ETIKA SOCIÁLNÍ PRÁCE

SBORNÍK PRACÍ FAKULTY SOCIÁLNÍCH STUDIÍ BRNĚNSKÉ UNIVERZITY SOCIÁLNÍ STUDIA 4, 1999

MIRKA NEČASOVÁ

ETIKA SOCIÁLNÍ PRÁCE

ABSTRACT: The article follows the basic philosophical conceptions of social work ethics as it could be found in the literature written by British and American authors. Theory of eternal law, natural right, utilitarianism, deontology, and ethics of care (as a part of radical movement) are briefly described. The knowledge of theory could help social workers to deal with ethical dilemmas that they face in their practice.

Téma etiky sociální práce se v české odborné literatuře objevuje jen sporadicky. Naproti tomu v zemích západní Evropy je v posledních dvaceti letech profesní etika velmi aktuální a stává se předmětem mnoha odborných diskusí. Cílem této stati je přinést základní informace o klasických etických teoriích, které jsou zdrojem úvah autorů v oblasti etiky sociální práce na Západě.1

Základní etické teorie Etika, neboli teorie morálky, bývá členěna různým způsobem. Pro potřeby sociální práce se většinou používá základní rozdělení na deskriptivní etiku, metaetiku a etiku preskriptivní.2 Deskriptivní etika3 se snaží co nejexaktněji popsat různé kulturní podoby morálky – a to jak mezi kulturami, tak i uvnitř jedné kultury. Popisuje to, co se u určitých národů a kmenů považuje za morální, a zkoumá, jaké jsou důvody této proměnlivosti. Pro deskriptivní etiku jsou důležité poznatky z oblasti etnologie, sociální a kulturní antropologie, religionistiky, etnologie, sociologie, historie apod. V souvislosti s deskriptivní etikou se znovu stává aktuální otázka etického relativismu. Relativisté právě kvůli popsané odlišnosti a rozmanitosti morálních soudů předpokládají, že hodnoty nejsou absolutně platné, protože jsou závislé na kontextu. Za dobré je považováno to, co je sociálně schváleno. Krajní relativismus by byl však sebedestruktivní – zpravidla se předpokládá, že společnost nebude považovat za dobrou např. intoleranci. Tolerance je totiž základní hodnotou relativismu. Takto se rela1 Co se týče profesní etiky, čerpám především z literatury psané anglickými a americkými autory. 2 Vytváření systému v etice je poměrně obtížné. Otázky deskriptivní etiky, metaetiky a preskriptivní etiky se u jednotlivých autorů prolínají. 3 Čerpám z: Brázda (1998), Rich (1994), Anzenbacher (1994), Hittinger (1989).

92

MIRKA NEČASOVÁ

tivismus dostává zpět do oblasti univerzálně závazné normy, protože tolerance představuje univerzální hodnotu. Lze také namítat, že empiricky zjištěná rozdílnost je ve skutečnosti kulturně, historicky a geograficky podmíněnou konkretizací základního morálního principu (axiomu). Např. axiom „cti otce a matku“, může v různých kulturách nabývat zcela jiných konkrétních dopadů. Relativismus je přínosný v tom, že zpochybňuje výsadní pozice (např. euroamerické kultury) a je východiskem pro úvahy týkající se soužití rozdílných kultur (např. majoritní a minoritní populace). Deskriptivní etika odmítá příčinné vysvětlování jevů, protože v takovém případě nezbývá prostor pro etično, které předpokládá svobodu pro rozhodování. Metaetika (Kolář, Svoboda, 1998) zkoumá jazykovou formu morálních výpovědí. Snaží se objasňovat etické termíny a odvozovat etické principy. Etika zkoumá morálku a metaetika zase zkoumá etiku. K razantnímu rozvoji metaetiky došlo v anglosaské oblasti ve 20. letech tohoto století v souvislosti s analytickou filozofií (která se zabývá vzájemnými vztahy mezi jazykem, pojmovým myšlením a světem). Typické jsou např. otázky následujícího typu: Jaký je význam vět, jimiž vyjadřujeme mravní soudy? Co rozumíme pod pojmy dobro a zlo? Jakým způsobem je třeba formulovat etické principy pro vedení těch, kteří pracují s morálními dilematy? Metaetika se zabývá mravním pojímáním světa, které se projevuje tím, jaké mravní postoje člověk zaujímá a jak tyto postoje motivují jeho jednání. Cílem metaetiky není určování cílů jednání, ani etických principů. Jde spíše o odhalení povahy mravních soudů a principů správného jednání než o konkrétní návody ke správnému jednání (v tomto smyslu je metaetika spíše teoretickou než praktickou disciplínou). Pro svá zkoumání si metaetika bere na pomoc sémiotiku (teorii významu a užívání jazyka) včetně jejích částí: syntaxe (gramatika a logická forma jazykových výrazů), sémantiky (význam a obsah jazykových výrazů) a pragmatiky (způsoby užití jazykových výrazů – jde o vztah mezi jazykem, jeho uživateli a okolnostmi, za kterých uživatelé komunikují). Témata, kterými se metaetika zabývá, jsou víceméně totožná se základními otázkami etiky a Kolář se Svobodou (1998) je charakterizují následujícím způsobem: • význam a užití etických termínů (dobrý, krásný apod.) – označují tyto termíny vlastnosti věcí a jednání, nebo spíše naše postoje k věcem a jednání? Lze význam těchto termínů objasnit pomocí jiných termínů? • logická analýza mravních soudů a vztahů mezi nimi – existují vůbec nějaké vztahy mezi mravními soudy? • analýza etických teorií a morálních systémů z hlediska jejich logické výstavby, důsledků, vzájemných vztahů – v jedné etické teorii se např. logicky nemůže uplatnit zároveň morální realismus (morálka je objektivní) a morální subjektivismus (morálka je subjektivní). • zkoumání mravní argumentace – jsou mravní soudy pravdivé? Proč mají lidé rozdílné názory na etické otázky (např. na eutanazii – když přitom každý chce to nejlepší pro člověka trpícího smrtelnou chorobou)? Důvodem může být mj. to, že věci jsou


svojí povahou morálně dobré nebo špatné a lidé si toho jsou vědomi v různé míře. Dalším důvodem může být i rozdílné chápání morálních hodnot věcí různými lidmi nebo rozdílné postoje lidí. • zkoumání toho, jak předmět etiky teoreticky uchopit – může být etika racionálně založená – budovaná za pomoci logických metod? V rámci metaetiky existují mimo jiné dva významné směry: kognitivismus a nonkognitivismus. (Reamer, 1995) Nonkognitivisté předpokládají, že objektivní vědecké poznání, odvolávající se na logické matematické důkazy, pozorování nebo experiment, v oblasti mravních faktů není možné. Každý etický princip, který bychom vytvořili, by nutně reflektoval naše osobní preference, doporučení a přání. Kognitivisté se naopak domnívají, že je možné najít objektivní kritérium pro určení toho, co je dobré a co špatné. Kognitivisté se dále dělí na naturalisty a intuicionisty, přičemž naturalisté předpokládají, že mravní termíny (např. dobrý) je možné převést na empiricky určitelné pojmy (např. užitečný). Podle intuicionistů se tak naturalisté dopouštějí naturalistického mylného závěru.4 Intuicionisté považují základní etické pojmy za neodvoditelné, protože jsou už samy o sobě evidentní a přístupné intuitivnímu poznání (tedy nikoliv empirickému vědeckému poznání). Preskriptivní etika (Brázda, 1998, Rich, 1994) hledá kritéria, pomocí kterých by bylo možné stanovit, „co má být“, tzn. jaké jednání je morálně dobré. Hlavní otázkou je, jak se má člověk chovat, co má dělat. Preskriptivní etika stanovuje normy. Je třeba upozornit na to, že v konkrétní situaci se skutečně žádoucí konkrétní jednání vyvozuje z teoretických norem jen obtížně. Preskriptivní etika se dělí na teorii norem, která se soustřeďuje na správné jednání, a na teorii hodnot (axiologie), která zkoumá v jednotlivých etických teoriích to, co je prioritou (např. užitečnost v utilitarismu, štěstí v eudaimonismu). V rámci preskriptivní etiky popisují autoři, zabývající se etikou sociální práce, (Reamer, 1995, 1993, Banks, 1995, Hittinger, 1989, Englehardt, Schmeltekopf, 1992) následující způsoby etického myšlení: teorii přirozeného zákona, teorii přirozeného práva, deontologii (teorii racionální povinnosti), utilitarismus – a v souvislosti s radikálním rámcem – etiku účasti.

Teorie přirozeného zákona (božského zákona, eternal law) Teorie přirozeného zákona vznikla kombinací náboženské tradice judaismu, přírodní řecké filozofie a křesťanství. Cílem je kultivace lidské přirozenosti směrem k dokonalosti skrze morální zákon, který je daný Bohem. Vychází se z přesvědčení o existen4 Takovéto ztotožnění výpovědi o tom, co jest, s výpovědí o tom, co má být, je nepřípustné. Dobré není možno definovat pomocí vlastností dobra (dobro definované jako užitečné – utilitarismus, jako slastné – hedonismus apod.). „Kdo pečlivě zkoumá, co si představuje, ptáli se: Je slast (nebo cokoliv) nakonec dobrá?“, snadno nahlédne, že se neptá pouze, je-li slast slastná.“ (Moore in Anzenbacher, 1994: 253 and in Rich, 1994)

93

94

MIRKA NEČASOVÁ

ci věčného a neměnného zákona,5 který je přítomný v představě Boha a vyjádřený v bibli, je obsažen v přírodě a je také přítomný v předporozumění mravní skutečnosti.6 Člověk je chápán jako boží obraz. V teologickém smyslu „je přirozený zákon účast člověka jako rozumné bytosti na činnosti Boha jako zákonodárce“ (Skoblík, 1997: 66). Morální normy teorie přirozeného zákona jsou v souladu s božími příkazy i s klasickými ctnostmi. Lidé by měli jednat tak, aby podporovali lidské dobro, a zároveň by se měli vyhýbat takovému jednání, které ideu lidského dobra zlehčuje. Reciprocita7 je vyjádřena mj. zlatým pravidlem, které je rozšířeno ve všech kulturách: jednej s jinými tak, jak chceš, aby oni jednali s tebou. Síla etiky přirozeného zákona tkví v jeho všeobsažnosti: zahrnuje v sobě přirozené ctnosti a je otevřená i kontextu božích příkazů a milosrdenství. Takto je možné, že ačkoliv bývá ztotožňována s náboženskou etikou, přesto obsahuje i apel na racionalitu a přirozenou perspektivu ctností. Problém teorie přirozeného zákona spočívá v tom, že ji můžeme interpretovat různým způsobem. Dokonce i jednoduché a elegantní zlaté pravidlo lze aplikovat univerzálně jen s obtížemi. Interpretace závisí na situaci.8 Hosmer (1987) vidí vysvětlení v tom, že většina náboženských nařízení vznikala v zemědělské společnosti, kde byla mezi jednotlivci větší rovnost, ale menší svoboda.

Teorie přirozeného práva (světského práva) Teorie přirozeného práva vzniká v souvislosti s osvícenstvím. Došlo k přesunutí důrazu od ctností k individuálním právům a od sociálna k individuální svobodě jako primárnímu rysu lidské přirozenosti. Vlastní dokonalost a náboženské cíle ustupují do pozadí před snahou jednotlivců o zajištění a ochranu sebe sama. Etika přirozeného práva sleduje morální závazky zpět až k sociálnímu kontraktu, ve kterém je individuální právo na život, svobodu a majetek chráněno společným souhlasem (common agreement). Podle této normy má každý člověk právo žít svůj život tak, jak uzná za vhodné, což je ovšem omezeno tím, že stejné právo musí být zajištěno i pro druhé. Tato představa spadá do negativní morálky (minimalistické morálky), protože rozsah morálky redukuje. Pojem lidské dokonalosti se popisuje pomocí procedurálního výčtu obsahů dober, po kterých všichni toužíme, ať už jsou naše životní plány a cíle jakékoliv. Nikdo se nemůže cítit jistě a bezpečně, neexistuje-li ve společnosti souhlas s ochranou života, svobody a majetku. Tento typ etiky výrazně ovlivnil morálku v Severní Americe a Británii. 5 Vyjádřením tohoto zákona je např. Desatero božích přikázání nebo Kázání na hoře. 6 Anzenbacher definuje předporozumění jako „poměrně konzistentní a shodné vědění o významu mravních skutečností“, které je přítomno v každém člověku (Anzenbacher, 1994: 13). 7 Např. pokud je sociální pracovník vstřícný ke klientovi, potom je i klient vstřícný k sociálnímu pracovníkovi. 8 Např. bohatý člověk bude požadovat, aby si lidé podrželi svůj majetek, zatímco chudý bude preferovat sdílení majetku.


Síla přístupu v rámci liberálního přirozeného práva je zřejmá. Není závislá na sporných náboženských nebo metafyzických principech, podporuje svobodu a uniká dogmatismu a netoleranci předmoderních tradic. Chrání základní lidskou důstojnost, je jasně uchopitelná rozumem a dá se jednoduše aplikovat na zájmy jednotlivců. Se systémem přirozených práv jsou ale také spojeny problémy. Těžko se dá určit, kdo je nositelem práv a co přesně práva obsahují. Hlavním principem je osobní zájem a individuální práva, což způsobuje tendenci redukovat morálku na pouhá občanská práva. Stranou pak zůstává široký rozsah témat týkajících se dokonalosti a štěstí člověka. Tato teorie je atomistická a selhává při výčtu povahy sociálna a sociálních povinností.

Teorie racionální povinnosti (deontika) Deontika (deontologie) je nauka o povinnostech (z řeckého deon estin – „musí se“). Jde o přesvědčení, že jednání může být morální nebo nemorální samo o sobě na základě své imanentní povahy a nezávisle na následcích. Důležitý je úmysl jednajícího, nikoliv výsledek jednání.9 Např. dodržet slib a respektovat práva druhých je žádoucí nikoliv proto, že by takovéto jednání garantovalo dobré výsledky, ale proto že jde o plnění povinnosti.10 Nejznámější je filozofie Immanuela Kanta (Kant, 1976, Anzenbacher, 1994) (1724–1804), které se budeme věnovat důkladněji, protože s tímto filozofickým náhledem souvisí jeden ze základních principů etiky sociální práce – úcta k člověku jako k bytosti schopné sebedeterminace. Tento princip se odvozuje z Kantovy transcendentální filozofie. Kant vychází z toho, že to, co je empirické (člověk jako hmotně-tělesná tj. přírodní bytost) nutně předpokládá neempirické (člověk toto přírodní mění rozumově-duchovní transcendentalitou). Každý člověk má tedy jak přírodní, tak i rozumovou složku a tuto přírodní empirickou rovinu je schopný přesáhnout. Člověk není motivován k činu pouze libostí a nelibostí (přírodní složka – motivace z náklonnosti), ale i čistým (tj. smyslově neinstrumentalizovaným) rozumem (tj. motivace z povinnosti). Motivace z čistého rozumu nepředpokládá nic empirického, neslibuje osobní prospěch nebo materiální statky. Je to čistá povinnost, nepodmíněný příkaz, tedy kategorický imperativ. Nezáleží na tom, jestli člověk tento imperativ uzná nebo ne, nemění to nic na tom, že je člověk imperativu a priori podroben. Kategorická motivace z rozumu prostě vyplývá z rozumové povahy člověka. Transcendentální filozofie je formulovaná v kategorickém imperativu: „Jednej tak, aby maxima tvé vůle vždycky zároveň mohla být principem obecného zákonodárství“. Imperativ se na jedné straně vztahuje k ideji obecného zákona (tj. transcendentální moment) a na druhé straně ke konkrétní praxi v životě (maximy jednání).11 9 Jde tedy o non-konsekvencialismus. 10 Lapidárně řečeno: jde o plnění povinnosti pro povinnost samu. Člověk z toho, že plní povinnost, nic nemá. 11 Maximy jsou všeobecné zásady, které člověk subjektivně považuje za potřebné.

95

96

MIRKA NEČASOVÁ

Maximy je pak třeba posuzovat podle ideje obecného zákonodárství – maximy mého jednání mají být takové, aby je bylo možné zobecnit. Po tomto posouzení se z maxim, které uspěly, stanou praktické zákony.12 Kategorický imperativ je možné formulovat i na základě účelu o sobě: „Jednej tak, abys používal lidství jak ve své osobě, tak i v osobě každého druhého, vždy zároveň jako účel a nikdy pouze jako prostředek.“ Účel13 musí vyplynout z rozumu, musí být nepodmíněný a absolutní. Tento rozumový účel musí být zároveň a priori objektivně nutný pro všechny rozumové bytosti. Naproti tomu účely kladené empiricky (motivace libostí a nelibostí) jsou vždy relativní a jsou to jen prostředky k uspokojení subjektivních potřeb. Neměli bychom tedy jednat s druhými lidmi jen jako s objekty nebo prostředky pro naše vlastní cíle.14 Každý člověk je hoden úcty jednoduše proto, že je člověkem – není přitom důležité, jestli nám je či není sympatický, užitečný, nebo jestli s námi jedná poctivě či ne. Kantovské etice je cizí představa, že by účel světil prostředky. Empiricky relativní účely označuje Kant jako věci – jejich hodnotu je možné stanovit a je možné ji srovnávat s hodnotou jiných věcí.15 Rozumové bytosti nejsou věcmi (nejsou prostředky) ale osobami, tj. jejich existence sama o sobě má absolutní povahu. Jsou to účely samy o sobě. Je tomu tak proto, že se v nich může čistý rozum stát praktickým rozumem.16 Tato autonomie, kterou člověk má, je základem jeho důstojnosti a vnitřní hodnoty. Morálně dobré jednání je takové, které vzniká na základě rozumného motivu – motivu povinnosti.17 Morálně špatné je potom to jednání, jehož motivem je náklonnost. Záleží přitom na vůli jednajícího. Člověk jedná dobře, když jedná vědomě a chtěně z povinnosti, a jedná špatně, když jedná vědomě a chtěně v rozporu s povin12 Člověk, který v konkrétní situaci přemýšlí o tom, jak má jednat, provádí následující morální úvahu: nejdříve si uvědomí možnosti jednání, potom přemýšlí, jaké maximy leží v základu jednotlivých možností jednání, a potom posoudí tyto maximy podle obecného zákona a zvolí tu, kterou je možné zobecnit. 18 Tedy cíl, dobro, důvod chtění. 19 Tento požadavek platí nejen pro vztah sociální pracovník – klient, ale i naopak. 20 Podle Kanta se všechny danosti dělí na jevy (fenomena) a věci o sobě (noumena). Noumenální je „inteligibilní charakter“ člověka, tj. jeho nadsmyslová rozumnost. Svět jevů plně spadá do oblasti působení zákona kauzality, není v něm místo ani pro náhodu, ani pro nějaké svobodné jednání. Naproti tomu nadsmyslová lidská rozumnost takovému zákonu nepodléhá, není totiž pouhým jevem, ale naopak „věcí o sobě“. Člověk proto nejedná pouze tak, že musí, že je ke svému konání determinován nejrůznějšími přírodními podněty a popudy, ale jako „věc o sobě“ má možnost rozhodování. Právě v této možnosti je dáno základní rozlišení mezi činem dobrým. Člověk má k dispozici svobodu a vůli k dobrému jednání. Všechno ostatní, co existuje ve světě v podobě fenomenálních daností, podléhá zákonu příčinnosti a nemůže být proto pokládáno ani za dobré, ani za zlé. Samotná možnost mravního jednání spočívá tedy v momentu volby, tudíž svobody lidského jednání. 21 Tzn. rozumná bytost určuje sama sebe tím, že sama sobě dává zákon jednání – autonomie.


ností. Mravní dobro je to, co je ve shodě se svědomím, protože ve svědomí se děje konkretizace mravního principu v konkrétní povinnost. Dobro jednání tedy nezávisí na výsledku jednání, ale na smýšlení jednajícího. Kantovo pojetí etiky předpokládá, že každý člověk má alespoň minimální míru konkrétní svobody, která je podmínkou všech maxim. Banks (1995) uvádí, že až donedávna se většina autorů literatury o etice sociální práce soustřeďovala především na principy, kterými se má řídit sociální pracovník při práci s individuálním klientem. Šlo vlastně o rozpracování kategorického imperativu úcty k člověku jako k účelu samotnému o sobě. Nemalý vliv na pojetí pojmu úcty k lidským bytostem má i náboženská etika obsažená v teorii přirozeného zákona.18 Výhodou deontologické etiky je jasné oddělení povinnosti od užitečnosti a osobního zájmu, takže se předchází předpojatosti a diskriminaci. Nevýhodou je určitý formalismus, který se může projevit rigidním plněním toho, co je považováno za povinnost,19 a obtíže při určování toho, co je vlastně onou povinností v určité situaci. Podoba sociální práce je ovlivněna i jinými typy morálních principů než jen těmi, které ze zabývají vztahem klienta a sociálního pracovníka. Sociální pracovníci nejsou autonomními profesionály, jejichž hlavní etické principy se týkají čistě jen respektu ke klientům a podpoře jejich sebeurčení. Jsou zaměstnanci, kteří pracují v rámci právních a procedurálních pravidel a kteří by se zároveň měli snažit o podporu obecného blaha. V rámci své činnosti musejí často řešit konflikt práv a zájmů různých lidí. Podle Kantovského rámce se např. obtížně rozhoduje, čí právo na sebedeterminaci má přednost. Kantovský přístup říká, že máme vždy plnit svoji povinnost a neohlížet se na důsledky. Takovýto přístup nezohledňuje to, jak se sociální pracovníci ve skutečnosti chovají. Velmi často totiž musejí hledat souvislosti a okolnosti a potom zvažovat, jaké jednání asi bude nejšetrnější a nejvýhodnější pro jednotlivého klienta a jaké jednání bude výhodné pro společnost jako celek. Proto je pro sociální práci důležitá i další etická teorie: utilitarismus.

Utilitarismus Utilitarismus (z latinského utile – „užitečné“) je typem etiky, který se vyvinul v rámci teorie přirozených práv. Utilitaristická etika předpokládá, že žádné lidské jednání není – co se týče morálky – samo o sobě dobré ani špatné. Měřítkem je dobro, které se jednáním vytváří. Podle klasické formy utilitarismu by člověk v situaci dvou konfliktních povinností měl jednat tak, aby z jeho jednání vzešlo co nejvíce dobra. Soci22 Povinnost je konstituována tím, že autonomní rozumové poznání (které funguje jako mravní zákon) nahlíží objektivní nutnost nějaké maximy jako mravního zákona. Povinnost znamená, že „nám to nedá“. 23 Např. Biestekovy principy pro efektivní práci s klientem (individualizace, vyjadřování pocitů, empatie, akceptace, nemoralizování, sebedeterminace a důvěra) vycházejí z těchto základů (Banks 1995). 24 V extrému může dojít i k tomu, že se dodržuje slib i tehdy, když z takového jednání plyne strádání pro mnoho lidí (protože se nebude brát v úvahu obecné dobro).

97

98

MIRKA NEČASOVÁ

ální pracovník musí kalkulovat nejen pozitiva, ale i negativa a v následcích jeho jednání by pozitiva měla převážit.20 Utilitarismus má více forem. Podle agregativního utilitarismu je nejvhodnější takové jednání, které podporuje vytvoření největší sumy dobra. Aditivní utilitarismus se nezabývá jen celkovým množstvím dobra, ale také počtem lidí, mezi které se toto dobro rozdělilo. Jde tedy o co největší dobro pro co nejvíce lidí. Rozdíl mezi těmito dvěma druhy utilitarismu má pro sociální práci význam především v případech, kdy je třeba rozhodnout, jestli distribuovat fixní množství veřejných služeb agregativním způsobem (udělení relativně velké sumy finančních prostředků relativně málo klientům) nebo se snažit o co největší saturaci potřeb pro co nejvíce klientů (udělení menší sumy většímu počtu lidí). Další formou je utilitarismus jednání (činu), podle kterého je správnost jednání determinovaná jeho výsledkem v tom jednotlivém případě – kalkulu se podrobuje každé jednotlivé jednání. Naproti tomu utilitarismus pravidel bere v úvahu v dlouhodobé perspektivě konsekvence, které pravděpodobně nastanou, když se případ zobecní a bude vnímán jako precedens.21 V rámci zjednodušení mohou utilitaristé jednat podle pravidel (podobně jako deontologové), např. podle pravidla, že lhaní je nepřípustné. Na rozdíl od deontologů však základem takového jednání je kalkul pozitivních a negativních konsekvencí. Ani aplikace utilitaristické perspektivy není bez problémů. V extrémním případě se může stát, že utilitaristé začnou popírat práva slabší minority, aby tak docílili prospěchu majority (nebo naopak). Další problém vyplývá ze dvou principů, které utilitarismus obsahuje: co největší dobro pro co nejvíc lidí – někdy mohou být tyto principy ve vzájemném rozporu. Konečně, utilitarismus selhává v případech, kdy bývá určité jednání obecně chápáno jako špatné samo o sobě, ačkoliv z něj pro většinu společnosti vzejde dobro. Např. tehdy, když je v zájmu většiny obětován nevinný člověk.

Radikální rámec Etika účasti, které se budeme věnovat později, vznikla v souvislosti s radikálním a feministickým hnutím. Jedním z autorů radikálního hnutí, jehož dílo mělo výrazný vliv na sociální práci, je Paulo Freire (nar. 1921). Freire22 ve svých úvahách navazuje na myslitele Frankfurtské školy. Je přesvědčen o tom, že úkolem lidí je transformovat utlačující životní podmínky a tak dosahovat stále plnějšího lidství (humanizace). Přitom útlakem je každá situace, kdy jeden člověk vykořisťuje druhého a tím mu brání v tom, aby se definoval jako odpovědná bytost. 20 Utilitarista by mohl ospravedlnit např. zbourání jedné úpadkové obytné městské části a přemístění obyvatel, pokud by tato akce vedla k ekonomické revitalizaci širokého okolí (Reamer, 1995). 21 Např. sociální pracovník, který nahlásí Fondu ohrožených dětí, že rodiče bijí svoje děti, si uzavře k rodině cestu a nemůže s ní již dále pracovat. Bude mít také ztížený přístup k jiným potenciálním klientům, kteří se o tomto případu dozvědí. 22 Freire (1972). Tomuto autoru se budu věnovat podrobněji, protože v naší sociální práci zatím není příliš znám.


Prvním krokem humanizace je to, že si člověk uvědomí, že je utlačovaný. Musí sám začít toužit po tom, aby se stal svobodným. Uvědomění lze dosáhnout reflexí reality skrze dialog. Jednotlivý člověk vnímá situaci zkresleně, a proto je nutné vést dialog s druhými (překonávání falešného vnímání reality, získání vědomí vlastní důležitosti). Nutnými podmínkami pro vedení dialogu je pozitivní vztah ke světu a k lidem (láska k lidem pramení z odvahy a ne ze strachu, je to důvěra v partnera dialogu), pokora (do dialogu mohou vstupovat jen lidé, kteří se společně chtějí dozvědět něco víc, než vědí každý jednotlivě) a schopnost kritického myšlení (uvědomění si vlastní odpovědnosti za neustálou transformaci reality k většímu lidství). V dialogu lidé vytvářejí a vysvětlují druhým svoje témata, ze kterých se skládá obecné téma (tematické univerzum).23 Obecné téma obsahuje ideje, hodnoty, koncepty a naděje v určité historické epoše a překážky, které brání dosažení plné humanity (tj. limitní situace). Obecné téma a limitní situace jsou v sobě navzájem obsaženy. Limitní situace lze přirovnat k hranicím, u kterých začínají možnosti skutečného bytí. Skutečné bytí nastává tehdy, když na limitní situace odpovíme limitním činem, tedy aktivním překonáváním limitních situací, nikoliv přizpůsobením se a pasivní akceptací. Kritická percepce limitní situace vede k pokusu ji překonat limitním činem. Právě tato transformace (překračování) je zdrojem vědění a tvoření, ale i vytváření historie. Překračování limitních situací limitními činy znamená permanentní osvobozování se (dosahování stále většího lidství). Témata a obecné téma bývají často skrytá, lidé je vnímají nejasně a nejsou schopni na ně adekvátně odpovědět. Proto je dialog důležitý – člověk v něm exteriorizuje svůj pohled na svět a právě podle úhlu svého pohledu (fatalisticky, dynamicky) nachází svoje téma. Pro skupinu. která nevyjadřuje žádné téma, je tématem ticho. Je jí vlastní kultura ticha (culture of silence). Obecné téma lze odvodit jen ze vztahu člověk – svět, není přístupné v objektivní čistotě mimo lidi, ale v lidech a v jejich vztahu ke světu, ke konkrétním faktům. Objektivní fakta se nemění, ale stejný objektivní fakt může v různých epochách evokovat různá obecná témata. Záleží na tom, z jaké perspektivy lidé fakta vnímají. Lidé jsou bytosti v situaci, jsou zakotveni v současných prostorových podmínkách, které je ovlivňují, a lidé zase zpětně ovlivňují prostor. Reflektují vlastní situaci do té míry, že se pro ně stane výzvou, aby jednali. Lidé existují, protože existují v situaci, a budou existovat tím více, čím více budou nejen kriticky reflektovat svoji existenci, ale hlavně čím více budou podle toho v situaci jednat. Jsou-li lidé chyceni v situaci, tzn. nejsou schopni oddělit sebe od situace, je jejich tématem fatalismus a pasivita. Beznaděj tedy není vytvářena limitními situacemi, ale tím, že je člověk vnímá fatalisticky. V procesu humanizace mohou být aktivní především utlačovaní, protože utlačovatelé toho nejsou schopni. Utlačovatelé se snaží všechno ve svém okolí měnit v ob23 Viz Habermas – jde o společné vědomí, o pozadí, na kterém komunikujeme.

99

100

MIRKA NEČASOVÁ

jekt své dominance. Domnívají se, že takto lze transformovat cokoliv. Prostředkem jim je tzv. falešná štědrost (paternalismus). Osvobodit sebe i své utlačovatele je historickou úlohou utlačovaných. Současně s bojem utlačovaných za vlastní svobodu k humanitě mizí síla utlačovatelů a tím znovu získávají lidství, které předtím ztratili. Takže už není utlačovatel ani utlačovaný, ale člověk v procesu dosahování svobody. Proces humanizace je spojen s následujícími problémy: • Utlačovaní si nejsou vědomi útlaku ani jeho příčin. • Utlačovaní se domnívají, že bojují za svobodu, ale ve skutečnosti jde jen o výměnu rolí. Je to dáno tím, že díky své zkušenosti internalizovali postoj věrnosti utlačovateli, a tak si utlačovatele neumějí objektivizovat. Nesnaží se tedy o osvobození, ale o výměnu rolí – situace způsobující útlak se tak nemění. • Utlačovaný čeká, až touhu po svobodě pocítí více lidí. Nechce začít hned a sám u sebe – situaci nechápe jako výzvu, ale jako osud. Lidé mají strach ze svobody. Svoboda znamená také autonomii a odpovědnost.24 Schopnost být autonomní a odpovědnou bytostí není vrozená ctnost, ale musíme se k ní probojovat. Jde o boj mezi solidaritou a odcizením, askripcí a možností volby, pozorováním a jednáním, aktivitou a iluzí vlastní aktivity díky aktivitě utlačovatele. Solidarita vyžaduje, abychom vstoupili do situace těch, se kterými se identifikujeme, je to radikální stav.

Etika účasti Etika účasti, která souvisí s radikálním hnutím, má svoje kořeny ve feminismu. Stoupenci feministického hnutí původně kritizovali státní instituce za to, že přispívají k zachování statu quo a udržují ženy (klientky) v podřízeném postavení. Postupně se důraz přesouvá na antiopresivní sociální práci jako zdroj zplnomocnění žen – nejen klientek, ale i sociálních pracovnic. Poukazuje na institucionalizovaný sexismus v oblasti sociální politiky, akademické půdy a alokace zdrojů. (Hughman, Smith, 1995) Feministé významnou měrou přispěli k redefinici sociálních problémů a k novému způsobu výzkumu, kde se stavělo na zkušenostech klientů. Nevyvinuli konzistentní teorii, ale sociální práci ovlivnili hlavně kladením jiných důrazů. Sociální pracovník by měl klientovi pomoci, aby si uvědomil, jak ho různé formy útlaku ovlivňují, a měl by podpořit klientovu snahu o znovunabytí kontroly nad vlastním životem. Z pohledu etiky účasti je deontologická i utilitaristická morálka založena na systému individualizovaných práv a povinností, reprezentuje dominantní modus morálního uvažování, který počítá s existencí struktur moci ve společnosti, a má tendenci marginalizovat a vytěsňovat zkušenost těch méně mocných. Vytýká jim, že jsou založeny na systému individuálních práv a povinností a že kladou přehnaný důraz na ab24 Utlačovatelé se snaží vytvářet v lidech pasivitu, kterou pak využívají na to, aby naplnili vědomí lidí slogany, instrukcemi a manipulacemi, které u nich vytvoří strach ze svobody – z odpovědnosti. Odmítají dialog, ve svém monologu prezentují realitu jako statickou a situaci jako nezměnitelnou.


straktní morální principy, nestrannost a racionalitu. Někteří autoři označují deontickou a utilitaristickou etiku souhrnně názvem etika spravedlnosti (ethics of justice) a argumentují tím, že jde o maskulinně orientovaný systém, který nebere v úvahu přístup, který je vlastní ženám. Ženy kladou důraz spíše na kvalitu vztahu a odpovědnost než na povinnosti a principy.25 Etiku účasti je možné dávat do souvislosti i s etikou ctnosti, kde ctnost je definována jako charakterový rys, prostřednictvím kterého přispívá člověk k ideálu dobrého života – svého i společnosti, ve které žije. Etika účasti klade požadavek na přeformulování dominantních konceptů morálky.

Současný stav v oblasti etiky sociální práce V současné době má v etice a filozofii výrazný vliv postmoderna. Současná doba je často označována jako doba přelomu, ve které dochází k procesu vytváření globálního charakteru současné kultury. Postmoderna není jako předmět debaty jednoznačná – je to komplex vnitřně rozrůzněných a protikladných zkušeností a postojů. Jedno však mají společné: jsou spjaty s vědomím zásadního přelomu a s nutností se rozhodnout. (Střítecký, 1990) Pro postmodernu je charakteristická ztráta důvěry ve vědění filozofie a v metafyziku – v ucelené, vševysvětlující metafyzické systémy, nesené myšlenkou celkového řádu. (Horyna, 1998) Namísto dřívější snahy o komplexitu se postmoderna otevírá názorové entropii. Opouští generalizující obrazy světa („velká vyprávění“) a přesouvá pozornost k omezeným, nevyčerpávajícím, ale automním subjektům, kde se hledá přiměřenější pojetí světa. Dochází ke krizi vědy, která je nedůležitější výrazovou formou moderny. V období moderny se předpokládá, že neexistuje empirický jev, který by nebylo možné objasnit, že poznání lze generalizovat (generalizace pak vedou k formulaci univerzálních zákonů) a že jediná platná cesta poznání je skrze vědu (jiné cesty jsou subjektivní, irelevantní). V postmoderně jde naopak o snahu změnit poměr mezi teorií a praxí. Prakticko-filozofická témata by měla mít přednost před teorií a proti tradiční teoreticko-poznávací metodě se staví tzv. slabá metoda.35 Idea neosobní objektivity vlastní moderně, se podle kritiků často zvrhává ve vůdcovství podepřené filozofií dějin. Postmoderna naproti tomu předpokládá, že abstrakce se po dosažení svých mezí vrací ke konkrétnímu. Brázda (1998) poukazuje na to, že dochází k decentralizaci etického diskursu, etika přestává být chápána jako „solitérní, odtažitá záležitost, stala se polyfonním diskursem, který je schopen reagovat na aktuální proměny přirozeného světa“. (Brázda, 1998: 122) Dochází také ke zvýšení zájmu o praktickou podobu filozofie – členění etiky norem až na nejnižší úroveň obecnosti (což považuje za jednu z možností, jak 25 Základní body etiky účasti jsou zformulovány v díle Carol Gilligan (1982). 26 Čím slabší metoda, tím lépe pro zkoumané věci, protože více pohledů na věc, více interpretací i způsobů dialogu zajišťuje relativní bezpečí věcí i člověka před „šílenstvím poznávajících„. Slabá metoda ponechává věcem možnost, aby se jevily ve své víceznačnosti (Sloterdijk in Horyna 1998).

101

102

MIRKA NEČASOVÁ

ještě vůbec ovládnout nějakou filozoficko-etickou niku). Jednoznačný protiklad dobra a zla je v těchto konkrétních situacích spíše výjimkou – volí se řešení s co možná nejmenším počtem záporných efektů, aniž by to však bylo zárukou úspěchu.27 Praktické podoby etiky působí jako korekce etiky filozofické a často vyžadují přímo normativní charakter, jednoznačnost, pevnou normu, čemuž se filozofická etika ve své univerzální podobě brání. Na jednom pólu soudobé etiky najdeme autory jako je např. Habermas, Mac Intyre, Apel, kteří se pohybují na makrorovině, a druhému pólu jde o praktické úvahy, které vyžadují v úzce specifikované oblasti přesné morální normativy, blížící se požadavkům zákona či kodexu. Výše popsaná situace se odráží i v oblasti sociální práce. Většina autorů28 prozatím setrvává se svými úvahami v rámci tradiční etiky a soustřeďují se na etické teorie utilitaristického (teleologického) a deontologického typu. Popisují jejich silné a slabé stránky a zkoumají možnosti praktického využití těchto teorií. Díky určité vyčerpanosti těchto klasických teorií se věnuje pozornost i jiným pohledům – jde např. o etiku účasti nebo o znovudocenění etiky ctností. V této souvislosti upozorňují na to, že v moderní době se lidé odvrátili od etiky ctnosti a přiklonili se spíše k teorii přirozených práv a k utilitarismu, což následně přispělo ke krizi moderny. Klasická morální filozofie bývá také kritizována za to, že není schopna se přiblížit aktuální dynamice morálního života. Příliš velká pozornost se věnuje konsekvencím jednání a menší pozornost motivační stránce etiky a rozvoji morálního života, ke kterému dochází skrze narativní a komunitní struktury. Autoři odmítají individualismus a autonomii liberální etiky z pozic komunitarismu. Kritika liberální etiky přirozeného práva se vynořuje i v souvislosti s deskriptivní etikou. (Hittinger, 1989) Dochází také ke kritice etiky sociální práce z pohledu degradace morálního života způsobeného redukováním morálky na „terapeutickou mentalitu“.

Závěr Problematika etiky sociální práce bývá v literatuře západních autorů většinou členěna do čtyř okruhů. Základem je hodnotová báze profese sociální práce. Dalšími okruhy jsou: etická dilemata v sociální práci, proces rozhodování se v dilematických situacích a praktické dopady selhání sociálních pracovníků v oblasti morálky. V tomto přehledu byly nastíněny základní etické teorie, které by měly přispět k lepší orientaci v této oblasti. Zároveň by také sociálnímu pracovníkovi mohly pomoci v řešení dilemat. Reamer (1995) doporučuje sociálním pracovníkům, aby při řešení etických dilemat dodržovali následující postup: 27 Obdobným způsobem se postupuje ve výuce etiky sociální práce, kdy se na příkladu etických dilemat zvažují různé možnosti řešení se současným odkazem na základní hodnoty a etické teorie (deontologie, teleologie a etika účasti). 28 Jedná se především o americké autory, v Anglii se velká pozornost věnuje i etice účasti (Hittinger 1989).


Nejdříve je nutné etické dilema identifikovat včetně hodnot a povinností, které jsou v konfliktu. Potom je vhodné se zamyslet nad tím, kterých jednotlivců, skupin i organizací se řešení dilematu nějakým způsobem dotkne. Následuje důkladná rozvaha všech možných způsobů jednání, včetně pravděpodobných efektů (kladných i záporných) pro zúčastněné. Je třeba zvážit pro a proti u každého způsobu jednání. Přitom se berou v úvahu etické teorie a principy (např. deontologická a teleologická perspektiva jednání a etická doporučení, která jsou na nich založená), etický kodex a právní normy, metody sociální práce a osobní hodnoty sociálního pracovníka (náboženské, kulturní a etnické hodnoty a politická ideologie). Konzultace dilematu se spolupracovníky a jinými odborníky je také přínosná. Na základě tohoto postupu je obvykle možné dilema řešit, každopádně se doporučuje postup zdokumentovat a řešení zhodnotit. Etická problematika prostupuje celou profesí. Znalosti z předmětu etiky sociálnímu pracovníkovi jistě umožní lepší orientaci v profesi. Jakým způsobem bude etické problémy řešit, záleží však především na jeho zkušenosti, citlivosti a osobním hodnotovém žebříčku. Jak uvádí Sarah Banksová (1995), co je pro někoho pouhou technickou otázkou (dodržování pravidel), může být pro druhého etickým problémem (obtížné rozhodnutí, ale přitom je jasné, jak by měl rozhodnout) a dilematem pro dalšího (zdá se mu, že neexistuje uspokojivé řešení).

Summary Social work ethics is being rarely mentioned in the Czech literature. This article presents a brief excursion into the classic conceptions of the social work ethic theory. Theory of eternal law focuses in divine commandments that are eternal. People could participate with God on the creation through the eternal law. Theory of natural right is connected with enlightment and the conviction that everybody has basic rights that were confirmed by common agreement. Nobody is allowed to deny this rights. This theory was developed in utilitarianism. According to utilitarianism the rightness or wrongness of an action depends on the consequences of the actions. Action should create the greatest goodness for the greatest number of people. On the other hand, deontology ceases to find the rightness or wrongness in the immanent feature of the thing itself. Finaly, the ethics of care and the radical movement frame is described with reference to the work of P. Freire and C. Gilligan. Freire’s ideas are presented more precisly because the author is not known in the Czech Republic even though his book has wide influence to social work theory and ethics. The postmodern shift is mentioned in the end of the article and the procedure of dealing with ethical dilemmas acc. to F. Reamer as well.

Literatura ANZENBACHER, A.: Úvod do etiky. Zvon, Praha 1994. BANKS, S.: Ethics and Values in Social Work. Macmillan Press, London 1995. Bible, Ekumenická rada církví v ČSR, Praha 1985. BRÁZDA, R.: Úvod do srovnávací etiky. KLP, Praha 1998.

103

104

MIRKA NEČASOVÁ

ENGLEHARDT, E., SCHMELTEKOPF, D.: Ethics and Life. Wm.C. Brown Publish., USA 1992. FREIRE, P.: Pedagogy of the Oppressed. Penguin Books, Baltimore 1972. GILLIGAN, C.: In a Different Voice. Cambridge 1982. HITTINGER, P. H.: Philosophy and the Guest for Ethical Foundations in Social Thought. Vol. XV, No.3/41989, Catholic Charities, Washington D.C. HORYNA, B.: Filosofie posledních let před koncem filosofie. KLP, Praha 1998. HOSMER, L. T.: The Ethics of Management. Irwin Homewood 1987. HUGHMAN, R., SMITH, D.: Ethical Issues in Social Work. Macmillan Press, London 1995. KANT I.: Základy metafyziky mravů. Část 1. a 2., Svoboda, Praha 1976. KOLÁŘ, P., SVOBODA, V.: Logika a etika. Filosofia, Praha 1997. RAWLS, J.: Teorie spravedlnosti. Victoria publishing, Praha 1995. REAMER, F. G.: Social Work Values and Ethics. Columbia University Press, New York 1995. REAMER, F. G.: The Philosophical Foundations of Social Work. Columbia University Press, New York 1993. RICH, A.: Etika hospodářství I. Oikúmené, Praha 1994. SKOBLÍK, J.: Přehled křesťanské etiky. Karolinum, Praha 1997. STŘÍTECKÝ, J: Spor o postmodernismus a otázka sociální racionality. In: Sborník prací FF MU. 1990, s. 67–83.

ETIKA SOCIÁLNÍ PRÁCE

Recommend Documents