STUDIJNÍ OPORA MODULU PRÁVNÍ ASPEKTY V PODNIKÁNÍ Ing. Michal Červinka, Ph.D. Ing. Soňa Krčová JUDr. Zuzana Lokajová Ing. Václav Polok Doc.ing.Jindřich Ujec, CSc. JUDr. Martin Válek
Ostrava 2012
Název: Autoři: Vydání: Počet stran: Tisk:
Právní aspekty v podnikání
Vydala:
Vysoká škola podnikání, a. s. v Ostravě Michálkovická 1810/181 710 00 Ostrava – Slezská Ostrava
první, 2012 Vysoká škola podnikání, a. s.
© © Vysoká škola podnikání, a.s. v Ostravě ISBN 978-80-7410-033-8
OBSAH Úvod .................................................................................................................................. 13 VÝSTUPY Z UČENÍ .............................................................................................................. 14 1
Základní informace o Evropském právu .................................................................... 15 1.1
Pojetí práva EU .................................................................................................. 16
1.2 Evropská společenství a Evropská unie a právo ................................................. 17 1.3 Prvky práva ES .................................................................................................... 17
2
1.4
Obecné zásady a principy politiky a práva EU ................................................... 18
1.5
Právní instituce EU ........................................................................................... 19
1.6
Struktura a obsah práva EU .............................................................................. 19
1.7
Aplikace práva EU v praxi .................................................................................. 25
Mezinárodní obchodní právo .................................................................................... 29 2.1
Pojem, předmět a systém mezinárodního obchodního práva .......................... 30
2.1.1
Pojem mezinárodního obchodního práva ................................................. 30
2.1.2
Předmět mezinárodního obchodního práva ............................................. 30
2.1.3
Systém mezinárodního obchodního práva ............................................... 31
2.1.4
Prameny mezinárodního obchodního práva............................................. 31
2.2
Subjekty právních vztahů v mezinárodním obchodním a hospodářském styku 32
2.3
Organizace a řízení mezinárodních obchodních a hospodářských styků .......... 34
2.4 Zajištění závazků a způsoby placení v mezinárodním obchodním a hospodářském styku ..................................................................................................... 37 2.5 3
Procesní otázky v mezinárodním obchodním a hospodářském styku .............. 39
Podnikatel a orgány veřejné správy .......................................................................... 43 3.1
Veřejná správa .................................................................................................. 44
3.1.1 Systém veřejné správy ..................................................................................... 45 3.1.2
Členění veřejné správy .............................................................................. 45
3.2
Obecní zřízení .................................................................................................... 47
3.3
Krajské zřízení.................................................................................................... 49
3.4
Normotvorba obcí a krajů ................................................................................. 50
3.5
Správní řád ........................................................................................................ 51
3.5.2 3.6
Základní právní předpisy v oblasti správního práva .................................. 51
Správní řízení ..................................................................................................... 52
3.6.1
Příslušnost správních orgánů .................................................................... 52
3.6.2
Zahájení řízení ........................................................................................... 53
3.6.3
Průběh správního řízení ............................................................................ 54
3.6.4
Správní rozhodnutí .................................................................................... 56
3.6.5
Odvolací řízení ........................................................................................... 57
3.6.6
Správní soudnictví ..................................................................................... 58
3.6.7
Czech POINT .............................................................................................. 60
3.6.8
Právo na informace ................................................................................... 61
3.6.9
Veřejný ochránce práv .............................................................................. 64
3.6.10
Přestupky a správní delikty ....................................................................... 65
3.7 Veřejné zakázky....................................................................................................... 69 4
Problematika ochrany spotřebitele .......................................................................... 78 4.1
Ochrana spotřebitele ........................................................................................ 79
4.1.1
Právo ochrany spotřebitele a Evropská unie............................................. 79
4.1.2
Základní právní předpisy v oblasti ochrany spotřebitele .......................... 81
4.2
Spotřebitelské smlouvy ..................................................................................... 82
4.2.1
Distanční smlouvy ..................................................................................... 82
4.2.2
Smlouvy o finančních službách ................................................................. 83
4.2.3 Smlouvy uzavřené mimo prostory obvyklé k podnikání dodavatele nebo nemá-li dodavatel žádné stále místo k podnikání.......................................................................... 84 4.2.4 Timesharing ...................................................................................................... 84 4.2.5 Kupní smlouva .................................................................................................. 85 4.2.6 Odpovědnost za vady ....................................................................................... 87 4.2.7 Nároky z odpovědnosti za vady........................................................................ 88 4.2.8 Smlouva o dílo .................................................................................................. 89 4.2.9 Spory z reklamací ............................................................................................. 90 4.3 Dozorové orgány .................................................................................................... 91 4.3.1 Česká obchodní inspekce ................................................................................. 92 4.3.2 Občanská sdružení na ochranu spotřebitele ................................................... 92 4.4 Právní regulace reklamy v ČR ................................................................................. 93 4.4.1 Právní regulace reklamy – právo veřejné......................................................... 93 4.4.2 Právní regulace reklamy – právo soukromé..................................................... 98 4.4.3 Etická regulace reklamy ................................................................................... 98 5
Právní aspekty elektronického obchodování .......................................................... 102 5.1
Elektronický obchod ........................................................................................ 102
5.1.1 5.2
Právní úprava e-obchodů ................................................................................ 104
5.2.1 5.3
Druhy e-obchodů .................................................................................... 103 Rozhodné právo ...................................................................................... 104
Spotřebitelské smlouvy v e -obchodu ............................................................. 105
6
5.4
Výhody a nevýhody elektronického obchodování ......................................... 107
5.5
Šíření obchodních sdělení ............................................................................... 108
Právní předpisy k ochraně životního prostředí důležité pro podnikatele ............... 111 6.1
Název subkapitoly ........................................................................................... 112
6.1.1 6.2 7
Název subkapitoly ................................................................................... 112
Název subkapitoly ........................................................................................... 112
Daňový řád a jeho význam pro podnikatele ........................................................... 115 7.1
Obsah právního předpisu – Daňový řád.......................................................... 117
7.1.1
Změny ve struktuře ................................................................................. 117
Část první ................................................................................................................ 117 Část druhá ............................................................................................................... 117 Část třetí .................................................................................................................. 118 Část čtvrtá ............................................................................................................... 118 Část pátá.................................................................................................................. 118 Část šestá ................................................................................................................ 119 7.2
Instituty daňového řádu .................................................................................. 119
7.2.1
8
Nové instituty daňového řádu ................................................................ 119
7.3
Základní pojmy daňového řádu....................................................................... 120
7.4
Základní zásady daňového řízení .................................................................... 121
7.5
Subjekty správy daní a zastupování ................................................................ 122
7.6
Lhůty v daňovém řízení ................................................................................... 124
7.7
Doručování písemností správce daně ............................................................. 125
7.8
Spisová daňová dokumentace ........................................................................ 126
7.9
Jednací jazyk v daňovém řízení ....................................................................... 127
7.10
Koncepce průběhu a obsahu vlastního daňového řízení ............................... 128
7.10.1
Přehled první části daňového řádu ......................................................... 128
7.10.2
Přehled druhé části daňového řádu ........................................................ 130
7.10.3
Přehled třetí části daňového řádu........................................................... 134
7.10.4
Přehled čtvrté části daňového řádu ........................................................ 138
7.10.5
Přehled páté části daňového řádu .......................................................... 138
Možnosti optimalizace přímých daní pro podnikatele ........................................... 143 8.1
Rozsah evidence fyzické osoby při podnikatelské činnosti a závislé činnosti . 145
8.1.1
Daň ze závislé činnosti fyzických osob ................................................... 151
8.1.2
Zdravotní pojištění OSVČ a zaměstnanců ............................................... 153
8.1.3
Sociální pojištění OSVČ a zaměstnanců .................................................. 153
8.1.4
A L G O R I T M U S stanovení daňové povinnosti ................................ 154
8.1.5
Příjem z podnikání a jiné samostatné výdělečné činnosti ...................... 157
8.1.6
Příjmy z jiné samostatně výdělečné činnosti .......................................... 157
8.1.7
Příjem z kapitálového majetku................................................................ 158
8.1.8
Příjem z nájemného ................................................................................ 159
8.1.9
Ostatní příjmy.......................................................................................... 160
8.2
Zdanění příjmů právnických osob ................................................................... 161
8.2.1
Poplatníci................................................................................................. 161
8.2.2
Zdaňovací období .................................................................................... 161
8.2.3
Předmět daně.......................................................................................... 162
8.2.4
Osvobození od daně ................................................................................ 162
8.2.5
Hospodářský výsledek a základ daně ...................................................... 163
8.2.6
Charakteristika daně ............................................................................... 163
8.2.7
Zdanění příjmů nevýdělečných neziskových subjektů – práv. osob ....... 165
8.2.8
Příkladová charakteristika vybraných neziskových subjektů .................. 165
8.2.9
Principy zdanění nevýdělečných organizací ............................................ 167
8.2.10
Tvorba základu daně z příjmů a daňové vypořádání .............................. 169
8.3
Daň z příjmů nerezidentů a z příjmů ze zahraničí ........................................... 170
8.3.1
Základ daně ............................................................................................. 171
8.3.2
Zamezení dvojího zdanění ...................................................................... 171
8.3.3
Zdanění příjmů rezidentů DS ČR ze zdrojů mimo území ......................... 172
8.3.4
Zákonné předpisy pro oblast mezinárodního dvojího zdanění ............... 172
8.3.5
Metody vyloučení dvojího zdanění ......................................................... 175
8.3.6
Metoda plného zápočtu .......................................................................... 175
8.3.7
Metoda prostého zápočtu....................................................................... 176
8.3.8
Metoda vynětí příjmů ............................................................................. 176
8.3.9
Metoda úplného vynětí ........................................................................... 177
8.3.10
Metoda vynětí s výhradou progrese ....................................................... 177
8.4
Majetkové daně .............................................................................................. 178
8.4.1
Předmět daně.......................................................................................... 178
8.4.2
Předmětem daně nejsou ......................................................................... 178
8.4.3
Poplatník daně ........................................................................................ 179
8.4.4
Základ daně ............................................................................................. 179
8.4.5
Snížení sazby daně .................................................................................. 179
8.4.6
Daňové přiznání a zálohy na daň ............................................................ 180
8.4.7
Předmět daně z pozemků ....................................................................... 180
8.4.8
Poplatník, nájemce .................................................................................. 180
8.4.9
Osvobození .............................................................................................. 180
8.4.10
Základ daně ............................................................................................. 181
9
8.4.11
Místní koeficient ..................................................................................... 182
8.4.12
Předmět daně ze staveb.......................................................................... 182
8.4.13
Poplatníci................................................................................................. 182
8.4.14
Osvobození .............................................................................................. 183
8.4.15
Základ daně ............................................................................................. 183
8.4.16
Sazba daně .............................................................................................. 183
8.4.17
Místní koeficient ..................................................................................... 185
8.4.18
Placení daně z nemovitostí ..................................................................... 185
8.4.19
Daňové přiznání k dani z nemovitostí ..................................................... 185
POHLEDÁVKY, EXEKUCE A INSOLVENCE.................................................................. 202 9.1
9.1.1
Pojem pohledávka z právního hlediska ................................................... 203
9.1.2
Smlouva jako důvod vzniku pohledávky ................................................. 205
9.1.3
Zánik pohledávky..................................................................................... 206
9.1.4
Postoupení pohledávky ........................................................................... 207
9.1.5
Pohledávky v účetních předpisech .......................................................... 208
9.2
EXEKUCE A VÝKON ROZHODNUTÍ........................................................ 209
9.2.1
Exekuce ................................................................................................... 209
9.2.2
Exekuční řízení a výkon rozhodnutí......................................................... 211
9.2.3
Účastníci řízení ........................................................................................ 212
9.2.4
Návrh na nařízení exekuce ...................................................................... 213
9.2.5
Exekuční, vykonatelný titul ..................................................................... 213
9.2.6
Exekuční příkaz ........................................................................................ 215
9.2.7
Součinnost oprávněného a povinného ................................................... 217
9.2.8
Odklad exekuce ....................................................................................... 217
9.2.9
Zastavení exekuce ................................................................................... 218
9.2.10
Skončení exekuce .................................................................................... 218
9.2.11
Způsoby provedení exekuce ................................................................... 219
9.2.12
Srážky ze mzdy ........................................................................................ 221
9.3
10
Název subkapitoly Pohledávky ...................................................................... 203
INSOLVENCE .................................................................................................... 221
9.3.1
Insolvenční zákon a insolvenční řízení .................................................... 222
9.3.2
Insolvenční řízení..................................................................................... 223
9.3.3
Insolvenční návrh .................................................................................... 224
9.3.4
Záloha na náklady insolvenčního řízení a insolvenční rejstřík ................ 225
9.3.5
Insolvenční rejstřík .................................................................................. 226
9.3.6
Způsoby řešení úpadku ........................................................................... 227
Pracovní právo v řízení podniku .......................................................................... 242
10.1
Pojem a prameny pracovního práva ............................................................... 243
10.1.1 10.2
Účastníci pracovněprávních vztahů ........................................................ 244
Vznik pracovního poměru ............................................................................... 245
10.2.1
Pracovní smlouva .................................................................................... 245
10.2.1.1 Náležitosti pracovní smlouvy ........................................................................ 246 10.2.1.2 Informace o podmínkách pracovního poměru ............................................. 247 10.3
Změny pracovního poměru ............................................................................. 248
10.3.1
Převedení na jinou práci ......................................................................... 248
10.3.2
Přeložení.................................................................................................. 249
10.4
Ukončení pracovního poměru......................................................................... 249
10.6
Pracovní doba.................................................................................................. 254
10.8
Odpovědnost za škodu .................................................................................... 264
10.9
Zákon o zaměstnanosti ................................................................................... 271
10.9.1
Zprostředkování zaměstnání ................................................................... 271
10.9.2
Rekvalifikace............................................................................................ 273
10.9.3
Podpora v nezaměstnanosti .................................................................... 273
11
Bezpečnost a ochrana zdraví při práci a její právní úprava ................................. 278
11.1
Vymezení pojmu bezpečnost a ochrana zdraví při práci ................................ 279
11.2
Právní a ostatní předpisy k zajištění BEOZP .................................................... 279
11.2.1Technické normy ........................................................................................... 280 11.3
Odpovědnost za bezpečnost a ochranu zdraví při práci ................................ 280
11.4
Všeobecné preventivní zásady ........................................................................ 282
11.5 Poskytování OOPP, mycích, čistících a desinfekčních prostředků a ochranných nápojů 283 11.6
Základní povinnosti zaměstnavatele ............................................................... 284
11.7
Práva a povinnosti zaměstnanců .................................................................... 285
11.8
Kontrolní orgány.............................................................................................. 287
11.9
Vnitřní předpisy na úseku BEOZP .................................................................... 288
12
Vnitřní firemní předpisy ...................................................................................... 290
12.1
Právní úprava vydávání vnitřních předpisů ..................................................... 291
12.1.1
Podstata a význam vnitřních předpisů .................................................... 291
12.1.2
Zásady a metodika tvorby vnitřních předpisů ......................................... 292
12.1.3
Obsahové náležitosti vnitřních předpisů................................................. 294
12.1.4
Evidence vnitřních předpisů .................................................................... 294
12.2
Vybrané vnitřní předpisy ................................................................................. 295
12.2.1
Organizační řád ....................................................................................... 295
12.2.2
Pracovní řád ............................................................................................ 295
12.2.3
Kolektivní smlouva .................................................................................. 296
12.2.4
Vnitřní mzdový předpis ........................................................................... 297
12.2.5
Spisový řád .............................................................................................. 298
12.2.6
Vnitřní předpis o vysílání zaměstnanců na pracovní cesty ..................... 298
12.2.7 práci
Vnitřní předpis zaměstnavatele o nárocích zaměstnanců při překážkách v 299
12.2.8
Další vnitřní mzdové, organizační a pracovněprávní předpisy ................ 299
12.2.9
Vnitřní účetní předpisy ............................................................................ 301
12.2.9.1 Nejčastější vnitřní účetní předpisy ............................................................ 302 12.2.10 Vnitřní firemní předpisy zaměstnavatele v oblasti bezpečnosti a ochrany zdraví při práci ........................................................................................... 303 12.2.10.1Nejčastější vnitřní předpisy v oblasti bezpečnosti a ochrany zdraví při práci ................................................................................................................... 304 13
Právo cenných papírů.......................................................................................... 307
13.1
Definice cenného papíru ................................................................................. 308
13.2
Termíny související s CP .................................................................................. 308
13.3
Rozdělení cenných papírů ............................................................................... 308
13.4
Druhy cenných papírů ..................................................................................... 309
13.4.1
AKCIE ....................................................................................................... 309
13.4.2
ZATIMNÍ LISTY ......................................................................................... 310
13.4.3
PODÍLOVÉ LISTY ....................................................................................... 310
13.4.4
DLUHOPISY .............................................................................................. 311
13.4.5
SMĚNKY ................................................................................................... 311
13.4.6
BANKOVNÍ AKCEPTY ................................................................................ 312
13.4.7
ŠEKY ......................................................................................................... 313
13.4.8
INVESTIČNÍ KUPÓN.................................................................................. 313
13.4.9
KUPÓNY (K AKCIÍM A DLUHOPISŮM) ...................................................... 313
13.4.10
NÁLOŽNÍ LISTY ..................................................................................... 313
13.4.11
KONOSAMENTY ................................................................................... 313
13.4.12
SKLADIŠTNÍ LISTY ................................................................................. 313
13.5
Deriváty cenných papírů ................................................................................. 313
13.6
Akcie ................................................................................................................ 315
13.7
Základní pojmy u akcií ..................................................................................... 316
13.8
Typy akcií ......................................................................................................... 316
13.9
Místo obchodu s akciemi ................................................................................ 317
13.10
Pohyby ceny akcií ........................................................................................ 317
13.11
Obchodování s cennými papíry ................................................................... 317
14
Celní zákon a jeho uplatňování ........................................................................... 323
14.1
Kompetence a úkoly celní správy .................................................................... 324
14.1.1
Celní správa České republiky - organizace .............................................. 324
14.1.2
Správa cel ................................................................................................ 324
14.1.3
Správa spotřebních daní.......................................................................... 325
14.1.4
Povinné značení lihu................................................................................ 325
14.1.5
Výkon dělené správy ............................................................................... 326
14.1.6
Vydávání potvrzení o bezdlužnosti ......................................................... 326
14.1.7
Správa přestupků .................................................................................... 326
14.1.8
Celní dohled nad zbožím (EU) ................................................................. 326
14.1.9
Kontrolní oprávnění v oblasti silniční dopravy ........................................ 326
14.1.10
Kontrola nakládání s odpady a s odpadovým materiálem .................. 327
14.1.11
Kontrola ochrany práv duševního vlastnictví ...................................... 327
14.1.12
Kompetence v rámci integrovaného záchranného systému státu ..... 327
14.1.13
Kontrola zaměstnávání cizinců ............................................................ 327
14.1.14
Správa ekologických daní .................................................................... 328
14.1.15
Správa biopaliv .................................................................................... 328
14.2
Celní řízení ....................................................................................................... 328
14.2.1
CELNÍ PÁTRÁNÍ ........................................................................................ 328
14.2.2
MOBILNÍ SKUPINY CELNÍHO DOHLEDU ................................................... 329
14.2.3
CELNĚ-TECHNICKÁ LABORATOŘ .............................................................. 329
14.3
Celní režimy ..................................................................................................... 330
14.3.1
Režimy s hospodářským účinkem ........................................................... 330
14.3.2
Tranzit ..................................................................................................... 332
14.3.3
Vývoz ....................................................................................................... 332
14.4
Vyměření a prekluze cla .................................................................................. 334
14.4.1
OBECNÁ PRAVIDLA PRO ZÁNIK VYMĚŘENÍ CLA ...................................... 334
14.4.2
FINANČNÍ DÁVKY SPOJENÉ S DOVOZEM ZBOŽÍ ...................................... 335
14.4.3
KDY A JAK DOCHÁZÍ K VYMĚŘENÍ CLA..................................................... 336
14.4.4
PŘERUŠENÍ A STAVĚNÍ PREKLUZIVNÍ LHŮTY PRO VYMĚŘENÍ CLA .......... 337
15
Finanční správa ČR .............................................................................................. 343
15.1
Organizace,agendy a kompetence České daňové správy ............................... 344
15.1.1
správa daní .............................................................................................. 344
15.1.2
orgány daňové správy ČR ........................................................................ 344
15.1.3
Generální finanční ředitelství (GFŘ) ........................................................ 346
15.1.4
Územní finanční orgány .......................................................................... 346
15.1.5
výkon správy dani .................................................................................... 347
15.2
Nástroje daňové správy .................................................................................. 351
15.2.1
Elektronická podání................................................................................. 351
15.2.2
Daňová kontrola ...................................................................................... 351
15.2.3
Místní šetření .......................................................................................... 351
15.2.4
Vytýkací řízení (postup při odstraňování pochybností) .......................... 352
15.3 16
Reforma daňové správy ČR ............................................................................. 352 Vybranné kapitoly trestního práva ..................................................................... 355
16.1 Působnost trestních zákonů ............................................................................... 356 16.1.1
Časová působnost (ustanovení §§ 2,3 trestního zákoníku) ..................... 356
16.1.3
Působnost osobní ..................................................................................... 359
16.1.4
Působnost věcná ...................................................................................... 359
16.2
Základy trestní odpovědnosti v tržním hospodářství ...................................... 359
16.2.1 17
Pojem trestný čin (ustanovení § 13 trestního zákoníku) ......................... 361
Trestní právo z hlediska součinnosti v trestním řízení ........................................ 407
17.1
Subjekty trestního řízení ................................................................................. 408
17.1.1
Policejní orgán ........................................................................................ 408
17.2 Procesní postavení orgánů státní správy, formy komunikace s orgány činnými v trestním řízení ............................................................................................................. 416 17.2.1
Součinnost státních orgánů, fyzických a právnických osob .................... 416
17.2.2 řízení
Povinnosti státních a ostatních orgánů v poskytování informací v trestním 417
Závěr................................................................................................................................ 420 Použitá literatura a další zdroje ...................................................................................... 421
Úvod
Úvod Stručný úvod k opoře modulu jako celku, uveďte zaměření opory, vazbu na další dílčí části modulu a opory, stručnou informaci, jak s oporou pracovat. Nezapomeňte na motivační význam úvodu.
Autoři
13
modulu Právní aspekty v podnikání
VÝSTUPY Z UČENÍ po pdPo úspěšném absolvování modulu budou student schopni……
14
Základní informace o Evropském právu
1 Základní informace o Evropském právu ÚVOD Uveďte stručně kapitolu, její zaměření, případné pokyny pro stadium kapitoly. Nezapomeňte na motivační význam úvodu.
CÍLE KAPITOLY Po prostudování této kapitoly a vypracování úkolů budete UMĚT: Vysvětlit si význam práva EU Charakterizovat prameny práva EU (primární a sekundární)
Po prostudování této kapitoly a vypracování úkolů ZÍSKÁTE: povědomí o právních orgánech a institucích EU informace o jednotlivých právních aktech sekundárního práva a rozdílů mezi nimi a o aplikaci práva EU
Po prostudování této kapitoly a vypracování úkolů BUDETE SCHOPNI: identifikovat obecné zásady a principy práva EU orientovat se v základních právních oblastech EU
Použijte tzv. akční slovesa: dokážete rozeznat, zjistíte, jaký význam…
15
modulu Právní aspekty v podnikání
1.1 Pojetí práva EU V současné době se téměř na každém svém kroku setkáváme se slovy typu „právo EU nám stanoví“, „dle práva Evropské unie“, „zákon je v rozporu s právem EU“ apod. Ne každému je však hned jasné, co se pojmem právo Evropské unie rozumí, jaký má obsah a jaký je třeba rozdíl mezi právem Evropské unie a právem Evropských společenství. Právem EU se rozumí „souhrn právních norem zajišťujících institucionální soustavu Evropských společenství a fungování společného trhu ležících na pomezí práva mezinárodního a práva vnitrostátního“. Právo EU se dělí na dvě svébytné větve či podsystémy, a to: právo komunitární (právo ES) a právo unijní. S ohledem na předpokládaný budoucí vývoj Evropské unie se dá ovšem předpokládat stále častější prolínání těchto dvou subsystémů a jejich nahrazením souhrnným pojmem „evropské právo“. Cílem komunitárního práva jakožto velice členitého právního systému tvořícího první z bývalých tří pilířů Evropské unie (ekonomický pilíř – ES) je postihnout otázky související s aplikací Smlouvy o evropském sdružení uhlí a oceli (tzv. Pařížská smlouva), Smlouvy o Evropském hospodářském prostoru a Smlouvy o Evropském společenství pro atomovou energii (tzv. Římské smlouvy), jakož i jejich změn, doplňků a smluv o přistoupení nových členských států. Právo komunitární bývá také mnohdy nazýváno právem Evropských společenství. Na rozdíl od práva unijního, jenž je vybudováno na principu koordinace členských států, je právo ES vybudováno na principu subordinace (podřízenosti) členských států společenství. Jak je obecně známo, tyto smluvní dokumenty obsahují právní ustanovení upravující otázky fungování těchto tří společenství. Právem unijním se rozumí zejména právní akty společné zahraniční a bezpečnostní politiky (bývalý II. pilíř) a justiční spolupráce v trestních věcech (bývalý III. pilíř). Podle Lisabonské smlouvy se však tzv. pilířový systém již nepoužívá. Právními nástroji uskutečňování společné zahraniční a bezpečnostní politiky jsou společné strategie, společné akce a společný postoj (stanovisko). Právními nástroji justiční spolupráce v trestních věcech jsou mezinárodní smlouvy sjednané v rámci Rady Evropy, společné postoje a postupy a rámcová rozhodnutí a rozhodnutí. Komunitární právo bývá v odborné literatuře nejčastěji členěno dle původu právních norem na primární právo a sekundární právo (viz subkapitola 1.4). 16
Základní informace o Evropském právu
1.2 Evropská společenství a Evropská unie a právo Evropská unie je seskupení 27 evropských států usilujících o politickou a ekonomickou integraci. Pojem EU byl zaveden tzv. Maastrichtskou smlouvou o Evropské unii (tzv. 1. Maastrichtská smlouva), která byla schválena v prosinci 1991. Evropská unie je tvořena Evropským společenstvím (ES) a strukturou pro společný postup členských států v oblasti bezpečnostní a zahraniční politiky a pro spolupráci v oblasti policejní a soudní. Evropská společenství (vznikla na základě tzv. Slučovací smlouvy z roku 1965 resp. 1967) byla a jsou asociací států, která má svou nezávislou autoritu, svá suverénní práva a právní řád, jimž se podřizují jak zúčastněné národní státy, tak i jejich občané. Tyto pravomoci však mohou Společenství vykonávat jen v těch oblastech a formách, které jim dobrovolně schválily zúčastněné státy. Evropská unie tedy není ani pouhou konfederací států ani federálním státem ani mezivládní organizací. Právo EU má přímý dopad na všechny občany Evropské unie. Některými předpisy jsou přímo povinni se řídit. Jiné předpisy stanoví povinnost členskému státu, a zjistí-li občan EU, že se jeho stát těmito předpisy neřídil, a tím jej poškodil, může se na svém státu na základě evropského práva domáhat odškodnění. Proto musí mít každý občan EU veškeré právní normy dostupné ve svém jazyce. V případě přistoupení státu k EU musí být úředně zveřejněn Úřední věstník Evropských společenství, který obsahuje všechny právní předpisy Evropské unie v úředním jazyce daného státu. Tím se předpisy EU stávají bezprostředně součástí jeho právního řádu. Veškeré národní předpisy, které s nimi budou v rozporu, buď pozbývají platnosti, nebo alespoň mohou být soudně napadeny, neboť evropské právo má přednost před právem vnitrostátním. Právo EU tedy zahrnuje, jak již bylo řečeno, právo ES (v oblasti ekonomické spolupráce), tak unijní právo (v oblasti společné bezpečností a zahraniční spolupráce a v oblasti spolupráce v policii a justici).
1.3 Prvky práva ES Mezi typické prvky práva ES patří: Přenášení pravomocí na jednotlivé instituce Společenství, které jde dál, než je zvykem u jiných mezinárodních organizací, a které se rozšiřuje i do oblastí, ve kterých si státy svá práva obvykle ponechávají; členské země se tak vzdaly části svých suverénních práv ve prospěch Společenství.
Vytvoření právního řádu, který je nezávislý na právních řádech jednotlivých členských států; společenství tak může vydávat vlastní 17
modulu Právní aspekty v podnikání
suverénní právní akty. Tento právní řád je zároveň součástí právních řádů členských států, a platí tak vedle jejich vnitrostátního práva.
Bezprostřední aplikovatelnost práva Společenství, což umožňuje plnou a jednotnou použitelnost práva Společenství ve všech členských státech a současně dává možnost ukládat povinnosti a zakládat práva jak členských států, tak i jejich občanů.
Přednost práva Společenství, čímž je zajištěno, že právo Společenství nemůže být národním právem ani zrušeno, ani změněno a že má v kolizních případech právo Společenství přednost před právem národním.
1.4 Obecné zásady a principy politiky a práva EU Mezi zásadami jsou nejvýznamnější především zásada (princip) subsidiarity a zásada (princip) proporcionality.
Subsidiarita
Princip subsidiarity má zajistit, aby všechna opatření byla přijímána co nejblíže občanům, tedy na nejnižším stupni správy, který umožňuje jejich realizaci nebo výkon. Jinými slovy, Unie nepřijme opatření (s výjimkou oblastí spadajících do její výlučné pravomoci), pokud je efektivnější učinit toto opatření na národní, regionální nebo lokální úrovni. Centralizace rozhodnutí se využije pouze tehdy, pokud místní orgány nejsou s to daný problém účinně řešit. Amsterodamská smlouva v jednom ze svých protokolů princip subsidiarity konkretizuje a zavádí také systematickou analýzu dopadu legislativních návrhů na princip subsidiarity. Tam, kde je to možné, doporučuje přijímat méně závazná opatření.
Proporcionalita
„Činnost Společenství nepřekročí rámec toho, co je nezbytné pro dosažení cílů této smlouvy.“ Znamená to, že veškeré povinnosti ukládané jak ES tak vládám členských států je třeba udržovat na minimální úrovni a musejí být přiměřené ve vztahu k cílům, jichž se má dosáhnout. ES tedy přijímá předpisy pouze v nezbytné míře. Důsledkem zásady je i přednost směrnic před nařízeními a rámcové směrnice před podrobnými úpravami. Tam, kde to lze, je vhodné používat spíše nezávazné nástroje (např. doporučení, kodexy chování, dobrovolné smlouvy apod.)
18
Základní informace o Evropském právu
1.5 Právní instituce EU Evropský soudní dvůr (ESD) je nejvyšším soudem ve všech záležitostech Unie a ve výkladu unijních smluv. ESD plní dvě základní funkce: 1) kontroluje, zda jsou přijaté právní akty Společenství a národních vlád v souladu se smlouvami;
2) na základě žádosti národního soudu se vyjadřuje ke znění a platnosti ustanovení obsažených v komunitárním právu. ESD má právo udělovat na doporučení Komise pokuty státům, které nesplnily závazek vyplývající z Římských smluv (čl. 171).
Podle Smlouvy z Nice má Evropský soudní dvůr vždy po jednom soudci z každého členského státu – nyní tedy 25, dále má 8 generálních advokátů. Evropský soud prvního stupně (SPS) byl ustaven v roce 1989 s cílem posílit ochranu zájmů občanů. Na základě Smlouvy z Nice je SPS řádným soudem pro veškeré přímé spory a řízení (odvolání proti rozhodnutí, žaloby pro nečinnost, odškodnění atd.) s výjimkou těch, které jsou předány soudnímu senátu a těch, které jsou vyhrazeny pro Soudní dvůr Společenství. SPS může také vynášet předběžná rozhodnutí ve věcech spadajících do určitých oblastí. Zvláštní odpovědnost má za projednávání administrativních sporů mezi evropskými institucemi a sporů vznikajících v rámci pravidel soutěže. SPS má 25 soudců jmenovaných členskými státy na funkční období šesti let s možností opakování mandátu, podobně jako u Evropského soudního dvora. Soud pro veřejnou službu - zřízen rozhodnutím Rady ze dne 2. listopadu 2004. Je o specializovaný soud, složený ze sedmi soudců, bude rozhodovat o sporných věcech veřejné služby Evropské unie, což je pravomoc, která je v současnosti vykonávána Soudem prvního stupně. Svých povinností se má ujmout v průběhu roku 2005.
1.6 Struktura a obsah práva EU Právo Evropské unie (do Lisabonské smlouvy právo ES) je základem evropské integrace (evropského sjednocení). Sleduje cíl jednotného společného práva ve všech členských zemích. Jedná se o nezávislý právní systém, který je nadřazen právním systémům jednotlivých států. Na jeho vzniku, zavedení, dohledem nad ním a na dalším jeho vývoji se podílí řada institucí EU.
19
modulu Právní aspekty v podnikání
Právo EU má tři oblasti, které se ale navzájem prolínají: primární právo sekundární právo judikatura (výkon soudní moci, souzení). Primární právo je považováno za tzv. ústavní právo Evropských společenství. Právo sekundární tvoří právní akty přijaté orgány Společenství, tedy orgány vytvořenými právem primárním, a proto můžeme uzavřít, že právo sekundární na právo primární bezprostředně navazuje a je od něj odvozeným. Orgány Společenství však mohou přijímat právo sekundární jen v těch oblastech, v nichž jsou k tomu zmocněny právem primárním. Právo EU je seřazeno v takzvaném „Acquis communautaire“.
1.6.1 Primární právo Primární právo tvoří především jednotlivé zakládací Smlouvy. Znamená to, že v hierarchii právních aktů Společenství stojí smlouvy nejvýše a že žádná jiná právní norma platná v rámci Společenství nesmí být s nimi v rozporu. Smlouvy popisují nejen základní cíle Společenství (Unie), ale také pravomoci a kompetence orgánů Unie, druhy sekundárních právních aktů Unie, práva občanů Unie atd. Smlouvy jsou bezprostředně aplikovatelné a jednotlivci se jich tak mohou přímo dovolávat. Mezi akty primárního práva patří:: jednotlivé zakládací Smlouvy; Mezinárodní smlouvy – které ES (EU) ratifikovaly (mezinárodní smlouvy Společenství nebo Společenství a členských států s třetími státy či mezinárodními organizacemi. Mezinárodní smlouvy uzavřené ES zavazují jeho orgány i členské státy. Obecné právní zásady (dovozuje je Evropský sodní dvůr (ESD) ze společných právních zásad a ústavních tradic členských států). Judikatura Evropského soudního dvoru – ESD je jediným orgánem, který může interpretovat komunitární právo. Vzhledem k tomu, že právní úprava ES je široká a neúplná, jsou rozhodnutí ESD – ačkoli nejsou formálně závazná, důležitým pramenem práva.
Základy Evropské unie byly položeny třemi smlouvami: Pařížskou smlouvou, kterou bylo v roce 1951 založeno Evropské společenství uhlí a oceli. (ESUO) Římskými smlouvami, jimiž bylo v roce 1957 založeno tzv. 1. Římskou smlouvou Evropské hospodářské společenství (EHS) a druhou Římskou smlouvou Evropské společenství pro atomovou energii (Euratom). 20
Základní informace o Evropském právu
Tyto zakládající smlouvy byly později novelizovány čtyřmi smlouvami: Jednotný evropský akt (1986) Maastrichtská smlouva: Smlouva o Evropské unii (1992) - Tato smlouva znamená pevnější integraci členských států. Založila Evropskou unii, stanovila její cíle, zakotvila tři pilíře EU. Vytvořila základ pro vytvoření měnové unie a sociální unie. Zavedla jednotné občanství EU, doplňující občanství členských států. Zavedla spolurozhodovací proces EP s Radou v některých záležitostech politik ES, vymezila pravomoci ESD. Smlouva také změnila název Smlouvy o EHS na Smlouvu o ES a tím došlo také ke změně názvu samotného společenství. Amsterodamská smlouva (1997) - Hlavním úkolem smlouvy bylo připravit další rozšíření ES a zkvalitnit jejich institucionální rámec. Rozšířila proces spolurozhodování EP a Rady na další oblasti. Smlouva z Nice (2000) - Smlouva především stanovila počet představitelů budoucích členských států v orgánech EU. Smlouva otevřela cestu k další institucionální reformě.
Mluvíme-li o aktuálních smlouvách, jedná se o tyto dtři: Smlouva o EU Smlouva o založení Evropského společenství (Konsolidovaná verze Smlouvy o EHS) Smlouva o Ústavě pro Evropu (nebyla ratifikována, a tudíž nevstoupila v platnost) Lisabonská (reformní) smlouva
21
modulu Právní aspekty v podnikání
SCHÉMA 1.1
22
Primární právo v rámci západoevropské integrace
Základní informace o Evropském právu
1.6.2 Právní akty Unie (dříve tzv. sekundární právo) Právní akty EU vycházejí ze smluv EU a jsou vytvářeny a schvalovány podle postupů, stanovených ve článcích smluv EU. V zakládajících smlouvách Evropských společenství byly stanoveny následující právní akty: Nařízení je nejsilnějším z právních aktů sekundárního práva Nařízení má obecnou závaznost jak na úrovni Společenství, tak na úrovni členských států, a je tedy závazné a bezprostředně použitelné v každém z členských států bez toho, že by muselo být do právního řádu kteréhokoliv z členských státu transponováno. Nařízení může přímo zavazovat nejen členské státy, ale i vnitrostátní subjekty. V případě, že vnitrostátní právo není v souladu s nařízením, má před ním nařízení aplikační přednost. Každé nařízení musí být publikováno v Úředním listu Evropského společenství, což je podmínkou jeho platnosti a účinnosti. Úřední list je vydáván Úřadem pro oficiální publikace ES sídlícím v Lucemburku. Směrnice je na rozdíl od obecně závazného nařízení závazná jen pro ty z členských států, kterým je určena, a to pouze ve svém výsledku. Nástroje, které si takovýto stát zvolí k naplnění směrnice, jsou ponechány čistě na jeho úvaze a dispozicích. Na rozdíl od nařízení musí být tedy směrnice do práva příslušného členského státu implementována a směrnice proto obsahuje lhůtu, v průběhu níž se tak musí stát. Členské státy zpravidla za účelem této implementace vydávají vnitrostátní právní akty se stejným cílem, jaký má směrnice. Pokud se tak nestane a členský stát směrnici ve stanovené lhůtě neimplementuje do svého právního řádu, poruší tímto svým prodlením členský stát komunitární právo a může být postižen. Vedle toho může směrnice získat přímý účinek, to však jen tehdy, uplynula-li marně lhůta pro její provedení a je-li její obsah dostatečně jasně a jednoznačně zformulován a aplikovatelný bez dalších podmínek. Přímo účinná směrnice však nemůže ukládat povinnosti rovnou jednotlivcům. To však nebrání tomu, aby se jednotlivec vůči státu dovolal těch svých práv, která mu tato směrnice přiznává. Většina směrnic je určena členským státům obecně. Takovéto směrnice musí být publikovány v Úředním listu Evropského společenství. Obdobně jako u nařízení i u těchto směrnic je jejich uveřejnění podmínkou platnosti a účinnosti směrnice. Rozhodnutí je závazný právní akt ve všech svých částech, avšak pouze pro toho, komu je určeno. Je tedy stejně jako nařízení přímo závazné. Rozhodnutí může být určeno jak konkrétnímu členskému státu, ale také jeho vnitrostátním subjektům. Z uvedeného tedy plyne, že se jedná o rozhodnutí s individuálním dopadem. Kromě nich však existují i rozhodnutí s dopadem normativním. Rozhodnutí nabývá účinnosti dnem svého doručení adresátu.
23
modulu Právní aspekty v podnikání
Všechny nařízení, směrnice a rozhodnutí s určená všem členských států se zveřejňují v Úředním věstníku Evropské unie. Doporučení a stanoviska nejsou závazná. Společenství pomocí doporučení poskytuje členským státům nezávazné návody pro jejich jednání a v rámci stanovisek vyjadřuje svůj postoj k vzniklým situacím. nedodržení doporučení však může být v některých případech sankciováno
Judikatura EU Judikatura EU, vykonávání její soudní pravomoci, obsahuje rozsudky Soudního dvora Evropské unie a Soudu první instance ve sporech, které jsou jim předloženy Komisí, soudy členských států, organizacemi nebo jednotlivci.
1.6.3 Strategie, inficiativy a koncepce EU Přidáme-li k výše uvedeným pramenům práva ES ještě koncepce a strategie, tzv. Zelené knihy či Bílé knihy Evropské komise, výkladové studie a další dokumenty (nezávazné, tzv. měkké předpisy), dospějeme k desítkám tisíc stran textu, jemuž se souhrnně říká "acquis communautaire", tedy "vše, čeho bylo v rámci Společenství dosaženo". Tento francouzský výraz nemá ve většině ostatních jazyků ekvivalent a slovo "acquis" se v žargonu EU ujalo. Koncepce, iniciativy a tzv. strategie, které navazují na a dále prohlubují stávající politiky. Týkají se například vztahů s novými sousedy rozšířené EU, či zdokonalení konkurenceschopnosti celkové ekonomiky EU ve světě. Aktuálním příkladem je Lisabonská strategie (dnes aktualizovaná v ) či Politika evropského sousedství.
Lisabonská strategie
Závěry zasedání Evropské rady na summitu v Lisabonu v roce 2000 iniciovaly zahájení tzv. Lisabonského procesu, jehož cílem jsou komplexní ekonomické a Evropská unie se měla do roku 2010 stát nejkonkurenceschopnější ekonomikou světa, která bude založena na znalostech, vědě a inovacích. Hlavními prioritami strategie byly: udržitelný rozvoj, ekonomický růst, sociální začleňování, zaměstnanost. Zelené knihy (Green Papers): Dokumenty, které vydává Komise. Mají podpořit debatu a nastartovat proces konzultací na evropské úrovni k určitému tématu (jako je sociální politika, jednotná měna, telekomunikace, doprava, energetika atd.). Tyto konzultace mohou následně vyústit v publikování Bílé knihy, která na základě výsledků debaty již předkládá praktické návrhy pro uskutečnění konkrétní akce. 24
Základní informace o Evropském právu
Bílé knihy (White Papers): Dokumenty vydané Komisí, které obsahují návrhy na činnost Společenství v určité oblasti. V některých případech Bílá kniha následuje po vydání Zelené knihy, jejímž cílem je proces konzultací zahájit. Příkladem jsou Bílé knihy o veřejné správě, o růstu, konkurenceschopnosti a zaměstnanosti, o nezaměstnanosti, o sbližování práva v přidružených státech střední a východní Evropy v oblastech týkajících se vnitřního trhu. Významné jsou také pro lokální veřejnou správu, která může své připomínky a názory k Bílé knize poslat přímo Komisi ne národní vládě. Po schválení Radou se z Bílé knihy může stát akční program Unie pro danou oblast.
1.7 Aplikace práva EU v praxi Právo EU má přednost před právem členských států a že je uvnitř těchto států bezprostředně účinné. Jde o tak významné skutečnosti, že bez jejich bližšího vysvětlení nelze dopad vstupu do EU na každého občana, ať již podnikatele či zaměstnance, správně pochopit. Ani pro státy zakládající evropskou integraci nebyly zprvu samozřejmostí, a musel je svými rozhodnutími prosadit až Evropský soudní dvůr. Zásada nadřazenosti či přednosti práva ES nad národním právem členského státu znamená, že v případě konfliktu mezi ustanoveními obou právních řádů převládá právo EU. Tato zásada platí bez ohledu na to, byla-li norma členské země přijata před či po schválení normy primárního nebo sekundárního práva EU. Není přitom ani důležité, tvoří-li národní norma součást ústavního, občanského či obchodního práva. Každý soudce v kterékoli členské zemi EU by měl tedy znát normy práva EU, neboť je musí aplikovat přednostně před normami práva svého státu. Pokud tak neučiní, mohou se účastníci soudního řízení aplikace práva EU dožadovat. V případě, že si národní soud není jist, je dotaz o platnosti práva EU pro daný případ adresován Evropskému soudnímu dvoru. Ten je nejvyšší institucí pověřenou interpretací práva EU. Nemůže rozsoudit případ a říci, na čí straně je pravda, ale jeho názor, zda a jak má či nemá být v dané kauze aplikováno právo ES, je rozhodující. Bezprostřední vnitrostátní účinek práva EU znamená, že toto právo přímo uděluje práva a povinnosti právním subjektům na území kteréhokoli členského státu a tyto subjekty se jich mohou dovolat před soudy daného státu. Tento princip nevyvolává problémy u základních smluv a nařízení, pokud je v jejich textu jasně řečeno, komu a jaké právo se jimi uděluje. Smlouvy vstupují v platnost ratifikací a nařízení jsou platná ihned po vstupu v platnost na celém území EU a udělují-li fyzickým či právnickým osobám určitá práva, mohou je tyto osoby ihned začít využívat. U směrnic je situace složitější, protože práva v nich obsažená začínají pro fyzické a právnické osoby platit až po té, co je jejich stát převede do svého právního řádu. Co však zbývá, když má členský stát v realizaci určité směrnice zpoždění nebo ji 25
modulu Právní aspekty v podnikání
převedl do svého práva neúplně a jeho občané tím o svá práva přišli? Evropský soudní dvůr v tomto případě rozhodl ve prospěch občanů. Nelze jim upřít práva, pokud jim je směrnice přímo a jasně uděluje, ale v jejich státě ještě neplatí z toho důvodu, že národní orgány nedodržely lhůtu pro její zavedení do vnitrostátního práva. Ve svém rozsudku z roku 1991 dokonce Evropský soudní dvůr rozhodl, že stát, který řádně neprovedl směrnici, odpovídá za náhradu škody, která vznikla jeho občanům tím, že nedošlo k rozšíření jejich práv tak, jak to schválená směrnice požadovala. Pro skutečnou a ve svých důsledcích jednotnou aplikaci práva EU na území všech členských států je podstatné, že stát, který by právo ES nepřejímal nebo důsledně nevymáhal, může být Evropským soudním dvorem odsouzen na návrh Komise k peněžité pokutě.
ZAPAMATUJTE SI Rozdíl mezi komunitárním a unijním právem v rámci práva EU Rozdíl mezi primárním a sekundárním právem Základní právní akty sekundárního práva Zásady práva EU Základní právní orgány a instituce EU
DEFINICE
Právem EU se rozumí „souhrn právních norem zajišťujících institucionální soustavu Evropských společenství a fungování společného trhu ležících na pomezí práva mezinárodního a práva vnitrostátního“. Právo Evropské unie (do Lisabonské smlouvy právo ES) je základem evropské integrace (evropského sjednocení). Sleduje cíl jednotného společného práva ve všech členských zemích.
26
Základní informace o Evropském právu
KONTROLNÍ OTÁZKY
Vymezte cíle práva EU. Co rozumíme pod komunitárním právem a právem unijním? Jaké jsou základní prvky komunitárního práva? Které jsou obecné zásady a principy práva EU? Vymezte a charakterizujte právní orgány a instituce EU. Vymezte obsah primárního práva. Vymezte základní právní akty tzv. Sekundárního práva. Charakterizujte význam strategií, iniciativ a koncepcí v rámci pramenů práva EU. SHRNUTÍ KAPITOLY Právem EU rozumíme právních norem zajišťujících institucionální soustavu ES a dělí se na právo komunitární (právo ES) a právo unijní. Právní řád EU je nezávislý na právních řádech jednotlivých členských států a má přednost před národními právy. Obecnými zásadami a principy politiky a práva EU je princip subsidiarity (příjímání opatření co nejblíže občanům) a princip proporcionality (požadavky a povinnosti ukládané jak ES, tak vládám musí být přiměřené k cílům, kterých má být dosaženo) Právními institucemi EU jsou Evropský soudní dvůr, Evropský soud prvního stupně a Soud prov veřejnou službu. Společné právo EU má tři oblasti, a to právo primární, sekundární a jedikaturu (výkon soudní moci). Mezi akty primárního práva patří zakládací a mezinárodní smlouvy, obecné právní zásady a judikatura ESD. Právními akty EU (dříve tzv. sekundárního práva) jsou nařízení, směrnice rozhodnutí jako závazné právní akty a doporučení a stanoviska jako právní akty nezávazného charakteru. K pramenům práva patří ještě koncepce, iniciativy a strategie (tzv. Bílé a Zelené knihy) Aplikace práva EU v praxi znamená, že právo EU má přednost před právem členských států a je uvnitř států bezprostředně účinné. (zásada nadřazenosti práva, bezprostřední vnitrostátní účinek práva EU, jednotná aplikace práva EU).
27
modulu Právní aspekty v podnikání
STUDIJNÍ LITERATURA 1. TÝČ, V. : Základy práva Evropské unie pro ekonomy,Leges, 2010, 6.vydání, ISBN 978-80-87212-60-8 2. TICHÝ, ARNOLD, ZEMÁNEK, KRÁL, DUMBROVSKÝ: Evropské právo. 4. vydání, Praha, C. H. Beck, 2010 , ISBN 978-80-7400-333-2 3. BOBEK, M., BŘIZA, P., KOMÁREK, J.: Vnitrostátní aplikace práva EU. Praha, C. H. Beck, 2011, ISBN 978-80-7400-377-6 4. HAMULÁK, O., STEHLÍK, V.: Praktikum práva EU,Nakladatelství Leges, 2011,ISBN 978-80-8721-29-36 5. SVOBODA, P.: Právo vnějších vztahů EU, Praha, C. H. Beck 2010, ISBN 97880-7400-352-3 6. Evropské předpisy (TZ nebo ÚZ)
28
Mezinárodní obchodní právo
2 Mezinárodní obchodní právo ÚVOD Studium mezinárodního obchodního práva uvede posluchače do oboru mezinárodního práva soukromého s těžištěm v oblasti mezinárodního obchodu. Hlavním cílem uvedeného tématu bude seznámit posluchače se základními pojmy, předmětem a vymezením mezinárodního obchodního práva jakož i s jeho systémem. V další části pak budou posluchači seznámeni s prameny mezinárodního obchodního práva a se subjekty právních vztahů v mezinárodním obchodním a hospodářském styku, tedy státem, fyzickými a právnickými osobami jako subjekty právních vztahů mezinárodního obchodního práva. Dále budou posluchači seznámeni s organizací a řízením mezinárodních obchodních a hospodářských styků, zajištěním závazků a způsoby placení v mezinárodním obchodním a hospodářském styku, úpravou některých druhů závazkových vztahů v mezinárodním obchodním a hospodářském styku a procesními otázkami v mezinárodním obchodním a hospodářském styku. Tato kapitola vám poskytne základní informace ke studiu této rozsáhlé a zajímavé problematiky. Sama o sobě může být úvodem k samostatnému studiu této discipliny a může pomoci zprostředkovat cestu do oblastí, které se mohly zpočátku zdát suchopárné a nezáživné. Autor přeje studentům mnoho nových zážitků při objevování nových a zajímavých poznatků a vědomostí.
CÍLE KAPITOLY Po prostudování této kapitoly a vypracování úkolů budete UMĚT: Orientovat se ve struktuře mezinárodního práva Definovat subjekty mezinárodního práva Porozumět organizaci a řízení mezinárodních hospodářských styků Po prostudování této kapitoly a vypracování úkolů ZÍSKÁTE: Znalost základů mezinárodního obchodního práva Vědomosti z oblasti právních vztahů mezi subjekty v mezinárodním obchodním styku Základní informace o zajištění závazků a způsobech placení v mezinárodním obchodním styku Po prostudování této kapitoly a vypracování úkolů BUDETE SCHOPNI: Orientovat se v základních pojmech a v oblasti mezinárodního obchodního práva
29
modulu Právní aspekty v podnikání
Spojovat poznatky různých disciplín (mezinárodní obchod, jeho právní aspekty, ekonomie, apod.) a propojovat je mezi sebou v rámci vzájemných souvislostí a vazeb v oblast mezinárodního podnikání. Základní orientace v procesních otázkách mezinárodního obchodního a hospodářského styku
Použijte tzv. akční slovesa: dokážete rozeznat, zjistíte, jaký význam…
2.1 Pojem, předmět a systém mezinárodního obchodního práva Soukromoprávní společenské vztahy se převážně realizují uvnitř hranic určitého státu. Někdy však vztahy soukromého práva přesahují svým významem oblast určitého státu v některém svém prvku mají vztah k zahraničí. Jedná se o "soukromoprávní vztahy s mezinárodním (cizím nebo zahraničním) prvkem". Např. v rámci mezinárodního obchodu dochází k uzavírání smluv mezi účastníky z různých států. Mezinárodním prvkem ve smlouvách je sídlo nebo bydliště účastníka v cizím státě. Státy mají pro úpravu soukromoprávních vztahů s mezinárodním prvkem zvláštní právní normy. Právní úprava je tedy záležitostí každého státu, a proto má každý stát své mezinárodní právo soukromé a soukromoprávní vztahy s mezinárodním prvkem se vždy řídí právním řádem některého státu. Mezinárodní obchodní právo tvoří soubor zvláštní právních norem, které jsou určeny výhradně k úpravě obchodních vztahů s mezinárodním prvkem. 2.1.1 Pojem mezinárodního obchodního práva Uspořádaný soubor právních norem z různých právních odvětví a různého původu, jehož účelem je upravovat právní vztahy vznikající v mezinárodním obchodu. 2.1.2 Předmět mezinárodního obchodního práva Předmětem mezinárodního práva soukromého jsou občanskoprávní vztahy, tedy vztahy mezi fyzickými a právnickými osobami v rovném postavení, obsahující tzv. mezinárodní prvek. Mezinárodní prvek vztahu může spočívat v tom, že: a) subjektem je zahraniční osoba, b) předmět se nachází na území jiného státu, c) právní skutečnost nastala v zahraničí, d) právní vztah je závislý na právním vztahu s mezinárodním prvkem. Vzledem k tomu, že vnitrostátní právo je vybaveno mechanismy vedoucími až k donucení, avšak vždy v rámci a ne proti závazkům vůči ostatním státům mezinárodního společenství, proto je pramenem mezinárodního práva soukromého v prvé řadě mezinárodní smlouva. Teprve, když mezinárodní smlouva neexistuje, lze jako hlavní pramen práva použít vnitrostátní právní předpis. V podmínkách českého právního řádu je tímto předpisem Zákon č. 97/1963 o mezinárodním právu soukromém a procesním. 30
Mezinárodní obchodní právo
2.1.3 Systém mezinárodního obchodního práva Třídění právních norem v mezinárodním obchodě: Veřejnoprávní normy upravující organizaci a řízení mezinárodních hospodářských styků – vytvářejí prostředí a prostor pro uskutečňování hospodářských vztahů Soukromoprávní normy obsahující zvláštní hmotněprávní úpravu: -normy upravující zvláštnosti soukromoprávních vztahů -unifikované normy sjednané mezinárodními smlouvami – přímé normy Procesní normy upravující řízení ve věcech mezinárodního obchodního styku (úprava rozhodování sporů, otázky pravomoci pro tyto spory, uznání a výkon cizích rozhodnutí, rozhodčí řízení, mezinárodní účinky insolvenčního řízení)2.1.4 Prameny mezinárodního obchodního práva Při aplikaci práva v mezinárodních obchodních vztazích se vychází z vnitrostátních a mezinárodních pramenů. Vnitrostátní prameny K základním pramenům patří zákony. Použijívají se v případě, že jinou úpravu téže věci nestanoví mezinárodní smlouva nebo právní akt EU. Jsou to především: zákon č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním zákon č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení částečně zákon směnečný a šekový, zákon o námořní plavbě, normy obchodního, pracovního, rodinného práva a práva duševního vlastnictví aj. Právní normy regulující mezinárodní obchodní a hospodářské styky v zájmu státu např. Obchodní zákoník Normy upravující sokroměprávní vztahy mezinárodní prameny K základním pramenům patří smlouvy z oblasti mezinárodního práva zejména: Smlouvy regulující mezinárodní obchodní a hospodářské styky (obchodní smlouvy, obchodní dohody, platební dohody, protokoly o výměně zboží, smlouvy o zamezení dvojího zdanění, celní úmluvy) Smlouvy unifikující hmotněprávní normy (oblast mezinárodní kupní smlouvy, oblast mezinárodní přepravy, oblast nehmotných statků) Smlouvy unifikující procesněprávní normy (oblast soudního řízení, oblast rozhodčího řízení) smlouvy o právní pomoci a výkonu soudních rozhodnutí smlouvy unifikující kolizní či přímé normy 31
modulu Právní aspekty v podnikání
smlouvy v oblasti rozhodčího řízení smlouvy v oblasti mezinárodního obchodního styku
Evropské prameny mezinárodního práva soukromého představují směrnice a nařízení. K základním evropským pramenům patří: nařízení o evropském exekučním titulu nařízení o evropském platebním rozkazu nařízení o evropském řízení o drobných nárocích primární i sekundární akty Římská úmluva (nařízení Řím I o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy) nařízení Řím II o právu rozhodném pro mimosmluvní závazkové vztahy nařízení Brusel I o pravomoci soudů a o uznání a vykonatelnosti rozhodnutí ve věcech občanských a obchodních
mezinárodní obchodní zvyklosti a jiné prostředky vytvořené praxí mezinárodního obhodu Vybrané přiklady: mezinárodní obchodní zvykosti formulářové smlouvy dodací podmínky (INCOTERMS)
Pozn. Tyto zvyklosti a prostředky se uplatňují v konkrétním právním vztahu, pokud se na ně strany výslovně odvolají anebo z okolností případu vyplývá, že je měly na mysli při uzavírání konkrétní smlouvy.
2.2 Subjekty právních vztahů hospodářském styku
v
mezinárodním
obchodním
a
Mezinárodní obchodní vztahy jsou realizovány na třech úrovních: Vztahy mezi státy a mezinárodními organizacemi Vztahy mezi státy a subjekty realizujícími zahraničně ekonomickou činnost na jeho území Vztahy mezi obchodníky z různých států Subjekty v mezinárodním obchodním styku
32
Mezinárodní obchodní právo
fyzické osoby způsobilost mít práva a povinnosti a způsobilost k právním úkonům se řídí právem státu, jehož je osoba příslušníkem kritérium státní příslušnosti (SRN, Rakousko, Francie), kritérium domicilu (USA) FO jako podnikatel Pozn. V ČR stačí, aby byl cizinec způsobilý podle českého práva (subsidiární kolizní norma, chrání tuzemského obchodníka, který jedná v dobré víře, že jeho partner je způsobilý). Obecně rozhodným je právní řád státu, na jehož území bude podnikatelská činnost vyvíjena.
právnické osoby (PO)
Subjektivita české právo respektuje i zahraniční útvary s omezenou subjektivitou posuzuje se podle práva, podle něhož byla PO založena pojem osobní statut Osobní statut právnické osoby – principy pro určování: a) Princip inkorporační – podle právního řádu státu, podle kterého byla PO založena; tímto právem se řídí i vnitřní právní poměry a ručení členů za závazky b) Princip sídla – podle právního řádu státu, kde má PO své skutečné sídlo c) Princip kontroly – podle právního řádu státu, jehož příslušníci PO kontrolují Státní příslušnost PO: -česká PO, zahraniční PO -určení postavení PO z hlediska cizineckého práva -určení statutárního orgánu podle osobního statutu státy a mezinárodní organizace Státy a mezinárodní organizace mají zvláštní postavení, mohou vystupovat jako subjekty mezinárodního práva veřejného i jako subjekty soukromého práva Státy -tvůrci mezinárodních smluv, zajišťují jejich dodržování, někdy jsou i adresáti norem -stát se může přímo účastnit hospodářské transakce jako vlastník, kupující, objednatel apod. (stát nemůže vystupovat jako silnější strana) -v procesních vztazích zásada absolutní imunity státu Mezinárodní organizace a) Mezinárodní vládní organizace -např. WTO (Světová obchodní organizace , MMF (Mezinárodní měnový fond) - odvozené subjekty mezinárodních právních vztahů, rozsah způsobilosti k právním úkonům vyplývá ze statutu organizace -postavení jako soukromě právních subjektů upravuje smlouva o zřízení nebo dohoda či protokol o výsadách a imunitách b) Mezinárodní nevládni organizace -např. ICC (Mezinárodní soudní dvůr), IATA (Mezinárodní sdružení leteckých dopravců) -nejsou subjekty MPV -pouze sokromě právní subjekty v souladu se svými zřizovacími dokumenty, které odpovídají právnímu řádu státu, na jehož území vyvíjejí činnost
33
modulu Právní aspekty v podnikání
evropské nadnárodní společnosti Joint ventures a nadnárodní sdružení osob Joint ventures je forma majetkového sdružení, jehož účelem je provozování hospodářské činnosti se společnou účastí na organizaci a řízení činnosti a se společnou účastí na zisku a ztrátách z této činnosti Evropské hospodářské zájmové sdružení -sdružování za účelem hospodářské činnosti zejména v malem a středním podnikání nejméně ze 2 členských států, sídlo na území EU, rozhodným je právo státu sídla Evropská společnost -majetek rozvržen na určitý počet akcií, založení pouze některým z taxativně stanových způsobů, právní subjektivita a registrace podle státu sídla Evropská družstevní společnost -za účelem uspokojování potřeb členů a/nebo rozvoje hospodářských a sociální činností, Mnohonárodní nebo nadnárodní sdružení osob - spojení podniků mající jednotné vedení a sestávající z relativně samostatných podnikových částí, které jsou usazeny ve více než jednom státě, přičemž vedení vyvíjí podstatný vliv na jejich činnost
2.3 Organizace a řízení mezinárodních obchodních a hospodářských styků Česká republika se vstupem do EU připojila k celní unii, která na dovozy a vývozy z a do třetích zemí uplatňuje jednotné úpravy obchodních vztahů, závazné pro všechny členské státy EU. Evropská unie všemi dostupnými nástroji zajišťuje výhodný přístup unijního zboží na trhy třetích zemí a otevírá svůj trh pro zahraniční zboží, přičemž důsledně sleduje dodržování mezinárodních pravidel obchodu a v případě jejich porušování přijímá opatření na ochranu svých zájmů.
Státní regulace mezinárodních obchodních a hospodářských styků Podle současné české úpravy může se zahraničím podnikat kterákoli česká fyzická i právnická osoba.Přechod české ekonomiky na tržní podmínky si vyžádal vytvoření systému transparentních nástrojů pro liberalizovaný zahraniční obchod, tyto nástroje však musí být v souladu s mezinárodními závazky, které pro ČR vyplývají z uzavřených dvoustranných i mnohostranných mezistátních smluv a dohod. Na druhé straně ČR ochraňuje zájmy své hospodářské zájmy. Regulace mezinárodními smlouvami Zvláštní místo mezi mnohostrannými mezinárodními smlouvami zaujímají ty, které vytvářejí určitou organizační strukturu vzájemné spolupráce. Mezinárodní smouvy regulující mezinárodní hosp styky Dvoustranné smlouvy: smlouvy o volném obchodu
34
Mezinárodní obchodní právo
obchodní smlouvy obchodní dohody smlouvy o vědeckotechnické spolupráci smlouvy o vzájemné podpoře a ochraně investic Mezinárodní obchodní smlouvy obsahují určité doložky, upravující právní postavení fyzických a právnických osob jednoho smluvní státu na území druhého smluvního státu.Jsou zpravidla uzavírány na delší časové období a vytvářejí rámec pro uzavírání dalších mezinárodních smluv. mezi státy. Mezinárodní obchodní dohody obsahují ujednání o konkrétní výměně zboží v určitém časovém období. Obvykle jsou uzavírány v rámci mezinárodních obchodních smluv. Základní politické smlouvy o vzájemných vztazích - Smlouvy o hospodářské a vědeckotechnické spolupráci-účelem je: poskytování vědeckotechnické a jiné hospodářské pomoci předávání výsledků vědy, předáván technických + výrobních zkušenosti, atd. Dohody o vzájemné podpoře a ochraně investic Celní úmluvy Smlouvy o zamezení dvojího zdanění
Mnohostranné mezinárodní smlouvy: Např. tzv. Asociační dohoda měla v přechodném období připravit podmínky pro vstup ČR do EU Středoevropská dohoda o volném obchodu mezi ČR, Maď., Pol. a SR (1992) Značka shody CE potvrzuje, že daný výrobek splňuje zvláštní požadavky stanovené sekundárními právními předpisy EU. Vnitrostátními předpisy Upravují státních zásahy do vztahů vznikajících při uskutečňování obchodních a hospodářských styků se zahraničím. VČR je řešena obsažena předpisy finančního a správního práva. Opatření při vývozu a dovozu a vydávání licencí Licenční zákon (Zák. č. 62/2000 Sb)- upravuje 2 okruhy otázek: opatření při vývozu nebo dovozu výrobků licenční řízení Opatřením při vývozu nebo dovozu výrobků zákon řeší množstevní omezení vývozu nebo dovozu, zákaz vývozu nebo dovozu,úpravu cel nebo celních sazeb adovozní přirážku. Opatření je možné přijmout jen v nezbytně nutném rozsahu a na nezbytně nutnou dobu, po kterou existují okolnosti, které byly důvodem k jeho zavedení Licence se je udělována na výrobky, pro něž to stanoví nařízení vlády a mohou být dováženynebo vyváženy doa z ČR jen na základě úředního povolení MPO Druhy druhy licencí: 35
modulu Právní aspekty v podnikání
licence automatická – povolující vývoz/dovoz určitého množství výrobků + slouží ke sledování dovozů/vývozů do/z ČR licence neautomatická – povoluje vývoz/dovoz určitého množství výrobků, na něž se vztahuje množstevní nebo jiné omezení licence bezpečnostní – licence povolující vývoz/dovoz výrobků jejichž držení/nakládání s nimi je v ČR omezeno (z bezpečnostních důvodů, důležitých zájmů) O udělení licence rozhoduje MPO na základě písemné žádosti fyzické nebo právnické osoby s bydlištěm/sídlem v ČR.
Vývoz předmětů kulturní hodnoty Upravuje Zákon o prodeji a vývozu předmětů kulturní hodnot.y Takové předměty lze vyvážet zúzemí ČR pouze doložené osvědčením, že nejsou předměty prohlášenými za kulturní památku, ani předměty, které jsou součástí souboru prohlášeného za kulturní památku Vydávání licencí k vývozu a dovozu zboží Licenční správa je útvarem Ministerstva průmyslu a obchodu ČR odpovědným za řízení a vykonávání činností spojených s uplatňováním licenčního režimu v oblasti hospodářských styků se zahraničím. Oddělení dovozu zboží a služeb zajišťují agendu spojenou se sledováním dovozu a s kontrolními a mimořádnými opatřeními týkajícími se zboží, jehož dovoz je sledován nebo množstevně omezen Evropskou unií, nebo v případech, kdy se tak děje podle dvoustranných dohod. Oddělení vojenského materiálu, oddělení zbraní, střeliva a výbušnin nevojenského charakteru a oddělení mezinárodních kontrolních režimů působí v oblasti zahraničního obchodu s vojenským materiálem (vstup do podnikání, povolování realizace obchodních případů, sankce za porušení souvisejících pravidel), dále se zabývají problematikou vývozu zboží a technologií tzv. dvojího užití a vývozu a dovozu zbraní pro hobby, lov nebo sebeobranu. Podnikání cizinců v ČR V oblasti mezinárodního obchodního styku ve srovnání s jinými oblastmi soukromoprávních vztahů s mezinárodním prvkem nehraje kritérium státního občanství (státní příslušnosti) žádnou zvláštní roli Pro označení osob, které do těchto vztahů vstupují jsou používána jiná kritéria. České právní předpisy upravující oblast podnikání používají pojmu „česká osoba“ versus „zahraniční osoba“ -Podle Obchodníhozákoníku mohou zahraniční osoby v tuzemsku podnikat za stejných podmínek a ve stejném rozsahu jako české osoby, pokud ze zákona nevyplývá něco jiného. Podnikání zahraničních osob v ČR může mít různou podobu: Účast na podnikání bez založení právnické osoby (tento případ spočívá v právním vztahu mezi zahraniční osobou a českou osobou např. na základě smlouvy o sdružení , o tichém společenství atd.) 36
Mezinárodní obchodní právo
Podnikání podle Obchodního zákoníku Majetková účast v právnické osobě
Ochrana a podpora zahraničních investic Mezinárodní dohody o ochraně a podpoře investic jsou uzavírány na mezistátní úrovni, zaměřují se však především na vztahy mezi hostitelským státem a zahraničním investorem. Rozdělení mezinárodních dohod: podle počtu stran -bilaterální -multilaterální podle obsahu - dílčí - komplexní podle pokrytí oblastí hospodářské činnosti - sektorové - obecné.
2.4 Zajištění závazků a způsoby placení v mezinárodním obchodním a hospodářském styku Platební podmínky mají v mezinárodních obchodním a hospodářském stycích významný vliv na výsledky obchodních operací. Definují kdy, kde a jak má být uhrazena kupní cena. Zajištění závazků ovlivńuje výši ceny (kalkulace nákladů na zajištění). Proto je důležité zvolit vhodný způsob zajištění podle konkrétního obchodního případu. Na volbu konkrétní platební podmínky pro určitou obchodní operaci má vliv řada faktorů: Druh zboží, způsob jeho používání, finanční náročnost koupě, zvyklosti, které se v obchodě s určitým druhem zboží vytvořily. V některých odvětvích obchodu, např. se strojírenskými výrobky a zejména v obchodě investičními celky, se stalo poskytnutí úvěru podmínkou prodeje. Teritorium obchodu. V tomto směru se výrazně projevují rozdíly mezi vyspělými státy a rozvojovými zeměmi, ale i jednotlivé státy mají svá specifika působící na volbu platebních podmínek v mezinárodních kontraktech. Jsou dána místními zvyklostmi, právními předpisy, charakterem devizových omezení, vývojem platební bilance apod. Rozhodování o platebních podmínkách je ovlivňováno hodnocením tzv. teritoriálních rizik partnerské země. Situace na trhu nejen v daném teritoriu a u daného druhu zboží, ale i na trzích devizových a finančních; platební podmínky jsou důležitým prostředkem konkurenčního boje a ztížené odbytové možnosti mají za následek zpravidla prodlužování platebních lhůt. Při zhoršených konjunkturních podmínkách považují často někteří dovozci nabídnutou platební podmínku za rozhodující pro výběr dodavatele. 37
modulu Právní aspekty v podnikání
Zvláštnosti použité distribuční cesty; například nákup zboží na aukci většinou vylučuje využití úvěru, při prodeji v rámci veřejných soutěží je nutno dodržet stanovené podmínky, při prodeji prostřednictvím vlastního podniku v zahraničí jsou platební podmínky většinou určovány s ohledem na finanční možnosti této zahraniční dceřiné společnosti. Charakter obchodního partnera v dané operaci, jeho ekonomické postavení na trhu, finanční síla, obchodní spolehlivost, existující zkušenosti z obchodování s ním apod. O nových obchodních partnerech si firmy obvykle opatřují informace z bankovních či jiných zdrojů. Finanční situace podniků, jejich finanční možnosti a cíle, které v oblasti finanční politiky pokládají za prioritní. Řada dlouhodobě působících faktorů, zejména zostřená konkurence na světových trzích, vytváří tendenci spíše k prodlužování platebních lhůt a ke zvyšování úvěrové náročnosti vývozu. Do určité míry je to také odraz změn ve zbožové struktuře obchodu i v situaci na zbožových, devizových a finančních trzích. Mezi nejčastěji používané platební podmínky v mezinárodním obchodě patří:
částečné placení předem v kombinaci s dalšími platebními podmínkami (akontace) (advance payments); Placení celé kupní ceny předem je v mezinárodním obchodě poměrně vzácné. Používá se jen u některých druhů zboží nebo ve velmi rizikových teritoriích. Mnohem častější je placení části kupní ceny předem, tzv. akontace. Jejím účelem je omezit riziko dodavatele plynoucí z případného odstoupení kupujícího od kontraktu, někdy i poskytnout část prostředků na financování výroby zboží. Používá se často u velkých kontraktů s delší dodací a platební lhůtou, a to v kombinaci s placením při dodávce a s úvěrem dokumentární akreditivy (letters of credit – L/C, documentary credits); Dokumentární akreditiv (documentary credit, letter of credit – L/C) představuje jeden z nejstarších bankovních nástrojů používaný zejména v mezinárodním obchodě jako poměrně dokonalý instrument platební a zajišťovací. Zjednodušeně jej lze charakterizovat jako závazek banky poskytnout pověřenému (beneficientovi, zpravidla prodávajícímu) plnění stanovené v akreditivu, pokud beneficient předloží včas požadované dokumenty a splní veškeré akreditivní podmínky. Banka vystavuje akreditiv na pokyn příkazce, resp. žadatele o akreditiv (zpravidla kupujícího), a podle jeho instrukcí. dokumentární inkasa (documentary collections), a to Dokumentární inkaso (documentary collection) je v mezinárodním obchodě velmi častou platební podmínkou. V porovnání s akreditivem jde o podmínku výhodnější pro kupujícího (dovozce). Prodávající při ní předkládá bance dokumenty a pověřuje ji, aby obstarala jejich předání kupujícímu proti zaplacení kupní ceny nebo proti akceptaci směnky: dokumenty proti placení (documents against payment – D/P), dokumenty proti akceptaci směnky (documents against acceptance – D/A); dodávky na otevřený účet (open account trade); 38
Mezinárodní obchodní právo
ostatní úvěry (credits).
2.5 Procesní otázky v mezinárodním obchodním a hospodářském styku ROZHODOVÁNÍ SPORŮ Spory v mezinárodním obchodování mají specifické prvky a představují většinou unikátní problémy. Ve většině případů strany budou z různých států (národností) s rozdílným jazykovým, právním a kulturním zázemím. Mohou mít též často velmi rozdílné očekávání o tom, jak může být jejich spor rozumně a spravedlivě vyřešen. Jejich vzájemná nedůvěra může být značná, doprovázená nedostatkem informací o způsobu řešení sporu. Tyto těžkosti mohou být ještě zvýšeny z důvodu vzdálenosti a tím, že jedna strana se bude muset podřídit pro ni nevýhodné soudní proceduře v domácím prostředí druhé obchodní strany. Mechanismus řešení sporů vytvořený Mezinárodní obchodní komorou (ICC) je vhodný především pro obchodní spory v mezinárodním kontextu. Z těchto důvodů, národní soudy v zemi jedné z obchodních stran se nemusí zdát akceptovatelné pro ostatní strany. ICC proto dbá o vytváření alternativní cesty k procedurám obchodních soudů. Dokonce i v národním kontextu strany proto často preferují levnější a časově kratší alternativu k soudním sporům, kterou je rozhodčí řízení. Rozhodčí řízení dle ICC nabízí stranám tyto výhody, navíc též diskrétnost (rozhodčí řízení je neveřejné) a svobodu ve výběru rozhodců, místa rozhodčího řízení, aplikovatelného práva a dokonce i jazyka řízení. Soudní řízení Vztah mezi soudním a rozhodčím řízením -spor bude řešen v řízení před soudy, pokud se účastníci nedohodli, že spor bude rozhodován rozhodcem -pokud soud zjistí, že věc má být podle rozhodčí smlouvy projednána v řízení před rozhodci, nemže věc dále projednávat a řízení zastaví -podmínka pro zastavení: žalovaný vznese námitku, že byla uzavřena rozhodčí smlouva -soud však věc projedná, pokud účastníci prohlásí, že na smlouvě netrvají
Pravomoc soudů v majetkových sporech -pravomoc českých soudů, je-li dána podle českých předpisů jejich příslušnost -případně prorogatio fori (pravomoc soudů založená písemnou úmluvou stran) -v praxi často vybírání mezi soudy různých států podle výhodnosti jejich právní úpravy = court shopping, forum shopping
Brusel I -zásada pro určení pravomoci: osoba, která má bydliště (sídlo) v členském státu, má být žalována před soudy tohoto státu bez ohledu na státní příslušnost -v některých případech může žalobce podat žalobu také u soudu v jiném členském státu (pravomoc na výběr daná)
39
modulu Právní aspekty v podnikání
-výlučná pravomoc pro řízení o věcných právech k nemovitým věcem (soud členského státu, na jehož území je nemovitá věc) Uznání a výkon cizích soudních rozhodnutí -základní podmínka pro uznání: rozhodnutí nabylo právní moci podle potvrzení příslušného cizího orgánu -překážky uznání: výlučná pravomoc českých orgánů, o témže poměru bylo vydáno pravomocné rozhodnutí, účastníku řízení byla odňata postupem cizího orgánu možnost řádně se účastnit řízení, uznání by se příčilo veřejnému pořádku, vzájemnost se nevyžaduje -cizí rozhodnutí je uznáno tím, že český orgán k němu přihlédne, jako by šlo o rozhodnutí českého orgánu Řešení sporů v rozhodčím řízení Význam rozhodčího řízení Výhody: a) Rozhodci jako soukromé osoby – úkony nejsou projevem státní svrchovanosti → písemnosti lze doručovat adresátům do ciziny přímo poštou b) Méně formální – jednoinstanční, neexistuje opravný prostředek (sporné strany se ale mohou dohodnout, že rozhodčí nález je možno přezkoumat) c)
Sporné strany si mohou zvolit za rozhodce zvláště odborně způsobilé osoby
d)
Rychlejší a levnější řízení
e)
Rozhodčí nález je v zahraničí vykonatelný
Rozhodčí soud při Hospodářské komoře a Advolátní komoře -stálý nezávislý orgán pro rozhodování majetkových sporů nezávislými rozhodci podle předpisů o rozhodčím řízení -odbornost a nestrannost -zřízen zákonem č. 301/1992 Sb.
Pravomoc RS HK AK a)
Vyplývá z mez. smlouvy
b)
Vyplývá z rozhodčí smlouvy uzavřené mezi spornými stranami
c)
Vyplývá z písemných projevů stran v zahájeném rozhodčím řízení
Doporučené znění rozhodčí doložky: „Všechny spory vznikající z této smlouvy a v souvislosti s ní budou rozhodovány s konečnou platností u RS HK AK podle jeho Řádu a Pravidle třemi rozhodci (jedním rozhodcem).“
Mezinárodní rozhodčí soud ICC(arbitrážní soud Mezinárodní obchodní komory) -rozhodování patří jednomu nebo třem rozhodcům 40
Mezinárodní obchodní právo
-řízení se zahajuje žalobou podanou sekretariátu Rozhodčího soudu prostřednictvím národního komitétu nebo přímo -místem řízení je místo dohodnuté stranami -před projednáním sporu ve věci samé jsou vymezeny úkoly rozhodců v konkrétním sporu -strany si mohou svobodně určit hmotné právo, které mají rozhodci použít při rozhodování merita sporu. Jinak rozhodci použijí právo, které pokládají v konkrétním případě za přiměřené. Vždy přihlížejí k ustanovením smlouvy a k obchodním zvyklostem.
ZAPAMATUJTE SI Soukromoprávní společenské vztahy se převážně realizují uvnitř hranic určitého státu. Někdy však vztahy soukromého práva přesahují svým významem oblast určitého státu v některém svém prvku mají vztah k zahraničí. Jedná se o "soukromoprávní vztahy s mezinárodním (cizím nebo zahraničním) prvkem". Např. v rámci mezinárodního obchodu dochází k uzavírání smluv mezi účastníky z různých států. Mezinárodním prvkem ve smlouvách je sídlo nebo bydliště účastníka v cizím státě. Státy mají pro úpravu soukromoprávních vztahů s mezinárodním prvkem zvláštní právní normy. Právní úprava je tedy záležitostí každého státu, a proto má každý stát své mezinárodní právo soukromé a soukromoprávní vztahy s mezinárodním prvkem se vždy řídí právním řádem některého státu.
DEFINICE Mezinárodní obchodní právo tvoří soubor zvláštní právních norem, které jsou určeny výhradně k úpravě obchodních vztahů s mezinárodním prvkem.
KONTROLNÍ OTÁZKY V čem spočívá prvek mezinárodního obchodního vztahu? Vyjmenujte subjekty působící v mezinárodním obchodním styku. Jaká jsou specifika sporů v mezinárodním obchodním styku ve srovnání s tuzemským obchodním stykem?
SHRNUTÍ KAPITOLY Soukromoprávní společenské vztahy se převážně realizují uvnitř hranic určitého státu. Někdy však vztahy soukromého práva přesahují svým významem oblast určitého státu v některém svém prvku mají vztah k zahraničí.
41
modulu Právní aspekty v podnikání
Předmětem mezinárodního práva soukromého jsou občanskoprávní vztahy, tedy vztahy mezi fyzickými a právnickými osobami v rovném postavení, obsahující tzv. mezinárodní prvek. Mezinárodní obchodní vztahy jsou realizovány na třech úrovních: Vztahy mezi státy a mezinárodními organizacemi Vztahy mezi státy a subjekty realizujícími zahraničně ekonomickou činnost na jeho území Vztahy mezi obchodníky z různých států Platební podmínky mají v mezinárodních obchodních a hospodářských stycích významný vliv na výsledky obchodních operací . Spory v mezinárodním obchodování mají specifické prvky a představují většinou unikátní problémy
STUDIJNÍ LITERATURA 1. BALAŠ, V., ŠTURMA, P. Kurs mezinárodního ekonomického práva. 1st ed. Praha: C. H. Beck, 1997. 221 p. ISBN 80-7179-150-4. 2. MACHKOVÁ, H., ČERNOHLÁVKOVÁ, E., SATO, A., et al. Mezinárodní obchodní operace. 5th ed. Praha: Grada, 2010. ISBN 978-80-247-3237-4. 3. ROZEHNALOVÁ, N. Právo mezinárodního obchodu. 3rd ed. 2010. ISBN 978-807357-562-5. 4. BusinessInfo.cz. http://www.businessinfo.cz/cs/zahranicni-obchod-eu.html .
42
Podnikatel a orgány veřejné správy
3 Podnikatel a orgány veřejné správy ÚVOD Veřejná správa je správa veřejných záležitostí vykonávaná orgány státní správy a orgány samosprávy. Podnikatelé se s problematikou veřejné správy potkávají na každém kroku. K výkonu své podnikatelské činnosti potřebují různá povolení, potvrzení, osvědčení, informace, podávají různá hlášení, žádosti, návrhy, přehledy apod. Měli by proto mít o fungování orgánů státní správy a samosprávy a řízení před těmito orgány alespoň základní informace. Problematiku veřejné správy upravuje správní právo. Protože správní právo zahrnuje velmi širokou oblast společenských vztahů, nebudeme se v následující kapitole zabývat všemi oblastmi, které upravuje, ale pouze vymezenými, se kterými se v rámci podnikání můžete nejčastěji setkat. CÍLE KAPITOLY Po prostudování této kapitoly a vypracování úkolů budete UMĚT: Charakterizovat veřejnou správu a její úkoly Vymezit rozdíl mezi orgány státní správy a samosprávy Charakterizovat samostatnou a přenesenou působnost orgánů územní samosprávy Charakterizovat správní řízení Vymezit pravomoce veřejného ochránce práv Definovat přestupek a správní delikt Definovat veřejné zakázky Po prostudování této kapitoly a vypracování úkolů ZÍSKÁTE: Přehled o fungování orgánů státní správy a samosprávy Informace o věcné a místní příslušnosti orgánu státní správy Přehled o průběhu správního řízení Informace o řádných a mimořádných opravných prostředcích proti rozhodnutím orgánu veřejné moci Informace o fungování projektu Czech POINT Informace o možnostech získávání informací o činnosti státních orgánů Informace o pravomocích a kompetencích Veřejného ochránce práv Přehled o průběhu přestupkového řízení a sankcích, které je možno za přestupek uložit
43
modulu Právní aspekty v podnikání
Základní informace o zadávání veřejných zakázek Po prostudování této kapitoly a vypracování úkolů BUDETE SCHOPNI: Určit věcnou a místní příslušnost správních orgánů Uplatnit řádné či mimořádné opravné prostředky ve správním řízení Podat žádost o poskytnutí informací o činnosti orgánu veřejné správy Určit, které informace je možno získat na kontakních místech Czech POINTu Posoudit, ve kterých případech je možné se obrátit na veřejného ochránce práv Sepsat žádost o informaci na příslušný státní orgán Rozeznat rozdíl mezi přestupkem a správním deliktem Určit, kdy se jedná o veřejnou zakázku a jak postupovat při jejím zadávání
3.1 Veřejná správa Správní právo je samostatným právním odvětvím, jehož úkolem je regulovat právní vztahy, které vznikají při výkonu veřejné správy. Základním pojmem, na který můžeme při studiu této kapitoly narazit, je pojem veřejná správa. Veřejnou správu můžeme charakterizovat z různých hledisek: funkční pojetí – veřejnou správou rozumíme činnost, jinak řečeno správu věcí ve veřejném zájmu organizační pojetí – veřejnou správu představují instituce, které tuto činnost vykonávají Veřejná správa je vykonávána ve veřejném zájmu. Činnost veřejné správy se řídí právem a ústavními zásadami. Čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR říká: "Státní moc slouží všem občanům a lze ji uplatňovat jen v případech a způsoby, které stanoví zákon" a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod říká: "Státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví.". Nositelem činnosti veřejné moci je především stát, který může za zákonem stanovených podmínek delegovat její výkon na jiné nestátní subjekty (územní, zájmové, profesní samosprávy a případně i na jiné fyzické či právnické osoby).
ZAPAMATUJTE SI Veřejnou správou se rozumí správa veřejných záležitostí. Je realizována jednak jako projev moci ve státě (ve formě státní správy) a jednak jako činnosti samosprávné.
44
Podnikatel a orgány veřejné správy
V právní teorii se můžeme setkat také s negativním vymezením veřejné správy. Podle tohoto pojetí je veřejná správa činnosti státu či jiného státem zmocněného subjektu, která není zákonodárstvím, soudnictvím ani vládnutím v politickém smyslu.1
3.1.1 Systém veřejné správy Veřejnou správu vykonávají: Ústřední orgány státní správy – vláda, ministerstva, ostatní ústřední orgány státní správy (např. Český statistický úřad, Energetický regulační úřad, Úřad pro ochranu hospodářské soutěže, Český báňský úřad, Úřad průmyslového vlastnictví, Státní úřad pro jadernou bezpečnost, Český telekomunikační úřad, Správa státních hmotných rezerv apod.). Působnost ústředních orgánů státní správy vymezuje tzv. kompetenční zákon (zákon č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České republiky, ve znění pozdějších předpisů). Místní (územní) orgány státní správy – působí na území krajů (např. katastrální úřady), na území bývalých krajů (např. finanční ředitelství) nebo na území okresů (např. okresní správa sociálního zabezpečení). Orgány samosprávy: o orgány územní samosprávy (obce a kraje) o orgány profesní samosprávy (např. advokátní komora, lékařská komora) o orgány zájmové samosprávy (např. myslivecká sdružení)2
3.1.2 Členění veřejné správy Veřejnou správu můžeme rozdělit na státní správu a samosprávu. Státní správa Státní správa je činnost státu prováděná buď přímo státními orgány nebo jinými orgány, na které stát výkon státní správy v určitém rozsahu přenesl. Výkon státní správy lze svěřit zákonem orgánům samosprávy. Výkon státní správy je pak nazýván přenesenou působností. Přenesená působnost je výkon státní správy obcemi a kraji (případně i jinými orgány samosprávy a dalšími subjekty). Na rozdíl od výkonu samostatné působnosti mohou obce a kraje v přenesené působnosti vykonávat státní správu jen v těch věcech, které jsou jim výslovně svěřeny. Obce a kraje tak plní úkoly, jejichž zajištění je povinností státu, ale stát je na ně přenesl.
1
Tomancová, J. a kol.: Základy práva (nejen) pro školy. Boskovice: ALBERT, 2007. ISBN 80-7326110-3, str.46
2
Tomancová, J. a kol.: Základy práva (nejen) pro školy.Boskovice: ALBERT, 2007. ISBN 80-7326110-3, str.47
45
modulu Právní aspekty v podnikání
Při výkonu přenesené působnosti se obce a kraje musí řídit nejen zákony a jinými právními předpisy, ale také i usneseními vlády a směrnicemi ústředních správních orgánů. 3
Samospráva Územní samospráva je veřejná správa uskutečňována jiným subjektem než je stát. Jedinými subjekty územní samosprávy jsou obce a kraje. Obce a kraje mají právo spravovat své záležitosti samostatně, řídí se přitom jen zákony a ostatními obecně závaznými právními předpisy. Mají postavení právnických osob, své záležitosti spravují na vlastní odpovědnost. Právo obcí a krajů na samosprávu je zakotveno v Ústavě ČR (čl. 99 a čl. 100 Ústavy ČR). Samosprávné subjekty mají i vlastní normotvornou činnost – pro svou potřebu mohou vydávat obecně závazné vyhlášky obcí a krajů.
ZAPAMATUJTE SI Působnost obcí a krajů můžeme rozdělit na: působnost samostatnou (samosprávu) působnost přenesenou (státní správu)
Samostatná působnost Zákon č. 128/2000 Sb., o obcích (obecním zřízení), v platném znění, vymezuje samostatnou působnost obcí jednak obecně, tím, že stanoví, že do ní patří spravování záležitostí v zájmu občanů, a jednak konkrétně výčtem působnosti zastupitelstev a rad.4 Předmětem místní samosprávy je zejména: vydávání obecně závazných vyhlášek schvalování programu rozvoje územního obvodu hospodaření s majetkem obce – sestavování rozpočtu zakládání a zřizování právnických osob a zařízení rozhodování o účasti v obchodních společnostech a nadacích zřizování peněžních fondů udělování čestného občanství zřizování obecní policie
3
Tomancová, J. a kol.: Základy práva (nejen) pro školy. Boskovice: ALBERT, 2007. ISBN 80-7326110-3, str.48
4
Tomancová, J. a kol.: Základy práva (nejen) pro školy. Boskovice: ALBERT, 2007. ISBN 80-7326110-3, str. 50-51
46
Podnikatel a orgány veřejné správy
péče o uspokojování potřeb bydlení, ochrany a rozvoje zdraví, dopravy,výchovy a vzdělávání zabezpečování čistoty, údržba komunikací
Obdobné postavení a pravomoci v oblasti samosprávy mají i kraje (nemají ale právo zřizovat obecní policii). Kraje mají dále v oblasti samosprávy např. právo: předkládat návrhy zákonů (právo zákonodárné iniciativy) navrhovat Ústavnímu soudu zrušení právního předpisu zabezpečovat dopravní obslužnost kraje plnit úkoly při správě silnic v majetku kraje5
Přenesená působnost V rámci přenesené působnosti mohou obce a kraje vykonávat státní správu jen v těch věcech, které jsou jim výslovně svěřeny. Do přenesené působnosti samosprávných orgánů patří např. vedení matriky, stavební řízení, přestupkové řízení, správa místních poplatků, sociálněprávní ochrana dětí, sociální péče apod. Podle rozsahu přenesené působnosti rozlišujeme obce: základního typu, s pověřeným obecním úřadem s rozšířenou působností U krajů takovéto rozlišení neexistuje, všechny kraje vykonávají stejný rozsah přenesené působnosti.
3.2 Obecní zřízení Obec je základním územním samosprávným celkem. Je to právnická osoba, která má vymezeno vlastní území (katastrální území nebo soubor katastrálních území) a má také své občany (všichni občané, kteří mají v obci trvalý pobyt). Obce mají vlastní majetek a hospodaří podle vlastního rozpočtu. V právních vztazích vystupuje obec svým jménem a na vlastní odpovědnost. Obec, která má alespoň 3 000 obyvatel je městem (pokud tak stanoví předseda Poslanecké sněmovny po vyjádření vlády). Zvláštní postavení mají tzv. statutární města, která mají právo uspořádat své vnitřní poměry obecně závaznou vyhláškou (statut města). Území statutárních měst se může členit na městské obvody či městské části s vlastními orgány samosprávy. Zvláštní postavení má Hlavní město Praha.
5
Tomancová, J. a kol.: Základy práva (nejen) pro školy. Boskovice: ALBERT, 2007. ISBN 80-7326110-3, str. 51-52
47
modulu Právní aspekty v podnikání
Orgány obce Obecní zastupitelstvo (ve městech - městské zastupitelstvo, ve statutárních městech - zastupitelstvo města) Je to nejvyšší samosprávný orgán volený občany obce. Počet členů obecního zastupitelstva závisí na velikosti územního obvodu a počtu obyvatel (5 – 55 členů). Zastupitelstvo se schází podle potřeby, nejméně ale jednou za tři měsíce. Zastupitelstvo svolává a řídí starosta. Zasedání zastupitelstva je veřejné. K platnosti rozhodnutí je nutný souhlas nadpoloviční většiny všech členů zastupitelstva obce. Iniciativním a kontrolním orgánem zastupitelstva jsou výbory. Zastupitelstvo povinně zřizuje finanční výbor (kontroluje hospodaření s majetkem obce) a kontrolní výbor (kontroluje plnění usnesení obecního zastupitelstva a rady, dodržování právních předpisů).
Rada obce Je výkonným orgánem v rámci samostatné působnosti obce a ze své činnosti je odpovědna zastupitelstvu obce. Radu obce tvoří starosta, místostarosta a další členové voleni z řad členů zastupitelstva Počet členů rady obce je vždy lichý, má minimálně 5 a maximálně 11 členů (počet členů nesmí přesáhnout 1/3 členů zastupitelstva). Pokud počet členů rady klesne pod 5, vykonává jeho funkci zastupitelstvo, některé pravomoci může převzít starosta. V obci, kde se rada nevolí (v obcích, kde zastupitelstvo má méně než 15 členů), vykonává její pravomoc starosta. Rada obce se svolává podle potřeby, zasedání je neveřejné. Jako své iniciativní a kontrolní orgány zřizuje komise.
Starosta (ve statutárních městech primátor) Starosta je statutárním orgánem obce, zastupuje obec navenek. Starostu a místostarostu volí obecní zastupitelstvo z řad svých členů. Z výkonu funkce je odpovědný zastupitelstvu obce. Starosta jmenuje a odvolává se souhlasem ředitele krajského úřadu tajemníka obecního úřadu. V obcích s pověřeným obecním úřadem a v obcích s rozšířenou působností se funkce tajemníka zřizuje povinně, v ostatních obcích ho lze ustanovit. Tajemník plní úlohu statutárního zástupce vůči zaměstnancům obce, vydává spisový, skartační a pracovní řád, plní úkoly uložené zastupitelstvem, radou či starostou obce.
Obecní úřad Obecní úřad tvoří starosta, místostarosta, tajemník a zaměstnanci obce. V čele obecního úřadu je starosta. Obecní rada může zřídit pro jednotlivé úseky činnosti obecního úřadu odbory a oddělení.
48
Podnikatel a orgány veřejné správy
Všechny písemnosti vyhotovené orgánem obce v samostatné působnosti se v záhlaví označují uvedením slova "obec" ("město", "městys") a názvem obce, městyse nebo města, s uvedením orgánu, který písemnost vyhotovil. Všechny písemnosti vyhotovené orgánem obce v přenesené působnosti orgánů obce, s výjimkou nařízení obce, se v záhlaví označují slovy "Obecní úřad" ("Městský úřad", "Úřad městyse") s uvedením názvu obce, městyse nebo města.
3.3 Krajské zřízení Kraj je územní společenství občanů, které má právo na samosprávu a současně vykonává i přenesenou působnost. Kraj je veřejnoprávní korporací, vystupuje v právních vztazích svým jménem a na vlastní odpovědnost. Kraj hospodaří s vlastním majetkem, pečuje o všestranný rozvoj kraje a chrání veřejný zájem.
Orgány kraje Zastupitelstvo kraje Počet členů zastupitelstva kraje závisí na počtu obyvatel (45 – 65 členů). Zastupitelstvo se schází podle potřeby, nejméně ale jednou za tři měsíce. Zastupitelstvo svolává a řídí hejtman. Zasedání zastupitelstva je veřejné. K platnosti rozhodnutí je nutný souhlas nadpoloviční většiny všech členů zastupitelstva kraje. Zastupitelstvo kraje má obdobné pravomoci jako zastupitelstvo obce, má však navíc právo podávat návrhy zákonů (právo tzv. zákonodárné iniciativy) a právo navrhovat Ústavnímu soudu zrušení obecně závazného právního předpisu. Orgány zastupitelstva kraje jsou výbory. Zastupitelstvo povinně zřizuje finanční výbor, kontrolní výbor a výbor pro výchovu, vzdělávání a zaměstnanost.
Rada kraje Je výkonným orgánem voleným a ze své činnosti odpovědným zastupitelstvu kraje. Radu kraje tvoří hejtman, zástupce hejtmana a další členové voleni z řad členů zastupitelstva. Rada kraje se svolává podle potřeby, zasedání je neveřejné.
Hejtman kraje Hejtman je statutárním orgánem kraje, zastupuje kraj navenek. Hejtmana a zástupce hejtmana volí zastupitelstvo kraje z řad svých členů. Z výkonu funkce je odpovědný zastupitelstvu kraje. Hejtman jmenuje a odvolává vedoucího krajského úřadu. Jako svůj orgán zřizuje hejtman komise.
Krajský úřad
49
modulu Právní aspekty v podnikání
Krajský úřad plní úkoly uložené zastupitelstvem a radou kraje. Vykonává dozor nad výkonem samostatné a přenesené působnosti obcí. Krajský úřad se člení na odbory a oddělení. Krajský úřad tvoří ředitel krajského úřadu a zaměstnanci krajského úřadu. Ředitel krajského úřadu plní funkci statutárního orgánu kraje vůči zaměstnancům krajského úřadu.
3.3 Úkol k textu Projděte si zákon č. 128/2000 Sb., o obcích, a zjistěte pravomoci jednotlivých orgánů obcí
3.4 Normotvorba obcí a krajů Ústava ČR přiznává v čl 79 odst. 3 a čl 104 odst. 3 obcím i krajům právo vydávat obecně závazné právní předpisy – vyhlášky (v rámci samostatné působnosti) a nařízení (v rámci přenesené působnosti).
Právní předpisy obcí Obecně závazné vyhlášky obcí schvaluje zastupitelstvo obce, nařízení schvaluje rada (pokud rada není, schvaluje i nařízení zastupitelstvo). Obecně závazné předpisy obcí se vyhlašují vyvěšením na úřední desce obecního úřadu po dobu 15 dnů. Vyhlášeny jsou prvním dnem vyvěšení, účinnosti nabývají 15 dnem po vyvěšení, pokud není stanovena účinnost pozdější. Dozor nad obecně závaznými vyhláškami obcí provádí Ministerstvo vnitra ČR. V případě, že vyhláška je v rozporu se zákonem, vyzve obec k nápravě v zákonem stanovené lhůtě 60 dnů. Pokud obec ve stanovené lhůtě neprovede nápravu, rozhodne o pozastavení účinnosti a určí lhůtu k nápravě. Pokud obec ani poté neprovede požadovanou změnu, předloží ministerstvo věc k rozhodnutí Ústavnímu soudu. Dozor nad nařízeními obce provádí Krajský úřad. Proti jeho rozhodnutí není možný opravný prostředek. Další postup je stejný jako v předchozím případě, tzn., pokud obec neprovede do stanovené lhůty nápravu, podá ředitel krajského úřadu návrh na zrušení nařízení obce Ústavnímu soudu.
Právní předpisy kraje Ministerstvo vnitra u obecně závazné vyhlášky kraje a příslušné ministerstvo u nařízení kraje postupuji při zjištění rozporu s právními předpisy stejně jako při nápravě závazné vyhlášky obce. O jejich zákonnosti pak s konečnou platností rozhoduje Ústavní soud.
Podobně probíhá i náprava jiných nesprávných opatření u obcí a krajů v samostatné působnosti ( nesprávné usnesení zastupitelstva, rady, výboru apod.). O jejich zákonnosti však nerozhoduje Ústavní soud, ale správní soud.
50
Podnikatel a orgány veřejné správy
Nesprávná opatření v rámci přenesené působnosti se napravují po výzvě nadřízeného orgánu (kraje resp. příslušného ministerstva) jeho rozhodnutím o případném zrušení. Uplatňuje se zde nadřízenost a podřízenost při výkonu státní správy v rámci přenesené působnosti.6
3.5 Správní řád V oblasti správního práva je stěžejním právním předpisem zákon č. 500/2004 Sb., správní řád, který se stal účinný 1. ledna 2006. Správní řád upravuje postup správních orgánů při aplikaci norem správního práva hmotného tzv. správní řízení, jehož hlavním účelem je vydání správního rozhodnutí. Správní řád se nevztahuje na občanskoprávní, obchodněprávní a pracovněprávní úkony prováděné správními orgány a na vztahy mezi orgány téhož územního samosprávného celku při výkonu samostatné působnosti. Správní řád upravuje tzv. obecné správní řízení a stanoví se jim postup správních orgánů při rozhodování jak na všech úsecích státní správy, tak také v oblasti samosprávy. Obecná úprava správního řízení je však v některých případech aplikovatelná pouze s výjimkami, stanovenými ve zvláštních právních předpisech. Tyto výjimky jsou obvykle ve formě speciálních procesních ustanovení, které jsou zakotveny v jednotlivých předpisech správního práva (např. stavební zákon, přestupkový zákon). V tomto případě správní řád působí pouze podpůrně. Samostatnou právní úpravu má správa daní a poplatků, která se řídí zákonem č. 280/2009 Sb., daňový řád, v platném znění.
3.5.2 Základní právní předpisy v oblasti správního práva Správní právo je jedním z nejrozsáhlejších právních odvětví našeho právního řádu. Mezi nejdůležitějí právní předpisy v oblasti správního práva (které se týkají této kapitoly) patří: Ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky Ústavní zákon č. 347/1997 Sb., o vytvoření vyšších územních samosprávných celků a o změně ústavního zákona České národní rady č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky Zákon č. 500/2004 Sb., správní řád, v platném znění Zákon č. 200/1990 Sb., o přestupcích , v platném znění Zákon č. 552/1991 Sb., o státní kontrole, v platném znění Zákon č. 166/1993 Sb., o Nejvyšším kontrolním úřadu, v platném znění Zákon č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, v platném znění Zákon č. 349/1999 Sb., o Veřejném ochránci práv, v platném znění Zákon č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), v platném znění 6
Tomancová, J. a kol.: Základy práva (nejen) pro školy. Boskovice: ALBERT, 2007.ISBN 80-7326110-3,str. 57-58
51
modulu Právní aspekty v podnikání
Zákon č. 129/2000 Sb., o krajích (krajské zřízení), v platném znění Zákon č. 131/2002 Sb., o řešení kompetenčních sporů, v platném znění Zákon č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, v platném znění Zákon č. 314/2002 Sb., o stanovení obcí s pověřeným obecním úřadem a stanovení obcí s rozšířenou působností, v platném znění Zákon č. 280/2009 Sb., daňový řád, v platném znění
3.6 Správní řízení Správní řízení je postup správního orgánu, jehož účelem je vydání rozhodnutí, kterým se v určité věci zakládají, mění nebo ruší práva nebo povinnosti jmenovitě určené osoby nebo kterým se v určité věci prohlašuje, že taková osoba práva nebo povinnosti má nebo nemá. Druhy správních rozhodnutí konstitutivní rozhodnutí - rozhodnutí, kterým se zakládají práva a povinnosti dotčených subjektů deklaratorní rozhodnutí – rozhodnutí, které pouze potvrzuje, že určité právo či povinnost existuje Správní řád také stanoví postup správních orgánů při vydávání různých osvědčení, potvrzení, sdělení apod.
3.6 Úkol k textu V § 2-8 správního řádu jsou zakotveny základní zásady správního řízení. Seznamte se s nimi a pokuste se o jejich interpretaci.
3.6.1 Příslušnost správních orgánů Ve správním řízení může rozhodovat pouze ten orgán státní správy, který je k tomu ze zákona oprávněný (příslušný). Rozeznáváme věcnou a místní příslušnost správních orgánů.
Věcná příslušnost Věcná příslušnost správních orgánů je stanovena zákonem. Věcná příslušnost je závazná, pokud správní orgán zjistí, že není věcně příslušným, je povinen věc postoupit věcně příslušnému správnímu orgánu. Porušení věcné příslušnosti je důvodem pro zrušení rozhodnutí vydaného nepříslušným orgánem.
Místní příslušnost Místní příslušnost správního orgánu se posuzuje podle různých hledisek. 52
Podnikatel a orgány veřejné správy
Je určena: v řízeních týkajících se činnosti účastníka řízení , místem činnosti v řízeních týkajících se nemovitosti místem, kde se nemovitost nachází v ostatních řízeních týkajících se podnikatelské činnosti účastníka řízení, který je fyzickou osobou, místem podnikání, v ostatních řízeních týkajících se fyzické osoby místem jejího trvalého pobytu, nemá-li fyzická osoba místo trvalého pobytu na území České republiky, je místní příslušnost určena posledním známým místem jejího pobytu na území České republiky, v ostatních řízeních týkajících se právnické osoby místem jejího sídla nebo místem sídla její organizační složky; u zahraniční právnické osoby je místní příslušnost správního orgánu určena sídlem její organizační složky zřízené v České republice Pokud je místně příslušných více správních orgánů a nedohodnou-li se jinak, provede řízení ten z nich, u kterého jako prvního byla podána žádost nebo který z moci úřední učinil úkon jako první. V ostatních případech nebo nelze-li podmínky místní příslušnosti určit, určí místní příslušnost usnesením nejblíže společně nadřízený správní orgán. Podjatost Z rozhodování je vyloučena ta úřední osoba, u které lze důvodně předpokládat, že by z důvodu podjatosti mohla ovlivnit výsledek řízení. Podjatý je ten: kdo má na vyřízení věci přímý zájem (majetkový, osobní) nebo na tom má zájem osoba jemu blízká kdo má příbuzenský, přátelský či nepřátelský vztah k účastníku řízení kdo je v dané věci sám účastníkem řízení kdo je účastníkovi řízení pracovně podřízen kdo se účastnil řízení jako pracovník správního orgánu jiného stupně Účastník řízení může namítnout podjatost úřední osoby, jakmile se o ní dozví. O námitce rozhodne bezodkladně usnesením služebně nadřízený úřední osoby. Také samotná úřední osoba, která se dozví o okolnostech nasvědčujících, že je vyloučena, je povinna o tom bezodkladně uvědomit svého nadřízeného. Do doby, než nadřízený posoudí, zda je úřední osoba vyloučena, může tato osoba provádět jen takové úkony, které nesnesou odkladu.
3.6.2 Zahájení řízení Správní řízení se zahajuje na návrh účastníka řízení nebo z vlastního podnětu správního orgánu (např. přestupkové řízení). Řízení je zahájeno dnem, kdy návrh došel příslušnému správnímu orgánu, či dnem, kdy správní orgán oznámil zahájení řízení prvnímu účastníkovi.
Podání Podání je úkonem směřujícím vůči správnímu orgánu.
53
modulu Právní aspekty v podnikání
ZAPAMATUJTE SI Podání se činí u správního orgánu, který je věcně a místně příslušný. Podání je učiněno až dnem, kdy tomuto příslušnému orgánu došlo!
Podání se posuzuje podle svého skutečného obsahu a bez ohledu na to, jak je označeno. Z podání musí být patrno, kdo je činí, které věci se týká a co se navrhuje. Dále musí podání obsahovat označení správního orgánu, jemuž je určeno, další náležitosti, které stanoví zákon, a podpis osoby, která je činí. Pokud podání nemá předepsané náležitosti nebo trpí jinými vadami, pomůže správní orgán podateli nedostatky odstranit nebo ho vyzve k jejich odstranění a poskytne mu k tomu přiměřenou lhůtu. Podání je možno učinit písemně nebo ústně do protokolu anebo v elektronické podobě podepsané uznávaným elektronickým podpisem. Za podmínky, že podání je do 5 dnů potvrzeno, je možno je učinit i pomocí jiných technických prostředků, zejména prostřednictvím dálnopisu, telefaxu nebo veřejné datové sítě bez použití uznávaného elektronického podpisu. Ten, kdo činí podání v elektronické podobě, uvede současně poskytovatele certifikačních služeb, který jeho certifikát vydal a vede jeho evidenci, nebo certifikát připojí k podání. O zahájení řízení musí být účastníci řízení uvědoměni. Pokud jejich pobyt není znám, uvědomí se o zahájení řízení veřejnou vyhláškou, vyvěšenou na úřední desce (15 dnů).
3.6.3 Průběh správního řízení K projednání věci může správní orgán nařídit jednání (ústní jednání nebývá ve správním řízení běžné, uplatňuje se ale např. v řízení přestupkovém nebo stavebním). O ústním jednání musí být pořízen protokol. Správní řízení je neveřejné.
Dokazování V souladu se zásadou objektivní pravdy, je povinností správního orgánu zjistit všechny skutečnosti nezbytné pro vydání objektivního rozhodnutí. Účastníci jsou povinni označit důkazy na podporu svých tvrzení. Správní orgán není návrhy účastníků vázán, je však povinen provést všechny důkazy, které jsou potřebné ke zjištění stavu věci. Jako důkazní prostředky slouží listiny, výslech svědků, ohledání věci, znalecký posudek. Odmítnout výpověď, předložení listiny či ohledání věci je možné pouze v případě, že by tím účastník řízení způsobil sobě či osobě blízké nebezpečí trestního stíhání či stíhání za správní delikt. Nedokazují se skutečnosti obecně známé. V některých případech závisí rozhodnutí ve věci na posouzení tzv. předběžné otázky. Správní orgán je povinen především zjistit, zda-li již bylo o předběžné otázce pravomocně rozhodnuto. Pokud o předběžné otázce již bylo pravomocně rozhodnuto, je tímto rozhodnutím vázán a musí z něho vycházet. Pokud ještě nebylo pravomocně 54
Podnikatel a orgány veřejné správy
rozhodnuto, musí řízení přerušit a po právní moci rozhodnutí o předběžné otázce pokračovat dále v řízení. K zajištění řádného průběhu správního řízení slouží také tzv. zajišťovací prostředky. Mezi tyto prostředky patří: Předvolání – zasílá se zásadně do vlastních rukou a slouží k tomu, aby se osoba k určitému úkonu nutně dostavila. Předvedení – pokud se předvolaný bez omluvy nedostavil a byl na možnost předvedení v předvolání upozorněn, může být předveden. Předběžné opatření – před vydáním rozhodnutí ve věci je možno rozhodnout o tom, aby se účastník řízení něčeho zdržel, něco strpěl nebo něco vykonal (např. z důvodu nutnosti prozatímně upravit poměry) nebo např. nařídit zajištění věci, které mají být zničeny nebo které jsou nutné k provedení důkazů. Jde o výjimečné opatření, které se používá pouze tam, kde by jinak mohlo dojít k nenapravitelné újmě na právech některých účastníků řízení. Pořádkové opatření – např. uložení pořádkové pokuty za nedostavení se k řízení, rušení řízení apod. Nebo vykázání z místa konání úkonu pro rušení pořádku nepřístojným chováním při ústním jednání. 7
Přerušení řízení Správní orgán přeruší řízení, pokud bylo zahájeno řízení o předběžné otázce nebo pokud byl např. účastník řízení vyzván, aby ve stanovené lhůtě odstranil nedostatky podání. Proti rozhodnutí o přerušení řízení se nelze odvolat, správní orgán pokračuje v řízení, jakmile překážky pominou.
Zastavení řízení Správní řízení může být ze zákonných důvodů také zastaveno, např. při zpětvzetí žádosti, nezaplacení správního poplatku apod. O zastavení řízení rozhoduje správní orgán usnesením.
Lhůty K provedení úkonu může správní orgán stanovit účastníkům řízení určitou lhůtu. Pro počítání lhůt platí stejná pravidla jako pravidla stanovená občanským zákoníkem (viz. §122 obč. zákoníku). Lhůta je zachována, pokud je v poslední den lhůty učiněno podání u správního orgánu nebo je-li podání odevzdáno k poštovní přepravě. V pochybnostech se považuje lhůta za zachovanou, pokud se neprokáže opak. Správní orgán může ze závažných důvodů prominout zmeškání lhůty, pokud o to požádá účastník řízení do 15 dnů poté, kdy pominula příčina zmeškání a v této době byl také proveden zmeškaný úkon. O žádosti rozhoduje správní orgán rozhodnutím, proti kterému není možné se odvolat. 7
Tomancová, J. a kol.: Základy práva (nejen) pro školy. Boskovice: ALBERT, 2007. ISBN 80-7326110-3, str. 63
55
modulu Právní aspekty v podnikání
Lhůty pro vydání rozhodnutí Správní orgán je povinen vydat rozhodnutí bez zbytečného odkladu. Pokud nelze rozhodnutí vydat bezodkladně, je správní orgán povinen vydat rozhodnutí nejpozději do 30 dnů od zahájení řízení, k nimž se připočítává doba: a) až 30 dnů, jestliže je zapotřebí nařídit ústní jednání nebo místní šetření, je-li třeba někoho předvolat, někoho nechat předvést nebo doručovat veřejnou vyhláškou osobám, jimž se prokazatelně nedaří doručovat, nebo jde-li o zvlášť složitý případ, b) nutná k provedení dožádání, ke zpracování znaleckého posudku nebo k doručení písemnosti do ciziny.
3.6.4 Správní rozhodnutí Rozhodnutím v určité věci správní orgán zakládá, mění nebo ruší práva nebo povinnosti jmenovitě určené osoby nebo v určité věci prohlašuje, že taková osoba práva nebo povinnosti má nebo nemá, nebo v zákonem stanovených případech rozhoduje o procesních otázkách. Správní rozhodnutí musí být v souladu se zákonem a ostatními právními předpisy, musí být vydáno orgánem k tomu věcně a místně příslušným, vycházet ze spolehlivě zjištěného stavu věci a obsahovat předepsané náležitosti. Rozlišujeme rozhodnutí ve věci (rozhoduje se jim o právech a povinnostech účastníků) a procesní rozhodnutí (rozhoduje se jim pouze o procesních záležitostech – např. o přerušení řízení, zastavení řízení, uložení pokuty, o prominutí zmeškání lhůty apod.). Náležitosti rozhodnutí Správní rozhodnutí musí obsahovat: 1 2
3 4
Záhlaví (kdo rozhodnutí vydal) Výrok (rozhodnutí ve věci s uvedením právních předpisů, na základě kterých bylo rozhodnuto. Pokud se rozhodnutím ukládá účastníkovi řízení povinnost něco plnit, musí zde být uvedena i lhůta ke splnění povinnosti) Odůvodnění (po stránce skutkové i právní) Poučení o odvolání (údaj, zda je rozhodnutí konečné, či zda je možné se proti němu odvolat, v jaké lhůtě, ke kterému orgánu, kde lze odvolání podat)
Oznámení rozhodnutí Rozhodnutí se účastníkům oznamuje doručením stejnopisu písemného vyhotovení do vlastních rukou nebo ústním vyhlášením (pouze v případě, že se účastník současně vzdá nároku na doručení písemného vyhotovení rozhodnutí). Tato skutečnost se poznamená do spisu. Pokud se všichni účastníci vzdají nároku na doručení písemného vyhotovení rozhodnutí, učiní se místo písemného vyhotovení rozhodnutí pouze záznam do spisu. Zvláštní druhy správního rozhodnutí
56
Podnikatel a orgány veřejné správy
Zvláštním druhem správního rozhodnutí je usnesení, kterým se nerozhoduje ve věci, ale rozhoduje se jim v procesních záležitostech, a příkaz, kterým je možné uložit povinnost v řízení zahájeném z úřední povinnosti a ve sporném řízení. Příkaz může správní orgán vydat, považuje-li skutkové zjištění za dostatečné. Proti příkazu může ten, komu se povinnost ukládá, podat odpor a to ve lhůtě 8 dnů ode dne oznámení příkazu. Podáním odporu se příkaz ruší a řízení pokračuje. Je-li účastník řízení přítomen a plně uzná důvody vydání příkazu, považuje se stav věci za prokázaný, a příkaz lze vydat na místě, pokud uloží povinnost k peněžitému plnění do výše 10 000 Kč nebo povinnost k nepeněžitému plnění, které může účastník uskutečnit ihned na místě. Toto rozhodnutí je konečné.
3.6.5 Odvolací řízení Účastník může proti rozhodnutí podat odvolání. Toto právo nemá účastník, který se po oznámení rozhodnutí tohoto práva vzdal písemně nebo ústně do protokolu. Odvolací lhůta činí 15 dnů a běží ode dne oznámení rozhodnutí. Osoba, která byla účastníkem, ale rozhodnutí jí nebylo správním orgánem oznámeno, může podat odvolání do 30 dnů ode dne, kdy se o vydání rozhodnutí dozvěděla, nejpozději však do 1 roku ode dne, kdy bylo rozhodnutí oznámeno poslednímu z účastníků, kterým ho správní orgán měl oznámit. Odvolání se podává u správního orgánu, který napadené rozhodnutí vydal. Správní orgán, který napadené rozhodnutí vydal, zašle stejnopis podaného odvolání všem účastníkům, kteří se mohli proti rozhodnutí odvolat, a vyzve je, aby se k němu v přiměřené lhůtě, která nesmí být kratší než 5 dnů, vyjádřili. Správní orgán, který napadené rozhodnutí vydal, je může zrušit nebo změnit, pokud tím plně vyhoví odvolání a jestliže tím nemůže být způsobena újma žádnému z účastníků (tzv. autoremedura), ledaže s tím všichni, kterých se to týká, vyslovili souhlas. Pokud správní orgán odvolání v plném rozsahu nevyhoví, postoupí odvolání nejblíže nadřízenému správnímu orgánu. Jestliže odvolací správní orgán dojde k závěru, že napadené rozhodnutí je v rozporu s právními předpisy nebo že je nesprávné, a) napadené rozhodnutí nebo jeho část zruší a řízení zastaví, b) napadené rozhodnutí nebo jeho část zruší a věc vrátí k novému projednání správnímu orgánu, který rozhodnutí vydal; anebo c) napadené rozhodnutí nebo jeho část změní. Proti rozhodnutí odvolacího správního orgánu se nelze dále odvolat. Rozhodnutí odvolacího správního orgánu je v právní moci, jestliže bylo oznámeno všem odvolatelům a účastníkům. Rozklad Proti rozhodnutí, které vydal ústřední správní úřad, ministr nebo vedoucí jiného ústředního správního úřadu v prvním stupni, lze podat rozklad. O rozkladu rozhoduje ministr nebo vedoucí jiného ústředního správního úřadu. Návrh na rozhodnutí předkládá ministrovi nebo vedoucímu jiného ústředního správního úřadu rozkladová komise. Předsedu a ostatní členy rozkladové komise jmenuje ministr nebo 57
modulu Právní aspekty v podnikání
vedoucí jiného ústředního správního úřadu. Většinu členů rozkladové komise tvoří odborníci, kteří nejsou zaměstnanci zařazení do ústředního správního úřadu.
3.6.5 Úkol k textu Vymezte rozdíl mezi řádnými a mimořádnými opravnými prostředky a zjistěte, jaké mimořádné opravné prostředky je možno uplatnit ve správním řízení.
Opatření proti nečinnosti Nevydá-li správní orgán rozhodnutí ve věci v zákonné lhůtě, nadřízený správní orgán učiní z moci úřední opatření proti nečinnosti, jakmile se o tom dozví. Opatření proti nečinnosti učiní nadřízený správní orgán i tehdy, pokud příslušný správní orgán nezahájí řízení ve lhůtě 30 dnů ode dne, kdy se dozvěděl o skutečnostech odůvodňujících zahájení řízení z moci úřední. Po uplynutí lhůt pro vydání rozhodnutí může žádost o uplatnění opatření proti nečinnosti podat účastník. Nadřízený správní orgán může: a) přikázat nečinnému správnímu orgánu, aby ve stanovené lhůtě učinil potřebná opatření ke zjednání nápravy nebo vydal rozhodnutí, b) usnesením převzít věc a rozhodnout namísto nečinného správního orgánu, c) usnesením pověřit jiný správní orgán ve svém správním obvodu vedením řízení, d) usnesením přiměřeně prodloužit zákonnou lhůtu pro vydání rozhodnutí, lze-li důvodně předpokládat, že správní orgán v prodloužené lhůtě vydá rozhodnutí ve věci, a je-li takový postup pro účastníky výhodnější. Účastník řízení má také právo využít možnosti obrátit se na správní soud se stížností na nečinnost orgánů státní správy.
3.6.6 Správní soudnictví Přijetím zákona č.150/2002 Sb., soudní řád správní, vznikl v ČR moderní systém tzv. správního soudnictví, jehož úkolem je soudní ochrana fyzických a právnických osob před porušováním jejich práv ze strany orgánů veřejné správy. Ve správním soudnictví soudy jednají a rozhodují o žalobách proti rozhodnutím vydaným v oblasti veřejné správy orgánem moci výkonné, orgánem územního samosprávného celku, jakož i fyzickou nebo právnickou osobou nebo jiným orgánem, pokud jim bylo svěřeno rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob v oblasti veřejné správy (dále jen správní orgán). Dále pak rozhodují o ochraně proti nečinnosti správního orgánu a rovněž rozhodují o ochraně před nezákonným zásahem správního orgánu. Ve správním soudnictví soudy rovněž rozhodují v otázkách kompetenčních žalob a také rozhodují ve věcech volebních a věcech politických stran a politických hnutí. Ve správním soudnictví jednají a rozhodují krajské soudy a Nejvyšší správní soud. U krajských soudů vykonávají správní soudnictví specializované senáty a specializovaní samosoudci. K řízení je věcně příslušný krajský soud, místně příslušný je soud, v jehož obvodu je sídlo správního orgánu, který ve věci vydal rozhodnutí. 58
Podnikatel a orgány veřejné správy
Krajský soud jako soud správní rozhoduje: o žalobách proti rozhodnutím správního orgánu o ochraně proti nečinnosti správního orgánu o ochraně před nezákonným zásahem správního orgánu ve věcech volebních a ve věcech místního referenda ve věcech politických stran a politických hnutí Nejvyšší správní soud: sjednocuje správněprávní judikaturu, rozhoduje o mimořádných opravných prostředcích proti rozhodnutím krajských soudů – tzv. kasačních stížnostech. Dále navíc rozhoduje jako správní soud prvého stupně: o kompetenčních žalobách mezi orgány veřejné správy, o rozpuštění politické strany nebo politického hnutí, pozastavení nebo znovuobnovení jejich činnosti, o zrušení opatření obecné povahy nebo jeho částí pro rozpor se zákonem. Pokud správní soud žalobám vyhoví, pak napadené rozhodnutí zruší a věc vrátí správnímu orgánu se závazným právním názorem k dalšímu řízení. Kasační stížnost Kasační stížnost je opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí krajského soudu ve správním soudnictví, jímž se účastník řízení, z něhož toto rozhodnutí vzešlo, nebo osoba zúčastněná na řízení (stěžovatel) domáhá zrušení soudního rozhodnutí. Důvody kasační stížnosti Kasační stížnost lze podat pouze z důvodu: nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení, vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon, zmatečnosti řízení před soudem spočívající v tom, že chyběly podmínky řízení, ve věci rozhodoval vyloučený soudce nebo byl soud nesprávně obsazen, popřípadě bylo rozhodnuto v neprospěch účastníka v důsledku trestného činu soudce. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud zpravidla bez jednání. Považuje-li to za vhodné nebo provádí-li dokazování, nařídí k projednání kasační stížnosti jednání.
59
modulu Právní aspekty v podnikání
3.6.7 Czech POINT Český Podací Ověřovací Informační Národní Terminál (Czech POINT) je projekt, který umožňuje komunikaci občana se státem prostřednictvím jednoho místa tak, aby „obíhala data ne občan“. Jeho cílem je vytvořit garantovanou službu pro komunikaci se státem prostřednictvím jednoho universálního místa, kde je možné získat a ověřit data z veřejných i neveřejných informačních systémů, úředně ověřit dokumenty a listiny, převést písemné dokumenty do elektronické podoby a naopak, získat informace o průběhu správních řízení ve vztahu k občanovi a podat podání pro zahájení řízení správních orgánů. Od 1. 7. 2012 rozšiřuje Czech POINT svoji nabídku o výpisy ze základních registrů podle zákona č. 111/2009 Sb., o základních registrech. Občané tak mají možnost ověřit si údaje, které jsou o nich v registrech vedeny, úředníci pak mají prostřednictvím formulářů v části CzechPOINT@office přístup k referenčním údajům ze základních registrů. Czech POINTy jsou v současné době rozšířeny na více než 6 600 obecních a krajských úřadech, vybraných pracovištích České pošty, zastupitelských úřadech, kancelářích Hospodářské komory a také v kancelářích notářů. Prostřednictvím Czech POINTů je možné získat následující informace či služby: Výpis z katastru nemovitostí Výpis z obchodního rejstříku Výpis z živnostenského rejstříku Výpis ze seznamu kvalifikovaných dodvatelů Výpis z insolvenčního rejstříku Výpis z rejstříku trestů – fyzické osoby Výpis z rejstříku trestů – právnické osoby Výpis z bodového hodnocení řidičů Zprostředkování podání podle živnostenskéhozákona Registr účastníků provozu modulu autovraků ISOH Autorizovaná konverze dokumentů Centrální uložiště ověřovacích doložek Datové stránky Czech POINT@office Výpisy ze základních registrů Výpisy ze základních registrů Prostřednictvím základních registrů dochází k odstranění roztříštěností, nejednotnosti a vícenásobného výskytu dat v zásadních databázích veřejné správy. Druhy výpisů ze základních registrů: Výpis údajů z registru obyvatel Výpis údajů z registru osob Veřejný výpis údajů z registru osob Výpis údajů z registru práv a povinností Výpis o využití údajů z registru obyvatel 60
Podnikatel a orgány veřejné správy
Výpis o využití údajů z registru osob Výpis o využití údajů z registru práv a povinností Výpis údajů z registru územní identifikace Zároveň je možné podat zdarma žádost o změnu údajů v základních registrech veřejné správy. 3.6.8 Právo na informace Právo na informace je zakotveno v čl. 17 Listiny základních práv a svobod. Pravidla pro poskytování informací a postupy při vyřizování žádostí o informace pak stanoví zákon č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím je obecným právním předpisem, který upravuje podmínky svobodného přístupu k informacím s výjimkou těch, jejichž poskytování (zejména vyřízení žádosti, způsob podání, lhůty, opravné prostředky a způsob poskytnutí informací) upravuje jiný právní předpis (např. zákon o právu na informace o životním prostředí, katastrální zákon). Zákon č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, stanoví státním orgánům, územně samosprávným celkům a jejich orgánům, veřejným institucím a některým dalším subjektům povinnost poskytnout fyzickým i právnickým osobám na žádost informace vztahující se k jejich činnosti. Informací se pro účely tohoto zákona rozumí jakýkoliv obsah nebo jeho část v jakékoliv podobě, zaznamenaný na jakémkoliv nosiči, zejména obsah písemného záznamu na listině, záznamu uloženého v elektronické podobě nebo záznamu zvukového, obrazového nebo audiovizuálního. Povinnost poskytovat informace se netýká dotazů na názory, budoucí rozhodnutí a vytváření nových informací. Povinné subjekty poskytují informace žadateli na základě žádosti nebo zveřejněním. Povinný subjekt neposkytne informaci, pokud je požadovaná informace předmětem obchodního tajemství. Při poskytování informace, která se týká používání veřejných prostředků, se nepovažuje za porušení obchodního tajemství poskytnutí informace o rozsahu a příjemci těchto prostředků. Určitá omezení v právu na informace obsahuje § 11 zákona o svobodném přístupu k informacím. Dle tohoto paragrafu povinné subjekty neposkytnou informace o: a) probíhajícím trestním řízení, b) rozhodovací činnosti soudů, s výjimkou rozsudků, c) plnění úkolů zpravodajských služeb, d) přípravě, průběhu a projednávání výsledků kontrol v orgánech Nejvyššího kontrolního úřadu, e) činnosti Ministerstva financí podle zákona o některých opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a financování terorismu nebo podle zákona o provádění mezinárodních sankcí. Žadatel o informace Žádat o informace může každá fyzická i právnická osoba. Žádost o informaci se podává povinnému subjektu, v jehož působnosti je daná informace. Tuto žádost není třeba žádným způsobem zdůvodňovat. Žádost o informaci se podává ústně, písemně či prostřednictvím sítě nebo služby elektronických komunikací. K podání žádosti není potřeba předkládat žádné doklady.
61
modulu Právní aspekty v podnikání
Náležitosti žádosti Ze žádosti musí být zřejmé: komu je určena že se žadatel domáhá poskytnutí informace podle zákona č. 106/1999 Sb. kdo žádost podává; žadatel uvede jméno, příjmení, datum narození (název, identifikační číslo), adresu místa trvalého pobytu (adresu sídla) nebo není-li trvale přihlášen k trvalému pobytu, adresu bydliště a adresu pro doručování, liší-li se od adresy místa trvalého pobytu nebo bydliště; adresou pro doručování se rozumí též elektronická adresa Pro podání žádosti není předepsán povinný formulář. Za podání žádosti nejsou stanoveny správní poplatky, avšak podle zákona jsou povinné subjekty oprávněny žádat úhradu nákladů v souvislosti s poskytováním informací. Jejich výše nesmí přesáhnout náklady spojené s pořízením kopií, opatřením technických nosičů dat a s odesláním informací žadateli (viz. nařízení vlády ČR č. 173/2006 Sb., o zásadách stanovení úhrad a licenčních odměn za poskytování informací podle zákona o svobodném přístupu k informacím). Povinný subjekt může požadovat úhradu i za mimořádně rozsáhlé vyhledání informací. V případě, že bude za poskytnutí informace požadována úhrada, je tato skutečnost písemně oznámena spolu s výší úhrady žadateli před poskytnutím informace. Z oznámení musí být zřejmé, na základě jakých skutečností a jakým způsobem byla výše úhrady povinným subjektem vyčíslena. Pokud žadatel do 60 dnů ode dne oznámení výše požadované úhrady, úhradu nezaplatí, povinný subjekt žádost odloží. Informace na základě žádosti se poskytuje ve formátech a jazycích podle obsahu žádosti o poskytnutí informace (pokud zákon nestanoví jinak). Tato povinnost odpadá, pokud by to bylo pro povinný subjekt nepřiměřenou zátěží; v tomto případě je informace poskytnuta ve formátu nebo jazyce, ve kterých byla vytvořena. Lhůty pro vyřízení žádosti Lhůta pro vyřízení žádosti o informace je 15 dnů ode dne přijetí žádosti nebo od doplnění žádosti. Lhůta 15 dnů od doručení žádosti může být prodloužena nejvýše o 10 dní pouze z následujících důvodů: vyhledání a sběr požadovaných informací v jiných úřadovnách, které jsou oddělené od úřadovny vyřizující žádost, vyhledání a sběr objemného množství oddělených a odlišných informací požadovaných v jedné žádosti, konzultace s jiným povinným subjektem, který má závažný zájem na předmětu žádosti. O prodloužení lhůty a důvodech prodloužení musí být žadatel informován, a to ještě před uplynutím lhůty k jejímu vyřízení. Žádost o poskytnutí informace, která již byla zveřejněna například na internetu, v informačních brožurách a podobně se zpravidla vyřizuje poskytnutím údajů o zveřejnění, nejpozději do 7 dnů od žádosti o poskytnutí informace. Sdělení žadatele, že trvá na přímém poskytnutí informace, se považuje za nové podání žádosti.
62
Podnikatel a orgány veřejné správy
Brání-li vyřízení žádosti nedostatek údajů o žadateli, povinný subjekt vyzve žadatele do 7 kalendářních dnů od jejího podání, aby žádost doplnil. Nevyhoví-li žadatel této výzvě do 30 dnů ode dne, kdy mu byla doručena, bude žádost odložena. Pokud je žádost nesrozumitelná, není zřejmé, jaká informace je požadována, nebo je formulována příliš obecně, je žadatel ve lhůtě do sedmi dnů od podání žádosti vyzván, aby žádost upřesnil. Neupřesní-li žadatel žádost do 30 dnů ode dne doručení výzvy, rozhodne povinný subjekt o jejím odmítnutí. V případě, že požadované informace se nevztahují k působnosti povinného subjektu, žádost odloží a tuto odůvodněnou skutečnost sdělí do 7 dnů ode dne doručení žádosti žadateli. Pokud povinný subjekt odmítne zcela nebo zčásti poskytnout žadateli jím požadované informace, vydá o tom rozhodnutí ve lhůtě pro vyřízení žádosti.
Opravné prostředky Proti rozhodnutí o odmítnutí žádosti lze podat odvolání (rozklad) do 15 dnů ode dne doručení rozhodnutí, a to k subjektu, který rozhodnutí vydal. Odvolání (rozklad) je spolu se spisovým materiálem předloženo nadřízenému orgánu ve lhůtě 15 dnů ode dne doručení odvolání. Nadřízený orgán rozhodne o odvolání do 15 dnů ode dne předložení odvolání. Lhůta pro rozhodnutí o rozkladu je 15 pracovních dnů ode dne doručení rozkladu. Lhůtu nelze prodloužit. Při soudním přezkumu rozhodnutí o odvolání na základě žaloby podle zvláštního právního předpisu soud přezkoumá, zda jsou dány důvody pro odmítnutí žádosti. Nejsou-li žádné důvody pro odmítnutí žádosti, soud zruší rozhodnutí a povinnému subjektu nařídí požadované informace poskytnout. Žadatel může podat stížnost v případě, že nesouhlasí s postupem či způsobem vyřízením žádosti. Stížnost se podává ústně nebo písemně u povinného subjektu do 30 dnů ode dne doručení sdělení o způsobu vyřízení žádosti nebo ode dne uplynutí lhůty pro poskytnutí informace. O stížnosti rozhoduje nadřízený orgán do 15 dnů ode dne, kdy mu byla předložena. Seznam nejvýznamnějších úřadů, které musejí na vyžádání poskytnout informace: Poslanecká sněmovna parlamentu ČR Senát parlamentu ČR Kancelář presidenta republiky Jednotlivá ministerstva Státní veterinární správa Ústřední kontrolní a zkušební ústav zemědělský Státní fond životního prostředí Česká inspekce životního prostředí Úřad vlády ČR Nejvyšší kontrolní úřad Ombudsman - Veřejný ochránce práv Český statistický úřad Český úřad zeměměřický a katastrální 63
modulu Právní aspekty v podnikání
Český báňský úřad Úřad průmyslového vlastnictví Úřad pro ochranu hospodářské soutěže Správa státních hmotných rezerv Státní úřad pro jadernou bezpečnost Bezpečnostní informační služba Česká národní banka Český telekomunikační úřad Celní správa ČR Dále pak všechny obce, obecní úřady, kraje, krajské úřady, státní podniky, firmy, ve kterých je stát, kraj či obec většinovým vlastníkem. 3.6.9 Veřejný ochránce práv Veřejný ochránce práv byl zřízen zákonem č. 349/1999 Sb., o veřejném ochránci práv. Veřejný ochránce práv chrání osoby před jednáním úřadů a dalších institucí, pokud je toto jednání v rozporu s právem, neodpovídá principům demokratického právního státu a dobré správy nebo jsou úřady nečinné. Provádí také preventivní systematické návštěvy míst, kde mohou být lidé omezováni na svobodě, a usiluje o respektování jejich základních práv. Ochránce rovněž přispívá k prosazování práva na rovné zacházení a ochraně před diskriminací. Veřejný ochránce práv je nezávislým státním orgánem, který stojí mimo veřejnou správu (není úřadem). Zákonem je naopak zmocněn k tomu, aby činnost veřejné správy kontroloval a dohlížel na ni. Je volen Poslaneckou sněmovnou Parlamentu ČR z kandidátů navržených prezidentem a Senátem. Ze své činnosti se ochránce zodpovídá Poslanecké sněmovně PČR. Působnost veřejného ochránce práv Ochránce je oprávněn zabývat se stížnostmi, které směřují proti činnosti: ministerstev a jiných správních úřadů s působností pro celé území České republiky a správních úřadů jim podléhajících, orgánů uzemní samosprávy (tj. obce a kraje), ale pouze při výkonu státní správy, nikoli tam,kde rozhodují ve vlastní působnosti (samospráva) České národní banky, pokud působí jako správní úřad, Rady pro rozhlasové a televizní vysílání, Policie České republiky s výjimkou vyšetřování, kdy působí v trestním řízení Armády České republiky a Hradní stráže, Vězeňské služby České republiky, zařízení, v nichž se vykonává vazba, trest odnětí svobody, ochranná nebo ústavní výchova a ochranné léčení, zdravotních pojišťoven, orgánů soudu a státního zastupitelství při výkonu státní správy (zejména otázka průtahů v řízení, nečinnosti soudů a nevhodného chování soudců), nikoliv proti samotnému rozhodnutí soudu nebo státního zástupce.
64
Podnikatel a orgány veřejné správy
Ochránce může zahájit šetření i z vlastní iniciativy (např. na základě informací z médií). Veřejný ochránce práv také vykonává dohled nad dodržování práv osob omezených na svobodě. Provádí systematické preventivní návštěvy zařízení, kde jsou nebo mohou být osoby drženy na základě rozhodnutí či příkazu orgánu veřejné moci (např. soudu) nebo z důvodu závislosti na poskytované péči (především z důvodu věku, zdravotního stavu, sociální situace atp.). Jde například o policejní cely, věznice, azylová zařízení, léčebny dlouhodobě nemocných, zařízení pro seniory, psychiatrické léčebny, zařízení ústavní výchovy aj. Má také zvláštní oprávnění v oblasti státní správy soudnictví – právo navrhovat zahájení kárných řízení proti předsedům a místopředsedům soudu v případě, že porušují povinnosti spojené s výkonem jejich funkcí. Schválením antidiskriminačního zákona v roce 2009 se veřejný ochránce práv stal také orgánem pomáhajícím obětem diskriminace. Veřejný ochránce však nemůže zasahovat do rozhodovací činnosti některých institucí: soudy všech stupňů a typů v jejich rozhodovacích pravomocích, rozhodovací činnost státních zastupitelství, Parlament, prezident republiky a vláda, Nejvyšší kontrolní úřad, zpravodajské služby České republiky, orgány činné v trestním řízení. Veřejný ochránce práv nemá k dispozici v podstatě žádné donucovací prostředky, může vést nezávislá šetření, ale nemůže nahrazovat činnost orgánů státní správy a nemůže rušit nebo měnit jejich rozhodnutí. Při zjištění pochybení však může od úřadů či institucí požadovat, aby zjednaly nápravu, pokud tak neučiní, může nápravu požadovat po nadřízeném orgánu, příp. předloží věc vládě. Veřejný ochránce práv je povinen nejen přispívat k nápravě pochybení úřadů či institucí v konkrétních případech, ale také získané poznatky zobecňovat, navrhovat systémová opatření k nápravě a tím přispět ke zkvalitnění výkonu veřejné správy. Zevšeobecnění poznatků vyplývajících z jeho činnosti předkládá veřejný ochránce práv ve svých souhrnných zprávách Poslanecké sněmovně. 3.6.9 Úkol k textu Zjistěte, kdo je v současné době veřejným ochráncem práv v ČR a jaké postavení má jeho zástupce.
3.6.10 Přestupky a správní delikty Zvláštním druhem správního řízení je přestupkové řízení, které je upraveno zákonem č. 200/1990 Sb., o přestupcích. Správní řád se na toto řízení použije pouze podpůrně. 65
modulu Právní aspekty v podnikání
Přestupkem je zaviněné jednání, které porušuje nebo ohrožuje zájem společnosti a je za přestupek výslovně označeno v zákoně č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, nebo jiném zákoně, nejde-li o jiný správní delikt postižitelný podle zvláštních právních předpisů anebo o trestný čin. Odpovědným za přestupek je pouze fyzická osoba starší 15 let a osoba příčetná (kdo pro duševní poruchu v době spáchání přestupku nemohl rozpoznat, že jde o porušení nebo ohrožení zájmu chráněného zákonem, nebo nemohl ovládat své jednání, není odpovědný). Odpovědnosti se však nezbavuje ten, kdo se do stavu nepříčetnosti přivedl (třeba i z nedbalosti) požitím alkoholu nebo užitím jiné návykové látky. Odpovědnost za přestupek je odpovědnost subjektivní (tedy odpovědnost za zaviněné jednání). K odpovědnosti za přestupek postačí zavinění z nedbalosti, nestanoví-li zákon výslovně, že je třeba úmyslného zavinění. Přestupky projednávají: obecní úřady nebo zvláštní orgány obcí (přestupkové komise), jiné správní orgány, stanoví-li tak zvláštní zákon. Místní příslušnost: K projednání přestupku je místně příslušný správní orgán, v jehož územním obvodu byl přestupek spáchán. Místně příslušný správní orgán může k usnadnění projednání přestupku nebo z jiného důležitého důvodu postoupit věc i bez souhlasu účastníků řízení jinému věcně příslušnému správnímu orgánu, v jehož územním obvodu se pachatel zdržuje nebo pracuje. Zahájení řízení: Přestupky se projednávají z úřední povinnosti, pokud nejde o přestupky, které se projednávají jen na návrh. Podkladem pro zahájení řízení o přestupku je oznámení státního orgánu, orgánu policie nebo obce, jakož i právnické osoby nebo občana o přestupku, poznatek z vlastní činnosti správního orgánu nebo postoupení věci orgánem činným v trestním řízení. Jestliže správní orgán věc neodloží ani neshledá důvod pro postoupení věci jinému orgánu, zahájí řízení o přestupku bezodkladně, nejpozději do šedesáti dnů. Požádá-li o to oznamovatel, vyrozumí jej správní orgán do třiceti dnů od oznámení o učiněných opatřeních. Přestupky projednávané na základě podaného návrhu: Přestupky podle § 49 odst. 1 písm. b) - ublížení na zdraví z nedbalosti, § 49 písm. c) - úmyslné narušení občanského soužití např. vyhrožováním újmou na zdraví, schválnostmi, drobným ublížením na zdraví apod. a podle § 50 zákona o přestupcích (přestupky proti majetku) spáchané mezi blízkými osobami, jakož i přestupky podle § 49 odst. 1 písm. a) - ublížení na cti, se projednávají jen na návrh postižené osoby, jejího zákonného zástupce nebo opatrovníka. 66
Podnikatel a orgány veřejné správy
Osobou blízkou se rozumí příbuzný v pokolení přímém, osvojitel, osvojenec, sourozenec a manžel nebo partner. Jiné osoby v poměru rodinném nebo obdobném se pokládají za osoby sobě navzájem blízké jen tehdy, kdyby újmu, kterou utrpěla jedna z nich, druhá právem pociťovala jako újmu vlastní, U přestupku, který lze projednat jen na návrh, je možno návrh podat příslušnému správnímu orgánu nejpozději do tří měsíců ode dne, kdy se navrhovatel dozvěděl o přestupku nebo o postoupení věci orgánem činným v trestním řízení. V návrhu musí být uvedeno, kdo je postiženou osobou, koho navrhovatel označuje za pachatele a kde, kdy a jakým způsobem měl být přestupek spáchán.
Účastníci řízení: obviněný z přestupku, poškozený, pokud jde o projednávání náhrady majetkové škody způsobené přestupkem, vlastník věci, která může být zabrána nebo byla zabrána, v části řízení týkající se zabrání věci, navrhovatel, na jehož návrh bylo zahájeno řízení o přestupku. O přestupku koná správní orgán v prvním stupni ústní jednání. V nepřítomnosti obviněného lze věc projednat jen tehdy, jestliže odmítne (i když byl řádně předvolán) se k projednání dostavit nebo se nedostaví bez náležité omluvy nebo důležitého důvodu. Za přestupek lze uložit tyto sankce: napomenutí, pokutu, zákaz činnosti, propadnutí věci. Sankci lze uložit samostatně nebo s jinou sankcí. Napomenutí nelze uložit spolu s pokutou. V některých případech lze od uložení sankce upustit, jestliže k nápravě pachatele postačí samotné projednání přestupku. Při určení druhu sankce a její výměry se přihlédne k závažnosti přestupku, zejména ke způsobu jeho spáchání a jeho následkům, k okolnostem, za nichž byl spáchán, k míře zavinění, k pohnutkám a k osobě pachatele. Náhrada nákladů řízení: Občanovi, který byl uznán vinným z přestupku, jakož i navrhovateli, bylo-li řízení zahájené na jeho návrh zastaveno, se uloží povinnost nahradit státu náklady spojené s projednáváním přestupku. Náklady řízení se hradí paušální částkou. Povinnost nahradit náklady řízení nelze uložit v blokovém řízení ani v řízení příkazním. Z důvodů zvláštního zřetele hodných lze od uložení povinnosti nahradit náklady řízení zcela nebo zčásti upustit. Odvolání
67
modulu Právní aspekty v podnikání
Proti rozhodnutí o přestupku se může odvolat v plném rozsahu jen obviněný a jde-li o mladistvého, v jeho prospěch i jeho zákonný zástupce a orgán vykonávající sociálněprávní ochranu dětí. Poškozený se může odvolat jen ve věci náhrady škody. V odvolacím řízení nemůže správní orgán změnit uloženou sankci v neprospěch obviněného z přestupku. Blokové řízení Přestupek lze projednat také uložením pokuty v blokovém řízení, jestliže je přestupek spolehlivě zjištěn, nestačí domluva a obviněný z přestupku je ochoten pokutu zaplatit. Proti uložení pokuty v blokovém řízení se nelze odvolat. V blokovém řízení nelze projednat přestupky, které lze projednat jen na návrh. Orgány oprávněné k projednání přestupků v blokovém řízení vymezuje § 86. Příkazní řízení Pokud není pochybnosti o tom, že obviněný z přestupku se přestupku dopustil a věc nebyla vyřízena v blokovém řízení, může správní orgán bez dalšího řízení vydat příkaz o uložení napomenutí nebo pokuty . Příkaz má stejné náležitosti jako rozhodnutí o přestupku. Oznamuje se vždy písemně. Obviněný z přestupku může proti příkazu podat do 15 dnů ode dne jeho doručení odpor. Včasným podáním odporu se příkaz ruší a správní orgán pokračuje v řízení. Obviněnému z přestupku nelze uložit jiný druh sankce, s výjimkou napomenutí, nebo vyšší výměru sankce, než byly uvedeny v příkaze. Příkaz, proti kterému nebyl včas podán odpor, má účinky pravomocného rozhodnutí. V příkazním řízení nelze projednat přestupky, které lze projednat jen na návrh, ani nárok na náhradu škody. Zánik odpovědnosti za přestupek: Přestupek nelze projednat, uplynul-li od jeho spáchání jeden rok. Přestupek taky nelze projednat, popřípadě uloženou sankci nebo její zbytek vykonat, vztahuje-li se na přestupek amnestie. 3.6.10 Úkol k textu Prostudujte si zákon č. 200/1990 Sb., o přestupcích, v platném znění, a seznamte se se skutkovými podstatami přestupků na úseku podnikání.
Správní delikty Odpovědnost za přestupek je budována na principu odpovědnosti fyzické osoby. Přestupku se tak nemůže dopustit právnická osoba. Právnická osoba, stejně jako osoba fyzická – podnikatel, se však může dopustit tzv. jiného správního deliktu. Jiným 68
Podnikatel a orgány veřejné správy
správním deliktem se rozumí protiprávní jednání právnické osoby nebo fyzické osoby – podnikatele, za které ukládá správní orgán sankci stanovenou zvláštním zákonem. Právní úprava jiných správních deliktů je roztříštěná a je obsažena v celé řadě různých právních předpisů (např. celní zákon, stavební zákon, živnostenský zákon, zákon o obcích, katastrální zákon, zákon o ochraně spotřebitele, zákon o cenných papírech, zákon o státní statistické službě, zákon o cenách, zákon o lesích, zákon o elektronických komunikacích, zákon o státní památkové péči, zákon o léčivech, zákon o pozemních komunikacích, zákon o silničním provozu, zákon o ovzduší a další). Tyto zákony obsahují skutkové podstaty různých správních deliktů a sankce za jejich spáchání. Za jiný správní delikt je jeho pachatel odpovědný bez ohledu na svoje zavinění (jde o tzv. objektivní odpovědnost), přičemž správní delikty jsou projednávány podle správního řádu. Sankci může být pokuta, propadnutí věci nebo kontrolovaného zboží, zákaz činnosti apod. Jiným správním deliktem může být např. nekalá obchodní praktika podnikatele, nebo diskriminace při poskytování zboží a služeb aj. ZAPAMATUJTE SI Právnická osoba nemůže být postižena za přestupek. Odpovědnost za porušení povinnosti uložené právnické osobě má podle přestupkového zákona ten, kdo za právnickou osobu jednal nebo měl jednat a jde li o jednání na příkaz, ten, kdo dal k takovému jednání příkaz. Jedná se tedy o osobní odpovědnost odpovědné fyzické osoby, která za právnickou osobu jednala nebo jednat měla, dala k jednání příkaz. V případě, že odpovědné osobě byla uložena sankce za přestupek, tak právnické osobě může být současně uložena sankce za porušení stanovených právních povinností v rámci správního deliktu, podle příslušného zákona.
3.7 Veřejné zakázky
Veřejné zakázky jsou specifickým způsobem uzavírání smluv, kdy jednou za stran uzavírající smlouvu je veřejný zadavatel. Jedná se o zvláštní případ uzavření smlouvy, kterému předchází zadávací řízení, které zabezpečuje soutěž při výběru nejvhodnější nabídky. Hlavním účelem zadávání veřejných zakázek je především úspora finančních prostředků (především veřejných). Této úspory se docílí vytvořením transparentního soutěžního prostředí, které by mělo zabezpečit efektivnost a účelnost vynakládaných veřejných prostředků.
Problematiku veřejných zakázek upravuje především zákon č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, v platném znění. Tento zákon upravuje: postupy při zadávání veřejných zakázek, 69
modulu Právní aspekty v podnikání
soutěž o návrh, dohled nad dodržováním zákona, podmínky vedení a funkce seznamu kvalifikovaných dodavatelů a systému certifikovaných dodavatelů Charakteristickým rysem odlišujícím veřejnou zakázku od jiné zakázky je povinnost jejího zadavatele zadat ji v zadávacím řízení podle zákona o veřejných zakázkách. Zadavatel je povinen postupovat v souladu s tímto zákonem, především dodržovat zásadu transparentnosti, rovného zacházení se soutěžiteli a vyvarovat se jakéhokoli projevu diskriminace jednotlivých uchazečů. Za zadavatele veřejné zakázky (dále jen „zadavatel“) se považuje veřejný, dotovaný a sektorový zadavatel. Veřejným zadavatelem je:
Česká republika státní příspěvková organizace, územní samosprávný celek nebo příspěvková organizace, u níž funkci zřizovatele vykonává územní samosprávný celek, jiná právnická osoba, pokud byla založena či zřízena za účelem uspokojování potřeb veřejného zájmu, které nemají průmyslovou nebo obchodní povahu, a která je financována převážně státem či jiným veřejným zadavatelem nebo je státem či jiným veřejným zadavatelem ovládána nebo stát či jiný veřejný zadavatel jmenuje či volí více než polovinu členů v jejím statutárním, správním, dozorčím či kontrolním orgánu. Dotovaným zadavatelem je právnická nebo fyzická osoba, která zadává veřejnou zakázku: hrazenou z více než 50 % z peněžních prostředků z veřejných zdrojů, pokud peněžní prostředky poskytnuté na veřejnou zakázku z těchto zdrojů přesahují 200 000 000 Kč, peněžní prostředky jsou poskytovány z veřejných zdrojů i v případě, pokud jsou poskytovány prostřednictvím jiné osoby. Sektorovým zadavatelem je osoba vykonávající některou z relevantních činností (relevantní činnosti jsou vymezeny v § 4), pokud: tuto relevantní činnost vykonává na základě zvláštního či výhradního práva nebo nad touto osobou může veřejný zadavatel přímo či nepřímo uplatňovat dominantní vliv; dominantní vliv veřejný zadavatel uplatňuje v případě, že disponuje většinou hlasovacích práv sám či na základě dohody s jinou osobou, nebo jmenuje či volí více než polovinu členů v jejím statutárním, správním, dozorčím či kontrolním orgánu. Centrálním zadavatelem je veřejný zadavatel, který provádí centralizované zadávání, spočívající v tom, že: pro jiného zadavatele pořizuje dodávky či služby, jež jsou předmětem veřejných zakázek, které následně prodává jiným zadavatelům za cenu nikoliv vyšší, než za kterou byly dodávky či služby pořízeny, nebo provádí zadávací řízení a zadává veřejnou zakázku na dodávky, služby či stavební práce na účet jiných zadavatelů. 70
Podnikatel a orgány veřejné správy
Institut centrálního zadavatele umožňuje zadavatelům pořizovat zboží, služby či stavební práce prostřednictvím centrálního zadavatele, aniž by sami museli podstupovat zadávací řízení. To je naopak úkolem centrálního zadavatele. Centrálním zadavatelem může být výhradně veřejný zadavatel, přičemž zákon dále neomezuje, která osoba centrálním zadavatelem bude. Zadavatelé uzavírají s centrálním zadavatelem před zahájením centralizovaného zadávání smlouvu, ve které upraví podmínky související s centralizovaným zadáváním. Odpovědnost za řádný průběh celého zadávacího řízení nese centrální zadavatel. Druhy veřejných zakázek Veřejnou zakázkou je zakázka realizovaná na základě smlouvy mezi zadavatelem a jedním či více dodavateli, jejímž předmětem je úplatné poskytnutí dodávek či služeb nebo úplatné provedení stavebních prací. Veřejná zakázka musí být realizována na základě písemné smlouvy. Veřejné zakázky se podle předmětu dělí na: veřejné zakázky na dodávky, veřejné zakázky na služby, veřejné zakázky na stavební práce. Veřejné zakázky se podle výše jejich předpokládané hodnoty dělí na: nadlimitní veřejné zakázky, podlimitní veřejné zakázky , veřejné zakázky malého rozsahu. Nadlimitní veřejnou zakázkou se rozumí veřejná zakázka, jejíž předpokládaná hodnota bez daně z přidané hodnoty dosáhne nejméně finančního limitu stanoveného prováděcím právním předpisem (nařízení vlády č. 77/2008 ve znění nařízení č. 474/2009 Sb., o stanovení finančních limitů pro účely zákona o veřejných zakázkách) pro jednotlivé kategorie zadavatelů, oblasti a druhy veřejných zakázek, případně kategorie dodávek nebo služeb. Prováděcí právní předpis stanoví rovněž seznam zboží pořizovaného Českou republikou - Ministerstvem obrany, pro které platí zvláštní finanční limit, a výši tohoto limitu. Podlimitní veřejnou zakázkou se rozumí veřejná zakázka, jejíž předpokládaná hodnota činí v případě veřejné zakázky na dodávky nebo veřejné zakázky na služby nejméně 1 000 000 Kč bez daně z přidané hodnoty nebo v případě veřejné zakázky na stavební práce nejméně Kč 3 000 000 Kč bez daně z přidané hodnoty a nedosáhne finančního limitu pro nadlimitní zakázku. Veřejnou zakázkou malého rozsahu se rozumí veřejná zakázka, jejíž předpokládaná hodnota nedosáhne v případě veřejné zakázky na dodávky nebo veřejné zakázky na služby 1 000 000 Kč bez daně z přidané hodnoty nebo v případě veřejné zakázky na stavební práce 3 000 000 Kč bez daně z přidané hodnoty. Zadavatel nesmí rozdělit předmět veřejné zakázky tak, aby tím došlo ke snížení předpokládané hodnoty pod stanovené finanční limity. Je-li veřejná zakázka rozdělena na části, je pro stanovení předpokládané hodnoty rozhodující součet předpokládaných hodnot všech částí veřejné zakázky. 71
modulu Právní aspekty v podnikání
Zadávací řízení Zadávací řízení (výběrové řízení) zabezpečuje soutěž při výběru nejvhodnější nabídky. Je to formalizovaný postup, kterým je vybírán dodavatel veřejné zakázky. Zadávací řízení se zahajuje výhradně způsoby stanovenými v zákoně. Zadávací řízení se zahajuje dvěma základními formami, buďto uveřejněním oznámení o zahájení zadávacího řízení, nebo je zadávací řízení zahajováno výzvou. Zadávací řízení má následující fáze: zveřejnění zadání (včetně kritérií posuzování nabídek) odevzdání obálek otevření obálek posouzení nabídek zveřejnění výsledků Druhy zadávacích řízení Zákon o veřejných zakázkách upravuje tyto druhy zadávacích řízení: otevřené řízení (§ 27), užší řízení (§ 28), jednací řízení s uveřejněním (§ 29), jednací řízení bez uveřejnění (§ 34), soutěžní dialog (§ 35), zjednodušené podlimitní řízení (§ 38). Možnost použití jednotlivých zadávacích řízení závisí na dvou skutečnostech. Tou první je, do které kategorie zadavatel spadá (zda jde o zadavatele veřejného, dotovaného či sektorového), tou druhou potom, v případě některých zadávacích řízeních rovněž fakt, zda jsou naplněny zákonné podmínky pro jejich použití.
3.7 Úkol k textu Prostudujte si zákon č. 137/2007 Sb., o veřejných zakázkách, a zjistěte podmínky pro uplatnění jednotlivých druhů zadávacího řízení.
Kvalifikační požadavky Kvalifikační předpoklady představují podmínky nebo vlastnosti, které musí splnit každý dodavatel, který se uchází o plnění veřejné zakázky. Kvalifikační předpoklady jsou sdruženy ve 4 skupinách. Jedná se o základní kvalifikační předpoklady, profesní kvalifikační předpoklady, ekonomické a finanční kvalifikační předpoklady a technické kvalifikační předpoklady. Požadavky na prokázání splnění kvalifikace stanoví zadavatel v oznámení či výzvě o zahájení zadávacího řízení.
72
Podnikatel a orgány veřejné správy
Základní kvalifikační předpoklady slouží k ověření, zda dosavadní provozování obchodů ze strany dodavatele bylo bezproblémové a jedná se o zdravou společnost. Základní kvalifikační předpoklady jsou prokazovány většinou prostřednictvím čestného prohlášení. Dalším dokumentem, který musí dodavatel předložit je výpis z rejstříků trestů osob oprávněných jednat jménem dodavatele a prohlášení Správy sociálního zabezpečení o neexistenci nedoplatku na pojistném a dále prohlášení místně příslušného finančního úřadu o neexistenci daňových nedoplatků. Profesní kvalifikační předpoklady jsou představovány především předložením výpisu z obchodního rejstříku a dokladu o oprávnění k podnikání dle zvláštních právních předpisů, což je ve většině případů výpis ze živnostenského rejstříku. Ekonomické kvalifikační předpoklady se prokazují zejména pojistnou smlouvou prokazující pojištění dodavatele za škodu způsobenou dodavatelem třetí osobě, dále poslední rozvahou společnosti a údajem o celkovém obratu dodavatele a případně také obrat dosažený ve vztahu k předmětu veřejné zakázky. Technické kvalifikační předpoklady pak slouží zejména k prokázání schopnosti dodavatele plnit veřejnou zakázku po technické stránce. Dodavatel tak je zejména povinen předložit seznam významných dodávek, které již v minulosti plnil, dále předložit seznam techniků, kteří se budou na plnění zakázky podílet, či případné předložení vzorků poptávaného výrobku. Kvalifikační předpoklady musí splňovat sám dodavatel, který se uchází o plnění veřejné zakázky. V případě, že není schopen dodavatel prokázat splnění ekonomických a technických kvalifikačních předpokladů je možné, aby dané kvalifikační předpoklady splnil prostřednictvím subdodavatele. S takovým subdodavatelem je dodavatel povinen sepsat smlouvu, kterou si smluvní strany upraví podmínky poskytnutí plnění nebo věcí či práv pro plnění zakázky ze strany subdodavatele. Subdodavatel, kterým je prokazována kvalifikace musí také prokázat, že není veden na seznamu osob se zákazem plnění veřejných zakázek a také musí předložit výpis ze obchodního rejstříku. Podání nabídky Nabídka musí obsahovat dokumenty požadované zákonem a zadávací dokumentací k prokázání kvalifikace a dále návrhy smluv podepsané dodavatelem. Obsahová a formální úplnost nabídky a správnost předložených dokumentů je zadavatelem posuzována nejdříve. Dodavatel je oprávněn podat zadavateli pouze jednu nabídku. Tentýž subjekt se však může účastnit v různých nabídkách podaných zadavateli jako subdodavatel. Nabídka podaná dodavatelem nesmí obsahovat varianty, musí být podána písemně a musí být podána v zalepené obálce zajištěné proti manipulaci. Hodnocení nabídek Hodnocení nabídek provádí komise ustanovená zadavatelem. Otevírání obálek je veřejné a mohou se ho účastnit jak zástupci dodavatelů, kteří se o zakázku ucházejí tak i nezúčastněné osoby. Hodnotící komise nejprve posoudí úplnost nabídek, tedy jestli
73
modulu Právní aspekty v podnikání
obsahují všechny dokumenty požadované zadavatelem v zadávací dokumentaci. Následně jsou posuzovány jednotlivé dokumenty, jestli skutečně prokazují splnění požadované kvalifikace. Nabídka je hodnocena dle kritérií stanovených zadavatelem při vyhlášení zakázky. Zadavatel může hodnotit předložené nabídky dle nejnižší nabídkové ceny nebo dle ekonomické výhodnosti nabídky, kdy je stanoveno několik samostatných hodnotících kritérií. Při hodnocení nabídek podle ekonomické výhodnosti musejí dílčí hodnotící kritéria vyjadřovat vztah užitné hodnoty a ceny a musejí se vztahovat k nabízenému plnění veřejné zakázky. Zpráva o posouzení a hodnocení nabídek musí povinně obsahovat „popis hodnocení jednotlivých nabídek v rámci všech hodnotících kritérií", což by mělo přispět k přezkoumatelnosti provedeného hodnocení. Po vyhodnocení nabídek zadavatel rozhodne o pořadí nabídek a vyhlásí vítěznou nabídku. Na dodržování zákona při výběrovém řízení dohlíží Úřad pro ochranu hospodářské soutěže. Ten přezkoumává zákonnost úkonů zadavatele s cílem zajistit zachování obecných zásad platných pro výběrové řízení. Uchazeč o veřejnou zakázku, který se cítí postupem zadavatele poškozen na svých právech, může podat zadavateli zdůvodněné námitky proti jeho postupu. Pokud tento postup nevedek vyřešení sporu mezi uchazečem a zadavatelem, může se uchazeč obrátit se stížností na Úřad pro ochranu hospodářské soutěže. Elektronická tržiště Elektronické tržiště je webová aplikace, která umožňuje elektronické zadávání veřejných zakázek ve stanovených zadávacích řízeních. E-tržiště je plně elektronický systém, všechny úkony v zadávacím řízení provádí zadavatel i dodavatel v elektronické podobě. V rámci soustavy Národní infrastruktury pro elektronické zadávání veřejných zakázek (NIPEZ) bude existovat několik e-tržišť. Ministerstvo pro místní rozvoj v roce 2011 udělilo pět koncesí pro provoz elektronických tržišť. Věstník veřejných zakázek Věstník je centrální místo, kde se zveřejňují všechny nadlimitní a podlimitní zakázky pro celou pro celou ČR. Věstník veřejných zakázek zajišťuje uveřejňování informací povinně uveřejňovaných zadavatelem, které jsou uvedeny v zákoně o veřejných zakázkách, koncesním zákoně a jejichž realizace je upravena v Nařízení Komise (EU) č. 842/2011 ze dne 27. srpna 2011 a v prováděcích předpisech k uvedeným zákonům.
KONTROLNÍ OTÁZKY Vymezte pojem veřejná správa.
74
Podnikatel a orgány veřejné správy
Uveďte orgány vykonávající veřejnou správu. Vymezte rozdíl mezi státní správou a samosprávou. Charakterizujte obecní zřízení. Uveďte orgány obce a kraje a jejich pravomoce. Co rozumíte pod pojmem přenesená působnost orgánů územní samosprávy? Vymezte normotvornou činnost orgánů územní samosprávy. Charakterizujte správní řízení. Vymezte základní zásady správního řízení. Uveďte a charakterizujte druhy správních rozhodnutí. Uveďte opravné prostředky proti rozhodnutím správních orgánů. Charakterizujte správní soudnictví. Co je to kasační stížnost? Vymezte postavení a pravomoce Veřejného ochránce práv. Uveďte právní předpis, který upravuje právo občanů na informace a které subjekty jsou povinny tyto informace poskytnout. Definujte přestupek a sankce za jeho spáchání. Kdo rozhoduje o přestupcích? Vymezte rozdíl mezi přestupkem a správním deliktem. Kdo rozhoduje o správním deliktu? Definujte veřejné zakázky. Uveďte a stručně charakterizujte jednotlivé druhy zadávacího řízení.
SHRNUTÍ KAPITOLY Veřejná správa je činnost státu nebo jiného státem zmocněného subjektu, která není zákonodárstvím, soudnictvím ani vládnutím v politickém smyslu. Státní správa je součásti veřejné správy a je uskutečňována prostřednictvím státních orgánů případně orgánů, na které byl její výkon z rozhodnutí státu zákonem přenesen. Přenesenou působností rozumíme výkon státní správy obcemi a kraji (případně i jinými subjekty). Územní samospráva je veřejná správa uskutečňována jiným subjektem než je stát. Jedinými subjekty územní samosprávy jsou obce a kraje. Obec je samostatně spravována zastupitelstvem obce, dalšími orgány obce 75
modulu Právní aspekty v podnikání
jsou rada obce, starosta, obecní úřad. Správní řád je právní předpis, který upravuje postup orgánů moci výkonné, orgánů územně samosprávných celků a jiných orgánů právnických a fyzických osob, pokud vykonávají působnost v oblasti veřejné správy. Výsledkem správního řízení je vydání správního rozhodnutí (individuální správní akt). Náležitostí rozhodnutí jsou výrok, odůvodnění a poučení o opravném prostředku. Účastník správního řízení má právo domáhat se přezkoumání rozhodnutí jiným orgánem, nadřízeným tomu, kdo rozhodoval v prvním stupni. K tomu slouží řádné a mimořádné opravné prostředky. Občané mají právo na základě zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, požadovat po státních orgánech informace o jejich činnosti. Veřejný ochránce práv chrání osoby před jednáním úřadů a dalších institucí, pokud je toto jednání v rozporu s právem, neodpovídá principům demokratického právního státu a dobré správy nebo jsou úřady nečinné. Veřejný ochránce práv nemá k dispozici v podstatě žádné donucovací prostředky, může vést nezávislá šetření, ale nemůže nahrazovat činnost orgánů státní správy a nemůže rušit nebo měnit jejich rozhodnutí. Při zjištění pochybení však může od úřadů či institucí požadovat, aby zjednaly nápravu. Přestupkem je zaviněné jednání, které porušuje nebo ohrožuje zájem společnosti a je za přestupek výslovně označeno v zákoně č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, nebo jiném zákoně, nejde-li o jiný správní delikt postižitelný podle zvláštních právních předpisů anebo o trestný čin. Odpovědným za přestupek je pouze fyzická osoba starší 15 let a osoba příčetná. O přestupcích rozhodují orgány státní správy nebo územní samosprávy. Za přestupek lze uložit tyto sankce: napomenutí, pokutu, zákaz činnosti. Přestupek lze projednat také uložením pokuty v blokovém řízení, jestliže je přestupek spolehlivě zjištěn, nestačí domluva a obviněný z přestupku je ochoten pokutu zaplatit. Proti uložení pokuty v blokovém řízení se nelze odvolat. Přestupek nelze projednat, pokud od jeho spáchání uplynul jeden rok. Přestupku se nemůže dopustit právnická osoba. Právnická osoba, stejně jako osoba fyzická – podnikatel, se však může dopustit tzv. jiného správního deliktu. Jiným správním deliktem se rozumí protiprávní jednání právnické osoby nebo fyzické osoby – podnikatele, za které ukládá správní orgán sankci
76
Podnikatel a orgány veřejné správy
stanovenou zvláštním zákonem. Odpovědnost za přestupek je budována na principu subjektivní odpovědnosti, odpovědnost za správní delikt na principu objektivní odpovědnosti. Veřejnou zakázkou je zakázka realizovaná na základě smlouvy mezi zadavatelem a jedním či více dodavateli, jejímž předmětem je úplatné poskytnutí dodávek či služeb nebo úplatné provedení stavebních prací. Postup při zadávání veřejných zakázek upravuje zákon č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, v platném znění.
STUDIJNÍ LITERATURA 3
Tomancová, J. a kol.: Základy práva (nejen) pro školy. Boskovice: ALBERT, 2007. ISBN 80-7326-110-3
4
Právní předpisy: Zákon č. 200/1990 Sb., o přestupcích (přestupkový zákon), v platném znění Zákon č. 552/1991 Sb., o státní kontrole, v platném znění Zákon č. 166/1993 Sb., o Nejvyšším kontrolním úřadu, v platném znění Zákon č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, v platném znění Zákon č. 349/1999 Sb., o Veřejném ochránci práv, v platném znění Zákon č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), v platném z nění Zákon č. 129/2000 Sb., o krajích (krajské zřízení), v platném znění Zákon č. 131/2002 Sb., o řešení kompetenčních sporů, v platném znění Zákon č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, v platném znění Zákon č. 314/2002 Sb., o stanovení obcí s pověřeným obecním úřadem a stanovení obcí s rozšířenou působností, v platném znění Zákon č. 500/2004 Sb., správní řád, v platném znění, v platném znění Zákon č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, v platném znění
77
modulu Právní aspekty v podnikání
4
Problematika ochrany spotřebitele
ÚVOD Ochrana spotřebitele je novou právní disciplínou, která se v ČR začala rozvíjet po roce 1990 v souvislosti s rozvojem soukromoprávních vztahů. Rozvoj těchto vztahů si vyžádal vyšší míru ochrany spotřebitele jako slabšího článku spotřebitelskoprávního vztahu. Zejména po roce 2000 byla přijata celá řada právních norem, které výrazně přispěly ke zvýšení ochrany spotřebitele. Na druhé straně se však stále potýkáme s nízkou informovaností spotřebitelů o jejich právech a povinnostech. V důsledku toho nejsou spotřebitelé schopni ubránit se nepoctivým praktikám některých obchodníků. Tato kapitola vás proto seznámí se základními právy a povinnostmi spotřebitelů, institucionálním zabezpečením jejich ochrany a nástroji, kterými se mohou bránit.
CÍLE KAPITOLY Po prostudování této kapitoly a vypracování úkolů budete UMĚT: Orientovat se v právních normách na ochranu spotřebitele. Definovat základní pojmy v oblasti ochrany spotřebitele (spotřebitel, dodavatel, spotřebitelské smlouvy). Rozlišit soukromoprávní a veřejnoprávní úpravu ochrany potřebitele. Definovat základní práva a povinnosti spotřebitele a dodavatele. Definovat pravidla pro uplatnění práv z odpovědnosti za vady. Orientovat se v problematice právní regulace reklamy. Po prostudování této kapitoly a vypracování úkolů ZÍSKÁTE: Přehled o právní úpravě ochrany spotřebitele v ČR a EU. Informace o institucionálním zabezpečení ochrany spotřebitele. Informace o právech a povinnostech spotřebitele a dodavatele. Informace o nárocích vyplývajících z odpovědnosti za vady. Přehled o pravidlech reklamní praxe. Po prostudování této kapitoly a vypracování úkolů BUDETE SCHOPNI: Rozlišit spotřebitelské a jiné smlouvy. Stanovit, jakým právním předpisem se dané smlouvy řídí. Uplatnit soukromoprávní i veřejnoprávní obranu práv spotřebitele. V případě vadného plnění uplatnit nároky z odpovědnosti za vady. Posoudit, zda navržená reklama je v souladu s právními předpisy a etickým
78
Problematika ochrany spotřebitele
kodexem reklamy.
4.1 Ochrana spotřebitele Základním cílem ochrany spotřebitele je dosáhnout stability a větší transparentnosti ve vztazích mezi spotřebiteli a dodavateli, zajistit, aby spotřebitelé byli dostatečně informováni o vlastnostech výrobků, o svých právech při koupi zboží a o možnostech, jak uplatňovat na trhu své ekonomické zájmy. Dobře informovaný spotřebitel by měl mít možnost vybrat si dobré a kvalitní zboží, o kterém má maximum informací. Neměl by být vystavován nebezpečí plynoucímu ze zboží nebo ze služeb, které ohrožují jeho zdraví, nebo nebezpečí plynoucímu z nečestného jednání prodejců.
4.1.1
Právo ochrany spotřebitele a Evropská unie
Ochrana spotřebitele zesílila v České republice po vstupu do Evropské unie. Problematika ochrany spotřebitele je v rámci EU upravena jak na úrovni práva primárního (představují ho zakladatelské smlouvy Společenství), tak na úrovni práva sekundárního (představují ho nařízení, směrnice, rozhodnutí, doporučení a stanoviska). Právo ochrany spotřebitele je upraveno v čl. 153 Smlouvy ES (bylo zde doplněno až Maastrichtskou smlouvou). Smlouva stanoví, že “Společenství přispívá k dosažení vysoké ochrany spotřebitele přijímáním harmonizačních opatření směřujících k dotváření trhu dle článku 95, prováděním činností, které doplňují politiku členských států v oblasti ochrany zdraví, bezpečnosti a hospodářských zájmů spotřebitelů, jakož i poskytováním odpovídajících informací. Členské státy mohou přijmout přísnější ochranná opatření, než jaká vyplývají z činnosti Společenství. Taková opatření musí být slučitelná s právem ES a notifikována Komisi.” 8 Velmi podrobná právní úprava ochrany spotřebitele je obsažena v právu sekundárním. “Tato právní úprava je systematicky tříděná do několika kategorií: 1. Ochrana zdraví a bezpečnosti spotřebitele: Směrnice o odpovědnosti za výrobek (směrnice č. 85/374/EHS, o sblížení zákonů, nařízení a správních aktů členských států týkajících se odpovědnosti za vadné výrobky). Do českého právního řádu byla imlementována zákonem č. 59/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou vadou výrobku. Směrnice č. 92/56/EHS, o všeobecné bezpečnosti výrobků. Do českého právního řádu byla implementována zákonem č. 102/2001 Sb., o obecné bezpečnosti výrobků. 2. Ochrana hospodářských a výchovy spotřebitele:
zájmů
spotřebitelů,
podpora
informovanosti
Směrnice č. 84/450/EHS, o klamavé reklamě. Do českého právního řádu byla implementována § 45 obchodního zákoníku. 8
Hulva, T.: Právo ochrany spotřebitele pro neprávníky. Praha: ASPI, a.s., 2006, str.31
79
modulu Právní aspekty v podnikání
Směrnice č. 97/55/EHS, kterou se mění směrnice č. 84/450/EHS, byla do českého právního řádu implementována zákonem č. 370/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník a další zákony (§ 50a obchodního zákoníku – srovnávací reklama). Směrnice č. 85/577/EHS, o ochraně spotřebitele při smlouvách sjednávaných mimo obchodní provozovnu. Do českého právního řádu byla implementována zákonem č. 367/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, a některé další zákony (§ 57 OZ). Směrnice č. 90/314/EHS, o pojištění cestovních kanceláří, byla do českého právního řádu implementována zákonem č. 159/1999 Sb., o některých podmínkách podnikání v oblasti cestovního ruchu. Směrnice č. 87/102/EHS, o sbližování právních a správních předpisů členských států týkajících se spotřebitelského úvěru. Do českého právního řádu byla implementována zákonem č. 321/2001 Sb., o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru. Směrnice č. 93/13/EHS, o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. Do českého právního řádu byla implementována zákonem č. 367/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, a některé další zákony (§ 53 a násled. OZ). Směrnice č. 97/7/ES, o ochraně spotřebitele v případě smluv uzavřených na dálku. Do českého právního řádu byla implementována zákonem č. 367/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, a některé další zákony (§ 53a násled. OZ). Směrnice č. 1999/44/ES, o určitých aspektech prodeje spotřebního zboží a záruk u spotřebního zboží. Do českého právního řádu byla implementována zákonem č. 136/2002 Sb., kterým se mění zákon č. 40/1964 Sb., a zákon č. 65/1965 Sb., zákoník práce. Směrnice č. 98/6/ES, o ochraně spotřebitele při uvádění cen zboží nabízeného spotřebitelům. Do českého právního řádu byla implementována zákonem č. 124/2003 Sb., kterým se mění zákon č. 536/1990 Sb., o cenách. Směrnice č. 2000/31/ES, o určitých aspektech služeb v informační společnosti zejména elektronického obchodu v rámci vnitřního trhu byla do českého právního řádu implementována zákonem č. 481/2004 Sb., o některých službách informační společnosti a o změně některých zákonů (§ 53a OZ). Směrnice č. 2002/19/ES, č. 2002/20/ES, č. 2002/21/ES, č. 2002/22/ES, č. 2002/58/ES, č. 2002/77/ES, č. 1999/5/ES, které byly přijaty v souvislosti s elektronickými komunikacemi, ochranou osobních údajů aj., byly do českého právního řádu implementovány zákonem č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích. Směrnice č. 94/47/ES, o ochraně spotřebitele v souvislosti s některými aspekty smluv upravujících nabytí užívacího práva k nemovitostem na časový úsek (tzv. timesharing). Do českého právního řádu byla
80
Problematika ochrany spotřebitele
implementována zákonem č. 135/2002 Sb., kterým se mění zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (§ 58 a násled. OZ).”9
4.1.2 Základní právní předpisy v oblasti ochrany spotřebitele Zákon č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů Zákon stanoví některé podmínky významné pro ochranu spotřebitele při prodeji zboží nebo výrobků a poskytování služeb. Obsahem zákona je především úprava povinností dodavatelů při prodeji výrobků a poskytování služeb a kontrola dodržování těchto povinností. Upravuje rovněž úkoly veřejné správy v oblasti ochrany spotřebitele a oprávnění sdružení spotřebitelů nebo jiných právnických osob založených k ochraně spotřebitele. Zákon č. 59/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou vadou výrobku Zákon upravuje odpovědnost výrobce za škodu způsobenou vadným či nebezpečným výrobkem. Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů Občanský zákoník upravuje spotřebitelské smlouvy, práva a povinnosti jejich účastníků. Zákon č. 64/1986 Sb., o České obchodní inspekci, ve znění pozdějších předpisů Zákon upravuje postavení České obchodní inspekce, vymezuje její kompetence, včetně stanovení oprávnění jejich pracovníků při kontrolní činnosti. Zákon č. 102/2001 Sb., o obecné bezpečnosti výrobků a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů Účelem tohoto zákona je zajistit, aby výrobky uváděné na trh nebo do oběhu byly z hlediska bezpečnosti a ochrany zdraví pro spotřebitele bezpečné. Zákon č. 22/1997 Sb., o technických požadavcích na výrobky, ve znění pozdějších předpisů Zákon stanoví technické požadavky na výrobky, které by mohly ve zvýšené míře ohrozit zdraví nebo bezpečnost osob, majetek nebo životní prostředí a práva a povinnosti osob, které uvádějí na trh, distribuují případně uvádějí do provozu tyto výrobky.
9
Hulva, T.: Právo ochrany spotřebitele pro neprávníky. Praha: ASPI, a.s., 2006, str. 31-32
81
modulu Právní aspekty v podnikání
4.2 Spotřebitelské smlouvy „Ustanovení o spotřebitelských smlouvách byla do našeho právního řádu vložena v souvislosti se vstupem ČR do Evropské unie. Tato ustanovení ochraňují spotřebitele před nepřiměřenými podmínkami ve smlouvách, při uzavírání smluv prostřednictvím prostředků komunikace na dálku (tzv. distanční smlouvy) a smluv uzavřených mimo provozovnu. Zvláštní ochrana je poskytnuta spotřebitelům, kteří chtějí uzavřít tzv. timesharingovou smlouvu, tedy smlouvu o užívání budovy nebo její části na časový úsek.“10 ZAPAMATUJTE SI Spotřebitelskými smlouvami jsou smlouvy kupní, smlouvy o dílo, případně jiné smlouvy, pokud smluvními stranami jsou na jedné straně spotřebitel a na druhé straně dodavatel (§ 53 OZ). Spotřebitelem je fyzická osoba, která při uzavírání a plnění smlouvy nejedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti nebo v rámci samostatného výkonu svého povolání. Dodavatelem je osoba, která při uzavírání a plnění smlouvy jedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti. Smluvní ujednání spotřebitelských smluv se nemohou odchýlit od zákona v neprospěch spotřebitele. Spotřebitel se zejména nemůže vzdát práv, které mu zákon poskytuje, nebo jinak zhoršit své smluvní postavení. Spotřebitelské smlouvy nesmějí obsahovat ujednání, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran. 4.2 Úkol k textu Prostudujte si § 56 občanského zákoníku a zjistěte, která smluvní ujednání ve spotřebitelských smlouvách jsou pokládána za nepřípustná.
Nepřiměřených podmínek ve smlouvě se musí spotřebitel dovolat (jedná se o tzv. relativní neplatnost – tzn., že tato ujednání se považují za platná, pokud se spotřebitel nedovolá jejich neplatnosti).
4.2.1 Distanční smlouvy Distanční smlouvy jsou smlouvy uzavřené za pomocí použití prostředků komunikace na dálku bez fyzické přítomnosti smluvních stran (např. prostřednictvím teleshoppingu, internetu, telefonu, katalogu apod.). 10
Tomančáková, B.: Ochrana spotřebitele v praxi se vzory a příklady.Praha:Linde,2008, str.79
82
Problematika ochrany spotřebitele
Zákon stanoví u těchto smluv zvýšenou ochranu spotřebitele zejména z toho důvodu, že spotřebitel neměl možnost se se zbožím seznámit v okamžiku uzavření smlouvy. Dodavateli je zde zákonem uložená tzv. informační povinnost (§ 53, odst. 3-4 OZ). Blíže bude o této informační povinnosti pojednáno v kap. 5 - Právní aspekty elektronického obchodování. V rámci zvýšené ochrany spotřebitele je kromě informační povinnosti stanoveno také právo spotřebitele na odstoupení od smlouvy. Vzhledem k tomu, že spotřebitel nemá možnost si výrobek, který chce zakoupit, prohlédnout nebo vyzkoušet předem, má možnost odstoupit od smlouvy bez uvedení důvodu a bez jakékoliv sankce. Odstoupit od smlouvy může písemně do 14 dnů od převzetí plnění. Pokud mu dodavatel neposkytl informace o možnosti odstoupení od smlouvy, prodlužuje se tato lhůta na 3 měsíce od převzetí plnění. Pokud během této lhůty budou spotřebiteli informace řádně předány, dochází k ukončení této tříměsíční lhůty a začíná běžet čtrnáctidenní lhůta. V této lhůtě musí být písemné oznámení o odstoupení od smlouvy doručeno dodavateli (nestačí tedy v poslední den lhůty oznámení odeslat). Odstoupení od smlouvy je jednostranný právní úkon spotřebitele, souhlas dodavatele není nutný. Dodavatel je povinen spotřebiteli vrátit to, co již za zboží nebo službu zaplatil. Dodavatel je povinen vrátit zaplacené finanční částky nejpozději do 30 dnů od odstoupení od smlouvy. Občanský zákoník stanoví okruh smluv, od kterých není možno odstoupit. Jde např. o smlouvy o dodávce audio/video nahrávek, počítačových programů (v případě porušení jejich originálního obalu), smlouvy na dodávku zboží upraveného podle požadavků spotřebitele nebo pro jeho osobu, zboží, které podléhá rychlé zkáze, opotřebení nebo zastarání, na dodávku novin, periodik a časopisů, spočívajících ve hře nebo loterii. Nepatří sem ani smlouvy na poskytování služeb, pokud s jejich plněním bylo se souhlasem spotřebitele započato před uplynutím lhůty 14 dnů do převzetí plnění. Speciální ochrana se nevztahuje ani na smlouvy uzavírané prostřednictvím prodejních automatů, veřejných telefonů, smluv uzavíraných na výstavbu či prodej nemovitostí, na smlouvy uzavírané na základě dražeb, smlouvy na dodávku potravin, nápojů nebo jiného zboží běžné spotřeby dodávaného stálými doručovateli do domácnosti nebo sídla spotřebitele, smluv o ubytování, dopravě, stravování nebo využití volného času, pokud dodavatel poskytuje tato plnění v určeném termínu nebo době.
4.2.2 Smlouvy o finančních službách Smlouvami o finančních službách uzavíraných na dálku se rozumí smlouvy týkající se bankovních, platebních, úvěrových nebo pojistných služeb, smlouvy týkající se penzijního připojištění, smlouvy týkající se poskytování investičních služeb nebo smlouvy týkající se obchodů na trhu s investičními nástroji. Tyto smlouvy mají v rámci spotřebitelských smluv samostatnou úpravu. Jsou-li uzavírány prostřednictvím komunikace na dálku, stanoví pro ně občanský zákoník specifické povinnosti – viz. § 54b - § 54d OZ. 4.2.2 Úkol k textu Prostudujte si § 54b – § 54d občanského zákoníku a seznamte se s povinnostmi, které 83
modulu Právní aspekty v podnikání
poskytovatelům finančních služeb uzavíraných na dálku ukládá zákon.
4.2.3 Smlouvy uzavřené mimo prostory obvyklé k podnikání dodavatele nebo nemá-li dodavatel žádné stále místo k podnikání Jedná se o smlouvy, které jsou velmi často uzavírané na různých výjezdních akcích či domácích „párty“. V rámci „levného zájezdu“ je spotřebiteli předvedeno zboží, je přesvědčován dodavatelem o jedinečnosti dané nabídky, která se již nebude opakovat. Spotřebitel často této agresivní prodejní technice podlehne a smlouvu podepíše, aniž by měl možnost srovnat zboží s jinými výrobky nebo si obchod rozmyslet. Zákon zde poskytuje spotřebiteli ochranu v podobě práva na odstoupení od smlouvy bez uvedení důvodů. Spotřebitel má právo odstoupit od smlouvy do 14 dnů od uzavření smlouvy. Pokud ještě nedošlo ke splnění dodávky zboží či služeb dodavatelem, může spotřebitel odstoupit od smlouvy do jednoho měsíce. V případě odstoupení od smlouvy je dodavatel povinen spotřebiteli vrátit zaplacené finanční částky, a to do 30 dnů od odstoupení od smlouvy. V případě, že danou finanční částku nevrátí do 30 dnů, může po něm spotřebitel vymáhat i zákonné úroky z prodlení. 4.2.3 Úkol k textu Zjistěte výši a způsob výpočtu zákonných úroků z prodlení.
Dodavatel je povinen písemně spotřebitele upozornit na možnost odstoupit od smlouvy nejpozději při uzavření smlouvy. Písemné upozornění musí obsahovat i označení osoby, u které je třeba toto právo uplatnit. Pokud tuto povinnost dodavatel nesplní, prodlužuje se lhůta k odstoupení od smlouvy na 1 rok od uzavření smlouvy. Právo odstoupit od smlouvy však nemá spotřebitel, který si výslovně sjednal návštěvu dodavatele za účelem objednávky. Toto ustanovení se nevztahuje na případy, kdy je spotřebitel požádán dodavatelem, aby v místě jeho bydliště byla zorganizována předváděcí akce, kam tento spotřebitel pozve další spotřebitele.
4.2.4 Timesharing Timesharing je spotřebitelská smlouva, ve které se sjednává mezi spotřebitelem a poskytovatelem právo užívat budovu nebo její část na jeden nebo více stanovených časových úseků během roku. Smlouva musí být uzavřená na dobu delší než 1 rok. Většina smluv se vztahuje na nemovitosti v různých přímořských či horských letoviscích. Poskytovatel této služby rozdělí užívání nemovitosti na určité časové úseky, které pak prodává spotřebitelům. Každý spotřebitel tak nabývá právo uživat nemovitost po určitý časový úsek. Společně s cenou za užívání nemovitosti však musí zaplatit roční poplatek za údržbu, opravy a úpravy nemovitosti.
84
4.2.3 Smlouvy uzavřené mimo prostory obvyklé k podnikání dodavatele dodavatel žádné stále místo k podnikání
nebo nemá-li
Poskytovatel je povinen výslovně ve smlouvě upozornit spotřebitele na jeho právo odstoupit od smlouvy, na délku lhůty pro odstoupení a na zákaz přijetí záloh nebo jiných plnění nebo jejich zajištění v průběhu lhůty pro odstoupení. Spotřebitel má právo odstoupit od smlouvy do 14 dnů od jejího uzavření bez uvedení důvodů a bez jakékoliv sankce. Spolu se smlouvou je poskytovatel povinen předat spotřebiteli vyplněný formulář pro odstoupení od smlouvy. Pokud mu tento formulář nepředal, činí lhůta pro odstoupení 1 rok a 14 dnů ode dne, kdy byla smlouva uzavřena, popřípadě ode dne, kdy spotřebitel obdržel její vyhotovení, nastal-li tento den později. Je-li spotřebiteli předán řádně vyplněný formulář pro odstoupení od smlouvy písemně do 1 roku ode dne, kdy byla smlouva uzavřena, popřípadě ode dne, kdy spotřebitel obdržel její vyhotovení, nastal- li tento den později, končí lhůta pro odstoupení čtrnáctým dnem od předání formuláře.
4.2.5 Kupní smlouva Kupní smlouva je smlouva, ve které se prodávající zavazuje odevzdat předmět koupě kupujícímu a kupující se zavazuje předmět koupě převzít a zaplatit za něj dohodnutou cenu. Kupní smlouva je upravena v § 588 - § 627 občanského zákoníku. Právní úprava je zde rozdělená na dvě části: a) obecnou kupní smlouvu a b) speciální ustanovení o prodeji zboží v obchodě. Kromě úpravy v občanském zákoníku je důležitá také právní úprava obsažená v zákoně č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele. Tento zákon ukládá prodávajícímu při poskytování služeb a prodeji výrobků tyto povinnosti: 1. Prodávat výrobky ve správné hmotnosti, míře nebo množství. 2. Umožnit spotřebiteli překontrolovat si správnost těchto údajů. 3. Prodávat výrobky a poskytovat služby v předepsané nebo schválené jakosti (pokud je závazně stanovena). Pokud není závazně stanovená, v jakosti obvyklé. 4. Prodávat výrobky a poskytovat služby za ceny sjednané v souladu s cenovými předpisy. 5. Při poskytování služeb nebo prodeji výrobků správně účtovat ceny. 6. Prodávající nesmí při prodeji výrobků nebo poskytování služeb spotřebitele diskriminovat nebo se jinak chovat v rozporu s dobrými mravy. 7. Nikdo nesmí vyrábět, dovážet, vyvážet, nabízet či prodávat výroky nebezpečné svou zaměnitelností s potravinami. 8. Informační povinnost – řádně informovat spotřebitele o vlastnostech prodávaných výrobků nebo charakteru poskytovaných služeb, o způsobu použití a údržby výrobku, o riziku souvisejícímu s poskytovanou službou. 9. Nikdo nesmí klamat spotřebitele, zejména uvádět nepravdivé, nedoložené, neúplné, nepřesné, nejasné, dvojsmyslné nebo přehnané údaje nebo zamlčovat údaje o skutečných vlastnostech výrobků nebo služeb či úrovni nákupních podmínek. 10. Umožňuje-li to povaha výrobků, je prodávající povinen na žádost spotřebitele výrobek předvést.
85
modulu Právní aspekty v podnikání
11. Není-li služba poskytnuta na počkání, je prodávající povinen spotřebiteli vydat potvrzení o převzetí objednávky (označení předmětu služby, její rozsah, jakost, cenu za provedení služby a termín jejího plnění. 12. Na žádost spotřebitele vydat doklad o zakoupení výrobků nebo poskytnutí služby. 13. Při prodeji zboží s následnou dodávkou musí doklad obsahovat také místo určení a datum dodávky. 14. Při prodeji použitých nebo upravovaných výrobků, výrobků s vadou musí být prodávající na tuto skutečnost upozorněn. Tyto výrobky musí být prodávány odděleně od ostatních výrobků. Tyto skutečnosti musí být zřetelně vyznačeny v dokladu o zakoupení výrobků. 15. Prodávající musí zajistit, aby jim prodávané výrobky byly viditelně a srozumitelně označeny: názvem výrobku označením výrobce nebo dovozce, popř. dodavatele údaji o hmotnosti, množství nebo velikosti nebo rozměru údaji o složení materiálu, jde-li o textilní výrobky údaji o materiálech použitých v jejich hlavních částech, jde-li o obuv údajem o datu minimální trvanlivosti, jde-li o potravinářské výrobky, případně o datu použitelnosti, jde-li o potravinářské výrobky podléhající rychlé zkáze Nelze-li prodávané výrobky označit přímo, musí být označeny jiným vhodným způsobem. 16. Všechny informace musí být poskytnuty písemně a v českém jazyce. 17. Jednotlivé informace mohou být poskytnuty v podobě symbolů (piktogramů), které musí být srozumitelné, čitelné a úplné. Pokud byly výrobky označeny piktogramy, je prodávající povinen na požádání vysvětlit nebo vhodně zpřístupnit spotřebiteli jejich význam. 18. Prodávající nesmí odstraňovat ani měnit označení výrobků ani jiné údaje uvedené výrobcem, dovozcem nebo dodavatelem. 19. Zakazuje se neoprávněné používání ekoznačky. 20. Vyžaduje-li to povaha výrobků, je prodávající povinen výrobky prodávat v hygienicky nezávadných obalech nebo je do těchto obalů při prodeji zabalit. Při samoobslužném prodeji je povinen spotřebiteli poskytnout vhodný obalový materiál. 21. Prodávající je povinen informovat spotřebitele o peněžní částce za výkup vratných zálohovaných obalů a tuto informaci na viditelném místě zpřístupnit. O změně částky či ukončení výkupu je povinen informovat spotřebitele min. 30 dnů přede dnem změny či ukončení výkupu. 22. Prodávající je povinen informovat spotřebitele o ceně prodávaných výrobků nebo poskytovaných služeb zřetelným označením výrobku cenou nebo informaci o ceně výrobků či služeb jinak vhodně zpřístupnit. 23. Prodávající je povinen označit provozovnu. 24. Prodávající je povinen spotřebitele řádně informovat o rozsahu, podmínkách a způsobu uplatnění reklamace výrobků či služeb spolu s údaji o tom, kde lze reklamaci uplatnit a o provádění záručních oprav. 25. Při ukončení činnosti v provozovně je prodávající povinen informovat živnostenský úřad o tom, kde lze vypořádat případné závazky.
86
4.2.3 Smlouvy uzavřené mimo prostory obvyklé k podnikání dodavatele dodavatel žádné stále místo k podnikání
nebo nemá-li
26. S výjimkou případů, kdy je k provedení opravy určena jiná osoba, je prodávající povinen přijmout reklamaci v kterékoliv provozovně, v níž je přijetí reklamace možné s ohledem na sortiment prodávaného zboží nebo poskytovaných služeb, případně v sídle či místě podnikání. 27. Prodávající je povinen spotřebiteli vydat písemné potvrzení o tom, kdy spotřebitel právo uplatnil, co je obsahem reklamace a jaký způsob provedení reklamace spotřebitel požaduje. Dále je povinen vydat potvrzení o datu a způsobu vyřízení reklamace, včetně potvrzení o provedení opravy a době jejího trvání, případně písemné odůvodnění zamítnutí reklamace. 28. V provozovně musí být po celou provozní dobu přítomen pracovník pověřený vyřizovat reklamace. 29. Prodávající je povinen o reklamaci rozhodnout ihned, ve složitých případech do tří pracovních dnů. Do této lhůty se nezapočítává doba přiměřená podle druhu výrobků či služby potřebná k odbornému posouzení vady. Reklamace včetně odstranění vady musí být vyřízena do 30 dnů ode dne uplatnění reklamace, pokud se prodávající se spotřebitelem nedohodne na delší lhůtě. Po uplynutí této lhůty lze odstoupit od smlouvy. 30. Při prodeji nebo poskytování služeb mimo obvyklou provozovnu je prodávající povinen písemně spotřebitele informovat, kde může i po ukončení takového prodeje nebo poskytování služeb uplatnit reklamaci. 31. Odpovědnost za vady, záruční doby a nároky z odpovědnosti za vady upravuje občanský zákoník. 32. Zákon stanoví zákaz používání nekalých obchodních praktik. Za nekalé obchodní praktiky jsou považovány zejména klamavé a agresivní obchodní praktiky.
4.2.5 Úkol k textu Seznamte se s případy klamavých a agresívních obchodních praktik, které jsou vymezeny v příloze č. 1 a 2 zákona na ochranu spotřebitele. Uveďte konkrétní příklady klamavé či agresivní obchodní praktiky, se kterou jste se osobně setkali.
Dozor nad dodržováním zákona na ochranu spotřebitele provádí především Česká obchodní inspekce, ale také i Státní potravinářská a zemědělská inspekce, orgány ochrany veřejného zdraví, orgány veterinární správy, obecní živnostenské úřady. Za porušení výše uvedených povinností je možné uložit pokutu až do výše 1 000 000 korun, za opakované porušení až do výše 2 000 000 korun.
4.2.6 Odpovědnost za vady U prodeje zboží v obchodě se uplatňuje jednak zákonná odpovědnost za vady (tj. odpovědnost za vady, které už existovaly v době převzetí věci, s výjimkou vad, na které byla poskytnuta sleva), tak i odpovědnost záruční (tj. odpovědnost za vady, které se vyskytnou po převzetí věci v záruční době). Záruční odpovědnost se neuplatňuje u věcí, které se rychle kazí, a u prodeje použitých věcí. Záruční doba na spotřební zboží je 24 měsíců.
87
modulu Právní aspekty v podnikání
Záruka se nevztahuje na opotřebení věci způsobené jejím obvyklým užíváním. Je řada výrobků, které mají sice dvouletou záruční lhůtu, ale jejich životnost je kratší, protože je např. používáme i několikrát denně (zubní kartáček, propisovací tužka). Nelze také reklamovat vady vzniklé nešetrným zacházením (zničené tenisky do tělocvičny nošené venku v dešti), nedostatečnou údržbou nebo nedodržením návodu (zapojení elektrického spotřebiče na vyšší než požadované napětí). Záruční doba začíná běžet ode dne převzetí věci kupujícím. Pokud má zakoupenou věc uvést do provozu jiný podnikatel, začne záruční doba běžet až ode dne uvedení do provozu, pokud kupující objednal uvedení do provozu nejpozději do tří týdnu od převzetí věci a k provedení služby poskytl potřebnou součinnost. Vymění-li prodávající spotřebiteli věc za novou, začne běžet záruční doba znovu od převzetí nové věci. Totéž platí, dojde-li k výměně součástky, na kterou byla poskytnuta záruka.
4.2.7 Nároky z odpovědnosti za vady Pokud se vada projeví do 6 měsíců od převzetí věci (hovoříme o tzv. rozporu s kupní smlouvou), má se za to, že tato vada již existovala při převzetí (pokud to neodporuje povaze věci nebo pokud se neprokáže opak). Jde o tzv. rozšířenou zákonnou odpovědnost. Kupující má v tomto případě nárok na bezplatné odstranění vady nebo výměnu věci, a to podle požadavku kupujícího bez ohledu na charakter vady. Pokud tento postup není možný, může kupující požadovat přiměřenou slevu z ceny nebo od smlouvy odstoupit. V následujícím 1,5 roce (nebo pokud se prokáže, že věc nemohla mít nebo neměla vadu v okamžiku prodeje) se uplatňuje záruční odpovědnost za vady. Nároky z odpovědnosti za vady jsou zde závislé na charakteru vady. Jde-li o vadu odstranitelnou, může kupující požadovat bezplatné odstranění vady nebo pokud to není neúměrné vadě i výměnu věci. Není-li takový postup možný (např. vada nebyla odstraněna do 30 dnů), může kupující požadovat přiměřenou slevu z ceny nebo od smlouvy odstoupit. Jde-li o vadu neodstranitelnou, která brání řádnému užívání věci, má právo požadovat výměnu věci nebo od smlouvy odstoupit. Totéž právo má také v případě, že se vada vyskytla opětovně po opravě (3 krát stejná vada) nebo má současně větší počet vad (alespoň 3 vady současně). Jde-li o jiné vady neodstranitelné, které nebrání řádnému užívání, má kupující právo požadovat výměnu věci, slevu z ceny nebo může od smlouvy odstoupit. Má-li věc prodávaná za nižší cenu nebo věc použitá vadu, za kterou prodávající odpovídá, má kupující místo práva na výměnu věci právo na přiměřenou slevu. Práva z odpovědnosti za vady věcí, pro které platí záruční doba, zaniknou, nebyla-li uplatněna v záruční době. Práva z odpovědnosti za vady u věcí, které podléhají rychlé zkáze, musí být uplatněna nejpozději v den následující po koupi. U věcí použitých práva z odpovědnosti za vady zaniknou, pokud nebyla uplatněna do 24 měsíců ode dne převzetí věci kupujícím. Prodávající může po dohodě s kupujícím tuto lhůtu zkrátit až na 12 měsíců. Reklamaci lze uplatnit u prodejce, u kterého byla věc koupena. Pokud má prodejce více provozoven, je možno reklamovat v kterékoliv provozovně, v níž je možné reklamaci
88
4.2.3 Smlouvy uzavřené mimo prostory obvyklé k podnikání dodavatele dodavatel žádné stále místo k podnikání
nebo nemá-li
příjmout z ohledem na sortiment prodávaného zboží. Je-li v záručním listu uveden podnikatel určený k opravě (záruční servis), lze reklamaci uplatnit v tomto servisu. Prodejce by měl o reklamaci rozhodnout ihned, ve složitějších případech do tří pracovních dnů, maximálně má na vyřízení reklamace 30 dnů. Pokud tuto lhůtu nedodrží, má kupující právo na výměnu nebo odstoupení od smlouvy. Při reklamaci je prodejce povinen sepsat reklamační protokol, ve kterém musí být uvedeno datum přijetí reklamace, popis vady a požadavky kupujícího. V rámci reklamace lze rovněž požadovat úhradu nákladů spojených s uplatněním reklamace (např. náklady spojené s přepravou vadné věci zpět prodávajícímu, poštovné, balné, znalecký posudek apod.) případně i náhradu vzniklé škody. V provozovně musí být po celou provozní dobu přítomná osoba oprávněna vyřizovat reklamace.
PŘÍKLAD 4.2.7 Po zakoupení automatické pračky došlo po několika měsících používání k závažné poruše. Kupující se rozhodl závadu reklamovat, přičemž zjistil, že prodejna, kde pračku zakoupil, byla zrušena. Jakým způsobem by měl spotřebitel postupovat?
ŘEŠENÍ 1. Samotné zrušení provozovny není z hlediska odpovědnosti za vady prodaného výrobku podstatné. Spotřebitel by si měl prostřednictvím veřejných registrů (obchodní rejstřík, živnostenský rejstřík) ověřit, zda prodávající, se kterým uzavřel kupní smlouvu, pouze nezměnil sídlo. 2. V případě, že prodávajícího nelze v uvedených registrech dohledat, může se obrátit na živnostenský úřad, protože prodávající má povinnost před ukončením své činnosti tuto skutečnost oznámit živnostenskému úřadu a sdělit, u jakého subjektu lze vypořádat případné závazky.
4.2.8 Smlouva o dílo Smlouvou o dílo se zhotovitel zavazuje provést na vlastní nebezpečí pro objednatele dílo a objednatel se zavazuje dílo převzít a zaplatit za něho dohodnutou cenu. Dílem rozumíme výsledek pracovní činnosti (fyzické i duševní) zhotovitele – např. zhotovení věci na zakázku, oprava věci, úprava věci, montáž, vytvoření počítačového programu apod. V občanském zákoníku je smlouva o dílo upravena ve dvou podobách – jako smlouva o zhotovení věci na zakázku a smlouva o úpravě a opravě věci. Podle toho, v jaké podobě je uzavřena, se odvíjejí povinnosti stran, zejména povinnosti z odpovědnosti za vady.11
11
Tomančáková, B a kol.: Ochrana spotřebitele v praxi se vzory a příklady. Praha: Linde, 2008. str. 102
89
modulu Právní aspekty v podnikání
Zhotovení věci na zakázku Účelem této smlouvy je zhotovení věci na zakázku podle konkrétních požadavků spotřebitele. Zhotovitel odpovídá za vady, které měla zhotovená věc při převzetí objednatelem, tak i za vady, které se vyskytnou po převzetí věci v záruční době. Záruční doba je 6 měsíců, u staveb 3 roky. Záruční doba začíná běžet ode dne převzetí věci, pokud ji objednatel převzal později, začíná běžet ode dne, kdy ji měl převzít. Nároky z odpovědnosti za vady jsou závislé na charakteru vady. Má-li zhotovená věc odstranitelnou vadu, může objednatel požadovat bezplatné odstranění vady. Má-li věc vadu neodstranitelnou, která brání řádnému užívání, má objednatel právo na odstoupení od smlouvy. Vyskytne-li se vada opakovaně (třikrát stejná vada) nebo větší počet vad současně (alespoň tři různé vady současně), má objednatel právo odstoupit od smlouvy. Jde-li o vadu neodstranitelnou, která nebrání řádnému užívání, má objednatel právo na slevu z ceny.
Smlouva o úpravě a opravě věci Na základě této smlouvy vzniká objednateli právo, aby mu zhotovitel podle jeho objednávky provedl opravu (činnost, kterou se odstraňují vady) nebo úpravu věci (změna povrchu nebo vlastností věci). Na rozdíl od zhotovení věci je u této smlouvy kratší zákonná záruční lhůta 3 měsíce, u stavebních prací je prodloužená na 18 měsíců. Nároky z odpovědnosti za vady jsou opět závislé na charakteru vady. Je-li věc opravena nebo upravena vadně, má objednatel právo na bezplatné odstranění vady. Zhotovitel je povinen vadu odstranit nejdéle v dohodnuté lhůtě. Nelze-li vadu odstranit nebo neodstraní-li ji zhotovitel v dohodnuté lhůtě, anebo vyskytne-li se vada znovu, má objednatel právo na zrušení smlouvy nebo na přiměřené snížení ceny opravy nebo úpravy. Pro oba typy smlouvy platí, že zhotovitel neodpovídá za vady, jejichž příčinou je vadnost materiálů dodaného k provedení díla objednatelem nebo vadnost věci, která má být opravena nebo upravena, či nevhodnost pokynů objednatele, jestliže ho zhotovitel na vadnost věci či nevhodnost pokynů upozornil a objednatel trvá na provedení díla. Pro reklamaci platí stejná pravidla jako u smlouvy kupní.
4.2.9 Spory z reklamací Pokud prodávající či zhotovitel neuzná nároky spotřebitele z odpovědnosti za vady, nezbude spotřebiteli nic jiného, než obrátit se se svými nároky na soud. Věcně příslušnými k řešení sporů z reklamací jsou okresní soudy. Místně příslušným je okresní soud, v jehož obvodu sídlí prodávající (zhotovitel).
90
4.2.3 Smlouvy uzavřené mimo prostory obvyklé k podnikání dodavatele dodavatel žádné stále místo k podnikání
nebo nemá-li
Soudní řízení se zahajuje na základě žaloby. Náležitosti žaloby upravuje občasnký soudní řád. Žaloba nemusí být sepsána či podána advokátem, spotřebitel si žalobu může sepsat a podat sám. Při podání žaloby je povinen uhradit soudní poplatek. V případě plného úspěchu ve věci přizná soud spotřebiteli náhradu nákladů řízení (soudní poplatek, hotové výdaje účastníků, náklady důkazů, náklady právního zastoupení atd). Ve spotřebitelských smlouvách se často objevují tzv. rozhodčí doložky. Podstatou těchto doložek je, že se spotřebitel s prodávajícím (zhotovitelem) dohodne, že o případných majetkových sporech, které by mezi nimi mohli vzniknout, bude místo soudu rozhodovat jeden nebo víc rozhodců či stálý rozhodčí soud. Sjednává-li se rozhodčí smlouva pro řešení sporů ze spotřebitelských smluv, musí být sjednána samostatně a ne jako součást podmínek, jimiž se řídí smlouva hlavní, jinak je tato doložka neplatná. Před uzavřením rozhodčí smlouvy je podnikatel povinen poskytnout spotřebiteli náležité vysvětlení, aby byl schopen posoudit, jaké důsledky pro něho mohou uzavřením rozhodčí doložky nastat. Náležitým vysvětlením se rozumí vysvětlení všech následků rozhodčí doložky. Rozhodcem určeným rozhodčí doložkou pro řešení sporů ze spotřebitelských smluv může být jen osoba, která je zapsána v seznamu rozhodců vedeném Ministerstvem spravedlnosti.
4.3 Dozorové orgány Významný vliv na právní ochranu spotřebitele mají také tzv. dozorové orgány. Jsou to státní orgány, jejichž úkolem je kontrola dodržování ustanovení právních předpisů na ochranu spotřebitele. V případě, že tyto orgány v rámci své kontrolní činnosti zjistí nedostatky a jejich příčiny, jsou osoby, které porušily zákon, povinny tyto nedostatky a jejich příčiny ve stanovené lhůtě odstranit. Mají také významné sankční pravomoce – pravomoc ukládat pokuty či jiná sankční opatření (např. zakázat uvádění na trh nebo stažení z trhu výrobků, které neodpovídají požadavkům zvláštních právních předpisů, nařídit znehodnocení zdravotně závadného zboží, uzavřít provozovnu apod.). Rozdělení dozorových orgánů: Ministerstvo průmyslu a obchodu a průmyslu ČR má ve své působnosti Českou obchodní inspekci, živnostenské úřady, Puncovní úřad, Státní energetickou inspekci, Úřad pro technickou normalizaci, metrologii a státní zkušebnictví a Český úřad pro zkoušení zbraní a střeliva. Ministerstvo zemědělství ČR má ve své působnosti Státní zemědělskou a potravinářskou inspekci, Státní veterinární správu ČR, Českou plemenářskou inspekci a Ústřední kontrolní a zkušební ústav zemědělský. Ministerstvo zdravotnictví ČR má ve své působnosti orgány ochrany veřejného zdraví, konkrétně Státní zdravotnický ústav, hygienické stanice a Státní ústav pro kontrolu léčiv. Dalšími dozorovými orgány jsou: Český telekomunikační úřad Rada pro rozhlasové a televizní vysílání 91
modulu Právní aspekty v podnikání
Úřad pro ochranu hospodářské soutěže
4.3.1 Česká obchodní inspekce Jedním z nejdůležitějších orgánů státní správy na úseku ochrany spotřebitele je Česká obchodní inspekce (dale jen ČOI). ČOI má na starosti kontrolu právnických a fyzických osob prodávajicích nebo dodávajících výrobky a zboží nebo poskytující služby na vnitřním trhu. Dále kontroluje osoby poskytující spotřebitelský úvěr nebo provozující tržnice. Hlavní náplní činnosti ČOI je kontrola dodržování podmínek k zabezpečení jakosti zboží nebo výrobků včetně zdravotní nezávadnosti, podmínek pro skladování, dopravu, požadavků na osobní hygienu, kontrola, zda se při prodeji zboží používají ověřená měřidla, zda dochází k dodržování stanovených podmínek a kvality poskytovaných služeb, kontrola bezpečnosti výrobků, kontrola, zda nedochází ke klamání spotřebitele. ČOI zajišťuje pro občany také poradensko-informační činnost spočívající zejména v informování spotřebitelů o závadných výrobcích. Seznam těchto výrobků je uveden na webových stránkách ČOI.
4.3.2 Občanská sdružení na ochranu spotřebitele Vedle orgánů státní správy se na ochraně spotřebitele podílejí také občanská sdružení založená na základě zákona o sdružování občanů. Jedním z těchto sdružení je Sdružení obrany spotřebitelů (dale jen SOS). SOS poskytuje spotřebitelům informace o jejich spotřebitelských právech, možnost konzultovat konkrétní spotřebitelský problém v poradnách SOS, které působí ve všech krajích. “Hlavními priorotami SOS je spotřebitelské vzdělávání, shromažďování , zpracováváni a šíření informací souvisejících s ochranou spotřebitele. Připomínkuje zákony týkající se ochrany spotřebitele a upozorňuje na nezákonné či neetické chování podnikatelských subjektů. Zaměřuje se na dodržování bezpečnosti potravinářských i nepotravinářských výrobků a upozorňuje na výskyt těch nebezpečných. Usiluje o to, aby s výsledky spotřebitelských testů byl seznámen široký okruh spotřebitelů. Velkou pozornost věnuje poradenské činnosti, kdy umožňuje spotřebitelům operativně konzultovat jejich problémy, ať už formou bezplatného poradenství prostřednictvím on-line poradny na stránkách www.spotrebitele.info/poradna, případně prostřednictvím poradenské telefonní linky či formou osobního poradenství ve Spotřebitelských informačních centrech SOS.12
AKTIVITA 4.3
Úkol k textu
Vyhledejte další sdružení na ochranu spotřebitele a zjistěte náplň jejich činnosti.
12
92
Tomančáková, B.: Ochrana spotřebitele v praxi se vzory a příklady. Praha: Linde, 2008, str. 141- 142
4.2.3 Smlouvy uzavřené mimo prostory obvyklé k podnikání dodavatele dodavatel žádné stále místo k podnikání
nebo nemá-li
4.4 Právní regulace reklamy v ČR „Reklamou se rozumí oznámení, předvedení či jiná prezentace šířené zejména komunikačními médii, mající za cíl podporu podnikatelské činnosti, zejména podporu spotřeby nebo prodeje zboží, výstavby, pronájmu nebo prodeje nemovitostí, prodeje nebo využití práv nebo závazků, podporu poskytování služeb, propagací ochranné známky, pokud není stanoveno jinak“13 (§1 zákona o regulaci reklamy, v platném znění). Role reklamy Reklama ve všech svých podobách nás dennodenně obklopuje na každém kroku a výrazně ovlivňuje naše nákupní zvyklosti. K základním úkolům reklamy patří: informovat, přesvědčovat, prodávat. Reklama je regulována. Právní regulace reklamy je nutná s ohledem na ochranu druhých, zejména na ochranu práv spotřebitelů a ochranu mravnosti. Právní regulace reklamy vychází z práva veřejného i z práva soukromého. Právní regulace je doplněna dobrovolnou etickou regulací – tzv. samoregulací reklamy.
4.4.1 Právní regulace reklamy – právo veřejné Nejdůležitější právní předpisy z oblasti veřejného práva jsou: Zákon č. 40/ 1995 Sb., o regulaci reklamy, ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání, ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 552/1991 Sb., o státní kontrole, ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 40/1995 Sb., o regulaci reklamy Tento zákon ve své úvodní obecné části vymezuje pojem reklamy, druhy komunikačních médií a obecné restrikce některých z forem reklamy (klamavá, skrytá, podprahová reklama). Ve druhé zvláštní části pak určuje podmínky reklamy u tzv. citlivých komodit (tabákové výrobky, alkoholické nápoje, léčivé přípravky, zdravotnické prostředky, potraviny a kojenecká výživa, střelné zbraně a střelivo, pohřební služby). Ve třetí části zákona jsou určeny orgány, příslušné k výkonu dozoru nad dodržováním zákona. Jsou jimi Rada pro rozhlasové a televizní vysílání, Státní ústav pro kontrolu léčiv, Ministerstvo zdravotnictví ČR, Ústav pro státní kontrolu veterinárních biopreparátů a léčiv,Úřad pro ochranu osobních údajů a krajské živnostenské úřady. Zakázané formy reklamy Zakazuje se :
13
§1 zákona č. 40/ 1995 Sb., o regulaci reklamy
93
modulu Právní aspekty v podnikání
reklama zboží, služeb nebo jiných výkonů či hodnot, jejichž prodej, poskytování nebo šíření je v rozporu s právními předpisy (např. reklama na drogy, reklama na prodej osobních údajů, reklama, kterou zadává ten, který podniká bez příslušného podnikatelského oprávnění). reklama založená na podprahovém vnímání (reklama, která by mohla působit na podvědomí fyzické osoby, aniž by ji tato osoba vědomě vnímala – tzv. subliminální reklama). Objevuje se zejména ve zpravodajství nebo filmech. reklama klamavá (šíření údajů o podniku nebo jeho výrobcích, které je způsobilé vyvolat klamnou představu a získat tím výhodu na úkor jiných soutěžitelů či spotřebitelů – údaje nepravdivé i pravdivé, které mohou za určitých okolností vést k omylu). reklama skrytá (reklama, u níž je obtížné rozlišit, že se jedná o reklamu, zejména proto, že není jako reklama označena. Skrytou reklamou je např. jednostranná prezentace výrobku v publicistických pořadech, zdůrazněné užívání výrobku určité značky v uměleckých dílech, zejména ve filmech – hlavní hrdina jezdí v určitém autě, kouří určitou značku cigaret, pije určitý alkoholický nápoj apod. Za skrytou reklamu se nepovažují recenze a kritiky uměleckých děl. šíření nevyžádané reklamy (pokud vede k výdajům adresáta nebo pokud adresáta obtěžuje; na šíření reklamy elektronickými prostředky a jeho omezení se vztahuje zvláštní právní předpis - zákon č. 480/2004 Sb., o některých službách informační společnosti a o změně některých zákonů - používá pro nevyžádanou reklamu pojem „nevyžádaná obchodní sdělení“ a zavádí povinnost šiřitele mít předem souhlas adresáta se zasláním takového sdělení, povinnost začlenit do každé zprávy jasnou a zřetelnou možnost zdarma odmítnout další zaslání obchodních sdělení (reklam) včetně kontaktu na odesílatele, zákaz utajení identity odesílatele a povinnost označit zprávu jako obchodní sdělení. Reklama šířená na veřejně přístupných místech mimo provozovnu jiným způsobem než prostřednictvím reklamního nebo propagačního zařízení zřízeného podle zvláštního právního předpisu – zákon o územním plánování a stavebním řádu – stanoví-li tak obec svým nařízením, může dojít k rozšíření okruhu zakázané reklamy o tu, kterou vymezí obec svým nařízením. Reklama srovnávací (je přípustná pouze za podmínek stanovených zákonem o regulaci reklamy a obchodním zákoníkem) - §2 odst. 2, zákona o regulaci reklamy. Je to jakákoliv reklama, která výslovně nebo i nepřímo identifikuje jiného soutěžitele nebo zboží a služby nabízené jiným soutěžitelem. Reklama v rozporu s dobrými mravy - § 2 odst. 3 zákona o regulaci reklamy „Reklama nesmí být v rozporu s dobrými mravy, zejména nesmí obsahovat jakoukoli diskriminaci z důvodů rasy, pohlaví nebo národnosti nebo napadat náboženské nebo národnostní cítění, ohrožovat obecně přijatelným způsobem mravnost, snižovat lidskou důstojnost, obsahovat prvky pornografie, násilí nebo
94
4.2.3 Smlouvy uzavřené mimo prostory obvyklé k podnikání dodavatele dodavatel žádné stále místo k podnikání prvky využívající přesvědčení.“14
motivu
strachu.
Reklama
nesmí
nebo nemá-li
napadat
politické
Reklama a mládež - ust. § 2 c zákona o regulaci reklamy Zákon o regulaci reklamy stanoví pro každé médium, že reklama nesmí : podporovat chování ohrožující jejich zdraví, psychický nebo morální vývoj, doporučovat ke koupi výrobky nebo služby s využitím jejich nezkušenosti nebo důvěřivosti, nabádat, aby přemlouvaly své rodiče nebo zákonné zástupce nebo jiné osoby ke koupi výrobků nebo služeb, využívat jejich zvláštní důvěry vůči rodičům nebo zákonným zástupcům nebo jiným osobám, nevhodným způsobem je ukazovat v nebezpečných situacích. Za děti se považují osoby mladší 18 let. Pro televizní a rozhlasové vysílání pak platí mediální zákon č. 468/1991 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání, v platném znění, který ještě dále tato pravidla zpřísňuje. V souladu s těmito požadavky musí být i teleshopping. Teleshopping navíc nesmí vybízet děti a mladistvé k uzavírání smluv o prodeji nebo pronájmu zboží a služeb.
Citlivé komodity Zvláštní část zákona o regulaci reklamy upravuje podmínky reklamy u tzv. citlivých komodit, kterými jsou: tabákové výrobky, alkoholické nápoje, léčivé přípravky, zdravotnické prostředky, potraviny a kojenecká výživa, střelné zbraně a pohřební služby. Tabákové výrobky - § 3 Veškerá reklama tabákových výrobků, včetně užívání pouhých charakteristických znaků či produktového sponzoringu, je zakázána. Povolena je pouze:
14
o
reklama v periodickém tisku, v neperiodických publikacích, na letácích, plakátech nebo jiných tiskovinách nebo v elektronických prostředcích určená výlučně profesionálům v obchodě s tabákem,
o
reklama na tabákové výrobky ve specializovaných prodejnách tabákových výrobků nebo ve výkladní skříni a na přiměřené označení těchto prodejen,
o
reklama na tabákové výrobky v hotelích, hospodách, supermarketech a jiných provozovnách; musí pak být umístěna v části určené k prodeji tabákových výrobků.
§ 2 odst.3 zákona č. 40/ 1995 Sb., o regulaci reklamy
95
modulu Právní aspekty v podnikání
Povolená reklama musí obsahovat zřetelné varování tohoto znění : „Ministerstvo zdravotnictví varuje: kouření způsobuje rakovinu“, a to v rozsahu nejméně 20% reklamního sdělení. U písemné reklamy musí být uveden text varování na bílém podkladu uspořádaném podél spodního okraje reklamní plochy a v rozsahu nejméně 20% této plochy. Text musí být vytištěn černým tučným písmem tak, aby dosáhl celkovou výšku nejméně 80% výšky bílého podkladu. Alkoholické nápoje - § 4 Reklama nesmí nabádat: o k nestřídmému užívání alkoholických nápojů, o záporně či ironicky hodnotit abstinenci či zdrženlivost, o nesmí být zaměřena na osoby mladší 18 let ani osoby, které jako mladší 18 let vyhlížejí, a nesmí je zobrazovat při spotřebě alkoholických nápojů, o nesmí spojovat spotřebu alkoholu se zvýšenými výkony, o nesmí být použita v souvislosti s řízením vozidla, o vytvářet dojem, že spotřeba alkoholu přispívá ke společenskému či sexuálnímu úspěchu, o tvrdit, že alkohol v nápoji má léčebné vlastnosti, povzbuzující nebo uklidňující účinek, anebo že je prostředkem řešení osobních problémů apod. Tato omezení se vztahují na každé médium, od letáků přes billboardy, tisk až po rozhlas a televizi; při splnění uvedených obsahových podmínek není reklama alkoholu nijak více omezena. Reklama na potraviny - § 5d Reklama na potraviny nesmí podle zákona o regulaci reklamy uvádět v omyl, zejména : o pokud jde o charakteristiku potravin, jejich vlastnosti, složení, množství, trvanlivost, původ nebo vznik a způsob zpracování nebo výroby, o pokud jde o přisuzování účinků nebo vlastností, které potravina nevykazuje, o vyvoláním dojmu, že potraviny vykazují zvláštní charakteristické vlastnosti, když ve skutečnosti tyto vlastnosti mají všechny podobné potraviny, o přisuzováním potravině vlastnosti prevence, léčby nebo vyléčení lidských onemocnění nebo takové vlastnosti naznačovat; to však nesmí bránit u potravin pro zvláštní lékařské účely uvádění informací nebo doporučení určených výhradně osobám kvalifikovaným v oboru lékařství, výživy nebo farmacie, rovněž tak u minerální vody nesmí tato omezení bránit uvádění údajů o tom, že minerální voda podporuje nebo usnadňuje určité životní funkce lidského organismu, o doporučováním potraviny s odvoláním na nekonkrétní klinické studie. Podle zákona č. 30/2006 Sb., o ekologickém zemědělství, v platném znění, je dále zakázáno označovat potravinu, na kterou nebylo vydáno osvědčení o biopotravině, slovem „bio“ nebo „eko“ nebo grafickým znakem nebo údaji poukazujícími na ekologicky, organicky, přírodní nebo biologický způsob výroby. Reklama na kojeneckou výživu - § 5d a § 5f
96
4.2.3 Smlouvy uzavřené mimo prostory obvyklé k podnikání dodavatele dodavatel žádné stále místo k podnikání
nebo nemá-li
Podle zákona o regulaci reklamy platí, že reklama na počáteční kojeneckou výživu může být uváděna pouze v publikacích zaměřených na péči o kojence a ve vědeckých publikacích a nesmí vést k závěru, že „počáteční kojenecká výživa je rovnocenná mateřskému mléku nebo je lepší“. V prodejnách je zakázána reklama, která je způsobilá podněcovat širokou veřejnost ke koupi počáteční kojenecké výživy, zejména rozdáváním vzorků, zvláštním způsobem vystavení, poukazem na slevu nebo zvláštní výhodou. Reklama na střelné zbraně a střelivo - § 6 Reklama na střelné zbraně a střelivo může být podle zákona o regulaci reklamy šířena jen odborníkům a podnikatelům v oblasti výroby a prodeje střelných zbraní a střeliva. Není možné ji šířit v denním tisku, televizním nebo rozhlasovém vysílání. Vůči ostatním subjektům může být reklama na střelné zbraně a střelivo šířena jen ve vyhrazených prostorách nebo v odborném tisku. Typickým místem budou prodejny této komodity, střelnice nebo výstavní prostory, jakož i odborné publikace a periodický tisk zaměřený obecně na problematiku střelných zbraní a střeliva a jiné tištěné materiály (prospekty, katalogy, ročenky). Pohřební služby - § 6a Podle zákona může reklama na poskytování pohřebních služeb, provádění balzamace a konzervace, provozování veřejného pohřebiště obsahovat pouze zákonem stanovené údaje identifikující poskytovatele. Reklama na činnosti v pohřebnictví nesmí být užita v prostorách zdravotnického zařízení a ústavu sociální péče, nesmí být doručována prostřednictvím dopisů, letáků, elektronickou poštou nebo jinou adresnou formou a jakékoli formy reklamy nelze uplatňovat v souvislosti s oznamováním úmrtí.
Zákon č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání, v platném znění Provozovatelé vysílání nesmí do vysílání zařazovat reklamy a teleshopping, které podporují chování ohrožující morálku, zájmy spotřebitele nebo zájmy ochrany zdraví, životního prostředí a reklamy a teleshopping určené dětem, nebo v nichž vystupují děti, pokud podporují chování ohrožující jejich fyzický, psychický nebo mravní vývoj (§ 48). Tato ustanovení se kryjí s ustanoveními zákona o regulaci reklamy. Do reklamy dále nesmějí být zařazeny náboženské a ateistické reklamy a teleshopping, jakož i reklamy a teleleshopping na léčivé přípravky či prostředky zdravotnické techniky, jejichž výdej je vázán na lékařský předpis v tuzemsku, a také reklamy na tabák a tabákové výrobky . Zakázáno je i zařazování reklamy a teleshopping, které snižují úctu k lidské důstojnosti (§ 48 odst. 1. písm. h). Reklamy a teleshopping na erotické služby a erotické výrobky nesmí být zařazovány do vysílání od 6 do 22 hodin, a také bezprostředně před vysíláním bohoslužeb a po nich.
97
modulu Právní aspekty v podnikání
Sankce za porušení zákona Pokuty od 5 000,- do 10 000 000,- Kč, např. pokud provozovatel zařazuje do vysílání pořady, které obsahují podprahová sdělení, anebo zařazuje pořady, které mohou vážně narušit fyzický, psychický nebo mravní vývoj dětí a mladistvých zejména tím, že obsahují pornografii a hrubé samoúčelné násilí. Takto je rovněž pokutováno např. zařazení do vysílání od 6 do 22 hodin pořadů a upoutávek, které by mohly ohrozit fyzický, psychický a mravní vývoj dětí a mladistvých. Zákon č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele V oblasti regulace reklamy upravuje nekalé (klamavé či agresivní) obchodní praktiky.
4.4.2 Právní regulace reklamy – právo soukromé Nejdůležitější platné právní předpisy z oblasti práva soukromého jsou : Zákon č. 513/1992 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (vybraná ustanovení upravující nekalou soutěž) Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, zejména §§ 11 – 17, zakotvující tzv. ochranu osobnosti Ochrana osobnosti Pro účely reklamy platí, že osoba, která má v reklamě účinkovat nebo jejíž jiný “projev osobní povahy” má být v reklamě využit, musí s takovým účinkováním předem souhlasit, ať už se jedná o sportovce, herce či běžného občana. Ochrana se týká např. zobrazení podobizny, zveřejnění obrazových či zvukových záznamů, vlastního jména, dopisů či jiných projevů osobní povahy. Toto ustanovení také vylučuje pořizování jakýchkoliv záznamů skrytou kamerou či obdobným způsobem, a jejich užití v reklamě, bez předchozího souhlasu dotčené fyzické osoby.
4.4.3 Etická regulace reklamy Etickou regulací reklamy nebo-li tzv. samoregulací reklamy rozumíme nezasahování státu do oblasti reklamy a její regulaci samotným reklamním průmyslem. Po vzoru vyspělých zemí byla v roce 1994 založena zadavateli reklamy, reklamními agenturami a médii Rada pro reklamu jako první východoevropská organizace samoregulace reklamy. Cílem Rady je dosažení čestné, legální, decentní a pravdivé reklamy na území České republiky. V roce 2005 vydala Rada pro reklamu tzv. Etický kodex reklamy, který obsahuje pravidla přijatá samotným reklamním průmyslem. Etický kodex reklamy Etický kodex stanoví, že reklama musí být: Pravdivá 98
4.2.3 Smlouvy uzavřené mimo prostory obvyklé k podnikání dodavatele dodavatel žádné stále místo k podnikání Slušná Čestná Respektovat mezinárodně uznávané Mezinárodní obchodní komorou.
zásady
reklamní
praxe
nebo nemá-li
vypracované
Kodex nenahrazuje právní regulaci reklamy, ale doplňuje ji o etické zásady. Kodex je určen všem subjektům působícím v oblasti reklamy a stanoví jim pravidla profesionálního chování. Členské organizace Rady pro reklamu výslovně uznávají Kodex a zavazují se, že nevyrobí ani nepřijmou žádnou reklamu, která by byla v rozporu s kodexem, popřípadě, že stáhnou reklamu, u níž by byl takový rozpor dodatečně zjištěn orgánem etické samoregulace v reklamě. Kodex je prosazován a interpretován Arbitrážní komisí Rady pro reklamu, ve které jsou zastoupeni představitelé členských organizací Rady pro reklamu, zadavatelé reklamy, reklamní agentury, média, právní odborníci. Stížnosti na konkrétní reklamu mohou podávat kterékoli právnické nebo fyzické osoby (s výjimkou členů Arbitrážní komise Rady pro reklamu). Rada pro reklamu se zabývá posuzováním stížností na reklamu v tisku, na plakátovacích plochách, zásilkových služeb, v audiovizuální produkci, v kinech, v rozhlasovém a televizním vysílání, na internetu. Rada pro reklamu se nezabývá reklamou volební a reklamou politických stran. Rada pro reklamu jako nestátní, nezisková organizace nemůže udělovat finanční pokuty nebo sankce. Vydává pouze rozhodnutí, která mají formu doporučení. V případě, že jejich rozhodnutí nebude respektováno, může předat podnět příslušnému krajskému živnostenskému úřadu k dalšímu řešení.
4.4.3 Úkol k textu Najděte příklady reklamy, která je podle vašeho názoru neetická.
KONTROLNÍ OTÁZKY Uveďte základní právní předpisy na úseku ochrany spotřebitele. Definujte spotřebitelské smlouvy. Definujte distanční smlouvy. Uveďte, za jakých podmínek je možné odstoupit od distančních smluv a smluv uzavíraných mimo obvyklé provozovny. Co je to timesharing? Uveďte základní povinnosti, které ukládá zákon na ochranu spotřebitele dodavatelům. Vymezte rozdíl mezi záruční a zákonnou odpovědností za vady.
99
modulu Právní aspekty v podnikání
Uveďte jaké nároky z odpovědnosti za vady může uplatnit kupující v případě vadného plnění. Charakterizujte smlouvu o dílo. Jaké nároky z odpovědnosti za vady je možno uplatnit u smlouvy o dílo? Uveďte základní dozorové orgány v oblasti ochrany spotřebitele. Uveďte nejznámější občanská sdružení na ochranu spotřebitele. Vymezte rozdíl mezi veřejnoprávní a soukromoprávní ochranou spotřebitele. Vymezte rozdíl mezi právní regulací reklamy a samoregulací reklamy. Uveďte základní právní předpisy v oblasti regulace reklamy. Které formy reklamy jsou zakázané? Co patří mezi tzv. citlivé komodity, u kterých zákon o regulaci reklamy upravuje podmínky reklamy. Vymezte postavení Rady pro reklamu.
SHRNUTÍ KAPITOLY Ochrana spotřebitele je novou právní disciplínou, jejímž úkolem je zajistit vyšší míru ochrany spotřebitele jako slabšího článku spotřebitelskoprávního vztahu. Spotřebitelskými smlouvami jsou všechny smlouvy kupní, smlouvy o dílo, případně i jiné smlouvy, pokud smluvními stranami jsou na jedné straně spotřebitel a na druhé straně dodavatel. Spotřebitelem je fyzická osoba, která při uzavírání a plnění smlouvy nejedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti nebo v rámci samostatného výkonu svého povolání Dodavatelem je osoba, která při uzavírání a plnění smlouvy jedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti. Smluvní ujednání spotřebitelských smluv se nemohou odchýlit od zákona v neprospěch spotřebitele. Spotřebitel se zejména nemůže vzdát práv, které mu zákon poskytuje, nebo jinak zhoršit své smluvní postavení. Smluvní ujednání spotřebitelských smluv se nemohou odchýlit od zákona v neprospěch spotřebitele. Spotřebitel se zejména nemůže vzdát práv, které mu zákon poskytuje, nebo jinak zhoršit své smluvní postavení. Zvýšenou ochranu spotřebitelů stanoví občanský zákoník u distančních smluv a smluv uzavíraných mimo obvyklou provozovnu. Dodavatelům je u těchto smluv stanovena informační povinnost a spotřebitelům právo odstoupit od těchto smluv bez uvedení důvodů.
100
4.2.3 Smlouvy uzavřené mimo prostory obvyklé k podnikání dodavatele dodavatel žádné stále místo k podnikání
nebo nemá-li
Občanský zákoník obsahuje speciální ustanovení o prodeji zboží v obchodě. Další povinnosti dodavatelů při prodeji zboží stanoví zákon na ochranu spotřebitele. Občanský zákoník upravuje při prodeji zboží v obchodě zákonnou i záruční odpovědnost za vady. Záruční lhůta na zakoupené zboží je 24 měsíců. Kromě nároků z odpovědnosti za vady může kupující v rámci reklamace uplatnit i právo na úhradu účelně vynaložených nákladů. Spory z reklamací řeší soudy či rozhodci v rozhodčím řízení. Na dodržování právních předpisů v oblasti ochrany spotřebitelů dozírají jak orgány státní správy, tak i občanská sdružení na ochranu spotřebitelů. Regulací podléhá i reklama. Právní regulace reklamy je nutná s ohledem na ochranu druhých, zejména na ochranu práv spotřebitelů. Právní regulace reklamy vychází z práva veřejného i z práva soukromého. Právní regulace je doplněna dobrovolnou etickou regulací – tzv. samoregulací reklamy. Samoregulací reklamy rozumíme nezasahování státu do oblasti reklamy a její regulaci samotným reklamním průmyslem Orgánem samoregulace reklamy je Rada pro reklamu.
STUDIJNÍ LITERATURA 5 6 7
Hulva, T.: Právo ochrany spotřebitele pro neprávníky. Praha: ASPI,a.s., 2006, ISBN 80-7357-172-2 Tomančáková, B.: Ochrana spotřebitele v praxi se vzory a příklady. Praha: Linde, 2008, 978-80-7101-695-2 Právní předpisy: Zákon č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 59/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou vadou výrobku Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 64/1986 Sb., o České obchodní inspekci, ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 40/ 1995 Sb., o regulaci reklamy, ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání, ve znění pozdějších předpisů
101
modulu Právní aspekty v podnikání
5 Právní aspekty elektronického obchodování ÚVOD. Elektronické obchodování je moderní způsob obchodu. Za prudkým rozvojem prodeje zboží a služeb na internetu stojí rozmach dostupnosti internetu, rostoucí důvěra zákazníků a obvykle i nižší ceny oproti kamenným prodejnám. Prodej na internetu je proces, při kterém dochází k nakupování tzv. elektronickou formou a jsou zde také hojně využívány online platební metody. Základem jsou webové aplikace, zejména internetové obchody typu B2C a B2B, ale také aukce (C2C) nebo bazary nabízející použité zboží. Cílem této kapitoly je seznámit vás se základními pravidly elektronického obchodování, jeho výhodami a zápory.
CÍLE KAPITOLY Po prostudování této kapitoly a vypracování úkolů budete UMĚT: Charakterizovat internetové obchody a jejich druhy. Znát požadavky kladené na e-obchody a obchodní podmínky e-obchodů. Znát platnou legislativu na úseku e-obchodů. Po prostudování této kapitoly a vypracování úkolů ZÍSKÁTE: Přehled o právní úpravě e-obchodu a druzích e-obchodů. Informace o specifických podmínkách e-obchodů. Informace o zvýšené ochraně spotřebitele při uzavírání distančních smluv. Po prostudování této kapitoly a vypracování úkolů BUDETE SCHOPNI: Orientovat se v právní úpravě elektronických obchodů a jeho specifických podmínkách. Zpracovat obchodní podmínky konkrétního e-obchodu. Řešit nároky z odpovědnosti za vady
5.1 Elektronický obchod Elektronické obchodování (elektronická komerce, e-komerce, e-obchody) je forma obchodování, která k realizaci obchodních transakcí používá moderní elektronické komunikační prostředky – zejména internet, ale i další elektronické prostředky, například elektronickou poštu, telefon nebo platební karty. Prostřednictvím internetu lze prodávat jak fyzické zboží, tak digitální služby a informace. U fyzických produktů jde především o spotřební zboží prodávané prostřednictvím elektronických obchodů. 102
Právní aspekty elektronického obchodování
U služeb a informací dochází k prodeji zpráv, publikací, učebních materiálů, multimediální zábavy atd.
5.1.1 Druhy e-obchodů Mezi základní druhy e-obchodů patří: B-2-B (Business to Business) – obchodník obchodníkovi Jedná se o nabídku jedné firmy druhé firmě – dodavatelé, obchodníci, výrobci vyjednávají podmínky konkrétního obchodu, zasílají poptávky, propagační materiály, objednávky, faktury a další dokumenty elektronicky. B2B je obchod mezi profesionály. Právo zde vnímá smluvní strany jako rovnocenné a dostatečně zkušené partnery, kde odpadá nutnost poskytovat některé z nich zvláštní ochranu. B-2-C (Business to Consumer) – obchodník zákazníkovi Jedná se o obchodní nabídky pro zákazníky. Obchodní firma prodává své produkty prostřednictvím internetu. B2C jsou obchody uzavírané mezi podnikateli jako jednou smluvní stranou a spotřebiteli jako druhou smluvní stranou. V tomto případě je nutno chránit spotřebitele jako slabší smluvní stranu, která by vzhledem ke své nezkušenosti mohla být poškozena. C-2-B (Consumer to Business) – zákazník obchodníkovi Jedná se o obchody, kdy obchodní transakci iniciuje zákazník. Obrací se na podnikatele, zadává svůj požadavek na určité zboží a vyzývá obchodníky k podání nabídek. C-2-C (Consumer to Consumer)- zákazník zákazníkovi Jde o obchod mezi dvěma nepodnikateli/spotřebiteli navzájem – např. elektronické aukce použitého zboží.
E-obchody dále můžeme dělit podle způsobů plnění na: Přímé e-obchody - objednávka, placení i dodávka se uskutečňuje výhradně prostřednictvím elektronických prostředků Nepřímé e-obchody – objednávka, uzavření smlouvy, placení se děje prostřednictvím elektronických prostředků, dodávka zboží se uskutečňuje tradičními prostředky.
103
modulu Právní aspekty v podnikání
5.2 Právní úprava e-obchodů Mezi nejdůležitější právní normy, které se problematiky elektronického obchodování dotýkají, patří: Zákon č. 480/2004 Sb., o některých službách informační společnosti, v platném znění (tento zákon definuje základní pojmy spojené s e-obchodem, minimální požadavky pro poskytování služeb informačních společností, stanoví odpovědnost poskytovatelů zprostředkovatelských služeb za obsah přenášených informací a pravidla pro šíření obchodních sdělení, zejména nevyžádaných obchodních sdělení) Zákon č. 227/2000 Sb., o elektronickém podpisu, v platném znění (upravuje používání elektronického podpisu, elektronické značky, datové zprávy, poskytování certifikačních služeb a souvisejících služeb) Zákon č. 256/1992 Sb., o ochraně osobních údajů, v platném znění Zákon č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích (stanoví např. podmínky a obsahové náležitosti smlouvy mezi uživatelem a poskytovatelem internetových služeb) Zákon č. 300/2008 Sb., o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů (upravuje elektronické úkony státních orgánů a orgánů územní samosprávy a jiných orgánů veřejné moci vůči fyzickým a právnickým osobám, elektronické úkony fyzických a právnických osob vůči orgánům veřejné moci a elektronické úkony mezi orgány veřejné moci prostřednictvím datových stránek). Zákon č. 40/1964 Sb., Občanský zákoník, v platném znění (upravuje spotřebitelské smlouvy uzavírané prostřednictvím elektronických prostředků)
5.2.1 Rozhodné právo Soukromoprávní vztahy s mezinárodním prvkem se musí řídit právními předpisy určitého státu (tzv. rozhodné právo). Rozhodné právo je možné určit několika způsoby: 1. Volbou práva Právní předpisy většiny států umožňují účastníkům mezinárodního obchodního styku provést u závazkových smluv výběr práva (tzv. volbu práva). Podle čl. 3 Římské úmluvy o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy se smlouva řídí právem zvoleným smluvními stranami při splnění několika podmínek: Volba práva musí být výslovná nebo musí vyplývat s dostatečnou jistotou z ustanovení smlouvy anebo z okolnosti případu (Římská úmluva již nepřipouští volbu práva mlčky). Volba práva může být učiněna pro celou smlouvu nebo jen její část. Volba práva může být smluvními stranami kdykoliv změněna. Strany nejsou při volbě práva omezeny pouze na právo členských státu EU, ale mohou si zvolit i právo nečlenského státu. 2. Výběr rozhodného práva na základě kolizní normy Pokud smluvní strany neprovedou volbu rozhodného práva, je třeba rozhodné právo určit pomocí tzv. kolizní normy. Problém s určením rozhodného práva 104
Právní aspekty elektronického obchodování
vyvstane v okamžiku, kdy při plnění závazků nastanou problémy ohledně otázky, která není upravena smlouvou. Protože se kolizní normy jednotlivých států liší výběrem rozhodného práva, bude vždy záležet na tom, kdo bude spor řešit. Soudce určí rozhodné právo vždy podle svého národního práva. V rozhodčím řízením bude záviset na procesních předpisech, podle kterých bude rozhodčí řízení probíhat. Některé předpisy poskytují rozhodcům právo vybrat rozhodné právo na základě kolizní normy, kterou považují za nejvhodnější (např. Rozhodčí pravidla UNCITRAL). V případě, že pro daný vztah je třeba aplikovat kolizní normu obsaženou v mezinárodní smlouvě, je rozhodné právo určeno touto kolizní normou, protože ustanovení mezinárodní smlouvy má přednost před úpravou vnitrostátní. Římská úmluva vychází z kritéria tv. „nejužšího vztahu“. To znamená, že na daný právní vztah se použije právo té země, s níž smlouva nejúžeji souvisí. Římská úmluva vychází z domněnky, že smlouva nejtěsněji souvisí se zemí, kde má strana, která má poskytnout plnění, v době uzavření smlouvy bydliště, sídlo.
Rozhodné právo u spotřebitelských smluv Úmluva Řím I stanoví, že rozhodným právem u spotřebitelských smluv je právo země, kde má bydliště spotřebitel. Ani u spotřebitelských smluv není vyloučena volba práva, smluvní strany si mohou zvolit rozhodné právo, v důsledku této volby však nesmí být spotřebitel zbaven ochrany, kterou mu poskytují ustanovení právního řádu, od nichž se nelze smluvně odchýlit, a která by se v případě neexistence volby práva jinak použila.
5.3 Spotřebitelské smlouvy v e -obchodu Distanční smlouvy Jsou to smlouvy uzavírané na dálku, jejichž sjednání, uzavření případně i plnění se děje za použití elektronických přenosových nebo sdělovacích prostředků. Na uzavření těchto e-smluv se vztahují obecná ustanovení občanského zákoníku. Zvláštní úpravu uzavírání distančních smluv obsahuje občanský zákoník pro tzv. spotřebitelské smlouvy (B2C). U těchto smluv mohou být prostředky komunikace na dálku použity jen tehdy, pokud spotřebitel jejich použití neodmítl. Použitím těchto prostředků nesmí spotřebiteli vzniknout žádné náklady.
Spotřebitelské smlouvy v e – obchodu Spotřebitelské smlouvy (B2C) jsou nejrozšířenějším typem smluv v rámci elektronického obchodu. Jsou to smlouvy uzavřené mezi rovnoprávnými subjekty, přesto však právo chrání slabší smluvní stranu (spotřebitele, který by pro nedostatek zkušeností mohl být poškozen) zvláštní právní úpravou. Charakteristiku spotřebitelských smluv najdete v kapitole 4.2.
105
modulu Právní aspekty v podnikání
Při uzavírání spotřebitelských smluv z důvodu zvýšené ochrany spotřebitele v e-obchodu stanoví občanský zákoník zvýšenou informační povinnost dodavatele. Informační povinnost před uzavřením smlouvy Při použití prostředků komunikace na dálku musí být spotřebiteli s dostatečným předstihem před uzavřením smlouvy poskytnuty dodavatelem zejména tyto informace (§ 53 odst. 4 OZ): „a) obchodní firma nebo jména a příjmení a identifikační číslo dodavatele, sídlo právnické osoby a bydliště v případě fyzické osoby, u zahraniční osoby rovněž adresu podniku nebo organizační složky na území České republiky, byly-li zřízeny, údaj o zápisu v obchodním rejstříku nebo jiné obdobné evidenci, včetně spisové značky, pokud je přidělena, a kontaktní údaje, zejména poštovní adresu pro doručování, telefonní číslo, případně adresu pro doručování elektronické pošty, b) údaje o příslušném kontrolním orgánu, podléhá-li činnost dodavatele režimu povolování, c) název a hlavní charakteristiky zboží nebo služeb, d) cena zboží nebo služeb, z níž jednoznačně vyplývá, zda je uvedena včetně všech daní a poplatků, mají-li k ní být připočítávány, e) náklady na dodání, f) způsob platby, dodání nebo plnění, g) poučení o právu na odstoupení, h) náklady na použití komunikačních prostředků na dálku, i) doba, po kterou zůstává nabídka nebo cena v platnosti. K informacím podle písmen a) a b) zajistí dodavatel trvalý veřejný přístup.“15 Součástí výše uvedených informací musí být také informace o tom, zda je smlouva po svém uzavření dodavatelem archivována a zda je přístupná, informace o jednotlivých technických krocích vedoucích k uzavření smlouvy, informace o jazycích, ve kterých lze smlouvu uzavřít, informace o možnostech zjištění a opravování chyb vzniklých při zadávání dat před podáním objednávky, informace o kodexech jednání, které jsou pro dodavatele závazné nebo které dobrovolně dodržuje, jejich přístupnost při použití elektronických prostředků (§53a OZ). Před podáním objednávky musí být spotřebiteli umožněno zkontrolovat a měnit vstupní údaje, které do objednávky vložil.
Informační povinnost po uzavření smlouvy Po uzavření smlouvy při použití prostředků komunikace na dálku, nejpozději však před plněním, musí být spotřebiteli poskytnuty tyto informace (§ 53 odst. 6 OZ) : „a)obchodní jméno a identifikační číslo dodavatele, sídlo právnické osoby a bydliště v případě fyzické osoby, b) informace o podmínkách a postupech pro uplatnění práva odstoupit od smlouvy, c) informace o službách po prodeji a o zárukách, 15
§ 53 odst. 4 zákona č . 40/1964 Sb., občanský zákoník
106
Právní aspekty elektronického obchodování
d) podmínky pro zrušení smlouvy, pokud není určená doba platnosti nebo platnost je delší než 1 rok.“ 16 Pokud byla smlouva uzavřená za použití prostředků komunikace na dálku, má spotřebitel právo od smlouvy odstoupit do 14 dnů od převzetí plnění (bez uvedení důvodů a bez uvedení sankce). V případě, že dodavatel nepředal spotřebiteli informace podle výše uvedených odstavců, může odstoupit do 3 měsíců od převzetí plnění. Pokud spotřebitel odstoupí od smlouvy, má dodavatel právo pouze na náhradu skutečně vynaložených nákladů spojených s vrácením zboží. Dodavatel je povinen vrátit spotřebiteli zaplacené finanční částky nejpozději do 30 dnů od odstoupení. Smlouva a všeobecné obchodní podmínky musí být spotřebiteli poskytnuty ve formě, která umožňuje archivaci a reprodukci.
5.4 Výhody a nevýhody elektronického obchodování Výhody a nevýhody e-obchodu můžeme posuzovat odděleně z pohledu zákazníka a dodavatele. Výhody z pohledu zákazníka obchod je otevřen 24 hodin denně, 365 dnů v roce možnost přístupu z domova či z jakéhokoliv jiného místa výrazně šetří čas nákup často přímo od výrobce znamená nákup za nižší cenu (odpadají poplatky jednotlivým článkům distribučního řetězce) neustále aktualizované informace (oproti např. klasickým letákům, kde informace rychle zastarávají) velké množství informací na jednom místě Nevýhody z pohledu zákazníka neosobní nákup (problém, který pociťuji zejména starší zákazníci) nemožnost zboží si fyzicky “osahat” možnost zneužití zasílaných údajů možnost narušení soukromí zákazníků využitím jejich údajů pro marketing firmy určité nebezpečí, že jiná osoba bude jednat jménem zákazníka, případně objedná nežádoucí zboží neexistence jednoduchého způsobu zabezpečení plateb špatná orientace v záplavě informací někdy pomalé internetové spojení Výhody z pohledu dodavatele komunikace se zákazníkem přes Internet výrazně snižuje náklady odpadá nutnost zřizovat klasické obchody (výhoda zejména pro menší firmy) velký potenciál zákazníků vzhledem k rozsahu a rozšíření Internetu rychlejší a jednodušší aktualizace katalogů a ceníků 16
§53 odst. 6 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník
107
modulu Právní aspekty v podnikání
možnost získat podrobné informace o návštěvnosti obchodu možnost získat zpětnou vazbu od zákazníků (v případě kladných referencí jde o dobrou reklamu) Nevýhody z pohledu dodavatele hrozba zneužití firemních dat v případě, že do sítě získá přístup neoprávněná osoba možnost ztráty pověsti při negativních referencích
5.5 Šíření obchodních sdělení S problematikou e-obchodování úzce souvisí také problematika šíření obchodních sdělení. Obchodním sdělením jsou všechny formy sdělení, včetně reklamy a vybízení k návštěvě internetových stránek, určeného k přímé či nepřímé podpoře zboží či služeb nebo image podniku osoby, která je podnikatelem nebo vykonává regulovanou činnost. Obchodní sdělení lze šířit elektronickými prostředky za podmínek stanovených zákonem o některých službách informační společnosti. Zakazuje se šíření nevyžádaných obchodních sdělení. Uplatňuje se tzv. systém opt-in, tzn. že elektronického kontaktu lze za účelem šíření obchodních sdělení elektronickými prostředky využít pouze ve vztahu k uživatelům, kteří k tomu dali předchozí souhlas. Pokud však fyzická nebo právnická osoba získá od svého zákazníka podrobnosti jeho elektronického kontaktu pro elektronickou poštu v souvislosti s prodejem výrobku nebo služby, může tato fyzická či právnická osoba využít tyto podrobnosti elektronického kontaktu pro potřeby šíření obchodních sdělení týkajících se jejích vlastních obdobných výrobků nebo služeb za předpokladu, že zákazník má jasnou a zřetelnou možnost jednoduchým způsobem, zdarma nebo na účet této fyzické nebo právnické osoby odmítnout souhlas s takovýmto využitím svého elektronického kontaktu i při zasílání každé jednotlivé zprávy, pokud původně toto využití neodmítl. Zaslání elektronické pošty za účelem šíření obchodního sdělení je dále zakázáno, pokud: a) tato není zřetelně a jasně označena jako obchodní sdělení, b) skrývá nebo utajuje totožnost odesílatele, jehož jménem se komunikace uskutečňuje, nebo c) je zaslána bez platné adresy, na kterou by mohl adresát přímo a účinně zaslat informaci o tom, že si nepřeje, aby mu byly obchodní informace odesílatelem nadále zasílány. 5.5 Úkol k textu S problematikou e-obchodování úzce souvisí problematika elektronického podpisu. Seznamte se v rámci samostudia se zákonem č. 27/2000 Sb., o elektronickém podpisu, v platném znění a vymezte pojem datová zpráva, elektronický podpis, zaručený elektronický podpis, elektronická značka, kvalifikované časové razítko a podmínky jejich platného použití.
108
Právní aspekty elektronického obchodování
KONTROLNÍ OTÁZKY Definujte pojem elektronický obchod. Uveďte základní druhy e-obchodů. Uveďte základní právní předpisy, které upravují oblast elektronického obchodování. Uveďte, jakým právním řádem (tzv. rozhodné právo) se řídí e-smlouvy s cizím prvkem. Uveďte základní informační povinnosti spotřebitelských distančních smluv.
dodavatele
při
uzavírání
Vymezte výhody a nevýhody e-obchodů. Vymezte pojem obchodní sdělení a nevyžádaná obchodní sdělení a podmínky jejich šíření.
SHRNUTÍ KAPITOLY Elektronické obchodování je forma obchodování, která k realizaci obchodních transakcí používá moderní elektronické komunikační prostředky – zejména internet, ale i další elektronické prostředky, například elektronickou poštu, telefon nebo platební karty. Mezi základní druhy e-obchodů patří obchody typu B2B (obchody mezi profesionály) a B2C (obchody mezi podnikateli a spotřebiteli). E-obchody s mezinárodním prvkem se řídí rozhodným právem. Toto právo si smluvní strany stanoví dohodou nebo je stanoveno tzv. kolizními normami. U spotřebitelských e-smluv je rozhodným právem právo země, kde má bydliště spotřebitel. Právo poskytuje i u spotřebitelských e-smluv spotřebiteli zvýšenou ochranu. U spotřebitelských smluv mohou být prostředky komunikace na dálku použity jen tehdy, pokud spotřebitel jejich použití neodmítl. Z důvodu zvýšené ochrany spotřebitele stanoví občanský zákoník u těchto smluv zvýšenou informační povinnost dodavatele. Spotřebitel má právo od distančních smluv odstoupit bez uvedení důvodů do 14 dnů od převzetí plnění. Obchodním sdělením jsou všechny formy sdělení, včetně reklamy a vybízení k návštěvě internetových stránek, určeného k přímé či nepřímé podpoře zboží či služeb nebo image podniku osoby, která je podnikatelem nebo vykonává regulovanou činnost. Zakazuje se šíření nevyžádaných obchodních sdělení. Uplatňuje se tzv. systém
109
modulu Právní aspekty v podnikání
opt-in, tzn. že elektronického kontaktu lze za účelem šíření obchodních sdělení elektronickými prostředky využít pouze ve vztahu k uživatelům, kteří k tomu dali předchozí souhlas.
STUDIJNÍ LITERATURA 8 Smejkal, V. a kol.: Právo informačních a telekomunikačních systemů.Praha: C.H.Beck, 2004, ISBN 80-7179-765-0 9 Bělohlávek, Alexander J.: Římská úmluva a Nařízení Řím I: komentář v širších souvislostech evropského a mezinárodního práva soukromého. 1. vyd. Praha: C.H. Beck, 2009, ISBN 978-80-7400-176-5 10 Svatoš, M. a kol.: Zahraniční obchod teorie a praxe.Praha:Grada,2009,ISBN 978-80-247-2708-0 11 Právní předpisy: Zákon č. 480/2004 Sb., o některých službách informační společnosti, v platném znění Zákon č. 227/2000 Sb., o elektronickém podpisu, v platném znění Zákon č. 256/1992 Sb., o ochraně osobních údajů, v platném znění Zákon č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích, v platném znění Zákon č. 300/2008 Sb., o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů , v platném znění Zákon č. 40/1964 Sb., Občanský zákoník, v platném znění
110
Právní předpisy k ochraně životního prostředí důležité pro podnikatele
6 Právní předpisy k ochraně životního prostředí důležité pro podnikatele ÚVOD Uveďte stručně kapitolu, její zaměření, případné pokyny pro stadium kapitoly. Nezapomeňte na motivační význam úvodu.
CÍLE KAPITOLY Po prostudování této kapitolya vypracování úkolů budete UMĚT:
Po prostudování této kapitolya vypracování úkolů ZÍSKÁTE:
Po prostudování této kapitolya vypracování úkolů BUDETE SCHOPNI:
Použijte tzv. akční slovesa: dokážete rozeznat, zjistíte, jaký význam…
111
modulu Právní aspekty v podnikání
6.1 Název subkapitoly Text subkapitoly
6.1.1 Název subkapitoly Text subkapitoly
6.2 Název subkapitoly Text subkapitoly
TABULKA 6.1
Název tabulky
Tabulky se číslují podle kapitoly a pořadového čísla tabulky v kapitole ztn. V kapitole 1 tabulka č. 1.1 -?, v kapitole 2 tabulka 2.1 – 2.?.
GRAF 6.1
Název grafu
Shodné číslování s tabulkou
SCHÉMA 6.1
Název schemata
Shodné číslování s tabulkou
AKTIVITA 6.1
Název aktivity
Shodné číslování s tabulkkou
PŘÍPADOVÁ STUDIE 6.1
Název případové studie
Shodné číslování s tabulkou
112
Právní předpisy k ochraně životního prostředí důležité pro podnikatele
ZAPAMATUJTE SI
povinně
DEFINICE
KONTROLNÍ OTÁZKY
povinně
Xy Xy
PŘÍKLAD 6
ŘEŠENÍ
113
modulu Právní aspekty v podnikání
SHRNUTÍ KAPITOLY
povinné
STUDIJNÍ LITERATURA 7. xy povinně
114
Daňový řád a jeho význam pro podnikatele
7 Daňový řád a jeho význam pro podnikatele ÚVOD Daňový řád upravuje procesní pravidla pro výběr daní , práva poplatníků i finančních úřadů, daňové spory a podobně. Netýká se samotné výše daní. Dosavadní pravidla z roku 1992 byla téměř šedesátkrát novelizována a jsou nepřehledná také kvůli soudním rozhodnutím, která fakticky rušila, upřesňovala či doplňovala sporná ustanovení zákona. Návrh je výsledkem mnohaletých diskuzí, výhrady k jeho předchozím podobám měli především zástupci podnikatelů. Od novinky se očekává také snížení administrativní zátěže poplatníků i úřadů, stejně jako celkové zrychlení daňového procesu. Cílem je snížit administrativní zátěž, aby správa daně byla co nejmodernější a nejefektivnější. Předloha obsahuje mnohem větší podporu elektronizace daňové správy, jasná pravidla pro doručování, jasná pravidla pro vedení daňového spisu a nahlížení do něj. Je jasně stanoveno, že ke všemu, co má být použito jako důkaz, bude zajištěn poplatníkovi přímý přístup. Vláda schválila návrh nového daňového řádu dne 19. 11. 2008 jako jeden ze tří pilířů připravované reformy veřejných financí. Vládní návrh daňového řádu byl v Poslanecké sněmovně projednáván jako sněmovní tisk č. 685/0 a v Senátu jako senátní tisk č. 132. Daňový řád (dále také jen „DŘ“) byl schválen Parlamentem dne 22. 7. 2009, ve Sbírce zákonů (částka 87) byl vyhlášen dne 3. 9. 2009 pod č. 280/2009 Sb. a nabývá účinnosti dnem 1. 1. 2011. Tímto dnem se současně zrušuje ZSDP a jeho dvě novely, a to zákon č. 225/1994 Sb. a zákon č. 323/1996 Sb. Daňovým řádem se dále zrušují dvě prováděcí vyhlášky k ZSDP, a to vyhláška č. 299/1993 Sb., kterou se zmocňují územní finanční orgány k promíjení příslušenství daně, včetně její novely vyhlášky č. 209/1993 Sb., a vyhláška č. 25/1994 Sb., o formě provádění evidence daní a o převodu daní jejich příjemcům, včetně její novely vyhlášky č. 95/2001 Sb.
Ministerstvo financí je daňovým řádem zmocněno k vydání nových vyhlášek (§ 263), a to vyhlášky o rozsahu hrazení hotových výdajů a náhrady ušlého výdělku třetím osobám, vyhlášky o kolkových známkách a vyhlášky o postupu při elektronické dražbě. Z přechodných ustanovení daňového řádu (§ 264) vyplývá, že řízení a postupy, které byly zahájeny do 31. 12. 2010 podle ZSDP, se po 1. 1. 2011 dokončí již podle nového daňového řádu, s určitými výjimkami stanovenými pro přechodnou dobu. Právní úkony, zejména rozhodnutí vydaná správcem daně, a jejich účinky ve správě daní, které nastaly do konce roku 2010, zůstanou zachovány i po 1. 1. 2011. Pro daňové subjekty je důležité si uvědomit, že plné moci uplatněné daňovým subjektem do 31. 12. 2010 zůstávají zachovány, ale jejich účinky se od 1. 1. 2011 budou posuzovat již podle daňového řádu, který stanoví v § 264 odst. 2 postup pro správce daně při existenci pochybností o rozsahu plné moci uplatněné do 31. 12. 2010. Přechodná ustanovení řeší rovněž speciální postupy pro posouzení běhu a délky započatých lhůt, včetně lhůt pro vyměření daně a pro vybrání a vymáhání daňových nedoplatků, postup pro posouzení podaných žádostí o prominutí daně nebo příslušenství daně, žádostí o prominutí daňového nedoplatku a žádostí o posečkání daně, postup pro dokončení rozvrhového řízení, 115
modulu Právní aspekty v podnikání
postup pro vedení spisu a nahlížení do spisu, postup při osvědčení neplatnosti rozhodnutí, postup při vrácení vratitelného přeplatku, postupy při uplatnění sankcí podle ZSDP, postup při posuzování rozsahu zástavního práva. Dnem 1. 1. 2011 zanikají nedoplatky evidované daňovým subjektům, které zanikly bez právního nástupce nebo zemřely bez dědice a nelze je požadovat po ručiteli. Kolkové známky vydané do 31. 12. 2010 zůstávají v platnosti.
V souvislosti s daňovým řádem je třeba zmínit zákon č. 281/2009 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím daňového řádu. Tímto zákonem se s účinností od 1. 1. 2011 mění 198 zákonů, včetně všech zákonů daňových, u nichž byly řešeny věcné změny. Z důvodové zprávy k návrhu tohoto zákona (sněmovní tisk č. 686, www.psp.cz) vyplývá, že převážná část změn se týká úpravy zákonů v rámci tzv. dělené správy (k tomu viz § 105 a § 106 správního řádu, § 1 odst. 4 ZSDP do 31. 12. 2010, § 161 a § 162 DŘ od 1. 1. 2011). V důvodové zprávě se k tomu uvádí: „Návrh dělené správy rozlišuje dva okruhy případů, které v rámci věcné dělené správy nastávají. Vychází tak ze skutečnosti, že v některých zákonech je rozdělení věcné působnosti při správě placení peněžitého plnění stanoveno tak, že dobrovolná část úhrady je svěřena orgánu ukládajícímu a vlastní vymáhání pak obecnému správci daně. V jiných zákonech je pak předpokládána příslušnost obecného správce daně pro obě tyto oblasti, tedy vybírání i vymáhání příslušného peněžitého plnění.“
CÍLE KAPITOLY Po prostudování této kapitolya vypracování úkolů budete UMĚT: aplikovat procesní postupy ve správě dani reprodukovat základní průběh daňového řízení Po prostudování této kapitolya vypracování úkolů ZÍSKÁTE: základní orientační schopnosti v obsahu tohoto předpisu praktické dovednosti s dílčími aplikacemi jeho částí souhrn teoretických vědomostí stran vlastního procesu správy Po prostudování této kapitolya vypracování úkolů BUDETE SCHOPNI: aktivně vystupovat jako přímý účastník daňového řízení identifikovat problémové okruhy v rámci daného téma v podnikání účinně posilovat daňově - právní vědomí odborné veřejnosti
116
Daňový řád a jeho význam pro podnikatele
7.1 Obsah právního předpisu – Daňový řád 7.1.1
Změny ve struktuře
Na rozdíl od předchozí právní úpravy obsahuje daňový řád větší množství paragrafů, celkem 266, s krátkými odstavci a větami a je systematicky uspořádán novým způsobem. Daňový řád se člení na části, hlavy, díly a oddíly. Mnohé instituty jsou převzaty ze ZSDP a v textu daňového řádu jsou také obsaženy myšlenky ze stávající judikatury. Daňový řád zavádí jednotnou terminologii i pro jednotlivé daňové zákony.
Daňový řád obsahuje šest částí, a to: ● Úvodní ustanovení (§ 1 až 9), ● Obecná část o správě daní (§ 10 až 124), ● Zvláštní část o správě daní (§ 125 až 245), ● Následky porušení povinností při správě daní (§ 246 až 254), ● Ustanovení společná, zmocňovací, přechodná a závěrečná (§ 255 až 265), ● Účinnost (§ 266). Část první nazvaná Úvodní ustanovení obsahuje ve dvou hlavách předmět a účel úpravy (§ 1 až 4) a základní zásady správy daní (§ 5 až 9). Jsou zde upraveny základní pojmy a některé legislativní zkratky. Část druhá nazvaná Obecná část o správě daní obsahuje obecná ustanovení použitelná pro různá dílčí řízení při správě daní. Obecná část se dělí na sedm hlav upravujících následující problematiku: - správce daně a osoby zúčastněné na správě daní (§ 10 až 31) - v této hlavě jsou také obsažena ustanovení o zastoupení daňových subjektů a třetích osob a nové pojmy atrakce a odborný konzultant; - lhůty (§ 32 až 38) - v této hlavě je kromě ustanovení o určování lhůt, počítání času, běhu lhůty, zachování lhůty, prodloužení lhůty a navrácení lhůty v předešlý stav upraveno také ustanovení o ochraně před nečinností správce daně; - doručování (§ 39 až 51) - v této hlavě je komplexním způsobem upraveno doručování písemností správce daně; - ochrana poskytování informací (§ 52 až 59) - v této hlavě jsou obsažena ustanovení o povinnosti mlčenlivosti, informační povinnost správce daně a poskytování informací správci daně od třetích osob; - dokumentace (§ 60 až 69) - v této hlavě jsou obsažena ustanovení o sepisování protokolu a úředním záznamu, o vedení spisu a nahlížení do něj, o daňové informační schránce;
117
modulu Právní aspekty v podnikání
- řízení a další postupy (§ 70 až 107) - v této hlavě jsou obsažena obecná ustanovení o řízení (podání a jeho vady, postoupení, jednací jazyk, vyloučení úřední osoby), ustanovení o postupech při správě daní (vyhledávací činnost, vysvětlení, místní šetření, daňová kontrola, postup k odstranění pochybností) a ustanovení o průběhu řízení od jeho zahájení až po ukončení rozhodnutím, kde také najdeme ustanovení o dokazování, záznamní povinnosti, pomůckách a sjednání daně, předběžné otázce, předvolání a předvedení, zastavení řízení, nákladech řízení; je zde také obsaženo nové ustanovení o nicotnosti rozhodnutí a opravy zřejmých nesprávností rozhodnutí; - opravné a dozorčí prostředky (§ 108 až 124) - v této hlavě jsou obsaženy řádné a mimořádné opravné prostředky, které je oprávněn uplatnit daňový subjekt proti rozhodnutí správce daně, a dále dozorčí prostředky, které uplatňuje správce daně. Část třetí nazvaná Zvláštní část o správě daní obsahuje zejména speciální ustanovení o jednotlivých typech řízení a daňového řízení. Zvláštní část se dělí na sedm hlav upravujících následující problematiku: - registrační řízení (§ 125 až 131); - řízení o závazném posouzení (§ 132 a § 133); - daňové řízení (§ 134); - nalézací řízení (§ 135 až 148) - v této hlavě je obsaženo vyměřovací a doměřovací řízení včetně lhůty pro stanovení daně; - placení daní (§ 149 až 232) - tato hlava je poměrně rozsáhlá a obsahuje obecná ustanovení o placení daní (evidence daní, pořadí úhrady daně, nedoplatek a přeplatek, posečkání, odpis nedoplatku, námitka, lhůta pro placení daně), ustanovení o dělené správě, ustanovení o vybírání daní (způsob placení daně a den platby), ustanovení o zajištění daní (zajištění úhrady na nesplatnou nebo dosud nestanovenou daň, zástavní právo, ručení, zajištění daně ručením nebo bankovní zárukou, zálohy), ustanovení o vymáhání daní (způsoby vymáhání, exekuční titul a ustanovení § 175 až 232 o daňové exekuci a jednotlivých způsobech jejího provedení včetně dražby); - správa daně vybírané srážkou (§ 233 až 237); - právní nástupnictví a vztah k insolvenci (§ 238 až 245) - v této hlavě jsou obsažena ustanovení o ukončení činnosti, přechodu daňové povinnosti a vztahu k insolvenčnímu řízení. Část čtvrtá nazvaná Následky porušení povinností při správě daní (§ 246 až 254) obsahuje uceleným způsobem sankce, a to pokutu za přestupek porušení mlčenlivosti, pořádkovou pokutu, pokutu za opožděné tvrzení daně, penále, úrok z prodlení a úrok z neoprávněného jednání správce daně. Část pátá nazvaná Ustanovení společná, zmocňovací, přechodná a závěrečná (§ 255 až 265) obsahuje jak ustanovení společná (ochrana mlčenlivosti uložené poradci, opatření při mezinárodním zdanění, převod výnosu daní, prominutí daně, stížnost, vztah ke správnímu řádu), tak ustanovení zmocňovací, ustanovení přechodná pro období po 1. 1. 2011 a ustanovení zrušovací.
118
Daňový řád a jeho význam pro podnikatele
Část šestá nazvaná Účinnost (§ 266) obsahuje ustanovení, že daňový řád nabývá účinnosti dnem 1. 1. 2011.
7.2 Instituty daňového řádu 7.2.1 Nové instituty daňového řádu V daňovém řádu se setkáváme s novými pojmy a instituty které ZSDP neobsahuje. Jedná se zejména o tyto nové pojmy: ► Řádné daňové tvrzení a dodatečné daňové tvrzení - za „řádné daňové tvrzení“ je považováno daňové přiznání, hlášení nebo vyúčtování a za „dodatečné daňové tvrzení“ je považováno dodatečné daňové přiznání, následné hlášení nebo dodatečné vyúčtování. ► Veřejný rozpočet - pro účely daňového řádu se jím rozumí státní rozpočet, státní finanční aktiva nebo rezervní fond organizační složky státu, rozpočet územního samosprávného celku, rozpočet státního fondu nebo Národní fond, rozpočet Evropské unie, nebo rozpočet, o němž to stanoví zákon. ► Osoba zúčastněná na správě daní - za tuto osobu je považován daňový subjekt a třetí osoba. Za tuto osobu není již považován zaměstnanec správce daně. ► Úřední osoba - touto osobou je zaměstnanec, který se bezprostředně podílí na výkonu pravomoci správce daně, nebo osoba oprávněná k výkonu pravomoci správce daně zákonem nebo na základě zákona. O tom, kdo je v dané věci úřední osobou, se sepíše úřední záznam a daňový subjekt, příp. třetí osoba, může požádat o informaci, kdo je v dané věci úřední osobou. ► Atrakce - jedná se o možnost nadřízeného orgánu převzít (vztáhnout na sebe atrahovat) vyřízení věci a rozhodovat v postavení správce daně nižšího stupně. Převzít věc může nadřízený správce daně ve třech případech, a to jsou-li pro výkon správy daní potřebné mimořádné odborné znalosti, za účelem zjednání nápravy při nečinnosti podřízeného správce daně, jde-li o rozhodnutí ve věci s mimořádným dopadem i do řízení s jinými daňovými subjekty. ► Poradce - je jím daňový poradce nebo advokát. Daňový řád již nepoužívá legislativní zkratku „daňový poradce“ jako ZSDP. Podle § 3 odst. 7 zákona č. 523/1992 Sb., o daňovém poradenství a o Komoře daňových poradců České republiky, ve znění účinném od 1. 1. 2011, právnická osoba poskytující daňové poradenství bude mít při správě daní procesní postavení jako daňový poradce.
119
modulu Právní aspekty v podnikání
► Odborný konzultant - jedná se o osobu, kterou si může přibrat k jednání daňový subjekt nebo jeho zástupce. Tento institut byl zaveden do daňového řádu z důvodu zajištění pomoci daňovému subjektu, příp. jeho zástupci, v jednání před správcem daně, zejména v odborných otázkách, a to v návaznosti na článek 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, vyhlášené pod č. 2/1993 Sb., podle které „každý má právo na právní pomoc v řízení před soudy, jinými státními orgány či orgány veřejné správy, a to od počátku řízení.“ Odborný konzultant má pouze právo spoluúčasti na jednání, nemůže vystupovat před správcem daně samostatně a nemusí mu dokládat svou odbornost. ► Spis - daňový řád nově zavádí, jak má správce daně vést spis, do kterého se zakládají písemnosti týkající se práv a povinností daňového subjektu. Kromě písemností (v podobě listinné zprávy nebo datové zprávy), kterými mohou být zejména podání daňového subjektu, rozhodnutí správce daně, protokoly nebo úřední záznamy, jsou součástí spisu také obrazové a zvukové záznamy. Daňový řád upravuje, na jaké části se spis člení, že musí obsahovat soupis písemností a že se písemnosti vedou pod společnou spisovou značkou. Podrobně je vymezena vyhledávací část spisu a také nahlížení do spisu a zapůjčování spisu orgánu veřejné moci (§ 65 až 68). ► Nicotnost rozhodnutí - nový institut, kterým byl nahrazen instrument o neplatnosti rozhodnutí (viz § 32 odst. 7 ZSDP). Jedná se o obdobnou úpravu, jakou má správní řád. Rozhodnutí je nicotné (nulitní), pokud správce daně nebyl k jeho vydání vůbec věcně příslušný, trpí vadami, jež je činí zjevně vnitřně rozporným nebo právně či fakticky neuskutečnitelným, nebo je vydáno na základě jiného nicotného rozhodnutí vydaného správcem daně.
Daňový řád některé z pojmů, které obsahoval ZSDP, již neobsahuje. V daňovém řádu již nenajdeme osobu přezvědnou a vymezení osoby blízké (bude se používat vymezení podle občanského zákoníku), nenajdeme ani reklamaci nebo prominutí daňového nedoplatku.
7.3 Základní pojmy daňového řádu Správa daní je postup, jehož cílem je správné zjištění a stanovení daní a zabezpečení jejich úhrady. Správa daní je postupem (činností) správce daně vůči daňovým subjektům a třetím osobám a je vymezena ve všech ustanoveních daňového řádu. Při správě daní vznikají daňovým subjektům a třetím osobám práva a povinnosti.
Vzhledem k tomu, že daňový řád je obecným procesním předpisem pro širokou škálu hmotně právních zákonů upravujících různé druhy peněžitých plnění, je za daň považována jak daň v tradičním slova smyslu, tak i další peněžitá plnění, která jsou příjmem veřejného rozpočtu. Pokud je výsledkem daňového řízení nárok na výdaj z příjmové části veřejného rozpočtu, jedná se o vratku (např. daňový odpočet, daňový bonus).
120
Daňový řád a jeho význam pro podnikatele
Daňový řád si pro své účely definuje daň širším způsobem, než jak byla definována v ZSDP. Daní se rozumí: > peněžité plnění, které zákon označuje jako daň (daň z příjmů fyzických osob, daň z příjmů právnických osob, daň z přidané hodnoty, spotřební daň, daň silniční, daň z nemovitostí, daň darovací, daň dědická, daň z převodu nemovitostí, daň ze zemního plynu a některých dalších plynů, daň z pevných paliv, daň z elektřiny), clo nebo poplatek (správní poplatky, soudní poplatky, místní poplatky a další poplatky, které jsou příjmem veřejného rozpočtu), > peněžité plnění, jehož správa se podle zmocnění zvláštního zákona má řídit podle daňového řádu (např. odvody, příspěvky, úhrady, penále), > peněžité plnění v rámci dělené správy (při placení), > daňový odpočet (např. odpočet na dani z přidané hodnoty), > daňová ztráta (§ 38n zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů), > jiný způsob zdanění (např. záloha), > příslušenství daně.
Příslušenstvím daně jsou úroky, penále, pokuty a náklady řízení, jsou-li ukládány nebo vznikají-li podle daňového zákona. Pokuta uložená za přestupek porušení mlčenlivosti (§ 246) není příslušenstvím daně.
7.4 Základní zásady daňového řízení Základní zásady se uplatňují v průběhu celé správy daní a netýkají se pouze daňového řízení, jako tomu bylo v ZSDP. Jsou důležitým prostředkem ke správné interpretaci ustanovení daňového řádu. Základní zásady správy daní jako základní interpretační pravidla jsou rovněž důležitá pro aplikaci daňových zákonů. V daňovém řádu došlo k rozšíření zásad ve srovnání se ZSDP, ostatní zůstaly zachovány.
Mezi zásady, které obsahoval ZSDP a které jsou zachovány i v daňovém řádu, patří zásada zákonnosti, zásada přiměřenosti, zásada procesní rovnosti, zásada součinnosti a spolupráce, zásada volného hodnocení důkazů, zásada materiální pravdy (skutečný obsah právního úkonu), zásada neveřejnosti, zásada zachování mlčenlivosti, zásada oficiality.
Mezi nové zásady, které nebyly přesně upraveny v ZSDP, patří tyto zásady:
Zásada zákazu libovůle (§ 5 odst. 2) - jedná se o ústavní zásadu nově přenesenou do daňového řádu (podle čl. 2 odst. 2 Ústavy státní moc lze uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon). Podle zásady zákazu libovůle správce daně uplatňuje svou pravomoc pouze k těm účelům, k nimž mu byla zákonem nebo na základě zákona svěřena, a v rozsahu, v jakém mu byla svěřena. Správce daně může v rámci své činnosti činit pouze to, co mu zákon výslovně dovoluje nebo umožňuje dovolit. Zásada poučovací (§ 6 odst. 3) - tato zásada je vyjádřením ústavního práva na právní pomoc a 121
modulu Právní aspekty v podnikání
znamená, že správce daně je povinen poskytnout přiměřené poučení o právech a povinnostech osobám zúčastněným na správě daní v souvislosti se svým úkonem. Správce daně nemůže bránit daňovému subjektu nebo třetí osobě uplatnit jejich práva, naopak jim uplatnění práv umožní. Smyslem této zásady je poskytnout poučení zejména o právech a povinnostech, nikoliv zajistit výklad textu zákona.
Zásada vstřícnosti a slušnosti (§ 6 odst. 4) - správce daně podle možností vychází daňovému subjektu a třetím osobám vstříc. Předpokládá se klientský přístup správce daně i úředních osob vůči zúčastněným osobám. Úřední osoby, jejichž prostřednictvím vykonává správce daně svou pravomoc, jsou povinny vyvarovat se při správě daní nezdvořilostí. Osoba zúčastněná na správě daní má právo podat správci daně stížnost (§ 261) proti nevhodnému chování jeho úředních osob.
Zásada rychlosti řízení (§ 7 odst. 1) - správce daně je povinen postupovat bez zbytečných průtahů. Osoba zúčastněná na správě daní se může bránit proti nečinnosti správce daně podáním podnětu nejblíže nadřízenému správci daně (§ 38). V rámci zásady hospodárnosti (§ 7 odst. 2) je správce daně oprávněn konat úkony pro různá řízení společně.
Zásada legitimního očekávání (§ 8 odst. 2) - tato zásada přikazuje správci daně dbát na to, aby při rozhodování skutkově shodných nebo podobných případů nevznikaly nedůvodné rozdíly. K tomu by mělo pomoci jednotné metodické řízení správců daně a sjednocování judikatury v důsledku činnosti Nejvyššího správního soudu. Podle usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 7. 2009, čj. 6 Ads 88/2006132, publikovaném pod č. 1915/2009 Sb. NSS, dostupném na www.nssoud.cz, „správní praxe zakládající legitimní očekávání je ustálená, jednotná a dlouhodobá činnost (příp. i nečinnost) orgánů veřejné správy, která opakovaně potvrzuje určitý výklad a použití právních předpisů. Lze ji změnit, pokud je změna činěna do budoucna, dotčené subjekty mají možnost se s ní seznámit a je řádně odůvodněna závažnými okolnostmi“.
Zásada vyhledávací (§ 9 odst. 3) - ke shromažďování osobních údajů a jiných údajů je správce daně oprávněn tehdy, jsou-li potřebné pro správu daní, a to v rozsahu nezbytném pro dosažení cíle správy daní.
7.5 Subjekty správy daní a zastupování Správcem daně je každý správní orgán, popřípadě i jiný státní orgán, pokud jej zvláštní zákon v příslušném rozsahu zmocňuje k výkonu správy daní. Správní orgán nebo jiný státní orgán jsou považovány za orgán veřejné moci.
122
Daňový řád a jeho význam pro podnikatele
Místní příslušnost správce daně se řídí: = u fyzické osoby jejím místem pobytu, kterým se rozumí adresa místa trvalého pobytu občana České republiky, nebo adresa hlášeného místa pobytu cizince, a nelze-li takto místo pobytu určit, rozumí se jím místo na území České republiky, kde se fyzická osoba převážně zdržuje, = u právnické osoby jejím sídlem, kterým se rozumí adresa, pod níž je právnická osoba zapsaná v obchodním rejstříku nebo obdobném rejstříku, nebo adresa, kde právnická osoba sídlí skutečně, pokud se tato osoba do těchto rejstříků nezapisuje; jedná se o speciální úpravu sídla ve vztahu k občanskému zákoníku.
Správce daně může provést potřebný úkon i mimo svůj obvod územní působnosti, pokud se tento úkon týká daňového subjektu, ke správě jehož daní je správce daně místně příslušný. Jedná se o rozšíření působnosti správce daně oproti ZSDP. Místní šetření může provádět místně nepříslušný správce daně i bez dožádání.
Daňovým subjektem je osoba, kterou za daňový subjekt označuje zákon, jakož i osoba, kterou zákon označuje jako poplatníka nebo jako plátce daně. Daňový řád si již nedefinuje poplatníka a plátce daně, ale odkazuje na definici v jednotlivých „daňových“ zákonech.
Třetí osoby již nejsou vymezeny taxativně, jako v ZSDP, ale jsou vymezeny negativním způsobem tak, že jsou jimi osoby jiné než daňový subjekt a mají práva a povinnosti při správě daní.
Daňový řád, na rozdíl od ZSDP, upravuje u právnických osob, že jsou oprávněny pověřit svého zaměstnance nebo jinou fyzickou osobu, která vykonává činnost této právnické osoby, aby jednala jejím jménem před správcem daně v rozsahu tohoto oprávnění. Při tomto pověření se rozhodnutí doručuje právnické osobě. V téže věci může jménem právnické osoby současně jednat jen jedna fyzická osoba, pokud není pro jednání statutárního orgánu vyžadováno společné jednání více osob.
Daňový řád přesně vyjmenovává, kdo je zástupcem osoby zúčastněné na správě daní (tj. daňového subjektu nebo třetí osoby). Zástupcem je zákonný zástupce, ustanovený zástupce, zmocněnec, společný zmocněnec nebo společný zástupce, nebo prokurista (viz obchodní zákoník).
Novinkou je, že rozhodnutí o ustanovení zástupce může správce daně vydat jen s předchozím souhlasem předpokládaného zástupce. Pokud nebude souhlas udělen, lze ve spolupráci s Komorou daňových poradců ustanovit zástupce z řad daňových poradců tak, aby byla zajištěna garance profesionality.
U zastupování na základě plné moci (§ 27 a § 28) je daňový řád mnohem podrobnější než tomu bylo v ZSDP. Účinky plné moci vůči správci daně nastanou v momentě, kdy vůči němu byla plná moc uplatněna a přitom bylo doloženo přijetí plné moci zmocněncem. 123
modulu Právní aspekty v podnikání
Podle ZSDP stačilo, když byla plná moc podepsána pouze zmocnitelem. Účinky plných mocí uplatněných do 31. 12. 2010 zůstanou zachovány i bez podpisu zmocněnce. V případě, že správce daně vydá výzvu k úpravě rozsahu plné moci (§ 28 odst. 2, § 264 odst. 2), je třeba počítat s tím, že bude požadovat i doplnění podpisu zmocněncem.
Daňový řád již neobsahuje právní fikci neomezené plné moci, která je upravena v § 10 odst. 3 ZSDP. Podle daňového řádu v plné moci musí být vymezen rozsah zmocnění, buď ke konkrétnímu úkonu nebo k více úkonům, pro určité řízení, pro určitý postup nebo pro více řízení, anebo lze učinit neomezené zmocnění. V případě nejasného zmocnění vyzve správce daně zmocnitele k úpravě plné moci. Nadále platí, že v téže věci může být současně zvolen pouze jeden zmocněnec.
Novinkou v daňovém řádu je, že již není zakázáno zastupovat více daňových subjektů před jedním správcem daně zástupcem, který není daňovým poradcem nebo advokátem.
7.6 Lhůty v daňovém řízení Lhůta obecně i ve správě daní je určitý časový interval, v němž musí být proveden úkon, a to buď daňovým subjektem nebo správcem daně. Lhůty buď stanoví zákon (tzv. zákonné lhůty) anebo správce daně rozhodnutím (tzv. správcovské lhůty). V daňovém řádu jsou lhůty obecně upraveny ve druhé části, hlava II, § 32 až 38.
Daňový řád nově zavedl možnost pro správce daně stanovit lhůtu kratší než jeden den, tj. určenou počtem hodin (§ 32 odst. 2). Podmínkou je, že daňový subjekt nebo třetí osoba bude s takto stanovenou lhůtou souhlasit. Jelikož se jedná o lhůtu kratší než 8 dnů, musí správce daně uvést ve svém rozhodnutí důvody pro takto stanovenou krátkou lhůtu. Lhůta kratší než jeden den se počítá od okamžiku, který následuje po dni, kdy došlo ke skutečnosti určující počátek běhu lhůty. U lhůty kratší než jeden den se neuplatní pravidlo posunu posledního dne lhůty, který připadl na sobotu, neděli nebo svátek, na nejbližší následující pracovní den. Z důvodové zprávy k návrhu daňového řádu (dostupné na www.psp.cz) vyplývá, že použití kratší lhůty než jeden den by mělo být výjimečné a že se nepředpokládá její běžné využití. Technika stanovení takové lhůty je standardním ustanovením procesních předpisů.
Na rozdíl od ZSDP daňový řád upravuje posunutí posledního dne lhůty, který připadl na sobotu, neděli nebo svátek, nejen pro úkony daňového subjektu učiněné vůči správci daně, ale také pro úkony, které učinil správce daně.
Daňový řád stanoví obecné stavění běhu lhůty pro správce daně v případě, že počátek běhu lhůty pro správce daně je závislý na okamžiku učinění podání osobou zúčastněnou na správě daní. Běh lhůty se staví ode dne vydání rozhodnutí, kterým správce daně vyzývá osobu zúčastněnou na správě daní k součinnosti, až do dne, kdy dojde k požadované součinnosti (poté doběhne zbývající část lhůty).
124
Daňový řád a jeho význam pro podnikatele
Pro daňové subjekty je důležité si uvědomit, že daňový řád nově upravuje zachování lhůty tak, že lhůta je zachována, je-li nejpozději v poslední den lhůty učiněn úkon u věcně a místně příslušného správce daně nebo podána poštovní zásilka obsahující podání adresovaná věcně a místně příslušnému správci daně. Nebyl-li úkon učiněn u věcně a místně příslušného správce daně, je lhůta zachována, je-li nejpozději v poslední den lhůty učiněn tento úkon u nadřízeného správce daně nebo u jiného věcně příslušného správce daně. Daňový subjekt nebude mít zachovanou lhůtu (např. pro podání daňového přiznání), pokud neučiní úkon alespoň u věcně příslušného správce daně. Daňový řád obdobně jako ZSDP upravuje zachování lhůty i u podání „elektronických“, tj. když je poslední den lhůty podána datová zpráva opatřená uznávaným elektronickým podpisem na technické zařízení správce daně nebo podána datová zpráva do datové schránky věcně a místně příslušného správce daně.
Zákonná možnost daňového subjektu požádat o prodloužení lhůty pro podání řádného daňového tvrzení (např. daňového přiznání k dani z příjmů fyzických osob) až o 3 měsíce, resp. až na 10 měsíců u příjmů v zahraničí, je upravena v § 36 odst. 4 daňového řádu, tj. v obecné části zákona. V ZSDP byla tato právní úprava obsažena v části o vyměřovacím řízení.
U navrácení lhůty v předešlý stav daňový řád zkrátil subjektivní lhůtu pro podání žádosti z třiceti na patnáct dnů. Žádost o navrácení lhůty v předešlý stav musí být podána nejpozději do 15 dnů ode dne, kdy pominul důvod zmeškání lhůty (§ 37 odst. 3).
Daňový řád také zkrátil správci daně obecnou lhůtu pro vydání rozhodnutí z šesti měsíců na tři měsíce (§ 38 odst. 2). Tato tříměsíční lhůta se uplatní tehdy, pokud nešlo o zákonem stanovenou lhůtu nebo o lhůtu obvyklou k provedení úkonu nebo pokud správce daně nevydal rozhodnutí bezodkladně po shromáždění potřebných podkladů. Správce daně je povinen postupovat bez zbytečných průtahů a daňový subjekt, resp. třetí osoba, je oprávněn podat podnět na nečinnost nejblíže nadřízenému správci daně v případě, že správce daně nepostupuje v řízení bez zbytečných průtahů.
V daňovém řádu jsou také stanoveny případy, kdy s nečinností správce daně, který nerozhodl v zákonem stanovené lhůtě, jsou spojeny negativní důsledky pro správce daně: - je-li poukázán správcem daně vratitelný přeplatek na žádost daňového subjektu po třicetidenní lhůtě, náleží daňovému subjektu úrok z vratitelného přeplatku (§ 155 odst. 5), - pokud není vydáno rozhodnutí o odvolání proti zajišťovacímu příkazu do 30 dnů ode dne, kdy bylo podáno, zajišťovací příkaz se stává neúčinným (§ 168 odst. 1), - není-li o žádosti o souhlas s výmazem z obchodního rejstříku vydáno rozhodnutí do 2 měsíců ode dne jejího podání, má se za to, že byl souhlas udělen (§ 238 odst. 4).
7.7 Doručování písemností správce daně
125
modulu Právní aspekty v podnikání
Daňový řád upřednostňuje doručování písemnosti správce daně při ústním jednání anebo doručování písemnosti elektronicky (tj. prostřednictvím datové schránky). Není-li možné doručit písemnost při ústním jednání nebo elektronicky, tak se druhotně doručuje písemnost prostřednictvím zásilky doručované provozovatelem poštovních služeb nebo úřední osobou pověřenou doručováním nebo jiným orgánem, o němž to stanoví zákon.
Pokud má osoba, které je písemnost doručována, zástupce, doručují se písemnosti pouze tomuto zástupci, a to v rozsahu jeho oprávnění k zastupování (§ 41). Daňový řád již nerozlišuje doručování v případě neomezené nebo omezené plné moci k zastupování, tak jako tomu je v ZSDP (viz § 17 odst. 7 ZSDP).
Jak už bylo uvedeno výše, doručování prostřednictvím zásilky přichází v úvahu tehdy, pokud adresát písemnosti nemá datovou schránku. Vzhledem k tomu, že většina právnických osob má datovou schránku, týká se tento způsob zejména doručování písemnosti fyzickým osobám.
Podle toho, zda je adresátem fyzická nebo právnická osoba, se písemnost prostřednictvím zásilky doručuje fyzické osobě nepodnikateli na adresu jejího místa pobytu nebo na adresátem zvolenou adresu v České republice, fyzické osobě podnikateli na adresu místa podnikání nebo sídla nebo na adresátem zvolenou adresu v České republice, právnické osobě na adresu sídla nebo na adresátem zvolenou adresu v České republice. V případě doručování prostřednictvím zásilky může fyzická osoba požádat správce daně o doručování písemností na jakoukoliv adresu v České republice. Také právnická osoba může požádat správce daně o doručování na jinou adresu, než je adresa sídla, ale podmínkou je, že na požadované adrese je právnická osoba skutečně umístěna.
V případě doručování písemnosti v listinné podobě prostřednictvím zásilky se doručení prokazuje řádně vyplněnou doručenkou, která je veřejnou listinou.
7.8 Spisová daňová dokumentace Daňový řád v rámci pořizované dokumentace správcem daně zachová protokol o ústním jednání (§ 60 až 62) a úřední záznam (§ 63). Daňový řád nově upravuje, že správce daně může o úkonech, o kterých se podle zákona pořizuje protokol, pořídit obrazový nebo zvukový záznam, přičemž o této skutečnosti musí předem uvědomit osoby, které se tohoto úkonu zúčastní. Protokol, jehož součástí je rozhodnutí, kterým se příjemce rozhodnutí vyzývá k uplatnění práva nebo ke splnění povinnosti, nemusí obsahovat otisk úředního razítka se státním znakem. Na stejnopis protokolu má nárok jak daňový subjekt, tak i další osoba zúčastněná na jednání, pokud o to tato osoba požádá.
V ZSDP chybí právní úprava spisu. Nově tuto oblast obsahuje daňový řád v ustanovení § 64 a § 65. Daňový spis obsahuje písemnosti týkající se práv a povinností daňového subjektu. Spis vede příslušný správce daně a jeho součástí jsou písemnosti v podobě 126
Daňový řád a jeho význam pro podnikatele
listinné zprávy nebo datové zprávy, jako jsou podání, rozhodnutí, protokoly, úřední záznamy. Součástí spisu jsou také obrazové a zvukové záznamy. Daňový spis se člení na části týkající se jednotlivých daňových řízení, vymáhání daní, dalších povinností př správě daní (registrace, závazné posouzení), vyhledávání (neveřejná část), řízení o pořádkových pokutách. Jednotlivé části spisu musí obsahovat soupis všech písemností, které se řadí ve spisu v časové posloupnosti a vedou se pod společnou spisovou značkou. Do vyhledávací části spisu patř pomůcky, jejichž zpřístupnění daňovému subjektu by ohrozilo zájem jiné osoby zúčastněné na správě daní, úřední záznamy nebo protokoly o podaných vysvětleních, písemnosti sloužící pro potřeby správce daně. Do doby provedení hodnocení důkazů mohou být ve vyhledávací části spisu také důkazní prostředky, jejichž zpřístupnění by ohrozilo cíl správy daní.
Daňový subjekt je oprávněn nahlédnout do všech částí spisu týkajících se jeho daňových povinností, s výjimkou části vyhledávací, do osobních daňových účtů vedených v rámci evidence daní o jeho daňových povinnostech, do soupisu písemností ve všech částech spisu, včetně soupisu písemností obsažených ve vyhledávací části spisu. Správce daně může v odůvodněných případech umožnit daňovému subjektu nahlédnutí i do písemností ve vyhledávací části spisu, pokud nebude ohrožen zájem jiného daňového subjektu nebo jiných osob zúčastněných na správě daní nebo cíl správy daní. V případě, že daňový subjekt není spokojen s rozsahem, v jakém mu bylo umožněno nahlédnout do spisu, může podat stížnost podle § 261 DŘ (již není možno podat odvolání). Nově je upraveno nahlížení do spisu nevidomých osob, kterým bude spis přečten. Průvodci nevidomé osoby bude umožněno nahlédnout do spisu.
Správce daně je oprávněn zapůjčit příslušnému orgánu veřejné moci část spisu, která se týká předmětu řízení, pro něž je poskytována, a při respektování povinnosti mlčenlivosti (§ 52, § 53).
7.9 Jednací jazyk v daňovém řízení Jednacím jazykem při správě daní je český jazyk (§ 76 odst. 1). Tímto jazykem již není slovenština. Také podání musí být předložena v jednacím jazyce, tj. v českém jazyce. Výjimkou jsou písemnosti vyhotovené v jiném než českém jazyce. Tyto musí být předloženy v originálním znění a současně v překladu do jazyka českého. Správce daně může prohlásit, že takový překlad nepožaduje anebo že požaduje úředně ověřený překlad. Daňový řád umožňuje správci daně, aby takové prohlášení učinil na své úřední desce i pro neurčitý počet písemností v budoucnu.
Kdo neovládá český jazyk, má právo na tlumočníka, kterého si obstará na své náklady. Právo na tlumočníka vyplývá také z čl. 37 odst. 4 Listiny základních svobod, který stanoví, že „kdo prohlásí, že neovládá jazyk, jímž se vede jednání, má právo na tlumočníka.“ Občan České republiky příslušející k národnostní menšině, tradičně a dlouhodobě žijící na území České republiky, má právo činit podání a jednat v jazyce své národnostní menšiny. Pokud správce daně nemá úřední osobu, která ovládá jazyk národnostní menšiny, přizve k jednání tlumočníka. Náklady na tohoto tlumočníka nese správce daně. Z důvodové zprávy k návrhu daňového řádu (www.psp.cz) vyplývá, že v případě slovenského jazyka ve většině případů postačí znalost úřední osoby. 127
modulu Právní aspekty v podnikání
Nově je v daňovém řádu upraveno jednání s neslyšící či hluchoslepou osobou. Osobě neslyšící ustanoví správce daně na své náklady tlumočníka znakové řeči, příp. prostředníka, který je schopen se s ní dorozumět pomocí metody zřetelné artikulace. Osobě hluchoslepé ustanoví správce daně prostředníka, který je schopen se s ní dorozumět pomocí řeči pro hluchoslepé.
7.10 Koncepce průběhu a obsahu vlastního daňového řízení Daňový řád je koncipován tak, že jednotlivé fáze správy daní od registrace přes vyměření daně až po její placení a vymáhání a nakonec ukončení činnosti jsou obsaženy ve zvláštní třetí části. K těmto fázím správy daní nacházíme základní pojmy a obecná ustanovení v části první a druhé daňového řádu. V případě porušení povinností při správě daní je poté důležitá část čtvrtá daňového řádu.
K tomu, aby daňový subjekt byl schopen si plnit své povinnosti a uplatňovat svoje práva před správcem daně, tak by měl mít před sebou minimálně dva zákony, a to na prvním místě zákon, který upravuje příslušnou daň [např. zákon č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZDP“)], a teprve na druhém místě daňový řád. Použití daňového řádu je totiž postaveno na principu, že daňový řád a jeho jednotlivá ustanovení se použijí, neupravuje-li jiný zákon správu daně jinak (§ 4 daňového řádu). Dále je třeba vzít v úvahu princip upravující vztah mezi daňovým řádem a správním řádem [tj. zákon č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“)]. Při správě daní se nepoužije správní řád, ale pouze daňový řád (§ 262 daňového řádu). Kromě těchto dvou principů upravených daňovým řádem je třeba brát v úvahu také princip zakotvený v Ústavě (čl. 10 Ústavy, vyhlášený pod č. 1/1993 Sb.), podle kterého v případě aplikace mezinárodní smlouvy, která je pro Českou republiku závazná, bude mít při správě daní přednost mezinárodní smlouva před daňovým řádem. Pro daňové subjekty je významné, že ve srovnání se ZSDP dochází k posunutí splatnosti daně vyměřené nebo doměřené z úřední povinnosti (§ 139 odst. 3, § 143 odst. 5 daňového řádu), že jsou upravena pravidla pro zahájení a opakování daňové kontroly (§ 85 a násl. daňového řádu), že se zkrátila lhůta pro podání podnětu na nečinnost správce daně na tři měsíce (§ 38 daňového řádu), že je jednoznačněji upraven počátek běhu lhůty pro stanovení daně a úkony přerušující běh této lhůty (§ 148 daňového řádu), že při úhradě daně mají přednost nedoplatky na dani před nedoplatky na příslušenství daně (§ 152 daňového řádu), že při podání daňového přiznání o pět pracovních dnů později vznikne daňovému subjektu povinnost uhradit pokutu minimálně 500 Kč (§ 250 daňového řádu). Pro zástupce daňových subjektů (např. účetní) je významné, že již budou moci zastupovat před jedním správcem daně více daňových subjektů, i když nejsou daňovými poradci nebo advokáty (§ 29 daňového řádu). U plných mocí ale bude muset být doloženo přijetí plné moci zmocněncem (§ 27 odst. 2 daňového řádu).
7.10.1 Přehled první části daňového řádu
128
Daňový řád a jeho význam pro podnikatele
Hlava I Úvodních ustanovení obsahuje základní pojmy jako je správa daní, daň, veřejný rozpočet, příslušenství daně, daňová povinnost. Kromě toho jsou zde uvedeny legislativní zkratky „řádné daňové tvrzení“, „dodatečné daňové tvrzení“ (§ 1 odst. 3 daňového řádu) a „vratka“ (§ 2 odst. 1 daňového řádu).
Správa daní je definovaná tak, že se jedná o postup, jehož cílem je správné zjištění a stanovení daní a zabezpečení jejich úhrady (§ 1 odst. 2 daňového řádu). Tento postup zabezpečují správci daní. Aby mohly být daně správně zjištěny a stanoveny, je třeba, aby daňový subjekt podal daňové přiznání nebo jiné podání o své daňové povinnosti. K tomu daňový řád zavádí nový pojem „řádné daňové tvrzení“ a „dodatečné daňové tvrzení“, které jsou základem pro správné zjištění a stanovení daně. Za řádné daňové tvrzení je považováno daňové přiznání, hlášení nebo vyúčtování a za dodatečné daňové tvrzení je považováno dodatečné daňové přiznání, následné hlášení nebo dodatečné vyúčtování (§ 1 odst. 3 daňového řádu). Z pohledu daňového subjektu je důležité si uvědomit, že na něm leží břemeno tvrzení ohledně jeho daňové povinnosti a tuto povinnost splní vůči správci daně podáním řádného daňového tvrzení nebo dodatečného daňového tvrzení. Na daňovém subjektu dále leží břemeno důkazní, to znamená, že prokazuje všechny skutečnosti, které je povinen uvádět v řádném daňovém tvrzení a dalších podáních.
Předmětem správy daní jsou daně, které jsou příjmem veřejného rozpočtu, anebo daně, které jsou snížením příjmu veřejného rozpočtu, neboli vratkou (§ 2 odst. 1 daňového řádu). Daňový řád si pro své účely stanoví, co se rozumí veřejným rozpočtem (§ 2 odst. 2 daňového řádu) a co se rozumí daní (§ 2 odst. 3, 4 a 5 daňového řádu). Za daň jsou považovány nejen daně (např. daně z příjmů, daň z přidané hodnoty) nebo poplatky (např. místní poplatky, správní poplatky), ale také clo nebo jiné peněžité plnění. Za daň je považován i daňový odpočet, daňová ztráta nebo jiný způsob zdanění a příslušenství daně.
Daňovému subjektu vznikají při správě daní práva a povinnosti, která jsou upravena v jednotlivých částech daňového řádu. Daňová povinnost vzniká okamžikem, kdy nastaly skutečnosti, které jsou podle zákona předmětem daně (§ 3 daňového řádu). Práva a povinnosti vznikají při správě daní nejen daňovým subjektům, ale také třetím osobám. Daňový řád považuje daňové subjekty a třetí osoby za „osoby zúčastněné na správě daní“ (§ 5 odst. 3 daňového řádu).
Hlava II Úvodních ustanovení obsahuje základní zásady správy daní. Jsou zde také uvedeny legislativní zkratky „právní předpis“ (§ 1 odst. 1 daňového řádu) a „osoba zúčastněná na správě daní“ (§ 5 odst. 3 daňového řádu). Za osobu zúčastněnou na správě daní je považován daňový subjekt a třetí osoba.
Základní zásady správy daní jsou základními výkladovými pravidly sloužícími k tomu, aby byl naplněn cíl správy daní, tj. správně zjistit a stanovit daně a zabezpečit jejich úhradu. K tomu je správce daně povinen postupovat v souladu s právními předpisy, je oprávněn uplatňovat svou pravomoc pouze k účelům a v rozsahu podle zákona, a vůči osobám zúčastněným na správě daní používá takové prostředky, které je nejméně zatěžují (§ 5 daňového řádu). V ustanovení § 6 daňového řádu je zakotvena zásada procesní rovnosti, zásada vzájemné spolupráce, poučovací zásada a zásada vstřícnosti. Pro daňový subjekt 129
modulu Právní aspekty v podnikání
má velký význam, že správce daně má povinnost poskytnout daňovému subjektu přiměřené poučení o jeho právech a povinnostech a že má podle možností vycházet daňovému subjektu vstříc. Od zaměstnanců správce daně, které jsou úředními osobami, jejichž prostřednictvím vykonává správce daně svou pravomoc, se vyžaduje, aby se vyvarovaly při správě daní nezdvořilostí. Daňový subjekt má možnost se bránit proti nevhodnému chování úředních osob podáním stížnosti (§ 261 daňového řádu). V ustanovení § 7 daňového řádu je upravena nová zásada rychlosti řízení, podle které je správce daně povinen postupovat bez zbytečných průtahů, a zásada hospodárnosti. V ustanovení § 8 daňového řádu je upravena zásada volného hodnocení důkazů, zásada materiální pravdy a nová zásada tzv. „legitimního očekávání“, podle které správce daně dbá na to, aby při rozhodování skutkově shodných nebo podobných případů nevznikaly nedůvodné rozdíly. V ustanovení § 9 daňového řádu je upravena specifická zásada neveřejnosti a zásada zachování mlčenlivosti, zásada postupu z úřední povinnosti a zásada, podle které správce daně může shromažďovat osobní i jiné údaje potřebné pro správu daní.
7.10.2 Přehled druhé části daňového řádu Hlava I Obecné části obsahuje ustanovení týkající se správce daně, daňových subjektů a třetích osob, včetně zastupování. Jsou zde zavedeny legislativní zkratky „orgán veřejné moci“ (§ 10 odst. 1 daňového řádu), „ústřední správní orgán“ (§ 14 odst. 2 daňového řádu), „poradce“ (§ 29 odst. 2 daňového řádu). Za poradce považuje daňový řád daňového poradce nebo advokáta. K tomu je třeba uvést, že při správě daní bude mít procesní postavení daňového poradce i právnická osoba poskytující daňové poradenství (viz ustanovení § 3 odst. 7 zákona č. 523/1992 Sb., o daňovém poradenství, ve znění zákona č. 281/2009 Sb. účinném od 1. 1. 2011).
Dále jsou zde upraveny nové pojmy, a to úřední osoby (§ 12 daňového řádu), atrakce (§ 19 daňového řádu) a odborný konzultant (§ 31 daňového řádu). Úředními osobami jsou zaměstnanci správce daně, jejichž prostřednictvím vykonává správce daně svou pravomoc. Atrakce je možnost nadřízeného orgánu převzít vyřízení věci místo podřízeného orgánu, a to z důvodu potřeby mimořádných odborných znalostí nebo z důvodu zjednání nápravy při nečinnosti podřízeného správce daně anebo z důvodu rozhodování ve věci s mimořádným dopadem i do řízení s jinými daňovými subjekty. Odborný konzultant je osoba, kterou si může přibrat k jednání před správcem daně daňový subjekt nebo jeho zástupce, a to zejména z důvodu pomoci v právních nebo jiných odborných otázkách.
Pro daňové subjekty je důležité, že daňový řád neobsahuje pojem poplatník nebo plátce daně, ale stanoví obecně, že daňovým subjektem je osoba, kterou za daňový subjekt označuje zákon, jakož i osoba, kterou zákon označuje jako poplatníka nebo jako plátce daně (§ 20 odst. 1 daňového řádu). Je tudíž třeba se podívat například do ZDP nebo do jiného „daňového“ zákona.
Zástupcem daňového subjektu nebo třetí osoby může být zákonný zástupce, ustanovený zástupce, zmocněnec, společný zmocněnec nebo společný zástupce, nebo prokurista. V případě zastupování na základě plné moci je pro daňové subjekty důležité 130
Daňový řád a jeho význam pro podnikatele
vědět, že účinky plné moci vůči správci daně nastanou v momentě, kdy vůči němu byla plná moc uplatněna a přitom bylo doloženo přijetí plné moci zmocněncem. Nebude již stačit, když plná moc bude podepsána jen zmocnitelem. K plným mocím uplatněným do 31. 12. 2010 je třeba poznamenat, že jejich účinky zůstanou zachovány (§ 264 odst. 2 daňového řádu). V případě, že správce daně vydá výzvu k úpravě rozsahu plné moci, je třeba počítat s tím, že bude požadovat i doplnění podpisu zmocněnce. Daňový subjekt, který má zástupce, musí počítat s tím, že písemnosti správce daně se budou doručovat pouze tomuto zástupci, a to v rozsahu jeho oprávnění k zastupování (§ 41 odst. 1 daňového řádu). Zástupci, kteří nejsou daňovými poradci nebo advokáty, budou moci na základě plné moci zastupovat více daňových subjektů před jedním správcem daně, což znamená, že například účetní, která vede účetnictví více firmám, může od 1. 1. 2011 zastupovat před stejným finančním úřadem více než jeden daňový subjekt.
Hlava II Obecné části obsahuje ustanovení o lhůtách, které mohou být stanoveny zákonem anebo správcem daně. Jsou zde zavedeny legislativní zkratky „uznávaný elektronický podpis“ (§ 35 odst. 1 daňového řádu) a „technické zařízení správce daně“ (§ 35 odst. 1 daňového řádu).
Za určených podmínek lze lhůtu prodloužit nebo navrátit v předešlý stav. Najdeme zde také zásady počítání času. Daňový řád zavádí nově lhůtu kratší než jeden den. Aby měl daňový subjekt zachovanou lhůtu, musí dbát na to, aby nejpozději v poslední den lhůty učinil úkon u věcně a místně příslušného správce daně nebo aby podal poštovní zásilku obsahující podání adresované věcně a místně příslušnému správci daně. U podání učiněných „elektronicky“ je lhůta zachována, je-li nejpozději v poslední den lhůty podána datová zpráva opatřená uznávaným elektronickým podpisem na technické zařízení správce daně nebo podána datová zpráva do datové schránky věcně a místně příslušného správce daně. Na ochranu daňových subjektů před nečinností správce daně je upravena možnost podat podnět v případě, že správce daně nepostupuje v řízení bez zbytečných průtahů (§ 38 daňového řádu).
Hlava III Obecné části obsahuje ustanovení o doručování písemností správce daně, včetně doručování zástupci, doručování prostřednictvím datové schránky, doručování prostřednictvím zásilky a také doručování veřejnou vyhláškou a doručování hromadného předpisného seznamu. Je zde zavedena legislativní zkratka „adresát“ (§ 43 odst. 1 daňového řádu). Daňový řád upřednostňuje doručování písemnosti správce daně při ústním jednání anebo doručování písemnosti elektronicky (tj. prostřednictvím datové schránky). Není-li možné doručit písemnost při ústním jednání nebo elektronicky, tak druhotně se doručuje písemnost prostřednictvím zásilky doručované provozovatelem poštovních služeb nebo úřední osobou pověřenou doručováním nebo jiným orgánem, o němž to stanoví zákon.
Hlava IV Obecné části obsahuje ustanovení týkající se povinnosti mlčenlivosti a zákonných podmínek prolomení mlčenlivosti ze strany úředních osob a osob zúčastněných na správě daní. Je zde zavedena legislativní zkratka „poskytovatel platebních služeb“ (§ 57 odst. 3 daňového řádu). Daňový subjekt může správce daně anebo jinou osobu zúčastněnou na správě daní zprostit mlčenlivosti, a to s uvedením rozsahu údajů a účelu zproštění (§ 52 odst. 2 daňového řádu). Zákon přesně stanoví, ve kterých případech je oprávněn správce daně informace týkající se daňového subjektu 131
modulu Právní aspekty v podnikání
zveřejňovat a poskytovat jiným orgánům veřejné moci z důvodu vyššího veřejného zájmu. Dále zde najdeme ustanovení o tom, jaké informace je povinen zveřejňovat správce daně a jaké informace je oprávněn získávat správce daně o daňovém subjektu od orgánů veřejné moci a třetích osob.
Hlava V Obecné části obsahuje ustanovení o sepisování protokolu a úředního záznamu, o vedení spisu, o nahlížení do spisu, o daňové informační schránce. Je zde zavedena legislativní zkratka „schránka“ (§ 69 odst. 1 daňového řádu). Daňový spis obsahuje písemnosti týkající se práv a povinností daňového subjektu (§ 64 daňového řádu). Spis vede příslušný správce daně a jeho součástí jsou písemnosti v podobě listinné zprávy nebo datové zprávy, jako jsou podání, rozhodnutí, protokoly, úřední záznamy. Součástí spisu jsou také obrazové a zvukové záznamy. Daňový spis se člení na části týkající se jednotlivých daňových řízení, vymáhání daní, dalších povinností při správě daní (registrace, závazné posouzení), vyhledávání (neveřejná část), řízení o pořádkových pokutách. Jednotlivé části spisu musí obsahovat soupis všech písemností, které se řadí ve spisu v časové posloupnosti a vedou se pod společnou spisovou značkou.
Daňový subjekt je oprávněn nahlédnout do všech částí spisu týkajících se jeho daňových povinností, s výjimkou části vyhledávací, do osobních daňových účtů vedených v rámci evidence daní o jeho daňových povinnostech, do soupisu písemností ve všech částech spisu, včetně soupisu písemností obsažených ve vyhledávací části spisu. Správce daně může v odůvodněných případech umožnit daňovému subjektu nahlédnutí i do písemností ve vyhledávací části spisu, pokud nebude ohrožen zájem jiného daňového subjektu nebo jiných osob zúčastněných na správě daní nebo cíl správy daní. V případě, že daňový subjekt není spokojen s rozsahem, v jakém mu bylo umožněno nahlédnout do spisu, může podat stížnost podle § 261 daňového řádu. Pokud je správce daně technicky vybaven, je oprávněn poskytovat daňovému subjektu informace ze spisu a osobního daňového účtu prostřednictvím dálkového přístupu (internetu). Jedná se o informace soustředěné v tzv. daňové informační schránce, která je zřizována na základě žádosti daňového subjektu (§ 69 daňového řádu).
Řízení a další postupy
Správce daně vychází na jedné straně z podání daňových subjektů, zejména z daňových přiznání, a na straně druhé ze své vlastní činnosti, kterou jsou specifické postupy při správě daní. Jednotlivé postupy, jimiž získává správce daně důkazní prostředky s cílem daň správně zjistit a stanovit, jsou v daňovém řádu uspořádány tak, aby správce daně mohl pro danou situaci vybrat ten nejvhodnější, případně je vzájemně kombinovat. Jedním z postupů správce daně vůči daňovému subjektu je daňová kontrola (§ 85 až 88 daňového řádu). Pro daňový subjekt je významné, že při zahájení daňové kontroly musí být seznámen s předmětem daňové kontroly a jejím rozsahem. Předmětem daňové kontroly jsou daňové povinnosti, tvrzení daňového subjektu nebo jiné okolnosti rozhodné pro správné zjištění a stanovení daně vztahující se k jednomu daňovému řízení. Rozsah daňové kontroly určuje, jaké povinnosti, tvrzení nebo okolnosti bude v rámci předmětu správce daně prověřovat. Dále je významné, že jsou upraveny podmínky pro opakování daňové kontroly, a to tak, že opakovat daňovou kontrolu lze, pokud správce daně zjistí nové skutečnosti nebo důkazy, které nemohly být bez zavinění správce daně uplatněny v původní daňové kontrole, nebo pokud daňový subjekt učiní 132
Daňový řád a jeho význam pro podnikatele
úkon, kterým mění své dosavadní tvrzení. Daňový subjekt je povinen umožnit správci daně zahájení a provedení daňové kontroly. Neumožní-li daňový subjekt správci daně zahájit daňovou kontrolu, může k tomu být vyzván. Nevyhoví-li daňový subjekt výzvě nebo neumožní-li správci daně zahájit daňovou kontrolu ve sděleném termínu, může správce daně bez dalšího stanovit daň podle pomůcek nebo daň sjednat.
Kromě daňové kontroly je třeba zmínit další postup správce daně, a to postup k odstranění pochybností (§ 89 a § 90 daňového řádu), který nahrazuje dosud známé vytýkací řízení. Tento postup bude správce daně uplatňovat, pokud bude mít pochybnosti o správnosti, průkaznosti nebo úplnosti podaného řádného daňového tvrzení nebo dodatečného daňového tvrzení a bude realizován v nalézacím řízení. Daňový řád setrvává na principu, že důkazní břemeno nese zásadně daňový subjekt, který prokazuje všechny skutečnosti, které je povinen uvádět v daňovém tvrzení (§ 92 odst. 3 daňového řádu). Důkazními prostředky mohou být všechny podklady, jimž lze zjistit skutečný stav věci a ověřit skutečnosti rozhodnuté pro správné zjištění a stanovení daně a které nejsou získány v rozporu s právními předpisy (§ 93 odst. 1 daňového řádu). Daňový řád upravuje tři způsoby stanovení daně, které na sebe vzájemně navazují, a to stanovení daně dokazováním, stanovení daně za použití pomůcek a sjednání daně. Správce daně je oprávněn stanovit daň podle pomůcek nejen v případě, když daňový subjekt neunese důkazní břemeno a v důsledku toho nelze stanovit daň na základě dokazování (§ 98 odst. 1 daňového řádu), ale také v případě, když daňový subjekt neumožní správci daně zahájení daňové kontroly (§ 87 odst. 5 daňového řádu), nebo v případě, když daňový subjekt neposkytne potřebnou součinnost k odstranění pochybností správce daně o podaném řádném nebo dodatečném daňovém tvrzení (§ 90 odst. 4 daňového řádu). Daňový řád také umožňuje správci daně vyměřit nebo doměřit daň podle pomůcek tehdy, pokud ani na výzvu nebylo podáno řádné nebo dodatečné daňové tvrzení (§ 145 daňového řádu).
Hlava VII Obecné části obsahuje opravné a dozorčí prostředky, kterými lze napravovat nesprávná nebo nezákonná rozhodnutí správce daně. Opravné prostředky se dělí na řádné a mimořádné a uplatňovat je může daňový subjekt. Dozorčí prostředky uplatňuje z moci úřední pouze správce daně.
Opravné a dozorčí prostředky
Rozklad je specifický řádný opravný prostředek, který lze podat pouze proti rozhodnutí, které vydal ústřední správní orgán (např. Ministerstvo financí) nebo úřední osoba stojící v čele ústředního správního orgánu (např. Ministr financí). Odvolání je řádný opravný prostředek, který lze podat proti rozhodnutí správce daně, pokud zákon nestanoví jinak (§ 109 a násl. daňového řádu). Odvolání lze podat nejpozději do 30 dnů ode dne doručení rozhodnutí a jeho podání nemá odkladný účinek, není-li výslovně zákonem stanoveno jinak. Odvolání je nepřípustné, směřujeli jen proti odůvodnění rozhodnutí. Samostatně se nelze odvolat proti rozhodnutí označenému jako výzva. Odvolání musí obsahovat zákonem stanovené náležitosti (§ 112 daňového řádu). Odvolatel může s podaným odvoláním disponovat do doby, než je vydáno rozhodnutí o odvolání, a to tak, že může odvolání měnit, doplňovat nebo vzít zpět. Po nabytí právní moci rozhodnutí má daňový subjekt ještě možnost využít mimořádný opravný prostředek, kterým je návrh na
133
modulu Právní aspekty v podnikání
povolení obnovy řízení. Přesně vymezené důvody, pro které se řízení obnoví, jsou uvedeny v § 117 odst. 1 daňového řádu.
Novým institutem v daňovém řádu je tzv. uspokojení navrhovatele ve správním soudnictví, které může provést správce daně v přezkumném řízení (§ 124 daňového řádu). Podmínkou je, že navrhovatel (daňový subjekt) se domáhá žalobou ve správním soudnictví zrušení rozhodnutí správce daně a že správce daně uzná argumentaci žalobce. Správce daně může navrhovatele uspokojit změnou nebo zrušením rozhodnutí, a to ve prospěch navrhovatele.
7.10.3 Přehled třetí části daňového řádu
Hlava I Zvláštní části obsahuje ustanovení o tom, v jakém případě a v jaké lhůtě má daňový subjekt povinnost podat přihlášku k registraci a kdy mu registrační povinnost nevzniká. O registraci bude vydáváno rozhodnutí o registraci, nikoliv osvědčení.
Hlava II Zvláštní části obsahuje ustanovení o řízení o závazném posouzení daňových důsledků vyplývajících pro daňový subjekt z daňově rozhodných skutečností v případech stanovených zákonem. Jedná se o závazné posouzení daňových dopadů v zákonem vymezených případech. V současné době jsou tyto případy stanoveny v ZDP (§ 24a, § 24b, § 33a, § 34a, § 38na, § 38nc) a v zákoně č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (§ 47a).
Hlava III Zvláštní části obsahuje pouze jeden paragraf (§ 134), kde je upraveno daňové řízení, které se vede za účelem správného zjištění a stanovení daně a zabezpečení její úhrady a končí splněním nebo jiným zánikem daňové povinnosti, která s touto daní souvisí. Daňové řízení trvá po celou dobu existence daňové povinnosti, tj. po dobu, po kterou lze daň stanovit, vybrat a vymoci.
Daňové řízení se skládá z dílčích řízení, kterými se rozumí: > řízení nalézací (vyměřovací, doměřovací, o řádném opravném prostředku proti platebnímu výměru na daň nebo dodatečnému platebnímu výměru na daň), > řízení při placení daní (o posečkání daně, o zajištění daně, exekuční řízení, o řádném opravném prostředku ve věci posečkání a zajištění daně nebo ve věci exekuce), > řízení o mimořádných opravných a dozorčích prostředcích proti rozhodnutím vydaným v rámci daňového řízení.
Hlava IV Zvláštní části obsahuje ustanovení o nalézacím řízení, ve kterém se naplňuje první část cíle správy daní, tj. správně zjistit a stanovit daň. Nalézací řízení je zahájeno podáním řádného daňového tvrzení (daňové přiznání, hlášení, vyúčtování) nebo dodatečného daňového tvrzení (dodatečné daňové přiznání, dodatečné hlášení, dodatečné vyúčtování), příp. opravného přiznání nebo opravného vyúčtování, a je
134
Daňový řád a jeho význam pro podnikatele
ukončeno rozhodnutím o stanovení daně, kterým je platební výměr nebo dodatečný platební výměr nebo hromadný předpisný seznam. V rozhodnutí o stanovení daně rozhodne správce daně o výši daně a o způsobu jejího stanovení.
V § 136 odst. 1 daňového řádu je upravena lhůta pro podání daňového přiznání u daní vyměřovaných za zdaňovací období, které činí 12 měsíců, a to do tří měsíců po uplynutí zdaňovacího období. V § 136 odst. 2 daňového řádu je stanovena prodloužená šestiměsíční lhůta pro podání daňového přiznání v případě povinného auditu a zplnomocněného poradce. V § 136 odst. 3 daňového řádu je nově stanovena lhůta pro podání daňového přiznání u daní vyměřovaných na zdaňovací období, které činí 12 měsíců, a to do konce prvního měsíce, jímž začíná běh zdaňovacího období. V § 136 odst. 4 je stanovena lhůta pro podání daňového přiznání, je-li zdaňovací období kratší než jeden rok, a to do 25 dnů po uplynutí zdaňovacího období s tím, že tuto lhůtu nelze prodloužit. V ustanovení § 137 odst. 1 daňového řádu je stanovena lhůta pro podání hlášení, a to do 25 dnů po uplynutí měsíce, v němž vznikla plátci daně povinnost, která je předmětem hlášení. V ustanovení § 137 odst. 2 daňového řádu je stanovena lhůta pro podání vyúčtování, a to do čtyř měsíců po uplynutí kalendářního roku.
Daňový subjekt má podle daňového řádu novou povinnost sdělit správci daně ve lhůtě pro podání přiznání skutečnost, že mu nevznikla daňová povinnost k dani, ke které je registrován (§ 136 odst. 5). Novinkou také je, že vyměřením daně se rozumí i stanovení daně plátci daně k přímé úhradě (§ 139 odst. 2). Daňový řád upravuje posunutí splatnosti daně vyměřené ve vyšší částce, než jak byla přiznána daňovým subjektem až na právní moc rozhodnutí správce daně. Tato náhradní lhůta splatnosti daně je patnáctidenní a běží ode dne právní moci platebního výměru nebo dodatečného platebního výměru (§ 139 odst. 3, § 143 odst. 5). V případě, kdy se vyměřovaná daň nebude odchylovat od daně tvrzené daňovým subjektem, nemusí správce daně oznamovat výsledek vyměření daňovému subjektu, ale bude muset založit platební výměr do spisu. Proti takovému platebnímu se nelze odvolat (§ 140).
Lhůta pro stanovení daně je tříletá a maximální desetiletá (§ 148 daňového řádu). Počátek běhu této lhůty se odvíjí ode dne, kdy uplynula lhůta pro podání řádného daňového tvrzení, nebo v němž se daň stala splatnou, aniž by zde byla současně povinnost podat řádné daňové tvrzení. Daňový řád stanoví taxativní výčet úkonů, které prodlužují lhůtu pro stanovení daně o jeden rok (§ 148 odst. 2), které přerušují běh lhůty (§ 148 odst. 3) a které způsobují, že lhůta pro stanovení daně neběží (§ 148 odst. 4). Daňový řád nově stanoví dva případy možnosti stanovit daň po uplynutí lhůty pro stanovení daně, a to tehdy, pokud nabylo právní moci rozhodnutí soudu, kterým byl daňový subjekt shledán vinným ze spáchání daňového trestného činu (§ 148 odst. 6), nebo pokud se daňový subjekt bude domáhat řádným daňovým tvrzením nebo dodatečným daňovým tvrzením, včetně úhrady daně, stanovení daně pro zánik trestnosti daňového trestného činu z důvodu účinné lítosti (§ 148 odst. 7).
Pro daňové subjekty a správce daně je velmi důležité přechodné ustanovení § 264 odst. 4 daňového řádu, podle kterého pro posouzení běhu a délky lhůty pro vyměření, která započala podle dosavadních právních předpisů (§ 47 ZSDP), se ode dne 1. 1. 2011 postupuje podle § 148 daňového řádu; okamžik počátku běhu této lhůty určený podle dosavadních právních předpisů zůstává zachován. Účinky právních skutečností, které 135
modulu Právní aspekty v podnikání
mají vliv na běh této lhůty a které nastaly přede dnem 1. 1. 2011, se posuzují podle dosavadních právních předpisů.
V Hlavě V Placení daní jsou zavedeny legislativní zkratky „posečkání“ (§ 156 odst. 1 daňového řádu), „dlužník“ (§ 176 odst. 2 daňového řádu), „poddlužník“ (§ 181 odst. 3 daňového řádu) a „licitátor“ (§ 194 odst. 3 daňového řádu). Cílem placení daní je zabezpečení úhrady daní. Daňový subjekt má povinnost uhradit daň a podle toho, zda k úhradě daně dojde dobrovolně anebo nedobrovolně, provádí správce daně příslušné úkony a řízení. Podle procesních pravidel při placení daní postupují také orgány veřejné moci v rámci dělené správy, a to při exekuci, vybírání a evidenci peněžitých plnění (§ 106 odst. 3 správního řádu).
V obecných ustanoveních je upravena evidence daní, pořadí úhrady daně, nedoplatek a přeplatek, posečkání, odpis nedoplatku, námitka, lhůta pro placení daně.
Pro daňový subjekt, který platí správci daně daň, je důležité si uvědomit, že podle daňového řádu se úhrada daně použije na úhradu nedoplatků tak, že správce daně v rámci daně, na kterou byla platba přijata, si postupně uhrazuje nedoplatky na dani, nedoplatky na příslušenství daně, vymáhané nedoplatky na dani, vymáhané nedoplatky na příslušenství daně (§ 152 daňového řádu). Přednost má úhrada daně před jejím příslušenstvím, a přednost má starší nedoplatek před mladším. Za nedoplatek je považována částka daně, která není uhrazena a uplynul již den splatnosti této daně, nebo neuhrazené příslušenství daně, u kterého již uplynul den splatnosti, anebo neuhrazená částka zajištění daně (§ 153 daňového řádu). Za přeplatek je považována částka, o kterou úhrn plateb a vratek na kreditní straně osobního daňového účtu převyšuje úhrn přeplatků a odpisů na debetní straně osobního daňového účtu (§ 154 odst. 1 daňového řádu). Daňový subjekt může požádat správce daně, u něhož má vratitelný přeplatek, nejen o vrácení přeplatku, ale také o použití tohoto přeplatku na úhradu nedoplatku jiného daňového subjektu (§ 155 odst. 1 daňového řádu).
Posečkání úhrady daně nebo její rozložení na splátky (§ 156 a § 157 daňového řádu) může být povoleno jak na žádost daňového subjektu, tak z moci úřední. Důvody posečkání jsou vážná újma pro daňový subjekt, ohrožení výživy daňového subjektu nebo osob na jeho výživu odkázaných, zánik podnikání daňového subjektu, není-li možné vybrat daň od daňového subjektu najednou, důvodné očekávání zániku povinnosti uhradit daň. Správce daně má povinnost rozhodnout o žádosti o posečkání do 30 dnů od podání žádosti.
Proti úkonu správce daně při placení daně lze podat námitku (§ 159). Lhůta pro placení daně (§ 160 daňového řádu) je prekluzivní, činí šest let (maximální 20 let, resp. 30 let při zajištění nedoplatku zástavním právem) a začne běžet dnem splatnosti daně, resp. náhradním dnem splatnosti daně. Jsou stanoveny úkony přerušující běh této lhůty a jsou vymezeny případy, kdy lhůta neběží. Dělená správa zahrnuje jak dělenou správu procesní, tak dělenou správu věcnou. K procesní dělené správě dochází, pokud ke správě placení peněžitého plnění je příslušný stejný orgán veřejné moci, který platební povinnost k peněžitému plnění uložil (§ 161 daňového řádu). K věcné dělené správě dochází, pokud ke správě placení peněžitého plnění je příslušný jiný správní orgán než 136
Daňový řád a jeho význam pro podnikatele
orgán veřejné moci, který platební povinnost k peněžitému plnění uložil (§ 162 daňového řádu).
Ustanovení o vybírání daní obsahují způsob placení daně a den platby. Daně se uhrazují v české měně a daňový subjekt je povinen uvést, na kterou daň je platba určena. Nejčastější formou placení daně je její vybrání, tj. přijetí dobrovolné platby. Pokud daňový subjekt daně platí dobrovolně, nepřipadá u něho v úvahu vymáhání daní. Daně lze platit bezhotovostním převodem z účtu vedeného u poskytovatele platebních služeb na příslušný účet správce daně, v hotovosti (nově také šekem, jehož proplacení je zajištěno poskytovatelem platebních služeb - viz § 163 odst. 3 daňového řádu), kolkovými známkami, přeplatkem na jiné dani.
Ustanovení o zajištění daní obsahují zajišťovací instituty, mezi něž patří zajištění úhrady na nesplatnou nebo dosud nestanovenou daň (§ 167 až 169 daňového řádu), zástavní právo (§ 170 daňového řádu), ručení (§ 171 a § 172 daňového řádu), zajištění daně ručením nebo bankovní zárukou (§ 173 daňového řádu) a zálohy (§ 174 daňového řádu). Povinnost platit daň prostřednictvím záloh stanoví zákon.
Ustanovení o vymáhání daní obsahují způsoby vymáhání, exekuční titul a podrobnou úpravu daňové exekuce včetně jednotlivých způsobů jejího provedení a dražbu. V případě, že částka daně nebyla uhrazena dobrovolně a uplynul již den její splatnosti, přistoupí správce daně k jejímu vymáhání. Správce daně může vhodným způsobem vyrozumět daňový subjekt o výši jeho nedoplatků s upozorněním na následky jejich neuhrazení (§ 153 odst. 3 daňového řádu). Jelikož správce daně již nebude zasílat výzvu k úhradě nedoplatku, měl by si daňový subjekt sledovat stav svého daňového účtu. Správce daně může nedoplatek vymáhat daňovou exekucí (srážkami ze mzdy, přikázáním pohledávky z účtu u poskytovatele služeb, přikázáním jiné peněžité pohledávky, postižením jiných majetkových práv, prodejem movitých věcí, prodejem nemovitostí), zabezpečením vymáhání prostřednictvím soudu nebo soudního exekutora, uplatněním nedoplatku v insolvenčním řízení, přihlášením nedoplatku do veřejné dražby.
Hlava VI Zvláštní části obsahuje ustanovení o správě daně vybírané srážkou. Je zde zavedena legislativní zkratka „daň vybíraná srážkou“, za kterou je považována daň nebo úhrada na zajištění daně (§ 233 odst. 1 daňového řádu). Vybírání daně srážkou je speciální způsob plnění daňové povinnosti, uplatňovaný u daní z příjmů, kdy je plátci daně uložena povinnost daň srazit z platby poskytované poplatníkovi a částku vybranou srážkou odvést ve stanovené lhůtě a výši správci daně. Poplatník může podat stížnost na postup plátce daně (§ 237 daňového řádu), má-li pochyby o správnosti sražené nebo vybrané daně.
Hlava VII Zvláštní části obsahuje ustanovení týkající se ukončení činnosti, přechodu daňové povinnosti na dědice u fyzických osob nebo právního nástupce u právnických osob. Jsou zde také ustanovení pro daňové subjekty v insolvenci. Povinnost doložit souhlas správce daně s výmazem z obchodního rejstříku, resp. z obdobného veřejného rejstříku, se týká pouze právnických osob zanikajících bez právního nástupce. Souhlas lze získat na základě žádosti podané u místně příslušného správce daně. Správce daně je 137
modulu Právní aspekty v podnikání
povinen o žádosti rozhodnout do dvou měsíců od podání žádosti, jinak platí právní fikce souhlasu.
Pokud daňový subjekt nevykonává činnost déle jak tři roky, musí správce daně oznámit tuto skutečnost živnostenskému úřadu. Jde-li o právnickou osobu zapsanou do obchodního rejstříku, podá správce daně návrh na její zrušení a provedení její likvidace soudu příslušnému k vedení obchodního rejstříku.
7.10.4 Přehled čtvrté části daňového řádu Ze všech uvedených sankcí v této části zákona je třeba zdůraznit, že v případě porušení povinnosti mlčenlivosti fyzickou osobou se bude jednat o přestupek, za který lze uložit pokutu podle § 246 daňového řádu až do výše 500.000 Kč, a to v přestupkovém a správním řízení. Tato pokuta není příslušenstvím daně.
Pořádkovou pokutu lze uložit jak daňovému subjektu, tak jiné osobě zúčastněné na správě daní, a to buď za závažné ztěžování průběhu řízení při jednání (§ 247 odst. 1 daňového řádu) anebo za jiné závažné ztěžování či maření správy daní (§ 247 odst. 2 daňového řádu). Pokutu lze uložit maximálně do 50.000 Kč. Pořádkovou pokutu při jednání lze také uložit ve zjednodušeném procesu za splnění tří podmínek, a to, že pokuta nepřevýší 5.000 Kč, že ten, komu je pokuta ukládána, uzná důvody a výši pokuty a na místě pokutu uhradí, a že správce daně uvede výši a důvody pokuty do protokolu.
Daňový subjekt by měl znát zejména další tři sankce, a to pokutu za opožděné tvrzení, penále a úrok z prodlení, jejichž uplatnění vyplývá přímo ze zákona. Pokutu za opožděné tvrzení bude daňový subjekt povinen uhradit, pokud podá řádné daňové tvrzení nebo dodatečné daňové tvrzení opožděně (tolerováno je zpoždění pět pracovních dnů) anebo je nepodá vůbec. Výše pokuty bude činit zákonem stanovené procento z částky daně, daňového odpočtu nebo daňové ztráty (0,05 % resp. 0,01 % za každý den prodlení, nejvýše 5 %), přičemž minimální částka je 500 Kč a maximální částka je 300.000 Kč. Penále bude daňový subjekt povinen uhradit z částky doměřené daně. V případě doměření daně podle dodatečného daňového přiznání nebo dodatečného vyúčtování nevzniká penále z částky v něm uvedené. Penále se počítá z částky doměřené daně ve výši 20 %, je-li daň zvyšována, 20 %, je-li snižován daňový odpočet, 1%, je-li snižována daňová ztráta.
Úrok z prodlení vzniká ze zákona za každý den prodlení počínaje pátým pracovním dnem od původního dne splatnosti daně, až do dne platby včetně. Výše úroku odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou, zvýšené o 14 procentních bodů, platné pro první den příslušného kalendářního pololetí.
7.10.5 Přehled páté části daňového řádu
138
Daňový řád a jeho význam pro podnikatele
Daňovým řádem se zrušuje ZSDP včetně jeho dvou novel (zákona č. 225/1994 Sb. a zákona č. 323/1996 Sb.), a dále se zrušují prováděcí vyhlášky k ZSDP, a to vyhláška č. 299/1993 Sb., kterou se zmocňují územní finanční orgány k promíjení příslušenství daně, včetně její novely vyhlášky č. 209/2003 Sb., a vyhláška č. 25/1994 Sb., o formě provádění evidence daní a o převodu daní jejich příjemcům, včetně její novely vyhlášky č. 95/2001 Sb. Daňovým řádem je zmocněno Ministerstvo financí vydat tři nové vyhlášky o náhradě ušlého výdělku, o kolkových známkách a o postupu při elektronické dražbě. Daňovým řádem je stanoveno, že řízení a postupy zahájené podle ZSDP se od 1. 1. 2011 dokončí podle daňového řádu a že právní úkony a jejich účinky ve správě daní, které nastaly do 31. 12. 2010, zůstávají zachovány. Speciální přechodná ustanovení jsou stanovena zejména pro běh a délku lhůt pro vyměření daně a lhůt pro vybrání a vymáhání daňových nedoplatků a pro uplatňování sankcí.
Pro daňové subjekty jsou z části páté daňového řádu významné dva instituty, a to prominutí daně a stížnost. Prominutí daně a jejího příslušenství bude možné pouze tehdy, pokud to bude vyplývat z jiného zákona. Specifickou pravomoc má Ministr financí, který může z moci úřední prominout daň z důvodu nesrovnalostí vyplývajících z uplatňování daňových zákonů nebo při mimořádných událostech, a to všem daňovým subjektům, jichž se důvod prominutí týká. Daňový řád již neupravuje obecnou možnost prominout daň nebo její příslušenství na žádost tak, jako to umožňoval zákon o správě daní a poplatků.
Stížnost je prostředkem ochrany daňových subjektů a třetích osob, pokud se setkají v úředním styku s nevhodným postupem správce daně nebo nevhodným chováním úředních osob. Podmínkou pro využití stížnosti je nutnost vyčerpání všech prostředků ochrany, které daňový zákon umožňuje, což jsou zejména opravné prostředky, možnost domáhat se ochrany před nečinností, možnost uplatnění námitky proti úkonu správce daně při placení daní. Pro vyřízení stížnosti stanoví daňový řád lhůtu 60 dnů. Pokud stížnost směřuje proti nevhodnému chování úředních osob nebo postupu správce daně při daňové kontrole, musí být stížnost vyřízena nejpozději do ukončení daňové kontroly, tj. do podepsání zprávy o daňové kontrole.
139
modulu Právní aspekty v podnikání
ZAPAMATUJTE SI > Cílem správy daní je daň správně zjistit a stanovit, což se provádí v řízení nalézacím, a zajistit úhradu stanovené daně, což se provádí v řízení při placení daní > Předmětem správy daní jsou daně, které jsou příjmem veřejného rozpočtu, nebo snížením příjmu veřejného rozpočtu.
DEFINICE Správa daní je postup, jehož cílem je správné zjištění a stanovení daní a zabezpečení jejich úhrady. Správa daní je postupem (činností) správce daně vůči daňovým subjektům a třetím osobám a je vymezena ve všech ustanoveních daňového řádu. Při správě daní vznikají daňovým subjektům a třetím osobám práva a povinnosti.
KONTROLNÍ OTÁZKY
povinně
Jaké jsou druhy opravných a dozorčích prostředků ve správě daní ? Jmenujte základní zásady daňového řízení
140
Daňový řád a jeho význam pro podnikatele
SHRNUTÍ KAPITOLY Přehled základních zásad daňového řízení Přehled základních postupů v daňovém řízení Přehled opravných a dozorčích prostředků v daňovém řízení Principy a způsoby placení daní a exekuční řízení Možnosti,práva a povinnosti účastníků daňového řízení v průběhu procesu správy daní nebo místních poplatků
STUDIJNÍ LITERATURA 1.
zákon č. 290/2009 Sb., v platném znění
2.
DUBŠEKOVÁ-HRSTKOVÁ., Meritum-Daňový řád 2011.,. 1. vydání Praha: Wolters Kluwer, 2011, 156 s. ISBN 978-80-7357-650-9
3.
www.finance.cz www.mesec.cz www.cds.cz www.mfcr.cz www.danarionline.cz www.mzdovapraxe.cz
141
modulu Právní aspekty v podnikání
142
Možnosti optimalizace přímých daní pro podnikatele
8 Možnosti optimalizace přímých daní pro podnikatele ÚVOD Daně, daňová analýza, daňový výnos a další pojmy této poměrně úzké specifické makro-ekonomické kategorie se v současnosti dostávají stále více do popředí odborného i laického zájmu celé široké veřejnosti, nikoliv pouze pro svou přímou „represivní“ úlohu ve vztahu k příjmům jedince či firmy, ale především i skrze odborného zájmu jejich funkcí, účinků i důsledků na chod společnosti, skrze jejich vlivu na nejrůznější události i běžné věci, kterými se obklopujeme, které jsou pro náš život nezbytné,resp. které pouze konzumujeme a zdají se nám být zcela bezprostřední a automatické. Nelze však taky samozřejmě zapomínat i na určité společenské i sociální „politikum“, jež ve svém obsahu daně hojně obsahují. V kontextu nám všech známých daní v rámci jejich druhové či typové uspořádanosti v příslušném daňovém systému a jejich souvisejícím legislativním rámci se nejprve budeme věnovat tzv.přímým daním – t.j daním,postihujícím příjmy – tedy důchody jedinců-fyzických osob, tak i příjmy právnických osob., a to jak v podobě fiskální, tak i majetkové. V rámci druhé podoby je situace poněkud složitější, neboť je pokaždé spojena s nutností procesu kvantifikace majetku(odhad,ocenění apod..),popř. se vstupem dalšího institutu (notář,soud apod..) V průběhu textu se seznámíme s dílčími druhy přímých daní, s vymezením jejich základu, se sazbami, možnostmi uplatnění slev apod..)., zvláštní pozornost bude věnována právě tzv.majetkovým daním, z titulu správnosti určení jejich základu a tím i správnosti výše vypočtené daně. Celkově vzato je možno uvést, že se jedná o daně, které hradí příslušný poplatník vždy ze svého předmětu zdanění sám za sebe, a to bez ohledu na zdroj příjmů či místo výběru. S ohledem na skutečnost, že veškeré daně – tedy i daně přímé jsou v každém demokratickém státě a každém daňovém systému určeny toliko zákony, je zde snaha o přibližující aplikační i akademický výklad jejich úlohy a vyplývajícího postavení právě z obsahu daňových zákonů., ovšem do podoby či polohy ryze praktické, jež bude základem jejich pochopení pro další použití a využití. Tento obsah sice podléhá dílčím změnám v průběhu vývoje času i vlivu vládních politik, nicméně algoritmus jejich výpočtu zůstává stále tentýž, což je nutné hodnot jako vysoký klad právě pro praktické komplexní vnímání jejich aplikace nikoliv pouze v bezprostřední podnikatelské či jiné výdělečné praxi. Daň z příjmů fyzických osob V této první rozsáhlé kapitole zjistíme, jak fungují přímé daně v kategorii fyzických osob, se základním druhovým rozčleněním na zdanění příjmů, vyplývajících ze závislé činnosti – tedy pracovně-právního vztahu, a dále jako zdaňovat příjmy mimo tuto oblast – tedy ze samostatně výdělečné činnosti jakéhokoliv druhu. Jedná se o zcela a bezprostředně adresné daně, jež rámcově nejlépe vyhovují podmínkám uplatnění daňové spravedlnosti a tím i schopnosti nejlépe se přizpůsobit platebním schopnostem právě jednotlivých 143
modulu Právní aspekty v podnikání
subjektů – fyzických osob. Mají však vyšší negativní účinky na nabídku práce., legislativně upravuje zákon č. 586/1992 Sb o daních z příjmů., v platném znění V rámci našeho textu se seznámíme s dílčími pojmy a případy zdaňování nejrůznějších druhů a typů příjmů fyzických a právnických osob, včetně příjmů neziskových organizací i podnikajících cizinců – tzv.daňových nerezidentů. V obsahu kapitol dále najdeme základní pojmy z oblasti zákonných odvodů sociálního a zdravotního pojištění., a rámcový přehled navazujících souběžných právních a legislativních podkladů.
CÍLE KAPITOLY Po prostudování této kapitolya vypracování úkolů budete UMĚT: Vypočítat vlastní daňovou povinnost z příjmů u fyzické a právnické osoby Charakterizovat nezbytné podklady ,potřebné pro výpočty daňových odvodů u daní z příjmů fyzických a právnických osob Orientaci v oblasti pojmů,položek i dalších podrobností a zásad, jež se týkají výpočtů daně z příjmů u fyzických a právnických osob Po prostudování této kapitoly a vypracování úkolů ZÍSKÁTE: Odborné praktické zkušenosti s výpočtem všech daňových povinností Teoretické vědomosti v rámci algoritmických postupů tvorby základů daně
Praktické dovednosti při vyplnění daňových přiznání Po prostudování této kapitolya vypracování úkolů BUDETE SCHOPNI: Vypočítat daňové povinnosti u daně z příjmů
144
Možnosti optimalizace přímých daní pro podnikatele
8.1 Rozsah evidence fyzické osoby při podnikatelské činnosti a závislé činnosti Co upravuje evidenci příjmů a výdajů v „podnikání“ ?
Zákon o účetnictví rozlišuje fyzické osoby odlišně od zákona o daních z příjmů. Členění podle zákona o účetnictví má dopad pouze na možnosti dobrovolného nebo povinného vedení účetnictví, když povinné vedení účetnictví dopadá pouze za určitých podmínek na podnikatele. Fyzická osoba, která nevykonává podnikatelskou činnost může vést účetnictví dobrovolně, povinnost jí nemůže vzniknout.
Zákon o daních z příjmů rozlišuje fyzické osoby dle druhů dosahovaných příjmů na:
-
fyzické osoby vykonávající závislou činnost (zaměstnání, výkon funkce statutárního nebo jiného orgánu,příjem společníka s.r.o., příjem komanditisty k.s., příjem člena družstva, příjem likvidátora …)
-
fyzické osoby vykonávající podnikatelskou nebo jinou samostatně výdělečnou činnost (zemědělství, lesní a vodní hospodářství, živnosti, jiné podnikání *, podíly společníků v.o.s. a komplementářů k.s.)
-
fyzické osoby s příjmy z kapitálového majetku (úroky, podíly na zisku,..)
-
fyzické osoby s příjmy z pronájmu (rentiéři)
-
fyzické osoby s ostatními příjmy (příjmy, které nespadají do předchozích kategorii)
- *jiné podnikání: vydávání, rozmnožování a rozšiřování literárních a jiných děl, poskytnutí práv duševního vlastnictví, autorských práv, apod., nezávislá povolání (advokát, auditor, daňový poradce,..), činnost znalců, tlumočníků, zprostředkovatelů kolektivních sporů, rozhodců, činnost insolvenčních správců (včetně předběžných, zástupců, oddělených, zvláštních)
Rozsah evidence a zjišťování příjmových poměrů FYZICKÝCH OSOB podle jednotlivých druhů příjmů
a) Fyzické osoby s příjmy ze závislé činnosti
145
modulu Právní aspekty v podnikání
U příjmů ze závislé činnosti není žádná evidence pro fyzické osoby předepsána. Evidují se pouze příjmy ze závislé činnosti a tuto evidenci obstarává v plném rozsahu zaměstnavatel, popř. právnická osoba, u níž vykonává fyzická osoba funkci ve statutárním nebo jiném orgánu, popř. jejímž je společníkem (s.r.o.), anebo komanditistou, popř. funkci likvidátora.
Zjišťování příjmových poměrů
Formou potvrzení o příjmech ze závislé činnosti, které vystaví zaměstnavatel, popř. právnická osoba, u které je fyzická osoba společníkem (s.r.o.), komanditistou, členem statutárního nebo jiného orgánu, členem družstva, likvidátorem. Potvrzení musí obsahovat jak příjmy, z nichž byla srážena záloha na daň z příjmů fyzických osob, tak příjmy, z nichž byla odvedena srážková daň.
b) Fyzické osoby vykonávající podnikatelskou nebo jinou samostatně výdělečnou činnost
U příjmů z podnikání nebo jiné samostatně výdělečné činnosti existuje více variant evidence majetku a příjmů a tyto varianty se liší v rozsahu evidence. U fyzických osob podnikajících nebo vykonávajících jinou samostatně výdělečnou činnost je nutno odlišovat obchodní majetek a ostatní (soukromý) majetek. Obchodní majetek:
Obchodním majetkem podnikatele, který je fyzickou osobou, se rozumí majetek (věci, pohledávky a jiná práva a penězi ocenitelné jiné hodnoty), který patří podnikateli a slouží nebo je určen k jeho podnikání.
Evidence majetku a příjmů fyzických osob podnikajících, popř. vykonávajících jinou samostatně výdělečnou činnost:
1) Fyzická osoba podnikající při splnění podmínek zákona o účetnictví musí vést účetnictví – evidence majetku a příjmů je pak prováděna v účetnictví
2) Fyzická osoba podnikající, popř. fyzická osoba vykonávající jinou samostatně výdělečnou činnost nesplňující podmínky zákona o účetnictví může dobrovolně vést účetnictví – evidence majetku a příjmů je pak prováděna v účetnictví
3) Fyzická osoba podnikající vede daňovou evidenci
146
Možnosti optimalizace přímých daní pro podnikatele
4) Fyzická osoba podnikající, popř. fyzická osoba vykonávající jinou samostatně výdělečnou činnost, kterou nedopadá povinnost vedení účetnictví může zvolit režim uplatnění tzv. paušálních výdajů dle § 7 odst. 7 zákona o daních z příjmů. Tento režim umožňuje uplatňovat výdaje stanoveným procentem ze zdanitelných příjmů v rozmezí od 40 % do 80 % jejich výše.
Zjišťování příjmových a majetkových poměrů u fyzické osoby, která uplatňuje výdaje v tzv. paušální výši dle § 7 odst. 7 zákona o daních z příjmů
Příjmy z podnikatelské nebo jiné samostatné výdělečné činnosti je fyzická osoba povinna zaznamenávat (forma není předepsána) – existují tedy záznamy o příjmech – tzv. daňová
evidence těchto příjmů, přičemž z dikce zákona o daních z příjmů není zřejmé, zda jsou myšleny veškeré příjmy, anebo pouze příjmy podléhající zdanění.
Majetek povinně evidovaný tvoří v tomto režimu pouze pohledávky z podnikatelské jiné samostatné výdělečné činnosti – jedná se o část obchodního majetku.
a
Závěr:
V režimu § 7 odst. 7 zákona o daních z příjmů lze zjistit příjmy z podnikání a jiné samostatné výdělečné činnosti.
V režimu § 7 odst. 7 zákona o daních z příjmů lze zjistit pouze část obchodního majetku fyzické osoby podnikající nebo vykonávající jinou samostatně výdělečnou činnost – pouze pohledávky.
Zjišťování příjmových a majetkových poměrů u fyzické osoby, která vede daňovou evidenci dle § 7b zákona o daních z příjmů
Fyzická osoba podnikající, na kterou nedopadá povinnost vedení účetnictví nebo fyzická osoba vykonávající jinou samostatně výdělečnou činnost může vést daňovou
147
modulu Právní aspekty v podnikání
evidenci ve smyslu § 7b zákona o daních z příjmů – evidence majetku a příjmů je pak prováděna podle uvedeného ustanovení zákona a zahrnuje:
- evidenci příjmů a výdajů v členění pro zjištění základu daně - evidenci majetku (dlouhodobý hmotný, nehmotný, finanční a zásoby obsahově vymezené v § 6-9 vyhlášky č.500/2002 Sb.) - evidenci závazků
K poslednímu dni zdaňovacího období je fyzická osoba, která vede daňovou evidenci, povinna zjistit skutečný stav zásob, hmotného majetku, pohledávek a závazků a učinit o tom zápis (nejedná se o inventuru).
Příjmy z podnikatelské nebo jiné samostatné výdělečné činnosti je fyzická osoba povinna evidovat – existuje tedy evidence těchto příjmů v rozčlenění potřebném pro zjištění základu daně (minimálně příjmy podléhající dani a příjmy nepodléhající dani).
Majetek povinně evidovaný v daňové evidenci je součástí tzv. obchodního majetku, ale nejedná se o veškerý obchodní majetek fyzické osoby podnikající nebo vykonávající jinou samostatně výdělečnou činnost.
K poslednímu dni zdaňovacího období je povinně zjišťován opět pouze stav části obchodního majetku.
Závěr:
Z daňového evidence dle § 7b zákona o daních z příjmů lze zjistit příjmy z podnikání a jiné samostatné výdělečné činnosti. Z daňové evidence lze zjistit pouze část obchodního majetku fyzické osoby podnikající nebo vykonávající jinou samostatně výdělečnou činnost.
Fyzická osoba podnikající, na kterou nedopadá povinnost vedení účetnictví může zvolit režim paušální daně dle § 7a zákona o daních z příjmů. Tato varianta je omezená pouze na podnikající fyzické osoby bez zaměstnanců, neúčastnící se na sdružení bez právní subjektivity, jejichž roční výše zdanitelných příjmů v předchozích 3 letech nepřesáhla 5 mil. Kč. V případě varianty paušální daně je předepsána jednoduchá evidence o výši dosahovaných příjmů, výši pohledávek a o hmotném majetku používaném pro výkon činnosti.
148
Možnosti optimalizace přímých daní pro podnikatele
c) fyzické osoby s příjmy z kapitálového majetku
U příjmů z kapitálového majetku není předepsána žádná povinná evidence. Jedná se o dvě skupiny příjmů: 1. příjmy podléhající srážkové dani (jednotná sazba 15 %): 2. příjmy z kapitálového majetku nepodléhající srážkové dani – přiznávané v daňovém přiznání
Zjišťování příjmových a majetkových poměrů u fyzické osoby s příjmy z kapitálového majetku
Příjmy z kapitálového majetku nespadající do režimu srážkové daně musí fyzická osoba uvádět v daňovém přiznání k dani z příjmů, ale příjmy z kapitálového majetku již zdaněné srážkovou daní nikde neuvádí. Část těchto příjmů lze nepřímo dovodit u vybraného majetku evidovaného (viz výše příjmy dle § 7 zákona o daních z příjmů), kde se lze domnívat, že z něho plynou tyto příjmy (např. dlouhodobý finanční majetek v daňové evidenci – lze přepokládat, že z něho plynuly příjmy). Majetkové poměry u příjmů z kapitálového majetku lze dovodit nepřímo z příjmů, které nepodléhají srážkové dani – může se jednat o majetek obchodní, ale i o majetek ostatní, ze kterého tyto příjmy plynou. Majetek, z něhož plynou příjmy z kapitálového majetku zdaněné srážkovou daní takto dovodit nelze.
d) fyzické osoby s příjmy z pronájmu (rentiéři)
Jedná se o příjmy z pronájmu nemovitostí a příjmy z pronájmu movitých věcí, které nejsou součástí obchodního majetku fyzické osoby. V případě že by nájem plynul z obchodního majetku, pak se jedná o příjem dle § 7 zákona o daních z příjmů. V případě, že nájem plyne z majetku, který je ve společném jmění manželů, pak se zdaňuje jen u jednoho z nich. U příjmů z pronájmu existuje více variant evidence majetku a příjmů a tyto varianty se liší v rozsahu evidence.
Varianty evidence majetku a příjmů z pronájmu u fyzických osob:
1) Varianta uplatňování paušálních výdajů dle § 9 odst. 4 zákona o daních z příjmů. Tato varianta umožňuje uplatnit výdaje procentem ze zdanitelných příjmů, a to ve výši 30 % z příjmů z pronájmu.
149
modulu Právní aspekty v podnikání
Zjišťování příjmových a majetkových poměrů u fyzické osoby, která uplatňuje výdaje v paušální výši 30 % z příjmů z pronájmu
Příjmy z pronájmu je fyzická osoba povinna zaznamenávat (forma není předepsána) – existují tedy záznamy o příjmech - evidence těchto příjmů, přičemž z dikce zákona o daních z příjmů není zřejmé, zda jsou myšleny veškeré příjmy z pronájmu nebo v souvislosti s ním, anebo pouze příjmy podléhající zdanění.
Majetek – u příjmů z pronájmu existuje pouze povinnost evidence pohledávek souvisejících s pronájmem (forma není předepsána).
Závěr:
V režimu § 9 odst. 4 zákona o daních z příjmů lze zjistit příjmy z pronájmu. V režimu § 9 odst. 4 zákona o daních z příjmů lze zjistit pouze pohledávky související s pronájmem.
2) Varianta uplatňování skutečných výdajů vynaložených na dosažení, zajištění udržení příjmů z pronájmu. V případě této varianty je povinnost:
a
a) vést záznamy o příjmech a výdajích vynaložených na dosažení, zajištění udržení příjmů v časovém sledu (chronologicky uspořádané),
a
b)
vést evidenci hmotného majetku, který lze odepisovat,
c)
vést evidenci o tvorbě a použití rezervy na opravy hmotného majetku,
d) vést evidenci o pohledávkách a závazcích ve zdaňovacím období, ve kterém dochází k ukončení pronájmu,
e)
vést mzdové listy (pokud jsou zaměstnanci).
Zjišťování příjmových a majetkových poměrů u fyzické osoby, která uplatňuje výdaje ve skutečné výši
150
Možnosti optimalizace přímých daní pro podnikatele
Příjmy z pronájmu je fyzická osoba povinna zaznamenávat chronologicky (forma není předepsána) – existují tedy záznamy o příjmech - evidence těchto příjmů, přičemž z dikce zákona o daních z příjmů vyplývá, že se jedná pouze o zdanitelné příjmy (analogicky se vedou záznamy pouze o daňových výdajích).
Majetek – u příjmů z pronájmu existuje povinnost evidence odpisovaného hmotného majetku a evidence pohledávek ve zdaňovacím období, kdy dochází k ukončení pronájmu.
Závěr:
V režimu uplatňování skutečných výdajů na dosažení zajištění a udržení příjmů pronájmu lze zjistit zdanitelné příjmy z pronájmu.
z
V režimu uplatňování skutečných výdajů na dosažení zajištění a udržení příjmů z pronájmu lze zjistit pouze odpisovaný hmotný majetek a pohledávky v období ukončení pronájmu
3) Fyzická osoba s příjmy z pronájmu může dobrovolně vést účetnictví – evidence majetku a příjmů je pak prováděna v účetnictví – viz dále.
e) fyzické osoby s ostatními příležitostnými příjmy Jedná se o příjmy, které nespadají do žádné z předchozích kategorií. S výjimkou příjmů ze zemědělské výroby se jedná o nahodilé, jednorázové nebo příležitostné příjmy.
Zjišťování příjmových a majetkových poměrů u fyzické osoby s ostatními příjmy
Ostatní příjmy, pokud nejsou od daně osvobozené, musí fyzická osoba uvádět v daňovém přiznání k dani z příjmů. Majetkové poměry u příjmů z kapitálového majetku lze dovodit nepřímo z příjmů uvedených v daňovém přiznání.
8.1.1 Daň ze závislé činnosti fyzických osob
151
modulu Právní aspekty v podnikání
Závislá činnost je z hlediska daní z příjmu taková činnost, která není vykonávána zcela nezávisle, tzn. pod vlastním jménem, na vlastní účet a s vlastní odpovědností, ale podle pokynů toho, kdo odměnu za vykonanou práci vyplácí (plátce).
Nejčastějšími znaky a okolnostmi indikujícími vztah závislé činnosti fyzické osoby a osoby od níž jí plyne příjem (dále jen "plátce příjmu") jsou následující:
a) plátce příjmu přímo či nepřímo ukládá úkoly, řídí a kontroluje fyzickou osobu a nese odpovědnost související s její činností,
b) fyzická osoba má ve vztahu k plátci příjmu obdobné postavení jako zaměstnanec,
c) odměna za práci je vypočítána na základě délky pracovní doby nebo obdobným způsobem běžným při odměňování osoby v pracovně-právním vztahu,
d) materiál, pracovní pomůcky, stroje a zařízení potřebné pro výkon činnosti jsou fyzické osobě poskytovány plátcem příjmu,
e) vztah mezi plátcem příjmu a fyzickou osobou je dlouhodobý anebo soustavný, resp. fyzická osoba vykonává činnost dlouhodobě pouze pro jednoho plátce příjmu, a to osobně nebo prostřednictvím spolupracující osoby.
Za příjmy ze závislé činnosti se považují i naturální požitky. Jestliže například zaměstnavatel poskytuje zaměstnanci zdarma podnikový byt, musí být zahrnuto do daňového základu „obvyklé nájemné“ z tohoto bytu. Jestliže byt poskytuje zaměstnanci za cenu nižší než obvyklou, potom se do základu daně zaměstnance zahrne rozdíl mezi zaměstnancem placeným nájemným a nájemným, které by u stejného bytu hradil jiný uživatel. Pokud však jde o poskytnutí ubytování v souvislosti s výkonem zaměstnání mimo místo bydliště zaměstnance, je takový požitek osvobozen od daně.
Zaměstnanec musí do zdanitelných příjmů také zahrnout 1 % (za každý i započatý kalendářní měsíc) ze vstupní ceny motorového vozidla (vč. DPH), které mu zaměstnavatel bezplatně poskytuje k používání pro služební i soukromé účely. Pokud je tato částka nižší než 1 000 Kč za měsíc, považuje se za příjem zaměstnance částka 1 000 Kč.
Za příjmy ze závislé činnosti se dále považují příjmy členů družstva za práci pro družstvo, příjmy společníků a jednatelů společností s ručením omezeným a komanditistů komanditních společností za práci pro tyto společnosti, příjmy za práci likvidátorů nebo odměny členů statutárních orgánů a dalších orgánů právnických osob.
152
Možnosti optimalizace přímých daní pro podnikatele
Funkčními požitky rozumíme odměnu za výkon funkce, a to od poslanců a členů vlády až po odměny za funkce v orgánech obcí, státních orgánech, občanských a zájmových sdruženích, komorách apod. Pokud příjmy (po odečtení částky pojistného na sociální zabezpečení, příspěvku na státní politiku zaměstnanosti a pojistného na všeobecné zdravotní pojištění) nepřesáhnou částku 5 000 Kč za měsíc, jsou zdaněny sazbou 15 % přímo u zdroje. Používá se hlavně, pokud má zaměstnanec zároveň vedlejšího zaměstnavatele. Příjmy autorů za příspěvek do novin, časopisů, rozhlasu nebo televize, pokud měsíčně nepřesáhnou částku 7 000 Kč u jednoho plátce, se také zdaňují 15% sazbou.
8.1.2
Zdravotní pojištění OSVČ a zaměstnanců
(zákon č. 592/1992 Sb., o pojistném na všeobecné zdravotní pojištění., zákon č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění)
Vyměřovacím základem zaměstnance je úhrn příjmů ze závislé činnosti a funkčních požitků, které jsou předmětem daně z příjmů fyzických osob a nejsou od této daně osvobozeny. Je tedy stejný jako u důchodového pojištění
Výše pojistného činí 13,5 % z vyměřovacího základu za rozhodné období Pojistné za zaměstnance hradí z jedné třetiny zaměstnanec, ze dvou třetin zaměstnavatel. Tj, zaměstnavatel hradí 9 % a zaměstnanec 4,5 %.
Vyměřovacím základem u OSVČ je 50 % příjmu z podnikání a z jiné samostatné výdělečné činnosti po odpočtu výdajů vynaložených na jeho dosažení, zajištění a udržení.
Sazba pojistného u OSVČ je 13,5 % z vyměřovacího základu.
8.1.3
Sociální pojištění OSVČ a zaměstnanců
Sociální pojištění zahrnuje:
= pojistné na nemocenské pojištění = pojistné na důchodové pojištění = příspěvek na státní politiku zaměstnanosti (zákon č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení)
153
modulu Právní aspekty v podnikání
Vyměřovacím základem zaměstnance pro pojistné na důchodové pojištění je úhrn příjmů, které jsou předmětem daně z příjmů fyzických osob podle zákona o daních z příjmů a nejsou od této daně osvobozeny.
Vyměřovací základ zaměstnance pro důchodové pojištění je hrubý příjem.
Sazby pojistného u zaměstnance je 6,5 % z vyměřovacího základu.
Vyměřovacím základem OSVČ pro pojistné na důchodové pojištění a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti je částka, kterou si určí, ne však méně než 50 % daňového základu (tj. čistého zisku)
Sazba pojistného u OSVČ je: a) 29,2 % z vyměřovacího základu u důchodového pojištění, b) 1,4 % z vyměřovacího základu u nemocenského pojištění,
Sazba pojistného u osoby dobrovolně účastné důchodového pojištění je 28 % z vyměřovacího základu, Sazba pojistného u zahraničního zaměstnance 1,4 % z vyměřovacího základu.
8.1.4
A L G O R I T M U S stanovení daňové povinnosti
§ 7 - Podnikání a jiné samostatné výdělečné činnosti Příjmy ze zemědělství Příjmy z řemeslné živnosti Příjmy z jiného podnikání Přijmy z neživnosti
Chci použít paušál (nebo skutečné náklady podle jednotlivých příjmů)
Zaplacené zálohy na daň na sociální pojištění na zdravotní pojištění
154
Možnosti optimalizace přímých daní pro podnikatele
počet měsíců vedlejší činnosti hlavní činnosti vedlejší činnosti (jen po část měsíce)
kdy OSVČ pobírala nemocenskou, PPM, působila v ozbrojených silách a nepřihlásila se k důchodovému pojištění spolupracující osoby a sdružení (manžela/ky., rodičů a dětí., sdružení) podíl spolupracující osoby / sdružení v % počet započatých měsíců spolupráce
§ 8 Kapitálový majetek
Příjmy Výdaje
§ 9 Pronájem Příjmy Výdaje
§ 10 Ostatní příjmy Příjmy Výdaje
Slevy na dani Počet měsíců pro uplatnění slevy
bez ZTP/P
se ZTP/P
1. dítě 2. dítě 155
modulu Právní aspekty v podnikání
3. dítě 4. dítě 5. dítě
Částečná invalidita
Plná invalidita
Manžel/manželka s výdělkem menším než 68000,- Kč ročně
Student
Manžel/Manželka držitel/ka ZTP/P s výdělkem menším než 68000,- Kč ročně
Nezdanitelné části základu daně, používání služebního auta k soukromým účelům a ztráta minulých let
Odpočitatelné položky od základu daně
Roční úroky z úvěrů ze stavebního spoření a hyp. úvěrů Roční životní pojistné u smluv na min. 60 měsíců s výplatou nejdřívě v 60 letech Počet bezpříspěvkových odběrů krve za rok Příspěvky zaplacené odborové organizaci Roční dary na vědu a vzdělání, kulturu, školství apod. Úhrada za zkoušky (OSVČ může tuto slevu použít jedině, pokud tuto částku nezahrnula do výdajů na dosažení, zajištění a udržení příjmů) Roční příspěvek na penzijní připojištění Ostatní odečitatelné položky
Ostatní Uplatňovaná ztráta minulých let Používáte služební auto k soukromým účelům? (týká se pouze § 6)
Uveďte pořizovací cenu tohoto auta: 156
Možnosti optimalizace přímých daní pro podnikatele
8.1.5 Příjem z podnikání a jiné samostatné výdělečné činnosti Příjmy a výdaje z podnikání a jiné samostatně výdělečné činnosti podle § 7 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů.
Příjmy z podnikání:
Příjmy ze zemědělské výroby, lesního a vodního hospodářství, Příjmy ze živnosti, Příjmy z jiného podnikání podle zvláštních předpisů, Podíly společníků veřejné obchodní společnosti a komplementářů komanditní společnosti na zisku.
8.1.6 Příjmy z jiné samostatně výdělečné činnosti příjmy z užití nebo poskytnutí práv z průmyslového nebo jiného duševního vlastnictví, autorských práv (včetně práv příbuzných právu autorskému), a to včetně příjmů z vydávání
rozmnožování a rozšiřování literárních a jiných děl vlastním nákladem
příjmy z výkonu nezávislého povolání, které není živností ani podnikáním,
příjmy znalce, tlumočníka, zprostředkovatele kolektivních sporů nebo kolektivních a hromadných smluv
rozhodce za činnost podle zvláštních právních předpisů,
příjmy z činnosti insolvenčního správce, včetně příjmů z činnosti předběžného insolvenčního správce, zástupce insolvenčního správce, odděleného insolvenčního správce a zvláštního insolvenčního správce, které nejsou živností ani podnikáním podle zvláštního právního předpisu.
Paušální výdaje k příjmům z podnikání a jiné samostatné výdělečné činnosti:
157
modulu Právní aspekty v podnikání
– uplatnění, pokud poplatník neprokazuje skutečné výdaje, – pokud se poplatník rozhodne k uplatnění paušálních výdajů, musí tak učinit ke všem příjmům dle § 7
80 % z příjmů ze zemědělské činnosti (podle odstavce 1 písm. a),
80 % z příjmů ze živností řemeslných,
60 % z příjmů z ostatních živností (podle odstavce 1 písm. b) s výjimkou příjmů ze živností řemeslných),
40 % z ostatních příjmů (podle odstavce 1 písm. c) nebo z příjmů podle odstavce 2 písm. a) s výjimkou příjmů podle odstavce 6, a nebo z příjmů podle odstavce 2 písm. b) až d); sem spadají například příjmy z autorských práv).
tabulka výše vývoje daňových paušálů
Typ činnosti
(Výše daňového paušálu)
2008
2009
2010/2011
Zemědělství, lesní a vodní hospodářství
80 %
80 %
80 %
Řemesla
60 %
80 %
80 %
Ostatní živnosti
50 %
60 %
60 %
(Autorská tvorba, svobodná povolání)……
8.1.7 Příjem z kapitálového majetku Přehled nejdůležitějších příjmů z kapitálového majetku: -podíly na zisku (dividendy) z majetkového podílu na akciové společnosti, na společnosti s ručením omezeným a komanditní společnosti, nebo na zisku z členství v družstvu,
-úroky a jiné výnosy z držby cenných papírů,
-úroky, výhry a jiné výnosy z vkladů na vkladních knížkách, úroky z peněžních prostředků na vkladovém účtu, 158
Možnosti optimalizace přímých daní pro podnikatele
-výnosy z vkladních listů,
-dávky penzijního připojištění se státním příspěvkem (po snížení o zaplacené příspěvky a o státní příspěvky na penzijní připojištění),
-plnění ze soukromého životního pojištění nebo jiný příjem z pojištění osob, který není pojistným plněním a nezakládá zánik pojistné smlouvy (po snížení o zaplacené pojistné)
-úroky a jiné výnosy z poskytnutých úvěrů a půjček, úroky z prodlení, poplatky z prodlení
-úrokové a jiné výnosy z držby směnek (např. diskont z částky směnky, úrok ze směnečné sumy)
-rozdíl mezi vyplacenou jmenovitou (nominální) hodnotou dluhopisu a emisním kurzem při jeho vydání
-příjmy z prodeje předkupního práva na cenné papíry.
Některé příjmy výše uvedené a pocházející ze zdrojů na území České republiky jsou samostatným základem daně pro zdanění zvláštní sazbou daně 8.1.8 Příjem z nájemného Před podáním daňového přiznání si pronajímatel musí uvědomit, že je zásadní rozdíl mezi pronájmem movitého a nemovitého majetku. Poplatníci se totiž často mylně domnívají, že příjem z pronájmu nemovitého majetku lze zdanit jako ostatní příjem podle § 10 zákona o daních z příjmů a případně i využít ustanovení o osvobození příležitostného pronájmu. Není tomu tak. Od daně jsou osvobozeny příjmy z příležitostných činností nebo z příležitostného pronájmu movitých věcí, pokud jejich úhrn u poplatníka nepřesáhne ve zdaňovacím období 20 000 Kč. Důležité je přitom slovo movitých věcí, což v žádném případě nemůže být nemovitý majetek.
Při zdanění příjmu z pronájmu nemovitostí je rozhodující zařazení či nezařazení pronajímaného majetku v obchodním majetku pronajímatele. Skutečnost, zda jsou k pronajímanému majetku poskytovány také další služby, již není podstatná.
Zdanění majetku zařazeného v obchodním majetku pronajímatele
159
modulu Právní aspekty v podnikání
Jestliže je pronajímaná nemovitost součástí obchodního majetku, jsou příjmy z pronájmu vždy součástí příjmů z podnikání a jiné samostatné výdělečné činnosti zdaňované podle § 7. K příjmům z podnikatelské činnosti poplatník uplatní i související výdaje, a to buď jako výdaje skutečné, nebo paušální. Výše paušálních výdajů se odvíjí od druhu podnikatelské činnosti pronajímatele.
Zdanění majetku nezařazeného v obchodním majetku pronajímatele Příjmy z pronájmu nemovitosti, která není součástí obchodního majetku, nejsou příjmy z podnikatelské činnosti. A to bez ohledu na skutečnost, zda je pronajímatel nepodnikající fyzická osoba nebo podnikatel. Příjmy se zdaní jako příjmy z pronájmu podle § 9. Poplatník si samozřejmě může uplatnit výdaje ve skutečné výši nebo výdaje paušální ve výši 30 % z dosažených příjmů. Pokud poplatník pronajímá nemovitostí několik, nemůže si k jedné uplatit výdaje paušální a k jiné výdaje skutečné. Zvolí si pouze jediný způsob uplatnění výdajů, stejný pro všechny příjmy zdaňované podle § 9.
Při uplatnění paušálních výdajů vede poplatník v souladu s § 9 odst. 5 zákona o daních z příjmů evidenci o příjmech a pohledávkách vzniklých v souvislosti s pronájmem. Jestliže uplatní výdaje skutečně vynaložené, vede veškeré záznamy o příjmech a výdajích v časovém sledu, evidenci odepisovaného hmotného majetku, evidenci o tvorbě a použití rezerv, evidenci pohledávek a závazků a mzdovou evidenci. Poplatníci mohou také vést daňovou evidenci nebo účetnictví, jestliže se tak rozhodnou.
8.1.9 Ostatní příjmy Při použití vylučovací metody bychom mohli zjednodušeně konstatovat, že do ostatních příjmů patří všechny příjmy, které nejsme schopni zařadit do některé z předchozích kategorií:
příjmy ze závislé činnosti,
příjmy z podnikání,
příjmy z kapitálového majetku,
příjmy z pronájmu.
Nejsme-li tudíž schopni přiřadit s oporou znění Zákona o daních příjmů konkrétní příjem do některé z těchto kategorií, tak patří právě do ostatních příjmů.
160
Možnosti optimalizace přímých daní pro podnikatele
Velký pozor by si měli dát daňoví poplatníci, kteří občas například pronajímají nářadí, o vánocích pečou cukroví a přebytky prodávají, sekají trávu sousedům za úplatu atd. Aby takové příjmy mohly být přiřazeny do ostatních příjmů, musí být splněna podmínka jakési příležitostnosti. To znamená, nemělo by jít o systematické a soustavné provozování nějaké výdělečné činnosti. V takovém případě se snadno může poplatník dostat do křížku se správcem daně a s živnostenským úřadem, který by takový příjem mohl považovat za příjem z podnikání – § 7. To má samozřejmě vliv i na vyměřovací základ pro odvody na sociální a zdravotní pojištění (ostatní příjmy nevstupují do vyměřovacího základu pro sociální a zdravotní pojištění).
Pro vlastní zdaňování ostatních příjmů je dobré si prostudovat související § 4 Zákona o daních příjmů, který vymezuje situace splňující nárok na osvobození. Tak například v případě příjmů z prodeje nemovitostí činí osvobozující časový test dva roky (doba mezi nákupem a prodejem) v případě, že v něm měl poplatník bydliště. U ostatních nemovitostí činí lhůta pro osvobození pět let. Podobnou metodu uplatňování osvobození (aplikace časového testu) nabízí tento paragraf i pro prodej cenných papírů. Osvobozující časový test činí šest měsíců mezi nákupem a prodejem.
8.2 Zdanění příjmů právnických osob V další kapitole, věnované tentokrát právnických osobám, se naučíme algoritmus postupu zdanění příjmů právnické osoby, ať již podnikatelského zaměření či neziskovéhonepodnikatelského poslání., tedy o daních, placených společnosti z jejich zisků. Po vymezení základních pojmů, charakteristice této daně a dalších souvislostech, spojených s tvorbou vlastního základu této daně (při využití odpočitatelných a připočitatelných položek) překlopením z roviny účetní, z hodnot účetních výkazů do roviny daňové a prostředí již daňového zákona bude rovněž obsahem této kapitoly i samostatná problematika specifik postupu zdanění terciární neziskové sféry. Legislativně opět upravuje zákon č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů., v platném znění Budeme se dále zabývat problematikou zdanění právnických osob, včetně zdanění příjmů tzv.neziskových organizací.Je totiž podstatný rozdíl mezi podnikající právnickou osobou,založenou v právním režimu Obchodního zákoníku a neziskovou právnickou osobou,vykonávající své poslání v právním režimu jiných legislativních norem – v oblasti profesní či naopak zájmové
Zdanění podnikatelských subjektů – právnických osob 8.2.1 Poplatníci
Poplatníky daně z příjmů právnických osob jsou osoby, které nejsou fyzickými osobami. Pokud mají sídlo nebo místo vedení společnosti v České republice, musí zdanit i příjmy plynoucí ze zahraničí 8.2.2 Zdaňovací období kalendářní rok, 161
modulu Právní aspekty v podnikání
hospodářský rok, období od rozhodného dne fúze nebo převodu jmění na společníka anebo rozdělení obchodní společnosti nebo družstva do konce kalendářního nebo hospodářského roku, ve kterém byly fúze nebo převod jmění na společníka anebo rozdělení zapsány v obchodním rejstříku účetní období, pokud je toto účetní období delší než nepřetržitě po sobě jdoucích dvanáct měsíců. 8.2.3 Předmět daně Všeobecně jsou předmětem daně příjmy (výnosy) z veškeré činnosti a z nakládání s veškerým majetkem. Existuje však spousta výjimek a zvláštností, na které upozorňuje § 18 zákona o daních z příjmů. Předmětem daně nejsou například příjmy získané zděděním nebo darováním nemovitosti nebo movité věci anebo majetkového práva s výjimkou z nich plynoucích příjmů, příjmy z dotací, příspěvků na provoz a jiných podpor ze státního rozpočtu, rozpočtu kraje a rozpočtu obce, z úroků z vkladů na běžném účtu. U veřejné obchodní společnosti jsou předmětem daně pouze příjmy, z nichž je daň vybírána zvláštní sazbou. 8.2.4 Osvobození od daně Od daně jsou osvobozeny: členské příspěvky podle stanov, statutu, zřizovacích nebo zakladatelských listin, přijaté zájmovými sdruženími právnických osob, profesními komorami s nepovinným členstvím, příjmy z cenově regulovaného nájemného z bytů, z nájemného z garáží a z úhrad za plnění poskytovaná s užíváním těchto bytů a garáží v domech ve vlastnictví a spoluvlastnictví bytových družstev, zřízených po roce 1958, příjmy z nájemného z bytů a garáží v domech ve vlastnictví a spoluvlastnictví bytových družstev, označovaných podle dřívějších předpisů jako lidová bytová družstva, příjmy z provozu malých vodních elektráren do výkonu 1 MW, větrných elektráren, tepelných čerpadel, solárních zařízení, zařízení na výrobu a energetické využití bioplynu a dřevoplynu, zařízení na výrobu elektřiny nebo tepla z biomasy,
Poplatníci, kteří mají na území České republiky své sídlo nebo místo svého vedení, kterým se rozumí adresa místa, ze kterého je poplatník řízen, mají daňovou povinnost, která se vztahuje jak na příjmy plynoucí ze zdroje na území České republiky, tak i na příjmy plynoucí ze zdrojů v zahraničí. Poplatníci, kteří nemají na území České republiky své sídlo , mají daňovou povinnost, která se vztahuje pouze na příjmy ze zdrojů na území České republiky (dle §17, zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů).
Při zdanění příjmů zahraničních právnických osob je třeba přihlížet k mezinárodním smlouvám o zamezení dvojího zdanění . Podle §37, zákona o daních z příjmů, se
162
Možnosti optimalizace přímých daní pro podnikatele
ustanovení zákona použije, jen pokud mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána, nestanoví jinak.
8.2.5 Hospodářský výsledek a základ daně Příjmy, s výjimkou příjmů, které nejsou předmětem daně, a příjmů osvobozených od daně, se sníží o výdaje (náklady) prokazatelně vynaložené na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů, a to při respektování jejich věcné a časové souvislosti v daném zdaňovacím období.
Vychází se buď ze zisku nebo ztráty nebo z rozdílu mezi příjmy a výdaji (v případě, že poplatník nevede účetnictví). Výsledek hospodaření nebo rozdíl mezi příjmy a výdaji se pak zvyšuje o částky neoprávněně zkracující příjmy a o částky, které nelze do výdajů (nákladů) zahrnout, snižuje o částky, o které byly nesprávně zvýšeny příjmy, a o částky nezahrnuté do výdajů (nákladů), které ale do výdajů (nákladů) lze zahrnout.
Výdaji (náklady) jsou například odpisy hmotného majetku, zůstatková cena hmotného majetku, pojistné na sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti a pojistné na všeobecné zdravotní pojištění hrazené zaměstnavatelem, nájemné s některými výjimkami, zákonné rezervy a opravné položky, výdaje (náklady) na pracovní a sociální podmínky, výdaje (náklady) na pracovní cesty, na ubytování, na dopravu hromadnými dopravními prostředky, na pohonné hmoty spotřebované silničním motorovým vozidlem zahrnutým v obchodním majetku poplatníka nebo v nájmu, výdaje (náklady) na zabezpečení požární ochrany.
8.2.6 Charakteristika daně Předmětem daně se stávají příjmy z veškeré činnosti a z nakládání s majetkem, není-li v zákoně stanoveno jinak.Mezi předmět daně nově nepatří příjmy, které plynou z titulu spravedlivého zadostiučinění či smírného urovnání záležitosti přiznaného Evropským soudem pro lidská práva či, a to ve výši, kterou je ČR povinna uhradit.
Dále pak předmětem daně nejsou příjmy, které se získaly nabytím akcií dle zvláštního zákona (92/1991 Sb.), zděděním nebo darováním nemovitosti, movité věci nebo majetkového práva s výjimkou příjmů z nich plynoucích. Ostatní ustanovení jsou uvedeny v zákoně. Od daně jsou nově osvobozeny příjmy:
- z cenově regulovaného nájemného z bytu, nájemného, garáží a úhrad za plnění poskytovaná s užíváním těchto bytů a garáží v domech ve vlastnictví a spoluvlastnictví bytových družstev, zřízených po roce 1985, na jejichž výstavbu byla poskytnuta finanční, úvěrová a jiná pomoc dle zvláštních právních předpisů,
163
modulu Právní aspekty v podnikání
- z nájemného z bytů a garáží v domech, které jsou ve vlastnictví a spoluvlastnictví bytových družstev (dříve „lidová bytová družstva“), z nájemného z bytů a garáží užívaných společníky nebo členy poplatníků, vzniklých proto, aby se stali vlastníky domů, a z úhrad za plnění poskytovaná s užíváním uvedených bytů a garáží, a to za předpokladu, že u nájemného z bytů budou dodržena pravidla regulace nájemného z bytů platná do 17.12. 2002 týkající se uvedených bytů, pokud zvláštní právní předpis nestanoví pravidla jiná - plynoucí z odpisu závazků při vyrovnání nebo při nuceném vyrovnání, jestliže jsou dle zvláštního právního předpisu zaúčtovány ve prospěch výnosů
- poplatníků, kteří nejsou založeni nebo zřízeni za účelem podnikání, které jim plynou jako odvod části výtěžku loterií a jiných podobných her povolených podle zvláštního právního předpisu
příjmy plynoucí z odpisu závazků při oddlužení nebo reorganizaci provedené podle insolvenčního zákona, ), pokud jsou zaúčtovány ve prospěch výnosů
podíly na zisku tichého společníka z účasti na podnikání, pokud jsou použity k doplnění vkladu sníženého o podíly na ztrátách do původní výše,
příjmy z dividend a jiných podílů na zisku, vyplácené dceřinou společností, která má své sídlo nebo místo vedení na území České republiky, mateřské společnosti,
příjmy z převodu podílu mateřské společnosti v dceřiné společnosti plynoucí poplatníkovi, který má sídlo nebo místo vedení na území České republiky, nebo společnosti, která je daňovým rezidentem jiného členského státu Evropské unie,
příjmy z dividend a jiných podílů na zisku, plynoucí od dceřiné společnosti, která je daňovým rezidentem jiného členského státu Evropské unie, mateřské společnosti, která má své sídlo nebo místo vedení na území České republiky,
příjmy plynoucí dlužníkovi ve zdaňovacím období, ve kterém bylo rozhodnuto o povolení reorganizace, a ve zdaňovacím období následujícím bezprostředně po zdaňovacím období, ve kterém bylo rozhodnuto o povolení reorganizace, pokud v něm nedošlo ke skončení reorganizace.
164
Možnosti optimalizace přímých daní pro podnikatele
Tato sazba daně se vztahuje na základ daně snížený o odečitatelné položky od základu daně a o položky snižující základ daně (dle §21, odst.1, zákona o daních z příjmů).
Zvláštní sazby daně
Zvláštní sazby daně z příjmů plynoucích ze zdrojů na území České republiky pro poplatníky, kteří nemají na území České republiky své sídlo (nevztahuje se na ty, kteří mají na území České republiky stálou provozovnu), jsou uvedeny v §36, zákona o daních z příjmů.
8.2.7
Zdanění příjmů nevýdělečných neziskových subjektů – práv. osob
K základním druhům neziskových organizací patří: občanské sdružení nadace, nadační fond, obecně prospěšná společnost, společenství vlastníků jednotek, vysoká škola (veřejná), politická strana, politické hnutí, sdružení (svaz, spolek, společnost, klub aj. vč. odborových organizací), organizační složka sdružení, stavovská organizace – profesní komora, komora (kromě profesních komor), zájmové sdružení právnických osob, církevní organizace (církve a náboženské společnosti včetně církevních právnických osob), předškolní a školská zařízení, základní školy, střední školy, zdravotnická zařízení zřízená církví nebo náboženskou společností, honební společenstvo, mezinárodní organizace a sdružení.
8.2.8 Příkladová charakteristika vybraných neziskových subjektů Nadace a nadační fondy Nadace nebo nadační fond jsou účelová sdružení majetku zřízená a vzniklá podle zákona č. 227/1998 Sb., o nadacích a nadačních fondech, pro dosahování obecně prospěšných cílů. Obecně prospěšné společnosti
165
modulu Právní aspekty v podnikání
Dnem 1.ledna 1996 nabyl účinnosti zákon č. 248/1996 Sb., o obecně prospěšných společnostech, který je definuje jako právnické osoby poskytující veřejnosti obecně prospěšné služby za předem stanovených a pro všechny uživatele stejných podmínek. Hospodářský výsledek (zisk) obecně prospěšných společností nesmí být použit ve prospěch zakladatelů, člena jejich orgánů nebo zaměstnanců; užit musí být na poskytování obecně prospěšných služeb, jež má obecně prospěšná společnost ve své zakládací listině deklarovány. Občanská sdružení Spolky, svazy, kluby a jiná občanská sdružení je možné zakládat na základě zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů. Občanská sdružení vznikají z vůle občanů, kteří pocit'ují nutnost sdružit se za určitým účelem, přičemž se nerozlišuje mezi těmi, která vyvíjejí činnost veřejně, nebo vzájemně prospěšnou.
Církve a náboženské společnosti Do nepodnikatelského sektoru patří i církve a náboženské společnosti zřizované podle dosud platného (i když částečně novelizovaného) zákona č. 218/1949 Sb., o hospodářském zabezpečení církví a náboženských společností.
Rozpočtové a příspěvkové organizace Rozpočtové a příspěvkové organizace jsou zřizovány podle zákona č. 576/1990 Sb. příslušným ministerstvem či jiným státním orgánem k plnění úkolů v oblasti školství, zdravotnictví, kultury a státní správy. Pod pojem neziskové organizace lze tedy zahrnout rozpočtové a příspěvkové organizace, které jsou buďto státními organizacemi nebo organizacemi, založenými samosprávnými orgány, dále odborové organizace, účelová zařízení církví, veřejnoprávní instituce a dokonce i některé obchodní společnosti, pokud jsou zakládány k jiným účelům než k podnikání. Vznik a existence prakticky každé z výše uváděných druhů těchto organizací je upraven až na výjimky vždy příslušným konkrétním zákonným předpisem. Tyto zákony jsou v rámci vývoje neustále novelizovány a doplňovány. Z tohoto vymezení popisu i charakteristiky však nevychází přímo např. daňové zákony, ale zároveň si vytváří každý jednotlivě své vlastní vymezení tzv. „poplatníka, který není založen nebo zřízen za účelem podnikání“. V daňových zákonech nenalezneme pojmy jako „neziskový sektor“, „nezisková organizace“, které jsou
166
Možnosti optimalizace přímých daní pro podnikatele
používány pouze v odborné terminologii a publikační činnosti. Důvodem je zejména riziko špatného výkladu, neboť dle zákona i neziskové organizace mohou dosahovat zisku, avšak měly by jej použít k rozvoji a zajištění své další činnosti. Na celém světě se využívá zvýhodněný status pro právnické osoby, které svou činností přispívají k dosahování cílů, jež jsou považovány za veřejně prospěšné (např. pomoc chudým, rozvoj vzdělanosti, dosahování jiných humanitárních cílů či rozvoj náboženství a další). Tento status je spojován s nejrůznějšími výhodami, nejčastěji daňovými. Také české daňové právo obsahuje mnohá zvýhodnění pro právnické osoby. Se specifickou povahou neziskových organizací se jednotlivé daňové zákony vypořádávají samostatně. Uvedená skutečnost logicky ústí v nejednotnost a zároveň i určitou nespravedlnost v jejich zdaňování.
8.2.9 Principy zdanění nevýdělečných organizací • dani z příjmu podléhají příjmy z činností, ve kterých dosahují zisku, příjmy z reklam, z pronájmu majetku
předmětem daně nejsou:
• příjmy z hlavní činnosti (pokud výdaje jsou rovny nebo vyšší než příjmy) • příjmy z dotací • příjmy z úroků z vkladů na C.Ú. • dary - přijaté (darovací daň - jsou často osvobozeny) • členské příspěvky • výnosy kostelních sbírek
Aby účetní náklady byli uznány daňovými náklady, je třeba kladně odpovědět na následující otázky:
1) Souvisí daňový náklad se zdanitelnými příjmy věcně i časově?
- nelze uplatnit náklady, které souvisejí s příjmy osvobozených od daně nebo náklady, které nesouvisejí se zdanitelnými příjmy
2) Je daný náklad nutný pro dosažení zdanitelného příjmu?
- dary nejsou nutné pro dosažení zdanitelného příjmu. Za dary se nepovažují reklamní předměty opatřené obchodní firmou, ochrannou známkou nebo názvem propagační zboží či služby za předpokladu, že jednotková cena je max. 200,- (bez DPH) a nejsou předmětem spotřební daně (nesmí to být např. cigarety, pivo) 167
modulu Právní aspekty v podnikání
3) Není účetní náklad zaúčtován ve větší výši než stanovený limit?
- např. cestovní náhrady., nebo technologický úbytek zásob (směrnice stanovené účetní jednotkou)
4) Je poplatník schopen prokázat vynaložení každého nákladu?
- smlouvy, účetní doklady
5) Není náklad označen zákonem o dani z příjmu jako náklad, který nemůže být daňově uznaný? (přiznaný)
- náklady na reprezentaci
6) Není uplatnění účetního nákladu vázáno na dodatečné podmínky?
- např. včasné zaplacení, sociální a zdravotní pojištění
Účetní náklady, které nejsou uznanými daňovými náklady:
1) manka a škody
- výjimky: škody způsobené živelnou pohromou a škody způsobené podle policie neznámým pachatelem
2) pokuty a penále
- výjimka: zaplacení smluvní pokuty a úroky z prodlení
3) podíly na zisku
- musí se vyplácet z čistého zisku
168
Možnosti optimalizace přímých daní pro podnikatele
4) odměny za výkon funkce členů statutárních orgánů
- dozorčí rada, představenstvo
5) výdaje na reprezentaci
- pohoštění, dary
VÝJIMKA:
- propagační předměty do 200,- opatřené logem
- reklama-daňově uznatelná
- dary na veřejně prospěšné účely lze odečíst od základu daně
8.2.10 Tvorba základu daně z příjmů a daňové vypořádání
Odčitatelné položky od základu daně Dle ustanovení §20 odst 7 mohou neziskové organizace základ daně snížený podle §34 (tj. o daňovou ztrátu a tzv. reinvestiční položku a výdaje na výuku žáků ve studijních a učebních oborech SOU a učebních oborech učilišť) dále snížit až o 30%, maximálně však o 1.000.000,- Kč, použijí-li takto získané prostředky ke krytí nákladů (výdajů) souvisejících s činnostmi, z nichž získané příjmy nejsou předmětem daně, a to ve 3 bezprostředně následujících obdobích. U veřejných vysokých škol pouze tehdy, použijí-li takto získané prostředky v následujícím zdaňovacím období ke krytí nákladů vzdělávací, vědecké, výzkumné, vývojové nebo umělecké činnosti. V případě, že 30% snížení činí méně než 300.000,- Kč, lze odečíst částku ve výši 1 mil. Kč, maximálně však do výše základu daně. Poskytování darů neziskovým organizacím Dle § 20 odst. 8 lze od základu daně sníženého podle §34 odečíst hodnotu darů poskytnutých obcím, krajů, organizačním složkám státu, jakož i právnickým osobám, které jsou pořadateli veřejných sbírek podle zákona č. 117/2001 Sb, o veřejných sbírkách, a to na financování vědy a vzdělání, výzkumných a vývojových účelů, kultury, školství, na policii, na požární ochranu, na podporu a ochranu mládeže, na ochranu zvířat, na účely sociální, zdravotnické, ekologické, humanitární, charitativní, náboženské 169
modulu Právní aspekty v podnikání
pro registrované církve a náboženské společnosti, tělovýchovné a sportovní, a politickým stranám a politickým hnutím na jejich činnost, dále fyzickým osobám s bydlištěm na území ČR provozujícím školská a zdravotnická zařízení a zařízení na ochranu opuštěných zvířat nebo ohrožených druhů zvířat, na financování těchto zařízení, pokud hodnota daru činí aspoň 2.000,- Kč. V úhrnu lze odečíst nejvýše 5% ze základu daně sníženého podle §34. Tento odpočet nemohou uplatnit poplatníci, kteří nejsou zřízeni za účelem podnikání. Daňové přiznání Neziskové organizace nejsou povinny podat daňové přiznání, pokud mají pouze příjmy, které jsou od daně osvobozené, příjmy, které nejsou předmětem daně nebo příjmy, z nichž je daň vybírána srážkou podle zvláštní sazby daně, kromě příjmů podle §36 odst. 6 písm. a). Neziskové organizace však nejsou zproštěny povinnosti podat daňové přiznání k dani darovací, pokud jsou nabyvateli daru. I když žádná daň z tohoto poskytnutého daru zaplacena nebude (protože je od daně osvobozena), musí se učinit nárok na osvobození od daně právě v tomto přiznání. Výsledek hospodaření neziskové organizace nutno uvést na ř. 10 daňového přiznání – jedná se o v podstatě však o rozdíl mezi souhrnem zdanitelným příjmů a k nim přiřazených daňově uznatelných výdajů, bez nutnosti využití odpočitatelných a připočitatelných položek (ř. 20 – ř.170). Jako základ daně na ř. 200 daňového přiznání přitom nutno uvést skutečný základ daně – t.j. rozdíl mezi zdanitelným příjmy a daňově uznatelnými výdaji, v následující algoritmické posloupnosti vyplnění jeho řádků. Uplatnění odpočitatelné položky z titulu ust. § 20, odst. 7 platného zákona o daních z příjmů je možno provést na ř. 251 přiznání. Je nebytné upozornit na skutečnost, že nezisková organizace nemůže uplatnit ust. § 20, odst.8 platného zákona o daních z příjmů (v podobě ř. 260 přiznání), neboť nelze daňově nikterak uplatnit poskytnutí daru jiné neziskové organizaci. Povinnou součástí a přílohou tohoto přiznání jsou závěrkové roční účetní výkazy Zisků a ztrát a Rozvahy, kdy v obsahu zpravidla provozního výkazu je rozlišení výnosů a nákladů na část, týkající se hlavní činnosti a část tzv. „zdanitelnou činnost“.
8.3 Daň z příjmů nerezidentů a z příjmů ze zahraničí Kapitola bude věnována poměrně složité a obtížné problematice - kvantifikaci druhu příjmů nerezidentů-cizinců, podnikajících na území ČR ve vztahu k jejich zdanění. Jelikož se jedná o poplatníky s tzv.omezenou daňovou povinností, která je dále blíže specifikována a upravena ve Smlouvách o zamezení dvojího zdanění, je o to obtížnější správně stanovit vždy příslušnou daňovou povinnost. Zdanění příjmů, dosažených ze zdrojů mimo daňové území ČR daňovými rezidenty českého daňového systému vždy bylo 170
Možnosti optimalizace přímých daní pro podnikatele
a bude středem pozornosti nejen jich samotných, ale především i daňových orgánů., kapitola nabídne algoritmus řešení k jejich přiznávání.
Čtenář se seznámí i s problematikou zdaňování nerezidentů DS ČR ze zdrojů na území ČR., v obsahu textu je současně uváděn i legislativní zdroj algoritmických postupů při realizaci zdanění s odkazem na tzv.Metodické pokyny řady „D“ MF ČR – tedy provádění a doplňující pokyny k výkladu znění platného zákona. Problematika je o to složitější, neboť rozlišuje zásadní moment – tzv.místo zdroje příjmů fyzické nebo právnické osoby
Nerezident (též nonresident) je daňový subjekt, který v daném státě nesplňuje podmínky stanovené pro rezidenta. Jeho daňová povinnost v daném státě je omezená a vztahuje se pouze na příjmy, jejichž zdroj je v daném státě. V České republice se tedy daňová povinnost nerezidenta vztahuje pouze na příjmy, jejichž zdroj je v České republice.
8.3.1 Základ daně Základ daně z příjmu v případě zaměstnání nerezidenta tvoří tzv. super hrubá mzda (brutto mzda zvýšena o sociální a zdravotní pojištění hrazené společností)
Základ daně v případě podnikatelské činnosti fyzické osoby tvoří rozdíl mezi příjmy a výdaji. V některých případech je možno výdaje stanovit paušálem a použít příslušný procentní limit (40 – 80 procent). V takovém případě není nutno prokazovat skutečné výdaje správci daně.
Sazba daně, daňové přiznání
V případě zaměstnání fyzické osoby platí rovná daň ve výši 15%
Podnikání fyzické osoby, pronájmy a ostatní příjmy jsou obvykle zdaňovány na základě podaného daňového přiznání k dani z příjmy fyzických osob, kde je deklarovaný i typ příjmu. V zásadě lze říci, že si daňový poplatník může snížit své příjmy o související výdaje a uplatnit případné daňové zvýhodnění plynoucí z příslušné smlouvy o zamezení dvojího zdanění.
Některé typy příjmů podléhají konečné srážkové dani a v tomto případě se nezahrnují do daňového přiznání
8.3.2 Zamezení dvojího zdanění
171
modulu Právní aspekty v podnikání
Aktuálně Česká republika uzavřela kolem 80 mezinárodních smluv o zamezení dvojímu zdanění (DTT), smlouvy vychází většinou ze vzoru OECD vzorové smlouvy. DTT mohou také snížit v případě nerezidentů výši srážkové daně, která je aplikována dle českých předpisů na příjmy plynoucí ze zdrojů České republiky a smlouvy také určují metodu zamezení dvojího zdanění, která se použije s ohledem na typ příjmu (vynětí nebo zápočet).
Pokud nemá Česká republika s danou zemí uzavřenu příslušnou smlouvu o zamezení dvojího zdanění, použije pro zdanění příjmů ze zdrojů na území České republiky českou daňovou legislativu.
Pravidlo “ekonomického zaměstnavatele”
Ekonomickým zaměstnavatelem se rozumí český zaměstnavatel,pro kterého pracují zahraniční fyzické osoby bez české pracovní smlouvy. Jedná se typicky o zaměstnance zahraničních společností. V takovémto případě je ekonomický zaměstnavatel povinen vést mzdovou evidenci a odvádět příslušnou daň z příjmu fyzických osob na finanční úřad.
8.3.3 Zdanění příjmů rezidentů DS ČR ze zdrojů mimo území Zdanění příjmů rezidentů daňového systému ČR z území a zdrojů, ležících mimo ČR je vždy upraveno příslušnými domácími daňovými předpisy té země, kde se nachází skutečný zdroj daného příjmu, v přímé návaznosti na další zákonné předpisy, upravující recipročně oblast mezinárodního zdanění příjmů
8.3.4 Zákonné předpisy pro oblast mezinárodního dvojího zdanění Zdaňování daňových nerezidentů je v současném znění zákona o daních z příjmů upraveno mimo jiné v následujících ustanoveních:
§ 2 a § 17: rozsah zdanění poplatníků fyzických osob a právnických osob
§ 6 odst. 9 písm. h) – osvobození příjmů ze závislé činnosti
§ 22 – zdroj příjmů
§ 23 odst. 11 – základ daně u stálé provozovny
172
Možnosti optimalizace přímých daní pro podnikatele
§ 35ba odst. 3, § 35c odst. 5 – užití slev na dani pro fyzické osoby
§ 36 – sazby daní
§ 37b – stálá provozovna evropské společnosti a evropské družstevní společnosti
§ 38c – zahraniční plátce
§ 38d – daň vybíraná srážkou
§ 38e - zajištění daně
§ 19 odst. 1 písm. zi) až zk)
METODICKÉ POKYNY MF ČR (upřesňující vybrané pojmy)
D-300 k jednotnému postupu při uplatňování vybraných ustanovení zákona o DzP
D-151 k zajištění jednotného postupu při uplatňování § 6,odst. 2 zákona o DzP
D-154 k postupu při zdaňování daň.nerezidentů u příjmů souvisejících s činn. § 22/1/c-služby
D-174 k postupu při ročním zúčtování záloh na daň ze závislé činnosti při mez.pronájmu p.s.
D-149 uplatňování DPH v podmínkách organizačních složek zahr.osob na území ČR
D-286 ke zdaňování příjmů nerezidentů plynoucích ze zdrojů na území ČR
173
modulu Právní aspekty v podnikání
Smlouvy o zamezení dvojího zdanění vycházejí z daňových zákonů jednotlivých smluvních států a modifikují je ve vztahu k subjektům druhého smluvního státu. Mezinárodní smlouva, i když má větší právní sílu než zákon, nikdy nemůže stanovit daňovou povinnost nad rozsah stanovený vnitrostátními daňovými předpisy. To znamená, že pokud domácí daňové právo nezdaňuje určitý druh příjmů, nebo nezná určitou formu daně, nebo nemá určitou sazbu daně, pak ji nelze použít, i když je toto výslovně uvedeno ve smlouvě.
Obecně existují omezené daňové smlouvy, které se zabývají nejčastěji zdaněním příjmů v mezinárodní letecké, námořní, či silniční dopravě a pak komplexní daňové smlouvy. Jako podklad pro jejich sjednávání používají státy vzorovou smlouvu OECD o zamezení dvojího zdanění příjmu a majetku a Vzorovou smlouvu OSN. Smlouva podle modelu OECD předpokládá vyvážený oboustranný vztah investic a příjmů. Podle této smlouvy jsou příjmy zdaňovány převážně v zemi sídla či bydliště daňového poplatníka.
Pro účely zamezení dvojího zdanění zavádí každá Smlouva dvě kategorie pravidel. V první řadě úvodní články vymezují s ohledem na různé druhy příjmů příslušná práva na jejich zdanění ve státě zdroje, sídla nebo státě rezidence. Dále se upravuje zdanění majetku. Při existenci značného počtu položek příjmů a majetku má výlučné právo na zdanění jeden ze smluvních států. Druhému smluvnímu státu je tímto zabráněno zdanit tyto položky, čímž je zamezeno dvojí zdanění. Přitom platí pravidlo, že výhradní právo na zdanění je udělováno státu rezidence. U jiných položek příjmů a majetku výhradní právo na zdanění neplatí. U dvou kategorií příjmů (dividend a úroků) platí, že i když právo na zdanění náleží oběma státům, je výše daně, která může být ve státě zdroje uvalena, omezena. Za druhé platí, že v rozsahu, v jakém příslušná ustanovení udělují státu zdroje nebo sídla plné nebo omezené právo na zdanění, musí stát rezidence upustit od zdanění tak, aby bylo zamezeno dvojí zdanění. Smlouva ponechává na daném smluvním státě, aby si zvolil jednu ze dvou metod zamezení dvojího zdanění, a to je metodu vynětí nebo metodu zápočtu.
Daňoví nerezidenti zdaňují dle pravidel Smluv i české daňové legislativy v České republice pouze příjmy plynoucí ze zdrojů na území České republiky. Mezi takovéto příjmy patří příjmy ze:
- zaměstnání v České republice
- činnosti provozované pomocí stálé provozovny, umístněné v České republice
- obchodní, technické nebo ostatní poradenské služby a podobné služby poskytované na území České republiky
- příjmy z pronájmu, kapitálové příjmy, příjmy z dividend a ostatní příjmy 174
Možnosti optimalizace přímých daní pro podnikatele
8.3.5 Metody vyloučení dvojího zdanění K zamezení mezinárodního dvojího zdanění se užívá různých metod a jejich forem, které mohou být jako jednostranná opatření zapracovány v daňovém systému jednotlivých států. V české republice je to ust. § 24 odst.1písm.ch) a § 38 odst.1.písm.f) platného zákona o daních z příjmů, nebo jsou součástí mezinárodních smluv o zamezení dvojího zdanění. V obou případech může být použita jedna nebo více metod a jejich formy pro různé příjmy současně.Z technického hlediska jde v praxi o tři základní metody opatření k zamezení dvojího zdanění:
zápočet daně vynětí příjmů ze zdanění zahrnutí daně zaplacené v zahraničí do daňově odčitatelných nákladů.
Příslušné metody je třeba před jejich aplikací dobře pochopit, protože mechanické respektování algoritmů neustále se měnících tiskopisů daňových přiznání může v některých specifických případech vést k nesprávným nebo pro poplatníka zbytečně nevýhodným výsledkům.
Ve státě, v němž má poplatník daňový domicil, je povinen zahrnout do daňového přiznání veškeré příjmy, které jsou předmětem daně, ať již byly dosaženy kdekoli. Metoda zápočtu daně mu umožňuje, aby daň vypočtenou z celosvětových příjmů snížil o daň, kterou zaplatil v zahraničí v souladu s platnou smlouvou o zamezení dvojího zdanění a v souladu s daňovými předpisy státu zdroje. Mezinárodní praxe zná dvě základní metody zápočtu:
8.3.6 Metoda plného zápočtu Metoda plného zápočtu se v České republice používá především v souvislosti s postupem zdanění úroků. Ujednání o plném zápočtu zavazuje smluvní státy, aby navzájem akceptovali celou daň, zaplacenou z určitého příjmu ve státě zdroje. V praxi to může vést i k tomu, že odečet daně zaplacené ve státě zdroje sníží ve státě rezidenta i daň, která připadá na zcela jiné příjmy. Tato metoda plného, někdy se můžeme setkat s termínem úplného zápočtu, je prakticky nejjednodušší. Podle ní se od celkové daně vypočtené v tuzemsku odečte celá částka daně zaplacená v zahraničí bez ohledu na to, jaká sazba daně byla v zahraničí uplatněna.
Bohužel se, ale tato metoda prakticky nikde ve světě neuplatňuje. Důvod je zcela evidentní. Jestliže je totiž v zahraničí uplatňována vyšší sazba daně než v tuzemsku, pak by to znamenalo, že se stát vzdá části daně z tuzemských příjmů.
175
modulu Právní aspekty v podnikání
8.3.7 Metoda prostého zápočtu Tato metoda prostého zápočtu vylučuje, aby příliš vysoké zdanění ve státě zdroje snižovalo daňový výnos státu rezidenta. Prostý zápočet rovněž předpokládá zahrnutí zahraničního příjmu do daňového základu a započtení daně zaplacené v zahraničí. Limituje však zápočet poměrnou výší daně, která by na příslušný zahraniční příjem připadala z celkové daňové povinnosti.
Tato varianta tedy vychází z předpokladu, že daň zaplacená v zahraničí se započte na daňovou povinnost v tuzemsku maximálně do výše daně, která by připadala poměrně na zahraniční příjem v tuzemsku. Jestliže tedy celková vypočtená daň představuje určité procento z celkových příjmů, nelze na zahraniční příjem započítat vyšší procento daně i když byla ve státě zdroje taková daň skutečně zaplacena.Výše zahraniční daně uznané k zápočtu se v případě progresivního zdanění odlišuje podle toho, v jakém daňovém pásmu se v tuzemsku poplatník nachází.
Daňová povinnost se sníží o daň z příjmů zaplacenou v zahraničí, ale pouze do výše částky daně z příjmů vypočtenou podle Zákona o daních z příjmů připadající na příjmy ze zdrojů v zahraničí. Způsobů může být několik.
Maximální výši zápočtu získáme vynásobením podílu příjmů ze zdrojů v zahraničí na základu daně před uplatněním odpočitatelných položek a nezdanitelných částí základu daně a daňové povinnosti ze všech příjmů. Tuto maximální výši odečteme od daňové povinnosti ze všech příjmů a získáme daňovou povinnost v ČR.
Na rozdíl od jiných států daňové zákony České republiky umožňují provést zápočet pouze tehdy, je-li zde v příslušném zdaňovacím období vykázána daň, ze které by bylo možné zápočet provést. Pokud poplatník vykázal daňovou ztrátu, nárok na zápočet nelze převést do následujících zdaňovacích obdobích a zahraniční daň tak lze opět uplatnit pouze jako daňově odčitatelný náklad. Tento problém nastává u mnoha českých poplatníků, protože zpravidla nemají k dispozici potvrzení od zahraničního správce daně o sražené dani v daném zdaňovacím období. Jedná se převážně o příjmy, které se uskuteční v závěru účetního období, kdy zahraniční plátce daně vystaví potvrzení, na základě kterého si český poplatník může započítat staženou daň, až na základě potvrzení od zahraničního plátce daně.
8.3.8 Metoda vynětí příjmů Metoda vynětí příjmů dosažených v zahraničí se vyskytuje spíše ve starších smlouvách o zamezení dvojího zdanění. Zásadně se přitom neuplatňuje vůči příjmům z dividend, úroků a licenčních poplatků.V novějších smlouvách o zamezení dvojího zdanění se metoda vynětí nepoužívá vůbec a na všechny příjmy se aplikuje výhradně metoda prostého zápočtu. Podstatou metody vynětí je to, že stát rezidenta určité příjmy dosažené ve státě zdroje nepodrobí žádnému zdanění. V některých starších smlouvách se ve vztahu k takovým, ze zdanění vyňatým příjmům používá také termín „osvobození“.
176
Možnosti optimalizace přímých daní pro podnikatele
8.3.9 Metoda úplného vynětí Vynětí úplné nastane v případě, kdy se příjem ze zdroje v zahraničí, který této metodě podléhá,vůbec nebere v úvahu při zdanění dalších příjmů v zemi rezidenta.Tato metoda sice není běžně využívaná, nicméně není ničím neobvyklá. Tento způsob nastal u fyzických osob již v roce 2008 zavedením rovné daně.
8.3.10 Metoda vynětí s výhradou progrese Vynětí s výhradou progrese, označované občas také jako „vynětí s progrese,“ zahrnuje v podmínkách progresivního zdaňování příjmů oproti úplnému vynětí, prvek solidárního zdanění vyšších příjmů podle majetkové situace příslušného poplatníka. Tato metoda je s výše uvedenou výjimkou sjednána u všech států, kde není aplikovaná metoda zápočtu. Skutečností ovšem je, že po zavedení rovné daně přestává tato metoda plnit svůj původní smysl a její použití v konečném důsledku vynětí příjmů.
Výhrada progrese znamená to, že se sice ve státě rezidenta vyjímaný příjem do základu daně skutečně nezahrne, ovšem při stanovení míry zdanění ostatních příjmů se k němu přihlédne. Jedná-li se tedy o poplatníka, který podléhá dani stanovené progresivní sazbou podle výše příjmu, zvýší se míra zdanění jeho tuzemských příjmů podle toho, jak vysoký příjem plynoucí ze zdrojů na území jiného státu podle této metody vykazuje. Podle způsobu, jakým se k zahraničním příjmům při uplatnění metody vynětí přihlédne, rozlišujeme: metodu vrchního dílku metodu zprůměrňování
Metoda vrchního dílku Tato metoda se v legislativě České republiky ani v uzavřených smlouvách nepoužívá. Pro úplnost však bude zmíněna. Její znalost při platnosti progresivní daně sloužila pro snadnější pochopení více používané metody zprůměrňování. Výpočet daně z tuzemských příjmů se při této metodě ve státě rezidenta řídí schématem, které předpokládá, že příjmy dosažené v tuzemsku jsou v posloupnosti výpočtu progresivní daně zařazeny nad příjmy dosažené v zahraničí.
Metoda zprůměrování Tato metoda je pro daňové poplatníky výhodnější a lépe odpovídá i ekonomické logice. Při této metodě se vypočítá průměrné daňové zatížení připadající na celosvětové zdanitelné příjmy poplatníka a takto zjištěné procento daně se použije pro výpočet daně z příjmů tuzemských.
177
modulu Právní aspekty v podnikání
Metodu použijí fyzické osoby - rezidenti v České republice. Úhrn veškerých dílčích základů daně z příjmu dle § 6 až § 10 ZDP, sníženého o úhrn ztrát, před uplatněním nezdanitelných částí základu daně a částek odčitatelných od základu daně a po odečtení výnosů, které plynou ze zdrojů v zahraničí a podléhají zdanění v zahraničí v souladu s mezinárodní smlouvou.
8.4
Majetkové daně
Poslední kapitolou v řadě přímých daní jsou tzv.majetkové daně – jejímž základem pro výpočet vlastní daňové povinnosti není fiskální částka, nýbrž vždy blíže specifikovaná konkrétní majetková (objemová,rozměrová,hodnotová) veličina. Zahrnují v sobě jak tzv.podnikatelské daně (daň silniční), tak již i tzv.daně občanské (především daň z nemovitostí a hlavně daně, týkající se dědictví,darování a z převodu nemovitostí) Jedná se o daně objemem sice nevýznamné, ale rozsahem velmi podstatné., kapitoly dále objasní princip výpočtu a určení jak jejich základu, tak i daně samotné. Průvodcem této kapitoly nám budiž dílčí majetkové daně, kdy se seznámíme s jejich obsahem, významem, a taktéž budeme umět je i vypočítat. Jejich obecným specifikem budiž jednak princip výpočtu a jednak jejich různorodost – v pohledu na zdroj financování, na jejich aprobaci nikoliv pouze v podnikatelském, nýbrž občanském sektoru a rovněž tak i systém jejich přiznávání a placení. Kapitola je rozdělena podle druhů majetkových daní s konkrétním popisem a praktickými příklady Daň silniční 8.4.1 Předmět daně Silniční daň upravuje zákon č. 16/1993 Sb. V úvodu vymezuje předmět daně jako silniční motorová vozidla a jejich přípojná vozidla, která jsou registrovaná a provozovaná v České republice, pokud jsou používána k podnikání nebo k jiné samostatné výdělečné činnosti. Vozidla s největší povolenou hmotností nad 3,5 tuny určená výlučně k přepravě nákladů a registrovaná v České republice jsou předmětem silniční daně vždy. 8.4.2 Předmětem daně nejsou …speciální pásové automobily, vozidla s méně než čtyřmi koly zapsaná v technickém průkazu jako kategorie L1, vozidla diplomatických misí a konzulárních úřadů, vozidla zabezpečující linkovou osobní vnitrostátní přepravu, vozidla provozovaná ozbrojenými silami, vozidla pro dopravu osob nebo vozidla pro dopravu nákladů s největší povolenou hmotností méně než 12 tun, která mají elektrický pohon nebo mají hybridní pohon kombinující spalovací motor a elektromotor, vozidla šetrnější k životnímu prostředí (např. vozidla s hybridním pohonem kombinující spalovací motor a elektromotor, vozidla na LPG) a některá další.
178
Možnosti optimalizace přímých daní pro podnikatele
8.4.3 Poplatník daně Poplatník silniční daně je fyzická nebo právnická osoba, která je provozovatelem vozidla registrovaného v České republice v registru vozidel a je zapsána v technickém průkazu, nebo užívá vozidlo, v jehož technickém průkazu je zapsána jako provozovatel osoba, která zemřela, zanikla nebo byla zrušena, anebo vozidlo, jehož držitel je odhlášen z registru vozidel. Poplatníkem je rovněž zaměstnavatel, který vyplácí cestovní náhrady svému zaměstnanci za použití osobního automobilu, pokud daňová povinnost nevznikla již jeho provozovateli.
8.4.4 Základ daně Základem daně je: zdvihový objem motoru v cm 3 u osobních automobilů s výjimkou těch na elektrický pohon, součet největších povolených hmotností na nápravy v tunách a počet náprav u návěsů, největší povolená hmotnost v tunách a počet náprav.
8.4.5 Snížení sazby daně Pokud je poplatníkem zaměstnavatel, který vyplácí cestovní náhrady svému zaměstnanci za použití osobního automobilu, činí sazba daně 25 Kč za každý den použití osobního automobilu, je-li to pro zaměstnavatele výhodnější. Sazba daně se snižuje o 25 % u vozidel, která jsou určená pro činnosti výrobní povahy v rostlinné výrobě. Sazba se také snižuje podle data první registrace vozidla uvedeném v technickém průkazu.Po dobu 36 kalendářních měsíců od data první registrace se sazba snižuje o 48 %, po dobu následujících 36 měsíců se sazba snižuje o 40 % a po dobu dalších 36 měsíců se sazba snižuje o 25 %. Po 108 kalendářních měsících od data první registrace vozidla končí možnost snížení sazby. Toto snížení je možné použít i u osobních vozidel. Při změně provozovatele vozidla s nárokem na snížení sazby daně lze u nového provozovatele uplatnit příslušné snížení sazby daně nejdříve v kalendářním měsíci zápisu změny provozovatele v technickém průkazu. U vozidel dovezených ze zahraničí prokáže poplatník daně nárok na snížení sazby daně potvrzením nebo jiným dokladem o první registraci vozidla, vydaným příslušným registračním orgánem v zahraničí, popřípadě registračním orgánem na území České republiky, který má k dispozici údaje k vozidlu, v nichž je první registrace zaznamenána.
179
modulu Právní aspekty v podnikání
8.4.6 Daňové přiznání a zálohy na daň Daňové přiznání se podává do 31.ledna., zálohy na daň se platí průběžně v aktuálním roce vždy k 15.4., 15.7., 15.10. a 15.12.
Daň z nemovitostí Daň z nemovitosti (zákon č. 338/1992 Sb.) tvoří dvě dílčí daně – daň ze staveb a daň z pozemku. Obě daně mají odlišný způsob zdanění. Povinnost platit tyto daně vzniká na základě vlastnického nebo uživatelského vztahu k majetku a jejich úhrada je vyžadována bez ohledu na příjmy vlastníka.
8.4.7 Předmět daně z pozemků Pozemky, které se nacházejí na území České republiky a jsou uvedené v katastru nemovitostí, se stávají předmětem daně Za předmět daně se nepovažují ty pozemky, které jsou určené pro obranu státu; ochranné lesy a lesy zvláštního určení dle Zákona č. 61/1977 Sb., o lesích; některé vodní plochy a pozemky zastavěné v rozsahu půdorysu stavby.
8.4.8 Poplatník, nájemce Poplatníkem daně se stává vlastník pozemku. V případě, že vlastník pozemku není znám, stává se poplatníkem uživatel. Má-li povinnost platit daň z pozemku více poplatníků, platí daň společně a nerozdílně. Je-li spoluvlastnictví k pozemku odvozeno od vlastnictví k bytu nebo samostatnému nebytovému prostoru, který je evidován v katastru nemovitostí, je poplatníkem daně z pozemku vlastník bytu nebo samostatného nebytového prostoru ve výši svého podílu na celkové dani z pozemku odpovídajícího spoluvlastnickému podílu na pozemku evidovanému v katastru nemovitostí. Spoluvlastníci bytu nebo samostatného nebytového prostoru jsou povinni platit daň ze svého podílu na pozemku společně a nerozdílně.
8.4.9 Osvobození Mezi pozemky, které jsou osvobozeny od daně patří ty, které vlastní stát, obce; hřbitovy; veřejné přístupné parky, sportoviště; zemědělské a lesní pozemky po daný počet let a další pozemky, které jsou uvedeny v § 4 zákona
180
Možnosti optimalizace přímých daní pro podnikatele
8.4.10 Základ daně U pozemků, na kterých se rozkládá orná půda, chmelnice, vinice, zahrada, ovocný sad a trvalý travní porost, je základem daně cena půdy zjištěná násobením skutečné výměry pozemku (údaj musí být v celých m2) průměrnou cenou půdy stanovenou na 1 m2 ve vyhlášce . Jedná-li se o hospodářské lesy a rybníky s intenzivním a průmyslovým chovem ryb, pak se zjistí cena pozemku vynásobením skutečné výměry pozemku v m2 částkou 3,80 Kč. Cena pozemku se také může zjistit dle platných cenových předpisů uvedených k 1.1. zdaňovacího období. U pozemků, které nebyly uvedeny, se základem daně stává skutečná výměra pozemku uvedená v m2 zjištěná k 1. lednu zdaňovacího období.
Sazba daně podle druhu pozemku (v %) orné půdy, chmelnice, vinice, zahrady, ovocné sady
2010
2011 (návrh)
0,75
0,75
trvalé travní porosty, hospodářské lesy a rybníky s intenzivním a 0,25 průmyslovým chovem ryb
0,25
Sazba daně u ostatních pozemků činí (v Kč)
2010
2011 (návrh)
zpevněné plochy pozemků, užívané k podnikatelské činnosti, sloužící pro zemědělskou prvovýrobu, lesní a vodní hospodářství
1,00 m2
/
zpevněné plochy pozemků, užívané k podnikatelské činnosti, sloužící pro průmysl, stavebnictví, dopravu, energetiku, ostatní zemědělskou výrobu a ostatní podnikatelskou činnost
5,00 m2
/
stavební pozemky
1,00 / 2,00 m2 m2
/
ostatní plochy, pokud jsou předmětem daně
0,10 / 0,20 m2 m2
/
zastavěné plochy a nádvoří
0,10 / 0,20 m2 m2
/
Poznámka: Zpevněnou plochou pozemku se rozumí pozemek nebo jeho část v m2, který je evidovaný v katastru nemovitostí s druhem pozemku ostatní plocha nebo zastavěná plocha a nádvoří, a jehož povrch je zpevněn stavbou bez svislé nosné konstrukce. Výsledek, který vyjde po výpočtu z druhé části tabulky, se dále u stavebních pozemků vynásobí koeficientem: 181
modulu Právní aspekty v podnikání
Koeficient Počet obyvatel "od" Počet obyvatel "do" 1,0
-
1.000
1,4
1.000
6.000
1,6
6.000
10.000
2,0
10.000
25.000
2,5
25.000
50.000
3,5
50.000
a více
Koeficient
Město
3,5
Františkovy Lázně, Luhačovice, Mariánské Lázně, Poděbrady
4,5
Praha
Poznámka 1: pro přiřazení koeficientu k jednotlivým obcím je rozhodný počet obyvatel obce podle posledního sčítání lidu. Poznámka 2: pro jednotlivé části obce může obec obecně závaznou vyhláškou koeficient zvýšit o jednu kategorii nebo snížit o jednu až tři kategorie, koeficient 4,5 lze zvýšit na koeficient 5,0.
8.4.11 Místní koeficient Obec může obecně závaznou vyhláškou pro všechny nemovitosti na území celé obce stanovit jeden místní koeficient ve výši 2, 3, 4 nebo 5. Tímto koeficientem se vynásobí daňová povinnost poplatníka za jednotlivé druhy pozemků s výjimkou pozemků orné půdy, chmelnic, vinic, zahrad, ovocných sadů a trvalých travních porostů.
8.4.12 Předmět daně ze staveb Předmětem daně ze staveb jsou na území České republiky stavby, pro které byl vydán kolaudační souhlas nebo stavby užívané před vydáním kolaudačního souhlasu, způsobilé k užívání na základě oznámení stavebnímu úřadu, byty a nebytové prostory evidované v katastru nemovitostí. Předmětem daně ze staveb nejsou stavby, v nichž jsou byty nebo samostatné nebytové prostory, které jsou už předmětem daně. Další výjimky jsou uvedeny v § 7 zákona
8.4.13 Poplatníci Poplatníkem daně je vlastník stavby, bytu nebo samostatného nebytového prostoru. Jde-li o stavbu, byt nebo samostatný nebytový prostor, spravované Pozemkovým 182
Možnosti optimalizace přímých daní pro podnikatele
fondem České republiky nebo Správou státních hmotných rezerv, jsou poplatníky tyto subjekty. Stejně jako u daně z pozemků, má-li více subjektů vlastnické právo nebo právo nájmu, musí daň všichni platit společně a nerozdílně.
8.4.14 Osvobození Od daně ze staveb jsou osvobozeny stavby, které jsou ve vlastnictví státu; obce (stavba se musí nalézat na katastrálním území obce); církve; stavby ve vlastnictví sdružení občanů a obecně prospěšných společností; stavby, které slouží k zlepšení životního prostředí a další stavby uvedené v § 9 zákona
8.4.15 Základ daně Do základu daně se započítává výměra půdorysu nadzemní části stavby v m2 podle stavu k 1. lednu zdaňovacího období. Základem daně z bytu nebo ze samostatného nebytového prostoru je výměra podlahové plochy bytu v m2 nebo výměra podlahové plochy samostatného nebytového prostoru v m2 podle stavu k 1. lednu zdaňovacího období, vynásobená koeficientem 1,20.
8.4.16 Sazba daně Stavba, zastavěná plocha určená pro obytný dům
do r. 2009
od r. 2010
1 Kč / m2 zastavěné 2 Kč / m2 zastavěné plochy plochy
stavby pro individuální rekreaci a 3 Kč / m2 zastavěné 6 Kč / m2 zastavěné rodinné domy plochy plochy garáže vystavěné odděleně od 4 Kč / m2 zastavěné 8 Kč / m2 zastavěné obytných domů a u samostatných plochy nebo upravené plochy nebo upravené nebytových prostorů užívaných jako podlahové plochy podlahové plochy garáže 1 Kč / m2 zastavěné 2 Kč / m2 zastavěné stavby sloužící pro zemědělskou plochy nebo upravené plochy nebo upravené prvovýrobu, lesní a vodní hospodářství podlahové plochy podlahové plochy stavby sloužící pro průmysl, 5 Kč / m2 zastavěné 10 Kč / m2 zastavěné stavebnictví, dopravu, energetiku a plochy nebo upravené plochy nebo upravené ostatní zemědělskou výrobu podlahové plochy podlahové plochy stavby pro ostatní podnikatelskou 10 Kč / m2 zastavěné plochy nebo upravené činnost podlahové plochy
183
modulu Právní aspekty v podnikání
ostatní stavby
3 Kč / m2
6 Kč / m2
byty a ostatní samostatné nebytové 1 Kč / m2 upravené 2 Kč / m2 upravené prostory podlahové plochy podlahové plochy
U staveb kromě bytů a ostatních samostatných nebytových prostor a staveb a samostatných nebytových prostorů užívaných pro podnikatelskou činnost se sazba daně u jednotlivých podlaží zvyšuje o 0,75Kč za každý 1 m2 za každé další nadzemní podlaží, jestliže zastavěná plocha nadzemního podlaží přesahuje dvě třetiny zastavěné plochy. U staveb pro podnikatelskou činnost se základní sazba daně za 1 m2 zastavěné plochy zvyšuje o 0,75 Kč za každé další nadzemní podlaží. V případě obytných domů, bytů a ostatních samostatných nebytových prostor se výsledek dále vynásobí koeficientem, uvedeným v tabulce:
Koeficient Počet obyvatel "od" Počet obyvatel "do" 1,0
-
1.000
1,4
1.000
6.000
1,6
6.000
10.000
2,0
10.000
25.000
2,5
25.000
50.000
3,5
50.000
a více
Koeficient
Město
3,5
Františkovy Lázně, Luhačovice, Mariánské Lázně, Poděbrady
4,5
Praha
Poznámka: pro jednotlivé části obce může obec obecně závaznou vyhláškou koeficient, který je pro ni stanoven, zvýšit o jednu kategorii nebo snížit o jednu až tři kategorie v členění koeficientů; koeficient 4,5 lze zvýšit na koeficient 5,0.
184
Možnosti optimalizace přímých daní pro podnikatele
8.4.17 Místní koeficient Obec může obecně závaznou vyhláškou pro všechny nemovitosti na území celé obce stanovit jeden místní koeficient ve výši 2, 3, 4 nebo 5. Tímto koeficientem se vynásobí daňová povinnost poplatníka za jednotlivé druhy staveb, samostatných nebytových prostorů a za byty, popřípadě jejich soubory. Daň z nemovitosti se vypočítává tak, že výměra nemovitosti vynásobí sazbou, koeficientem daným zákonem (pro jednotlivé obce, většinou podle velikosti) a od roku 2009 násobí také místním koeficientem. Ten si určují vyhláškou jednotlivé radnice či magistráty na škále od jedné (základ, který daň nezvýší) do pěti vždy v celých číslech. Místní koeficient je zároveň část výpočtu, který daň pro rok 2011 oproti roku 2010 může zvýšit (právě proto, že si ho mohou jednotlivá města stanovovat podle potřeby). Jeho výši lze zjistit na příslušném finančním úřadě, často ho města uvádějí také na svých webech
8.4.18 Placení daně z nemovitostí Pokud roční daň z nemovitostí nepřesáhne částku 5 000 Kč, je splatná najednou, a to do 31. května běžného zdaňovacího období. Pokud je daň vyšší než 5 000 Kč, můžete ji splatit ve dvou stejných splátkách, a to nejpozději do 31. května a 30. listopadu běžného zdaňovacího období. Můžete ji samozřejmě také zaplatit najednou do 31. května. Pokud celková daň z nemovitostí u jednoho poplatníka a u jednoho správce daně činí méně než 30 Kč, daňové přiznání se podává, daň se vyměří, ale nepředepíše se k úhradě.
8.4.19 Daňové přiznání k dani z nemovitostí Podání daňového přiznání se ale netýká jen nových majitelů. Podat řádné nebo dílčí daňové přiznání musí také poplatníci, u kterých se změnily okolnosti rozhodující pro technické vyměření daně. Takovými okolnostmi jsou například provedení přístavby nebo nástavby stávající stavby, případně demolice se změnou půdorysu plochy apod..
GRAF
Vývoj sazby daně z příjmů právnických osob 1999-2010
185
modulu Právní aspekty v podnikání
Neformální vstup autora do textu : POHÁDKA O DAŇOVÉ SPRAVEDLNOSTI Žilo bylo 10 pánů, kteří spolu chodili každý den do restaurace na oběd. Za oběd měli pokaždé zaplatit dohromady přesně 1000 korun. Pánové se dohodli na tom, že se na té tisícovce budou podílet tak, jak platí daně. Takže první čtyři, ti nejchudší, neplatili nic. Pátý zaplatil 10 korun, šestý 30 korun, sedmý 70 korun, osmý 120 korun, devátý 180 korun a desátý, ten nejbohatší, 590 korun. Takhle to šlo celé roky a nikdo si nestěžoval. Až jednou hostinský přišel s tím, že jim dá slevu a bude po nich chtít každý den za oběd jen 800 korun místo 1000, protože jsou to stálí zákazníci. To bylo od něho moc hezké. Jak si ale rozdělit těch ušetřených 200 korun? Kdyby každý z deseti pánů platil o 20 korun méně, prvních pět pánů by dokonce dostávalo peníze za to, že chodí na oběd. Hostinský jim navrhl se o úsporu podělit tak, v jakém poměru platí za oběd. Vzal si papír a tužku a začal počítat. Vyšlo mu toto: Pátý pán už nebude muset platit nic, stejně jako první čtyři, takže 100% úspora. Šestý bude platit 20 korun, místo 30, ušetří 33%. Sedmý bude platit 50 místo 70 korun, ušetří 28%. Osmý pán zaplatí 90 místo 120 korun a ušetří 25%. Devátý zaplatí 140 místo 180 korun, takže ušetří 22%. Desátý pán, nejbohatší, bude platit 490 místo 590 korun. Úspora 16%. Každý z těch šesti na tom bude lépe, než předtím, a ti první čtyři mohou i nadále jíst zadarmo. Jak se ale vzápětí ukázalo, velké nadšení ten návrh nevyvolal. "Takže já z těch 200 korun dostanu jen 10?", křičel šestý pan, ukázal na desátého, nejbohatšího, a pokračoval: "A tenhleten dostane hned 100!" "To je pravda!", křičel pátý pán, "Já ušetřím jen 10 korun, ale on desetkrát víc!". "Opravdu!", přidal se sedmý, "takže jemu stovku a mně jen dvacku?!". Rozkřičeli se i první 186
Možnosti optimalizace přímých daní pro podnikatele
čtyři pánové: "A my nedostaneme vůbec nic? Jak k tomu přijdeme? Zase jsou na tom nejhůř ti nejchudší, jako vždycky!" A všech devět se vrhlo na toho desátého a ztloukli ho. Příštího dne se desátý pán u oběda neobjevil. Nijak jim to nevadilo, prostě si sedli a jedli bez něho. Když ale došlo k placení, zjistili zajímavou věc: Všichni dohromady neměli ani na polovinu sumy, kterou zrovna projedli. A pokud mezitím neumřeli hlady, tak se tomu diví dodnes. A takhle tedy funguje dnešní daňový systém. Pokud dojde k daňové úlevě, mají z toho nejvíc ti nejbohatší. Pokud by ale museli platit příliš, může se stát, že se příští den u našeho stolu neobjeví. Ve Švýcarsku, v Karibiku a i jinde na světě je přece spousta pěkných restaurací...
187
modulu Právní aspekty v podnikání
ZAPAMATUJTE SI Nejsme-li tudíž schopni přiřadit s oporou znění Zákona o daních příjmů konkrétní příjem do některé z těchto kategorií, tak patří právě do ostatních příjmů. Velký pozor by si měli dát daňoví poplatníci, kteří občas například pronajímají nářadí, o vánocích pečou cukroví a přebytky prodávají, sekají trávu sousedům za úplatu atd. Aby takové příjmy mohly být přiřazeny do ostatních příjmů, musí být splněna podmínka jakési příležitostnosti. To znamená, nemělo by jít o systematické a soustavné provozování nějaké výdělečné činnosti. V takovém případě se snadno může poplatník dostat do křížku se správcem daně a s živnostenským úřadem, který by takový příjem mohl považovat za příjem z podnikání – § 7. To má samozřejmě vliv i na vyměřovací základ pro odvody na sociální a zdravotní pojištění (ostatní příjmy nevstupují do vyměřovacího základu pro sociální a zdravotní pojištění). Pro vlastní zdaňování ostatních příjmů je dobré si prostudovat související § 4 Zákona o daních příjmů, který vymezuje situace splňující nárok na osvobození. Tak například v případě příjmů z prodeje nemovitostí činí osvobozující časový test dva roky (doba mezi nákupem a prodejem) v případě, že v něm měl poplatník bydliště. U ostatních nemovitostí činí lhůta pro osvobození pět let. Podobnou metodu uplatňování osvobození (aplikace časového testu) nabízí tento paragraf i pro prodej cenných papírů. Osvobozující časový test činí šest měsíců mezi nákupem a prodejem. Pokud příjmy (po odečtení částky pojistného na sociální zabezpečení, příspěvku na státní politiku zaměstnanosti a pojistného na všeobecné zdravotní pojištění) nepřesáhnou částku 5 000 Kč za měsíc, jsou zdaněny sazbou 15 % přímo u zdroje. Používá se hlavně, pokud má zaměstnanec zároveň vedlejšího zaměstnavatele. Příjmy autorů za příspěvek do novin, časopisů, rozhlasu nebo televize, pokud měsíčně nepřesáhnou částku 7 000 Kč u jednoho plátce, se také zdaňují 15% sazbou.
DEFINICE Vždy dle aktuálně platného zákona o daních z příjmů (týká se především rozsahu odpočitatelných položek, hodnoty slev na dani a příslušné daňové sazby, resp. principu zdanění)
KONTROLNÍ OTÁZKY
Jaká je fiskální hranice pro osvobození u tzv.ostatních příjmů ? Při jakém druhu činnosti mohu využít tzv.paušální náklady ? Jaký je rozdíl mezi pojmy daňový rezident a daňový nerezident 188
Možnosti optimalizace přímých daní pro podnikatele
Čím je určen zdroj příjmů ?
PŘÍKLADY A ŘEŠENÍ Příklad 1 (klasická mzda.,,základ 20 000,- Kč.,bez dětí) Základ pro výpočet pojistného
Sociální pojištění
Zdravotní pojištění
Základ pro výpočet daně
20 000,00 Kč
1 300,00 Kč
900,00 Kč
26 800,00 Kč
Záloha na daň
4 020,00 Kč
Sleva na poplatníka
2 070,00 Kč
Sleva na invalidní důchod
0,00 Kč
Sleva na ZTP/P
0,00 Kč
Sleva na dani na studenta
0,00 Kč
Slevy na dani celkem
2 070,00 Kč
Daň po uplatnění slev
1 950,00 Kč
Daňové zvýhodnění na děti
Daň po daňovém zvýhodnění
Daňový bonus
Čistá mzda
0,00 Kč
1 950,00 Kč
0,00 Kč
15 850,00 Kč
189
modulu Právní aspekty v podnikání
Příklad 2(základ 25 000,- Kč.,2 děti) Základ pro výpočet pojistného
25 000,00 Kč
Sociální pojištění
1 625,00 Kč
Zdravotní pojištění
1 125,00 Kč
Základ pro výpočet daně
33 500,00 Kč
Záloha na daň
5 025,00 Kč
Sleva na poplatníka
2 070,00 Kč
Sleva na invalidní důchod
0,00 Kč
Sleva na ZTP/P
0,00 Kč
Sleva na dani na studenta
0,00 Kč
Slevy na dani celkem
2 070,00 Kč
Daň po uplatnění slev
2 955,00 Kč
Daňové zvýhodnění na děti
1 934,00 Kč
Daň po daňovém zvýhodnění
1 021,00 Kč
Daňový bonus
Čistá mzda
190
0,00 Kč
21 229,00 Kč
Možnosti optimalizace přímých daní pro podnikatele
Finančnímu úřadu v, ve, pro
01 Daňové identifikační číslo
CZ 02 Rodné číslo
/
Otisk podacího razítka finančního úřadu
03
DAP1) řádné
opravné
dodatečné Důvody pro podání dodatečného DAP zjištěny dne
X 04
Kód rozlišení typu DAP2) Datum
05
DAP zpracoval a předkládá daňový poradce na základě plné moci k zastupování, 1)
která byla podána správci daně před uplynutím neprodloužené lhůty 05a
Zákonná povinnost ověření účetní závěrky auditorem
1)
ano
ne
X
ano
ne
X
PŘIZNÁNÍ k dani z příjmů fyzických osob podle zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon") za zdaňovací období (kalendářní rok)
nebo jeho část2) od
2009
do
dále jen "DAP" 1. ODDÍL - Údaje o poplatníkovi 06 Příjmení
Nováková
07 Rodné příjmení
08 Jméno(-a)
Jana 10 Státní příslušnost
09 Titul
11 Číslo pasu
CZ Adresa bydliště (místa trvalého pobytu) v den podání DAP 12 Obec 15 PSČ
13 Ulice / část obce
Ostrava 739 91
16 Telefon / mobilní telefon
Akademická
14 Číslo popisné / orientační
136 18 Stát
17 Fax / e-mail
ČR
Adresa bydliště (místa trvalého pobytu) k poslednímu dni kalendářního roku, za který se daň vyměřuje Řádky 19 až 22 vyplňte pouze v případě, že adresa k poslednímu dni kalendářního roku, za který se DAP podává, je rozdílná od adresy v den podání DAP. 19 Obec 20 Ulice / část obce 21 Číslo popisné / orientační 22 PSČ
Adresa pobytu na území České republiky, kde se poplatník obvykle ve zdaňovacím období zdržoval Řádky 23 až 28 vyplňte pouze v případě, že nemáte bydliště (trvalý pobyt) na území České republiky. 23 Obec 24 Ulice / část obce 26 PSČ
27 Telefon / mobilní telefon
29 Kód státu - vyplní jen daňový nerezident 30 Spojení se zahraničními osobami1)
ano
28 Fax / e-mail
29a Výše celosvětových příjmů ne
25 Číslo popisné / orientační
Kč
X
25 5405 MFin 5405 vzor č. 16
1
191
modulu Právní aspekty v podnikání
2. ODDÍL - Dílčí základ daně, základ daně, ztráta 1. Výpočet dílčího základu daně z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti a z funkčních požitků (§ 6 zákona) poplatník 31 Úhrn příjmů od všech zaměstnavatelů
0
32 Úhrn povinného pojistného podle § 6 odst. 13 zákona
0
33 Daň zaplacená v zahraničí podle § 6 odst. 14 zákona
finanční úřad
0
Dílčí základ daně podle § 6 zákona (ř. 31 + ř. 32 - ř. 33) Úhrn příjmů plynoucí ze zahraničí zvýšený o povinné 35 pojistné podle § 6 odst. 13 zákona
0,00
34
0
2. Dílčí základy daně z příjmů fyzických osob podle § 6, § 7, § 8, § 9, § 10 zákona, základ daně a ztráta 36 Dílčí základ daně ze závislé činnosti podle § 6 zákona (ř. 34)
0,00
36a Dílčí základ daně ze závislé činnosti podle § 6 zákona po vynětí (ř. 36 - úhrn vyňatých příjmů ze zdrojů v zahraničí podle § 6 zákona nebo ř. 36)
0,00
37 Dílčí základ daně nebo ztráta z podnikání a z jiné samostatné výdělečné činnosti podle § 7 zákona (ř. 113 přílohy č. 1 DAP)
117384,00
38 Dílčí základ daně z kapitálového majetku podle § 8 zákona
0
39 Dílčí základ daně nebo ztráta z pronájmu podle § 9 zákona (ř. 206 přílohy č. 2 DAP) 40 Dílčí základ daně z ostatních příjmů podle § 10 zákona (ř. 209 přílohy č. 2 DAP)
137000,00 26300,00
41 Úhrn řádků (ř. 37 + ř. 38 + ř. 39 + ř. 40).
280684,00
41a Úhrn dílčích základů daně podle § 7 až § 10 zákona po vynětí (ř. 41 - úhrn vyňatých příjmů ze zdrojů v zahraničí podle § 7 až § 10 zákona nebo ř. 41) 42 Základ daně (ř. 36a + kladná hodnota z ř. 41a)
280684,00 280684,00
43 (neobsazeno) 44 Uplatňovaná výše ztráty - vzniklé a vyměřené za předcházející zdaňovací období maximálně do výše ř. 41a
0
45 Základ daně po odečtení ztráty (ř. 42 - ř. 44)
280684,00
3. ODDÍL - Nezdanitelné části základu daně, odčitatelné položky a daň celkem Počet měsíců
Částka podle § 15
Počet měsíců
46 Odst. 1 zákona (hodnota daru/darů)
0
47 Odst. 3 a 4 zákona (odečet úroků)
0
48 Odst. 5 zákona (penzijní připojištění)
0
49 Odst. 6 zákona (životní pojištění)
0
50 Odst. 7 zákona (odborové příspěvky)
0
51 Odst. 8 zákona (úhrada za další vzdělávání)
0
52 § 34 odst. 4 zákona (výzkum a vývoj)
0
53 Další částky
0
54 Úhrn nezdanitelných částí základu daně a položek odčitatelných od základu daně (ř. 46 + ř. 47 + ř. 48 + + ř. 49 + ř. 50 + ř. 51 + ř. 52 + ř. 53) 55 Základ daně snížený o nezdanitelné části základu daně a položky odčitatelné od základu daně (ř. 45 - ř. 54)
280684,00
56 Základ daně zaokrouhlený na celá sta Kč dolů
280600,00
0,00
57 Daň podle § 16 zákona
42090,00 4. ODDÍL - Daň celkem, ztráta
58 Daň podle § 16 zákona (ř. 57) nebo částka z ř. 330 přílohy č. 3 DAP
42090,00
59 (neobsazeno) 60 Daň celkem zaokrouhlená na celé Kč nahoru (ř. 58)
42090,00
61 Daňová ztráta - zaokrouhlená na celé Kč nahoru bez znaménka mínus
5. ODDÍL - Uplatnění slev na dani a daňového zvýhodnění 62 Slevy celkem podle § 35 odst. 1 zákona
0%
63 Sleva podle § 35 odst. 6 až 8, § 35a nebo § 35b zákona
0 2
192
Možnosti optimalizace přímých daní pro podnikatele
Tab. č. 1 ÚDAJE O MANŽELCE (MANŽELOVI) Příjmení, jméno, titul manželky (manžela)
Rodné číslo
x Počet měsíců
Částka podle § 35ba odst. 1 64
písm. a) zákona (na poplatníka)
24840,00
65a) písm. b) zákona (na manželku/manžela)
0,00
65b) písm. b) zákona (na manželku/manžela, která/který je držitelem ZTP/P)
0,00
66
písm. c) zákona (na poživatele část. invalidního důchodu)
0,00
67
písm. d) zákona (na poživatele plného invalidního důchodu)
0,00
68
písm. e) zákona (na držitele průkazu ZTP/P)
0,00
69
písm. f) zákona (studium)
70 71
x Počet měsíců
0,00
Úhrn slev na dani podle § 35, § 35a, § 35b a § 35ba zákona (ř. 62 + ř. 63 + ř. 64 + ř. 65a + ř. 65b + ř. 66 + ř. 67 + ř. 68 + ř. 69) Daň po uplatnění slev podle § 35, § 35a, § 35b a § 35ba zákona (ř. 60 - ř. 70)
24840,00 17250,00
Tab. č. 2 ÚDAJE O DĚTECH ŽIJÍCÍCH V DOMÁCNOSTI Příjmení a jméno(-a) 1
Rodné číslo 2
Počet měsíců 3
Počet měsíců se ZTP/P 4
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
1 2 3 4 Celkem 72
Daňové zvýhodnění na vyživované dítě
73
Sleva na dani (částka z ř. 72 uplatněná maximálně do výše daně na ř. 71)
74
Daň po uplatnění slevy podle § 35c zákona (ř. 71 - ř. 73)
75
Daňový bonus (ř. 72 - ř. 73)
76
Úhrn vyplacených měsíčních daňových bonusů podle § 35d zákona (včetně případného doplatku na daňovém bonusu)
77
Rozdíl na daňovém bonusu (ř. 75 - ř. 76)
78
Poslední známá daňová povinnost
79
Zjištěná daňová povinnost podle § 41 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (ř. 74) Rozdíl řádků (ř. 79 - ř. 78) : zvýšení (+) částka daně se zvyšuje, snížení (-) částka daně se snižuje Poslední známá daňová povinnost - daňová ztráta podle § 5 zákona Zjištěná ztráta podle § 41 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (ř. 61) Rozdíl řádků (ř. 82 - ř. 81) : zvýšení (+) - daňová ztráta se zvyšuje, snížení (-) daňová ztráta se snižuje
x
x
0,00
0,00
0,00 0,00 17250,00 0,00 0 0,00 6. ODDÍL - Dodatečné DAP
80 81 82 83
0 0 0 0 0 0,00
7. ODDÍL - Placení daně 84
Úhrn sražených záloh na daň z příjmů ze závislé činnosti a z funkčních požitků (po slevách na dani)
0
85
Na zbývajících zálohách zaplaceno poplatníkem celkem
86
Zaplacená daň stanovená paušální částkou podle § 7a zákona
0
87
Sražená daň podle § 36 odst. 6 zákona (státní dluhopisy)
0
15 000
0
87a Sražená daň podle § 36 odst. 7 zákona 88
Zajištěná daň plátcem podle § 38e zákona
89
Sražená daň podle § 38f odst. 12 zákona
90
Zaplacená daňová povinnost (záloha) podle § 38gb odst. 4 zákona Zbývá doplatit (ř. 74 - ř. 77 - ř. 84 - ř. 85 - ř. 86 - ř. 87 - ř. 87a - ř. 88 - ř. 89 - ř. 90) : (+) zbývá doplatit, (-) zaplaceno více
91
0 0 0 2250,00 3
193
modulu Právní aspekty v podnikání
PŘÍLOHA č. 1
/
Rodné číslo:
je součástí tiskopisu PŘIZNÁNÍ k dani z příjmů fyzických osob za zdaňovací období 2009 - 25 5405 MFin 5405 vzor č. 16 (dále jen "DAP")
Částky uveďte v celých Kč. Číselné hodnoty počítané v průběhu výpočtu daňové povinnosti jsou ukazatelé ve smyslu ustanovení § 46a odst. 3 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů a jejich zaokrouhlení se provádí s přesností na dvě desetinná místa.
Výpočet dílčího základu daně z příjmů z podnikání a z jiné samostatné výdělečné činnosti (§ 7 zákona) 1.
Výpočet dílčího základu daně z příjmů z podnikání a z jiné samostatné výdělečné činnosti (§ 7 zákona) Příjmy plynoucí ze zdrojů na území České republiky a příjmy plynoucí ze zdrojů v zahraničí
Vedu daňovou evidenci1)
X
Uplatňuji výdaje
Vedu účetnictví1)
poplatník 101
Příjmy podle § 7 zákona
293 461
102
Výdaje související s příjmy podle § 7 zákona
176 077
103
(neobsazeno)
104
Rozdíl mezi příjmy a výdaji (ř. 101 - ř. 102) nebo výsledek hospodaření (zisk, ztráta)
105
106
X
procentem z příjmů1)
finanční úřad
117384,00
Úhrn částek podle § 5, § 23 zákona a ostatní úpravy podle zákona zvyšující - uveďte úhrn částek zvyšujících výsledek hospodaření nebo rozdíl mezi příjmy a výdaji. Podkladem jsou částky uvedené v odd. E na str. (2) Úhrn částek podle § 5, § 23 zákona a ostatní úpravy podle zákona snižující - uveďte úhrn částek snižujících výsledek hospodaření nebo rozdíl mezi příjmy a výdaji. Podkladem jsou částky uvedené v odd. E na str. (2)
0 0
107
Část příjmů nebo výsledku hospodaření před zdaněním (zisk), kterou rozdělujete na spolupracující osobu (osoby) podle § 13 zákona
0
108
Část výdajů nebo výsledku hospodaření před zdaněním (ztráta), kterou rozdělujete na spolupracující osobu (osoby) podle § 13 zákona
0
109
Část příjmů nebo výsledku hospodaření před zdaněním (zisk), která připadla na Vás jako na spolupracující osobu podle § 13 zákona
0
110
Část výdajů nebo výsledku hospodaření před zdaněním (ztráta), která připadla na Vás jako na spolupracující osobu podle § 13 zákona
0
111
(neobsazeno)
112
Váš podíl jako společníka veřejné obchodní společnosti nebo komplementáře komanditní společnosti. Vykáže-li společnost ztrátu, označte svůj podíl znaménkem mínus (-)
0
Dílčí základ daně (ztráta) z příjmů podle § 7 zákona 113
2.
117384,00
(ř. 104 + ř. 105 - ř. 106 - ř. 107+ ř. 108 + ř. 109 - ř. 110 - ř. 111 + ř. 112)
Doplňující údaje (§ 7 zákona) A. Údaje o obratu a odpisech Roční úhrn čistého obratu
Uplatněné odpisy celkem
B. Druh činnosti 2 ) Název hlavní (převažující) činnosti zprostředkovatelská činnost
Z toho odpisy nemovitostí
Sazba výdajů % z příjmů
Příjmy
Výdaje
60
293 461
176 077
CZ - NACE
Název dalších činností
Celkem 25 5405/P1 MFin 5405/P1 - vzor č. 5
(1)
C. Údaje o podnikání a jiné samostatné výdělečné činnosti Datum zahájení činnosti
194
Datum přerušení činnosti
Datum ukončení činnosti
Datum obnovení činnosti
Počet měsíců činnosti
Možnosti optimalizace přímých daní pro podnikatele
/
Rodné číslo:
PŘÍLOHA č. 2 je součástí tiskopisu PŘIZNÁNÍ k dani z příjmů fyzických osob za zdaňovací období 2009 - 25 5405 MFin 5405 vzor č. 16 (dále jen "DAP") Částky uveďte v celých Kč. Číselné hodnoty počítané v průběhu výpočtu daňové povinnosti jsou ukazatelé ve smyslu ustanovení § 46a odst. 3 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů a jejich zaokrouhlení se provádí s přesností na dvě desetinná místa.
Výpočet dílčích základů daně z příjmů z pronájmu (§ 9 zákona) a z ostatních příjmů (§ 10 zákona) 1. Výpočet dílčího základu daně z příjmů z pronájmu (§ 9 zákona) Příjmy plynoucí ze zdrojů na území České republiky a příjmy ze zdrojů v zahraničí
Uplatňuji výdaje procentem z příjmů (30 %) 1)
Dosáhl jsem příjmů ze společného jmění manželů1)
poplatník 201 Příjmy podle § 9 zákona
256 000
202 Výdaje podle § 9 zákona
119 000
203 Rozdíl mezi příjmy a výdaji (ř. 201 - ř. 202) nebo výsledek
137000,00
hospodaření před zdaněním (zisk, ztráta) 204 Úhrn částek podle § 5, § 23 zákona a ostatní úpravy podle zákona zvyšující rozdíl mezi příjmy a výdaji nebo výsledek hospodaření před zdaněním (zisk, ztráta) 205 Úhrn částek podle § 5, § 23 zákona a ostatní úpravy podle zákona snižující rozdíl mezi příjmy a výdaji nebo výsledek hospodaření před zdaněním (zisk, ztráta) 206 Dílčí základ daně, daňová ztráta z pronájmu podle § 9 zákona
137000,00
(ř. 203 + ř. 204 - ř. 205) Rezervy na začátku zdaňovacího období
finanční úřad
Rezervy na konci zdaňovacího období
2. Výpočet dílčího základu daně z ostatních příjmů (§ 10 zákona) Příjmy plynoucí ze zdrojů na území České republiky a příjmy plynoucí ze zdrojů v zahraničí Druh příjmů podle § 10 odst. 1 zákona
Příjmy
Výdaje
Rozdíl (sloupec 2 - sloupec 3)
Kód2)
1
2
3
4
5
29 300
3000,00
26300,00
2
0,00
0,00
3
0,00
0,00
4
0,00
0,00
3000,00
26300,00
1
příležitostný pronájem
Úhrn kladných rozdílů jednotlivých druhů příjmů
29300,00
poplatník 207 Příjmy podle § 10 zákona 208 Výdaje podle § 10 zákona (maximálně do výše příjmů) 209 Dílčí základ daně připadající na ostatní příjmy podle § 10 zákona (ř. 207 - ř. 208)
1)
finanční úřad
29300,00 3000,00 26300,00
Označte křížkem odpovídající variantu
2)
Pokud jste uplatnil výdaje procentem z příjmů (týká se pouze zemědělské výroby), uveďte ve sloupci 5 (kód) písmeno "p". Pokud příjmy plynou z majetku, který je ve společném jmění manželů, uveďte ve sloupci 5 (kód) písmeno "s". Pokud příjmy plynou ze zdrojů v zahraničí, uveďte ve sloupci 5 (kód) písmeno "z".
25 5405/P2 MFin 5405/P2 - vzor č. 5
195
modulu Právní aspekty v podnikání
PŘÍKLADY A ŘEŠENÍ Příklad :
Zdanění právnických osob - metoda plného (úplného) zápočtu.
Společnost podléhající dani z příjmu právnických osob dosáhla za zdaňovací období 2010 následujících příjmů:
Tabulka : Metoda plného (úplného) zápočtu
Celosvětové zdanitelné příjmy poplatníka
500 000 Kč
Daň vypočtená z těchto příjmů 19% (2010)
95 000 Kč
Z toho příjmy ze zahraničí, které podléhají metodě plného zápočtu daně
200 000 Kč
Daň zaplacená podle potvrzení v zahraničí a zároveň uznaná k zápočtu (25%)
50 000 Kč
Celkem daňová povinnost v ČR po zápočtu ( 95 000 – 50 000 Kč.)
45 000 Kč.
Ztrátu na dani v ČR lze vyčíslit následovně :
Poměrná část daně připadající na zahraniční příjmy (200 000*95 000/500 000 Kč) Částka zápočtu, která snižuje zdanění ze zdrojů nesouvisející se započítanou daní (50 000 - 38 000Kč)
38 000 Kč
12 000 Kč
Zdroj : vlastní zpracování
Ve formuláři daňového přiznání se plný zápočet uplatňuje v základní části podle § 38 odst.10. Zákona o dani z příjmů, na rozdíl od prostého zápočtu, kde je nutné vyplnit příslušnou přílohu č.3 pro zdanění příjmů ze zahraničí.
Příklad :
Zdanění právnických osob - metoda prostého zápočtu
Společnost podléhající dani z příjmu právnických osob dosáhla za zdaňovací období
196
Možnosti optimalizace přímých daní pro podnikatele
2010 následujících příjmů: (Pro větší názornost se vychází ze stejných podmínek, jako v předešlém případě, pro zjednodušení není brán zřetel na zaokrouhlení a slevy na dani).
Tabulka : Metoda prostého zápočtu
Příjmy na území ČR
500 000 Kč
Daň vypočtená z těchto příjmů v ČR 19% (2010)
95 000 Kč
Z toho příjmy ze zahraničí, které podléhají metodě prostého zápočtu daně
200 000 Kč
Dan zaplacená podle potvrzení v zahraničí a zároveň uznaná k zápočtu (25%)
50 000 Kč
Poměrná část daně připadající na zahraniční příjmy (200 000*95 000/50 000Kč.)
38 000 Kč
Částka, daně zaplacená v zahraničí kterou nelze uplatnit v zápočtu ,ale je možno daňově uznat (50 000- 38 000)
12 000 Kč.
Celkem daňová povinnost v ČR po prostém zápočtu daně ( 95 000- 38 000 Kč.)
57 000 Kč
Zdroj :vlastní zpracování
Příklad : Zdanění pro poplatníka - fyzickou osobu
Podnikatel podléhající dani z příjmu fyzických osob dosáhl za zdaňovací období 2010 následujících příjmů. Pro zjednodušení je počítáno s DPFO 15% platnou pro rok 2010, bez zaokrouhlení a slev na dani.
Tabulka : Metoda prostého zápočtu
Příjmy na území ČR
500 000 Kč
Příjmy ze zahraničí
200 000 Kč
Celkem
700 000 Kč
Daň zaplacená v zahraničí (sazba daně 25 %)
50 000 Kč
Jestliže by měl rezident příjmy pouze z území ČR
75 000 Kč
(500 000 Kč), pak by zaplatil DPFO Jestliže by měl rezident příjmy pouze z území ČR
(sazba daně 15 %) 105 000 Kč
197
modulu Právní aspekty v podnikání
(700 000 Kč), pak by zaplatil DPFO
(sazba daně 15 %)
Základ daně z příjmů z tuzemska
500 000 Kč
Základ daně z příjmů ze zahraničí
200 000 Kč
Celkový základ daně
700 000 Kč
Daň (700 000*15%)
105 000 Kč
Podíl příjmů ze zahraničí na celkovém základu daně (200 000 / 700 000) * 100
28,57 %
Maximální výše zápočtu daně (105 000 * 0,28)
29 400 Kč
Daňová povinnost v ČR (105 000 – 29 400)
75 600 Kč
Zdroj: vlastní zpracování
Příklad : Zdanění poplatníka metodou úplného vynětí
Poplatník má v roce 2010 celosvětové příjmy v částce 1 000 000 Kč., z toho ze zahraničí je 400 000Kč pro zjednodušení opět není brán zřetel na zaokrouhlení a slevy na dani.
Tabulka : Metoda úplného vynětí
Celosvětové příjmy poplatníka
1 000 000 Kč
Z toho příjmy dosažené v zahraničí,podléhající metodě úplného vynětí (základ daně před zdaněním)
300 000 Kč
Základ daně ve státě rezidenta (1 000 000 - 300 000Kč)
700 000 Kč
Celková daňová povinnost ze základu sníženého o vyňaté příjmy (700 000* 15%)
105 000 Kč
Pokud by ale měl poplatník pouze příjmy z ČR 1 000000 Kč. Při sazbě 15% by zaplatil daň
Zdroj: vlastní zpracování
Příklad :
198
Zdanění poplatníka metodou zprůměrňování
150 000 Kč.
Možnosti optimalizace přímých daní pro podnikatele
Podnikatel podléhající dani z příjmu fyzických osob dosáhl za zdaňovací období 2010 následujících příjmů:
Tabulka :
Metoda zprůměrňování
Příjmy na území ČR
700 000 Kč
Příjmy ze zahraničí
300 000 Kč
Celkem Daň zaplacená v zahraničí (sazba daně 50 %)
1 000 000 Kč 150 000 Kč
Jestliže by měl rezident příjmy pouze z území ČR 105 000 Kč (sazba daně 15 %) (700 000 Kč), pak by zaplatil DPFO Jestliže by měl rezident příjmy pouze z území ČR (1 150 000 Kč (sazba daně 15 %) 000 000 Kč), pak by zaplatil DPFO
Postup výpočtu cestou zprůměrování:
Celkové příjmy Daň dle § 16 ZDP Průměrná daňová sazba Daňová povinnost z tuzemských příjmů
1 000 000 Kč 150 000 Kč 15 % 105 000 Kč
Zdroj: vlastní zpracování
Průměrná daňová sazba: (150 000 / 1 000 000) * 100 = 15 % Daňová povinnost z tuzemských příjmů: 700 000 * 0,15 = 105 000 Kč
199
modulu Právní aspekty v podnikání
SHRNUTÍ KAPITOLY Definice základních pojmů k procesu optimalizace daňové povinnosti u daně z příjmů fyzických I právnických osob Algoritmus výpočtu daňových povinností u ostatních přímých daní Význam majetkových daní pro rozsah celkové daňové kvóty podnikajícího subjektu Příkladová řešení daňové problematiky zdanění příjmů ze zahraničí
STUDIJNÍ LITERATURA 1. Zákon č. 586/1992 Sb., v platném znění ., o daních z příjmů 2. PEKOVÁ, J., PILNÝ, J. Veřejná správa a finance veřejného sektoru. Praha: ASPI Publishing, 2006. ISBN 80-86395-21-9. 3. VANČUROVÁ, A. a kol. Daňový systém 2011. 11. rozšířené vydání Praha: VOX, 2011, 379 s. ISBN 80-86324-20-6. 4.
RYLOVÁ, Z. a kol. Mezinárodní dvojí zdanění. ANAG Olomouc, 2008, 250 s. ISBN 80-
7263-305-8. 5. www.finance.cz www.mesec.cz www.cds.cz
200
Možnosti optimalizace přímých daní pro podnikatele
201
modulu Právní aspekty v podnikání
9 POHLEDÁVKY, EXEKUCE A INSOLVENCE ÚVOD V životě občana I firmy se mohou přihodit situace, které další fungování občana a firmy poněkud zkomplikují. Tato situace bezpochyby nastane v případě, když se daný subjekt dostane do problemů se splácením svých dluhů, tedy věřitelových pohledávek. Nejhorší situace pak nastane, když se pohledávky jednotlivých věřitelů nakupí, věřitelé získají exekuční (vykonatelný) titul a subjekt nemá k dispozici dostatečný majetek a příjem na řešení všech svých dluhů. Nastupují tedy exekuční řízení nebo vykonatelná řízení, které značně komplikují subjektům život. Z tohoto důvodu existuje zákon o úpadku a způsobech jeho řešení, který z určitého úhlu pohledu umožňuje situaci řešit, buď likvidačním způsobem, což není až tak výhodné, nebo sanačním způsobem, což znamená, že je dána šance na celkové ozdravění buď podnikatele nebo občana.
CÍLE KAPITOLY Po prostudování této kapitoly a vypracování úkolů budete UMĚT: definovat pohledávky, rozdíl mezi insolvenčním, exekučním řízení a výkonem rozhodnutí definovat úpadek a způsoby jeho řešení orientovat se v problematice konkurzu a oddlužení Po prostudování této kapitoly a vypracování úkolu ZÍSKÁTE: informace, jak probíhá exekuční a insolvenční řízení informace, jak je možno sledovat průběh insolvenčního řízení informace, jak se vyhnout případné exekuci Po prostudování této kapitoly a vypracování úkolů BUDETE SCHOPNI: rozlišit různé kategorie pohledávek určit, kdy se nachází firma nebo fyzická osoba v úpadku zda je výhodnější řešit oddlužení formou splátkového kalendáře nebo prodejem dlužníkova majetku orientovat se v insolvenčním rejstříku a vypočítat si základní (nezabavitelnou) částku
Použijte tzv. akční slovesa: dokážete rozeznat, zjistíte, jaký význam…
202
POHLEDÁVKY, EXEKUCE A INSOLVENCE
9.1 Název subkapitoly Pohledávky 9.1.1 Pojem pohledávka z právního hlediska Pojem pohledávka je v právu chápán jako právo, které vzniká jednomu účastníku vůči druhému účastníku. Obsahem práva je vyžadovat určité přesně vymezené plnění, a to z určitého právního důvodu. Účastníky tohoto právního vztahu označuje právo pojmy věřitel a dlužník. Důvodem vzniku pohledávky je celá řada. Nejčastějším důvodem je vznik právního vztahu na základě smlouvy. Smlouva je dvoustranný i vícestranný právní úkon, kdy věřitel má na jedné straně právo od dlužníka obdržet určité plnění a dlužník má povinnost vůči věřiteli mu toto plnění poskytnout. Plnění může mít podobu peněžitou i nepeněžitou. Většina smluv obsahuje více závazků, a to jak na straně dlužníka, tak i na straně věřitele. Každá smluvní strana je tedy zároveň dlužníkem a věřitelem. Aby vznikla pohledávka, musí být splněny základní podmínky jejího vzniku: musí být dohodnuta tzv. odložená splatnost příslušného závazku musí existovat doklad o jejím vzniku (například faktura) musí být vyjádřena v penězích nebo nepeněžitě
Jestliže pohledávka, která je splatná, není dlužníkem vůči věřiteli uspokojena, vzniká věřiteli právo tuto pohledávku proti vůli dlužníka vymáhat, například soudní cestou. Důvod vzniku pohledávky Obecné důvody vzniku pohledávky pro občanskoprávní i obchodněprávní vztahy jsou obsaženy v ustanovení § 489 ObčZ. Podle tohoto ustanovení závazky vznikají z právních úkonů, zejména ze smluv, jakož i ze způsobené škody, bezdůvodného obohacení nebo z jiných skutečností uvedených v zákoně.
Obsah závazku je obecně vymezen v § 494 ObčZ, podle něhož je dlužník povinen věřiteli něco dát, něco vůči němu konat, něčeho se zdržet nebo něco trpět a věřitel je oprávněn uvedená plnění od dlužníka požadovat. V každém případě se musí jednat o závazek existující, tedy o závazek vzniklý v souladu s právem. 203
modulu Právní aspekty v podnikání
Podle důvodu vzniku lze pohledávky rozdělit na: Pohledávky z obchodního styku Tyto pohledávky jsou nejběžnější a vznikají vždy vystavením platebního dokladu (faktury). Kromě platebního dokladu existuje zpravidla i dodací list na předmět plnění (kterým je např. dodávka zboží, materiálu či služby) nebo předávací protokol (zpravidla u služeb stavebního, strojírenského nebo duševního charakteru). V tomto vztahu nemusí mít vždy smlouva písemnou formu, právo připouští i ústně dohodnuté kontrakty, ovšem z hlediska důkazního břemene se doporučuje vždy uzavřít písemnou smlouvu nebo objednávku i v případě využití elektronické komunikace. Do
skupiny pohledávek
z obchodních vztahů lze zahrnout i pohledávky z leasingových smluv (jde o smlouvy o nájmu dlouhodobého majetku s právem následné koupě najaté věci). U této skupiny pohledávek jsou zajišťovací instrumenty vytvářeny jen ojediněle. Pohledávky z bankovních úvěrů Tyto pohledávky vznikají z finančních mezipodnikových půjček a půjček mezi fyzickými osobami a podnikatelskými subjekty. Do této skupiny lze dále zahrnout i pohledávky z dluhopisů (obligace, směnky, atd.). Mají zpravidla písemnou smluvní formu, které řeší termín a způsob úhrady pohledávky i příslušenství (způsob úročení a sankce z prodlení úhrady), doklad o převzetí finanční hotovosti dlužníkem a často jsou tyto pohledávky zajištěny některým ze zákonných instrumentů. Pohledávky ostatní Jde například o pohledávky z pracovněprávních vztahů, sociálního a zdravotního pojištění, pohledávky státu z daňových povinností atd. Tyto pohledávky zpravidla nemívají zajišťovací instrumenty a vyplývají z příslušných zákonů. Podle doby od vzniku pohledávky do doby ujednaného plnění pohledávky lze pohledávky dělit na: Krátkodobé pohledávky Krátkodobé pohledávky jsou charakterizovány ve vyhlášce Ministerstva financí č. 500/2002 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů, pro účetní jednotky, které jsou podnikateli účtujícími v soustavě podvojeného účetnictví jako pohledávky, které v okamžiku, ke kterému je účetní závěrka sestavena, mají dobu splatnosti jeden rok a kratší. Dlouhodobé pohledávky
204
POHLEDÁVKY, EXEKUCE A INSOLVENCE
Dlouhodobé pohledávky jsou charakterizovány ve stejné vyhlášce jako pohledávky, které v okamžiku, ke kterému je účetní závěrka sestavena, mají dobu splatnosti delší než jeden rok, a odložená daňová pohledávka. Podle možnosti vymáhat pohledávky lze pohledávky členit na : likvidní, nelikvidní. Likvidita je zde chápana jako rychlost transformovat pohledávky na peněžní prostředky. Vzniká zde tedy určitá časová rezerva mezi nabytím pohledávky a z ní odvíjejícího se plnění. U dobrých a solventních partnerů je likvidita rychlá a bezproblémová, avšak u nesolventních partnerů se pohledávka může stát až nedobytnou. Podle zajištění lze pohledávky dělit na: zajištěné pohledávky, nezajištěné pohledávky. Podle fáze z pohledu lhůty splatnosti lze pohledávky členit na pohledávky: ve lhůtě splatnosti, po lhůtě splatnosti. Pohledávky ve lhůtě splatnosti jsou ty, u kterých ještě nedoběhla lhůta pro jejich úhradu a dlužník je může uhradit i dříve, než je dohodnuta lhůta splatnosti, pohledávky po lhůtě splatnosti jsou ty, které již měly být uhrazeny k určitému datu, ale dlužník je k tomuto datu neuhradil. Pohledávky po lhůtě splatnosti je nutné ze strany věřitele po dlužníkovi vymáhat. Dalším možným členěním podle země odběratele je členění na: pohledávky za tuzemskými subjekty, pohledávky za zahraničními subjekty. V případě, že jde o zahraniční subjekt, je nezbytné brát v úvahu právní řád příslušné země a je nutné ve smlouvě uvést, podle jakých zákonů případně mezinárodních ujednání se bude postupovat v případných soudních sporech. To vše totiž, stejně jako uzavření vhodné smlouvy, může výrazně ovlivnit úspěch v podnikání se zahraničními subjekty. 9.1.2 Smlouva jako důvod vzniku pohledávky Pohledávky z obchodního styku jsou nejběžnější a vznikají vždy od vystavení platebního dokladu (faktury) dodavatelem – věřitelem vůči odběrateli – dlužníkovi. Tyto pohledávky zanikají úhradou dlužné částky uvedené na platebním dokladu odběratelem, nejčastěji na účet dodavatele. 205
modulu Právní aspekty v podnikání
Uzavírání smluv je v obecné poloze upraveno v Občanském zákoníku. Tato obecná úpravu platí i pro smlouvy vzniklé podle části třetí Obchodního zákoníku mezi podnikateli. Smlouva je dvoustranný právní úkon, na základě něhož vzniká jedné smluvní straně právo obdržet od druhé smluvní strany určité plnění, přičemž této druhé smluvní straně současně vzniká právo dostat za toto plnění úplatu (s výjimkou smlouvy darovací). Obě smluvní strany jsou proto zároveň jak věřitelem, tak i dlužníkem. Smlouva je právním úkonem, který vzniká v kontraktačním procesu. Kontraktační prosec začíná návrhem smlouvy, který musí být dostatečně určitým a srozumitelným právním úkonem a musí vyjadřovat vůli navrhovatele být tímto návrhem vázán. Návrh smlouvy působí vůči druhé straně, které je adresován, okamžikem jeho doručení. Smluvní strana, které je návrh smlouvy adresován, buď tento smluvní návrh příjme, nebo jej odmítne. Přijetím se však musí stát do doby, do níž je podle své vůle vyjádřené v návrhu navrhovatel svým smluvním návrhem vázán. I přijetí návrhu musí dojít druhé straně, tedy straně, která podávala návrh smlouvy. Teprve dojitím tohoto návrhu vzniká smlouva. Uvedený proces se týká uzavírání smlouvy mezi nepřítomnými účastníky. Pokud jednají o uzavření smlouvy přítomní účastníci, buď se o obsahu smlouvy dohodnou na místě, nebo se nedohodnou.
9.1.3
Zánik pohledávky Při zániku pohledávky jde o ukončení závazkového právního vztahu, které nastává
na základě právního úkonu. Nejčastější formou zániku pohledávky a tedy závazku ze strany odběratele je úplná úhrada pohledávky či splnění závazku. Pohledávky a závazky však také mohou zaniknout i dalším způsoby. Tímto způsobem je například: zápočet úkonem jedné (jednostranný zápočet) nebo obou stran (oboustranný zápočet), uložením do úřední úschovny, kdy když věřitel odmítá převzetí plnění, může se zbavit odpovědnosti (např. sankcionování) tím, že plní do úschovy a toto sdělí oprávněnému, odstoupení od smlouvy,
206
POHLEDÁVKY, EXEKUCE A INSOLVENCE
prominutí dluhu, což znamená vzdání se práva. Zde jde o dohodu o novaci či narovnání, zánik závazku v důsledku zániku osoby dlužníka nebo věřitele, jde-li o práva omezená na jejich osobu, zánik pohledávky v důsledku prekluze (neuplatnění práva, které bylo třeba uplatnit v určité době a tato doba marně uplynula), zánik závazku z rozhodnutí státního orgánu, speciální formy zápočtu tzv. splynutí práva s povinností v jedné osobě podle § 584 ObčZ (zákon č. 40/1964 Sb. v platném znění) Pohledávky a závazky však také mohou zaniknout i dalšími způsoby: jsou nahrazeny jinou pohledávkou či závazkem (§ 570 - § 572 ObčZ, dohoda o nahrazení dosavadního závazku jiným, dále pak § 585 dohoda o narovnání). Přitom může dojít k situaci, kdy původní hodnota závazku byla při nahrazení nahrazena sníženou hodnotou závazku v účetnictví a toto snížení je nutno zaúčtovat do výnosů s daňovými dopady, nejsou splněny ani započteny (§ 572 -§ 573 ObčZ, dohoda o zrušení závazku, § 574 ObčZ, dohoda o vzdání se práva nebo prominutí dluhu). Tyto případy jsou u závazků účtovány do výnosu a zdaněny, u pohledávek jsou daňově neuznatelným základem, zánikem závazku jeho splněním a způsoby plnění se zabývá též Obchoz v ustanovení § 324 až § 335 dále místem a doby plnění § 335 až § 343.
9.1.4 Postoupení pohledávky Postoupení pohledávky je upraveno v ustanovení § 524 až 530 občZ. Pohledávka představuje subjektivní právo věřitele požadovat na dlužníkovi určité plnění vyplývající ze závazkového vztahu mezi nimi existujícího, zpravidla ze smlouvy (např. z kupní smlouvy, smlouvy o dílo, smlouvy o úvěru apod.) S právem věřitele koresponduje povinnost dlužníka pohledávku věřitele splnit. Spolu s pohledávkou automaticky přechází na nového věřitele i její příslušenství a všechna práva s ní spojená. K postoupení pohledávky v praxi dochází z pravidla za účelem alespoň částečného uspokojování věřitele pohledávky, kdy věřitel postoupí (prodá) svoji problematicky nedobytnou pohledávku za dlužníkem třetí osobě za cenu nižší, než kolik činí její nominální hodnota, s tím, že však uspokojení tohoto věřitele pohledávky je rychlé, jisté, bez potřeby dalších výdajů spojených s vymáháním pohledávky apod.
207
modulu Právní aspekty v podnikání
Postoupení pohledávky pak znamená postoupení shora uvedeného práva věřitele jinému subjektu, přičemž osoba dlužníka zůstává totožná, totožné zůstává i jeho právní postavení a stejně tak zůstává totožný obsah závazkového vztahu, tj. práva a povinnosti věřitele a dlužníka. Postoupení pohledávky se také označuje jako cese. Původní věřitel postoupí pohledávku – postupitel je pak označován jako cedent, nový věřitel nabývající pohledávku – postupník je pak označován jako cesionář. 9.1.5
Pohledávky v účetních předpisech Koncem roku 2002 se objevila ve Sbírce zákonů pod č. 500/2002, jako jeden
z osmi prováděcích předpisů zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů, prováděcí vyhláška k zákonu o účetnictví určená pro podnikatele účtující v soustavě podvojného účetnictví. Pohledávky jsou rozdělovány na dlouhodobé (§ 10) a krátkodobé (§ 11) a poskytuje jejich základní obsahové vymezení v návaznosti na rozvahu. Dlouhodobé pohledávky mají v okamžiku, ke kterému je účetní závěrka sestavena, dobu splatnosti delší než jeden rok. Krátkodobé pohledávky mají k tomuto okamžiku dobu splatnosti jeden rok a kratší.
Podle § 25 ods. 1 písm. g) ZÚč se oceňují pohledávky při vzniku jmenovitou hodnotou, při nabytí za úplatu nebo vkladem pořizovací cenou. Pro účely tohoto zákona se rozumí pořizovací cenou cena, ze kterou byl majetek pořízen a náklady s jeho pořízením souvisejí. Prováděcí vyhláška č. 500/2002 Sb. v tomto směru v § 50 upřesňuje, že součástí pořizovací ceny pohledávek jsou přímé náklady s pořízením související, například náklady na znalecké ocenění nakupovaných pohledávek, odměny právníkům a provize. Pohledávky, které účetní jednotka nabyla a určila k obchodování, se podle § 27 odst. 1 písm. f) ZÚč oceňují reálnou hodnotou. Změny reálné hodnoty se v těchto případech účtují jako finanční náklad nebo finanční výnos (§ 53 a vyhl. č. 500/2002 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Z daňového pohledu se podle § 23 odst. 4 písm. k) zákona o daních z příjmů nezahrnují do základu daně.
208
POHLEDÁVKY, EXEKUCE A INSOLVENCE
9.2 EXEKUCE A VÝKON ROZHODNUTÍ 9.2.1 Exekuce Výraz exekuce je starší, ale běžně užívaný název pro to, co nové předpisy (soudní, správní i finanční) nazývají výkonem rozhodnutí. Samotné slovo exekuce pochází z latinského výrazu executio, znamenající "vykonat".17 Historický vývoj exekučního práva Vývoj exekučního řízení má počátky už v právu římském. Jedná se o třetí desku Zákona dvanácti desek. Úprava exekuce byla svou krutostí ojedinělá. Pokud dlužník nezaplatil dobrovolně věřiteli ve lhůtě třiceti dnů, mohl být věřitelem fyzicky ovládnut. Fyzicky ovládnutý v tom slova smyslu, že se stal otrokem věřitele, mohl být prodán do otroctví do ciziny nebo dokonce zabit či rozsekán. Teprve roku 326 před n. l. dochází k vydání Poeteliova zákona, podle kterého byly tyto krutosti zastaveny. Poeteliův zákon zakazoval prodej dlužníka, držení ho v okovech, usmrtit jej či dokonce rozsekat. Zákon dovoloval přimět dlužníka k nuceným pracím, dokud si dluh neodpracoval.
1SCHELLEOVÁ, I., Exekuční řízení. 1.vyd. Praha: Eurolex Bohemia, 2005, s. 13-21. ISBN 8086861-46-5
209
modulu Právní aspekty v podnikání
Kolem roku 17 před n. l. dochází k vydání Juliova zákona . V tomto zákoně je dovoleno, aby dlužník dobrovolně postoupil věřitelům své jmění, a tím si zachránil čest. Zcela nová etapa této problematiky nastala až za vlády císaře Josefa II., který v roce 1781 vydal obecný soudní řád. Tento řád ovlivnil vývoj občanského soudního třízení na dalších sto let. Platila zde zásada rovnosti stran před soudem. Po dílčích změnách platil josefínský občanský soudní řád až do roku 1895. Tento rok 1895 je důležitým mezníkem exekučního práva, byla totiž vydána tzv. jurisdikční norma s uvozovacím zákonem (zákony č. 110/1895 ř. z. a č. 111/1895 ř. z.), nový civilní soudní řád s uvozovacím zákonem (zákony č. 112/1895 ř. z. a č. 113/1895 ř.z.) a nový exekuční řád s uvozovacím zákonem (zákony č. 78/1896 ř.z. a č. 76/1896 ř. z.). Při vzniku Československé republiky v roce 1918 převzala republika uherský právní řád. V poválečném Československu platil právní řád z první republiky, a tím pádem i rakouské a uherské právní předpisy, které se nezměnily do roku 1950. Tento občanský soudní řád z roku 1950 platil do civilněprocesního kodexu vydaného v roce 1963 (č.99 Sb. ze dne 4. prosince 1963). Občanský soudní řád z roku 1963 byl platný až do roku 1991, kdy se ho dotkly změny z novely občanského soudního řádu publikované pod č. 519/1991 Sb. 18 V roce 2001 vstoupil v platnost dlouho očekávaný zákon č. 120/2001 Sb. ze dne 28.února 2001, o soudních exekutorech a exekuční činnosti, tzv. Exekuční řád. Tímto zákonem byl zřízen nový institut soukromých exekutorů.
Provedení exekuce a výkonu rozhodnutí. Exekuci provádí soudní exekutor, kterého pověří příslušný soud na základě návrhu, který navrhne oprávněný prostřednictvím exekutora. Úkony exekutora jsou považovány za úkony exekučního soudu. Seznam soudních exekutorů je k dispozici na vebových stránkách www.exekutorskakomora.cz.
18
SCHELLEOVÁ, I., Exekuční řízení. 1.vyd. Praha: Eurolex Bohemia, 2005, s. 13-21. ISBN 80-86861-46-5
210
POHLEDÁVKY, EXEKUCE A INSOLVENCE
Výkon rozhodnutí provádí příslušný soud podle místa bydliště povinného nebo podle místa podnikání povinného u právnických osob nebo osob samostatně výdělečně činných (dále OSVČ). Speciální úlohu pak mají Česká správa sociálního zabezpečení, finanční úřady, celní úřady a zdravotní pojišťovny, které rovněž mohou nařídit výkon rozhodnutí podle pravomocného platebního výměru a buď mají své vlastní exekuční oddělení nebo mohou použít soud anebo i služeb soudního exekutora. Exekutor může být vyloučen z provedení exekuce, jestliže je důvod pochybovat o jeho nepodjatosti k věci, k účastníkům exekučního řízení nebo k jejich zástupcům. Exekutor může odmítnout provést požadovaný úkon jedině odporuje-li zákonu nebo právním předpisům nebo jestliže žadatel o provedení exekuce nesložil přiměřenou zálohu na náklady exekuce, nejde-li o exekuci k vymožení výživného nezletilého dítěte. Exekutor má povinnost zachovávat mlčenlivost o všech skutečnostech, o nichž se dozvěděl při provádění exekuční a další činnosti. Exekutora této mlčenlivosti může zprostit jen orgán Komory. Povinnost mlčenlivosti exekutora se však netýká ve vztahu s jeho zaměstnanci, kteří jsou pověřeni prováděním jednotlivých úkonů.19 Rozdíl mezi exekučním řízením a výkonem rozhodnutí spočívá v tom, že soudní exekutor si sám určuje, které způsoby exekuce bude provádět, při výkonu rozhodnutí si musí oprávněný sám navrhnout, jaký výkon rozhodnutí má soud provést.
9.2.2 Exekuční řízení a výkon rozhodnutí Exekuční řízení a výkon rozhodnutí se zahajuje na základě návrhu. Aby mohlo být exekuční řízení nebo výkon rozhodnutí zahájen, musí být splněny určité podmínky. Existence těchto podmínek je stanovená zákonem. Jsou to podmínky procesní, neboli formální. První procesní podmínkou je návrh oprávněného. Další podmínky jsou podmínky neodstranitelné, kde patří nedostatek pravomoci soudu,
19
§ 28 a § 29 zákon č. 120/20012 Sb., Exekuční řád, (ve znění pozdějších předpisů)
211
modulu Právní aspekty v podnikání
nedostatek věcné příslušnost soudu, překážka věci zahájené, překážka věci rozsouzené a způsobilost být účastníkem řízení. Mezi procesní podmínky, které jsou odstranitelné ,jsou nedostatek procesní způsobilosti a nedostatek plné moci. Exekuční řízení nebo je zahájeno dnem doručení návrhu na nařízení exekuce exekutorovi nebo příslušnému soudu.
Výkon rozhodnutí je zahájen dnem doručení
návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí příslušnému soudu. Je-li zahájeno exekuční řízení, není možné, aby bylo zahájeno nebo probíhalo jiné exekuční řízení na tentýž nárok.
9.2.3 Účastníci řízení Účastníky exekučního řízení
vymezuje občanský a jedná se o osobu
povinného ( dlužníka) a oprávněného(věřitele). Jde o vymezení z procesního hlediska, kde oprávněný je ten, kdo u soudu podává návrh a povinný je ten, proti komu je tento návrh podán a je v něm označen jako dlužník oprávněného. Jsou-li však exekučním příkazem nebo výkonem rozhodnutí postiženy věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty patřící do společného jmění manželů, je účastníkem řízení také manžel povinného.20 Exekuční řízení nelze vést proti někomu jinému, než proti tomu, kdo byl uveden v rozhodnutí a také nesmí se vést ve prospěch někoho jiného, než je v rozhodnutí označen jako oprávněný. Lze provést exekuci jen v případě, že je prokázáno, že na něj přešla povinnost nebo bylo převedeno právo z exekučního titulu. Přechod práva nebo přechod povinnosti na jiného lze jen listinou, která je vydána anebo ověřena státním orgánem nebo notářem, pokud tedy nevyplývá přímo z právního předpisu. Pokud tento nástupce vstupuje do řízení až po jeho zahájení, musí přijmout takový stav řízení, jak byl v době jeho nástupu do exekučního řízení. 21
20
TRIPES, A. Exekuce v soudní praxi. 3. vyd. Praha: C. H. Beck, 2006 s. 60, ISBN 80-7179-
489-9 21
212
§ 36 zákon č. 120/2001 Sb., Exekuční řád, (ve znění pozdějších předpisů)
POHLEDÁVKY, EXEKUCE A INSOLVENCE
9.2.4 Návrh na nařízení exekuce Nesplní-li povinný oprávněnému to, co mu ukládá vykonatelný nebo exekuční titul podle zákona, pak podává oprávněný návrh na nařízení exekuce nebo výkonu rozhodnutí. Návrh může také podat ten, kdo prokáže, že na něj přešlo nebo bylo převedeno právo z rozhodnutí. Návrh na nařízení má určité náležitosti. Z návrhu musí být zřejmé, kdo návrh podává, které věci se návrh týká a co sleduje, musí být také datován a podepsán. Kromě těchto náležitostí musí také návrh na nařízení exekuce nebo výkonu
rozhodnutí
obsahovat jméno, příjmení a bydliště účastníků případně obchodní firmu, sídlo a identifikační číslo, přesné označení exekučního titulu, povinnost, která má být vymožena, informace o tom, zda povinný vymáhanou povinnost plní, v jakém rozsahu a soud, jemuž je určen, pokud je návrh podáván přímo k soudu. Neobsahuje-li návrh na nařízení exekuce všechny zákonem stanovené náležitosti nebo je nesrozumitelný anebo neurčitý, je oprávněný vyzván, aby ve lhůtě 15 dnů návrh doplnil nebo opravil. Pokud není v této určené lhůtě návrh řádně doplněn nebo opraven a v řízení z tohoto nedostatku nelze pokračovat, exekutor nebo soud na návrh exekutora řízení zastaví. S těmito následky musí být oprávněný srozuměn exekutorem. 22
9.2.5 Exekuční, vykonatelný titul Celé
řízení je založeno na exekučním, vykonatelném titulu a každý
exekuční, vykonatelný titul musí být opatřen potvrzením o vykonatelnosti až na výjimky. Exekučním, vykonatelným titulem se rozumí vydaná k tomu oprávněným orgánem listina, která ukládá určité osobě povinnost něco v určité době plnit. Už v době zahájení řízení musí být dána vykonatelnost exekučního, vykonatelného titulu. Při podání návrhu oprávněný neplatí soudní poplatek. Náklady výkonu rozhodnutí nebo exekuce hradí
povinný. Náklady exekuce tvoří odměna exekutora,
náhrada hotových výdajů, náhrada za ztrátu času při provádění exekuce, náhrada za doručení písemností, daň z přidané hodnoty, popřípadě odměna a náhrada nákladů 22
§ 37 až § 39 zákon č. 120/2001 Sb., Exekuční řád, (ve znění pozdějších předpisů)
213
modulu Právní aspekty v podnikání
správce podniku. Oprávněný hradí náklady exekuce nebo výkonu rozhodnutí v případě, že nebyl zjištěn žádný postižitelný majetek povinného nebo výtěžek z prodeje již nepokryje náklady exekuce nebo výkonu rozhodnutí. Proto je pro oprávněného předmětné, aby před podáním návrhu na provedení exekuce zvážil, zda povinný vlastní nějaký postižitelný majetek.23 Dle zákona je exekučním, vykonatelným titulem: vykonatelné rozhodnutí soudu, pokud přiznává právo, zavazuje k povinnosti nebo postihuje majetek, vykonatelné rozhodnutí soudu a jiného orgánu činného v trestním řízení, pokud přiznává právo nebo postihuje majetek, vykonatelný rozhodčí nález, exekutorský nebo notářský zápis se svolením k vykonatelnosti, vykonatelné rozhodnutí orgánu státní správy a územní samosprávy včetně platebních výměrů, výkazů nedoplatků ve věcech daní a poplatků, jakož i smíry schválené těmito orgány, vykonatelné rozhodnutí a výkaz nedoplatků ve věcech nemocenského pojištění a sociálního zabezpečení, jiná vykonatelná rozhodnutí a schválené smíry a listiny, jejichž výkon připouští zákon.24 Není-li v exekučním, vykonatelném titulu uvedená lhůta ke splnění povinnosti, tak se má za to, že povinnost je nutno splnit do tří dnů od právní moci rozhodnutí. Jedná-li se však o vyklizení bytu, tak povinnost je nutno splnit do patnácti dnů od právní moci rozhodnutí.. Má-li povinnost splnit více povinných a plnění je dělitelné, tak platí, že všichni povinní jsou zavázání splnit povinnost rovným dílem, pokud však exekuční titul nestanoví jinak. Vztahuje-li se exekuce nebo výkon rozhodnutí na majetek, který patří do společného jmění manželů, avšak vznikl jen jednomu z manželů, lze úkon provést, pokud 23 24
214
http://www.exekutori-online.cz/exekucni-rizeni/exekucni-titul/ 15.10.2009 § 40 zákon č. 120/2001 Sb., Exekuční řád (ve znění pozdějších předpisů)
POHLEDÁVKY, EXEKUCE A INSOLVENCE
závazek vznikl za trvání manželství. Exekuce a výkon rozhodnutí se vztahuje také na majetek, který netvoří součást společného jmění manželů jen proto, že byl smlouvou zúžen zákonem stanovený rozsah společného jmění manželů nebo, že byl smlouvou vyhrazen vznik společného jmění ke dne zániku manželství. Je-li plnění povinného vázáno na splnění podmínky nebo na splnění vzájemné povinnosti oprávněného, může být exekuce nebo výkon rozhodnutí nařízen jen tehdy, prokáže-li oprávněný, že danou podmínku splnil, nebo je připraven jí splnit.25 9.2.6
Exekuční příkaz Soudní exekutor posoudí, jakým způsobem bude exekuce provedena a vydá
exekuční příkaz na majetek, který má být postižen. Exekučním příkazem se rozumí příkaz k provedení exekuce některým ze způsobů, které jsou uvedeny v zákoně. Není přípustné, aby povinný proti exekučnímu příkazu použil opravný prostředek. Povinný také nesmí s majetkem, který je postižený exekucí nikterak nakládat ani ho zatížit. Učiní-li tak, je tento právní úkon neplatný. Provedením exekuce a zastavením exekuce zanikají účinky všech vydaných exekučních příkazů. Odvolání proti exekuci je možné pouze proti Usnesení o nařízení exekuce, ale povinný má v podstatě velmi omezené možnosti odvolání a většinou se povinný odvolává proti Usnesení o nařízení exekuce z toho důvodu, aby oddálil právní moc usnesení o nařízení exekuce.
V písemném vyhotovení exekučního příkazu musí exekutor uvést exekuční soud, označení exekutora, který je pověřen provedením exekuce, exekuční titul a orgán, který jej vydal, nebo osobu, která jej vyhotovila, označení účastníků, označení povinnosti, která má být exekucí vymožena, způsob provedení exekuce, označení osob, kterým se doporučuje exekuční příkaz, výrok, poučení o odvolání, den a místo jeho vydání a podpis exekutora. 26 Jedná-li se o výrok exekučního příkazu ukládajícího zaplacení peněžité částky, tak musí rovněž obsahovat označení toho, vůči komu má povinný 25
§ 40 a § 42 zákon č. 120/2001 Sb. Exekuční řád (ve znění pozdějších předpisů)
26
§ 47 zákon č. 120/2001 Sb. Exekuční řád (ve znění pozdějších předpisů)
215
modulu Právní aspekty v podnikání
nárok na mzdu (plátce mzdy), jde-li o provedení exekuce srážkami ze mzdy povinného, označení peněžního ústavu a čísla účtu, jde-li o provedení exekuce přikázáním pohledávky povinného z účtu u peněžního ústavu; označí-li se více účtu povinného u téhož peněžního ústavu, uvede se také pořadí, v jakém z nich má být vymáhaná pohledávka odepsána, označení toho, vůči komu má povinný jinou pohledávku (dlužníka povinného), jde-li o provedení exekuce přikázáním jiné pohledávky povinného než z účtu u peněžního ústavu, označení toho, vůči komu má povinný jiné právo, než je výše uvedeno, které má majetkovou hodnotu a které není spojeno s osobou povinného a je převoditelné na jiného, nebo označení podílu v obchodní společnosti nebo označení členství v družstvu, jde-li o provedení exekuce postižením jiných majetkových práv povinného, označení věcí, které mají být prodány, případně spoluvlastnického podílu na nich, nebo údaj o to, že mají být prodány všechny podle zákona postižitelné movité věci, jde-li o provedení exekuce prodejem movitých věcí povinného nebo spoluvlastnického podílu povinného na movitých věcech, označení nemovitosti, která má být prodána, případně spoluvlastnického podílu na ní, jde-li o provedení exekuce prodejem nemovitosti povinného nebo spoluvlastnického podílu povinného na nemovitosti, označení podniku nebo části podniku povinného anebo podílu povinného jako spolumajitele podniku, který má být prodán, jde-li o provedení exekuce prodejem podniku nebo části podniku povinného anebo podílu povinného jako spolumajitele podniku. Jedná-li se o prodej zástavy, tak musí výrok exekučního příkazu také obsahovat označení movité věci nebo nemovitosti, která má být prodána. Ve výroku exekučního příkazu musí být také uvedeny další zákazy, příkazy a výzvy, které podle zvoleného způsobu provedení exekuce musí obsahovat usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí podle občanského soudního řádu.27
27
216
HLAVSA, P. Exekuční řád. 3. vyd. Praha: Linde, 2008. s. 77-80. ISBN 978-80-7201-704-1
POHLEDÁVKY, EXEKUCE A INSOLVENCE
9.2.7
Součinnost oprávněného a povinného Považuje-li exekutor za vhodné, tak může vyzvat oprávněného, aby navrhl,
jakým způsobem má exekuci provést, popřípadě, aby označil plátce mzdy povinného či plátce jiného pravidelného příjmu povinného, popřípadě jinou fyzickou nebo právnickou osobu, vůči které má povinný pohledávku (poddlužníka). Exekutor může také vyzvat povinného k dobrovolnému splnění jeho povinnosti.28 9.2.8
Odklad exekuce Zákon umožňuje soudu odklad exekuce, a to z důvodu, aby v některých
případech nemohlo dojít k poškozování povinného nebo i třetí osoby, neboť exekuce může být také nařízena bez návrhu a bez slyšení povinného. Odklad exekuce je tedy takový stav, ve které se nepokračuje v další exekuci. Důvody pro odklad exekuce jsou dány v Občanském soudním řádu. Jestli-že se povinný přechodně ocitl ve stavu, kde by mu nebo příslušníkům jeho rodiny zvláště nepříznivé následky a zároveň oprávněný by nebyl odkladem vážně poškozen. Dále se exekuce může odložit, jestli-že lze očekávat, že exekuce bude zastavena. Musí být určená doba, na kterou je exekuce odložena. Pokud není doba určená, tak neznamená, že usnesení o odkladu exekuce je neplatná. Návrh na odklad se podává u exekutora. Exekutor může návrh na odklad exekuce odmítnout, jestliže neobsahuje všechny povinné náležitosti, nebo je-li návrh nesrozumitelný anebo je-li návrh neurčitý nebo nejsou-li k návrhu přiloženy listiny k prokázání tvrzení, které jsou obsažené v návrhu. Exekutor nebo exekuční soud může odložit exekuci na návrh povinného, jeli u exekutor složena jistota, která pokrývá vymáhané pohledávky, náklady oprávněného a náklady exekuce. Nedojde-li pak z zastavení exekuce, tak se složená jistota použije na úhradu pohledávky oprávněného, náklady oprávněného a nákladů exekuce.
28
§ 50 zákon č. 120/2001 Sb. Exekuční řád (ve znění pozdějších předpisů)
217
modulu Právní aspekty v podnikání
Pokud exekutor nevyhoví návrhu na odklad do sedmi dnů, pak jej postoupí spolu se spisem k rozhodnutí soudu a ten o návrhu na odklad bez odkladu rozhodne nejpozději do patnácti dnů.29
9.2.9 Zastavení exekuce Zastavení exekuce je situace, kdy sice byla nařízena exekuce, ale její vyústění nekončí nuceným uspokojením vymáhané povinnosti povinného. O zastavení exekuce nerozhoduje exekutor. Tak jako na počátku, kdy o nařízení exekuce rozhoduje soud, tak také soud zastavuje exekuci, a to i v případech, kdy není uspokojená pohledávka oprávněného. Návrh na zastavení exekuce může podat povinný, a to do patnácti dnů ode dne, kdy se dozvěděl o skutečnosti, pro kterou může být řízení zastaveno. Souhlasí-li se zastavením exekuce oprávněný, může být exekuce zastavena i bez návrhu. Nejsou-li však zaplaceny náklady exekuce, tak exekuce nemůže být zastavena. Zastavením výkonu rozhodnutí je jedním z prostředků ochrany, a to především oprávněného. Jedná se především o zastavení dalšího provádění úkonů směřujícím k vynucování povinnosti a uspokojení práva povinného, které se dále již neprovádějí. Usnesení o zastavení řízení je vykonatelné dnem, kdy bylo doručeno, a neukládá žádnou další povinnost k plnění.
9.2.10 Skončení exekuce
Výkon rozhodnutí může být skončen třemi způsoby, uspokojením oprávněného, zastavením exekuce nebo bezvýsledností neboli marnosti exekuce. Bezvýsledná neboli marná exekuce je takový stav exekuce, kdy výtěžek, kterého může být dosaženo nestačí ani k pokrytí nákladů exekuce. V takovém případě se 29
TRIPES, A. Exekuce v soudní praxi, 3. vyd. Praha: C. H. Beck, 2006 s. 147-153 a 779-781, ISBN 80-7179-489-9
218
POHLEDÁVKY, EXEKUCE A INSOLVENCE
exekuce považuje za nepřípustnou a mísí být nařízeno zastavení exekuce, a to jak na základě návrhu nebo bez něj. Nejočekávanějším způsobem skončení exekuce je samozřejmě uspokojení oprávněného. V případě, že byly vymoženy všechny povinnosti s náklady, tak musí být veškeré další úkony ukončeny.30
Exekutorovi náleží za provádění svých služeb odměna, ale také náhrada paušálně určených a účelně vynaložených hotových výdajů, náhrada za ztrátu času při provádění exekuce, náhrada za dourčení písemností a daň z přidané hodnoty. Jestliže byla exekuce úspěšná, platí exekutorovi tuto odměnu a náklady prospěch oprávněného povinný. Tyto náklady stanoví exekutor v exekučním příkaze. Účastníci řízení mohou však podat vůči tomuto vyčíslení námitky v určené lhůtě, která je uvedena v usnesení. Exekutor může také uložit oprávněnému, aby složil zálohu na provedení exekuce, je-li zde obava, že vymožené prostředky exekuce nebudou stačit na krytí nákladů, které exekutorovi během provádění výkonu nastanou.
9.2.11 Způsoby provedení exekuce Exekuci nebo výkon rozhodnutí lze provést jen způsoby, které jsou uvedeny v zákonech – Exekuční řád a občanský soudní řád. Nestačí-li k provedení exekuce nebo výkonu rozhodnutí na peněžité plnění jeden ze způsobů, může se exekuce nebo výkon rozhodnutí provést více způsoby současně nebo postupně, tak aby byly uspokojeny pohledávky oprávněného a také náklady exekuce. Exekuce však musí být prováděna v zásadě ochrany povinného, a to v rozsahu, který stačí k uspokojení pohledávky včetně nákladů, tak aby nedošlo k šikaně povinného.31
30
SCHELLOVÁ, I. a spol. Exekuční řízení. 1.vyd. Praha: Eurolex Bohemia, s. r. o., 2005, 96-98. ISBN 80-86861-46-5 31
s.
HLAVSA, P. Exekuční řád. 3.vyd. Praha: Linde, 2008. s. 90. ISBN 978-80-7201-704-1
219
modulu Právní aspekty v podnikání
Co se týče exekucí nebo výkonu rozhodnutí na nepeněžité plnění není zde možnost mezi několika způsoby provedení zároveň. Exekutor není vázán návrhem oprávněného, ale sám rozhodne podle povahy uležené povinnosti, který způsob bude optimální a zvolí jej.32 Exekuce
nebo
výkon
rozhodnutí
k vymožení
nepeněžitých
plnění
předpokládá jinou povinnost povinného, než je platit a jiné právo oprávněného, než je nárok na zaplacení peněžité pohledávky. Exekuce na nepeněžité plnění lze provést vyklizením, odebráním věci, rozdělením společné věci a provedením prací a výkonů.33 „Exekuci nebo výkon rozhodnutí ukládající zaplacení peněžité částky lze provést: a) srážkami ze mzdy a jiných příjmů, b) přikázáním pohledávky, c) prodejem movitých věcí a nemovitostí, d) prodejem podniku, e) zřízením exekutorského zástavního práva na nemovitostech. Způsob exekuce nebo výkonu rozhodnutí ukládající jinou povinnost než zaplacení peněžité částky, se řídí povahou uložené povinnosti. Takovou exekuce nebo výkon rozhodnutí lze provést: a) vyklizením, b) odebráním věci, c) rozdělením společné věci, d) provedením prací a výkonů.
32
RIPES, A. Exekuce v osudní praxi. 3. vyd. Praha: C. H. Beck, 2006. s. 85-88. ISBN 80-7179-489-9
33
RAŠOVSKÁ, I. Jak být úspěšný v exekuci. 1. vyd. Praha: ORAC, 2002. s. 141-145. ISBN 80-8619951-7
220
POHLEDÁVKY, EXEKUCE A INSOLVENCE
Exekuci nebo výkon rozhodnutí prodejem zástavy lze pro zajištěnou pohledávku provést prodejem zastavených movitých věcí a nemovitostí.“34
9.2.12 Srážky ze mzdy Srážky ze mzdy jsou jedním ze způsobů, jimiž lze uskutečnit výkon rozhodnutí, ukládající zaplacení peněžité částky. Až do nedávné doby byl právě tento způsob výkonu rozhodnutí nebo exekuce nejčetnějším způsobem. Při srážkách ze mzdy jde na straně povinného vždy jen o fyzickou osobu, neboť právo na mzdu je myslitelné právě jen u fyzické osoby, nikoliv u právnické osoby. Během rozhodování o srážkách ze mzdy je potřeba vhodně zharmonizovat zájmy jak oprávněného, tak i povinného. Aby nedošlo ke ztrátě zájmu povinného na zvyšování pracovního výkonu, jsou jeho zájmy chráněny skutečností, že jeho mzda nemůže být postihnuta v celém jejím rozsahu. Také proto zde musí být zachována přímá úměrnost mezi pracovním výkonem a částkou, která mu zůstane. Srážky ze mzdy nemohou být postihované v celém rozsahu také proto, neboť by mzda povinného neplnila svou sociální funkci v rodině povinného. 35 Nelze-li uspokojit všechny pohledávky, které patří do téže skupiny a mají stejné pořadí se uspokojují poměrně. Pořadí skupin a jejich určení je dáno ze zákona. 36
9.3 INSOLVENCE Insolvence
obecně je řešena zákonem č. 182/2006 Sb. o úpadku a
způsobech jeho řešení (insolvenční zákon) (dále také jen „Insolvenční zákon“), který nabyl účinnosti dne 1. 1. 2008 a již byl několikrát novelizován.
34
§ 59 zákon č. 120/2001 Sb., Exekuční rád. (ve znění pozdějších předpisů)
35
TRIPES, A. Exekuce v soudní praxi. 3.vyd. Praha: C.H.Beck, 2006. s. 225-233. ISBN 80-7179-489-9
36
Srov.: TRIPES, A. Exekuce v soudní praxi. 3.vyd. Praha: C.H.Beck, 2006. s. 587-588. ISBN80-7179-489-9
221
modulu Právní aspekty v podnikání
9.3.1 Insolvenční zákon a insolvenční řízení
Nová úprava insolvenčního práva zákonem č. 182/2006 Sb. o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon) je úpravou komplexní, která obsahuje co nejširší záběr úpadkového práva a jeho souvislostí. Insolvenční zákon nahradil Zákon o konkurzu a vyrovnání č. 328/1991 Sb., který zůstává v platnosti pro konkursy vyhlášené do 31. 12. 2007. Insolvenční zákon se člení na tři části: I.
obecná část – upravuje jednotné fáze řízení od podání návrhu po
rozhodnutí soudu a instituty společné všem způsobům řešení úpadku; II.
způsoby řešení úpadku – zvláštní ustanovení věnovaná jednotlivým
způsobům řešení úpadku; III.
společná ustanovení. Za zásadní novinku je třeba považovat to, že Insolvenční zákon mezi
způsoby řešení úpadku zařazuje nově také reorganizaci a dále nový způsob řešení úpadku - tzv. oddlužení, které přichází v úvahu právě pro řešení úpadku nepodnikatelských subjektů. Dlužník je v úpadku jestliže má:
a)
více věřitelů,
b)
peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti,
c)
tyto závazky není schopen plnit.
Způsobem řešení úpadku nebo hrozícího úpadku dlužníka se rozumí:
a)
konkurz,
b)
reorganizace,
c)
oddlužení,
d)
zvláštní způsoby řešení úpadku, které tento zákon stanoví pro určité
subjekty nebo pro určité druhy případů. Insolvenční zákon stanovuje některé lhůty pro rozhodování soudů, ale zároveň i lhůty pro některá podání účastníků a platí, že lhůty nelze prodloužit. Nestanoví-li Insolvenční zákon jinak použijí se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu. Urychlení celého řízení je dáno hned na začátku celého procesu – insolvenční soud je 222
POHLEDÁVKY, EXEKUCE A INSOLVENCE
povinen do 10 dnů od podání insolvenčního návrhu učinit úkony směřující k rozhodnutí věci respektive rozhodnout do 15-ti dnů od jeho podání. Insolvenční řízení posiluje i postavení věřitelů a dává jim možnost prostřednictvím věřitelských orgánů sledovat, kontrolovat či ovlivňovat průběh řízení. 9.3.2 Insolvenční řízení
Insolvenční řízení je zahájeno na základě podaného insolvenčního návrhu. V insolvenčním řízení rozhoduje insolvenční soud místně příslušný trvalému bydlišti nebo místu podnikání dlužníka. Do vydání rozhodnutí insolvenčního soudu o úpadku může navrhovatel vzít podaný návrh zpět. Insolvenční řízení lze zahájit na každého dlužníka – podnikatele, nepodnikatele – s výjimkou uvedenou v § 6 Insolvenčního zákona jako je stát, kraje, obce, Česká národní banka, Všeobecná pojišťovna České republiky, Fond pojištění vkladů apod. Účastníky řízení jsou dlužník a věřitelé, kteří vůči dlužníku uplatňují své právo. Průběh insolvenčního řízení je možno sledovat téměř on-line prostřednictvím insolvenčního rejstříku na www.justice.cz sekce insolvenční rejstřík. Zahájení řízení oznámí insolvenční soud vyhláškou. Tato vyhláška musí být zveřejněna na úřední desce insolvenčního soudu a současně v insolvenčním rejstříku nejpozději 2 hodiny poté, kdy byl insolvenční návrh příslušnému soudu doručen, pokud je doručen v pracovní době příslušného soudu. Zásady insolvenčního řízení jsou v Insolvenčním zákoně formulovány takto: a)
insolvenční řízení musí být vedeno tak, aby žádný z účastníků nebyl nespravedlivě poškozen nebo nedovoleně zvýhodněn a aby se dosáhlo rychlého, hospodárného a co nejvyššího uspokojení věřitelů;
b)
věřitelé, kteří mají podle tohoto zákona zásadně stejné nebo obdobné postavení, mají v insolvenčním řízení rovné možnosti;
c)
nestanoví-li tento zákon jinak, nelze práva věřitele nabytá v dobré víře před zahájením insolvenčního řízení omezit rozhodnutím insolvenčního soudu ani postupem insolvenčního správce;
d)
věřitelé jsou povinni zdržet se jednání, směřujícího k uspokojení jejich pohledávek mimo insolvenční řízení, ledaže to dovoluje zákon.
223
modulu Právní aspekty v podnikání
9.3.3
Insolvenční návrh
Insolvenční návrh, na jehož základě je zahájeno insolvenční řízení, musí obsahovat veškeré náležitosti dané insolvenční zákonem. Lze ho podat písemně nebo elektronicky. V případě písemného návrhu pouze na formuláři, který je k dispozici na podatelnách soudů nebo na internetových stránkách ministerstva spravedlnosti, což platí pro fyzické osoby nepodnikatele, nebo volnou formou, která respektuje zákonná ustanovení insolvenčního zákona. Insolvenční návrh musí vždy opatřen úředně ověřeným podpisem navrhovatele. V případě elektronického podání návrhu je požadován zaručený elektronický podpis založený na kvalifikovaném certifikátu vydaném akreditovaným poskytovatelem certifikačních služeb. Elektronické podání bez zaručeného elektronického podpisu je možné pouze tehdy, jestliže je následně potvrzeno písemným podáním včetně všech náležitostí platných pro písemné podání. Insolvenční návrh může obecně podat buď samotný dlužník, nebo věřitel. Je přitom činěn rozdíl mezi návrhem, který podává dlužník nebo věřitel. Je třeba označit insolvenčního navrhovatele a dlužníka, uvést rozhodující skutečnosti, které osvědčují úpadek dlužníka nebo jeho hrozící úpadek. Dále je nutné k insolvenčnímu návrhu připojit předepsané přílohy a listinné důkazy. Podá-li insolvenční návrh dlužník, je povinen k němu připojit a)
seznam svého majetku včetně svých pohledávek s uvedením svých
dlužníků, b)
seznam svých závazků s uvedením svých věřitelů,
c)
seznam svých zaměstnanců,
d)
listiny, které dokládají úpadek nebo hrozící úpadek. Insolvenčním návrhem se dlužník může domáhat prohlášení úpadku a
navrhnout možnosti jeho řešení. Návrh na povolení oddlužení musí být podán zároveň s insolvenčním návrhem. Návrh na povolení oddlužení může podat pouze dlužník. Podá-li insolvenční návrh věřitel, je povinen doložit, že má vůči dlužníkovi splatnou pohledávku, a k návrhu připojit její přihlášku na příslušném formuláři, která je rovněž k dispozici na webových stránkách justice. Věřitel se
224
POHLEDÁVKY, EXEKUCE A INSOLVENCE
podáním návrhu domáhá prohlášení úpadku dlužníka s návrhem na prohlášení konkurzu nebo může navrhnout i reorganizaci. Rovněž věřitel může podat insolvenční návrh na fyzickou osobu – nepodnikatele nebo právnickou osobu nepodnikatele, ale návrh na oddlužení věřitel podat nemůže. Je-li na téhož dlužníka podán další insolvenční návrh a to dříve než soud vydá rozhodnutí o úpadku, jde o přistoupení k řízení a osoba, která jej podala, je považována za dalšího insolvenčního navrhovatele. Pokud však již soud vydal rozhodnutí o úpadku, k návrhu se nepřihlíží. Insolvenční soud může o insolvenčním návrhu rozhodnout takto: a) insolvenční návrh se odmítá, a to nejčastěji z důvodu: - vady přihlášky, které obvykle spočívají v chybějících požadovaných přílohách nebo jejich neúplnosti, - nesrozumitelnosti návrhu, ze kterého není patrno, čeho se jím insolvenční navrhovatel domáhá, - neuvedení rozhodujících skutečností o úpadku, které osvědčují úpadek nebo hrozící úpadek dlužníka. Navrhovatel je pak povinen ve lhůtě stanovené soudem nedostatky odstranit. Jsou-li však takové, že neumožňují další pokračování v řízení, soud může podle insolvenčního zákona takový návrh zamítnout zcela. Po nabytí právní moci usnesení o odmítnutí insolvenčního návrhu navrhovateli nic nebrání v podání nového řádně vyplněného návrhu se všemi náležitostmi požadovanými Insolvenčním zákonem. b) řízení o insolvenčním řízení dlužníka se zastavuje, a to nejčastěji z důvodu: - nezaplacení zálohy na náklady řízení - zpětvzetí návrhu c) rozhodne o úpadku a způsobu jeho řešení. 9.3.4 Záloha na náklady insolvenčního řízení a insolvenční rejstřík
Před rozhodnutím o insolvenčním návrhu může soud insolvenčnímu navrhovateli uložit zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení, a to až do částky 50.000,- Kč. Pokud nebude tato záloha ve stanovené lhůtě uhrazena, může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu insolvenční řízení 225
modulu Právní aspekty v podnikání
zastavit. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli, který je zaměstnancem dlužníka a jehož pohledávka spočívá pouze v pracovně právních nárocích. Rovněž se setkáváme s požadavkem složení zálohy na náklady insolvenčního řízení v případě návrhu na oddlužení. Složení zálohy i v tomto případě zákon nevylučuje, ale většinou soud zálohu nepožaduje, jestliže dlužník přímo v insolvenčním návrhu a návrhu na povolení oddlužení navrhuje jako způsob řešení oddlužení formou splátkového kalendáře. 9.3.5 Insolvenční rejstřík
Převratnou novinkou v insolvenčním zákoně i v rámci EU je zavedení insolvenčního rejstříku. Jde o informační systém veřejné správy, jehož správcem je Ministerstvo spravedlnosti. Plní úlohu informační, ale i doručovací. Soudní rozhodnutí, předvolání, vyrozumění nebo jiná písemnost insolvenčního soudu nebo účastníků se v insolvenčním řízení doručují pouze vyvěšením na úřední desce insolvenčního soudu a jejím současným zveřejněním v insolvenčním rejstříku, ledaže zákon stanoví i zvláštní způsob doručení. Zde je ale třeba upozornit, že od 1. 7. 2009 vstoupily v účinnost dva zákony, které přinášejí zásadní změnu v systému doručování soudních a úředních zásilek. Jedná se o změny v doručování listinných zásilek a doručování prostřednictvím datových schránek. Jde o zákon č. 300/2008 Sb., o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů, ve znění zákon č. 190/2009 Sb. a zákon č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1063 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony. Insolvenční
rejstřík
je
veřejně
přístupný
na
internetové
adrese
https://isir.justice.cz/isir/common/index.do a každý má právo do něj nahlížet a pořizovat si z něj kopie a výpisy. Na žádost vydá Ministerstvo vnitra nebo insolvenční soud úředně ověřený výstup s údaji z insolvenčního rejstříku nebo informaci o tom, že požadovaný údaj není v insolvenčním rejstříku veden. Do insolvenčního rejstříku se nevkládají písemnosti, které podléhají utajení podle zvláštního právního předpisu, tato skutečnost musí být v insolvenčním rejstříku vyznačena. Tyto písemnosti jsou však součástí insolvenčního spisu vedeného u příslušného soudu. 226
POHLEDÁVKY, EXEKUCE A INSOLVENCE
V insolvenčním rejstříku lze dohledat pouze dlužníky, proti kterým bylo zahájeno insolvenční řízení po 1. lednu 2008. Vyhledávání dlužníků fyzických osob je možné podle příjmení a jména, rodného čísla nebo data narození, u právnických osob dle názvu nebo identifikačního čísla subjektu. Každý dlužník, respektive každé zahájené insolvenční řízení má vedeno samostatný insolvenční spis, který je v insolvenčním rejstříku rozdělen do pěti oddílů: Oddíl A – Řízení do úpadku Oddíl B – Řízení po úpadku Oddíl C – Incidenční spory Oddíl D – Ostatní Oddíl P – Přihlášky V jednotlivých oddílech jsou v elektronické podobě zveřejněny dokumenty s insolvenčním řízením související (návrhy, vyhlášky, usnesení, pokyny, opatření, soupisy, zprávy, sdělení, výzvy, oznámení, přihlášky apod.). Detail insolvenčního řízení dále obsahuje základní identifikační údaje, tzn. spisovou značku, identifikaci dlužníka včetně bydliště nebo sídla, označení insolvenčního správce a aktuální stav řízení. Insolvenční rejstřík také obsahuje seznam insolvenčních správců, úplné znění Insolvenčního zákona a zákonem stanovené formuláře pro podání v insolvenčním řízení, včetně pokynů pro jejich vyplnění a vzorově vyplněné formuláře.
9.3.6 Způsoby řešení úpadku
Od 1. 1. 2008 s platností Insolvenčního zákona je možné řešit úpadek jedním z těchto způsobů: a) konkurs, b) reorganizace, c) oddlužení, d) zvláštní způsoby řešení úpadku. 227
modulu Právní aspekty v podnikání
9.3.6.1 Konkurs
Konkurs je způsob řešení úpadku spočívající v tom, že na základě rozhodnutí o prohlášení konkursu jsou zjištěné pohledávky věřitelů zásadně poměrně uspokojeny z výnosu zpeněžení majetkové podstaty s tím, že neuspokojené pohledávky nebo jejich části nezanikají, pokud zákon nestanoví jinak. Prohlášení konkurzu předchází usnesení o úpadku dlužníka. Jak je již uvedeno výše, úpadek znamená, že dlužník má více věřitelů, peněžité závazky po lhůtě splatnosti více než 30 dnů a tyto závazky není dále schopen hradit. První fází konkursu je prohlášení konkursu soudem, přičemž účinky prohlášení konkursu nastávají okamžikem zveřejnění rozhodnutí o prohlášení konkursu v insolvenčním rejstříku. Ve lhůtě stanovené v usnesení o zjištění úpadku nebo v případě zjištění úpadku prohlášením konkursu mohou své pohledávky přihlásit další věřitelé, kteří tak dosud neučinili prostřednictvím formuláře Přihláška pohledávky. Lhůta k přihlášení pohledávek nesmí být kratší 30 dnů a delší 2 měsíců ode dne zveřejnění usnesení o úpadku nebo prohlášení konkursu. K přihláškám podaným po této lhůtě se nepřihlíží, soud tyto pozdní přihlášky odmítne a účast věřitele v insolvenčním řízení končí. Dále soud v usnesení o prohlášení konkurzu vyzve osoby, které mají závazky vůči dlužníkovi, aby veškerá plnění poskytovaly stanovenému insolvenčnímu správci, a nařídí první přezkumné jednání a schůzi věřitelů. Rovněž je v usnesení uveden insolvenční správce, jeho sídlo nebo byliště. Osobu insolvenčního správce jmenuje opatřením předseda příslušného krajského soudu (v Praze Městského soudu). Insolvenční správce je povinen zpracovat seznam přihlášených pohledávek ve formě přezkumných listů, a tyto předložit soudu ve lhůtě před konáním prvního přezkumného jednání, dále musí předložit soupis majetkové podstaty a zprávu o své dosavadní činnosti. Každou přihlášenou pohledávku musí insolvenční správce přezkoumat a ke každé přihlášené pohledávce založit samostatný spis. V případě, že přihlášku nelze přezkoumat pro vady nebo neúplnost, zmatečnost, je povinen insolvenční správce vyzvat
věřitele
k odstranění vady a stanovit věřiteli lhůtu pro odstranění vad. Věřitel tuto lhůtu
228
POHLEDÁVKY, EXEKUCE A INSOLVENCE
musí dodržet. Věřitelé podávají své přihlášky na příslušný soud dvojmo, listinné důkazy přikládají rovněž dvojmo, v kopiích k formuláři přihláška pohledávky. V oddíle P se zveřejňují pouze formuláře přihlášek, přílohy k přihlášce pohledávky se nezveřejňují. Věřitelé mají právo zúčastnit se nezkumného jednání a schůze věřitelů, kdy termín je uveden v usnesení o úpadku. Pokud se věřitelé nezúčastní nezkumného jednání ani schůze věřitelů, vykonává funkci věřitelského orgánu insolvenční soud. Majetková podstata a konečná zpráva
Za zásadní problém v konkurzu lze považovat zpeněžování majetkové podstaty, která může obecně obsahovat aktiva dlužníka, mezi která patří: nehmotný majetek dlužníka (oceněné patenty, licence, know-how, softwary) hmotný majetek dlužníka (nemovitosti – pozemky, budovy a stavby, nedokončené investice, rodinné domy, byty v osobním vlastnictví, les, pole, stádo.., movité věci a soubory movitých věcí – stroje, zařízení, automobily, kola, výpočetní technika, televizory, ledničky, pračky, nábytek..) pohledávky – z obchodních a jiných vztahů, z penzijního pojištění, z životního pojištění, …. finanční majetek – cenné papíry, podílové listy, dluhopisy, hotové peníze a peníze na všech účtech… Majetkovou podstatu lze zpeněžit:(zejména nehmotný, hmotný majetek a pohledávky) a) veřejnou dražbou podle zvláštního právního předpisu, b) prodejem movitých věcí a nemovitostí podle ustanovení občanského soudního řádu o výkonu rozhodnutí, c) prodejem majetku mimo dražbu. Dlužník, osoby mu blízké a osoby, které s ním tvoří koncern, nesmí nabývat majetek náležející do majetkové podstaty, a to ani v případě, že k jeho zpeněžení došlo dražbou; tento majetek nesmí být na ně převeden ani ve lhůtě 3
229
modulu Právní aspekty v podnikání
let od skončení konkursu. Právní úkony uskutečněné v rozporu s tímto ustanovením jsou neplatné. V závěru zpeněžení majetkové podstaty insolvenční správce předloží insolvenčnímu soudu konečnou zprávu, která musí podat celkovou charakteristiku jeho činnosti s vyčíslením jejích finančních výsledků. V konečné zprávě je také uvedená částka, která má být rozdělena mezi věřitele a označení těchto věřitelů s údajem o výši jejich podílu na této částce. Ke dni sestavení konečné zprávy sestaví insolvenční správce účetní závěrku. Současně s konečnou zprávou insolvenční správce předloží insolvenčnímu soudu i vyúčtování své odměny a výdajů. K projednání konečné zprávy insolvenčního správce a jeho vyúčtování nařídí insolvenční soud jednání, na kterém rozhodne, zda návrhy schválí, nařídí doplnění, nebo je odmítne. Po nabytí právní moci rozhodnutí o schválení konečné zprávy předloží insolvenční správce insolvenčnímu soudu návrh rozvrhového usnesení, v němž uvede, kolik má být vyplaceno na každou pohledávku uvedenou v upraveném seznamu přihlášených pohledávek. Soud přezkoumá věcnou správnost návrhu a doručí jej všem dotčeným stranám, kterých se toto řízení týká a které mohou proti rozvrhovému usnesení podat odvolání. Po nabytí právní moci rozvrhového usnesení splní insolvenční správce rozvrhové usnesení ve lhůtě stanovené soudem. Poté podá insolvenčnímu soudu zprávu. Na základě této zprávy insolvenční soud rozhodne o ukončení konkursu. Účinky rozhodnutí o zrušení konkursu nastávají dnem nabytí právní moci. Zrušením konkursu funkce insolvenčního správce nekončí. Ke dni zrušení konkursu je povinen uzavřít účetní knihy, sestavit účetní závěrku, splnit povinnosti uložené daňovými předpisy a předat dlužníku potřebné účetní záznamy a jeho zbývající majetek. Po provedení těchto činností zprostí insolvenční soud insolvenčního správce funkce a rozhodne o výdajích vzniklých v souvislosti se zrušením konkurs a o způsobu jejich úhrady. Soud může také rozhodnout o tzv. nepatrném konkursu, který je zkrácenou a zjednodušenou formou konkursu. O nepatrný konkurs jde, jestliže:
230
POHLEDÁVKY, EXEKUCE A INSOLVENCE
a) dlužníkem je fyzická osoba, která není podnikatelem, nebo b) celkový obrat dlužníka podle zvláštního právního předpisu za poslední účetní období předcházející prohlášení konkursu nepřesahuje 2.000.000,- Kč a dlužník nemá více než 50 věřitelů. 9.3.6.2 Reorganizace
Reorganizace je novou formou řešení úpadku dlužníka – podnikatele a je určena především pro podnikatele provozující velký podnik, který může i nadále prosperovat. Rovněž se dá aplikovat i na menšího dlužníka – podnikatele, který nesplňuje podmínky pro tzv. velkou reorganizaci, tedy jeho obrat je menší než 100 mil anebo počet zaměstnanců nepřevyšuje 100. Reorganizací se dle § 316 odst. 1 rozumí zpravidla postupné uspokojování pohledávek věřitelů při zachování provozu dlužníkova podniku, zajištěné opatřeními k ozdravění hospodaření tohoto podniku podle soudem schváleného reorganizačního plánu s průběžnou kontrolou jeho plnění ze strany věřitelů. Reorganizací lze řešit úpadek nebo hrozící úpadek dlužníka, který je podnikatelem; reorganizace se týká jeho podniku. Reorganizace není přístupná pro dlužníky - právnické osoby v likvidaci, obchodníky s cennými papíry nebo osoby oprávněné k obchodování na komoditní burze podle zvláštního předpisu. Dalším omezením je výše ročního obratu dlužníka, který musí dosahovat minimální výše 100 mil. Kč za poslední účetní období a minimální počet zaměstnanců ne menší než 100. Pokud se dlužník, nesplňující tato omezující kritéria, rozhodne pro reorganizaci, musí předložit v zákonem stanovených lhůtách reorganizační plán, schválený alespoň polovinou všech zajištěných věřitelů počítanou podle výše jejich pohledávek, a alespoň polovinou všech nezajištěných věřitelů, počítanou podle výše pohledávek. Základem reorganizace je ekonomicky a právně správný a adekvátní reorganizační plán, který projednává schůze věřitelů a schvaluje soud. Nejdůležitější součástí jeho obsahu je určení způsobu reorganizace. Insolvenční zákon v § 341 odst. 1 uvádí hned několik způsobů provedení reorganizace.
231
modulu Právní aspekty v podnikání
9.3.6.3 Oddlužení
Oddlužení je dalším z nových způsobů řešení úpadku. Návrh na oddlužení může insolvenčnímu soudu podat jen dlužník, který není podnikatelem ( v podstatě tedy fyzická osoba – rodné číslo, nebo právnická osoba- nepodnikatel, například nadace). Tento návrh musí být podán zároveň s insolvenčním návrhem a vedle obecných náležitostí podání musí obsahovat: a) označení dlužníka a osob oprávněných za něho jednat, b) údaje o očekávaných příjmech dlužníka v následujících 5 letech, c) údaje o příjmech dlužníka za poslední 3 roky.
K návrhu na povolení oddlužení musí dlužník připojit: a) seznam majetku a seznam závazků, b) listiny dokládající údaje o příjmech dlužníka za poslední 3 roky, c) písemný souhlas nezajištěného věřitele, který se na tom s dlužníkem dohodl, s tím, že hodnota plnění, které při oddlužení obdrží, bude nižší, než 30% jeho pohledávky.
V seznamu majetku dlužník kromě náležitostí uvedených v § 104 odst. 2 u každé položky tohoto seznamu uvede údaj o době pořízení majetku, o jeho pořizovací ceně. Osoby ochotné zavázat se při povolení oddlužení jako spoludlužníci nebo ručitelé dlužníka musí návrh spolupodepsat. Dále musí návrh podepsat i dlužníkův manžel/ka a výslovně uvést, že s povolením oddlužení souhlasí. Všechny podpisy musí být úředně ověřeny. V seznamu závazků je dlužník povinen jako své věřitele označit všechny osoby, o kterých je mu známo, že vůči němu mají pohledávky nebo jiná majetková práva, nebo které vůči němu pohledávky nebo jiná majetková práva uplatňují. Jsou-li věřiteli dlužníka osoby dlužníkovi blízké nebo osoby, které tvoří s dlužníkem koncern, musí dlužník tyto skutečnosti výslovně uvést. Dlužník v seznamu závazků stručně uvede, které z pohledávek svých věřitelů popírá co do důvodu nebo výše a proč. Má-li dlužník věřitele, o kterých mu je známo, že proti němu mají právo na uspokojení ze zajištění, nebo kteří toto právo proti němu
232
POHLEDÁVKY, EXEKUCE A INSOLVENCE
uplatňují, uvede je odděleně. U pohledávek těchto věřitelů dále označí věci, práva, pohledávky nebo jiné majetkové hodnoty, u kterých se uplatňuje uspokojení ze zajištění, včetně údaje o tom, které movité věci se nacházejí v držení věřitele nebo třetí osoby, dále označení druhu zajištění a důvodu jeho vzniku. Dále dlužník uvede, zda a v jakém rozsahu právo na uspokojení ze zajištění popírá a proč. Nemá-li dlužník žádné zaměstnance nebo žádné dlužníky, uvede to v seznamech výslovně. Pro označení osob v seznamech platí § 103 odst. 1 obdobně. Předložené seznamy musí dlužník podepsat a výslovně v nich uvést, že jsou správné a úplné. Neobsahuje-li návrh na povolení oddlužení všechny náležitosti nebo je nesrozumitelný anebo neurčitý, insolvenční soud usnesením vyzve osobu, která jej podala, k jeho opravě nebo doplnění v určené lhůtě, která nesmí být delší než 7 dnů od doručení. Současně ji poučí, jak má opravu nebo doplnění provést. Návrh na povolení oddlužení může dlužník vzít zpět, dokud insolvenční soud nerozhodne o schválení či neschválení oddlužení. Nedojde-li ke zpětvzetí návrhu na povolení ani k jeho odmítnutí nebo zamítnutí, insolvenční soud oddlužení povolí. Způsoby oddlužení Oddlužení lze provést buď zpeněžením majetkové podstaty a tedy jednorázovým vyrovnáním s věřiteli, nebo plněním splátkového kalendáře z příjmů dlužníka po dobu 5 let. Za dlužníka se mohou zavázat při povolení oddlužení třetí osoby jako spoludlužníci nebe ručitelé. O způsobu oddlužení rozhodují nezajištění věřitelé, nedohodnou-li se, rozhoduje soud. Zajištění věřitelé nejsou oddlužením dotčeni, budou se uspokojovat z majetku, kterým byly jejich pohledávky zajištěny. a) zpeněžení majetkové podstaty
- při oddlužení zpeněžením majetkové podstaty se postupuje obdobně podle ustanovení o zpeněžení majetkové podstaty v konkursu. Dojde k prodeji veškerého majetku dlužníka, který nezbytně nepotřebuje k uspokojování hmotných potřeb svých a své rodiny (např. oděvy, zdravotní potřeby apod.). 233
modulu Právní aspekty v podnikání
Dlužníkův majetek kromě běžných movitých i nemovitých věcí je i např. účet stavebního spoření, účet investičního pojištění, podílový list, akcie, podíl ve společnosti či družstvu atd. Část závazků může hradit spoludlužník.
b) plnění splátkového kalendáře
- v případě oddlužení plněním splátkového kalendáře hradí dlužník věřiteli po dobu 5 let měsíčně ze svých příjmů částku ve stejném rozsahu, v jakém mohou být při výkonu rozhodnutí uspokojeny přednostní pohledávky. Dlužník po dobu plnění oddlužení sám disponuje se svými příjmy, se kterými však musí naložit pouze způsobem uvedeným v rozhodnutí insolvenčního soudu o schválení oddlužení, to znamená, že je v určené výši musí dobrovolně vydat svým věřitelům. V praxi ovšem často dochází k tomu, že dlužník dostává pouze částku nepostižitelnou a zbytek je odeslán insolvenčnímu správci, který částku přerozdělí mezi věřitele. Dlužníkův majetek v případě oddlužení plněním splátkového kalendáře nebude postižen, dlužník však musí po dobu 5 let vykonávat přiměřenou výdělečnou činnost a usilovat o maximální uspokojení věřitelů. Zajištění věřitelé se uspokojí z výtěžku zpeněžení zajištění. Přijetí způsobu oddlužení K projednání způsobu oddlužení a hlasování o jeho přijetí dochází na schůzi věřitelů za tím účelem svolané nebo za podmínek stanovených tímto zákonem mimo schůzi věřitelů. Právo hlasovat o způsobu oddlužení mají pouze nezajištění věřitelé, kteří včas přihlásili svou pohledávku. Svůj souhlas se způsobem oddlužení není věřitel oprávněn změnit. Jestliže ani jeden ze způsobů oddlužení nezíská prostou většinu hlasů nezajištěných věřitelů, rozhodne o způsobu oddlužení insolvenční soud. Rozhodnutí o neschválení oddlužení Insolvenční soud oddlužení neschválí, jestliže v průběhu insolvenčního řízení vyšly najevo skutečnosti, které by jinak odůvodňovaly zamítnutí návrhu na povolení oddlužení. V tomto případě současně rozhodne o způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem. Odvolání proti tomuto rozhodnutí může podat pouze dlužník. 234
POHLEDÁVKY, EXEKUCE A INSOLVENCE
Rozhodnutí o schválení oddlužení O tom, zda se oddlužení schvaluje, rozhodne insolvenční soud neprodleně po skončení jednání, při kterém byly projednány námitky věřitelů. Schválením oddlužení jsou vázáni jak dlužník, tak věřitelé, včetně věřitelů, kteří s oddlužením nesouhlasili nebo o něm nehlasovali. V rozhodnutí o schválení oddlužení insolvenční soud uvede insolvenčního správce a označí nezajištěné věřitele, kteří souhlasili s tím, že hodnota plnění bude nižší než 30 % jejich pohledávky a tuto hodnotu uvede. V případě schválení oddlužení zpeněžením majetkové podstaty insolvenční soud dále označí majetek, který náleží do majetkové podstaty a v případě schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře uloží dlužníku povinnost splácet nezajištěným věřitelům po dobu 5ti let měsíční splátky dle splátkového kalendáře. Dle § 412 Insolvenčního zákona vyplývají pro dlužníka po schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře tyto povinnosti:
a) vykonávat přiměřenou výdělečnou činnost a v případě, že je nezaměstnaný, o získání příjmu usilovat, b) hodnoty získané dědictvím a darem zpeněžit a jejich výtěžek použít k mimořádným splátkám nad rámec splátkového kalendáře, c) bez zbytečného odkladu oznámit každou změnu svého bydliště nebo sídla zaměstnání, d) vždy k 15. lednu a k 15. červenci kalendářního roku předložit přehled svých příjmů za uplynulých 6 kalendářních měsíců, e) nezatajovat žádný ze svých příjmů, f) neposkytovat nikomu z věřitelů žádné zvláštní výhody, g) nepřijímat na sebe nové závazky, které by nemohl v době jejich splatnosti splnit. Po celou dobu schváleného oddlužení vykonává insolvenční správce dohled nad činností dlužníka a o výsledcích své činnosti pravidelně informuje insolvenční soud a věřitelský výbor.
235
modulu Právní aspekty v podnikání
Zrušení schváleného oddlužení Insolvenční soud může zrušit již schválené oddlužení, jestliže dlužník neplní podstatné povinnosti schváleného způsobu oddlužení nebo jestliže se ukáže, že podstatnou část svých závazků nebude schopen plnit. Důvodem může být i to, že dlužník po schválení oddlužení zaviní vznik dalších závazků, které nehradí. V případě zrušení schváleného oddlužení dojde k prohlášení konkursu na majetek dlužníka. Rozhodnutí o splnění oddlužení Pokud dlužník řádně a včas splní všechny povinnosti schváleného oddlužení, osvobodí ho soud na základě jeho návrhu od placení zůstatků nesplacených závazků, které byly do oddlužení přihlášeny, ale také od závazků, které do oddlužení přihlášeny nebyly, přestože přihlášeny být mohly. Toto zproštění se však netýká nových závazků dlužníka vzniklých po schválení oddlužení. Osvobození od placení závazků však může soud dlužníkovi odejmout v případě, že do 3 let od přiznání osvobození vyjde najevo, že ke schválení oddlužení nebo k přiznání osvobození došlo na základě podvodného jednání dlužníka, nebo že dlužník poskytl zvláštní výhody některým věřitelům. 9.3.6.4 Zvláštní způsoby řešení úpadku
Insolvenční zákon stanovuje zvláštní způsoby řešení úpadku pro určité subjekty nebo určité druhy případů jako jsou například finanční instituce (banky, obchodníci s cennými papíry, pojišťovny)
ZAPAMATUJTE SI
Povinně
Pohledávka, členění pohledávek, postoupení pohledávek, exekuce, výkon rozhodnutí, exekutorská komora, exekuční, vykonatelný titul, způsoby provedení výkonu rozhodnutí, exekuce, náklady exekučního řízení, definice úpadku, způsoby řešení úpadku, majetková podstata, insolvenční rejstřík, účastníci insolvenčního řízení, zajištěný a nezajištěný věřitel, konkurz, reorganizace, reorganizační plán, oddlužení, nezabavitelná (základní) částka), usnesení o odpuštění dluhu, zvláštní způsoby řešení úpadku,
236
POHLEDÁVKY, EXEKUCE A INSOLVENCE
KONTROLNÍ OTÁZKY
Povinně
Charakterizujte pojem pohledávka Jaké znáte členění pohledávek Co to je exekuční, vykonatelný titul – uveďte příklady Jakou činnost vykonává soudní executor? Charakterizujte úpadek. Jaké znáte způsoby řešení úpadku? Co je podstatou konkurzu? Co je podstatou reorganizace? Co je podstatou oddlužení, jaké formy oddlužení znáte? Stručně je charakterizujte. Může se banka oddlužit formou reorganizace? Co je to nezabavitelná (základní) částka? Jak přihlašují své pohledávky věřitelé?
PŘÍKLAD 8 Dlužník má čistý příjem z pracovního poměru ve výši 18 500,- Kč. Dlužník bydlí v pronajatém bytě se svou manželkou a jedním nezletilým dítětem. Celkem jeho dluhy činí 820 000,- Kč. Může dlužník požádat insolvenční soud o povolení oddlužení splátkovým kalendářem? Kolik dlužník zaplatí svým věřitelům a jaké bude % jeho oddlužení. Majetek dlužníka je ve výši 65 000,- Kč v ceně obvyklé. Insolvenční správce není plátcem DPH.
ŘEŠENÍ Základní (nezabavitelná částka) je pro tento případ ve výši 10 652,- Kč (platí pro rok 2011), jelikož dlužník má vyživovací povinnosti vůči své manželce a dítěti. (Kdyby byl sám bez vyživovacích povinností, tak by jeho základní částka byla ve výši 7 989,-Kč). Pokud tedy dlužník měsíčně vydělá 18 500,- Kč čistého, obdrží 10 652,- Kč pro svou rodinu a zbytek zašle plátce příjmu dlužníka na účet insolvenčního správce, jedná se o částku 7 848,-Kč. Z této částky insolvenční správce si odečte svou odměnu a náklady ve výši 900,- Kč (750,- Kč je odměna, 150,-Kč je paušál na náklady) a zbytek, to je částka 6 948,- Kč je určena pro věřitele. Dlužník se může odlužovat 60 měsíců, takže 6 948,- x 60 = 416 880,- Kč = tuto částku teoreticky zaplatí za pět let svým věřitelům. Celkové dluhy jsou 820 000,- Kč, takže % uspokojení věřitelů bude: (416 880,-/820 000,- ) x 100 = 50,84%. Pokud bychom uvažovali o oddlužení prodejem majetkové podstaty v ceně 65 000,- Kč, tak by dlužník neuhradil svým věřitelům v žádném případě 30% svých dluhů. Závěr: Dlužník může požádat o povolení oddlužení splátkovým kalendářem, protože 237
modulu Právní aspekty v podnikání
jeho příjmy umožňují uhradit nezajištěným věřitelům více než 30% jejich pohledávek a ještě dlužník uhradí odměnu a náklady insolvenčního správce, který má nárok na měsíční plnění.
238
POHLEDÁVKY, EXEKUCE A INSOLVENCE
SHRNUTÍ KAPITOLY S pohledávkami se setkáváme jak v podnikatelském životě, tak v životě soukromém. Z tohoto důvodu je nutné předcházet nelikvidním pohledávkám. Exekuce a výkon rozhodnutí jsou donucovacími procesy, jak přimět povinného nedobrovolně plnit svůj závazek ve prospěch oprávněného. Je nutné si uvědomit, že v v tomto procesu se dluhy povinného neustále úročí a ještě musí povinný počítat s tím, že musí uhradit nejen náklady předcházejícího řízení (např. soudního), ale I odměnu a náklady exekučního řízení v případě vedení exekuce soudním exekutorem nebo náklady výkonu rozhodnutí příslušného soudu. Insolvence je upravena zákonem č. 182/2006 Sb. ve znění platných novel s tím, že je definován úpadek dlužníka, způsoby řešení úpadku dlužníka, přihlašování pohledávek a další důležité záležitosti insolvenčního řízení. Konkurz je likvidačním způsobem řešení úpadku, protože dlužník přijde o všechen svůj majetek zpeněžením majetkové podstaty. Konkurz jako způsob řešení úpadku se dá aplikovat jak pro právnické osoby – podnikatele, OSVČ a fyzické osoby s rodným číslem a právnické osoby – nepodnikatele. Reorganizace a oddlužení patří mezi nelikvidační způsoby řešení úpadku. Cílem těchto způsobů řešení úpadku je uspořádání dlužnických poměrů dlužníka vůči věřitelům tak, aby po skončení oddlužení nebo reorganizace dlužník fungoval běžným způsobem. Základním informačním zdrojem pro insolvenční řízení je insolvenční rejstřík, který je veřejný a kde se mohou účastníci insolvenčního řízení I zájemci seznamovat s průběhem insolvenčního řízení. Některá data v insolvenčním rejstříku jsou anonymizována (tedy začerněna). Velkou výhodou oddlužení plněním splátkového kalendáře je skutečnost, že dlužník bez ohledu na výši svých dluhů a počet věřitelů hradí jednotnou měsíční odměnu a nákklady insolvenčnímu správci ve výši 900,- Kč, pokud je insolvenční správce plátce DPH, tak plus platná sazba DPH. Je jedno, jestli insolvenční správce hradí za dlužníka dluhy ve výši 1,5 mil. Kč nebo 300 tis. U u exekuce hradí povinný soudnímu exekutorovi odměnu ve výši 15% z vymoženého dluhu plus náklady exekučního řízení. Další obrovskou výhodou oddlužení plněním splátkového kalendáře je skutečnost, že pohledávky nezajištěných věřitelů se od data rozhodnutí o úpadku NEMOHOU úročit, což v exekuci neplatí, dluhy se úročí I v průběhu exekuce. V neposlední řadě je důležité upozornit na skutečnost, že pokud je zahájeno insolvenční řízení, exekuce může být nařízena, ale nesmí být vykonána. Další výhodou insolvenčního řízení je možnost získat rozhodnutí o odpuštění zbytku dluhu.
239
modulu Právní aspekty v podnikání
STUDIJNÍ LITERATURA
Kozák, Jan, Budín, Petr. Konkurs a vyrovnání očima soudce (komentáře, judikatura,vzory podání a rozhodnutí). Brno: Rašínova vysoká škola s.r.o., 2006. Maršíková, Jolana a kolektiv: Insolvenční zákon s poznámkami judikaturou, nařízením Rady ES 1346/2000 a prováděcími předpisy ve znění zákonů č.69/2011 Sb. a č.73/2011 Sb. Praha: Leges, 2011. 793 s. ISBN 978-80-87212-75-2 Pachl, Lukáš: Insolvenční zákon s judikaturou. Praha. Aspi, 2011. 484 s. ISBN 978-80-7357-657-2 Zelenka, Jaroslav a kol. Insolvenční zákon. 2.aktualizované vydání. Praha: Linde Praha, 2008. 800 s. ISBN 978-80-7201-707—2 Zákon č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání. Vyhláška č. 476/1991 Sb., kterou se provádí některá ustanovení zákona o konkursu a vyrovnání
Zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon) Zákon č. 312/2006 Sb., o jednacím řádu pro insolvenční řízení Vyhláška MS ČR č. 311/2007 Sb., o jednacím řádu pro insolvenční řízení a kterou se provádějí některá ustanovení insolvenčního zákona Vyhláška MS ČR č. 312/2007 Sb., o obsahu a dalších náležitostech zkoušek insolvenčních správců Vyhláška MS ČR č. 313/2007 Sb., o odměně insolvenčního správce, o náhradách jeho hotových výdajů, o odměně členů a náhradníků věřitelského výboru a o náhradách jejich nutných výdajů Vyhláška č. 314/2007 Sb., o minimálním limitu pojistného plnění a minimálních standardech pojistných smluv insolvenčních správců. Nařízení Rady (ES) č. 1346/2000 ze dne 29. 5. 2000 o úpadkovém řízení Zákon č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání. Vyhláška č. 476/1991 Sb., kterou se provádí některá ustanovení zákona o konkursu a vyrovnání (doporučujeme vydání SAGIT, ÚZ č. 619). Zákon 296/2007 Sb. kterým se mění zákon 312/2006 Sb. o insolvenčních správcích
240
POHLEDÁVKY, EXEKUCE A INSOLVENCE
DOLEČEK, Marek, Mgr.Insolvence – úpadek a způsoby jeho řešení, [cit.15.června 2011]. Dostupné na:
www.justice.cz Konkurzní noviny
241
modulu Právní aspekty v podnikání
10 Pracovní právo v řízení podniku ÚVOD Pracovní právo upravuje vztahy vznikající při výkonu závislé práce mezi zaměstnanci a zaměstnavateli. V roce 2011 doznala právní úprava těchto pracovněprávních vztahů významných změn. Proto je cílem této kapitoly Vás komplexně provést novelizovanou úpravou zákoníku práce. Pro lepší orientaci v dané problematice používejte při studiu vedle studijní opory i zákoník práce. CÍLE KAPITOLY Po prostudování této kapitoly a vypracování úkolů budete UMĚT: definovat základní zásady pracovněprávních vztahů, charakterizovat účastníky pracovněprávních vztahů, charakterizovat základní formy pracovněprávních vztahů, definovat podmínky vzniku, změny či zániku pracovního poměru, definovat pracovní podmínky, definovat základní principy pracovněprávní odpovědnosti za škodu. Po prostudování této kapitoly a vypracování úkolů ZÍSKÁTE: informace o zásadách právní úpravy pracovněprávních vztahů v ČR, informace o vzniku, změnách či zániku pracovněprávních vztahů, informace o podmínkách pracovního poměru, informace o odpovědnosti za škodu v pracovněprávních vztazích. Po prostudování této kapitolya vypracování úkolů BUDETE SCHOPNI: uzavřít platně pracovní smlouvu, dohodu o provedení práce či dohodu o pracovní činnosti, platně ukončit pracovní poměr či dohody o pracích konaných mimo pracovní poměr, správně postupovat při změnách pracovního poměru, správně postupovat při stanovení podmínek pracovního poměru – pracovní doby, dovolené, přestávek v práci, překážek v práci, mzdových nároků, správně určit výši náhrady škody a zplůsob její náhrady.
242
Pracovní právo v řízení podniku
10.1 Pojem a prameny pracovního práva Pracovní právo upravuje pracovněprávní vztahy, které vznikají při výkonu závislé práce mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem. Závislá práce je: činnost vykonávaná ve vztahu nadřízenosti zaměstnavatele a podřízenosti zaměstnance, podle pokynů zaměstnavatele, jménem zaměstnavatele, zaměstnanec ji pro zaměstnavatele vykonává osobně.
Závislá práce musí být vykonávaná: za mzdu, plat nebo odměnu, v pracovní době na pracovišti zaměstnavatele, příp. na jiném dohodnutém místě, na náklady zaměstnavatele, na jeho odpovědnost. Závislá práce může být vykonávaná výlučně v pracovněprávním vztahu. Za závislou práci se rovněž považuje výkon práce zprostředkovaný agenturou práce (agenturní zaměstnávání). Základními pracovněprávními vztahy jsou pracovní poměr a právní vztahy založené dohodami o pracích konaných mimo pracovní poměr. Pracovní právo je tvořeno souhrem právních norem, které upravují 3 základní oblasti: 1. individuální pracovní právo - upravuje vztahy vznikající mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem (pracovní poměr a právní vztahy vznikající z dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr), 2. kolektivní pracovní právo – upravuje právní vztahy vznikající mezi zaměstnavateli a zástupci zaměstnanců (odbory, rady zaměstnanců), 3. zaměstnanost – upravuje vztahy vznikající při realizaci práva na zaměstnání. Pramenem pracovního práva jsou Ústava ČR, ústavní zákony, Listina základních práv a svobod, dále pak zákony, nařízení vlády a vyhlášky ministerstev. Typické pro pracovní právo jsou také kolektivní smlouvy.
Základním pramenem pracovního práva je zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, v platném znění.
243
modulu Právní aspekty v podnikání
Základním principem pracovního práva je zásada „co není zakázáno, je dovoleno“. Od ustanovení zákoníku práce je možno se odchýlit, pokud to tento zákon výslovně nezakazuje nebo z povahy jeho ustanovení výslovně nevyplývá, že se od něj není možné odchýlit. Od ustanovení uvedených v §363 je možné se odchýlit jen ve prospěch zaměstnance.
AKTIVITA 10.2
Úkol k textu
V §1a zákoníku práce jsou jako obecná interpretační pravidla vymezeny základní zásady pracovněprávních vztahů. Seznamte se s nimi.
10.1.1 Účastníci pracovněprávních vztahů Účastníky (subjekty) pracovněprávních vztahů jsou osoby, kterým pracovní právo přiznává způsobilost vystupovat v pracovněprávních vztazích svým jménem. Účastníky pracovněprávních vztahů jsou: zaměstnanec zaměstnavatel odbory stát Zaměstnancem je vždy osoba fyzická. Způsobilost fyzické osoby mít v pracovněprávních vztazích práva a povinnosti a způsobilost vlastními právními úkony nabývat těchto práv a povinností vzniká v plném rozsahu dnem, kdy fyzická osoba dosáhne věku 15 let. Zaměstnavatel s ní ale nesmí sjednat jako den nástupu do práce den, který by předcházel dni, kdy tato osoba ukončí povinnou školní docházku. Od dovršení 15 let může zaměstnanec samostatně uzavírat jakoukoliv pracovněprávní smlouvu s výjimkou dohody o hmotné odpovědnosti, kterou je možné platně uzavřít až od 18 let.
PŘÍKLAD 10.1 K uzavření pracovní smlouvy se zaměstnancem mladším 18 let je zaměstnavatel povinen si vyžádat vyjádření jeho zákonného zástupce. Zákonní zástupci nedali k pracovní smlouvě souhlas. Je tato pracovní smlouvy platná?
ŘEŠENÍ Tato pracovní smlouva je i přes nesouhlas zákonných zástupců platná, protože pracovněprávní subjektivita zaměstnance vzniká v plném rozsahu dosažením věku 15 let.
244
Pracovní právo v řízení podniku
Zaměstnavatelem může být právnická osoba nebo fyzická osoba, která zaměstnává fyzické osoby v pracovněprávních vztazích. Způsobilost fyzické osoby mít práva a povinnosti jako zaměstnavatel vzniká narozením. Způsobilost fyzické osoby vlastními právními úkony nabývat práv a brát na sebe povinnosti jako zaměstnavatel vzniká dosažením 18 let věku. Způsobilost právnické osoby mít práva a povinnosti jako zaměstnavatel vzniká dnem zápisu do obchodního nebo jiného zákonem stanoveného rejstříku. Za právnické osoby jednají v pracovněprávních vztazích: a) statutární orgány, b) jiní zaměstnanci (zejména vedoucí různých organizačních útvarů – např. ředitel závodu, děkan fakulty apod.), c) další zaměstnanci písemně zmocněni zaměstnavatelem.
Odbory mají právo jednat za zaměstnance v pracovněprávních vztazích včetně kolektivního vyjednávání. Mohou vstupovat do právních vztahů se zaměstnavateli a jednat s nimi jménem zaměstnanců. Za odborovou organizaci jedná její organ určený stanovami.
Stát jako účastník pracovněprávního vztahu působí na úseku zaměstnanosti a bezpečnosti práce prostřednictvím ústředních či územních státních orgánů. Jsou to např. Ministerstvo práce a sociálních věcí ČR, úřady práce, Státní úřad inspekce práce, oblastní inspektoráty práce apod.
10.2 Vznik pracovního poměru Pracovní poměr jako základní pracovněprávní vztah vzniká na základě dvou skutečností: pracovní smlouvou, jmenováním – jmenováním však pouze výjimečně v případech uvedených v § 33, odst. 3 ZP (pracovní poměr vzniká dnem, který byl stanoven jako den nástupu do funkce). Pokud má být pracovní místo obsazeno volbou, pak volba je pouze předpokladem pro uzavření pracovní smlouvy!
10.2.1 Pracovní smlouva Pracovní smlouva je nejčastější způsob vzniku pracovního poměru. Pracovní smlouva musí být uzavřena písemně. Platná však může být i pracovní smlouva, která byla uzavřená pouze ústně.
245
modulu Právní aspekty v podnikání
§20 ZP: „Nebyl-li právní úkon učiněn ve formě, kterou vyžaduje zákon nebo dohoda smluvních stran, je neplatný, ledaže smluvní strany tuto závadu dodatečně odstraní.“ „Nebyl-li právní úkon, kterým vzniká nebo se mění základní pracovněprávní vztah učiněn ve formě, kterou vyžaduje zákon, je možné se neplatnosti dovolat, jen nebylo-li již započato s plněním.“ „Jednostranné právní úkony jsou pro vadu formy právního úkonu naplatné vždy.“
10.2.1.1 Náležitosti pracovní smlouvy Má-li být pracovní smlouva platná, musí být ve smlouvě dohodnuty tyto podstatné náležitosti: druh práce (práce musí být vždy vymezena druhově – např. účetní, řidič). Neplatné bude např. ujednání, že zaměstnanec bude vykonávat jakékoliv práce podle pokynů vedoucího. místo výkonu práce (prostorové určení, kde bude práce vykonávána - označení obce, označení pracoviště nebo jinak určené místo). Bylo-li sjednáno více míst výkonu práce, je nutné pro poskytování cestovních náhrad stanovit místo pravidelného pracoviště. den nástupu do práce (tímto dnem vzniká pracovní poměr; může být označen nejen kalendářním dnem, ale i jinou skutečností – např. dnem nástupu zaměstnankyně XY na mateřskou dovolenou). Nepodstatné náležitosti pracovní smlouvy V pracovní smlouvě je možno dohodnout i další podmínky, na kterých mají účastníci zájem (tzv. nepodstatné náležitosti – ve smlouvě mohou, ale nemusí být). K pravidelným nepodstatným náležitostem pracovní smlouvy patří například: ujednání o zkušební době Zkušební doba musí být sjednána vždy písemně, jinak je neplatná. Může být sjednána maximálně na dobu 3 měsíce (s vedoucím zaměstnancem až na 6 měsíců). Strany si mohou dohodnout zkušební dobu kratší, ale nikdy ne delší než 3 měsíce. Zkušební dobu nelze dodatečně prodloužit. Zkušební doba nesmí být sjednána na dobu delší, než je polovina sjednané doby trvání pracovního poměru. Zkušební doba může plnit svůj účel pouze v případě, jestliže během jejího trvání zaměstnanec skutečně pracuje. Pokud nepracuje pro překážky v práci (např. nemoc) nebo dovolenou, pak se o celou dobu, kdy nepracoval, zkušební doba prodlužuje. ujednání o době trvání pracovního poměru Pokud ve smlouvě není výslovně určena doba trvání pracovního poměru, jedná se o pracovní poměr na dobu neurčitou. Pokud je ve smlouvě sjednána doba trvání pracovního poměru, jde o pracovní poměr na dobu určitou. Dobu trvání pracovního poměru lze určit konkrétním datem – např. do 30. 6. 2012, nebo lhůtou - např. na jeden rok, nebo i ve vazbě na určitou skutečnost – např. po dobu trvání mateřské dovolené zaměstnankyně XY.
246
Pracovní právo v řízení podniku
Pracovní poměr na dobu určitou mezi týmiž účastníky lze sjednat na dobu nejvýše tří let ode dne vzniku tohoto pracovního poměru a ode dne vzniku prvního pracovního poměru může být opakován (prodloužen) nejvýše dvakrát. Pokud od skončení předchozího pracovního poměru na dobu určitou uplynula doba delší než 3 roky, k předchozímu pracovnímu poměru na dobu určitou se nepřihlíží.
10.2.1.2 Informace o podmínkách pracovního poměru Pracovní smlouva by měla obsahovat také údaje o právech a povinnostech vyplývajících z pracovního poměru. Pokud je neobsahuje, pak je zaměstnavatel povinen zaměstnance o nich písemně informovat, a to nejpozději do jednoho měsíce po vzniku pracovního poměru (§ 37 ZP). Informace musí obsahovat: a) b) c) d) e)
jméno zaměstnance a název a sídlo zaměstnavatele, bližší označení druhu a místa výkonu práce, nárok na délku dovolené na zotavenou, údaje o výpovědních lhůtách, údaj o mzdě a způsobu odměňování, splatnosti mzdy, termínu výplaty, místu a způsobu vyplácení mzdy, f) stanovení týdenní pracovní doby a rozvržení pracovní doby, g) údaj o kolektivních smlouvách. Tato povinnost se nevztahuje na pracovní poměry sjednané na dobu kratší než jeden měsíc. Při nástupu do práce musí být zaměstnanec seznámen s pracovním řádem a s právními a ostatními předpisy vztahujícími se k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci. Zaměstnanec musí být také seznámen s kolektivní smlouvou a vnitřními předpisy. Pracovní poměr na základě pracovní smlouvy vzniká dnem, který byl sjednán jako den nástupu do práce. Pokud zaměstnanec ve sjednaný den nenastoupí, aniž by mu v tom bránila překážka v práci nebo do týdne neuvědomí zaměstnavatele o této překážce, může zaměstnavatel od pracovní smlouvy odstoupit. Pracovní poměr nemůže vzniknout mezi manžely ani registrovanými partnery.
AKTIVITA 20.2
Úkol k textu
V § 38 zákoníku práce jsou upraveny povinnosti vyplývající z pracovního poměru. V § 301 - § 304 jsou pak uvedeny základní povinnosti zaměstnanců a vedoucích zaměstnanců. Seznamte se s nimi.
ZAPAMATUJTE SI
247
modulu Právní aspekty v podnikání
Základním pracovněprávním vztahem je pracovní poměr. Pracovní poměr vzniká na základě pracovní smlouvy, výjimečně jmenováním. Pracovní smlouva musí být uzavřená písemně. Podstatnými náležitostmi pracovní smlouvy jsou druh práce, místo výkonu práce, den nástupu do práce. Pracovní poměr vzniká dnem, který byl stanoven jako den nástupu do práce.
10.3 Změny pracovního poměru Zásadně platí, že to, co zaměstnavatel sjednal se zaměstnancem v pracovní smlouvě, je pro obě strany závazné po celou dobu trvání pracovního poměru. Sjednaný obsah pracovní smlouvy lze měnit pouze se souhlasem obou stran. Byla-li pracovní smlouva uzavřená písemně, musí zaměstnavatel provést písemně i její změnu. Změnou pracovního poměru rozumíme převedení na jinou práci a přeložení.
10.3.1 Převedení na jinou práci Převést zaměstnance na jinou práci než má sjednanou v pracovní smlouvě lze bez jeho souhlasu jen výjimečně v případech uvedených v § 41 ZP. V § 41 odst.1 ZP jsou uvedeny důvody na straně zaměstnance, pro které je zaměstnavatel povinen zaměstnance převést na jinou práci, a to i proti jeho vůli. Jsou to zejména důvody zdravotní. V § 41 odst. 2 jsou pak uvedeny důvody na straně zaměstnance, pro které zaměstnavatel může (ale nemusí) převést zaměstnance na jinou práci, a to i proti jeho vůli. V § 41 odst. 4 a 5 jsou uvedeny důvody na straně zaměstnavatele, pro které je možné zaměstnance převést na jinou práci i bez jeho souhlasu (odst. 4), či s jeho souhlasem (odst.5). Důvod převedení a doba převedení musí být se zaměstnancem předem projednána. Při převedení na jinou práci je zaměstnavatel povinen přihlížet k tomu, aby tato práce byla pro něho vhodná vzhledem k jeho zdravotnímu stavu a schopnostem a pokud možno i k jeho kvalifikaci. Odpadnou-li důvody pro převedení, je zaměstnavatel povinen převést zaměstnance zpět na původní práci i pracoviště.
AKTIVITA 30.3.2
Úkol k textu
Prostudujte si § 41 ZP a zjistěte konkrétní důvody, pro které je možné zaměstnance převést na jinou práci.
248
Pracovní právo v řízení podniku
10.3.2 Přeložení Přeložit zaměstnance do jiného místa výkonu práce než bylo sjednáno v pracovní smlouvě lze pouze s jeho souhlasem. Krátkodobou změnou místa výkonu práce je pracovní cesta. Na pracovní cestu lze zaměstnance vyslat jen, pokud s tím zaměstnanec souhlasí. Pro souhlas zaměstnance není zákonem stanovená forma.
10.4 Ukončení pracovního poměru Pracovní poměr zaniká z důvodů uvedených v zákoníku práce: dohodou, zrušením ve zkušební době, uplynutím doby, výpovědí, okamžitým zrušením pracovního poměru, smrtí zaměstnance, smrtí zaměstnavatele fyzické osoby, u cizinců dnem, kterým jim končí povolení k pobytu, pracovní povolení nebo dnem, kdy nabyl právní moci rozsudek o vyhoštění.
10.4.1 Dohoda o ukončení pracovního poměru Pokud se zaměstnanec a zaměstnavatel dohodnou na ukončení pracovního poměru, končí pracovní poměr sjednaným dnem. Dohoda musí být uzavřená písemně. Jedno vyhotovení dohody musí zaměstnavatel vydat zaměstnanci.
10.4.2 Zrušení pracovního poměru ve zkušební době Zrušit pracovní poměr ve zkušební době může jak zaměstnanec tak i zaměstnavatel, a to písemně z jakéhokoliv důvodu nebo bez uvedení důvodu. Pracovní poměr končí dnem doručení zrušení ve zkušební době případně pozdějším dnem, je-li v něm uveden. Na ukončení pracovního poměru ve zkušební době se nevztahuje ochranná doba podle § 53 ZP (pracovní poměr tak lze ukončit např. i s těhotnou zaměstnankyní). Zaměstnavatel však nemůže okamžitě zrušit pracovní poměr v době prvních 21 dnů pracovní neschopnosti (karantény) zaměstnance.
249
modulu Právní aspekty v podnikání
10.4.3 Ukončení pracovního poměru na dobu určitou Pracovní poměr uzavřený na dobu určitou končí uplynutím této doby. Pokračuje-li zaměstnanec po uplynutí sjednané doby s vědomím zaměstnavatele dále v konání prací, platí, že se tento pracovní poměr uzavřený na dobu určitou změnil na pracovní poměr na dobu neurčitou.
10.4.4 Výpověď Výpovědi může ukončit pracovní poměr zaměstnanec i zaměstnavatel. Výpověď musí být vždy písemná a doručená druhé straně, jinak je neplatná. Pracovní poměr končí uplynutím výpovědní lhůty. Výpovědní lhůta je nejméně 2 měsíce. Výpovědní lhůta začíná běžet vždy od prvního dne měsíce následujícího po doručení výpovědi. Zaměstnanec může dát výpověď z jakéhokoliv důvodu nebo bez uvedení důvodu. Zaměstnavatel v § 52 ZP:
může
dát
zaměstnanci
výpověď
pouze
z důvodů
uvedených
a) ruší-li se zaměstnavatel nebo jeho část, b) přemisťuje-li se zaměstnavatel nebo jeho část, c) stane-li se zaměstnanec nadbytečným, d) pozbyl-li zaměstnanec vzhledem ke svému zdravotnímu stavu dlouhodobě způsobilost vykonávat dosavadní práci nebo ji nesmí konat pro onemocnění nemoci z povolání nebo pro ohrožení touto nemocí anebo dosáhl-li nejvyšší přípustné expozice na určeném pracovišti, e) pozbyl-li zaměstnanec vzhledem ke svému zdravotnímu stavu dlouhodobě způsobilost vykonávat dosavadní práci, f)
nesplňuje-li zaměstnanec předpoklady stanovené právními předpisy pro výkon sjednané práce nebo nesplňuje-li bez zavinění zaměstnavatele požadavky pro řádný výkon této práce; spočívá-li neplnění těchto požadavků v neuspokojivých pracovních výsledcích, lze dát zaměstnanci výpověď, pokud byl zaměstnavatelem v posledních 12 měsících písemně vyzván k jejich odstranění a zaměstnanec je v přiměřené lhůtě neodstranil,
g) jsou-li u zaměstnance dány důvody, pro které by s ním mohl zaměstnavatel okamžitě zrušit pracovní poměr, nebo pro závažné porušení pracovních povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci; pro soustavná méně závažná porušení pracovních povinnosti lze dát zaměstnanci výpověď, pokud byl v posledních 6 měsících v souvislosti s porušením pracovních povinností písemně upozorněn na možnost výpovědi. Výpověď pro porušení pracovních povinností lze dát zaměstnanci pouze ve lhůtě dvou měsíců ode dne, kdy se zaměstnavatel o důvodu výpovědi dověděl, nejpozději ale do jednoho roku ode dne, kdy důvod k výpovědi vznikl. h) Poruší-li zaměstnanec zvlášť hrubým způsobem jinou povinnost zaměstnance stanovenou v § 301a.
250
Pracovní právo v řízení podniku
Výpovědní důvod musí být ve výpovědi skutkově vymezen tak, aby ho nebylo možno zaměnit s jiným důvodem, jinak je výpověď neplatná. Důvod výpovědi nelze dodatečně měnit. Zaměstnavatel nesmí dát zaměstnanci výpověď v tzv. ochranné době, to je: v době, kdy je zaměstnanec v pracovní neschopnosti, po dobu lázeňské péče, při povolání ke službě v ozbrojených silách - ode dne doručení povolávacího rozkazu do uplynutí dvou týdnů po jeho propuštění z této služby, v době, kdy je zaměstnanec dlouhodobě uvolněn pro výkon veřejné funkce, v době, kdy je zaměstnankyně těhotná nebo kdy zaměstnankyně čerpá mateřskou dovolenou nebo kdy zaměstnankyně nebo zaměstnanec trvale pečují alespoň o jedno dítě mladší tří let, v době, kdy je zaměstnanec pracující v noci uznán dočasně nezpůsobilým pro noční práci. Pro zákoník práce je typické, že zde existuje řada výjimek ze základní úpravy – viz výjimky z ochranné doby. Proto je důležité si text zákona prostudovat důkladně.
Výjimky z ochranné doby Zákaz výpovědi se nevztahuje na výpověď danou zaměstnanci: z organizačních důvodů uvedených v § 52 písm. a) a b) (s výjimkou těhotné zaměstnankyně nebo zaměstnankyně nebo zaměstnance čerpající mateřskou či rodičovskou dovolenou, pokud je dáváná výpověď podle § 52 odst. b) z důvodu, pro který může zaměstnavatel okamžitě zrušit pracovní poměr (s výjimkou zaměstnankyně na mateřské dovolené nebo zaměstnance v době čerpání rodičovské dovolené, ale pouze do doby, po kterou je žena oprávněna čerpat mateřskou dovolenou); je-li výpověď dána pro jiné porušení pracovních povinností vyplývajících z právních předpisů (opět s výjimkou těhotné zaměstnankyně nebo zaměstnankyně nebo zaměstnance, kteří čerpají mateřskou nebo rodičovskou dovolenou).
AKTIVITA 40.4.4
Úkol k textu
Zákoník práce stanoví v § 62 - § 64 zvláštní povinnosti pro zaměstnavatele v případě hromadného propouštění zaměstnanců. Seznamte se s nimi.
10.4.5 Okamžité zrušení pracovního poměru Okamžitým zrušením mohou rozvázat výjimečně pracovní poměr zaměstnavatel i zaměstnanec, vždy ale pouze z důvodů uvedených v zákoníku práce. 251
modulu Právní aspekty v podnikání
Zaměstnavatel může okamžitě zrušit pracovní poměr pouze z důvodů uvedených v § 55 ZP: a) byl-li zaměstnanec pravomocně odsouzen pro úmyslný trestný čin k nepodmíněnému trestu odnětí svobody na dobu delší než jeden rok nebo pro úmyslný trestný čin spáchaný při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s nimi na dobu nejméně 6 měsíců, b) porušil-li zaměstnanec povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahující se k jím vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem. Zákoník práce nedefinuje pojem zvlášť hrubé porušení povinností. Předpokládá se, že porušení pracovních povinností bude mít značnou intenzitu. Soudy za zvlášť hrubé porušení pracovních povinností považují např. fyzické napadení nadřízeného, úmyslné způsobení škody velkého rozsahu, nebo dlouhodobou neomluvenou absenci. Zaměstnavatel může okamžitě zrušit pracovní poměr pouze ve lhůtě do jednoho měsíce, kdy se o důvodech okamžitého zrušení pracovního poměru dověděl, nejpozději však do jednoho roku, kdy tento důvod vznikl. Zaměstnavatel nemůže okamžitě zrušit pracovní poměr s těhotnou zaměstnankyní nebo zaměstnankyní nebo zaměstnancem, kteří čerpají mateřskou nebo rodičovskou dovolenou.
Zaměstnanec v § 56 ZP:
může
pracovní
poměr
okamžitě
zrušit
z důvodu
uvedených
a) jestliže podle lékařského posudku nemůže dále konat práci bez vážného ohrožení zdraví a zaměstnavatel ho do 15 dnů nepřevedl na jinou práci, b) zaměstnavatel mu nevyplatil mzdu nebo plat nebo náhradu mzdy nebo náhradu platu anebo jakoukoliv jejich část do 15 dnů po uplynutí období splatnosti. Okamžité zrušení pracovního poměru musí zaměstnavatel i zaměstnanec provést písemně, skutkově vymezit jeho důvod a ve stanovené lhůtě doručit druhému účastníku. Pracovní poměr končí dnem doručení okamžitého zrušení. Zaměstnanec, který okamžitě zrušil pracovní poměr, má nárok na náhradu mzdy ve výši průměrného výdělku po dobu, která odpovídá délce výpovědní lhůty.
10.4.6 Smrt Pracovní poměr zaniká smrtí zaměstnance a také smrti zaměstnavatele fyzické osoby (s výjimkou případu,kdy v živnosti pokračují dědicové).
10.4.7 Odstupné Zaměstnanci, u kterých dochází k ukončení pracovního poměru výpovědí z organizačních důvodů nebo dohodou z organizačních důvodů, mají nárok na odstupné v závislosti na odpracované době min. ve výši: 252
Pracovní právo v řízení podniku
jednonásobku jeho průměrného výdělku, pokud jeho pracovní poměr trval méně než 1 rok, dvojnásobku jeho průměrného měsíčního výdělku, pokud pracovní poměr trval alespoň 1 rok a méně než 2 roky, trojnásobku jeho průměrného měsíčního výdělku, pokud jeho pracovní poměr trval alespoň 2 roky.
Zaměstnanec, kterému byla dána výpověď ze zdravotních důvodů (§ 52 písm. d), má nárok na odstupné ve výši minimálně dvanáctinásobku průměrného výdělku. V kolektivní smlouvě nebo ve vnitřním předpisu lze odstupné zvýšit o další násobky průměrného výdělku. Odstupné vyplácí zaměstnavatel po skončení pracovního poměru v nejbližším výplatním termínu, pokud se nedohodl se zaměstnancem na výplatě odstupného v den ukončení pracovního poměru, nebo na pozdějším termínu výplaty.
AKTIVITA 50.4.6
Úkol k textu
Pokud zaměstnanec nebo zaměstnavatel nesouhlasí s důvody pro ukončení pracovního poměru, má možnost podat k soudu žalobu na neplatnost výpovědi. V návaznosti na předcházející text si prostudujte nároky z neplatného rozvázání pracovního poměru (§ 69 - § 72 ZP).
ZAPAMATUJTE SI Pracovní poměr může zaniknout pouze způsoby uvedenými v zákoníku práce. Dohoda o ukončení pracovního poměru musí být písemná, pracovní poměr zaniká dnem uvedeným v dohodě. Ve zkušební době mohou ukončit pracovní poměr obě strany bez uvedení důvodu. Pracovní poměr na dobu určitou končí uplynutím dohodnuté doby. Výpovědi mohou ukončit pracovní poměr obě strany. Výpověď musí být písemná a doručená druhé straně. Pracovní poměr končí uplynutím výpovědní lhůty. Výpovědní lhůta je 2 měsíce. Výpovědní lhůta běží od prvního dne měsíce následujícího po doručení výpovědi. Zaměstnanec může dát výpověď z jakéhokoliv důvodu nebo bez uvedení důvodu. Zaměstnavatel může dát výpověď pouze z důvodu uvedených v zákoníku práce. Okamžitě zrušit pracovní poměr mohou obě strany pouze z důvodu uvedených v zákoníku práce. Okamžité zrušení pracovního poměru musí být provedeno písemně a doručeno druhé straně. Pracovní poměr končí dnem doručení okamžitého zrušení.
253
modulu Právní aspekty v podnikání
10.6 Pracovní doba Pracovní doba je doba, v níž je zaměstnanec povinen vykonávat pro zaměstnavatele práci, a doba, v níž je zaměstnanec na pracovišti připraven k výkonu práce podle pokynů zaměstnavatele. Dobou odpočinku je doba, která není pracovní dobou (v této době může zaměstnavatel zaměstnanci přidělovat práci jen výjimečně – pracovní pohotovost, práce přesčas). Pracovní doba je v českém pracovním právu stanovena jako týdenní pracovní doba. Zákoník práce stanoví nejvyšší přípustnou délku pracovní doby na 40 hodin týdně. Výjimky: u zaměstnanců pracujících v podzemí, v třísměnném a nepřetržitém maximálně 37,5 hodiny týdně,
provozu
ve dvousměnném provozu nejvýše 38,75 hodiny týdně. Tato tzv. „normální“ nebo také „úplná“ pracovní doba může být zkrácena kolektivní smlouvou, vnitřním předpisem nebo pracovní smlouvou. O rozvržení týdenní pracovní doby rozhoduje zaměstnavatel. Při pružné pracovní době si zaměstnanec sám volí počátek a konec pracovní doby (tzv. volitelná pracovní doba). Mezi dva úseky volitelné pracovní doby je vložena tzv. základní pracovní doba, po kterou je zaměstnanec povinen být na pracovišti. Celková délka směny nesmí při pružné rozvržení pracovní doby přesáhnout 12 hodin. Průměrná týdenní pracovní doba musí být naplněna ve vyrovnávacím období, které určuje zaměstnavatel.
Začátek a konec pracovní doby a rozvrh pracovních směn stanoví zaměstnavatel. Pracovní dobu téže směny může zaměstnavatel rozdělit na dvě i více částí. Délka směny nesmí přesáhnout 12 hodin. Zaměstnanec je povinen být na začátku pracovní doby již na svém pracovišti a odcházet z něho až po skončení pracovní doby! Konto pracovní doby Jde o jiný způsob nerovnoměrného rozvržení pracovní doby. Konto pracovní doby umožňuje zaměstnavatelům pružně reagovat na měnící se potřebu práce v závislosti na odbytu jejich produkce. Umožňuje, aby ve vyrovnávacím období mohl zaměstnavatel zaměstnanci přidělovat práci v rozsahu, v jakém to odpovídá jeho potřebě. Zaměstnanec je chráněn tím, že je mu vyplácena stála mzda a to i za období, kdy mu práce nebude rozvržena. Tato mzda nesmí být nižší než 85% průměrného výdělku (z předchozích 12 měsíců po sobě jdoucích). Zaměstnavatel je povinen vést účet pracovní doby a účet mzdy zaměstnance. Konto pracovní doby je nutno sjednat v kolektivní smlouvě nebo stanovit vnitřním předpisem.
254
Pracovní právo v řízení podniku
10.6.1 Nepřetržitý odpočinek mezi dvěma směnami Zaměstnavatel je povinen rozvrhnout pracovní dobu tak, aby zaměstnanec měl mezi koncem jedné a počátkem druhé směny nepřetržitý odpočinek po dobu alespoň 12 hodin po sobě jdoucích během 24 hodin. Tento odpočinek může být zkrácen až na 8 hodin zaměstnancům starším 18 let za podmínky, že následující odpočinek bude prodloužen o dobu zkrácení tohoto odpočinku v těchto případech: v nepřetržitých provozech, při práci přesčas, při nerovnoměrně rozložené pracovní době, v zemědělství, ve veřejném stravování, v kulturních zařízeních a při poskytování jiných služeb, v telekomunikacích a poštovních službách, ve zdravotnických zařízeních a zařízeních sociálních služeb, u naléhavých opravných prací, při živelných událostech.
Ženám pracujícím v nepřetržitých provozech však tento odpočinek může být zkrácen pouze na 11 hodin.
10.6.2 Nepřetržitý odpočinek v týdnu Zaměstnavatel je povinen při rozvrhování pracovní doby respektovat, aby zaměstnanec měl nepřetržitý odpočinek v týdnu během každého období sedmi po sobě jdoucích kalendářních dnů v trvání alespoň 35 hodin, u mladistvého minimálně 48 hodin. Pokud to umožňuje provoz zaměstnavatele, stanoví se nepřetržitý odpočinek v týdnu všem zaměstnancům na stejný den a tak, aby do něho spadala neděle. Ve výjimečných případech (§ 90 odst. 2 ZP) - např. při práci ve spojích, v kulturních zařízeních, zařízeních sociální péče, v nepřetržitých provozech, nerovnoměrné pracovní doby apod., může zaměstnavatel rozvrhnout pracovní dobu zaměstnanců starších 18 let tak, že doba nepřetržitého odpočinku v týdnu bude alespoň 24 hodin s tím, že za období dvou týdnů bude délka tohoto odpočinku celkem alespoň 70 hodin. V zemědělství může být dohodnuto poskytnutí nepřetržitého odpočinku tak, že za období tří týdnu bude tento odpočinek činit celkem alespoň 105 hodin, při sezónních pracích za období šesti týdnů 210 hodin.
10.6.3 Evidence pracovní doby Zaměstnavatel je povinen vést evidenci pracovní doby, práce přesčas, pracovní pohotovosti a noční práce u jednotlivých zaměstnanců. Na žádost zaměstnance je zaměstnavatel povinen umožnit mu nahlédnout do evidence pracovní doby.
10.6.4 Práce přesčas 255
modulu Právní aspekty v podnikání
Práce přesčas je práce: konaná zaměstnancem na příkaz zaměstnavatele, nad stanovenou týdenní pracovní dobu, mimo rámec rozvrhu pracovních směn. Práci přesčas může zaměstnavatel zaměstnanci nařídit jen z vážných provozních důvodů. Práci přesčas může zaměstnavatel zaměstnanci nařídit jen v rozsahu 8 hodin týdně a 150 hodin za rok. Další práce přesčas, tj. nad 150 hodin v roce, může být se zaměstnancem dohodnuta. Celkový rozsah práce přesčas (nařízené i dohodnuté) nesmí činit v průměru více než 8 hodin týdně (za období nejvýše 26 týdnů po sobě jdoucích, příp. 52 týdnů po sobě jdoucích, pokud to stanoví kolektivní smlouva). Přesčasová práce nesmí být nařízena mladistvým, těhotným ženám a zaměstnancům, kterým je zkrácená pracovní doba ze zdravotních důvodů bez snížení mzdy. Za práci přesčas náleží zaměstnanci příplatek ke mzdě ve výši minimálně 25% nebo náhradní volno. Pokud náhradní volno nebylo poskytnuto do tří měsíců od výkonu práce, musí být zaměstnanci vyplacena zvýšená mzda.
10.6.5 Pracovní pohotovost Pracovní pohotovost je časový úsek mimo pracovní dobu, kdy zaměstnanec nekoná práci, ale musí být zaměstnavateli k dispozici pro případ potřeby. Na pracovní pohotovosti se musí zaměstnanec se zaměstnavatelem dohodnout. V rámci této dohody pak může zaměstnavatel zaměstnanci pracovní pohotovost nařídit. Za výkon práce v době pracovní pohotovosti náleží zaměstnanci mzda, pokud nedojde k výkonu práce, má zaměstnanec nárok na odměnu nejméně ve výši 10% průměrného výdělku. Pracovní pohotovost, při které k výkonu práce nedojde, se do pracovní doby nezapočítává.
10.6.6 Přestávky v práci Přestávky v práci jsou nejkratší dobou odpočinku, která se poskytuje uprostřed pracovní doby. Přestávky na jídlo a oddech Nejdéle po šesti hodinách nepřetržité práce (mladistvým nejdéle po čtyřech a půl hodinách nepřetržité práce) je zaměstnavatel povinen zaměstnancům poskytnout přestávku na jídlo a oddech v trvání nejméně 30 minut. Tato přestávka se nezapočítává do pracovní doby. Přestávky na jídlo a oddech se neposkytují na začátku a konci pracovní doby. Začátek a konec pracovních přestávek určuje zaměstnavatel. Přestávky na kojení
256
Pracovní právo v řízení podniku
Zaměstnankyni, která kojí své dítě, je zaměstnavatel povinen poskytnout zvláštní přestávky na kojení. Zaměstnankyni přísluší na každé dítě do konce 1 roku jeho věku 2 půlhodinové přestávky na kojení a v dalších 3 měsících 1 půlhodinová přestávka na směnu. Přestávky na kojení se započítávají do pracovní doby a poskytuje se za ně náhrada mzdy ve výši průměrného výdělku.
Bezpečnostní přestávky Bezpečnostní přestávky jsou upraveny zvláštními právními předpisy. Bezpečnostní přestávky se započítávají do pracovní doby a jsou placené. Nejdelší dobou odpočinku je dovolená, která je určena nejen k odpočinku po práci, ale k celkové regeneraci pracovní síly.
10.6.7 Dovolená Zákoník práce rozlišuje několik typů dovolené: dovolená za kalendářní rok nebo jeho poměrnou část, dovolená za odpracované dny, dodatková dovolená.
Dovolená za kalendářní rok nebo jeho poměrnou část Zaměstnanec, který za nepřetržitého trvání pracovního poměru odpracoval u zaměstnavatele alespoň 60 dnů v kalendářním roce, má nárok na dovolenou za příslušný kalendářní rok. Pokud nepracoval po celý kalendářní rok, má nárok pouze na její poměrnou část, a to za každý odpracovaný měsíc na 1/12 dovolené za kalendářní rok. Základní výměra dovolené činí: 4 týdny, 5 týdnů u zaměstnanců zaměstnavatelů, kteří neprovozují podnikatelskou činnost, zaměstnavatelé, kteří provozují podnikatelskou činnost, mohou svým zaměstnancům základní výměru dovolené prodloužit, u pedagogických pracovníků a akademických pracovníků vysokých škol 8 týdnů. Zákoník práce upravuje poskytování dovolené v týdnech. Pro čerpání je pak rozhodující, zda se čerpá po týdnech nebo po dnech. Týdnem dovolené se rozumí sedm po sobě jdoucích kalendářních dnů, bez ohledu na to, kolik z nich je dnů pracovních. Např. jestliže má zaměstnanec nárok na 4 týdny dovolené, znamená to, že při pravidelném pětidenním pracovním týdnu činí jeho nárok 20 pracovních dnů
257
modulu Právní aspekty v podnikání
v kalendářním roce. Jestliže jeho pracovní týden je šestidenní, má nárok na 24 dnů dovolené v kalendářním roce. Dobu čerpání dovolené určuje zaměstnavatel podle plánu dovolených. Zaměstnavatel nesmí určit dobu čerpání dovolené na dobu, kdy je zaměstnanec v pracovní neschopnosti, kdy je povolán k výkonu vojenské služby nebo civilní služby, ani na dobu, po kterou je zaměstnankyně na mateřské nebo rodičovské dovolené a zaměstnanec na rodičovské dovolené. Na dobu ostatních překážek v práci na straně zaměstnance smí zaměstnavatel určit zaměstnanci čerpání dovolené jen na jeho žádost. Po dobu dovolené náleží zaměstnanci náhrada mzdy ve výši průměrného výdělku.
Krácení dovolené Z důvodu neomluvené absence může zaměstnavatel zaměstnanci krátit dovolenou o 1 - 3 dny za každý den neomluvené absence, nebo při omluvené absenci (např. u dlouhodobé pracovní neschopnosti) za prvních 100 neodpracovaných dnů o 1/12 a za každých dalších neodpracovaných 21 dnů o další 1/12. Nekrátí se však z důvodu pracovní neschopnosti způsobené pracovním úrazem nebo nemocí z povolání a z důvodu čerpání mateřské dovolené. Pokud si zaměstnanec nemohl dovolenou vyčerpat v kalendářním roce z naléhavých provozních důvodů nebo proto, že zaměstnavatel neurčil její čerpání, nebo pro překážky v práci je zaměstnavatel povinen určit ji zaměstnanci tak, aby byla vyčerpána nejpozději do konce příštího kalendářního roku. Neurčí-li zaměstnavatel zaměstnanci čerpání dovolené do 30. června příštího kalendářního roku, má právo určit čerpání dovolené též zaměstnanec. Čerpání dovolené je povinen zaměstnavateli sdělit 14 dnů předem. Nevyčerpá-li zaměstnanec dovolenou ani do konce příštího kalendářního roku z důvodu pracovní neschopnosti či čerpání mateřské a rodičovské dovolené, je zaměstnavatel povinen určit čerpání této dovolené po skončení těchto překážek.
U krátkodobých pracovních poměrů vzniká zaměstnancům nárok na dovolenou za odpracované dny. Dovolená za odpracované dny Zaměstnanec, který neodpracoval u zaměstnavatele v kalendářním roce 60 dnů a nevznikl mu tedy nárok na dovolenou za kalendářní rok, má nárok na dovolenou za odpracované dny, a to v délce 1/12 dovolené za kalendářní rok za každých 21 odpracovaných dnů.
Dodatková dovolená Zaměstnanec, který pracuje u téhož zaměstnavatele po celý rok pod zemí při těžbě nerostů nebo ražení tunelů a štol, a zaměstnanec, který koná po celý rok práce zvlášť obtížné nebo zdraví škodlivé, má nárok na dodatkovou dovolenou v délce 1 týdne. Pracuje-li na těchto pracovištích pouze část roku, přísluší mu za každých 21 takto odpracovaných dnů jedna dvanáctina dodatkové dovolené. Za zaměstnance, kteří konají práce zvlášť obtížné nebo zdraví škodlivé, se pro účely dodatkové dovolené považují např. zaměstnanci, kteří trvale pracují ve zdravotnických zařízeních, kde se ošetřují nemocní s nakažlivou formou tuberkulózy, kteří pracují na 258
Pracovní právo v řízení podniku
infekčních odděleních, na pracovištích s infekčními materiály, při přímém ošetřování duševně chorých nebo mentálně postižených, ve zdravotnické službě Vězeňské služby ČR, jsou vystaveni ionizujícímu záření apod. (§ 215 ZP). Dodatková dovolená musí být vždy vyčerpána, nelze za ní poskytnout náhradu mzdy.
10.6.8 Překážky v práci Překážky v práci jsou určité okolnosti, které brání zaměstnanci ve výkonu práce, a proto mu musí být zaměstnavatelem poskytnuto pracovní volno. Překážky mohou nastat jak na straně zaměstnance, tak i na straně zaměstnavatele.
10.6.8.1 Překážky v práci na straně zaměstnavatele Těmito překážkami bývají nejčastěji prostoje (přerušení práce způsobené výpadky energie, poruchou strojního zařízení, vadnými podklady apod.), dále to může být také přerušení práce z důvodu nepříznivých povětrnostních vlivů nebo jiné překážky (odbytové potíže, finanční potíže apod.) - tzv. částečná nezaměstnanost. Zaměstnavatel může v těchto případech převést zaměstnance na jinou vhodnou práci (zaměstnanec s tím však musí souhlasit). Pokud pro ně práci nemá, musí jim poskytnout pracovní volno s náhradou mzdy, a to u prostojů ve výši 80% průměrného výdělku, při přerušení práce způsobené nepříznivými povětrnostními vlivy ve výši 60% průměrného výdělku a u ostatních překážek ve výši 100% průměrného výdělku (pokud v tomto případě ale dojde k dohodě s odbory, lze náhradu mzdy poskytnout v rozsahu 60 % průměrného výdělku, pokud u zaměstnavatele nepůsobí odborová organizace, lze toto stanovit vnitřním předpisem).
10.6.8.2 Překážky v práci na straně zaměstnance Překážky na straně zaměstnance mohou být z obecného zájmu nebo to mohou být důležité osobní překážky.
Překážky z obecného zájmu: výkon veřejných funkcí (např. činnost poslanců, senátorů, členů obecního zastupitelstva, přísedících u soudů apod.), plnění občanských povinností (např. činnost svědka, soudního znalce, poskytnutí první pomoci apod.), jiné úkony z obecného zájmu (např. dárcovství krve, činnost člena horské činnost člena volební komise, činnost vedoucích dětských táborů apod.).
služby,
Osobní překážky
259
modulu Právní aspekty v podnikání
Osobními překážkami v práci jsou překážky uvedené v § 191 zákoníku práce a tzv. další důležité překážky v práci, které stanoví nařízení vlády č. 590/2006 Sb. Překážky podle § 191 ZP jsou: pracovní neschopnost, lázeňská léčba, ošetřování člena rodiny, karanténa, mateřská a rodičovská dovolená, péče o dítě mladší 10 let, které nemůže být v péči dětského výchovného zařízení nebo školy, v jejichž péči jinak je, nebo jestliže osoba, která jinak o dítě pečuje, onemocněla nebo ji byla nařízena karanténa. Podmínky, za kterých náleží zaměstnanci po dobu prvních 21 dnů pracovní neschopnosti či karantény náhrada mzdy, jsou uvedeny v § 192 - § 194 ZP. V ostatních případech je zaměstnanec hmotně zabezpečen podle předpisů o nemocenském pojištění.
Další důležité osobní překážky Další důležité osobní překážky v práci jsou uvedeny v nařízení vlády, kterým se provádí zákoník práce. Tyto překážky jsou s náhradou mzdy nebo v některých případech bez náhrady mzdy. Přehled těchto překážek je v následujícím přehledu.
TABULKA 10.6.8.2
Osobní překážky v práci
DŮLEŽITÉ OSOBNÍ PŘEKÁŽKY V PRÁCI, PŘI NICHŽ SE POSKYTUJE PRACOVNÍ VOLNO
260
Pracovní právo v řízení podniku
s náhradou mzdy vyšetření (ošetření) zaměstnance u lékaře narození dítěte manželce (družce) doprovod rodinného příslušníka k lékaři
doprovod postiženého dítěte do zařízení sociální péče či internátní školy úmrtí manžela, druha či dítěte úmrtí rodiče a sourozence zaměstnance, rodiče a sourozence jeho manžela a manžela sourozence úmrtí prarodiče zaměstnance nebo prarodiče manžela, vnuka nebo osoby, která žila se zaměstnancem v domácnosti pohřeb spolupracovníka zaměstnance, kteří se účastní pohřbu, určuje zaměstnavatel s odbory vlastní svatba svatba dětí bez náhrady mzdy
nezbytně nutná doba, nelze-li vykonat mimo pracovní dobu nezbytně nutná doba k převozu do porodnice a zpět nezbytně nutná doba, max. 1 den, nelze-li vykonat mimo pracovní dobu nezbytně nutná doba, max. ale 6 pracovních dnů v roce 2 dny na přípravu, 1 den na pohřeb 1den na pohřeb + další den, obstarává-li zaměstnanec pohřeb nezbytně nutná doba, max. 1 jeho den + další den obstarává-li zaměstnanec pohřeb nezbytně nutná doba;
1 den na přípravu + 1 den na obřad (pouze 1 den je placený) 1 den na obřad
svatba rodičů stěhování (má-li zaměstnanec vlastní bytové zařízení )
1 den na obřad nezbytně nutná doba, max. 1 den, jde-li o stěhování v rámci téže obce, max. 2 dny, jde-li o stěhování do jiné obce; je-li stěhování v zájmu zaměstnavatele,poskytuje se v uvedené dny náhrada mzdy
nepředvídané zpoždění dopravních prostředků vyhledání nového místa před skončením pracovního poměru
nezbytně nutná doba max. 1 půlden za každý týden výpovědní lhůty byla-li dána výpověď z org. nebo zdravotních důvodů, poskytuje se náhrada mzdy
10.7 Zvláštní pracovní podmínky žen a mladistvých
261
modulu Právní aspekty v podnikání
Poslání žen jako matek a fyziologické zvláštnosti jejich organismu nedovolují, aby ženy byly bez nepříznivých důsledků pro své zdraví a pro zdravý rozvoj dětí zaměstnávány všemi pracemi a za stejných podmínek jako muži. Proto jim zákoník práce poskytuje zvláštní ochranu.
10.7.1 Zvláštní pracovní podmínky žen Zákaz prací Ženy zásadně nesmějí být a ražení tunelů a štol.
zaměstnávany pracemi pod zemí při těžbě nerostů
Těhotné ženy, matky do konce devátého měsíce po porodu a ženy, které kojí, nesmí být zaměstnávány pracemi, které podle lékařského posudku ohrožují jejich těhotenství a mateřství. Ženy nesmí být také zaměstnávány pracemi, které jsou pro ně fyzicky nepřiměřené nebo škodí jejich organismu. Seznam prací zakázaných ženám a těhotným ženám je uveden ve vyhl. č. 288/2003 Sb. Noční práci žen ani těhotných žen zákoník práce nezakazuje. Požádá-li ale těhotná žena nebo žena pečující o dítě do jednoho roku o převedení na denní práci, je zaměstnavatel povinen ji vyhovět. Úprava pracovní doby Pokud těhotná žena nebo žena pečující o dítě do 15 let požádá zaměstnavatele o úpravu nebo zkrácení pracovní doby, je zaměstnavatel povinen její žádosti vyhovět, pokud mu v tom nebrání vážné provozní důvody. Těhotným ženám a ženám pečujícím o dítě do jednoho roku je zakázána práce přesčas. Pracovní cesta a přeložení Těhotná žena a žena pečující o dítě do 8 let (osamělá do 15 let) může být vyslána na pracovní cestu mimo obvod obce svého bydliště nebo pracoviště jen se svým souhlasem. Těhotné ženy a ženy pečující o dítě do jednoho roku mohou být přeloženy do jiného místa výkonu práce jen na vlastní žádost. Ukončení pracovního poměru Zaměstnavatel nemůže okamžitě zrušit pracovní poměr s těhotnou ženou ani se zaměstnankyní po dobu, kdy čerpá mateřskou nebo rodičovskou dovolenou. Může jim však z tohoto důvodu dát výpověď (s výjimkou ženy na mateřské dovolené). V době, kdy je žena těhotná nebo pečuje o dítě mladší tři let, platí pro ni zákaz výpovědi. Výpověď je možné dát pouze z organizačních důvodů (ne však pro nadbytečnost) nebo z důvodu pro okamžité zrušení pracovního poměru. Mateřská dovolená Ženě náleží v souvislosti s porodem a péči o narozené dítě mateřská dovolená po dobu 28 týdnů. Jde-li o osamělou ženu nebo porodila-li zároveň dvě nebo více dětí náleží ji
262
Pracovní právo v řízení podniku
mateřská dovolená v délce 37 týdnů. Po dobu této mateřské dovolené pobírá nemocenské dávky. Po skončení mateřské dovolené může žena požádat zaměstnavatele o rodičovskou dovolenou, která se poskytuje na dobu, o kterou žena požádá, nejdéle však do tří let věku dítěte. Po dobu této rodičovské dovolené pobírá rodičovský příspěvek. Mateřskou dovolenou nastupuje žena zpravidla od počátku šestého týdne před očekávaným dnem porodu, nejdříve však od počátku osmého týdne před tímto dnem. Vrací-li se žena po vyčerpání mateřské dovolené zpět do práce, je zaměstnavatel povinen ji zařadit na stejnou práci a stejné pracoviště. V případě, že se vrací z rodičovské dovolené, nemá již zaměstnavatel povinnost ji zařadit na původní práci a pracoviště, ale musí ji zařadit na místo odpovídající její pracovní smlouvě.
10.7.2 Zvláštní pracovní podmínky mladistvých Pokud zaměstnavatelé zaměstnávají mladistvé zaměstnance, jsou podle zákona povinni vytvářet příznivé podmínky pro všestranný rozvoj jejich tělesných a duševních schopností. Proto také u těchto zaměstnanců stanoví zákoník práce zvláštní úpravu jejich pracovních podmínek. Vznik a zánik pracovního poměru K uzavření pracovní smlouvy je zaměstnavatel povinen vyžádat si souhlas zákonného zástupce. Výpověď daná mladistvému zaměstnanci nebo okamžité zrušení pracovního poměru s mladistvým zaměstnancem ze strany zaměstnavatele musí být dány na vědomí též jeho zákonnému zástupci. Rozvazuje-li pracovní poměr mladistvý zaměstnanec nebo má-li být jeho pracovní poměr ukončen dohodou, je zaměstnavatel povinen vyžádat si vyjádření jeho zákonného zástupce. Zákaz práce Mladiství nesmějí být zaměstnáváni pracemi pod zemí při těžbě nerostů a ražení tunelů a štol. Dále nesmí být zaměstnáváni pracemi, které jsou se zřetelem k jejich anatomickým, fyziologickým a psychickým zvláštnostem nepřiměřené, nebezpečné nebo škodlivé jejich zdraví. Seznam těchto prací je uveden ve vyhl. č. 288/2003 Sb. Zaměstnavatelé nesmějí zaměstnávat mladistvé také pracemi, při nichž jsou vystaveni zvýšenému nebezpečí úrazu nebo při jejichž výkonu by mohli vážně ohrozit bezpečnost a zdraví ostatních zaměstnanců nebo jiných osob. Práce přesčas a práce v noci Zaměstnavatelé nesmí zaměstnávat mladistvé zaměstnance prací přesčas a prací v noci. Výjimečně mohou mladiství starší 16 let konat noční práci nepřesahující jednu hodinu, jestliže je to třeba pro výchovu k povolání a tato noční práce bezprostředně navazuje na denní dobu. Mladiství zaměstnanci nesmí být odměňování úkolovou mzdou. 263
modulu Právní aspekty v podnikání
Lékařská prohlídka Zaměstnavatel je povinen zabezpečit, aby mladiství byli vyšetřeni lékařem před vstupem do pracovního poměru a pak pravidelně podle potřeby, nejméně ale jednou ročně.
SHRNUTÍ KAPITOLY Maximální týdenní pracovní doba v ČR je 40 hodin. O rozvržení pracovní doby rozhoduje zaměstnavatel. Maximální délka směny je 12 hodin. Mezi koncem jedné a počátkem druhé směny musí mít zaměstnanec nepřetržitý odpočinek v délce minimálně 12 hodin. Na konci týdne musí mít zaměstnanec nepřeržitý odpočinek alespoň 35 hodin. Zaměstnavatel může zaměstnanci nařídit práci přesčas v rozsahu max. 8 hodin týdně a 150 hodin ročně. Za práci přesčas má zaměstnanec nárok na příplatek ke mzdě nimimálně ve výši 25% nebo na náhradní volno. Pracovní pohotovost je možné se zaměstnancem dohodnout, nelze ji přikázat. Zaměstnanec má nejpozději po 6 hodinách nepřetržité práce nárok na přestávku na jídlo a oddech v trvání 30 minut. Zaměstnanec, který odpracoval za nepřetržitého trvání pracovního poměru u zaměstnavatele alespoň 60 pracovních dnů, má nárok na dovolenou za kalendářní rok nebo jeho poměrnou část. Základní výměra v podnikatelské sféře je 4 týdny, v nepodnikatelské sféře 5 týdnů. Zaměstnanec, který neodpracoval 60 pracovních dnů, ale odpracoval alespoň 21 pracovních dnů, má nárok na dovolenou za odpracované dny v rozsahu 1/12 dovolené za kalendářní rok . Ženy a mladiství zaměstnanci mají nárok na zvýšenou ochranu v pracovněprávních vztazích. Speciální ustanovení zákoníku práce o zvláštních pracovních podmínkách žen a mladistvých mají přednost před obecnými ustanoveními zákoníku práce.
10.8 Odpovědnost za škodu Zákoník práce vychází ze skutečnosti, že při pracovní činnosti může dojít na straně zaměstnance i zaměstnavatele ke vzniku škody. Klade proto důraz na prevenci, tedy předcházení těmto škodám. Proto zejména v § 278 a § 279 stanoví zaměstnancům i zaměstnavatelům řadu povinností směřujících k předcházení škodám (např. povinnost zaměstnance upozornit zaměstnavatele na hrozící škodu, povinnost zakročit proti hrozící škodě, povinnost oznamovat nevyhovující pracovní podmínky, povinnost 264
Pracovní právo v řízení podniku
zaměstnavatele odstraňovat závady, povinnost zaměstnavatele provádět kontroly, zda jsou řádně plněny pracovní úkoly apod.) Za nesplnění těchto povinností stanoví zákoník práce sankce (např. povinnost zaměstnance podílet se na úhradě škody, pokud nesplnil svoji oznamovací nebo zakročovací povinnost, ačkoliv by tím bylo zabráněno bezprostřednímu vzniku škody a škodu nebylo možno uhradit jinak). O pracovněprávní odpovědnosti za škodu hovoříme pouze v případě, že škoda vznikla při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s nimi. Pokud škoda nevznikla při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s nimi, nastupuje odpovědnost podle občanského zákoníku. TIVITA AKTIVITA 60.8
Úkol k textu
Co je a co není plněním pracovních úkolů a přímá souvislost s nimi stanoví zákoník práce v § 273 a v § 274. V rámci přípravy na cvičení si tuto problematiku nastudujte.
10.8.1 Odpovědnost zaměstnance za škodu Při úpravě odpovědnosti za škodu se projevuje sociálně ochranná funkce zákoníku práce - a to tak, že jinak je upravena odpovědnost zaměstnavatele za škodu způsobenou zaměstnanci (budována na principu objektivní odpovědnosti – odpovědnosti za výsledek) a jinak odpovědnost zaměstnance za škodu způsobenou zaměstnavateli (budována na principu subjektivní odpovědnosti – odpovědnosti za zaviněné jednání). V některých případech je také limitována výše náhrady škody, kterou je povinen hradit zaměstnanec zaměstnavateli za způsobenou škodu. U odpovědnosti zaměstnance i zaměstnavatele za škodu jsou stanoveny případy odpovědnosti obecné a zvláštní. Platí pravidlo, že nejdříve je třeba zkoumat, zda lze aplikovat na daný případ některou z odpovědností zvláštních, pokud to není možné, pak aplikujeme ustanovení o odpovědnosti obecné. U případů zvláštní odpovědnosti zaměstnance za škodu rozlišujeme tzv. odpovědnost zvýšenou a odpovědnost sníženou. Odpovědnost zvýšená – zavinění zaměstnance se předpokládá, zaměstnavatel není povinen zaměstnanci zavinění prokázat, škoda se hradí v plné výši. Odpovědnost snížená – zaměstnavatel je povinen zaměstnanci zavinění prokázat, výše náhrady škody je limitována.
Graf 10.8.1
Odpovědnost zaměstnance za škodu
265
modulu Právní aspekty v podnikání
obecná (§ 250)
Odpovědnost zvláštní odpovědnost za škodu
zvýšená odpovědnost za schodek na hodnotách svěřených k vyúčtování (§ 252- § 254)
snížená odpovědnost za nesplnění povinností k odvrácení škody (§ 251)
odpovědnost za ztrátu svěřených věcí (§ 255 - § 256)
10.8.1.1 Obecná odpovědnost zaměstnance za škodu Jedná se o odpovědnost subjektivní. Zaměstnavatel je povinen zaměstnanci prokázat, že škodu zavinil. Zavinění může být ve formě nedbalosti nebo úmyslu. Forma zavinění má vliv na výši náhrady škody, kterou je zaměstnanec povinen zaměstnavateli uhradit. Pokud byla škoda způsobená z nedbalosti, hradí zaměstnanec škodu maximálně do výše 4,5 násobku svého průměrného platu. Pokud byla škoda způsobená v opilosti nebo pod vlivem jiných omamných látek, hradí se v plné výši, hradí se ale pouze škoda skutečná. Pokud byla škoda způsobena úmyslně, hradí se v plné výši a hradí se škoda skutečná i ušlý zisk. O výši náhrady škody rozhoduje zaměstnavatel. Zaměstnavatel je povinen výši náhrady škody projednat se zaměstnancem a uzavřít s ním písemnou dohodu o výši a způsobu úhrady škody. Bez této písemné dohody nemůže zaměstnavatel provádět zaměstnanci srážky ze mzdy k úhradě škody. Pokud se na výši náhrady škody nedohodnou, rozhodne o výši náhrady škody soud. Škoda se hradí v penězích, pokud nebyla uhrazena uvedením do původního stavu.
10.8.1.2 Případy zvláštní odpovědnosti zaměstnance za škodu Odpovědnost za schodek na hodnotách svěřených k vyúčtování Tento druh odpovědnosti se vztahuje na takové hodnoty jako jsou hotovost, ceniny, zboží, zásoby materiálů, tedy hodnoty určené k oběhu nebo obratu, se kterými zaměstnanec má možnost nakládat a má možnost zajistit jejich ochranu. Základní podmínkou vzniku této odpovědnosti je uzavření písemné dohody o hmotné odpovědnosti. Tuto dohodu může uzavřít pouze zaměstnanec starší 18 let, jinak je dohoda neplatná. Další podmínkou vzniku této odpovědnosti je vznik škody ve
266
Pracovní právo v řízení podniku
formě schodku na hodnotách svěřených k vyúčtování, tj. rozdílu mezi skutečným stavem hodnot zjištěným inventarizací a stavem podle účetních dokladů. Zavinění zaměstnance se u této odpovědnosti předpokládá, zaměstnavatel není povinen zavinění prokazovat. Zaměstnanec se však této odpovědnosti zprostí, pokud prokáže, že schodek nezavinil (např. prokáže, že se do objektu někdo vloupal a zboží odcizil, že zboží ukradl jiný zaměstnanec, že zaměstnavatele upozorňoval, že nemá možnost svěřené hodnoty řádně uschovat a zaměstnavatel nereagoval apod.) Hradí se vždy škoda skutečná a hradí se v plné výši! Společná hmotná odpovědnost Pokud za schodek odpovídá několik zaměstnanců na základě společné hmotné odpovědnosti, určí se jejich podíly podle poměru hrubých výdělků za tzv. rozhodné období (tj. od počátku měsíce, ve kterém byla provedena předchozí inventura, do konce měsíce předcházejícího zjištění schodku). Pro určení těchto podílů se výdělek vedoucího a jeho zástupce započítává ve dvojnásobné výši. Podíl takto určené náhrady škody nesmí u jednotlivého zaměstnance přesáhnout částku rovnající se jeho průměrnému měsíčnímu výdělku. Neuhradí-li se v důsledku tohoto omezení celá škoda, uhradí zbytek vedoucí a jeho zástupce podle poměrů svých hrubých výdělků.
AKTIVITA 70.8.1.2
Úkol k textu
Předpokladem úspěšného uplatnění náhrady škody vzniklé na hodnotách svěřených k vyúčtování je provedení inventarizace. Kdy je zaměstnavatel povinen tuto inventarizaci provést, stanoví § 254 ZP. V rámci samostudia si tuto problematiku nastudujte. Zamyslete se nad situací, ke které v praxi dochází, kdy zaměstnavatel v rozporu se zákoníkem práce tuto inventarizaci neprovede (např. při odchodu zaměstnance, nebo při převedení zaměstnance na jiné pracoviště) a schodek bude zjištěn až po odchodu zaměstnance z pracoviště. Má tato skutečnost vliv na případnou náhradu škody?
Odpovědnost za ztrátu svěřených věcí Tento druh odpovědnosti se vztahuje na případy, kdy zaměstnanec převzal od zaměstnavatele na základě písemné dohody o odpovědnosti za ztrátu svěřené věci nástroje, ochranné pracovní prostředky nebo jiné prostředky, které potřebuje ke své práci. U svěřených věcí jejichž hodnota převyšuje 50.000,-Kč je tato dohoda povinná. Dohoda o odpovědnosti za ztrátu svěřených věcí může být uzavřená nejdříve v den, kdy zaměstnanec dosáhne věku 18 let. Pokud dojde ke ztrátě těchto věcí, zaměstnanec musí uhradit ztrátu v plné výši. Pokud by však svěřenou věc pouze poškodil, odpovídal by podle ustanovení o obecné odpovědnosti za škodu (§ 250 ZP) a škodu by hradil maximálně do výše 4,5 násobku průměrného platu.
267
modulu Právní aspekty v podnikání
Odpovědnost zaměstnance za ztrátu svěřených věcí předpokládá, že jde o věc, kterou používá výlučně zaměstnanec a má možnost zabezpečit jeji ochranu. Pokud svěřenou věc používá více zaměstnanců, nemůže zaměstnanec za jeji ztrátu odpovídat podle tohoto druhu odpovědnosti. Zaměstnanec může od této dohody odstoupit, pokud mu zaměstnavatel nevytvořil podmínky k zajištění ochrany svěřených věcí proti jejich ztrátě.
10.8.2 Odpovědnost zaměstnavatele za škodu Graf 10.8.2
Odpovědnost zaměstnavatele za škodu obecná (§ 265)
Odpovědnost zaměstnavatele
za pracovní úrazy a nemoci z povolání (§ 366 a násled.) zvláštní
za škodu na odložených věcech (§ 267) při odvrácení škody (§ 266)
10.8.2.1 Obecná odpovědnost zaměstnavatele za škodu Zaměstnavatel odpovídá zaměstnanci za škodu, která mu vznikla při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s nimi, a také za škodu, kterou mu způsobili jiní zaměstnanci při plnění úkolů zaměstnavatele. Zaměstnavatel je povinen uhradit škodu skutečnou v plné výši, a to v penězích, pokud nebyla uhrazena uvedením do původního stavu.
10.8.2.2 Případy zvláštní odpovědnosti zaměstnavatele za škodu Odpovědnost za pracovní úrazy a nemoci z povolání Speciálním druhem odpovědnosti zaměstnavatele za škodu je odpovědnost za pracovní úrazy a nemoci z povolání. Úrazem je porucha zdraví způsobená náhlým, násilným, krátkodobým a neočekávaným působením zevních vlivů působících nezávisle na vůli poškozeného. Pracovní úraz je úraz, který zaměstnanec utrpěl při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s nimi. Jako pracovní se považuje i úraz, který zaměstnanec utrpěl pro plnění pracovních úkolů. Pracovním úrazem není úraz, který zaměstnanec utrpěl cestou do zaměstnání a ze zaměstnání.
268
Pracovní právo v řízení podniku
Za pracovní úraz odpovídá zaměstnavatel, u kterého je zaměstnanec v pracovním poměru. Nemocemi z povolání jsou nemoci uvedené v seznamu nemocí z povolání, pokud u zaměstnance vznikly za podmínek tam uvedených. Seznam nemocí z povolání je přílohou nařízení vlády č. 290/1995 Sb., kterým se provádí zákon o důchodovém pojištění. Za nemoc z povolání odpovídá zaměstnavatel, u kterého zaměstnanec naposledy pracoval za podmínek, za kterých tato nemoc vzniká. Zaměstnavatel odpovídá za pracovní úrazy a nemoci z povolání i v případě, že dodržel všechny své povinnosti. Odpovídá za škodu objektivně, bez ohledu na zavinění. Své odpovědnosti se může zprostit zcela nebo částečně pouze v případě, pokud prokáže, že škoda byla způsobena jedině zaviněním poškozeného zaměstnance nebo že zavinění poškozeného zaměstnance bylo jednou z příčin úrazu nebo nemoci z povolání (§ 367 ZP). Zaměstnavatel se nemůže odpovědnosti zprostit zcela ani zčásti, pokud zaměstnanec utrpěl pracovní úraz při odvráceni škody, která hrozila zaměstnavateli, nebo nebezpečí přímo hrozící životu nebo zdraví, pokud zaměstnanec tento stav sám úmyslně nevyvolal. AKTIVITA 80.8.2.2
Úkol k textu
Prostudujte si § 367 ZP a zjistěte, z jakých důvodů se může zaměstnavatel zcela nebo zčásti zprostit odpovědnosti za pracovní úrazy a nemoci z povolání.
Náhrada škody Zaměstnavatel je povinen v rozsahu, v jakém za škodu na zdraví odpovídá, poskytnout zaměstnanci náhradu na: účelně vynaložené náklady na léčení, bolestné a ztížení společenského uplatnění, věcnou škodu, ztrátu na výdělku.
V případě smrti zaměstnance je povinen navíc uhradit: náhradu přiměřených nákladů spojených s pohřbem, jednorázové odškodnění pozůstalým (každé nezaopatřené dítě nejméně 240 000 Kč, pozůstalý manžel nejméně 240 000 Kč, případně i rodiče 240 000 Kč, pokud žili se zemřelým ve společné domácnosti), náhradu nákladů na výživu pozůstalých (50% průměrného výdělku zaměstnance, pokud výživu poskytoval 1 osobě, 80% průměrného výdělku, pokud výživu poskytoval více osobám; od těchto částek se odečte důchod přiznaný pozůstalým). Zaměstnavatel vede knihu úrazů, ve které eviduje všechny úrazy, i když jimi nebyla způsobená pracovní neschopnost nebo byla způsobená pracovní neschopnost nepřesahující 3 kalendářní dny.
269
modulu Právní aspekty v podnikání
Zaměstnavatel vyhotovuje záznamy a vede dokumentaci o všech pracovních úrazech, jejichž následkem došlo ke zranění zaměstnance s pracovní neschopností delší než 3 kalendářní dny nebo k úmrtí zaměstnance. Záznam o úrazu musí být sepsán do 5 pracovních dnů od ohlášení úrazu. Zaměstnavatel je povinen: ohlásit pracovní úraz stanoveným orgánům a institucím zaslat jim záznam o úrazu, přijímat opatření proti opakování pracovních úrazů.
Způsob evidence, hlášení a zasílání záznamů o úrazu, vzor záznamu o úrazu a okruh orgánů a institucí, kterým se ohlašuje pracovní úraz a zasílá záznam o úrazu, stanoví nařízení vlády č. 201/2010 Sb., o způsobu evidence úrazů, hlášení a zasílání záznamů o úrazu. Zaměstnavatel, který zaměstnal prvního zaměstnance, je ze zákona pojištěn proti pracovním úrazům a nemocem z povolání. Pojištění vede Česká pojišťovna a Kooperativa. Podmínky a sazby zákonného pojištění odpovědnosti zaměstnavatele za škodu při pracovním úrazu a nemoci z povolání stanoví vyhláška č. 125/1993 Sb.
Odpovědnost za škodu na odložených věcech Zaměstnavatel je povinen zajistit zaměstnancům bezpečnou úschovu svršků a osobních předmětů, které obvykle s sebou nosí do práce, a také obvyklých dopravních prostředků, pokud je zaměstnanci používají k cestě do práce a zpět. Za škodu na těchto věcech odpovídá zaměstnavatel podle zákoníku práce pouze v případě, že se jedná o věci, které si u něj odložili zaměstnanci při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s nimi, a to na místě k tomu určeném nebo na místě obvyklém. Pokud jde o rozsah náhrady škody, odlišují se věci, které se běžně do práce nosí a za které zaměstnavatel odpovídá v plné výši, a věci, které se běžně nenosí (větší částky peněz, klenoty a jiné cennosti), u kterých odpovídá pouze do částky 10 000 Kč. Byla-li ale škoda způsobena jiným zaměstnancem zaměstnavatele nebo převzal-li zaměstnavatel tyto věci do zvláštní úschovy, hradí zaměstnavatel škodu bez omezení. Za obvyklé dopravní prostředky jsou považována kola, motocykly nebo např. lyže v horských oblastech, ne ale osobní automobily! Nárok na náhradu škody musí zaměstnanec uplatnit do 15 dnů ode dne, kdy se o škodě dozvěděl, jinak nárok na náhradu škody zaniká.
Odpovědnost při odvrácení škody Zaměstnanec je povinen zakročit, pokud zaměstnavateli hrozí škoda. Při této činnosti však sám může škodu utrpět. Proto zákoník práce v § 266 stanoví, že pokud zaměstnanec odvracel škodu, která hrozila zaměstnavateli, kterou sám úmyslně
270
Pracovní právo v řízení podniku
nevyvolal, a počínal si přitom přiměřeně, má nárok na náhradu věcné škody a účelně vynaložených nákladů. Pokud při odvrácení škody utrpěl i škodu na zdraví, postupuje se podle ustanovení o odpovědnosti za pracovní úrazy. Této odpovědnosti se zaměstnavatel nemůže ani částečně zprostit!
SHRNUTÍ KAPITOLY Pracovněprávní odpovědnost za škodu se uplatní pouze v případě, že škoda vznikla při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s nimi. Vznikla-li škoda mimo plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s nimi, uplatní se odpovědnost podle občanského zákoníku. Při úpravě odpovědnosti za škodu se uplatňuje sociálně ochranná funkce zákoníku práce. Zákoník práce zde více chrání zaměstnance. Odpovědnost zaměstnanců je budována na principu subjektivní odpovědnosti. V některých případech je výše náhrady škody limitována. Odpovědnost zaměstnavatele je odpovědnosti objektivní, zaměstnavatel odpovídá zaměstnanci za škodu bez ohledu na zavinění. Škodu je povinen hradit v plné výši.
10.9 Zákon o zaměstnanosti Pracovní právo upravuje také vztahy vznikající při realizaci práva na zaměstnání. Základním právním předpisem v oblasti zaměstnanosti je zákon č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, v platném znění.
10.9.1 Zprostředkování zaměstnání Každá fyzická osoba nepodnikatel, která chce pracovat a o práci se uchází, má právo na zaměstnání v pracovněprávním vztahu a právo na zprostředkování zaměstnání. Zprostředkování zaměstnání je činnost zaměřená na vyhledávání, evidenci a nabídku vhodného zaměstnaní. Součásti je i činnost informační a poradenská v oblasti pracovních příležitostí. Vhodné zaměstnání je zaměstnání, které: ● zakládá povinnost odvádět pojistné na důchodové pojištění a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti, ● jehož délka pracovní doby činí nejméně 80% stanovené týdenní pracovní doby, ● je sjednáno na dobu neurčitou nebo na dobu určitou delší než 3 měsíce,
271
modulu Právní aspekty v podnikání
● odpovídá zdravotnímu stavu uchazeče a pokud možno i jeho kvalifikaci, schopnostem, možnostem ubytování, dopravní dosažitelnosti, délce praxe (FO je povinna sdělit úřadu práce údaje o svých zdravotních omezeních). Zařazení a vedení v evidenci nebrání: ● práce vykonávaná v pracovním poměru na kratší než poloviční úvazek, pokud měsíční mzda nepřesáhne polovinu minimální mzdy, ● práce na základě dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr, pokud průměrná měsíční odměna nepřesáhne polovinu minimální mzdy. Uchazečem o zaměstnání se nelze stát v době: ● pracovní neschopnosti, ● výkonu trestu odnětí svobody, ● vazby, ● mateřské dovolené, ● kdy je uznán invalidní ve třetím stupni. Podmínkou zařazení do evidence je písemná žádost o zprostředkování zaměstnání (pokud žadatel požádá o zařazení do 3 dnů od ukončení pracovního poměru, studia, podnikání, zařadí se do evidence ode dne následujícícho po skončení zaměstnání či ostatních činností). Povinnosti uchazeče: ● sdělit ÚP veškeré údaje nutné pro zprostředkování zaměstnání, ● veškeré údaje požadovaným způsobem doložit (zápočtový list, výuční list, maturitní vysvědčení, diplom apod.) ● hlásit úřadu práce veškeré změny, které nastaly v rozhodných skutečnostech (do 8 dnů), ● požadovaným způsobem s ÚP spolupracovat (vyvinout potřebnou součinnost- dostavit se na výzvu, ucházet se o zaměstnání apod.). Ukončení vedení v evidenci: ● nástupem do zaměstnání (písemné oznámení), ● podáním písemné žádosti o ukončení vedení v evidenci, ● nástupem výkonu trestu, ● úmrtím uchazeče. Vyřazení z evidence: ● nastoupí do zaměstnání, ● je ve vazbě po dobu delší než 6 měsíců, ● zruší souhlas se zpracováním osobních údajů, ● vykonává nelegální práci, nebo uchazeč bez vážného důvodu: ● odmítne nastoupit do vhodného zaměstnání, ● odmítne nastoupit na dohodnutou rekvalifikaci, neúčastní se rekvalifikačního kursu v potřebném rozsahu, neplní studijní povinnosti, nepodrobí se závěrečnému ověření znalostí, ● odmítne se podrobit vyšetření svého zdravotního stavu, ● maří součinnost ÚP (neplní povinnosti vůči ÚP, neprojedná ve stanovené lhůtě doporučené zaměstnání, nedostaví se na ÚP ve stanoveném termínu bez vážného důvodu, jiným jednáním zmaří nástup do zaměstnání). odmítne nabídku vykonávat veřejnou službu. 272
Pracovní právo v řízení podniku
Uchazeč může být opětovně zařazen do evidence až po uplynutí 6 měsíců.
Vážné důvody, pro které je možno odmítnout zaměstnání: ● osobní péče o dítě ve věku do 4 let, ● nezbytná osobní péče o dlouhodobě těžce zdravotně postižené dítě ve věku do 18 let, ● nezbytné osobní péče o převážně nebo úplně bezmocnou osobu starší 80 let, pokud jde o osobu blízkou nebo pokud žijí ve společné domácnosti, ● docházka dítěte do předškolního zařízení, ● povinná školní docházka dítěte, ● místo výkonu nebo povaha zaměstnání druhého manžela, ● zdravotní důvody, které brání výkonu zaměstnání, ● jiné vážné osobní důvody (etické, mravní, náboženské, které uchazeč doloží). Zvýšená péče při zprostředkování zaměstnání se poskytuje uchazečům o zaměstnání, kteří ji pro svůj zdravotní stav, věk, péči o dítě či z jiných vážných důvodů potřebují. Jsou to zejména: ● FO se zdravotním postižením, ● FO do 20 let, ● absolventi VŠ po dobu 2 let po ukončení studia, ● těhotné, kojící ženy a matky do 9 měsíce po porodu, ● FO pečující o dítě do 15 let, ● FO starší 50 let ● FO, které jsou vedeny v evidenci déle než 5 měsíců, ● FO společensky nepřizpůsobené, ze sociokulturně znevýhodněného prostředí, ● FO po ukončení výkonu trestu odnětí svobody nebo po propuštění z výkonu ochranného opatření zabezpečovací detence. Evidence volných pracovních míst Úřad práce ČR prostřednictvím svých krajských poboček vede celostátní evidenci volných pracovních míst. Od 1. 1. 2012 zaměstnavatel již není povinen hlásit úřadu práce volná pracovní místa.
10.9.2 Rekvalifikace Rekvalifikací rozumíme změnu kvalifikace (uchazeč získá předpoklady pro výkon nového povolání). Rekvalifikaci provádí pouze akreditovaná zařízení, která mají akreditované vzdělávací programy. Rekvalifikace se provádí na základě písemné smlouvy mezi úřadem práce a uchazečem. Po dobu rekvalifikace má uchazeč nárok na podporu v nezaměstnanost ve výši 60% průměrného měsíčního čistého výdělku a to po celou dobu rekvalifikace. Doba rekvalifikace není zákonem omezená.
10.9.3 Podpora v nezaměstnanosti Nárok na podporu v nezaměstnanosti mají osoby, které splní následující podmínky: ● uchazeč v předcházejících 2 letech před zařazením do evidence odpracoval alespoň 12 měsíců, 273
modulu Právní aspekty v podnikání
● požádal úřad práce o poskytnutí podpory, ● ke dni přiznání podpory není poživatelem starobního důchodu. Do odpracované doby se započítává i tzv. náhradní doba zaměstnání: ● doba pobírání invalidního důchodu pro invaliditu třetího stupně, ● výkon vojenské, civilní služby, ● osobní péče o dítě do 4 let věku dítěte osobní péče o fyzickou osobu, která se považuje za osobu závislou na pomoci jené osoby ve stupni závislosti IV, III, II., výkonu dlouhodobé dobrovolnické služby, pokud rozsah práce překročil v průměru 20 hodin týdně, ● osobní péče o fyzickou osobu mladší 10 let, která je považována za osobu závislou na pomoci jiné osoby ve stupni závislosti I (lehká závislost), ● doba přípravy k práci osoby se zdravotním postižením. Podpůrčí doba je doba, po kterou je poskytována podpora v nezaměstnanosti: 5 měsíců do 50 let věku, 8 měsíců od 50 do 55 let věku, 11 měsíců nad 55 let věku. Rozhodující je věk ke dni podání žádosti. Výše podpory se stanoví se procentní sazbou z průměrného měsíčního čistého výdělku z posledního zaměstnání: ● 65 % - první 2 měsíce podpůrčí doby, ● 50 % - další dva měsíce podpůrčí doby, 45 % - po zbývající podpůrčí dobu ● 60 % - po dobu rekvalifikace. Pokud uchazeč ukončil poslední zaměstnání sám nebo dohodou se zaměstnavatelem bez vážného důvodu, činí procentní výměra pouze 45% průměrného výdělku. Maximální výše podpory: 0,58 násobek průměrné mzdy v NH za první až třetí čtvrtletí kalendářního roku předcházejícího kalendářnímu roku, ve kterém byla podána žádost. Maximální výše podpory při rekvalifikaci činí 0,65 násobek průměrné mzdy v NH za první až třetí čtvrtletí předcházejícího kalendářního roku. Uchazečům, u kterých nelze stanovit průměrný měsíční čistý výdělek, se výše podpory stanoví ve výši: ● 0,15 násobek průměrné mzdy v NH za první až třetí čtvrtletí předchozího kal. roku po první 2 měsíce podpůrčí doby, ● 0,12 násobek po další dva měsíce podpůrčí doby, ● 0,11 násobek po dobu zbytku podpůrčí doby, 0,14 násobek po dobu rekvalifikace. Uchazeči, kterému bylo z posledního zaměstnání vyplaceno odstupné, odchodné nebo odbytné, se podpora v nezaměstnanosti poskytne až po uplynutí doby, která se určí podle násobků průměrného výdělku, ze kterých byla odvozena minimální výše odstupného, odbytného nebo odchodného.
274
Pracovní právo v řízení podniku
Podpora se neposkytuje: po dobu poskytování dávek nemocenského pojištění, po dobu vazby, po dobu poskytování starobního důchodu. Nárok na podporu zaniká: ● uplynutím podpůrčí doby, ● ukončením vedení v evidenci uchazečů, ● vyřazením z evidence uchazečů.
Uchazeč, kterému v posledních dvou letech před zařazením do evidence neuplynula celá podpůrčí doba a po uplynutí části podpůrčí doby nastoupil do zaměstnání a pracoval alespoň 3 měsíce, má nárok na podporu po celou podpůrčí dobu. Pokud neodpracoval 3 měsíce, má nárok na podporu po zbývající část podpůrčí doby. Uchazeč, kterému v posledních dvou letech před zařazením do evidence uchazečů uplynula celá podpůrčí doba, má nárok na podporu, pokud po uplynutí této podpůrčí doby odpracoval alespoň 6 měsíců (současně však musí být splněna podmínka celkové doby předchozího zaměstnání). KONTROLNÍ OTÁZKY Na základě jakých skutečností může vzniknout pracovní poměr? Charakterizujte podstatné a nepodstatné náležitosti pracovní smlouvy. Za jakých podmínek je možné zaměstnance převést na jinou práci nebo přeložit do jiného místa výkonu práce? Charakterizujte jednotlivé způsoby ukončení pracovního poměru. Vymezte rozdíl a zaměstnavatelem.
mezi
výpovědi
danou
zaměstnancem
Uveďte délku výpovědní lhůty a od kdy běží. Co je ochranná lhůta? Kdy má zaměstnanec nárok na odstupné? Jaké nároky má zaměstnanec při neplatném rozvázání pracovního poměru? Kdo rozhoduje o rozvržení pracovní doby a jaká pravidla musí při rozvržení respektovat? Co je to práce přesčas a za jakých podmínek může být zaměstnancům nařízena? Co je to pracovní pohotovost? Které přestávky v práci upravuje ZP a v jakém rozsahu musí být poskytnuty? Co jsou to překážky v práci?
275
modulu Právní aspekty v podnikání
Jaké základní druhy dovolené upravuje zákoník práce? Uveďte podmínky, za kterých vzniká nárok na jednotlivé druhy dovolené. Uveďte důvody, pro které by bylo možno dovolenou krátit. Jaké zvláštní pracovní podmínky musí zaměstnavatel respektovat, pokud zaměstnává ženy a mladistvé? Co rozumíme plněním pracovním úkolů a přímou souvislostí s nimi? Jaké jsou za škodu?
předpoklady
vzniku
obecné
odpovědnosti
zaměstnance
Jak je limitována výše náhrady škody u obecné odpovědnosti zaměstnance za škodu? Co je předpokladem vzniku odpovědnosti za schodek na hodnotách svěřených k vyúčtování? Jaká je výše náhrady škody u odpovědnosti za schodek a jakým způsobem se náhrada škody rozděluje mezi zaměstnance u společné hmotné odpovědnosti? Jaké jsou předpoklady vzniku odpovědnosti za ztrátu svěřeného předmětu a v jaké výši se hradí škoda? Co je to pracovní úraz a nemoc z povolání? Kdy se zaměstnavatel může zprostit odpovědnosti za pracovní úrazy? Uveďte, co na zdraví.
je
povinen zaměstnavatel hradit u škody
způsobené
Za jakých podmínek a v jaké výši odpovídá zaměstnavatel za škodu na odložených věcech? Vymezte rozdíl mezi subjektivní a objektivní odpovědnosti za škodu. Co upravuje zákon o zaměstnanosti? Kdo a za jakách podmínek se může stat uchazečem o zaměstnání? Co je to vhodné zaměstnání? Uveďte vážné důvody, pro které je možné odmítnout nastoupit do vhodného zaměstnání. Kdo má nárok nárok na podporu v nezaměstnanosti? Co je to podpůrčí doba? Po jakou dobu a v jaké výši se vyplácí podpora v nezaměstnanosti?
276
Pracovní právo v řízení podniku
STUDIJNÍ LITERATURA 1. Bělina, M.: Pracovní právo. Praha: C.H.BECK, 2010. ISBN: 978-80-7400-186-4. 2. Janků, M. a kol.: Základy práva pro posluchače neprávnických fakult. 3. přepr. a dopl. vydání. Praha ,C.H.Beck, 2008. ISBN 978-80-7400-078-2 3. Neščáková,l.: Pracovní právo pro neprávníky. Praha. Grada, 2012. ISBN 97880-247-4091-1. 4. Tomancová,J. a kol.: Základy práva (nejen) pro školy. Brno. Albert,2007. ISBN 80-7326-110-3. 5. Zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, v platném znění 6. Zákon č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, v platném znění
277
modulu Právní aspekty v podnikání
11 Bezpečnost a ochrana zdraví při práci a její právní úprava ÚVOD Obecně platí, že každé pracovní prostředí a výkon pracovních činností je rizikovější než běžné domácí prostředí. Každý zaměstnavatel je proto povinen předcházet ohrožení života a zdraví při práci a v důsledku toho musí zajistit bezpečnost a ochranu zdraví při práci nejen svým zaměstnancům, ale i všem fyzickým osobám, které se s jeho vědomím zdržují na jeho pracovišti. Za plnění úkolů BOZP zaměstnavatele odpovídají vedoucí zaměstnanci na všech stupních řízení v rozsahu svých funkcí. Plnění těchto úkolů je nedílnou součásti jejich pracovních povinností. Proto je důležité se s těmito základními povinnostmi seznámit. Cílem této kapitoly není podat ucelený přehled problematiky BEOZP, protože to není vzhledem k omezenému rozsahu studijní opory možné, ale poskytnout základní podstatné informace o této problematice a návod, kde případné podrobnější informace získat.
CÍLE KAPITOLY Po prostudování této kapitoly a vypracování úkolů budete UMĚT: Charakterizovat BEOZP Znát právní a ostatní předpisy k zajištění BEOZP Znát základní povinnosti zaměstnavatele a práva a povinnosti zaměstnanců na úseku BEOZP a požární ochrany Charakterizovat rizika práce, jejich vyhledávání a prevenci Znát základní povinnosti v oblasti požární ochrany
Po prostudování této kapitoly a vypracování úkolů ZÍSKÁTE: Informace o základních povinnostech zaměstnavatele na úseku BEOZP a požární ochrany. Informace o požadavcích na pracovní prostředí, na poskytování OOPP, mycích, čistících a desinfekčních prostředků, na poskytování ochranných nápojů, o požadavcích na závodní preventivní péči, školení zaměstnanců. Přehled o platné právní úpravě zajištění BEOZP. Teoretické poznatky a praktické zkušenosti s tvorbou vnitřních předpisů zaměstnavatele na úseku BEOZP a požární ochrany. Informace o kontrolní činnosti zaměstnavatele, odborů a státních orgánů na
278
Bezpečnost a ochrana zdraví při práci a její právní úprava
úseku BEOZP.
Po prostudování této kapitoly a vypracování úkolů BUDETE SCHOPNI: Řídit pracovní proces takovým způsobem, aby jste v co nejvyšší míře eliminovali rizika Vyhledávat a vyhodnocovat rizika Přijímat opatření k odstranění rizik Vytvořit vnitřní směrnici na úseku BEOZP
11.1 Vymezení pojmu bezpečnost a ochrana zdraví při práci Bezpečnosti a ochranou zdraví při práci (dále jen BEOZP) rozumíme soubor opatření (technických, organizačních, výchovných), která při správné aplikaci nebo realizaci vytvoří podmínky k tomu, aby se pravděpodobnost ohrožení nebo poškození lidského zdraví snížila na minimum. BEOZP není tvořena jen dvěma základními částmi – bezpečností práce (technická bezpečnost, prevence velkých průmyslových havárií apod.) a ochranou zdraví při práci (hygiena práce, pracovní prostředí, ergonomie apod.), ale nově i celou řadou dalších drobnějších oblastí, která tvoří tzv. sociální ochranu (vztahy na pracovišti, estetická úprava pracovišť apod.), protože současné pojetí BEOZP usiluje i o omezení všech negativních aspektů souvisejících s prací, včetně stresu, šikany, obtěžování, nerovného zacházení apod.
11.2 Právní a ostatní předpisy k zajištění BEOZP Zákoník práce v § 349 uvádí, že právními a ostatními předpisy k zajištění BEOZP jsou předpisy na ochranu života a zdraví, předpisy hygienické a protiepidemické, technické předpisy, technické dokumenty a technické normy, stavební předpisy, dopravní předpisy, předpisy o požární ochraně, předpisy o zacházení s hořlavinami, výbušninami, zbraněmi, radioaktivními látkami, chemickými látkami a chemickými přípravky a jinými látkami škodlivými zdraví, pokud upravují otázky týkající se ochrany života a zdraví. Oblast BEOZP je upravena v celé řadě právních předpisů (zhruba 80) a ostatních předpisů, proto jsou zde uvedeny pouze ty základní. Základními právními předpisy v oblasti BEOZP jsou: Zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, v platném znění Zákon č. 309/2006 Sb., zákon o zajištění dalších podmínek bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, v platném znění Zákon č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví, v platném znění Zákon č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, v platném znění
279
modulu Právní aspekty v podnikání
Zákon č. 133/1985 Sb., o požární ochraně, v platném znění Zákon č. 239/2000 Sb., o integrovaném záchranném systému, v platném znění Zákon č. 356/2003 Sb., o chemických látkách a chemických přípravcích, v platném znění Zákon č. 59/2006 Sb., o prevenci závažných havárií způsobených vybranými nebezpečnými chemickými látkami nebo chemickými přípravky, v platném znění Zákon č. 22/1997 Sb., o technických požadavcích na výrobky, v platném znění Zákon č. 102/2001 Sb., o obecné bezpečnosti výrobků, v platném znění Zákon č. 185/2011 Sb., o odpadech, v platném znění NV č. 21/2003 Sb., kterým se stanoví technické požadavky na osobní ochranné pracovní prostředky NV č. 361/2007 Sb., kterým se stanoví podmínky ochrany zdraví při práci NV č. 101/2005 Sb., o podrobnějších požadavcích na pracoviště a pracovní prostředí NV č. 378/2001 Sb., kterým se stanoví bližší požadavky na bezpečný provoz a používání strojů, technických zařízení, přístrojů a nářadí Zákon č. 240/2000 Sb., o krizovém řízení, v platném znění Zákon č. 174/1968 Sb., o státním odborném dozoru Zákon č. 251/2005 Sb., o inspekci práce
11.2.1Technické normy České technické normy (ČSN) nejsou obecně závazné, jsou však platné. V technické normě jsou uvedená kvalifikovaná doporučení (návody) a jejich dodržování je v obecné rovině dobrovolné. Ustanovení české technické normy nebo celá norma se stává právně závaznou (vynutitelnou) na základě různých skutečností: odkazem na technické normy v právních předpisech (obecně závazné), smluvním ujednáním dvou či více subjektů (platí pouze pro tyto subjekty), rozhodnutím správního orgánu na základě zmocnění uvedeného v zákoně, vnitřním předpisem zaměstnavatele (závazné pro zaměstnance firmy).37
11.3 Odpovědnost za bezpečnost a ochranu zdraví při práci Zaměstnavatel je povinen předcházet ohrožení života a zdraví při práci a v důsledku toho musí zajistit bezpečnost a ochranu zdraví při práci nejen svým zaměstnancům, ale i všem fyzickým osobám, které se s jeho vědomím zdržují na jeho pracovištích. 37
Neugebauer,T.: Bezpečnost a ochrana zdraví při práci v kostce. Wolters Kluwer. Praha. 2010. ISBN978-80-7357-556-4. Str. 225-226.
280
Bezpečnost a ochrana zdraví při práci a její právní úprava
V rámci zajištění těchto povinností zaměstnavatel sleduje a vyhodnocuje případná rizika, která by mohla ohrožovat tyto fyzické osoby a přijímat příslušná opatření vedoucí k jejich minimalizaci, odstranění či předcházení těchto rizik. 38
ZAPAMATUJTE SI Náklady spojené se zajišťováním bezpečnosti a ochrany zdraví při práci je povinen hradit zaměstnavatel. Tyto náklady nelze přímo či nepřímo přenášet na zaměstnance.
Za plnění požadavků BEOZP je vždy odpovědný příslušný vedoucí zaměstnanec, a to i v případě, je-li u zaměstnavatele ustanovena odborně způsobilá osoba k prevenci rizik. Tato odborně způsobilá osoba k prevenci rizik je odpovědna za plnění svých povinností vůči zaměstnavateli, ne za plnění úkolů BEOZP ve firmě. Pokud např. odborně způsobilá osoba prokazatelně zaměstnavatele informovala o neplnění některého požadavku BEOZP, ten nesjedná nápravu a v důsledku nesplnění tohoto opatření dojde např. ke smrtelnému pracovnímu úrazu, je za tento úraz primárně odpovědný vedoucí zaměstnanec pracoviště (pokud vyšetřováním úrazu není zjištěna odpovědnost jiné osoby). Odborně způsobilá osoba k prevenci rizik je pouze poradním, metodickým a kontrolním orgánem statutárního orgánu. Tzn., radí a pomáhá statutárnímu orgánu vytvořit systém řízení BEOZP ve firmě včetně zpracování příslušné dokumentace, poskytuje poradenskou činnost jednotlivým vedoucím zaměstnancům při zajišťování úkolů BEOZP, metodicky je řídí, provádí jejich školení a kontroluje činnost především vedoucích zaměstnanců, zda jsou naplňovány požadavky BEOZP. Zjistí-li v rámci své kontrolní činnosti nějaké nedostatky nebo závady, může pouze navrhovat potřebná opatření k jejich odstranění a tato opatření se stávají závaznými až po schválení statutárním orgánem nebo jiným, k tomu pověřeným vedoucím zaměstnancem.39 Má-li zaměstnavatel méně než 26 zaměstnanců a má potřebné znalosti, může tyto úkoly zajišťovat sám. To znamená, že není povinen zajistit si odborně způsobilou osobu k prevenci rizik (dříve bezpečnostní technik). O tom, které znalosti jsou potřebné, není nikde stanoveno, rozhoduje o tom v podstatě zaměstnavatel. Má-li zaměstnavatel 26 až 500 zaměstnanců a je-li odborně způsobilý, může tyto úkoly zajišťovat sám. Musí tedy splňovat kvalifikační požadavky na odbornou způsobilost k plnění úkolů v prevenci rizik. Těmito požadavky jsou: alespoň střední vzdělání s maturitou, odborná praxe v BEOZP v délce alespoň 3 let nebo 1 roku, pokud ukončil vysokoškolské vzdělání v oblasti BEOZP,
38
Neščáková,l.: Pracovní právo pro neprávníky.Praha.Grada,2012. ISBN 978-80247-4091-1. Str. 192. 39 Neugebauer,T.: Bezpečnost a ochrana zdraví při práci v kostce. Wolters Kluwer. Praha. 2010. ISBN978-80-7357-556-4. Str. 33. 281
modulu Právní aspekty v podnikání
úspěšné vykonání zkoušky z odborné způsobilosti u akreditované společnosti (zkouška platí po dobu 5 let). Není-li zaměstnavatel odborně způsobilý, nebo zaměstnává více jak 500 zaměstnanců, musí mít zajištěnu odborně způsobilou osobu k prevenci rizik. Zaměstnavatel je povinen ze zákona zajistit dostatečný počet odborně způsobilých osob (přesný počet není právními předpisy stanoven). Je-li potřeba vice než 2 osoby, musí určit, kdo bude provádět koordinaci jejich činnosti.40 Další osobou, kterou je povinen si zajistit každý zaměstnavatel, který zaměstnává alespoň jednoho zaměstnance, je lékař, který tomuto zaměstnavateli bude zajišťovat závodní preventivní péči. Pod závodní preventivní péči spadají nejen preventivní lékařské prohlídky zaměstnanců, ale take kontroly pracovišť zaměstnavatele z hlediska ochrany zdraví, zjišťování vlivů práce a pracovních podmínek na člověka (prevence před nemocemi z povolání a pracovními úrazy), odborná poradní činnost lékaře zaměstnavateli v otázkách ochrany a podpory zdraví, sociální pohody zaměstnanců, včetně školení o poskytování první pomoci. Lékař, zajišťující závodní preventivní péči, by se měl podílet i na zpracování kategorizace prací.41
Kategorizace prací Podle kritérií uvedených ve vyhlášce č. 432/2003 Sb., kterou se stanoví podmínky pro zařazování prací do kategorií, se posuzované práce zařazují do jedné ze čtyř kategorií. Práce zařazená do třetí a čtvrté kategorie je automaticky rizikovou prací. Mezi rizikovou práci může být zahrnuta i práce zařazená do druhé kategorie, pokud tak rozhodne orgán ochrany veřejného zdraví (krajská hygienická stanice), kterému musí zaměstnavatel oznámit práce, které zařadil do druhé kategorie. Ostatní práce jsou automaticky zařazeny do 1. kategorie. S výkonem rizikové práce je spojená celá řada povinností, včetně vedení evidence o jejím výkonu.42 Problematiku rizikových prací řeší zákon č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví, v § 39 (rizikové práce) a v § 40 (evidence rizikových prací).
11.4 Všeobecné preventivní zásady Pokud zaměstnavatel přijímá či provádí technická a organizační opatření k prevenci rizik, je povinen vycházet ze všeobecných preventivních zásad, které zákoník práce definuje v § 102, odst.5 jako: omezování vzniku rizik, odstraňování rizik u zdroje jejich původu, 40
Neugebauer,T.: Bezpečnost a ochrana zdraví při práci v kostce. Wolters Kluwer. Praha. 2010. ISBN978-80-7357-556-4. Str. 37-38. 41 Neugebauer,T.: Bezpečnost a ochrana zdraví při práci v kostce. Wolters Kluwer. Praha. 2010. ISBN978-80-7357-556-4. Str. 47. 42 Neugebauer,T.: Bezpečnost a ochrana zdraví při práci v kostce. Wolters Kluwer. Praha. 2010. ISBN978-80-7357-556-4. Str. 55.
282
Bezpečnost a ochrana zdraví při práci a její právní úprava
přizpůsobování pracovních podmínek potřebám zaměstnanců, s cílem omezit působení negativních vlivů práce na jejich zdraví, nahrazování fyzicky namáhavých prací novými technologickými a pracovními postupy, nahrazování nebezpečných technologií méně rizikovými, nahrazování nebezpečných výrobních a pracovních prostředků méně rizikovými, nahrazování nebezpečných surovin a materialů méně rizikovými, omezování počtu zaměstnanců, kteří jsou vystaveni působení rizikových faktorů pracovních podmínek překračujících nejvyšší hygienické limity a dalších rizik na nejnižší nutný počet, přednostní uplatňování prostředků kolektivní ochrany před riziky oproti uplatňování prostředků individuální ochrany, provádění opatření k minimalizaci úniku škodlivin ze strojů a zařízení, udílení vhodných pokynů k zajištění BEOZP. Zaměstnavatel je take povinen určit obsah a četnost školení zaměstnanců v oblasti BEOZP a také způsob ověřování znalostí zaměstnanců a vedení dokumentace o provedených školeních. 43
11.5 Poskytování OOPP, mycích, čistících a desinfekčních prostředků a ochranných nápojů Pokud zaměstnavatel nemůže odstranit rizika prostředky kolektivní ochrany nebo opatřeními v oblasti organizace práce, je povinen v souladu s § 104 ZP vybavit zaměstnance osobními ochrannými pracovními prostředky (tzv. OOPP). Za OOPP se považují ochranné prostředky, které chrání zaměstnance před riziky, neohrožují jejich zdraví, nebrání při výkonu práce a splňují požadavky stanovené nařízením vlády č. 21/2203 Sb., kterým se stanoví technické požadavky na OOPP. OOPP se přidělují na základě vnitřního předpisu zaměstnavatele. Postup pro zpracování vnitřního předpisu pro přidělování osobních ochranných pracovních prostředků stanoví nařízení vlády č. 459/2001 Sb., kterým se stanoví rozsah a bližší podmínky poskytování OOPP, mycích, čistících a desinfekčních prostředků. Jednotlivým zaměstnancům jsou přidělovány OOPP podle pracovní činnosti, kterou mají vykonávat. Poskytnuté OOPP musí být vzájemně slučitelné, musí vyhovovat individuálním požadavkům zaměstnance a po celou dobu užívání musí být účinné proti vyskytujícím se rizikům. Zaměstnavatel je povinen udržovat OOPP po celou dobu jejich životnosti v použitelném stavu, tzn. zajišťovat jejich údržbu, čištění, praní apod. Pokud během
43
Neščáková,l.: Pracovní právo pro neprávníky.Praha.Grada,2012. ISBN 97880-247-4091-1. Str. 192
283
modulu Právní aspekty v podnikání
stanovené doby životnosti ztratí OOPP ochranné vlastnosti, musí být přidělen nový OOPP. Poskytování OOPP nelze nahradit finančním plněním. Pokud zaměstnanec pracuje v prostředí, kde dochází při práci k nadměrnému znečištění nebo opotřebení oděvu nebo obuvi, má nárok na pracovní oděv či obuv. Zaměstnavatel je povinen bezplatně poskytovat zaměstnancům také mycí, čistící a desinfekční prostředky. I tyto prostředky jsou poskytovány podle vnitřního předpisu zaměstnavatele na základě zhodnocení rozsahu znečištění zaměstnanců při práci nebo jejich ohrožení dráždivými látkami. K předcházení vzniku a šíření infekčních onemocnění se poskytují desinfekční prostředky nebo ochranné masti. Doporučené měsíční množství mycích a čistících prostředků a ručníků v závislosti na míře znečištění stanoví příloha č. 4 výše uvedeného nařízení vlády č. 459/2001 Sb. Poskytování ochranných nápojů řeší § 8 nařízení vlády č. 361/2007 Sb., kterým se stanoví podmínky ochrany zdraví při práci. Nápoje se poskytují bezplatně podle zaměstnavatelem zpracovaného seznamu na základě hodnocení tepelné zátěže. Slouží k ochraně zdraví před účinky zátěže teplem nebo chladem.
11.6 Základní povinnosti zaměstnavatele Vedle povinností uvedených v předchozích podkapitolách, jsou další základní povinnosti zaměstnavatele v oblasti BEOZP uvedeny v § 103 zákoníku práce. Zaměstnavatel je povinen: nepřipustit, aby zaměstnanec vykonával zakázané práce a práce, jejichž náročnost by neodpovídala jeho schopnostem a zdravotní způsobilosti (seznam zakázaných prací je uveden v § 8 zákona č.309/2006 Sb., pro mladistvé zaměstnance, ženy, těhotné a kojící ženy ještě pak dále ve vyhl. č. 288/2003 Sb.), informovat zaměstnance o tom, do jaké kategorie byla zařazena jimi vykonávaná práce, zajistit, aby práce v případech stanovených zvláštním právním předpisem vykonávali pouze zaměstnanci, kteří mají platný zdravotní průkaz, kteří se podrobili zvláštnímu očkování nebo mají doklad o odolnosti vůči nákaze, sdělit zaměstnancům, které zařízení závodní preventivní péče jim poskytuje závodní preventivní péči a jakým druhům očkování a jakým preventivním prohlídkám a vyšetřením souvisejícím s výkonem práce jsou povinni se podrobit, umožnit jim podrobit se těmto očkováním, prohlídkám, vyšetřením, nahradit zaměstnancům, kteří se podrobili povinným očkováním, prohlídkám a vyšetřením případnou ztrátu na výdělku, zajistit zaměstnancům dostatečné a přiměřené informace a pokyny o BEOZP, zejména formou seznámeni s riziky a s opatřeními k odstranění těchto rizik, která se dotýkají jejich práce, zajistit, aby zaměstnanci jiného zaměstnavatele (vykonávající práce na jeho pracovištích) obdrželi před jejich zahájením vhodné a přiměřené informace k zajištění BEOZP a přijatých opatřeních ke zdolávání požárů, poskytnutí první pomoci a evakuace v případě mimořádných událostí, 284
Bezpečnost a ochrana zdraví při práci a její právní úprava
těhotné zaměstnankyně a zaměstnankyně, které kojí, a matky do konce 9 měsíce po porodu seznámit s riziky a jejich možnými účinky na těhotenství, kojení a ochranu jejich zdraví a učinit potřebná opatření, včetně opatření, která se týkají snížení rizika jejich psychické a fyzické zátěže spojené s vykonávanou prací po celou dobu, kdy je to nutné k ochraně jejich bezpečnosti. Je také povinen těmto zaměstnankyním přizpůsobovat prostory pro jejich odpočinek (prostory pro těhotné a kojící zaměstnankyně musí umožňovat odpočinek vleže § 55, odst. 4 nařízení vlády č. 361/2007 Sb., kterým se stanoví podmínky ochrany zdraví při práci), umožnit zaměstnanci nahlížet do evidence, která je o něm v souvislosti s BEOZP vedena, zajistit zaměstnanci poskytnutí první pomoci, nepoužívat takový způsob odměňování prací, při kterých jsou zaměstnanci vystaveni zvýšenému nebezpečí újmy na zdraví a jehož použití by vedlo při zvyšování pracovních výsledků k ohrožení bezpečnosti a zdraví zaměstnanců, zajistit dodržování zákazu kouření na pracovištích (a to na všech pracovištích, kde to v § 8 stanoví zákon č. 379/2005 Sb., o opatřeních k ochraně před škodami způsobenými tabákovými výrobky, alkoholem a jinými návykovými látkami), zajistit zaměstnancům školení o právních a jiných předpisech k zajištění BEOZP, které se týkají jimi vykonávané práce, a soustavně vyžadovat a kontrolovat jejich dodržování. Školení je povinen zaměstnavatel zajistit při nástupu do práce, při změně druhu práce, pracovního zařazení, při zavedení nové technologie či změně pracovních postupů, pro zaměstnance, který je osobou se zdravotním postižením, zajišťovat na svůj náklad potřebnou úpravu pracovních podmínek, pracovišť, zřízení chráněných pracovních mist, zaškolení nebo zaučení a zvyšování jejich kvalifikace. Zákoník práce ukládá zaměstnavatelům obecně povinnost vytvářet zaměstnancům takové pracovní podmínky, které jim umožní bezpečný výkon práce. Mezi tato opatření lze zařadit i povinnost zlepšovat a udržovat sociální zařízení pro zaměstnance, zlepšovat úroveň pracovního prostředí (vhodná estetická úprava pracovišť) k dosažení pracovní pohody. Požadavky na pracovní prostředí z hlediska ochrany zdraví při práci (hygieny práce, pracovní prostředí, ergonomie) jsou stanoveny především v nařízení vlády č. 361/2007 Sb., kterým se stanoví podmínky ochrany zdraví zaměstnanců při práci, v platném znění. Povinnosti zaměstnavatele při zajištění BEOZP při provozování technických zařízení jsou upravena především zákonem č. 309/2006 Sb., o zajištění dalších podmínek bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, zákonem č. 22/1997 Sb., o technických požadavcích na výrobky, zákonem. č. 102/2001 Sb., o obecné bezpečnosti výrobků.
11.7 Práva a povinnosti zaměstnanců Práva a povinnosti při zajišťování BEOZP má nejen zaměstnavatel, ale i zaměstnanec. Práva a povinnosti zaměstnance při zajištění BEOZP jsou upravena v § 106 ZP:
285
modulu Právní aspekty v podnikání
zaměstnanec má právo na zajištění BEOZP, na informace o rizicích jeho práce, na informace o opatřeních na ochranu před jejich působením. Tyto informace musí být pro zaměstnance srozumitelné (zaměstnavatel by si měl ověřit, zda je zaměstnanec správně pochopil), zaměstnanec je oprávněn odmítnout výkon práce, o níž má důvodně za to, že bezprostředně a závažným způsobem ohrožuje jeho život nebo zdraví, popřípadě život nebo zdraví jiných fyzických osob (takové odmítnutí nelze posuzovat jako nesplnění pracovních povinností), zaměstnanec má právo a povinnost podílet se na vytváření bezpečného a zdraví neohrožujícího pracovního prostředí, a to zejména uplatňováním stanovených a zaměstnavatelem přijatých opatření a svou účastí na řešení otázek BEOZP, každý zaměstnanec je povinen dbát podle svých možností o svou vlastní bezpečnost, o své zdraví i o bezpečnost a zdraví fyzických osob, kterých se bezprostředně dotýká jeho jednání, případně opomenutí při práci. Znalost základních povinností k zajištění BEOZP je nedílnou a trvalou součásti kvalifikačních předpokladů zaměstnance.
Zaměstnanec je povinen: účastnit se školení zaměřených na BEOZP včetně ověření svých znalostí, podrobit se preventivním prohlídkám, vyšetřením nebo očkováním stanoveným zvláštním právním předpisem, dodržovat právní a ostatní předpisy a pokyny zaměstnavatele k zajištění BEOZP, s nimiž byl řádně seznámen, a řídit se zásadami bezpečného chování na pracovišti a informacemi zaměstnavatele, dodržovat při práci stanovené pracovní postupy, používat stanovené pracovní prostředky, dopravní prostředky, OOPP a ochranná zařízení a svévolně je neměnit a nevyřazovat z provozu, nepožívat alkoholické nápoje a nezneužívat jiné návykové látky na pracovištích zaměstnavatele a v pracovní době i mimo tato pracoviště, nevstupovat pod jejich vlivem na pracoviště a nekouřit na pracovištích a v jiných prostorách, kde jsou účinkům kouření vystaveni take nekuřáci. Zákaz požívání alkoholických nápojů se nevztahuje na zaměstnance, kteří pracují v nepříznivých mikroklimatických podmínkách, pokud požívají pivo se sníženým obsahem alkoholu, a na zaměstnance, u nichž požívání těchto nápojů je součástí plnění pracovních úkolů nebo je s plněním těchto úkolů obvykle spojeno, oznamovat nadřízenému vedoucímu zaměstnanci nedostatky a závady na pracovištích, které ohrožují nebo by bezprostředně mohly ohrozit bezpečnost nebo zdraví zaměstnanců při práci, zejména hrozící vznik mimořádné události, závady nebo poruchy technických zařízení a ochranných systémů určených k jejich zamezení, podílet se podle svých možností na odstraňování zjištěných nedostatků,
286
Bezpečnost a ochrana zdraví při práci a její právní úprava
bezodkladně oznamovat svému nadřízenému vedoucímu zaměstnanci svůj pracovní úraz, pokud mu to jeho zdravotní stav dovolí, a pracovní úraz jiného zaměstnance, popříp. úraz jiné fyzické osoby, jehož byl svědkem, spolupracovat při objasňování příčin pracovního úrazu, podrobit se na pokyn oprávněného vedoucího zaměstnance (písemně určeného zaměstnavatelem) zjištění, zda není pod vlivem alkoholu nebo jiných návykových látek.
11.8 Kontrolní orgány Provádění a zajištění požadavků BEOZP stanovených právními předpisy, jakož i požadavků na zajištění BEOZP, které si stanovil sám zaměstnavatel, je kontrolováno několika subjekty – orgány inspekce práce, orgány ochrany veřejného zdraví (krajské hygienické stanice), odborovými orgány. Zákonem č. 251/2005 Sb., o inspekci práce, byl zřízen Státní úřad inspekce práce se sídlem v Opavě a většinou vždy pro dva kraje jeden oblastní inspektorát práce, které nahradily dřívější inspektoráty bezpečnosti práce.44 Oblastní inspektoráty práce (OIP) se zabývají porušováním povinností vyplývajících z uzavřeného pracovního poměru, tedy i porušováním povinností z oblasti bezpečnosti práce. Kontrolují zajištění bezpečnosti práce, včetně bezpečnosti provozu technických zařízení a vyhrazených technických zařízení. Oblastní inspektoráty práce mají právo uložit zaměstnavatelům opatření k odstranění zjištěných nedostatků, kontrolovat plnění těchto opatření, případně uložit pokuty až do výše 2 milionu korun. Mohou také rozhodnout o zákazu používání objektů, pracovišť, výrobních prostředků a zařízení, pracovních nebo technologických postupů, látek a materialů, které bezprostředně ohrožují zdraví a život zaměstnanců. 45 Orgány ochrany veřejného zdraví kontrolují zajištění ochrany zdraví při práci (kategorizace prací, výkon rizikové práce, zajištění závodní preventivní péče apod.).Za porušení povinností mohou uložit zaměstnavateli pokutu až do výše 2 milionu korun, pokud dojde v důsledku nesplnění nebo porušení těchto povinností k poškození zdraví nebo hrozbě epidemie, lze uložit pokutu až do výše 3 milionu korun. 46 Zákoník práce v § 321 stanoví, že odborové organizace dbají o dodržování zákoníku práce a dalších právních předpisů o BEOZP. K tomu je v § 322 zmocňuje vykonávat u jednotlivých zaměstnavatelů kontroly nad stavem BEOZP. Zaměstnavatel je povinen odborové organizaci provedení těchto kontrol umožnit. Odborové orgány však již nemají právo ukládat pokuty, zakázat práci v noci či práci přesčas, která ohrožuje zdraví a bezpečnost zaměstnanců, či závazným pokynem požadovat odstranění závad. Mohou
44
Neugebauer,T.: Bezpečnost a ochrana zdraví při práci v kostce. Wolters Kluwer. Praha. 2010. ISBN978-80-7357-556-4. Str. 187. 45 Neugebauer,T.: Bezpečnost a ochrana zdraví při práci v kostce. Wolters Kluwer. Praha. 2010. ISBN978-80-7357-556-4. Str. 189. 46 Neugebauer,T.: Bezpečnost a ochrana zdraví při práci v kostce. Wolters Kluwer. Praha. 2010. ISBN978-80-7357-556-4. Str. 194. 287
modulu Právní aspekty v podnikání
pouze na tyto skutečnosti upozornit státní kontrolní organ (OIP), který na jejich podnět provede kontrolu.47
AKTIVITA 11.1
Úkol k textu
Zamyslete se nad otázkou, jakými prostředky může zaměstnavatel postihovat zaměstnance za nedodržování požadavků BEOZP.
11.9 Vnitřní předpisy na úseku BEOZP Se základními vnitřními předpisy na úseku BEOZP budete seznámeni v následující kapitole.
KONTROLNÍ OTÁZKY Vymezte pojem bezpečnost a ochrana zdraví při práci. Uveďte základní právní předpisy v oblasti BEOZP. Vymezte vztah technických a právních norem. Kdo je odpovědný za zajištění BEOZP? Kdo je povinen hradit náklady na zajištění BEOZP? Co je to kategorizace prací? Co jsou to osobní ochranné pracovní pomůcky? Uveďte základní povinnosti zaměstnavatelů na úseku BEOZP, Uveďte základní práva zaměstnanců na úseku BEOZP. Uveďte základní povinnosti zaměstnanců na úseku BEOZP. Kdo má právo kontrolovat dodržování pravidel BEOZP?
SHRNUTÍ KAPITOLY Zaměstnavatel je povinen předcházet ohrožení života a zdraví při práci a v důsledku toho musí zajistit bezpečnost a ochranu zdraví při práci nejen svým zaměstnancům, ale i všem fyzickým osobám, které se s jeho vědomím 47
Neugebauer,T.: Bezpečnost a ochrana zdraví při práci v kostce. Wolters Kluwer. Praha. 2010. ISBN978-80-7357-556-4. Str. 198.
288
Bezpečnost a ochrana zdraví při práci a její právní úprava
zdržují na jeho pracovištích. V rámci zajištění těchto povinností zaměstnavatel sleduje a vyhodnocuje případná rizika, která by mohla ohrožovat tyto fyzické osoby a přijímat příslušná opatření vedoucí k jejich minimalizaci, odstranění či předcházení. Náklady spojené se zajišťováním bezpečnosti a ochrany zdraví při práci je povinen hradit zaměstnavatel. Tyto náklady nelze přímo či nepřímo přenášet na zaměstnance. Za plnění požadavků BEOZP je vždy odpovědný příslušný vedoucí zaměstnanec. Zaměstnavatel provádí kontrolu úrovně BEOZP zejména v oblasti stavu výrobních a pracovních prostředků, vybavení pracovišť a úrovně rizikových faktorů pracovních podmínek. Zaměstnavatel je povinen určit obsah, četnost školení v oblasti BEOZP a způsob ověřování znalostí zaměstnanců v oblasti BEOZP. Pokud zaměstnavatel nemůže rizika práce odstranit prostředky kolektivní ochrany nebo opatřeními v oblasti organizace práce, je povinen zaměstnance vybavit osobními ochrannými pracovními pomůckami. Podle míry znečištění kůže či oděvu je zaměstnavatel povinen poskytovat zaměstnancům mycí, čistící a desinfekční prostředky. Pokud zaměstnanec pracuje na pracovištích s nevyhovujícími mikroklimatickými podmínkami, je zaměstnavatel povinen poskytovat zaměstnancům i ochranné nápoje. Poskytování OOPP nesmí zaměstnavatel nahrazovat finančním plněním. Zaměstnanec má právo odmítnout výkon práce, pokud se domnívá, že závažným způsobem ohrožuje jeho život nebo zdraví. Zaměstnavatel je povinen organizovat minimálně jednou v roce prověrky bezpečnosti a ochrany zdraví při práci na všech svých pracovištích.
STUDIJNÍ LITERATURA 1. Neugebauer,T.: Bezpečnost a ochrana zdraví při práci v kostce. Wolters Kluwer. Praha. 2010. ISBN978-80-7357-556-4. 2. Neščáková, l.: Pracovní právo pro neprávníky. Grada. Praha.2011. ISBN: 978-80247-4091-1. 3. Zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, v platném znění
289
modulu Právní aspekty v podnikání
12 Vnitřní firemní předpisy ÚVOD Vnitřní předpisy jsou nedílnou součásti organizace závislé práce a řízení pracovního procesu. Obecně závazné právní předpisy stanoví základní rámec úpravy pracovněprávních vztahů a úkolem zaměstnavatele je prostřednictvím vnitřních předpisů pružně reagovat na specifické podmínky konkrétní firmy. Význam vnitřních předpisů vzrostl po přijetí nového zákoníku práce účinného od 1. 1. 2007, který je postaven na zásadě “co není zakázáno, je dovoleno”. V kapitole 10 a 11 jste se seznámili se základními právy a povinnostmi, které pro zaměstnance a zaměstnavatele vyplývají z pracovněprávních vztahů. Tato práva a povinnosti mohou být při splnění zákonných podmínek do určité míry upravena odchylně od úpravy zákoníku práce. K odchylné úpravě může dojít smlouvou či vnitřním předpisem. K úpravě povinností zaměstnance však může dojít pouze smlouvou mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem. Cílem této kapitoly je seznámit Vás s právní úpravou vydávání vnitřních předpisů, jejich významem pro řízení pracovního procesu a obsahovými náležitostmi nejtypičtějších vnitřních předpisů zaměstnavatele. S praktickými vzory těchto předpisů pak budete seznámeni v rámci cvičení. CÍLE KAPITOLY Po prostudování této kapitoly a vypracování úkolů budete UMĚT: Charakterizovat vnitřní předpisy a jejich význam pro chod a řízení firmy. Orientovat se v právní úpravě vydávání vnitřních předpisů. Znát metodiku tvorby vnitřního předpisu. Charakterizovat základní vnitřní předpisy. Po prostudování této kapitoly a vypracování úkolů ZÍSKÁTE: Základní orientaci v problematice vnitřních předpisů. Informace o tvorbě a závaznosti vnitřních předpisů. Po prostudování této kapitoly a vypracování úkolů BUDETE SCHOPNI: Posoudit možnost a vhodnost vytvoření konkrétního vnitřního předpisu. Vytvořit vnitřní předpis podle podmínek konkrétní firmy.
290
Vnitřní firemní předpisy
12.1 Právní úprava vydávání vnitřních předpisů Zákoník práce, který vychází ze zásady “co není zakázáno, je dovoleno”, předpokládá, že účastníci pracovněprávních vztahů si vzájemná práva a povinnosti mohou upravit odchylně od zákoníku práce, a to buď kolektivní smlouvou, individuální smlouvou (např. pracovní smlouvou) mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem nebo vnitřním předpisem. Mohou si takto stanovit např. delší dovolenou, vyšší odstupné, větší rozsah překážek v práci apod. Pokud však je v zákoníku práce uvedeno, že odchylnou úpravu lze např. sjednat pouze kolektivní smlouvou, odchylnou úpravu nelze provést ani vnitřním předpisem ani individuální smlouvou, ale jen touto kolektivní smlouvou (např. § 83 odst.3 ZP). Je však důležité zdůraznit , že k úpravě povinností zaměstnance může dojít pouze smlouvou mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem. Kolektivní smlouva, pracovní řád ani jiný vnitřní předpis nemůže uložit zaměstnanci jiné povinnosti než ty, které mu vyplývají ze zákoníku práce nebo z jiných právních předpisů (§ 4b, odst. 2 ZP).
Vnitřní předpisy podle § 305 zákoníku práce Podle ustanovení § 305 odst. 1 zákoníku práce může zaměstnavatel vydat vnitřní předpis a upravit v něm mzdová nebo platová práva a ostatní práva v pracovněprávních vztazích (např. zvýšení odstupného, prodloužení dovolené, zkrácení pracovní doby bez snížení mzdy apod.) , z nichž je oprávněn zaměstnanec.
Ostatní vnitřní předpisy Od vnitřních předpisů, které jsou v režimu § 305 ZP musíme odlišit vnitřní předpisy ostatní (např. pracovní řád), ve kterém lze v souladu s právními předpisy blíže rozvádět jednotlivá ustanovení zákoníku práce podle konkrétních podmínek zaměstnavatele a dále také různé vnitřní předpisy organizační povahy (např. organizační řád, spisový řád, skartační řád apod.), různé vnitřní směrnice (např. vnitřní účetní předpisy apod.), které nejsou v režimu § 305 zákoníku práce. Vnitřní předpis se vydává zpravidla na dobu určitou, nejméně na dobu 1 roku. Vnitřní předpis týkající se odměňování může být vydán i na dobu kratší než 1 rok. Vnitřní předpis je závazný pro zaměstnavatele a všechny jeho zaměstnance. Vnitřní předpis nabývá účinnosti dnem, který je v něm stanoven, nejdříve však dnem, kdy byl u zaměstnavatele vyhlášen. Vnitřní předpis musí být vydán písemně, nesmí být v rozporu s obecně závaznými právními předpisy, nesmí být vydán se zpětnou účinností, jinak je neplatný. Zaměstnavatel má možnost, nikoliv povinnost, vydat vnitřní předpis!
12.1.1 Podstata a význam vnitřních předpisů Vnitřní předpisy jsou písemné normativní právní akty. Neřeší určitou konkrétní situaci a problém ve vztahu k určitým účastníkům, ale něco normují, regulují, tedy stanoví obecně závazná pravidla pro blíže neurčený počet případů stejného druhu. Vnitřní předpis vydává statutární orgán. Vnitřní předpisy jsou právně závazné, pokud mezi
291
modulu Právní aspekty v podnikání
jejich vydavatelem a adresátem existuje vztah nadřízenosti a podřízenosti. Vydávající je povinen prokazatelně seznámit zaměstnance s jejich obsahem. K vydávání vnitřních předpisů vedou nejčastěji tyto důvody: jeho vydání vyžaduje právní předpis, je vydáván k provedení právního předpisu, je vydáván z vlastní vůle příslušného vedoucího zaměstnance na základě vnitřní potřeby, kdy je nutno vymezit v určitých oblastech činností své vlastní postupy, pravidla, organizaci práce, system řízení podřízených zaměstnanců apod.
12.1.2 Zásady a metodika tvorby vnitřních předpisů Při tvorbě vnitropodnikových předpisů je potřeba respektovat, že tyto předpisy musí být v souladu s platným právním řádem.
Metodika tvorby vnitřních předpisů Vnitřní předpis by měl obsahovat tyto obsahové náležitosti: 1. identifikační údaje zaměstnavatele (firma, sídlo), 2. identifikační údaje týkající se vnitřního předpisu (druhové označení, číslo, název), 3. úvodní ustanovení, 4. vlastní text předpisu, 5. přechodná a závěrečná ustanovení, 6. podpis oprávněného, 7. seznam příloh.
Druhovým označením rozumíme: řád (organizační, pracovní, mzdový, prémiový, spisový, skartační apod.), směrnice, pokyn, příkaz, rozhodnutí apod.
Pro další rozlišení se jednotlivé předpisy pořadově číslují nebo kódově označují, aby bylo možné rozpoznat, které problematiky se týkají.48 48
Jakubka, J.: Interní předpisy zaměstnavatele v pracovněprávních vztazích. 2. vydání. ASPI. Praha, 2008. ISBN 80-7357-122-6, str.17.
292
Vnitřní firemní předpisy
Uvodní ustanovení by mělo obsahovat odkazy na další předpisy, k jejichž provedení je tento vnitřní předpis vydáván. Vlastní text se u rozsáhlejších vnitřních předpisů rozděluje do ucelených částí, např. na: obecná ustanovení (obsahují zásady a výklad pojmů), speciální ustanovení (obsahují konkrétní část, která je tématicky členěná) společná ustanovení (obsahují ustanovení společná pro všechny tématicky členěné části). Přechodná ustanovení nejsou často užívaná. Používají se pouze v případech, kdy je nutné řešit dočasně platné vztahy a úkoly pro dobu zavedení nového předpisu (pro přechod ze starého na nový předpis). Do závěrečných ustanovení patří: závaznost vnitřního předpisu pro určité pracovní úseky či zaměstnance, platnost a účinnost vnitřního předpisu, zrušovací ustanovení, odpovědnost za kontrolu, ustanovení o přílohách. V závěrečných ustanoveních je potřeba uvést, pro koho je tento vnitřní předpis závazný, zda pro všechny zaměstnance, popřípadě pouze pro určitý okruh zaměstnanců, určitý organizační útvar apod.).
V praxi se často zaměňují pojmy platnost a účinnost vnitřního předpisu. Vnitřní předpis nabývá platnosti je-li vydán a podepsán orgánem (zaměstnancem), který je k tomu oprávněný. Platnost vnitřního předpisu zaniká: uplynutím doby platnosti, pokud byla jeho platnost časově omezena, výslovným zrušením.
Vnitřní předpis, který nabyl platnosti nemusí současně nabýt take účinnosti (účinnosti rozumíme okamžik, kdy jsme povinni se předpisem začít řídit). Ve většině případů je žádoucí, aby se zaměstnanci s novým předpisem seznámili dříve, než nastane povinnost se podle něj řídit. Dobu mezi platností a účinností nazýváme legisvakanční lhůtou. Vnitřní předpis nabývá účinnosti: 1. dnem platnosti, 2. pozdějším dnem, který je v předpisu uveden (nejčastěji).
Součásti závěrečných ustanovení je tzv. zrušovací ustanovení (derogační klauzule). Obsahuje taxativní výčet všech vnitřních předpisů, které se vydáním nového vnitřního předpisu ruší nebo mění.
293
modulu Právní aspekty v podnikání
Každý vnitřní předpis by měl v závěrečných ustanoveních obsahovat také vymezení, kdo je povinen kontrolovat jeho dodržování. Pokud nastane potřeba vnitřní předpis změnit (doplnit), je nejjednodušší formou vydat k němu dodatky a pořadově je číslovat.49
12.1.3 Obsahové náležitosti vnitřních předpisů Po obsahové stránce by měl vnitřní předpis splňovat určité zásady: musí být logický, přehledný, stručný (text musí být snadno srozumitelný a jednoznačný, aby byly vyloučeny pochybnosti nebo nedorozumění), komplexní (je třeba dbát na to, aby se stejná ustanovení z různých předpisů shrnula do společného předpisu a odstranilo se tak zbytečnému opakování), jednotlivé pojmy musí být terminologicky přesně vymezeny, používány vždy ve stejném významu, jednotlivá ustanovení vnitřních předpisů musí být v souladu s právními předpisy i jinými předpisy a normami (musí navazovat na ostatní vnitřní předpisy, nebýt s nimi v rozporu), ve vnitřním předpisu musí být přesně stanoveno komu je určen, jeho závaznost a účinnost, text předpisu musí být dostatečně reprezentativní (celková úprava, kvalita tisku, gramatická správnost, logická a přirozená stavba vět).
Formální úprava a členění obsahu V praxi se vyskytují různé způsoby označování kapitol, článků a odstavců. Často se vyskytuje označování kombinací abecedních znaků, římských a arabských čísel. Příklad členění vnitřního předpisu: Oddíl – Kapitola – Článek – Odstavec- Bod Při členění obsahu vnitřního předpisu je třeba vycházet z jeho rozsahu a skutečných potřeb členění. Členění nesmí být samoúčelné, je třeba k němu přistupovat z hlediska potřeby logického uspořádání, přehlednosti, srozumitelnosti, rychlé orientace.50
12.1.4 Evidence vnitřních předpisů
49
Jakubka, J.: Interní předpisy zaměstnavatele v pracovněprávních vztazích. 2. vydání. ASPI. Praha, 2008. ISBN 80-7357-122-6. Str. 18-19. 50 Jakubka, J.: Interní předpisy zaměstnavatele v pracovněprávních vztazích. 2. vydání. ASPI. Praha, 2008. ISBN 80-7357-122-6. Str. 21.
294
Vnitřní firemní předpisy
Zaměstnavatel je povinen zajistit, aby vnitřní předpis byl přístupný všem zaměstnancům. Je důležité, aby u každého zaměstnavatele bylo určeno jedno místo (obvykle je to organizační útvar nebo sekretariát ředitele), kde je vedena úplná a přesná evidence všech vydaných vnitřních předpisů. Případně je možné vnitřní předpisy zpřístupnit tím, že jejich kopie budou uloženy na všech pracovištích zaměstnavatele, či zveřejněny na webových stránkách firmy.
ZAPAMATUJTE SI Účastníci pracovněprávních vztahů si vzájemná práva a povinnosti mohou upravit odchylně od zákoníku práce, a to buď kolektivní smlouvou, individuální smlouvou nebo vnitřním předpisem. K úpravě povinností zaměstnance však může dojít pouze smlouvou mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem. Kolektivní smlouva, pracovní řád ani jiný vnitřní předpis nemůže uložit zaměstnanci jiné povinnosti než ty, které mu vyplývají ze zákoníku práce nebo z jiných právních předpisů.
12.2 Vybrané vnitřní předpisy V následující podkapitole budou stručně charakterizovány základní vnitřní předpisy.
12.2.1 Organizační řád Každý zaměstnavatel si pro svoji činnost i pro uspořádání svých vztahů k zaměstnancům volí určitý systém pravidel, kterými upravuje vnitřní organizaci a chod pracovních činností. Tento soubor lze nazvat organizačním řádem. Zákoník práce neukládá zaměstnavatelům povinnost zpracovat organizační řád. Protože forma organizačního řádu či jiných organizačních předpisů není právními předpisy stanovena, lze za organizační předpis považovat jakýkoli dokument zaměstnavatele, který se zabývá touto problematikou.51
12.2.2 Pracovní řád Pracovní řád je zvláštním druhem vnitřního předpisu. Slouží k tomu, aby blíže rozvedl v souladu s právními předpisy ustanovení zákoníku práce, a to podle zvláštních podmínek u konkrétního zaměstnavatele, pokud jde o povinnosti zaměstnavatele a zaměstnance vyplývající z pracovněprávních vztahů. Pracovní řád by měl především blíže rozvést pravomoci a kompetence příslušných vedoucích zaměstnanců a jejich postup při rozhodování v pracovněprávních záležitostech. Pracovní řád nesmí obsahovat mzdová nebo platová pravidla a ostatní práva, z nichž je oprávněn zaměstnanec. Tyto upravuje vnitřní předpis, který nahradil dřívější mzdové směrnice, či
51
Jakubka, J.: Interní předpisy zaměstnavatele v pracovněprávních vztazích. 2. vydání. ASPI. Praha, 2008. ISBN 80-7357-122-6. Str. 30.
295
modulu Právní aspekty v podnikání
jiné mzdové předpisy zaměstnavatele. Pracovním řádem zaměstnavatel stanoví práva a povinnosti smluvních stran, ze kterých neplynou finanční plnění. 52 V pracovním řádu zaměstnavatel např. stanoví: základní práva a povinnosti zaměstnavatele a zaměstnance, vymezení toho, co zaměstnavatel považuje za porušení povinností vyplývajících pro zaměstnance z právních předpisů, které se vztahují k jeho práci, rozsah, délku, počátek a konec přestávek na jídlo a oddech, rozsah, délku, počátek a konec bezpečnostních přestávek, překážky v práci, jejich rozsah, dovolenou, pracovní dobu a její evidenci, evidenci pracovních úrazů a pravidla postupu při pracovních úrazech, nároky zaměstnanců na osobní ochranné pracovní prostředky a pomůcky apod.53 Pracovní řád musí být vydán pouze u zaměstnavatelů uvedených v § 303 odst. 1 ZP (soudy, státní zastupitelství, policie, BIS, vězeňská sužba, správní úřady, územně samosprávné celky apod). U ostatních zaměstnavatelů záleží jen na jejich rozhodnutí, zda pracovní řád bude vydán. Pokud u zaměstnavatele působí odborová organizace, může tento zaměstnavatel vydat nebo změnit pracovní řád pouze s předchozím písemným souhlasem odborové organizace. Pokud by ho vydal či změnil bez písemného souhlasu odborové organizace, pak by byl tento pracovní řád neplatný. Nepůsobí-li u zaměstnavatele žádný orgán odborové organizace, může být pracovní řád vydán jednostranným rozhodnutím zaměstnavatele. Pro zaměstnance škol a školských zařízení zřizovaných MŠMT, krajem, obcí či dobrovolným sdružením obcí, vydalo MŠMT po dohodě s MPSV vyhl. č. 263/2007 Sb., kterou se stanoví pracovní řád pro zaměstnance těchto škol a školských zařízení.
12.2.3 Kolektivní smlouva Kolektivní smlouva je normativní smlouva, která je uzavírána mezi zaměstnavatelem a příslušným odborovým orgánem. Problematiku kolektivních smluv řeší § 22 a následující zákoníku práce a také zákon č. 2/1991 Sb., o kolektivním vyjednávání. Kolektivní smlouvu může za zaměstnance uzavírat pouze odborová organizace (ne jiný typ zástupců zaměstnanců).54 52
Jakubka, J.: Interní předpisy zaměstnavatele v pracovněprávních vztazích. 2. vydání. ASPI. Praha, 2008. ISBN 80-7357-122-6. Str. 35. 53 Nesčáková,L.: Pracovní právo pro neprávníky. Grada. Praha,2012. ISBN 97880-247-4091-1. Str. 178. 54 Nesčáková,L.: Pracovní právo pro neprávníky. Grada. Praha,2012. ISBN 97880-247-4091-1. Str.188.
296
Vnitřní firemní předpisy
Podle § 23 zákoníku práce lze v kolektivních smlouvách lze upravovat mzdová či platová práva a ostatní práva zaměstnanců v pracovněprávních vztazích, jakož i práva nebo povinnosti smluvních stran této kolektivní smlouvy.
Kolektivní smlouva může být: a) podniková, pokud je uzavřena mezi zaměstnavatelem nebo více zaměstnavateli a odborovou organizací nebo více odborovými organizacemi působícími u zaměstnavatele, b) vyššího stupně, pokud je uzavřená mezi organizací nebo organizacemi zaměstnavatelů a odborovou organizací nebo odborovými organizacemi. Odborová organizace uzavírá kolektivní smlouvu také za zaměstnance, kteří nejsou odborově organizováni. Pokud u zaměstnavatele působí více odborových organizací, musí zaměstnavatel jednat o uzavření kolektivní smlouvy se všemi odborovými organizacemi. Podniková kolektivní smluva nesmí upravovat práva zaměstnanců z pracovněprávních vztahů v menším rozsahu než kolektivní smlouva vyššího stupně, jinak je v této části neplatná. Kolektivní smlouva může být uzavřená na dobu určitou nebo neurčitou. Kolektivní smlouvu je možno písemně vypovědět nejdříve po uplynutí 6 měsíců od data její účinnosti. Výpovědní doba činí nejméně 6 měsíců a začíná prvním dnem měsíce následujícího po doručení výpovědi druhé smluvní straně. Zaměstnanci musí být seznámeni s obsahem kolektivní smlouvy do 15 dnů od jejího uzavření. Zaměstnavatel je povinen zajistit přístupnost uzavřené kolektivní smlouvy všem jejím zaměstnancům.
AKTIVITA 12.1 V rámci přípravy na cvičení si prostudujte zákon č.2/1991 Sb., o kolektivním vyjednávání, a zjistěte postup uzavírání kolektivních smluv.
12.2.4 Vnitřní mzdový předpis Mzda musí být sjednána nebo stanovena písemně před výkonem práce, za kterou tato mzda přísluší. Mzda se sjednává ve smlouvě (pracovní, kolektivní nebo jiné) nebo ji zaměstnavatel určuje vnitřním předpisem nebo mzdovým výměrem. Zaměstnavatel je povinen umožnit zaměstnanci nahlížet do právních předpisů, které upravují poskytování mzdy, a do vnitřního mzdového předpisu, jestliže jím stanoví poskytování mezd. Neplatný je vnitřní mzdový předpis nebo jeho část, pokud nebyl vydán písemně nebo byl
297
modulu Právní aspekty v podnikání
vydán v rozporu s právními předpisy.55 Mzdový předpis může být vydán jako celek, popřípadě může být vydáván v několika částech. Samostatnou částí může být např. prémiový řád. Je to praktické zejména v situacích, kdy se předpokládá jeho častější změna. I pro prémiový řád platí, že je neplatný (nebo je neplatná jeho část), pokud nebyl vydán písemně nebo byl vydán v rozporu s právními předpisy.
12.2.5 Spisový řád Vydáním spisového řádu zaměstnavatelé sledují zavedení základního pořádku v doručovaných a odesílaných písemnostech. Žádný právní předpis neukládá zaměstnavatelům povinnost vydat spisový řád. Jde o vnitřní předpis, který vyplývá z pravomoci zaměstnavatele řídit a ukládat svým zaměstnancům pracovní úkoly.56
12.2.6 Vnitřní předpis o vysílání zaměstnanců na pracovní cesty Vnitřní předpis určuje zásady pro plánování, schvalování, vykonávání a vyúčtování pracovních cest zaměstnanců zaměstnavatele, přičemž rozlišuje tuzemské a zahraniční pracovní cesty. Podle tohoto vnitřního předpisu se postupuje i při cestách osob, s nimiž společnost uzavřela dohodu o pracích konaných mimo pracovní poměr, pokud je poskytování cestovních náhrad v této dohodě výslovně sjednáno. Podmínky pracovní cesty musí být dohodnuty se zaměstnancem před uskutečněním pracovní cesty. Pracovní cestou se rozumí doba od nástupu zaměstnance na cestu k výkonu práce do jiného místa, než je jeho pravidelné pracoviště, včetně výkonu práce v tomto místě, do návratu zaměstnance z této cesty. Zahraniční cestou se rozumí doba pracovní cesty z České republiky do zahraničí, ze zahraničí do České republiky a doba pracovní cesty v zahraničí. Cestovní výdaje jsou veškeré výdaje přímo uhrazené v průběhu pracovní cesty v souvislosti s pracovní cestou, které lze členit např. na jízdné, nocležné, stravné a další nutné vedlejší výdaje. Jízdné se proplácí v prokázané výši. Jako doklad slouží jízdenky, místenky, letenky, lodní lístky, účtenky taxislužby apod., pokud je zaměstnanec uhradil z vlastních prostředků, případně ze zálohy poskytnuté zaměstnavatelem. Zaměstnanci v rámci pracovní cesty přísluší stravné ze zákona. Stravné je finanční náhrada, která slouží k vyrovnání zvýšených nákladů na stravování během pracovní cesty oproti obvyklé výši výdajů na stravování v místě jeho pravidelného pracoviště či bydliště. Stravné proto nemusí plně krýt skutečné výdaje za stravování během pracovní cesty. Nutné vedlejší výdaje vznikají zaměstnanci v souvislosti s pracovními úkony na pracovní cestě, např. použití telefonu, parkovné, přeprava zavazadel, pohonné hmoty. Kapesné je dobrovolný finanční prostředek poskytovaný firmou. Při využití kapesného není nutné 55
Jakubka, J.: Interní předpisy zaměstnavatele v pracovněprávních vztazích. 2. vydání. ASPI. Praha, 2008. ISBN 80-7357-122-6, str.78 56 Jakubka, J.: Interní předpisy zaměstnavatele v pracovněprávních vztazích. 2. vydání. ASPI. Praha, 2008. ISBN 80-7357-122-6, str.77.
298
Vnitřní firemní předpisy
předložit potvrzený doklad. Požádá-li zaměstnanec o poskytnutí zálohy na cestovní výdaje při tuzemské pracovní cestě, je zaměstnavatel povinen mu zálohu poskytnout v hotovosti před nastoupením pracovní cesty. Vyplacená záloha zůstává až do vyúčtování majetkem společnosti a je nepřenosná. Poskytnuté peněžní prostředky nesmí být použity pro krytí soukromých výdajů během cesty nebo pro jiný účel nesouvisející s pracovní cestou. Každá pracovní cesta musí být vyúčtována samostatně. Pokud čas strávený na pracovní cestě jinak než plněním pracovních úkolů spadá do pracovní doby zaměstnance, považuje se za dobu zameškanou pro překážky v práci na straně zaměstnavatele, při které se zaměstnanci mzda nekrátí. Za dobu strávenou výkonem určeného pracovního úkolu přísluší zaměstnanci mzda podle platných předpisů, a to i tehdy, byla-li práce konána v čase spadajícím mimo jeho normální pracovní dobu. Dohodne-li se zaměstnanec se zaměstnavatelem, že při pracovní cestě použije silniční motorové vozidlo, s výjimkou vozidla zaměstnavatele, přísluší mu za každý 1 km jízdy sazby základní náhrady a náhrada za spotřebované hmoty.57
12.2.7 Vnitřní předpis zaměstnavatele o nárocích zaměstnanců při překážkách v práci Zaměstnavatel je povinen omluvit nepřítomnost zaměstnance v práci po dobu překážek v práci stanovených v §191 zákoníku práce. Nemůže-li zaměstnanec konat práci z jiných důležitých důvodů týkajících se jeho osoby, poskytne mu zaměstnavatel pracovní volno. V kolektivních smlouvách nebo ve vnitřních předpisech lze zvýšit nároky zaměstnanců na pracovní volno, popřípadě náhradu mzdy nad rozsah stanovený právními předpisy, popřípadě může rozšířit jejich okruh o další případy, kdy zaměstnanci vznikne nárok na pracovní volno, popřípadě na náhradu mzdy. Náhrada mzdy přitom nesmí překročit výši průměrného výdělku. Pro zaměstnavatele, kteří neprovozují podnikatelskou činnost, lze takto stanovit pouze nároky na pracovní volno bez náhrady mzdy. Důležité osobní překážky v práci jsou upraveny v nařízení vlády č. 590/2006 Sb., kterým se stanoví okruh a rozsah jiných důležitých osobních překážek v práci. Jestliže zaměstnanec nemůže konat práci z důvodů uvedených v tomto nařízení vlády, je zaměstnavatel povinen mu poskytnout volno ve stanoveném rozsahu, a jde-li o volno placené, poskytnout mu náhradu mzdy ve výši průměrného výdělku. V této souvislosti je třeba upozornit na Směrnici Rady Evropské unie 76/207 EHS, o realizaci zásady stejného zacházení pro muže a ženy, pokud jde o pracovní podmínky. Bylo by v rozporu s touto směrnicí, pokud by vnitřní předpis zvyšoval nároky na pracovní volno jen pro ženy (např. tzv. den na úklid domácnosti).
12.2.8 Další vnitřní mzdové, organizační a pracovněprávní předpisy V této podkapitole je uveden pouze výčet dalších vnitřních předpisů v oblasti mzdové, organizační či pracovněprávní. S jejich obsahem a právním základem budete seznámeni na cvičeních, kde budou prezentovány praktické vzory těchto předpisů. 57
Jakubka, J.: Interní předpisy zaměstnavatele v pracovněprávních vztazích. 2. vydání. ASPI. Praha, 2008. ISBN 80-7357-122-6, str.92-93.
299
modulu Právní aspekty v podnikání
Vnitřní předpis zaměstnavatele o zajištění rovného zacházení se všemi zaměstnanci a o zákazu diskriminace Pravidla zaměstnavatele pro ustanovování zaměstnanců do vedoucích funkcí Vnitřní předpis zaměstnavatele upravující postup při výběrovém řízení Vnitřní předpis zaměstnavatele o požadavcích na oblékání a vzhled zaměstnanců (dress code) Vnitřní předpis zaměstnavatele k výkonu práce mimo pracoviště Vnitřní předpis zaměstnavatele o dočasném přidělení zaměstnance k jinému zaměstnavateli Vnitřní předpis zaměstnavatele ke zvýšení odstupného Vnitřní předpis zaměstnancem
zaměstnavatele
o
postupu
při
porušení
povinností
Vnitřní předpis zaměstnavatele upravující postup při vytýkacím řízení Vnitřní předpis zaměstnavatele ke zkrácení pracovní doby Vnitřní předpis zaměstnavatele k zápočtu doby očisty do pracovní doby Vnitřní předpis zaměstnavatele o práci přesčas a pracovní pohotovosti Vnitřní předpis zaměstnavatele o uplatnění konta pracovní doby Vnitřní předpis zaměstnavatele o rozvržení pružné pracovní doby Vnitřní předpis zaměstnavatele o postupu při provádění zkoušek při podezření z požití alkoholických nápojů nebo jiných návykových látek Vnitřní předpis zaměstnavatele k provozu dopravních prostředků Vnitřní předpis zaměstnavatele o používání silničních motorových vozidel při pracovních cestách Vnitřní předpis zaměstnavatele k nárokům při překážkách v práci (z osobních důvodů, z důvodů jiných úkonů v obecného zájmu) Vnitřní předpis zaměstnavatele k nárokům při prostojích a při přerušení práce způsobené nepříznivými povětrnostními vlivy nebo živelní událostí Vnitřní předpis zaměstnavatele o postupu při provádění kontrol dodržování režimu dočasně práce neschopného zaměstnance v době prvních 21 dnů dočasné pracovní neschopnosti Vnitřní předpis zaměstnavatele o poskytování náhrady mzdy při dočasné pracovní neschopnosti Vnitřní předpis zaměstnavatele o hromadném čerpání dovolené Vnitřní předpis zaměstnavatele o prodloužení dovolené Vnitřní předpis zaměstnavatele o poskytování dovolené Vnitřní předpis zaměstnavatele o poskytování penzijního připojištění se státním příspěvkem
300
Vnitřní firemní předpisy
Vnitřní předpis zaměstnavatele k poskytování příspěvků na soukromé životní pojištění Vnitřní předpis zaměstnavatele k nárokům na náhrady za opotřebení vlastního nářadí, zařízení a předmětů potřebných pro výkon práce Vnitřní předpis zaměstnavatele k jazykovému vzdělávání zaměstnanců Vnitřní předpis zaměstnavatele ke stravování zaměstnanců Vnitřní předpis zaměstnavatele o postupu při provádění kontrol věcí, které zaměstnanci vnášejí do objektu zaměstnavatele nebo vynášejí z objektu zaměstnavatele a při provádění prohlídek zaměstnanců Vnitřní předpis zaměstnavatele o postupu při vypořádání škody způsobené zaměstnancem Vnitřní předpis zaměstnavatele o ochraně věcí odložených zaměstnanci při plnění pracovních úkolů Vnitřní předpis zaměstnavatele o postupu při odškodňování pracovních úrazů Vnitřní předpis zaměstnavatele o pravidlech pro sjednávání dohod o dočasném přidělení zaměstnanců s agenturami práce Vnitřní předpis zaměstnavatele o ochraně osobních údajů Vnitřní předpis zaměstnavatele o využívání vypočetní techniky a mobilních telefonu Vnitřní předpis zaměstnavatele o provozování kamerového systemu Vnitřní předpis zaměstnavatele o průměrném výdělku
12.2.9 Vnitřní účetní předpisy Zákon o účetnictví stanoví, že účetní jednotky jsou povinny vést účetnictví správné, úplné, průkazné, srozumitelné, přehledné a způsobem zaručujícím trvalost účetních záznamů (§ 8 zákona o účetnictví). K dosažení této povinnosti je třeba ve firmě dodržovat určitá pravidla. Tato pravidla jsou jednak pevně stanovena (např. zákonem o účetnictví a dalšími právními předpisy) a jednak si účetní jednotky sami mohou rozhodnout a stanovit v rámci vymezených norem své vnitřní předpisy. Smyslem předpisů je aplikovat zákonné normy podle konkrétních podmínek. To znamená, z variantního řešení, které platné předpisy umožňují, vybrat to nejvhodnější, dále rozdělit pravomoc a odpovědnost za jednotlivé oblasti účetnictví z důvodů zkvalitnění řízení a umožnit tak následnou vnitřní i vnější kontrolu. Při tvorbě předpisů je důležité si uvědomit, že se sice týkají účetnictví, ale mnoho podkladů vzniká v jiných útvarech, než jsou účtárny. Problémem jsou tak např. smlouvy, které jsou sice právně bezchybné, ale z hlediska daňového mají na firmu nepříjemné dopady, které by bylo možno při dobré vzájemné komunikaci jinou formulací vyloučit.
301
modulu Právní aspekty v podnikání
Některé dále uvedené směrnice nejsou výslovně žádným předpisem předepsány – například oběh účetních dokladů. Avšak vymezením oprávněnosti a odpovědnosti příslušných zaměstnanců, vypracování návaznosti pracovních postupů, včetně lhůt předání dokladů mezi jednotlivými pracovišti, je vytvořen základní předpoklad k vybudování funkčního systému ve firmě.58 Kdy je třeba ve firmě vydat vnitřní účetní předpisy? Vnitřní předpisy je třeba vydat již při zahájení podnikatelské činnosti (bez konkrétního rozhodnutí v určité oblasti např. v oblasti účtování zásob není možné začít účtovat, dále je třeba vymezit pravomoci a odpovědnost, včetně termínů plnění za jednotlivé činnosti apod.), aktualizaci je třeba provádět každoročně, vždy k začátku nového účetního období, aktualizace v průběhu účetního období je třeba provádět tehdy, pokud se změní vnější podmínky (např. změny zákonů) nebo vnitřní podmínky (např. potřeba tvorby rezerv apod.). Jaké sankce může firma očekávat v případě, že nemá vnitřní účetní předpisy? Nemá-li účetní jednotka vytvořeny vnitřní účetní předpisy, není účetnictví správné a účetní jednotka se dopouští protiprávního jednání, za něž jí může být udělena pokuta. K ukládání pokut je oprávněn finanční úřad při daňové kontrole, případně jiný kontrolní orgán.59
12.2.9.1 Nejčastější vnitřní účetní předpisy V této podkapitole je uveden pouze výčet nejčastějších vnitřních předpisů v oblasti účetnictví. S jejich obsahem a právním základem budete seznámeni na cvičeních, kde budou prezentovány praktické vzory těchto předpisů.
Statut účetní jednotky Vnitřní předpis zaměstnavatele o oběhu účetních dokladů Vnitřní předpis zaměstnavatele o pravidlech pro vnitropodnikové účetnictví Vnitřní předpis zaměstnavatele o oceňování majetku a závazků Vnitřní předpis zaměstnavatele o dlouhodobém majetku a jeho evidenci Vnitřní předpis zaměstnavatele o drobném majetku a jeho evidence Vnitřní předpis zaměstnavatele o zásobách Vnitřní předpis zaměstnavatele o pohledávkách po splatnosti 58 59
302
Vnitřní firemní předpisy. Verlag Dashöfer. 2012 Vnitřní firemní předpisy. Verlag Dashöfer. 2012
Vnitřní firemní předpisy
Vnitřní předpis zaměstnavatele o zásadách pro tvorbu a použití opravných položek Vnitřní předpis zaměstnavatele o zásadách pro tvorbu a použití rezerv Vnitřní předpis zaměstnavatele o zásadách pro časové rozlišování nákladů a výnosů Vnitřní předpis zaměstnavatele o zásadách pro tvorbu dohadných položek Vnitřní předpis zaměstnavatele o zásadách pro vedení pokladny Vnitřní předpis zaměstnavatele o pracovních cestách a cestovních náhradách Vnitřní předpis zaměstnavatele o stravování zaměstnanců Vnitřní předpis zaměstnavatele o inventarizaci majetku a závazků Vnitřní předpis zaměstnavatele o firemním majetku soukromě používaným zaměstnancem Vnitřní předpis zaměstnavatele o úschově (archivaci) účetních záznamů
12.2.10 Vnitřní firemní předpisy zaměstnavatele v oblasti bezpečnosti a ochrany zdraví při práci Právní a ostatní předpisy k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci jsou předpisy na ochranu života a zdraví, předpisy hygienické a protiepidemické, technické předpisy, technické dokumenty a technické normy, stavební předpisy, dopravní předpisy, předpisy o požární ochraně a jinými látkami škodlivými zdraví, pokud upravují otázky týkající se ochrany života a zdraví (§349 ZP). Pokyny k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci jsou konkrétní pokyny dané zaměstnanci vedoucími zaměstnanci, kteří jsou mu nadřízeni. Jsou to rozhodnutí vedoucích zaměstnanců adresovaná jejich podřízeným, která v souladu s právními předpisy upravují na konkrétní podmínky zaměstnavatele práva a povinnosti v pracovněprávních vztazích. Ve smyslu výše uvedeného jsou to i interní (vnitropodnikové) akty řízení – směrnice, pokyny, příkazy apod. Zaměstnavatelé mají zákonnou odpovědnost za oblast BOZP a musí sami vydávat vlastní pravidla nebo pokyny či jiné předpisy, které budou odpovídat jejich provozním podmínkám.60 Při tvorbě interních aktů řízení musí mít zaměstnavatel na zřeteli: - rovnocennost a neoddělitelnost zabezpečování pracovních úkolů a úkolů v oblasti bezpečnosti a ochrany zdraví při práci; - právo zaměstnanců podílet se na řešení otázek souvisejících s bezpečností a ochranou zdraví při práci prostřednictvím příslušných odborových orgánů nebo zástupců pro oblast bezpečnosti a ochrany zdraví při práci;
60
Vnitřní firemní předpisy. Verlag Dashöfer. 2012 303
modulu Právní aspekty v podnikání
- právo odborových orgánů účastnit se pracovněprávních vztahů včetně kolektivního vyjednávání a právo vykonávat kontrolu nad stavem bezpečnosti a ochrany zdraví při práci u jednotlivých zaměstnavatelů. Jinak řečeno, zaměstnavatel vytváří vnitropodnikové normy v oblasti bezpečnosti a ochrany zdraví při práci a vydává je po odsouhlasení odborovou organizací, pokud u zaměstnavatele působí. Pokud u zaměstnavatele odborová organizace nepůsobí, zaměstnavatel vydává vnitřní akty řízení v oblasti bezpečnosti a ochrany zdraví při práci jednostranným příkazem zaměstnavatele po předchozím projednání a zohlednění připomínek zástupce pro oblast bezpečnosti a ochrany zdraví při práci a s těmito dokumenty je povinen seznámit prokazatelně všechny zaměstnance.61
12.2.10.1Nejčastější vnitřní předpisy a ochrany zdraví při práci
v
oblasti
bezpečnosti
V této podkapitole je uveden pouze výčet nejčastějších vnitřních předpisů v oblasti bezpečnosti a ochrany zdraví při práci. S jejich obsahem a právním základem budete seznámeni na cvičeních, kde budou prezentovány praktické vzory těchto předpisů.
Požární řád Požární poplachová směrnice Řád ohlašovny požárů Dokumentace o začlenění do kategorie činností se zvýšeným (vysokým) požárním nebezpečím Vnitřní předpis zaměstnavatele k prokazování zdravotní způsobilosti k výkonu práce Vnitřní předpis zaměstnavatele k poskytování ochranných nápojů Vnitřní předpis zaměstnavatele k poskytování osobních ochranných pracovních prostředků a mycích čistících a desinfekčních prostředků Vnitřní předpis zaměstnavatele ke školení o bezpečnosti a ochraně zdraví při práci, zácvik, a přezkušování Vnitřní předpis zaměstnavatele k organizování prověrek bezpečnosti a ochrany zdraví při práci Vnitřní předpis zaměstnavatele stanovící postupy ve firmě při předcházení a vzniku poškození zdraví v souvislosti s prací
61
304
Vnitřní firemní předpisy. Verlag Dashöfer. 2012
Vnitřní firemní předpisy
Vnitřní předpis zaměstnavatele upravující odpovědnost za provoz elektrických zařízení, jejich údržbu Vnitřní předpis zaměstnavatele upravující pravidelných revizí elektrických zařízení
odpovědnost
za
provádění
Vnitřní předpis zaměstnavatele upravující odpovědnost za zajištění provádění pravidelných kontrol a revizí elektrických zařízení Vnitřní předpis zaměstnavatele k provozu dopravních prostředků Vnitřní předpis zaměstnavatele upravující odpovědnost za zajištění provádění servisu, pravidelných prohlídek a zkoušek výtahů Vnitřní předpis zaměstnavatele pro práci s tlakovými zařízeními Vnitřní předpis zaměstnavatele ke a k zajišťování první pomoci na pracovišti
zdolávání
mimořádných
událostí
Vnitřní předpis zaměstnavatele ke stanovení pracovních postupů pro práci se zemědělskou technikou při setí, sečení, sklizni, zemědělských plodin, orbu a dalších činností Vnitřní předpis zaměstnavatele ke stanovení postupů pro práci v živočišné výrobě Vnitřní předpis zaměstnavatele k bezpečnosti a ochraně zdraví při práci těhotných žen, kojících žen, matek do konce devátého měsíce po porodu a mladistvých Vnitřní předpis zaměstnavatele ke stanovení pracovních činností zaměstnanců, kteří nepracují na pracovištích zaměstnavatele
KONTROLNÍ OTÁZKY Charakterizujte vnitřní předpisy zaměstnavatele. Vymezte vzájemný vztah právních a vnitřních předpisů zaměstnavatele. Uveďte zásady metodiky tvorby vnitřních předpisů. Charakterizujte pracovní řád. Charakterizujte organizační řád. Charakterizujte kolektivní smlouvu. Vymezte vztah mezi podnikovou kolektivní smlouvou a kolektivní smlouvou vyššího stupně. Uveďte a charakterizujte základní vnitřní mzdové a pracovněprávní předpisy. Uveďte a charakterizujte základní vnitřní předpisy v oblasti bezpečnosti a ochrany zdraví při práci. Uveďte a charakterizujte základní vnitřní účetní předpisy.
305
modulu Právní aspekty v podnikání
SHRNUTÍ KAPITOLY Zákoník práce vychází ze zásady “co není zakázáno, je povoleno”. Účastníci pracovně právních vztahů si mohou upravit vzájemná práva a povinnosti odchylně od zákoníku práce kolektivní smlouvou, individuální smlouvou nebo vnitřním předpisem. K úpravě povinností zaměstnance může dojít pouze smlouvou mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem. Vnitřní předpis nemůže zaměstnanci uložit jiné povinnosti, než ty, které vyplývají ze zákoníku práce nebo jiných právních předpisů. Vnitřní předpis musí být vydán písemně, nesmí být v rozporu s obecně závaznými právními předpisy, nesmí být vydán se zpětnou účinností, jinak je neplatný. Zaměstnavatel je povinen zaměstnance s vnitřními předpisy prokazatelně seznámit. Zaměstnavatel vydává vnitřní předpisy, kterými upravuje: mzdová, platová a ostatní pracovněprávní práva zaměstnanců oblast bezpečnosti práce oblast vedení účetnictví Zaměstnavatel má možnost, nikoliv však povinnost, vnitřní předpis vydat.
STUDIJNÍ LITERATURA 1. Jakubka, J.: Interní předpisy zaměstnavatele v pracovněprávních vztazích. 2. vydání. ASPI. Praha, 2008. ISBN 80-7357-122-6. 2. Jakubka, J.: Vnitřní předpisy zaměstnavatele. ASPI, Praha, 2008. ISBN 978-807357-396-6. 3. Vnitřní firemní předpisy. Verlag Dashöfer. 2012 4. Nesčáková,L.: Pracovní právo pro neprávníky. Grada. Praha,2012. ISBN 978-80247-4091-1. 5. Zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, v platném znění
306
Právo cenných papírů
13 Právo cenných papírů ÚVOD Cenné papíry, to je pojem, který zajímá už i malé děti, hned jak ho někde zaslechnou. Paradoxně se ale mnoho z nich ani za spoustu let nedozví, co vlastně cenné papíry jsou. Získají pak obvykle pocit, že se cenné papíry objevují pouze ve světě milionářů. Opak však může být pravdou. Pouze zákon (č. 591/1992 Sb., v platném znění) stanovuje náležitosti cenných papírů (mezi než patří zejména: akcie, podílové a opční listy, dluhopisy, směnky, šeky, zemědělské skladní listy), formu a pravidla pro jejich vydávání. Dále jsou tímto zákonem současně upraveny okolnosti změny osoby majitele cenného papíru (CP) a s tím spojené smlouvy o převodech CP; smlouva o půjčce CP; smlouvy o úschově, správě, uložení a obhospodařování CP. Zákon též upravuje činnost obchodníků s cennými papíry - mj. jejich kapitálovou přiměřenost a minimální základní kapitál., tj. celkový procesní postup v rámci nakládání s těmito fiskálními produkty.
CÍLE KAPITOLY Po prostudování této kapitolya vypracování úkolů budete UMĚT: rozlišit pojem cenného papíru v českém právním řádu a v zahraničí a definovat předpoklady vydání a oběhu cenných papírů výslovně neupravených právními předpisy poznat vydání cenných papírů a nejčastější vady, jichž se emitenti při vydání dopouštějí (rozlišení pojmů emise cenného papíru, datum emise se zvláštním důrazem na emise dluhopisů aj. zodpovědět vybrané otázky z problematiky cenných papírů se zahraničním prvkem (jakým právním řádem se řídí cenný papír vydaný v zahraničí tuzemcem, v tuzemsku zahraniční osobou atd.)
Po prostudování této kapitol ya vypracování úkolů ZÍSKÁTE: schopnost rozlišit druhy cenných papírů s důrazem na změnu podoby cenných papírů dle připravované nové právní úpravy přehled o hromadných listinách a jejich emisí v českém právu se zvláštním důrazem na hromadné akcie informace o aplikace zástavního práva k cenným papírům, a o problematice výkonu práv spojených se zastaveným cenným papírem
Po prostudování této kapitolya vypracování úkolů BUDETE SCHOPNI: zodpovědět vybrané otázky týkající se veřejné nabídky a veřejné dražby cenných papírů vést evidenci zaknihovaných cenných papírů dle nové koncepce zákona o podnikání na kapitálovém trhu
zodpovědět vybrané otázky týkající se dluhopisů (limity emisí dluhopisů 307
modulu Právní aspekty v podnikání
v českém právním prostředí)
13.1 Definice cenného papíru listina, která je bezprostředním nositelem práva, má majetkový prospěch písemnou formou zachycený právní vztah mezi dvěma subjekty písemnost má určité náležitosti stanovené zákonem může být samostatně obchodovatelný (tím se liší od běžné právní smlouvy) zachycuje vztah dlužnický – majitel CP je věřitelem a ten kdo CP vystavil je dlužník náleží mezi podniková aktiva, podniky vkládají do CP své volné finanční prostředky, případně s nimi obchodují
13.2 Termíny související s CP 1. Nominální (jmenovitá) hodnota CP – cena, která je na CP uvedena, součet jmenovitých hodnot CP se musí rovnat hodnotě základního kapitálu (hodnotě emise), neshoduje se s tržní cenou 2. Tržní hodnota CP (kurz CP) – cena, za kterou lze CP na trhu prodat 3. Majitel CP – ten, kdo CP poprvé zakoupí či jinak obdrží, ke změně majitele může dojít: a. Převodem CP – na základě smlouvy b. Přechodem CP – např. dědictví 4. Emitent CP – subjekt, který CP vydává (banka, stát, firma) 5. Emisní kurz CP – peněžní částka, za kterou emitent vydává CP, nesmí být nižší než nominální hodnota CP 6. Emisní ážio – kladný rozdíl mezi emisním kurzem a nominální hodnotou CP, účtuje se na samostatném pasivním účtu společnosti 7. Emise – vydávání CP, nebo-li jejich: a. Vystavení b. Uvedení do oběhu c. Zveřejnění Emise může být prováděna: a. prostřednictvím banky či jiné finanční instituce b. státem c. společností 8. Emisní oprávnění – oprávnění vydávat CP 9. Portfolio – slouží k rozložení rizik do různých investičních příležitostí
13.3 Rozdělení cenných papírů 1. podle podoby cenných papírů a. listinná podoba – CP fyzicky existují b. zaknihované CP – fyzicky neexistují, tzv. dematerializace CP 2. z hlediska převoditelnosti a. CP na doručitele (na majitele) – lze je převést pouhým předáním CP 308
Právo cenných papírů
3.
4.
5.
6.
b. CP na řad – mají na sobě vyznačena jména svých majitelů, kteří se mohou měnit. Ke změně majitele dochází převodem, který je nutno vyznačit tzv. rubopisem c. CP na jméno – mají na sobě přímo uvedeno jméno jejich majitele, převod vlastnického práva se uskutečňuje cesí, o převodu se musí uvědomit emitent podle charakteru důchodů plynoucích z držení CP a. CP přinášející stálý důchod (obligace, vkladní knížky) b. CP přinášející proměnlivý důchod (akcie, dividendy) c. CP neúročené (šeky) podle toho, kde se s CP obchoduje a. veřejně obchodovatelné CP (RM-systém, BCPP) b. neveřejně obchodovatelné – lze s nimi obchodovat, ale ne na veřejných trzích podle toho, kdo CP vydává (podle dlužníka) a. veřejné CP (obligace, akcie) b. soukromé CP (všechny ostatní CP) z hlediska emise: a. hromadně vydávané (obligace, akcie) b. individuálně vydávané (směnka, náložní list)
13.4 Druhy cenných papírů 13.4.1 AKCIE patří mezi nejvyhledávanější, ale zároveň nejrizikovější CP, je to CP, s nímž jsou spojena práva akcionáře na: a. podílet se na zisku (výplata dividendy) – valná hromada určí ze zisku a.s. podíl, který se bude rozdělovat akcionářům b. podílet se na řízení společnosti (hlasovat na valné hromadě akcionářů) c. podílet se na likvidačním zůstatku (pokud jde firma do likvidace) Akcie je majetkovým CP a její vlastník se stává spolumajitelem firmy, která akcie vydala. Součet nominálních hodnot všech emitovaných akcií tvoří základní kapitál společnosti. Akciové společnosti mohou vydávat různé druhy akcií: kmenové akcie – na jméno (převoditelné rubopisem) a na majitele (volně převoditelné) prioritní akcie – přednostní výplata dividendy, ovšem majitel nemá právo hlasovat na valné hromadě zaměstnanecké akcie – pro zaměstnance firmy, akcie jsou vystaveny na jméno, max. 5 % objemu emise akcií Náležitosti akcií: obchodní jméno a sídlo společnosti nominální hodnotu akcie označení, zda jde o akcii na jméno nebo na doručitele jedná-li se o akcii na jméno, pak na ní musí být uvedeno jméno jejího majitele 309
modulu Právní aspekty v podnikání
datum vydání emise výše základního kapitálu a počet akcií v době vydání akcie Podoby akcií: v listinné podobě – fyzicky vytištěné na papíře v zaknihované podobě – většinou pouze jako údaje v paměti počítače ve Středisku cenných papírů Dividenda je příjmem z kapitálového majetku – podléhá zdanění podle zákona o DzP – 15 %, plátce daně je akciová společnost. Akciové výpočty: 1. výnosnost akcie = dividenda z akcie/tržní cena * 100 2. kurz akcie = dividenda na jednu akcii/úrok * 100 Akcie jsou významnou formou financování firmy – je to zdroj vlastní, protože vložené peníze nemusí firma akcionářům vracet. Mezi velké výhody financování formou emise akcií patří možnost získat mnohem větší vstupní kapitál a také rozložení rizika podnikání na mnohem větší okruh osob. Nevýhodou je, že okamžikem emise veřejně obchodovatelných akcií firma ztrácí moc nad převodem těchto akcií na nové majitele (musí počítat s tím, že s těmito akciemi se bude spekulovat, jejich cena bude kolísat, což může ovlivnit image firmy na trhu). 13.4.2 ZATIMNÍ LISTY CP na řad, které nahrazují akcie jsou vydávány akciovou společností v případech, kdy akcionář ještě nesplatil jmenovitou hodnotu akcie, a.s. vymění akcionáři zatímní list za akcii po splacení jmenovité hodnoty akcie 13.4.3 PODÍLOVÉ LISTY CP, se kterým je spojeno právo jeho majitele na odpovídající podíl majetku a právo podílet se na výnosu z tohoto majetku vydává speciální typ společnosti, který se nazývá podílový fond podílový fond shromáždí peníze od investorů formou prodeje svých podílových listů a s takto získaným kapitálem začne obchodovat na burze, nakupovat a prodávat CP s cílem dosažení zisku, ze kterého pak vyplácí vlastníkům podílových listů podíly otevřený podílový fond – má ze zákona povinnost na žádost majitele podílového listu tento list od něj odkoupit zpět Práva spojená s vlastnictvím podílových listů: právo na podíl na zisku právo účastnit se vlané hromady fondu (bez hlasovacího práva) právo na přednostní nákupu nově emitovaných podílových listů právo na podíl na likvidačním zůstatku
310
Právo cenných papírů
13.4.4 DLUHOPISY CP, s nímž je spojeno právo majitele požadovat splacení nutné částky v nominální hodnotě a vyplácení výnosů (úroků) z něj k určitému datu a povinnost subjektu, který dluhopis vydal, příslušné závazky splnit dluhopis by měl obsahovat: o označení emitentů o jmenovitou hodnotu dluhopisu o datum vydání dluhopisu o povolení k emisi dluhopisů o u dluhopisů na jméno i jméno jejich prvního majitele o závazek emitenta splatit nominální hodnotu v určitém termínu o způsobem stanovení výnosu z dluhopisu o prohlášení emitenta, že dluží nominální hodnotu jeho majiteli Základní typy dluhopisů: a. pokladniční poukázky – krátkodobé státní dluhopisy, nízké riziko, nižší výnos b. obligace 1. státní obligace – emituje stát 2. podnikové nebo komunální obligace – mohou je vydávat podniky či obce 3. zaměstnanecké obligace – emitent je vydává výlučně pro své zaměstnance v pracovním poměru, zaměstnanecké obligace jsou nepřevoditelné Obligace se skládá z: pláště (vlastního dlužnického úpisu) kupónového archu s talonem (za kupóny je proplácen úrok) Dělení podle hlediska výnosů: pevně úročené obligace (předem stanoven fixní úrok, který je vyjádřen jako procento z nominální hodnoty) obligace s pohyblivým výnosem (pohyblivá úroková sazba) obligace, u kterých je výnos z nich vázán na dosažený zisk diskontované obligace (prodávají se pod svou nominální hodnotou) c. hypoteční zástavní listy – nárok na proplacení nominální hodnoty je zajištěn zástavním právem na majetek (nemovitost), jsou emitovány bankami s licencí k hypotečnímu bankovnictví d. vkladové certifikáty (vkladové listy) – jedná se o CP na doručitele, které vystavuje např. banka a potvrzuje jimi složení jednorázového vkladu na předem stanovenou dobu a předem určený úrok. 13.4.5 SMĚNKY je převoditelný CP, ze kterého vyplývá dlužnický závazek, který dává směnečnému dlužníkovi povinnost zaplatit a současně majiteli směnky právo požadovat zaplacení směnečné sumy v určitém čase a na určitém místě. Vydávání a použití směnek se řídí směnečným a šekovým zákonem. 311
modulu Právní aspekty v podnikání
směnka je speciální CP – může ji vystavit a použít podnikatel (podle ObchZ), ale i občané (podle ObčZ) vystavení směnky nepodléhá schválení žádné instituce – velká operativnost směnka musí obsahovat podstatné náležitosti, její forma však není předepsaná: slovo směnka v souvislém textu listiny bezpodmínečný příkaz výstavce zaplatit určitou sumu peněz u směnky cizí jméno směnečníka (toho, kdo má platit) údaj místa, kde má být placeno údaje o splatnosti o na viděnou – při předložení o na určitý čas po viděné – časová vistasměnka o na určitý čas po vystavení směnky – dato směnka o na určitý den – směnka fixní datum a vystavení směnky podpis výstavce a jeho adresa Druhy směnek: 1. směnky vlastní – upravují vztah mezi věřitelem a dlužníkem (výstavcem směnky). Výstavce směnky dává vystavením směnky písemný slib uhrazení směnečné sumy majiteli směnky 2. směnky cizí – výstavce přikazuje třetí osobě tzv. směnečníkovi, aby místo něho zaplatil věřiteli sjednanou částku (vystupují zde 3 subjekty). Směnka může sloužit jako: 1. zástava při jiných typech úvěru 2. směnkou můžeme ručit za určitou obchodní transakci 3. může být součástí dokumentárního akreditivu, používaného při obchodech se zahraničím 4. jako platidlo 5. cizí zdroj krátkodobého financování firmy 6. při úvěrech 7. eskont exportních směnek – je nástrojem proexportní politiky ze strany ČNB na podporu přímých vývozců zboží Směnku lze převést na jinou osobu pomocí indosamentu (rubopisu). Nový vlastník je zapsán na rubu směnky. Směnku může věřitel před uplynutím její splatnosti prodat jiné osobě nebo bance, která mu poskytne eskontní úvěr. Podpisem kterékoli další osoby na líci směnky vzniká tzv. aval – směnečné rukojemství a věřitel může žádat při neuhrazení směnky směnečníkem zaplacení od ručitele – avalisty Po zaplacení směnky má být směnka opatřena tzv. kvintační doložkou „zaplaceno dne“ a podpisem, napsanou přímo na směnce. Směnečná suma nesmí být splácena ve splátkách. 13.4.6 BANKOVNÍ AKCEPTY jsou specifickou formou spojení akceptačního úvěru a směnky cizí
312
Právo cenných papírů
tím, že je směnka akceptována bankou, vystupuje banka jako hlavní směnečný dlužník a tato směnka je velmi dobře jištěna specifický CP 13.4.7 ŠEKY šek je CP, jenž představuje bezpodmínečný písemný příkaz výstavce šeku peněžnímu ústavu, zaplatit doručiteli nebo osobě uvedené na šeku stanovenou peněžní částku 13.4.8 INVESTIČNÍ KUPÓN je CP na jméno, jenž opravňuje ke koupi akcií určených k prodeji za kupony 13.4.9 KUPÓNY (K AKCIÍM A DLUHOPISŮM) pro uplatnění práva na výnos z akcií, zatímního listu, dluhopisu nebo podílového listu lze vydávat kupóny jako CP na doručitele 13.4.10
NÁLOŽNÍ LISTY
CP, se kterým je spojeno právo požadovat na dopravci vydání zásilky v souladu s obsahem náložního lisu 13.4.11
KONOSAMENTY
CP, s nímž je spojen závazek vydat náklad převzatý k námořní dopravě 13.4.12
SKLADIŠTNÍ LISTY
CP, se kterým je spojeno právo vyžadovat vydání skladované věci
13.5 Deriváty cenných papírů Souvisí s obchody s cennými papíry, jsou od nich odvozené a jsou předmětem koupě nebo prodeje je pouze určité právo, nikoliv věc hmatatelná 1. futures, forwardy – pevné termínované obchody k určitému budoucímu datu za předem dohodnutou cenu, takto se firma může zajistit při plánování budoucích kontraktů, očekává-li výraznější nárůst kurzu 2. swap – prodej CP v aktuálním kurzu se současným podpisem smlouvy o budoucím odkoupení za předem dohodnutou cenu (pro druhou stranu je to okamžitý nákup s budoucím prodejem) 3. opce – právo k budoucímu datu uskutečnit obchod s cenným papírem nebo devizami za předem sjednanou cenu Deriváty jsou v praxi využívány ke spekulacím za účelem dosažení zisku na úkor druhého subjektu, který dosáhne ztrátu.
313
modulu Právní aspekty v podnikání
Akceptace Protože směnku cizí vystavuje věřitel a ne dlužník, je nutné, aby dlužník svůj dluh uznal. Směnečník (dlužník) se směnečně zaváže (na líci nebo rubu) slovem přijal nebo jiným slovem stejného významu, k čemuž připojí i svůj podpis. I pouhý podpis je považován za přijetí. K přijetí přikládá směnku sám výstavce (trasant) nebo zástupce neprodleně po vystavení smě- nky směnečníkovi (trasátovi). Může ji však předložit i věřitel, v jehož prospěch má být plně- no (remitent).
Směnečné ručení (aval) K zajištění jistoty splacení směnky se často používá směnečné ručení. Směnečný ručitel (aval) ručí stejně jako ten, za něhož se zaručil. Ručení se píše na směnce (může být i na rubu) slovy jako ručitel nebo per aval. Ručitel musí udat, na koho se ručení vztahuje. Jestliže to neučiní, zaručuje se za výstavce.
Převod směnek Indosament je písemná prohlášení na směnce, kterým se směnka převádí ve vlastnictví na někoho jiného. Osoba, která směnku převádí se nazývá indosant (žirant) a osoba, na kterou se převádí se nazývá indosatář (žirotář). Převod se může uskutečnit: - vyplněným indosamentem (obsahuje jméno indosatáře, datum a místo převedení směnky a podpis), - nevyplněným indosamentem (k převodu stačí podpis indosanta na rubu směnky).
Přívěsek (alonž) V případě, že rub směnky je již popsán, přilepí poslední majitel k užší straně směnky pruh papíru v šířce směnky. To se nazývá alonž. Místo spoje se razítkuje, aby se zabezpečila pravost přívěsku. Na líc přívěsku je napíší hlavní údaje směnky a na rubu se pokračuje v indosaci (převodech).
Domicil směnky Domicilovaná směnka (umístěná) je směnka splatná u jiné právnické nebo fyzické osoby než u směnečníka. Domicilát je zmocněnec směnečníka pro úkon placení (většinou banka).
Eskont směnek Eskont znamená je prodej směnky před lhůtou splatnosti. Banka odečte při eskontu diskont, což je úrok ode dne eskontování směnky do doby její splatnosti.
Obligace Ukládací cenné papíry jsou vhodné k uložení peněz. Slouží většinou k trvalému uložení kapitálu firem nebo úspor domácností. Papíry přinášejí stálý důchod. Mohou být buď umořitelné (různé druhy obligací) nebo neumořitelné (věcné renty).Renta je druh cenného papíru, který má pevně stanovenou úrokovou míru a nemá stanovenou dobu splatnosti.
314
Právo cenných papírů
Obligace je cenným papírem, který vyjadřuje dlužnický závazek emitenta vůči vlastníkovi to- hoto dokumentu. Je to dlouhodobý cenný papír s pevně stanovenou lhůtou splatnosti. Jsou emitovány s cílem získat peněžní prostředky na delší dobu. Obligace znějí na jméno nebo ma jitele. Obligace se skládá ze 2 částí – vlastního dlužnického úpisu (pláště) a kupónového archu s talonem. Plášť obsahuje sérii a číslo cenného papíru, název cenného papíru, nominální hodnotu, úrok, název emitenta a termín splacení. K vybírání důchodu slouží podružný cenný papír – kupónový arch, z něhož se odstřihují jednotlivé kupony. Arch je zakončen talonem = obnovovacím listem. Z hlediska emitentů dělíme obligace na: - státní (emituje je vláda k opatření úvěru), - bankovní, - podnikové. K zajištění obligací existují 2 způsoby: - majetkem emitenta, - prostřednictvím záruk jiného subjektu (garant se zavazuje zaplatit za emitenta). Na kapitálových trzích jsou v současné době nové druhy obligací, jako např. obligace s pevným úrokem (bondy na fixní úrok – dlužník uzavře dohodu s bankou, která má právo emitovat bondy), indexní bondy (chrání majitele před inflací nebo směnitelné bondy.
13.6 Akcie Jsou samostatným - zvláštním druhem cenného papíru – tvoří základní kapitál akciových společností. Zní na určitou pevnou částku – nominální hodnotu. Skládá se z pláště,což je vlastnický podíl na ak- ciové společnosti a skládá se z názvu společnosti, výše ZK, počtu akcií, nominální hodnoty, místo registrace akciové společnosti, údaje o převoditelnosti akcie, podpisů představitelů spo- lečnosti a datumu emise. Dále z kupónového archu, který slouží k inkasu dividendy a obsahu- je kupony. Na jednotlivých kuponech je název společnosti, počet akcií, pořadové číslo kuponu a datum inkasa dividendy. A konečně z talonu, což je legitimní průkaz a slouží k vydání nové- ho kupónového archu a obsahuje název společnosti a číslo akcie. Držba akcie opravňuje vlastníka podílet se na zisku společnosti.
Z hlediska účasti na řízení společnosti rozlišujeme: - akcie obyčejné (kmenové) – opravňují její vlastníky účastnit se valné hromady akcionářů a pobírat důchod), - prioritní akcie – dává právo na stálou výši dividendy, ale akcionáři nemají právo 315
modulu Právní aspekty v podnikání
hlasovat na valné hromady). V USA se vydávají tzv. waranty (dává právo na koupi 1 akcie za symbolickou cenu a po vypršení určité lhůty je bezcenný). Akcie jsou obchodovatelné cenné papíry, s nimiž jsou spojena práva akcionáře jako společníka podílet se na řízení společnosti (právo účasti a hlasování na valné hromadě akcionářů), na zisku společnosti (právo na dividendy) a na likvidačním zůstatku. Akcie fungují na rozdíl od dluhopisů jako dividendové cenné papíry (equity), jejichž dividendový výnos není předem zaručen. Dokonce i když je společnost zisková, management může navrhnout zadržení zisku za účelem tvorby fondů pro budoucí investice.
13.7 Základní pojmy u akcií Nominální hodnota akcie představuje podíl na majetku akciové společnosti vyplývající z vlastnictví akcie. Součet nominálních hodnot všech akcií je roven výši základního jmění. Dividenda je podíl na zisku společnosti vyplývající z vlastnictví akcie. Výplata dividend není většinou předem zaručena a může mít formu peněžní dividendy, akciové dividendy (akcionář získá nové akcie zdarma či za zvýhodněnou cenu) nebo majetkové dividendy (např. zdarma výrobky či služby související s danou společností). Tržní cena akcie (kurs akcie) je cena, za kterou se akcie obchoduje na kapitálovém trhu. V praxi často dochází k navýšení základního jmění. To se obvykle provádí následujícími způsoby: 1. emisí nových akcií nebo 2. převedením části vlastního jmění do základního jmění. Technicky se to provede okolkováním akcií nebo jejich výměnou za nové. Vlastní jmění společnosti tvoří vedle základního jmění emisní ážio (zakladatelský zisk realizovaný při prvotní emisi jako kladný rozdíl mezi tržní cenou akcie a její nominální hodnotou) a fondy ze zisku. Další běžnou operací je tzv. štěpení akcií, které zvyšuje počet akcií při neměnné výši základního jmění, čímž se snižuje nominální hodnota jedné akcie. Například při štěpení akcií České spořitelny v poměru 1:10 k 1. 8. 1994 se původní akcie v nominální hodnotě 1 000 Kč rozštěpila na 10 akcií v nominální hodnotě 100 Kč. Důvody štěpení jsou technické (sloučení dvou emisí, které mají před emisí odlišnou nominální hodnotu) nebo psychologické (akcie s nižší nominální hodnotou vzbuzují dojem cenově přijatelnějšího nákupu).
13.8 Typy akcií Kromě obyčejných (kmenových) akcií lze nalézt mnoho dalších druhů akcií. Preferenční (prioritní) akcie obvykle svému majiteli zaručuje právo na přednostní vyplácení dividendy. Tím se tato akcie staví defacto na úroveň cenného papíru s fixním výnosem. Zakladatelská (zlatá) akcie zaručuje obvykle v rámci hlasovacího práva na valné hromadě více hlasů než obyčejná akcie (např. 100 hlasů místo 1 hlasu z obyčejné akcie). Požitková
316
Právo cenných papírů
akcie zaručuje pouze práva majetková. Zaměstnanecká akcie je obvykle nepřevoditelná akcie na jméno pro zaměstnance akciové společnosti. Konečně akcie může mít buďto zaknihovanou nebo listinnou podobu a znít na jméno nebo na doručitele.
13.9 Místo obchodu s akciemi V České republice existují dvě burzy cenných papírů: Burza cenných papírů Praha a RMSystém česká burza cenných papírů. Na hlavním trhu Burzy cenných papírů Praha se obchodují cenné papíry největších společností. Většina akcií se obchoduje na volném trhu BCPP. Cenné papíry jsou na pražské burze obchodovány buď formou tzv. fixingu, nebo kontinuálně. Fixing v podstatě znamená, že agregované příkazy k nákupu a prodeji jsou zobchodovány za jednu cenu, která maximalizuje objem obchodů. Obchody v rámci systému KOBOS (kontinuální burzovní obchodní systém) jsou uzavírány na základě spárování nákupních a prodejních objednávek vkládaných do systému v reálném čase. Zvláštní segment trhu představue SPAD, v němž se obchodují nejlikvidnější akcie a dluhopisy. Vypořádání burzovních obchodů zajišťuje UNIVYC (Univerzální vypořádací centrum), dceřiná společnost BCPP. RM-SYSTÉM působí na českém trhu teprve od 1. prosince 2008, kdy vznikla z mimoburzovního trhu s cennými papíry RM-Systém, což si vyžádala novela zákona o podnikání na kapitálovém trhu. Nová burza bude i nadále založena na zákaznickém principu, ale nově podle zákona musí mezi burzou a drobným neprofesionálním investorem figurovat profesionální zprostředkovatel v podobě licencovaného obchodníka s cennými papíry.
13.10 Pohyby ceny akcií Na poklesu ceny akcie lze vydělat pomocí krátkého prodeje (short selling). Investor prodává cenné papíry patřící jinému subjektu a zároveň se zavazuje, že je k určitému datu vrátí. Takový investor tedy spekuluje na pokles cen titulu. Je veřejným tajemstvím, že většina účtů drobných investorů u makléřských firem končí ve ztrátě. Proč? Na vině je obvykle nedostatečná diversifikace. Výhodou kolektivního investování je právě to, že manažer fondu může rozložit svěřené finanční prostředky do mnoha různých cenných papírů. Jak jsme si ukázali výše, je možné při investicích do několika cenných papírů dosáhnout toho, že pro stejný výnos lze celkové riziko investice (kolísání hodnoty cenných papírů) výrazně snížit. Ve prospěch akciových podílových fondů navíc mluví i výše poplatků a lepší likvidita (odkup podílových listů).
13.11 Obchodování s cennými papíry Nákup a prodej cenných papírů se uskutečňuje prostřednictvím finančních zprostředkovatelů. Sem patří zejména banky, investiční společnosti a obchodníci s cennými papíry. Kromě zprostředkování fungují tyto instituce často také jako tvůrci trhu, tzn. že v každou chvíli oznamují nákupní a prodejní kurzy za něž jsou ochotni a povinni
317
modulu Právní aspekty v podnikání
obchody uskutečnit, čímž sami vytvářejí nabídku a poptávku po cenných papírech a tak utvářejí trh. Sami potom mají zásobu cenných papírů, tzn. že obchodují i na vlastní účet. Investor, který nakupuje nebo prodává cenné papíry, může zadat různé typy příkazů, pokud jde o požadovanou cenu vypořádání obchodu a dobu platnosti příkazu. Může zadat nelimitovaný (tržní) příkaz, který se uskuteční za aktuální tržní cenu. Přitom se makléř bude snažit nakoupit pro klienta "co nejlevněji" a prodat "co nejlépe". Nebo může investor zadat limitovaný příkaz, který obsahuje limity nákupní či prodejní ceny: např. koupit maximálně za 100 Kč, prodat nejméně za 40 Kč. Požadavek limitní ceny však nezaručuje, že bude tento příkaz vypořádán. Dále může investor zadat příkazy typu stop, což jsou příkazy, které se provedou od momentu, kdy cena akcie dosáhne určité výše. Od té chvíle se stop příkaz stává nelimitovaným příkazem. Existuje nákupní stop příkaz ("buy stop order"), což je příkaz omezující ztrátu nebo zajišťující zisk při krátkých (prázdných) prodejích, a prodejní stop příkaz ("sell stop order"), což je příkaz omezující ztrátu, který se splní, když cena klesne na úroveň, která je pod současnou tržní cenou. Výhodou příkazů typu stop je, že investor nemusí stále sledovat vývoj trhu; nevýhodou je, že příkaz může být aktivován denními fluktuacemi ceny, které mohou být součástí nějakého zásadního trendu, a dále to, že nezaručuje vypořádání za určitou cenu. Tuto nevýhodu odstraňuje kombinace limitního příkazu a příkazu typu stop, tedy příkaz typu stop-limit ("stop limit order"), který v případě, že cena dosáhne určité hranice, se stává limitním příkazem, takže investor má možnost zadat limit ceny, za kterou bude obchod vypořádán. Vedle těchto příkazů existují i další příkazy, například "vše nebo nic" ("All or None"), který se uskuteční, pokud makléř bude schopen nakoupit či prodat veškeré požadované množství, "jednodenní příkaz" ("day order"), který se automaticky zruší na konci obchodního dne nebo příkaz "splnit nebo zrušit" ("Fill-or-Kill"), který je určen k okamžitému vypořádání na burze. Pokud se nepodaří jej splnit, bude automaticky zrušen. Ještě existuje příkaz "GTC" ("good-til-canceled"), což je limitní příkaz, který je platný do doby, dokud nedojde k jeho vypořádání nebo jej klient nezruší. Cenné papíry může investor kupovat na promptním (též spotovém) trhu, kdy k vypořádání obchodu dojde během několika dní. Nebo je může nakoupit termínově, kdy k vypořádání dojde ve stanovený den v budoucnu.
318
Právo cenných papírů
PŘÍPADOVÁ STUDIE 10.1
Krátké (prázdné) prodeje Jednou z možností, kterou může investor uplatnit při obchodování s CP, je prodej akcií, které nevlastní a to tak, že si je vypůjčí od makléře se závazkem je v budoucnu vrátit. Takový způsob se nazývá krátký (též prázdný) prodej ("short sale") narozdíl od dlouhého prodeje ("long sale"), kdy investor prodává akcie, které vlastní. Smyslem krátkého prodeje je spekulace na pokles akciového trhu nebo zajištění proti poklesu kurzu. Příklad: Investor se domnívá, že akcie společnosti ABC budou v budoucnu klesat a chce na tomto poklesu vydělat. Požádá svého makléře o zapůjčení 1000 ks akcií ABC na 2 měsíce. Investor akcie prodá při aktuálním kurzu 200 Kč a na jeho účet bude připsáno 200 000 Kč. Dluží však akcie, které musí za 2 měsíce vrátit. V té době bude kurz akcií ABC 150 Kč. Investor tedy nakoupí 1000 ks za 150 000 Kč a dlužné akcie makléři vrátí. Na transakci vydělá 50 000 Kč, protože akcie nakoupil za nižší kurz než s jakým je prodal (pokud opět neberem v úvahu úrok a poplatky makléři). V burzovní termninologii se v souvislosti se spekulací vyvinuly pojmy, které značí, zda investor očekává růst akciového trhu nebo jeho pokles. Pokud investor očekává růst, patří mezi býky (Bulls) a jde o tzv. spekulaci "a la hausse". Pokud očekává pokles, patří mezi medvědy (Bears) a jde o spekulaci "a la baisse". Pokud se investor bojí jakéhokoliv rizika, patří mezi kuřata (Chickens). Od těchto pojmů jsou také odvozena označení vývoje akciového trhu. Pokud akciový trh soustavně a dlouhodobě, tj. několik měsíců roste, a od svého minima zhodnotí o více než 20 %, začíná se o tomto trhu mluvit jako o býčím trhu (Bull Market). Pokud naopak akciový trh dlouhodobě a vytrvale klesá a oproti svému maximu se pohybuje o více než 20 % níže, mluví se o medvědím trhu (Bear Market). Obchody na úvěr V souvislosti s nákupem akcií může investor též požádat svého makléře o úvěr, tzv. margin. Makléř mu otevře úvěrový účet, kde investor složí 10-50 % částky, za níž může nakupovat cenné papíry. Výhodou úvěru je, že umožňuje v situaci rostoucího trhu podílet se na růstu akciového trhu převrácenou hodnotou jeho podílu na celkovém vkladu, tzv. pákovým efektem. Nevýhodou je, že stejnou měrou se investor 319
modulu Právní aspekty v podnikání
podílí i na případném poklesu. Příklad: Investor hodlá nakoupit akcie za 200 000 Kč s využítím úvěru. Makléř požaduje 50 % zálohu, investor tudíž vloží 100 000 Kč. Za celou částku 200 000 Kč potom makléř investorovi nakoupí 2000 akcií například s kurzem 100 Kč. Dejme tomu, že akcie vzrostou o 25 %, tj. na 125 Kč, a investor je prodá. Účet investora tak vzroste o 0,25 x 200 000, tj. o 50 000 Kč na 250 000 Kč. Investor vrátí makléři 100 000 Kč, a zbude mu (pokud si odmyslíme úrok a poplatek za nákup CP) 150 000 Kč. Investor tak vydělal 50 % při růstu kurzu akcie o 25 %. To je princip pákového efektu. Stejný násobek by však investor prodělal, kdyby akcie naopak klesly.
320
Právo cenných papírů
ZAPAMATUJTE SI Cenný papír (Security, Securities) – Listina ztělesňující pohledávku (nárok) jejího vlastníka vůči výstavci (emitentovi). S cennými papíry může být spojeno právo vlastnictví majetku, resp. účasti na majetku, nebo právo na peněžní plnění. K cenným papírům patří např. akcie, podílové listy, dluhopisy, směnky, šeky, cestovní šeky, náložné listy včetně konosamentů. Listinný cenný papír může být nahrazen zápisem do zákonem stanovené evidence cenných papírů (takovémuto cennému papíru říkáme zaknihovaný cenný papír).
DEFINICE
> Cenný papír je listina či listinu nahrazující záznam, který inkorporuje soukromé právo a toto právo je se svým nosičem pevně spjato., je to listina, která je bezprostředním nositelem práva a představuje dokument, s nímž je svázána určitá hodnota, majetek a majetkový prospěch. > Společnost nebo jiný subjekt vydávající cenný papír se nazývá emitent.
KONTROLNÍ OTÁZKY jaké druhy cenných papírů znáte ? v čem se liší zatímní a podílový list ?
SHRNUTÍ KAPITOLY komplexní přehled o problematice cenných papírů výklad zákona o CP praktická studie o vybraných obchodech s CP specifika akcií, jejich význam a úloha
STUDIJNÍ LITERATURA 1. zákon o cenných papírech č. 591/1992 Sb., v platném znění 2. LIŠKA, P. Zákon o bankách, Praha: C.H.Beck, 1999, 302 s. ISBN 80-85632-10-3. 3. PAULY,J. Komentář k zákonu o cenných papírech,Praha : Orac, 1998 ISBN 80-8339610-2
321
modulu Právní aspekty v podnikání
4. GRAHAM,B. Inteligentní investor, Praha : GRADA, 2007 ISBN 978-80-247-1792-0 5. www.finance.cz www.mesec.cz www.akcie.cz
322
Celní zákon a jeho uplatňování
14 Celní zákon a jeho uplatňování ÚVOD Zákon upravuje některé právní vztahy v oblasti celnictví, které nejsou upraveny bezprostředně předpisy Evropských společenství (Celní kodex a Nařízení Rady (EHS) o systému pro osvobození od cla; o statistice obchodu se zbožím mezi členskými státy; o sazební a statistické nomenklatuře a o společném celním sazebníku). Zákon upravuje mj. zpracování osobních údajů; povinnosti, oprávnění a prostředky celníka; náhradu škody; celní dluh a delikty; zvláštní celní řízení (zboží pod ochranou mez. práva). Česká celní správa, stejně jako celní správy ostatních států, má dva základní úkoly, kterými jsou ochrana a regulace domácího trhu formou výběru cla z dováženého zboží a dohled nad tím, aby toto zboží neohrožovalo životy nebo zdraví lidí, zvířat či rostlin. Vývoj ekonomické situace, včetně zahájení příprav na členství v EU, naléhavě vyžadoval, aby celní správa při plnění svých úkolů co nejvíce usnadňovala legální mezinárodní obchod. Tohoto cíle mohlo být dosaženo jen za pomoci modernizace celní správy, a to jak v oblasti celního řízení, tak i v oblasti technického vybavení, zejména celního informačního systému. Další významnou okolností, která výrazně předurčila současnou podobu české celní správy, byl vstup České republiky do Evropské unie. Z pohledu celní správy nešlo jen o samotný akt vstupu, ale o dlouholeté období sbližování celní legislativy a celních postupů s evropskými standardy. Navíc došlo v důsledku rozšíření EU ke zrušení pravidelných celních kontrol na pozemních hranicích České republiky a naopak celní správě přibyly nové úkoly, např. v oblasti společné zemědělské politiky nebo statistiky vnitrounijního obchodu. Současně s těmito změnami došlo také ke snížení počtu zaměstnanců celní správy a k úpravě její organizační struktury
CÍLE KAPITOLY Po prostudování této kapitoly a vypracování úkolů budete UMĚT: identifikovat zásady a postupy celního řízení rozpoznat celní režim Po prostudování této kapitolya vypracování úkolů ZÍSKÁTE: teoretické vědomosti z obsahu celního zákona praktické dovednosti řešení vybraných situací procesu celní správy Po prostudování této kapitoly a vypracování úkolů BUDETE SCHOPNI: realizovat veškeré podklady v rámci případného celního řízení firmy orientace v celním sazebníku
323
modulu Právní aspekty v podnikání
14.1 Kompetence a úkoly celní správy 14.1.1 Celní správa České republiky - organizace Generální ředitelství cel Dne 1. 5. 2004 vstoupil v platnost zákon č. 185/2004 Sb. o Celní správě České republiky, ze kterého mimo jiné vyplývá: Celní správu České republiky tvoří Generální ředitelství cel ( správní úřad pro oblast celnictví s celostátní působností), celní ředitelství ( 8 správních úřadů pro oblast celnictví s územím působnosti stanovenou přílohou tohoto zákona) a celní úřady ( 54 správních úřadů pro oblast celnictví s územní působností stanovenou rovněž přílohou tohoto zákona). Generální ředitelství cel řídí celní ředitelství Celní ředitelství řídí celní úřady ve svém obvodu Celnictvím se pro účely tohoto zákona rozumí plnění úkolů celními orgány podle tohoto zákona a zvláštních právních předpisů, včetně plnění úkolů při správě daní a poplatků podle zvláštních právních předpisů a při správě cel Generální ředitelství cel je účetní jednotkou, má vlastní IČO 71214011 Celní správa České republiky je bezpečnostním sborem Celní správa České republiky je podřízena Ministerstvu financí Celní úřady před vstupem ČR do EU (91) byly zrušeny Od 1. května 2004 bylo zřízeno 54 celních úřadů.
14.1.2 Správa cel Vyměřování, evidence, vybírání a vymáhání cla se řídí zejména Celním kodexem Společenství, zákonem č. 185/2004 Sb., o Celní správě České republiky, ve znění pozdějších předpisů, a zákonem č. 280/2009 Sb., Daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „DŘ“). Zákon č. 6/1993 Sb., o České národní bance, ve znění pozdějších předpisů, ukládá mimo jiné celním úřadům zřízení účtů státního rozpočtu pro skládání cla a daní z dovozu. Zákon č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů, ukládá celním orgánům provádět odvody vybraného cla a daní v běžném roce na účty státního rozpočtu. Zákon č. 323/2002 Sb., o rozpočtové skladbě, ve znění pozdějších předpisů, ukládá celní správě evidovat clo a daně podle rozpočtových položek. Správa cel zahrnuje zejména: Provádění celního dohledu a celní kontroly u dováženého, vyváženého a prováženého zboží, Rozhodování o přidělení celně schváleného určení zboží, 324
Celní zákon a jeho uplatňování
O zajištění celního dluhu, O podmínkách dočasného uskladnění zboží a o dočasných skladech, O zničení nebo znehodnocení zboží, O povolení používat zjednodušený postup v celním řízení, O opravách a zrušení platnosti celních prohlášení, O podmínkách provozu svobodného pásma nebo svobodného skladu, O zajištění zástavy v rámci celního zástavního práva, atd., Správa cla a správa daně v rozsahu a způsobem stanoveným právním předpisem upravujícím správu daní, Povolování použít režim s hospodářskými účinky, provozovat celní sklad, Rozhodování o určení celní hodnoty, vydávání osvědčení o původu zboží a ověřování původu zboží i po vydání osvědčení, Kontrola dokladů potřebných k vývozu, dovozu nebo tranzitu zboží vydávaných podle zvláštních právních předpisů, kontrola dodržování obchodně politických opatření státu a Společenství, zákazů a omezení při dovozu, vývozu a tranzitu zboží a kontrola, zda jsou dodržovány i další povinnosti uložené právními předpisy v oblasti celnictví, Řízení o porušení celních předpisů, rozhodování o zajištění zboží důležitého pro řízení o porušení celních předpisů, Vybírání a vymáhání pokut, které celní orgány uložily, a předepsaných nákladů řízení, které nebyly zaplaceny ve lhůtě splatnosti, Provádění kontrol celních prohlášení po propuštění zboží, · prodej uskladněného, zajištěného, propadlého a zabraného zboží, prodej zboží, na kterém vázne celní zástavní právo, Pátrání po zboží protiprávně dovezeném nebo vyvezeném nebo odňatém celnímu dohledu a zjišťování osob, které zboží tomuto dohledu odňaly nebo se tohoto odnětí zúčastnily, anebo toto zboží získaly. Kompetence k vybírání, evidenci a vymáhání cla z dovozu jsou dány nařízením Rady (EHS) č. 2913/92 ze dne 12.10.1992, kterým se provádí nařízení Rady (EHS) č. 2913/92, kterým se vydává celní kodex Společenství ve znění pozdějších předpisů (dále jen „kodex“), a zákonem č. 13/1993 Sb., celní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „celní zákon“).
14.1.3 Správa spotřebních daní
Podle zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, zákona č. 61/1997 Sb., o lihu, zákona č. 321/2004 Sb., o vinohradnictví a vinařství, DŘ a podle právních předpisů EU.
14.1.4 Povinné značení lihu
Povinnost značení spotřebitelského balení lihu kontrolní páskou byla v České republice zavedena zákonem č. 676/2004 Sb., o povinném značení lihu a o změně zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů. Tato kompetence 325
modulu Právní aspekty v podnikání
zahrnuje kontrolu označení spotřebitelských balení lihu, komplexní systém objednávání, distribuce, výdeje a vracení kontrolních pásek včetně finančních operací s tím spojených.
14.1.5 Výkon dělené správy
Kompetence k výkonu dělené správy je dána zákonem o Celní správě ČR. Celní správa zajišťuje „vybírání a vymáhání peněžitých plnění, která vznikla bez vydání správního aktu ze zákona, nebo která byla uložena jinými správními úřady v řízení podle správního řádu a která jsou příjmem státního rozpočtu, státních fondů nebo rozpočtů územních samosprávních celků“. S nabytím účinnosti § 106 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, pak celní správě (právě v souvislosti s převodem kompetence výkonu dělené správy) připadla pozice tzv. obecného správce daně, který zajišťuje na žádost jiných subjektů vymáhání povinností vyplývajících ze správních rozhodnutí.
14.1.6 Vydávání potvrzení o bezdlužnosti
Na základě ustanovení zvláštních zákonů.
14.1.7 Správa přestupků
Řízení o přestupcích v oboru své působnosti podle zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích.
14.1.8 Celní dohled nad zbožím (EU)
Vybírají clo a kontrolují provádění společné zemědělské politiky Společenství, veterinární, rostlinolékařské a další předpisy upravující zákazy a omezení při dovozu, vývozu a tranzitu zboží a při uvádění zboží na trh.
14.1.9 Kontrolní oprávnění v oblasti silniční dopravy
Vážení nákladních vozidel, kontrola silničních poplatků – dálničních kupónů, kontrola plnění podmínek pro přepravu nebezpečných nákladů, odborný dozor nad prací osádek vozidel v mezinárodní silniční nákladní dopravě a ve věcech mezinárodní dopravy osob, kontroly výkonového zpoplatnění).
326
Celní zákon a jeho uplatňování
14.1.10
Kontrola nakládání s odpady a s odpadovým materiálem
Dohled nad bezpečností dovážených potravin, ochrana spotřebitele, atp.
14.1.11
Kontrola ochrany práv duševního vlastnictví
Zákon č. 191/1999 Sb., o opatřeních týkajících se dovozu, vývozu a zpětného vývozu zboží porušujícího některá práva duševního vlastnictví; zákon č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele; nařízením Rady (ES) č. 1383/2003 ze dne 22. července 2003, o přijímání opatření celních orgánů proti zboží podezřelému z porušení určitých práv duševního vlastnictví a o opatřeních, která mají být přijata proti zboží, o kterém bylo zjištěno, že tato práva porušilo; nařízením Komise (ES) č. 1891/2004 ze dne 21. října 2004, kterým se stanoví prováděcí pravidla k nařízení Rady (ES) č. 1383/2003 o zásahu celních orgánů proti zboží podezřelému z porušení některých práv k duševnímu vlastnictví a opatření, která mají být přijata vůči zboží, o kterém bylo zjištěno, že tato práva porušilo).
14.1.12
Kompetence v rámci integrovaného záchranného systému státu
Celní správa ČR jako jedna z jeho ostatních složek (dle § 4 zákona č. 239/2000 Sb. o integrovaném záchranném systému a o změně některých zákonů) spolupracuje na vyžádání s dalšími bezpečnostními a záchrannými sbory při provádění záchranných a likvidačních prací v případě mimořádných nebo krizových situací. V minulosti byla celní správa již několikrát oslovena, a to především při povodních v letech 2002 a 2009. Konkrétní pomoc je v praxi poskytována využitím hlídek celníků mobilního dohledu za účelem ochrany majetku, kontroly a usměrňování pohybu osob, vozidel a zboží v ohrožených oblastech republiky. V případě nutnosti provedení záchranných prací ve výškách s využitím horolezecké techniky či dalších speciálních prací je k dispozici Skupina operativního nasazení. Mezi další činnosti v rámci Integrovaného záchranného systému patří zjišťování radiace (radiační monitoring) osmi mobilními skupinami rozmístěnými na celém území ČR, kontrola zamoření zdrojů pitné vody laboratořemi celní správy, rentgenová kontrola dopravních prostředků pomocí mobilního velkokapacitního rentgenu a další práce za využití speciální techniky Celní správy ČR.
14.1.13
Kontrola zaměstnávání cizinců
Spočívá v ověření, zda cizinci ze zemí mimo Evropskou unii vykonávají na pracovišti zaměstnavatele práci na základě pracovněprávního vztahu nebo jiné smlouvy a zda ji vykonávají v souladu s vydaným povolením k zaměstnání nebo s povolením k dlouhodobému pobytu za účelem zaměstnání ve zvláštních případech (zelenou kartou), jsou-li podle zákona o zaměstnanosti (zákon č. 435/2004 Sb.) vyžadovány. Kontrolu provádějí celní úřady ve své územní působnosti a zjištěná porušení předávají místně příslušným úřadům práce jako podnět k zahájení správního řízení za účelem uložení sankce. Při výkonu této kompetence jsou celníci oprávněni také prověřovat povolení k 327
modulu Právní aspekty v podnikání
pobytu každého z kontrolovaných cizinců.
14.1.14
Správa ekologických daní
V souladu s podmínkami členství České republiky v Evropské unii vznikla České republice povinnost k 1.lednu 2008 zavést daň z elektřiny, ze zemního plynu a z pevných paliv. Tato povinnost byla zapracována do zákona č. 261/2007 Sb., o stabilizaci veřejných rozpočtů. 14.1.15
Správa biopaliv
V souvislosti s nabytím účinnosti zákona č. 180/2007 Sb., kterým se mění zákon č. 86/2002 Sb., o ochraně ovzduší a o změně dalších zákonů (zákon o spotřebních daních, zákon o lihu je povinnost uvádět minimální množství biopaliv v motorových benzínech a v motorové naftě, které jsou uváděny pro dopravní účely.
14.2 Celní řízení Celní řízení doznalo výrazných změn již v 90. letech, kdy došlo k jeho značnému zjednodušení díky zavedení a zdokonalování celního informačního systému i na základě změn celních předpisů, které směřovaly ke zjednodušení celních formalit. K zásadní změně pak došlo v souvislosti se vstupem ČR do EU. Postupy celních orgánů v rámci celního řízení od toho okamžiku přestala upravovat národní legislativa a tato oblast přešla pod správu legislativy EU, která definuje jednotné postupy celního řízení pro všechny členské státy EU. Trend zjednodušování a další elektronizace celního řízení tím však ani zdaleka neskončil. Celní správa České republiky se aktivně zapojila do procesu modernizace celního řízení, který vychází zejména z vytvoření nového celního kodexu EU a z návazného programu jednotného počítačového zpracování celních režimů v rámci EU takzvaného e-Customs. V této oblasti celní správa navazuje na úspěšné zvládnutí počítačového zpracování režimu tranzitu za použití systému NCTS. Tyto zkušenosti jsou využívány k postupnému zavádění dalších systémů, jimiž jsou Systém kontroly vývozu (ECS), Automatizovaný vývozní systém (AES), Systém kontroly dovozu (ICS) a Automatizovaný dovozní systém (AIS). Cílem zavádění těchto moderních postupů je zjednodušení a další sjednocení celního řízení ve všech členských státech EU při zavedení nových bezpečnostních opatření v rámci společného boje proti terorismu.
14.2.1 CELNÍ PÁTRÁNÍ Další důležitou oblastí činnosti Celní správy ČR je problematika pátrání, která se zaměřuje na odhalování případů, kdy byly porušeny celní a daňové předpisy v souvislosti s dovozem, vývozem nebo tranzitem zboží. K takovému porušování předpisů dochází nejčastěji u textilního zboží, elektroniky, motorových vozidel, zemědělských a potravinářských výrobků a u zboží zatíženého spotřební daní. Útvary pátrání jsou při odhalování a šetření trestné činnosti oprávněny používat tzv. operativně pátracích prostředků, včetně podpůrných, jako sledování osob a věcí, sledovaná zásilka, využití informátorů apod. Jejich činnost směřuje i proti pachatelům závažných trestných činů i organizovaného zločinu. Velmi dobrých výsledků dosahují celní orgány v boji proti drogám. Celní správa je v tomto ohledu zapojena do celé řady mezinárodních organizací,
328
Celní zákon a jeho uplatňování
informačních systémů a pracovních skupin. Je jimi hodnocena jako spolehlivý a odpovědný partner, disponující potřebnými pravomocemi a prostředky, spolupracující na vysoké profesionální úrovni. V minulých letech byl zřízen zvláštní útvar Skupina operativního nasazení, jež je určena k mimořádným činnostem při zajišťování pachatelů trestné činnosti, a to nejen v oblasti boje proti drogám. Disponuje skvěle vycvičenými a vybavenými specialisty pro zvlášť nebezpečné a krizové situace, jejichž výcviku je věnována velká pozornost nejen z hlediska fyzické, ale i psychologické přípravy. K efektivnímu zajišťování úkolů v oblasti mezinárodní spolupráce byla zřízena Národní koordinační jednotka, která na základě mezinárodních smluv vyřizuje žádosti o pomoc při šetření případů porušení vnitrostátních a komunitárních celních předpisů. Nezbytným předpokladem k realizaci všech těchto činností je centrální shromažďování informací a zajištění informační podpory výkonným útvarům. Tento úkol zabezpečuje nepřetržitou službou Operační centrum Generálního ředitelství cel. V oblasti protidrogové problematiky a dále v oblasti zajištění bezpečnosti celních orgánů jsou využíváni služební psi. K jejich výcviku má Celní správa ČR vlastní výcvikové středisko v Heřmanicích, které získalo statut evropského výcvikového centra. Celní správa ČR disponuje 64 služebními psy, z nichž polovina je určena pro detekci drog nebo cigaret.
14.2.2 MOBILNÍ SKUPINY CELNÍHO DOHLEDU Operativním článkem přímého výkonu kontrolních činností Celní správy ČR jsou především skupiny mobilního dohledu. Jejich hlavním úkolem je provádět přímo v terénu prostřednictvím motorizovaných i pochůzkových hlídek kontroly nad zbožím podléhajícím celnímu dohledu, kontroly přeprav vybraných výrobků (minerální oleje, lihoviny, pivo, víno a tabákové výrobky), a také plní úkoly v oblasti odhalování zboží porušující některá práva duševního vlastnictví. Kontrolní činnost je prováděna na celém území České republiky, a to nejen v silniční, ale i v železniční, letecké a vodní dopravě. Hlídky mobilního dohledu rovněž sledují na pozemních komunikacích vozidla za účelem kontrol jejich nákladových prostor, kabin a dokumentů vztahujících se k dopravovanému zboží, včetně dokladů svědčících o dodržování celních a daňových předpisů, o určené trase či lhůtě prováděné přepravy. Dále v oblasti silniční dopravy vykonávají další důležité kompetence, mezi které patří kontrolní vážení a měření jízdních souprav, kontrola dálničních kupónů, kontrola plnění podmínek pro přepravu nebezpečných nákladů a odborný dozor nad prací osádek vozidel v mezinárodní silniční nákladní dopravě. Na stanovených úsecích dálnic a rychlostních komunikacích vykonávají také kontroly plnění povinnosti úhrady poplatku za užívání těchto komunikací (výkonové zpoplatnění). Pozornost věnují hlídky i kontrole přepravy zboží dvojího použití v rámci Společenství. Mezi jejich další činnosti pak patří například kontrola dodržování podmínek stanovených celním režimem, do kterého bylo zboží propuštěno, kontrola značení spotřebitelského balení lihu kontrolní páskou, kontrola nakládání s odpady, různé asistenční služby pro územní finanční orgány a v neposlední řadě také v případě mimořádných událostí (např. při povodních) plní specifické úkoly v rámci Integrovaného záchranného systému České republiky. 14.2.3 CELNĚ-TECHNICKÁ LABORATOŘ
329
modulu Právní aspekty v podnikání
Celně technická laboratoř (CTL) má svůj nezastupitelný význam a postavení v organizační struktuře Celní správy ČR. Jejich činnost se stala nezbytnou podmínkou v celní oblasti tím, že s využitím laboratorního zkoumání a analýz vzorků zboží stanoví povahu, tarifní zařazení, původ a hodnotu zboží pro výtěžnost cel a daní, a pro realizaci opatření obchodní politiky, antidumpingu a ochrany a při kontrole zemědělských produktů. V současné době dochází k postupné orientaci CTL na nefiskální problematiku v rámci ochrany bezpečnosti, zdraví, hospodářství a životního prostředí v rámci společného evropského prostoru. Jedná se mimo jiné o ochranu občanů, jejich zdraví a jejich práce. Svůj podíl mají CTL také v boji proti terorismu (kontrola zboží a technologií dvojího užití a vysoce hodnotných komodit např. diamantů v rámci tzv. Kimberleyského procesu). Mezi zpracovanými vzorky jednoznačně početně převažují vzorky zboží, na něž se vztahuje spotřební daň (např. ropné produkty, alkohol, tabák, kontrolní pásky na lihovinách a tabákových výrobcích), komodity s rozdílnými sazbami cla a DPH (např. obuv, farmaceutické výrobky, chemikálie), dále pak zemědělské a potravinářské produkty a výrobky (např. činnost CTL při kontrole zboží pro účely Společné zemědělské politiky EU). Dobré fungování CTL se nedostalo pouze do podvědomí Celní správy, ale i ostatních orgánů státní správy. CTL dále spolupráce s výzkumnými ústavy, vysokými školami, odbornými výzkumnými a vědeckými úseky průmyslu, ale i na mezinárodní úrovni zejména v rámci činnosti koordinační skupiny Evropských celních laboratoří.
14.3 Celní režimy volný oběh volný oběh s konečným použitím režimy s hospodářským účinkem tranzit vývoz 14.3.1 Režimy s hospodářským účinkem Režimy s hospodářskými účinky slouží při dovozu zboží k podpoře hospodářských aktivit na území Společenství. Tyto režimy jsou alternativou k základnímu dovoznímu celnímu režimu, kterým je volný oběh. Zpravidla se použijí tehdy, pokud z jejich provádění vyplývají držiteli režimu hospodářské výhody (hospodářské účinky) spočívající v oblasti platby cla, daní a poplatků souvisejících s dovozem zboží. Ve smyslu ustanovení článku 84 nařízení Rady ( EHS ) č. 2913/92 ze dne 12. října 1992, kterým se vydává celní kodex Společenství, v platném znění (dále jen „celní kodex“) lze při dovozu využít následující režimy s hospodářskými účinky:
330
·
uskladňování v celním skladu,
·
aktivní zušlechťovací styk (podmíněný systém nebo systém navracení) (dále jen „AZS/P“ nebo „AZS/N“),
·
přepracování pod celním dohledem,
·
dočasné použití (s částečným nebo úplným osvobozením od dovozního cla)
·
pasivní zušlechťovací styk (dále jen „PZS“).
Celní zákon a jeho uplatňování
Podstatou režimu uskladňování v celním skladu, AZS/P, přepracování pod celním dohledem a dočasného použití je nezatěžovat dovážené zboží clem a obchodněpolitickými opatřeními, pokud toto zboží bude podrobeno příslušným operacím a budou naplněny podmínky těchto režimů dané celními předpisy. Tyto režimy s hospodářskými účinky se ve smyslu ustanovení článku 84 odst. 1 písm. a) celního kodexu současně považují za režimy s podmíněným osvobozením od dovozního cla. Podstatou režimu AZS/N je propuštění dováženého zboží do volného oběhu s možností vrácení uhrazeného dovozního cla v případě, že z tohoto zboží získané zušlechtěné výrobky budou vyvezeny zpět mimo celní území Společenství. U režimů s hospodářskými účinky platí obecná zásada vyplývající z ustanovení článku 85 celního kodexu, že do těchto režimů lze zboží propustit jen na základě povolení celních orgánů. Do režimu s hospodářským účinkem lze zboží propustit pouze na základě povolení celních orgánů (čl. 85 celního kodexu). Žádost o povolení použití režimu s hospodářským účinkem podává osoba, která v případě celního režimu: uskladňování v celním skladu hodlá provozovat celní sklad (článek 100 odst. 2 celního kodexu), přepracování pod celním dohledem nechává provádět přepracování zboží nebo zajistí, aby bylo zboží přepracováno (článek 132 celního kodexu), aktivního zušlechťovacího styku provádí nebo nechává provádět zušlechťovací operace (článek 116 celního kodexu), dočasného použití bude zboží používat sama nebo zajistí jeho používání (článek 138 celního kodexu). Žádost o povolení režimu s hospodářským účinkem se podává místně příslušnému celnímu úřadu. Místně příslušným celním úřadem pro povolení režimu s hospodářským účinkem je celní úřad, v jehož územním obvodě budou prováděny zpracovatelské operace, se nachází místo, které je navrhováno jako prostor celního skladu nebo se nachází místo, kde má být zboží použito. Mají-li být tyto činnosti prováděny v územním obvodu více celních úřadů nebo dohlížející, propouštějící nebo ukončující celní úřad jsou rozdílné, podává se žádost o povolení režimu s hospodářským účinkem celnímu úřadu, v jehož územním obvodu má žadatel hlavní účetnictví, pokud se aspoň část činností provádí v územní působnosti tohoto celního úřadu. Pokud se ani část v tomto odstavci popsaných činností neprovádí u celního úřadu, v jehož územní působnosti má žadatel hlavní účetnictví, podává se žádost o povolení režimu s hospodářským účinkem celnímu úřadu, u kterého bude provedena první operace. Údaje uvedené žadatelem v žádosti o povolení režimu s hospodářským účinkem musí prokázat, že povolení režimu s hospodářským účinkem je v souladu s článkem 502 prováděcího nařízení hospodářsky odůvodněné, tzn., že žadatel je povinen doložit celnímu úřadu takové podklady, aby celní úřad mohl rozhodnout, že hospodářské podmínky pro daný režim s hospodářským účinkem jsou splněny.
331
modulu Právní aspekty v podnikání
A dále : Svobodná pásma a sklady Zpětný vývoz Zničení zboží Přenechání zboží ve prospěch státu
14.3.2 Tranzit Přeprava zboží v tranzitním režimu se uskutečňuje: v režimu tranzitu Společenství a společném tranzitním režimu na podkladě karnetu TIR na podkladě karnetu ATA na pokladě nákladního listu CIM na podkladě Rýnského manifestu na podkladě tiskopisu 302 na podkladě leteckého cargo manifestu poštou V souvislosti s přijetím nových bezpečnostních opatření k 1. 7. 2009 dle změn uvedených v nařízení Komise č. 2454/1993, kterým se provádí celní kodex, v platném znění, je níže uvedeno praktické vysvětlení případů podávání bezpečnostních dat v režimu tranzitu. Vstup zboží na celní území Společenství v režimu tranzitu: Od 1. 1. 2011 je podání bezpečnostních dat na zboží vstupující na celní území Společenství v režimu tranzitu povinné. Zodpovědná osoba (přepravce) může bezpečnostní data podat v rámci rozšířeného tranzitního celního prohlášení podaného v systému NCTS nebo prostřednictvím vstupního souhrnného celního prohlášení mimo systém NCTS. Výstup zboží z celního území Společenství v režimu tranzitu (dle čl. 91 a 163 nařízení Rady č. 3912/1992, kterým se vydává Celní kodex Společenství, ve znění pozdějších předpisů): Od 1. 1. 2011 je podání bezpečnostních dat povinné pro zboží přepravované na podkladě celního prohlášení, které opouští celní území Společenství. Není-li na takové zboží podáno vývozní celní prohlášení před podáním tranzitního celního prohlášení, je nutné, aby bylo tranzitní celní prohlášení podané v systému NCTS rozšířeno o bezpečnostní data. 14.3.3 Vývoz Režim vývozu je upraven zejména následujícími celními předpisy Společenství: 332
Celní zákon a jeho uplatňování
nařízení Rady (EHS) č. 2913/92 ze dne 12. října 1992, kterým se vydává celní kodex Společenství, publikované v Úředním věstníku EU L 302, 19. 10. 1992, v platném znění (dále jen „ celní kodex“), nařízení Komise (EHS) č. 2454/93 ze dne 2. července 1993, kterým se provádí nařízení Rady (EHS) č. 2913/92, kterým se vydává celní kodex Společenství, ve znění pozdějších předpisů, publikované v Úředním věstníku EU L 253, 11. 10. 1993, v platném znění (dále jen „prováděcí nařízení“). Režim vývozu umožňuje, aby zboží Společenství opustilo celní území Společenství. Vývoz zahrnuje uplatnění výstupních formalit pro dané zboží včetně obchodněpolitických opatření a případného vybrání vývozního cla. Vývozní prohlášení se podává celnímu úřadu, který je příslušný ke kontrole místa, kde je vývozce usazen nebo kde se zboží balí nebo nakládá k vývozu. Odchylky od tohoto pravidla se stanoví postupem projednávání ve výboru. Zboží se propustí k vývozu s podmínkou, že opustí celní území Společenství ve stejném stavu, v jakém se nacházelo v okamžiku přijetí vývozního prohlášení.
S účinností od 1. 7. 2009 dochází v souvislosti s bezpečnostní novelou Celního kodexu EU (nařízení č. 648/2005) k zavedení povinnosti elektronicky poskytnout celním orgánům EU data o veškerém zboží opouštějícím celní území Společenství, která jsou potřebná k provádění společné bezpečnostní rizikové analýzy. Tato data lze celním orgánům EU poskytnout buď v rámci podání celního prohlášení (vývozního, včetně zpětného vývozu, nebo tranzitního) nebo podáním samostatného výstupního souhrnného celního prohlášení. Samostatné výstupní souhrnné celní prohlášení, které má být podáváno pouze v případě, kdy není pro výstup zboží podáno celní prohlášení, nebude požadováno v případech uvedených v článku 842a prováděcího nařízení. V těchto případech bude provedena analýza rizik při předložení zboží na základě dokumentace nebo jiných informací o tomto zboží (např. letecký manifest, faktura, CMR, atd.). Nařízení Komise (ES) č. 273/2009 o přechodných ustanoveních (OJ L 91 ze dne 3.4.2009) však odkládá po přechodnou dobu (od 1.7.2009 do 31.12.2010) povinnost podávat samostatná výstupní souhrnná celní prohlášení. Poskytnutí bezpečnostních dat bude od 1.7.2009 povinné pouze v rámci podání vývozního nebo tranzitního celního prohlášení: 1. s účinností od 1.7.2009 lze podat vývozní celní prohlášení pouze elektronicky, s výjimkou havarijních postupů přesně definovaných v článku 787 prováděcího nařízení. Stávající rozsah údajů uváděných ve vývozním celním prohlášení nebo v prohlášení pro zpětný vývoz se s účinností od 1.7.2009 rozšiřuje o bezpečnostní data. Tato změna bude k tomuto datu zapracována do systému e-Vývoz; 2. s účinností od 1.7.2009 se do systému NCTS přidává možnost podat v rámci tranzitního celního prohlášení i bezpečnostní data sloužící k provedení společné bezpečnostní rizikové analýzy, čímž dojde k zamezení (eliminaci) příslušných kontrol na výstupních a vstupních celních úřadech. 333
modulu Právní aspekty v podnikání
V návaznosti na ustanovení článku 182a) a 183b) celního kodexu je-li ke zboží opouštějícímu celní území Společenství podáno celní prohlášení, musí obsahovat údaje nezbytné pro souhrnné celní prohlášení, tj. data přílohy 30a prováděcího nařízení. V případě, kdy mělo být podáno samostatné výstupní souhrnné celní prohlášení (tj. kdy pro výstup zboží není podáno celní prohlášení (vývozní nebo tranzitní)), a kdy se osoba vyvážející toto zboží rozhodne nepodat toto samostatné výstupní souhrnné celní prohlášení, bude společná bezpečnostní riziková analýza provedena při předložení zboží na základě dokumentace nebo jiných informací o tomto zboží (např. letecký manifest, faktura, CMR, atd). V tomto případě je nutno upozornit, že časová náročnost na provedení takové analýzy může být značně delší, zejména s přihlédnutím k okamžiku, kdy jsou tato data a doklady celní správě poskytnuty, což může mít za následek prodloužení času k povolení výstupu zboží z celního území Společenství ze strany výstupního celního úřadu. Upozornění: Podání bezpečnostních dat není povinné pro přepravu zboží do a ze Švýcarska a Norska, a to na základě uzavřených Dohod mezi EU a dotčenými zeměmi.
14.4 Vyměření a prekluze cla V návaznosti na rozhodnutí nejvyšších soudních instancí došlo i ke změně správní praxe správců daně v důsledku metodiky Ministerstva financí ČR. Nejvýznamnější oblastí se jeví určení prekluzivních lhůt v oblasti cel,resp.porovnání s lhůtami u daní, které se vybírají při dovozu zboží. Prvotním impulzem bylo také rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 Afs 15/2009 z 19. února 2009. V daném rozhodnutí vyslovil Nejvyšší správní soud právní názor na zánik práva vyměřit celní dluh vzniklý v prosinci roku 1997, resp. v lednu 1998. 14.4.1 OBECNÁ PRAVIDLA PRO ZÁNIK VYMĚŘENÍ CLA Celní předpisy stanoví, že bezvýjimečně musí být částka cla zaúčtována, přičemž lhůty pro zaúčtování se odvíjí od vzniklého celního dluhu, nebo od jiné právní skutečnosti, např. od okamžiku, kdy se celní orgány dozvěděly, že částka cla nebyla zaúčtována vůbec, nebo byla zaúčtována, ale v částce nižší než činí správná výše. Celní problematika je na území Evropské unie regulována nařízeními Evropské unie, která jsou přímo závazná a nevyžadují žádnou transpozici do národních předpisů. Dnem vstupu České republiky do Evropské unie začalo tedy v oblasti cel platit Nařízení Rady (EHS) č. 2913/92, kterým se vydává celní kodex společenství, ve znění pozdějších změn a doplňků (dále "celní kodex"). Kromě toho jsou však některá pravidla s vazbou na celní problematiku i nadále upravena v příslušných ustanoveních zákona č. 13/1993 Sb., celního zákona. Obsah tohoto bodu terminologicky sleduje účinnou právní úpravu celních předpisů. Je však nutno zdůraznit, že při dovozu zboží se typicky vyměřuje částka odpovídající výši vzniklého celního dluhu, který je složen z částky cla, z částek daní 334
Celní zákon a jeho uplatňování
vyměřovaných při dovozu, případně z dalších částek poplatků předvídaných při dovozu celními předpisy. Aktuální právní úprava pro zánik práva na vyměření cla se odvíjí od dikce čl. 221 odst. 3 a 4 celního kodexu. Základní lhůta pro zánik práva vyměřit clo je obdobná jako v daňovém řízení a je tříletá. Stejně jako v daňovém řízení je však pro zánik práva vyměřit clo rozhodující určit okamžik, od kterého se bude lhůta odvíjet. Právě otázka, od kdy se lhůta pro zánik práva odvíjí, byla předmětem sporů v daňové oblasti. Pro oblast cel se situace zdá být na první pohled jednodušší. Tříletá lhůta svůj počátek odvíjí od okamžiku vzniku celního dluhu. Dotčené ustanovení pro zánik práva vybrat clo z článku 221 odst. 3 celního kodexu zní: "Sdělení dlužníkovi nelze provést po uplynutí lhůty tří let ode dne vzniku celního dluhu. Běh lhůty se staví ode dne podání opravného prostředku ve smyslu čl. 243 po dobu trvání řízení opravného prostředku." Tříletá lhůta může být modifikována za splnění podmínek předvídaných v odst. 4: "Vznikne-li celní dluh v důsledku činu, který byl v době, kdy byl spáchán, trestný, může být výše celního dluhu sdělena dlužníkovi za podmínek stanovených platnými předpisy i po uplynutí tříleté lhůty zmíněného v odstavci 3." Samotný vznik celního dluhu určuje článek 201 a následující celního kodexu, kde jsou postupně uvedeny okamžiky, při kterých celní dluh vzniká. Za základní lze označit okamžik propuštění zboží podléhajícího dovoznímu clu do volného oběhu nebo do režimu dočasného použití s částečným osvobozením od dovozního cla. Rozhodujícím prvkem je mimo jiné okamžik přijetí celního prohlášení. Celní kodex dále stanovuje, že celní dluh vzniká i okamžikem protiprávního vstupu zboží podléhajícího dovoznímu clu na celní území Kromě výše uvedených případů celní kodex uvádí další situace, při kterých vzniká celní dluh i okamžik jeho vzniku. Pro následující pojednání je nutno se tedy zabývat otázkou prekluze cla v těchto dvou základních situacích, (i) deklarant při dovozu zboží toto přizná a celní prohlášení je podáváno (a to buď písemně nebo ústně) a (ii) zboží v okamžiku dovozu není přiznáváno a jde ve smyslu celního kodexu o protiprávní vstup zboží na celní území. Za dovoz zboží je pak ve smyslu celních předpisů posuzován jen takový případ, kdy se na území Evropské unie dostává zboží ze třetích zemí, tj. zboží ze zemí mimo Evropskou unii, vyjma zemí, které jsou s Evropskou unií spojeny v rámci Celní unie. Předmětem posuzování není otázka promlčení práva vymáhat nedoplatek cla a daně. Lhůta pro promlčení práva vymáhat nedoplatek na cle je šestiletá a upravuje ji § 282 celního zákona. 14.4.2 FINANČNÍ DÁVKY SPOJENÉ S DOVOZEM ZBOŽÍ V případě dovozu zboží jsou celní orgány určeny k vyměření a vybrání nejen cla, ale i daní, které se v souvislosti s dovozem zboží ukládají. V současné době jsou to nepřímé daně, a to jednak DPH, která se uplatňuje na všechny druhy zboží a služby. Dále pak spotřební daně, které se ukládají na vybrané druhy zboží (např. tabákové výrobky, pohonné hmoty a alkoholické nápoje). Celní orgány se pro tyto nepřímé daně stávají správci daně, pokud vznik povinnosti daň přiznat a zaplatit je předvídán a naplněn dikcí příslušného daňového předpisu. Do vstupu České republiky byly daně při dovozu vyměřované jako organická součást celního dluhu. Základem odpovědnosti a podmínkou pro založení povinnosti uhradit clo, daně a poplatky při dovozu, byla existence celního dluhu. Dnem vstupu České republiky do Evropské unie došlo ke změně. Nadále se při dovozu vyměřují cla a daně, avšak každá z těchto povinností má již svá vlastní pravidla a prekluzivní lhůty by tak měly mít i svůj vlastní osud. Zatímco cla jsou upravena nařízeními Evropské unie a jejich výběr je tak 335
modulu Právní aspekty v podnikání
plně podle evropských předpisů, daně při dovozu (DPH a spotřební daně), ačkoliv jsou evropskými předpisy harmonizovány, jsou i nadále národní záležitostí. Celní orgány při vybírání finančních dávek spojených s dovozem zboží (cla a nepřímých daní) tak musejí postupovat podle dvou různých předpisů. Současný pojem celní dluh v sobě zahrnuje na rozdíl od období do konce dubna 2004 pouze dovozní clo (dle celních předpisů se tímto rozumí clo a poplatky s rovnocenným účinkem vybírané při dovozu zboží). Zánik práva státu vybrat clo končí uplynutím lhůty tří let od vzniku celního dluhu. V daňové oblasti se to zdá na první pohled obdobné a je tam stejná tříletá prekluzivní lhůta. 14.4.3 KDY A JAK DOCHÁZÍ K VYMĚŘENÍ CLA Podle zákona – Daňového řádu se vyměřovací a nalézací řízení nachází v části třetí a podkladem pro jeho zahájení je zpravidla podané daňové přiznání. Celní zákon, resp. celní kodex platný po vstupu České republiky do Evropské unie podobné členění neobsahuje. Jak jsme již uvedli výše, zánik práva vyměřit cla dle článku 221 celního kodexu, se odvíjí od vzniku celního dluhu. Protože vznik celního dluhu vzniká např. okamžikem přijetí celního prohlášení, lze konstatovat, že okamžik přijetí celní deklarace je okamžikem pro počítání běhu tříleté propadné lhůty pro vyměření cla. V daních platí, že den pro podání daňového přiznání je také dnem, ke kterému má být příslušná daň zaplacena. U cla tomu tak však není. Celní dluh sice vzniká dnem podání celní deklarace, ale lhůta pro placení cla není shodná se samotným okamžikem vzniku celního dluhu. Zatímco v případě daňového přiznání je to daňový subjekt, který si svoji daňovou povinnost sám vypočte, a jím následně deklarovanou v daňovém přiznání zná, a je schopen ke dni podání daňového přiznání i uhradit, u cla je splatnost jiná. Po odevzdání celní deklarace nejdříve celní orgány vypočtou výši dovozního cla vyplývající z celního dluhu, jakmile mají potřebné údaje a zapíší ji do účetních dokladů nebo na jiný rovnocenný nosič údajů (zaúčtování). Jakmile je částka zaúčtována, musí být odpovídajícím postupem sdělena dlužníkovi. Jen je-li částka splatného cla pro informaci zapsaná do celního prohlášení, mohou celní orgány stanovit, že již nebude sdělována dlužníkovi, pokud uvedená zapsaná částka odpovídá částce jimi stanovené. Částky cla sdělené celním orgánem, resp. nesdělené, pokud částka cla stanovená celním orgánem odpovídá informaci, jež podal sám deklarant v celní deklaraci, musejí být zaplaceny do deseti dnů ode dne sdělení. Celní kodex neupravuje podmínky pro placení daní, jež se vybírají při dovozu. Podle zákona o DPH vzniká daňová povinnost při dovozu zboží propuštěním do volného oběhu. Plátci DPH tuto daň vyměřují ve svých daňových přiznáních sami podle samostatné úpravy dané zákonem o DPH a nemusejí ji samostatně platit celnímu orgánu. Neplátci daně pak tuto daň hradí společně s celním dluhem na základě sdělení celního orgánu. V případě spotřebních daní je daňová povinnost spojená s dovozem vybraného zboží uhrazována na základě sdělení celního orgánu. Pokud porovnáme vymezení vzniku daňové povinnosti spojené s dovozem zboží a samotnou splatnost daně se splatností cla, je patrné, že ačkoliv vznik daňové povinnosti je totožný se vznikem celního dluhu, daňový předpis nestanovuje samostatně splatnost daní vybíraných při dovozu. Zákon o DPH pouze stanovuje, kdy dochází k povinnosti přiznat daň při dovozu (§ 23 zákona o DPH). V těchto případech pak není správcem daně celní orgán, ale finanční úřad. Co se týče splatnosti daně, tak zákon o DPH jen odkazuje na celní předpisy (viz § 101 zákona o DPH). 336
Celní zákon a jeho uplatňování
Celní kodex splatnost daní neřeší a ani řešit nemůže. Oblast daní není bezvýhradně vyhrazena evropskému zákonodárci jako oblast cel. V praxi se zachází se splatností DPH při dovozu stejně jako se clem. Tento postup lze však akceptovat, protože pokud lze hledat skutečnou splatnost daní při dovozu, při absenci úpravy v zákoně o DPH nutno vzít v úvahu obecný předpis, tj. zákon o Daňovém řádu. Pak lze dovodit, že daň by měla být uhrazena ke dni vzniku daňové povinnosti, a ta, jak již bylo výše uvedeno, ve skutečnosti předchází okamžik, kdy dochází k placení cla. 14.4.4 PŘERUŠENÍ A STAVĚNÍ PREKLUZIVNÍ LHŮTY PRO VYMĚŘENÍ CLA Přerušení prekluzivní lhůty v daňové oblasti dle zákona o Daňovém řádu může způsobit zahájení daňové kontroly či jiný kvalifikovaný úkon správce daně směřující k prověření správnosti daňové povinnosti. Přerušení prekluzivní lhůty při vyměřování cla je odvislé od celního kodexu. Vstupem do Evropské unie přerušení prekluzivní lhůty u cla je nutné odvozovat od celního kodexu. Z textu první věty čl. 221 odst. 3 celního kodexu vyplývá, že nelze provést sdělení dlužníkovi po uplynutí tří let ode dne vzniku celního dluhu. Podle druhé věty stejného ustanovení se však běh lhůty staví, a to ode dne podání opravného prostředku ve smyslu čl. 243 po dobu trvání řízení o tomto opravném prostředku. Ve smyslu čl. 243 je takovým opravným prostředkem jak opravný prostředek podaný proti prvostupňovému rozhodnutí, tak opravný prostředek podaný k soudu nebo k jinému vnitrostátnímu orgánu. Stavící mechanismus lhůty má tedy ve svých rukách pouze osoba, jíž clo bylo vyměřeno a pouze ta může stavení lhůty spustit. Tato úprava je tedy odlišná od úpravy zákona o správě daní, kde ke stavení prekluzivní lhůty nedochází v důsledku podaného opravného prostředku. Samotné stavení prekluzivních lhůt pro daňovou oblast částečně zavedl až soudní řád správní, dle kterého subjektivní a objektivní lhůty pro zánik práva ve věcech daní neběží pod dobu řízení před soudem. Celní kodex ani celní zákon příslušnou úpravu pro podávání opravných prostředků neobsahují. Pro použití opravných prostředků s odkazem na § 320 celního zákona je nutné se řídit zákonem o Daňovém řádu. Podle citovaného § 320 celního zákona se ve vymezených řízeních použije i správní řád. Mezi těmito vymezenými řízeními není oblast vyměřování a zbytková oblast se tedy bude procesně řídit zákonem o Daňovém řádu. Lze tedy doplnit, že stavění lhůty pro zánik práva vyměřit clo v praxi způsobí podané odvolání do výše vyměřeného cla, případně následná správní žaloba proti zamítavému rozhodnutí o podaném odvolání.
SCHÉMA 10.1
Žádost o povolení celního režimu s hosp.účinkem
EVROPSKÉ SPOLEČENSTVÍ Žádost o povolení celního režimu s hospodářským účinkem / zvýhodněného sazebního zacházení z důvodu zvláštního použití Vyhrazeno pro účely celního řízení
Prvopis
1. Žadatel
337
modulu Právní aspekty v podnikání
2. Celní režim(y)
3. Druh žádosti
4. Dodatkové tiskopisy
5. Místo a druh účetnictví / záznamů
6. Doba platnosti povolení a
b
7. Zboží určené k propuštění do režimu Kód KN
Popis
Množství
Hodnota
8. Zušlechtěné nebo přepracované výrobky Kód KN
Popis
Výtěžnost
9. Popis předpokládaných činností 10. Hospodářské podmínky 11. Celní úřad(y) a
celní úřad propouštějící do režimu
b
celní úřad vyřizující režim
c celní úřad(y) vykonávající dohled 12. Ztotožnění 13. Lhůta pro vyřízení režimu (měsíce)
14. Zjednodušené postupy a
15. Přesun
b
16. Doplňkové informace 17. Podpis .........................................................................
Datum 9.10.2012
Jméno
EVROPSKÉ SPOLEČENSTVÍ Žádost o povolení provozovat celní sklad nebo použít režim ve skladu typu E Dodatkový tiskopis
Prv opi s
18. Typ skladu
338
Celní zákon a jeho uplatňování
19. Sklad nebo skladovací zařízení (typ E) 20. Lhůta pro podání soupisu zboží 21. Míra ztrát 22. Skladované zboží, které není propuštěno do režimu uskladňování v celním skladu Kód KN
Popis
Kategorie / Režim
23. Obvyklé formy manipulace 24. Dočasné vynětí. Účel: 25. Doplňkové informace 26. Podpis .........................................................................
Datum 9.10.2012
Jméno
339
modulu Právní aspekty v podnikání
ZAPAMATUJTE SI Celní hodnota je základní údaj pro výpočet celního dluhu při použití valorických či kombinovaných celních sazeb.
DEFINICE Jedním ze základních a důležitých údajů používaných v celní problematice je původ zboží. S původem zboží souvisí uplatňování různých celních zacházení včetně preferenčních opatření nebo zákazů a omezení uplatňovaných EU. Tuto problematiku můžeme rozdělit do dvou základních částí - nepreferenční původ zboží a preferenční původ zboží.
KONTROLNÍ OTÁZKY Jak rozumíte pojmu “celní režim” ? Co je celním dluhem ? Jaké procesní předpisy využívá celní správa
SHRNUTÍ KAPITOLY kompetence a organizace celní správy v ČR systém správy cel v ČR a celní řízení vyměření cla prekluzivní doby pro vyměření cla
STUDIJNÍ LITERATURA 1. Nařízení Rady (EHS) č. 2913/92 ze dne 12. října 1992, kterým se vydává celní zákoník Společenství 2. Nařízení Komise (EHS) č. 2454/93 ze dne 2. července 1993, kterým se provádí nařízení Rady (EHS) č. 2913/92, kterým se vydává celní zákoník Společenství 3. Nařízení Rady (EHS) č. 1186/2009 ze dne 16. listopadu 2009 o systému Společenství pro osvobození od cla 4. Nařízení Rady (EHS) č. 2658/87 ze dne 23. července 1987 o sazební a statistické nomenklatuře a o společném celním sazebníku 5. Úmluva o výsadách a imunitách odborných organizací, schválená Valným shromážděním Organizace Spojených národů dne 21. listopadu 1947
340
Celní zákon a jeho uplatňování
6. Nařízení Komise (ES) č. 273/2009 ze dne 2. dubna 2009, kterým se provádí nařízení Rady (EHS) č. 2913/92, kterým se vydává celní kodex Společenství, a stanoví odchylka od některých ustanovení nařízení Komise (EHS) č. 2454/93 7. Nařízení Komise (EHS) č. 2288/83, kterým se vydává seznam biologických a chemických látek uvedený v čl. 60 odst. 1 nařízení Rady (EHS) č. 918/83 o systému Společenství pro osvobození od cla 8. Nařízení Komise č. 2289/83, kterým se provádějí články 70 až 78 nařízení Rady (EHS) č. 918/83 o systému Společenství pro osvobození od cla 9. Nařízení Komise (EHS) č. 2290/83, kterým se provádějí články 50 až 59 nařízení Rady (EHS) č. 918/83 o systému Společenství pro osvobození od cla 10. Nařízení Komise (EHS) č. 3915/88, kterým se provádí článek 63c nařízení Rady (EHS) č. 918/83 o systému Společenství pro osvobození od cla 11. Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 450/2008 ze dne 23. dubna 2008, kterým se stanoví celní kodex Společenství (Modernizovaný celní kodex) 12. Nařízení Rady (ES) č. 1383/2003 ze dne 22. července 2003 o přijímání opatření celních orgánů proti zboží podezřelému z porušení určitých práv duševního vlastnictví a o opatřeních, která mají být přijata proti zboží, o kterém bylo zjištěno, že tato práva porušilo 13. Nařízení Komise (ES) č. 1891/2004 ze dne 21. října 2004, kterým se stanoví prováděcí pravidla k nařízení Rady (ES) č. 1383/2003 o zásahu celních orgánů proti zboží podezřelému z porušení některých práv k duševnímu vlastnictví a opatřeních, která mají být přijata vůči zboží, o kterém bylo zjištěno, že tato práva porušilo 14. Zákon č. 13/1993 Sb., celní zákon 15. Zákon č. 185/2004 Sb., o Celní správě České republiky 16. Zákon č. 186/2004 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o Celní správě České republiky 17. Zákon č. 191/1999 Sb., o opatřeních týkajících se dovozu, vývozu a zpětného vývozu zboží porušujícího některá práva duševního vlastnictví a o změně některých dalších zákonů 18. Zákon č. 594/2004 Sb., jímž se provádí režim Evropských společenství pro kontrolu vývozu zboží a technologií dvojího užití 19. Zákon č. 440/2003 Sb., o nakládání se surovými diamanty, o podmínkách jejich dovozu, vývozu a tranzitu a o změně některých zákonů 20. Zákon č. 500/2004 Sb., správní řád 21. Zákon č. 634/2004 Sb., o správních poplatcích 22. Zákon č. 89/1995 Sb., o státní statistické službě 23. Zákon č. 42/1980 Sb., o hospodářských stycích se zahraničím 24. Vyhláška č. 199/2004 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení celního zákona a kterou se zrušují některé vyhlášky upravující osvobození od dovozního cla a nepreferenční původ zboží 25. Vyhláška č. 201/2005 Sb., o statistice vyváženého a dováženého zboží a způsobu sdělování údajů o obchodu mezi ČR a ostatními členskými státy ES, ve znění pozdějších předpisů
341
modulu Právní aspekty v podnikání
26. Vyhláška ministra zahraničních věcí č. 157/1964 Sb., o Vídeňské úmluvě o diplomatických stycích 27. Vyhláška ministra zahraničních věcí č. 32/1969 Sb., o Vídeňské úmluvě o konzulárních stycích 28. Vyhláška Ministerstva dopravy č. 187/1994 Sb., kterou se provádí zákon o silniční dopravě 29. Vyhláška č. 398/2003 Sb., stanovující všeobecnou dovozní licenci, na základě které lze uskutečnit dovoz kontrolovaného zboží do České republiky (vyhláška o všeobecné dovozní licenci) 30. Vyhláška ministra zahraničních věcí č. 160/1988 Sb., o Mezinárodní úmluvě o harmonizovaném systému popisu a číselného označování zboží a Protokol o její změně 31. Nařízení vlády č. 595/2004 Sb., o stanovení formulářů žádosti o individuální a souhrnné vývozní povolení a žádosti o mezinárodní dovozní certifikát pro zboží a technologie dvojího užití 32. ÚZ Celní předpisy., Sagit Ostrava., 2011, 144 s., ISBN: 978-80-7208-859-1 33. www.pravniradceihned.cz (J.Lodek.,V.Pátek)
342
Finanční správa ČR
15 Finanční správa ČR ÚVOD Finanční - daňová správa České republiky je tvořena třístupňovou soustavou orgánů skládající se z Ministerstva financí, finančních ředitelství a finančních úřadů. Finanční ředitelství a finanční úřady dohromady tvoří územní finanční orgány (ÚFO). Ministerstvo financí je ústředním orgánem státní správy pro daně, poplatky a clo, a to jako správní úřad s celostátní působností. Řídí finanční ředitelství a jejich prostřednictvím finanční úřady a podílí se na výkonu správy daní. Generální finační ředitelství a jeho ředitel, podřízený náměstkovi ministra, je samostatnou účetní organizační sekcí Ministerstva financí. Finančních ředitelství je celkem osm, dohromady řídí 199 finančních úřadů. Územní působnost finančních úřadů je vymezena odkazem na správní obvody obcí s rozšířenou působností. Finanční ředitelství a finanční úřady mají postavení správních úřadů a organizačních složek státu. Finanční ředitelství nejsou účetními jednotkami a hospodaří s majetkem státu, stejně tak i finanční úřady. Finanční úřady zejména vykonávají správu všech daní, kromě spotřebních, podle zákona o Daňovém řádu, přičemž fungují jako prvoinstanční orgán. Finanční ředitelství zejména řídí finanční úřady, vykonávají správu daní v rozsahu stanoveném zákonem a přezkoumávají rozhodnutí finančních úřadů vydaná ve správních řízeních. Struktura finančních ředitelství je odvozena od druhů daní, resp. dalších agend, naopak struktura finančních úřadů vychází z jednotlivých fází daňového řízení. CÍLE KAPITOLY Po prostudování této kapitol a vypracování úkolů budete UMĚT: definovat základní organizační strukturu územních finančních orgánů aprobovat základní poslání orgánů daňové správy ČR Po prostudování této kapitoly a vypracování úkolů ZÍSKÁTE: přehled výkonných pravomocí orgánů daňové správy přehled kompetenčních činností orgánů daňové správy přehled o reformě české daňové správy Po prostudování této kapitoly a vypracování úkolů BUDETE SCHOPNI: orientace v rámci kompetencí činností orgánů daňové správy
343
modulu Právní aspekty v podnikání
15.1 Organizace,agendy a kompetence České daňové správy 15.1.1 správa daní Jedná se o: Daň z příjmů fyzických osob (viz zákon č. 586/1992 Sb., o daních z příjmu, ve znění pozdějších předpisů) Daň z příjmů právnických osob (viz zákon č. 586/1992 Sb, o daních z příjmu, ve znění pozdějších předpisů) Daň z přidané hodnoty (viz zákon č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů) Daň silniční (viz zákon č. 16/1993 Sb., o dani silniční, ve znění pozdějších předpisů) Daň z nemovitostí (viz zákon č. 338/1992 Sb., o dani z nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů) Daň z převodu nemovitostí (viz zákon č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů) Daň dědická (viz zákon č. 357/1992 Sb, o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů) Daň darovací (viz zákon č. 357/1992 Sb, o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů)
DPH je paralelně spravována též Celní správou České republiky.
15.1.2 orgány daňové správy ČR Postavení a kompetence orgánů daňové správy jsou upraveny zákonem č. 531/1990 Sb., o územních finančních orgánech, ve znění pozdějších předpisů. Daňová správa je v České republice tvořena třístupňovou soustavou územních finančních orgánů (ÚFO), podřízených Ministerstvu financí.
Daňovou správu (ÚFO) tvoří: Generální finanční ředitelství finanční ředitelství finanční úřady
Ministerstvo financí
344
Finanční správa ČR
Je ústředním orgánem státní správy pro daně, a to jako správní úřad s celostátní působností. Jeho postavení a kompetence jsou upraveny především: ► zákonem č. 2/1969 Sb. , o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy ČR, tedy základním kompetenčním zákonem, který upravuje působnost všech ministerstev v České republice a základní zásady jejich práce, ► zákonem č. 531/1990 Sb., o územních finančních orgánech, ve znění pozdějších předpisů (dále ZÚFO), který mimo jiné upravuje vertikální řídící vztahy uvnitř daňové správy. Daňová problematika přirozeně tvoří pouze část kompetencí Ministerstva financí.
Ministerstvo financí v daňové oblasti zejména: ● zajišťuje tvorbu návrhů zákonů a jiných právních předpisů v oblasti daní. To se týká jak hmotněprávních předpisů, které upravují jednotlivé druhy daní, tak procesněprávní úpravy správy daní, ● zabezpečuje pro oblast daní úkoly související se sjednáváním mezinárodních smluv, s rozvojem mezistátních styků a mezinárodní spolupráce, ● zabezpečuje analytické a koncepční úkoly v oblasti daní a daňovou politiku, ● řídí Generální finanční ředitelství a jeho prostřednictvím finanční ředitelství a finanční úřady, ● vykonává správu daní v rozsahu stanoveném DŘ, ● přezkoumává rozhodnutí Generálního finančního ředitelství vydaná ve správních řízeních, ● může pověřit ÚFO jednáním ve věcech mezinárodní pomoci při správě daní a ve věcech mezinárodní pomoci při vymáhání některých finančních pohledávek podle zákona č. 191/2004 Sb. , o mezinárodní pomoci při vymáhání některých finančních pohledávek, ve znění pozdějších předpisů, a zákona č. 253/2000 Sb. , o mezinárodní pomoci při správě daní a o změně zákona č. 531/1990 Sb., o územních finančních orgánech, ve znění pozdějších předpisů. ● v odůvodněných případech provádí úkony nebo dílčí řízení nebo jiné postupy, které jinak patří do pravomoci ÚFO, anebo se může na provádění těchto úkonů nebo dílčích řízení nebo jiných postupů podílet, ● v odůvodněných případech může pověřit jiný než místně příslušný ÚFO správou některých daní, řízením o přestupcích, nebo výkonem dalších působností,
Celá agenda daní Ministerstva financí je v současnosti soustředěna do sekce 05 Daně a cla, v jejímž čele stojí náměstek ministra financí.
Sekci 05 tvoří: Odbor 15 – Daně z příjmů Odbor 18 – Nepřímé daně
345
modulu Právní aspekty v podnikání
Odbor 25 – Strategie daňové politiky a správy Odbor 26 – Majetkové daně, daň silniční, poplatky a oceňování Odbor 28 – Účetnictví a audit Odbor 32 – Daňová legislativa Samostatné oddělení 904 – Správní činnosti
15.1.3 Generální finanční ředitelství (GFŘ) v jehož čele stojí generální ředitel, jmenovaný ministrem financí.
GFŘ tvoří: Sekce řízení správy daní Sekce metodiky a výkonu daní Sekce informatiky Sekce ekonomiky a komunikace
15.1.4 Územní finanční orgány (Generální finanční ředitelství, finanční ředitelství a finanční úřady) Územní finanční orgány byly vytvořeny ZÚFO s účinností od 1. ledna 1991. ZÚFO upravuje jejich postavení, věcnou i územní působnost a řídící vztahy uvnitř daňové správy. Generální finanční ředitelství je podřízeno Ministerstvu financí. Finančních ředitelství je celkem 8 a jsou podřízena Generálnímu finančnímu ředitelství, 199 finančních úřadů je podřízeno finančním ředitelstvím.
FŘ pro hlavní město Prahu (12 FÚ) FŘ v Praze (pro střední Čechy) (25 FÚ) FŘ v Českých Budějovicích (pro jižní Čechy) (17 FÚ) FŘ v Plzni (pro západní Čechy) (21 FÚ) FŘ v Ústí nad Labem (pro severní Čechy) (25 FÚ) FŘ v Hradci Králové (pro východní Čechy) (25 FÚ) FŘ v Brně (pro jižní Moravu) (46 FÚ) FŘ v Ostravě (pro severní Moravu) (28 FÚ)
Územní působnost finančních úřadů je vymezena v příloze č. 1 k ZÚFO, a to výčtem správních obvodů obcí s rozšířenou působností, resp. správních obvodů obcí s pověřeným obecním úřadem. Přitom je odkazováno na konkrétní vymezení těchto správních obvodů ve zvláštních předpisech, kterými jsou zákon č. 314/2002 Sb. , o 346
Finanční správa ČR
stanovení obcí s pověřeným obecním úřadem a stanovení obcí s rozšířenou působností, a vyhláška č. 388/2002 Sb. , o stanovení správních obvodů obcí s pověřeným obecním úřadem a správních obvodů obcí s rozšířenou působností. Územní působnost finančních ředitelství je vymezena v příloze č. 3 k ZÚFO, a to výčtem podřízených finančních úřadů.
Na základě zmocnění v ZÚFO mohou být rozhodnutím generálního ředitele zřízeny nebo zrušeny pobočky ÚFO.
Generální finanční ředitelství, finanční ředitelství a finanční úřady mají postavení správních úřadů, jsou tedy oprávněny jménem státu vykonávat vrchnostenskou správu v oblasti své působnosti. Postavení tzv. účetní jednotky má s účinností od 1. ledna 2011 Generální finanční ředitelství a je tedy oprávněno samostatně hospodařit s majetkem státu, a to rovněž za podřízené finanční ředitelství a finanční úřady, které mají pro účely hospodaření s majetkem státu postavení jeho vnitřních organizačních jednotek.
Klíčovou součástí kompetence územních finančních orgánů ÚFO je samozřejmě správa daní, ale tyto orgány zároveň vykonávají široké spektrum nejrůznějších dalších agend.
15.1.5 výkon správy dani Všechny finanční úřady zejména: - vykonávají správu daní podle DŘ, přičemž fungují jako prvoinstanční orgán (druhoinstančním orgánem jsou finanční ředitelství), - provádějí řízení o přestupcích a jiných správních deliktech v oboru své působnosti, - vykonávají kontrolu dodržování povinností stanovených zákonem č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů, a ukládají v této souvislosti účetním jednotkám pokuty a povinnost odstranit protiprávní stav, - z pověření Ministerstva financí poskytují podle zákona č. 191/2004 Sb. , o mezinárodní pomoci při vymáhání některých finančních pohledávek, ve znění pozdějších předpisů, a zákona č. 253/2000 Sb., o mezinárodní - pomoci při správě daní a o změně zákona č. 531/1990 Sb., o územních finančních orgánech, ve znění pozdějších předpisů, mezinárodní pomoc při správě daní a při vymáhání některých finančních pohledávek, - převádějí výnosy daní, které vybírají a vymáhají a které nejsou příjmem státního rozpočtu, podle zákona č. 243/2000 Sb., o rozpočtovém určení výnosů některých daní územním samosprávným celkům a některým státním fondům (zákon o rozpočtovém určení daní), ve znění pozdějších předpisů, - vykonávají kontrolu dodržování povinností a zákazů při značkování a barvení vybraných minerálních olejů a při značkování některých dalších minerálních olejů, značení tabákových výrobků, dodržování zákazu prodeje lihovin a tabákových výrobků, - vybírají a vymáhají peněžitá plnění, která podle ZÚFO nebo zvláštního zákona uložily,
347
modulu Právní aspekty v podnikání
- z pověření Mministerstva financí přezkoumávají hospodaření krajů, hlavního města Prahy a regionálních rad regionů soudržnosti a vykonávají dozor nad přezkoumáváním hospodaření obcí, dobrovolných svazků obcí a městských částí hlavního města Prahy, - vykonávají další činnosti, stanoví-li tak jiný právní předpis.
Vedle těchto základních agend jsou další vybrané kompetence vykonávány pouze finančními úřady uvedenými v příloze č. 2 k ZÚFO.
Vybrané finanční úřady zejména: = vykonávají dozor nad loteriemi a jinými podobnými hrami, = vykonávají správu odvodů za porušení rozpočtové kázně podle zákona č. 218/2000 Sb. , o rozpočtových pravidlech a o změně některých souvisejících zákonů (rozpočtová pravidla), ve znění pozdějších předpisů, = vykonávají kontrolu výkonu správy poplatků, které jsou příjmem státního rozpočtu, jsou-li k jejich správě věcně příslušné jiné orgány, podle zákona č. 634/2004 Sb. , o správních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, a zákona č. 549/1991 Sb. , o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů. = přijímají a evidují splátky návratných finančních výpomocí poskytnutých Ministerstvem zemědělství v letech 1991 až 1995 včetně a případné úroky z nich vyplývající.
Finanční ředitelství zejména: ▪ řídí finanční úřady, ▪ vykonávají správu daní v rozsahu stanoveném DŘ, resp. ZÚFO, ▪ přezkoumávají rozhodnutí finančních úřadů vydaná ve správních řízeních, ▪ vykonávají finanční kontrolu v rozsahu stanoveném zákonem č. 320/2001 Sb. , o finanční kontrole ve veřejné správě a o změně některých zákonů (zákon o finanční kontrole), ve znění pozdějších předpisů, ▪ vykonávají cenovou kontrolu a ukládají pokuty podle zákona č. 265/1991 Sb. , o působnosti orgánů České republiky v oblasti cen, ve znění pozdějších předpisů, a zákona č. 526/1990 Sb., o cenách, ve znění pozdějších předpisů, ▪ provádějí řízení o přestupcích a jiných správních deliktech v oboru své působnosti, ▪ z pověření Mministerstva financí poskytují podle zákona č. 191/2004 Sb. , o mezinárodní pomoci při vymáhání některých finančních pohledávek, ve znění pozdějších předpisů, a zákona č. 253/2000 Sb., o mezinárodní pomoci při správě daní a o změně zákona č. 531/1990 Sb., o územních finančních orgánech, ve znění pozdějších předpisů, ve znění pozdějších předpisů, mezinárodní pomoc při správě daní a při vymáhání některých finančních pohledávek, ▪ z pověření Mministerstva financí přezkoumávají hospodaření krajů, hlavního města Prahy a regionálních rad regionů soudržnosti a vykonávají dozor nad přezkoumáváním hospodaření obcí, dobrovolných svazků obcí a městských částí hlavního města Prahy,
348
Finanční správa ČR
▪ přezkoumávají rozhodnutí finančních úřadů vydaná ve správních řízeních, ▪ v odůvodněných případech provádějí úkony nebo dílčí řízení nebo jiné postupy, které jinak patří do pravomoci jimi řízených finančních úřadů, anebo se mohou na provádění těchto úkonů nebo dílčích řízení nebo jiných postupů podílet, ▪ pracovávají údaje získané při výkonu působnosti územních finančních orgánůÚFO ve svém územním obvodu, a to bez ohledu na původní účel shromažďování údajů, ▪ vykonávají další činnosti, stanoví-li tak jiný právní předpis.
Generální finanční ředitelství Dne 1. 1. 2011 nabyl účinnosti zákon č. 199/2010 Sb. , kterým se mimo jiné novelizuje zákon č. 531/1990 Sb., o územních finančních orgánech, ve znění pozdějších předpisů (ZÚFO). Tímto dnem se zřizuje v rámci soustavy územních finančních orgánů vedle finančních ředitelství a finančních úřadů Generální finanční ředitelství (GFŘ).
V čele Generálního finančního ředitelství stojí generální ředitel.
GFŘ tvoří: Samostatný odbor personální Samostatný odbor evidence a účtování daní, převodů a analýz Samostatné oddělení organizace a řízení Samostatné oddělení interního auditu Sekce řízení správy daní Sekce metodiky a výkonu daní Sekce informatiky Sekce ekonomiky a komunikace
Generální finanční ředitelství - se podílí na přípravě návrhů právních předpisů v oboru své působnosti, - se podílí v oboru své působnosti na zajišťování úkolů souvisejících se sjednáváním mezinárodních smluv, s rozvojem mezistátních styků a mezinárodní spolupráce, jakož i úkolů, které vyplývají pro Českou republiku z mezinárodních smluv a z členství v mezinárodních organizacích, - se podílí na zabezpečování analytických a koncepčních úkolů v oboru své působnosti; spolupracuje s ministerstvem na tvorbě daňové politiky i v dalších oblastech, - řídí finanční ředitelství, - vykonává správu daní, včetně vyhledávací činnosti, - provádí řízení o přestupcích a jiných správních deliktech v oboru své působnosti,
349
modulu Právní aspekty v podnikání
- z pověření ministerstva přezkoumává hospodaření krajů, hlavního města Prahy a regionálních rad regionů soudržnosti a vykonává dozor nad přezkoumáváním hospodaření obcí, dobrovolných svazků obcí a městských částí hlavního města Prahy, - přezkoumává rozhodnutí finančních ředitelství vydaná ve správním řízení, nestanoví-li tento zákon jinak, - na základě pověření ministerstva zajišťuje úkoly ústředního kontaktního orgánu pro vzájemnou mezinárodní administrativní spolupráci se státními orgány jiných států a mezinárodními organizacemi v oblasti své působnosti, včetně mezinárodní koordinace řešení zjištěných případů daňových úniků, - z pověření ministerstva poskytuje mezinárodní pomoc při správě daní a při vymáhání některých finančních pohledávek, - v odůvodněných případech provádí úkony nebo dílčí řízení nebo jiné postupy, které jinak patří do pravomoci jiných územních finančních orgánů, anebo se může na provádění těchto úkonů nebo dílčích řízení nebo jiných postupů podílet, - zpracovává údaje získané při výkonu působnosti územních finančních orgánů a vede centrální evidence, registry a statistiky nezbytné pro plnění úkolů územních finančních orgánů, a to bez ohledu na původní účel shromažďování údajů, a poskytuje tyto údaje ministerstvu, - vykonává další činnosti, stanoví-li tak jiný právní předpis.
Generální finanční ředitelství může v odůvodněných případech pověřit provedením úkonů nebo dílčích řízení nebo jiných postupů v rámci správy daní nebo v rámci výkonu jiných působností jiný než místně příslušný územní finanční orgán.
A dále : > na základě pověření Mministerstva financí zajišťuje úkoly ústředního kontaktního orgánu pro vzájemnou mezinárodní administrativní spolupráci se státními orgány jiných států a mezinárodními organizacemi v oblasti své působnosti, včetně mezinárodní koordinace řešení zjištěných případů daňových úniků, a z pověření Ministerstva financí poskytuje podle zákona č. 191/2004 Sb. , o mezinárodní pomoci při vymáhání některých finančních pohledávek, ve znění pozdějších předpisů, a zákona č. 253/2000 Sb., o mezinárodní pomoci při správě daní a o změně zákona č. 531/1990 Sb., o územních finančních orgánech, ve znění pozdějších předpisů, ve znění pozdějších předpisů, mezinárodní pomoc při správě daní a při vymáhání některých finančních pohledávek,vykonává působnost podle § 2 odst. 1 písm. f), > v odůvodněných případech provádí úkony nebo dílčí řízení nebo jiné postupy, které jinak patří do pravomoci jiných územních finančních orgánůÚFO, anebo se může na provádění těchto úkonů nebo dílčích řízení nebo jiných postupů podílet, > zpracovává údaje získané při výkonu působnosti územních finančních orgánůÚFO a vede centrální evidence, registry a statistiky nezbytné pro plnění úkolů územních finančních orgánůÚFO, a to bez ohledu na původní účel shromažďování údajů, a poskytuje tyto údaje Mministerstvu financí, > podílí se na přípravě návrhů právních předpisů v oboru své působnosti,
350
Finanční správa ČR
> podílí se v oboru své působnosti na zajišťování úkolů souvisejících se sjednáváním mezinárodních smluv, s rozvojem mezistátních styků a mezinárodní spolupráce, jakož i úkolů, které vyplývají pro Českou republiku z mezinárodních smluv a z členství v mezinárodních organizacích, > podílí se na zabezpečování analytických a koncepčních úkolů v oboru své působnosti; spolupracuje s Mministerstvem financí na tvorbě daňové politiky i v dalších oblastech, > vykonává další činnosti, stanoví-li tak jiný právní předpis.
Vnitřní fungování ÚFO je dáno jejich organizačním řádem, který vydává Generální finanční ředitelství. Struktura finančních ředitelství je odvozena od druhů daní, resp. dalších agend, naopak struktura finančních úřadů vychází z jednotlivých fází daňového řízení
15.2 Nástroje daňové správy
15.2.1 Elektronická podání V rámci klientského přístupu daňové správy k daňovým subjektům každoročně dochází k úpravám a rozvoji aplikace pro elektronické podání písemností (EPO). Tato aplikace prošla dalšími úpravami směřujícími ke zvyšování uživatelského komfortu, a to zejména postupným přechodem aplikace EPO na novou serverovou technologii, která snižuje nároky na konfiguraci PC uživatele, nevyžaduje instalaci speciálních programových komponent na PC a umožňuje vyplnění formulářů i v různých prohlížečích
15.2.2 Daňová kontrola Daňová správa věnovala značnou pozornost samotnému výběru daňových subjektů ke kontrole a vlastní přípravě na daňovou kontrolu, při které jsou analyzovány veškeré dostupné informace z vnitřních i veřejných zdrojů, včetně mezinárodní spolupráce. V rámci české daňové správy tuto agendu od roku 2000 vykonávají oddělení specializovaných daňových kontrol na vybraných finančních úřadech. Specializovaná daňová kontrola zahrnuje kontrolu daňových subjektů s vysokýmobratem, subjektů působících v neobvyklých a specifických oborech, subjektů, jejichž kontrola je extrémně časově a odborně náročná, a subjektů zapojených do významnýchřetězců. Tato oddělení byla rovněž pověřována i kontrolou subjektů s vykazovanou mnohaletou daňovou ztrátou nebo subjektů, u kterých se předpokládalo zapojení do řetězce firem, jež svou činností zakládalo důvodné podezření z rozsáhlých daňových úniků.
15.2.3 Místní šetření
351
modulu Právní aspekty v podnikání
Místní šetření jsou na finančních úřadech prováděna pracovníky všech oddělení finančních úřadů, v největší míře však pracovníky kontrolních oddělení. Místní šetření jsou též prováděna pracovníky analyticko-vyhledávacích útvarů z důvodu zjištění co největšího množství údajů pro následující daňové řízení. Veškeré zjištěné skutečnosti jsou analyzovány a předány k využití při dalších řízeních. Místní šetření jsou prováděna jak u daňových subjektů, tak u jiných osob.
15.2.4 Vytýkací řízení (postup při odstraňování pochybností) Vytýkací řízení jsou finančními úřady prováděna dle ustanovení Daňového řádu a jsou zaměřena na odstranění pochybnosti správce daně o správnosti, úplnosti, pravdivosti a průkaznosti údajů uvedených v daňovém přiznání
15.3 Reforma daňové správy ČR Územní finanční orgány byly vytvořeny s účinností od 1. ledna 1991. Soustavu územních finančních orgánů v roce 2010 tvořilo 8 finančních ředitelství a 199 finančních úřadů. Za dobu existence stávajícího systému daňové správy je možné konstatovat, že se tento systém do značné míry osvědčil a splnil požadavky na něj kladené při jeho vzniku. Na straně druhé však ve vztahu k jakémukoliv systému nelze očekávat jeho trvalou neměnnost. Daňová správa se tak nemohlavyhnout dalšímu procesu modernizace a zvyšování efektivity. S ohledem na poznatky z dlouhodobého fungování daňové správy byl v rámci současného stavu jak ze strany Ministerstva financí, tak i samotné daňové správy dlouhodobě identifikován potenciálke zlepšení, zejména v oblastech, majících přímý vztah k organizačnímu uspořádání daňové správy a k definování jejích kompetencí. Snahy o reformu daňové správy probíhají v České republice již řadu let. Dne3. listopadu 2008 byl usnesením vlády č. 1336 schválen materiál „Program Projektu vytvoření jednoho inkasního místa pro příjmy veřejných rozpočtů“ neboli tzv. Projektu JIM. Projekt JIM předpokládá vytvoření jednoho výběrního místa pro daně a veřejnoprávní pojistné na bázi orgánů daňové správy. Významným prvkem tohoto řešení je mimo jiné vytvoření samostatné daňové správy podřízené Ministerstvu financí.S ohledem na skutečnost, že výše uvedený Program Projektu JIM předpokládá dosažení cílového stavu postupnými kroky, a s ohledem na potřebu aktuálního prohloubení modernizace daňové správy, bylo napřed přistoupeno k vytvoření samostatné daňové správy podřízeé Ministerstvu financí bez integrace výběru ostatních příjmů, a to jako přechodná fáze před vytvořením JIM, což zajistí dosažení některých klíčových efektů v časovém předstihu, a to při současné kompatibilitě s budoucím vytvořením JIM. Dne 16. června 2010 byl ve Sbírce zákonů vyhlášen zákon č. 199/2010 Sb., jehož součástí je též komplexní novela zákona č. 531/1990 Sb., o územních finančních orgánech, ve znění pozdějších předpisů. Tato novela nabyla účinnosti dnem 1. ledna 2011. Tímto dnem byla zřízena soustava územních finančních orgánů a v jejím rámci bylo zřízeno Generální finanční ředitelství, finanční ředitelství a finanční úřady. Generální finanční ředitelství se stalo účetní jednotkou.
352
Finanční správa ČR
Pro účely hospodaření s majetkem státu, včetně prostředků státního rozpočtu, účetnictví a pracovněprávních vztahů mají finanční ředitelství a finanční úřady postavení vnitřních organizačních jednotek Generálního finančního ředitelství. Došlo tak zejména k vytvoření Generálního finančního ředitelství jako celostátního zastřešujícího orgánu daňové správy, podřízeného Ministerstvu financí. Generální finanční ředitelství vzniklo vyčleněním té části odborů z Ministerstva financí, která se dosud zabývala především řízením územních finančních orgánů a výkonem správy daní a byla soustředěna ve skupině Ústřední finanční a daňové ředitelství.
ZAPAMATUJTE SI Postavení a kompetence orgánů daňové správy jsou upraveny zákonem č. 531/1990 Sb., o územních finančních orgánech, ve znění pozdějších předpisů. Daňová správa je v České republice tvořena třístupňovou soustavou územních finančních orgánů (ÚFO), podřízených Ministerstvu financí.
DEFINICE Klíčovou součástí kompetence územních finančních orgánů ÚFO je samozřejmě správa daní, ale tyto orgány zároveň vykonávají široké spektrum nejrůznějších dalších agend.
KONTROLNÍ OTÁZKY Co jsou územní finanční orgány ? Jaká je jejich úloha a kompetenční poslání ?
SHRNUTÍ KAPITOLY Systém správy daní a poplatků Organizační soustava české daňové správy Územní finanční orgány Vybrané úkony ve správě daní a poplatků
STUDIJNÍ LITERATURA 1. 2. 3. 4.
zákon č. 531/1990 Sb., o územních finančních orgánech, v platném znění zákon č. 290/2008 Sb. – Daňový řád, v platném znění zákon č. 253/2000 Sb., - o mezinárodní pomoci při správě daní PEKOVÁ, J., PILNÝ, J. Veřejná správa a finance veřejného sektoru. Praha: ASPI Publishing, 2006. ISBN 80-86395-21-9
353
modulu Právní aspekty v podnikání
5. VANČUROVÁ, A. a kol. Daňový systém 2011. 11. rozšířené vydání Praha: VOX, 2011, 379 s. ISBN 80-86324-20-6. 6. ostatní daňové zákony 7. www.mfcr.cz 8. www.cds.cz
354
Vybranné kapitoly trestního práva
16 Vybranné kapitoly trestního práva ÚVOD Zvládnutím učiva této kapitoly budete mít základní vědomosti a přehled o trestním právu hmotném se zaměřením na v praxi se nejčastěji vyskytující skutkové podstaty hospodářských trestných činů a trestných činů úředních osob.
CÍLE KAPITOLY Po prostudování této kapitolya vypracování úkolů budete UMĚT:
vysvětlit působnost trestních zákonů vysvětlit základy trestní odpovědnosti v tržním hospodářství vysvětlit pojmy trestný čin a skutková podstata trestného činu vysvětlit pojmy vztahující se k pachateli trestného činu a dalším stranám trestního řízení rozeznat skutkové podstaty nejčastěji se v praxi vyskytujících hospodářských trestných činů včetně sankcí za ně ukládaných vysvětlit pojem úřední osoby a rozeznat skutkové podstaty trestných činů vztahujících se k tomuto postavení Po prostudování této kapitolya vypracování úkolů ZÍSKÁTE:
základní znalost a přehled o podstatě tretního práva hmotného a jeho institutech se zaměřením na hospodářskou kriminalitu základní znalost o skutkových podstatách nejčastěji se vyskytujících hospodářských trestných činů a trestných činů úředních osob povědomost o možné prevenci hospodářské trestné činnosti Po prostudování této kapitolya vypracování úkolů BUDETE SCHOPNI:
samostatně rozebrat skutkové podstaty nejčastěji se vyskytujících hospodářských trestných činů a trestných činů úředních osob
355
modulu Právní aspekty v podnikání
16.1 Působnost trestních zákonů Pojem působnost zákona vyjadřuje okruh společenských vztahů, v nichž se zákon uplatňuje V této souvislosti se zákonem rozumí především trestní zákony, což je nejen vlastní trestní zákoník, ale podle povahy věci i zákon o soudnictví ve věcech mládeže. Uvedený okruh společenských vztahů je určen časovými, místními a jinými podmínkami. Pro trestní zákony má význam doba a místo spáchání trestného činu, osoba pachatele a okruh zájmů, proti nimž trestný čin směřuje. Podle toho se rozeznává působnost časová, místní, osobní a někdy i věcná. 16.1.1 Časová působnost (ustanovení §§ 2,3 trestního zákoníku) Trestnost činu (charakteristika určitého činu jako činu soudně trestného, jehož druh, povaha a sankce musí být popsána v trestním zákoně) se posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán. Podle pozdějšího zákona se posuzuje jen tehdy, jestliže to je pro pachatele příznivější. Úprava časové působnosti trestních zákonů vychází ze zákazu retroaktivity trestních zákonů k tíži pachatele (čin je trestný, jen pokud jeho trestnost byla zákonem stanovena dříve, než byl spáchán), přičemž je zde vyjádřena zásada, že zákony nepůsobí nazpět, a proto se zásadně použije toho zákona, který byl účinný v době spáchání trestného činu. Podle pozdějšího zákona se trestnost činu posuzuje jen tehdy, jestliže to je pro pachatele příznivější. Časovou působnost je povinen posoudit nejen soud, ale I všechny orgány činné v trestním řízení rozhodující v dané trestní věci, tj. mimo soudu i státní zástupce a policejní organ (ten zejména při zahájení trestního stíhání ve smyslu ustanovení § 160 odst. 1 trestního řádu). Velmi důležité je si uvědomit, že od časové působnost je třeba odlišit platnost zákona, která nastává dnem, kdy se zákon stal součástí právního řádu, tj. kdy byl vyhlášen předepsaným způsobem a účinnost zákona, která počíná dnem, od kterého má být podle zákona postupováno v případech vymezených jeho působností. Tento den je zpravidla označen v posledním paragrafu zákona. Jestliže se zákon změní během páchání činu, užije se zákon, který je účinný při dokončení jednání, kterým je čin spáchán. Čin je spáchán v době, kdy pachatel konal nebo v případě opomenutí byl povinen konat. Není rozhodující, kdy následek nastane nebo kdy měl nastat. V této souvislosti je důležitý pojem jednání, kterým v trestněprávním smyslu je projev vůle pachatele ve vnějším světě jako vědomé činnosti člověka, zaměřené na dosažení určitého cíle či záměru. V jednání se spatřuje vnitřní složka (vůle) se složkou vnější (projev vůle) a jde tedy o jednotu psychické a fyzické stránky jednání. 16.1. 2 Místní působnost (ustanovení §§ 4 až 11 trestního zákoníku) Místní působnost trestního zákona vymezuje okruh případů, které se posuzují podle trestního zákona se zřetelem k místu, kde byl trestný čin spáchán. Základem místní působnosti je princip teritoriality.
356
Vybranné kapitoly trestního práva
Zásada teritoriality (ustanovení § 4 trestního zákoníku) Podle zákona České republiky se posuzuje trestnost činu, který byl spáchán na jejím území. Trestný čin se považuje za spáchaný na území České republiky o dopustil-li se tu pachatel zcela nebo zčásti jednání, i když porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem nastalo nebo mělo nastat zcela nebo zčásti v cizině nebo o porušil-li nabo ohrozil-li tu pachatel zájem chráněný trestním zákonem nebo měl-li tu alespoň zčásti takový následek nastat, i když se jednání dopustil v cizině Podle této zásady se působnost trestních zákonů vztahuje na celé území státu bez ohledu na osobu pachatele. Pachatelem tak může být občan České republiky či kdokoli jiný, tj. cizí státní příslušník, osoba bez státní příslušnosti, a to ať má na území naší republiky trvalý či přechodný pobyt nebo ne. Zásada teritoriality plyne ze státní suverenity a umožňuje důslednou ochranu všech zájmů, na něž se trestní právo vztahuje. V této souvislosti je důležité si uvědomit, co je vlastně územím České republiky. Tímto je myšleno ta část země, včetně vod a prostoru nad zemským povrchem i pod ním, která podle mezinárodního práva podléhá suverénní moci České republiky: o suchozemský povrch uvnitř státních hranic (včetně sladkovodních a mořských ostrovů, enkláv a poloenkláv) o vody vnitřní čili národní (zejména jezera, průplavy, řeky a přístavy) o vody pobřežní čili teritoriální (tj. zejména jistý pás mořských vod přiléhající k mořské hranici státu) o prostor nad suchozemskou i vodní částí státního území čili tzv. nadzemní prostor o prostor pod suchozemskou i vodní částí území státu čili tzv. Zemské nitro Z působnosti našeho trestního zákona nejsou vyňata ani tzv. Exteritoriální místa, kterými jsou zejména velvyslanectví cizích států a sídla některých mezinárodních organizací. Zásada teritoriality zahrnuje i některá místa ležící mimo území našeho státu. Podle mezinárodního práva jsou zcela vyňaty z jurisdikce cizích států státní neobchodní (vojenské, policejní a celní) lodi a letadla, ať se nacházerjí kdekoli. Na ně se zcela vztahuje působnost našeho trestního zákona. Zásada registrace (ustanovení § 5 trestního zákoníku) Podle zákona České republiky se posuzuje též trestnost činu, který byl spáchán mimo území České republiky na palubě lodi nebo jiného plavidla, anebo letadla nebo jiného vzdušného dopravního prostředku, které jsou registrovány v České republice. Tato zásada, jinak řečeno též zásada vlajky znamená, že podle našeho zákona se posuzuje trestnost činu, který byl spáchán mimo území České republiky na palubě lodi nebo jiného plavidla, anebo letadla nebo jiného vzdušného dopravního peostředku, které jsou registrovány v České republice, bez ohledu na 357
modulu Právní aspekty v podnikání
to, zda se např. loď v té době nacházela v mezinárodních vodách či ve vodách pobřežních. Trestní jurisdikce České republiky je zde odvozená od registrace takového dopravního prostředku, které pak nesou její vlajku. Zásada personality (ustanovení § 6 trestního zákoníku) Podle zákona České republiky se posuzuje i trestnost činu, který v cizině spáchal občan České republiky nebo osoba bez státní příslušnosti, která má na jejím území povolen trvalý pobyt. Zásada personality navazuje na státní suverenitu uplatňovanou vůči státním občanům a osobám bez státní příslušnosti, které maji na území státu povolen trvalý pobyt. Podle této zásady se působnost zákona České republiky vztahuje na trestné činy výše uvedených osob, ať byly spáchány kdekoli. Pro posouzení trestnosti činu podle českého trestního práva, pokud jde o pachatele v tomto ustanovení naznačeného, je nerozhodné, zda čin je trestný též podle práva platného na území státu, kde čin byl spáchán. Zásada ochrany a zásada univerzality (ustanovení § 7 trestního zákoníku) Podle zákona České republiky se posuzuje trestnost některých vyjmenovaných trestných činů (např. terorismus, válečné trestné činy apod.) i tehdy, spáchal-li takový trestný čin v cizině cizí státní příslušník nebo osoba bez státní příslušnosti, která nemá na území České republiky povolen trvalý pobyt. Tato zásada ochrany znamená požadavek stíhat trestné činy, které směřují proti důležitým zájmům státu, proti zájmům na ochranu státních orgánů a jejich činnosti, jakož I proti dalším zvlášť chráněným zájmům, a to bez ohledu na místo spáchání činu a na osobu pachatele. Jedná se o trestné činy podle ustanovení §§ 310, 314, 316, 323, 325 a 348 trestního zákoníku. U ostatních, vyjmenovaných, trestných činů jde o zásadu universality, která znamená, že stat v zájmu mezinárodní spolupráce a na základě mezinárodních smluv stíhá určité trestné činy, a to bez ohledu na místo spáchání činu a na osobu pachatele. Podle zákona České republiky se posuzuje trestnost činu, který byl spáchán v cizině proti občanu České republiky nebo proti osobě bez státní příslušnosti, která má na území České republiky povolen trvalý pobyt, jestliže je čin v místě spáchání činu trestný nebo jestliže místo spáchání činu nepodléhá žádné trestní pravomoci. Toto ustanovení poskytuje ochranu občanům České republiky a osobám bez státní příslušnosti, které mají na území České republiky trvalý pobyt, pokud o proti nim byl spáchán v cizině trestný čin o čin je vmístě spáchání činu trestný nebo místo spáchání nepodléhá žádné trestní pravomoci Tato zásada souvisí se zásadou věcnou. Subsidiární zásada universality (ustanovení § 8 trestního zákoníku) Podle zákona České republiky se posuzuje trestnost činu spáchaného v cizině cizím státním příslušníkem nebo osobou bez státní příslušnosti, která nemá na území České republiky povolen trvalý pobyt, i tehdy 358
Vybranné kapitoly trestního práva
o je-li čin trestný i podle zákona účinného na území, kde byl spáchán a o jestliže pachatel byl dopaden na území České republiky a nebyl vydán nebo předán k trestnímu stíhání cizímu státu nebo jinému subjektu k trestnímu stíhání oprávněnému o byl-li čin spáchán ve prospěch právnické osoby, která má na území České republiky sídlo nebo organizační složku, anebo fyzické osoby, která je podnikatelem a má na území České republiky podnik, jeho organizační složku nebo místo podnikání Podstata této zásady spočívá v tom, že za určitých, přesně stanovených podmínek se podle našeho trestního práva hmotného posuzují všechny trestné činy spáchané v cizině cizím státním příslušníkem nebo osobou bez státní příslušnosti, která nemá na území České republiky povolen trvalý pobyt. Působnost stanovená mezinárodní smlouvou (ustanovení § 9 trestního zákoníku) Trestnost činu se posuzuje podle zákona České republiky take tehdy, jestliže to stanoví mezinárodní smlouva, která je součástí právního řádu. Zde je nutno podoknout, že ostatní již vyjmenované, zásady se nepoužijí, jestliže to mezinárodní smlouva nepřipouští. Tato zásada znamená, že mezinárodní smlouvy někdy vyžadují, aby náš stát uplatňoval svou jurisdikci v širším rozsahu, nebo naopak aby ji nauplatňoval tam, kde by mu jinak příslušela.
16.1.3
Působnost osobní
Tato působnost má význam pro určení osob vyňatých z působnosti trestního zákona na základě jejich postavení (hmotněprávní exempce). Od beztrestnosti takových osob je třeba odlišit pouhou nestíhatelnost (procesní exempce).
16.1.4 Působnost věcná Tato působnost souvisí se zásadami univerzality a ochrany. Jde o to, zda konkrétní ustanovení trestního zákona chrání mimo českých zájmů i cizí státní, veřejné a individuální zájmy. Např. podle ustanovení § 238 trestního zákoníku jsou chráněny i jiné než tuzemské peníze a platební prostředky, jakož i zahraniční cenné papíry. Zásadně se však působnost českého trestního zákona nevztahuje na ochranu cizího státu, cizího státního aparátu, cizího hospodářství apod. (výjimkou je např. ochrana cizího státu, pokud jde o trestné činy teroristického útoku a teroru apod.). 16.2
Základy trestní odpovědnosti v tržním hospodářství
V současné době se poěrně velmi často setkáváme s různými analýzami ekonomické transformace v České republice, která se zabývá příčinami již několik let trvající ekonomické krize projevující se především v rozsahu a ve formě 359
modulu Právní aspekty v podnikání
zadluženosti státu, pasivní obchdní bilanci, bankrotů bank, velkých podniků a společností, sociálního napětí v řadě sektorů apod. Zpravidla se analyzují východiska, průběh, důsledky a rizika naší ekonomické transformace. Při provádění ekonomické transformace převládlo její v podstatě “revoluční” pojetí, v níž na počátku není třeba uplatńovat nejen morální zásady, ale často ani právní regulační mechanizmy. V důsledku toho nebylo u nás vytvořeno právní prostředí s dostatečnými zárukami proti chování jednotlivých subjektů v rozporu s nejzákladnějšími pravidly hospodářského styku, neboť legislativa, a to jak v hmotněprávní, tak i v procesněprávní oblasti v průběhu ekonomické transformace pouze následovala bouřlivý ekonomický vývoj a právo bylo používáno jen jako nástroj následného regulování již vytvořených ekonomických vztahů a praktik. Velmi byla podceněna i oblast vynutitelnosti práva, nebyly vytvořeny dostatečné institucionální, personální i materiální zdroje k zajištění odhalování, vyšetřování a dokazování finanční kriminality. V těchto okolnostech je třeba proto spatřovat jeden z hlavních důvodů současného ekonomického vývoje v České republice, a proto je třeba se zabývat při základním východisku tržního hospodářství možnostmi prohloubení právní regulace především v civilněprávní oblasti, kde je třeba vytvořit trnsparentní ekonomický prostor s pevně danými zárukami a pravidly svobodného a volného trhu výrobků a služeb, kdy však je třeba vytvořit i náležitě kvalitní právní rámec, včetně účinného trestněprávního postihu hospodářské tretné činnosti, zejména ve finanční oblasti, kde dochází k nejzávažnějším protispolečenským deliktům v ekonomické sféře. Součástí tohoto přístupu je i vytvoření účinného systému vyšetřování finanční kriminality a specifických postupů při jejím dokazování, kde v současné době, kdy již byly základní a podstatné regulační mechanizmy i u nás vytvořeny, je nutno v tomto spatřovat rozhodující oblast působení ke zlepšení situace chování subjektů na svobodném a přiměřeně regulovaném ekonomickém trhu. Trestněprávní regulace je prováděna v rámci tzv. trestního práva hmotného, které je u nás obsaženo především v trestním zákoníku, který upravuje podmínky za nichž vzniká trestněprávní odpovědnost pachatele a právo státu na jeho potrestání za spáchaný trestný čin. Trestní právo hmotné tak upravuje vznik, změnu a zánik trestněprávních vztahů, jejichž prostřednictvím se sleduje veřejnoprávní ochrana individuálních a celospolečenských zájmů a vztahů, zpravidla jinak a primárně upravených (chráněných) mimotrestními odvětvími práva. Trestní právo hmotné tak poskytuje ochranu uvedeným zájmům a vztahům pouze před nejnebezpečnějšími, nejzávažnějšími útoky fyzických osob na ně tím, že stanoví co je trestný čin a jaké trestní sankce lze za něj uložit. Na druhé straně v oblasti hospodářských trestných činů je třeba zvláště uplatňovat zásadu pomocné úlohy trestní represe, neboť obecně platí, že trestní represe je vhodná z hlediska jejího uplatňování v ekonomických vztazích jen zcela výjimečně, a to k řešení jen nejzávažnějších případů porušení právních povinností, kdy zájem na postihu již převládá nad zájmem zachování a kultivace hospodářských vztahů. Trestněprávní zásah, zejména jestliže je obviněný vzat do vazby a později mu je uložen trest odnětí svobody, zpravidla vede k řešení, při kterém se pozice poškozených usilujících o nápravu narušených ekonomických vztahů výrazně zhorší, pokud dokonce nedojde k tomu, že jejich nároky se stanou zcela nevymahatelnými.
360
Vybranné kapitoly trestního práva
16.2.1 Pojem trestný čin (ustanovení § 13 trestního zákoníku) Trestným činem je protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v takovém zákoně. K trestní odpovědnosti za trestný čin je třeba úmyslného zavinění, nestanoví-li trestní zákon výslovně, že postačí zavinění z nedbalosti. Při definici trestného činu trestní zákoník navazuje na zásadu zákonnosti a současně zdůrazňuje kategorii trestných činů jako nejzávažnějších deliktů, které jsou v návaznosti na čl. 40 odst. 1 Listiny práv a svobod výlučně soudně trestné a musí být take trestním zákonem vždy vyslovně označené jako trestný čin, aby byly odlišeny od ostatních protiprávních činů. Trestní zákoník stanovuje při posuzování protispolečnských jednání zásadu subsidiarity trestní represe, když zdůrazńuje, že trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačí uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Skutková podstata trestného činu je souhrn objektivních a subjektivních znaků, které určují jednotlivé druhy trestných činů a odlišují je od sebe navzájem. Jednotlivé skutkové podstaty jsou charakterizovány pěti skupinami znaků: o protiprávnost o objekt o objektivní stránka o subjekt o subjektivní stránka Protiprávnost je konkrétně charakterizovaná u některých skutkových podstat znakem neoprávněně, u jiných bez povolení či nedovoleně, u dalších porušením zákonů nebo jiných právních předpisů či v rozporu se zásadami a pravidly. Aby nějaký čin byl trestným činem, musí se jednat o čin protiprávní. Objekt trestného činu je právní statek, chráněný zájem, proti kterému konkrétní trestný čin směřuje. Jedná se o abstraktní společenské vztahy, zájmy a hodnoty (vlastnické vztahy, život a zdraví člověka, osobní svoboda apod.), které se někdy souhrnně označují jako “právní statek”, chráněný trestním zákonem. Alternativně je používán i pojem předmět ochrany. Objektivní stránka, která je obligatorně charakterizována jednáním, jeho následkem a příčinným vztahem mezi nimi (kauzální nexus), ale může být fakultativně určena i určitým způsobem jednání, např. užitím násilí, pohrůžky násilí nebo jiné těžké újmy u trestného činu vydírání podle ustanovení § 175 trestního zákoníku, použitím určitého prostředku, např. zbraně u trestného činu omezování osobní svobody podle ustanovení § 176 odst. 1, 2 písm. b) trestního zákoníku, místem činu, např. na místě veřejně přístupném u výtržnictví podle ustanovení § 358 trestního zákoníku, nebo dobou činu, např. v době nouzového stavu u porušení zákazů v době nouzového stavu v devizovém hospodářství podle ustanovení § 247 trestního zákoníku. Jedná se vlastně o způsob spáchání trestného činu a jeho následky. Objektivní stránka je základem trestné činnosti, a proto se touto stránkou nejnápadněji a nejnázorněji trestné činy od sebe odlišují. Obligatorní znaky objektivní stránky
361
modulu Právní aspekty v podnikání
o jednání (projev vůle pachatele ve vnějším světě jako vědomé činnosti člověka, zaměřené na dosažení určitého cíle, záměru; jedná se o konání nebo opomenutí) o následek (porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákoníkem) o příčinný vztah (kauzální průběh) mezi jednáním a následkem (spojuje jednání s následkem) Subjekt trestného činu je pachatel trestného činu. Některých trestných činů se může dopustit jen osoba v určitém postavení nebo se zvláštní způsobilostí (speciální subjekt), např. úřední osoba u trestných činů úředních osob (ustanovení §§ 329, 330 trestního zákoníku), voják u vojenských trestných činů (ustanovení §§ 375 až 397 trestního zákoníku), anebo osoba s určitou vlastností (konkrétní subjekt), např. matka dítěte u vraždy novorozeného dítěte matkou podle ustanovení § 142 trestního zákoníku nebo dlužník u zvýhodnění věřitele podle ustanovení § 256 trestního zákoníku. Subjektivní stránka která je u každého trestného činu obligatorně charakterizována zaviněním (úmyslným podle ustanovení § 15 trestního zákoníku nebo nedbalostním podle ustanovení § 16 trestního zákoníku), na základě zásady odpovědnosti za zavinění, ale fakultativně může být určena i pohnutkou, např. pro výkon jeho pravomoci u násilí proti úřední osobě podle ustanovení § 325 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku, cílem, např. vyzradit je cizí moci u vyzvědačství podle ustanovení § 316 odst. 1 trestního zákoníku nebo jiným subjektivním vztahem, např. v rozrušení způsobeném porodem u vraždy novorozeného dítěte matkou podle ustanovení § 142 trestního zákoníku. Zavinění o úmysl (ustanovení § 15 trestního zákoníku) o nedbalost (ustanovení § 16 trestního zákoníku) Úmysl Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel o chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem nebo o věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn Úmysl dělíme na úmysl přímý (pachatel věděl, že způsobem uvedeným v tomto zákoně poruší nebo ohrozí zájem chráněný trestním zákoníkem, nebo alespoň věděl, že může uvedený zájem porušit nebo ohrozit a chtěl takové porušení nebo ohrožení způsobit) a úmysl nepřímý (pachatel věděl, že svým jednáním může způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákoníkem, a pro případ, že jej způsobí, byl s tím srozuměn).
Nedbalost Trestný čin je spáchán z nedbalosti, jestliže pachatel 362
Vybranné kapitoly trestního práva
o věděl, že může způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí (nedbalost vědomá), nebo o nevěděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, ač o tom vzhledem k okolnostem a ke svým osobním poměrům vědět měl a mohl (nedbalost nevědomá) o dále hovoříme o tzv. hrubé nedbalosti, jestliže přístup pachatele k požadavku náležité opatrnosti svědčí o zřejmé bezohlednosti pachatele k zájmům chráněným trestním zákonem Tyto znaky musí být dány u každé skutkové podstaty trestného činu. Skutkové podstaty se dělí podle závažnosti na: – základní , které obsahují souhrn běžných znaků dané skutkové podstaty (např. loupež podle ustanovení § 173 odst. 1 trestního zákoníku), – kvalifikované, které mimo běžných znaků obsahují navíc jeden nebo více kvalifikujících znaků, což má za následek použití vyšší trestní sazby [např. kvalifikovaná skutková podstata loupeže podle ustanovení § 173 odst. 1, 2 písm. b)trestního zákoníku], – privilegované, které mimo běžných znaků obsahují navíc jeden nebo více privilegujících znaků, což vede k použití nižší trestní sazby (např. srov. zabití podle ustanovení § 141 trestního zákoníku či vražda novorozeného dítěte matkou podle ustanovení § 142 trestního zákoníku ve vztahu k vraždě podle ustanovení § 140 trestního zákoníku) Toto dělení má význam z hlediska zavinění vyžadovaného u jednotlivých znaků skutkových podstat. Skutkové podstaty se dělí ještě podle dalších kritérií, nicméně výše uvedené základní dělení je pro naši potřebu dostačující. Význam skutkových podstat trestných činů je především v přesném vymezení podmínek trestní odpovědnosti výčtem znaků trestného činu, čímž zároveň stát stanoví určitá závazná pravidla pro chování lidí a vymezuje skupinu nejzávažnějších a společensky nejškodlivějších činů. 16.2.2
Dělení trestných činů (ustanovení § 14 trestního zákoníku) o přečiny jsou všechny nedbalostní trestné činy a ty úmyslné trestné činy, na něž trestní zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby do pěti let o zločiny jsou všechny trestné činy, které nejsou podle trestního zákona přečiny; zvlášť závažnými zločiny jsou ty úmyslné trestné činy, na něž trestní zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně deset let
16.2.3
Vývojová stadia trestného činu 363
modulu Právní aspekty v podnikání
o příprava (ustanovení § 20 trestního zákoníku) o pokus (ustanovení § 21 trestního zákoníku) o dokonaný trestný čin Příprava Jednání, které záleží v úmyslném vytváření podmínek pro spáchání zvlášť závažného zločinu, zejména v jeho organizování, opatřování nebo přizpůsobování prostředků nebo nástrojů k jeho spáchání, ve spolčení, srocení, v návodu nebo pomoci k takovému zločinu, je přípravou jen tehdy, jestliže to trestní zákon u příslušného trestného činu výslovně stanoví a pokud nedošlo k pokusu ani dokonání zvlášť závažného zločinu. Příprava je trestná podle trestní sazby stanovené na zvlášť závažný zločin, k němuž směřovala. Trestní odpovědnost za přípravu k zvlášť závažnému zločinu zaniká, jestliže pachatel dobrovolně upustil od dalšího jednání směřujícího ke spáchání zvlášť závažného zločinu a odstranil nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému trestním zákonem z podniknuté přípravy, nebo učinil o přípravě k zvlášť závažnému zločinu oznámení v době, kdy nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému trestním zákonem z podniknuté přípravy, mohlo být ještě odstraněno. Oznámení je nutno učinit státnímu zástupci nebo policejnímu orgánu, voják může místo toho učinit oznámení nadřízenému. Příprava je prvním relevantním stadiem trestné činnosti, neboť pouhá myšlenka nebo projev úmyslu spáchat trestný čin, předcházející přípravě, není ještě trestným činem. Pokus Jednání, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, je pokusem trestného činu, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo. Pokus trestného činu je trestný podle trestní sazby stanovené na dokonaný trestný čin. Trestní odpovědnost za pokus trestného činu zaniká, jestliže pachatel dobrovolně upustil od dalšího jednání směřujícího k dokonání trestného činu a odstranil nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému trestním zákonem z podniknutého pokusu trestného činu, nebo učinil o pokusu trestného činu oznámení v době, kdy nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému trestním zákonem z podniknutého pokusu trestného činu, mohlo být ještě odstraněno. Oznámení je nutno učinit státnímu zástupci nebo policejnímu orgánu, voják může místo toho učinit oznámení nadřízenému.
364
Vybranné kapitoly trestního práva
Pokus je obecnou formou trestného činu. Na rozdíl od přípravy není trestnost pokusu omezena na zvlášť závažné zločiny, ale týká se všech trestných činů., neboť pachatel svým úmyslným jednáním při pokusu již bezprostředně směřoval ke spáchání trestného činu, ale k jeho dokonání nedošlo jen pro nějakou překážku nebo nějakou jinou okolnost, která pachateli zabránila v dokonání a byla zpravidla nezávislá na jeho vůli.
16.2.4
Pachatel, spolupachatel a účastník trestného činu
Pachatel trestného činu ( ustanovení § 22 trestního zákoníku) Pachatelem trestného činu je, kdo svým jednáním naplnil znaky skutkové podstaty trestného činu nebo jeho pokusu či přípravy, je-li trestná. Pachatelem trestného činu je i ten, kdo k provedení činu užil jiné osoby, která není trestně odpovědná pro nedostatek věku, nepříčetnost, omyl, anebo proto, že jednala v nutné obraně, krajní nouzi či za jiné okolnosti vylučující protiprávnost, anebo sama nejednala nebo nejednala zaviněně (nepřímý pachatel). Pachatelem trestného činu je i ten, kdo k provedení činu užil takové osoby, která nejednala ve zvláštním úmyslu či z pohnutky předpokládané zákonem. V těchto případech není vyloučena trestní odpovědnost takové osoby za jiný trestný čin, který tímto jednáním spáchala (také nepřímý pachatel). Z definice pachatele je třeba dovodit, že pachatel musí vykonat činnost, která je popsána v příslušném ustanovení zvláštní části trestního zákoníku, nebo ji alespoň připravovat či se o ni pokusit. Pachatelem je tedy fyzická osoba, která svým jednáním naplnila všechny znaky trestného činu a v době jeho spáchání dovršila patnáctý rok svého věku a byla příčetná. Trestní zákoník nezná trestní odpovědnost právnických osob, a proto v případě spáchání trestného činu, který souvisí s právnickou osobou, vždy trestně odpovídá ten, kdo za ni nebo jejím jménem v konkrétním případě jednal (např. dlužník, znečišťovatel životního prostředí apod.). Spolupachatel trestného činu (ustanovení § 23 trestního zákoníku) Byl-li trestný čin spáchán úmyslným společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama. Jedná se o základní formu trestné součinnosti. Trestnou součinností rozumíme trestnou činnost, na níž se podílí více spolupachatelů nebo vedle pachatele (spolupachatelů) ještě další osoby tím, že: a) trestný čin pachatele (spolupachatelů) organizují, vyvolávají nebo takový čin umožňují nebo usnadňují (např. organizátoři, návodci, pomocníci či podněcovatelé),
365
modulu Právní aspekty v podnikání
b) zisk nebo kořist či jiné výnosy z trestného činu ukrývají, na sebe či jiného převádějí, využívají, zužitkují či zastírají jejich původ (např. podílníci nebo legalizátoři výnosů), c) pachatelům a účastníkům na trestném činu umožňují uniknout trestnímu stíhání nebo trestní sankci či jim jinak pomáhají (nadržovatelé, schvalovatelé nebo neoznamovatelé apod.). V rámci trestné součinnosti ještě rozlišujeme: – účastenství v širším smyslu – spolupachatelství a organizátorství, návod a pomoc, – účastenství v užším smyslu – organizátorství, návod a pomoc, – součinnost jako forma přípravy – spolčení a srocení, – některé formy trestné součinnosti – podněcování, schvalování, nadržování, nepřekažení a neoznámení trestného činu, – organizovaná zločinecká skupina – účast na organizované zločinecké skupině, – organizovaná skupina – jež je obecnou přitěžující okolností i zvlášť přitěžující okolností u mnoha skutkových podstat, – podílnictví a legalizace výnosů z trestné činnosti –podílnictví, podílnictví z nedbalosti, legalizace výnosů z trestné činnosti a legalizace výnosů z trestné činnosti z nedbalosti, – některé další skutkové podstaty, které vykazují povahu součinnosti – např. násilné překročení státní hranice ve formě jeho zorganizování podle ustanovení § 339 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku, násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle ustanovení § 352 odst. 3 trestního zákoníku ve formě spolčení nebo srocení, podněcování k nenávisti vůči skupině osob nebo k omezování jejich práv podle ustanovení § 356 odst. 2 trestního zákoníku ve formě spolčení nebo srocení. Spolupachatelem je tedy pachatel, který spáchal trestný čin úmyslným společným jednáním s jedním nebo více dalšími pachateli (spolupachatelé). Účastník trestného činu (ustanovení § 24 trestního zákoníku) Účastníkem na dokonaném trestném činu nebo jeho pokusu je, kdo úmyslně a) spáchání trestného činu zosnoval nebo řídil (organizátor), b) vzbudil v jiném rozhodnutí spáchat trestný čin (návodce), nebo
366
Vybranné kapitoly trestního práva
c) umožnil nebo usnadnil jinému spáchání trestného činu, zejména opatřením prostředků, odstraněním překážek, vylákáním poškozeného na místo činu, hlídáním při činu, radou, utvrzováním v předsevzetí nebo slibem přispět po trestném činu (pomocník). Na trestní odpovědnost a trestnost účastníka se užije ustanovení o trestní odpovědnosti a trestnosti pachatele, jestliže trestní zákon nestanoví něco jiného. Trestní odpovědnost účastníka zaniká, jestliže dobrovolně upustil od dalšího účastenství na trestném činu a a) odstranil nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému trestním zákonem z podniknutého účastenství, nebo b) učinil o účastenství na trestném činu oznámení v době, kdy nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému trestním zákonem z podniknutého účastenství, mohlo být ještě odstraněno; oznámení je nutno učinit státnímu zástupci nebo policejnímu orgánu, voják může místo toho učinit oznámení nadřízenému. Trestná činnost účastníka bezprostředně přispívá k tomu, aby došlo k naplnění znaků konkrétní skutkové podstaty trestného činu, i když účastník sám tyto znaky přímo nenaplňuje. Účastenství je úmyslnou formou účasti na trestném činu, která je namířena proti témuž konkrétnímu zájmu chráněnému trestním zákonem jako pachatelství nebo spolupachatelství. Účastenství je trestné pouze tehdy, jestliže se hlavní pachatel o trestný čin alespoň pokusil.
16.2.5
Okolnosti vylučující protiprávnost
Okolnostmi vylučujícími protiprávnost označujeme taková jednání, která způsobují, že čin není trestným činem, i když jinak (právě s výjimkou protiprávnosti) neboli zdánlivě naplňují všechny znaky trestného činu. Tomu nasvědčuje i zákonná dikce u těch z nich, které jsou výslovně uvedeny v trestním zákoníku („čin jinak trestný“ – ustanovení § 28 odst. 1, ustanovení § 29 odst. 1; „trestný čin nespáchá“ – ustanovení § 30 odst. 1, ustanovení § 31 odst. 1, ustanovení § 32). Jde o určité výjimky z jinak nedovoleného jednání. Ve své podstatě tak negují aplikaci jiných právních norem. V tomto smyslu můžeme také hovořit o střetu dvou právních norem – trestní normy, která určité jednání zakazuje a normy trestního zákoníku nebo i jiného právního předpisu, která čin dovoluje nebo dokonce přikazuje. Okolnosti vylučující protiprávnost se někdy též označují jako negativní znaky skutkové podstaty (tzv. kontratypy). Toto označení souvisí s postavením protiprávnosti v rámci znaků trestného činu. Protiprávnost je třeba chápat z hlediska celého právního řádu a je znakem každého trestného činu, i když v jeho zákonných znacích není výslovně vyjádřena. Okolnosti vylučující protiprávnost je nutné odlišovat od důvodů zániku trestnosti. Rozdíl je zjevný. Zatímco případy zániku trestnosti mohou nastat až po 367
modulu Právní aspekty v podnikání
spáchání trestného činu, jednání za okolností vylučujících protiprávnost nenaplňuje znaky trestného činu, neboť o trestný čin se zde od samého počátku nejedná. Obdobným způsobem, jakým jsou konstruovány jednotlivé skutkové podstaty trestných činů ve zvláštní části, jsou v trestním zákoníku uvedeny okolnosti vylučující protiprávnost. I v jejich případě se jedná o typizovaná jednání. Zatímco skutkové podstaty trestných činů charakterizují jednání protiprávní, okolnosti vylučující protiprávnost charakterizují jednání vylučující protiprávnost. Trestní zákoník upravuje v obecné části tyto okolnosti vylučující protiprávnost: – krajní nouze (ustanovení § 28 trestního zákoníku), – nutná obrana (ustanovení § 29 trestního zákoníku), – svolení poškozeného (ustanovení § 30 trestního zákoníku), – přípustné riziko (ustanovení § 31 trestního zákoníku), – oprávněné použití zbraně (ustanovení § 32 zákoníku). Okolnosti vylučující protiprávnost lze nalézt i ve zvláštní části trestního zákoníku, konkrétně se jedná např. o beztrestnost agenta podle ustanovení § 363 nebo neoznámení trestného činu podle ustanovení § 368 odst. 3. Za určitý typ krajní nouze se specifickými podmínkami lze považovat např. i beztrestnost pachatele podle ustanovení § 367 odst. 2 a ustanovení § 368 odst. 2. Důsledky vyloučené protiprávnosti se projevují nejen v oblasti práva trestního, ale i v dalších oblastech práva. Instituty krajní nouze a nutné obrany jsou upraveny i v přestupkovém zákoně (ustanovení § 2 Přestupkového zákona). Teorie správního práva dovozuje výkladem v podstatě shodný okruh okolností vylučujících protiprávnost jako právo trestní. Proto nelze jednání za okolnosti vylučující protiprávnost posoudit jako přestupek. Na okraj lze poznamenat, že jednání v nutné obraně a krajní nouzi zpravidla vylučuje i odpovědnost za škodu z hlediska práva občanského (ustanovení § 418 Občanského zákoníku ). Krajní nouze Čin jinak trestný, kterým někdo odvrací nebezpečí přímo hrozící zájmu chráněnému trestním zákonem, není trestným činem. Nejde o krajní nouzi, jestliže bylo možno toto nebezpečí za daných okolností odvrátit jinak anebo způsobený následek je zřejmě stejně závažný nebo ještě závažnější než ten, který hrozil, anebo byl ten, komu nebezpečí hrozilo, povinen jej snášet. Uvedeným dodatkem na konci ustanovení § 28 odst. 2 trestního zákoníku bylo podle důvodové zprávy zpřesněno toto ustanovení, neboť je třeba „vyloučit
368
Vybranné kapitoly trestního práva
použití krajní nouze i u osob, které jsou povinny nebezpečí snášet“ (např. z titulu svého zaměstnání – ošetřovatel v nemocnici, nebo postavení – voják ve válce). Krajní nouzí se označuje takový stav, kdy je možné chránit zájem, který chrání trestní zákoník jen tím, že se obětuje jiný takový zájem (např. při požáru je třeba strhnout sousedící seník, aby se zabránilo dalšímu šíření požáru). Jde tu tedy o střet zájmů společnosti na ochraně různých společenských vztahů. Stav krajní nouze vylučuje protiprávnost i společenskou škodlivost, neboť při jednání v krajní nouzi jde naopak o ochranu společenských hodnot, byť projevujících se v konkrétním případě i v individuálních zájmech, poněvadž ochrana života, zdraví, ale i majetku jednotlivce je nepochybně v zájmu celé společnosti. K činu v krajní nouzi je oprávněn zásadně každý, tedy nejen ten, jehož zájmy jsou ohroženy, ale i ten, jehož zájmy ohroženy v konkrétním případě nejsou (tzv. pomoc v krajní nouzi ). Jednání v krajní nouzi může být namířeno proti komukoli, avšak proti tomu, kdo sám jedná v krajní nouzi, není krajní nouze, ale ani nutná obrana přípustná. Nebezpečí, které někdo při krajní nouzi odvrací, je stav hrozící poruchou některému zájmu chráněnému trestním zákoníkem. Původ tohoto nebezpečí není zpravidla rozhodující. Při krajní nouzi se odvrací nebezpečí : a) které hrozí zájmům chráněným trestním zákoníkem, b) které hrozí přímo, c) které nelze za daných okolností odvrátit jinak a d) které ten komu nebezpečí hrozí, není povinen snášet. Nebezpečí musí hrozit zájmu chráněnému trestním zákoníkem a musí hrozit přímo, bezprostředně. Podmínkou krajní nouze dále je, že nebezpečí za daných okolností nelze odvrátit jinak. O krajní nouzi nejde, je-li následek, způsobený odvracením nebezpečí, zřejmě stejně závažný nebo ještě závažnější než ten, který hrozil. Nutná obrana Čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem, není trestným činem. Nejde o nutnou obranu, byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku. 369
modulu Právní aspekty v podnikání
Podstatou nutné obrany je odvrácení nebezpečí, které vzniká útokem směřujícím proti zájmu chráněnému trestním zákoníkem, a to činem, který by jinak byl trestným činem, namířeným proti útočníkovi. Protože však obránce odvracející útok chrání tytéž zájmy, které chrání sámtrestní zákon, nejedná proti účelu trestního zákoníku, ale naopak ve shodě s ním. Jde o střet zájmů na ochraně různých společenských vztahů, a to na jedné straně zájem, který byl napaden útokem (např. zdraví poškozeného obránce), a na druhé straně zájem či zájmy útočníka (např. zdraví nebo život útočníka), které jsou při nutné obraně obětovány, aby tak byl odvrácen útok. Obecně lze tedy uvést, že nutná obrana je uplatněním práva proti bezpráví, kdy svépomoc nahrazuje nedostatek ochrany zájmů chráněných trestním zákoníkem ze strany veřejné moci (nahrazuje vlastně zásah veřejných orgánů). Stav nutné obrany je důvodem vylučujícím nedovolenost (protiprávnost) činu i jeho společenskou škodlivost, neboť při jednání v nutné obraně jde naopak o ochranu společenských hodnot, byť projevujících se v konkrétním případě i v individuálních zájmech, poněvadž ochrana života, zdraví, ale i majetku jednotlivce je nepochybně v zájmu celé společnosti. Účelem nutné obrany je dát možnost občanům k ochraně zájmů vlastních, zájmů jiných osob, zájmů státu a společnosti, neboť na místě páchání útoku není často možné zajistit včasný zásah veřejných orgánů. Podle platného znění nutná obrana předpokládá : a) odražení útoku přímo hrozícího nebo trvajícího na zájem chráněný trestním zákoníkem, b) obrana nesmí být zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku [čímž je zdůrazněno posuzování nutné obrany z hlediska subjektivního stavu obránce (pojem „zcela zjevně“ je kategorie subjektivní), tedy tak jak se mu jevila v době hrozícího nebo trvajícího útoku, a nikoli tak, jak se později jeví osobám, které ji následně posuzují]. K nutné obraně je oprávněn kdokoli, tedy nejen ten, kdo byl bezprostředně sám útokem ohrožen, ale i osoba útokem neohrožená, která vystupuje proti útoku směřujícímu proti jiné osobě, a to bez ohledu na to, zda se tato osoba, vůči níž útok směřuje, sama brání či nikoli (tzv. pomoc v nutné obraně). K nutné obraně jsou přímo povinny osoby, jimž byla zvláštními právními předpisy uložena povinnost chránit určité zájmy. Útok na zájem chráněný trestním zákoníkem - Útok je jednání člověka, a to zpravidla konání nebo i opomenutí. Z pojmu útoku vyplývá, že to musí být čin protiprávní, ale nikoli nutně též čin trestný (jsou to také činy, jejichž trestnost zanikla, nebo činy, které nemohou být stíhány z důvodů procesních, ale i činy, které vůbec znaky trestných činů nemají, např. slabší útoky proti fyzické integritě člověka, které nemají za následek ublížení na zdraví). Útok musí bezprostředně hrozit nebo trvat.
370
Vybranné kapitoly trestního práva
Obrana směřuje proti útočníkovi a. nesmí být zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku. Použité prostředky útočníkem, které je třeba posuzovat v rámci způsobu útoku, mají význam jen potud, že obránce z nich může usuzovat na intenzitu útoku a velikost hrozící škody. Použité prostředky útočníka a obránce nemusí být ani přibližně stejné účinnosti. Obránce použije takového prostředku, který má náhodou právě po ruce. Intenzita obrany, a tedy přiměřenost obrany intenzitě útoku, není totiž závislá na použitém prostředku, ale na tom, jak tento prostředek obránce použije. Podmínkou ustanovení § 29 trestního zákoníku o nutné obraně není skutečnost, že útok nebylo možno odvrátit jinak. Obránce není povinen ustupovat před neoprávněným, přímo hrozícím nebo trvajícím útokem na zájem chráněný trestním zákonem. Škoda způsobená v obraně může být větší než škoda z útoku hrozící, nesmí tu však být zcela mimořádný nepoměr (např. usmrcení zloděje, šloli o drobnou krádež). Nutná obrana je nyní vyloučena, jen byla-li zcela zjevně nepřiměřená. Nepoměr obrany a útoku by musel být zcela zjevný, naprosto očividný, mimořádně hrubý. Svolení poškozeného Trestný čin nespáchá, kdo jedná na základě svolení osoby, jejíž zájmy, o nichž tato osoba může bez omezení oprávněně rozhodovat, jsou činem dotčeny. Svolení podle odstavce 1 musí být dáno předem nebo současně s jednáním osoby páchající čin jinak trestný, dobrovolně, určitě, vážně a srozumitelně. Je-li takové svolení dáno až po spáchání činu, je pachatel beztrestný, mohl-li důvodně předpokládat, že osoba uvedená v odstavci 1 by tento souhlas jinak udělila vzhledem k okolnostem případu a svým poměrům. S výjimkou případů svolení k lékařským zákrokům, které jsou v době činu v souladu s právním řádem a poznatky lékařské vědy a praxe, nelze za svolení podle odstavce 1 považovat souhlas k ublížení na zdraví nebo usmrcení. V případě svolení poškozeného se uplatňuje stará římská zásada volenti non fit iniuria (tomu, kdo souhlasí, se neděje křivda). Subjektem oprávněným dát svolení může být fyzická i právnická osoba, jejíž práva nebo oprávněné zájmy mají být nebo jsou činem dotčeny Poškozený může dát svolení pouze k zásahům do těch zájmů, o nichž může sám a bez omezení rozhodovat, tedy aniž by činem bylo dotčeno právo jiných osob nebo zájmy společnosti. Právnická osoba projevuje svou vůli prostřednictvím fyzických osob. Vlastní jednání právnické osoby představují ty projevy vůle, které jménem právnické 371
modulu Právní aspekty v podnikání
osoby činí její určité orgány nebo zástupci jako fyzické osoby a právní následky spojené s těmito projevy vůle (ať již v podobě právních úkonů nebo protiprávních úkonů) se přičítají přímo právnické osobě jako subjektu práva. Proto svolení poškozeného jako právnické osoby bude dávat fyzická osoba oprávněná jednat jménem nebo v zastoupení této osoby. Trestní zákoník vyžaduje, aby svolení bylo dáno: a) dobrovolně; rozumí se svobodně, tj. bez donucení fyzického i psychického, dobrovolnost vylučuje i tíseň, b) vážně; vážnost je vyloučena tam, kde je zřejmé s ohledem na konkrétní okolnosti případu, za kterých ke svolení došlo, že svolení nebylo myšleno vážně (např. při hře nebo v žertu), c) určitě; neurčitý je takový projev, který je sice srozumitelný, ale není jednoznačný, nelze přesně zjistit jeho obsah, např. není jasné, zdali oprávněná osoba odpovídá na první či druhou část věty, nebo není zřejmé, kterou věc měla oprávněná osoba na mysli, d) srozumitelně; nesrozumitelný je takový projev, z něhož nelze (a to ani z kontextu, v němž k němu došlo) zjistit, co jím mělo být vyjádřeno, nelze vůbec zjistit jeho obsah. Přípustné riziko Trestný čin nespáchá, kdo v souladu s dosaženým stavem poznání a informacemi, které měl v době svého rozhodování o dalším postupu, vykonává v rámci svého zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce společensky prospěšnou činnost, kterou ohrozí nebo poruší zájem chráněný trestním zákonem, nelze-li společensky prospěšného výsledku dosáhnout jinak. Nejde o přípustné riziko, jestliže taková činnost ohrozí život nebo zdraví člověka, aniž by jím byl dán k ní v souladu s jiným právním předpisem souhlas, nebo výsledek, k němuž směřuje, zcela zřejmě neodpovídá míře rizika, anebo provádění této činnosti zřejmě odporuje požadavkům jiného právního předpisu, veřejnému zájmu, zásadám lidskosti nebo se příčí dobrým mravům. Nové technologie, nové poznatky vědy je nakonec třeba vyzkoušet v praxi. Mnohdy je zavádění nových technologií a výrobků spojeno s určitým rizikem . Bez rizika často není možné poznat dosud nepoznané, není možný vědeckotechnický pokrok. Obdobně je tomu i při jiné společensky prospěšné činnosti (např. ve sportu). Proto je nutné v nezbytné míře riziko v rámci stanovených pravidel podstoupit. Riziko je určitý stav nejistoty, zdali se vůbec nebo v očekávané míře dostaví žádoucí následek, a to při vědomí, že může dojít také k následku negativnímu. Z trestněprávního hlediska je oním nežádoucím následkem porucha nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem. Riziko tak spočívá v jednání, které, pokud nastane následek relevantní z hlediska trestního práva, by vedlo k trestní 372
Vybranné kapitoly trestního práva
odpovědnosti. V případě, že jsou však dodrženy určité podmínky a pravidla, je vyloučena protiprávnost takového jednání. I když se riziko liší v závislosti na oboru lidské činnosti, lze přece jen stanovit obecnější podmínky a hodnotící determinanty, které umožní posuzovat jednotlivé případy z hlediska přípustnosti. Definice přípustného rizika v zásadě pokrývá všechny případy tohoto rizika, neboť stranou nezůstávají ani rizika např. v souvislosti se sportovními aktivitami (boxeři, hokejisté, automobiloví závodníci apod.) či výkonem povolání (zejména lékařů, ale i horských vůdců, lyžařských instruktorů apod.) atd. Riziko není samoúčelné. Lze k němu sáhnout až tam, kde jiná možnost dosažení společensky prospěšného výsledku neexistuje. Výjimečně i tam, kde sice jiná možnost existuje, ale cíle může být dosaženo jen s nepoměrně vysokými náklady (zejména přesahujícími hodnotu sledovaného cíle) nebo za dlouhou dobu (zejména hrozí-li nebezpečí z prodlení). Přípustné je jen nevyhnutelné riziko, které již nelze dále redukovat. Eliminovat je nutné rizika zbytečná. Meze přípustného rizika I když jsou splněny všechny znaky přípustného rizika, nejde o přípustné riziko, jestliže: a) taková činnost ohrozí život nebo zdraví člověka, aniž by jím byl dán k ní v souladu s jiným právním předpisem souhlas, b) výsledek, k němuž směřuje, zcela zřejmě neodpovídá míře rizika, c) provádění této činnosti zřejmě odporuje požadavkům jiného právního předpisu, veřejnému zájmu, zásadám lidskosti nebo se příčí dobrým mravům. Oprávněné použití zbraně Trestný čin nespáchá, kdo použije zbraně v mezích stanovených jiným právním předpisem. Co se rozumí zbraní, stanoví příslušné zákonné předpisy, v nichž je tento pojem definován různě. V některých se za zbraň považuje pouze zbraň střelná, v některých je to zbraň střelná, bodná a sečná. Obecně lze však říci, že za zbraň nutno považovat zbraň v technickém smyslu. Pojem zbraně je zde tedy užší, než je chápáno ve smyslu ustanovení § 118 trestního zákoníku u spáchání trestného činu se zbraní. Trestní zákoník nerozlišuje zbraň služební a soukromou, a proto je možno v oprávněných případech použít jak služební, tak i soukromé zbraně. Pod pojmem použití zbraně se rozumí zacházení se zbraní takovým způsobem, k němuž je určena (např. střelné zbraně ke střelbě, bodné zbraně k bodání). Oprávnění použít zbraň je v příslušných zákonných předpisech, na které trestní zákoník odkazuje, vázáno na konkrétní a přesné podmínky. Jak z těchto předpisů vyplývá, nelze z oprávnění použít zbraň bez dalšího dovozovat, že oprávněná osoba může vždy osobu, proti níž zakročuje, usmrtit. 373
modulu Právní aspekty v podnikání
16.2.6
Zánik trestní odpovědnosti
Trestní zákoník uvádí pod společným názvem „Zánik trestní odpovědnosti“ dvě okolnosti jako důvody pro zánik trestní odpovědnosti. Jedná se o skutečnosti, které nastaly po spáchání trestného činu, ale dříve než o něm bylo pravomocně rozhodnuto. Jejich existence způsobuje jednou provždy zánik práva státu na potrestání pachatele. Zaniká jak oprávnění státu vyslovit vinu a uložit pachateli trestného činu jakýkoli trest, tak i odpovídající povinnost pachatele strpět vyslovení viny, uložení a výkon jakéhokoli trestu. Okolnosti způsobující zánik trestní odpovědnosti tedy vedou k zániku trestněprávního vztahu, jenž je důsledkem pachatelovy trestní odpovědnosti, která nastupuje po spáchaném trestném činu. Tyto okolnosti znamenají, že vůči pachateli již nelze vyvozovat ty trestněprávní důsledky, které jinak vyplývají ze spáchání trestného činu a jsou typické pro jeho postih. Nezaniká tím ovšem fakt, že byl spáchán trestný čin, takže vůči pachateli z něj lze vyvozovat i některé trestně-právní důsledky, např. možnost uložení ochranného opatření v podobě zabrání věci či jiné majetkové hodnoty (ustanovení § 101 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku), případně i mimotrestní důsledky např. v podobě odpovědnosti za škodu (ustanovení § 420 a násl. Občanského zákoníku, ustanovení § 373 a násl. Obchodního zákoníku, ustanovení § 250 a násl. Zákoníku práce), odpovědnosti za bezdůvodné obohacení (ustanovení § 451 a násl. Občanského zákoníku). K důvodům zániku trestní odpovědnosti se přihlíží z úřední povinnosti, není tedy třeba, aby je namítl pachatel nebo kterákoli jiná osoba. K důvodům zániku trestní odpovědnosti lze zařadit: a) obecnou účinnou lítost (ustanovení § 33 trestního zákoníku), b) promlčení trestní odpovědnosti (ustanovení §§ 34 a 35 trestního zákoníku), c) zánik trestnosti přípravy a pokusu (ustanovení § 20 odst. 3, 4) a ustanovení § 21 odst. 3, 4) trestního zákoníku), zánik trestnosti účastenství (ustanovení § 24 odst. 3, 4) trestního zákoníku), d) zvláštní případy účinné lítosti (ustanovení §§ 197, 242, 362 trestního zákoníku a ustanovení § 7 zákona o soudnictví mládeže – zvláštní účinná lítost mladistvého), e) smrt pachatele (popř. prohlášení pachatele za mrtvého), f) milost prezidenta republiky.
Účinná lítost (ustanovení § 33 trestního zákoníku) Trestní odpovědnost za trestné činy neposkytnutí pomoci (ustanovení § 150 trestního zákoníku), neposkytnutí pomoci řidičem dopravního prostředku (ustanovení § 151 trestního zákoníku), šíření nakažlivé lidské nemoci (ustanovení 374
Vybranné kapitoly trestního práva
§ 152 trestního zákoníku), šíření nakažlivé lidské nemoci z nedbalosti (ustanovení § 153 trestního zákoníku), ohrožování zdraví závadnými potravinami a jinými předměty (ustanovení § 156 trestního zákoníku), ohrožování zdraví závadnými potravinami a jinými předměty z nedbalosti (ustanovení § 157 trestního zákoníku), svěření dítěte do moci jiného (ustanovení § 169 trestního zákoníku), zavlečení (ustanovení § 172 trestního zákoníku), braní rukojmí (ustanovení § 174 trestního zákoníku), opuštění dítěte nebo svěřené osoby (ustanovení § 195 trestního zákoníku), porušení povinnosti při správě cizího majetku (ustanovení § 220 trestního zákoníku), porušení povinnosti při správě cizího majetku z nedbalosti (ustanovení § 221 trestního zákoníku), porušení povinnosti v insolvenčním řízení (ustanovení § 225 trestního zákoníku), porušení povinnosti učinit pravdivé prohlášení o majetku (ustanovení § 227 trestního zákoníku), poškození cizí věci (ustanovení § 228 trestního zákoníku), zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby (ustanovení § 240 trestního zákoníku), nesplnění oznamovací povinnosti v daňovém řízení (ustanovení § 243 trestního zákoníku), porušení zákazů v době nouzového stavu v devizovém hospodářství (ustanovení § 247 trestního zákoníku), porušení předpisů o oběhu zboží ve styku s cizinou (ustanovení § 261 trestního zákoníku), porušení předpisů o kontrole vývozu zboží a technologií dvojího užití (ustanovení § 262 trestního zákoníku), porušení povinností při vývozu zboží a technologií dvojího užití (ustanovení § 263 trestního zákoníku), provedení zahraničního obchodu s vojenským materiálem bez povolení nebo licence (ustanovení § 265 trestního zákoníku), porušení povinnosti v souvislosti s vydáním povolení a licence pro zahraniční obchod s vojenským materiálem (ustanovení § 266 trestního zákoníku), obecného ohrožení (ustanovení § 272 trestního zákoníku), obecného ohrožení z nedbalosti (ustanovení § 273 trestního zákoníku), porušení povinnosti při hrozivé tísni (ustanovení § 275 trestního zákoníku), poškození a ohrožení provozu obecně prospěšného zařízení (ustanovení § 276 trestního zákoníku), poškození a ohrožení provozu obecně prospěšného zařízení z nedbalosti (ustanovení § 277 trestního zákoníku), poškození geodetického bodu (§ 278), poškození a ohrožení životního prostředí (ustanovení § 293 trestního zákoníku), poškození a ohrožení životního prostředí z nedbalosti (ustanovení § 294 trestního zákoníku), poškození lesa (ustanovení § 295 trestního zákoníku), neoprávněného nakládání s odpady (ustanovení § 298 trestního zákoníku), neoprávněného nakládání s chráněnými volně žijícími živočichy a planě rostoucími rostlinami (ustanovení § 299 trestního zákoníku), neoprávněného nakládání s chráněnými volně žijícími živočichy a planě rostoucími rostlinami z nedbalosti (ustanovení § 300 trestního zákoníku), šíření nakažlivé nemoci zvířat (ustanovení § 306 trestního zákoníku), šíření nakažlivé nemoci a škůdce užitkových rostlin (ustanovení § 307 trestního zákoníku), vlastizrady (ustanovení § 309 trestního zákoníku), rozvracení republiky (ustanovení § 310 trestního zákoníku), teroristického útoku (ustanovení § 311 trestního zákoníku), teroru (ustanovení § 312 trestního zákoníku), sabotáže (ustanovení § 314 trestního zákoníku), zneužití zastupování státu a mezinárodní organizace (ustanovení § 315 trestního zákoníku), vyzvědačství (ustanovení § 316 trestního zákoníku), ohrožení utajované informace (ustanovení § 317 trestního zákoníku), ohrožení utajované informace z nedbalosti (ustanovení § 318 trestního ziákoníku), vzpoury vězňů (ustanovení § 344 trestního zákoníku), šíření poplašné zprávy (ustanovení § 357 trestního zákoníku), nepřekažení trestného činu (ustanovení § 367 trestního zákoníku), neoznámení trestného činu (ustanovení § 368 trestního zákoníku) zaniká, jestliže pachatel dobrovolně 375
modulu Právní aspekty v podnikání
a) škodlivému následku trestného činu zamezil nebo jej napravil, nebo b) učinil o trestném činu oznámení v době, kdy škodlivému následku trestného činu mohlo být ještě zabráněno. Oznámení je nutno učinit státnímu zástupci nebo policejnímu orgánu, voják může místo toho učinit oznámení nadřízenému. Účinná lítost je jedním z důvodů zániku trestní odpovědnosti pachatele za spáchaný trestný čin. Zánikem trestní odpovědnosti v důsledku účinné lítosti se sleduje ochrana některých důležitých společenských zájmů, vztahů a hodnot před škodlivými následky, které lze zamezit nebo napravit i po dokonání trestného činu. Zákon dává přednost ochraně těchto statků před zájmem na trestním stíhání pachatele. K rozhodnutí zamezit nebo napravit škodlivý následek spáchaného činu je pachatel veden slibem beztrestnosti, tj. zánikem jeho trestní odpovědnosti, která vznikla jako důsledek spáchaného trestného činu. Podmínky účinné lítosti jsou zákonem stanoveny na ochranu týchž společenských zájmů, vztahů a hodnot, které pachatel ohrozil spáchaným činem, aby se tím zamezilo jejich ještě vážnějšímu porušení. Trestní zákoník stanoví v ustanovení § 33 trestního zákoníku podmínky účinné lítosti tak, že: a) jde o trestný čin výslovně uvedený ve výčtu obsaženém v tomto ustanovení, který byl dokonán, b) pachatel musí aa) buď zamezit, nebo napravit způsobený škodlivý následek, bb) anebo učinit oznámení o trestném činu příslušnému orgánu v době, kdy ještě mohlo být zabráněno škodlivému následku, c) pachatel tak učiní dobrovolně. Podmínky podle písm. a) až c) jsou stanoveny kumulativně, takže musí být splněny všechny, jednání pachatele uvedená pod písm. aa) a bb) jsou alternativní, proto postačí, učiní-li pachatel jen některé z nich, popř. je může uplatnit postupně nebo vedle sebe. V souladu s účelem účinné lítosti jsou v ustanovení § 33 trestního zákoníku uvedena taxativním výčtem ustanovení o těch trestných činech (zločinech i přečinech), jejichž škodlivé následky jsou z určitých důvodů natolik nežádoucí nebo závažné, že jim je třeba zabránit nebo je napravit i za cenu beztrestnosti pachatele. Přitom jde o trestné činy, u kterých lze tyto škodlivé následky zamezit nebo napravit, takže pachatel má reálnou možnost tak učinit a splnit podmínky účinné lítosti. Za zamezení škodlivého následku ve smyslu ustanovení § 33 písm. a) trestního zákoníku nutno považovat zabránění jeho vzniku. Zamezení škodlivého následku je proto možné jen u ohrožovacích trestných činů a u trestných činů předčasně
376
Vybranné kapitoly trestního práva
dokonaných, dokud nevznikla porucha (může jít o uhašení vznikajícího požáru při obecném ohrožení podle ustanovení § 272 trestního zákoníku). Oznámení o trestném činu ve smyslu ustanovení § 33 písm. b) trestního zákoníku nutno učinit jen státnímu zástupci nebo policejnímu orgánu. Osoba, která je vojákem, může oznámení učinit vedle státního zástupce nebo policejního orgánu též nadřízenému. Oznámení učiněné vůči jiným orgánům nebo osobám není účinné, a to ani když se jím podařilo zamezit škodlivému následku. V takovém případě by mohlo jít jen o polehčující okolnost. Forma oznámení o spáchaném trestném činu je nerozhodná. Podmínkou účinné lítosti ve všech případech (zamezení nebo napravení škodlivého následku, oznámení o trestném činu) je dobrovolné jednání pachatele. Pachatel jedná dobrovolně, jestliže splní podmínky účinné lítosti z vlastní vůle.
Promlčení trestní odpovědnosti Promlčecí doba (ustanovení § 34 trestního zákoníku) Trestní odpovědnost za trestný čin zaniká uplynutím promlčecí doby, jež činí a) dvacet let, jde-li o trestný čin, za který trestní zákon dovoluje uložení výjimečného trestu, a trestný čin spáchaný při vypracování nebo při schvalování privatizačního projektu podle jiného právního předpisu, b) patnáct let, činí-li horní hranice trestní sazby odnětí svobody nejméně deset let, c) deset let, činí-li horní hranice trestní sazby odnětí svobody nejméně pět let, d) pět let, činí-li horní hranice trestní sazby odnětí svobody nejméně tři léta, e) tři léta u ostatních trestných činů. Promlčecí doba počíná běžet u trestných činů, u nichž je znakem účinek anebo u nichž je účinek znakem kvalifikované skutkové podstaty, od okamžiku, kdy takový účinek nastal. U ostatních trestných činů počíná běžet promlčecí doba od ukončení jednání. Účastníkovi počíná běžet promlčecí doba od ukončení činu hlavního pachatele. Do promlčecí doby se nezapočítává a) doba, po kterou nebylo možno pachatele postavit před soud pro zákonnou překážku,
377
modulu Právní aspekty v podnikání
b) doba, po kterou bylo trestní stíhání přerušeno, c) doba, po kterou oběť trestného činu obchodování s lidmi (ustanovení § 168 trestního zákoníku) nebo některého trestného činu uvedeného v hlavě třetí zvláštní části tohoto zákona o trestných činech proti lidské důstojnosti v sexuální oblasti byla mladší osmnácti let, d) zkušební doba podmíněného zastavení trestního stíhání. Promlčecí doba se přerušuje a) zahájením trestního stíhání pro trestný čin, o jehož promlčení jde, jakož i po něm následujícím vzetím do vazby, vydáním příkazu k zatčení, zatýkacího rozkazu nebo evropského zatýkacího rozkazu, podáním obžaloby, návrhu na potrestání, vyhlášením odsuzujícího rozsudku pro tento trestný čin nebo doručením trestního příkazu pro takový trestný čin obviněnému, nebo b) spáchal-li pachatel v promlčecí době trestný čin nový, na který trestní zákon stanoví trest stejný nebo přísnější. Přerušením promlčecí doby počíná promlčecí doba nová. Při promlčení trestní odpovědnosti zaniká trestní odpovědnost pachatele trestného činu uplynutím doby stanovené zákonem. Důvody promlčení jsou především hmotněprávní, protože uplynutím času postupně slábne, až docela zaniká potřeba trestněprávní reakce na trestný čin, a to jak z hlediska generální prevence (např. na trestný čin se zapomíná, negativní ovlivnění společenského vědomí mizí a škodlivost činu se snižuje), tak i z hlediska prevence individuální (u pachatele, který nespáchal další trestný čin, který je stejně nebo přísněji trestný, se předpokládá pozitivní změna jeho osoby, která rovněž přestala být nebezpečnou). Zanikla-li uplynutím doby škodlivost činu, resp. nebyla-li včas uplatněna trestní odpovědnost vůči pachateli trestného činu, je důvodný i zánik trestní odpovědnosti za takový čin. K těmto důvodům pak podpůrně přistupují i důvody procesní, které spočívají v obtížích při dokazování spojených s tím, že uplynutím času se oslabuje síla důkazních prostředků (např. svědci zapomínají, stopy zmizí), protože ty pozbývají spolehlivosti, nebo je nelze vůbec opatřit. Další důvod lze spatřovat v tom, aby byly orgány činné v trestním řízení stimulovány k potřebné aktivitě při plnění svého poslání a k urychlení trestního řízení. Ustanovení o promlčení trestní odpovědnosti se vztahuje na všechny trestné činy (zločiny i přečiny) s výjimkou trestných činů uvedených v ustanovení § 35 trestního zákoníku. Jedinou podmínkou zániku trestní odpovědnosti promlčením je zde uplynutí zákonem stanovené promlčecí doby uvedené v ustanovení § 34 odst. 1 trestního zákoníku. Okolnosti, které mají vliv na běh promlčecí doby, jsou uvedeny v ustanoveních § 34 odst. 2 až 4 trestního zákoníku. 378
Vybranné kapitoly trestního práva
Promlčecí doba začíná běžet zásadně od okamžiku, kdy pachatel ukončil jednání, které je znakem objektivní stránky příslušné skutkové podstaty trestného činu, o promlčení jehož trestní odpovědnosti jde, bez ohledu na to, kdy nastal nebo měl nastat následek. To ovšem platí jen u trestných činů, u kterých není účinek znakem základní nebo kvalifikované skutkové podstaty. U trestných činů, jejichž zákonným znakem je účinek, a to popřípadě i v podobě účinku jako znaku kvalifikované skutkové podstaty, tj. těžšího následku, začíná běh promlčecí doby až poté, co již nastal takový účinek. Promlčecí doba skončí jejím uplynutím, a byl-li její běh staven nebo přerušen podle ustanovení § 34 odst. 3 nebo 4 trestního zákoníku, pak skončí uplynutím jejího zbytku poté, co odpadla okolnost způsobující stavení promlčecí doby, anebo po uplynutí nové promlčecí doby, která počala běžet po přerušení dřívější promlčecí doby. Marné uplynutí celé promlčecí doby, aniž došlo k jejímu stavení či přerušení, má za následek zánik trestní odpovědnosti pachatele, a to ihned poté, co skončil běh promlčecí doby. Ustanovení § 34 odst. 3 trestního zákoníku vymezuje důvody tzv. stavení promlčení, které znamená, že po dobu, po kterou trvá určitá překážka uvedená v zákoně, promlčecí doba neběží, avšak po odpadnutí překážky její běh pokračuje. Doba, která uplynula předtím, než nastala překážka způsobující stavení promlčení, se počítá do promlčecí doby (na rozdíl od přerušení promlčení podle ustanovení § 34 odst. 4 trestního zákoníku). Trestní zákoník obsahuje v ustanovení § 34 odst. 3 taxativní výčet toho, které doby (vázané na určité důvody) se nezapočítávají do běhu doby stanovené k promlčení trestní odpovědnosti.. Ustanovení § 34 odst. 4 trestního zákoníku uvádí důvody přerušení promlčecí doby, které má za následek, že dosud proběhlá promlčecí doba ztrácí z hlediska promlčení význam a začíná běžet nová promlčecí doba. Tím se přerušení promlčecí doby odlišuje od jejího stavení podle ustanovení § 34 odst. 3 trestního zákoníku, kde po uplynutí doby, po kterou neběží promlčecí doba, se obnovuje její běh a navazuje na dosud uplynulou část promlčecí doby. Vyloučení z promlčení (ustanovení § 35 trestního zákoníku) Uplynutím promlčecí doby nezaniká trestní odpovědnost a) za trestné činy uvedené v hlavě třinácté zvláštní části tohoto zákona, s výjimkou trestných činů založení, podpory a propagace hnutí směřujícího k potlačení práv a svobod člověka (ustanovení § 403 trestního zákoníku), projevu sympatií k hnutí směřujícímu k potlačení práv a svobod člověka (ustanovení § 404 trestního zákoníku), popírání, zpochybňování, schvalování a ospravedlňování genocidia (ustanovení § 405 trestního zákoníku), a to i pokud byly v minulosti spáchány činy, které by nyní měly znaky těchto trestných činů, b) za trestné činy rozvracení republiky (ustanovení § 310 trestního zákoníku), teroristického útoku (ustanovení § 311 trestního zákoníku) a teroru (ustanovení § 312 trestního zákoníku), pokud byly spáchány za takových okolností, že 379
modulu Právní aspekty v podnikání
zakládají válečný zločin nebo zločin proti lidskosti podle předpisů mezinárodního práva, c) za jiné trestné činy spáchané v době od 25. února 1948 do 29. prosince 1989, u nichž horní hranice trestní sazby odnětí svobody činí nejméně deset let, pokud z důvodů neslučitelných se základními zásadami právního řádu demokratického státu nedošlo k pravomocnému odsouzení nebo zproštění obžaloby, a které byly spáchány veřejnými činiteli anebo byly spáchány v souvislosti s pronásledováním jednotlivce nebo skupiny osob z důvodů politických, rasových či náboženských. Ustanovení § 35 trestního zákoníku stanoví výjimky z jinak obecné platnosti institutu promlčení trestní odpovědnosti a je odrazem závazků vyplývajících pro Českou republiku z příslušných norem mezinárodního práva. Podstatou institutu vyloučení z promlčení je skutečnost, že trestní odpovědnost za trestné činy zde vyjmenované vůbec nemůže zaniknout uplynutím jakékoli promlčecí doby, i kdyby nenastaly žádné okolnosti jinak způsobující stavení nebo přerušení promlčecí doby (ustanovení § 34 odst. 3, 4 trestního zákoníku). Obecným důvodem nepromlčitelnosti trestní odpovědnosti za trestné činy zde vyjmenované jsou především negativní zkušenosti mnoha států a mezinárodního společenství s válečnými zločiny a zločiny proti lidskosti páchanými zejména za 2. světové války, ale též s obdobnými činy, k nimž docházelo při válečných konfliktech v nedávné minulosti (např. na území bývalé Jugoslávie a v některých afrických státech).
16.2.7
Pojem škoda a neoprávněný majetkový prospěch
Škoda Pro trestní odpovědnost za trestné činy související s podnikáním, které se přímo či nepřímo vždy týkají majetku v různé podobě, má podstatný význam vymezení, v čem spočívá škoda a způsob určení výše škody a majetkového prospěchu. Škoda se obecně chápe jako újma, která nastala v majetkové sféře poškozeného (ve zmenšení jeho majetku nebo v ušlém zisku), je objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj. penězi, a je tedy, nedochází-li k naturální restituci (uvedení v předešlý stav), napravitelná poskytnutím majetkového plnění, poskytnutím peněz. Pro trestní právo má škoda dvojí význam. Jednak jako zákonný znak skutkových podstat některých trestných činů, který je podmínkou, aby mohlo jít o určitý trestný čin (trestný čin podvodu). Dalším je pak význam procesní, a to v rámci adhezního řízení lze rozhodnout o povinnosti obviněného nahradit poškozenému škodu způsobenou trestným činem, a to jak škodu, která má hmotněprávní význam jako zákonný znak trestného činu, tak i škodu, která není znakem trestného činu, ale byla způsobena v příčinné souvislosti s jeho spácháním (např. byl-li odsouzen řidič motorového vozidla za trestný čin ublížení na zdraví, 380
Vybranné kapitoly trestního práva
který spáchal tím, že způsobil dopravní nehodu a při střetu s jiným vozidlem zranil jeho řidiče, může být viníku nehody uložena kromě trestu i povinnost nahradit škodu na vozidle zraněného řidiče, třebaže tato škoda nemá žádný právní význam pro trestný čin ublížení na zdraví, kterým byl uznán vinným). Především u hospodářských a majetkových trestných činů má stěžejní význam výše způsobené škody, a to zejména z hlediska, zda byla naplněná skutková podstata určitého trestného činu, která uvedený znak obsahuje, a to jak v její základní podobě obsažené zpravidla v prvním odstavci příslušného ustanovení zvláštní části trestního zákoníku (např. trestný čin podvodu), tak i v její kvalifikované podobě uvedené zpravidla ve druhém, popřípadě dalších odstavcích téhož zákonného ustanovení (např. opět trestný čin podvodu). Výše škody v tomto smyslu je rovněž rozhodující pro odlišení majetkových trestných činů od těch korespondujících přestupků, jejichž spáchání je taktéž podmíněno způsobením majetkové škody. Hranice výše škody (ustanovení § 138 trestního zákoníku) Škodou nikoli nepatrnou se rozumí škoda dosahující částky nejméně 5 000,Kč, škodou nikoli malou se rozumí škoda dosahující částky nejméně 25 000,Kč, větší škodou se rozumí škoda dosahující částky nejméně 50 000,- Kč, značnou škodou se rozumí škoda dosahující částky nejméně 500 000,- Kč a škodou velkého rozsahu se rozumí škoda dosahující nejméně částky 5 000 000,- Kč. Částek uvedených v odstavci 1 se užije obdobně pro určení výše prospěchu, nákladů k odstranění následků poškození životního prostředí, hodnoty věci a jiné majetkové hodnoty. Za škodu způsobenou určitým trestným činem je třeba považovat nejenom skutečné zmenšení majetku poškozeného, ale též ušlý zisk, pokud z konkrétního ustanovení trestního zákoníku nevyplývá opak Neoprávněný majetkový prospěch Majetkovým prospěchem sae v trestním právu rozumí jakýkoli přírustek v majetkové sféře pachatele nebo jiné osoby, k němuž došlo nebo mělo dojít v důsledku spáchaného trestného činu, byť takový prospěch není zákonným znakem jeho základní či kvalifikované skutkové podstaty. Může mít konkrétní podobu zejména peněz, cenných papírů, jiných movitých věcí, nemovitostí, jiných majetkových hodnot (např. pohledávky, obchodní podíly) apod. O majetkový prospěch jde i tehdy, když nenastal úbytek, ke kterému by jinak (nebýt spáchaného trestného činu) muselo dojít na majetku pachatele (např. zkrácení daně). Zde je nutno si uvědomit, že se musí jednat o majetkový prospěch neoprávněný, neboť samotná snaha o získání prospěchu není trestná, naopak je předpokladem podnikatelské činnosti.
381
modulu Právní aspekty v podnikání
16.2.8
Nejčastěji se vyskytující hospodářské trestné činy a jejich rozbor
Hospodářské trestné činy jsou zakotveny a upraveny v hlavě šesté trestního zákoníku. Tato hlava obsahuje čtyři díly: o Díl první – trestné činy proti měně a platebním prostředkům o Díl druhý – trestné činy daňové, poplatkové a devizové o Díl třetí – trestné činy proti závazným pravidlům tržní ekonomiky a oběhu zboží ve styku s cizinou o Díl čtvrtý - trestné činy proti průmyslovým právům a proti autorskému právu
V další části si ukážeme hospodářské trestné činy, které se v praxi nejvíce vyskytují a provedeme si rozbor jejich skutkových podstat. Díl první – trestné činy proti měně a platebním prostředkům Padělání a pozměnění peněz (ustanovení § 233 trestního zákoníku) (1) Kdo sobě nebo jinému opatří nebo přechovává padělané nebo pozměněné peníze nebo prvky peněz sloužící k ochraně proti jejich padělání, bude potrestán odnětím svobody na jeden rok až pět let. (2) Kdo padělá nebo pozmění peníze v úmyslu udat je jako pravé nebo platné anebo jako peníze vyšší hodnoty, nebo kdo padělané nebo pozměněné peníze udá jako pravé nebo platné anebo jako peníze vyšší hodnoty, bude potrestán odnětím svobody na tři léta až osm let. (3) Odnětím svobody na pět až deset let nebo propadnutím majetku bude pachatel potrestán, a) spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 nebo 2 jako člen organizované skupiny, nebo b) spáchá-li takový čin ve značném rozsahu. (4) Odnětím svobody na osm až dvanáct let nebo propadnutím majetku bude pachatel potrestán, a) spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 nebo 2 jako člen organizované skupiny působící ve více státech, nebo b) spáchá-li takový čin ve velkém rozsahu.
382
Vybranné kapitoly trestního práva
(5) Příprava je trestná. Ochrana peněz proti padělání a pozměnění, a to nejen českých, ale i cizozemských a dalších peněz jiných než tuzemských (např. měny Evropské unie – EURO), je v trestním zákoníku provedena v souladu s mezinárodní Úmluvou o potírání penězokazectví, která byla vyhlášena ve Sbírce zákonů dne 5. února 1932 pod č. 15/1932 Sb. Podle této Úmluvy jsou pod mezinárodní ochranou všechny druhy peněz, které jsou podle příslušných předpisů jednotlivých států jako signatářů úmluvy v oběhu, a to bez ohledu na to, zda jde o měnu vlastní nebo cizí (čl. 2 a 5 Úmluvy). Podle článku 3 této Úmluvy bude pro trestný čin potrestán: a) kdo podvodně falešné peníze jakkoli zhotovuje nebo kdo porušuje peníze, nechť k tomu použije jakéhokoli prostředku, b) kdo podvodně falešné peníze uvádí do oběhu, c) kdo cokoli podniká k tomu, aby falešné peníze uvedl do oběhu, dovezl do státu, přijal nebo opatřil si je, věda, že jsou falešné, d) kdo se o tyto trestné činy pokusí a kdo se jich úmyslně zúčastní, e) kdo podvodně zhotovuje, přijímá nebo si opatří nástroje nebo jiné předměty, které jsou podle své povahy určeny k výrobě falešných peněz nebo k porušení peněz. Objektem trestného činu podle ustanovení § 233 trestního zákoníku je ochrana měny v nejširším slova smyslu a bezpečnost a funkčnost peněžního styku. Toto ustanovení o padělání a pozměnění peněz stejně jako ustanovení § 234 až 238 trestního zákoníku chrání zájem na bezpečnosti a spolehlivosti (zejména z hlediska pravosti) peněz, platebních prostředků a cenných papírů uvedených v ustanovení § 238 trestního zákoníku jako základu bezpečného a funkčního finančního styku, který je jedním ze základních kamenů fungujícího tržního hospodářství. Toto ustanovení obsahuje tři samostatné skutkové podstaty v prvních dvou odstavcích: a) v prvním odstavci zákon sankcionuje pachatele, který sobě nebo jinému opatří nebo přechovává padělané nebo pozměněné peníze nebo prvky peněz sloužící k ochraně proti jejich padělání, b) v druhém odstavci je postihováno jednání pachatele, který buď – padělá nebo pozmění peníze v úmyslu udat je jako pravé nebo platné anebo jako peníze vyšší hodnoty, nebo – padělané nebo pozměněné peníze udá jako pravé nebo platné anebo jako peníze vyšší hodnoty. 383
modulu Právní aspekty v podnikání
K odst. 1: Objektivní stránka Podle ustanovení § 233 odst. 1 trestního zákoníku je trestný pachatel, který: a) sobě nebo jinému opatřil padělané nebo pozměněné peníze nebo prvky peněz sloužící k ochraně proti jejich padělání, b) takové peníze nebo ochranné prvky přechovává. Subjektivní stránka Jde o trestný čin úmyslný. Úmysl musí zahrnovat skutečnost, že jde o padělané nebo pozměněné peníze. Naproti tomu pachatel nejedná v úmyslu padělané nebo pozměněné peníze udat jako pravé nebo platné anebo jako peníze vyšší hodnoty. Subjekt Pachatelem může být kterákoli fyzická osoba, která sobě nebo jinému opatří nebo přechovává padělané nebo pozměněné peníze nebo prvky peněz sloužící k ochraně proti jejich padělání. K odst. 2: Objektivní stránka Toto ustanovení upravuje formy trestné činnosti zakládající dva samostatné trestné činy : a) V alinea 1 záleží čin v tom, že pachatel sám nebo jako spolupachatel peníze padělá nebo pozmění v úmyslu udat je jako pravé nebo platné anebo jako peníze vyšší hodnoty, bez ohledu na to, zda je též jako pravé, platné nebo jako peníze vyšší hodnoty udá, tedy bez ohledu na to, zda je uvede do oběhu. Čin je v tomto případě dokonán již vyhotovením padělaných peněz nebo jejich pozměněním v naznačeném úmyslu, bez ohledu na to, jak s nimi poté naloží. b) V alinea 2 pachatel jedná tak, že padělané nebo pozměněné peníze udá jako pravé nebo platné anebo jako peníze vyšší hodnoty, tj. učiní jakékoli jednání, které směřuje k uvedení takových peněz do oběhu nebo je přímo uvede do oběhu, aniž sám jako pachatel nebo spolupachatel též peníze padělal nebo pozměnil. Jde tedy o veškeré jednání, které je relevantní z právního hlediska, jímž se padělky dostávají z držení osoby jedné do držení osoby jiné. Trestný čin je v tomto případě dokonán až udáním takových peněz jako pravých, platných nebo jako peněz vyšší hodnoty.
384
Vybranné kapitoly trestního práva
Subjektivní stránka Po subjektivní stránce je mimo úmyslného naplnění všech znaků trestného činu podle ustanovení § 233 odst. 2 trestního zákoníku vyžadován ještě specifický úmysl udat je jako pravé, popř. udat je jako platné nebo jako peníze vyšší hodnoty (tzv. druhý úmysl). Subjekt Pachatelem padělání nebo pozměnění peněz podle ustanovení § 233 odst. 2 trestního zákoníku může být kdokoli. Díl druhý – Trestné činy daňové, poplatkové a devizové Zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby (ustanovení § 240 trestního zákoníku) (1) Kdo ve větším rozsahu zkrátí daň, clo, pojistné na sociální zabezpečení, příspěvek na státní politiku zaměstnanosti, pojistné na úrazové pojištění, pojistné na zdravotní pojištění, poplatek nebo jinou podobnou povinnou platbu anebo vyláká výhodu na některé z těchto povinných plateb, bude potrestán odnětím svobody na šest měsíců až tři léta nebo zákazem činnosti. (2) Odnětím svobody na dvě léta až osm let bude pachatel potrestán, a) spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 nejméně se dvěma osobami, b) poruší-li k usnadnění takového činu úřední uzávěru, nebo c) spáchá-li takový čin ve značném rozsahu. (3) Odnětím svobody na pět až deset let bude pachatel potrestán, spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 ve velkém rozsahu. K odst. 1: Objekt - předmět ochrany Toto ustanovení chrání zájem státu na správném vyměření daně, cla, pojistného na sociální zabezpečení, příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, pojistného na úrazové pojištění, pojistného na zdravotní pojištění, poplatku nebo jiné podobné povinné platby a na příjmech z těchto povinných plateb, z kterých je financována činnost státu, krajů a obcí a jiné činnosti vykonávané ve veřejném zájmu, zejména léčebná péče a sociální zabezpečení. Vzhledem k tomu, že trestní zákoník nesankcionuje v tomto ustanovení pouhé neodvedení uvedených povinných plateb, ale jejich zkrácení, jde v podstatě o zvláštní případ podvodu.
385
modulu Právní aspekty v podnikání
Zkrácení daně nebo jiné povinné platby Zkrácení je jakékoli jednání pachatele, v důsledku něhož je mu jako poplatníkovi (povinné osobě) v rozporu se zákonem vyměřena nižší daň (clo, pojistné na sociální zabezpečení, příspěvek na státní politiku zaměstnanosti, pojistné na úrazové pojištění, pojistné na zdravotní pojištění, poplatek nebo jiná podobná povinná platba), než jaká měla být vyměřena a zaplacena, nebo k vyměření této povinné platby vůbec nedojde. Ke zkrácení daně (poplatku, cla, pojistného, jiné povinné platby) může dojít jen do doby, než byla tato povinná platba ve stanovené výši zaplacena. Jde zpravidla o zvláštní případ podvodu. Zkrácením daně nebo jiné povinné platby však není její pouhé neodvedení, byla-li příslušná platba správně vypočtena, přiznána nebo vyměřena, resp. nebylali zatajena skutečnost, odůvodňující vznik daňové, celní, poplatkové atd. povinnosti. Zkrácením rovněž není za těchto okolností samotné nezaplacení daně nebo jiné povinné platby, jejíž výše nebyla zkrácena. Neodvedená či nezaplacená daň nebo jiná povinná platba se předepsaným způsobem vymáhá, zejména v exekučním řízení. Vylákání výhody Vylákání výhody na některé povinné platbě lze tedy obecně definovat jako předstírání okolnosti, na základě níž vzniká povinnost státu (resp. jiného příjemce povinné platby) poskytnout plnění subjektu, který podle zákona ve skutečnosti nemá nárok na takové plnění nebo jenž vůbec není plátcem či poplatníkem takové povinné platby (např. daně z přidané hodnoty), ve vztahu k níž je výhoda (poskytované plnění) poskytována (např. nadměrný odpočet). Pokud jde o daňové výhody, pachatelé podvodně uplatňují (tedy vylákávají) v praxi zejména: a. nadměrný odpočet daně z přidané hodnoty na výstupu b. nárok na vrácení spotřební daně Větší rozsah Pokud jde o větší rozsah, je třeba tento pojem vykládat tak, že jde nejméně o 50 000 Kč. Subjekt Pachatelem i spolupachatelem tohoto trestného činu může být nejen subjekt daně (poplatku, event. jiné povinné platby), ale kdokoli, kdo svým úmyslným jednáním způsobí, že zákonná daň (poplatek, event. jiná povinná platba) nebyla jemu anebo i jinému subjektu vyměřena buď vůbec, anebo ne v zákonné míře, a daň (poplatek, event. jiná povinná platba) tak byla zkrácena ve větším rozsahu, anebo byla v tomto rozsahu vylákána výhoda na dani nebo jiné povinné platbě. Vzhledem k uvedenému může být pachatelem trestného činu podle ustanovení § 240 odst. 1 trestního zákoníku např. též daňový poradce podnikatele, kterého podnikatel zmocnil, aby za něj zpracoval a správci daně odevzdal daňové 386
Vybranné kapitoly trestního práva
přiznání, pokud by daňový poradce v daňovém přiznání úmyslně zkreslil výši daňové povinnosti podnikatele způsobem, který by bylo možné hodnotit jako zkrácení daně ve výše zmíněném smyslu. Subjektivní stránka Trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby je trestným činem úmyslným, přičemž se nevyžaduje úmysl přímý, ale postačí i prokázání úmyslu nepřímého. Úmysl pachatele se musí vztahovat i na to, že daň nebo jiná povinná dávka je zkracována nebo je vylákávána výhoda na dani nebo jiné povinné platbě. Na takový úmysl je třeba usuzovat z celého jednání pachatele, přičemž důležitými signály o jeho úmyslném zavinění mohou být různé formy a způsoby zásahu do účetnictví, způsob vedení a uschovávání účetních a jiných dokladů, projevy ústní i písemné učiněné ke státním orgánům nebo k obchodním partnerům apod. Díl třetí – Trestné činy proti závazným pravidlům tržní ekonomiky a oběhu zboží ve styku s cizinou Zneužití informace a postavení v obchodním styku (ustanovení § 255 trestního zákoníku) (1) Kdo v úmyslu opatřit sobě nebo jinému výhodu nebo prospěch neoprávněně užije informace dosud nikoli veřejně přístupné, kterou získal při výkonu svého zaměstnání, povolání, postavení nebo své funkce a jejíž zveřejnění podstatně ovlivňuje rozhodování v obchodním styku, a uskuteční nebo dá podnět k uskutečnění smlouvy nebo operace na regulovaném trhu s investičními nástroji nebo na organizovaném trhu se zbožím, bude potrestán odnětím svobody až na tři léta nebo zákazem činnosti. (2) Stejně bude potrestán, kdo jako podnikatel, společník, člen orgánu, zaměstnanec nebo účastník na podnikání dvou nebo více podnikatelů se stejným nebo podobným předmětem činnosti v úmyslu uvedeném v odstavci 1 uzavře nebo dá popud k uzavření smlouvy na úkor jednoho nebo více podnikatelů nebo jejich podniků. (3) Odnětím svobody na dvě léta až osm let bude pachatel potrestán, získá-li činem uvedeným v odstavci 1 nebo 2 pro sebe nebo pro jiného značný prospěch. (4) Odnětím svobody na pět až deset let bude pachatel potrestán, získá-li činem uvedeným v odstavci 1 nebo 2 pro sebe nebo pro jiného prospěch velkého rozsahu. Objekt Objektem trestného činu zneužití informace a postavení v obchodním styku je zájem na zajištění rovnosti na trhu, a to ve dvou směrech: – zacházení s privilegovanými informacemi, které někdo získá z titulu svého zvláštního postavení (odstavec 1) a 387
modulu Právní aspekty v podnikání
– zneužívání zákazu konkurence (odstavec 2). Pod souhrnným označením „zneužití informace a postavení v obchodním styku“ trestní zákoník zahrnul dvě samostatné skutkové podstaty, postihující dvě rozdílná jednání, za která hrozí stejnou trestní sazbou – odnětím svobody až na tři léta nebo zákazem činnosti: a) tzv. insider trading podle ustanovení § 255 odst. 1 trestního zákoníku, kterého se dopustí ten, kdo v úmyslu opatřit sobě nebo jinému výhodu nebo prospěch neoprávněně užije informaci dosud nikoli veřejně přístupnou, kterou získal z důvodu svého zaměstnání, povolání, postavení nebo své funkce a jejíž zveřejnění podstatně ovlivňuje rozhodování v obchodním styku, a uskuteční nebo dá podnět k uskutečnění smlouvy nebo operace na regulovaném trhu s investičními nástroji nebo na organizovaném trhu se zbožím, b) tzv. selftrading podle ustanovení § 255 odst. 2 trestního zákoníku, jehož se dopustí ten, kdo jako podnikatel, společník, člen orgánu, zaměstnanec nebo účastník na podnikání dvou nebo více podnikatelů se stejným nebo podobným předmětem činnosti v úmyslu uvedeném v odstavci 1 uzavře nebo dá popud k uzavření smlouvy na úkor jednoho nebo více podnikatelů či jejich podniků. K odst. 1: Objekt trestného činu Toto ustanovení chrání zájem na rovných podmínkách hospodářské soutěže, pokud jde o využívání privilegovaných informací, ke kterým má někdo přístup z titulu svého zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce a ke kterým nemají přístup jiné subjekty pohybující se naregulovaném trhu s investičními nástroji nebo na organizovaném trhu se zbožím. Subjekt Pachatelem může být kdokoli, kdo má z titulu svého zaměstnání, povolání, postavení nebo své funkce přístup k takovým informacím dosud nikoli veřejně přístupným (jako člen statutárního či jiného orgánu obchodní společnosti, ministr, zaměstnanec určitého státního orgánu atd.). V úvahu přichází fyzická osoba, např. předseda představenstva nebo člen představenstva akciové společnosti nebo jiného řídícího nebo dozorčího orgánu, zmocněnec nebo zaměstnanec emitenta cenných papírů, jež provedla nebo nechává provést operaci na regulovaném trhu s investičními nástroji nebo organizovaném trhu se zbožím s tím, že vědomě využila informaci, která zatím nebyla zveřejněna a kterou měla k dispozici z titulu svého zaměstnání, povolání, postavení nebo své funkce a jejíž zveřejnění by podstatně ovlivnilo trh s investičními nástroji nebo se zbožím, a která se snažila z tohoto získat výhodu nebo prospěch pro sebe nebo pro jiného. Takovou osobou může být i veřejný funkcionář podle ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 159/2006 Sb. , o střetu zájmů, který podle ustanovení § 3 odst. 2 písm. a) zákona o střetu zájmů nesmí využít svého postavení, pravomoci nebo informací získaných při výkonu své funkce k získání majetkového nebo jiného prospěchu nebo výhody pro sebe nebo jinou osobu. V praxi pak zejména účastníkem ve smyslu ustanovení 388
Vybranné kapitoly trestního práva
§ 24 odst. 1 písm. a), b), c) trestního zákoníku na trestném činu veřejného funkcionáře může být i statutární orgán nebo zaměstnanec právnické osoby, např. jednatel nebo člen managementu společnosti s ručením omezeným, který může mít samozřejmě zájem na získání takových informací dosud nikoli veřejně přístupných, a proto se spojí s konkrétním veřejným funkcionářem. Subjektivní stránka Trestný čin podle ustanovení § 255 odst. 1 trestního zákoníku je ve smyslu ustanovení § 13 odst. 2 trestního zákoníku trestným činem úmyslným. K odst. 2: Objekt Ustanovení ustanovení § 255 odst. 2 trestního zákoníku o tzv. selftradingu (obchodování ve svůj prospěch – na sebe – v souvislosti se zneužíváním postavení ve dvou nebo více ekonomických subjektech), které je samostatnou skutkovou podstatou, trestně postihuje zneužívání postavení u dvou nebo více podnikatelů, bez ohledu na to, zda jde o podnikatele fyzickou osobu nebo podnikatele právnickou osobu, a to zejména v oblasti konkurence v obchodní činnosti, čímž poskytuje ochranu zájmu na zajištění rovnosti podnikajících subjektů na trhu. Subjekt Pachatelem je podnikatel, společník, člen orgánu, zaměstnanec nebo účastník na podnikání dvou nebo více podnikatelů se stejným nebo podobným předmětem činnosti. Subjektivní stránka Také u této skutkové podstaty trestného činu podle ustanovení § 255 odst. 2 trestního zákoníku je ve smyslu ustanovení § 13 odst. 2 trestního zákoníku požadován úmysl. Díl čtvrtý – trestné činy proti průmyslovým právům a proti autorskému právu Porušení práv k ochranné známce a jiným označením (ustanovení § 268 trestního zákoníku) (1) Kdo uvede do oběhu výrobky nebo poskytuje služby neoprávněně označené ochrannou známkou, k níž přísluší výhradní právo jinému, nebo známkou s ní zaměnitelnou nebo pro tento účel sobě nebo jinému takové výrobky nabízí, zprostředkuje, vyrobí, doveze, vyveze nebo jinak opatří nebo přechovává, anebo takovou službu nabídne nebo zprostředkuje, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta, zákazem činnosti nebo propadnutím věci nebo jiné majetkové hodnoty. (2) Stejně bude potrestán, kdo pro dosažení hospodářského prospěchu neoprávněně užívá obchodní firmu nebo jakékoliv označení s ní zaměnitelné nebo 389
modulu Právní aspekty v podnikání
uvede do oběhu výrobky nebo služby neoprávněně opatřené označením původu nebo zeměpisným označením anebo takovým označením s ním zaměnitelným nebo pro tento účel sobě nebo jinému takové výrobky nebo služby nabídne, zprostředkuje, vyrobí, doveze, vyveze nebo jinak opatří nebo přechovává. (3) Odnětím svobody na šest měsíců až pět let, peněžitým trestem nebo propadnutím věci nebo jiné majetkové hodnoty bude pachatel potrestán, a) získá-li činem uvedeným v odstavci 1 nebo 2 pro sebe nebo pro jiného značný prospěch, nebo b) dopustí-li se takového činu ve značném rozsahu. (4) Odnětím svobody na tři léta až osm let bude pachatel potrestán, a) získá-li činem uvedeným v odstavci 1 nebo 2 pro sebe nebo pro jiného prospěch velkého rozsahu, nebo b) dopustí-li se takového činu ve velkém rozsahu. Objekt: Objektem tohoto trestného činu je zájem na ochraně práv na označení podnikatelů a jejich výrobků a služeb a tím i zájem na ochraně řádného průběhu hospodářské soutěže, neboť jde o ochranu subjektů vstupujících na trh, konkrétně zájem na ochraně ochranné známky, obchodní firmy a označení původu výrobků. Obchodní firma, ochranná známka a označení původu výrobků plní v hospodářské soutěži tyto důležité funkce: a) funkci ochrannou (zápovědní), která je podstatou práv na označení, protože brání v užívání shodných či zaměnitelných označení jinými subjekty pro jejich výrobky nebo služby, b) funkci rozlišovací (identifikační či individualizační), která je základní funkcí, umožňuje odlišit výrobky nebo služby různých hospodářských subjektů, a tím poskytuje jednak ochranu nositelům těchto označení, ale zároveň chrání i zájmy odběratelů a spotřebitelů, kterým usnadňuje orientaci na trhu, umožňuje jim výběr, zbavuje zboží anonymity a upozorňuje na jeho původ, c) funkci garanční, neboť vyvolává představu o vlastnostech příslušného hospodářského subjektu a jeho produktů, d) funkci propagační (náborovou), poněvadž připomíná výrobky nebo služby spjaté s určitým hospodářským subjektem, e) funkci soutěžní, protože spolupůsobí při vytváření pozice na trhu vůči ostatním soutěžitelům.
390
Vybranné kapitoly trestního práva
Pokud jde o následek spočívající v porušení práv na označení, je vždy narušena základní funkce individualizační. Dvě samostatné skutkové podstaty Toto ustanovení obsahuje dvě samostatné základní skutkové podstaty, které jsou odděleny do dvou odstavců: a) první naplní pachatel, který uvede do oběhu výrobky nebo poskytuje služby neoprávněně označené ochrannou známkou, k níž přísluší výhradní právo jinému, nebo známkou s ní zaměnitelnou nebo pro tento účel sobě nebo jinému takové výrobky nabízí, zprostředkuje, vyrobí, doveze, vyveze nebo jinak opatří nebo přechovává, anebo takovou službu nabídne nebo zprostředkuje (ustanovení § 268 odst. 1 trestního zákoníku), b)druhou spáchá pachatel, který pro dosažení hospodářského prospěchu neoprávněně užívá obchodní firmu nebo jakékoli označení s ní zaměnitelné nebo uvede do oběhu výrobky nebo služby neoprávněně opatřené označením původu nebo zeměpisným označením anebo takovým označením s ním zaměnitelným nebo pro tento účel sobě nebo jinému takové výrobky nebo služby nabídne, zprostředkuje, vyrobí, doveze, vyveze nebo jinak opatří nebo přechovává (ustanovení § 268 odst. 2 trestního zákoníku). K odst. 1: Subjekt Pachatelem tohoto trestného činu může být kdokoli. Nemusí se jednat jen o podnikatele, resp. soutěžitele na trhu výrobků nebo služeb. Může jím být i ten, kdo podniká neoprávněně. Subjektivní stránka Po subjektivní stránce se vyžaduje úmysl. Úmysl se musí vztahovat i na pachatelovo vědomí, že jde o neoprávněné označení výrobků nebo poskytovaných služeb ochrannou známkou nebo známkou s ní zaměnitelnou a že se jedná o uvádění do oběhu takových výrobků nebo poskytování služeb. K odst. 2: Subjektivní stránka Také tato skutková podstata v obou formách vztahujících se jak k obchodní firmě, tak k označení původu nebo zeměpisnému označení, vyžaduje úmyslné zavinění. Subjekt
391
modulu Právní aspekty v podnikání
Pachatelem tohoto trestného činu může být kdokoli. Nemusí se jednat jen o podnikatele, resp. soutěžitele na trhu výrobků nebo služeb. Může jím být i ten, kdo podniká neoprávněně.
16.2.9
Sankce ukládané za trestné činy
Trestní právo s jeho sankcemi je jedním z nepostradalných nástrojů sloužících k udržení společenského pořádku, k ochraně základních právních hodnot a zájmů, na nichž má společnost životní zájem. Bez trestněprávních prostředků by bylo řádné soužití v lidské společnosti nemyslitelné. Plnění této ochranné funkce je právním důvodem existence trestněprávních sankcí, vázaných na trestné činyx předvídané trestním zákoníkem. Ochrany společnosti před trestnými činy má být dosahováno jak pohrůžkou trestními sankcemi, tak jejich ukládáním a výkonem. Z povahy trestního práva plyne, že k ochraně těchto právních hodnot a zájmů jsou určeny sankce, které citelně zasahují do osobnostní sféry dotčené osoby. Trestní zákoník rozlišuje dva druhy těchto sankcí: o tresty o ochranná opatření Uplatňování trestních sankcí musí být v souladu s požadavky humanismu a ekonomie trestní hrozby. Z nich vyplývá, že újma, která je dotčené osobě trestní sankcí způsobena, nemá převyšovat míru nezbytně nutnou pro ochranu společnosti. Trest spojený se ztrátou svobody nutno proto použít, pokud nelze trestným činům zamezit a obnovení narušených právních vztahů zajistit alternativním řešením (upuštění od potrestání, podmíněným zastavením trestního stíhání apod.) ani aplikací tzv. alternativních trestů (např. trestu obecně prospěšných prací, trestu peněžitého apod.). Závažnost zásahu do osobnostní sféry pachatele, která je s trestními sankcemi spojena, vede k tomu, že druh a intenzita tohoto zásahu musí být normami trestního práva přesně vymezena. Pokud má být trestními sankcemi dosaženo odpovídajícího pozitivního účinku na dotčeného, musejí konsekvence tohoto právního zásahu odpovídat hlediskům spravedlnosti a přiměřenosti. Jen takové trestní sankce jsou v právním státě obecně akceptovatelné jako záruka nastolení právního pořádku vedoucího k zamezení činnosti potenciálních pachatelů. Tresty Trest je opatřením státního donucení, které je ukládáno v trestním řízení jménem státu k tomu povolanými soudy pachateli za jeho trestný čin. Tímto opatřením je pachateli působena určitá újma a zároveň je jim vysloven společenský odsudek trestného činu a jeho pachatele ze strany státu a společnosti. Trest tedy charakterizují dva základní znaky o záměrná, ve smyslu donucení působená újma pachateli 392
Vybranné kapitoly trestního práva
o veřejně vyslovené sociálně etické odsouzení pachatele a jeho činu Újmou jsou citelné zásahy do občanských práv a svobod pachatele trestného činu (např. újma na osobní svobodě, na majetku, na cti). Sociálně etický odsudek obsažený v trestu vyjadřuje zavrženihodnost pachatelova jednání a jeho osobní odpovědnost za toto jednání, deklaruje solidaritu s obětí trestného činu a autoritativně potvrzuje platnost dané normy. Míra nesouhlasu se spáchaným trestným činem je vyjádřena v přísnosti uloženého trestu. Druhy trestů (ustanovení § 52 trestního zákoníku) o o o o o o o o o o o o
odnětí svobody domácí vězení obecně prospěšné práce propadnutí majetku peněžitý trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty zákaz činnosti zákaz pobytu zákaz vstupu na sportovní, kulturní a jiné společenské akce ztráta čestných titulů nebo vyznamenání ztráta vojenských hodností vyhoštění
Trestem odnětí svobody se rozumí: o nepodmíněný trest odnětí svobody o podmíněné odsouzení k trestu odnětí svobody o podmíněné odsouzení k trestu odnětí svobody s dohledem Zvláštním typem trestu odnětí sbody je výjimečný trest, kterým je: o trest odnětí svobody nad dvacet až do třiceti let o trest odnětí svobody na doživotí Trestní zákoník v ustanovení § 54 zcela přesně vymezuje, kdy lze výjimečný trest uložit. Ochranná opatření Jedná se o opatření výlučně preventivní povahy, která lze na rozdíl od trestů uložit i za činy jinak trestné osobám, které nejsou trestně odpovědné pro nepříčetnost nebo pro nedostgatek věku. Na rozdíl od trestů tedy pro ochranná opatření v plné míře neplatí zásada, že újma s nimi spojená může postihnout jen pachatele trestného činu (zabráním věci nebo jiné majetkové hodnoty může být 393
modulu Právní aspekty v podnikání
dokonce postižena věc, která vůbec nenáleží osobě, která se trestného činu dopustila). Výkon ochranných opatření je podobně jako u trestů spojen se zásahem do ústavou zaručených práv a svobod (např. ochranné léčení, ochranná výchova apod.) a tudíž jsou nebo mohou být fakticky jako újma dotčenou osobou pociťovány. Je nutno si však uvědomit, že tato újma jimi působená není na rozdíl od trestů jejich zamýšlenou složkou, nýbrž jen nevyhnutelným účinkem. Funkční složkou ochranných opatření sloužící k dosažení jejich účelu není působení újmy, ale léčení (ochranné léčení), výchova (ochranná výchova) a zajištění (zabezpečovací detence), resp. zneškodnění (zabrání věci nebo jiné majetkové hodnoty). Vzhledem k tomu, že ochranná opatření mohou být uložená i osobám, které nejsou trestně odpovědné, a že nejsou zamýšlena jako újma působená pachateli, nepatří k jejich znakům ani sociálně etický odsudek činu a jeho pachatele. Druhy ochranných opatření: o ochranné léčení (ochrana společnosti před nebezpečnými duševně chorými osobami nebo osobami závislými na návykových látkách) o zabezpečovací detence (ochrana společnosti před výše uvedenými osobami v případech, kde nesplní svůj účel ochranné léčení) o zabrání věci nebo jiné majetkové hodnoty (odejmutí pachatelům nebezpčných věcí – např. zbraně) o ochranná výchova (lze uložit jen v řízení vedeném soudem pro mládež, a to mladistvému a dítěti mladšímu patnácti let, které není trestně odpovědné)
16.2.10
Pojem úřední osoba, trestné činy proti výkonu pravomoci orgánu veřejné moci a úřední osoby, trestné činy úředních osob, úplatkářství, jiná rušení činnosti orgánu veřejné moci
Úřední osoba (§ 127) (1) Úřední osobou je a) soudce, b) státní zástupce, c) prezident České republiky, poslanec nebo senátor Parlamentu České republiky, člen vlády České republiky nebo jiná osoba zastávající funkci v jiném orgánu veřejné moci, d) člen zastupitelstva nebo odpovědný úředník územní samosprávy, orgánu státní správy nebo jiného orgánu veřejné moci, 394
Vybranné kapitoly trestního práva
e) příslušník ozbrojených sil nebo bezpečnostního sboru nebo strážník obecní policie, f) soudní exekutor při výkonu exekuční činnosti a při činnostech vykonávaných z pověření soudu nebo státního zástupce g) notář při provádění úkonů v řízení o dědictví jako soudní komisař, h) finanční arbitr a jeho zástupce, i) fyzická osoba, která byla ustanovena lesní stráží, stráží přírody, mysliveckou stráží nebo rybářskou stráží, pokud plní úkoly státu nebo společnosti a používá při tom svěřené pravomoci pro plnění těchto úkolů. (2) K trestní odpovědnosti a ochraně úřední osoby se podle jednotlivých ustanovení trestního zákona vyžaduje, aby trestný čin byl spáchán v souvislosti s její pravomocí a odpovědností. (3) Úřední osoba cizího státu nebo mezinárodní organizace se za podmínek uvedených v odstavcích 1 a 2 považuje za úřední osobu podle trestního zákona, pokud tak stanoví mezinárodní smlouva. Úřední osoba musí podle obecné definice splňovat následující znaky: a) jde o některou osobu vyjmenovanou v písm. a) až i), která b) plní úkoly státu nebo společnosti a c) používá při tom svěřené pravomoci pro plnění těchto úkolů. Osoby vymezené v písmenech a) až e), h) a i) odst. 1 ustanovení § 127 trestního zákoníku, tj. soudce, státní zástupce, prezident České republiky, poslanec nebo senátor Parlamentu České republiky, člen vlády České republiky nebo jiná osoba zastávající funkci v jiném orgánu veřejné moci, člen zastupitelstva nebo odpovědný úředník územní samosprávy, orgánu státní správy nebo jiného orgánu veřejné moci, příslušník ozbrojených sil nebo bezpečnostního sboru nebo strážník obecní policie, finanční arbitr a jeho zástupce, fyzická osoba, která byla ustanovena lesní stráží, stráží přírody, mysliveckou stráží nebo rybářskou stráží, pokud plní úkoly státu nebo společnosti a používá při tom svěřené pravomoci pro plnění těchto úkolů, jsou úředními osobami v celém rozsahu své svěřené působnosti na základě příslušného zákona či zákonů. Naproti tomu osoby vymezené v písmenech f) a g) odst. 1 ustanovení § 127 trestního zákoníku, mají zvýšenou ochranu, ale i odpovědnost v tomto ustanovení výslovně omezenou jen na určitou část působnosti, která jim byla svěřena příslušným zákonem či zákony, a proto je soudní exekutor úřední osobou jen při výkonu exekuční činnosti a při činnostech vykonávaných z pověření soudu nebo
395
modulu Právní aspekty v podnikání
státního zástupce a notář je úřední osobou jen při provádění úkonů v řízení o dědictví jako soudní komisař. Vedle uvedeného obecného vymezení úřední osoby v ustanovení § 127 obsahuje trestní zákoník ještě speciální úpravu pro trestné činy podle ustanoveních §§ 331 až 333 podřazené pod úplatkářství v dílu 3. hlavy X. zvláštní části trestního zákoníku. V ustanovení § 334 odst. 2 trestního zákoníku se uvádí, že úřední osobou podle ustanovení §§ 331 až 333 trestního zákoníku se vedle osoby uvedené v ustanovení § 127 trestního zákoníku rozumí též jakákoli osoba: a) zastávající funkci v zákonodárném orgánu, soudním orgánu nebo v jiném orgánu veřejné moci cizího státu, b) zastávající funkci, zaměstnaná nebo pracující v mezinárodním soudním orgánu, c) zastávající funkci, zaměstnaná nebo pracující v mezinárodní či nadnárodní organizaci vytvořené státy nebo jinými subjekty mezinárodního práva veřejného, popř. v jejím orgánu nebo instituci, d) zastávající funkci v podnikající právnické osobě, v níž má rozhodující vliv Česká republika nebo cizí stát, pokud je s výkonem takové funkce, zaměstnání nebo práce spojena pravomoc při obstarávání věcí obecného zájmu a trestný čin byl spáchán v souvislosti s touto pravomocí. Vysvětlení některých pojmů k písm. c) Jinou osobou zastávající funkci v jiném orgánu veřejné moci se rozumějí vedoucí funkcionáři a ostatní funkcionáři všech dalších orgánů veřejné moci. Toto poměrně široké vymezení dalších osob, které jsou v písm. c) uvedeny jako úřední osoby, je navázáno na pojem orgánu veřejné moci, kterým se rozumí orgány autoritativně rozhodující o právech a povinnostech subjektů, ať již přímo nebo zprostředkovaně, přičemž veřejnou moc vykonává stát především prostřednictvím orgánů moci zákonodárné, výkonné a soudní, a za určitých podmínek ji může vykonávat i prostřednictvím dalších subjektů. Kritériem pro určení, zda i jiný subjekt jedná jako orgán veřejné moci, je skutečnost, zda konkrétní subjekt rozhoduje o právech a povinnostech jiných osob a tato rozhodnutí jsou státní mocí vynutitelná, nebo zda může stát do těchto práv a povinností zasahovat. Orgánem v právním slova smyslu je právnická osoba vykonávající svou činnost jako povinnost nebo kompetenci a je zřízená k trvalému a opakujícímu se výkonu činnosti. Budou sem tedy spadat např. funkcionáři orgánů státní správy, a to nejen ústředních, kterými jsou jednotlivá ministerstva (ministři však budou spadat pod pojem „člen vlády“) a další ústřední orgány státní správy (např. Český statistický úřad, Český úřad zeměměřický a katastrální, Český báňský úřad, Úřad průmyslového vlastnictví), ale i správní úřady s celostátní působností, které jsou podřízeny určitému ministerstvu, např. Česká inspekce životního prostředí, nebo územní odborné správní úřady. 396
Vybranné kapitoly trestního práva
Dále mezi orgány státní správy patří státní úřady – orgány státní správy, které stojí mimo organizační soustavu státní správy řízené vládou, které se označují jako nezávislé správní orgány, resp. nezávislé správní úřady atd. Dále je třeba si uvědomit, že státní správa může být vykonávána i nepřímými vykonavateli, což jsou právní subjekty, na které byl zákonem nebo rozhodnutím učiněným na základě zákona delegován ve vymezeném rozsahu výkon státní správy. Nejdůležitějším případem je přenesená působnost vykonávaná orgány obcí a krajů, jako územních samosprávných celků, na které dopadá pojem územní samospráva. Pod orgány veřejné moci také spadají orgány samosprávy v samostatné působnosti, kam se řadí na rozdíl od přenesené působnosti ty záležitosti, které jsou územnímu samosprávnému celku jakožto právnické osobě veřejného i soukromého práva „vlastní“, jež vykonávají vlastním jménem a na vlastní odpovědnost. Pod jiné orgány veřejné moci spadají i soudy a státní zastupitelství, kde však funkcionáři jsou podle platné úpravy zásadně soudci nebo státní zástupci, kteří budou spadat pod písmeno a) (ale v určitém rozsahu to mohou být funkcionáři soudů nebo státních zastupitelství v oblasti jejich správy), dále takové orgány, jako je např. Česká národní banka. Rozlišení úředních osob – funkcionářů v jiném orgánu veřejné moci od odpovědných úředníků orgánů veřejné moci, kteří spadají pod písmeno d), spočívá právě v tom, že zde jde o osoby, které zastávají funkci v orgánu veřejné moci a již z tohoto titulu mají vždy určitou samostatnou rozhodovací pravomoc, zatímco v druhém případě jde jen o úředníky, kteří jsou vybaveni určitou další odvozenou rozhodovací pravomocí, a to ať už přímou nebo zprostředkovanou. k písm. d) Za orgány územní samosprávy ve smyslu ustanovení § 127 odst. 1 písm. d) trestního zákoníku se totiž podle teorie i praxe považují jen vyjmenované orgány, jejichž činnost je svým rozsahem a povahou obdobná činnosti státní správy, tj. týká se věcí veřejných na určitém území a dopadá na větší skupiny lidí. To odpovídá i úkolům, které jsou těmito samosprávnými orgány plněny. Proto nejsou za orgány samosprávy považovány orgány zájmové nebo profesní samosprávy, a to přesto, že jsou jinak zařazovány pod pojem veřejné správy. Z těchto důvodů nelze ani samosprávu stavebního bytového družstva považovat za územní samosprávu ve smyslu ustanovení § 127 odst. 1 trestního zákoníku o úřední osobě. Jiným orgánem veřejné moci je jakýkoli orgán, který splňuje obecnou charakteristiku orgánu veřejné moci, kterým se rozumí orgány autoritativně rozhodující o právech a povinnostech subjektů, ať již přímo nebo zprostředkovaně. Kritériem pro určení, zda jiný subjekt než orgán státní správy nebo územní samosprávy jedná jako orgán veřejné moci, je skutečnost, zda konkrétní subjekt rozhoduje o právech a povinnostech jiných osob a tato rozhodnutí jsou státní mocí vynutitelná, nebo zda může stát do těchto práv a povinností zasahovat. Jiným orgánem veřejné moci zde může být např. soud nebo státní zastupitelství, a proto odpovědným úředníkem takového jiného orgánu veřejné moci může být např. vymáhající soudní úředník při vymáhání peněžitého trestu.
397
modulu Právní aspekty v podnikání
Za plnění úkolů státu nebo společnosti je třeba především považovat výkon důležitých veřejných funkcí, ale i činnost odpovědných úředníků a dalších osob taxativně vyjmenovaných v písmenech a) až i) shora, a výkon jejich působnosti vymezené v příslušných zákonech s tím spojené. Jinými slovy, vždy musí jít o plnění úkolů, jež mají širší společenský dosah. Jde především o odpovědnou přípravu k rozhodovací činnosti, vlastní rozhodovací činnost a rovněž výkon přijatých rozhodnutí v rámci vymezené působnosti. Používání svěřené pravomoci je dalším znakem úřední osoby ve smyslu ustanovení § 127 odst. 1 trestního zákoníku. Každá úřední osoba musí být odpovědná za plnění úkolů státu nebo společnosti. Aby mohla nést tuto odpovědnost, musí být vybavena potřebnou pravomocí, která jí umožňuje uvedené úkoly splnit. Pravomoc spočívá v oprávnění orgánu vykonávat veřejnou moc, přičemž veřejnou mocí se rozumí taková moc, která autoritativně rozhoduje o právech a povinnostech jiných osob (subjektů), ať již přímo nebo zprostředkovaně. Subjekt, o jehož právech nebo povinnostech je rozhodováno, není v rovnoprávném postavení s rozhodujícím orgánem a obsah rozhodnutí tohoto orgánu nezávisí na vůli takového subjektu. Trestné činy proti výkonu pravomoci orgánu veřejné moci a úřední osoby (ustanovení §§ 323-328 trestního zákoníku), trestné činy úředních osob (ustanovení §§ 329-330 trestního zákoníku), úplatkářství (ustanovení §§ 331-334 trestního zákoníku), jiná rušení činnosti orgánu veřejné moci (ustanovení §§ 335351 trestního zákoníku) Ústava prohlašuje lid za zdroj veškeré státní moci demokratického právního státu. Státní moc slouží všem občanům a může být uplatněna jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon. Lid ji vykonává prostřednictvím orgánů moci zákonodárné, výkonné a soudní. Hlava desátá zvláštní části trestního zákoníku chrání široké spektrum společenských vztahů, zájmů a hodnot, které jsou nezbytné k tomu, aby stát budovaný na principech demokracie a zákonnosti mohl bezchybně vykonávat svoje funkce. Jde o trestné činy, které přímo nebo nepřímo ohrožují řádnou činnost orgánů státu, uzemní samosprávy a dalších orgánů veřejné moci nebo jinak ohrožují pořádek ve věcech veřejných, zejména nerušené fungování těchto orgánů, důsledné uplatňování zákonnosti, výkon pravomoci úředních osob, čistotu veřejného života, včetně nerušeného soužití lidí, jakož i ochranu obecných zájmů i práv a svobod jednotlivců. Jednotlivé skutkové podstaty v této hlavě jsou rozděleny podle druhových objektů trestných činů do osmi dílů. Z hlediska zavinění jde převážně o úmyslné trestné činy, ale u některých skutkových podstat je možné i nedbalostní zavinění, přičemž je buď alternativně připuštěno i nedbalostní zavinění (srov. ustanovení § 360 trestního zákoníku o opilství), resp. jeden trestný čin je čistě nedbalostní (maření úkolů úřední osoby
398
Vybranné kapitoly trestního práva
z nedbalosti podle ustanovení § 330 trestního zákoníku). Z fakultativních subjektivních znaků se zde vyskytuje pohnutka. Díl první – trestné činy proti výkonu pravomoci orgánu veřejné moci a úřední osoby (ustanovení §§ 323-328 trestního zákoníku) Díl první chrání řádný chod činnosti orgánů státní správy, územní samosprávy, soudů a jiných orgánů veřejné moci a řádný výkon pravomoci úředních osob před útoky zvenčí. Tyto orgány a úřední osoby jsou těmito ustanoveními chráněny před násilnými útoky a výhružkami. Patří zde: o násilí proti orgánu veřejné moci (ustanovení § 323 trestního zákoníku) o vyhrožování s cílem působit na orgán veřejné moci (ustanovení § 324 trestního zákoníku) o násilí proti úřední osobě (ustanovení § 325 trestního zákoníku) o vyhrožování s cílem působit na úřední osobu (ustanovení § 326 trestního zákoníku) o společná ustanovení (ustanovení § 327 trestního zákoníku) o přisvojení pravomoci úřadu (ustanovení 328 trestního zákoníku)
Díl druhý – trestné činy úředních osob (ustanovení §§ 329-330 trestního zákoníku) Díl druhý chrání společnost i občany před úmyslným i nedbalostním porušováním povinností úředních osob. Patří zde: o zneužití pravomoci úřední osoby (ustanovení § 329 trestního zákoníku) o maření úkolu úřední osoby z nedbalosti (ustanovení § 330 trestního zákoníku) Díl třetí – úplatkářství Díl třetí chrání čistotu veřejného života, nestranné a objektivní obstarávání věcí obecného zájmu osobami, které věci obecného zájmu obstarávají, před různými formami úplatkářství.
Patří zde: o přijetí úplatku (ustanovení § 331 trestního zákoníku) o podplácení (ustanovení § 332 trestního zákoníku) 399
modulu Právní aspekty v podnikání
o nepřímé uplatkářství (ustanovení § 333 trestního zákoníku) o společné ustanovení (ustanovení § 334 trestního zákoníku) Důležité pojemy: Úplatek je neoprávněná výhoda spočívající v přímém majetkovém obohacení nebo jiném zvýhodnění, které se dostává nebo má dostat uplácené osobě nebo s jejím souhlasem jiné osobě a na kterou nemá nárok (ustanovení § 334 odst. 1 trestního zákoníku). Zpravidla jde o zvýhodnění, které se dostává uplácenému nebo s jeho souhlasem jiné osobě, spočívající zejména v přímém majetkovém prospěchu, např. finančním nebo materiálním. Může však jít i o výhodu jiného druhu, např. protislužbu. Z hlediska naplnění tohoto znaku není rozhodující výše úplatku. Zákon nestanoví žádnou hodnotovou hranici. Výši úplatku je třeba hodnotit v souvislosti s dalšími okolnostmi, které určují společenskou škodlivost tohoto činu. V oblasti výkonu státní moci a správy však nelze tolerovat zásadně žádné úplatky, a to ani nepatrné hodnoty. Úplatkem však není spropitné obvykle poskytované v souvislosti s provozováním některých služeb jako výraz spokojenosti zákazníka. Přijetí úplatku předpokládá, že se pachateli nebo jiné osobě skutečně dostalo neoprávněné výhody. K přijetí úplatku může dojít i bez předchozí nabídky nebo slibu. Je nerozhodné, zda k přijetí úplatku dojde před obstaráváním věci obecného zájmu, v jeho průběhu nebo dodatečně po obstarání věci obecného zájmu, a to i bez předchozí úmluvy. Díl čtvrtý – jiná rušení činnosti orgánu veřejné moci Díl čtvrtý chrání další důležité zájmy spjaté s činností státu a jeho orgánů před různými formami jednání, která narušují řádnou činnost orgánů veřejné moci, ztěžují výkon správy státu nebo realizaci některých práv občanů. Patří zde o zasahování do nezávislosti soudu (ustanovení § 335 trestního zákoníku) o pohrdání soudem (ustanovení § 336 trestního zákoníku) o maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání (ustanovení § 337 trestního zákoníku) o osovobození vězně (ustanovení § 338 trestního zákoníku) o násilné překročení státní hranice (ustanovení § 339 trestního zákoníku) o organizování a umožnění nedovoleného překročení nstátní hranice (ustanovení § 340 trestního zákoníku) o napomáhání k neoprávněnému pobytu na území republiky (ustanovení § 341 trestního zákoníku) o neoprávněné zaměstnávání cizinců (ustanovení § 342 trestního zákoníku) o porušení předpisů o mezinárodních letech (ustanovení § 343 trestního zákoníku) o vzpoure vězňů (ustanovení § 344 trestního zákoníku) 400
Vybranné kapitoly trestního práva
o křivé obvinění (ustanovení § 345 trestního zákoníku) o křivá výpověď a nepravdivý znalecký posudek (ustanovení § 346 trestního zákoníku) o křivé tlumočení (ustanovení § 347 trestního zákoníku) o padělání a pozměňování veřejné listiny (ustanovení § 348 trestního zákoníku) o nedovolená výroba a držení pečetidla státní pečeti a úředního razítka (ustanovení § 349 trestního zákoníku) o padělání a vystavení nepravdivé lékařské zprávy, posudku a nálezu (ustanovení § 350 trestního zákoníku) o maření přípravy a průběhu voleb a referenda (ustanovení § 351 trestního zákoníku)
16.2.10 Možná prevence hospodářské trestné činnosti
Pokud se týká možné prevence páchání hospodářské kriminality, pak toto je otázka značně složitá a jednotlivá preventivní opatření nelze ani jednoznačně specifikovat a definovat, neboť tyto jsou mezi sebou značně provázány a propojeny. Po roce 1989 jsme byli v České republice, tak jako v celém bývalém východním bloku, svědky značného vzrůstu ekonomické a zejména podnikatelské činnosti občanů. Nutno konstatovat, že za vzrůstem této činnosti značně pokulhávala platná legislativa a vůbec celkové podmínky jejího fungování a rámce, což se samozřejmě muselo projevit a také projevilo vznikem a dalším vzrůstem negativních jevů, které ve vznačné míře přecházely až do páchání nejrůznější trestné činnosti v ekonomické oblasti. Je zřejmé, že na vzniklou situaci se stát prostřednictvím svých odpovědných orgánů snažil reagovat vytvářením účinné legislativy, která by dávala určitý rámec a pravidla pro jednotlivé hospodářské oblasti, nicméně můžeme říci, že vynalézavost pachatelů této trestné činnosti při nacházení jejich stále nových forem za využití stávajících mezer v právě platné legislativě byla a je nepřeberná a přijímána opatření byla a zřejmě i nadále budou vždy o krok pozadu. V této souvislosti nutno podoknout, že pachatelé hospodářské trestné činnosti, tzv. „bílé límečky“ zejména té rozsáhlé a nejzávažnější vždy byli a zřejmě i do budoucna budou obklopení špičkovými odborníky z nejrůznějších oblastí činnosti, a to ať už se jedná o právníky, finanční poradce a další, které jsou na rozdíl od státu schopni špičkově zaplatit, a proto tito se raději dávají do jejich služeb, než aby stáli na straně státu a snažili se těmto negativním jevům bránit. V této souvislosti je velmi ztížená i pozice orgánů činných v trestním řízení a zejména pak policie, kteří jen velmi obtížně získávají aktuální operativní informace o právě probíhající trestné činnosti přímo z prostředí, neboť pachatelé takové trestné činnosti o ní žádné informace neposkytnou a další nezúčastněné osoby také ne, protože se obávají důsledků, které by pro ně z důvodu jakékoliv spolupráce s těmito orgány mohly nastat, kdy tyto by mohly vyústit až do problémů přímo existenčních. Z tohoto důvodu však nastává situace, že k odhalení hospodářské trestné činnosti dochází mnohdy s velkým zpožděním, kdy náprava narušených společenských vztahů je velmi složitá a hlavně do značné míry neaktuální. 401
modulu Právní aspekty v podnikání
S ohledem na výše uvedené je nutno preventivní opatření k předcházení hospodářské trestné činnosti směřovat jednak do roviny obecné, ale rovněž tak do jednotlivých oblastí ekonomické činnosti, tedy lze je rozdělit na obecná a specifická. Obecná preventivní opatření Právní řád Pro předcházení hospodářské trestné činnosti má zásadní význam nastavení a přijetí takových právních norem, které stanoví jasná pravidla pro fungování ekonomiky a hospodářství a rovněž tak pro činnosti tam probíhající. Zde se jedná zejména o stanovení pravidel pro jednotlivé oblasti v tzv. netrestní sféře, která by upravila jednak vlastní činnosti a zejména pak sankce, které nastoupí při porušení daných pravidel. Úloha trestního práva by měla být až druhotná, když jeho normy by byly použity až v tom nejkrajnějším případě, kdy jiná náprava již není možná. Zde tedy musíme hovořit o subsidiaritě trestního práva, neboť to samo o sobě sice pachatele hospodářské trestné činnosti potrestá (např. trest odnětí svobody), nicméně tu samou podstatu narušených vztahů mnohdy vyřešit není schopno (např. náhrada škody apod.). V této souvislosti je nezbytné sledovat aktuální vývoj v hospodářské činnosti a reagovat na aktuální situaci tím, že budou v jednotlivých právních odvětvích vytvářeny cestou novelizací stávajících právních předpisů nové normy, které budou nově vzniklé vztahy také nově upravovat a zakotvovat. Pokud se týká práva trestního, pak zde musejí vznikat nové skutkové podstaty, které v sobě budou obsahovat a sankcionovat tato nová závadová jednání. Ve vztahu k ukládaným trestům je nutno říci, že tyto by měly být vhodné a adekvátní spáchanému protiprávnímu jednání tak, aby se nemíjely účinkem a skutečně přispívaly k nápravě takového pachatele. Odčerpávání nelegálních výnosů z trestné činnosti Tato oblast se zejména v poslední době jeví jako velmi účinná sankce ve vztahu ke spáchané hospodářské trestné činnosti. Nutno podoknout, žeč v posledních letech se této otázce věnuje velmi značná pozornost a dokonce výše takto odčepaného majetku je jedním z hlavních hodnotících kritérií orgánů činných v trestním řízení, zejména pak policie a státního zastupitelství. V řadách těchto orgánů pracují určení specialisté, jejichž hlavní činností je takovéto nelegální zisky vyhledávat a následně odčerpávat. Při nastavování této činnosti se vychází ze základní myšlenky, že pro pachatele hospodářské trestné činnosti je sice hrozba trestu odnětí svobody nějakou výstrahou, nicméně nejvíce je postižen právě tím, pokud příjde o nelegální ziska a majetek, který nabyl právě spácháním určitého hospodářského trestného činu. V současné době je úprava očerpání takovéhoto majetku nastavena tak, že pokud se prokáže nelgálnost jakéhokoliv majetku, pak jej lze odčerpat, a to nejen pachateli, ale i např. příbuzným, na které bývá takto nabytý majetek často převáděn, což v době minulé možné nebylo. Trestní odpovědnost právnických osob Současná právní úprava je taková, že trestní odpovědnost právnických osob zavedena do trestně právních norem není a za jejich činnost vždy odpovídají 402
Vybranné kapitoly trestního práva
fyzické osoby, které za ně ať oprávněně či neoprávněně jednají. Aktuální situace však ukazuje, že takovýto systém je absolutně nevhodný, neboť postihuje vždy pouze tu danou fyzickou osobu a osoby právnické a zejména jejího majetku se případné sankce nedotýkají. Takováto situace však dnes již neodpovídá realitě, protože za dané obchodní subjekty velmi často jednají nastrčené fyzické osoby tzv. „bílí koně“, kdy se jedná často i o bezdomovce, kteří o skutečné činnosti a důsledcích svých činů nemají ani ponětí a stejně se stavějí i k případné nahradě způsobené škody, kterou nemají nahrazovat z čeho, neboť jsou nemajetní. Podobná je však situace i u skutečných jednatelů dané společnosti, neboť pokud jde postih pouze vůči nim a nepostihují daný právnický subjekt a zejména pak jeho jmění, daná opatření se velmi často absolutně míjejí účinkem. V současné době je situace na legislativním poli taková, že zřejmě od příštího roku 2012 bude v trestním zákoníku zakotvena trestní odpovědnost právnických osob, což samo o sobě bude při postihování negativních jevů v ekonomice obrovským pokrokem a zlepšením situace. Specifická preventivní opatření Kontrolní činnost Toto opatření je velmi důležité z pohledu dodržování právního rámce a norem, kterými je upravena činnost jednotlivých subjektů v hospodářské oblasti. Je samozřejmé, že tuto úlohu plní a musí plnit stát prostřednictvím k tomu zřízených státních orgánů. Výsledkem této činnosti by měly být správně fungující vztahy v hospodářské oblasti a zejména pak správně odváděné dávky do státního rozpočtu, které mají svůj původ právě v ekonomické oblasti Zde se jedná o činnost zejména orgánů v oblasti daní, cel apod., ale rovněž i vyloženě kontrolních orgánů, jakým je např. Finanční analytický útvar, který sleduje toky finančních prostředků a upozorňuje a dělá příslušná opatření v případech, kdy zjistí podivné transakce, které by mohly mít svůj zdroj v nějaké nelegální činnosti. Protikorupční opatření Tato oblast úzce souvisí s předchozí v tom smyslu, že je absolutně nezbytné, aby v tzv. kontrolních orgánech pracovali jednotliví pracovníci, odolní vůči případnému zkorumpování. V současné době se jedná o velmi vážný problém, neboť právě Česká republika v této oblasti, pokud se týká korupčního jednání, ať už samotných hospodářských subjektů, ale zeména pak státních úředníků, zaujímá poslední místa v rámci Evropské unie. Je samozřejmé, že takovéto situaci nahrává i současná situace v naší zemi v tom smyslu, že pracovníci kontrolních orgánů mnohdy nejsou dobře zaplacení a toto jednoznačně vytváří prostor pro nejrůznější formy korupčního jednání. Do budoucna by tato otázka měla být řešena velmi razantně, a to jednak takovým zhodnocením práce pracovníků těchto orgánů, kteří pod hrozbou trestu, kterým by zejména měla být ztráta dobrého zaměstnání, nebudou na případné korupční nabídky reagovat a dále pak výraznějším postihem těch, kteří případné „úplatky“ nabízejí. V současné době se tento problém projevuje zejména v oblasti čerpání tzv. „evropských peněz“, které jsou často používány jinak a na jiné účely, než na které byly původně určeny. Z uvedeného vyplývá, že by mělo dojít k nastavení takových protikorupčních opatření, které 403
modulu Právní aspekty v podnikání
potenciální pachatele od této trestné činnosti odradí, neboť mám za to, že tímto způsobem je doslova promrháno velké množství finančních prostředků, které by mohly být vynaloženy účelněji a v souladu s jejich určením. Technická opatření Preventivní opatření v této oblasti by měly být zaměřeny zejména do oblasti padělání peněz a dalších cenných papírů, které musí být opatřeny takovými ochrannými znaky, které by byly nepadělatelné. Nutno konstatovat, že trestná činnost v oblasti padělání těchto cenin je v současné době na velikém vzestupu a jenom v Moravskoslezském kraji je její meziroční nárůst zhruba padesáti procentní. Dalším problémem je padělání nejrůznějších dokladů a listin, se kterými je pak páchána další nejrůznější trestná činnost zejména hospodářského charakteru. Velmi důležitým se jeví i zavedení takovýchto opatření ve vztahu k dílům, která jsou chráněna autorskými či průmyslovými právy. Páchání trestné činnosti v těchto oblastech je v současné době taktéž velmi časté. Lze tedy shrnout, že větší investice do technických opatření by zcela jistě očekávaný efekt přineslo. Výchova a vzdělávání, etické kodexy Zcela jistě není zanedbatelná i činnost v oblasti vzdělávání a výchovy jak pracovníků nejrůznějších úřadů, tak samotných podnikatelů v oblasti škodlivosti korupce s nastíněním důsledků, které takovéto jednání při jeho odhalení bude pro pachatele takovéto trestné činnosti mít. Mám za to, že velmi vhodné by bylo vytvářet jakési etické kodexy pro jednotlivé profese, které by v sobě zahrnovaly i pravidla.chování v takovém smyslu, aby si každý plnil své povinnosti řádně a v souladu s platnými právními normami. Závěrem k této kapitole nutno dodat, že působení právě v této oblasti je velmi složité, neboť v povaze téměř každého člověka je touha mít se dobře a toto si zabezpečí pouze úspěšnou činností v hospodářské oblasti, přičemž pro tento úspěch je spousta lidí ochotna udělat cokoliv. Na druhou stranu však není možné na tuto činnost rezignovat, neboť zde musí v jakési symbióze působit jak složka represivní, tak složka výchovná s cílem alespoň do určité míry dosáhnout kýženého výsledku.
AKTIVITA 10.1 o
404
Název aktivity
rozbor skutkových podstat hospodářských trestných činů a trestných
Vybranné kapitoly trestního práva
činů ve vztahu k úředním osobám o
pracovní diskuze s pracovníky Policie ČR k prevenci trestné činnosti v souvislosti s podnikáním
o
návštěva vybraného soudního přelíčení
o
návštěvy vybraných pracovišť Moravskoslezského kraje
o
kontrolní test z učiva této kapitoly
KONTROLNÍ OTÁZKY
Krajského
ředitelství
policie
povinně
1. Jakou rozeznáváme působnost českých trestních zákonů. 2. Vysvětlete zásadu teritoriality u místní působnosti. 3. Rozeberte jednotlivé znaky skutkové podstaty trestného činu. 4. Jaké známe dělení trestných činů. 5. Rozeberte jednotlivá vývojová stadia trestného činu. 6. Vysvětlete pojem pachatel trestného činu. 7. Jaké známe okolnosti vylučující protiprávnost. 8. Vysvětlete pojem nutná obrana. 9. Jaké jsou důvody zániku trestní odpovědnosti. 10. Vysvětlete pojem promlčení trestní odpovědnosti. 11. Vysvětlete pojem škoda a rozeberte hranice výše škody. 12. Jaké druhy sankcí rozlišuje trestní zákoník. 13. Vyjmenujte druhy trestů. 14. Definujte pojem úřední osoba a kdo je z pohledu českého trestního práva považován za úřední osobu. 15. Vyjmenujte, kterých trestných činů se může dopusit úřední osoba. 16. Pohovořte v obecné rovině o možné prevenci hospodářské trestné činnosti.
SHRNUTÍ KAPITOLY
Získali jste základní znalost a přehled o podstatě tretního práva hmotného a jeho institutech se zaměřením na hospodářskou kriminalitu. 405
modulu Právní aspekty v podnikání
Získali jste základní znalost o skutkových podstatách nejčastěji se vyskytujících hospodářských trestných činů a trestných činů úředních osob. Umíte samostatně rozebrat skutkové podstaty nejčastěji se vyskytujících hospodářských trestných činů a trestných činů úředních osob.
STUDIJNÍ LITERATURA ŠÁMAL,P. a kolektiv: Trestní zákoník.Komentář 1. a 2.díl, Nakladatelství C. H. Beck ,2010, ISBN 978-80-7400-0102 ŠÁMAL,P. a kolektiv: Trestní řád.Komentář 1. a 2.díl, Nakladatelství C. H. Beck ,2010,
ŠÁMAL,P. a kolektiv: Podnikání a ekonomická kriminalita v České republice, C.H. Beck, 2001, ISBN 8071794937, 9788071794936, digitalizováno 1.4.2010
406
Trestní právo z hlediska součinnosti v trestním řízení
17 Trestní právo z hlediska součinnosti v trestním řízení ÚVOD Zvládnutím učiva této kapitoly získáte ucelenou zanlost o činnosti a procesním postavení jednotlivých subjektů trestního řízení s akcentem na hospodářskou kriminalitu. CÍLE KAPITOLY Po prostudování této kapitolya vypracování úkolů budete UMĚT:
definovat subjekty trestního řízení a jejich postavení v trestním řízení definovat oprávnění a povinnosti subjektů trestního řízení pojmenovat formy komunikace mezi subjekty trestního řízení vymezit působnost orgánů činných v trestním řízení Po prostudování této kapitolya vypracování úkolů ZÍSKÁTE:
znalosti o průběhu trestního řízení znalosti o postavení a působnosti orgánů činných v trestních řízení i dalších subjektů zúčastněných na tomto řízení znalosti o formách komunikace mezi účastníky trestního řízení Po prostudování této kapitoly a vypracování úkolů BUDETE SCHOPNI:
pojmenovat jednotlivé fáze trestního řízení vyjmenovat a rozebrat oprávnění a povinnosti subjektů trestního řízení rozeznat formy komunikace mezi subjekty trestního řízení v jeho jednotlivých fázích
Použijte tzv. akční slovesa: dokážete rozeznat, zjistíte, jaký význam…
407
modulu Právní aspekty v podnikání
17.1
Subjekty trestního řízení
Činitelé, které maji vliv na průběh trestního řízení a které tento vliv vykonávají, nazýváme subjekty řízení. Aby mohl být vliv na řízení uskutečněn, dává trestní řád subjektům určitá procesní práva, nebo jim ukládá určité povinnosti. Subjekty trestního řízení ve smyslu uvedené definice jsou především všechny orgány činné v trestním řízení, tedy soud, státní zástupce a policejní orgán. Subjektem trestního řízení je dále osoba proti níž se řízení vede (podle stadia trestního řízení a jejího postavení nazývaná podezřelý, obviněný, obžalovaný nebo odsouzený), obhájce, poškozený, zúčastněná osoba, osoby s tzv. samostatnými obhajovacími právy (zákonný zástupce, opatrovník, příbuzní obviněného v pokolení přímém, sourozenci, osvojitel, osvojenec, manžel a druh), probační úředník, v řízení proti mladistvému ještě orgán pověřený péčí o mládež. Subjektem trestního řízení může být také svědek, znalec, nebo tlumočník, ale pouze v případě, kdy uplatňuje nárok na proplacení svědečného, znalečného, nebo tlumočného. Pokud však svědek vypovídá o skutečnostech, které vnímal svými smysly, znalec podává znalecký posudek a tlumočník překládá, nemají postavení subjektu trestního řízení. Některým ze subjektů trestního řízení zákon přiznává navíc postavení strany. Stranou je subjekt oprávněný uplatňovat nebo podporovat obžalobu anebo proti obžalobě sebe nebo jiného obhajovat. Stranou je tedy ten, proti němuž se řízení vede, zúčastněná osoba a poškozený. V řízení před soudem je stranou též státní zástupce a společenský zástupce. Postavení obdobné straně má I jiná osoba, která sice formálně za stranu označená není, ale řízení se vede na její návrh nebo žádost nebo podala opravný prostředek. V praxi může jít např. o znalce a tlumočníka v procesu rozhodování o znalečném či tlumočném, nebo osoby se samostatnými obhajovacími právy, pokud podaly odvolání, odpor, stížnost nebo návrh na obnovu řízení. 17.1.
Orgány činné v trestním řízení
17.1.1 Policejní orgán Policejní orgán je státní orgán, jehož úkolem v trestním řízení je, aby především státnímu zástupitelství aktivně pomáhal při plnění jeho úlohy v trestním řízení, kterou je uskutečňování trestního stíhání. Policejními orgány, jako orgány činnými v trestním řízení mohou být: -
útvary Policie České republiky
-
útvary Ministerstva vnitra České republiky pro inspekční činnost v řízení o trestných činech policistů
Stejné postaveni jako policejní orgány dále mají: -
408
pověřené orgány Vojenské policie v řízení o trestných činech příslušníků ozbrojených sil
Trestní právo z hlediska součinnosti v trestním řízení
-
pověřené orgány Vězeňské služby České republiky v řízení o trestných činech jejich příslušníků
-
pověřené orgány Bezpečnostní informační služby v řízení o trestných činech jejich příslušníků
-
pověřené celní orgány v řízení o trestných činech spáchaných porušením celních předpisů a předpisů o dovozu, vývozu nebo průvozu zboží, a to I ve věcech příslušníků ozbrojených sil, sborů a služeb
Postavení policejního orgánu v trestním řízení Nejčastěji vystupují v roli policejních orgánů orgány Policie České republiky. Jejím obecným úkolem je plnění úkolu ve věcech vnitřního pořádku a bezpečnosti a další úkoly v rozsahu a způsobem stanoveným právními předpisy a mezinárodními smlouvami, jimiž je Česká republika vázána. Mezi úkoly policie se řadí též odhalování trestných činů a zjišťování jejich pachatelů a vyšetřování trestných činů. Z právního hlediska lze tedy zhruba odvodit dvojí funkci policie, a to činnost preventivní a represivní. Represívní kompetence Policie České republiky v oblasti trestního řízení jsou upraveny trestním řádem. V této souvislosti je nezbytné poznamenat, že existuje ještě neformální úsek činnosti policie spočívající v tzv. operativní práci, který ještě není trestním řízením podle trestního řádu. Při této činnosti policisté neplní úkoly policejních orgánů podle trestního řádu. K charakteristice policejního orgánu patří i to, že k plnění svých funkci v trestním řízení je vybaven i některými donucovacími oprávněními (např. zadržet obviněného), znamenající zásahy do práv a svobod osob. Úkoly policejního orgánu Hlavním úkolem policejního orgánu je objektivně a nestranně prověřit a objasnit podnět podnět k trestnímu řízení a vytvořit státnímu zástupci předpoklady pro závěr o důvodnosti trestního stíhání a podání veřejné žaloby. Na policejní orgán jako orgán činný v trestním řízení dopadá základní zásada oficiality. Konat řízení a provádět jednotlivé úkony, ke kterým je podle zákona oprávněn a které mu byly svěřeny, je povinen z úřední povinnosti (ex officio), z vlastní iniciativy, bez vyčkávání vnějších podnětů k jejich provedení, s plným šetřením garantovaných práv a svobod osob. V tomto směru je povinen organizovat svou činnost tak, aby účinně přispíval ke včasnosti a důvodnosti trestního stíhání. Na základě zásady oficiality je policejní orgán povinen sám trestní řízení zahájit podle ustanovení § 158/3 trestního řádu sepsáním úředního záznamu o zahájení úkonů trestního řízení ve všech případech podezření ze spáchání trestného činu a stejně tak je povinen v případě, že pro to existují zákonné podmínky, sám z vlastní iniciativy zahájit trestní stíhání podle ustanovení § 160/1 trestního řádu. Příslušnost policejních orgánů Místní příslušnost 409
modulu Právní aspekty v podnikání
Místní příslušnost policejnch orgánů se odvozuje od místní příslušnosti soudů. Základním východiskem k určení místní příslušnosti je místo spáchání trestného činu. Věcná (funkční) příslušnost Strfuktura policejních orgánů je vlastně třístupňová, neboť policejní orgány působí v rámci tzv. územních odborů (bývalá okresní ředitelství policie) – obvodní oddělení a služba kriminální policie a vyšetřování, krajských ředitelství (služba kriminální policie a vyšetřování – odbory obecné a hospodářské kriminality) a policejního prezídia (tyto útvary konají pouze kontrolně metodickou činnost). Zvláštními policejními orgány jsou tzv. celorepublikové útvary (Útvar pro boj s organizovaným zločinem, Útvar pro odhalování korupce a finannčí kriminality, Národní protidrogová centrála), které tuto úlohu plní ve zvláštních závažných případech. Pokud se týká policejnch orgánů v rámci územních odborů policie, pak tyto zpracovávají trestní věci v prvním stupni dle ustanovení § 16 trestního řádu. Policejní orgány krajských ředitelství mají věcnou příslušnost dle ustanovení § 17 trestního řádu, kdy se jedná o trestní věci, na které zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož dolní hranice činí nejméně pět let, nebo pokud za ně lze uložit výjimečný trest. Dále pak tyto policejní orgány zpracovávají trestní věci v tomto ustanovení trestního řádu vyjmenovaných trestných činů, za které zákon sice ukládá trest menší, nicméně z pohledu své závažností si zasluhují zpracování již v prvním stupni na vyšším policejnm orgánu. Tzv. celorepublikové útvary zpracovávají ty nejzávažnější trestní věci, na kterých má stát prvořadý zájem. Z pohledu hospodářské kriminality bych zmínil zejména Útvar pro odhalování korupce a finanční kriminality,který zpracovává trestní věci, u kterých způsobená škoda přesahuje 150 mil. Kč. 17.1.2
Postavení státního zástupce v trestním řízení
Státní zastupitelství je úřad, který je v trestním řízení povolán k uskutečňování trestního stíhání. Státní zastupitelství je státním orgánem, který je v Ústavě České republiky definován vymezením jeho činnosti, kterou je zastupován veřejné žaloby v trestním řízení a vykonávání dalších úkolů, které mu jsou svěřeny zákonem. Z toho vyplývá, že hlavní ústavně vymezenou působností státního zastupitelství je trestní řízení. Společným jmenovatelem úkolů státního zastupitelství je ochrana veřejného zájmu. Úkoly státního zastupitelství:
410
-
je orgánem veřejné žaloby v trestním řízení
-
plní další úkoly, které vyplývají z trestního řádu
-
vykonává v rozsahu, za podmínek a způsobem stanoveným zákonem dozor nad dodržováním právních předpisů v místech, kde se vykonává vazba, trest odnětí svobody, ochranné léčení, ochranná nebo ústavní výchova a v jiných místech, kde je podle zákonného oprávnění omezována osobní svoboda
Trestní právo z hlediska součinnosti v trestním řízení
-
v souladu se svou zákonem vymezenou působností má za úkol se také podílet na prevenci kriminality a na poskytování pomoci obětem trestných činů
Zatímco zákon o státním zastupitelství, který vymezuje jeho úkoly, hovoří o státním zastupitelství jako celku, trestní řád hovoří pouze o státním zástupci. Znamená to, že v trestním řízení fakticky nevystupuje celé státní zastupitelství, ale že je v něm konkrétně vždy reprezentováno určitým příslušným státním zástupcem. Výslovně to vyjadřuje I zákon o státním zastupitelství když říká, že působnost státního zastupitelství zajišťuje státní zástupce výkonem své funkce a jím provedené úkony jsou považovány za úkony státního zastupitelství. To přirozeně platí I o výkonu funkce státního zástupce v trestním řízení. Soustava státního zastupitelství je tvořena Nejvyšším státním zastupitelstvím se sídlem v Brně, vrchními státními zastupitelstvími se sídly v Praze a v Olomouci, krajskými státními zastupitelstvími se sídly v krajských městech (v Praze působí na této úrovni Městské státní zastupitelství) a okresními státními zastupitelstvími (na této úrovni působí v Praze obvodní státní zastupitelství a ve městě Brně Městské státní zastupitelství) se sídly v bývalých okresních městech. V době branné pohotovosti státu působí v soustavě též vyšší a nižší polní státní zastupitelství. Státní zástupce je subjekt trestního řízení. V řízení před soudem má státní zástupce samostatné postavení, vystupuje vlastním jménem a má k dispozici veškeré úkony, které mu umožňují aktivní účast na tvorbě meritorního rozhodnutí soudu. Státní zástupce je tedy v řízení před soudem procesní stranou. Stejně jako všechny orgány činné v trestním řízení, které reprtezentují státní monopol na konání trestního řízení a trestního stíhání, je státní zástupce vázán zásadou oficiality. V celém trestním řízení je povinen postupovat z úřední povinnosti (ex officio), tedy provádět veškeré jednotlivé úkony, ke kterým je podle zákona oprávněn a povinen z vlastní iniciativy, bez vyčkávání podnětů k jejich provedení a s plným šetřením garantovaných práv a svobod osob bez průtahů, aby trestní řízení proběhlo co nejrychleji. V tomto směru ho trestní řád zavazuje v ustanovení § 157/1 organizovat svou činnost tak, aby účinně přispíval ke včasnosti a důvodnosti trestního stíhání. Ze zásady oficiality je odvozena zásada legality, která ukládá státnímu zástupci stíhat všechny trestné činy. Podáním a zastupováním obžaloby v řízení před soudem pokračuje státní zástupce v naplňování svého úkolu při stíhání trestných činů ve veřejném zájmu, když toto je vyjádřením zásady obžalovací. Další zásady vyplývají z hlavního úkolu státního zástupce, kterým je povinnost vykonávat dozor nad zachováváním zákonnosti v přípravném řízení. To znamená, že státní zástupce musí dbát nad dodržením práva na obhajobu, nad aplikací zásady zjišťování skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, který je nezbytný pro vydání rozhodnutí a v neposlední řadě musí garantovat zásadu řádného zákonného procesu.
411
modulu Právní aspekty v podnikání
17.1.3
Postavení soudu v trestním řízení
Nezávislé soudy vykonávají soudní moc jménem státu. Jejich základní úkoly vyplývají z Ústavy. Pouze soud může rozhodovat o vině a trestu za trestné činy. Úkoly soudů upravuje blíže zákon o soudech a soudcích. Soudy v trestním řízení rozhodují o vině a ukládají zákonem stanovené tresty a popřípadě jiná opatření. V této souvislosti je soudu svěřeno I rozhodování o omezení osobní svobody a omezení nedotknutelnosti obydlí v souvislosti se spácháním trestného činu, dále o zásahy do tajemství listovního a tajemství dopravovaných zpráv, do zpráv podávaných telefonem nebo jiným podobným zařízením. Soustava soudů je čtyřstupňová. Základem jsou okresní soudy (na území hlavního města Prahy nazývané obvodní, na území města Brna vykonává působnost Městský soud v Brně) se sídly v bývalých okresních městech. Druhý stupeň soudní soustavy tvoří krajské soudy se sídly v krajských městech. Krajským soudem se rozumí též Městský soud v Praze. Třetím stupněm jsou soudy vrchní se sídly v Praze a Olomouci. Vrchol soustavy tvoří Nejvyšší soud se sídlem v Brně. Dále spadají do soustavy soudů ještě Ústavní soud a Nejvyšší správní soud, ale tyto do určité míry stojí mimo tuto soustavu. Pravomoc a příslušnost soudů Souhrn pravomocí se rozumí souhrn právnění, která zákon priznává soudům jako státním orgánům na rozdíl od oprávnění, která jsou přiznána jiným státním orgánům. Trestní soudnictví neboli trestní soudní pravomoc obsahuje právo konat soudní řízení trestní podle trestního řádu, tzn. řídit průběh soudního jednání, rozhodovat v něm a rozhodnutí též vykonávat. Subjektem soudní moci je zde stát, který zákonem stanoví podmínky a způsob jejího výkonu, zřizuje k tomuto účelu zvláštní orgány – nezávislé soudy a jim svěřuje svým jménem výkon soudní pravomoci vůči všem osobám, na něž se působnost trestního řádu vztahuje. Pravomoc soudů rozhodovat v trestním řízení o vině a trestu a v některých případech dále o ochranných opatřeních a náhradě škody, vyplývá tedy přímo z Ústavy. Soudy jsou při výkonu své pravomoci zcela nezávislé a vázany pouze Ústavou a zákony. Rozhodnutí soudu jsou platná a vykonatelná na celém území republiky. Soudní příslušností se rozumí vymezení okruhu působnosti mezi soudy různých stupňů a mezi jednotlivými soudy téhož stupně. Procesními řády je stanovena věcná a místní příslušnost soudu. Význam určení příslušnosti spočívá v tom, že trestní věci budou projednávány v prostředí, které je nablízku spáchanému činu a jeho pachateli, je dostupné z hlediska obstarávání a shromažďování důkazů, z hlediska rychlosti a hospodárnosti řízení a může též nejlépe uplatnit výchovný vliv na pachatele trestného činu a osoby v jeho okolí. Na základě zákona se rozlišuje: Věcná příslušnost, která řeší otázku, který druh soudu (zda krajský či okresní) je příslušný vyřizovat trestní věci určitého druhu, přičemž zvláštním druhem věcné příslušnosti je příslušnost funkční, jež řeší otázku, který soud z hlediska jeho stupně je příslušný pro určité procesní stadium trestního řízení. Věcná příslušnost soudů je upravena v ustanoveních §§ 16 a 17 trestního řádu a od ní je pak odvozena věcná příslušnost státního zástupce I policejního orgánu.
412
Trestní právo z hlediska součinnosti v trestním řízení
Místní příslušnost, jež řeší otázku, konkrétně který z věcně příslušných soudů je příslušný projednat určitou trestní věc. Věcná a místní příslušnost okresních soudů Věcná příslušnost okresních soudů je vymezena tak, že tyto soudy jsou příslušné konat řízení v prvním stupni (ustanovení § 16 trestního řádu). Rozhodování okresního soudu v přípravném řízení: -
o návrzích státního zástupce na udělení souhlasu s vyžádáním utajovaných skutečností nebo na něž dopadá povinnost mlčenlivosti
-
o nároku obviněného na bezplatnou obhajobu nebo na obhajobu za sníženou cenu
-
o vyloučení advokáta jako zvoleného obhájce z obhajování
-
o tom, že poškození mohou svá práva vykonávat pouze prostřednictvím společného zmocněnce, kterého si zvolí
-
o tom, že poškozený má nárok na právní pomoc poskytovanou zmocněncem bezplatně nebo za sníženou odměnu
-
o návrzích státního zástupce na vydání příkazu k zatčení
-
na vzetí obviněného do vazby u osoby zadržené nebo zatčené nebo I bez předchozího zadržení či zatčení
-
na nařízení pozorování obviněného v uzavřeném ústavu
-
na omezení obviněného ve výkonu trestu odnětí svobody
-
na vydání příkazu k domovní prohlídce
-
na provádění důkazů v bytě, obydlí, v jiných prostorách a na pozemku
-
na nařízení odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu
Okresní soud dále: -
ustanovuje a zrušuje ustanovení obhájce v případech nutné obhajoby
-
uděluje souhlas k otevření zadržené zásilky, případně k její záměně za jinou
-
rozhoduje o žádostech obviněného na propuštění z vazby (pokud státní zástupce nevyhověl)
-
o zrušení nebo omezení zajištění peněžitých prostředků na účtu u banky (pokud státní zástupce nevyhověl)
-
uděluje povolení ke sledování osob a věcí
-
soudce tohoto soudu se účastní provedení neodkladného či neopakovatelného úkonu spočívajícího ve výslechu svědka v rekognici 413
modulu Právní aspekty v podnikání
Okresní soud je dále činný - v řízení o opravných prostředcích jednak tím, že rozhoduje o stížnosti proti vlastním rozhodnutím v případech tzv. autoremedury - o stížnosti proti rozhodnutí státního zástupce o zajištění osob a majetku obviněného v případech, kdy státní zástupce rozhodl o dalším trvání vazby - zajistil peněžní prostředky na účtu u banky, spořitelního a úvěrového družstva nebo jiné instituce, která vede účet pro jiného -
rozhodl o blokaci peněžních prostředků penzijního připojištění se státním příspěvkem
-
rozhodl o blokaci čerpání finančního úvěru a blokaci finančního pronájmu, rozhodl o blokaci takového zajištění nebo blokace nebo nevyhověl žádosti o zrušení takového zajištění nebo blokace
- zajistil zaknihované cenné papíry, rozhodl o omezení takového zajištění nebo nevyhověl žádosti o zrušení nebo omezení zajištění těchto cenných papírů či zajistil majetek obviněného - rozhoduje o návrhu o povolení obnovy řízení Rozhodování okresního soudu ve vykonávacím řízení: -
o změněn způsobu výkonu trestu odnětí svobody
-
o podmíněném propuštění
-
o druhu a místě výkonu obecně prospěšných prací
-
o propuštění z výkonu ochranného léčení
-
o propuštění z výkonu ochranné výchovy
-
o podmíněném umístění mimo výchovný ústav
-
o prodloužení ústavní výchovy
-
o zahlazení odsouzení
Místní příslušnost okresních soudů je určující pro to, který z okresních soudů má věc projednat v prvním stupni a rozhodnout. Základním pravidlem pro určení místní příslušnosti je místo spáchání trestného činu, tzn. Řízení koná soud, v jehož obvodu byl trestný čin spáchán. Věcná a místní příslušnost krajských soudů Věcná příslušnost krajských soudů konat řízení v prvním stupni je kombinací hlediska typové nebezpečnosti vyjádřené trestní sazbou, způsobem spáchání trestného činu a taxativního výčtu trestných činů (ustanovení § 17 odst. 1 trestního řádu). Vychází se zde z předpokládané vyšší skutkové a právní složitosti těchto trestných činů, jejichž projednávání a rozhodování vyžaduje hlubší erudici a specializaci soudců.
414
Trestní právo z hlediska součinnosti v trestním řízení
Krajské soudy konají v prvním stupni řízení o trestných činech, pokud na ně zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož dolní hranice činí nejméně pět let anebo pokud je za ně možno uložit výjimečný trest. Těžiště věcné příslušnosti krajských soudů je ovšem v řízení o opravných prostředcích. Podobně jako okresní soud může rozhodovat v případech tzv. autoremedury, o stížnostech proti usnesením krajského státního zástupce, kterými bylo rozhodnuto o zajištění osob nebo majetku obviněného. Pokud se týká místní příslušnosti, pak platí stejné jako u soudů okresních. Věcná a místní příslušnost vrchních soudů Vrchní soudy jsou typickými soudy řádných opravných prostředků, tzn., že rozhodují o odvoláních a stížnostech proti rozhodnutím krajských soudů učiněných v prvním stupni. V prvním stupni nerozhodují. V přípravném řízení rozhoduje soudce vrchního soudu k návrhu státního zástupce vrchního státního zastupitelství o použití operativního prostředku – agenta. Věcná příslušnost vrchních soudů zahrnuje dále, obdobně jako u soudů nižších, rozhodování v rámci tzv. autoremedury, o stížnostech proti rohodnutí, kterým vrchní státní zástupce rozhodl o zajištění osob či majetku. Vrchní soudy konečně pak rozhodují ve sporech o příslušnost a o odnětí a přikázání věcí mezi všemi okresními a krajskými soudy ve svém obvodu. Věcná a mistní příslušnost Nejvyššího soudu Nejvyšší soud je nejvyšším soudním orgánem a vrcholem soudní soustavy ve věcech patřících do působnosti soudů s výjimkou záležitostí, o nichž rozhoduje Ústavní soud nebo nejvyšší správní soud. Nejvyšší soud rozhoduje -
o dovoláních proti rohodnutí soudů ve druhém stupni
-
o stížnostech pro porušení zákona bez ohledu na to, který orgán činný v trestním řízení napadené rozhodnutí vydal
Nejvyšší soud dále v zájmu jednotného rozhodování soudů zaujímá stanoviska k výkladu zákonů a jiných právních předpisů, jestliže některá právní otázka vyžaduje sjednocení výkladu nebo jestliže v ní došlo k rozdílným rozhodnutím soudů nižších stupňů. Nejvyšší soud dále rozhoduje o uznání rozhodnutí cizozemských soudů na území České republiky, vyžaduje-li to zákon nebo mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána. Nejvyšší soud v právním styku s cizinou přezkoumává rozhodnutí krajských soudů o přípustnosti vydání do ciziny a o přípustnosti průvozu osoby pro účely trestního řízení v cizině přes území republiky. Jako soud druhého stupně rozhoduje o stížnosti proti usnesením vrchních soudů, dále rozhoduje v rámci autoremedury a stížnosti proti usnesení, kterým 415
modulu Právní aspekty v podnikání
nejvyšší státní zástupce zajistil osobu nebo majetek obviněného. Rovněž rozhoduje ve sporech o příslušnost mezi vrchními soudy či soudy nižších stupňů z obvodů různých vrchních soudů a o odnětí a přikázání věci, je-li v těchto případech nejblíže společně nadřízeným soudem. Nejvyšší soud konečně rozhoduje o tom, zda nebo do jaké míry je osoba vyňata z pravomoci orgánů činných v trestním řízení.
17.2 Procesní postavení orgánů státní správy, formy komunikace s orgány činnými v trestním řízení
17.2.1 Součinnost státních orgánů, fyzických a právnických osob Státní orgány, právnické a fyzické osoby jsou povinny bez zbytečného odkladu, a nestanoví-li zvláštní předpis jinak, i bez úplaty vyhovovat dožádáním orgánů činných v trestním řízení při plnění jejich úkolů. Státní orgány jsou dále povinny neprodleně oznamovat státnímu zástupci nebo policejním orgánům skutečnosti nasvědčující tomu, že byl spáchán trestný čin. Tyto povinnosti jsou zakotveny v ustanovení § 8 trestního řádu. Jestliže je toho v trestním řízení třeba k řádnému objasnění okolností nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin, nebo v řízení před soudem též k posouzení poměrů obviněného anebo pro výkon rozhodnutí, může státní zástupce a po podání obžaloby nebo návrhu na potrestání předseda senátu požadovat údaje, které jsou předmětem bankovního tajemství a údaje z evidence cenných papírů. Údaje takto získané nelze využít pro jiný účel než pro trestní řízení, v jehož rámci byly vyžádány. Předseda senátu a v přípravném řízení na návrh státního zástupce soudce můžou nařídit sledování bankovního účtu nebo účtu u osoby oprávněné k evidenci investičních nástrojů. Plnění výše uvedených povinností lze odmítnout s odkazem na povinnost zachovávat tajnost utajovaných informací chráněných zvláštním zákonem nebo státem uloženou nebo uznanou povinnost mlčemnlivosti. Samozřejmě, za určitých okolností lze toto prolomit. Státními orgány jsou zejména zákonodárné orgány, orgány státní správy (včetně ústředních orgánů), soudy a státní zastupitelství. Soudů a státních zastupitelství se však toto ustanovení zcela zřejmě nedotýká. Státními orgány ve smyslu tohoto ustanovení jsou i jednotlivé organizační složky státního aparátu. Právnickými osobami jsou sdružení fyzických nebo právnických osob, účelová sdružení majetku, jednotky územní samosprávy a jiné subjekty, o kterých to stanoví zákon (občanský zákoník).
Další povinnosti státních orgánů, právnických a fyzických osob
416
Trestní právo z hlediska součinnosti v trestním řízení
-
poskytování zpráv o chování, majetkových a sociálních poměrech obviněného a o poměrech mladistvého
-
sdělovat, zda odsouzený řádně vykonává trest obecně prospěšných prací
-
poskytovat zprávy o chování obviněného, podmíněně odsouzeného a podmíněně propuštěného z výkonu trestu odnětí svobody ve stanovené zkušební době a o chování odsouzeného pro účely rozhodnutí o zahlazení odsouzení a o pobytu a zaměstnání osob
-
poskytovat zprávy o chování pracovníků v zaměstnání a o jejich výdělkových poměrech
-
zapůjčování spisů a dokladů
Zákon ukládá vyhovovat dožádáním bezplatně. Z výše uvedeného tedy vyplývá, že orgány státní správy a samosprávy a další instituce a osoby mají postavení subjektů, které mají povinnost spolupracovat s orgány činnými v trestním řízení a poskytovat jim veškerou pomoc a součinnost. V této souvislosti je nutno si uvědomit, že mírně zvláštní postavení mezi nimi mají orgány celní správy, které požívají postavení policejního orgánu v celních a některých daňových záležitostech a angažují se zejména při odhalování takovéto trestné činnosti.
17.2.2 Povinnosti státních a ostatních orgánů v poskytování informací v trestním řízení Tato problematika je upravena v ustanoveních §§ 8a, 8b a 8c trestního řádu. Toto ustanovení je provedením čl. 17 Listiny práv a svobod, podle něhož jsou svoboda projevu a právo na informace zaručeny. Cenzura je nepřípustná. Státní orgány jsou povinny přiměřeným způsobem poskytovat informace o své činnosti. Při poskytování informací o své činnosti veřejnosti orgány činné v trestním řízení dbají na to, aby neohrozily objasnění skutečností důležitých pro trestní řízení, nezveřejnily o osobách zúčastněných na trestním řízení údaje, které přímo nesouvisí s trestnou činností, a aby neporušily zásadu, že dokud pravomocným odsuzujícím rozsudkem není vina vyslovena, nelze na toho, proti němuž se vede trestní řízení, hledět, jako by byl vinen. V přípravném řízení nesmějí zveřejnit informace umožňující zjištění totožnosti osoby, proti které se vede trestní řízení, poškozeného, zúčastněné osoby a svědka. Takové informace mohou v nezbytném rozsahu zvřejnit pouze pro účely pátrání po osobách nebo pro dosažení účelu trestního řízení. Orgány činné v trestním řízení informují o své činnosti veřejnost poskytováním informací veřejným sdělovacím prostředkům. Poskytnutí informací odmítnou z důvodů uvedených výše. Osoby, kterým byly orgány činnými v trestním řízení poskytnuty informace pro účely trestního řízení nebo k výkonu práv nebo splnění povinností stanovených zvláštním právním předpisem, je nesmějí nikomu dále poskytnout,
417
modulu Právní aspekty v podnikání
pokud jejich poskytnutí není nutné k uvedeným účelům. O tom musí být tyto osoby poučeny. Nikdo nesmí v souvislosti s trestným činem spáchaným na poškozeném jakýmkoli způsobem zveřejnit informace umožňující zjištění totožnosti poškozeného, který je osobou mladší osmnácti let nebo vůči němuž byl spáchán trestný čin kuplířství nebo šíření pornografie nebo některý z trestných činů proti životu a zdraví, svobodě a lidské důstojnosti nebo proti rodině a mládeži. Zákaz zveřejnění informací uvedený výše neplatí : -
umožňuje-li jejich zveřejnění trestní řád
-
je-li jejich zveřejnění nezbytné pro účely pátrání po osobách nebo pro dosažení účelu trestního řízení
-
dá-li k jejich zveřejnění poškozený předchozí písemný souhlas; je-li poškozený mladší osmnácti let nebo je zbaven způsobilosti k právním úkonům anebo je jeho způsobilost k právním úkonům omezena, musí dát takový souhlas také jeho zákonný zástupce
AKTIVITA 17.1
Název aktivity
-
případová studie k součinnosti orgánů činných v trestním řízení
-
kontrolní test z učiva této kapitoly
PŘÍPADOVÁ STUDIE 17.1
Název případové studie
Součinnost orgánů činných v trestním řízení KONTROLNÍ OTÁZKY
povinně
1. Vyjmenujte subjekty trestního řízení. 2. Definujte pojem policejní orgán a vymezte jeho postavení v trestním řízení. 3. Vyjmenujte úkoly státního zástupce v trestním řízení. 4. Vysvětlete věcnou a místní příslušnost okresních soudů. 5. Rozeberte povinnosti v trestním řízení.
418
státních
orgánů
v poskytování
informací
Trestní právo z hlediska součinnosti v trestním řízení
SHRNUTÍ KAPITOLY Znáte pojmenovat jednotlivé fáze trestního řízení. Umíte vyjmenovat a rozebrat oprávnění a povinnosti subjektů trestního řízení. Umíte rozeznat formy komunikace mezi subjekty trestního řízení v jeho jednotlivých fázích.
STUDIJNÍ LITERATURA ŠÁMAL,P. a kolektiv: Trestní zákoník.Komentář 1. a 2.díl, Nakladatelství C.H. Beck ,2010, ISBN 978-80-7400-0102 ŠÁMAL,P. a kolektiv: Trestní řád.Komentář 1. a 2.díl, Nakladatelství C.H. Beck,2010, ŠÁMAL,P. a kolektiv: Podnikání a ekonomická kriminalita v České republice, C.H. Beck, 2001, ISBN 8071794937, 9788071794936, digitalizováno 1.4.2010
419
modulu Právní aspekty v podnikání
Závěr
Autoři
420
Použitá literatura a další zdroje
Použitá literatura a další zdroje
421
modulu Právní aspekty v podnikání
ŠABLONY TABULKA x.x
GRAF x.x
SCHÉMA x.x
AKTIVITA x
PŘÍPADOVÁ STUDIE x
DEFINICE
KONTROLNÍ OTÁZKY
422
Použitá literatura a další zdroje
PŘÍKLAD x
ŘEŠENÍ
ZAPAMATUJTE SI
423
