Evropa 70 let v míru a v prosperitě?

„Evropa – 70 let v míru a v prosperitě?“

X. mezinárodní vědecká konference

„Evropa – 70 let v míru a v prosperitě?“ 5. - 6. května 2015

Vysoká škola mezinárodních a veřejných vztahů Praha Kamil Mařík Professional Publishing

X. mezinárodní vědecká konference

„Evropa – 70 let v míru a v prosperitě?“ 5. - 6. května 2015

© Vysoká škola mezinárodních a veřejných vztahů Praha Edition © Kamil Mařík, Professional Publishing

První vydání, 2015

ISBN 978-80-7431-152-9

Obsah: 1. „Evropa – 70 let v míru a v prosperitě ?“.............................................................9 Doc. Ing. Judita Štouračová, CSc. 2. „Evropa v globálních ekonomických vztazích“................................................11 Ing. Martin Tlapa, MBA 3. Česko v Evropě.....................................................................................................16 Jaroslav Šonka 4. Vnější ekonomické vztahy SRN jako motor prosperity: ofenzíva Latinská Amerika.................................................................................19 Ing. Hana Havlová 5. Nové přístupy k řešení dluhové krize................................................................31 Doc. Ing. Michael Kroh, CSc. 6. Konkurenceschopnost v rámci EU a strategie 2020........................................37 Bc. Zuzana Devetterová 7. Příprava revize Evropské bezpečnostní strategie...........................................44 Ing. Zdeněk Koníček 8. Vývoj ekonomiky České republiky a směřování k eurozóně..........................52 PhDr. Jana Marková, Ph.D. 9. Evropa na prahu nové formy ekonomické spolupráce s USA – TTIP..............61 Bc. André Dravecký 10. Změny ve veřejné správě na území ČR a vliv 70 let v míru a prosperitě v Evropě..........................................................................................67 Ing. Květoslava Kořínková, CSc. 11. Zahraničná služba EÚ a jej potenciál a limity v oblasti výkonu konzulárnych aktivít.............................................................................72 PhDr. Erik Pajtinka, PhD.

12. Limity poznání v moderní informační válce.....................................................78 Mgr. Jan Slavíček 13. „Základní pravidla mezinárodního práva a práva EU k udržení míru“.........83 JUDr. Štefan Viedenský 14. Evropský integrační proces na nové křižovatce...............................................94 Ing. Zbyněk Dubský, PhD.

7

Předmluva 21. slavnostní shromáždění Den Evropy, letos s názvem „Evropa – 70 let v míru a v prosperitě?“, již tradičně uspořádala Vysoká škola mezinárodních a veřejných vztahů Praha v  prostorách Evropského domu, tentokrát 5. května 2015. Význam akce byl zdůrazněn záštitou, kterou shromáždění udělil předseda vlády České republiky Bohuslav Sobotka. Po úvodním projevu rektorky školy doc. Ing. Judity Štouračové, CSc., následovalo vystoupení místopředsedy Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR JUDr. Vojtěcha Filipa, velvyslance Lotyšské republiky v ČR Albertse Sarkanise, náměstka ministra zahraničních věcí Ing. Martina Tlapy, MBA, a ředitele zahraničního odboru Kanceláře prezidenta republiky PaedDr. Hynka Kmoníčka. Také akademická obec byla hojně zastoupena, např. vystoupeními politologa Ústavu mezinárodních vztahů prof. PhDr. Jana Eichlera, CSc., politologa prof. PhDr. Oskara Krejčího, CSc., nebo vedoucí Katedry evropských studií, veřejné správy a práva VŠMVVP Ing. Květoslavy Kořínkové, CSc. 6. května 2015 navazující X. mezinárodní vědecká konference se zabývala stejnou problematikou a proběhla v sídle školy za hojné účasti pedagogů i studentů. Vedle pedagogů aktivně vystupovali také studenti VŠMVVP a vytvořili atmosféru skutečně vědecké disputace.

9

1. „Evropa – 70 let v míru a v prosperitě ?“ Doc. Ing. Judita Štouračová, CSc. Vysoká škola mezinárodních a veřejných vztahů Praha Exellences, vážené dámy, vážení pánové, milí studenti, dovolte, abych se připojila k panu prorektorovi PhDr. Františku Pertlovi a všechny vás co nejsrdečněji přivítala na našem, již XXI. shromáždění, pracovně nazývaném Den Evropy, s dodatkem v názvu, kterému souboru otázek se v daném roce budeme věnovat. V loňském roce to bylo například společné hledání odpovědí na otázku „Co nám Evropská unie dala a vzala?“ a v roce 2013 to byly otázky, spojené s veřejnou správou a jejím rozvíjením v rámci jednotlivých členských zemí EU a v Unii jako celku. Je pro mne velikou ctí a zároveň velikou výzvou, ale i radostí, že ve svém úvodním slově k letošní konferenci mohu připomenout základní otázku, která je mottem dnešní konference, otázku, nad kterou se budeme společně zamýšlet a  na kterou budeme společně hledat odpověď, resp. odpovědi. Jde o závažnou otázku: zda období uplynulých 70 let bylo pro Evropu obdobím míru a obdobím prosperity či nikoliv. Hledání odpovědi je možné z různých hledisek. Domnívám se, že prvním možným přístupem, východiskem pro hledání odpovědi, může být přístup globální, přístup makroevropského rozměru, který přistupuje k  charakteristice Evropy jako celku z hlediska prostoru pro vytváření podmínek pro permanentní mír a prosperitu. Tedy Evropa jako kompaktní celek, a můžeme jít ještě dále – Evropa jako celek kompaktní až homogenní. A podle tohoto kritéria potom Evropu hodnotíme. Dalším východiskem pro odpovědi může být zvolen druhý extrémní případ, hodnotící Evropu jako určitý konglomerát jednotlivých, navzájem se odlišujících zemí s vlastní historií, vlastními problémy, ale i úspěchy ekonomického, národnostního, náboženského, etnického vývoje. Důležitým kritériem je jistě kritérium historického vývoje. Jednak historického vývoje samotné Evropy, který nebyl zdaleka přímočarý, jednak vývoje jednotlivých zemí, resp. jejich politicko – ekonomických uskupení, dále ojedinělého vývoje

10 např. skupiny balkánských zemí, v  neposlední řadě ovlivňování evropských zemí světovými velmocemi. Podle zvolených a výše uvedených modelů lze navázat jistě řadou dalších přístupů, jejichž objektem budou ještě další oblasti, které zasluhují, aby jim byla v  daném kontextu věnována pozornost. My jsme jako pořadatelé konference nezadávali žádný přístup, žádný úhel pohledu, z  něhož by bylo vhodné a  nejúčelnější téma konference pojednat. Rozhodnutí ponecháváme na řečnících a  těšíme se na širokou paletu poznatků, myšlenek, informací. Bude to jistě zajímavá kombinace pohledů do historie a  zároveň do budoucnosti. Při této příležitosti dovolte, abych citovala prohlášení německého velvyslance p. Brauna, který na půdě OSN – v Radě bezpečnosti – v únoru tohoto roku pronesl, také v souvislosti s připomenutím 70 let Evropy od 2. světové války, tato slova: „Ten, kdo zavírá oči při pohledu do minulosti, ten bude slepý pro přítomnost“. Jsou to slova německého prezidenta Richarda von Weizsäckera z roku 1985, při připomenutí 30. výročí konce 2. světové války. Budeme jistě souhlasit, že přesto, že tato slova připomínáme dnes, po 40 letech od doby, kdy byla pronesena, mají plně svůj význam a platnost. Exellences, dámy a pánové, studenti, děkuji vám za pozornost, přeji vám zajímavé a příjemné prožití dnešního Dne Evropy a těším se na vaše myšlenky.

11

2. „Evropa v globálních ekonomických vztazích“ Ing. Martin Tlapa, MBA náměstek ministra zahraničních věcí ČR Mnohé již bylo dnes řečeno o tom, že evropská integrace přinesla našemu kontinentu v dosud nebývalé míře období míru a prosperity. Přes veškeré krize a potíže, kterými si musela postupně projít, je stále základem naší stability a bude jím též do budoucna. Vstup naší země do EU byl vpravdě historickým krokem a neměli bychom zapomínat na veškeré přínosy. To však neznamená, že bychom se současně neměli zamýšlet nad tím, jaké výzvy nás nyní čekají. Myslím, že je to aktuální zejména dnes v oblasti ekonomické. Proto bych se dnes chtěl zamyslet nad postavením EU v  globálních ekonomických vztazích. Nedávná finanční a hospodářská krize způsobila, že ekonomická témata a postavení EU v globálním světě se staly hlavními tématy evropské integrace. Eurozóna byla nucena reagovat na ohrožení společné měny a  napravovat nedostatky hospodářské a měnové unie. Vznikly nové mechanismy, jako jsou Evropský mechanismus stability či „fiskální smlouva“. Krize však ukázala též zásadní společné problémy, mezi něž patří chronicky slabý hospodářských růst, nezaměstnanost, prohlubující se nerovnosti atd. Na pozadí těchto negativních zpráv jako by se zapomínalo, že EU je stále ještě největší světovou ekonomikou. Je současně největším globálním exportérem i  importérem. A  konečně je největším investorem a  také do ní směřuje největší procento světových FDI. Její aktuální výkon a  budoucnost jsou tedy velmi těsně propojené s  globálním děním a  zároveň jej podstatně ovlivňují. V  uplynulém roce světová ekonomika pokračovala v zotavování se z předešlé krize. Globální růst byl však obnoven hlavně díky nově se rozvíjejícím trhům. Už méně pozitivní byl růst v tradičních průmyslových zemích. Výjimkou jsou zejména Spojené státy americké. Naproti tomu ale ekonomika v  Japonsku nezajistila očekávané efekty. Poprvé za dekádu se pod dvoucifernou úroveň dostala Čína. Na pozadí všech těchto zpráv si však začínáme zvykat na to, že obzvláště slabý je ekonomický výkon Evropy. Přirovnáme-li globální ekonomiku k velkému tryskovému letadlu, musíme bohužel konstatovat, že většina z jeho čtyř motorů nefunguje tak, aby se letadlo bez problémů udrželo ve vzduchu.

12

Nepříznivý vývoj pokračuje i  v  roce 2015: v  prvních měsících klesly světové objemy obchodu a opět tak zklamaly očekávání ekonomů. V reakci na to WTO znovu snížila své prognózy pro růst obchodu v letošním roce (na 2,8 % z 5,3 %). A není to poprvé, kdy v posledních letech WTO (obdobně jako IMF či OECD) snížila své obchodní předpovědi. Je pravda, že slabý celosvětový hospodářský růst je spojen s  pomalým růstem obchodu. Ale nemůže být podstatou tohoto zpomalení ještě něco zásadnějšího? Po finanční krizi obchodní toky zpomalily více, než zpomalil širší hospodářský růst. V  letech rychlého růstu obchodu, tedy v  období mezi roky 1980 a  2005, objem obchodu průměrně ročně rostl dvakrát větším tempem, než byl světový hospodářský růst. Po finanční krizi rostly obchod i  ekonomika zhruba stejným tempem. Měli bychom se tedy ptát, zda tyto výsledky a  zpomalování globálního obchodu jsou pouze důsledkem ekonomické krize, nebo něčím jiným? V  posledních dvou desetiletích (1990 – 2010) docházelo k  výrazným změnám ve struktuře globální ekonomiky, spojené především s  integrací a  globalizací postkomunistických regionů včetně zapojení Číny do obchodních řetězců. Právě konec těchto strukturálních změn v globální ekonomice mohl znamenat zpomalení růstu obchodních toků. To však neznamená, že by globalizace neměla kam pokračovat, ale možná bude měnit svůj kurz (TTIP, africké země). Každý tak musí hledat nově se otevírající příležitosti. Všichni analytikové se shodnou, že největší obavy vzbuzuje situace v  Evropě, i když je pravda, že některé její významné ekonomiky, například Spojené království či Německo, dosáhly až překvapivě pozitivních výsledků. Celková situace je nicméně velmi křehká a je též nerovnoměrně zatížená riziky. To platí zejména pro eurozónu. Všichni víme, že v řadě zemí eurozóny je chabý ekonomický výkon navíc provázen

13 mimořádně vysokou nezaměstnaností, zejména mezi mladými, což způsobuje nejen hospodářské problémy, ale též vede k nárůstu sociálního napětí. Co jsou hlavní příčiny tohoto neutěšeného stavu evropského hospodářství, je známo: nepružný trh práce a snižující se konkurenceschopnost evropských výrobců na globální scéně. To konstatují nejrůznější mezinárodní srovnání, platí to pro EU jako celek. Musíme však jedním dechem dodat, že schopnost prosadit své výrobky na mezinárodních trzích se zásadně liší zemi od země. To jasně dokládá jejich rozdílná exportní výkonnost, která se nadále prohlubuje. Na jedné straně jsou „vítězové“ jako třeba Německo či severské země, na straně druhé stále výrazněji zaostávající země na jihu kontinentu, byť jsou třeba tradičními průmyslovými mocnostmi. Aby byla zachována stabilita a  koheze EU jako celku, bude potřeba tento vývoj korigovat. Evropa jako celek také zatím zaostává v  produktivitě a  tato mezera je způsobena především v přenosu znalostí do průmyslu a služeb. V dnešním světě je sice možné vyrábět cokoliv téměř kdekoliv, ale abyste nebyli závislí pouze na transferu knowhow, musíte toto know-how utvářet. Příkladem může být efektivní využití ICT technologií v USA právě ke zvyšování produktivity práce. Jistá očekávání se spojovala s  oslabováním eura vůči americkému dolaru a  pozitivními efekty snižování cen energií. Tento fenomén nepochybně pomáhá ekonomickému oživení a  evropskému exportu obecně, avšak jeho efekty se, opět, značně liší, což právě souvisí se zmíněnou  konkurenceschopností producentů v  té které zemi. Uvedené dvojnásob platí pro výrobky s vysokou přidanou hodnotou, jež tvoří základ evropského exportu na globální trhy.

Není jistě třeba připomínat, že vývoj v  Evropě a  její globální postavení velmi negativně ovlivňuje vysoké zadlužení a  přetrvávající fiskální problémy. Přestože se podařilo dosáhnout jisté konsolidace postupným vytvořením nových nástrojů na úrovni celoevropské (v  eurozóně), stále ještě nebyly provedeny veškeré potřebné reformy především na úrovni národní, které jsou předpokladem pro dlouhodobé a  udržitelné ozdravení celého finančního systému. Nejde jen o  v  médiích tolik skloňované Řecko čelící akutní vážné krizi, ale též o  další vážně postižené země, kde je výsledek reforem nadále nejistý. Na celoevropské úrovni se pak diskutuje

14 efektivnější koordinace v  řadě oblastí, ale shoda se hledá jen obtížně. Nalezení odpovídajících mechanismů pro provádění efektivní fiskální politiky je jistě potřebné. Je také potřebné dotáhnout do konce nezbytné reformy. Nepostradatelným nástrojem je kohezní politika, jejímž cílem je právě snižovat rozdíly mezi jednotlivými regiony a posilovat hospodářskou, sociální i územní soudržnost EU. Co však pokládám za důležitější, je, že  evropští političtí lídři musejí být schopni změnit to, co bych nazval „myšlení status quo“, tj. přístup, který je spíše zaměřen na obranu dosaženého stavu než na přijímání reálných globálních výzev. Stále ještě platí, že Evropa je, jako celek, nejdůležitějším globálním ekonomickým regionem. Jak však ukazují analýzy, to již v  roce 2025 nebude platit. Za deset let bude globální ekonomika vypadat zcela jinak. Čína i přes „pomalejší“ tempo růstu bude v té době mít ekonomiku, srovnatelnou se Spojenými státy (již dnes je větší než tři nejdůležitější země eurozóny dohromady: Francie, Německo a Itálie). Také další země BRICS budou pokračovat v získávání stále výraznějšího podílu na globálním koláči. Takový vývoj nemusí mít pro evropské ekonomiky nutně jen negativní důsledky. S pokračujícím nárůstem blahobytu nově vytvořené velmi početné střední vrstvy se otevřou nové příležitosti pro exportéry vysoce kvalitního zboží a služeb s vysokou přidanou hodnotou. Bude to tedy také příležitost pro evropské výrobce a dodavatele. Tu však bude možné využít jedině tehdy, když EU bude schopna se přizpůsobit měnícím se podmínkám. Jinými slovy, otevírají se zcela nové příležitosti pro ty, kteří budou připraveni se adaptovat, avšak budou narůstat rizika pro ty, kteří k tomu nebudou ochotni. V této perspektivě je potřeba, podle mého názoru, pojímat cíle EU pro nejbližší léta jak jsou stanoveny v Europe 2020 a dalších strategiích. V oblasti ekonomické jsou prioritou snížení nezaměstnanosti, podpora kvalitních pracovních míst a zkvalitnění trhu práce, efektivnější profesní příprava a pružnější fungování institucí za současného posilování konkurenceschopnosti a  inovativních kapacit zejména prostřednictvím investic do výzkumu a vývoje s důrazem na konkrétní segmenty jako jsou energetika, informatika či doprava. Proto vítáme iniciativy, jako jsou známý Junckerův balíček. Také česká vláda se chce ubírat směrem rozvíjení „smart economic“, tedy ekonomiky, schopné využívat příležitosti na globálním trhu. Proto nový důraz klade na ekonomickou diplomacii, podporu exportu a všestrannou pomoc českým firmám. Diplomacie, spolu s  partnery, mezi něž patří MPO či CzechTrade, vyvinula nové nástroje, jako jsou služby společného Klientského centra, jež začalo fungovat před několika měsíci, po zpracovávání přehledných informací a specializovaných analýz, jako jsou nyní dokončovaná Mapa exportních příležitostí. Bude se také dále věnovat podpoře globálního ekonomického vládnutí (global economic governance), které má především zajistit férové a stabilní podmínky pro rozvoj obchodu a  investic s  důrazem na to, aby byly dodržovány obecně závazné sociální a zdravotní standardy. Je tu i další aktuální výzva ve formě Transatlantické

15 smlouvy o  volném obchodu mezi EU a  USA, která bude mít zásadní vliv na další hospodářský růst v  EU a  kde musíme důrazně rozptylovat různé mýty, které se k TTIPu váží. Závěrem mi dovolte, abych zdůraznil, že výročí, jako je to dnešní, by neměla být jen příležitostí ohlédnout se za dosaženými výsledky, ale též zamyslet se nad budoucími úkoly. Nepochybuji o  tom, že EU, přes veškeré aktuální potíže, má potenciál nadále hrát roli jednoho z rozhodujících globálních aktérů přispívajícího ke společné prosperitě a stabilitě, a pokračovat tak v novém měřítku v tom, co dokázala v uplynulých dekádách. Jsem rád, že mohu v této souvislosti konstatovat, že česká vláda v  uplynulých dnech schválila novou koncepci politiky ČR v  EU, jež jasně deklaruje vůli po mnohem aktivnějším působení naší země při prosazování národních i celoevropských priorit.

16

3. Česko v Evropě Jaroslav Šonka publicista Česká republika je v evropských souvislostech středně významný stát. Je vybavena v kontextu pravidel EU značnými kompetencemi, kterých se v minulých letech částečně vzdávala, a to buď neschopností, nebo také přílišným srovnáváním s neoliberálními teoriemi a jakousi povýšeností, ne zcela oprávněnou. A také tím, jak pojali otázku světové rovnováhy někteří předřečníci, což považuji za fatální jev v  české odborné veřejnosti. Měl jsem pocit, že máme za úkol, symetricky vyvažovat světovou politiku – především vůči Rusku. To považuji za problematické, i když úvahy o sankcích a jejich uplatňování mohou někdy být také ne zcela jednoznačné. Pedagogickou otázkou je tato: Kdy skončí ve své funkci Barack Obama? Za dva roky, ano. A kdy skončí Vladimir Putin? Nevíme! A to je základní rozdíl, který jasně prokazuje, že situace v Evropě nestojí na jakési rovnováze mocenských pák. Tyto páky nejsou rovnocenné a neumožňují občanům toho kterého regionu uplatňovat srovnatelná individuální práva. Proto je nutné vycházet z asymetrie mocenských vztahů, ale především také z asymetrie hodnotových pozic. Právě když si vzpomeneme na historické pokusy o rovnováhu, které ovšem po válce tehdejší Československo zanechaly na té nesvobodné straně. O hodnotách jsem zde dnes neslyšel nic. Česko má v tomto ohledu některé specifické vlastnosti, které se občas projevují jako slabiny. Je to především jakási touha po autoritě. Prezidenti jako tatíčci (Masaryk), zachránci (Hácha), hybatelé světové politiky (Beneš), milí strejdové (Gottwald), či sametoví hrdinové (Havel), světové tržní, či dokonce klimatologické autority (Klaus), či lidoví kuřáci a konzumenti vodky (Zeman), ochromují svou pseudoautoritou kritickou reflexi. Tato autorita mohla hladit veřejné mínění zjitřené připojením k Říši, integrací do východního bloku, přehnanou transatlantickou linií na úkor linie evropské, až k pitomému tvrzení, že Brusel je jen druhá Moskva. Takové ikonické obrazy ovšem někdy neobsahují validní aspekty a často jsou dokonce politicky motivovanou manipulací. Evropská unie ovšem není autorita podobná našim tatíčkům, ale naopak, vyžaduje vlastní, autonomní příspěvek, ovšem však příspěvek pozitivní. Ohrnování pysku se jako takový příspěvek nepočítá. Proto je nutné mít vlastní konstruktivní debatu. Je nutné si stále znovu připomínat vliv Spojených Států po roce 1945. Tzv. Marshallův plán, financující poválečný rozvoj západní Evropy, byl vlastně podstatným evropským integračním impulzem. Spojené státy dokonce aktivně vystupovaly ve prospěch

17 evropské integrace, která se začala rozvíjet počátkem padesátých let. Důvodem byla jejich oprávněná nechuť jít po dvou případech potřetí do nějaké války, která vznikla v Evropě. Samozřejmě šlo i o sféru vlivu, ale rozdíl mezi východem a západem byl tehdy viditelný stejně jako je viditelný dnes. Symetrie v posuzování mezinárodních vztahů neexistuje a je jako kritérium nevhodná. První členské státy tehdejšího Evropského společenství uhlí a oceli měly brzy jasno o  tom, že národní zájmy nezahrnují konfrontaci jako jakýsi princip. Převážily společné zájmy, i když jejich hledání není vždy lehké. O tom se dnes v ČR moc nediskutuje (a absence této úvahy převažovala i v předešlých příspěvcích). V některých kruzích existuje i téměř hollywoodská představa, že EU je jakási zrůdná klec, kde všechny opice bojují bez vzájemného ohledu o jakési banány. Evropská unie nám přitom poskytuje prospěšná pravidla, která ovšem v této zemi nebylo zvykem dodržovat. Ti, kteří se spoléhali na svou schopnost ovlivňovat toky investičních prostředků a čerpat z nich úlitby k osobnímu prospěchu, nápadně často „dojili“ český rozpočet, ale současně neměli důvěru ve svou schopnost „podojit“ i evropské fondy. Ty jsou totiž chráněny velikostí Unie a širokým záběrem kontrolních mechanizmů. S revizorem z Finska či Portugalska není možné skočit si do Savoye na pivo a ukecat ho tam. K některým pokusům sice došlo, ale ty jsou dnes většinou objektem soudních řízení. Ona často vytahovaná „suverenita“ našeho státu byla spíše stínem, ve kterém si mohly nové hospodářské a politické elity lépe dovolit své čáry. Pro nás, regulérní občany, skýtá sdílená suverenita podstatné ochranné prvky. Chrání nás před vykořisťováním našimi spoluobčany. A řada vyjádření tzv. Euroskeptiků k EU se snažila právě této kontrole zabránit. Nevděčnost světem vládne. To, že mne česká diskuse o Evropské unii či české zahraniční politice nadzdvihuje do té míry, že raději než odborné termíny používám jednoduchý a ostrý slovník, je způsobeno mojí exilovou zkušeností. Během druhé fáze výstavby univerzity v Ulmu jsem musel na chvíli odložit činnost vědeckou a organizoval jsem vybavení univerzity řádově za statisíce marek. Dodnes si vzpomínám na pocit rozkoše, který vznikl tehdy, když jsme byli schopni stlačit dodavatele pod plánovanou cenu a do rozpočtu se pojednou vešlo ještě další vědecké vybavení. A teď jsem zde v zemi, kde se ceny podobných zařízení tlačí nahoru, tedy opačným směrem. Snad aby bylo co přerozdělovat mezi kamarády. V tomto ohledu jsem dříve zažíval fungování systému s patřičnými kontrolami, zatímco nyní jsem v zemi, kde se diskutuje o tom, co bylo v kartonu s nálepkou vína, kolik váží bankovky a kolik plné lahve. Kontrolní mechanizmy se vytvářejí katastrofálně pomalu. A stále po hospodách lid pochybuje o „Bruselu“. Já pochybuji o českých poměrech. Zajímavý je v  tomto ohledu případ východního Německa, které se německým sjednocením stalo členským územím Evropské unie. Také zde byli – jako dědictví komunizmu - výtečníci českého kalibru. Došlo k řadě stížností východních Němců na jakési „koloniální“ chování západních Němců, kteří (se zkušeností z doby poválečné, již po dvě generace internalizovanou) učili své východní spoluobčany zacházet s pro-

18 středky ze státního i unijního rozpočtu. Našli se zde také lidé, kteří s rozpočty chtěli čarovat způsobem, který známe od nás. Ovšem dohled oněch „koloniálních dozorců“ napomohl ráznému ukončení těchto pokusů. Od poloviny devadesátých let patří například administrativa strukturálních fondů v Braniborsku k ukázkovým příkladům zacházení s  evropskými penězi. Ani debaty o  tenisových kurtech či předražených cyklostezkách se tam nekonají. Cyklostezky a  produkce okurek s  vlastní ochrannou známkou podstatně přispěly k rozvoji regionu Spreewald (převážně v programu LEADER), který v první polovině devadesátých let začínal s téměř padesátiprocentní nezaměstnaností v důsledku uzavření povrchových dolů na hnědé uhlí. Zmiňuji se o  tom hlavně proto, že jsem si tento regionální příklad nastudoval detailně. Dnes jsou aktivisté z tohoto regionu, který již ony počáteční podpory nedostává, světově uznávanými experty. Tedy ještě jednou: Kompetentní partnerský dozor má podstatný pedagogický vliv. Bohužel si tuto zpětnou vazbu u nás ovšem musíme zařídit sami. Nemáme Američany ani západní Němce. Někteří naši pseudoodborníci na Evropskou unii rádi citují ze zpráv o případech korupce, které publikuje několik kontrolních institucí Unie v pravidelných intervalech. Tito lidé však většinou rádi zapomínají na to, srovnat to vše s našimi domácími zkušenostmi a  čísly. Zatímco u  piva v  české hospodě dochází teprve k  pomalému vystřízlivění z pocitu, že nás neoliberální svět zachrání a Evropská unie je jen jakousi brzdou, já stále znovu držím kázání o tom, že partnery a metodiku kontroly uvnitř EU potřebujeme jako sůl.

19

4. Vnější ekonomické vztahy SRN jako motor prosperity: ofenzíva Latinská Amerika Ing. Hana Havlová Vysoká škola mezinárodních a veřejných vztahů Praha

ÚVOD Startovní výstřel velkého německého nástupu v zemích Latinské Ameriky padl pod taktovkou vlády ve druhé polovině roku 2010. Němci nasadili na pomoc zahraničně-politickým a  vnějším hospodářským zájmům v  perspektivním regiónu všechny myslitelné zbraně. Od historických reminiscencí německých stop přes kulturu, jazyk a školství, vyspělé technologie, umně servírovanou rozvojovou pomoc, nové domácí úkoly aktérů ekonomické diplomacie, až po Angelu Merkelovou a prezidenta Joachima Gaucka. Stranou nezůstal ani sport. Do německých barev se při zahájení „Roku Německa v  Brazílii 2013/14“ dokonce zahalil i  třicetimetrový enigmatický Kristus Spasitel nad Rio de Janeirem. Červenou nití strategických dokumentů i reálných aktivit v zemích LA se stal win -win princip oboustranné partnerské výhodnosti. Vedle solidarity a deklarace spoluúčasti na hospodářském rozvoji tamních ekonomik Německo zcela pragmaticky přiznalo, že se neobejde bez některých  jihoamerických strategických surovin. Novou zahraničně-politickou koncepcí spolkové vlády vůči Latinské Americe ze srpna 2010 a navazujícími opatřeními vyhověla exekutiva volání hospodářských kruhů, které jí nejen poskytly základní munici a řadu podnětů, ale – jak je v německých krajích zvykem – samy se na latinsko-americkém projektu začaly agilně podílet. Ke „starým“ ověřeným institucionálním platformám podpory vnějších ekonomických vztahů, jejichž zásadní roli nikdo nezpochybnil, se postupně začaly přidružovat doma i  v  zahraničí nové iniciativy. Především z řad nevládních podnikatelských subjektů. Vedle zastupitelských úřadů, zahraničních obchodních komor a reprezentací vládní agentury GTaI rozšířily svou latinsko-americkou prezenci i banky a další finanční instituce. Nově se na latinsko-americké scéně objevila i centra aplikovaného výzkumu a univerzity. Prozatím se i přes poměrně krátký časový odstup zdá, že angažmá v Latinské Americe se zemi začíná vyplácet. Některé německé postupy v  oblasti podpory vnějších ekonomických vztahů by mohly představovat inspirační zdroj i pro Českou republiku.

20

Cesta z hospodářské recese: hledání nových trhů a šancí Manželství vnějších ekonomických vazeb a  vnitřní hospodářské prosperity Německa je neoddiskutovatelným pojmem. Často se uvádí, že každé čtvrté pracovní místo zde přímo nebo nepřímo souvisí s  exportně angažovaným odvětvím. Jinými slovy: trh práce vykazuje dlouhodobě – se započtením subdodavatelských oborů – více než 25% exportní závislost.1 Rokem 2005 slibně nastartovaný vývoj s vysokými přírůstky HDP, silně podporovaný exportními úspěchy, se poměrně brzy zastavil. Negativní externí vlivy se začaly podepisovat na hospodářské konjunktuře už v roce 2008, totální studená sprcha přišla v roce 2009, kdy se HDP propadl na mínus 5,1 %. Vývoz poklesl o 18,4 %, dovozy se snížily o 17,2 %.2 Logickou konsekvencí byl i přes různé vládní snahy zejména nepříznivý vývoj domácího pracovního trhu a snížení koupěschopnosti obyvatelstva. Potenciální rozbuška vnitřní politické nestability byla na světě. Za této neradostné situace se koncem roku 2009 ujímá vlády koalice CDU, CSU a FDP. U vědomí významu vnějších hospodářských styků vyhlašuje už v  říjnové Koaliční dohodě, že „na dlouhodobém růstu a zajištění blahobytu Německa se podílí významným způsobem zahraniční hospodářská politika“. 3 Jako první se už v březnu 2010 oficiálně přihlásil o slovo ministr hospodářství a technologie Reiner Brüderle. 4 „Náš blahobyt souvisí s podílem na světovém obchodu, ať už v roli importéra či exportéra a dále na přeshraničních investicích, těch příchozích i odchozích“.5 prohlásil při prezentaci strategického dokumentu s ambiciózním názvem „Ofenzíva pro vnější hospodářské vztahy“6. Materiál nepřinesl žádné institucionální zemětřesení v postavení a vztazích principiálních aktérů ekonomické diplomacie, zato vytyčil pregnantně hlavní sektorové priority a na jejich bázi zvýraznil některá průniková témata: nové teritoriální akcenty a důraz na MSP. Tři pilíře strategického zájmu tvoří přímý export zboží a služeb, německé investice v zahraničí a jejich příliv. Zdůrazněn je význam importu, především z hlediska chybějících surovin. To vše v rámci maximálního využití dostupných (povolených) obchodně-politických opatření a nástrojů na 1 Statistický úřad SRN Destatis, 26. 3. 2014. 2 Statistický úřad SRN Destatis, 26. 3. 2014. 3 Koaliční smlouva. Koalitionsvertrag, 17. Legiskaturperiode (z 26. 10. 2009). https://www.bmi. bund.de/SharedDocs/Downloads/DE/Ministerium/koalitionsvertrag.pdf?__blob=publicationFile. Staženo: 15. 4. 2015. 4 Spolkové ministerstvo hospodářství a technologie (BMWi), bylo při zachování stejných kompetencí přejmenováno s nástupem koaliční vlády CDU, CSU a SPD koncem roku 2013 na Spolkové ministerstvo hospodářství a energie. Zodpovídá mj. za obchodní politiku a podporu exportu. 5 Projev ministra hospodářství. Berlin, dne 23. 3. 2010. http://www.bmwi.de/DE/Presse/reden,did=335640.html. 6 Die Aussenwirtschaftsoffensive. Chancen nutzen – weltweit. Spolkové ministerstvo hospodářství a technologie, 2010. Dostupné na: http://www.bmwi.de/Dateien/BMWi/PDF/aussenwirtschaftsoffensive-2010,property=pdf,bereich=bmwi,sprache=de,rwb=true.pdf. Staženo 26. 3. 2015.

21 multilaterální, regionální i bilaterální platformě7, včetně debyrokratizace legislativních norem. Explicitně byla zmíněna novelizace poměrně zastaralého zákona o zahraničních hospodářských stycích (tzv. Aussenwirtschaftsgesetz). Dokument identifikoval několik zásadních oborových priorit, v nichž dominuje důraz na vyspělé technologie. Ačkoliv jde o plošnou strategii (s podtitulem „Využití celosvětových šancí“), opírá se v mnohém o doporučení a náměty, vtělené německými hospodářskými kruhy do paralelní kampaně ke zvýraznění Latinské Ameriky, a to: • Zařízení pro oblast obnovitelných energií a energetické efektivity včetně dalších obdobných technologií budoucnosti; • Zdravotnická technika a obory související se zdravotnictvím; • Technologie pro civilní bezpečnost (se zvláštním akcentem na zařízení a organizaci velkých sportovních událostí); • Letecký a  kosmický průmysl (se zvláštním zřetelem na satelitní technologie a související služby); • Vojenská technika a další aktivity ve spolupráci s Ministerstvem obrany; • Produkty a  služby kreativního průmyslu (film, média, komunikační technika a služby apod.).

Latinská Amerika: Made in China nebo Made in Germany ? Německý obchod se zeměmi Latinské Ameriky vykazoval ke konci desetiletí i přes recesi celkem slušnou dynamiku. Navzdory tomu začaly německé firmy spolu s bankami bít na poplach a předložily vládě kruciální otázku: necháme se v LA vytlačit expandující Čínou? Do čela „nespokojenců“ se postavil tradiční hamburgský mluvčí latinsko -americké obchodní relace, sdružení LAV (Lateinamerikaverein)8, který spolu s dalšími rozhodujícími hospodářskými strukturami začal veřejně vystupovat pod hlavičkou LAI (Lateinamerika Iniziative).9 Při povrchním pohledu na statistiku SRN vůči LA by se mohlo zdát, že vcelku uspokojivý stav, jehož další kultivaci navíc podpořil svou jarní 7 Mezi opatření v bilaterálním styku by mělo jít o následující okruhy: 1. Urychlení procesu uzavírání dohod o vzájemné ochraně a podpoře investic; 2. Uzavírání resp. aktivace dohod o spolupráci v paralelních oblastech včetně meziministerské spolupráce (zemědělství, civilní bezpečnost, vývoj a výzkum); 3. Zvýraznění role smíšených mezivládních hospodářských komisí; 4. Morální (případně finanční) podpora společným podnikatelským dvoustranným orgánům a grémiím (Business Councels, Business-Fora aj.). 8 LAV – Latinsko-americké sdružení (Lateinamerika Verein e.V.) se sídlem v Hamburku založili v r. 1916 obchodníci z přístavů Hamburk a Brémy. Představuje podnikatelskou síť a informační platformu pro zájemce o latinskoamerický trh. Členy jsou rovněž veřejnoprávní a státní instituce z Německa a LA. Vedle politicko- ekonomického monitoringu organizuje ročně na 50 seminářů, konferencí, obchodních cest a dalších akcí. 9 Iniciativu LAI tvoří: Spolkový svaz bank, Spolkový svaz velkoobchodu, zahraničního obchodu a služeb (BGA), Spolkový svaz německého průmyslu (BDI), Sněm německých průmyslových a obchodních komor (DIHK), Německé zahraniční komory v Latinské Americe (AHK) a Latinsko -americké sdružení LAV.

22 „Ofenzívou 2010“ už ministr hospodářství, nezadává důvod ke kritice. Proč tedy ono latinsko-americké znepokojení? Klíčovými slovy průmyslníků se stala jednak obava ze zmiňované sílící konkurence Číny, ale i USA, Španělska a dalších zemí, jakož i nedostatečné využití hospodářského potenciálu a podcenění geopolitického postavení LA. V neposlední řadě i strach o dodávky surovin a hypotetický odklon jejich exportu na jiné trhy. Argumentaci10 LAI brzy drželi v rukou jak poslanci, tak i představitelé exekutivy.

Vládní echo: Německo se musí v Latinské Americe více angažovat Podnikatelské úsilí se setkalo s  jasnou odpovědí politických kruhů. Pod taktovkou ministerstva zahraničních věcí přistoupila ještě téhož roku spolková vláda ke zpracování nové plošné meziresortní koncepce zahraničně-politického působení vůči zemím Latinské Ameriky, Centrální Ameriky a Karibiku. Společný vládní dokument zahraničně-politické spolupráce,11 jehož hlavním „mottem“ je oboustranně výhodné partnerství Německa a LA, oficiálně představil dne 4. srpna 2010 spolkový ministr zahraničních věcí Dr. Guido Westerwelle. Rámcový materiál stanovil hlavní politické úkoly a směry, k jejichž implementaci se v rámci svých kompetencí bezvýhradně zavázaly všechny resorty. Zaminir Westerwelle nelenil a „domácí úkol Latinská Amerika“ uložil hned několik dní nato během výroční velvyslanecké konference všem šéfům úřadů. Zazněla přitom varovná slova:„…nemáme už mnoho času, je třeba jednat, Čína posiluje kontinuálně své pozice“.12 Německo provedlo inventuru všech svých potenciálních výhod vůči zemím LA a ty pak skloubilo s potřebami a některými palčivými aspekty reality LA. Zdůraznilo, že chce využít jak svou ekonomickou sílu a  technologickou vyspělost, tak i  politickou váhu na multilaterální i regionální diplomatické úrovni. V jistém smyslu se postavilo i do role „mluvčího“ finančních a obchodně-politických zájmů LA. Operuje rovněž silně s prvkem rozvojové spolupráce.13 Náměty necílí pouze na „velké“ 10 LAI-Empfehlungen 2010- Lateinamerika Konzept (únor 2010). Dostupné na: http:// www.lateinamerikaverein.de/fileadmin/LAV/Berichte_und_Analysen/LAI-Petitapapier_M%C3%A4rz_2010.pdf. Staženo 26. 3. 2015. 11 Deutschland, Lateinamerika und die Karibik: Koncept der Bundesregierung. Auswärtiges Amt. Dostupné na: http://www.bogota.diplo.de/contentblob/2766482/Daten/852130/LateinamerikaKonzept.pdf. 12 Už v roce 2008 zvýšila Čína své přímé zahraniční investice v Latinské Americe o 30,5 % na 32,2 mld. USD. Nepřetržitě stoupá i čínský obchod s LA. V první polovině roku 2010 vzrostly exporty z LA do Číny o 44,8 %. Podle odhadů OSN stoupne čínský podíl na vývozech z LA ze 7,6 % v roce 2009 na 19,3 % v roce 2020. Portál German – Foreign – Policy. Die neue Lateinamerika-Offensive, 07. 09. 2010. Dostupné na: http://www.german-foreign-policy.com/de/ fulltext/57889. 13 Rozvojová a humanitární spolupráce tvoří nedílnou součást německé zahraniční politiky, avšak na rozdíl od většiny donorských států je i přes svůj zahraničně-politický rozměr vyčleněna z kompetencí Ministerstva zahraničních věcí a svěřena samostatně působícímu resortu, Spolkovému ministerstvu pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (zkratka BMZ). Dané uspořádání je v platnosti od roku 1961.

23 latinskoamerické státy, resp. hlavní partnery, ale i  na potřeby menších a  středních zemí. Je si ale vědomo, že jde ekonomicky i politicky o značně heterogenní strukturu států14, z nichž jeden každý si vyžádá specifické přístupy a formáty. Implementace Koncepce počítá s úzkou a efektivní spoluprací všech politických i veřejnoprávních aktérů, svazů, asociací a dalších nevládních institucí. Stanovení kooperačních témat identifikovalo tři hlavní okruhy společných zájmů: 1. Řešení globálních problémů (životní prostředí a klimatické změny, boj proti organizované kriminalitě a drogám včetně výstavby globální finanční architektury); 2. Budování hospodářských vztahů a podpora investic a obchodu v obou směrech s cílem vzájemné výhodnosti; 3. Věda a výzkum, vzdělávání a kultura. Přestože ekonomickým vztahům patří samostatná pasáž, která přímo navazuje na principy „Ofenzívy“ ministerstva hospodářství, charakteristickým rysem celé Koncepce je prolínání hospodářských zájmů i do prvního a třetího sloupu. V rámci problematiky rozvojové spolupráce („životní prostředí“) se tak hovoří o  maximálním firemním využití programů, financovaných německými bankovními ústavy (hlavně bankovní skupinou KfW) včetně spolupráce na projektech regionálních rozvojových bank.15 Týká se to např. výstavby kapacit a využití vodních zdrojů, smluvní trojstranné kooperace Německo – Brazílie – Mexiko při budování efektivního energetického trhu obou zemí aj. Zájem německého průmyslu se promítá i do oblasti školské a  vědecké výměny včetně vzdělávání a  společného aplikovaného výzkumu. Přímé podpoře státu se má těšit usídlovaní německých vědecko-výzkumných institucí a kofinancování obdobných aktivit privátního sektoru a škol. Koncepce hovoří v tomto směru zcela jasně: „...vědecko-technologická spolupráce zvýrazňuje internacionální propojení a usnadňuje kooperaci mezi podniky s cílem posílení transferu technologií z výzkumu do praxe…“. Podtext ekonomických zájmů se prolíná i do oblasti veřejné a kulturní diplomacie. SRN hodlá posílit spolupráci s krajanskou komunitou, resp. potomky německých přistěhovalců a  zejména s  mladými lidmi, obzvláště v  atraktivních segmentech vzdělávání, kterým dominují technické obory. Prostředkem je jazyková průprava a kooperace vlastních německých škol s partnerskými institucemi, stáže a stipendia, univerzitní lektoráty aj. Cíl je zřejmý – vychovat z  řad nastupující generace profesionálně vybavené příznivce Německa, budoucí ekonomické a politické decision-makers zemí LA. V ekonomickém sloupu přebírá Koncepce řadu zajímavých iniciativ z provenience německých průmyslníků. Za všechny jmenujme projekt „WinWin 2014/2016“ Spolkového svazu průmyslu (BDI), zdůrazňující investiční potenciál německých firem v sou14 Celkem se jedná o 33 nezávislých států. 15 SRN je od roku 1986 zakládajícím členem největší multilaterální finanční instituce Latinské Ameriky IDB (Inter-American Development Bank) a od roku 1989 členem menší CDB (Caribbean Development Bank).

24 vislosti s brazilským Mistrovstvím světa ve fotbale 2014 a Olympiádou 2016. Silný diplomatický lobbing a státní finance slibuje Koncepce firmám v oblasti energetického sektoru: od velkých projektů až po úsporné energetické technologie pro architekturu. Obdobně se to týká i těžebního průmyslu. Dodávky techniky by měly jít ruku v ruce s explorací ložisek, výzkumem, produkcí, logistikou a následným importem surovin. Stejný hodnotový řetězec představuje důraz na agro-potravinářský komplex.

Německá prezence v Latinské Americe a její nové přírůstky Silná hustota zastoupení oficiálních institucí poskytla implementaci Koncepce dobrý předpoklad a slušnou výchozí pozici k prosazování zájmů země ve všech oblastech, včetně ekonomické. Páteřní zahraniční síť, ať již financovaná plně nebo částečně ze státního rozpočtu, nedoznala žádných podstatných změn a kromě drobných kosmetických úprav na ní Německo nic neměnilo. Jinými slovy, „staří“ a prověření reprezentanti státu dostali nové portfolio úkolů. A další se začali postupně přidávat. Ačkoliv počty institucí a jejich personálu nejsou samy o sobě vždy zárukou úspěchu, není bez zajímavosti uvést, kdo všechno na jihoamerickém kontinentu bojuje „pod německým praporem“. SRN disponuje diplomatickými zastoupeními ve všech zemích Střední a  Latinské Ameriky včetně některých států Karibiku. Jedná se celkem o 22 velvyslanectví a 4 Generální konzuláty v Brazílii. Kromě toho se opírá o činnost 73 honorárních konzulů. Druhý nejdůležitější pilíř ekonomického působení představují smíšené obchodní a  hospodářské komory (Aussenhandelskammer, AHK). Každá se stovkami korporátních členů. Jejich síť je v LA prakticky stejně hustá, jako u velvyslanectví: působí zde 21 komor.16 Síť doplňuje analyticko-informační činnost korespondentů vládní agentury na podporu obchodu a investic GTaI (German Trade and Invest Agency).17 Segment incomingové turistiky zastupuje reprezentace Německé centrály cestovního ruchu (DTZ) v brazilském Sao Paulu. V oblasti programů oficiální rozvojové spolupráce operují na latinskoamerickém kontinentu 4 zastoupení společnosti GIZ (Společnost pro mezinárodní spolupráci), 16 Na území SRN s administrativní strukturou 16 spolkových zemí působí celkem 80 samostatných Průmyslových a obchodních komor (zkratka IHK). Jedná se o veřejnoprávní instituci s dlouhou tradicí. Členství je povinné ze zákona. Střešním orgánem je sněm komor (DIHK), který je rovněž zakladatelem zahraničních smíšených obchodních a průmyslových komor. Financování domácí i zahraniční sítě probíhá z příspěvků členů, vlastních aktivit a podstatnou část rozpočtu tvoří kontribuce státu prostřednictvím Spolkového ministerstva hospodářství a energie (BMWi). 17 Zřizovatelem je Spolkové ministerstvo hospodářství a energie. Úkoly vládní agentury GTaI na podporu exportu a investic nejsou identické s činnostmi české agentury CzechTrade, resp. CzechInvest. Asistenční a organizačně-technické služby firmám poskytují obchodní a průmyslové komory, mimo Německo jejich zahraniční smíšené obchodní komory (AHK). Za GTaI působí v  zahraničí tzv. korespondenti, kteří jsou de facto ekonomickými analytiky. Jejich podklady tvoří páteř informační nabídky internetového portálu pro exportéry iXPOS.

25 která je dceřinou institucí Spolkového ministerstva pro hospodářskou spolupráci a rozvoj. Pracují v Brazílii, Chile, Kolumbii a Mexiku. Exportní a investiční financování se státní podporou včetně rozvojových projektů pokrývají pro celý kontinent dvě zahraniční pobočky veřejnoprávní bankovní skupiny KfW IPEX (Kreditanstalt für Wiederaufbau – Internationale Projekt – und Exportfinanzierung) se sídlem v Mexiku a Brazílii. Pro úplnost přehledu oficiální německé sítě v LA je nutno zmínit zařízení v kulturní a školské oblasti, jejichž financování probíhá převážně z rozpočtu MZV. Jejich specifické programy, odborně zaměřená jazyková výuka, studentské a vědecké výměny se začaly postupně zaměřovat rovněž na cílové skupiny a  sektorové priority Koncepce. Patří k nim dvě informační a kulturní střediska (tzv. Deutschland-Zentren, též German Information Center) v  Brazílii a  Mexiku, dále 15 Goethe – Institutů, 37 německých zahraničních škol a tradiční organizace DAAD (Deutscher Akademischer Austauschdienst/Německá akademická výměnná služba), zabývající se výjezdy stipendistů a vědců, poskytováním grantů aj. Vedle spolkových institucí provozují v LA svá obchodně orientovaná zastoupení rovněž některé spolkové země. V Brazílii jde především o ekonomicky silné Bádensko – Virtenbersko a Bavorsko, jakož i agrárně orientované Šlesvicko – Holštýnsko. Bavorské centrum pracuje dále i v Chile. Specifickou roli, usnadňující obchodní pronikání na trh Mexika s přesahem do Střední Ameriky a Karibiku, hraje tzv. German Center v Mexico Ciudad. Z titulu svých vlastníků a provozovatelů, kterými jsou zemské banky v majetku některých spolkových zemí, jej lze také zařadit k veřejnoprávním subjektům.18 Kvůli blízkosti vlastních klientů a jejich latinskoamerickému podnikání se v Sao Paulo usídlil Svaz německých družstevních záložen a  bank Raiffeisen (Deutscher Genossenschafts- und Raiffeisenverband e.V./DGRV). Svou brazilskou pobočku zde založil rovněž Svaz německých inženýrů (VDI), v roce 2013 zřídil tamtéž svou novou expozituru vlivný Svaz německých výrobců strojů a investičních zařízení (VDMA). Akcent na spolupráci ve vědě a aplikovaném výzkumu přinesl podporu státu rovněž řadě relevantních institucí. Některé vznikly dokonce jako nový samostatný projekt. Především jde o  Německé Centrum inovací a  vědy (Centro Alemão de Inovação e Ciência), založené společně v roce 2012 Ministerstvem zahraničních věcí a Spolko18 Toto zařízení nelze zaměňovat s německými zahraničními kulturními středisky a není rovněž obdobou Českých center v  gesci MZV ČR. Myšlenka „German Centers“ vznikla z popudu hospodářských a politických kruhů včetně bank počátkem 90. let minulého století na základě praktických poznatků z pronikání německých firem na vzdálené rostoucí trhy. Průkopníkem se stal v roce l995 Singapur. Aktuálně zahrnuje síť dalších šest zařízení: Šanghaj (1996), Jacartu (1988), Peking (1999), Mexico City (2001), indický Delhi/Gurgaon (2008) a Moskvu (2011). Vlastníky a provozovateli jsou veřejnoprávní instituce, bankovní domy Bavorska a Bádensko -Virtenberska: Bayern LB, Landesbank Baden-Württemberg a L-Bank (Staatsbank für Baden -Württemberg). Vedle konferenčních prostor, dlouhodobého pronájmu kanceláří s kompletním servisem nabízejí firmám a institucím rovněž záchytný bod pro krátkodobá služební jednání.

26 vým ministerstvem vzdělávání a výzkumu v Sao Paulu. Zde má svou zahraniční regionální centrálu rovněž Max–Planck–Gesellschaft a Frauenhofer Institute–Brasil, jehož zahraniční činnost financuje Spolkové ministerstvo pro hospodářskou spolupráci a rozvoj. Ze spolkového rozpočtu a částečně za prostředky spolkových zemí operuje dnes v Brazílii dále tzv. Německé společenství pro výzkum (Deutsche Forschungsgemeinschaft-DFG), tj. sdružení výzkumných institucí, vysokých škol, výzkumných ústavů, akademií věd aj. V Argentině vzniká s podporou spolkové vlády Univerzitní německo-argentinské centrum. Mezi vlivové hráče lze přiřadit s jistou licencí rovněž samostatně působící reprezentace nadací německých politických stran.19 Nejširší zastoupení stálých úřadoven provozuje v  LA Friedrich Ebert Stiftung, která pokrývá celkem 21 zemí. Konrad Adenauer Stiftung působí ve 12 státech. Přehled doplňují nadace Friedricha Naumanna, Rosy Luxemburgové a Heinricha Bölla se dvěma až čtyřmi latinskoamerickými centry.

Koncepce a realita Už první měsíce po oficiální prezentaci vládní strategie zaznamenaly intenzivní diplomatickou aktivitu jak ministra zahraničí, tak i dalších resortních kolegů. Nejenže se diplomacie „vydala v doprovodu podnikatelů na cesty“, hned rok nato uspělo německé MZV i na půdě EU. Nadace, podporující politické, kulturní a ekonomické partnerství zemí EU a  Latinské Ameriky EU-LAC20v  čele s  prezidentkou Dr. Benitou FerreroWaldnerovou, zahájila na podzim 2011 své aktivity v německém Hamburku. (Přestože se podle slov tehdejšího zaminira zdá výběr místa logický21, musela německá vláda vyvinout silný politický tlak a vybojovat sídlo pro Hamburk proti Milánu a Paříži.) Latinsko-americká „Koncepce“ včetně „Ofenzívy“ nezůstaly rozhodně na papíře. Ujala se jich jak ministerstva, tak i sami průmyslníci a jejich orgány doma i v zahraničí. Výčet všech opatření by byl mimo rámec tohoto článku. Za všechny jmenujme 19 V zahraničí jde často o subjekty jiných, než aktuálně vládnoucích parlamentních stran. Jejich působení je považováno za legitimní prostředek německého demokratického dialogu. Financování probíhá vedle sponzorů přes rozpočty několika ministerstev. Mezi hlavní nadace blízké německým stranám patří: Friedrich Ebert Stiftung (SPD), Konrad Adenauer Stiftung (CDU), Friedrich Naumann Stiftung (FDP), Rosa Luxemburg Stiftung (PDS – Die Linke), Heinrich Böll Stiftung (Bündnis 90/Die Grünen) a Hanns Seidel Stiftung (CSU). Podle studie Německé společnosti pro zahraniční politiku (DGAP) z roku 1998 lze nadace označit za „pomocné diplomatické skupiny“, které provádějí „vedlejší zahraniční politiku“. 20 Byla vytvořena v květnu 2010 na 6. summitu hlav států a vlád  EU – CELAC v Madridu, své aktivity zahájila v listopadu 2011. Sídlem je Hamburk. Nadace EU-LAC má 62 členů: 33 států Latinské Ameriky a Karibiku, 28 členských států EU a instituce EU. 21 Ministr zahraničí Guido Westerwelle: „Už po staletí je Hamburk ,bránou k světu.‘ Současně je Hamburk jakožto hanzovní město symbolickým zástupcem sjednocené Evropy.“ DIE WELT, 7. 11. 2011. Dostupné na: http://www.welt.de/print/die_welt/hamburg/article13704455/Lateinamerika-im-Rathaus.html. 25. 4. 2015.

27 proto několik vybraných aktivit a zajímavostí. Při několika hospodářských komorách v SRN vznikla specializovaná kompetenční centra pro poradenství a asistenci firmám na latinsko-americkém trhu. Smíšená Německo-brazilská obchodní komora zřídila v zastoupení aliance sesterských komor z Argentiny, Brazílie, Paraguaye a Uruguaye při hospodářské komoře ve Frankfurtu svůj „Front-Office“, tzv. Mercosur-Projektbüro. Prostřednictvím projektu „develoPPP“ nabízí oficiální německý gestor rozvojové spolupráce firmám kooperaci a finanční podporu při realizaci vládních rozvojových programů. Ve spolupráci se Svazem velkoobchodu, zahraničního obchodu a služeb (BGA) a za finanční podpory Spolkového ministerstva hospodářství a rozvoje včetně agentury GTaI, začala pracovat v Bonnu a Berlíně Import Promotion Desk (IPD), jejímž cílem je poradenství dovozcům a propojování s vhodnými zahraničními partnery, především z rozvojových zemí. Již několik let úspěšně probíhá společná německo – brazilská iniciativa „Agribusiness a inovace“, zaměřená na výzkumnou a obchodní spolupráci partnerů všech součástí agro-potravinářského řetězce. Nositeli na německé straně jsou Spolkový svaz průmyslu a Spolkové ministerstvo výživy a zemědělství. Seminářům a workshopům vévodí program Latinskoamerických dnů, tj. výroční konference společného hospodářského sdružení LAV (Lateinamerikaverein Hamburg), subjektů a institucí ze SRN a LA. Čestným hostem „Dnů“ je pravidelně prezident některého latinskoamerického státu. V brazilské relaci představují vrcholné setkání hospodářských a politických kruhů obou stran Německo – brazilské hospodářské dny, pořádané každoročně Spolkovým svazem průmyslu (BDI) střídavě v SRN a  v  Brazílii. Komplexní prezentací se země představila v  rámci Německého roku v Brazílii (květen 2013 – květen 2014). V rámci projektu, na kterém spolupracovalo několik resortů22 i velkých firem, předvedli Němci svoje „highlights“ v oblastech kultury a vzdělání, hospodářství, sportu a společnosti, vědě a univerzitním vzdělávání a nabídce spolupráce pro udržitelný rozvoj.

ZÁVĚR Jakékoliv poruchy exportního výkonu Německa se neblaze odrážejí ve vnitřní hospodářské situaci SRN a nutí vládní kruhy, aby se měnícím podmínkám světových trhů intenzivně věnovaly. Platí to i v dobách relativní konjunktury. Velká koalice CDU, CSU a SPD (2013) nejenže pokračuje v trendu své předchůdkyně, už v koaličním dokumentu ještě přitvrdila, když mj. prohlásila: „Centrálním pilířem našeho úspěchu je síla německých podniků na zahraničních trzích. …. Rozhodující význam vnějších hospodářských vztahů pro německé hospodářství, propojení se zahraničními trhy, ale i rostoucí státní vliv na hospodářství řady zemí, vyžaduje silnější nasazení politiky v oblasti mezinárodních vnějších vztahů.“� Latinsko-americká koncepce zůstala v platnosti. 22 Realizace „Roku Německa“: Svaz průmyslu BDI, Goethe-Institut, MZV, Spolkové ministerstvo hospodářské spolupráce a rozvoje, Spolkové ministerstvo vzdělávání a výzkumu. Patronace a spolufinancování: Allianz, BASF, Bayer, BMW, Bosch, LanXESS, Mercedes-Benz, Siemens, VW, ZF a jejich dcery v LA.

28 Nejvýrazněji se dosavadní výsledky německého latinsko-amerického „tažení“ odrazily ve vývoji ekonomických vztahů se třemi stěžejními obchodními partnery, Argentinou, Brazílií a Mexikem. Oproti hodnotám roku 2009 je podle předběžných údajů statistického úřadu objem ročního německého exportu do Argentiny v  roce 2014 o 78 % vyšší, u Brazílie o 48 % a u Mexika o téměř 80 %.23 V Argentině pracuje přes 200 joint-venture s německým kapitálem, přičemž tyto firmy zaměstnávají více než 22 tisíc osob. Přes 1300 německo-brazilských podniků dává práci přibližně 250 tisícům lidí. V Mexiku je registrováno kolem 1700 podniků s německou kapitálovou účastí. Přínos „investic“ do vědecké, výzkumné a školské spolupráce není v tomto krátkém časovém úseku jednoduše kvantifikovatelný, své ovoce však jistě ponese v delším časovém horizontu. Úspěšně si např. vede již několik let existující společné Německo -brazilské výzkumné uskupení BRAGECRIM, jenž se koncentruje na oblast výrobních technologií. Jeho více než tři stovky vědců z obou zemí vstupují od roku 2015 už do druhé fáze programu. Markantním úspěchem iniciativy WinWin2014/2016 Spolkového svazu průmyslu je např. studie fotovoltaické integrace a designu střešní struktury stadionu Maracaná. Nakolik se však Německu (a celému EU) podaří v Latinské Americe ustát nápor Číny, je otázka, kterou zodpoví až delší vývoj. V každém případě je německá politika kultivace a podpory vnějších hospodářských vztahů i přes rozdílná východiska a  možnosti ostatních zemí v  mnoha ohledech inspirativní, resp. minimálně v  řadě aspektů zamyšlení hodná. • Vnější ekonomické vztahy představují dlouhodobě akcentovanou součást zahraniční politiky státu; • Principiální strategický konsensus v  exekutivě (i  napříč politickým koaličním spektrem); • Široce založená koncepční spolupráce politiky a nevládního hospodářského sektoru včetně akademických a vědecko-výzkumných kruhů; • Vysoká synergie opatření a programů všech vládních i nevládních hráčů (na úrovni spolku i jednotlivých zemí); • Rychlá a včasná koncepční i praktická reakce všech aktérů na vládní i nevládní úrovní vůči měnícím se vnějším hospodářským a zahraničně-politickým podmínkám a výzvám (včetně reflexe zpětné vazby do domácího prostředí); • Intenzivní angažmá podnikatelských kruhů a jejich sdružení – doma i v zahraničí; • Vysoký stupeň propojenosti vládního a privátního financování různých projektů (Public Private Partnership). 23 DESTATIS, duben 2015.

29

Použitá literatura a zdroje • Aussenwirtschaftsoffensive: Chancen nutzen weltweit. Bundesministerium für Wirtschaft und Technologie. Dostupné na: http://www.bmwi.de/Dateien/ BMWi/PDF/aussenwirtschaftsoffensive-2010,property=pdf,bereich=bmwi,sprache=de,rwb=true.pdf. Staženo: 15. 4. 2015. • Auswärtiges Amt: http://www.auswaertiges-amt.de • Bankovní skupina KfW: https://www.kfw.de/Internationale-Finanzierung • BRAGECRIM – Deutsch-Brasilianische Forschungsgemeinschaft: http://www. bragecrim.rwth-aachen.de/ • Bundesministerium für Bildung und Forschung: http://www.bmbf.de/ • Bundesministerium für Ernährung und Landwirtschaft. http://www.bmel.de • Bundesministerium für Wirtschaft und Energie: http://www.bmwi.de/ • Bundesministerium für wirtschaftliche Zusammenarbeit und Entwicklung: www.bmz.de • Bundesministerium für Wirtschaft und Energie: http://www.bmwi.de/ • Bundesregierung – portál vlády: www.bundesregierung.de • Bundesverband der Deutschen Industrie BDI: http://www.bdi.eu/ • Bundesverband Grosshandel, Aussenhandel u. Dienstleistungen:http://www.bga -online.de/startseite.html • DESTATIS- Statistisches Amt Deutschland: https://www.destatis.de • Deutsche Entwicklungspolitik in Lateinamerika und in der Karibik. Bundesministerium für Entwicklung und Zusammenarbeit. BMZ Strategiepapier II/2011. Dostupné na: http://www.bmz.de/de/mediathek/publikationen/reihen/strategiepapiere/Strategiepapier311_11_2011.pdf. Staženo: 15. 4. 2015. • Deutsche Forschungsgemeinschaft (DGF): http://www.dfg.de • Deutsche Gesellschaft für Auswärtige Politik e.V. https://dgap.org/de • Deutschlandjahr Brasilien 2013/14: http://www.alemanha-brasil.org/ • Deutschland, Lateinamerika und die Karibik: Koncept der Bundesregierung. Auswärtiges Amt. Dostupné na: http://www.bogota.diplo.de/contentblob/2766482/Daten/852130/LateinamerikaKonzept.pdf. Staženo: 15. 4. 2015. • Deutscher Akademischer Austauschdienst DAAD: https://www.daad.de/de/ • Deutschlandjahr Brasilien 2013/14: http://www.alemanha-brasil.org/ • DIHT – Deutscher Industrie - und Handelskammertag: http://www.dihk.de/ • Die neue Lateinamerika-Offensive. German Foreign Policy.com. 07. 09. 2010. Dostupné na: http://www.german-foreign-policy.com/de/fulltext/57889. Staženo: 15. 4. 2015.

30 • Empfehlungen zu den Deutsch – Lateinamerikanischen Wirtschaftsbeziehungen. Lateinamerika- Iniziative (LAI). 1.3.2010. Dostupné na: www.dihk.de/ressourcen. Staženo: 15. 4. 2015. • EU – LAC Foundation: Dostupné na: http://eulacfoundation.org/en • German Center for Industry and Trade: http://www.germancentre.de/ • German Trade and Invest (GTaI): http://www.gtai.de • GIZ – Deutsche Gesellschaft für Internationale Zusammenarbeit: http://www.giz.de • Große Koalition: Was im Koalitionsvertrag steht. Zeit On-line Deutschland. 27. 11. 2013. Dostupné na: http://www.zeit.de/politik/deutschland/2013-11/koalitionsvertrag-beschluesse-ueberblick. Staženo: 15. 4. 2015. • Koalitionsvertrag zwischen CSU,CDU a FDP. 17. Legislaturperiode. 26. 10. 2009. Dostupné na: https://www.bmi.bund.de/SharedDocs/Downloads/DE/Ministerium/koalitionsvertrag.pdf?__blob=publicationFile. Staženo: 15. 4. 2015. • Koalitionsvertrag zwischen CDU, CSU und SPD. 18. Legislaturperiode. Dostupné na: http://www.bundesregierung.de/Content/DE/_Anlagen/2013/201312-17-koalitionsvertrag.pdf?__blob=publicationFile. Staženo: 15. 4. 2015. • Lateinamerika Verein e.V. (LAV): http://www.lateinamerikaverein.de/de/ • Lateinamerika Iniziative der Deutschen Wirtschaft (LAI): http://www.lateinamerika-initiative.de/ • Neue Partnerschaft Europäische Union-Lateinamerika/Karibik-Stiftung offiziell eröffnet. 7. 11. 2011. Portál zemské vlády/Senátu/ Hamburku: http://www.hamburg.de/eulac/. • Rede des Bundesministers des Auswärtigen, Dr. Guido Westerwelle, MdB, zur Eröffnung der EU-Lateinamerika/Karibik Stiftung am 7. November 2011 in Hamburg. Dostupné na: http://www.hamburg.de/contentblob/3142416/data/download -eroeffnungsrede-westerwelle.pdf. Staženo:15. 4. 2015. • Rede des Bundesministers für Wirtschaft und Technologie, Rainer Brüderle, anlässlich der Pressekonferenz zur Vorstellung der BMWi-Außenwirtschaftsoffensive. 23. 3. 2010. Dostupné na: http://www.bmwi.de/DE/Presse/reden,did=335640. html. Staženo: 15. 4. 2015. • The EU‘s  relations with Latin America and the Caribbean. Dostupné na: http://www.eeas.europa.eu/lac/index_en.htm

31

5. Nové přístupy k řešení dluhové krize Doc. Ing. Michael Kroh, CSc. Vysoká škola mezinárodních a veřejných vztahů Praha Motto: Nová situace si vyžaduje nové přístupy

I. Současná situace v zadlužení států EU Jakkoli mnohé evropské státy trápilo dluhové zatížení po desetiletí a měly problém s  dodržováním maastrichtského kritéria celkového zadlužení ve vztahu k  HDP, až do vypuknutí finanční a  hospodářské krize v  roce 2007 zvládaly roli spolehlivého dlužníka, kterému je možné půjčit na úhradu splatných závazků. Dluhy totiž narostly do té míry, že ani hospodářsky nejsilnější státy nejsou s  to je splatit z  vlastních zdrojů a musejí si na každou splátku půjčit na finančních trzích. Vytváří se situace dluhové perpetuity, kdy se za likviditu státu pokládá jeho schopnost si půjčit od soukromých věřitelů (bank, fondů atd.). Tím se ovšem enormně zvyšuje závislost států na soukromých ratingových agenturách, jejichž hodnocení je vodítkem pro finanční investory. Fakticky znamená tato situace omezení státní suverenity. Skok v  zadlužení z  let 2007 – 2010 znamenal nevratnou změnu prakticky pro všechny členské země EU. Žádná z nich se nevrátila do původní předkrizové pozice a  ohroženým druhem se stala i  evropská měna euro, což vedlo evropské bankéře a  ministry financí k  hledání nových, netradičních přístupů k  předcházení a  řešení finančních a  měnových krizí. Byly rehabilitovány dříve zatracované keynesiánské přístupy a  inspiraci hledali Evropané i  u  postupu amerického FEDu (tehdy v  čele s Benem Bernankem). I přední centrální bankéři (včetně českého Miroslava Singera) přiznávají, že „mainstreamové“ modely selhávají a je tudíž zapotřebí vytvářet nové.

II. Fiskální kompakt – snaha o řešení „klasickou“ cestou Zdánlivě nejjednodušším způsobem řešení dluhové krize je utužení fiskální a měnové disciplíny. Tato metoda jednostranně vyhovuje věřitelům a finanční trhy ji proto patřičně „oceňují“. Jde o pokračování politiky tzv. Washingtonského konsenzu z 80. let minulého století. Členské země EU se dohodly v březnu 2012 na přijetí nových pravidel rozpočtové disciplíny – fiskálním kompaktu. Dohodu uzavřelo dosud 26 států, nepřidaly se

32 Česká republika a  Velká Británie. Důvodem nepřistoupení Česka nebyly ani tak národní zájmy, ale mechanické kopírování postupu Britů, se kterými měla těsné vztahy tehdy nejsilnější vládní strana ODS. Po nástupu Sobotkovy vlády v roce 2014 se o přijetí kompaktu opět uvažuje v souvislosti s projednáváním tzv. finanční ústavy v Poslanecké sněmovně. Základním pravidlem fiskálního kompaktu je udržování veřejných financí v  takovém stavu, aby strukturální deficit (tj. po očištění o  vliv hospodářského cyklu) nepřesahoval 0,5 procenta HDP. V případě, že veřejný dluh země je nižší než 60 procent HDP, může být tolerován strukturální schodek až do výše jednoho procenta HDP. Jedná se o nový pojem, který v původním Paktu stability nebyl, a který znamená jistý odklon od šablonovitého pojetí maastrichtských kritérií. Země, které se k fiskálnímu kompaktu připojí, jsou povinny vtělit výše zmíněná pravidla do národní legislativy, přičemž se ve fiskálním kompaktu explicitně píše, že nejlépe formou ústavního zákona. Na národní úrovni by měly existovat na vládě nezávislé instituce, monitorující dodržování fiskální disciplíny. Fiskální kompakt úzce souvisí s  politikou škrtů („austerity“), kterou v  rámci Unie prosazuje zejména Německo a skandinávské státy. Naopak zdrženlivé jsou státy Jihu a východu Evropy, nemluvě o Velké Británii, která jej přímo a jednoznačně odmítá. Důvod tohoto sporu je nasnadě. Jedná se o  silně konzervativní, čistě fiskální přístup k  řešení dluhové krize, spojený s  prosazováním úspor ve státní správě a  sociálním systému. Vyjdeme-li ze základní Keynesovy identity zobrazující strukturu vytvořeného domácího produktu, zjistíme lehce, že podobná politika může vyhovovat pouze exportně orientovaným zemím s  aktivní obchodní bilancí. Klasickým příkladem je právě Německo, kde export je tahounem hospodářského růstu (pokud k němu dojde). Jestliže Keynesova rovnice zní „Y (důchod) = I (investice) + G (vládní výdaje) + C (soukromá spotřeba) + X (export) – M (import)“, pak je jasné, že omezení vládních výdajů (G), po kterém volají konzervativní stoupenci politiky škrtů, musí vyvolat snížení důchodu (Y), pokud se daná země „nevyexportuje“ z nastoupené cesty po šikmé ploše směrem dolů (tj. X > M). Zvýšení soukromé spotřeby v podmínkách škrtů v sociálním systému si lze těžko představit, stejně tak na něm závislý růst soukromých investic. Zbývá tedy export a právě zde je Německo nejsilnějším státem nejen EU, ale i celé Evropy. Těch několik málo evropských zemí s kladnou obchodní bilancí prostřednictvím exportní expanze předává pomyslného černého Petra dluhové pasti slabším partnerům, protože situace, kdy všichni mají kladnou obchodní bilanci, není možná. A protože největší objem vývozu Německa směřuje do zemí EU, je německý export z celoevropského hlediska spíše překážkou než řešením evropské dluhové krize. Výhodou Německa při jednáních o  způsobech řešení finanční a  dluhové krize v rámci EU je doprovodný tlak věřitelů, kterým „exekutorský“ přístup k veřejným financím vyhovuje. Němci tak mohou vystupovat jako ukázněný a spolehlivý dlužník,

33 na rozdíl od států evropského jihu, které podléhají v konkurenčním boji právě jim. Přitom veřejný dluh Německa je v absolutní výši násobně vyšší než například Řecka (2,1 bilionů eur oproti 325 miliardám) a  pro stabilitu jednotné měny představuje potenciálně daleko větší hrozbu. Kompakt, který je také výrazem zvýšeného tlaku na koordinaci hospodářských politik jako nezbytné podmínky fungování měnové unie, není také vhodný z  výše uvedených důvodů pro předlužené země. Přesto jim věřitelé spolu s  Německem ordinují tuto jedovatou medicínu. Obě strany dluhové pasti si takto vlastně jen kupují čas a snaží se oddálit definitivní krach konzervativních ekonomických receptů i celého evropského finančního systému.

III. Politika kvantitativního uvolňování Politika kvantitativního uvolňování byla poprvé použita jako neortodoxní nástroj řešení finanční krize v  USA v  roce 2008, kdy v  čele FEDu stál Ben Bernanke. Podstatou tohoto přístupu jsou nákupy velkých objemů aktiv (dluhopisů, hypotečních zástavních listů atd.) centrální bankou, která vytváří („tiskne“) peníze a převádí je na účty majitelů aktiv s cílem, aby se jim ulevilo a více půjčovali („vrtulníkový efekt“). Výsledkem je tak zvýšení ceny cenných papírů a tudíž snížení jejich výnosu. To má vliv na snížení úrokové míry, což představuje impuls k větší poptávce po úvěrech. Výsledkem by mělo být hospodářské oživení a tvorba nových pracovních míst. Americký experiment byl relativně úspěšný, byl nastartován růst, a není divu, že se i evropští bankéři pokusili přes odpor Německa o něco podobného. Neodradil je ani sporný výsledek japonského pokusu o fiskální expanzi v podobě tzv. „abenomiky“, nazvané podle stávajícího japonského premiéra Šinzó Abeho. Evropská centrální banka naplánovala nákupy dluhopisů států eurozóny (s  výjimkou Řecka) v celkovém objemu 60 mld. EUR měsíčně. Přístup Rady guvernérů k tomuto projektu ale byl nejednotný: němečtí zástupci byli proti, protože nevěří, že Evropě hrozí deflace a bojí se uvolnění fiskální disciplíny. Nicméně pro německé akcie je tento postup výhodný, protože způsobil prudký růst jejich ceny. Do projektu kvantitativního uvolňování byly zapojeny centrální banky členských zemí eurozóny. Každá má nakupovat dluhopisy ve vlastní zemi a  zabránit tak tomu, aby jedni nedopláceli na druhé. To znamená, že centrální banky nesou riziko nesplacení koupených cenných papírů. Masivní nákupy dluhopisů přispěly okamžitě k dalšímu snížení hodnoty eura vůči dolaru. Spekulanti tento vývoj očekávali a připravili se na něj. Kurz eura vůči USD se nyní blíží 1:1, což přináší zvýšení konkurenceschopnosti evropských exportérů, ale současně také zdražení ropy a  dalších dovozů (zatím naštěstí pro zpracovatele limitované její nízkou dolarovou cenou). Zda se naplní očekávání zvýšení inflace, je zatím nejisté. Momentálně přetrvává mírná deflace či stagnace.

34 Závěrem lze konstatovat, že jde o experiment s nejistými perspektivami. Krátkodobě by mohlo dojít k  oživení, podstata problému zadlužení se tím však neřeší. Podle kritiků tento postup navíc zpochybňuje soudržnost eurozóny a  podtrhuje hluboké rozdíly v  oblasti jednotné měny. Potvrzuje se zde pravidlo, že bez koordinované (jednotné) hospodářské politiky nemůže měnová unie optimálně fungovat.

IV. Paralelní měny („geuro“) V roce 2012 experti Deutsche Bank v čele s Thomasem Mayerem navrhli koncept paralelní měny pro Řecko jakožto reakci na katastrofální finanční a  hospodářskou situaci. Mayer vyšel z analýzy, podle které má Euro v různých zemích v důsledku rozdílných hospodářských politik a ekonomické síly rozdílnou reálnou hodnotu. Z toho vyplývá, že zavedení dvojí měny (vnitřní a vnější) je racionální, neideologický přístup. Mayer současně odmítl tradiční řešení řeckého problému pomocí devalvace, odchodu z  eurozóny a  návratu k  drachmě, protože by došlo jen ke zbídačení obyvatelstva a růst by se stejně nedostavil. V tomto směru je možné s ním polemizovat, ale na racionalitě jeho přístupu se tím nic nemění. Vnitřní měna je vydávána státem, což mainstreamoví ekonomové považují za nestandardní řešení. Podmínky, ze kterých byly tyto modely abstrahovány, se však změnily natolik, že dnešní mainstream představuje vlastně minulost a  doba přeje experimentům. Prostě již nejde ekonomické chování účastníků tržní směny natlačit do schémat reprezentujících situaci z 80. a 90. let minulého století, jakkoli se o to konzervativní bankéři v zájmu zachování vlastních pozic snaží, seč mohou. V  řeckém případě by paralelní měna pomohla vyřešit především nedostatky v zásobování a v zajištění základních potřeb, které Řekové mohou zajistit vlastními silami; podobně je to i s dopravní infrastrukturou, kulturou, energetikou atd. Přinesla by i  větší výkon ekonomiky, zejména vyšší příjmy z  exportu a  turistického ruchu, což by znamenalo, že by zaměstnanci mohli dostávat část mzdy v „konvertibilních“ eurech a část v domácích – podle toho, v jakém stavu se bude momentálně nacházet státní pokladna. Řecku (a i dalším státům, které by využily tento model) by se tak vrátila možnost flexibilní reakce na aktuální měnovou situaci.

V. Částečný nebo úplný odpis dluhů, versus „exekuce“ Problém „splatitelnosti“ půjček se redukuje na otázku, zda nás „trhy přijmou“, což vydává státy na milost a nemilost tzv. ratingu soukromých agentur. V současné době jsou díky tomu nesplatitelné takové dluhy, na jejichž splacení nikdo nepůjčí. Problém neřeší ani vyrovnaný rozpočet, protože pouze vylepší poměr vůči HDP, ale dluhy absolutně neklesají (přebytky má jen několik exportně zaměřených zemí – Německo, Čína …). Klíčovým problémem je struktura věřitelů. Japonsko s 250 % dluhu vůči HDP je považováno za likvidní, protože většinu dluhů drží sami Japonci (banky, firmy,

35 soukromé osoby), jedná se o tzv. „monetizaci dluhu“; naproti tomu dluhy evropských států jsou v rukách zahraničních věřitelů – států (státy si také dluží navzájem), bank, fondů (včetně penzijních). Šance na monetizaci v podmínkách eurozóny je prakticky nulová, neboť chybí motivace soukromých subjektů pomoci vlastnímu zadluženému státu. Naopak vzniká problém morálního rizika: když pomůžeme jednomu, přijde další a sníží se fiskální disciplína (největší odpor je ze strany Německa a Holandska, ale odmítají například i státy, které přijaly tvrdé podmínky MMF a ECB a nyní by byly znevýhodněny – Portugalsko, Španělsko). Věřitelé za podpory Německa a  evropského Severu usilují o  „exekuční“ či zdaňovací přístup, který doporučuje i Mezinárodní měnový fond ve zprávě s názvem „Doba zdaňování“ (2013). Státy by totiž podle doporučení MMF měly sáhnout na soukromé majetky svých občanů tím, že zavedou jednorázovou daň ze soukromého bohatství (platit by tak měly všechny domácnosti, které jsou například kvůli vlastnictví penzijních úspor či nemovitostí v plusu) s cílem nikoli úplně smazat dluhy, nýbrž dosáhnout jejich udržitelnosti tak, aby byl bezprostředně odvrácen bankrot. Jinými slovy ekonomové MMF si stěžují, že nejbohatší lidé odvádějí na daních málo peněz. Doporučují pomocí mezinárodní spolupráce ztížit velmi bohatým lidem pohyb tak, aby se nemohli vyhnout zdanění tím, že umístí své zdroje jinam. Je to jedna z  realistických možností, pokud by to ovšem přijaly všechny státy včetně „daňových rájů“, a to se zaručeně nestane. Podle této doktríny, vycházející z Washingtonského konsenzu, by například Řecko mělo prodat některé ostrovy a privatizovat státní majetek s cílem uspokojit věřitele. Že by tím snížilo vlastní produkční potenciál, nikoho nezajímá. Důležitější je uspokojení věřitelů, ať to stojí, co stojí.

VI. Závěr: stanovisko autora Selektivní úlevy jednotlivým zemím nejsou z  mnoha důvodů nejoptimálnějším řešením. V tom mají Němci a bankéři v zásadě pravdu. Nejlepším řešením je proto částečný a kontrolovaný odpis všech zainteresovaných zemí stejným procentem (například tak, aby všechny splňovaly Maastrichtská kritéria apod.), což by znamenalo, že nikdo nebude znevýhodněn. Takový přístup má nepochybně svá rizika, ale jeví se jako nejspravedlivější a nejoptimálnější. Je třeba přednostně řešit situaci věřitelů se silným sociálním dopadem, především penzijních fondů. Penzisté prostě nemohou přijít o  své úspory v  důsledku neekonomického chování států. Proto by bylo nutné penzijní fondy z operace v maximální míře vyloučit. Banky a další věřitelé by mohli být odškodněni prostřednictvím odpisů nedobytných pohledávek a  kvantitativním uvolňováním, přičemž minimálně část vyplacených peněz by měla být sterilizována do okamžiku splatnosti původních dluhopisů a  uvolňována mimořádně pouze pro účely produktivních a ekonomickému růstu napomáhajících investic.

36 Odpis musí být podmíněný určitou lhůtou, během které státy dosáhnou vyrovnaného rozpočtu (zhruba tři roky), přičemž dosažení vyrovnaného rozpočtu bude snadnější, protože státy budou do značné míry zbaveny břemena splácet úrok. Souběžně by ECB měla nahradit MMF a ICB Světovou banku pro oblast eurozóny, popřípadě pro celou EU. Členské státy se tak vyhnou kuratele konzervativního doktrinářského přístupu těchto organizací, hlavně MMF. K výše popsanému řešení ovšem chybí odvaha a překážkou je i zuřivý odpor silných zemí, které nejsou jen dlužníky, ale také věřiteli. Jim současná situace vyhovuje, mají velké exportní přebytky a pro finanční investory představují spolehlivé partnery. Deklarovaná solidarita se v rámci eurozóny i celé EU pozvolna vytrácí. Loď jednotné evropské měny uvízla na mělčině, teče do ní, ale na horní palubě stále pijí šampaňské a osud pasažérů z podpalubí nechává samozvané elity bez povšimnutí. Nelze se proto divit, že roste odpor vůči přijetí eura v zemích, které do eurozóny ještě nevstoupily. Pro budoucnost Evropské unie to není dobrá zpráva.

37

6. Konkurenceschopnost v rámci EU a strategie 2020 Bc. Zuzana Devetterová Vysoká škola mezinárodních a veřejných vztahů Praha

Konkurenceschopnost jako pojem V dnešním světě se pojem konkurenceschopnost skloňuje v mnoha různých odvětvích a stal se základním stavebním kamenem při vytváření hospodářských politik států. Konkurenceschopnost se stala určujícím faktorem postavení v mezinárodních vztazích a snahy o její zvýšení se objevují téměř ve všech strategických dokumentech jak firem, států, tak mezinárodních uskupení. Otázkou tedy zůstává, jak vlastně konkurenceschopnost chápat. Pro tento pojem neexistuje jednotná definice, ale uvádí se celá řada charakteristik, jež zvyšují konkurenceschopnost daného státu. Jedná se například o schopnost prosadit se na globálním trhu, schopnost přitáhnout zahraniční investice nebo schopnost vytvořit podmínky pro příchod zahraničních firem. Dále jsou to faktory jako nízká míra nezaměstnanosti, vzdělaná populace, vysoké vládní výdaje na infrastrukturu, vysoké investice do vědy a výzkumu, kvalitní zdravotnictví a školství a jmenovat bychom mohli mnoho dalších. Data, která slouží jako podklad pro celkovou úroveň konkurenceschopnosti, lze rozdělit na dva typy – tvrdá a měkká. Tvrdá data jsou výčtem měřitelných údajů, zatímco měkká data přesně měřitelná nejsou a jsou zjišťována především na základě dotazníkových šetření, v nichž odpovídají ekonomičtí odborníci, investoři nebo vrcholoví manažeři. Analýzu konkurenceschopnosti provádí celá řada odborných institucí, za nejznámější lze považovat tyto dvě: první institucí je World Economic Forum (WEF), které vydává každoročně Global Competitiveness Index. Konkurenceschopnost sleduje WEF na základě dvanácti základních pilířů, jimiž jsou instituce, infrastruktura, makroekonomická stabilita, zdraví a  základní vzdělání, vyšší vzdělání, efektivity trhu zboží a práce, finanční trh, technologická připravenost, velikost trhu, sofistikované podnikatelské prostředí, inovace. Druhou institucí je Institute for Management Development (IMD), která také každoročně vydává World Competitivenes scoreboard. IMD zakládá žebříček konkurenceschopnosti na čtyřech pilířích, jimiž jsou ekonomická výkonnost, efektivnost fungování vlády, efektivnost fungování podniků, infrastruktura.

38

Konkurenceschopnost v rámci EU Konkurence je dnes vnímána jako určující faktor postavení v mezinárodních vztazích, což si uvědomuje i Evropská unie. Vzhledem k její dlouhodobé snaze o výsadní postavení na mezinárodním poli je zvýšení konkurenceschopnosti prioritou i v rámci Evropské unie. Pokud ale nahlédneme do konkurenceschopnosti EU, uvidíme zde velké diference mezi jednotlivými členskými zeměmi, což je považováno za limitující faktor efektivního fungování vnitřního trhu a v konečném důsledku také snižování konkurenceschopnosti.

Zdroj: WEF (http://www3.weforum.org/docs/GCR2013-14/GCR_Infographic_ EU_2013-2014.jpg) Jak je vidět z výše uvedeného obrázku, Evropská unie zahrnuje jak nejvíce konkurenceschopné země světa – Finsko, Německo, Švédsko, Nizozemí, Velká Británie – tak také země se s  nízkou konkurenceschopností – Maďarsko, Chorvatsko, Slovensko, Rumunsko a Řecko. Rozdíly jsou v celé řadě oblastí, jež byly nastíněny již v úvodu článku. Právě odstranění rozdílů je jedním z důležitých cílů současné politiky Evropské unie. Významný důvod nízké konkurenceschopnosti výše zmíněných zemí najdeme na vnitrostátní úrovni, neboť se řada těchto zemí potýká s vnitřními diferenciacemi, typicky Itálie, Řecko nebo například Španělsko. Proto by bylo ideálním řešením nejprve vyrovnat vnitřní situaci v zemi a poté se orientovat ven, což ale ve většině případů neumožňují geografické ani politické podmínky, a je proto nutné hledat jiná řešení. Bohužel současné trendy v  EU, vycházející z  dlouhodobého hlediska, vykazují spíše opačný efekt a rozdíly mají spíše tendenci se zvětšovat než zmenšovat. To je dáno několika základními fakty. V průběhu integračního procesu byly do Evropské unie přijímány ekonomicky méně vyspělé země. Tyto ekonomicky zaostalejší země či regiony byly podporovány, a stále jsou silnějšími státy či regiony, nicméně se dotace i přes veškeré snahy neprojevuje v jejich konvergenci.

Strategie Evropa 2020 Strategie Evropa 2020 není prvním plánem na posílení konkurenceschopnosti v rámci Evropské unie. Za jejího úplně prvního předchůdce lze považovat program EUREKA z roku 1985, který byl reakcí na technologickou mezeru a hrozbu ztráty

39 konkurenceschopnosti západní Evropy vůči USA a Japonsku. Přímým předchůdcem strategie 2020 byla Lisabonská strategie pro roky 2000 – 2010, jejímž hlavním cílem bylo vytvoření nejkonkurenceschopnější a nejdynamičtější znalostní ekonomiky, schopné udržitelného růstu s více a lepšími pracovními místy a s více posílenou sociální soudržností. Žádný z těchto ambiciózních cílů se bohužel nepodařilo naplnit a tak vznikla strategie nová. Evropa 2020 je novou vizí s  cílem dosažení nového ekonomického růstu. Mezi její základní cíle patří právě zvýšení konkurenceschopnosti, ale také vypořádání se s proběhnuvší hospodářskou krizí. Strategie stanovuje tři základní priority a pět základních cílů. Prioritami jsou inteligentní růst, udržitelný růst a inkluzívní růst. Pod označením Inteligentní růst se skrývá cíl rozvíjet ekonomiku založenou na znalostech a inovacích se záměrem zlepšení výsledků ve vzdělávání, například motivací občanů ke zvyšování své kvalifikace, v  oblasti vědy a  výzkumu je zde snaha podpořit výrobu nových produktů a služeb, které generují růst a pracovní místa a pomáhají řešit sociální otázky. Pod Inteligentní růst spadá také rozvoj tzv. digitální společnosti, jež si klade za cíl rozšíření využívání informačních a  komunikačních technologií. Udržitelný růst se věnuje podpoře konkurenceschopnější a ekologičtější ekonomiky méně náročné na zdroje. V tomto bodě strategie plánuje využít náskoku ve vývoji nových ekologických technologií a výrobních postupů. Mezi další body udržitelného růstu patří zavedení výkonné a inteligentní rozvodné sítě elektrické energie, využití celoevropské sítě, a dodat tak podnikům v EU (především pak malým výrobním firmám) další konkurenční výhodu. Dále je cílem zlepšovat podnikatelské prostředí, zejména v případě malých a středních podniků a umožnit spotřebitelům, aby se na základě dostatečných informací mohli co nejlépe rozhodnout. Poslední prioritou je růst „Inkluzívní“, neboli růst podporující začlenění. Jeho cílem je podpora ekonomiky s vysokou zaměstnaností, jež se bude vyznačovat sociální a územní soudržností. Dále sem patří cíl zvýšit míru zaměstnanosti v Evropě, pomoci lidem všech věkových kategorií, aby počítali se změnami, které v budoucnosti nastanou, a připravili se na ně tím, že budou investovat do vzdělání a získání odborné kvalifikace. Modernizace pracovních trhů a systémů sociálního zabezpečení, zabezpečení prospěchu z hospodářského růstu pro všechny je také jedním z bodů inkluzívního růstu. Jak již bylo naznačeno výše, „Evropa 2020“ stanovuje pět základních cílů, jichž chce dosáhnout do roku 2020. Jedná se o zaměstnanost, v jejímž rámci chce strategie dosáhnout zaměstnanosti ve výši 75 % osob ve věkové kategorii od 20 do 64 let, výzkum a vývoj, do nějž by mělo být investováno 3 % HDP v rámci celé Evropské unie. Třetím bodem je změna klimatu a udržitelné zdroje energie s tzv. cílem 20-20-20, což představuje snížení emisí skleníkových plynů o  20 % ve srovnání se stavem v roce 1990 (nebo dokonce o 30 %, pokud k tomu budou vytvořeny podmínky), zvýšení podílu energie z obnovitelných zdrojů na 20 % a zvýšení energetické účinnosti

40 o 20 %. Dalším cílem je vzdělávání, v jehož rámci je cílem snížení podílu dětí, které předčasně ukončí docházku na 10 % a ve věkové kategorii od 30 do 34 let dosáhnout alespoň 40% podílu vysokoškolsky vzdělaného obyvatelstva. Posledním cílem strategie je boj proti chudobě a sociálnímu vyloučení, jež se soustředí na snížení alespoň o 20 milionů lidí, kteří žijí v chudobě a sociálním vyloučení, nebo jsou na pokraji chudoby a hrozí jim sociální vyloučení. Výše zmíněné priority a cíle mají být naplněny v rámci tzv. iniciativ, jichž bylo vytyčeno sedm: 1. Digitální agenda pro Evropu; 2. Unie inovací; 3. Mládež v pohybu; 4. Evropa méně náročná na zdroje; 5. Průmyslová politika pro éru globalizace; 6. Program pro nové dovednosti a pracovní místa; 7. Evropská platforma pro boj proti chudobě. Digitální agenda by měla být založena na vytvoření jednotného digitálního trhu, založeného na rychlém a superrychlém internetu a interoperabilitě aplikací. Unie inovací zaměřuje pozornost na výzkum, rozvoj a inovační politiky, týkající se hlavních výzev současného světa, tj. změny klimatu, energetiky, účinného využívání zdrojů, zdravotnictví a změn v demografické skladbě obyvatelstva, s cílem posílit každý článek inovačního procesu, od základního výzkumu po uvedení produktu na trh. Mládež v pohybu se věnuje podpoře možností studia v zahraničí, přípravě mladých lidi na požadavky pracovního trhu, zvýšení prestiže evropských univerzit a  úrovně všech stupňů vzdělávání a odborné přípravy. Evropa méně náročná na zdroje představuje přechod k tzv. „nízkouhlíkové ekonomice“. Taková ekonomika musí využívat zdroje účinným způsobem a musí vést přes ukončení závislosti ekonomického růstu na zdrojích a energii. Průmyslová politika pro éru globalizace prosazuje průmyslovou politiku podporující zejména malé podniky a pomáhá jim prosperovat v podmínkách globalizace, čelit hospodářské krizi a uskutečnit přechod na nízkouhlíkovou ekonomiku. Program pro nové dovednosti a  pracovní místa se věnuje jak jednotlivcům (pomáhá lidem získat nové dovednosti, přizpůsobit se novým podmínkám na pracovním trhu a  úspěšně se překvalifikovat na práci v  jiném oboru), tak společnosti (modernizuje pracovní trhy, aby se zvýšila míra zaměstnanosti, snížila nezaměstnanost, zvýšila produktivita práce a zajistila udržitelnost sociálních systémů). Posledním bodem je Evropská platforma pro boj proti chudobě, jež zajišťuje hospodářskou, sociální a územní soudržnost, garantuje dodržování základních práv osob, které žijí v chudobě a sociálním vyloučení, a nabízí jim důstojný život a aktivní účast na dění ve společnosti, získává finanční prostředky, které lidem pomáhají integrovat se do místní komunity, získat odbornou kvalifikaci, najít si práci a získat nárok na sociální

41 dávky. K dosažení růstu, který podporuje začlenění, také přispívá regionální rozvoj, jelikož pomáhá odstraňovat rozdíly mezi regiony a dohlíží na to, aby všechny části EU měly užitek z hospodářského růstu.

Plnění cílů a budoucí vývoj Strategie 2020 Nyní se pojďme podívat na některá konkrétní čísla, na kterých si ukážeme průběžné plnění výše zmíněných cílů. V této problematice je nutné zmínit, že strategie má před sebou ještě dlouhou cestu a musíme si uvědomovat, že v následujících letech může dojít například v oblasti výzkumu a technologií k významným pokrokům, které mohou mít vliv na úspěch této strategie nebo se naopak mohou objevit nové překážky, které mohou dosažení cílů ztížit. Zaměstnanost ve věku 20 – 64 Věda a výzkum Zastoupení zdrojů obnovitelné energie Podíl vysokoškolsky vzdělaného obyvatelstva ve věku 30 – 34 let Počet osob ohrožených chudobou

2010

2014

Cíl v roce 2020

68,5 %

69,2 %

(cíl 75 %)

2010

2014

Cíl v roce 2020

2 %

2,6 %

cíl 3 % HDP

2010

2012

Cíl v roce 2020

12,5 %

14,1 %

20 %

2010

2013

Cíl v roce 2020

33,5 %

37 %

40 %

2010

2013

Cíl v roce 2020

118 085 000

122 897 000 Snížení o 20 milionů lidí

Jak je vidět z uvedené tabulky, téměř ve všech strategických oblastech postupují čísla směrem vzhůru, byť se to zatím může zdát velmi pozvolné. Bohužel vzrůstají i ta čísla, která by měla klesat. V oblasti sociálního začleňování a boje proti chudobě se v Evropě nedaří situaci zlepšit a počet lidí ohrožených chudobou se zvýšil o zhruba 4 miliony za pouhé tři roky, což bychom měli vnímat jako velké riziko, neboť jak již historie mnohokrát ukázala, zvyšující se sociální nerovnost vede k podpoře extremistických stran a rozsáhlým konfliktům. I přes zdánlivé úspěchy v ostatních stěžejních oblastech skrývá strategie problémy, které nemusí být na první pohled patrné. Prvním objektem mého zájmu je zvýšení podílu vysokoškolsky vzdělaného obyvatelstva ve věku 30 – 34 let. Cíl je úspěšně naplňován, ale zároveň zde vyvstává otázka, jaká pracovní místa a uplatnění najdou budoucí absolventi vysokých škol. Již v současné době v Evropské unii každoročně opouští vysoké školy desetitisíce studentů s vynikajícími studijními výsledky, a přesto nemohou najít práci a jsou odmítání s tím, že mají na většinu pozic „příliš vysokou kvalifikaci“. V lepším případě pak získají pracovní umístění na pozici, ke které není potřeba mnohaleté studium,

42 a mladí lidé vstupují do začátku pracovního života velmi frustrovaní. I přes tento neblahý trend chce Evropská unie podíl vysokoškolsky vzdělaného obyvatelstva zvyšovat. Proto by se podle mého názoru měla strategie více soustředit spíše na možnosti tvorby pracovních míst a  vytváření pracovních příležitostí pro mladou generaci. Druhým sporným bodem je otázka obnovitelných energií. Evropská unie patří mezi velké světové aktéry v oblasti životního prostředí a v rámci samotné organizace je těmto otázkám věnováno velké množství prostoru. Z hlediska otázky konkurenceschopnosti jsou ale spíše přítěží než hnacím motorem. Důvody jsou jednoduché. Konkurenceschopnost firem je dána mnoha faktory, z nichž lze mezi ty nejdůležitější zařadit náklady na jednici, z čehož je následně odvozena také výsledná cena produktu nebo výrobku. Pokud tedy evropské firmy přejdou na ekologickou výrobu, budou sice prospěšné životnímu prostředí a zlepší se kvalita ovzduší, ovšem se zároveň výrazně zvýší náklady na výrobu, neboť zavedení ekologických technologií do praxe není levné. Na druhé straně pak stojí firmy v rozvíjejících se ekonomikách, jako jsou například Čína nebo Indie, které nejsou povinny zavádět ekologická opatření, což v konečném důsledku zlepší jejich celkové postavení ve světovém žebříčku konkurenceschopnosti. Zde tedy vyvstává otázka, co je evropskou prioritou, zda skutečně čistá konkurenceschopnost nebo životní prostředí. S ohledem na velký prostor, který je ve Strategii Evropa 2020 přikládán právě důrazu na obnovitelné energie, bych se přikláněla spíše k tomu druhému. Posledním bodem, kterému bych chtěla blíže věnovat pozornost, je zaměstnanost. Cílem je dosažení 75 %, což je krásné číslo. Strategie důkladně zpracovává jak napomoci jedincům a společnosti se získáním zaměstnání, už se ale nezajímá o samotná pracovní místa. V prosinci roku 2014 činila nezaměstnanost 9,9 %, tedy zhruba 24,056 milionu lidí. Ve většině států není dána neochotou pracovat, ale neexistencí pracovních míst. Ve státech nejvíce postižených hospodářskou krizí je bez práce téměř polovina mladých obyvatel. Tuto situaci by měl nyní změnit nový plán Evropské komise na podporu investic, jež si klade za cíl vytvořit až 2,1 milionu nových pracovních míst do roku 2018.

Závěr Rozdíly mezi jednotlivými členskými zeměmi jsou do určité míry vnímány jako pozitivum, v  němž se velmi často vyzdvihuje jazyková a  kulturní pestrost národů uvnitř unie. Na druhou stranu je rozdílnost mezi členskými státy také příčinou mnoha těžkostí, se kterými se Evropská unie jako celek musí potýkat. Hospodářská krize tyto problémy ještě zdůraznila, a proto bylo nutné navrhnout taková opatření, která by především ekonomické rozdíly zemí začala vyrovnávat. Jako částečná náplast na rozdíly mohou fungovat takzvané strukturální fondy, jež mají pomáhat vyrovnávat nerovnosti, nicméně jejich redistribuce je značně nedostačující, a proto jsou vyvíjeny stále nové způsoby, jak Evropskou unii sjednotit.

43 Evropská unie je jako celek největším obchodníkem světa a  má své významné postavení v mezinárodních vztazích, ovšem k tomu, aby mohla plnohodnotně působit jako aktér světové politiky, potřebuje fungující a  bezproblémový vnitřní trh, politickou a hospodářskou jednotnost, čímž zvýší svoji konkurenceschopnost ve vztahu k ostatním hráčům světové politiky. Strategie Evropa 2020, jež se jeví jako ambiciózní plán, se postupně snaží naplňovat stanovené cíle. Bohužel ale v mnohých oblastech stanovuje spíše číselné cíle a již chybí konkrétní způsoby a metody jak cílů dosáhnout. Dosažení určitého procenta navíc nemusí nutně znamenat úspěch a zvýšení v jedné oblasti může znamenat tragický propad v oblasti jiné. To se týká především podílu vysokoškolsky vzdělaného obyvatelstva a jeho uplatnění na trhu práce, nebo otázky ekologické výroby. Na druhou stranu Evropa 2020 není plánem statickým a neměnným a na začátku roku 2015 se Evropská komise rozhodla navrhnout určité změny, jež povedou k efektivnějšímu průběhu realizace této strategie. Snižování rozdílů mezi členskými zeměmi EU je úkol složitý a dlouhodobý. Přesto lze pozorovat významné snahy a pokroky, jež byly v tomto snažení vykonány a jež přispěly k posílení a prosperitě jednotlivých členských zemí.

Zdroje: Evropa 2020. Evropská komise [online]. 2010 [cit. 2015-04-25]. Dostupné z: http:// ec.europa.eu/europe2020/index_cs.htm Headlines indicators. Eurostat [online]. 15. 11. 2014 [cit. 2015-04-25]. Dostupné z:  http://epp.eurostat.ec.europa.eu/portal/page/portal/europe_2020_indicators/headline_indicators MALÝ, J. Rozdíly v konkurenceschopnosti: důsledky pro soudržnost Evropské unie. Scienta et Societas. 2014, X(2). s. 3-15. Methodology.  World Economic Forum  [online]. 2014 [cit. 2015-05-05]. Dostupné z: http://reports.weforum.org/global-competitiveness-report-2014-2015/methodology// The Global Competitiveness Report 2013 – 2014. World Economic Forum [online]. 2013. [cit. 2015-04-10]. Dostupné z: http://www.weforum.org/reports/global-competitiveness-report-2013-2014>. Your key to European statistics. Eurostat. [online]. [cit. 2015-04-25]. Dostupné z: http://ec.europa.eu/eurostat

44

7. Příprava revize Evropské bezpečnostní strategie Ing. Zdeněk Koníček Vysoká škola mezinárodních a veřejných vztahů Praha

Úvod Ve dnech 25. – 26. června 2015 se uskuteční zasedání Evropské rady, které bude mj. zaměřeno i na problematiku Společné bezpečnostní a obranné politiky (SBOP) Evropské unie jako vhodného nástroje pro posilování bezpečnosti evropských zemí. Toto jednání by mělo vyústit ve formulování a vypracování nového strategického dokumentu a to buď formou revize, nebo přepracování Evropské bezpečnostní strategie (EBS) z roku 2003. Současné bezpečnostní problémy, jako je ukrajinská krize, dále hrozby, které představuje IS, teroristické útoky na evropské půdě a masové migrace vyvolávají otázku, zda EU má účinnou strategii k  řešení těchto problémů.  EBS je přitom základním strategickým dokumentem, na kterém jsou založeny všechny politiky a strategie bezpečnosti EU. Pod termínem „strategie“ rozumíme schopnost mobilizovat a  směřovat všechny zdroje společenství států, zahrnující i ozbrojené síly k ochraně a podpoře svých zájmů proti aktuálním či potencionálním nepřátelům. Strategie rovněž reflektuje způsob, jak optimálně využít všechny dostupné prostředky a zdroje k tomuto účelu. Vypracování strategie však může znamenat i mnohem více. V případě Evropské unie se jednalo o otázku identity, důvěryhodnosti a vlastní legitimity. Byl to jakýsi krok vpřed, ujasnění si pozice jakožto globálního aktéra, hrajícího významnou roli na mezinárodní scéně. Slabší stránkou EBS je to, že je schopna do značné míry popsat globální ambice, ale již zaostává v definování prostředků, jak jich dosáhnout v praxi. Podle některých hodnocení je EBS spíše obecnou bezpečnostní vizí, než opravdovou bezpečnostní strategií.

Historie a vývoj Bezpečnostní strategie EU vznikala v prostředí mezinárodního politického tlaku, generovaného válkou v Iráku. Hlavní motivací ke sblížení evropských velmocí byla bezesporu ztráta jejich vlivu

45 na světovou politiku. Z hlediska Velké Británie to byl fakt, že chtěla být vůdčí silou v některé z integračních oblastí EU. Velkým katalyzátorem v procesu utváření EBOP byl zásah NATO v průběhu kosovské krize (počátek roku 1998). V ní se ukázalo, že Evropa, konkrétně Evropská unie jako taková, není schopna uskutečnit operaci většího rozsahu, jako bylo např. bombardování Jugoslávie a následná mírová akce v Kosovu, bez vojenské síly USA, a to zvláště pokud jde o zpravodajské informace, prostředky komunikace a velení, použití leteckých sil, strategickou leteckou přepravu, logistickou podporu apod. Budování institucí Evropské bezpečnostní a obranné politiky bylo v podstatě dokončeno v roce 2001, kdy začal fungovat stálý Politický a bezpečnostní výbor, Vojenský výbor EU a Vojenský štáb EU. Už o rok dřív byla de facto zastavena činnost Západoevropské unie. Na Summitu EU v roce 2001 proto již bylo možné deklarovat, že unie je schopna provádět a řídit některé operace samostatně. Rozkol mezi členskými státy EU po americké invazi do Iráku v roce 2003 zdůraznil potřebu společné strategické vize ke zvýšení vnitřní soudržnosti na úrovni EU. Potřebu stanovení zahraničněpolitických cílů a  způsob jejich zabezpečení formuloval v roce 2003 Javier Solana v dokumentu „Bezpečná Evropa v lepším světě“. Jeho hlavní rysy byly navrženy tak, aby zmírnily nedostatek soudržnosti zahraniční politiky EU vytvořením nového strategického rámce. Materiál pod názvem EBS byl schválen na zasedání Rady Evropy v  Bruselu 12. prosince 2003. Jeho přijetím unie potvrdila své odhodlání zasahovat do mezinárodního prostředí i prostřednictvím bezpečnostní dimenze. EBS poskytla koncepční rámec pro Společnou zahraniční a bezpečnostní politiku (SZBP) včetně toho, co se později stalo Společnou bezpečnostní a obrannou politikou (SBOP).  Představovala komplexní dokument, který analyzuje a definuje bezpečnostní prostředí v  EU, určuje klíčové bezpečnostní výzvy a  následné politické důsledky pro všechny země unie. EBS je rozdělena do tří částí: část pojednávající o  hrozbách a  jejich příčinách, vymezení strategických cílů a o vlivu na evropskou politiku. První kapitola, pojmenovaná „Bezpečnostní prostředí: Globální výzvy a  hlavní hrozby“, popisuje nové prostředí, formované globalizací a charakterizované vstupem nestátních aktérů. Mezi hlavní hrozby globální povahy řadí: terorismus, šíření zbraní hromadného ničení, regionální konflikty, selhání státu a organizovanou trestnou činnost. Druhá kapitola „Strategické cíle“ zahrnuje tři strategické cíle k zajištění bezpečnosti EU: boj proti hrozbám, budování bezpečnosti kolem Evropy a účinný multilateralismus (odmítnutí jednostrannosti). Třetí část EBS „Vliv na evropskou politiku“ nabádá EU aby byla aktivnější, soudržnější, akceschopnější a spolupracovala s ostatními.

46 I když se jednalo o program strategického charakteru, byl od počátku kritizován pro některé nedostatky: - okrajově zmiňuje problém zvyšující se energetické závislosti a nedostatek ostatních přírodních zdrojů; - nevěnuje dostatečnou pozornost analýze současného multipolárního systému 21. století s nově se objevujícími centry moci – skupina států BRICS; - chybí v něm detailnější popis vztahu k Rusku; - nedotýká se příliš témat, jako jsou klimatická změna a energetické zdroje. Zajímavý byl i názor, že EBS si je vědoma problému, že rozšíření EU by mohlo „vytvořit nové dělicí čáry v Evropě“, a proto požaduje, aby unie oslovovala všechny své sousedy s cílem snížit případná nedorozumění.  Otázka bezpečnosti EU a jejich členů je charakterizovaná prolínáním obou stránek – vnitřní a vnější. Pokud za vnější odpovídá unie (prostřednictvím SZBP, SBOP, svých institucí a agentur), je vnitřní bezpečnost plně v kompetenci členských zemí. Další vývoj globální situace ve světě a bezpečnostních podmínek v Evropě si vyžádal potřebu dalších kroků v oblasti vnitřní bezpečnosti: - roce 2004 byla vytvořena nová funkce protiteroristického koordinátora; - v roce 2005 byla přijata Strategie EU pro boj proti terorismu; - v roce 2006 byla přijata Strategie pro bezpečnou informační společnost; - v roce 2010 byla schválena Strategie vnitřní bezpečnosti.

Hodnotící zpráva z prosince 2008 Během pěti let od přijetí EBS si vývoj bezpečnostní situace v  Evropě vyžádal potřebu revidovat a aktualizovat EBS. Jednalo se zejména o rozšíření EU na 28 členských států, přičemž mnohé z nich se nemohly podílet na rozpracování původní EBS. Dalším zlomovým bodem byla krize v Gruzii v roce 2008. Roli sehrálo i proměňující se bezpečnostní prostředí, ovlivňované událostmi jako vypuknutí dvou pandemií – ptačí a prasečí chřipky, zvyšující se povědomí o devastujících dopadech klimatické změny, globální finanční krize a rostoucí počet kyberútoků. Ne všechny členské státy však byly ochotné revidovat EBS. Německo se obávalo rozpoutání nepříjemných debat okolo Ruska. Ostatní země se obávaly oslabení významu původní EBS či sekuritizace environmentální oblasti. Výsledkem kompromisu bylo pak vypracování Zprávy o provádění Evropské bezpečnostní strategie, předložené pod názvem „Zajišťování bezpečnosti v měnícím se světě“. Tato zpráva nenahradila původní EBS, nýbrž zkoumala její praktické využití a  její budoucí vylepšení. Zpráva z  roku 2008 tedy ani nereviduje, ani nenahrazuje EBS z roku 2003.

47 V  zprávě se již konkretizuje vztah EU s Ruskem, ve kterém hraje důležitou roli energetická otázka. Dále v ní EU rozšířila důležitost energetické bezpečnosti a stanovila její základní prvky. Energetická otázka měla být hlavním faktorem vztahů s Ruskem, jež je také významným partnerem pro řešení globálních problémů. Tato zpráva opět vykazuje globální charakter a překračuje teritoriální hranice států, dokonce i samotné EU (například bezpečnostními zájmy v Afghánistánu, spoluprací s Africkou unií, vztahy s partnery jakými jsou Brazílie, Jihoafrická republika, rozšířením vztahů s Čínou).

Evropská rada 2013 Poslední zasedání ER 19. prosince 2013 již reagovalo na zhoršující se bezpečnostní klima v Evropě a bylo zaměřeno na tyto tři hlavní oblasti: - zvýšení efektivity, viditelnosti a dopadu SBOP; - posílení rozvoje schopností; - posílení evropského obranného průmyslu.

Představení nového evropského bezpečnostního programu Nový evropský program pro bezpečnost představil v Evropském parlamentu eurokomisař Avramopoulos dne 28. dubna 2015 hned po jeho předchozím schválení v  EK. Nová evropská agenda pro bezpečnost nahrazuje předchozí strategii vnitřní bezpečnosti na období 2010 – 2014, přijatou ER v únoru 2010. Tímto programem Evropská komise stanovuje strategii Unie pro řešení bezpečnostních hrozeb v EU pro období 2015 – 2020. Agenda stanovuje pět klíčových principů, které by měly řídit opatření na úrovni EU v oblasti bezpečnosti: - úplný soulad se základními právy; - transparentnost, odpovědnost a demokratickou kontrolu, založené na důvěře občanů; - lepší uplatňování a provádění stávajících nástrojů tak, aby byly v plném souladu se zásadami nezbytnosti a proporcionality; - plné využití agentur EU a všech politik EU, které mají vliv – přímo či nepřímo – na bezpečnost; - spojení všech vnitřních a  vnějších rozměrů bezpečnosti s  cílenou koordinací vnitřní i zahraniční politiky. Nový Evropský program pro bezpečnost 2015 – 2020 jim má pomoci při spolupráci, výměně informací a součinnosti, kdy je evropská podpora potřebná či nutná. Program stanovuje tři pilíře, na které se unijní instituce (komise a její agentury) zaměří:

48

1) Předcházení terorismu a boj proti radikalizaci: Mezi klíčové prvky nové strategie patří slib aktualizace těch částí evropského práva, které se terorismu týkají, aby bylo například snazší řešit otázku radikálních bojovníků, vracejících se ze zahraničí. Do Sýrie odešlo bojovat v  řadách islámských radikálů 5000 až 6000 dobrovolníků z Evropy. Je třeba také zlepšit součinnost evropských policejních a soudních složek. Výměna informací mezi těmito organizacemi by měla být automatická a systematická, a proto bude nezbytné sestavit širší vyšetřovací skupiny, aby pak mohli společně pracovat také prokurátoři a policisté z unijních zemí. Napomoci by také umělo usnadnění výměny informací mezi národními orgány a evropskými agenturami či intenzivnější policejní spolupráce jak mezi zeměmi, tak s evropskými organizacemi Europol a Eurojust. Právě v rámci Europolu tak vznikne Evropské centrum pro boj proti terorismu, které má umožnit lepší podporu poskytovanou národním bezpečnostním orgánům členských zemí při krocích proti teroristům, proti jejich financování, proti extremistickému obsahu na internetu nebo proti nedovolenému ozbrojování a obchodu se zbraněmi. Mezi dalšími body je zřízení skupiny, ve které by byly zastoupeny i velké firmy, působící na internetu. Měla by pomoci vymyslet, jak je možné bránit propagaci terorismu a radikalizaci na celosvětové počítačové síti. Záměrem programu je také posílení pravomocí finančních zpravodajských jednotek tak, aby mohly lépe sledovat finanční sítě organizovaného zločinu. Vnitrostátní orgány by měly dostat širší pravomoci k zabavování a konfiskaci nezákonně získaného majetku. Ještě letos komise spolu s významnými IT organizacemi založí fórum, jehož cílem bude bojovat s teroristickou propagandou na internetu a v sociálních médiích a které bude zkoumat, jak organizovanému zločinu využívání internetu ztěžovat.

2) Boj proti organizovanému zločinu: Má být posílena spolupráce mezi příslušnými orgány v Evropě, zejména mezi národními finančními zpravodajskými jednotkami, které budou propojeny s Europolem. Rovněž bude posouzeno, zda je třeba přijímat nová pravidla pro boj s financováním terorismu a pro snadnější konfiskování majetku, získaného trestnou činností. Silnější právní rámec má řešit nedovolené obchodování se zbraněmi a reaktivaci znehodnocených zbraní, zlepšit sdílení informací a posílit spolupráci se třetími zeměmi. Revize právní úpravy by měla teroristům i zločincům ztížit přístup ke zbraním.

3) Boj s počítačovou trestnou činností: V této oblasti je důležité vyřešit, jak překonat překážky pro vyšetřování trestných činů spáchaných v on-line prostředí, zejména pokud jde o příslušnost soudů a pravidla pro přístup k důkazům a informacím z internetu.

49 Nové klíčové akce zahrnují těchto sedm oblastí: • Boj proti radikalizaci. • Aktualizace rámcového rozhodnutí o terorismu. • Řešení financování zločinců.  • Posílení dialogu v IT průmyslu. • Posílení právního rámce o střelných zbraních.  • Posílení nástrojů pro boj s kyberkriminalitou.  • Posílení kapacity Europolu.

Příprava zasedání Evropské rady v červnu 2015 Vývoj v Evropě a jejím sousedství od prosince 2013 ukázal na negativní změny bezpečnostní situace, na což bylo zapotřebí reagovat odpovídajícím způsobem, včetně revize stávající EBS. Oproti minulému zasedání ER v prosinci 2013 je současné bezpečnostní prostředí charakterizováno menší předvídatelností ve východních a jižních částech Evropy. Hlavními zdroji zhoršení bezpečnosti a nárůstu rizik jsou především: - Bojovníci ze západních zemí, kteří se vracejí z  působení v  řadách Islámského státu. - Nové a sofistikovanější kybernetické hrozby, které mají globální charakter. - Nové vlny nelegální migrace, které jsou pod kontrolou nadnárodního organizovaného zločinu. - Teroristické útoky. Problémů je více – řada zemí EU nemá ani životaschopnou armádu. Může to znamenat i střet zájmů na celoevropské úrovni (například Rakousko si bude chtít nadále zachovat svoji neutralitu – není ani členem NATO), což si v  této době nemůžeme dovolit. Navíc vybudování pevných vojenských struktur v rámci tohoto projektu by trvalo roky. Máme ekonomickou, měnovou a možná budeme mít i energetickou unii, ale to co nám nejvíce chybí, je unie politická. Klíčovým tématem pro přípravu zasedání se stává vypracování zprávy, která by zhodnotila vliv změn globálního prostředí a souvisejících výzev pro EU (zpracovává Frederica Mogherini, vysoká představitelka pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku). Obsah zprávy bude mít významný dopad pro rozhodování o dalším směrování SBOP. Je pravděpodobné, že přes nejednotný postoj ČS a institucí bude východiskem pro revizi EBS. Lze očekávat, že témata pro červnový summit budou obdobně jako v  prosinci 2013 (silná a  viditelná SBOP, civilní a  vojenské schopnosti, obranný průmysl

50 EU) doplněná o oblast migrace a posílení spolupráce v rezortech zahraničí, vnitra a spravedlnosti. Na summitu v červnu se rovněž předpokládá přijetí politické deklarace boje proti terorismu. Výsledkem by mělo být urychlení protiteroristických iniciativ, které se aktuálně nacházejí v legislativním procesu, a také rychlé uplatnění již přijatých opatření. Nepůjde tedy o přebudování systému, ale o mnohem soustředěnější práci na tom, co už je na stole a kde se nedaří věci posouvat tak rychle, jak by si to situace vyžadovala. Problémem je i  to, že v  některých oblastech nepanuje soulad mezi evropskými institucemi. Rada EU dospěla v určitých otázkách k pozitivnímu názoru a Evropský parlament má názor opačný. Vrcholní představitelé států EU by na summitu měli také schválit opatření k lepší výměně informací a úrovni spolupráce mezi bezpečnostními sektory a službami členských států. Tím spíše, že EU k tomu má všechny potřebné mechanismy a instituce, zejména Europol a Eurojust, přes které je možné si intenzivně vyměňovat informace.

Jaké je stanovisko České republiky? Pokud ČR zastávala v prosinci 2013 spíše zdrženlivý postoj v otázce možné revize EBS, nyní se přiklání k názoru, že v kontextu vlivu změn bezpečnostního prostředí by mělo dojít k jejím změnám. Podle našeho stanoviska jedním z důležitých směrů rozvoje schopností zemí EU musí být jejich angažování v těch oblastech, kde NATO nehraje silnou roli. Nicméně základní prioritou ČR zůstává zachování shodnosti strategických cílů a struktur NATO a EU. Obecně by pro nás mělo nadále platit, že NATO s dominantním postavením USA je klíčové pro naši bezpečnost, protože doposud byla Evropa v pokusech o vytvoření evropské jednotné armády či obrany neúspěšná. Tato koncepce by neměla rozhodně duplikovat fungování NATO i přes ten fakt, že v NATO nejsou úplně všechny státy EU. Klíčovým prvkem přístupu k revizi EBS nebo vypracování nového strategického dokumentu je vlastnické právo na unijní nebo vnitrostátní úrovni, tzn. kontrola ČS nad procesem přípravy i jeho výsledkem. Přitom čím bude dokument komplexnější, tím větší úlohu budou muset hrát evropské instituce. Celý proces přípravy by měl být co nejotevřenější, jak na úrovni EU a jednotlivých ČS, tak i uvnitř nich, včetně zapojení politiků, veřejnosti, obranného průmyslu atd. Nový dokument by měl zohlednit zájmy, hodnoty a schopnosti EU, měl by být globální, komplexní a propojovat existující politiky nejen v oblasti SZBP, ale také vnitřní bezpečnosti a rozvoje. Musí vycházet z analýzy změn bezpečnostního prostředí,

51 zohlednění ekonomické a finanční situace EU a vyhodnocení efektivity dosavadního působení EU. Strategie musí jasně pojmenovat hrozby a přiřadit k nim odpovídající nástroje. Pokud nová strategie má mít nějakou šanci na úspěch, musí být stanoveny priority hrozeb, protože zájmy jednotlivých členských států jsou různé. To bylo hlavní příčinou neúspěchu každého pokusu vytvořit koherentní globální pohled od doby, kdy byla SZBP zavedena. 

52

8. Vývoj ekonomiky České republiky a směřování k eurozóně PhDr. Jana Marková, Ph.D. Vysoká škola mezinárodních a veřejných vztahů Praha

Úvod Rok 2015 přináší možnost ohlédnout se do minulosti a oslavit některá kulatá výročí. Letošní výročí sedmdesáti let od konce 2. světové války vede k různým úvahám a hodnocením vývoje uplynulých let. Z ekonomického hlediska je v České republice zajímavé vrátit se do minulosti až téměř sto let, tedy k období vzniku Československa. Jiným výročím je třicet let od Schengenské úmluvy, které se České republiky také bezprostředně týká spolu s připomenutím jedenácti let členství v Evropské unii. Eurozóna se navíc v lednu posunula do čtrnáctého roku používání hotovostní podoby eura, rozšířila se o dalšího člena – Litvu a zároveň řeší možný odchod jiného člena eurozóny – Řecka. Česká republika má členství v eurozóně ještě před sebou a tak je tento pohled do budoucna zajímavým rozšířením úvah o ekonomice ČR na období delší než sto let. Ve svém příspěvku ve zkratce popíši ekonomický vývoj České republiky od roku 1918 až do současnosti. Následně budu sledovat vývoj i do budoucích let, a to především z pohledu možného přijetí eura a s tím souvisejícím plněním maastrichtských kritérií. Porovnám také situaci v České republice s vývojem u nejbližších partnerů z Visegrádské čtyřky.

Vývoj ekonomiky od roku 1918 Období od vzniku Československa, tedy 97 let zpátky, lze ve zkratce popsat z ekonomického hlediska v  několika historických etapách. Jednak je to růst ekonomiky ve 20. letech minulého století, který byl průměrně kolem 8 %. Následná hospodářská krize ve 30. letech znamenala obrovský propad a krátké oživení bylo přerušeno 2. světovou válkou. Poválečný vývoj byl nejprve charakteristický krátkým oživením a následně propadem po převzetí moci komunistickou stranou v únoru 1948. Do roku 1990 můžeme sledovat postupnou stagnaci socialistického hospodářství spolu s uměle stlačenou inflací na hodnoty kolem nuly. V roce 1991 byla zahájena ekonomická reforma, která postupně přeměnila centrálně plánovanou ekonomiku v  ekonomiku tržní. Jednorázová liberalizace z roku 1991 zvýšila inflaci na 55 % a následoval více než 11% pokles růstu HDP. Do poloviny devadesátých let se podařilo ekonomiku

53 stabilizovat s inflací pod 10 % a ekonomickým růstem až k 6 %. Také nezaměstnanost byla nízká spolu s rozumným deficitem veřejných financí, stabilním kurzem koruny a přílivem zahraničních investic. Koncem 90. let se objevují nejrůznější hospodářské i politické problémy a koruna opouští režim fixního kurzu. Ekonomický růst je obnoven v roce 1999 a následuje příznivé období růstu až do doby světové finanční krize, která zavedla českou ekonomiku do déletrvající recese. Graficky je vývoj růstu HDP popsán v následujícím grafu 1. Graf 1: Vývoj růstu HDP v letech 1918 - 2008

Pramen: ČNB (ČNB. 2015).

Aktuální ekonomický vývoj Ministerstvo financí ČR ve svém Konvergenčním programu (MF ČR, 2015a) předpokládá z  hlediska růstu HDP pokračující růst až k  hodnotě 2,5 % pro rok 2016 a 2,3 % v letech 2017 a 2018. Minulá období nebyla příliš optimistická, Česká republika se teprve v polovině roku 2013 vymanila z šesti čtvrtletí trvající recese a i následné oživení bylo velmi pomalé. Dlouhé období recesí také způsobilo, že se růst potenciálního produktu výrazně zpomalil až na 0,3 % v roce 2013. Tento nepříznivý vývoj s hluboce zápornou produkční mezerou se v ekonomice projevil výraznou re-

54 gistrovanou nezaměstnaností, nízkým počtem volných pracovních míst, podprůměrným využitím kapacit a pomalým růstem cen a mezd. Od roku 2009 se České republice daří snižovat deficit vládního sektoru. I  když strukturální schodek se zhoršil, měl by kulminovat v roce 2015 na úrovni 1,7 % a celkový schodek by měl z úrovně 1,9 % pro rok 2015 klesnout do roku 2018 na 0,6 % HDP. Podle aktuálních údajů je v současné době očekáván pouze mírný nárůst nominální hodnoty vládního dluhu a vzhledem k očekávanému růstu HDP je predikován vládní dluh na hodnotě 40,9 % pro rok 2015. Dynamika vývoje celkového vládního dluhu je tak po předchozím zrychleném nárůstu poměrně optimistická (Podrobněji viz Makroekonomická predikce České republiky (MF ČR, 2015b)). Pro příští dva roky je očekávána nízká inflace, která by měla v roce 2017 dosáhnout inflačního cíle 2 %. Vzhledem k  tomu, že i  po poklesu úrokových sazeb na minimum v  listopadu 2012 inflace i  nadále klesala, začala ČNB využívat měnový kurz jako další nástroj měnové politiky. Od intervencí v  listopadu 2013 deklaruje ČNB udržení kurzového závazku na hodnotě 27 korun za euro. Podle zveřejněných informací ČNB lze předpokládat devizové intervence možná i déle než do poloviny roku 2016, jak je v tuto chvíli centrální bankou vyhlášeno.

Směřování k eurozóně Z  hlediska maastrichtských kritérií je vývoj ČR nastaven k  možnému relativně brzkému přijetí eura. Vstup členské země EU do eurozóny je podmíněn jednak slučitelností právních předpisů země s články 130 a 131 Smlouvy o fungování EU a Statutem systému centrálních bank a Evropské centrální banky a jednak je nutné dosažení vysokého stupně udržitelné konvergence. Česká republika je zavázána Aktem o přistoupení České republiky k EU jako nedílné součásti Smlouvy o přistoupení České republiky k EU podnikat procesy tak, aby byla na přistoupení k eurozóně co nejdříve připravena. Stanovení termínu vstupu je v  kompetenci členského státu a  závisí na míře připravenosti. Podívejme se nyní na konkrétní plnění pětice konvergenčních kritérií (MF ČR, 2014). Kritérium cenové stability znamená, že členský stát vykazuje dlouhodobě udržitelnou cenovou stabilitu. Cenová stabilita je sledována pomocí průměrné míry inflace, která je měřena v průběhu jednoho roku před provedeným šetřením a nepřekračuje o více než 1,5 procentního bodu míru inflace nejvýše tří členských států, které v oblasti cenové stability dosáhly nejlepších výsledků.1 Kritérium cenové stability Česká republika aktuálně plní. Pro budoucí období 2015 – 2017 je odhadována stále mírná inflace, která zajistí plnění kritéria i nadále. Podrobněji viz tabulka 1. 1 Inflace se měří pomocí indexu spotřebitelských cen na srovnatelném základě s přihlédnutím k rozdílnému vymezení pojmů v jednotlivých členských státech. Podrobněji viz článek 140 odst. 1 první odrážka Smlouvy o fungování EU a článek 1 Protokolu č. 13 o kritériích konvergence.

55 Tabulka 1: Harmonizovaný index spotřebitelských cen (průměr posledních 12 měsíců proti průměru předchozích 12 měsíců ke konci období, růst v %) 2011

2012

2013

9/2014

2014

2015

2016

2017

Průměr 3 zemí s nejnižší inflací

1,6

1,6

0,3

0,0

0,4

1,0

1,4

1,5

Hodnota kritéria

3,1

3,1

1,8

1,5

1,9

2,5

2,9

3,0

ČR

2,1

3,5

1,4

0,6

1,0

2,3

2,1

2,0

Zdroj: Eurostat, konvergenční programy a programy stability jednotlivých členských zemí, výpočet MF ČR (může se lišit od prognózy ČNB). Kritérium stavu veřejných financí je splněno, pokud jsou plněny obě položky fiskálního kritéria, tedy deficitu i dluhu sektoru vládních institucí. Kritérium stavu veřejných financí je stanoveno tak, že se vyžaduje dlouhodobě udržitelný stav veřejných financí, patrný ze stavu veřejných rozpočtů nevykazujících nadměrný schodek nad hodnotu 3 % HDP a poměru dluhu sektoru vládních institucí k hrubému domácímu produktu, nepřekračující doporučovanou hodnotu 60 % HDP.2 Česká republika toto kritérium aktuálně plní. Neplnění kritéria znamená pro všechny země vstup do procedury při nadměrném schodku (Excessive Deficit Procedure, EDF), ve kterém se Česká republika v období od prosince 2009 do června 2014 také nacházela. Současná strategie vlády směřuje do budoucna k hodnotám 2,2 % HDP v roce 2015, 1,4 % HDP v roce 2016 a 1,1 % HDP v roce 2017. Další údaje o deficitu rozpočtu jsou uvedeny v tabulce 2. Rizikem pro očekávaný vývoj je nestabilní situace v eurozóně a možné dopady na ekonomiku ČR. Tabulka 2: Saldo sektoru vládních institucí (v % HDP) 2011

2012

2013

2014

2015

2016

2017

Hodnota kritéria

-3,0

-3,0

-3,0

-3,0

-3,0

-3,0

-3,0

ČR

-2,9

-4,0

-1,3

-1,5

-2,2

-1,4

-1,1

Zdroj: ČSÚ, MF ČR. Vzhledem k nízké výchozí hodnotě dluhu sektoru vládních institucí nemá Česká republika s plněním této části kritéria problémy. V důsledku globální krize se však nárůst dluhu exponenciálně zrychlil ze zhruba 30 % HDP na hodnoty kolem 45 % HDP, a to v důsledku vyšších deficitů rozpočtů vládních institucí a zároveň nízkého tempa růstu produktu. Výhled do roku 2017 předpokládá pokles na hodnotu 41,7 % 2 Podrobněji viz článek 140 odst. 2 druhá odrážka Smlouvy o fungování EU.

56 HDP. Úroveň celkového zadlužení je relativně nízká a kritérium bude s nejvyšší pravděpodobností i  nadále plněno, i  když rezerva pro jeho plnění se v  důsledku krize výrazně ztenčila. Další údaje jsou uvedeny v tabulce 3. Tabulka 3: Dluh sektoru vládních institucí (v % HDP) 2011

2012

2013

2014

2015

2016

2017

Hodnota kritéria

60,0

60,0

60,0

60,0

60,0

60,0

60,0

ČR

41,0

45,5

45,7

43,8

42,3

42,1

41,7

Zdroj: ČSÚ, MF ČR. Kritérium účasti v mechanismu směnných kurzů vyžaduje dodržování normálního fluktuačního rozpětí stanoveného mechanismem měnových kurzů Evropského měnového systému po dobu alespoň dvou let, aniž by došlo k devalvaci vůči euru3. Vláda a  ČNB se shodují, že setrvání České republiky v  ERM II je vhodné jen po minimálně nutnou dobu. Česká republika by se měla zapojit do ERM II teprve po dosažení vysoké míry ekonomické sladěnosti a po vytvoření předpokladů pro to, aby jí bylo umožněno krátce po vyhodnocení kurzového kritéria přijmout měnu euro. Zapojení do ERM II je nejvhodnější v podmínkách stabilní situace v tuzemské ekonomice i při stabilních světových finančních trzích. Graf 1 ukazuje vývoj kurzu, který ve sledovaném období neopustil vymezené pásmo ±15 % kolem hypotetické centrální parity, a to i přesto, že od listopadu 2013 ČNB používá měnový kurz jako další nástroj měnové politiky a intervenuje na devizových trzích. V  den vyhlášení kurzového závazku v  listopadu 2013 došlo ke skokovému oslabení kurzu koruny na hodnotu poblíž 27,00 CZK/EUR. Následně se kurz již bez dalších devizových intervencí stabilizoval poblíž hodnoty 27,50 CZK/EUR, jak ukazuje graf 2. Kurzový závazek ČNB má podle informací centrální banky platit minimálně do poloviny roku 2016. Kritérium konvergence úrokových sazeb je vymezeno tak, že v  průběhu jednoho roku před šetřením průměrná dlouhodobá nominální úroková sazba členského státu nesmí překračovat o více než 2 procentní body úrokovou sazbu nejvýše tří členských států, které dosáhly v oblasti cenové stability nejlepších výsledků.4 Kritérium konvergence úrokových sazeb Česká republika aktuálně bez problémů plní. Dlouhodobé úrokové sazby byly v září 2014 šesté nejnižší v EU (konkrétní data jsou uvedena v tabulce 4). I ve střednědobém výhledu je vysoce pravděpodobné, že 3 Podrobněji viz článek 140 odst. 1, třetí odrážka Smlouvy o fungování EU. 4 Úrokové sazby se zjišťují na základě dlouhodobých státních dluhopisů nebo srovnatelných cenných papírů, s přihlédnutím k rozdílnému vymezení pojmů v jednotlivých členských státech. Podrobněji viz článek 140 odstavec 1 čtvrtá odrážka Smlouvy o fungování EU.

57 ČR bude toto kritérium plnit. Nutné je však zachování důvěry finančních trhů v dlouhodobou udržitelnost veřejných financí. Graf 2: Nominální měnový kurz CZK/EUR

Zdroj: ČSÚ, MF ČR. Tabulka 4: Dlouhodobé úrokové sazby pro konvergenční účely (průměr posledních 12 měsíců, v %) 2011

2012

2013

9/2014

2014

2015

2016

2017

Průměr 3 zemí s nejnižší inflací

3,3

3,1

4,4

3,4

3,9

4,3

3,2

3,1

Hodnota kritéria

5,3

5,1

6,4

5,4

5,9

6,3

5,2

5,1

ČR

3,7

2,8

2,1

1,9

2,4

2,6

2,8

3,0

Zdroj: Eurostat, konvergenční programy a programy stability jednotlivých členských zemí, výpočet MF ČR.

Euro v zemích Visegrádské čtyřky Otázka přijetí jednotné měny euro není v České republice postavena jako otázka zda euro přijmeme, ale kdy euro přijmeme. Vstupem do Evropské unie se Česká republika zavázala euro v  budoucnu přijmout. Záleží nejen na plnění konvergenčních kritérií, ale také na mnoha politických rozhodnutích. Většina zemí EU, stojících dosud mimo eurozónu, nemá své datum závazného přijetí eura stanoveno a stejně je tomu i u České republiky. Z našich nejbližších partnerů ve Visegrádské čtyřce se eurem platí jen na Slovensku. Slovensko přijalo euro v  pro něj velmi vhodný okamžik a  spíše čerpá výhody společné měny, než překonává problémy. Ekonomická konvergence Slovenska

58 se podle dat ukazuje rychlejší než Česka, avšak důvodem není pozitivní vliv eura, ale spíše to, že Slovensko mělo po rozpadu Československa téměř poloviční životní úroveň, takže byla konvergence rychlejší. Navíc razantní ekonomické reformy pomohly Slovensku být pružnější a méně zatíženou ekonomikou co do přerozdělování. Slovensko se do období krize dostalo ve stavu přehřáté ekonomiky a také následné zadlužování ukazuje, že relativně dobré výsledky ekonomiky během krize byly ovlivněny spíše rozpočtovou politikou, než přijetím eura (Singer, 2014). Polsko i Maďarsko jsou ve velmi podobné situaci jako Česká republika a také se zatím tyto dvě země nerozhodly, jaký by měl být termín vstupu do eurozóny. Současná polská vláda se zatím jen snaží o rozpoutání debaty o přijetí eura. Polská situace je oproti Česku komplikována navíc tím, že Polsko čekají na podzim 2015 parlamentní volby a tak lze další rozhodnutí o termínu očekávat nejdříve s novou vládou. Podle poslední Konvergenční zprávy (ECB, 2014) Polsko plní kritérium cenové stability, avšak budoucí cenový vývoj nelze dobře odhadnout. Na Polsko se v současnosti vztahuje rozhodnutí Rady o existenci nadměrného schodku z důvodu schodku ve výši 4,3 % HDP. Poměr hrubého veřejného dluhu k HDP je 57 % HDP a v důsledku jednorázového převodu aktiv by měl poklesnout na 49,2 % HDP. Polský zlotý se neúčastní mechanismu ERM II. Dlouhodobé úrokové sazby splňují kritérium konvergence úrokových sazeb. Maďarský postoj je obdobně skeptický jako polský. Termín přijetí eura není stanoven a ze současné politické reprezentace podporují euro jen socialisté. Navíc plnění maastrichtských kritérií včetně legislativního rámce není v  Maďarsku zdaleka tak hladké jako v České republice (ECB, 2014). V referenčním období od května 2013 do dubna 2014 plnilo Maďarsko kritérium cenové stability, avšak v  důsledku minulého vývoje existují obavy ohledně udržitelnosti konvergence cenového vývoje. Dlouhodobé úrokové sazby splňují kritérium konvergence úrokových sazeb. Avšak z hlediska fiskálního kritéria je Maďarsko v komplikované situaci, kdy veřejný dluh k HDP byl na úrovni 79,2 % HDP a vzhledem k nárůstu deficitu z 2,2 % HDP na 2,9 % HDP je předpokládán nárůst dluhu na 80,3 % HDP. Maďarský forint se neúčastní mechanismu ERM II.

Termín přijetí eura v České republice Česká vláda se svým ministrem financí Andrejem Babišem nemá v  tuto chvíli otázku brzkého přijetí eura v plánu. Navíc ani nehodlá určovat datum vstupu. Vše se tedy může změnit až po řádných volbách, které Českou republiku čekají na podzim roku 2017. Pokud by tyto volby za dva roky vyhrál současný premiér Sobotka, lze podle jeho vyjádření očekávat nastavení jasného data vstupu. Určitou nejistotu ohledně data vstupu přináší očekávaná změna na pozici guvernéra ČNB. Vzhledem k tomu, že guvernéra jmenuje prezident, budoucí osoba guvernéra mu bude jistě názorově blízká. Současnému guvernérovi ČNB Miroslavu Singerovi končí šestileté funkční období na konci června 2016.

59 Jak jsem již ve svém příspěvku popsala, maastrichtská konvergenční kritéria (vyjma kurzového) plníme, i prognózy jsou veskrze pozitivní, termín přistoupení k eurozóně tak v tuto chvíli stojí na mnohých politických rozhodnutích. Nejbližší reálné datum přijetí eura, avšak pouze teoreticky možné datum, je termín 1. 1. 2018. Pokud bychom se k systému ERM II připojili k 1. 7. 2015, po dvou letech v  systému by mohlo být Evropskou komisi rozhodnuto o  přijetí ČR do eurozóny. Současná vláda však euro zavést nechce. Pokud by tedy euro měla zavést v nejkratším možném termínu následující vláda, pak vzhledem k termínu voleb na podzim 2017 by bylo možné s rychle ustavenou novou vládou vstoupit do ERM II k 1. 7. 2018. Po dvou letech, v červenci 2020, by pak Evropská komise rozhodovala o  tom, zda ČR splnilo nezbytné podmínky pro přijetí eura a k 1. 1. 2021 by byla zrušena výjimka ze zavedení jednotné měny a euro by začalo v ČR platit. Z technického hlediska a vzhledem k volebním zvyklostem při sestavování nové vlády je tedy potřeba, aby bylo v prvních měsících nové vlády rozhodnuto o vstupu do ERM II a i tak se přijetí eura nestihne dříve než v lednu 2021. To však bude zároveň volební rok pro další parlamentní volby a moment přijetí eura ve volebním roce bude jistě velmi důležitým mezníkem pro rozhodování o termínu přijetí eura. I tento termín je ale stále velmi teoretický. A to především proto, že dosud v ČR chybí významnější ekonomická i politická diskuse o termínu přijetí eura. I když nutno podotknout, že o vstupu do ERM II už bude spolurozhodovat bankovní rada ČNB v čele s novým guvernérem.

Závěr Ekonomický vývoj České republiky bude v  budoucnosti záviset na partnerech v Evropské unii. V tuto chvíli jsou aktuální politické změny v Evropské unii natolik výrazné, že budoucí vývoj lze těžko odhadnout. Jde například o politický vývoj v Řecku a s tím spojený možný odchod Řecka z eurozóny – tzv. Grexit – nebo například situace po volbách ve Velké Británii a možný odchod Velké Británie z Evropské unie (do eurozóny Velká Británie nevstoupila a ani nikdy vstupovat nehodlala) – tzv. Brexit. Ekonomický vývoj v  období krize a  v  období pokrizovém se ukazuje jako vyváženější v zemích bez eura než v eurozóně. S mírným odstupem od období krize po roce 2008 lze zhodnotit, že země eurozóny neměly v  pokrizovém období lepší vývoj svých ekonomik než země, které v eurozóně nejsou. Propad po roce 2008 byl významný a eurozóna se zpět na úroveň roku 2008 dostává až v roce 2014. Výstup zemí mimo eurozónu se na úroveň před krizí dostal již v roce 2010. Guvernér ČNB Miroslav Singer dokonce poukazuje na to, že od roku 2009 roste celkový výstup ekonomik zemí EU mimo eurozónu o 1 % bod rychleji než výstup zemí eurozóny (Singer, 2015). Nelze tak ukázat, že by eurozóna znamenala podstatný stimul, podněcující růst ekonomiky.

60 Česká republika tak má před sebou období s  poměrně dobrými ekonomickými prognózami a zároveň nejednoznačnými politickými rozhodnutími, které ovlivní další ekonomický vývoj na další desetiletí do budoucna.

Použitá literatura a informační zdroje ČNB. 2015: Ekonomický vývoj na území České republiky. [online]. Dostupný z  http://www.historie.cnb.cz/cs/menova_politika/prurezova_temata_menova_politika/1_ekonomicky_vyvoj_na_uzemi_ceske_republiky.html [cit. 30.4.2015] ECB. 2014. Konvergenční zpráva červen 2014. [online]. Frankfurt nad Mohanem: ECB, 2014, červen 2014 [cit. 2015-03-17]. Dostupné z WWW: . MARKOVÁ, J. 2014a: Desetileté členství ČR v EU z hlediska inteligentního růstu. In: Sborník k VIII. mezinárodní vědecké konferenci Kulatý stůl – Den Evropy 2014 „Co Evropská unie dala a  vzala “. Praha: Kamil Mařík Professional Publishing. 2014. S. 83-89. MARKOVÁ, J. 2014b: Desetileté členství ČR v EU a vize v rámci Strategie Evropa 2020. In: Dušek, J., Pána, L. a kol. Reflexe evropského integračního procesu po roce 2004, 1. vyd. České Budějovice: Vysoká škola evropských a regionálních studií, 2014, 114s. Strany 34-40. MF ČR. 2015a. Konvergenční program  České republiky. [online]. Praha: MF ČR, 2015, květen 2015 [cit. 2015-05-06]. Dostupné z WWW: < http://www.mfcr.cz/cs/ zahranicni-sektor/prognozy/konvergencni-program/2015/konvergencni-programceske-republiky-dub-21268>. MF ČR. 2015b. Makroekonomická predikce  České republiky. [online]. Praha: MF ČR, 2015, duben 2015 [cit. 2015-05-06]. Dostupné z WWW: . MF ČR. 2014. Vyhodnocení plnění Maastrichtských konvergenčních kritérií a stupně ekonomické sladěnosti ČR s eurozónou [online]. Praha: MF ČR, 2014, prosinec 2014 [cit. 2015-03-17]. Dostupné z WWW: . SINGER, M. 2015. Bylo lepší být během krize v  eurozóně? Odpověď dávají data. [online]. Praha: ČNblog, 2015, 2. března 2015 [cit. 2015-03-17]. Dostupné z WWW: . SINGER, M. 2014. Dohání nás Slovensko díky euru? [online]. Praha: ČNblog, 2014, 29. ledna 2014 [cit. 2015-03-17]. Dostupné z WWW: . VLÁDA ČR. 2013. Strategie působení ČR v EU [online]. Praha: Vláda ČR, 2013, 17.5.2013 [cit. 2015-03-17]. Dostupné z WWW: .

61

9. Evropa na prahu nové formy ekonomické spolupráce s USA – TTIP Bc. André Dravecký Vysoká škola mezinárodních a veřejných vztahů Praha Vážená paní rektorko, vážený pane prorektore, vážené kolegyně a kolegové, dnes jsem si připravil příspěvek Evropa na prahu nové formy ekonomické spolupráce s USA – TTIP. Rád bych na začátku poděkoval za pozvání na tento kulatý stůl, jelikož si myslím že pro studenty je skvělé, když mohou své příspěvky přednést v rámci svého studia před odborným publikem. Transatlantická dohoda o obchodu a investicích (dále jen TTIP) je název pro dohodu mezi Evropskou unií a Spojenými státy americkými, která si klade za cíl liberalizovat vzájemný obchod a  vzájemné investice. Vyjednávání o  této dohodě byla zahájena v červenci 2013 a očekávalo se, že do 2 let budou tato jednání završena. Před týdnem skončilo 9. kolo vyjednávání. Podle nezávislé dopadové studie, zpracované londýnským Centre for Economic Policy Research, by zisky plynoucí z dohody mohly dosáhnout v případě EU mezi 68 – 119 miliardami euro ročně, pro USA 50 – 95 miliard euro ročně. Dohoda je postavena na skutečnosti, že USA a EU jsou těmi největšími světovými obchodníky i investory, sobě navzájem i pro většinu třetích zemí. Celková obchodní výměna mezi EU a USA dosáhla v roce 2011 hodnoty 702,6 miliard euro. Každý den mezi EU a USA probíhá obchod se zbožím a službami za 2 miliardy euro. Vzájemné přímé investice dosahují výše téměř 3 biliony euro. V současné době EU a USA společně vytvárejí téměř polovinu světového HDP (EU přes 25 %, USA přes 21 %) a  téměř třetinu objemu celkového světového obchodu (EU 17 % a  USA 13,4 %). Těmito čísly chci ukázat, jak jsou pro sebe EU a USA důležití obchodní partneři. Vývoz EU do USA by podle odhadů Evropské komise i Centre for Economic Policy Research měl díky dohodě vzrůst až o 28 %, což znamená vývoz zboží a služeb zhruba v hodnotě 187 miliard euro. V některých segmentech, perspektivních i z hlediska České republiky, by nárůst mohl být velmi významný, např. export automobilů z EU do USA by mohl vzrůst až o 149 %. Z globálního pohledu by vývoz EU tím vzrostl přibližně o 6 %.

62 Očekává se, že dohoda o volném obchodu mezi EU a USA by byla bezprecedentně nejvýznamnější bilaterální obchodní dohodou vůbec, a to jak ve smyslu objemu mezinárodního obchodu, který by podléhal jejím pravidlům, tak pokud jde o vliv na mezinárodní obchod jako celek.

Jak jsem již řekl na začátku příspěvku, dohoda TTIP je u 9. kola vyjednávání, což znamená, že nevíme, jak bude tato dohoda vypadat. Nicméně, většina studií, které se věnují tématu TTIP, předpokládá dva možné scénáře pro rozsah dohody TTIP. Konzervativní scénář počítá s odstraněním cel mezi EU a USA. Ovšem také počítá jen s částečným odstraněním netarifních bariér obchodu mezi EU a USA. Druhý scénář, který je více ambiciózní, počítá s úplným odstraněním netarifních překážek obchodu.

63 Studie od ekonomů Heid, Lehwand odhaduje pro Českou republiku v konzervativním scénáři nárůst o 0,17 % HDP na hlavu, snížení nezaměstnanosti o 0,11 % a růst reálných mezd o 0,53 %. Česká republika se s těmito odhady řadí mezi 8 nejhorších zemí v EU. Pro druhý scénář výše zmíněná studie odhaduje pro Českou republiku nárůst HDP o 2,58 %, snížení nezaměstnanosti o 0, 46 %, a růst reálných mezd o 2, 14 %. Tato čísla jsou samozřejmě lepší než v  prvním případě. I  tak Česká republika zaujala v tomto odhadu jedny z posledních příček v rámci EU.

Globální perspektiva TTIP Vzhledem k velikosti obou aktérů této dohody se musíme podívat také na to, jaký ekonomický dopad by smlouva TTIP měla na ostatní ekonomiky světa. Studie „The impact of TTIP”, kterou vypracoval KAS (Konrad-Andenauer Stiftung) uvádí, že v  USA mezi tzv.”trade policy makers” a  analytiky převládá názor, že kolo v Dauhá selhalo a WTO je odsouzeno k zániku. Klíčový faktor, který autoři uvádějí, je, že země jako Čína, Indie či Brazílie nejsou ochotny přinést oběti, které nese pozice lídra světového obchodu. Toto je jedna z největších motivací, proč USA chtějí uzavřít dohody jako je TTIP a TPP. Tato studie také uvádí, že USA se obávají toho, že Čína nebude v  budoucnu hrát podle pravidel, které nastavil Západ. TPP je proto jedna z  části strategického manévru, jak spolupracovat s  parnery ve východní Asii podle zesílených pravidel. Země, které jsou součástí vyjendávání o TPP jsou z velké části země, které již mají s USA uzavřenou dohodu o volném obchodu, či o ni jednají. Dále se také jedná o vojenské spojence, nebo země, které se obávají nárůstu Číny. Studie Transatlantic Trade and Investment Partnership The Economic Analysis Explained, kterou si nechala zpracovat Evropská komise uvádí, že přijetí TTIP by mělo pomoci světovému obchodu jako celku. Počítá se s tím, že dohoda by navýšila DPH u obchodních partnerů EU a USA až o 100 miliard EUR. Počítá se s tím, že výhody, které budou mít USA a EU z podpisu dohody, nepůjdou na účet ostatních států. K jinému závěru, než výše zmíněná studie, došla studie Bertelsmann Stiftung. V případě uzavření TTIP budou i poražené státy. Například Čína. Může se stát, že různé zboží, například plastové součástky, se nebudou do EU dovážet z Číny, ale z USA. To bude mít politický dopad. Mohlo by to znamenat, že se budou vytvářet nové obchodní bloky, což by nebyla cesta správným směrem. Jelikož když bude strádat Čína, budou strádat i ostatní rozvojové země, například ty africké. Proto jsou zde jednání jako je Regional Comprehensive Economic Partnership, které mají zabránit vytváření obchodních bloků. Jak je z čísel vidět, tak nejvíce „postiženými” státy by se staly Kanada, Austrálie, Mexiko, Rusko atd. Tyto státy se nejpíše budou pokoušet uzavřít vlastní dohody o vol-

64 ném obchodu zejména s EU a USA (Kanada a Mexiko jsou již součásti NAFTA). Nová dohoda o volném obchodu mezi Kanadou a EU byla uzavřena v září 2014 v Ottavě po 10 letech jednání. Dohoda vstoupí v platnost v roce 2016. Tato dohoda nebyla samozřejmě započítána do studie, ze které autor cituje. Proto můžeme počítat s odlišnými čísly ve vývoji HDP Kanady. Namísto velkého propadu se očekává růst HDP. Pro svět jako celek by podle studie hluboká liberalizace přinesla růst HDP o 3,27 %. Tento růst by měl podle různých studií pokrýt ztráty, které vzniknou některým státům.

CO TTIP přinese? Mýty a fakta Přijetí TTIP provázejí mýty, které kolují médii. To vše zapříčinila neinformovanost občanů od vrcholných politiků a institucí, které mají tuto agendu na starosti. TTIP je bezpochyby krok kupředu, ze kterého můžeme těžit, v případě že na to budeme připraveni. TTIP přinese zmenšení obchodních překážek. Pro malou a exportně orientovanou zemi jako je ČR je to velice důležitá smlouva. TTIP je něco nového, a proto vzbuzuje vlnu dotazů a pochybností. Evropská komise nedělá svojí práci ohledně informovanosti občanů o jednání dobře. Tuto myšlenku si uvědomuje většina zainteresovaných lidí, a proto EK po kritice přispěchala se zveřejněním mandátu pro vyjednávání o TTIP na svých internetových stránkách. To ovšem nestačí, jelikož je velice málo procent občanů, kteří si tento materiál otevřou. EK a další instituce musejí tlačit na opinion makery a národní politiky, aby rozvířili debatu o TTIP v médiích a na veřejnosti. Jedině tak budou moci lidé slyšet, o čem TTIP je a co nám doopravdy přinese. Neinformovanost voličů se poté využívá například ve volbách. Je tedy nutné otevřít debatu na toto téma, aby se lidé a podniky seznámili s klady této dohody. S tímto problémem se ovšem nepotýkáme v Evropě sami. Živá debata o TTIP je například v Německu, kde se toto téma opravdu probírá napříč politickým spektrem, komentátory a analytiky. Jelikož rozdíl mezi mýtem a faktem je pro většinu obyvatel v EU těžké rozpoznat, některé vlády spustily kampaň pro informovanost svých občanů.

ISDS – Investor-state dispute settlement ISDS je asi nejspornějším bodem dohody TTIP. ISDS, neboli urovnání sporů mezi státem a investorem. Zatím ovšem není jisté, jestli se tento bod v dohodě vůbec objeví. V případě, že se do dohody dostane, není zatím zřejmé, v jaké to bude podobě. ISDS totiž přijde na řadu jednání až na úplném konci, který je zatím v nedohlednu. Evropská komise má v  plánu tento bod projednávat s  členskými státy, europoslanci, nevládními organizacemi, podniky i  odbory. Evropská veřejnost je k  ISDS spíše skeptická, což dokazuje internetová konzultace s občany EU, kterou iniciovala Evropská komise. Téměř 150 tisíc respondentů vyjádřilo svůj názor na tuto problematiku.

65 Zjednodušeně řečeno, mechanismus ISDS umožňuje soukromým firmám, aby u arbitrážních tribunálů žádaly finanční kompenzace za ušlý zisk, o který je připravila regulace cizího státu. Firmy registrované ve Spojených státech by tak mohly napadat zákony a rozhodnutí evropských zemí. Doložky o této ochraně existují v rámci řady mezinárodních obchodních dohod. Obsahuje ji i 1400 dohod, uzavřených členskými státy EU. ISDS je možné najít i mezi některými členskými zeměmi EU navzájem. Existují například investiční smlouvy mezi Německem a ČR, kde je doložka ISDS. Německo a Portugalsko má také takové smlouvy. Existují již EU státy, které mají s USA ISDS smlouvy. Je tedy zřejmé, že ISDS je velice kontroverzní a čeká nás ještě hodně debat na toto téma. Nicméně Česká republika by na přijetí této dohody mohla tzv. vydělat, jelikož má zastaralou dohodu o vyrovnávání sporů s USA. Nová dohoda, by nakonec měla být pro naši republiku výhodnější, než stávající. Mnoho lidí si myslí, že ISDS zpochybní demokratické vlády atd. To ovšem není pravda. Existuje také chybné přesvědčení, že většinu arbitrážních řízení vyhrává soukromá firma. Ve skutečnosti je to právě naopak, většinu řízení vyhrávají státy. Center for strategic & International studies (CSIS) ve své studii Investor – State Dispute Settlement: A Reality Check – Working Paper uvádí některé důležité údaje, které je potřeba zmínit, abychom byli schopni utvořit si komplexní pohled na ISDS. • Přes 90 % z  téměř 2400 platných bilaterálních investorských smluv (Bilateral Investment Treaties – BIT) se neobsahuje nároky od investorů kvůli porušení smlouvy ze stran států. • Došlo k nárůstu počtu sporů, podaných v posledních deseti letech. Celkově byl nárůst sporů úměrný nárůstu zahraničního kapitálu. • Investoři z velkých ekonomik jsou aktivní uživatelé ISDS. Evropské země jsou smluvní stranou více než 1200 BIT a jsou odpovědny za 47 % celosvětového objemu přímých zahraničních investic. V posledních deseti letech evropští investoři podali více než polovinu investičních rozhodčích pohledávek. Spojené státy jsou zodpovědné za 24 % přímých zahraničních investic populace. Američtí investoři podali 22 % pohledávek ISDS. • Mnoho sporů vzniká v hospodářských odvětvích, vyznačujících se vysokou úrovní státní intervence. Asi 40 % z přihlášených pohledávek ISDS jsou v odvětvích těžby ropy, plynu, odvětví výroby energie. Tyto oblasti mají výrazné zapojení státu. • Spory jsou nejčastější ve státech, se slabým právním základem. Nejčastěji žalovanými státy jsou Argentina (53 sporů) a Venezuela (36 sporů). • Přibližně třetina sporů se vyřeší urovnáním. • V případě sporů, které skončí u arbitráže, státy vyhrávají přibližně 2x častěji, než investor. V případě vítězství investora je náhrada škody velice malá. V průměru se jedná o 10 centů na 1 dolar z požadované částky.

66 • Investoři obecně uznávají, že ISDS je nákladné řešení jak finančně, tak časově. Stejná studie nakonec shrnuje kritiku ISDS jako přehnanou. Kritikové totiž tvrdí, že ISDS dává investorům zvláštní práva, ale většina smluv o ochraně je shodná s univerzálními občanskými právy. Dále kritici přehánějí představu, že investoři „podávají žalobu, aby zrušili regulace nařízené vládou”. BIT ovšem výslovně omezují maximální peněžní náhradu škody. A konečně, sjednocovat ISDS s „velkými společnostmi”, ignoruje fakt, že většina amerických investorů, kteří podali investiční arbitrážní nároky, jsou firmy s méně než 500 zaměstnanci. Nejedná se tedy jen o nástroj velkých korporací, jak je nesprávně uváděno kritiky.

67

10.

Změny ve veřejné správě na území ČR a vliv 70 let v míru a prosperitě v Evropě Ing. Květoslava Kořínková, CSc. Vysoká škola mezinárodních a veřejných vztahů Praha Pokud hovoříme o  míru a  stabilitě v  Evropě za posledních 70 let, musíme vzít v úvahu, že toto neplatilo pro celou Evropu, která výsledkem vyjednávání o změnách Evropy po 2. světové válce byla rozdělena do dvou bloků, které se zejména v prvních 45 letech vyvíjely odlišně. Není proto asi divné, že v  předvečer tohoto sedmdesátiletého výročí, v  březnu 2014, přijala EK a následně i Evropský parlament dokument, nazvaný Nový postup EU pro posílení právního státu COM(2014)ú 158 final. V dokumentu se uvádí, že právní stát je páteří každé moderní ústavní demokracie a je jedním ze základních principů, vyplývajících ze společných ústavních tradic všech členských států EU a jako takový je jednou ze základních hodnot, na nichž je EU založena. Dodržováním principů právního státu se zabývá primární právo EU, zejména Lisabonská smlouva z roku 2009 (čl. 49 Smlouvy o fungování EU) a Listina základních práv EU, která je přílohou této smlouvy). Ústavy členských států EU a jejich soudní systémy jsou v zásadě navrženy tak, aby chránily občany členských států před jakýmkoliv ohrožením právního státu. Zásada právního státu se tak stala dominantním organizačním modelem moderních ústavně-právních systémů a tím zaručuje občanům, že veškeré veřejné pravomoci se vykonávají v mezích stanovených zákonem, v souladu s hodnotami demokracie a základních práv a pod kontrolou nezávislých a nestranných soudů.

Proč má právní stát zásadní význam pro EU? Respekt k právnímu státu je svou podstatou spojen s respektem k demokracii a základním právům občanů. Základní práva jsou účinná pouze v případě, že jsou soudně vymahatelná. Důvěra všech občanů EU i vnitrostátních orgánů v právní systémy všech ostatních členských států EU má zásadní význam pro fungování celé EU jako „prostoru svobody, bezpečnosti a práva bez vnitřních hranic“. EU proto v  roce 2014 přijala opatření o  zahájení řízení při neplnění povinností členských států, vyplývajících ze společného cíle dodržení principů právního státu.

68 V tomto směru se EU opírá o článek 258 Smlouvy o fungování EU (SFEU) a příslušná opatření může zahájit pouze v případě, že jednání členského státu představuje porušení určitého ustanovení právních předpisů EU. Proto např. EK ve vztahu k ČR zahájila jednání o fungující státní službě v souvislosti se zjištěnými nedostatky při čerpání finančních prostředků z rozpočtu EU v období 2007 – 2013. Ne vždy však uvedené principy fungují, a proto předložila EK Evropskému parlamentu návrh nového postupu EU pro posílení právního státu jako společné hodnoty EU. EK navrhuje třífázový proces tohoto nového postupu v případě, že jasné známky systémového ohrožení právního státu v členském státu mohou nepříznivě ovlivňovat integritu, stabilitu a řádné fungování institucí na vnitrostátní úrovni. Tento proces vychází z následujících principů: a) zaměření na nalezení řešení prostřednictvím dialogu s  příslušným členským státem; b) zajištění objektivního a důkladného posouzení příslušné situace; c) respektování zásady rovného přístupu ke všem členským státům; d) stanovení rychlých a konkrétních opatření, která by bylo možné přijmout pro řešení systémového ohrožení. EK může v uvedených fázích využívat i externích odborných znalostí včetně znalostí pracovníků Agentury Evropské unie pro základní práva, aby získala odborná stanoviska ke konkrétním otázkám, týkajícím se právního státu v členských státech O uvedených principech bude i v budoucnu vedena diskuse nejen s institucemi EU, ale i  s  jednotlivými členskými státy a  odbornou veřejností. Je proto zřejmé, že i  po 70 letech od konce 2. světové války a 25 letech od zrušení železné opony v Evropě existuje stále řada problémů, spojených s fungováním demokratického právního státu. Mělo Československo a později Česká republika v uplynulých letech z hlediska dodržování principů právního státu jednoduchou situaci? V prvé řadě je nutno konstatovat, že z hlediska územní celistvosti prošlo Československo za uplynulých 70 let řadou změn, které ztížily nebo dokonce porušovaly zásady demokratického právního státu. V prvé řadě bylo nutné připravit spojení Čech, Moravy, Slezska, Slovenska a Podkarpatské Rusi do jednotného státu – Československé republiky. Koncem března 1945 se sešla v  Moskvě exilová londýnská vláda s  moskevským vedením Komunistické strany Československa a zástupci Slovenské národní rady. V osvobozených Košicích byl 5. dubna 1945 vyhlášen Košický vládní program, představující cíle Národní fronty Čechů a Slováků. Pokud jde o Podkarpatskou Rus, byla 29. června 1945 uzavřena Československosovětská smlouva o  odstoupení Podkarpatské Rusi Sovětskému svazu jako Zakarpatská Ukrajina a provedlo se její připojení k Ukrajině. Nová Československá republika představovala území původního Československa bez Podkarpatské Rusi.

69 Počátkem června 1945 byly zahájeny takzvané Pražské dohody, jejichž cílem bylo na území Československa v  souladu s  Košickým vládním programem řešit systém státní správy a samosprávy, zákonodárné a soudní moci. První pražská dohoda potvrdila postavení Slovenské národní rady jako nositelky zákonodárné a výkonné moci na Slovensku. Druhá pražská dohoda z 11. dubna 1946 pak vymezovala pravomoci prezidenta republiky a SNR a postavení slovenských orgánů v personální, plánovací, statistické a  kontrolní činnosti. V  rámci této dohody se zavádí jednotná plánovací, statistická a  kontrolní metoda obnoveného společného státu. Koncem června 1945 byla uzavřena Třetí pražská dohoda, která oslabila pravomoci Slovenské národní rady a Sboru pověřenců jako výkonného orgánu ve prospěch celostátních orgánů. Postupné změny úpravy moci zákonodárné, výkonné a  soudní vyústily v  přijetí Ústavy Československé republiky 9. května 1948. Tato ústava navazovala na Československou ústavu z  roku 1920 a  akceptovala některé poválečné změny. V  čl. I ústavy bylo uvedeno, že Československý stát je lidově demokratická republika a lid je jediným zdrojem veškeré moci ve státě. V čl. II je uvedeno, že Československá republika je jednotný stát dvou rovnoprávných slovanských národů – Čechů a Slováků, území státu tvoří jednotný a nedílný celek. Následně byl 21. prosince 1948 přijat zákon o krajském zřízení, kterým se zřizovalo 13 krajů v Čechách a na Moravě a ve Slezsku a 6 krajů na Slovensku. Pokud jde o  porovnání s  dnešním krajským zřízením na území ČR, chyběl v  tomto krajském uspořádání jen Středočeská kraj. Podobně již v  tomto období postavení hlavního města Prahy upravoval samostatný zákon. Krajské národní výbory zahájily svou působnost 1. ledna 1949 – zákon obsahoval i podřízenost krajských národních výborů vládě. O  dvanáct let později, 11. července 1960, byla přijata Ústava Československé socialistické republiky. V  čl. 1 této ústavy je uvedeno, že Československá socialistická republika je socialistický stát, založený na pevném svazku dělníků, rolníků a inteligence, v jehož čele je dělnická třída. Československá socialistická republika je jednotný stát dvou rovnocenných bratrských národů Čechů a Slováků. V čl. 4 se pak uvádí, že vedoucí silou ve společnosti i ve státě je předvoj dělnické třídy Komunistická strana Československá, dobrovolný bojový svazek nejaktivnějších a  nejuvědomělejších občanů z  řad dělníků, rolníků a  inteligence. V  části šesté ústavy je pak upravena působnost Slovenské národní rady. Ústavním zákonem o Československé federaci z 27. října 1968 je nově upraven vztah Čechů a Slováků na základě požadavků slovenské strany. V čl. 1 tohoto ústavního zákona se uvádí, že Československá socialistická republika je federativní stát dvou rovnoprávných bratrských národů Čechů a Slováků, Dále se uvádí, že Československou socialistickou republiku tvoří Česká socialistická republika a Slovenská socialistická republika. Obě republiky mají v Československé socialistické republice rovnoprávné postavení. Dále se upravuje postavení federativních orgánů včetně Fe-

70 derálního shromáždění a působnost republikových orgánů. Současně bylo ústavním zákonem o postavení národností v ČSFR upraveno občanství. Ústavním zákonem o zrušení komunistického monopolu moci z 29. listopadu 1989, schváleném Federálním shromážděním, se vypouští čl. 4 z ústavy z roku 1960 o rozhodující pravomoci Komunistické strany ČSFR a ústava se doplňuje článkem 6, týkajícím se postavení Národní fronty jako politického výrazu svazků národů a  národností, sociálních vrstev a  zájmových skupin. Dalším ústavním zákonem z  30. dubna 1990 byl změněn název Československé federativní socialistické republiky na Československou federativní republiku. Následně 9. ledna 1991 byla přijata Listina základních práv a svobod jako příloha Ústavy Československé federativní republiky. V 2. polovině roku 1990 byly zrušeny ústavním zákonem krajské národní výbory a ponechány pouze okresní výbory, zajišťující výkon státní správy v území. Současně byl přijat zákon o obcích a byly vytvořeny obecní úřady místo zrušených městských a obecních národních výborů. Zákonem o obcích byla upravena samostatnost v rozhodování obecních a městských zastupitelstev. Tím, že do 31. 12. 1992 nebyl přijat zákon o vyšších samosprávných územních celcích, lze konstatovat, že nebyly dokončeny potřebné změny v  demokratickém uspořádání společného státu Čechů a Slováků. Způsob řízení státu v letech 1945 – 1989 byl také ovlivněn mezinárodními závazky republiky a specifickými okolnostmi roku 1968. V lednu 1949 došlo k založení Rady vzájemné hospodářské pomoci (RVHP), která ovlivňovala hospodářský rozvoj našeho státu, později v květnu 1955 byla uzavřena Varšavská smlouva o spolupráci střední a východní Evropy a SSSR v oblasti obrany. V srpnu 1968 v důsledku politického vývoje na území Československa došlo k  vstupu vojsk Varšavské smlouvy na naše území a  v  říjnu 1968 byla podepsána Smlouva o pobytu sovětských okupačních vojsk na území Československa. Tento pobyt sovětských vojsk na našem území byl ukončen po jednání mezi SSSR a USA na Maltě v roce 1988 a následně Dohodou o odchodu sovětských vojsk z Československa mezi ČSFR a SSSR z 26. 2. 1990. Budeme-li vycházet z textu smlouvy o pobytu sovětských okupačních vojsk na území Československa, nemůžeme v letech 1968 – 1990 hovořit o plných principech právního státu na našem území. V  hospodářské oblasti Československo jako člen RVHP do ukončení činnosti RVHP 28. 6. 1991 rovněž postrádalo určitá práva samostatnosti. S ohledem na ekonomický vývoj ve světě a narůstající vliv světové globalizace ČSFR již 22. 11. 1991 parafovala Dohodu o  přidružení ČSFR k  ES, která byla později v  listopadu 1996 ratifikována a následně v květnu 2004 se ČR a SR staly členy EU. Lze proto konstatovat, že celé období 1945 – 1992 je charakterizováno řadou politických změn, které zásadně ovlivnily demokratický i právní vývoj Československa po 2. světové válce.

71 Po řadě jednání mezi ČSFR a reprezentací Slovenské republiky došlo 25. 11. 1992 k  přijetí ústavního zákona o  zániku České a  Slovenské federativní republiky a přijetím Ústavy České republiky 16. 12. 1992 k vzniku samostatné České republiky na území Čech, Moravy a Slezska. Obdobně došlo 1. 1. 1993 k vzniku samostatné Slovenské republiky. Česká republika v letech 1993 – 2015 postupně rozvíjí svůj právní stát. Pokračuje v činnosti Ústavní soud ČR, v roce 1993 vzniká samostatný Nejvyšší kontrolní úřad ČR, Úřad veřejného ochránce práv v roce 2000, Nejvyšší správní soud k 1. 1. 2003, zákonem o krajích z dubna 2000 vzniká k 1. 1. 2001 krajská samospráva a krajské úřady, které mají sdílenou působnost státní správy a samosprávy v místech krajských národních výborů z prosince 1948. Lze proto konstatovat, že uplynulých sedmdesát let nepřálo systematickému rozvoji právního státu na území Čech, Moravy a Slezska jak v důsledku vnitřních politických změn, tak i bipolárního rozdělení světa po druhé světové válce, ale přesto šlo většinou o  období míru, nikoliv však již prosperity, kterou by si každý samostatný, demokratický právní stát přál. Časté změny struktur řízení státu do dnešní doby ovlivňují jeho funkce a je ještě mnoho náročných úkolů jak před státní správou a mocí výkonnou, tak i před zákonodárným sborem. Otevřena rovněž zůstává struktura soudnictví, která sice doplnila chybějící ústavní instituce, ale nepřizpůsobila dosud strukturu trestních soudů stávajícímu územnímu uspořádání. Lze proto konstatovat, že na stručném vývoji právního státu v uplynulých sedmdesátých letech na území bývalého Československa je zřejmé, že zejména členské státy EU ve střední a východní Evropě mají před sebou jistě řadu úkolů, souvisejících s fungováním a kvalitou právního státu. Úsilí EK a Evropského parlamentu je proto oprávněné a prohlubování principů právního státu v členských zemích EU je možné považovat za žádoucí.

Použitá literatura: COM(2014) 158 final Nový postup EU pro posílení právního státu Zdeněk Veselý: Dějiny Českého státu v dokumentech, Professional Publishing, 2012, ISBN 978-80-7431-064-5

72

11. Zahraničná služba EÚ a jej potenciál a limity v oblasti výkonu konzulárnych aktivít1 PhDr. Erik Pajtinka, PhD. Univerzita Mateja Bela v Banskej Bystrici

Úvod Zahraničná služba Európskej únie (EÚ) existuje v podobe samostatnej inštitúcie pod názvom Európska služba pre vonkajšiu činnosť (ESVČ) od 1. decembra 2009, keď bola formálne založená tzv. Lisabonskou zmluvou, pričom v praxi vykonáva svoju činnosť od 1. januára 2011. ESVČ plní v praxi viacero úloh, ktoré svojím charakterom predstavujú istú obdobu „tradičných“ diplomatických funkcií, vykonávaných zahraničnými službami štátov2, ako je napr. získavanie a  analyzovanie informácií o situácií a podmienkach v cudzích štátoch3, vedenie rokovaní s predstaviteľmi cudzích štátov4 či zabezpečovanie rôznych protokolárnych úloh5. Jednou z významných oblastí „tradičných“ aktivít zahraničných služieb štátov, v ktorých sa ESVČ, naopak, zatiaľ v  podstate takmer vôbec neangažuje, je výkon konzulárnych aktivít. Už od vzniku ESVČ sa však objavujú rôzne úvahy a návrhy, podľa ktorých by sa súčasťou agendy zahraničnej služby EÚ mal stať aj výkon konzulárnej činnosti, resp. aspoň niektorých vybraných konzulárnych aktivít. Cieľom tohto príspevku je načrtnúť niektoré potenciálne výhody, ale aj možné riziká, ktoré by výkon konzulárnych činností prostredníctvom ESVČ, resp. delegácií EÚ, mohol v praxi priniesť. Ambíciou tohto príspevku, už s ohľadom na jeho krátky rozsah, pritom nie je komplexne analyzovať súčasný legislatívny stav v  oblasti konzulárnej spolupráce medzi 1 Príspevok je publikovaný v rámci výskumného projektu VEGA č. 1/0518/14 „Desať rokov zahraničnej politiky Slovenskej republiky v rámci vonkajšej činnosti EÚ a jej perspektívy“. 2 V tejto súvislosti však treba zdôrazniť, že ESVČ z hľadiska zamerania jej funkcií nenahrádza, ale skôr dopĺňa činnosť národných zahraničných služieb členských štátov EÚ. 3 ESVČ sa v rámci výkonu tejto funkcie zameriava primárne na potreby orgánov a inštitúcií EÚ. 4 ESVČ vykonáva túto funkciu v rámci vymedzenej pôsobnosti a v mene EÚ. 5 ESVČ zabezepčeuje výkon tejto funkcie vo vzťahu k  predstaviteľom orgánov a  inštitúcií EÚ, napr. v súvislosti s organizačným zabezpečením ich pracovných návštev v nečlenských štátoch.

73 členskými štátmi EÚ, a  ani sa zaoberať problematikou právneho či  teoretického vymedzenia samotných konzulárnych aktivít, ktoré sú rozpracované v iných publikáciách.

1. Súčasný stav: výkon konzulárnych funkcií národnými orgánmi členských štátov EÚ a základné formy vzájomnej konzulárnej spolupráce V súčasnosti, ako už bolo spomenuté, ESVČ, resp. delegácie EÚ a ani iné orgány EÚ nemajú právomoci v  oblasti výkonu bežných konzulárnych aktivít, pričom konzulárna činnosť (v rámci vonkajšieho pôsobenia EÚ) je realizovaná jednotlivými členskými štátmi EÚ, prostredníctvom ich „národných“ diplomatických a konzulárnych orgánov, teda diplomatických misií a  konzulárnych úradov. Aj keď je bežný výkon konzulárnej činnosti doménou členských štátov EÚ, právne normy EÚ predsa len vytvárajú určité „rámce“ pre vzájomnú spoluprácu členských štátov EÚ v konzulárnej oblasti, pričom táto má v súčasnej praxi viacero podôb. Prvú podobu konzulárnej spolupráce členských štátov EÚ predstavuje vzájomné zastupovanie členských štátov pri výkone vybraných konzulárnych aktivít v určitých tretích (nečlenských) štátoch. V  praxi táto podoba konzulárnej spolupráce funguje hlavne v oblasti poskytovania (núdzovej) konzulárnej pomoci, ktorá je právne zakotvená priamo v Zmluve o fungovaní Európskej únie, podľa ktorej čl. 23 má „každý občan Únie na území tretej krajiny, v  ktorej sa nenachádza diplomatické zastúpenie členského štátu, ktorého je štátnym príslušníkom, právo na poskytnutie ochrany diplomatickými alebo konzulárnymi úradmi ktoréhokoľvek iného členského štátu“6. Medzi niektorými členskými štátmi EÚ sa obdobná forma konzulárnej spolupráce – vzájomné konzulárne zastupovanie – realizuje aj v iných oblastiach, konkrétne napr. pri vydávaní víz. Mechanizmus spolupráce v tomto prípade funguje tak, že jeden členský štát EÚ splnomocní iný členský štát EÚ, aby v  určenom treťom (nečlenskom) štáte, v  ktorom tento (splnomocňujúci) členský štát EÚ nemá svoje vlastné diplomatické ani konzulárne zastúpenie, vybavoval v jeho zastúpení vízovú agendu7. Takáto forma konzulárnej spolupráce je realizovaná na základe bilaterálnych dohôd, uzatváraných medzi príslušnými členskými štátmi EÚ, teda nie je zakotvená priamo v  Zmluve o  fungovaní Európskej únie, pričom vo všeobecnosti povinnosť takejto spolupráce z legislatívy EÚ pre členské štáty priamo nevyplýva. Na druhej strane, uzatváranie medzinárodných dohôd o konzulárnej spolupráci pri vydávaní víz je v le6 Zmluva o fungovaní Európskej únie. 7 Napr. Slovenská republika má v  súčasnosti podpísanú dohodu o  konzulárnom zastupovaní pri vydávaní víz o. i. s  Českou republikou, na základe ktorej je Veľvyslanectvo SR v  Keni (v Nairobi) a Veľvyslanectvo SR na Cypre (v Nikózii) oprávnené vybavovať aj žiadiosti o víza do Českej republiky a naopak, veľvyslanectvá ČR v  Alžírsku, v Afganistane, v  Ghane, na Filipínach, v Libanone, v Mongolsku a v Pakistane môžu vybavovať žiadosti o víza do SR. Pozri: Zastupovanie pri udeľovaní schengenských víz. Ministerstvo zahraničných vecí a  európskych záležitostí Slovenskej republiky. 2015.

74 gislatíve EÚ rámcovo upravené, a to konkrétne v Nariadení Európskeho parlamentu a Rady (ES) č. 810/2009, známom aj ako tzv. Vízový kódex, podľa ktorého sa majú členské štáty EÚ „snažiť uzavrieť dohody“ o konzulárnom zastupovaní pri vydávaní víz „s cieľom zamedziť tomu, aby žiadatelia o víza nemuseli na prístup ku konzulárnym úradom vyvíjať neprimerané úsilie“8. Druhú podobu konzulárnej spolupráce členských štátov EÚ predstavuje koordinácia výkonu (vybraných) konzulárnych činností na území tretieho štátu, ktorá sa dnes realizuje najmä v oblasti aktivít, zameraných na poskytovanie konzulárnej pomoci občanom v  krízových situáciách, a  to predovšetkým v  rámci uplatňovania koncepcie tzv. vedúceho štátu. Podstatou tejto koncepcie, ktorú EÚ zaviedla v roku 2008, je to, že ktorýkoľvek členský štát EÚ môže vo vybranom treťom štáte dobrovoľne prevziať úlohu tzv. vedúceho štátu, čím jeho diplomatická misia resp. konzulárny úrad v danom treťom štáte preberá povinnosť – v prípadoch krízy – vykonať opatrenia na zabezpečenie konzulárnej pomoci oprávneným osobám, uľahčovať spoluprácu na mieste, koordinovať pomoc a  zoskupiť a  evakuovať oprávnené osoby na bezpečné miesto a – mimo krízových situácií – koordinovať najvhodnejšie prípravné opatrenia vrátane evakuačných plánov9. Pri výkone týchto úloh vedúcemu štátu môže asistovať aj ESVČ, ktorá má pre tento účel zriadenú osobitnú organizačnú jednotku s názvom Divízia manažovania konzulárnych kríz (Consular Crisis Management Division). Táto organizačná zložka ESVČ pomáha nielen vedúcemu štátu pri plnení jeho úloh, ale poskytuje podporu všetkým členským štátom EÚ v oblasti koordinácie konzulárnych činností, a to napr. aj prevádzkovaním internetovej stránky Consular OnLine, prostredníctvom ktorej si členské štáty EÚ môžu vymieňať relevantné informácie, týkajúce sa zabezpečovania konzulárnej pomoci10.

2. Budúce perspektívy: výkon konzulárnych funkcií delegáciami EÚ a jeho potenciálne výhody a riziká V súvislosti s prípadným prenesením výkonu bežných konzulárnych činností z diplomatických a konzulárnych orgánov členských štátov EÚ (v nečlenských štátoch) na delegácie EÚ možno identifikovať viacero potenciálnych výhod, ale zároveň aj niekoľko problémov či rizík, ktoré by mohli byť s takýmto krokom spojené. V nasledujúcich riadkoch budú načrtnuté aspoň niektoré z nich. Za jednu z výhod, ktorú by mohlo priniesť prenesenie výkonu konzulárnej činnosti z „národných“ orgánov na delegácie EÚ, je možné – za predpokladu splnenia určitých podmienok, ktoré budú spomenuté nižšie – považovať zlepšenie dostupnosti konzulár8 Nariadenie Európskeho parlamentu a  Rady (ES) č. 810/2009 z  13. júla 2009, ktorým sa ustanovuje vízový kódex Spoločenstva (vízový kódex). 9 ROSPUTINSKÝ, P.: Konzulárna dimenzia diplomacie Európskej únie a  medzinárodné konzulárne právo. In: Diplomacia v  ére globalizácie II. Aktuálne otázky teórie a  praxe diplomacie. Bratislava: Pamiko, 2014, s. 32. 10 European Union – EEAS (European External Action Service). Consular. 2015.

75 nych služieb pre občanov väčšiny členských štátov EÚ. Táto téza vychádza zo skutočnosti, že veľkosti sietí „národných“ diplomatických a konzulárnych zastúpení prevažnej časti členských štátov EÚ nedosahujú veľkosť siete delegácií EÚ, a teda občania väčšiny členských štátov EÚ by mali prostredníctvom delegácií EÚ zabezpečený prístup ku konzulárnym službám vo väčšom počte štátov (mimo EÚ), než v akom ho majú zabezpečený prostredníctvom ich národných diplomatických a konzulárnych orgánov11. Pre ilustráciu, EÚ má v súčasnosti svoje delegácie v 127 štátoch12, zatiaľ čo napríklad Slovenská republika disponuje diplomatickými a konzulárnymi zastúpeniami len v 41 štátoch (mimo EÚ)13. Z toho vyplýva, že prostredníctvom delegácií EÚ by mali občania SR zabezpečený konzulárny servis vo viac ako trojnásobnom počte tretích štátov, než majú v súčasnosti prostredníctvom diplomatických a konzulárnych orgánov SR. Je však potrebné dodať, že o skutočnom zlepšení dostupnosti konzulárneho servisu pre občanov v súvislosti s prenesením výkonu konzulárnej činnosti z národných orgánov na delegácie EÚ by bolo možné hovoriť len za predpokladu, že by delegácie EÚ vykonávali širší okruh konzulárnych úloh, než v súčasnosti zabezpečujú diplomatické a konzulárne orgány členských štátov EÚ pre občanov iných členských štátov EÚ (v súlade s čl. 23 Zmluvy o fungovaní EÚ). Ďalšou z výhod, ktorú by mohlo priniesť prenesenie výkonu konzulárnych aktivít z diplomatických a konzulárnych orgánov členských štátov EÚ na delegácie EÚ, by mohlo byť – za predpokladu splnenia určitých podmienok – taktiež zníženie celkových nákladov na výkon konzulárnej činnosti. Aj v tomto prípade by však delegácie EÚ museli byť schopné vykonávať komplexný konzulárny servis, a nie iba vybrané konzulárne funkcie. Ak by totiž delegácie EÚ plnili iba niektoré konzulárne úlohy, pričom ostatné by si museli naďalej zabezpečovať členské štáty vo svojej vlastnej réžii, mohla by nastať situácia, že popri „európskych“ konzulárnych úradníkoch, pôsobiacich na delegáciách EÚ, by pôsobili aj „národní“ konzulárni úradníci, pôsobiaci na diplomatických a konzulárnych orgánov členských štátov EÚ, čo by nielenže neviedlo k úspore nákladov, ale mohlo by, naopak, celkové výdavky členských štátov a EÚ na výkon konzulárnych činností dokonca zvýšiť. Za jeden z problémov, ktorý by mohol vyvstať v súvislosti s prenesením výkonu konzulárnych funkcií z „národných“ orgánov členských štátov EÚ na delegácie EÚ možno považovať medzinárodnoprávne komplikácie. Základom tohto problému je 11 V  tejto súvislosti sa žiada poznamenať, že občania EÚ samozrejme už dnes môžu využívať konzulárny servis aj v štátoch, v ktorých ich domovský štát nemá vlastné diplomatické alebo konzulárne zastúpenie, pretože v  zmysle čl. 23 Zmluvy o  fungovaní EÚ sa môžu obrátiť na diplomatické alebo konzulárne zastúpenie ktoréhokoľvek iného členského štátu EÚ, ktoré v danom treťom štáte pôsobí. Rozsah konzulárnych služieb, ktoré môžu občania EÚ v takýchto prípadoch využívať, sa však obmedzuje len na vybrané konzulárne úkony, spojené spravidla s poskytnutím nevyhnutnej pomoci v prípadoch núdze, teda nemožno hovoriť o plnohodnotnom konzulárnom servise. 12 European Union – EEAS (European External Action Service). EU Delegations and Offices around the World. 2015. 13 Ministerstvo zahraničných vecí a európskych záležitostí. 2015.

76 skutočnosť, že delegácie EÚ nemajú podľa medzinárodného práva status diplomatických misií, ale sú de iure zastúpeniami medzinárodnej organizácie (za ktorú je EÚ v zmysle medzinárodného práva považovaná). Z toho vyplýva, že delegácie EÚ – ak by aj boli poverené plnením konzulárnych úloh zo strany EÚ – by si nemohli nárokovať osobitné oprávnenia v súlade s Viedenským dohovorom o konzulárnych stykoch, čo by v praxi mohlo značne komplikovať či dokonca celkom znemožniť realizáciu konzulárnych aktivít (prijímajúci štát by nebol povinný umožniť delegácii EÚ – keďže táto nemá status diplomatickej misie či konzulárneho úradu – výkon konzulárnych aktivít). Tomuto problému by bolo možné predísť tým, že by EÚ s každým štátom, v  ktorom sídli delegácia EÚ, uzatvorila dohodu, ktorou by daný štát delegácii EÚ umožnil výkon konzulárnych aktivít na svojom území. Ďalším rizikom, ktoré je spojené s prenesením výkonu konzulárnych funkcií z „národných“ orgánov členských štátov EÚ na delegácie EÚ, je zhoršenie kvality konzulárnych služieb v  dôsledku vzniku jazykovo-komunikačnej bariéry medzi konzulárnym úradníkom (na delegácii EÚ) a občanom EÚ. Za predpokladu, že by delegácie EÚ zabezpečovali komplexný konzulárny servis pre občanov všetkých členských štátov EÚ, mohlo by dochádzať k situáciám, že konzulárny úradník nebude ovládať jazyk občana EÚ, ktorý sa naňho obráti, v dôsledku čoho s ním nebude vedieť komunikovať. Je totiž racionálne predpokladať, že konzulárni úradníci na delegáciách EÚ nebudú ovládať všetky úradné jazyky EÚ, a zároveň že nie všetci občania EÚ, ktorí budú chcieť využiť konzulárnu asistenciu, budú ovládať na požadovanej úrovni angličtinu alebo iný pracovný jazyk EÚ. V tejto súvislosti navyše netreba zabúdať na to, že občania sa na konzulárnych úradníkov obracajú často v  krízových situáciách, v  ktorých sú nezriedka v  strese, čo môže ich komunikačné schopnosti – o to viac v cudzom jazyku – značne oslabiť. V prípade, že by mal byť na delegácie EÚ prenesený výkon všetkých konzulárnych funkcií, bolo by potrebné vysporiadať sa taktiež s problémom rozdielnej „národnej“ legislatívy, upravujúcej podmienky vykonávania konzulárnej činnosti. Jednotlivé členské štáty EÚ majú totiž v niektorých prípadoch diametrálne odlišné podmienky a postupy pre výkon konzulárnych aktivít. V tejto súvislosti možno poukázať napr. na rozdiely v právnej úprave konzulárnej pomoci v jednotlivých členských štátoch EÚ, kde, ako upozorňuje P. Rosputinský, časť štátov, ako napr. Poľsko či Maďarsko, konzulárnu pomoc vymedzuje ako zákonnú resp. ústavnú povinnosť štátu voči svojim občanom, zatiaľ čo iné štáty, ako napr. Veľká Británia, konzulárnu pomoc vnímajú ako nenárokovateľnú podporu občanovi, ktorú štát môže (ale nemusí) poskytnúť14. Riešením problému nejednotnej „národnej“ legislatívy, upravujúcej výkon konzulárnej činnosti, by mohla byť jej harmonizácia vo všetkých členských štátoch EÚ, čo je však – už vzhľadom na jej rozsah – veľmi náročné. Pri niektorých konzulárnych úkonoch, napr. pri úradnom overovaní dokumentov a pod., by prichádzalo do úvahy aj to, že by konzulárni úradníci 14 ROSPUTINSKÝ, P.: Konzulárna dimenzia diplomacie Európskej únie a  medzinárodné konzulárne právo. In: Diplomacia v  ére globalizácie II. Aktuálne otázky teórie a  praxe diplomacie. Bratislava: Pamiko, 2014,s. 36.

77 na delegáciách EÚ aplikovali „národné“ pravidlá jednotlivých členských štátov EÚ, v závislosti od štátnej príslušnosti občana, ktorý by o daný konzulárny úkon žiadal, čo by však zasa kládlo veľmi vysoké nároky na konzulárnych úradníkov, ktorí by museli ovládať relevantnú „konzulárnu“ legislatívu všetkých členských štátov EÚ.

Záver Záverom možno konštatovať, že prenesenie výkonu konzulárnych činností z  diplomatických a konzulárnych orgánov, resp. zahraničných služieb členských štátov EÚ na delegácie EÚ, resp. zahraničnú službu EÚ by v praxi pravdepodobne prinieslo určité výhody, ale taktiež množstvo problémov, ktoré by v konečnom dôsledku mohli viesť k celkovému zníženiu efektívnosti a/alebo kvality výkonu konzulárnych funkcií. Z tohto dôvodu sa javí ako vhodnejšie, aby bola konzulárna činnosť aj naďalej vykonávaná zahraničnými službami členských štátov EÚ, ktoré by sa zároveň mali zamerať na prehlbovanie vzájomnej konzulárnej spolupráce.

Literatúra 1. European Union – EEAS (European External Action Service). Consular. [online]. [cit. 05. 05. 2015]. Dostupné na internete: http://www.eeas.europa.eu/crisis-response/what-we-do/consular/index_en.htm 2. European Union – EEAS (European External Action Service). EU Delegations and Offices Around the World. [online]. [cit. 05. 05. 2015]. Dostupné na internete: http://eeas.europa.eu/top_stories/2015/infographic_eu_delegation_en.htm 3. Ministerstvo zahraničných vecí a  európskych záležitostí. 2015. [online]. [cit. 05. 05. 2015]. Dostupné na internete: http://www.mzv.sk/sk/ministerstvo/slovenske_zastupitelstva-vse tky_zastupitelstva 4. Nariadenie Európskeho parlamentu a  Rady (ES) č. 810/2009 z  13. júla 2009, ktorým sa ustanovuje vízový kódex Spoločenstva (vízový kódex). [online]. [cit. 05. 05. 2015]. Dostupné na internete: http://www.foreign.gov.sk/App/wcm/ media.nsf/vw_ByID/ID_406DA51874F 3BD79C1257C6E003E66F1_SK/$File/140128_vizovy_kodex_konsolidovane_znenie.pdf 5. ROSPUTINSKÝ, P.: Konzulárna dimenzia diplomacie Európskej únie a  medzinárodné konzulárne právo. In: Diplomacia v ére globalizácie II. Aktuálne otázky teórie a praxe diplomacie. Bratislava: Pamiko, 2014, s. 22-50. 6. Zastupovanie pri udeľovaní schengenských víz. Ministerstvo zahraničných vecí a európskych záležitostí Slovenskej republiky. 2015. [online]. [cit. 05. 05. 2015]. Dostupné na internete: https://www.mzv.sk/sk/cestovanie_a_konzularne_info/cestovne_doklady_a_viza-zastupovanie_pri_udelovani_schengenskych_viz 7. Zmluva o fungovaní Európskej únie. [online]. [cit. 05. 05. 2015]. Dostupné na internete: https://www.mzv.sk/App/WCM/media.nsf/vw_ByID/ID_3B704251D03F1D46C1257674002F6340_SK/$File/Zmluva_o_EU.pdf

78

12. Limity poznání v moderní informační válce (Zamyšlení nad osudem letu MH-17) Mgr. Jan Slavíček Vysoká škola mezinárodních a veřejných vztahů Praha Předkládaná glosa se zabývá možností analýzy obrovského množství informací týkajících se případu letounu MH-17 společnosti Malaysia Airlines, který se zřítil (pravděpodobně byl sestřelen) 17. července 2014 na území východní Ukrajiny. Ačkoli existují i oficiální vyšetřovací materiály Nizozemské bezpečnostní rady (Dutch Security Board – DSB), je možné k dané události nalézt takřka nepřeberné množství polopravd, spekulací i vyslovených lží. Cílem příspěvku je pokusit se utřídit alespoň nejdůležitější teorie o  příčině zřícení letounu a  definovat kritéria, podle kterých je možné se ve zmiňované záplavě informací orientovat. Záměrně přitom nebudeme uvádět všechny zprávy a „teorie“, ale jen ty nejzásadnější z nich. Probíhající válku na Ukrajině1 autor vnímá jako konflikt Západní a Pravoslavné civilizace, tak, jak tyto okruhy vymezil S. Huntington,2 přičemž si je coby příslušník civilizace západní vědom, že jeho náhled je touto příslušností poznamenán. Západní a střední Ukrajinu, reprezentovanou vládou v Kyjevě, vnímá jako součást civilizačního okruhu západního, naopak oblasti ovládané separatisty (jakož i celou východní Ukrajinu) jako součást civilizace pravoslavné. Uvedená válka se odehrává jednak fyzicky na území východní Ukrajiny (ve formě tzv. války hybridní), jednak ve veřejném prostoru (v podobě války informační). Na tuto druhou formu se příspěvek zaměřuje.

I. Fakta Jakkoli to může znít překvapivě, jasných a ověřených faktů, akceptovaných oběma stranami konfliktu, je k dispozici poměrně málo. Nesporné je, že 17. července 2014 se nad územím východní Ukrajiny (nad oblastí kontrolovanou povstalci a ležící poblíže 1 Podle mezinárodního práva se nejedná o válku (nebyla vyhlášena), nýbrž „pouze“ o konflikt. Autor však používá obecně uznávanou vědeckou definici války jakožto konfliktu trvajícího déle než jeden rok a majícího více než jeden tisíc obětí. 2 K tomu srv. HUNTINGTON, Samuel P. Střet civilizací: boj kultur a proměna světového řádu. Vyd. 1. Praha: Rybka Publishers, 2001. 447 s. ISBN 80-86182-49-5.

79 bojové linie) pohyboval letoun Boeing 777 společnosti Malaysia Airlines na trase z Amsterodamu do Kuala Lumpuru s celkem 298 lidmi na palubě. Přibližně ve 13,20 hod. se letoun odmlčel a následně se zřítil. Jeho pád nikdo nepřežil. Dne 21. července 2014 vydala Rada bezpečnosti OSN rezoluci č. 2166, požadující nezávislé mezinárodní vyšetření celé záležitosti a v souvislosti se zajišťováním důkazů také zastavení bojů a  zpřístupnění místa nehody.3 Volný přístup vyšetřovatelům a  pozorovatelům OBSE ostatně garantovaly již 18. července ruská a  ukrajinská vláda i  povstalci, ti však v rozporu s tím vyšetřovatele po několik dnů na místo odmítli pustit (s odkazem, že na místě není bezpečno, ukrajinská strana samozřejmě tvrdila, že příčinou byla potřeba zničit či manipulovat důkazy). Povstalci také zajistili obě tzv. černé skříňky4, které posléze předali vyšetřovatelům. Jakožto stát, nad jehož územím se událost odehrála, předala Ukrajina vyšetřování Nizozemské bezpečnostní radě (DSB)5, protože většina obětí na palubě byla občany Nizozemska. Dne 9. září 2014 vydala DSC předběžnou zprávu, podle níž se letoun rozpadl ve vzduchu, „pravděpodobně následkem poškození struktury trupu v důsledku zásahu zvenčí velkým množstvím rychle letících objektů“. Podle zprávy nic nenaznačuje selhání techniky či posádky. Záznamy z obou „černých skříněk“ a komunikace s pozemními stanicemi nevykazovaly až do okamžiku zásahu žádné abnormality.6 Celé vyšetřování má DSC v úmyslu ukončit do jednoho roku od tragédie.

II. Teorie a spekulace O zániku letounu MH-17 se ihned po jeho zřícení objevila řada teorií a spekulací, jejichž počet se na časové ose trvale zvyšuje. Nejvýznamnější z těchto teorií je možné rámcově rozčlenit do několika následujících skupin: • Letoun MH-17 byl sestřelen raketou typu země-vzduch. Tato příčina je nejpravděpodobnější a od prvních okamžiků po události také zaznívala nejčastěji. Pokud je tato teorie pravdivá, zůstává samozřejmě otázkou, kdo a proč tuto raketu vypálil. V interpretacích příčin je často zmiňován omyl. Obsluha protiletadlové baterie (pravděpodobně systému BUK, kterým disponovala v této době jak ukrajinská, tak i ruská armáda, ale ukořistěné či z Ruska dodané systémy používali i povstalci) si letoun 3 Rezoluce Rady bezpečnosti Organizace spojených národů (dále jen RB OSN) č. 2166 (2014). Dostupné z http://www.un.org/press/en/2014/sc11483.doc.htm 4 Je na místě poznamenat, že experti později při analýze záznamů neshledali žádné důkazy ani náznaky manipulace se záznamy. Viz Data Flight Data Recorder MH17 downloaded, 24. 7. 2014. Dostupné z http://www.onderzoeksraad.nl/uploads/fm/2014_07_24_PB_flight_data_ recorder_downloaded_ENG.pdf, převzato 31. 5. 2015. 5 Investigation crash MH17, 17 July 2014. Dostupné z http://www.onderzoeksraad.nl/en/ onderzoek/2049/investigation-crash-mh17-17-july-2014/preliminary-report/1562/preliminaryreport-points-towards-external-cause-of-mh17-crash#fasen, převzato 31. 5. 2015. 6 Preliminary report points towards external cause of MH17 crash. No evidence of technical faults. Tisková zpráva DSC, 9. 9. 2014. Dostupné z http://www.onderzoeksraad.nl/uploads/fm/untitled%20 folder/untitled%20folder/PB_MH17_ENG_DEF_met_opmaak.pdf, převzato 31. 5. 2015.

80 zmýlila s vojenským dopravním letounem. V takovém případě by bylo téměř jisté sestřelení letadla separatisty, protože jiné než ukrajinské letecké transporty se v dané době a  lokalitě nepohybovaly. Tomu nahrávají také zprávy povstalců, zveřejněné krátce po události na sociálních sítích a záhy z těchto sítí stažené a také odposlechy ukrajinské tajné služby (obojí oslavují sestřelení vojenského transportu). Povstalci pochopitelně popírají jejich pravost. Jejich námitky proti této teorii se soustředí především na dva body: Za prvé údajně nezůstala ve velké výšce viditelná stopa, kterou raketa zanechává. Především je však systém BUK poměrně sofistikovaným zařízením vyžadujícím vyškolenou profesionální obsluhu, u  níž lze předpokládat schopnost rozeznat od sebe civilní letoun a vojenský transport, pohybující se jednak pomaleji a jednak v podstatně nižší letové hladině. Proruští povstalci a Rusko samozřejmě obviňují ze sestřelení letounu ukrajinskou armádu.7 Další teorie o sestřelu letounu ze země se pohybují v rámci nejrůznějších konspiračních teorií, o nichž bude pojednáno později. V každém případě je sestřelení letadla MH-17 ze země jedinou teorií, která pracuje s příčinou omylu. Všechny ostatní již předpokládají zcela bezohledné a záměrné sestřelení civilního letadla s plným vědomím následků na životech. • Letoun MH-17 byl sestřelen jiným letounem ze vzduchu. V tomto případě je nejčastější interpretací sestřelení ukrajinským stíhacím či bitevním letounem. O zásahu ze strany povstalců se v této souvislosti nehovoří, neboť v příslušné době k dispozici žádné letouny neměli (vyloučíme-li nyní možnost zásahu z ruského letadla). Obhájci této teorie uvádějí řadu argumentů. Za prvé – což již zaznělo o odstavec výše – nebyla vidět stopa rakety vypuštěné ze země. Za druhé mají být trosky letadla prostříleny z leteckého kanónu. Za třetí byl údajně radary zachycen poblíže MH-17 jiný, menší (tedy pravděpodobně stíhací) letoun.8 Odpůrci teorie sestřelení ze vzduchu s žádným z těchto argumentů nesouhlasí a důkazy popírají. Například u teorie sestřelení kanónem popírají nálezy průstřelů (a je nutné uvést, že ani předběžná zpráva DSB se o nich nezmiňuje), kromě toho se i poměrně logicky táží po smyslu jeho použití, pokud by stíhačka měla k dispozici rakety. Ohledně sestřelení raketou typu vzduch-vzduch uvádějí, že jedinými typy letadel, které na východní Ukrajině v daném období operovaly, byly bitevníky SU-25, které jsou podstatně pomalejší než sestřelený letoun (a standardně létají podstatně níže).9 7 K tomu viz např. údajnou ruskou vojenskou zprávu, o níž informovala počátkem května 2015 Novaya Gazeta. Srv. Russian report blames Kiev for downing of MH17 airliner-newspaper, http:// www.reuters.com/article/2015/05/06/ukraine-crisis-airliner-idUSL5N0XX2NH20150506, převzato 20. 5. 2015. 8 Tato nepodložená zpráva o zachycení stíhacího letounu poblíž MH-17 radarem, šířená především z ruské strany, je základem několika dalších konspiračních teorií. Zpráva ukrajinské radarové stanice byla údajně zatajena, obsluha radaru propuštěna, případně umlčena. Jiná větev této konspirace hovoří o sestřelení tzv. „neviditelnou“ stíhačkou, tedy letounem vybaveným technologií stealth (ten by však radar pro změnu nezaznamenal). 9 Letoun MH-17 se pohyboval ve výši cca 10 000 m (33 000 stop) rychlostí přibližně 900 km/h. Letoun SU-25 je sice schopen této rychlosti také dosáhnout, nicméně jeho efektivní dostup s výzbrojí je o několik tisíc metrů menší a rychlost v této výšce výrazně nižší.

81 • Třetí a poslední rozšířenou skupinu tvoří interpretace zasahující více či méně do konspirační oblasti. Ty hovoří o záměrném sestřelení (ať již ze země či ze vzduchu) s cílem eskalovat konflikt a obvinit z činu druhou stranu. S těmito argumenty operují obě strany (ukrajinská, resp. západní hovoří o sestřelení povstalci či přímo ruskými vojáky, povstalecká, resp. proruská obviňuje ukrajinskou armádu, případně i „agenty“ Západu, konkrétně USA). Příznivci těchto konspiračních teorií uvádějí argumenty, které jsou někdy na hraně absurdity. Spekuluje se např. o tom, že letoun byl úmyslně naveden na místo sestřelu. Jiná spekulace hovoří o tom, že těla nalezená na místě dopadu byla v různých stádiích rozkladu, což údajně znamená, že někteří z cestujících zemřeli výrazně dříve a letadlo tedy bylo naloženo především mrtvými těly. Tyto teorie vykazují obecně závažné argumentační nedostatky. Například nad inkriminovanou oblastí létalo běžně poměrně velké množství civilních letadel, ačkoli je pravdou, že část leteckých společností změnila trasy, aby se oblasti vyhnula. V případě teorie o mrtvých tělech zůstává nezodpovězeno, jak by někdo přiměl nastoupit do letadla živé pasažéry a piloty.

III. Možnosti rozeznání skutečnosti Případ sestřelení letu MH-17 stále budí pozornost médií a pravděpodobně tomu tak bude i nadále. Okolo případu se velmi rychle vytvořila téměř zcela nepřehledná informační změť, která na časové ose stále narůstá. Validita těchto informací se pohybuje od zcela ověřených až po naprosté mystifikace. Příčiny tohoto stavu jsou podle názoru autora především dvě následující. • Za prvé, velmi účinně působí ruská (či Ruskem řízená, případně minimálně podporovaná a iniciovaná) propaganda.10 Ta působí především ve virtuálním prostoru a směřuje ke dvěma cílům. Ve směru dovnitř, tedy k vlastnímu obyvatelstvu, vytváří obraz Ruska a jeho světa jakožto nárazníku proti „dekadentnímu“ a „zkaženému“ Západu. Vedle různých polopravd a dezinterpretací sahá i k zcela manipulativním a lživým výkladům, a to včetně historie.11 A samozřejmě (zcela ve stylu 10 Autor zde slovo propaganda neužívá v pejorativním významu, nýbrž jako technické a hodnotově neutrální označení způsobu intenzivního šíření vybraných informací ve veřejném prostoru. 11 Autor zde uvede dva markantní příklady: V době referenda na Krymu byly k vidění billboardy, na nichž bylo území Krymu obklopeno červeným polem s hákovými kříži. Zjevně se jednalo o snahu ztotožnit novou vládu v Kyjevě s radikálními protiruskými skupinami (které na Ukrajině nepochybně existují a jejich vliv není zanedbatelný, např. Pravý sektor). Hákové kříže měly zřejmě jednak označit kyjevskou vládu za fašisty, jednak také připomenout, že řada skupin na Ukrajině se hlásí k odkazu Stěpana Bandery. Tato argumentace vykazuje dvě slabiny. Za prvé je Bandera na Ukrajině respektován především jako vůdce protisovětského odporu, pouze u krajních skupin je vyzdvihováno jeho spojenectví s nacisty. A za druhé – pokud měl Bandera sympatie k nějakému totalitárnímu modelu, byl to daleko spíše fašismus italského střihu než německý nacismus. Jak uvádí i následující poznámka, v ruské argumentaci jsou tyto pojmy používány víceméně synonymálně. Druhým příkladem zcela lživé manipulace je v květnu 2015 odvysílaný pořad státní televize Rossija 1 o událostech v Československu v roce 1968, líčící invazi vojsk Varšavské smlouvy

82 ruské propagandy od roku 1941), označuje své protivníky za „fašisty“.12 Ve směru ven, tedy směrem na Západ, však Ruskem vedená informační válka používá jiné instrumenty. Zde je cílem relativizace všeho, zaplavení veřejného prostoru stovkami i vzájemně si protiřečících a často zcela zjevně nesmyslných zpráv a současně popírání většiny informací, se kterými přijde Západ. Cílem, který se z velké části daří naplňovat, je znemožnit identifikovat pravdivé informace, resp. postavit je na stejnou úroveň s nepravdivými. • Za druhé, k uvedenému stavu přispívá i sama západní společnost. Jakožto založená na racionalitě a víře ve svobodu totiž samozřejmě sama inklinuje k vytváření nejrůznějších konspiračních teorií a ke zpochybňování všech oficiálních informací. Výše popsaný stav vede k tomu, že v dnešní době je velmi složité racionálně zdůvodnit, které informace jsou validní a které nikoli. A co více, dokázat nezvratně pravdivost kterékoli z  nich je prakticky nemožné. Jakoukoli zprávu a  informaci může každá ze stran ihned popřít a relativizovat. Každý důkaz se dá zfalšovat a navíc lze proti jakémukoli skutečnému vyrobit falešný. Je také vysoce pravděpodobné, že jak povstalci, tak i ukrajinské úřady s důkazy manipulovaly. Za této situace je příklon k  verzi jedné či druhé strany víceméně vždy otázkou emocionálního rozhodnutí – každý člověk bude pochopitelně spíše věřit „svým“, než „těm druhým“. To je samozřejmě výrazně snazší pro Rusko než pro Západ, založený mnohem více na racionalitě. Autor by si však dovolil navrhnout jedno alespoň částečně racionální vodítko. Tím je historická zkušenost, a ta vyznívá zcela jednoznačně. Je to západní svět, ve kterém je hluboce rozvinuta úcta k lidským právům a hodnotě lidského života. Je to také západní svět, ve kterém je mnohem větší kontrola vlády a politiky (včetně armády) ze strany veřejnosti a nezávislých institucí. A je to naopak Rusko, kde jsou (a vždy byly) tyto vyjmenované jevy mnohem slabší a někdy i zcela nepřítomné. Tedy řečeno jinak: Na základě historických znalostí je o několik řádů pravděpodobnější, že pravdu říkají představitelé Západu a nikoli Ruska.13 Autor si je plně vědom toho, že rozhodnutí, komu či čemu věřit, zůstává i tak emocionální, je nicméně přesvědčen, že zmiňovaná úvaha je alespoň z části relevantní.

zcela v sovětském duchu jako záchranu před spiknutím a vojenským převratem organizovaným NATO, fašisty a nacisty. K tomu viz http://zahranicni.ihned.cz/c1-64085560-invaze-v-roce1968-jako-zachrana-pred-nato-rusky-dokument-je-podle-historika-tumy-nejzprofanovanejsi -propagandou, převzato 31. 5. 2015. 12 Symptomatické přitom je, že termín „fašismus“ neumí odlišit od „nacismu“. 13 To navíc podporuje i již zmiňované několikadenní bránění v přístupu pozorovatelům OBSE na místo nehody ze strany separatistů.

83

13. „Základní pravidla mezinárodního práva a práva EU k udržení míru“ příspěvek – zamyšlení JUDr. Štefan Viedenský Vysoká škola mezinárodních a veřejných vztahů Praha Jde o nanejvýše aktuální téma právě v dnešních dnech, kdy slavíme 70. výročí konce 2. světové války (dále jen „SV“). Když se bedlivěji podíváme na účastníky oslavných a vzpomínkových akcí, které jsou při této příležitosti, vidíme, že pamětníků války jistě ubývá. A mladých tváří, které by jejich statečné počínání opravdu a plnohodnotně oceňovaly – také. Zřejmě jsme si postupem času obecně zvykli na skutečnost, že právě nás se otázky míru a války (pokud je nesledujeme jako nějaký akční televizní či rozhlasový seriál) asi příliš osobně netýkají. Je otázkou, zda je to správně. V opačném případě je nasnadě výzva: „lidé – bděte!“ Pojďme se na dané téma podívat z hlediska norem mezinárodního práva (dále jen „MP“) a práva EU. Mír je stav, kdy mezi lidmi, skupinami a státy nevládne nenávist a konflikty mezi nimi nevedou k hromadnému násilí. Podle Ottova slovníku je to „požehnaný a blahodárný stav tichosti a dobré vůle mezi lidmi, národy a státy jakožto opak sporů, různic a války“.1 V mezinárodní (dále jen „M“) oblasti je mír charakterizován tím, že státy vůči sobě nepoužívají ozbrojené síly, vnitrostátní mír pak znamená, že skupinové zájmy se neprosazují fyzickým ani psychickým násilím.2 Mír je nutnou, i když ne dostačující podmínkou pro dobrý život lidí i společností. Růst státní moci a rozvoj vojenské techniky (včetně jaderných zbraní) činí válku podstatně nebezpečnější, než byla v minulosti a posiluje tak potřebu míru.3

1 Ottův slovník naučný, heslo Mír. Sv. 17, str. 405 2 K. Žaloudek, Encyklopedie politiky, heslo Mír, str. 266 3 M. van Creveld, Geschichte des Krieges

84 Z historie dnes víme, že vztahy mezi jednotlivými kmeny a skupinami v době před vznikem států byly spíše napjaté a snadno přecházely v dílčí násilnosti a války. Latinské slovo pax (mír) se odvozuje od slovesa pacisco, uzavírat smlouvy, a ve své podstatě naznačuje, že mír se chápal jako dílčí překonání konfliktních vztahů domluvou, nikoli jako trvalý stav. Podobně vztahy mezi řeckými obcemi byly v zásadě konfliktní a mír bylo třeba v každém jednotlivém případě vyjednat. Z tohoto stavu nám zůstalo označení smluv, jimiž se končily války, jako „míru“ (ať jsou to například vestfálský mír, versailleská mírová dohoda a další.). V minulosti ve válkách znepřátelených kmenů byly z globálního hlediska ničivé účinky omezené (ale asi ne z pohledu samotných účastníků), s rozvojem zbraní a zdokonalováním vojenské organizace se účinky postupně nesmírně rozšířily. Možná ještě v 19. století se politici a vojenští stratégové mohli snažit, aby se válka týkala výhradně armád, nikoli však civilního obyvatelstva, takže se mnozí, např. německý teoretik války Carl von Clausewitz mohli domnívat, že „válka je pokračování politiky jinými prostředky“4, ale ničivé a totální světové války 20. století a další rozvoj vojenské techniky (zejména její automatizace a elektronizace), jsou důkazem opačného trendu – stále více jsou ozbrojenými konflikty dotčeni civilisté, než samotní vojáci (kombatanti) – čímž byla a je většina politiků nucena se tímto fenoménem zabývat a hledat cesty k trvalému míru. Až do poloviny 19. století platilo Cicerovo „ve válce právo mlčí“5 a válka byla pokládána za s právem neslučitelnou, nicméně když se římským císařům podařilo ustanovit mír na celém území říše (Pax Romana), pokládali to za znamení nové epochy.6 Velkou touhu po míru vyvolaly ničivé a vleklé občanské a náboženské války 16. a 17. století. Řada významných myslitelů začala přemýšlet o tom, jak mír lépe pojistit, zejména prostředky práva. Erasmus Rotterdamský, Jean Bodin, Hugo Grotius a další se snažili zabránit občanským válkám podporou centrální autority panovníka a zároveň hájit občany před jeho libovůlí. Zde vznikla myšlenka lidských práv. Významný krok učinil německý filosof Immanuel Kant, který v několika spisech hájil myšlenku, že v zájmu světového míru se i suverénní panovníci mají podřídit právu. Tématem společenských věd se mír stal počátkem 19. století v dílech sociologů A. Comta a H. Spencera, kteří argumentovali tím, že ve válkách fakticky prohrávají obě strany a většina lidí na nich nemá žádný zájem. 19. století přináší zásadní kvalitativní změnu, když se švýcarskému podnikateli a humanistovi H. Dunantovi podařilo přesvědčit hlavní mocnosti k uzavření první mnohostranné úmluvy (jednalo se o tzv. První Ženevskou úmluvu o zlepšení osudu raněných příslušníků ozbrojených sil v poli, která byla uzavřena roku 1864 v Ženevě na diplomatické konferenci svolané Mezinárodním výborem Červeného kříže, zalo4 Clausewitz, Carl Von (1976), On War (Princeton University Press) str. 87 5 „Inter arma silent leges“ – Cicero, Řeč na obranu Milona, 4,10 6 „Pacis donum est omnibus bonum“ – „Mír je dar, který prospívá všem“ – Walther 20 554

85 ženým předešlého roku právě H. Dunantem) – zrodilo se tak smluvní mezinárodní humanitární právo.7 Tímto okamžikem byla ochrana obětí válek povýšena na státní záležitost, protože státy postupně přijaly závazky platné vždy a na každém místě, a díky vynutitelnosti těchto závazků se ochrana obětí ozbrojených konfliktů stala skutečností. Vedle snah o humanizaci války, jako byly založení Červeného kříže a Ženevská konvence o zacházení se zajatci, vznikla už počátkem 20. století hnutí, jež se snažila zajistit mír ustavením vlády práva aspoň v rámci Evropy (například Panevropské hnutí). Neúspěšným pokusem o účinnější prosazování mezinárodního práva byla Společnost národů, na niž po druhé světové válce navázala Organizace spojených národů. Od roku 1901 se také uděluje Nobelova cena za mír. Válka je opakem míru. Můžeme ji v podstatě definovat jako stav organizovaného násilí mezi dvěma nebo více skupinami lidí. Násilí je ve válce použito válčícími stranami jako mocenský prostředek k prosazení politických, náboženských, ideologických, ekonomických nebo jiných cílů. V mezinárodní politice se pak jedná o extrémní nástroj prosazení politických cílů vojenskými prostředky. 70 let života Evropy v míru. Je to mnoho, nebo málo? Jeden lidský život, život jedné generace? Z pohledu historického, právního? Z historického pohledu možná „jen“ jedna epizoda, jeden okamžik v historii lidstva. Do konce 1. SV byly spory mezi státy řešeny v podstatě „volně“ – lidstvo si však postupně uvědomovalo, že válka je „zlo“, v některých případech možná i jako „nutné zlo“. Zřejmě již překonanou ideou v současnosti je, že mír je jen přechodným stavem mezi válkami a že jde v podstatě „jen“ o dočasný stav „příměří“. V minulosti byla válka ve své podstatě, kromě již zmíněných příčin, volnostní (faktickou) formou vyřizování sporů. Tradiční MP neobsahovalo žádnou pozitivně právní normu, která by použití ozbrojené síly zakazovala, či alespoň omezovala. Existovala volnost v používání síly v M vztazích, používání síly nebylo věcí práva států, ale jen politiky států; nebylo aktem právním, nýbrž aktem volnosti. Velmoci aplikovaly v praxi i v teorii ozbrojené násilí jako MP nedotčenou formu utváření vzájemných mocenských vztahů. Z této autonomní vůle vyplývala absolutní smluvní volnost států, která nakonec dovolovala smlouvou upravit cokoliv, co bylo vydobyto silou zbraní (např. mírová dohoda). Od okamžiku zahájení války se postupně aplikovala zvláštní pravidla MP, tzv. MP válečné, které upravuje právní poměry států za války. Právní výsledek války se pak jednoznačně řídil jen faktickým výsledkem ozbrojeného střetu a MP instituty (smlouvy, anexe apod.) pouze stvrzovaly to, co bylo vydobyto silou zbraní. Volnost ozbrojeného prosazování změn v M vztazích byla jedním z nejcharakterističtějších atributů obecného MP.

7 http://www.cervenykriz.eu/cz/mhp.aspx

86 Tento stav se v podstatě nezměnil ano po 1 SV. Pakt Společnosti národů válku nezakázal, pouze zavedl rozlišování války na legální a nelegální místo dřívějšího dělení na války spravedlivé a nespravedlivé. Společnost národů nesplnila očekávání, protože nezabránila 2. SV. Teprve Briand-Kellogův pakt, zvaný také „Pařížský akt“ z roku 1928, je MP dokumentem, který válku poprvé zakázal „jako prostředek národní politiky“, tedy i kdyby sloužila k vynucování práva. Válka jím byla připouštěna jen v sebeobraně, jejíž konkrétní oprávněnost či nelegálnost však i nadále zůstala ve výlučném posouzení států, tedy bez účinnějšího právem upraveného opravujícího (či zakazujícího) činitele. Nicméně Pařížský akt má obecný význam, protože tuto smlouvu přijala většina států světa. Zákaz použití síly byl tedy pozitivně právní normou již před 2. SV. Podle rozsudku norimberského tribunálu byl absolutní zákaz použití síly v M vztazích již před touto válkou součástí obecného MP. Až nová světová (univerzální) mezinárodní organizace – OSN, jejíž postavení bylo připravováno již během samotné války od roku 1941, a která v roce 1945 nahradila neúspěšnou Společnost národů, založila zásadní pravidla v M vztazích na principech nepoužití síly, řešení sporů mírovými prostředky a kolektivní bezpečnosti. Základními pravidly (zásadami) vztahů mezi státy po 2. SV po přijetí Charty OSN (dále jen „CH OSN“), jakožto základního právního dokumentu OSN, a které tak tvoří nejdůležitější část soudobého obecného MP, jsou: - zásada, že se státy vystříhají ve svých M stycích hrozby silou nebo použití síly proti územní celistvosti nebo politické nezávislosti kteréhokoliv státu (zkráceně zásada nepoužití síly); - zásada, že státy mají urovnávat své M spory mírovými prostředky tak, aby ani mír a bezpečnost, ani spravedlnost nebyly ohrožovány (zásada mírového urovnávání sporů); - povinnost nezasahovat do věcí, které patří do vnitřní pravomoci kteréhokoliv státu (zásada nevměšování); - povinnost států navzájem spolupracovat (zásada spolupráce); - zásada rovných práv a sebeurčení národů (zásada sebeurčení národů); - zásada svrchované rovnosti států; - zásada poctivého dodržování závazků, převzatých podle Charty OSN. Všechny tyto zásady jsou obsaženy v CH OSN, avšak pouze v nejstručnější a nejobecnější podobě, a proto byly Valným shromážděním rozvinuty a kodifikovány v Deklaraci zásad MP, upravujících mírové, přátelské vztahy a spolupráci mezi všemi státy, schválené Valným shromážděním OSN 24. 10. 1970. Těchto 7 zásad spolu vzájemně souvisí, a vykládat a aplikovat kteroukoliv z nich je nutné vždy v kontextu s ostatními.

87 Tyto zásady v současnosti tvoří součást tzv. kogentních norem MP, což jsou pravidla, která byla přijata a uznána celým M společenstvím států jako normy, od nichž není možné se odchýlit a které mohou být měněny pouze dalšími novými pravidly obecného MP kogentní povahy (čl. 53 VÚMS). Znamená to, že tato pravidla, jež jsou uznávaná M společenstvím, působí erga omnes a jejich porušení lze klasifikovat jako M zločin. Na přijetí kogentní normy M společenstvím stačí uznání většiny států, nikoli všemi státy. Jako první a základní zásadou lze nazvat „zásadu nepoužití síly“, která reguluje chování států, používání síly v M vztazích. V nejobecnější poloze je tato zásada definována jako povinnost každého státu vystříhat se ve svých M vztazích hrozby silou nebo použití síly, jak proti územní celistvosti nebo politické nezávislosti jiného státu, tak i jakýmkoliv způsobem neslučitelným s cíli OSN. Uskutečněná hrozba silou nebo zakázané použití síly se proto kvalifikují jako porušení nejen MP, ale i CH OSN. Charta OSN však rovněž charakterizuje případy legálního použití síly, které vlastně představují výjimky ze zákazu použití síly. Podle CH OSN jsou těmito legálními případy použití síly „výkon práva sebeobrany“ (čl. 51), donucovací vojenské akce Rady bezpečnosti OSN proti útočníkovi podle kapitoly VII Charty a použití vojenské síly regionální organizací po předchozím zmocnění RB podle čl. 53 Charty. S touto zásadou je nedílně spojena zásada mírového urovnávání sporů (čl. 33 CH), podle které má každý stát povinnost urovnávat své M spory s jinými státy mírovými prostředky tak, aby M mír a bezpečnost, ani spravedlnost nebyly ohroženy. Při urovnávání takových sporů mají státy usilovat o jejich brzké a spravedlivé urovnání. K tomuto účelu mohou podle principu svobodné volby použít různé prostředky a metody. CH OSN pouze demonstrativně vyjmenovává možné způsoby řešení sporů – sporné strany jsou povinny respektovat zásadu svrchované rovnosti a jsou povinny se v průběhu urovnávání sporu vystříhat jakéhokoliv jednání, které by mohlo ztížit urovnání sporu, zhoršit M situaci nebo ohrozit M mír a bezpečnost. Nepodaří-li se sporným stranám urovnat svůj spor jedním z mírových prostředků, mají povinnost usilovat o jeho vyřešení pomocí jiného, a to tak dlouho, než najdou nejvhodnější způsob jejího vyrovnání. Již zmiňovaná CH OSN pak výslovně počítala s vytvářením regionálních oblastních organizací (regional arrangements and agencies – čl. 52 - 54 (dále jen „MO“) a nepřímo také se zřizováním MO kolektivní bezpečnosti (čl. 51). MO ve smyslu čl. 52 - 54 Charty jsou organizace, které se mají zabývat udržením M míru a bezpečnosti v dané oblasti. Vedle těchto otázek se zabývají také otázkami politickými, sociálními, kulturními a dalšími (např. Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě). MO kolektivní sebeobrany zřizují státy pro případ ozbrojeného útoku ze strany třetího nebo třetích států na členský stát (např. Organizace severoatlantické spolupráce nebo bývalá Organizace Varšavské smlouvy). Podle čl. 51 však musí takové organizace ihned oznámit RB OSN všechna opatření, která učinily při výkonu práva sebeobrany. Musí je zastavit, jakmile RB sama učinila opatření k udržení M míru a bezpečnosti.

88 Také terminologicky vznikl rozdíl – v odborné terminologii se přestal se užívat termín „válka“ a začal být užíván humanitárnější termín „ozbrojený konflikt“. Evropa byla vždy v dějinách tradičním „mezinárodním“ bojištěm a místem řešení sporů ozbrojenými konflikty, tudíž bylo v zásadním zájmu jejích obyvatel být v čele právní úpravy a dodržování zásad nepoužití síly, jakož i zásady mírového urovnávání sporů. Po 2. SV se musely evropské státy vypořádat s řadou problémů, v prvé řadě bylo třeba zabezpečit základní životní potřeby pro obyvatelstvo. Po dlouhodobých hrůzných zkušenostech se různými předcházejícími konflikty na jejím území, nejvíce však po obou „světových“ válkách, bylo hlavním motivem politiky Evropy zabezpečení míru a bezpečnosti na evropském kontinentu. Tehdy vynikl obecně hluboce zakořeněný názor, že mír a bezpečnost již nedokáží zajistit klasické národní státy, ale pouze sjednocující se Evropa. Byla rovněž zdůrazňována potřeba „nového ducha“ v protikladu k meziválečnému ekonomickému a politickému nacionalismu. Politický a ekonomický nacionalismus se stal přímou příčinou 2. SV. Proto lze za jednu z hlavních hybných sil poválečné evropské existence označit snahu o překonání nacionalisticky orientovaných státních struktur. Svobodné podnikání ve spojení se společným trhem mělo v Evropě zabezpečit dlouhodobý hospodářský růst a sociální stabilitu, a tím předcházet potenciálním sporům. Celkově lze říci, že důvody pro myšlenky poválečné evropské spolupráce a postupné integrace byly následující: - zabezpečení míru v Evropě; - překonání nacionalisticky orientovaných státních struktur; - umožnění společného trhu jakožto prostředku ke zvyšování hospodářského blahobytu. K těmto cílům byl také zaměřen vznik nových struktur evropské spolupráce. První čistě evropskou organizací k realizování principu kolektivní sebeobrany se stala Západoevropská unie (Western European Union), ustanovená v roce 1955 v Londýně, která měla 7 členů: Belgii, Francii, Itálii, Lucembursko, Nizozemsko, SRN a VB. Jednalo se o organizaci kolektivní sebeobrany a politické, hospodářské, sociální a kulturní spolupráce mezi členy, kteří měli, kromě jiného, podpořit jednotu a postupnou integraci Evropy. Klíčovým bezpečnostním ustanovením zákládající smlouvy této organizace (tzv. Bruselská smlouva ve znění revize a doplňku přijatého v Paříži v roce 1954) byl čl. 5, podle něhož v případě, že by se některý člen stal cílem ozbrojeného útoku v Evropě, poskytnou mu ostatní členové veškerou vojenskou i jinou pomoc a podporu v souladu s čl. 51 Charty OSN. V důsledku vstupu v platnost Lisabonské smlouvy o EU dne 1. 12. 2009 se však smluvní strany rozhodly k červenci 2011 činnost Západoevropské unie ukončit.

89 V souvislosti s problematikou kolektivní sebeobrany v Evropě nelze opomenout Organizaci Severoatlantické smlouvy, která však sdružuje jen část evropských států. Ustanovena byla v roce 1949 ve Washingtonu a v současnosti ji tvoří 28 členů. Ve smlouvě se členské státy zavázaly, že budou v souladu s Chartou OSN mírovými prostředky urovnávat jakékoliv mezinárodní spory, jichž budou účastníky, aby nedošlo k ohrožení M míru a bezpečnosti, jakož i spravedlnosti. Dále prohlásily, že se ve svých M vztazích vyvarují hrozby silou nebo použití síly jakýmkoliv způsobem, který by nebyl slučitelný s cíli OSN (čl. 1). V rámci snah o mírové soužití v Evropě po 2. SV nelze opomenout vojenský pakt evropských zemí tzv. východního politického bloku – Varšavskou smlouvu, existující v letech 1955 – 1991. Vznikl na základě Smlouvy o přátelství, spolupráci a vzájemné pomoci, podepsané ve Varšavě dne 14. května 1955 Albánií, Bulharskem, Československem, Maďarskem, NDR, Polskem, Rumunskem a SSSR. Formálně byl reakcí na zřízení Západoevropské unie a její revidující pařížské dohody přijaté v roce 1954, umožňující vstup NSR a Itálie do této organizace a do NATO. V podstatě však šlo zejména o vytvoření mocenské protiváhy vůči NATO. Smlouva byla uzavřena na 20 let s automatickým prodloužením o 10 let pro státy, které ji rok před uplynutím lhůty nevypoví. Albánie se přestala zúčastňovat činnosti Varšavské smlouvy v roce 1962 a od září 1963 ji na protest proti intervenci armád pěti členských zemí do Československa vypověděla. Intervence se nezúčastnilo rovněž Rumunsko. V květnu 1985 byla smlouva prodloužena o dalších 20 let, avšak po rozpadu sovětského impéria a zániku NDR byla rozpuštěna. Nejprve bylo 25. února 1991 na mimořádné schůzce Politického poradního výboru v Budapešti rozhodnuto o rozpuštění vojenských struktur Varšavské smlouvy a po československém návrhu na úplné ukončení platnosti smlouvy, který byl ostatními členy příznivě přijat, byl příslušný protokol podepsán zástupci vlád šesti zbývajících členů na schůzce výboru 1. července 1991 v Praze v Černínském paláci. Nedílnou součástí mírového soužití v Evropě po 2. SV je Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE), která vznikla v roce 1970 nejprve jako Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě (dále jen „KBSE“), a která sloužila jako mnohostranné fórum pro dialog a jednání mezi Východem a Západem. Do roku 1990 pak fungovala jako série konferencí a schůzek, na nichž účastnické státy hodnotily realizaci plnění přijatých závazků a sjednávaly závazky nové. Na vrcholné schůzce v Paříži v roce 1990 se účastnické státy dohodly na institucionalizaci Konference, a na vrcholné schůzce v Budapešti v roce 1994 se přejmenovala na Organizaci pro bezpečnost a spolupráci v Evropě. Členy organizace je v současnosti 57 států – kromě všech států v Evropě včetně Ruské federace, Ukrajiny či Vatikánu, také některé zakavkazské a středoasijské státy, USA a Kanada. Cíle OBSE vyplývají z tzv. Závěrečného aktu KBSE, podepsaného nejvyššími představiteli 35 států v roce 1975 v Helsinkách. Závěrečný akt obsahuje deklaraci deseti zásad řídících vztahy mezi zúčastněnými státy a dále se věnuje záležitostem, týkajícím se uplatňování některých z těchto zásad:

90 1) zdržení se hrozby silou nebo použití síly, 2) neporušitelnost hranic, 3) územní celistvost států, 4) pokojné urovnávání sporů, 5) nevměšování do vnitřních záležitostí, 6) respektování lidských práv a základních svobod včetně svobody smýšlení, svědomí, náboženství nebo přesvědčení, 7) rovná práva a sebeurčení národů, 8) spolupráce mezi státy, 9) poctivé plnění závazků mezinárodního práva. Další mezinárodní celoevropskou mezivládní organizací, která v Evropě zajišťuje spolupráci členských států zejména v oblasti podpory demokracie a ochrany lidských i sociálních práv a svobod, je Rada Evropy, sdružující v současné době 47 zemí (všechny evropské státy kromě Běloruska, Vatikánu a 6 sporných území). Členství je otevřené všem evropským zemím, které akceptují a zaručují právní stát, základní LP a svobody pro své občany. RE vznikla v roce 1949 podpisem zakládající listiny, tzv. Londýnské dohody. Jedním z hlavních úspěchů RE bylo dojednání a uzavření Úmluvy o ochraně LP a základních svobod v roce 1950, která je právním základem činnosti Evropského soudu pro LP. Nicméně nejdůležitější evropskou organizací, která se chopila komplexního řešení problémů existence evropských států po konci 2. SV, je Evropská unie, která prošla poměrně složitým historickým vývojem. Tehdejší vítězné mocnosti (a to zejména evropské) stály před politickými a ekonomickými problémy, které se neúspěšně snažily vyřešit již na konci 1. SV. Těmito základními problémy byly: - mír v Evropě; - poválečná obnova hospodářského a sociálního života s cílem konkurenceschopnosti evropského hospodářství; - zapojení poraženého Německa, protože meziválečné řešení hospodářské izolace Německa se ukázalo jako jedna z příčin 2. SV; - prevence sociálních nepokojů; - obnova předválečného mocenského postavení evropských států ve světě. V roce 1950 nabídl v Paříži tehdejší ministr zahraničí Robert Schuman prohlášením k Německu i ostatním západoevropským zemím vytvoření společného trhu, který by mohl konkurovat jiným politickým a ekonomickým blokům (USA, SSSR). Tato tzv. Schumanova deklarace obsahovala 3 hlavní body: - francouzko-německé usmíření jako okamžitý cíl – formou podřízení společné kontrole výroby uhlí a oceli těchto zemí, otevření a integrování jejich trhů v této

91 oblasti, a protože se jedná o suroviny potřebné k výrobě zbraní, předcházet tak případným budoucím konvenčním válkám mezi nimi; - vytvoření společné Evropy (strategický cíl) – postupné vytváření politické unie, která znemožní ozbrojené konflikty mezi evropskými národy a tím zvýší politickou váhu západní Evropy na M poli podle zásadní myšlenky: „Solidarita ve výrobě, k níž se takto dospěje, bude mít za důsledek, že jakákoliv válka...bude nejen nemyslitelná, nýbrž i prakticky nemožná.“ - metoda postupných kroků: „Evropa se nevytvoří najednou, ani v rámci společné stavby; vytvoří se konkrétními realizacemi, vytvářejíc nejprve skutečnou solidaritu. V souvislosti se snahou EU o mír je potřeba připomenout, že veškeré její základní dokumenty obnášejí ve svých preambulích připomenutí mírového zaměření (cílů) a odkaz na spolupráci s OSN: - Smlouva o založení evropského hospodářského společenství (1957): „... Hodlajíce potvrdit solidaritu, která spojuje Evropu a zámořské země a přejíce si zajistit rozvoj jejich blahobytu v souladu se zásadami Charty OSN; rozhodnuti upevnit tímto spojením svých zdrojů moc míru a svobody a vyzývajíce ostatní národy Evropy, které jejich ideál sdílejí, aby se k jejich úsilí připojily...“8; - Konsolidované znění Smlouvy o EU: ...“Rozhodnuti vstoupit do nové etapy procesu evropské integrace zahájeného založením Evropských společenství; inspirující se evropským kulturním, náboženským a humanistickým odkazem, ze kterého vzešly všeobecné hodnoty nedotknutelných a nezadatelných práv lidských bytostí, demokracie, rovnosti, svobody a právního státu; připomínajíce dějinný význam překonání rozdělení evropského kontinentu a potřebu vytvořit pevné základy podoby budoucí Evropy; rozhodnuti provádět společnou zahraniční a bezpečnostní politiku včetně budoucího vymezení společné obranné politiky, která by mohla vést v souladu s článkem 42 ke společné obraně, a posilovat tak evropskou identitu a nezávislost v zájmu podpory míru, bezpečnosti a pokroku v Evropě a ve světě,...“9; - preambule Konsolidované znění smlouvy o fungování evropské unie: ...“ Hodlajíce potvrdit solidaritu, která spojuje Evropu a zámořské země, a přejíce si zajistit rozvoj jejich blahobytu v souladu se zásadami Charty Spojených národů; rozhodnuti zachovat a upevnit tímto spojením svých zdrojů mír a svobodu a vyzývajíce ostatní národy Evropy, které jejich ideál sdílejí, aby se k jejich úsilí připojily...“10.

8 https://www.euroskop.cz/8917/sekce/zakladajici-smlouvy/ 9 tamtéž 10 tamtéž

92 Nakolik se EU daří či nedaří splňovat své cíle v oblasti mírového soužití, je, jako vždy do určité míry spornou otázkou, a to s ohledem na úhel pohledu. V roce 2012 EU obdržela prestižní Nobelovu cenu míru za „sjednocování kontinentu“. Tuto cenu udílí už od roku 1901 (podle závěti Alfreda Nobela z roku 1895) pětičlenný norský Nobelův výbor, jehož členy vybírá norský parlament. Cena slouží jako ocenění dosavadních aktivit a má symbolický apel, aby držitel pokračoval v prosazování toho, co hlásá. Podle svého původního zadání by měla být Nobelova cena míru (jako jedna z pěti Nobelových cen) udílena osobnostem či organizacím, které „vykonaly nejvíce pro bratrství mezi národy, zrušení nebo zmenšení existujících armád či pořádání a propagaci mírových kongresů“. Nezřídka je však předávána i osobám a institucím, které se zasloužily o zlepšování poměrů ve své zemi či na světě obecně, například vyjednáním závažných mezinárodních dohod nebo bojem za dodržování lidských práv. První Nobelova cena míru byla udělena v roce 1901 Švýcaru Henrrymu Duantovi za úlohu, jíž sehrál při zakládání Mezinárodního výboru Červeného kříže. V roce 2014 ji obdrželi Kajláš Satjárthí, indický bojovník za práva dětí a pákistánská bojovnice za lidská práva, zejména právo dívek na vzdělání Malála Júsufzaj. 1906 – Theodore Roosevelt, 1917 – Mezinárodní výbor červeného kříž, 1925 Sir Austen Chamberlain, 1926 Aristide Briand, 1929 Frank B. Kellog, 1938 Nansenův mezinárodní úřad pro uprchlíky, 1944 a 1963 Mezinárodní výbor Červeného kříže, 1954 a 1981 Úřad Vysokého komisaře pro uprchlíky, 1961 Dětský fond OSN (UNICEF), 1988 Mírové síly OSN, 2001 OSN, 2005 Mezinárodní agentura pro atomovou energii, 2013 Organizace pro zákaz chemických zbraní (http://www.nobelprize.org/ nobel_prizes/peace/). I když některé osobnosti a státy považovaly udělení Nobelovy ceny míru v roce 2012 EU za „vtip“ (tehdejší český prezident Václav Klaus) a vedoucí představitelé ČR se nezúčastnili slavnostního předávání této ceny, norský Nobelův výbor při předávání uvedl, že chtěl svým jednomyslným rozhodnutím „vyzdvihnout stabilizační úlohu, kterou EU má při zajišťování toho, aby Evropa byla mírovým kontinentem“. Pokusme se na situaci v Evropě po 2. SV podívat přes prisma koncepce tzv. Evropského míru (Pax Europea) – za což je považováno období relativního klidu, které je po zkušenostech Evropy po 2. SV spojováno především s vytvořením Evropské unie (EU). Po konci studené války byl mír v Evropě ještě více patrný kvůli poklesu politického napětí (s hlavní výjimkou tzv. jugoslávských válek a různých napětí, spojených s rozdělením SSSR). Transatlantická spolupráce a evropská integrace byla navržena tak, aby byl udržován křehký mír, který byl v Evropě vytvořen. Evropský kontinent, který v průběhu posledních staletí soustavně upadal do válek, se vznikem Evropských společenství v roce 1950 a se stanovením úkolu integrovat své členy dosáhl za posledních 70 let situace, aby válka mezi nimi byla nemožná.

93 Přestože některé státy střední a východní Evropy zůstaly po 2. SV pod sovětským vlivem, ani tyto nakonec nestály o nějaký mezinárodní konflikt, samozřejmě s hlavní výjimkou vnitřních represí (Maďarsko v roce 1956, invaze do Československa v roce 1968), až v podstatě do roku 1990, kdy na základě série válek v Jugoslávii se tato země rozpadla. Struktury EU byly v této souvislosti kritizovány za svou neschopnost těmto konfliktům zabránit, i když země tohoto regionu v té době nebyly součástí EU. EU v současné době zahrnuje 28 zemí, a další evropské státy usilují o členství. Kromě toho většina evropských zemí, které nejsou členy EU, jsou s touto organizací povázány množstvím dohod hospodářského charakteru. V rámci zóny integrace EU se do současnosti neodehrál žádný mezistátní ozbrojený konflikt od roku 1945, což je nejdelší období míru v Evropě. I když po 2. SV válce došlo na evropském „poloostrově“ k řadě ozbrojených konfliktů, žádný z nich nebyl mezi členy Evropské unie. Normy hájící a prosazující mír ve světě včetně Evropy tedy existují, jde „jenom“ o to, aby je státy jako jejich jediní tvůrci (kromě M výboru červeného kříže) nejen dodržovaly, ale jejich uplatňování i náležitě požadovaly. To samé platí i pro lidi... („Make Love, Not War!“ )

94

14. Evropský integrační proces na nové křižovatce Ing. Zbyněk Dubský, PhD. Vysoká škola mezinárodních a veřejných vztahů Praha

Cíle a hodnoty evropské integrace Evropský integrační proces se zřejmě nachází na své další křižovatce. Je to o to důležitější, protože v těchto dnech si připomínáme 70. výročí konce druhé světové války a zamýšlíme se o to více nad otázkou míru v Evropě. Integrační proces je bezpochyby rovněž projevem snahy vyvarovat se dalších válek na evropském kontinentu a snaha o mírovou koexistenci. Rovněž lze souhlasit s  tezí, že vznik evropských institucí k míru významnou měrou přispěl. Mír se postupně stal něčím, co je automaticky dané a zajištěné. Bohužel otázka míru se stává v posledním roce zcela aktuální s ohledem na vývoj na evropském kontinentu i jeho okolí. V tomto příspěvku se zamyslíme nad důvody vnímané krize a následně nad pojetím míru, které by mělo být EU vlastní. Je nutné se opět zaměřit na určité obecné zamyšlení nad integračním procesem jako nástrojem sjednocování Evropy a jeho současným místem v Evropě. Nemá tedy smysl se podrobně zabývat institucionální strukturou a fungováním instituce, která funguje podle zakládajících smluv a jejích revizí. Zdůrazníme ovšem jiný rozměr, vlastní obsah integrace. Evropský integrační proces a na jeho základě definovaná Evropa je bezpochyby určitou křehkou a zatím stále fungující konstrukcí. Stejně jako každá sociální realita je výtvorem člověka, který v  rámci svého vývoje potvrdil mnohokrát, že má nejen možnost se přizpůsobit podmínkám, ale také schopnost tyto podmínky upravovat a zdokonalovat se, aby byl užitečný pro ostatní. To je zřejmě očekáváno od integračního procesu, minimálně je tento étos zdůrazňován v  samotných dokumentech EU. Nejsme jen přímou součástí evropského integračního procesu, jehož hlavním cílem, stejně jako ostatních forem spolupráce, je mír. Samotný integrační proces měl být nejen racionální odpovědí na nutnost spolupráce, ale rovněž důležitým nástrojem pro vytváření vnitřní a vnější identity Evropy. Důležitá je proto odpověď na otázku, co chce a může dělat EU pro zachování stability dovnitř a vzhledem k  evropským ambicím rovněž co bychom měli nebo můžeme udělat pro mír a stabilitu ve světě, minimálně ve svém okolí. Je toto skutečně zřejmé

95 a následně je to realizováno, nebo nikoliv, a platí spíše, že EU má sice tendenci vyprávět světu, jak a co je třeba si myslet, ale ve skutečnosti vlastně neví, co si skutečně myslí1. Ambice integračního procesu se vznikem EU již zcela oficiálně silně přelily do politické oblasti, otázka stability a bezpečnosti přitom tedy není jednoduchou výslednicí ekonomických procesů spolupráce. Je ovšem otázkou, zda jsme byli schopni využít této výzvy a příležitosti nebo se naopak EU stala součástí reálné geopolitiky, ve které jsme mnohdy spíše pozorovatelem, než přímým účastníkem nebo snad dokonce tím, kdo se pokouší navrhovat a hledat řešení a podílet se na společném vládnutí. EU přitom bezpochyby sama sebe identifikovala jako aktéra se silným hodnotovým podtextem. Připomeňme, že podle článku 3 Lisabonské smlouvy je cílem EU podporovat „mír, své hodnoty a blahobyt svých obyvatel“2. Dodejme, že Unie je založena na hodnotách „úcty k lidské důstojnosti, svobody, demokracie, rovnosti, právního státu a dodržování lidských práv, včetně práv příslušníků menšin. Tyto hodnoty jsou společné členským státům ve společnosti vyznačující se pluralismem, nepřípustnosti diskriminace, toleranci, spravedlnosti, solidaritou a rovnosti žen a mužů“3. Ve vnějším prostředí je proto konstatováno, že ve svých vztazích s okolním světem „Unie zastává a podporuje své hodnoty a zájmy a přispívá k ochraně svých občanů. Přispívá k míru, bezpečnosti, udržitelnému rozvoji této planety, k solidaritě a vzájemné úctě mezi národy, volnému a spravedlivému obchodovaní, vymýceni chudoby, ochraně lidských práv, především práv dítěte, a k přísnému dodržovaní a k rozvoji mezinárodního pravá, zejména k dodržování zásad Charty Organizace spojených národů“4. Vidíme, že EU v  rámci definice integračního procesu vychází z  velmi silně normativního pohledu, kdy jasně definuje, co Evropa chce být a čemu chce sloužit ve vnějších vztazích. Reflektuje to zcela jistě určité vnímání posledních desetiletí jako období stability a současné etapy globalizace, jako příležitosti pro vytváření nové evropské identity a definice aktérství ve světě. Připomeňme, že Deklarace z  Laekenského summitu z roku 2001 uvažuje o tom, zda Evropa nemá „hrát ve světovém řádu vůdčí úlohu mocnosti, schopné v celosvětovém měřítku plnit stabilizační funkci a ukazovat mnoha zemím a národům cestu vpřed“. Hovoří o tom, že „Evropa musí převzít svou odpovědnost za řízení globalizace“ a že „musí hrát 1 Lunch, D.: Communicating Europe to the World: What Public Diplomacy for the EU? EPC Working Paper No. 21 2005 2 Lisabonská smlouva, 2008, http://www.vlada.cz/assets/evropske-zalezitosti/dokumenty/lisabonsk__smlouva.pdf 3 Lisabonská smlouva, 2008, http://www.vlada.cz/assets/evropske-zalezitosti/dokumenty/lisabonsk__smlouva.pdf 4 Lisabonská smlouva, 2008, http://www.vlada.cz/assets/evropske-zalezitosti/dokumenty/lisabonsk__smlouva.pdf

96 roli mocnosti, která se snaží zasadit globalizaci do rámce morálky, jinak řečeno začlenit do globalizace solidaritu a udržitelný rozvoj“5. Podobně důležitá je Bezpečnostní strategie EU z roku 2003, která nese název Bezpečná Evropa v lepším světě. Tato strategie přitom v kontextu doby oprávněně konstatuje, že Evropa zřejmě doposud nezažila takové období stability a blahobytu, jako je tomu v současnosti6. Tento optimistický obraz se ovšem začal v druhé polovině minulého desetiletí rychle měnit a halit mlhou pochyb. Není totiž jisté, jak bude moci být dále zachován v případě hromadění krizových jevů a kumulace vnímaných problémů, či dokonce neúspěchů. Evropský integrační obraz totiž automaticky reflektuje optimismus ohledně budoucnosti, který je ovšem konfrontován s mnohými problémy reálného světa a „optimistická vize se hroutí“, alespoň z hlediska vnímání veřejnosti a velké části elit. To je ovšem pro budoucnost integračního procesu zcela zásadní. Jeho účel byl zdůvodňován normativními pohledy, pokud se ovšem očekávání nenaplní, jak bude proces vnímán nadále a zejména jak bude možné nereflektovat stále zřejmější rozpory mezi normativním pohledem a realitou?

Integrační proces čelí stále více závažným problémům Integrační proces přitom čelí vnitřním i vnějším problémům, z nichž všechny se dotýkají míru, hodnot a blahobytu obyvatel. Většinou všech těchto dimenzí. Nejzávažnějším vnitřním problémem se ukazuje ekonomická situace, kdy podle mnohých ukazatelů krize ekonomiky v  mnohých státech pokračuje nebo minimálně není schopnost navázat na předkrizovou úroveň. Není vlastně zřejmé, jak je dnes vnímána další část textu Lisabonské smlouvy, článek 3, který říká, že EU: „usiluje o udržitelný rozvoj Evropy, založený na vyváženém hospodářském růstu a na cenové stabilitě, vysoce konkurenceschopném sociálně tržním hospodářství směřujícím k plné zaměstnanosti a společenskému pokroku a na vysokém stupni ochrany a zlepšovaní kvality životního prostředí. Podporuje vědecký a technický pokrok. Bojuje proti sociálnímu vyloučení a diskriminaci, podporuje sociální spravedlnost a ochranu, rovnost žen a mužů, mezigenerační solidaritu a ochranu prav dítěte“ a „podporuje hospodářskou, sociální a uzemni soudržnost a solidaritu mezi členskými státy7. Dluhová krize ovšem v  celých částech kontinentu potvrdila negativní očekávání a prokázala existenci zatím nekonvergujících ekonomik. Pouze zdánlivě je toto koncentrováno v řecký problém, přestože je zřejmé, že dluh se stal součástí fungování ekonomik. Má být Řecko exemplárně potrestáno, nebo dokonce vytlačeno z Eurozóny a oficiálně vyhlásit bankrot? 5 Laeken Declaration on the Future of the European Union, Presidency Conclusions, 2001, https://www.consilium.europa.eu/uedocs/cms_data/docs/pressdata/en/ec/68827.pdf 6 Evropská bezpečnostní strategie, 2003, https://www.consilium.europa.eu/uedocs/cms_data/librairie/PDF/QC7809568CSC.pdf 7 Lisabonská smlouva, 2008, http://www.vlada.cz/assets/evropske-zalezitosti/dokumenty/lisabonsk__smlouva.pdf

97 Existence společné měny v tomto případě neslouží jako nástroj překonávání rozdílů, ale naopak jejich prohlubování. Orientace Eurozóny na úspory ve fiskální oblasti se může oprávněně některým státům jevit jako zcela nedostatečná strategie, neřešící základní problémy. Zavedení společné měny znamená nutnost dokončování hospodářské a měnové unie a to musí kontinuálně obsahovat diskusi o solidaritě dovnitř kontinentu. Koordinace hospodářských politik se ukazuje jako nedostatečná, nelze ji omezit pouze na fiskální politiku. Je otázkou, do jaké míry bude nutné diskutovat rovněž současné převažující ekonomické paradigma. Řecký problém nemůže být úspěšně řešen bez restrukturalizace řecké ekonomiky a ta může zřejmě velmi obtížně proběhnout bez vnější asistence v případě, že státy jsou propojeny vnitřním trhem. To se ostatně dotýká téměř celé oblasti Balkánu. EU se pokusila problémy ekonomik řešit pomocí nastavení střednědobých strategií, přičemž tzv. Lisabonská strategie z roku 2000 skončila neúspěchem, a to nejen vzhledem k ekonomické krizi koncem desetiletí. Navazující střednědobá strategie Evropa 2020 je již mnohem realističtější, ale lze očekávat, že v mnoha parametrech opět nebude naplněna. Paradoxně však vnitřní ekonomické problémy nemusí být považovány za jediný a nejvíce zásadní problém evropské integrace. Rozhodující může být rostoucí nestabilita v  okolí evropského projektu. Pokusy integračního procesu o východní politiku (tzv. Východní partnerství jako projektu zapojení šesti post-sovětských států, včetně tří přímých sousedů EU – Ukrajiny, Moldavska a Běloruska) a politiku vůči Středomoří (tzv. Unie pro Středomoří) jako důkaz projekce stability za hranice unijního prostoru selhávají. Evropská politika sousedství tak může prokázat spíše dílčí úspěchy v méně politicky citlivých oblastech a v případě konkrétních projektů spíše na nižších úrovních. EU je ovšem konfrontována se zhoršenou ekonomickou, poltickou a bezpečnostní situací ve sledovaných státech a lze dokonce hovořit o hrozbě zhroucených států – minimálně v případě Libye, Sýrie a potenciálně některých států Balkánu a o Ukrajině. Evropské státy nejen že na tento proces nebyly schopny adekvátně reagovat, ale mnohdy jsou přímými spoluviníky nastalé situace, včetně obhajoby násilí. Podobně je zpomalován vlastní rozšiřovací proces (specifický nástroj stabilizace), nelze očekávat, že se EU rozšíří do roku 2020 a není vůbec zřejmé, zda vůbec v blízké budoucnosti nastane podobný vývoj jako v druhé polovině devadesátých let a v minulém desetiletí. Nestabilita v  přímém okolí Evropy společně s  kritickým vývojem v  částech Afriky a Blízkého východu nachází odraz v rostoucích obavách z migrační vlny, která by mohla nestabilitu exportovat dovnitř EU. Problematika uprchlíků a neschopnost jejich integrace je dnes vnímána jako aktuální bezpečnostní hrozba minimálně v některých jižních státech EU a absorpční kapacita členských států EU stejně jako tolerance společnosti se zdá na svých limitech. Tyto rostoucí obavy rozhodně nevedou k posílené solidaritě ani uvnitř evropského prostoru a ani k vnímání hlubší solidarity s okolním světem. Navrhované kroky nejsou řešením problému, ale jen slabým pokusem o rychlé a viditelné náznaky řešení, ať se jedná o diskusi o kvótách nebo posílené ochraně hranic včetně použití síly proti pašerákům. Je schopen integrační proces toto

98 morální dilema uspokojivě zodpovědět? Nemůže být právě toto konec společného vnímání hodnot? Jak přitom reflektuje EU skutečnost, že nebyla schopna destabilizaci ve svém okolí zabránit a minimálně v tichosti přihlížela rostoucímu násilí? Místo toho otevřeně dokonce slyšíme o omezení možnosti migrace i uvnitř evropského prostoru mezi členskými státy EU nebo o erozi schengenského prostoru a nutnosti zavádění kontrol na hranicích. Volný pohyb osob byl přitom považován za základní svobodu úzce související s volným pohybem zboží, služeb a kapitálu. Lze se v takové situaci divit, že zde stále více rezonuje iluze návratu k rozhodující roli státu jako ochránce hodnot? V rámci kontinentu se šíří skepse a nacionální nálady. Některé skupiny obyvatel vidí cestu v osamostatnění se a během desetiletí si lze představit v evropském prostoru vznik nových státních útvarů. Možnost vystoupení z EU se postupně stává součástí mnoha politických debat. Velká Británie bude konat referendum o setrvání v EU do roku 2017 a zejména cítí příležitost ještě lépe specifikovat své podmínky členství. Přestože lze očekávat jasné vnější i vnitřní tlaky na setrvání Velké Británie v EU, snaha „vyjednat“ si lepší podmínky zcela zřejmě eroduje těžko vytvořenou vzájemnou důvěru.

EU jako mírové společenství? EU v rámci vnějšího aktérství si není jista svou pozicí. Aktér musí být autonomní a mít dopad na mezinárodní vztahy, to znamená být schopen formulovat a realizovat své cíle. Není tudíž zřejmé, do jaké míry je EU nebo není autonomní aktér. Pokud se pokouší hledat odpověď ano, mělo by být zřejmé, jakou by měl mít povahu. V akademické obci byla Evropa považována za specifického, nového aktéra s různými přídomky jako civilian power, peace power, model power, soft power, gentle power, ideational power nebo nověji cooperative empire, smart power a nejčastěji normative power. Ian Manners k úloze EU jako normativní mocnosti konstatuje: „the EU as a normative power has an ontological quality to it – that the EU can be conceptualized as a changer of norms in the international system; a positivist quantity to it – that the EU acts to change norms in the international system; and a normative quality to it – that the EU should act to extend its norms into the international system“8. Obsah těchto slovních spojení v realitě je ovšem nejasný. Lze si klást celou řadu otázek. Jedná se pouze o schopnost kolektivní akce? Mají být určující slova pro přenos a sdílení norem kooperace a multilateralismus (multilaterální fóra) a důraz na řešení konfliktů spíše než unilateralismus? Je typická víceúrovňová politika a propojování politik, snaha o širší spektrum nástrojů, které jsou k  dispozici ve vnější politice? Jak má vypadat typická normotvorná aktivita – inkorporace normativních pozic do mezinárodních aktivit? Jsou skutečně cíle stabilizační a vytvářející prostředí mezinárodních vztahů reálně uskutečnitelné? Je s tím ovšem kompatibilní reakce na současný vývoj? Má EU právo prosazovat své vidění světa jakýmikoliv prostředky 8 Manners, Ian: Normative Power Europe: A Contradiction in Terms?, Journal of Common Market Studies, June, Vol. 40, No. 2, 2002, str. 252

99 nebo spíše příkladem? Má být kladen důraz na vyjednávání, konstruktivní přístup spíše než na izolaci? Je projevem identity evropského integračního procesu důraz na sankce a donucení? Lze očekávat úspěch takové politiky? Může se takto konstrukčně specifická organizace srovnávat s jinými velmocemi nebo má směřovat do prostředí, ve kterém aktéři operují? A pokud je EU mírové společenství, jak má reagovat na násilí a válku a jak chápe mír? Nejde totiž o to pouze prosazovat mír, ale spíše zřetelně se vymezit jaký mír má být vlastně dosažen. Klasický přístup k míru je vnímán spíše jako absence organizovaného fyzického násilí, kdy existuje nepřítomnost války a pravděpodobnost vypuknutí násilného konfliktu není příliš vysoká. K udržení takto pojímaného negativního míru slouží zejména odstrašení. K tomuto si ovšem můžeme vymezit pojem pozitivní mír. Snažíme se odpovědět na otázku, co je ale vlastně násilí, je jen to fyzické? Výzkum míru a násilí není žádnou novinkou a spadá do 60. let minulého století, přičemž je spojen se jménem norského vědce Johana Galtunga. Ve svém článku z roku 1969 s názvem Violence, Peace and Peace Research definuje pojem násilí jako něco, co je přítomno, když se člověk ocitne pod takovým vnějším vlivem, že jsou jeho somatické a mentální realizace pod úrovní jejich skutečného potenciálu9. Ten se se svými spolupracovníky zasadil o vznik mírových studií. Takto pojatý mír není založen pouze na absenci přímého násilí, ale rovněž násilí strukturálního. Pojem strukturální násilí vychází ze struktury systému a nemusí poškozovat objekty skrze fyzické napadení. Aktér, který se k pozitivnímu míru implicitně hlásí, by měl podporovat aktivní vytváření podmínek tlumících spory a násilné konflikty10. Evropský integrační proces se vznikem EU v rámci svých cílů v podstatě o takové pojetí opírá a měl by je tedy rovněž vyzařovat do okolí. Takové pojetí ovšem předpokládá vysoký stupeň spolupráce, vysoký stupeň důvěry a vzájemného porozumění. To se stává poté základem společně sdílených hodnot (nikoliv jejich jednoduchý export). V čem by měla být role EU zřejmě zásadní je důraz na nenásilné urovnání sporů, včetně vlastní prevence konfliktů. Násilí jako takové by mělo sloužit pouze k sebeobraně. Integrace a kooperace by tedy měly být cestou k lepšímu světu, aspoň takto sami sebe chceme vidět. Pokud se zdá, že tento přístup je příliš idealistický, je nutné opět upozornit na skutečnost, že motto bezpečnostní strategie EU z  roku 2003 zní: „Bezpečná Evropa v lepším světě“11. Jedná se o dlouhodobý proces, ale i každodenní politika a vystupování daného aktéra by měly být minimálně vedeny s vědomím nutnosti toto mít na zřeteli jako základní prvek vlastní identity. Mír tedy není kategorií čistě bezpečnostní, ale komplexní, interdisciplinární a v  rámci výzkumu skutečně mezioborový, závisí tedy i na ekonomice a je důležité 9 Galtung, J.: Violence, Peace and Peace Research, Journal of Peace Research, Vol.6, No. 3, 1969, str. 168 10 Galtung, J.: Violence, Peace and Peace Research, Journal of Peace Research, Vol.6, No. 3, 1969 11 Evropská bezpečnostní strategie, 2003, https://www.consilium.europa.eu/uedocs/cms_data/librairie/PDF/QC7809568CSC.pdf

100 vnímání propojenosti vnějšího i vnitřního evropského rozměru. Evropa 21. století může být v globalizujícím se světě těžko autarkním ostrovem, její úspěch nebo kolaps závisí se schopností důrazu na pozitivní pojetí míru, zejména strukturální prevenci a to současně jak dovnitř tohoto prostoru, tak současně navenek. EU se těžko prosadí v mezinárodním prostředí jako aktér, který spíše sankcionuje, než jedná. EU nebude hodnocena podle toho do jaké míry má efektivní strukturu, ale jde o obsah integrace a její přínos pro obyvatele nejen tohoto kontinentu. Evropa se dostala na svoji křižovatku, musí řešit stále jasněji viditelné rozpory mezi sebe-identifikujícím pojetím a realitou vlastního fungování směrem dovnitř i v mezinárodních vztazích. Není zatím zřejmé, zda je schopna a ochotna sama sebe nadále řídit a na tuto výzvu odpovědět nebo zda se jako ohrožená pevnost, bez ohledu na předchozí nezpochybnitelné úspěchy, opětovně stane frontovou linií, ať pouze myšlenou nebo zcela reálnou. Jisté je pouze to, že v následující etapě bude stále zřejmější, do jaké míry v evropském prostoru společně chceme nebo nechceme více kooperovat.