FAUST I. díl
Johann Wolfgang Goethe
Premiéra 12. 12. 2014 v Malém divadle
TOMÁŠ VÁHALA VERONIKA KORYTÁŘOVÁ VÁCLAV HELŠUS
Johann Wolfgang Goethe
FAUST I. díl
VÁCLAV HELŠUS
VTEŘINA, V NÍŽ SE RODÍ FAUST
Když Goethův současník Heinrich von Kleist v neútulném
příbytku sedí dlouho do noci nad knihami, přepadne jej prudká a smrtelná skepse. Copak skutečné poznání není možné? Na vině je Immanuel Kant, kterého horlivý mladý filosof Kleist právě studuje. Veškeré vzdělání je bezcenné a neprozradí žádnou pravdu o světě, tak si kantovskou kritiku rozumu vysvětluje Kleist, odhazuje knihy, studium filosofie a vydává se vstříc sebedestruktivnímu životu plnému tvorby a neútěšného hledání sebe sama. Osud tohoto dobového intelektuála v lecčems připomene Fausta. Goethe píše Fausta na počátku doby, která si uvědomuje předěl mezi starým světem a světem novým, přičemž vzdálenost mezi starší a novější dobou se bude stále zvětšovat (J. W. Goethe: Nauka o barvách). Klasický starověk a křesťanský středověk se bolestně liší od novověku a moderny. Náš názor je utvářený vědomím radikální odlišnosti od minulého. Toto vědomí je bolestně zakoušeno. Právě v době zakoušené jako vteřina zvratu sahá Goethe po historické látce, kterou zpracovalo mnoho mužů před ním. Goethův Faust, to není Marlowův odpadlík od Boha lačnící po
MARTIN POLÁCH VERONIKA KORYTÁŘOVÁ
požitcích a moci (takový Faust by měl spíš blíže k Donu Juanovi – ostatně obě postavy svedl Ch. D. Grabbe ve své hře Don Juan a Faust.) Goethův Faust není ani kouzelník Žito ze středověkých legend, který provádí žertovné čáry a šprýmy. Není to starověký mág spolčený s ďáblem (jako faustovské předobrazy bývají uváděni Šimon Mág či Cyprián z Antiochie). Má daleko k reálnému předobrazu Fausta, který žil v Německu na přelomu 15. a 16. století, vysloužil si pověst šarlatána i muže obdařeného ďábelskými schopnostmi a inspiroval vlnu populárního lidového čtení, která se přetavila do tradice loutkářských her na faustovské téma, až látku nakonec pozvedl Goethe z roviny populárně zábavné do výšin filosofické a básnické obrazotvornosti. Jak již bylo řečeno, nebylo to náhodou. Objevil Goethe Fausta, a nebo Faust v Goethovi promluvil v době, která s faustovskou legendou úzce souvisí? „Člověk opouští přirozenou omezenost, ale i své bezpečí, v němž se – ať už jako přírodní bytost nebo jako Boží stvoření – mohl cítit dobře, a stává se jako poznávající duch autonomním.“ (Kurt Krulop, in program Faust, ND 1997) Nietzsche ovlivňuje nejen německé intelektuály svým ideálem nadčlověka, před lidským myšlením se rozevírá nebývalá až děsivá svoboda. Goethe sám poznamenal, že lidský duch touží po poznání, ale nakonec před ním couvne. Musíme ztrácet tím, že získáváme. Osvícenský odchod do samostatnosti ducha „může být vnímán nejen jako vítaná emancipace, ale také jako bolestné vyhnání.“ (K. Krulop) To je výchozí situace – krize postavení člověka, krize věku subjektivizované racionality („je nemožné bychom cokoliv znali“, kantovská kritika rozumu, role subjektu a subjektivizace v romantickém umění, jímž začíná umění moderní) a dehumanizované objektivity (empirismus a posléze pozitivismus, který nás odděluje od okolního světa jako pouhé pozorovatele). Přes veškeré vědecké a technické úsilí objektivizovat pozorování přírody zakoušíme subjektivně jejich nedokonalost a marnou faustovskou touhu po pravdivém poznání a pravém bytí…
FAUSTOVSKÁ LEGENDA V SOUVISLOSTECH ANEB SPOR O MARKÉTKU Na počátku bylo SLOVO. Na počátku byl SMYSL. Na počátku byl ČIN. (překlad Karel Kraus) Takto hledá Faust správná slova pro překlad první věty Janova evangelia. Tedy evangelia, jehož úvod je ovlivněn řeckou filosofií. Řecké myšlení ve své pozdější fázi proti sobě stavělo logos a mýtus (ačkoli původně naopak obě slova splývala). Logos neboli racionální řád světa, slovy uchopitelný svět, svět racionalizovaný. Faustův dosavadní život před začátkem hry je světem, jemuž vládne LOGOS – rozum a řád, víra v rozum a řád. V jistém věku svého života se Faust ocitá v situaci, kdy je tato víra zmítána pochybami, kdy je dosavadní způsob existence pociťován jako nedostatečný. Rozum je sžírán skepsí. Situace, kdy se Faust rozhodne přivolat Mefista, je identická interpretačnímu obratu Fausta-překladatele sedícího nad Janovým evangeliem. Nikoli slovo a smysl, ale podstatou světa je čin. Slovem a smyslem vládne pozorovatel, činem vládne jednající účastník, aktér, čin je život sám. A čin je také výsadou Bohů jakožto akt stvoření. Faust touží dotknout se božského, stát se součástí věčného ohně vznikání a zanikání. Mefisto (tedy postava mytologická), jenž „vládne země žárem“, je prostředníkem, který dává Faustovi možnost vykročit z bezpečného světa, jemuž vládne LOGOS. Fausta je nutné vidět jako mýtus, jen tak je totiž možné porozumět osudu Markétky a vyhnout se Masarykovu odsudku: „Faust /…/ nevěří ve skutečnou lásku – Markétka mu není než jeden z experimentů /…/ Faust je typ egoismu docela uvědomělého, egoismu rozumového, filosofického. Egoismu hrozného.“ (T. G. Masaryk: Moderní člověk a náboženství, Praha 1934) Masaryk nenahlížel na Fausta jako na mýtus, chtěl ho vysvětlit humanistickou filosofií světa, kterému vládne LOGOS, a proto ve Faustově bezohlednosti vůči Markétčině osudu viděl oslavu egoismu. Moderní filosofie, která ne náhodou postupně opouští ontologické otázky po smyslu a povaze bytí na úkor přiblížení se antropologickým
VÁCLAV HELŠUS
a společenským vědám, jako je politologie, sociologie, psychologie, filosofie práva apod., uvažuje o otázce viny slovníkem justice – stejně tak jako křesťanské morality uvažující na ose vina, trest, odpuštění, zatracení. Rozumně (rozum – logos) uspořádaný svět stejně tak jako svět křesťanství se dožaduje spravedlivé odplaty nebo trestu. Taková je logika světa, kterému vládne právo. Právo je výsadou světa, jemuž vládne LOGOS. Faustovo provinění na Markétce je neodpustitelné a nepochopitelné, nenásleduje-li pokání, trest a vykoupení. Naproti tomu svět mýtu je světem symbolů. Svět, který je schopen absorbovat protiklady a sjednocovat je pouze na rovině symbolické, nikoli za pomocí logiky. Mýtus je typem příběhu, jemuž můžeme porozumět spíše intuitivně, porozumět mu jako celku, nikoli jako vyprávění v lineární rovině a za pomocí kauzality, kdy z viny vyplývá trest a nebo prosba o odpuštění. Krutost mýtu může být barbarsky krvavá, mýtus nevyžaduje nutně smíření, spravedlnost; mytický hrdina nepátrá po své vině a je připraven snášet křivdy. Mýtus je srážka se světem. Mýtus je čin bez jistoty následků, mýtus je jednota se svými činy. Slovníkem analytické psychologie je mýtus prostorem, kde nejsou archetypy vytěsňovány, ale kde se s nimi setkáváme v jejich nahotě podobně jako ve snu, bezprostředně, ale bez slovně vyjádřeného porozumění, které je vždy zároveň distancí – projevem pozorovatele, nikoli aktéra.
JOHANN WOLFGANG GOETHE FAUST I. DÍL
Osoby a obsazení
Hru uvádíme v překladu Otokara Fischera a s použitím překladů Olgy Maškové, Karla Krause a Jindřicha Pokorného.
Úprava a režie ....................................... Scéna...................................................... Realizace scény...................................... Kostýmy................................................. Hudba .................................................... Dramaturgie .........................................
Ivan Rajmont Tomáš Rafl Luděk Hora Petra Vlachynská Mario Buzzi Tomáš Syrovátka
Inspice a nápověda ............................... Šárka Teplíková
Premiéra 12. prosince 2014 v Malém divadle.
JOSEF JELÍNEK MARTIN STRÁNSKÝ JAKUB ALBRECHT MICHAL MALÉŘ VERONIKA KORYTÁŘOVÁ
Básník, Faust ......................................... Václav Helšus Tomáš Váhala Komik, Mefistofeles ............................. Veronika Korytářová Martin Polách Herečka, Markétka, Una Poenitentium ... Karolína Baranová Herečka, Kočka, Marta, Vetešnice, Mater Gloriosa...................................... Jana Hejret Vojtková Div. ředitel, Hospodin, Měšťan, Kocour, Satan ........................................ Ladislav Dušek Herec, Archanděl Gabriel, Starý sedlák, Měšťan, Generál............. Jaromír Tlalka Herec, Student, Altmayer, Valentin, Lilith ...................................................... Michal Maléř Herec, Archanděl Michael, Student, Frosch, Autor ........................................ Jakub Albrecht Herec, Archanděl Rafael, Wagner, Měšťan, Siebel, Ministr........................ Martin Stránský Herec, Měšťan, Brandner, Ariel .......... Josef Jelínek Herečka, Duch země, Čarodějnice, Bludička ................................................. Jana Stránská Herečka, Kočka, Líza, Kráska ................ Barbora Mottlová Měšťanka, Stařena ................................ Markéta Coufalová Zbohatlík ............................................... Jakub Kabeš Externisté: D. Bolech, R. Caldová, J. Hrůza, J. a J. Kabešovy, A. Lelková, L. a T. Levko, M. Linhart, M. Mervartová, P. Millerová, A. Rousková, M. Tomková, O. Ulihrach. Dětský sbor Severáček pod vedením sbormistryně Silvie Pálkové (L. Bořilová, A. Budaiová, Z. Fantíková, M. Fričová, J. Fryč, H. Kodýtková, J. Kodýtková, E. Loulová, K. Loulová, M. Paluba, V. Povolná, A. Požická, E. Požická) Na hudební nahrávce se podíleli: Marika Žáková, Pavel Zikmund, Ondřej Maňák.
Snad žádné náboženství není myslitelné bez mýtu o oběti v jejím očistném smyslu. Markétka jako nevinná oběť je obdařena mocí odpuštění. Mocí, která nemá co do činění se spravedlností, ale s milostí. Milost na rozdíl od spravedlnosti má náboženský – chcete-li mystický význam. „…to vlastní, co činí Fausta v Goethově pojetí vskutku tragédií a co ji nese, je tragédie Markétky: trest je zde zcela platonsky zakoušen jako očišťování duše a vnější pomoc je odmítnuta jakožto zdání oproti bytí.“ (J. Patočka: Smysl mýtu o paktu s ďáblem, SAD 2/1991) To je optika mýtu, který usmiřuje i nesmiřitelné protiklady, oheň a vodu, viníka a oběť. „Není tedy podstatná debata, miluje-li Faust Markétku. Důležité je, že je to jedno z poznání na jeho cestě. /…/ Budeme svědky barbarské cesty mužského světa za poznáním a zkušeností veškerého lidstva, za absolutnem, za podmaněním si přírody /té pýchy/, která za sebou nechává jen zpustlou zem a zmařené životy. A zároveň budeme cítit, že fascinující, titánské vzedmutí mužství, je vyvažováno něčím podstatnějším. Láskou žen. Tím drží pohromadě svět.“ (I. Rajmont – poznámky ke scénáři DFXŠ, 2014) Jako příběh s románovou optikou, která je pouze faktická ale ne transcendentální, je Faust nehumánní a nepochopitelný. Goethovu Faustovi lze rozumět pouze v rovině mýtu. I proto jde o dílo tolik otevřené interperatacím pomocí analytické psychologie – je v něm uloženo bohatství archetypálních postav a obrazů,
MARTIN POLÁCH VÁCLAV HELŠUS
které jsou otiskem lidského spění za sebou samým (Goethe psal Fausta celý život), což je v pravdě zápas kosmický už od samého prologu hry, kde se vsadí Bůh s Mefistem o hodnotu či bezcennost člověka. Hodnotu lidství lze v duchu díla interpretovat jako neutuchající činorodost (vždyť slova jako „čin“, „tvořit“, „dílo“ jsou často opakována). Tato tvořivost a činorodost je dokonce často dávána do souvislosti se sexuální energií. Lidská potřeba neustále tvořit je jistě obdivuhodná a budovatelské interpretace Fausta dokonce stály na oslavě lidských stavitelských úspěchů. Tím, co za faustovskou potřebou tvořit ovšem stojí, je věčně neuhašená žízeň, potřeba tvořit (často frekventovaným slovem je také „úkoj“ – většinou nedosažený a nedosažitelný). Věčný lidský hlad po naplnění, lidská touha, snad žádostivost… Má-li potřeba tvořit sexuální podtext, má to co dělat s pokušením. Je to pokušení, které nás stále za něčím vede („tvor lidský bloudí, pokud za čím spěje“), je to pokušení, které nás sužuje touhou po tom, co právě nemáme. A je to ovšem v Goethově myšlení totéž pokušení, které může být uhašeno smyslnými požitky, které nás stále nutí po překonání sebe sama, které vede k transcendenci. To, co je největší slabinou člověka, může nabýt stejně tak povahy infernální jako božské… Ve Faustovi je opakovaně verbalizována potřeba činu, potřeba tvořit, vůle k moci. Faust je výkřikem lidské touhy, která mění své cíle, ale nemění svou intenzitu a cíle nikdy nedosáhne, neboť žádný cíl není absolutní a věčný. Jakoby stál člověk před pokušením trhat jablka z jabloně, ale vždy, když jablko utrhne a nakousne, zplodí strom nové jablko, krásnější a chutnější než to, které již bylo utrženo. Buddhističtí mniši vidí spásu v uhašení potřeb a ve zbavení se potřeby trhat; Goethe vidí – pokud ne spásu – pak jistě lidskou velikost a lidskou cenu v tom, že smyslem života není snězení plodu, ale to, že touha trhat a jíst, která nás neustále pokouší, sice ničí, stravuje a bezohledně trhá, ale jakýmsi zázrakem také plodí a rodí a nechává růst a vznikat. To je snad smyslem repliky: „té síly díl jsem já, jež chtíc vždy páchat zlo, vždy dobro vykoná.“
VÁCLAV HELŠUS
MARTIN STRÁNSKÝ JOSEF JELÍNEK VERONIKA KORYTÁŘOVÁ JAKUB ALBRECHT
KAROLÍNA BARANOVÁ TOMÁŠ VÁHALA KAROLÍNA BARANOVÁ JANA HEJRET VOJTKOVÁ
SVŮDNÝ MEFISTO
V knize Mefisto a androgyn si M. Eliade všímá zvláštní
sympatie k Mefistovi, již v prologu hry projevuje Hospodin. Snad je to proto, že Mefisto je tvořivý hybatel, pomáhá probouzet lidskou činorodost. Ač se staví proti životu ve jménu zla, nakonec vytváří dobro, podněcuje tvořivost, nespokojenost vyvolává potřebu a touhu tvořit, chyby a omyly, které děláme, nás přivádějí k poznání a k pravdě. Sjednocení protikladů je cosi, s čím se potýkají mýty a náboženství odjakživa. Idea jednoty se v dějinách myšlení vrací v nejrůznějších podobách: bratrství Boha a Satana, ďábla a Krista apod. S představou prvotní jednoty na počátku světa souvisí i praktiky některých rituálních obětí, jejichž posláním je sloučit to, co na počátku světa bylo spojeno, ale dnes je rozděleno. Podobně jako existují představy o prvopočátečním spojení Dobra a Zla, byl jako dokonalý vnímán obraz člověka spojujícího obě pohlaví – celistvé bytosti, androgyna. Tyto představy nemusí být přitom nijak archaické. Němečtí romantikové pokládali androgyna za dokonalého člověka budoucnosti. „Mnoho božstev bylo nazýváno Otec a Matka. Bylo to znamení jejich plnosti /…/ a současně označení jejich tvořivých sil. Je i pravděpodobné, že některé božské dvojice vznikly později z původního androgynního boha či zosobněním jejich znaků.“ (M. Eliade: Mefisto a androgyn, Praha 1997) Androgynie je znakem počáteční úplnosti. „Co nám všechny tyto mýty a symboly, obřady a mystické techniky, legendy a věrouky, které předpokládají /…/ spojení protikladů, shrnutí částí v celek, prozrazují? Především hlubokou lidskou nespokojenost se svým současným stavem, s tím, co se nazývá lidský úděl. Člověk se cítí zmítán a oddělen. Je pro něj obtížné si dokonale uvědomit povahu této oddělenosti, protože se občas cítí oddělen od něčeho mocného, naprosto jiného, než je on sám; jindy se cítí oddělen od nedefinovatelného, bezčasového stavu, na nějž se přesně
KAROLÍNA BARANOVÁ
nepamatuje, ale na nějž si přesto ve svém nejskrytějším nitru vzpomíná: prvopočáteční stav, který radostně prožíval před časem, před historií. Toto oddělení v něm samém i tomto světě nastalo jako zlom. Byl to pád, ne nutně v židovsko-křesťanském slova smyslu. Z určitého hlediska lze říci, že mnoho vyznání obsahujících coincidentia oppositorum prozrazuje stesk po ztraceném ráji, stesk po paradoxním stavu, ve kterém vedle sebe existují protiklady. /…/ Skutečnost, že tato archaická témata a motivy ještě přežívají ve folkloru a objevují se stále ve snech a představách, dokazuje, že mystérium úplnosti je nedílnou součástí lidské tragédie.“ (M. Eliade) Ve světle analytické psychologie je Mefisto Faustovým Stínem – oblastí jeho nevědomí. Mefistofelova dvojakost tedy nespočívá pouze v něm samém, je dána dialogicky skrze jeho vztah k Faustovi. „Nejgeniálnější definici ďábelství poskytl Shakespeare v Othellovi. Jednou z prvních vět, kterou prosloví Jago, vtělení ďábla, zní: I am not, what I am. Nejsem, kterýž jsem, nejsem nic, existuji pouze na pozadí člověka, jsem stínem
člověka, bez něho se nekonám, neexistuji.“ (Věra Mašková: Mytologická východiska Goethovy cesty Labyrintem za odleskem lidské duše, in program Faust, MD Olomouc 2000). Faustův zápas s Mefistem je zápasem Faustovým, zápasem o Fausta a celistvost jeho Já. „Podle Junga spočívá průběh individualizace výslovně v jakémsi coincidentia oppositorum, protože já obsahuje jak celé vědomí, tak všechny obsahy nevědomí.“ (M. Eliade) Toto splynutí protikladů je u Junga vnímáno jako nejvyšší cíl celistvé psychické činnosti. Každá osobnost, ať už mužská nebo ženská, má v sobě podle Junga mužskou i ženskou část osobnosti. Náš psychický život je odvislý od naší schopnosti harmonizovat svět svého vědomí a nevědomí. Lidské štěstí je myslitelné pouze v naší protikladné celistvosti.
TOMÁŠ VÁHALA VERONIKA KORYTÁŘOVÁ
VÁCLAV HELŠUS MARTIN STRÁNSKÝ
Technická spolupráce Light designer ...................................... Osvětlovač ............................................ Vedoucí zvukař ..................................... Zvukař ................................................... Jevištní mistr ......................................... Rekvizity ............................................... Vlásenky ............................................... Vedoucí výroby scénických kostýmů ....
Pavel Hejret Zdeněk Úlehla Miloš Vondráček Petr Čermák Sergyi Martinenko Ladislav Říha Iva Šebelíková Taťána Hrustinczová
VERONIKA KORYTÁŘOVÁ MARTIN POLÁCH LADISLAV DUŠEK
Scénu vyrobily dílny DFXŠ pod vedením Luďka Hory. Užitá hudba: úryvek ze Symfonie č. 8 Gustava Mahlera; Pražská filharmonie, Václav Neumann. © 2014 cena 23 Kč/náklad: 800 ks Nositele autorských práv k dílu zastupuje spolek DILIA, divadelní, literární, audiovizuální agentura o. s., krátkého 1, Praha 9. Děkujeme paní doc. Mgr. Lucii Pultrové, Ph.D. za ochotný překlad latinských citátů.
SBOR DFXŠ
ředitelka: Ing. Jarmila Levko šéf činohry: Ivan Rajmont redakce: Tomáš Syrovátka grafika: Pavel Dušek fotografie: Roman Dobeš Zřizovatelem Divadla F. X. Šaldy je statutární město Liberec. Umělecká činnost divadla se uskutečňuje také za finanční podpory Libereckého kraje a Ministerstva kultury ČR. www.saldovo-divadlo.cz, www.evstupenka.cz Děkujeme mediálnímu partnerovi DFXŠ, společnosti RENGL
www.saldovo-divadlo.cz
