Eva Tvrdá 2005 ISBN Vydalo: Reklamní studio imm Tisk: Tiskárna MAJ

DĚDICTVÍ Eva Tvrdá

© Eva Tvrdá 2005 ISBN 80-86458-16-4 Vydalo: Reklamní studio iMM Tisk: Tiskárna MAJ

Dědictví je charakterizováno tím, že si je nevybíráme, že si naopak nekompromisně volí ono nás. J. Derrida v rozhovoru s E. Roudinesco

Vše, co se v knize děje, se stalo. Místa, na nichž se děj odehrává, existují. Podobnost postav se skutečnými osobami je však čistě náhodná. Postavy vznikly z příběhů a vzpomínek, které jsem od dětství slýchala a tušila, a jsou pouhým výplodem mé fantazie. Děkuji všem, kteří vyprávěli a vzpomínali a jitřili mou fantazii.

AGNES »1« Jedné prosluněné březnové neděle roku tisíc devět set třicet tři se Agnes dočkala. Měla se vdávat. Skončily námluvy a vše bylo ujednáno. Matka se usmívala, Agnesiny sestry Maryčka a Trudka se culily, otec zamračen přežvykoval tabák. Bude svatba. Agnes se jako nejstarší ze tří dcer musela vdát první. Maryčce, druhé v pořadí, spadl kámen ze srdce, protože teď mohla pomýšlet na svatbu i ona sama. Děvčatům připadalo, že je navštívilo štěstí. Agnes sklidila nádobí ze stolu a postavila se k dřezu. Sama umyje nádobí z námluv. Námluvy! Bála se, že se rodiče nedohodnou, ale všechno běželo hladce. Možná až příliš. Otřásla se a snažila se zahnat černé myšlenky. Věděla, že potíže vždycky musí být. A jestli nejsou teď, přijdou později. Jaké asi budou? Agnes přimhouřila oči. S Karlem zvládne všechno. Vzpomněla si na svou babičku. Od mala ji vedla k tomu, že žena je na práci. „Roba je enem na robotu,“ říkávala. Zdálo se, že to cítí jako křivdu, ale Agnes věřila, že Karel je jiný než její děda či otec, cítila, že ji moc miluje. Babičce i matce ženicha vybrali, Agnes si vybrala sama. Těšila se, až bude mít svou domácnost, svou rodinu a bude svou vlastní paní. Odejde sice z rodného Benešova, ale věřila, že si poradí. „Víš, děvče, že jdeš na statek?“ ptala se jí dnes budoucí tchyně a měřila si ji jako krávu na trhu. „Ano, já se práce nebojím,“ řekla jí mírně, ale v duchu se smála. Statek! Jak vznešeně nazývala své hospodářství. Agnes si statek představovala jinak. Jako Moravec. Obrovské stavení se stodolami, chlévy a stájemi uprostřed obrovských polností. To byl statek. Karlovi rodiče měli jen hospodářství, bylo sice větší než domek, ve kterém Agnes vyrostla v Benešově, ale nic oslňujícího to nebylo. Agnes se zasnila. Už za pár měsíců jako Agnes Kocurová bude mýt nádobí 7

v Darkovicích. Viděla samu sebe v bílé zástěře, vlasy stažené do drdolu, jak ve vzorně uklizené kuchyni drhne hrnce. Těšila se. U Kocurových se ukázala jen jednou, když ji Karel představil jako svoji nevěstu. Dvůr byl uklizený, v chlévě bučel dobytek, zahrada vypadala obdělaná a udržovaná. K domu patřila i nějaká pole a kousek lesa, ale ty Agnes neviděla. Polepší si. I když Kocurovo hospodářství mělo do statku daleko. Vrátila se duchem zpět do domu svých rodičů, domyla poslední talíř, vylila vodu z dřezu do kbelíku a dala se do utírání nádobí. Matka se sestrami o čemsi za jejími zády mluvily, ale Agnes byla na míle daleko. „Tak nevím,“ ozval se otec, „jestli si v těch Darkovicích zvykneš. Benešov je město a Darkovice jsou malé, ani vlak tam nejezdí, je to jenom dědina.“ Agnes se k němu překvapeně obrátila. „Tak,“ přitakala matka. „A nikoho tam neznáš, budeš tam sama. Darkovice jsou daleko.“ „Proč to říkáte až teď? Ještě včera jste byli potichu…“ „Na, ja,“ pokýval hlavou otec, „sama ses rozhodla, my tě nenutili.“ „Proč takové řeči?“ zašeptala Agnes. „Máma taky přišla z Bohuslavic.“ „Ale Bohuslavice jsou od nás kousek, však víš…“ Proč najednou tolik starostí? Nelíbili se jim, blesklo Agnes hlavou a dostala strach. Všechno šlo příliš hladce, věděla to. „Vám se Karel nelíbí,“ řekla nahlas. „Jak jsi na to přišla?“ podivila se matka. „Tak. Včera jste neřekli nic a dneska vám to není recht.“ „To není pravda. Budeš mít pěkného muže, pěknou chalupu… Ale budeš daleko, moc daleko…,“ povzdychla matka. Tchyně se jí nelíbila. Představila-li si Agnes v její společnosti, běžel jí mráz po zádech. A z Darkovic nemůže odběhnout domů, aby si postěžovala. Agnes cítila, že něco není v pořádku. Doutírala nádobí a uklidila ho. „Zajdu za Bětkou,“ řekla. „Teď?“ podivil se otec. „Do tmy jsem doma,“ usmála se Agnes. Zabalila se do hitky a ostrým krokem vyrazila. Běta, sestřenice, bydlela v Bohuslavicích, ve vedlejší vesnici. Agnes prošla kolem školy, přešla koleje a mašírovala dál po silnici. Nechtěla jít za Bětou, i když se u ní bude muset stavit, kdyby se rodiče někdy ptali, jestli u ní byla. Svírala v dlani několik mincí a srdce jí bušilo až v krku. Možná to bylo rychlou chůzí, možná vzrušením. Agnes šla za starou kartářkou. Hodně žen za ní chodilo a Agnes už dlouho uvažovala o tom, že i ona zkusí poodhalit svoji budoucnost. Stále ale váhala. Dnes, když vycítila matčiny obavy, se rozhodla během vteřiny. Musí vědět, co ji čeká. A jestli se dá neštěstí nějak zabránit, pokusí se o to. 8

»2« Agnes bušilo srdce až v krku. Stála před malým domkem na konci Bohuslavic a sbírala v sobě odvahu, aby zaklepala. Najednou se dveře domku otevřely. Stála v nich stařena, kterou Agnes občas vídávala, když přišla na návštěvu k tetě. Všichni se jí báli, ale v těžkých chvílích za ní chodili. Ze širokého okolí. „Co chceš?“ zeptala se jí bez pozdravu. „Já?“ vyhrkla Agnes. „No ty. Půjdeš dál?“ Agnes přikývla. Žena ustoupila ze dveří a pustila ji dovnitř. Agnes vešla do domku a vyplašeně se kolem sebe rozhlédla. Jak vypadá příbytek čarodějnice? Hadi, žáby, černý kocour? Halila se do černé hity, ruce tiskla k sobě a bála se. Proč jsem sem chodila, vyčítala si v duchu, ale šla dál do světnice. S překvapením zjistila, že místnost vypadá jako každá jiná v kterémkoliv domě. Bílá kredenc, stůl a židle, v okně krajková záclonka, pod oknem gauč. „Tak co chceš?“ zeptala se jí znovu kartářka. „Karty,“ řekla Agnes. „Potřebuju znát svoji budoucnost.“ „Tak? A na co ti je toho třeba?“ „Mám se vdávat, tak chci vědět, co mě čeká.“ „Ty si ho nechceš vzít?“ „Chci, ale bojím se…,“ na chvíli zaváhala. „Nevím, čeho vlastně. Dneska byly námluvy a rodiče se tak divně tváří… Nic neříkají, ale cítím, že se jim něco nezdá. Bojím se.“ Kartářka se na ni zamyšleně zahleděla. „Zaplatíš mi ??? korun. Máš je?“ „Tolik?“ vydechla Agnes. „Tolik. Ještě to chceš?“ Agnes přikývla. „Tak se posaď.“ Agnes se usadila za stolem a čekala. Uvědomila si, že ani neví, jak ženu oslovovat. Neznala její příjmení, věděla, že se o ní mluví jako o Haně, ale může jí ona sama říkat Hano? To těžko. Agnes byla jako na jehlách. Hana se posadila proti ní a vytáhla ze stolu balíček karet. Chvíli je míchala a pak je rozložila do vějíře před Agnes. „Vyber si jich deset. Levou rukou.“ Agnes třesoucí se rukou volila karty. Když jich vytáhla deset, uklidnila se. Hotovo. Tak to je a ona to teď bude vědět. Konečně Haně pohlédla do očí. Byla překvapena jejich hloubkou a klidem, který z nich vyzařoval. „Tak se ukaž,“ řekla Hana a karty rozložila na stůl. Agnes upřeně hleděla na obrázky, které se objevily na stole. Nikdy podobné 9

karty neviděla. „Když se teď nevdáš,“ řekla Hana, „zůstaneš už sama. Když se vdáš, nebude to lehké. Manžel v cizině, děti se narodí, ale budeš na ně čekat. Víc než manžela vidím tchyni a tchána, s těmi budeš žít.“ „A co Karel?“ „To je on? Karel?“ Agnes přikývla. „Máš ho ráda, on tě má taky rád. To je dobrý začátek. Pak už je to vždycky těžké. Ale ta láska, to je štěstí.“ „Takže trápení?“ vydechla Agnes. „Trápení má každá,“ řekla Hana. „Některou muž bije, jiný všechno propije, další se zas musí vdát tak, jak chtějí rodiče… Ty máš lásku a budeš mít děti. Víc žena od života chtít nemůže.“ Agnes se rozplakala. „Neplač,“ řekla Hana. „Radši bys zůstala rodičům na krku?“ Agnes zatřepala hlavou. „Já nevím.“ „Sama žena, to není dobré. Žena potřebuje muže a děti, to je tvůj osud. Tak nebreč.“ „Vy myslíte, že si ho mám vzít?“ zeptala se Agnes přes slzy. „To je to nejlepší, co můžeš udělat.“ „Když mě ale čeká trápení…“ „Osud ti dá to, co potřebuješ. A trápení má každý.“ „Každý?“ „Bez trápení není život.“ Agnes cítila zklamání. Doufala, že jí karty ukáží krásnou budoucnost, takovou, jakou si ji představovala. Vzorné hospodářství, hodný manžel, kupa zdravých dětí… „Kolik budu mít dětí?“ „Dost.“ „Kolik?“ „To sama uvidíš. Děti určitě budou.“ „A manžel v cizině? Je to Karel? Karel je přece z Darkovic a dělá na šachtě v Petřkovicích.“ „Je to manžel. Bude v cizině. Dneska ještě neumíš všechno dohlédnout.“ Hana v kartách viděla víc, ale všechno Agnes říci nemohla. Byla moc mladá. Třeba se časem věštba vylepší. „Tak jsem se zase moc nedozvěděla,“ řekla Agnes. „Že ne? Řekla jsem ti, že když se vdáš, uděláš dobře. A kvůli tomu jsi přišla.“ „To je vlastně pravda,“ povzdychla Agnes. „Tak nějak jsem si myslela… To je vlastně jedno, co jsem si myslela.“ „Každý si v mládí představuje štěstí, lásku a radost. A kolik myslíš, že jich to 10

všechno najde?“ Agnes pokrčila rameny. „Je to na tobě, na nikom jiném.“ „Na mně? Teď jste mi ukázala, že mě čeká tolik trápení…“ „Ale taky dary, láska a děti. Prožívej, co chceš. Bolest, nebo radost, zvol si.“ Agnes se zdálo, že Haně nerozumí. Zaplatila jí a rozloučila se. Hana shrábla peníze do stolu a vyprovodila ji. „Hodně štěstí, nevěsto,“ řekla jí na rozloučenou. „Děkuji,“ špitla Agnes. Vyšla ze dveří, přitáhla si hitu k tělu a už se neohlédla. Cestou domů se jí honily hlavou Haniny řeči. Kroky utřepaly bolavé myšlenky. Láska a děti. Snad je to opravdu nejvíc, co žena v životě může dostat. A ona to dostane. Tak čeho se bojí? Přitáhla si hitu více k tělu. Když brala za kliku dveří domu svých rodičů, připadala si klidná.

11

»3« Agnes otevřela oči. Její první myšlenka patřila Johanovi. Jeho upřenému pohledu, před nímž nebylo možné uniknout, jeho velkým neklidným rukám a vševědoucímu úsměvu. Pohlédla vedle sebe do postele. Karel spal vedle ní a netušil, že jeho žena myslí ráno po svatební noci na jeho bratra. Po svatební noci. Agnes pocítila stud. Očekávala NĚCO. Svatební noc měla přinést zemětřesení do jejího života a udělat z ní ženu. Co se ale stalo? Veškerá touha se rozbila při pádu opilého Karla na postel. Agnes mu s pláčem sundala boty, kalhoty, sako i košili, ale nic ho neprobralo. Chvíli pak hleděla na mohutnou postavu s hlavou zvrácenou nazad. Hlasité chrápání v ní umocňovalo podivný stav, jemuž nerozuměla. Tohle je všechno? Bože, jestli takhle vypadá život vdané paní… Pak přece jen vklouzla do postele ke svému muži a snažila se usnout. Nakonec se jí to povedlo. Ráno. Agnes si s hrůzou uvědomovala, že ji Johan oslnil. Cosi ji na něm nezřízeně odpuzovalo, ale cosi v něm ji magicky přitahovalo. Chvěla se hrůzou, protože cítila, že je tady něco neznámého, co nedokáže zvládnout. Umyla se, učesala, co nejpečlivěji se upravila a odvážila se opustit místnost, kterou s Karlem dostali k bydlení. Snad měla počkat, až se probudí i Karel, ale to mohlo trvat ještě celou věčnost. A dobrá hospodyně vstává časně. Dobrá hospodyně. Ještě před pár dny měla krásné představy o tom, jak s Karlem bude vést hospodářství. Dnes už věděla, že leccos bude jinak. Ještě včera touto dobou byla veselá a šťastná. Celá rodina zase jednou pohromadě, jídlo, pití, zábava. Říká se, že jaká svatba, takový celý další život. A svatba byla pěkná. Moc pěkná. Až večer, když přišli domů… Agnes se otřásla. Tchyně si ji posadila v kuchyni za stůl a kázala. Poroučela, jak se má chovat, co má dělat, koho poslouchat. Agnes by vlastně měla poslouchat všechny. Copak je tady ale za děvečku? Statek jednou bude patřit Karlovi a ona tady bude hospodyní. Agnes rázně vzala za kliku kuchyňských dveří. Byla odhodlaná vydobýt si respekt a postavení. „Dobrý den,“ pozdravila nahlas. V kuchyni byla jen tchyně. Stála u sporáku a připravovala oběd. „Dobrý,“ odpověděla a ani nevzhlédla od hrnců. Agnes z jejích zad sehnutých nad sporákem cítila zášť. To v ní však místo strachu vyvolalo odhodlání. Ne, nebude se tady bát. Přistoupila ke sporáku, přistrčila hrnec s vodou nad oheň a začala chystat meltu. Pak ukrojila chléb a připravila máslo, položila na stůl talíř plný koláčů od včerejška. Mezi oběma ženami nepadlo ani slovo. Když už se zdála atmosféra napjatá k prasknutí, otevřely se dveře a napětí povolilo. Ne však na dlouho. Do kuchyně vstoupil Johan. Agnes zbledla. Nabrala do hrnku meltu a posadila se ke kamnům. Johan usedl ke stolu a zamyšleně pozoroval Agnes. Ukrojil si krajíc chleba, namazal jej máslem a posolil. „Kde je Karel?“ zeptal se. „Spí,“ řekla Agnes, ale dívala se do hrnku s meltou. 12

„Vzbuď ho,“ poručil jí Johan. Agnes na něj překvapeně pohlédla. „Spí,“ zopakovala a znovu se zahleděla do hrnku. „Vzbuď ho,“ řekl Johan o poznání ostřeji. Agnes chtěla vzdorovat. Mohla ale? Koutkem oka zahlédla tchyni, jak přestává míchat v hrnci a hledí na ni. Pomalu vstala, položila hrnek na stůl a odešla do světnice. Tváře jí hořely, v hlavě hučelo. „Karle,“ zatřásla manželem. „Máš vstávat…“ „Co?“ zachrochtal Karel. „Co se děje?“ „Johan mi poručil, ať tě vzbudím.“ „Johan? Co chce?“ „Nevím.“ Agnes se posadila na postel. Cítila vztek. Počítala s tím, že bude poslouchat tchána, tchyni a manžela. To jí bude ale poroučet i Johan? Karel se s hekáním vyhrabal z postele. Agnes ho sledovala jedovatýma očima. Měl by se jí zastat. Místo toho je opilý, sotva leze, vypadá jako troska. Agnes se ošila. Tenhle dům jí přinese neštěstí. Ještě tady není ani celý den a už pocítila tolik zášti… Tchyně ji nenávidí, Johan provokuje a Karel, jak se zdá, tady nemá slovo. Poroučí mu i jeho mladší bratr. Karel se konečně opláchl a upravil natolik, aby mohl do kuchyně. „Dobré ráno,“ pozdravil zdvořile matku a bratra. Agnes mu nabrala do hrnku meltu a chtěla mu podat chléb, ale tchyně ji předběhla. Agnes skousla rty, vzala si svůj hrnek a usadila se u kamen. „Vyspáváš jak pán,“ vyčetl Johan Karlovi. Agnes hleděla s překvapením na Karla, jak klopí hlavu. Stydí se? „Víš, že musíme všechno udělat, abychom mohli odpoledne jít.“ „Kam?“ zeptala se Agnes. Johan ji snad ani neslyšel. „Kam ?“ zeptala se Agnes znovu. „Máme povinnost…“ „Povinnost? Co to je? Vždyť přijedou naši na popravky.“ Johan se ušklíbl. „Kam půjdeme, Karle?“ zeptala se Agnes. „Ona jde taky?“ zeptal se Johan. Karel stále mlčel. Ukusoval chléb, upíjel meltu a hleděl před sebe. Agnes bylo do pláče. Tak takhle vypadá manželství? Sedí tady poníženě u kamen a čeká. Na co vlastně? „Běž poklidit do chlíva,“ poručila jí tchyně. Agnes dopila kávu, položila hrnek na stůl a upřeně hleděla na Karla. Ten dělal, že ji nevidí. Agnes spolkla vztek a odešla ven. Odpoledne přijdou rodiče a sestry. Agnes si pomyslela, že by nejradši odešla s nimi zpět do Benešova. 13

Pustila se do práce. Po chvíli si uvědomila, že je neděle a že by měla jít do kostela. Jak mohla zapomenout! Ožila. Přidala na tempu. Práci dokončila, umyla se u studny na dvoře a spěchala do kuchyně. „Půjde někdo do kostela?“ zeptala se tchyně. Tchyně na ni překvapeně pohlédla. „Dnes?“ „Vždyť je neděle.“ „Je moc práce.“ „Ale já musím jít.“ „Když musíš, tak musíš. Ale kostel je až v Hati, to víš.“ „Vím,“ řekla Agnes. „Já chodím do kostela často,“ snažila se vysvětlit. „Však my taky, neboj se,“ odsekla jí tchyně. Agnes už nechtěla nic říkat, ale musela se zeptat na Karla. Dostalo se jí stejného odseknutí jako předtím: „Je v lese. Je moc práce.“ Jako by jí tchyně chtěla naznačit, že do kostela chodí jen lenoši. Agnes si s povzdechem uvázala šátek, do rukou vzala modlitební knížku a vyrazila. Cesta do kostela byla dlouhá. Mezi poli foukal vítr. Bylo léto, ale Agnes se cítila celá ztuhlá. V zádech cítila nevraživost celého stavení a Karlův chlad. Oči ale upínala před sebe. Těšila se do kostela, na chvilku klidu, kdy si bude moci při farářově kázání srovnat myšlenky. Haťský kostel stál na kopci a byl z daleka vidět. Agnes na něj hleděla, tiskla k hrudi modlitební knížku a zoufale si přála štěstí. Štěstí pro sebe, pro Karla a pro své děti. První den jako vdaná žena. Bože dej, ať je aspoň to odpoledne dobré. Jsem vdaná žena, když v noci k ničemu nedošlo? problesklo hlavou Agnes. To přece nikdo neví. Jen ona sama. Ale co když? Karel si ji už vzal několikrát před svatbou. Na seníku, na mezi, v lese. Manželská postel měla všechno posvětit. Když k ničemu nedošlo, neznamená to neštěstí? Agnes se pokřižovala. Jen aby jí Karel byl schopen udělat dítě. Zastat v domě se jí asi nedokáže, to pochopila hned ráno, ale… Agnes došla do kostela. Usadila se v jedné z lavic a cítila, jak si ji všichni prohlížejí. Měla tady být s Karlem. Jak mohl odejít do lesa, když je neděle? Agnes ucítila v očích slzy. Začala se modlit a modlila se celou mši. Snad se bůh nebude zlobit, že myslí jen na sebe a na Karla. Dej bože, ať se srovnáme, dej bože, ať jsme šťastní, dej bože, ať se srovnáme… Agnes opustila kostel jako v transu. Křečovitě svírala modlitební knížku a odhodlaně kráčela domů. „No že jdeš,“ přivítala ji vyčítavě tchyně. „Nachystej na stůl, bude se obědvat.“ Agnes poslušně nachystala na stůl a šla všechny svolat k obědu. U jídla cítila znovu velké napětí. „Odpoledne nebudu doma,“ řekl Karel kamsi před sebe. 14

Agnes ztuhla. To patřilo jí? „Ale budou popravky…,“ namítla tiše. Johan si ji měřil přivřenýma očima. Cítila, že ho nenávidí. „Máme práci,“ řekl Karel. „Práci?“ podivila se Agnes. Co se to tady děje? Všichni se tvářili nesmírně důležitě, jediný tchán byl nesvůj. Ten tady ale, jak se Agnes po dnešku zdálo, nemá slovo. Podobně jako Karel. Oba museli poslouchat. Ve stavení vládla tchyně s Johanem. Agnes zamrazilo. „Jakou práci?“ chtěla vědět Agnes. „Nemůžu o tom mluvit,“ řekl Karel. Johan ji dál zpod přivřených víček pozoroval. Agnes nehodlala ustoupit. „Jsem tvoje žena,“ připomněla nejen Karlovi, ale i celé rodině. „Dobrá žena se nevyptává,“ poučila ji tchyně. „muž ví, co má udělat.“ Agnes sevřela rty. Mlčky dojedla oběd a postavila se k nádobí. Uklidila kuchyň, připravila koláče a cukroví, prostřela vyšívaný ubrus z výbavy a odešla se upravit. Karel se oblékal do svatebního obleku. „Nemusíš si brát oblek,“ řekla Agnes. „Naši…“ „Nebudu doma,“ odbyl ji Karel. „Karle, ale přijdou za námi.“ „Budeš tu ty a máma s tátou. To musí stačit.“ „Kam jdeš?“ zeptala se. „S Johanem.“ „Ale kam?“ „Do toho ti nic není,“ zamračil se. „Jak to že ne? Jsem tvoje žena.“ „Tak se starej, aby bylo všechno v pořádku. Kde jsi byla dopoledne?“ „Přece v kostele. Měl jsi jít se mnou.“ Karel si oblékl sako a chystal se odejít. „Karle, já tady nejsem za služku. Jsem tvoje žena,“ řekla Agnes. „Já ti nemůžu nic říct a musím jít,“ odsekl Karel a odešel. Agnes uhladila přehoz na posteli a jen tak tak se jí podařilo zadržet pláč. Když přišli rodiče se sestrami, nedokázala jim vysvětlit, kde je Karel. Tchyně se chovala nepřístupně a dávala najevo, že ji návštěva obtěžuje. Nebylo divu, že se rodiče brzy sbírali k odchodu. Na dvoře nasedli na vůz tažený kravami a loučili se. „Pojedu kousek s vámi,“ řekla Agnes a naskočila na vůz. Otec pobídl krávy a vůz se pohnul. Agnes přivřela oči a představila si, jak by to bylo krásné, kdyby odsud odjížděla navždy. Ještě včera se na nový domov těšila, dnes cítila lítost ze zklamání. Jak ale vůz kodrcal po nerovné cestě, lítost se vytrá15

cela. Za Darkovicemi seskočila z vozu a rozloučila se. „To se všechno spraví,“ řekla jí matka. „Co?“ podivila se Agnes. „Všechno. Vypadáš nešťastně, ale zvykneš si, uvidíš. Nezapomeň, že jednou budeš paní v domě ty. Karel je nejstarší syn. Máš tady hodně práce, ale ty pracovat umíš, tak se neboj.“ Matka jí udělala na čelo křížek a usmála se. „Sbohem,“ rozloučila se. Otec na ni pohlédl téměř přísně, pak stočil pohled ke kravám a pobídl je. Vůz se rozhrčel a pomalu se začal od Agnes vzdalovat. Agnes stála na kopci jako socha. Neřekla ani slovo a oni přesto pochopili. Pochopili, ale nepomohli. Teď pochopila Agnes: nikdo jí nepomůže. Pokud nechce skončit jako děvečka ve vlastním domě, musí si pomoci sama. Vůz se ztratil z dohledu. Agnes se otočila a vydala se k domovu. Ano, v Darkovicích je teď její domov. Nemůže utéct, musí přijmout boj. Boj za sebe, za Karla, za své děti. Tak to má být a tak to taky bude. Z darkovického náměstí se nesl křik. Agnes přidala do kroku. Přišla právě včas, aby viděla, jak Johan vzdává čest vlajce s hákovým křížem. Vlajka šla vzhůru a Johanovi zářily oči. Kolem něj stál hlouček mladíků, mezi nimi i Karel. Když byla vlajka vztyčena, obrátil se Johan k hloučku a ke zvědavcům kolem. „Sláva třetí říši!“ vykřikl. „Hitler nás osvobodí od Čechů! My nejsme Češi! My patříme k Němcům!“ Jeho výkřiky zanikly v nadšeném potlesku lidí kolem. Tak, pomyslela si Agnes, to je můj první den v manželství. Nenávistně hleděla na Johana. Proč do toho tahá Karla? Karel přešlapoval v hloučku mladíků a hleděl do země. Agnes měla pocit, že ji zahlédl. Na náměstí se objevili četníci. Těžko říci, kde se tady tak rychle vzali. Agnes se zalekla, protože začali zatýkat. První byl na řadě samozřejmě Johan. Pak další. Někteří stačili utéct, ale Karla sebrali. Agnes se na něj zamračila. Karel stiskl rty a pohlédl na ni se vzdorem. Agnes prošla náměstím a zamířila domů. „Karel a Johan vyvěsili na náměstí vlajku s hakenkrojcem,“ řekla tchyni. „Zatkli je. Oba.“ Tchyně zalapala po dechu a posadila se. Agnes pohlédla do škopku na nádobí a na stůl. Nádobí neumyté, stůl neuklizený. Převlékla se do domácích šatů a dala se do uklízení. Zítra vygruntuje celou kuchyň. Vymete odsud všechnu špínu a začne se chvat jako hospodyně. Na Karla ani nepomyslela. Teprve večer, když ulehala do prázdné postele, si uvědomila, že ji čeká druhá manželská noc. Nebude o nic lepší než ta první. Koho si to vzala?

16

»4« Kamna v kuchyni sálala. Přestože byl červenec, zvenku táhla zima. Už třetí den pršelo a vzduch byl po ránu tak chladný, že šla pára od úst. Jako každé ráno i dnes vstala Agnes první. Zatopila, umyla se, upravila a nachystala snídani pro Karla. Karel pracoval v dole v Petřkovicích, a tak odjížděl na svém kole už hodně brzy. Agnes mu s sebou dávala kávu a chleba k obědu, večer pro něj měla navařeno. Každé ráno Agnes pečlivě chystala snídani, prostřela a zatopila, protože to byla jediná chvíle dne, kdy byla se svým mužem sama. Karel však den co den snídani snědl mlčky, sbalil se a odjel. Vracel se v podvečer, to se zase mlčky najedl a zmizel venku – na poli, na zahradě, ve stodole. Práce bylo všude dost. Karel doma téměř nemluvil. Podobně jako jeho otec. Řeč tady držela tchyně s Johanem. Hned od prvního dne se tchyně snažila dostat i Agnes pod svou kontrolu, Agnes se ale vzpírala. Nechtěla se stát pokornou služebnou, která je vděčná za jídlo a byt. Uvědomovala si, že jednou bude statek patřit Karlovi a že ona sama brzy bude zastávat tchynino místo. Od rána do večera pracovala – v kuchyni, na zahradě, na poli, obstarávala dobytek i drůbež. Znala hodnotu své práce a nehodlala se prodávat lacino. Přiložila do kamen, aby uvařila meltu a aby se trochu prohřála. Před chvílí začala krvácet. První měsíční krvácení po svatbě. Zatímco před svatbou při krvácení cítila úlevu, teď, po svatbě, při pohledu na krev zrozpačitěla. Očekávala těhotenství. Karel do ní vstupoval každou noc, myslela si proto, že určitě otěhotní. Připadalo jí to divné. Vařila meltu a uvědomovala si, že tady nemá nikoho, s kým by si promluvila. Tchyně je jedovatá ženská, té by se nesvěřila ani za nic. Tchán byl sice dobračisko, ale co naplat, byl to jenom chlap. Agnes připadalo, že Karel je hodný po svém otci a že Johan zdědil pýchu a zlost po své matce. Agnes nesnášela Johanovy pronikavé oči, které na ní spočinuly vždy, když se objevila v jeho blízkosti. Jeho pohledy byly lačné, smyslné a posměšné. Varovala se zůstat s ním někde sama. „Půjdu dnes odpoledne k našim,“ vyhrkla, když se Karel objevil v kuchyni. „Běž,“ řekl Karel a objal ji. Šlo z něj teplo, které ji uvolňovalo. Přitiskla se k němu a už už by mu svěřila svou úzkost, když se otevřely dveře a do kuchyně vešel Johan. Karel s Agnes zrozpačitěli, Johan se zasmál. Ani nepozdravil, posadil se ke stolu, vyzval Agnes : „Dej kafe,“ a ukrojil si chleba. Agnes se příčilo obsluhovat Johana, dosud ale nenalezla v sobě odvahu vzepřít se jeho příkazům. Nalila kávu, podala jim hrnky a začala připravovat oběd. Vždycky si po ránu všechno přichystala, aby, až přijde z chléva a ze zahrady, byl oběd rychle hotový. Tchyně si práci představovala jinak, ale už po týdnu Agnes nechala, protože ať jí vadilo na Agnes cokoliv, musela uznat, že je pracovitá. Johan s Karlem nemluvili. Od oné neděle, kdy je oba zatkli, se bavili jen úsečně a vždy jen o tom nejnutnějším. Agnes připadalo, že se Karel konečně rozhodl 17

vystoupit z vleku za svým mladším bratrem. Netušila, co se mezi nimi opravdu stalo, ale Karlova poddajnost byla ta tam. Johan se zdál být zpočátku uražený, pak ale pochopil, že se Karel opravdu změnil. Že už za ním jako slepá ovce chodit nebude. Agnes se zdálo, že Johan Karlovu změnu přičítá jí. Mýlil se však. Agnes Karlovi nic neřekla, Johanovi to ale nedala najevo. Vyčkávala. Karel beze slova dojedl, sebral ze stolu přichystanou svačinu, rozloučil se s Agnes a odešel do práce. Johan zůstal sedět u stolu a dál pomalu jedl. I to Agnes vadilo. Johan neměl práci. Zastal sice dost práce v hospodářství, ale stejně se většinu dne poflakoval a chodil po schůzích. „Karel se změnil, co jsi tu přišla,“ zaútočil na Agnes. Agnes pokrčila rameny. „Oženil se.“ „Ty mu zakazuješ chodit mezi nás.“ „Cože?“ vykulila Agnes překvapeně oči. „Já mu nic nezakazuju.“ „Od té doby, co se oženil, nepřišel ani jednou.“ „Kam?“ „Do hospody.“ „Jestli nechce…“ „Všichni se mu smějí, že tě musí poslouchat.“ Agnes zčervenala. „Karel má snad svoji hlavu.“ „Nemá. Poslouchá, co mu nařídíš. A ty mu nařizuješ břichem. Každý večer. Každý večer vás slyším…“ Agnes zalapala po dechu. Nesnese ho. Už ho déle nesnese. Prudce se otočila a vyběhla z kuchyně. Ve dveřích se srazila s tchyní. „Dávej pozor,“ okřikla ji tchyně. Agnes nic nevnímala. Z očí jí tekly slzy vzteku. Kdyby Johan nebyl její švagr, liskla by ho za ty odporné řeči po tváři. Jenže nemohla. Představila, si, jak Johan stojí na chodbě za dveřmi jejich pokoje a poslouchá. Slyší vrzání postele, vzdechy a směje se. V životě nepoznala odpornějšího člověka. „Co se stalo?“ uslyšela za sebou. Tchán. Přicházel brankou do ovocné zahrady, kam Agnes utekla. „Nic, nic se nestalo,“ řekla rychle a otřela si rukama uslzený obličej. „Johan ti cosi řekl, že?“ Agnes přikývla. Tchán se usmál. „Má na tebe zlost. Dříve za ním Karel poslušně běhal, dělal, co mu poručil. Teď je tomu konec.“ „Já vím. Řekl, že se Karlovi všichni smějí.“ „Ale to je tak vždycky. Oženil se a už nemá na ty jeho řeči čas.“ „Jaké řeči?“ „Johan, to je politika. Ten se stará jenom o to, abychom byli zpátky u Němců a Karel byl pořád s ním. Proto je tak zlostný. Teď mu budou vyčítat, že místo aby získával nové lidi, vlastního bratra ztratil.“ „Karel ale nikdy neříkal, že dělá politiku.“ 18

„Však Karel mu jenom ustupoval, aby měl klid. Od Johana i od mamy. Nedali mu pokoj, ani jeden.“ Agnes se usmála. „Tak to tu moc vítaná nejsu, že?“ Tchán zakroutil hlavou. „Nejsi,“ řekl a zasmál se. Agnes se ulevilo. To, že Karel přestal otročit Johanovi, ji posílilo. Že jsou Johan i tchyně proti ní, to pochopila hned první den. Konečně věděla i proč. „A co vlastně chtějí?“ „Johan v hospodě poslouchá německý rozhlas, chválí Hitlera a chce, aby Hlučín patřil zase Německu.“ „Toho je všude plno, i u nás.“ „Tak vidíš.“ Tchán se otočil a odešel zase po svých. Agnes se vrátila do kuchyně. Johan na ni vlastně žárlil. Měl Karla pro sebe, jako poskoka, a Agnes mu ho vzala. A že je Johan tchynin mazánek, zlobila se na ni i tchyně. V kuchyni seděli Johan s tchyní u stolu a pili kávu. Agnes se na ně ani nepodívala. Oškrábala brambory, udělala jíšku, zalila ji vodou a hodila do ní zeleninu. Klidně míchala v hrnci, za chvíli přiložila do kamen a znovu míchala. „Už je málo dřeva,“ řekla nahlas. „Tak si dones,“ odsekl jí Johan. „Na dvoře je ho málo,“ upřesnila Agnes. „Však budu dneska řezat,“ řekl Johan a vstal od stolu. Agnes měla pocit malého vítězství. Johan už ji nerozpláče. Polévka začala vařit. „Kam jsi tak letěla?“ zeptala se jí tchyně. „Ven.“ „To vím, ale proč?“ „Zapomněla jsem mrkev do polívky.“ „Ale přišla jsi bez mrkve.“ „Pak jsem si vzpomněla, že tu ještě je.“ Agnes jí vzdorovitě pohlédla do očí. Znovu zalitovala svého krvácení. Kdyby byla těhotná, bylo by její postavení tady pevnější. Ale ani tak se nesmí nechat. Jinak by skončila hůř než děvečka. Stáhla polévku z ohně, nechala ji mírně bublat a odešla uklidit chlévy. Přestalo pršet. Dvůr i chlévy byly prázdné a klidné. Agnes za tu samotu byla vděčná. Popadla vidle a pustila se rázně do práce. S každým zapíchnutím vidlí v ní narůstal vzdor. Nehodlala ze sebe udělat chudinku, která bude všem v domě ustupovat. Vydržet ale tlak tchyně a Johana bylo nad její síly. Měla si postěžovat Karlovi? To sice mohla, ale připadalo jí to zbytečné. Karel nemohl nic změnit. Všechno bylo jen a jen na ní. Náhle se jí v zádech usídlil divný pocit. Ohlédla se přes rameno. Ve dveřích do chléva stál Johan. Ruce měl složené na hrudi a posměšně ji pozoroval. „Co chceš?“ vyštěkla na něj nepřátelsky. 19

„Jen se dívám,“ řekl a zasmál se. „To nemáš nic na práci?“ odsekla mu zle. „Ne, nemám,“ řekl Johan klidně a pomalu šel k ní. Agnes dostala strach. Sevřela pevněji v rukou vidle. Pocítila strašlivou chuť zapíchnout vidle do Johana. Johan to asi vycítil, protože zpomalil a přestal se usmívat. Agnes přece jenom vidle zapíchla do slámy. Otřela si ruce o zástěru a zamířila ke dveřím. Když míjela Johana, zdálo se jí, že se na ni vrhne, ale nic takového se nestalo. Vyšla na dvůr a uklidnila se. Po třech deštivých dnech se znovu rozezpívali ptáci a zdálo se, že mraky se přece jenom roztrhají a zasvítí slunce. Musím domů, blesklo jí hlavou, musím domů, jinak se tady zblázním. Když dokončovala oběd, stále pokukovala po hodinách. Zdálo se jí, že neuvěřitelně spěchají kupředu. Bála se, že nestihne podat oběd a pak uklidit kuchyň. Musela stihnout vlak po jedné hodině, jinak neměla šanci, že by se do večera z Benešova vrátila. Ještě před polednem si stihla nachystat oblečení tak, aby do něj co nejrychleji vklouzla. Zaskočila k sousedovi, který jezdil denně kolem poledne s vozem do Hlučína, a domluvila se s ním, aby na ni počkal. V poledne už všichni seděli za stolem. Protože přestalo pršet, bylo všude venku plno práce, a tak měla naději, že se nebude dlouho vysedávat u oběda. A měla pravdu. Všichni se starali, aby talíře byly co nejdříve prázdné a aby mohli pokračovat v práci. Když se kuchyň vyprázdnila, Agnes si vydechla. Nádobí už měla téměř umyté, myla ho během oběda, a tak to netrvalo dlouho a byla na odchodu. „Neřekla jsi, že jdeš pryč,“ řekla jí v předsíni tchyně. „Neřekla.“ „Proč? Chtěla jsem, že vykopeš brambory a zaneseš je tetce Bětce do Hati.“ „Jedu k rodičům a venku je stejně bláto, do brambor se nedá jít.“ Tchyninu tvář křižovaly blesky. „Karel to ví?“ zeptala se přísně. „Ví,“ řekla Agnes klidně. Tchyně už neřekla nic. Otočila se zlostně a neodpověděla Agnes ani na pozdrav. Agnes ale utekla z domu šťastná tak, jak už dlouho nebyla. Cítila se svobodná. Svítilo slunce, oteplilo se a vzepřela se tchyni i Johanovi. Malounko sice, ale vzpoura to byla. Když naskakovala na vůz za sousedem, uvědomila si, že už si nepotřebuje u rodičů postěžovat. Dnešní dopoledne jí dalo naději, že si bude moci vyřešit své problémy sama.

20

»5« Léto vrcholilo. Žně rozhýbaly život k nepoznání. Kdo mohl, pomáhal při sklizni. Agnes vstávala ve čtyři ráno, poklidila, nachystala snídani a vaření, pak pracovala v chlévě a na zahradě, před polednem dokončovala oběd a nesla ho na pole. Protože horké dny se držely už dlouho, práce se nezastavila. Ani jeden deštivý den žňové práce nepřerušil. Agnes končívala s prací až pozdě večer, kdy umyla nádobí, uklidila kuchyň a pak šla spát. Světlým dnem, ke kterému upírala svůj zrak, byla neděle. Těšila se na to, že Karel bude doma a že půjdou do kostela, protože návštěvy kostela rostly v jejím životě na významu. Farářova kázání však poslouchala málokdy. Většinou seděla tiše v kostelní lavici a v duchu se úpěnlivě modlila. Za zdraví, za Karlovu lásku, za to, aby už konečně měla dítě. Do touhy po dítěti začala vkládat veškerou svou vnitřní sílu. Dítě zosobňovalo změnu, ke které potřebovala dospět. Bez dítěte je ničím. Ničím v domě, ničím mezi sousedy. Kamkoliv přišla, cítila pohledy ulpívající na jejím břichu a prsou. Je těhotná, nebo není? Kdyby už byla! Kdyby už ten vstup mezi ženy měla za sebou! Už třináct neděl se modlila a modlila, ale těhotenství nevymodlila. Začínala se obávat toho, že je neplodná. Nebo že je neplodný Karel. I na návštěvy do Benešova přestala jezdit. Nechtěla se doma ukazovat, protože pokaždé tušila napětí z nevyřčené otázky: Už? Pokaždé je musela zklamat – nic. Občas si vzpomněla na starou Hanu, která jí z karet prorokovala děti. Že by se spletla? V posledním týdnu Agnes na Hanu myslela častěji. Určitě umí míchat nápoje na plodnost. Nejlepší by bylo navštívit ji a nechat si nějaký lektvar připravit. Pila by ho ona sama a tajně by ho dávala i Karlovi. Pak by se možná ten zázrak stal. Poslední srpnovou neděli slunce pražilo od samého rána a obloha byla jako vymetená. Agnes se strojila do kostela a myslela na starou Hanu. Karel se oblékal také a Agnes cítila nutkání říci mu o svých plánech. Pochopil by ji ale? Někdy měla pocit, že se v Karlovi neuvěřitelně spletla. Před svatbou jí připadal vášnivý, silný, obdivovala ho. Teď měla pocit, že si vzala cizince – mlčícího cizince, který se probouzí jedině v noci. To se z něj na chvíli stával starý Karel, kterého k smrti milovala. Jakmile se však rozednilo a on opustil jejich světnici, změnil se k nepoznání. Nemluvil, nerozhodoval, necítil. Mlčky vykonával nezbytné úkony, odcházel do práce, večeřel. Teď se snažil upravit, aby vypadal v kostele svátečně, ale Agnes věděla, že se svátečně necítí. Rodina Kocurových rozhodně nepatřila k horlivým vyznavačům křesťanství. Tchyně chodila do kostela pravidelně, ale jen proto, aby ji ostatní nepomluvili. Agnes cítila, že víra u Kocurových nejde ze srdce. Kostel, farář a modlení patřily jen k životním nezbytnostem. Agnes se dokonce zdálo, že Karel ani v boha nevěří, že se jen tváří, jako by věřil. Agnes zaplašila myšlenky, ze kterých na ni šla hrůza, utáhla pod krkem šátek vdané ženy a pohlédla na Karla. „Jdeme?“ zeptala se. 21

Karel mlčky přikývl. Za vraty se Agnes do něj zavěsila. Slunce od samého rána pražilo a rozpalovalo krajinu. Agnes se nadechla a omdlela. Karel se k ní překvapeně otočil a jen taktak ji na lokti udržel a zabránil tomu, aby spadla. „Agnes,“ zašeptal zděšeně. Nevnímal překvapené pohledy kolemjdoucích, zdvihl ji do náruče a nesl zpět domů. Ještě před stavením se Agnes probrala. „Karle?“ zamumlala. „Co se děje?“ „Nic. Přišla na tebe slabost. To horko…“ Agnes se k němu přitulila. Bylo jí dobře. Cítila z něj sílu, která se v něm probouzela v noci. Rozrazil dveře a nesl ji chodbou směrem k jejich světnici. Ve dveřích kuchyně se objevila tchyně. „Co se stalo?“ zeptala se ostražitě. „Nevím. Agnes je špatně.“ Tchyně se ušklíbla a zmizela v kuchyni. Karel uložil Agnes na postel. „Co ti mám podat?“ „Já nevím. Co se stalo, Karle?“ „Najednou jsi spadla. Jsi nemocná?“ „Není,“ ozvala se tchyně, která vešla dovnitř. V jedné ruce držela hrnek s vodou, ve druhé studený obklad. „Bude chovat.“ Agnes i Karel na ni překvapeně pohlédli. Tchyně položila Agnes na čelo obklad a podala jí hrnek s vodou. „Nebo to tak není?“ „Já nevím…,“ zablekotala Agnes. „Ale já vím,“ odsekla tchyně a odešla. „Je to pravda?“ zeptal se Karel. Agnes zavřela oči. V únavě žňových dní nesledovala měsíční krvácení. Cítila se v posledních dnech slabá a malátná, občas jí bývalo špatně od žaludku, to všechno ale přičítala vedru a vyčerpání. „Asi ano,“ vydechla. „Jak to mohla tvoje matka poznat? Vždyť mě samotnou to ještě ani nenapadlo…“ Karel zavřel oči a přitiskl Agnesinu ruku ke svému obličeji. „Agnes,“ zašeptal. Agnes pocítila příval něhy a dojetí. Tuhle chvíli si musí zapamatovat Tuhle chvíli si schová pro všechna další úskalí, pro všechna trápení, nepochopení a nemilosti, které ji obklopují. Teď, v tuto chvíli, ví, že ji Karel miluje a není na světě pro ni nic důležitějšího. „Musíš si odpočinout,“ řekl Karel a podal jí hrnek s vodou. Agnes se znovu napila. S vodou cucala i jeho lásku, o které si myslela, že je nenávratně pryč. Když odešel, zavřela oči a položila si pravou ruku na břicho. Tak konečně se dočkala. Jemně se pousmála. Teď už si s ní nikdo pohrávat nebude. 22

Zapadla. „Díky, bože, díky,“ zašeptala tiše Agnes. A slunce dál neúprosně rozpalovalo krajinu.

23

»6« Štědrý den voněl cukrovím a rybou. Stmívalo se. Venku sněžilo a foukal vítr, ale doma bylo teplo. Agnes chystala slavnostní stůl a myslela na to, jak je šťastná. Dítě v ní rostlo. Cítila jeho pohyby a to jí dodávalo sílu. Tchyně ji, jako nastávající matku, musela respektovat. K Agnesinu pocitu štěstí přispělo i to, že se na podzim Johan odstěhoval. Povýšil. Jeho chlebodárci z Německa mu koupili byt v Hlučíně. Johan přestával být obyčejným člověkem. Docházel pravidelně do Darkovic, ale pokaždé jako pán. V obleku, s kravatou a s pusou plnou politiky. Vedl v místní hospodě schůze a pak se stavoval doma. Agnes z něj už neměla strach. Pár hodin jeho přítomnosti se dalo přečkat. Stal se definitivně hostem. Tchyně tento stav nesla nelibě, ale chápala, že Johan pracuje pro vlast. Bude jednou pánem. Dřina a pot zůstanou Karlovi a Agnes, Johan se bude mít líp. Agnes tehdy, na Štědrý den roku tisíc devět set třicet tři, připadalo, že se karta obrátila. Život začínal vypadat tak, jak jí připadalo, že vypadat má. Přijde dítě, Karel se stává hospodářem a ona hospodyní, Johan se vzdaluje a tchyně ví, že její moc vyprchává. Byl Štědrý den a Agnes myslela na celou svoji rodinu. Ještě před rokem byla s nimi. Svobodná, roztoužená, plná nadějí. Připadalo jí, že do roka se z ní stal úplně jiný člověk. Bezstarostnost a touha zmizely, dřinou a nevlídností okolí ztvrdla. Jaká asi bude za rok? Pohladila si břicho. Hlavně ať je malé v pořádku. Říkají, že to bude holčička. Kéž by! Dobrá duše k jejímu údělu. Agnes si uvědomila, že si naříká, a zastyděla se. Neměla by se rouhat. Bůh to vidí a potrestá ji. Rychle v duchu pronesla krátkou modlitbu za odpuštění. Pak poděkovala za dobrého muže, za svůj požehnaný stav, za dobrou úrodu a za dostatek. Ulevilo se jí. Narovnala na talíř jablka a ořechy a vzpomněla si na podzim, kdy jablka česala a ukládala do sklípku. Podzim byl nevlídný, brzy přišly deště a plískanice, odevšad táhla zima, brzy se začalo hodně topit. Červená jablka se z koše smála, celý sklípek jimi provoněl a ožil. A s jakou chutí šlapala zelí! S vykasanou sukní šlapala a šlapala a s každým šlápnutím vítězila nad Johanem a vyháněla z domu posměch a tmavé stíny. Na letošní podzim vzpomínala Agnes ráda. Oč lépe bylo Agnes, o to hůř bylo tchyni. Chodila jak stín, ale Agnes její trápení nevnímala. Ne. Podzim byl pro ni letos plný radosti. Překulí se zima, v březnu porodí a všechny změny se završí. Venku bouchla vrata. Agnes, přestože se celé odpoledne ujišťovala, že je sama sebou a že je paní v tomto domě, ztuhla. Otevřely se dveře stavení a ozvaly se hlasy. Agnes očekávala tchynino radostné brebentění a Johanův sebevědomý smích. Hlasy však zněly tlumeně a mnoho radosti v nich nebylo. Že by přišel někdo jiný? Teď, na Štědrý večer? Agnes si oběma rukama uhladila vlasy sepnuté do uzlu a odhodlala se vejít do chodby. Návštěva postávala stále ještě v předsíni. Agnes dveřmi zahlédla Johana. Tak přece. Odkašlala si a nahlédla do předsíně. „Dobrý večer,“ pozdravila. 24

Johan nepřišel sám. U dveří postávala dívka světlých vlasů a světle modrých očí. Netvářila se přímo, jako by jimi všemi pohrdala, ale její výraz k tomu neměl daleko. „To je Greta,“ řekl Johan k Agnes, pak se obrátil k dívce: „To je Agnes, švagrová.“ Agnes napřáhla k dívce ruku, ta ji letmo stiskla, ani nepohlédla Agnes do tváře. „Pojďte dál,“ usmála se Agnes strojeně a ustoupila ze dveří. Odložili si kabáty, sundali vysoké zimní boty a následovali Agnes do kuchyně. Tchyně šla za nimi a ani nedutala. „Posaďte se,“ vyzvala je Agnes. Ještě před chvílí byla pyšná na uklizenou a vánočně vyzdobenou kuchyň, teď ale cítila stud. Greta měla na sobě městské šaty, působila čistě, upraveně a Agnes připadalo, že i dokonale. Měla čisté ruce s upravenými nehty a Agnes na nich mohla oči nechat. Bože, to jsou ručičky. Schovávala své upracované ruce pod zástěru. Přestože si je důkladně drhla, hnědou barvu od brambor, zeleniny a švestek z nich nedostala. Agnes nesměle pohlédla na Karla. Vypadal, jako by se bál v přítomnosti té městské slečinky dýchat, aby ji náhodou neodfoukl. Agnes se zdálo, že jí je zcela okouzlen. Polkla slzy a otočila se k plotně. Radostná atmosféra a pocit štěstí byly ty tam a zase všechno rozbil Johan. Jak jen jí bylo dobře, když tady nebyl! Teď na ni škodolibě hleděl, jako by uměl číst její pocity méněcennosti. Možná to nebylo tak těžké.Stačilo pohlédnout na Karla a uvědomit si stín obdivu v jeho očích. Proč ji tak ponižuje? Tchyně seděla u stolu a mlčela. Nikdo se neměl k tomu, aby vedl hovor. Greta seděla nepřístupná a povznesená u stolu, Johan potměšile sledoval z lavice u kamen Agnes, Karel okouzleně pozoroval Gretu, tchyně zarytě mlčela a tchán dál podřimoval v lenošce. Agnes postavila na stůl štamprle a láhev kořalky. „Tak se napijeme na to, že jsme se tu šťastně sešli.“ Karel odtrhl oči od Grety, vzal do ruky láhev a všem nalil. Agnes rozdala skleničky. „Na zdraví,“ řekla a snažila se usmívat. „Prosit!“ zvolal radostně Johan. „A na lepší časy.“ Napili se a usedli ke stolu. Napětí ani po skleničce šnapsu nepovolilo. Jediný, kdo vypadal spokojeně, byl Johan. „Zdá se, že lepší časy jsou opravdu tady,“ pronesl halasně. „Ještě před rokem o Hitlerovi všichni pochybovali. A ty, tato, jsi říkal, že je pohlupavy. A vidíš. Rok se s rokem sešel a Hitler vládne. I volby vyhrál. Věř tomu, že do roka je Hlučínsko zpátky v říši.“ „To není tak jednoduché, synku,“ namítl tchán. „Pche,“ odfrknul posměšně Johan, „já mám informace, rozumíš? Vy tady nic 25

nevíte, ale už se všechno připravuje. Hitler nás u Čechů nenechá. Němec se o nás zase postará.“ Tchyně jako by zapomněla na Gretu. Oči se jí rozzářily a jako v transu naslouchala Johanovi. „Ale jak to bude, Johan, jak?“ zeptala se. „Uděláme hlasování. Všichni budou chtít zpátky k Německu. Češi se budou divit! No, co pro nás udělali? Nic. Jenom se starají o tu svoji demokracii. Samé hloupé řeči. Ale na chleba, na ten ti nedají.“ Tchyně nábožně naslouchala. „Ale Hitler s nimi zatočí. A všichni, co chtějí zůstat u Čechů, půjdou do kriminálu. Jako v Německu. Hitler zavedl pořádek. Zavřel všechny komunisty a demokraty a všechny ty povaleče. Máte teď vidět Berlín!“ „Tys byl v Berlíně?“ vydechla obdivně tchyně. Johan přikývl. „Byli jsme tajně na nejvyšších místech. Jeli jsme z Hlučínska čtyři. Všude nám dali podporu, mají plány pro celou Evropu. Všecko bude jinak, úplně všecko…“ Agnes se ošila. Je Štědrý večer, chvíle boží milosti a lásky. Proč sem Johan tahá politiku? „Musíme čekat. Hitler dokáže všechno, jenom víru to chce, jenom víru…“ „Já nevím,“ zakroutil hlavou nevěřícně tchán. „Já nevím.“ „Tys nikdy ničemu nevěřil,“ obořila se na něj zle tchyně. „Podívej se na Johana – žije si jak pán, má se dobře. A v Berlíně – ti se teprv mají!“ „Kuš, babo,“ zanadával tchán, „jak jsem starý, ráj na zemi jsem ještě neviděl.A Hitler? To jsou jenom sliby.“ „Nechte ho, mamo,“ řekl Johan, „však už brzo všechno uvidí na vlastní oči. Na vlastní oči se přesvědčí.“ „Neměl byste tak mluvit,“ ozvala se Greta. Všichni ztichli a s překvapením na ni hleděli. Snad už zapomněli, že s nimi sedí u stolu. Dosud nepronesla ani slovo a tvářila se, že snad ani neposlouchá. „Škodíte Johanovi a naší věci.“ Nastalo trapné ticho. Greta pokárala svého možná budoucího tchána jako uličníka. „Greta je velká vlastenka,“ pronesl do ticha pyšně Johan. „Její otec platí mnoho peněz pro naši dobrou věc a velmi si cení toho, co dělám pro říši.“ Greta se povýšeně usmála. „Vlastně jsme vám přišli říct,“ pokračoval sebejistě Johan, „že se na jaře vezmeme. Bydlet budeme zatím v Hlučíně.“ „Oh, Johan,“ vzlykla tchyně. Tchán pokýval hlavou a neřekl nic. „Gratuluju,“ řekl Karel, chopil se lahve a znovu nalil do skleniček. Agnes jen cosi zamumlala. Když si znovu připili, položila Agnes skleničku a zvedla se, aby všechny obsloužila. Odpoledne byla pyšná na štědrovečerní jídlo, které pečlivě připravila. 26

Teď měla strach, aby ji Greta nevypeskovala jako před chvílí tchána. Bude Agnesino jídlo dost dobré pro Gretin jazýček? Johan sice neřekl, čím je Gretin otec, ale bylo naprosto jasné, že Johan zamířil hodně vysoko. Greta patřila do nóbl společnosti, o tom Agnes nezapochybovala ani na chvíli. Agnes předkládala jeden chod za druhým a poočku všechny sledovala. Nikdo jídlo nepochválil, ale talíře vymetli všichni. Asi jim chutnalo. Nebo měli po celodenním půstu takový hlad, že snad ani netušili, co jedí. Agnes sklidila nádobí ze stolu a uvařila opravdovou kávu. Provoněla celou kuchyň. Agnes vůni kávy milovala. Pila ji zatím jen párkrát v životě, ale pokaždé se cítila její vůní naprosto okouzlená. Přinesla na stůl vánoční pečivo a ovoce, pak na parádním podnose s bílým bohatě vyšívaným ubrouskem parádní porcelán a na konec konvici s kávou. Nalila ji do šálků a všechny obsloužila. Konečně se zdálo, že s kávou přišla ke stolu i trocha pohody a vánočního klidu. Johan zapomněl na politiku, Greta ucucávala způsobně kávu, Karel pojídal cukroví a tchán pobafával z fajfky. „A je tu rok s rokem a co všechno se změnilo,“ řekla tchyně. Moje řeč, pomyslela si v duchu Agnes. Všechno se změnilo. „Karel oženěný, Johan tu sedí s galankou a v Německu nám roste naděje, o jaké se nám před rokem ani nesnilo. No, uvidíme, co bude do roka. Jestli se tu zase všichni sejdeme.“ Na Agnes jako by sáhla smrt. Stále jen Německo. Je to opravdu to, co všichni potřebují? Zvedla se od stolu a postavila se k nádobí. Očekávala, že jí někdo pomůže, ale ani tchyně, ani Greta se k tomu neměly. Agnes sevřela rty a nalila do dřezu horkou vodu. Po chvíli byla ale ráda, že u stolu nemusí sedět, nemusí poslouchat tchyniny řeči a dívat se na dokonalé ruce a dokonalý účes Grety. Nijak s nádobím nespěchala. Naopak. Natahovala práci tak, aby jí vydržela až do odchodu na půlnoční mši. Když nastal čas vypravit se do kostela, zjistila, že půjde jen ona s Karlem. Greta prohlásila, že je unavená a že když není kostel přímo ve vsi, nikam nepůjde. Johan samozřejmě nešel taky a tchyně s tchánem se cítili už staří. Agnes jejich neznabožství těžce nesla. Zabalila se do šátků, aby neprochladla, a vyrazili. Cesta do kostela byla prošlapaná a místy i posypaná popelem. Držela se pevně Karla, ale po celou dobu nepromluvili ani slovo. Půlnoční mše ji konečně naplnila vánočním blahem. Vyzdobený kostel zářil stovkami svící a v jejich světle se leskly oči dokonce i Karlovi. Vánoční písně zněly sborem a musely se nést hodně daleko. Agnes stála po Karlově boku, zpívala, modlila se a skoro úplně zapomněla na existenci tchyně, Johana i jeho dokonalé Grety. Byla šťastná. 27

»7« Zima dostupovala ke svému vrcholu, když Agnes, o dva měsíce dřív než měla, slehla. Ráno vstala, cosi v ní prasklo a vzápětí ucítila vodu a krev mezi stehny. Karel začal úzkostně pobíhat po domě a roztržitě se oblékal. Tchyně ji uložila do postele. Agnes byla vystrašená, sotva co kolem sebe vnímala, ale neunikly jí tchyniny sevřené rty a nevyzpytatelný výraz očí. Zdálo se jí, že trvalo věčnost, než Karel přivedl porodní bábu. Pak už šlo všechno rychle a překotně, stěží si později dokázala cokoliv vybavit. Karla poslaly ženy pryč, to si pamatovala dobře, protože ve chvíli, kdy za ním zapadly dveře, se jí zmocnila panická hrůza. Hleděla na zavřené dveře a cítila, že dítě se dere na svět. Nechtěla, aby první, koho dítě spatří, byla tchyně, ale slova jí nešla přes rty, jen podivně sípala, protože důležitější než slova byla obrovská dřina, kterou její tělo právě vykonávalo. Bolest, hrnce s horkou vodou, prostěradla a krev. Porod šel dobře. Dítě z ní vyklouzlo, ale nezakřičelo.Ženy ho plácaly, aby v něm probudily život. Agnes zvedala hlavu z polštářů, aby alespoň zahlédla tělíčko, se kterým na téměř osm měsíců srostla. Za nesnesitelně dlouhou dobu se dítě rozkřičelo. Agnes s úlevou padla do přikrývek a šťastně se rozesmála. Ženy dítě omyly a zavinuly, pak jí je bába podala. „Máš synka,“ řekla jí, „ale je slabý.“ „Nevadí,“ usmívala se na uzlíček Agnes, „já ho vypiplám.“ Po chvíli ženy Agnes dítě odebraly, omyly ji, učesaly a uložily ke spánku. Agnes neklidně ležela, ale nespala. Slyšela vzdálené hlasy, ale nerozuměla jim. Pak zaslechla slovo „boraček“. „Ne!“ vykřikla a probrala se. Uviděla bábu, tchyni a ještě jakousi ženu, jak se sklánějí nad dítětem. „Ne!“ vykřikla znovu hrůzou. Ženy na ni hleděly, ale slova neřekly. Agnes znala rozsudek. Snažila se vstát, ale paže žen ji znovu připoutaly na lůžko. Dostala cosi pít. Zpočátku pila zhluboka, protože měla obrovskou žízeň, ale po několika doušcích pochopila, že se ji budou snažit uspat. Ucukla hlavou a vyplivla, co zrovna měla v puse, na postel vedle sebe. Znovu ale ucítila tlak paží, které ji poutaly na lůžko a srovnaly hlavu. Pak do ní násilím nalily jakýsi bolehlav. Když s ní ženy skončily, vzlykla a znovu opakovala své ne. Její odpor byl už ale jen slabý a po chvíli ustal docela. Usnula. Když se po týdnu probrala, řekli jí, že dítě bylo slabé, a proto zemřelo. Agnes na to neřekla nic. Kdyby nezaslechla slovo „boraček“, možná by jim uvěřila. Teď ale věděla, že její dítě zabili. Nedat napít novorozenci bylo stejné jako zabít ho. Agnes věděla, že se podobné věci dějí, nikdy by ji ale nenapadlo, že něco takového se může stát jí. Měla dost sil i mléka na to, aby svoje dítě vypiplala. Karel stál vedle své matky, hleděl na podlahu a mlčel. Podílel se na zabití svého syna i on? Agnes prostoupila obrovská vlna nenávisti. Zamkla se v pokoji, ale nebrečela. 28

Bolelo ji celé tělo, prsa měla nateklá mlékem, ale pak už v ní byly jen lítost a hněv. Celé tři dny zůstala zamčená v pokoji. Neodpovídala, nevycházela. Až když byl pach z jejích vlastních výkalů a krve nesnesitelný, odemkla a odešla do kuchyně. Tchyně neřekla jediné slovo. Nachystala koupel, umyla ji, uložila v kuchyni a pak odešla uklidit pokoj. Když večer přišel Karel, našel Agnes čistou v čisté posteli. Klekl si před ni a začal plakat. V tu chvíli cosi v Agnes prasklo a začala plakat taky. Cítila, že ji bůh opustil. Zůstal jen Karel, jenže, přestože ji miloval, nezmohl v tomto světě vůbec nic.

29

»8« Na jaře roku tisíc devět set třicet čtyři se v rodině sešly dvě svatby. Johan si bral Gretu a Agnesina sestra Maryčka konečně svého Antona. Dvě svatby, ale žádná z nich nevzbudila v Agnes radost. Greta stále dávala najevo nadřazenost, kterou vůči nim všem cítila, a Johan, ten se k ní přidával, protože se z něho stával velký pán. S každým Hitlerovým projevem mu povyrostl hřebínek. Agnes děkovala nebesům, že s nimi nemusí žít v jednom domě. Ale ani Maryččina svatba nepřinášela Agnes radostné pocity. Dokonce Agnes kvůli ní tajně poplakávala, protože Maryčka měla zůstat po svatbě doma, v Benešově. Agnes jí záviděla, přestože si uvědomovala, že závist je zlá a závidět vlastní sestře je hřích neodpustitelný. Nedokázala si ale pomoci. Jen co si vzpomněla na Maryčku a na domov, zalily se jí oči slzami lítosti a závisti. Zima se toho roku držela dlouho. Postupně se ale svahy zazelenaly, obilí povyrostlo a bláto po zimě vyschlo. Stromy se rozpučely nabobtnané novým životem. S jarem přišla spousta práce. Agnes umyla okna, vybílila kuchyň a spolu s tchyní obílila celé stavení. Myla, drhla a prala jako o život, ale bolest ze sebe nedostala. Měla v sobě tíseň a žal, nic ji netěšilo. Neděli co neděli prosila v kostele boha, aby jí od žalu ulevil. Žal ale neodcházel a to ji utvrzovalo v tom, že bůh od ní odvrátil tvář a že je všemu konec. Za zdroj všeho zla považovala tchyni. Od smrti svého syna s ní nepromluvila ani slovo. I zdravit ji přestala. Když ji potkala, odvracela zrak, nebo se k ní úplně otočila zády. Kdykoliv ji jen koutkem oka zachytila, slyšela znovu slovo „boraček“ a cítila smrt. Zbytečnou a hloupou. Bez možnosti bojovat o život. Tchyně představovala zlo, kterému nemohla uniknout. Vzala si Karla, proto s ní musela žít pod jednou střechou, denně se s ní stýkat, musela s ní pracovat, musela s ní počítat při všem, co dělala. Chtěla poprosit boha, aby jí toto zlo odňal, ale uvědomila si, že by prosila o její smrt. To nedokázala. Uvědomovala si, že tchyně je břímě, které musí nést a unést. Žádná z nich, ani Agnes , ani tchyně, nemůže odejít. Obě musí zůstat a žít. Agnes si připadala jako mrtvá. Ani jaro, ani svatby, ani Karel, nic v ní nerozproudilo život. Dny se táhly s nekonečnou mlhavou bolestí, jejíž místo nedokázal nikdo určit. Bolest slábla a sílila, ale neustupovala. Usadila se v Agnes jako součást jejího já, všudypřítomná a stálá.

30

»9« Od nešťastného Agnesina porodu uběhly dva roky. Dva roky dřiny, bolesti a postupného odcizování. Agnes zanevřela nejen na tchyni, ale i na statek, na celé Darkovice. Z usměvavé a rozdychtěné dívky se stala tichá zatrpklá žena. Dál poctivě pracovala od rána do noci, dál každou neděli chodila do kostela a modlila se za sebe, za Karla, za celou rodinu, dál snášela tchynino nepřátelství. Od života už neočekávala dary, jen břemena. Tupě, se semknutými rty, táhla na svém hřbetě chod statku. Johan odešel, tchánovi ubývalo sil, Karel chodil denně do Petřkovic do dolu a tchyně dělala jen to nejnutnější. Jediné, co si Agnes ve stavení za dva a půl roku vydobyla, byla nikdy nekončící dřina. Karel se jí snažil být oporou, ale měl co dělat, aby si udržel místo v dole. Agnes dělala co nejvíce prací sama, protože si nedokázala představit, co by dělali bez Karlovy mzdy z dolu. Přestože už Agnes nevěřila, že jí bůh dopřeje radost z mateřství, v létě znovu otěhotněla. Snažila se nevnímat tchyniny zlé pohledy, kterými častovala její břicho. Věděla, odkud se bere tchynina zlost, ale nedokázala ji pochopit. Johan se doma objevoval stále méně a když přišel, tak jen na chvíli a to měl ještě plnou hlavu Hitlera a jeho říše. Tchyně se pokaždé vyptávala na Gretu. Agnes na ní viděla, jak se třese na chvíli, kdy jí Johan oznámí, že je Greta těhotná. To se však zatím nestalo. Jediné, s čím Johan přicházel, byly řeči o Německu a o plánech na připojení Hlučínska zpátky k říši. Agnes už jeho zaručené zprávy nevnímala. Pochybovala, že z ní Hitler sejme každodenní dřinu a že Karlovi v dolech polepší. To jen Johan stavěl vzdušné zámky a bájil o ráji, který je v Německu čeká. Od podzimu, kdy se Agnesino břicho zvětšilo natolik, že ho nebylo možné přehlédnout, dostávala Agnes znovu z Johana strach. Hleděl na ni s bývalou posměšností, ke které se teď přidávala jakási směs úlisnosti a tvrdosti. Agnes si dávala velký pozor na to, aby s ním nezůstávala o samotě. Ještě měla v živé paměti, jak za ní přišel do stodoly to první léto. Kdyby tenkrát neměla v rukou vidle, kdo ví, co by se stalo. A Greta stále nebyla těhotná a to Johan velmi těžce nesl. K obrazu správného Němce patřila kupa dětí, naděje národa. Tak jak k Johanovi děti nepřicházely, Agnesiny sestry si na nepřízeň stěžovat nemohly. Maryčka čekala druhé dítě a Trudka porodila taky. Maryčka měla obě děti řádně z manželského lože, Trudka ale žila v hanbě. Otec jejího dítěte se vytratil dřív, než mohl zjistit, že bude otcem, za prací do Německa. Trudka mu psala dopisy jeden za druhým, on však neodpovídal. Na podzim porodila krásného chlapce, ale radosti z něj mnoho neměla. Trápila se, protože ji všichni ponižovali. Agnes o tom věděla, ale nedokázala jí pomoci. Rodina se jí téměř zřekla, žila na dvoře v místnosti narychlo předělané z části chléva i s dítětem, zhubla a zhrubla. Ještě před rokem krásná a mladá, dnes vlasy samá šedina, vyhaslý pohled a starosti. Agnes jí pokaždé, když navštívila rodiče, přinesla co nejvíce potravin a nějaké oblečení. Trudka jí byla vděčná, ale radost v očích neměla. Teď, když se sama chystala slehnout, často Agnes tajně plakala na Trudčiným osudem a plakala 31

i nad sebou, protože měla z budoucnosti strach. Snad jen Maryčka našla trochu štěstí, ale Agnes se bála, že i to brzy přejde. Jak se blížil termín porodu, napětí v Agnes sílilo. Obávala se, že se k porodu zase dostane tchyně a nějak do osudu jejího dítěte zasáhne. Prosila rodiče, aby ji poslední měsíc nechali u sebe, aby mohla rodit doma, ale nevyslyšeli ji. Nechápali, proč nechce zůstat v Darkovicích. Dokonce projevili nevoli nad tím, že je chce obtěžovat. V malém domku bydleli rodiče, Maryčka s manželem a dětmi, Trudka s chlapcem a ještě měli přijmout Agnes, která z nich bydlela nejlépe. Agnes se nesvěřila rodičům se svým podezřením, že tchyně jí zabila dítě. Nevěřili by jí. Nikdo by jí nevěřil. Agnes ale věděla, že dítě mohlo žít. Mělo dostat šanci. V úzkosti z osudu dalšího dítěte došla Agnes k tomu, že porod bude muset zvládnout sama. Nepustí k sobě nikoho kromě Karla. Její další dítě musí žít stůj co stůj. Jakmile si Agnes promyslela všechny podrobnosti, uklidnila se. Připravila si místečko ve stodole. Nanosila si čistá vyžehlená prostěradla a pokrývky, připravila výbavičku pro dítě. Ani čtyřiadvacet hodin neuplynulo od chvíle, kdy dokončila své porodní lůžko, a ozvaly se první bolesti.Zpočátku jim nevěřila, když se ale začaly stupňovat, zaradovala se. Vyhledala sousedova chlapce a vyslala ho na kole do dolů za Karlem, jak byli domluveni. Doufala, že se Karel do dvou hodin objeví. Do té doby byla odhodlaná bolesti skrývat. Rostly však rychleji, než předpokládala. Za hodinu a půl už cítila nesnesitelný tlak, který jí trhal břicho. Doplížila se do stodoly, rozložila připravená prostěradla a vzápětí se do nich svezla. Měla chuť křičet, ale bála se, že ji někdo uslyší. Kousala se do ruky, aby bolest přehlušila, skučela a svíjela se. Jakmile bolest na chvíli polevila, napínala uši, jestli nezaslechne Karla. Čas, jindy plynoucí, se změnil ve věčnost. Každá nová bolest byla silnější, porod šel rychle kupředu. Náhle se k bolesti přidal nesnesitelný tlak v podbřišku. Agnes ulehla na záda a roztáhla nohy. Dítě se dralo na svět. Agnes přestala vnímat, soustředila se jen na tlaky a snažila se svému dítěti pomoct. Náhle se u ní objevila bába a s ní Karel. Než stačila zaprotestovat, dala se bába do práce. Karel, bledý a vyděšený, jí byl k ruce. Agnes ještě jednou pořádně zatlačila, vypjala své tělo, vykřikla a pak omdlela. Dítě z ní vyklouzlo a ve chvilce se rozkřičelo. Agnes se probrala. „Máš dceru,“ řekla jí bába a zvedla tělíčko k Agnes. Malá se vyděšeně rozhlížela kolem, ruce roztažené a křičela. Agnes cítila štěstí a dojetí. Z očí jí tekly slzy. Hleděla na malou neschopná uvěřit, že to dokázala. „Je v pořádku?“ zeptala se. „Zdravá, pěkná,“ usmála se bába. Agnes vyděsily její téměř bezzubé dásně. Odvrátila hlavu, ale bába se otočila, aby ošetřila dítě. Zanedlouho Agnes ucítila, že z ní odešlo lůžko. „Měl bys ji přenést do postele,“ řekla bába Karlovi. Společnými silami ji zabalili do prostěradel a pak je obě, Agnes i maličkou, přenesli dovnitř. 32

Když Agnes dostala svou dceru do náruče, věděla, že nastal nejšťastnější okamžik jejího života. Všechny strasti, všechny bolesti byly zapomenuty. Existoval jen tento okamžik: ona, v náručí její dcera, vedle nich Karel. Agnes hleděla na své dítě a začínala věřit, že se bůh nad ní smiloval. Usmívala se a s jejím úsměvem cosi tálo i v Karlovi.

33

» 10 « Na svatého Václava roku tisíc devět set třicet osm klečela Agnes v haťském kostele, ruce sepjaté na hrudi, oči upřené k oltáři a modlila se. Prosila boha, aby uchoval mír, prosila ho, aby ušetřil její rodinu od okolního zla. Agnes se modlila úpěnlivě a modlila se dlouho. Před kostelními vraty poskakovala malá Elizabeth a přála si, aby už bůh maminku pustil z kostela. Měla na starosti vozíček, ve kterém spal její bratříček Helmut. Měl sotva devět měsíců a Elizabeth se bála, že se probudí a začne plakat. Elizabeth občas nakoukla do kostela, ale naskýtal se jí stále stejný pohled: klečící tmavá postava a ticho. Agnes se soustředila jen na své myšlenky a nevnímala okolní svět. Cítila jakési nejasné ohrožení a protože se pořád mluvilo o válce, modlila se za mír. Přestože klečela dlouho na studené kostelní dlažbě a dlouho se modlila, klid ani úleva nepřicházely. Stále cítila, že se něco děje, že něco není v pořádku, ale nevěděla, co to je. Ukončila modlitby, aniž by se zklidnila a opustila kostel. Naložila Elizabeth do vozíčku k Helmutovi, zabrala a táhla svoje děti zpět domů. Letošní rok přinesl Agnes velké starosti. V lednu porodila Helmuta. Agnes už se nebála rodit doma a s bábou. Věděla, že tchyně si už nedovolí žádné machinace. Její vliv postupně slábnul s tím, jak z ní vyprchávala fyzická síla. Nepřátelství obou žen se pro všechny v domě stalo faktem. Tchyně nenáviděla svou snachu, snacha nenáviděla svou tchyni. Tchyniny síly odcházely, síly Agnes rostly. Johan, tchynina pýcha, byl za poslední rok bezpočtukrát zatčen, vyslýchán, propuštěn a sledován. Často jezdil do Německa, ale jeho postavení na Hlučínsku bylo prachmizerné. Navíc stále ještě neměl děti. Zato Agnesino břicho znovu ožilo. Tchyně prožívala trpkou životní prohru. Když pak Agnes porodila syna a své postavení v rodině tak upevnila, tchyně s ní téměř nepromluvila. Když byly ty dvě spolu, nenávist kolem nich se dala téměř nahmatat. Minulý týden tchyně ulehla. Náhle, bez jakéhokoliv varování, se zhroutila. Zavolali k ní lékaře. Ten jen konstatoval zhroucení a doporučil klid na lůžku. Teprve až lékař odešel, došlo Agnes, co to pro ni znamená. Karel bude denně dál odcházet do práce, tchán je starý a Johan kdesi v trapu. Agnes vyděšeně hleděla na svou tchyni uloženou v posteli. V náručí držela Helmuta, Elizabeth svírala v ručičkách její sukni a tulila se jí k nohám. Ke vší dřině, která koncem léta rok co rok nastala, měla na krku nemocnou stařenu. Nakonec se ukázalo, že tchyně je na tom daleko hůř, než se původně zdálo. Nemluvila, nechodila, jen tupě zírala před sebe, nechávala se krmit a přebalovat. Další malé dítě. Agnes se zdálo, že dřinu, která na ni padla, nevydrží. Často polykala slzy vzteku a bezmoci, cítila se vyčerpaná. Před pár dny objevila ve svých vlasech první šediny. Stará, stará, stará, dunělo jí v uších. A přitom jí bylo teprve dvacet sedm let. Řečí o tom, že Hlučín bude zase patřit Německu, přibývalo. Prý se bude konat konference a Hitler tam dostane skoro celé Československo. Agnes nechá34

pala, proč se lidi z takových věcí radují. Sama se nezřízeně bála. Když pomyslela na všechny politické tahanice, ochromila ji hrůza. Cítila, že bude válka a válka vždycky znamená zlo. Moc se bála. O sebe, o děti, o Karla, o chalupu, o pole. Je toho příliš mnoho, co může ztratit. Nad Darkovicemi směrem k Hlučínu byly docela nedávno dostavěny pevnosti. Železobetonové bunkry obsazené vojáky nevěstily nic dobrého. Agnes věděla, že válka začne, stále ale doufala, že se stane něco, co jí zabrání. Všechno se dalo vydržet: sklizeň, orba, zahrada, krávy, slepice, kozy, vaření, praní, žehlení, věčné uklízení a mytí, děti, tchyně i Karlův chtíč. Ale válka? K čemu? Kdo se z ní bude mít líp? Proto Agnes dnes, v den svatého Václava, sebrala obě děti a vydala se do kostela. Kostel, to bylo jediné místo, kde se cítila svobodná. Kdykoliv potřebovala být sama a vypořádat se se svými myšlenkami, odcházela do kostela. Ještě pořád se nikdo proti kostelu neodvážil nic namítat. Ještě pořád ji do kostela pouštěli. Ať byla Agnes jakkoliv plná hořkosti, ponížení nebo zloby, cesta do kostela jí vždycky pomohla. Než došla do Hati, bývala hořkost pryč. Upírala oči ke kostelu, který se tyčil nad vesnicí, myslela úporně na to, co ji nejvíce hnětlo a prosila boha o klid v duši a o pomoc. Cestou do kopce k samotnému kostelu už myšlenky tolik nedováděly a když Agnes usedala do kostelní lavice s modlitbami na rtech, většinou cítila pokoru. Problémy už nebyly tak velké a nic se už nezdálo hrozivé. Dnes tomu bylo ale jinak. Přestože se modlila dlouho, nedokázala v sobě najít klid. Táhla vozík s dětmi zpět do Darkovic. Obloha byla jasně modrá, slunce hřálo jak v létě, vzduch voněl začínajícím podzimem. Agnes nic z toho nevnímala. Myslela jen na svůj vnitřní zmatek, na podivný strach, který jí svíral vnitřnosti a kterého se nedokázala zbavit ani v kostele. Když vcházela do dvora, zaslechla v dáli střelbu. Otřásla se. Už zase. Už zase pokoušejí osud. Přestřelky na hranicích se v poslední době staly každodenní záležitostí. Vtáhla vozík do dvora a sundala z něj Elizabeth. Helmut ještě spinkal, Agnes vytočila vozík tak, aby mu nebylo chladno, a vešla do domu. V chodbě zaslechla hlasy. Zarazila se, protože v posledních dnech ve zdech tohoto domu všechny hovory ustaly. Když vešla do kuchyně, překvapením oněměla. U stolu seděla tchyně s Johanem. Agnes rázem pochopila diagnózu tchyniny choroby. Johan několik měsíců nebyl doma a nikdo o něm neměl zprávy. Teď se vrátil. Před několika hodinami ležela tchyně v posteli neschopná postarat se sama o sebe. Nyní sedí u stolu, umytá, učesaná, dokonce kávu uvařila a povídá si s Johanem. „Dobrý den,“ dostala ze sebe po chvíli Agnes. „Dobrý,“ zasmál se Johan. Tchyně po ní šlehla pohledem. „Už ses pomodlila?“ zeptala se zle. „Ale, ale,“ usmíval se dál Johan, „švagrová zase v kostele? O co pořád prosíš?“ Na dvoře se rozplakal Helmut. „O zdraví a štěstí pro děti,“ řekla Agnes a odešla pro Helmuta. 35

Johan se zakabonil. Agnes se otřela o slabé místo jeho slibného života. Děti. Greta stále nepřicházela do požehnaného stavu. Agnes se vrátila do kuchyně, aby se napila mléka. Na rukou nesla Helmuta, za sukně se jí držela Elizabeth. Johan se ještě více zamračil. „Johan byl v Německu,“ řekla pyšně tchyně. Agnes sevřela rty. Johan patřil k těm, kteří se zasloužili o přestřelky na hranicích, o betonové bunkry v okolí, o úzkost, kterou v poslední době cítila. „Švagrová z toho nemá velkou radost,“ řekl suše Johan. Agnes pila mléko a hleděla na ty dva přes okraj hrnku. Když si brala Karla, ani ve snu ji nenapadlo, že víc než s ním bude žít s touhle panovačnou ženou a jejím Johanem. Karla vídala málokdy, tyhle dva pořád. Nebo jí to aspoň tak připadalo. Johan se odsud vlastně neodstěhoval. Nemohl. Ze všech koutů chalupy čpělo jeho jméno, jeho myšlenky, jeho protivné ruce, posměšné oči a touha ovládat. „Agnes politice nerozumí,“ řekla tchyně. „Ta neví, čí je.“ „A Karel?“ zeptal se významně Johan. „Znáš Karla,“ povzdechla si tchyně. „Nemluví, dělá, nají se. Nic o něm nevíš.“ „Myslel jsem si, že třeba dostal rozum.“ „Ten?“ spráskla ruce tchyně. „Ten nedostane rozum nikdy.“ „To je škoda. Brzo přijde nová doba, potřebujeme spolehlivé lidi.“ „Jaká doba? Ty něco víš!“ „Zítra,“ zvedl Johan významně ukazováček, „se sejdou vlády v Německu a Hlučínsko zase bude patřit do říše.“ „Jak to víš?“ vyhrkla Agnes. „Mám svoje informace.“ „A válka? Bude?“ „Bude. Němci potřebujou zpátky všechno, o co přišli. Přece to nenechají jiným? Teď přišel ten správný čas.“ „Takže válka…?“ zašeptala Agnes. Tchyně se ošila. „Válka je jediná možnost, jak zavést v Evropě pořádek.“ „Johan,“ napomenula ho tchyně. „Válka je zlá. Tu nikdo nechce.“ „Nikdo nechce? Na ja, každý chce jen sedět doma a mít se dobře. Ale pro to, aby bylo líp, se musí něco udělat.“ „Ale válka je zlá,“ opakovala tchyně. „Zlá, dobrá, jinak to nejde.“ „Já nevím, Johan, já nevím…,“ pochybovala stále tchyně. „Jdu malého nakojit,“ řekla Agnes a odešla z kuchyně. Už dál Johanovy řeči nemohla poslouchat. Vešla do jejich pokoje, usadila se na posteli, rozepnula blůzu a přistrčila Helmuta k prsu. Po chvilce ucítila příjemné trnutí, jak jí prsy naběhly mlékem. Usmála se. Helmut spokojeně cucal mléko, Elizabeth si hrála s malou panenkou. Tohle 36

je to nejkrásnější, co od života dostala. Vzpomněla si na starou kartářku Hanu. Měla pravdu. Prožívej, co chceš. Bolest, nebo radost, zvol si. Když má kolem sebe děti a Karla, je šťastná. Ale ten zbytek? Dřina, bolest, strach ze světa okolo… Jako by nebylo dost na tom sehnat jídlo, dříví a oblečení na zimu. Johan ještě straší válkou. Agnes se zachvěla. Jestli bude válka, odvedou Karla a ona zůstane úplně sama. S tchyní, s tchánem a Johanem. Johan vyklouzne, toho žádná válka strašit nebude. Už se dal k pánům a ti nikdy neví, jak bolí obyčejný život. Agnes kojila, hleděla na své děti a znovu se modlila za mír. Modlila se a modlila, ale hluboko v sobě tušila, že žádná její modlitba běh světa nezastaví. Muž v cizině, blesklo jí hlavou. Hana věštila muže v cizině a ona jí nevěřila. Přestala se modlit. Najednou věděla, že válka bude a vezme jí Karla. Rozplakala se. Od svatého Václava, kdy se Agnes zoufale modlila za mír, uplynulo deset dní. Během nich Agnes ztratila všechny naděje a přání. V Mnichově bylo dohodnuto, že Hlučínsko přejde zase k Německu. Zdálo se, že všichni kolem Agnes se radují, ona sama však pociťovala stále větší úzkost. Hlučínské vesnice byly vyzdobeny, aby co nejslavnostněji uvítaly wehrmacht. Peklo se a chystalo jako na krmáš. Koláče, buchty, pečené maso, uzeniny, tlačenka. 8. října měly jednotky wehrmachtu překročit hranice a obsadit Hlučínsko. Tchyně nechala zapřáhnout koně do vozu a donutila celou rodinu k výpravě do Hlučína. Tam se, podle Johanových zpráv, měla na náměstí vítat německá armáda. Agnes seděla s dětmi a Karlem vzadu na voze a nechávala se kolébat kodrcáním vozu po kamenité cestě. Spolu s jejich vozem mířily do Hlučína ze všech stran další. Agnes, celá vyplašená, se rozhlížela po ostatních osádkách vozů. Většina z nich seděla rovně, tvářila se pyšně a povýšeně, na sobě kostelové šaty. Rodina Kocurových dorazila do Hlučína dlouho před polednem. Tchán zůstal u vozu s koňmi, ostatní vyslal na náměstí. Tchyně spěchala s davem, chtěla co nejdřív mluvit s Johanem. Agnes s Karlem nijak nespěchali, beztak nebylo kam. Náměstí se už téměř zaplnilo, všude byla tlačenice, lidi se snažili dostat tam, odkud byl výhled. Nikdo sice nevěděl, co čeká a co chce vidět, zvědavých ale bylo dost. Před radnicí stála malá tribuna. Agnes na ní zahlédla Johana s páskou s hákovým křížem na rukávě. Tvářil se nesmírně důležitě. Agnes připadalo, že poprvé, co ho zná, vypadá šťastně. Dnes se završuje jeho dlouholetá práce. Československo je rozbito a Hlučínsko se vrací do své staré vlasti. Radnici zdobily tři obrovské říšské orlice, zelené girlandy a vlajka s hákovým křížem. I ostatní domy na náměstí byly podobně vyzdobeny, nepůsobily tak impozantně jako radnice, ale girlandy ani vlajky s hákovým křížem na žádném z nich nechyběly. Agnes viděla, že Hlučín se na wehrmacht opravdu těší. Lidé zaplnili náměstí do posledního místečka a nebyla to zvědavost, co je sem přivedlo. Z Johana a jeho přátel vyzařovalo hluboké uspokojení, důležitě popocházeli sem a tam, domlouvali se, pohlíželi směrem, 37

odkud se očekávalo vojsko. Na starostovi a jeho lidech Agnes viděla strach: jejich dny byly sečteny. Sloužili starému režimu a Agnes z Johanových řečí pochopila, že Hitler a jeho přívrženci s takovými lidmi nemají slitování. Co asi budou dělat? Agnes ani nevěděla, jak Hitler se všemi, kdo se mu nehodili, zatočil. Johan o odpůrcích v Německu mluvil tak, jako by to ani nebyli lidé, jen jakési přízraky. A přízraky jednoho dne zmizely. Hitler s nimi zatočil. Teď tady ale stojí konkrétní živí lidé, kterým něco hrozí. Nejspíš vězení a možná i smrt. Agnes se porozhlédla kolem sebe. Lidé mluvili hlučně, jeden přes druhého, občas zaslechla smích. Přitiskla se ke Karlovi, pevně stiskla ruku malé Elizabeth a rty přejela Helmutovu hlavičku. Lidé se radují, očekávají blahobyt a svobodu. Včera večer se na hranicích v Hati zase střílelo. Přichází takhle blahobyt? Agnes hleděla na Johana, jak se staví zády ke starostovi. Celé jeho tělo hovořilo jasně : teď jsem tady pánem já. Agnes zahlédla i Gretu. Seděla spolu se svými rodiči a dalšími vyvolenými na čestném místě. Její dokonalý germánský vzhled přitahoval pohledy. Agnes už věděla od Johana, jak má vypadat správná Němka a Greta tak opravdu vypadala. Světlé vlasy, světlá pleť, modré oči, dokonalá péče. Agnesiny tmavé vlasy a zelené oči, ruce ztmavlé zpracováním zeleniny a loupáním ořechů ze slupek a ohnutá záda rozhodně vstupenkou mezi vyvolené nebyly. Agnes znovu stiskla Elizabethinu ručičku a zahleděla se na Helmuta v Karlově náručí. Žádnou rasu, žádný vzhled by nevyměnila za své děti a za svého muže. K čemu je Gretě její dokonalost a politika, když nepoznala mateřství? Agnes zachytila Johanův pohled. Řezavě se na ni usmál. Agnes se v duchu pokřižovala. Jen aby se Johan neshlédl v Hitlerovi až příliš a nechtěl zatočit i s ní a s jejími dětmi. Do hloučku mužů s páskami s hákovým křížem na rukávech vběhl chlapec. Do mužů jako když střelí, zběsile začali mávat rukama a dávat povely. Začala vyhrávat hudba, rozezněly se zvony, hrudi mužů se vzedmuly. Dav ztuhnul. Nadešla zázračná chvíle – přijížděli spasitelé. Za několik nekonečně dlouhých minut se opravdu na cestě od Benešova objevila první auta vojenské kolony. Lidé ani nedutali. Nábožně hleděli na přijíždějící auta, jako by nemohli uvěřit tomu, že je německá armáda opravdu tady. Nejdříve se vzpamatoval Johan a jeho muži, potom i ostatní. Náměstí v mžiku burácelo provoláváním slávy, nad davem létaly vzhůru pravice. Agnes cítila kolem sebe nadšení a opojení. Když přijížděli vojenští velitelé, hořely už tváře a oči něčím, co se vymykalo lidskému rozumu. Vypadá takhle spasení? Agnes se sama na sebe zlobila, že nedokáže v sobě vydolovat nic z toho, co vnímala kolem sebe. Němečtí velitelé se srdečně pozdravili se všemi, kteří měli pásku s hákovým křížem. Náměstí jim tleskalo a provolávalo bez ustání slávu. Proslov velitele netrval dlouho. Agnes pochytila jen cosi o lepším životě a pořádku, lidé kolem ní ale vypadali spokojeně. Zanedlouho po příjezdu armády se dav začal rozcházet, především do hospod. Na další den byla slíbená vojenská přehlídka, takže slavnost mohla pokračovat až do zítřka. 38

Agnes s Karlem a dětmi zamířili zpátky k vozu. Tchána překvapilo, že s nimi není jeho žena. Rozhodli se na ni čekat. Helmuta uložili do deky na voze, Elizabeth si dřepla vedle vozu a začala sbírat kamínky na cestě. Karel, Agnes a tchán postávali u vozu. „Zajděte si na pivo,“ pobídnul Karel svého otce. Tchán se zprvu zdráhal, ale pak přece jenom odešel. Helmut usnul a Elizabeth se věnovala svým kamínkům. Všude kolem proudily skupinky lidí a projížděly povozy tažené kravami či koňmi. Lidé vypadali spokojeně a rozjařeně. Karel si zapálil cigaretu. Agnes hleděla daleko před sebe na Vinnou horu zbarvenou podzimem. „Bojím se, že bude válka,“ řekla náhle. Poprvé vyřkla své obavy nahlas. Karel neřekl nic. Jen zhluboka potáhnul z cigarety. „Ty se nebojíš?“ podívala se Agnes na Karla. „Nevím,“ řekl Karel. „Nevím, co si mám o tom všem myslet. Johan je v sedmém nebi a mama taky. Já ale nevím…“ Agnes s překvapením zjistila, že není sama, kdo se cítí divně. I Karel jako by něco tušil. Lidé kolem ale vypadali tak vesele a spokojeně… Tchán se vrátil k vozu. „Mama tu ještě není?“ divil se. Karel jen pokrčil rameny. „Co tomu všemu říkáte?“ zeptal se tchán. Bylo na něm vidět, že mu pivo stouplo do hlavy. „V hospodě už mají všichni kapsy plné peněz a všude je pořádek, jak má být,“ uchechtl se tchán. „Jo, při pivisku je všechno fajne… Mama tu ještě není?“ rozhlédl se kolem. „Ještě nepřišla,“ řekl Karel. Všichni tři byli nesví. Chtěli být už doma, protože se smrákalo. Helmut se zavrtěl v dekách na voze a zakňoural. Elizabeth se každou chvíli ptala, kdy pojedou domů. Náhle k nim přiběhl zhruba desetiletý chlapec a vyhrkl: „Posílá mě pan Johan Kocur. Nemáte čekat na mamu, přijede domů autem.“ Než se vzpamatovali, byl kluk pryč. „Autem?“ podrbal se tchán na hlavě. „Tak to ještě Darkovice neviděly. Panička přijede autem. No, co naděláme? Nic.“ Nastoupili na vůz, tchán popohnal koně a rozjeli se domů. Podobných vozů odjíždělo z Hlučína hodně. Lidé chtěli vidět Hitlerovy vojáky na vlastní oči. Teď se vraceli. Veselí a s nadějí. Seděli spokojeně na svých vozech a hleděli s důvěrou vpřed, do budoucnosti. Na voze Kucurových nikdo nemluvil. Děti unaveně klimbaly v rytmu jízdy, Agnes žmoulala v rukách konce hitky, do které byla zabalená, a snažila se všemožně v sobě vydolovat alespoň kousek dobré nálady. Viděla jí dnes hodně, ale 39

nedokázala pocítit ani její odlesk. Karel jako vždy mlčel a tchán přemítal o tom, proč jeho žena zůstala v Hlučíně. Těsně před Darkovicemi stály vojenské pevnosti, které nedávno dostavěli Češi. Teď v nich byli němečtí vojáci.Stmívalo se, obrazy se v detailech ztrácely, ale siluety vojenských vozů a pokuřujících vojáků byly zřetelné. Vůz pomalu kodrcal po cestě a Agnes nespouštěla oči z pevnosti. Jak dlouho tady budou? A co se bude dít dál? Nikdo nedokázal na podobné otázky odpovědět. Sotva dojeli k chalupě, ozval se zvuk motoru a ozářily je reflektory. Těsně za vozem zastavilo auto. Řidič vystoupil a otevřel zadní dveře. Z auta vystoupila tchyně. Hlasitě se smála a štěbetala svou lidovou němčinou. Řidič nastoupil zpátky do auta a vycouval z uličky. Tchyně zůstala stát před vraty a hleděla za vzdalujícím se autem. Když zmizelo za zatáčkou, obrátila se a zamířila k brance. Konečně je uviděla. Seděli na voze jako zmoklé slípky a hleděli na rozjařenou ženu před sebou. „Co vy tam jak na pohřbu!“ křikla na ně. Tiše seskákali z vozu a zamířili k ní. „Kdes byla?“ zeptal se tchán. „S Johanem. Němečtí oficíři brali na rathauzu malý večírek. Johan a Greta tam byli taky.“ „A ty sis dala šnaps,“ řekl tchán. Tchyně se zasmála. „Vezu fajne kafe, uvaříme si.“ Agnes byla unavená a zmatená, představa čerstvé pravé kávy ji ale probrala. Rychle obstarala děti a už se i s nimi hrnula do kuchyně. Vytáhla talíř s buchtami, které ráno napekla a nachystala hrníčky. Tchyně uvařila kávu a nalila ji do konvice. Pak vytáhla láhev nedávno vypálené hruškovice a skleničky. „Musíme to zapít, ať nám to vydrží. Dneska sebrali Munčku. Napil se a začal německy vykřikovat, že to nemá cenu, že se Češi stejně vrátí. Hned ho vzali, tak jak byl.“ „Co s ním bude?“ zeptala se Agnes. „No určitě půjde do arestu. Přece ho nenechají běhat po světě s takovými nesmysly?“ „Vždyť má děcka…“ „Jo, na to měl myslet, než šel dělat hrdinu. Ale aspoň to ostatním zavře huby.“ Kuchyň provoněla káva. Tchyně rozlila hruškovici do skleniček a kávu do hrnků.Pak jednu ze skleniček pozvedla a slavnostně pronesla: „Na tu naši starou dobrou říši. Ať nás ochrání od všeho zlého a nosí nám štěstí a živobytí.“ „Prosit!“ zvedli všichni skleničku. „A teď to hlavní,“ usmála se tchyně. „Johan má slíbené, že bude dělat starostu Darkovic.“ Tato zpráva všechny překvapila. 40

„Ne hned,“ pokračovala tchyně. „Prvně tady budou vojáci, ale hned jak to půjde, bude na řadě on.“ „Starosta?“ kroutil hlavou Karel. „No,“ pohodila tchyně pyšně hlavou. „Je z něho pán.“ Agnes ji pozorovala a nemohla uvěřit tomu, že je to táž žena, o kterou koncem léta pečovala jako o nemluvně. Teď z ní sršela síla, oči jí zářily. Co ji pozvedlo? Úspěch říše? Nebo Johanův vzestup? Asi obojí.Všechno se sešlo. Agnes objímala Helmuta a myslela na to, co bude s nimi. Johan je teď na koni, všechno mu jde na ruku. Je ale správné stavět na pýše a nenávisti, které z Johana sálaly po všechny roky, co ho Agnes zná? Přesto si vymodlil to, o co usiloval. Bůh mu splnil jeho sny, přestože se Johan v kostele ani neukáže. Co když mu je ale splnil ďábel? Agnes si povzdechla, ale jenom v duchu. Nahlas se neodvážila, aby si nepopudila proti sobě v tak slavný den tchyni. Nemohla si ale pomoci. Stále cítila zmatek, nedokázala si představit budoucnost. Až do večera seděla celá rodina v kuchyni. Dospělí popíjeli hruškovici, děti dostaly ovocnou šťávu, kterou Agnes vyrobila v létě pro slavnostní příležitosti. Hlavní slovo měla tchyně. Držela řeč za říši, za Johana a za pořádek.Ostatní jen občas něco pronesli, pokývali hlavami a to bylo vše. Večer Agnes uložila děti a odešla na dvůr obstarat zvířata. Na jasné obloze zářil měsíc v úplňku. Vzduch byl ostrý mrazíkem. Agnes se chopila vidlí a vydala se do chléva. Náhle se zarazila. Zaslechla, jak ji kdosi volá jménem. Po chvíli uviděla za plotem sousedku. „Agnes, pojď sem,“ kývala na ni. „Co se stalo?“ zeptala se Agnes. „Hrůza! Tři vojáci chytili malou Hildu a …“ „Jak to víš?“ „Teď tu byla její mama. Poslali ji s vajíčkama k tetě. Ale byla už tma.“ „Pane bože,“ zašeptala Agnes. „Hilda je zrasovaná, ale nechtějí to hlásit, bojí se. Dávej pozor, Agnes,“ řekla žena a odběhla od plotu. Agnes si uvědomila, že začala válka. Násilí, bezpráví a strach. V pevnostech jsou vojáci a ti si vždycky berou, co chtějí. Obstarala zvířata a vrátila se do kuchyně. Nikdo jí nevěnoval pozornost. Hruškovice je zmohla. Nebyli schopni vnímat žádné nové zprávy. První den ve vysněné říši měli za sebou.

41

» 11 « Jak Agnes vytušila, došlo k válce. Za půl roku po připojení Hlučínska k říši padl zbytek Čech a Moravy, do roka Polsko. Hitler se chystal účtovat s celou Evropou. A k tomu potřeboval muže ve zbrani. Mnoho mužů z Darkovic bylo povoláno do armády. Agnes chodila každý den do Hati do kostela, aby vymodlila pro Karla možnost zůstat doma. Možná byla špatná křesťanka, možná byl osud silnější než všechny modlitby, ale jednoho dne se povolávací rozkaz u Kocurových objevil. „Povolávají Karla,“ sdělila Agnes novinu tchyni. Tchyně na její slova nereagovala. „Doufám, že jste spokojená,“ spustila na ni Agnes jedovatě. „To je ten váš ráj. Není co jíst, chlapi jeden za druhým mizí v armádě, do kapsy máme hlouběji než kdy předtím. Před týdnem odvedli muže Maryčce.“ Tchyně stále mlčela. „Proč nezajdete za Johanem, aby Karlovi pomohl? Je starosta a má slovo. Karel pracuje na šachtě, slyšela jsem, že havíři můžou být vyreklamovaní.“ „Já o tom nic nevím,“ odbyla ji tchyně. „Vždyť vám to teď říkám. Mohl by zůstat doma. Zajdete za Johanem?“ „Zajdi si za ním sama,“ odsekla jí tchyně. Agnes se nadechla k odpovědi, ale pak se zarazila. Proč by za ním nemohla zajít sama? Sice se Johana vždycky bála, ale teď šly všechny strachy stranou. Johan byl jediný, kdo mohl Karla zachránit od vojny. Agnes se rozhodla rychle. Musí zajít za Johanem hned, dokud Karel o povolávacím rozkazu neví. Třeba se dá všechno zamlčet a Karel se ani nedozví, že za Johanem byla. Karel by od svého bratra žádnou protekci nechtěl. Po obědě Agnes umyla a uklidila nádobí, uložila děti, oblékla si sváteční sukni a kabátek a uvázala si nový šátek. Prohlédla se v zrcadle a pak vyrazila za starostou. Úřad byl vyzdoben hákovými kříži a fotografiemi Hitlera a jeho nejbližších. Agnes mezi symboly nepociťovala slávu třetí říše, zaplavila ji úzkost a strach. Byla ochotna bojovat za Karla do poslední kapky krve a zřejmě i studu, protože se za své chování trochu styděla. Celou dobu, co je vdaná, se snaží udržet si od Johana odstup, teď se musí pokořit a jít ho prosit. Bála se, celé tělo se třáslo, žaludek se scvrkával, dlaně vlhly. Přesto se donutila u Johana ohlásit. Johan byl zřejmě překvapen, že ho vyhledala. Když se stal starostou, znovu se i s Gretou přestěhoval do Darkovic. Dostal pěkný dům po rodině, která hned po připojení k Německu zmizela. Říkalo se, že měli v rodině Židy, proto museli pryč. Jednoho dne pro ně přijelo auto, odvezlo je a vzápětí se už do domu stěhoval Johan. Přestože bydlel v Darkovicích doma u rodičů se téměř neukázal. Greta patřila do lepší společnosti, měla služku, zahradníka a paní, která jí prala prádlo. Zvala domů nóbl lidi, přijížděli auty a otevřeně se hlásili k Hitlerovi a jeho třetí říši. Rodiče a bratra Johan do svého domu nepozval. Agnes občas zahlédla Gretu, 42

dokonale učesanou, nalíčenou a městsky oblečenou, ale nehlásila se k ní. Zdálo se jí, že Greta nesnáší děti a hluk a ruch kolem nich a taky nesnáší obyčejnost jejich rodiny. Cítila se být něčím lepším. „Přišla jsem tě o něco poprosit,“ řekla Agnes Johanovi. Johan seděl za mohutným psacím stolem, na rukávě pásku s hákovým křížem, nad hlavou fotografii Hitlera.Tvářil se vážně, ale jakmile uslyšel, že Agnes přišla prosit, výraz jeho tváře se změnil. Této změny se ale Agnes nejvíce bála. „Tak tys přišla prosit?“ usmál se Johan a vstal od stolu. „Copak se stalo, že moje hrdá švagrová klopí hlavu a prosí?“ Agnes upřela oči do podlahy před sebe a polykala hněv, lítost a ponížení. Johan k ní přistoupil a ukazováčkem levé ruky se snažil nadzvednout jí bradu, aby k němu zvedla obličej. Jen co se jí dotkl, projel Agnesiným tělem blesk. Ještě nikdy se jí, kromě několika společenských potřesení pravicí, nedotkl. Až teď. Agnes prudce zvedla oči a podívala se na něj. Smál se. „Tak co chceš?“ zeptal se. „Karla povolali. Má rukovat.“ „A proč jdeš za mnou?“ „Mohl bys ho vyreklamovat. Slyšela jsem, že havíři můžou být vyreklamovaní.“ „Tak vyreklamovat…,“ řekl Johan pomalu a odstoupil od Agnes. Stále na sebe hleděli. „A to je všechno?“ zeptal se Johan. Agnes zrozpačitěla. „Nechceš po mně málo,“ pokračoval Johan. „A co mi nabízíš?“ Agnes polkla. „Je to tvůj bratr,“ zašeptala. Johan přistoupil těsně k ní. „Najednou víš, že jsem jeho bratr. Ale už je pozdě. Na to jsi měla myslet dávno. Kdybys ho podporovala, aby bojoval za Německo, když jsme byli u Čechů, nemusel dneska na frontu.“ „Na frontu?“ vyděsila se Agnes. „To ještě není konec? Myslela jsem, že…“ „Ty myslet neumíš. Wehrmacht se nezastaví, dokud Němci nebudou mít dost prostoru. Jsme největší národ, budeme i nejschopnější, jsme vyšší rasa…“ Johan se odmlčel. „O to teď nejde. Nepomůžu mu. I kdyby ses mi tady položila a …“ Johan na ni posměšně hleděl. „Proč?“ pokusila se Agnes ještě zabojovat. „Co když ho zabijou?“ „Taková je válka. Narodili jsme se do velké doby, která láme dějiny. Někteří v takových chvílích umírají. Karel možná bude jeden z nich.“ Agnes nevěřícně hleděla na Johanův pokřivený úsměv. Mluví o bratrově smrti, jako by šlo o nevydařený oběd. Běžná každodenní záležitost, která náhodou nevyšla. „Vždyť má děti,“ připomněla mu Agnes. 43

„Děti,“ usmál se Johan. „Tos neřekla moc chytře. Ohánět se dětmi zrovna přede mnou. Víš dobře, že mě děti nedojmou. Osud mi je nedopřál a je to chyba.“ „Tak mu nepomůžeš,“ konstatovala Agnes. „Nepomůžu.“ Agnes měla na jazyku tisíc jedovatostí, ale spolkla je. Bála se. Bála se Johanovy zlosti, závisti a nenávisti. Šla sem zbytečně. Johan pro ně ani prstem nehne. „Na co ještě čekáš?“ osopil se na ni. „Řekl jsem, že ti nepomůžu. Vychutnej si svůj osud až do dna.“ Agnes stiskla rty, otočila se na podpatku a beze slova opustila Johana a jeho úřad. Cestou domů žmoulala v rukou bílý kapesník a potlačovala slzy. První, na koho doma narazila, byla tchyně. „Tak co?“ zeptala se jí. „Nic,“ hlesla Agnes. „No vidíš,“ pokývala hlavou tchyně. „To máš za to, že jsi ho odtrhla od Johana a od vlasti. Karel mohl být dneska starosta jako Johan a mohlo vám být dobře.“ „Starosta?“ vyštěkla Agnes. „A kdo by vám dělal na chalupě? Jeden pán v rodině je až až.“ „Však by se to nějak udělalo,“ odsekla tchyně. Agnes už nic neříkala. Převlékla se ze svátečního, podala dětem kousek chleba a na stůl položila povolávací rozkaz. Karty byly rozdány. Bude muset hrát s tím, co dostala.

44

» 12 « Na Vánoce v roce tisíc devět set čtyřicet jedna mrzlo, až praštělo. Sněhu napadlo po kolena a lidi si mezi sebou říkali, že aspoň něčeho je dost. Válečný režim nedopřál, jak Hitler ještě před pár lety sliboval, nadbytek a hojnost. Místo blahobytu přišla válka. Muži z Darkovic odcházeli na frontu. Od léta bojovali v Rusku a teď, před Vánocemi, jsou prý až před Moskvou. Brzy padne i ona a pak už bude celá Evropa pracovat pro říši a možná i Agnes a její děti poznají, co je to blahobyt. Zatím museli šetřit vším, čím se dalo. Naloženého zelí a brambor bylo naštěstí ve sklepě dost, smrt hladem jim nehrozila. I když, kdo ví. Agnes se naučila skepsi, protože ta se většinou ukázala jako správný odhad. Většina z těch, kteří ještě před rokem horovali pro Hitlera, už klopili zrak i hlavu. Od léta přicházely první obálky s tím nejhorším oznámením: mrtev. Agnes se modlila za Karla, aby se mu střely vyhýbaly, aby přežil. Poslední dopis, proškrtaný cenzurou, dostala před dvěma měsíci. Netušila, kde Karel je a co s ním je, ani jestli ještě žije. Od podzimu se změnilo hodně. Tchyně zemřela. V září ulehla a, tak jako před několika lety, potřebovala posloužit. Agnes očekávala, že si ji vezme k sobě Johan, když teď byl Karel na frontě . Greta s Johanem žili sami ve velkém domě, uklízela jim posluhovačka, vařila kuchařka a ještě měla Greta děvče k ruce. Johan však nechal matku v péči Agnes, ani se nestaral o léky či o doktora. Agnes se o tchyni starala, ale ta den za dnem scházela. Hubla a ubývalo jí sil. Často měla halucinace, vykřikovala nesmyslná slova a smála se. Agnes připadalo, že je nešťastná. Jeden syn ve válce, druhý ji ani navštívit nepřijde a v posledních chvílích jí slouží snacha, kterou nenávidí. Agnes si denně uvědomovala, jak smutný je konec života. Koncem října tchyně vydechla naposled. Agnes napsala Karlovi dopis na frontu a doufala, že ho pustí domů. Pohřeb zařídila sama, protože Johan jí sdělil, že na podobné věci on jako zástupce říše v obci nemá čas. Agnes se už Johana nebála. Nenáviděla ho. A její nenávist vůči němu stále rostla. I na pohřbu vlastní matky se choval povýšeně. Johan a Greta nevypadali jako truchlící pozůstalí, ale jako honorace, která milostivě sestoupila mezi sprostý lid. Jakkoliv Agnes svou tchyni neměla ráda, při pohledu na rakev stojící v kostele se jí svíralo srdce. Černá truhla stála před oltářem a kolem nebyl nikdo, kdo by zaplakal lítostí nad odchodem jedné bytosti. Karel byl daleko a určitě ještě ani netušil, že mu pochovávají matku, tchán, který se trochu pomátl, jen cosi blábolil a Johan stál jako říšská dokonalost s červenou páskou s hákovým křížem na rukávu místo pásky smuteční a neuronil ani slzu. Agnes se v duchu zoufale modlila za spásu duše ženy v rakvi, ale sama plakat a truchlit nad jejím odchodem nedokázala. Byl to podivný pohřeb. Možná to bylo dobou, ve které umíralo příliš mnoho mladých mužů, a tak odchod staré ženy nikoho ani nedojal. Lidí přišlo na pohřeb hodně, ale zdálo se, že přišli jen z povinnosti. Starosta pochovával matku. 45

Sousedé vyjádřili upřímnou soustrast, poseděli v hospodě a brzy se vytratili. Déle poseděly a zavzpomínaly na mrtvou ženu jen tři sousedky, ale ani z nich Agnes necítila bolest ze ztráty člověka. Agnes sama zaplatila útratu v hospodě z těžko ušetřených peněz. Očekávala, že se Johan za ní zastaví a nějak se s ní vyrovná. Pro Johana však úplně přestali existovat. Statek byl už dávno přepsaný na Karla. Johan dostal nějaké polnosti a věděl, že už u Kocurových není co vzít. Přestal je znát. Na statku teď bylo smutno. Tchán se uzavřel do sebe, téměř za celý den nepromluvil a Agnes byla od rána do noci zapřažená v práci. Tchán sice nějakou práci ještě zastal, ale byla to Agnes, na koho spadla všechna odpovědnost. Toho roku se Agnes na Štědrý den netěšila. Bála se, že v ní všechno praskne a ona bude jen brečet a brečet. A zatím se musí držet kvůli dětem, ty nesmí poznat, jak je jí úzko, jak je jí těžko a slabo. Předchozí rok jí vzal Karla, co jí vezme ten následující? Štědrovečerní omáčku roku tisíc devět set čtyřicet jedna kořenila vlastními slzami. Přesto, nebo možná právě proto, měla nezvykle dobrou chuť. Kapr vypadal taky slibně, červených jablek ze zahrady sklidila více než jiné roky, i ořechů bylo požehnaně. To ji ale netěšilo, protože přemíra ořechů věštila krutou zimu. Když se začínalo stmívat, prostřela, tak jako předchozí roky, slavnostní bílý ubrus, vytáhla parádní servis, do svícnů zastrčila nové svíce. Pustila se do smažení kousků kapra a snažila se myslet na ty nejobyčejnější věci, aby zahnala neodbytnou touhu plakat. Děti si hrály kolem stolu, tchán podřimoval v křesle. Náhle se Agnes zdálo, že zaslechla bouchnutí vrat. Vyhlédla z okna na dvůr. Venku se proháněla metelice. Agnes se vrátila zpátky k vaření. Přihodila polínko do ohně a otřásla se. Jindy mívala pocit bezpečí před nevlídností přírody, dnes ale nedokázala zaplašit úzkost. Ozvalo se zabušení na dveře. Agnes ztuhla. Kdo ruší štědrovečerní klid? Ať je to kdokoliv, dnes, na Štědrý večer, nemůže nikoho odehnat od stolu. Zhluboka se nadechla a šla otevřít. Jen odemkla, dveře se rozrazily a dovnitř spadl zasněžený, zmrzlý chlap v uniformě. „Agnes,“ zašeptal a svezl se k zemi. „Karle!“ vykřikla Agnes. „Karle! Karle!“ Vrhla se k němu a začala z něj strhávat hadry, kterými byl ovázaný. Brečela a volala ho jménem. Elizabeth a Helmut vyděšeně sledovali celý výjev ze dveří kuchyně. „Karle! Karle!“ opakovala stále dokola Agnes. Měla strach, že přijel domů umřít. Ležel na podlaze a nehýbal se, táhnul z něj chlad. Konečně se jí podařilo strhat z něj promrzlé oblečení. Sehnula se k tělu ve spodkách, uchopila je v podpaží, napnula síly a zatáhla. S překvapením zjistila, že tělo svého muže celkem lehce utáhne. Zaradovala se, ale pak jí došlo, jak moc Karla válka zničila. Táhla vyhublé tělo do kuchyně ke kamnům a hleděla s úzkostí 46

na kostnaté nohy a ruce. „Zavři dveře!“ křikla na Elizabeth. Holčička zavřela dveře do kuchyně a dál vyděšeně sledovala počínání své matky. Karel se pohnul. „Karle!“ vykřikla Agnes, jako by měla strach, aby neodešel. Karel nezareagoval. Agnes ho položila na divan a odběhla pro peřiny. Uložila ho jako dítě. Pak ucítila puch spáleného kapra. „Proboha!“ vykřikla. Docela zapomněla na vaření. Stáhla pekáč z plotny, vybrala připálené kusy, otevřela okno a vyhodila je na dvůr. Pekáč postavila na chodbu. Pak zase rychle okno zavřela. Bála se, aby Karlovi nepřitížila. Přihodila poleno do kamen, přistavila vodu víc na oheň a začala připravovat čaj. „Agnes,“ promluvil Karel. Agnes přiskočila k posteli. „Jsem tady. Nic neříkej, už vařím čaj.“ Tchán se probral z dřímot a užasle hleděl na Karla. „Tys přijel?“ podivil se. Karel se pousmál. „Co mu je?“ zeptal se tchán Agnes. „Zima, přišel úplně zmrzlý.“ Tchán vyndal z příborníku kořalku a nalil pořádnou dávku do hrnku. Hrnek podal Karlovi. Ten obsah převrátil do sebe a rozkašlal se. Agnes se usmála. Žije. Karel žije. Je tady, doma, s ní a s dětmi. A žije. Připravila čaj, polévku a kousky kapra, které stihla usmažit ještě před příchodem Karla. Oblékla svého muže do čistého oblečení a pomohla mu ke stolu. Pak začaly nejkrásnější Vánoce jejího života. Karel, šťastný, že je doma, vděčně jedl vše, co mu podala, děti byly hodné a ona sama plná citů, o kterých si myslela, že v ní dávno umřely. Ještě před pár hodinami se utápěla v beznaději. Kdyby jen tušila, že je Karel na cestě domů! Poprvé nešla na půlnoční mši. Večer uložila děti, umyla nádobí a uklidila kuchyň a když tchán odešel taky spát, lehla si ke Karlovi. Přitiskla se k němu a to jí přineslo obrovskou rozkoš. „Doma je tak dobře,“ řekl Karel. Jeho slova Agnes připomněla, že Karel tady je jen na chvíli, že za pár dní, možná i hodin, bude pryč. Neodvažovala se zeptat, kdy odjede. Nechtěla znát krutě odměřený čas, který jí poskytl wehrmacht. Chtěla podržet tuto chvíli, být s ním, být šťastná se svojí rodinou. Téměř celou noc nespali. Karel, který toho nikdy moc nenamluvil, celou noc vyprávěl o hrůzách, které viděl a zažil. Agnes tuhla krev, ale nechala ho mluvit, protože slyšet znamenalo mnohem méně než vidět a udělat. 47

„Když člověk střílí a nevidí kam, to se dá vydržet. Když ale vidíš zapálené vesnice a mrtvé děcka, když musíš zabít, protože oficír stojí u tebe a míří ti na hlavu pistolí…“ Agnes si uvědomila, že Karel zabíjel. Na cestě z Darkovic před Moskvu musel zabít stovky lidí a určitě to nebyli jen vojáci, které zabíjel. Božíhodové ráno je zastihlo v objetí a v slzách. Líbali se, milovali se, zoufali si. „Kdy všechna ta hrůza skončí?“ zeptala se ráno Agnes. „Nevím. Říkají, že Moskva brzo padne, ale já nevím. Je tam zima, strašná zima. A když není zima, je bahno, prší, všechno se boří… Byl jsem v pekle a musím se tam vrátit.“ „Bože můj,“ vydechla Agnes, „co nás to potkalo?“ „Všichni se zbláznili. Všichni se úplně zbláznili. Lidi se chovají jako hovada a nedá se to zastavit. Asi to tak má být.“ Pak už o hrůzách, které Karel zažil, nemluvili. Byli v kostele, hráli si s dětmi a Agnes se ze všech sil snažila Karla trochu vykrmit. Zabila dvě husy a pět slepic, upekla kus vepřového. Karel se však za těch deset dní dovolené nestačil zotavit. Párkrát je dokonce navštívil Johan. Musel se ukázat u říšského vojáka na dovolence. Agnes se bála, že se Karel s Johanem chytne, ale nestalo se to. Johan se na válku neptal a Karel sám od sebe o ní nezačal. Hovory se točily okolo hospodářství, ale většinu času mlčky seděli a pili čaj. Agnes bylo divné, že Johan nemluví o vítězství, kterého stále byly plné noviny. Nechtěla se však vyptávat, bála se, aby se bratři nehádali a aby pak Johan Karlovi neuškodil. Když po deseti dnech Karel znovu na sebe navlékl uniformu, aby vyrazil zpět na frontu, měla Agnes pocit, že umře bolestí. Chtěla mít pocit, že svého muže posílá bojovat za vlast, ale cítila jen zoufalství a bolest. Toužila zadržet ho doma, ukrýt ho a zapřít před celým světem. Nešlo to. Byli jen malým zrníčkem v ohromném soukolí světa, které je drtilo na prach.

48

» 13 « Sedm měsíců po Karlově vánoční dovolené dostala Agnes dopis z fronty, jako vždy proškrtaný cenzurou, ale obsahoval jednu důležitou zprávu: Karel bude odvelen z východní fronty do Francie. To znamenalo klidnější službu a větší naději na přežití. Agnes za tuto zprávu poděkovala bohu hodinovým modlením v kostele. Už sedmý měsíc v sobě nosila dítě a nechtěla být vdovou. Pořád doufala, že válka přece jenom skončí a Karel se vrátí domů. Od jara ale mezi lidmi začaly kolovat zprávy, že postup wehrmachtu v Rusku není tak úspěšný, jak se oficiálně tvrdilo. Našli se dokonce i takoví, kteří začínali pochybovat o konečném Hitlerově vítězství. Agnes nevěděla, jestli jsou podobné zprávy dobré, nebo zlé. Porážka wehrmachtu mohla znamenat konec války, ale mohla znamenat i teror. Možná by bylo lepší vítězství, jenže v dobyvačné válce těžko může být vítězství vítězstvím. Radši se neodvažovala myslet na budoucnost, žila jen dneškem, nanejvýš se starala o to, jaká bude úroda. Všechno ostatní se jen těžko dalo odhadnout. Agnes občas pomýšlela na to, že by navštívila zase starou Hanu, aby jí vyložila karty. Nakonec ale při podobných nápadech vždy zvítězil strach z budoucnosti. Agnes cítila v kostech, že to dobré jí už život dal. Poznala lásku, má dvě děti, třetí je na cestě, všechny řádně z manželského lože, má malý statek a její děti i ona sama vždycky budou mít co jíst. Agnes připadalo, že už více od života chtít nemůže. Před deseti lety ani nedoufala, že tohle všechno dostane. Ale život je vratký, znovu může o všechno přijít. Proto už budoucnost znát nechtěla. Veškeré její myšlenky a touhy se teď upíraly ke Karlovu převelení do Francie. Jakýsi voják se u ní zastavil se vzkazem od Karla, prý že jeho vlak bude dvacátého šestého července, na svatou Annu, projíždět přes Bohumín. Agnes se rozhodla vypravit se i s dětmi toho dne do Bohumína na nádraží a čekat, až Karel pojede kolem. Snila o tom, že vlak na chvíli zastaví a že se s Karlem po dlouhé době zase obejmou. Agnes toho dne vstala ve tři ráno, připravila jídlo a probudila děti. Elizabeth už bylo sedm let a Helmutovi pět. Oblékla je a vypravili se na cestu. Každý nesl trochu jídla a pití, oblečení moc nepotřebovali, protože léto vrcholilo a Agnes spíš měla starosti s tím, jak se ochránit před sluncem. Vyrazili za svítání a venku bylo příjemně. Vycházející slunce zářilo na jasné obloze, pofukoval mírný větřík. Agnes vyrazila kolem Křivé lípy na Šilheřovice, pak přes Chalupki do Bohumína na nádraží. Tam dorazila i s dětmi, vyčerpaná, zpocená a žíznivá, před osmou hodinou. Její kroky vedly hned do kanceláře, aby zjistila, jestli Karlův vlak už projel. S úlevou přijala zprávu, že zatím nedorazil a teprve pak pocítila únavu. Pohlédla na Elizabeth a Helmuta, pohladila si břicho a usmála se. Po chvilce čekání se na nástupišti uvolnila lavička. Usadili se na ní a vybalili zásoby. Najedli se a napili a dali se do čekání. Agnes chodila vyzvídat, kdy nějaký vlak z ruské fronty pojede do Francie, ale zdálo se, že nikdo tak docela neví, co vlastně Agnes chce vědět. A tak stále čekali. Nedlouho po poledni se objevil vlak plný vojáků. 49

„Tihle jedou z Ruska,“ kývl na Agnes přednosta. „Ale ne do Francie. Tenhle vlak jede na jih.“ Agnes se šla podívat k vlaku blíž. Zubožení špinaví muži vyhlíželi z dobytčáků a pokuřovali. Nemluvili. Jen unaveně hleděli ven. Agnes připadali neuvěřitelně otupělí. Na nic nečekali, nic neočekávali, jen tupě existovali, vždyť už samotná existence znamenala utrpení. Agnes obcházela vlak a bála se, že mezi muži spatří Karla. „Jedete do Francie?“ zeptala se občas německy. Nikdo jí neodpovídal. Jen občas někdo naznačil hlavou, že do Francie ne. Agnes přesto prošla kolem všech vagónů a několikrát zavolal Karlovo jméno. Nikdo se jí neozval. Po hodinovém stání vlak odjel. Agnes znovu usedla na volnou lavičku. Obě děti už zmohla únava a vedro. Pospávaly vedle ní na lavičce, avšak Agnes se neodvažovala zdřímnout. Co kdyby zrovna jel kolem Karel? Když seděla, cítila v břiše pohyby dítěte. Občas jí ztuhlo břicho, ale když se uvolnila, bylo za chvíli zase všechno v pořádku. Nebála se předčasného porodu ani potratu. Setkání s Karlem pro ni bylo tak důležité, že nemohla brát na nic ohled. V pozdním odpoledni přijel další vlak plný vojáků. Tentokrát vojáci nebyli zpustlí a vyčerpaní. Byli čistí a odpočatí, ale jejich nálada dobrá nebyla. Vlak mířil do Ruska a oni byli čerstvými posilami pro frontu. Agnes na ně hleděla a přemýšlela o tom, kolik mužů z celého vlaku přežije. Moc jich nebude. Mrtvých přibývalo. V okolí Hlučína se našlo už jen málo rodin, které měly to štěstí a ještě žádného muže nepochovaly. Agnesina sestra Maryčka už manžela obrečela. Padl u Stalingradu. Trudi měla manžela doma. Armáda potřebovala uhlí, a tak bývalí horníci byli vyreklamováni. Teď se Trudi měla líp než Agnes a Maryčka. Maryčka ovdověla a Agnes žila jako vdova taky. Sama s dětmi a s dřinou. Když odjel vlak, který mířil na frontu, pocítila Agnes únavu a beznaděj. Minula pátá hodina a Karel se neobjevil. Agnes sice byla vybavená jídlem, pitím a přikrývkami, ale cítila neklid. Tchán zůstal v domě sám. Agnes už na něm začínala pozorovat stáří se vším všudy – zapomínal, býval zmatený, ubývalo mu sil. Ještě v poledne Agnes doufala, že se jí podaří do večera dostat domů. Teď ale viděla, že to asi možné nebude. Přemýšlela, kde stráví noc. Nádraží střežili vojáci a už po ní pokukovali. Může být podezřelá tím, jak celý den sedí a sleduje vojenské vlaky? Najednou ji napadlo, že ji mohou zatknout a vyšetřovat. Stačí, aby se semlela nějaká hloupost a je to tu. Hleděla na děti ležící na lavičce a modlila se, aby je vojáci nechali na pokoji. Kolem šesté hodiny večer k ní přistoupil přednosta stanice a tiše jí sdělil, že se blíží vlak jedoucí z fronty do Francie. „Ale v Bohumíně nestojí,“ dodal. „Proč ne?“ Přednosta pokrčil rameny. „Chtějí uvolnit cestu, aby mohli projet.“ 50

Agnes se zalily oči slzami. Šla deset kilometrů pěšky, celý den tady čeká a Karla stejně neuvidí. „Vlak pojede ve stanici pomalu, možná ho uvidíte,“ dal jí přednosta naději. Agnes rychle vzbudila děti, vzala je za ruku a šla blíž ke kolejišti. Děti pofňukávaly, ale Agnes je těšila, že kolem pojede tatínek. Srdce jí skočilo až do krku a cítila v celém těle úzkost. Co když ho ani nezahlédne? Po chvíli, která jí připadala nekonečná, vjel pomalu do stanice vlak. Agnes napnula zrak, aby jí neunikla ani myš. Před očima jí projížděl jeden vagón za druhým. Mezi vojenskou technikou se občas objevil dobytčák plný špinavých mužů v odrbaných uniformách. Agnes je hltala očima a hledala mezi nimi Karla. Ani ji nenapadlo propadnout zoufalství, cítila, že ho prostě musí zahlédnout, jinak nebude mít sílu dál žít. „Tam je!“ vykřikla najednou a pustila Helmutovu ruku. „Karle! Karle!“ Muž na ni hleděl Karlovýma očima a zamával jí. Agnes mu mávala jako divá. Jeho rty se pohnuly a Agnes v nich přečetla své jméno. Pak už byl vagón pryč a za chvíli byl pryč celý vlak. Agnes ještě dlouho po jeho odjezdu stála na nástupišti. Z očí jí tekly proudy slz a tělem škubaly vzlyky. Karel byl hubený a ztrápený a ona mu nijak nemohla pomoci. Elizabeth s Helmutem vyrůstali bez otce a kdo ví, jestli dítě, které se brzy narodí, svého otce vůbec kdy uvidí. Agnes stála na nástupišti a hmatatelně cítila, jak nenávidí tuhle válku. Bere všechno, co patří k životu a dává jen jedno: smrt. Agnes si vzpomněla na Maryčku a uvědomila si, že proti ní je stále ještě ta šťastná. Před chvílí na vlastní oči viděla, že Karel žije. Teď už jenom, aby válka skončila a vrátil se jí domů. Agnes opustila nádraží a vydala se zpět k domovu. Věděla sice, že dojdou až za tmy, ale pořád to bylo lepší, než nocovat v ulicích Bohumína. Když se unavení a vyčerpaní blížili tmou k Darkovicím, rozhodla se Agnes, že dnešním dnem zaměří své modlitby jen k tomu, aby už byl téhle války konec. Jednou přece skončit musí. A oni musí přežít.

51

» 14 « Na podzim čtyřicátého druhého roku Agnes porodila zdravou holčičku. Pojmenovala ji Anna, protože na svatou Annu zahlédla Karla ve vlaku a ten den považovala za šťastný. Anna vypadala jako andílek, měla blonďaté vlásky a modré oči, a tak Agnes doufala, že jim přinese štěstí. Konec války však byl stále v nedohlednu. Mrtvých přibývalo, v Darkovicích už bylo jen málo rodin, ve kterých nikdo nepadl. Agnes zjistila, že si na blízkost smrti zvykla. Už se netřásla úzkostí, kdykoliv pomyslela na hrozbu Karlovy smrti. Časem otupěla. Věděla, že Karel může padnout, ale úzkost už při této myšlence necítila. Hrozba smrti se stala běžnou jako noc a den, jako potravinové lístky, jako hlad, který se nedal v tyto roky zcela zahnat, pořád se jen tlumil, aby byl alespoň snesitelný. Koncem podzimu se stavil v domě neznámý voják, prý ze Sudic. Přijel na dovolenou a přivezl pozdrav od Karla: vojenský zimní kabát a pár slov. Ušij Helmutovi mantel, je to dobry štof. Agnes kabát složila, proložila jej naftalínem a dala jej do truhly na půdě. Nikdy z něj nic neušila. Na začátku nového roku, když mrzlo a sněhu napadlo po kolena, přišel k Agnes pošťák. Věděl, co nese, a Agnes věděla, co přináší. Předal jí úřední obálku, politoval ji pohledem a vzápětí byl pryč. Každý měsíc alespoň jednu doručoval. Stával se poslem smrti, lidi ho neradi viděli přicházet. Radši sledovali, jak míjí jejich stavení. A teď si osud vybral Agnes. Stála v kuchyni a stále dokola četla oznámení o hrdinské smrti svého muže kdesi daleko ve Francii. Nedokázala si zemi, v níž Karel zemřel, představit. Tolik se radovala, když Karla převeleli na západ. Nejvíce se umíralo v Rusku. Rusko Karel přežil. Smrt přišla odkudsi, kde se snad ani nebojovalo. Z úřední zprávy Agnes nedokázala vyčíst, co se s Karlem stalo, jak umřel. Padl hrdinskou smrtí. Agnes věděla, že se tak stalo z vůle boží. Složila dopis, uložila ho do kredence a odešla na půdu. Odemkla truhlu, klekla si k ní a vyndala Karlův vojenský kabát. Oblékla si ho, zabalila se do něj, ruce ovinula kolem těla. „Karle,“ zašeptala. „Karle,“ zopakovala několikrát, až slova zanikla v usedavém pláči. Schoulená klečela na půdě, zabalená do vojenského kabátu a přes slzy hleděla na provaz přehozený přes jeden z trámů. Jako nejrozumnější jí připadalo oběsit se na něm. Všechna trápení, všechna zoufalství a všechen boj byly k ničemu. Karla už nikdy neuvidí. Je konec. Navždy konec. Život jí v tu chvíli připadal nesmyslný. Před očima jí proběhly roky s Karlem a najednou se jí zdálo, že s ním vůbec nebyla. Na co čekali? Vídali se málo, mluvili spolu málo a válka jim i to málo vzala. Viděla před sebou jen bezútěšné prázdno. Znovu se zabořila do Karlova kabátu. Alespoň ještě malou chvíli… Zdola zaslechla hlasy dětí. Anna se rozplakala. 52

Agnes sundala kabát a uložila ho zpátky do truhly. Truhlu zamkla a sešla dolů. Děti nesmí nic poznat. Tchánovi večer řekne, co se stalo, ale dětem to říct nedokáže. Musí počkat, až si sama na Karlovu smrt zvykne. Pak se s ní musí naučit žít i děti.

53

» 15 « Dvacátého dubna čtyřicátého pátého roku Agnes nejdřív jen tak z dáli zaslechla letadla. Nestačila si ještě ani cokoliv pomyslet a už slyšela hrozivé zvuky bombardování. Ztuhla a v pudu sebezáchovy chtěla cosi udělat, někam běžet, popadnout děti, ale ani nevěděla, kde zrovna teď jsou. Bomby padaly daleko od jejich domu, ale příliš blízko na to, aby měla pocit, že se jí netýkají. Bomby se vyhnuly Darkovicím, padaly na Hať. Následující den se už v Hati usadili Rusové. Válka přišla až těsně k Agnesiným dveřím. Některé z domů v okolí byly zavřené, okna zatlučená prkny. Lidé měli strach z fronty, proto před ní utíkali. Někteří hodně daleko, někteří jen do okolních lesů přečkat to nejhorší. Už v lednu přicházeli první uprchlíci před frontou. Prchali z Polska, pár ranců na vozech a v očích šílenství. Báli se Rusů, říkalo se, že jsou zběsilí jako zvěř a mstí se všude, kam se dostanou. Agnes se vybavovaly vzpomínky na Karla, na jeho vánoční pobyt a hlavně na to, o čem mluvil. Vyvražděné vesnice, hromadné hroby, násilí, ponižování. Donedávna byla přesvědčená, že Karel promluvil o frontě jako jeden z mála, myslela si, že všichni ostatní věří hrdinskému boji vyvoleného národa za lepší život. Šílenství ve tvářích lidí, co prchali před frontou ji probralo. Ti lidé tušili, co je může potkat, protože věděli, co se dělo tam, v Rusku. Báli se. Čekali oko za oko, zub za zub. Jejich strach Agnes rozrušil. Tehdy se ještě domnívala, že po smrti Karla v ní všechno umřelo, že není schopná cítit, vnímat, radovat se nebo plakat. Když viděla první vozy s uprchlíky, zděsila se. Uvědomila si, o co všechno může ještě přijít, co všechno ještě má. První reakcí byla myšlenka na útěk. Vybírala mezi kravami ty nejstatnější, opravovala vůz, dávala dohromady cennosti. Přestože se dobře připravila, nakonec nedokázala zatlouct okna, nasednout na vůz a odjet. Blížilo se jaro a někdo musel připravit pole, zahradu, udělat něco pro další úrodu. Johan s Gretou utekli jako první. Najednou se po nich slehla zem, nikdo nevěděl, kdy odjeli, ani kam. Johan se od Karlovy vánoční návštěvy doma neukázal a to už byly tři roky. Na ulici ji sotva pozdravil, k rodině se nehlásil. Před útěkem se nepřišel rozloučit ani s otcem. Musel zmizet tajně, protože všichni věděli, že se hlásil k Hitlerovi od samého začátku. Johanův útěk Agnes přesvědčil, že ona musí zůstat. Musí zůstat v domě a pokoušet se udržet hospodářství a vychovat děti. Nikdo jiný to za ni neudělá a to, že je všude chleba o dvou kůrkách, věděla už dávno. Zůstala. Když však začaly na Hať padat bomby, připadalo jí, že přece jenom měla odejít. Bála se o holé životy. Od bombardování děti od ní nesměly na krok, dveře do sklepa byly stále odemčené, aby se mohli kdykoliv schovat . Rusové pomalu postupovali přes Darkovice. Denně bylo slyšet střelbu, okenní tabulky se chvěly v rámech, v každém koutě domu číhal strach. Němci se usadili 54

v bunkrech nad Darkovicemi a prudce ostřelovali vesnici. Často hořelo, domy se rozpadaly, i do dvora k Agnes létaly zbloudilé střely. Agnes se usilovně modlila a nutila k modlitbám i děti. Věřila, že hlas nevinných dětí lépe pronikne k božímu sluchu. Tchánovo zmatení už bylo nesnesitelné. Agnes mu nedokázala vysvětlit, co se děje. Nechápavě vyhlížel z oken a trval na tom, že bude chodit ven. Navíc museli šetřit potravinami, a tak měli hlad a ten všechno zhoršoval. V některých chvílích se Agnes zdálo, že jí zoufalství přinese smrt. V největší úzkosti tiskla zuby, kousala se do rtů a zatínala pěsti. Přestávala věřit, že střelba někdy skončí. A přece. Jednoho dne vyrazili vrata a vběhli do dvora muži ve vysokých holínkách a v zelených uniformách s rudými výložkami. Zabušili na dveře a Agnes očekávala poslední hodinku. Otevřela jim, aby zmírnila jejich hněv, ale oni nevypadali rozzlobeně, byli unavení a špinaví. Prošli všechny místnosti a když našli jen Agnes, děti a starce, zpomalili. Začali prohledávat skříně, chlévy, sklep. Agnes upřeně hleděla do zdi před sebe a snažila se nevidět hrůzný obraz, který jí před očima sám naskakoval. Bála se, že je vyženou na dvůr a postřílejí. Chtěla se modlit, ale nedokázala se na modlitby soustředit. Zpočátku Agnes nechápala, co vojáci hledají. Po chvíli se jí ale zdálo, že hledají cokoliv, co by naznačovalo spojení s říší, a tak si blahořečila za to, že všechno, co připomínalo Karla jako vojáka třetí říše, hned jak rozmrzla zem, zakopala na zahradě. Většinu věcí, které doma měla, nechávali bez povšimnutí. Pak jeden z nich vytáhl ze skříně vypraná a vyžehlená prostěradla. Cosi si říkali, pak cosi říkali Agnes, ale byla tak vystrašená, že nechápala nic. Pak jí došlo, že potřebují čisté obvazy pro raněné. Horlivě kývala hlavou, aby pochopili, že si je můžou vzít. Zoufale si přála, aby už samopaly odešly z domu. Kdosi ale otevřel dveře na půdu. Agnes ztuhla hrůzou. V truhle na půdě byl složený vojenský kabát po Karlovi. Nechtěla ho zakopat, bála se, že ho tím zničí. Teď se třásla hrůzou, že ho objeví vojáci. Co asi udělají s vdovou po německém vojákovi? Agnes si představila hlavně pušek a hromadné hroby. Sevřená úzkostí pohlédla na své tři děti skrčené v koutě kuchyně a vyslala ke svému bohu modlitbu. Naslouchala krokům nad sebou a odhadovala, jestli se blíží k truhle. Když už strachy ani nedýchala, vjelo do dvora auto a kdosi cosi vykřikl. Kroky na půdě se otočily a daly se do běhu. Vojáci popadli prostěradla, pobrali jídlo, na které narazili, naskákali do aut a byli pryč. Agnes se rozklepala a vrhla se do kouta ke svým dětem. Klekla na kolena, přitáhla si je k sobě a rozplakala se. Byla si jistá, že tohle je konec. Přežili. Vzlykala, objímala děti a doufala, že teď už konečně na ni slunce zasvítí.

55

» 16 « Agnesiny třicáté páté narozeniny připadly na neděli. Bylo rok po válce a Agnes začala den mší svatou, pak se uzavřela, jako každou neděli, na půdu, otevřela truhlu a vytáhla z ní Karlův vojenský kabát. Zabalila se do něj, ruce přitiskla pevně k tělu a rozplakala se. Povolila si jednou týdně malou nedělní slabost, kdy se snažila vyplakat ze sebe všechnu hořkost, zatrpklost a žal. Před rokem se radovala, že s dětmi přežila válku, a doufala, že život bude radostnější. Omyl, omyl, samý omyl. Už v prvních týdnech po přechodu fronty poznala, že mír pro ni nenastal. Rusové hledali válečné zločince a Johan se dostal na jejich seznam. Pětkrát přijelo auto s vojáky, kteří důkladně prohledali dům. Nic nenašli, jen všechno zpřeházeli a poničili. Dvakrát byla u výslechu. Chtěli po ní Johanovu adresu. Bála se jich. Tolik lidí zmizelo bůhví kam. I Agnesina sestra Maryčka přišla o manžela. Jednoho dne zabavili Rusové krávy v celých Štěpánkovicích a Maryččina muže potřebovali jako honáka. Od té doby o něm nikdo neslyšel. Agnes a Trudka věděly, že jsou samy, braly alespoň pár korun důchodu, ale Maryčka? Bála se prohlásit muže za mrtvého, aby na něj nepřivolala neštěstí, kdyby náhodou žil, ale bída ji hnala do úzkých. Nikdo netušil, co s ním je. Pokaždé, když Agnes odcházela k výslechu, se v duchu loučila s dětmi a s domem. Byla domluvená se sousedkou, že kdyby se nevrátila, o děti se postará a pak je předá Agnesiným sestrám. Kdyby Johanovu adresu znala, udala by ji bez váhání. Netušila ale, kam Johan zmizel, a tak se pokaždé třásla strachy, že z ní budou chtít adresu vymlátit, nebo že si ji nechají místo Johana. Chovali se k ní sice hrubě a pohrdavě, ale pokaždé ji pustili. Měla štěstí. Pár žen ve vesnici Rusové znásilnili, ale i to se Agnes vyhnulo. Rusové odtáhli, Agnes si oddechla a pak přišla o všechno. V červnu zemřel tchán. Agnes jeho smrt zoufale oplakala. Zemřel starý, ale byl to poslední dospělý v jejím domě. Jeho smrt znamenala naprostou samotu a zodpovědnost za vše. Už nebyl nikdo, s kým by se mohla o tíži povinností podělit. Chyběl jí, zoufale jí chyběl. Do měsíce onemocněla Anna. Agnesino zlaté dítě, andílek se zlatými vlásky, slunce, které prozařovalo dům. Nemocná a za tři dny mrtvá. Na jejím pohřbu Agnes neuronila ani slzu. Žádnou už v sobě neměla. Litovala pouze, že svému dítěti dala jméno Anna. Na svatou Annu naposledy viděla Karla. Myslela si tenkrát, že se jí Karel brzy vrátí a že Anna je znamením lepšího osudu. Místo toho přišlo domů úmrtní oznámení a teď je mrtvá i Anna. Aby smrti nebylo málo, na podzim zemřeli Agnesini rodiče. Nejdříve matka, která jen velmi těžce nesla osudy svých osamělých dcer, a za dva měsíce i otec. Kdo mohl, zemřel. Zbytek rodiny žil v bídě, děti byly vyzáblé, nezdravě tiché a bledé. V den svých pětatřicátých narozenin pozvala Agnes své sestry i s dětmi na návštěvu. Květnové slunce jako by slibovalo něco lepšího, ale Agnes mu nevěřila. Sbalila Karlův vojenský kabát do truhly, polkla slzy a sešla dolů do kuchyně. 56

Nachystala pár koláčů, které se jí podařilo upéct, a na stůl položila čistý ubrus. Kuchyň, ačkoliv ji vydrhla doběla, vypadala uboze. Agnes si uvědomovala, že je chudá jako kostelní myš.Třou bídu s nouzí, ale pořád na tom nejsou nejhůř. Mají pole, zahradu, kus lesa a dům. Mnoho darkovických rodin ještě teď, rok po válce, nemá kde bydlet. Domy vzala fronta a nové se staví pomalu, protože na ně není kde vzít. Jedinou Agnesinou radostí byly děti. Elizabeth musela zastat spoustu prací v hospodářství, vždyť jí bylo už deset let, a Helmut … Agnes se na Helmuta upnula. Začal chodit do školy a domů nosil jen pochvaly. Ani čeština mu nedělala potíže. Většina dětí s češtinou zápasila, vždyť doma se mluvilo německy, ale Helmut zvládal i tento podivný jazyk, kterému Agnes skoro nerozuměla. Helmut byl zázrak. Nikdy v rodině nikdo tak chytrý nebyl a navíc měl Karlovy oči. Agnes se rozhodla, že když se chlapec nepokazí, půjde na faráře. Nebylo úctyhodnější povolání. Agnes se modlila, aby bůh Helmuta přijal za svého služebníka a aby jí dopřál to štěstí a ona se dožila jeho vysvěcení. Blížilo se poledne a Agnes odešla do chléva pro krávy. Zůstaly jí jenom dvě z osmi. Rusové jí chtěli vzít všechny, ale nakonec je uprosila, aby jí dvě kvůli dětem nechali. Teď, když byla Anna mrtvá, mohla mléko i prodat. Zbývalo jí. Zapřáhla krávy do vozu a vydala se do Hlučína k vlaku pro sestry. Helmut seděl vedle ní a učil se jet s vozem sám. Agnes nábožně sledovala jeho zručnost a protože nemusela nic dělat a na nic myslet, dovolila si přepych snění. Helmut už teď chodil do Hati ministrovat a moc mu to slušelo. Agnes ho v duchu viděla na kazatelně a samu sebe v první lavici při jeho kázání. Říkala si, že ji bůh za všechno trápení odmění a z Helmuta udělá kněze. Vůz hrkal po nerovné cestě a klátil Agnesiným tělem, jako by ji kolébal. Agnes snila, viděla budoucnost v krásných barvách a byla chvíli šťastná. V Hlučíně u vlaku nastoupily na vůz Agnesiny sestry se svými dětmi a její štěstí bylo dokonalé. Svítilo slunce, pozdní jaro slibovalo novou úrodu a novou naději. Agnes a její sestry strávily krásné odpoledne. Koláče byly sice chudobné, káva laciná a kořalka slabá, ale byly spolu a bylo jim dobře. Klábosily, smály se, děti pobíhaly po dvoře, hádaly se a dováděly, jako by všechno na světě bylo v pořádku. Dřina, bída a trpkost na chvíli zmizely. Agnes a její sestry za tu chvíli byly osudu vděčné.

57

» 17 « Těsně po válce si Agnes myslela, že chvil, kdy do jejího života zasvítí slunce, bude přibývat. Psal se rok tisíc devět set padesát a Agnes se stále ještě moc neohřála. Darkovice se pomalu měnily. Z rozstříleného bojiště se zase stávalo místo k životu. Domy dostávaly zpátky svou tvář, pole rodila, v chlévech a stájích bučel dobytek. Možná všechno mohlo být lepší, jenže přišel únor čtyřicátého osmého roku a Agnes byla zase v koncích. Co se to jen dělo? Ničemu nerozuměla, nechápala, proč by měla své pozemky komusi darovat, proč má dobytek zmizet z jejího dvora a být kdesi s ostatními kravami, proč nemá pracovat pro sebe a na svém, ale v jakémsi družstvu. Nikdo jí nedokázal vysvětlit, co se stalo s dobou, proč už nemá věřit v Krista a její děti se nesmí učit německy. Neumřela hlady jen díky tomu, že měla majetek. Víra v Krista bylo to jediné, co ji leckdy udrželo při životě, a němčina odjakživa otvírala bránu do světa. Všechno, čemu kdy věřila a co se jí v životě osvědčilo, najednou přestalo platit. Agnes byla zmatená, nevěděla, co má dělat a neměla se ani koho zeptat, jak dál. Její sestry byly podobně zmatené a sousedé byli zamlklí, málokdo měl odvahu něco hodnotit, či kritizovat. Agnes měla dojem, že v Darkovicích vládne strach. Ve vzduchu se stále vznášela hrozba konfiskací a nuceného přestěhování kamsi do Čech. Proto, podobně jako většina lidí kolem ní, pouze stiskla zuby a snažila se nějak nové vrchnosti vyhovět. Vydržela hodně, ale když jí chtěli vzít pole a dobytek, řekla ne. Ani Češi před válkou, ani Němci za války, ani Rusové po válce jí majetek nesebrali. Teď jsou tady komunisti a chtějí po ní všechno, co jí pomáhá přežít. Vzpomínala na Johana, kdo ví, kde mu je teď konec, který tvrdil, že komunisty je třeba zničit. Tenkrát se jeho slov bála a připadala jí krutá. Neuplynulo ani dvacet let a už na vlastní kůži ví, jaká je komunistická vrchnost. Jak dlouho se udrží? A jak dlouho vydrží Agnes vzdorovat? Nebyla sama, kdo se komunistům protivil, ale bála se. Kdyby ji zavřeli, co bude s dětmi? Vzdorovala, urputně pracovala, ale kdesi před sebou tušila, že povolí a všechno jim jednou dá. Svůj majetek, své děti a možná i svou víru. Den za dnem Agnes pracovala a při vší dřině neměla příliš prostoru na přemýšlení. Stačila jen zaznamenávat, jak se mění roční doby, jak země rozmrzá, přicházejí jarní deště, jak se z půdy dere nový život, jak dozrávají maliny, rybíz, jablka a švestky, jak roste a zlátne obilí, že se stromy barví, vykopávají se brambory a řepa, loupou se ořechy, šlape zelí, pak už jen advent, Vánoce a modlitby za to, aby se přežila ve zdraví zima. Její poezie, to bylo trhání ovoce, vůně zralého obilí, vaření povidel, vázání adventního věnce a pečení cukroví. Na víc čas nezbýval. Dřela od rána do noci, ale i to bylo málo. Přála si, aby její děti nemusely tolik pracovat, ale nemohla se bez jejich rukou obejít. Elizabeth brzy zanevřela na školu, nestačila na všechno, ale Helmuta se Agnes snažila chránit, aby dostal vzdělání. Možná to bude klíč k lepšímu životu. I když… V poslední době Agnes napadalo, že komunisti zruší kostely a její sen o Helmutovi jako farářovi vezme za své. Uklidňovala se ale tím, že jí bůh nemůže vzít úplně všechno, že jí alespoň tenhle 58

sen ponechá a dopřeje jí jeho splnění. A tak Agnes stárla. Vzdorovala nepřízním svého života prací a urputnou snahou udržet majetek ve svých rukou a odmítala všechno, co mohlo její malé jistoty ohrozit. Pár vdovců z okolí se o ni pokoušelo, ale ona v nich viděla jen nebezpečí pro svůj majetek a své děti. A taky nedokázala zapomenout na Karla. Často chodívala na půdu, oblékala si jeho vojenský kabát a tiše s ním rozmlouvala. Přestala při těchto rozmluvách plakat. Radila se s ním a jemu jedinému si stěžovala. Půda se stala její modlitebnou. Tam prožívala lásku a štěstí, tam rozebírala své nejistoty a svá zklamání. Svět, který snila, pro ni začal být důležitější než ten skutečný. Z každého snu se ale člověk jednou probudí.

59

» 18 « Končila padesátá léta a chleba v Darkovicích byl stále o dvou kůrkách. Blahobyt a zázrak, který komunisti slibovali, se nekonal. Agnes byla ráda, že dokázala neuvěřit Johanovi, když sliboval ráj s Hitlerem, a teď komunistům, kteří ráj slibovali taky. Ověřila si, že jediné, co má opravdu význam, je práce. Tím, že pracovala, dokázala uživit děti a postarat se o dům. To byl její ráj. Menšil se, protože nakonec přece jenom do družstva vstoupila, vložila do něj své pozemky a odváděla dávky mléka od svých krav, ale pořád ještě zuby nehty držela, na co stačila. Zeleninová zahrada, sad za domem, malé pole u domu a dobytek. Zbytek dala družstvu. Z peněz, které dostávala jako válečná vdova z Německa, šetřila Elizabeth na výbavu a Helmutovi na studia. Byla si jistá, že se Elizabeth co nevidět vdá a Helmut, její pýcha a naděje, studoval, opravdu studoval na kněze. Snad stokrát za ní byli, učitelé, předseda národního výboru, předseda družstva i jacísi cizí lidé, aby Helmuta na kněze nedávala. Vysvětlovali, přesvědčovali, hrozili, ale ona nepovolila. Helmut bude farářem. Víra a odříkání přinesly ovoce. Byla pyšná na sebe, na Helmuta a i na Elizabeth, která se dokázala pro bratra obětovat. Helmut odjel na podzim roku tisíc devět set padesát sedm až do olomoucké koleje a do jara se skoro doma neobjevil. Pak začal přijíždět častěji. Agnes však, místo aby ji těšilo, že ho vidí, začínala pociťovat jakýsi neklid. Po nějaké době přišla na to, odkud pramení. Jeho gesta a způsoby jí nepřipomínaly Karla ani ji samotnou. V Helmutovi začala poznávat Johana. Jak podivně se cesty předků křížily. Helmut se v Olomouci změnil. Poznal jiný svět a objevil sám sebe. Dospěl v inteligentního a krásného muže a přestal být venkovským chlapcem. Agnes si s ním nevěděla rady. Začala chápat, že se v Helmutovi nějak spletla, že je někým jiným, než si myslela. Z Helmuta se stával člověk jiného světa, se kterým nebylo jednoduché mluvit, protože znal věci, o kterých Agnes nikdy neslyšela. Začal mluvit česky, jazykem, který Agnes neznala. Choval se podivně. Nechtělo se mu pracovat. Agnes na něm viděla, že práci na zahradě, na poli i v chlévě vykonává bez radosti, jenom proto, že to byla nutnost. A tahle změna ji bolela nejvíc, protože pochopila, že jeho nový postoj k práci je změna podstaty. Odrodil se. Jinak mluvil, jinak myslel, jinak pracoval. Záleželo mu na jiných věcech. Cizinec. Během několika měsíců se Agnes vášnivě upnula k Elizabeth, protože v ní cítila svoje kořeny a doufala, že v ní bude její život s jejími hodnotami pokračovat. Nepřemýšlela o tom, jestli jsou její hodnoty dobré, či špatné, jiné neznala. Jiné neznali ani její předkové, proto na nich lpěla a chtěla, aby v jejích dětech žily dál. A tak se stalo, že se Agnes přestala na Helmutovy návraty těšit a později se jich dokonce obávala. Jako by tušila, že se hroutí její svět. Jednoho krásného zářijového dne trhala Agnes v sadu za domem jablka. Tuhle práci milovala. Zralá jablka voněla, na dotek byla hebká a na pohled vábila. Stála na žebříku opřeném o strom a opatrně, aby je neotloukla, ukládala jablka do košíku pověšeného na jedné z větví. Občas pohlédla na sytě modrou oblohu, 60

nebo na podzimně zabarvené stromy. Cítila se šťastná a vyrovnaná. Náhle však jí projela jakási úzkost, cosi ji v jejím štěstí vyrušilo. Agnes pohodila hlavou. Koutkem oka zahlédla přicházet mužskou postavu. Poznala v ní Helmuta? Těžko říct. Poznala ale, že do jejího života přichází něco podstatného. „Dobrý den,“ pozdravil ji Helmut. „Dobrý den,“ odpověděla mu a srdce se jí sevřelo. Hleděla na něj z žebříku dolů a ptala se v duchu sama sebe, kam se podělo její milované nadějné dítě. „Chtěl bych s vámi o něčem mluvit,“ řekl Helmut vážně. Agnes na sucho polkla a slezla z žebříku. Helmut jí vzal z ruky košík s jablky a přerovnal jablka do bedny. Vrátil jí košík a ani se na ni nepodíval. Agnes si upravila šátek na hlavě. „Tak co jsi chtěl, synku,“ řekla ztěžka Agnes. Helmut se narovnal. „Já nechci být farářem. Skončil jsem tam.“ Agnes zalapala po dechu a zavrávorala. „Já… Co jsi to říkal?“ vysoukala ze sebe. Helmut jí pohlédl do očí. „Já nemůžu být farářem. Prostě to nejde.“ Agnes mu hleděla do očí a snažila se v nich vyčíst, co se děje. Helmut pohledem neuhýbal, a tak Agnes mohla zahlédnout pravdu. Celibát. Nepřekonatelná překážka, kterou mu nastavila do cesty. Agnes si zakryla obličej dlaněmi a chtěla být nešťastná, když se jí náhle vybavil Karel. Karel, který ji měl každou noc, Karel, který ji opravdu miloval. Dala dlaně z obličeje pryč a řekla: „Ty víš, co děláš.“ Helmut překvapeně zamrkal. „Vrátíš se domů?“ zeptala se Agnes. „Ne. Začal jsem letos studovat němčinu. Budu tlumočit.“ „Co to je?“ nechápala Agnes. „Budu překládat z němčiny lidem, kteří německy neumí.“ Agnes sevřela rty. Copak tohle je nějaká práce? „Tím se neuživíš,“ řekla nahlas. „Uživím,“ odporoval Helmut. „Ale ne tady,“ dodal tiše. A je to tu. „Ty chceš odsud pryč,“ řekla Agnes s lítostí. Helmut přikývl. Stáli proti sobě mezi jabloněmi a cítili, že k sobě nepatří. Agnes nechápala jeho touhu odejít od rodného domu, od polí a od lidí, které znal, a hnát se kamsi do podivného světa, který Hlučínsku nepřinesl nikdy nic dobrého. Agnes věděla, že to nejlepší, co ji v životě potkalo, souviselo s domovem a s vůlí přežít. Helmut četl knihy, odjížděl do velkého města a objevil cosi, co ho odvádí pryč. Proč? Agnes k němu přistoupila a udělala mu křížek na čelo. Helmut ji prudce objal a rozplakal se. Jeho slzy byly velmi hořké. Z jejich chuti Agnes pochopila, že život je daleko složitější, než si myslela. 61

» 19 « Po padesátce začal život Agnes běžet rychleji. To, co dříve bylo k nepřečkání dlouhé, uteklo nyní jako voda. Začalo jaro a než se otočila, byl tady podzim. Dvacetileté Agnes se léto a žně zdály tak dlouhé. Padesátiletá Agnes měla pocit, že se léto skulilo ke žním dřív, než si stačila všimnout. Pár dní tepla a už jezdily kombajny, už se nad loukami dělala ráno mlha, už zbylo jen strniště po obilí, zafoukal vítr, pár krásných dní babího léta a podzim. Všechno ubíhalo tak rychle… V roce tisíc devět set šedesát dva už Agnes pracovala méně. Helmut dokončil studia a odešel bydlet do Prahy a Elizabeth se vdala. Přivedla si domů muže nerobiše a porodila mu dvě děti: dceru Annu a syna Antonína. Anička byla zlaté dítě, stejně jako její malá Anna, a Antonín, toho se Agnes bála, byl po svém otci. Agnes sedávala pod starou hrušní na dvoře a pozorovala svá vnoučata a svou dceru. Sama už toho moc nepotřebovala. Dala do družstva i malé pole u domu a všechna zvířata. Nechtěla svojí Elizabeth přidělávat více práce, než bylo nezbytně nutné. Sotva na všechno, chuděra, stačila. Agnes skoro brečela nad tím, jak její zeť ze všeho nejradši míří do hospody, zatímco plot u zahrady padá, louku je třeba pokosit, brambory potřebují okopat…Často byla jedovatá, ale moc jí to platné nebylo. Teď teprve začala chápat svoji tchyni. Nebylo pro ni lehké strpět ve svém domě cizí osobu, která přinášela nové zvyky a způsoby. Jenže Agnes byla pracovitá. Pod jejím rukama dům kvetl, teď upadá. Agnes už neměla sílu, jediné, co měla v ruce, byl její vdovský důchod z Německa, na který se její zeť třásl. Dopřávala mu z něj část, ale musel něco dělat. Nenáviděl ji. Agnes cítila, že ji všemi póry těla nenávidí. Láska k jejím bonům ale byla veliká, a tak se překonával a přece jenom občas cosi spravil nebo udělal. Bylo toho ale žalostně málo. Svou pozornost Agnes upínala radši na svá vnoučata. Malá Anna jako by vystoupila z minulosti a znovu ožila. Bylo až neuvěřitelné, jak se podobala své tetě. Agnes ještě před porodem Elizabeth přemlouvala, ať zvolí jiné jméno, jméno Anna jí připadalo prokleté. Modlila se, aby dítě bylo chlapec, a tak, aby se jméno do rodiny znovu nevracelo. Elizabeth však chtěla cosi zlomit. Nechtěla věřit Agnesiným řečem a vzdorovala. Narodila se holčička a byla tak sladká jako Anna narozená roku tisíc devět set čtyřicet tři. Agnes při svých motlitbách v haťském kostele pokaždé myslila na to, ať odežene od tohoto božského dítěte všechno zlé a modlila se za jeho zdraví. Malý Antonín v ní tolik citu nevyvolával, protože se podobal svému otci. Agnes ho však zahrnovala stejnou pozorností jako Annu, protože věděla, že všechno se mění a že to, co vidí v Tonkovi dnes, může za dvacet let vypadat jinak. Musí v sobě něco z její krve mít a třeba se to jednou ukáže. Myslela při tom na Helmuta, kterému daly s Elizabeth všechno a vlastně k ničemu. Helmut se oženil. Svatba byla malá, Agnes na ni nepozvali. Helmut přivedl domů ukázat Alenu už jako svoji ženu. Tehdy si Agnes znovu uvědomila, jak je Helmut podobný Johanovi. Helmutova Alena připomněla Agnes Johanovu 62

Gretu. Také byla křehká, pěstěná, nafoukaná a jako bez života. Alena se Agnes nelíbila. Kvůli téhle pražské slečince opustil Helmut církevní studia. Na to se nedalo zapomenout. Agnes na počest Helmuta a jeho ženy uvařila kávu do svého parádního servisu, podávala domácí koláče a nalívala šnaps. Jako kdysi o Vánocích, když Johan přivedl domů Gretu. Stejně jako tehdy nevěděla Agnes, co má říkat, tušila v Aleně něco, čemu nedokázala rozumět. Svět se příliš měnil. Helmut opustil svou zem a svoje lidi a dal přednost nafoukané a vzdělané paničce z Prahy. Prý ekonomka. Agnes netušila, co to je. Podstatu pochopila později. Asi rok po svatbě se Helmut objevil náhle doma a Agnes hned napadlo, že přijel dovršit zkázu. Přijel sám a nechodil dlouho kolem horké kaše. Přijel Agnes říct, že se jich zřekl. Všech. Agnes, své matky, Elizabeth, své sestry, i Karla, svého otce. Podepsal na úřadech, že se s nimi nebude stýkat a že se zříká všeho, co se jich týkalo. „To ta tvoje Alenka,“ vydechla Agnes. „Má ale pravdu,“ řekl jí tenkrát Helmut. „Když se nezřeknu své rodiny, nebudu mít práci. Nepustí mě tlumočit, vždyť víš, že táta byl u Němců.“ „Není to pravda a ty to víš taky,“ řekla tvrdě Agnes. V hlase se jí mísilo zoufalství s hněvem. „Johan, tvůj strýc, ten se k Němcům dal. Ale Karel? Nikdy se o politiku nestaral, staral se akorát o to, aby bylo co jíst a aby dům nespadl. A když začala válka, nemohl si vybrat. Musel. Musel na frontu, jinak by ho zavřeli a nás možná taky. To ta tvoje nikdy nepochopí…“ „Já vím. Ale doba je taková. Alena chce pracovat v zahraničním obchodě a já chci tlumočit. Jinak to nejde.“ „Ty už nás nikdy nechceš vidět?“ Helmut se zarazil. „To určitě není navždy.“ „A co komunisti? Už ses k nim dal?“ Helmut neodpověděl. „Takže dal. Vzali nám všechno, nechali nás dřít jak zvířata a ty seš teď s nimi… Jsi jako Johan. Ani nevím, kde je mu konec. Odrodil se, stejně jako ty. On se dal k Němcům, ty k Čechům. No, to je život,“ řekla Agnes a nic už nechtěla vědět. Přestala myslet na roky odříkání, bídy a dřiny, kdy obracela každou korunu a jejím světlem byl Helmut a vidina toho, že to někam dotáhne. Možná to někam dotáhl, to Agnes nedokázala posoudit, ale šťastný nebyl. Cosi v sobě dusil a skákal, jak jeho porcelánová panenka Alenka pískala. Musela by se zbláznit, kdyby myslela na to, kam její naděje a odříkání došly. A tak radši seděla pod hrušní a pozorovala svá vnoučata. Bez nadějí, a možná i bez iluzí, pozorovala, jak se snaží žít. Jak se vztekají, když jim něco nejde, jak se smějí, když jsou šťastné, jak běhají a hopsají a jak důvěřují životu. Tehdy jí bylo dobře a připadala si šťastná. 63

» 20 « Člověk nikdy nedohlédne za roh a neví, co ho potká příští den. Agnes bylo padesát tři let a jela vlakem do Prahy. Bála se města, ke kterému přijížděla, bála se své snachy, kterou jela navštívit, ale jela. Důvodů měla až příliš mnoho. Byl květen roku tisíc devět set šedesát čtyři. V lednu toho roku umřela malá Anna. V březnu se narodila Agáta. Tak pojmenovali Helmut a Alena svou dceru. Agnes nikdy podobné jméno neslyšela, ale připomínalo jí její vlastní jméno. Smutek ze smrti malé Anny byl tak velký, že ho musela vykoupit cestou za svou další vnučkou, i když kvůli tomu musela do města, kterého se bála, a za ženou, kterou nenáviděla. Musela se za Agátou vydat sama, protože se bála toho, že ji nikdy neuvidí. Proč by Helmut vozil dceru k někomu, koho se zřekl? Neměl ani tolik odvahy, aby poslal domů telegram, nebo alespoň dopis. Napsal lístek k sousedům, od nich se Agnes dozvěděla, že má vnučku. Helmut napsal, že se mu narodila dcera, ale ani slovo o tom, že by pozval svou matku do Prahy, nebo že by sám přijel. Ačkoliv to Agnes nedokázala pochopit, smířila se s tím, že pro Helmuta přestali existovat. Rodinné oslavy a setkání probíhaly bez něj, bylo to, jako by umřel. Ani sestry se jí už nevyptávaly, jak se mu daří a co dělá. Jeho osud jí připomínal Johana čím dál víc. Johan se taky na jaře v roce čtyřicet pět vypařil a už o něm nikdo neslyšel. Žije ještě? A jestli ano, kde? Jako Helmut. Byl a není. Osud rodu není k překonání. Helmut si nese Johanovu pečeť, malá Anna Annino prokletí. Všechno špatné se zopakovalo. Malá Anna v roce šedesát čtyři jako Anna v roce čtyřicet šest. Teplota, nemoc, smrt. Rychle, bezohledně a definitivně. Ani na pohřeb malé Anny Helmut nepřijel. S Annou pohřbila Agnes i Helmuta. Byl konec. Nedokázal ani v téhle těžké chvíli utěšit rodinu, nedokázal alespoň tajně přijet. Agnes věděla, že takových jako Helmut bylo víc. Zřekli se rodin, aby se zalíbili komunistům, ale někteří jezdili domů tajně. Alespoň někdy je jejich matky viděly. Potmě, krátce, ve strachu, ale mohly své děti obejmout, mohly na svých hrudích cítit, že ještě žijí a že přes všechna zdání a klamy je milují. Agnes o tohle všechno přišla. Proto poslala včera telegram do Prahy. Neadresovala jej ale svému synovi, byl určen snaše. Jeho obsah byl velmi stručný. Přijedu se podívat na vnučku. Rychlík přijede v devět. Víc vědět nepotřebovali. V tašce Agnes vezla dary: zlatý řetízek s křížkem, svoji fotku a bony. Nic z toho nebylo určeno synovi ani snaše. Chtěla vidět Agátu. Jak se vlak blížil k Praze, svíral se Agnes víc a víc žaludek. Kde vzala proboha tu odvahu vydat se do města, které neznala a které bylo tak veliké, že by v něm zapadly Darkovice na tisíckrát? Hleděla strnule na stovky vysokých domů a cítila úzkost, která ji ochromovala. Pak si ale vzpomněla na jiný vlak, na jiné nádraží, na své dvě děti a třetí v sobě, na letní den strávený na bohumínském nádraží. Znovu uviděla frontové vlaky, znovu pocítila touhu po Karlovi, znovu tiskla Helmutovu ruku. Tenkrát se nebála jít mnohakilometrovou cestu jen aby na okamžik zahlédla Karla, tak jako se předtím nebála jít prosit Johana, aby Karla zachránil před fron64

tou, a později pak se nebála fronty, zůstala a udržela svým dětem domov. Copak jí může tohle město udělat? Uvolnila se. Vlak vjel do stanice a Agnes pocítila příliv sil. Jede za svou krví. I když je to dcera Helmuta a Aleny, cosi v ní musí být i z ní, z Agnes. Vlak zastavil, Agnes posbírala své venkovské tašky a hrabala se ke dveřím. Nevěděla přesně, co bude dělat. V kapse měla lísteček s adresou a věřila, že nějak se na ni dopraví. Na nástupišti na ni čekal Helmut. Agnes se zachvěla. Přes dvě desetiletí na ni hleděl Karel. Proč jen ty oči… Agnes si marně připomínala Johanovu povahu, Johanova gesta a Johanova štiplavá slova. Možná to všechno v Helmutovi bylo. Ale ty oči… „Dobrý den,“ řekl. Agnes na něj hleděla neschopná slova. Nečekala ho tady. Vůbec nikoho tady nečekala. Do očí se jí hnaly slzy, ale chtěla je stůj co stůj zadržet. To se jí nepovedlo. Tekly jí z očí proudem a myslela jen na to, že je stará. Dřív by se dokázala udržet. Helmut jí odebral tašky a vydal se kamsi s davem. Agnes ho následovala. Propletli se složitostmi velkého nádraží, jeli tramvají, pak kousek pěšky a vešli do velkého starého domu. Agnes nikdy z blízka neviděla tak velké domy, natož aby do některého z nich vešla. Cítila se ohromená ruchem velkoměsta, obrovským schodištěm a mnoha dveřmi v každém podlaží. Nechtělo se jí věřit, že takhle pohromadě lidé dokáží žít. Panikařila při pomyšlení, že tohle Karel dokázal vyměnit za jejich darkovický dům, zahradu, pole a lesy. Proč? Vešli do jednoho z bytů a Agnesina tíseň stoupala. Vysoké stropy, skleněné lustry, háčkované ubrusy, sekretář a parádní servis za sklem. Jako u Grety. Alena se falešně usmívala a vítala svou tchyni s otevřenou náručí. Agnes se nechala obejmout, neposlouchala zdvořilé štěbetání a myslela jen na to, že brzy bude mít tuhle trapnou scénu za sebou. Nechali ji však ještě chvíli trápit, ale pak jí přece jenom Agátu ukázali. Jakmile ji Agnes zahlédla, nelitovala ničeho na cestě sem. Usmála se. Agáta byla její. Malá otevřela oči a Agnes v nich viděla kus sebe. Usmála se znovu. Osud jí přece jenom něco daroval. Nepochybovala o tom, že Agáta přinese těm dvěma spousty starostí. Nebudou si s ní vědět rady. V Agátě se jim narodilo to, před čím se snažili utéct. Ale Agnes cítila mír, jaký už nepoznala dlouho. Odteď už bude vědět, že kdesi daleko, až v jakési Praze, žije dál její život, že nejsou jen umírání a ztráty, že existuje i něco, co trvá. Něco, co ji spojuje s minulostí a budoucností. Něco, co jí dovolí v klidu umřít. Agáta. Malá, jako správný spojenec, se na svou babičku usmála.

65

» 21 « Psal se rok tisíc devět set sedmdesát šest a Agnes umírala. Zima byla dlouhá a život těžký. Jednoho dne se Agnes prochladila, ale nedbala toho. Za pár dní ulehla s kašlem, ze kterého se vyklubal zápal plic. Sklátila ji vysoká horečka a ta jí pomohla bezbolestně z tohoto světa odejít. Několik dní před svou smrtí blouznila, hlavou se jí honil celý dosavadní život. Z temných koutů jejího pokoje vystupovaly stíny lidí, kteří už dávno byli mrtví a ona s nimi rozmlouvala. Smála se na Karla, volala svou malou Annu a křičela na Johana, že jí všechno v životě vzal. Ve chvilkách, kdy byla při vědomí, probírala své poklady: staré fotografie, Karlovy dopisy z fronty a fotky malé Agáty. Věděla, že umírá a nijak se nesnažila tento proces zvrátit. Cítila, že nastal její čas, že všechno, co mělo být vykonáno, vykonala. Nic už před sebou neviděla. Jen malou Agátu. V ní bude žít rodina dál. Po jedné věci však ještě toužila. Když byli všichni z domu pryč, vyškrábala se z postele, přehodila přes sebe hitu a vydala se na půdu. Každý krok ji bolel, každý schod byl jako hora, ale vydržela. Na půdě otevřela truhlu a naposled si oblékla Karlův kabát. Třásla s ní zimnice, drkotala zuby a bylo jí slabo. Zabalila se do kabátu, zavřela oči a řekla nahlas: „Za chvíli budeme spolu.“ Pak, jako vždy, když si oblékla jeho kabát, pocítila teplo a úlevu. Hlavou jí jako film prolétl celý život, který nebyl nic jiného než snůška příhod a obrazů. Červená jablka, zralé obilí, vlašské ořechy, lavička pod starou hrušní. Karel jako ženich, Karel v uniformě, zpráva o jeho smrti. Elizabeth, odstrkovaná a ošizená, Helmut, zbožňovaný a upřednostňovaný. Vnuci, v nichž rodina žije dál. Všechno, co od života kdysi chtěla, vlastně dostala. Jen nějak jinak, než si představovala. Poslední, co Agnes v životě udělala, bylo to, že svlékla kabát po Karlovi, pečlivě ho uložila do truhly a truhlu zavřela. Pak se tiše svezla na starou prkennou podlahu a umřela. Našli ji až pozdě večer, protože nikoho nenapadlo, že by byla zrovna na půdě. A tak si sousedé povídali o podivné smrti a dohadovali se, co že to mělo znamenat. Zanedlouho však zapomněli, protože se staly jiné podivné věci.

66

HEDIN HŘÍŠNÝ ŽIVOT Každé ráno si Heda vařila meltu. Dávno si zvykla na elektrický vařič, který měla ve svém pokoji. Ty tam byly doby, kdy ráno roztápěla sporák, zápasila s ohněm, kouřem, počasím i uhlím a vařila meltu pro celou rodinu. Dnes jen otočí knoflíkem na elektrickém vařiči, postaví na plotýnku, která se v mžiku rozpálí, hrníček s vodou a za chvíli je hotovo. Alespoň starou dobrou meltu si nechává kupovat. Snacha se na to sice tváří všelijak, ráda by Hedu naučila vařit si všechno rozpustné – ranní kávu, večerní čaj i polední polévku, ale Heda věří na opravdové věci. Nechce náhražky, a tak každé ráno staví vodu na plotýnku a čichá vůni melty, která ji provázela celý život. Nač si už na těch pár dnů, týdnů, možná let zvykat na něco jiného? Naopak. Ranní melta voní starou chalupou, dřevem, slepicemi, kozím chlívkem, králíkárnou plnou statných samic, zeleninovou zahradou a ovocnými keři. Voní vzpomínkami na věci dávné, které znamenaly život, a překrývá podivný moderní svět plný hloupých vymožeností. Všimla si, že lidé mají věci, o kterých se jí, když byla mladá, ani nesnilo, ale šťastnější než ona bývala, nejsou. Nemůže jim to ale říct, protože to neradi slyší. Heda si přistavila židli k oknu a jako každý den pozorovala obecní cestu, popíjela meltu a přikusovala k ní starý rohlík. Kolem domu procházely děti na cestě do školy, dospělí tudy chodili na autobus,do obchodu i do kostela, po silnici projíždělo hodně aut. Heda každé ráno sledovala oknem život, ráda se dívala, ale sama už moc nežila. Nohy mívala rozbolavělé revmatismem, těžko se jí dýchalo, záda už nedokázala narovnat a nerada si nasazovala zuby. Ale oči měla dobré. Při čtení si sice musela nasazovat brýle, ale když se dívala ven z okna, i bez brýlí jí neunikla ani myš. Znala všechna děcka, věděla, kdo ke komu patří, kdo s kým spí, kdo pije, kdo se hádá, kterou doma manžel bije. Byla stará, a tak už jí bylo těžké něco nalhat a namluvit. Viděla toho hodně a naučila se číst v lidských tvářích. Dokonce se jí zdálo, že začíná vidět ve tvářích mladých jejich budoucnost. Během svého dlouhého života pochopila, že máme svůj osud a tomu neunikneme, i kdybychom před ním ujížděli třeba v raketě na cizí planetu. Mladí si ale často myslí, že na život nějak vyzrají. Možná si to Heda kdysi myslela taky. Možná. Heda dosnídala, ztěžka se zvedla ze židle a odbelhala se od okna. Odložila špinavý hrnek na podnos, pro který si přijdou odpoledne, aby ho vyměnili večer za čistý, a sedla si do proutěného křesla v rohu pokoje. Křeslo bylo omšelé, proutí leckde ulámané, ale stále ještě sloužilo. Heda věděla, že křeslo půjde z domu spolu s ní. Až umře, potomci ho vyhodí. Bude k ničemu, protože k nim nebude promlouvat. Jen Heda ho dokáže ocenit. Usedá do něj, opírá se a vzpomíná. Vzpomínky se hrnou jedna za druhou, vybavují se bez ladu a skladu a ukolébávají. Heda každé dopoledne v křesle podřimuje a vzpomíná. Jako dnes. Hlava jí poklimbává a před očima jí těkají staré obrazy. Malý domek, ve kterém vyrůstala, dvorek se psí boudou a v ní uštěkaný střapatý Bobík. Škola a v ní učitel mluvící česky. Nerozuměla mu, jen hleděla na obrázky, které jim ukazoval, a když byly 67

počty, počítala. Usmála se. Vlastně nikdy češtinu nepotřebovala. Za svůj život se nedostala dál než do Opavy a všude se domluvila „po našemu“. Uměla taky německy, ale to tady uměl kdekdo. Byly doby, kdy němčinu potřebovala, ale ty jsou už taky dávno pryč. Dávno? Heda se zasnila. Už dlouho si nevzpomněla na svého prvního muže. Jeho obraz se vytratil, zbyla jen jakási matná vzpomínka a pocit. Vdávala se v osmnácti. Svatba připadla na osmatřicátý rok. Ohlášky byly ještě za Čechů a svatba už za Němců. Veselí se podobalo oslavě říše. Kdekdo řečnil a těšil se na lepší budoucnost, snědlo se a vypilo toho spousty, protože všem připadalo, že teď konečně se začne žít. Erich byl o deset let starší než Heda a znamenal pro ni všechno. S úctou a pokorou naslouchala jeho názorům a taky je přejímala. Chtěla věřit jen tomu, čemu věřil Erich, chtěla dělat jen to, o čem si myslela, že po ní chce Erich. Chtěla být dobrou ženou. Pořádnou, pracovitou a věrnou. Nestačila ani otěhotnět a už začaly chodit povolávací rozkazy. Erich odešel na vojnu mezi prvními. Zpočátku byla pyšná, že má muže v armádě a nadále byla pracovitá, pořádná a věrná. Když ale muži z Bolatic začali kdesi daleko na frontách umírat a domů chodily jen obálky s oznámeními, její pýcha splaskla. Pomalu se jí do duše vkrádal strach, usídlil se v ní a už tam zůstal. Erich byl dvakrát doma z fronty, ale jeho návštěvy byly příliš velkým trápením. Pohublý, zubožený, stále jen kouřící laciné cigarety a popíjející kořalku. Přesto po jeho druhé návštěvě otěhotněla. Tehdy znovu pocítila obrovskou pýchu. Nosila své mírně vystouplé břicho jako svátost a oblékala se tak, aby nikdo nebyl na pochybách. Zapadla. Ani tahle pýcha dlouho nevydržela. Špatná strava a dřina přinesly své. Ve čtvrtém měsíci přišly bolesti, krev a z těhotenství zbyla jen vzpomínka. Nic víc. Tou dobou také přestala dostávat dopisy od Ericha. Najednou jako když utne. Nikdo nic nevěděl, nikdo nic neřekl. Heda očekávala každý den obálku s úmrtním oznámením, ale ani ta nepřišla. Ve čtyřicátém pátém čekala, že se jí Erich vrátí. Ale ani to se nestalo. Nikdo o něm nic nevěděl. Heda si vzpomínala na zoufalý hlad z jara čtyřicátého pátého, na strach z Rusů a pak na strach z Čechů. Na komise, které vyšetřovaly, vyptávaly se, ale kterým ona nesměla klást žádné otázky. Nikdo se nenamáhal zjistit, co se stalo s jejím manželem. Chvíli plakala nad jeho smrtí, chvíli doufala, že se otevřou vrátka do dvora a Erich se v ní objeví. Hubený, unavený, špinavý a zanedbaný, ale živý. Po dvou letech čekání, kdy už se přestali vracet chlapi ze zajetí, doufat přestala. Přijala to divné slovo nezvěstný a žila dál tak, jak byla už osm let zvyklá. Sama. Bez dětí, bez muže, v malém domku s malou zahrádkou a s malou finanční podporou. Pak přišel únor roku čtyřicátého osmého a svět kolem se zbláznil. Hedu zaměstnali na statku, poklízela kolem dobytka, nutili ji do schůzí a k práci navíc a ona ničemu kolem sebe nerozuměla. Když ale jednoho dne zjistila, že se jí rozpadla sukně, protože byla samá záplata, a že nemá na novou, rozhodla se Ericha prohlásit za mrtvého. Potřebovala po něm penzi. Heda se usmála. Smířila se s tím, že je vdova a tím začal její nový život. Do dvou let se vdala, pak přišly děti a Erich z jejího života úplně vymizel. Zapomněla 68

na něj. Až teprve v posledních letech, kdy se začala cítit unavená a uzavřela se ve svém pokoji, si na něj zase vzpomněla. Představovala si, co by bylo, kdyby se vrátil, jak by její život vypadal, kdyby s ním měla děti. Jaké by asi byly? Honily se jí hlavou podivné myšlenky, ale ona je neodháněla, protože si myslela, že starý člověk má na podivné myšlenky právo. A tak si vzpomínala na svých osmnáct let, kdy stála před oltářem vedle Ericha a rozechvěle očekávala budoucnost. Nikdy by si nepomyslela, jaký obrat její život vezme. V osmnácti letech všechno vypadá tak jednoduše. Mladí se dnes vydávají do světa na zkušenou, chtějí zažít dobrodružství a poznat život. Heda celý život zůstala v Bolaticích , chtěla žít klidný, spokojený život, mít manžela, děti, malý dům a pracovat. Místo klidu přišel chaos a převrátil život jak vichřice krajinu. Zažila spousty strachu, úzkostí, hladu, nenávisti, obav a nadějí. Nemusela do světa, svět přišel k ní. Heda se ze vzpomínek probouzela kolem poledne. Ohřála si polévku a snědla ji s dalším starým rohlíkem. Napadlo ji, že nechápe, proč tady ještě je, proč už neumřela. Všechno ji bolelo, jíst jí nechutnalo, nedokázala pomáhat svým dětem a vnukům, byla už na obtíž. Přesto tady pořád ještě byla a na něco čekala. Dole kdosi zazvonil. Heda se dobelhala k podnosu, položila na něj špinavý kastrol od polévky a doštrachala se k posteli. Po obědě měla ve zvyku na chvíli si lehnout a odpočinout. Jen co ulehla, otevřely se dveře a v nich vnučka s pravnukem na rukou. „Dobrý den,“ pozdravila ji. Heda se rozzářila. Ráda je viděla, svůj vzkvétající rod. Krásnou mladou ženu a jejího sotva ročního chlapečka. Zapitvořila se na ně bezzubými ústy a odpověděla na pozdrav. „Máte tady dopis,“ řekla vnučka. „Dopis?“ podivila se Heda. „A od koho?“ „Nevím, odněkud z ciziny to je.“ Heda vzala do ruky podivnou obálku. Prohlédla si ji, ale ničemu na ní nerozuměla. „Rozbal mi to, děvucho,“ řekla vnučce, „nevidím na to.“ Žena položila dítě na podlahu a otevřela obálku. „Přečti to,“ řekla Heda a škádlila rukou svého pravnuka. „Tomu nerozumím. Sdělují vám, že jakýsi Erich Vevjorka zemřel v zajetí třetího srpna tisíc devět set sedmdesát čtyři. Proč vám to píšou?“ Heda ztuhla. „Řekni to ještě jednou.“ „Erich Vevjorka zemřel roku tisíc devět set sedmdesát čtyři.“ „Podej mi brýle,“ řekla Heda. Vnučka jí podala ze stolu brýle a pak i dopis. „Děkuju ti,“ řekla Heda. „Už můžeš jít. Já si spočnu.“ „Není vám nic?“ „Ne, není. Je po poledni a já si musím lehnout.“ Vnučka váhavě odešla a zanechala Hedu o samotě. 69

Heda si lehla na postel, nasadila si brýle a dala se do čtení listu. Nechtěla věřit svým očím, ale opravdu jí Rusové sdělovali, že Erich byl v zajetí a až v sedmdesátém čtvrtém roce zemřel. Zavřela oči. Život se jí smrsknul do jednoho slova: hřích. Žila v bigamii. Nechala Ericha kdesi v zajetí, o kterém se říkaly hrozné věci, a nic pro něj neudělala. Brala po něm jako válečná vdova penzi a on zatím kdesi na Sibiři živořil jako zajatec. Těšila se ze svých dětí a z druhého muže a netušila Erichovo neštěstí. Netušila? Leckdy dumala nad tím, kde je Erichovi opravdu konec. Teď už Heda věděla, proč nemohla umřít. Musela se dočkat konce. Každý příběh má svůj konec a tohle byl ten její. Zavřela oči. Zpod víček jí tekly slzy. Nebránila se jim. Cítila lítost, zklamání a hořkost. Jako by se všechno v jejím životě dělo omylem. Pak se usmála. Život byl velká neznámá, i ten konec je pro ni překvapením. Za chvíli už bude s oběma, se svým prvním i druhým manželem. S oběma si to tam nahoře vyříká. Nadzvedla se na lokti, natáhla se na stolek vedle postele pro hřeben a pročísla si své řídké šedé vlasy. Pak si spořádaně lehla a čekala, až si ji Bůh zavolá. I pro něj měla pár otázek.

70

HRST HLÍNY Vlak projížděl přes vltavský most a Lena soustředěně pozorovala řeku a palác hradu tyčícího se nad ní. Palác se netyčil jen nad řekou, ale i nad městem a zřejmě i nad celou zemí. Odsud nikdo nedohlédl do kraje, ze kterého odjížděla. Praha byla daleko a možná i příliš vysoko v oblacích. Lena seděla spořádaně v kupé, na sobě tmavě modrý úpletový kostým, nohy úhledně složené pod sebou, na kolenou tmavě modrou kabelu. Se svými šedivými natrvalenými vlasy a bledě modrýma očima působila jako nejněmečtější Němka, jakou si kdo dovede představit. Což o to, její němčina byla dokonalá a odmalička ji učili, že Němka opravdu je. Skoro celý život se tak i cítila. Až teprve v posledních letech, kdy jí táhlo na osmdesát, si svým němectvím nebyla docela jistá. Cesta ubíhala rychle, i když už Lena strávila ve vlaku mnoho hodin. Soustředěně držela na kolenou svou modrou kabelu a pozorovala štíty nádraží. Nastupovala v Ostravě a její cíl byl v Mnichově. Tam bydlela. V malém, úhledném, dokonale uklizeném bytě. V posledních měsících se často ohlížela nazpět, protože se jí zdálo, že její čas se naplňuje. Vzpomínala na svůj život, úhledný a spořádaný jako její vzhled, jako její byt. Manžel, dvě děti, práce v pojišťovně. Vzorně srovnané skříně, každoročně zavařované kompoty a marmelády, vyšívané ubrusy, Vánoce, Velikonoce, narozeniny, pak svatby, v posledních letech pohřby. Mohla být spokojená. Celý život pracovala a celý život se měla dobře. Před časem ovdověla. K dětem se jí však nechtělo. Stačilo, že ji navštěvují a že občas vidí své vnuky. Letos se dokonce dočkala pravnučky. Život jak se patří. Nebylo tomu ale tak vždycky. Byly doby, kdy Lena byla bezradná a lomcovaly s ní city, i ona kdysi byla malou holčičkou pobíhající s ostatními dětmi po lese. Lena se narodila v roce tisíc devět set dvacet sedm na Hlučínsku,v Petřkovicích. Rodiče ji odmalička učili německy, protože Petřkovice kdysi patřily k Prusku a za Pruska zažila její rodina blahobyt. No, blahobyt. Nic moc to nebylo, ale její předci neumírali hlady. Po první světové válce Petřkovice připadly Čechům. A s nimi přišla bída. Odmala Lena věděla, že z Německa přichází blahobyt a z Prahy jen vlastenecké řeči. Když Lena dorostla školních let, chodila každý den ráno do české školy, odpoledne pak do školy německé. Českému učiteli skoro nerozuměla. Mluvil česky a čeština Leně připadala jako vzdálený jazyk úplně cizích lidí. S němčinou to bylo jiné. Vždyť v moravštině, kterou doma mluvili, bylo plno slov podobných německým. A lidi kolem mluvili německy, nebo moravsky. Česky se mluvilo jenom ve škole. Lena byla vždycky pilná. Na jazyky ji moc neužilo, ale v počtech byla nejlepší. V české i německé škole. Ráda vzpomínala na pochvaly, které jí udělovali učitelé, protože matematika, ta se cenila všude. V Berlíně i v Praze. Ještě dnes, po více než šedesáti letech, se Lena usmívala, když si vzpomněla 71

na slova uznání a chvály. Ve škole, tam bylo dobře. Doma to ale bylo horší. Otec pracoval v Německu, protože práce na české straně nebyla, a matka zůstávala v Petřkovicích v malém domku se zahrádkou sama s pěti dětmi. Lena jako nejstarší musela pomáhat. Vaření, praní, uklízení, hlídání dětí. Od jara do podzimu brambory a zeleninová zahrada, přes zimu vozík a hurá na haldu sbírat uhlí. To bylo její dětství. A přece si dodnes vybavovala vůni lesa na Landeku, mastnou špínu uhlí sbíraného s ostatními dětmi na haldě, hučení jarní Odry rozlité do luk v okolí. Voda v Odře byla divoká, les na Landeku hluboký a uhlí na haldě černé a lesklé. Do toho přišla válka. Protože Hlučínsko se znovu stalo součástí Německa, narukoval otec do wehrmachtu. Padl v Rusku jako jeden z prvních. Pak umřela nejmladší sestra a z matky se stala zamračená stařena s nenávistným pohledem a sevřenými rty. Lena nerada pobývala v její blízkosti. Chtěla pro sebe něco víc. Ke konci války, to jí bylo osmnáct, se Lena zamilovala do syna petřkovického pekaře. Snila o tom, že stráví svůj život mezi pecny voňavého chleba a křupavými houskami. Oslňoval ji usměvavý bílý pekařský svět tak odlišný od jejího ubohého hladového života. Mladý Erich si ji vodil po Landeku, laškoval s ní a balamutil ji. Lena ho zbožňovala. Věřila mu každou slabiku, snažila se vyhovět každému jeho pohledu. Erich si ji omotal kolem prstu. Lena už se viděla klečet vedle něho v kostele a slibovat mu věrnost na celý život. Když válka skončila, Erich jí oznámil, že si vezme dceru majitele sousedního obchodu. Lena tenkrát nechtěla uvěřit ničemu. Probrečela několik nocí, prosila ho, ať si vezme ji, že bude lepší ženou než kterákoliv jiná, ale nic jí to platné nebylo. Nakonec se na ni Erich ještě rozzlobil a začal se jí posmívat. Celý svět jí připadal špatný, zdálo se, že nic v jejím životě nemá cenu. Po několika týdnech, když se trochu vzpamatovala, udělala ve svém životě revizi. Základní pravidlo, které si stanovila, znělo: jenom rozum.Nikdy už se netoužila zamilovat, nikdy už nesnila, jen počítala, rozvažovala a konala. Nakonec jí život poskytl dary: hodného muže, zabezpečení, dvě děti a kupu vnoučat. Musela se však rozumně rozhodovat. První rozhodnutí přišlo hned po válce. Nechtěla zůstat v Petřkovicích, chtěla před svojí hanbou utéct co nejdál. Příležitost se naskytla brzy. Hlučínští Němci měli být po válce odsunuti. Lena neváhala ani chvíli a připojila se k odsunu jako tlumočnice. Matka ji v jejím úsilí podporovala. Neviděla v poválečném světě už nic dobrého a přála si, aby se alespoň jedno její dítě uchytilo v Německu, ze kterého do Petřkovic vždycky přicházel blahobyt. Představovala si, že později k Leně přijedou všichni. Lena se rok po válce usadila v Mnichově a začala tam chodit do školy. Vsadila znovu na matematiku a získala dost slušné vzdělání na to, aby celý život pracovala jako úřednice v pojišťovně. Měla jistý a poměrně vysoký příjem, po čase se vdala, samozřejmě ne z lásky, ale po rozumové úvaze, pak porodila dvě děti. Matka ale počátkem padesátých let onemocněla a záhy zemřela. Její tři sourozenci se za Lenou neodstěhovali. Přestože je často přesvědčovala, nikdo z nich z Petřkovic neodešel. Tehdy nechápala proč. V Německu by se jim určitě žilo lépe, oni ale 72

zůstávali. Lena je pravidelně navštěvovala jako bohatá tante z Německa, oni ji hostili, uctivě se k ní chovali, ale neodešli s ní. Párkrát ji navštívili, poobdivovali německou životní úroveň, ale zase se vrátili zpět. Lena je dlouho nechápala. Při každé návštěvě jim dávala najevo, že prohloupili, když neodešli za lepším. Pak ale přišla do důchodu, narodila se jí vnoučata a začaly ji napadat podivné myšlenky. Věci, kterých si dříve nevšímala, začaly být důležité. To, co dříve pokládala za důležité, nemělo valnou cenu. Vykládala vnoučatům o svém dětství, o zemi, ve které žila, o době, která byla dávno pryč. Lidé, na které už zapomněla, znovu v jejích vyprávěních ožívali, rozhlížela se kolem sebe a zjišťovala, že je v Mnichově cizinkou. Nikde tady nebyl kout, kde jako malá vozila panenku, kde lízala první lízátka, kde se honila s ostatními dětmi. Nepotkávala své příbuzné, nemohla navštívit hroby svých předků. Hledala své kořeny, ale nenacházela je. Najednou chtěla mluvit moravsky a neměla s kým, chtěla se projít na Landek, na Mexiko, vidět ludgeřovický kostel, dojít Černým lesem do Šilheřovic. Vyprávěla vnoučatům o krásné vzdálené zemi, ze které pocházela. Od svých osmnácti let Lena nepodlehla citům. V sedmdesáti se jí zdálo, že cosi v jejím životě chybí. Když seděla v kupé rychlíku, který mířil z Prahy do Mnichova, a vracela se ke svým dětem, měla pocit, že to cosi našla. Držela svou modrou kabelu na klíně a usmívala se. Navštívila svoje příbuzné v Petřkovicích, zavzpomínala, zapálila matce svíčku na hrobě. A pak udělala to, co si dlouho připravovala a o čem velmi dlouho snila. Nechala se jedním ze svých synovců zavézt k Landeku, tam, kde si jako malá hrála s ostatními dětmi. Věděla, že je to její poslední návštěva. Už nikdy neuvidí landecký les, Odru, rodný domek, ani petřkovickou pekárnu. Je konec. Lena odjížděla usmířená. V modré kabeli, kterou svírala na klíně, si vezla to, po čem v poslední době nesmírně toužila. V lese pod Landekem si nabrala do sáčku hrst hlíny. Nikde jinde hlína nevoní tak krásně jako tam. Nikde jinde Lena nebyla doma. Tuhle hlínu musí ukázat vnoučatům. Provoněla kupé vlaku, kterým Lena cestovala, provoní její mnichovský byt a provoní i zbytek jejího života. Hrst té nejcennější hlíny.

73

FAJNE KAFE V obývacím pokoji v zasklené vitríně mezi parádními hrníčky stála velká tmavá plechovka na kávu. Každou neděli ji Gertruda opatrně vyndávala z vitríny, nabrala z ní jednu odměrku kávy, převrátila ji do hrnku a kávu zalila vodou. Celý týden pak stála plechovka ve vitríně a nikdo se jí ani nedotkl. Takhle to v Gertrudině životě běželo desítky let. Dnes už byla stará, ruce se jí třásly, ale nedělní kávu si ještě dokázala uvařit. Minulý týden poprvé pobryndala hrnek, když si kávu nesla ke stolu. Vzala to jako důkaz svého stáří, ale s vařením kávy nepřestala. Dnes se jí povedlo přenést kávu ke stolu bez jediného ukápnutí. Usedla na starou židli a zamíchala lžičkou v hrnku.Nakyslá vůně kávy rozdráždila chřípí a vyvolala směs svátečních pocitů. Gertruda už nedokázala oddělit jednotlivé pocity a s nimi související vzpomínky. Čichala ke kávě, pomalu ji upíjela a její myšlenky těkaly vlastní pamětí. Celý život žila skromně a věřila, že za pár let bude líp. Když byla hodně malá, slibovali, že až přijdou Němci, bude dobře. Každou zimu jedla jen brambory s kyselým zelím, každé léto dřela s matkou a ostatními dětmi na poli. Otec s dospělými bratry a sestrami pracovali v létě v Německu. Nejkrásnější období nastalo s pozdním podzimem, kdy se vraceli. Přijížděli svátečně naladěni, s vydělanými penězi a s dárky. Možná už tenkrát přiváželi mezi dárky i kávu, to si ale Gertruda nepamatovala. Pamatovala si jen koláče, maso, sváteční ubrus, úsměvy, objímání a radost. Peníze se šetřily na lepší budoucnost. Dárky se užívaly hned. Panenka, později vyšívání, šátky, pentle, zástěry. Když Hlučínsko opravdu zabrali Němci, zdálo se chvíli, že přece jenom přijde blahobyt. Jenže začala válka a nejstaršího bratra odvedli. Pak odvedli i toho mladšího a nakonec i otce. Ani jeden z nich se konce války nedožil. Padli na východní frontě a doma po nich zbyl jen smutek a prázdno. Gertrudina matka, přestože působila křehce, zatnula zuby a sama s pěti dětmi ve věku od desíti do osmnácti let vedla hospodářství. V létě pole, zahrada, drůbež, pak žně, na podzim sklizeň zeleniny ze zahrady a ovoce ze sadu, přes zimu zase jen brambory a kyselé zelí z vlastního sudu. A pořád stejná víra, že bude líp. Gertruda ještě dnes cítila při vzpomínání trpkost a smutek oněch let. Ani s koncem války se toho moc nezlepšilo. Matka se bála Rusů, pak Čechů, bála se všech komisí, které na ni hleděly jako na zločince a to jen proto, že ve válce ztratila muže a dva syny. Zpočátku často plakala, dokonce i před svými dětmi, postupně se v ní však usadil vzdor a odkudsi se zrodila hrdost. Dřela do úmoru, aby neumřeli hlady, aby měli co obléknout a aby jim nespadla střecha na hlavu. Měla několik sourozenců a jejich rodiny si vzájemně pomáhaly. Gertruda vzpomínala na všechny stryky a tante, které milovala, protože s nimi cítila jistotu. Když se sešla celá široká rodina, zdálo se, že je nemůže nic ohrozit. Postupně se vraceli muži, kteří přežili frontu, ze zajetí. Ti, co byli u Američanů, na tom byli docela dobře. Hůř bylo s těmi, co šli z východní fronty. To, co Gertruda zaslechla, když vzpomínali na frontu a zajetí, ježilo hrůzou vlasy na 74

hlavě. Gertrudě bylo tenkrát patnáct let a zdálo se jí nemožné, že by se lidé k sobě mohli chovat tak, jak o tom vyprávěli navrátilci z fronty. Jejich zubožená těla a vyděšené, seschlé obličeje ale potvrzovaly, že mluví jen o tom, co viděli a zažili. Gertruda si v té době často zalezla ke kravám a tam se vybrečela. Představovala si svého otce a své bratry, jak mrznou, brodí se blátem, zabíjejí lidi jako je ona, její matka, její sourozenci. Než se vrátili muži z fronty, představovala si válku jako střílení kamsi do neznáma. Pak také z neznáma přiletí kulka a je konec. Netušila nic o zabíjení děcek, o hromadných hrobech pro hromadně zavražděné. Největší hrůzu v ní ale vzbuzovaly vzpomínky na lágry pro zajatce. Tenkrát na chvíli byla ráda, že otec a nejstarší bratři padli dřív a nemuseli zajateckou hrůzu prožít. Jak se schylovalo k roku čtyřicet osm, přibývalo v Gertrudině příbuzenstvu touhy po vystěhování do Německa. Dva z matčiných bratrů s rodinami to udělali. Měli strach z komunistů, báli se, že se znovu ocitnou kdesi v lágru a živí už odtud nevyjdou. Loučení bylo smutné, plné úzkosti, protože nikdo netušil, kdo dělá dobře, jestli ten, co odchází, nebo ten, co zůstává. Roky plynuly a přinášely zase jen dřinu a víru v lepší budoucnost. V padesátém pátém roce se Gertruda vdávala. Tehdy poprvé přijeli na návštěvu příbuzní z Německa. Přijeli autem a přivezli spoustu krásných dárků a marky. Gertruda si vzpomínala na srdečnost onoho setkání a na krásné chvíle s celou širokou rodinou. Odpoledne snesli židle do sadu a nechali se všichni vyfotit. Fotografie dodnes visela na zdi Gertrudina pokoje. Tehdy Gertruda také poprvé dostala velkou černou plechovku mleté kávy. Černá plechovka se zlatými nápisy byla krásnější než cokoliv, co Gertruda měla doma. Vystavila si ji proto do vitríny a každou neděli z ní vařila kávu. V té kávě byla uložen lepší svět, kde se nedřelo do úmoru, kde se nepočítal každý halíř, kde se netřela bída s nouzí. Svět, kam Gertruda chtěla dojít. Příbuzní pak jezdili už častěji. Pokaždé přivezli dárky a Gertruda mezi nimi vždy našla velkou černou plechovku se zlatými nápisy. Starou pak uložila na půdu a novou vystavila do vitríny. Roky vařila nedělní kávu, sen o lepším životě a naději. Koncem sedmdesátých let si její syn přivedl domů nevěstu. Gertruda napekla koláče, uvařila slavnostní oběd a po obědě samozřejmě fajne kafe z Německa. Nevěsta ale kávu zamíchala, jednou se napila a hrnek nechala stát. Gertruda tenkrát neřekla nic, ale to, že kávu nechala stát, se jí hluboce dotklo. Nevěsta pak už vždycky chtěla radši čaj. Gertruda jí ho vařila se skřípáním zubů. Nevěsta nebyla z Prajzské a o kávě, kterou vařila Gertruda, prohlásila, že je kyselá a nevoní. Nevěsta si doma, jak Gertruda později zjistila, vařila jen čerstvě mletou českou kávu. Gertruda pak chuť své kávy často zkoumala. Možná měla nevěsta pravdu. Káva byla nakyslá a voněla jinak, než káva z Čech. Gertruda na ni ale nezanevřela. V její chuti a vůni byla fantazie i jistota života. Padesátá léta a první černá plechovka se zlatými nápisy, sen o radostném životě v blahobytu, rodina, která se 75

sešla u velikého stolu, láska a soudržnost. Tohle v jiné kávě nebylo. Gertruda dopila svou nedělní kávu a odnesla hrnek ke dřezu. Umyla ho, utřela, uklidila a pohlédla na plechovku ve vitríně. Už teď se těší na další neděli. Usmála se. Zase bude fajne kafe.

76

ŠEPOTY TŘEBOMSKÝCH POLÍ Edeltraud seděla na mezi nad Třebomí, rukama si objímala kolena a tiskla je k hrudi. Jako by ze sebe chtěla vymáčknout stesk, protože už nedokázala slzet. Hořkost a smutek v ní zůstávaly. Slzy, které by je odplavily, nepřicházely, protože už je nebylo kde vzít. Hořkost a smutek se staly součástí života. Konec léta zabarvil krajinu do zlatohněda.Pole ležící před Edeltraud šeptala staré příběhy. Prabába, co rodila přímo na poli, děda na studiích až v Ratiboři, večerní čtení příběhů z knížek uložených ve stole. Strýc sloužící za války kdesi v Itálii a vyprávění z fronty. Strach z Čechů po první válce, radost z připojení k Německu v osmatřicátém a pak druhá válka, smrt otce na frontě a narození posledního bratra. Stromy v zahradách byly obtěžkány ovocem, které už Edeltraud neochutná. Jablka se začínala červenat, zralá ale ještě nebyla. Nedalo se do nich zakousnout a vychutnat šťavnatá sousta. Byla ještě trpká. Edeltraud hleděla přes sklizené pole k zahradě jejich statku. Zítra odtud odejdou. Jablka bude trhat někdo jiný. Kdo asi? Kdo dostane jejich dům? Kdo se posadí v jejich kuchyni ke stolu a bude z jejich hrnků pít kávu? Kdo zatopí v jejich kamnech? Kdo se postará o dobytek? Holé pole jako by žalovalo, ale nebyl nikdo, kdo by je vyslyšel. Odkudsi zavanul vítr a Edeltraud se více zahalila do kabátku. Pohlédla na potupnou pásku na rukávu. Už více než rok nosili všichni z její rodiny značku na šatech. Jako by všichni z Třebomi nevěděli, že jsou Němci. Víc než rok nejistoty, co s nimi bude. Teď už je všechno jasné. Doma jsou sbalené rance, smutek, úzkost a strach by se daly krájet. Zítra jdou do odsunu. Edeltraud netušila, co s nimi dál bude, netušil to nikdo v jejím okolí. Její patnáctiletá hlava těžko chápala, proč má opustit všechno jenom proto, že je Němka. Rodiče se narodili v Třebomi, v Sudicích na hřbitově jsou hroby jejích předků, nikdo z její rodiny nikdy nebyl dál než v Ratiboři. A teď? Tisíce kilometrů do neznáma, pryč od vlastních polí, zahrady, zvířat a domu. Bála se, neskutečně se bála a nikdo její obavy nedokázal rozptýlit, protože se báli všichni. Edeltraud vstala a vydala se k cestě na Sudice. Poslední procházka k sudickému kostelu a zpět. Odpoledne tudy šli všichni, matka a šest sourozenců, aby naposled zapálili svíčky na rodinném hrobě. Nařezali obrovskou kytici čerstvých jiřin a vzali všechny svíčky, které doma našli. Jednu po druhé pak opatrně zapalovali a jiřiny dali do sklenic. Mlčeli. Sudický hřbitov byl plný podobných rodin. Edeltraud si nedokázala představit, na co myslí a za co se modlí, ale připadalo jí, že nikdo na hřbitově necítí nic než smutek. Teď, večer, kráčela stejnou cestou a myslela na jediné: osud je nespravedlivý. Bere jí všechno, co má, a přitom nic neudělala. Slunce se klonilo k západu a Edeltraud se zdálo, že celá krajina teskní. Stoupala vzhůru k Sudicím a zoufale si přála, ať se něco stane a oni budou moci zůstat doma. Stmívalo se. Edeltraud vystoupala na kopec nad Třebomí a rozhlédla se. 77

V domech se rozsvěcovalo. Edeltraud přesně věděla, která okna zítra zůstanou tmavá a ve kterých ti šťastní zítra stejně jako každý další den rozsvítí znovu. Proč jen ona musí patřit mezi ty, kteří to štěstí nemají? Došla do zatáčky u Sudic a pohlédla s úžasem na kostel. Na hřbitově bylo rozsvíceno tolik svíček, že kostel vypadal jako na Dušičky. Světla z hrobů zářila až ke kostelní věži. Edeltraud sepjala ruce na hrudi a začala se modlit. Cítila, jak jí prostupuje nesmírná síla a dává jí naději, že to, co ji dnes děsí, může být jednou výhrou. Posílena modlitbou otočila se k cestě zpátky. Šero před ní přecházelo v tmu. Přidala do kroku. Známá krajina mizela ve tmě a Edeltraud si uvědomila, že úzkost z neznámého, kterou teď cítí, bude pro ni v nejbližší budoucnosti nejčastějším pocitem. Všechno se v ní ještě více sevřelo. Znovu přidala do kroku, skoro běžela, klopýtala tmou, orientovala se jen podle nezřetelných obrysů stromů kolem cesty. Konečně zahlédla třebomská světla. Ulevilo se jí. V očích ji zaštípaly slzy. Ta lítost, že ztrácí domov! Vzlykala, utírala si špinavýma rukama mokré tváře, škytala a polykala zlost. Kdesi daleko, v otevřené krajině, stála ještě před několika lety vesnice. Než přišla fronta, rozsvěcovala se každý večer okna, každé ráno se vyráželo na pole. Chudoba, leckdy i bída, byla stálým společníkem tamních obyvatel. Špatně se jim žilo. Ale žilo se. Rodily se děti, slavily se svatby, staří umírali na nemoci. Jednoho dne přišla fronta a vesnice i s svými obyvateli zmizela. Zbylo pár pobořených a ohořelých zdí a za vesnicí zasypaná jáma plná postřílených lidí. Edeltraud měla za všechny zmizelé vesnice, za všechny mrtvé a nešťastné z poslední války zaplatit. Vzlykala v rodné Třebomi, svírala uzlík povolených kilogramů rodinného majetku a tušila, že se už nevrátí. Ráno přijela auta, Edeltraud spolu s ostatními určenými k odsunu nahnali na jejich korby a odvezli je pryč. Třebomská pole dál na konci každého léta zlátnou, šeptají ale jiné příběhy. Ty staré rozvál vítr do všech stran. Edeltraud a její rodina zmizela s nimi.

78

KARTY OSUDU Na Dušičky roku tisíc devět set třicet devět táhlo Haně na dvaaosmdesátý rok. Byla už dost stará na to, aby věděla a viděla. Rozum jí stále sloužil, takže opravdu věděla a viděla. Před dvěma dny, v den kdy se stírají hranice mezi světem živých a mrtvých, si jako každý rok vyložila karty, aby věděla, čemu se má do dalších svátků přiučit. Zjistila ale, že se cesta uzavřela. Zemře. Brzy zemře. Stmívalo se a Hana šla na hřbitov, aby zapálila svíčky za své mrtvé. Příští rok budou zapalovat svíčku jí. Najde se někdo, kdo to udělá? Lidé se od ní začali odtahovat víc, než kdykoliv předtím. Cítila, jak se bojí. Nebáli se jen jí, báli se doby, která přišla. Byly to sotva dva měsíce, co začala válka v Polsku, a už chodily povolávací rozkazy i do Bohuslavic. Každý večer Hanu někdo navštívil, aby mu vyložila v kartách budoucnost. Mladí muži, jejich matky, snoubenky. Hana každý večer vykládala karty a každý večer v nich viděla budoucnost. S Hitlerem přišlo zlo. Velké zlo, kterému se nedá ubránit. Nikomu neřekla úplnou pravdu, říkala jen tolik, kolik bylo nezbytně nutné. Nemohla ale lhát, ani karty předělat. Proto se o ni začali zajímat na obecním úřadě. Prý šíří mezi lidmi paniku. Paniku! Kdyby jim řekla všechno, to by byla teprve hrůza. Hana došla na hřbitov. Lidé se tvářili, že ji nevidí. Sotva pár žen našlo odvahu lehce jí pokývnout na pozdrav. Hana se na ně nezlobila, chápala je. Naučila se tomu už dávno, ještě v dobách, kdy byla ve službě v Hamburku. Na hrobech zářily svíčky a rozsvěcovaly hřbitov jak slavnostní chrám. Chvílemi zavál poryv chladného listopadového větru a světlo se rozechvělo. Hana pomalu došla k hrobu své rodiny. Zahleděla se na náhrobek a představila si na něm své jméno. Dělala to už řadu let, protože už byla přece jenom hodně stará, ale teprve letos měla jistotu, že den její smrti je tady. Cítila se smířená s životem, cítila se připravená na smrt. Kdysi dávno, když ještě byla mladá, měla svoje touhy, plány a lásky. Bylo jí osmnáct let, když odešla do severního Německa, aby si vydělala na výbavu. Zamilovala se do syna ze statku a věděla, že potřebuje peníze, aby mohla na sňatek s ním pomýšlet. Miloval ji. Spřádal s ní plány, šeptal jí vroucná slova a hořel láskou. Hana odešla na rok. Když se vrátila s těžce uškudlenými penězi, měl její milý před veselím. Bral si statkářskou dceru ze sousedních Kobeřic. Hana se doma sotva otočila a odešla do světa po druhé. Nešťastná, zraněná, odhodlaná nikdy se už do Bolatic nevrátit. Protože se svého smutku nedokázala zbavit, vyhledala v Hamburku kartářku. Byla stará a špinavá a měla živé pronikavé oči. Zpočátku se Hana jejích očí bála, po chvíli je už nevnímala. Vnímala jen slova plynoucí z bezzubých úst, podivné formulace, které jí však dávaly smysl. Poznávala v nich svou naivitu, v níž chtěla uvěřit tomu, že si ji může vzít bohatý synek, poznávala svoje sobectví, které ji odvedlo od rodičů a sourozenců, poznávala svůj stesk po Bolaticích. Hana vytáhla z kabely svíce a začala je pomalu zapalovat. Vítr jí bral oheň ze 79

sirek a ona třesoucí se rukou s ním velice neobratně zápasila. Nakonec ale přece jenom všechny svíce zapálila. Narovnala se nad hrobem a zahleděla se na chryzantémy ve váze. Ke kartářce chodila v Hamburku často. Zpočátku z touhy vidět svou budoucnost, později pro okouzlení z karet. Fascinoval ji svět zvláštních obrazů, které dokázaly vyjádřit mnohem víc, než se na první pohled mohlo zdát. Se starou kartářkou se sblížila a ta ji zasvětila do tajemství výkladu a obrazů. Za čas pronikla do karet natolik, že zatoužila sama vlastnit balíček a vykládat je. Kartám propadla. Pracovala dál jako služka ve velkém domě jednoho hamburského továrníka a ve chvílích volna vykládala lidem karty. Její nejvděčnější zákaznicí byla továrníkova manželka. Hana se usmála. Ještě dnes, po šedesáti letech, vidí před sebou zcela jasně její mladý bledý obličej, modré oči a světlé vlasy. A vedle ní jejího muže, břichatého padesátiletého továrníka, nerudného, pánovitého a věčně vzteklého. Stavěl po pruském způsobu do pozoru celou domácnost, až se i okna chvěla strachy. Jeho mladá žena byla nešťastná, on chtěl její neštěstí vyhnat pořádkem, vůlí a disciplínou. Chodíval domů až večer. Jeho příchod měnil příjemnou a uvolněnou atmosféru, jakou dokázala kolem sebe šířit jeho mladá žena, v dusno a strach. Každý den našel v dokonalosti nedostatek, každý den někoho vypeskoval a nařídil ještě přísnější řád. Nebylo divu, že jednoho krásného dne se jeho mladá žena zhroutila. Pan továrník hledal příčiny jejího stavu všude. Prvním krokem k nápravě měla být výměna všech sloužících. Tak Hana přišla o práci. Jaké byly další kroky, to už se Hana nikdy nedozvěděla. Odstěhovala se zpět na Hlučínsko, domů do Bohuslavic. Občas si na svou paní vzpomněla, ale už se s ní nesetkala. Pokud měla věřit kartám, stala se z ní žena stejně nepříjemná jako její manžel, žena vyznávající pruský pořádek a dril až do morku kostí. Její citlivost a pochopení zemřely z nedostatku prostoru, zcela vyhubeny a pohlceny kázní, disciplínou a pořádkem. Když se Hana vrátila do rodných Bohuslavic, připadalo jí všechno kolem malé a jednoduché. Psal se rok osmnáct set osmdesát jedna a Bolatice vypadaly jako ve středověku. Chalupy, pole, krávy, koně a dřina. Hana vzpomínala na zlacený porcelán, krajkové ubrusy, brokátové potahy, plyšové koberce a leštěný nábytek v Hamburku. I jako služebná měla šaty z kvalitní látky, aby nekazila dojem luxusu. V Bolaticích nahodila obyčejnou sukni, k tomu halenu z hrubého plátna a ještě byla ráda, že má aspoň tolik. Na neděli se strojila do lepších šatů, ale to bylo jen jednou týdně a jen na chvíli. Hrubou prací, kterou vykonávala doma, by si své pěkné šaty rychle zničila. Čas běžel rychle a vzpomínky na nádherný hamburský dům bledly. Byly vystřídány každodenní starostí o hospodářství, o zhoršující se zdraví rodičů, o sňatky a štěstí sourozenců. O sobě Hana příliš neuvažovala. Věděla, že se už nechce vdát. Často potkávala svého dávného milence a stále v jeho přítomnosti cítila neklid, který se leckdy, možná až příliš často, měnil v žár. Vyhýbala se mu, ale Bolatice byly malé. Jeho žena na ni žárlila a nevynechala jedinou příležitost k pomluvám. Brzy se o Haně rozkřiklo, že umí věštit z karet a tím se 80

navždy vyloučila ze života běžných lidí. Stranili se jí, báli se jí, nechtěli s ní mít nic společného. Večer pak za ní chodili, aby jim radila. Platili dobře, ale druhý den ráno ji skoro ani nepozdravili. Zvykla si. Naučila se chápat podivnou lidskou náturu, zvědavou i ustrašenou, milující i nenávidící, pokornou i pyšnou. Žila v domku po rodičích, postupně všichni její blízcí umírali a ona sama byla osamělejší a osamělejší. Přežila všechny své sourozence i svou lásku. Chodila s nimi rozprávět na hřbitov, zapalovala jejich duším svíce a čekala, kdy nastane její čas. Hana pobyla na hřbitově a vydala se zpět domů. Nikdo ji nepozdravil, nikdo se na ni ani nepodíval. Že by už věděli? Dnes dostala obsílku, aby se dostavila na vyšší úřady. Ani nevěděla kam. Chtěli ji vyslýchat ve věci šíření paniky. V duchu se zamračila. Nikam nepůjde. Možná ji pak předvedou, nebo budou stíhat, zatknou ji, uvězní. Vešla do svého domku, rozsvítila a promnula si promrzlé ruce. Přihodila polínko do kamen a postavila na plotnu vodu na čaj. Pak shodila kabát a hitu a usedla na divan. Hleděla před sebe a uvažovala nad tím, proč letos necítí dušičkový klid, proč nevnímá kouzlo svátku mrtvých. Měla v sobě jen tupé prázdno, které živilo úzkost z budoucnosti. Neměla strach o svoji budoucnost, ta už žádná nebyla, bála se budoucnosti pro ostatní. Viděla v kartách krev, násilí, chamtivost a zlovolný konec. Nechtělo se jí v takové době umírat. Na smrt je ale každá doba vhodná. Hana seděla na divanu a hleděla před sebe. Voda na kamnech začala vařit, ale Hana její bublání neslyšela. Po chvíli v kamnech vyhasínalo, ale Hana nepřiložila. Neslyšela klepání starosty , který ji přišel varovat. Chystalo se na ni velké zlo, ale ona mu unikla. Umřela.

81

STILLE NACHT Doby, kdy z Německa do Hlučína bylo, co by kamenem dohodil, nenávratně skončily. Greta ležela na posteli v jakémsi penzionu kdesi v Německu a umírala. Nevnímala, kde je. Opuštěná stará žena odkudsi ze střední Evropy. Její tělo ještě žilo, mysl už byla zmatená. Opustila prostor a čas, ve kterém doposud vězelo její tělo, a pohybovala se tam a zpět a znovu prožívala svých devadesát jedna let. Umírala v požehnaném věku, svůj život však jako požehnaný necítila. Otec měl peníze a vsadil na Hitlera. Její rodina patřila na Hlučínsku k honoraci. Vyhlédli jí za muže mladého ambiciózního straníka a věřili, že spojení politiky a peněz přinese další majetek a štěstí. Zpočátku Johana obdivovala. Vedl plamenné řeči a jeho práce pro Německo byla ceněna i v Berlíně. Čeští četníci ho několikrát zatkli, ale pokaždé byl zase propuštěn a pracoval dál. Greta plnila povinnosti vzorné německé ženy, jak ji tomu naučili. Obdivovala Johana a cítila k němu respekt. Časem zjistila, že to bylo vše, co k němu dokázala cítit. Bylo to málo? Mohlo to stačit? Ani dnes, na sklonku svého života, si nedokázala odpovědět. Snad kdyby měli děti… Nejšťastnější období prožila Greta při obsazování Sudet wehrmachtem. Johan zářil štěstím. Mnohaletá práce nesla ovoce. Přes sedmdesát let si pamatovala samu sebe na čestné tribuně v Hlučíně na náměstí, na jásající dav před tribunou, na přijíždějící vojska wehrmachtu. Tvářila se chladně, dokonale oblečená, učesaná a nalíčená, ale uvnitř jásala s davem. Johan byl tak šťastný! Večer pak seznámení s veliteli, posezení, hudba, galantní řeči a hlavně naděje, že přijde svoboda a pořádek. Johan se stal starostou Darkovic. Přestěhovali se do domu zabaveného zrádcům. Greta začala zařizovat a Johan začal vládnout. Očekával další postup, ale ten se nekonal. Očekával děti, ale ty nepřicházely. Greta jezdila za kdejakou bylinkářkou, za kdejakým doktorem. Nic nepomáhalo. Johan se postupně od ní odtahoval. Dnes už věděla, že poslední, co ho u ní drželo, byly peníze její rodiny. Johan začal pít. Nikdo o tom nevěděl. Pil za zavřenými dveřmi. Zpíjel se doma do němoty, na radnici však přicházel stoprocentně upraven, stoprocentně připraven, stoprocentně výkonný. Tehdy Greta začínala chápat, že mezi nimi není nic jiného než obchodní vztah. Její rodina chtěla nadějnou politickou sílu, Johan potřeboval bohaté zázemí. Častokrát přemýšlela nad tím, kdy se všechno zvrtlo, kdy začal místo stoupání pád. Možná to bylo kvůli válce. Do té doby měli naději. Chtěli do Berlína, Johan se viděl na ministerstvu, vždyť několikrát mluvil i se samotným Hitlerem! Když ale začala válka, všechno bylo najednou jinak. Greta už neviděla tolik nadšení v lidech kolem sebe. Hlučínsko přestávalo být důležité. Později pak začala chodit oznámení o hrdinské smrti a nadšení bylo pryč úplně. Nejzoufaleji se cítila, když padl Johanův bratr. Věděla, že ho Johan mohl vyreklamovat, pracoval přece v dole a jeho žena Agnes byla Johana prosit, aby to udělal, ale Johan ho s gustem poslal na frontu. Greta nikdy nepochopila, co mezi těmi dvěma bylo. 82

Johan Karla nenáviděl a svoji švagrovou Agnes ještě víc. Možná to bylo tím, že Agnes měla s Karlem tři děti, možná tím, že Karel byl prvorozený a připadlo mu rodinné hospodářství. Když pak Karel padl, cítil se Johan hrozně. Nic jí neřekl, ale ona na něm viděla, že si přičetl do svých hříchů vinu za smrt bratra. Šnaps mu ale dával zapomenout. Život s ním byl stále nesnesitelnější, ale stále ještě se dal vydržet. Greta pořád ještě měla peníze, pořád ještě se dokázala dostat na černý trh a zařídit i nemožné. Pravá hrůza nastala, když Hlučínskem táhly první kolony uprchlíků před ruskou frontou. Jejich vypravování ježila vlasy na hlavě a Johan dostal strach. Odhodlaný aktivista schopný podstupovat nejrůznější útrapy a zdolávat překážky byl tentam. Zbyl jen vystrašený, unavený muž udolaný výčitkami a alkoholem. Jednoho rána poručil Gretě sbalit nejnutnější a v noci pak uprchli. S nikým se nerozloučili, nikomu neřekli, kam jedou. Báli se. Hrozně se báli Rusů, o kterých uprchlíci vypravovali děsivé historky. Johan toužil po jediném: nechat se zajmout Američany. Protože uprchli včas, nakonec se jim to povedlo. Skončili v jakémsi zajateckém táboře, zmrzlí, hladoví, zavšivení, ale živí. Greta se Johana držela jako klíště. Neměla se kam vrtnout. Její rodiče a všichni příbuzní zůstali v Hlučíně, sourozence neměla a známé taky ne. Johan byl její jediný pevný bod. Pevný bod. Moc pevný nebyl. Pár měsíců po válce ji Johan opustil. Neměla už peníze a zdálo se, že ani kontakty. Johan potřeboval někoho, z koho bude žít. Protože v Německu byla o muže nouze, příliš mnoho jich ve válce padlo, našel si Johan celkem snadno mladší a poměrně majetnou ženu. Tehdy nebylo těžké nechat sám sebe umřít a najít novou identitu. Z Johana Kocura se stal Gerhard Müller, oženil se, usadil se, měl dvě děti a v sedmdesátých letech spokojeně umřel. Greta se potulovala po rozchodu Německem a hledala přátele. Bála se vrátit do Hlučína, věděla, že ho obsadili Rusové a že se připravuje odsun Němců ze Slezska. Hledala ale známé z dob, kdy ještě nebyla vdaná a kdy ji otec vozíval do Berlína. Podařilo se jí po mnoha měsících nakontaktovat na skupinku bývalých vyznavačů Hitlerova učení, kteří jí pomohli. Našla si práci v kanceláři, absolvovala několik večerních kurzů a nakonec až do osmdesátých let pracovala jako asistentka ředitele jedné z dosti velkých bank. Byla velice schopná a úspěšná pracovnice, protože práce v bance bylo to jediné, na co se soustředila. Více než třicet let každodenní dřiny, která vytvářela zeď mezi šílenstvím a životem. Kdyby nechodila do práce, nesnesla by žít ani den. Žít sama se sebou, s tou chladnou ženou bez muže, bez dětí a bez budoucnosti. Jak paradoxní život byl! Jí, která tady byla úplně k ničemu, vyměřil ten nahoře dlouhý a vpodstatě klidný život. Greta viděla umírat mladé ženy, matky několika dětí, manželky, dcery, ženy, pro které se truchlilo. Mnohokrát ji napadlo, že kdyby umřela ona sama, nikdo by si toho ani nevšimnul. Prostě by jednoho dne na její místo do práce nastoupila jiná žena, do jejího bytu se nastěhoval jiný nájemník a na místním hřbitově by přibyla jedna tabulka se jménem. Nebyl nikdo, kdo by pro ni zaplakal, nebyl nikdo, kdo by na 83

ni zavzpomínal. Přesto tady byla dlouho. Otevřela oči. Z dálky k ní zazněl nápěv Tiché noci. Jakási dobrá duše ustrojila v jejím pokoji malý vánoční stromeček. Umírá se jí pěkně. Jak asi zemřela Agnes? Po ní zbyli truchlící. Měla tři děti… Greta zavřela oči. Tělo už nebolelo, duše se netrápila. Cítila mír. Na endlich, stille Nacht.

84

HOŘKÉ OVOCE Pražský hrad stál nad Vltavou stovky let. Praha pod ním pamatovala ještě víc. Matka měst. Kde všude jsou však její kořeny? Alena seděla ve svém velkém dokonale zařízeném a dokonale uklizeném bytě na Vinohradech a hleděla na kuchyňský stůl. Ležel na něm balíček bankovek a malá krabička. Alenu čekal nesnadný úkol. Vysoké stropy, skleněné lustry, háčkované ubrusy, sekretář, parádní servis za sklem. Nic z toho ji nedokázalo uchránit před minulostí. Čtyřicet let se systematicky snažila, aby minulost zůstala zapomenuta, aby byla promlčena. Usmála se. V jejím úsměvu byla hořkost. Rukama se snažila zadržet vodu. Zpočátku to byl jen potok, ale za těch čtyřicet let se za jejími dlaněmi vytvořila masa vody, teď se provalila. Před několika měsíci Alenina dcera Agáta obdržela dopis z jakési ostravské advokátní kanceláře, ve kterém jí oznámili, že zdědila dům v Darkovicích. Agáta nechápala, co je to za dům a proč ho dědí. Chtěla vysvětlení po své matce. Jenže Alena jí nic vysvětlit nedokázala. Musela by vyprávět celý příběh a ten bolel. Hleděla na bankovky na stole a snažila se vymyslet věrohodnou historku, která by Agátu uspokojila. Jak ale skloubit všechny výmysly, aby zapadaly do jejich života? Alena často upravovala svůj život, když o něm mluvila, nikdy ale nebyla nucena k tak radikální lži. Na začátku všeho byla jedna malá provokace. Brzy se jí však všechno vymklo z rukou. V polovině padesátých let byla Alena mladá, krásná a nadějná studentka ekonomie. Patřil jí svět. Před sebou měla úžasnou kariéru. Pak poznala Helmuta. Studoval na kněze a pocházel ze zapadlého venkova až odkudsi od polských hranic. Líbil se jí. Všem se tenkrát líbil. Svést krásného studenta teologie s uhrančivýma očima vypadalo jako skvělá zábava. Helmut se do ní ale zamiloval. Vášnivě, opravdově a zdálo se, že navždy. Před jeho city nebylo úniku. Alena, která si vždy dokázala zachovat chladnou hlavu, byla najednou lapena. Nedokázala si poradit. Propadla mu. Helmut se rozhodl opustit seminář a změnit studia. Mluvil perfektně německy, a tak vystudoval němčinu a chtěl se stát překladatelem. Alena až teď, když byla stará, dokázala pochopit, proč pro Helmuta bylo tak těžké říci své matce, že se nestane knězem. Tam někde se život zamotal. Alena mívala pocit, že Helmut vstoupil do jejího života jako něco cizího, jako něco, co tam nikdy nemělo být. Přimknul se k ní. Jeho láska jí lichotila, ale dusila ji, pohlcovala, byla jako povodeň, před níž není úniku. Po ukončení studií se vzali a přestěhovali se Prahy. Teprve pak poznala Helmutovu rodinu. Návštěva v jeho rodných Darkovicích ji vyděsila. Ještě před svatbou věděla, že Helmutův otec je po smrti, netušila však, že padl jako voják wehrmachtu. Helmutova matka jí připadala omezená, dráždil ji její bigotní katolicismus, Elizabeth, Helmutova sestra, byla nevzdělaná, hrubá žena, z jejího muže táhla kořalka, po dvoře pobíhaly slepice, husy, ve veliké zahradě lán brambor, řepy, kukuřice a dokonce i pšenice. Připadala si jako v jiném světě, v jiném čase. Všich85

ni mluvili nářečím, kterému vůbec nerozuměla, a na ni samotnou se dívali jako vetřelce, který ukořistil to nejcennější, co v rodině bylo. Nenáviděla je. A nenáviděla i Helmuta za to, že jí svou rodinu zatajil. Nedokázala se smířit s tím, že jeho otec byl německý voják a že jeho matka dřepí týden co týden v kostele a nemluví o ničem jiném než o bohu, zahradě a beze slov vyčítá Aleně, že Helmut se nestal knězem a že nežije v Darkovicích. Už tehdy se rozhodla vyloučit je ze svého života. Myslela si, že to půjde snadno, že bude stačit nejezdit za nimi a prostě na ně nemyslet. To však bylo málo. Helmut začal pracovat jako tlumočník a nechtěli ho pouštět k lidem ze Západu. Alena, přestože byla velmi schopná a ambiciózní, v práci nepostupovala. Vstoupila do strany, ale ani to jí nepomohlo. Na jakémsi večírku jí pak vedoucí prozradil, že je nespolehlivá, protože její manžel má vazby na Západ. Nechápala, o jaké vazby jde, o žádných nevěděla. Tak se dozvěděla bez servítek, že člověk, jehož otec padl jako voják wehrmachtu, nemá nárok na postup a jeho žena jakbysmet. Zuřila tenkrát. Hledala viníka, ale nenašla ho. Byla bezmocná. Brzy však zjistila, jak se dá jejich situace řešit. Helmut se musí zříct rodiny a své minulosti a vstoupit do strany. Hádali se, křičeli po sobě, nemluvili spolu, nenáviděli jeden druhého. Nakonec Helmut ustoupil. Tenkrát se ale něco pokazilo. Helmut ji přestal milovat. Cítila to. Na pohled bylo všechno v pořádku. Dál spolu bydleli, dál spolu jedli, spali, nakupovali, ale cosi podstatného chybělo. Helmut se papírově odstřihnul od své rodiny, ale uvnitř s nimi zůstal a odstřihnul se od ní, od Aleny. Pak se narodila Agáta a Alena si na Helmutův stav zvykla. Pomalu stoupali vzhůru, bydleli dobře, koupili si auto, jezdili na zahraniční dovolené, Agátu poslali do jazykové školy a nechali ji studovat angličtinu, později francouzštinu. Helmutova rodina pro ně byla mrtvá. Agáta nikoho z nich nepoznala osobně a navykládat se dá leccos. Během let ztratili s Helmutem sami sebe. Trápil se, nesnesitelně se trápil a ona to na něm viděla. Když zemřela jeho matka, zmizel na pohřeb a vrátil se jako někdo jiný. Už se ani nepřetvařoval. Nenáviděl ji. Chtěl od ní pryč, ale ona to nedopustila. Měla se sním rozvést? Měla mu dovolit odejít? Nechtěla. Nikdy si nepřiznala, že to byla z její strany pomsta za zpackaný život. V mládí se jí jako klíště držel on, pak se ho držela ona. Nechtěla skončit jako rozvedená. Nechtěla živořit jako samoživitelka. Byl její a zůstal její až do smrti. Alena sebrala ze stolu balíček bankovek a malou krabičku a uložila je zpátky do sekretáře. Pár měsíců po smrti své matky Helmut zemřel. Nikdo se nedozvěděl, jak ji nenáviděl. Kdo ví, co všechno se v jeho mysli odehrávalo v posledních letech. Mluvili spolu málokdy. Měl milenky, věděla o tom. Když jí ale řekl, že chce k jedné z nich odejít, nepustila ho. Všechno, ale rozvod ne. Chtěl taky odejít zpátky do Darkovic. Vysmála se mu. Co by tam dělal? Pohřeb jeho matky s ním zamával. Chtěl zpátky domů. Nebyla schopná přiznat Agátě, že Helmutova matka žila až do jejích šestnácti let a že jí pravidelně posílala do Prahy bony. Alenu napadlo, že kdyby peníze přidala na nějaký svůj účet, stejně je Agáta zdědí a nebude vědět, odkud jsou. Co 86

však se zlatým křížkem na řetízku, který babička Agnes přivezla Agátě do Prahy? Prodat ho? Zamíchat mezi své šperky a čekat, až po její smrti nebude nikdo, kdo by Agátě vysvětlil, jak se zrovna mezi jejími věcmi mohl objevit křížek? Všechno by se dalo nějak vymyslet, kdyby Agáta nezdědila ten dům. Začala se ptát. Má jí Alena říkat pravdu? Co ale je pravda? Po těch letech výmyslů a zapírání už ani nikdo neví, jak to všechno bylo. Alena znovu vytáhla na stůl bankovky i krabičku s křížkem. Musí to udělat. Musí všechno své dceři říct, protože jinak ji to ukouše. Alena hleděla před sebe a z očí se jí kutálely slzy. Málokdy ve svém životě plakala. Teď jí ale do pláče bylo.

87

STARÁ LÁSKA NEREZAVÍ Hilda dřepěla vzadu u plotu a předstírala, že seká srpem trávu. Ve skutečnosti se plížila mezi rybízovými keři kolem plotu, aby si mohla prohlédnout mladou ženu, která zdědila sousední stavení. Doufala, že v ní pozná Agátu, Helmutovu dceru. Nikdo z Darkovic neměl tušení, komu Tonek Kotlář odkázal dům. Už dlouho se vědělo, že mu moc času tady nezbývá. Měl rakovinu. Všichni si mysleli, že když Tonek umírá bez dědice, připadne dům obci. Už za jeho života se našli dobráci, co obcházeli zastupitele a snažili se připravit si cestu pro výhodou koupi. Pak se ale ukázalo, že Tonek sepsal závěť a dům komusi odkázal. Po Tonkově smrti byl dům dlouho zavřený. Asi před měsícem, bylo ještě únorové bláto a čvachtanice, přijelo pěkné auto a v něm muž a žena. Chvíli pobyli, všechno prohlédli a zase byli pryč. Hilda je sledovala kuchyňským oknem dobře schovaná za záclonou. Dnes žena přijela znovu. Sama. Hilda ji viděla přicházet a odemykat velká kovová vrata. Teď dřepěla za plotem schovaná mezi keři a napínala zrak do sousední zahrady. Studovala ženskou postavu pohybující se po sousedním pozemku. Zdálo se, že žena je tak asi čtyřicetiletá, tmavovlasá a štíhlá. Věk by souhlasil, postava a vlasy mohly být po Helmutovi. Hilda se zarazila. Na okamžik jí bylo zase šestnáct. V sadu za plotem paní Agnes češe jablka a Hilda, tak jako dnes, dřepí za plotem a touží zahlédnout Helmuta. Nevídala ho často a věděla, že patří bohu, přesto se do něj zamilovala. Jeho tmavé oči, úsměv a zdvořilost ji odzbrojovaly. Netoužila po ničem víc, než po jeho dotyku. Spalovala ji vášeň, ale stále se modlila za odpuštění hříchu, který považovala za smrtelný. Modlila se sama, v ústraní, protože neměla odvahu vyzpovídat se faráři v kostele. Bála se jeho hněvu a připadalo jí, že by ani on tíhu jejího hříchu neunesl a tajemství by muselo ven. Když se pak dozvěděla, že Helmut opustil seminář, zajásala. Doufala, že mu padne do oka a že si ji vezme. Bydlela by s Helmutem doma a ke tchyni by to měli jen přes plot, děti by jim ohlídala a oni by se zase postarali o její stáří. Tak si to vysnila. Jenže Helmut se už doma skoro neukázal. Elizabeth se vdala, paní Agnes stárla. Elizabethin manžel vedl stavení i polnosti zu grunt. Domu se začalo držet neštěstí. Helmut si vzal za ženu Pražačku a zřekl se rodiny. Manžel Elizabeth byl něrobiš a Elizabeth si, od té doby co jí umřela holčička, ráda přihnula. Paní Agnes sedávala pod starou hrušní na dvoře a hleděla kamsi před sebe. Hilda se častokrát sama sebe ptala, jestli by všechno takhle dopadlo, kdyby si Helmut vzal ji. Byla pevně přesvědčena o tom, že ne. Všechno by vypadalo úplně jinak. Nenechala by zpustnout zahradu ani stavení, její děti by je oživily svým křikem, na dvoře slepice, husy, v chlívku prase. Tak tomu bylo v jejím domě. Vdala se brzy po tom, co se dozvěděla o Helmutově svatbě. Přestože se nevdala z velké lásky, je její život radostný a rozumný. Manžel, děti, práce v místním družstvu, dům, zahrada, pole. Život utekl jako voda. Děti měla odrostlé, dcera vdaná, syn ženatý, dali jí pět vnuků. A tak to má být. Žena, kterou pozorovala, zmizela v domě. Hilda vylezla z křoví, sebrala ze 88

země srp a proutěný koš. Byl čas začít vařit oběd. Vydala se do kuchyně. Sotva však vytáhla první hrnec z kredence, zahlédla ženu od vedle, jak vychází z vrátek. Neměla s sebou než prázdnou igelitovou tašku a peněženku. Hildě svitlo, že jde do obchodu a že za chvíli se bude vracet. Vaření počká. Hilda vyšla z domu, na zápraží znovu vzala do ruky srp a koš a vydala se na zahradu. Tentokrát k přední brance, aby jí žena neunikla. Nečekala dlouho a žena se opravdu vracela. Igelitová taška už obsahovala nákup. Žena šla pomalu a rozhlížela se po okolí. Hilda skloněná k zemi zahlédla latěmi v plotě její obličej. Každá další otázka byla zbytečná. Kolem jejího plotu kráčela Helmutova dcera. Hilda vždy stála pevně nohama na zemi. Teď se s ní ale půda zachvěla. Zatočila se jí hlava a cosi kolem žaludku se jí sevřelo. Helmut i paní Agnes znovu ožili. Ještě před chvílí byla Hilda zvědavá a toužila mluvit s neznámou ženou. Teď cítila bezhlavý zmatek. Jako by znovu potkala Helmuta, jako by znovu před ním ztratila řeč. Na zlomek sekundy zatoužila po jeho dotyku, jako by natahovala ruku k jeho dceři a zaprosila o pohlazení. „Dobrý den,“ pozdravila ji žena. „Dobrý,“ zamumlala Hilda. Žena kráčela dál. Hilda polkla a znovu stála pevně na zemi. Žena zmizela za velkými kovovými vraty. Hilda sebrala srp a koš, narovnala se a vrátila se do kuchyně. Když zakrojila nůž do hlávky zelí, uvědomila si, že k ženě ze sousedství cítí lásku. Jako by to byla její dcera. Pohlédla na kříž na zdi. Rychle se pokřižovala a zakrojila znovu nůž do zelí. Ostrá vůně jí rozšířila chřípí. Je nejvyšší čas postavit zelí na plotnu.

89

DĚDICTVÍ Agáta, unavená a špinavá, seděla na lavičce pod starou hrušní. Cizinka ve vlastním domě. Srpnové slunce hřálo, ale pod hrušní byl příjemný stín. Vedle Agáty na lavici ležela stará krabice plná fotografií. Agáta si je už po několikáté prohlížela. Babička jako nevěsta, děda ve vojenské uniformě, fotografie domu z dob, kdy hospodářství zřejmě kvetlo, fotografie veliké rodiny pořízená v sadu za domem. Spousta cizích lidí a mezi nimi fotka malé Agáty. Zprvu Agáta pochybovala o tom, že je fotografie opravdu její, avšak snímek pořízený před třiceti lety příliš dobře znala. Utajená minulost. Dnes Agáta nemohla pochopit, jak se rodičům podařilo odříznout ji od rodiny tak, že neměla ani tušení, že nějaká existuje. Přesto se to stalo. Kdyby bratranec nezemřel a dům neodkázal jí, zřejmě by se nikdy nedozvěděla, odkud pochází. S domem, který zdědila, objevila Agáta i svět Darkovic a okolí. Odlehlý, nepochopitelný a jiný, než všechno, v čem doposud žila. Soucítila se svou babičkou. Vychovávala sama děti, starala se o tenhle velký dům a zřejmě i leckdy živořila. Minulost byla ale hodně vzdálená. Jediné co jí po předcích zbude, jsou peníze. Spousta peněz, protože tenhle dům prodá. Před několika dny navštívila Agátu matka. Položila na stůl balíček bankovek a vypadala rozrušeně. „Tohle jsou tvoje peníze,“ řekla. „Babička ti je posílala občas po někom, kdo měl zrovna cestu do Prahy. Posílala bony, dostávala je jako důchod po tvém dědovi, já jsem je měnila na koruny a ukládala je. Po celou dobu jsem volila velmi výhodné účty, takže se peníze stále dobře úročily. Myslela jsem si, že ti je dají, až umřu, spolu s dopisem, který mám pro tebe nachystaný. Myslím ale, že mě osud nutí k tomu, abych ti dala všechno už teď. Nečekala jsem, že se tahle rodina znovu objeví v mém životě. A navíc prostřednictvím tebe.“ Agáta tenkrát poprvé vyslechla podivnou rodinnou historii. Děda u wehrmachtu, babička zarytá antikomunistka, otec odseknutý od svých kořenů. Agáta, ztuhlá matčinými slovy, mlčela. Nedokázala na to, co vyslechla, vůbec nic říct. Než se matka zvedla k odchodu, zašmátrala v kabelce. „Málem jsem zapomněla. Babička ti přivezla kdysi dárek. Tady ho máš. Nechtěla jsem, abys ho nosila. Opravdu jsem tě chtěla všeho ušetřit.“ Podala Agátě do ruky malou krabičku. Když ji otevřela, objevila v ní zlatý řetízek s křížkem. „Tvá babička byla ortodoxní katolička,“ řekla matka. „Možná i tohle byl problém.“ Agáta seděla pod hrušní a už věděla, že tohle problém nebyl. Otci se stýskalo. Stýskalo se mu po životě, kde děti běhají po lese, mívají rozbitá kolena, sousedé se navzájem znají a drží při sobě, protože jim nic jiného nezbývá, stýskalo se mu po životě, kde každý ví, kde je jeho místo. 90

Agáta byla dospělá vzdělaná žena, matka dvou dětí, manželka úspěšného muže. Věděla ale, kde je její místo? Slunce se sklonilo k západu. Sbalila krabici fotografií a vydala se do domu, aby ji uložila. Pak si uvědomila, že dům chce prodat, ale bez téhle krabice. Obrátila se a krabici dala do svého auta. Položila ji k několika kouskům porcelánu, který si odsud odvážela. Umyla se, převlékla a ještě jednou prošla celý dům. Nahoře na půdě otevřela vikýř a vyhlédla ven. Vzduch voněl zralým obilím a na východě se ukazovaly první hvězdy. Les, pole, louky, zahrady, ze vzdáleného sousedství zavonělo grilované maso. Agáta stála u špinavého okna na špinavé půdě zchátralého domu a pohrávala si se zlatým křížkem, který teď nosila na řetízku kolem krku. Jak zvláštně se mohou osudy pokroutit. Agátin otec vedl podivný život a ona, jeho dcera, o tom neměla ani tušení. Užívala si pohodlí a viděla jen to, co bylo na povrchu. Teď byla donucena zvednout kámen a podívat se na život pod ním. Nebyl to hezký pohled. Babička věčně se za všechno modlící, děda válčící za ideologie, kterým nerozuměl, otec tápající ve tmě moderního světa. A ona sama? Ateistka s křížkem na krku. Začalo se stmívat. Agátu napadlo, že za pár let ji samotnou opustí její děti a půjdou bůhvíkam. Možná se vrátí někam na venkov a budou žít tak, jako žila babička Agnes. Bez ambicí, bez kariéry, prostě a jednoduše budou dělat to, co je právě třeba. Zřeknou se jí kvůli tomu? Otočila se od okna a zakopla o velkou starou truhlu. Nejdříve ji rozladila bolest v holeni, pak ji napadlo truhlu otevřít. Už už sahala po zámku, v poslední chvíli ale ucukla. Dostala strach. Byla sama v opuštěném domě, na ztemnělé půdě, za okny večer. V truhle mohlo být cokoliv. Spěšně opustila půdu, sešla po schodech, zamkla hlavní vchod a klíč uložila do kabelky. Ještě jednou se rozhlédla po dvoře, pak nasedla do auta a odjela. Cestou do Prahy měla divný pocit z toho, že se nikdy nedozví, co v truhle na půdě bylo.

91

92

HLUČÍNSKO Pojem Hlučínsko se objevuje teprve po první světové válce. Do té doby bylo Hlučínsko součástí pruského Slezska a nijak významně se z tohoto regionu nevymykalo. Díky tradičnímu katolicismu zůstaly obce na Hlučínsku až do dvacátého století obydlené především původním slovanským obyvatelstvem hovořícím tzv. moravštinou. Proto bylo právě toto území bez plebiscitu přiřknuto mocnostmi v rámci nového uspořádání Evropy po první světové válce nově vznikající Československé republice. O Hlučínsku se tedy hovoří od období let 1918-1920. Hlučínsko jako pojem díky specifické historii přetrvává až do dvacátého prvního století. Území má tvar trojúhelníku, severní hranici tvoří státní hranice s Polskem, jižní řeka Opava a východní řeka Odra. Hlučínsko bylo až do roku 1742 součástí zemí Koruny české. Marie Terezie po prohraných slezských válkách byla nucena postoupit značná území Prusku. Součástí těchto území bylo i Hlučínsko. Do roku 1920 patřila správa oblasti Hlučínska k tehdy německé Ratiboři, město Hlučín a jeho okolí nemělo většího správního, či politického významu. V roce 1920 ( Hať a Píšť až v roce 1923) připadlo Hlučínsko bez plebiscitu nově vzniklému Československu. Československo nebylo schopno nabídnout oblasti Hlučínska ekonomické ani politické či národnostní včlenění. Došlo naopak k odstředivému vývoji, neboť obyvatelé Hlučínska si uvědomili svou odlišnost od české společnosti a na vlastní kůži pocítili nezájem, odmítání a povýšené chování ze strany úředníků či české inteligence. Německo naopak nadále o svá bývalá území projevovala obrovský zájem. Hlučínsko, stejně jako další oblasti německého zájmu v Evropě, se stalo cílem německé podpory v ekonomickém, politickém i národnostním smyslu. Odstředivé tendence pak vyvrcholily připojením Hlučínska jako tzv. Altreichu k Německu Mnichovskou dohodou roku 1938. Obyvatelé Hlučínska se tak do roku 1945 stali říšskými občany se všemi právy a povinnostmi z toho vyplývajícími. V roce 1945 však na území Hlučínska nedošlo k hromadnému odsunu. Důvodem byl slovanský původ obyvatel. Až do roku 1989 byli obyvatelé Hlučínska vedeni jako rizikoví občané socialistického státu. Velmi tvrdě to na sobě pocítili především v padesátých letech, kdy řada obyvatel byla vězněna jako vojáci wehrmachtu na různých místech Evropy a tehdejšího SSSR. Ze strany českých úřadů byl na místní obyvatele vyvíjen neustálý nátlak ve snaze rozbít tradiční hlučínskou společnost. Přesto došlo v období od 60. let k začleňování hlučínského obyvatelstva do širší české společnosti. Postupně se vytrácí místní nářečí a s technickým a ekonomickým rozvojem zaniká tradiční společnost. Mladí lidé přebírají životní styl evropské společnosti a odtahují se od životního stylu svých předků. Přesto zůstávají jistá specifika zachovávána. 93

94

OBSAH Agnes ............................................................................................7 Hedin hříšný život .......................................................................67 Hrst hlíny ....................................................................................71 Fajne kafe ....................................................................................74 Šepoty třebomských polí .............................................................77 Karty osudu .................................................................................79 Stille Nacht .................................................................................82 Hořké ovoce ................................................................................85 Stará láska nerezaví ......................................................................88 Dědictví .......................................................................................90 Hlučínsko ....................................................................................93

95