Evropa na rozcestí – dělicí čáry a koncentrické kruhy aneb model Kandinskij pro Evropu Jacques Rupnik
Jean Monnet věřil, že krize se mohou stát vektorem evropské integrace. Evropa už prožila mnoho krizí a krize je tak téměř normalitou evropského dění. Jestli tato uklidňující verze platí i dnes, to je klíčovou otázkou pro všechny Evropany, i když to zatím není příliš znát. Jsou tu totiž také jiné možnosti, a ty dnes myslím cítíme velice silně: odstředivé tendence a dezintegrační síly uvnitř Evropy a zároveň pokusy o prohloubení integrace – odtud ty dělicí čáry a koncentrické kruhy. Jsou tu dělící čáry starší, mezi Východem a Západem, které jsme se snažili společně překonat po roce 1989. Avšak také novější, mezi Severem a Jihem. V krizi eura – ta je dnes určující, dělítko vede uprostřed samotného jádra evropského integračního procesu. Koncentrické kruhy představují možnost či pokus tyto odstředivé síly tlumit nebo jim dávat novou podobu, a vytvářet tím novou formu evropského projektu a tím i novou mapu evropského kontinentu vůbec. Takže: v řešení této krize – dělící čáry, koncentrické kruhy – jde o obrys nové mapy Evropy. Tu lze těžko popsat „vědecky“, lze ovšem nabídnout „vizi“, tedy reprezentativní obraz, který toto všechno může dokonale geometricky i umělecky zprostředkovat. Mám na mysli Kandinského „Čtverec s koncentrickými kruhy“ (1913) nebo, ještě lépe, jeho „Kruhy v kruhu“ (1923). Ale než dojdeme k takovému pěkně uhlazenému závěru, tak tady máme několik důležitých a zároveň riskantních otázek. Některé základní myšlenky, na kterých jsme půl století stavěli projekt evropské integrace, byly nedávným vývojem zpochybněny. Například myšlenka, že evropský trh nás
sjednocuje; po Římské smlouvě z roku 1957 se evropskému sjednocování říkalo „společný trh“. Dnes vidíme, že trh je dezintegračním prvkem Evropské unie. Trh nás dnes skutečně dělí, a to velice tvrdým způsobem, vůči kterému je těžké se bránit, neboť zdaleka nejde jen o trhy evropské. Evropa se příliš věnovala regulaci banánů a okurek, teprve mnohem později se začala zabývat regulací finančních trhů. Tyto finanční trhy jsou globální, nejen evropské, a jsou v dnešním kontextu prvkem dezintegračním. To je v evropském kontextu nová věc. Úrokové sazby a hodnocení ratingových agentur se staly měřítkem propasti mezi Severem a Jihem. Druhou mantrou evropského snažení bylo spojení trhu a demokracie. Evropské hospodářské společenství (EHS), tedy společný trh, to byla ta demokratická Evropa, na rozdíl od Evropy východní, kde vládla diktatura se státem kontrolovaným hospodářstvím. To všechno kdysi do sebe dobře zapadalo – trh a integrace, trh a demokracie. Dnes trh otevřeně podrývá základy demokracie, jak jsme ji znali v poválečné západní Evropě. Vidíme země, kde demokraticky zvolené vlády musí odejít, aby na jejich místo byli dosazeni technokratičtí experti nebo bývalí bankéři, kteří sice často dělají užitečnou práci, ale postrádají demokratickou legitimitu. Nejen v Řecku a Itálii pak mezinárodní trhy podporují dezintegrační tendence, ale zároveň zužují i prostor pro demokratické řešení problémů. Najednou máme situaci, kdy se zároveň objevují technokratická řešení (Mario Monti), nebo narůstá populismus (Beppe Grillo), který je právě svého druhu nejapnou odpovědí na tato technokratická řešení. Volba takových technokratických řešení nám totiž sugeruje, že „není jiné cesty“ – musíme dělat „jistá opatření“, protože mezinárodní trhy a Evropská komise na nás tlačí. Populisté se naopak proti tomu bouří. Je to radikální vzpoura, která současně směřuje k ochraně národního státu proti Evropě (protože Evropská unie je najednou ztělesněním toho, co národní státy nezvládají – Evropa jako nástroj globalizace) a též proti imigrantům, kteří si dělají nárok na využívání sociálního státu a podrývají tak jeho finanční základy. Ovšem poválečná západoevropská demokracie se legitimizovala jako alternativa k sovětskému systému také zavedením „pečovatelského státu“. Ani jedno už dnes neplatí. Takže v této situaci jsou základní koncepty a kategorie, které souvisely s vývojem evropské integrace, rázem zpochybněny. Proto je třeba dnešní krizi chápat v tomto novém kontextu. Dělící čáry: Východ – Západ, Sever – Jih Staré poválečné dělítko Východ – Západ v posledních dvaceti letech oslabilo, můžeme pozorovat jistou konvergenci mezi novými a staršími členskými zeměmi unie. A naopak poslední léta nastupuje a sílí – v souvislosti s krizí eura – pnutí Sever – Jih. Je zajímavé, jak se
v tomto kontextu chovají země střední Evropy. Dlouhá léta jsem studoval myšlenku střední Evropy, napsal jsem o tom koncem osmdesátých let knížku „Jiná Evropa“. Celá debata byla na téma, jak překonat náš úděl, což Milan Kundera ve svém slavném eseji shrnul takto: Střední Evropa patří „kulturně na Západ, politicky na Východ, geograficky je ve středu“; nejsme východní Evropa, jsme „unesený“ Západ, patříme do evropské kultury, hranice civilizace neurčují tanky. To byl Kunderův argument, který v různých podobách všichni známí středoevropští intelektuálové diskutovali. Byl dokonce tak úspěšný, že ovlivnil i západní pohled na tento region a ministerstva zahraničí koncem osmdesátých let přejmenovala svá „východoevropská“ oddělení na „středoevropská“. Byli jsme východní Evropa, stali jsme se Evropou střední. Pak přišel rok 1989 – Václav Havel se snažil prosadit středoevropskou myšlenku do české zahraniční politiky, vznikla tzv. Visegrádská skupina. Ale v souvislosti s rozpadem Československa se rychle prosadil jiný přístup: nezdržujte nás v naší integraci se Západem s nějakými myšlenkami středoevropské spolupráce, to jsou takové havlovské řeči. Jistě se pamatujete na Havlova hlavního protivníka a pozdějšího nástupce v prezidentské funkci; dokonce na jaře 1994 zakázal předsedovi Poslanecké sněmovny Milanu Uhdemu, aby se zúčastnil setkání prezidentů Visegrádské skupiny v Litomyšli. I rozdělení Československa se událo především proto, aby nás „nějací Slováci“ a „Východoevropané“ nezdržovali v naší integraci na Západ. V hospodářské a finanční krizi se stalo aktuálním dělítko Sever – Jih, a najednou se dozvídáme, že země střední Evropy patří vlastně do „severní Evropy“. Slyšel jsem to od polského ministra zahraničí v únoru 2011 v jeho projevu na Harvardově univerzitě a nedávno i od slovenského ministra zahraničí. Všichni podporují „severní“ (rozuměj německý) přístup k řešení krize. Abychom se nedivili: stále jde o ty samé země, nikam jsme se neodstěhovali. Jsme na stejném místě, jen se jinak orientujeme: byli jsme Evropa východní, pak střední, pak téměř západní, teď jsme „severní“. To ukazuje, jak s námi tato krize cloumá a tím též zviditelňuje proměny našeho evropanství. Nejsou totiž jenom politická nebo ekonomická dělítka, v krizi se mění i mentální mapa Evropy. Jak se během posledních dvaceti let proměnilo ono dělítko Východ – Západ? Lze poukázat na to, jak pracuje ekonomická i společenská konvergence. Když vezmete HDP na osobu, konzum nebo prodloužení „životní naděje“ zemí „středovýchodní“ Evropy před dvaceti lety a dnes, není nutné dlouze popisovat, jak poměrně rychle ten evropský průměr doháníme. Politicky můžeme dodat, že to vše souvisí s transformací a integrací do EU. Jenže právě na politické rovině vznikla zajímavá situace. Ve chvíli, kdy se Evropská unie rozšiřovala na Východ, lidé jako Geremek a Havel zdůrazňovali, že nejde o jen rozšiřování
Unie, tj. o to, že se její instituce a právní normy rozšiřují ze západu Evropy na její východ, ale především o sjednocování Evropy, protože přínos nových členských zemí, jejich zkušenosti s totalitarismem, představují vzájemné obohacení. Znělo to upřímně, i když ne úplně přesvědčivě: zrovna ve chvíli, kdy jsme se sjednocovali, jsme zjistili, že jsme v některých politicky důležitých věcech rozděleni. Přímo ve chvíli, kdy byla na jaře 2003 v Athénách podepsána smlouva o vstupu nových členských zemí do EU, jsme byli rozděleni v nejdůležitější politické otázce, totiž v otázce války a míru. Sjednocující se Evropa byla rozdělená na „novou Evropu“ (slovy Donalda Rumsfelda) a „starou Evropu“. My jsme měli být ta nová (atlantická) Evropa, která se nebojí šířit demokracii i s pomocí síly v Mezopotamské nížině. A stará Evropa – Francie a Německo – byla prostě mimo. My jsme směřovali tam, kam šly dějiny, tam, kde je síla. Kdybyste se tehdy zeptali většiny pozorovatelů, zda je možné mít v této sjednocené Evropě společnou zahraniční a bezpečnostní politiku, řekli by, že je to velice nepravděpodobné. Nejde mi teď o to, kdo měl v tomto sporu pravdu a kdo ne. Snažím se porozumět motivacím na obou stranách. Pouze konstatuji, že v této otázce („války a míru“) byli Evropané rozděleni. A rovněž byli rozděleni v otázkách trhu a jeho sociální dimenzi. Stručně řečeno: nové členské země měli blíže k britskému modelu liberální ekonomiky a vymezovali se vůči tzv. „sociálně-tržnímu“ modelu
kontinentální
Evropy, řekněme francouzsko-německému.
Odmítaly Evropskou sociální chartu i samotnou myšlenku fiskální konvergence. Postupně se všechny vydaly na cestu co nejnižší rovné daně a co nejvyšších transferů z EU, neboli, slovy Financial Times, cestou „flat tax Central Europe“. Třetí dimenze se týkala dalšího rozšiřování Evropy. Nové členské země, jakož i Británie, se staly stoupenci dalšího rozšiřování EU, včetně Turecka a Kavkazu. Každý měl svou „kandidátskou zemi“: Poláci preferovali Ukrajinu, Rumuni Moldavsko, český prezident dokonce Kazachstán. Každý (Kaczyński, Klaus, Băsescu) kritizoval EU a zároveň doporučoval vstup ještě dalšího kandidáta. Staré členské země byly naopak v tomto velice opatrné, zvláště po neúspěšném referendu o euroústavě ve Francii a Nizozemsku: raději uděláme pauzu, odložme tuto debatu na neurčito. Proč to připomínám? Nejen z jakéhosi masochismu, ale pro pochopení, že ve chvíli, kdy jsme se sjednocovali, jsme také byli zároveň rozděleni v některých velmi důležitých záležitostech. Nicméně: vezmeme-li po deseti letech tato tři dělítka, lze říci, že jejich význam ustupuje do pozadí. V zahraniční a bezpečnostní politice šlo především o vztah k Americe. Ta se mezitím změnila, Češi a ostatní Středoevropané zjistili, že není jen Bushova Amerika, že
existují i jiné podoby americké politiky. Je tu Obama, pro kterého Evropa najednou není vůbec důležitá („pivot to Asia“, nástup tzv. BRICS), řeší tisíc jiných problémů. A někdejší „nová Evropa“ je možná až na třiadvacátém místě amerických zájmů, když to řeknu takto nevědecky. Kde jsou ty časy, kdy rumunský prezident při vstupu do EU prohlašoval, že hlavní prioritou Rumunska je „strategická osa“ Washington-Londýn-Bukurešť ... Evropa zjišťuje, že zůstane důležitým spojencem jen tehdy, pokud bude schopna přispět v otázkách bezpečnosti a postaví eurozónu znovu na nohy. První, kdo ze strategické devalvace střední Evropy udělal závěry, je Polsko – polský ministr zahraničí Radosław Sikorski, který byl nejproameričtějším ministrem ze všech nových členských zemí EU, dnes říká, že je stoupencem nejen společné zahraniční a bezpečnostní politiky, ale též federalizace jakožto nejlepší řešení krize eura.1 Druhé dělítko – otázka hospodářského a sociálního modelu – se také posunulo. Nové členské země měli zájem na tom, odmítat nejen fiskální konvergenci, ale i sociální chartu Evropské unie. To byl vlastně britský postoj, v tomto byli Středoevropané „britští“ – Slováci, Estonci, průkopníci rovné daně, a samozřejmě Češi za prezidenta Klause a premiéra Nečase. Protože tu šlo o to, čemu se říká „comparative advantage“ – tedy naše komparativní výhoda pro zahraniční investory. Teď – znovu – mi nejde o to, kdo měl pravdu v tomto sporu. Po deseti letech zjišťuji, že britský model už není co býval, krize a zadluženost je tam stejná jako kdekoli jinde. Sociální model pod tlakem globalizace chátra – a všichni dnes vědí, že buď se nám jej podaří reformovat, nebo budeme mít volbu mezi „sociálním modelem“ americkým a čínským. Blížící se evropské volby (2014) mohou být příležitostí k debatě, ale už to nemusí být tak silné dělítko jako kdysi, spíše společný úkol nových i starých členských zemí: reformovat, a tím i obhájit vlastní evropský model. A třetím klíčovým tématem je, kam až se má Unie rozšiřovat. Jediné reálné rozšíření v příštím desetiletí se dle mého názoru může odehrát na Balkáně. To nikdo, alespoň principiálně, nezpochybňuje, tam je reálná perspektiva: Chorvatsko právě vstoupilo do EU, Srbsko se stalo kandidátskou zemí. Avšak Turecko, Ukrajina i vytoužený Kazachstán – na to, alespoň v dohledné době, zapomeňme. Tedy, ta tři původní dělítka mezi Východem a Západem už nejsou co bývala. Ve chvíli, kdy jsme se sblížili, zjišťujeme, že krize hospodářská i krize společné měny vytváří nové pnutí, které je jiné povahy. Je to pnutí Sever – Jih, a to je dnes, myslím, ten nejožehavější problém, který řešíme. Ono napětí se měří podle propadu do recese, rostoucí 1
Viz Sikorského projevy v Berlíně v listopadu 2011 a Oxfordu v září 2012, „Sikorski in Oxford (again)”, The Economist, 23. 9. 2012.
nezaměstnaností, stupněm zadluženosti a úrokovými sazbami státních dluhopisů. Jedni ji mají ve výši šesti (Itálie) nebo deseti procent (Řecko), druzí za jedno (Německo) nebo dvě procenta (Francie). A samozřejmě, jakmile mluvíte o tom, jak to řešit anebo jak vytvářet společné přístupy a odpovědi, tak ta dělítka na ose Sever – Jih vidíte velice zřetelně. Středoevropské země se v tomto kontextu cítí blíže k německému než francouzskému řešení, ale žádná solidarita mezi nimi ani v tomto ohledu není.2 Zajímavě se mění i vztah Francie a Německa. Jsou to dvě zakladatelské země EU, a ta na jejich partnerství celou dobu do značné míry stála. Mluvilo se o „francouzsko-německém motoru“, mělo to různé podoby a tandemy lídrů (De Gaulle a Adenauer, Giscard a Schmidt, Mitterand a Kohl). Dnes v tomto vztahu reflektujeme zásadní změnu a není to jenom rozdíl v odpovědi na krizi. Jedni – traumatizovaní zkušeností krachu Výmarské republiky – říkají, že je třeba utahovat kohoutky, hlídat deficity a bát se inflace; druzí, uvyklí situaci zadluženého státu, v podstatě říkají: nemůžete hospodářství přiškrtit úplně, protože v recesi pak nebudete schopni dluhy splácet. Nemůžete přivést celou evropskou ekonomiku do propadu jen kvůli ctnostem spořádaného účetnictví. Francouzsko-německý vztah se mění do té míry, že Francie se – možná nechtěně – dostala do role mluvčího jižních zemí vůči Německu, vůdci „severního klubu“ (Finsko, Nizozemsko, Rakousko). Je to nová situace a mnozí ve Francii vyčítají Hollandovi, že zvolil tuto riskantní strategii; nicméně, Evropu máme rozdělenou a s tím souvisí i rozdělení francouzsko-německé. Nejen Evropa se dělí na Sever a Jih, podle tohoto klíče se dělí také naše státy: podívejte se na Belgii rozdělenou na „severní“ Vlámy a „jižní“ Valony, na Španělsko, kde Katalánsko žádá referendum, protože nechce doplácet na další chudší „jižany“. Podívejte se na Itálii a její „Ligu Severu“, na chystané skotské referendum ... Krize totiž cloumá nejen Evropskou unií jako takovou, ale i samotnými členskými státy. Všude se mísí otázka národní či regionální identity s ústřední otázkou současné politiky: kdo na koho doplácí? Finanční krize také novým způsobem dělí politické spektrum v zemích eurozóny na europravici a eurolevici. „Standardní“ (mainstreamové) strany napravo i nalevo se snaží svoji politiku adaptovat na situaci, kdy se pod dozorem trhu a bruselské Komise podstatně zužuje prostor pro hospodářskou a rozpočtovou politiku. Levicové vlády mají velice úzké mantinely a proto často přesunují znaky své politické identity od otázek sociálních (nezaměstnanost) k otázkám společenským (gender, gay sňatky, multikuralismus). A pak je tu protestní
2
J. Rupnik, „Mitteleuropäische Lehren aus der Eurokrise“, Transit 43, 2013, s. 17-30.
europravice a eurolevice, tedy populisté, kteří jsou proti Evropě i proti imigrantům, chtějí domácí trh chránit před globalizací a udržovat pečovatelský stát pouze pro své občany ... Dělení na Východ – Západ je tak dnes méně důležité, zatímco dělítko Sever – Jih se naopak stává klíčovým, možná osudovým. Jednou z možností, jak na tuto aktuální výzvu odpovědět a za takových okolností udržet i jistou soudržnost, je Evropa koncentrických kruhů. Tato myšlenka – také se tomu říkalo vícerychlostní Evropa – není úplně nová, před deseti lety přišli předáci CDU Schäuble a Lamers s konceptem „Kerneuropa“, tj. utvořením „evropského jádra“, ještě než se EU rozšíří na Východ: musíme vytvořit v EU jádro, protože pak přijde široká a rozředěná Evropa. Byly tu i další varianty, například Delors hovořil o „pionýrské skupině“ uvnitř Unie (což bylo ve střední Evropě vnímáno poněkud ironicky), ale to byly ještě návrhy v rámci malé evropské „dvanáctky“. Teď je to s Chorvatskem 28 zemí, s dalšími nástupnickými státy bývalé Jugoslávie by EU měla více než třicet členů. Dnes by však šlo o rozšiřování uprostřed krize. Není snadné se angažovat na periferii, když samotné centrum je na pochybách. Proto se nabízí myšlenka koncentrických kruhu čili vícerychlostní Evropy. Proč je taková nová architektura na pořadu dne a mohla by vzniknout? Zaprvé: chceteli zachránit euro tím, že zavedete bankovní unii, fiskální a rozpočtovou konvergenci mezi státy, pak je to již skutečný federalismus. Jakmile mluvíte o rozpočtu, tak jde o samotný základ demokracie: „No taxation without representation“. A jestliže jde o konvergenci v rozpočtu, tak to nemůžete udělat bez společných institucí, bez demokratické legitimity, musíte tudíž domyslet federální dimenzi Unie i v politickém smyslu. Václav Havel měl už v devadesátých letech svůj federalistický projekt, který v dubnu 1999 prezentoval ve francouzském Senátu. Měl to dokonce podrobně promyšlené, navrhoval vznik druhé komory Evropského parlamentu, kde by mohli zasedat přímo zvolení poslanci národních parlamentů; navrhoval tu propojení národní a evropské demokracie. Můžete to dát i do dnešních souvislostí: máte-li obavu, že o rozpočtu bude rozhodovat nějaký anonymní evropský byrokrat, musíte posílit pravomoci Evropského parlamentu. Ve zmíněné druhé komoře Evropského parlamentu by mohli spolurozhodovat poslanci, třeba předsedové rozpočtových a finančních výborů členských zemí eurozóny – demokraticky zvolení reprezentanti svých národních parlamentů, tudíž s legitimitou, která s tím souvisí. Vstupujeme tedy do nové fáze evropského federalismu, který – jak víme – byl záměrem zakladatelů. Byli to vizionáři, ale dobře věděli, že mohou této vize dosáhnout jen tím, že ji uvedou do konkrétních poměrů; že budou málo mluvit o federalismu, ovšem budou vytvářet podmínky pro jeho vznik, tj. prosazovat hospodářskou, společenskou a tudíž i
politickou propojenost původních šesti členských zemí. To byla první fáze jakéhosi „plíživého federalismu“. Když přišla finanční krize roku 2008, začala druhá fáze. Zásadní úlohu zde sehráli Merkelová a Sarkozy – novináři tomuto nesourodému politickému tandemu přezdívali „Merkozy“, protože tito představitelé Německa a Francie všechno řešili spolu a někdy i zcela mimo evropské instituce. Žádní federalisté to ale nebyli, preferovali mezivládní systém dohod a co nejslabší Evropskou komisi. Z jejího předsedy se stal pouhý úředník, který opakoval celkem bezvýznamná slova o trhu a konkurenci, i když je byl schopen říci v deseti jazycích. Ale každé řešení, každé záchranné opatření, ke kterému se „Merkozy“ dopracovali během finanční krize, vytvářelo vlastně podmínky pro vznik jakési federální logiky. Protože když odepíšete polovinu řeckého dluhu, když vytváříte bankovní unii a společnou kasu, dříve nebo později přijde otázka, kdo a za jakých podmínek bude spolurozhodovat o užívání té kasy a jak to vysvětlíte svým občanům a voličům. Takže tito dva se stali federalisty jaksi nedopatřením. A teď jsme ve třetí fázi, kdy už je nutné domyslet a explicitně formulovat evropský federální projekt neboli federalismus jako „poznanou nutnost“. Je to o to těžší, že tento projekt formulujeme ve chvíli, kdy je tu obrovské sociální napětí, podmínky jsou velice nepříznivé. Formulace společného evropského zájmu probíhá v odstředivém kontextu a veřejné mínění, tedy evropští občané, jsou vůči tomu velice skeptičtí. Poslední průzkumy veřejného mínění prováděné v celé Unii to dokazuji, i když nikde není veřejnost většinově pro vystoupení z eurozóny. Nepůjde to samozřejmě bez demokratické legitimity, ale pro její vznik máme momentálně ty nejhorší podmínky. Před námi je něco, co je zároveň nutné i nemožné; to je jakoby definice tragédie. Ale tam ještě naštěstí nejsme ... Jedinou možností je situace, kdy evropští političtí lídři budou schopni jasně formulovat myšlenku, proč to všechno má smysl, proč to všechno děláme ..., abychom vzájemně pochopili, že myšlenka evropské solidarity není jen účetní záležitostí. Dlouho byl kritizován příliš byrokratický nebo normativní přístup k evropské integraci. S čistě účetním přístupem skutečně nevystačíme. Formulovat společný evropský zájem znamená především nové zprostředkování (převyprávění) společného evropského příběhu. Poválečný „mírový projekt“ už prý není srozumitelný novým generacím. Také „východoevropský“ narativ z doby po roce 1989 hovořící o „návratu do Evropy“ už není dostačujícím společným poutem. Rok 1989 s koncem studené války a následným demokratickým elánem byl posledním obdobím, kdy Evropa ještě dávala zásadní impulsy světovému dění. Ironií dějin tím dala do pohybu i tržní globalizaci, která její vlastní model podlamuje a marginalizuje. Je tedy třeba navázat na oba zmíněné příběhy, a sice s tím, že evropský projekt je též odmítnutím vlastního úpadku a
nejvěrohodnějším způsobem, jak nejen obhájit společné dědictví, ale též jistou vizi budoucnosti starého kontinentu v globalizovaném světe. To vše vyžaduje politickou vůli, schopnost dát smysl společnému projektu: znovu definovat myšlenku evropské vzájemnosti a solidarity, evropské demokracie a federalismu. Pokud Evropané budou schopni formulovat nový příběh společného počínání, musí dát tomuto úsilí i srozumitelný rámec. Evropa koncentrických kruhů je, myslím, jedno z možných řešení. Euro jako první kruh. Druhým kruhem je Evropská unie širší a flexibilnější, která se tím pádem může dále rozšiřovat, třeba o země Balkánu i Ukrajinu. A třetí kruh – to jsou naši evropští sousedé na východě a jihu Evropy, na jižním středomořském pobřeží. Odliv po tzv. „barevných revolucích“ na východě a „Arabské jaro“, které je mezitím už „podzimem“, to vše jsou výzvy, které samozřejmě čekají na evropské odpovědi. To je tedy ta z krize se rodící evropská mentální mapa, kterou lze číst i jako novou evropskou geometrii. Jak překonat vzájemně se prolínající dělítka Východ – Západ a Sever – Jih? Nejlépe to zobrazil, tuto novou geometrii možností, Kandinskij na jednom svém obraze z roku 1923 – čáry a kruhy se tam vzájemně doplňují, jakoby to krásně geometricky vymyslel pro Evropu roku 2023. Alternativou k modelu „Kandinskij“ pro řešení naší evropské krize je pak ještě model „Malevič“. Ten byl jeho přítelem, ve stejné době maloval obrazy nejdříve podobného stylu, poté čím dál tím více abstraktnější, až se dopracoval k bílému čtverci na bílém pozadí. Psal se rok 1918, nultý rok velké evropské sebevraždy. To by však znamenalo, že „Europe goes blank“; tady bychom skončili. Ted jsme však na rozcestí. Evropa model „Kandinskij“ nebo model „Malevič“? Je to na nás, skutečně na nás všech.3
3
Text vychází z přednášky, která zazněla na konferenci o Evropě, pořádané Nadací pro rozvoj občanské společnosti (Vila Čerych, Česká Skalice – květen 2013) u příležitosti vydání pamětí Ladislava Čerycha „Můj evrospký závazek“.
