Etika v podnikání a hodnoty trhu

Pavel Seknička Anna Putnová

Publikace uznávaných autorů přináší nový a hlubší pohled na možnosti a limity trhu včetně uplatnění etických hodnot, norem a standardů. Představuje aktuální metody a nástroje etického řízení, které jsou v české odborné literatuře dosud málo známé. Problematika etických hodnot je tvůrčím způsobem spojena s etikou v podnikání, konkrétně s novým náhledem na nástroje a metody etického řízení. Zároveň autoři srozumitelným a přehledným způsobem přibližují kauzální vztahy existující mezi rizikem a nejistotou, které souvisejí s tržním prostředím a pravidly, zejména etickými pravidly a zvyklostmi.

Pavel Seknička Anna Putnová

Tradiční ctnosti a hodnoty Moderní a sociální teorie hodnot Hodnoty ekonomické činnosti a trhu Hospodářská etika a etika v podnikání Nástroje a metody naplňování etiky v podnikání Standardy a mezinárodní reporting společenské odpovědnosti podniku

Grada Publishing, a.s., U Průhonu 22, 170 00 Praha 7 tel.: +420 234 264 401, fax: +420 234 264 400 e-mail: [email protected], www.grada.cz

Etika v podnikání a hodnoty trhu

Z obsahu knihy: • • • • • •

Etika v podnikání a hodnoty trhu Akt Aktuální metody dy a nástroje etického a nástro o řízení Uplatněn Uplatnění níí etických etických hodnot, odnot, no norem norem m a standardů ndarrdů v p v podnikání po odniká Vztahy mezi rizikem rizik a nejistotou nejis tou v trž tržním prostředí ostředí

Etika v podnikání a hodnoty trhu Pavel Seknička Anna Putnová

Aktuální metody a nástroje etického řízení Uplatnění etických hodnot, norem a standardů v podnikání Vztahy mezi rizikem a nejistotou v tržním prostředí

Grada Publishing

Upozornění pro čtenáře a uživatele této knihy Všechna práva vyhrazena. Žádná část této tištěné či elektronické knihy nesmí být reprodukována a šířena v papírové, elektronické či jiné podobě bez předchozího písemného souhlasu nakladatele. Neoprávněné užití této knihy bude trestně stíháno.

PhDr. Mgr. Pavel Seknička, Ph.D. Doc. RNDr. Anna Putnová, Ph.D., MBA

Etika v podnikání a hodnoty trhu Kniha je monografie Vydala Grada Publishing, a.s. U Průhonu 22, 170 00 Praha 7 tel.: +420 234 264 401, fax: +420 234 264 400 www.grada.cz jako svou 6186. publikaci Odborná recenze: Doc. JUDr. PhDr. Ilona Bažantová, CSc. – Právnická fakulta, Univerzita Karlova v Praze Doc. Ing. Marie Bohatá, CSc. – CERGE UK v Praze a EI AV ČR Doc. Ing. Jolana Volejníková, Ph.D. – Fakulta ekonomicko-správní, Univerzita Pardubice Vydání odborné knihy schválila Vědecká redakce nakladatelství Grada Publishing, a.s. Odpovědná redaktorka Mgr. Marie Zelinová Grafická úprava a sazba Milan Vokál Návrh a zpracování obálky Eva Hradiláková Počet stran 200 První vydání, Praha 2016 Vytiskla Tiskárna v Ráji, s.r.o., Pardubice Monografie vznikla v rámci výzkumného záměru Univerzity Karlovy v Praze, Právnické fakulty PRVOUK 04 – Institucionální a normativní proměny práva v evropském a globálním kontextu. © Grada Publishing, a.s., 2016 Cover Photo © Depositphotos/Sergey Nivens ISBN 978-80-271-9147-5 (ePub) ISBN 978-80-271-9146-8 (pdf) ISBN 978-80-247-5545-8 (print)

Obsah 5

Obsah O autorech . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 9 Úvod . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 10 1. Morálka, etika a mravnost . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 13 1.1 Morálka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 14 1.1.1 Morální smysl . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 14 1.1.2 Morální jednání . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 22 1.1.3 Morální integrita . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 23 1.1.4 Morálka individuální a společenská, relativizace hodnot . . . . . . 24 1.1.5 Morálka a právo . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 26 1.1.6 Morálka a politika . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 28 1.2 Etika . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 30 1.2.1 Základní otázky etiky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 30 1.2.2 Formativní charakter a logická výstavba etiky . . . . . . . . . . . . . . . 32 1.2.3 Etické zkoumání . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 34 1.2.4 Stručný nástin etapizace vývoje etického myšlení . . . . . . . . . . . . 36 1.2.5 Vztah morálky a etiky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 37 1.3 Mravnost . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 39 2. Obecně o ctnostech a hodnotách . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 41 2.1 Ctnost . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 42 2.2 Etická hodnota . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 43 3. Tradiční ctnosti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 47 3.1 Systémy ctností ve starověkém Řecku a Římě . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 48 3.1.1 Ctnosti v Sokratově filozofii . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 48 3.1.2 Systém ctností u Platona . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 49 3.1.3 Ctnosti v Aristotelově etice . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 50 3.1.4 Ctnosti ve stoické etice . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 53 3.2 Křesťanské koncepty ctností . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 55 3.2.1 Formování křesťanských ctností . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 55 3.2.2 Koncept ctností Tomáše Akvinského . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 56

6  Etika v podnikání a hodnoty trhu 3.3 Novověké systémy ctností v 16. až 18. století . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 58 3.3.1 Benedikt Spinoza . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 59 3.3.2 Immanuel Kant . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 60 4. Moderní teorie hodnot . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 63 4.1 Filozofie hodnot . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 64 4.2 Existencionální filozofie a etika (filozofie života) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 65 4.3 Hodnotová etika . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 68 4.3.1 Novokantovská hodnotová etika . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 69 4.3.2 Fenomenologická hodnotová etika . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 71 4.4 Utilitarismus . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 73 4.5 Teorie spravedlnosti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 76 5. Sociální teorie hodnot . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 81 5.1 Sociologie hodnot . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 82 5.2 Psychologie hodnot . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 85 5.2.1 Psychologie morálky a etiky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 89 6. Institucionální koncepce hodnot . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 91 6.1 Funkce a typy institucí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 92 6.2 Vývoj institucí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 95 6.3 Pravidla a jejich klasifikace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 97 6.4 Institucionální hodnoty . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 100 7. Hodnoty trhu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 107 7.1 Hodnoty trhu v morální filozofii a klasické ekonomii Adama Smitha . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 108 7.1.1 Teorie mravních citů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 108 7.1.2 Morální filozofie Adama Smitha . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 110 7.1.3 Ekonomické myšlení A. Smitha z pohledu etiky . . . . . . . . . . . . 111 7.2 Odpovědnost a důvěra – základní hodnoty trhu . . . . . . . . . . . . . . . . . . 112 7.3 Hodnoty ekonomické činnosti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 117 8. Hospodářská etika a etika v podnikání . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 121 8.1 Kultura podnikání . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 122 8.2 Vztah etiky a ekonomie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 127 8.3 Hospodářská etika . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 128 8.3.1 Úrovně hospodářské etiky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 129 8.4 Etika v podnikání . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 131

Obsah 7 8.5 Vývoj podnikatelské etiky jako vědní disciplíny . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 135 8.5.1 Důvody pro vznik vědního oboru etika v podnikání . . . . . . . . 136 8.5.2 Vývoj etiky v podnikání v 21. století . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 139 8.6 Instituce zaměřené na etiku v podnikání . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 140 8.6.1 Významné instituce ve světě . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 140 8.6.2 Významné instituce v České republice . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 142 9. Tradiční a moderní nástroje kultivace etiky v podnikání . . . . . . . . . . . . . . 145 9.1 Tradiční nástroje . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 146 9.1.1 Etický kodex . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 146 9.1.2 Princip předběžné obezřetnosti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 150 9.1.3 Týmová práce . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 150 9.1.4 Leadership . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 151 9.2 Moderní nástroje . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 152 9.2.1 Mentoring . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 152 9.2.2 Etický ombudsman . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 152 9.2.3 Etický a sociální audit . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 153 9.2.4 Pravidelné vzdělávání . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 155 10. Tradiční a moderní metody naplňování etiky v podnikání . . . . . . . . . . . . 157 10.1 Tradiční metody . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 158 10.1.1 Dialog . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 158 10.1.2 Metoda praktického uvažování . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 159 10.1.3 Konsenzus . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 160 10.2 Moderní metody . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 160 10.2.1 Společenská odpovědnost podniku . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 160 10.2.2 Corporate governance . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 165 10.2.3 Metoda zájmových skupin . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 168 11. Standardy a mezinárodní reporting společenské odpovědnosti podniku . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 173 11.1 Současná situace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 174 11.2 Společenská odpovědnost podniku a její reportování . . . . . . . . . . . . . . 176 11.3 Současné standardy spojené s CSR . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 177 Závěr . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 185 Literatura . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 187 Rejstřík . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 197

O autorech 9

O autorech PhDr. Mgr. Pavel Seknička, Ph.D.

Je absolventem oboru ekonomie a filozofie na Filozofické fakultě UK v Praze. V současnosti působí jako vysokoškolský učitel v oboru národního hospodářství na Právnické fakultě UK v Praze. V letech 1990–1998 pracoval jako generální manažer v různých organizacích na finančním trhu, poté se věnoval přednáškové a vědecké činnosti v oblasti teorie národního hospodářství, zároveň vyučoval i volitelné předměty etika v podnikání a vybrané otázky kapitálového trhu na PF UK v Praze. Odbornou a vědeckou činnost zaměřuje na institucionální aspekty v podnikání, finanční ekonomii, právo kapitálového trhu a také na etiku v podnikání. Je autorem a spoluautorem několika publikací: Úvod do hospodářské etiky (1997, 2001), Vybrané otázky kapitálového trhu (2003), Etické řízení ve firmě (2007). Je členem Společnosti pro etiku v ekonomice, podnikání a správě. Podílí se na výzkumu zejména v rámci programu PRVOUK 04 „Institucionální a normativní proměny práva v evropském a globálním kontextu“. Absolvoval studijní pobyty ve Velké Británii, Belgii a Německu. Publikuje doma i v zahraničí.

Doc. RNDr. Anna Putnová, Ph.D., MBA

Je docentkou a bývalou děkankou Fakulty podnikatelské VUT v Brně. Vyučuje podnikový management a etiku v podnikání. Od roku 2002 do roku 2004 byla členkou „Týmu expertů“ Ekonomické komise OSN pro podnikání žen. Vedla několik výzkumných projektů zaměřených na etiku podnikání. Spolupracuje s mezinárodními organizacemi a výzkumnými pracovišti. Hostovala a přednášela na univerzitách v Itálii, Rakousku a Řecku. Absolvovala studijní pobyty ve Finsku a Velké Británii. Odborně se zabývá otázkou aplikace etického řízení firem v českém a mezinárodním prostředí. Publikuje v domácím i zahraničním odborném tisku.

10  Etika v podnikání a hodnoty trhu

Úvod Současné dění ve světě je spojeno s celou řadou očekávání v nejrůznějších oblastech. Globální ekonomika přináší nejen nové možnosti a výzvy, ale také nové podoby nelegálního jednání, které se dosud nevyskytovaly. V hospodářské činnosti, podnikání a obchodu veřejnost očekává, že aktéři jednání a rozhodování budou zachovávat základní pravidla fair play a chovat se eticky. To je předpokladem k tomu, aby obchod i hospodářství země mohly fungovat. Na významu tak nabývá etika v podnikání. Může být charakterizována různým způsobem, avšak vždy vychází a bude vycházet z etických pravidel, zejména hodnot, norem a principů, které jsou založeny na dobrovolnosti a sebekontrole. Klíčový význam pro řešení všech etických dilemat a problémů v ekonomické praxi mají, podle našeho názoru, právě etické ctnosti a hodnoty, jež vnímáme jako vodítka a směrníky jednání a chování. Ideový základ etiky v podnikání spočívá totiž především na ctnostech a hodnotách. Plně si uvědomujeme, že kromě ideové a teoretické báze má etika v podnikání také instrumentální podstatu. Ta je založena hlavně na tradičních a moderních nástrojích a metodách. Společně utváří komplexní etickou infrastrukturu v ekonomické činnosti. Monografie, kterou vám předkládáme, obsahově navazuje na publikaci Etické řízení ve firmě autorů Anny Putnové, Pavla Sekničky a Pavla Uhláře, která vyšla v roce 2007 v nakladatelství Grada Publishing, a.s. Nová práce, monografie Etika v podnikání a hodnoty trhu je motivována snahou ukázat hodnotová východiska naší kultury, užívaná v každodenním rozhodování, a také praktické nástroje, které mohou posloužit jako návod pro kultivaci firemního prostředí. Kniha zahrnuje jedenáct kapitol a závěr. První kapitola je uvedením do problematiky morální filozofie a etiky. Cílem je definovat základní pojmy: morálka, etika a mravnost. V této kapitole věnujeme značnou pozornost charakteristice morálky, zejména analýze pojmů morální smysl, morální jednání a morální integrita. Morální integritu považujeme za svorníkový pojem, který má značný význam i pro etiku v podnikání, hlavně pro společenskou odpovědnost podniku (corporate social responsibility, CSR), udržitelný rozvoj podniku (corporate sustainability, CS) a firemní občanství (corporate citizenship, CC). Druhá až pátá kapitola jsou věnovány stručnému přehledu dějinného vývoje teorií a konceptů etických hodnot. Zabýváme se pouze západní linií vývoje etického myšlení a s ním spojené filozofie a teorie hodnot. S ohledem na možnosti rozsahu pub­ likace se jedná o stručný přehled. Pokusili jsme se zaměřit na nejdůležitější vybrané

Úvod 11 etické a hodnotové koncepty od antiky po současnost. Soustředili jsme se na tradiční a moderní koncepty etických hodnot. Nevěnujeme se postmoderní a radikální etice, i když tyto proudy vnímáme jako relativně významné platformy, které mají ve vztahu k současnému hlavnímu proudu etického myšlení alternativní roli. Moderním hodnotovým konceptům v etickém myšlení v 19. a 20. století, tj. v éře pokantovské, věnujeme více pozornosti než tradičním konceptům hodnot. Především proto, že podle našeho názoru tyto filozofie hodnot a života a etické teorie hodnot jsou v současnosti podceňovány. Domníváme se, že přehlížení moderní ideové platformy a upřednostňování tradiční má mnohdy za následek nízkou účinnost řešení etických problémů. Rozšíření, ale také přesnější zacílení ideové platformy etiky v podnikání by minimálně rozšířilo možné způsoby řešení etických problémů. Šestá kapitola je věnována méně známé institucionální teorii hodnot, kterou rozvíjí také nová institucionální ekonomie. Základem je členění pravidel na: interní (neformální, mimoprávní) a externí (formální, právní), jakož i analýza jednotlivých druhů interních i etických pravidel, zejména hodnot a norem. Sedmá kapitola je zaměřena na hodnoty ekonomické činnosti a hodnoty trhu. Výchozím konceptem, který jsme zvolili, je teorie mravních citů a zejména přínos Adama Smitha k řešení vztahů mezi ekonomií a etikou. Značná pozornost je věnována hodnotám trhu: odpovědnosti a důvěře. Osmá kapitola je „vstupní branou“ do tematiky etiky v podnikání. Její jádro tvoří charakteristika klíčových pojmů, jako jsou: podniková kultura, hospodářská etika a etika v podnikání, stranou zájmu však nezůstává ani historie vývoje etiky v podnikání jako relativně samostatné vědní disciplíny filozofického charakteru, která má interdisciplinární povahu. Tato kapitola představuje etiku v podnikání jako dynamickou disciplínu, jež má svoje organizační zastoupení jak v organizacích komerčního charakteru, tak v institucích výzkumného, vzdělávacího (univerzitního) a charitativního zaměření. Devátá a desátá kapitola mapují instrumentální fenomény, tj. tradiční a moderní nástroje a metody etiky v podnikání. Pozornost je věnována jak klíčovým nástrojům etiky v podnikání: etickému kodexu a etickému a sociálnímu auditu, tak tradičním metodám: dialogu a konsenzu. Poměrně velký prostor jsme poskytli moderním metodám, k nimž patří: společenská odpovědnost podniku (corporate social responsibility, CSR), řízení a správa korporací (corporate governance), kde jsme se zaměřili hlavně na kulturně-etickou rovinu tohoto podnikatelského modelu, a teorie zájmových skupin (teorie stakeholderů). Jedenáctá kapitola se soustřeďuje na základní standardy a reportingové nástroje. Tato tematika je nadmíru aktuální v souvislosti s procesem implementace nové směrnice EU č. 2014/95/EU o uvádění nefinančních informací a informací týkajících se rozmanitosti některými velkými podniky a skupinami, která má nabýt účinnosti

12  Etika v podnikání a hodnoty trhu k 1. 1. 2017. Důležitou otázkou je, jakým způsobem a prostřednictvím jakých nástrojů bude realizace společenské odpovědnosti kontrolována. Závěr monografie zahrnuje hlavní závěry, ke kterým autoři dospěli. V prvé řadě je to nutnost věnovat značnou pozornost rozvoji společenského diskursu o hodnotách tržní ekonomiky, ekonomické činnosti a trhu. Současný stav společnosti i ekonomiky vede k postupnému rozleptávání tradičních hodnot, což se projevuje také v ekonomické činnosti. V tomto ohledu nelze nadále spoléhat pouze na pasivní předávání vzorů dobré ekonomické praxe. Je nezbytné zcela vědomě a cíleně tyto aspekty připomínat, jak ve vzdělávání, tak i působením na rozhodování manažerů i vlastníků, proto také tato monografie vznikla. Při zpracování monografie jsme využili deskriptivní metodu, analýzu, syntézu a komparaci. Z metodologického pohledu považujeme za významný i mezioborový přístup, využili jsme poznatky z řady vědních oborů, především z etiky, ekonomie, filozofie, biologie, psychologie, sociologie, managementu, marketingu a teorie organizace. Monografie Etika v podnikání a hodnoty trhu poskytuje jak vědomosti a znalosti, tak širokou škálu nástrojů a metod etiky v podnikání, které umožňují využití v praxi. V tomto směru se domníváme, že monografie může být přínosem jak pro studijní účely, tak pro manažerskou, ekonomickou či společenskou praxi.

Kapitola

1

Morálka, etika a mravnost

13

14  Etika v podnikání a hodnoty trhu Pojmy morálka, etika a mravnost jsou v běžném životě často používány synonymně. Z pohledu morální filozofie, resp. praktické filozofie či etiky, se však jedná o rozdílné pojmy, které musíme bedlivě rozlišovat, a to jako odborné termíny.

1.1 Morálka Morálka je pojem, který je odvozen od latinského slova mós1, jež znamená zvyk, obyčej či mrav. Pojem morálka z obecného filozofického pohledu je zaměřen na hledání základních příčin lidského jednání a chování. Jedná se o složitý pojem, jenž má celostní, resp. komplexní povahu a vícedimenzionální charakter. Morálka v tradičním pojetí označovala povinnost plnit vůli autority, např. boha či panovníka, a to prostřednictvím nejrůznějších norem, hodnot, standardů, ale i zákonů, jednat podle tradičních zvyků a obyčejů (mores). Cílem bylo harmonizovat jednání a chování člověka s normami, hodnotami, pravidly a mravy. Morálku tak charakterizujeme jako soubor specifických zvyklostí, norem, standardů, etických a kulturních pravidel či vzorců, jež jsou požadovány a očekávány od jedince, který se ve společnosti nebo kolektivitě průběžně, tj. v čase, identifikuje jako „dobrý člověk“. V uvedené definici je oprávněný důraz na dynamiku či vývoj morálky, kterou chápeme jako pohyb v rámci humanity, což v praxi znamená kontinuální nastolování nových kritérií, jež činí morální jednání prospěšnějším, funkčnějším a hlavně lidsky hodnotnějším.2 Morálka jako jedna z nejvýznamnějších forem společenského či sociálního vědomí je založena na rozumu, citech (emocích) a vůli. Jádrový význam má morální vědomí, jež je integritou morálního smyslu a morálního jednání. Základem analýzy uvedených pojmů je koncept přirozené morálky, která spočívá nejenom na filozofických základech, ale také na psychologických a biologických aspektech.

1.1.1 MORÁLNÍ SMYSL Vztahem morálky a přirozenosti se zabývá již Charles Darwin, který předpokládá, že morální smysl je založen na imperativu „mělo by být“, a v souladu s křesťanskou

1 2

Odvozeno z latiny: mós – moralis – moralitas. Seknička, P. – Bohatá, M. – Šemrák, M.: Úvod do hospodářské etiky. Praha, ASPI Publishing, 2001, s. 10.

Morálka, etika a mravnost  15 tradicí zakládá moralitu na tzv. zlatém pravidle3.4 Ch. Darwin předpokládá, že morální smysl člověka vychází z určitých předpokladů, jimiž disponují i jiné živočišné druhy a jež se kultivovaly v evolučním vývoji člověka. V evoluci člověka rozlišuje Ch. Darwin čtyři stupně vývoje morálního smyslu: ●● první typ, který se nachází u předchůdce člověka a u primátů a je založen na vro-

zených sociálních instinktech5; ●● druhý typ, který se nachází u předchůdců člověka a je založen na mentálních schopnostech, jež umožnily rozvoj svědomí; ●● třetí typ, který souvisí se schopnostmi vyjadřovat přání komunity jazykem, jenž umožnil formulovat společný názor, jak by každý člen komunity měl konat veřejné, resp. společné dobro, které se stává klíčovým vodítkem jednání; ●● čtvrtý typ, který souvisí se schopností naslouchat přáním a žádostem komunity6. Ch. Darwin také rozlišuje tyto formy chování7: ●● poslušnost, resp. podřízenost vůdčí osobnosti nějaké kolektivity; ●● sebeovládání, jehož prostřednictvím člověk uplatňuje ctnosti, které jsou nezbytné

pro dosažení dobra;

●● altruismus, jenž je spojen s laskavostí, sympatií, láskou a věrností jedince vůči

druhým;

●● odvahu, bez níž není člověk užitečný svému lidu. 3

4 5 6 7

Zlaté pravidlo (regula aurea) je tradičním kritériem správného jednání a chování. Pojem zlaté pravidlo morálky se objevuje v 16. století, ale jeho kořeny sahají až do období před Kristem. Uvedené pravidlo v negativní formulaci obsahuje již Starý zákon, ale je obsaženo i v hinduismu i konfucianismu. Starořecká etika ho zná od 5. století př. n. l. Zlaté pravidlo se v dějinách etiky objevuje v pozitivní i negativní formulaci. Formulace pozitivní: „Všecko, co chceš, aby jiní činili tobě, čiň i ty jim.“ Formulace negativní: „Co nechceš, aby jiní činili tobě, nečiň ani ty jim.“ Z pohledu vývoje známe tři stupně tohoto pravidla: první umožňuje potrestat škodlivý způsob jednání, druhý byl založen na tzv. principu tália, tj. odplaty, jež dovoluje čin oplatit stejným činem, třetí je založen na dobrém jednání vůči druhému. Zlaté pravidlo morálky se v současnosti využívá především k regulaci v oblasti mezilidských vztahů. Krámský, D.: Filosofické základy psychologie morálky. Liberec, Nakladatelství Bor, 2015, s. 26. Darwin, Ch.: The Descent of Man, and Selection in Relation to Sex. New York, Rand, McNally & Company, 1874, s. 95. Tamtéž, s. 96. Tamtéž, s. 114–115.

16  Etika v podnikání a hodnoty trhu Na Darwinovo pojetí morálního smyslu navazuje jak koncept psychologický a biologický, tak koncept filozofický. Psychologický a biologický koncept je velmi obsažný, a proto se budeme zabývat pouze vybranými problémy, které souvisí s analýzou morálky z pohledu biologie, především evoluční biologie, a z pohledu psychologické reflexe morálního usuzování a rozhodování. Řada významných evolučních teorií staví na konceptu vlastního zájmu, resp. sobectví8, přičemž sobectví je většinou chápáno jako jednání, které rozšiřuje schopnosti jeho činitelů a omezuje schopnosti příjemců.9 V uvedených biologických teoriích jsou řešeny také problémy morálky a etiky, zmiňuje se o nich i Edward O. Wilson10 ve svém díle O lidské přirozenosti11 (On Human Nature) z roku 1978: ●● máme nějaký urgentní morální problém vyžadující naše řešení; ●● budeme-li brát v potaz naši biologickou přirozenost, máme celé spektrum alter-

nativních řešení;

●● disponujeme schopnostmi si mezi těmito alternativami vybrat; to znamená, že

máme biologicky založené kognitivní, emoční a behaviorální kapacity, umožňující nám tyto naše schopnosti realizovat; ●● disponujeme souborem základních hodnot osvobozených z našeho genetického uspokojení a přirozeného vědění, které nám říkají, pro jaký druh volby bychom se měli rozhodnout a následně podle něj také jednat.

Vedle sobectví je potřeba také specifikovat mechanismus spolupráce, resp. solidární a altruistický přístup.12 Klíčový v tomto směru je fenomén přátelství, jenž vede k prohlubování spolupráce, sounáležitosti a altruismu. Důležitá je role emocí v procesu „altruistické“ adaptace.13 Podle některých autorů je možné se domnívat, že existuje neurobiologický základ takovýchto adaptačních strategií.14 8 9 10

11 12 13 14

Krebs, D.: The Origins of Morality: An Evolutionaliry Account. New York, Oxford University Press, 2011. Kurland, J. A. – Gaulin, S. J. C.: Cooperation and Conflict among Kin. In: Buss, D. (ed.): The handbook of Evolutionary Psychology. New York, John Wiley & Sons, 2005. Významný sociolog Wilson zastával názor, že nastává čas, kdy bude etika odebrána z rukou filozofů a bude biologizována, a hovořil o aktivitě „emočních center“, která nám umožňují adaptaci morálně-deontologických kánonů. Blíže viz Wilson, E. O.: Sociology. Cambridge, MMA: Harvard Univerzity Press, 1975, s. 562–563. Wilson, E. O.: O lidské přirozenosti. Praha, Nakladatelství Lidové noviny, 1993. Rottschaefer, W. A.: The Biology and Psychology of Moral Agency. New York, Cambridge University Press, 2008. Trivers, R.: Mutual Benefits at All Levels of Life. Science, 2004, vol. 304, s. 964–965. Verplaetse, J. et al.: The Moral Brain. New York, Springer, 2009.

Morálka, etika a mravnost  17 Pro psychologickou reflexi morálního usuzování má význam koncept morálky jako kognitivní reflexe. Velmi významný v tomto směru je koncept Lawrence Kohlberga15, který v návaznosti na švýcarského psychologa Jeana Piageta16 charakterizuje tři úrovně vývoje morálního myšlení, z nichž každá obsahuje dvě stadia: ●● Prekonvenční úroveň morálky:

stadium orientace na trest, stadium orientace na odměnu. ●● Konvenční úroveň morálky: ■■ stadium orientace na to být dobrým dítětem, ■■ stadium orientace na trest a zákon. ●● Postkonvenční úroveň morálky: ■■ stadium orientace na společenskou smlouvu, ■■ stadium univerzální etiky. ■■ ■■

Koncept L. Kohlberga se zaměřuje na rozlišení autonomní a heteronomní morálky, přičemž klíčový je problém autonomního rozhodování. Z pohledu našeho zájmu je významné „stadium univerzální etiky“, ve kterém je charakterizováno zaměření na vyšší principy a svědomí. Za významnou je považována autonomnost člověka (v návaznosti na I. Kanta), jež je předpokladem uznání platnosti morálních a právních principů. Morálka je definována v návaznosti na univerzalitu principů, kdy morální subjekt se snaží odhlížet od dílčích zájmů jedince. Významnými Kohlbergovými následovníky jsou James Rest17 a Georg Lind, zmínit lze také Carol Gilliganovou18, která rozdělila morální usuzování na mužské a ženské. Dalším významným počinem L. Kohlberga je tvorba modelu morálního rozhodování.19 L. Kohlberg na základě výzkumů dospívá k názoru, že každý člověk ve své jedinečnosti vstupuje do rozhodování z pozice různých morálních dispozic, resp. morální vyspělosti. Na základě tohoto výzkumu sestavil L. Kohlberg model šesti stupňů, 15 16 17 18 19

Kohlberg, L. – Hersh, R. H.: Moral Development. A Review of the Theory. Theory into Practice: Moral Development, 2001, 16(2), s. 53–59. Piaget, J.: The Moral Judgment of the Child. London, Kegan Paul, Trench, Trubner and Co., 1932. Rest, J.: Development in Judging Moral Issues Test 3rd ed. Minneapolis, University of Min­ nesota, 1974. Gilliganová, C.: Jiným hlasem. Praha, Portál, 2001. Kohlberg, L.: Stage and Sequence: The Cognitive Developmental Approach to Socialization. In: Goslin, D. A. (ed.): Handbook of Socialization and Research. Chicago, Rand McNally, 1969, s. 347–480.

*

18  Etika v podnikání a hodnoty trhu resp. stadií morálního růstu, který se dnes používá jako podpůrný model etického rozhodování v rámci organizací, hlavně podniků. Kohlbergův model etického rozhodování zahrnuje tyto stupně: ●● První stupeň „odměna a trest“ – jednotlivec si uvědomuje, jaké má ve společnosti

●● ●●

●●

●●

●●

závazky a odpovědnost, zejména vůči pravidlům a moci. V rámci limitů ustanovených společností uskutečňuje své vlastní cíle. Druhý stupeň „účelové myšlení“ – člověk při realizaci vlastních cílů uznává potřeby ostatních, usiluje o vzájemný soulad na bázi vzájemně výhodných smluv. Třetí stupeň „shoda s ostatními“ – jedinec plní to, co od něj ostatní očekávají, je k nim vstřícný a chce jim pomáhat. Orientuje se na ta etická pravidla, u nichž může najít co největší shodu s ostatními. Do popředí tak vystupují hodnoty jako zdvořilost, slušnost, vstřícnost, přátelskost atd. Čtvrtý stupeň „orientace na společnost“ – člověk podřizuje osobní cíle zájmům společnosti a vědomě podporuje společenský systém. Klíčová je odpovědnost jednotlivce při naplňování hodnot, principů a pravidel ve společnosti. Pátý stupeň „sociální úmluva a individuální práva“ – jedinec má morální a etickou odpovědnost ve vztahu k celospolečenským hodnotám, jako např. svobodě, spravedlnosti, demokracii apod. Šestý stupeň „etické principy“ – člověk ve svém jednání, rozhodování a hodnocení vychází z univerzálních etických principů, jež jsou vztaženy na člověka, společnost a přírodu. Akcent je položen na angažovanost, která je zacílena na odpovědnost za lidstvo jako celek.20

Poslední stupeň „etické principy“ je také nejvíce diskutován odborníky a byl kritizován i následovníky L. Kohlberga, především J. Kaganem21 a C. Gilliganovou22, a obhajován, např. J. Habermasem23. Hlavní námitkou bylo, že shora uvedený princip popírá autenticitu a individualitu. Na Kohlbergův model navazuje např. model ekonomického rozhodování Trevinové24, Ferrellův a Greshamův model25 apod. 20 21 22 23 24 25

Blíže viz Rolný, I.: Budujeme důvěryhodnou firmu. Praha, C. H. Beck, 2014, s. 96–98. Kagan, J.: The Nature of the Child. New York, Basic Books, 1984. Gilliganová, C.: Jiným hlasem. Praha, Portál, 2001. Habermas, J.: Autonomy and Solidarity. London, Verso, 1992. Trevino, L. K.: Ethical Decision Making in Organization: A Person – Situation Interactionis Model. Academy of Management Review, 1986, no. 2, s. 603. Ferrell, O. C. – Gresham, L. G. A.: Contingency Framework for Understanding Ethical Desicion Making in Marketing. Journal of Marketing, 1985, no. 49, s. 87–96.

Morálka, etika a mravnost  19 Filozofický koncept morálního smyslu je nejvíce ovlivněn vztahem rozumu, resp. racionality, a citů, resp. emocí. Do popředí zájmu vystupují emoce, resp. city, konkrétně stud a vina, důležitá je také empatie. V Platonově dialogu Charmenidés26 je stud dáván do vztahu s rozumem. Platon se zabývá i ostychem jako vědomou zábranou, která však nemá přímý vliv na pravidla nebo nařízení, jedná se spíše o neschopnost navázat vztah úcty či přímo úctu k pravidlům. Aristoteles v Etice Nikomachově27 charakterizuje stud jako vášeň, za kterou se musíme stydět28, avšak i u něj je stud dáván do vztahu k rozumu. V židovsko-křesťanské tradici je v popředí spíše pocit viny než pocit studu. Vina je chápána jako hluboce individualizovaná emoce, jež má návaznost na sebeposuzování a sebezpytování. Stud je považován naproti tomu za vysoce sociální emoci, která vyplývá z pocitu porušení obecné víry. Stud je tak vztažen přímo k jednotlivci a vymezuje jeho hranice k niternosti a intimitě. Vina je spojena s újmou, kterou může jednání jedince způsobovat druhým. Důležité je, co si můžeme k druhým lidem dovolit, nebo také obráceně, jaké jsou naše povinnosti v konkrétním jednání. To vymezují morální (etická) pravidla nebo morální paradigmata, např. teoretická podoba deontologické etiky I. Kanta. Zejména v kontextu mravních citů je důležitá také empatie, resp. vcítění, například Adam Smith ve svém díle Teorie mravních citů (The Theory of Moral Sentiments) z roku 1759 popisuje sentiment (cit, pocit) jako jeden ze základních atributů člověka. Významnou úlohu v rámci konceptu mravních citů u A. Smitha má sympatie, jež vytváří společenské pouto. Sympatii tak v obecné rovině chápe jako soucit, tj. když člověk soucítí se zármutkem či potřebou někoho jiného, chce mu poskytnout útěchu nebo pomoc.29 Empatie má pro koncept „soucitného lidství“ u A. Smitha nezastupitelnou úlohu stejně jako hodnota sebeovládání30. Také David Hume zdůrazňuje sympatii, a to jako „komunikaci pocitů“, která je zprostředkována představou výrazů spojených s pocity a umožněna srovnáním našich vlastních emocionálních stavů s emocionálními stavy druhých.31 Sympatie je podle D. Humea nezbytným předpokladem všech morálních soudů nebo hodnocení.32 26 27 28 29 30 31 32

Platón: Charmenidés. Lachés. Lysis. Theagés. Praha, Oikoymenh, 1995. Aristotelés: Etika Nikomachova. Praha, Rezek, 2009. Aristotelés chápe stud jako vášeň a z toho vyplývá i jeho negativní pojetí. Blíže viz Raphael, D. D.: Adam Smith. Praha, Odeon, Argo, 1995, s. 33–37. Adam Smith byl ovlivněn etikou stoiků (Epikuros), i když si zachoval kritický odstup, jelikož považoval některé rysy učení stoiků za nepřijatelné. Hume, D.: A Treatise of Human Nature. II. díl. Auckland, The Floating Press, e-book, s. 111–113. Tamtéž, s. 176.

20  Etika v podnikání a hodnoty trhu Problematice empatie se věnoval i Arthur Schopenhauer v díle K základům morality (Über die Grundlage der Moral) z roku 1839, které otevírá otázkou: „Co může motivovat jednotlivce k překročení jejich egoistických tendencí?“ A. Schopenhauer se zabývá morálkou, jež je chápána vícedimenzionálně, minimálně se v ní zrcadlí rovina subjektivní a rovina vztahu subjektu k okolí, resp. druhým osobám. Lidské jednání je motivováno třemi základními pobídkami, resp. pudy: ●● egoismem, přáním žít co nejlépe; ●● zlovůlí, přáním, aby jiní měli strast; ●● soucitem, přáním, aby ostatní žili co nejlépe.33

Z uvedených pobídek zejména soucit ovlivňuje jak morální smysl, tak i morální jednání. Pro člověka není jednoduché dosáhnout jednoznačně vyladěného jednání, jelikož každý z nás se nachází v odlišných pozicích a na ně působí motivy vyvolávající různorodé jednání a chování.34 Problematikou empatie jako vcítění se zabývá také Edmund Husserl, významný představitel fenomenologie, a rovněž jeho následovníci. E. Husserl vnímá koncept empatie jako neredukovatelný typ zkušenostní aktivity, která nám umožňuje vidět jiné osoby coby bytí analogické k našemu.35 Tento proces lze označit jako inter­ subjektivní asociování. Jeho žák Max Scheler36 rozvíjí koncept empatie trochu jiným způsobem, jelikož se zaměřuje nejenom na tělo, ale zejména na mentální stavy, jež jsou vyjádřeny ve stavech těla, např. tón hlasu, výraz tváře, gesta apod. Morální smysl v současnosti chápeme jako součást smyslu života. Morální smysl je v soudobé etické teorii (návazné na teorii mravních citů) reflektován jako „závazek“37, který však ne vždy musí být naplněn. V běžném životě jsou „problémy závazku“ spojeny se vztahem mezi rozumem a city, resp. emocemi, přičemž nejčastěji se zavazujeme právě prostřednictvím emocí. To znamená, že situace, z nichž závazky vyplývají, neposuzujeme jenom racionálně, ale především emocionálně, a to proto, že závazky mají iracionální podobu, tj. opírají se především o city. Máme strach z hanby, nechceme zakoušet pocit viny apod. Proto mají takový význam city, které souvisí s ga33 34 35 36 37

Schopenhauer, A.: The Theory of Moral Sentiments. Providence, Berghan Books, 1995, s. 29. Blíže viz Krámský, D.: Filosofické základy psychologie morálky. Liberec, Nakladatelství Bor, 2015. Husserl, E.: Karteziánské meditace. Praha, Svoboda, 1993, s. 141. Scheler, M.: The Nature of Sympathy. London, Routledge & Kegan Paul, 1954. Povahu závazku má někdy i celostní pojem morálky.

Morálka, etika a mravnost  21 rancí závazku. Především pocit viny nám brání podvádět a mnohým znepříjemňuje život i pouhé pomyšlení na podvod. V současnosti mají emoce velký význam: závist je spojena se sobectvím, umírněnost nám získává úctu, hanba je trestem, soucit často přináší sounáležitost a soucit v budoucnosti atd. Nejenom racionalita, ale i emoce nám brání např. opustit nemocné partnery nebo odpustit nefér skutky. Těmito otázkami se zabývá známý americký ekonom Robert Frank, a to zejména ve své stati Vášně uvnitř rozumu (Passions within Reason)38 z roku 1988. Emoce jsou podle R. Franka hlubinné iracionální síly, které nelze vysvětlit pouhým materiálním zájmem jednotlivce. Přesto se vyvinuly v evolučním procesu a jako vše vzniklé evolucí mají svůj význam. Pojem „emoce“ není významově totožný s pojmem „afekt“: hysteričtí nebo paranoidní lidé se mohou chovat iracionálně a jednat v zajetí afektu, nikoli podle konkrétní emoce. R. Frank označuje lidské emoce jako mravní city, podobně jako v  minulosti A. Smith a mnozí ekonomové před ním, chápe je jako nástroje, které umožňují lidským bytostem využívat sociální vztahy k dlouhodobému prospěchu jejich přirozenosti, tj. zejména genetické výbavy. Do centra zájmu se tak dostává čestné a férové jednání. Robert Trivers se ve své stati Vývoj smyslu pro spravedlnost (The evolution of a sense of fairness)39 zabývá recipročním altruismem, který reflektuje vnitřní lidské bilancování ve vztahu k celostnímu jednání ve světě. Máme rádi lidi, kteří se chovají altruisticky, a odsuzujeme jedince s neférovým jednáním. R. Trivers se zabývá i nepřímými pocity, na které apeluje nevyžádaná laskavost, jejímž cílem není udělat nám radost, ale donutit nás k reciprocitě v jednání. Z tohoto stavu tak může vzniknout i specifický pocit viny. V Triversově podání se lidské emoce jeví jako nástroje recipročně sociální bytosti. R. Frank na uvedené reaguje modelem závazku, který umožňuje vznik skutečného altruismu, jehož předpokladem je důvěryhodný jedinec s dobrou pověstí. Konkrétně o tom píše: „Čestný jedinec je podle modelu závazku ten, kdo si cení důvěryhodnosti pro ni samu. To, že za své chování může být materiálně odměněn, nehraje v jeho úvahách žádnou roli. A právě tento jeho přístup zaručuje ostatním, že mu mohou věřit i v situacích, kdy jeho činy nebudou moci kontrolovat. Důvěryhodnost, je-li ovšem rozpoznatelná, tak vytváří příležitosti, jaké by za jiných okolností nebyly představitelné.“ 40

38 39 40

Frank, R. H.: Passions within Reason. New York, Norton, 1988. Trivers, R. L.: The evolution of a sense of fairness. In: Absolute Values and the Creation of the New World. II. New York, International Cultural Foundation Press, 1983. Ridley, M.: Původ ctnosti. O evolučních základech nesobeckého jednání člověka. Praha, Portál, 2000, s. 154–155.

22  Etika v podnikání a hodnoty trhu R. Frank navazuje na J. Q. Wilsona a jeho stať Mravní smysl (The Moral Sense)41. Byť R. Frank zdůrazňuje mravní city, resp. emoce, uvědomuje si význam souvztažnosti rozumu a emocí, zvláště k myšlenkovému odkazu A. Smitha a k provázanosti jeho díla z morální filozofie a ekonomie. V této oblasti odkazuje na dílo Ronalda Coaseho42, jenž se tímto problémem zabýval v rámci nové institucionální ekonomie podobně jako Jacob Viner.43

1.1.2 MORÁLNÍ JEDNÁNÍ Základními komponenty morálního jednání jsou: empaticko-soucitný vztah, teoretická rozvaha a osobní odvaha, jakož i rizika a nejistoty, mezi něž zahrnujeme především sklony ke konformismu a dehumanizaci. Konformní jednání může způsobit ztrátu osobní autonomie, resp. svobody. Dehumanizace má v současnosti řadu příčin, přičemž jako aktuálně významné se jeví aspekty spojené s racionalizací a technizací sociálních vztahů a vazeb. Morální jednání se opírá o celou škálu hodnot, např. Charles Darwin44 zahrnuje do výčtu „sebezohledňující“ ctnosti, kam patří moudrost (prudence), střídmost (temperance), zdrženlivost (chartity). Zároveň se zmiňuje i o ctnostech, které jsou příčinou amorálního jednání, kam zahrnuje sobectví, neukázněnost, nezřízenost, neposlušnost, ale také podraz, vraždu, loupež, zradu, zabití novorozeněte, sebevraždu, skalpování a otroctví. Mravní jednání je konceptuálně ovlivněno hodnotami odvahy a statečnosti. Příkladem detailnějšího pohledu na odvahu je současný koncept Roberta D. Putnama45, který uvádí tři typy odvahy: fyzickou46, morální a psychologickou47. Morální odvaha je významná pro udržení morální integrity, a to často za cenu nemalých obětí, např. ztráty zaměstnání či soukromí. Podle R. D. Putnama lze nalézt v jádru odvahy (jako hodnoty) reflexi našeho vnitřního i vnějšího života. Odvaha není složena jen 41 42 43 44 45 46 47

Wilson, J. Q.: The Moral Sense. New York, Free Press, 1993. Coase, R. H.: Adam Smith’s view of man. Journal of Law and Economics, 19, s. 529–546. Viner, J.: Life of Adam Smith. New York, Kelley, 1965. Darwin, Ch.: The Descent of Man, and Selection in Relation to Sex. New York, Rand, McNally & Company, 1874. Putnam, R. D.: Psychological Courage. Maryland, University Press of America, 2004. Fyzická odvaha je typem odvahy, jež překonává strach z fyzického zranění či smrti z důvodu záchrany druhých či sebe sama. Psychologická odvaha se pak týká těch, kteří čelí konfrontaci s vysilující nemocí nebo destruktivní zvyklostí či situací.

Morálka, etika a mravnost  23 z viditelných činů, má také kognitivní rovinu, jež je vázána na motivaci, emoce či rozhodování o činech. Zajímavý koncept morální odvahy přináší také Rushworth M. Kidder48, který uvádí tři aspekty: závazné morální principy, vědomí nebezpečí spojeného s porušováním morálních principů a ochotu odolat tomuto nebezpečí. Pro morální jednání je důležitá vedle odvahy také statečnost, jež vykazuje rysy angažovanosti a odpovědnosti spjaté s vědomím, že se může mnohé stát, např. člověk může v konkrétní situaci i hodně ztratit. Statečnost je často spojena s hrdinstvím v běžném každodenním žití. Člověk se tak stává potenciálním „spícím hrdinou“ 49 a může se kdykoliv „probudit“ pod vlivem výzvy, která je spjata s konkrétní situací, v níž projeví odhodlanost jednat bez ohledu na vlastní prospěch či záchranu, nebo naopak rezignovat. Uvedené alternativy a konkrétní rozhodnutí člověka ovlivňují povahu jeho činů.

1.1.3 MORÁLNÍ INTEGRITA Morální integritu chápeme jako svorník, v němž se v obecné rovině celistvě reflektuje charakteristika morálky, resp. morálního vědomí. Morální integrita je založena na shodě morálního smyslu a morálního jednání. Morální integrita je zastřešující pojem. Pojem integrita pochází z latiny, kde kromě jiných významů znamenal i dokonalý a celý, resp. celostní. Integritu morálky tak vnímáme jako celistvost morálního charakteru a s tím souvisí hlavně rovina hodnotová, tj. konkrétní „architektura“ hodnot (ctností). Jedná se především o důvěru a důvěryhodnost v mezilidských vztazích. Morální integrita však souvisí i s poctivostí, čestností, férovostí a také s povinností. Hodnoty (ctnosti) patří k integritě. Zde je třeba připomenout, že jsou to hodnoty společensky, resp. kulturně relativizované, a tím vnáší do morální integrity společenskou, kulturní i historickou podmíněnost. Pojem integrita v morálce je vztažen k určitému nároku a závaznosti. Tato rovina souvisí, jak již bylo shora naznačeno, s teorií hodnot (ctností). Je to otázka motivací, které mohou být rozvinuty v rámci rozdílných ideových konceptů, např. utilitarismu, či na bázi etiky povinnosti. Člověk by měl odpovídat za své činy a rozhodnutí (odpovědnost), a to bez ohledu na pravidla či maximy. Morální integrita je vždy vázána na určitou úroveň morálního nároku, který se reflektuje v morální závaznosti, a tím

48 49

Kidder, R. M.: Moral Courage. Prymble, Australia, Perfect Bound, 2005. Zimbardo, P. G.: The Lucifer Effect: Understanding How Good PeapleTurn Evil. New York, Random House, 2007.

24  Etika v podnikání a hodnoty trhu je také spjata s určitým konceptem hodnot (ctností). Uskutečnění morální integrity je spjato s morálním jednáním, a to ve vztahu k odvaze a statečnosti. Člověk se rozhoduje v konkrétních situacích, kde je nutné vzít v úvahu jak existencionální faktory, např. emoce, tak i některé hodnoty (ctnosti), které můžeme chápat zcela inteligibilně, např. povinnost v kontextu deontologické etiky I. Kanta. Rozhodování však probíhá v konkrétních podmínkách, tj. kulturních, sociálních, ekonomických, rodinných apod. Tím vznikají i rozpory mezi racionalitou, city a konkrétními podmínkami, jež se mohou stát překážkou integrity, a právě pro odstranění konkrétních rozporů je často potřeba i odvaha jako mnohdy nutná podmínka morálního jednání.

1.1.4 MORÁLKA INDIVIDUÁLNÍ A SPOLEČENSKÁ, RELATIVIZACE HODNOT Můžeme rozlišovat individuální a společenskou morálku. Individuální morálka je vztažena k jednotlivci, jehož chápeme jako samostatně jednajícího a rozhodujícího aktéra, který je veden životním cílem, jenž ovlivňuje konkrétní jednání a chování, jakož i rozhodování a hodnocení. Jednání a rozhodování člověka je ovlivněno regulačním systémem, který obsahuje jednak interní pravidla, tj. morálku, etiku a kulturu, a jednak externí pravidla, tj. normy práva. Individuální etika je v praxi vztahována k osobní odpovědnosti. Jde hlavně o to posoudit morální skutky, motivy, postoje a jednání individuálních osob neboli pro ně stanovit normy. Individuální etika nikterak nezakrývá, že praxe je v podstatě interaktivní povahy a probíhá v sociálním kontextu.50 Společenská morálka, která je často označována za společné mravy, je souhrnem naučených kulturních vzorců a společenských pravidel. V uvedených vzorcích a pravidlech jsou obsažena také etické pravidla, hlavně hodnoty, jež jsou v daný moment společností či kulturou uznávány. U společných mravů je evidentní zájem společnosti, aby si tento komplex mravů51 jednotlivci osvojili. Společné mravy jsou poměrně jednoduchým, ale účinným nástrojem, mohou však selhávat v prostředí, které ovládají mezikulturní konflikty.52 Společenská etika se věnuje morálnímu hodnocení sociální skutečnosti, tj. sociál­ ních útvarů. Ústřední otázka zní: Jsou dané sociální útvary spravedlivé? Sociální etika 50 51 52

Anzenbacher, A.: Křesťanská sociální etika. Úvod a principy. Brno, CDK, 1997, s. 11. Morálka je také chápána jako přirozená potřeba společenského života. Blíže viz Sokol, J.: Etika a život. Pokus o praktickou filozofii. Praha, Vyšehrad, 2010, s. 68–69.

Morálka, etika a mravnost  25 na základě kritérií a principů posuzuje vztahy, struktury, systémy pravidel, řády atd. po stránce jejich spravedlnosti.53 Vztah individuální a sociální etiky se reflektuje v provázanosti základních otázek etiky, resp. dvou klíčových hodnot dobra a spravedlnosti, to znázorňuje i obr. 1.1. Základní mravní kritéria vztažená na

sociální danosti, instituce, struktury, poměry, regulační systémy, řády

osobní odpovědnost, individuálně přičitatelná praxe, motivace, postoj kategorie posouzení DOBRÉ – ŠPATNÉ

SPRAVEDLIVÉ – NESPRAVEDLIVÉ

INDIVIDUÁLNÍ ETIKA

SOCIÁLNÍ ETIKA

Obr. 1.1 Individuální etika a sociální etika Zdroj: Anzenbacher, A.: Křesťanská sociální etika. Úvod a principy. Brno, CDK, 1997, s. 12.

Vazba morálky k určitým normám, hodnotám a zvykům ji činí společensky či kulturní relativní. Tato problematika souvisí s procesem relativizace, především hodnot a norem, který je velmi složitý, ale také členitý. Klíčová je společenská a kulturní relativizace hodnot, tj. stanovení hodnot, jež jsou v aktuálním okamžiku pro danou společnost či kulturu důležité, resp. toho, jaké hodnoty akceptuje. Společenskou a kulturní relativizaci však nesmíme zaměňovat s univerzalizací hodnot, která by mohla vést ke snaze ustanovit určitý systém nebo soustavu hodnot jako absolutní vůli u dané společnosti, což bychom mohli považovat za snahu přivlastnit si oblast hodnot a určitý systém hodnot zakonzervovat. Morálka by se tak mohla přeměnit v násilnou ideologii, která byla realitou např. v reálném socialismu. V procesu společenské a kulturní relativizace nelze zaměňovat hodnocení s oceněním v ekonomickém, avšak ani v estetickém smyslu. Základním principem, který by měl být sledován ve společenské a kulturní relativizaci, je princip humanity, založený na úctě k lidem. Škála společensky či kulturně relativizovaných hodnot se vyvíjí, a to většinou v závislosti na změnách v životních cílech. Jednající člověk, jenž nevidí žádný absolutní cíl a ani jej vidět nemůže, však v možnostech jednání může spatřit jakýsi společný 53

Anzenbacher, A.: Křesťanská sociální etika. Úvod a principy. Brno, CDK, 1997, s. 12.

26  Etika v podnikání a hodnoty trhu „směrník“ nebo „vodítko“, tj. vliv společensky či kulturně relativizovaných, tedy uznávaných hodnot. Dynamika jednání v konkrétních situacích ovlivňuje i změny, jež probíhají ve složení společensky nebo kulturně relativizovaných hodnot, byť v jiné temporalitě.54 S relativizací hodnot souvisí i mezní varianty tohoto procesu. Za extrémní formu relativizace hodnot považujeme zejména individuální relativizaci a kolektivní relativizaci. Oba zmíněné způsoby jsou pro společnost nežádoucí. Kolektivní relativizace hodnot byla realitou např. v éře reálného socialismu, kdy vedoucí síla ve společnosti jednotlivcům vnucovala konkrétní soubor hodnot jako absolutní vůli dané společnosti, a tím jej přeměnila v násilnou ideologii. Negativní zkušenost s reálným socialismem, v němž se jednotlivci nemohli odchýlit od komplexu „socialistických hodnot“ bez hrozby restrikce, neustále „rezonuje“ a společně s reálnou zkušeností v české společnosti vytváří situaci, kdy její obnova, a to ani s vědomím generační obměny, zatím nehrozí. To, co může ohrožovat naši společnost v aktuálním časovém horizontu, je individuální relativizace hodnot především v souvislosti s nástupem ideových směrů individualismu a subjektivismu. Nejde jenom o změny vnímané v užším smyslu, např. v české společnosti, ale spíše o změny v globálně pojaté lidské společnosti. Moderně koncipovaná morálka by tak měla respektovat odlišná filozofická, náboženská a kulturní specifika v rámci všelidské jednoty, vztažené k humanitě a úctě k člověku.

1.1.5 MORÁLKA A PRÁVO Vztah morálky a práva reflektujeme jako vztah dvou významných forem společenského vědomí. Morálku jsme si již charakterizovali. Právo, jako specifická forma společenského vědomí, je nadáno mnoha aspekty, asi nejvýznamnějším je normativní aspekt, který spočívá ve smyslu soustavy právních norem, jež jsou přímo uznávané, stanovené a zároveň také vynucované státem. Zmíněné oblasti odpovídá pojem objektivního práva.55 Mimo rovinu normativní působí právo též v rovině sociální, hodnotové, mocenské a informační. Pojem práva může být použit také ve smyslu subjektivního práva, tj. práva určitého subjektu na něco. V tomto případě jde o objektivním právem zaručenou možnost

54 55

Sokol, J.: Etika a život. Pokus o praktickou filozofii. Praha, Vyšehrad, 2010, s. 76–77. Objektivní právo můžeme členit na právo pozitivní a přirozené, nebo právo soukromé a veřejné. Další členěním možné na vnitrostátní a mezinárodní, případně na hmotné a procesní apod.

Morálka, etika a mravnost  27 chovat se určitým způsobem. Právo z různých hledisek zkoumá právní věda. Vše­ obecné znalosti o právu se označují jako právní vědomí.56 Vztah morálky a práva můžeme chápat jako vztah morálních (mimoprávních), neformálních či interních pravidel a právních, formálních či externích pravidel. Pravidla pozitivního práva mají podobu zákonů nebo jiných právních norem a jsou základem právní či formální regulace. Právní normy obecně zajišťují řád ve společnosti, a to s ohledem na rozmanitost vztahů a zájmů ve společnosti. Právo se tak jako významný komponent regulace podílí společně s morálkou, resp. etikou, kulturou a politikou především na řešení konfliktních situací, které vznikají jak mezi jednotlivci navzájem, tak i mezi jednotlivci a kolektivitami či mezi kolektivitami navzájem; jde o konflikty mezi zájmy jednotlivců a zájmy skupin či společnosti. Vztah morálky a práva zajišťuje komplexitu regulace, tj. souvztažnost morální regulace, resp. samoregulace, založené na interních pravidlech, jež jsou prosazována dobrovolně, a právní regulace, založené na externích pravidlech, jež jsou vymáhána státní mocí. Právo, resp. právní řád tvoří významnou součást vnějšího řádu a morálka je součástí vnitřního řádu. Oba řády jsou součástí demokratického, resp. svobodného řádu a zásadním způsobem ovlivňují způsob a kvalitu života jednotlivců i celé společnosti. Vztah práva a morálky můžeme reflektovat v mnoha rovinách, např. jako pro­ aktivní úlohu morálky či etiky a reaktivní úlohu práva. Na jedné straně morálka právo inspiruje a na druhé straně právo považujeme za minimum morálky. Právo lze považovat za určitou komplexitu zájmů, jež dostávají určitou ochranu a jež nelze zrušit bez souhlasu jednotlivce, který právo nabývá. Vztah morálky a práva je tak vnímán i jako reflexe mravních zákonitostí v právu, a také proto uvedený vztah ovlivňují etické hodnoty jako obecné a společenské dobro, spravedlnost a slušnost, férovost atd. Významnou roli má spravedlnost, kterou můžeme charakterizovat jako: ●● ●● ●● ●●

56

rovné zacházení se všemi, tj. jako rovnost před zákonem; přiměřené tresty a odměny, tj. nedistributivní spravedlnost; spravedlivé rozdělování prožitků a břemen, tj. distributivní spravedlnost; rozhodování stejných případů stejně a odlišných odlišně, tj. procesní spravedlnost.

Gerloch, A.: Teorie práva. Plzeň, Nakladatelství Aleš Čeněk, 2013.

28  Etika v podnikání a hodnoty trhu Spravedlnost může být také vnímána jako férová, resp. slušná, například v  díle  Johna Rawlse Teorie spravedlnosti (A Theory of Justice)57 z roku 1971, česky vyšlo v roce 1995, mů­žeme ji chápat jako specifickou formu společenské smlouvy58: ●● každý má stejný nárok na stejnou soustavu politických práv a svobod, které jsou

zaručeny pro všechny;

●● společenské a politické nerovnosti musí vyhovovat dvěma podmínkám, a to: musí

se týkat postavení a úřadů, jež jsou však obsazovány na základě rovných příležitostí, a musí být nejvíce ve prospěch nejméně zvýhodněných členů společnosti.

Koncept spravedlnosti J. Rawlse se stává předmětem kritiky liberálních a konzervativních politických koncepcí i současných zastánců Kantovy filozofie. Zastávat jenom hodnotu spravedlnosti nestačí, resp. i ona se opírá o důvěru (fidés), jakož i o stálost a pravdivost, jelikož tyto hodnoty ovlivňují to, co již bylo dohodnuto. Problematice spravedlnosti v návaznosti na J. Rawlse se věnovali ve svých dílech také A. Sen či M. J. Sandel59. Kriticky pohlédl na koncepci spravedlnosti J. Rawlse zejména R. Nozick ve svém díle Anarchie, stát a utopie (Anarchy, State, and Utopia)60 z roku 1974, česky vyšlo v roce 2015.

1.1.6 MORÁLKA A POLITIKA Vztah morálky a politiky je vztahem dvou forem společenského vědomí. Společenské vědomí je reflexí společnosti a jejích principů fungování, jde především o princip solidarity, princip společenského dobra a princip subsidiarity.61 Zvláště princip společenského dobra má značný přesah do morálky a politika vytváří minimum předpokladů pro vymahatelnost politických cílů, jež vycházejí z principu společného dobra. Pojem politika je odvozen od řeckého slova polis, v současnosti je mnohoznačným pojmem označujícím především proces a metodu rozhodování určité skupiny lidí s pluralitními zájmy a názory. Politika je sférou, v níž je patrné napětí mezi politikou

57 58 59 60 61

Rawls, J.: A Theory of Justice. Cambridge, Mass: Harvard University Press, 1971. Ke společenské smlouvě se blíží zejména argumentace v oblasti teorie smlouvy, kde se snaží J. Rawls vysvětlit strukturu sociálního nebo politického řádu jako výsledek smlouvy. Sandel, M. J.: Justice. What’s the right thing to do? London, Penguin Books, 2010. Nozick, R.: Anarchy, State, and Utopia. New York, Basic Books, 1974. Sutor, B.: Politická etika. Praha, Oikoymenh, 1996, s. 35–44.

Morálka, etika a mravnost  29 shora, prováděnou vládnoucí politickou garniturou, a politikou zdola, vyjadřující zájmy běžných občanů.62 Politika je charakterizována také jako správa věcí veřejných, umění řídit stát, jakož i hájit zájmy jednoho státu vůči druhému a vytvářet vztahy mezi státy. Andrew Heywood63 vytvořil koncept jednotlivých prvků, které tvoří politiku: ●● politika jako umění vládnout, ●● politika jako věc veřejná, ●● politika jako moc veřejná a rozdělování zdrojů.

Pro funkčnost vztahu mezi morálkou a politikou mají velký význam instituce jako např. politické strany a politická sdružení, tzv. političtí aktéři. Otázkou je, jaký je morální rozměr politiky, jehož jádrem je vztah politiky k etickým a kulturním hodnotám, zejména k obecnému blahu či ke společenskému dobru, které je založeno na ideji, jež vychází z konceptu, že pro dosažení vlastního (osobního) dobra potřebuje člověk i ostatní lidi: „Všeobecné dobro, jako společné, vždy optimální dobro mnohých lidí žijících ve vzájemném propojení či utváření svého bytí a uspokojení svých potřeb, je proto cílem jakékoliv formy společenství od rodiny až po stát, dokonce lidstvo vůbec.“ 64 Naproti tomu je široce zastávaný názor, že mírou všech věcí je člověk: „Současně však je společnost nevyhnutelným předpokladem osobního rozvoje člověka a zásada osoby tak volá po principu všeobecného dobra.“ 65 Problematická je zejména míra reflexe hodnot v klíčových politických institucích, jež je závislá hlavně na morálním profilu a politické odpovědnosti samotných politiků a jejich odborných týmů. Význam politické etiky, která systematicky zkoumá postavení politiky a morálky ve společnosti, neustále roste, neboť komparace morálky a politiky se v praxi uskutečňuje prostřednictvím politických institucí, zejména politických stran, a proto morální nároky na politiku ze strany veřejnosti narůstají. Politika v tomto ohledu je velmi neprůhledná a spletitá, a to nejenom v České republice. Základním cílem v této oblasti je posilování důvěry občanů v politiku, politické instituce i samotné politiky. V popředí pozornosti je v současnosti oprávněně nakládání s politickou i ekonomickou mocí. B. Sutor66 navrhl čtyři principy moudrého nakládání s mocí: 62 63 64 65 66

Blíže viz Cabada, L. – Kubát, M.: Úvod do studia politické vědy. Praha, Eurolex Bohemia, 2004. Heywood, A.: Politologie. Praha, Eurolex Bohemia, 2004, s. 24. Furger, F.: Etika seberealizace, osobních vztahů a politiky. Praha, Academia, 2003, s. 145. Tamtéž, s. 145. Sutor, B.: Politická etika. Praha, Oikoymenh, 1996, s. 68–69.

30  Etika v podnikání a hodnoty trhu ●● ●● ●● ●●

umírněnost, vzájemnost, rovnováhu, přijatelnost.

Uvedené principy jsou důležitým vodítkem pro fungování politických institucí, jež by svojí výstavbou a vyspělostí měly bránit zneužití moci, korupci a lobbingu.

1.2 Etika Pojem etika je odvozen od řeckého éthos, což znamená zvyk, obyčej nebo mrav. Etika je relativně samostatná vědní disciplína filozofického charakteru, jejímž předmětem je reflexe morálky. Irving Babbitt označil etiku za mravní vůli, která „není jen nějakou mechanickou záležitostí jako brzda. Člověk, který svěřuje své nutkavé tužby pod kontrolu této mravní vůli, postupuje od toho, co je v něm okrajové, k tomu, co je ústřední a co je ve skutečnosti v samotném centru“ 67. Etiku můžeme vymezit buď v užším pojetí, kdy ji chápeme jako vědu, která zkoumá mravně relevantní jednání a chování člověka, anebo v širším pojetí, kdy ji charakterizujeme jako míru humanity. Je třeba připomenout, že širším pojetím etiky je výrazně omezen její normativní charakter.

1.2.1 ZÁKLADNÍ OTÁZKY ETIKY Etika odpovídá na základní etické otázky, za které považujeme: ●● Co je dobré? ●● Co je spravedlivé?

Odkud se vzalo dobro a zlo? Na tuto otázku se snaží lidstvo odpovědět od samého počátku své existence. Postupně se konstituovaly následující koncepty68: ●● Dobro a zlo jsou rovnocenné síly. ●● Existuje pouze dobro, zlo je iluze.

67 68

Babbit, I.: Demokracie a vůdcovství. Praha, Občanský institut, 2003, s. 24. Putnová, A. – Seknička, P. – Uhlář, P.: Etické řízení ve firmě. Praha, Grada Publishing, 2007, s. 42.

Morálka, etika a mravnost  31 ●● Existuje dobro, ale existuje i svoboda odmítnout ho, a tak vytvořit zlo. ●● Dobro a zlo jsou relativní lidské pojmy.

První ze základních etických otázek Co je dobré? se zároveň snaží najít odpověď i na další otázku: Co je zlé? Dobro je součástí vědomého jednání a chování a dává obsah a cíl našemu životu.69 V běžném životě je dobro to, oč usilujeme a co zdokonaluje naše jsoucno (bytí). Etika zkoumá zejména morální dobro (bonum morale), jež je založeno na aktivním působení člověka a souvisí s činem a činností, svědomím, ale i s formováním společenského řádu. Jedná se o aktivity vztahující se k dobru, jejichž předpokladem je svoboda či autonomie. Z tohoto vyvozujeme, že morální čin, resp. mravně dobrý akt70 je projevem svobodné vůle ve smyslu snahového napětí, tj. vůle člověka, s čímž souvisí jak inteligibilní aktivity, tak touha, láska a radost. Klíčovou úlohu má láska k dobru, která souvisí se sympatií, z níž vychází také činnost a pohyb. Dobro můžeme členit na71: ●● dobro ušlechtilé (bonum honestum), jež má samo charakter cíle, tj. zahrnuje zdo-

konalující aspekt, k němuž se vážou další vlastnosti a schopnosti. Tento typ dobra se také označuje jako dobro s vazbou na rozumové dispozice člověka; ●● dobro užitečné (bonum utile), jež je prostředkem k dosažení cíle, věci či jiných hodnot; ●● dobro, jež budí zálibu (bonum delectabile), která vede k dosažení žádané věci. Odpověď na otázku Co je zlo? není jednoduchá, jelikož typů konkrétního zla je celá škála. Můžeme tak rozlišit čtyři typy zla. Prvním typem je např. hlad, bolest, nemoc či smrt, tj. zlo, se kterým může člověk aktivně bojovat. Druhým typem je např. vražda, válka, mučení, což jsou projevy chtěného zla. Třetím typem je např. sobectví, bez­ ohlednost, hrabivost, lhostejnost, zbabělost apod., kde dochází k podcenění a přehlížení druhého člověka. Čtvrtým typem je např. nevěra, podvod, lež atd., tyto typy zla jsou vázány na porušení daného slova. Etika se orientuje na zkoumání mravního zla, které vzniká zejména tím, že člověk svým jednáním a chováním porušuje mravní zákon, tj. normy, hodnoty, standardy atd.

69 70 71

Dobro jako cíl ovlivňuje morální (mravní) charakter lidského jednání a chování. Zároveň z dobra jako ústřední hodnoty lze odvodit i hodnoty další. Mravně (morálně) dobrý akt musíme odlišit od mravně (morálně) dobrého předmětu, kterým se etika, zejména hodnotová etika, nezabývá. Habáň, M.: Přirozená etika. Praha, TRS, 1991, s. 22–26.

32  Etika v podnikání a hodnoty trhu Druhá základní etická otázka Co je spravedlivé? se týká spravedlnosti, která má v obecném pojetí vztah k obecnému blahu a jejímž úkolem je potvrdit a zakotvit obecné blaho ve společenském a právním řádu. Spravedlnost má tak bezprostřední vztah k zákonu a právu.72 V tomto kontextu spravedlnost užívá ctnosti (hodnoty) ve prospěch druhých. Učí konat to, co druhým prospívá. Spravedlnost je tak spjata s dalšími ctnostmi (hodnotami), zejména s láskou a pravdou. Uvedené hodnoty jsou klíčové jak pro rozvoj jednotlivce, tak i pro rozvoj celé společnosti.73 Druhá základní etická otázka souvisí také s  další otázkou: Proč je lepší být spravedlivý než nespravedlivý? V tomto případě je nezbytné objasnit pojem nespravedlnost, jímž se v tradičním pojetí zabývá již Marcus Tullius Cicero74. Podle něho se člověk dopouští nespravedlnosti dvojím způsobem, buď přímo tak, že ji páchá, anebo tak, že se jí nebrání, i když by mohl. Je také velký rozdíl mezi nespravedlností, kterou člověk udělá v „rozrušení duše“, a nespravedlností promyšlenou a připravenou, která je mnohem horší.75 Je to však především spravedlnost, která je upřednostňována jako klíčová, zastřešující hodnota jednání a chování či rozhodování člověka. Spravedlnost společně s věrností, stálostí a pravdivostí brání nespravedlnosti v běžném každodenním životě.

1.2.2 FORMATIVNÍ CHARAKTER A LOGICKÁ VÝSTAVBA ETIKY Formativní charakter etiky je z hlediska logické výstavby ovlivněn základními etickými přístupy76: ●● Deskriptivní etika popisuje zejména mravní rozhodnutí a hodnoty, jež zastává

konkrétní společnost. Dále zajišťuje faktory odpovědné za proměnu morálních hodnotových představ a základních předpokladů, ovlivňujících určité fáze jednání a chování.

72

73 74 75 76

Spravedlnost je jakýmsi podložím, z něhož právo vyrůstá, je pro ně také normou, která je vždy poměřuje: kritikové práva mu obvykle vytýkají právě to, že má ke spravedlnosti daleko; blíže viz Sokol, J.: Etika a život. Pokus o praktickou filozofii. Praha, Vyšehrad, 2010, s. 83–84. Společnost v tradičním pojetí slouží především pravdě, lásce a spravedlnosti; blíže viz Bláha, I. A.: Etika jako věda. Úvod do dějin teorie mravnosti. Brno, Atlantis, 1999, s. 81. Cicero, M. T.: O povinnosti (De officiis). Praha, Svoboda, 1970. Sokol, J.: Etika a život. Pokus o praktickou filozofii. Praha, Vyšehrad, 2010, s. 84. Thompson, M.: Přehled etiky. Praha, Portál, 2004, s. 11–13.

Morálka, etika a mravnost  33 ●● Normativní etika se orientuje na normativní prvky, podle nichž se lidé ve svém

jednání a rozhodování řídí. Zabývá se i otázkami týkajícími se povinností a hodnot, které mravní rozhodnutí ovlivňují a někdy také vyjadřují. ●● Analytická etika neboli metaetika se zabývá především rozborem etických pojmů a věcí vzhledem k jejich logické struktuře, zkoumá tedy především jazyk morálky. Zejména v průběhu 20. století sleduje nalézání formálních kritérií pro odlišení morálky od ostatních forem společenského vědomí. ●● Aplikovaná etika má specializovaný předmět zkoumání a souvisí s analýzou konkrétních situací. Podnikatelská a obchodní etika patří mezi aplikované etiky. Podobný pohled na logickou uspořádanost etického myšlení má i Arno Anzenbacher77. Ve svém konceptu klasifikace etiky (viz obr. 1.2) rozlišuje tři okruhy: ●● analytickou etiku neboli metaetiku, která se soustřeďuje především na jazyk mo-

rálky;

●● fundamentální etiku, která zkoumá základ etiky; ●● normativní etiku, která kriticky posuzuje existující normy a podává argumenty

podložené návrhy na jejich zlepšení.78

ETIKA

analytická etika metaetika

analýza jazyka morálky

fundamentální etika

základní problémy etiky

etika normativní

individuální etika

aplikace na určité oblasti jednání

sociální etika

Obr. 1.2 Rozdělení etiky Zdroj: Anzenbacher, A.: Křesťanská sociální etika. Úvod a principy. Brno, CDK, 2004, s. 10.

Etika není v současnosti homogenní, etických směrů a škol je celá řada. Aby jejich přístup mohl být označen za vědecký z pohledu formativního a metodologického, je nutné, aby byly naplněny minimální standardy. Konkrétní etika tak musí vycházet

77 78

Anzenbacher, A.: Křesťanská sociální etika. Úvod a principy. Brno, CDK, 2004. Tamtéž, s. 10–11.

34  Etika v podnikání a hodnoty trhu z přístupu deskriptivního (fundamentálního) a metaetického (analytického), přístup normativní a aplikovaný je variabilní, tj. může, ale také nemusí být uplatněn.

1.2.3 ETICKÉ ZKOUMÁNÍ Etiku můžeme členit na pozitivní a normativní. Pozitivní etika vychází z analýzy toho, „co je“, a tím odhlíží od normativních přístupů. Normativní etika se kromě analýzy toho, „co je“, soustřeďuje i na predikci toho, co by „být mělo“, a tím aplikuje normativní přístup. Můžeme uvést také další, odlišný přístup k etickému zkoumání (viz obr. 1.3), který je charakteristický především pro hospodářskou etiku79: ●● Individuální etika – jde o vztah člověka k sobě samému, resp. sebevztah, tj. vztah

Já : Já. Základem je svébytný jedinec, který je schopen žít ve specifickém vztahu k sobě samému. Člověk dokáže do tohoto vztahu vstupovat, a dokonce je schopen jej zvláštním způsobem reflektovat.80 ●● Personální etika – základem je vztah Já : Ty81, tj. vztah, jenž se vytváří mezi osobami v nejužším společenství rodiny a mezi přáteli. Personální etika se soustřeďuje hlavně na etické vztahy v rodině, v nichž převažuje osobní stránka.82 ●● Sociální etika – jedná se o vztahy mezi lidmi, které mají společenský, nikoliv individuální či personální charakter, tj. My, Vy : Ono. V sociální etice mají velký význam instituce, které vykonávají zejména zprostředkující roli, a aby to bylo možné, vstupují do vzájemných vztahů funkce nebo role, nikoliv lidé. Vztahy tak mají neosobní charakter, převládají především funkční vztahy. Jednotlivci, kteří vstupují do vztahu83, jsou hlavně „nositelé“ institucionálního pověření, které jim přiřadila konkrétní instituce.84 ●● Ekologická etika – jde o vztahy My, Vy : To, tj. vztahy člověka (lidí) k přírodnímu prostředí v nejobecnějším pojetí. Přírodní prostředí je poznamenáno společným 79 80 81 82 83 84

Rich, A.: Etika hospodářství I. Praha, Oikoymenh, 1994. Jedná se především o hodnocení vlastních činů a postojů v retrospekci o dvou, třech atd. krocích, jež se zaměřuje na vztah k sobě samému v minulosti. Blíže viz Buber, M.: Já a ty. Praha, Kalich, 2005. Trojan, J. S.: Etické vztahy v ekonomice. Praha, Oikoymenh, 2012, s. 30–35. Uvedené vztahy jsou určovány nadosobními tendencemi nebo tlaky, jež mají povahu institucionálních vazeb. Trojan, J. S.: Etické vztahy v ekonomice. Praha, Oikoymenh, 2012, s. 35–40.

Morálka, etika a mravnost  35 působením lidí a jejich institucí. V tomto konceptu se stává přírodní prostředí (příroda) místem mravního jednání a rozhodování lidí.85

Já : Já I.

Já : Ty II.

III. My, Vy : Ono

IV. My, Vy : To

Obr. 1.3 Schéma oblastí etického zkoumání Zdroj: Trojan, J. S.: Ekonomické aspekty v ekonomice. Praha, Oikoymenh, 2012, s. 43.

Všechny čtyři uvedené oblasti etického zkoumání jsou nedílnou součástí komplexity, která reflektuje vzájemné vztahy globálního světa. Koncept švýcarského teologa Arthura Richa, na jehož díla Etika hospodářství, sv. 1: Theologická perspektiva86 (Wirtschaftsethik I, Grundlagen in theologischer Perspektive) z roku 1984 a Etika hospodářství, sv. 2: Sociálně-etický pohled na tržní, plánované a světové hospodářství87 (Wirtschaftsethik II, Marktwirtschaft, Planwirtschaft, Weltwirtschaft aus sozialethischer Sicht) z roku 1990 se odvoláváme, je aplikován na hospodářský život.

85 86 87

Tamtéž, s. 40–41. Rich, A.: Etika hospodářství. Svazek 1: Theologická perspektiva. Praha, Oikoymenh, 1994. Rich, A: Etika hospodářství. Svazek 2: Sociálně-etický pohled na tržní, plánované a tržní hospodářství. Praha, Oikoymenh, 1994.

36  Etika v podnikání a hodnoty trhu Kromě jednotlivých oblastí etického zkoumání A. Rich rozpracoval koncept dvou základních principů, které jsou zaměřeny: ●● na to, co je věci přiměřené; ●● na to, co je přiměřené a správné pro člověka.88

Uvedené principy platí pro různé úrovně hospodářství a podniku, kde proti sobě stojí ve značném zájmovém pnutí dvě sféry: jednak výkonnost producentů a s tím související rentabilita a ziskovost, jednak kvalita pracovního prostředí. Důležité je zachovat akcent na oba uvedené aspekty a sladit je do jednotné komplexity cílů. Základem je harmonizace rozdílných zájmů vyplývajících z hospodářských a podnikatelských aktivit. Základním požadavkem je rozvoj humanity člověka, a to hlavně ve vztahu udržitelného rozvoje a kvality života.

1.2.4 STRUČNÝ NÁSTIN ETAPIZACE VÝVOJE ETICKÉHO MYŠLENÍ V této části se nebudeme zabývat vývojem etického myšlení systematicky, nýbrž naším cílem bude pouze stručně nastínit vývojové etapy etického myšlení. Etické myšlení západní morální filozofie můžeme členit do těchto základních segmentů: ●● Tradiční etické myšlení – zahrnuje poměrně dlouhou periodu od 6. stol. př. n. l. do

konce 18. století (přelomem je etické učení I. Kanta): etické koncepce v antice, ■■ křesťanské etické koncepce, ■■ novověké etické koncepce B. Spinozy a I. Kanta. ●● Moderní etické koncepce – zahrnují období od počátku 19. století do současnosti: ■■ etické koncepty A. Schopenhauera a F. Nietzscheho, ■■ filozofie hodnot a hodnotová etika, ■■ existencionalistická etika – S. A. Kierkegaard, M. Heidegger, ■■ utilitarismus – J. Bentham, J. St. Mill, O. Höfe, ■■ analytická etika – G. E. Moore, A. J. Ayer. ■■

88

Rich, A.: Etika hospodářství. Svazek 1: Theologická perspektiva. Praha, Oikoymenh, 1994, s. 71–77.

Morálka, etika a mravnost  37 ●● Postmoderní etické myšlení89 – je považováno za nejvýznamnější alternativní proud

západního filozofického a etického myšlení90: ■■ J.-F. Lyotard91, M. Foucault, G. Deleutze, J. Derrida, J. Baudillard apod.

1.2.5 VZTAH MORÁLKY A ETIKY Morálka je soustředěna na to, co „je v nás“, učíme se ji v procesu žití mezi lidmi a často z ní plyne pozitivní pocit související se stabilitou, ale i seriózností života. Teoretickou reflexí morálky, jak jsme již shora uvedli, je etika. Vztah morálky a etiky je dán i odpovědí na otázku: Má každá morálka svou etiku? Jedna morálka může být reflektována v celé škále etických konceptů. Každá etika je permanentně se vytvářející a otevřené téma. Většina etických konceptů přesahuje svou reflexí dobra danosti morálky, které jsou zakotveny v určité kultuře. Můžeme tak hovořit o morální pluralitě, jež spočívá v mnohosti etických koncepcí, v nichž se zrcadlí tolerance plurality. Vztah morálky, tj. toho, co „je“, a etiky, tj. toho, co by „mělo být“, (viz obr. 1.4) je inspirován praxí, a proto zdůrazňujeme hlavně bezprostřednost tohoto vztahu. Morálka a etika jsou si v procesu běžného každodenního života velmi blízké. Klíčový význam má porozumění, konsenzus a souhlas zejména v oblasti hodnot (ctností). V běžném životě často etiku nahrazuje etickým ideálem, jehož pozice ve vztahu k morálce je však značně odlišná, stejně tak jako jeho obsahové zaměření. Význam etického ideálu jako stanoveného stěžejního cíle roste v případě, že člověk hledá nejlepší z optimálních řešení, což nemůže být zajištěno jen prostým dodržováním daných pravidel. Právě v procesu tvorby nových pravidel jsou lidé schopni se přibližovat k etickému ideálu jako ke stanovenému cíli, to však není běžná situace. V tomto procesu má velký význam vytváření podmínek pro zajištění tvůrčí svobody 89

90 91

Pojem postmodernismu zejména ve filozofii je odvozován od díla Jeana-Françoise Lyotarda Postmoderní situace (La condition postmoderne) z roku 1979. Postmoderna je ve znamení obratu k subjektu a především k diferenciaci a pluralizaci. Lyotard rozlišuje tři oblasti plurality: první platforma vyplývá z rozsáhlých univerzalistických a filozofických konceptů, velkých ideologií a náboženství a poukazuje na jejich „ztroskotání“ a vznikající nesouměřitelné segmenty jejich světonázorových pozic; druhá platforma plurality vyplývá z diferenciace modernity: politika, věda, hospodářství, světový názor, umění, rodina, tj. dílčí systémy, jež si formovaly svoji samostatnost v oblasti racionality; třetí platforma spočívá v pluralitě individuálních opcí týkajících se hodnot a smyslu dobrého života. Za předchůdce postmoderny lze považovat F. Nietzscheho (1844–1900), M. Heidegge­ra (1889–1976) a L. Wittgensteina (1889–1951). Lyotard, J.-F.: Das postmoderne Wissen. Graz, Wien, Ein Bericht, hg. von P. Engelmann, 1986.

38  Etika v podnikání a hodnoty trhu pro hledání lepšího a nejlepšího řešení či rozhodnutí, přičemž klíčovým předpokladem je samostatně jednající člověk. V oblasti hospodářské či podnikatelské činnosti se jedná o stanovení správné motivace a pobídek pro jednání a chování, rozhodování nebo hodnocení, protože jen v takovém prostředí bude člověk ochoten hledat, vynalézat, vynikat, přesně v duchu praktické filozofie, resp. etiky, která se ptá po dobrém a lepším.92 Do této oblasti spadají i nová témata dobrého jednání. Jan Sokol v díle Etika a život rozlišuje: ●● společný mrav, ●● individuální morálku, ●● etiku „hledáním nejlepšího“ 93.

To je trochu odlišný pohled na vztah morálky a etiky. Každá z uvedených oblastí má také své limity, resp. omezení, jež vyplývají z dané kultury či společnosti. etický ideál etika to, co by „mělo být“

to, co „je“

morálka amorální stav

Obr. 1.4 Vztah morálky a etiky Zdroj: Putnová, A. – Seknička, P. – Uhlář, P.: Etické řízení ve firmě. Praha, Grada Publishing, 2007, s. 41. 92 93

Sokol, J.: Etika a život. Pokus o praktickou filosofii. Praha, Vyšehrad, 2012, s. 72–73. Tamtéž, s. 69.

Morálka, etika a mravnost  39

1.3 Mravnost Mravnost je pojem odvozený ze staroslovanského základu a z toho vychází i staročeský nrav, v dnešním významu zvyk, obyčej a mrav; cílem bylo, aby jednání a chování bylo v souladu s normami a pravidly a aby se také líbilo. V současnosti tak mravnost představuje závaznost, která vyplývá z norem a pravidel pro člověka, jenž toto respektuje ve svém praktickém jednání a chování. Je to všeobecný nárok, který má racionální podstatu a souvisí s apelem na rozum člověka, avšak stranou nezůstávají ani city, resp. emoce, ani vůle. S mravností je často spojena kvalita osobnosti člověka, jež je orientována k dobru a může nám pomoci rozlišovat mezi dobrem a zlem. Pojmy morálka a mravnost se v české jazykové oblasti používaly jako synonyma. Snaha o významnější sémantické rozlišení nastala především po vzniku německé klasické filozofie, zejména ve spojení s vrcholným představitelem této filozofie Georgem Wilhelmem Friedrichem Hegelem. Rozlišení pojmů morálka a mravnost souviselo se specifickým použitím pojmu mravnost v systému německé klasické filozofie.94 Specifický obsah má pojem mravnost i v etice povinnosti I. Kanta. To jsou jenom dva příklady z mnoha, kdy pojem mravnost má specifické postavení odborného termínu v rámci konkrétního filozofického systému určité školy, a proto je třeba tento pojem 94

Podle G. W. F. Hegela je morální jednání subjektivním projevem vůle. Touto tematikou se zabývá v rámci filozofie práva. V rámci problematiky morálního jednání zkoumá Hegel nejprve vztah úmyslu a viny. Je známo, že důsledky jednání se mohou ocitnout v rozporu s dobrým úmyslem. Z dobrého úmyslu může pod tlakem vnějších okolností vzejít zlo, tedy něco naprosto nechtěného. Tu vyvstává otázka viny a odpovědnosti za ni. Kdo nese odpovědnost? Snad ten, jehož úmysl se zvrtl ve svůj opak? V žádném případě, uvádí Hegel. Moralita, tj. morální úmysl a jednání, totiž spočívá na „právu vědět“, na principu, že člověk v plném smyslu zodpovídá jen za to, co činí uvědoměle, se znalostí situace, nikoliv však za skutky spáchané z neznalosti. Mravnost je podle Hegela nejvyšším, protože nejkonkrétnějším, nejpravdivějším určením svobodné vůle, která si vytváří vlastní duchovní svět. Je totiž jednotou dvou vzájemně protikladných určení vůle – vnějšího práva a niternosti jedince jako morálního subjektu. Pojem mravnost převzal Hegel od Kanta, přičemž hovořil o „mravní substanci“, vnitřně se členící na různé „mravní moci“. Mravnost podle Hegela vyjadřuje konkrétní život společnosti a jeho základní duchovní řád, jeho duchovní struktury a vztahy. Je přitom podstatné, jak zdůrazňuje Hegel, že mravní substance, která rozumně řídí život společnosti, není pro člověka ničím „cizím“, nepochopitelným, nýbrž naopak něčím známým, důvěrně blízkým, v němž nachází sebe sama. Jedinec proto nepociťuje povinnosti, jež mu ukládá mravní řád společnosti, jako tíživé břemeno, či dokonce násilí, nýbrž jako rozumné omezení nespoutané individuální libovůle. Cesta ke skutečné svobodě ve společnosti vede přes uznání rozumných povinností. Jak říká Hegel v Základech filozofie práva: „V povinnosti se individuum osvobozuje

40  Etika v podnikání a hodnoty trhu bedlivě odlišit od obecného pojmu morálka. Morálka, resp. morální jednání je takové, které je v souladu s normami platné morálky a s vlastním svědomím. Naopak mravnost nemusí být svědomím reflektována.

k substancionální svobodě.“ Mravnost, lidská společnost je pro Hegela sférou, v níž se realizuje dialektická jednota nutnosti a svobody, svoboda jako poznaná nutnost. Ve Fenomenologii ducha hovoří Hegel o dvou základních historických typech mravnosti – antické a moderní. Blíže viz Sobotka, M. – Major, L.: Kapitoly z dějin německé klasické filozofie II. Praha, SPN, 1979, s. 55–56.

Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.