Miroslav Pauza Filosofický ú s t a v C A V , P r a h a
Fenomenologie a ontologie 1. Úvod T r a n s c e n d e n t á l n í fenomenologie E d m u n d a Husserla je v ý r a z n o u s o u č á s t í n o v o d o b é e v r o p s k é kultury. V p o č á t e č n í c h fázích svého vzniku neodmyslitelně patří k německému a rakouskému duchovnímu, ale t a k é k u l t u r n ě společenskému „milieu" d r u h é poloviny X I X . století. Později se specificky t e o r e t i c k ý m i p r o s t ř e d k y snaží vyrovnat s kri zovou válečnou i poválečnou situací v N ě m e c k u a vlastně na celém e v r o p s k é m kontinentu. Ve t ř i c á t ý c h letech X X . století p ř i t o m sama není u š e t ř e n a velmi „reálných" d o p a d ů n a c i o n á l n ě socialistického an tisemitismu po n á s t u p u Adolfa H i t l e r a k moci. Fenomenologie je v y h r a n ě n ý m typem kritické reflexe stavu duc h o v ě d n é h o i p ř í r o d o v ě d n é h o b á d á n í ve d r u h é polovině X I X . a p r v n í t ř e t i n ě X X . století. V tomto smyslu je citlivým ukazatelem vnitř ních p r o m ě n v orientaci i akcentech n o v o d o b é h o evropského myšlení jako celku. Fenomenologii v š a k p ř i r o z e n ě nejde jen o kritické posuzo vání jiných teoretických stanovisek. P ř i c h á z í s vlastní koncepcí, k t e r á pak zcela p o d s t a t n ý m z p ů s o b e m určuje nasazení a ráz antropologicky o r i e n t o v a n é filosofie p r v n í poloviny X X . století a to prakticky ve všech jejich hlavních v a r i a n t á c h : bez p o r o z u m ě n í fenomenologii není p l n ě s r o z u m i t e l n á „filosofie b y t í " , existencionalismus, hermeneutika, s t r u k t u r á l n í ontologie atd. Spolu s t í m ovlivňuje fenomeno logie m n o h é pokusy o založení nového p ř í s t u p u ke speciálně vědní problematice: inspiruje se jí psychologie, sociologie, etnografie, es tetika, politologie, p r á v n í věda, filologie, religionistika, pedagogika
40
apod. S pokusy o aplikaci fenomenologie se s e t k á v á m e t a k é v aritme tice a geometrii. Až na n e z b y t n é poukazy z ů s t a n o u u v e d e n é s k u t e č n o s t i mimo r á mec naší pozornosti. S t r u č n ě se zde s o u s t ř e d í m e pouze na v l a s t n í obsahová a metodologická v ý c h o d i s k a fenomenologické filosofie. Iden tifikace t ě c h t o východisek by mohla jistou m ě r o u p ř i s p ě t t a k é k na značení vztahu t r a n s c e n d e n t á l n í fenomenologie a ontologie jako filo sofické disciplíny, tematizující jsoucí jako takové. Fenomenologie je Husserlem ve s t á l e vzrůstající míře z a m ý š l e n a a p r o p r a c o v á v á n a jako u n i v e r z á l n í v ě d a , vykládající jsoucno z pozic transcendentalismu; u j a k é h o k o l i v a n a l y z o v a n é h o t é m a t u jde v ž d y o stanovení n e m ě n n ý c h a na všech okolnostech nezávislých p o d m í n e k možnosti v ů b e c něco c h á p a t . T y t o m o ž n o s t i mají b ý t ve s v é m posled ním základě s p o l u g a r a n t o v á n y samotnou „věcností". Husserlův vý chozí požadavek na k a ž d o u filosofickou teorii, k t e r á chce b ý t ve svých východiscích i postupech „přísně v ě d e c k á " , proto v tomto s m ě r u zní: „zpět k věcem samým!" Husserl je p ř i t o m přesvědčen, že věc „jak v p r a v d ě je" („die Sache selbst"), je jednak p ř í s t u p n á v jistých spe cifických vědomých aktech, jednak ukazuje sama sebe, ale t a k é to, co j i jako jednotlivinu p ř e s a h u j e : „věc" poukazuje až k „celku" a ten je zase ve „věci s a m é " p ř í m o p ř í s t u p n ý . Husserlovo úsilí proniknout ze základní báze „věcnosti" (ve smyslu R E S , die Sache — nikoliv das Ding) až k j á d r u s a m o t n é h o univerza, m ů ž e m e označit za pokus o ustavení exaktní ontologie na „věcné" „realistické" bázi — stručněji za „realistickou ontologii". Fenomenologie prochází v n i t ř n í m v ý v o j e m , k t e r ý začíná — ovšem ještě psychologizujícím — pokusem o založení „čisté matematiky", pokračuje projektem „čisté logiky" a vrcholí úsilím o v y p r a c o v á n í koncepce „čistého vědění v ů b e c " („čistého rozumu"). V r á m c i teorie „čistého vědění v ů b e c " jsou Husserlem p o d n i k á n y analýzy, k t e r ý m by se na k o n k r é t n í c h t é m a t e c h (tělesnost, časovost, j á a druhý, sociální útvary, dějinnost) osvědčila, p o p ř . precizovala o b e c n á
41
t e o r e t i c k á východiska. Nové, r a d i k á l n ě kritické promýšlení dějin e v r o p s k é filosofie, resp. ducha e v r o p s k é kultury vůbec, m á konečně p ř e d s t a v i t t r a n s c e n d e n t á l n í fenomenologii t a k é jako univerzální v ý k l a d o v ý klíč pojmu Lidství. 2. Charakter a cíle Husserlovy
fenomenologie
J a n P a t o č k a charakterizoval Husserlovu filosofii jako pokus o pa ralelní p ř í s n ě vědecké zamyšlení nad smyslem věcí a smyslem lidského života. T í m t o typem myšlení p ř i t o m v l á d n e přesvědčení, že věda (ro zuměj vědecká filosofie) dovede poskytnout člověku nejen pravé po z n á n í , ale že mu d á v á t a k é d u c h o v n í smysl, obsah a cíl života. „ P ř e s " v ě d u lze b ý t „ d o m a — u sebe" jak ve světě, tak i v životě. V ě d a zde proto není ani p r o s t ř e d k e m k n ě č e m u j i n é m u , ani samoúčelem ryze t e o r e t i c k é h o typu. V r á m c i vědy, tj. ve vědecké poznávací činnosti, a jí samotnou, lze p o ž a d o v a n ý smysl d o s á h n o u t . 1
Tato P a t o č k o v a slova se týkají fenomenologie v největší obecnosti. Pokusme se jejich obsah konkretizovat. a) Husserl p o ž a d u j e odvrat od s t á v a j í c í h o stylu myšlení. Dosa v a d n í pozitivizmus (a scientismus v ů b e c ) se podle něj ocitl v pa r a d o x n í situaci: zaznamenal n e s p o r n é o d b o r n é úspěchy, ale t é m ě ř vyloučil ze svého z á b ě r u o t á z k y po smyslu. T í m se stal prakticky n e z p ů s o b i l ý k řešení p r o b l é m ů člověka. Poskytuje „fakta", metody a znalosti, ale n e d á v á p o c h o p e n í . S á m jakoby potvrzoval Goethova slova z „ F a u s t a " : „Toho, co n e v í m e , je t ř e b a n á m , a n e p o t ř e b u j e m e , co víme. — " Člověk se d o s t á v á se s v ý m — o s t a t n ě o b d i v u h o d n ý m — věděním na okraj vědeckého k o n á n í . P r o g r a m o v ě je rezignováno na ideové vý znamy a souvislosti „ s k u t e č n o s t i " . P r o b l é m y smyslu věcí jsou pova1
Patočka, J.: Úvod do Husserlovy fenomenologie. Praha, Stát. pedagogické nakladatelství 1969, s. 3 nn.
42
žovány za principiálně n e l e g i t i m n í . T í m m.j. p a d á t é m a osobní zod povědnosti za vlastní p r a v d i v é b y t í . Pozitivizmus, který je doposud k dispozici, neusiluje o jednotu o d ů v o d n ě n í . Nabízí pouze j e d n o t l i v é závěry, které zůstávají ve z v l á š t n í m smyslu „ a t o m i c k é " . Neuchopuje podstatu, ale pohybuje se pouze ve sférách empirického života. B u duje sice jisté systémy, ale na n e v y j a s n ě n ý c h základech, a to již proto, že n e m á k dispozici a p a r á t p ř e s n ý c h p o j m ů . N ě m e c k á i r a k o u s k á filo sofie s v ý m d ů r a z e m na a n a l ý z u v ě d o m í ( p o p ř í p a d ě snahou v y u ž í v a t teoretické dědictví K a n t o v a kriticismu) zmírňuje n ě k t e r é excesy fran couzského a b r i t s k é h o p o z i t i v i z m u . Z ů s t á v á v š a k u r č e n a psychologismem, k t e r ý j i u z a v í r á do mezí relativismu a skepse. N a s t u p u j í c í m u novokantovství, s jeho o d d ě l o v á n í m idiografických a n o m o t e t i c k ý c h věd, zase hrozí z t r á t a jednotnosti pohledu. T y t o a další handicapy se projevují zvláště v krizových i n d i v i d u á l n í c h a sociálních situacích, kdy je — a to zejména od filosofie — o č e k á v á n o nejen z á s a d n í řešení, ale dokonce opora pro myšlení a j e d n á n í (pokud ne p ř í m o n á p r a v a p o m ě r ů ) . N e z b y t n ý je proto, d o m n í v á se Husserl, principiální obrat, jímž by bylo v y h o v ě n o p o ž a d a v k ů m objektivity a univerzality, ale současně exaktnosti v ý c h o d i s e k . M á b ý t v y b u d o v á n s y s t é m vědecké filosofie, který by dokázal z ú r o č i t to nejlepší z tradice evropské racio nality. b) Husserl chce b ý t „ p r a v ý m pozitivistou". Pozitivismus X I X . sto letí prakticky ve všech svých variacích z d ů r a z n i l p r i m á r n o s t „faktů". N a b á d a l však s o u č a s n ě k tomu, aby se teoretické myšlení zastavilo na jejich k o n s t a t o v á n í . O t á z k y , týkající se toho, co fakta z n a m e n a j í , odkud se berou a s čím souvisí jejich vznik i povaha, se zde ze zá sady nepřipouštějí. Spolu s t í m lze t a k é pochybovat, zda to, co je jako „fakt" k o n s t a t o v á n o , j í m v p l n é m v ý z n a m u toho slova opravdu je. Jestliže se v t é t o souvislosti Husserl prohlašuje za „ p r a v é h o pozi tivistu", zřejmě t í m m á b ý t v y j á d ř e n o dvojí. P ř e d e v š í m je p o ž a d o ván n á v r a t k „věcem s a m ý m " ( „ z u r ú c k zu den Sachen selbst"). T y t o „věci" mají b ý t se vší pečlivostí a p o d r o b n o s t í d e s k r i p t i v n ě zkou-
43
m á n y , aby se u k á z a l o , „jak" v l a s t n ě jsou. Toto „jak" ale není srozu m i t e l n é , aniž s o u č a s n ě učiníme „ o b r a t k subjektu", v jehož výkonech se věci ustavují a budují — „ k o n s t i t u u j í " . V tomto d r u h é m smyslu je H u s s e r l ů v nový pozitivizmus o b j a s ň o v á n í m n u t n o s t í , jež jsou vý razem zakotvení o b j e k t i v n í h o s v ě t a v t r a n s c e n d e n t á l n í subjektivitě. Husserl se dokonce nerozpakuje prohlásit, že fenomenologie je „ne s l ý c h a n é zvláštní v ě d o u . . . jejímž p ř e d m ě t e m snad m ů ž e být jedině m é t r a n s c e n d e n t á l n í ego filosofujícího". Takto začíná jít o disciplínu, k t e r á chce uchopit j á d r o věcí p o h y b u j í c se na p ů d ě čistého já, resp. o „apriorní vědu o čistém v ě d o m í " . P o k u d jde p ř i t o m o vztah subjektu p o z n á n í a p o z n á v a n é p ř e d m ě t n o s t i , existuje rozdíl mezi fenomenolo gií a k a n t o v s k ý m kriticismem: ve fenomenologii se p ř e d m ě t y p o z n á n í neřídí t í m , čím jsou p o z n á v á n y . M o h o u být naopak — ovšem po spl nění specifických z á s a d — p o z n á v á n y v tom, j a k é s k u t e č n ě jsou, jak se s u b j e k t i v i t ě s v é b y t n ý m z p ů s o b e m „ihned" a „celé" ukazují. c) Husserl buduje speciální teorii b y t í a p o z n á n í , přičemž dílčím z p ů s o b e m modifikuje a doplňuje s t a n d a r d n í filosofickou terminologii. E r n s t Tugendhat poukazuje na to, že Husserl se vzdal pojmu bytí ve p r o s p ě c h pojmu pravdy. T o m u lze r o z u m ě t n á s l e d o v n ě : b y t í samo o sobě — totiž jako ode v š e h o o d d ě l e n á substance — je pro Husserla m ý t e m . P o k u d může o b y t í mluvit „ p r a v ý pozitivismus", pak v z á s a d ě ze dvou hledisek. 2
1. B y t í lze c h á p a t jako „bytí s v ě t a " . Toto bytí souvisí se „svět o v í r o u " (der Weltglaube) — něčím zcela e l e m e n t á r n í m , co je v l a s t n í lidské p ř i r o z e n o s t i jako takové a co rovněž leží v po s l e d n í m z á k l a d u všech m o ž n ý c h výpovědí o k o n k r é t n í m jsou cím. V tomto smyslu je bytí „ h o r i z o n t e m všeobecné z n á m o s t i " , k t e r á se pak „rozděluje" a t í m vchází do k o n k r é t n í c h p ř e d m ě t ů jako j e d n o t l i v ý c h h o r i z o n t ů . J e d n í m slovem: b y t í je zde „ho2
Tugendhat, E.: Der Wahrheitsbegriff bei Husserl und Heidegger. Berlin, Wal ter de Gruyter u. C , 1970, s. 180 aj.
44
rizontem h o r i z o n t ů " : je s a m o z ř e j m o s t í pro každou teoretickou i praktickou činnost. S o u č a s n ě je o v š e m skrytou nesrozumitel ností, neboť se jej dosud neujala . . . fenomenologie. 2. Bytí lze c h á p a t v „ m o ž n o s t i " , tj. t r a n s c e n d e n t á l n ě idealisticky. Zde se mění přirozený postoj (čímž se r o z u m í něco j i n é h o než „žitý" postoj) ve stanovisko fenomenologa. B y t í jako poslední horizont „světovíry" je podrobeno epoché tj. „ u z á v o r k o v á n o " , „ v y p n u t o z platnosti" (což v ž á d n é m p ř í p a d ě n e z n a m e n á , že by bylo n e g o v á n o ) . T í m se pojem b y t í z a č í n á t ý k a t „objektově orientované strany z á ž i t k u " — tedy tzv. noematu. Je objektivi tou „ p ř e d m ě t ů t a m venku", ale nikoliv už jejich „přirozenou" a pouze konstatovatelnou objektivitou. B y t í n a b ý v á ráz bytnosti (das Wesen, T O T I E N E I N A I — můžeme-li zde p o u ž í t aristotelské terminologie k v y j á d ř e n í jeho reflexivní povahy). „ J e d notlivosti" ( „ j e d n o t l i v á k o n k r é t n í b y t í " ) potom o v š e m musí také získávat jinou t v á ř n o s t . S t á v a j í se s v é b y t n ý m a neopako v a t e l n ý m „tímto zde" ( T O D E T I ) , jakousi „ m o n a d o u " , k t e r á zpřístupňuje sebe samu, ale t a k é bytnost, kterou v s o b ě nese. Fenomenologický postoj, k t e r ý sleduje p r ů b ě h „tvorby" takové „myšlenky b y t í " , v sobě zahrnuje ontologický postoj, týkající se bytí s a m é h o . Ontologie, jejímž p r o s t ř e d n i c t v í m se m ů ž e m e s konečnou p l a t n o s t í zbavit nejen psychologismu a antropomor fismu, ale také „ m ý t u b y t í " (a p ř i t o m neztratit ze zřetele bytí s a m o t n é ) , je tedy podle Husserla m o ž n á jen jako fenomenologie. V tom, co bylo p r á v ě řečeno o z p ů s o b e c h c h á p á n í bytí, jsou již rámcově o b s a ž e n a v ý c h o d i s k a Husserlovy noetické koncepce. Máme-li mluvit z fenomenologického hlediska o p o z n á n í , m u s í m e se p ř e d e v š í m vždy pohybovat v mezích tzv. čisté zkušenosti — tedy toho, co je principiálně a od základů zbaveno i n d i v i d u á l n ě empirických, vnějškově fak tických a psychologických souvislostí. Proces p o z n á v á n í se
45
pak o d e h r á v á v korelaci vědomí — p r ů b ě h y k o n s t i t u o v á n í — v ě d o m é . Jinak v y j á d ř e n o : s u b j e k t o v á strana zážitku (s jejím t ě ž i š t ě m v ego cogitans) — od ní fakticky neodlučitelný p r ů b ě h tvorby m y š l e n k o v ý c h jednot (cogitationes), tedy proces N O E S I S — o b j e k t o v á strana z á ž i t k u ( N O E M A , c o g i t á t u m ) . S c h é m a na j e d n é s t r a n ě u p o m í n á na k a r t e z i á n s k o u trojici Ego ( c o g i t a n s ) - c o g i t o - c o g i t á t u m , na d r u h é s t r a n ě vlastně svébyt n ý m z p ů s o b e m interpretuje K a n t o v u myšlenku o rozdílu mezi „jevem" a „věcí o s o b ě " jako rozdílu p o u h é h o „stanoviska" (respectus). P r o Husserla je p o z n á n í procesem, k t e r ý m á ukazovat, jak se b y t í ve fenomenologickém smyslu p o d á v á ve svých j e d i n ě m o ž n ý c h „ d a n o s t e c h " , totiž fenoménech (a samo jako fenomén). P o j m y epoché, konstituce, intencionalita vědomí, noesis, noema, korelace apod. pak přibližují povahu a faktický p r ů b ě h tohoto procesu, d) Husserl p o s t u p n ě univerzalizuje z á b ě r fenomenologie. Jak jsme již zmínili v ú v o d u , m ě l a fenomenologie v procesu svého vývoje při n e j m e n š í m čtyři v ý r a z n é ambice. Z a č a l a jako pokus o „čistou arit metiku" (Filosofie Aritmetiky, 1891), založený ovšem j e š t ě na psychologistických, tj. v l a s t n ě nefenomenologických fundamentech. P o k r a č o v a l a jako koncepce „čisté logiky" (Logická z k o u m á n í , 1900 1901), aby svou v l a s t n í t r a n s c e n d e n t á l n ě fenomenologickou podobu získala jako teorie „čistého r o z u m u " , resp. „čisté ontologie" (Ideje k t r a n s c e n d e n t á l n í fenomenologii a fenomenologické filosofii, 1913). Husserlovy spisy z d v a c á t ý c h let ( p ř e d e v š í m Fenomenologická psycho logie, K a r t e z i á n s k é meditace, F o r m á l n í a t r a n s c e n d e n t á l n í logika, aj.) se v y r o v n á v a j í s těmi interpretacemi „čisté logiky" a „čisté ontologie" (Heidegger, Scheler), k t e r é byly pro fenomenologii n e p ř í p u s t n é . P r á c e ze t ř i c á t ý c h let (zvláště pak K r i z e evropských věd a t r a n s c e n d e n t á l n í fenomenologie, 1936) pak aplikují fenomenologii na dějinně filosofic kou, k u l t u r n í a s o c i á l n ě politickou problematiku. Nyní lze doplnit naši charakteristiku: z fenomenologie se s t á v á ve s t á l e větší míře „všeob-
46
sáhující věda o s k u t e č n é m jsoucnu z a b s o l u t n í h o z d ů v o d n ě n í " , „uni verzální ontologie jako vědění o p ř e d p o k l a d e c h danosti všech mysli telných jsoucen, a t í m i z á k l a d k a ž d é další v ě d y " (což je vyjádření, které n á p a d n ě u p o m í n á n a t i t u l K a n t o v ý c h „ P r o l e g o m e n . . . " ) . U k a zuje se univerzalistická pretenze Husserlova myšlení, pro k t e r é je fi losofie „ n a h l é d n u t í m nutnosti, b ý t tak a tak z p o d s t a t n ý c h z á k o n ů " . V jednom ze svých logických d ů s l e d k ů to z n a m e n á také v y t v á ř e n í „exaktních a a p o d i k t i c k ý c h p ř e d p o k l a d ů k dovršení p e r s o n á l n í h o ži vota". Husserlova t r a n s c e n d e n t á l n í fenomenologie se tedy v s o u h r n n é m pohledu jeví jako pokus o vědecko-ontologické založení veškeré možné teorie i praxe. 3
3. Husserlova fenomenologická
metoda
V předchozí kapitole bylo mj. p o u k á z á n o na v ý r a z n o u aspiraci Husserlovy fenomenologie s t á t se t y p e m univerzální ontologie. T a kovou aspiraci ale lze, podle Husserla, vyplnit pouze tehdy, budeli možno skutečně e x a k t n í m filosofickým z p ů s o b e m uchopit a — ve všech příslušných souvislostech — vyložit kteroukoliv „ p ř e d m ě t nost". Jelikož takový v ý k l a d je záležitostí metody, lze stěží posuzovat, co vlastně tvoří j á d r o fenomenologie — z d a „ s y s t é m " , či „ p o s t u p " . V každém p ř í p a d ě se lze odvolat n a v l a s t n í o p a k o v a n á Husserlova vyjádření, že rozhodující je, n a u č i t se p ř i s t u p o v a t ke každé látce fe nomenologicky, tedy n a u č i t se t r a n s c e n d e n t á l n ě fenomenologickému vidění skutečnosti a fenomenologickému typu reflektování „věcí". Cí lem t é t o kapitoly je stanovit, co k t o m u v ž d y a n e v y h n u t e l n ě přísluší. Pro s t r u č n o s t zvolíme i zde u s p o ř á d á n í do tezí. 1. Slovo M E T H O D O S vyjadřuje již t r a d i č n ě postup k cíli. Feno menologie je v tomto s m ě r u z v l á š t n í . Je totiž v ý k l a d e m , jenž se 3
Srv. Bayerová, M.: Ke vztahu Husserlovy filosofie k Heideggerovi. In: Martin Heidegger a problémy myšlení. (Sborník). Praha, Filosofia 1966, 5. 172-193.
47
s t á l e vrací, reviduje a s á m sebe i opravuje. Z a č í n á se zde po ř á d znovu p ř e d e v š í m proto, aby p r á v ě východiska reflexe byla co „nejčistší" a pokud m o ž n o zcela b e z e s p o r n á . Je h l e d á n a ta nejzákladnější a n e j b e z p r o s t ř e d n ě j š í p ů d a , na k t e r é je ú d a j n ě j e d i n ě m o ž n é „uvidět" věci s k u t e č n ě tak, jak samy o sobě jsou. Husserl takto postupoval celý život a s á m se o p a k o v a n ě ozna čoval za „věčného z a č á t e č n í k a ve filosofii". 2. T e o r e t i c k ý m „ziskem" fenomenologie nemají být jednou pro v ž d y n e m ě n n é a j e d n o z n a č n é pojmy. Vždy totiž z b ý v á něco, čím je nutno doplnit, resp. rozšířit obraz reflektovaného p ř e d m ě t u . Tento Husserlův závěr m á zcela p o d s t a t n é obsahové d ů v o d y , onticky „uzavřená" a „konečná" věc je p r o v á z e n a přinejmenším dvojí n e u z a v ř e n o s t í a n e k o n e č n o s t í . P r v n í z nich je nekonečnost diferencí a n u a n c í , charakterizující niternou věcnou strukturu. N a věc jako jeden objekt lze z a m ě ř i t prakticky neomezený počet „směrů pohledu", z nichž ž á d n ý s á m o sobě (ale ani všechny ve s v é m m o ž n é m souhrnu) „věc samu" plně nevyjadřují. P ř i t o m o v š e m již k a ž d é a d e k v á t n í dílčí u c h o p e n í věci ihned osvětluje to, co není pouze n a h o d i l é , ale naopak z á s a d n í . D r u h á „neko n e č n o s t " je d á n a t í m , že na věc lze n a m í ř i t vždy rozšiřitelný po čet nejrůznějších forem v ě d o m í ( n a p ř . v n í m á n í , představování, souzení, h o d n o c e n í , d e d u k o v á n í , v z p o m í n á n í , fascinaci, fanta zii, atd.). ale spolu s t í m i prakticky neomezený počet všech p ř e d s t a v i t e l n ý c h k o m b i n a c í t a k o v ý c h a k t ů . V tom v š e m „jedno a t o t é ž " sice z ů s t á v á s t á l e samo sebou, ale „jeví" se přece je nom vždy jinak. Husserl u p o z o r ň o v a l , že ten, kdo přehlíží či nedoceňuje tento „ p a r a d o x " reality, fenomenologii nepochopil. 4
3. Fenomenologie je t í m typem metody, k t e r á ve svém v l a s t n í m výkonu, resp. p r ů b ě h u , ustavuje jisté postupy a ihned je také 4
Srv. např. Husserl, E.: Ideen zu einer reinen Phánomenologie und phanomenologischen Philosophie, I. Halle, M . Niemeyer 1928, s. 312 aj.
48
používá. T í m se ale potom m ů ž e s t á t , že n a s t o u p e n ý s m ě r uva žování se v z á p ě t í u k á ž e b u ď jako neschůdný, nebo zbloudilý a musí b ý t takříkajíc p ř e š k r t n u t . Fenomenolog je v l a s t n ě ne přímo vyzýván, aby pod p r i n c i p i á l n í m v e d e n í m věcí samou hle dal vlastními silami v ž d y nové cesty u v a ž o v á n í . P r á v ě tato v ý zva z n a m e n á učit se fenomenologicky myslet. 4. O t á z k o u fenomenologie není: „jak je p ř e d m ě t p o z n á v á n " , ný brž „co to je, co je p o z n á v á n o jako p ř e d m ě t " . Fenomenologii p ř e d n ě běží o tzv. m y š l e n k o v ý obsah a až n á s l e d n ě o existenci a další souvislosti toho, co je m y š l e n o . Z k o u m á se zde p ř e d e v š í m to, co je „blíže" subjektu p o z n á n í , co je „více u n á s " a j a k ý m z p ů s o b e m „je" toto „blíže a v í c e " . O v š e m k tomu v š e m u se lze dostat jen z pečlivě p ř i p r a v e n é p ů d y . 5. P r v n í z p ř í p r a v n ý c h k r o k ů metody je výkon fenomenologické E P O C H É (tj. zdržení se soudu, v y p n u t í z platnosti, uzávorko vání ...).Ve fenomenologickém p o j e t í zde p ř e d e p o c h é existo val „svět" a v n ě m nejrůznější „ k o n k r é t n í p r ů b ě h y " . P o k u d jde o svět, bylo to: p o h y b o v á n í se v n ě m , zacházení s n í m , zakotve nost v realitě, tradice, v ě d a , ideologie, p r á c e — tedy vedle sebe a spolu „přirozenost" i „vědeckost". P o k u d se j e d n á o „přiro zené p r ů b ě h y " , tak n a p ř í k l a d m á m e , podle Husserla, za to, že člověk p o z n á v á n á s l e d o v n ě : m á počitek, pak prožitek, a posléze názor, k t e r ý m se již t a k ř k a b e z p r o s t ř e d n ě d o t ý k á světa. J i n ý m „přirozeným p r ů b ě h e m " zase m ů ž e b ý t plnění p o v i n n o s t í v š e h o druhu, tak jak jsme k n ě m u n u t k á n i jednak osobním nature lem, jednak výchovou nebo obecněji typem kultury, v n ě m ž jsme vyrostli. (I k ř e s ť a n s k ý b ů h se vším, co je mu již t é m ě ř d v ě tisíciletí připisováno, p a t ř í — podle Husserla — do „světa p ř e d epoché"). Nyní — aniž by p o p ř e l v š e c h n a tato i j i n á „neotřesi telná přesvědčení" — od nich fenomenolog p o o d s t o u p í — učiní je p ř e d m ě t e m reflexivního nadhledu. V z d á se jich s p ř e c h o d n o u
49
metodickou p r o g r a m o v o s t í — totiž aby se k n i m mohl posléze o p ě t přiblížit, t e n t o k r á t v š a k již vybaven p r o s t ř e d k y k jejich „ p r a v é m u p o c h o p e n í " . A l e u ž jen t í m , že je zaujata tato po zice, se „věci" z a č n o u m ě n i t : b y t í s v ě t a se u k á ž e jako to, co je nakonec g a r a n t o v á n o pouze „ e l e m e n t á r n í vírou ve svět", proces p o z n á n í p ř e d v e d e n á z o r n o s t vjemu jako obklopenou „horizon tem n e n á z o r n é s k u t e č n o s t i " , „ z a " psychikou člověka se objeví „jiné j á s t v í " , b ů h bude z a t í m jen záležitostí individuálního vě ření a mnohdy s p o r n ý c h tradic. 6. D r u h ý z p ř í p r a v n ý c h k r o k ů — totiž fenomenologická redukce — není jednak bez postoje e p o c h é myslitelná, jednak — a to z e j m é n a — je t a k ř k a jenom jinou stranou téhož postoje. Jestliže je totiž e p o c h é p o o d s t o u p e n í m o d něčeho „ ú v o d n í h o " , je m o ž n o redukci r o z u m ě t jako p ř i s t u p o v á n í k něčemu, co je v tomto „ ú v o d n i m " vždy již n ě j a k obsaženo. Ukazuje se totiž, že „ p o d " r e á l n ý m i a p r a k t i c k ý m i vztahy (resp. již v nich sa m o t n ý c h ) v l á d n e ryzí, p o u h á „jen — n a m í ř e n o s t — něčeho — na — n ě c o " , bez níž není ž á d n é s k u t e č n o s t i . Tuto n a m í ř e n o s t , k t e r á dominuje ve veškerém p o z n á v á n í , označuje Husserl (pře d e v š í m po B r e n t a n o v ě vzoru) z a intencionalitu vědomí. Redukcí na intencionalitu p ř í m o p a d a j í „užitné" materiální p ř e d m ě t y , lidé i z v í ř a t a ve svých p ř i r o z e n ý c h vztazích, svět jako celek pro s t o r o č a s o v ý c h p ř e d m ě t ů , p ř i r o z e n ý i vědecký postoj, speciální vědy, u m ě n í , filosofie (!), k u l t u r a a instituce... ale také v š e c h n a t r a d i č n ě t e o r e t i c k á c h á p á n í t ě c h t o záležitostí. To vše se ovšem děje proto, aby bylo m o ž n o p o u k á z a t na celou sféru „čistých d a n o s t í " a v ní zvláště na „čisté j á s t v í " (které není j á s t v í m solipsismu již proto, že v jeho p ř í p a d ě nejde o imanenci cogitatio, n ý b r ž o „pól" k o n s t i t u o v á n í všech možných t y p ů p ř e d m ě t ů . ) . „Čisté j á " je pouze v abstrakci zcela osamostatnitelnou „slož kou" tzv. s u b j e k t o v é strany z á ž i t k u . Má-li b ý t p o j í m á n o p r á v ě
50
ve své „čistotě", musí b ý t p r o g r a m o v ě zbaveno všech r e á l n ý c h vazeb a souvislostí. Je s o u č a s n ě n e z b y t n é r o z u m ě t mu ve smyslu transcendentalismu, totiž jako p o d m í n c e a p ř e d p o k l a d u všech faktických p r ů b ě h ů . Dovedeno do d ů s l e d k ů by ovšem pro feno menologickou metodu nebylo n e p ř í p u s t n é (pokud by to nebylo přímo žádoucí) kdyby se u c h o p e n í „věci s a m é " obešlo bez sub jektivity — kdyby se „ p ř e d m ě t n o s t čistých d a n o s t í " t a k ř í k a j í c „jevila sama". Jestliže se ale subjekt n e m ů ž e p ř í m o „ z t r a t i t " , musí rozhodně setrvat ve své t r a n s c e n d e n t á l n í čistotě. 7. Výkonem epoché a redukce je p ř i p r a v e n o pole pro v l a s t n í fe nomenologii. M á m e prostou, ničím n e z a t í ž e n o u danost pro vě domí. Dále m á m e p r v n í „čisté", ničím n e z a t í ž e n é v ě d o m í . Husserl nyní tvrdí: ihned „vidíme" to, co v i d í m e . . . a ihned v í m e , proč m ů ž e m e „vidět". Dosud ale není j a s n é , „proč a z čeho" hned „vidíme" — na j a k é m z á k l a d ě m ů ž e m e vědět, co v l a s t n ě věc je. Takto je již zde formulován stěžejní úkol metody: dobrat se čistého vědomí, zachytit jeho podstatu, p o r o z u m ě t s t r u k t u ř e a zákonitosti jeho p o z n á v a c í c h aktivit a to vše uvést do souladu s „hned — v i d ě n í m " věci. 8. Danosti, jak se ihned jeví, jsou „fenomény", tedy „ d a t y " pro vědomí. To z n a m e n á , že v jednom smyslu jsou v ž d y „spolu" s v ě d o m í m (či u r č i t ý m specifickým z p ů s o b e n jsou i „ve" vě domí — ačkoliv r o z h o d n ě nikoliv v psychologickém, subjektiv ním modu). Ve d r u h é m smyslu jsou tyto danosti vždy jen od stíny, k t e r é však b y t o s t n ý m z p ů s o b e m p a t ř í k „celé" věci, jak s k u t e č n ě je. Jinak v y j á d ř e n o : danosti jsou vždy f e n o m é n e m a fenomén je vždy j e d i n ý m m o ž n ý m z p ů s o b e m , jak se věc „ d á v á " . P r o fenomenologickou metodu p l a t í , že je nutno zastavit se na fenoménech a nezkoumat věci nikdy jinak, než jako fenomény. 9. To, že fenomén je v ž d y pouze „ o d s t í n e m " (navíc v ý h r a d n ě v ko relaci s „odstiňujícím" i n t e n c i o n á l n í m v ě d o m í m ) a že s o u č a s n ě
51
poukazuje k tomu, čeho je „ o d s t í n e m " . . . s p a d á reálně t a k ř k a v jedno a je odlišitelné jen metodicky. Husserl se v t é t o věci vyjadřuje následovně: „ . . . v intuici (tj. v hned p r v n í m na — h l é d n u t í a pro — h l é d n u t í d a n é h o , pozn. M . P.) se n á m něco originálně n a b í z í . . . takříkajíc ve své tělesné samodanosti." (Tj. nabízí se p ř í m o to, čeho je fenomenální danost „ o d s t í n e m " . P o z n . M . P.) Nyní jde o to, n a j í t z p ů s o b , jak d o s á h n o u t „ . . . t o t á l n í evidence . . . evidence a b s o l u t n ě dokonalé, jež by dávala s a m o t n ý p ř e d m ě t konečně se v š í m , čím j e " . P o ž a d a v k u „to t á l n í evidence" vyhovuje pouze s a m o t n á bytnost věci, kterou označuje Husserl •— také proto, aby j i odlišil od P l a t ó n o v ý c h idejí, k t e r é mají p o n ě k u d jinou povahu — jako eidos. Ontologicky je eidos vlastně vždy již s p o l u p ř í t o m n o ve fenoménu. Noeticky se v š a k musí s t á t teprve p ř í s t u p n ý m . A b y bylo do s a ž e n o eidos, v y p r a c o v á v á fenomenologie r o z m a n i t é „techniky variace". P r v n í z nich jsou sondy do s t r u k t u r n í typiky. Těch lze p o u ž í t v p ř í p a d ě , kdy fenomenologie z k o u m á fyzikální věci, personality všeho druhu, g e o m e t r i c k é ú t v a r y nebo vlastní proud p r o ž i t k ů vědomí. S o u h r n n ý m v ý s l e d k e m t a k o v ý c h sond je po r o z u m ě n í „ s t r u k t u r n í mřížce věcí" (v p ř í p a d ě geometrických ú t v a r ů je výsledkem ustavení „definitního s y s t é m u a x i o m ů " ) . Touto „mřížkou" jsou v l a s t n ě identifikovány stavební kameny d a n ý c h p r e d m ě t n o s t í spolu s jejich určujícími vlastnostmi a „ v z t a h y podstaty" (Tedy nikoliv „ p o d s t a t n ý m i vztahy"). To vše spolu „věc" fenomenologicky definuje v její dosažitelné byt nosti. D r u h o u z variací je, podle Husserla, konkretizace typu až k empirické obecnině. T í m se r o z u m í t a k o v ý proces formali zace, k t e r ý — p o m o c í abstrakce o d o s t a t n í h o n a věci — zvýraz ňuje a tematizuje jen její u r č i t o u „typickou" (resp. „typovou") s t r á n k u . Tato s t r á n k a je sice v ž d y č a s o p r o s t o r o v ě r o z p t ý l e n á a 5
5
Husserl E.: Karteziánské meditace. Praha, Svoboda 1968, s. 62.
52
je d á n a jako n e s a m o s t a t n á (tj. s r o z u m i t e l n á nakonec jen v kon textu s jinými o b d o b n ý m i s t r á n k a m i ) , ale i tak b y t o s t n ě věc spolucharakterizuje. V ě c je zde o v š e m u r č o v á n a v n e k o n e č n é m procesu aproximace k „ d o k o n a l e r a c i o n á l n í m u stupni". Postup konkretizace dominuje v tzv. e x a k t n í c h nomologických v ě d á c h (ve v ě d á c h r a c i o n a l i z o v a t e l n ě z k u š e n o s t n í c h , napr. v p ř í r o d o vědě nebo psychologii), k d y je v š e „zezdola" fenomenologickou „indukcí" u v á d ě n o až k ú r o v n i nejobecnějších a nejprincipiálnějších d ů v o d ů . P ř i t o m diference mezi „ s o n d a m i " (které se ale také mohou t ý k a t fyzikálních věcí či „ p e r s o n a l i t " ) a „konkreti zací" spočívá v tom, že „ s o n d á ž " p ř e d — p o z n á v á (apercipuje) j e d n o t n ý styl věci, k t e r ý pak u m o ž ň u j e i jistá, dosud n e n a p l n ě n á očekávání. „ K o n k r e t i z a c e " se n a rozdíl o d toho z a m ě ř u j e na jed notlivá „cokoliv", na věci, od nichž chce vystoupit až k jejich „ r o d ů m " (nejvyšším u r č e n í m ) . P ř í k l a d e m „sondáže" m ů ž e b ý t Mendělejevova p e r i o d i c k á t a b u l k a p r v k ů , v níž p o r o z u m ě n í ne m ě n n ý m v n i t ř n í m z á k o n i t o s t e m a souvislostem jakoby „nutilo" k ponechávání dalších volných m í s t pro nové, dosud n e o b j e v e n é prvky. P ř í k l a d e m „ k o n k r e t i z a c e " zase m ů ž e být z a m ě ř e n í se na „barevnost" p o d z i m n í p ř í r o d y z a účelem určení z v l á š t n í h o t y p u intenzity barev, k t e r á přísluší v ý h r a d n ě a n e z a m ě n i t e l n ě pouze k tomuto r o č n í m u o b d o b í v k o n k r é t n í c h zeměpisných šířkách. 10. „Sondáž" i „konkretizace" m a j í své v n i t ř n í meze, ale z e j m é n a hlubší p ř e d p o k l a d y . T ě m i t o p ř e d p o k l a d y je jednak existence „formální, univerzální mathese", tj. nejobecnější nauky o fun damentech noetiky a metodologie v ů b e c , jednak existence eidetické ontologické disciplíny, k t e r á je s to analyzovat p ř í s l u š n o u p ř e d m ě t n o s t , již ne sondami nebo „racionalizovatelnou z k u šeností", ale p ř í m o „celou" a v „racionální č i s t o t ě " . T a k o v á eidetická ontologická disciplína z á r o v e ň je i není „technikou" v předchozím smyslu a stejně tak z á r o v e ň používá i n e p o u ž í v á
53
metody „ v a r i a c e " . Z m í n ě n o u „disciplínu", k t e r á je fenomeno logií „v n e j v y š š í m smyslu slova", n a z ý v á Husserl zřením pod staty (díe Wesenschau) — resp. a l t e r n a t i v n í m i názvy: „ideující abstrakce", „generalizující abstrakce", „eidetická intuice", „ideace", „kategoriální n á z o r " , apod. Jde o přímé, b e z p r o s t ř e d n í a p l n é u c h o p e n í „čisté obecniny" (species), resp. „identického o b e c n á " (eidos), k t e r é je smyslově n e n a z í r a t e l n ý m „faktem" (die Sachverhalt), n e m a j í c í m — n a rozdíl od P l a t ó n o v ý c h idejí — „realitu". P ř e s t o v š a k p r á v ě toto eidos „ . . . p ř e d z n a m e n á v á p ř e d e vší z k u š e n o s t í její p r ů b ě h a následkem toho vylučuje, aby se (s věcí) stala z m ě n a " . Eidos je „ n a p r o s t o u j a s n o s t í " a „nejaktuálnější d a n o s t í " — t í m , co konečně d á v á p ř e d m ě t j a k ý s k u t e č n ě a v p r a v d ě je, „originálně . . . a t a k ř k a v tělesné s k u t e č n o s t i " . N e p r o n i k á m e zde k ž á d n é m u „určujícímu staveb n í m u elementu" (jako tomu bylo u „sondáže"), n ý b r ž k ele mentu stavby s a m é . Neabstrahujeme zde „nejvyšší příslušné rody" (jak tomu bylo u „ k o n k r e t i z a c í " ) , ale p ř í m o a p l n ě rod toho nejvyššího. V ý k o n fenomenologické metody vrcholí ideací. „ P ř e d m ě t e m " ideace ovšem n e m u s í b ý t pouze „jednotlivé" ei dos, ale t a k é eidos celku všech „jednotlivostí" — univerza, s v ě t a (ovšem vždy po e p o c h é a redukci) . . . a rovněž tak i konstituu jícího vědomí jako celku. K d y b y mohlo b ý t toto vše provedeno, nazírali bychom fenomenologickou „trojici" ego — cogito — cogitatum nerozlišeně jako jedinou bytnost. Pokud však r o z u m í m e s p r á v n ě Husserlově t r a n s c e n d e n t á l n í fenomenologii, m á m e z a to, že tento sen o A b s o l u t n u jí z ů s t a l n e d o s n ě n . Nebo se snad fenomenologie po tomto vzletu z á m ě r n ě snesla na zem a začala hledat Absolutno v k a ž d o d e n n í m p r a k t i c k é m individuálním a sociálním bytí n á s p o z e m š ť a n ů ? 6
6
Husserl, E.: Erfahrung und Urteil. Hrsg. L. Landgrebe. Hamburg 1948, s. 401
54
