Farní zpravodaj
Farnosti Horažďovice Listopad 2013 (29)
Připomínáme si všechny lidi, kteří žili před námi a kteří smrtí vstoupili do Tvé slávy. Vzpomínáme na svaté, jež nám církev představuje. Vzpomínáme na muže a na ženy, kteří se dali proměňovat Tvým Duchem. Vzpomínáme na apoštoly, mučedníky, velké světce, na příklad na Augustina, Ambrože nebo Františka z Assisi, na světice, na příklad Kateřinu Sienskou nebo Terezii z Avily, na svaté naší doby sv. Václava , Jana Nepomuckého, či Anežku českou nebo Zdislavu a jiné. Když dnes slavíme eucharistii, slavíme ji ve společenství těchto světců. Modlíme se s nimi Otče náš, protože oni touto modlitbou vyjadřovali svou víru a touhu a jí překonávali i své pochybnosti a zápasy. Všichni se dnes modlíme Ježíšovými slovy, oni jako patřící na jeho slávu, my jako věřící. Modlitba Pánovými slovy z nás však činí jednotu. Máme účast na jejich plnosti. Máme účast na jejich duchu. Snažíš se nás, dobrý Bože, posílit touto slavností víry, abychom, podobně jako Tvoji svatí, důvěřovali Tvé lásce a dali se proměňovat Tvým Duchem. Svatí nebyli dokonalými lidmi bez poskvrny, byli dočista jako m. Ale otevřeli se Tvému Duchu. Dej, ať Tvůj Duch lásky proudí na naše silné stránky i na slabiny, aby se tak i v nás všecko zacelilo, zahojilo, posvětilo a stalo se svatým.
Všemohoucí, věčný Bože, Tvoji svatí jsou pro nás příkladem a pomáhají nám na cestě k Tobě; při dnešní slavnosti si je všechny společně připomínáme a ve společenství s nimi Tě prosíme: vyslyš nás a pro jejich zásluhy nám dávej všechno, co potřebujeme k jejich následování. Prosíme o to skrze Tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s Tebou v jednotě Ducha svatého žije a kraluje po všechny věky věků. Amen
HISTORIE FARNOSTI
Zámecká kaple „Vtisknutí pěti ran svatého Františka“ - Žichovice V minulém díle našeho cyklu mapujícího osudy kaplí ve farnostech Horaţďovice, Malý Bor, Nezamyslice a Ţihobce jsme se zatoulali do rázovitých Ţichovic, do obce se starobylou historií, do vsi leţící pod majestátným rabským hradem, do lokality zaloţené patrně rýţovníky zlata na soutoku stříbropěnné Otavy a Nezdického potoka. Seznámili jsme se jiţ v krátkosti s historií mešní obecní kaple svatého Aloise Gonzagy, dnes si povíme o svatyni, jeţ zůstává zrakům poutníka ukryta v útrobách nádherného ţichovického renesančního zámku. A stejně jako posledně započneme naše vyprávění ve středomořské Itálii, jen se posuneme ze severu maličko na jih, do středoitalské provincie Umbria. Právě Umbria se stala rodištěm významnému muţi – zde spatřil poprvé světlo světa asi 5. 7. 1182 Giovanni Bernardone. Jeho otec Pietro patřil mezi bohaté obchodníky s látkami, a z jedné z cest si s francouzské oblasti Provance přivezl manţelku Janu. Prozradím-li, ţe se Giovanni narodil v městě Assisi, je zřejmé, ţe právě Giovanni se stane budoucím světcem a zakladatelem ţebravého řádu Františkem z Assisi (Františkem Serafinským). Budoucí jméno Francesco bylo původně přezdívkou (Francouzek), kterou Giovanni získal od svých vrstevníků. Jako jeden z důvodů vysvětlení této přezdívky je Giovanniho znalost francouzského jazyka. Mladý Giovanni se aktivně účastnil válečného konfliktu, který propukl mezi jeho rodným Assisi a nedalekou Perugií. Dlouhodobé (téměř roční) zajetí a váţná nemoc – to vše začalo postupně měnit Giovanniho pohled na okolní svět. Zkusme si porovnat přímou cestu k cíli svatého Aloise Gonzagy a sloţitou anabázi svatého Františka. V roce 1205 při hluboké modlitbě ve zchátralém kostelíku svatého Damiana slyšel náš hrdina úpěnlivou Kristovu ţádost, aby nechal svatyni opravit. Toto Giovanni učinil, a jeho ţivot nabírá úplně jiné obrátky. Jiţ není příslušníkem povrchně ţijící společnosti, stává se hluboce věřícím muţem s velkými plány do budoucna. Všímá si chudoby ve svém okolí a počíná shromaţďovat společenství podobně uvaţujících muţů. Jiţ v roce 1209 František obdrţel v Římě od papeţe Inocence III. řeholní pravidla pro nový ţebravý řád menších bratří, jehoţ hlavním cílem bylo kromě misií, modliteb i zajištění péče o nejpotřebnější. V rámci svých misií se František vydával na daleké cesty – např. do Španělska, v Egyptě zase kázal před sultánem Málikem al Kámilem.
František se roku 1224 stahuje do ústraní, pobývá na hoře La Verne, a právě zde se 12. 9. objevují na světcově těle poprvé stigmata – pět ran Kristových. Svatý František je tedy prvním prokazatelným stigmatikem v dějinách lidstva. Zprávy o této skutečnosti nám přináší svědectví Eliáše a Tomáše z Celana. Svatý František zemřel v Assisi 3. 10. 1226. Historie Ţichovic a místního panského sídla je velmi spletitá. Jak jsem jiţ výše uvedl, obec patrně zaloţili rýţovníci zlata. Ti patrně příslušeli pod jurisdikci přemyslovského správního centra na Práchni. Nejstarší zmínka o obci Ţichovice pochází z 18. 10. 1045, konkrétně z falsa listiny, kterou kníţe Břetislav převedl část tzv. Prácheňského újezdu do majetku břevnovských benediktinů, kteří krátce nato vybudovali v sousedních Nezamyslicích pobočný konvent. V obci Ţichovice patrně krátce nato vznikl klášterní hospodářský dvůr, obhospodařující okolní zemědělskou půdu. Součástí benediktinského panství byly Ţichovice, aţ do osudového roku 1420, kdy při dobývání rabského hradu Janem Ţiţkou zanikl i nedaleký nezamyslický klášter. 22. 8. 1420 zastavil král Zikmund Lucemburský celý klášterní újezd majiteli rabského panství Janu z Rýzmberka. A mocným Rýzmberkům patřily Ţichovice aţ do počátku 16. Století. Po rozpadu rabského panství Ţichovice střídají rychle majitele. První panské sídlo – renesanční tvrz – se zmiňuje aţ na počátku 17. Století (v roce 1603) za Jana kavky z Říčan, další z majitelů Jindřich Libštejnský z Kolovrat přistavěl krátce poté k stávající tvrzi i nový zámek ve stylu zaalpské renesance. Velký ctitel díla a myšlenek svatého Františka Albrecht Vilém Krakovský z Kolovrat (svého syna pojmenoval Jan František) nechal v severním křídle prvního rezidenčního patra zámku vybudovat v roce 1680 novou raně barokní domácí kapli Vtisknutí pěti ran svatého Františka. Svatyni vysvětil 13. 9. Uvedeného roku sušický děkan Jan Kothard. Dodnes dochovanou místnost (která však jiţ neslouţí svému prvotnímu účelu) s původní valenou klenbou zdobí novější erby Jindřicha Libštejsnkého a Alţběty z Lobkovic. Drobnou kapli s barokním oltářem doplňoval soubor pozdně gotických deskových obrazů, jeţ patrně pocházel z rabské hradní svatyně. Tyto cenné artefakty dnes střeţí ve svých fondech Alšova galerie v Hluboké nad Vltavou. Věrné kopie na motivy panen mučednic si dnes můţe poutník prohlédnout v Muzeu Lamberské stezky v Ţihobcích. Z Rabí ovšem pochází i pozdně gotická plastika Kalvárie umístěna dnes u paty schodiště vedoucího kdysi k panským kancelářím. Roman Vaněk
Pokračování - „Josef, syn Davidův“ V rodině zbožných Židů, když dcera dosáhne věku 12 let, rodiče se snaží nalézt pro ni vhodného budoucího manžela. O tom, za koho se jejich dcera provdá, rozhodují rodiče. Když se jim podaří vhodného muže pro svou dceru nalézt a ženich i jeho rodiče s tím souhlasí, následuje zasnoubení, které má už právní platnost: jak pro snoubence, tak i pro jejich rodiny. V případě, že by si pak ženich z nějakého důvodu nechtěl nevěstu vzít za manželku, může se zasnoubení zrušit. Ale ženich musí napsat pro nevěstu rozlukový list, podepsaný dvěma svědky, aby se dívka mohla provdat za jiného muže. Po uplynutí dvanácti měsíců od zasnoubení se konávala svatba a po ní si ženich odvedl nevěstu do svého domu. Nevíme, zda tento zvyk byl dodržen také při zasnoubení Panny Marie s Josefem z rodu Davidova. Podle toho, co se dozvídáme z evangelia, lze soudit, že Josef, aniž si toho byl vědom, byl Bohem vyvolen a tajemně připravován k tomu, aby splnil Boží úradek, od věků připravený pro jeho budoucí nevěstu. Aniž by něco tušili, byli k tomu tajemně připravováni také rodiče Panny Marie - a to ještě předtím, než jejich dcera byla počata. O tom, kde rodiče Panny Marie bydleli a kde došlo k zasnoubení jejich dcery Marie s Josefem, se Lukášovo evangelium nezmiňuje. Z jeho zprávy (Lk 1, 26) … archanděl Gabriel byl poslán od Boha do galilejského města, které se jmenuje Nazaret, k panně, zasnoubené muži, jehož jméno je Josef z rodu Davidova, a jméno té panny bylo Maria, - je možno soudit, že Mariini rodiče žili v Nazaretě a že se tam narodila jejich dcera Maria. A také, že v Nazaretě byla Maria zasnoubena s poněkud starším mužem Josefem. (pokračování příště)
ABYCHOM LÉPE ROZUMĚLI LITURGII SVÁTOST KNĚŽSTVÍ Kněžství je svátost, skrze kterou pokračuje v církvi nadále až do konce časů poslání, které Kristus svěřil svým apoštolům; je to tedy svátost apoštolské služby. Člení se ve tři stupně: biskupství, kněžství a jáhenství. Kněží a biskupové mají být Kristovými svícemi k osvětlování nevěrou potemnělého světa, mají vést a očišťovat Boží lid od hříchů, mají ho vyučovat pravdám nutným ke spáse, mají ho sytit Tělem a Krví Božího Syna, mají být morální autoritou. Modlitba za kněţská a řeholní povolání.
Pane Ježíši, božský Veleknězi, ty jsi řekl: „Proste a bude vám dáno.“ S důvěrou tě prosíme o kněžská a řeholní povolání. Pošli dětem učitele víry, mládeži kněžské přátelé, rodinám pomocníky a rádce, trpícím těšitele a všem služebníky oltáře. Panno Maria, Královno kněží, vypros nám svaté kněze a svaté rodiče pro děti.
První učedníci Ježíše Krista – apoštol Filip Ţil v 1. století. Filip se narodil v Betsaidě a byl učedníkem sv. Jana Křtitele. Byl to zřejmě plachý, ale praktický muţ. Ţivil se jako rybář u Genezaretského jezera. Právě tam ho potkal Jeţíš cestou do Galileje a povolal ho jako jednoho z prvních za svého apoštola. Filip pak vyhledal Nathanela, pozdějšího apoštola Bartoloměje, a řekl mu :"Nalezli jsme toho, o němž psal Mojžíš a Proroci." (Jan 1. kapitola) Kdyţ Jeţíš kázal na hoře nedaleko Tiberiadského jezera, přišlo tam velké mnoţství poutníků. Jeţíš se obrátil na Filipa s otázkou: "Kde nakoupíme tolik chleba, aby se všichni ti lidé najedli?" Chtěl tou otázkou vyzkoušet Filipovu víru; sám jiţ věděl, jak tu situaci vyřeší. Filip mu odpověděl: "Pane, i kdybychom měli chleba za dvě stě denárů, stále by to pro ně bylo málo, i kdyby každý jen ochutnal." Pak Jeţíš zázračně rozmnoţil pět ječných chlebů a dvě ryby,které měl jeden chlapec, takţe se nasytilo 5 tisíc muţů kromě ţen a dětí a zbytků se sebralo dvanáct plných košů.(Jan 6. kapitola) Při poslední večeři Jeţíš řekl : "Já jsem cesta ta cesta, pravda i život. Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne. Kdo zná mne, zná i Otce a vidí ho." "Ukaž nám Otce a budeme spokojeni," řekl Filip. Jeţíš ho pokáral: "Filipe, tak dlouho s vámi žiji a ty jsi mne ještě nepoznal? Jak se tak můžeš ptát? Kdo vidí mne, vidí Otce. Proč mne tedy žádáš, abych ti ho ukázal? Nevěříš, že mezi mnou a Otcem je dokonalá jednota? Vždyť všechno, co říkám a dělám, pochází z mého Otce."(Jan 14. kapitola) Po seslání Ducha svatého odešel Filip kázat evangelium do Frygie v Malé Asii. Filip uzdravoval nemocné, pokřtil je a ještě rok jim kázal křesťanskou víru. Potom odešel do Hieropole ve Frygii, kde zničil kacířství Hebronitů, kteří tvrdili, ţe Jeţíš nebyl z masa a krve, ale ţe jen zdánlivě vypadal jako tělesný člověk. Spolu se svými dvěma dcerami, které zde také ţily, obrátil Filip velké mnoţství pohanů. Kdyţ mu bylo 87 let, pohané ho zajali a ukřiţovali. Přitom ho kamenovali a tak vydal duši Pánu. Jeho tělo bylo se vší úctou pohřbeno a kdyţ zemřely jeho dcery, byly pochovány vedle něj, kaţdá po jedné straně.
Abychom se lépe poznali – aneb malá zpověď. Vít Matějka – zvěrolékař Curriculum vitae – krátký životopis Narodil jsem se v roce 1964 a dětství jsem proţil ve Volyni a mám 6 sourozenců. Po základní škole a maturitě na gymnáziu ve Strakonicích jsem v roce 1987 promoval na vysoké škole veterinární v Brně, obor všeobecné veterinární lékařství. Po roce vojenské sluţby jsem pak nastoupil na jaře 1987 na obvod do Horaţďovic, kde působím dodnes. 1) Myslíte, že zvířata mají duši ? Zvířata stejně jako my lidé jsou součástí stvoření. Nevíme jestli mají duši, ale jistě cítí a mají různé povahy. Nemůţeme je stavět na roveň člověka, nebo dokonce nad něj, ale naše převaha nad nimi, zejména ve schopnosti myšlení, práce a svobodné vůle nás činí zodpovědnými za to, jak s nimi jednáme, ať uţ jako hospodáři, nebo jako přátelé. To pak podobně platí i o celé přírodě a ţivotním prostředí. Jsme za ně plně odpovědní. 2) Říká se, že kdo nemá rád zvířata, nemá ani dobrý vztah s lidmi. Co vy na to ? Člověk, který nezneuţívá své převahy nad zvířaty a jedná vůči nim zodpovědně, má pak snad více schopností jednat vůči sobě rovnými podle pravidla : „Co sám nechceš, nečiň jinému. 3) Můžete nám sdělit která pasáž z bible Vás nejvíce oslovila ? Uvést zde jedinou nelze. Jejich mnoho a téměř všude obecné se dá říci, ţe jsou to ty z nichţ prostřednictvím těch nejprostších slov a obrazů hmatatelně cítíme to, co nás zcela přesahuje. Snad právěproto by Kristův příběh téměř jistě musel skončit na kříţi v kaţdé době. Skutečné drţitelé světské moci totiţ v naprosté většině neuznávají a nesnesou trvale nic, co by je přesahovalo. Oni chtějí mít veškerou moc a to v kaţdé době, na všech úrovních a všemi prostředky. Pečlivě zastírané vědomí, ţe jejich moc je dočasná a omezená, vyhrocuje jejich nenávist. Kristovo svědectví však osvobozuje ty, kteří jej skutečně přijmou, usvědčuje ze lţi a nepodléhá jejich moci – je absolutní. 4) Jak se vám daří zvládat vaši náročnou práci spolu s rodinou a osobním životem ? Krátce a jedním slovem: Špatně. Podmínky pro práci se trvale právě nezjednodušují, navíc jsem v posledních letech mnoho energie a času věnoval stavbě domu. Snaţím se alespoň udrţet to, co povaţuji za zásadní. Zjednání nápravy a skutečný pokrok v této věci povaţuji za svůj nejdůleţitější úkol do budoucnosti. František z Assisi byl pověstný tím, že stále za vše děkoval Bohu. Možná i kvůli tomu některým spolubratřím lezl na nervy. Jednou, když procházeli nehostinnou krajinou, děkoval sv. František Bohu za nádherný deštivý den a v tom mu na hlavu spadl ptačí exkrement. Jeden bratr vcelku pobaveně na sv. Františka pohlédl a čekal, jestli se rozčílí. Sv. František se nadechl, pohlédl k nebi a řekl: „Děkuji ti, Bože, děkuji ti, že krávy nemají křídla.“
Tušení věčnosti Člověk má ve svém nitru vloženou touhu po věčnosti. Tuší, že smrtí na této zemi život nekončí. Očekává odměnu za celoživotní snažení v novém, dokonalém životě po smrti. S touto skutečností se setkáváme skoro ve všech náboženstvích. Indiáni si věčnost představovali jako „věčné loviště“ s nezměrným bohatstvím zvěře. Babyloňané chápali věčnost jako „zemi stříbrného nebe.“ Řekové si představovali věčnost „ostrov blaženosti“, mohamedáni jako „život v luxusu“. Dokonce i komunistický revolucionář Severního Vietnamu Ho Či Min věřil v posmrtný život. Když byla po jeho smrti čtena jeho závěť, byla tam i tato slova: „Odcházím, abych se setkal se soudruhy Marxem, Leninem a Engelsem“. A co si představujeme my ? Čemu my křesťané věříme ? Vždyť už Ježíš nám předpověděl, že „…A odejdu-li, abych vám připravil místo, opět přijdu a vezmu vás k sobě, abyste i vy byli, kde jsem já“ …“Já jsem ta cesta, pravda i život. Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne… (Jan 14,3-6) Nyní 2.listopadu vzpomínáme na naše zemřelé, kteří odešli k našemu Nebeskému Pánu a modlíme se za ně. Všemohoucí Bože, vyslyš naše prosby za naše zemřelé bratry a sestry a posilni naši naději, že jako tvůj Syn vstal z mrtvých, vstaneme k novému životu i my a že se u tebe znovu shledáme. Otevři umírajícím bránu nebeského domova, aby přebývali s Pannou Marií, svatým Josefem a se všemi svatými, a na jejich přímluvu přijmi také je mezi své vyvolené. Odpočinutí věčné dej jim, Pane, - a světlo věčné ať jim svítí, - Ať odpočinou v pokoji. Amen. A na závěr jednu malou povídku. Jednoho podzimního dne se vrána dala do rozhovoru s vlaštovkou. Vrána říká: „Jak vidím, chystáš se na dlouhou cestu. Kam poletíš?“ Vlaštovka odpověděla: „Tady se ochlazuje. Mohla bych zmrznout. Letím do teplých krajin.“ Vrána se usmála: „Podívej se ale na svůj věk. Narodila ses tady teprve před několika měsíci. Jak vůbec víš, že někde existuje země, kde budeš v bezpečí, zatímco tady bude zima?“ Vlaštovka odpověděla: „Ten Někdo, kdo mi dal do srdce touhu, po teplejším počasí, mne nemůže oklamat. Věřím Mu a poletím.“ Vlaštovka odletěla a nalezla to, co hledala. Pracujeme, jako bychom měli žít navždy, a žijme tak, jako bychom měli zemřít dnes. Svatý Don Bosco
Události ve farnosti v měsíci září. 27. září se konala beseda v charitě se sestrami z kongregace „JESU“ z africké země Zimbabwe o jejich misií pro děti. Promítaly se tam fotky z jejich činnosti. Sestry jsou milé. Sešlo se poměrně dost lidí, i když vesměs starší generace. Zakladatelka řeholního řádu Congregatio Jesu byla angličanka Mary Ward, během uplynulých čtyř století byla kongregace známá pod označením Anglické panny, nebo Institut Blahoslavené Panny Marie. Hlavním sídlem České provincie Congregatio Jesu je v jižních Čechách ve Štěkni u Strakonic. Věnují se výchově a vzdělávání, pastoraci, katechezi. Jejich misie je v africké Zimbabwe, kde vedou Dětský domov ve městě Kwekwe, kde jsou děti sirotci, kterým umřeli rodiče na AIDS. 28.září na Horažďovickém náměstí se sešel cech řeznický a uzenářský příležitosti svému stému výročí založení. Otec Petr Koutský posvětil jejich relikvie (prapor cechu a jiné).
29.září v kostele sv. Petra a Pavla uspořádala „Schola Proměnění“ z Tábora poetické melodrama na text básníka Julia Zeyera o arménském králi Abgarovi, který žil v době ukřižování Ježíše Krista. Škoda malé účasti návštěvníků.
Kdo to byl ?
Svatý Martin Svatý Martin z Tours Narodil se roku 316 nebo 317 v římské provincii Panonie ve městě Sabaria, jde nepochybně o město Szombathely v dnešním Maďarsku. V Panonii však nesetrval dlouho, odstěhoval se do severoitalské Pavie, kde Martin proţil většinu svého mládí. Zde se také setkal s křesťanstvím, které ho velmi přitahovalo. Zvláště pak byl přitahován poustevníky z Egypta a Sýrie. Martin byl v patnácti letech odveden do armády. Martin proţíval svoji víru i v armádě. Ţil skromně, pokorně a dokonce ke svému otroku se choval jako k bratrovi. U brány ho oslovil polooděný ţebrák a prosil o almuţnu. Protoţe u sebe Martin neměl ani peníze, ani jídlo, zprvu nevěděl, jak by člověku pomohl. Tu ho však napadla myšlenka: vzal svůj velký důstojnický plášť a rozdělil ho svým mečem napůl. Polovinu pak hodil ţebrákovi třesoucímu se zimou, aby se aspoň trochu zahřál. Brzy nato se rozloučil s armádou, touţil po misích a po skromném ţivotě poustevníka. Proto se tedy vrátil do rodné Panonie, kde chtěl bojovat proti pohanství a bludařství. Martin přijal vyšší svěcení a stal se knězem. Martin zemřel v 80 letech 8. listopadu 397 v Candes na jedné ze svých misijních cest, kdy byl jiţ vyčerpaný a nemocí oslabený. ----------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Svatý Kliment Papež a mučedník Klement I.(či Kliment) žil v prvním století, byl tedy současníkem apoštolů, a zemřel okolo roku 100-101. Svatý Klement I., nazývaný také Klement Římský je uváděn jako čtvrtý římský papeţ. Někteří znalci církevních dějin jej však povaţují za přímého nástupce svatého Petra. Rozpor je vysvětlován tak, ţe pokud byl svatý Petr na cestách, spravovali římskou církev Linus a Anaklét. Po smrti svatého Petra spravoval církev Klement, ale aby zamezil rozkolu v církvi, ustoupil a římským biskupem se stal aţ po smrti obou výše jmenovaných papeţů. Svými dopisy církvím mimo Řím se zaslouţil o zachování jednoty církve. Rovněţ se zaslouţil o šíření křesťanství vysíláním hlasatelů víry i do vzdálených zemí. Císař Trajan poslal Klementa do vyhnanství na Chersones (dnešní poloostrov Krym v Černém moři). Kdyţ Klement ani tam nepřestal hlásat křesťanskou víru, byl na císařův rozkaz někdy v letech 100–101 vhozen do moře s kotvou uvázanou okolo krku. Krymští křesťané jeho tělo nalezli, pohřbili a nad jeho hrobem vystavěli kapli. Svatý Konstantin (známý jako slovanský věrozvěst Cyril) v roce 861 nalezl nejen onu kotvu, ale i ostatky. Svatému Klimentu máme zasvěcený kostelík na Práchni a 23.října a tam oslavíme jeho svátek mší svatou.
Rozpis pravidelných mší svatých
Co čeká farnost v listopadu 2013 1.listopadu – Všech svatých v kostele Jana Křtitele – 17:30 v Horažďovicích
Horažďovická farnost nechala vyrobit pamětní mince u příležitosti svátku sv. Klimenta (21.11.), jemu zasvěceném kostelíku na starobylé Práchni
Líc mince – sv.Gorazd (patron města) Rub mince – Prácheňský kostel sv. Klimenta Minci je možno zakoupit v kostele po mši sv. nebo v knihkupectví v Ševšíkově ul. v Horažďovicích u paní Kotrbové. Cena: 70 Kč – vybraná částka bude použita na financování nového obrazu , který bude umístěn do oltáře kostela sv. Klimenta na Práchni.
Informační list farnosti Horaţďovice. Vydává: Jiří Vašků mobil: 728 300 488 E-mail:
[email protected]
