ČEŠTÍ UMĚLCI, VĚDCI A PUBLICISTÉ K PROBLÉMŮM SPJATÝM S LITERÁRNÍM REALISMEM

ČEŠTÍ UMĚLCI, VĚDCI A PUBLICISTÉ K PROBLÉMŮM SPJATÝM S LITERÁRNÍM REALISMEM

UMĚNÍ VS. MATERIALISMUS 1859

Však i literatura sama všeobecně klesá, ač chceme-li zvláštní její obrat klesáním nazvati. Snaha přítomnosti jest seznání zákonů přírodních, aby se člověk na základu toho tím spíše pánem veškeré půdy stal a ji ku svému prospěchu ovládal. Snaha ta však jest ještě rozdrobena, jest prvním lámáním kamenů v budově obrovské. Co však nyní duch lidský objeví, stane se hned majitkem veřejným. Každé nové objevení hledí se hned vyhloubat a vylíčit ve svých poměrech ku celé soustavě věd a ku [73] praktickému upotřebení. Co denním objevováním takých pravd vznikla taktéž každým dnem nová literatura, která přibíráním toho, co vůbec ze snahy, aby se lidé vzájemně poznali a tím sobě i svůj cíl spíše vyznačili, vyplývá, nynější naši žurnalistiku tvoří. Tato jest hlavním znakem naší praktické doby, jež o krásnou literaturu se už jen málo stará, jsouc tou hlavní zásadou vedena, že co očividný a skorem okamžitý užitek nenese, prozatím stranou nechávati se má. Neruda, Jan: „Nyní“, Obrazy života 1, 1859, s. 71–73  s. 72–73.

1871

Za doby naší více než kdy jindy všechen vzdělaný svět zaměstnán jest řešením praktických otázek politických a společenských, za doby naší bují v Evropě vždy více materialismus, sobectví, cynismus, rozkošnictví, prohnané pletichářství i surová násila: próza posazena jest na trůn i postavena na oltář. Posloucháme ji a koříme se jí, jako by ona samojediná byla s to dovésti nás do ráje, kterýž se nyní zove blahobyt. Ale v tom jest blud, jenžto by se mohl státi velmi osudným. Bez poezie jsme bídní nuzáci, třeba bychom zůstávali v pyšných palácích a věšeli na se hedbáv i zlatohlav – bez poezie křehneme na duši sibiřským chladem, třeba bychom se vrhali do výhní a sopek jakéhokoli rozkošnictví. Život bez poezie, totě hýření kostlivců nade hroby. Jenom umění jest duchu našemu tím blahým

317

Mezi idealem a nahou pravdou s marginaliemi - 2015.indd 317

10.12.2015 21:48:08

MEZI IDEÁLEM A NAHOU PRAVDOU

krbem, na němžto věčně plápolá božský oheň krásy, u něhož duch uprostřed drsné prózy životní okřívá oddechem, jasnotou i teplem – bez něho je v širém světě tulákem bez domova, psancem bez přístřeší. V tom, co sobě lidstvo za věky vytvořilo umělecky krásného, jest božské paládium jeho budoucnosti. Aby pak na dráze své učinilo znamenitý pokrok, jednoho jest potřebí: co jednotlivci utvořili krásného, musí se stávati duševním jměním kruhů vždy širších a konečně lidí všech. A tu nejprve musí zase přijíti národ, ve kterém netoliko jednotlivci jakožto umělcové vyniknou, nýbrž i všecky vrstvy občanstva ze sprostoty a škaredosti nevkusu se vymaní a svůj krásocit na rovnou výši povznesou, na jaké jest osvěta proti barbarské nevědomosti. V národě tom jak vysocí, tak nízcí, jak bohatí, tak chudí ozdobí a obohatí se těmi skvosty a poklady krásy, kterých sobě lidstvo na své posavadní pouti nashromáždilo. Jako druhdy Řekové stane se tento národ blahoslaveným vzorem ostatnímu světu. Kterýž to bude národ? Mezi nadanými nejvzdělanější, mezi vzdělanými nejsnažlivější, mezi snažlivými nejmravnější. Hodno, aby o tuto cenu závodili národové všichni! Vlček, Václav: „O krásocitu“, Osvěta 1, 1871, č. 2, s. 107–116  s. 116.

1880 Chce někdo Zolovi vytýkati, že neumí dělati literaturou peníze? On ví, jak se dělají, a chce je dělati! Tyto číslice jsou stupnicí, po které jeho výkaz kasovní se pohyboval vzhůru, ale jeho péro dolů! Také lze seznati z nich, že rok 1876 stanoví ve spisech Zolových rozhraní velmi důležité. L’Assommoir a Nana učinily ode všech dřívějších jeho plodů ohromný skok! Vlastně tyto dva romány teprv zjednaly svému původci nynější hlučnou pověst doma i za hranicemi, udělaly z něho jistým směrem zajímavou osobnost spisovatelskou. Skutečně ani V. Hugo, ani Longfellow, ani Turgeněv, ani Björnson a podobní současní duchové první třídy nemohou honositi se, že mluvilo by se o nich tolik jako o Emilu Zolovi. Tedy vedle úžasného finančního také ještě neobyčejný úspěch renomistický! Může-li sobě skvělejší odměny přáti spisovatel, vysoko povznešený nad bláhové domnění, jako by měl „jakousi duši, utvořenou z jiné a ušlechtilejší látky než tělo“? […] ale zajímavo jest, že ani chvalořečníci, obdivovatelé a obhájci Zolovi v Němcích a na Rusi posud neodvážili se vydati oba nejvyhlášenější jeho romány svým mateřským jazykem v celém znění. Jakési mrazení zajisté pojímá i je, když se dívají, jak některá místa originálu vypadají, jakmile se přenesou do jazyka žijícího jim samým v krvi. Pokud to čtou po

318


10.12.2015 21:48:08


francouzsku, zdá se jim to třeba i ještě více než pikantní, snad až i příliš odvážné; ale chtějíce to vyjádřiti bez zeslabení smyslu a úmyslu jazykem svým mateřským, teprve vidí, co to jest, tu teprve vynikne pravá povaha každé myšlenky a každého slova. A tu bylo by potřebí dříve zvrátiti všechna ponětí o podstatě a účelích slovesného umění, jak od pravěku až po tuto chvíli ve všech národech světa se vyvinula a uznávají, prohlásiti dříve, že umění literární vystupuje z posavadního svazku se všemi ostatními druhy uměleckého tvoření, že změnilo své nejhlubší základy a nejvyšší účely, že se odříká veškerého sdružení s krásou, citem, duchem, ideálem, že nadále nezná a nebude pěstovati nic jiného leda úplně bezduchou třeba organickou a organizovanou hmotu, leda životní nízkost až i v nejodpornějších zjevech vyžilosti, v ohyzdných podobách sprostoty, zpustlosti, hnusu, kalu a v sobě samé propadávající se bestiálnosti: pak ovšem bylo by lze vřaditi také Emila Zolu mezi vzdělavatele literárního umění, pustiti jeho spisy do literatury a překládati je do všech ostatních jazyků! Schulz, Ferdinand: „Zolovy sensační romány“, Osvěta 10, 1880, č. 6–7, s. 492–508, 571–583  s. 494, 495.

1881

Nelze popříti, že v naší době zas patrněji vynikly ty směry protiduché; zabřednuvši v materialismus odhodila doba ideály, ztratila pevný, bezpečný pól duševnímu snažení potřebný. Významné jest v tom ohledu, že lidé jako zatracují v umění ideál, tak odsuzují též filozofii a náboženství stejnou rozhodností. Poněvadž materialismus nezná ideálních statků, které člověka jedině držeti mohou, požitek hmotný však obmezen jest, a kdyby obmezen nebyl, sám sebe ničí: což divu, že se vzmáhá neskromnost, osobivost, přepych, nuda, omrzelost, a konečně pesimismus, tento přirozený důsledek materialismu. A poněvadž kdo ideálů neuznává, jich také nebude vytvařovati, může se umění toliko pokoušeti o nápodobování skutečnosti, čili zabočí právě v onen naturalismus, jenž nyní módou. Tak v době své vidíme před sebou šířiti se: stran názoru světa vůbec materialismus, v umění pak naturalismus, jedno druhým stojí a se vysvětluje. Pokud pak naši dobu lze přivésti ve srovnání s imperátorskou dobou římskou, nechci vymezovati. Já sám jen některou podobnost shledávám, ale nekladu je na roveň, poněvadž mám za to, že naše doba přemůže materialistický kvas. Že právě v rozšíření materialismu jest rys, který na imperátory upomíná, nelze upříti. Však v našich zástupích žije něco, co tenkrát ještě neměli: učení křesťanské. Jen dosti rozšířen jest materialismus, však není všeobecen, a nechť naturalismus čili přemrštěný realismus v umění triumfy

s. 117

319


10.12.2015 21:48:08


slaví, on jest přece více módou dne, výsledky jeho nepřekonají výsledků z minulých dob. A konečně což hlavní věc – teď stále ozývají se hlasové proti onomu směru bezideálnosti; silnější četa ještě protestuje a má na své straně mocnou pomocnici, totiž delší zkušenost lidstva, řekněme historii. Ta nám jednoduše ukazuje, že to bez ideálů nejde a že vývoj nemůže jinak se bráti než na podkladě dějinném. Vynikl a zmohutněl smysl historický, a jako tvoříme jistý celek s vrstevníky svými, tak dějiny nám ukazují naši souvislost s minulou dobou. Naším jest, nejen co tato přítomnost zplodí, nýbrž vše krásné, co nám minulost odkázala, ta závěť upřímných snah, a na základě uměn a uměleckých plodů z minulosti lidstva můžeme se držeti vzhůru nad módou dne, rozkřikovanou a velebenou, můžeme míti pevné přesvědčení, že stojíme výš a že přemůžeme všechny omyly, které se stran ducha a uměn do popředí derou. Durdík, Josef: „O některých vadách nynějšího vkusu“, Světozor 15, 1881, č. 37–40, 9. září–29. září, s. 439–441, 453–455, 463, 466, 477–479  s. 478.

1891

Jsou hrubé davy, kterým jest např. i skutečná poprava lákavým divadlem, davy, kterým jest zábavou pohled na ubohého šílence, davy, které se dychtivě hrnou tam, kde jest něco křiklavého, strakatého, nádherného na podívanou, ale za celé své živobytí si nepovšimnou krásného pomníku, okolo kterého denně chodí. Obava, že by se vkus k tomu směru se klonící mohl vnésti do divadla, kdyby toto se spokojovalo účinky elementárními, otřásáním bránice, trháním čivů a drážděním smyslů, není jen teoretickou, jak každý ví. Zajisté jest především umění povoláno, aby chránilo lidstvo před pustotou zálib a surovostí choutek, povoláno především, aby potřebu zábavy a potěšení, která jest člověku tak přirozena, uspokojovalo něčím, co ušlechťuje vkus, – a řekneme-li: něčím, co v mravním ohledu jest aspoň neškodno, vyslovujeme tím již nejmírnější a nejnižší požadavek, jaký lze vznésti k umění. Krásnohorská, Eliška: „Poesie a pravdivosť. Několik myšlének E. Krásnohorské“, Květy 13, 1891, 1. pololetí, s. 331–339  s. 337.

1891

To je pořád hádek o to, co je realismus a idealismus! Idealismus je psát krásné věci, a realismus: brát za ně honorář. Každičký Anonym: [bez názvu], Humoristické listy 33, 1891, č. 14, 3. dubna, s. 3.

320


10.12.2015 21:48:08


LITERATURA – FOTOGRAFIE – MALBA 1860 Zábavná část naše obsahovati bude výtečnější práce starších známých i mladších osvědčilejších sil. Naše novelistika zahrne nejen národní a společenský život, nebude toliko fotograficky věrné obrazy skutečnosti podávati, povznese se ale v svět ideálnější a vyšší, v svět taký, jaký sobě přejeme, a povídka nebude mít tedy toliko účel ten, aby bavila, nýbrž i aby o nynějšku uvědomila i pro budoucnost vznešeněji smýšlejících lidí odchovávala. Rozumí se samo sebou, že roucho, v jakémž pravda zahalena bude, nesmí splývati toliko v řízách přísné opravdivosti, hlavní barva většiny zábavné části musí mít ráz veselejší do sebe, musí se často i k tomu povznést, čeho národu našemu nejvíce zapotřebí, – totiž k humoru.

s. 106

s. 110

Neruda, Jan: „Obrazy života“, in idem: Literatura 1, Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, Praha 1957, s. 196–197  s. 197. [Úryvek nepodepsaného textu otištěného poprvé na obálce posledního čísla prvního pololetí Obrazů života z 3. června 1860, jehož autorem je pravděpodobně Neruda – viz Ibid.: 580.]

1880 Jaká hluboká proměna musila státi se v jeho [Zolově] mysli, než od líčení pravdy poetické přešel k vypisování pravdy brutální! On to nazývá vědeckým pozorováním, metodou zkušebnou, naturalismem, realismem, a kde který stoupenec jeho v nějaké jiné literatuře, všude zaznívají nyní táž hesla. Však probůh, jak by vypadala reálnost, jaká by byla příroda, kdyby pravdivým obrazem jejím byly Assommoir a Nana?! Opakuje se tu na poli literárním, co v jiných oborech života lidského a kulturního už dříve se objevilo. Krásné slovo, plno vznešeného velebného obsahu, zlehčilo se obsahem nízkým a šeredným. Příroda celkem jest něco velice čistotného, nikde nestaví – hnůj na odiv, nýbrž zakrývá jej svěží zelení lesů, pestrobarevným vonným kobercem lučin, líbezným květem jabloní a růží, zlatým mořem úrody polní! E. Zola věru nevzal ji sobě za vzor pro svou reálnost, pro svůj naturalism. Zvláště v Assommoiru a Naně. Vždyť on v obou těchto spisech svých nevyhýbá se ničemu jinému pečlivěji a důsledněji než právě přírodě. Nikde na jedenácti stech stran ani nejmenší obrázek přírody, nikde ani nejslabší dotknutí se přírodní skutečnosti, nikde ani jediné vypsání krajiny! Čím více Zola ve svém realismu a naturalismu pokračoval, tím více vzdaloval se od skutečné natury, až konečně rozešel se s ní úplně. Příčina toho jest velice zjevná. E. Zola v mladosti své seznal blaživé, zušlechťující, poetické kouzlo přírodní skutečnosti a krásy příliš dobře, a má příliš mnoho bystrozraku a důmyslu, aby neznamenal,

s. 208

s. 90

321


10.12.2015 21:48:08


že by příroda úplně zmařila všechny jeho nynější záměry spisovatelské. Zola musil všechny lidi, cokoliv jich zvláště v Assommoiru a Naně uvedl na dějiště, od přírody nadobro odtrhnout, nesměl v nich zůstaviti ani nejslabší smysl pro ni, aby je pak mohl pro svůj nový naturalism vůbec potřebovati. S lidmi takového druhu mohl potom beze vší kontroly ze strany přírody dělati, co se mu líbilo, a v tom směru musíme přiznati, že vykonal svůj úkol mistrně. Tu přicházíme k věci, na kterou Zola založil finanční zdar své nejnovější literární plodnosti. Obdivovatelé jeho sklánějí své čelo před „geniálností“, s kterouž on své lidi fotografuje. Přisvědčujeme jim v tom. Zola jest znamenitý fotograf toho, co si sám před svůj aparát upravil a postavil, před jeho skly nedovede se pak ukryti a utajiti nic, na jeho obrazech jest až do nejmenších podrobností jasně viděti všechno, nač on svůj objektiv namířil. Tato řemeslná dokonalost oslňuje pak [579] před výkladní skříní mnohým divákům oči, že pranic neznamenají velikou eskamotaži, která se tu provedla: pokládajíť za přírodní pravdu, co jest toliko odpor proti přírodě.

s. 90

Schulz, Ferdinand: „Zolovy sensační romány“, Osvěta 10, 1880, č. 6–7, s. 492–508, 571–583  s. 578–579.

1881

Jakého křivého výkladu dochází například požadavek pravdy při kráse! Zapomíná se, že krásno jest pouhý obraz, čili, jak se paradoxněji říkává, jistý druh klamu, nebo prostě klam (iluze). Umělecké dílo teď má však býti jako skutečnost, ne její obraz, nýbrž její otisk – a proto jen za ní, za ní vše se honí, na divadle i v plastických uměnách. Opsati, fotografovati skutečnost ukládají umělcům. Odtud pak ty nezřízené nároky, které slýcháme od lidí nejméně schopných, aby pravou uměleckou hodnotu kusu posoudili. Oni nejsou schopni iluze umělecké. Právě poněvadž mají málo fantazie, musí se jim vše podávati makavě. Odtud ty neskojitelné požadavky stran všech vnějších prostředků divadelních, takže konečně všechna uměna doby stává se teatrální ve špatném smysle. Odtud ty hledané pikantnosti, přemrštěné toaletnictví ženských na jevišti, vyzývavé strojnictví, čarodějské náčiní, zpupná nádhera a při všem přece jalovost vnitřní. Neboť dramatické umění nespadá s teatrálním a s nádherou vnější, ani toho teatrálního nedosáhne se prostředky pouze drastickými. Výkvět umění dramatického zjevoval se na jevištích kupodivu jednoduchých. Nemůžeme arciť odpuzovati nároky nynější v tomto ohledu, ale vážiti útěchu z toho můžeme, není-li nám možno, záviditi s oněmi bohatými ústavy, které podávají vždy věc místo obrazu. Ovšem – co

322


10.12.2015 21:48:08


by smyslu římskému krvi a smrti zvyklému mohlo býti pouhé zobrazení jich? Toť by se ho netklo, poznal by, že to není nic skutečného, nýbrž pouhý klam, že to není věc, nýbrž obraz, ideál – a tak divným zneužíváním trpělivých slov tento módní směr libuje sobě říkati „realismus“ – nebo dle hesla, uměna že má opakovat přírodu – nepokrytěji „naturalismus“. Pojívá se sice k slovu tomu ještě jiný význam, chceme-li totiž naznačiti pouze nedostatek uměleckosti, vlohu pouze co přírodní podmínku, ale ne dosti vzdělání a průpravy. Prostý tento naturalismus nám ukazují například písně prostonárodní, kdežto naturalismus předsevzatý, jakožto vládnoucí směr v některých dílnách, je zcela něco jiného – totiž nauka, že umění má podávati ne očištěný obraz (ideál), nýbrž makavou skutečnost – přírodu. Naturalismu jest ideál tolik co lež, on tedy popírá ideály a domnívaje se, že bojuje za pravdu, odhaluje vlastní tupozrakost svou. Tupý zrak jest, který nemůže rozeznati hvězdu na nebi a bludičku nad bažinou; tupější duch však, který pro ideál nemá jiného výměru, nežli že ideál je lež. Nicméně při všem velebení skutečnosti naturalismus toho nedocílí, aby ji vypodobil tak, jak jest. Vezměme kteroukoli malbu neb román z té školy: ty podrobnosti, na kterých nic nezáleží, ani posouditi nedovedeme, zda věrně zobrazeny jsou – a na čem záleží, to je to podstatné, to jsou ony rysy, které idealizující činnost vybrala z přívalu skutečnosti. Ji samu, ji celou vypodobit, marná práce – toho žádné umění nedovede, to zase může jen příroda. I nejkrutější naturalista podává skutečnost jen v obrazích, které si o ní utvořil. Naturalismus popíraje ideál klade zase jen jiný ideál, pokud vůbec uměním jest. Chceme-li očištěný a podstatný obraz nazývat ideálem, jest samozřejmo, že všaké umění může býti jen idealismus. V oboru uměn naturalismus jest hrubé sofizma hledě sebe a jiné přesvědčiti, že není ideálů, že nemá býti ideálů – nuže totě jedním z jeho ideálů!

s. 107

Durdík, Josef: „O některých vadách nynějšího vkusu“, Světozor 15, 1881, č. 37–40, 9. září–29. září, s. 439–441, 453–455, 463, 466, 477–479  s. 454.

1884

Abychom, co řekli jsme o poznání uměleckém, vystihli co možná nejlépe, budiž k tomu ukázáno, že není umění, jak se často říká, napodobením přírody. Umělec svět poznává, ale nenapodobuje ho: Je-li geniálnost zvláštním druhem poznání, jako že je, pak arci samo sebou se rozumí, že jako ve filozofii i v estetice záhada empirismu a racionalismu musí býti rozřešována, a pokud mne se týká, přidávám se k mírnému a střízlivému racionalismu. Není duše umělcova nějakou plochou přístroje fotografičného, aby snad P. T. publikum viděti mohlo, co se na ní samo od

323


10.12.2015 21:48:08


sebe odráží. Geniálnost nevylučuje veliké námahy mozkové, ba naopak, sama sebou značí nejpernější práci duševní! Kdyby umělec nebyl než reflektorem, neměl by té veliké ceny, kterou mu právem připisujeme. Práce jeho, jsouc zvláštním poznáváním světa, zajisté je prací jako každá práce jiná, samostatná a přírody ani méně, ani více nenapodobující než práce vědecká. Masaryk, Tomáš Garrigue: O studiu děl básnických, nákladem vlastním, Praha 1884, s. 10.

1889

K jubileum fotografie možno odborníkům gratulovati, že se jim dostalo do padesáti let napodobitelů ve všech oborech umění, kteří prohlašují, že jest umělecké dílo nejlepší, když jest – fotografií skutečnosti. Ovšem tato gratulace může pokaziti jejich dobrou míru in dulci jubilo, když bych například srovnával fotografy s některými literáty, kteří si ve zpozdilé české literatuře přičítají hrdý název realistů, ať již jsou dramatikové, nebo novelisti. Jsou to géniové, jejichž křídla nad našimi hlavami šumí v takové výšce, že by jejich umělecká velikost musila teprve spadnout z nebe, aby ji někdo pozoroval; jejich heslem jest holá skutečnost, a to každá, asi jako u fotografů z řemesla. Ale říci tak fotografům, že se pánům těm podobá jenom nejnejapnější začátečník z jejich cechu, který má nejsmutnější osud mezi nimi! Třeba fotograf, který kočuje po vesnicích a namáhá se v dílně upravené z polootevřených vrat stodoly zvěčniti i dědouška, kterému se v pichlavém slunci chce kýchat, i babičku, která by ráda měla na malém obrázku hodně velkou zřetelnou hlavu a zároveň také nové vyšívané střevíce! Ne, věru i tento poslední fotograf jest ještě velmi vysoko nad veleduchy realistické budoucnosti. Ví totiž, že si může vybrat, ze které strany se mu tvář hodí na obrázek, a vybere si tu stranu, která se aspoň jemu nejlépe líbí, kdežto takový náš realistický reformátor se domnívá, čím méně míří a čím více řeže, tím více že zatíná do živého. Zatím vyrábí literární řezanku, která vyniká jen tím, že by se jí lidský žaludek pokazil. Mladistvé časopisy přátelské ji musí arci svým čtenářům odporučiti k hojnému odbytu a ještě jim přát dobrého chutnání. Nejméně však smějí býti tito apoštolové umělecké pravdy rovnáni k amatérům, kteří chodí po kraji a fotografují si krajinové pohledy. Ti už mají dokonce i výběr v předmětu a jejich uspokojení záleží v tom, vyhledati bystrým zrakem kus skutečnosti, která praví něco, ať krásného a dobrého, ať velkého, neb aspoň silného nebo jinak výmluvného, ať již mluví jen k nim osobně, nebo ke každému jímavému diváku. Náš domácí realistický autor se sebevědomě zasměje myšlence, že by se měl

324


10.12.2015 21:48:08


namáhat nějakou sháňkou po obrazech, kterými by mysl svého obecenstva obohatil; jemu postačí vypravovati, co po celé dni všude vidí a slyší. A jest vlastně dosti divné, že takový šťastný literát nenapíše do roka dramat a románů aspoň několik centů. Dokonce nyní, když mu postačí postavit si po jednom fonografu do průjezdu známých demokratických pivovarů, jeden do ohrad na Františku a jeden na vory v Podskalí, vyměňovat v nich kovové proužky, nastřádané hovory dát opisovat a romány i národní hry z nich sešívat po pěti za den. Duševní práce k jeho umělecké výrobě není přece ani nyní potřeba – nemůžeme přece ty pány tak snižovati, abychom nemyslili, že jejich výrobky jenom pro zachování moderní objektivnosti subjektivního ducha spisovatelova zakrývají s bezpříkladným sebezapřením! Ostatně se jubilující fotografii musí přiznati ještě jedno největší vítězství nad nynějšími literárními konkurenty. Fotografie sebehorší podává aspoň opravdu věrný obraz skutečnosti; ale naše přední stráž literárního realismu nedovede ani jednoho skutečného rysu lidského života podati opravdu věrně již proto, že umí psát rozmluvy sice slušně jalové a neslušné, nikdy však přirozené. I obyčejná přezdívka zkřiví se takovým perem ve stylistickou formu, jaké nikdy neměla ve skutečnosti. Anonym [N. Y.]: „K jubileum fotografie. Její triumfy. O fotografujících ochotnících. O diletantství vůbec“, Hlas národa 1889, č. 230, 21. srpna, s. 1.

1890

Zmíniv se obrazů, které s „uchvacujícím realismem“ znázorňují „nanejvýš aktuelní a zajímavé“ události jako vraždy apod., autor [tj. Alfred Fried, ve spisu Der Naturalismus, seine Entstehung und Berechtigung] uvažuje o podivnůstkách, k nimž dospívá mánie ilustrační tam, kde přichází na pomoc poezii. Ilustrovaných vydání při[296]bývá jako hub po dešti; ilustruje se vše od klasiků až k básníkům nejmodernějším. „Obecenstvo nerado čte samé básně,“ myslí si nakladatel, „chce míti také něco pro oči. Nechce míti požitek jednotný, ale směs požitků. Proto rychle několik ilustrátorů – a obrázkové vydání bude hotovo.“ Tak soudí nakladatel, a soudí správně. Vezme text a dá vtrousiti do něho několik obrazů ať vhodných, či nevhodných; hlavní věcí jest, že jsou to obrazy. Tento pestrý koberec poezie a malířství objeví se pak jako skvostné ilustrované vydání a – táhne. Člověk spatří knihu ve výkladu, koupí ji, daruje ji známému nebo postaví ji do svého salonu. A jest zajímavo, jak si lidé počínají s takovým „skvostným dílem“. Zcela jako malé děti se svými obrázkovými knížkami. Nejprve podivují se vazbě, pak rozevrou knihu a prohlížejí si hezky po řadě obrázky; jsou-li hotovi, odloží knihu a řeknou: „Věru,

325


10.12.2015 21:48:08


skutečně umělecké dílo!“ Text je celkem věcí vedlejší; ten se čte, není-li právě nic jiného na práci. Anonym [Alexis]: „Naturalismus v životě, umění a vědě“, Literární listy 11, 1890, č. 17–20, 1. září–1. října, s. 295–297, 322–324, 339–340, tam č. 17–18, 1. září, s. 295–296.

1891

Jsou to věci zajisté každému dostatečně, snad až příliš známé, k nimž obrátil jsem zde pozornost čtenářovu, i nebylo by nesnadno počet pozorování těch třeba zdvojnásobiti; ale rozhledu takového je potřebí, aby náležitě proniklo přesvědčení o těchto zásadách: naprosto věrné zobrazování skutečnosti, čili, jak starší terminus zní, „napodobování přírody“ nikterak není nejvyšším principem tvoření uměleckého, ba naopak umění bez stylizování, ovšem velice různého co do míry a způsobu, vlastně ani obejíti se nemůže, a toto oboje platí ovšem i o umění realistickém. Velmi často mluví se o realismu tak, jako kdyby jedinou starostí jeho byla otrocká věrnost obrazu a jedinou prací jeho pouhé mechanické fotografování nebo fonografování. Takový názor je však nad míru povrchní; neboť poznali jsme, jak rozmanitě obmezuje se naprostá věrnost obrazu stylizováním, kterého nezbytně vymáhá zvláštní povaha prostředků uměleckých a leckterý jiný ještě zřetel, jemuž realistické umění právě tak jest podrobeno jako všechno ostatní. Kdyby umělci realistovi neběželo o nic jiného nežli o napodobení skutečnosti co možná nejvěrnější, a kdyby hodnota díla uměleckého spočívala jediné v jeho pravdivosti, pak předmět nejnudnější a nejhnusnější byl by stejně vítán jako nejpoutavější a nejlahodnější, kus rouchové studie nebo nějaký podřízený detail přírodní vážil by zrovna tolik jako sebepromyšlenější obraz historický nebo sebezajímavější krajina a podobizna mohla by se malovati třeba zezadu – vždyť také poznáváme své přátele, jdeme-li za nimi.1 Avšak ani realistovi nemůže býti lhostejno, co zobrazuje; jako na každém rozumném člověku, i na něm žádáme, aby jednal z důvodů rozumných, a to hned při volbě předmětu. To, co nám malíř vyobrazuje nebo básník vypravuje, zajisté ho zajímalo a poutalo z jakýchkoliv příčin, a on předpokládá, že z těchže příčin bude to zajímati a poutati také nás. Nechceme-li všechno

1 Netřeba mi snad ohrazovati se zde proti domnění, že výrokem tím zneuznávám uměleckou hodnotu skic a studií. Avšak musím dodati, že rozdíl mezi těmito posledními a celým, hotovým dílem, k němuž jsou toliko průpravou a pomůckou, není pouze kvantitativní, nezakládá se jenom na větší bohatosti celku u přirovnání k části, nýbrž především týká se samostatnosti a uzavřenosti díla uměleckého. Je-li skica nebo studie úryvkovitá, spočívá hodnota její především v tom, že svědčí o umělcově technice, předvádí-li nám však celek nějaký, třeba sebemenší a sebezběžněji načrtnutý, dlužno považovati ji za umělecké dílo samostatné.

326


10.12.2015 21:48:08


umělecké tvoření degradovati na pouhé ješitné virtuosství, nesmíme ve volbě předmětu spatřovati bez[40]významnou hru slepé náhody, nýbrž uvědomělý, vážný čin. Motivy volby té mohou býti arci nejrůznější, od estetické záliby na působivém detailu až k hlubokému přesvědčení o mravním a společenském významu zjevu některého – ale bez motivů, a sice takových, jež umělec a člověk může zodpovídati, nelze si ji představiti. Tedy ne svrchovaná věrnost v napodobování čehokoliv jest vlastním účelem uměleckého tvoření realistického, nýbrž podání určitého předmětu, a to ovšem podání jednak správné, věcně pravdivé, jednak zřetelné a jasné, intenzivně působivé; o toto poslední běží zejména při díle básnickém, jež pozornost čtenářovu nebo posluchačovu zajisté musí poutati tak, aby dočetl nebo vyslechl je celé. A že zřetelnosti a intenzivnosti dojmu musí se uměle napomáhati tou měrou, kterou nedostatečnost uměleckých prostředků dokonalou pravdivost věcnou činí nedostižnou, bylo mimochodem již naznačeno. Proto, kdykoliv mluví se o stylizaci jakožto protivě realismu uměleckého, nemůže tím býti míněna každá odchylka od skutečnosti, zejména ne taková, kterou vnucují umělci činitelé nezměnitelní a nevyhnutelní, jako materiál, technika, způsob vnímání a popřípadě i provozování jeho díla. Jen ta stylizace a ta míra její, která docela závisí na vůli umělcově, pro kterou sice může, ale nemusí se umělec rozhodnouti, skutečně nesnáší se s přísným a důsledným realismem; sem patří zajisté i geometrická úprava ornamentů bylinných, ačkoliv podřízenost výzdoby celku architektonickému zjevně jí žádá: neboť nehledě k této souvislosti s uměním stavitelským, tedy ze stanoviska čistě malířského nebo čistě sochařského, bylo by např. dokonale realistické zobrazení ratolesti s květy a plody (ovšem v mezích prostředků daných) právě tak možné a oprávněné jako podání téhož motivu nejpřísněji stylizované. A podobně má se to i s toho druhu stylizací, již poznali jsme v uměleckém tvoření idealistickém. Dle analogie totiž s různými stylistickými odchylkami od skutečnosti, o nichž shora bylo jednáno, smíme říci, že také idealizování je vlastně stylizací, a sice stylizací ve službě idey. Či měla by snad umělcova ideální představa o světě a jeho jednotlivých zjevech menší právo na poddajnost nahodilé skutečnosti nežli např. fyzikální a optické zvláštnosti barev, měkkost a pružnost štětce a zrno papíru při akvarelu, nebo zase záliba na pravidelnosti měřických tvarů při ornamentu? Hostinský, Otakar: O realismu uměleckém, Bursík a Kohout, Praha 1891, s. 39–40.

327


10.12.2015 21:48:08

ČEŠTÍ UMĚLCI, VĚDCI A PUBLICISTÉ K PROBLÉMŮM SPJATÝM S LITERÁRNÍM REALISMEM

Recommend Documents