euportál Michael Anděl, Adam Bartoš, Tomáš Břicháček, Lukáš Kovanda, Benjamin Kuras, Vladislav Nejedlý, Lukáš Petřík, Marek Skřipský, Jiří Zahrádka

Michael Anděl, Adam Bartoš, Tomáš Břicháček, Lukáš Kovanda, Benjamin Kuras, Vladislav Nejedlý, Lukáš Petřík, Marek Skřipský, Jiří Zahrádka

euPortál

sborník textů č. 1/2007

Evropské otazníky

Český portál, o.s.

euPortál

sborník textů č. 1/2007

Evropské otazníky Michael Anděl, Adam Bartoš, Tomáš Břicháček, Lukáš Kovanda, Benjamin Kuras, Vladislav Nejedlý, Lukáš Petřík, Marek Skřipský, Jiří Zahrádka Tomáš Břicháček (ed.)

Český portál, o.s. 2007

euPortál - sborník textů č. 1/2007 Evropské otazníky © Michael Anděl, Adam Bartoš, Tomáš Břicháček, Lukáš Kovanda, Benjamin Kuras, Vladislav Nejedlý, Lukáš Petřík, Marek Skřipský, Jiří Zahrádka, 2007 editor: Tomáš Břicháček © Český portál, o.s., 2007

OBSAH

OBSAH PŘEDMLUVA ........................................................................................2 PROBLÉMY DEMOKRATICKÉ LEGITIMITY EU ..........................4 OD EUROÚSTAVY K LISABONSKÉ SMLOUVĚ ...........................42 SUBSIDIARITA VERSUS CENTRALIZACE ?.................................72 EUROCENTRALISTÉ A JEJICH DOGMATA...............................114 VLASTENECTVÍ A NÁRODNÍ ZÁJMY .........................................125 POLITICKÁ KOREKTNOST A MULTIKULTURALISMUS.....142 ANTIDISKRIMINACE......................................................................161 ISLÁM ................................................................................................179 KONZERVATISMUS VERSUS MÓDNÍ TRENDY.........................207 EKONOMICKÉ OTÁZKY................................................................242 DOPLŇKOVÉ TEXTY ......................................................................258 O AUTORECH...................................................................................313 VÁCLAV KLAUS O EUPORTÁLU..................................................316 PODROBNÝ OBSAH...................................................................317

euPortál

1

PŘEDMLUVA

PŘEDMLUVA Čtenář dostává do ruky první společný sborník autorů seskupených kolem časopisu euPortál (www.euportal.cz). Toto internetové médium, které vzniklo v říjnu 2004, se během své nedlouhé existence zapsalo do povědomí zainteresované veřejnosti svým kritickým přístupem k současnému modelu evropské integrace a obhajobou konzervativních hodnot proti módním trendům spojeným s levicovým liberalismem. Mottem euPortálu je „Evropa svobodných národů a národní státy svobodných občanů”. Autoři euPortálu trvají na zachování České republiky jako nezávislého, demokratického, právního státu. Odmítají centralistické tendence v současné Evropské unii směřující k potlačení národních států a vytvoření evropského byrokratického superstátu. Jsou pevně přesvědčeni o tom, že právě národní stát je jediným vhodným prostředím pro rozvoj demokracie. Různým okruhům této problematiky je věnováno prvních pět kapitol sborníku. EuPortál staví konzervativní hodnoty proti levicově liberálním konstruktům a „ismům”. Odmítá politickou korektnost, multikulturalismus, snahy o vykořenění Evropy z jejích židovskokřesťanských základů, postmoderní mravní relativismus, kosmopolitismus, takzvané „antidiskriminační” zákonodárství, feminismus, usmiřovací politiku vůči radikálnímu islámu, či ekologismus. Těmto tématům jsou věnovány šestá až devátá kapitola a některé z doplňkových textů. Předkládaná kniha je zřejmě nejrozsáhlejším sborníkem kritiků současného modelu evropské integrace (ať už je budeme nazývat eurorealisty, euroskeptiky či jinak), který doposud v České republice vyšel. Obsahuje více než pět desítek článků od devíti autorů. Články

euPortál

2

PŘEDMLUVA

jsou hojně prokládány citáty známých osobností k jednotlivým tematickým okruhům. Zahrnuty jsou především články publikované v letech 2006-2007. Je zde však i několik starších textů, o kterých se domníváme, že s uplynulým časem neztratily na aktuálnosti. Kniha vychází v historickém okamžiku, kdy politické elity EU „úspěšně” resuscitovaly zdánlivě zkrachovalou evropskou ústavní smlouvu, kterou prakticky beze změny obsahu přetavily do formy tzv. reformní či Lisabonské smlouvy. Věříme, že předkládané texty i citáty mohou napomoci k pochopení této neblahé eskamotáže a demaskování pokrytectví některých evropských politiků, kteří přesvědčují veřejnost, že Lisabonská smlouva se od euroústavy natolik odlišuje, že to odůvodňuje jejich změnu postoje k dokumentu obecně či k otázce ne/vyhlášení referenda před ratifikací. V obecnější rovině bychom si přáli, aby kniha napomohla širší společenské reflexi negativních trendů v dnešní Evropské unii, jejichž produktem, nástrojem a do budoucna jistě i rozmnožitelem nová smlouva je.

Tomáš Břicháček, Lukáš Petřík 17. prosince 2007

euPortál

3

PROBLÉMY DEMOKRATICKÉ LEGITIMY EU

PROBLÉMY DEMOKRATICKÉ LEGITIMITY EU Evropská integrace z hlediska demokratické legitimity Lukáš Petřík Demokratický deficit EU: mýty a skutečnost Tomáš Břicháček Může Evropská unie fungovat jako demokratický federativní stát? Lukáš Petřík Lepší „dobrá” evropská legislativa než „špatná” domácí ? Tomáš Břicháček Kdo je v EU „pánem smluv”? Tomáš Břicháček

euPortál

4


Evropská integrace z hlediska demokratické legitimity Lukáš Petřík | Sborník Centra pro ekonomiku a politiku č.62/2007 50. výročí založení evropských společenství by nás mělo vést k hlubšímu zamyšlení v širších perspektivách, zda-li je evropská integrace pod dostatečnou demokratickou kontrolou a zda-li jsou instituce Evropské unie z hlediska liberálně demokratické formy vlády legitimní a pokud ne, zda-li neexistují jiné alternativy k členství v této nadnárodní instituci. Instituce Evropské unie V souvislosti s fungováním Evropské unie se často hovoří o demokratickém deficitu. Demokratický deficit EU bývá kritizován jak ze strany tzv. eurooptimistů, tak ze strany euroskeptiků. Pokud by měla Unie dle představ eurooptimistů fungovat jako jeden stát, měla by mít tradiční oddělení mocí na moc zákonodárnou, výkonnou a soudní, avšak Unie takto nefunguje. Evropský parlament, který by měl vykonávat funkci zákonodárnou, nemůže např. rozhodovat o téměř polovině rozpočtu EU, protože Společná zemědělská politika je vyjmuta z jeho agendy. Taktéž nemůže rozhodovat o valné většině legislativních aktů, protože o nich rozhoduje Evropská rada, v níž zasedají premiéři a prezidenti členských států, a Rada EU, složená z ministrů jednotlivých států. Prezidenti, premiéři a ministři jsou představiteli exekutivy. V případě Evropské rady a Rady EU tedy vidíme nepřípustné vměšování moci výkonné do moci zákonodárné. Obě rady totiž vydávají legislativní akty-směrnice, které jednotlivé parlamenty národních států musí přijmout a zakomponovat do legislativy daného státu. Předání legislativní funkce parlamentů zástupcům exekutivy je obdobou zmocňovacích zákonů, které známe z historie. Jedním

euPortál

5


z takových zákonů byl např. zmocňovací zákon z 30. 1. 1933, kterým byla exekutiva Adolfa Hitlera zmocněna vydávat zákony na období 4 let. Podobným zmocňovacím zákonem z prosince 1938 byla v pomnichovské Československé republice parlamentem rovněž předána pravomoc vydávat zákony vládě včele s Rudolfem Beranem. Dalším problémem ohledně fungování Evropské rady a Rady EU je, že jejich členové jako hlavy států a ministři mají řadu povinností ve svých zemích a na místo nich zde v zastoupení funguje stálý výbor úředníků, tzv. COREPER, jehož působením se moc předává do rukou byrokratů. Komise, jako „vláda” EU by podle tradičních demokratických měřítek měla mít většinu v Parlamentu a být složena ze zástupců strany, či koalice, která vyhraje v evropských volbách, ale tak tomu také není, neboť každá země má svého komisaře jmenovaného národní vládou. Politický národ a demokracie Euroskeptici a eurorealisté ale tvrdí, že problém demokratického deficitu spočívá úplně v něčem jiném. Demokracie jako taková totiž znamená vládu lidu. Avšak jak může fungovat demokracie na evropské úrovni, pokud zde neexistuje evropský lid a evropská veřejnost? Dívají se obyvatelé evropských států na evropské televizní noviny? Čtou celoevropský deník? Existuje zde společný evropský jazyk, společně interpretovaná historie, společná tradice, společné hodnoty, solidarita a společný zájem? Odpověď musí znít, že nikoliv. Lidé si ráno koupí Lidové noviny nebo Mladou frontu, večer se podívají na zprávy na Nově nebo na Primě. Jednoduše je zajímá to, co se děje doma, a ne někde ve vzdáleném „Bruselu”, kde sídlí úředníci, které nikdo nevolí, kde sedí komisaři, které nikdo nezná a kde zasedá Evropský parlament, který je volen při minimální účasti voličů.

euPortál

6


Stále zde také existují velice rozdílné zájmy jednotlivých národů, což se ukázalo např. při krachu euroústavy nebo při vyjednávání o evropském rozpočtu. Argumenty eurooptimistů, že euroústava nebyla přijata kvůli domácím tématům a v každé zemi z rozličných důvodů, přece dávají za pravdu těm, kteří tvrdí, že obyvatelé evropských států stále především zajímá dění, které se týká jejich osudu v národních státech. Václav Klaus má pravdu, když říká: „Historie nám … tisíckrát připomněla, že lidé na svou vlastní zemi bývají hrdi právem, že se s ní často v kladném slova smyslu identifikují, a že jde o přirozený celek, se kterým je spojeno mnoho pozitivních, nezastupitelných věcí (ekonom by řekl „veřejných statků”). Plně souhlasím s Johnem Fontem (v National Review, říjen 1997), že „národní státy (já bych pro pořádek řekl „kolem národa vytvořené“ státy-V.K.) jsou pro přetrvání moderní konstituční demokracie nutnou podmínkou.”…Milujeme svou vlast z řady důvodů. Z pocitu vzájemně sdílených hodnot, z pocitu úcty k našim předkům, ze společně prožité a leckdy protrpěné minulosti, ze společné kultury, v neposlední řadě i jazyka a z mnoha dalších věcí.” Britský filosof Michael Oakeshott říká, že bychom se při správě věcí veřejných a ve svém životě obecně měli řídit principem anglicky zvaným familiarity, jenž se dá přeložit jako důvěrná znalost. Abychom se vyznali a orientovali v nějaké situaci a dokázali něco používat, potřebujeme to důvěrně znát. Jako příklad familiarity ve věcech veřejných můžeme právě uvést národní stát, protože ten je položen na základech, které většina občanů důvěrně zná: společná historie, jazyk, hudba, literatura, divadlo, národní fotbalový tým, národní kuchyně, hospody, folklór, národní deníky, politické osobnosti, veřejné mínění, národní vláda, národní parlament a tak dále. Národní stát je prostor, v němž se občan orientuje a v němž může fungovat demokracie a zastupitelská forma vlády, rozhodování o věcech veřejných. Nadnárodní organizace jako Evropská unie tyto prvky familiarity postrádají, jsou odtažité a pro občana cizí. Proto

euPortál

7


bude konzervativec oakeshottovského typu k takovýmto institucím krajně nedůvěřivý. Další britský konzervativec Roger Scruton připomíná, že vazby upevňující občanství a loajalitu k národu a národnímu státu sice nejsou tak silné jako u kmenových a náboženských vazeb, ale jsou silnější než u představy čistě klasicky liberálního a svým způsobem chladného a odtažitého státu. Existuje tu burkovské vědomí práv a povinností vůči předkům a potomkům, protože to, že tu funguje politické společenství, znamená vědomí nějakých společných a zděděných předpolitických zvyklostí a hodnot nabytých ve společné minulosti. Vlastenectví (či Scrutonovými slovy umírněná forma nacionalismu) a vědomí si těchto vazeb práv a povinností je nutné proto, že jinak by občan neměl v případě napadení státu vůli bránit jiného občana, který není jeho příbuzný a který ani třeba nesdílí jeho náboženství. Tvrzení o tom, že např. Evropský parlament je volen „demokraticky“, je naprosto liché, protože Evropský parlament je pouze konglomerát poslanců z jednotlivých národních států, kteří získávají hlasy podle toho, jakou popularitu mají doma. Sčítání hlasů je potom jenom sčítáním jablek a hrušek a jednotlivé národní delegace jak v Parlamentu, tak i v Radě mohou být prostě a brutálně přehlasovány. Pokud bychom dali dohromady poslance z Ugandy, Velké Británie a Izraele, toto shromáždění nemůže rozhodovat demokraticky, protože neexistuje žádný ugandsko-britsko-izraelský národ. Evropský parlament je podobně nelegitimním orgánem, jako byla Říšská rada v době Rakouska-Uherska, protože v ní nezasedali zástupci rakouského politického národa, ale zástupci jednotlivých politických národů žijících v habsburské monarchii. Čeští poslanci ze staročeské Národní strany a strany státoprávní šlechty nejprve praktikovali politiku pasivní rezistence a později při svém vstupu opakovali vždy státoprávní ohrazení, při kterém požadovali navrácení suverénních práv Koruny české.

euPortál

8


Vstup České republiky do EU Vstup České republiky do Evropské unie byl po našem soudu nelegitimní, a to z několika důvodů. Jako první, spíše podpůrný, argument můžeme uvést, že vládní tzv. „informační” kampaň ohledně vstupu byla pouze evropeistickou propagandou, kdy např. Cyril Svoboda vědomě lhal, když tvrdil, že Česká republika nepřijde o svou suverenitu. Druhým argumentem je, že současné fungování politického systému Evropské unie je v nesouladu s naší ústavou. V české ústavě se totiž píše (Článek 1): „Česká republika je svrchovaný, jednotný a demokratický právní stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana.” (Článek 2 (1)): „Lid je zdrojem veškeré státní moci; vykonává ji prostřednictvím orgánů moci zákonodárné, výkonné a soudní.” Po vstupu do EU již však Česká republika není svrchovaný a demokratický stát, protože o velké většině zákonů platných v ČR již nerozhoduje český lid (démos) a právo evropské je nadřazeno právu českému. Demokratickou procedurou skrze referendum byla protiústavně zrušena demokracie, ačkoliv, jak jsme již poznamenali, i sama legitimita referenda při agresivní europropagandě je velmi pochybná. S Johnem Laughlandem se totiž domníváme, že suverenita buď je, nebo není. Buď všechny zákony schvaluje suverénní parlament zvolený lidem (politickým národem) a systém je demokratický, nebo ne a systém není demokratický. Nelze argumentovat, že jsme prostřednictvím demokratické procedury předali některé zákonodárné pravomoci na evropskou úroveň. Zde byla právě demokratická pouze procedura. To, že jsme předali legislativní moc národního parlamentu nevolené exekutivě Rady ministrů, je vlastně formou zmocňovacího zákona Říšského sněmu z roku 1933, kterým dostala exekutiva Adolfa Hitlera zákonodárné pravomoci. V Německu byl tedy demokratickou procedurou zrušen demokratický obsah vlády. Podobně se prostřednictvím relativně demokratické procedury dostali k moci v Československu 1948

euPortál

9


komunisté, aby pak demokracii jako takovou zrušili. V momentě, kdy dle odhadů Petra Macha rozhodují instituce EU o 60% našich zákonů, nikdo nemůže tvrdit, že žijeme v suverénní a demokratické zemi. Český lid již není suverénem této země a nerozhoduje suverénně o všech svých zákonech. Jako třetí argument lze použít argument „otce konzervatismu” Edmunda Burka či českého patriotaViktora Dyka, že národ je společenstvím mrtvých, žijících a těch ještě nenarozených a my, nyní žijící, máme závazky jak vůči předkům, tak vůči potomkům. Česká knížata a králové, národní obrozenci, česká státoprávní šlechta, příslušníci prvního, druhého, i třetího odboje nepracovali a nebojovali a neumírali za to, abychom ztratili svou nezávislost a předali kontrolu nad naší zemí do Bruselu. Demokracie v národním státě a jeho suverenita je dědictví, které bychom měli předat dalším generacím. Nemáme právo rozhodovat za naše budoucí potomky stejně tak jako nemáme právo rozprodat dědictví, které nám přenechali předkové. Jako vhodné přirovnání můžeme zvolit instituci šlechtického fidei komis. Fidei komis je soubor majetku, který patří šlechtickému rodu a jeho majitelé s ním nemohou naprosto volně nakládat. Jsou spíše správci, kteří žijí z plodů těchto statků, ale nesmí je rozprodat a jejich povinností je zanechat toto dědictví dalším generacím rodu. Na dokreslení této myšlenky bych chtěl uvést úryvek z rozhovoru, který jsem vedl s českým odbojářem, plk. RAF ve výslužbě Dalimilem Matusem, který již bohužel není mezi námi. Na dotaz, jak hodnotil situaci u nás, poté co se po listopadové revoluci vrátil z exilu v Austrálii (v ČSR ho komunisté zavřeli do uranových dolů, a tak emigroval), odpověděl: „Byl jsem zklamaný z jistých věcí. Například, když jistý redaktor MF Dnes prohlašoval, že je hrdý na to, že nemá národní hrdost. Ale mladá generace by měla být hrdá na své otce a dědy, kteří prodělali válku pod československými prapory. Musí být! Musí vědět, že zahraniční vojáci byli součástí svého národa. Musí vědět, že národ doma i za

euPortál

10


hranicemi bojoval za svou záchranu, že nacistům a kolaborantům se nepodařilo zlomit odpor národa. Co sledovali Lidové noviny, když před jistou dobou bez komentáře uveřejnily dopis jednoho Němce, ve kterém označoval české vojáky za historické zrádce a věrolomníky? Musím důrazně protestovat proti těmto snahám, protože jsem tím povinen památce kamarádů, kteří ve službě národu položili své životy na bojištích první a druhé světové války. Dnes jsme se alespoň stali členy NATO. Měli bychom podporovat naší armádu, protože ta je garantem naší národní svrchovanosti i do budoucna. Jen ten národ, který je ochoten svou svobodu bránit se zbraní v ruce, tak ten na ní má potom právo.” Na obsah těchto moudrých slov člověka, který byl ochoten položit život za nezávislost naší vlasti, bychom neměli zapomínat. Od eurorealismu k euroskepticismu Dle německého ministerstva spravedlnosti pocházelo v období 1998-2004 84% zákonů platných v Německu z Evropské unie. Podle údajů poslance britské Dolní sněmovny a ředitele European Foundation Billa Cashe přichází v současnosti 74% britských zákonů z Bruselu. Společně s bývalým německým prezidentem Romanem Herzogem si můžeme znovu položit otázku, zda-li v evropských národních státech existuje ještě systém, který se nazývá liberální demokracie. Evropská nedemokratická nadnárodní centralizace není však něčím nelogickým. Jak ukazují Christopher Booker a Richardem Northem ve své skvělé knize Skryté dějiny evropské integrace, byla evropská společenství od počátku zamýšlena jako cesta k superstátu a byla založena na nadnárodní unifikaci s předností evropského práva před právem národním . Od počátku se hovořilo o ever closer union. Stále těsnější svěrací kazajka Unie tedy logicky více a více svazuje demokracii v národních státech. Margaret Thatcherová podpořila v sedmdesátých letech vstup Británie do Unie, protože se domnívala,

euPortál

11


že Británie neztratí suverenitu. Na tuto lživou propagandu tehdejšího konzervativního eurofanatického premiéra již tehdy upozorňoval zakladatel thatcherismu Enoch Powell, což je po mém soudu osoba v konzervativních kruzích poněkud opomíjená, protože stejně jako by bez Barryho Goldwatera nebyl Ronald Reagan tím, čím se později stal, to samé můžeme říci o vztahu Thatcherové a Powella. Enoch Powell při rozpravě Dolní sněmovny projednávající vstup do EHS prohlásil: „Nevěřím, že tento národ, který po tisíc let bránil svou svobodu, ji bude nyní ochoten rozmělnit nebo zcela ztratit. Stejně tak jsem se já nestal členem svrchovaného parlamentu proto, abych nyní podpořil likvidaci nebo přenos této svrchovanosti na jiný orgán.” Margaret Thatcherová se postupně posunula od eurorealismu, který věří, že se evropská společenství a Evropská unie dají reformovat, k euroskepticismu, který by sice proti mezistátní spolupráci národních států nic neměl, ale již nevěří v reformovatelnost Evropské unie a chce dosáhnout obnovení demokratické formy vlády cestou vystoupení z EU. Pakliže ve svým pamětech Roky na Downing Street ještě obhajovala Jednotný evropský akt, dnes přiznává, že při jeho podpoře udělala chybu a přiznává, že měl Enoch Powell od počátku pravdu. Souhlasíme s tvrzením Thatcherové v její knize Umění vládnout, že „neexistuje způsob, jak ´zdemokratizovat´ EU: jít za tímto iluzorním cílem by velmi pravděpodobně znamenalo další omezení moci národního voličstva. Stejně tak neexistuje žádný plán reforem, které by přiměly politiky a funkcionáře EU ke skutečné odpovědnosti. To nejlepší, co mohou v současné chvíli udělat Británie a další členské státy, které si cení své demokracie, je postavit se šikanám a zneužívání postupů, které si EU tak oblíbilabez ohledu na to, proti komu jsou tyto kroky namířeny.” Měli bychom si otevřeně přiznat, že eurorealismus jako politický směr selhal. Od svého počátku je tato chvályhodná vize svobodných

euPortál

12


evropských států spolupracujících v rámci evropských společenství stále v defenzivě. Po Jednotném evropském aktu přišel Maastricht, pak Amsterodam a Nice. Ještě se nestalo, že by se nějaké pravomoci vrátily zpět na národní úroveň. Princip subsidiarity není ničím jiným než fíkovým listem evropské centralizace. Nyní se sice „euroexpress“ poněkud přibrzdil na francouzském a holandském NE v referendu o euroústavě, ale evropeisté se neštítí pohrdat demokracií a odmítnutou a pouze lehce upravenou euroústavu chtějí předložit znovu. Tentokráte raději nebudou předkládat novou smlouvu ke schválení v referendech, aby jim jejich vysněný eurostát náhodou neodmítli voliči v lidovém hlasování. V souvislosti s tím je potřeba připomenout dosti podivný postoj ODS s premiérem Topolánkem včele, která evropskou reformní smlouvu obhajuje a naprosto mylně interpretuje jako opuštění cesty k superstrátu, a to i přesto, že Michal Petřík, Tomáš Haas a Jiří Weigl ve svých statích jasně prokázali, že se v případě Evropské reformní smlouvy jedná o laciný podvod. I kdyby však Evropská reformní smlouva byla odmítnuta, není to žádná extra výhra. Jak jsme již napsali výše, v současnosti Brusel rozhoduje o více než polovině zákonů a stále přibývají další směrnice a i bez nových smluv dochází k další centralizaci. Cesta k obnovení demokracie –vystoupení z EU Dle mého názoru jedinou šancí, jak zachránit naši suverenitu a s ní spojenou demokracii, je opustit Evropskou unii a podílet se na možné integraci v jiné organizaci na mezistátní úrovni. Mezistátní spolupráce se liší jak od mezivládního přístupu, tak i od federalistického přístupu k evropské integraci. Pomýlenost federalistického postoje k integraci jsme si již vysvětlili výše, podívejme se krátce na přístup mezivládní. Ten sice bere jako základ integrace jednotlivé státy, avšak jeho postoj je špatný v tom, že o legislativních aktech rozhodují zástupci vlád členských států

euPortál

13


(exekutivy) a jimi přijaté akty mají nadřazenost nad národním právem. Jediný demokraticky legitimní princip integrace je princip mezistátní, kdy mezi sebou jednotlivé národní vlády uzavírají mezinárodní smlouvy a ty pak schvalují národní parlamenty. Takovou smlouvou vznikne jeden právní akt a národní stát nepředává právo vydávat legislativní akty nadnárodnímu orgánu. Podpůrným argumentem vystoupení z EU je i její současné ideologické směřování. Po mém soudu tyto tendence nejlépe shrnul ve své teorii evropeistické metaideologie Václav Klaus. Margaret Thatcherová též poměrně pěkně vystihla synergii různých evropeistických ideových proudů: „Zdá se, že evropská idea je nekonečně proměnlivá; a tím je také přitažlivá. Pokud jste zbožný, rovná se to křesťanství ; pokud jste liberál, ztělesňuje to osvícenství; když jste pravičák, představuje to baštu proti černému světadílu; když jste levičák, symbolizuje to internacionalismus, lidská práva a pomoc třetímu světu. Ale protože je toto pompézní pojetí Evropy tak nekonečně tvárné, znamená to, že je ve skutečnosti prázdné.” Významný ideolog thatcherismu John O´Sullivan vidí ohrožení liberální (či ústavní) demokracie 1) v nárůstu moci nevolených byrokratů a soudců uvnitř národního státu, 2) v supranacionálních organizacích typu evropských společenství, jež nemají svůj démos, 3) v multikulturalismu balkanizujícím společnost. Evropeistická podpora multikulturalismu, regionalismu a neototalitní politické korektnosti znamená různé strany téhož fenoménu, který se nazývá destrukce liberálně demokratického národního státu. O´Sullivan také dobře rozlišuje mezi internacionální integrací, při níž mezi sebou spolupracují suverénní státy, a supranacionální integrací, při které vzniká entita nadřazená národním státům. O´Sullivanův princip internacionální integrace se shoduje s námi prosazovaným principem mezistátní integrace. Jak tedy můžeme obnovit naší demokracii? Obecně jsem již zmínil, že by bylo vhodné vystoupit z Evropské unie. Daniel Hannan

euPortál

14


z Brugges Group Ronald Stewart Brown z Trade Policy Research Centre navrhli, že konkrétním řešením by mohlo být uzavřít s Evropskou unií dvoustrannou dohodu o volném obchodu nebo vstoupit do Evropského sdružení volného obchodu. Těm, kteří zakrývají své vlastní imperiální euronacionalistické choutky a nás straší tím, že by opuštěním Unie byla ohrožena naše bezpečnost, můžeme namítnout, že naše členství v mezinárodní organizaci NATO pro zajištění bezpečnosti naprosto postačuje. Ti, co bijí na poplach, že bez EU budou války, je dobré připomenout Hitlerovu snahu vytvořit evropský superstát a že jeho porážka byla zapříčiněna odbojovou obranou národní suverenity jednotlivých států. Pokud někdo upozorňuje na ekonomickou nevýhodnost našeho vystoupení, tak je vhodné připomenout fakt, že dle eurokomisaře Verheugena jsou roční náklady evropských regulací cca 600 miliard euro, zatímco dle propočtů Evropské komise z roku 2002 se přínosy jednotného trhu dají vyčíslit na 165 miliard euro. Z našeho pohledu jsou však otázky ekonomické výhodnosti či nevýhodnosti sekundární. Souhlasíme s výrokem Edmunda Burka citovaným ve Znečištěném pramenu Johna Laughlanda , že „stateční lidé zajisté dají přednost svobodě v počestné chudobě před hanebným a blahobytným otroctvím.” Navíc je dosti pochybné, zdali evropské „otroctví”, k němuž vede současný vývoj, bude otroctvím blahobytným. Politici, kterým záleží na osudu a svobodě naší země, by se neměli bát ukázat, že k členství v EU existují alternativy, které jsme zde zmínili, protože, než se nadějeme, nemusí zde již existovat český stát, ale provincie evropského superstátu zvoucí se Čechy a Morava, která sice bude mít vládu a parlament, ale ty budou pouze poslušně poslouchat příkazy z Bruselu a budou pouhou vzpomínkou na to, že zde kdysi existoval svobodný, suverénní, nezávislý a demokratický stát, za jehož nezávislost položilo mnoho Čechů své životy, aby pak během několika let byla oběť těchto lidí zapomenuta a obrácena vniveč.

euPortál

15


Demokratický deficit EU: mýty a skutečnost Tomáš Břicháček | Revue Politika č. 2/2006 Výtka, že Evropská unie trpí „demokratickým deficitem”, se do jisté míry stala klišé. Zaznívá, ač z rozdílných důvodů, jak od euroskeptiků, tak z tábora příznivců „stále užší unie”. Debata se rozvíjí zejména od druhé poloviny 80. let, kdy integrace začala gradovat a kdy během několika let prošla zásadním kvalitativním posunem. Podstatné množství důležitých vládních funkcí bylo přeneseno z působnosti orgánů členských států na úroveň ES/EU a „Brusel” se stal instancí rozhodující o každodenních právech a povinnostech jednotlivců. Je logické, že Společenství od té doby začalo být v mnohém připodobňováno ke státu a začaly být kriticky zkoumány jeho procesy rozhodování. Definic demokratického deficitu nalezneme mnoho. Jsou odrazem různorodosti jednotlivých pojetí, která se liší co do obsahu i rozsahu (skutečných i domnělých) jevů, jež jsou pod tento pojem zahrnovány. Demokratický deficit nicméně v každém pojetí rámcově znamená nedostatek demokratické legitimity evropských institucí a jejich rozhodování. V tomto krátkém zamyšlení se budeme věnovat kritikám, které v rámci debaty nejčastěji zaznívají, a pokusíme se odlišit skutečné problémy od domnělých. Dominantní exekutiva, slabý parlament Jednou z nejobvyklejších výtek je, že v evropské institucionální struktuře dominuje exekutiva, zatímco přímo volený Evropský parlament je příliš slabý a nemá postavení, jaké by mu příslušelo. Je argumentováno, že Rada (složená ze členů národních vlád) s Komisí (coby evropskou exekutivou) jsou dva hlavní aktéři rozhodování EU, Evropská rada (složená z vedoucích představitelů států) pak tím, kdo

euPortál

16


udává evropské integraci základní směr. Rada bývá stále vnímána jako hlavní legislativní orgán EU, zatímco EP je až druhý v řadě. Přes skokový nárůst pravomocí, který EP zaznamenal v posledních dvaceti letech, nelze nevidět, že jeho role je ve srovnání s rolí parlamentů v systémech jednotlivých členských států omezená. Na rozdíl od nich vykonává jen přesně vymezené pravomoci, které lze v jistém smyslu vnímat jako negativní či blokační, nedovolující příliš samostatné aktivity. Poslanci ani EP jako celek nemají zákonodárnou iniciativu a také role EP při ustavování nové Komise je slabší než při instalaci klasické vlády. I když schválení EP podléhá nominace předsedy Komise a posléze Komise jako celku, jsou to národní vlády, kdo jednotlivé komisaře de facto vybírá a kdo při ustavování Komise celkově udává směr. Je také pravda, že omezené a přesně definované pravomoci EP kontrastují s širšími a mnohem obecněji definovanými pravomocemi Rady. Závěry o „demokratickém deficitu” jsou zde podmíněny především tím, že EU je srovnávána se státem a jeho základními demokratickými mechanismy. EU však není vhodné srovnávat s jakousi ideální parlamentní demokracií. Není státem, ale společenstvím států; je stále mezinárodní organizací, byť s některými federativními prvky. Její struktura tomu logicky musí odpovídat a musí zajišťovat především reprezentaci zájmů jednotlivých členských států. Tuto reprezentaci zajišťují právě národní ministři v Radě, resp. vedoucí představitelé států či vlád v Evropské radě. Je věcí demokraticky odpovědné exekutivy, aby pod dohledem parlamentu vedla zahraniční politiku státu. Z toho vyplývá role vlád v každé mezinárodní organizaci. Nejpodstatnější zdroj demokratické legitimity EU lze spatřovat v demokratické odpovědnosti národních vlád. Z pohledu zastánce mezivládního přístupu by tato legitimita byla dokonalá při zachování principu jednomyslnosti při rozhodování v Radě. Ten ovšem musí do určité míry ustoupit v zájmu zajištění

euPortál

17


efektivity rozhodování. Rozšiřováním hlasování kvalifikovanou většinou je tento zdroj legitimity oslabován. Tuto mezeru může částečně zaplnit EP coby druhý zdroj legitimity. Je však důležité uvědomit si meze, kam až lze v tomto ohledu zajít. Někteří by EP rádi přisoudili roli reprezentanta „evropského suveréna” (tj. evropského lidu) a litují, že jím s nynějšími omezenými pravomocemi být nemůže. Například H. Köchler vyčítá institucionální struktuře EU, že kvůli slabému postavení EP je pouhým systémem brzd a protivah (checks and balances), ne pravou demokratickou dělbou moci. K tomu, jak dalece je tento přístup scestný, se dostaneme níže v souvislosti s úvahami o existenci evropského lidu. Mezinárodní organizace nejsou a nemohou být vedeny parlamentními shromážděními, to však neznamená, že by v nich takové orgány nemohly mít své významné místo. EP i přes pochybnosti, které můžeme mít o jeho reprezentativnosti, získává dostatečný mandát pro to, aby mohl být orgánem s kontrolními a spolurozhodovacími pravomocemi, sloužícím jako jistý korektor politiky Unie a ochránce zájmů občanů členských států. Takovou pozici už dnes bezpochyby má. Technokracie EU bývá často vytýkána technokratičnost. Podle kritiků je její politický systém poznamenán nedostatkem otevřenosti, dominancí expertů, smlouváním a handrkováním mezi sektorovými zájmy. Přestože tato kritika má jisté racionální jádro, realita je trochu jiná. Je třeba si uvědomit, jaké jsou kořeny evropské integrace. Původní pragmatická koncepce „otců-zakladatelů” evropských integračních struktur byla založena na sjednocování Evropy postupnou sektorovou integrací ve strategických oblastech pod vedením expertů a úředníků nezávislých na národních vládách (Vysoký úřad, resp. Komise a jejich aparát) - přes uhlí a ocel, atomovou energii

euPortál

18


k jednotnému vnitřnímu trhu. Domnívali se, že to bude nejúčinnější metoda pro sjednocení Evropy na pevném základě. Tento přístup jakkoli nelze souhlasit s původním finálním cílem jeho propagátorů, tj. Spojenými státy evropskými - má zásluhy na nastartování evropské integrace, protože zainteresované státy jej byly na rozdíl od jiných přímějších a rychlejších metod integrace ochotny akceptovat. Můžeme říci, že technokratům, jakkoli by si to byli přáli, se nikdy nepodařilo opravdu samostatně Společenství vést. Vlády členských zemí si udržely zásadní vliv na rozhodování a žádný pokrok v integraci by nebyl možný bez jejich souhlasu. To platí i o akceptování prointegračních rozsudků ESD. V novější době, s prohloubením integrace a s ustálením institucionálního rámce, byly technokratické prvky dále omezeny posílením role EP a jeho kontrolních i spolurozhodovacích pravomocí. Je třeba si uvědomit, že pravomoci EU se z velké částí týkají odborné ekonomické agendy řízení společného trhu. I produkty běžného legislativního procesu, na jejichž vytváření se podílí EP, pak mohou působit nesrozumitelně a nelidsky. Pokud pak jde o oblasti expertního rozhodování v pravém slova smyslu, tedy o výkonné pravomoci Komise, ECB či jiných orgánů, A. Moravcsik správně připomíná, že jde právě o ty oblasti, které jsou i na úrovni států zpravidla vyloučeny z přímé demokratické odpovědnosti. Podle Moravcsika je tak dojem, že EU je nedemokratická, vytvářen tím, že se specializuje na ty aspekty moderních demokracií, které tíhnou k menší přímé politické účasti. Naopak oblasti, jež tvoří vrcholně politická témata a jsou součástí demokratické soutěže, zůstávají především na národní úrovni. Neexistence evropského lidu Argument charakteristický pro euroskeptiky je ten, že bez ohledu na zvyšování pravomocí Evropského parlamentu nemůže být EU jako politická unie demokratická, protože neexistuje žádný evropský

euPortál

19


lid či politický národ. Jádro tohoto přístupu je velmi racionální. Vychází se z toho, že demokracie je definována jako vláda lidu či vláda lidu lidem pro lid. V každé definici demokracie je lid (démos) klíčovým prvkem. Tento lid není jen nahodilým souborem jednotlivců či skupin nalézajících se na daném území. Pokud si má obyvatelstvo vládnout samo, musí jít o společenství sdílející společnou identitu, vědomí sounáležitosti a pocit solidarity. Jinak řečeno, musí jít o politický národ. Jen v takovém prostředí mohou fungovat přirozené demokratické mechanismy, které budou generovat všeobecně akceptovatelné a veřejností kontrolovatelné rozhodovací procedury. Historie ukázala, že státy, které nebyly vystavěny na politickém národě, mohly existovat jen pod diktaturou. Evropský (či přesněji evropskounijní) démos neexistuje a je otázkou, zda vůbec kdy může vzniknout. Existuje jen ve statistickém smyslu jako soubor obyvatel členských států. Tito obyvatelé tvoří svébytné politické národy, které nesdílejí společný jazyk, společnou historii, společné sjednocovací mýty a mezi kterými jsou kulturní, sociální, ekonomické a další rozdíly. Chybí jim pocit kolektivní identity a loajality. Ta se vytváří sdílením zkušeností, mýtů, pamětí, které jsou často v kontradikci s těmi, jež jsou vlastní jiným kolektivním identitám. Za nejdůležitější (a možná jedinou opravdovou) společnou formativní zkušenost lze považovat křesťanství, které dalo dnešní Evropě základy morálky, společný způsob uvažování a které bylo v minulosti základním rysem evropské identity. Paradoxní je, že militantní sekularismus některých zemí zabránil tomu, aby se odkaz na křesťanství dostal do preambule návrhu evropské ústavní smlouvy. Je mnoho důvodů pro souhlas se zastánci teze, že demokracie potřebuje základnu v (národním) státu, který je ideálním prostředím pro její rozvoj. Je to dáno tím, že právě stát postavený kolem politického národa představuje v ideálním případě organickou, dostatečně homogenní, sociálně soudržnou konstrukci. Z toho ovšem

euPortál

20


nevyplývá, že na jiné úrovni než státní nemůže být bez dalšího organizace společnosti demokratická. Doktrinářské lpění na takovém předpokladu by znamenalo, že jedinou formou demokratického uspořádání by byl vysoce centralizovaný stát. Ve stejném duchu bychom totiž mohli argumentovat, že např. regiony jsou nedemokratické, protože neexistuje žádný lid, na kterém by byly založeny. Argument by mohl být o to pádnější, že v některých zemích jako např. v ČR, na Slovensku nebo ve Francii vznikly víceméně umělé entity nezohledňující historické celky. Pro mnohá rozhodování je stát příliš velký, a proto existují samosprávné obce a regiony, pro mnohá rozhodování je zase příliš malý, a proto existují mezinárodní organizace a další formy mezinárodní spolupráce. Na každé z těchto úrovní najdeme témata, která jsou pro obyvatelstvo důležitá a k jejichž řešení není třeba žádný démos. Zcela postačí, má-li toto obyvatelstvo společné zájmy, společné problémy a vůli společně o nich rozhodovat. Neexistence evropského lidu není argumentem pro odmítnutí integrace jako takové. Je jen argumentem pro stanovení jejích rozumných mezí. Těžiště politického rozhodování musí zůstat na úrovni národního státu. Na evropskou úroveň by měly být přenášeny v souladu s proklamovaným principem subsidiarity jen ty otázky, které nelze uspokojivě řešit na úrovni členských států a jejichž rozhodování „dál od občanů” je vyváženo citelnými výhodami. Když už je určitá pravomoc na evropské instituce přenesena, mělo by být citlivěji uvažováno o tom, zda je opravdu nutné rozhodovat v Radě o dané oblasti kvalifikovanou většinou a ne jednomyslně a zda výhody plynoucí z efektivity rozhodování jasně převažují nad rizikem, že stát může být v dané oblasti přehlasován a že o jeho věcech veřejných budou rozhodovat jiní. Je zřejmé, že v dnešní EU se to bohužel neděje. Neexistence lidu EU také neznamená, že by nemohla existovat určitá evropskounijní identita. Předpoklady pro započetí jejího

euPortál

21


postupného, spontánního vzniku byly položeny: dlouholeté mírové soužití, intenzivní propojení ekonomik v rámci společného trhu, odstranění hraničních kontrol, společná měna, studentské výměny. Bohužel v uvažování části evropských politických elit převládl v tomto ohledu aktivismus namísto respektování spontánního vývoje. Někteří evropští politici se snaží vytvořit evropskou identitu (a co hůř, často i evropský lid) uměle shora. Aktivní pokusy v tomto směru můžeme sledovat už od poloviny 80. let (např. Addoninův výbor, následné zavedení vlajky a hymny atd.). V tomto duchu lze vnímat i zavedení „občanství EU” Maastrichtskou smlouvou. Ač tento termín není zatím ničím jiným než zvučným označením pro několik dílčích práv, je sám o sobě ukázkou jistého chápání Unie chápání federalistického, protože pojem občanství byl vždy pevně spojen se státem. „Evropská idea” je prosazována často více či méně otevřeně v opozici k národnímu cítění. S oblibou bývá jako ospravedlnění opakováno, že evropská integrace překonala ostudný odkaz evropských nacionalismů, údajně odpovědných za dvě světové války či za války jugoslávské. Náhradou se nabízí něco, co nemůže být náhradou rovnocennou. Slovy E. Ottolenghiho, podporuje se opuštění starých loajalit ve prospěch identity postavené výlučně na doktríně práv, zrušení hranic a triumfu jednotného trhu. Identity jsou produktem a výsledkem dlouhého historického vývoje, ne laboratorních experimentů. Unijní identita by měla být založena především na pozitivním vztahu obyvatel EU k Unii, na pocitu hrdosti, že jejich stát je členem tohoto seskupení. Neměla by být chápána jako nahrazení národních identit a jako základ evropského politického národa. Neexistence evropských voleb Demokratický deficit je někdy spatřován také v tom, že přes vzrůstající pravomoci EP nadále neexistují opravdové „evropské”

euPortál

22


volby. Volby do EP dnes nejsou soutěží o obsah a směr politiky EU, nejsou soutěží o uchopení výkonné moci. Zůstávají nadále „národními” volbami, protože spíše než témata evropské politiky se v kampani objevují záležitosti vnitropolitické. Střetávají se zde národní politické strany se svými domácími programy. Stejně jako volby regionální nebo komunální (popř. volby do volených horních parlamentních komor) vnímají občané volby do EP jako druhořadé. U všech těchto „druhořadých” voleb je pravidlem nižší volební účast a odvozování preferencí od národních parlamentních voleb. Nebudeme-li na Evropský parlament pohlížet optikou federalistických ambicí coby na zástupce „evropského suveréna”, ale jako na orgán vyvažovací a kontrolní, není třeba vidět v žádném z těchto jevů základní problém z hlediska demokratické legitimity Unie. Ta nadále pramení především z reprezentace členských států. Nízká volební účast a další uvedené jevy spíše než na demokratický deficit ukazují na to, že základním prostorem pro budování demokracie musí i nadále zůstat úroveň národního státu a legitimita Unie musí být i nadále odvozována v první řadě od členských států, reprezentujících své občany. Neexistence politické soutěže na úrovni EU S kritikou evropských voleb souvisí i další výtka směřující k neexistenci opravdové politické soutěže na úrovni EU. Jak už bylo uvedeno, ve volbách do EP nesoupeří rivalitní přístupy k evropské politice. Tyto volby nemají určující vliv na obsazení čelných politických funkcí a nejsou schopny pohnout politickým směřováním Unie. Na evropské úrovni také neexistují opravdové silné politické strany, které by mohly reprezentovat roztříštěné rivalitní politické preference a zájmy občanů na úrovni EU. Místo toho se aktivně projevují zájmové skupiny a lobby, kterým evropské instituce dávají velký prostor.

euPortál

23


Například podle S. Hixe je v rozhodovacím procesu EU příliš mnoho aktérů, kteří mohou to které rozhodnutí zablokovat, výsledkem čehož je omezená politická soutěž. Levice ani pravice prý nemůže prosadit svůj autentický program, a evropská politika tak dlouhodobě tíhne ke středu - k mírně regulovanému trhu a umírněnému monetaristickému makroekonomickému kurzu. Hix dále argumentuje, že politika EU má mocný nepřímý dopad na procesy politické soutěže na úrovni členských států a omezuje opce v makro- i mikroekonomice. Jako jediné řešení vidí pravou politickou soutěž a pravou demokratickou odpovědnost politického vedení na evropské úrovni. Hix dobře popisuje existující stav, s vývody však nelze souhlasit. Jestliže budeme vycházet z toho, že základnou pro demokratické rozhodování je úroveň státu a že by to tak mělo zůstat, vyplývá z toho, že by mělo být rozhodováno právě zde o co možná nejvíce klíčových socioekonomických otázkách. Politická soutěž by tedy měla probíhat zde. Hix má pravdu v tom, že právní regulace na úrovni Unie omezuje domácí politickou soutěž. To je ovšem cena, kterou je třeba zaplatit za vymoženosti prostoru volného pohybu zboží, osob, služeb a kapitálu a za společnou měnu. Aby tato cena byla přiměřená, na úrovni Unie by mělo být rozhodováno jen to opravdu nezbytně nutné a účelné a politicky co nejneutrálněji. Ač Hix nikde nepoužívá slovo „federální”, jeho argumentace je ve své podstatě federalistická. Je zřejmé, že jeho vize se nemohou naplnit jinak, než že se EP stane legislativním orgánem se vším všudy, Komise exekutivou se vším všudy a že se na evropskou úroveň přesunou zásadní přerozdělovací pravomoci. To už bychom se ovšem ocitli ve Spojených státech evropských. Euroústava V rámci zamyšlení nad demokratickou legitimitou dnešní Unie nemůžeme opomenout neúspěšnou evropskou ústavní smlouvu.

euPortál

24


Summit v Laekenu, který v prosinci 2001 inicioval svolání Konventu, určil témata, která měla být diskutována a řešena při procesu modifikace zakládajících smluv. Šlo zejména o otázky (1) rozdělení pravomocí mezi EU a členské státy, (2) dosažení větší míry demokracie, transparentnosti a přiblížení Evropské unie jejím občanům a (3) institucionální změny, zejména přesnější a účinnější nastavení vztahů mezi Radou, EP a Komisí. Je zřejmé, že většina z těchto témat úzce souvisí s problémy demokratické legitimity Unie. Podíváme-li se na výsledný produkt Konventu a následné mezivládní konference z hlediska otázky demokratické legitimity Unie, naskytne se nám rozporuplný obraz, ve kterém v konečném souhrnu převažují negativa. Jako pozitivní lze vidět toto: 1. Rozdělení pravomocí EU, které doposud chybí. Návrh počítal se třemi skupinami, již dříve v podobném duchu předjímanými v odborné literatuře. Taxativně by byly stanoveny pravomoci (a) výlučné, v rámci kterých by mohla opatření přijímat pouze Unie, (b) sdílené, kde by mohla jednat jak EU, tak členské státy (ty jen v případě neaktivity Unie), a (c) oblasti, kde EU vykonává pouze podpůrné, koordinační a doplňkové aktivity. Toto rozdělení v dosavadních smlouvách chybí, a existují tak značné nejasnosti o rozsahu pravomocí Společenství. Současné evropské smlouvy obsahují seznam cílů evropské integrace (zejm. čl. 2 a 3 Smlouvy o ES) a pravidla pro chování evropských institucí v rámci jednotlivých politik a činností. Výslovné rozdělení na pravomoci, které členské státy přenesly na EU úplně a které pouze částečně, však současné evropské právo neobsahuje. 2. Ústavní smlouva počítala se zavedením přímého mechanismu zapojení národních parlamentů do přijímání evropského sekundárního práva. Protokol o úloze národních parlamentů v EU a Protokol o aplikaci principů subsidiarity a proporcionality by

euPortál

25


garantovaly právo národních parlamentů dostávat s předstihem a přímo veškeré dokumenty relevantní pro příjímání sekundárního práva, včetně všech konzultačních dokumentů Komise a jejího legislativního plánu. 3. Zapojením národních parlamentů měl být také ujasněn prozatím dosti vágní koncept principu subsidiarity a proporcionality. Pro kontrolu dodržování těchto principů při přijímání sekundárního práva EU by byl zaveden zvláštní mechanismus. Národním parlamentům a Výboru regionů mělo být také nově umožněno iniciovat přezkoumání již přijatého aktu u Evropského soudního dvora pro porušení těchto principů. 4. Návrh počítal konečně také s jistým zprůhledněním rozhodovací činnosti Rady. Zasedání Rady měla být rozdělena na legislativní a nelegislativní část. Toto rozdělení dosud chybí. V legislativních otázkách měla být do budoucna zasedání Rady veřejná. Pokud jde o negativa, je třeba zmínit především následující: 1. Už samo označení „Smlouva zakládající Ústavu pro Evropu”. V návrhu figurovala i funkce „ministra zahraničních věcí”, „veřejného žalobce” atd. Ústava i další zmíněné pojmy či instituty patří k atributům státu. V případě jejich aplikace na Unii musí být podobná terminologie vnímána jako federalistická. I kdyby byla ústavní smlouva jen rekodifikací současného primárního práva bez dalších změn, čímž není, lze ji vnímat jako další krok k evropské federaci. Tomu, že tak dokument může být vykládán, nasvědčují výroky čelných evropských politiků. Ač lze souhlasit s názorem, že např. Maastrichtská smlouva přinesla podstatně významnější krok k prohloubení evropské integrace, než je posun, k němuž dochází navrženou ústavní smlouvou, z psychologického hlediska je použití označení „ústava”, „ministr zahraničních věcí” a dalších federalistických termínů nešťastné.

euPortál

26


2. Ačkoli návrh rozčlenil pravomoci EU a států, vymezení kompetencí Unie v kategorii sdílených pravomocí zůstalo velmi obecné. Dlouhý katalog obsažený v návrhu představoval spíše vymezení oblastí než přesných pravomocí. Ústavní smlouva by tak, pokud jde o stanovení hranic pravomocí Unie a tedy i mezí evropské integrace, nepřinesla žádné zlepšení oproti současnému stavu. 3. Přijetí ústavní smlouvy by znamenalo rozšíření hlasování kvalifikovanou většinou ve více než třiceti případech, a to i ve velmi choulostivých oblastech spadajících doposud do tzv. třetího pilíře. Text navíc otevíral další možnosti překlenovací doložkou (passerelle) a rozšířením záběru tzv. doložky flexibility. Tím by se usnadnil přechod k většinovému hlasování i k rozšiřování pravomocí evropských institucí bez nutnosti klasické procedury revize smluv. V souladu s tím, co bylo výše řečeno o rozumných mezích evropské integrace, není krach giscardovské ústavy pro Unii žádnou tragédií. Zamítnutí uspěchaného a zároveň přehnaně ambiciózního projektu, který byl dalším nakročením ke Spojeným státům evropským, je pro evropskou demokracii dobrou zprávou. Dává evropským národům šanci dál a bez zbytečného spěchu hledat ideální formy vzájemné spolupráce. Dává prostor spontánnímu vývoji namísto vývoje umělého. Závěr Postupně jsme se věnovali nejčastějším výtkám vůči demokratické legitimitě EU a ve většině případů jsme jim dali za pravdu, alespoň co do existence a základního popisu kritizovaných jevů. Právě tak jsme ale odmítli většinu soudů o demokratickém deficitu, které z nich bývají vyvozovány. Výtky z federalistického tábora v podstatě vycházejí ze srovnávání EU s ideálním demokratickým státem. Tam by faktory jako dominantní postavení exekutivy, parlament s omezeným okruhem přesně definovaných pravomocí, slabá volební účast v parlamentních volbách, omezená politická soutěž a

euPortál

27


rozhodovací systém omezující výkyvy napravo či nalevo (jeden každý, natož pak vyskytující se kumulativně) musely vzbuzovat oprávněné obavy o demokratičnost systému. EU však není státem, ale specifickým společenstvím států, útvarem sui generis, jehož složitá struktura je kombinací mezivládních a nadnárodních prvků v rozhodovacím procesu. Kombinuje prvky mezinárodní organizace a federace. Vliv občanů členských států na tento rozhodovací proces je logicky mnohem výrazněji nepřímý, zprostředkovávaný, než je tomu na úrovni států. Jsou to členské státy, reprezentované svými vládami, které jsou hlavním zdrojem demokratické legitimity EU. Nelze souhlasit ani s přístupem euroskeptiků, kteří vyvozují z neexistence evropského dému v podstatě nemožnost demokratičnosti jiné než klasické mezivládní spolupráce. Evropský rozměr rozhodování je v dnešní době neodmyslitelnou součástí systému víceúrovňové vlády, stejně jako rozhodování na úrovni regionální či obecní. Podobně jako pro rozhodování na nižších úrovních, než je stát, je i na úrovni evropské podmínkou spíše existence společných zájmů a problémů a vůle společně je řešit. Neexistence evropského lidu a fakt, že národy členských států nadále chtějí být dobrými sousedy a ne „spolubydlícími” a že si nadále přejí přijímat vlastní zákony, rozhodovat o své vlastní vládě, rozhodovat o správě svých věcí, je argumentem pro to, aby EU zůstala společenstvím států a nesnažila se být něčím jiným, po čem ve společnosti neexistuje prakticky žádná poptávka. Je třeba odmítnout nikoli integraci na nadnárodní (komunitární) bázi jako takovou, ale integraci, která by šla směrem sjednocování daňových, sociálních, penzijních a dalších systémů a mířila tak k federaci neboli „superstátu”. EU nebude mít problém se svou demokratickou legitimitou, dokud bude základním prostorem pro rozvíjení politické soutěže a těžištěm rozhodování národní stát coby přirozená, homogenní, sociálně soudržná, základní organizační jednotka. Na evropské úrovni by

euPortál

28


měly být řešeny ty otázky, které přesahují možnosti států a které představují společné problémy. Vzdalování rozhodování od občanů je jinak třeba považovat za negativní a demokraticky nelegitimní. EU by měla být otevřeným společenstvím spřátelených, intenzivně spolupracujících nezávislých států jako dobrých sousedů. Naopak by neměla mít za cíl umělé vytváření evropského politického národa a evropské federace. Petr Fiala o neprůhledné struktuře EU a důsledkům pro demokracii: V rámci víceúrovňového systému rozhodování není volič schopen svým hlasem sankcionovat jednání politiků na evropské úrovni, protože zde není přímá odpovědnost. Na evropské politické rovině se proto vytvořil v jistém smyslu efektivní rozhodovací systém složený ze sítí expertů a příslušných výborů, který umožňuje prosadit se některým národním, regionálním i společenským zájmům a který se vyznačuje neformálností a flexibilitou. Tímto svým charakterem ale znesnadňuje demokratickou kontrolu a znejasňuje politickou odpovědnost. z článku Evropská ústava a evropská demokracie, Revue Politika č. 10/2003

Jedná se o systém, jenž je nejen neprůhledný v důsledku svých existujících reálných struktur a postupů, ale který je nesrozumitelný už v rovině definice systému. Máme zde vytvořen politický systém, který je definován tak, že jako celek i v každé své části potřebuje odborný výklad, jenž ale nemůže být jednotný, protože ani specialisté na evropskou integraci se nedokáží na interpretaci tohoto systému shodnout. To má závažné politické důsledky. Jednání uvnitř tohoto systému brání politickým aktérům v prosazování jejich zájmů, protože jejich politické cíle se při prosazování rozmělňují ve složité síti struktur a procesů. z článku Maastrichtské problémy současné Evropské unie, Revue Politika č. 2/2007

euPortál

29


Může Evropská unie fungovat jako demokratický federativní stát? Lukáš Petřík | Newsletter Centra pro ekonomiku a politiku, leden 2007 Blížící se výročí padesáti let od založení Evropských společenství je příležitostí prozkoumat cíl evropské integrace. Evropští federalisté si přejí, aby se Evropská unie přeměnila ve federativní stát po vzoru Spojených států amerických. Potom je však nutné se ptát , 1) zda-li v Evropě existují podobné podmínky, které v Americe vedly k vytvoření společného státu, a 2) zda-li jsou federace či nadnárodní státy legitimní a fungující formou vlády. Americký příklad: federace za cenu krveprolití občanské války Pokud jde o první otázku, musíme si uvědomit, že vznik Spojených států amerických jako federace nebyl vůbec jednoduchý a prošel i velice bolestnými obdobími. Před válkou za nezávislost neexistovala společná správa a společný orgán amerických kolonií, který by se zodpovídal americké veřejnosti (formou samosprávy) a britské koruně. Rebelské kolonie se až v době americké revoluce spolu spojily za účelem vzniku jednotlivých nezávislých států. První ústava Spojených států, tzv. Články konfederace, hovořila o tom, že jednotlivé státy jsou nezávislé a suverénní a že se mají pouze podílet na společné obraně. Federativní stát vznikl až po ratifikaci v současnosti platné Ústavy z roku 1787. I potom však přetrvávaly spory, jestli má stát Unie právo jednostranně vyhlásit nezávislost a opustit Unii. Tento spor však vyřešila až krvavá občanská válka, při níž byla násilně udržena jednota federace. U americké občanské války je potřeba se zastavit. Levicová historiografie často předkládá tezi, že zde šlo o boj mezi zastánci otroctví a abolicionisty. Ačkoliv otázka otroctví by neměla být

euPortál

30


podceněna, nemůžeme pominout i další příčiny konfliktu. Předně šlo o starý spor, jak velká má být ústřední moc Unie. Jižní státy požadovaly model konfederace, kde by většinu pravomocí měly jednotlivé státy. Obyvatelé Jihu se také především na prvním místě považovali za Virgiňany, Texasany, Floriďany atd., pak za obyvatele Dixie (Konfederace) a teprve potom za Američany. Dixie měla i obecně jiné tradice a životní styl. Zatímco Sever byl buržoazní, průmyslový a kapitalistický, Jih byl především zemědělský s kvazifeudálním typem plantážnické aristokracie (proto byla řada britských gentlemanů příznivci Jihu). Ve sporu mezi Severem a Jihem šlo také o ochranářství a cla. Sever prosazoval cla na průmyslové výrobky z Británie, aby chránil svou výrobu. To ale poškozovalo plantážníky z Jihu, protože chtěli dovážet britské stroje a obávali se recipročních celních opatření při vývozu bavlny do Británie. Že v občanské válce nešlo pouze o otázku otroctví , ukazuje i to, že generál Robert E. Lee, který nebyl zastáncem otroctví, šel přesto bojovat za Konfederaci, protože jeho vlast, Virginie, se připojila k CSA (Confederate States of America). Na druhou stranu loajální k Unii zůstalo i několik otrokářských států. Abraham Lincoln, ač byl sám odpůrcem otroctví, sliboval jižním státům, že když nevystoupí z Unie, bude jim ponecháno právo rozhodovat o tom, jestli jejich stát zůstane, nebo nezůstane otrokářským. Když jsem se zde zmínil o válce Severu proti Jihu, nebylo to z toho důvodu, že bych chtěl obhajovat kauzu Konfederace, ale protože jsem chtěl poukázat na to, že ve Spojených státech poloviny 19. století de facto žily dva rozdělené národy, které byly sjednoceny až násilím. A to i přesto, že zde existoval stejný jazyk, stejný původ (WASP), společná zkušenost odboje proti britské koruně, podobná tradice anglosaského práva a protestantského vyznání.

euPortál

31


Evropa je jiná Pokud toto porovnáme se současnou Evropskou unií, zjistíme, že zde předpoklady pro vytvoření jednoho státního či politického národa jako základní podmínky pro fungování demokracie jsou mnohem horší než v USA. Žije zde vedle sebe velké množství národů s naprosto odlišným jazykem, tradicemi, identitou, historií, kulturou, náboženstvím, ekonomikou, zájmy atd. Neexistuje evropské veřejné mínění jako takové (pouze veřejné mínění v jednotlivých státech), evropský patriotismus a solidarita, ač se tyto prvky evropské politické identity snaží evropeistické elity konstruktivisticky vytvořit. Evropeisté pokrytecky tvrdí, že chtějí překonat nacionalismus, ale sami se snaží vytvořit nový typ nacionalismu- euronacionalismus, který by se mocensky, hodnotově i kulturně vymezoval proti Spojeným státům americkým. Fungují federace a nadnárodní státy? Pokusme se nyní zodpovědět druhou otázku. Tedy, zda jsou nadnárodní státy a federace jako takové funkční a legitimní. I když jsme poukázali na obrovské problémy při vzniku Spojených států amerických a jejich politického národa, musíme připustit, že americká federace je dnes víceméně funkční a legitimní, ačkoliv jsou zde nadále další snahy o centralizaci prostřednictvím „federální pomoci“ (federal aid), což je jakási americká obdoba evropských strukturálních fondů, a na Jihu existuje nadále specifické patriotické cítění bouřící se proti centralizaci moci ve Washingtonu. Dalším relativně úspěšným federativním státem se zdá být Švýcarsko, které je navíc multilingvní. Je ovšem nutno připomenout, že ve Švýcarsku ve 40. letech 19. století také proběhla občanská válka. Pokud se podíváme na další federace, tak fungují většinou ty, které mají společný jazyk a podobné atributy jako Spojené státy (sem můžeme počítat např. Austrálii).

euPortál

32


Když však prozkoumáme multinárodní federace a státy, zjistíme, že se většinou rozpadly nebo jsou na pokraji rozpadu. Prvním příkladem států tohoto typu je Sovětský svaz, který se snažil shora vytvořit „nového sovětského občana” a „sovětský lid“ z národů, které mají rozdílné jazyky a tradice (podobně jako EU se snaží vytvořit evropského občana a evropský lid). Příklad Jugoslávie zase ukázal, že i přes téměř úplnou shodu v jazyce dvou největších, popř. tří národů Jugoslávie (Srbové, Chorvati, Muslimové), zde kvůli rozdílnému náboženství, státnosti, historii, hodnotám a tradicím nemohl vzniknout jugoslávský politický národ. Ukázalo se, že umělé potlačování národního cítění a umírněného nacionalismu může vyústit v opačnou reakci, která vede k agresivnímu výbuchu šovinismu. K násilnému rozdělení naštěstí nedošlo v Československu, protože na rozdíl od Jugoslávie zde neexistovaly vzájemné územní požadavky a separatistické tendence některých regionů. V případě Jugoslávie a Československa se ukazuje, že jazyk není jediným důležitým (i když je podstatným) prvkem pro fungování národa, ale že je nutné i povědomí společné historie a státnosti, které v případě obou výše zmíněných států a jeho národů neexistovalo (navíc existovaly např. konfesijní a ekonomické rozdíly). Rakouské císařství a Rakousko-Uhersko je posledním historickým příkladem toho, jak multinárodní státy nefungují, alespoň co se týče demokratické formy vlády. Parlament Rakouska-Uherska, Říšská rada, byla stejně nelegitimním a nedemokratickým orgánem jako současný Evropský parlament, protože zde neseděli zástupci rakouského politického národa, ale zástupci jednotlivých národů usilujících o svou svébytnost (legitimitu Říšské rady neuznávali zástupci Českého klubu-staročeši F. L. Riegera a F. Palackého a státoprávní šlechta J. J. Clam-Martinice). Nevznikl zde celorakouský stranický systém, ale každý národ měl své liberály, konzervativce, socialisty atd. Něco podobného se stalo i v polistopadovém

euPortál

33


Československu. Stejně tak se pravděpodobně rozdělí i Belgie, v níž vedle sebe žije vlámský a valonský národ. Došli jsme tedy k závěru, že federativní uspořádání není v žádném případě ideálním způsobem vládnutí. Mezi výjimky patří Spojené státy a Švýcarsko, ve kterých i přes peripetie občanských válek vznikl politický národ. Jinak se ukazuje, že nadnárodní útvary se bez patřičné legitimity svého politického národa a loajality občanů k tomuto politickému národu rozpadají. Politický národ navíc nevznikne přes noc a je ve své většině výsledkem mnohasetletého spontánního vývoje. V případě, že se v Evropské unii bude nadále prosazovat trend k vytvoření evropského státu bez evropského politického národa, Evropská unie se pravděpodobně rozpadne, protože občanům národních států se nebude chtít věčně žít pod nedemokratickou a nelegitimní vládou. Doufejme jen, že tento rozpad nebude krvavý, protože historie ukázala, že se státy bohužel ne vždy rozpadají mírovou cestou.

Margaret Thatcherová o eurofederalistech: Federalisté se neustále snaží předstírat, že jsou jaksi evropštější než my ostatní. To rozhodně nejsou; jsou pouze federalističtější. Na federální struktuře není nic specificky evropského - je tomu právě naopak: jestli je něco evropské, pak je to národní stát. z knihy Roky na Downing Street

euPortál

34


Lepší „dobrá” evropská legislativa než „špatná” domácí ? Tomáš Břicháček | euPortál, 20.9.2007 Jeden vyučující evropského práva na Právnické fakultě UK nedávno v souvislosti s dosavadními nulovými účinky tzv. principu subsidiarity prohlásil: „Zdánlivě bezvýchodnou situaci lze alespoň lépe vysvětlit, pokud ne vyřešit, na pozadí pojetí EU a členských států jako ústavního společenství, měřítkem demokratické legitimity a legality jehož aktu prvořadě není rozhodovací úroveň, na které byl přijat, ale reálný přínos, jaký jeho přijetí znamená k naplnění očekávání jednotlivce coby prvotního zdroje veřejné moci, který části této moci svěřil jednotlivým úrovním.” Jinak řečeno, v podání tohoto „Jean Monnet Professora” (hurá-evropanská obdoba titulu RSDr.) by se občan neměl zajímat o to, odkud přichází právní regulace, ale o to, jak je kvalitní. Měl by dát přednost legislativě přijaté institucemi ES/EU, je-li „dobrá”, před legislativou svého státu, je-li „špatná”. Zdá se, že tento pohled je v současné době dosti rozšířen. Podstatná část právníků i laické veřejnosti odpoví na sugestivně položenou otázku, že dá přednost „dobrým” právním předpisům z Bruselu před „špatnými” z národního parlamentu. Mohl by ostatně rozumně uvažující člověk odpovědět jinak? - Překvapivě ano. Mohl a měl by, má-li zájem žít nadále v demokratické společnosti. Rozlišování legislativy na „kvalitní”/„nekvalitní” či „dobrou”/„špatnou” v rozmanitém, je v mnohonárodním prostoru EU ve většině případů obtížně proveditelné. Při bližším zkoumání zjistíme, že jde o vrcholně subjektivní kategorie. O základních politických rozhodnutích lze z hlediska objektivity stěží uvažovat jako o „dobrých” nebo „špatných”. Většinou jsou jednoduše výsledkem určité politické volby. Pro Francouze tak bude „dobrý”

euPortál

35


paternalistický, sociální stát, tučné dotace zemědělcům, nebo pětatřicetihodinový pracovní týden. Stejné věci bude většina Britů nebo Čechů odsuzovat. Švédové nebo Finové uplatňují radikální restriktivní politiku k prodeji alkoholu, Španělé mají kvóty pro zastoupení žen v politice, Nizozemci tolerují prodej „lehkých” drog, eutanázii, umožňují (plnohodnotné) sňatky homosexuálů. Je nepochybné, že evropské národy se od sebe odlišují ve své povaze a preferencích, které se projevují v jejich politické volbě. Právní regulace pak tuto volbu reflektuje. Pokud tuto skutečnost zasadíme do kontextu tolikrát zdůrazňované neexistence evropského národa a veřejného prostoru (srov. např. P. Fiala: Evropský mezičas, 2007; V. Klaus: Integrace či unifikace Evropy, 2004) pochopíme nezastupitelný význam národního státu pro demokracii a organizaci lidské společnosti vůbec. Nebuďme proto lhostejní k tomu, odkud přichází právní regulace, a k rozšiřování oblastí činnosti a pravomocí ES/EU, které jsou již nyní předimenzované. Dejme přednost domácímu politickému rozhodování, i když jej třeba v tom kterém případě posléze shledáme jako „špatné”. Při dalších volbách totiž budeme mít příležitost docílit změny. Naopak, budeme-li jen blahosklonně přihlížet, jak se více a více rozhodování přesouvá na úroveň EU, v budoucnu bude přicházet více a více rozhodnutí, která budeme hodnotit jako „špatná,” protože budou lépe vyhovovat preferencím jiných národů. Tato rozhodnutí už ale nebudeme moci sami změnit, protože naše váha v rozhodovacích mechanismech EU je malá a bude se dále snižovat. Nebuďme proto lhostejní k tomu, odkud přichází právní regulace, a uvědomujme si všechny důsledky. Nechtějme se nechat navléct spolu s dvaceti šesti - a do budoucna ještě více - národy do svěrací kazajky jednoho, unifikovaného panevropského práva.

euPortál

36


Kdo je v EU „pánem smluv“? Tomáš Břicháček | Newsletter Centra pro ekonomiku a politiku, prosinec 2007 Členské státy míní, evropské instituce mění. Praxe ukazuje, že pravomoci přenesené na ES/EU žijí vlastním životem a často nabývají rozměrů, původně neočekávaných a nechtěných. Komise, Evropský parlament a Evropský soudní dvůr dokáží ve vzájemné souhře dát jednotlivým ustanovením zakládacích smluv zcela odlišný význam, než který jim přičítaly státy při podpisu. Nezdráhají se přitom jít do konfrontace třeba s drtivou většinou členských států. Ukázkovým příkladem jsou současné hry o třetí pilíř EU pod taktovkou Komise. Pilířová struktura Pilířová struktura vznikla při založení EU Maastrichtskou smlouvou jako kompromisní řešení, když nebylo politicky průchodné začlenit nejcitlivější oblasti spojené se státní svrchovaností do stávajícího nadnárodního rámce Evropských společenství (ES). K ES, které se staly prvním pilířem EU, tak byly připojeny dva pilíře založené na volnější spolupráci: Společná zahraniční a bezpečnostní politika a Spolupráce v oblasti vnitra a justice. V těchto tzv. „mezivládních” pilířích se mělo uplatňovat jednomyslné hlasování a speciální právní nástroje. Výsadní postavení zde měly mít Rada popř. Evropská rada, zatímco ostatní instituce byly dány na vedlejší kolej. Třetí pilíř, zahrnující v původní podobě spolupráci v oblasti vnitra a justice, byl eurocentralisty považován za provizorní řešení. Komisi a Evropský parlamentu byla mezivládní forma kooperace a fakt, že jejich postavení zde bylo omezené, od počátku trnem v oku. Spolu s příznivě nakloněnými akademiky tak od počátku žehraly zejména na

euPortál

37


údajnou těžkopádnost, pomalost, nepružnost a neefektivitu jednomyslného hlasování, a tlačily na přesun do prvního pilíře neboli komunitarizaci. Tyto tužby částečně naplnila Amsterodamská smlouva (1997), po které zůstává ve třetím pilíři již jen justiční a policejní spolupráce v trestních věcech. I tuto zbylou část měla komunitarizovat - se všemi riziky, která z toho plynou - euroústava a učiní tak Lisabonská smlouva, pokud vstoupí v platnost. Vedle prosazování změny smluv evropské instituce sledovaly ještě jinou, z hlediska legitimity velice pochybnou linii, která by mohla docílit téhož bez změny smluv, tj. bez ohledu na výsledek jednání o euroústavě. Od jisté doby začala Komise do svých návrhů komunitárních právních předpisů zahrnovat i ustanovení, mající dopad na oblast trestního práva. Pokaždé, když tak učinila, Rada oddělila trestněprávní část a odkázala ji na rozhodování a nástroje třetího pilíře. Od počátku nového milénia však Komise postupovala razantněji. Otevřeně už konstatovala, že trestní právo lze harmonizovat i v rámci jednotlivých politik ES, pokud je to nutné k zajištění účinnosti přijímaných norem. Útok Komise Do útoku přešla Komise tehdy, když Rada v rámci třetího pilíře připravovala rámcové rozhodnutí, které mělo harmonizovat trestní právo v oblasti ochrany životního prostředí. Tento akt měl uložit členským státům, aby kriminalizovaly některá jednání (např. vypouštění některých nebezpečných látek do přírody nebo protiprávní nakládání s odpady). Tresty měly být „účinné, přiměřené a odrazující” a měly zahrnovat - alespoň v závažných případech odnětí svobody. Komise podporovaná Evropským parlamentem se vyslovila proti přijetí rámcového rozhodnutí a namítala, že jeho účel a obsah spadá do pravomocí ES v oblasti životního prostředí. Předložila pak vlastní

euPortál

38


návrh směrnice o trestněprávní ochraně životního prostředí. Rada návrh směrnice nepřijala, když většina států shledala, že ES zde nemá pravomoc, a vydala původně připravované rámcové rozhodnutí. Komise se s výsledkem nehodlala smířit a podala u ESD žalobu na neplatnost daného aktu pro tvrzené porušení kompetence ES (viz případ C-176/03). Ve své argumentaci před soudem Rada a většina členských států odmítala uznat pravomoc ES harmonizovat trestní právo. Konstatovala, že k tomu neexistuje žádná výslovně udělená kompetence, a s ohledem na velký význam trestního práva pro svrchovanost členských států není přípustné, aby tato kompetence mohla být udělena ES implicitně při stanovení specifických věcných pravomocí, jako jsou ty v rámci politiky ochrany životního prostředí. Navíc Smlouva o EU přece věnuje specifickou hlavu soudní spolupráci v trestních věcech, která výslovně svěřuje pravomoc v oblasti trestního práva - zvláště co se týče vymezení znaků skutkových podstat trestných činů a použitelných trestů - Unii v rámci třetího pilíře. Přes tuto silnou argumentaci, která navíc ukazovala jasně, jak členské státy interpretují zakládací smlouvy, Evropský soudní dvůr rozhodl ve prospěch Komise a sporný předpis zrušil. Svou argumentaci opřel o článek 47 Smlouvy o EU, který konstatuje, že ustanoveními smlouvy není dotčeno žádné ustanovení Smlouvy ES. Z tohoto článku, který byl, jak napovídají pozdější vyjádření členských států, určen toliko pro jasné oddělení jednotlivých pilířů, Evropský soudní dvůr v podstatě vyvodil přednost prvního pilíře před ostatními. Dále konstatoval, že ochrana životního prostředí coby zásadní, průřezový cíl ES má být realizována v zásadě v rámci komunitární politiky ochrany životního prostředí. Ačkoli dle Evropského soudního dvora trestní právo „v zásadě“ není v pravomoci ES, neznamená to, že by ES nemohlo přijmout opatření vztahující se

euPortál

39


k trestnímu právu členských států a stanovit použití účinných, přiměřených a odrazujících trestních sankcí, pokud je to nutné pro boj proti vážným zásahům do životního prostředí. Dané trestní sankce tak podle soudu měly být přijaty v prvním pilíři v rámci politiky ochrany životního prostředí a rámcové rozhodnutí proto zasahuje do pravomocí ES. Třetí pilíř na odstřel? Komise a Evropský parlament si rozsudek vyložily jako potvrzení svého názoru o možnosti harmonizace trestního práva v rámci prvního pilíře. Komise tak nyní v rámci nejrůznějších politik ES chrlí legislativní návrhy obsahující harmonizaci skutkových podstat trestných činů i trestních sazeb - viz např. návrh směrnice o trestněprávní ochraně duševního vlastnictví nebo o ilegálním zaměstnávání imigrantů. Členské státy vykládají rozsudek restriktivně. Jeho důsledky se jednak snaží omezit pro oblast životního prostředí, jednak rozhodně odmítají uznat pravomoc ES definovat jednotlivé druhy a sazby trestných činů. K novým návrhům Komise se proto staví chladně. Komise jde ovšem nadále tvrdě za svým. V prosinci 2005 podala s podporou Evropského parlamentu žalobu na neplatnost nového rámcového rozhodnutí, které upravuje trestné činy související se znečišťování moře loděmi (případ C-440/05). Harmonizace měla být tentokrát podle ní uskutečněna v rámci společné dopravní politiky. Radu podpořilo v řízení dvacet členských států, které shodně popírají pravomoc ES v této věci a trefně konstatují, že široký výklad rozsudku C-176/03 by zbavil třetího pilíře smyslu. Rozsudkem z 23. října 2007 Soud nehledě na zmíněný postoj drtivé většiny členských států vyhověl Komisi a předmětné rámcové rozhodnutí zrušil, protože trestní sankce prý měly být stanoveny v rámci dopravní politiky. Z rozsudku v podstatě vyplývá, že stanovení trestních sankcí se má dít v rámci jednotlivých politik ES,

euPortál

40


má-li s nimi souvislost. Soud naopak odmítl názor Komise, že tímto způsobem lze upravit i druhy trestů a trestní sazby. I když se dlouholetý spor stane bezpředmětný, pokud vstoupí v platnost Lisabonská smlouva, zůstane vzorovou ukázkou bezskrupulózního jednání institucí ES/EU, pokud jde o rozšiřování vlastních pravomocí za cenu překrucování zakládacích smluv.

Margaret Thatcherová o zneužívání pravomocí institucemi ES: To nejlepší, co mohou v současné chvíli udělat Británie a další členské státy, které si cení své demokracie, je postavit se šikanám a zneužívání postupů, které si EU tak oblíbila bez ohledu na to, proti komu jsou tyto kroky namířeny. z knihy Umění vládnout (2005)

Christopher Booker a Richard North o evropské integraci: Na tomto novém systému vládnutí z bruselského centra bylo jedinečné to, že k prosazení své moci nepotřeboval eliminovat instituce vlád, jimž odebíral moc. Ústřední charakteristikou „projektu” bylo, že parlamenty, úřady a soudnictví každého členského státu měly zůstat beze změny. Za nimi se však skrývala nová mocenská struktura, která působila prostřednictvím právě těchto národních institucí, ovládala je a zajišťovala si jejich aktivní spolupráci způsobem, který byl do značné míry neviditelný. z knihy Skryté dějiny evropské integrace (2006)

euPortál

41

OD EUROÚSTAVY K LISABONSKĚ SMLOUVĚ

OD EUROÚSTAVY K LISABONSKÉ SMLOUVĚ

Nebezpeční eurointegrátoři a relativní smrt nedemokratické evropské ústavy Jiří Zahrádka Jsme pro Evropu svobody a demokracie Jiří Zahrádka a další Řekněme jasné NE pokusům o oživování euroústavy Tomáš Břicháček Vrací se nám euroústava zadními vrátky? Tomáš Břicháček Defétismus modré elity Marek Skřipský Mnichovanský kongres a zrada programu ODS Lukáš Petřík

euPortál

42


Nebezpeční eurointegrátoři a relativní smrt nedemokratické evropské ústavy Jiří Zahrádka | sborník Centra pro ekonomiku a politiku č. 42/2005 Lze se ptát, proč debatovat o euroústavní smlouvě, která – po nynějším francouzském odmítnutí – již nemůže být přijata všemi smluvními stranami. Proč tedy mrhat energií a penězi na schvalování dokumentu, který právně vzato již nemůže vstoupit v platnost? Ale reakce evropsko-unijních politiků nasvědčují tomu, že celá kauza euroústavy ještě není vyřešena. Pokračování ratifikace je nesmysl Na jedné straně se přiznává, že Smlouva o Ústavě pro Evropu musí být schválena všemi členskými státy, aby vstoupila v platnost. A na druhé straně se říká, že přes francouzské „ne” má ratifikační proces dál pokračovat. Co může být smyslem takového poměrně nelogického jednání? Domnívám se, že je jasné, že zastánci euroústavy chtějí vytvořit situaci, ve které postaví zhruba 22 až 24 států proti Francii a případně dalším několika státům, které by řekly své „ne”. Přitom z Francie udělají hříšníka, který brzdí rozvoj dalších států Evropské unie. „Styďte se a opravte se!“ – tak bude potom znít poselství k Paříži. Bude zřejmě vytvořen nátlak na francouzskou vládu, aby referendum zopakovala – ostatně pro „opravná” referenda již máme v EU precedenty. Přitom nedávné výroky francouzských představitelů zněly slibně. Prezident Chirac řekl, že není ani nástin možnosti, že by ústavní smlouva mohla být přeformulována. Francouzský premiér tuším minulý týden odmítl možnost opakování referenda. Jenže on asi už delší dobu ví, že jeho dny jsou sečteny, a tak je po změně na postu francouzského předsedy vlády samozřejmě možné tento jeho výrok označit za soukromý názor bývalého premiéra. Proto se domnívám, že bychom neměli

euPortál

43


upadnout do pasivity a rozhodně bychom měli jít k případnému referendu. Tím se dostávám k názvu dnešního semináře – „evropská ústava očima mladé generace”. Já jsem jej pojal spíše jako otázku: „Proč by mladá generace měla odmítnout evropskou ústavu.” Myslím, že je přirozenou touha mladých lidí po svobodě. Nemyslím tím bezmeznou svobodu bez odpovědnosti, „svobodu” na úkor druhých. Spíše svobodu myšlenek, tezí, teorií, které mají poskytnout základy pro svobodný prostor k seberealizaci každého člověka. A tato svoboda, ona svoboda pro různé pohledy na uspořádání společnosti, je dle mého názoru euroústavou omezena. Evropská ústava totiž není ideologicky neutrální. Určité ideologie prosazuje, je poplatná některým aktuálně módním trendům a navíc posiluje moc centrálních unijních orgánů. Mantinely pro soutěž názorů a způsobů, jak řešit různé společenské problémy, tedy byly zúženy. Navíc, soustředí moc nad půl miliardou - a později možná ještě větším počtem - Evropanů do rukou několika lidí politické superelity. Byla zde zmíněna doložka flexibility – tedy článek I-18 euroústavy, který dává možnost unijním orgánům rozšířit pravomoci Unie na úkor členských států. Při kritice této pasáže se setkávám s námitkou, že takové rozšíření pravomocí musí schválit všechny členské státy, že tedy každý stát má právo veta. To je však velmi nepřesné. Kdyby tomu tak bylo, doložka flexibility by nic neměnila. I dnes mohou státy jakkoli rozšířit pravomoci Unie – změnou smluv. V čem je tedy doložka flexibility nová? Právě v tom, že o rozšíření moci centra nemají rozhodovat státy změnou smluv, tzn. ratifikací ať již s využitím referenda nebo hlasováním v parlamentu, ale jen jejich ministři v Radě. Jediný ministr za členský stát, který musí být dle článku I-23 euroústavy zmocněn zavazovat vládu svého státu, tak může spolu s ministry ostatních členských zemí rozhodnout o rozšíření pravomocí Unie na úkor členských států. (Je to vlastně stejný princip, jakým byl zmocněn Říšským sněmem kancléř Adolf

euPortál

44


Hitler a jeho vláda vydávat zákony místo německého parlamentu. Stejné zrušení demokracie. - pozn. EUportal ) Mylné obvinění z neoliberalismu V souvislosti s ideologickou zaujatostí euroústavy se chci vyjádřit k postojům Francouzů k euroústavě. Domnívám se, že obavy z ekonomického neoliberalismu v ústavě jsou skutečně mylné. Myslím ale, že onen spor ve Francii nebyl ani tolik v rovině liberalismus vs. socialismus, jako spíše v rovině nacionalismus (nikoli v pejorativním smyslu, ale ve smyslu vůle spravovat si svou zemi po svém) vs. systém nadnárodních mocenských elit. Ke zdání přílišné liberálnosti euroústavy možná přispěly zmínky například o liberalizaci služeb v tzv. Bolkensteinově směrnici. Míchala se směrnice s euroústavou. Dnes jsem dokonce i v českých médiích zaznamenal informaci, že „euroústava zavazovala k liberalizaci služeb.” Zřejmě se tím myslel ústavní článek III-144, který říká: „V rámci tohoto pododdílu jsou zakázána omezení volného pohybu služeb uvnitř Unie pro státní příslušníky členských států, kteří jsou usazeni v jiném státě Unie, než se nachází příjemce služby.” Jenže stejné ustanovení platí již v současné Smlouvě o založení Evropského společenství, která ve svém článku 49 uvádí, že „podle následujících ustanovení jsou zakázána omezení volného pohybu služeb uvnitř Společenství pro státní příslušníky členských států, kteří podnikají v jiném státě Společenství, než se nachází příjemce služeb.” Bolkensteinova směrnice měla jen naplnit znění nynější smlouvy. Mimochodem, je zajímavé, že nás eurointegrátoři stále přesvědčují o tom, že jednotný trh potřebuje unifikovaná pravidla, jednotnou regulaci a přitom právě směrnice o službách, která měla podle odhadů přinést spoustu nových pracovních míst, a která je, myslím, jednou z mála bruselských směrnic, kterou bychom asi podpořili i my euroskeptici, jde přitom ve zcela opačném směru. Uplatňuje princip, dle kterého by například český poskytovatel služeb mohl v Německu nabízet své

euPortál

45


služby a přitom by podléhal zákonům, platným v České republice. To by samozřejmě znamenalo konkurenci právních systémů a komparativní znevýhodnění poskytovatelů služeb v těch státech, ve kterých je regulační přetíženost relativně vyšší. Slova o ekonomickém neoliberalismu by mohla některé pravicové voliče, například v České republice, k hlasování ve prospěch euroústavy přilákat. Proto považuji za nutné zdůrazňovat, že odstraňování bariér vzájemného obchodu je řešeno již v nynějších smlouvách. Případná další liberalizace vzájemného obchodu – je-li potřeba ve věci mezinárodního vnitrounijního obchodu ještě něco liberalizovat – je tak závislá na sekundárních právních normách, tedy směrnicích, nařízeních, případně evropských zákonech. Nikoli na změně základních unijních smluv. Existují ale i jiná „lákadla na euroústavu”, která mohou oslovit nejen ekonomické liberály. Často se například zmiňuje možnost občanů iniciovat vznik nové unijní legislativy. Článek I-47 euroústavy říká, že „nejméně jeden milion občanů Unie pocházejících z podstatného počtu členských států se může ujmout iniciativy a vyzvat Komisi, aby v rámci svých pravomocí předložila vhodný návrh k otázkám, k nimž je podle mínění těchto občanů nezbytné přijetí právního aktu Unie pro účely provedení Ústavy.” Tak toto samozřejmě zcela mění situaci. Toto nás všechny určitě dlouho trápilo. Já dnem i nocí chodím a přemýšlím, co by se ještě dalo zregulovat, jakou směrnici ještě Brusel opomněl vydat – i když už těch regulačně opomenutých oblastí moc není. Ale teď konečně víme, že stačí zavolat 999 999 přátelům z podstatného množství členských států, sednout si s nimi a sepsat návrh nové euronormy. Radost takové milionové euroangažované partičce může zkazit jen skutečnost, že Komise na takový návrh stejně nemusí reagovat. Toto ustanovení je navýsost účelové. Ve skutečnosti nepřináší občanům nic, ale dá se díky němu mluvit o demokratizaci Unie euroústavou.

euPortál

46


Subsidiarita jako podvod vedoucí k centralizaci Zastánci euroústavy také rádi mluví o tom, že ústavní smlouva více zapojí národní parlamenty do legislativního procesu. Vychází se přitom z principu subsidiarity, který dle článku I-11 evropské ústavy říká: „Podle zásady subsidiarity jedná Unie v oblastech, které nespadají do její výlučné pravomoci, pouze tehdy a do té míry, pokud cílů zamýšlené činnosti nemůže být dosaženo uspokojivě členskými státy na úrovni ústřední, regionální či místní, ale spíše jich, z důvodu jeho rozsahu či účinků, může být lépe dosaženo na úrovni Unie.” Zní to jistě krásně, prakticky a logicky. Má to však dva háčky. Zaprvé, opět nejde o novinku euroústavy, protože stejné ustanovení obsahuje i článek 5 nyní platné Smlouvy o založení Evropského společenství. A za druhé, ta pasáž euroústavy, která mluví o možnosti národních parlamentů zablokovat unijní legislativu v případě, že je princip subsidiarity porušen, nedává těmto národním parlamentům moc, ale pouhé právo. Právo, že třetina národních parlamentů (nikoli tedy jeden parlament jednoho členského státu) může v takovém případě napadnout danou legislativní normu u příslušné unijní instituce (nejčastěji tedy Evropské komise) a žádat, aby tato instituce legislativu přezkoumala. Nemají však moc zrušit ji. Protokol o používání zásad subsidiarity, který je nedílnou součástí euroústavy, říká ve svém sedmém článku jasně: „Po takovém přezkoumání může Komise a případně skupina členských států, Soudní dvůr, Evropská centrální banka nebo Evropská investiční banka, pochází-li od nich návrh legislativního aktu, rozhodnout, že návrh buď zachová, změní nebo jej odvolá.” Záleží tedy jen a jen na předkladateli návrhu nové unijní normy, kterým je až na výjimky Komise, jestli protestu národních parlamentů vyhoví či nikoli. Jde tedy opět o jalové ustanovení, které v praxi nemění v koncentraci moci nic.

euPortál

47


Evropeismus jako nekritizovatelná idelogie evropského superstátu Jedním z příkladů ideové nadřazenosti určitých směrů v euroústavě je evropeismus. „Evropanství” se stává jedním z kritérií, podle kterých má být vybrán člen Evropské komise. Článek I-26 říká jasně: „Členové Komise jsou vybíráni podle celkové způsobilosti a evropanství z osob, které poskytují veškeré záruky nezávislosti.” Podotýkám, že anglické znění euroústavy používá pro ono české „evropanství” termín „european commitment,“ který je snad ještě euroangažovanější a nejde tedy o zavádějící český překlad. Můžeme se setkat s námitkou, že je logické, že členové Komise mají být správnými „Evropany“ a navíc, že „evropanství” nijak nediskriminuje žádný politický názor, protože je možné obsah tohoto termínu vykládat různě. Ale nedomnívám se, že jde o pojem zcela neutrální a nevýznamný. Podívejme se, jak jsou kritéria na výběr člena Komise popsána v nyní platné Smlouvě o založení ES, konkrétně v jejím článku 213: „Členové Komise jsou vybíráni podle celkové způsobilosti a poskytují veškeré záruky nezávislosti.” Je tedy zřejmé, že „evropanství” nemusí být nutnou součástí definičních znaků správného člena Komise. Na mnoha jiných místech euroústavy jsou články ze současných smluv pouze překopírovány do smlouvy euroústavní. Ve věci výběru komisaře je příslušný článek shodný s formulací v nynější smlouvě – ovšem až na ono kritérium evropanství. Když by nemělo žádný význam, autoři euroústavy by mohli jen převzít stávající text. A vypadá to tak, že oni jej evidentně jako základ použili, ale přidali ono „evropanství”. Proč by jej přidávali, když by tato část textu pro autory euroústavy neměla žádný význam? Evropský neototalitární konstruktivismus Je tedy zřejmé, že autoři evropsko-unijní formy integrace se snaží vytvořit evropský politický lid, národ. (Podobně jako se snažili komunisté v Sovětském svazu vytvořit z rozdílných národů sovětský

euPortál

48


lid a vytvořit „nového člověka” jako sovětského občana. Stejně tak chtěl Adolf Hitler vytvořit nového árijského Evropana a evropský árijský superstát.-pozn. EUportal) Nechtějí čekat na spontánní vývoj, který by v budoucnu možná mohl vést k silnější identifikaci lidí s Evropou a tím i k přirozenému, zdola budovanému evropskému státu. Eurointegrátoři zvolili postup opačný. Nejdříve vytvářejí struktury celku, který dle různých smluv různě silně odpovídá definici státu. Na občanech EU pak je, aby se této struktuře přizpůsobili a tím, aby se stávali více „Evropany”. Právě k tomu používají autoři eurointegračních projektů nepříliš čisté metody – a ne pouze v případě euroústavy. Je třeba si všimnout kontextu, v jakém se ono kritérium evropanství pro členy Evropské komise do euroústavy včlenilo. Již před dvěma lety bylo přijato euronařízení číslo 2004/2003 o financování politických stran na evropské úrovni. Na finanční příspěvek z rozpočtu EU mají podle něho nárok pouze „politické strany na evropské úrovni”. Jak se taková strana pozná? Dle uvedeného nařízení musí být například reprezentována alespoň ve čtvrtině členských států, musí sdílet principy Evropské unie a musí se účastnit voleb do Evropského parlamentu. Co to znamená? Že politické strany z různých zemí EU jsou finančně motivovány k tomu, aby se nadnárodně spojovaly do jakýchsi celoevropských celků. Navíc je evidentní, že definice „strany na evropské úrovni” odpovídá eurostranám lidovců a socialistů, zatímco například strany euroskeptické ji splní jen obtížně. Euroústava však může zasáhnout i do některých „nečekaných” oblastí. Například do trestního práva. Euroústavní článek II-65 v Listině základních práv ve druhém odstavci říká: „Od nikoho se nesmí vyžadovat, aby vykonával nucené nebo povinné práce.” Na první pohled to zní normálně. Podívejme se ale, jak podobné ustanovení zní v české národní Listině základních práv, v jejím devátém článku, prvním odstavci: „Nikdo nesmí být podroben

euPortál

49


nuceným pracím nebo službám.” Tato část zní stejně, jako euroústavní pasáž. Jenže v české Listině následuje odstavec 2, který praví: „Ustanovení odstavce 1 se nevztahuje na: a) práce ukládané podle zákona ve výkonu trestu odnětí svobody nebo osobám vykonávajícím jiný trest nahrazující trest odnětí svobody, b) vojenskou službu nebo jinou službu stanovenou zákonem namísto povinné vojenské služby, c) službu vyžadovanou na základě zákona v případě živelných pohrom, nehod, nebo jiného nebezpečí, které ohrožuje životy, zdraví nebo značné majetkové hodnoty, d) jednání uložené zákonem pro ochranu života, zdraví nebo práv druhých.” V čem je tedy rozdíl? V tom, že euroústava nezná ze svého pravidla žádné výjimky. Právně vzato pak lze těžko nutit například vězně, aby vykonávali určitou práci, jestliže vězni sami nebudou chtít. Je možné namítnout, že práce pro vězně v praxi stejně není. To ale není argument o kvalitě právního textu. Je zcela samozřejmé, že právní norma má umožňovat, aby v případě dostatku práce pro vězně měl stát právo nutit odsouzené pracovat a tím přispívat alespoň malým dílem k úhradě nákladů spjatých s výkonem trestu, které jinak platí daňoví poplatníci. (Takže je tedy Evropská ústava (nejenom) v tomto bodě v rozporu s českou ústavou. Vstup České republiky do EU byl v rozporu s Ústavou České republiky, protože v ní se píše, že (Článek 1): „Česká republika je svrchovaný, jednotný a demokratický právní stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana.” (Článek 2 (1)): „Lid je zdrojem veškeré státní moci; vykonává ji prostřednictvím orgánů moci zákonodárné, výkonné a soudní.” Po vstupu do EU již však Česká republika není svrchovaný a demokratický stát, protože o velké většině zákonů platných v ČR již nerozhoduje český lid (démos) a právo evropské je

euPortál

50


nadřazeno právu českému. Demokratickou procedurou skrze referendum byla protiústavně zrušena demokracie, ačkoliv i sama legitimita referenda při agresivní europropagandě je velmi pochybná.-pozn. EUportal) Jenže podobných chyb či podivností je v euroústavě více. Mám-li říci, proč by mladí měli odmítat euroústavu, mohl bych s cynickou nadsázkou uvést, že euroústava straní starším ve věcech kultury a společenského života. Článek II-85 totiž říká: „Unie uznává a respektuje práva starších osob na to, aby vedly důstojný a nezávislý život a podílely se na společenském a kulturním životě.” Znamená to, že bez tohoto článku by Unie neuznávala a nerespektovala práva starších osob na důstojný život a podíl na společenském a kulturním životě? Že by před divadly stála ochranka, která by penzisty posílala zpět se slovy: „Vy jste starší osoba, vy nemáte právo na divadlo?“ Ne, samozřejmě, že každý svéprávný občan, bez ohledu na věk, je nositelem stejných práv. Tento článek je zcela nesmyslný a zcela zbytečný. Ale fakt je, že lobby mladých by se mohla ptát, proč nemá v euroústavě stejný článek. Hlasujme proti euroústavě v zájmu zachování svobody Mohli bychom dlouho debatovat o tom, jak euroústava zvýhodňuje určité vybrané skupiny lidí, jak je plná de facto stejných a zbytečně se opakujících frází, jak je nejen centralistická (tedy obsahově špatná pro ty, kdo centralismu zvláště po zkušenostech s komunismem nevěří), ale i formálně prachmizerně sepsaná. Jenže to by bylo, vzhledem k rozsahu euroústavy, na hodně, hodně dlouho. Proto bych svůj projev již ukončil a poprosil všechny přítomné, aby v případě referenda v České republice se snažili s euroústavou co nejpodrobněji seznámit, aby se nenechali zmanipulovat ani zastrašit, aby přemýšleli, a potom se sebevědomím svobodných občanů rozhodli proti omezení svých svobod.

euPortál

51


Roman Herzog a Lüder Gerken o demokracii v EU: Lidé jsou znejistěni, vůči EU jsou stále zdrženlivější a skeptičtější, protože pro ně integrační proces přestal být průhledný, protože se jim vkrádá pocit stále silnější centralizace kompetencí, jež je v rozporu s věcnými zájmy, a protože nejsou schopni rozlišit, kdo za jakou politiku nese odpovědnost. Tyto obavy je třeba brát velmi vážně, protože nepřicházejí jen tak odnikud. Evropská politika a část politiky německé si přejí, aby ústavní smlouva vstoupila v platnost i navzdory tomu, že ve Francii a Nizozemí ztroskotala. Především chtějí zachránit tu část, která nově upravuje kompetence orgánů a zákonodárné procedury EU. Ale právě tady tkví rozhodující problémy a slabiny, neboť ústavní smlouva předepisuje nakonec právě ony rozporuplné a neprůhledné evropské struktury, které rozhodující měrou způsobily problémy, s nimiž jsme dnes konfrontováni. z článku Evropa zbavuje nás a naše zástupce vlivu Evropa zbavuje nás a naše zástupce vlivu (2007)

Iain Duncan Smith o demokracii v EU: To, co teď Evropa potřebuje, je demokratická revoluce - návrat pravomocí národním státům … Demokracie není jen abstrakcí nebo systémem počítání hlasů. Demokracie vzkvétá, jen pokud je zakotvena v živé kultuře a v živé společnosti, kde voliči mohou změnit způsob, jakým jim je vládnuto. Pocit loajality a identifikace lidí s demokratickými institucemi jejich země je podmínkou skutečné demokracie i jejím důsledkem. Skutečné demokracie jsou živoucími politickými společenstvími zformovanými dějinami lidstva… Národní parlamenty … musí být znovu základem Evropské unie. z projevu Nová Evropa, 10.7.2003, Praha

euPortál

52


Jsme pro Evropu svobody a demokracie Jiří Zahrádka a další | euPortál, 8.6.2005 Skupina intelektuálů a politiků sepsala petici s názvem „Jsme pro Evropskou ústavu” (dále jen „petice”). Nehodnotíme motivy jejích autorů, ale kvalitu a pravdivost textu. Proto cítíme jako svou povinnost opravit četné nepřesnosti či zavádějící omyly tohoto dokumentu. K tomu nás vede respekt k hodnotám demokracie, svobody a práv každého člověka. Odmítáme slova, která mohou vzbudit dojem, že teprve schválením Evropské ústavy získáme „právo a příležitost podílet se na utváření a prosazování hodnot celého kontinentu.” Naše práva a příležitosti jsou dána již nynější Smlouvou o založení Evropského společenství a Smlouvou o Evropské unii. Euroústava naše možnosti naopak omezuje snížením podílu našich hlasů a odstraněním principu „jeden komisař za každou zemi.” 1. Není pravdou, že euroústava poprvé v historii vymezuje Evropu jako společenství hodnot, jako je svoboda, demokracie, nepřípustnost diskriminace a podobně. Tyto hodnoty jsou jako základní pilíře Evropské unie definovány již v článku 6 nynější Smlouvy o Evropské unii. 2. Není pravdou, že až euroústava „stanoví jasná pravidla hry”. Všechna práva a povinnosti členských států, jejich občanů i centrálních orgánů EU jsou samozřejmě stanovena již v nynějších smlouvách. Slova Petice o tom, že „pravidla potřebují především ti menší a střední, velcí hráči si mnohdy dělají, co chtějí” zamlčují, že právě euroústava dává těm velkým ještě větší váhu hlasů, zatímco těm menším hlasy ubírá. 3. Považujeme za nanejvýš pochybná slova Petice, že euroústava „přináší jednodušší, přehlednější, pro občany pochopitelnější uspořádání zákonů, cílů, pravomocí, institucí, nástrojů EU, zejména

euPortál

53


v oblasti spravedlnosti a vnitra.” Evropská ústava může naopak mást rozdílnými definicemi a právní silou podobně nazvaných právních norem (například „nařízení” dle současných smluv má zcela jiný obsah než „evropské nařízení” dle smlouvy o evropské ústavě). Zatímco nyní jsou pro občany zemí EU v oblasti justice a vnitra závazné jen ty evropské normy, které již národní parlament implementoval do národních zákonů, mohly by být po přijetí euroústavy závazné a bezprostředně aplikovatelné nejen akty národního parlamentu, ale i akty centrálních unijních institucí. 4. Odmítáme matoucí vzbuzení dojmu, že dle současných smluv je rozvoj Unie blokován „při požadavku jednomyslného rozhodování v Radě ministrů”. Požadavek jednomyslného rozhodování je omezen pouze na některé oblasti, jako je například policejní a soudní spolupráce, stanovení výše daní nebo společná zahraniční politika. Oblast ekonomická je téměř kompletně již nyní rozhodována kvalifikovanou většinou hlasů. 5. Co nejdůrazněji odmítáme nepravdivá slova Petice, že „přijetím (euroústavní) smlouvy se ČR nevzdává žádných nových pravomocí, ty byly Evropské unii předány už při podpisu smlouvy o přistoupení.” Kromě přesunu některých otázek z jednomyslného rozhodování do oblasti hlasování kvalifikovanou většinou, které umožňuje schválit konkrétní akt i proti vůli České republiky, zavádí Evropská ústava v článku I-18 možnost, aby si centrální unijní orgány přisvojily další pravomoci, bez ohledu na souhlas či nesouhlas vlád a parlamentů členských států. Petice uvádí, že euroústava „zavádí právní subjektivitu Unie, která zajistí větší uplatnění zájmů členských států Unie v globálním světě.” Upozorňujeme, že již dle současných smluv má právní subjektivitu Evropské společenství, tedy ekonomický a obchodní pilíř Evropské unie. Proto již nyní mohou bruselské instituce vyjednávat obchodní podmínky pro Evropskou unii na globálních fórech.

euPortál

54


6. Petice uvádí, že „nové evropské občanství poskytuje všem občanům naší země právo obracet se přímo k orgánům Unie, obracet se na evropského ombudsmana, podávat petice k Evropskému parlamentu”, a že „smlouva poskytuje svobodu pohybu a pobývání všech občanů po celé Evropské Unii, zakazuje jakoukoli diskriminaci na základě státní příslušnosti.” Upozorňujeme, že „evropské občanství” je definováno již nyní v článku 17 Smlouvy o založení Evropského společenství; že právo obracet se na evropského ombudsmana mohou občané naší země již nyní dle článků 21 a 195 této smlouvy, a že podávat petice k Evropskému parlamentu mohou již nyní dle článků 21 a 194 téže smlouvy. Stejně tak již nynější smlouvy zaručují „svobodu pohybu a pobývání všech občanů po celé Evropské Unii” a „zakazují jakoukoli diskriminaci na základě státní příslušnosti.” 7. Upozorňujeme, že slova Petice o tom, že euroústava „ctí jedinečnosti členských států..., posiluje (vzájemnou) sounáležitost...” se dají stejně aplikovat i na současné smlouvy (viz čl. 6, odst. 3 Smlouvy o EU a čl. 2 Smlouvy o založení ES). 8. Petice vytváří dojem, že euroústava dává více moci národním parlamentům při vzniku unijní legislativy. Upozorňujeme, že parlamentům členských států bylo dáno pouze právo být informován, právo hodnotit a právo namítnout porušení zásad subsidiarity a proporcionality. Evropská ústava jim však nedala právo zablokovat legislativu, vzniklou v centrálních unijních orgánech, pokud s tím tyto orgány samy nesouhlasí (viz článek 7 Protokolu o používání zásad subsidiarity a proporcionality). Autoři Petice uvádějí, že „je neodpovědné strach (z euroústavy) vyvolávat.” My se domníváme, že je neodpovědné zamlčovat před občany států Evropské unie skutečná negativa evropské ústavní smlouvy a manipulovat s informacemi podobně, jako v textu „Jsme pro Evropskou ústavu”.

euPortál

55


Odmítáme povrchní, ideologicky motivovanou propagaci Smlouvy o Ústavě pro Evropu, která posiluje moc centrálních unijních orgánů na úkor demokraticky volených orgánů členských států. Odmítáme zamlčování skutečnosti, že euroústava soustředí moc nad Evropou do jednoho centra s demokratickým deficitem, který není euroústavní smlouvou odstraněn, ale spíše posílen. Odmítáme nepravdy a manipulace, které jsou účelově šířeny s cílem schválení nástroje pro politiku centralizované moci a ideologické arogance. Vyzýváme k věcné debatě o skutečných změnách, které Evropská ústava přináší – tak, aby občané mohli sami posoudit, zda tyto změny podporují, či nikoli. Podepsaní: Jiří Zahrádka, ekonom; Benjamin Kuras, publicista a dramatik; Ing. Vilém Barák, ekonom; Mgr. David Hanák, politolog; Jan Kovanic, publicista; Ing. Petr Mach, Ph.D., ekonom; Doc. PhDr. Miloslav Bednář, CSc., filosof, Akademie věd ČR; Zdeňka Rybová, viceprezidentka Hnutí Pro život ČR; Prof. JUDr. Václav Pavlíček, CSc., ústavní právník; Ing. Dalibor Plichta, politolog a publicista

euPortál

56


Řekněme jasné NE pokusům o oživování euroústavy Tomáš Břicháček | euPortál, 10.1.2007 Spolu se začátkem německého předsednictví EU, které si vytklo za cíl znovu dostat na stůl téma evropské ústavy, ožívá i veřejná debata o této otázce. Ze spršky článků zastánců tohoto dokumentu a vize evropské integrace, která je v něm zakotvena, mě zaujal komentář Marka Švehly v novoročním Respektu. Ne snad, že byl zajímavý hlubokými či novátorskými myšlenkami, ale právě naopak svojí šablonovitostí. Je vzorovou ukázkou argumentace zastánců resuscitovaného dokumentu a mýtů, ve kterých žijí a které šíří. V textu se mimo jiné dočteme: „Občanští demokraté ústavu nechtějí, nic jasného ale místo ní nenabízí. Zóna volného obchodu bez politické integrace je dlouhodobě nefunkční představa, navíc je to model, který by nejvíc ublížil menším státům, jako je Česko… Stejně tak nejde nechat Unii, jak je: dnešní pravidla rozhodování se vytvářela pro patnáct členů, ne sedmadvacet a víc … Jak se pořád přesvědčujeme, nacionalismus v Evropě stále žije a volný obchod sám o sobě tohle neřeší.” 1. Federalisté se dlouhodobě snaží vzbudit dojem jednak, že eurorealistický program je programem toliko negativistickým, popř. že jako alternativu k současnému (tj. centralistickému, byrokratickému a dirigistickému) modelu evropské integrace nabízí zónu volného obchodu. To je ovšem hrubě zkreslené vidění. Jak zjistíme ze srovnání myšlenek tří z nejvýraznějších politických osobností, propagujících alternativní model k aktuální podobě Evropské unie - Margaret Thatcherové (v předmaastrichtském období), Václava Klause či u nás méně známého Iaina Duncana Smithe, někdejšího předsedy britské konzervativní strany -

euPortál

57


eurorealismus představuje konkrétní, pozitivní vizi evropské integrace. Ve svém památném, brilantním projevu v Bruggách v září 1988 Margaret Thatcherová připomněla, že Společenství není cílem samo o sobě, ale že je praktickým prostředkem, který může zajistit svým členům prosperitu a rozvoj. Formulovala vizi evropské integrace založené na aktivní spolupráci nezávislých suverénních států, které by se měly v mnoha oblastech - v otázkách, které lze řešit lépe společně než individuálně - snažit mluvit jedním hlasem. Tato integrace by však neměla být založena na potlačení národních států a byrokratické centralizaci moci v Bruselu, na centrálním plánování, bezmezné regulaci, na absurdní společné zemědělské politice či na snahách vytvářet protipól Spojeným státům americkým. Na počátku 21. století, již v rámci debaty o evropské ústavě, hovořil Iain Duncan Smith o svém ideálu tzv. „Nové Evropy”. Oproti současné formě integrace, kterou označil za „Starou Evropu”, ovládanou „bezduchými” institucemi, by „Nová Evropa” měla být Evropou svobodných, suverénních, intenzivně spolupracujících národních států. Zásadní místo mezi jejími institucemi by měla mít Rada, ve které by měl být zachován princip jednomyslnosti pro otázky zásadního významu. Komise by měla být zcela ve službách Rady. „Nová Evropa” by se měla zbavit těžkopádnosti v komunitárním právu a podstoupit ekonomické reformy; zejména se vzdát vysokého zdanění, přemíry regulace omezující podnikání, rigidní pracovněprávní regulace či vysokých celních bariér vůči vnějšímu světu. Základem kolektivní obrany musí být podle Smithe nadále Severoatlantická aliance. Evropa musí vytvořit větší vojenské kapacity, ale toliko v rámci NATO, ne NATO svými strukturami duplikovat. Ve stejném duchu se dlouhodobě k otázkám evropské integrace vyjadřuje Václav Klaus. Obhajuje tu část integrace, která se zaměřuje na postupné odstraňování omezení, která stojí mezi

euPortál

58


evropskými národy a jednotlivci, zásadně ale odmítá vizi „stále užší Unie” spojené s centralizací moci v Bruselu, omezeními plynoucími z dusivé komunitární přeregulovanosti, snahy o stírání rozdílů mezi národy a o nahrazení národního cítění Evropanů jakýmsi cítěním evropským, budování EU jako protiváhy USA. Vytrvale také upozorňuje na nebezpečí zhoubných ideologií, které ohrožují evropskou civilizaci, jako je zejména politická korektnost a multikulturalismus. Thatcherová, Klaus i Smith si evidentně cení prostoru „čtyř svobod“ (volného pohybu osob, zboží, služeb a kapitálu), které vytvářejí jednotný vnitřní trh, což je útvar kvalitativně naprosto odlišný od zóny volného obchodu, tak, jak je tradičně definována. Už sám o sobě představuje tak pokročilý stupeň integrace, že k němu na světě nenajdeme srovnání. Připomeňme, že Margaret Thatcherová kdysi aktivně podporovala vstup Británie do Evropských společenství, když se ještě domnívala, že evropská integrace může být založena právě na prostoru „čtyř svobod“. Později, když se ukázalo, že se integrace začíná mílovými kroky posunovat směrem k federativnímu celku, svého někdejšího postoje trpce litovala. 2. Také citované tvrzení o nedostatečnosti současného primárního práva v podmínkách rozšiřování Unie je jedním ze základních federalistických klišé. Ve skutečnosti federalisté rozšiřování zneužívají jako falešnou záminku pro ospravedlnění svého požadavku přenášení nových pravomocí na komunitární instituce a především omezování jednomyslného hlasování v Radě, což programově prosazovali od počátku, a to bez ohledu na počet členských států. Pokud chtějí tvrdit, že příliš mnoho oblastí stále podléhá jednomyslnému hlasování v Radě, a že proces rozhodování tak bude těžkopádný či blokovaný, pak já říkám, že nemístně přebujelý je naopak výčet oblastí, kde bylo „národní veto“ potlačeno na úkor hlasování kvalifikovanou většinou (angl. zkratka „QMV“).

euPortál

59


Je třeba si uvědomit, že s každým odbouráním jednomyslného hlasování v Radě ve prospěch hlasování kvalifikovanou většinou členské státy ztrácejí část své suverenity. O jejich věcech veřejných mohou rozhodovat jiní; důležité rozhodnutí může být přijato proti jejich vůli. Zároveň se tak rozhodování vzdaluje od občanů. Jde v podstatě o oblasti ztracené národní suverenity. Právě proto, kdykoli je na pořadu dne debata o jakémkoli dalším přechodu k hlasování kvalifikovanou většinou, mělo by být velmi důkladně zvažováno, zda nad touto ztrátou citelně převažují výhody z tohoto posunu plynoucí a zda je to v národním zájmu. Obávám se, že toto se v dnešní EU neděje. Existuje zde naopak jistý automatismus, jistá nebezpečná setrvačnost. Odpor k rozšiřováním hlasování kvalifikovanou většinou je prezentován jako zpátečnictví, nacionalismus, nedostatek odvahy apod. Federalistům jako by se podařilo přenést debatu do stavu, kdy „národní veto“ je v defenzívě, kdy musí být prokazována jeho oprávněnost. Mluví se o tom, kde je „stále” „ještě“ „zachováno“, kde „zůstává” apod. Přitom by tomu mělo být právě naopak. Právě hlasování kvalifikovanou většinou by si mělo složitě klestit cestu jako cosi výjimečného, co se uplatní toliko za výše uvedených podmínek Zapomíná se na to, že už sama možnost, že Společenství může v té které oblasti přijímat komunitární právní předpisy, ač na bázi jednomyslnosti, je výrazným usnadněním celé procedury oproti klasickému sjednávání mezinárodních smluv. Odpadá zde celý dlouhý ratifikační proces. Různé příklady z minulosti ukazují, že pokud existovala vůle řešit společné problémy, mohla být opatření přijímána touto cestou velice rychle a pružně. Jako příklad můžeme uvést oblast justiční spolupráce v civilních věcech, kde bylo v přechodném období, kdy se zde ještě uplatňovalo „národní veto“, přijato velké množství předpisů, které dnes tvoří páteř této politiky ES.

euPortál

60


V dnešním Evropském společenství, tzv. prvním pilíři EU, se hlasování kvalifikovanou většinou stalo prakticky základní metodou hlasování. Toto hlasování se uplatňuje (alespoň z podstatné části, tj. mimo vybrané otázky) nejen v rámci fungování vnitřního trhu, ale i ve velmi citlivých oblastech, jako je pracovní právo, zdravotnictví nebo justiční spolupráce v civilních věcech. Jednomyslnost zůstává jen u nejcitlivějších oblastí, jako jsou daně, sociální systémy apod. Na institucionalizované mezivládní bázi pak probíhá spolupráce v rámci druhých dvou pilířů Evropské unie, tj. v oblasti zahraniční a bezpečnostní politiky a v trestněprávní části oblasti vnitra a justice. Snahu dále rozšiřovat katalog oblastí, kde se neuplatňuje jednomyslnost, který je už nyní enormně široký, je třeba považovat za vrcholně nešťastnou a nebezpečnou, protože je přímou cestou ke Spojeným státům evropským. Právě o to se snažil projekt evropské ústavy, v rámci kterého by „QMV“ dále expandovalo (např. do velké části trestněprávní spolupráce v oblasti vnitra a justice). Jak se ukázalo během prvních dvou a půl let po rozšíření Unie o 10 nových členských států, stávající smluvní úprava plně dostačuje potřebě běžného fungování Unie i v počtu 25 států. Ani jednou během tohoto období nedošlo k výraznějšímu problému. Ani po právě uskutečněném rozšíření Unie o další dva státy, Bulharsko a Rumunsko, nelze očekávat nějaké zvláštní obtíže v rozhodování. Každý vstup nového státu do Unie lze řešit úpravou poměrů hlasů jednotlivých států v Radě, úpravou počtu europoslanců a dalšími nutnými technickými změnami, které se nedotýkají pravomocí. 3. Federalisté rádi zaměňují nacionalismus, ve smyslu ideje nadřazenosti vlastního národa spojené s nenávistí vůči jiným národům na straně jedné, s vlastenectvím coby šlechetným citem lásky a loajality ke své vlasti a svému národu na straně druhé. Instrumentálně zneužívají strašáka nacionalismu k ospravedlnění svého evropského internacionalismu, který chtějí postavit nad národní uvědomění evropských politických národů. Proto neustále

euPortál

61


tolik zdůrazňují zásluhy evropské integrace na dnešním mírovém soužití evropských států. Je třeba uznat, že evropská integrace měla po druhé světové válce vliv na usmíření někdejších dědičných nepřátel. Je ovšem třeba připomenout, že to není její výlučná zásluha. Svoji roli sehrála celková mezinárodněpolitická situace, která tlačila svobodný svět k jistému semknutí proti hrozbě sovětského bloku. Svoji roli sehrál Marshallův plán a s ním spojená rychlá obnova hospodářství západoevropských zemí a vojenské angažmá Spojených států v Evropě. Dále si myslím, že je třeba rozlišovat i to, nakolik je mírové a přátelské klima zásluhou současného modelu evropské integrace a nakolik samotného faktu, že spolu jsou evropské státy ochotny spolupracovat. V každém případě nevidím jaký přínos by mohlo mít pro přátelskou spolupráci mezi evropskými národy přijetí euroústavy. Tento dokument dláždí cestu k jejich umělé unifikaci, která by v budoucnu mohla vést naopak k nacionalistické reakci. 4. Euroústava je špatný dokument, založený na špatném konceptu. Ani po tzv. období reflexe se na tom nic nezměnilo, spíše naopak. Nyní se jasně ukázalo, že Unie může fungovat na základě stávajících smluv. Dobré víno se s léty stává ještě lepším, kyselé víno už lepší nebude. V památné scéně filmu o Michelangelovi zvolá hlavní hrdina: „Když je víno kyselé, tak se vyleje!“ Poté zničí svoje původní špatné dílo, aby na jeho místě mohlo vzniknout dílo velkolepé. Stejně tak by se mělo po zásluze stát s evropskou ústavou. Zamítnutí tohoto projektu, který byl dalším nakročením ke Spojeným státům evropským, ve francouzském a nizozemském referendu, je pro evropskou demokracii dobrou zprávou. Dává evropským národům šanci dál a bez zbytečného spěchu hledat ideální formy vzájemné spolupráce. Dává prostor spontánnímu vývoji namísto vývoje umělého.

euPortál

62


Jestliže v současné době není průchodné posunout EU směrem k výše načrtnutému eurorealistickému ideálu, musíme bránit alespoň současnou podobu zakládacích smluv a nedovolit jakékoli další přesunování pravomocí do Bruselu a rozšiřování „QMV“. Do roku 2004 jsme nemohli nijak ovlivnit směřování integrace a mohli jsme si toliko vybrat, zda do EU v její dnešní neradostné podobě vstoupíme, či nikoli. Nyní bychom se měli o to důrazněji angažovat v jejím budoucím utváření, a bojovat proti dokumentu, který by současný stav nejen petrifikoval, ale i dále zhoršil.

Řekli o „reformní smlouvě": A. Merkelová: Zásadní části Ústavy se podařilo udržet. J.L. Rodríguez Zapatero: Většina Evropské ústavy je obsažena v nové smlouvě. Jo Leinen: Obhájili jsme podstatu Ústavy… Johannes Voggenhuber: Naše politická unie má konečně Ústavu… a výsledkem tohoto summitu je ústavní politický celek… H.G. Pöttering: Podstata evropské Ústavy zůstala. V. Giscard d’Estaign: Institucionální návrhy z ústavní smlouvy … najdeme v Lisabonské smlouvě všechny, jen v jiném pořadí a zakomponované do původních smluv…

euPortál

63

SUBSIDIARITA VERSUS CENTRALIZACE ?

Vrací se nám euroústava zadními vrátky ? Tomáš Břicháček | euPortál, 25.7.2006 Evropská komise poslední dobou opakovaně naléhala na členské státy, aby se zřekly jednomyslného hlasování ve velké části tzv. třetího pilíře EU, tj. spolupráce v oblasti vnitra a justice v trestních věcech. Komisaři by si přáli, aby tyto záležitosti přešly do nadnárodního prvního pilíře a aby se o nich hlasovalo kvalifikovanou většinou. Jeden členský stát či jejich menšina by tak již nemohla blokovat přijetí opatření, s nímž by nesouhlasila. Komise odůvodňuje tuto myšlenku, která byla konečně obsažena i v návrhu euroústavy, tím, že by Unie mohla účinněji bojovat proti terorismu a organizovanému zločinu. Předseda Komise José Barroso nedávno komentoval návrhy takto: „všechny vlády souhlasí s tím, že máme víc bojovat proti terorismu; o co dnes žádáme, není nic jiného než o prostředek k tomu, abychom to mohli dělat.” Princip jednomyslnosti podle něj brzdí přijímání potřebných předpisů. Komisař Frattini zase poznamenal: „Žádáme státy o možnost dostatečně rychle reagovat na to, k čemu nás nutí realita. S jednomyslným hlasováním to je téměř nemožné.” Jsme tak svědky snahy prosadit jeden z hlavních bodů zamítnuté euroústavy zadními vrátky. Postupně se to bude nejspíše dít se všemi změnami, které ústava měla přinést (pokud se jí tedy eurofilním elitám nepodaří protlačit nějakým pokoutním způsobem jako celek). Zároveň jde jasně o další ukázku plíživé integrace. Je třeba si uvědomit, že s každým přesunem pravomocí do Bruselu a stejně tak s každým rozšířením hlasování kvalifikovanou většinou v Radě do další oblasti, členské státy ztrácí část své suverenity. Důležité rozhodnutí může být přijato proti jejich vůli. Zároveň se rozhodování vzdaluje od občanů. Právě proto, kdykoli je na obzoru další takový krok, mělo by být velmi důkladně analyzováno, zda je

euPortál

64


tato ztráta vyvážena výhodou z tohoto posunu plynoucí. Obávám se, že toto se v dnešní EU ve většině případů neděje. Dnes zde existuje naopak jistý automatismus, jistá nebezpečná setrvačnost. Eurofilní elity si zvykly vyžadovat přesun stále více kompetencí do Bruselu a odbourávání mezivládních prvků. Jedině to považují za dobré, pokrokové, moderní, za cestu ke světlým zítřkům. Naproti tomu zdrženlivost států s předáváním kompetencí či jejich lpění na jednomyslném hlasování v citlivých oblastech jako jsou daně, zahraniční politika, obrana či trestní právo jsou považovány za přežitek, úzkoprsý nacionalismus, krátkozrakost, málo odvahy, příznaky stagnace či eurosklerózy atd. Tuto vizi evidentně sdílejí spříznění „proevropští” intelektuálové, jejichž knihy jsou dnes doporučenou literaturou na všech humanitních školách na nejrůznější kurzy věnované evropské integraci. Namísto rozumných argumentů zaznívají bezostyšně demagogická tvrzení typu: „Chcete další teroristické útoky, k jakým došlo v Londýně? Snadná pomoc – nechte si nadále jednomyslné hlasování.” Takto lze shrnout výroky komisařů z poslední doby. Jak by mohlo většinové hlasování, resp. opatření takto přijaté zabránit útokům tohoto typu však už se od Komise nedozvíme. Není divu vyšetřování britské policie neprokázala, že by londýnské útoky provedli jiní teroristé, než ti usazení v Británii, kteří je financovali z vlastních zdrojů. Jak tedy opatření Unie mohla pomoci je záhadou. Komise zde tedy v podstatě cynicky zneužívá lidské tragédie ke shánění podpory pro další posilování kompetencí Bruselu na úkor členských států. Konstantou u Komise i spřízněných intelektuálů je věčné naříkání nad neefektivitou a těžkopádností mezivládní spolupráce. Přijatých opatření v trestněprávních věcech je prý nedostatek a proces přijímání je pomalý. Nutno ovšem připomenout, že i přes tuto údajnou těžkopádnost bylo za uplynulá léta přijato velké množství opatření (a to minimálně ve srovnatelné míře s komunitarizovanou oblastí domény vnitra a justice, tj. spolupráce v

euPortál

65


oblasti civilního soudnictví). Přijat byl i poměrně radikální projekt eurozatykače. Je vůbec pochybné, zda je nutné přijímat tak velké množství opatření (jak by si přála Komise) na úrovni EU. V tomto ohledu může být menší průchodnost těchto návrhů a kompromisní charakter výsledných opatření vyplývající z jednomyslného hlasování spíše výhodou. Podle prve zmíněné logiky by měly být předneseny velmi silné a podložené argumenty svědčící o tom, že komunitarizace této oblasti přinese dalekosáhlé výhody, které převáží nad závažnou ztrátou, kterou by členské státy utrpěly, tím, že by přišly o suverénní kontrolu nad touto citlivou oblastí. Tato logika je ovšem Komisi zjevně cizí. Ta se spokojí se svým základním paradigmatem „více integrace – dobře, méně integrace – špatně”. Zprávami a návrhy Komise se budou na své zářijové schůzce ve finském Tampere zabývat ministři spravedlnosti a vnitra členských států. Členské státy jsou zatím spíše zdrženlivé. Přesto lze předpokládal, že nebude-li návrh schválen již nyní, dříve či později se tak stane. Irský premiér Bertie Ahern o jednání Evropské rady o „reformní smlouvě": Záleželo nám víc na ochraně podstaty ústavy, a čím víc se debata točila kolem vlajky a symbolismu a Beethovena a všeho toho, tím jsme byli spokojenější... Nikdy se nepřestanu divit, co může některé lidi uspokojit… Bylo fascinující tam sedět a slyšet, jak se vše může změnit odstraněním symbolů. Vyhodili jsme Beethovena, vyhodili jsme vlajku a vyhodili jsme článek 8. Nemyslím, že na tom záleží. Ale když je to pro ně tak důlezité, je to z ústavy venku… The Irish Times, 25.6.2007

euPortál

66


Defétismus modré elity Marek Skřipský | euPortál, 25.11.2007 Osmnáctý kongres Občanské demokratické strany v sobotu podpořil svým usnesením vládu v jejím přístupu k Reformní smlouvě Evropské unie, což fakticky znamená souhlas nejsilnější strany s přijetím Reformní smlouvy. Následný požadavek o projednání zmiňovaného dokumentu Ústavním soudem již představuje pouze marnou snahu o zachování „eurorealistické“ tváře ODS. Je to vskutku zajímavý paradox. Není tomu tak dávno, kdy si občanští demokraté odhlasovali, že budou všemi dostupnými prostředky bránit předávání kompetencí z národní úrovně do Bruselu. Dnes se tváří, že rozhodnutí obou sjezdů jsou slučitelná, což nemůže nevyvolat trpký úsměv. ODS, zcela v duchu svého programu, před časem velmi rozhodně vystupovala proti návrhu Ústavní smlouvy pro Evropu, v čemž měla mou plnou podporu. Byl jsem rád, když dokázala vytrvale odrážet hysterická obvinění z „úzkoprsého nacionalismu” a když její europoslanci proti takřečené euroústavě svorně hlasovali. Konec konců právě postoj ODS k Evropské unii byl jedním z hlavních důvodů, který mě přivedl do jejích řad. Poté, co se evropská ústava zhroutila po francouzském levém háku a následném pravém háku z Nizozemí, přišli eurofederalisté s novým dokumentem – Reformní smlouvou. Ta sice odstranila ústavní charakter a znaky dokumentu a poskytla národním státům o něco více prostoru díky principu obousměrné flexibility, v zásadě však stále zůstává starou známou euroústavou. Zůstává smlouvou, která podporuje větší míru federalizace a centralizace Evropské unie a rozšiřování pravomocí Bruselu na úkor jednotlivých zemí.

euPortál

67


Na fakt, že rozdíly mezi euroústavou a Reformní smlouvou jsou v podstatě minimální, poukázali s maximální věrohodností například poradce prezidenta Tomáš Haas (Euroústava neprošla dveřmi, přichází oknem) nebo europoslanec za ODS, Hynek Fajmon (10 důvodů proti Evropské reformní smlouvě - Euroústavě č. 2), jeden z mála vrcholných politiků ODS, jemuž zůstal bojovný duch. Naopak, Mirek Topolánek nebo Jan Zahradil, dřívější nesmiřitelní odpůrci eurofedralismu o poznání zkrotli. Europoslanec Zahradil alespoň uznává, že Reformní smlouva není žádná výhra, premiér Topolánek ji však opakovaně nazval úspěchem a vítězstvím eurorealismu. Ve světle výše zmiňovaných analýz pánů Haase a Fajmona působí Topolánkovy optimistické proklamace přinejmenším nepatřičně. A jsme u dalšího z paradoxů, které se na ODS v poslední době nabalují. Pan Topolánek se deklarativně označuje za obdivovatele Margaret Thatcherové, ovšem jeho praktické kroky jej staví spíše do role jiného torryovského leadera – Edwarda Heatha. Tedy muže, který v čele své strany selhal a to zejména pokud šlo o vztah k tehdejšímu evropskému společenství. Co vede ODS k takové míře defétismu ? Co způsobuje, že ti, kteří proklamují své odhodlání ustupují po čase bez jediného výstřelu z boje ? Osobně soudím, že je to nedostatek odvahy a rozhodnosti. Je to snaha dostát alespoň naoko proklamovaným konzervativním idejím a zároveň nepohněvat „proevropskou” mediální arénu a vyhnout se střetům s kulturní levicí, dobře zabydlenou v mnoha médiích. To jsou ony výroky typu „Co zmůžeme sami?“, „Musíme být ochotni přijmout kompromis, aby to nedopadlo hůře” a podobně. Nemusí přitom jít pouze o Reformní smlouvu. Vzpomeňme na v tomto směru velmi signifikantní vyjádření poslance ODS, Marka Bendy k antidiskriminačnímu zákonu. Pan Benda tento legislativní paskvil nejprve podrobil zdrcující kritice, aby následně s velkou

euPortál

68


lítostí prohlásil, že pro něj bude hlasovat, neboť údajně nemá na vybranou. Vždy máte na vybranou, pane poslanče. Vždy existují alespoň dvě alternativy. Postoje a chování většiny elit „modré strany“ tak dokazují, že ODS je díky nim de facto zastrašenou stranou. Silná slova o thatcherismu, konzervatismu a národních zájmech berou rychle za své, když je třeba tyto hodnoty důsledně hájit v nepřátelsky naladěném prostředí a nikoliv je pouze vzývat na společenských akcích. Převážná část modré elity má prostě strach. Bojí se střetů o politickou filozofii, hodnotových zápasů a kulturně politických půtek. Je to v zásadě spolek ustrašených lidí, což nemůže změnit těch několik málo výjimek, jichž si osobně hluboce a upřímně vážím. „Tak zkus bejt aspoň jednou rytířem a řež se v bitvě prohraný…“ zpívá Daniel Landa ve svém songu „Čas odejít“. Pan Topolánek se s Landou nechává rád fotit, ale tuto píseň nejspíš nezná. Ona vlastnost „bejt aspoň jednou rytířem“ je právě tím, co převážné části elit ODS chybí. Co říci závěrem ? Asi jen doporučit, aby si „modré elity“ připomněly trefný úryvek z práce C.S. Lewise : „Je – li kulatý stůl krále Artuše zničen, každý člověk musí následovat buď Galahada nebo Mordreda, není jiná možnost.” Není jiná možnost, dámy a pánové…

euPortál

69


Mnichovanský kongres a zrada programu ODS Lukáš Petřík | euPortál, 25.11.2007 Ještě v dobách, kdy Mirek Topolánek nebyl premiérem, nahlas říkal, že je proti centralizované Evropské unii a evropskému superstátu, což bylo vždy jedním ze základů programu ODS. Jakmile však byla na stole euroústava, objevil se v Toplánkově postoji jasný appeasement vůči Bruselu korunovaný „měkkým ano“ Přemysla Sobotky pro euroústavu. Z této trapné situace ho vysvobodilo NE euroústavě ve francouzském a holandském referendu. Potom Angela Merkelová a Nicolas Sarkozy euroústavu oživili tím, že ji prakticky pouze přejmenovali a vláda s Topolánkem a Vondrou se chlubila, že zabránila vzniku evropského superstátu, přičemž věděla že lže voličům i členům ODS. Kdyby panu předsedovi Topolánkovi šlo o zájmy naší republiky a měl „gule”, jednoduše měl novou euroústavu vetovat, odejít z jednaní a ukázat posunkem Angele a Nicolasovi, že jsou prostě jedničky. Na XVIII. Kongresu ODS měl projev lídr britských konzervativců David Cameron, který připomněl, že jeho předek na protest proti Mnichovské dohodě, která oklešťovala suverenitu Československa, vystoupil z kabinetu, jehož byl členem. O to paradoxněji pak vyzněla výzva Topolánka v jeho projevu, aby delegáti ODS podpořili přijetí nové euroústavy, která z České republiky děla protektorát evropského superstátu Bundes Republik EUland. Je to nový Mnichov, tentokrát o nás s námi a o to je to smutnější. Topolánek svým zpěvem na úvod Kongresu znesvětil národní hymnu. Ne ani tolik tím, že zpívá falešně, ale že zpíval hymnu státu, jehož faktickou nezávislost, za kterou bojovali naši předkové a odbojáři v mnoha válkách, prodává do Bruselu. Topolánek v projevu řekl, že pokud Kongres nepodpoří euroústavu, vláda by měla podat demisi. Kongres nakonec vládní

euPortál

70


postoj k nové reformní smlouvě v usnesení podpořil. Je pravda, že premiér Toplánek by měl podat demisi, protože zradil nejen program své strany, ale zradil i svou vlastní zemi, čemuž se dříve říkalo vlastizrada. Milí „pravicoví” politici z ODS prodali nezávislost naší země, jen aby si za každou cenu udrželi svá koryta a nadále dělali ostudu pravicové politice. Ať už před lety označil bývalý předseda ODS Klaus ve své legendární SMSce za „falešný a prázdný” Topolánkův projev nebo samotného Topolánka, nakonec se ukázalo, že Topolánek falešným a prázdným vskutku je. A naprosto bez gulí.

Petr Fiala o tautologickém zdůvodnění integrace: Maastrichtská smlouva předpokládá další smluvní revize, které vždy prohlubují integraci, s odůvodněním, že smluvní revize jsou nutné, protože v té či oné oblasti existuje nejasnost, neefektivnost apod. Ale Maastrichtská smlouva a její následné revize tento stav samy způsobily, čili se jedná o argument v kruhu. Důvodem další integrace tedy často není objektivní realita nebo synergie zájmů členských států, ale sám předcházející stupeň integrace. Je tedy nutno provádět další revize smluv kvůli stavu, který vznikl předcházející revizí. z článku Maastrichtské problémy současné Evropské unie (2007), Sborník Centra pro ekonomiku a politiku č. 62/2007

euPortál

71


SUBSIDIARITA VERSUS CENTRALIZACE ? Princip subsidiarity 15 let od podpisu Maastrichtské smlouvy Tomáš Břicháček Daňová harmonizace versus svoboda a demokracie Tomáš Břicháček Odvrácená tvář Schengenu Tomáš Břicháček Schengen jako nástroj bruselské centralizace a přerozdělování imigrantů Lukáš Petřík Centralizace imigrační politiky Lukáš Petřík EU má plán, jak na přistěhovalce. Bude je „přerozdělovat” Adam Bartoš Rodí se evropský občanský zákoník? Tomáš Břicháček

euPortál

72


Princip subsidiarity 15 let od podpisu Maastrichtské smlouvy Tomáš Břicháček | Revue Politika č. 8/2007 Spolu s letošním patnáctiletým výročím od podpisu Maastrichtské smlouvy je vhodné si připomenout jeden z institutů, který tato smlouva přinesla a který sehrál při jejím vyjednávání a ratifikaci tak významnou roli, že o něm někteří mluví jako o „slovu, které zachránilo Maastricht“. Mám na mysli tzv. princip subsidiarity, který tato smlouva označila za základní zásadu evropského práva. Definovala jej tak, že v oblastech, které nespadají do jeho výlučné pravomoci, vyvíjí Společenství činnost pouze tehdy a do té míry, pokud cílů zamýšlené činnosti nemůže být dosaženo uspokojivě na úrovni členských států, a proto z důvodu jejich rozsahu či účinků jich může být lépe dosaženo na úrovni Společenství (v současnosti čl. 5 odst. 2 Smlouvy ES). V době Maastrichtu v subsidiaritu vkládali mnozí velké naděje. Věřili, že byl vynalezen zázračný lék proti evropskému centralismu. Tehdejší britský premiér John Major mluvil o obratu v centralizačním trendu evropské integrace. Někteří nadšení federalisté (jako např. bývalý soudce ESD Pierre Pescatore) se subsidiarity ze stejného důvodu obávali. Jiní v ní naopak viděli – podle svého zaměření – buď riziko, či vítanou příležitost pro další velkou expanzi moci Bruselu. Z čeho pramenily tak diametrálně odlišné interpretace? A která z nich se ukázala být jako pravdivá? Role subsidiarity v době Maastrichtu Koncepce subsidiarity jako principu politické a sociální organizace je starobylá. Objevovala se u Aristotela a ve staré řecké filosofii, byla dále rozvíjena Tomášem Akvinským a středověkými scholastiky a posléze formulována a modernizována doktrínou

euPortál

73


katolické církve. Její základní myšlenkou je, že vyšší entita má přebírat jen takové úkoly, které přesahují možnosti nižší entity a zahrnují širší, případně obecné zájmy. Těmito entitami se porůznu rozumějí subjekty na škále jednotlivec – rodina – obec – region – stát – nadstátní celek (nově). Je obtížné vyabstrahovat jakýkoli přesnější obsah této koncepce. Jde o stěží uchopitelný, vysoce abstraktní myšlenkový konstrukt, který vyvolává značně různorodé interpretace. Navíc existuje velké množství pojetí, která se navzájem liší. V rámci evropské integrace se objevily snahy použít koncept subsidiarity v polovině 70. let v rámci federalistických projektů přestavby tehdejšího EHS. V evropském kontextu se měl týkat vztahu integračního celku a členských států, přičemž kritériem legitimizujícím činnost integračního celku měla být větší účinnost jeho aktivit v porovnání s členskými státy. Hvězdná chvíle subsidiarity měla přijít na konci 80. let v souvislosti s tehdy probíhajícím procesem budování jednotného vnitřního trhu, pro nějž vytvořil podmínky Jednotný evropský akt. Ten mj. zavedl hlasování kvalifikovanou většinou pro přijímání harmonizačních opatření, „jejichž účelem je vytvoření a fungování vnitřního trhu.” V rámci takto vágně definované pravomoci Společenství koncem 80. let doslova chrlilo jednu normu za druhou a jeho činnost se stávala stále více viditelnou pro běžné občany. V téže době se začalo jednat o nových projektech hospodářské, měnové a politické unie, které předpokládaly radikální rozšíření kompetencí evropských institucí. V tomto klimatu se šířily obavy z nadregulace na komunitární úrovni a ze ztráty kompetencí na straně členských států. Mnozí cítili potřebu dát rozpínání Společenství určitou brzdu. Za této situace se různí aktéři evropské politiky, ač sledovali odlišné zájmy, chopili konceptu subsidiarity a učinili z něj na přelomu 80. a 90. let jeden z nejvíce debatovaných pojmů. Na prvním místě je třeba zmínit Evropskou komisi a zvláště jejího

euPortál

74


předsedu Jacquesa Delorse. Ten mistrně využil subsidiarity jako prostředku k uklidnění obav některých států a regionů z přílišné centralizace a k získání jejich souhlasu s plánovaným radikálním posílením Společenství. V období před Maastrichtem Delors mluvil o subsidiaritě jako o „klenebním svorníku” politické organizace Společenství a stavěl se za výkon sdílených pravomocí, kdykoli to bude možné. Takto měla být upokojena zejména Velká Británie, která byla k dalšímu kroku v integraci velmi zdrženlivá, z regionů pak především německé spolkové země. Zdá se, že i tito „pochybovači“ se nakonec nechali přesvědčit, že subsidiarita může představovat kýženou ochranu před expanzí činnosti Bruselu. Subsidiarita de iure Princip subsidiarity je zakotven ve formě závazné právní normy jako základní zásada Společenství a jeho dodržení je de iure podmínkou legality každého právního aktu či činnosti v oblasti mimo výlučné pravomoci Společenství. Všechny orgány Společenství mají povinnost zajistit při výkonu svých pravomocí dodržování principu a soudy EU mají prohlásit za neplatné ty akty, které jej porušují. Protokol o užívání zásad subsidiarity a proporcionality (dále jen Protokol), připojený k Amsterodamské smlouvě (1997), jenž v podstatě shrnul a na úrovni primárního práva kodifikoval aplikační pravidla formulovaná meziinstitucionální dohodou (1993) a Evropskou radou v Birminghamu (1992) a Edinburghu (1992), nepatrně upřesňuje definici principu a stanoví různé procedurální povinnosti institucí. Zvláštní důraz je kladen na roli Evropské komise, zejména s ohledem na její monopol legislativní iniciativy. Komise je mimo jiné povinna odůvodňovat své legislativní návrhy v oblasti nevýlučných pravomocí z hlediska souladu se zásadou subsidiarity, před podáním návrhu by měla konzultovat široký okruh

euPortál

75


subjektů, dále je povinna každoročně předkládat výroční zprávu o uplatňování zásady apod. Teorie také vyvozuje, že v oblasti nevýlučných pravomocí existuje presumpce, že oprávněny konat jsou členské státy, dokud se neprokáže, že kritéria subsidiarity mluví ve prospěch činnosti Společenství. Důkazní břemeno prý leží na komunitárním normotvůrci. Praxe ukazuje, že subsidiarita de iure, resp. její výklad v příznivě nakloněné literatuře, není ničím jiným než virtuální realitou. Nejasnosti v definici Zásadním problémem principu subsidiarity je jeho velice nejasná definice, která vyvolává mnohé otázky. Prvotním úskalím je výklad kritérií, která tvoří samotné jádro definice: „nemůže být dosaženo uspokojivě“ a „může být lépe dosaženo z důvodu jejich rozsahu či účinků.” Na první pohled je zřejmé, že jde o velice vágní termíny, jež jsou otevřeny nejrůznějším výkladům. Protokol sice přináší určitá vodítka, podle kterých by ve prospěch činnosti Společenství mluvila nadnárodní povaha zamýšlené činnosti nebo fakt, že činnost na úrovni Společenství by přinesla jasné výhody, jde však znovu jen o široké politické otázky v neurčitých termínech, přičemž chybějí právní kritéria pro jejich zodpovězení. Stejně důležitá je otázka, co přesně je třeba rozumět pod „cíli zamýšlené činnosti“, vůči kterým se poměřuje účinnost konání na národním a komunitárním stupni. Jde o cíle stanovené v primárním právu, které spoludefinují jednotlivé pravomoci, nebo jen o cíle dílčí, vztahující se ke konkrétní zamýšlené činnosti? Necháme-li se inspirovat jedním z případů ESD, otázka by mohla znít následovně: Řekněme, že zakládací smlouvy stanoví cíl zlepšovat pracovní prostředí v zájmu ochrany zdraví a bezpečnosti pracovníků a že Společenství má nevýlučnou pravomoc přijímat za účelem dosažení tohoto cíle harmonizační předpisy. Bude se v tomto případě

euPortál

76


poměřovat, zda je ten který navrhovaný harmonizační předpis v souladu s principem subsidiarity ve vztahu k prve zmíněnému cíli? Nebo je snad v této situaci referenčním cílem sama harmonizace, vůči níž pak budeme posuzovat kapacity členských států, resp. Společenství, přičemž nedojde k samotnému posouzení adekvátnosti této harmonizace ve vztahu k subsidiaritě? Zdá se, že má-li mít princip subsidiarity nějaký smysl, je namístě prve zmíněné řešení. Jak uvidíme, praxe ESD se však podle všeho ubírá opačným směrem. Úskalí představuje ostatně i otázka, které pravomoci Společenství (ne)jsou výlučné a v kterých případech se tedy má princip subsidiarity uplatnit. Výslovné vymezení výlučných pravomocí v zakládacích smlouvách dosud chybí. To má za následek nejistotu ohledně pole působnosti principu subsidiarity. Otázku určení výlučných pravomocí měla vyřešit euroústava, která pravomoci Společenství rozčlenila na výlučné, sdílené a podpůrné, což byl podle mého názoru jeden z jejích nemnohých přínosů. Její neúspěch ovšem znamená, že potřebné vymezení nadále absentuje. Subsidiarita v rukou institucí ES/EU V současné době jsou to jen a pouze instituce ES/EU, jimž je svěřeno princip subsidiarity uplatňovat a kontrolovat jeho dodržování. Dochází tak k situaci, kdy se institut, který byl koncipován jako brzda expanze Společenství, dostává plně do rukou subjektů, které s výjimkou jednoho (Rady) mají přesně opačný zájem než brzdit expanzi aktivit Společenství. Komise Jakmile byla Maastrichtská smlouva podepsána, Delorsova Komise se odpočátku snažila neutralizovat dopady zakotvení principu do primárního práva. Ukázalo se to hned v říjnu 1992, kdy vydala zprávu nazvanou Princip subsidiarity, ve které představila

euPortál

77


svůj výklad principu a své představy o jeho budoucí aplikaci. Komise zde vyložila velmi široce pojem výlučných pravomocí ES (tedy oblastí, kde se princip neuplatňuje), odmítla zavedení předběžného stádia při přípravě legislativy, věnovaného přezkumu souladu návrhu se subsidiaritou, a v podstatě konstatovala, že princip subsidiarity je přítomen v evropské integraci odpočátku a byl vždy dodržován, čímž naznačovala, že není důvod k jakýmkoli změnám. O tom, že se Komise nehodlala nechat subsidiaritou do budoucna příliš omezovat, svědčí i to, že ve zprávě označila subsidiaritu za .dynamickou koncepci, která je daleka toho svázat činnost Společenství do svěrací kazajky; dovoluje, aby tato činnost byla rozšířena, kde to vyžadují okolnosti, a naopak omezena nebo zastavena tam, kde již není odůvodněna.” Tato věta, která se posléze v upravené podobě dostala i do Protokolu, je vzorovou ukázkou mlhavých, nic neříkajících frází, kterými Komise princip subsidiarity obalila. (V jednom z novějších dokumentů Komise mluvila o subsidiaritě jako o „evolutivním, dynamickém konceptu k pružnému a pragmatickému užívání”.) Již první výroční zpráva o aplikaci principu, kterou Komise předložila v listopadu 1994, naznačila budoucí trendy v jejím přístupu. Prostor věnovaný subsidiaritě byl zredukován ve prospěch proporcionality a především agendy tzv. lepší tvorby právních předpisů (angl. better lawmaking, fr. mieux légiférer), která má představovat cílevědomou snahu o vyšší kvalitu legislativy a která zahrnuje cíle, jako je zjednodušení legislativy, omezení administrativní zátěže apod. I do budoucna byl prostor věnovaný subsidiaritě umenšován. Ostatně vypovídá o tom i skutečnost, že výroční zpráva z roku 1994 byla poslední, která měla subsidiaritu ve svém názvu. Od roku 1995 je zpráva vydávána pod titulem Zlepšení tvorby právních předpisů. Pokud se podíváme na nejnovější výroční zprávu z června 2006, která hodnotí rok 2005, zjistíme, že specificky principu subsidiarity spolu s proporcionalitou je věnována jen

euPortál

78


přibližně jedna pětina textu. Zbytek patří právě agendě lepší normotvorby. Komise vedle předkládání výroční zprávy plní „v zásadě“ i další procedurální povinnosti. Předně odůvodňuje své legislativní návrhy z hlediska subsidiarity. Jinou otázkou však je důkladnost a přesvědčivost její argumentace. Kritici upozorňují na to, že Komise často používá dopředu připravené obecné formulace a neprovádí opravdové zkoumání. Často v jednom stručném odstavci toliko konstatuje, že kritéria subsidiarity mluví ve prospěch činnosti Společenství, a to bez jakýchkoli dalších argumentů. Institut odůvodnění se tak stává čistě formální záležitostí. ESD se s tímto pojetím odůvodnění plně spokojí. Evropský parlament Ani Evropský parlament nemá zájem na rozvoji konceptu subsidiarity coby prostředku usměrňujícího činnost Společenství. Když Komise v roce 1993 oznámila svůj úmysl vzít zpět několik legislativních návrhů, které podle jejího názoru nebyly v souladu s nově zakotveným principem, Parlament přijal rezoluci, ve které požadoval, aby většina z těchto návrhů zůstala zachována. Ještě více o přístupu Parlamentu vypovídá jeho rezoluce z května 1997, ve které trval na tom, že princip subsidiarity „nemůže být na překážku legitimnímu výkonu sdílených pravomocí ze strany Společenství, nesmí bránit rozvoji činností, pro které Společenství disponuje výlučnými pravomocemi, a nemůže zpochybňovat acquis communautaire ani se projevit v oslabení komunitárního práva.” Parlament také opakovaně projevoval nevoli vůči některým požadavkům Protokolu, jako je požadavek na to, aby Komise vedla široké konzultace (kvůli údajné ztrátě času), či vůči požadavku, aby forma činnosti Společenství byla co „nejlehčí”, např. aby užívala rámcové směrnice namísto podrobných předpisů. (EP naopak dává přednost co nejvýraznější činnosti ES.)

euPortál

79


Rada Rada ministrů je orgánem, v němž členské státy prosazují své národní zájmy; narozdíl od Komise a Parlamentu, které zastupují zájmy ES/EU. Z toho mnozí autoři vyvozují, že tento orgán by měl mít pozitivní vztah k subsidiaritě a měl by mít opravdový zájem na jejím dodržování. Tento předpoklad je ovšem poněkud zjednodušující. Nezdá se, že by v Radě existovala společná vůle k ochraně pravomocí členských států a že by mezi členskými státy panovala shoda v tom, které záležitosti (ne)mají být vydány do rukou institucí ES/EU. Spíše se zde stýkají různé národní zájmy. Státy s vysokými daněmi např. prosazují harmonizaci přímých daní, protože chtějí odstranit konkurenční výhodu států s nižšími daněmi. Nezkoumají přitom soulad se subsidiaritou. (Mimochodem v realizaci uvedeného záměru jim nebrání subsidiarita, ale jednomyslné hlasování, které se v této oblasti uplatňuje.) Obecně platí, že subsidiarity se dovolávají jen ty státy, kterým hrozí přehlasování či které již přehlasovány byly. Ani Radu proto nelze považovat za orgán, který by měl jako celek obecně zájem na rozvíjení principu subsidiarity a oslabení expanze komunitární legislativy. Soudní kontrola nekontrola Kontrola dodržování subsidiarity ze strany komunitárního normotvůrce není svěřena nikomu jinému než Evropskému soudnímu dvoru (popř. u přímých žalob soukromých osob Soudu prvního stupně), tedy orgánu oddanému evropské integraci, který od počátku rozpínání komunitárního práva povzbuzoval a svými mnohdy aktivistickými rozsudky jej sám uskutečňoval. Právní nauka hodnotí dosavadní přístup ESD jako velmi zdrženlivý a význam subsidiarity v jeho judikatuře jako mizivý. Soud ukázal neochotu princip aplikovat, resp. aplikovat v jiném než minimalistickém pojetí.

euPortál

80


Soud hned v počátku označil princip za primárně politický. Konstatoval proto, že bude postihovat pouze zjevnou chybu v uvážení komunitárního normotvůrce (srov. např. případ C-84/94). Vyhnul se jakémukoli bližšímu zkoumání podstaty subsidiarity a zatím nijak nepřispěl k upřesnění vágních kritérií, která používá platná definice principu. Právě vzhledem k posledně uvedenému je těžké si představit, v jakých případech by mohl ESD zjevnou chybu vůbec konstatovat. Někteří autoři mají pro přístup ESD v této věci pochopení. Konstatují, že kritéria subsidiarity jsou neurčitá a nechávají komunitárnímu normotvůrci velkou míru uvážení, přičemž využití tohoto uvážení je problémem spíše politickým než právním. Tato argumentace ovšem nevysvětluje, proč Soud kritéria subsidiarity ve své judikatuře neupřesnil a nezaložil ustálenou aplikační praxi, když v tolika jiných případech – ve prospěch Společenství a na úkor členských států – aktivismem nešetřil. Dalším poznatkem z judikatury je, že Soud není důsledný ani ve zkoumání dodržení procesních požadavků subsidiarity. Vykazuje především velmi vysokou míru benevolence vůči nedostatkům v odůvodněních na straně komunitárního zákonodárce. Jeho přezkum je v tomto ohledu velmi povrchní (srov. např. případy C-233/94 nebo C-377/98). Posledním důležitým postřehem je, že ve výše nastíněné otázce „cílů zamýšlené činnosti“, o kterých mluví definice, se Soud v podstatě přiklonil k dílčím cílům. Ukazují to případy týkající se harmonizace, kde ESD prohlásil, že sledování cíle harmonizace z povahy věci odůvodňuje, aby byla intervence situována na komunitární úrovni. To znamená jen další oslabení principu. Soud totiž nezkoumá záměr komunitárního zákonodárce provést harmonizaci vůči cílům v zakládacích smlouvách, ale za referenční cíl považuje samotnou harmonizaci. Takový přístup ovšem znamená, že cíl je zaměňován s prostředkem.

euPortál

81


ESD doposud nikdy nezrušil žádný právní akt Společenství pro jeho rozpor s principem subsidiarity. Nepřekvapuje tedy skutečnost, že subsidiarita není v soudních sporech vyhledávaným argumentem. Počet případů je velice malý, např. v roce 2005 šlo společně u ESD a Soudu prvního stupně jen o čtyři rozsudky. Ani v prvních letech po Maastrichtu nebyla tato čísla v výrazně vyšší; za léta 1995–1998 se uvádí celkem třináct případů. Subsidiarita je žalobci užívána pouze jako vedlejší argument. Strana, která chce ve sporu obstát, jednoduše nevsadí na princip, který doposud žádný spor nevyhrál. Snahy o reformu Vzhledem k dosavadnímu stavu aplikace a kontroly subsidiarity se nadále objevují snahy redefinovat její právní úpravu, což se projevilo naposledy při přípravě euroústavy. Výsledný dokument přinášel především podstatné změny v procesní stránce principu. Měl být zaveden nový mechanismus předběžné kontroly ze strany národních parlamentů členských států. Parlamenty by dostávaly odůvodněné návrhy legislativních aktů EU. Ode dne doručení by mohl každý parlament (či kterákoli z jeho komor) zaslat ve lhůtě šesti týdnů legislativním orgánům EU své odůvodněné stanovisko. V něm by vysvětlil, proč soudí, že dotyčný návrh není v souladu s principem subsidiarity. Legislativní orgány pak měly k těmto stanoviskům „přihlížet“. Každý parlament by měl pro tyto účely dva hlasy, v zemích s dvoukomorovým parlamentem každá komora jeden hlas. Pokud by stanoviska o porušení subsidiarity představovala nejméně jednu třetinu všech hlasů (resp. jednu čtvrtinu v případě návrhů v oblasti policejní a soudní spolupráce v trestních věcech), musela by Komise návrh přezkoumat a rozhodnout, zda jej změní, vezme zpět, nebo zda na něm setrvá. V literatuře se v této souvislosti mluvilo o „žluté kartě“. Můžeme jen spekulovat, zda by tento způsob kontroly přinesl nějaké změny. Už jednorázová zkouška mechanismu provedená v

euPortál

82


roce 2005 v rámci platformy COSAC ukázala velký problém v podobě příliš krátké lhůty, kterou by měly parlamenty k vyjádření. Dále je otázkou, jak by Komise a další orgány nezávazná stanoviska národních parlamentů reflektovaly. Závěr Václav Klaus opakovaně označil subsidiaritu za prázdné, „únikové“ slovo, které nic neznamená a umožňuje, aby si pod ním každý mohl představit něco jiného. Obávám se, že analýza definice principu, jeho aplikace institucemi ES/EU v rámci legislativního procesu a dosavadní soudní kontroly nevede k jinému závěru. Definice principu je postavena na velice nejasných kritériích. Za situace, kdy tato kritéria nebyla doplněna přesnějšími právními vodítky ani uchopena a rozvinuta judikaturou, si je může každý vyložit po svém. Proto v současné době nemá princip subsidiarity žádný hmatatelný normativní obsah. Z toho vyplývá předně to, že uvážení komunitárního normotvůrce co do uskutečnění té které činnosti v oblasti nevýlučných pravomocí Společenství není subsidiaritou nijak imperativně omezeno. Dalším nutným důsledkem je nemožnost objektivního zjištění, zda je princip dodržován, či nikoli. Celkový význam tohoto elementu v evropské konstrukci je tak prakticky nulový. Definovat velmi vágně institut, jehož úkolem je určovat, zda má v dané věci jednat ES/EU, či členské státy a přenechat jeho aplikaci a kontrolu plně orgánům ES/EU, nemohlo vést k ničemu jinému než k současnému stavu. Z hlediska těch, kteří se nechali v době Maastrichtu zakotvením subsidiarity do primárního práva ukonejšit, šlo jednoznačně o sázku na mrtvého koně. Subsidiarita ponechaná v rukou institucí ES/EU sotva bude hrát roli v omezení rozpínání aktivit Společenství. Odtud pramení snahy zapojit do kontroly národní parlamenty. Zda by takový mechanismus, jako byl ten, který předvídala euroústava, mohl

euPortál

83


přinést nějaký zvrat ve vývoji tohoto institutu, je velkou neznámou. Otevírá se však otázka, zda je vůbec účelné v rozvíjení principu subsidiarity v evropském právu dále pokračovat. Osobně jsem toho názoru, že není tím pravým nástrojem pro dělbu úkolů mezi členskými státy a Společenstvím. Tato dělba by totiž měla být předem jasně určena na základě pregnantního vymezení pravomocí Společenství. Stávající vágní vymezení těchto kompetencí, které je navázáno na široké cíle, ve spojení s prázdnou koncepcí subsidiarity neznamená nic jiného, než že trvalé expanzi komunitárního práva nic nestojí v cestě. Václav Klaus o subsidiaritě: Slovo subsidiarita by mělo být zapomenuto, protože nic neznamená, je to naopak únikové slovo, které umožňuje, aby si pod tím každý mohl představit něco jiného. Rozhovor pro Hospodářské noviny o Evropské unii, 10.12.2001

Slovo subsidiarita bylo eurofanatiky a eurofily používáno jako útočná zbraň. Bojovalo se s tímto slovem. Ale toto slovo postrádá jakýkoliv obsah. Nic neznamená. Nedefinuje nic. Je z hlediska obsahu prázdné. Můžete pod tento pojem shromáždit všechny možné myšlenky a postoje. Máme mít společnou zahraniční politiku nebo ne? Obhájci subsidiarity budou aplaudovat oběma pozicím. Kdo používá slovo subsidiarita, říká nesmysly. Já už to raději vůbec neposlouchám. Rozhovor pro Die Welt, 23.7.2004

euPortál

84


Daňová harmonizace versus svoboda a demokracie Tomáš Břicháček | Revue Politika č. 3/2007 V Evropské unii se již dlouho vede debata o daňové harmonizaci. Ač je spolu s dalšími tématy v poslední době v pozadí za otázkami institucionálními, jde o téma prvořadého významu, neboť úzce souvisí se suverenitou členských států a demokratickou legitimitou Unie. Jde také o téma aktualizované několika nedávnými iniciativami a výroky. Připomeňme úvodem některé z nich. Koncem listopadu 2006 představila Evropská komise plán na harmonizaci daňových základů u daně z příjmů právnických osob, na základě kterého hodlá výhledově předložit legislativní návrhy. Francouzský ministr vnitra a pravděpodobný budoucí kandidát na prezidenta Nicolas Sarkozy nedávno prohlásil, že by si přál odstranit v zakládajících smlouvách princip jednomyslnosti v oblasti daní a nahradit jej kvalifikovanou většinou, aby bylo možné „vyjít z paralýzy daňového dumpingu”. Z druhé strany barikády připomeňme iniciativu slovenské politické strany KDH, která začátkem podzimu předložila slovenskému parlamentu návrh „Deklarace o daňové suverenitě” Slovenska, která by měla zdůraznit vůli této země nadále samostatně rozhodovat o svých přímých daních a jež by měla zavázat vládu, aby hlasovala proti všem harmonizačním návrhům právních aktů EU v této oblasti. Současný stav Jednotlivé státy EU mají v zásadě samostatné daňové systémy a uplatňují samostatné daňové politiky. Uspořádání těchto systémů vychází z různých ekonomických, sociologických, historických a dalších faktorů. Smlouva o ES klade toliko požadavek tzv. daňové neutrality, vyjádřený v článku 90 a následujících. Členským státům

euPortál

85


je zakázáno daňově diskriminovat výrobky z jiných členských států. Článek 93 pak umožňuje Radě na základě jednomyslného rozhodnutí harmonizovat nepřímé daně v rozsahu nezbytném pro vytvoření a fungování vnitřního trhu. Právě harmonizace nepřímých daní byla na úrovni EU v rozsáhlé míře realizována, protože představovala nutný předpoklad volného pohybu zboží a služeb přes hranice. Vedle samotné existence příslušných daní jsou harmonizovány daňové základy, podmínky výběru a minimální možné sazby. Jde zejména o daň z přidané hodnoty, která byla zavedena několika směrnicemi koncem šedesátých let. Nahradila předchozí kumulativní nepřímé daně, které uplatňovala většina států. Pozdější směrnice přinesly sjednocení daňového základu DPH, na počátku devadesátých let byly harmonizovány i sazby, když byla stanovena minimální sazba 15 % a snížená minimální sazba 5 % na některé výrobky se sociálním dopadem. Vedle DPH byly harmonizovány i některé zvláštní spotřební daně (na pohonné hmoty, tabák, alkohol a další). Pokud jde o přímé daně, které na rozdíl od daní nepřímých bezprostředně nepodmiňují volný pohyb zboží, s jejich harmonizací zakládající smlouvy výslovně nepočítají. Byla by ovšem teoreticky proveditelná podle obecného harmonizačního článku 94 na základě jednomyslného rozhodnutí Rady. Jisté je, že za pět desetiletí od Římských smluv prakticky k žádné harmonizaci na tomto poli nedošlo. (Existuje toliko společná úprava zdanění kapitálových přínosů vyplývajících z fúzí společností s původním sídlem ve více státech, zdanění mateřských společností a jejich poboček opět v různých státech a směrnice o vzájemné pomoci členských států proti daňovým únikům.) Původ debaty Situace, kdy v oblasti přímých daní neexistuje harmonizace ani koordinace a v oblasti nepřímých daní mají státy volnou ruku ve

euPortál

86


stanovení sazby nad minimální úroveň, je mnohým trnem v oku. Základními hybateli debaty jsou bez pochyby politické reprezentace některých členských států. Nepřekvapí, že jsou to právě vlády států, které mají vysoké daně. Důvod je zřejmý. Země s nízkou daňovou zátěží přitahují kapitál, zatímco země se sazbou vysokou ho odrazují. „daňová pekla” tak postihuje odliv kapitálu a s ním spojená ztráta pracovních míst. Podnikatelé neradi nechávají peníze ve státech, kde je daňové břemeno (slovy D. J. Mitchella) „konfiskační”, a své peníze přelévají do míst s nižšími daněmi. To vlády „daňových pekel” nemohou vnímat jinak než s krajní nevolí. Nechtějí, aby peníze utíkaly z jejich dosahu. Mluví proto s opovržením o tzv. „daňové konkurenci” či „daňovém dumpingu” a tlačí na harmonizaci daní z příjmů právnických osob. Než aby se snažily udržovat daňové břemeno v přiměřené výši, raději tlačí na harmonizaci. Druhým hybatelem debaty jsou federalisté, kteří prosazují centralizaci moci v Bruselu už ze zásady. V první řadě je to samozřejmě Evropská komise, Evropský parlament, na druhé straně pak politici, akademici či intekektuálové podobného smýšlení. Argumenty harmonizátorů V obecné rovině zastánci harmonizace namítají, že daňová konkurence může snižovat daně pod „přirozenou” či únosnou mez, že jde o soutěž o nejhorší výsledek (race to the bottom), jehož výsledkem může být nebezpečné poddimenzování veřejných výdajů. Konkurence podle nich vede k ohrožení daňových výnosů a míří tak na veřejné rozpočty. Dále argumentují tím, že daňová konkurence ohrožuje zaměstnanost. Zavírání podniků a jejich přesun do podnikatelsky příznivějších koutů světa (tzv. delokalizace) je noční můrou mnoha zemí západní Evropy. Pracovní síla je oproti kapitálu mnohem méně mobilní, pracovníci se tedy nemohou tak snadno stěhovat za pracovními příležitostmi jako kapitál za příznivým prostředím.

euPortál

87


Pokud jde přímo o rovinu EU, bývá argumentováno, že rozdíly mezi národními daňovými systémy jsou překážkou plynulého fungování jednotného trhu. Rozdílné zdaňování podniků v jednotlivých členských státech prý může vést k jejich rozdílnému postavení v hospodářské soutěži v rámci EU. Argumenty odpůrců harmonizace Argumenty proti harmonizaci lze rozdělit na ekonomické a politické. Podívejme se nejprve na prve zmíněnou skupinu. Zrcadlovým argumentem k prve uvedenému tvrzení zastánců harmonizace je mínění, že daňová harmonizace s sebou nese riziko spočívající v nepřiměřeném růstu daňového břemene poplatníků. Pokud politici vědí, že poplatníci nemají kam utéct, mnohem spíše uloží vysoké daně. Následkem harmonizace by bylo jistě posunutí průměrného daňového zatížení směrem ke standardům „daňových pekel”, což by vedlo k tomu, že průmysl a služby budou prchat mimo EU, sníží se prosperita a zvýší se nezaměstnanost v celé Unii. Někteří komentátoři zdůrazňují význam soutěže, činíce analogii ke konkurenci na trhu. Tak jako tržní konkurence pracuje ve prospěch spotřebitelů a podporuje efektivnost výroby, daňová konkurence prý pracuje ve prospěch daňových poplatníků a nutí státy k větší efektivnosti vlády. Vlády musí efektivně vynakládat finance a vybírat daně. G. Becker k tomu říká: „Konkurence mezi státy podporuje zdravou soutěž tím, že v každé zemi omezuje moc politiků a zájmových skupin pomocí donucení realizovat vlastní představy na úkor zájmů drtivé většiny obyvatel.” Země s nízkými daněmi svojí existencí povzbuzují ekonomické reformy v zemích s vysokými daněmi a drží na uzdě jejich vlády. Jinak by jim poplatníci uprchli. Připomínán je paradox, že EU se snaží, pokud jde o vnitřní trh, chránit konkurenci před jejím ohrožováním kartely a zakázanými

euPortál

88


dohodami všeho druhu, zatímco sama by se nyní měla stát daňovým kartelem, jakýmsi OPECem pro politiky. Dále se argumentuje, že uvalování stejných daní na různé ekonomiky je škodlivé zejména pro slabší části společné daňové oblasti. Jednotná daň nebo jednotná sociální dávka či jednotná minimální mzda nejsou jednotné, co se týče jejich dopadů. Jestli jsou nízké daně důležitým předpokladem pro ekonomický růst, je nefér chtít po chudších zemích, aby přizpůsobily své daně dnešním bohatým zemím, které se bojí konkurence. Daňová harmonizace přímých daní je v zájmu těch zemí z EU-15, které mají vysoké daně a které tímto způsobem chtějí zamezit konkurenceschopnosti nových členských států. V zájmu nových členů EU je maximální podpora rozvoje podnikání a zaměstnanosti. Proto potřebují nízké daně. Jednotné standardy by omezily komparativní výhody těchto zemí. Další argument se týká specificky zemí eurozóny. Ty přišly spolu se svými národními měnami o možnost působit na hospodářství skrze monetární politiku. Pravomoc stanovovat daně je pro ně nyní jedním z nejdůležitějších prostředků k ovlivňování jejich národních hospodářství. Vzdání se této pravomoci by bylo riskováním hospodářské katastrofy, zvláště když uvážíme, pro jak rozdílné ekonomiky bylo euro zavedeno. Potřebě daňové harmonizace je oponováno i tím, že její nutnost vyvrací i příklad Spojených států, které, ač jsou federací, nejsou jednotným fiskálním pásmem. Jednotlivé státy USA mají různé daňové systémy a daňové politiky. Státy USA mají plné právo ukládat daně na své občany a aktivity, které probíhají v jejich hranicích, pokud tyto daně neporušují pravomoc rezervovanou unii. Nejvyšší soud dal této svobodě určité limity. Státy tak nemohou uložit daně bránící mezistátnímu obchodu nebo ovlivňující mezinárodní vztahy. Státy také nesmí ukládat daně způsobem diskriminujícím na základě rasy, pohlaví, náboženství nebo státní

euPortál

89


příslušnosti. Každý stát má nicméně svůj vlastní daňový systém a daňová konkurence mezi jednotlivými státy v USA reálně probíhá. Ač i právě zmíněné ekonomické argumenty proti harmonizaci jsou podle mého názoru pádné, za mnohem důležitější považuji argumenty politické. Určování výše daní a dalších prvků daňové soustavy a rozhodování o daňovém výtěžku patří mezi základní atributy svrchovaného státu. Zároveň jde o jednu z klíčových otázek politického rozhodování. Právě daně jsou často základním tématem voleb. V poslední době je tomu tak dokonce možná více než v dřívějších dobách. Všimněme si v této souvislosti např. loňských voleb do Poslanecké sněmovny. Existuje-li daňová svrchovanost států, občané jednoho státu mají možnost vidět, jaké zdanění mají jejich sousedé a co jim přináší. Různé fiskální systémy mohou vyústit v různě velké úspěchy. Občané mohou srovnávat domácí situaci se stavem u sousedů a chtít po svých představitelích, aby se vydali stejným směrem. Harmonizace by jim tuto možnost vzala. Stranou ponechme slučitelnost daňové harmonizace přímých daní či sazeb DPH s principem subsidiarity a proporcionality, které se stále více jeví spíše jako pouhé proklamace než reálně existující limity expanze komunitární regulace. Závěr Zejména vzhledem k absenci evropského lidu a evropského veřejného prostoru je ideálním a jediným možným prostředím pro rozvíjení demokracie národní stát. Proto musí zůstat těžištěm rozhodování, těžištěm politické volby, chceme-li, aby rozhodovací procesy v EU byly demokraticky legitimní. Právě proto, že chce přenést samotný základní kámen politické volby z úrovně národního státu na nadnárodní úroveň, kde by se vymykal reálné demokratické kontrole, je daňová harmonizace přímou hrozbou demokratické legitimity rozhodování v Unii.

euPortál

90


I kdyby ve prospěch harmonizace přímých daní a sazeb DPH mluvily ekonomické důvody, jsem toho názoru, že argumenty politické ve prospěch daňové svrchovanosti členských států by je citelně převážily. Za situace, kdy proti harmonizaci daňových systémů mluví i velmi pádné argumenty ekonomické, nelze než tento koncept označit za veskrze negativní. Zkušenosti se salámovou taktikou, kterou prointegrační síly v minulosti tolikrát použily, ukazují, že je třeba mít se na pozoru před všemi iniciativami, jako jsou v úvodu zmiňované návrhy Komise na harmonizaci daňových základů korporátní daně. Myslím, že je třeba plně sdílet obavy některých členských států, že realizace tohoto záměru by byla jen dílčím mezikrokem k uskutečnění dalekosáhlých harmonizačních ambicí. Proto je třeba všechny podobné iniciativy, byť by vyhlížely sebekrotčeji, rezolutně odmítnout.

Pat Buchanan o evropské centralizaci: Evropa již stojí tváří v tvář národní otázce. Přejí si její velké národy…a její starodávné státy se svými úžasnými dějinami a tradicemi…pokračovat v životě jako různé a jedinečné národy? Mají vůli přetrvat? Nebo je unavila nezávislost? Upřednostní národní eutanazii v socialistickém superstátě a život v trvalé závislosti na bruselské byrokracii?… Je to rozhodující konflikt jedenadvacátého století. Bude se v něm rozhodovat…zda evropské národy přežijí jako nezávislé a svobodné, nebo se promění v provincie evropského superstátu, v němž uplatňování jim vlastního práva na záchranu jejich jedinečné identity bude navždy postaveno mimo zákon. z knihy Smrt Západu (2002)

euPortál

91


Odvrácená tvář Schengenu Tomáš Břicháček | Agora, prosinec 2007 Před Vánoci Česká republika vstoupí do schengenského prostoru. Stane se tak za téměř jednomyslného souhlasu naší politické reprezentace a za většinové podpory veřejnosti. Mnozí mají dokonce za to, že teprve Schengen znamená naše plnohodnotné členství v EU. Pokud se na naší veřejné scéně proti něčemu zvyšoval hlas, bylo to spíše pozdržování tohoto kroku. Na rozdíl od tématu amerického radaru, o kterém se vede široká celonárodní diskuse, ve které mnozí vyjadřují obavy o naši suverenitu, v případě Schengenu k ničemu podobnému nedošlo. Veřejná debata o kladech a záporech se nesla v natolik povrchním duchu, až lze v podstatě stěží o nějaké debatě mluvit. Ne, že by nyní mohla něco změnit na samotném vstupu, protože naše účast byla sjednána už v přístupové smlouvě. Pomohla by ovšem celkové reflexi Evropské unie a našeho členství v ní. Většina z nás se těší na to, až budeme projíždět hranice, aniž bychom museli ukázat pas nebo občanský průkaz a ztráceli čas. Málokdo si klade otázku, čím za toto pohodlí platíme. Existují-li v širší míře nějaké obavy, pak ze vzrůstu kriminality s ohledem na to, že Schengen znamená otevřené hranice i pro zločince. Politici tyto obavy uklidňují tím, že je lze řešit, a to zejména společnými opatřeními na úrovni EU. A tady se konečně dostáváme k jádru problému, jehož hlubší pochopení u nás (zatím) citelně chybí - právě tato společná evropská opatření představují náklady za pohodlí Schengenu. V době, kdy se schengenská spolupráce rozvíjela mimo evropské integrační struktury, se pro ně používalo skromné označení „kompenzační opatření”. Poté, co bylo schengenské acquis Amsterodamskou smlouvou integrováno do smluvního rámce EU, našly svoje vyjádření v tzv. „Prostoru svobody, bezpečnosti a

euPortál

92


spravedlnosti”. Tento pompézní titul je zároveň cílem, politickou koncepcí i novým názvem pro spolupráci v oblasti vnitra a justice a některé související agendy. „Svobodou” či „prostorem svobody” se zde rozumí v první řadě právě zajištění volného pohybu osob v rámci Unie na základě schengenského acquis. Druhé dvě složky, „bezpečnost” a „spravedlnost”, jak napovídá několik programových dokumentů, jsou vlastně vyjádřením oněch „kompenzačních opatření”. Od počátku je zdůrazňována vzájemná těsná propojenost a podmíněnost těchto tří složek, a to, že nelze dosáhnout naplnění jedné bez obou ostatních. Např. akční plán k Amsterodamské smlouvě obsahuje tvrzení: „Svoboda ztrácí mnoho ze svého smyslu, pokud nemůže být využívána v prostředí bezpečnosti s plným zázemím justičního systému, kde mohou mít občané a ostatní obyvatelé států Unie důvěru.” Spolupráce v oblasti vnitra a justice na úrovni evropských integračních struktur má sice svůj původ již před zahájením schengenského projektu v podobě volné mezivládní spolupráce. Opravdový rozvoj však tato oblast zažívá nikoli náhodou právě od doby, kdy se většina členských států zapojila do Schengenu, a ještě více po jeho začlenění pod ES/EU. Nekontrolovaný pohyb osob mezi členskými státy přináší problémy, jejichž řešení buď opravdu přímo vyžaduje přesun pravomocí na úroveň ES/EU, nebo - a to ve stále větší míře - slouží jako záminka eurocentralistům pro vyžadování takového přesunu. Všimněme si, že každá revize smluv po Maastrichtu přenáší nové a nové pravomoci z vnitra a justice na evropské instituce a rozšiřuje oblasti s většinovým hlasováním na úkor jednomyslnosti. Instituce toho plně využívají a chrlí jeden předpis za druhým. Nárůst moci institucí ES/EU nad oblastí vnitra a justice je tak v posledních několika letech raketový. Dalším milníkem, plně potvrzujícím tento

euPortál

93


trend, bude resuscitovaná euroústava alias Lisabonská smlouva, pokud vstoupí v platnost. Konkrétně s Schengenem souvisí zejména tlak na vytvoření společné vízové, přistěhovalecké, azylové politiky a na harmonizaci mnoha aspektů trestního práva. Jednotlivé členské státy tak postupně ztrácí možnost samostatně rozhodovat o tom, s kterými zeměmi si přejí či nepřejí udržovat bezvízový styk, o tom, komu udělí či neudělí azyl, o tom, jak nakládat s přistěhovalci. V těchto oblastech dnes již s drobnými výjimkami (které odstraní Lisabonská smlouva) dominuje většinové hlasování. Do budoucna se můžeme nadát toho, že západoevropské země, které v minulosti v imigrační politice zcela selhaly, budou chtít řešit své problémy na úkor jiných zemí a zavést přerozdělování imigrantů mezi členskými státy. V oblasti trestního práva, kde se zatím rozhoduje jednomyslně, jsou již nyní přijímána radikální opatření typu eurozatykače; projednávány jsou četné harmonizační projekty týkající se procesních práv či skutkových podstat mnoha kategorií trestných činů. Na základě Lisabonské smlouvy bude i do této oblasti široce expandovat většinové hlasování. Smlouva navíc např. dláždí cestu k vytvoření evropské prokuratury a rozšiřuje pravomoci Evropského soudního dvora v této oblasti. Schengen je tedy důvodem i záminkou těžkého kalibru pro přesun klíčových pravomocí z oblasti vnitra a justice z úrovně členských států do bruselského centra. Přitom právě vnitro a justice jsou dvě jádrové sféry státní moci, a jejich ovládání představuje základní atribut nezávislého státu. Výše uvedený vývoj znamená, že nezávislost členských států je soustavně omezována a jejich státnost vyprazdňována. Je smutné, že tyto náklady si naši politici ani občané zatím plně neuvědomují a že vnímání Schengenu kraluje pozlátko odstranění hraničních kontrol, jehož reálná přidaná hodnota je mizivá. Ztrátu

euPortál

94


pár minut ve frontě na hraničním přechodu lze stěží poměřovat s újmou na státní svrchovanosti. Podtrženo a sečteno, Schengen je vítězstvím pohodlnosti nad racionalitou a zodpovědností. Zastánce zachování nezávislého státu mu v žádném ohledu nemůže aplaudovat.

Margaret Thatcherová o evropském centralismu: Dobrovolná a aktivní spolupráce mezi nezávislými suverénními státy je nejlepší cestou k budování úspěšného Evropského společenství. Snažit se potlačit národní ráz a soustředit moc v centru evropského konglomerátu by bylo vysoce škodlivé a ohrozilo by cíle, kterých chceme dosáhnout. ... úzce spolupracovat neznamená, že moc musí být centralizována v Bruselu nebo že rozhodnutí musí být přijímána jmenovanou byrokracií. Vskutku, je ironií, že právě když země jako Sovětský svaz, které se snažili vše řídit z centra, zjišťují, že úspěch závisí na rozptýlení moci a rozhodování ven z centra, najdou se ve Společenství tací, kteří, zdá se, chtějí jít opačným směrem. z památného brugského projevu , 20.9.1988

euPortál

95


Schengen jako nástroj bruselské centralizace a přerozdělování imigrantů Lukáš Petřík | Vystoupení na semináři Centra pro ekonomiku a politiku Vstup do Schengenu-výhody a nevýhody, 11.12. 2007 Vážení přátelé, dámy a pánové, jsem rád, že mohu opět promluvit na CEPu. V souvislosti se Schengenským systémem se často hovoří pouze o jeho kladech, a naopak jeho náklady a zápory bývají zamlčovány. Ministr vnitra Ivan Langer a premiér Mirek Topolánek dokonce tvrdí, že odstraněním kontrol na hranicích padnou poslední zbytky Berlínské zdi a železné opony. Kdo však zapátrá trochu v historii, zjistí, že tato tvrzení jsou od pravdy dost daleko, protože nevyjadřují skutečnou podstatu věci. Předně, hranice a hraniční kontroly jako znak státní suverenity a prostředek ochrany státu a jeho občanů před vstupem nežádoucích osob existovaly vždy. Byly zde dávno před vznikem železné opony a existovaly dlouho i uvnitř Evropského hospodářského společenství před vznikem Schengenského systému. Chce snad ministr vnitra tvrdit, že když hranice a hraniční kontroly existují např. mezi USA a Velkou Británií nebo mezi Británií a Francií, stojí tím pádem mezi těmito státy železná opona? Chtěla snad Margaret Thatcherová, když se bránila vstupu Spojeného království do Schengenu, vystavět novou železnou oponu? Samozřejmě že ne. Pouze bránila suverenitu Velké Británie kontrolovat kdo může a nemůže na její území vstoupit. Lidem se ohledně Schengenu předhazuje lákavá představa, že je na hranicích nebude nikdo zdržovat. Avšak nikdo neřekne, že každá legrace něco stojí. Podobně se v případě eura se lidé domnívají, že se jim ulehčí život tím, že si nebudou muset měnit peníze. Zapomíná se však na to, že evropská měnová unie v souladu s teorií optimálních

euPortál

96


měnových zón tlačí na daňovou harmonizaci a ztrátu vlastní monetární suverenity, což má dle propagátorů eura vyústit k vytvoření politické unie. Stejně tak i na první pohled lákavý Schengen je nástrojem bruselské centralizace a nastolování nedemokratické vlády. Je nutné si uvědomit, že v Schengenském prostoru se mimo bezúhonných občanů evropských států mohou volně pohybovat i imigranti, zločinci a teroristé. V následku toho Evropská unie jako takzvaná kompenzační opatření požaduje další suverénní pravomoci národního státu v oblasti vnitřní bezpečnosti, vízové a imigrační politiky. V návrhu nové euroústavy, takzvané Reformní smlouvy, je v článku 69 zakotven princip společné imigrační politiky, jejímž cílem je ve všech etapách zajistit účinné řízení migračních toků a která se řídí zásadou solidarity a spravedlivého rozdělení odpovědnosti mezi členskými státy, a to i na finanční úrovni. Tedy kromě přerozdělování finančních prostředků na evropské úrovni by mohlo právě i v duchu této evropské „solidarity“ časem docházet k přerozdělování imigrantů, protože některé západní státy mohou zjistit, že po evidentním selhání politiky masové imigrace a multikulturalismu už o žádné nové přistěhovalce nestojí. Jednotlivým státům by pak kupříkladu mohly být z Bruselu přiděleny kvóty určující, kolik imigrantů má ten či onen stát přijmout. Ptám se, stojí nám volný pohyb osob a pár minut čekání na hranicích za to, abychom ztratili postupně kontrolu nad tím, kdo se na našem území nachází a kdo zde bude žít? Stačí totiž, aby jeden stát Unie přijímal mnoho imigrantů a ti pak mohou dále putovat do dalších států. Aby se zabránilo takto nezodpovědnému chování jednoho státu, na které by mohly ostatní doplatit, bude imigrační politika stále víc a víc pod kontrolu Bruselu a náš stát ztratí pravomoc rozhodovat o tom, kolik k nám přijde přistěhovalců.

euPortál

97


Místopředseda Evropské komise Franco Frattini, zodpovědný za oblast spravedlnosti, vnitra a bezpečnosti, představil 6. června jménem Komise návrh, dle něhož by se měla centralizovat imigrační a azylová politika v Evropské unii. V jednotlivých státech totiž zatím platí různá pravidla pro poskytnutí azylu a imigranti se stěhují za lepšími podmínkami. Státy, které poskytují azylantům výhodnější podmínky, jsou pak jimi přehlceny. Je to de facto opačný efekt daňové konkurence, protože nízké daně vedou k pozitivnímu přílivu kapitálu, zatímco vysoké sociální dávky pro imigranty vedou k vysoké imigraci přistěhovalců. Záměrem návrhu Komise je de facto přerozdělovat azylanty do různých členských zemí EU, protože státy jako Francie, Německo, Británie jsou jimi již dosti zahlceny. Vzpomeňme jen, jaká negativa ohledně kriminality a soužití rozdílných kultur vyvolal v Itálii příliv rumunských Romů. Dokonce i politicky korektní socialista Romano Prodi byl touto situací zaskočen. A to prosím Rumunsko ještě není členem Schengenu! Velmi nebezpečný už je právě princip, že každý občan členského státu EU má automatické právo se usadit v jiné členské zemi a mít volební právo v komunálních volbách a volbách do Evropského parlamentu. Problémem tedy není pouze Schengen, ale i naše členství v nedemokratické Evropské unii jako takové. Schengen je pouze dalším prostředkem zbavování vlivu občanů na rozhodování o osudu svého státu. Podobně v oblasti vnitra a justice, které byly vždy doménou suverénního státu, se přenášejí pravomoci na bruselské agentury. Pokud totiž terorista nebo zločinec vstoupí na území Schengenu, může již využívat volného pohybu osob přes hranice, aniž by se bál, že by byl na hraničních přechodech zadržen. I v této oblasti existují kompenzační opatření, která významným způsobem omezují suverenitu našeho státu. V rámci Schengenského informačního systému I Česká republika poskytuje informace o

euPortál

98


svých občanech ostatním zemím v Schengenu. Nový plánovaný systém SIS II bude schopen kromě údajů o příjezdech a výjezdech občanů neschengenských zemí a hledaných osobách ukládat i data jako fotografie či biometrické údaje, např. otisky prstů či profily DNA. Snaha o kontrolu vnějších hranic Schengenu s sebou přinesla i biometrické pasy, což jsou doklady s elektronickým čipem, který obsahuje informace o biologických znacích nositele, jako jsou otisky prstů nebo zobrazení obličeje ve formátu umožňujícím strojové porovnání. České pasy zatím obsahují jen zobrazení obličeje, od příštího roku přibudou i otisky prstů. Vidíme zde jasný důkaz šikanování ze strany byrokratů a jakousi presumpci viny u bezúhonných občanů, kteří budou muset dávat své otisky prstů jako nějací zločinci. Naprosto flagrantním porušením státní suverenity je princip, že příslušníci policie cizího státu, například Německa, mohou vtrhnout do naší země a sledovat zde zločince, který překročil státní hranice. (Vzniknou také takzvaná německo-česká centra policejní spolupráce, kdy budou čeští policisté v Německu a němečtí v Česku.) Dále tu je celoevropský policejní tým hlídkující na vnějších hranicích Schengenu, tzv. RABIT, ve kterém budou policisté různých států, a i když dotyčný policista bude z jiného státu, než ve kterém zasahuje, bude mít stejné pravomoci jako policista domácího státu. I když my nejsme na vnější hranici, je to další krok ke vzniku státní policie evropského superstátu. Podobně, aby se kompenzovala prostupnost hranic, budou bezúhonné občany častěji obtěžovat hlídky policie ve vnitrozemí. Před vstupem do Schengenu vás zkontrolovali pouze na hranicích, teď vás třeba mohou policisté zastavit několikrát. Bez kontroly hranic bude také například snazší, aby nám sem Němci vozili svůj odpad a Balkánci své drogy.

euPortál

99


Suverenitu náš stát též ztrácí zaváděním takzvaného prostoru svobody, bezpečnosti a práva. Do prostoru svobody patří evropská azylová a cizinecká politika, která přikazuje všem státům standardy ochrany tzv. lidských práv a nediskriminace. Prostor bezpečnosti znamená centralizaci politiky bezpečnosti ohledně terorismu a boje proti drogám a posiluje pravomoci Europolu. Prostor práva znamená postupné odstraňování rozdílů existujících mezi jednotlivými členskými státy Evropské unie, pokud jde o národní právní úpravy v oblasti trestněprávní i občanskoprávní. V občanskoprávní oblasti jde o zjednodušení rámcových podmínek pro přístup občana EU ke svým právům. V trestněprávní oblasti jde o koordinaci při trestním stíhání a stanovení minimálních norem pro srovnatelná ustanovení trestního práva hmotného včetně trestů, a v neposlední řadě i trestního procesu. Cílem haagského programu EU je centralizace základních práv, minimální procesní ochrany a přístupu ke spravedlnosti, což byly vždy domény suverénního státu. Za tímto účelem se bude plně využívat potenciál Europolu a Eurojustu. Nutno říci, že i takováto značná omezení suverenity nezabrání volnému pohybu teroristů z přistěhovaleckých komunit, kteří budou mít občanství některého státu EU. V této souvislosti je také nutné zmínit eurozatykač, který umožňuje vydat našeho občana do jiného státu např. na základě obvinění z rasismu. Bojovat proti rasismu je jistě správné, na druhou stranu však některé státy politicky korektně vykládají rasismus dosti široce a můžou za něj považovat i např. oprávněnou kritiku imigrace. Takovým státem je například Belgie. Rozpuštění hranic národních států je patrné i v případě tzv. euroregionů, kdy existuje snaha eurocentralistů, aby Evropa regionů, či lépe euroregioů nahradila Evropu národů. Psychologický a symbolický význam Schengenu pěkně vystihl i prezident Václav Klaus, když řekl: „Vlast není imaginární věcí bez vymezení, bez

euPortál

100


vykolíkovaných hranic a pouhá myšlenková entita, jak se nám kdosi snaží namluvit. Nebudu možná populární, ale s pokrčením ramen se dívám na vstup do Schengenu. Každému se zdá, jak vydělá na tom, že neztratí tři minuty, aby na hranicích zastavil a ukázal nějakému úředníkovi pas. Ty minuty nestojí vůbec za řeč, to nejsou tři hodiny jako za komunismu. Divím se, že někdo tento efekt považuje za tak významný a vůbec si neklade otázku, co díky tomu ztrácí a co může být na opačné straně téže mince. Je to pro mě další pokus to vykolíkované území, které považuji za svou vlast, odkolíkovat a tvářit se, že to není důležité.” Stručně řečeno. Schengen znamená vedle vstupu do Evropské unie, přijetí eura a přijetí nové euroústavy další hřebíček do rakve našeho nezávislého státu, a proto vstup do něj nebudu na rozdíl od pana ministra vnitra Langera v žádném případě slavit.

Motiv ze známky České pošty, prosinec 2007

euPortál

101


Centralizace imigrační politiky Lukáš Petřík | Newsletter Centra pro ekonomiku a politiku, červenec 2007 Franco Frattini představil 6. června jménem Evropské komise návrh, dle něhož by se měla centralizovat imigrační a azylová politika v Evropské unii. V jednotlivých státech totiž zatím platí různá pravidla pro poskytnutí azylu a imigranti se stěhují za lepšími podmínkami. Státy, které poskytují azylantům výhodnější podmínky, jsou pak jimi přehlceny. Je to de facto opačný efekt daňové konkurence, protože nízké daně vedou k pozitivnímu přílivu kapitálu, zatímco vysoké sociální dávky pro imigranty vedou k vysoké imigraci přistěhovalců. Přerozdělování populace Záměrem návrhu Evropské unie je de facto přerozdělovat azylanty do různých členských zemí EU, protože státy jako Francie, Německo či Británie po evidentním selhání politiky multikulturalismu, politické korektnosti a masové imigrace jsou jimi již dosti nabaženy a především zahlceny. V zájmů těchto států je totiž přenášet své problémy s nepřizpůsobivými imigranty pod záminkou „solidarity mezi státy“ především na nové členské země, které zatím neprovozují sebevražednou imigrační politiku. Stávající imigrační politika v některých západních státech Evropy vede k tomu, že imigrantské komunity přebírají celá města, začínají uplatňovat své zvyklosti jako právo šáría a prostřednictvím demografické exploze své populace, a tím pádem i zvýšením vlivu imigrantského elektorátu, se pokouší díky volební proceduře zavést zákony neslučitelné s liberálně-demokratickými hodnotami. Existuje zde podobná snaha, která byla úspěšná v Německu třicátých let:

euPortál

102


demokratickou procedurou byla zrušena ústavní demokracie jako způsob vlády a nastolena vláda totalitní NSDAP. V západních státech postupně dochází k tomu, že z původních rodilých občanů těchto států se stávají občané druhé kategorie, kteří musí ustupovat díky politické korektnosti zájmům a požadavkům imigrantů. Z Británie se tak postupně stává Nový Pákistán, z Německa Nové Turecko a z Francie Nová Arábie. Díky ultralevicové ideologii multikulturalismu je zde naprosto převrácena logická zásada, která praví, že by se nově příchozí měl přizpůsobit hostitelské zemi a jejím zákonům a tradicím, a ne naopak. Islamizace Evropy Velmi znepokojivým je také především Francouzi iniciovaný a podporovaný projekt Eurábie, který popsala ve své stejnojmenné knize egyptsko- židovská autorka Bat Ye’or (u nás tuto knihu příznivě recenzovali Benjamin Kuras a Josef Mlejnek). Tato kniha pojednává o politice elit evropského společenství, která vede k cílené islamizaci Evropy prostřednictvím masové imigrace a politiky multikulturalismu. To vše výměnou za to, že islámské země podporují Francouzi prosazovanou antiamerickou politiku Evropské unie a stabilně dodávají Evropě ropu. V souvislosti s členstvím České republiky v schengenském systému a snahami EU centralizovat imigrační politiku, je tedy nutně ohrožen i tzv. societální čili společenskýsektor bezpečnosti České republiky. V případě, že by Evropská unie nařídila České republice přijímat imigranty, zvyšuje se pro Českou republiku nebezpečí terorismu či etnických konfliktů a se snahou imigrantů zavádět své zvyklosti, jak k tomu již dochází v západní Evropě, může být ohroženo i liberálně demokratické státní zřízení. Historie již totiž několikrát ukázala, že pokud na území státu nacházejí občané, kteří sice oficiálními občany státu jsou, ale necítí se být příslušníky politického národa (např. příslušníci etnické či jiné menšiny atd.) a

euPortál

103


necítí loajalitu k zemi a státu, může to znamenat pro stát velké bezpečnostní riziko, možnost rozpadu nebo vnějšího vměšování. Toto se ukázalo v případě sudetských Němců, kdy se zdánlivě vnitřní záležitost státu, stala otázkou zahraniční. Podobné problémy může v současnosti vyvolat masová imigrace a multikulturalismus, protože nově příchozí přistěhovalci z diametrálně odlišných civilizačních okruhů mají problémy stát se loajálními příslušníky politického národa, jak ukázaly např. bombové útoky v londýnském metru a reakce muslimských imigrantů na papežův projev či karikatury proroka Mohameda. Byrokratická nadvláda Centralizace imigrační a azylové politiky je samozřejmě i v zájmu nedemokratické byrokratické nadvlády bruselských úředníků, kteří zvyšují svou moc na úkor demokratické kontroly občanů v členských státech, kteří by po neblahých zkušenostech s imigranty příliv nových imigračních vln vůbec nepřipustili. Společně se vstupem České republiky do schengenského systému a tlakem z Bruselu na sjednocování sociálních politik hrozí, že imigranti již nebudou zůstávat v západních zemích štědrých na sociální dávky, ale díky tomu, že jim budou stejné dávky zaručeny ve všech členských státech EU, se budou stěhovat i do nových členských států jako Česká republika. Navíc, pokud budou pro jednotlivé země určeny díky zásadě „solidarity“ kvóty, není vůbec šance se negativnímu fenoménu masové imigrace vyhnout. Stojí nám volný pohyb osob a členství v Evropské unii a v schengenském systému za to, abychom ztratili postupně kontrolu nad tím, kdo se na našem území nachází a kdo zde bude žít? Chceme, aby Českou republiku ovládli imigranti z nám nepřátelských civilizačních okruhů, stejně jako se to stane zhruba za čtyřicet let v

euPortál

104


některých západoevropských státech? Chceme, aby se základním ústavním principem České republiky a Evropy stalo právo šáría? Výběr z předpisů a agend EU aneb jak funguje v praxi princip subsidiarity: Směrnice 74/346/EHS o sbližování právních předpisů členských států týkajících se zpětných zrcátek kolových zemědělských a lesnických traktorů Směrnice 1999/22/ES o chovu volně žijících živočichů v zoologických zahradách Směrnice 2003/102/ES o ochraně chodců a ostatních nechráněných účastníků silničního provozu před střetem a v případě střetu s motorovým vozidlem Nařízení Komise 1739/2005, kterým se stanoví veterinární požadavky na přesun cirkusových zvířat mezi členskými státy Nařízení 708/2007 o používání cizích a místně se nevyskytujících druhů v akvakultuře Akční plán „Důstojné stárnutí v informační společnosti“. (pozn.: AP řeší tři okruhy problematiky: a) důstojné stárnutí v práci, b) důstojné stárnutí v rámci společenství, c) důstojné stárnutí doma)

Zpráva Komise Radě o provádění elektronické identifikace ovcí a koz, KOM (2007) 0711 Stanovisko Evropského hospodářského a sociálního výboru k tématu „Chudoba žen v Evropě”, 2006/C 24/18

euPortál

105


EU má plán, jak na přistěhovalce. Bude je „přerozdělovat” Adam Bartoš | euPortál, 20.6.2007 Přerozdělování je základním předpokladem socialistického zřízení. EU ale už zdaleka nebude přerozdělovat jen ohromné finanční částky - podle nového návrhu Evropské komise to vypadá, že nás brzy čeká i přerozdělování lidských zdrojů. Pokud lze ale přistěhovalce za lidský zdroj - v tom smyslu, jak se běžně používá - vůbec považovat. Tisíce nepracujících migrantů s rukou nataženou po sociálních dávkách totiž mohou brzy zaklepat i na brány Česka. Na přání Bruselu. Evropská komise totiž nedávno představila nový plán na koordinaci azylové politiky, který by měl zajistit „vyšší sdílené standardy ochrany a vysoký stupeň solidarity mezi státy”. Evropský komisař pro vnitro Franco Frattini, z jehož dílny návrh pochází, si zkrátka nedá pokoj. Co návrh, to perla. Jeho úřad chrlí studie a plány zabývající se vztahem EU k muslimským přistěhovalcům. Nedávno představil slovníček zakázaných výrazů, které evropští diplomaté nemohou požívat, aby evropské muslimy neurazili. Nyní přišel s dalším nápadem - přistěhovalců je už tolik, že by bylo fér, aby se o ně evropské země spravedlivě podělily. „Potřeba solidarity se stále zvyšuje. Musíme zajistit, aby procedura udílení azylu byla rovnoměrněji rozdělena,” řekl Franco Frattini ke svému návrhu. Eurokomisaři totiž vadí, že kolem sedmdesáti procent všech žadatelů o azyl končí ve Francii, Velké Británii, Švédsku či Německu. Tedy zemích, kde už je přistěhovalců až až. Nové země EU naopak mají přistěhovaců málo. Starým zemím patnáctky by tedy měly pomoci a trochu jim od přistěhovaleckého břemena odlehčit, zní neúprosná logika bruselských byrokratů. Není přece možné, aby tři pobaltské státy loni přijaly dohromady jen 165

euPortál

106


azylantů, zatímco západní země jich byly nuceny přijmout desítky tisíc, zlobí se euroúředníci. Žádosti o azyl v roce 2006 Anglie: 27850, Francie: 26270, Švédsko: 24320, Německo: 21030, Rakousko: 13350, Slovensko: 2870, Česko: 2730 Zdroj: Evropská komise

A tak zpráva Evropské komise hovoří o „rozdělování” uprchlíků mezi členské státy. Jakmile dostanou azyl, mohou být podle dokumentu uvnitř EU přesídlováni. Zní vám to jako neuvěřitelný výrok? Tak neuvěřitelný není, s podobnou myšlenkou si Brusel už nějaký čas pohrával a koncept byl zapracován i do - tehdy neschváleného - návrhu Evropské ústavy. Několikrát na tuto skutečnost upozorňoval i náš kolega Benjamin Kuras v několika svých textech, naposledy zde. Ostatně, ruku na srdce - být zemí, která už své přistěhovalce nezvládá, nenapadlo by vás něco podobného? A jak je vidět, evropský byrokratický moloch si nakonec pomůže i bez ústavy. Frattiniho návrh specifikuje, jak by měla ideální azylová politika EU vypadat - ve všech zemích bude podléhat stejným podmínkám. Ústava neústava. A protože víme, že od návrhů EU je jen krůček k jejich vynucené realizaci, můžeme se připravit, že problémy s migranty, kterých jsme doposud byly ušetřeny, se nevyhnou ani naší zemi. A to i přesto, že Frattini sám tvrdí, že žádná společná azylová politika ještě dlouhou dobu trvat nebude. Státy si ji totiž logicky nepřejí. Kdo se ale v EU jednotlivých národů ptá na jejich vlastní názor? Prosadit jednotný přístup bude sice podle komisaře politicky mimořádně obtížné, ale soukolí bruselské mašinerie pracuje euPortál

107


nezadržitelně. Času nám tedy mnoho nezbývá. Prozatím nám budiž alespoň útěchou, že český ministr práce a sociálních věcí s bruselským návrhem nesouhlasí. „představa, že by nám někdo přiděloval různé kvóty zahraničních migrantů, je pro nás naprosto nepředstavitelná,” citovala Petra Nečase tisková agentura. Jak dlouho ale se vzdorem vydržíme? Roman Herzog a Lüder Gerken o potřebě jasného vymezení pravomocí EU: Zaprvé je zapotřebí taxativní katalog kompetencí, který stanoví rozsah a meze pravomocí EU. Ústavní smlouva nic takového neobsahuje…. Naopak, zavedením „smíšených kompetencí” … dokonce hrozí otevření dalšího prostoru pro ještě dynamičtější usurpování kompetencí. A co víc: Ústavní smlouva předpokládá při rozhodování v Radě pro mnohé oblasti politik přechod od jednomyslných k většinovým rozhodnutím. Kdyby ústavní smlouva vstoupila v platnost, došlo by tedy v důsledku jednoduššího přijímání rozhodnutí dokonce k posílení procesu oné často neúčelné plíživé centralizace namísto toho, aby byl tento proces zastaven nebo alespoň zpomalen. Zavedení taxativního seznamu kompetencí, který by pravomoci EU a členských států ostře vymezoval, bylo na ústavním konventu zamítnuto především s odkazem na to, že by to mělo negativní vliv na „dynamickou schopnost vývoje” EU. Přesně to však je věc, která hovoří pro vypracování takového seznamu. Ostatně seznam kompetencí je možné kdykoliv modifikovat, pokud se ukáže, že rozšíření určitých kompetencí EU je účelné. z článku Evropa zbavuje nás a naše zástupce vlivu Evropa zbavuje nás a naše zástupce vlivu (2007)

euPortál

108


Rodí se evropský občanský zákoník? Tomáš Břicháček | euPortál, 25.10.2007 Vytvoření evropského občanského zákoníku je pro eurocentralisty odvěkým snem. Za jeho přijetí pléduje Evropský parlament (EP), který počínaje rokem 1989 přijal několik rezolucí v tomto smyslu. Stejně tak různé skupiny nadšených eurofilních akademiků, zcela odtržené od reality a bez politického mandátu, pracují na tomto „projektu” už více než dvě desetiletí. Jejich současnou platformou je tzv. Studijní skupina pro evropský občanský zákoník, založená v roce 1999. Členské státy zůstávaly vůči myšlence společného soukromoprávního kodexu doposud v podstatě vyhraněně odmítavé. Zdálo se proto, že tato nemá v dohledném časovém horizontu naději na úspěch. Přesto se podle všeho Komisi odpor států podařilo nahlodat a v brzké době se jí podaří položit základní kámen tohoto vpravdě neblahého díla. Občanské právo je odvětvím práva, které má nejblíže k lidem v jejich každodenním životě, a které tvoří základní součást jejich právního vědomí. Odráží se v něm zpravidla staleté kulturní a sociální tradice jednotlivých států, a tvoří proto významnou součást identity každého národa. Unifikace tohoto právního odvětví by znamenala brutální zásah do svébytnosti národů a do rozmanitosti Evropy. Vyčlenění tak rozsáhlé a zásadní oblasti z politické volby na úrovni členského státu a její přenesení na vzdálenou a stěží ovlivnitelnou evropskou úroveň by mělo také dramatické důsledky pro demokracii. Komise si bezpochyby stejně jako EP a eurofilní intelektuálové přijetí evropského občanského zákoníku přeje. Není ovšem tak naivní, aby tento požadavek vznesla otevřeně a naráz jako oni. Namísto toho používá tolikrát osvědčenou taktiku eurocentralistů

euPortál

109


založenou jednak na postupných nenápadných krůčcích, jednak na kamufláži. Prve zmíněnou část této taktiky bychom mohli pracovně nazvat metoda jezinek. Je založená na prostém poznatku, že členské státy většinou neskousnou skoková posilování Bruselu (neboli ztráty vlastních kompetencí). Naopak většinou zabere, rozloží-li se daný krok do více etap, a přesun moci se tak děje po menších dávkách. Právě jako jezinky z oblíbené pohádky, tak i zkušení eurointegrátoři v první fázi zpravidla slibují protáhnout do dané oblasti moci jenom prstíček. Nevěřme ale tomu, že se jen ohřejí a hned zase půjdou. Dnes vstrčí prst, zítra celou ruku a pozítří mají to, co chtěli. Dobrým příkladem je vývoj pravomocí ES/EU počínaje Maastrichtskou smlouvou v oblasti vnitra a justice nebo ve společné zahraniční a bezpečnostní politice (obojí ve stádiu vstrčené ruky). Prstíček teď eurocentralisté natahují po přímých daních, když se snaží získat státy pro sjednocení daňových základů u daně z příjmů právnických osob. Druhou částí taktiky je kamufláž. Základem je nenazývat ambiciózní opatření pravými jmény a jejich obsah a účel maskovat tak, aby zbytečně nebudila pozornost „protiintegračních” sil. Velkolepým a nedostižným příkladem je přeměna euroústavy na „reformní smlouvu”. Jinak lze z mnoha příkladů uvést např. původně zdánlivě neškodnou agenturu Eurojust, s níž se najednou počítá jako s případnou evropskou prokuraturou (!). Zcela v duchu těchto osvědčených metod přichází v roce 2003 na scénu projekt s nenápadným názvem „Smluvní referenční rámec” (SRR), který Komise představila v akčním plánu „Koherentnější evropské smluvní právo“ a který dále rozvinula ve zprávě „Evropské smluvní právo a přezkum acquis: cesta vpřed” z roku 2004. Komise původně dosti neurčitě hovořila o dokumentu, který by přinesl jasné definice právních pojmů, základní zásady a modelová pravidla

euPortál

110


smluvního práva, přičemž by vycházel z komunitárního práva a „nejlepších řešení nalezených v právních řádech členských států”. Měl by prý fungovat jako soubor nástrojů („tool-box”) či příručka, kterou by mohly orgány ES/EU použít při revizi stávajících a přípravě nových právních předpisů v oblasti smluvního práva. Měl by pomoci zajistit soudržnost a dobrou kvalitu právních předpisů ES v této oblasti. Komise předpokládala, že dokument by mohl mít právně nezávaznou formu. Výmluvnější už jsou poznámky Komise k „dalšímu možnému využití” SRR. Prý by jej mohly používat národní parlamenty při zapracovávání směrnic z oblasti smluvního práva nebo dokonce při přijímání právních předpisů v oblastech smluvního práva, které nejsou upraveny komunitárními předpisy (jinak řečeno přistoupit k dobrovolné harmonizaci). Navíc by SRR podle Komise případně posloužil jako základ pro rozvoj smluvních pravidel, která by se nabízela smluvním stranám v celé EU k dobrovolnému použití - zde se mluví o tzv. „fakultativním nástroji”. Komise také zvažovala, že by mohla zahrnout SRR do smluv uzavřených se svými smluvními partnery. SRR by prý také mohl fungovat jako doplněk platného vnitrostátního práva. Komise rovněž podpoří jiné instituce a orgány, aby používaly SRR při uzavírání smluv s třetími stranami. Konečně SRR by případně sloužil jako inspirační zdroj pro Soudní dvůr při výkladu acquis v oblasti smluvního práva. V příloze zmiňované zprávy Komise z roku 2004 najdeme nástin možné struktury SRR. Komise předpokládala, že dokument by měl tři části. První by upravovala základní zásady smluvního práva, druhá by obsahovala vymezení základních pojmů, třetí by se jmenovala „vzorová pravidla” a obsahovala by následující oddíly: I Smlouva, II – Předsmluvní povinnosti, III – Splnění/nesplnění závazku, IV – Společné závazky (Mnohost stran), V – Postoupení pohledávky, VI – Změna účastníka, VII – Promlčení, VIII – Zvláštní pravidla pro kupní smlouvu, IX – Zvláštní pravidla pro pojistné

euPortál

111


smlouvy. Myslím, že nastíněná struktura je dostatečně výmluvná. Jasně připomíná obecnou část úpravy závazkového práva v občanských zákonících, v náznaku pak i část zvláštní, která upravuje jednotlivé smluvní typy. Myslím, že vzhledem k naznačovaným cílům projektu i jeho nastíněné struktuře by jen slepý neviděl, jaká měla být pravá podstata SRR. Rýsoval se zde jasně základ pro evropský občanský zákoník. To jen potvrzuje následující skutečnost: Komise svěřila přípravu „síti výzkumných pracovníků” a „odborníků z řad zainteresovaných stran”. A jaké překvapení, zásadní postavení v této skupině získali akademici ze Studijní skupiny pro evropský občanský zákoník (!) v čele se zápáleným eurofilem Christianem von Barem, který se brzy nechal slyšet, že je „vzrušující být při vytváření nového ius commune europaeum” že „naděje na vytvoření evropského soukromého práva je realističtější než kdykoli předtím.” Reakce EP byla dle očekávání velmi pozitivní. Ve svých usneseních z roku 2006 EP apeloval, aby záběr projektu byl co nejrozsáhlejší. Reakce členských států však byla chladnější. Mnoho států konstatovalo, že předložený projekt nápadně připomíná evropský občanský zákoník. Ukázalo se tak, že Komise ve své jezinkovsko-kamuflážní metodě nebyla zcela důsledná a zašla dál, než byly členské státy ochotny připustit. Byla tak nucena šlápnout na brzdu. Začala se jednak při každé příležitosti dušovat, že cílem SRR není harmonizace soukromého práva ani evropský občanský zákoník. Dále se celý projekt dle přání většiny členských států v postatě omezil na spotřebitelské smluvní právo v kombinaci s těmi částmi obecného smluvního práva, které jsou pro spotřebitelské acquis podstatné. Co je však zásadní, SRR jako takový nebyl odmítnut (!), a Komise tak zřejmě dosáhne toho, co chtěla. Návrh SRR vyjde z dílny zmiňovaných „výzkumníků” koncem tohoto roku. Pro mnohé bude překvapením. Akademici totiž odmítli i

euPortál

112


přes zmiňovaný vývoj politické situace rozsah svého připravovaného projektu omezit na spotřebitelské právo. Chystají se předložit rozsáhlý text o celém závazkovém právu. Komise, pokud bude respektovat postoj členských států, z projektu vybere jen část odpovídající pozměněnému záběru. Nicméně, ačkoli bude záběr SRR takto omezen, nemyslím si, že by to dávalo dostatečný důvod k tomu, abychom k němu přistupovali jinak než k původnímu projektu. Jsem přesvědčen, že bude i v této podobě využit jako základní kámen budoucí rozsáhlé harmonizace soukromého práva, jejímž vyústěním má být vytvoření evropského občanského zákoníku. Pro tento scénář jednoznačně svědčí četná prohlášení příznivců SRR z řad eurofilních intelektuálů i politiků. Projekt SRR je, myslím, vhodné dát do paralely s projektem sjednocení daňového základu pro daň z příjmů právnických osob. Oba projekty se dnes tváří relativně neškodně, oba doprovází dušování Komise, že nechce podniknout dalekosáhlejší kroky; tj. evropský občanský zákoník resp. harmonizace či sjednocení sazeb uvedené daně. Ve skutečnosti však dláždí cestu pro uskutečnění takových kroků v budoucnosti, protože eurocentralisté už budou mít na čem stavět. Naučme se u jednotlivých integračních iniciativ vidět vždy o krok dál. Varujme se iniciativ, jejichž původci „přicházejí v rouše ovčím, ale uvnitř jsou vlci hltaví.” Timeo Danaos et dona ferentes. Naučme se odhadnout, co bude následovat v další fázi. Neocenitelnou službu nám poskytují euronaivisté, kteří o dalších plánech mluví otevřeně, bez obalu.

euPortál

113

EUROCENTRALISTÉ A JEJICH DOGMATA

EUROCENTRALISTÉ A JEJICH DOGMATA Je Evropská unie příčinou míru v Evropě? Lukáš Petřík Bída euronaivismu Tomáš Břicháček Europeisté, zkuste říkat pravdu Jiří Zahrádka Mráz přichází z Bruselu Jiří Zahrádka

euPortál

114


Je Evropská unie příčinou míru v Evropě? Lukáš Petřík | Newsletter Centra pro ekonomiku a politiku, leden 2007 Eurocentralisté jako Vladimír Špidla či Margot Wallstrőmová často tvrdí, že projekt unifikované Evropy ztělesněný evropskými společenstvími a Evropskou unií vzniknul jako reakce na nacionalismus a hrůzy druhé světové války. Evropská unie dle nich zajišťuje mír a kdyby EU neexistovala, byly podle nich v Evropě stále války. Předně bych zpochybnil tezi, že vize evropské unifikace vznikla jako reakce na druhou světovou válku. Projekty sjednocené Evropy už zde byly mnohem dříve a přinesly mnoho utrpení. Zmiňuji snahu habsburského domu ze 17. století, kdy se obě jeho větve, španělská i rakouská, pokoušely společně ovládnout Evropu a vytvořit univerzalistickou katolickou říši. Vše vyústilo krvavou třicetiletou válkou, která stála život zhruba třetinu tehdejší evropské populace. Poté se pokusili sjednotit Evropu francouzští jakobíni a Napoleon a chtěli svou vizi společnosti naordinovat „sesterským republikám“ a později satelitním monarchiím, kde byli na místní trůny jako loutky v rukou Napoleona dosazeni členové jeho rodiny. V první světové válce bojovalo mnohonárodnostní Rakousko-Uhersko po boku taktéž ne národně zcela jednolitého Německa, aby v Evropě společně vytvořily pangermánskou hegemonii dle geopolitických vizí tzv. Mitteleuropy. Dle této vize měly být všechny malé národy žijící v tomto prostoru postupně odnárodněny a germanizovány. To, že je nějaká říše mnohonárodní, neznamená, že nemusí být agresivní, jak dokazuje příklad habsburské říše. Často bývá uváděno, že ve druhé světové válce byl poražen nacionalismus. Druhá světová válka však nebyla porážkou nacionalismu, ale vítězstvím o svobodu a nezávislost usilujících nacionalismů jednotlivých národů a

euPortál

115


národních států, které se vzepřely Hitlerově snaze jejich národní identitu a suverenitu potlačit a vytvořit supranacionální árijský evropský superstát, ve kterém by i německý národ zanikl a s ostatními árijskými národy by vytvořil jednu supranacionální rasovou entitu. Tato interpretace není mým výmyslem. Stačí si jen přečíst Hannah Arendtovou- Původ totalitarismu nebo např. Hitlerovy Monology ve Vůdcově hlavním stanu. To, že se v Evropě po druhé světové válce zatím neválčilo, bylo dáno tím, že státy byly po válce vyčerpané a začala studená válka. Nemohly si dovolit mezi sebou válčit, neboť by je pohltil mnohem silnější obr z Východu. Mír v Evropě byl způsoben také tím, že v Německu byly dislokovány americké jednotky bránící případným revizionistickým snahám Německa na další případný Drang, a především vznikem NATO. Severoatlantická aliance byla hlavní příčinou a je dostačující zárukou, aby mezi sebou evropské státy neválčily. To, že EHS či EU způsobilo, že mezi sebou státy neválčí, je velkým nesmyslem. Např. Velká Británie vstoupila do EHS až v roce 1973, téměř 30 let po druhé světové válce, ale s žádným státem v Evropě po druhé světové válce neválčila, podobně jako s nikým neválčily jiné evropské státy, které vstoupily do EHS či EU mnohem později nebo ty, které členy stále nejsou. Co se týče obchodní a mírové spolupráce mezi evropskými státy, naprosto postačuje a velmi dobře ekonomicky funguje Evropské sdružení volného obchodu, které má s EU dohodnutou možnost volně obchodovat. Členské státy ESVO (EFTA) si ponechávají svou suverenitu a demokratickou formu vlády a mají výhodu přístupu na trh EU. Mírová spolupráce svobodných států typu EFTA a NATO ponechávající státům nezávislost naprosto postačuje k tomu, aby se v Evropě zabránilo válkám. Pokud by se Evropská unie transformovala do organizace podobné EFTA, člověk podporující liberálně demokratickou formu vlády by proti našemu členství v Unii nic

euPortál

116


nenamítal, ale současná EU je socialistickou, centralistickou a nedemokratickou organizací, a proto by z ní měla ČR vystoupit a následně popř. vstoupit do EFTA či vyjednat dvoustranné obchodní dohody s Evropskou unií. Navíc je velkým mýtem, že EU eliminuje konfliktní potenciál národních států. Evropeisté se snaží vytvořit nový druh nacionalismu-euronacionalismus, který by se mocensky, ekonomicky i hodnotově vymezoval proti USA. Různé projekty evropské obrany a společné zahraniční politiky, např. Galileo, můžou vést až k nové studené válce, tentokráte s USA. To, že Evropě nedošlo po druhé světové válce k významnějším konfliktům je dílem mnoha činitelů, avšak rozhodují slovo v něm nehrála evropská společenství. Evropská společenství naopak se svou snahou vše unifikovat a centralizovat za účelem vytvoření jednotného evropského státu a jednoho národa mohou vyvolat protireakci národů, kterým se přestane líbit, že EU potlačuje demokracii a že už si nemohou sami vládnout a pokusí se získat svou nezávislost zpět. Fakt, že takový rozpad mnohonárodního evropského impéria může být krvavý podobně jako v Jugoslávii, by pro nás měl být varováním, abychom se nesnažili uměle vytvářet nový politický národ, jak se o to ve své době pokoušel Napoleon, Hitler, Tito a sovětští komunisté. Rovněž bychom neměli podléhat laciné demagogii eurooptimistů a přezírat jejich očividnou manipulaci s historickými fakty.

euPortál

117


Bída euronaivismu Tomáš Břicháček | euPortál, 22.9.2006 Europoslanec Jo Leinen se v loňském roce dostal do povědomí české veřejnosti svými urážkami na adresu prezidenta Václava Klause kvůli jeho kritice euroústavy. Tento nadšený federalista a zuřivý propagátor euroústavy, který je znám svými bizarními nápady typu vytvoření celosvětového parlamentu či svým členstvím v tzv. Jednotce rychlého nasazení bojující proti lžím o euroústavě, se nyní znovu „vyznamenal”. Někteří europoslanci na jaře letošního roku přijali prohlášení, ve kterém vyzývali Komisi k přípravě zprávy o ceně toho, že euroústava nevstoupí v platnost v očekávaném termínu. Vzhledem k tomu, že Komise přípravu takového textu dosud zvažuje, rozhodl se Leinen připravit tento dokument sám. V úterý 19. září představil text „The cost of No-Constitution”. Na úvod svého spisku konstatuje, že množství příkladů z poslední doby jasně ukazuje cenu, kterou EU a „občané Unie” platí za to, že není možné aplikovat euroústavu, ale jen zakládající smlouvy v podobě úprav z Nice. Toto tvrzení je zavádějící už z toho důvodu, že euroústava měla vstoupit v platnost až 1. listopadu 2006, navíc některá její ustanovení by se aplikovala až za tři či více let. Má tak jít zřejmě o hypotetické srovnání skutečnosti se situací, kdy by ústava platila v plném rozsahu už nyní. Kdo by čekal, že po úvodním smělém konstatování bude následovat výčet takových příkladů z poslední doby s pádnou argumentací, bude zklamán. Najdeme zde pouze obecná konstatování bez jakéhokoli pokusu o podložení fakty. Celý sedmistránkový spisek je tak namísto analýzy reálných dopadů nepřijetí euroústavy spíše povrchní propagační brožurkou, která mohla být vydána už před dvěma lety.

euPortál

118


Např. v bodě 2 věnovaném mezinárodnímu terorismu se dočteme toto: „vzrůstající nebezpečí mezinárodního terorismu pro Evropu bylo nedávno znovu viditelné na plánech odpálit bomby v letadlech odlétajících z letiště Londýn Heathrow a v příměstských vlacích v Německu. Úspěšná prevence teroristických útoků může být garantována jen v evropském rámci. Kdyby ústava byla v platnosti, rozhodnutí v oblasti vnitra a justice by mohla být přijímána snáze a účinněji, protože jednomyslné hlasování by nadále bylo výjimkou, ne pravidlem.” K nedávné vojenské kampani Izraele v Libanonu Leinen říká tolik, že „několik týdnů poté, co krize začala, se evropští ministři zahraničí konečně sešli v Bruselu, aby vyvinuli evropskou iniciativu.” Kdyby existoval post ministra zahraničních věcí EU, předvídaný ústavou, odpověd Unie by prý přišla dříve. Pokud by byla ústava v platnosti, EU by podle Leinena také byla schopna lépe reagovat na ilegální imigraci, požáry ve Středomoří stejně jako na problémy nejistoty s dodávkami energie z Ruska a Blízkého východu. Zdá se, že podle Leinena by i slunce svítilo jasněji, tráva byla zelenější a dotované krávy bučely libozvučněji, kdybychom měli euroústavu, natož kdybychom konečně žili v jeho vysněných Spojených státech evropských. Jakýchkoli hlubších zamyšlení, která by šla nad dogma „více integrace - dobře, méně integrace - špatně”, se u něj a jemu podobných euronaivistů nedočkáme. Vydání spisku trefně komentoval britský europoslanec Nigel Farage. „Pan Leinen nám sliboval zásadní dokument. To, co z toho vzešlo, je plácání. Jedinou cenou, která je zřejmá z francouzského a nizozemského „ne”, kterou nám jasně ukazuje, je jeho vlastní zhrzená pýcha.”

euPortál

119


Europeisté, zkuste říkat pravdu Jiří Zahrádka | euPortál, 12.7.2006 Günter Verheugen v rozhovoru pro týdeník Ekonom z letošního 13. dubna řekl na adresu euroskeptiků: „Jejich postoje jsou poznamenány mnoha nedorozuměními a chybným vnímáním. Boj některých českých politiků proti evropskému superstátu je nesmyslný, protože takový superstát nikdo nechce. Nemůžete jmenovat jediného evropského politika, který by ho chtěl. Evropský superstát existuje pouze v mysli lidí, kteří jsou proti němu.” Nechoďme kolem horké kaše – Verheugen s blahosklonností, eurokomisařům vlastní, zase opravoval onoho věčně se mýlícího, Evropu nechápajícího, přesto však Bruselem velkoryse tolerovaného Václava Klause. Nejeden čtenář Verheugenova projevu tak mohl být v květnu překvapen belgickým premiérem Verhofstadtem. Ten ve svém vystoupení na půdě Evropského parlamentu řekl: „Otázkou není, zda se Evropa přemění ve více federální a politický útvar, ale kdy se to stane…” Byla tato slova překvapivá i pro komisaře Verheugena? Těžko. Musel by být velmi neinformovaný, protože podobných výroků, a to v souvislosti s euroústavou, padlo hodně. Konkrétně Verhofstadt již dříve o ústavě řekl, že „je poslední kapkou vedoucí ke vzniku Evropského federálního státu.” Je tedy Günter Verheugen neinformovaný, nebo čtenářům Ekonomu vědomě lhal? Ať už si evropský superstát eurolídři přejí nebo ne, každopádně se chovají, jako by EU státem již byla. Komisař Barroso si postěžoval, že politická role Unie ve světě neodpovídá jejímu ekonomickému rozměru. Jelikož dle Barrose bude účinnější a viditelnější EU dobrá pro celý svět, začaly se připravovat plány, jak i bez euroústavy tohoto cíle dosáhnout. Více vzájemné koordinace, více sjednocování postojů, více snahy o společný přístup ke globálním tématům. Dle portugalského diplomata Cutileira je na členských státech, aby si

euPortál

120


uvědomily silný význam jednotnosti, podpořené finančně a případně též vojensky. To je recept na naplnění spasitelské role Unie ve světě. EU se stále porovnává s USA, Ruskem, Čínou. V čem spočívá zásadní nesmyslnost takových srovnání? V tom, že eurolídři – a nejen Günter Verheugen – stále popírají, že by EU měla být superstátem. Ale proč se tedy porovnává se státy, nikoli s mezinárodními organizacemi? V porovnání například s OSN či OBSE je Evropská unie silná dost. Je jasné, že EU již dnes má tolik atributů státu, že je s jinými mezinárodními organizacemi skutečně těžko porovnatelná. Je však krajně nefér, když se na každou zmínku o plíživé centralizaci a směřování EU k superstátu ozve hysterický řev či arogantní zesměšňování toho, kdo tuto pravdu nahlas řekne. Kde je Jiří Pehe a mnozí další, aby na zjevnou nepravdu Güntera Verheugena reagovali stejně rozhořčeně, jako na kritické výroky Klause na adresu Unie? Kde jsou akademické petice proti nepravdě z Bruselu? Diskutovat o budoucnosti EU je jistě správné a prospěšné. Strana eurointegrátorů by však nejdříve měla dospět alespoň k tomu, aby své záměry prezentovali upřímně a pravdivě. Lež v současné Evropské unii sice krátké nohy rozhodně nemá, ale jestli chceme polemiku věcnou a spravedlivou, neměli by eurointegrátoři ztrácet čas a energii popíráním zjevných faktů. Kdo ví – třeba s pravdou dosáhnou lepších výsledků, než současnými metodami politické práce.

euPortál

121


Mráz přichází z Bruselu Jiří Zahrádka | euPortál, 28.4.2005 Komentáře k tiskové konferenci místopředsedy Evropského parlamentu Roca Vidal-Quadrase a předsedy ústavního výboru EP Jo Leinena jsou někdy zavádějící. Předně, nešlo o jejich soukromou akci. Výslovně uvedli, že mluví jménem Evropského parlamentu. Trnem v oku jim je asi zejména Klausova předmluva k analýze profesora Coughlana, která pro euroústavu vyznívá nepříznivě. A jak je v euronadšneckých kruzích obvyklé, svou argumentační nouzi nahrazují slovní vatou. Méně demokracie? Nevadí! Skutečně ubohá byla ironická poznámka Vidal-Quadrase. Klaus před pěti lety podle něho tvrdil, že Česká republika nevstoupí do EU před rokem 2007. Je-li Klausova schopnost rozumět euroústavě stejná, jako jeho prorocké dovednosti, je na to podle Vidal-Quadrase nutné brát ohled. Jak vtipné! Jen kolega Leinen se v té chvíli musel červenat. Byl to totiž on, kdo v lednu 2003 (tedy relativně krátce před přijetím návrhu Evropské ústavy) v diskusi o euroústavě tvrdil, že funkci předsedy Evropské rady, voleného touto radou, by neakceptoval Evropský parlament, ani Komise či většina menších členských států. Institut takto voleného předsedy v euroústavě nakonec je. Jak vidno, prorocké dovednosti Jo Leinena také nejsou z nejlepších. Přesto je Leinen prezentován jako ten dokonalý. Pozoruhodný je i tehdejší Leinenův výrok, že toto ustanovení by rozšířilo demokratický deficit EU. Dnes mu to při propagaci euroústavy evidentně nevadí. Smysl pro věcnost dokázal Vidal-Quadras také vysvětlením, že „myšlení pana Klause je zakotveno v minulosti, zatímco Evropská unie nás připravuje pro budoucnost.” Podobně silný argument

euPortál

122


přednesl Jo Leinen. Podle něho je prý pozoruhodné, že Klaus je jedinou hlavou členského státu, která je v tak výrazné opozici proti euroústavě. A pak došlo k již zaběhnutému způsobu argumentace. Byla by prý škoda, když by se Česká republika „kvůli tomuhle euroskeptikovi a zavádějící kampani dostala do izolace, na periferii evropské politiky.” Dojemné, s jakou péčí se německý socialistický eurofederalista stará o dobro České republiky! Ale slova o izolaci jsou spíše tragikomická. Nejen kvůli právní stránce věci, z které jasně vyplývá, že Česká republika by nemohla být při odmítnutí euroústavy vyloučena z EU. Spíše vyvolají jistý druh soucitu se zhrzeným eurofanatikem, který zakládal tým na boj proti dezinterpretacím euroústavy se slovy: „Je třeba hlídat, aby se ústava beztrestně nešpinila!” Je asi tísnivé pro euroústavního mušketýra, když podpora jím milované euroústavy je zoufale nízká již nejen v Británii, ale též ve Francii a klesá například i v Nizozemí. Místopředseda Evropského parlamentu Vidal-Quadras zopakoval tvrzení, že euroústava nezaloží Evropský stát. Snad v inspiraci myšlenkou, že stokrát opakovaná lež se stane pravdou. Bohužel, eurooptimisté opakovaně zneužívají fakt, že jednotná definice státu neexistuje. Proto si vytvářejí definice vlastní – tak, aby jim vyšlo, že euroústavou stát opravdu nevznikne. Stále opomíjejí, že obecně užívanou, byť právně nezávaznou definici dle Úmluvy z Montevidea Evropská unie dle euroústavy splní a stane se tedy státem. Bez ohledu na to, že přirozené rozdíly stejně jako některá specifika vnitrostátního uspořádání jednotlivých členských států samozřejmě zůstanou. Vypudí Brusel Klause? Perlou byla Vidal-Quadrasova rada pro Václava Klause. Zvítězí-li v Česku ANO euroústavě, je prý logické předpokládat, že prezident rezignuje „a dokáže tím, že jeho demokratické přesvědčení je skutečné a upřímné.” Možná Roco Vidal-Quadras opravdu neví, že v

euPortál

123


demokratické společnosti o politickém osudu prezidenta rozhodují voliči – přímo, nebo prostřednictvím parlamentu. Nikdy ale zahraniční rádci jediných správných postojů. To známe sice také, ale z úplně jiného společenského zřízení.

Václav Klaus o aroganci evropeismu a politické korektnosti: V Evropě nesporně existující nominální (to je formálně-právní) svoboda slova – která vznikla v závěru osmdesátých let jako důsledek odstranění evropských totalitních režimů komunistického typu – ke skutečně otevřenému dialogu o mnoha věcech, včetně fundamentálního dialogu o Evropě, nestačí. Bohužel proto nemohu učinit výrok, který bych učinil rád, že došlo ke stejně důsledné eliminaci názorového autoritarismu, který je u veřejné diskuse a společenské atmosféry tím, čím je u společenského zřízení politický totalitarismus. Nedošlo. Dnes a denně se projevující arogantní autoritářství evropeismu považuji za jednu z pevně zakořeněných definičních charakteristik současné etapy evropského vývoje. A toto arogantní autoritářství – spojené s netolerantní (v mnohém svobodu potlačující) politickou korektností – považuji v jejich synergii za téměř ničivou kombinaci. z článku Co je to evropeismus?, MF Dnes, 8.4.2006

euPortál

124

VLASTENECTVÍ A NÁRODNÍ ZÁJMY

VLASTENECTVÍ A NÁRODNÍ ZÁJMY Nacionalismus a demokracie Marek Skřipský Vlastenectví - konzervativní postoj Lukáš Petřík Jsou nacionalismus a národní zájmy démony minulosti? Lukáš Petřík Existuje národní zájem? Lukáš Petřík

euPortál

125


Nacionalismus a demokracie Marek Skřipský | euPortál, 18.5.2007 Často můžeme slyšet z úst „reportérských es“ naší mediální arény tvrzení, že nacionalismus je ohrožením demokratického systému. Někteří tuzemští levičáci, kteří se v mládí nadšeně hlásili k ultrazločinnému komunismu, dokonce navrhují, aby zákonná úprava udělala z nacionalismu trestný čin. Ponechám teď stranou, že v tom případě by se ve zločince proměnili např. F.Palacký, V.Dyk, K.Kramář, oba Rašínové, podstatná část důstojnického sboru prvorepublikové armády a mnoho dalších. Zamyslím se raději nad otázkou, zda nacionalismus skutečně odporuje demokratickému zřízení a jaký je vůbec vztah nacionalismu a demokracie. Podle chytrých knih je nacionalismus myšlenkovým a politickým postojem (státu, hnutí i jednotlivce), který pokládá národ za základní společenskou jednotku bez zřetele na další třídní rozvrstvení a jeho hlavním politický cíl spočívá v zajištění blaha národa, jakož i prosazení jeho vůle, což se v 19. a 20. století projevovalo zejména zakládáním národních států. Dále se můžeme dovědět, že patří mezi prvky současného antikomunismu, atd. Nevím jak vy, ale já v této definici nevidím nic protidemokratického. Pročetl jsem několik slovníků, ale žádný z nich nestavěl nacionalismus do konfrontace s demokratickým uspořádáním poměrů. Pravidlo pro vztah demokracie a nacionalismu v podstatě neexistuje, už jen z toho prostého důvodu, že zatímco demokracie znamená systém politického uspořádání státu, nacionalismus můžeme chápat spíše jako názorový směr. Nacionalismus představuje myšlenkové a politické hnutí, nikoliv formu vlády. Dr. Ladislav Rašín, poslanec prvorepublikové Národní demokracie, čestný člověk a velký vlastenec, kdysi formuloval některé myšlenky mladých členů nardemu (pardon, ale miluji

euPortál

126


zkratky) m.j. takto: „… Jsme pro demokracii, ale dobrou…“, „…demokracie se může udržet, bude-li skutečně vládou nejlepších…“, „nacionalismus je cíl, demokracie prostředek“. Tyto myšlenky vzal plně za své i Rašínův stranický šéf, Dr. Kramář. A byl to právě demokratický nacionalista Rašín, kdo v Národním sjednocení brzdil fašizující tendence stříbrňácké Národní ligy. Zejména poslední uvedený výrok považuji za klíč k řešení této otázky. Nacionalismus je skutečně pro své stoupence určitým cílem, k jehož prosazení mohou použít různých politických prostředků. A já si opravdu myslím, že není lepšího a pro náš národ přijatelnějšího prostředku než zdravá konzervativní demokracie. Nemohu než souhlasit s tvrzením W.Churchilla, že „demokracie je velmi špatný způsob vlády, ovšem lepší nikdo nikdy nevymyslel“. Svatá pravda… Každý systém, kde nade vším stojí stále buzerující stát, strana nebo Velký bratr, nacionalismu velice škodí. Lidé se nikdy nebudou cítit spjati se státem, který všemocně rozhoduje o jejich osudech, nařizuje, co si mají myslet a nutí je žít ve strachu. Ona vlastně totalita škodí každému člověku, potažmo celé lidské společnosti. Jak nám proboha může prospět režim, založený na bezvýhradném kolektivismu, potlačující svobodný rozvoj lidského myšlení, osobnost člověka, jeho kreativitu? Režim, jehož koncepcí je uniformita neuvažující masy v čele s „geniálním“ vůdcem nebo „vševědoucí” stranou. Svobodně se rozvíjející osobnost dosáhne vždy vyšší kvality, než obelhávané „číslo“. Český národ nemá k totalitě „buňky“ a dobrovolně nikdy žádný etatistický systém nikdy nepřijme, čemuž jsem nevýslovně rád. Jen nezodpovědný hlupák potřebuje vůdce, aby mu neustále ukazoval směr. Jsme myslící lidé, ne tupé stádo. Zkrátka – nacionalismus a demokracie je lahodný politický koktejl, z něhož nás určitě „druhý den“ nebude bolet hlava.

euPortál

127


Vlastenectví – konzervativní postoj Lukáš Petřík | Portál č. 2/2004 Byly doby, kdy vlastenectví bylo považováno za samozřejmost a bylo věcí lidské a občanské cti. Ale s nástupem socialistických, levicově liberálních a postmoderních pseudoideologií začal být vlastenecký postoj označován jako politováníhodný relikt minulosti. Místo toho byla nastoupena cesta neomezené tolerance vůči všemu a všem, cesta mravního relativismu a výsměchu jakékoliv tradici. Vše staré, tradiční, jako je národ, vlast a rodina, musí dle zastánců těchto utopických idejí ustoupit vizím budoucích světlých internacionálních a multikulturních zítřků, kdy každý bude milovat každého a každý bude milován každým, kdy vše bude patřit všem a všichni budou mít vše dohromady. Vlastence potom tito utopisté nazývají šovinisty a xenofoby, což je holý nesmysl, jelikož opravdový vlastenec si váží ostatních národů, pokud nechtějí omezit svobodu, tradice a práva národa jeho. Jako konzervativec a vlastenec, nedůvěřivý vůči všem novátorským, historickou zkušeností neprověřeným konstruktům, cítím potřebu hájit přirozené tradiční hodnoty, které nám byly předány našimi předky. Vlastenectví jako jedna z těchto hodnot je pro mě pocitem sounáležitosti se zemí, v níž jsem se narodil, a s národem, který tuto zem obývá. Ale národem pro mě nejsou jen moji současní spoluobčané, ale i všichni ti, kteří se snažili po celá staletí svůj národ a svou vlast zvelebovat a rozvíjet, předat ji dalším generacím a ty zase dalším. My zase máme morální povinnost vůči našim potomkům zachovat pro ně svobodu, tak jako se ji snažili zachovat pro nás ti, kteří tu byli před námi v předlouhé historii naší vlasti a národa. Tím se zajišťuje kontinuita a tradice. Tento postoj zastával už např. prvorepublikový národní demokrat Viktor Dyk: „Přítomní, kteří nevzpomínají na mrtvé a nemyslí na budoucí, jsou

euPortál

128


vším jiným spíše než národem.” Velmi podobná je i slavná myšlenka „otce konzervatismu” Edmunda Burka: „Společnost je vskutku kontraktem... stává se partnerstvím nejen mezi živými, ale mezi živými, mrtvými i dosud nenarozenými... Lidé, kteří se nezajímají o své předky, se nedočkají radosti ze svých potomků.” Láska k vlasti a národu je cit, který se racionálně těžce vysvětluje. Přirovnal bych jej k přirozené lásce, loajalitě a sounáležitosti k rodině. Samozřejmě, že tak jako vztahy v rodině nejsou vždy ideální, stejně tak nejsou ani ideální vztahy uvnitř národa. Mělo by být však naší snahou nalézat to, co nás jako Čechy spojuje, a navenek být jednotní. Uvědomit si, že sdílíme společnou historii, tradice, kulturu, identitu, jazyk, ale i budoucnost. Národ je entita, jež nás v bytí přesahuje. My zemřeme, ale národ a vlast zůstane. Hlavní, co ale sdílíme, je naše svoboda, suverenita v rozhodování, o kterou se nesmíme nechat připravit nějakými snílky a utopisty a na druhou stranu velmi realisticky smýšlejícími zástupci velmocenských zájmů, protože to, jak to bude s naší zemí vypadat, je pouze jen a jen naší věcí a žádným bruselským úředníkům do toho vůbec nic není. Nevěřme tomu, že naše problémy vyřeší někdo za nás. Nedopusťme to, aby nás jednou naši potomci proklínali za to, že jsme je svou nerozvážností a naivitou připravili o to nejcennější, co máme – o svobodu. Proto odmítněme všechny konstruktivistické utopické projekty od Hitlerovy Nové Evropy až po tu Evropu Nejnovější! Na závěr malá hádanka. Kdo, myslíte, pronesl tuto větu?: „Co se plánovitého hospodářství týče, jsme stále ještě na úplném začátku a já si představuji, jaká je to krása budovat celoněmecký a evropský hospodářský řád.” a) Gerhard Schröder, b) Berndt Posselt c) Adolf Hitler. [c) je správně!, ač se zcela nedá vyloučit ani možnost a) a b).]

euPortál

129


Jsou nacionalismus a národní zájmy démony minulosti? Lukáš Petřík | 51 pro, říjen 2006 V souvislosti se vstupem ČR do Evropské unie se mezi odbornou i laickou veřejností vedl spor o český národní zájem. Levicově liberální intelektuálové tvrdili, že v současné evropské integraci je národ překonanou entitou, a tudíž prosazování národních zájmů je jen politováníhodným reliktem minulosti a vyvoláváním démonů nacionalismu. V tomto smyslu byl např. kritizován i Manifest českého eurorealismu sepsaný Janem Zahradilem, Miloslavem Bednářem a dalšími. Tato kritika se ale zakládá na apriorním odsouzení fenoménu nacionalismu jako něčeho negativního. Že takovéto předsudky jsou chybné, již například dokázal významný český a světově uznávaný badatel o nacionalismu profesor Miroslav Hroch. Pozitivní vymezení nacionalismu jako kladného vztahu ke svému národu prosazovali i takoví velcí státníci jako byli Margaret Thatcherová a Ronald Reagan. K tomuto pojetí se hlásil také první český prezident T. G. Masaryk ve své knize Světová revoluce: „Nenamítám pranic proti nacionalismu, jestliže se tímto označuje láska k národu, národnostní idea, jak se obyčejně říká, je velmi cenná a šlechetná síla politická, organisující jednotlivce v obětavý celek. A tyto organisované národní celky se spojují v člověčenstvo…“. Tedy, pokud od sebe odlišíme nacionalismus, jako lásku ke svému národu, a šovinismus, jako extrémní formu nacionalismu hlásajícího nenávist a nadřazenost, není pak nacionalismus ničím nelegitimním (Taktéž doporučuji článek bývalého poradce Margaret Thatcherové Johna O´Sullivana Obrana nacionalismu , který vyšel v 51 pro). Stejně tak jako mají své legitimní zájmy jednotlivci a skupiny, mají je i národní státy. Národní zájem (anglicky National Interest,

euPortál

130


francouzsky Raison d'état, německy Nationale Interesse) je tedy zájmem politického národa, kolem kterého existuje stát. Je nutné, abychom si uvědomili rozdíl mezi veřejným zájmem, který se týká vnitřní politiky státu, a pojmem národní zájem, který se vztahuje k politice zahraniční. Avšak, jak si ukážeme níže, nelze tyto dva fenomény od sebe přísně oddělit, protože mají spolu úzký vztah a navzájem se ovlivňují. Termín národní zájem je teoreticky úzce spjat s realistickou školou Teorie mezinárodních vztahů, která tvrdí, že v systému mezinárodních vztahů státy mezi sebou soupeří o moc, která jim může právě sloužit k prosazování národních zájmů. Podle realistů existují objektivní národní zájmy (někdy také označované za vitální, strategické, životní) , které jsou vědecky dokazatelné a existují nezávisle na vůli těch, kteří v daném státě ovlivňují zahraniční politiku. Mezi tyto zájmy patří zvětšování či minimálně udržování moci, udržení existence, bezpečnosti, celistvosti a suverenity státu. Státní suverenita navenek i dovnitř, jako právo vykonávat vládu a vydávat zákony ve vlastní zemi a chovat se jako nezávislá jednotka na mezistátním poli, je nezbytnou podmínkou pro obhajobu objektivních národních zájmů, protože měnící se mezinárodní vztahy vyžadují pružnost v jednání; a je nutná rovněž pro obhajobu subjektivních zájmů občanů jako výraz demokratické vůle lidu, protože demokracie může fungovat pouze uvnitř politického národa. Subjektivní zájmy jsou agregátem individuálních a skupinových zájmů a hodnot příslušníků politického národa, které jsou formovány v demokratickém politickém procesu. Jak si ukážeme na příkladech níže, mohou spolu objektivní zájmy a subjektivní zájmy kolidovat. Klíčem k zahraniční politice státu i k prosazování národního zájmu je moc, která je zároveň cílem i prostředkem zahraniční politiky. V dřívější době byl v politickém rozhodování a jeho analýzách kladen především důraz na vojenskou stránku moci, dnes však bývají zohledňovány i její ostatní aspekty jako např. moc politická a

euPortál

131


hospodářská. Na druhou stranu snaha o získání příliš velké moci může být ve výsledku pro stát kontraproduktivní, protože vyvolává snahu ostatních států udržet rovnováhu moci (balance of power) a spojit se proti tomu, kdo překročí jisté meze nebo aspiruje na hegemonii v určitém regionu. Jako příklad můžeme uvést Bismarcka, který dodržoval rovnováhu moci, když se zasazoval o to, aby Německo neusilovalo o kolonie, protože by to vyvolalo negativní reakci Británie a ostatních evropských států. Když otěže zahraniční politiky převzal císař Vilém II., Německo začalo usilovat o hegemonii nad kontinentem, což nakonec vyústilo v jeho porážku v první světové válce. Stejnou chybu udělal před ním Napoleon a po něm Hitler. Pro lepší pochopení vztahů mezi výše zmíněnými fenomény si uvedeme dva spíše hypotetické a navzájem oddělené příklady Francie a USA. Na příkladu USA si vysvětlíme rozdíl mezi subjektivním a objektivním národním zájmem a napětí mezi nimi. Na příkladu Francie uvidíme příklad, jak politická moc hájí subjektivní zájmy francouzských voličů. S nástupem neokonzervativců do americké administrativy se stalo subjektivním zájmem vlády Spojených států jako reprezentanta politického národa šíření demokracie ve světě. Následkem tohoto prosazování hodnot bylo tažení do Iráku. Tato akce však vedla k tomu, že byl svržen nedemokratický sekulární antiislamistický režim, který potlačoval islámské teroristy a byl navíc ve zdravém napětí se sousedním Íránem, který je nepřítelem USA. Snaha nastolit demokratický režim tak nakonec může vést k vzestupu islamismu a islámského terorismu, který může ohrozit svými útoky bezpečnost Spojených států, a vzestupu moci ke Spojeným státům nepřátelského Íránu, který má navíc sklony podporovat teroristy útočící na USA a jejich spojence. Tedy dle této izolacionistické interpretace, kterou například zastává známý americký konzervativní kritik George Bushe Pat Buchanan, může snaha prosadit subjektivní národní

euPortál

132


zájem, jakým je šíření demokracie, ohrozit objektivní národní zájem, jakým je bezpečnost USA. Druhý příklad. Objektivním zájmem Francie je získávání moci či její udržování. Tato moc je v současné době založena především na politické moci, kterou má Francie v orgánech Evropské unie na základě toho, jaký má počet obyvatel a kolik hlasů si v té či oné evropské instituci vybojovala. Tuto moc pak může používat k prosazování subjektivních zájmů, na kterých se občané Francie shodnou. Např. hypoteticky využije svého vlivu k tomu, aby téměř polovina rozpočtu EU byla věnována na zemědělskou politiku a aby téměř polovina této poloviny byla věnována francouzským zemědělcům. Skrze tuto výhodu mohou potom francouzští zemědělci likvidovat konkurenci z jiných států, které tak štědré dotace nedostávají. Tím může relativně zvýšit svou hospodářskou moc, nebo ji naopak v dlouhodobějším pohledu snížit, protože takovýmto systémem se prosazuje v ekonomice neefektivita. Nebo také nakonec může Francie dosáhnout toho, že se ostatní státy proti ní spojí, protože si uvědomí, že není jejich subjektivním ani objektivním zájmem financovat prosperitu francouzských zemědělců. Na začátku jsme od sebe odlišili veřejný zájem jako vnitropolitickou záležitost a národní zájem jako cíl zahraniční politiky. Avšak zahraniční politika není od té vnitřní striktně oddělena. Nestabilní vnitřní situace oslabuje stát navenek a naopak. Proto má jistě význam formulovat jako jeden z objektivních národních zájmů vnitřní stabilitu. Pod ní se může vejít elementární sociální koheze společnosti a loajalita občanů ke svému státu, ochota ho bránit a jisté základní patriotické povědomí. Historie již totiž několikrát ukázala, že pokud se na území státu nacházejí občané, kteří sice oficiálními občany státu jsou, ale necítí se být příslušníky politického národa (např. příslušníci etnické či jiné menšiny atd.) a necítí loajalitu k zemi a státu, může to znamenat pro stát velké bezpečnostní riziko, možnost rozpadu nebo vnějšího vměšování.

euPortál

133


Toto se ukázalo v případě sudetských Němců, kdy se zdánlivě vnitřní záležitost státu stala otázkou zahraniční. Podobné problémy může v současnosti vyvolat masová imigrace a multikulturalismus, protože nově příchozí mají problémy stát se loajálními příslušníky politického národa, jak ukázaly např. bombové útoky v londýnském metru, které spáchali občané Velké Británie neloajální ke svému státu. Tento tzv. societální sektor bezpečnosti rozpracovala Kodaňská škola mezinárodních vztahů a přijal ho za svůj i známý americký politolog Samuel P. Huntington ve své knize Kam kráčíš, Ameriko, kde kritizuje to, že imigrantské diaspory, které nezpřetrhaly vazby se svou původní vlastí, pak ovlivňují politiku ve prospěch svých původních zemí, a v neprospěch USA. Typickým příkladem této menšiny jsou Mexičané. Nemusí se ale vždy jen jednat o otázku menšin. Rozpad habsburské monarchie ukázal, že ani za staletí její existence se z příslušníků jednotlivých etnických národů nestali loajální členové rakouského politického národa. Stejně tak Evropská unie nemůže provádět demokraticky legitimovanou společnou zahraniční politiku, protože občané jednotlivých evropských národních států nejsou příslušníky evropského politického národa a jednotlivé národní zájmy evropských států spolu kolidují. Neexistuje evropský národní zájem. Jaký je tedy český národní zájem? Tato otázka by si jistě vyžádala samostatnou studii, ale jeho elementárním prvkem je zachování, či lépe řečeno obnova národní suverenity a nezávislosti vůči byrokratickým a centralizujícím institucím Evropské unie, které nemají legitimitu k tomu, aby hájily zájmy českého politického národa. V národním zájmu České republiky je tedy jednou větou to, aby Evropská unie fungovala jako organizace rovnoprávných národních států na mezivládním zákládě.

euPortál

134


Margaret Thatcherová o významu národů a národních států: V základech pevného a spolehlivého mezinárodního řádu musí stát úcta k národům a národním státům. Vlastenectví může mít své vady, ale národní hrdost a národní instituce jsou tou nejlepší průpravou k fungující demokracii. Jakékoli pokusy odstraňovat rozdíly mezi národy nebo spojovat různé národy s odlišnými tradicemi v jeden umělý stát skončí s největší pravděpodobností neúspěchem, možná krvavým. Moudrý státník vychválí národní ráz a využije ho … Demokracie na národním základě může mít své chyby…, ale určitě nabízí lepší vyhlídky do budoucnosti než mezinárodní byrokracie…Evropská unie, přesněji řečenojejí vládnoucí třída, nemůže přiznat že národovectví je něco právoplatného, protože pak by byla celá evropská idea nesmysl. z knihy Umění vládnout (2005)

Charles de Gaulle o evropských centralizátorech: Karel Veliký, Karel V. a Napoleon se pokoušeli sjednotit Evropu...Hitler na ni uvalil své ničivé panství. Je třeba si uvědomit, že žádný z těchto sjednocovatelů neuspěl, když nutil národy, aby se zřekly své individuality. Naopak svévolná centralizace vždy vyvolala vzestup násilného nacionalismu. z knihy Mémoires d'Espoir

euPortál

135


Existuje národní zájem? Lukáš Petřík | Newsletter Centra pro ekonomiku a politiku, srpenzáří 2006. Národní zájem (anglicky National Interest, francouzsky Raison d'État, německy Nationale Interesse) lze jen stěží přesně definovat, podobně jako ostatní pojmy společenských věd. To ovšem neznamená, že se o tuto definici nemůžeme pokoušet a že národní zájem jako jev objektivně neexistuje. Problém definice První problém při definici tohoto pojmu se objevuje již při určení toho, co znamená atribut národní a jak lze tedy definovat národ. Existuje obecná shoda, že na východ od Rýna se pojem národ a národní používá ve smyslu etnického národa, zatímco na západě se tento pojem používá ve smyslu národa politického, který vytváří jeden stát. Je tedy teoreticky možné, aby v rámci jednoho politického národa, který konstituuje stát, existovalo několik národů ve smyslu etnickém. Zdá se, že druhým problémem při používání pojmu národní zájem v českém prostředí je, že je překladem pojmu national z angličtiny, který ale znamená národní ve smyslu politickém. Tedy přesnější překlad vystihující význam pojmu National Interest by byl pojem státní zájem, i když v českém případě se po odsunu Němců český politický národ s českým etnickým národem víceméně překrývají. Pojem státní zájem se v českém prostředí přesto nepoužívá, protože vyvolává negativní reminiscence z dob nadvlády komunismu. Třetí potíž s přívlastkem národní se objevuje v souvislosti s tím, kdo tvoří politický národ. V období předmoderního národa ztělesňovaly politický národ elity (král a šlechta), s nástupem demokratizujícího nacionalismu se jako představitel politického

euPortál

136


národa konstituoval lid jako soubor rovnoprávných občanů, kteří legitimizují politické rozhodování v národním státě. Národní zájem jsme si tedy definovali jako zájem politického národa, kolem kterého existuje stát. Je nutné, abychom si uvědomili rozdíl mezi veřejným zájmem, který se týká vnitřní politiky státu, a pojmem národní zájem, který se vztahuje k politice zahraniční. Avšak, jak si ukážeme níže, nelze tyto dva fenomény od sebe přísně oddělit, protože spolu korelují a navzájem se ovlivňují. Realistický pojem Termín národní zájem je teoreticky úzce spjat s realistickou školou Teorie mezinárodních vztahů, která tvrdí, že systém mezinárodních vztahů je hobbesovsky anarchický a státy v něm soupeří o moc, která jim může právě sloužit k prosazování národních zájmů. Dle realistů existují objektivní národní zájmy (někdy také označované za vitální, strategické, životní), které jsou vědecky dokazatelné a existují nezávisle na vůli těch, kteří v daném státě ovlivňují zahraniční politiku. Mezi tyto zájmy patří zvětšování či minimálně udržování moci, udržení existence, bezpečnosti, celistvosti a suverenity státu. Státní suverenita navenek i dovnitř, jako právo vykonávat exekutivu a vydávat zákony ve vlastní zemi a chovat se jako nezávislá jednotka mezinárodních vztahů, je nezbytnou podmínkou pro obhajobu objektivních národních zájmů, protože měnící se mezinárodní vztahy vyžadují pružnost v jednání; a je nutná rovněž pro obhajobu subjetivních zájmů občanů jako výraz demokratické vůle lidu a demokracie, která může fungovat pouze uvnitř politického národa. Subjektivní zájmy jsou agregátem individuálních a skupinových zájmů a hodnot příslušníků politického národa. Ty jsou formovány v politickém procesu na základě toho, jaké v tom konkrétním státě existuje státní zřízení (buď všemi občany -v demokratickém zřízení, nebo pouze nevolenými elitami -v nedemokratických zřízeních). Jak

euPortál

137


si ukážeme na příkladech níže, mohou spolu objektivní zájmy a subjektivní zájmy kolidovat. Rovnováha moci Klíčem k zahraniční politice státu i k prosazování národního zájmu je moc, která je zároveň cílem i prostředkem zahraniční politiky. V dřívější době byl v politickém rozhodování a jeho analýzách kladen především důraz na vojenskou stránku moci, dnes však bývají zohledňovány i její ostatní aspekty jako např. moc politická a hospodářská. Na druhou stranu snaha o příliš velkou moc může být kontraproduktivní, protože vyvolává snahu ostatních státních států udržet rovnováhu moci (ballance of power) a spojit se proti tomu, kdo překročí jisté meze nebo aspiruje na hegemonii v určitém regionu. Jako příklad můžeme uvést Bismarcka, který dodržoval rovnováhu moci, když se zasazoval o to, aby Německo neusilovalo o kolonie, protože by to vyvolalo negativní reakci Británie a ostatních evropských států. Když otěže zahraniční politiky převzal císař Vilém II., Německo začalo usilovat o hegemonii nad kontinentem, což nakonec vyústilo v jeho porážku v první světové válce. Stejnou chybu udělal před ním Napoleon a po něm Hitler. Pro lepší pochopení vztahů mezi výše zmíněnými fenomény si uvedeme dva spíše hypotetické a navzájem oddělené příklady Francie a USA. Na příkladu USA si vysvětlíme rozdíl mezi subjektivním a objektivním národním zájmem a napětí mezi nimi. Na příkladu Francie uvidíme příklad, jak politická moc hájí subjektivní zájmy francouzských voličů. S nástupem neokonzervativců do americké administrativy se stalo subjektivním zájmem vlády Spojených států jako reprezentanta politického národa šíření demokracie ve světě. Následkem tohoto prosazování hodnot bylo tažení do Iráku. Tato akce však vedla k tomu, že byl svržen nedemokratický sekulární antiislamistický

euPortál

138


režim, který potlačoval islámské teroristy a byl navíc ve zdravém napětí se sousedním Íránem, který je nepřítelem USA. Subjektivní a objektivní zájem Snaha nastolit demokratický režim tak nakonec může vést k vzestupu islamismu a islámského terorismu, který může ohrozit svými útoky bezpečnost Spojených států, a vzestupu moci ke Spojeným státům nepřátelského Íránu, který má navíc sklony podporovat teroristy útočící na USA a jejich spojence. Tedy dle této paleokonzervativní izolacionistické interpretace, ať ji přijmeme, či nepřijmeme, může snaha prosadit subjektivní národní zájem, jakým je šíření demokracie, ohrozit objektivní národní zájem, jakým je bezpečnost USA. Subjektivní zájem však mohou změnit volby. Druhý příklad. Objektivním zájmem Francie je získávání moci či její udržování. Tato moc je v současné době založena především na politické moci, kterou má Francie v orgánech Evropské unie na základě toho, kolik má počet obyvatel a kolik hlasů si v té či oné evropské instituci vybojovala. Tuto moc pak může používat k prosazování subjektivních zájmů, na kterých se občané Francie shodnou. Např. hypoteticky využije svého vlivu k tomu, aby téměř polovina rozpočtu EU byla věnována na zemědělskou politiku a aby téměř polovina této poloviny byla věnována francouzským zemědělcům. Skrze tuto výhodu mohou potom francouzští zemědělci likvidovat konkurenci v jiných státech, které tak štědré dotace nedostávají. Tím může relativně zvýšit svou hospodářskou moc, nebo naopak v dlouhodobějším pohledu snížit, protože takovýmto systémem se prosazuje v ekonomice neefektivita. Nebo také dosáhne toho, že se ostatní státy proti ní spojí, protože si uvědomí, že není jejich subjektivním ani objektivním zájmem financovat prosperitu francouzských zemědělců. Na začátku pojednání jsme od sebe odlišili veřejný zájem jako vnitropolitickou záležitost a národní zájem jako cíl zahraniční

euPortál

139


politiky. Avšak zahraniční politika není od té od vnitřní striktně oddělena. Nestabilní vnitřní situace oslabuje stát navenek a naopak. Proto jistě stojí za úvahu formulovat jako jeden z objektivních národních zájmů vnitřní stabilitu. Pod ní se může vejít elementární sociální koheze společnosti a loajalita občanů ke svému státu, ochota ho bránit a jisté základní patriotické povědomí. Historie již totiž několikrát ukázala, že pokud na území státu nacházejí občané, kteří sice oficiálními občany státu jsou, ale necítí se být příslušníky politického národa (např. příslušníci etnické či jiné menšiny atd.) a necítí loajalitu k zemi a státu, může to znamenat pro stát velké bezpečnostní riziko, možnost rozpadu nebo vnějšího vměšování. Toto se ukázalo v případě sudetských Němců, kdy se zdánlivě vnitřní záležitost státu, stala otázkou zahraniční. Podobné problémy může v současnosti vyvolat masová imigrace a multikulturalismus, protože nově příchozí mají problémy stát se loajálními příslušníky politického národa, jak ukázaly např. bombové útoky v londýnském metru. Nemusí se ale vždy jen jednat o otázku menšin. Rozpad habsburské monarchie ukázal, že ani za staletí její existence se z příslušníků jednotlivých etnických národů nestali loajální členové rakouského politického národa. Stejně tak Evropská unie nemůže provádět demokraticky legitimovanou společnou zahraniční politiku, protože občané jednotlivých evropských národních států nejsou příslušníky evropského politického národa a jednotlivé národní zájmy evropských států spolu kolidují. Neexistuje evropský národní zájem. Na druhou stranu příkladem relativně koherentního politického národa jsou Britové, kteří jsou zároveň příslušníky anglického, skotského i walleského etnického národa. V případě rozpadu a zániku politického národa tak samozřejmě zaniká i národní zájem jako takový.

euPortál

140


Tomáš Garrigue Masaryk o vlastenectví: Nenamítám pranic proti nacionalismu, jestliže se tímto označuje láska k národu, národnostní idea, jak se obyčejně říká, je velmi cenná a šlechetná síla politická, organisující jednotlivce v obětavý celek. A tyto organisované národní celky se spojují v člověčenstvo… z knihy Světová revoluce (1925)

František Udržal o boji za nezávislost: Pamatujme, že svou národní i státní neodvislost, svatý odkaz bratří padlých u Zborova, Bachmače i na jiných četných bojištích, kde umírali legionáři, můžeme uchovati neporušen jenom tenkrát, dovedeme-li následovati jejich tehdejšího příkladu: státi k sobě věrně, bez rozdílů politických, stavovských i jakýchkoliv jiných, všichni pod prapory republiky. Pamatujme, že ti, kteří po nás přijdou, kletbou by nás musili stíhat, kdybychom jakýmkoliv způsobem promarnili krvavé oběti beznáročných padlých hrdinů. Památku těch, kteří před 10 lety pochopivše velikost doby, položili u Zborova za lepší bytí československého rodu své mladé životy, uctíme nejdůstojněji, budeme-li všichni vytrvale pro všestranné zabezpečení a povznesení svého státu. Nikdy nezapomeňte, že jest naší povinností památné činy nejen oslavovat, ale v hodině nebezpečí také následovat. projev ve funkci ministra obrany při desátém výročí bitvy u Zborova (1927)

euPortál

141

POLITICKÁ KOREKTNOST A MULTIKULTURALISMUS

POLITICKÁ KOREKTNOST A MULTIKULTURALISMUS Postdemokracie, politická korektnost a multikulturalismus Benjamin Kuras Komu prospívá multikulturalismus a politická korektnost? Marek Skřipský Hirsi Ali – jediný chlap v evropské politice Benjamin Kuras Bída multikulturalismu Lukáš Petřík Terorista, který se nad únosnou míru zaštiťuje islámem Adam Bartoš

euPortál

142


Postdemokracie, politická korektnost a multikulturalismus Benjamin Kuras | úryvek z autorovy knihy Evropa snů a skutečností, Baronet 2007 Když jste vy doma cinkali klíči a my venku jsme se chvěli trémou před první návštěvou zdevastované bývalé vlasti, doufali jsme všichni v jedno a totéž: Že étos, etika a etiketa parlamentní demokracie, občanské svobody a poctivého podnikání protečou rozsypanou železnou oponou ze západu na východ. Jakousi přirozenou gravitací, samozřejmou a všem srozumitelnou převahou dobra nad zlem. Ze začátku to tak chvilku vypadalo a nikdo jsme o tom nepochybovali. Odplavení komunistického bahna čirou vodou svobody bylo jen otázkou času. Tři roky, pět nanejvýš. No dobře, tak deset. Patnáct? Po roce šestnáctém všichni zjišťujeme, že naopak komunistické bahno prosáklo do všech koutů občanova života a psychiky. Na povrchu se podobá demokracii, pod povrchem zůstalo komunistické. Demokratický kapitalismus si přizpůsobilo podle svého a vzalo si z něho to nejvulgárnější, co se v něm dalo najít. Tak se postkomunismus, který měl být přechodným obdobím terapie, stal trvalým stavem. Hodně bahna se naopak přelilo na západ, kde vytváří totéž a ukazuje, jak je ten demokratický étos mělký a křehký. Zvlášť je-li to ničení pozvolné, nenápadné a nenásilné, tou zbraní nejúčinnější, kterou je lhostejnost. Ta teď vládne na obou stranách. A mění se v bezmocnost. Tak vedle postkomunismu vzniká postdemokracie, která se liší jen tím, že se k ní dospělo z opačné strany. Rub a líc téže mince. Komunistická psychika s demokratickou tváří.

euPortál

143


Její ideologií je „politická korektnost“ (anglickou zkratkou PC), která na Západě odstartovala přibližně zároveň s pádem komunismu. V Česku se chytá jen zvolna, protože se příliš podobá staré dobré socialistické pokrokovosti, kterou Češi ještě úplně nevydýchali. Pod záštitou Evropské unie se mu ale už dlouho neubrání, stojí na ní téměř všechny evropské zákony a regulace. Je marxistického původu a dala by se nejjednodušeji popsat jako myšlenková cenzura a tyranie pomyslných nestandardních menšin a menšinových idejí nad standardní většinou a většinovým myšlením, které jsou podle její teorie odpovědné za všechny nešvary, zlozvyky a zločiny lidstva. Menšinové a cizí hodnoty povyšuje nad zavedené hodnoty většinové a domácí. Její nedílnou součástí je multikulturalismus, který je náhražkou někdejšího marxistického internacionalismu. Jejím záměrem je rozleptat myšlenkové a hodnotové struktury západní demokracie zevnitř. Vzděláním, propagací, medializací, politizací a osočováním nositelů standardních idejí, hodnot a zvyklostí, označováním nálepkami jako nacionalismus, xenofobie, bigotnost, pozůstatky imperialismu, rasová či ideová arogance. Její strategií je rozleptávat dlouhodobě a pracně budované ideové a hodnotové struktury, na nichž stále tak vratce stojí demokratický Západ. Demokracie přestala být vládou většiny a ochráncem práv jednotlivců a stala se handrkováním nátlakových skupin a skupinových privilegií. Nově definované nekorektní myšlenky – tak jako kdysi myšlenky nepokrokové, zpátečnické a reakční – se staly nepřípustné v mediích, ve školství, v politice a jiných veřejných oborech lidské činnosti. Lidé, kteří je vyslovují, jsou vyhazováni ze zaměstnání, pranýřovaní a zesměšňovaní. Některé nekorektní myšlenky se už staly trestnými činy a stíhají je lidé, které je možné nejpřesněji nazvat myšlenkovou policií. Mezi takovéto stíhatele nekorektního myšlení patří kromě policie všelijací myšlenkoví referenti obecních správ a polovládních institucí, kterých v celé Evropě přibývá jako hub po dešti. Všichni

euPortál

144


jsou placení z kapes daňového poplatníka, proto se horlivě snaží vykazovat mu službu co nejpečlivější, ve formě myšlenkové kontroly co nejpřísnější. PC Funguje tak, že předstírá ohleduplnou a soucitnou laskavost vůči všem možným nestandardním menšinám a menšinovým idejím a zvyklostem, které vnímá jako tak či onak znevýhodněné a musí je proto zvýhodnit. Těch si dokáže navymýšlet tolik, až z nich udělá privilegovanou většinu a z normální většiny znevýhodněnou menšinu. Mezi takovéto menšiny zařazuje všechny, kdo se nějak liší od většinového normálu. Kromě menšinových etnik třeba homosexuály, tělesně a duševně postižené, intelektuálně zaostalé či pomalé, nedostatečně vzdělané a tu a tam dokonce i praktikující zločince. Vychází při tom z přesvědčení, že tyto znevýhodněné skupiny se a priori nemohou dopouštět ničeho nesprávného, a jestliže se toho dopustí, je to vina té zvýhodněné většiny, která je svým neohleduplným chováním k tomu donutila. PC začala nejprve jako jev lingvistický nahrazováním slov a pojmenování, které třída samozvaných ideologů pokládala za urážlivé, ponižující, či nedostatečně ohleduplné vůči vybraným skupinám. Tím se mnohá do té doby normální pojmenování stala pro slušné lidi nepřijatelná a nepoužitelná. Mírnou a v zásadě laskavou formou lingvistické politické korektnosti v češtině je postupný zánik kdysi běžných a krásných slov jako mrzák, blázen, hluchý, slepý nebo chorý a jejich nahrazení korektními ale kýčovitými pojmy jako tělesně postižený, duševně postižený, neslyšící, nevidomý, nemocný. V angličtině tato výměna zachází až do absurdit jako „člověk tělesně (duševně) znevýhodněný” nebo „člověk odlišných schopností”. Impotenci v anglických diagnózách nahradila „erektilní disfunkce”. A u zaostávajících žáků se slovo „neúspěch” při známkování na návrh labouristických myslitelů nahrazuje frází „odložený úspěch”.

euPortál

145


O stupínek výš – ale pořád jakž takž neškodná - je korekce takzvaného „sexismu”, která upravuje třebas i tradiční náboženské texty tak, aby jména Boží byla v gramatickém kontextu pohlavně neutrální a nebyla spojována s mužským rodem. A jednu dobu feministky beze srandy navrhovaly aby se vedle history (jeho story) učila taky herstory (její story). Ještě o něco nad ní stojí korekce slov používaných u osob páchajících trestné činy. Tak se z mladistvých delikventů stává „riziková mládež“ – která za své činy nemůže a neručí. O další stupínek výš je jazyková opatrnost etnická, jejíž nejnovější absurditou je zákaz žádat v kantýnách britské policie a dalších státních úřadů „černou kávu”, pro případ, že by to urazilo některého černocha. Místo toho je nařízena „káva bez“, tedy bez mléka, protože v Británii se káva – stejně jako čaj – podává automaticky s mlékem, pokud si neřeknete jinak. Z obav, aby se neurazili muslimové, se u zločinů spáchaných muslimy uvádějí pachatelé jako „asiaté“, což ale zase uráží Indy a Číňany. Jenže o těch se ví, že za to nebudou nikoho vraždit, takže politická korektnost obsahuje i prvek zbabělosti. Náboženská ohleduplnost k menšinám vede v anglosaských zemích k zákazu „veselých Vánoc“ nahrazovaných „zimními svátky“ nebo „prosincovými prázdninami“, se „svátečními dárky“ a dokonce „svátečním stromkem“, a městská rada Birminghamu si místo Vánoc vymyslela nové důmyslné jméno Winterval čili „zimní interval“. Politická korektnost vychází z historicky ověřeného vědomí, že jazykem, jakým člověk jevy pojmenovává, se utváří způsob jeho vnímání světa a událostí. A že jazyk se tak stává důležitou formou myšlenkové a společenské kontroly občanů. Protože změněný výběr slov mění i naše myšlení, a to směrem od normálního konzervativního tradicionalismu (politické nekorektnosti) k

euPortál

146


pokrokovému inženýrství lidských duší (politické korektnosti), funguje jako účinné omezení svobody projevu. Politicky nekorektního činu se Češi a ostatní nováčci v EU dopustili tím, že stranili Americe a ne Francii, za což je Chirac hned usadil, aby nepropásli příležitost učit se mlčet. Nevěděli, chudáci, že Amerika je v Evropské Unii už několik let sprosté slovo a podporovat ji patří k nejhorším projevům politické nekorektnosti. Politicky korektní je naopak kšeftovat se Sadámem Husajnem a financovat z evropských daní palestinské teroristy a jejich školy vychovávající batolata k sebevražedným útokům na Židy, kteří jsou podle politicky korektního Koránu „potomky opic a prasat“. Rovněž politicky nekorektní byla v postkomunistické střední a východní Evropě privatizace, která zašla příliš daleko k thatcherovskému modelu a musela se před vstupem do EU zpomalit až opětně připostátňovat, přičemž nejhoršími provinilci byli Estonci. Politicky korektní je podle vzoru EU zvyšovat daně, protože ponechávat příliš mnoho peněz občanům na útratu by bylo politicky nekorektní. Aby ale mohli udržovat ekonomiku v úspěšném chodu, je politicky korektní jim usnadnit vypůjčování a politicky nekorektní jim připomínat, že to někdy budou muset vrátit. Třeba se najde někdo, kdo to za ně politicky korektně zaplatí nebo jim ten dluh odpustí. Tím bude nejpravděpodobněji daňový poplatník, proto je politicky korektní zvyknout ho na vysoké daně. Politicky nekorektní by bylo Čechům vyčítat nedostatky, za které podle principů politické korektnosti nenesou žádnou odpovědnost, protože byli obětí historických okolností, které z nich udělaly, co dnes jsou a co by nebyli, kdyby se historické okolnosti vyvíjely jinak. Je tedy politicky nekorektní po nich chtít, aby se chovali jako „Stará Evropa” a naopak je politicky korektní, že se „Stará Evropa” začíná chovat jako oni.

euPortál

147


Komu prospívá multikulturalismus a politická korektnost? Marek Skřipský | euPortál, 6.7.2005 Své zamyšlení bych rád věnoval dopadu fenoménu multikulturalismu a s ním nepřímo související „politické korektnosti“ na politickou a občanskou sféru západní společnosti. Jistě není žádným tajemstvím, že multikulturní vize jsou mnohými představiteli politických i jiných elit masivně podporovány. Odsunutí „instituce” národa na smetiště dějin, opuštění tradic a hrdinů, s nimiž jsme vyrůstali a vyrůstáme, negace prověřených hodnot, ostouzení jedinečné a nepřekonatelné kultury západu… Toto všechno zní nezanedbatelnému počtu západních politiků, umělců a intelektuálů jako rajská hudba. Hudba, jejíž tóny v nich navozují představu toužebně očekávaného nového světa. Člověk si nutně musí položit následující otázku : Jsou to opravdu pouze naivní idealisté, kteří uspokojují zneuznané ego pocitem boje proti „prohnilému Západu” anebo jim multikulturalistický trend nějakým způsobem pomáhá k získání či udržení moci? Odpověď není jednoznačná. Jistě, mnoho multikulturalistů lze připodobnit kupříkladu k prvním československým komunistům za první republiky. Přehnaně útlocitní mládenci bez pevných kořenů, kteří cítí potřebu sebemrskačství a vytvoření světlých zítřků bez národů, autorit, tradic atd. Zároveň si však troufám tvrdit, že liberální levice, která ve své většině multikulturní snahy vehementně podporuje, vidí v prosazení modelu multikulturní společnosti možné posílení svých pozic. S neevropskými přistěhovalci totiž přichází její potencionální voliči. Že je to přehnané tvrzení ? Tak čtěte dále. Nikoho asi nepřekvapí,

euPortál

148


když řeknu, že v e Francii, Velké Británii, USA, Německu i jinde, tvoří imigranti a lidé s nimi spojení ( například francouzské manželky muslimů, které konvertovaly k islámu ) nepřehlédnutelnou část elektorátu. Vzhledem k pozvolnému úbytku „původních obyvatel“ a naopak zvyšujícím se imigračním vlnám, můžeme předpokládat, že početní zastoupení imigrantů bude stoupat. A nyní se zamysleme – Komu odevzdá převážná většina těchto lidí své hlasy ? Rozhodně ne Republikánské straně v USA, britským konzervativcům, francouzským neogaullistům nebo lidové straně ve Švýcarsku. Snižování daní není pro valnou většinu imigrantů přitažlivým tématem, což je v souvislosti s jejich ekonomickou situací pochopitelné. Oni naopak uvítají „finanční vládní programy“ Zachování tradic a hodnot jim rovněž příliš neříká. Mají přece své, které jsou s těmi našimi mnohdy v přímém rozporu. Takto bych samozřejmě mohl pokračovat dále a zmiňovat další „třecí plochy“ mezi představami většiny imigrantů a tezemi konzervativních stran. Zdá se, že liberální levice toto velmi dobře chápe a proto si hledí nové občany patřičně naklonit. Za všechny zmíním postavu Tonyho Blaira, který před časem vystoupil proti odvysílání reportáže BBC, jež dokazovala drastický výskyt kriminální činnosti mezi „britskými“ imigranty. Blair rovněž neváhal označit konzervativního rivala Michaela Howarda za rasistu, neboť Howard požadoval razantně zpřísnit imigrační politiku Spojeného království. Ovšem pro příklady nemusíme chodit až za kanál La Mance. Kdo že to u nás tolik vychvaloval metodu řízené imigrace a doporučoval novou krev pro Evropu ? Přece Vladimír Špidla, evropský komisař, který se a Bruselu ani příliš netají svým despektem k institutu západní rodiny. Konec konců volební výsledky z USA tuto teorii jednoznačně podporují. Republikánům zde ke zvýšení popularity u minorit nepomohla ani Bushova „amnestie” pro – převážně hispánské – nelegální přistěhovalce. Republikánského kandidáta tak opět do

euPortál

149


úřadu protlačili WASPové (tedy White anglo saxon protestants), kteří mu ovšem jeho „amnestii“ k dobru asi nepřičtou. Multikulturní trendy však mohou nahrát ještě někomu. Někomu s kým „lib – labs“ jaksi nepočítali. Vydělat na nich mohou paradoxně antisystémové strany. Ty dovedou skvěle využít strachu z politické korektnosti, díky níž některé etablované strany problémy tohoto druhu přehlížejí. Vzestup německé NPD, který mě jako Čecha velice znepokojuje, není jediným varováním. Neonacisté či různé strany historicky navazující na fašismus umí zneužít oprávněný strach z multikulturního vývoje. Samozřejmě, u nich nejde o zachování konzervativních hodnot národní suverenity, svobody jednotlivce, či omezené centrální vlády, nýbrž o primitivní rasismus, spojený se sociální demagogií. Nicméně připusťme, že jednodušší lidé ( jichž není zrovna málo ) mohou na tyto „argumenty“ slyšet. Právě těmto nevyzrálým občanům se tzv. extrémisté prezentují coby zachránci „bílé Evropy”. Nárůst volebních výsledků NPD, francouzské Front national, Haiderových Svobodných, či italského Movmento soziale vás snad přesvědčí, že nefantazíruji. Dokonce i z prostředí Ruské akademie věd se ozývá varování, že neofašisté se mohou zmocnit vlády ve jménu přežití ruského národa. To je hodně děsivá vize. Záleží však jen na nás, zda podobné antiutopické představy – ať už multikulturalistů či „extremistů” – umožníme.

Theo van Gogh o multikulturalismu: Multikulturalismus je zdvořilé ustupování roztahovačnému hostu, který vás postupně vytěsňuje z vašeho příbytku.

euPortál

150


Hirsi Ali – jediný chlap v evropské politice Benjamin Kuras | úryvek z autorovy knihy Evropa snů a skutečností, Baronet 2007 „Poučení z holocaustu je nikdy neusmiřovat zlo,” řekl na květnové konferenci Amerického židovského výboru AJC holandský politik Ayaan Hirsi Ali, kterému teď Američané přezdívají „jediný chlap v Evropské politice”. Akorát že Hirsi Ali není muž, nýbrž žena – mladá, krásná, černá poslankyně holandského parlamentu. Chlapské na ní je to, že je posledním a jediným holandským (a možná evropským) politikem, který se ještě snaží zachránit svou zemi (a Evropu) před kapitulací dalšímu krutému totalitarismu, který si v ničem nezadá v fašismem a komunismem. Ačkoli slovo „chlapské“ přestává být smysluplným pojmenováním v době, kdy na obranu evropských svobod nasazují krk především ženy. Původem politická uprchlice ze Somálska, Hirsi Ali vstoupila do holandské politiky po teroristických útocích na New York v roce 2001. O rok později byla poslankyní. V dalším roce napsala a natočila krátký televizní film „poddanost“ dokumentující krutosti, jaké muslimové – včetně těch umírněných evropských – páchají na ženách. Další rok na to byl krutě zavražděn jeho režisér van Gogh a holandští muslimové vyhlásili trest smrti i na Hirsi Ali. O té doby žila pod neustálou ochranou holandské policie. Podrobnosti o krutostech včetně vražd, které islámofašisté páchají na ženách v liberální Evropě, která těmto perzekvovaným ženám odmítá poskytovat zákonnou ochranu a o jejichž osud se nezajímají ani nejradikálnější evropské feministky, popisuje v nově vyšlé knize „Panna v kleci“ s podtitulkem „Emancipační prohlášení pro ženy v islámu”. Po vřavě o dánské karikutary řekla v únoru německému časopisu Der Spiegel: „Západ opět postupuje podle zásady nastavování druhé

euPortál

151


líce. Už se to stalo tradicí. Neustále se omlouváme a nevšímáme si, kolik surovosti tím přijímáme. Druhá strana přitom neustupuje ani o píď.” Na otázku, jak by tedy Evropa měla reagovat, Hirsi Ali nabídla toto: „Měla by být solidární. Karikatury by měly být vystaveny všude. Arabové konec konců nemohou bojkotovat zboží ze všech zemí, jsou na něm příliš závislí. A skandinávské firmy by měly dostat kompenzaci. Alespoň za to nám svoboda projevu snad stojí.” Otázka, zda kritiky namířené proti režiséru van Goghovi byly oprávněná či ne, se po jeho vraždě stala nerelevantní: „Když je někdo zabit za svůj světonázor, nejde už o to, čím se mohl dopustit chyby. V takové chvíli musíme povstat za svoje základní práva. Jinak posilujeme vrahy a uznáváme, že měli dobrý důvod člověka zabít.” „Tuto ženu by měl oslavovat celý Západ,“ napsali o ní američtí komentátoři, jimž se Hirsi Ali pokusila vysvětlit, kde bere odvahu. „Začalo to prostými fakty. Postavení žen v islámu je mnohem horší, než v západních zemích. Říct to, k tomu nepotřebujete odvahu. V islámu jsou zabíjeni homosexuálové, v Egyptě je dávají do klece. To jsou fakta, nejde o žádnou odvahu.” Hirsi Ali neustále upozorňuje, že Evropané si dostatečně neuvědomují hrozbu, jakou radikální islám představuje pro základní hodnoty a normy západní společnosti. Pokouší se vytvořit celoevropský vzdělávací projekt modernizace a reformy islámu, pro nějž ví, že má sympatie mnoha evropských muslimů děsících se toho, jak Evropa nechává islamofašismus prorůstat do svého každodenního života. Připomíná, že mnozí muslimové do Evropy prchali ze skutečných důvodů politické perzekuce a potřebují její ochranu před svými fašisty, aby jim sami mohli čelit. Po vraždě van Gogha se nějakou dobu zdálo, že to alespoň Holanďanům pomalu dochází. Neuplynuly ani dva roky a Holandsko – ta slavná tolerantní demokracie s dávnými tradicemi ochrany

euPortál

152


svobod občanů, slova a uprchlíků před perzekucí – podlehlo strachu z džihádistů a vrazilo své nejstatečnější obránkyni nůž do zad, téměř doslova. Na stížnost sousedů, že se cítí v jejím sousedství ohroženi, jí holandský soud nařídil, že se musí do čtyř měsíců vystěhovat. Holandskou veřejnost proti ní poštvala televize „novým odhalením“ že Hirsi Ali lhala ve své žádosti o azyl v roce 1992. Totiž v tom, že neuvedla, že před příchodem do Holandska už pobývala v několika jiných svobodných zemích, takže podle evropských azylových zákonů měla azyl dostat v první zemi. K tomu se ale Hirsi Ali už veřejně přiznala, když kandidovala do parlamentu a parlament to vzal na vědomí jako nerelevantní. „Nové odhalení” ale vyvolalo mediální hysterii, žádající, aby Hirsi Ali byla zbavena občanství a z Holandska vykázána. Její právo na občanství a pobyt teď „přešetřila” ministryně imigrace a občanství jí odebrala. Nic na tom nemění ani vědomí, že podobných a horších zamlčení faktů se dopouštějí desetitisíce imigrantů, bez sebemenšího postihu. Hirsi Ali, zbavená půdy pod nohama, oznámila, že odstupuje z parlamentu a odchází z Holandska. Tak si Holandsko ze své poslední hrdinky statečně bránící jejich svobodu udělalo prašivku a vyhnalo ji do dalšího politického exilu. Novému fašismu naservírovalo další vítězství na stříbrném tácu. Toto je Evropa, po jejíž svobodě, zásadovosti a odvaze Češi tolik prahli.

euPortál

153


Novinářka Michaela Freiová o křesťanství v Evropě: Evropa dosud ještě stále má tradicí utvořené formy života a pojetí hodnot, na nichž spočívá naše identita, a ty musí v kontaktu s odlišnou kulturou přiměřeným způsobem obhajovat. Jenže právě tento článek logického řetězu dnes patří k nejslabším: tradiční hodnoty jsou zpochybňovány, i když jsou to právě a jen ony, které činí náš způsob života srozumitelným. Zpochybňuje-li si Evropa svou vlastní náboženskou víru, rodinu a úctu k životu - čeho se mají mladí přistěhovalci zachytit? Mluví se o tom, že se imigranti mají asimilovat, nebo - lépe integrovat. Ale do čeho se mají integrovat? Do historicky prověřené kultury křesťanské Evropy - nebo do její současné krize? Mnozí dosud tvrdí, že cestou k úspěšné integraci cizinců je co nejradikálnijší sekularismus, potlačení křesťanského charakteru evropské civilizace. Přistěhovalci v Evropě ale nepotřebují méně, ale naopak více křesťanství. Potřebují slyšet hlásání naší víry. Pokud strpíme, aby se obrazem naší kultury staly reality show, pornografie a prezentace násilí, nemáme právo se divit, že imigranti takovou kulturu nechtějí přijmout. z článku Odpovědí na imigraci je misie, RC MONITOR, ročník II., číslo 18

euPortál

154


Bída multikulturalismu Lukáš Petřík | euPortál, 16.2.2005 V dnešní době převážně levicovými intelektuály tolik protěžovaná teorie multikulturalismu zamořuje intelektuální ovzduší národních států. Multikulturalisté obhajují práva všech možných i nemožných menšin, avšak, s trochou nadsázky, se dnes nejohroženější menšinou stává zdravý, heterosexuální bílý muž vyznávající morální hodnoty Západní civilizace. A nedej bože, když je ke všemu ještě kapitalista. Způsobil totiž veškerá zla dějinného vývoje a neustále způsobuje. Vykořisťuje své zaměstnance tím, že jim dává práci, sexisticky uráží emancipované ženy tím, že jim např. podrží dveře, domnívá se, že rodina je základ společnosti, a proto nepodporuje „perverzní” svazky, jelikož je považuje za něco, co je proti přírodě. Ke všemu by chtěl ten kulturní imperialista zachovat zvyky a tradice své kultury a svého národa, čímž diskriminuje, chudáky, všechny uprchlíky, kteří se valí po vlnách do jeho země (asi z toho důvodu, že doma se jim žilo lépe). Dnešní nezdravý posun v diskusi kritizuje J. O´Sullivan: „Aniž by si toho někdo příliš všímal, dostala se diskuse kolem imigrace v poslední době do úplně jiného myšlenkového kontextu.Důsledkem tohoto nového uvažování je to, že povinnost cosi změnit se přenáší z imigranta na hostitelskou zemi. Imigrace není pociťována jako významná událost v imigrantově životě - ten se prostě přesunuje někam jinam. Měl by mít právo tak učinit - ať už z hlediska morálního nebo z hlediska zákona -, jinak by ale měl mít možnost ponechat si své staré já. Spíše než by se on změnil a přizpůsobil se svému novému prostředí, měla by hostitelská země přizpůsobit své zvyky a instituce jemu…Můj závěr… (ale) zní, že imigranti by se měli přizpůsobit potřebám a hodnotám hostitelského národa spíše než naopak.“ (1)

euPortál

155


Multikulturalista Kymlicka naopak požaduje pro kulturní menšiny (včetně žen!) tato práva: programy afirmativní akce, garance jistého počtu křesel v zastupitelských orgánech, revizi učebních programů ku většímu prospěchu menšin, zpružnění pracovní a otevírací doby s ohledem na náboženské svátky imigrantů, zpružnění pravidel oblékání v různých veřejných institucích (např. problém turbanů u příslušníků policie, či při jízdě na motocyklu), antirasistické vzdělávací programy, jazykové kodexy zakazující na pracovištích a školách používat rasisticky, sexisticky či homofobicky zabarvených výrazů; výcvik v kulturní rozmanitosti pro policisty, sociální pracovníky apod.; směrnice pro veřejnoprávní média upozorňující na etnické a rasové stereotypy; státní finanční podporu etnických festivalů a studijních programů atd., atd. (2) Tyto požadavky pozitivní diskriminace ale nejsou ničím jiným než rasismem naruby diskriminujícím příslušníky původního národa, navíc do značné míry omezující tradiční demokracii. V jednom svém článku jsem napsal: „…opravdový vlastenec si váží ostatních národů, pokud nechtějí omezit svobodu, tradice a práva národa jeho.” (3) V tomto případě však imigranti naši svobodu, práva a tradice ohrožují. Velevážení imigranti (a pan Kymlicka) by si mohli uvědomit jednu věc: oni vstupují k nám, a ne my k nim. My jsme zdědili svou zemi a svá národní práva a máme právo o budoucnosti své země rozhodovat sami, nikdo jiný. Oni mají svobodnou volbu přijmout nebo nepřijmout naši kulturu a identitu. Jak totiž ukazuje dnešní situace rozvoj islámského terorismu, problémy s arabskými i jinými imigranty ve Francii i jinde v Evropě a řada světových mezikulturních konfliktů (Indie, Palestina) přináší „mnohokulturnost” střety kultur a civilizací, protože jejich morální hodnoty jsou v jedné společnosti neslučitelné.

euPortál

156


Navíc je sporné, zda je imigrace pro Evropu potřebná, ač populace stárne a lidí ubývá. Pokud se prosadí důchodová reforma, jež ponechá odpovědnost za své stáří na individuu nebo pomoci rodiny a při prodlužování střední délky života se prosadí delší odchod do důchodu, není úbytek obyvatelstva žádnou hospodářskou katastrofou. Výsledné bohatství se sice zmenší, ale bude se o něj dělit méně lidí.(4) Na závěr své politicky nekorektní úvahy musím naprosto souhlasit s touto tezí Romana Jocha: „Multikulturalismus čili přesvědčení o inherentní rovnosti všech kultur a civilizací je vrcholem egalitářské vášně levice. Je současně určitým vrcholem relativismu: právě tak, jako systematizací relativismu ve filosofii dostaneme postmodernismus, tak systematizací relativismu v politické filosofii vzniká multikulturalismus.” (5) 1) O´ SULLIVAN John: Kterak nepřistupovat k imigraci, bulletin Občanského institutu č. 143, červenec 2003 2) BARŠA Pavel: Politická teorie multikulturalismu, CDK Brno 2003, s. 47-48 3) PETŘÍK Lukáš: Vlastenectví-konzervativní postoj, in:Portál 2/2004, s. 19 4) LOUŽEK Marek: Nesmyslné nářky nad populačním vývojem, in: Newsletter (CEP) únor 2004, s. 3-4 5) JOCH Roman: Pravice a levice, bulletin Občanského institutu č. 56, duben 1996, s. 17

euPortál

157


Terorista, který se nad únosnou míru zaštiťuje islámem Adam Bartoš | Eurábia, 21.4.2007 V Evropské unii všechno dlouho trvá a vše je plíživé. Tak i slovník zapovězených slov, který obsahuje pouhé dvě desítky výrazů, se rodil více než rok. I tak z něj ale mrazí. Komisař Franco Fratinni nejprve v roce 2005 přišel s tezí o tom, že sousloví „islámský terorismus” je politicky nekorektní a nemělo by se používat. Přibližně před rokem se pak objevily zprávy, že se eurounijní odborníci chystají vytvořit slovníček zapovězených termínů souvisejících s islámem. Rok se s rokem sešel a slovník je tu. Nevíme však o mnoho více, než ze všech předchozích mlhavých vyjádření. Obsah slovníku je totiž přísně tajný. Jen abychom je neurazili Politicky korektní lexikon obsahuje celkem dvacet slov. Je určen pro oficiální mluvčí Evropské komise či členských států, aby se tak vyvarovali výrazů, které mohou být pro muslimy urážlivé. Jejich soupis sestavila na popud Evropské rady skupina expertů na islám a všechny členské země jej před několika týdny schválily. „Pokud se teroristé snaží využít islámu při ospravedlňování svých činů, pak bychom toto neměli zdůrazňovat,” uvádí se v textu brožurky. Podle Bruselu se totiž umírnění muslimové snaží radikály izolovat a my bychom jim v tom měli vyjít vstříc. „Měli bychom volit jazyk, ze kterého jasně vyplyne, že mluvíme o vraždícím okraji společnosti,” říká evropský protiteroristický koordinátor Gijs de Vries, který nápad na vznik slovníčku zaštítil.

euPortál

158


Newspeakem proti teroru Místo „islámského terorismu” se tedy bude napříště používat výraz „teroristé, kteří se nad únosnou míru zaštiťují islámem”. Rozum nad tím zůstává stát, ale neúprosná logika unijních úředníků vyřazuje další a další slova. Mezi zapovězenými se tak ocitly výrazy jako „umma”, „salafismus", či „taksir" (nevěřící). Dokonce i „džihád", protože je prý chápan většinou muslimů jen ve svém druhém významu - jako pouhé osobní úsilí či duchovní zápas. Význam, který mu přisuzují média v souvislosti s terorismem, údajně muslimy pobuřuje. Nebo si to alespoň experti z Bruselu myslí a proto raději slova odstraňují sami od sebe. Co na tom, že i onen druhý význam slova džihád je obecně přijímaný a zdůrazňovaný ve všech mešitách po celém světě? Pro muslimy znamená boj proti nevěřícím, to jen ti evropští, tzv. umírnění, se dušují, že s násilím nemá pojem nic společného. Unie jim skáče na lep a islamisté si mohou mnout ruce - povedou proti nám boj i nadále, jen my se budeme tvářit, jako že se nic neděje. Za zvuků Ódy na radost se Evropa stává ubohou a směšnou. Jednat přestala dávno, teď se bojí už i mluvit. Roger Scruton o politické korektnosti: Evropští politici už dlouho popírají problémy, představované masovou imigrací lidí, kteří nezapadají do našeho evropského způsobu života. Hněvivě útočí na ty, kdo varují před rozvratem, jenž by mohl následovat, nebo na ty, kdo hovoří o právu domácí komunity odmítnout přijímat lidi, kteří se nemohou nebo nechtějí asimilovat. Politické špičky se chtějí pojistit, že je nikdy nebude obtěžovat pravda, kterou popírají; a jednou ze zbraní, které za tímto účelem používají, je obviňování těch, kdo o tomto problému chtějí diskutovat, z „rasismu a xenofobie”. z článku Imigrace, multikulturalismus a nutnost bránit národní stát (2006)

euPortál

159


Georg Weigel o dvou kulturních válkách dnešní Evropy: První z těchto válek [„kulturní válka A”] je … válka mezi postmoderními silami morálního relativismu a obhájci tradičních morálních představ. Druhá – „kulturní válka B” – je bojem o definici občanské společnosti, o význam tolerance a pluralismu, o meze multikulturalismu ve stárnoucí Evropě, jejíž plodnost, nedosahující úrovně prosté reprodukce, otevírá dveře rychle rostoucí a asertivní muslimské populaci. Agresory v kulturní válce A jsou radikální sekularisté, motivovaní tím, co právní teoretik Joseph Weiler nazval „christianofobií”.1) Snaží se vyhladit stopy evropské židovsko-křesťanské kultury z postkřesťanské Evropské unie tím, že se ve jménu rovnosti dožadují stejnopohlavních sňatků, ve jménu civilizovaných mravů omezují svobodu slova a ve jménu tolerance odstraňují základní aspekty náboženské svobody. Agresory v kulturní válce B jsou radikální muslimští džihádisté, kteří opovrhují Západem, jsou rozhodnuti vnutit islámská tabu západní společnosti násilnými protesty a jinými formami donucování, bude-li třeba, a považují to za první krok k islamizaci Evropy – nebo, ve vztahu k území, jež stále nazývají elAndalus, k obnově správného řádu věcí, dočasně v roce 1492 zvráceného Ferdinandem a Isabelou. Otázkou, jíž Evropa musí čelit – jíž se ale většina Evropy, zdá se, čelit zdráhá – je to, zda agresoři v kulturní válce A neoslabili pozici sil skutečné tolerance a autentické občanské společnosti natolik, že nejsou schopni nabýt vrchu v kulturní válce B.… „Kulturní válka A” se odráží také ve snaze vnutit, uložit jisté chování pomocí pokrokového, soucitného, nehodnotícího neboli politicky správného feministického nebo multikulturalistického jazyka. V posledních letech je obvyklé, že členské státy EU právně regulují a tak omezují veřejný projev. Například morálně kritické poznámky o homosexuálním chování jsou považovány za „nenávistnou řeč… [Jde o] vtíravé autoritářství … z článku Dvojí kulturní válka v Evropě (2006)

euPortál

160

ANTIDISKRIMINACE

ANTIDISKRIMINACE Humanrightismus a antidiskriminace ohrožují svobodu Benjamin Kuras Antidiskriminační politika: pokrok, nebo neomarxistické jho? Vladislav Nejedlý „Genderová korektnost“ zakyslých žab Tomáš Břicháček Aféra Buttiglione: lež vítězí! Jiří Zahrádka Jsou feministky novou inkvizicí? Jiří Zahrádka Neexistují žádná „práva homosexuálů” Michael Anděl

euPortál

161

ANTIDISKRIMINACE

Humanrightismus a antidiskriminace ohrožují svobodu Benjamin Kuras | úryvek z autorovy knihy Evropa snů a skutečností, Baronet 2007 Lidská práva bývala kdysi pojmem, který chtěl svobodu zaručovat a hájit. V praktickém uplatňování Evropské konvence lidských práv nad zákony evropských států se ale stávají právní absurditou a nástrojem nespravedlnosti. Policie musí podle ní poskytovat stejnou ochranu každému, kdo „je v ohrožení”, tedy zločincům stejně jako jejich obětem, a jsou známy komické případy, kdy policisté chrání jednu bandu gangsterů před jinou bandou gangsterů, místo aby pozatýkali obě nebo je nechali se vzájemně postřílet. Pak jim nezbývá čas ani personál chránit před oběma bandami gangsterů pokojné a zákon dodržující občany. Podle Evropské konvence o lidských právech jsou vyšetřováni, stíháni a trestáni zaměstnavatelé na kdejaké udání zaměstnance stěžujícího si na diskriminaci. K těm zábavnějším patří v Británii nedávná žaloba jednoho salesmana na vlastní firmu za to, že celému prodejnímu týmu jako prémii darovala po láhvi šampaňského, aniž brala ohled na to, že on jako muslim nepije, čímž porušila jeho právo neutrpět urážku svého náboženství. Marně se firma hájila, že ji na to mohl sám upozornit a říct si o bonboniéru. Domnívala se totiž – podle přirozené logiky lidských práv – že rozlišovat zaměstnance podle náboženství se naopak nesluší a mohlo by se rovnat diskriminaci. Mýlili se, neboť podle nového antidiskriminačního zákona musí zaměstnavatelé náboženskou příslušnost svých zaměstnavatelů znát a vycházet jí vstříc, a to i tím, že pro své muslimy mají na pracovišti vyhrazenu modlitebnu a dávají jim na modlení pět přestávek denně.

euPortál

162

ANTIDISKRIMINACE

Na podobné stížnosti zaměstnanců a udání zaměstnavatelů se v Británii zavádí nová polovládní organizace zvaná Komise pro rovnoprávnost a lidská práva, která bude stížnosti a udání zpracovávat, vyšetřovat a brát k soudu. Samozřejmě za peníze daňového poplatníka, od něhož má rozpočet 50 milionů ročně. „Podezřelí” zaměstnavatelé se mají na co těšit a podle vládního odhadu je dodržování příkazů a inspekcí Komise bude stát ještě 45 milionů navíc. Vydělají na tom hlavně právníci, kteří je - opět za peníze daňového poplatníka – budou žalovat, soudit a obhajovat. Evropská konvence také voleným vládám znemožňuje účinně bránit bezpečnost státu a jeho občanů. To se ukázalo v zavádění britského zákona o antiterorismu a bezpečnosti, který už prošel několika verzemi a jehož konflikt s Evropskou konvencí se začíná podobat frašce. V první fázi zákon vládě dával právo – nebo se vláda alespoň domnívala, že jí takové právo dává - cizince podezřelé z terorismu jednoduše deportovat. To na základě tradičních práv, povinností a privilegií spojených s občanstvím a povinnostmi státu vůči občanům. Toto právo jí ale vrchní soudci upřeli, neboť Evropská konvence zakazuje deportovat i usvědčené zločince do zemí, kde by bylo podezření, že hrozí nespravedlivý soud, mučení, nebo trest smrti. Vláda si tedy dala schválit druhou verzi, která jí umožňovala cizince podezřelé z terorismu držet ve vazbě na neurčitou dobu. To vrchní soudci na základě Evropské konvence opět prohlásili za nezákonné a podezíraní teroristé museli opět na svobodu. Třetí verze umožňovala vazbu „v prostorech jiných než vězení”, tedy v podstatě domácí vězení pod policejním dohledem na neurčitou dobu. Bez povinnosti policie podávat oficiální žalobu či informovat zadržené o důvodech či předpokládané délce vazby. Tato verze se vztahovala nejprve jen na cizí občany. Vrchní soudci ji ale prohlásili za diskriminační, neboť Evropská konvence zakazuje soudit cizince podle jiných kritérií než občany. Jinými slovy,

euPortál

163

ANTIDISKRIMINACE

demokraticky zvolená vláda už nesmí chránit své občany a voliče, kteří ji volí především na to, aby je chránila. A tak vládě nezbývalo, než pracovat na čtvrté verzi, která by byla univerzálně spravedlivá tím, že by jí umožňovala cizí občany podezřelé z terorismu držet ve vazbě, ale jen tehdy, kdyby se totéž vztahovalo i na britské občany. Rozumějme, kdyby zákon vládě dával právo kteréhokoli občana kdykoli na základě jakéhokoli podezření, bez důkazů a bez soudu, zavřít. A debatuje se už jen o tom, zda to smí být na 90 dní – jak chce Blair, nebo jen 30 dní – jak chtějí laskavější poslanci. Možná si řeknete proč ne, když se dnes teroristé vyskytují i mezi rodilými Brity. Jenže v Británii stále ještě platí starý habeas corpus, podle něhož musíte být do 48 hodin obžalováni nebo propuštěni na svobodu. Tímto absurdním zákonem by habeas corpus byl s konečnou platností z britského práva vymazán a občané by neměli žádnou ochranu před svévolí policie nebo vlády. Že legislativní debata mohla zajít až tam, je důkazem, jak daleko naše právní myšlení od povinnosti demokraticky zvolené vlády bránit stát a občany před nepřátelskými vetřelci pokročilo k totalitnímu státu Orwellova zlého snu. Nikdy by ani nezačala, kdyby Evropská konvence neupírala suverénnímu státu právo rozhodovat, koho si do své země pustí a koho ne. A kdyby se na ní nepřiživovali na útraty daňového poplatníka chamtiví „lidskoprávní” právníci, mezi ty nejčipernější z nichž patří kancelář Cherie Blairové.

Antidiskriminační logo EU pro rok 2007

euPortál

164

ANTIDISKRIMINACE

Antidiskriminační politika: pokrok, nebo neomarxistické jho? Vladislav Nejedlý | Agora, květen 2007 Diskriminace je přirozený jev, který se vyskytuje ve společnosti od nepaměti. Spočívá v nestejném zacházení s lidmi na základě jistých vnějškových znaků, které mohou a nemusí souviset různými kvalitativními atributy jedince ve vztahu k okolní společnosti. Většinou lidí je ovšem pojem diskriminace chápán velmi zúženě, jako cosi apriorně negativního a nerozlučně spojeného s rasovými či jinými předsudky, ba někdy dokonce je na tyto kategorie zcela redukována. Přitom si však většina lidí (včetně těch, kteří o sobě tvrdí, že netrpí předsudky) diskriminace běžně dopouští, aniž by jim na tom připadalo cokoli divného. Není snad diskriminací, když odmítneme nalít pivo člověku, jenž je opilý pod obraz? Většina z nás by to jistě udělala, aniž by si uvědomila, že se jedná o diskriminaci na základě obsahu alkoholu v krvi. Nebo si představme pracovníka personálního oddělení modellingové agentury, který odmítne zaměstnat coby modelku 120kilovou ženu po padesátce. Ano, i on se dopouští „nehorázné diskriminace” na základě věku a váhy. To všechno nám přijde jako naprosto normální, až dokud se oním klíčem k diskriminaci nestane barva kůže, sexuální orientace, náboženské přesvědčení anebo nesprávné pohlaví uchazeče. V tom okamžiku do hry vstupují osvícené státní instituce v čilé kooperaci s všemožnými roztomilými homosexuálními, genderovými, lidskopravními, romskými a jinými nevládními organizacemi, které zhrzenému uchazeči o povolání nabízejí pomocnou ruku v boji proti zlému, rasisticko-nehumánněhomofobnímu kapitalistovi. S touto NGO-istickou mašinérií v zádech má potom takový jedinec velkou šanci přesvědčit ustrašeného a ideově proškoleného soudce, že se stal obětí zlovolné

euPortál

165

ANTIDISKRIMINACE

diskriminace a vysoudit tak z nešťastného kapitalisty tučné odškodné. V dnešním světě postdemokracie a politické korektnosti není ničím neobvyklým ani umlčování veškeré debaty na toto téma krupobitím prázdných ideologických floskulí stavících každého, kdo si dovolí byť jen náznakem zpochybnit například některý z postulátů tzv. genderové vědy (nedávno předstihnuvší astrologii a nekromantii v závodě o zařazení se mezi oficiálně uznávané vědy) na okraj společnosti a pohotové zařazení každého takového kverulanta do některé ze zvučně pojmenovaných škatulek vyhrazených pro „nepřátele pokroku”. Co však považuji na tendencích v oblasti antidiskriminační legislativy za nejnebezpečnější jsou pokusy o přenesení důkazního břemene z žalující strany na stranu žalovanou. Řečeno ve zkratce, neznamená to nic jiného, než návrat k časem prověřeným metodám inkvizičních tribunálů, přičemž k dokonalosti jim schází už jen povolení k užití palečnic a španělské obuvi. Jen herezi a čarodějné praktiky dnes v obžalovacích spisech nahradily praktiky diskriminační. Podnikneme-li však krátký exkurs do ekonomické teorie, zjistíme, že diskriminace na základě iracionálních předsudků je dlouhodobě nemožná. Pokud by totiž ve společnosti převládalo např. rasistické klima a většina firem by jenom kvůli předsudkům odmítala zaměstnávat Rómy, jistě by se na trhu objevil minimálně jeden osvícený a prozíravý podnikavec, který by Rómy ochotné podávat stejně kvalitní práci, jako ostatní bílí spoluobčané zaměstnal, ovšem s mnohem menšími mzdovými náklady. Tím by se stal vysoce efektivním a začal spolehlivě válcovat ostatní firmy v odvětví. Těm, pokud by se chtěli na trhu udržet, by samozřejmě nezbylo nic jiného, než své mzdové náklady taktéž snížit - a jak jinak, než využitím levnější romské pracovní síly. Tím by však výrazně vzrostla poptávka po práci Rómů a s ní samozřejmě i cena romské práce. A

euPortál

166

ANTIDISKRIMINACE

rostla by přesně tak dlouho, dokud by se nevyrovnala ceně práce bělochů. Čím to ale, že se tak již dávno nestalo? Že by byl nějaký problém v kvalitě romské práce? V neposlední řadě je zde morálně-filosofický aspekt situace. Jak je vůbec možné, že stát takovýmto bezprecedentním způsobem zasahuje do vlastnických práv občanů? Asi téměř každý se se mnou shodne na tom, že je naprosto absurdní představa, aby stát občanům nařizoval, koho musí vpustit, popř. na základě čeho nesmí odmítnout vpustit někoho do svého bytu. A je tolik velký rozdíl mezi soukromým bytem a soukromou restaurací? Není. Obojí je totiž soukromé vlastnictví a tudíž rozhodování o nakládání s ním přísluší výhradně a jen jeho majiteli. Právo svobodně disponovat soukromým vlastnictvím je v hierarchii individuálních práv nadřazené všem ostatním požadavkům, ať už je to vymýcení rasismu ve společnosti, nebo třeba emancipace žen. Mohu si o člověku, jenž pouze kvůli předsudkům odmítne zaměstnat schopnou ženu myslet své, ale to je asi tak vše, co s tím mohu udělat. Jakékoli aktivity státní moci v této oblasti považuji za naprosto zvrácené a ohrožující základní hodnotový kodex, na němž stojí naše Západní civilizace. Jiří Payne o registrovaném partnerství: Proč je mylný argument, že musíme přijmout zvláštní zákon, když homosexuální partneři existují? V dějinách lidstva přinejmenším stejně dlouhou dobu existuje také cizoložství. A nevyplývá z toho nutnost přijímat zákon o registrovaných milenkách či zákon o rodinných trojúhelnících, natožpak dávat jim možnost dědit či společně čerpat sociální podporu. Zato však patřilo ke kavalírské slušnosti postarat se o milenku v případě nouze z článku Zaregistrujte si milenku (2006), www.payne.cz

euPortál

167

ANTIDISKRIMINACE

„Genderová korektnost” zakyslých žab Tomáš Břicháček | euPortál, 3.11.2006 Občanské sdružení Žába na prameni před časem vyhlásilo soutěž Kyselá žába, jejímž cílem má být „upozornit veřejnost na sexistické a genderově stereotypní vyjádření redaktorek a redaktorů různých médií […], na výroky osobností z kultury a politiky a na genderově nekorektní filmy, pořady a reklamy“. Soutěžící mají posílat návrhy „sexistických” výroků, pořadů, filmů a situací, které je v poslední době „nadzvedly ze židle”. Tipy mají být na konci listopadu vyhodnoceny a porota vybere vítěze, pardon „vítěze a vítězky“ v jednotlivých kategoriích. Jen pro představu, jde o kategorie typu Sexistický výrok redaktora/redaktorky, „sexistický výrok osobnosti kultury, vědy a sportu”, „sexistická reklama” a dále v podobném duchu. Jen pro zajímavost pár tipů na „kyselou žábu” v jednotlivých kategoriích. Mezi politiky byl nominován např. prezident Václav Klaus za to, že v novoročních projevech prý zdraví pouze muže (říká totiž „vážení spoluobčané"), a „za svou proslulou homofobii“, či poslankyně Lucie Talmanová za svůj výrok „Nikdy jsem nebyla diskriminována… jako místopředseda poslanecké sněmovny… jako poslanec…”. Z vědeckých pracovníků si nominaci vysloužil německý profesor Werner Habermehl, který svůj výzkum komentoval slovy: „Ženy s červenými vlasy byly zřetelně sexuálně aktivnější než ostatní, měly víc partnerů a častější sex. Průzkum ukázal, že divoké zrzky opravdu dostály své pověsti.” Z oblasti kultury si hněv vysloužil Jiří Krampol za „únavné šovinistické vtipy o tchýních”. Veřejnost má být soutěží upozorněna na „genderovou nekorektnost“ v jazyce a komunikaci v médiích a v běžném životě, „na sexistické způsoby užívání českého jazyka a jejich negativní

euPortál

168

ANTIDISKRIMINACE

důsledky“. Zároveň chtějí poskytnout „návod, jak používat jazyk, aby nikomu nestranil a nikoho nediskriminoval.” Tím je tzv. „Desatero genderové korektnosti“, které je prý určeno „všem, kteří hledají více respektující a ohleduplnou formu komunikace.” (1) Vyhýbejme se genderově stereotypnímu uvažování o mužích a o ženách. [tzn. konec řečí o „něžném pohlaví” a muži „živiteli“ -TB] (2) Nezesměšňujme ženy nebo muže, které/kteří se chovají genderově nestereotypně. (3) Neoznačujme jako výjimky ženy/muže, které/kteří působí v méně typických rolích. [tzn. dost novinovým titulkům tipu „také ženy degustují pivo“ –TB] (4) Neospravedlňujme genderové stereotypy pořekadly a příslovími, odkazy na přírodu či na vědecké autority. (5) Nehodnoťme rozdílně tentýž projev chování u žen a u mužů. (6) Všímejme si, jak je ženské tělo zneužíváno jako zkrášlující a sexuálně stimulující objekt v reklamě, apod. (7) Používejme tvary obojího rodu tam, kde mají označovat ženy i muže. (8) Užívejme ženské tvary názvů profesí, zejména tam, kde se jedná o konkrétní ženu. (9) Zdrobněliny nejsou vždy projevem náklonnosti. Mohou signalizovat dominanci nad označovanou osobou. (10) Přemýšlejme, čemu se smějeme. [tzn. pozor na vtipy o blondýnách apod. –TB] Jakkoli u „Češek a Čechů” vyvolávají podobné feministické iniciativy zatím spíše úsměv, v budoucnu bychom se už tolik smát nemuseli. Příklad Spojených států, kde to, co bylo dříve galantností, je dnes často považováno za sexuální obtěžování, je varující. Americký gentleman si v dnešní situace dobře rozmyslí, jestli dá přednost ženě do dveří nebo než jí pomůže se zavazadlem. V Evropě situace stále ještě není tak tragická, nicméně zejména ve starých členských zemích EU je dnes silná tendence přibližovat se

euPortál

169

ANTIDISKRIMINACE

americkým poměrům a instituce EU dělají vše proto, aby otrávené a paranoidní klima politické korektnosti . a antidiskriminačního zákonodárství zavládlo i v tomto koutu světa. Vzpomeňme na nedávný návrh neemotivního lexikonu pro veřejnou debatu o islámu. Cesta k rovnoprávnosti pohlaví tkví v jejich rovnosti před zákonem, nikoli ve snaze o dosažení stejnosti. Muži a ženy se navzájem v drtivé většině přitahují právě svojí odlišností. Bohulibý boj za rovnoprávnost žen, ve kterém se angažoval i prezident Masaryk, a který byl v Československu v mnoha ohledech úspěšně završen už za První republiky, má pramálo společného s dnešní propagací „genderové korektnosti“. Ta není propagací rovnoprávnosti, ale topornou snahou uměle vykořenit pohlaví z biologických daností; vzít ženě její ženskost a muži mužnost. Jde o nesnášenlivou ideologii lidí, kteří ve svém osobním životě v rámci těchto daností nedokázali najít svoje štěstí. Právě to jsou ty opravdové kyselé či lépe řečeno zakyslé žáby. Místo ideálu dvojjediné společnosti, založené na harmonickém soužití dvou odlišných pohlaví, staví společnost rozdělenou na dvě skupiny, které si přísně střeží svoje „práva” jedna před druhou. Toto rozdělení má být na každém kroku připomínáno „genderově korektním“ slovníkem. Skončím toto zamyšlení parafrází Járy Cimrmana. Až budu vodit vnučky a vnuky do zoologické zahrady, aby si prohlédly/i velbloudice a velbloudy a slonice a slony, až budou policisté a policistky pokutovat vtipy o tchýních a vězení budou plná galantních (harašících) mužů, pak uznám, že zakyslé žáby a žabáci vyhrály/i. Naštěstí brzo potom Evropané vymřou.

euPortál

170

ANTIDISKRIMINACE

Aféra Buttiglione: lež vítězí! Jiří Zahrádka | euPortál, 15.11.2004 Rocco Buttiglione ustoupil tlaku a vzdal se své nominace do nové Evropské komise. Máme slavit? Internetový server Novinky.cz články o tomto nominovaném komisaři doprovázel mezititulky jako „Žena k plotně”, nebo „Buttiglione vidí ženy u plotny”. To opakovala i televize Nova, s dodatkem o „urážlivých výrocích na adresu homosexuálů a žen”. I ve zpravodajství MF DNES byl Buttiglione označen za „nepřítele homosexuálů a kariéru budujících žen”. Podobně o něm informovala v podstatě všechna média. Dosazení takto vykresleného misogynního homofoba do čela Evropské unie se museli děsit nejen pracující ženy a homosexuálové, ale všichni svobodu respektující občané. Jenže Buttiglioneho výroky zněly ve skutečnosti poněkud jinak, než jak o nich média, „strážci demokracie”, většinou referovala. Stejná práva jsou diskriminací? Na otázku o svém postoji k homosexualitě Rocco Buttiglione odpověděl, že je rozdíl mezi morálkou a zákonem, a že si „může myslet, že homosexualita je hřích, to však nemá vliv na politiku, dokud neřekne, že homosexualita je zločin.” Vysvětlil, že „stát nemá žádné právo zasahovat do těchto věcí.” Taktéž řekl, že je naší „povinností respektovat soukromí druhých,” že nemůžeme druhé zákonem nutit ke změně chování, a že člověk nemá právo druhým vnucovat to, co považuje za morálně správné. Výslovně uvedl, že homosexuálové mají mít stejná práva, jako všichni ostatní, ani menší, ani větší. Na otázku o svém názoru na význam rodiny odpověděl, že anglické slovo pro manželství, „marriage“, pochází z latinského „matrimonio“, které znamená ochranu matky. Z toho odvodil, že

euPortál

171

ANTIDISKRIMINACE

rodina existuje proto, aby umožnila ženám mít děti a požívat ochrany muže. Tento osudný výrok Buttiglione na dalším slyšení vysvětlil: „Nepreferuji to, aby ženy zůstávaly v domácnosti. Ale ženy jsou přetížené a my musíme nalézt politiku, která by jim umožnila mít děti, stejně tak jako se profesionálně realizovat.” Vskutku skandální výroky. Homosexuálové mají mít stejná práva, jako ostatní, a ženy mají mít kromě kariéry právo i na děti… Že slova o hříšnosti homosexuality jsou urážlivá a patří do jiné doby? Nikoli. Homosexuální praxi označuje jako hřích současný katechismus katolické cítkve a současná věrouka dalších církví. Jenže stejně tak křesťané věří, že je hříchem heterosexuální styk mimo manželství. Je-li tato součást jejich víry urážkou všech, kdo sexuálně žijí mimo manželství, pak křesťané urážejí téměř každého Evropana, členy církví nevyjímaje. Přesto se s takovými lidmi přátelí a nedělá jim to nejmenší problém. V praxi totiž jasně oddělují nároky své víry a subjektivní pohled každého jednotlivce na své činy. Buttiglione tedy neudělal nic horšího, než že se „přiznal” ke své legální křesťanské víře. Právě to je ve skutečnosti důvodem, proč musel odejít. Jde o diskriminaci věřících? Pohled do katechismu dokazuje, že ano, že nelze oddělit Buttiglioneho názory v oblasti morálky od jeho víry, a že si navíc to samé myslí stovky a tisíce dalších křesťanů, pracujících pro unijní instituce. Je nanejvýš zajímavé, že hříšnost heterosexuálních mimomanželských styků v nauce křesťanských církví nikomu nevadí. Ale jakmile jde o homosexualitu nebo o ženská práva, je z toho celoevropská krize a odvolávání návrhu na obsazení Evropské komise. Komu takové jednání prospívá? Běžným homosexuálům? Sotva. Překrucování výroků jen zdánlivě v jejich prospěch může dlouhodobě vzbuzovat spíše negativní reakce většinové společnosti. Komu prospívají lži a překrucování Buttiglioneho slov o ženách? Běžným ženám? Ani náhodou! Ty si samy stěžují na přetíženost.

euPortál

172

ANTIDISKRIMINACE

Feministkám? Také ne! Buttiglione volal po nalezení politiky, která by všem ženám umožnila obě možnosti - výchovu dětí i kariéru. Levice triumfuje Ale co takhle evropská levice? Ta, které se nelíbil Barossův návrh Komise, ve které byla většina přeci jenom pravicověji orientovaných kandidátů. Eurolevice má z umělého skandálu velký zisk. V očích Evropanů vypadá jako ochránkyně lidských práv proti klerofašistickým fanatikům - vždyť koho zajímají skutečné Buttiglioneho výroky? Koho zajímá, že onen klerofašistický dement je pouze virtuální realitou, stvořenou feministickými hysterkami a přecitlivělými levičáky? Těmi, kteří možná tvorbou falešných problémů nahrazují nedostatek invence k řešení problémů skutečných. Václav Klaus o antidiskriminačním zákoně: Tzv. antidiskriminační legislativa je – a nemůže tomu být jinak – založena na velmi sporných zákazech a příkazech. V mnoha ohledech jde proti principům volného trhu, proti nedotknutelnosti vlastnictví a proti lidské svobodě. Dalo by se též říci, že je tato legislativa je typickým projevem evropeismu … a posunu k postdemokracii ... Legislativa obvykle znamená zákaz nebo příkaz, nějakou formu omezení svobody. Nejinak je tomu v případě tzv. antidiskriminačního zákona, i když by si povrchní pozorovatel mohl myslet, že uvedený zákon jen pomáhá. Jak ukazuje ekonomická věda, vždy existují i důsledky neviditelné na první pohled a ty by v případě antidiskriminační legislativy mohly být nejbolestivější právě pro lidi, kterým chtěl zákonodárce pomoci. V nynější záplavě regulační legislativy by ani tato problematika neměla uniknout naší pozornosti. z předmluvy ke sborníku CEPu č. 49/2006

euPortál

173

ANTIDISKRIMINACE

Milton Friedman o diskriminaci: Člověk, který např. odmítá nakupovat u černocha nebo s ním odmítá pracovat, omezuje tím rozsah možností své volby. Obecně bude muset za to, co kupuje, platit vyšší cenu nebo dostávat za svoji práci nižší výdělek. Jinak řečeno, ti z nás, kteří považují barvu pleti či náboženství za nepodstatné, mohou proto kupovat věci levněji… Pokud je jednotlivec ochoten platit vyšší cenu za to, že poslouchá spíše toho než onoho zpěváka, nepovažujeme to za „diskriminaci“ (alespoň nikoliv ve stejném nevoli vzbuzujícím smyslu), ačkoliv tak činíme, chce-li tento jednotlivec platit vyšší cenu za to, že mu bude poskytnuta služba osobou jedné, a ne druhé barvy pleti. Rozdíl mezi oběma případy je v tom, že v jednom sdílíme stejný vkus a v druhém nikoli. Existuje nějaký základní rozdíl mezi vkusem, který vede majitele domu k tomu, že dává přednost hezkému sluhovi před ošklivým, a vkusem, který jiné vede k tomu, že dávají přednost černochům před bělochy či bělochům před černochy-vyjma toho, že sympatizujeme a souhlasíme s jedním vkusem a nemusíme tak činit s jiným? Nechci říci, že každý vkus je stejně dobrý. Naopak, jsem silně přesvědčen, že barva pleti člověka nebo náboženství jeho rodičů nepředstavuje samo o sobě žádný důvod, proč by s ním mělo být zacházeno odlišně; Jsem přesvědčen, že člověk by měl být posuzován podle toho, jaký je a co dělá a nikoli podle těchto vnějších charakteristik. Lituji této předpojatosti a úzkoprsosti názoru lidí, jejichž vkus se liší v tomto ohledu od mého, a mám o nich z toho důvodu horší mínění. Ve společnosti založené na svobodné diskusi je však pro mě nepřiměřenějším způsobem snažit se je přesvědčit, že jejich vkus je špatný a že by měli své názory a chování změnit, a nikoliv používat donucovací moc, abych vnutil svůj vkus a postoje ostatním. V řadě států byly založeny komise pro zajištění spravedlnosti při zaměstnávání, které měly za úkol při zaměstnávání zabránit „diskriminaci“ z důvodu rasy, barvy pleti či náboženství. Takové zákonodársví zcela určitě zasahuje do svobody jednotlivců dobrovolně navzájem uzavírat kontakty. z knihy Kapitalismus a svoboda (1962)

euPortál

174

ANTIDISKRIMINACE

Jsou feministky novou inkvizicí? Jiří Zahrádka | euPortál, 30.4.2006 Ženy jsou lepšími političkami, než muži. Je na tomto výroku něco skandálního? Když by jej Zuzana Paroubková vyslovila, stalo by se z toho hlavní téma na titulní stránku jednoho z nejčtenějších deníků? Téma pro nesouhlasné komentáře, duely s aktivistkami či aktivisty z opačného názorového tábora? Nikoli. Šlo by o názor, nijak nezvyklý. Manželka premiéra si však dovolila mít názor poněkud méně moderní – že se totiž pro politiku lépe hodí muži. Proto je z toho skandál, proto jsme poučeni, že „podobný výrok by asi žádná manželka politika v civilizovaných zemích Evropské unie nevypustila z úst,” jak pravila Alena Králíková z Gender Studies. Čtenáři, rozuměj: sdílíš-li stejný názor, jako paní Paroubková, jsi necivilizovaný. Něco se sebou dělej, nezůstávej primitivem, staň se moderním Evropanem. Je toto názorová pluralita? Je toto svoboda, po které davy volaly na konci roku 1989? Proč existuje opět jediný správný názor, který můžeme prezentovat kdykoli a kdekoli bez povšimnutí, ale běda nám, dovolíme-li si mít názor jiný? Pravda, do lágru ani na hranici ony necivilizované primitivy s jiným názorem neposílají. Aspoň zatím. Jsme opovážliví, řekneme-li, že to je málo? Že my všichni, kdo máme v nejrůznějších otázkách jiný, než mediálně podporovaný či většinový názor, chceme zcela stejné jednání jako ti s oficiálně podporovaným názorem? Že nechceme být – ani otevřeně, ani sofistikovaně skrytě – označováni za necivilizované primitivy jen pro jiný názor? Že chceme a toužíme dostat se do arény a soutěžit fakty a logikou, argument proti argumentu, ale nikoli ostrakizováním a osočováním a priori?

euPortál

175

ANTIDISKRIMINACE

Bohužel se zdaleka nejedná o výjimečný přístup. Stejně „necivilizovaně primitivní” jsou například ti, kdo si neuvědomují dějinnou nevyhnutelnost evropské federalizace, ti, kdo manželská privilegia považují za specifikum partnerství muže a ženy, ti, kdo povinné kvóty v demokratických volbách považují za zrušení svobodné volby občana – voliče a tedy za zrušení definičního znaku demokracie samotné, ti, kdo drogy považují za negativum a ty, kdo mu podlehnou, nechtějí podporovat povinně ze svých daní, ale jen na základě dobrovolných charitativních aktivit. Prostředí takto vysterilizované perestrojkovské „diskuse” je cimrmanovskou fraškou. Fraškou, která napomáhá i mnohým demagogům, aby se oděli do hávu kamenovaných proroků. To nepomáhá ani jedné straně v žádném sporu. V demokratickém systému má každý volič právo vybrat svého kandidáta nebo kandidátku. Platí stejná práva. Až k nám dojde moderní evropský trend povinných kvót ženských kandidátek, bude vybrán jeden faktor – pohlaví kandidáta, na základě kterého se jedna specifická skupina zvýhodní a voličům se odebere možnost svobodné volby. Moderní evropanství jde totiž někdy proti základním principům Západu – proti svobodě, skutečné rovnoprávnosti a demokracii.

euPortál

176

ANTIDISKRIMINACE

Neexistují žádná „práva homosexuálů” Michael Anděl | euPortál, 4.1.2006 Otázky týkající se homosexuality postupně začínají být společenským tabu. Kdokoli poukáže na pokračující devalvaci pojmu rodina homosexuální lobby je zesměšněn a promptně označen třeba za „homofoba”. Jakákoli diskuse na téma homosexuality se nepřipouští. Tzv. sexuální orientace je věc každého z nás, ale není mi jasné, proč by stát měl podporovat ty sexuální orientace, ze kterých nemá pražádný prospěch. Úkolem státu je hájit zájmy společnosti a těmi se rozumí reprodukce a příprava podmínek pro budoucí generace. Stát poskytuje rodinám ochranu, neboť děti ji na rozdíl od dospělých homosexuálních partnerů potřebují. Stát může také rodiny daňově zvýhodňovat, neboť se mu tato investice vyplatí s ohledem na vlastní budoucnost. Právě plození je podstatou sňatků. Slovo „láska” je nátlakovými gay skupinami často zneužíváno. Homosexuálům právo na lásku přeci nikdo nebere, avšak stát může subvencovat jenom takový druh lásky, jehož plody jsou společenským přínosem. Kdyby „registrované partnerství” neztratilo svůj původní obsah, tedy možnost sdílet partnerovy důvěrné informace, např. informovat se o jeho zdravotním stavu, byl by takový zákon v pořádku, a to nejen ve vztahu k homosexuálům, ale i k jiným lidem, kteří se rozhodli žít v páru. Jenomže zákon, který lobbisté nyní protlačili je předstupeň k homosexuálním sňatkům, neboť upravuje vzájemné nakládání s majetkem (dědictví ap.). Totiž takovýto zákon už homosexuální svazky zvýhodňuje (absence dědické daně) a nechává otevřené dveře dalším požadavkům na adopce dětí a následné vytváření pseudorodin s veškerými výhodami. A opakuji, že jakákoliv homosexuální „rodina” nemá žádné společenské opodstatnění.

euPortál

177

ANTIDISKRIMINACE

Nerozumím aktivitě profesionálních „human-rightistů”, kteří se tak zasazují o „práva homosexuálů”. Copak homosexuálové ve vyspělé západní kultuře svá práva už dávno nemají? Nejprve je třeba vysvětlit, co jsou základní lidská práva. Jsou to právo na život resp. osobní nedotknutelnost, které samozřejmě mají i homosexuálové, nikdo je tu za jejich způsob života nepopravuje jako v Íránu; dále je to právo na majetek (o kterém charta EU „kupodivu” mlčí) a právo na svobodu slova. Tato fundamentální práva jsou vlastní všem lidem včetně homosexuálů. Je však nutno si uvědomit, že základní lidská práva jsou totéž co svobody, ale nikoliv totéž co požadavky. Myslím tím zcela nelegitimní požadavky jedinců na stát, jako např. „právo“ na byt, „právo“ na práci, „právo“ na vzdělání a teď i „právo“ homosexuálů na státní zvýhodnění. Neexistují žádna „práva” žen, homosexuálů, Číňanů nebo menšin. Existují pouze nám všem společná lidská práva=svobody. Všichni lidé si jsou rovni a mají mít stejné šance, nelze jim však zaručit rovné podmínky. Menšiny včetně homosexuálních nejsou ničím méně než ostatní, ale ani ničím více, nemohou si proto klást zvláštní požadavky. Společnost si může vybrat koho zvýhodní. Může upřednostnit tradiční rodinu, která jí zajišťuje budoucnost, oproti homosexuálním svazkům. Kdyby společenské zásady neměli přihlížet k žádným pravidlům, nebyly by to společenské zásady, nýbrž pouhé rozdávání prostředků vládou každému, kdo by přišel.

euPortál

178

ISLÁM

ISLÁM Evropský islám, či islámská Evropa? Benjamin Kuras Je islám naboženstvím míru, které je slučitelné se západními hodnotami? Lukáš Petřík Vítejte v domě války! Adam Bartoš Jak vyzrát nad muslimskou civilizací? Adam Bartoš Válka karikatur Adam Bartoš

euPortál

179

ISLÁM

Evropský islám, či islámská Evropa? Benjamin Kuras | MF Dnes, 28.6.2006 Jestli si ještě děláte starosti, zda bude, či nebude ten obávaný střet civilizací, uklidněte se. Nebude. Už je za námi a Evropa jej prohrála. Teď už probíhá jen její islámská okupace. S podporou všech evropských politických, akademických a mediálních institucí. Podle modelu, který v roce 1974 vysvětlil alžírský prezident Boumedienne takto: „Brzy prorazíme do severní polokoule. Budeme ji dobývat tak, že vaše území zalidníme našimi dětmi. Ovládneme ji dělohami našich žen.” Dohodnutá okupace Okupace probíhá podle dohod, které šéfové západoevropských vlád podepsali s Arabskou ligou po ropné krizi v roce 1973, výměnou za nepřerušené ropné dodávky a otevření arabských trhů evropskému obchodu a investicím. Zavázali se mimo jiné, že podpoří Palestince proti Izraeli, budou sponzorovat příznivou propagaci islámu a otevřou Evropu početné imigraci muslimů neomezeně praktikujících islámské tradice a kulturu v přívětivém prostředí „multikulturalismu”. Podrobnosti všech těchto dohod zveřejnila ve Švýcarsku žijící britská historička egyptského původu Bat Y’Or v knize Eurabia, z níž jsou k nalezení výňatky na internetu. Ani jednu z dohod politici nekonzultovali se svými parlamenty, tím méně občany. Od těch se očekávala neomezená tolerance, vstřícnost a zájem o mírumilovný islám. Každý projev znepokojení nad tempem imigrace nebo nad problémy, které z něj vznikají, byl označen za rasismus, xenofobii a islamofobii. V roce 2006 je islámská okupace číselně sice velmi nepřehledná, ale odhaduje se přibližně takto: Francie oficiálně 10, neoficiálně možná 15 procent

euPortál

180

ISLÁM

populace. Holandsko oficiálně 8, neoficiálně možná 12 procent. Německo oficiálně 7, neoficiálně přes 10 procent. Dánsko asi 5 procent. Británie oficiálně 4 procenta, neoficiálně nemá přibližnou představu ani ministr vnitra. Itálie oficiálně procenta 3, ale spíš dvojnásobek. Evropská unie jako celek odhaduje 25 milionů muslimských občanů, ale přítomnost muslimských imigrantů neregistrovaných nebo nelegálních by tento počet možná zdvojnásobila. Každý rok přichází nejméně půl milionu, ale spíš až milion. Nejčastějším jménem nových mužských novorozeňat ve Francii, Holandsku a Británii je Mohamed. Z britských dětí narozených v roce 2005 je 40 procent muslimských. Porodnost průměrné evropské muslimské rodiny je 6, evropské 1,5. Už jen porodností tedy Evropanů rok od roku pár set tisíc ubývá, muslimů pár milionů přibývá. Okupaci Evropské unie dovrší do deseti let příchod 80 milionů Turků, jimiž se islámská populace Evropy přehoupne přes polovinu obyvatel a poroste vysokou porodností dál. Evropské děti narozené za deset let už budou islám pokládat za evropskou samozřejmost a nepřijde jim na něm nic cizího. Usekávání rukou, trest smrti za jinou víru... Jediná otázka, kterou ještě zbývá zodpovědět, je ta, kterou vyslovil předseda umírněné organizace německých muslimů Bassam Tibi: „Bude islám, který je předurčen ovládnout Evropu, islám evropský, nebo šaría?“ Jak by mohl vypadat islám evropský, nikdo netuší. Šaría je islámský absolutismus íránského, afghánského nebo saúdského stylu s upřením rovných občanských práv jinověrcům a ženám, s usekáváním rukou za krádež, popravováním znásilněných žen a homosexuálů, trestem smrti za přestup na jinou víru a se zákazem prakticky všeho politického a kulturního projevu, který Evropané

euPortál

181

ISLÁM

dnes pokládají za samozřejmý. (O vepřo knedlo zelo s pivkem nemluvě.) Slovy mnoha dalších umírněných muslimů: „Buď se islám v Evropě poevropští, nebo se Evropa poislámští.” Nezdají se vám najednou všechny ostatní evropské problémy žabomyší?

Italský politik Roberto Castelli o hrozbě islamismu: Jsme jako v roce 1938. Islámský terorismus je jako nový nacismus. Tváří v tvář tomuto nebezpečí máme na výběr ze dvou cest - buďto přiběhnout do mešity a omluvit se, nebo se znovu ujistit o naší připravenosti k obraně našich důvodů k životu se všemi demokratickými prostředky. výrok tohoto někdejšího italského ministra spravedlnosti z doby aféry s karikaturami (2006)

Představitel Evropské arabské ligy Dyab Abou Jahjah o muslimech v Evropě: Já nevěřím v nějakou hostitelskou zemi. My jsme tu doma a cokoli pokládáme za svoji kulturu, to patří i do země, kterou jsme si vybrali. (2006), zdroj Eurabia.cz

euPortál

182

ISLÁM

Je islám naboženstvím míru, které je slučitelné se západními hodnotami? Lukáš Petřík | euPortál, 15.9.2006 Teroristické útoky na USA z 11. září 2001 znamenaly zásadní historický předěl v diskusi o multikulturní společnosti a hodnotách Západu. Lidé se začali ptát: je islám opravdu náboženstvím míru, za které se vydává? Je slučitelný se západními hodnotami sekulárního konstitučního státu, který garantuje občanská práva jako jsou svoboda slova, svoboda vyznání a rovnost před zákonem? Mám o tom vážné pochybnosti a řeknu vám proč. Islám již od počátku, na rozdíl od křesťanství, nerozlišoval mezi mocí státní a církevní. Korán je pramenem práva daným proroku Mohamedovi přímo s nebes. Podle teokratického práva šáría by se měl řídit každý muslim. Toto právo se vyznačuje tím, že neuznává rovnost mužů a žen před zákonem, ženám ukládá nedůstojné postavení a odpadlictví od víry a homosexualitu trestá smrtí. V trestním právu bývá vykonávána řada brutálních trestů jako kamenování a bičování, často za relativně banální provinění. Svobodu vyznání islám také neuznává. Pouze trpí existenci vyznavačů náboženství Knihy - křesťanů a židů, tzv. Dhimmí. Ti jsou pak v postavení podřadných jedinců, kteří nemají stejná práva jako muslimové. Povinností každého muslima je vést svatou válku pro šíření islámu - džihád . Území islámu, dar al islám, je tzv. územím míru, území války, dar al harb, je územím, kde islám zatím nevládne a toto území mu musí být jednou podrobeno. Řada levicových multikulturních snílků nás bude přesvědčovat, že islám je ve své podstatě tolerantní. Teroristické útoky v Londýně, Madridu, Beslanu a v Izraeli mě o tom však nepřesvědčují. Multikulturalisté mohou namítnout, že toto byly akce jen pár vyšinutých jedinců. Ale co potom muslimské řádění v Paříži a reakce

euPortál

183

ISLÁM

na karikatury proroka Mohameda? Na manifestaci před dánským velvyslanectvím v Londýně, médii označované jako poklidné, nosili muslimové transparenty s nápisy jako: „Připravte se na opravdový holocaust“, „Zabijte ty, co uráží islám“, „Evropo, čekej na své jedenácté září”. To vše se dělo, aniž by britská policie jakkoli zasáhla. Politická korektnost jako nový projev totality totiž brání pronést cokoli kritického na adresu nepřizpůsobivých muslimských imigrantů, aniž by byl člověk obviněn z rasismu, zatímco oni mohou víceméně v klidu popírat holocaust. Islám ale není věcí rasy. Proti islámu nekompromisně vystupuje i černá kráska Ayaan Hirsi Ali, která byla v mládí zneuctěna ženskou obřízkou a nyní musí žít pod ochranou policie, protože je po Theo van Goghovi další na seznamu lidí, určených islamisty k likvidaci. Obyvatelé evropských států, pokud nechtějí, aby naše civilizace zanikla, se musí probudit a říci dost. Máme své hodnoty a musíme je bránit. Kdo chce žít v Evropě, musí tyto hodnoty přijmout a stát se loajálním příslušníkem hostitelského národa. Muslimská populace totiž rychle narůstá a jednou se může stát, že bude zavedeno teokratické právo šáría se svými fatálními důsledky především pro ženy a homosexuály. Nevěřím, že hrozí střet civilizací ve smyslu střetu mezi západními a muslimskými státy, ale reálně hrozí střet kultur a civilizací uvnitř jednotlivých evropských společností. Levicoví utopisté nás možná budou označovat za nové xenofoby, extrémisty a rasisty, ale my nevyhazujeme lidi do povětří, nechceme zničit židy a stát Izrael, nebijeme své ženy a nepraktikujeme vraždy ze cti. My chceme žít pouze v Evropě svobodných národních států, které budou garantovat klasické liberální svobody svým občanům. Chceme žít v Evropě, která bude hájit svobodu a tradice jednotlivých jejích národů. Euroamerická civilizace vyrostla mimo jiné i na společných židovsko-křesťanských hodnotách, a proto bychom je měli při respektu k suverenitě jednotlivých států i

euPortál

184

ISLÁM

společně bránit. Jestli tyto hodnoty ubráníme, záleží ale na každém jednotlivém státu, a především na jeho občanech. Záleží to na každém z nás. Winston Churchill o islámu: Jak hrozné jsou kletby, které mohamedánství ukládá svým přívržencům! Kromě fanatické posedlosti, která je u člověka stejně nebezpečná jako vzteklina u psa, je zde strašná fatalistická pasivita. Účinky jsou zjevné v mnoha zemích. Neuvážené zvyky, zastaralé zemědělské systémy, liknavé způsoby obchodování a nejistota majetku existují všude tam, kde vládnou či žijí následovníci Proroka. Zkažený senzualizmus zbavuje tento život jeho slušnosti a kultivovanosti, vedle jeho důstojnosti a posvátnosti. Skutečnost, že podle Mohammedova zákona musí každá žena patřit nějakému muži jako jeho absolutní vlastnictví – jako dítě, žena nebo konkubína – brání konečnému zrušení otroctví, dokud islámská víra nepřestane mít takovou moc mezi lidmi. Jednotliví muslimové mohou mít úžasné vlastnosti – ale vliv jejich náboženství ochromuje společenský rozvoj těch, kteří jej následují. Na světě neexistuje větší zpátečnická síla vedoucí k úpadku. Mohamedánství ani v nejmenším neskomírá, je militantní a obrací na svou víru další stoupence. Již se rozšířilo ve střední Africe, na každém kroku povstávají nebojácní bojovníci; a nebýt toho, že křesťanství je chráněno silnými pažemi vědy, vědy, proti níž marně bojovalo, civilizace moderní Evropy by mohla padnout, jako padla civilizace starověkého Říma.” z knihy The River War, 2. část (1899)

euPortál

185

ISLÁM

Vítejte v domě války! Adam Bartoš | euPortál, 8.9.2006 Islám rozlišuje svět jen na dvě území, neboli „domy" - na území, kde již vládne dar-al-islam, dům islámu) a na území, kde se o nadvládu islámu teprve svádí boj (dar-al-harb, dům války) (1), přičemž je jasné, že konečným cílem je, aby celá planeta patřila Alláhovi a vyznávala jeho jméno, tedy, aby celý svět bylo možno označit jako dům islámu. Žádné malé cíle. A Mohammed to vskutku ve velkém pojal již od samého počátku. Historická expanze islámu byla obdivuhodná, přesto ale po určité době narazila na hranice, které islám nedokázal překonat. Touha prvních muslimů podmanit si celý tehdy známý svět se tak neuskutečnila, alespoň ne v tom rozsahu, v jakém byla jistě zamýšlena. V dnešní době globalizace, která svět zmenšuje a propojuje, díky technickým vymoženostem, které nám dávají netušené možnosti a hlavně díky určité západní malátnosti, kdy žijeme v pocitu neohroženosti, nabývá pradávná touha muslimů šířit svoji víru trochu novějších obrysů. Arabský svět je sice v porovnání se Západem stále ještě natolik zaostalý na to, aby se mu podařilo fyzicky přemoci společnost o několik stupňů vyšší a vyspělejší, nicméně už dnes můžeme pozorovat trendy, které muslimům přinejmenším „hrají do karet“ a které by je mohly ke kýženému cíli dovést i bez oné technologické převahy. Tedy – vítejte v domě války!? Je vcelku pochopitelné, že nám - obyvatelům Evropy - při jakékoli představě války přeběhne mráz po zádech. Evropa se naválčila za svou historii takřka do sytosti a zvláště minulé století přineslo největší konflikty, jaké kdy svět poznal - a počátek měly právě na našem kontinentu. Proto se jakémukoli střetu obloukem vyhýbáme,

euPortál

186

ISLÁM

máme tendenci řešit konflikty domluvou, kompromisy a smlouvami, o válce či jakémkoli ozbrojeném útoku nechceme ani slyšet. Chceme již konečně své pohodlí, klid, mír. Avšak to, že se střetu vyhýbáme my, ještě neznamená, že k němu nedojde, že si to druhá strana rozmyslí. Protivník totiž naše pacifistické tendence nesdílí, stojí za dveřmi ozbrojen (někdy mu stačí málo, třeba jen malý nožík) a je pevně rozhodnut nás zničit, protože naše civilizace je pro něj ztělesněním všeho, s čím nesouhlasí a co uráží jeho víru. A my se mu snažíme namluvit, že si s ním nechceme nic začínat, rozmlouváme s ním přes kukátko dveří a doufáme, že se nám podaří přimět ho k odchodu. Bude to stačit? Myslím, že ne. Evropa zatím není domem islámu, byť má k tomuto stavu dobře nakročeno. Není-li ale domem islámu, musí být nutně domem války, tedy domem, kde se o výsadní postavení islámu teprve vede boj. To by ještě samo o sobě neznamenalo nic hrozného, dům války bude vlastně – podle této logiky – označovat vždy veškeré území, kde islám stále své vytoužené pozice zatím nedosáhl a kde není dominantní, takže by naším primárním cílem mělo být zůstat co nejdéle právě v tomto stavu (protože pak již existuje jen dům islámu, který značí, že jsem prohráli – nic mezi tím). Zároveň to ale znamená, že je třeba si uvědomit, že se skutečně nacházíme na válečném poli, a že se kolem nás svádí boj o to, která civilizace obstojí a která bude naopak vytlačena. Jinými slovy, existuje-li ideologie, která si svět rozděluje na území, kde již vládne a území, kde se vládnout chystá, pak to je ideologie vysoce nebezpečná a my bychom měli být maximálně obezřetní. Islám je takovou ideologií a nemá smysl vykreslovat si ho jako nějaké romantické učení, které naši civilizaci může nějak obohatit. Islám hodlá naši civilizaci zničit, jakákoli forma rovnocenné koexistence je pro něj nepřijatelná.

euPortál

187

ISLÁM

Protiteroristické tažení Je-li to tak (a z pozice islamistů je jasné, že jinak to ani být nemůže), pak stojíme před dvojí možností. Buď daný stav přijmeme s jakýmsi fatalistickým přesvědčením a defétistickým postojem (v tom smyslu, že taková je doba, naše civilizace se svého zenitu již dotkla a nyní musí ustoupit civilizaci mladší a odhodlanější) a nebo si natolik věříme, máme svoji hrdost, natolik si vážíme sami sebe a toho, co jsme vybudovali, že se nemůžeme smířit s tím, když si někdo jiný uzurpuje právo náš svět zničit. Buď své pozice vyklidíme a bez boje nepříteli vše přenecháme, nebo budeme náš svět před světem Prorokovým bránit a hájit. V takovém případě je naše šance zhruba padesát na padesát, možná i o něco vyšší, protože už samotný fakt, že se bránit rozhodneme, je klíčový a ukazoval by, že by v naší civilizaci ještě stále mohlo být něco zdravého. Obávám se ale, že současný stav však spíše než o odvaze vzdorovat svědčí o tom, že Západ (abychom nekřivdili Spojeným státům, pak řekněme přesněji Evropa) svůj boj vzdává a na jakýkoli odpor rezignuje. Kde je ona rytířská ctnost? kde je ona úcta k pravdě? kde je dřívější smysl pro čest? Svět gentlemanů, kteří se vyzývali na souboj, měli-li jen sebemenší pocit, že jejich čest byla zneuctěna a oni ji chtěli opět vrátit její lesk, i za cenu toho, že hlaveň protivníkovy pistole je možná to poslední, co na tomto světě vidí? Kde jsou oni králové, kteří táhli do boje, kde jsou generálové, co bránili města a odrazovali nepřátelské hordy? Kdo dnes, odmyslímeli si prázdná klišé evropských politiků, říká jasným hlasem, že je naše civilizace ohrožena a že ji potřebujeme stůj co stůj uhájit? Amerika má svého Bushe, který - ať si o něm v Evropě kdokoli myslí své - je mužem na správném místě, je autoritou, je vůdcem, je tím, kdo je schopen vést svou zemi k vítězství. Evropa zoufale potřebuje stejně takovou ráznou postavu, možná ještě ráznější, protože stav Evropy oproti Spojeným státům je mnohem více tristní.

euPortál

188

ISLÁM

Vůdcové a silné osobnosti se často rodí v dobách krize, je tedy nejvyšší čas, aby se objevil někdo, kdo vydá jasný signál. Je paradoxem doby, že právě člověk, který je dnes ikonou boje Západu proti barbarskému islamismu, a který - přiznejme si to tento boj nevede jen za svoji zemi, ale i za nás (po kolikáté již v historii Spojené státy zachraňují v morálním bahně se topící starý kontinent?) je téměř po celém světě líčen jako snad nejhorší zločinec, agresor a vrah. Že vzbuzuje vášně v arabském světě, je vcelku přirozené a stěží nás to překvapí, že ale stejně tak hysterické reakce vzbuzuje i na straně zemí, které by měly být přirozenými americkými spojenci, je pro Západ varovné (naštěstí ne všechny státy Evropy se chovají jako Francie či Německo). Jsem přesvědčen, že až teprve historie ukáže, jak významnou úlohu Bush v současném světě hraje, a to nejen pro Státy samotné, ale pro celý civilizovaný svět, který si říká Západní. Přesto (a nebo právě proto) mladí lidé s Che Guevarou na tričku a s šátkem kolem úst (kteří Západ odjakživa nenáviděli a nenávidět vždy budou) přirovnávají amerického prezidenta k Hitlerovi a demonstrují za svět bez válek, za svět, který bude bezpečný a pokojný. Neuvědomují si ale, jakou medvědí službu své civilizaci konají, a jak naivní je jejich pacifistický postoj, protože existuje-li něco, kvůli čemu může naše společnost - v podobě, jak ji známe nyní - zaniknout, pak takovou příčinou mnohem spíše, než samotná agresivita nepřítele, bude slabost nás samotných a neschopnost vážit si sebe, která právě v projevech těchto lidí nachází své vyjádření. Války vždy budou, dokud tento svět bude trvat, a obzvláště, budeli existovat agresivní světonázor ovládající podstatnou část planety, světonázor, který se nesnese s žádným jiným, světonázor, který je přesvědčen o své vlastní pravdě natolik, že je ochoten všechny konkurenční ideologie zničit a sám zbylý prostor po nich vyplnit. A stěží můžeme čekat hmatatelnější a pádnější důkazy o tom, že to jeho hlasatelé myslí vážně - teroristické útoky nejsou dílem několika

euPortál

189

ISLÁM

málo vyšinutých jedinců, ale nejryzejším projevem nenávistného náboženství, zvaného islám. V takovém případě je naší mravní povinností udělat vše, co je v našich silách, aby se islamistické snahy o podmanění Západu nenaplnily. Neboť, jak říká Roman Joch, „nejsme-li ochotni svou svobodu bránit, bojovat za ni a v tomto boji proti těm, kdo nám ji chtějí vzít, riskovat svůj život, pak ve světě, v němž žijí lidé ochotní riskovat a případně i položit svůj život za to, aby nám naši svobodu vzali, svou svobodu brzy ztratíme a staneme se otroky” (2). A podobnými slovy to vyjádřil jeden z Otců zakladatelů USA Benjamin Franklin, když řekl: „Ti, kdo by se byli ochotni vzdát velké svobody za trochu dočasného bezpečí, si nezaslouží ani svobodu, ani bezpečí.” Pokud je pro nás v současném boji s terorismem důležitější bezpečí (a jsme pro něj ochotni učinit mnohé ústupky a obětovat svoji svobodu – viz volby v Madridu), v konečném důsledku nebudeme mít ani svobodu (které jsme se dobrovolně zřekli), ale ani vytoužené bezpečí, o které nám tolik jde. Je to boj, kde vítěz bere vše, kde získáme všechno nebo naopak všechno ztratíme. Buď uhájíme svobodu i bezpečí, nebo přijdeme o obojí. Nejde si zachovat jedno na úkor druhého naše zkušenost s Mnichovem to ukázala dostatečně jasně – ztratili jsme svoji svobodu, které jsme se dobrovolně vzdali, ale útlak přišel tak jako tak velice rychle poté. Vždy je lepší bojovat, i když není jasné, jak boj dopadne, protože i kdyby dopadl pro nás nepříznivě, již to je naše plus, že jsme ho podstoupili. Je tedy dobře, že USA pozdvihly na zem hozenou rukavici extrémistů a že vsadily na nekompromisní taktiku preventivní války, ačkoli právě za to jsou v Evropě nejvíce kritizovány – že právě tímto činem stávající konflikt rozpoutaly. A ačkoli je levice v hysterické křeči, bylo to nejlepší možné řešení, jak se v dané situaci bylo možno zachovat. Nečinnost by byla slabost. Výstražné odpálení několika raket, jako to měl ve zvyku Bill Clinton, by byla nic neřešící slabost. Písemné prohlášení ve formě rezoluce OSN by byla

euPortál

190

ISLÁM

slabost nad slabost, protože OSN je jen zkorumpovanou bezmocnou institucí ovládanou zhrzenými rádoby-velmocemi nebo diktátory a zločinci z třetího světa. Šlo-li o tak mnoho (a Bush ví, že o tak mnoho jde, jde totiž o vše, proto tak mnoho riskuje), pak jedinou možností bylo demonstrovat sílu a odhodlání. Sílu morální i sílu technologickou. To se Spojeným státům bezesporu podařilo, byť boj není zdaleka dobojován, postupně se jeho charakter mění a současná situace v Iráku napovídá, že ještě dlouho potrvá. Evropa tváří v tvář islamizaci Je-li ale hlavní snahou Spojených států vypořádat se s islamistickým terorismem, pak Evropa, kromě stejného úkolu, má navíc ještě výzvu mnohem náročnější. Je jí hrozící islamizace evropského kontinentu, jev, který Američané neznají, protože jejich islámské komunity se zdařile adaptovaly a jsou vůči americkému státu víceméně loajální. Troufám si říci, že Evropě právě zde hrozí největší nebezpečí. Terorismus je zlo očividné a nezpochybnitelné, vymýtit ho zcela je úkol téměř sysifovský, protože ač s ohromnou technologickou převahou, je naše civilizace křehká a zranitelná, často na místech, kde to nejméně tušíme. Přesto je možné říci, že po určité době by tento druh nebezpečí (islámský terorismus) měl být víceméně eliminován. Boj Západu o přežití tím ale není zdaleka vybojován a především Evropa bude stát před téměř neřešitelným problémem, co s desítkami milionů muslimů, kteří se na kontinentě zabydleli a neničí naši civilizaci náložemi či unesenými letadly, ale postupným - na první pohled nepatrným - rozleptáváním tradičních hodnot, na kterých je postavena. Anebo, řečeno ještě přesněji, neničí ji ani tak oni, jako spíše samotná Evropa v bláhové snaze popřít to ze své kultury, co by v očích přistěhovalců mohlo být vnímáno jako urážlivé. A ještě ani ne tak to, co za urážlivé skutečně považují, ale mnohem více to, co si Evropa sama určí, že by vůči nim urážlivé mohlo být. Problémy jsou tedy dva – (I) nezvládnutá, nezvládaná a v

euPortál

191

ISLÁM

daných podmínkách nezvladatelná imigrace a (II) zvrácená představa, že vytvořením multikulturní společnosti nastolíme to správné prostředí, ve kterém se všichni budou cítit příjemně. Paradoxem je, že se v takové společnosti necítí dobře nikdo, ani přistěhovalci (kterým je vše málo), ani my sami, kteří s úžasem zjišťujeme, jak nám mizí před očima to, co náš činilo jedinečnými a čím jsme se odlišovali od kultur jiných a v čem - nebojím se říci - se projevovala i nadřazenost naší kultury nad kulturami dalšími. Vytváříme tak jakousi bezpohlavní unisex kulturu, bez barvy, bez chuti, bez vůně, nudnou, protože okleštěnou, otesanou do jediné přijatelné podoby, která by všem vyhovovala, ačkoli nevyhovuje téměř nikomu. Jak trefně poznamenal Roger Scruton, multikulturní společnost je jen jiný název pro společnost bez kultury (3) . Evropa (myšleno evropské západní myšlení) tak zcela nepochopitelně pomáhá muslimským přistěhovalcům rozebírat a demontovat sebe samu, je jako člověk, který spolupracuje s lékařem na své vlastní sebevraždě a ještě se při tom tváří vítězoslavně, jakoby šlo o ten největší úspěch celého jeho života. V takové situaci, postrádající jakoukoli logiku, se dá Evropě jen stěží pomoci, obrat může nastat jedině tehdy, až si konečně někdo uvědomí absurditu celého počínání a začne bít na poplach, přičemž není jisté, zda již teď není příliš pozdě. Populace na evropském kontinentu se totiž každým rokem dramaticky mění ve prospěch muslimských přistěhovalců. Zatímco původní obyvatelstvo Evropy vymírá, přistěhovalci svojí vysokou natalitou úbytek obyvatelstva doplňují. A protože bílé obyvatelstvo stárne a nedostává se pracovních sil, další a další imigranti přicházejí pracovat na jejich místa, čímž se roztáčí nekonečný kolotoč demografických změn. Některé výzkumy tak naznačují, že aby se produktivita práce udržela na stávající výši, pak by do roku 2050 muselo přijít do Evropy dalších neuvěřitelných 700 milionů lidí, kteří by tak představovali 75% veškerého evropského obyvatelstva,

euPortál

192

ISLÁM

přišedšího po roce 1995 (4). My, původní obyvatelé starého světa, bychom se tak stali menšinou (25%), de facto cizinci ve vlastní zemi, která by již nebyla naše vlastní a jejíž charakter by - vzhledem k poměru sil - zřejmě neobsahoval již nic nám blízkého a důvěrně známého. Jestli toto nikoho netrápí, pak si již neumím představit, co horšího by se muselo stát, aby se Evropa probrala z letargie a začala se chovat pragmaticky. USA se podobných trendů bát nemusí, prochází procesem naprosto opačným, jejich populace roste a mládne. Vlastimil Podracký píše, že „domácí obyvatelstvo má právo na svoji kulturu a technickou civilizaci, kterou vytvořili jeho předkové. Nemá povinnost přijímat cizí migranty nebo pracovníky a dávat jim shodná práva s obyvatelstvem domácím.” (5) Přesně toto se ale v Evropě od 70. let minulého století až do dnešních dnů děje (imigranti jsou stavěni na roveň domácímu obyvatelstvu, mnohdy i upřednostňováni, dochází k pozitivní diskriminaci) a zatím to nevypadá, že by se tento trend měl v dohledné době zvrátit. Socialistickými plánovači, mezi kterými nesmí chybět ani náš expremiér Špidla, je upřednostňován model právě takovéto společnosti, společnosti, kde se nedostávající pracovní síly čerpají z východu, místo toho, aby se rozumnou propopulační politikou podporoval tolik potřebný a přirozený přírůstek domácího obyvatelstva. Evropská společnost tak spěje ke stavu, kdy zcela rezignuje na nejzákladnější lidské poslání množit se a zachovat svůj rod a dobrovolně tak přenechává veškeré své dědictví cizincům z třetího světa, cizincům muslimského vyznání, kteří se ani nesnaží jakoukoli loajalitu předstírat a nenechávají nás na pochybách, že se zde zařídí zcela po svém. Jaký bude život oněch 25% původních Evropanů mezi těmito hordami nekulturních nevzdělanců, nechci raději domýšlet. Přitom rok 2050 není datum zas až tak vzdálené a mnozí z nás se této doby jistě dočkáme.

euPortál

193

ISLÁM

Závěr Čtenář by mohl namítnout, že celá záležitost je zbytečně vyostřená a že nebezpečí, v tak velké míře, jak jej líčím, neexistuje. Že natolik vyspělá civilizace, jako je západní, nemůže být smetena civilizací, která mnohdy žije životem ne nepodobným středověkému. Není tomu tak. Římská říše padla v 5. století a ani celá její vzdělanost, vyspělost a technické znalosti nezabránily tomu, aby si ji podmanily barbarské národy. Byl to především její vnitřní morální úpadek, nápadně blízký tomu, co dnes můžeme pozorovat v některých západních zemích Evropy. V dlouhodobém horizontu sice věřím, že nakonec zvítězí spravedlnost a pravda, že zlo nemůže vyhrávat věčně a jednou přijde jeho konec (tak jako se Třetí -„tisíciletá” - říše rozpadla po 12 letech a „věčné“ přátelství zemí střední a východní Evropy se SSSR nevydrželo déle, než jen necelé půl století). Nicméně oněch 12 (respektive 50) let stačilo na to, aby zahynuly miliony lidí, aby byly zničeny ohromné hmotné, duševní i duchovní hodnoty a aby byly nenávratně poškozeny osudy desítek milionů lidí. Ano, pravda většinou vždy zvítězí, ale nečekejme, že se to stane automaticky a že zvítězí sama o sobě, bez našeho přičinění. Churchillův výrok o krvi, potu a slzách je nadčasový a bude platit vždy, kdykoli bude ohrožena svoboda společnosti tak, jako tomu bylo za nacistického Německa. A nekompromisní postoj R. Reagana vůči sovětskému zlu způsobil to, co se nedařilo desetiletí předtím jeho předchůdcům - právě proto, že byl tak tvrdý a neústupný. Jinými slovy, máme šanci zvítězit, ale jen tehdy, když si uvědomíme vážnost situace a budeme ochotni přinést oběti. Poznámky: 1) Huntington, Samuel P.: Střet civilizací. Boj kultur a proměna světového řádu (Rybka Publishers Praha 2001, str. 21)

euPortál

194

ISLÁM

2) Joch, Roman: Gentleman a demokracie (in: revue Prostor 2002/53, str. 88) 3) Scruton, Roger: Čemu věřím a proč (in: Revue Politika 2004/6-7) 4) O´Sullivan, John: Kterak nepřistupovat k imigraci (in: Bulletin OI č. 143, červenec 2003, str. 7) 5) Podracký, Vlastimil: Návrat k domovu. Manifest tradicionalismu (Votobia, Olomouc 2004, str. 99) Politolog David Hanák o potřebě pojmenovat zlo: Prostě a jednoduše, pokud vezme věřící muslim Prorokovo slovo v Koránu dostatečně vážně a zodpovědně, může učinit jakýkoliv krok k tomu, aby zničil nepřítele. Naše technologická převaha nám možná na nějakou dobu dala od tohoto boje odstup, ale spolu s multikulturalismem jsme si muslimy pustili do srdcí naší civilizace, do našich měst, ulic, škol, úřadů. Pokud chceme udržet svobodu jednotlivce, tak nám zde již technologická převaha nepomáhá. Stali jsme se oběťmi vlastní lhostejnosti, bohorovnosti a naivity. Nyní již Saracéni nedobývají Jeruzalém, nyní zabíjejí nevinné cestující prostě proto, že jsou součástí západní civilizace, kterou chtějí podlomit a zastrašit. Často se v prohlášení západních politiků objevuje věta, že jde ze strany teroristů o barbarský čin. Musíme však dobře rozumět slovu barbar, tak jak mu rozuměli Řekové. Barbar je příslušník jiné civilizace, která neuznává řecké bohy a kde její političtí vůdcové sami sebe stavějí na místa bohů či do pozice jediných správných vykladačů božího slova. V této své bezbožné pýše pak jednají barbarsky a nerozumně, protože jsou přesvědčeni, že jsou oprávněni k dosažení svého cíle použít jakékoliv prostředky. Taková je podstata komunismu a národního socialismu, taková je podstata islámu. Ti všichni chtějí či chtěli zničit Západ. Přestaňme si konečně lhát, není to pár šílenců, kteří nepochopili poselství Koránu, je to základ jejich uvažování, tak jako byl zvrácený základ uvažování u Lenina či Hitlera. Zlo je třeba pojmenovat, abychom ho pochopili. z článku Kdy si konečně přestaneme lhát?, MF Dnes 9.7.2005

euPortál

195

ISLÁM

Jak vyzrát nad muslimskou civilizací? Adam Bartoš | Eurábia, 5.8.2006 Boj, který vedeme proti islámskému terorismu, se nedá automaticky vyhrát jen z pozice toho ekonomicky silnějšího, jen s pomocí techniky, jen s pomocí lepší a vyspělejší výzbroje. Podobně válka v Iráku se stává více a více válkou guerillovou, kde nerozhoduje výstroj a technologická převaha vojáků US army, jako spíše síla nenávisti, znalost místních specifických poměrů, stejně jako nečestné způsoby boje, kdy v bombových atentátech nacházejí smrt nejen „američtí hoši“, ale i nezanedbatelně velká skupina domácích muslimských civilistů. Je to nerovný boj, protože je veden nerovnými prostředky. A jako takový může trvat ještě dlouho. Jak si tedy poradit? A jak přivést muslimskou civilizaci do stavu, ve kterém nás nebude ohrožovat, kdy nám z její strany nebude hrozit žádné nebezpečí? Opusťme úvahy o svržení atomové bomby na Mekku, které jsem kdesi četl, opusťme úvahy o tom, že shodíme na Mekku, když ne jadernou zbraň, tak alespoň několik prasat, abychom ji znečistili a znesvětili (i o tom jsem již četl), opusťme úvahy o tom, že budeme nezbedné státy jen ekonomicky blokovat a uvalovat na ně embarga. Opusťme všechny snahy si islamistické vůdce koupit, získat, něco jim za jejich ústupky nabídnout. Mám lepší nápad. Zničme islamistický fundamentalismus zevnitř, rozložme ho a udělejme z islámu neškodné a nevinné náboženství, ochočené, vyprázdněné, bezbranné. Jak na to? Proveďme ho po stejné cestě, jakou prošla naše západní civilizace za poslední století, aby se dostalo do stejného bodu, kde se nyní sami nacházíme. Pak totiž bude islám naprosto mírumilovný a - odsouzený k zániku. Zde je pár podnětů, jak na to…

euPortál

196

ISLÁM

Zaveďme v muslimských oblastech silné sociální státy (po vzoru Německa, Francie či Švédska), kde budou mít lidé vše téměř zdarma (vzdělání, zdravotní péči, půjčky na byt, všelijaké sociální dávky apod.), dejme zelenou silným socialistickým vládám, které by tam mohly provádět své experimenty s „rájem na zemi“. Mohli bychom tam exportovat všechny levicové intelektuály, snílky, plánovače, inženýry lidských duší, fanatické politiky, úředníky, byrokraty - v EU jich je beztak dost, jejich úbytek bychom snad ani nezaznamenali. Určitě by se jim tam vedlo dobře, protože korupci se v arabských zemích také daří. S takto koncipovanými vládami dojde během pár generací k tomu, že muslimové zpohodlní. Budou dostávat vysoké důchody a proto přestanou vnímat potřebu zakládat silné rodiny. Čím se budou mít ekonomicky lépe, tím budou mít méně dětí a začnou postupně vymírat. To, že by dostávali tolik věcí od státu zdarma, by samozřejmě nebylo samo sebou. Museli by to předtím státu na daních odvést (nebo - lépe řečeno - stát by je o to měl na daních okrást). Ale to je vlastně také dobře. Alespoň nebudou tak samostatní, nezávislí a tudíž nebezpeční. Budou odkázáni na sociální dávky, budou politicky lhostejní, naivní a zlenivělí, dobře ovladatelní a manipulovatelní. Najdou si svoji vlastní míru pohodlí, která jim bude vyhovovat, přestanou se dopouštět rozbrojů a nepokojů. Vždyť demonstrace na blízkém východě jsou vždy plné agresivních mladíků, kteří jsou nezaměstnaní a proto se nudí (hází kameny a zápalné lahve, pálí americké a izraelské vlajky a vykřikují nenávistná hesla). Když jim ale dáme funkce v různých svazech, uskupeních, kroužcích, komisích, výborech, podvýborech, podvýborech podvýborů a podvýborech podvýborů podvýborů, když z nich uděláme politicky uvědomělé straníky, kteří budou sedět na schůzích a předčítat referáty o šťastném zítřku sociálního státu, když je všechny donutíme pracovat (100% zaměstnanost) a po práci se povinně bavit v jakémsi kulturním středisku, najednou budou ulice

euPortál

197

ISLÁM

prázdné, nebude nikdo, kdo by z nudy vytvářel násilné střety. A nebo na to pojďme z jiné strany - zaveďme do každé rodiny televizor a satelitní přijímač (nejprve elektrický proud) a servírujme muslimské populaci „vysokou kulturu” v podobě stanice MTV, jihoamerických telenovel, akčních filmů, stříleček, estrád, soutěží a reality show. Zaveďme internet do každé rodiny a arabskou mládež zasvěťme do svůdného potěšení ze surfování, dejme jim do ruky multifunkční mobily, oblékněme je do vytahaných džín a postavme je na skateboardy, ať tráví svůj všechen volný čas, který jim zbude, bezcílným bloumáním na sídlištích a neplodnými rozhovory o nejnovějších počítačových hrách. Nasaďme mezi ně drogové dealery, jejich frustrace z toho, že islámská oblast stále zaostává za „velkým Satanem“, zcela jistě bude silným motivem pro - alespoň chvilkový – útěk do ráje. Naučme je mít potěšení z kolektivních srazů (ArabTek), kde se budou nadopovaní, opilí, s krásnými dredy na hlavách, nazí, zfetovaní, zpitomělí zmítat v rytmech nerytmické hudby - pro začátek by se za pomoci zkušených dýdžejů mohla použít i hudba v Evropě oblíbeného Arashe, než se přejde na něco „tvrdšího“. Investujme do zdravotnictví, učiňme ho bezplatné, pozdvihněme zdravotní úroveň v muslimském světě tak, že se lidé budou dožívat stále vyššího a vyššího věku. Mladých bude méně a méně a staří důchodci budou žít díky kvalitní péči stále déle. Tak změníme populaci muslimských států natolik, že místo radikální mládeže získá převahu v zemi věková skupina důchodců, důchodců, kteří již nemají potřebu měnit svět, kteří nejsou tak radikální a kteří nejsou tudíž ani nebezpeční. A díky relativizaci hodnot, díky zpřetrhání tradic a rodinných pout zajistěme, aby tito staří nemohli mladým předávat svá životní moudra - nikdo je totiž nebude poslouchat, nikdo o jejich rady nebude stát, budou žít ve speciálních obytných komplexech, odtržení od rodin a tudíž jen čekající na smrt. Tak zajistíme, aby ti, kteří si ještě něco pamatují, nepředali nic těm, kteří již vyrostou v

euPortál

198

ISLÁM

naší režii. Zaveďme interrupce a eutanásii. Povolme drogy, svazky homosexuálů, pořádejme průvody gayů a lesbiček centrem muslimských metropolí. Ať si zvykají. Emancipujme ženy. Strhněme z nich burky a vyžeňme je do továren (v montérkách) či do manažerských pozic (v kostýmcích). Zrušme patriarchální pojetí společnosti, podpořme různá feministická hnutí, postavme ženy proti mužům, nechť jsou jejich vztahy zatíženy vzájemným soupeřením. Muži z toho všeho budou zmatení, budou mít dojem, že se jim jejich svět zhroutil, budou frustrovaní, skončí v hospodách nad alkoholem a vodní dýmkou. Ženy budou plně zaměstnány, vrhnou se na kariéru a nebudou mít čas věnovat se dětem. Dětí bude méně a méně a ty, co se narodí, přejdou do péče kolektivních zařízení, jako jsou jesle a školky, budou vyrůstat pod vlivem ideologicky uvědomělých pracovnic (ne pracovníků, pracovnic). Osvoboďme ženy i psychicky a tělesně. Naučme je používat hormonální antikoncepci - nebudou mít tolik chuti na sex a když už chuť na sex přijde, půjde skutečně jen o sex a ne o plození dětí. Zase další způsob, jak muslimské populaci srazit natalitu na kolena. Naučme muslimy propagovat volnou lásku a nezodpovědnost v sexuálních vztazích, přesvědčme je o tom, že institut manželství je zastaralý, zbytečný a překonaný, že je to jen cár papíru, kdežto žít „single” je mnohem výhodnější a hlavně moderní. Především zrušme tradice. Naučme muslimy opovrhovat svými vlastními národy, vlastní civilizací, vlastní historií. Vychovejme ty správné, pokrokové historiky, kteří z jejich dějin vyzdvihnou jen to špatné a odsouzeníhodné a donuťme muslimy, aby si uvědomili, kterak je jejich civilizace veskrze zkažená a zvrácená. Že by se za ni měli stydět a okamžitě ji přestat importovat do okolního světa, protože na to nemají právo. Naučme je pohrdat vlastními hrdiny a historickými postavami svých dějin. Pozvěme do blízkovýchodního prostoru statisíce Evropanů (kteří tak milují multikulturalimus) a

euPortál

199

ISLÁM

propagujme zde multikulturní společnost; tak budou muslimové v neustálém kontaktu s cizinci, v neustálé konkurenci se západní civilizací. Zbaví se rádi svých vlastních zvyků a obyčejů, svých tradic a hodnot, aby se evropští přistěhovalci mezi nimi necítili utiskovaní a znevýhodnění. Tím se jejich kultura oslabí a nebude tak agresivní. Skrze výuku evoluce, skrze tzv. kulturní revoluci a s pomocí západních dekadentních filosofických směrů (postmodernimus, existencialismus, nihilismus, ekologismus, feminismus, levicový liberalismus, marxismus, freudismus, New Age, afroasijsmus (geografická obdoba evropeismu) rozmělněme samotné kořeny jejich náboženství. Zpochybněme a na kousíčky roztrhejme Korán, dokažme, že se mýlí. Přestaňme po muslimech vyžadovat striktní dodržování jeho příkazů – naučme je islám chápat pouze jako individualistickou, ryze osobní, záležitost, ze které nevyplývají žádné závazky a žádná zodpovědnost. Povolme homosexuální imámy, dejme prostor ženám-duchovním. Zaveďme televizní kazatele, aby se muslimové nemuseli scházet v mešitách a mohli zůstávat v pohodlí svých pohovek. Mešity zavírejme či přestavujme na kulturní centra s restauračním zařízením a výstavním sálem, kde se budou konat propagační výstavy pojednávající o „družbě“ se spřátelenou socialistickou Evropou. A proč ostatně neudělat z muslimských zemí ryze sekulární státy (podle francouzského vzoru)? To by bylo ještě jednodušší a účinnější. Víru prohlásíme za berličku či opium, ponecháme ji jen starým dožívajícím příslušníkům muslimské populace, jediná povolená forma víry bude jen jakýsi liberální odvar, nejlépe nějaká státní forma islámu se silným sociálním důrazem. Odstraňme půlměsíce a všechny náboženské symboly ze všech veřejných budov, zakažme Korán při veřejných událostech (aby nepohoršoval „křesťanské“ Evropany), vyžeňme Alláha ze škol, z úřadů, ze soudů. Zakažme nosit šátky, zakažme pět povinných modliteb, zakažme muezzíny. Z Mekky udělejme

euPortál

200

ISLÁM

muzeum s ohromným „shopping parkem“. Všemi prostředky se snažme docílit stavu, kdy se budou muslimové stydět za své náboženství a raději se ho ve jménu pokroku zřeknou. Všemi způsoby rovněž podporujme naprostý a bezvýhradný liberalismus a bezbřehý individualismus kombinovaný s materialismem - každý ať si dělá, co chce, neexistuje zodpovědnost ke společnosti, k národu, k obci, ke státu, ani k rodině. O rodiče se postarají domovy důchodců, o děti zase výchovná zařízení. Nechť se stravují v rychlých restauračních zařízeních (MekkaDonald), reklamou je nalákejme na životní styl „nevaž se, odvaž se”. Postavme ohromná obchodní centra, supermarkety obklopené různými obchůdky a tržišti, kde budou muslimové trávit všechen svůj volný čas, kde se pobaví, nají, posedí s přáteli, učiní nákupy na celý měsíc a ještě si udělají radost z dárků. Naučme je podléhat konzumu, konzum musí napříště vytěsnit lásku k vlasti, lásku k bohu. Konzum je vše. Naučme je, že život je jen veskrze materiální záležitostí, po smrti již nic dalšího neexistuje. To je zbaví odpovědnosti za své činy a životy. Nechť si užívají a dopřejí svému tělo to nejlepší, čeho si žádá. Zabavme muslimské národy soutěžemi typu „Big Brother“ či „Írán hledá superstar” - budou posílat textové zprávy, hlasovat, soutěžit, šílet, fandit, tleskat, chatovat - konečně najdou alternativní smysl života. Dejme všem byty, všem půjčky, všem vysokoškolské vzdělání (nevadí, že ho tím vystavíme inflaci, hlavně, že bude produkovat průměrně chytré občany), zavažme si muslimy až do konce života, učiňme z nich „otroky“ sociálního státu. Před volbami jim vždy populisticky a účelově zdvihněme nějaký ten příspěvek, nějakou tu podporu, aby byli vděční a volili spořádaně - po volbách jim to opět vezmeme na daních, ani si toho nevšimnou. Prosaďme životní styl, kdy každý muslim bude mít své auto, svůj dům a svoji chatu, pojede jednou za rok na dovolenou a bude mít naprostý pocit zabezpečení, klidu, pohody a dostatku. Že je vlastně jen odkázán na vládu, to ho

euPortál

201

ISLÁM

ani nenapadne, muslimové rádi žijí na sociálních dávkách, spokojeně usnou na vavřínech blahobytu. Přesvědčíme je o nutnosti „jít s dobou”, „být in“, „být cool“, podléhat módním výstřelkům - ať si kupují stále novější a novější, modernější a trendům více odpovídající výrobky, budou mít alespoň dojem, že jsou bohatí a že jim již k životu nic nechybí. A rozhodujme za ně - kde budou pracovat, kam dají dítě do školy, jak bude dítě vychováváno, co budou jíst a jak se budou bavit, zahrňme je normami, vyhláškami a regulacemi, zregulujme celý jejich život do posledního milimetru, odnaučme je posledním zbytkům samostatnosti a nezávislého myšlení. Budou nám vděční, protože je to tak pohodlné, nemusí nic dělat, stát udělá vše za ně. Snažme se je přesvědčit, že není za co pokládat život, že neexistuje nic, co by náš život přesahovalo, že není třeba přinášet oběti, že neexistují hodnoty, za které by se vyplatilo bojovat. A pak, za několik let, možná za deset, dvacet, možná ještě dříve, budeme mít muslimskou civilizaci, na první pohled prosperující, ale natolik oslabenou, že nás nebude moci ohrozit. Neohrozí nás, protože nás ani nebude chtít ohrozit, bude žít spokojeně, bude dožívat, bude vymírat, bude zdegenerovaná, bude bezbranná. A tehdy nad nimi zvítězíme. Tedy, pokud ta naše západní civilizace, která s tím vším, co jsem zde popisoval, začala již před zhruba sto lety, pokud tady ještě stále bude.... Poznámka: pokud se nějakému čtenáři zdálo, že napadám západní civilizaci a bráním islám, je tomu tak i není tomu tak. Západní civilizaci napadám za to, s čím ona sama postupně „zachází” a také v důsledku toho „schází”. Snažím se ukázat (zdaleka ne vyčerpávajícím způsobem, spíše náhodně a zajisté nadneseně), v čem má islám – i přes svoji technickou, kulturní a jinou zaostalost přece jen lepší vyhlídky na budoucnost. Tím ale neříkám, že je pro nás vzorem. Kořeny naší vlastní západní civilizace jsou samy o sobě natolik silné a kvalitní, že se stačí jen k nim navrátit, nepotřebujeme

euPortál

202

ISLÁM

se inspirovat u jiných civilizací, tím spíše ne u té islámské. Ta by se naopak měla poučit z našeho vývoje, ale vzít si jen to pozitivní, to, co buduje, ne to, co nás ničí. Převezme-li jen to moderní, současné, bez porozumění důležitosti všeho předchozího myšlení (které učinilo Západ Západem), vydá se stejnou cestou úpadku, jakou se vydala naše euroatlantická civilizace v minulém století. Přestože Západ za jeho sebevražedné sklony kritizuji, budu ho ale vždy hájit před „barbarskou” civilizací arabského půlměsíce. Nejlepší způsob, jak může Západ obstát, je ten, že se vrátí ke svým kořenům. Neučiní-li tak, pak si asi opravdu nezaslouží nic jiného, než být vystřídán říší, která bude mít větší vůli k životu…

Samuel Huntington o krvavých hranicích islámu: Různé statistické přehledy … poukazují ke stejnému závěru: počátkem devadesátých let se muslimové podíleli na skupinovém násilí větší měrou než nemuslimové a dvě třetiny až tři čtvrtiny mezicivilizačních válek se odehrávaly mezi muslimy a nemuslimy. Hranice islámu jsou hranicemi krvavými a stejný je i jeho vnitřek.… Muslimská bojechtivost a násilí tak jsou realitou druhé poloviny dvacátého století, realitou, již nemohou popírat muslimové ani nemuslimové z knihy Střet civilizací. Boj kultur a proměna světového řádu (1997)

euPortál

203

ISLÁM

Válka karikatur Adam Bartoš | Eurábia, 15.2.2006 Aféra s karikaturami, které vyšly v dánském listě Jyllands-Posten, je zajímavá hned ze dvou důvodů. Předně proto, že byla vytvořena naprosto uměle, ušita na objednávku radikálních muslimských duchovních, kteří svoji špatně skrývanou (vlastně spíše naopak bezmezně odhalovanou) nenávist k Západu potřebovali zase po nějakém čase ventilovat a proměnit v celomuslimský odpor proti prohnilé křižácké civilizaci. Karikatury se jevily jako vhodná záminka, ale přece jenom to dalo práci – dánští muslimští přistěhovalci coby pátá kolona mohamedánského voje zradili vlastní národ, když s několik měsíců starým výtiskem novin objížděli autority na Blízkém východě a aby je pro odpor nadchli, ještě museli přidat dvě karikatury – vyrobené vlastními silami. A mnohem urážlivější, aby jim jejich plán vyšel. Druhá zajímavá věc je ta, jak rychle se aféra přetransformovala do několika naprosto nových poloh – muslimové pálí vlajky nejen Dánského království (což by ještě bylo pochopitelné), ale i vlajky Spojených států (které se od aféry distancovaly) a přirozeně nesmí chybět ani malý Satan – Izrael. Izraelci nejenže nemají s karikaturami nic společného, naopak skrze některé své výroky vyjádřili muslimské straně v této citlivé záležitosti své porozumění. To však nebrání tomu, aby nenávist k Západu islámských fanatiků nebyla namířena i proti této blízkovýchodní zemi, vždyť je to přece výspa západní civilizace uprostřed jinak zcela pravověrného (rozuměj proroku oddanému) světu. A opět, nebyl by to íránský prezident, kdyby se nechtěl ohřát na výsluní této mediální vlny. Ahmadínedžád se tak zase blýsknul a snaží se postavit do čela protizápadního odporu – rozhodl se celou kauzu využít opět ve svůj prospěch a vybudit vášně na ještě vyšší

euPortál

204

ISLÁM

úroveň tím, že – pokolikáté již za několik posledních měsíců? – otevřel téma holocaustu. Vystoupil s tvrzením, že pokud je tak důležitá a cenná svoboda slova a projevu, pak jistě nebude Evropanům vadit, když Írán přijde s karikaturami zpochybňujícími tuto dějinnou epizodu. A vyhlásil soutěž o nejlepší kreslený vtip na toto téma. Židé tak zase přišli ke všemu jako „slepí k houslím“. S kresbami měli zbla společného, zato se jim nyní dostane karikatur, zesměšňujících jedno z jejich nejsmutnějších dějinných období. Na celé věci tedy není možné nalézt ani špetku logiky – proti sobě stojí karikatury (dodejme, že celkem nevinné) proroka Mohameda, které ho zobrazují jako bojovného a násilného muže (kterým bezesporu byl) a více, než o návrat do minulosti, se snaží obracet do současnosti a reflektovat určitou míru strachu, který civilizovaný svět před zfanatizovanými muslimskými davy v posledních letech pociťuje (odtud jeho hlava ve tvaru bomby apod.). Na druhé straně karikatury a vtipy, které si dělají legraci z utrpení milionů nevinných lidí (Aneta Franková v posteli s Adolfem Hitlerem apod.). Stojí proti sobě vyobrazení pravdy (prorok byl násilník, lupič, vrah, pomstychtivý, nevyrovnaný, psychicky nemocný jedinec; jeho následovníci dnes zabíjejí stovky a tisíce nevinných lidí) a vyobrazení lži (šoa je pouhý výmysl Židů, nikdy se prý neuskutečnil). A nebo ještě jinak. Násilná povaha Mohameda a holocaust nestojí proti sobě, ale spíše vedle sebe. Jako dvě smutná, neoddiskutovatelná dějinná fakta. Obojí je historická skutečnost, obojí je pravdivé. To druhé je praktickým a mechanickým ztělesněním nenávisti, která byla vlastní právě i Mohamedovi (který nechal mnoho stovek Židů zmasakrovat, když odmítli přijmout jeho nové smyšlené náboženství). Holocaust, který se bohužel stal, a Mohamed, který bohužel nenávistný byl, jsou jen dvěma stranami téže mince – Hitlerovi se jen podařilo zabít Židů neskonale více, než

euPortál

205

ISLÁM

epileptickými záchvaty trpícímu a představou vlastní výjimečnosti hnanému „prorokovi“. Mohamed by si tak mohl s Adolfem Hitlerem podat ruce – kdyby jeden žil v době toho druhého, společně by si určitě moc rozuměli a s radostí by spolupracovali na „konečném řešení židovské otázky“… Proto není nechutné to, co otiskl dánský list (protože to ostatně nebylo nic jiného než pravda a pro pravdu se člověk zlobí), nechutné je to, co chce otiskovat íránský tisk (protože to je popření pravdy, popření historické skutečnosti a popření osobní zkušenosti těch, kteří holocaust přežili). Co s tím? Zcela určitě se nebudeme chovat barbarsky, jako se chová v dnešních dnech arabský svět. Nebudeme pálit jejich vlajky, rabovat jejich ambasády v našich zemích, vyhlašovat finanční odměnu za zabití tvůrců karikatur. Nebudeme – protože jsme na rozdíl od nich civilizovaní – zabíjet jejich duchovní (jako se to stalo katolickému knězi v jednom tureckém městě, který zahynul rukou šestnáctiletého muslimského fanatika). Nebudeme ušlapávat naše vlastní spoluobčany během hysterických projevů nenávisti. Ale mohli bychom už konečně otevřít oči a uvědomit si, že žijeme ve válce…

euPortál

206

KONZERVATISMUS VERSUS MÓDNÍ TRENDY

KONZERVATISMUS VERSUS MÓDNÍ TRENDY Slabý liberalismus a totalitní islám Benjamin Kuras Konzervativní pohled na problémy demokracie Marek Skřipský Klausova a Churchillova „izolovanost“ v boji proti nebezpečným ideologiím aneb historie se stále opakuje Lukáš Petřík Edmund Burke: „Otec konzervatismu” Lukáš Petřík

euPortál

207


Slabý liberalismus a totalitní islám Benjamin Kuras | 51 pro, duben 2005 Liberalismus jako rebelie Liberalismus má v sobě zabudován zárodek vlastního zničení, je tedy svou podstatou a přirozeností sebevražedný. Jako první na to přišel Albert Camus ve své filozofické studii rebelantství. Camus ztotožňuje liberalismus s rebelií proti uniformitě a zavedením alternativ nastolujících svobodu volby. Ta se postupně rozšiřuje tak, že zábranu po zábraně a příkaz po příkazu demonstuje celou strukturu systému, který drží organizovanou společnost pohromadě a v jakéms takéms řádu a bezpečí. Liberalismus se tak proměňuje v horším případě v anarchismus, který svých cílů dosahuje terorem a vražděním, v lepším případě v hazardní experiment bez pravidel a omezení, tolerující vše, včetně proti němu se bouřících nových totalismů toužících po opětné uniformitě, které svých cílů dosahují opět terorem a vražděním. Dnes se tento objev snaží rozpracovat do podrobností řada politických filozofů, z nichž nejsrozumitelnější se mně zdají Paul Berman a John Gray (nezaměňovat se stejnojmenným autorem psychologických studií o vztazích mužů a žen). Ke stejnému poznání přišli z opačných konců politického spektra. Berman je americký levicový liberál, Gray britský konzervativec. Pokusím se zde s použitím jejich poznatků a závěrů (Berman: Terror and Liberalism; Gray: Al Qaeda and What It Means to Be Modern a Heresies Against Progress and Other Illusions) nastínit obraz dnešního stavu světa na pokraji nové totality, jeho příčin, následků a možné záchrany před další blížící se katastrofou totalitního teroru, který si s ničím nezadá s nejhoršími výstřelky stalinismu a hitlerismu.

euPortál

208


Islamismus je napodobenina Oba vyslovují přesvědčení, že islámský fanatismus je dnes největším ohrožením liberálního politického a ekonomického systému, kterému se někdy rádo říká západní civilizace. Upozorňují však, že tato forma islámské totality není specificky islámská, nýbrž naopak odvozená od totalitních antiliberálních tradic západních. Že ztotožnění pojmů liberalismus a západní civilizace je mylné, či přinejmenším nepřesné, dokazují oba tím, že západní civilizace vypěstovala ve svých moderních dějinách nebývale vášnivě krutý totalitní antiliberalismus nebývalého rozsahu a fanatismu, odstartovaný guillotinami francouzské revoluce a korunovaný plynovými komorami Osvětimi. Antiliberalismus evropský - který je reakcí na Osvícenství a jeho nastolení svobody myšlení, vyznání a projevu - je pravým kořenem i obou moderních totalit muslimských, jimiž jsou dnes už pomalu odumírající irácký a syrský nacionálně sekulární baasismus a naopak dokonale se probouzející panislámský al-kajdismus. Zatímco baasismus je pseudosocialistická napodobenina čistého stalinismu, panislámský al-kajdistický islamismus je produktem ideové schizofrenie či zmatené identity, jakou prožívají muslimové se západním vzděláním a jakou popisuje Salman Rushdie v Satanských verších. A je to reakce velmi podobná marxismu a leninismu. Jak podobná, nám Berman dokazuje analýzou obsáhlých a vysoce erudovaných spisů nejvlivnějšího myslitele moderního totalitního islamismu jménem Sajíd Kutb. Schizofrenie liberalismu Kutb byl Egypťan s literárním a myslitelským géniem encyklopedického kalibru, který už v deseti letech uměl nazpaměť celý Korán. Po univerzitě v Káhyře studoval několik let ve Spojených státech, které si důkladně zprotivil, ale kde si osvojil západní literární a filozofický styl. V 50. letech pomohl k moci

euPortál

209


Násirovi, který ho ale nakonec dal v roce 1965 jako protistátního živla popravit. Tím z něho udělal mučedníka a zaručil mu posmrtný vliv větší, než měl za živa. Byl taky mistrný analytik nešvarů moderní západní liberální dekadence a popsal je s podobnou vášnivou záští, s jakou Marx popisoval kapitalismus 19. století. A těžko s ním nesouhlasit: Moderní kultura po celém světě dospěla do nesnesitelné krize. Člověk je odcizen své přirozenosti. V moderním stylu života se hroutí lidskost. Lidská inspirace, inteligence a moralita degeneruje. Sexuální vztahy upadly pod úroveň divoké zvěře. Člověk je nešťastný, zoufalý, skeptický, jeho základní lidské funkce jsou narušeny, slábnou a chabnou, trpí depresí, neurózami a psychózami, perverzí, idiotstvím, šílenstvím a zločinností. Potlouká se světem bez účelu a zabíjí jednotvárnost života bezúčelnými činnostmi, které vyčerpávají duši, tělo a nervy, pomáhá si k tomu drogami, alkoholem a perverzními temnými myšlenkami, zoufalými a bezcílnými doktrínami. Ekonomicky nejvyspělejší země vedou mizerný život a ztratily kontakt se svou duší. Západ se zmítá ve schizofrenii, kterou vnucuje ostatnímu světu, který už je jí také nakažen. Západ je choroba Nic neobvyklého, podobně hřímají i myslitelé západní. Jenže Kutb tomu šel na kloub do historické hloubky a identifikoval si příčiny. Zavinily to jednak starořecká filozofie víry v moc lidského rozumu bez pokory k Bohu, jednak rané křesťanství zamítnutím Mojžíšových zákonů a zamlžením čirosti Ježíšových proroctví. Přizpůsobilo se řecko-římskému pohanství a zároveň odtrhlo duchovní sféru od hmotného života a utápělo se v iluzorních a iracionálních dogmatech. Oddělení náboženství od hmotného života a do kontrastu s vědou a technikou nastolilo do moderního světa rozpolcenost duše - schizofrenii, z níž jej může osvobodit jen obnovení jednoty všeho pod vládou islámu.

euPortál

210


Rozumějme tomu dobře: Západní civilizace se svou demokracii, liberalismem, humanismem, prosperitou a lidskými právy není - jak se domníváme my - to nejméně kruté uspořádání lidské společnosti, nýbrž choroba, která hrozí zachvátit celý svět, jestliže jej před ní nezachrání islám. A islám, to jsou muslimové, kteří se od západní schizofrenie dokáží oprostit správným chápáním Koránu. Toho mohou dosáhnout jen zaníceným bojem v angažované kampani za vítězství islámu. Korán není jen kniha moudrostí, nýbrž kompletní systém žití. K chápání jeho pravdy nestačí jej studovat se zbožnou vervou, nýbrž prožívat v revoluční akci. V islámu je Bůh vším a vše je v Bohu a Bůh tudíž musí všemu a nade vším vládnout. Islám je ohrožen neustálým tažením Židů a křižáků, kteří jej chtějí zničit, neboť vědí, že je jim duchovně nadřazený. Boj proti nim je proto povinností každého věrného muslima. Totální vítězství Tento boj musí nutně vést k totálnímu vítězství, protože islám je náboženství celého lidstva a celé lidstvo jej musí dříve či později přijmout. Toto náboženství, podle Kutba, je „univerzální deklarace svobody z porobení jinými lidmi a vlastními nešvary“. Islám je systém totální spravedlnosti a rovnoprávnosti, pro všechny rasy, chudé i bohaté, nevzdělané i učené, nastolení absolutní důstojnosti pro všechny. Jak se jich dá dosáhnout? Zrušením všech zákonů stvořených člověkem a jejich nahrazením jedním zákonem Božím, platným pro všechny. Rozumějme: demontáží demokracie, parlamentu, voleb, politické debaty. A jestliže se nějací nemuslimové pokusí zákon Boží svrhnout, islámský systém se musí bránit a spravedlivě je trestat podle islámské spravedlnosti a neposkytovat jim žádnou ochranu před Božím trestem, chlácholí nás Kutb. Islámské spravedlnosti se docílí džihádem čili rebelií všemi dostupnými prostředky proti tyranii západního liberalismu. Ten se musí zničit,

euPortál

211


aby z jeho trosek mohl vzniknout nový, jediný správný a s konečnou platností poslední a nejdokonalejší svět. Za jeho vítězství stojí za to obětovat vlastní život, neboť smrt ve jménu revoluce či Boha je inspirací dalším bojovníkům a tím dává padlým nesmrtelnost. Takto dnes Kutbovo poselství islámu chápou dostatečné miliony islámských revolucionářů na to, aby demokracii a liberalismu - a všem demokratům a liberálům - dokázali jménem Boží spravedlnosti podříznout krk. Tyranie liberalismu A jsme opět oklikou v Marxovi a Leninovi. Takže se už nedivme, že se islám těší tak silné přímé či nepřímé podpoře, či přinejmenším toleranci, všech těch revolučně cítících levicových liberálů, jejichž liberalismus spočívá v tom, že si osobuje liberální právo podílet se na likvidaci všeho liberálního, ve jménu liberalismu. Naprostého, absolutního, totálního. Totalismus je vždy rebelie proti „tyranii“ liberalismu. Tou tyranií je právo osobní volby, povinnost osobní odpovědnosti, nejistota výsledku a riziko neúspěchu. Z těch pramení strach z konání chyb a z proher v konkurenci se schopnějšími. A z tohoto strachu pramení touha odevzdávat svobodné rozhodování moudřejším a mocnějším, historické nezbytnosti a Boží pravdě. Totalita vítězívá nad liberalismem proto, že liberalismus zapomíná na jeden důležitý fakt lidské psychiky: Ve svobodné volbě mezi svobodou a jistotou většina lidí svobodně volí jistotu. A v tom spočívá atraktivnost i hrůzostrašnost dnešní islámské revoluce. Totalismus se vrací Sebeničivost liberalismu má dva zárodky. Jedním je zásada a přesvědčení, že musí tolerovat i ty své vrahy, jinak není liberalismem. Druhým je víra, že veškeré krutosti totalitních

euPortál

212


maniaků musí mít logicky vysvětlitelné příčiny, které se dají odstranit nebo napravit, a kdo jiný za ně nese vinu, než zase liberalismus. Ten přece má svobodu volby, a měl by proto volit spravedlivě, což znamená sebemrskačsky a sebevražedně. Ti jeho protivníci svobodu volby nemají, protože žijí v tyranii působené chybnými činy našeho liberalismu. Ani na vteřinu ty sebemrskače nenapadne možnost, že protivníci liberalismu se nebouří proti nějakým chybám liberalismu, nýbrž proti liberalismu samotnému, jako principu, ideálu a systému. A že žádný ústupek, žádné napravení chyby, žádné zvýhodnění protivníka na jeho nenávisti k liberalismu nic nezmění, naopak mu dá novou zbraň a silnější motivaci. Robespierre, Lenin, Mussolini, Hitler, Mao, Pol Pot, Sadám Husajn, Usáma bin Ládin. Je to vždy tentýž motiv, tytéž metody, tentýž výsledek. Tatáž utopie, tytéž masakry, tytéž oběti, totéž glajchšaltované myšlení, tatáž totalitní vláda. A na cestě k nim, tentýž liberální appeasement. Kutb má pravdu, že liberalismus má kořeny v křesťanství a ještě hlouběji v judaismu. „Co je Božího, Bohu, co je císařovo, císaři,“ je odpoutání ideologie od státu a právo na svobodu myšlení neutlačovanou státní mocí. Ty uzákonilo teprve osvícenství, a vzdejme mu za to díky. S ním přišlo Voltaireovo „Nesouhlasím s vaším názorem, ale budu se do smrti rvát za vaše právo jej vyslovit.“ Za to vzdejme díky i jemu. Co Kutb pokládal za nemoc, je pro nás lékem. Jenže předózováním se kdejaký lék může stát jedem. Jen co se liberalismus zrodil, už umožnil, aby jej revoluce utápěla v krvi. Jen co se probral k osvícenému a tolerantnímu monarchismu přelomu 19. a 20. století, utápěl se v světové válce a totalismu bolševické revoluce, fašismu, nacismu, druhé světové války a poválečného komunismu. Vždy mu k tomu utápění pomohla liberální tolerance a víra v utopii spasení, pokroku, vzniku nové dokonalé civilizace zničením té existující. A

euPortál

213


vždy mu k tomu sloužily početné houfy dobře mínících pokrokových intelektuálů. Utopický mýtus Kde se tento neustále se vracející antiliberální totalismus v evropské duši po všech těch děsivých zkušenostech bere, se nám pokouší Berman vysvětlit poukazem na jeden specifický křesťanský utopický mýtus, jehož si Kutb nevšiml, protože v něm byl sám namočen až po uši: Mýtus Apokalypsy, střetu absolutního dobra (my) s absolutním zlem (oni) po němž ve strašlivé válce zanikne dnešní škaredý svět a zrodí se nový, dokonalý, spravedlivý, zničením všech svých nepřátel, odevzdávající absolutnímu dobru (nám) totální vládu nad celým světem. Tímto mýtem byl poháněn marxismus, fašismus, nacismus, a je jím poháněn i dnešní islamismus. Diagnóza precisní. Jenže jako lék Berman nabízí jen další dózu liberální utopické mastičky, kterou si sám na dvou stech stránkách tak dobře zkritizoval: „Svoboda pro druhé znamená bezpečí pro nás. Buďme pro svobodu druhých.” (Včetně, rozumějme, teď, v této chvíli, Al Kajdy?) Iluze pokoroku Pro trochu praktičtější a bezpečnější pilulku si budeme muset zajít ke konzervativnímu Grayovi, jehož analýza až potud víceméně odpovídá Bermanově. Kromě toho, že Gray ví, že i levicový liberalismus patří mezi ty apokalyptické utopie převratu v dokonalý svět, akorát s tím rozdílem, že pro ně nechce vraždit, jen nedokáže vrahům ve vraždění bránit. I liberalismus se pokládá za jediné správné uspořádání světa, k němuž logicky celý svět směřuje, podle toho našeho euro-amerického modelu trvalého pokroku a růstu prosperity. Bushovi „neokonzevativci“ se sice snaží křísit a bránit tradiční kulturní a morální hodnoty a ideje, na nichž spočívá západní

euPortál

214


civilizace. Ale jejich uplatňování v mezinárodní politice a ekonomice se opět provádějí stylem utopických liberálů věřících, že mají svatou povinnost západní politickou demokracii a liberální ekonomiku nastolovat v celém světě, třeba i násilím a proti vůli osvobozovaných. Střet Bushovy Ameriky s radikálním islámem tedy není jen střetem dvou odlišných civilizací, ale ještě víc střetem dvou spasitelských utopií odhodlaných jedna druhou zničit a nahradit ji totálně a všude tou svou, která ve své americké podobě se už taky pomalu začíná podobat glajchšaltu, i když nepoměrně laskavějšímu. Obě mají ambice a rozsah globální, absolutní a totální, bez možnosti kompromisu. Ozdravující alternativou by byl ústup z glajchšaltujícího globalismu zpět do různorodých regionálních politických a ekonomických uspořádání, která odpovídají příslušným tradicím a mentalitám. Bez potřeby převracet druhé na naši víru, ale s vůlí uchovat si svou vlastní a žít s odlišnostmi ne-li v přátelství, tak alespoň v příměří. Kořenem většiny rebelií, revolucí a konfliktů je iluze a sebeklam pokroku. Ne oprávněná víra, že svět se dá zlepšit, nýbrž fakty nepodložené přesvědčení, že svět se zlepšuje automaticky s přibývajícími vědomostmi a zkušenostmi. Domněnka osvícenců a pozitivistů, že hmatatelný pokrok vědecký, technický a vědomostní automaticky vede k odpovídajícímu pokroku politickému, sociálnímu, etickému, kulturnímu a duchovnímu. Střízlivý konzervatismus Historie nás přesvědčuje o opaku. Politika, společenské uspořádání, etika, kultura a duchovno nejsou vědy, nýbrž umění, která nefungují podle provždy daných vědeckých zákonů, v nichž jednou nahromaděné objevy automaticky usnadňují práci nástupcům. Jsou to umění, v nichž sice historické záznamy předchozího tvoření mohou skýtat nástin, jak lze kvality a hodnoty pěstovat, ale ne

euPortál

215


záruku automatického kumulativního zlepšování. To musíme každý sám za sebe, pokaždé znovu a z nuly, podle osvědčených šablon, ale v novém kontextu a nových podmínkách, činorodou tvůrčí prací na vlastní odpovědnost neustále pilně piplat. Nebažit po absolutních, totálních, jedině a navždy správných odpovědích. Učit se žít v přirozeném stavu nedořešenosti, neúplnosti, nedokonalosti a nezodpovězených otázek, které dělají život fascinující, pestrý a plný výzev. Místo arogance jistoty pěstovat pokoru nejistoty. Nečekat gigantické výsledky a radovat se z každé maličkosti, která se daří. Neupírat druhým právo na odlišnost, pokud nám je nechtějí upírat oni. Bránit svou svobodu jako lvi, když je ohrožená. To bude asi jeden z pilířů praktického, střízlivého a racionálního demokratického konzervatismu jako léku na sílící krize a masakry stále se opakujícího konfliktu utopického absolutního liberalismu s utopickým absolutním totalismem. Roman Joch o tom, co považuje za základ konzervatismu: Obhajobu svobodné západní společnosti, jak se historicky ustavila, proti totalitářům a utopistům. Obhajobu člověka coby svobodné a odpovědné bytosti, tedy nižší daně pro občany, vyšší tresty pro zločince, práva jednotlivců a nikoli skupin, odpor vůči rovnostářství a snaze státní mocí nivelizovat společnost (např. dekretovat mužům a ženám, jaké mají být jejich povinnosti v rodině). A samozřejmě obhajobu morálních a kulturních předpokladů svobodné společnosti, především instituce tradiční rodiny, elementární slušnosti, soukromí a dekora. z rozhovoru pro časopis Mladých konzervativců Pravý úhel (2007)

euPortál

216


Konzervativní pohled na problémy demokracie Marek Skřipský | euPortál, 17.11.2006 Ve svém pojednání se hodlám zabývat vztahem konzervativního smýšlení s fenoménem moderní demokracie. Chtěl bych uvažovat nad tím, zda je demokracie z tohoto pohledu pouze užitečným hlasovacím mechanismem anebo pevnou univerzální hodnotnou, či dokonce hodnotou z nejvyšších, jež by měla nahradit dosud přetrvávající tradiční principy a vazby. Stručně chci zmínit taktéž „třecí plochy” konzervatismu a demokracie a ve druhé části zaměřím svou pozornost na konzervativní kritiku šíření demokracie mimo euroatlantický civilizační okruh. Abychom vzájemně rozuměli diskutované problematice, rád bych nejprve vymezil dva základní pojmy o nichž bude řeč, tedy konzervatismus a demokracie. Konzervatismus podle britského politologa Andrewa Heywooda (1) znamená politický a myšlenkový směr, jehož moderní počátky jsou spojovány se jménem Edmunda Burka a jeho prací Úvahy o revoluci ve Franci ( 1789 ). Ve své myšlenkové soustavě se opírá především o tyto základní body : Tradice – úcta k tradičním, časem prověřeným principům, zvykům a institucím, spojená s nedůvěrou k revolučním změnám. Tradice přináší rovněž společenskou stabilitu a jednotlivci dává vědomí ukotvenosti a sounáležitosti. Organické pojetí společnosti – Společnost je organickým celkem vyrostlým z přediva přirozených institucí jako rodina, komunita či národ. Tyto instituce je proto nutno udržet stejně jako společnou kulturu a hodnoty, které tvoří podpěru celku. Nedokonalost člověka – Člověk je ze své podstaty špatný ( zatížen biblickým dědičným hříchem ) a je to pouze společnost, která mu v různých institucích předává hodnoty, díky nimž se stává lepším.

euPortál

217


Právě proto musí represivní instituce společnosti přísně dbát na dodržování řádu. Hierarchie a autorita - „Souhlasím s Vámi, že mezi lidmi existuje přirozená aristokracie. Její základy tvoří ctnost a nadání,”(2) Tento výrok amerického prezidenta Adamse výstižně shrnuje pohled konzervativců na otázku rovnosti a hierarchie. Lidé jsou si rovni pouze před zákonem a před Bohem, v jiných aspektech veřejného života si však rovni být nemohou. Moudří a ctnostní nemohou být rovni s hloupými sprosťáky. Svoboda musí jít ruku v ruce se zodpovědností a práva s povinnostmi, přičemž přirozená autorita je zdrojem společenské soudržnosti. Vlastnictví – Právo vlastnit majetek patří k základním vydrženým právům člověka, které navíc zajišťuje snaživost, podnikavost a spořivost lidí i jejich rodin. Pragmatismus, zkušenost a historický vývoj – Konzervativci zdůrazňují meze lidské racionality, přičemž apriorně nedůvěřují abstraktním myslitelům, sofistům, revolucionářům a počtářům. Tolik tedy k základnímu vymezení prvního pojmu. K postupnému rozvíjení definice bude docházet v průběhu práce na konkrétních příkladech, zejména pak tam, kde se dostane do křížku s demokracií. Vymezit termín demokracie představuje podstatně závažnější problém než u konzervatismu. Pro tuto práci vynecháme modely starověké antické demokracie, stejně jako různých „lidových demokracií”. Podržíme se pouze obecné definice, jakož i definice současného chápání demokracie. Stejně tak rozdělení demokracie na přímou a nepřímou postrádá v této práci svou relevanci. Politolog a filozof Roger Scruton definuje demokracii jako vládu uskutečňovanou lidem, ztělesňujícím celek. Dále dodává, že: „Na Západě je běžné…za demokracie označovat ty státy, v nichž je možné každé závažné rozhodnutí nějakým způsobem připsat lidu.”(3) Otázkou však zůstává jakým způsobem lid rozhoduje, o čem rozhoduje a také kdo představuje onen lid. Sám pojem

euPortál

218


demokracie je dosti mlhavý, už jen proto, že v jisté formě se k němu hlásili téměř všichni. Dokonce i fašisté měli svou „stavovskou demokracii“ komunisté zas demokracii „lidovou”. Nezbývá tedy než se pokusit o definici současnou, na základě porovnání stanovisek různých současných autorů a spojit ho s pozorováním dnes prosazovaných prvků demokracie. Obecně se uvádí, že demokracie v aktuálním smyslu znamená systém založený na principu politické rovnosti, kdy moc je rozdělena co nejšířeji a nejrovnoměrněji a přitom je založena na souladu s občanskou společností. Ano, řekl bych, že tato jednoduchá poučka odpovídá současnému pojetí demokracie asi nejlépe. Ještě bych připomenul, že tato demokracie vychází často z univerzálního konceptu lidských práv, platných vždy, všude a pro každého. Demokracie a konzervatismus – historická stýkání a potýkání Když se v novodobých dějinách objevila demokracie výrazně na scéně, vyvolalo to u konzervativců rozdílné reakce. Zatímco americká válka za nezávislost byla mnohými konzervativci oceňována jako v podstatě správná, Velká francouzská revoluce se stala z konzervativních pozic terčem ostré palby. Proč? Vysvětlení není složité. Obě revoluce, francouzská i americká, ve svých ústavách vyhlašovaly demokratizační principy, jenomže jejich uplatnění se diametrálně lišilo. Zatímco v USA byli „revoluční silou” právě „ctnostní a moudří” tedy přirozená kolonistická konzervativní aristokracie, francouzští revolucionáři to byla směs radikálních novátorů, krvelačné lůzy, pařížské ulice, šílených ateistů a do té doby neúspěšných filozofů. Podle toho také obě revoluce vypadaly. Americká ústava sice deklarovala rovnost všech lidí před zákonem i před Bohem, nicméně tím deklarovaná rovnost končila. Američtí bojovníci za nezávislost zachovali staré ověřené instituce, kladli

euPortál

219


velký důraz na křesťanský odkaz a rozhodně nebourali uspořádání dřívějších společenských vazeb a vztahů. Z konzervativního hlediska byla tedy americká demokracie přijatelná – kolonisté bojovali za samostatnost země, kterou kolonizovali a jejíž instituce, zvyky i mechanismy vytvořili podle starého anglosaského základu. Zato revoluce ve Francii přinesla likvidaci starých pořádků de facto do základů. Dlouholetá struktura Francie byla násilně přervána rozdělením do třiaosmdesáti departmentů, všichni lidé byli prohlášeni za absolutně rovné, likvidovaly se staré tradice i zvyky, církev byla oloupena a následně podřízena státu. Zásada jeden člověk – jeden hlas vyhoupla k moci fanatiky podporované tou nejhorší spodinou, která se chtěla díky revoluci především ekonomicky „hojit“. „Otec konzervativní filozofie” Edmund Burke, francouzskou revoluci ostře kritizoval. Vybírám jen několik málo citátů z jeho úžasné knihy Úvahy o revoluci ve Francii: „V každé společnosti sestávající z občanů různých skupin, bude vždy nějaká skupina stát nejvýše. Rovnostáři tudíž pouze mění a převracejí přirozený řád věcí a narušují rovnováhu společenské stavby, protože zvedají do výše to, co musí být kvůli stabilitě na zemi.”(4) V jiné pasáži kroutí Burke hlavou nad rovnostářskými a utopickými myšlenkami francouzských demokratů: „Dokud jsou posedlí těmito utkvělými představami, je marné líčit jim zvyky jejich předků, základní zákony jejich země, stabilní ústavní normy, jejichž přednosti potvrzuje přísná prověrka dlouhé zkušenosti a rostoucí síla státu a prosperita národa.”(5) Jednou z mnoha dodnes aktuálních myšlenek jsou jeho pohledy na objektivní morální řád, které by dnes jistě různí samozvaní propagátoři „aspektů z pohledu gender“ potratáři či stoupenci homosexuální lobby označili za utlačovatelský: “…V morálce se ani žádné objevy dělat nemají, stejně jako nemá k mnoha novotám docházet ve sféře zásadních principů vlády a v ideálech svobody, jež

euPortál

220


byly známy dávno před naším narozením a budou chápány stejně dobře i poté, co naši domýšlivost zasype černá hlína…“(6) Možná právě pod dojmem francouzské revoluce začala demokracie – alespoň ta v Evropě – získávat mezi konzervativci negativní nádech. Ne, že by konzervativní smýšlení popíralo občanská práva vzniklé na základě dědictví po generacích předků. To nikoliv, odmítalo však univerzální pojetí lidských práv a rovnosti ve všech oblastech života. Rozsah demokracie měl z tohoto pohledu tedy zahrnovat pouze „chytré a aktivní”. Konec konců i v Americe se začala objevovat varování před riziky plynoucími z přílišného demokratismu. Vzpomeňme opět na prezidenta Adamse : „To, že se všichni lidé rodí se stejnými právy je jasné. Každá bytost má svá práva, jež jsou stejně mravná a stejně posvátná jako práva kohokoliv jiného. To je stejně nezpochybnitelné jako fakt, že vesmíru vládne morální princip. Ale učit, že všichni lidé se rodí se stejnými vlohami a schopnostmi, jež je opravňují k získání stejného vlivu na společnost, stejného majetku a stejných výhod v životě, je hanebným podvodem…“(7) S postupem času přibývalo „chytrých a aktivních” pod jejichž tlakem musel být rozšiřován rozsah občanských práv i podílu na moci. S tím západní konzervativci neměli problém. V Británii anebo Rakousku daly dělníkům volební právo konzervativní vlády, přičemž vzestup svobod pruského a později německého státu je spojován také s konzervativní bismarckovskou politikou, byť za podpory národních liberálů. Demokracie však představovala pouhý prostředek, nikoliv cíl. Byl to prostředek, díky němuž mohly stále více emancipované masy projevovat svou účast na veřejném životě. Po skončení obou světových válek se demokracie etablovala jakožto volební princip a to za podpory většiny konzervativních sil. Změnili snad konzervativci názor? Nikoliv. Vždy přece věřili ve vládu zděděných práv, která jsou sice neměnná, avšak způsob jejich

euPortál

221


uplatňování není apriorně dán. Abychom uchovali řád, musíme připustit pomalé dílčí reformy, tvrdil Burke. Konzervativci demokracii přijali jako nástroj vládnutí, jako způsob vlády, který napáchá nejméně zla ze všech. Rozhodně však odmítli a doufám, že nadále odmítají , její současné vyzdvihování nad tradiční hodnoty a velmi trapné zbožšťování. Nejlépe to vyjádřil Winston Churchill: „Demokracie je tou nejhorší formou vládnutí, nepočítáme – li všechny ostatní, které se čas od času zkoušely.”(8) Churchill tak poukázal na nedokonalost a slabost demokracie pokud existuje pouze sama o sobě, což by dnes jistý prezident na penzi nesporně považoval za „projev plíživé fašizace společnosti“. Konzervatismus a demokracie dnes Jak jsme si výše naznačili, konzervativci přijali demokracii v podobě takřečené umírněné demokracie. Jedná se o stav, kdy demokratický systém potvrzuje dostupnost zděděných občanských práv pro všechny občany státu, přičemž hlasovací demokratický princip jako takový se vztahuje pouze a výhradně na politický život. Ostatní sféry života by tak měly zůstat demokracii uzavřeny. Pokrokáři se však vydali na pochod a výše zmíněné pojetí demokracie je podle nich nedostatečné a překonané. Demokratické principy prý mají prostoupit téměř každou oblast lidského konání, neboť lidé mají údajně právo rozhodovat ve všech sférách společnosti. Zejména americká nová levice a liberální levice západního světa hodlají ve jménu demokratické rovnosti – asi po vzoru Velké francouzské revoluce – narušit a zničit prověřené principy a hodnoty na nichž stály a doposud stojí jejich národy. A tak slýcháme požadavky hospodářské demokracie ( s odkazem na větší přerozdělování a uznání směrem ke třetímu světu či chudým sociálním vrstvám ) nebo dokonce požadavky demokratizace školy a rodiny. Ve jménu společenské demokracie pak máme své brány otevřít nekontrolovanému přílivu imigrantů jenom proto, že jsme si

euPortál

222


globálně rovni. Jejich přizpůsobení se bychom údajně požadovat neměli, neboť je nedemokratické. Proč? Protože všechny kultury jsou si údajně rovny a nutit někoho k asimilaci je tedy nedemokratické. Soudný člověk musí uznat, že takovéto teorie by měly katastrofické následky. Když věc funguje, nehrabej se v ní ! Toto Murphyho pravidlo si dnešní demokratičtí rovnostáři nepřipouštějí. Nedotknutelnost osobního vlastnictví je dle jejich názoru rovněž relativní a rozhodně by neměla bránit v demokratizaci společnosti. Asociál má podle této logiky stejné právo rozhodovat o stavbě dětského hřiště v obci, jako slušný občan, žijící o dva bloky dál. Důvod je jediný. Demokracie musí být všudypřítomná a oni jsou si přece rovni. Pat Buchanan by odpověděl takto: „Všechny životní styly si nejsou rovny. Všechna náboženství si nejsou rovna. Všechny ideje si nejsou rovny…všechny ideje mají právo na to, aby byly vyslyšeny, žádná nemá automatické právo na to, aby se jí vzdávala úcta.”(9) Demokracie se rovněž chopily feministky ve jménu „rovnosti šancí”. Následkem jejich kvót je například snížení úrovně britské armády, jak konstatovala sama Margaret Thatcherová v knize Umění vládnout. Ne, pokrokáři ( jak nazývám levicové liberály, socialisty, multikulturalisty, zelené atd. ) se hluboce mýlí. Pravdu měl naopak George Gissing, když varovně podotkl: „Doufejme, že se nedožijeme toho, že se demokracii podaří zmocnit se všech pravomocí, o něž usiluje.”(10) Kde však dnešní pokrokoví demokraté vzali svou neochvějnost ? Z jaké minulosti mohou čerpat své postoje ? Jaké historické zkušenosti jim daly za pravdu ? Vůbec žádné. Stejně jako všichni myslitelé jejich střihu se opírají o čistou abstrakci. Vykonstruovali si totiž ideu univerzálních lidských práv, které se jaksi záhadně vytvořily ze vzduchoprázdna, jejichž existence je nepopiratelná a všichni je musíme uznávat. Kde ale vzali základ těchto vždy a všude platných práv? Edmund Burke nám ukázal, že

euPortál

223


nikde: „Občanské svobody se …nenárokují na základě abstraktních principů, jako jsou „lidská práva” ale jako práva Angličanů a odkaz předků.”(11) Toto je zcela přesné. Nahraďte v tomto citátu slovo Angličané národem , jehož jste příslušníky a získáte výstižné objasnění původu vašich občanských práv. To se však pokrokovým demokratům nehodí. V těchto přirozených občanských právech totiž nenajdete jedinou zmínku o manželství homosexuálů, rovnosti kultur, pozitivní diskriminaci, demokratizaci školy a rodiny, či „zohlednění aspektů z pohledu gender“. Již zmiňovaní Angličané mohou svá práva odvodit až od Magny charty z roku 1215, z Deklarace práv a mnoha dalších navazujících dokumentů. Podobný soubor konkrétních dokumentů by našel asi každý západní národ, z jakých tradic však chtějí pokrokoví demokraté odvodit ona univerzální lidská práva Listina OSN z roku 1948 ( jejíž dodržování navíc nedokázal nikdy nikdo vynutit ) k tomu nestačí, o Evropské chartě lidských práv nemluvě. Právě toto lidskoprávní tažení (které prezident Václv Klaus nazval humanrightismem) spojené s dnešním (post)moderním chápáním demokracie považuji jakožto konzervativně smýšlející člověk za naprosto mylné a nebezpečné. Je třeba upřednostnit výše popsanou umírněnou demokracii před demokracií absolutní, dát přednost vydrženým občanským právům před abstraktním konstruktem univerzálních lidských práv a namísto občanské společnosti uvažovat v intencích svobodné společnosti. Přirozeně, svoboda musí jit ruku v ruce se ctnostmi, jinak přestává být svobodou. Do třetice John Adams : „Nemohu tvrdit, že by demokracie byla…zhoubnější než kterýkoliv jiný vládní systém. Demokracie musí být zásadní a integrální součástí státní moci…jinak nemůže existovat svoboda mravní, ani žádná jiná…Právě tak však nemohou mravní svobody přežít, dostane – li se demokracie mimo kontrolu

euPortál

224


ostatních společenských zájmů, ostatně čistá demokracie zničí…sama sebe a skončí despotismem.”(12) Adams se v tomto ohledu nemýlil. Demokracie sama o sobě, bez provázanosti s občanskými ctnostmi nemůže nikdy zajistit z dlouhodobého hlediska dobrou společnost. Bohužel se mi zdá, že v současnosti se (post)moderní demokracie opírá pouze o dva pilíře, z nichž oba stojí na falešné podstatě. Jedním z nich jsou univerzální lidská práva, druhým pak bezbřehá tolerance. Proč je představa univerzálních lidských práv chybná, jsem již vysvětlil, nyní bych se rád zastavil u problémů s tolerancí. „Pouhopouhá tolerance je ctnost lidí, kteří již v nic nevěří,”(13) prohlásil křesťanský filozof G.K.Chesterton, čímž musel rozčílit řady našich „tolerantů”. Jistě, člověk by měl projevit určitou zdravou míru tolerance, tolerovat mírné prohřešky druhých či nedostatky svých blízkých pokud nepřesáhnou určitou mez. Pro dobrý vývoj společnosti je však nutné netolerovat jevy, které jí podrývají. V tomto ohledu musí jít demokracie stranou, nebudeme poslouchat kupříkladu obhajobu pedofilního chování nebo asociálního způsobu života jenom proto, že se jedná o menšinový životní styl. Jak pravil Fulton Sheen: „Tolerance se týká pouze osob, nikdy však pravdy…nebo zásad. V těchto věcech tolerantní být nesmíme…Správné zůstane správným, i kdyby správně nikdo nejednal a špatné zůstane špatným, i kdyby špatně jednali všichni.”(14) Pokrokoví demokraté dneška až příliš podléhají nutkání vystavit morální, vlastenecké a kulturní hodnoty soudům ze strany nihilistů, degenerantů, asociálů nebo kulturních revolucionářů , protože tito nositelé úpadku prý žijí stejně hodnotně jako zdravá společnost. To je přece směšné. Tolerance nemůže být takto všeobjímající a o některých kategorických imperativech zkrátka nelze hlasovat.

euPortál

225


Měli bychom pamatovat, že lidé začínají o to více tolerovat, čím více přestávají něčemu anebo v něco věřit. Proto by tolerance neměla být ani pilířem demokracie, ani nosnou ideou společnosti. A může jí být demokracie ? Demokracie jako nosná idea? Zde se dostáváme k dalšímu problému ve vztahu konzervatismu a demokracie, který částečně souvisí s předchozím tématem. Jak už jsem vysvětlil, máme na výběr mezi umírněnou demokracií, omezující demokratické principy pouze na politickou arénu a demokracií absolutní. To znamená, že pokud příznivci absolutní demokracie hodlají jejími principy prostoupit celou společnost, musí z demokracie nutně udělat nejvyšší hodnotu a nosnou ideu celé společnosti. V této kapitole se pokusím vysvětlit, proč tato představa (post)moderních demokratů není zrovna žádoucí. Aby mohla společnost zůstat společností, tedy smlouvou zesnulých, živých a nenarozených, potřebuje hodnoty na nichž bude stát, hodnoty za něž bude bojovat a které je ochotna bránit i za cenu obětí. Tyto hodnoty jsou formovány společnou kulturou, vnímáním dějin a historickým odkazem předků. Nic takového ale demokracie nepředstavuje. Je to pouze hlasovací administrativní princip. Uznávám, že užitečný, ovšem nevychází z nitra člověka, je to pouze racionální mechanismus, nic méně a nic více. Pat Buchanan uvedl politicky nekorektní pravdu: „Obecná víra v demokracii je příliš slabá, aby si zajistila podporu solidarity Západu. Je to intelektuální koncept, který nevychází ze srdce. Lidé budou bojovat za rodinu, přátele, víru, svobodu a vlast, ale za demokracii ?…Kdyby se zítra v Indii, Francii, Itálii, nebo Brazílii chopily moci vojenské režimy, kolik Američanů by bylo přesvědčeno o tom, že tuto věc stojí za to napravit za cenu životů tisíců Američanů ?“(15) Přesně tak. Kdo z nás bude riskovat život za hlasovací mechanismus? Myslel mladý Čech, který uvažoval v březnu 1939 o útěku do ilegality na záchranu

euPortál

226


parlamentního systému, anebo mu vadilo ponížení jeho země a ohrožení jeho rodiny či přátel? Odpověď je jasná. Demokracie budiž naším politickým principem, nechtějme však jejím prostřednictvím nahrazovat tradiční hodnoty, které představuje svoboda, vlastenectví, rodina, čest nebo přátelství. Jde přece o úplně jinou kategorii. Pokud skutečně pokrokoví demokraté zboří staré ctnosti a nahradí je kultem demokracie, spojeným s tolerancí, vážně tak oslabíme své základy. Na demokracii nelze stavět hlubokou loajalitu občanů. Thomas Eliott se roku 1939 nemýlil: „Pojem demokracie…nemá dost pozitivního obsahu, aby se postavil silám, které se vám nelíbí – mohou ho snadno proměnit.”(16) Přesto však dnes z mnoha stran můžeme slyšet, že jedině a pouze demokracie může být tou nejlepší hodnotou, na jejíž bázi se všichni sjednotí a nastane něco na způsob pozemského ráje. Konzervativci ovšem nechovají příliš důvěry v ráj na zemi, už jen z toho prostého důvodu, že se vůbec nikdy nekonal ( a konat nebude ). Společnost, jejíž ústředními hodnotami se stane demokracie, univerzální model lidských práv a všeobjímající tolerance, nebude fakticky ničím jiným než společností bez pevných hodnot. A protože společnosti bez kulturně zakotvených hodnot nemohou dlouhodobě existovat, dříve či později bude muset přijmout osud pozdního římského impéria. Od úpadku k zániku. Nic jiného. To je naprosto logická daň za nahrazení živého umělým, kterou zaplatíme, pokud nás strhne revoluční entuziasmus jedenadvacátého století. Šíření demokracie? Jestliže současní pokrokáři odmítají umírněnou demokracii a naopak zaslepeně vzývají demokracii absolutní, je pochopitelné, že jejich snem je vyvést demokracii a univerzální lidská práva i tam, kam ještě nedorazila. Tyto nadšence vůbec nezajímají kulturně historické podmínky jednotlivých oblastí. Kdyby tomu tak bylo, pochopili by, že demokracie jakožto politický systém může fungovat pouze tam, kde jsou pro ni podmínky nastavené kulturním,

euPortál

227


historickým a společenským vývojem. Tím chci říci, že demokratický systém politiky může fungovat pouze v zemích euroatlantického okruhu a nikde jinde. „Idea přirozené důstojnosti každé lidské bytosti a rovné spravedlnosti před zákonem není produktem Číny, Japonska, Afriky nebo arabského světa. Je produktem Západu,”(17) tvrdí Pat Buchanan a opět mu musíme dát za pravdu. Pokud v méně rozvinutých zemích existují uspořádání postavené na tradičním společenském vývoji a pokud nás tyto země nijak neohrožují, nemáme právo k nim vpadnout ve jménu demokracie. Občané těchto zemí mnohdy demokracii nerozumí, nechápou jí a často jí přímo odmítají jako něco cizorodého, přicházejícího odjinud. Snahy uchvatitelských demokratizátorů pak toto obyvatelstvo vnímá jako jednoznačně nepřátelský akt, což podněcuje nenávist – většinou muslimů – k západním národům. To vše si pak žádá více vojáků a peněz daňových poplatníků, aby si „neocons“ i jiní vyznavači kultu demokracie mohli hrát na spasitele světa. Šíření demokracie do islámského světa pak může ohrozit muslimské spojence Západu i Západ jako takový. Islámský svět, to není jen Írán, Súdán nebo třeba Jemen, tedy otevřeně islamistické státy, ale rovněž Turecko, Egypt či Maroko, které – ač vyrostly v tradicích islámské civilizace – fungují jako formálně sekulární státy a jejich představitelé nechovají nenávist vůči západním národům. V těchto zmiňovaných zemích je relativně solidní míra občanských svobod, ovšem právě za tu cenu, že zde absentuje demokracie. Kdyby totiž jejich vládnoucí elity připustily princip „co člověk to hlas“, dostala by se ke slovu pologramotná islámská ulice, jež by povolala k moci ty nejradikálnější protizápadní totalitáře, pro něž občanská práva nic neznamenají. Právě proto musí například v Turecku armáda i světské elity bránit svobodu tím, že jednoduše omezí demokratické principy. Je tedy nutné si uvědomit, že demokratizace islámského civilizačního okruhu, by nutně znamenala

euPortál

228


jeho islamizaci, což by se projevilo v těch státech , které ještě islamizovány nejsou. Hlasy z Evropské unie, žádající demokratizaci Turecka, jsou z tohoto pohledu naprosto nesmyslné a bez jakéhokoliv racionálního jádra. Tady se skrývá další zajímavost : Dnešní pokrokářští demokraté postavili absolutní demokracii do role světského náboženství. Oni o demokracii neuvažují, oni v ní prostě věří. Věřit v hlasovací mechanismus je však podobně relevantní jako věřit v samotný efekt cvakání jízdenek na chod metra. Už Russel Kirk ve svém projevu pro Heritage Foundation v roce 1990 varoval, aby víra ve svobodu nebyla nahrazena vírou v demokracii. Kirk nebyl se svým varováním daleko od pravdy. Ovšem dosti teoretizování, pojďme tuto práci zakončit praktickým příkladem. Asi nejznámějším současným pokusem o šíření demokracie mimo euroatlantický civilizační okruh je americká intervence do Iráku. Tato válka nebyla vedena kvůli ropě, pouze Rusko a Francie se jí snažily kvůli ropě zabránit (obě země totiž udržovaly s Husajnovým režimem nadstandartní ekonomické vztahy) nýbrž právě proto, aby byl odstraněn protiamerický diktátor a aby si Bushova neokonzervativní administrativa mohla vyzkoušet šíření demokracie, po němž vždy tolik toužila. Co přinesla tato demokratizace iráckému obyvatelstvu? Pozitivně snad můžeme hodnotit jen fakt, že byl odstraněn bezesporu krutý a nelidský tyran, jehož pádu nikdo nelituje. Ale co dál? Irák se zmítá v občanské válce mezi sunnity a šíty, nová vláda není schopna bez podpory americké armády prosadit vůbec nic, dokonce ani rozvážení vody a potravin. Iráčtí občané jsou vystaveni většímu ohrožení života než v době Husajnovy vlády, vymahatelnost práva znatelně poklesla, naopak vzrost islámský fundamentalismus a na některých místech hrozí humanitární katastrofa. Američané navíc po opadnutí prvotního nadšení nejsou obyvatelstvem většinově vnímáni jako osvoboditelé, ale jako vetřelci, kteří tohle všechno zavinili. Nenávist Iráčanů se začíná obracet proti Západu, přičemž mnoho iráckých šítů se

euPortál

229


sympatiemi pošilhává k sousednímu Íránu, vedenému protizápadním a protiizraelským islamistickým fanatikem. Opravdu úžasné výsledky… Vzhledem k tomu, že USA představují jedinou supervelmoc, schopnou exportovat demokracii ven, rád bych stručně ukázal, jaké hlavní na americké politické scéně ohledně Iráku a vývozu demokracie existují. Následující schéma je de facto převzato z knihy Romana Jocha „Proč právě Irák ?“(18) Neokonzervativní teorie – Je tou, která v současnosti platí. Podle ní má Amerika historicky danou povinnost šířit do světa demokracii a odstraňovat despotické režimy. Demokracie je americká hodnota se všeobecnou platností a tak jí Američané musí exportovat. V zahraniční politice tedy neokonzervativci žádnými konzervativci nejsou a praktikují čirý wilsonismus. Reprezentanty tohoto směru jsou např. George Bush, Condoleeza Riceová a Paul Wolfowitz. Paleokonzervativní ( izolacionistická ) teorie – Po skončení studené války Americe nehrozí žádné vnější nebezpečí. Měla by se proto uzavřít do svých vlastních problémů a hájit pouze své národní zájmy, jakož i stáhnout své vojenské posádky ze světa. Intervence do ciziny jen zvyšují nenávist muslimů a jiných vůči USA. Amerika nemá povinnost řešit problémy jiných. Tuto tezi zastávají zejména Pat Buchanan a Samuel Francis. Klasická konzervativní teorie – Představuje kompromis mezi předchozími. Amerika by podle ní přirozeně měla v první řadě hlídat vlastní národní zájmy, ale také by měla zohledňovat zájmy svých stabilních spojenců. Pokud se v nějaké oblasti vynoří tyran, který zde zasévá nestabilitu, ohrožuje americké spojence a chce se stát hegemonem oblasti ( kde se navíc nachází i strategické suroviny ) musí USA vojensky zakročit, pokud neexistuje jiná možnost. Intervence by však měla být co nejkratší a v žádném případě jejím cílem není šíření demokracie. Po vítězném zásahu je nutno předat vládu místní autoritě, která nebude protizápadní a zaručí klidný chod

euPortál

230


oblasti. Stoupencem tohoto tvrzení je John McCain nebo Samuel Huntington. Teorie liberální levice – Šířit demokracii a lidská práva ve světě je bezpodmínečně nutné, nikoliv však proto, že by tato aktivita byla posláním Ameriky. Liberálně levicový intervencionismus na rozdíl od toho neokonzervativního postrádá vlastenecký prvek a šíření demokracie by nechal na OSN. S neokonzervativci se také rozchází v tom, že by šířil i „práva” homosexuálů, „právo“ na potrat a genderové vzorce. To neokonzervativci odmítají neboť v hodnotové rovině přece jen zůstávají konzervativci. Liberálně levicovou teorii vyznávají třeba Bill a Hillary Clintonovi. Teorie nové levice – Západní kultura je apriorně špatná a její národy jsou nositeli vykořisťování, xenofobie, rasismu, homofobie, plíživé fašizace atd. Proto by Západ neměl vyvážet vůbec nic. Měl by naopak prodělat katarzi, která jej nasměruje k multikulturalismu, toleranci, sociální spravedlnosti a uznání. Toto si myslí většina amerických profesorů sociálních věd. Osobně se přikláním k rozumnému kompromisu mezi paleokonzervativní ( 40 % ) a klasickou konzervativní teorií ( 60 %), které se přes všechny rozdíly shodují v tom, že intervence do cizí země není žádná hra a rozhodně by neměla být využívána pro tak iluzorní cíl, jakým je šíření demokracie mimo svůj civilizační okruh. Životy vojáků a peníze daňových poplatníků neslouží k tomu, aby zajišťovaly demokracii někde na druhém konci světa. Navíc tato práce pojednává o konzervativním přístupu k fenoménu demokracie a proto se domnívám, že pouze s těmito dvěma teoriemi může skutečný konzervativec souhlasit. Při vší úctě k prezidentu Bushovi či generálu Powellovi musím říci, že jejich zahraničně politická neokonzervativní koncepce nemá se skutečným konzervatismem společného téměř nic.

euPortál

231


Poznámky 1) Heywood, A : Politologie, str. 68 a 69 2) In : Buchanan, P. : Smrt Západu. Jak vymírání obyvatel a invaze přistěhovalců ohrožují naši zemi a civilizaci.Str. 96 3)Scruton, R. : Slovník politického myšlení, str.30 4)Burke, E. : Úvahy o revoluci ve Francii, str.60 5) Tamtéž, str. 68 6) Tamtéž, str. 95 7) In : Kirk, R. : Konzervativní smýšlení, str. 125 8) In : Heywood, A. : Politologie, str .87 9) Buchanan, P. : Smrt Západu. Jak vymírání obyvatel a invaze přistěhovalců ohrožují naši zemi a civilizaci, str. 97 10) Kirk, R. : Konzervativní smýšlení, str. 447 11) Burke, E. : Úvahy o revoluci ve Francii, str. 44 12) Kirk, R. : Konzervativní smýšlení, str. 135 13) Buchanan, P. : Smrt Západu. Jak vymírání obyvatel a invaze přistěhovalců ohrožují naši zemi a civilizaci, str. 96 14) Tamtéž, str. 335 15) Buchanan,P. : Smrt Západu. Jak vymírání obyvatel a invaze přistěhovalců ohrožují naši zemi a civilizaci, str. 360 16) In : Tamtéž, str. 361 17) Tamtéž, str. 334 18) Blíže Joch,R. : Proč právě Irák ? Příčiny a důsledky konfliktu, str. 159 162

euPortál

232


Klausova a Churchillova „izolovanost“ v boji proti nebezpečným ideologiím aneb historie se stále opakuje Lukáš Petřík | euPortál, 29.5.2007 Čeští i zahraniční eurooptimisté typu Zaorálka a Leinena často tvrdí, že je Václav Klaus se svou kritikou evropské unifikace osamocen a svým euroskeptickým či eurorealistickým postojem přivede Českou republiku do izolace a mimo civilizovanou Evropu. Zpochybnit se dají všechna tato tvrzení, protože jak naznačují poslední průzkumy veřejného mínění v členských státech EU, jsou občané jednotlivých států stále více skeptičtí k centralistickému poručníkování z Bruselu. Navíc Evropská unie - nerovná se Evropa. Evropská unie je pouze byrokratickou organizací, konstruktivistickým projektem, který jednou zanikne. Ale Evropa, pokud nebude drasticky přeměněna masovou imigrací, jako kontinent a kulturní oblast složená ze svých národů a států přetrvá. Nikdo nemá právo si „Evropu”, „evropanství” a jejich esenci znásilňovat ke svému evropeistickému a centralistickému obrazu. Evropa byla vždy charakteristická rozmanitostí svých národů, států a kultur a pokud se někdo snaží toto glajchšaltovat dle jednoho mustru, jak se snaží eurooptimisté a příznivci evropské ústavy, je antiEvropanem on. I kdyby byl ale Klaus se svým názorem úplně posledním politikem v EU a v Evropě, neznamená to, že nemá pravdu a že je na tom něco špatného. Winston S. Churchill jako jeden z mála také hned od počátku odhalil zrůdnost bolševismu a Velké říjnové socialistické revoluce. V té době však levicoví liberálové a „demokratičtí” socialisté tleskali vzniku nového člověka a „opravdu demokratického“ zřízení v sovětském Rusku. Churchill, stejně jako

euPortál

233


např. první československý ministerský předseda Karel Kramář, zůstal se svým antikomunistickým postojem osamocen a byl nálepkován jako zpátečník a reakcionář. Kolik desítek milionů lidských duší by bylo zachráněno, kdyby byla bolševická revoluce zadušena hned v prvopočátku, jak si to přáli Churchill i Kramář. Ve třicátých letech byl Churchill označován za válečného štváče, protože si nechtěl usmiřovat „mírumilovné“ Německo, které dle appeaserů napravo i nalevo chtělo pouze sebeurčení menšin. Se stejnou jasnozřivostí Churchill pochopil, že se Německo s Hitlerem v čele pokusí násilně sjednotit Evropu, jak už se o to snažili v minulosti francouzští revolucionáři a Napoleon. Když se pak konečně stal premiérem Jejího Veličenstva, vyhlásil Churchill, že se stará dobrá Británie nikdy nevzdá a bude ve své nejskvělejší hodině bojovat až dokonce. A nakonec ve spojenectví patriotů z evropských národů a pomocí z USA byl germánský pokus vytvořit evropský kontinentální superstát poražen. Kdyby byl Churchill již od počátku vyslyšen, kolik milionů lidských životů mohlo být ušetřeno… Bohužel konec druhé světové války však neznamenal obnovení svobody pro celou Evropu, neboť její polovina v důsledku oslabení demokratických mocností upadla pod vládu nové, tentokráte ne hnědé, ale rudé tyranie. Již v průběhu druhé světové války, kdy naivní americký levicově liberální prezident za Demokratickou stranu Franklin Delano Roosvelt prožíval politické líbánky s hodným strýčkem Joem- Stalinem, o němž si myslel, že „se do jeho povahy dostalo cosi z chování křesťanského gentlemana,” se pokoušel Churchill otevřít frontu na Balkáně, aby sovětské jednotky nepronikly do střední Evropy, čímž by byl její osud zpečetěn. FDR bohužel neposlouchal a místo toho, aby odhalil Stalinovu podlost, se snažil podkopat jeden ze základů světového míru, prosperity, vlády práva a civilizovanosti- Churchillem tolik milované Britské impérium. 5. března 1946 pak již mimo premiérský úřad pronesl Churchill svůj legendární projev o tom, že od Štětína na Baltu po

euPortál

234


Terst na Jadranu byla napříč celým kontinentem spuštěna železná opona. Čeští i zahraniční eurooptimisté často šíří fámu, že byl Churchill příznivcem vzniku evropského superstátu. Christopher Booker a Richard North ve své knize Skryté dějiny evropské integrace přesvědčivě dokazují, podobně jako Clive Pointing v Churchillově biografii, že Churchill byl pro spojenectví a mezivládní spolupráci států jako mocenské protiváhy Sovětského svazu. Sám o členství své milované vlasti ve Společenství vůbecnestál. Margaret Thatcherová ve své knize Umění vládnout upozorňuje na příhodu, kdy maršál Montgomery navštívil Churchilla v roce 1962 na sklonku jeho života. Ten seděl v posteli, pokuřoval doutník a hlasitě vyžadoval další skleničku brandy. Ještě hlasitěji protestoval proti vstupu Británie do společného trhu. Churchill chtěl totiž zachování zvláštních vztahů s Commonwealthem a Spojenými státy. Je nepředstavitelné, aby premiér bývalé světové supervelmoci a vládkyně moří, usiloval o to, aby hrdá Británie žila pod nadvládou evropských byrokratů a směrnic z Bruselu. Ne, kvůli tomu Churchill, ani Britové v tolika válkách nebojovali. Pokud se poohlédneme do historie, nalezneme ještě několik státníků, kteří stáli s praporem suverenity, patriotismu a svobody „osamoceně“ jako Klaus. Na konci 18. století to byl britský konzervativec Edmund Burke, který byl zděšen Velkou francouzskou revolucí a její představou, že u zeleného stolu v myslích rozumářů a filozofů vzniknou abstraktní pravidla, která chtějí francouzští revolucionáři naroubovat na každou společnost Evropy, kde jednotlivé národy žijí dle svých staletých tradic, a snaží se všechny evropské národy spoutat jedněmi ústavními a politickými principy. Již v prvopočátcích odhalil Burke budoucí revoluční tyranii, i když mu to jeho whigovští přátelé nechtěli věřit. Ronald Reagan byl stejně jako Churchill označován za válečného štváče velkou částí amerických i evropských médií v době, když na

euPortál

235


sklonku epochy deténte levicoví liberálové podporovali jednostranné odzbrojování a politiku tzv. mírového soužití, zatímco Sovětský svaz usilovně zbrojil a uplatňoval Brežněvovu doktrínu. Reagan však nastolil novou doktrínu osvobozování a svou politikou navyšování výdajů na zbrojení Peace through Strenght donutil Sověty k jednání o odzbrojení a gorbačovovským reformám, které nakonec přispěly ke konečnému rozkladu komunismu. Jak o Ronniem řekla Margaret Thatcherová: „Ronald Reagan vyhrál studenou válku, aniž by vypálil jediný výstřel.“ Margaret Thatcherová stála za Reaganem v otázce rozmisťování raket středního doletu v Evropě, ačkoli věděla, že britská i evropská veřejnost je proti tomu. Věřila však, že časem bude její pevný postoj budoucími generacemi žijícími po pádu komunismu oceněn. Podobně pevný postoj ukázala v případě obrany Falklandských ostrovů pod britskou suverenitou. Osamoceně též sváděla často urputné bitvy o budoucnost směřování evropské integrace proti přesile politiků z ostatních států a nakonec i z vlastní strany. Sama ve svých pamětech přiznává, že byla v počátcích poněkud naivní a nakonec uznala argumenty Enocha Powella, že vstup Spojeného království do EHS znamenal fatální důsledky pro britskou suverenitu. Thatcherová ve své době svůj boj o budoucnost integrace prohrála, podobně jako její přítel Enoch Powell skončil svou slibnou kariéru při snahách omezit masovou imigraci. To však neznamená, že se člověk nemá zastávat správných principů, i kdyby měl prohrát. Proč tak dlouhý historický exkurs o velkých osobnostech moderní politiky? Všem z nich bylo společné, že stáli se svou pravdou často proti proudu a varovali před tehdy módními sociálně inženýrskými ideologiemi jakobinismu, socialismu, nacismu, komunismu a evropeismu. Někdy uspěli v obraně před zkázou více, někdy méně, ale to nijak nesnižuje jejich odvahu postavit se proti appeasementu vůči nebezpečným ideologiím. Např. varování Margaret Thatcherové a Enocha Powella před masovou imigrací a evropskou unifikací se

euPortál

236


zdají v době dneška, kdy jsou velká města západní Evropy okupována gangy často nepřizpůsobivých imigrantů a EU rozhoduje o 60-80% zákonech států, až jako prorocká. Že tato realita může mít fatální důsledky pro budoucnost svobody a demokracie v evropských státech je nabíledni. Václav Klaus určitě patří do společnosti těchto osobností, protože jde také sám často proti proudu denuncujující politické korektnosti, která zakazuje kritizovat její posvátná zlatá telata nazývající se feminismus, socialismus, homosexualismus, multikultualismus, enviromentalismus, humanrightismus, NGOIsmus. Všechny tyto ideologie stmeluje metaideologie evropeismu, jež se však již svými některými projevy blíží k voegelinovskému pojetí politického náboženství, které vidí v nastolení evropského socialistického superstátu a Evropy bez vlastí spásu na zemi. Uvědomme si, že cesta dlážděná dobrými úmysly vede často do pekel a pokud se z historie nepoučíme, můžeme ji znovu zažít. Nikde není napsáno, že svobodné a demokratické společnosti nemohou zaniknout. Proto bychom neměli zapomenout na varování velkých osobností naší i světové historie. Proto bychom dnes neměli strkat hlavu do písku a měli bychom naslouchat argumentům těch, kteří se nebojí jít proti proudu jako kdysi Burke, Churchill, Thatcherová, Reagan, Powell a dnes Klaus.

euPortál

237


Edmund Burke: „Otec konzervatismu” Lukáš Petřík | Agora, říjen.2007 „Otcem“ britského konzervatismu a konzervatismu vůbec se stal whigovský politik Edmund Burke (1729-1797), který až do Francouzské revoluce prosazoval z pohledu současníků spíše liberální kauzy, když kritizoval útisk katolických Irů, vedl spor proti bezohledné správě britského guvernéra v Indii a podporoval počáteční požadavky amerických kolonistů. V jedné své parlamentní řeči z roku 1775 se snažil zabránit střetu mateřské země s americkými osadníky touto argumentací: „…obyvatelé kolonií jsou potomky Angličanů. Anglie je, pánové, země, která stále, jak doufám, respektuje svou svobodu, kterou dříve zbožňovala. Kolonisté…jsou proto oddáni nejen svobodě, ale svobodě podle anglických představ a ve shodě s anglickými principy. Není třeba hledat abstraktní svobodu, stejně jako kteroukoli abstrakci. Svoboda je neoddělitelnou součástí některých konkrétních objektů…Velké boje za svobodu se této zemi od počátku týkaly hlavně otázky daní…Na otázce daní se cvičila nejschopnější pera a nejvýmluvnější jazyky, pro ni pracovali a trpěli největší duchové…Věnovali nekonečné úsilí tomu, aby zemi vštípili zásadu, že ve všech monarchiích to musí být sám lid, kdo má-ať přímo nebo zprostředkovaně- moc rozdávat své vlastní peníze, jinak nepřetrvá ani stín svobody…Abychom dokázali, že Američané nemají právo na své svobody, usilujeme každý den o popření zásad, v nichž je uchován celý náš vlastní duch…Dokud budete natolik moudří, že budete uznávat svrchovanou autoritu této země jako svatyni svobody, posvátný chrám zasvěcený naší společné víře, kdekoli vyvolená rasa synů Anglie bude uctívat svobodu, oni obrátí svou tvář k vám…Otroctví mohou mít kdekoliv. To je plevel, kterému se daří v každé půdě.” [1]

euPortál

238


Burke však nepodporoval svobody na základě abstraktních liberálních principů, ale na základě zděděných místních svobod. „Burke byl liberální, protože byl konzervativní,”[2] jak o něm říká americký konzervativní myslitel Russel Kirk. Francouzská revoluce pro Burka znamenala extrémní rozchod s dosavadní tradicí, protože zpupní revolucionáři chtěli narýsovat novou společnost bez ohledu na staletý vývoj. Burke o tom říká: „Sama idea konstrukce nové vlády stačí k tomu, aby nás naplnila odporem a hrůzou. Za Revoluce (míněna Slavná revoluce 1688-pozn. LP) jsme si přáli, a přejeme si i dnes, odvozovat vše, co máme, z odkazu našich předků. Bedlivě jsme se vystříhali toho, abychom na zděděný kmen naroubovali odnož cizí přirozenosti původního stromu. Všechny reformy, jež jsme až dosud uskutečnili, se děly s odvoláním ke starým časům a doufám-ba co víc, jsem přesvědčen- že i při všech případných budoucích reformách se pečlivě přidržíme této tradice, autority a vzoru.”[3] „Je třeba nekonečné obezřetnosti, pokud se někdo odváží strhnout stavbu, jež po věky alespoň uspokojivě odpovídala obecným cílům společnosti, nebo ji stavět znovu, aniž by měl před očima příklady a vzory, jejichž užitečnost byla již ověřena.”[4] Burke kritizuje abstraktní a univerzální princip lidských práv prosazovaný intelektuály: „Občanské svobody se zde tedy (v britské ústavě-LP) nenárokují na základě abstraktních principů, jako jsou ´lidská práva´, ale jako práva Angličanů a odkaz předků.”[5] Burke odsuzuje rozum zbožšťující intelektuály: „Tito lidé zkušeností opovrhují, mají ji za moudrost primitivních nevzdělanců, a pokud jde o to ostatní, zhotovili skrytou nálož, která v jedné velkolepé explozi rozmetá všechny starobylé vzory, všechny precedenty, charty a akty parlamentu. Mají přece ´lidská práva´.”[6] „K čemu je rozebírání abstraktních práv člověka na jídlo a na léky? Problémem je to, jak je obstarat a poskytovat. K jeho řešení každopádně doporučuji přivolat na pomoc sedláka a lékaře spíše než profesora metafyziky.”[7]

euPortál

239


Oproti univerzalismu staví Burke partikularismus a vlastenectví, kritizuje revolucionáři provedené mechanické rozdělení Francie na umělé distrikty, které nemají historické ani tradiční opodstatnění: „Posud nikdy nebyl žádný člověk poután pocitem hrdosti, sounáležitosti a láskyplného vztahu k nějaké čtvereční výměře (míněny francouzské okresy –pozn. LP). Nikdy se nebude hrdě hlásit, že je příslušníkem Čtverce č. 71 či občanem nějakého jiného abstraktního útvaru s přidělenou visačkou. Občanské cítění se v nás probouzí v našich rodinách. Kdo je chladný v příbuzenských vztazích, nemůže být horlivým občanem. Naše city se postupně dotýkají širšího sousedství a pronikají k tradičním vztahům v provincii. To jsou ti rodinní známí v zájezdních hostincích a na místech oddechu. Rozdělení naší země vytvořená zvykem, a ne křečovitým rozhodnutím moci, dávala vzniknout spoustě malých obrázků velké země, které naplňovaly srdce hřejivým citem. Tato patriotická zaslíbenost nijak nedusí lásku k celku. Snad právě ona je průpravou a otvírá cestu k vyšším a rozlehlejším horizontům a vztahům, které jedině jsou s to člověka pohnout k citové účasti na rozkvětu a blahu království tak rozsáhlého, jako je Francie, prožívané stejně silně, jako by šlo o jeho nejsoukromější zájmy.”[8] „Být citově poután ke své skupině, milovat ten malý oddíl, k němuž člověk ve společnosti náleží, je prvním principem (jakýmsi zárodkem) společenského citu. Je to první článek řetězce, jímž dospíváme k lásce vlasti a lidstvu.”[9] Politickému myšlení Edmunda Burka[10] je zapotřebí se věnovat, neboť každý opravdový britský konzervativec na něj nějakým způsobem navazuje. Burke navíc ovlivnil i řadu amerických konzervativců a klasických liberálů. Základní principy konzervatismu totiž jako první formuloval on. Margaret Thatcherová přistupovala ke snaze eurooptimistů konstruktivisticky vytvořit jeden evropský superstát se stejně skeptickým postojem jako Burke přistupoval k sociálně inženýrským

euPortál

240


a univerzalistickým aspiracím francouzských revolucionářů. Na Burka se odvolávaly poměrně odlišné osobnosti pravice jako například F. A. Hayek, Russel Kirk, Joseph de Maistre, John Randolph, Roger Scruton, Margaret Thatcherová a dnes Václav Klaus.

euPortál

241

EKONOMICKÉ OTÁZKY

EKONOMICKÉ OTÁZKY Konzervativní hodnoty a free trade. Jak najít modus vivendi ? Marek Skřipský Pravice v zajetí ekonomismu ? Marek Skřipský Přijetí eura: později může být lépe Lukáš Kovanda Euro? Teď ne, mám golf Lukáš Kovanda

euPortál

242

EKONOMICKÉ OTÁZKY

Konzervativní hodnoty a free trade. Jak najít modus vivendi ? Marek Skřipský | euPortál, 3.3.2006 Po celá období novodobých a moderních dějin představovaly konzervatismus a kapitalistický model volného trhu vzájemné opory a velmi těsně provázané spojence. Obchodnický ruch a kapitalistická podnikavost zvelebovala úroveň příslušníků střední třídy, která je zase nezbytná pro chod svobodné a zdravé společnosti. Kapitalismus obecně nikdy nemířil proti konzervativním hodnotám a konzervativci zase naprosto respektovali a uznávali veškeré ekonomické principy kapitalismu. Je tomu tak dodnes ? Ve své úvaze bych se rád pozastavil nad proměnami kapitalismu a na formu jeho soužití s tradičními konzervativními hodnotami jako rodina, tradice, vlastenectví nebo přirozená hierarchie. Nejsem ekonom a tak budu rád, když někdo z přítomných čtenářů mé názory potvrdí, vyvrátí či poopraví. Cílem mého článku tedy není jen prezentovat můj pohled na věc, nýbrž také rozpoutat diskusi na dané téma. Jakési „protokořeny“ ideje volného trhu můžeme spatřovat v myšlenkách tzv. skotských osvícenců jakými byli myslitelé Smith a Fergusson. Každý zkrátka prostřednictvím neomezované směny naplňuje své potřeby, což vede k obecné spokojenosti všech, kdo se na tomto mechanismu podílejí – jednoduché. Finálně však západní koncept volného trhu formuloval filozof Max Weber v knize „Protestantská etika a duch kapitalismu”. Už zde Weber připomíná, že západní volný trh není západní ani volný sám od sebe. Jeho dobré fungování předpokládá existenci jistých podnikatelských ctností, ležících do značné míry mimo ekonomickou sféru. Jistě není od věci podotknout, že průkopníky dynamického a úspěšného systému free

euPortál

243

EKONOMICKÉ OTÁZKY

trade se stali právě angloameričtí protestanti se silným konzervativním a křesťanským cítěním. Volný trh se tedy ukázal jako úspěšný a jeho obhájci se stali mnozí konzervativní politici typu Thatcherové a Reagana. Výše popsaný „ideální stav“ panoval po mnoho a mnoho let. Kapitalismem prosazovaný model volného trhu zajišťoval rychlou industrializaci a ekonomickou prosperitu, která ve svém důsledku vedla až do poloviny dvacátého století k silné identifikaci se zemí a tradičními hodnotami, jak konstatuje ve svých pracích například britský historik Eric Hobsbawm. V polovině devadesátých let se situace začíná radikálně měnit s příchodem nových hráčů ztělesňovaných nadnárodními korporacemi. Ty samozřejmě existovaly již dříve, nicméně právě v této době extrémně posílil jejich vliv a moc. Tyto koncerny ( někdy paradoxně vzešlé z tradičních firem ) postrádaly a postrádají k místu podnikání a jeho tradičním vazbám jakýkoliv vztah a podnikatelské ctnosti pro ně představují sentimentální archaismus. Konzervativci byli náhle postaveni před nepříjemnou avšak nutnou změnu. Všiml si jí i konzervativní politolog Roger Scruton, když ve svém Slovníku politického myšlení poznamenal: „…Zdá se zřejmé, že konzervativní praxe nevyžaduje chránit moderní kapitalismus.“ Pat Buchanan pak nadnárodní korporaci přímo považuje za nepřítele tradice a prohlašuje: „Globální kapitalista a konzervativec jsou jako Kain a Ábel“ Odcizení nadnárodních korporací tradičním vazbám se projevilo v mnoha ohledech. Střední třída západních zemí už přestala na volnotržním modelu vydělávat tolik jako dříve. Neustálé bezohledné drancování jednotlivých oblastí a převádění pracovních odvětví do zemí třetího světa se na ní velmi negativně podepsalo snižováním reálných mezd v některých odvětvích, jakož i zvýšením nezaměstnanosti.

euPortál

244

EKONOMICKÉ OTÁZKY

Dále bych rád upozornil, že nadnárodní koncerny, jakési „světy ve světě“ si začínají pěstovat ze svých vysoce postavených zaměstnanců velmi specifickou skupinu. Americký politolog Samuel Huntington ji v knize „Kam kráčíš, Ameriko?“ věnuje značnou pozornost a charakterizuje ji termínem „vyprahlé duše”. Jedná se o lidi naprosto odtržené od jakýchkoliv tradičních hodnot a vazeb, o světoobčany jimž jde pouze o firmu a zisk, kteří mezi sebou komunikují jakousi „podnikatelskou angličtinou”. Raději než ze sousedem z ulice budou hodiny komunikovat přes internet s kolegou z opačné polokoule. Korporace si tak přímo vychovávají osoby odpovídající jejich vnímání světa. Zajímavý pokus – u levicového liberála nevídaný a překvapivý – učinil šéf amerických Zelených, Ralph Nader. Plné stovce korporací se sídlem v USA odeslal dopis, v němž je upozorňuje, že Amerika jim poskytuje úlevy, subvencuje je a brání. Proto žádá, aby tyto společnosti zahajovaly každou valnou hromadu akcionářů slibem věrnosti americké vlajce. Kladně odpověděla pouze jediná ( Federated department stores ), přičemž firma Ford ( ! ) se ve své arogantní a povýšenecké reakci přímo přihlásila k transnacionální identitě. Jen připomínám, že právě Ford dříve ztělesňoval bytostně americkou firmu a to i v době kdy již jeho pobočky expandovaly všude ve světě. Odpovědní zástupci z Fordových závodů v minulosti až do roku 1965 podporovali amerikanizaci přistěhovalců, platili jim kursy angličtiny a požadovali jejich přizpůsobení, o podpoře válečného úsilí USA nemluvě A dnes …? Z výše popsaných důvodů se proto domnívám, že konzervativec by s volným trhem ovládaným nadnárodními koncerny souhlasit neměl. V žádném případě zde nehodlám hájit nesmyslnou regulaci trhu v socialistickém smyslu, jak ji předvádí Evropská unie, to nikoliv. Nicméně konzervativní smýšlení se zkrátka s „moderním globálním kapitalismem“ dle mého soudu

euPortál

245

EKONOMICKÉ OTÁZKY

neslučuje. Konzervativec musí mít k soukromému majetku úctu a respekt, nesmí však souhlasit s tím, že úplně vše je na prodej a že trh je všeomlouvající hodnotou, před níž se tradiční kulturně morální a vlastenecké hodnoty musí sklonit. To si v minulosti uvědomil rovněž někdejší čelný britský konzervativec Harold MacMillan, když se už v sedmdesátých letech pokoušel najít alternativu k socialisticky řízené ekonomice na jedné a liberálním laissez faire na druhé straně. MacMillan volal po potřebě „soukromého podnikání bez sobeckosti“ opřeného o tradiční podnikatelské ctnosti ve weberovském pojetí. O tomtéž dnes uvažuje i novopečený předseda britských konzervativců Cameron, což považuji za jeho jediné pozitivum pro dnešní Conservative party. Podíváme – li se do sousedního Polska, zjistíme, že tamní konzervativní vláda se také rozhodla pro podobný systém, jenž nazývá jako sociální konzervatismus. I ten se dá chápat coby návrat k původní weberovské myšlence. Měli bychom si v neposlední řadě uvědomit, že volný trh v područí nadnárodních korporací de facto není až tak volný. Dochází k jeho „zabetonování” ke kartelizaci či znemožnění soutěže a tak se vytrácí idea svobodného výběru a spokojenosti všech aktérů. Konzervativně smýšlející člověk by tedy měl podporovat občasné zásahy státu ve prospěch skutečně volného trhu. Zní to velmi nekonzistentně, ovšem v historii jsem pro tento způsob nalezl jeden příklad. Počátkem dvacátého století platil v USA ekonomický model laissez faire, přičemž stát se o trh vůbec nestaral. To ovšem vedlo k výše zmíněným potížím a ekonomickým ztrátám. Republikánský prezident, konzervativec Theodore Roosevelt ( neplést s F.D. Rooseveltem ! ) tedy zahájil boj proti velkým trustům, aby došlo ke větší ekonomické soutěži a pružnosti trhu. Ačkoliv Roosevelt nedotáhl svůj boj do úplného konce, americké ekonomice jeho kroky poměrně pomohly. Budiž to příkladem pro všechny konzervativce.

euPortál

246

EKONOMICKÉ OTÁZKY

I dnes proto vidím potřebu Macmillanovského „soukromého podnikání bez sobeckosti“ Buchananova „tradičního kapitalismu” nebo „sociálního konzervatismu” v podání PiS. Jak k němu dojít je otázkou, na níž by měli odpovědět ekonomové.

Václav Klaus o euru: Evropská měnová unifikace je navíc trojským koněm celkové harmonizace ekonomických pravidel, politik a legislativy v EU. Jsem přesvědčen, že jakýkoliv problém v eurozóně bude v budoucnu interpretován jako důsledek nedostatečné harmonizace (jen formální unifikace měny), což povede k další vlně plíživé harmonizace. Německý ministr financí Hans Eichel to řekl jasně: „Měnová unie se rozpadne, pokud ji nedotáhneme do důsledků. Jsem přesvědčen, že potřebujeme jednotný daňový systém.“ (Sunday Times, 23. prosince 2001). Takováto nepotřebná a kontraproduktivní harmonizace (a centralizace), která je pokusem eliminovat komparativní výhody jednotlivých členských zemí, je pro mne jedním z nejhrozivějších prvků celého evropského integračního procesu. Srovnáme-li výše uvedené náklady a přínosy, obávám se, že není pravdou, že náklady evropské měnové unifikace nepřevyšují její přínosy. Bohužel převyšují. Pomalý hospodářský růst v EU od zavedení eura nelze považovat za důkaz tohoto argumentu, není ale ani úplnou náhodou. z projevu v CATO Institutu, Washington D.C., 20.11.2003

euPortál

247

EKONOMICKÉ OTÁZKY

Pravice v zajetí ekonomismu? Marek Skřipský | euPortál, 4.10.2007 „Podle „ekonomisty”, pravého věřícího v ekonomismus, suverenita, nezávislost, průmyslové prvenství, společenské hodnoty a země musí být obětovány, když bohové globálního obchodu přikážou. Stejně jako položil Abrahám z božího nařízení na obětní oltář svého syna, ekonomisté na něj pokládají národ.” Tak soudí americký konzervativec Pat Buchanan ve své nejnovější knize „Stav ohrožení” z roku 2006. Jedna z kapitol této knihy, nazvaná „kult ekonomismu”, až příliš palčivě ukazuje, kterak pravice v mnoha západních zemích opouští společenský konzervatismus ve prospěch ekonomismu. Co to ale je onen „ekonomismus“? Jedná se o dalšího „ismového“ strašáka, vytvořeného frustrovanou starou pravicí, anebo jde o skutečně nebezpečnou ideologii ? Ekonomismus je v zásadě teorií, která ve své finální podobě vznikla teprve počátkem devadesátých let, což souviselo s odstraněním bariér v globálním obchodu po skončení studené války. Smyslem ekonomismu je podřizování veškerého jednání potřebám globálních ekonomických hráčů a snaha o vysvětlení veškerých jevů z ekonomického hlediska. Ekonomisté věří, že ekonomika vládne světu a že, ekonomický růst a volný trh jsou lékem všech problémů. Volnotržní mechanismy se tak pro ně stávají v zásadě dogmatem víry, o němž se nediskutuje. Paradoxním faktem zůstává, že v některých ohledech se ekonomistické teze přibližují postulátům klasického marxismu. Obě teorie totiž vysvětlují svět primárně z pohledu ekonomické determinace - byť pochopitelně v opačném gardu - a například pohled na ženu, jako na samostatnou výdělečnou jednotku, kterou už „neomezuje” muž a rodina je u marxistů i ekonomistů téměř totožný.

euPortál

248

EKONOMICKÉ OTÁZKY

Jakákoliv sociálně konzervativní opatření typu rodinné mzdy, nebo vzestupné daňové úlevy za každé dítě, považují marxisté i ekonomisté za nežádoucí a ti posledně jmenovaní především „netržní”. V představách obou zmiňovaných směrů je člověk pouze ekonomickým zvířetem, rozhodujícím se podle teorie racionální volby. A pokud takovým není, měl by jím údajně ve svém vlastním zájmu být. Osobně jsem se vždy považoval za člověka konzervativního smýšlení a proto podle mě ekonomika i mezinárodní obchod mají primárně sloužit k udržení společenského řádu a sociální stability (neplést prosím s nesmyslným pojmem „sociální spravedlnost“) místa kde žiji. Také z tohoto důvodu se mimo jiné snažím kupovat zboží vyrobené v České republice, jakož i podporovat drobné a střední podnikatele. Ti totiž, na rozdíl od globálních korporací, cítí k místu svého podnikání větší či menší míru vazeb a odpovědnosti. Značná část mých pravicových přátel smýšlí o ekonomice odlišně. Aniž bych je chtěl urazit, musím říci, že přijali za svůj názor typu „free trade über alles“ a spolu s ním také související postoj, že co prospívá globálním ekonomickým hráčům, musí nutně prospívat lidem a zemím. A tak pravice obecně zcela správně a oprávněně upozorňuje na nebezpečí spojená s fenomény NGOismu, feminismu, multikulturalismu či humanrightismu, nicméně destruktivní vliv ekonomistické ideologie často nevnímá, anebo bere ekonomismus za svůj. To lze jistě chápat u libertariánské pravice, nicméně zbožšťování volného trhu ze strany některých konzervativců skutečně nedovedu pochopit. Tvrdé jádro konzervativců však nese prapor „antiekonomismu” odhodlaně dál. Význačný konzervativní filozof Roger Scrutton otevřeně prohlásil, že konzervativní praxe už nevyžaduje podporovat aktuální model globálního kapitalismu, přičemž veřejnosti výstižně

euPortál

249

EKONOMICKÉ OTÁZKY

nastínil podobu „multinárodního byznysmena”: „Je to někdo, kdo si přeje zničit všechny odlišnosti mezi lidmi a kdo se v žádném městě necítí doma, protože je všude cizincem - včetně svého rodného města. Vnímá svět jako jeden ohromný systém, v němž jsou všichni stejnými zákazníky a konzumenty, výtvory tužeb a potřeb. Šťastný je pouze tehdy, pokud může přemísťovat lidi z místa na místo, rušit lokální vazby a bořit hranice i zvyky ve shodě s neúprosnými požadavky ekonomického pokroku.” Nevím jak laskavému čtenáři, ale mě takovýto konstruktivismus nové generace globálních byznysmenů, spojený s vnímáním lidí jako „rovných zákazníků a konzumentů” silně zapáchá levičáctvím. Rovněž známý politolog Samuel Huntigton varuje před negativním vlivem ekonomistů na společnost. Označuje tyto lidi termínem „vyprahlé duše” a poukazuje na jejich totální odtržení od tradičních vazeb a hodnot. Byl bych velice nerad, kdyby čtenáři vnímali tento článek jako striktní zavržení volnotržních mechanismů a jednoznačnou podporu protekcionismu, neboť takto není míněn. Nejsem sice ekonom - jak z textu jistě vyplývá - ovšem poměrně sympatické východisko nacházím v takřečené „nové teorii obchodu” reprezentované zejména držitelem Nobelovy ceny, Paulem Samuelssonem. Nová teorie tvrdí, že pro diverzifikovanou ekonomiku zkrátka nelze rigidně uplatňovat jeden univerzální model, ale že je nutno postupovat selektivně a vždy zohlednit strategické chování průmyslu a dopad na sociální řád určité oblasti. Podle stoupenců nové teorie volný trh není a nebude dokonalý a tudíž přenechávat vše principu „laissez faire” nepředstavuje trvale optimální volbu. Redaktor pravicového magazínu Front page, Robert Locke definuje novou teorii obchodu následovně: „Nová teorie obchodu…netvrdí, že jakýkoliv druh protekcionismu je eo ipso (vždy) lepší než volný obchod. Závěry této teorie jsou obecnější a nejednoznačné…Nová teorie obchodu tvrdí, že matematicky je

euPortál

250

EKONOMICKÉ OTÁZKY

možné, aby protekcionismus byl někdy nejlepším řešením, protože matematicky je možné, aby volný obchod někdy vedl k horším než nejlepším výsledkům.” Stejně jako Samuelsson i já se domnívám, že volný trh není nějakým démonem, nicméně není ani nedotknutelnou modlou, zázračně léčící veškeré neduhy ekonomiky. Nemístná glorifikace volného trhu pak logicky vede k ekonomistickým názorům, které, podle mého soudu, nemají s konzervatismem společného vůbec nic. Spor ekonomistů s jejich odpůrci však zdaleka nespočívá pouze v odlišných názorech na řízení ekonomiky, je to také spor filozofický, hodnotový a kulturně morální. Jedná se v něm o to, zda je svět skutečně pouze jedním velkým trhem a zda veškeré tradiční hodnoty jako sociální řád, domov, kultura, vlastenectví, rodina a víra mají ustoupit teorii ekonomistů, v níž jsou tyto pouze překážkami pro svět globálního obchodu. V České republice se silný vliv ekonomismu projevuje v projevech mnoha členů ODS. Občas mám dojem, že pro některé její politiky jsou jediným tématem ekonomické otázky, přičemž požadavek, aby se konzervativně liberální strana zasazovala o rozvoj tradičních hodnot, nenachází vždy patřičnou odezvu „Jó, pravice, ta je jenom pro bohatý,” zaslechl jsem náhodou v útulné hospůdce útržek debaty od vzdálenějšího stolu. I toto je důsledek ekonomismu. Díky němu nedokázala pravice část lidí přesvědčit, že jsou s ní spojeny i jiné cíle než ty ekonomické. Závěrem bych všem čtenářům předložil k zamyšlení další citát Pata Buchanana, tentokrát z knihy „Smrt Západu”. Již úvodem předesílám, že jej v žádném případě neuvádím proto, abych podporoval zvyšování už tak nehorázně vysokých daní. Jen bych byl rád, kdybychom uvažovali nad tím, zda je ekonomika skutečně „über alles“: „Když však byla v padesátých letech dvacátého století v Americe daň z příjmu pro nejbohatší přes 90 %, byla to podle

euPortál

251

EKONOMICKÉ OTÁZKY

jakéhokoliv mravního a sociálního ukazatele (zvýrazněno autorem článku). Myslím, že v ekonomice to opravdu není…

lepší

země.”

Člen bankovní rady ČNB Mojmír Hampl o euru: Útočím tedy na rozšířený mýtus, že samo členství v eurozóně je znakem kvality ekonomiky, členstvím v lepším klubu. Naopak, kvalita se tvoří doma, ne venku. I proto platí, že všechny reformy děláme kvůli sobě, ne kvůli euru. Euro je maximálně jen zástupný, pomocný argument třetího či čtvrtého řádu. Má-li země skvělou domácí politiku, bude se jí dobře dařit i bez eura. Má-li špatnou, euro jí nepomůže. Získat často přeceňované mikroekonomické výhody jednotné měny (nulové poplatky za směnu, eliminace kurzového rizika pro podniky) je možné právě jen tehdy, když plnění domácích úkolů zabrání nepříjemným a podceňovaným makroekonomickým nákladům jednotné měny (vyšší inflace, prodlužování a prohlubování recesí při asymetrických šocích, hlubší a delší strukturální problémy na trzích práce i zboží při „zprůměrované“ měnové politice pro celou zónu). Snad by tedy stálo za to dívat se na „problém“ stanovení data vstupu jinak, než bývá zvykem. Nikoli brát termín jako kouzelnou hůlku, která nás jakýmsi zázrakem bude disciplinovat, ale zkusit vzít vstup do eurozóny naopak jako finální „zlatou tečku” celého procesu dlouhodobého dotahování k příjmovým, mzdovým a cenovým hladinám našich zatím stále bohatších sousedů, kterému ekonomové říkají reálná konvergence. A je skoro jedno, jestli taková tečka přijde za osm či patnáct let. Důležité je hlavně to, jak my sami budeme po tu dobu plnit své domácí úkoly a jak rychle budeme bohatnout.Euro nám v tom nepomůže. z článku Euro: ty šaty nám nepadnou, MF Dnes 18.8. 2007

euPortál

252

EKONOMICKÉ OTÁZKY

Přijetí eura: později může být lépe Lukáš Kovanda | euPortál, 19.11.2007 Deficity veřejných financí posouvají termín přijetí eura. Řada ekonomických odborníků míní, že zrovna tento fakt nemusí být tak příliš na škodu. Proč se vzdávat tak kvalitní měny, jakou je koruna? ptá se třeba analytik Pavel Kohout. Českou cestu za eurem čerstvě skropila kritika Evropské komise (30.5.). Eurokomisař pro hospodářské a měnové otázky Joaquín Almunia se pozastavil nad tím, že Česko prohlubuje svůj deficit veřejných financí i přes příznivý vývoj české ekonomiky. O neblahých vyústěních schodku již bylo vyřčeno mnohé. Ekonomickému zdraví nesvědčí, oddaluje nás od plnění konvergenčních kritérií a tím pádem od eura. Kacíři varují před inflací Jenže i mnozí ekonomičtí experti se táží, kde jsou ony neoddiskutovatelné přínosy jednotné evropské měny. A lze mezi řádky jejich úvah číst i kacířské myšlenky: veřejný schodek jako takový je mínus, to, že oddaluje přijetí eura je už mnohem menší mínus, ne-li plus. „Česká měna se v současné době nachází ve stádiu dohánění eura, kdy zvyšuje svoji kupní sílu na jeho úroveň,“ říká Robert Holman, člen Bankovní rady ČNB. „Děje se tak prostřednictvím jednak nominálního zhodnocování a jednak prostřednictvím inflačního diferenciálu – tím, že je v ČR růst cenové hladiny vyšší než v zemích eurozóny,“ vysvětluje. Po přijetí eura již ČR může eurozónu dohánět pouze inflačním diferenciálem, nikoliv nominálně, což v případě, že toto přijetí bude předčasné, povede k enormnímu nárůstu inflace. „Kdybychom přijali euro zítra, inflace by rázem vyskočila o dva až čtyři procentní body,“ dodává Holman. Dohánění totiž v posledních

euPortál

253

EKONOMICKÉ OTÁZKY

letech probíhá téměř výhradně na bázi nominálního zhodnocování ve výší zhruba tři procenta ročně. Euro je řadou ekonomů stále silněji vnímáno jako politický symbol, s nímž své kariérní osudy spojila celá generace evropských politiků. Ti se sice opírají o studie renomovaných ekonomů, avšak problém je, že teoretické závěry zůstávají nezřídkakdy praxí nepotvrzeny. Léta od zavedení společné měny ubíhají a efekty jsou rozporuplné. „Ekonom Andrew Rose přišel roku 2001 se studií, jež přínos měnové unie spatřovala v tzv. efektu obchodu - prohloubení zahraničních směnných styků členských zemí a následného růstu HDP,“ říká Holman. Data však hovoří takto: v roce 2005 činil podíl dovozů a vývozů na HDP v případě ČR, Irska, Portugalska a Řecka po řadě 105, 58, 42 a 17,5 procenta. „Zdá se tedy, že geografická blízkost má mnohem větší efekt než členství v eurozóně,“ shrnuje Holman. Slovenská lekce Tento Holmanův názor potvrzuje i Peter Gonda, ekonomický analytik slovenského Inštitútu M. R. Štefánika. Závody, kdo dřív přijme euro, jsou podle něj „závody ve skocích do tmy“. V tomto ohledu, zdá se, vítá jaksi vynucenou, ale přece jenom zdrženlivost Česka oproti Slovensku, které je již účastno předvstupního mechanismu ERM II. „ČR má ještě, na rozdíl od Slovenska, možnost vyčkat, zda se třeba eurozóna nakonec samovolně nerozpadne,“ vysvětluje Gonda. „Ficova vláda použila euro jako předvolební tahák,“ míní Jiří Schwarz, děkan Národohospodářské fakulty VŠE v Praze. Řadoví občané společnou měnu často vnímají jako vstupenku do světa bohatých, ke mzdám na úrovni zemí západní části EU, jenže si neuvědomují strasti s přechodem na ni spojené, vysvětluje.

euPortál

254

EKONOMICKÉ OTÁZKY

„Cesta ke konvergenci cenových hladin ČR a eurozóny je ještě velmi dlouhá a skýtá rizika poměrně vysoké inflace,“ potvrzuje dále Schwarz Holmanova slova. Paralelní měny Jak Gonda, tak Schwarz obhajují systém paralelních měn, kdy by euro nějaký čas simultánně fungovalo jako platidlo po bok koruně, což by vyústilo v naše „měkké přistání v eurozóně“. „Konkurenčně vyhraje ta měna, o niž bude větší zájem,“ uvádí Gonda. Značné nebezpečí je naopak spatřováno ve stavu, kdy neustálé poodkládání termínu přijetí eura snižuje nejen kredibilitu ministerstva financí, ale zejména kredibilitu České národní banky, která je klíčová pro celý finanční systém a již důkladně monitorují investoři. Nejnovějším oficiálním termínem přijetí eura je 1. leden 2012. „Jsem pro to, aby politici explicitně neuváděli žádný konkrétní termín přijetí jednotně měny a nevyvolávali jakákoliv očekávání,“ říká Schwarz. Pavel Kohout soudí, že euro zatím funguje jako zesilovač buď pozitivních, nebo naopak negativních ekonomických efektů. „Zatímco Španělsku vstup do eurozóny a následný příliv investic prospěl – s jedenácti procenty tvorby HDP eurozóny se na růstu stejného regionu podílelo v letech 2002 až 2006 jednou třetinou -, sousední Portugalsko přijalo euro ve špatnou dobu, což zesílilo tamní hospodářské problémy,“ říká. A jak je možné, že politici stále odmítají ve větší míře reflektovat tyto námitky ekonom? „Protože většina politiků jsou ekonomičtí ignoranti,“ odpovídá Kohout. Přesto se zdá, že nejlepším návodem, jak postupovat v otázce eura, je vyčkat tak dlouho, jak to jen bude únosné – nikoliv však za cenu prohlubujících se deficitů! – a poté vybrat příhodný okamžik k naskočení do eurovlaku, abychom se třeba po vzoru Portugalska neocitli na poněkud zrezavělých kolejích.

euPortál

255

EKONOMICKÉ OTÁZKY

Euro? Teď ne, mám golf Lukáš Kovanda | Týden, 26.11.2007 ČTK, 19.9.2006: Česká republika zřejmě euro v roce 2010 nepřijme, vyplynulo z vyjádření guvernéra ČNB Zdeňka Tůmy a premiéra Mirka Topolánka po jejich dnešní schůzce. ČTK, 18.11.2007: Premiér Mirek Topolánek v pořadu ČT Otázky Václava Moravce označil termín přijetí eura v roce 2012 za nereálný.

Kdo ví, zda je to zběsilým životním tempem české politické jedničky, nicméně niterné biologické hodiny Mirka Topolánka tikají s vyšší kadencí než hodiny reality. Uplynulo jen něco málo přes rok a premiér již stačil zamítnout i o dva roky posunutý termín přijetí jednotné evropské měny. Ekonomové už delší dobu zjevují, že opravdu realistickým termínem přijetí eura jsou roky 2013 nebo 2014. Ostatně, mnozí z nich to proklamovali už v době, kdy Topolánkův předchůdce Paroubek před volbami krmil veřejnost pohádkou o euru v roce 2010. Jako améba se měnící termíny přijetí nejsou tím, co česká ekonomika potřebuje. V očích zahraničních investorů snižují kredibilitu vlády a ministerstva financí – což zas taková potíž není -, ale zejména, i když nezaslouženě, ČNB – a to už potíž je. Důvěryhodnost klíčového bojovníka proti cenovému vzlínání musí být prosta škrábnutí. Topolánkovo nevyjádření ohledně dalšího konkrétního termínu přijetí eura je tedy v nastalé situaci asi nejlepším krokem. Investoři sice nemají rádi ani nejistotu, leč aspoň se vyhneme jejich rozčarování v podobě dalšího, trapného posunutí termínu. Pokud si odmyslíme politické zkraty spojené s posuny, z hlediska makroekonomického není pro Českou republiku delší období bez jednotné měny nikterak zhoubné. Čím více let s korunou, tím více možností dostatečně se s ekonomikou eurozóny sladit. Sladit, euPortál

256

EKONOMICKÉ OTÁZKY

abychom si mohli osladit přijetí eura. Nebudeme-li sladění, bude euro hořkou pilulkou. Nyní se s kupní silou eurozóny synchronizujeme dvěma způsoby: zhodnocováním koruny vůči euru a inflačně – tím, že u nás rostou ceny rychleji než v eurozóně. S přijetím jednotné měny by první možnost samozřejmě zanikla a vše by zůstalo na bedrech zdražování. Zvlášť v poslední době koruna výrazně zpevnila, což dělá vrásky vývozcům - signál mluvící pro euro -, ale je krátkozraké podléhat jen jejich volání. Exporty jsou pro růst HDP zásadní, ale zdaleka netvoří celou ekonomiku. Tleskáme tedy Topolánkovu odložení české ženitby s jednotnou měnou? Nikoliv. Premiér si patrně jen připravuje prostor pro otálení s kurýrováním veřejných financí, teprve jejichž plné zdraví je zárukou přínosného přijetí eura. Bohužel, důvod odsunutí přijetí eura není ekonomický, ale politický. Jen náhodou se ekonomické postoje k euru vnějškově shodují s těmi populisticky politickými. Náplň pod vnějším pláštěm je ale zcela odlišná: ekonomové by v mezičase rádi řízné reformy, Topolánek klid na golf a milenčiny biologické hodiny.

euPortál

257

DOPLŇKOVÉ TEXTY

DOPLŇKOVÉ TEXTY Turecko v Evropské unii ? Záleží na její podobě Marek Skřipský Česko ve víru migračních toků. Přátelská a nepřátelská imigrace Benjamin Kuras Boj EU proti globálnímu oteplování v kontextu demografického vývoje Tomáš Břicháček Celoevropská ztráta paměti aneb jak eurokraté destruují národní identitu Benjamin Kuras Válka ve Vietnamu a falešný mýtus květinových dětí Marek Skřipský Odpoutejme se od zkresleného levicového pohledu na španělskou občanskou válku Tomáš Břicháček Komunistický a nacistický antisemitismus Michael Anděl Podmaní si extrémisté Evropskou unii? Lukáš Kovanda

euPortál

258

DOPLŇKOVÉ TEXTY

Turecko v Evropské unii ? Záleží na její podobě Marek Skřipský | euPortál, 1.6.2006 Diskuse o případném přijetí Turecka do Evropské unie se stala již před nějakým časem známým leitmotivem politiků, analytiků i laických zájemců o problematiku Evropské unie či střetu civilizací. Až příliš často se v diskusi na dané téma dostávaly ke slovu emoční výlevy bez předchozího racionálního zvážení, což bylo věci pouze na škodu. Pojďme tedy klidně zvážit veškerá pro a proti a teprve pak se rozhodněme, zda připustíme Turky do „našeho“ společenství. Turecko bezesporu patří k jinému kulturnímu okruhu než je euroatlantický. Namísto antického a křesťanského pilíře stojí svými kořeny v islámské tradici, ačkoliv formálně je státem sekulárním. Kulturní propast pochopitelně může ve spojení s volným pohybem osob a nízkou mírou přizpůsobivosti představovat závažný problém, o kterém by nám jistě mohli vyprávět němečtí sousedé. Již nyní se ve Francii, Německu, Švédsku i jinde hroutí multikulturní utopie, což asi vidí všichni kromě multikulturalistických fanatiků. Na druhou stranu, Turecko je již dlouhou dobu spolehlivým členem NATO a z vojenského hlediska zde představuje třetí největší sílu ( po USA a Velké Británii ), zatímco armády většiny členských států připomínají od poloviny devadesátých let spíše špatný vtip. Je férové využívat tureckého „jižního štítu” a zároveň se k Turecku chovat přezíravě ? Nezapomínejme ani na fakt, že Turecko je věrným spojencem Západu proti nebezpečí islamismu, přičemž v muslimském světě ztělesňuje stát s největší mírou svobody a občanských práv. A že v Turecku není demokracie? Bůh za to zaplať. V Turecku prostě musí ze strany armády a světských elit docházet k ochraně svobody omezováním demokratických principů. Demokracie mimo euroatlantický okruh neexistuje a zásada jeden člověk – jeden hlas

euPortál

259

DOPLŇKOVÉ TEXTY

by vedla k posílení ulice, jež by zvolila ty největší protizápadní islamisty. Demokratizace islámského světa by nutně vedla k jeho islamizaci. To by si měly eurounijní orgány uvědomit a přestat Turecko donekonečna peskovat za „demokratický deficit“. Spíše bych ocenil, kdyby si vyřešily vlastní nedostatky v demokratických rozhodovacích mechanismech. Takže zpět k začátku…Co tedy s tím Tureckem, když před námi leží závažné argumenty pro a proti ? Odpověď je jediná. Přizvání Turecka záleží na tom, jakou EU vlastně chceme mít. Pokud je někdo stoupencem federalizace a přeměny EU v Superstát se společnou zahraniční, vnitřní i sociální politikou, pak pochopitelně není možné, aby součástí tohoto pevně integrovaného celku bylo rovněž Turecko. Kulturní, náboženské i společenské rozdíly by to zkrátka neumožňovaly. Mají –li se jednotlivé státy více integrovat a odevzdávat další a další kompetence bruselskému centru, pak lze jen stěží přimíchat Turky do evropského tmelu. Druhou možností je však koncepce EU v rámci De Gaullovy „Evropy národů”, kdy unie představuje pouze volný ekonomický prostor, jehož možností jednotlivé státy využívají. Do takovéto unie by pak Turecko jistě mohlo vstoupit. V případě, že hlavními politickými jednotkami unie budou suverénní národní státy, do jejichž kompetence se tak logicky vrátí – kromě jiného – také imigrační politika, nemusíme se Turecka bát, stejně jako dnes nikoho nevzrušuje, že Turecko pravidelně hraje fotbalové mistrovství Evropy. Alexander Solženicyn kdysi označil národy za paletu lidstva, kdy každá barva má svou jedinečnost. Pokud tedy suverénní evropské národní státy se svou jedinečností a úctyhodnými dějinami i tradicemi přizvou do společného ekonomicko administrativního prostoru Turecko – svou „jižní hradbu” - mohou na tom všichni vydělat. Toť oč tu běží…

euPortál

260

DOPLŇKOVÉ TEXTY

Česko ve víru migračních toků. Přátelská a nepřátelská imigrace Benjamin Kuras | Euro, 3/2007 Navzdory fraškám českých politiků je Česká republika poměrně laskavou a přívětivou zemí, v níž stojí za to žít. K tomuto názoru jsem po patnácti letech vážných pochyb dospěl loni při televizním sledování fotbalového utkání českého národního mužstva, v němž se často opakovaly záběry na skupinky mladých Vietnamců mávajících českými vlajkami. Vzpomněl jsem si přitom na dvě nesmrtelná rčení britského konzervativního politika Normana Tebbita, který býval ministrem ve vládě Margarety Thatcherové. To první, s trochou nadsázky, ale míněno vážně: „Míru integrace a loajality imigrantů poznáte podle toho, kterému týmu fandí.” Podle této definice tito fotbaloví fandové, kteří se narodili vietnamským rodičům v Česku, jsou ryzí Češi symbolizující skutečnost, že vietnamská imigrace v Česku je mimořádně úspěšná, blahodárná a záviděníhodná. Druhé Tebbitovo rčení znělo, už jen vážně a bez nadsázky: „Když byl můj táta ve dvacátých letech bez práce, neseděl doma na žádné sociální podpoře, nýbrž sedl na kolo a jel hledat práci jinam, dokud ji nenašel.” Chtěl tím jako ryzí konzervativec říct mimo jiné i to, že vinu na mnohých problémech dnešní Evropy nese i přehnaně štědrý systém sociálního zabezpečení, který příliš mnoho Evropanů povzbuzuje k závislosti na státu a nezodpovědnosti za vlastní osud. Když si toto rčení promítneme z Británie 20. let do dnešního globalizovaného světa, napadne nás, že i dnešní světová migrace je z velké části přesně tím, co dělal Tebbitův táta: přesunem lidí z míst, kde není živobytí, do míst, kde živobytí je. Kdyby tomu ale bylo jenom tak, svět by byl jednodušší a my bychom se problémem

euPortál

261

DOPLŇKOVÉ TEXTY

imigrace nemuseli zabývat, neboť naše ekonomiky by si jej vyřešily samy od sebe. Pro koho by živobytí bylo, ten by zůstal, pro koho by nebylo, jel by jinam. Jenže migrace má ještě dva další důležité aspekty, které už tak jednoduché nejsou. Oba jsou politické, ale mají opačný charakter. Jeden je blahodárný, druhý je smrtelný. Většina problémů dnešní evropské imigrace spočívá v tom, že jsme tento opačný charakter přestali rozlišovat. Pokusíme se je zde nejprve oba stručně objasnit a jejich odlišnost zostřit. Poslouží nám k tomu dějiny imigrace britské, která má dlouhé a štědré tradice. Nepočítáme-li do imigrace ozbrojené invaze Římanů, Vikingů, Aglosasů a nakonec Normanů, začínáme imigraci sledovat od francouzských protestantů koncem 16. století, jejichž příchodem vznikla v Británii tradice poskytování politického asylu pronásledovaným menšinám. Za třicetileté války přicházeli protestanti ze zemí habsburské rekatolizace. Od revoluce Cromwellovy následoval příchod španělských a portugalských Židů. Po nich přicházela po troškách imigrace židovská ze střední a východní Evropy, která se změnila koncem 19. a začátkem 20. století ve vlnu prchající před pogromy carského Ruska. Z pogromů tureckých zase prchali Arméni. Po bolševické revoluci následovala imigrace pravicových a liberálních Rusů, Ukrajinců a Baltů. Po nich desetitisícové vlny uprchlíků z nacismu. Od spuštění železné opony koncem 40. let několik vln imigrace z komunismu, a to z Evropy i z Asie. V 60. letech to byly desetitisíce Indů vyháněných z Ugandy. Po Chomejního islámské revoluci přišli Iránci. Levě orientovaní liberálové přicházeli z diktatur Latinské Ameriky a Jižní Afriky. Byla to směsice odlišných kultur a kompletního politického spektra zprava doleva. Všechny tyto imigrace však měly několik společných prvků:

euPortál

262

DOPLŇKOVÉ TEXTY

1. Přicházely do země, která byla blízká či přinejmenším tolerantní k jejich politickému či náboženskému přesvědčení či cítění, a ze zemí, které je za toto přesvědčení perzekvovaly. 2. Cítili k Británii vděk a také jej dávaly najevo. 3. Okamžitě od příchodu se samy staraly o své ekonomické přežití zapojením do ekonomického života. 4. Snažily se co nejrychleji přizpůsobit britskému politickému systému, britským zákonům, britské kultuře, britskému vzdělání a byli hrdí na to, že k této zemi mohli patřit. Jejich druhá generace se téměř bez výjimky stávala loajálními Brity, i když si ponechávali některé charakteristiky kulturní, kulinární nebo náboženské. 5. Všechny byly pro hostitelskou zemi velkým kulturním a ekonomickým obohacením. 6. Všechny braly jako samozřejmost, že stejný přístup jako ony bude mít každá další imigrace, tu a tam se jí snažili i pomoci. Brali to jako jakousi nepsanou ale samozřejmou gentlemanskou dohodu a nedovedli si představit, že by to někdy mohlo být jinak. Všecko se najednou změnilo v letech sedmdesátých novou imigrací, která porušila všechny body této dohody. To že se dnes Česko stává domovem blahodárných imigrací jako Vietnamci, je důkazem českého dospívání, a může Čechům sloužit jako zdroj sebeúcty a hrdosti. Češi jsou dnes normální, humánní a poměrně prosperující evropský národ, který si může imigraci dovolit včetně některých problémů s ní spojených. Do jaké míry tyto problémy nechá vyrůst, aniž by je řešil dřív, než se stanou neřešitelné, záleží na tom, jak důkladně bude sledovat průběh imigrace v západní Evropě. Nebudeme si ji definovat ideologicky, nábožensky, kulturně, a vůbec už ne etnicky, nýbrž čistě jen z hlediska oněch dvou opačných kritérií - blahodárnosti a smrtelnosti. Jakékoli náboženské či kulturní předsudky by nám totiž chápaní zamlžily a odváděly nás na boje proti nepodstatnostem a větrným mlýnům. Nejde totiž vůbec o to, s

euPortál

263

DOPLŇKOVÉ TEXTY

jakou kulturou či náboženstvím se tato imigrace ztotožňuje, jako o to, že se ve stále a prudce rostoucím počtu poddává víře, že svou hostitelskou kulturu a civilizaci musí zničit pomocí všech dostupných prostředků, protože jí to přikazuje jakýsi nezpochybnitelný Vyšší princip. V tomto ohledu je tedy totožná s ideovou podstatou nacismu a komunismu a jako takovou ji musíme vnímat, máme-li si před ní ještě zachránit život. K rozlišení těchto imigrací na přátelské a nepřátelské si vezměme fenomén, kterému se anglicky říká mindset čili nastavení mysli nebo myšlenková souprava. Neschopnost či neochota je dosud rozlišit už přivedla několik západoevropských zemí – a vede celou Evropskou unii – na pokraj národní, kulturní a civilizační sebevraždy, jejíž dokončení odhadují optimisté na rok 2050, pesimisté o dvacet let dřív. Jestliže Evropa zavčas neprocitne k jejich jasnému rozlišení a nezačne se pode toho k nim chovat, naše dnes rozené děti už budou dospívat v nesvrhnutelném totalitním režimu, ve srovnání s nímž se komunismus bude zdát jako mateřská školka a ráj humanismu. Většina západoevropských států – a prakticky všechny instituce Evropské unie – se už dnes chovají, jako by nástup tohoto režimu byl nejen nevyhnutelný, nýbrž i záhodný. Už teď mu přizpůsobují svoji politiku domácí a straní mu v politice zahraniční. Někteří troufalejší politologové dnešní situaci Evropy přirovnávají ke stavu středoamerické civilizace v prvních desetiletích nástupu španělských conquistadorů, který skončil duchovním i fyzickým zničením celé jedné a kdysi velkolepé kultury, civilizace a ekonomiky. Tomu, že nástup takového nového totalitního režimu je za současných trendů skutečně nevyhnutelný, nasvědčuje několik premis, podpořených statistikami. Zda jsou tyto premisy faktické či mytické, ze zeptáme za chvíli, ale nejprve si je vyjmenujme: 1. Z demografických statistik vyplývá, že za současné míry porodnosti by se během jedné generace původní evropská populace mohla prudce zmenšit, možná až o čtvrtinu.

euPortál

264

DOPLŇKOVÉ TEXTY

2. Ekonomicky to znamená, že do třiceti let bude mít Evropa nedostatek výdělečně činných, z jejichž daní by stát mohl vyplácet důchody rostoucího počtu penzistů a udržovat při životě ta kvanta subvencovaných institucí, které se stále množí jako forma umělého udržování zaměstnanosti. 3. Imigrace pracovních sil je tudíž nezbytná, aby v Evropě nenastal ekonomický kolaps, a že tedy bude muset pokračovat současným tempem, ne-li ještě rychleji. 4. Při současné vyšší porodnosti imigrace by tato nová část populace, která nefandí idejím a hodnotám evropského humanismu, demokracie a lidských práv, mohla prudce vzrůst, snad až o polovinu. Které z těchto premis jsou fakta a které mýty, se pokusme zjistit následujícími otázkami, jaké si běžní politici a ekonomové zatím nekladou: K premise 1: Je skutečně nutné, aby se populace planety donekonečna zvyšovala, a je to vůbec záhodné a blahodárné v omezeném prostoru s omezenými zdroji potravy a energie? Proč by se naopak nemohl přirozený nenásilný úbytek populace vykládat jako zlepšení kvality života? K premise 2: Jestliže nebude dostatek mladých, kteří by ze svých daní živili starce, co brání starcům zůstat ekonomicky aktivní a samostatní až do konce života – samozřejmě s výjimkou menšiny, která toho nebude fyzicky či mentálně schopná, jako toho ostatně nejsou schopné určité menšiny v kterémkoli věku? Proč by se naopak aktivita starců nemohla brát jako požehnání, které jim přidává pocitu užitečnosti a radosti ze života a od něhož se mladší generace mají co učit? K premise 3: Jak může být imigrace nezbytná v ekonomice, která má trvalou nezaměstnanost v průměru okolo patnácti procent? Jak by se daly změnit pracovní podmínky, aby nezaměstnaní Evropané zaplnili volná pracovní místa, na která si dnes importují imigranty?

euPortál

265

DOPLŇKOVÉ TEXTY

A jak by se naopak daly zlepšit podmínky v zemích původu imigrace, které by tamním obyvatelům vytvořily život, z něhož by nechtěli a nepotřebovali emigrovat? K premise 4: Jestliže zůstane nepřátelská imigrace a její porodnost neregulovaná, jak dlouho potrvá, než proběhne populační výměna, v níž na místo nynější liberálně a demokraticky smýšlející většiny nastoupí většina myslící totalitně a pak si demokraticky zvolí totalitní režim? Vzhledem k tomu, že velká procenta nepřátelské imigrace a jejích potomků zůstávají naopak ekonomicky neaktivní a závislí na sociální podpoře, jak dlouho potrvá, než se evropská ekonomika zhroutí pod tíhou rostoucí populace nezaměstnaných a nezaměstnatelných? Jestliže stále sílí procento nepřátelské imigrace ochotné použít k pádu naší civilizace hromadného vraždění, dá se pádu Evropy ještě zabránit? A jestliže ano, jak? A jestliže už ne v celé Evropě, tak alespoň v Česku? Většina těchto otázek je dnes silně zamlžovaná ohledy politickokorektními, multikulturními a anti-xenofóbními. My se zde pokusíme dodat si trochu troufalosti, abychom je z té mlhy vytáhli na světlo. Zde tedy přehršle troufalých odpovědí, z nichž některé se nám budou okamžitě jevit nerealizovatelné. Jenže realizace odpovědí, které se kdysi zdály nerealizovatelné, je samotnou podstatou civilizace. K premise 1 se pokusme smířit s tím, že naše porodnost se už nikdy nezvýší a že si tedy budeme na stárnoucí společnost muset nejen zvykat, ale i najít v ní zálibu. Stáří s sebou vedle všelijakých drobných zneschopnění a postupné senility přináší zkušenosti, vzdělanost, nadhled, moudrost, rozvážnost, nechuť k plýtvání časem, energií a hmotnými prostředky, a schopnost rozlišovat mezi podstatným a nepodstatným, užitečným a neužitečným, hodnotným a bezcenným, chybným a správným. To nejsou zrovna nejhorší předpoklady pro efektivnější řízení společnosti. I kdybychom se ještě pokusili porodnost prudce zvýšit tím, že každý z nás, kdo ještě může,

euPortál

266

DOPLŇKOVÉ TEXTY

bude honem plodit deset dětí, praktický výsledek, tedy jejich pracovní produktivnost, se dostaví až za nějakých pětadvacet let, a tolik let na záchranu nám už možná nezbývá. K premise 2: Reformovat systém starobních důchodů tak, aby se samotné důchody nemusely zvyšovat, ale aby se důchodcům umožnilo pokračovat v produktivní práci, třebas i s daňovým zvýhodněním, na částečný úvazek, na volné noze, a podobně. K premise 3: a. Vytvořit takovou strukturu zaměstnanosti a sociálního státu, která by finančně zvýhodňovala jakoukoli produktivní práci před nezaměstnaností a sociální podporou a umožňovala snadné přeškolování z profesí trhem nežádaných na profese trhem žádané. b. Vytvořit systém vzdělání, který by všechny generace nepřetržitě vzdělával nejen k dovednostem praktickým a uplatnitelným, nýbrž i k všeobecné kultuře a civilizovanosti, včetně zásad etiky, estetiky a společenské etikety. K tomu nemusíme sahat daleko, stačí Komenský a Foglar. c. Vytvořit trvalý rozpočet a organizační strukturu pro ekonomickou pomoc zemím s nejpočetnější ekonomickou emigrací, který by jejich obyvatelům – ne zkorumpovaným vládcům – umožňoval ekonomický rozmach, podle starého hesla „Když dáš chudákovi rybu, nakrmíš ho na den, když ho naučíš rybařit, nakrmíš ho na celý život.“ K premise 4: a. Jestliže si i při plné zaměstnanosti bude ekonomika vyžadovat zvýšenou imigraci, redefinovat pro ni kritéria částečně podle její okamžité ekonomické uplatnitelnosti, ale především podle původního principu, smyslu a účelu politického azylu – jímž je záchrana života perzekvovaných. To znamená aktivně nabízet azyl těm, kdo jsou ve svých zemích skutečně perzekvováni za nastavení mysli podobné našemu a u nichž je tedy předpoklad, že budou imigrací vděčnou a přátelskou. Zcela konkrétně – k nejperzekvovanějším lidem dnes patří křesťané v islámských

euPortál

267

DOPLŇKOVÉ TEXTY

zemích. Jejich imigrace – třebas i pomocí nějakých organizovaných záchranných leteckých mostů – by i ve velkém počtu byla okamžitě morálně povzbuzující a dlouhodobě blahodárná. b. Podle Komenského poučky, že člověk se má zabývat tolik dobrem, aby mu nezbyl čas na žádné zlo, by její blahodárnost spočívala mimo jiné i v tom, že by imigrační kvóty zaplnila imigrací přátelskou natolik, že by nezbylo místo na žádnou nepřátelskou, aniž by kdo mohl Čechy nařknout z rasismu či xenofobie. c. To by ale bylo nutné provést dost rychle, než Česko spadne do Schengenské smlouvy, která jí odebere veškeré pravomoci rozhodovat, kdo smí či nesmí vstoupit na jeho území. Na každém české politikovi, který se otázkami zde nastíněnými nezačne co nejdříve zabývat, by mohla brzy spočívat spoluvina za zánik evropské civilizace na území tohoto státu. Jestliže se jimi zabývat začnou, mohli by naopak pomoci naplnit proroctví, že Česku se všechny přicházející katastrofy vyhnou, které svým českým žákům prý sdělil přátelský indický guru Bhagawan.

euPortál

268

DOPLŇKOVÉ TEXTY

Boj EU proti globálnímu oteplování v kontextu demografického vývoje Tomáš Břicháček | euPortál, 18.4.2007 Současné velikášské projekty Evropské unie na poli boje proti globálnímu oteplování bývají zpravidla kritizovány především z důvodů a) extrémních nákladů a b) nejistého přínosu. Ne, že by zrovna tyto dva nebily do očí. Ad a) Vždyť náklady na proklamovaný cíl snížení emisí skleníkových plynů o 20% do roku 2020 jsou předpovídány mezi 800 miliardami až 1,1 bilionu eur (studie od McKinsey & Co, březen 2007). Astronomická výše této částky vynikne, srovnáme-li ji se státním rozpočtem ČR na rok 2007, který počítá s celkovými výdaji 1040,8 mld. Kč, tj. cca 37 miliard eur. Ad b) I kdybychom přijali tezi, že globální oteplování je způsobeno primárně činností člověka, že jde o jev vysoce nebezpečný a že je proto třeba urychleně zakročit – což je téma pro jinou diskusi - je pochybné zda jakkoli velké sebeomezení států EU může situaci nějak podstatně změnit. Státy Unie produkují jen cca 14% světových emisí skleníkových plynů. Bez toho, že by stejné kroky podnikly Spojené státy, Čína a Indie - což nelze zvláště u posledně zmiňované dvojice realisticky očekávat ani v dlouhodobém horizontu – bude mít celé bilionové dobrodružství EU z hlediska boje proti globálnímu oteplování mizivý dopad. V rámci zpochybňování toho, co by se dalo nazvat ekologická mesiášská obscese EU, je zcela opomíjen kontext demografické krize, jakkoli tento přináší pozoruhodné otázky. Jestliže dva prve zmíněné faktory kladou vzhledem ke snažení EU otázku „proč?“, demografický vývoj nás staví před otázku „pro koho?“ Pokud se národy či civilizace snažily zachovávat a rozvíjet odkaz předků, činily tak vždy s ohledem na budoucí generace, kterým

euPortál

269

DOPLŇKOVÉ TEXTY

chtěly tento odkaz předat. (Mimochodem tento předpoklad je obsažen i v módní koncepci trvale udržitelného rozvoje.) Populační dynamika evropské části euro-atlantické civilizace tento základní předpoklad zpochybňuje. Jisté je jedno, pokud se demografický vývoj evropských národů nezmění, tyto národy nemají budoucnost. Jejich rychle řídnoucí řady se utopí v moři cizorodých imigračních proudů a Evropa jako civilizační okruh zanikne. Je paradoxní, že největší péči o budoucnost životního prostředí dnes projevuje civilizační okruh, jehož vlastní budoucnost je vinou vlastní dekadence ohrožena více než budoucnost kteréhokoli jiného světového civilizačního okruhu. Chtělo by se říct, že tento přístup je proti zdravému rozumu. Přece když se loď potápí, není správná chvíle pro leštění parket ve společenské místnosti. Stejně tak člověk, který onemocní zhoubnou nemocí, napře veškerou sílu na své uzdravení, a všechno ostatní je pro něj druhořadé. Státy EU věnují příliš mnoho ze svého potenciálu na projekt, jehož výsledky jsou příliš nejisté a přínosy pochybné, zatímco je v ohrožení sama fyzická existence evropských národů. Že je tento přístup nelogický? Z hlediska racionality nepochybně. Jedna logika zde ovšem je - logika evropské civilizační krize. Václav Klaus o enviromentalismu: Environmentalismus jako metafyzická ideologie a světonázor nemá s přírodními vědami a s klimatem absolutně nic společného. Bohužel nemá nic společného ani se společenskými vědami a stává se módou dnešní doby, to mě děsí… je jisté, že environmentalismus je inkarnace novodobého levičáctví. rozhovor pro Hospodářské noviny, 9.2.2007

euPortál

270

DOPLŇKOVÉ TEXTY

Celoevropská ztráta paměti aneb jak eurokraté destruují národní identitu Benjmian Kuras | euPortál, 6.12.2006 „Nevymazáváme jen frank, nýbrž i paměť Francie,” posteskl si nedávno bývalý konzervativní francouzský ministr vnitra Jean Pierre Chévénement. Ztráta národní paměti je poměrně přesný popis procesu, kterým dnes procházejí všechny země Evropské unie. Ztráta národní paměti je také jeden z předpokladů potřebných k tomu, aby se národ přestal bránit. Zároveň s historickou pamětí totiž ztrácí k obraně motivaci a důvod. Národ bez historické paměti tradičních hodnot, které by mu dodávaly sebevědomí ztrácí občanskou soudržnost potřebnou k udržení pravidel demokratické hry a právního státu. Jakmile ztratíme vědomí, což znamená být Francouzem, Britem, nebo Čechem, přestáváme trvat na tom, že stojí za to čímsi konkrétním zůstávat a v tradicích pokračovat. Stáváme se tvárným manipulovatelným stádem ovcí, kterému se dá říkat jakkoliv, třeba Evropané. Snad každý historik totalitních režimů ví, že vymazávání národní paměti je prvním nezbytným krokem k nastolení totality. Můžeme tomu říkat duchovní odzbrojení. Postup je jednoduchý a vždy stejný, v mírných obměnách, ale v několika sledovatelných fázích. Fáze první: „Objektivním historickým bádáním“ vyhrabeme z národních dějin dostatečný počet událostí, které z hlediska dnešních uctívaných hodnot morálně neobstojí a za který by se každý slušný člověk styděl. Zveličíme a zrelativizujeme je do té míry, že se dají „objektivně“ přirovnat k tomu nejhoršímu, čeho se dopustily ty nejhnusnější režimy, včetně těch, proti nimž jsme statečně bojovali a zvítězili. Vzbudíme tím v národě pocit viny a celonárodního studu. Tak se britské bombardování Drážďan stává stejným válečným zločinem jako Hitlerovy vyvražďovací lágry. Francouzská Indočína

euPortál

271

DOPLŇKOVÉ TEXTY

stejným zločinem jako Stalinův gulag. Vyděšenými Američany jedna roztřílená vietnamská vesnice se stává stejným zvěrstvem jako tři miliony Kambodžanů vyvražděných Rudými Khméry. K tomu všemu samozřejmě přičteme křižácké války, upalování chybně věřících, zotročování Afričanů, bezohledné vykořisťování všech jinobarevných -na tom všem se přece ta naše civilizace stavěla. Tím odebereme hodnotu i těm teprve nedávno tak pracně dosaženým hodnotám demokracie a spravedlnosti, za které tolik laskavých a spravedlivých lidí obětovalo životy ve druhé světové válce, v Koreji, i v tom Vietnamu. Dotáhněme to tak daleko, jako dnes levicoví britští historici podle nichž Churchill byl vzteklý xenofob a válečný štváč, jehož sochu před parlamentem se sluší na každého prvního máje znesvětit a znečistit, a s ní i sousední památník všech těch britských imperialistických militaristů padlých ve dvou světových válkách. Z výčitek svědomí přijímejme každého kdo k nám přivandruje odkudkoli z jakýchkoli důvodů a štědře o něho pečujme, aby se u nás cítil dobře. Jeho bídu jsme přece zavinili my. Nechtějme tedy po nich, aby u nás doma a za naše peníze se oni přizpůsobovali nám, a nedejme šanci ani těm, kteří by se přizpůsobit chtěli. Přizpůsobujme se naopak my jim tak rychle, aby to co nejrychleji demontovalo kulturu a tradice, na kterých je naše štědrost postavená, a tím rozleptalo občanskou soudržnost potřebnou k udržení demokratického právního státu. Vytvořme mezi občany etnickou, rasovou a třídní nedůvěru, aby se už nikdy nemohli stmelit v jednotný odhodlaný národ. Komu se to nelíbí, toho označme za nacionalistu, rasistu, třídního nepřítele, antidemokrata. Fáze druhá: Odebereme národu jeho historickou symboliku. Vlajku, erb, hymnu, národní hrdiny, oslavy dějinných událostí, automobilové poznávací značky, tradiční národní jídla, měnu. Vezměme mu národní cestovní pas a nahraďme ho nadnárodním. za každé národní specifikum nasaďme něco „většího, abstraktnějšího, společného, jednotícího, svědomí nezatěžujícího, rozdíly stírajícího.

euPortál

272

DOPLŇKOVÉ TEXTY

A začněme to pěstovat a vštěpovat jako jedinou možnou spásnou cestu do budoucna pro všechny.” Fáze třetí: Rozmontujeme jeho tradiční instituce, systém vlády a správy a nahradíme jeho po staletí budované a praxi přizpůsobené zákony, právní a podnikatelský systém - zákonodárstvím novým, na jehož vývoj nebude mít vliv, protože nový systém až se nevytváří parlamentní debatou svobodně zvolených zástupců, nýbrž nastolováním abstraktních „všeobecně lidských” principů práv, povinností, zákazů a příkazů. nevolenou byrokracií. Udělejme zákonodárství tak komplikované, aby se v něm běžný občan nevyznal a nikdy si nebyl přesně jistý, co smí a co nesmí. A aby na jeho případnou změnu neměl žádný vliv. Umožněme prudký růst kriminality, aby nám bylo občanstvo vděčné za tvrdý postup proti porušovatelům zákonů. K těm pak připočteme i oponenty byrokratizace, na které vymyslíme trestný čin třeba xenofobie a nacionalistických předsudků… Fáze čtvrtá: Z daní občanů financujeme obrovskou byrokratickou anonymní mašinérii, která se nemusí nikomu zodpovídat. Nastolíme celoplošný administrativně politický systém a stejnou finanční a fiskální politiku pro každou spřátelenou zemi. Spojíme politické instituce, vládní exekutivu, informační prostředky, soudnictví a policii pod jednu politickou střechu. Fáze pátá: Abychom se už nikdy nemuseli dělit o moc, potlačíme politickou opozici s pomocí neomezených finančních prostředků z kapes daňových poplatníků, nenásilným, nenápadným a demokratickým způsobem: zdiskreditováním, dezinformací, manipulací médií, likvidací demokratické debaty, demontáží nesouhlasících institucí a jejich nahrazením institucemi poslušnými. Všemi těmito fázemi už Evropská unie prošla, aniž by si toho průměrný občan příliš všímal. To proto, že se mu ještě neubírá pohodlí a relativní prosperita za kterou si myslí, že vděčí Evropské

euPortál

273

DOPLŇKOVÉ TEXTY

unii, ne své vlastní pracovitosti a podnikavosti. A jestliže se mu ubírá, je to poznenáhlu, nenápadně, na daních. Teď se na ni řítí fáze šestá: Demolice jejího spojenectví s ostatními články západní obranné aliance. Přichází to opět ve formě rádoby humanistického programu vojenské pomoci oblastem konfliktu. Zatím to bude chtít prý „jen“ 60 000 vojáků. Dnes už je jasné mimo nejmenší pochybnosti, že tato armáda nebude součástí NATO, nýbrž z něho bude vyčleněna. Bude s ním prý jen „spolupracovat“, ale operovat na vlastní pěst, protože to má být armáda rychlého nasazení, odebere z NATO elitní jednotky. Na jaké konkrétní zájmy, úkoly a cíle, není dosud jasné. Vrchním velitelem je na první tři roky generál Hagglund z Finska, které členem NATO není. Ten o své nové armádě řekl toto: „Tato armáda je pro Evropu zásadní věcí identity, stejně jako její vlajka a euro.” Což britský konzervativní mluvčí pro obranu, reagující na ujištění Tonyho Blaira ,že armáda zůstane součástí NATO, vysvětlil takto: „Tony Blair klame britskou veřejnost a Američany. Tato druhá armáda nebude včleněná do NATO. Bude s NATO soupeřit a oslabí naši obranu.” Kdo může asi mít zájem na tom, aby se Evropa - celá Evropa - stala jednolitým byrokratickým státem s jednoduše ovladatelnou sjednocenou státní strukturou, kterou nebude možné žádným demokratickým procesem vyměnit - a zároveň aby se odpojila od obranné aliance, která jediná ji přes půl století zaručovala demokracii, prosperitu, zákonnost, svobodu ducha, podnikání a pohybu? Než se na tuto pokusíme odpovědět, mezitím jen tak na uklidněnou si udělejme představu, kolik za přechod na euro zaplatí daňový poplatník jen ve Francii. V únoru 2001 francouzská vláda vydala 280 milionů franků jen na reklamní kampaň vysvětlující výhody a jednoduchost eura. To kromě přibližného dvojnásobku, který evropská centrální banka vydala na podobnou kampaň pro všech 12 zemí přecházejících na euro. Banky odhadují, že tištění nových euro,

euPortál

274

DOPLŇKOVÉ TEXTY

stahování starých franků a výměna bankovek ve všech existujících bankomatech přijde na 10 miliard franků. K tomu si připočtěme, kolik budou supermarkety platit za výměnu mincových zámků u vozíků. Místní správy za výměnu parkometrů, pošty za automaty na známky, železnice a metro za automaty na jízdenky. Kolik bude všechny prodejny stát přeměna počítacích pokladen. Kde na to seženou pracovní síly, aby to všechno udělaly přes jednu noc, a to noc silvestrovskou. Francouzská banka upozorňuje, že bude o úhradu žádat vládu. Rozuměj daňového poplatníka. Jestliže to vláda neuhradí, podá na ni žalobu u Evropského soudu. Vláda se bude hájit. Za peníze daňového poplatníka. A teď se pokusme spočítat, kolik by se za to pořídilo nemocnic a škol, nebo kolika milionům v hladových částech světa by to pomohlo k důstojnému životu. Takže ještě jednou: Kdo může asi mít zájem na tom, aby se Evropa - celá Evropa - stala jednolitým byrokratickým státem s jednoduše ovladatelnou sjednocenou státní strukturou, která jediná ji přes půl století zaručovala demokracii, prosperitu, zákonnost, svobodu, ducha podnikání a pohybu ? Ve středoevropských zemích usilujících o členství v Evropské unii panuje názor, že členství - téměř za jakýchkoli podmínek - je pro ně krok nezbytný k upevnění demokracie a právního státu a záruka, že nesklouznou zpět do područí ruských mafií a sítí KGB. Domněnka by se to zdála být logická a pravděpodobná, nebýt toho, že události posledních několika let naznačují něco jiného. Zárukou demokracie a bezpečnosti totiž není a nikdy nebyla EU, nýbrž NATO. Vznikem nové evropské armády vyčleněné ze struktur NATO se tato záruka ocitá v nebezpečí. Vezměme na vědomí, že po období zdánlivě prozápadní vlády Jelcinovy se v Rusku k vládě vrací otevřeně a bez sebemenšího studu elita KGB. Za těch deset let demokratického předstírání - během nichž se dá těžko představit, že by je neřídila síť KGB ze zákulisí -

euPortál

275

DOPLŇKOVÉ TEXTY

se ukázalo především toto: Ruské vládnoucí elity - v podstatě stará KGB - zametly neznámo kam na sto miliard dolarů, které jim ve formě půjček, úvěrů a investic poskytly západní státy. Tedy z velké části západní daňoví poplatníci. Tím se z východoevropských mafií stal jeden z nejbohatších investorů na světě. Tyto peníze se neotáčejí nikde ve východoevropských ekonomikách, jsou uložené a investované zpět na Západě, jejich vlastníkem už však jsou subjekty řízené KGB. Jejich vlastnictví je už ale tak promíchané, že není jasné, kdo vlastní co, která firma či banka je fasádou KGB. Všimněme si dále, kdo dnes vládne v Evropské unii.V Itálii v roce 1996 nastoupili do vlády komunisté, kteří si pouze změnili jméno na Demokratickou stranu levice. K moci jim pomohl socialista Romano Prodi, který vypracoval většinovou socialistickou koalici. Prodi sám se stal prezidentem Evropské komise. Ve Francii jsou komunisté ve vládnoucí socialistické koalici s bývalým trockistou Jospinem. V německé vládě jsou nejméně tři známí bývalí levicoví radikálové: Ministr zahraničí Joschka Fischer vedl teroristickou skupinu PUTZ - „Proletářská unie teroru a ničení”. Kancléř Gerhard Schröder a ministr vnitra Otto Schilly byli právními zástupci teroristického gangu Bader-Mainhofová. Schröder v roce 1986 poslal dopis východoněmeckým komunistickým vládcům s přáním úspěchu k volbám. Fischerův starý kamarád a vůdce pařížských rebelií 1986, Daniel Cohn-Bendit je dnes vášnivý propagátor evropské integrace v Evropském parlamentě. U britských novolauboristů to vypadá takto. Vynálezce novolabouristické politiky Peter Mandelson býval členem komunistické mládeže a jezdíval za železnou oponu na mládežnické sjezdy. Tony Blair, ministr zahraničí Robin Cook a ministr vnitra Jack Straw byli aktivními členy CND - kampaně za jaderné odzbrojení, která usilovala o jednostranné zrušení západní jaderné

euPortál

276

DOPLŇKOVÉ TEXTY

výzbroje. Její činnost byla součástí mírového hnutí organizovaného z Moskvy. Dnešní vládcové Evropy byli bez vyjímky přáteli sovětského bloku, před nímž v době studené války nebyli ochotní své země bránit.Všichni patřili mezi nejradikálnější odpůrce Evropského společenství, které pro ně bylo odstrašujícím vzorem kapitalismu. To až do roku 1986, kdy najednou přešaltovali na nadšené evropanství a evropskou integraci jako realizovatelnou cestu k nadnárodnímu celoevropskému socialismu. V tu dobu si totiž KGB spočítala, že vojensky Západ nikdy nepřemůže, a nastrčila světu Gorbačova. Západu nastavila tak přívětivou tvář, že rychle zapomněl, proč se vlastně organizoval do obranné aliance a dal se do dobrovolného odzbrojování. Takto ušetřené miliardy daňových poplatníků začal investovat do otvírání dveří a předávání demokratického kapitalismu bývalému nepříteli. Scénář, podle kterého se Evropa od té doby vyvíjí, by naznačoval, že KGB si řádně prostudovala evropské instituce a usoudila, že bude snadnější a levnější ji ovládnout prostřednictvím už nastolené integrované evropské byrokracie. Tu do deseti roků převzala a ještě pevněji byrokratizuje panevropská síť krajních levičáků, kteří se z praktických důvodů přeměnili ve vyznavače takzvané „třetí cesty“. To je mlhavá a pružná kombinace volnotržní kapitalistické ekonomiky a socialistického řízení s přerozdělováním, s průběžným přihlížením na to, co je v té které chvíli u kolika voličů populární, aby se vyhrávali volby. Socialistická ideologie se odhodila stranou jako nepraktická a neschopná volebního vítězství. Místo ní novosocialisté přeskočili na rozjetý vlak globalizace jako snadnější způsob přejímání moci shora. Nové a praktičtější vozidlo socialistického internacionalismu. Začali se přátelit s velkopodnikatelskými subjekty a získali jejich podporu. Socialistická internacionála se tak stala globalistickým velkokapitalistou s možností finančně ovládat ekonomický a tím i politický vývoj

euPortál

277

DOPLŇKOVÉ TEXTY

mnoha západních zemí. Novou ideologií se pro ní stala moc subvencována ze zjevně bezedných a nekonečně přerozdělitelných měšců pracovitých západoevropských daňových poplatníků. Rusko přestalo protestovat proti vstupu Střední Evropy do NATO, protože se mu otevřela politika snadnější: rozložit NATO projektem nezávislé evropské armády a nechat Střední Evropu opět strčit hlavu do byrokratického chomoutu nadnárodní byrokracie. Tak by se Středoevropané vrátili zpět do kapsy KGB v domnění, že z ní prchají do západního demokratického bezpečí. Ihned po nástupu k moci se rozjely ve všech zemích kampaně na trvalé zdiskreditování konzervativních stran a politiků, z nichž někteří, troubové, jim k tomu nahráli na smeč. V Itálii se rozjelo trestní stíhání vedoucích křesťanských demokratů, nařčených z korupce, úplatkářství a spolupráce s mafií. Schytal to s nimi i novopravicový politik a mediální magnát Berlusconi, kterému se jakž takž daří budovat novou podnikatelsky organizovanou koalici středu a pravice. Má na krku nejmíň desítku trestních stíhání - zatím neúspěšných - a zažil několik nezdařených pokusů o atentát. Francouzská pravice byla nařčena z nezákonných machinací se stranickými fondy a málem to smetlo i samého Chiraca. V Německu se odhalila korupce a finanční neregulérnosti křesťanských demokratů včetně Kohla. V Británii se toho na konzervativce moc nenašlo, kromě poměrně drobných úplatků a křivých přísah u dvou řadových poslanců a jednoho lorda. I to však stačilo, aby vytrvalá kampaň představující konzervativce jako otřepané nýmandy zaručila novolabouristům u voličů vytrvalý dvacetiprocentní předstih. Celá západní Evropa se zřejmě chystá na vítězství socialistického globalismu, federalismu a integrace, odkud už možná nebude cesta ven, protože pravicová opozice se nedokáže z volebního krachu probrat. Bez opozice by do několika let přestala existovat demokracie, kterou Západu trvalo dvě staletí vybudovat. Americký obranný deštník nad Evropou sklapne a zaměří se na americký

euPortál

278

DOPLŇKOVÉ TEXTY

kontinent a Tichomoří. Ruský koník se napije z Rýna, Seiny a Temže. Ruští historici už se na to připravují. Jedním z nových populárních historických objevů kolujících mezi ruskou inteligencí je tento: Družina britského keltského krále Artuše od kulatého stolu a svatého grálu byli všichni ruští bohatýři. Že to zní jako chorobná paranoia? Možná. Ale tento celoevropský scénář by odpovídal analýzám francouzské politoložky Francoise Thomové, která protikomunistickou činnost KGB dokumentu již několik let. Příště se podíváme podrobně, jak mistrně tento scénář hrají Blairovi novolauboristé - tempem, před nímž by museli smeknout i Gottwald a Zápotocký. Ty už si ale v celé Evropě nikdo nepamatuje, takže nám ti dnešní evropští lidoví demokraté nepřipadají okamžitě nápadní a podezřelí: Jako opakování něčeho, co už tady bylo - jen v trochu elegantnějším střihu. „Děti jsou naše budoucnost, jak velmi příznačné,“ říká předseda vlády po doznění dívčího sborového sboru, který jej uvítal nejprve africkou písní svobody, pak mládežnickou písní My jsme děti budoucnosti. „nejskvělejší předseda vlády na světě“, představuje ho paní učitelka. „Máte děvčata štěstí, že dnes září slunce,“ laskavě se usmívá bodrý ministr školství, který ho doprovází. „To na našeho Tondu svítí slunce pořád.” „Vím, že si musíme hlasy voličů opět zasloužit,” říká předseda vlády Tonda, „a budovat základy,” dodává. „Mým cílem je pro změny, na jejichž čele stojím, získat od voličů podporu nejen hlasů, nýbrž i jejich mysli a srdcí.” Povědomé, něco vám to matně připomíná? Pamatujete si to ještě někdo? Tonda, Tonda? Zápotocký nebo Novotný? A mýlíte se. Takto vládnoucí lidově demokratická strana novopracujících Británie zahájila 8. května 2001 volební kampaň s cílem získat mandát do druhé pětiletky. Chyběly jen pionýrské šátky. Místo nich tmavomodré školní uniformy pubertálních žaček všech etnických

euPortál

279

DOPLŇKOVÉ TEXTY

odstínů, zírajících tu zděšeně, tu pošklebně na elegantně křečovitě usměvavého řečníka jménem Tony Blair, zářícího zrežírovaně do televizních kamer a recitujícího svůj předem herecky nastudovaný projev. Tu a tam všichni povstanou, ale místo „Ó zazni píseň vznešená o práci, která je vrozená” zpívají zářícímu Toníkovi: „Jsme na cestě do nebe.” Jsme totiž ve škole anglikánské. Tak, aby to všechno vypadalo bohulibě, všichni otevřou brevíře a s Toníkem zbožně zpívají Zde jsem, Bože můj. A předseda vlády Toník pokračuje v recitaci svého projevu k ukázněně posazeným dívkám, které ještě pět let k volbám nepůjdou a nemají tušení, o čem jim to povídá. Říká jim totiž doslova - a do nastavených kamer - toto: Optimalizací školství k nevzdělanosti a dále! „My všichni víme, že dnešní konzervativní stana by nás zavlekla zpátky do finančních ztrát na cenách nemovitostí, k vysokým hypotékám, ekonomickým výkyvům zisku a krachu, zpět k omezování sociálních služeb, zpět k sociálním svárům, zpět na okraj Evropy a širého světa.” A jak nám bude všem lépe, v tom druhém labouristickém vládním období. Každému podle jeho talentu, blahobyt všem. Nekecám, dívali jsme se na to všichni v televizi. Ne v parlamentě, ne před premiérskou kanceláří dokonce ani ne v televizním studiu, nýbrž v dívčí škole oznámil britský premiér datum letošních voleb. To aby nám všem zdůraznil, jak mohou této vládě parlament, tradice a politická etiketa být ukradené. A takto se vede britská politika už čtvrtý rok, čím dál okázaleji. Vládní rozhodnutí se nedebatují v parlamentě, pouze to oznamují pomocí „úniku informací” spřáteleným médiím nebo utrušují na nějakých setkáních s veřejností. Parlament s obrovskou labouristickou většinou se stává formálním schvalováním úředním šimlem. Debaty se zkracují tak, aby opozice neměla dost času přednést svoje argumenty. Řadoví labourističtí poslanci dostávají

euPortál

280

DOPLŇKOVÉ TEXTY

instrukce v parlamentních debatách nahrávat ministrům snadnými pomocnými otázkami typu: „A mohl by pan ministr vysvětlit o kolik se za posledních několik let snížila nezaměstnanost konkrétně v jeho volebním obvodě?” Nebo: „Jak mému volebnímu obvodu prospěje nová minimální mzda?” Rozhodování o státní politice se provádí čím dál víc v zákulisí premiérské kanceláře a v institucích zvaných quango, což je zkratka „quasi non-governmental”, tedy instituce „téměř nevládní”. Jak se za labouristické vlády staly „rádoby nevládními”, čili „téměř vládními”, se nejlíp ukázalo, když před volbami instituce zvaná Komise za rasovou rovnoprávnost (CRE) vyzvala vůdce všech stran, aby podepsali prohlášení, že nebudou ve volbách používat žádných argumentů, které by se tak daly vykládat. Po podpisech vůdců stran CRE žádala, aby prohlášení navíc podepsali všichni parlamentní kandidáti. Řada známých konzervativních kandidátů odmítla s vysvětlením, že nevládní nevolená instituce nemá zásadně co poslancům přikazovat. Prohlédli totiž účel akce, jimž bylo znemožnit volební debatu o nekontrolovaném přistěhovalectví, v němž současná vláda nemá zavedený žádný mechanismus na rozlišování skutečných politických uprchlíků od těch desetitisíců, kteří si do Británie přicházejí ilegálně přilepšit na finanční podporu, která daňového poplatníka stojí dvě miliardy ročně. CRE toho okamžitě využila k tomu, aby konzervativní stranu prohlásila za rasistickou, třebaže nepodepsalo několik labouristů. Během následných dní se ze svědectví bývalých činitelů CRE prokázalo, že vedení CRE se v posledních dvou letech vyměnilo tak, že z něho byli propuštěni všichni konzervativci - včetně rasově barevných - a na jejich místa nastoupili labouristé. A že - překvapení nad překvapení - CRE v uplynulých několika letech odmítla vyšetřit přes dvacet stížností na rasistické chování konkrétních

euPortál

281

DOPLŇKOVÉ TEXTY

labouristických činitelů. A že podpisová akce CRE byla diktována ze samého politického centra labouristické vládní organizace. Kromě nekontrolovaného přistěhovalectví druhým hlavním volebním námětem, v němž konzervativci mají podporu většiny veřejnosti, je odmítání eura, integrace Evropské unie a cesty k byrokratickému superstátu, kam směřují labouristé. Zde je labouristé odzbrojují tím, že Evropu z volební debaty vymazávají, jako by neexistovala. To ve chvíli, kdy z Evropy přicházejí další dva plány na ustavení celoevropské vlády, která by „prosazovala evropský společenský model”. Rozumějme model celoevropské strany socialistické (PES), jejímž novým předsedou je britský ministr zahraničí Robin Cook. Evropští socialističtí soudruzi k volebním šancím labouristů přihráli ochotou odložit až po britských volbách zavádění dalších jednotících opatření, jako jsou daňová harmonizace a zaměstnanecké rady. Samotné volby pojedou podle nového nenápadně prosazeného volebního zákona zvaného „zákon o zastoupení lidu”, který umožňuje spoustu podvodů, sice podle zákona pořád trestných, ale prakticky nezjistitelných. Tyto podvody budou zcela jasně ve prospěch labouristů, protože hlavní „zlepšováky” jsou tyto: Volba poštou. Zde odbory už slíbily labouristické straně obšlápnout přibližně půl milionu hlasů, které by jinak nevolily. Bez velkých problémů se dá získat víc než jeden poštovní hlasovací lístek, takže můžete volit několikrát v různých obvodech. Jednoduše oznámíte, že jste první ztratili a dostanete druhý. Volba v zastoupení. Právo voliče pověřit jiného, aby volil za něho. Pověření budou prakticky nekontrolovatelná, protože na kontrolování není personál. V zastoupení budou moci volit i osoby, které dosud volit nemohly, například duševně choří, či jinak nesvéprávní. Za ty smí volební lístek vyplnit jejich opatrovník nebo sociální pracovník. Ruší se přísná kontrola voličského seznamu, podle něhož mohl volební lístek dostat jen ten, kdo prokáže trvalé bydliště. Znamená to

euPortál

282

DOPLŇKOVÉ TEXTY

například, že jste-li v obvodě, kde vaše strana nemá šanci vyhrát, takže váš hlas nic neovlivní, můžete svůj volební lístek odevzdat v obvodě, kde kandidát vaší strany potřebuje k vítězství pár hlasů navíc. Můžete se taky přihlásit v několika obvodech na adresách příbuzných nebo známých a volit několikrát. Nevyžaduje se průkaz občanství ani trvalého pobytu. Technicky může volit tedy každý ilegální přistěhovalec či turista. Bezdomovci mohou jako adresu uvést třeba „třetí lavička zleva, Gladstone Park”. Absurdní? Není divu, že redaktor Daily Mailu svůj článek nadepsal: „Východní Evropa má poctivější volby než Blairova Británie.” V posledních třech měsících před vyhlášením voleb labouristická vláda vydala na svoje reklamní kampaně 63 miliony liber z kapes daňových poplatníků. Stala se tak největším inzerentem v Británii, s výdaji, které se rovnají součtu výdajů dvou následných inzerentů Unilever a Procter and Gamble. Z toho se jen necelá desetina vydala na propagaci cestovního ruchu krachujícího následkem slintavky a kulhavky. To v době, kdy se ztráty venkovských malopodnikatelů odhadují už na desítky miliard a zadluženost a nezaměstnanost hrozí desetitisícům lidí. Ostatek se vydává na „veřejné informace” , jak tomu vláda říká. Úspěchy vládní politiky, rozumějme. Má na to ostatně vláda právo, vždyť si na to vydělala. Za čtyři roky zvedla daně přibližně o desetinu - což je nejprudší růst daní v době míru. Ne viditelně, na procentu z výdělku, aby si toho každý všiml. Nenápadně. Zrušením daňové úlevy u penzijního spoření. Zvýšením daně z úspor. Zvýšením daně z koupě nemovitostí. Takové ty maličkosti, které nejvíc postihují ne ani tolik ty střední a vyšší třídy, kterým se musí vláda dál podbízet, chce-li si udržet moc - nýbrž tu nejchudší pětinu národa, která ji beztak bude volit dál, protože ji nic lepšího nenapadne. Je to přeci vláda lidová. Socialistická. Naše. A aby těm oloupeným nejchudším ukázala, jak je má ráda, vymyslela si pro ně s velkou publicitou krásné šidítko. Přezdívá se

euPortál

283

DOPLŇKOVÉ TEXTY

tomu baby bonds - něco jako „kojenecké obligace”. Chudým novorozencům se nabízí do vínku 300 liber. Z kapsy daňových poplatníků, samozřejmě. Ne v hotovosti, že by je chraň Pán Bůh propili na kojeneckém mléce. Na vkladní knížku, kde jim porostou úroky. Ty si pak budou smět vybrat až jim bude osmnáct. Aby s nimi naložili podle libosti. Prý to vyjde až na 5.000,-. Nějakých šest piv, do té doby, při započtení roční inflace a zvyšování pivních daní. A mezi tím je povede celých 18 let v počítačové evidenci odkud si na ně bude moci vyťukat jakoukoliv informaci a bude chtít hezky si na ně posvítit. Mladistvím delikventům, které nestačí policie stíhat a soudy soudit, nabízí vláda zdarma hudební „cédéčka” a „kecky”, jako odměnu za to, že přestanou krást a loupit. Rozumějme ne všem mladistvím, jenom těm delikventům. Takže chcete-li „cédéčko” a „kecky”, musíte napřed něco ukrást, abyste prokázali, že jste delikvent, než na ně budete mít nárok. Efektivní akce na potírání mladistvé zločinnosti, prý. Věří ještě někdo, že takovéto absurdity dokáží vymyslet Britové sami o sobě, bez poradců z Absurdistánu? Ale čtěme si dál. „Chcete zvětšit prsa? Vstupte do armády,” mohl by sdělovat náborový plakát britské armády, kde ministerstvo obrany platí vojačkám plastické operace ňader a vojákům operace změny pohlaví. Tak máme za své peníze dvanáct veleprsatých vojaček a dvě nové vojačky z bývalých vojáků. Mají na to prý podle evropských zásad lidských práv nárok. Za to ale nemáme na 10.000 chybějících rekrutů, výměnu 8.000 vadných jeepů a 50.000 samopalů, které se častým střílením zasekávají a zavařují, výměnu 18 neopravitelných zrezavělých ponorek. Nemáme na výměnu polních radiových komunikací, které nefungují už od bosenské války. Na polní lehátka, která si vojáci musí kupovat ze svých platů, aby nemuseli spát na zemi. Kdo kdy snil o jednostranném odzbrojení, sotva si je dokázal představit líp.

euPortál

284

DOPLŇKOVÉ TEXTY

Stejně by si těžko kdo dokázal představit lepší destrukci soukromého zemědělství, než je dnešní epidemie slintavky a kulhavky, o níž kompletní informace a počty už není možné od ministerstva zemědělství získat, prý „aby si veřejnost nedělala chybné představy.” Tu a tam pravda, nějaké to číslo na veřejnost ulítne, jako třeba informace, že přes 400 farem - přibližně čtvrtina postižených - byla diagnózována chybně a žádnou slintavku neměla. Že na těch správně diagnózovaných nejméně 90% zvířat bylo zcela zdravých. Že pálením dobytka na otevřených prostranstvích se virus okamžitě neničil, nýbrž kouřem přenášel do větší vzdálenosti. Nad masakrem a pálením milionů zvířat nápadně mlčí všechny ty fanatické organizace zvířecích práv, jejichž maskované bojůvky přepadávají lovce lišek a loupí jim celé smečky honicích psů, které pak - v zájmu zvířecích práv - zabíjejí nebo vyklešťují, a rozdávají po jednom do „laskavých” domovů, kde nemusí spát na podlaze, nýbrž na gauči. Jsou to tytéž organizace, které přispívají do fondů labouristické strany, aniž by někoho napadlo se ptát, odkud na to berou. Nejde jim totiž asi tolik o ochranu zvířat jako o likvidaci národně konzervativního anglického venkova jako politické a společenské třídy. Už to ostatně potvrdil i ministr zemědělství ,když navrhl toto: Zrušit ministerstvo zemědělství a nahradit jej „ministerstvem pro věci venkova”. S vědomím, že slintavka a kulhavka dohnala už snad třetinu farmářů k rozhodnutí se zemědělstvím praštit, by je takto vláda vzala pod ochranu a stálý plat. ze zbídačelých soukromých farmářů by se stali státní zaměstnanci pověření „péčí o krajinu”. Zemědělství jako komerční výroba potravin by se přenechalo jen tomu malému počtu „nejzdatnějších”. Nebojme se, nechystá se socialistická kolektivizace, ta už vyšlia z módy. Spíš nějaká ta velkopodniková nadnárodní globalizace. Absurdity britské lidové demokracie v rámci pan-evropského socialismu by už vydaly na několik kabaretů. Byly by komické,

euPortál

285

DOPLŇKOVÉ TEXTY

kdyby nepůsobily tolik škod. A kdyby si našinec nepamatoval k jakým hrůzám už jednou v druhé části Evropy vedly. Optimisté si stále ještě říkají ,že přitom všem nám přece jen alespoň zůstane tradiční nezávislé soudnictví, jehož prostřednictvím se dá mnohé napravit. Realisté už ale sledují toto: Ministr spravedlnosti nedávno rozeslal pozvánky na oběd právníkům ucházejícím se o soudní funkce. Podmínkou pozvání byl finanční příspěvek na labouristickou stranu. Nové soudce jmenuje ministr spravedlnosti. Ten už dnes ví, kteří soudcovští kandidáti podporují labouristickou stranu a kteří ne. Tím jejich nezávislost de facto končí, chtějí-li mít služební postup. Nad vším se začíná vznášet evropská Konvence lidských práv, která konkrétní přesné zákony a směrnice nahrazuje dvěma hlavními principy. Jedním je uzákonění všeobecných občanských práv. Druhým je uzákonění práva vlády omezit uplatňování těchto občanských práv v případech „nutnosti bránit demokratickou společnost”. Britský ministr vnitra už zavedl pro soudce školení, jak se orientovat v konfliktu práv jednotlivce a společnosti. Abychom nezůstali dlouho na pochybách, přední činitel vládní komise pro lidská práva už vysvětlil: „Vyšší soudy nebudou tolerovat ty výstřednější požadavky předkládané ve jménu lidských práv.” Ministr spravedlnosti oznámil, že nový zákon podle Konvence lidských práv bude působit jako „partnerství vlády a soudnictví”. A jakmile je soudnictví s vládou v „partnerství”, nemůže být nezávislé. I tohle všechno už tu jednou bylo, ale i na to celá Evropa zapomíná. Vždyť je to už plných jedenáct let za námi. A Britové - ani většina západních Evropanů - se nikdy neučili číst mezi řádky. Nemají totiž představu, co by se tam měli dočítat. Asi jsem vás tentokrát moc nerozesmál. A možná, že to přeci jen je všechno snůška obrovských náhod, zlý sen, z něhož se zítra ráno probudíme, čistý záchvat stihomamu. Ale jak říkává business-guru Tom Peters: „Jen paranoici mají šanci přežít.”

euPortál

286

DOPLŇKOVÉ TEXTY

Válka ve Vietnamu a falešný mýtus květinových dětí Marek Skřipský | Agora, říjen 2006 Za co jiného se může lež vydávat, jestliže ne za pravdu, a hloupost, jestliže ne za rozum ? Josef Čapek

Historii bohužel leckdy utváří falešné mýty. Pokroucené pohledy na to, co se stalo, které se dokáží postupně vplížit do mnoha mozků a ovlivnit tak představy nejednoho člověka. Nejhorším důsledkem pak bývá, když jsou hrdinové považováni za lotry a lotři za hrdiny. A přesně tak je tomu při pohledu na americkou vojenskou účast ve Vietnamu v letech 1964 – 1973. Úpadkové hnutí hippies, vzešlé z prostředí neomarxistické kulturní levice je dodnes některými lidmi považováno za vzor svobodomyslné mládeže, zatímco 58 000 padlých amerických vojáků se mnoha poct nedočkalo. Všechno je ovšem jinak... Abych se mohl začít zabývat postoji tzv. mírového hnutí v USA a západní Evropě, musím nejprve stručně shrnout působení americké armády ve vietnamském konfliktu. Čtenář mě možná bude proklínat, že zbytečně historizuji, nicméně není jiné cesty. Tak tedy v rychlosti : Spojené státy předně nebyly žádným agresorem, který vtrhl do Vietnamu a začal zde likvidovat poklidné jihovietnamské komunisty i jejich rudé kolegy ze severu. Americká armáda pobývala v Jižním Vietnamu naprosto regulérně podle dohody se zdejšími prezidenty Diemem a později Thieu. Její cíle spočívaly především v obraně této země před tím, kdo byl skutečným útočníkem v této válce, tedy Severním Vietnamem ( tzv. Vietnamskou demokratickou republikou ), masivně podporovaným Čínou a SSSR. Američané si taktéž nikdy

euPortál

287

DOPLŇKOVÉ TEXTY

nečinili nárok na milimetr severovietnamského území. Bojovali pouze proti severovietnamské VLA ( Vietnamské lidové armádě, někdy také překládané jako NVA ) a jihovietnamským komunistickým banditům z Fronty lidového osvobození, známým pod termínem Vietcong ( Vietnamští komunisté ), kteří usilovali o sjednocení Vietnamu pod bolševickou nadvládou. Americká přítomnost ve Vietnamu rozhodně nebyla ukončena z důvodů vojenské porážky, o čemž svědčí i fakt, že válka pokračovala další dva roky po odchodu Američanů a teprve tehdy se rudému severu podařil jeho původní záměr. Dokud však angažovanost US Army trvala, nedosáhli komunisté žádných výrazných úspěchů. První velký střet mezi Američany a vietnamskými komunisty se odehrál na podzim 1965 v údolí Ia Drang a pro bolševiky skončil pořádným výpraskem. I další americké operace v pověstném železném trojúhelníku končily převážně vítězstvími Američanů a jejich spojenců. Dokonce i pověstná ofenzíva Tet z roku 1968, kde VLA i Vietcong dosáhli počátečních úspěchů, po několika dnech zkrachovala a americké síly během protiútoku v podstatě zlikvidovaly celý Vietcong, takže v příštích bojích proti nim stáli téměř výhradně vojáci severní VLA. Levicové síly na západě se sice snažily vyvolávat v souvislosti s ofenzívou Tet různé katastrofické fámy, nicméně její krach jasně potvrzuje odvolání legendárního generála Giapa z hlavního vedení VLA. Nezasvěceného tedy logicky napadne otázka : Proč Američané vlastně odešli a dopustili, aby se vietnamský konflikt stal jejich politickou porážkou ? Odpovědí je několik. Tou první je paradoxně vlastní omezení, přikázané americkou vládou. Pozemní síly amerického kontingentu totiž mohly operovat výhradně na území jihu a nesměly překročit hranici se Severním Vietnamem, aby nepopudily Čínu a SSSR. Válka proto probíhala v častém schématu – Poražení komunisté se stáhli za hranice do Severního Vietnamu nebo Kambodže, kam za nimi pronásledovatelé nemohli a po

euPortál

288

DOPLŇKOVÉ TEXTY

konsolidaci sil podnikli nový útok. A tak pořád dokola. Sever mohl být vystaven pouze leteckým úderům, přičemž i ty podléhaly mnohým omezením. Nechme nyní zavzpomínat plukovníka Fredericka Blesse: „V této době jsme při bojových letech museli dodržovat spoustu omezení. Když jsi letěl na misi k Hanoji a viděl vlak, nebo jiný cíl, musel jsi ho nechat ujet. Neměl jsi povolení ! Museli jsme sledovat, jak budují stanoviště SAMů a nesměli jsme je napadnout, protože tam mohou být Rusové, pomáhající se stavbou...” Podobných nesmyslů museli Yankeeové skousnout více a celý konflikt se tudíž dlouho vlekl, aniž by bylo v dohlednu jeho ukončení. Američané měli dvě možnosti. Buď přenést válku na sever, nebo odejít. V souvislosti s ekonomickými těžkostmi, zapříčiněnými vietnamským podnikem a také stále hlasitější agitací rádoby mírového hnutí, se nakonec rozhodli pro druhou možnost a nechali malý stát osamoceně vzdorovat mohutné rudé mašinérii. Ten bez jejich podpory vydržel bojovat jen dva roky a na jaře 1975 podlehl. Jak je notoricky známo, v USA, ale i jiných částech západního světa ( zejména Francii, Německu a Itálii ) se ve druhé polovině šedesátých let začalo rozmáhat něco, co bývá nepřesně označováno termínem mírové hnutí. V podstatě šlo o protestní hnutí mládeže, které ideově vycházelo z myšlenek nové ( neomarxistické ) levice. Válka ve Vietnamu rozhodně nebyla jeho ústředním hnacím motorem, nicméně v něm sehrála roli jakéhosi mediálně viditelného jednotícího prvku. Revolta šedesátých let bývá ještě dnes mnohdy sentimentálně líčena jako nějaký „boj“ za svobodu a volnost, přičemž však nikdy nikdo nevysvětlil, jak se ony ideály svobody slučovaly s obdivem mladých new lefts k Ho Či Minovi, Mao ce Tungovi či k myšlenkám Marxe a Trockého. Nebylo snad jedním z častých hesel demonstrantů ono pověstné „Marx, Mao a Marcuse“?

euPortál

289

DOPLŇKOVÉ TEXTY

Trochu zjednodušené je také používání termínu „mírové hnutí”. Mladým levičákům na západě totiž nešlo o mír ve Vietnamu. Oni požadovali stažení amerických jednotek, aby mohl zvítězit komunistický Sever, kterému často vyjadřovali hlasitou podporu. „Vítězství Vietcongu – vítězství naší demokracie!“ prohlašovali zcela otevřeně západoněmečtí radikálové. O jakou „demokracii“ by asi šlo, si dovede každý soudný člověk představit. Jejich američtí kolegové zase blokovali výuku na univerzitách, čímž poškozovali ty, kteří se přišli učit a ne poslouchat nesmyslné bláboly zfetovaných rudých. Na tomto místě je třeba ocenit statečný postoj kalifornského guvernéra Reagana,pozdějšího prezidenta USA, který dokázal na zdejší univerzitě rychle obnovit klid a ještě průběžně zesměšňovat rozlícené ultralevičáky. Ti měli konec konců nebývalé zastání v levicově liberálním tisku ( zejména The Washington Post ) a postupně i v Hollywoodu, kde se dala na pochod levicová kulturní fronta. Právě proto začal být americký voják líčen jako bezcitný brutální zabiják vraždící pro zábavu a s radostí vypalující vietnamské vesnice. Vyhlazení vesničky My Lai četou US Army bylo sice naprosto neomluvitelným, avšak v podstatě ojedinělým excesem. Velitel čety byl za něj se svým seržantem postaven před soud. The Washington Post však tento masakr neustále omílal až do odchodu Američanů. Zbývá se zamyslet nad tím, proč se nezmiňoval také o zvěrstvech páchaných Vietcongem. Ten měl totiž vyhlazování montagnardských a odbojných vesnic přímo ve své strategii. Na incident v My Lai připadly desítky a desítky vesnic vybitých komunisty. Není mi znám případ, že by kvůli nim byl popotahován jediný komunistický velitel. Poručík Sharp, velitel čety elitních Special forces, měl možnost spatřit vesnici, v níž Vietcong realizoval svou „socialistickou demokracii“ po níž prahla západní nová levice : „Z hlav nezbývalo mnoho – brouci a psi pravděpodobně. Někteří byli pohřbeni za živa…“ Daleko otřesnější svědectví však přinesl z jiné vesnice

euPortál

290

DOPLŇKOVÉ TEXTY

poctěné návštěvou Vietcongu americký korespondent : „ …myslel jsem, že vidím hromadu opálených polen…zjistil jsem, že to byla spálená těla několika tuctů dětí…viděl jsem matku se dvěma dětmi v náručí, všechny spálené do černa. Všechno bylo spálené a černé…. Vzdálenější konec vesnice nebyl dotčen, komunistům došel napalm v plamenometech.” Kde v tu chvíli vězeli reportéři z The Washington Post, aby informovali americkou veřejnost? Kdo ví…Třeba zrovna dělali rozhovor s Rudim Dutschkem a jemu podobnými. Mladí Američané v šedesátých letech skutečně bojovali za svobodu, ovšem podivná individua pálící vlastní vlajku tím nemyslím. Mluvím o těch mladících, kteří netrhali povolávací rozkazy a naopak se postavili komunistické agresi. Svým bojem ve Vietnamu, který byl součástí studené války, chránili i svou zemi a celý svobodný svět. Proto se nemohu smířit s tím, že jejich památka upadá v zapomenutí, zatímco květinkový kult je stále udržován. Někdy si kladu otázku, zda by se protestující new lefts byli schopni podívat do očí jihovietnamským uprchlíkům, kteří přišli o rodinu, domov a byli vytrženi z rodného prostředí. Nejspíš ano. Čekat od těchto lidí morálku je asi naivní. Pro ně přece vždy bylo morální jen to, co napomáhá jejich „revoluci“. Douglas Pike měl také pravdu : „Komunisté vytvoří ve Vietnamu hřbitovní ticho. A svět to nazve mírem.” Článek je věnován památce osmapadesáti tisíců „Billů Yankeeů” a „Johny Rebelů” kteří se z Vietnamu nevrátili.

euPortál

291

DOPLŇKOVÉ TEXTY

Odpoutejme se od zkresleného levicového pohledu na španělskou občanskou válku Tomáš Břicháček | euPortál, 18.7.2006 Letošního 17. a 18. července si připomínáme 70. výročí začátku španělské občanské války, největšího a nejkrvavějšího konfliktu na evropském kontinentu v období mezi dvěma světovými válkami. Kulaté výročí je příležitostí k připomenutí důvodů války, jejího průběhu i k vyvracení černobílého vidění, které u starší generace dodnes přetrvává, a to nejen jako důsledek indoktrinace komunistickým výkladem historie, ale i způsobu, jakým byl tento konflikt nazírán v předmnichovském Československu v době rostoucího ohrožení republiky ze strany nacistického Německa. Rozkol ve španělském národě Občanská válka byla výsledkem hlubokého vnitřního rozpolcení španělské společnosti, které postupně gradovalo v pětiletém obdobím mezi pádem monarchie Alfonse XIII. a vypuknutím povstání. S velkým zjednodušením lze říci, že proti sobě stály dva tábory. Na jedné straně to byli nadšení levicoví či levicově liberální reformátoři, kteří chtěli vybudovat nové Španělsko a kterým chyběla umírněnost a citlivost při prosazování změn – ať už jde o pozemkovou reformu, postavení církve, autonomii některých regionů a další problémová témata. Na druhém břehu pak stáli konzervativci, obávající se o osud tradičních hodnot a jednotu země. V poslední fázi před válkou došlo k radikalizaci na obou stranách, především ovšem v táboře levicovém. Po volbách v únoru 1936, které skončily mírným vítězstvím Lidové fronty, sdružující levicové strany včetně komunistů, se ukázalo, že spolupráce mezi vládou a konzervativní opozicí nebude možná. Vláda se dostala do vleku levicových radikálů. V zemi

euPortál

292

DOPLŇKOVÉ TEXTY

docházelo k brutálním násilným výstupům proti katolické církvi, která byla pro radikály představitelkou starého světa, docházelo také k násilnému zabírání půdy na venkově, které vláda nejen tolerovala, ale mnohdy i zpětně legalizovala. Vláda se chystala udělit několika regionům širokou autonomii. Docházelo také k násilnostem mezi levicovými a pravicovými bojůvkami. Konzervativní generálové, otřesení vývojem situace, už od jara 1936 připravovali státní převrat. Vláda nebezpečí cítila, ale nereagovala k vlastní škodě dostatečně rázně. Generály, o jejichž loajalitě měla pochyby, pouze převelela na různá periferní místa. Např. generál Franco se tak stal vrchním velitelem na Kanárských ostrovech, generál Goded na Baleárách, apod. Přípravy povstání ovšem pokračovaly. Hlavním koordinátorem se stal generál Emilio Mola. Generálové získali podporu pravicových politických sil. Šlo zejména o fašistickou Španělskou falangu, monarchisty prosazující návrat posledního krále Alfonse XIII., Tradicionalistické společenství neboli karlisty (což bylo konzervativní monarchistické hnutí, prosazující již přes sto let jinou linii královského bourbonského rodu). Ke konečnému sjednocení těchto pomohla nešťastná událost. Levicovou bojůvkou v odvetu za násilí pravicových bojůvek byl 13. července zavražděn pravicový politik José Calvo y Sotelo. Tato událost byla poslední kapkou pro mnohé váhavce. Mimo jiné pro generála Franka, který dosud opatrně vyčkával na další vývoj situace. První fáze války Povstání, které znamenalo začátek války, vypuklo 17. července v pět hodin odpoledne v Melille ve španělském Maroku. Město bylo brzy ovládnuto, vzápětí poté se povstalci zmocnili Ceuty a Tetuánu a během 24 hodin měli celé území tohoto španělského protektorátu ve svých rukou. Zdejší jednotky byly už delší dobu ideologicky

euPortál

293

DOPLŇKOVÉ TEXTY

zpracovávané svými veliteli, revolta tedy měla relativně hladký průběh. V samotném Španělsku začala povstání na mnoha místech následujícího dne, 18. července. Nejjednodušší situace byla zpravidla ve městech, kde se do čela povstání postavil sám místní velitel, jinde musel být velitel odstraněn a vedení se ujal některý z jeho zástupců. Ačkoli povstání, jak se ostatně očekávalo, neuspělo ani Madridu ani v Barceloně, kde s potlačením pomáhali i čerstvě ozbrojené dělnické milice, „nacionalisté” (jak povstalci začali sami sebe nazývat) během dvou dnů získali kontrolu nad významnou částí země. Nacionalisté měli ve svých rukou Kanárské ostrovy, španělské Maroko, dále generál Queipo de Llano ovládl Sevillu, generál Varela dlouhý pás pobřeží od Cádizu po Algeciras, generál Cabanellas rozlehlé oblasti Aragonu, včetně hl. města Zaragozy a oblasti Pyrenejí. Sám mozek povstání generál Mola se úspěšně zmocnil navarské metropole Pamplony. Povstání také jednoznačně uspělo v konzervativním kastilském vnitrozemí. V rukou nacionalistů se ocitla starobylá města jako Burgos, Valladolid, León, Soria, Salamanca, Segovia. Stejně tak se zmocnili Galície, severozápadního regionu Španělska. (viz mapka zde) Pokud jde o tato dobytá území, můžeme říci, že šlo většinou o zemědělské oblasti s konzervativním venkovským obyvatelstvem. V rukou republikánské vlády zůstaly naopak nejprůmyslovější oblasti a největší města. Pokud jde o srovnání vojenských sil obou stran: Republice zůstala věrná asi polovina pozemního vojska, prakticky celé námořnictvo a asi dvě třetiny letectva. Nacionalisté však disponovali nejkvalitnějšími vojenskými jednotkami španělské armády jednotkami z Maroka (tzv. afrikanisté). *

euPortál

294

DOPLŇKOVÉ TEXTY

Na území republiky se po překonání krátké vládní krize ujal moci kabinet Josého Girala. Ten neváhal a souhlasil s ozbrojením dělníků a vytvoření dělnických milicí. I díky nim, jak už jsme zmínili, bylo povstání v Madridu a v Barceloně hned v zárodku potlačeno. Opíráním se o dělnické bojůvky si však vláda zahrávala s ohněm. Celou republikou se šířil radikalismus. Levice si vylévala vztek na představitelích církve a jejím majetku, na zajatých povstalcích, na bohatých lidech a vůbec na každém, kdo byl podezřelý ze sympatií k nacionalistům. Především církev byla obětí zuřivého, krvavého pronásledování. Antonio Montero uvádí, že během války bylo povražděno 11 biskupů (tedy asi jedna pětina), necelé tři stovky jeptišek, přes 4100 kněží (13 % z celkového počtu), přes 2300 mnichů (=12%). Vzplanuly stovky kostelů, četné církevní památky byly srovnány se zemí. V souvislosti se zběsilým pronásledováním církve na republikánské straně se nezřídka mluví o „holocaustu”. Bezbřehé násilí nemohlo mít jiný následek než ten, že se drtivá většina představitelů církve přiklonila na stranu nacionalistů, kteří od počátku okázale vystupovali jako bojovníci za katolickou víru a ochránci církve. Málokterý duchovní po válce nesouhlasil s biskupem (a pozdějším kardinálem) Vicentem Enrikem y Tarancónem, když prohlašoval, že „bylo nutné pozvednout zbraně k obraně víry,” protože „rudí chtěli Španělsko odkřesťanštit a udělat z něj satelit Ruska.” Již v prvních dnech války nacionalistický tábor musel vyřešit otázku vrchního velení. Generál Sanjurjo, s kterým se počítalo jako s vrchním velitelem totiž zahynul při letecké havárii právě když se 20. července vracel z portugalského exilu do vlasti. 23. července tak byl coby kolektivní velení vytvořen Výbor národní obrany (Junta de Defensa Nacional), ve kterém zasedlo sedm nejdůležitějších generálů. Formální předsednictví bylo svěřeno nejstaršímu z nich, gen. Cabanellasovi. *

euPortál

295

DOPLŇKOVÉ TEXTY

Generál Franco, dosavadní velitel Kanárských ostrovů, zahájil na ostrovech povstání a poté odletěl do Maroka, aby se zde ujal velení. Když 19. července přistálo jeho letadlo v Tetuánu, byl zde nadšeně uvítán. Zapojení se tohoto věhlasného, populárního generála do povstání dodávalo nacionalistům optimismus. Přestože se Franco na přípravě povstání prakticky nepodílel a do poslední chvíle váhal, zda se má připojit, nyní se dal aktivně do práce. Prvním problémem, který se musel vyřešit byla přeprava vojsk na Pyrenejský poloostrov. Právě jednotky v Maroku, nejkvalitnější, nejvycvičenější jednotky španělské armády, byly totiž pro úspěch celého povstání klíčové. Nacionalisté neměli k dispozici ani vojenské námořnictvo ani letectvo. Pár nekvalitních letadel, které měli, mohlo sotva mohlo pomoci s přepravou. Vzápětí poté, co se ujal velení, Franco vyslal zástupce do Říma a do Berlína s cílem nakoupit letadla a zbraně. Jak Italové tak Němci se po krátkém váhání rozhodli nacionalistům pomoci. Mussoliniho vedení přislíbilo 12 bombardérů, z nichž 9 už koncem července dosedlo v Maroku. Stejně tak Hitler souhlasil s odesláním 20 dopravních letadel, k nimž bylo dodáno také několik bojových letadel a protiletadlové zbraně. Právě německé dopravní letouny Junker 52 nejvíce pomohly rychlému přesunu vojsk. Transport vojáků přes úžinu, který bývá někdy označován jako první letecký most v dějinách, mohl začít. Během prvního srpnového týdne byla leteckou cestou, a také pomocí námořního konvoje dopravních lodí (pod ochranou nově získaných bojových letounů), přepravena většina jednotek z Maroka a s nimi velké množství zbraní a munice. Frankův úspěch s přesunem vojsk umožněným vyjednáním zbrojních dodávek pomohl dále zvýšit jeho prestiž v povstaleckém táboře. K tomu pomohlo i to, že se nyní stal jakousi spojkou s německou a italskou vládou. *

euPortál

296

DOPLŇKOVÉ TEXTY

Díky přesunu vojsk z Maroka byla jižní fronta brzy stabilizována. Rozsáhlé území západní Andalusie, které bylo pod nacionalistickou kontrolou bylo propojeno s Granadou a dalšími nacionalistickými enklávami, které se bránily republikánskému obležení. Ovládnuto bylo také údolí řeky Guadalquivir. Na jihu tak zůstala Republice jen izolovaná oblast kolem Málagy. Ve stejné době začali nacionalisté ofenzívu v západošpanělském regionu Extremadura. Ze Sevilly vyrazily na sever jednotky generála Yagüeho. Do poloviny srpna oblast dobyly - včetně urputně se bránícího města Badajoz. V tomto městě došlo k prvnímu velkému krveprolití války. Poté co byla dobojována tvrdá bitva o město nechal generál Yagüe asi dvě tisícovky republikánských zajatců zahnat do místní koridy a zastřelit. Úspěšnou ofenzívou v Extremaduře se spojilo jižní nacionalistické území pod velením Franka se severním, kde byl vrchním velitelem Mola. Po tomto úspěchu začali v druhé polovině srpna nacionalistické jednotky postupovat směrem na Madrid. V polovině září pak jednotky postupující z jihu stanuli přibližně 100 km od hlavního města. Ze severovýchodu dále postupovaly Molovy síly. * Přestože odpor republikánských sil se zmenšující se vzdáleností od metropole sílil, nacionalisté by byli město pravděpodobně dobyli, pakliže by byli zaútočili ihned. Franco ovšem namísto bezprostředního útoku dal přednost jiné operaci. Rozhodl se stočit hlavní síly k Toledu, historickému městu asi 60 km na jihozápad od Madridu, kde se statečně bránila v obležení ve starobylém alcázaru (tj. hrad/pevnost z maurských dob) nacionalistická posádka pod vedením pozdějšího generála Moscardó. Město nemělo ani tak vojenskou hodnotu, jako spíše morální a propagandistickou. Vysvobození obležených spolubojovníků považoval Franco jednak za věc cti, jednak jako gesto propagandisticky velmi dobře využitelné, sloužící k pozvednutí morálky, jistě si však také

euPortál

297

DOPLŇKOVÉ TEXTY

uvědomoval, jak může tato operace pomoci jeho osobní prestiži. Nic mu nemohlo více hrát do karet v době, kdy se vojenské velení nacionalistů v zájmu efektivity velení chystalo zvolit jednoho vrchního velitele, který by nahradil dosavadní kolektivní velení Výboru národní obrany. Město bylo dobyto 28. září. Franco byl následujícího dne osvobozenými vojáky nadšeně uvítán. Jeho prestiž a popularita v nacionalistickém táboře vzrostla do závratných výšin. Vzápětí poté byl svými kolegy ve Výboru národní obrany zvolen vrchním velitelem všech nacionalistických ozbrojených sil (generalisimem) a zároveň politickým šéfem. Nejvyšší moc převzal 1. října. Brzy se pak začal označovat jako hlava státu (Jefe del Estado) či vůdce (caudillo). Ačkoli jmenování bylo původně zamýšleno pouze na dobu, co potrvá válka, o této časové podmínce Franco odmítl hovořit a vzápětí se na ni mělo zapomenout. Franco měl zůstat u moci po následující dlouhé čtyři desítky let, až do své smrti. V době, kdy byl republikánský tábor paralyzován vnitřními rozbroji, ustavili tedy nacionalisté jediného vůdce. Budoucí vývoj měl ukázat, že tím získali oproti republikánům další velmi podstatnou výhodu. * Válka zatím pokračovala dál. Na pořadu dne nyní bylo obnovení tažení na Madrid. Koncem října již Molovy jednotky ze severu stály před branami města. Vláda republiky před hrozícím nebezpečím opustila 6. listopadu město a přesídlila do závětří do daleké Valencie. Vládu ve městě převzal vojenský velitel generál José Miaja. Pozdržení útoku kvůli toledské operaci dalo republikánům čas opevnit se a přijmout dodávky zbraní od Sovětského svazu, právě od října proudící ve velkém množství a pomoc mezinárodních dobrovolnických jednotek, tzv. interbrigád (viz níže). Obranyschopnost města byla výrazně posílena.

euPortál

298

DOPLŇKOVÉ TEXTY

Útok na předměstí Madridu začal první listopadový týden. Nacionalistické jednotky ovšem narazily na nečekaně rozhodný odpor republikánských vojáků i dělnických milicí. Republikánské obraně také spadl do klína opravdový dar z nebes: v jednom zničeném italském tanku byl nalezen plán nacionalistického útoku na město. Republikáni pak svou obranu přirozeně uzpůsobili podle tohoto plánu. Na počátku třetí listopadové dekády už bylo jasné, že první útok zkrachoval. Ani druhý pokus v prosinci a třetí počátkem ledna 1937 nebyl úspěšný. Neúspěch u Madridu můžeme považovat za konec první fáze války. Spolu s krachem útoku na metropoli padla iluze o bleskové válce. Když se ukázalo, že válka nebude do Vánoc vyřízená, Franco byl tím posledním, kdo by toho litoval. V jednom interview prohlásil, že po dobytí Toleda měl jasný dojem, že válku už vyhrál a že ztratil zájem o rychlé vítězství. Franco totiž toužil po vítězství úplném, které se dostaví po naprostém vyčerpání a zničení protivníka. „Caudillo” se od počátku netajil s touhou ve válce nejen zvítězit, ale také odstranit ze společnosti všechny „škodlivé prvky”, tak aby jí posléze mohl v klidu bez větších problémů vládnout. Zahraniční pomoc Pro druhé období války byla charakteristická vzrůstající zahraniční angažovanost a to jak na straně nacionalistů, tak republiky. Pokud jde o nacionalistický tábor: Výrazným příspěvkem Německa byla letka bojových letadel jménem Legie Kondor s asi 5000 letci, která dorazila do Španělska v březnu 1937. Italové zas posílali početné pozemní jednotky, a to dokonce více, než bylo domluveno s Frankovým vedením. Franco tuto nadměrnou italskou snahu neviděl právě rád, protože se bál, že by se Mussolini mohl snažit vměšovat do vnitropolitických záležitostí. Koncem války měla Mussoliniho Itálie ve Španělsku asi 74 000 „dobrovolníků”.

euPortál

299

DOPLŇKOVÉ TEXTY

Pomoc republice byla rovněž mohutná. Sovětský svaz ji dodával stovky letadel, tanků, statisíce pušek, munici, pohonné hmoty, suroviny. Ze SSSR proudilo také množství vojenských poradců a jiných odborníků. V průběhu války dodal podle Vladimíra Nálevky Sovětský svaz 650 bojových letadel, 347 tanků, 60 obrněných aut, 1186 děl, přes 20 000 kulometů a téměř půl milionu pušek. Sovětská pomoc byla tedy mohutná, Stalin si ji ovšem nechal také řádně zaplatit. Dodávky byly z velké části financovány ze španělského zlatého pokladu, který byl už na podzim 1936 převezen do Moskvy. Odvrácenou stranou mince byl také masivní přísun agentů NKVD. Pokud jde o zmiňované interbrigadisty, první z nich dorazili na španělskou půdu 14. října (1936), kdy do přístavu Albacete na jihovýchodě země dorazilo prvních 650 dobrovolníků. Koncem měsíce se jejich počty rozrostly už na 3500. Během války se pak v řadách interbrigadistů vystřídalo asi 60 000 dobrovolníků z 24 zemí. V boji padlo asi 10 000 z nich. Téměř 8000 jich bylo zajato či dezertovalo. Za připomenutí stojí, že v Interbrigádách se vystřídaly i tři tisícovky Čechoslováků (tzv. španěláci). Bojové operace v roce 1937 V únoru 1937 italské „dobrovolnické” jednotky hrály rozhodující roli při dobytí Málagy, posledního republikánského ostrůvku na jihu. Tento snadný úspěch Italy povzbudil k plánování rozsáhlejší akce. Podle dohody s Frankovým vedením byla Italům svěřen útok v oblasti města Guadalajara v rámci velké ofenzívy na východ od Madridu s cílem dokončení obklíčení města. U Alcalá de Henares se měly italské jednotky setkat s nacionalistickými, které měly zaútočit od Jaramy. Šlo o vůbec o jedinou velkou akci během války, která byla výlučně na bedrech italských jednotek. V rámci zmíněné obkličovací ofenzívy nejprve nacionalisté zaútočili v údolí řeky Jarama. V třítýdenní krvavé bitvě, která

euPortál

300

DOPLŇKOVÉ TEXTY

přinesla velké ztráty na obou stranách však republikánské jednotky uhájily pozice. Na zmíněnou italskou operaci u Guadalajary pak došlo počátkem března. Pro italské jednotky, ne právě zkušené a ne právě dobře vycvičené znamenala Guadalajara křest ohněm. V podmínkách vytrvalých dešťům, které proměnily bojiště v bažinu, byli Italové republikány krutě poraženy. Po tomto neúspěchu jim značně kleslo předchozí nadměrné sebevědomí. Po těchto dalších dvou neúspěších u Madridu se Franco rozhodl orientovat se nadále na pomalou, opotřebovací, „očišťující” válku ve smyslu, který jsme výše vysvětlili. * V březnu 1937 byla zahájena ofenzíva na severní frontě proti vzdornému Baskicku, provincii, která si vydobyla na republikánské vládě značnou nezávislost. Její spolupráce s levicovou republikou byla jen otázkou taktiky, ne přesvědčení. V rámci republiky totiž Baskicko představovalo ostrůvek konzervativismu a katolicismu. Že se nepřiklonilo na stranu nacionalistů můžeme vysvětlit tím, že hájilo coby svérázný region svou autonomii. Tu jim nacionalistický tábor, hájící důsledně unitární charakter státu, nemohl zajistit. Silné jednotky generála Moly zahájily útok koncem března. Mola měl k dispozici asi 40 000 mužů (včetně nových španělsko-italských smíšených jednotek). Pozemní jednotky byly podporovány německými bojovými letouny Legie Kondor. Nacionalisté doufali v brzkou kapitulaci Basků. Ti se však tvrdě bránili, proto i zde vedena pomalá opotřebovávací válka, která se protáhla až do června. V rámci baskického tažení došlo 26. dubna došlo k bombardování baskického města Guerniky Legií Kondor. Tento akt, využitý obratně republikánskou propagandou způsobil v Evropě šok. Letecké bombardování města bylo cosi dosud neobvyklého. Dnes po zkušenostech z druhé světové války nám bombardování nepřijde jako nic mimořádného, musíme si však

euPortál

301

DOPLŇKOVÉ TEXTY

uvědomit, že v dubnu 1937 byla druhá světová válka stále věcí budoucnosti. Ohlas bombardování Guerniky zastínil jinou neblahou událost, tentokrát na republikánské straně. V první polovině května totiž došlo v Barceloně k rozsáhlým konfrontacím mezi komunisty na jedné straně a revoluční marxistickou stranou POUM, kterou označovaly jako „trockisty” spolu s anarchisty na druhé. * Během května - v souvislosti s barcelonskými událostmi i vývojem na severní frontě - musel odstoupit předseda vlády Republiky Largo Caballero, aby byl nahrazen Moskvě povolnějším Juanem Negrínem. Nástup nové vlády znamenal další posílení vlivu komunistů, kteří dokonce získali ministerstvo vnitra. Stalin chápal tuto vládu jako „vládu přátel, která je zavázána plnit naše doporučení.” V červnu pak španělská pobočka NKVD ve spolupráci s komunisty udělala zátah proti POUM. Záminkou bylo falešné obvinění o kolaboraci strany s nacionalisty. Předáci POUM byli zatčeni a na čas uvězněni, strana byla zlikvidována, její šéf Andrés Nin byl dokonce zavražděn. Smutné je, že o temných aktivitách Stalinovy rozvědky a španělských komunistů se v zahraničí nemluvilo. Guernica se stala oproti tomu vlajkovou lodí protifrankistické propagandy. * Republika se v létě rozhodla k první mohutné ofenzívě od začátku války. Dosud byla iniciativa především na straně nacionalistů. 6. července započaly republikánské jednotky masivní útok na Madridské frontě, který měl za cíl uvolnit částečné obležení metropole. Útok byl směřován na městečko Brunete. Republika nasadila asi 60 tisíc mužů, letectvo i tanky. Ofenzíva přinesla mohutné ztráty na obou stranách, ale neuspěla. Aby odlehčili severní frontě, kde nacionalisté nadále tvrdě útočili a získávali jednu pozici za druhou, zahájili republikáni v srpnu

euPortál

302

DOPLŇKOVÉ TEXTY

ofenzívu v Aragonu s ambiciózním cílem obklíčit Zaragozu. 24. srpna dosáhli za cenu ohromných ztrát dílčího vítězství u Belchite, severní frontě však již nepomohli. 26. srpna byl nacionalisty dobyt Santander, metropole Kantábrie, o dva měsíce později, 21. října, pak byla dobyta poslední republikánská bašta na severu, město Gijón v Asturiii. Severní fronta tak přestala existovat. Dobytí průmyslového severu znamenalo velké hospodářské plus pro nacionalisty. Pád celé jedné fronty měl demoralizující účinek v republikánském táboře, v nacionalistickém táboře přirozeně zapůsobil právě naopak. * Po skončení bojů na severu vyvstávala pro Frankovo vedení otázka jak postupovat dál. Území republiky nyní sestávalo ze středovýchodní a východní části země. Kam se nyní měl opřít hlavní nápor? Nabízela možnost opětovného útoku proti Madridu nebo postupu k východnímu pobřeží. Franco zvolil druhou variantu. K nasměrování sil na aragonskou frontu ho přiměla zvýšená aktivita republikánských sil v této oblasti. V prosinci 1937 republikáni dobyli aragonské město Teruel, které bylo od počátku války v rukou nacionalistů. Tento úspěch byl propagandou halasně opěvován. Cílem republikánských útoků v této oblasti bylo odlákání nacionalistických sil od Madridu. Franco tuto výzvu přijal a soustředil tedy na tuto frontu, kudy mělo dojít k proniknutí k východnímu pobřeží. Nacionalisté v krvavé bitvě znovu dobyli Teruel a jejich nápor byl korunován úspěchem v polovině dubna 1938, kdy jejich jednotky pronikly k východnímu pobřeží a oddělily Katalánsko od zbytku republiky. Závěrečná fáze války Poté, co nacionalisté znovu dobyli Teruel a když si probili cestu k východnímu pobřeží, byla morálka republikánské armády v troskách.

euPortál

303

DOPLŇKOVÉ TEXTY

Mnozí předpovídali brzký konec války. Někteří generálové přesvědčovaly Franka, aby dal povel k útoku na Barcelonu, k níž nyní byla cesta prakticky otevřená. Franco to však neučinil, s odůvodněním, že jednotky potřebují po těžkých bojích odpočinek. Zřejmě dal však znovu přednost pomalým „očišťujícím” bojům před Blitzkriegem. Válka se tak protáhla o další rok. V červnu 1938 zahájily republikánské oddíly svou poslední rozsáhlou kampaň, která se proslavila jako bitva na Ebru, a která byla vůbec nejkrvavější epizodou celé války. Ve zničujících bojích, které stály desetitisíce životů Republika vyčerpala své poslední síly. Ofenzíva do Katalánska, která se, jak jsme řekli mohla uskutečnit už na jaře, byla zahájena koncem prosince 1938. Byla korunována o měsíc později dobytím Barcelony (26. ledna 1939). Republika se v posledním čtvrtletí své existence už jen zmítala v agonii. Pro tuto dobu je příznačný naprostý úpadek bojové morálky, růst vnitřních rozbrojů, a hromadný útěk do exilu. Vnitřní rozbroje vyvrcholily v březnu malou občanskou válkou v Madridu. Moci se zde chopil plukovník Segismundo Casado López, jehož nové vedení si vytklo za cíl podpis mírové dohody. Jednání mezi republikou a nacionalisty začala 23. března, byla však z nacionalistické strany přerušena, když docházelo k průtahům s jejich požadavkem bezpodmínečné kapitulace. 26. března byl zahájen útok na Madrid. Město kapitulovalo následujícího dne. Zcela ztrouchnivělá konstrukce republiky se poté během tří dnů položila jako domeček z karet, když postupně kapitulovala všechna zbylá důležitá města. Frankova armáda obsadila poslední zbytky Španělské republiky a 1. dubna mohl „caudillo” prohlásit válku za skončenou. Řekl tehdy: „V tento den, kdy je rudá armáda zajata a odzbrojena, dosáhla nacionalistická vojska svých konečných vojenských cílů. Válka skončila.”

euPortál

304

DOPLŇKOVÉ TEXTY

Bilance Vyčíslení počtu obětí bylo vždy předmětem dohadů a neshod. Pohybují se řádově od 300 tisíc do jednoho milionu. Podle historika Hugha Thomase, který prováděl podrobné výzkumy, padlo na straně nacionalistů 90 000 vojáků, na straně republikánů 110 000. Dále bylo 130 000 lidí zabito za frontou, nepočítaje v to oběti bombardování a nemocí (celkem asi 35 000). Během represí následujících bezprostředně po válce mělo podle Thomase zahynout asi 100 000 lidí. Válka přinesla nevyčíslitelné škody španělskému hospodářství a jen prohloubila zaostalost této země vůči vyspělým zemím. Závěr Španělská válka byla všechno jen ne boj dobra reprezentovaného republikánským táborem a zla reprezentovaného „fašistickými“ povstalci, jak vštěpovali školákům do hlav komunisté. Je třeba vidět důvody, které vedly pravicové síly k povstání proti levicové vládě i skutečnou povahu této levicí idealizované vlády. Během války páchaly ve velkém zvěrstva obě strany a to ve srovnatelném měřítku, levicový tábor navíc tu a tam i ve svých vlastních řadách. Idealizovat si proto nemůžeme ani jednu stranu konfliktu. Občanská válka let 1936-39 patří k těm obdobím dějin, které u Španělů nepřestávají vzbuzovat silné a rozporuplné emoce. Totéž se dá říci o celém následujícím období Frankova režimu (1939-1975). Zdá se nicméně, že Španělsko nalezlo po nástupu krále Juana Carlose I. elegantní a podle mého názoru jedinou správnou cestu, jak historické rozdělení překonat. V institucionální rovině spočívala v kontinuitě státu na straně jedné, ovšem s postupnou plnou demokratizací, završenou přijetím ústavy v roce 1978 a definitivně potvrzenou krachem puče v roce 1981, na straně druhé. Někdejší vencidos (ve válce poražená levice) se mohli znovu plně zapojit do demokratického politického života, ovšem aniž by mohli stát

euPortál

305

DOPLŇKOVÉ TEXTY

prohlásit za nástupce poražené republiky a sebe za dějinné vítěze. Spory se měly řešit spíše „zapomněním“ než aktivním řešením. Dlouhá léta tento model národního smíření fungoval. Bohužel současná vláda se jala s citlivostí slona v porcelánu tuto rovnováhu narušovat. Právě nyní se začaly vyzdvihovat zločiny, které za války spáchali nacionalisté, ve větším množství byly odstraňovány zbylé sochy či názvy ulic připomínající Frankovu éru a začaly se provádět kontroverzní reformy, dráždící konzervativně orientovanou část národa. Vláda např. prosadila další rozšíření již předtím velmi rozsáhlé autonomie Katalánska, rozhodla se vyjednávat s baskickou teroristickou organizací ETA a baskickými separatisty o budoucnosti Baskicka, prosadila zákon o registrovaném partnerství homosexuálů, jala se prosazovat změny v ústavě ohledně následnictví na trůně, tak aby synové a dcery krále či následníka byly zcela „rovnoprávné“, bojuje za omezení vlivu katolické církve ve školství… Po sedmi desetiletích jsme tak znovu svědky nadšeného levicově liberálního reformátorství a nebezpečného ustupování autonomistům, které v dlouhodobé perspektivě hrozí přerůst v dezintegraci země. Použitá literatura: Antonio Ubieto Arteta a kol.: Dějiny Španělska, Praha 1995 Paul Preston, Franco: Praha 2001 Vladimír Nálevka: Světová politika ve 20. století I., Praha 2000 Jiří Chalupa: Zápisky o válce občanské, Praha 2002 Paul Johnson: Dějiny 20. století, Praha 1991 Shellagh Ellwood: Franco, Brno 1999

euPortál

306

DOPLŇKOVÉ TEXTY

Komunistický a nacistický antisemitismus Michael Anděl | euPortál, 25.1.2006 Z jakéhosi, pro mě nepochopitelného důvodu je mladý člověk, jakmile se představí jako zastánce pravicového proudu, automaticky označen za extremistu, stoupence ultrapravice, a tedy za neonacistu, rasistu atd. Takovéto asociace, nejen že jsou netaktní, ale postrádají také logiku. Totiž, co si představíme pod pojmem extrémní pravice? Hnutí za maximální privatizaci? Asi ne. Avšak fašismus má s pravicovými myšlenkami o minimálních zásazích státu do soukromého života pramálo společného. Vždyť Mussolini byl nejprve komunistou a nacionální socialismus je v první řadě socialismem, který se možná zastaví přede dveřmi továrny. Nacismus a fašismus jsou pouhými alternativami marxismu. Neznárodňovali snad nacionální socialisté židovský majetek a nejsou známé Marxovy antisemitské názory? Pochodující zástup neonacistů preferuje celosociální aspekt před individuálním a společenskou rovnost lidí (stejné rasy) stejně tak, jako to dělá rudý odpad vysypaný do politiky a do veřejných médií. Nevím proč, ale s pravicí bývají často spojovány věci jako rasismus a antisemitismus, zato extrémní levici se naopak přisuzuje boj proti těmto předsudkům. K čemu se však doopravdy hlásí naši soudruzi? Říkají to přeci dost nahlas, že ke zlodějně ve jménu národa a vraždám ve jménu ideologie. Jenže nenávist z leva u nás jaksi nevadí. Co se týče vztahu levičáků k rasismu, stačí se podívat na ústřední web Komunistického svazu mládeže, což je oficiální mládežnická organizace KSČM. V zahraniční rubrice ve složce Asie tu nalezneme antisemitské snůšky rudočerných kvazinovinářů za posledních pět

euPortál

307

DOPLŇKOVÉ TEXTY

let. Tyto výrony však mnohem lépe zapadají do let dávno minulých, zřejmě protektorátních. Pozornost upoutá zapálená židovská hvězda v hledáčku pušky, jakožto ilustrace k „publicistickému” textu s názvem Izraelský stát – Třetí říše 21. století (viz www.ksm.cz/mp0502.htm). Nevím přesně, jakému publiku je tento blábol určen, zda neonacistickému či postbolševickému, ale bude to jedno, neboť se tak jako tak jedná o trestný čin hanobení národa, rasy a náboženského přesvědčení. Moderní antisemitismus, tj. případ, kdy kritika státu Izrael přeroste ve formu rasismu, poznáme podle tzv. 3D systému. Tím se rozumí: delegitimizace práva Židů na vlast, démonizace Izraele a dvojí metr. Ve zmíněném článku jsou Židé démonizováni jako žáci nacistů a protiteroristická opatření jsou srovnávána s vyhlazením Lidic či varšavského ghetta. Tím pádem však tento argument označuje vyhlazení Lidic za protiteroristické opatření. Tomu se už ani nechce věřit. Podobných lží najdeme na těchto stránkách desítky: svazáci tu vykřikují o „židovských katanech”, schvalují vraždy izraelských vojáků a naopak hájí teroristické hnutí Hizballah, teror jako osvobozenecký boj, ba dokonce označují tzv. umírněné palestinské představitele za ty, jež se „vydali cestou plné spolupráce s okupanty a perzekuce vlastních lidí.” Zeman je zde připodobňován k nacistovi a Klaus nevkusně napadán, neboť se odvážil vyslovit svůj nesouhlas s terorismem. Následně se tu po pěkně vlajkovsku ukazuje na české podnikatele, kteří jsou členy židovské obce. Relikvie Rudého práva, Haló noviny, není o nic lepší: Jaroslav Kojzar v článku z 20. května 2004 přirovnává Izrael coby kolektivního Žida k Heydrichovi, (architektovi židovského holokaustu). O tom, jak Izrael „po celá desetiletí systematicky vyvražďuje palestinskou duševní elitu,” zase informuje Václav Jumr v článcích z 3. a 21. dubna 2004 a z 22. července 2004.

euPortál

308

DOPLŇKOVÉ TEXTY

Tito levičáci nazývají Židy „sionistickými okupanty“ a upírají jim právo na existenci vlastního státu. Označují je za aktéry genocidy úplně stejně jako neonacisté, kteří před dvěma lety vytáhli s hořícími pochodněmi na židovskou čtvrť, aby „uctili palestinský holokaust“. Jak si jsou totalitní myšlenky blízké! Avšak dohadovat se s ignoranty, zda nacismus není jen jinou formou extrémní levice, nemá příliš význam. Je si třeba položit obrácenou otázku: Není komunismus ve skutečnosti jen jinou formou nacismu? Vykazuje totiž všechny jeho atributy: totalitní stát, extrémní forma nacionalismu, boj proti demokracii a náboženství, vůdcovský princip, militarizace mládeže, a vidíme, že mu je vlastní i rasismus a antisemitismus. Připomeňme deportace a vybíjení celých etnik sovětským režimem (Tataři, Inguši, volžští Němci, atd.). S koncentráky taktéž přišli první bolševici. Nacisté ničili rasy a národy, komunisté společenské třídy a národy; jde o dvě jablka ze stejného stromu.

euPortál

309

DOPLŇKOVÉ TEXTY

Podmaní si extrémisté Evropskou unii? Lukáš Kovanda | Agora, říjen 2004 Východní část Německa se potýká s nástupem modifikovaných forem komunismu i nacismu zároveň. Nejnověji to potvrdily zářijové výsledky zemských voleb v Sasku a Braniborsku. Postkomunisty (PDS) volila téměř čtvrtina obyvatel a krajně pravicová Národnědemokratická strana Německa (NPD) dopadla prakticky shodně jako vládní SPD! Takový stav voličských preferencí je jistě alarmující. Jednak proto, že do zmíněných bundesregionů je z Čech co by kamenem dohodil, ale zejména z toho důvodu, že proces znovusjednocení Německa má mnoho analogických aspektů s letošním rozšířením Evropské unie. Pád železné opony umožnil před čtrnácti lety oživit ideu silného bismarckovského Německa. Euforická doba, pangermánská očekávání a Kohlovy sliby „kvetoucích zemí” učinily výtky některých ekonomů či dalších odborníků ke znovusjednocení neslyšitelnými. Zase se jednou prokázala moc politického konsensu. To, co následovalo, nemá v dějinách státy řízených přerozdělování obdoby. Němci žijící v západní části země začali vedle standardních daní odvádět také speciální berni „směrem na východ“, státní dotace a transfery do bývalého „ráje trabantů” dosáhly již dnes nepředstavitelných sum a stále zdaleka nepolevují. A to přesto, že reálný ekonomický efekt finančních přesunů se vlastně nedostavil. Území bývalé „dederónie” relativně výrazně zaostává ve zvyšování ekonomické výkonnosti za státy, jimž nikdo „pomocnou” ruku nepodal, jako je Polsko, Maďarsko, Česko a další tranzitivní ekonomiky. Neblahý vývoj hospodářství regionu je spouštěčem vlny frustračních tendencí mezi obyvatelstvem, stejně tak jako vodou na mlýn extrémistickým uskupením. Právě Němci s tím mají více

euPortál

310

DOPLŇKOVÉ TEXTY

zkušeností než kterýkoliv jiný národ. Také Hitlerova Říše vyrostla na ztrouchnivělých základech hyperinflací a chudobou stižené Výmarské republiky. V bývalé NDR se připojuje ještě jeden komplex, jenž prostupuje širším spektrem obyvatelstva: i přes velkorysou podporu „Západu” „Východ“ stále hospodářsky „škobrtá” a drží se u dna. Jsou snad „východní” Němci ve srovnání s Čechy či Maďary tak líní? Či neschopní? Tyto sebemrskačské otázky jen dále posilují efekty chabého ekonomického výkonu. Na vině přitom nejsou jednotlivci, vadný je celý systém, jenž je slepě veden utopistickou vidinou rychlé a bezbolestné imputace srovnatelné životní úrovně. Ukazuje se, že je nemožné během jedné či dvou dekád dosáhnout této mety a vymazat skoro půl století destrukce v podobě centrálního plánování. Navíc (a právě proto) se objevují zhoubné postranní efekty v podobě růstu vlivu populistů: komunistů či neonacistů. Přijmeme-li alespoň zčásti hypotézu, že německé „wiedervereinigung“ bylo vlastně rozšířením EU „v malém“, dospějeme k negativnímu budoucímu výhledu ohledně vývoje v celé střední a východní Evropě. V obou případech měly hlavní slovo politické ideje, ať již ty „velkoněmecké“ či „superevropské“. V obou případech ekonomické studie nevyvrátily vysokou náročnost, ne-li neuskutečnitelnost, sjednocovacích kroků. V obou případech se jednalo o zásah shora, jenž je na hony vzdálen optimálnímu evolučnímu vývoji. V obou případech došlo ke sloučení hospodářsky nesrovnatelných regionů – v případě EU navíc neporovnatelných ani kulturně či jazykově –, kdy jsou egalitářské touhy ukájeny krátkozrakými náhražkami; transfery, dotacemi a zdeformovanými a deformujícími daňovými politikami. A takto bychom mohli pokračovat. Pravda, našli bychom i odlišnosti – nové státy EU roku 2004 rozhodně nejsou NDR roku 1990 –, ale principiálně jde o srovnatelné procesy.

euPortál

311

DOPLŇKOVÉ TEXTY

Přejme si tedy, aby v horizontu několika let nezačaly také u nás, ale i ve zbytku EU, získávat na moci totalitaristická hnutí. Jak se ukazuje v „laboratorních podmínkách” bývalého NDR transfery ani „štědrý” sociální stát vedoucí však v konečném důsledku k vyšší nezaměstnanosti lékem na bující extrémismus rozhodně nejsou. Jediným zaručeným medikamentem je zdravý hospodářský růst pramenící z nesešněrované hospodářské politiky, jež bere za samozřejmost nižší přerozdělování, vyšší odpovědnost jedinců za sebe sama, méně rigidní trh práce a další liberální postupy. Je však dnes Evropa schopna otočit se tímto směrem? Růst extrémismu v Sasku a Braniborsku je vztyčeným prstem, že by tuto schopnost měla v sobě rychle objevit.

euPortál

312

O AUTORECH

O AUTORECH Michael Anděl (*1982) - student V současné době studuje Fakultu biomedicínského inženýrství ČVUT. Působí v o.s. Mladá pravice a je stálým redaktorem euPortálu. Příležitostně také publikuje v jiných konzervativně pravicových médiích (Agora, Neviditelný pes, Virtually). Adam Bartoš (*1980) - žurnalista Vystudoval teologii na Misijní škole M. L. Zinzendorfa (2001), od roku 2005 působí v médiích. Je šéfredaktorem internetového časopisu Eurábia (www.eurabia.cz). Tomáš Břicháček (*1982) - právník Vystudoval Právnickou fakultu UK (2007) a Fakultu sociálních věd UK (2007). Ve studiích pokračuje jako doktorand na Právnické fakultě UK. V současné době pracuje jako právník v oboru evropského práva ve veřejné sféře. Ve volném čase se věnuje mnoha aktivitám; je mimo jiné zástupce šéfredaktora euPortálu, ředitel Studentské právní poradny (poradna.society.cz), aktivní esperantista, člen o.s. Mladá pravice. Lukáš Kovanda (*1980) - ekonom, demograf, žurnalista Vystudoval demografii na Přírodovědecké fakultě UK (2003) a ekonomii na Fakultě sociálních věd UK (2006). V současnosti se zabývá zejména metodologií a filozofií ekonomie v rámci interního doktorského studia Fakulty národohospodářské VŠE v Praze. Pracoval jako analytik kapitálových trhů, nyní působí jako ekonomický žurnalista. Je spoluzakladatelem euPortálu.

euPortál

313

O AUTORECH

Benjamin Kuras (*1944) - spisovatel, dramatik, publicista Vystudoval anglistiku na Univerzitě Palackého v Olomouci. Krátce byl redaktorem Československého rozhlasu (1968). Po srpnu 1968 odešel do Velké Británie, kde působil jako český redaktor BBC (od 1969). Později se stal dramatikem - je autorem patnácti anglických divadelních a rozhlasových her, které se hrály v šesti zemích - a spisovatelem - je autorem více než dvou desítek knih. Od roku 1990 přispívá jako publicista do mnoha českých periodik. Je čestným předsedou redakční rady euPortálu Vladislav Nejedlý (*1982) - student Student Fakulty elektrotechnické ČVUT. Místopředseda o.s. Mladá pravice. Lukáš Petřík (*1981) - historik, politolog Šéfredaktor euPortálu. Je externím spolupracovníkem Centra pro ekonomiku a politiku. Přispívá do tištěných i internetových médií, jako jsou např. MF Dnes, 51 pro, Revue Politika, Newsletter Centra pro ekonomiku a politiku, Agora, Revue Prostor, Portál, Neviditelný pes a Virtually. Na Ústavu světových dějin FF UK obhájil diplomovou práci na téma Fenomén konzervativní revoluce Margaret Thatcherové a Ronalda Reagana a její ideové základy, kterou by chtěl vydat i knižně. Marek Skřipský (*1982) - student Studuje historii a politologii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Je stálým redaktorem euPortálu a krom toho publikuje v několika dalších internetových i tištěných médiích. Od roku 2005 působí ve Výkonném výboru Mladé pravice. Ve volných chvílích se věnuje četbě zajmavých knih, sportu a návštěvám kulturních zařízení s občerstvovací funkcí.

euPortál

314

O AUTORECH

Jiří Zahrádka (*1972) - ekonom Zástupce šéfredaktora euPortálu. Pracuje v pojišťovnictví.

euPortál

315

VÁCLAV KLAUS O EUPORTÁLU

VÁCLAV KLAUS O EUPORTÁLU EUportal je přední český eurorealistický internetový časopis, který z pravicových, konzervativně-liberálních pozic upozorňuje na možná rizika evropské integrace a pozitivním způsobem tím přispívá k debatě o tom, kam by integrace měla směřovat. Toto médium podporuje názor, že reprezentativní demokracie může fungovat pouze v národním státě, a proto považuje příliš silný přenos významných pravomocí národního státu na instituce Evropské unie za nesprávný. EUportal podporuje spontánní integrační proces odstraňující bariéry nejen ve volném obchodě, ale zásadně se staví proti konstruktivistické snaze vytvořit jednotný evropský superstát řízený byrokratickými elitami. EUportal poukazuje i na širší souvislosti problémů dnešní Evropy, které vidí v nárůstu významu nebezpečných jevů jako jsou radikální feminismus, ekologismus, sociální inženýrství, homosexualismus, NGOgoismus, antiamerikanismus, politická korektnost a multikulturalismus. Jsem rád, že existuje takováto netriviální diskusní platforma, protože diskuse o těchto věcech je podle mého přesvědčení stále málo. Mottem EUportalu je „Evropa svobodných národů a národní státy svobodných občanů“. Václav Klaus

euPortál

316

PODROBNÝ OBSAH

PODROBNÝ OBSAH OBSAH....................................................................................................1 PŘEDMLUVA ........................................................................................2 PROBLÉMY DEMOKRATICKÉ LEGITIMITY EU ..........................4 Evropská integrace z hlediska demokratické legitimity (LP)......................5 Demokratický deficit EU: mýty a skutečnost (TB) ..................................16 Může Evropská unie fungovat jako demokratický federativní stát? (LP)..30 Lepší „dobrá” evropská legislativa než „špatná” domácí ? (TB) ..............35 Kdo je v EU „pánem smluv“? (TB).........................................................37 OD EUROÚSTAVY K LISABONSKÉ SMLOUVĚ ...........................42 Nebezpeční eurointegrátoři a relativní smrt nedemokratické evropské ústavy (JZ)..............................................................................................43 Jsme pro Evropu svobody a demokracie (JZ) ..........................................53 Řekněme jasné NE pokusům o oživování euroústavy (TB)......................57 Vrací se nám euroústava zadními vrátky ? (TB) ......................................64 Defétismus modré elity (MS) ..................................................................67 Mnichovanský kongres a zrada programu ODS (LP)...............................70 SUBSIDIARITA VERSUS CENTRALIZACE ?.................................72 Princip subsidiarity 15 let od podpisu Maastrichtské smlouvy (TB).........73 Daňová harmonizace versus svoboda a demokracie (TB) ........................85 Odvrácená tvář Schengenu (TB) .............................................................92 Schengen jako nástroj bruselské centralizace a přerozdělování imigrantů (LP)........................................................................................................96 Centralizace imigrační politiky (LP) .....................................................102 EU má plán, jak na přistěhovalce. Bude je „přerozdělovat" (AB)...........106 Rodí se evropský občanský zákoník? (TB)…………………….. ………109 EUROCENTRALISTÉ A JEJICH DOGMATA...............................114 Je Evropská unie příčinou míru v Evropě? (LP) ....................................115

euPortál

317

PODROBNÝ OBSAH

Bída euronaivismu (TB)........................................................................118 Europeisté, zkuste říkat pravdu (JZ) ......................................................120 Mráz přichází z Bruselu (JZ).................................................................122 VLASTENECTVÍ A NÁRODNÍ ZÁJMY .........................................125 Nacionalismus a demokracie (MS)........................................................126 Vlastenectví – konzervativní postoj (LP)...............................................128 Jsou nacionalismus a národní zájmy démony minulosti? (LP) ...............130 Existuje národní zájem? (LP) ................................................................136 POLITICKÁ KOREKTNOST A MULTIKULTURALISMUS.....142 Postdemokracie, politická korektnost a multikulturalismus (BK) ...........143 Komu prospívá multikulturalismus a politická korektnost? (MS)...........148 Hirsi Ali – jediný chlap v evropské politice (BK) ..................................151 Bída multikulturalismu (LP) .................................................................155 Terorista, který se nad únosnou míru zaštiťuje islámem (AB)................158 ANTIDISKRIMINACE......................................................................161 Humanrightismus a antidiskriminace ohrožují svobodu (BK) ................162 Antidiskriminační politika: pokrok, nebo neomarxistické jho? (VN) .....165 „Genderová korektnost" zakyslých žab (TB) .........................................168 Aféra Buttiglione: lež vítězí! (JZ)..........................................................171 Jsou feministky novou inkvizicí? (JZ) ...................................................175 Neexistují žádná „práva homosexuálů” (MA)........................................177 ISLÁM ................................................................................................179 Evropský islám, či islámská Evropa? (BK)............................................180 Je islám naboženstvím míru, které je slučitelné se západními hodnotami? (LP)......................................................................................................183 Vítejte v domě války! (AB)...................................................................186 Jak vyzrát nad muslimskou civilizací? (AB)..........................................196 Válka karikatur (AB) ............................................................................204 KONZERVATISMUS VERSUS MÓDNÍ TRENDY.........................207 Slabý liberalismus a totalitní islám (BK) ...............................................208

euPortál

318

PODROBNÝ OBSAH

Konzervativní pohled na problémy demokracie (MS)............................217 Klausova a Churchillova „izolovanost“ v boji proti nebezpečným ideologiím aneb historie se stále opakuje (LP).......................................233 Edmund Burke: „Otec konzervatismu” (LP)..........................................238 EKONOMICKÉ OTÁZKY................................................................242 Konzervativní hodnoty a free trade. Jak najít modus vivendi ? (MS) .....243 Pravice v zajetí ekonomismu? (MS) ......................................................248 Přijetí eura: později může být lépe (LK)................................................253 Euro? Teď ne, mám golf (LK)...............................................................256 DOPLŇKOVÉ TEXTY ......................................................................258 Turecko v Evropské unii ? Záleží na její podobě (MS) ..........................259 Česko ve víru migračních toků. Přátelská a nepřátelská imigrace (BK)..261 Boj EU proti globálnímu oteplování v kontextu demografického vývoje (TB) .....................................................................................................269 Celoevropská ztráta paměti aneb jak eurokraté destruují národní identitu (BK) .....................................................................................................271 Válka ve Vietnamu a falešný mýtus květinových dětí (MS)...................287 Odpoutejme se od zkresleného levicového pohledu na španělskou občanskou válku (TB)...........................................................................292 Komunistický a nacistický antisemitismus (MA)...................................307 Podmaní si extrémisté Evropskou unii? (LK) ........................................310 O AUTORECH...................................................................................313 VÁCLAV KLAUS O EUPORTÁLU………………………………....316

euPortál

319

euPortál – sborník textů č. 1/2007 Evropské otazníky Michael Anděl, Adam Bartoš, Tomáš Břicháček, Lukáš Kovanda, Benjamin Kuras, Vladislav Nejedlý, Lukáš Petřík, Marek Skřipský, Jiří Zahrádka Tomáš Břicháček (ed.) Vydal Český portál, o.s. v roce 2007 Český portál, o.s. Jakubská 2 110 00 – Praha 1

euPortál www.euportal.cz

euportál Michael Anděl, Adam Bartoš, Tomáš Břicháček, Lukáš Kovanda, Benjamin Kuras, Vladislav Nejedlý, Lukáš Petřík, Marek Skřipský, Jiří Zahrádka

Recommend Documents