ţe nejpozději do konce tohoto roku odevzdá definitivní literární scénář. Projekt ‚Dům pro dva’ nadále figuruje v plánech studia na rok 1981.“39 5. února 1980 byl Karlem Valterou zaslán dopis ústřednímu dramaturgovi sofijského studia Petarovi Karangovovi. Sděluje mu, ţe: “literární příprava jiţ pokročila do stadia literárního scénáře, který jsme vám také zaslali prostřednictvím s. Stefana Cvetkova.“40 Dále se táţe, zda bulharská strana stále reflektuje nabídku československo – bulharského koprodukčního filmu Dům pro dva, která byla učiněna v roce 1978. V archivu FSB se dochovala přepracovaná verze scénáře. Jednalo se o příběh dvou muţů, kteří milují stejnou ţenu. Mladá lékařka Alena proţívá velké milostné vzplanutí ke

37 Mahdal, 2010: rozhovor. 38 Koncept dopisu se nachází ve sloţce filmu Dům pro dva. 39 Dokument je ve sloţce filmu Dům pro dva. 40 Kopie dopisu se nachází ve sloţce filmu Dům pro dva.

24

kolegovi Robertovi, ten je bohuţel ţenatý, takţe se Alena rozhodne odjet na dovolenou do Bulharska a srovnat si myšlenky. Osud ji ale při mezipřistání v Sofii postaví do cesty mladého sympatického stavebního dělníka Mitka. Pro ilustraci uvádím scénu prvního setkání Aleny a Mitka: „Ozve se výstřel. Mitko leknutím spadne na zem. Teptve teď spatří dědka. Jeho puška čouhá z vedlejšího okna. Dědek samozřejmě vystřelil do vzduchu, ale Mitko na nic nečeká a prchá. Znovu výstřel. Mitko prchá zahrádkou, zakopne o nějakou laťku a padá na obličej. Kdyţ zvedne hlavu, otře si rukou nos, ze kterého mu teče krev, vypadá to dosti hrozně. Není se tedy čemu divit, kdyţ zvědavci, kteří doběhli aţ k němu, začali volat: 'Zabil ho! Zavolejte doktora! Doktor! Milice! Zatelefonujte pro sanitku! Není tu někde doktor? ' To slovo slyší Alena, která jde kolem, přilákána ruchem a výstřely. Protlačí se k Mitkovi. Ten, kdyţ vidí, ţe jde o hezkou dívku, okamţitě předstírá, ţe je zraněn. Alena se k němu skloní a ošetřuje ho. […] A co zatím Alena a Mitko? I kdyţ není příliš zkušená lékařka, poznala Alena ihned Mitkovu hru. ' Voda', říká a ukazuje, ţe se stačí umýt a je všechno v pořádku. Dá Mitkovi kapesník, aby si drţel nos. 'Vy… Češka? ' říká Mitko. Okamţitě je z něj zkušený svůdce ţen. 'Já umím česky mluvit. ' ' Ano? A kde jste se naučil? ' 'Já sám. U moře. ' 'Česká děvčata? ' Usměje se Alena. 'Dovolíte… já vás musím zvát na kávu. Za ten… pomoc. ' “

41

Další osud původního scénáře, situovaného do Bulharska není znám. Moţných vysvětlení je několik. Buď je název jen shodou okolností, nebo se s výrobou filmu s názvem Dům pro dva jiţ počítalo (coţ dokladuje dopis Karla Valtery) a po neúspěchu jednání s bulharskou stranou bylo výrobní číslo a tedy i název přiřazen k jinému scénáři. V archivu se podařilo nalézt koncept dopisu s ručně psanými úpravami, který napsal dramaturg projektu Jan Křtitel Sýkora. Z konceptu je patrné, ţe jednání s bulharskou stranou probíhala, došlo i ke změnám v literárním scénáři neboť: „Bulharská strana vznesla řadu připomínek, zejména v otázkách ztvárnění bulharské reality. Po první verzi lit. scénáře dr. Šašek od projektu odstoupil a vedením látky byl pověřen J.K. Sýkora42. 41 Scénář je uloţen ve sloţce filmu Dům pro dva. 42 Zde je patrná drobná nepřesnost. Neboť z dopisu, který se v archivu dochoval a který psal scenárista Vladimír Poštulka, Václav Šašek z projektu neodstoupil, nýbrţ scenárista poţádal o jeho výměnu.

25

Od té doby (srpen 1979) byly vypracovány další tři verze, během nichţ doznaly značnou proměnu nejen obě ústřední postavy, a vývoj jejich vztahu, ale i některé další momenty, zejména ty, na něţ poukázala bulharská strana. […] Naše ţádost o koprodukci naráţela na problém, který mezi oběma stranami vyvstal při realizaci mezitím natočeného filmu Tři od moře. […] Vzhledem k později nastalým změnám ve vedení bulharského filmu však uţ nelze s těmito parciálními dohodami počítat a nic dnes nenasvědčuje tomu, ţe by k realizaci této látky mohlo dojít v nejbliţších letech. […] Jelikoţ by tak látka zbytečně zatěţovala konto nejen skupiny, ale i Filmového studia Barrandov, 43

navrhujeme projekt Dům pro dva k 1. 12. 1980 k odpisu.“

Jelikoţ ale koncept ze dne 20. listopadu 1980 má přeškrtnuto datum i podpis a ţádné další materiály svědčící o odpisu projektu se nedochovaly, nevíme, zda k odpisu látky došlo, či se dále pracovalo se stejným výrobním číslem na jiném scénáři. Je evidentní, ţe do projektu byly vloţeny nemalé prostředky, čímţ je moţné, ţe odpis byl zamítnut, nebo o něj nakonec Jan Vild vůbec nepoţádal. Poslední variantu potvrzuje i dramaturg Martin Mahdal: „Pokud byl totiţ k tomuto filmu přiřazen finanční rozpočet, bylo jednodušší ‘vyměnit‘ film, neţ zrušit finance. Čímţ číslo poloţky zůstalo stejné.“44 Další informace k filmu Dům pro dva, které se v archivu nacházejí (z roku 1986) jiţ pracují se scénářem Rudolfa Ráţe, který se ale v původní verzi jmenoval S odstupem času. Na osud původní filmové povídky jsem se zeptala jejího autora – scenáristy Vladimíra Poštulky. Ten si bohuţel svoji literární povídku s tímto názvem vůbec nevybavuje. Ţádnou z výše nastíněných moţností tedy nemůţeme potvrdit či vyvrátit. Dalším dokumentem ve sloţce je aţ dopis vedoucí produkce 6. DVS Milany Melcerové z 15. ledna 1986, ve kterém oznamuje scénáristovi Rudolfu Ráţovi, ţe schválení jeho povídky: „proběhlo bez závad.“ 45 Následně do skupiny vstoupil Martin Mahdal: „V době kdy jsem nastoupil, byl jiţ scénář na film Dům pro dva na Barrandově a nevědělo se co s tím. Dostal jsem tento projekt na starost, ale s tím, ţe uţ bylo rozhodnuto, ţe film bude reţírovat Miloš Zábranský, protoţe má dělnický původ. Odehrávalo se to ve fabrice, tak si řekli, ţe on tomu nejlépe rozumí, takţe to udělá.“. MS.: „Po schválení filmové povídky se ve sloţce objevují lektorské posudky scénáře. Jak

43 Koncept dopisu se nachází ve sloţce filmu Dům pro dva. 44 Mahdal, 2010: rozhovor. 45 Dokument se nachází ve sloţce filmu Dům pro dva.

26

to tehdy fungovalo, byly posudky nezávislé?“ Martin Mahdal: „Tehdy to bylo tak, ţe kdyţ chtěl někdo ve skupině nějaký scénář potopit, tak na něj nechal napsat negativní posudek. Pokud jsem chtěl udrţet látku ve výrobním plánu, musel jsem sehnat několik oponentských posudků. To ale nebyl případ tohoto filmu. Zde byly všechny posudky příznivé. Moţné drobné změny navrhovali zapracovat aţ do technického scénáře. Pak jsme tedy dostali s Milošem poslední verzi scénáře od Rudolfa Ráţe a Miloš Zábranský do toho, se sobě vlastní imaginací, vstoupil. Jeho pojetí bylo ve své době poměrně odváţné – nikdo si nedovolil dát kříţek na zeď. A pak nastala taková zajímavá situace, ţe se Ráţ postavil proti tomu. Nechtěl, aby to Miloš točil. Úpravy byly proti jeho představě. Většina úprav byla jen v obraze, ale děj posouvala jinam. Protoţe Miloš ten jeho scénář pouţil jen jako takovou materii a točil si po svém. Miloš do filmu vloţil další rovinu, která se posléze ukázala jako nejhodnotnější, ale zároveň ve filmu té doby nemyslitelná. Moţná, ţe kdyby to natočil zcela podle Ráţova scénáře, vznikl by zcela průměrný film.“46 Na základě literárního scénáře byl film zařazen do výrobního plánu na rok 1987 s rozpočtem 4,5 mil. Kčs. V lednu 1987 po konzultaci se scénáristou Ráţem, dramaturgem Mahdalem a reţisérem Zábranským zaţádal Jan Vild o změnu názvu na Dům pro dva. Pod tímto názvem byly také zahájeny veškeré přípravné práce. Poté, co změnu odsouhlasil umělecký ředitel dr. Jiří Plachý, byla úprava názvu ohlášena hlavnímu dramaturgovi ÚPF, který ji taktéţ přijal bez připomínek. Následovalo rozpracování do TS a předloţení TS ke schválení. Ten byl přijat s tím, ţe další připomínky budou zapracovány v realizaci. Jako hudební skladatel byl navrţen a schválen Michael Kocáb. MS.: „V návrhu z února 1987 je uvedeno, ţe hudbou bude pověřen Michael Kocáb, k čemuţ nedošlo. Vzpomenete si proč?“ Martin Mahdal: „On totiţ v té době chystal hudbu k filmu Zuzany Hojdové Příběh 88, takţe neměl čas. Hudbu nakonec komponovali přátelé Miloše Zábranského Jan Paukert a Pavel Draţan.“47

46 Mahdal, 2010: rozhovor. 47 Mahdal, 2010: rozhovor.

27

K výběru hudebních skladatelů se vyjadřoval na ţádost uměleckého ředitele FSB dr. Plachého i dr. Štěpán Koníček. Ten provizorní nahrávku Jana Paukerta a Pavla Draţana schválil s výhradou, ţe: „[…] doporučuji nezneuţívat dnes jiţ dost otřelých elektronických prvků a spojit je v instrumentaci se zvukem reálných nástrojů.“48 Martin Mahdal.: „Návrh hereckého obsazení dělal Miloš, ale po dohodě se mnou. Z původního návrhu zůstali stejní herci u tří ze čtyř postav. Jen Tereza Brodská nebyla obsazena. Tento návrh byl schválen, ale došlo ke změně. Pokud se pamatuji, tak Brodská hrála v divadle a neměla čas.“ MS.: „Jiţ jste zmínil drobnou roztrţku mezi scenáristou Ráţem a reţisérem Zábranským. Podepsal se tento incident nějak na průběhu natáčení?„ Martin Mahdal: „Miloš udělal zásluţnou věc, a to, ţe se s nikým nebavil a natočil si to po svém. Já jsem pak chodil na denní práce a věděl jsem, ţe s tím budou problémy, ale bral jsem to tak, ţe je to jeho pohled na věc. Dramaturg musí reţiséra respektovat. Oni nás při této práci méně kontrolovali, protoţe měli pocit, ţe Milošův dělnický původ je pro ně pojistkou. Kdyţ jsme to pak dokončili, tak jsem věděl, ţe bude problém. Ve chvíli, kdy film odevzdal, tak já jako dramaturg jsem to musel obhajovat. Řekli jsme, společně s Jiřím Švejdou, ţe se jedná o kvalitní film, ţe takovýto film v českém prostředí chybí a ţe ty scény v něm mají smysl.“ MS.: „Předpokládám, ţe problematickými scénami myslíte ty, kde je zjevná náboţenská symbolika?“ Martin Mahdal: „Ano. Boj o sporné scény se ale odehrál ještě před oficiální schvalovačkou na Barrandově. Na ní uţ došlo jen k několika drobným úpravám. To bylo ale jen první kolo, pak musel film schválit Purš.“ MS.: „Našla jsem v archivu zápis ze schvalovací projekce, kde je nařízeno jen velmi málo zásahů. Jeden, hned ten první, poţaduje zkrácení milostné scény mezi Danem a Magdou.“ Martin Mahdal: „S tím jsme počítali. Bylo dobré nechat tam nějakou scénu, o které jsme věděli, ţe je pobouří a budou ji chtít vyškrtnout. Většinou pak snáze přešli něco, na čem nám záleţelo a co jsme ve filmu chtěli ponechat. To byla obvyklá praxe. [...] Po dokončení filmu a po schvalovací projekci musel dramaturg společně s vedoucím dramaturgem 48 Posudek Štěpána Koníčka k hudbě se nachází ve sloţce filmu Dům pro dva.

28

navrhnout film do některé z platných uměleckých kategorií. Kategorie byly tři. Ta s číslem jedna byla označena za umělecky nejhodnotnější a podle zařazení do kategorie byly tvůrcům dopláceny odměny. Všichni chtěli mít svůj film v jedničce. My jsme ale po kontrolní projekci raději navrhli kategorii druhou. Sám Gürtler49 totiţ v průběhu projekce vykřikoval, ţe takovýto film nemůţe být v první kategorii, tak jsme sami navrhli druhou, abychom zabránili tomu, ţe to někdo začne cpát do trojky. Ve zdůvodnění stálo, ţe film uţívá nových postupů a tak. Blíţe si to uţ nepamatuju.“50 V březnu roku 1988 bylo zaţádáno o přeřazení filmu do I. umělecké kategorie s tím, ţe snímek v prosinci 1987 na II. Fóru mladého filmu v Bratislavě obdrţel Cenu diváků za nejlepší dlouhometráţní film. Snímek byl sice přeřazen do I. umělecké kategorie, nicméně do finančního minima v této kategorii. V září roku 1988 ţádal znovu Jiří Vild ředitele Gürtlera o přeřazení filmu. Tentokrát z minimální kategorie do kategorie maximální. Ve své ţádosti uvedl Vild všechny ceny, které Dům pro dva obdrţel. Kromě ceny na XXI. filmovém festivalu mladých v Trutnově, kde snímek získal hlavní cenu a cenu za muţský herecký výkon. Dále Vild argumentuje hodnocením odborné kritiky, která film zhlédla v hlavní soutěţi na XXVI. Mezinárodním filmovém festivalu v Karlových Varech a tento film povaţovala za jeden z nejlepších snímků naší produkce. Dopisem ze dne 13. října 1988 ředitel Gürtler potvrdil minimální hodnocení I. kategorie. Dne 3. listopadu byli o tomto konečném rozhodnutí informováni členové štábu dopisem Milany Melcerové, vedoucí produkce skupiny Tvůrčího mládí. Dům pro dva byl dokončen jiţ koncem roku 1987. Tehdy prošel i schvalovacím procesem na Barrandově, nicméně jeho schválení ústředním dramaturgem Puršem bylo oddalováno. O tom se zmiňuje i Výrobní zpráva ze dne 15. dubna 1988, ve které stojí: „Zpráva vedoucího výroby byla napsána ihned po schválení filmu ředitelem FSB, ale odevzdána byla aţ 1. března 1988 po schválení filmu ústředním ředitelem Čs.filmu a předáním filmu do Filmových laboratoří Barrandov.“51 O této prodlevě se zmiňuje i dramaturg Martin Mahdal: „Film pak čekal půl roku na schválení Puršem a my jsme v tomto mezidobí poţádali o zvýšení na kategorii 1 a Gürtler to nakonec odsouhlasil. To se stalo ale aţ po schválení Puršem. Všichni, včetně Gürtlera, se báli, ţe Purš snímek sejme. Nevím, kdo to 49 Ing Jaroslav Gürtler – ředitel Filmového studia Barrandov. 50 Mahdal, 2010: rozhovor. 51 Zpráva se nachází ve sloţce filmu Dům pro dva.

29

zařídil, ale schvalovací projekce na ústředním ředitelství se asi půl roku oddalovala. Čili na Barrandově byl film schválen, ale nebyl předán ústřednímu řediteli. Po půl roce film s hrůzou pustili Puršovi, ale uţ to byla trochu jiná doba a on řekl, ţe film pouští. Dokonce si tehdy Miloše pozval k sobě a chtěl nějaké vysvětlení. Co si ale řekli nevím, kaţdopádně film byl uveden do distribuce“52 A jaké je hodnocení dramaturga Martina Mahdala snímku s odstupem let? Martin Mahdal: „Abych se přiznal, tak Dům pro dva povaţuji za nejlepší film, který v rámci skupiny vznikl. Vţdy jsem chtěl, aby se natáčely trochu jiné filmy, neţ byl průměr té doby. Rozčilovaly mě scénáře, které neměly smysl. Oblíbený námět bylo zaloţení hudebního klubu na JZD. [...] Dům pro dva neměl ale dobré podmínky. Byl uveden v roce 1988, pak se chvíli nehrál a pak uţ bylo pozdě. Mám s tím filmem ale ještě jednu osobní zkušenost. Já jsem si chtěl v roce 1988 dělat doktorát na dramaturga. A tehdy ve východní Evropě to šlo jen v Moskvě. Tak jsem jel na VGIK. Bylo nás tam 56 dramaturgů z mnoha zemí. A já jsem si s sebou vzal Dům pro dva a mělo to ohromný úspěch.„53

3.3.11. Příběh 88 První verze literárního scénáře z ledna 1986 je ve sloţce k filmu Příběh 88 uvedena pod názvem Je mi líto54. Snímek vznikl ve scénáristické spolupráci Zuzany Hojdové a Olgy Hanzlíkové. Výrobní zpráva z 23. srpna 1989 k tomuto snímku zvláště zdůrazňuje, ţe jde o: „ […] debut ţeny – reţisérky […].“55 Za dobu trvání skupiny Tvůrčího mládí byla Zuzana Hojdová jediná ţena, která zde natočila film. Zpráva se dále zmiňuje o nervózní atmosféře, která výrobu provázela. Byla způsobena nedůvěrou některých posuzovatelů k filmovému příběhu. Dále zpráva zmiňuje velmi dlouhou literární přípravu projektu – od října 1984 do dubna 1986. Snímek byl schválen 7. dubna 1989. Zuzana Hojdová se nedlouho po svém debutu vrátila ke svému dívčímu jménu Zemanová.

52 53 54 55

Mahdal, 2010: rozhovor. Mahdal, 2010: rozhovor. Literární scénář se nachází ve sloţce filmu Příběh 88. Výrobní zpráva je součástí sloţky k filmu Příběh 88.

30

3.3.12. Atrakce švédského zájezdu Snímek Atrakce švédského zájezdu vznikl v koprodukci FSB a firmou Forum Sarajevo. Film vznikl pod vedením jugoslávského reţiséra, absolventa FAMU Zorana Gospiče. Snímek byl s mírným zpoţděním dokončen v roce 1989. Negativ byl předán do Filmových laboratoří aţ 27. července 1989, coţ bylo o tři měsíce později, neţ bylo plánováno. MS.: „Vím, ţe snímek Atrakce švédského zájezdu nebyl vyráběn pod vaším dramaturgickým dohledem, nevzpomenete si ale, co způsobilo prodlení při výrobě?“ Martin Mahdal: „Tento snímek byl jugoslávsko-československou koprodukcí a vím, ţe zdrţení byla způsobena nepřipraveností jugoslávské strany. Přijelo se tam filmovat a oni to neměli nachystané.“ Z výrobní zprávy také vyplývá, ţe ke zdrţení došlo i z důvodu platební neschopnosti koproducenta filmu, firmy Forum Sarajevo. Kdy přesně byl film dokončen, není v archivu moţné dohledat, nicméně závěrečná výrobní zpráva pochází aţ z března roku 1990.

3.3.13. Křížová vazba Po několikaleté reţijní odmlce způsobené konfliktem s uměleckým ředitelem Jiřím Plachým se Antonín Kopřiva k reţii celovečerního filmu vrátil aţ na jaře roku 1989. Jan Vild mu nabídl spolupráci na snímku Křížová vazba. Spoluautorem scénáře byl Rudolf Ráţ, který s 6. DVS spolupracoval dlouhodobě. Podklady k tomuto snímku v barrandovském archivu nejsou uloţeny. Mohu tedy vycházet jen z dostupných materiálů a výpovědi Antonína Kopřivy.: „Natáčení začalo v létě roku 1989 a poslední klapka padla po nočním natáčení dne 16. listopadu. Hned 17. listopadu jsme šli do střiţny, ale chod událostí způsobil, ţe jsme se do ní se střihačem Janem Svobodou vrátili aţ koncem prosince. Film byl dokončen na konci ledna, ale plánovaná obrazová korekce, která měla vizuálně odlišit tři časové roviny, ve kterých se Křížová vazba odehrávala, jiţ neproběhla. Film byl nakonec puštěn do distribuce bez těchto úprav, takţe vypadá tak, jak vypadá. Do kin šel v době, kdy téma filmu uţ nikoho nezajímalo. Důvod natočení snímku padl společně s reţimem.“56

56 Kopřiva, 2010: rozhovor.

31

3.3.14. Vyžilý Boudník Scénář Rudolfa Ráţe o kamarádech Vyţilém a Boudníkovi byl do výroby schválen v roce 1989. Z tohoto období se v materiálech 6. DVS bohuţel nedochovaly ţádné informace. Mohu tedy vycházet jen ze sekundárních pramenů a konfrontací vzpomínek reţiséra a dramaturga snímku. „Tento film je takový pohrobek naší skupiny. Scénář napsal Rudolf Ráţ v roce 1989 a v tomtéţ roce bylo rozhodnuto o výrobě filmu. Film vznikal v roce 1990. Byl to pěkný film, ale měl smůlu, ţe se do kin dostal aţ v roce 1991. Kdyby se promítal o tři roky dřív, tak to byl velice odváţný film, ale pak uţ to najednou vyšumělo. Výroba filmu trvá dva roky, takţe to pak takhle dopadlo.“57 „Mahdal se o mě staral, nabídli mi Boudníka a já to vzal. Točit se začalo někdy v lednu – únoru 1990, kdy se další verze scénáře teprve psala, neboť předchozí vznikla za předešlého reţimu a tak byla v mnoha ohledech krotká. Chtěli jsme tam scény z horského hotelu a příběh s husou, nabarvenou na rudo (coţ vymyslel jeden můj kamarád). Roubovali jsme nové nápady na staré základy. Míchalo se někdy v létě 90.“58

57 Mahdal, 2010: rozhovor. 58 Křístek, 2010: rozhovor.

32

4. Závěr Cílem této práce bylo popsat fungování dramaturgických skupin na Barrandově v normalizačním období. Vzhledem k obsáhlosti tématu a prostoru, který bakalářské práce poskytuje, byla problematika zúţena na 6. dramaturgickou skupinu Tvůrčí mládí. Po čistkách, spojených s rokem 1968, se barrandovské studio kromě nedostatku kádrově prověřených pracovníků v oblasti scenáristiky potýkala také s nesystematickým přístupem k mladým reţisérům. Absolventi reţie FAMU byli na Barrandově zaměstnáni jako pomocní reţiséři. Při kladném kádrovém hodnocení (většinou byl vyţadován vstup do KSČ)59 jim bylo umoţněno natočit debutantský film. Toto přechodné období v pozici pomocného reţiséra nebylo nijak časově určeno a mezi ukončením FAMU a debutem většinou následovala několikaletá časová proluka. Mnohým navíc nebylo umoţněno debutovat plnohodnotným filmem, ale jejich reţijní debut se odehrál pouze jako součást povídkového filmu. Tato praxe by mohla vysvětlovat, proč se v letech 1977 aţ 1989 natočilo v barrandovském studiu osm povídkových filmů. Povídkovými filmy začínali i reţiséři jako Jiří Svoboda (povídka Rukojmí jako součást filmu Motiv pro vraždu), Vladimír Drha (povídka Věrné milování z filmu Jak rodí chlap), Zdeněk Troška (povídka Poštovský panáček z filmu Jak rodí chlap) či Jaroslav Soukup (Boty plné vody). Ani reţijní prvotina ovšem tvůrci nezaručovala moţnost trvalého včlenění mezi reţiséry FSB. Tento nesystematický přístup k mladým tvůrcům komentovalo nejen kinematografické vedení ve svých výročních zprávách, ale i samotní mladí tvůrci. Například reţisér Rudolf Adler v rozhovoru ke svému debutu Střepy pro Evu konstatuje, ţe: „[...] problematika debutantství v českém filmu je dnes jiţ skutečně krizový problém.“60 Mnohem ostřeji se vyjadřuje reţisér Jiří Svoboda, který tehdejší situaci charakterizuje slovy jako: „[...] opatrnost, neprůraznost a absence neotřelého názorového východiska.“61. Řešením této situace mělo být, po vzoru sovětské skupiny Debut, zaloţení dramaturgické skupiny Tvůrčí mládí. Snahy o zaloţení dramaturgické skupiny zaměřené na debutanty 59 Tuto praxi 70. let potvrdili všichni dotazovaní pamětníci. 60 Bechtoldová, Alena (1979): Rozhovor s reţisérem Rudolfem Adlerem o debutantech. Film a doba, č. 7, s. 371 – 375. 61 Za nové tvůrčí činy filmové tvorby studia Barrandov, 1978: 36 – 39.

33

byly patrné jiţ v roce 1977. Skupina byla zaloţena aţ v roce 1983 a jejím hlavním cílem měla být podpora mladých filmařů. Za dobu jejího trvání debutovalo ve skupině jedenáct reţisérů. Čtyřem byl umoţněn film reţijní start celovečerním filmem. Zbylých sedm tvůrců debutovalo v povídkových filmech. Několik tvůrců ve skupině pracovalo opakovaně (Zdeněk Troška, Antonín Kopřiva, Václav Křístek). V době zaloţení skupiny Tvůrčí mládí byl Jiří Švejda jediným dramaturgem skupiny. U prvního snímku, který v 6. DVS vznikl – Slunce, seno, jahody měl dramaturgický dohled Miroslav Hladký. Další snímky (Zámek Nekonečno, Až do konce, Čarovné dědictví a Přátelé bermudského trojúhelníku) dramaturgoval přímo Jiří Švejda. V roce 1986 nastoupil do skupiny na pozici dramaturga Martin Mahdal, který se podílel na dramaturgii snímků Dům pro dva, Slunce, seno a pár facek, Vyžilý Boudník a Křížová vazba. Na filmech Příběh 88, Pravidla kruhu a Antonyho šance společně s Josefem Vaculíkem. Kromě Josefa Vaculíka, který samostatně dramaturgoval povídkový snímek Figurky ze šmantů, se skupinou spolupracovala Pavla Frýdlová jako dramaturg koprodukčního filmu Atrakce švédského zájezdu. Se skupinou ještě spolupracoval dramaturg Miloš Fedaš, nicméně ţádný z literárních scénářů, na kterých se podílel, nebyl ve skupině realizován. Snímku Dům pro dva je v práci věnován větší prostor. Na historii vzniku tohoto snímku je patrné, jak fungovaly mechanismy v rámci skupiny, ale i celého studia. Práce, kromě všech filmů natočených ve skupině v období normalizace, také zmiňuje 2 snímky (Vyžilý Boudník a Křížová vazba), jejichţ výroba byla poznamenána změnou společenských poměrů v listopadu 1989. Při pohledu na čtrnáct snímků, které skupina v době svého trvání vyprodukovala, se stěţí najde nějaký jednotící prvek. Debutovat bylo moţné jak v povídkovém filmu, tak i samostatným snímkem. Někteří tvůrci se skupinou pracovali dlouhodoběji, jiní v ní natočili jen jeden film. Původní záměr skupiny, tedy umoţnit mladým tvůrcům natočit ve skupině debut tak nebyl zcela naplněn. Nedošlo k plánovanému rozšíření skupiny ani k navýšení rozpočtu, čímţ skupina vyrobila průměrně jen dva filmy ročně. Tvůrčí skupiny hospodařily se svými rozpočty samostatně, proto hlavní dramaturg Jiří Švejda, společně s vedoucím skupiny Janem Vildem, doporučil do výroby film Slunce, seno a pár facek, byť šlo o šestý film reţiséra Zdeňka Trošky. Tímto krokem se snaţil zvýšit skupině rozpočet na další roky. 34

Film byl uveden do distribuce v roce 1989, takţe se můţeme jen domnívat, zda by tento krok skutečně vedl k umoţnění debutu více reţisérů. Výpovědi pamětníků tuto domněnku ale potvrzují, stejně tak i fakt, ţe třetí díl série Slunce, seno, erotika figuroval v dramaturgických plánech skupiny jiţ v roce 1988. Skupina byla v roce 1990 rozpuštěna. Z dosaţených výsledků je zřejmé, ţe se za dobu její existence se nepodařilo naplnit ambice, se kterými byla skupina zaloţena. I přesto ale přispěla k uplatnění mladých tvůrců v barrandovských ateliérech.

35

5. Zdroje 5.1. Literatura BARÁK, Pavel (1987): Československá kinematografie v roce 1981. Praha: Československý filmový ústav. BARTOŠKOVÁ, Šárka; BARTOŠEK, Luboš (1986): Filmové profily: Českoslovenští scénáristé, reţiséři, kameramani, hudební skladatelé a architekti hraných filmů. Praha: Československý filmový ústav. BECHTOLDOVÁ, Alena (1983): První kroky: Rozhovor s Janem Vildem, vedoucím 6. dramaturgicko-výrobní skupiny Tvůrčí mládí. Film a doba, č. 8, s. 422–427. BECHTOLDOVÁ, Alena (1979): Rozhovor s reţisérem Rudolfem Adlerem o debutantech. Film a doba, č. 7, s. 371–375. BERÁNEK, Jaroslav (1981): Bilance a výhledy. Film a doba, č. 7, s. 364–367. BERNARD, Jan (1989): Národní kinematografie Sovětského svazu. Praha: Československý filmový ústav. BLAŢEJOVSKÝ, Jaromír (2002): Normalizační film, Cinepur, 11, č. 21, s. 8–11. BŘEZINA, Václav (1996): Lexikon českého filmu: 2000 filmů 1930 – 1996. Praha: Cinema. HOPPE, Jiří: Zpráva o situaci v čs. kinematografii. Iluminace (1997), č. 1, s. 161 HUMHEYOVÁ, Vlasta (1988): Celovečerní hrané filmy Filmového studia Barrandov 1983 – 1987. Praha: FSB. JIRAS, Pavel (2003): Barrandov I. - vzestup k výšinám. Praha: Gallery Praha. JURÁČEK, Pavel (2003): Deník (1959 – 1974). Praha: Národní filmový archiv. LEVÝ, Jiří (1983): Česká celovečerní hraná tvorba v roce 1982. Film a doba, č. 7, s. 364– 367. LIEHM, Antonín J. (2001): Ostře sledované filmy. Československá zkušenost. Praha: Národní filmový archiv LUKEŠ, Jan (1997a): Jak nastupovala v českém filmu normalizace. Iluminace, č. 1, s. 36

133–155. MELOUNEK, Pavel (1987): Horečky všedního dne. Praha československý filmový ústav. MELOUNEK, Pavel (1983): Témata a rukopis jedné ne-generace, Film a doba, č. 3, s. 139–147. OPĚLA, Vladimír, aj. (2007): Český hraný film V., 1971-1980. Praha: Národní filmový archiv. OTÁHAL, Milan (1994): Opozice, moc, společnost 1969 – 1989, příspěvek k dějinám normalizace. Praha: Ústav pro soudobé dějiny AV ČR v nakladatelství Maxdorf PURŠ, Jiří (1976a): Československá kinematografie po XV. sjezdu KSČ. Film a doba, č. 8, s. 422–435. PURŠ, Jiří (1980): Naše hraná tvorba v roce 1979. Film a doba 23, č. 5, s. 245 PURŠ, Jiří (1977): Naše kinematografie na prahu roku 1977. Film a doba 23, č. 3, s. 126 – 127 PURŠ, Jiří (1985): Obrysy vývoje československé znárodněné kinematografie. Praha: Československý filmový ústav. ŠTÁBLA, Zdeněk (1988): Data a fakta z dějin čs. kinematografie I. Praha: Československý filmový ústav. ŠTÁBLA, Zdeněk (1989): Data a fakta z dějin čs. kinematografie II. Praha: Československý filmový ústav. TICHÝ, Vladimír (1985):Panorama Československého filmu. Praha: Panorama TOMAN, Ludvík (1972): Problematika dramaturgie českého hraného filmu. Film a doba 18, č. 9 VACULÍK, Josef (1987): Důleţitost dramaturgické přípravy. Film a doba, č. 7, s. 365–367. VORÁČ, Jiří (2004): Český film v exilu, kapitoly z dějin po roce 1968, Brno: Host ZAORAL, Zdenek (1982): Celkové zkvalitnění tvorby. Rozhovor s ing. Jaroslavem Gürtlerem, ředitelem Filmového studia Barrandov. Film a doba, č. 8, s. 423–426.

37

5.2. Elektronické databáze www.barrandov.cz – Barrandov studio www.cfn.cz – České filmové nebe www.wikipedia.org – Wikipedie

5.3. Orální prameny KOPŘIVA, Antonín: únor 2010 (Praha) [scénárista a reţisér] KŘÍSTEK, Václav: únor 2010 (Praha) [reţisér] MAHDAL, Martin: leden 2010 (Praha) [dramaturg FSB] POŠTULKA, Vladimír: listopad 2009 (Praha) [scénárista]

5.4. Archivní prameny Archiv FSB Karton I. z roku 1977 Karton II. z roku 1977 Karton I. z roku 1978 Karton II. z roku 1978 Karton I. z roku 1979 Karton II. z roku 1979 Karton III. z roku 1979 Karton I. z roku 1980 Karton II. z roku 1980 Karton I. z roku 1981 Karton I. z roku 1982 38

Karton II. z roku 1982 Karton I. z roku 1983 Karton I. z roku 1984 Karton I. z roku 1984 Karton I. z roku 1985

Další materiály nebyly setříděny, jde tedy o záznamy od roku 1986 do roku 1990 uloţené v archivu

Sloţka k filmu Antonyho Šance Sloţka k filmu Atrakce švédského zájezdu Sloţka k filmu Až do konce Sloţka k filmu Čarovné dědictví Sloţka k filmu Dům pro dva Sloţka k filmu Figurky ze šmantů Sloţka k filmu Pravidla kruhu Sloţka k filmu Přátelé bermudského trojúhelníku Sloţka k filmu Příběh 88 Sloţka k filmu Slunce, seno, jahody Sloţka k filmu Slunce, seno a pár facek Sloţka k filmu Zámek Nekonečno

5.5. Filmografie Antonyho šance (1986), reţie: Vít Olmer Atrakce švédského zájezdu (1989), reţie: Zoran Gospič 39

Až do konce (1984), reţie: Antonín Kopřiva Babičky dobíjejte přesně! (1983), reţie: Ladislav Rychman Boty plné vody (1976), reţie: Jaroslav Soukup, Ivo Toman, Karel Kovář Čarovné dědictví (1985), reţie: Zdeněk Zelenka Dům pro dva (1988), reţie: Miloš Zábranský Džusový román (1984), reţie: František Fenič Evropa tančila valčík (1989), reţie: Otakar Vávra Figurky ze šmantů (1987), reţie: Martin Faltýn, Jan Kubišta, Radovan Urban, Josef Pávek Jak rodí chlap (1979), reţie: Vladimír Drha, Zdeněk Troška, Jan Ekl Křížová vazba (1990), reţie: Antonín Kopřiva Motiv pro vraždu (1974), reţie: Július Matula, Jiří Svoboda, Tomáš Svoboda Pravidla kruhu (1987) reţie: Miroslav Balajka Přátelé bermudského trojúhelníku (1987), reţie: Václav Křístek, Petr Šícha, Jan Prokop Příběh 88 (1989), reţie: Zuzana Hojdová Slunce, seno, erotika (1991), reţie: Zdeněk Troška Slunce, seno, jahody (1984), reţie: Zdeněk Troška Slunce, seno a pár facek (1989), reţie: Zdeněk Troška Tři od moře (1979), reţie: Jaromír Borek Všichni mají talent (1984), reţie: Zdeněk Flídr Vyžilý Boudník (1990), reţie: Václav Křístek Zámek Nekonečno (1983), reţie: Antonín Kopřiva Zvířata ve městě (1989), reţie: Václav Křístek

40

6. Summary This work deals with dramaturgical groups working in Barrandov film studios in the period of so called „normalization“, particulary with 6th dramaturgic group called „Tvůrčí mládí“ (Creative youth). This group was created to support young Czech filmmakers. It helped eleven young directors to debut at that time. Four of them debuted with the feature film. The other seven young directors debuted with omnibus films. Zdeněk Troška, Antonín Kopřiva and Václav Křístek worked in the group repeatedly. Jiří Švejda was the only script editor at the time when the „Tvůrčí mládí“ was created. The first feature film Slunce, seno, jahody (The Sun, hay, strawberries) was made under the supervision of Miroslav Hladký. The following films Zámek Nekonečno, Až do konce, Čarovné dědictví a Přátelé bermudského trojúhelníku (The Castle Infinite, Till the End, the Magical Legacy, and the Friends of the Bermudian Triangle) was made by Jiří Švejdaby himself. Martin Mahdal joined the group in 1986 and cooperated on the films Dům pro dva, Slunce, seno a pár facek, Vyžilý Boudník, Křížová vazba, Příběh 88, Pravidla kruhu a Antonyho šance (The House For Two, The Sun, hay and some slaps, Vyžilý Boudník, The Cross Keeping, The Story 88, The Rules of the Ring, Anthony’s chance). Martin Mahdal cooperated with Josef Vaculík on the films Příběh 88, Pravidla kruhu a Antonyho šance ( The Cross Keeping, The Story 88, The Rules of the ring, Anthony’s chance). Pavla Frýbová was the script editor of the coproduced film Atrakce švédského zájezdu (The Attraction of the Swedish tour). The work is supported by case study snapshots of Dům pro dva (The house for two). This case study shows the functioning of mechanism within the group and throughout the whole research. The main purpose of the group was to help and support young Czech filmmakers was 41

never put into practice. The reason why it didn’t happen was maybe because the group neither expanded in terms of its members nor budget. The group made two film per year on average. The creative groups managed the money on their and that was the reason why the main script editor Jiří Švějda recommended Jan Vild as a leader for Zdeněk Troška‘s 6th film Slunce, seno a pár facek (The Sun, hay and some slaps). This should have grossed up the budget for the next years. The film Slunce, seno a pár facek ((The Sun, hay and some slaps) was distributed in 1989. We can just guess now if it would help more young directors to debut or not. Two facts speak for it such as the testimonies of witnesses or a plan for the year 1988 where the film was planned. The group was disbanded in 1990 because it didn’t reach its initial ambitions.

42