EVS V URUGUAYI od nápadu k cestě
Na začátku byla myšlenka. Naučit se španělsky, pracovat s dětmi a mládeží v zahraničí. Třeba jako dobrovolník. Pak se objevil sen. Poznat a procestovat Jižní Ameriku. Když se blížil konec studií, byla zde možnost zařadit se do pracovního procesu. Nebo si začít plnit své sny. Vždycky mě bavilo chodit nevyšlapanými cestami...
Edita, dobrovolnice EVS v Uruguayi (4/2012 – 12/2012)
Tato brožura je shrnutím mých zkušeností, postřehů a praktických informací o EVS mimo Evropu, které se ovšem dají využít i Evropě. Najdete zde příklady toho, jak hledat organizace, v kterých EVS ještě neproběhla, na jaké kulturní rozdíly můžete narazit při své práci, jak se vypořádat s tím, že zpočátku vaše EVS vypadá jinak než na papíře, jak se vyrovnat s ponávratovým šokem. Naleznete tu také ukázku aktivit, které se dají dělat ve venkovských oblastech a základní informace o Uruguayi. Budu ráda, když brožura poslouží mladým lidem a budoucím dobrovolníkům, koordinátorům EVS, vysílajícím organizacím, lidem, kteří se zajímají o Uruguay.
Jmenuji se Edita a pocházím ze Štěpánovic, malé vesničky v Jižních Čechách u Českých Budějovic. Po dokončení gymplu v Třeboni jsem se dostala studium psychologie a sociální práce v Brně. Během studia na vysoké škole jsem začala cestovat a poznávat jiné země a lidi z odlišných kultur. Zúčastnila jsem se a organizovala několik projektů Mládeže v akci, pracovala jsem ve Španělsku, studovala ve Finsku. Po dokončení školy jsem se rozhodla splnit si svůj další sen - „vydat se do světa na zkušenou“. A tak mě cesty přes Skandinávii dovedly do Latinské Ameriky. Byla jsem 9 měsíců dobrovolníkem EVS v Uruguaji. Poté jsem strávila půl roku na cestě po Jižní Americe. V Uruquayi jsem žila v městečku Colonia del Sacramento, které je vzdálené 45 kilometrů (přes řeku Río de la Plata) od Buenos Aires. Pracovala jsem v komunitních centrech ve venkovských oblastech s dětmi, mládeží i dospělými. S dětmi a dospělými jsme hráli divadlo, které jsme zakončili společným divadelním vystoupením dvou škol. Seskupinou žen jsme plánovaly volnočasové aktivity pro místní komunitu. V Colonii jsem ve škole učila češtinu, dělala kulturní okénka o České republice a naučila mnoho lidí tančit mazurku.
O Uruguayi Uruguay je zemí, která se nachází na pobřeží Atlantského oceánu a jejími nejblížšími sousedy jsou Brazílie a Argentina. V porovnání s nimi patří k nejmenším zemím Jižní Ameriky, ale pořád je svou rozlohou více jak dvakrát větší než Česká republika. Na tak velkém prostoru žijí 3 miliony lidí. Dnešní Uruguayci jsou převážně potomci Evropanů. Domorodé indiánské obyvatelstvo bylo pobito při kolonizování Jižní Ameriky. Říká se, že bohatsvím Uruguaye je „oro verde“ (zelené zlato), pastviny. Uruguay je charakteristická svým zemědělským a venkovským životem. Krávy je možné potkat i na písečné pláži. Jednou z tradičních postav uruguayské kultury je „guacho“. „Gauchové“ (cowboyové) byli silní mužové, kteří jezdili na koni, dokázali si poradit s rozdivočeným dobytkem, žili polonomádským autonomním životem, popíjeli mate a bojovali za svobodu. Dnes se gauchové usadili, žijí ve zděných domovech se svými rodinami a mají svá stáda dobytka. Přesto když sedí na koni a projíždějí kolem svých stád, z jejich očí číší nespoutanost a divokost. Život na venkově se dříve soustřeďoval kolem „estancií“. Estancie byly velké statky, s mnoha obytnými, zemědělskými a technickámi budovami, kolem nichž se rozkládaly tisícové hektary polností. Estancie se dají chápat jako obdoby našich hradů a zámků. V estanciích žili bohatí vlastníci s početnou rodinou a zaměstnávali mnoho lidí, kteří se starali o chod domácnosti, polnosti, dobytek a stroje. Dnešní venkov je typický malými farmami, kde rodiny chovají převážně krávy. Ve venkovských oblastech se nachází malé venkovské školy, kam dochází děti z různě vzdálených farem i několik kilometrů pěšky, na kole, na koni.
Oblíbeným a dnes i národním nápojem Uruquajců je mate. Po ulicích se procházejí lidé s termoskami v podpaždí a usrkávají horké a hořké mate. Vidět Uruguayce bez termosky je téměř nemožné. Uruguayci totiž pijí horké mate i v létě na pláži u oceánu. Mate však není pouze nápojem, je také důležitým komunikačním prostředkem. Lidé se potkávají a kolují mezi s sebou mate, které usrkávají za pomocí bombilly („brčko“). Vzniká mezi nimi zvláštní pouto, známost. Pití mate může připomínat indiánskou dýmku míru. Nabídnout mate neznámémé člověku je jasnou zprávou – už nejsi cizí. „Dáme si mate“ by se dalo připodobnit českému „jdeme na jedno“.
Uruguay je především zemí farmářů, ale existuje zde silný vztah k hudbě. Typickými rytmy jsou tango, milonga a candombe, jež všechny vycházejí z afrických rytmů. Candombe je afro-uruguajský hudební styl, který je téměř každý den slyšet v ulicích Montevidea. Původně se objevil s otroky z Afriky, kteří se o volných nedělích družili, tančili a bubnovali na tambory. Dnes existuje mnoho skupin, které se každý týden schází, trénují candombe a přípravují se na karnevalový průvod a „llamadas“. Uruguay se pyšní nejdelé trvajícím karnevalem na světě – 40 dní. Dá se připodobnit k hudebním a divadelním festivalům pod širým nebem. Nedílnou součástí karnevalu jsou také murgy. Murga je jak hudební žánr, tak i název pro skupinu, která murgu zpívá. Murga je vokálním uskupením přibližně deseti členů, jež hudebně doprovází bubny a kytara. Pro murgu je charakteristická teatrálnost a sociálně-politická kritika současné doby, jež chce pobavit i upozornit na problémy Uruguaye. Pro zdůraznění teatrálnosti jsou zpěváci silně nalíčení a oblečeni v barevných kostýmech. Uruguayci popisují svou zemi jako „suavemente ondulada“ (mírně zvlněná). Nejvyšší hora měří 514m. Velkým lákadlem a jejich pýchou jsou však písečně pláže Atlantského oceánu. V dříve zapomenutých přímořškých vesničkách žili rybáři ve svých dřevěných chajdách, kochali se romantickými západy slunce nad oceánem, spravovali sítě a užívali svůj klid. Dnes tento odpočinek přichází až po letní sezóně, kdy po 3 měsících prázdnin, měsíčních dovolených, 40denním karnevalu, 40° vedru, se pláže vylidní, vše se vrátí do svých kolejí a lov ryb může zase pokračovat.
EVS (European Voluntary Service) Evropská dobrovolná služba EVS je program Evropské komise pro mladé lidi (17 – 30 let). Umožňuje mladým lidem pracovat jako dobrovolník v jiné zemi (převážně v Evropě) až po dobu 12 měsíců, přičemž náklady na cestu, ubytování, stravování a pojištění jsou hrazeny z grantu, vč. měsíčního kapesného. Dobrovolník si může vybrat zemi a organizaci, v které by chtěl pracovat. Nejčastěji dobrovolníci nacházejí své uplatnění v oblasti sociální, kulturní, volnočasové, ekologické aj. Pro mě byla EVS splněním snu. Chtěla jsem žít v Jižní Americe a poznat ji. V Uruguayi jsem poznávala uruguayskou a argentinskou povahu, kulturu, historii, krajinu. Díky projektu jsem pochopila, jak může na vypadat práce na rozvoji venkova a zkusila jsem si, jak se pracuje s venkovskou komunitou. Nezbytným nástrojem pro práci s lidmi byla španělština, kterou jsem si výrazně zlepšila. EVS mi přinesla také více poznání sama sebe a větší sebedůvěru do mých dalších životních projektů. Specifika EVS mimo Evropu Kam podat a jak dlouho to trvá? Projekt spadá pod Výkonnou agenturu EACEA v Bruselu. Výkonná agentura má delší dobu na schválení/zamítnutí projektu. Od podání projektu k jeho schválení jsou tři – čtyři měsíce, samotný projekt může začít nejdříve 6 měsíců od podání žádosti. Proto je třeba plánovat s předstihem. V mém případě jsme podávali žádost k 1.9.2011, před Vánocemi jsem se dozvěděla o jeho schválení, projekt začal 1.3.2012 a EVS 1.4.2012. Jak najít organizaci? Já jsem ji našla díky maďarské organizaci, která dlouhodobě spolupracovala s naší mládežnickou iniciativou. Od nich jsem získala kontakt na uruguayskou organizaci, která mi pomohla sehnat mojí hostitelskou organizaci v Uruguayi.
Pro organizace mimo Evropu neexistuje jednotná databáze, protože tyto organizace neprochází akreditačním řízením jako organizace v Evropě. Ale např. na stránkách EACEA můžete najít podpořené projekty z Bruselu, kde je možné dohledat organizace, které mají s EVS zkušenosti. Dále je vhodné poptat se lidí (i ze zahraničí), kteří mají zkušenosti s projekty Mládež v akci (nově Erasmus+), zda-li spolupracovali na nějakém projektu s organizacemi z Latinské Ameriky. Případně zda-li mají nějaký kontakt na partnerskou organizaci/člověka mimo Evropu. Zkoušela jsem také kontaktovat organizace, které jsem si našla pomocí Google. Ale odpověď jsem většinou nestala, když ano, tak po 2-3 měsících. Další problém je v tom, že o tomto dobrovolnickém programu se v Jižní Americe v podstatě neví, tudíž vysvětlit vše přes internet je poněkud náročné. Většina organizací v Jižní Americe, které mají dobrovolníky, je zvyklá, že dobrovolnictví je placené samotným dobrovolníkem. Např. přijede-li dobrovolník pracovat s dětmi, tak si každý týden platí jídlo a ubytování. Já osobně bych doporučila první dvě strategie. Využít organizace, které s projekty mají zkušenosti nebo využít osobních kontaktů. Co je důležité? Při hledání organizace je důležité být trpělivý a zkoušet to. Já jsem začala shánět organizaci rok předtím, než jsme projekt podali na Výkonnou agenturu. Rytmus práce je jiný než v ČR. Je dobré mít na paměti, že vyřídit některé dokumenty může trvat o několik dní déle. Pokud je třeba získat podepsané dokumenty ve fyzické podobě, doručovací doba pošty je 2-3 týdny.
Když se při EVS zdá, že pro dobrovolníka není žádná práce nebo projekt je jiný, než vypadal na papíře, je třeba si hledat svoji cestu. Je pravděpodobné, že málo organizací mimo Evropu má zkušenosti s dobrovolníky. Proto je dobré být aktivní a navrhovat vlastní aktivity. Jihoameričané se rádi dozvídají o Evropě. Školení Školení v Jižní Americe neprobíhají tak jako v Evropě (on-arrival, midterm). Záleží na hostující organizaci, zda pro vás nějaký trénink připraví. Určitě je dobré se na začátek domluvit, že vám během prvního týdne představí organizaci, aktivity, charakteristiky země aj. Já jsem byla ve své organizaci i městě jediným dobrovolníkem. Finance Vysílající organizace podává projekt na Výkonnou agenturu a zároveň je i příjemcem grantu. Vysílající organizace tak může peníze posílat hostující organizaci nebo přímo dobrovolníkovi. My jsme se předem dohodli s hostující organizací, že peníze budu dostávat přímo od vysílající organizace. Je to také i jisté bezpečnostní opatření v případě, že jste prvním dobrovolníkem v organizaci. Před mým projektem jsem poznala dívku, která byla na EVS ve Střední Americe. Jednoho dne se nepohodla se svou hostující organizací, která ji ze dne na den vyhodila z práce a přestala jí dávat peníze na živobytí. Otevření bankovního účtu v Jižní Americe je velmi složité (je k tomu potřeba spousta potvrzení a vyšší finanční obnos). Já jsem si vybírala z bankomatu, maximální částka na jeden výběr byla okolo 5.000 Kč. Vyplatí se předem si u své banky zjistit možnosti a podmínky výběru z bankomatu v zahraničí.
Očkování O očkování jsem se šla poradit do očkovacího centra. Doporučené očkování do Uruguaye byla žlutá zimnice, virová hepatitida A+B, tetanus, meningokoková meningitida a vzteklina. Já jsem přišla měsíc před odjezdem, takže jsem vybrali očkování proti virové hepatitidě A+B a žluté zimnici. Vzteklina se doporučuje, protože v Jižní Americe se potuluje hodně pouličních psů. Moje zkušenosti jsou takové, že v Uruguayi byli psi přátelští. Třetí očkovací vakcínu proti virové hepatitidě A+B jsem dostala v Uruguayi. Bylo to komplikované kvůli lékařským stávkám, lékařskému předpisu, sehnání kombinované vakcíny, ale po třech měsících se to podařilo. Víza ČR má s Uruguayí bezvízovou povinnost na tři měsíce. Při vstupu do země dostanete na hranicích razítko se vstupem na 90 dní. Pokud chcete v zemi zůstat déle, můžete si na cizinecké policii vízum koupit nebo se vydáte na výlet do jiné země. Při návratu do Uruguaye dostane na hranicích automaticky razítko s bezvízovým vstupem na další tři měsíce. Já jsem se co tři měsíce vydala na výlet do Argentiny, a tak jsem měla automaticky prodloužený bezvízový pobyt na další tři měsíce. Překročíte-li tříměsíční pobyt, ze země vás nevyhostí, ale budete si muset zaplatit vízum, a to i když ze země už budete odjíždět.
Práce ve venkovských oblastech Uruguaye Dát o sobě vědět Myslím si, že dobrovolník by o sobě komunitě měl dát vědět. Pokud v samotné organizaci není mnoho práce, navazováním kontaktů s lidmi okolo se otevírají dveře k další spolupráci a rozvíjení projektů. Takto to fungovalo v mém případě. Jednak jsem se do venkovských škol dostávala se svými kolegyněmi, které naplánovaly setkání a do komunity mě uvedly. Vedle toho jsem se sama domlouvala přímo s učiteli. Například při návštěvě jedné školy za jiným účelem jsem se s učitelkou domluvila na workshopu o ČR. Jedna paní ředitelka mě kontaktovala poté, co mě potkala na společné schůzce komunitních center a žádala mě o divadelní workshop. Se svou kolegyní jsme šly za ředitelem lycea, kterému jsem představila svou myšlenku udělat workshop o České republice. On byl nadšený a hned mě dovedl k pedagogickým asistentům, abych jim představila svůj nápad a domluvila se na termínech. Dál mě představil učitelům filozofie, se kterými jsme realizovali workshopy o českém jazyce. Děti z lycea mě poprosily o výuku češtiny, kterou jsem připravila ve spolupráci s pedagogickými asistenty. Lidé Uruguayci jsou „živější“ než Češi. Ptají se, skáčou do řeči, jejich pozornost je více roztěkaná, zajímají se o rodinné vztahy, nemají ostych věci zkoušet, chtějí participovat. Je dobré to vzít v potaz při plánování aktivit. Já jsem záměrně připravovala aktivity kratší, interaktivní a hry, při kterých se mohli hýbat. Uruguayci si zakládají na neformálních vztazích a na tom, že znají své příbuzné do pátého kolena. Proto se vyplatí být více osobní a kromě „obecných“ fotek ČR ukázat i fotky rodiny, kamarádů, vesnice. Obecně se Uruguayci snadno nadchnou a na závěr zhodnotí aktivitu pozitivně. Ale v praxi to může vypadat tak, že na druhé setkání z deseti dorazí dva. Přestože vám minule řekli, že je to baví a chtějí se zúčastnit.
Ale pak je bolí zub, je zima,... Je dobré nenechat se odradit a připravovat aktivity flexibilně. Jednou jich přijde pět a podruhé patnáct. I když se s někým na něčem dohodnete, v praxi to může vypadat jinak. Například s paní učitelkou Esther jsme přes dva měsíce domlouvaly celodenní divadelní workshop pro děti z několika venkovských škol. Výsledkem byl hodinový divadelní workshop se skupinou 45 dětí ve věku 8-12 let a druhý hodinový worskhop s 55 dětmi ve věku 4-7 let. Venkov Lidé na venkově se věnují především chovu skotu a krav. Statky jsou od sebe vzdálené často i několik kilometrů. Uprostřed se postaví škola. Právě ta je často jediným místem, kde se lidé na venkově mohou scházet. V Colonii právě z těchto venkovských škol udělali komunitní centra, kde se pořádají veřejné akce. Protože tyto venkovské oblasti nejsou příliš dobře dostupné, aktivity se většinou plánují s frekvencí jedenkrát za 14 dní. Počasí Uruguayský venkov má to specifikum, že v období deště se nic neděje. Cesty, které vedou k venkovským školám a statkům jsou prašné a s výmoly, takže když prší, stávají se občas nesjízdnými. Proto se mnoho aktivit při dešti odkládá. Já jsem přes déšť realizovala jednu aktivitu ve škole, ale několik dětí nedorazilo, protože se neměly do školy jak dopravit.
Práce ve venkovské škole La Casuarina Ve venkovské škole La Casuarina jsem pracovala 7 měsíců. Se skupinou jsem se seznámila na prvním workshopu o České republice, který iniciovaly moje kolegyně. Po jeho skončení jsme se dohodly na otevření divadelních workshopů. Paní učitelka ze školy si vzala za úkol kontaktovat lidi z místní komunity a nabídnout jim možnost se zúčastnit. Setkání probíhala v odpoledních hodinách 1x14 dní. Skupina Divadelní skupina se tvořila postupně a byla vícegenerační. Zpočátku chodily žačky, mladé dívky okolo 15ti let a dospělí. Postupně se vykrystalizovala skupina sedmi lidí, pěti žaček a dvou dospělých žen. Výhodou bylo, že celá skupinka se dobře znala, proto před sebou neměla příliš ostych. Obecně Uruguayci studem příliš netrpí. Skupina byla dvougenerační, proto jsem se snažila vymýšlet aktivity tak, aby to bylo zábavné pro všechy. Při práci ve dvojicích jsem většinou chtěla, aby dospělé ženy byly společně. Průběh Na začátku jsme hrály hry, abychom se poznaly a zjistily, co při našich setkáních chceme dělat. Dohodly jsme na secvičení divadlení hry. Divadelní dílny postupně získaly ustálený rámec. První část dílny jsme vždy hráli nějaké hry. Nejprve něco na rozehřátí, následovaly hry na rozvoj divadelních kompetencí (např. práce s hlasem, vnímání prostoru, tělesný výraz emocí). Ve druhé části dílny jsme se věnovali nacvičování divadelní hry „Doktor Vinagreta“. Příklady aktivit Práce na divadelní hře: Nejprve jsme si ji společně přečetli a rozebrali jsme, jak jí rozumíme (styl, téma, o co se jedná). Dále jsme si všichni namalovali, jak si představujeme scénu. V další fázi jsme se zabývali každou osobností. Každý z nás si našel ztvárnění každé postavy (fotky, obrázky) a pak jsme hledali charakteristiky každé z postav.
Hra na úvod – uhádni emoci Vytvoří se dvojice. Každá dvojice si vylosuje lístek, kde jsou napsány dvě protikladné emoce (např. radost a smutek). Jeden z dvojice představuje smutek, druhý radost. Ve stejný okamžik začínají vyjadřovat svou emoci, po 10 vteřinách odházejí oba za plentu, kde dojde k výměně emoce. Ten, kdo představoval smutek, teď bude představovat radost a obráceně. Znovu vycházejí před plentu a představují novou emoci. Publikum hádá, kdo co představoval. Zkušenost Myslím si, že tento postup se v Uruguayi osvědčil. Dívkám bylo mezi 8 – 10 lety a každá dokázala odehrát svou roli velmi přirozeně a profesionálně. Nejlepší zpětnou vazbou byly samotné ohlasy dospělých, kteří když hru viděli, byli překvapeni kvalitními hereckými výkony dívek.
Práce ve venkovské škole El Cuadro Spolupráce s touto školou trvala 4 měsíce. S paní učitelkou jsem se seznámila při návštěvě školy a dohodly se na první workshopu o České republice. Potom jsme se s dětmi a paní učitelkou domluvily na divadelních workshopech, které probíhaly v dopoledních hodinách jednou za čtrnáct dní. Skupina Divadla se zúčastnily všechny děti, které do školy docházely. Na počátku nás bylo 24, o tři měsíce později 32. Děti byly ve věkovém rozpětí 4-14 let. Protože to byla velká a věkově nesourodá skupina, občas mi pomáhaly paní učitelky. Výhodou bylo, že děti jsou zvyklé spolupracovat a pomáhat si navzájem, tudíž se dalo pracovat jak ve skupinách mladších a starších, tak ve skupinách věkově promíchaných. Tím že byla skupina tak velká, nepracovali jsme kontinuálně na jednom divadelním představení. Průběh Na začátku setkání pracovala celá skupina dohromady. Rozehřívaly jsme se pantomimou, jazykolamy a pod. Dále jsme v menších skupinkách pracovali na tréninku dílčích dovedností – např. vyjádření určité emoce skrze tělo, beze slov nebo jsme vymýšleli příběh na základě několika předmětů. Ke konci dílny jsme si jeden z příběhů přehráli. V druhé části našich setkání jsme se zaměřili na nácvik několika příběhů, které děti odehrály v rámci divadelního setkání se školou La Casuarina a na konci školního roku. Příklady aktivit Uhodni pohádku Děti měly za úkol vybrat si nějakou známou pohádku a z ní vybrat jednu pro ni typickou scénu, secvičit ji a odehrát tak, aby ostatní uhádli o jakou pohádku se jednalo.
Příběhotvorba Připravila jsem větší množství předmětů na jedno místo a přikryla je šátkem. Šátek jsem odkryla a děti se mohly na předměty dívat po dobu 30ti sekund. Poté jsem předměty zakryla a děti měly zapsat/ nakreslit co nejvíce předmětů, jež viděly. V další fázi pracovaly po skupinkách a měly za úkol napsat příběh, v němž se objeví minimálně 3 předměty, které byly uschovány pod šátkem. Na psaní příběhů měly 20 minut. Příběhy se přečetly. Následuje poslední fáze – hraní příběhů. Děti si k tomu mohly vzít předměty, které byly ukryty pod šátkem, případně další rekvizity. Na přípravu měly 10 minut. Zkušenost Je dobré mít na paměti, že zdánlivě notoricky známé pohádky mohou mít v každé kultuře jinou podobu. Na počátku jsem měla trochu obavy z práce s velkou skupinou s takovým věkovým rozpětím. Děti spolu ale dokázaly výborně spolupracovat, starší zapojovaly mladší a rozdělovaly si role podle toho, kdo co zvládl.
Workshop o České republice Cílem těchto workshopů bylo představení České republiky. Celkem jich proběhlo 23. Skupina Účastníky těchto workshopů byly různorodé skupiny. V lyceu2 jsem pracovala se třemi ročníky dětí ve věku 12 – 15 let. V každém ročníku je 6 tříd, ve kterých je skupina 30-35 žáků. Workshopy jsem nejprve navrhla panu řediteli, který souhlasil. Konkrétní časový rozvrh jsem domluvila s pedagogickými asistenty. Workshopy trvaly většinou 50 – 60 minut. Ve venkovských oblastech jsem připravila dva workshopy pro mládež. Oba dva trvaly 1,5 hodiny a zúčastnilo se jich okolo 10 mladých lidí. Dalších workshopů se účastnily vícegenerační skupiny (děti, mládež a dospělí). V některých skupinách převažovaly děti (25 dětí, 10 dospělých), v jiných bylo více dospělých (24 dospělých, 12 dětí). Průběh Na začátku workshopu jsme hráli hru (viz. níže), která měla za cíl zaujmout, předat základní informace o ČR, prolomit ledy. Poté následovala krátká powerpointová prezentace s fotkami a údaji o ČR, které jsem se vždy snažila zasadit do kontextu, tzn. porovnávala jsem počet obyvatel UY – ČR, oblíbený nápoj - mate vs. pivo). Součástí byl také „kurs češtiny“, kdy jsme si na jazykolamech ukazovaly specifika českéh jazyka (mnoho souhlásek, háčky a čárky), zkoušeli výslovnost a na závěr se naučili několik základních výrazů. Na závěr workshopu jsme vždy tančili mazurku.
Specifika skupin Protože jsem tento workshop připravovala pro různorodé skupiny a měla jsem na něj od 50 minut do 1,5 hodiny, upravovala jsem dílčí aktivity podle potřeb. Pro skupinu menších dětí jsem připravila slepou mapu ČR, kde bylo třeba spojovat čísla a vytvořit hranici ČR, vybarvit vlajku, sestavit českou bankovku z barevných dílků puzzle. Také jsme se učili písničku „Měla babka čtyři jabka“, kde jsme si mohli natrénovat mj. i výslovnost „českých“ souhlásek. Informací bylo méně a přizpůsobené zájmům dětí (např. oblíbený dětský sport – sáňkování na sněhu, koulování). Pro děti z lycea a mládež jsem na úvod připravila běhací hru, jejímž cílem bylo podle souhlasu či nesouhlasu s výroky o ČR měnit místa. Ke konci worskhopu jsem jim pouštěla českou hudbu a ukazovala české kapely. Snažila jsem se představit život mladých lidí v ČR – volnočasové aktivity, školní systém, znalosti jazyka, cestování. Pro dospělé jsem připravila prezentaci formou kvizu (např. hlavní město ČR – výběr z možností). Informace byly obecnější – oblíbená jídla, typické domy, aktivity na venkově. Zkušenosti Velmi se mi osvědčilo, že workshopy byly interaktivní a hravé. Velmi příjemně mě překvapilo, že téměř vždy se ujalo tančení mazurky. Myslím si, že i to je specifikum Uruguaye, dospělí a děti jsou tam více neposední a živí, proto potřebují interagovat a ocení jakékoliv zapojení do aktivit. Velmi je také zaujala čeština a bavilo je zkusit vyslovovat různá slova. Workshopy byly také vstupenkou do venkovských oblastí. Většinou přilákali více lidí a potom jsme se dohodli na dalších aktivitách.
„Lyceo“ je škola, do které žáci docházejí po absolvování šestileté základní školy.
Co po návratu, popříjezdový šok Moje EVS skončila v prosinci 2012 a poté jsem strávila další půlrok cestováním po Jižní Americe. Na návrat do ČR jsem se těšila. Vracela jsem se téměř po dvou letech (před EVS jsem žila a pracovala půl roku v Norsku). Ale také jsem se bála. Byla jsem dva roky cizinka, sama za sebe a svobodná, v podstatě jsem kdykoliv mohla cokoliv. Co bude teď? O ponávratových šocích jsem slyšela hodně. Proto jsem si nemalovala růžovou budoucnost, ale připravila jsem se na to, že to může být náročné. Nejprve přijde radostné setkávání s rodinou, přáteli, známými, navštěvování oblíbených míst, jezení českých dobrot. A potom se objeví ta další část. Čekalo mě hledání práce v oboru (samozřejmě bez praxe a s dvouletým výpadkem), ubytování, přihlašování na pojišťovnách, obíhání lékařů aj. A především hledání další cesty životem. Rozhodla jsem se, že si na usazení a ustálení životního rytmu v ČR dám dva roky. Beru to jako výzvu, můj nový projekt. Člověk má po návratu tendenci všechno uspěchat, chce vše hned. Proto jsem si řekla, že začnu postupně, po malých krůčcích a že příležitosti se budou postupně objevovat. Měsíc a půl po návratu přišla moje velká krize. Opadlo ponávratové nadšení a doháněly mě existenciální otázky o smyslu života, uvědomila jsem si relativitu života a přemýšlela, k čemu to všechno je. K tomu jsem si zlomila nohu, takže jsem trávila hodně času sama se sebou. Věděla jsem, že nejsnazší by bylo sebrat se a jet někam pryč. Ale to jsem nechtěla. Můj apatický stav trval asi měsíc. Pak jsem posbírala sílu a začala hledat práci, trávit čas s kamarády, hledala jsem, čemu bych se mohla ve volném čase věnovat. Měla jsem štěstí, protože práci jsem sehnala do dvou měsíců a dokonce v oboru. Vyřešilo se ubytování. Půl roku po návratu na mě občas padne splín, otázka po smyslu všeho, přijde vzpomínka. Když váhám a utápím se v tom, jestli jsem tu správně, říkám si, že jsem si dala dva roky a že je ještě brzy hodnotit. Nevyčítám si, že se necítím dobře a že nevím. Pomáhá mi popovídat si s někým, kdo si prožil něco obdobného. Člověk pak zjistí, že jeho pocity jsou úplně normální.
Je těžké říct, jak a v čem se dá zkušenost z EVS využít, protože je toho spousta. Věnovala jsem se několika různorodým činnostem a beru to tak, že díky EVS se mi znovu rozšířily možnosti toho, čemu se v životě můžu věnovat. Udělala jsem si obrázek o tom, co se skrývá pod pojmem „práce na rozvoji venkova“, jak vypadá práce s venkovskou komunitou, vyzkoušela jsem si práci se skupinami dětí a mládeže z odlišné kultury, divadelni práci, výuku češtiny, naučila se předstoupit před skupinu cizích lidí a mluvit jejich rodným jazykem. Získala spoustu kontaktů, které mohou vést k budoucí spolupráci. Po návratu jsem si uvědomila, že se díky těmto zkušenostem cítím lépe připravená pro práci psychologa i sociálního pracovníka. Učila jsem se prošlapat si svou cestu, nenechat se odradit a vytrvat. Od Uruguayců jsem se naučila, že vše má svůj čas a někdy je dobré vyčkat. Poznala jsem latinskoamerický způsob myšlení a života. Nejvíce mě zasáhla jejich lidskost, zájem o druhé, ochota a komunikativnost. Jsou to hodnoty, které bych ráda šířila kolem sebe, tak jak to dělají oni. Zkušenost s EVS chci využít jako určitý pevný bod v mém životě. Vracet se k ní, uvědomovat si, co jsem zvládla, naučila se, hledat v ní sílu a podporu pro další životní projekty. Odkaz na Editin blog http://czechgirlinuruguay.blogspot.cz/
napsala Edita graficky upravila Jitka
Tento projekt byl realizován za finanční podpory Evropské unie. Za obsah publikace odpovídá výlučně autor. Publikace nereprezentuje názory Evropské komise a Evropská komise neodpovídá za použití informací, jež jsou jejím obsahem.
