Fascinovanost
fascinovanost a n e b
g r a f o t e r a p i e
lothar suchý
fmash 1
© Lothar Suchý 2002 © FMASH 2002 2
Fascinovanost
Věnováno F. Š. za projevenou účast, I. S. za dodanou materii a v poslední řadě také A. K. d. l. M. za inspiraci a neutuchající projevy fyzické lásky
3
motto: Neboj se v básni banality Sám nejsi žádný unikát Banálně střízlivý a banálně nalitý Kam Gauguine chceš unikat? Dej si znovu nalíti To je tvoje Tahiti (Pavel Šrut)
4
Fascinovanost
PŘEDMLUVA Dostala se vám do ruky malá antologie textů, jež pojí jediná, troufám si však říci poměrně zajímavá vlastnost – okolnosti jejich vzniku. Jsou totiž součástí léčby psychicky narušených pacientů, tzv. grafoterapie. Podstata grafoterapie coby léčebné metody není nijak převratná, snad proto o ní neslýcháme nijak často. Zjednodušeně řečeno pacient je požádán o sepsání stylizovaného textu na libovolné téma, které může, leč nemusí souviset s projevy pacientovy psychické odchylky. Charakter této léčebné metody je spíše podpůrný, nicméně jsme zaznamenali dílčí úspěchy při zlepšování stavu některých pacientů. Netřeba se obšírněji rozepisovat o tom, že se takto rodí někdy velmi zvláštní literární díla, v pozitivním i negativním smyslu toho slova. Zdaleka ne všechna jsou však vhodná k publikování, ať již z hlediska srozumitelnosti nebo etické přijatelnosti. Senzacechtivé čtenáře musíme předem upozornit, že v této sbírce se nenacházejí žádné výrazné obscénnosti ani jiné extremity, neboť to nebylo účelem; naopak vše proběhlo mechanismem, který by možná někteří neváhali označit za tuhou cenzuru. Laskavý čtenář uvěří, že to někdy bylo nezbytné. Smyslem vydání následujících textů není poskytnutí exaktních informací o grafoterapii, diagnózách pacientů, nebo dokonce o pacientech samotných. 5
Předmluva
Z různých motivů, které nás k tomuto vydavatelskému počinu vedly, jsou primární tyto dva: uskutečnění snad docela zajímavé sondy do myšlení takto postižených lidí a také poskytnutí jakéhosi pomyslného zadostiučinění autorům – neboť jedním z hlavních principů grafoterapie je kromě programového zamyšlení se také katarze sdělováním, byť zpravidla pouze potenciálním. Hlediskem pro výběr vydaných textů byla jednak úroveň, jednak přijatelnost. Nenajdeme zde sice žádné vyzrálé dílo (to by ostatně bylo snad i zarážející), ale snažili jsme se udržet celek nad úrovní elementární srozumitelnosti. Ve skupině autorů-pacientů, již jsem měl k dispozici, se nacházeli především ti s nemocemi vypěstovanými nebo projevivšími se až v dospělosti, přesto se jejich výplody zhusta nedají normálním způsobem interpretovat. Určitá žánrová nesourodost antologie je tak dílem nejen snahy o věrný obraz pestrých produktů terapie, nýbrž i jisté kvantitativní nouze. Jen pro ilustraci – samotný titul publikace je pouhým fragmentem názvu jinak nepovedeného a nepublikovaného pokusu „Fascinovanost Vilibaldova nevidomostí očí jeho”, jímž chtěli dva z labilů projevit své ambice společně. V neposlední řadě jsme totiž měli snahu nevejít do konfliktu se zákony této země z hlediska přijatelnosti publikovaného obsahu. Buď jak buď, veškerý zde použitý materiál podléhá lékařskému tajemství, proto neuvádíme jména ani jiné podrobnosti o autorech. Přiznáváme, že nestojíme 6
Fascinovanost
ani o případné příbuzenské tahanice kolem autorských honorářů. Původní texty většinou neměly nadpisy, proto jednotlivé celky označujeme řadovými číslovkami; texty byly podrobeny částečné gramatické korektuře. A ještě jednu poznámku na závěr: pokud by někdo měl po přečtení této publikace pocit, že v ní rozeznává někoho ze svého okolí, svou osobu, nebo dokonce některé své dílo, nechť to považuje za svůj vlastní problém, neboť my se tímto vzdáváme veškeré odpovědnosti. Lothar Suchý
7
První
PRVNÍ
M
ěl sen. Stál v ústí údolí, které přecházelo do dalšího, níže položeného. Hvězdy stály vysoko, ale byly buď zakryty mraky, nebo se nepodíval vzhůru, aby je viděl. Dul mrazivý vítr, avšak jeho chlad byl jen smyslově přijímán, neměl opravdový vliv na vnitřní pocity. Vítr s sebou nesl sněhové vločky, ve skutečnosti velmi mnoho sněhových vloček, které vířily ve zběsilém tanci života nebo smrti a jejich téměř identické tvary, prý u každé jednotlivé vločky zcela unikátní, se slévaly v jedinou divokou kakofonii neslyšných tónů. Jak tak stál v onom údolí, jehož povrch tvořil hladký štěrkový asfalt, zády k větru, jeho útroby svíral chlad, který neměl nic společného s okolními atmosférickými podmínkami. Chlad jím zmítal takovým způsobem, že se mu nedalo odolat. Frekvence třasu však byla natolik nepravidelná, že se vektory jeho směřování navzájem negovaly a vzniklý žádnosměrný pohyb vyústil v jakýsi tanec, který nebyl v žádném případě podoben šamanskému křepčení. Abychom to shrnuli, stál tam, nevnímal vnitřní ani vnější chlad, vločkonosný vítr proudil kolem a hýbal šosy jeho kabátu, kdesi nad ním umístěný zdroj bílého světla dával existenci proudícímu sněhu, jeho hlavou se honilo extatické prázdno a nohy, mírně rozkročené, vrostlé již do podloží, se ztrácely 8
Fascinovanost
pod návějemi sněhu. Neměl zcela jasnou představu o čase, avšak tušil, že tak prostál patnáct tisíc milionů let, plus minus (jedinou útěchou mu mohlo být, že nestál na jedné noze, ale to je jiná kapitola jeho životopisu). Pomiňme však subjektivní vnímání času; větrem hnaný sníh mířil směrem k nižšímu údolí a v ústí svůj let zrychloval, jako by procházel difuzorem – mohla to však být také pouhá hra světla, těžko říci. Cílem byla zřejmě mihotavá světelná pláň, vyplňující značnou část spodního údolí. Pableskující body měly barvu spíše žlutou než stříbrnou, jak by se dalo v tu noční hodinu očekávat. Znamenalo to, že se nejedná o hladinu jezera, ozářeného měsícem, ale pravděpodobně o nějaké město. Vypadalo v temné dálce jaksi zvláštně a velebně, jako veliké množství zapálených svící, kdyby mohly svíce obstát v takovém větru. Mohl to být vzhledem k okolnostem nový Jeruzalém, nebo také Litoměřice, vzhledem k zeměpisné poloze. Nicméně jeho oči hleděly tím směrem, nikoli na to místo, nevnímal tedy vzdálenou teplou žluť, nýbrž chladnou běl vloček jakoby směřujících do jediného bodu. Ale i ty mu byly než prostředkem k tiché oslavě vlastní uklidňující prázdnoty. Vskutku, těžištěm celého toho krátkého snového zážitku bylo prázdno, absence celé jeho bytosti, s vyjímkou jakéhosi 9
První/Druhý
kompaktního rezidua, dychtivě konzumujícího nepřítomnost jakéhokoli pocitu. Neurčitým světlem a vířícími vločkami sněhu vytvořený ostře ohraničený prostor, sloužící coby ponorný zvon ochraňující před drtivým tlakem černé hlubiny kolem, se potom rozplynul. Prchavý okamžik klamného štěstí, vratké rovnováhy a falešné útěchy minul stejně jako nastal, neslyšně a téměř neviditelně – byl to ostatně pouhý sen a jako takový byl také zapomenut ještě před probuzením. …
10
Fascinovanost
DRUHÝ Vezmi mě na vysokou horu Kde bude široký rozhled na kamenité pláně a na tenké říčky v nich Nech mě rozhlédnout se po té kráse Já si lehnu na hřbet abych nezavrávoral A potom mě utluč kamením Abych nestačil zapomenout tu nádheru A protože si to zasloužím Když budeš tak hodná, nabídni mé ostatky dravým ptákům (protože červů jsem si užil dost už za života) Poletím v nich vstříc Slunci Každý kus jinou cestou Potom na tom budu ještě lépe než psi Kteří mají svého boha před očima každý den
11
Druhý/Třetí
Nebo mě můžeš opřít o stěnu domu V zaprášené předměstské ulici A ukázat mi osamělý paprsek Slunce Já se jím nechám protknout – nebo proklát A budu se zmítat přibit bez možnosti hnout se z toho místa Tak trochu jako když se motýl zasekne ve škrabošce své kukly A nevidí. Jen tuší svět kolem sebe Snad se mu podaří vymanit z tvých tenat A vzlétnout Nebo taky ne, kdo ví Jen nestranný pozorovatel se dívá A čeká, jak to celé dopadne Potom si udělám poznámku do zápisníku. …
12
Fascinovanost
TŘETÍ
N
o tak tedy. To jsou mi nápady. Ale co, když to chtějí, proč bych něco nenapsal. To snad ještě svedu. Ještě vymyslet nějaké téma, vždycky mi dlouho trvá, než napíšu první slovo, ale pak chytnu slinu a už to jede. Takže dnes to nebude jiné, jenom se dočkat té inspirace. Poletí kolem jako Múza, já jí chytnu a zatnu do ní dráp. Ještě si rozmyslím, jestli polehoučku, jako pavouček na paloučku, nebo pěkně zvostra, každopádně by z toho mohlo být něco velmi vzrušujícího. Jako když… Taky mohli vyhodit nějaké téma, takhle se tu mořím jako školák nad slohovkou. Mají nápady. Mají mě asi za cvoka, ale to by se dalo říct o každým. Jako kdyby to byl nějaký zločin, mít trošku smutku. To každý rozumný člověk musí pochopit, že když na chlapa přijde teskná nálada, že se to musí nějak projevit. Rozbít pár věcí, zakřičet si, zanadávat na svět, na všechny ty kamarádíčky, co si vždycky velkohubě říkali „přátelé” a potom jenom koukají, jak jednomu provést to nejhorší, co je napadne. A potom ještě zavolají sanitku, jako kdybych byl nějakej pošuk pro smích. No tak se pobavili na můj účet, ale já jsem potom dobře viděl ty jejich vyvalený ksichty, když jsem na závěr přidal to extra číslo. Ale já jim odpouštím, sviním, ať za to chcípnou. To je každej chytrej, když se mu daří. Ale to mě bolí u srdce, ne je, tak co se do mě montujou? Rve jim někdo zaživa srdce 13
Třetí
z těla? Vidí někdo z nich černou tmu namísto čehokoli, co se jakkoli nepatrně vztahuje k čemukoli, na co mají jakoukoli jen trochu sentimentální asociaci? (Je to pocit tak trochu jako fatální pubertální zamilovanost, když člověk ztrácí vztah ke všemu mimo jeho objekt zájmu, který se naopak stává ztělesněním veškerých příjemností bytí; jenže tahle hořkosladká nádhera smíchaná s notnou dávkou nenávisti vypěstované k sobě samému, to je teprve pošušňáníčko – vlastně je to takový ekvivalent nešťastného, čili například neopětovaného citu – koneckonců starý dobrý mladý Werther to řešil po svém, klasickou meducínou.) A když ta temnota nahradí časem skoro všechno, co jeden v životě má, to se člověk ani nemůže vyjádřit? Prej recidiva, idioti. Jenže oni jsou prostě mimo. Oni neprohlédli, na rozdíl ode mne, který jsem měl to pochybné štěstí uvidět život v celé jeho „kráse”. Napuchlé zdechliny, červi, zhouba a zmar, to je to celé, co všichni tak vzletně a slepě opěvují svými růžovými sliznicemi. Ten růžový opar, co se k ránu vznáší nad městem, jak mám vědět, zda je to vonný dech probouzející se milenky, nebo mrtvolný puch stoupající ze zetlelých trupů? Cé je správně, mohl bych se někoho zeptat, jenže kde najít takového mudrce, aby to nebyl prolhaný šarlatán? Mohl bych použít rozum, že, jenže pokud snad rozum vede a dává zdravý růst, já mohu s klidným svědomím zvolat: otče, proč jsi mne ošustil? Měl bych si dát kolem krku žlutý 14
Fascinovanost
šátek, ale mám jiný vkus. Jsem obyčejný povrhel lidstva, jak se praví o pošetilcích. A ty rány hlavou do zdi příšerně bolí. Je pravda, že mám tak trochu sklony k teatrálním gestům, ale můžu tak dát světu najevo, co cítím. Třeba si toho konečně někdo vhodný všimne a stane se mi oporou v mém hoři, ke kterému jsem tak nezaslouženě přišel. Á, už zase otravujou s práškama, nejdřív chtějí, abych něco napsal, a pak mě ani nenechají rozmyslet. Múza zatím nepřiletěla, ale až spořádám ty jejich jedy, snad mě něco napadne, znám to, stačí se rozjet, najít první větu, a už to půjde samo. A musím si říct o pořádnou tužku, s touhle zlomenou bych toho moc nenapsal. (nedokončeno) …
15
Čtvrtý
ČTVRTÝ Plemeno zmijí! Kde jste zanechali svůj vděk a soudnost? Čím jste si zasloužili své životy, že máte právo s nimi nakládat? Na cestě jste byli vedeni pevnou rukou, nyní však odvracíte své zraky a říkáte “jsme svými pány”. Ale jste pouhým šlemem na břiše toulavého psa, zmizíte a nebude k tomu zapotřebí vůbec ničeho. Přijde den, kdy se na dlažbě vašich dutých lbí a tvrdých šíjí odehraje krvavý zápas, zápas o vaše bytí, který se povede za vás a proti vám. Pod kopyty vítěze rozpraskáte, proměníte se v prach, požíraný hady, s nechutí vyplivovaný poutníkem, který jej snad zvíří svými opánky. A to ještě nebude konec. Zbude-li někdo, přežije-li část z vás tento boj, dočká se dalšího.
16
Fascinovanost
Kdo má páteř, bude mu zlomena. Kdo ji už nemá, budou vzaty jeho kosti a na ně, zbavené morku, mu budou pištci hrát posměšné písně. Kajte se dříve než pozdě, protože potom budete marně prosit za rychlou smrt a nebude vám přána. Budete se dívat na vlastní zkázu, vyřezávat si smuteční jizvy, klnout bohům, jež nespravedlivě uctíváte, ale stejně se nenapravíte. Vaše úpěnlivé prosby budou falešné, protože máte shnilá srdce, nebudou vám nic platné. Vaše rodičky budou rozťaty ještě před slehnutím, jinoši vykleštěni a odvedeni do otroctví, vaši bohatýři ztratí sílu a odvahu a budou s vzdycháním schováni v úkrytu, dokud je nenaleznou a nenarazí na kůl. Bude vám řezána kůže z těla, vaše duše, navršené v dolině zkázy , budou skučet v nevýslovných mukách, ale vy se stejně nenapravíte.
17
Čtvrtý/Pátý
Kajte se, očistěte své myšlenky, vzdejte se svých ohyzdných model, na znamení pokání si vydloubněte oči a prohlédněte, budete-li toho schopni. (výrazně zkráceno) …
18
Fascinovanost
PÁTÝ
H
odlám zde popsat svou zkušenost, kterou jsem učinil za jedné zcela běžné cesty domů, vraceje se mrazivým večerem odkudsi ze společnosti. Bylo tehdy skutečně chladno, vzduch jen jiskřil a náhodní chodci se choulili ve svých kabátech, čehož bych si jistě všiml, kdybych na podobné banality měl náladu. Mimochodem, náladu jsem měl tenkrát kupodivu docela slavnostní a všechny kormutlivé či jinak nepříjemné pocity a myšlenky se mi vyhýbaly. Večerem prosakovalo ticho, jež bylo tentokrát obvyklými projevy městského provozu jen podmalováno, či snad spíše zarámováno. Vstoupil jsem do vestibulu podzemní dráhy, kolem se náhle rozlévaly spousty světla jako protiklad intimního osvětlení pouličních lamp na povrchu… Náhle jsem byl ohlušen zvláštní divokou hudbou, udeřivší nečekaně do mých ušních bubínků neznámo odkud. Byla protkána zlatou stuhou sladkého zpěvu beze slov. Polekaně jsem se rozhlédl kolem sebe, ale zdálo se, že nikdo z nečetných kolemjdoucích zvuk neslyší. Cítil jsem zmatek, ale ne strach. Pokusil jsem se do hudby zaposlouchat a polapit podstatu zpěvu, ten se však vystupňoval v křik, v němž jsem nedokázal rozluštit žádný pocit, strach, bolest, radost, smutek – snad to obsahoval částečně vše, nevím. Poznenáhlu se hlas vytratil a zůstala jen hudba, i ta se ale změnila 19
Pátý
v souvislý hukot, tak dokonale a téměř fyzicky vyplňující mou mozkovnu, že jsem jej záhy přestal vnímat. Dal jsem se znovu na cestu. Prošel jsem skleněnou bariérou a vstoupil do dlouhého rovného koridoru se stěnami i stropem z leštěného vápence. Vtom jsem vrazil do čehosi měkkého, co se neviditelně přimklo k mému tělu, ale ihned jsem si uvědomil, že je to jen bublina teplého vzduchu. Bylo to, jako bych vstoupil do jiného plánu reality. A vskutku, když jsem se rozhlédl, okolí mělo jinou barvu. Nejprve bylo vše rudé, jakoby ozářené odlesky plamenů, poté se světlo rozstříklo do gejzíru duhových barev a nakonec svět zešedl; takovým už zůstal. Nade mnou se skláněl nějaký člověk a pozorně si mne prohlížel. Svou první myšlenkou jsem byl pobaven, neboť mi probleskl hlavou kdesi přečtený nápis „Pomník neznámu bohu”. Tento muž jím zcela určitě nebyl, ale připadal mi tak, čert ví proč. Moje druhá myšlenka patřila skutečnosti, že jsem si z nějakého důvodu lehl, aniž bych si to uvědomil. Bylo to jako zvláštní znamení. Rozhodl jsem se proto neměnit zatím svou pohodlnou polohu a čekal jsem, co se bude dít. Muž si rukou prohrábl svou dlouhou, mastnou, silně prořídlou hřívu a já proti světlu viděl četné lupy, snášející se pomalu přímo na můj obličej. Jen taktak že jsem s odporem neuhnul, ale udržel jsem se. 20
Fascinovanost
Nechtěl jsem začít konverzaci nějakým špatným způsobem a projevit se hned na úvod jako netýkavka. -No vida, zamumlal onen zajímavý pán a já měl neodbytný pocit, že mu v tom trvalém předklonu z pootevřených rtů musí co nevidět ukápnout slina. Nakonec mu také ukápla, ale v poslední chvíli ji k mé úlevě vtáhl zpátky do úst. Vypadal vskutku zvláštně, i když uznávám, že takové hodnocení může být velmi subjektivní a je závislé na situaci a okamžité náladě. Měl jsem z něho dobrý pocit, působil na mne dojmem důvěryhodnosti a moudrosti. Jeho vzhled byl sice poněkud neobvyklý, ale neurážel. Neupravenost a viditelná neúcta k hygieně musela být více projevem získaného povznesení se nad tyto věci než přirozeného špindírství. Vypadal tak na sedmdesát let, ale myslím, že mu bylo kolem padesáti a nejzvláštnější byly jeho oči, oči sotva dospělého mladíka. Chtěl jsem si s ním popovídat. -Jste spokojený se svým životem? nakousl jsem podlézavě s úmyslem zapříst oduševnělý rozhovor. -Co to meleš? oddálil nedůvěřivě svůj obličej od mého natolik, že jsem opět mohl dýchat svůj vlastní vzduch. Definitivně mi došlo, že to je mudrc. Začal jsem být dychtivý. Snad u něho naleznu některé odpovědi na některé otázky. Jak jen začít, abych se dozvěděl co nejvíce. Naléhavě potřebuji 21
Pátý
zformulovat správnou otázku. Základní a neodmyslitelný kámen filosofie je prý schopnost klást správné otázky. Měl jsem hlavu náhle zoufale prázdnou a dostal jsem strach, že promrhám svou příležitost. -Znáte symboliku useknutých rukou? střelil jsem od boku. Vedle. Odtáhl se ještě více a zatvářil se nepřístupně. Já to věděl, má mě za idiota, jak se někoho tak moudrého a vzdělaného mohu zeptat na tak známou věc. Každý ví, že uťaté ruce znamenají nemožnost či neschopnost jednání. -Chci říct, vyhrkl jsem omluvně, když něco moc chcete a ono vám to nepatří, co uděláte? Zase špatně, teď to vypadá, že ho podezřívám z nějaké nekalosti. -Odpusťte, opravdu mám počestné úmysly, jde mi o to, co byste mi poradil. Tušil jsem, že ví, oč mi jde. Ale hlavně ať mi neradí naslouchat svému srdci. Nebo naopak ať zachovám chladnou hlavu. Takové odpovědi nepotřebuji. Ale to není jeho styl, určitě řekne něco, co mne uspokojí. -Já vím, vy mi řeknete ,utrhni si květinu, dej ji do vázy a kochej se’, ale já nemohu, nechci, v tomto ohledu se cítím být ovlivněn buddhismem. Chci být moudrý, spravedlivý, čestný, přitom jsem jiný. Výraz starého muže se ustálil na neutrálním. Začal si prsty mnout bradu. Sláva, přemýšlí, takže jsem ho 22
Fascinovanost
zaujal. Jeho další slova jsem mu mohl přímo odečítat z očí. -Aha, flagelant. To se vám snadno řekne, ale to je příliš široký pojem. Já bych sebe jako sebemrskače nikdy neoznačil, protože jím nejsem. Když už, jsem spíše hédonik. Snad se dá říci, že rád o všem přemýšlím s veškerou vážností a hledám něco, co se ukrylo mým očím, ale takové to nebylo vždy, vzpomínám na doby, kdy mi všechno bylo jasné a sám jsem znal všechny odpovědi. Vy byste rád viděl chybu ve mně, to je pochopitelné, vždyť jste učenec a moudrý kmet, víte tedy, kde se dá najít nejvíc vad. A mě zase zajímá, jak je zapouzdřit. -Tak takovýho magora už jsem dlouho neviděl, zavrtěl hlavou stařec, chrochtaje potěšeně. -Ano, ano! Pochopil jsem vaši výtku a přijímám ji. Ale beru si ji také tak trochu jako pochvalu, když dovolíte. Protože to znamená, že ve mne máte důvěru, že jste vycítil mou schopnost porozumět vám. Ale když jste si všiml mé snahy zahodit výsledky svých pokusů o nalezení moudrosti, musím vám říci, že se o to pokouším už dávno, ale jsem na to příliš sláb. Chtěl bych být jako vy, obsáhnout všechno vědění a potom se jej vzdát, žít v míru s Universem a psát verše na hladinu rybníků… Ach tak, vy si myslíte, že hledám ideály tam, kde nejsou, že si lžu do kapsy a otravuji život sobě i druhým. Že mám neustále pocit výjimečnosti, 23
Pátý
kterého jsem se při přerodu z dítěte v muže zapomněl zbavit. Že jsem příliš impulsivní. Že si neumím udělat pořádek. Vy si snad dokonce myslíte, že jsem slaboch! Začínal jsem se dostávat do varu. Napadla mě kacířská myšlenka, že mne ten člověk nebere vážně, když se mnou takhle jedná. Zatím neprojevil ani za mák soucitu. Já vím, že k tomu jistě měl své důvody. Takový mistr duševna musí cítit mou malost a zřejmě mu připadám malicherný a pošetilý. Ale přece. Alespoň trochu duchovní podpory kdyby mi dodal. Místo toho mě jen tepe svým břitkým jazykem… Vždyť on mne nic neučí, jen poučuje, napadlo mne náhle. -Tak já vám něco povím, rozhodl jsem se k obraně. Říká se, že hrdina umírá jen jednou, zatímco zbabělec tisíckrát. A já to mohu potvrdit, je to svatá pravda. Ale je na to lék – musíte si prostě tu svou smrt oblíbit! Já nejsem zase takový hlupák, jak si myslíte. Mám už taky něco za sebou. Víte, jaké to je, vstupovat stále dokola do stejné řeky? Stokrát? Tisíckrát? Zažil jste vůbec někdy něco? Dokážete vy se alespoň podívat svýma vlastníma očima? Možná zacházíte tak daleko, že i sám sebe, abyste se vůbec vnímal, nazíráte jakoby zvenčí – jinak by vám to přišlo nezajímavé. Vždyť vy byste byl schopen zamilovat se do ženy jen proto, že ji nemůžete mít, jste prachsprostý voyeur života, můj milý. Jak jsem si já bláhovec mohl myslet, že zrovna od vás získám odpovědi? 24
Fascinovanost
Byl jsem zoufalý, zuřivý zklamáním. Ten člověk byl určitě šarlatán, jen se vydával za někoho, kým nebyl. Zvrhlý inkubus. Falešný kněz. Udělalo se mi z toho špatně a myslím, že jsem měl pěnu u úst. Potom opět vše změnilo barvy a kouzlo pominulo. Teprve nyní jsem viděl toho falešného proroka v jeho pravé podobě. Vypadal úplně jinak, to nemohlo být jen změnou osvětlení. Měl krátké vlasy a byl snad i jinak oblečen. A byl mladý. Byl to sotva dospělý mládenec, i když měl obličej muže středního věku. A ty oči – nejzvláštnější bylo, že měl vybledlé oči starce, které jako by k němu nepatřily. K tomu všemu mi prohledával kapsy. Už jsem to nemohl déle snášet. Proklínal jsem svůj sklon k interpretačnímu vidění, které mě opět ošálilo a ukazovalo mi to, co jsem chtěl vidět. Vyskočil jsem na nohy, k překvapení toho mladého starce či starého mládce nebo co byl vlastně zač. No ano, teď jsem zcela zřetelně ucítil pach alkoholu. A tomu já jsem tak uctivě naslouchal, lapaje každý drobet zdánlivého moudra. Udeřil jsem civícího šílence dlaní do čela a dal jsem se na útěk nekonečným koridorem. Celou cestu jsem se bál ohlédnout ze strachu z toho, co bych snad za sebou mohl spatřit. Nebo abych nezjistil, že jsem pronásledován. Konečně jsem pronikl skleněnou bariérou a nechal se pohltit studeným vzduchem domovské dimenze. Hudbu už jsem také neslyšel. … 25
Šestý
ŠESTÝ
D
nešní den vůbec neutíká. Ale to žádný. Celé dopoledne jsem se pokoušela plést, předtím jsem vyšívala. Nikdy jsem takové věci nedělala a nejde mi to. Ale tady to po mně chtějí, že prý něco dělat musím a ruční práce mi udělají dobře. Asi mě to nebaví, ale zahání to někdy myšlenky, to je dobré. Myslím, že mi je poslední dobou opravdu lépe. Jeden hoch z chodby naproti někdy říká, že má „bubáky”, to se mi líbí. Tak bubáky už nemívám, ale bývá mi smutno, proto mi dali ruční práce, prý mi udělají dobře. Ale moc mě to nebaví. To už jsem říkala. Nejdřív mi tu operaci nechtěli udělat, ale jeden můj známý to zařídil, protože mě odtud nechtěli pustit. Stačilo podepsat nějaké papíry a myslím, že někomu zaplatil hodně peněz. Moc mu na tom záleželo, protože mě má rád. Nevěří lékům, operace prý je jistější. Teď jsem skoro zdravá, říkají to. Ani pořádně nevím, co to bylo za operaci, protože každý říká něco jiného. Pan doktor mi vysvětloval, že se tak odstraní nějaký lalok, ale ten známý, co mě má rád, zase říkal, že se tím odstraní divokost. Já jsem nikdy moc nečetla a nerozumím tomu, ale on mi vysvětlil, že lobo je španělsky vlk a ten že je divoký a proto musí pryč, abych byla v bezpečí. Věřím mu, znám ho dlouho a vždycky na mě byl hodný. Ale jedna sestřička zase říkala, že pan doktor vezme ostrý nůž a uřízne mi ten
26
Fascinovanost
neposlušný kousek srdíčka, který pořád zlobí a tolik bolí. Tak nevím. Tu sestřičku mám také ráda, protože je hodná a směje se. Má krásné oči a špičaté uši, zdá se mi roztomilá. Ale hlavně mám ráda, když mě prohlíží. Vezme si vždycky tenké rukavice, které tak zvláštně sladce voní gumou a ještě něčím, připomíná mi to mládí, svěží noční vzduch a dychtivé mladíky. Jako by to bylo tisíc let. Ráda si to představuji, protože už si nepamatuji, jaké to bylo, ale vím, že to bylo krásné. Znávala jsem jednoho, který byl takový nesmělý, ale když jsme přišli na okraj nějakého srázu, vždycky tak divně koukal a začal se třást a potom vždycky někoho potichu poprosil, aby ho držel. A někdo z party, muž nebo žena, k němu musel zezadu přistoupit a pevně ho stisknout. A on se nadechnul a začal křičet, zhluboka a ze vší síly, dokud mu nedošel dech. Mysleli jsme, že se tak bojí výšek, ale bylo to tak zvláštní, že jsme se mu nemohli smát. Potom ho už nikdo nechtěl držet, styděli se a možná se trochu báli, ale já to dělala ráda. Cítila jsem z něho zvláštní jako teplo, které mi bylo krásně příjemné. Jednou se mi za noci přiznal, že se vůbec nebojí výšek, ale že ještě nechce umřít, ale cosi ho táhne dolů a on má strach, že to nevydrží. Tenkrát jsem mu moc nevěřila, ale on nelhal, jak se potom ukázalo. Bylo mi ho líto. Potom přišel první Romeo. Ten můj známý, co se o mě tak dobře stará, říká, že to bylo moje prokletí, 27
Šestý
ale já Romea milovala. Milovala jsem ho tak moc, že když mi odešel, chtěla jsem si vzít život. Ale ten známý mě zachránil. Nebyla jsem mu vděčná, ale on to pochopil. A díky němu jsem měla opět Romea. Ale když odešel i tenhle Romeo, cítila jsem se nejhůř ve svém životě. Chtěla jsem být silná a hledala jsem východisko, ale nedokázala jsem to. Ale ten můj známý jako by mě hlídal a včas ze mě dostal všechny ty léky, co jsem spolykala. Když jsem tenkrát byla v téhle nemocnici, pořád za mnou jezdil a snažil se mě utěšovat, ale já mu nevěřila ani slovo. Po třetím Romeovi mne odtud vůbec nechtěli pustit a ten známý za mnou chodil a vyprávěl mi příběhy. Vyprávěl mi i ten slavný o Julii a Romeovi, jak měli nešťastnou lásku, i jiné smutné příběhy mi vyprávěl. A mně se to líbilo, ale říkala jsem, že Julie se zabila kvůli jedné lásce a všem se to líbí, ale já už měla tři veliké nešťastné lásky, které mi vzaly smysl života, to je mnohem víc než jedna, každá z nich byla horší než ta před ní, ale vždycky, když už jsem tu nechtěla být, tak mi to někdo překazil a navíc se to nikomu nezdá romantické a krásné. Ani mně ne. A on mi na to odpovídal, že mám moc veliké srdce, to že je má bolest. Proto si někdy myslím, že pravdu měla i ta sestřička. Stejně je mi po Romeovi smutno, ale nesmím na to myslet, prý mi to nedělá dobře. To tedy nedělá, ale když já na něj vždycky myslela ráda. Ach ty jeho 28
Fascinovanost
oči, tak krásné, blízké a přece vzdálené, kolikrát jsem se do nich dívala a on můj pohled opětoval, jenže on se díval jen přátelsky. Nemohla jsem jíst ani spát, tolik nocí jsem provzlykala, týrala sama sebe planými myšlenkami, ale nemohla jsem přestat. Ach, proč lidé žijí tak dlouho? Kolikrát to ještě budu muset celé přestát? Ale teď to vlastně bude lepší, po té operaci, doktor udělal svým ostrým nožem šmik a už mě to nikdy nepotká. To jsem si říkala vždycky, ale teď už je to doopravdy. Ale stejně mi něco schází, cítím v sobě divné prázdno. Ach, proč jen kocourci žijí tak krátce? …
29
Sedmý
SEDMÝ
S
námahou jsem pozvedl hlavu a otevřel oči, víčka zmrtvělá nebývalou tíhou. Mým zrakům se otevřel pohled na zvlněnou krajinu, pokrytou hlubokými ranami, temnými na pozadí všeobklopující šedobílé pustiny. Nad hlavou se mi táhla oblaka, nízká a těžká, barvy staré rzi a špíny, zvláštně rámující světlou zemi dole. Zdálo se, že se pohybují, ale byl to jen klam, hra světla a stínů, zdání vyvolané odlesky děje na pláni pod pahrbkem, na kterém jsem se nacházel. Sinalou pláň zaplňovaly shluky temných skvrn, pohybujících se na okrajích jako beztvaré améby a dost dlouho mi trvalo, než jsem v nich rozpoznal armády tvorů, tmavých a odporných, jaké jsem nikdy neviděl. Scenérie byla nepravidelně protkána světly ohňů, někdy jednotlivými body, někdy celými řekami plamenů, vyvěrajících z prasklin v zemi. Nedalo se určit, zda je den či noc, úsvit či soumrak, temná obloha nenechávala mým smyslům žádnou nápovědu. Pozoroval jsem hry ohně, který byl jak se zdálo temným tvorům nakloněn, prolínal jejich řadami aniž jim ublížil, dokonce to vypadalo, že z nich místy vychází, jako by mezi nimi byli najatí polykači plamenů, obveselující chmurné davy kolem. Váhal jsem, co si mám myslet, mé myšlení bylo pomalé a líné, skoro jsem ani necítil zmatek z toho, že nevím 30
Fascinovanost
kde se nacházím a jak jsem se na tomto zvláštním místě vlastně ocitl. Z bitevního pole, nic jiného to být nemohlo, ke mně nedoléhal vůbec žádný hluk, přestože takové legie nemohly zůstat zcela beze zvuku. Dokonce i vítr, skučící okolo mých uší, byla jen iluze vyvolaná podmanivým obrazem, jak jsem si pak uvědomil. Napadlo mě, že sním, nemohl jsem si ani vybavit kdo jsem a čí je vědomí, jež mi dává být zde svědkem. Na scénu náhle přibyl nový prvek, zprvu rušivý, ale vzápětí mi došlo, že je vyústěním dočasného klidu a že se zřejmě nezjevuje poprvé, nevyvolal totiž v neuspořádaných temných šicích žádný zmatek, dokonce ani žádnou odezvu. Tím prvkem bylo světlo jiného druhu, než rudá a žlutá světla ohňů na pláni, byla to jakási bílá záře, čistá a nehodící se na toto místo. Po chvíli jsem rozeznal, že vychází z dlouhé řady světlých postav levitujících vzduchem, beroucích se neznámo odkud. Něco mi na celém výjevu připadalo známé, ale nedokázal jsem si vybavit, co by to mělo být. Pozorně jsem sledoval světlé postavy, letěly velebně, s pažemi vztaženými, jako by se chystaly k objetí, bez okliky mířily k svému cíli. Když byly dost blízko abych rozeznal podrobnosti, viděl jsem jejich obličeje, důstojné a dokonalé jako tváře antických soch, s kterými měly společné i pohledy očí – nádherné tváře bytostí jako by tvořily pouhý lem pro kousky mléčné mlhy, vyplňující jejich oční důlky. Náhle jsem 31
Sedmý
se cítil oklamán nelidskostí jejich výrazů. Bytosti plynuly jako řeka světla, ale mé rodící se sympatie odumřely a sledoval jsem celou scénu opět zcela nezúčastněně. Bílý tok se srazil s černou záplavou dole jako příboj se skalisky pobřežních útesů. Někde to vypadalo, jako když se vylije voda z hrnce na rozžhavené tály kamen, místy zase jako když se nalije olej do ohně. Nízká mračna se zmítala odlesky boje pod sebou. Náhle bílý proud ustal, jako začal. Za celou dobu z vřavy nevyšel jediný záchvěv zvuku. Myslel jsem, že je po boji a čekal jsem, co se bude dít dál. Nedělo se však nic. Čas plynul, ale nedal se ničím odměřovat, mohly uplynout vteřiny, minuty nebo týdny, když se vynořila další záplava světla a proplouvala kolem mne. Takřka s odporem jsem čekal, až rozeznám oči tvorů. Užasnul jsem ale, jaká proměna se s nimi udála. Tentokrát měli méně dokonalé obličeje, zato měli lidské oči. V těch očích byl neskonalý zármutek, někdy i apatie, v žádných ale nebyl strach. Měl jsem neodbytný pocit, že některé z tváří poznávám. Dívaly se snad mým směrem, nemohl jsem ale říci, jestli přímo na mne. Náhle mne jal soucit, který se postupně měnil v ukrutný žal, jak jsem sledoval božskou nádheru bytostí mužských i ženských, jdoucích vstříc svému osudu. I přes svou nevysvětlitelnou malátnost jsem se cítil být rván na kusy, v mé hrudi vybuchovaly ochromující exploze 32
Fascinovanost
a neviditelní psi rvali svými železnými chřtány mé srdce, chvějící se v cárech, obnažené a mrznoucí na chladném povětří. Podíval jsem se na sebe, abych se ujistil, že mé pocity jsou pouhá iluze. Ke své hrůze jsem zjistil, že sedím na hřbetě gigantického černého oře, pevně zakut ve stříbrném sedle, a má hruď není rozervána, ale naopak je sevřena v mohutném černém kyrysu. Seděl jsem zde jako nějaký vojevůdce a tušil jsem, na čí straně. Můj duch se jakoby odpoutal a snášel se k bojišti, svým zrakem jsem stále sledoval úchvatné tváře bytostí světla. Scéna končila stejně jako předešlá a já se jí účastnil jako pozorovatel, tentokrát však zblízka. K mému překvapení se černí tvorové na zemi nejen dali jednotlivě rozeznat, netvořili tedy jednolitou tisícihlavou masu, jak jsem se zprvu domníval. Někteří z nich měli dokonce obličeje podobné svým světlým protějškům. Byli mezi nimi ti s lidskými i ti s nelidskými pohledy, jedni měli oči z mlhy, tentokráte rudé, druzí měli v očích výraz úzkosti, marnosti nebo nezájmu. Opět žádný strach z boje. Netekla žádná krev, i zblízka to vypadalo, jako by na sebe narážely živly a po kontaktu splývaly a mizely stejným způsobem jako v první vlně. Ze země jako hadi začali vylézat bílí červi, plameny a prach obklopovaly vše kolem. Vzdálil jsem se opět na svou vyvýšeninu. Strávil jsem tam pozorováním dlouhý čas, vlny bitev šly stále 33
Sedmý
za sebou, aniž by se zdálo, že konečné vítězství je pro některou stranu na dosah. Jala mne závrať při myšlence, jak dlouho už asi tato válka trvá, na této pusté pláni, pod bezútěšnou mrtvou oblohou. Potom mi došlo, jaká musí být denní doba. Určitě je soumrak, možná věčný, Ragnarök, který nebude mít vítěze. Kde jsou ale všichni lidé, ty tolikrát prorokované trpící masy, ohlašované kdejakým pobudou? Je to snad nějaká soukromá apokalypsa, odehrávající se za zavřenými dveřmi? Jaká je vůbec příčina té neutuchající hekatomby? Jsem jí snad já, černá sfinga na své vyvýšenině? Ještě dlouho jsem sledoval onen koloběh, zdálky i zblízka. Mezi tisíci tváří, známých i jen povědomých, jsem velmi často vídal obličeje, mladé i staré, jež jsem byl zvyklý vídat v zrcadle. Skoro všechny měly oči, ale jejich vytřeštěné pohledy byly nepříčetné, plné hrůzy a zmaru. Když jsem byl unaven nekonečným pozorováním proudů neznámých hrdinů jdoucích vstříc zkáze, zavřel jsem opět svá těžká víčka a vtom jsem byl osvícen. Když jsem oči znovu otevřel, byly plné hlíny a já věděl, že planina přede mnou je mé tělo a nízká obloha je černá zem mého rovu. Opět jsem se cítil být podveden. Přeci to nemůže být i tady, to všeobjímající, všehoplné malé prázdno. Kdo proboha obdařil člověka tak šílenou mocí, že dokáže obsáhnout celé nekonečno a vměstnat je do svého úzkého hrobu, ať už za života nebo po něm? 34
Fascinovanost
Proč lze neomezenost všehomíra smrsknout do pitvorných postaviček barvotiskového leporela a proč se to tedy potom nedá celé roztrhat a spálit? Nebetyčná únava dolehla na mou mysl, tak jako tomu bývalo dřív. Nějakou dobu jsem se oddával podobným chmurným myšlenkám. Nato jsem začal přemýšlet, jak uniknu tentokrát. Nějaká cesta přeci být musí. …
35
Poslední
POSLEDNÍ Pravdu děl bych Pravdu děl Ač daleko, vždy blízko Vždy čekají jen na náměr Jak staré dobrotisko A jednoho dne vždy znovu udělají tu svou rošádu …
36
Fascinovanost
EPILOG
Č
ernomodrý strom s červenými listy se kymácel v poryvech fialového větru, nesoucího s sebou úlomky životů pralesních velikánů, a naříkal nad zlomenou větví, které, visící smutně k zemi, kanuly z očí velké slzy zármutku a padaly mezi stébla větrem zmítaných travin, poplašeně uhýbajících před jejich hořkostí. Žlutá krysa, stojící u paty stromu, to vše pozorovala s ústy roztaženými v jízlivém úsměšku a poté, mazlivě se přitisknuvši k jednomu z vystouplých kořenů, rozkošnicky zabořila ostré zuby do jeho chvějícího se masa a začala chlemtat prýštící zelenou krev. Nešťastná rostlina se bolestí zachvěla a zalkala: „Proč jsi tak krutá, kryso, vždyť jsem ti nikdy ani myšlenkou neublížil, dávám ti teplo a mezi mými kořeny jsi našla domov. Proč mi tolik ubližuješ, zasloužil jsem si to nějak?“ Strom nechápavě potřásl větrem týranou korunou. Nasycena, krysa se pohodlně opřela o zmučený kořen, pohladila si tlapkou žluté bříško potřísněné zelenou stromovou krví a slastně přivřela své tyrkysové oči. Z koutku k úsměvu se roztahující růžové tlamičky jí skanula krůpěj mízy, když se pobaveně podívala vzhůru do koruny, kde se smutně leskly tisíce očí, odrážejících zmatek a žal. 37
Epilog/Poznámka vydavatele
„Jak jsi hloupá, velká rostlino,“ olízlo si zvířátko rty. „Vždyť je to tak jednoduché. Vše je přeci dáno tím, že ty jsi veliký černomodrý strom s červenými listy a já malá žlutá krysa s tyrkysovýma očima.“ Potom se bez zájmu stočilo do klubíčka a propadlo spánku, nechávajíc tak nic nechápající a zmatený smutný strom bolesti, ničivým osamělým úvahám a zuřivosti začínající bouře. …
38
Fascinovanost
POZNÁMKA VYDAVATELE Laskavý čtenář, prokousavší se až na toto místo, si zaslouží nejen můj obdiv, ale též vysvětlení, které by uvedlo některé skutečnosti na pravou míru. Nechť je mi tedy velkomyslně tolerován tento vstup, jímž se chci onoho vysvětlení zhostit. Když jsem byl požádán o vydání sborníku textů, jejichž původ je přinejmenším zvláštní, nebyl jsem nijak proti až do chvíle, než jsem zjistil, že se z mé strany má jednat o akt dobré vůle. Jednoduše jsem měl vydání spisu nejen realizovat, nýbrž také financovat. Od definitivního odmítnutí mě nakonec odvrátil až dohodnutý velmi nízký náklad v kombinaci s příběhem, jehož se mi od zadavatele dostalo vyslechnout. Abych déle nenapínal čtenářovu trpělivost, zde jsou fakta. Autor Fascinovanosti, jak konečně zmiňuje v předmluvě, získal texty od skupiny choromyslných pacientů, jež však neměl tak docela k dispozici, jak píše, alespoň ne ve smyslu, jaký by se dal očekávat. Ve skutečnosti byl totiž pouhým ustanoveným představitelem svěřené skupiny spolupacientů. Sám se do léčebny dostal poté, co v loterii pravděpodobně vyhrál vysokou částku, jenže ztratil tiket. Nejspíš by se byl schopen se ztrátou vyrovnat, kdyby jeho rovnováhu nenarušila nedůvěra příbuzných a přátel v pravdivost celé historie. Nakonec sám zapochyboval a zmítán normálnímu člověku nepochopitelnými úvahami na téma ztráta39
Poznámka vydavatele
výhra-prohra propadl sérii těžkých depresí, ústících v sebepoškozování a následnou ústavní léčbu. Texty mi donesl v době svého podmínečného propuštění z léčebny. Ač sám nejsem schopen posoudit pravdivost údajů o grafoterapii, uvedený příběh mne pohnul k tomu, abych snad z piety k chorým myslím autorů textů skutečně přistoupil k vydání sbírky na vlastní náklady. Dovolil jsem si jen připojit epilog, svůj vlastní výtvor, kterým jsem se sám před mnoha lety léčil z pocitu, že mi nic nechybí. Pro jeho vcelku neutrální vyznění, v kontextu publikace působící spíše pozitivně, jsem jím chtěl udělat pomyslnou uklidňující tečku za snůškou všech těch rozjitřených blábolů. Poslední informace o L. S., kterou disponuji, je, že byl navrácen zpět do ústavní léčby. fmash
40
Fascinovanost
41
OBSAH
PŘEDMLUVA ................................................
5 PRVNÍ ........................................................ 8 DRUHÝ ..................................................... 11 TŘETÍ ....................................................... 13 ČTVRTÝ .................................................... 16 PÁTÝ ........................................................ 19 ŠESTÝ ...................................................... 26 SEDMÝ ..................................................... 30 POSLEDNÍ ................................................. 36 EPILOG ..................................................... 37 POZNÁMKA VYDAVATELE .............................. 39 OBSAH ..................................................... 42
42
Fascinovanost
43
f a s c i n o v a n o s t a n e b
g r a f o t e r a p i e
Sebral a uspořádal Lothar Suchý Obálka a grafická úprava FMASH Motto publikace bylo použito v dobrém úmyslu, leč bez svolení autora. Vytištěno písmem Lido Vydal FMASH http://sweb.cz/fmash jako svou 2. publikaci Vydání první Praha 2002
44
