Etické a právní aspekty biotechnologií
JUDr. Ing. Lukáš Prudil, Ph.D. advokát Bašty 2, Brno e-mail:
[email protected]
Z širšího tématu biotechnologií je přednáška je zaměřena na právní a etické aspekty genetiky a genového výzkumu. Při jejím koncipování vycházím z právní úpravy, která je dána Úmluvou o lidských právech a biomedicíně (č. 96/2001 Sb.m.s.) a jejími dodatky. Tato právní úprava tvoří základní rámec pro rozpracování této problematiky na vnitrostátní úrovni a zároveň naznačuje možnou míru právního sjednocení v evropském regionu. Z jednotlivých témat se zabýváme genetickým výzkumem, informovaným souhlasem, zachováváním důvěrnosti, možnou diskriminací, volbou pohlaví, neterapeutickými zásahy do geonomu a okrajově též problematikou klonování. S ohledem na skutečnost, že právní úprava této oblasti velmi výrazně pokulhává za možnostmi a výsledky vědeckého bádání, jsou některé záležitosti korigovány pouze obecnými etickými pravidly.
Dříve nebo později jakákoli debata na téma genetika, genový výzkum, zásahy do geonomu, genová terapie sklouzne k řešení otázky kdo je to vlastně člověk, kdy vzniká jako subjekt práv, odkdy začíná mít vlastní pocity, odkdy je schopen se sám rozhodovat apod. Nutno říci, že tato otázka je častým předmětem sporů, které mají nejrůznější charakter, ať již právní, etický nebo ideologický.
Cílem přednášky není rozebírat přístupy např. jednotlivých náboženství, nýbrž držet se roviny striktně právní s přihlédnutím k etickým aspektům. V rovině právní je nutno konstatovat, že ve většině zemí, v evropském regionu pak zcela jistě, je právní zakotvení člověka a jeho práv poměrně pevné, nicméně zákonodárci většiny zemí se vyhýbají samotnému definování člověka, zejména pak definování právní povahy lidského zárodku – embrya. Česká právní úprava není v tomto směru výjimkou.
Listina základních práv a svobod (č. 2/1993 Sb.) stanoví, že každý má právo na život a že lidský život je hoden ochrany již před narozením. Jak vidno, zákonodárce se vyhnul samotné definici lidského zárodku, hovoří „pouze“ o lidském životě před narozením. Jednoznačně tím tedy dává najevo, že budoucí život je významnou hodnotou, která zasluhuje zvýšenou míru právní ochrany, avšak bez toho, že by se pouštěl na tenký led definování právního statutu embrya.
Rozvinutí výše uvedeného principu nacházíme v zákoně č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v platném znění, který stanoví, že způsobilost fyzické osoby mít práva a povinnosti vzniká narozením a že tuto způsobilost má i počaté dítě, narodí-li se živé. Způsobilost fyzické osoby k právům je tak podmíněna tím, že se narodí živá.
Genetický a genový výzkum (v tom nejširším smyslu slova) je rychle se rozvíjející výzkumnou oblastí (nikoli však novou – základy jak známo položil brněnský augustiniánského mnich J.G. Mendela před více než sto lety), v posledních letech jsme pravidelně zásobování odborným tiskem i běžnými sdělovacími prostředky informacemi o nových objevech. Vědecký pokrok však bohužel není stejně rychle následován nutnými změnami v legislativě. Bylo by jistě jednoduché říci, že neschopnost přijmout právní úpravu je projevem neschopnosti zákonodárců. Tak tomu jistě není. Problém tkví zpravidla někde jinde – neexistuje-li obecná shoda na tom jak na určité společenské problémy nazírat, těžko pak hledat shodu politickou, která bude vyjádřena v příslušné legislativní úpravě. Genetický (genový) výzkum je toho ukázkou.
Informovaný souhlas
Poskytování zdravotní péče v nejširším slova smyslu na základě informovaného souhlasu je dnes v Evropě běžně přijímaným principem, pojem informovaný souhlas se vyskytuje snad ve všech kodexech práv pacientů. V základu se vychází z toho, že jakýkoli zákrok je možno pacientovi provést jen na základe jeho souhlasu, který je dán poté, co je osoba informována o povaze zákroku, jeho možných důsledcích a rizicích. Z této zásady existují pochopitelně
výjimky (např. některé život zachraňující výkony), jejichž rozbor však není předmětem této přednášky.
Článek 10 Úmluvy o lidských právech a biomedicíně zakotvuje právo každého znát veškeré informace shromažďované o jeho zdravotním stavu s tím, že je respektováno právo člověka nechtít být informován. Uvedené právo je možno omezit pouze zákonem, a to pouze ve výjimečných případech. Je jistě na místě zamýšlet se nad možnými důsledky plného informování konkrétního člověka o jeho genetické výbavě a případných souvislostech, zejména pak tam, kde naše informace jsou jen kusé a neúplné.
V této souvislosti nabývá na významu zejména genetické poradenství, které by mělo být zaměřeno na co možná nejobjektivnější a nejsrozumitelnější informování dotčené osoby a jejich rodinných příslušníků o zjištěních, která byla učiněna a jejich souvislostech. Informace musí být pravdivé, avšak musí být také podány takovým způsobem, aby nevyvolávaly neodůvodněné a nepřiměřené obavy dotčené osoby z budoucnosti její nebo jejích příbuzných. Komunikační dovednosti odborného pracovníka jsou zde často klíčové.
Stále častěji se rovněž setkáváme s tvorbou různých databází, jejichž účel bývá nejrůznější – od sledování výskytu určitého genu v dané populaci až databáze sloužící k odhalování pachatelů trestné činnosti. Často diskutovanou otázkou je zda u tvorby databází vycházet z principu předpokládaného souhlasu nebo předpokládaného nesouhlasu. Stávající právní úpravě v evropském regionu je bližší vycházet z principu předpokládaného nesouhlasu a údaje o konkrétní osobě zařadit do databáze pouze tehdy, je-li tato osoba plně informována o obsahu databáze a jejím účelu (výjimky jsou možné na základě jasně dané právní úpravy).
Zachovávání důvěrnosti
Respekt k ochraně soukromí je zakotven v řadě mezinárodních dokumentů o lidských právech. Nemůže dost dobře chybět ani v Úmluvě o biomedicíně, která v článku 10 odst. 1 stanoví, že každý má právo na ochranu soukromí ve vztahu k informacím o svém zdraví.
V oblasti genetiky se často setkáváme s tím, že určitá zjištění mají nebo mohou mít přímý vliv na vývoj zdravotního stavu i jiných osob – dětí, sourozenců apod. Jsou-li tato zjištění takového stavu, že jejich včasné sdílení s jinými osobami může přispět k záchraně jejich
zdraví nebo života, je na místě informace třetím osobám také sdělit, a to i bez souhlasu té osoby, která byla podrobena vyšetření? Již Hippokratova přísaha obsahuje závazek lékařovy mlčenlivosti, který je respektován i v současných právních úpravách. Pakliže má být mlčenlivost prolomena, je nezbytné, aby se tak stalo za přesně definovaných zákonných podmínek. Chce-li tedy lékař informovat pacientovy příbuzné o skutečnostech, které zjistil a které mohou mít vliv i na jejich zdravotní stav, může tak učinit pouze s pacientovým souhlasem nebo tehdy, pokud mu zákon výslovně umožňuje podat informace i bez pacientova souhlasu.
Diskriminace
Dle článku 11 Úmluvy o biomedicíně je zakázána jakákoli forma diskriminace osoby z důvodu jejího genetického dědictví. V praxi se nejčastěji objevují diskuse na téma diskriminace v oblasti zdravotního pojištění, životního pojištění a pracovně právních vztahů. Existuje obava, že pokud by informace o genetické výbavě konkrétní osoby byly známy např. právě pojišťovnám a zaměstnavatelům, mohlo by to vést k diskriminačnímu jednání těchto subjektů. Je zcela na místě respektovat doporučení poradní komise WHO o zdravotním výzkumu „Genetic screening or testing should not be introduced in a country without first having clear and enforceable legislation prohibiting the use of genetic tests for health insurance or the use of genetic information by insurance companies in decisions to offer or deny health insurance, or in setting health insurance rates for individuals or groups.“1
Volba pohlaví
Použití postupů lékařsky asistované reprodukce nebude dovoleno za účelem volby budoucího pohlaví dítěte, ledaže tak lze předejít vážné dědičné nemoci vázané na pohlaví (článek 14 Úmluvy o biomedicíně). Okruh známých dědičných chorob vázaných na pohlaví se neustále rozšiřuje a pravděpodobně nebude nikdy definitivní. Nejeví se proto jako úplně vhodné, aby seznam těchto chorob byl zakotven v obecně závazných právních předpisech, zřejmě je vhodnější, aby byl okruh chorob dán odbornou literaturou. Názory na eventuelní uvádění
1
Genomics and World Health - Report of the Advisory Committee on Health Research. WHO, Geneva, 2002
seznamu chorob v obecně závazných právních předpisech se však různí. S uvedeným problémem se musí vypořádat zejména interrupční legislativa jednotlivých zemí.
/eterapeutické zásahy do geonomu
Dle článku 13 Úmluvy o biomedicíně je zásahy směřující ke změně lidského genomu možno provádět pouze pro preventivní, diagnostické nebo léčebné účely, a to pouze tehdy, pokud není jeho cílem jakákoliv změna genomu některého z potomků. Uvedené pravidlo je poměrně jasné a státy vázané Úmluvou o bimoedicíně jsou povinny ho respektovat.
Klonování
Na téma klonování lidských bytostí byly již popsány stohy papíru, jak odborníky, tak i autory science fiction. Bouřlivé diskuse jsou běžné i tam, kde se projednává přijetí právní úpravy klonování. Na půdě Rady Evropy byl přijat Dodatkový protokol č. 1 k Úmluvě o biomedicíně, který je poměrně stručný a v článku 1 stanoví, že je nepřípustný každý zákrok, jehož účelem je vytvořit lidskou bytost, která je geneticky shodná s jinou lidskou bytostí, živou či mrtvou.
Uvedená formulace článku 1 Dodatkového protokolu nás vrací zpět na začátek – kdo je lidská bytost.
Jak vidno, přijetí jasné legislativy pro genetický a genový výzkum je závislé na nalezení obecné shody při řešení řady etických dilemat. V mnoha případech se hledání řešení stane předmětem četných politických sporů, které budu mnohdy podmíněny ideologickými dogmaty. Existuje důvodná obava, že právní úprava bude i nadále pokulhávat za možnostmi vědy a dosaženými vědeckými poznatky.
