NĚKOLIK VĚT ÚVODEM
Můj život nebyl nijak výjimečný. Kdybych neměl čtenáře, posluchače a diváky, nenapsal bych tento svůj životopis. Napsal jsem ho pro ně a pro svou rodinu. Některé události mého života byly zaznamenány nechronologicky v mých předešlých knihách nebo útržkovitě řečeny v rozhlase. Nerespektoval jsem časovou posloupnost. Domnívám se, že pouhý životopis by byl možná nudný nebo neúplný. Proto jsem tuto „zprávu“ o životě doplnil osobně prožitými fejetony, úvahami a básněmi, aby více přiblížila čtenářům mou životní cestu. Nazval jsem tuto zprávu o životě FOUSKŮV SVĚT. Chtěl bych se pokusit vysvětlit sobě i vám, milí čtenáři, jak se kluk z kladenské ulice stal spisovatelem a ještě zasáhl i do dalších kulturních žánrů. Netuším, kde jsem vzal tu obrovskou chuť svěřovat se, vyprávět historky, básnit, fotografovat, psát vlastní písničky a knihy. Kde se vzala ta láska ke kumštu – nevím. Možná nějaké dědictví předků. Žádný autor nemůže napsat všechno, co prožil a jak to všechno opravdu bylo. Jsou okamžiky, o kterých psát nechci. Nechci pomlouvat ani nikomu ublížit. Žádný životopis nemůže být vyrovnaný. Snažím se, abych se neholedbal, nelitoval a nechválil. „Když se ozve pravda, vždy je nedaleko hranice dřeva ten, kdo má sirky!“ Mám rád melodii vlídnosti, úsměvu a laskavosti, ale ironie se nezříkám. Někdy mé psaní jsou „škleby a úsměvy“, jak napsal – myslím, že správně – jeden kritik. Mnohé události mi časem připomněli rodiče, přátelé, známí a mé zápisníky. Díky musím vzdát své ženě Jarmile, která usměrňuje mou fantazii a říkává: „Tohle se stalo trochu jinak!“ Jako první čte můj rukopis syn Tomáš. Z „šestsetdvojky“ ho převádí do Wordu. Bez pochlebování mi sděluje své poznatky: „Táto, máš tam chyby a nepřesnosti!“ Jsem rád, že mám kritika, který není likvidátorem, ale upozorňovatelem. Oficiální chvály slyším málo, ale dopisy a ohlasy mých čtenářů a posluchačů mi vše vynahrazují. 9 FOUSKŮV SVĚT
Někteří naši umělci na poli zábavy vyprávějí mé příběhy. Jsou někdy pozměněné, ale mně to příliš nevadí. Je to vlastně ocenění mé autorské dílny, která nalézá inspiraci ve vlastních prožitcích. Zatím jsem živý a těším se z toho jedinečného daru žít. Pozdravuji čtenáře, posluchače rozhlasu, diváky svých recitálů… Všechno je již řečeno, jen ještě: „Vítám vás ve svém Světě. Prosím, nahlédněte do obyčejného osudu, jakých jsou miliony. Možná, že nalezneme společné pocity.“ 1939 Tři dny před válkou světovou spatřil jsem světlo denní, já ještě nestál na nohou a neslyšel jsem klení. Z Rozdělova do Kročehlav, můj táta neměl práci, nikdy jsem nebyl příliš zdráv, s pohádkou uspávací.
10 JOSEF FOUSEK
NARODIL SE JOSEF
Tak jako mnozí jiní autoři začnu životopisně. Narodil jsem se v okleštěné pomnichovské republice 12. března 1939 v Kladně. Tři dny před příchodem německého wehrmachtu. Můj tatínek, jako tolik jiných, musel odložit zbraň a opustit Sudety, hranice naší republiky. Po mobilizaci přišla zrada. Na holičkách nás nechala většina evropských států. Pan Hitler neměl mnoho práce. Začal se ho bát celý svět. Mé útlé dětství začalo v okupační náladě. Bydleli jsme v tzv. Cihelně v Rozdělově, což je část Kladna. Před mým narozením zemřeli moji dva bratříčci. Tatínek pro ně sám, jako truhlář, vyrobil z modřínových prken rakvičky. Mně dali jméno Josef, protože sestra Marie – abatyše, která byla u mého porodu, řekla, že za týden bude svátek svatého Josefa.
S maminkou Boženou, listopad 1939
11 FOUSKŮV SVĚT
Narodil jsem se na svatého Řehoře a to prý se těžko vyslovuje. Záhy jsme se odstěhovali do Široké ulice v části Kladna – Kročehlavy. Naším sousedem byly hutě. Odmalička jsem vdechoval dým, spal pod peřinou pokrytou popílkem a místo ukolébavky jsem slýchával nárazy vagonů a hřmot oceláren. V baráku s térovou střechou bydlel s námi soused Vilém Besser. Byl starší než já a měl mne prý rád, ačkoli jsem se nikdy nesmál a neslušně jsem nadával. Vilém, kterému všichni říkali Mílo, mne vodil na procházky. Měl jsem ho rád. Uměl krásně vyprávět a mluvil se mnou vážně jako s dospělým. Tak to vyprávěla má maminka. Nabádal mě prý ke slušnosti. Míla byl číšníkem v kladenské kavárně U Klozů. Později se stal známým hercem. Byl jsem dítě ulice. Nikdy nezapomenu na oblohu na konci války. Zavřu oči a slyším výbuchy bombardovaného nádraží „Na Výhybce“. Nepatrné vzpomínky zůstávají umocněné vyprávěním rodičů. Maminka mne tiskne na hruď, nad Kročehlavami strašidelně houká siréna oznamující nálet spojeneckých bombardérů. Zahoukaly sirény a maminka se mnou utíkala do sklepa, aby mne ukryla pod necky. Nebe bylo pokryté stříbrnými staniolovými proužky, které rušily navigaci leteckých bombardovacích svazů. Proužky staniolu jsme s klukama sbírali jako květiny. Moje starší kamarádka Jiřinka je svazovala do pugetu. ŽIVOTOPISNÁ PÍSEŇ (1980) Rostl jsem jako bodláčí, co nezná bílý květ, můj táta řečnil na schůzích ve snaze změnit svět, válka se v dálce ztrácela, v zákopech žloutla tráva písničky lidé zpívali a kluci řvali sláva. V šuplíku v hadru zabalen byl ruský bajonet a pomuchlaná polnice, co daroval mi děd. Kluk pana Bessera odvedle mi šeptal na dvorku: Za čokoládu od Unrry vyměním machorku. 12 JOSEF FOUSEK
Pak přidal ještě sluchátka a malou krystalku, slyšel jsem hudbu podivnou přes kopce na dálku, četl jsem si rodokapsy, pohádky a báje, nejvíce jsem obdivoval Foglara a Maye. Romantikou Rychlých šípů byl jsem cele zmámen, bobříky jsem zkoušel držet, s učením byl ámen. Byl jsem slavným Delavárem, zvědem u Komančů jablka sháněla máma místo pomerančů, ráno jsem byl partyzánem, večer kovboj Johnny, ulice prérie byla a koloběžka ponny. Z války jsem měl slabé kosti, rybí tuk ve škole, táta plnil dvouletý plán, margarín na stole, také jsem byl pionýrem, trampem, potom páskem, In the Mood jsem pobrukoval pubertálním hláskem. V pohraničí krávy jsem pásl, na nebe se díval, na „Laxiku“ Elvis Presley rokenroly zpíval, v kině hráli Quadalcanal a Lassie se vrací, zpátky hledím nostalgicky, jak se mládí ztrácí. Kus mládí mi vzala voda, nepřestal jsem věřit, že se bude spravedlivě v téhle zemi měřit. Vinnetou a Old Shatterhand dávají mi víru, že se jednou mocní páni sejdou s dýmkou míru.
PROTEKTORÁTNÍ DÍTĚ – TÁTA – OKUPACE (1942)
Můj tatínek Bohuslav se narodil 28. října 1910. Pocházel z Motyčína. Dnes se Motyčín a další část Hnidousy jmenují Švermov. Prvního září 1927 dostal tatínek „List výučný pomocníka truhlářského“. Jeho učebním pánem byl Matěj Pošvář v Rozdělově. 13 FOUSKŮV SVĚT
„Nezapomínejte na svou rodnou vlast, nikdy nepohrdejte řečí mateřskou, jíž praotcové mluvili, vždy a všude vystupujte jako věrný syn vlasti své, snažte se státi jejím hodným synem a buďte pamětliv povinnosti, jež k Bohu, sobě samému a k lidem zachovati máte…“ Úryvek z Listu výučného. Moje maminka Boženka měla krásné, rzivě zlatavé vlasy. Narodila se 1. května 1908 v Suchém Vrbném u Českých Budějovic. Byla skromná a bála se společnosti. Do Kladna se dostala přičiněním své maminky, mé babičky Kristýnky, která v mládí žila v Rozdělově. Podrobnosti o jejím seznámení s mým tatínkem jsem se nikdy nedozvěděl. Svatbu měli 15. října 1932. V letech 1932–1936 byl tatínek zaměstnán u různých truhlářských firem. Dva dny po mém narození, 15. 3. 1939, přišla německá okupace. Naše okousaná země se proměnila v Protektorát Čechy a Morava. Tatínek dostal Arbeitsbuch, pracovní knížku, a stal se zaměstnancem Prager Eisen–Industrie–Gesellschaft Eisenwerk Kladno. Tak se za okupace jmenovaly Spojené ocelárny, které byly po válce složené z huti Poldi a z huti Koněv. O svém dědovi Bohuslavovi, který byl havířem, otci mého tatínka Bohuslava, toho vím málo. Narodil se v nemocnici U Apolináře, jako syn svobodné matky. Bojoval v první světové válce a pamatuji, že když jsem byl větší, spatřil jsem dědečkův vojenský černý, dřevěný kufr. Byly v něm kartáče na boty, uniforma, nábojnice do pušky, nůž, lžíce na boty, medaile za statečnost a obrázek hubené ženy. Prý to byl portrét mé babičky, kterou jsem nikdy nespatřil. Můj tatínek utekl v sedmnácti letech z domova, když mu maminka Josefa, rozená Andršová, zemřela a děda mu přivedl macechu. Z cihelny v Rozdělově, kde jsem měl domov, se naše rodina odstěhovala v roce 1940 do Kročehlav. „Byl jsi kluk v krátkých kalhotách s kšandami a nechápal jsi, co se kolem děje. Lidé se chvěli strachem. Na vyhláškách jména popravených. Heydrich umřel, psal se rok 1942. Byl jsi protektorátní dítě,“ vyprávěli rodiče. Bydleli jsme ve společném domě s térovou střechou, který patřil Huťské společnosti. Někdy se mi zdá, že cítím na jazyku chuť síry z okují. Okolo našeho domu ráno a po skončení šichty proudily zástupy dělníků. V naší Široké ulici se nalézala vrátnice do Hutí č. 2. Dům, ve kterém jsme 14 JOSEF FOUSEK
Josef F., červen 1940
bydleli, měl číslo 1256. Z té doby si nepamatuji nic. Všechno vím z vyprávění. Ještě několik let po skončení války se má maminka bála zapnout rádio. Ve válce prý byl na každém rozhlasovém přijímači nápis: „Za poslouchání cizího rozhlasu SMRT!“ Odmalička jsem byl samá nemoc. Maminku moc trápilo, že jsem se vůbec nesmál. Často prý jsem se díval na nebe a tvrdil jsem, že čekám, až přilétnou andělé. Tatínek to dával za vinu mamince mé maminky, babičce Kristýnce, která k nám jezdila z Nemanic u Českých Budějovic. „Blbne Pepikovi hlavu!“ rozčiloval se. 15 FOUSKŮV SVĚT
Každého psa jsem chtěl prý pohladit. „Pepiku, to se nesmí! Kousli by tě!“ křičel táta. Tatínek mi po létech vyprávěl, jaké jsem byl divné dítě. Tvrdil jsem, že kdyby psi uměli mluvit, nikdy bych se s lidmi nebavil. Klečím v kostele a babička mi dělá na čelo křížek svěcenou vodou. Nesmím to říct tátovi. Nadával by babičce. Často mi tichý hlas šeptá: „Babičky a dědečkové mají být poblíž vnoučat!“ Dodnes lituji, že moje babička Kristýnka žila tak daleko od Kladna. Spojovaly nás cesty vlakem. Dodnes, když slyším zahoukání vzdáleného vlaku, sevře mne zvláštní pocit dálek, naděje a smutku. Prázdniny v Nemanicích byly pro mě rájem. Na chviličku ochutnávám na lžičce dětství. Ty, které máme rádi, vídáváme méně než ty, kteří nás nevnímají.
FOUSKŮV SVĚT NENÍ JEN MŮJ
Pluji svým FOUSKOVÝM SVĚTEM a je mi zcela jedno, jestli jsem pro pragmatiky donkichotem nebo naivním bláznem. My lidé veslujeme na galéře a jedinou hudbou je buben, který nás pobízí o krok dopředu. Nemáme pouta. Jsme připoutáni láskou i strachem k životu. Chci věřit a vždy jsem v to doufal, že přistaneme u ostrova, kde jsou hodní lidé, kde hřeje slunce, kde nejsou věznice, soudy, úřady, odkud galéry nevyplouvají a kde u mola je zakotvená bílá jachta s vlajkou naděje. Zdálky slyším hlas rozumu: „Ty, blázne, ten vlastní svět nemůže být jen vlastní, ale musí být podáním ruky druhým, těm, kteří hledají lásku a trochu štěstí. A zla se nezbavíš. Patří k nám stejně jako dobro!“ Proto vítám okamžiky, kdy se cítím šťastný, kdy dokážu odpouštět, kdy sám sobě nelžu. Je to jediná možnost, abych na cestě k pocitu štěstí nezavřel sám sobě dveře navždycky. Vlastně lidem vyprávím o své nejistotě, naději a lásce ke každému prostému okamžiku. V Českém rozhlase Plzeň je vysílán každý týden miniblok s názvem Fouskův svět a na internetových stránkách v Pozitivních novinách je již několik let rubrika FOUSKŮV SVĚT. Založil ji můj přítel, s kterým jsem se více seznámil v Stockholmu, Pavel Loužecký. I pro něj je tato kniha. Kéž by mu má slova mohla pomoci odpoutat se od lůžka, 16 JOSEF FOUSEK
na kterém je připoután. V duchu se s ním navracím k stockholmským jezerům. Slyším Pavlův smích v sále našich exulantů v domě č. 39, kde jsem měl vystoupení se svým synem Tomášem. „To je hodný člověk!“ slyším hlas svého syna. Stále se mi připomíná nekatolická myšlenka, proč slušní a dobří lidé jsou osudem nejvíce trestáni. Ví o tom Pán Bůh?
KDO BYL PRADĚDEČEK? – U APOLINÁŘE – KATOLÍK
Kdo byl můj pradědeček, dědeček mého táty, se asi již nikdy nedozvím. Babička mého táty sloužila jako kuchařka na opatství v Praze. Prý uměla čtyři jazyky, byla skvělá kuchařka a s panem opatem procestovala Evropu. I ve Vatikánu byla. Nikdo netuší, kdy přišla do jiného stavu. Otec neznámý, a tak kluka pojmenovali matčiným příjmením – Fousek. A malý Bohuslav, to byl můj dědeček. Světlo světa spatřil ve špitále U Apolináře, nedaleko Všeobecné fakultní nemocnice na Karlově náměstí, která sousedí s Faustovým domem. Je to pár desítek metrů vzdušnou čarou od pavilonu J, kde jsem byl 5. března 1999 ozdoben trojitým by-passem. Prababička Fousková byla dcera kováře z Újezdu u Kladna. Více o jejím osudu nevím. Mrzí mne to. Občas jsem zaslechl doma nějaké věty o jakémsi církevním přestupku, ale nikdy mně to tatínek ani maminka nevysvětlili. Táta neměl rád církev, ale mne i bratra nechal pokřtít. Kdyby nepřišel únor 1948, určitě by mne z náboženství neodhlásil. V té době byli ještě skauti. Záhy je zrušili. Ale dál jsem byl katolíkem. Babička Kristýnka, maminka mé maminky Boženky, mne ve víře utvrzovala. Chtěla, abych byl jednou farářem. Prý proto, že jsem byl vážné dítě a nikdy jsem se neusmíval. Babička se jmenovala zasvobodna Hejkalová a pocházela z Motyčína, později bydlela v Rozdělově, který je nyní součástí Kladna. Jezdili jsme vlakem do Nemanic u Českých Budějovic, kde babička Kristýnka bydlela v přízemním domě poblíž rybníka zvaného Nemaničák. Tam jsem nalézal klukovský ráj. Přitahovala 17 FOUSKŮV SVĚT
mne stavidla, kde prý vodník stahoval pod hladinu lidi, aby měl duše do hrnečku. Ke každé návštěvě patřila cesta do centra „Budějc“ a do kostelů. Úcta ke kostelům ve mně zůstala dodnes. Žil jsem v komunistické rodině, ale pokora a zvláštní tajemno, které jsem vsával v kostelích a u kapliček, mne ovlivnily a ovlivňují dodnes. Nejsem pravidelný návštěvník kostelů, ale pokaždé tam nalézám naději. Už nespočítám tisíce otčenášů, které jsem šeptal doma i ve světě za své blízké, za své přátele a také za sebe. Maminka říkala, že jsem po babičce, a tatínek tvrdil, že mám v sobě krev jeho neznámého dědečka. Více mi nikdy nechtěl sdělit. Tatínek často říkal, že je rozdíl mezi věřícím a církví. Dnes, po létech vím, že měl táta pravdu. Je také rozdíl mezi straníkem a stranou. Slýchával jsem od rodičů o svém útěku z domova. Bylo mi pět let. Hledala mne policie. Stalo se to několik dní před koncem války. Našli mě i s dřevěnou koloběžkou, kterou mi tatínek sám udělal, u zahradníka Šturmy dole v Kročehlavech. Spal jsem ve skleníku, v záhonu kopru. Prolezl jsem dírou v plotě. Byla mi prý zima a hledal jsem, kde bych se ohřál. Maminka na můj útěk nemohla zapomenout. „Tenkrát jsem se bála, že strachy o tebe, Pepíčku, zemřu. A táta také nemohl promluvit ani slovo.“ Někdo tenkrát řekl v hospodě u Národního domu, že se ten lump, co sprostě nadává, utopil v rybníka. Že se našla na břehu dřevěná koloběžka. Za mnoho let mi maminka prozradila, že se tenkrát můj tatínek z té zprávy téměř zhroutil. Když mne policajt přivedl, táta křičel: „Ty tuláku, já ti zmaluju zadek, až zmodráš!“ Přitom prý mě objímal a hladil. Maminka později vyprávěla, že táta ani ona tu noc, co jsem se ztratil, nezamhouřili oka. To už bylo mému bratříčkovi Bohoušovi něco přes rok. Často jsme oba postonávali. Vzpomínám si na další vyprávění maminky. Šofér, který mne vezl, asi desetiletého, na infekční oddělení, když jsem dostal tyfus, mě strašil, že mě přivážou k posteli, když budu plakat. Prý jsem se hodně bál a můj táta tomu šoférovi řekl: „Jestli, ty dobrmane, budeš strašit mýho Pepíčka, tak ti rozbiju držku!“ Táta jel se mnou v sanitce do nemocnice. Zpátky mě přivezl povozník pan Pergl, naložil mě na valník u nemocnice. Maminka mě musela celého omýt v neckách. Pan Pergl předtím vezl fůru hnoje do Rozdělova. Babička psala z Nemanic, že se za mě modlí. Tatínek nechtěl 18 JOSEF FOUSEK
