Sněhulák na Waldwiertelu Autor: Jiří Skořepa, 14. 11. 2008 16:39
.c z
Je středa půl 5 ráno, vyrážím z Prahy směr České Budějovice, kde mám sraz s Robertem v jeho firmě. Cesta je hrozná, mlha, místy jedu jen po paměti a asi bych to šel i rychleji pěšky než autem. Do Budějic dorážím totálně vykoukaný v 7:06. Robert se zvednutým obočím klepe prstem na hodinky, no jo, jsem tu o 6 minut později, tím pádem přicházím o možnost protažení se po cestě a šálku dobré ranní kávičky. :) Přendavám si závodní tašku z auta do Robertova, sedám dopředu a okamžitě si pokládám sedačku, abych trochu dohnal to brzké ranní vstávání. Ti co mě znají, vědí, že budit mě ráno před půl 8 vyžaduje opravdu pevné nervy a hlavně hodně trpělivosti. Robert mě stejně nenechává usnout, takže v podobné mlze, kterou jsem zrovna absolvoval z Prahy, jedeme směr Horn a pak Mold – kde je hlavní sídlo Waldviertel Rallye. Cesta probíhá v klidu až na malou drobnost na hranicích, možná ještě rozespalí projíždíme hranice pruhem pro autobusy, nic se neděje, jen si to dobře zapamatujte, nebude to naposledy. :-)
eW
R
C
Na ředitelství rallye do Moldu přijíždíme kolem 9 hodiny. Šipky se směrem na ředitelství jsou rozmístěny po celém městečku, jednu jsme netrefili, od té doby si to už pamatujeme. Na ředitelství jsou všichni přátelští, Robert mrská plynule němčinu, já dolaďuji detaily se slečnou v angličtině. Dostáváme ještě od slečny úkol doplnit do přihlášky nějaké detaily a pak už od ní přijímáme papírovou diplomatku obsahující nějaké ty visačky, letáky, nálepky na závoďák i najížďák, ale hlavně nejdůležitější věc a tou jsou „itíky“. Vyrážíme zpátky do Hornu k pumpě na kávičku a ranní toaletu. U kafe dáváme dohromady kudy a co budeme dnes najíždět. Vyrážíme k první rz, podle itíku to vypadá, že jsou všechny takzvaně na pětníku, což je příjemné zjištění. Horší je to se zprávami o počasí, vypadá to, že prožijeme pěkně mokrý víkend. Celý den najíždíme páteční rz, Robert do sebe cpe jeden prášek za druhým, sirupečky a bonbónky se střídají s papírovými kapesníky. Chvílemi si připadám jak v lékárně, nebo v reklamě na prášeky na chřipku, stále ho ještě nechce úplně opustit viróza. Večer s vracíme zpátky do Čech k Robertovi na firmu, kde domlouváme s klukama v kolik zítra vyrazí aby měli dost času vybalit servis před administračkama a technickýma.
.c z
Čas technických máme stanovený na čtvrtek 17:58 v Moldu. Celkem utahaní odjíždíme směr restaurace, Robert vybírá osvědčenou, kousek od baráku, večeře i obsluha výborná, slivovice od Jelínka je taky zaručená kvalita, Robert si pořád stěžuje, že mu není moc dobře. Návštěva hostinského zařízení se protáhla o pár panáků déle, domů se dostáváme kolem 21. hodiny. Petra – Robertova manželka – na závodech nepostradatelný člen týmu – připravuje jídlo do karvanu na závody. Bude guláš, no super! Tímto zpětně uděluji „řád zlaté karavanové vařečky“, není to jen za guláš, ale i za snídaně a večeřa a prostě všechno kolem karavanu, ale ty smaženky, no to byl prostě sen, pak se mi diví, že se nemůžu dostat do sedačky. Čtvrtek ráno, vstávám v půl 7, vydadaný do růžova. Každopádně už tak hodinu na půl ucha slyším, že dole to pěkně kmitá. Probíhá hygiena, ranní káva a už všichni včetně dvou Robertových dcer skáčeme do auta a mažeme do Budějek. Rozvážíme holky do škol a pak už opět v ranní mlze jedeme směr Horn. Cestou kecáme o všem možném, hranice dnes pro jistotu málem přejíždíme v protisměru, myslím, že celníci v autě u krajnice si o nás musí myslet, buď že ještě spíme, nebo jsme pod vlivem omamných látek.
eW
R
C
Dnes najíždíme sobotní rz, včetně Nordring superspecial, paralelního okruhu, něco jako naše Sosnová. Na parkovišti u speciálky potkáváme Milana Lišku s Jardou Jugasem, rychlý rozhovor v délce jedné cigaretky a jdeme psát speciálku, stejně máme stany vedle sebe, tak se ještě uvidíme. Díky tomu, že na speciálce končí některé z rz, musí se paralelní zkouška, která se jede v opačném směru, chodit pěšky. Je to celkem pěkná ranní procházka, půl asfalt, půl šotolina. Křížení tratí je pomocí úzkého mostku a ještě užšího podjezdu, no těšíme se moc, doufáme, že cosworth ty kilometry vydrží. Najíždění zbylých rz probíhá v klidu. Kolem 12.00 hodiny zkoušíme kluky, kde se toulají s karavanem a autem. Trošku nás překvapuje, že jsou ještě před hranicemi, ale času mají ještě dost, tak zatím není proč panikařit. Mezi přejezdy na rz se zastavujeme v servisní zóně. Ta je vytvořena z několika parkovišť před prodejnami oficiálních dealerů aut. Rozhodujeme se pro zabrání místa na parkovišti u Suzuki, které je nejblíže výjezdu z časovky. Po vytyčení prostoru páskou se dozvídáme od rakouské posádky, že parkoviště Suzuki je jen pro Suzuki a Volvo, smotáváme pásku a vyrážíme hledat pořadatele, který by nám řekl kde ubytujeme coswortha. Je to vcelku jednoduché, parkoviště před dealerem Fordu je velké, vejdeme se mi, skoro všechny Mitsubishi , pak Audi a Trabi. Náš servisák „čertík“ je ze závodního Trabanta z Maďarska natolik unešený, že za 2 dny už skoro plynule komunikuje se servisáky a posádkou maďarsky. Blíží se čas přejímek, znám to z našich podniků, vyrážíme radši dřív než později. Do Moldu přijíždíme před 17. hodinou.
.c z C
eW
R
Administrativní přejímky jsou striktně řazeny podle čísel uvedených při předávání itinerářů. Administrativky jsou v prvním patře ředitelství rallye, pod schody stojí pořadatel a nahoru pouští posádky po 5ti. Je to dobré nikdo se netlačí a panuje příjemná atmosféra – tento systém bych vřele doporučil i u nás. Technické přejímky jsou zezadu budovy ředitelství rallye. Když vidím prázdný vjezd do haly, napadá mě jestli musíme čekat na přidělený čas, nebo můžeme jít dřív. Seberu odvahu a u stolku co je před vjezdem do haly, kde 2 starší páni měří hluk a emise, zkouším položit základní dorozumívací dotaz: Hallo, do you speek english? Pán v brýlích na mě jen tak koukne a pokračuje v konverzaci s kolegou. Aha, nu což, němčina je moje slabší stránka, ale snad to nějak zvládnu. Halo, Ich habe eine frage ….., pán s knírkem si mě konečně všímá, sjede mě rychlým pohledem a pak spustí: „česky by to šlo klidně taky“. Paráda, jazyková bariéra je zbořena. Hlukem i emisemi procházíme bez problémů a pokračujeme do vnitřku haly, zbytek technických probíhá bez problému. Odjíždíme s autem zpět na servis do Hornu. Za tmy ještě zkoušíme za městem nastavit rampu a lehce testujeme chování auta na šotolinovém úseku. Po zbytek večera probíhá psychická příprava u pár pivek a pak už se jde spát. Pátek. Kolem 7 ráno se probouzí karvan, respektive se probouzí Robert a následně pohybem po karavanu probouzí všechny ostatní. Odolávám do půl 8, ale pak už se to nedá poslouchat :-) Dopoledne utíká jako voda, kluci pouští na páteční asfalt coswortha o kousek dolů a my už se pomalu oblékáme do nehořlavých spodků, vršků a kombinéz. Pomalu se blíží čas startu, Robert není vyjímečně nervózní, dokonce ho vidím, že si bere i něco k jídlu, čož u něho není obvyklí jev. Nasedáme do auta, sedačka mi okamžitě připomíná že Péťa vaří opravdu dobře a vyjíždímě směr rampa, která je umístěna na parkovišti nákupního centra. Chvilku čekání na náš startovní čas a pak už to jde vše ráz na ráz. Na rampě dostáváme výkaz a svižným tempem opouštíme Horn směr první rz-Neubau. Přjíždíme před časovku první rz, zbývají nám 3 minuty, zapnout kameru, nasadit kukly, helmy, přikurtovat, zapnout interkom a už najíždíme do časovky. Vše je snad nachystáno, ještě si s Robertem domlouváme taktiku do první rz, pojedeme svižně, ale hlavně ne krev, nechceme se přeci vyválet hned na jedničce. Robert zapíná ALS, s první ránou z výfuku se rozplývá sen o klidné jízdě. Čekáme na světelnou signalizaci, 5 vteřin do startu, cosworth pod plným plynem vypadá spíš jak nahrbená kočka připravená ke skoku aby ulovila nic netušící myš.
.c z
START, vyrážíme do první P5, pak nahoru do lehkého kopce kde následuje P2/3 pod plným a už se jde do brzd na horizontu, kde je L7 na šotolinu, následuje 300m letiště a další kosa. RZ nám sedla, je perfektně napsaná, všechno klape, pro jistotu posílám do interkomu Robertovi hlášku ať moc neblbne a jede v klidu. V tom okamžiku zjišťuji, že máme problém s interkomem, přestávám se slyšet, Robera neslyším vůbec a při každém pokynu mi ve sluchátkách praská tak, že nevím jestli jsem vůbec něco řekl. Nevím na kolik máte zkušenosti s interkomem, ale snad nejhorší věc je, neslyšet co říkáte. No možná o trochu horší je když slyšíte co říkáte, ale neslyší vás řidič. Čím víc se snažím do interkomu křičet tím horší to má výsledek. Zkouším interkom trochu stáhnou, když slyším Roberta jak odpovídá na otázku, že on mě sice slyší hůř, ale slyší. Trochu zklidnění, ale i tak to není příjemný pocit, navigovat do „hlucha“. RZ končí na okruhu Nordring, jedeme ho poprvé v závoďáku, takže je to trochu pomalejší, ale i tak se nám to celkově líbilo. Máme startovní číslo 59, první rz končíme na 40 pozici, říkáme si že na zahřátí je to celkem slušné. Odmáznutí v cíli a tradá na rz2, ještě vypnout kameru, helmy si necháváme, potřebujeme opravit interkom, stále v něm praská a je to dost nepříjemé, hrubá síla také nic nevyřešila. V časovce před rz2 lehce ubírám na hlasitosti interkomu s tím, že to nějak přežijeme. RZ2- Leonhard, kamera, dotáhnout pásy, ALS, zelená na semaforu a jedem. Jedeme podle rozpisu, vypadá to dobře, po pár kilometrech za kosou na asfalt ze začíná rozpis totálně rozcházet s tratí, nevím co se děje, jestli jsem někde zaspal, nebo jsem moc vepředu.
C
Dáváme to s Robertem dohromady za další kosou už to zase sedí. Tahle rz se nám vůbec nepovedla, zpětně pak zjišťujeme čím to je. Nebyla jiná možnost a tak jsem museli najíždět Tuaregem, bohužel z obludy jsme přehlédli pár horizontů a tak se nám rozpis dost rozchází s realitou na trati. RZ2 končíme jako 45. Čekal jsem to horší, takle rz nám opravdu nesedla. Při přejezdu na RZ3-Gars zjišťuji, že se interkom srovnal a slyším se čistě. Se zlepšující se náladou přijíždíme na rz 3 námi pojmenovanou „letiště“.
eW
R
Start je tentokrát trochu komplikovanější, musí se čekat až projede auto na okruhu a poté sledujeme světla, která nás pouští za ním. ALS, pán s vlajkou signalizující volný nájezd do rz, semafor a vyrážíme, opět startujeme do P5 a pak už je před námi 600 L2 a 300 L7. Konečně mám taky chvilku pokochat se rakouskou přírodou. Po pasáži rovinek přichází úzké odbočení na krátký šotolinový úsek do kopce, všímám si české vlajky a mávajících fanoušků. Mám chvilku čas, tak zvedám ruku a zdravím české příznivce rallye, obdivuji jejich srdnatost, že i v tomto počasí stojí u trati a podporují jezdce, začíná totiž pršet. Musím říct, že v druhém průjezdu bylo jejich skandování asi o něco víc zřetelnější, protože si všímám, že je zdraví i Robert, no nejedeme na špičce, tak si to můžeme dovolit. RZ 3 končíme na 40 místě, což je pro nás a našeho coswortha dědka slušný výsledek. Následuje přejezd do Moldu na přeskupení a pak už na servis. Zajíždíme pod stan, Pavel – náš druhý servisák – připojuje rampu, spolu čertem tankují a mění gumy za mokré, vypadá to na pěknou spršku. Kluci stíhají všechno v pohodě, tak mám čas s nimi dát cígo a povykládat pár postřehů z tratě. Ani mamka kuchařka se nechce nechat zahanbit a tak nám čistí čelní okno přípravkem na nádobí, aby špína neměla šanci. Do druhé „rundy“ odjíždíme již za pološera. RZ4 Neubau končíme na 38. místě, takže vidíme, že se můžeme ještě o kousek posunout v žebříčku vzhůru. Na přejezdu k rz5 si všímáme, že nám začíná auto lehce kouřit, je cítit trochu olej. Držíme se zásady, že dokut to jede tak pojedeme. Jsme na startu rz5, ke špatně napsané rz se přidávají ještě špatně seřízená rampa, které svítí víc na veverky, než na cestu. Ke všemu se přidává mlha, takže teď opravdu začíná to pravé peklo. Držíme se na cestě jak jen to jde, místy jedeme jen na tlumená světla, mlha, obzvlášť v lese je opravdu hustá. Uf, konečně projíždíme cílem, hned za cílem na nás mává pořadatel s vestou, snaží se nás zastavit dříve než narazíme do kolony závoďáků, stojících kousek za fotobuňkou. Nevíme co se děje, v koloně čekáme půl hodiny, než nám pořadatelé vysvětlí, že se jim postrácelo pár aut na trati. Po rz5 se držíme stále na 38 místě. Díky nabrané časové zrátě, při hledání závodních aut, dostaváme prodloužený čas na přejezd k rz 6. Po příjezdu k rz6 dostáváme informaci, že je zrušena a tak pokračujeme rovnou na přeskupení. Musím říct, že nám to v tu chvíli moc nevadilo, auto kouří jak
R
C
.c z
skomírající táborák, modlíme se abychom dojeli na servis. Na přeskupení po každém popojetí vypínáme motor, abychom neotrávili ostatní závodníky. Rychlý přesun na servis a kluci už řeší co je s autem. Motor běží bez problému, ubylo trochu oleje, vypadá to, že se s náma loučí turbína. Po konzultaci s klukama, vyrážíme k dnešní poslední RZ – Nordring.
eW
Před startem se auta řadí do 2 průhů, jsme tu o chvilku dřív, tak máme možnost podívat se na pár aut startujících před námi. Pomalu se posunujeme k semaforům na start. Přihlížející fanoušci, držící se rukou za nos na nás signalizují, že s autem není něco v pořádku. Bohužel už to vidíme i v zrcátkách, že auto začíná kouřit čím dál víc. Nu co, máme před sebou necelé 3km, děj se vůle boží. Čekáme na semaforech s vypnutým motorem až odkrouží předchozí závodníci. Říkám Robertovi ať si nastartuje, že už dojíždějí, než mu stačím navrhnout, že mu do kopce podržím ručku, padá zelená. Trochu jsme zaspali na startu, ALS a světla, všechno zapínáme až za jízdy. Krátká rovinka, následuje P3 široká na šotolinu, váže L866. Asi jsme trochu podcenili rozmočenou šotolinu, cosworth se láme do zatáčky, letíme jak se říká dveřmi napřed. Robert je zjevně překvapený, že to to auto dokáže, dává kontra, ale zdatně drží FULL. Šotolina je hodně rozmočená a navíc po předchozích růjezdech aut vypadá spíš jako brázdy na brambory. V polovině zatáčky dostáváme druhý bok, Robert pořád drží, v téhle chvíli mi spíš připomíná kreslenou figurku od Disneyho připadá mi, že má asi 6 rukou. Ze šotoliny vyjíždíme na krátkou rovinku, celkem v rychlosti letíme do L2, která se nepříjemně láme do P6/7. V L2 dostáváme opět pant, letíme mojí stranou na svodidla do zatáčky, podvědomě pokrčuji do teď natažené nohy pod sebe. Auto se chytá pevného podkladu a hezky se přetáčí do P6/7 do krásného táhlého smyku. Nevím jak to kdo viděl z venku, ale pro nás to byla nádherná pasáž. Potvrdili nám to i kluci co se na nás přijeli podívat. Zbytek speciálky už absolvujeme bez větších krizovek. Překvapuje nás až výsledný čas: 2.03.2 je to absolutně 17 čas. Tento neuvěřitelný výsledek nás katapultuje na 33 místo! Bohužel horší je to s autem, máme sice 1,5 hodiny čas na posledním servisu, před předáním auta do UP, ale nemáme náhradní turbo. Padá rozhodnutí, že ráno nastoupíme a uvidíme, co se stane. Ukládáme auto do UP a Pavel nás veze zpátky na servis, mamka má vaříno, dáváme pár pivek před spaním a klábosíme s kluka od Milana Lišky. Ukládáme se ke spánku.
.c z C
eW
R
Rychlá sobota – bohužel pro nás až moc rychlá. Za světla je vidět, že auto kouří opravdu fest. Zkusíme dojet první rundu, dolívat olej po každé RZ a pak už to záleží jen na tom turbu. První ranní rz číslo 8 Altenburg. Start, jedeme bez ALS, snažíme se trochu pošetřit turbínu, začínáme cítit slábnoucí turbo a auto kouří jak do kamen hozená pneumatika. RZ 8 končíme na 29 místě, jedeme jak s dýmovnicí za zadkem, padá rozhodnutí o odstoupení. V časovce vracíme jízdní výkaz a vracíme se na servis. Celý tým je zaskočen, našim předčasným příjezdem do servisu. Myslím, že jsme udělali dobře, je lepší skončit včas a zbytečně neničit auto. Následuje rychlé sbalení a jdeme se koukat na zbylé rz, kde mocně podporujeme posledního mohykána z Čech – Milana Lišku. Večer už jen připojujeme káru s cosworthem a mažeme domů. Chtěl bych tímto poděkovat všem od kluků mechaniků Čertíka a Pavla, přes mamku Péťu, až po fanoušky u trati, kteří nás hnali kupředu. Doufám, že jsme neudělali české rallye ostudu. I přes předčasné odstoupení hodnotím naše účinkování jako velmi kladné a věřím, že Robertovi dalo hodně zkušeností. Přeci jen dojet v rz hned za Milanem Liškou, matadorem české rallye, se nám často nestává… Ještě jednou díky všem za podporu, ať už u trati, v kuchyni, servisu či internetu. Mějte se fajn, všem přeji trošku dopředu pěkné svátky a příští rok se na vás moc těšíme! Trocha nutné reklamy nikdy neuškodí! Díky za podporu firmám RCtruck.cz a Tespo.com
