Čeští senioři včera, dnes a zítra
Lenka Vohralíková Ladislav Rabušic
VÚPSV Výzkumné centrum Brno 2004
Obsah 1. Úvod..................................................................................................................................... 4 2. Čeští senioři pohledem statistiky ...................................................................................... 6 2.1 Hranice stáří ......................................................................................................................... 6 2.2 Nástin demografického vývoje populace ČR....................................................................... 6 2.3 Odraz demografického stárnutí ve věkové struktuře populace ............................................ 8 2.3.1 Geografické diference ............................................................................................... 12 2.4 Vnitřní struktura skupiny seniorů....................................................................................... 13 2.4.1 Věková struktura populace seniorů ........................................................................... 13 2.4.2 Struktura skupiny seniorů dle pohlaví....................................................................... 15 2.5 Prognózy vývoje věkové struktury..................................................................................... 17 2.5.1 Projektovaný vývoj věkového složení populace ....................................................... 17 2.5.2 Proměny věkové struktury skupiny seniorů .............................................................. 20 2.5.3 Vývoj zastoupení mužů a žen.................................................................................... 21 2.6 Úmrtnost a naděje dožití .................................................................................................... 22 2.7 Vybrané sociální charakteristiky českých seniorů ............................................................. 26 2.7.1 Rodinný stav.............................................................................................................. 26 2.7.2 Úroveň vzdělání ........................................................................................................ 28 2.7.3 Náboženské vyznání.................................................................................................. 29 2.8 Zdravotní stav českých seniorů .......................................................................................... 30 2.9 Společenské implikace nastíněných trendů........................................................................ 34 3. Ekonomická dimenze života českých seniorů................................................................ 35 3.1 Starobní důchod jako zdroj příjmu..................................................................................... 35 3.1.1 Systém důchodového zabezpečení ............................................................................ 35 3.1.2 Odchod do důchodu .................................................................................................. 36 3.1.3 Výše vyplácených důchodů....................................................................................... 37 3.1.3.1 Aspekty ovlivňující výši starobního důchodu............................................... 39 3.1.3.2 Důchodový systém jako nástroj nivelizace příjmů ....................................... 40 3.1.4 Struktura vyplácených důchodů ................................................................................ 42 3.1.5 Postoje veřejnosti k důchodovým otázkám ............................................................... 44 3.1.5.1 Důchodový systém ........................................................................................ 44 3.1.5.2 Věk odchodu do důchodu.............................................................................. 45 3.1.5.3 Výše důchodu................................................................................................ 46 3.1.5.4 Předčasné důchody........................................................................................ 46 3.1.6 Výhledy do budoucna................................................................................................ 46 3.2 Práce v důchodovém věku.................................................................................................. 47 3.2.1 Proměny ekonomické aktivity seniorů ...................................................................... 47 3.2.2 Současný ekonomický status českých seniorů .......................................................... 48 3.2.3 Specifika zaměstnávání starších pracovníků............................................................. 49 3.3 Příjmy a výdaje seniorů...................................................................................................... 50 3.3.1 Výše a struktura příjmů ............................................................................................. 50 3.3.2 Výše a struktura výdajů............................................................................................. 50 3.3.3 Majetkové poměry..................................................................................................... 52 3.3.4 Subjektivní chudoba jako charakteristika života seniorů.......................................... 52 3.4 Sociální implikace ekonomické situace seniorů................................................................. 53
2
4. Sociální aspekty života seniorů ....................................................................................... 54 4.1 Odchod do důchodu ........................................................................................................... 54 4.2 Život v důchodu ................................................................................................................. 55 4.2.1 Kvalita života v důchodu........................................................................................... 55 4.3 Senioři v rámci rodinných struktur..................................................................................... 57 4.3.1 Formy rodinného soužití ........................................................................................... 57 4.3.2 Vztahy mezi generacemi ........................................................................................... 59 4.3.2.1 Frekvence interakcí mezi generacemi ........................................................... 59 4.3.2.2 Kvalitativní aspekty mezigeneračních vztahů............................................... 61 4.3.3 Mezigenerační solidarita ........................................................................................... 62 4.3.3.1 Konkrétní formy vzájemné pomoci............................................................... 63 4.3.4 Budoucí podoby rodinných vztahů ........................................................................... 65 4.4 Jak čeští senioři bydlí ......................................................................................................... 65 4.4.1 Formy bydlení ........................................................................................................... 65 4.4.2 Spokojenost s vlastním bydlením.............................................................................. 66 4.4.3 Preferované bydlení v případě horšího zdraví a potřeby pomoci.............................. 67 4.4.4 Ústavní bydlení ......................................................................................................... 68 4.4.5 Budoucí vývoj v oblasti bydlení................................................................................ 68 4.5 Služby seniorům aneb jak zajistit důstojné stáří ................................................................ 69 4.5.1 Poskytování služeb v domácnosti ............................................................................. 70 4.5.1.1 Hodnocení poskytovaných služeb................................................................. 71 4.5.2 Ústavní péče .............................................................................................................. 72 4.5.2.1 Důvody odchodu do domova důchodců........................................................ 73 4.6 Senioři a politika ................................................................................................................ 73 4.6.1 Postoje seniorů k transformaci české společností po roce 1989 ............................... 74 4.6.2 Vnímání Evropské unie............................................................................................. 75 4.7 Způsoby trávení volného času............................................................................................ 76 4.8 Život v důchodu včera, dnes a zítra.................................................................................... 78 5. Závěr.................................................................................................................................. 80 Použité zdroje a literatura......................................................................................................... 82 Seznam grafů............................................................................................................................ 88 Seznam tabulek ........................................................................................................................ 89
3
1. Úvod Díky stále se prodlužující střední délce života představuje v moderní společnosti etapa stáří časově delší, a tím i významnější fázi života člověka. Období stáří tak v lidském životě nabývá na důležitosti a rozhodně ho nelze brát jako pouhé předznamenání konce životní cesty. Naopak, seniorský věk dnes skýtá celou řadu možností, jak být i nadále platným členem společnosti a prožívat každý den aktivně a smysluplně. Fakt, že se stále větší počty lidí dožívají vyššího věku, je však bohužel mnohdy vnímán jako problémový. Neustále jsme konfrontováni s narůstajícími celospolečenskými náklady na udržení současného penzijního systému a rostoucími výdaji na zdravotní a sociální péči starší populace, které - jak bývá mnohdy prezentováno - mohou ohrozit ekonomickou stabilitu systému. Staří lidé jsou v ekonomických úvahách označováni jako zátěž, stárnutí populace potom jako negativní až katastrofická tendence, kterou je třeba zvrátit. Mediální opakování teze, že stárnutí populace představuje problém a sociální a ekonomickou pohromu, může přispívat k sociálnímu napětí - k napětí mezi mladými a staršími generacemi - a k úbytku sociální soudržnosti. Podle našeho přesvědčení nelze stárnoucí populace jednoduše označit za populace postižené demografickou krizí, jak o tom hovoří někteří ekonomové. Naopak. Snižování úmrtnosti jakožto jeden z faktorů, který přispívá k populačnímu stárnutí, je třeba chápat jako další historický úspěch civilizačního vývoje. Mnohdy si ani neuvědomujeme, že populační stárnutí je vlastně výsledkem racionalizace přístupu lidí k základním otázkám života: neustále se snažíme o prodloužení individuálního života moderními prostředky medicíny i zdravým životním stylem, usilujeme o zvyšování životní úrovně, máme jen tolik dětí, kolik odpovídá našim schopnostem důkladně a kvalitně zabezpečit rodinu. Systémy sociálního zabezpečení moderního asistenčního státu byly budovány v kontextu mladé věkové struktury. Ta se ale z důvodů dlouhodobé nízké porodnosti a z důvodů prodlužující se střední délky života postupně proměnila, takže současné vyspělé společnosti jsou společnostmi stárnoucími. Tento fakt vede společnost k nutnosti přizpůsobit se novým podmínkám a nové věkové struktuře. Seniorům nelze upírat jejich místo a jejich roli ve společnosti. Je nezbytné v duchu evropské dikce začít vytvářet společnost pro všechny generace (society for all ages), společnost přátelskou vůči každému věku (age friendly society). Senioři představují zatím nedoceněnou zásobu dovedností, zkušeností a znalostí. Bylo by proto vhodné pozměnit dosavadní stereotypní pohledy na stárnutí a stáří, překonat předsudky o životě, postavení a významu seniorů ve společnosti. Stárnutí populace je třeba pojmout spíše jako příležitost, kterou mohou využít všechny generace. Kritériem naší společenské vyspělosti bude v budoucnu i to, jak se s fenoménem demografického stárnutí a rozmanitými důsledky narůstajícího počtu seniorů vyrovnáme. Populační stárnutí tak představuje obrovskou výzvu, a je na společnosti i na každém z nás, jak se k této výzvě postavíme. Domníváme se, že správným začátkem je poznání života, problémů i radostí našich seniorů, jež budou v budoucnu tvořit stále větší část populace. Právě k tomu by měly přispět následující stránky. O seniorech se dnes poměrně často hovoří i píše. V souvislosti s anticipací důsledků současného a budoucího populačního vývoje se otázka stárnutí a stáří stala všestranně aktuálním tématem. V rovině politickoekonomické se řeší problematika důchodové reformy, v rovině politické se objevuje mimo jiné snaha připravit společnost na realitu příštích let, např. v podobě vládního Národního programu přípravy na stárnutí na období let 2003 až 2007. Konečně mnohé aspekty stáří jako životní etapy se dostávají do středu pozornosti sociologů. Výsledky výzkumů realizovaných na různých pracovištích i další dostupné informace dotýkající se českých seniorů jsou však mnohdy velmi roztříštěné.
4
Cílem této práce1 je proto poskytnout souhrnnou deskriptivní informaci o životě českých seniorů, nabídnout v jediné práci komplexní obraz životní situace starších občanů v naší společnosti a přispět tak k lepšímu poznání životních podmínek, postojů, problémů i radostí příslušníků starší generace. Domníváme se totiž, že právě vzájemné porozumění je základním předpokladem harmonického soužití různých generací. Určitou inspirací nám pro takto zvolené téma byly podobné pokusy o souhrnné texty o seniorech zahraniční provenience.2 Práce je strukturována do tří velkých částí. První část je věnována především analýze fenoménu populačního stárnutí, když s využitím dostupných statistik shrnuje údaje o počtu a podílu seniorů v české populaci a dále analyzuje vnitřní strukturu skupiny seniorů. Nabízí též přehledy vybraných sociálních charakteristik, jako jsou vzdělání či rodinný stav. Druhý z velkých celků se dotýká ekonomické dimenze života seniorů, představuje komplexní problematiku důchodů a všech příjmů vůbec, shrnuje poznatky o ekonomické aktivitě českých seniorů a přináší informace o struktuře rodinných rozpočtů či majetkových poměrech. Konečně třetí část je obsahově nejrozmanitější, jde o jakési hledání postavení starší generace v rámci celé společnosti, o analýzu vybraných oblastí života seniorů, jako jsou rodinné zázemí a mezigenerační vztahy, formy bydlení, sociální služby, politická orientace či volnočasové aktivity. Snažíme se zde velice komplexně postihnout životní podmínky, názory a postoje starých lidí, problémy individuálního stárnutí. Stěžejním cílem práce bylo představit životní situaci dnešních seniorů, v relevantních případech jsme se však pokusili o srovnání s minulostí a případnými výhledy do budoucna. Takto (záměrně) zvolená šíře záběru, jež měla poskytnout co možná komplexní pohled na život dnešních seniorů, přinesla samozřejmě určitá omezení. Především nedovolila vzhledem k omezenému rozsahu sledovat řadu témat do větší hloubky. Stejně tak nebylo možné zabývat se mezinárodní komparací, jež by jistě mnohdy mohla být zajímavá a podnětná. Také porovnávání dřívějšího a dnešního života seniorů nebylo vzhledem k rozmanitosti realizovaných výzkumů zcela možné (v důsledku nekompatibility pokládaných otázek i různě definovaných zkoumaných vzorků populace seniorů). Při čtení nejrůznějších prací a dokumentů o seniorech je třeba mít na paměti, že senioři nepředstavují jedinou homogenní skupinu určenou pouze jediným společným znakem (např. pobíráním penze), skupinu s identickými potřebami, zájmy a postoji. Na jedné straně je sice do určité míry pravda, že senioři se svými specifickými potřebami, způsobem života i hodnotovým světem tvoří zvláštní, kvalitativně odlišnou vrstvu každé populace. Ovšem na druhé straně i tato vrstva je vnitřně velmi heterogenní. Stáří každého jednotlivce je ve svých projevech velmi individuální, odlišné a neopakovatelné, odráží totiž jedinečné osudy lidí a odpovídá kontinuitě životního příběhu jednotlivce. Jak výstižně poznamenává StuartHamilton (1999), jedinou vlastností, kterou mohou být charakterizováni staří lidé jako celek a bez rozlišení, je to, že dokázali přežít. Toto je třeba mít permanentně na mysli při čtení a interpretaci následujících kapitol.
1
Základem tohoto textu je magisterská diplomová práce Lenky Vohralíkové, která ji zpracovala pod vedením Ladislava Rabušice na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně a obhájila s výborným výsledkem v lednu 2004. Původní text oba autoři rozšířili a aktualizovali o data (tam, kde to bylo možné) za rok 2003. 2 Souhrnné texty o životě seniorů vznikly například ve Velké Británii (Social Focus on Older People. 1999. London: The Stationery Office, Office for National Statistics) a v USA (Himes, Ch., L., 2001. Elderly Americans. Population Bulletin 56 4/2001. Population Reference Bureau). 5
2. Čeští senioři pohledem statistiky Problematika stáří se dnes stává velice aktuálním tématem díky anticipaci důsledků nevyhnutelného a rychlého populačního stárnutí a predikci absolutního i relativního nárůstu počtu seniorů ve všech světových populacích. Pokud má tato práce za cíl pojmout velmi souhrnně problematiku seniorů v České republice, pak se zákonitě nemůže vyhnout otázce vývoje velikosti a struktury sledované skupiny. Tato část bude proto věnována nástinu věkového složení české populace a dále detailní analýze struktury samotné populace seniorské. Stěžejním cílem bude seznámení s dnešní situací, ovšem v kontextu minulého vývoje i perspektivy budoucího směřování. 2.1 Hranice stáří Pro jakoukoli práci o seniorech je stěžejním bodem přesné vymezení této skupiny populace, neboli vymezení přesných kritérií, koho a na základě jakých znaků již budeme považovat za starého. Ohledně určení hranice stáří však nepanuje jednoznačná shoda. Podle kritérií OSN se obyvatelstvo dělí na tři hlavní věkové skupiny: 0 až 14 let, 15 až 64 let a 65 let a více. Staré obyvatelstvo pak OSN definuje hranicí minimálně 7 % osob starších 65 let v populaci.3 Konvenčně se v současné době pracuje s věkovou hranicí 60 nebo 65 let, ovšem bez existence jednoznačných objektivních odůvodnění. Určení věkové hranice stáří je totiž především konvencí a sociálním konstruktem, který vznikl z potřeb administrativy sociálního státu. Názory samotných lidí se však mnohdy s „administrativní“ hranicí stáří zcela neshodují. Data z reprezentativních výzkumů docházejí spíše k vyšší hranici stáří. Např. Rabušic (1998a: 279) zjistil, že podle mínění respondentů zastupujících předseniorskou a seniorskou populaci (starší 50 let) se člověk stává starým kolem 67 roků. Vnímání věku, v němž se člověk stává starým, je přitom závislé na samotném věku člověka: mladší lidé určují hranici stáří níže než lidé starší. Navíc v pohledu lidí není věk jediným, a dokonce ani rozhodujícím faktorem pro označení člověka za starého. Z faktorů, které podle názorů českých respondentů hrají roli při vnímání člověka jako starého, byl nejčastěji volen fyzický zdravotní stav, následován věkem, ztrátou duševní svěžesti a ztrátou autonomie. Z uvedeného vyplývá, že v Česku je starý ten, kdo jako starý vypadá a kdo není v dobrém zdravotním stavu. Zajímavé je, že odchod do důchodu se mezi důvody, proč vnímat člověka jako starého, objevil až na šestém místě (Vidovičová, Rabušic, 2003: 11-12). Pro účely tohoto textu se nicméně jeví jako nejvhodnější přijmout pro stanovení hranice seniority objektivní charakteristiku věku. V dalším textu proto pracujeme převážně s konvenčně přijímanými hranicemi 60 či 65 let. 2.2 Nástin demografického vývoje populace ČR Věkovou strukturu naší společnosti ovlivňují nepravidelnosti ukazatelů reprodukčních procesů minulých generací. Stávající počty českých seniorů i jejich relativní zastoupení v populaci jsou výsledkem dlouhodobého demografického vývoje a jsou ovlivněny proměnami populačního chování české společnosti. Proto zde uvádíme stručný nástin demografického vývoje. Současná věková struktura je charakterizována hned několika populačními vlnami a zářezy. První mimořádně hluboký zářez do věkové struktury byl vytvořen poklesem 3
Experti Světové zdravotnické organizace navrhli už v šedesátých letech 20. století rozčlenění středního a vyššího věku do čtyř kategorií: 1. období středního věku 45 až 59 let, 2. období raného stáří (staršího věku) 60 až 74 let, 3. období vlastního stáří (pokročilého, vysokého věku) 75 až 89 let a 4. období dlouhověkosti nad 90 let (Zavázalová, 2001: 12-13). 6
porodnosti v letech první světové války. Naopak poválečná léta byla obdobím vzestupu porodnosti. Nízký počet narozených v letech 1915 až 1919 se o generaci později (ve druhé polovině třicátých let) projevil úbytkem žen v plodném věku a jeho stopy byly patrné i v dalších zeslabeních věkové skupiny žen v šedesátých a osmdesátých letech. V současné době se bezprostředně projevuje v dočasném úbytku mužů i žen nejstarší generace, tj. starších 80 let. Další prudký pokles porodnosti přinesla třicátá léta. Tento byl způsoben hospodářskou krizí, též vzestupem ekonomické aktivity žen a přesunem do měst, kde se zpravidla rodí méně dětí. K vzestupu počtu narozených docházelo až na konci třicátých a paradoxně rovněž po celou první polovinu čtyřicátých let, tedy v těžkých (jak ekonomicky, tak společensky či osobně) dobách druhé světové války. Růst porodnosti v té době lze vysvětlit řadou faktorů: do fertilního věku se dostávaly silné ročníky narozené po první světové válce, na svět přicházely děti, jejichž narození bylo odloženo z doby hospodářské krize, částečně byla významná i skutečnost, že narozením potomka se rodiče mohli vyhnout nasazení na nucené práce. Po druhé světové válce došlo v českých zemích k jistému vzestupu porodnosti v letech 1946 - 1947, dále však už počet narozených klesal. Intervenujícími faktory byly především snížení celkového počtu obyvatel v důsledku válečných ztrát, odsunu Němců a poúnorové emigrace, zvýšení ekonomické aktivity žen či zhoršování ekonomické situace rodin po měnové reformě v roce 1953. Na pokles porodnosti mezi lety 1958 a 1959 pak mělo jednoznačně vliv přijetí zákona o umělém přerušení těhotenství, který (i přes existenci potratových komisí až do roku 1986) učinil potraty velmi dostupnými. K jistému vzestupu porodnosti došlo v šedesátých letech, kdy se do fertilního věku dostala silná generace první poloviny čtyřicátých let. Od roku 1965 však počet narozených opět výrazně klesl, ačkoli počet žen v plodném věku stabilně vzrůstal. Jednalo se tedy o změnu populačního klimatu, zejména o odklon od rodičovství více než dvou dětí (roli zde hrály důvody ekonomické a snad i určité uvolnění režimu, rozšíření počtu příležitostí studovat i vyjíždět za hranice, jež mělo za následek odklad rodičovství). Nejvýznamnější vzestup porodnosti, podmíněný státní populační politikou,4 nastal na počátku sedmdesátých let. Opatření zastihla ve fertilním věku ještě početné ročníky ze čtyřicátých let, což se odrazilo ve vyšším podílu narození druhých a dalších dětí, projevil se i vliv odložené porodnosti ze šedesátých let. Svou roli sehrála i atmosféra normalizace, která způsobovala vzhledem k nižší možnosti seberealizace stáhnutí osob do rodiny. Porodnost dosáhla vrcholu v roce 1974, potom už klesala (Klvačová, Wawrosz, 2002: 39-42). Pro vývoj rodinného chování u nás po roce 1989 jsou charakteristické dva rysy: výrazný úbytek ročních počtů uzavíraných sňatků a narozených dětí. Pro vysvětlení uvádějí Možný a Rabušic (1998: 92) tři skutečnosti: je to jednak z minulého režimu zděděná deformace české populační struktury vytvářející sňatkovou tíseň, dále zvýšená nabídka možností seberealizace jednotlivce a konečně tísnivá situace na trhu s byty. Tato omezení vedou k proměně populačního klimatu projevující se dvěma odklady: odkladem v zakládání nových domácností a odkladem v rozhodování o prvním dítěti. Je to návrat k evropským vzorcům reprodukčního a rodinného chování. Jako následek posunu generace baby-boomu se v druhé polovině devadesátých let očekávalo zvýšení počtu mladých manželství a následně počtu narozených dětí. Tyto úvahy o vzniku sekundární natalitní vlny se ukázaly jako mylné (Pavlík a kol., 2002: 17). Transformace životních podmínek převážné části populace byla natolik výrazná, že se projevuje dlouhodobější změnou populačního klimatu. V důsledku změn v hodnotové 4
V rámci pronatalitní politiky došlo k prodloužení mateřské dovolené, ke zvýšení přídavků na děti a naopak snížení cen dětského oblečení a dalšího zboží díky státním dotacím. Byly též zavedeny novomanželské půjčky a rodiny s dětmi byly preferovány při získání bytu. 7
orientaci, větší možnosti seberealizace a v neposlední řadě i vlivem zvýšení ekonomické náročnosti mít rodinu a obtížné dostupnosti bytů mladí lidé začali své sňatky, a tím i narození prvních dětí odkládat. V České republice byl tedy nastolen nový režim demografického chování, označovaný jako druhý demografický přechod.5 Úhrnná plodnost v průběhu devadesátých let klesla hluboko pod západoevropský průměr a v současnosti patří její úroveň v ČR mezi nejnižší v Evropě. Nevyhnutelným důsledkem těchto změn je intenzivnější stárnutí populace. 2.3 Odraz demografického stárnutí ve věkové struktuře populace Obyvatelstvo České republiky je na přelomu 20. a 21. století nejstarší v celé své historii. Tento fakt je výsledkem dosavadního populačního vývoje. Jak shrnuje např. Rabušic (2002, rukopis), stárnutí populace je zákonitým efektem ukončené demografické transice, kdy se porodnost i úmrtnost stabilizují na velmi nízkých a vyvážených hodnotách: rodí se relativně málo dětí a úmrtnost je stabilizována (nebo se dokonce dále snižuje) a věkovou strukturu populace tak následně charakterizují malé podíly mladé populace a vyšší podíly populace seniorské. Stárnutí věkové struktury české populace se v souvislosti s ukončením první demografické transice na našem území započalo již v meziválečném období, nicméně jeho další průběh v poválečném období byl pomalý a zdaleka ne plynulý.6 Populaci České republiky můžeme z demografického hlediska považovat za starou již kolem roku 1950, kdy podíl populace ve věku 60 let a starším přesáhl 12 % (a podílu 7 % obyvatel nad 65 let, kterým definují starou populaci experti OSN, jsme dosáhli již před rokem 1950, když v tomto roce jsme měli 9,3 % obyvatel ve věku nad 65 let). Navíc po příštích dvacet let následovalo další, dosud nejrychlejší stárnutí populace. Za padesát let (1900 až 1950) se na území ČR podíl osob nad 60 let zvýšil z 8,8 % v roce 1900 na 12,5 % v roce 1950, tj. o 3,7 procentního bodu, ale jen za dalších dvacet let (1950 až 1970) se tento podíl zvýšil na 18,4 % v roce 1970, tj. o 5,9 procentního bodu (viz graf 2.1). V absolutních počtech to představovalo za prvních padesát let dvacátého století nárůst osob šedesátiletých a starších o necelých 300 tisíc, zatímco jen za dalších dvacet let se tento počet zvýšil téměř o 700 tisíc.7 Po roce 1970 proces demografického stárnutí až do roku 1990 vcelku stagnoval. Tento vývoj byl především odrazem natalitní vlny v první polovině sedmdesátých let, pozitivně zde působilo i snižování novorozenecké a kojenecké úmrtnosti. K tomu se v osmdesátých letech připojil i vývoj na vrcholu věkové pyramidy, kde se promítal vliv početně velmi slabých generací narozených během první světové války a vliv zhoršující se
5
Obdobné změny probíhaly v západoevropských zemích už od druhé poloviny šedesátých let, ovšem ve východoevropském prostoru, jakkoli začaly později, nyní probíhají výrazně rychleji. 6 Přestože demografické stárnutí probíhá ve všech evropských zemích, jeho intenzita (měřená podílem obyvatel starších 65 let) je v jednotlivých zemích odlišná. Rozdíly mezi západoevropskými státy a zeměmi bývalého komunistického bloku jsou výsledkem několika faktorů. Nižší podíly staršího obyvatelstva v postkomunistických zemích vyplývají jednak z pozdějšího ukončení demografické revoluce ve většině těchto zemí, výrazněji však z odlišného vývoje plodnosti a úmrtnosti ve druhé polovině 20. století. Úroveň plodnosti v západní Evropě od poloviny šedesátých let trvale klesala v rámci druhého demografického přechodu pod hranici prosté reprodukce a zároveň se postupně snižovala úroveň úmrtnosti ve středním a vyšším věku, což vedlo ke zrychlení populačního stárnutí. Na druhé straně v rámci tzv. východoevropského modelu reprodukce se úhrnná plodnost udržovala okolo dvou dětí na jednu ženu a úroveň úmrtnosti dlouhodobě stagnovala nebo se i zhoršovala, takže vlivem obou těchto faktorů stárnutí postupovalo pouze mírným tempem (Pavlík a kol., 2002: 20-21). 7 V padesátých letech byl proces stárnutí bržděn na spodku věkové pyramidy vlivem poválečné natalitní vlny i příznivým vývojem kojenecké a dětské úmrtnosti. Naopak léta šedesátá byla obdobím intenzivnějšího stárnutí jak ze spodku, tak na vrcholu věkové pyramidy vlivem podstatného poklesu počtu dětí do 15 let v populaci a růstu počtu staršího obyvatelstva. 8
úmrtnosti ve středním a vyšším věku, především u mužů. Počet obyvatelstva staršího 60 let tak dočasně i poklesl z 18,4 % v roce 1970 na 17 % v roce 1980. G r a f 2.1 Vývoj podílu hlavních věkových skupin podle dat sčítání lidu (v %) 0-14 100%
8,8
90%
9,7
15-59
10,8
12,5
14,9
65,4
63,5
59,7
60+ 18,4
17,0
17,8
60,4
59,6
61,1
18,4
80% 70% 60%
57,3
62,5
50%
65,4
40% 30% 20%
33,9
10%
27,8
23,8
24,0
25,4
21,2
23,4
21,1
1930
1950
1961
1970
1980
1991
16,2
0% 1900
1921
2001
Zdroj: Statistická ročenka ČSSR 1963. Pavlík a kol., 2002.
Po roce 1990 v důsledku snižování úmrtnosti a především vlivem prudkého poklesu porodnosti dochází opět k rychlejšímu demografickému stárnutí. Populační stárnutí však mělo v devadesátých letech poněkud zvláštní průběh zapříčiněný historicky vzniklými deformacemi věkové struktury, brzdícím efektem natalitní vlny sedmdesátých let i současným hlubokým a rychlým poklesem úrovně porodnosti. Měřeno relativním zastoupením osob ve věku nad 65 let stárnutí postupovalo velmi mírným tempem a teprve ve druhé polovině devadesátých let dosáhl podíl seniorů ve věku nad 65 let opět stejné úrovně jako na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let, kdy byl doposud nejvyšší /(viz graf 2.2).
9
G r a f 2.2 Vývoj podílu osob starších 60, resp. 65 let na celkové populaci 21
podíl na celkové populaci (v %) .
19 17 60+
15
65+
13 11 9 7 1950
Zdroj:
1960
1970
1980
1990
2000
2003
Časové řady…, 2000. Věkové složení obyvatelstva ČR v roce 2000, 2001 a 2002.
I při početní nevyrovnanosti generací narozených v letech 1930 až 1939 dosahujících v průběhu devadesátých let věku 60 let se počet obyvatelstva v poproduktivním věku téměř neměnil, pohyboval se nad hranicí 1,8 milionu osob a podíl této věkové kategorie se stabilizoval na 18 % populace. Stagnaci způsobil jednak vstup početně slabších ročníků ze třicátých let do tohoto věku, jednak vysoká intenzita úmrtnosti od středního věku v předešlých třiceti letech (Pavlík a kol, 2002:15). V roce 2002 už počet osob starších 60 let překročil hranici 1,9 milionu, což představuje 18,8 % populace. Osob nad 65 let je v ČR 1,4 milionu (13,8 %). Vývoj počtů a podílů starých podle různé hranice shrnuje tabulka 2.1.
10
T a b u l k a 2.1 Vývoj počtů a podílů starých podle různé hranice (stav k 1.7.)
1950 1960 1970 1980 1990 2000 2001 2002 2003
1950 1960 1970 1980 1990 2000 2001 2002 2003 Zdroj:
60+ 1 122 506 1 433 660 1 782 796 1 740 906 1 830 894 1 885 496 1 901 093 1 917 783 1 950 642
65+ 748 751 928 797 1 185 658 1 390 284 1 296 024 1 421 853 1 418 752 1 415 632 1 419 767
60+
65+ 12,6 14,8 18,2 16,9 17,7 18,4 18,5 18,8 19,1
absolutně 70+ 85+ 445 387 23 936 559 381 39 792 698 495 49 281 890 987 60 037 791 498 82 220 975 227 121 800 986 505 111 334 996 692 102 177 1 007 467 94 149 v% 70+ 85+ 5,0 0,27 5,8 0,41 7,2 0,50 8,6 0,58 7,6 0,79 9,5 1,19 9,6 1,08 9,8 1,00 9,9 0,9
8,4 9,6 12,1 13,5 12,5 13,8 13,8 13,8 13,9
90+ 3 718 9 214 11 239 12 971 17 337 33 364 30 771 31 965 33 383
celkem 8 925 122 9 659 818 9 805 157 10 326 792 10 362 740 10 272 503 10 287 482 10 200 774 10 201 651
90+ 0,04 0,09 0,11 0,13 0,17 0,32 0,30 0,31 0,30
Časové řady…, 2000. Věkové složení obyvatelstva ČR v roce 2000, 2001, 2002, 2003.
Výrazný úbytek dětí spolu s jen mírným růstem počtu osob v poproduktivním věku způsobil, že v devadesátých letech postupně klesal index ekonomického zatížení (počet osob v ekonomicky neaktivním věku připadající na 100 osob ve věku ekonomicky aktivním). Pokles porodnosti se projevil v růstu indexu stáří (počet osob starších 60, případně 65 let na 100 osob ve věku do 14 let). Hodnota tohoto indexu se oproti roku 1961 téměř zdvojnásobila, přičemž právě v posledních letech byl nárůst nejintenzivnější. Pro devadesátá léta příznačný razantní pokles porodnosti, a tedy výrazný úbytek dětské složky v populaci způsobil zásadní obrat ve věkové struktuře české populace. V roce 1997 byl poprvé absolutní počet (i procentní podíl v populaci) osob ve věku 60 let a více vyšší než počet (a podíl) dětí ve věku 0 až 14 let. Od tohoto roku se každým rokem převaha seniorů nad dětmi a mládeží zintenzivňovala (Pavlík a kol., 2002: 15). Vývoj charakteristik věkové struktury v druhé polovině 20. století shrnuje tabulka 2.2. T a b u l k a 2.2 Charakteristiky věkové struktury obyvatelstva podle dat sčítání 19612001 ukazatel průměrný věk věkový medián index stáří1 index závislosti2 index ekonomického zatížení3
1961
1970 35,0 32,2 58,7 24,9 67,4
1980 35,8 33,4 86,5 30,4 65,5
1
1991 35,4 33,0 72,3 28,4 67,7
2001 36,3 35,4 84,4 29,2 63,8
Počet osob ve věku 60 let a starších na 100 dětí ve věku 0 až 14 let. Počet osob ve věku 60 let a více na 100 osob ve věku 15 až 59 let. 3 Počet dětí ve věku 0 až 14 let a počet osob ve věku 60 let a více na 100 osob ve věku 15-59 let. 2
Zdroj: Pavlík a kol., 2002.
11
39,0 38,0 113,8 28,2 52,9
V průběhu dalších desítek let českou populaci nemine výrazné a plynulé zestárnutí, jelikož hranici stáří budou překračovat silnější populační ročníky narozené v období 1940 až 1955 (viz dále). 2.3.1 Geografické diference Z hlediska úrovně stárnutí není situace uvnitř republiky zcela homogenní. Populační chování obyvatel odráží územní rozdíly v sociálních a ekonomických podmínkách života lidí. Populaci s vyšším zastoupením seniorů vykazují zejména velká města a jejich zázemí, naopak obyvatelstvo s vyšším podílem dětí mají především okresy pohraniční. Charakteristiky věkové struktury v jednotlivých krajích přináší tabulka 2.3. T a b u l k a 2.3 Charakteristiky věkové struktury v krajích ČR k 31.12.2002
ČR hlavní město Praha Středočeský Jihočeský Plzeňský Karlovarský Ústecký Liberecký Královéhradecký Pardubický Vysočina Jihomoravský Olomoucký Zlínský Moravskoslezský
65+ (abs.) (v %) 1 417 962 13,9 185 743 16,0 160 439 14,2 85 969 13,8 79 027 14,4 36 973 12,1 100 256 12,2 54 695 12,8 80 085 14,6 71 683 14,1 72 509 14,0 162 035 14,4 87 393 13,7 82 757 14,0 158 398 12,5
85+ (abs.) 98 179 15 208 10 693 5 896 5 073 1 890 5 866 3 555 5 899 4 704 5 117 12 391 6 229 5 702 9 956
(v%) 1,0 1,3 0,9 0,9 0,9 0,6 0,7 0,8 1,1 0,9 1,0 1,1 1,0 1,0 0,8
průměrný věk 39,3 41,5 39,5 39,0 39,7 38,3 38,3 38,6 39,6 39,0 38,7 39,5 39,0 39,0 38,5
index stáří (65+) 89,2 123,4 91,5 86,4 94,6 74,4 74,5 78,5 92,9 87,3 84,7 94,0 86,7 88,4 76,8
Zdroj: Věkové složení obyvatelstva ČR v roce 2002.
V důsledku vnitřních migračních pohybů ve druhé polovině 20. století se vydělily okresy a oblasti s relativně mladší populací: patří sem oblasti pohraničí v důsledku programů dosídlování a dále regiony Ostravska a severočeské uhelné pánve díky rozsáhlé pracovní migraci, roli zde hraje i vyšší podíl romského etnika. Nejmladší populace jsou tedy soustředěny na severozápadě Čech, Karlovarsku a Sokolovsku a na severu Moravy. Relativně nejstarší je naopak obyvatelstvo Prahy a dalších městských okresů (Brno, Plzeň) s více než jednou pětinou obyvatel starších 60 let, což vyplývá především z nízkých úrovní plodnosti ve velkých městech i z nízké úrovně imigrace.8 Výrazně starší věkovou strukturu lze pozorovat také v řadě okresů západních, středních a jižních Čech i střední Moravy, kde působila dlouhodobá emigrace mladých lidí do větších center. Přehled okresů s nejvyššími a nejnižšími podíly obyvatel starších 60 let přináší Tabulka 2.4.
8
Praha, Brno a Plzeň měly v roce 1999 ze všech českých měst nejstarší obyvatelstvo. Počet osob nad 65 let věku zde převýšil počet dětí do 15 let a hodnota indexu stáří zde výrazně přesáhla republikový průměr (Praha 115, Brno 102 a Plzeň 100). 12
T a b u l k a 2.4 Okresy s nejnižším a nejvyšším podílem obyvatel starších 60 let (dle sčítání lidu 2001) okresy s nejnižšími podíly seniorů okres % okres 14,3 Bruntál Česká Lípa 14,8 Jeseník Český Krumlov 14,8 Nový Jičín Tachov 14,8 Cheb Sokolov 14,9 Most Chomutov
% 15,2 15,9 16,3 16,4 16,4
okresy s nejvyššími podíly seniorů okres % okres 20,7 Kolín hl.m. Praha 20,5 Písek Brno-město 20,3 Plzeň-jih Plzeň-město 20,2 Hradec Králové Rokycany 20,1 Pardubice Pelhřimov
% 20,0 19,9 19,9 19,9 19,8
Zdroj: Pavlík a kol., 2002.
Obyvatelstvo starších věkových skupin má dále vyšší zastoupení v menších obcích, které v předchozích desetiletích byly silně emigrační. Z větších měst se naopak lidé v důchodovém věku častěji stěhují do obcí menších (často i na chaty a chalupy). Regionální demografická specifika a z nich vyplývající výhled do budoucna by měl být zohledněn v koncepcích regionálního rozvoje, v regionech s vysokým počtem seniorů bude zapotřebí uspokojovat mnohem větší poptávku po službách a péči (Dzúrová, 2002: 35-36). 2.4 Vnitřní struktura skupiny seniorů Jakkoli může skupina seniorů vytvářet v rámci populace její specifickou složku, nejde rozhodně o skupinu homogenní. V rámci tohoto statistického přehledu se zaměříme především na dvě proměnné způsobující vnitřní diference široké kategorie seniorů, totiž věk a pohlaví. V další části pak shrneme vybrané sociální charakteristiky seniorů. 2.4.1 Věková struktura populace seniorů Skupina seniorů je vnitřně velmi heterogenní mimo jiné díky značnému věkovému rozpětí, které období seniority zahrnuje. Jistě všichni cítíme, že existují markantní rozdíly mezi čerstvými šedesátníky na straně jedné a lidmi pětaosmdesátiletými či staršími na straně druhé, takže je užitečné vědět, jaká je vnitřní věková struktura seniorské populace. Nicméně při čtení těchto informací bychom měli mít stále na paměti, že každý člověk stárne výrazně individuálně (ne tedy v závislosti na tom, jak mu přibývají léta), takže rozdíly ve stárnutí jsou i uvnitř věkových skupin. Nikoli překvapivě mezi seniory (zde definovanými jako lidé starší 60 let) početně dominují mladší věkové skupiny. S rostoucím věkem se zvyšuje specifická úmrtnost a starší kohorty tak nevyhnutelně vymírají. Zlepšující se úmrtnostní poměry ovšem vedou k tomu, že do vyššího věku postupně přežívají vyšší počty seniorů, takže doposud jednoznačná převaha nejmladších seniorů se snižuje, což znamená, že i seniorská populace postupně stárne. Tento vývoj postupného stárnutí skupiny seniorů názorně dokumentuje graf 2.3.
13
G r a f 2.3 Proměna věkové struktury skupiny seniorů: podíly osob ve věkových skupinách k celku seniorů (60+) - (počty k 1. 7.) 60-69 100%
70-84
85+ 6,4
2,1
90% 80%
37,6 45,3
70% 60% 50% 40% 60,3
30%
48,3
20% 10% 0% 1950
Zdroj:
2000
Časové řady…, 2000. Věkové složení obyvatelstva ČR v roce 2000.
Jestliže v roce 1950 tvořili lidé ve věku 60 až 69 let více než 60 % a lidé ve věku mezi 70 a 84 lety necelých 38 % všech seniorů, pak v roce 1980 už bylo jejich zastoupení v populaci v podstatě vyrovnané a s výjimkou období kolem roku 1990, kdy šedesátku překročily silné ročníky narozených po první světové válce a naopak sedmdesátníky se staly slabší válečné generace, se tato rovnováha dále udržuje. Přehled vývoje věkové struktury seniorů nabízejí tabulka 2.5 a 2.6. T a b u l k a 2.5 Absolutní počty seniorů podle pětiletých věkových skupin (stav k 1.7.) věk 60-64 65-69 70-74 75-79 80-84 85-89 90-94 95+ 60+ 60-69 70-84 85+ Zdroj:
1950 373 755 303 364 218 039 137 738 65 674 20 218 3 418 300 1 122 506 677 119 421 451 23 936
1960 504 863 369 416 262 157 173 587 83 845 30 578 7 916 1 298 1 433 660 874 279 519 589 39 792
1970 597 138 487 163 343 936 202 942 102 336 38 042 9 341 1 898 1 782 796 1 084 301 649 214 49 281
1980 350 622 499 297 420 758 273 770 136 422 47 066 11 038 1 933 1 740 906 849 919 830 950 60 037
1990 534 870 504 526 247 623 289 378 172 277 64 883 15 129 2 208 1 830 894 1 039 396 709 278 82 220
2000 463 643 446 626 407 241 323 591 122 595 88 436 27 106 6 258 1 885 496 910 269 853 427 121 800
2003 530 875 412 300 401 724 320 827 190 767 60 766 29 195 4 188 1 950 642 943 175 913 318 94 149
Časové řady…, 2000. Věkové složení obyvatelstva ČR v roce 2000 a 2003.
Věková struktura obyvatelstva důchodového věku byla v devadesátých letech poznamenána postupným posouváním a tím i slábnutím vlivu hlubokého zářezu nenarozených v době první světové války. Ten způsobil v první polovině devadesátých let dočasný pokles počtu 75 až 79letých, ve druhé polovině tohoto období se projevil v několikaletém snížení počtu osob starších 80 let. Postupně v počtu sedmdesátníků začali převažovat narození 14
z natalitní vlny dvacátých let, jejichž počty však byly ovlivněny vyšší úrovní úmrtnosti v sedmdesátých a osmdesátých letech, a do věku 60 až 69 let vstupovaly osoby pocházející z početně mnohem slabších generací narozených ve třicátých letech, u kterých se podstatněji projevil pozitivní vývoj úmrtnosti posledního desetiletí. V důsledku těchto vlivů se věková struktura staršího obyvatelstva v devadesátých letech příliš neměnila - mírně klesal počet a podíl šedesátníků a naopak mírně rostl počet a podíl sedmdesátníků. Podíl osob starších 80 let jak v rámci celé populace, tak i v rámci skupiny obyvatelstva v postproduktivním věku byl relativně nízký (díky snížené porodnosti v době první světové války i vlivem předchozí vysoké úrovně úmrtnosti). T a b u l k a 2.6 Podíl jednotlivých věkových skupin na populaci starších 60 let (v %) (k 1.7.) věk 60-64 65-69 70-74 75-79 80-84 85-89 90-94 95+ 60+ 60-69 70-84 85+ Zdroj:
1950 33,3 27,0 19,4 12,3 5,9 1,8 0,3 0,0 100 60,3 37,6 2,1
1960 35,2 25,8 18,3 12,1 5,8 2,1 0,6 0,1 100 61,0 36,2 2,8
1970 33,5 27,3 19,3 11,4 5,8 2,1 0,5 0,1 100 60,8 36,4 2,8
1980 20,2 28,7 24,2 15,7 7,8 2,7 0,6 0,1 100 48,8 47,7 3,5
1990 29,2 27,6 13,6 15,8 9,4 3,5 0,8 0,1 100 56,8 38,7 4,5
2000 24,6 23,7 21,6 17,2 6,5 4,7 1,4 0,3 100 48,3 45,3 6,4
2003 27,2 21,1 20,6 16,4 9,8 3,1 1,5 0,2 100 48,4 46,8 4,8
Časové řady…, 2000. Věkové složení obyvatelstva ČR v roce 2000 a 2003.
Změna v roce 2000, kdy věkovou hranici 60 let začaly překračovat početně silnější generace ze čtyřicátých let a hranici 80 let generace narozených ve dvacátých letech, podporovaná prodlužováním naděje dožití ve vyšším věku v posledním desetiletí, už naznačovala, že naše populace vstupuje do období růstu celkového počtu staršího obyvatelstva i počtu nejstarších osob (Pavlík a kol., 2002: 18-19). 2.4.2 Struktura skupiny seniorů dle pohlaví Mírná převaha chlapců při narození (105 chlapců na 100 děvčátek) je dána biologicky, ovšem zhruba od 45 let věku začínají v populaci převažovat ženy. Pro pokročilejší věk je pak typické vyšší zastoupení žen. Po překročení věkové hranice 60 let, kdy intenzita úmrtnosti mužů je již relativně vysoká, začíná převaha žen nad muži výrazněji stoupat a narůstajícím věkem se rychle stupňuje. Převaha žen mezi seniory se v české populaci stabilně udržovala v zásadě po celé 20. století. Oproti situaci z první republiky se navíc ve druhé polovině minulého století výrazně zvýšila převaha žen ve starších věkových skupinách a to v důsledku nadúmrtnosti mužů a tím i rozdílu v naději dožití. Tento vývoj zaznamenává graf 2.4. Zatímco poměr zastoupení mužů a žen ve věkové skupině 60 až 69 let se příliš neměnil, ve věkové skupině nad 85 let je patrný nárůst podílu žen.
15
G r a f 2.4 Proměny podílů mužů a žen ve vybraných věkových skupinách muži
ženy
muži
60-69 let
100%
80%
80% 54,8
56,1
70%
55,0
60%
60%
50%
50%
40%
40% 45,2
43,9
45,0
20%
10%
59,1
35,8
40,9
1920
1950
72,5
27,5
10%
0%
0% 1920
Zdroj:
64,2
30%
30% 20%
85+
90%
90% 70%
ženy
100%
1950
2000
2000
Demografická příručka, 1996. Věkové složení obyvatelstva ČR v roce 2000 a 2002.
Převaha žen v populaci seniorů v devadesátých letech byla navíc důsledkem válečných ztrát mužů a též vyššího podílu mužů mezi emigranty v období 1948 až 1989. Naopak v posledních letech začal ve prospěch snižování nepoměru mezi počty starších mužů a žen, zejména ve věku 60 až 69 let, působit pokles vysoké nadúmrtnosti mužů v tomto věku (Pavlík a kol., 2002: 18-19). V roce 2002 tak ženy tvořily necelých 55 % všech seniorů ve věku 60 až 69 let, ovšem ve věkové skupině 70 až 84 let už podíl žen dosahoval téměř 63 % a ve věku nad 85 let přesáhl 73 %. Vývoj zastoupení mužů a žen v jednotlivých věkových skupinách zaznamenává tabulka 2.7. T a b u l k a 2.7 Počty a podíly věkových skupin podle pohlaví věk rok
60-69
70-84
muži
ženy
muži
1920 1950 1980 2000 2002
285 294 297 079 374 645 409 993 418 607
345 667 380 040 475 274 500 276 502 484
142 623 181229 308 013 318 023 334 752
1920 1950 1980 2000 2002
45,2 43,9 44,1 45,0 45,5
54,8 56,1 55,9 55,0 54,5
42,4 43,0 37,1 37,3 37,4
Zdroj:
85+ ženy absolutně 193 755 240 222 522 937 535 404 559 763 v% 57,6 57,0 62,9 62,7 62,6
muži
60+ ženy
muži
ženy
5 642 9 776 15 264 33 482 27 088
10 122 14 160 44 773 88 318 75 089
433 559 488 084 697 922 761 498 780 447
549 544 634 422 1 042 984 1 123 998 1 137 336
35,8 40,9 25,4 27,5 26,5
64,2 59,1 74,6 72,5 73,5
44,1 43,5 40,1 40,4 40,7
55,9 56,5 59,9 59,6 59,3
Demografická příručka, 1996. Věkové složení obyvatelstva ČR v roce 2000 a 2002.
Zvyšující se převaha žen mezi seniory odpovídala diferencovanému vývoji naděje dožití pro muže a ženy (viz dále). Zatímco v roce 1900 na území dnešní ČR na sto šedesátiletých a starších mužů připadalo 127 žen a na sto mužů nad osmdesát let 137 žen,
16
v současné době připadá na sto mužů starších 60 let už 145 žen a na sto mužů starších 85 let dokonce 280 žen téhož věku (podrobněji viz tabulka 2.8). T a b u l k a 2.8 Poměr pohlaví (počet žen na 100 mužů) podle věkových skupin 60-69 1920 1950 1980 2000 2003 Zdroj:
70-84 121,2 127,9 126,9 122,0 119,3
85+ 135,9 123,6 169,8 168,4 166,5
60+ 179,4 144,8 293,3 263,8 280,2
126,8 130,0 149,5 147,6 144,6
Demografická příručka, 1996. Věkové složení obyvatelstva v roce 2000 a 2003.
Převaha žen mezi seniory má samozřejmě rozsáhlé implikace pro nejrůznější oblasti každodenního života. Ovlivňuje rodinné struktury, formy bydlení, příjem či způsob trávení volného času (k těmto oblastem viz dále). 2.5 Prognózy vývoje věkové struktury Obecným a základním rysem proměn věkové struktury obyvatelstva České republiky v nadcházejících letech bude jeho další intenzivní stárnutí. Je to nezvratitelná realita, na které se shodují všechny zahraniční i české projekce a prognózy. Úvahy o budoucích počtech seniorů jsou samozřejmě založeny pouze na odhadech a skutečný vývoj, zvláště v delším časovém horizontu, se může od předpovídané situace odlišovat. Na straně druhé počty obyvatel ve věku nad 60 let jsou v zásadě určeny na desítky let dopředu početní velikostí generací osob již žijících v době vzniku prognózy a právě proto je možné prognózy počtu starších osob považovat i v horizontu několika desítek let za poměrně spolehlivé.9 2.5.1 Projektovaný vývoj věkového složení populace Procentuální zastoupení osob starších 60 let v devadesátých letech stagnovalo přibližně na úrovni 18 %. Tato stagnace však byla pouze dočasná a vzestup podílu starších osob v populaci bude v nejbližších letech důsledkem přesunu početně silných generací do věku nad 60 let, zlepšení úmrtnosti ve vyšším věku a poklesu porodnosti. Proces demografického stárnutí tedy bude zrychleným tempem pokračovat i v dalších desetiletích a výrazně se projeví již po roce 2010, kdy se věku 60 let začnou dožívat početně silné ročníky narozených v první polovině padesátých let. Naše populace bude stárnout jak absolutně, tak relativně. Absolutní stárnutí (vzestup počtu starších osob) podpoří především pokles intenzity úmrtnosti starších osob. Relativní stárnutí (vzestup podílu starších lidí v populaci) pak bude výsledkem poklesu počtu dětí a mladých osob, a to při stagnaci, resp. úbytku celkového počtu obyvatelstva (Kučera, Fialová, 1996: 88). Projektovaný vývoj stárnutí populace ilustruje graf 2.5.
9
Budoucí velikost dnešních generací bude samozřejmě modifikována předpokládanou úrovní úmrtnosti a migrace. Vývoj úmrtnosti je však relativně stabilní a migrace by počet osob ve věku nad 60 let neměla příliš ovlivnit. 17
G r a f 2.5 Projekce proměn věkové struktury do roku 2050* 0-14
15-64
65+
100% 90%
13,9
15,5
20,3
22,8
26,9
31,3
66,0
64,5
60,9
56,3
80% 70% 60% 50%
70,5
70,9
40% 30% 20% 10%
15,6
13,6
13,7
12,6
12,2
12,4
2002
2010
2020
2030
2040
2050
0%
*
Za rok 2002 reálné údaje, další údaje dle střední varianty projekce ČSÚ. Zdroj: Projekce obyvatelstva…,2004.
Podle výsledků demografických prognóz (Projekce obyvatelstva…, 2004) lze očekávat, že v roce 2010 bude žít ve věku nad 60 let v České republice 2,3 milionu osob a jejich podíl v populaci se zvýší z dnešních 19 % na 23 %. I v dalších letech by seniorita měla podstatně narůstat: v roce 2030 se v ČR očekávají už téměř 3 miliony osob starších 60 let, kteří budou tvořit až třetinu celé populace; podíl osob nad 65 let se do roku 2030 zvýší z dnešních 14 % na 23 % (což v absolutních číslech představuje více než 2,3 milionu osob oproti dnešnímu 1,4 milionu). Česká republika se tak z hlediska úrovně stárnutí zařadí na jedno z předních míst v Evropě.10 Vývoj podílu seniorů v populaci ilustruje graf 2.6 a tabulka 2.9.
10
Proces demografického stárnutí je celosvětovým fenoménem. Celosvětově přibývá seniorů o 2,4 % ročně, zatímco obyvatelstva jen o 1,4 %, přičemž růst počtu seniorů je rychlejší v rozvojových zemích (Rychtaříková, 2002: 43). Počet osob ve věku nad 60 let se v celosvětovém měřítku bude významně zvyšovat a v období do roku 2050 vzroste trojnásobně: z 606 milionů na téměř 2 miliardy. Nárůst počtu osob ve věku nad 80 let bude zřejmě ještě výraznější: z 69 milionů v roce 2000 na 379 milionů v roce 2050, tedy na pětinásobek současného stavu. Ve vyspělých zemích dnes obyvatelstvo nad 60 let tvoří v průměru 20 % populace a v roce 2050 tento podíl vystoupí na 33 %. Ve skupině rozvojových zemí je dnes podíl osob starších 60 let podstatně nižší (8 % v roce 2000), v příštích letech však bude rychle růst a v roce 2050 by měl dosáhnout 20 % (Stloukal, 2002: 152). Podle populační prognózy OSN lze očekávat, že stárnutí populace zemí EU bude pokračovat tak, že v roce 2050 téměř 29 % obyvatel budou tvořit lidé starší 65 let. Třináctiprocentní navýšení podílu seniorů v populaci EU mezi roky 2000 a 2050 představuje zvýšení počtu seniorů z 62 milionů na 96 milionů osob (Dzúrová, 2002: 37). 18
G r a f 2.6 Projekce podílu starších osob na celkové populaci do roku 2050*
podíl věkové skupiny na populaci (v %)
40
60+
65+
35 30 25 20 15 10
2002
2010
2020
2030
2040
2050
*
Za rok 2002 reálné údaje, další údaje dle střední varianty projekce ČSÚ. Zdroj: Projekce obyvatelstva…, 2004.
Během příštích padesáti let by se počet starších obyvatel ve věku nad 60 let měl dokonce téměř zdvojnásobit. V současné populaci patří do této věkové skupiny přibližně 1,9 milionu osob z celkového počtu 10,2 milionů obyvatel, v roce 2050 by však těchto starších osob mohlo pravděpodobně být více než 3,7 milionu z celkových 9,4 milionu obyvatel. Relativní podíl starších osob v populaci by se tak podle projekce ČSÚ zvýšil z 19 % na téměř 39%, podle dalších prognóz dokonce až na 41 %.11 Průměrný věk obyvatelstva ČR by měl v průběhu příštích padesáti let vzrůst ze současných 39 let až k dnes obtížně představitelným 50 rokům (Burcin, Kučera, 2002: 33). T a b u l k a 2.9 Projekce počtu a podílu seniorů podle různých hranic* rok
60+
2002 2010 2020 2030 2040 2050
abs. 1 932 198 2 337 013 2 719 639 2 973 672 3 481 408 3 650 619
věková skupina (absolutně a jako % z celkové populace) 65+ 70+ 85+ % abs. % abs. % abs. 18,9 1 417 962 13,9 1 004 254 9,8 98 179 22,7 1 596 812 15,5 1 048 567 10,2 144 515 26,4 2 088 333 20,3 1 420 418 13,8 187 301 29,4 2 308 073 22,8 1 698 801 16,8 275 613 35,5 2 633 554 26,9 1 847 481 18,9 441 684 38,7 2 956 079 31,3 2 276 561 24,1 497 127
celkem ob. % 1,0 1,4 1,8 2,7 4,5 5,3
10 203 269 10 283 042 10 283 929 10 102 433 9 795 118 9 438 334
*
Za rok 2002 reálné údaje, další údaje dle střední varianty projekce ČSÚ. Zdroj: Projekce obyvatelstva…, 2004.
Jestliže v současné době připadá na 100 dětí ve věku do 15 let 115 osob starších 60 let, pak v horizontu 15 až 20 let by na každé dítě ve věku do 15 let měly připadat dvě osoby starší 60 let. V dalším období se totiž tento poměr bude dále zvyšovat a kolem roku 2050 by 11
K velmi obdobnému výsledku došly hned dvě prognózy: Podle projekce Přírodovědecké fakulty UK (střední varianty) by v roce 2050 mělo v ČR obyvatelstvo starší 60 let tvořit 40,7 % populace (Pavlík a kol., 2002: 92) a podle projekce OSN (střední varianta) 40,8 % (Andrle, Srb, 2000: 196). 19
podle nízké varianty mohl dokonce činit jedna ku čtyřem, tedy na 100 dětí do 15 let 400 osob starších 60 let (Pavlík a kol., 2002: 93-94). 2.5.2 Proměny věkové struktury skupiny seniorů Další prodlužování života se mimo jiné projeví také významnými změnami uvnitř skupiny seniorů. V zásadě lze říci, že čím vyšší věk, tím výraznější změnu počtu obyvatel lze očekávat. Jestliže počet osob ve věku nad 60 let do roku 2050 vzroste přibližně na dvojnásobek, potom obyvatel ve věku nad 75 let by mělo být přibližně třikrát a nad 85 let dokonce pětkrát více než dnes (Pavlík a kol., 2002: 93-94). Do věkové struktury seniorů budou samozřejmě intervenovat posuny různě silných populačních ročníků. Zatímco v nejbližších letech dojde k opětovnému zdůraznění převahy mladších seniorů (v roce 2010 budou lidé ve věku 60 až 69 let tvořit více než polovinu všech seniorů), posunem těchto silných ročníků narozených po druhé světové válce při zlepšení úmrtnostních poměrů dojde k zásadnímu obratu. Už v polovině projektovaného období začnou vůbec poprvé ve skupině seniorů převažovat lidé ve věku nad 70 let a v roce 2030 již bude celou polovinu všech seniorů tvořit věková skupina 70 až 84 let (viz graf 2.7 a tabulka 2.10).
podíl věkové kategorie na populaci 60+ (v %)
G r a f 2.7 Projekce struktury skupiny seniorů do roku 2050* 100%
5,1
6,2
46,9
38,7
9,2
90% 80% 70%
13,6
47,9
48,8
60% 50% 40% 30% 20%
48
10%
55,1 60-69
0%
2002
42,9 70-84
2010
37,6 85+
2030
2050
*
Za rok 2002 reálné údaje, další údaje dle střední varianty projekce ČSÚ. Zdroj: Projekce obyvatelstva…, 2004.
Pro implikace celého procesu demografického stárnutí bude právě nárůst podílu seniorů ve starších věkových skupinách zcela klíčový: podíl seniorů ve věku 70 až 79 let vzroste do roku 2030 ve srovnání s rokem 2000 asi o 50 %, skupina osob ve věku 80-89 let o 226 % (Pavlík a kol., 2002). Nejintenzivnější růst v rámci staršího obyvatelstva se tak bude týkat právě těch osob nejstarších věkových skupin, které představují významnou skupinu z hlediska zvýšených nároků na rodinnou, sociální a zdravotní péči.
20
T a b u l k a 2.10 Projekce počtu a podílu seniorů ve věkových skupinách* věk 60-64 65-69 70-74 75-79 80-84 85-89 90+ 60+ 60-69 70-84 85+
2002 abs. 514 236 413 708 404 994 322 056 179 025 65 344 32 835 1 932 198 927 944 906 075 98 179
% 26,6 21,4 20,9 16,7 9,3 3,4 1,7 100 48,0 46,9 5,1
2010 abs. 740 201 548 245 376 365 304 134 223 553 116 892 27 623 2 337 013 1 288 446 904 052 144 515
% 31,6 23,5 16,1 13,0 9,6 5,0 1,2 100 55,1 38,7 6,2
2030 abs. 665 599 609 272 527 794 506 669 388 725 193 533 82 080 2 973 672 1 274 871 1 423 188 275 613
% 22,3 20,5 17,8 17,0 13,1 6,5 2,8 100 42,9 47,9 9,2
2050 abs. 694 540 679 518 735 864 635 952 407 618 280 581 216 546 3 650 619 1 374 058 1 779 434 497 127
% 19,0 18,6 20,2 17,4 11,2 7,7 5,9 100 37,6 48,8 13,6
*
Za rok 2002 reálné údaje, další údaje dle střední varianty projekce ČSÚ. Zdroj: Projekce obyvatelstva…, 2004.
2.5.3 Vývoj zastoupení mužů a žen Dosavadní výrazná převaha žen ve starším věku se bude podle existujících předpokladů zmírňovat, a to díky poklesu nadúmrtnosti mužů (viz dále). Projekce předpokládá pozvolné snižování převahy žen ve všech věkových skupinách, mezi nejstaršími seniory však budou i nadále ženy poměrně výrazně dominovat. Podíl mužů a žen ve věkové skupině 60 až 69 let se do roku 2050 téměř vyrovná, podíl žen mezi nejstaršími seniory nad 85 let se do roku 2050 sníží ze stávajících 74 % na 61 % (viz tabulka 2.11). T a b u l k a 2.11 Projekce počtů a podílů mužů a žen v jednotlivých věkových skupinách věk rok
60-69
70-84
muži
ženy
muži
2002* 2010 2030 2050
422 578 598 097 611 767 669 144
505 366 690 349 663 104 704 914
339 645 354 405 602 547 795 490
2002* 2010 2030 2050
45,5 46,4 48,0 48,7
54,5 53,6 52,0 51,3
37,5 39,2 42,3 44,7
85+ ženy absolutně 566 430 549 647 820 641 983 944 v% 62,5 60,8 57,7 55,3
60+
muži
ženy
muži
ženy
25 909 41 697 96 462 193 727
72 270 102 818 179 151 303 400
788 132 994 199 1 310 776 1 658 361
1 144 066 1 342 814 1 662 896 1 992 258
26,4 28,9 35,0 39,0
73,6 71,1 65,0 61,0
40,8 42,5 44,1 45,4
59,2 57,5 55,9 54,6
*
Pro rok 2002 reálné údaje, další údaje dle střední varianty projekce ČSÚ. Zdroj: Projekce obyvatelstva..., 2004.
Zatímco v roce 2002 na 100 mužů starších 60 let připadalo 145 žen, v roce 2050 už by to mělo být jen 120 žen. Výrazný pokles převahy žen je projektován i v nejstarší věkové skupině: zatímco dnes připadá na 100 mužů starších 85 let téměř 280 žen, v roce 2030 už by to mělo být jen 190 žen a do roku 2050 jen asi 150 žen (viz tabulka 2.12).
21
T a b u l k a 2.12 skupin*
Projekce poměru pohlaví (počet žen na 100 mužů) podle věkových 60-69
2002 2010 2030 2050
70-84 119,6 115,4 108,4 105,3
85+ 166,8 155,1 136,2 123,7
60+ 279,0 246,6 185,7 156,6
145,2 135,1 123,9 120,1
*
Pro rok 2002 reálné údaje, další údaje dle střední varianty projekce ČSÚ. Zdroj: Projekce obyvatelstva..., 2004.
2.6 Úmrtnost a naděje dožití Etapa stáří představuje závěrečnou fázi života člověka a k tématu stáří tak neodmyslitelně patří i problematika umírání a smrti. S postupným zlepšováním úmrtnostních poměrů podmíněným celou řadou faktorů se dnes smrt v nižším věku považuje za nepřirozenou a tragickou. Dlouhý život přestává být výsadou jedinců a naopak se stává masovým a tudíž normálním jevem. Mizí dřívější poměrně značná nerovnost před smrtí a pravděpodobnost přežití je tak dnes značně demokratizována (Rabušic, 2002, rukopis). Z dlouhodobého pohledu docházelo po celé 20. století k prodlužování naděje dožití, v různých obdobích však s různou intenzitou.12 Určitou stagnaci nebo dokonce zhoršení poměrů přinesly nejen obě světové války, ale rovněž období reálného socialismu. Pro vývoj posledního desetiletí je pak charakteristické opětovné prodlužování naděje dožití a zlepšování úmrtnostních poměrů. Navíc výsledky analýz úrovně a struktury úmrtnosti obyvatelstva ČR představují ve většině ohledů velmi nadějný příslib pro další vývoj. Dosavadní vývoj ilustrují grafy 2.8 a 2.9 a podrobněji pak tabulka 2.13. G r a f 2.8 Vývoj naděje dožití při narození na území ČR* 80
naděje dožití při narození (v letech)
75 70 65 60 muži
55
ženy
50 45 40 1920
1930
1945
1950
1960
1970
1980
1990
2002
2003
*
Naděje dožití při narození (též střední délka života) udává počet let, které má narozená osoba naději prožít při stávajících úmrtnostních poměrech. Zdroj: Naděje dožití..., 1998. Statistická ročenka ČR 2003. 12
Naděje dožití udává počet let, které má osoba v daném věku naději prožít při stávajících poměrech úmrtnosti. 22
Po téměř třicetiletém období stagnace úrovně úmrtnosti a zaostávání za vyspělými evropskými zeměmi, v některých letech dokonce zhoršování zdravotního stavu především mužů, se začala měnit situace v období let 1985 až 1987. Projevovalo se to nejen poklesem počtu zemřelých osob, ale především prodlužováním naděje dožití (Dzúrová, 2002: 34-35). V roce 1996 poprvé v historii ČR překročila u mužů střední délka života při narození 70 let (70,37) a u žen přesáhla 77 let (77,27). Do roku 2002 bylo zaznamenáno další zvýšení na 72,1 let u mužů a 78,5 u žen. Naděje dožití mužů ve věku 65 let, která v roce 1989 činila 11,7 let, dosáhla v roce 2003 hodnoty 13,8 let, u žen se za stejné období zvýšila z 15,1 na 17,1 let (Úmrtnostní tabulky…).13
roky
G r a f 2.9 Vývoj naděje dožití ve věku 65 let na území ČR* 18 17 16 15 14 13 12 11 10 9 8 7 6 5 4 3 2 1 0 1950
ženy
1955
1960
1965
1970
1975
1980
18 17 16 15 14 13 12 11 10 9 8 7 6 5 4 3 2 1 0
muži
1985
1990
1995
2000
2003
*
Naděje dožití ve věku 60 let udává počet let, které má osoba právě šedesátiletá naději prožít při stávajících úmrtnostních poměrech.
Zdroj: Naděje dožití..., 1998. Statistická ročenka ČR 2002.
Naděje dožití se v průběhu doby vlivem nadúmrtnosti mužů výrazně diferencovala podle pohlaví. Zatímco v roce 1920 činil rozdíl ve střední délce života mužů a žen pouze dva a půl roku, postupně tento rozdíl vzrostl až na téměř osm let v roce 1990. V Československu i dalších zemích východní Evropy byly rozdíly v naději dožití mužů a žen mnohem větší než ve vyspělých zemích západoevropských, což bylo způsobeno neúměrně vyšší úmrtností mužů než žen zvláště ve věkových skupinách 40 až 60 let. Vysoká tzv. nadúmrtnost mužů byla zřejmá zvláště v úmrtnosti na nemoci srdce a oběhové soustavy, novotvary a především na vnější příčiny smrti (Kučera, 1990: 433). Proces změn nastartovaný v polovině osmdesátých let a významně urychlený politickým a společenským vývojem v devadesátých letech přinesl celou řadu hmatatelných pozitivních výsledků. V období posledních patnácti let se ČR příznivým vývojem úrovně 13
Naděje dožití je v České republice geograficky diferencovaná. V období druhé poloviny devadesátých let patřily mezi okresy s nejdelší střední délkou života mužů Hradec Králové (72,9 let), Plzeň-město (72,8 let) a Náchod (72,7 let), nejvyšší naději dožití měly ženy v okresech Hradec Králové (79,2 let), Jihlava a Pardubice (shodně 79,1 let). Naopak okresy s nejnižší nadějí dožití byly v případě mužů Most (68,8 let), Jeseník (68,9 let) a Chomutov (69,0 let), u žen pak Teplice (75,3 let), Most (75,8 let) a Chomutov (75,9 let). 23
úmrtnosti s odpovídajícím růstem naděje dožití ve všech věkových skupinách stále více vzdalovala od řady postkomunistických zemí a současně se začala hodnotami ukazatele naděje dožití přibližovat vyspělým zemím. Přes značný pokrok v uplynulých deseti až patnácti letech nicméně zůstávají poměrně značné rezervy a tento proces vyrovnávání úrovní bude pravděpodobně probíhat ještě dlouhou dobu (Pavlík a kol., 2002: 67). T a b u l k a 2.13 Vývoj naděje dožití na území ČR v letech 1920 až 2002* rok 1920 1930 1945 1950 1960 1970 1980 1990 2000 2002 2003 *
0 muži 47,0 54,2 51,0 62,3 67,9 66,1 66,8 67,6 71,7 72,1 72,0
55 ženy 49,6 58,0 59,0 67,0 73,4 73,0 73,9 75,4 78,4 78,5 78,5
muži 17,0 18,1 17,3 18,4 19,1 18,4 17,7 18,0 20,7 21,0 -
naděje dožití ve věku (v letech) 60 65 ženy muži ženy muži ženy 17,5 13,8 14,1 10,9 11,1 19,6 14,8 16,0 11,8 12,6 19,7 14,3 15,9 11,4 12,5 20,8 15,0 16,9 12,0 13,2 22,5 15,6 18,4 12,5 14,5 22,1 14,1 18,0 11,1 14,1 22,3 14,3 18,2 11,2 14,3 23,3 14,6 19,1 11,6 15,2 25,5 17,4 21,1 13,7 17,1 25,6 17,3 21,3 13,9 17,2 13,8 17,1
80 muži ženy 4,7 4,7 4,9 5,3 4,7 5,0 5,3 5,3 5,6 5,7 5,1 5,7 4,6 5,6 5,1 6,3 6,1 7,1 6,0 6,9 5,9 6,9
Naděje dožití udává počet let, které má osoba v daném věku naději prožít při stávajících poměrech úmrtnosti.
Zdroj: Naděje dožití..., 1998; Statistická ročenka ČR 200; Úmrtnostní tabulky pro rok 2002; Populační vývoj v ČR v roce 2003.
Budoucí prognózy (viz tabulka 2.14) počítají s dalším postupným prodlužováním naděje dožití, přičemž by se zároveň měly postupně snižovat rozdíly mezi pohlavími. Střední délka života mužů by se podle současných předpokladů do roku 2050 mohla zvýšit o dalších 10 let na 82 let, u žen by mělo dojít k nárůstu o více než 8 let až na 87 let (Pavlík a kol., 2002).14 T a b u l k a 2.14 Projekce naděje dožití při narození do roku 2050* rok
muži
2000 2010 2020 2030 2040 2050
ženy 71,65 74,26 76,73 78,90 80,62 82,18
78,35 80,63 82,72 84,43 85,79 87,04
*
Naděje dožití při narození (též střední délka života) udává počet let, které má narozená osoba naději prožít při stávajících úmrtnostních poměrech. Zdroj: Pavlík a kol., 2002.
Ve struktuře úmrtnosti (viz tabulka 2.15) docházelo v průběhu druhé poloviny 20. století k několika změnám. Po celé sledované období byly nejčastější příčinou smrti nemoci 14
Někteří vědci předpovídají, že dnešní smrtelné choroby budou přemoženy a lidé tudíž budou umírat teprve tehdy, až dosáhnou maximálního věku, jehož hranice mnozí vidí vysoko nad 100 lety (Stuart-Hamilton, 1999: 16). 24
oběhové soustavy, přičemž význam této kategorie se postupně zvyšoval s tím, jak klesal podíl ostatních příčin smrti na celkové úmrtnosti. Jedinou další kategorii příčin, kde se podíl na celkové úmrtnosti zvýšil, představují novotvary. Dnes jsou tak nemoci oběhové soustavy příčinou více než poloviny všech úmrtí (u mužů dokonce více než polovina, u žen polovina necelá), na novotvary pak připadá u mužů více než čtvrtina jejich úmrtí, u žen 24 % (viz graf 2.10). T a b u l k a 2.15 Vývoj struktury úmrtnosti podle hlavních skupin příčin smrti (v %) příčiny úmrtí novotvary nemoci oběhové soustavy nemoci dýchací soustavy nemoci trávící soustavy vnější příčiny ostatní příčiny celkem Zdroj:
1950 15,1 31,2 9,6 5,3 5,9 32,9 100
1960 21,4 34,8 8,2 3,9 7,9 23,8 100
1970 20,0 49,6 9,3 3,9 7,4 9,8 100
1980 19,9 52,2 8,3 4,1 6,5 9,0 100
1990 22,0 56,0 4,2 3,9 7,0 6,9 100
2000 26,3 53,4 4,5 3,9 6,5 5,4 100
2003 26,4 52,2 4,7 4,1 6,5 6,0 100
Statistická ročenka republiky Československé 1957; Statistická ročenka ČSSR 1963, 1972, 1982; Pavlík a kol., 2002; Populační vývoj v ČR v roce 2003.
Nemoci oběhové soustavy a novotvary se staly výrazně převažujícími příčinami smrti zcela logicky v souvislosti se vzrůstajícím podílem starších osob v populaci. Nejčastější příčinou smrti u osob nad 65 let věku jsou totiž choroby kardiovaskulární, cerebrovaskulární a zhoubné nádory. Dohromady se podílejí na více než 75 % úmrtí (Zavázalová, 2001: 29).15 Budoucí vývoj v zastoupení jednotlivých příčin smrti by mohl potenciálně ovlivnit pokrok na poli lékařské vědy. G r a f 2.10 Struktura zemřelých podle příčin smrti v roce 2003 (v %) 57,7
60
50
muži
ženy
40
30
nemoci oběhové soustavy
novotvary
nemoci dýchací soustavy
3,6
4,6
5,1
6,2
vnější příčiny ostatní příčiny
4,5
0
5,8
8,7
29,1
10
46,7
20
4,4
23,6
%
nemoci dýchací soustavy
Zdroj: Populační vývoj v ČR v roce 2003 15
Statistiky mohou být poněkud problematické, neboť stanovení příčiny smrti je u starších lidí trpících několika onemocněními najednou někdy obtížné. 25
Základní tendence vývoje počtu zemřelých v příštích letech bude mimo jiné ovlivňovat i proměňující se věková struktura (viz výše). Ani další výrazné snížení úrovně úmrtnosti totiž v perspektivě nutně nepovede k poklesu počtu zemřelých, přibližně po roce 2015 začnou roční počty zemřelých postupně narůstat a po roce 2030 se budou pohybovat někde v rozmezí 120 až 130 tisíc osob.16 Tato nezvratitelná změna vyplývá z posunu početně silných ročníků narozených kolem poloviny 20. století do věku s podstatně vyšším rizikem úmrtí. Proměna věkové struktury tak bude mít na počet zemřelých silnější vliv než očekávané prodlužování délky lidského života (Pavlík a kol., 2002: 92). 2.7 Vybrané sociální charakteristiky českých seniorů Skupina seniorů je vnitřně velmi heterogenní a není zdaleka diferencována jen podle věku a pohlaví. V následující části bude proto věnován prostor některým sociálním charakteristikám, které poslouží k bližšímu poznání českých seniorů. 2.7.1 Rodinný stav Celkově mezi seniory převažují lidé žijící v manželství, druhou nejpočetnější skupinu představují ovdovělí. Složení seniorů podle rodinného stavu je však značně variabilní v závislosti na věku a pohlaví. Výrazně se zde projevuje vyšší zastoupení žen mezi seniory. Rodinný stav seniorů a jeho diference podle věku a pohlaví zachycuje graf 2.11.
složení věk. kategorie podle rodinného stavu
G r a f 2.11 Struktura seniorů podle pohlaví, věku a rodinného stavu dle výsledků sčítání lidu 2001 100%
100%
80%
80%
60%
60%
40%
40%
20%
20%
0%
0% 60-69
svobodní
ženatí
muži rozvedení
70+ svobodné
ovdovělí
60-69
ženy
70+
vdané
rozvedené
ovdovělé
Zdroj: Sčítání lidu…, 2003.
Rozdíly podle pohlaví jsou značné a s vyšším věkem se prohlubují. U mužů až do vysokého věku převažují ženatí, u žen podíly vdaných rychle klesají a vzrůstá zastoupení vdov (podrobně viz tabulky 2.16 a 2.17). Podíly ženatých mužů mezi seniory s věkem klesají relativně zvolna. V manželství žije více než 80 % mužů ve věku 60 až 64 let a více než 60 % mužů ještě ve věku 80 až 84 let. Teprve ve věkové skupině nad 90 let začínají nad ženatými (35 %) převažovat vdovci (60 %). Naopak mezi ženami převažují vdané jen ve věkové skupině do 70 let. Ve věku 70 až 74 let je už polovina žen ovdovělých a podíly ovdovělých 16
V současné době se absolutní roční počty zemřelých pohybují pod hranicí 110 tisíc. 26
dále s věkem stoupají tak, že 90 % žen starších 90 let jsou právě vdovy. Podíly svobodných a rozvedených jsou u obou pohlaví relativně malé, přičemž vyšší procento rozvedených je mezi ženami (Věkové složení…, 2003). Tyto významné rozdíly ve struktuře starších mužů a žen podle rodinného stavu jsou dány kromě mužské nadúmrtnosti i rozdíly ve věku manželských partnerů (ženy si většinou berou starší muže) a nižší intenzitou uzavírání opakovaných sňatků u žen.17 T a b u l k a 2.16 Rodinný stav seniorů-mužů podle pětiletých věkových skupin k 31.12. 2002 věk 60-64 65-69 70-74 75-79 80-84 85-89 90+ 65+ 15-64
svobodní abs. 10 220 6 612 5 420 3 752 1 708 495 244 18 231 1 281 030
% 4,3 3,6 3,3 3,2 3,0 2,7 3,2 3,3 35,6
ženatí abs. 195 878 149 651 130 603 83 894 36 361 9 013 2 672 412 194 1 942 601
% 81,7 81,8 78,7 72,1 63,2 49,6 34,6 75,2 53,9
rozvedení abs. % 22 952 9,6 12 802 7,0 9 087 5,5 5 065 4,4 2 056 3,6 511 2,8 118 1,5 29 639 5,4 347 059 9,6
ovdovělí abs. 10 661 13 802 20 798 23 574 17 327 8 173 4 683 88 357 32 056
% 4,4 7,6 12,5 20,3 30,2 44,9 60,7 16,1 0,9
celkem 239 711 182 867 165 908 116 285 57 452 18 192 7 717 548 421 3 602 746
Zdroj: Věkové složení obyvatelstva ČR v roce 2002.
T a b u l k a 2.17 Rodinný stav seniorek podle pětiletých věkových skupin k 31.12. 2002 věk 60-64 65-69 70-74 75-79 80-84 85-89 90+ 65+ 15-64
svobodné abs. % 7 121 2,6 5 319 2,3 5 826 2,4 6 230 3,0 3 958 3,3 1 683 3,6 1 136 4,5 24 152 2,8 936 380 26,1
vdané abs. 176 168 124 731 96 117 52 256 16 557 2 803 949 293 413 2 068 826
rozvedené abs. % 30 506 11,1 21 060 9,1 19 382 8,1 14 713 7,2 7 225 5,9 2 202 4,7 870 3,4 65 452 7,5 419 670 11,7
% 64,2 54,0 40,2 25,4 13,6 5,9 3,8 33,7 57,6
ovdovělé abs. 60 730 79 731 117 761 132 572 93 833 40 464 22 163 486 524 167 919
% 22,1 34,6 49,3 64,4 77,2 85,8 88,3 56,0 4,6
celkem 274 525 230 841 239 086 205 771 121 573 47 152 25 118 869 541 3 592 795
Zdroj: Věkové složení obyvatelstva ČR v roce 2002.
V průběhu doby nedocházelo ve skladbě seniorů podle rodinného stavu k nijak dramatickým změnám (srovnání let 1961 a 2001 nabízí tabulka 2.18). Díky zlepšujícím se úmrtnostním poměrům ve starší populaci od konce osmdesátých let a dále vlivem vysoké úrovně sňatečnosti na přelomu padesátých a šedesátých let můžeme v posledních letech pozorovat mírný nárůst počtu seniorů žijících v manželství a naopak pokles podílu ovdovělých, významněji se zvýšilo zastoupení rozvedených (mimo jiné v důsledku legislativních změn).
17
Manželství seniorů už se v zásadě nerozvádějí. Na 1000 vdaných žen ve věku nad 55 let připadá zhruba jeden rozvod, u mužů jsou to rozvody dva (Pavlík a kol., 2002: 36). 27
T a b u l k a 2.18 Senioři podle pohlaví, věku a rodinného stavu dle sčítání lidu (v %) rok
1961
60-69 70+
svobodní 4,0 3,7
ženatí rozvedení 84,8 1,9 64,5 1,2
60-69 70+
svobodné 8,8 8,1
vdané rozvedené 50,9 2,5 21,4 1,3
Zdroj:
2001 muži ovdovělí svobodní 9,3 4,0 30,6 3,3 ženy ovdovělé svobodné 37,8 2,4 69,2 3,2
ženatí rozvedení 82,0 7,8 70,7 4,6
ovdovělí 6,2 21,4
vdané rozvedené 58,3 9,6 24,8 6,8
ovdovělé 29,7 65,2
Statistická ročenka ČSSR 1963. Sčítání lidu…, 2003.
Nárůst podílu starších osob žijících v manželství je však pouze dočasný. V dalších letech se očekává naopak nárůst podílu osob žijících bez manželského partnera. Do věku nad 60 let se totiž začnou posouvat generace, ve kterých je vysoký podíl rozvedených osob (Pavlík a kol., 2002: 19). Na straně druhé vlivem poklesu úmrtnosti se mimo jiné zvýší věk při případném ovdovění o čtyři až pět let (u mužů ze 71 let a u žen ze 67 roků v období 19961999) s nadějí na 13 až 14 roků vdovství u mužů a 17 až 18 roků vdovství žen a zastoupení ovdovělých se tak bude snižovat. Dá se však předpokládat, že bez stálého partnera bude žít až pětina mužů starších 60 let a zhruba polovina všech žen této věkové skupiny (Kučera, 2002: 39). Do budoucna bude současně naživu stále větší počet generací, ale s menším počtem jedinců v každé z nich. Rodinné situace budou ovlivněny jak poklesem plodnosti, tak i rozpadem tradičních rodin. Tím potenciálně vznikne omezenost rodinných vztahů, jen z části nahraditelná svazky přátelství. Důsledkem pro stárnoucí populaci bude méně příbuzných, tedy lidí pro intergenerační solidaritu a péči. 2.7.2 Úroveň vzdělání Při posuzování úrovně vzdělání seniorů je třeba brát v úvahu, že stupeň vzdělání dosažený v mládí se v pokročilejším věku ve většině případů nemění a struktura seniorů podle vzdělání v určitém roce vypovídá spíše o úrovni vzdělávacího systému tak, jak fungoval před několika desítkami let. Úroveň vzdělání českých seniorů se v druhé polovině 20. století postupně proměňovala a zvyšovala, takže se dá říci, že každá generace byla vzdělanější než ta předchozí. V průběhu minulého půlstoletí se tak výrazně snížil podíl seniorů se základním vzděláním a úměrně tomu se zvyšoval podíl ve vyšších kategoriích vzdělanosti. Celkový růst vzdělanosti však nebyl nijak závratný, naopak za minulého režimu byl na celá desetiletí spíše zbržděn, přičemž vzdělávání samotné u nás postupně ztrácelo nejen ekonomickou, ale také sociální a kulturní hodnotu (Čerych, Koucký, Matějů, 1998: 44). Vývoj vzdělanostní úrovně seniorů od poloviny 20. století dokumentuje tabulka 2.19.
28
T a b u l k a 2.19 sčítání lidu (v %)
Vývoj vzdělanostní úrovně seniorů (starších 60 let) dle výsledků
základní 1950 1980 2001 Zdroj:
odborné 92,1 74,1 38,5
3,4 19,2 37,0
úplné střední 2,9 4,6 15,4
vysokoškolské 0,9 1,6 8,5
bez vzdělání 0,7 0,5 0,6
Historická statistická ročenka ČSSR, 1985. Sčítání lidu…, 2003.
Úroveň dosaženého vzdělání se liší podle pohlaví. Mezi dnešními seniory převažují u mužů vyučení bez maturity (32 %), asi pětina mužů má však ještě stále jen základní vzdělání. Vzdělanostní úroveň žen je výrazně nižší: každá druhá žena starší 60 let má pouze základní vzdělání. Vysokoškolské vzdělání má dnes asi 10 % mužů a jen 3 % žen starších 60 let (Sčítání lidu…, 2003). Podrobné informace o dosaženém vzdělání současných seniorů v porovnání s mladšími generacemi nabízí tabulka 2.20. T a b u l k a 2.20 Úroveň vzdělanosti v různých věkových skupinách podle sčítání lidu 2001 věk
základní včetně neukonč.
vyučení bez maturity
20-29 40-49 60-69 70+ 15+
7,7 8,9 17,5 24,4 16,9
20,5 35,9 32,5 31,7 26,4
20-29 40-49 60-69 70+ 15+
7,2 20,1 44,2 57,1 29,6
12,1 22,0 16,7 16,8 16,0
nejvyšší dosažené vzdělání nástavbové úplné učební střední a vyšší střední obory odborné odborné bez maturity s maturitou s maturitou muži 26,1 4,6 30,0 3,9 18,3 1,1 19,8 1,8 15,6 0,6 18,9 4,2 12,8 0,7 15,9 4,4 20,1 2,1 21,3 2,8 ženy 20,9 2,6 42,6 6,9 14,4 0,6 27,6 5,0 14,0 0,3 17,4 3,0 14,0 0,3 8,1 1,8 15,7 1,0 26,4 4,2
vysokoškolské 7,2 14,2 10,7 10,1 10,4 7,7 10,3 4,4 1,9 7,1
Zdroj: Sčítání lidu…, 2003.
Vlivem posunu věkových skupin bude nicméně v blízké budoucnosti probíhat výrazný vzestup úrovně vzdělanosti seniorů, a to zvláště u žen a především těch nejstarších osob. Do roku 2020 by se v populaci starší 60 let měl výrazně snížit podíl osob se základním vzděláním: na 16 % u mužů a 31 % u žen. Naopak se zvýší podíl osob se středním vzděláním a pozvolna i podíl vysokoškolsky vzdělaných seniorů, který by měl v roce 2020 dosáhnout 12 % mezi muži a 8 % mezi ženami staršími 60 let (Kučera, 2002: 38). Přitom se dá očekávat, že vzestup úrovně vzdělanosti povede ke změnám struktury potřeb duševního rázu: u seniorů se pravděpodobně projeví zájem o další vzdělání, kulturu, cestování či častější vzájemná setkávání. 2.7.3 Náboženské vyznání Mezi seniory staršími 60 let je celkem 63,7 % věřících (necelých 1,2 milionu), přičemž více věřící jsou starší věkové skupiny (podrobně viz tabulka 2.21). Naprostá většina věřících seniorů se hlásí k římskokatolické církvi (84,5 %). Výraznější zastoupení mají ještě
29
Církev československá husitská a Českobratrská evangelická církev, k nimž se hlásí 5,3 %, resp. 4,3 % věřících starších 60 let. Relativně více věřící jsou ženy, z nich se ve věkové skupině nad 60 let k nějaké církvi v roce 2001 přihlásilo 67,6 %, u mužů to bylo jen 58 % (Sčítání lidu…, 2003).18 T a b u l k a 2.21 Počty a podíly věřících ve věkových skupinách dle sčítání lidu 2001 věk 15-24 40-49 60-69 70+ celkem (15+)
počet věřících absolutně
v % z věkové skupiny 306 239 382 525 561 486 638 269 2 969 725
20,1 26,1 61,9 65,4 34,6
Zdroj: Sčítání lidu…, 2003.
Senioři představují v rámci celé populace nejvíce religiózní skupinu. Zatímco ve věkové skupině nad 70 let tvoří věřící téměř dvě třetiny, z potencionálních vnoučat těchto seniorů je věřící jen každý pátý. S postupným odchodem dnešních starších generací a příchodem mladších kohort lze tedy předpokládat do budoucna poměrně výrazné snížení podílu věřících v populaci. 2.8 Zdravotní stav českých seniorů Pro kvalitu života v každém věku, a ve stáří obzvlášť, je rozhodující zdravotní stav. Zdraví či naopak nemoc (nejen seniora samotného, ale i jeho životního partnera) bude vždy výrazně determinovat způsob prožívání života v pokročilejším věku, předurčí možnost setrvání v zaměstnání či naopak odchod do důchodu, ovlivní v zásadě všechny každodenní činnosti seniorů. Posouzení zdravotního stavu českých seniorů je tedy důležitým východiskem pro celou tuto práci. Transformace společnosti, která mimo jiné přinesla také zdůrazňování osobní odpovědnosti za vlastní chování a zdraví, se příznivě projevila také ve sféře zdravotního stavu obyvatelstva. S přibývajícím věkem sice pochopitelně narůstají zdravotní problémy člověka, výsledky prováděných šetření však ukazují, že pojetí stáří, tradované v naší společnosti jako období závislosti a pasivního přijímání služeb od okolí, je do značné míry mylné. Výsledky rozsáhlého šetření zdravotního stavu celé populace (Papeš a kol., 2000) nicméně potvrzují obecně známý fakt, že zdravotní stav se s věkem postupně nevyhnutelně zhoršuje. Překvapivě se ale ukazuje, že zdravotní stav seniorů se liší v závislosti na pohlaví: u starších žen je v porovnání s muži výrazně horší. Zatímco ještě více než polovina mužů starších 75 let se těší „průměrnému zdraví“, více jak polovina žen této věkové slupiny už spadá do kategorie „špatné zdraví“. Výsledky šetření shrnuje tabulka 2.22.
18
V současné společnosti je oproti minulosti zaznamenáván významný pokles religiozity a jsou to právě starší lidé, kteří zvyšují podíl věřících v celé populaci. Ovšem i dnešní senioři jsou už méně věřící než generace jejich rodičů či prarodičů. Ve výzkumu prováděném v letech 1967-1968 mezi občany staršími 70 let členství v církvi udalo 63 % mužů a 81 % žen (Schimmerlingová, 1971: 119). 30
T a b u l k a 2.22 Celkové zdraví seniorů podle věkových skupin* (v %) věk 55-64 65-74 75+ celkem
dobré 20,4 18,9 15,5 37,4
muži průměrné 50,3 58,2 51,7 49,0
špatné 29,3 22,9 32,8 13,6
dobré 19,1 16,9 8,2 31,1
ženy průměrné 50,6 36,2 39,2 48,5
špatné 30,3 46,9 52,6 20,4
*
Celkové zdraví respondentů zde bylo zjišťováno jako celkový index zdraví, jež byl odvozen na základě úrovně čtyř faktorů (tělesná zdatnost, emoční pohoda, chronická nemocnost a zdravotní potíže.
Zdroj: Papeš a kol., 2000.
V naší každodennosti však náš život více než objektivní charakteristiky zdravotního stavu více ovlivňují subjektivní pocity každého člověka. Subjektivně se cítí více či méně zdrávy více jak čtyři pětiny mužů a tři čtvrtiny žen ve věkové skupině 65 až 74 let a ani mezi staršími není subjektivní hodnocení vlastního zdraví nijak katastrofální - i ve věku nad 75 let označují své zdraví za dobré stále téměř dvě třetiny mužů a tři pětiny žen (viz tabulka 2.23). I podle subjektivního pocitu zdraví je tedy zdravotní stav starších žen v porovnání s muži o něco horší. Navzdory zhoršujícímu se zdravotnímu stavu roste u starších ročníků oproti mladším generacím, a to zejména u žen, podíl osob s emoční pohodou. T a b u l k a 2.23 Subjektivní pocit zdraví podle věkových skupin věk 55-64 65-74 75+ celkem 35-44
velmi dobré muži ženy 4,4 8,0 1,6 2,3 4,1 15,6 12,4 18,9 8,1
Zdraví subjektivně hodnoceno jako dobré vcelku dobré špatné muži ženy muži ženy muži ženy 30,6 27,8 37,6 43,8 23,6 16,7 38,5 22,3 41,8 52,3 14,8 20,8 29,3 18,6 39,7 35,1 29,3 38,1 42,1 38,0 30,8 36,4 10,3 11,6 47,6 45,7 26,7 37,0 6,8 8,7
velmi špatné muži ženy 3,8 3,7 3,3 2,3 1,7 4,1 1,2 1,6 0,5
Zdroj: Papeš a kol., 2000.
Se zvyšujícím se věkem se zvyšuje prevalence chronických chorob a vzrůstá také multimorbidita (současná přítomnost více chorob u téhož jedince). Ve vyšším věku je prevalence chronických nemocí již tak vysoká, že bez přítomnosti chronické nemoci či chronických příznaků je jen velmi malé procento obyvatelstva. Ve věku 60 až 74 let trpí chronickou chorobou až 80 % osob, nad 70 let až 87 %. U žen se přitom zjišťuje větší nemocnost než u mužů. Z chronických chorob objektivně zjišťovaných u starých osob se nejčastěji vyskytují nemoci kardiovaskulární (stavy po infarktu myokardu, ischemická choroba srdeční, hypertenze, cévní mozkové příhody), nemoci pohybového ústrojí (osteoporóza, artrózy), nemoci endokrinní (především diabetes mellitus), nemoci respirační či úrazy. Nejčastější subjektivní zdravotní stesky u starých osob jsou bolesti, nespavost, závratě, dušnost či celková slabost (Zavázalová, 2001: 28-29). Vedle nemocí postihujících fyzickou tělesnou schránku se ve vyšším věku častěji objevují stařecké demence, z nichž nejzávažnější je Alzheimerova choroba. Podle odhadu lékařů jí trpí v České republice zhruba 50 až 70 tisíc osob. Pro posouzení důsledků pro život starých lidí je však třeba zvažovat i tíži a závažnost onemocnění, stupeň postižení funkcí. Tento faktor sledovalo například šetření provedené v druhé polovině devadesátých let Výzkumným ústavem sociálního lékařství LF UK v Plzni zkoumající více než dvoutisícový vzorek populace ve věku 60 let a více žijící v domácnostech
31
(Zavázalová, 2001:86-94). Výsledky šetření ukazují, že přibližně každý čtvrtý senior trpí komplikovanými, závažnějšími chorobami, každý druhý pak nekomplikovanými chronickými nemocemi. Pouze 3 % osob starších 60 let jsou zcela bez nemoci (viz tabulka 2.24). T a b u l k a 2.24 Hodnocení nemocnosti osob nad 60 let věku (v %) hodnocení zdravotního stavu bez nemoci jen s ojedinělými akutními poruchami s častými akutními poruchami stabilizované stavy s nekomplikovanými chronickými nemocemi s komplikovanými chronickými nemocemi celkem
muži
ženy 4,0 6,6 1,8 9,1 52,6 25,9 100
celkem 1,8 8,2 1,4 9,9 54,5 24,2 100
2,7 7,5 1,6 9,6 53,7 24,9 100
Zdroj: Zavázalová, 2001.
Pro kvalitu každodenního života starého člověka však není rozhodující samotná přítomnost nějaké nemoci, ale stupeň specifického omezení, které nemoc přináší. Nejzávažnějším důsledkem nemocnosti ve vyšším věku je snížení soběstačnosti, které může vést až k bezmocnosti vyžadující soustavnou pomoc druhé osoby či dlouhodobou institucionalizaci. To vše pak podstatně snižuje kvalitu života starého člověka. Bezmocnost a nesoběstačnost se však naštěstí týká relativně malého podílu seniorů. Lidé i s přítomnými nemocemi mohou být zcela soběstační. Potvrzují to i výsledky výše citovaného šetření: tři čtvrtiny všech osob nad 60 let byly zcela soběstačné a nezávislé na pomoci jiných, u 20 % sledovaných seniorů byl jejich stav hodnocen jako částečná bezmocnost a u 5 % jako převážná nebo úplná bezmocnost. Častěji závislé byly ženy, zejména u těžších forem závislosti. Stupeň soběstačnosti se však relativně rychle snižuje s přibývajícími lety. Zatímco ve věku 60 až 74 let bylo nezávislých ještě 84 % všech osob, ve věku nad 75 let už jen 51 % (viz tabulka 2.25).19 T a b u l k a 2.25 Soběstačnost (závislost) osob nad 60 let věku (v %) stupeň závislosti nezávislost částečná bezmocnost převážná bezmocnost úplná bezmocnost celkem
muži
ženy 77,9 19,0 2,8 0,3 100
celkem 72,7 21,1 5,3 0,9 100
74,8 20,2 4,3 0,7 100
Zdroj: Zavázalová, 2001.
Konečně pro kvalitu života ve stáří a primárně pro zachování soběstačnosti je rozhodující stupeň zachování pohyblivosti. Zde jsou výsledky šetření relativně příznivé: u více než 60 % osob byla lokomoce bez potíží. Naopak jen necelých 5 % osob ze sledovaného vzorku nemohlo vycházet ven nebo bylo upoutáno na lůžko.20 U žen je postižení lokomoce statisticky významně častější a závažnější než u mužů (viz tabulka 2.26).21 19
Při posuzování výsledků tohoto šetření však nesmíme zapomínat, že vybraný vzorek reprezentoval pouze seniory žijící v domácnosti, nikoli seniory umístěné v ústavní péči. V celé populaci seniorů by tedy byl podíl nesoběstačných o něco vyšší. 20 Výsledky jsou opět ovlivněny tím, že výběr byl omezen jen na respondenty v domácnosti. 21 Pro srovnání můžeme uvést výsledky starších výzkumů sledujících stejnou problematiku: V roce 1961 v rámci výzkumu sociálních poměrů důchodců se v otázce na subjektivní zdravotní stav z českých starobních důchodců 17 % označilo za zdravé, 76 % za nemocné, 4 % za neschopné obstarat si běžné životní potřeby (nákup, úklid) a 32
T a b u l k a 2.26 Schopnost lokomoce u osob nad 60 let věku (v %) schopnost lokomoce
muži
ženy 66,1 30,9 2,4 0,6 100
bez potíží vychází ven s potížemi nebo s pomocí jiné osoby nevychází ven upoutání na lůžko celkem
57,1 37,1 4,8 1,0 100
celkem 60,8 34,5 3,9 0,8 100
Zdroj: Zavázalová, 2001.
Nepřekvapí fakt, že staří lidé jsou největšími spotřebiteli zdravotní péče.22 Některé údaje hovoří až o jedné třetině (podle jiných je to dokonce až 40 %) celkových nákladů na zdravotní péči, 40 % podílu na předepisovaných lécích a 30 % všech dnů hospitalizace (Zavázalová, 2001:58).23 V rámci spotřeby zdravotní péče je mezi seniory nejvyšší potřeba ambulantní péče. Tu vyžadovalo podle výsledků výše citovaného šetření z druhé poloviny devadesátých let 87 % všech osob starších 60 let. Čtyři pětiny přitom potřebovaly péči praktického lékaře (více než pětina v kombinaci s péčí odborného lékaře). Návštěvnost osob nad 60 let je u lékaře velmi vysoká. V posledním roce navštívilo lékaře 98,5 % všech osob, v posledním měsíci 64,1 %. Na jednu osobu starší 60 let připadalo průměrně 11,1 návštěv v průběhu jednoho roku.24 Odborné vyšetření nebo ošetření bylo provedeno u 69,4 % všech osob a průměrný počet těchto vyšetření činil 2,6 na jednu osobu v posledním roce (nejčastěji EKG, RTG a sonografické vyšetření). Vysoká je mezi seniory také spotřeba léků. Pouze 2,8 % všech osob starších 60 let nebyl předepsán v posledním roce žádný lék. V posledním roce bylo podle výsledků šetření hospitalizováno 19,6 % všech osob nad 60 let, s průměrnou ošetřovací dobou 21 dní. Na sto obyvatel starších 75 let však už připadá 37 hospitalizací, přičemž délka hospitalizace stoupá s věkem. Nejčastější příčinou vedoucí k hospitalizaci byla kardiovaskulární onemocnění, nemoci kožní, nádorová onemocnění a onemocnění dýchací soustavy.25 3 % za bezmocné (Ambrož, 1961: 70). Na konci šedesátých let se v prováděném výzkumu života a potřeb starých občanů za zcela soběstačné prohlásilo asi 60 % osob starších 70 let, naopak bezmocnost a potřebu stálé pomoci deklarovalo více než 3 %. V hodnocení stupně mobility došel tento výzkum k následujícím výsledkům: zhruba 10 % sledovaných seniorů starších 70 let vůbec nevycházelo z domu, z toho upoutaných na lůžko bylo asi 1,5 % (Schimmerlingová, 1971: 107-108). 22 Zdravotní péče je poskytována na základě povinného zdravotního pojištění, přičemž pojistné za důchodce platí stát a tím garantuje jejich právo na péči hrazenou pojišťovnou. 23 Podle údajů Všeobecné zdravotní pojišťovny ČR celkové náklady na zdravotní péči o její pojištěnce ve věku nad 60 let tvoří asi dvě pětiny všech nákladů, zatímco tito pojištěnci jsou jen jednou pětinou všech pojištěnců. Náklady na zdravotní péči totiž s věkem výrazně rostou. Průměrné náklady na zdravotní péči na jednoho pojištěnce ve věku nad 65 let jsou čtyřikrát až pětkrát vyšší než náklady na pojištěnce ve věku 15 až 40 let (Dzúrová, 2002: 38). 24 V otázce využívání lékařské péče dospěl výzkum z konce šedesátých let k poněkud odlišným závěrům: každý měsíc navštěvovalo lékaře jen asi 17 % osob starších 70 let, naopak téměř třetina nechodila k lékaři vůbec. Nejčastěji uváděným důvodem, proč staří k lékaři nechodí, bylo, že se cítí zdrávi a lékaře nepotřebují (43 %), podle autorky ekologické faktory jako vzdálenost zdravotního střediska a případné dopravní obtíže nebyly pro intenzitu návštěvnosti lékaře nijak významné. (Schimmerlingová, 1971:152). Koncem sedmdesátých let byly v pravidelné lékařské péči už zhruba čtyři pětiny z občanů starších 65 let (Schimmerlingová a kol., 1982: 137). Současné mnohem častější návštěvy lékaře lze tedy částečně připsat obecné proměně vnímání nemoci a zdraví a větší péči o svůj zdravotní stav. 25 Velkým problémem zdravotnictví je nedostatek míst v zařízeních dlouhodobé péče (léčebnách pro dlouhodobě nemocné, v domovech důchodců i v zařízeních neústavních) a dlouhé čekací lhůty na umístění. Důsledkem je setrvávání pacientů, jejichž stav nedovoluje propuštění do domácí péče, nadále na akutním lůžku přesto, že jejich zdravotní stav nevyžaduje přímo odbornou, ale spíše ošetřovatelskou péči. Podle některých údajů je to až čtvrtina lůžek na interních odděleních. Tito pacienti, setrvávající na neodpovídajících lůžkách, což má dopad na 33
Potřeby zdravotní péče budou díky dynamickému stárnutí české populace i v dalších letech narůstat v souvislosti s relativně vyšší nemocností osob vyššího věku. Objem zdravotní péče využívané starými lidmi se tak bude dále zvyšovat. Důsledky demografického stárnutí se přitom projeví nejen v oblasti financování zdravotnictví, ale i v potřebě přizpůsobení struktury poskytovaných služeb. Staří pacienti mají totiž specifické zdravotní (a psychické) problémy a potřeby a často je nutné řešit jejich zdravotní potíže zcela odlišně od ostatní populace. V této souvislosti se hovoří o tzv. geriatrizaci medicíny, kdy se ve všech oborech medicíny zvyšuje podíl pacientů ve vyšším věku (Zavázalová, 2001: 58). Do budoucnosti lze snad počítat díky pokroku v lékařských vědách s možností zachování lepšího zdraví i ve vyšším věku a nalezení dalších způsobů zpomalení procesu stárnutí (velmi slibným a nadějným je např. výzkum tzv. kmenových buněk). Určité možnosti překonat zdravotní omezení a plně participovat na každodenním životě nabízejí seniorům stále se lepšící kompenzační pomůcky. Jak se ale ukazuje, v současnosti začínají možnosti lékařské vědy narážet na zatím nepřekonatelné překážky. Dnešní lékařská péče sice dokáže dovést větší množství lidí na práh stáří, ale v dalším prodlužování života není o mnoho úspěšnější než na počátku 20. století. Vysokého věku se dožívá více lidí, mnoho typů onemocnění však zůstává nevyléčitelných. Navíc další prodlužování života ve stáří, jak upozorňuje např. Stuart-Hamilton, přináší i morální dilema: Pokud bude nějaký způsob prodloužení lidského života objeven, pak je třeba se ptát, zda kvalita takového života bude vynaložené úsilí vůbec ospravedlňovat. Lékařské objevy mohou sice pomoci některé choroby vyléčit, staří lidé však budou náchylní k dalším. Revoluční vědecký objev na poli medicíny, který by dokázal zpomalit proces stárnutí, by měl svůj rub a líc, neboť by umožňoval prodloužit dny, v nichž by bylo možné užívat života, ale i krutě trpět (Stuart-Hamilton, 1999: 239-244). Prvotním cílem do budoucna by tedy nemělo být jen prodlužování života člověka, ale především snaha, aby i život v pokročilejším věku byl plnohodnotný a kvalitní. Odtud často proklamovaný požadavek přidat život k letům, nejen léta k životu. 2.9 Společenské implikace nastíněných trendů Cílem této kapitoly bylo podat některé základní deskriptivní informace o českých seniorech, z nichž vyplývají mnohé implikace pro jejich každodenní život, potřeby i aktivity, tedy pro mnohé aspekty, jimž se budeme věnovat v dalších částech této práce. Například od zdravotního stavu se odvozuje rozsah vyžadovaných služeb, rodinný stav má vliv na způsob bydlení a sociální sítě, výše vzdělání a příjmu má vliv na způsob trávení volného času a na povahu každodenních aktivit. Očekávané změny struktury populace budou mít jistě dalekosáhlé, nicméně dnes však ještě v mnoha ohledech obtížně odhadnutelné důsledky pro další vývoj společnosti. V ekonomické oblasti bude proměna věkové struktury a prohlubování nepoměru mezi počty ekonomicky aktivní a neaktivní populace samozřejmě znamenat zásadně novou situaci jak pro důchodový systém, tak pro systém veřejného zdraví. Početní nárůst skupiny seniorů bude mít celou řadu dopadů i v oblasti bydlení a poskytování sociálních služeb. Dopady stárnutí společnosti však nelze rozhodně omezit pouze na rovinu materiální a finanční. Lze se domnívat, že důsledky stárnutí obyvatelstva se mohou projevit i v mentalitě celé společnosti relativně vysoké počty seniorů nemohou nemít vliv na sociální a symbolickou dimenzi naší každodennosti.
kvalitu péče, tak nikoli svou vinou získávají označení „blokátoři lůžek“ (Zavázalová, 2001: 63). V roce 1999 bylo udáváno celkem 74 léčeben pro dlouhodobě nemocné (z nich 50 státních) s celkovou kapacitou jen necelých 6 500 lůžek (Zdravotnictví …, 2000: 39). 34
3. Ekonomická dimenze života českých seniorů Být důchodcem je sociální status, jehož určujícím atributem je, že člověk pobírá pravidelný měsíční příjem, aniž by musel pracovat. V této části se tedy zaměříme na příjmy českých seniorů, především na komplexní problematiku důchodů, a dále na otázky ekonomické aktivity lidí v důchodovém věku či problematiku rodinných rozpočtů seniorů. Tato část tak může posloužit ke zjištění, nakolik relativně četné stížnosti českých seniorů na výši příjmů a životní úroveň odpovídají „objektivní“ realitě. 3.1 Starobní důchod jako zdroj příjmu V této části se budeme věnovat komplexní otázce důchodů, jež jsou pro velkou většinu seniorů jediným nebo zcela rozhodujícím zdrojem příjmu.26 Než se však dostaneme přímo k výši vyplácených důchodů, nastíníme stručně základní fakta o celém systému důchodového zabezpečení a hlavní diskutované problémy. Zastavíme se i u otázky věku odchodu do důchodu. 3.1.1 Systém důchodového zabezpečení Typy starobního důchodu a podmínky na získání nároku na důchod (jakož i další ustanovení týkající se důchodového zabezpečení) upravuje zákon č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění. Nárok na obecný starobní důchod vzniká tehdy, jestliže pojištěnec získal dobu pojištění v rozsahu alespoň 25 let a dosáhl důchodového věku. Nárok na starobní důchod (tzv. poměrný) vzniká i tehdy, získal-li pojištěnec alespoň 15 let doby pojištění a dosáhl věku 65 let.27 Nárok na předčasný starobní důchod prvního typu (dočasně krácený, § 30) má pojištěnec, jestliže platil pojistné nejméně 25 let, byl veden nepřetržitě po dobu nejméně 180 kalendářních dnů v evidenci uchazečů o zaměstnání u úřadu práce a k dosažení důchodového věku mu chybí nejvýše dva roky. Podmínkou pro přiznání předčasného důchodu druhého typu (trvale krácený, § 31) je 25 let pojištění a nejvýše tři roky do dosažení důchodového věku (Přib, 2001: 51-55).28 Výše přiznaného starobního důchodu je stanovována na základě tzv. dvousložkové konstrukce, neboli důchod se skládá ze dvou složek: základní výměry nezávislé na době pojištění a dosahovaném výdělku (nyní je její výše stanovena na 1 310 Kč) a procentní výměry odvozené z doby pojištění a dosahovaného výdělku (avšak v minimální výši 770 Kč). Trendem přitom je posilovat význam procentní výměry, tedy více aplikovat tzv. princip zásluhovosti. Starobní (i další) důchody jsou u nás vypláceny ze systému státního pojištění založeného na systému průběžného financování. Nynější ekonomicky aktivní v rámci sociální solidarity prostřednictvím odvádění důchodového pojištění financují dnešní důchodce a věří, 26
Pokud nespecifikujeme jinak, máme vždy na mysli starobní důchody a analogicky starobní důchodce. Ze základního systému důchodového pojištění se poskytují důchody nejen starobní (včetně předčasných), ale též plný a částečný invalidní, vdovský, vdovecký a sirotčí. Zákon upravuje i možnost souběhu nároků na více typů důchodu. V případě, že jsou současně splněny podmínky nároku na výplatu obecného i předčasného důchodu, vyplácí se jen jeden důchod, a to vyšší. Jsou-li současně splněny podmínky nároku na výplatu starobního důchodu a invalidního důchodu, vyplácí se též jen jeden důchod, a to vyšší. V případě souběžného nároku na starobní a vdovský/vdovecký důchod, se vyplácí vyšší důchod v plné výši a z druhého důchodu se vyplácí polovina procentní výměry (Přib, 2001: 83-85). 28 Podmínky předčasných odchodů do důchodu byly nově upraveny zákonem č. 425/2003 Sb., a to s účinností od 1. ledna 2004. Změny spočívají v omezení možnosti předčasného odchodu do starobního důchodu zrušením dočasně kráceného předčasného starobního důchodu s tím, že tato možnost zůstane dočasně zachována (do 31. prosince 2006 při splnění stanovených podmínek pro poživatele částečného invalidního důchodu nebo bývalé poživatele plného invalidního důchodu. Právní úprava umožňující přiznání druhého typu předčasného důchodu (tedy trvale kráceného) zůstává beze změny. 27
35
že příští ekonomicky aktivní generace zase bude financovat je. Tento systém funguje skvěle v situaci, kdy podíly ekonomicky aktivních jsou vzhledem k podílům populace postaktivní ve výrazné převaze. To však zdaleka není a nebude situace české společnosti (viz kapitoly 2.3 a 2.5). Důchodový systém se za stávající demografické situace stává finančně neúnosným, když už od roku 1997 je v deficitu. Výdaje na důchody převyšovaly v posledních letech příjmy asi o 18 miliard Kč (Pojistně matematická…, 2002: 17). K tomu, aby mohl být systém financován pouze z příspěvků pojištěnců, musela by příspěvková sazba vzrůst ze současných 29 % na více než 45 % v roce 2030 (Pojistně matematická…,2002: 46). Výdaje na důchodové zabezpečení tvořily v roce 1990 7,3 % HDP a postupně rostly na 9,2 % HDP v roce 2002, absolutní výdaje činily v roce 1990 45 527 milionů korun, v roce 2002 už 208 275 milionů korun (Vývoj hlavních…, 2003). Pokud by se současný právní stav neměnil, přesáhly by výdaje na důchody do roku 2030 14 % HDP. V případě, že by se po roce 2007 dále nepokračovalo se zvyšováním důchodového věku (viz kap. 3.1.2), znamenalo by to v budoucím vývoji výrazný nárůst počtu důchodců a do roku 2030 by se tak počet osob v důchodovém věku mohl zvýšit ze současných přibližně dvou milionů na tři miliony, přičemž poměr důchodců a ekonomicky aktivních, kdy dnes na jednoho obyvatele důchodového věku připadají více než tři obyvatelé v produktivním věku, by klesl pod úroveň 1:2 ještě před tímto rokem (Burcin, Kučera, 2002: 33). Důchodová reforma je tedy velmi palčivým problémem, neboť je třeba přizpůsobit důchodový systém demografickému vývoji (a nesnažit se pouze o změnu demografického vývoje). Řešení v zásadě spočívá v omezení počtu důchodců zvýšením věkové hranice odchodu do důchodu a zároveň proměnou způsobu financování či doplněním průběžného financování o další formy. Celý problém však rozhodně není takto jednoduchý, a navíc se jedná o politicky velmi citlivé téma.29 Zde už ale zacházíme nad rámec této práce. 3.1.2 Odchod do důchodu Zvažování odchodu z ekonomické aktivity je složitým a mnohorozměrným procesem, v němž jednotlivé motivy nepůsobí samostatně, ale v různě složitých konfiguracích. Dosažení důchodové hranice je důležitým symbolickým mezníkem stáří, neboť člověk se odchodem do důchodu v podstatě stává starým a přijímá zcela nový status důchodce. Celá desetiletí byl věk odchodu do důchodu udržován u mužů na 60 a u žen na 53 až 57 letech podle počtu vychovaných dětí. Nižší důchodová hranice na úrovni 55 let současně platila pro zaměstnance pracující v nejobtížnějších a nejdůležitějších zaměstnáních (Biskup, 2001: 4-11).30 Bartošová (1997: 92) k nízké důchodové hranici připomíná, že nešlo pouze o politický propagační záměr ukázat voličům i světu péči socialistického státu o staré občany, 29
Současná vládní představa důchodové reformy (Hlavní principy…, 2004) pracuje s tzv. švédským modelem. Základem reformy by měl být přechod na příspěvkově definovaný systém, který bude i nadále financován průběžně. Podstatou nového systému by měly být osobní záznamy (tzv. fiktivní účty) pojištěnců, jež by poskytovaly lidem jednoduchý přehled o stavu jejich prostředků pro zajištění ve stáří. To by je mělo motivovat k placení pojistného a umožnit jim, aby se sami rozhodli, kdy odejdou do penze. Přechod k novému systému vláda plánuje postupně tak, aby těm, kdo se narodili v roce 1967 a později, byly starobní důchody přiznávány už jen podle pravidel nového systému. Švédský model ovšem v žádném případě negeneruje nové finanční zdroje, pouze je jiným způsobem přerozděluje, což se v české situaci ukazuje, podle názoru autorů této studie, jako zásadní problém. Navrhovaná reforma nadále počítá i pilířem dobrovolného soukromého připojištění. 30 Nárok na snížený důchodový věk vznikal po odpracování stanovené doby zaměstnání v první pracovní kategorii (patřili sem např. horníci, piloti, pracovníci v hutích nebo těžkých chemických provozech). Rozdělování zaměstnání do pracovních kategorií bylo zrušeno od 1. ledna 1993, ovšem nárok na tuto sníženou věkovou hranici zůstává zachován do konce roku 2018 (Přib, 2001: 41-47). 36
velkou roli tu hrála i otázka zdravotního stavu obyvatelstva. Jak u horníků a podobných profesí, tak i u starších žen, které měly za sebou řadu nepříliš dobře ošetřených porodů i potratů, byl zdravotní stav mnohdy na hranici invalidity. Snížení hranice věku pro odchod do důchodu tak bylo pro tyto lidi i pro společnost schůdným sociálním řešením. Tento nízký věk pak následně přinesl relativně nízké důchodové dávky, které šlo jen těžko prezentovat jako zvláštní sociální vymoženost. Momentálně je hranice důchodového věku v pohybu. Podle zákona č. 155/1195 Sb. se od 1. ledna 1996 do 31. prosince 2006 k dosavadnímu důchodovému věku připočítává za každý započatý kalendářní rok 2 měsíce u mužů a 4 měsíce u žen. Záměrem této úpravy tedy bylo dosáhnout k 1. lednu 2007 důchodového věku u mužů 62 let (navýšení o dva roky), u žen 57 až 61 let (navýšení o čtyři roky) podle počtu vychovaných dětí. Zákon č. 425/2003 Sb. už ovšem počítá s dalším zvyšováním věkové hranice stejným tempem i po roce 2007 s cílem postupného dosažení jednotné hranice 63 let pro muže a bezdětné ženy v roce 2013, přičemž důchodový věk ostatních žen bude i nadále diferencovaný podle počtu vychovaných dětí, a to v rozmezí 59 až 62 let. Nadále se však velmi intenzivně diskutuje o dalším navyšování věku odchodu do důchodu na 65 let a o sjednocení důchodové hranice pro obě pohlaví (bez ohledu na počet dětí).31 Stávající zákonná úprava nicméně umožňuje odejít do důchodu až o tři roky dříve (viz výše). Jelikož je možnost předčasného odchodu do důchodu, jak uvidíme dále, často využívána, udržuje se faktický průměrný věk odchodu do starobního důchodu na nižší úrovni než je zákonem stanovená hranice: v roce 2001 to bylo 57 let, přičemž ženy odcházely v průměru v 56 letech a muži v 59 letech (Pojistně matematická…, 2002: 21). Senioři nastupující do důchodu v sedmdesátých až osmdesátých letech 20. století se mohli těšit v případě mužů na zhruba čtrnáct let v důchodu, ženy vzhledem k nižšímu důchodovému věku a naopak jejich delší naději dožití dokonce na více než dvacet dva let. Podle úmrtnostních tabulek pro rok 2002 by se ženy při současném průměrném věku odchodu do důchodu v 56 letech měly dočkat téměř dvaceti pěti let důchodového života, muže čeká při odchodu do důchodu v průměrných 59 letech osmnáct let života v důchodu.32 Do budoucna bude samozřejmě záležet na zvolené hranici věku odchodu do důchodu. Vzhledem k navyšování věku odchodu do důchodu lze předpokládat jisté zkrácení doby života v důchodu (pokud pomineme možnost výrazného nárůstu naděje dožití). 3.1.3 Výše vyplácených důchodů V absolutním pohledu se vyplácené důchody v průběhu devadesátých let několikanásobně zvýšily. Průměrný vyplácený starobní důchod činil v roce 1990 1 731 Kč, v roce 1995 3 578 Kč a v roce 2003 už 7 075 Kč (vývojový trend zaznamenává graf 3.1).33
31
Udržování rozdílné hranice pro muže a ženy (a mezi nimi navíc podle vychovaných dětí) považuje např. Rabušic (1998a: 270-272) za nerovnoprávný a potenciálně diskriminační vůči ženám. Navíc sjednocení věku odchodu do důchodu patří i k důležitým cílům harmonizace důchodových systému v rámci EU. 32 Ženy v důsledku započítávání doby péče o děti a studia jako pojištěných dob pro nárok na důchod, nižší věkové hranice pro odchod do důchodu a delší naději dožití mnohdy pobírají důchod po dobu delší, než po jakou odváděly pojistné. 33 Růst průměrné výše vyplácených starobních důchodů je ovlivněn mimo jiné tzv. generační směnou, kdy postupně zanikají nižší důchody starších důchodců. 37
G r a f 3.1 Průměrný vyplácený starobní důchod letech 1985 - 2003 7 500 7 000 6 500 6 000 5 500 5 000 4 500 4 000 3 500 3 000 2 500 2 000 1 500 1 000 500
19 85 19 86 19 87 19 88 19 89 19 90 19 91 19 92 19 93 19 94 19 95 19 96 19 97 19 98 19 99 20 00 20 01 20 02 20 03
0
Zdroj: Vývoj hlavních…, 2003; statistika České správy sociálního zabezpečení (http://www.cssz.cz/statistiky/rocenka2003/default.asp)
Ani takovýto nárůst výše důchodů však rozhodně nestačil tempu růstu životních nákladů a reálná hodnota vyplácených důchodů tak po celé období devadesátých let zaostávala za stavem z roku 1989. Pokles reálné hodnoty důchodů byl především výsledkem velmi rychlého zvýšení spotřebitelských cen v roce 1991, po kterém následovalo jen velmi pozvolné vyrovnávání. Teprve v roce 2003 se reálná hodnota starobních důchodů dostala na úroveň roku 1989. Vývoj reálné hodnoty průměrných důchodů zaznamenává graf 3.2. Přes toto vyrovnání není situace dnešních seniorů v porovnání s ostatními skupinami populace úplně příznivá. Růst důchodů totiž zaostával za růstem mezd a snížil se tak poměr náhrady, kdy dnešní důchody představují nižší procento ze mzdy než dříve. Zatímco v roce 1990 tvořil průměrný důchod 66 % čisté mzdy a 52,7 % hrubé mzdy, v roce 1995 byly odpovídající podíly už jen 54,7 % a 43,8 % a odhaduje se, že do roku 2005 dále klesnou až na 51,3 % a 39 % (Vývoj hlavních…, 2003; Patočková, Kmoníčková 2004). Zde jsou dost možná kořeny stížností českých seniorů na nízkou životní úroveň. Čeští důchodci vyjadřují v souvislosti s výší své penze výraznou nespokojenost: důchody považuje za přiměřené jen jedna pětina z nich, necelé dvě pětiny se domnívají, že důchod dostačuje jen na pokrytí základních potřeb (Huk, 2001). Mezi starobními důchodci se téměř tři čtvrtiny domnívají, že při současném důchodovém systému nemohou strávit důstojné stáří (Konvička, 2002).
38
G r a f 3.2 Vývoj reálné hodnoty průměrného vypláceného starobního důchodu ve srovnání s rokem 1989 (v %) 100 90
100
98,4
80 79,8
70
87,0
88,9
1996
1998
92,1
96,5
100
76,3
60 50 40 30 20 10 0 1989
1990
1992
1994
2000
2002
2003
Zdroj: Vývoj hlavních…, 2003.
3.1.3.1 Aspekty ovlivňující výši starobního důchodu Významnou proměnnou ovlivňující výši důchodu je pohlaví. I do důchodu se totiž nadále promítají genderové nerovnosti ve mzdách a platech, v důsledku čehož jsou důchodové příjmy žen nižší než u mužů. Starobní důchody žen dosahují v průměru 82 % důchodů mužů.34 Výše každého konkrétního důchodu je dále ovlivněna samozřejmě dobou přiznání důchodu a tím, o jaký typ starobního důchodu se jedná. Vliv doby přiznání důchodu se ukázkově projevil v devadesátých letech rozdílnou výší důchodů přiznaných tzv. starodůchodcům a novodůchodcům, tedy důchodů přiznaných před a po 1. lednu 1996, kdy vstoupil v platnost zákon o důchodovém pojištění. Důchody přiznané podle nového zákona byly totiž výrazně vyšší než důchody přiznané před rokem 1996, což bylo poškozenými starodůchodci samozřejmě vnímáno velmi citlivě. Řešením tohoto rozdílu se stalo diferencované zvyšování důchodů, kdy dříve přiznané důchody se při valorizacích zvyšují o větší procento než důchody přiznané po roce 1996. Původní rozdíl se tak postupně snižuje: zatímco v prosinci 1997 činil rozdíl mezi průměrnou výší důchodů vyplácených novodůchodcům a starodůchodcům 461 Kč, v lednu 2003 to bylo už jen 152 Kč (Trnková, 2003: 26-28).35 Dalším aspektem ovlivňujícím výši přiznaného důchodu je nárokovaný typ důchodu, kdy předčasný odchod do důchodu se pojí s krácením výše důchodu, přičemž podle typu předčasného důchodu je krácení trvalé nebo dočasné. Logicky je tedy řádný starobní důchod vyšší než předčasné důchody, a to zhruba o 1 300 Kč, neboli krácené důchody dosahují 34
Na straně druhé celkově 40 % žen pobírá současně se starobním důchodem ještě důchod vdovský, přičemž tento podíl roste s rostoucím věkem. Vzhledem k nedostačující délce ekonomické aktivity je asi 1 % všech žen v důchodovém věku odkázáno pouze na vdovský důchod (Klimentová, 1999: 6-8). 35 Problém starodůchodců a novodůchodců není ničím novým, v minulosti se v souvislosti s přechodem na novou právní úpravu objevil hned několikrát, naposledy po úpravě důchodového systému v roce 1988. Jelikož neexistoval valorizační mechanismus, který by dříve přiznané důchody zvyšoval, vznikl mezi výší nově a dříve přiznaných důchodů značný rozdíl až několika set korun (Červenková, 1997: 79). 39
v průměru 80 % výše řádného důchodu. Údaje o výši nově přiznaných důchodů shrnuje tabulka 3.1. T a b u l k a 3.1 Průměrná výše nově přiznaných důchodů v roce 2001 (v Kč) druh důchodu* starobní celkem plný předčasný I. typ předčasný II. typ
celkem
muži 6 381 7 172 5 837 5 844
ženy 7 087 7 762 6 476 6 566
5 838 6 643 5 178 5 373
*
Plný standardně přiznaný, předčasný I. typu podle § 30 dočasně krácený, předčasný II. typu podle § 31 trvale krácený. Zdroj: Statistická ročenka ČR 2002.
3.1.3.2 Důchodový systém jako nástroj nivelizace příjmů Vedle vlivu doby přiznání a nárokovaného typu je samozřejmě pro určení výše důchodu důležitá také výše dosavadního výdělku (za tzv. rozhodné období). Vliv výše mzdy je však do určité míry rozporuplný, neboť stávající systém je nastaven tak, že se zde vedle solidarity mezigenerační uplatňuje také solidarita pojištěnců s vyššími příjmy s pojištěnci s nižšími příjmy. Ta se projevuje ve způsobu stanovení výše důchodů, kdy od určité výše se základ pro výpočet důchodu redukuje, tj. nezohledňuje se plně. Současný způsob výpočtu příštích důchodů je tedy výhodný pouze pro ty příští seniory, jejichž mzda se nachází hluboko pod dosahovaným mzdovým průměrem a oni přispívají do důchodového systému nejméně. Právě jim zůstane po odchodu do důchodu zachována relativně nejvyšší životní úroveň, když poměr jejich důchodu ke mzdě dosahované před odchodem do důchodu bude nesrovnatelně vyšší než u osob, které díky vysokým výdělkům přispívaly do systému nejvíce. Tento jev názorně ilustruje graf 3.3.
40
G r a f 3.3 Výše starobního důchodu jako podíl k příslušné hrubé mzdě v roce 2002 (v %) 90%
výše náhrady starobní penze ve vztahu ke mzdě
80% 70% 60% 50% 40%
77%
30%
57% 47%
20%
35%
10%
28%
23%
20%
250%
300% prům.mzdy
0% 50% prům.mzdy
75%
100%
150%
200%
Jinak řečeno, lidem s nadprůměrnými výdělky se vstupem do důchodu mnohem výrazněji snižuje peněžní příjem a tito čerství důchodci tak zažívají markantní pokles životní úrovně a musí omezit oproti zvyklostem dosavadní spotřebu. Zatímco u osob, jež pracovaly za výrazně podprůměrnou mzdu, se rozdíl mezi pracovním příjmem a tomu odpovídajícím důchodem pohybuje spíše v řádu stovek korun, u lidí s vysoce nadprůměrnými příjmy se jedná o pokles v řádu desetitisíců (viz graf 3.4). Tento nivelizační efekt se mnozí snaží překonávat pomocí jiných příjmů - nejčastěji z penzijního či životního pojištění nebo kapitálových investic.
41
vypočtená měsíční penze
50% prům.mzdy
75%
100%
150%
200%
250%
8 962
8 520
8 078
7 636
6 947
6 283
5 620
10 980
14 640
21 960
29 280
36 600
hrubá měsíční mzda
43 920
45 000 42 500 40 000 37 500 35 000 32 500 30 000 27 500 25 000 22 500 20 000 17 500 15 000 12 500 10 000 7 500 5 000 2 500 0
7 320
Kč
G r a f 3.4 Vztah mezi násobky průměrné hrubé mzdy a příslušným starobním důchodem přiznaným v roce 2002
300% prům.mzdy
Zdroj:Rabušic 2004.
3.1.4 Struktura vyplácených důchodů Počet vyplácených důchodů v souladu s trendy naznačenými v předchozí kapitole v průběhu minulých let postupně stoupal a tento nárůst bude pokračovat i nadále, když meziročně počet nově přiznaných důchodů převyšuje počet důchodů zaniklých. V roce 1990 bylo vypláceno 1 737 tisíc starobních důchodů, v roce 1995 1 811 tisíc a v roce 2002 už 1 951 tisíc důchodů (viz graf 3.5).
počet vyplácených starobních důchodů (v tisících)
G r a f 3.5 Počet vyplácených starobních důchodů
Zdroj:
2 250 2 000 1 750 1 500 1 250 1 000 750 500 250 1960 1965 1970 1975 1980 1985 1990 1995 2000 2001 2002
Statistická ročenka ČSSR 1972, 1982. Statistická ročenka ČR 1996. Vývoj hlavních…, 2003.
Zákon č. 155/1995 Sb., o důchodovém zabezpečení zavedl kromě jiného možnost předčasného odchodu do důchodu. Již od počátku nové zákonné úpravy bylo této možnosti 42
hojně využíváno. Podíl nově přiznaných předčasných důchodů na celkovém počtu nově přiznaných starobních důchodů stoupal z necelé pětiny (11 tisíc předčasných důchodů z celkových 60 tisíc starobních důchodů) v roce 1996 na více než polovinu v roce 1999 (58 tisíc ze 110 tisíc), kdy prakticky každý druhý starobní důchodce zanechal pracovní aktivity před dosažením řádného důchodového věku. Po zpřísnění výpočtu předčasného důchodu v roce 2001 nastal v roce 2002 jistý útlum v předčasném odcházení do důchodu, v roce 2003 se však již opět začal zvyšovat a data za první čtvrtletí roku 2004 říkají, že podíl předčasných důchodů se vyšplhal na 53 % z nově přiznaných důchodů. G r a f 3.6 Struktura nově přiznaných důchodů v letech 1995 - 2003 k věku
předčasné
100% 18,2
90%
30,1
80%
33,8 48,4
70%
52,9
43,2
58,1
59,2
60% 50% 81,8
40%
69,9
30%
66,2 51,6
47,1
1998
1999
20%
40,8
41,9
2000
2001
56,8
10% 0% 1995
1996
1997
2002
2003
Z obou typů předčasných důchodů je mnohem více využíván druhý typ, jež umožňuje odejít z ekonomické aktivity až tři roky před dosažením hranice důchodového věku, jeho výše je ovšem krácena trvale. Možnosti předčasného důchodu využívají o něco častěji ženy než muži. Strukturu nově přiznávaných důchodů podle typu ilustruje tabulka 3.2. T a b u l k a 3.2 Struktura nově přiznaných důchodů v daném roce druh důchodu* starobní celkem z toho (v %) plný poměrný předčasný I.typ předčasný II.typ
celkem 110 259
1999 muži 47 952
46,8 0,7 10,9 41,6
48,2 0,3 10,9 40,6
ženy celkem 62 307 96 894 45,8 0,9 10,9 42,4
40,6 0,6 10,4 48,4
2000 muži 39 993 43,8 0,3 10,8 45,1
ženy celkem 56 901 88 779 38,3 0,7 10,2 50,8
41,6 0,6 7,4 50,4
2001 muži 38 396
ženy 50 383
45,3 0,3 8,6 45,8
38,8 0,8 6,5 53,9
*
Plný standardně přiznaný, poměrný podle § 29 (krátká doba pojištění), předčasný I. typu podle § 30 dočasně krácený, předčasný II. typu podle § 31 trvale krácený. Zdroj: Statistická ročenka ČR 2002.
Z celkového počtu všech vyplácených důchodů (viz tabulka 3.3) tvoří dnes předčasné důchody více než 10 % (215 tisíc z téměř 1,9 milionu všech vyplácených důchodů 43
v roce 2001), přičemž při zachování současného trendu jejich podíl poroste dál s tím, čím déle bude současná zákonná úprava platit a budou tedy zanikat dříve přiznané důchody (Pojistně matematická…, 2002: 17-19). T a b u l k a 3.3 Struktura vyplácených důchodů* starobní důchod** rok
celkem
předčasný (v %)
plný (v %)
1996 2001
1 760 331 1 896 496
1996 2001
622 546 664 092
1996 2001
1 137 785 1 232 404
I. typ celkem 99,4 88,7 muži 99,4 87,2 ženy 99,4 89,4
II. typ 0,2 0,8
0,4 10,5
0,2 1,1
0,4 11,7
0,2 0,7
0,4 9,9
*
Vždy v prosinci daného roku. Plný standardně přiznaný, předčasný I. typu podle § 30 dočasně krácený, předčasný II. typu podle § 31 trvale krácený. **
Zdroj: Pojistně matematická…, 2002.
Nárůst předčasných odchodů do starobního důchodu zcela neguje zamýšlený efekt zvyšování důchodového věku, to je snížení počtu nově přiznávaných důchodů. Skutečný věk odchodu do důchodu je totiž nižší než zákonem stanovený, takže pak skutečný počet starobních důchodců je vyšší než počet osob v důchodovém věku. Pro současnou demografickou situaci je proto program předčasné penze z dlouhodobého hlediska velmi diskutabilní. Krátkodobě snad může sloužit redukci počtu nezaměstnaných v předdůchodovém věku, dlouhodobě však v českém demografickém kontextu spíše potřebujeme věk pracovní aktivity postupně prodlužovat než nabízet možnosti dřívějšího důchodu. To byl také jeden z důvodů, proč od 1. ledna 2004 byla zrušena možnost odejít předčasně do důchodu dva roky před dosažením důchodového věku (podle § 30 zákona). Předčasný odchod do důchodu je iniciován dvěma hlavními, téměř rovnocenně působícími důvody: zdravotním stavem a (potenciální nebo reálnou) ztrátou zaměstnání (Kuchařová, 2003: 17-18). V obou případech by počty předčasných důchodů mohly být nižší, kdyby se v praxi více uplatňovala jiná řešení, například kdyby se rozšířila nabídka práce na zkrácené úvazky, nabídka práce vhodné pro lidi s horším zdravotním stavem apod. 3.1.5 Postoje veřejnosti k důchodovým otázkám Problematika důchodů se stala v poslední době celkem častým tématem veřejných diskuzí. Považujeme tedy za přínosné shrnout v krátkosti názory populace, tedy seniorů dnešních i budoucích, na otázky spojené s důchody. 3.1.5.1 Důchodový systém V naší společnosti se po dlouhou dobu budovalo přesvědčení, že zabezpečení člověka ve stáří je věcí státu, a toto přesvědčení ve velké míře přetrvává i dlouho po opuštění socialistického zřízení a předává se na další generace: zásadním garantem zabezpečení je stát, vlastní iniciativa občanů může zajistit jen přilepšení. Více než dvě třetiny lidí souhlasí s tím, že je správné, aby se o člověka ve stáří postaral stát podle svých pravidel, přičemž podíl
44
souhlasných odpovědí roste s věkem: u mladých lidí ve věku 18 až 29 let se s tímto názorem ztotožňuje 58 %, ovšem ve věku nad 60 let už 84 % (Huk, 2001). Už v průběhu devadesátých let začal ve veřejnosti krystalizovat názor, že systém důchodového zabezpečení je třeba změnit (byť podle 41 % respondentů dotázaných v roce 1998 by stačily „drobné úpravy“). Výsledky posledních výzkumů (Konvička, 2002) ukazují, že potřeba změny důchodového systému je pociťována stále naléhavěji: klesá podíl respondentů, podle nichž stačí „drobné úpravy“ stávajícího systému (31 % v roce 2002), upevňuje se názor, že důchodový systém je třeba „podstatně změnit“ (41 % respondentů v roce 2002) a mírně vzrůstá i podíl těch, kteří by chtěli zavést „úplně jiný systém“. Dochází tedy k úbytku těch, kterým stačí „drobné úpravy“, ve prospěch radikálnějších stanovisek, která dnes převažují („podstatnou změnu“ nebo „úplně jiný systém“ si dnes přejí dvě třetiny obyvatel). Trendem ve vývoji veřejného mínění je úbytek stoupenců nynějšího modelu „povinného státního pojištění“ (z 50 % v roce 1998 na 40 % v roce 2002) ve prospěch „povinného fondového pojištění“ (to v roce 1998 preferovalo 35 % populace, v roce 2002 už 43 %). Rozložení názorů na optimální důchodový systém ilustruje tabulka 3.4. T a b u l k a 3.4 Názor na optimální důchodový model podle věk. skupin v roce 2002 (v %) 18-29 povinné státní pojištění povinné fondové pojištění soukromé pojištění
30-44 33 44 23
45-59 33 44 23
60+ 42 45 13
53 37 10
Zdroj: Výzkum Trendy 2002/6 in Konvička, 2002.
V názorech veřejnosti na optimální penzijní systém se prosazuje racionální (a svým způsobem „sobecké“) dělící kritérium: občané zvýhodnění jako příjemci se vyslovují pro zachování současného systému, občané znevýhodnění jak přispěvatelé dávají přednost jiným modelům. 3.1.5.2 Věk odchodu do důchodu V názorech na optimální důchodový věk převládá preference tradičních principů: respondenti nejčastěji uvádějí optimální zákonem danou hranici, staví se proti zvyšování věku odchodu do důchodu, souhlasí s diferencovaným důchodovým věkem podle pohlaví. Téměř tři čtvrtiny populace se domnívají, že by věk odchodu do důchodu měl zůstat na stejné úrovni, navíc v této otázce existuje mezi jednotlivými věkovými kategoriemi poměrně výrazná shoda (Huk, 2001). Češi obecně preferují spíše nižší věk odchodu do důchodu, muži by si v průměru přáli odcházet do důchodu v 59 letech, ženy v 55,5 letech, s narůstajícím věkem se však preferovaný věk zvyšuje. Zatímco mladého člověka láká představa spousty volného času na jeho rozmanité záliby, člověk v předdůchodovém věku už si uvědomuje, kolik sociálních kontaktů mu svět práce dává, jak mu strukturuje a smysluplně naplňuje každodennost, počítá finanční ztrátu danou rozdílem mezi mzdou a penzí. Výzkumy proto opakovaně potvrzují, že čím vyšší věk respondenta, tím vyšší plánovaný věk odchodu do důchodu (Vidovičová, Rabušic, 2003: 30-31). Názory seniorů na věk odchodu do důchodu zjišťovala např. Kuchařová (2002: 19). V rámci výzkumu „Život ve stáří“ mezi seniory nad 60 let se taktéž projevila preference tradičních principů: odlišný věk pro muže a ženy podporovalo 58 % dotázaných, hranici 60 let pro muže preferovalo 68 %, pro ženy 55 let preferovalo 45 % dotázaných. Pro vyšší důchodový věk žen než 55 let se vyslovilo 42 % respondentů, pro vyšší věk mužů než 60 let
45
se vyslovilo jen 21 %. V odpovědích se objevily diskrepance mezi důchodovým věkem žádoucím a deklarovanou mírou nedobrovolnosti odchodu do důchodu. Výzkum tak potvrdil, že lidé se při určování preferovaného věku odchodu do důchodu řídí spíše po desetiletí zažitými pravidly než představami o stáří. Více než polovina souboru uvedla jako žádoucí důchodový věk takovou hranici, kterou pro sebe sama považuje za nízkou pro ukončení ekonomické aktivity. Důchodový věk je tak v reálném životě vnímán mnoha seniory jako nízký vzhledem k subjektivnímu hodnocení vlastních sil a zájmů. 3.1.5.3 Výše důchodu Důchody jsou obecně hodnoceny jako spíše nízké. Asi dvě pětiny populace se domnívají, že dnešní důchody jsou přiměřené, asi polovina všech lidí se domnívá, že průměrný starobní důchod nepostačuje na pokrytí základních potřeb důchodců. Sami důchodci jsou přitom s výší své penze ještě výrazně nespokojenější: důchody považuje za přiměřené jen jedna pětina z nich, necelé dvě pětiny se domnívají, že důchod dostačuje na pokrytí základních potřeb (Huk, 2001). V českém veřejném mínění v současnosti převládá názor, že stávající systém důchodového zabezpečení neumožňuje strávit důchod v důstojných podmínkách (s tímto názorem se ztotožňují asi dvě třetiny populace). Nespokojeni s důchodovým systémem jsou především sami příjemci starobních penzí a vůbec lidé ve věku nad 60 let. Mezi starobními důchodci se téměř tři čtvrtiny domnívají, že při současném důchodovém systému nemohou strávit důstojné stáří (Konvička, 2002). 3.1.5.4 Předčasné důchody Stále častější využívání předčasných důchodů má hlubší zakotvení v názorech na život ve stáří. V nich je velmi často patrná tendence ukončit ekonomickou aktivitu co nejdříve a užívat si důchodu, dokud ještě člověk není starý a nemocný. Časný odchod z ekonomické aktivity patří v současné době ke standardním představám o uspořádání života ve stáří. Lidé u nás vnímají předčasný odchod do důchodu jako v zásadě přirozený nárok vůči státu. Podle výzkumů STEM (Haberlová, 2000:15) je podstatnou motivací v rozhodování o předčasném odchodu do důchodu motivace ekonomická, resp. výše uplatňovaných sankcí za předčasný důchod. Její vliv je patrný již v tom, jak rozdílně lidé posuzují jednotlivé typy předčasných důchodů. Zatímco předčasný důchod dočasně krácený je většinou občanů (75 %) považován za dobrý způsob úpravy důchodového zabezpečení, trvale snížený důchod je hodnocen ponejvíce negativně (jako špatný jej vidí 73 %). 3.1.6 Výhledy do budoucna Vstup do Evropské unie se promítne i do důchodové oblasti. Spolu s volným pohybem osob, který umožní našim občanům pracovat v jiných členských zemích, vstoupí v platnost i tzv. koordinační nařízení v oblasti sociálního zabezpečení zajišťující jeho návaznost při volném pohybu v rámci EU. Tato nařízení upravují výplatu důchodů v případě pracovních poměrů v různých členských zemích: doby pojištění v různých zemích EU, které jednotlivě nejsou dostatečně dlouhé pro nárok na důchod, se budou sčítat a každá země přizná dílčí důchod. Každý z těchto dílčích důchodů bude vyplácen do kteréhokoli členského státu EU, kde má dotyčný bydliště. Vstup ČR do EU samozřejmě nijak neovlivní nároky osob, které celou dobu pracovaly a žily v naší republice, ale zajistí nabytí práv a zachování nároků občanům migrujícím v rámci členských států (Kaplan, 2003: 62-63).36
36
V souvislosti se vstupem ČR do EU se předpokládá, že určité procento emigrantů, kteří odcházeli z republiky po roce 1968 a z nichž někteří žijí v členských státech EU, bude moci právě na základě koordinačních nařízení uplatňovat ve vztahu k ČR nárok na výplatu částečného starobního důchodu (Sociálně ekonomické…, 1998: 52). 46
Budoucí vývoj v oblasti důchodů se samozřejmě bude odvíjet od toho, zda, kdy a v jaké podobě bude prosazena důchodová reforma. Starší generace seniorů zůstanou ještě delší dobu s nivelizovanými důchody, mladší budou výrazněji příjmově diferencovány zvláště efektem důchodového připojištění. Pravděpodobně stále více se budou prosazovat vedle státem garantovaného důchodu i další formy zajištění na stáří: úspory u bank, stavební spoření, nákup nemovitostí, investice apod. Mezi seniory budou ovšem přicházet dlouhodobě nezaměstnaní s narušenými životními podmínkami. Nevyhnutelné zvyšování věku odchodu do důchodu bude doprovázeno důležitými strukturálními změnami ve sféře organizace práce (bude třeba rozšířit nabídku práce na částečný úvazek, učinit pracovní kontrakty více flexibilní), v organizaci školského vzdělávání (rozšířit celoživotní vzdělávání), bude též nutné zvýšit pozornost věnovanou zdravotnímu stavu seniorů a péči o ně po odchodu do důchodu (Rabušic, 1995: 120-121). 3.2 Práce v důchodovém věku Vývoj počtu osob pracujících v důchodovém a předdůchodovém věku je dán řadou faktorů. V prvé řadě zde působí měnící se poptávka po pracovních silách, ale také změny v pravidlech přiznávání starobních důchodů a možností pokračování v ekonomické aktivitě, které ovlivňují motivaci samotných seniorů. Lidé ve střední generaci si mnohdy stěžují na silný nedostatek volného času pro své osobní záliby. Když ale mají možnost tento čas získat, dávají často přednost práci. Ve chvíli, kdy se mají rozhodnout, zda ukončí ekonomickou činnost, volný čas již není tak žádoucí. Práce má totiž pro staršího člověka význam jako zdroj nejen finančních prostředků, ale i sociálních kontaktů a uspokojení potřeby seberealizace, užitečnosti, která je v závěru aktivního života často intenzivněji prožívána. Nepopiratelný je však zároveň vliv ekonomického hlediska. Jak připomíná např. Rabušic (1995: 118) pádným důvodem pro setrvání v zaměstnání byla za minulého režimu - a je to asi možno považovat za českou specialitu - nutnost podporovat mladé rodiny svých dětí. V dnešní době se tento důvod pravděpodobně rozšiřuje o další: o prostou snahu zajistit si vyšší než minimální životní úroveň. 3.2.1 Proměny ekonomické aktivity seniorů Před rokem 1989 nízký věk potřebný k odchodu do důchodu a velká nabídka pracovních příležitostí dávala lidem v důchodovém věku možnost pokračovat v zaměstnání, které dosud vykonávali, nebo při pobírání starobního důchodu pracovat dál ve své profesi. Ekonomická činnost se stala obecným kritériem zdraví a svěžesti seniorů. Míra ekonomické aktivity tak byla v porovnání s dnešní situaci výrazně vyšší. Po dosažení hranice 60 let zůstávalo v roce 1970 ekonomicky aktivních 43 % mužů, v roce 1980 již 53 %. Další pokles s narůstajícím věkem byl relativně pomalý, kolem hranice 70 let pracovalo ještě 18 % mužů v roce 1970 a 22 % v roce 1980. V případě žen dosáhla intenzita ekonomické aktivity ve věku 55 let v roce 1970 55 %, v roce 1980 téměř 60 %. Dále se však rychle snižovala s věkem, ve věku 65 let pracovalo v roce 1970 již jen 14 % a v roce 1980 17 % žen (Mašková, 1988: 158). Před rokem 1989 tak lidé v postproduktivním věku tvořili asi desetinu veškeré pracovní síly, přičemž převážná většina pracujících v postaktivním věku byla zaměstnána v dělnických povoláních (Bartošová, 1988: 49-51). Starobní důchodci se tak významně podíleli na přezaměstnanosti, jež byla charakteristickým rysem socialistického hospodářství. Po roce 1990 však došlo k prudkému poklesu počtu ekonomicky aktivních starobních důchodců: jestliže v roce 1989 byl počet ekonomicky aktivních důchodců 473 tisíc, v roce 1992 už to bylo pouhých 259 tisíc a tento počet se do současnosti příliš neměnil. Podíl
47
pracujících důchodců na celkové pracovní síle tak klesnul o polovinu na přibližně 5 % (Kotýnková, Červenková, 2001: 12-13).37 Míra ekonomické aktivity celkově v mladších věkových kategoriích 55 až 59 let v průběhu druhé poloviny devadesátých let pozvolně stoupala, razantněji u žen, v důsledku zvyšování věku odchodu do důchodu. U věkové kategorie 60 až 64 let byl nárůst ekonomické aktivity mnohem nižší a naopak u nejstarších seniorů nad 65 let ekonomicky aktivních ubývalo. V polovině roku 2003 dosahovala míra ekonomické aktivity u mužů ve věku 55 až 59 let téměř 80 %, ve věku 60 až 64 let necelých 22 % a nad 65 let věku už jen 4 %. V případě žen byla celkově ekonomická aktivita výrazně nižší, ve věkové kategorii 55 až 59 let bylo ekonomicky aktivních 42 % a ve věku 60 až 64 let už jen 14 % a nad 65 let slabě přes 2 % žen. Míra nezaměstnanosti je v těchto věkových skupinách výrazně menší než u celé populace, částečně díky odchodům do předčasného důchodu, pohybuje se kolem 5 % (Zaměstnanost a nezaměstnanost…, 2003). Podrobnější informace o ekonomické aktivitě seniorů přináší tabulka 3.5. T a b u l k a 3.5 Míra ekonomické aktivity podle pohlaví a věku* věk
*
1994
1996
1998
55-59 60-64 65 a více
48,7 18,2 5,9
52,8 22,0 5,5
55-59 60-64 65 a více
72,0 25,1 10,3
76,7 32,5 9,0
55-59 60-64 65 a více
27,6 12,5 3,3
30,9 13,1 3,4
2000 celkem 53,8 20,6 4,8 muži 75,7 29,4 8,5 ženy 33,7 13,1 2,6
2002
2003
53,1 17,7 4,2
57,5 20,3 4,1
60,4 21,8 4,0
75,8 24,5 6,9
78,9 28,8 6,7
79,8 30,3 6,6
32,1 11,8 2,5
37,7 13,0 2,4
42,3 14,4 2,3
Pro roky 1994 a 1996 údaje za období Jaro, dále pro II. čtvrtletí.
Zdroj: Zaměstnanost a nezaměstnanost v ČR podle výsledků VŠPS 1994 až 2003.
3.2.2 Současný ekonomický status českých seniorů Podle stávající legislativy mohou osoby v důchodovém věku pokračovat v ekonomické aktivitě dvojím způsobem (Voříšek, 2002: 25-26): buď setrvají v řádném zaměstnání, aniž by pobírali důchod a budou pracovat tzv. na procenta (za každých 90 dní se jim důchod zvýší o 1,5 % výpočtového základu) nebo budou pracovat souběžně s pobíráním důchodu (takový pracovní poměr je třeba podle zákona sjednat na dobu určitou). Původně byla možnost výdělku při souběžném pobírání důchodu v průběhu prvních dvou let po získání nároku na důchod omezena na dvojnásobek částky odpovídající životnímu minimu, toto omezení však bylo zrušeno. Otázku ekonomické aktivity seniorů analyzoval např. výzkum „Život ve stáří“ (Kuchařová, 2002: 6-14). Pracovní aktivita se bezprostředně po dosažení důchodového věku neuzavřela pro 37 % dotázaných seniorů starších 60 let. Nejčastější formou ekonomické aktivity je přitom souběh pobírání důchodu a výdělečné činnosti (krátkodobých pracovních smluv či brigád). Až do 64 let využívá souběhu důchodu a výdělečné činnosti 28 % mužů a
37
Senioři tak výraznou měrou přispěli k bezporuchovému průběhu ekonomické transformace v první polovině devadesátých let, kdy se míra nezaměstnanosti právě díky odchodu starobních důchodců z produktivního života udržovala po celou dobu na přijatelné výši. 48
22 % žen. Ještě po sedmdesátém roce věku si k důchodu přivydělává 19 % mužů, ale už jen 3 % žen. Setrvání v ekonomické aktivitě bez nároku na důchod je už mnohem méně četné, u žen se v postatě nevyskytuje, u mužů se týká pouze 11 % seniorů do věku 69 let, ve vyšším věku už se také neobjevuje. Průměrná doba zaměstnání po dosažení věkové hranice odchodu do důchodu je 18 měsíců, nejčastěji to bývají jeden až dva roky. Postavení důchodců podle ekonomické aktivity, pohlaví a věku shrnuje tabulka 3.6. T a b u l k a 3.6 Postavení důchodců dle ekonomické aktivity, pohlaví a věku (v %) věk 60+ 64-64 65-69 70-74 75 +
důchodce nepracující celkem muži ženy 83 78 87 71 62 77 84 80 86 93 85 98 97 96 98
důchodce pracující celkem muži ženy 15 19 12 24 28 22 16 19 14 7 15 2 2 4 1
zaměstnaný* celkem muži 2 3 5 10 0 1 0 0 1 0
ženy 1 1 0 0 1
*
Osoby výdělečně činné nepobírající starobní důchod.
Zdroj: Kuchařová, 2002.
Ekonomickou aktivitu si udržují po dosažení důchodového věku zejména lidé s vyšším profesním statusem a vyšším vzděláním. Mezi ženami je větší podíl těch, které volí příležitostné práce, muži se více věnují soukromému podnikání. U žen se objevila souvislost s velkostí bydliště: ve větších městech je více pracujících důchodkyň. Navzdory tomu, že velká část lidí dnes šedesátiletých a starších prožila závěr profesní kariéry a počátek důchodové fáze životního cyklu v transformačním období, nebyla u nich zaznamenána velká profesní mobilita a pracovní flexibilita. Výjimkou jsou nevelké počty těch, kdo začali podnikat nebo ztratili zaměstnání. Lze předpokládat, že příští generace seniorů už na tom budou jinak. 3.2.3 Specifika zaměstnávání starších pracovníků Zaměstnávání lidí v poproduktivním věku má svá specifika (Kotýnková, Červenková, 2001: 16). Vzhledem ke stávajícím pravidlům mohou být senioři snadno získáváni do pracovního poměru a opět propouštěni podle potřeb zaměstnavatele. Díky jistotě pobírání důchodu představují senioři na trhu práce velmi pružnou skupinu, kterou lze využívat při nárazových pracích, v povoláních, která jsou méně placená či z jiných důvodů nepřitažlivá pro mladší generace, tam, kdy je vhodná kratší pracovní doba (práce jen na částečný úvazek), nebo doba, kterou neradi přijímají mladší lidé. Důchodci jsou mnohdy ochotni pracovat za menší mzdu. Ovšem v případě oddálení odchodu do důchodu a setrvání v řádném zaměstnání je jejich mzda velmi vysoká. Jakmile ale s věkem začíná převažovat souběh pobírání důchodu a omezenějších forem ekonomické aktivity, klesá rychle i výdělek. Průměrná hrubá mzda byla v roce 2001 ve věku 60 až 64 let 19 844 Kč, dokonce vůbec nejvyšší ze všech věkových skupin, nad 65 let už ovšem jen 13 859 Kč (tedy zhruba na úrovni skupiny 20 až 29 let). Průměrná mzda mužů ve věku 60 až 64 let byla dokonce 21 514 Kč, opět nejvyšší, u žen 14 031 Kč, tedy v porovnání s muži výrazně nižší, ovšem mezi ženami podle věku stále druhá nejvyšší hned za věkovou skupinou 55 až 59 let (Statistická ročenka..., 2002).
49
3.3 Příjmy a výdaje seniorů Současná ekonomická situace dnešních důchodců je ovlivněna několika specifickými faktory. Dnešní senioři jsou odkázáni převážně na pobíraný důchod, a to zcela v souladu s prosazovanou ideologií minulého režimu, podle které důchod je zasloužený odpočinek, během něhož se stát o důchodce kompletně postará a vrátí mu to, co si za celý život našetřil. Pod vlivem tohoto přesvědčení se lidé o svou důchodovou budoucnost příliš nezajímali a také míra jejich úspor nebyla nijak velká (Rabušic, 1998: 305).38 U současných generací seniorů tak nelze spoléhat na to, že nedostatečnost důchodů pro zajištění životní úrovně by byla významně korigována jinými příjmovými zdroji nebo rodinným zázemím jedince. Současní důchodci většinou neměli možnost zabezpečit si vlastními silami dodatečný příjem pro stáří a toto je třeba brát v úvahu při tvorbě sociální politiky. Navíc s přibývajícím věkem se vyhlídky na zlepšení příjmové situace nelepší, spíše naopak.39 Jestliže dnes senioři vyjadřují výraznou nespokojenost se svou ekonomickou situací, pak do budoucna se v důsledku stoupající životní úrovně současné populace v produktivním věku očekává i nárůst nároků na životní úroveň budoucích seniorů. 3.3.1 Výše a struktura příjmů Roční hrubé peněžní příjmy průměrného českého důchodce v současnosti dosahují téměř 96 tisíc Kč, z toho téměř 90 tisíc jsou příjmy z důchodů (Statistika rodinných..., 2002). Podle zjištění Kuchařové v rámci výzkumu „Život ve stáří“ (2002: 22-34) příjmy na osobu dosahují v průměru v domácnostech jednotlivců 7 586 Kč a ve dvoučlenných domácnostech 7 316 Kč, jde-li o manželský pár, či 7 607 Kč u ostatních dvojic. Průměrný individuální příjem osob žijících v jednočlenných domácnostech dosahuje 1,8násobku odpovídajícího životního minima, v případě dvoučlenné domácnosti je to 2,3násobku u manželských párů a 2,1násobku v ostatních případech. Přitom 54 % respondentů uvedlo jediný zdroj příjmů, kterým byl z 94 % starobní důchod, u 3 % pracovní příjem, pro 2 % invalidní důchod a 1 % pobíralo pouze pozůstalostní důchod. Celkově je tak mezi důchodci 70 % těch, pro něž je starobní důchod jediným zdrojem příjmu. V případě kombinace více zdrojů je pro muže častější kombinace důchodu a výdělku, pro ženy naopak souběh starobního a vdovského důchodu. Pracovní a jiné příjmy mají častěji lidé ve městech a též vysokoškoláci. Jiné než pracovní a sociální příjmy se ve finančních zdrojích dnešních seniorů vyskytují v minimálním rozsahu, z nich nejčastější jsou příjmy z životního pojištění nebo penzijního připojištění (tento druh příjmu deklaruje 7 % osob nad 60 let, více mužů než žen a výrazně více vysokoškoláků).40 3.3.2 Výše a struktura výdajů Roční hrubá peněžní vydání českého důchodce jsou jen asi o 500 Kč nižší než příjmy (slabě přes 95 tisíc Kč ročně), z toho naprostou většinu tvoří spotřební vydání: 87 tisíc Kč (Statistika rodinných..., 2002). Se vstupem do „třetího věku“ se pojí určité změny ve struktuře spotřeby. Rozpočet se zmenšuje a v jeho zúženém prostoru se utlumuje uspokojování tzv. vyšších potřeb ve prospěch potřeb elementárních (Večerník, 1990: 24). V domácnostech důchodců je tak nejvyšší podíl výdajů na nejzákladnější potřeby a povinné odvody. Např. 38
Navíc možnosti investovat finanční zdroje do kapitálu, který by na stáří přinášel dodatečný důchod, byly z důvodů ilegitimity soukromého podnikání v socialistické ekonomice v podstatě minimální. 39 Podle současného důchodového systému se reálná hodnota důchodů snižuje s rostoucí dobou pobírání důchodu. Navíc se postupně odčerpávají případné úspory a byt i jeho vybavení začne zastarávat. 40 Na penzi je v Česku připojištěno už téměř 2,7 milionu lidí a jejich počet se stále zvyšuje: v roce 1995 bylo pojištěných téměř milion tři sta tisíc osob, do roku 2000 k nim přibyl další milion a v prvním pololetí 2003 už bylo evidováno 2 667 tisíc připojištěných. Celkem už klienti penzijních fondů uložili do fondů za více než osm let téměř 65 miliard korun (Na důchod se…,2003). 50
v roce 1995 na 1 Kč vydanou s převahou volné úvahy připadaly 4 Kč vydané na nejzákladnější potřeby (Hiršl, 1996: 22). Podstatnou část svých příjmů vydávají domácnosti důchodců na výživu a na bydlení, tyto výdaje se sice absolutně snižují, ovšem v rámci menšího rozpočtu jejich podíly rostou. Důchodci naopak omezují výdaje zejména na odívání a obuv, na dopravní a spojové služby, na aktivity volného času a na předměty dlouhodobější spotřeby (Červenková, 1997: 86). V současnosti představují náklady na bydlení dominantní objem výdajů. Růst nákladů na bydlení relativně k výši penzí představuje jeden ze zásadních problémů českých seniorů. Celkové náklady na bydlení k roku 1994 narostly na trojnásobek a k roku 1999 celkem na téměř sedminásobek stavu v roce 1989. Zatímco v roce 1989 utratila domácnost důchodců za bydlení 15,2 % svých příjmů, nyní tvoří výdaje na bydlení už 27 % příjmů.41 Ačkoli důchodci vynakládají na bydlení v absolutních částkách méně než ekonomicky aktivní populace, relativně vyjádřeno věnují na bydlení výrazně vyšší podíl svých příjmů. Do budoucna lze navíc předpokládat, že celkové zatížení rodinných rozpočtů náklady na bydlení ještě vzroste. Opačný trend je zaznamenáván v podílu výdajů věnovaných na výživu. Zatímco v roce 1990 představovaly výdaje na výživu téměř 40 % všech vydání, do roku 1995 tento podíl poklesl na 35 % a v současnosti se udržuje na 30 %. Pouze 8 % výdajů jde na rekreaci, kulturu či sport a 6 % na dopravu, 4 % na odívání a obuv. Ostatní položky jsou minimální (Statistická ročenka…, 2002). Porovnání struktury výdajů domácností důchodců a zaměstnanců nabízí tabulka 3.7. T a b u l k a 3.7 Struktura výdajů důchodců a zaměstnanců v roce 2001 (v %) důchodci potraviny a nealkoholické nápoje alkoholické nápoje, tabák odívání, obuv bydlení, voda, energie, paliva bytové vybavení, zařízení domácnosti zdraví doprava pošta a telekomunikace rekreace, kultura a sport vzdělání stravovací a ubytovací služby ostatní zboží a služby
zaměstnanci 30,5 3,1 4,0 26,6 6,5 2,7 6,1 3,7 8,0 0,0 2,5 6,3
21,4 3,1 7,2 17,3 7,0 1,6 11,7 3,9 11,1 0,6 5,7 9,4
Zdroj: Statistická ročenka ČR 2002.
Narůstající výdaje za nájemné, energie, dopravu, za různé správní poplatky mohou a již také ovlivňují rodinné rozpočty. Pokud se bude situace i nadále vyvíjet tímto směrem, lze očekávat, že částky z důchodu určené na volnočasové aktivity, kulturu a zbytnější předměty budou stále menší, což může negativně ovlivnit kvalitu života starého člověka.
41
Asi třetinu celkových nákladů na bydlení představuje nájemné, okolo 60 % z celkových výdajů jde na energie a služby související s bydlením, pouze 5 % z celkových prostředků se týká investic do rekonstrukcí, údržby a koupě. Domácnosti důchodců tak oproti domácnostem zaměstnanců vykazují výrazně nižší investice do údržby, rekonstrukcí a pořízení domu či bytu. To samozřejmě souvisí s fází životního cyklu, svou roli nicméně sehrává i nárůst cen nájemného, komunálních služeb i energií, který nutí domácnosti důchodců k úsporám právě v této oblasti (Obadalová, Vavrečková, 2000: 14-16). 51
3.3.3 Majetkové poměry V rámci výzkumu „Život ve stáří“ (Kuchařová, 2002: 42-49) respondenti odhadovali hodnotu majetku vlastní domácnosti s následujícími výsledky: jedna pětina odhadla hodnotu svého majetku na méně než 100 tisíc, další pětina mezi 100 a 299 tisíci Kč, 17 % respondentů zvolilo rozmezí 300 až 499 tisíc Kč, 23 % možnost 500 až 999 tisíc Kč, 18 % více než jeden milion korun. Zároveň 27 % respondentů starších 60 let vypovědělo, že nemá žádné úspory, případné úspory pro financování běžných vydání využívala pouze 3 % dotázaných. Charakteristicky českou formou úsporného hospodaření je zajišťování nejrůznějších potřeb vlastními silami. Na otázku, zda se lidé snaží co nejvíce sami vyrobit, opravit či vypěstovat, odpovědělo kladně 70 % respondentů. Domácnosti českých seniorů jsou relativně dobře vybaveny většinou domácích spotřebičů, ačkoli stále celkově zaostávají za vybavením domácností zaměstnanců (viz tabulka 3.8). Největší rozdíly jsou pochopitelně zaznamenávány u modernějších výrobků, jež si své místo v domácnostech seniorů teprve hledají (mikrovlnná trouba, hi-fi soustava či osobní počítač). S posunem mladších kohort do důchodového věku se však vybavenost domácností těmito předměty bude pravděpodobně zvyšovat. T a b u l k a 3.8 Vybavenost domácností důchodců a zaměstnanců v roce 2002* důchodci chladnička s mrazničkou automatická pračka mikrovlnná trouba barevný televizor viderekordér hi-fi souprava osobní počítač mobilní telefon osobní automobil rekreační objekt *
zaměstnanci 41,3 70,4 31,8 107,1 19,7 10,3 2,4 31,9 37,0 15,7
65,5 95,4 63,9 125,2 65,6 48,0 36,1 122,7 71,3 12,1
Počet předmětů na 100 domácností.
Zdroj: Statistika rodinných..., 2002.
3.3.4 Subjektivní chudoba jako charakteristika života seniorů Senioři se svým příjmem propadají pod hranici oficiálního životního minima jen výjimečně a z pohledu oficiálně stanovené hranice chudoby lze tedy konstatovat, že čeští senioři objektivně chudí nejsou. Jiná je však situace z pohledu seniorů samotných. V důchodu se totiž obecně zvyšují pocity ekonomické deprivace. V českém prostředí k tomu přispívá podle Rabušice (1998: 312) několik faktorů: roli zde sehrávají nové a mnohem pestřejší možnosti spotřeby, nárůst příjmové nerovnosti, díky níž začínají být majetkové rozdíly více zřetelné, a konečně vývoj relace důchodů a mezd, kdy příjmové rozdíly mezi ekonomicky aktivními a důchodci narůstají, protože vývoj důchodů neudržel krok s vývojem mezd. Sami senioři tak mohou častěji vnímat svou ekonomickou situaci jako nepříznivou. V roce 1996 se ve výzkumu subjektivní percepce chudoby (Rabušic, 1998: 313-315) označila za chudé téměř celá polovina všech důchodců (48 % v porovnání s 26 % mezi ekonomicky aktivními a 29 % mezi pracujícími důchodci), za bohaté se označila pouze 2 % důchodců. Zároveň 31 % důchodců uvedlo, že se svými příjmy vychází obtížně, naopak 25 % podle svého vyjádření vycházelo se svými příjmy dobře. Asi třetina důchodců je subjektivně chudých v tom smyslu, že jim peníze stačí jen na nákup těch nejlevnějších věcí nebo ani na ně ne.
52
Mareš a Rabušic (1996: 308-311) dále uvádějí, že téměř devět z deseti seniorů nad 60 let věku žijících v samostatné domácnosti a téměř šest z deseti starých dvojic hospodaří s nižšími příjmy než je jejich subjektivní hranice chudoby. Podíl domácností, jejichž skutečný příjem byl nižší než subjektivní hranice chudoby a které měly současně potíže vyjít se skutečným příjmem, je však už podstatně menší: u jedinců je to 25 %, v případě dvojic už jen 15 % domácností. Vavrečková (1997: 105-106) navíc doplňuje informace o regionálním rozložení s tím, že největší četnost rodin považujících se za chudé byla vysledována v Praze (a dalších velkých městech). Ve výzkumu „Život ve stáří“ (Kuchařová, 2002:37-38) ohodnotilo 69 % respondentů starších 60 let svou domácnost jako středně materiálně zajištěnou, jako bohatou necelá 4 %, jako spíše chudou 27 %. Mezi subjektivně chudé se zařadily ve vyšší míře zejména lidé se základním vzděláním, nekvalifikování dělníci, rolníci, lidé žijící v jednočlenných domácnostech a lidé s dlouhodobými vážnými zdravotními problémy. Na pocitu chudoby se přitom podílel zejména nedostatek prostředků na vydání přesahující uspokojování většiny základních potřeb a na zdravotní péči, ale také na ošacení. Ačkoli chudoba českých seniorů není z hlediska současného českého standardu životní úrovně velkým problémem, přičemž senioři by měli být schopni uspokojovat všechny své základní potřeby a z hlediska majetku na tom nejsou nijak podstatně hůře, než je průměrný stav v populaci, jejich pocity deprivace jsou relativně vysoké a subjektivní chudoba českých seniorů je problémem celkem závažným. Problémy chudoby by se mohly do budoucnosti částečně zmírnit s tím, jak se senioři stanou méně závislí na státu a budou využívat možností, jež nové ekonomické prostředí nabízí: penzijní připojištění, soukromé vlastnictví bytů či kapitálové investice by tak mohly přispět k pocitům větší majetkové a příjmové jistoty, a tím i k méně intenzivním pocitům deprivace a chudoby. 3.4 Sociální implikace ekonomické situace seniorů Ekonomická situace, a především peněžní příjmy a majetkové poměry ovlivňují výrazným způsobem běh a strukturu každodenního života každého člověka, seniory nevyjímaje. Důchodový věk se v obecné představě pojí s dostatkem volného času, který umožňuje věnovat se zájmům, zálibám a koníčkům. Ve skutečnosti se ukazuje, že mnohým seniorům se na volnočasové aktivity sice dostává času, nikoli však finančních prostředků. Fakt, že podstatná část seniorů hodnotí důchody jako nedostatečné pro prožití důstojného stáří a že se cítí chudá, určitě nepřispívá k prožívání kvalitního života, naopak může vyústit v pocit jakéhosi vylučování ze společnosti skrze nedostatečnost finančních prostředků. Hmotné zajištění je však pouze jedním aspektem kvality života a i přes častou nespokojenost s ekonomickou situací mohou senioři prožívat spokojené stáří uvnitř svých rodin i v rámci širší společnosti a v celkovém pohledu hodnotit kvalitu života převážně optimisticky (jak je to doloženo v následující kapitole).
53
4. Sociální aspekty života seniorů Stáří každého jednotlivce je ve svých projevech vždy odlišné a neopakovatelné, odráží totiž individuální osudy lidí. O kvalitě stáří, o tom, jak budou lidé tuto životní etapu prožívat, se rozhoduje mnohem dříve, než lidé zestárnou. Stáří je vlastně odrazem celého života: projevují se v něm dlouhodobě působící faktory ovlivňující psychiku člověka, jeho zdravotní stav, vnější podmínky jeho života apod. Stáří rozhodně není jen obdobím pasivního „dožívání“. Senioři se i po odchodu do důchodu zapojují do společenského života, získávají nové rodinné role, udržují si své koníčky. Jen zhruba 5 % starších 60 let jsou oněmi starými lidmi, kteří pro zvládnutí svého života potřebují ústav a intenzivní pomoc druhých. Je však jakousi obecnou tendencí vztahovat nepříznivé životní podmínky těchto pěti procent na celkovou představu o stáří. Stáří jako období nemoci, nemohoucnosti, závislosti a pasivity. Zbylých 95 % seniorů nás však v čilé chůzi mine a my si jich ani nevšimneme, nevnímáme je jako staré. Následující kapitoly jsou vedeny snahou představit život seniorů v jeho obrovské rozmanitosti, snahou postihnout nejrůznější aspekty života seniorů a vyvrátit představu pasivního stáří. Mimo toho, že mnozí senioři zůstávají i po dosažení důchodového věku ekonomicky aktivní, sehrávají celou řadu dalších rolí v rodinném i společenském životě: jsou nejen dědečky a babičkami, ale také voliči, vyjadřují své názory na dění ve společnosti, zapojují se do nejrůznějších aktivit. 4.1 Odchod do důchodu Člověk se sociálně, ale i mentálně stává starým dnem, kdy je jeho status změněn z ekonomicky aktivního na důchodce.42 Odchodem do důchodu je v současné době stárnoucí člověk postaven před zásadní problém: musí totiž vhodně změnit svůj životní styl, neboť dosavadní pracovní stereotyp přestává být funkční a objevuje se nadbytek volného (a především) nestrukturovaného času. Nová role důchodce je méně specifická než ztracená role profesní. S odchodem do důchodu se mění prožívání, vnímání i chování. Velkým rizikem je odchod do důchodu bez náhrady dosavadního rytmu života, bez konkrétního programu a perspektivy. Radost nad uvolněním z každodenní pravidelné povinnosti je totiž velmi rychle vystřídána poznáním, že pokud člověk nemá vytvořeny potřebné zájmy, kterým by se mohl věnovat, má problémy s využitím náhle získaného volného času (Niederle, 2001: 26-27). Ze strany samotných seniorů nejsou podle zjištění Kuchařové (2002: 16-21) dopady odchodu do důchodu celkově hodnoceny příliš pesimisticky, neboli jen malý podíl seniorů vnímá tento krok jako obtížnou, psychicky nesnadno zvládnutelnou životní situaci. Celkově odchod do důchodu hodnotilo spíše pozitivně 52 %, spíše negativně 17 %, jako neutrální 31 %. Z průměru se však vymykají muži a vysokoškoláci, kteří prožívají odchod do důchodu podstatně obtížněji než ostatní. Nepříznivé dopady byly nejčastěji zmiňovány u psychického stavu a celkové spokojenosti se životem, zatímco sociální vazby buď nebyly přechodem do důchodu poznamenány nebo se spíše zlepšily. Celkem 41 % seniorů odcházelo do důchodu „rádo“, bez větších rozdílů mezi pohlavími, 29 % váhalo, u ostatních byl odchod vynucen zdravotním stavem (9 %) a ztrátou zaměstnání (17 %), v menší míře nutností starat se o rodinu (4 %). Pro hodnocení odchodu do
42
Rabušic (2002, rukopis) se v souvislosti s tím zabývá hypotézou, že nízce stanovený věk odchodu do důchodu má obrovský sociální efekt, když činí naši populaci předčasně zestárlou. Nutí nás vnímat sebe sama příliš brzy jako staré a také se jako staří chovat. Toto sebevnímání pak vede k méně aktivnímu trávení celého období třetího věku. Zvýšení penzijního věku by tak podle Rabušice mohlo přispět k určitému psychickému omládnutí populace. 54
důchodu se jako významná charakteristika potvrdilo vzdělání: senioři se základním vzděláním odcházeli do důchodu rádi ve 46 % případů, z vysokoškoláků odcházelo rádo už jen 30 %. Ti, kteří s odchodem do důchodu váhají, se v zásadě jen obávají dopadů tohoto životního předělu na jejich postavení. Avšak ti, kdo odcházejí do důchodu nedobrovolně, vnímají tento životní přechod jako vnucenou volbu a již na startu své seniorské životní fáze prožívají individuálně diferencovaným způsobem jistý konflikt se společností. 4.2 Život v důchodu Na jedné straně je s odchodem do důchodu spojená podstatná změna co se týče denního programu i společenského statusu. Na straně druhé je stáří vždy jen pokračováním předchozího života. Rozdílnost životních stylů osob ve středním věku se proto do velké míry přenáší i do seniorského věku. Přesto bývají seniorům připisovány poněkud odlišné hodnoty a priority.43 Senioři vnímají život z jiného úhlu pohledu než mladí. Končí svou pracovní aktivitu, nechávají za sebou svou kariéru i „honbu za penězi“, takže otázka výkonu pro ně přestává být důležitá. Jsou vnímavější k hodnotám zdraví, sociálních vazeb a smysluplně prožitého času. Více než kdy jindy přemýšlejí o smyslu svého života a svého konání (Rabušic, 1999: 3). Životní okruhy starého člověka se s postupujícím věkem stále zužují a jejich počet se omezuje. Lze říci, že ve věku od 70 let převažuje již výrazně okruh domácí (rodinný). Ve své domácnosti prožívá starý člověk převážnou část svého času. Snad proto nalézáme u seniorů silnější vztah k rodinnému prostředí než u mladých. Senioři jsou výrazněji soustředěni na svůj domov, citově se přimykají k rodině svých dětí, zároveň však většina starých lidí má starost o to, aby svým dětem nebyla přítěží (Prášilová, 2001: 16). 4.2.1 Kvalita života v důchodu Rámec kvality života starých lidí tvoří celá řada aspektů: vedle jejich materiálního zabezpečení a zdravotního stavu (viz předchozí kapitoly) sem patří zcela logicky rodinný stav a situace (např. přítomnost partnera, ochota dětí a vnuků pečovat apod.), kvalita bydlení, dostupnost zdravotně sociálních a dalších služeb, možnosti realizace zálib a koníčků či rozvíjení sociálních kontaktů (těmto faktorům se budeme věnovat podrobněji dále). Požadavky na kvalitu života se v populaci obecně stupňují a nejinak je tomu v nastupující generaci starých lidí. Do budoucna se tak rozevírají nůžky mezi narůstajícími subjektivními potřebami a společenskými možnostmi je uspokojit. V celkovém hodnocení současného života nicméně mezi seniory převládá mírný optimismus. Třebaže ve srovnání s mládím a středním věkem je stáří hodnoceno méně příznivě, rozdíly nejsou závratné. Ve výzkumu „Život ve stáří“ (Kuchařová, 2002: 50) označilo stáří 9 % dotázaných seniorů za nejlepší období svého života. Senioři se v hodnocení kvality vlastního života nijak výrazně neodchylují od celé populace a ponejvíce se přiklánějí k hodnotám „dobrá“ v případě mužů a „běžná“ v případě žen. Starší ženy jsou tedy ve vnímání kvality života o něco střízlivější. Ještě 54 % mužů a 44 % žen ve věku nad 75 let stále hodnotí kvalitu svého života jako „dobrou“ nebo „velmi dobrou“ (Papeš a kol., 2000: 11-12). Názory seniorů na kvalitu svého života shrnuje tabulka 4.1.
43
Někde však nejde ani tak o efekt stárnutí jako spíše o efekt kohortní, když s každou kohortou jsou spojeny různé historické zážitky i socializační vzorce, o vliv společenských proměn, na které už starší lidé nereagují. 55
T a b u l k a 4.1 Jak senioři hodnotí kvalitu svého života věk 55-64 65-74 75+ celkem
velmi dobrá muži ženy 9,6 6,8 12,3 14,6 3,4 6,2 10,6 10,4
kvalita života hodnocena respondenty jako dobrá běžná špatná muži ženy muži ženy muži ženy 40,1 38,9 40,8 50,0 7,6 4,3 44,3 34,6 39,3 46,9 4,1 3,9 50,9 38,1 37,3 45,3 8,4 8,3 43,2 37,5 41,1 46,3 4,5 4,6
velmi špatná muži ženy 1,9 2,1 0,6 1,2
Zdroj: Papeš a kol., 2000.
Pokud celkově hodnotí senioři svůj život kladně, jinak je tomu v případě spíše materiální dimenze. Mezi důchodci totiž dlouhodobě převažuje pocit nespokojenosti s vlastní životní úrovní, přičemž podíl nespokojených v posledních letech spíše narůstal: podle výzkumů agentury STEM (Trendy) v roce 1994 bylo se svou životní úrovní spokojeno 48 % důchodců, v roce 2002 už jen 41 % (Haberlová, 2002). Tento trend potvrzují i odpovědi na otázku, co nejvíce důchodcům schází po odchodu z pracovní aktivity (viz tabulka 4.2): u většiny je to finanční rozdíl mezi platem a penzí. V porovnání s předpoklady nedůchodců však alespoň v případě mužů tento důraz na finanční ztrátu poměrně klesá. Ženám důchodkyním ve srovnání s ženami pracujícími více schází kontakt s kolegy a kolegyněmi, méně jim naopak chybí pocit užitečnosti - toho si totiž jistě užívají při péči o domácnost či vnoučata. Obecně důchodcům vůbec neschází kontakty s partnery a zákazníky (Vidovičová, Rabušic, 2003: 34). T a b u l k a 4.2 Co nejvíce důchodcům schází po odchodu z pracovní aktivity v porovnání s ekonomicky aktivními (v %) důchodci muži finanční rozdíl mezi platem a penzí pocit užitečnosti kontakty s kolegy že už nebudu vytížen(a) povinnostmi kontakty se zákazníky či partnery
nedůchodci ženy
43 23 24 10 0
muži 52 19 21 7 1
ženy 55 9 15 9 1
49 26 15 8 2
Zdroj: Vidovičová, Rabušic, 2003.
Některé okolnosti svého života považují senioři za více problémové než jiné: jako největší problémy označují např. obtížnost rozumět technickým novinkám, finanční náročnost a s tím nedostupnost určitých činností, obtíže v chápání politického a společenského dění či stále složitější jednání na úřadech (Kuchařová, 2002: 53). K hlavním potenciálním problémům stárnoucího člověka však patří osamělost. Podle vnějších indikátorů (žijící příbuzní, charakter bydliště, nabídka sociálních kontaktů v lokalitě aj.) se sice týká jen části nejstarších seniorů, podle subjektivního vnímání je to však jev podstatně více rozšířený. V rámci výzkumu „Život ve stáří“ (Kuchařová, 2002: 60-62) bylo zjištěno, že často se cítí osaměle téměř 12 % a někdy 33 % osob ve věku nad 60 let. Naopak vůbec se necítí být osamělými 27 % seniorů. Míru osamělosti samozřejmě nejvíce ovlivňuje rodinný stav a s tím související forma rodinného soužití. V jednočlenných domácnostech pociťují osamělost alespoň občas tři čtvrtiny seniorů, z toho jedna čtvrtina často, přičemž nejhůře pociťují osamělost ovdovělí. Naproti tomu ti, kdo mají partnera, trvalé osamění neznají a jen jedna pětina pociťuje osamělost občas. Podíl často se cítících osaměle je mezi ženami oproti mužům dvojnásobný. Věk sám o sobě sice nevykazuje silnou determinaci
56
osamělosti, ovšem s přibývajícím věkem vzrůstá kombinace osamělost posilujících faktorů: omezení ekonomické aktivity, zhoršení zdravotního stavu, ovdovění nebo ztráta přátel a příbuzných.44 4.3 Senioři v rámci rodinných struktur Rodina představuje pro každého člověka bez rozdílu věku zázemí a jistotu. Ve stáří pak dobře fungující rodina znamená záruku pomoci psychické, fyzické i hmotné, a to i v případě nesoběstačnosti starého člověka. Rodina navíc rozvíjí aktivity ve stáří a je výrazným referenčním rámcem života starších lidí. Senioři proto velmi oceňují dobře fungující vztahy v rodině a zázemí. Soužití se seniory navíc obohacuje náš život, zprostředkovává mladším generacím nezažité zkušenosti a napomáhá vytvářet sociální rovnováhu mezi generacemi. V první části byla věnována pozornost rodinnému stavu českých seniorů spíše z hlediska kvantitativního a víme tedy, že mezi seniory převládají ženatí muži a ovdovělé ženy. Samotný rodinný stav však nic nevypovídá o frekvenci, kvalitě či náplni mezigeneračních vztahů. Právě těmto otázkám je věnována tato podkapitola. 4.3.1 Formy rodinného soužití Výběrová šetření ukazují, že na jedné straně jsou deklarovány převážně dobré rodinné vztahy, na druhé straně je jednoznačně preferováno oddělené bydlení generací. Společné třígenerační soužití a především soužití manželských párů či jedinců střední generace s některým z jejich rodičů se vyskytuje spíše výjimečně a není většinou pokládáno za žádoucí. Staří i mladí dávají většinou přednost soukromí a nezávislosti a tedy oddělenému bydlení. Ostatně ani společné bydlení nemusí být dnes znakem soudržnosti (Rychtaříková, 2002: 44). Sami senioři výrazně preferují oddělené bydlení, které jim umožňuje uchovat si vlastní soukromí a určitou míru nezávislosti (chtějí se vyhnout citelné závislosti na pomoci svých dětí), zároveň však upřednostňují takové bydlení, které bude umožňovat udržování úzkých kontaktů mezi generacemi, tedy vzájemné návštěvy a případně poskytování občasné pomoci prostřednictvím docházení za rodiči. V tomto směru působí pozitivně dosavadní poměrně malá mobilita českého obyvatelstva, jejímž výsledkem je převážně nevelká vzdálenost mezi bydlištěm dospělých dětí a jejich rodičů. Podle výzkumu „Rodina 2001“ (Kuchařová, 2002: 68) 12 % respondentů s rodičem starším 65 let žije v domácnosti s těmito rodiči a 7 % ve stejné ulici s nimi, kromě toho 52 % z nich žije ve stejné, případně blízké obci (s časovou dostupností do třiceti minut), zbylých 29 % pak žije už ve větší vzdálenosti. K v některých ohledech obdobným výsledkům dospěl i výzkum „Hodnota dítěte a mezigenerační solidarita“, jenž zjišťoval vzdálenost bydliště rodičů vzhledem k bydlišti dcery (viz tabulka 4.3). T a b u l k a 4.3 Bydliště rodičů vzhledem k bydlišti dcery (v %)
žijí oba rodiče jen matka jen otec
žije společně s dcerou 6,0 16,1 7,1
ve stejném městě 28,9 27,4 35,8
v sousedství 18,1 12,9 7,1
v jiném městě ČR 43,0 40,4 50,0
žije v zahraničí 4,0 3,2 -
Zdroj: Možný, Přidalová, Bánovcová, 2003.
44
Ve výzkumu realizovaném v letech 1967-68 byl zjišťován pocit opuštěnosti: více opuštěny se opět cítily ženy: kolem jedné třetiny se cítilo opuštěno někdy nebo stále, u mužů méně než jedna pětina (Schimmerlingová, 1971: 142).
57
Muži senioři žijí až do vysokého věku nejčastěji v samostatné manželské domácnosti (ještě ve věku 75 až 79 let žije pouze s manželkou 60 % mužů). V případě žen je situace determinována větší pravděpodobností ovdovění, v důsledku čehož ženy už od raných fází důchodového věku žijí nejčastěji samy v jednočlenné domácnosti (ve věku 65 až 69 žije osaměle už polovina žen, ve věku 75 až 79 let dokonce tři pětiny žen). Různé formy soužití s vlastními dospělými dětmi jsou už pro obě pohlaví mnohem méně četná. Informace o četnostech jednotlivých forem rodinného soužití seniorů nabízí tabulka 4.4. T a b u l k a 4.4 Formy rodinného soužití seniorů podle věku (v %) senior žije sám/ sama s manželským partnerem, s druhem/družkou s manželským partnerem a svobodnými dětmi sám/sama se svými svobodnými dětmi sám/sama v domácnosti svého syna/dcery se svými příbuznými jiná možnost celkem
60-64 muži ženy 18 34
věk 65-69 70-74 muži ženy muži ženy 19 49 29 60
75-79 muži ženy 34 61
64
48
72
39
62
30
16
3
6
2
3
1
-
1
1
8
1
5
2
2
-
4
-
3
1
3
3
3
-
1 3 100
1 100
1 1 100
1 100
2 2 100
1 100
-
-
60
17
4
6
2 100
5 6 100
-
Zdroj: Kuchařová, 2002.
Formu rodinného soužití však do značné míry ovlivňují proměny rodinného stavu seniorů. Dokud má stárnoucí člověk svého partnera, spíše si dvojice zachovává samostatné bydlení. Naopak pokud už je sám (ať už rozvedený či ovdovělý), žije se svými dětmi pohromadě častěji. Ve srovnání s minulostí se nicméně celková četnost vícegeneračních soužití snížila a naopak častěji dnes senioři žijí díky prodlužující se naději dožití ve dvoučlenné domácnosti se svým manželským partnerem.45 Důležitou otázkou zůstává, nakolik je malá četnost vícegeneračního soužití způsobena malou nabídkou vhodných bytů na bytovém trhu neumožňující opětovné společné bydlení více generací po letech výhodnějšího samostatného bydlení a nakolik je způsobena postoji a preferencemi jak starší, tak střední generace inklinujících k samostatnému bydlení. Tyto preference a postoje budou pravděpodobně rozhodující, nicméně mohou být nedostatkem vhodných bytů podpořeny.46 Fakt, že díky prodlužující se délce lidského života mají lidé šanci prožít i většinu stáří v manželství je vnímán velmi pozitivně. Život v manželství totiž přispívá ke zvyšování kvality života starších lidí jak z hlediska ekonomického, tak i duševního (což se projevuje 45
Dnešní formy soužití seniorů uvedené v tabulce můžeme porovnat se situací starých lidí nad 65 let na počátku osmdesátých let (Schimmerlingová a kol., 1982: 11): 29,9 % žilo zcela samo, přičemž více osaměle žijících jednotlivců bylo zjištěno ve městě (33,8 %) než na venkově (24,9 %), 36,8 % obývalo domácnost jen s partnerem, 11,7 % žilo bez partnera v rodině svého syna či dcery a 5,6 % bez partnera se svobodnými dětmi, 7,3 % s partnerem v domácnosti svých dětí a 4,7 % s partnerem a svobodnými dětmi. Zbytek pak ve velmi malých četnostech s jinými příbuznými či cizími osobami. Je však třeba připomenout, že se v těchto případech jedná o výsledky šetření zaměřených na seniory žijící v domácnostech. Nezahrnují tedy seniory umístěné v ústavních zařízeních 46 Malá velikost standardních českých bytů omezuje možnost přijmout do bytu stárnoucí rodiče za účelem zajištění péče o ně. Případné vícegenerační soužití v malém bytě může těžko přispět k rodinné péči, protože tak narůstá možnost negativních psychologických dopadů zátěže spojené s pečováním. 58
také v nižší míře úmrtnosti a nemocnosti těchto osob ve srovnání s těmi, kteří žijí mimo manželství). Senioři žijící v manželství prožívají období důchodu více aktivně, důležitá je také vzájemná pomoc a péče v případě zdravotních problémů. Starší manželské páry jsou obecně shledávány stejně šťastnými či ještě spokojenějšími než manželské páry mladší. Bylo zjištěno, že starší páry vykazují větší vyváženost cílů a zdrojů radosti (a menší počet příčin nesouladu, ale zde se může projevit otupělost). Vzájemné vztahy partnerů vyššího věku se často dokonce zlepšují, neboť řada dřívějších třecích ploch vymizela (starosti s dětmi, nepříjemnosti v zaměstnání), v životě seniorů nastává období, kdy se mohou věnovat sami sobě a jeden druhému (Hovorka, 1980: 200). Druhá a další manželství osob nad 60 let jsou u nás spíše důsledkem předchozího rozvodu než ovdovění, po kterém v pozdějším věku častěji následuje společný život s druhem než nový sňatek. Soužití s druhem či družkou je provázeno rozpaky a nestandardními sociálními reakcemi užšího okolí. Soužití nepotvrzené sňatkem je vnímáno jako odchylka od sociální normy, jenomže u starších vdov a vdovců je takovou odchylkou i sňatek, jako by vdovství stále zůstávalo povinností vůči zesnulému partnerovi. Druh či družka narážejí na zvláštní atmosféru příbuzenských vztahů - nejsou vnímáni jako součást příbuzenského systému. Mnohdy způsobuje nový sňatek problémy i kvůli dědickým otázkám.47 4.3.2 Vztahy mezi generacemi Vzhledem k velkým sociálním posunům došlo k významné změně, která se dotýká celého rodinného systému. Poprvé v lidské historii žijí pospolu čtyři generace. Každá z nich má jiný osud, každou z nich poznamenala jiná doba (Alan, 1989: 379). Každá generace má odlišnou historickou zkušenost, odlišné hodnoty a postoje, i sociální kontext životních drah je rozdílný. Přes tuto mnohdy zřetelnou rozdílnost zdá se být dnes soužití generací bez větších problémů. Analýza mezigeneračních vztahů ukazuje, že starší lidé by neměli být v české společnosti skupinou, která stojí na okraji sociálních vazeb, naopak senioři jsou pevnou součástí sociálních sítí, ať již jako přátelé či příbuzní, přičemž jak frekvence, tak kvalita mezigeneračních kontaktů vyznívá celkově velmi příznivě. 4.3.2.1 Frekvence interakcí mezi generacemi Frekvence interakcí seniorů a jejich nejbližších příbuzných, tedy dětí a vnoučat je samozřejmě dána především individuálními rodinnými vztahy. Navíc zde intervenují i některé vnější faktory jako místo a vzdálenost bydliště či povaha a náročnost zaměstnání dospělých dětí. Interakce mezi dospělými dětmi a jejich starými rodiči je obecně poměrně intenzivní, plných 64 % dětí ve věku 45 až 59 let se svými rodiči stýká jedenkrát do týdne a dalších 13 % jedenkrát do měsíce, naopak jen 6 % těchto osob se se svými rodiči nestýká vůbec (viz tabulka 4.5). Z hlediska pohlaví nejsou v četnosti interakcí s rodiči nijak výrazné rozdíly, ovšem pro syny jsou častěji tyto návštěvy povinností, pro ženy jsou naopak častěji radostí (Vidovičová, Rabušic, 2003: 20).48 47
Určitým tabu nadále zůstává sexuální život seniorů. Jakkoli se povaha sexuality s věkem proměňuje, většina seniorů zůstává sexuálně aktivních. Jak upozorňuje např. Prášilová (2002: 18), problémem je pro seniory spíše otázka příležitosti, a to zvláště u žen. Žen v pokročilém věku je mnohem více než mužů, mají tudíž méně příležitostí k heterosexuálnímu kontaktu. Jejich sexuální aktivita tak klesá spíše v důsledku nedostatku příležitostí než v důsledku ztráty schopnosti či motivace. 48 Pro srovnání mohou posloužit data z konce sedmdesátých let. Více seniorů se v porovnání s dneškem stýkalo se svými dětmi denně nebo vícekrát do týdne (mezi 70 a 80 %, dnes 64 %), roli zde mohou hrát v minulosti četnější vícegenerační soužití. Naopak podíl seniorů, kteří se s dětmi nestýkali vůbec, dosahoval v porovnání s dnešními 6 % jen asi 1 až 2 % (Schimmerlingová a kol., 1982). Zdá se tedy, že v minulosti byla setkávání generací častější než dnes. 59
T a b u l k a 4.5 Frekvence interakcí dětí ve věku 45 až 59 let s jejich rodiči (v %) muži 1x týdně a častěji 1x do měsíce několikrát do roka nikdy
ženy 63 14 18 5
celkem 65 12 16 7
64 13 17 6
Zdroj: Vidovičová, Rabušic, 2003.
Frekvenci kontaktu dospělých dětí (v tomto případě dcer) s jejich starými rodiči zjišťoval i výzkum „Hodnota dítěte a mezigenerační solidarita“ (Možný, Přidalová, Bánovcová, 2003: 28-42).49 I zde je zjišťovaná četnost velmi vysoká (viz tabulka 4.6): nejvíce dcer je v kontaktu se svými rodiči jedenkrát nebo i několikrát týdně (více jak tři pětiny). S matkou je pak denně v kontaktu dalších 28 % žen. Četnost kontaktů odráží velmi jasně bližší vztah dospělých dcer k jejich matkám, když s nimi komunikují dcery podstatně častěji než s otci. Frekvence kontaktů též celkem logicky pozitivně koreluje se vzdáleností bydliště, ovšem s výjimkou společných domácností a bydlení v sousedství jsou už bez ohledu na vzdálenost kontakty realizovány nejčastěji jednou či vícekrát do týdne. Nejde jen o osobní setkávání a fyzická vzdálenost tak sama o sobě nehraje primární roli. T a b u l k a 4.6 Frekvence kontaktu s rodiči dle vzdálenosti bydliště (v %) vzdálenost bydliště žije společně s dcerou v sousedství ve stejném městě v jiném městě ČR v zahraničí
denně 100 33,3 10,6 2,7 -
celkem žije společně s dcerou v sousedství ve stejném městě v jiném městě ČR v zahraničí celkem
15,3 100 54,3 25,0 6,7 27,8
několikrát týdně s otcem 40,7 36,2 19,2 28,6
1x týdně 22,2 31,9 45,2 14,3
27,0 s matkou 31,4 46,7 36,7 25,0 34,9
1x za měsíc -
33,7 14,3 25,0 44,4 50,0 30,2
méně než 1x za měsíc -
12,8 20,5 14,3
3,7 8,5 12,3 42,9
13,5
10,4
-
1,7 10,0 12,5
1,7 2,2 12,5
5,2
1,9
*
Výzkum byl realizován na třech generacích žen (babičky, matky, dcery). Zdroj: Možný, Přidalová, Bánovcová, 2003.
Četnost kontaktů nejstarší a nejmladší generace můžeme ilustrovat vztahem babiček a vnuček (i zde se samozřejmě projevuje vzdálenost bydliště): 19 % vnuček se s babičkou stýká denně, 26 % několikrát týdně, 33 % jich babičku navštěvuje jednou týdně, 14 % jednou za měsíc a 8 % méně než jednou za měsíc (Možný, Přidalová, Bánovcová, 2003: 28). Kontakty seniorů s ostatními příbuznými už nejsou zdaleka tak časté. Četnější jsou však tam, kde chybí kontakty s dětmi. Osobní kontakty jsou navíc mnohdy nahrazovány písemným stykem, zejména mezi sourozenci.
49
Jednalo se o šetření realizované na třech generacích žen: babičkách, matkách a vnučkách. Sběr dat byl proveden v roce 2001. 60
4.3.2.2 Kvalitativní aspekty mezigeneračních vztahů Působení seniorů v rámci rodinných struktur napomáhá rozvoji mezigeneračních vztahů a jejich aktivní zapojení v rodině jim zase umožňuje prožívat plnohodnotné a smysluplné stáří. Rodinné vztahy jsou však navýsost individuální záležitostí, někde zcela harmonické a jinde velmi chladné. Těžko najít obecně platná tvrzení. Tomu odpovídají i dva v celku odlišné (zároveň však oba pravdivé) pohledy na dnešní rodinné role seniorů. Na jedné straně Jamborová (2002: 2) se domnívá, že senioři hrají v rodinných vztazích velmi důležité role jakožto prarodiče a více než dříve se uplatňují ve výchově a péči o děti, dokonce často z důvodů aktivnějšího zapojování žen do pracovního procesu přebírají roli rodičů. Na straně druhé Zavázalová (200: 51) poukazuje na ubývající autoritu starší generace a jejich zkušeností v rámci širší rodiny, kdy dříve tolik oceňované zkušenosti staré generace v dnešním přetechnizovaném světě nahrazují znalosti a dovednosti generací mladších. Ještě výrazněji pak Tanská (2001: 37-41) upozorňuje na zvyšující se mezigenerační napětí a míru odcizení mezi jednotlivými generacemi, jež je výsledkem nově se objevující rozdílnosti životních stylů. Zatímco za minulého režimu začínala mladá generace svůj dospělý život úplně stejně jako její otcové a matky, kteří se tudíž dovedli vcítit do problémů a potíží svých dětí zcela snadno, dnes starší generace svět, do něhož mladí vstupují, znají jen málo a mohou mít potíže s jeho pochopením. Různé životní zkušenosti tak vytvářejí propast mezi generacemi a výrazně limitují možnost vzájemného porozumění.50 Který z těchto pohledů má blíže skutečnosti, je obtížné určit. Podle četnosti kontaktů (viz výše) i podle hodnocení vzájemných vztahů se však zdá, že mezigenerační odcizení v rámci rodin není zdaleka tak závažné. K popisu vztahu střední a nejstarší generace můžeme opět použít poznatky z výzkumu „Hodnota dětí a mezigenerační solidarita“ (Možný, Přidalová, Bánovcová, 2003: 28-42) a v něm zkoumaný vztah starších matek a jejich dcer. Vztah se svým dítětem vnímá nejstarší generace velmi idylicky, uvádí velmi vysokou intimitu vztahu, naopak nízkou intenzitu konfliktu. Působí zde snížení dynamiky vztahu a vyrovnání se s omezeným vlivem na život potomků. Při interpretaci výsledků je však třeba si uvědomit, že v některých případech může nejstarší generace vztah nadměrně idealizovat v rámci zachování dobrého obrazu o rodině. Ovšem i střední generace popisuje svůj vztah s rodiči jako důvěrný a ne nijak zvlášť konfliktní. Větší míru intimity a důvěrnosti dcery logicky připisují svému vztahu s matkou, naopak ve vztahu s otcem je důvěrnost výrazně méně intenzivní (viz graf 4.1).
50
Na mezigeneračních vztazích se podle Tanské (2001: 37-41) podepsala i paneláková sídliště, kam byly nastěhovány mladé rodiny, takže jejich děti nepřišly se staršími lidmi vůbec do styku. Neobeznámily se tak s běžnými handicapy stárnutí, nezvykly si na pomalou chůzi seniorů, již by měli tolerovat. Protože naše mladá generace nežila už od dětského věku v přirozené symbióze s prarodiči, chybí jim empatie, bez níž se dnešní mezigenerační vztahové problémy ještě víc prohlubují. 61
G r a f 4.1 Povaha vztahu s rodiči-seniory 100% 80%
mimořádně důvěrný 60%
velmi důvěrný trochu důvěrný
40%
ne moc důvěrný
20% 0% s matkou
s otcem
Zdroj: Možný, Přidalová, Bánovcová, 2003.
Vztah nejstarší a nejmladší generace ilustrují postoje babiček a jejich vnuček. Z pohledu babiček má tento vztah v porovnání se vztahem s dcerami velmi nízkou intenzitu intimity, což je pochopitelné vzhledem k věkovým a generačním rozdílům. Svůj vztah k vnučkám popisují babičky jako poměrně málo konfliktní, ale přesto konfliktnější než vztah s dcerou. Pro srovnání můžeme toto hodnocení konfrontovat s pohledem vnuček: V porovnání s rodiči se jedná o vztah méně dynamický, kdy intimita vztahu je spíše nízká, konflikt ve vztahu je minimální a ve srovnání s rodiči podstatně nižší. Roli zde hraje generační odstup dívky se příliš nesvěřují a nesdílejí svůj vnitřní svět, vzhledem k menší frekvenci kontaktu a menším zásahům babiček do výchovy nedochází tolik ke konfliktům tak jako s rodiči, naopak prarodiče poskytují svým vnoučatům velký prostor obdivu a chvály (Možný, Přidalová, Bánovcová, 2003: 28). Role prarodičů je (nejen) v soužití ve vícegenerační rodině bezpochyby velmi významná. Jejich vliv ve výchově zejména v dětství může být velice silný a přispět k dobrým mezigeneračním vztahům v rodině. Pomáhají řešit svízelné situace v době nemoci některého člena, pečují o vnoučata v době prázdnin nebo volna. Rodina naopak zprostředkovává starému člověku kontakt s okolním světem a brání sociální izolaci. V souvislosti s aktuálním demografickým vývojem však, zdá se, mladším seniorům starostí o vnoučata v důsledku snižující se plodnosti ubude a naopak se mnozí z nich ujmou péče o své rodiče v pokročilém věku. 4.3.3 Mezigenerační solidarita V otázce forem vzájemné pomoci mezi generacemi se nutně kombinuje vliv ochoty pomáhat, podmínek pomoc poskytovat (vzdálenost bydliště, ekonomická situace) a naléhavost potřeby pomoci, přičemž vliv těchto faktorů nelze spolehlivě oddělit. Jak připomíná např. Kuchařová (2002: 65), stát na sebe v minulosti převzal nemalou část rodinných funkcí a rodiny se naučily na jeho pomoc spoléhat, takže staří „s úlevou osvobozují“ své děti ze závazků vůči nim a střední generace necítí vždy náležitou míru odpovědnosti za péči o stárnoucí rodiče. Navíc jakýmsi nepsaným zákonem života mladších seniorů v období socialismu bylo všemožně podporovat rodiny svých dětí, ať už finančně, materiálně nebo skrze sociální kapitál, nikoli tuto pomoc vyžadovat. Dnešní senioři si na jedné straně chtějí uchovat většinou nezávislost na pomoci svých dětí (téměř devět z deseti seniorů souhlasí s výrokem, že „člověk se má na stáří připravit tak, 62
aby byl co nejméně závislý na pomoci svých dětí“). Na straně druhé starší členové rodin na pomoc dětí v případě potřeby spoléhají a věří v ní - podle 85 % jsou jejich děti ochotny pomoc poskytnout a podle 83 % jejich dětí umí pomoc poskytnout (Kuchařová, 2002: 67). Téměř polovina dotázaných seniorů však připouští obavy, že pro své povinnosti na ně děti nebudou mít čas, a jenom necelá třetina věří, že by jejich děti v případě potřeby omezily nebo ukončily své zaměstnání. Pokud tedy senioři vyjadřují velkou důvěru v pomoc svých dětí, mají zřejmě na mysli spíše méně náročné druhy pomoci. Uvažují-li dotázání starší lidé o situaci svého horšího zdravotního stavu, a tedy větší míře závislosti na pomoci druhých, pak často vidí, ve snaze nebýt na svých dětech příliš závislí, řešení v ústavní péči (Kuchařová, 2002: 72). Vzájemná pomoc mezi seniory a jejich dospělými dětmi je v zásadě obousměrná, v různých obdobích rodinného cyklu však různě intenzivní. V první fázi představují rodiče pro rodinu svých dětí podporu, jak finanční, tak převzetím některých služeb. Postupně se však tento vztah obrací. Stárnoucím rodičům ubývá sil, zhoršuje se jejich zdraví a posléze sami potřebují podporu. Pomoc je pochopitelně nejintenzivnější při soužití ve společné domácnosti. Podpory se zároveň dostává především starým osamělým lidem bez manželského partnera, výrazně více mužům než ženám, s rostoucím věkem se navíc rozšiřuje spektrum forem pomoci stárnoucím rodičům. 4.3.3.1 Konkrétní formy vzájemné pomoci Senioři se snaží poskytovat pomoc a podporu svým dětem a jejich rodinám v celkem rozsáhlé míře, pomoc přitom podle výsledků výzkumu „Život ve stáří“ (Kuchařová, 2002: 70) nabývá řady různých forem. Jako nejčastější a nejpodstatnější sami senioři označují především podporu v rovině psychické či emocionální (formou rozhovorů a pomoci při řešení problémů), dále se výrazně zapojují do výchovy vnoučat, s chodem domácnosti či finančně vypomáhají naopak spíše výjimečně nebo vůbec ne.51 Informace o formách pomoci seniorů rodinám jejich dětí shrnuje tabulka 4.7. T a b u l k a 4.7 Vybrané formy pomoci seniorů rodinám jejich dětí (v %) forma pomoci
vždy je-li to třeba
probírám s nimi nejrůznější věci a pomáhám v řešení problémů pomáhám při péči a výchově vnoučat pomáhám s chodem domácnosti poskytuji peněžní výpomoc
občas
výjimečně
vůbec ne
43
27
19
11
32 11 9
30 17 18
19 25 29
19 47 44
Zdroj: Kuchařová, 2002.
I v opačném směru dominuje především podpora emocionální a psychická, kterou alespoň občas poskytuje svým stárnoucím rodičům více než 70 % jejich potomků. Častější už je v tomto směru též pomoc s chodem domácnosti a především s většími domácími pracemi (kterou přijímá od svých potomků více než polovina seniorů). Relativně častější je ještě vyřizování pochůzek, pomoc s nákupy či doprovod k lékaři. Spíše minimální jen naopak pomoc v péči o osobní hygienu a také výpomoc finanční. Ve srovnání obou směrů pomoci
51
Pro srovnání uvádíme výsledky výzkumu z let 1967 a 1968, jenž byl proveden mezi seniory staršími 70 let: Staří lidé, hlavně ženy, pomáhali především při vedení domácnosti, méně již v tomto věku při hlídání vnuků. Ve městech pomáhalo svým dětem 10,3 % starých lidí dle svého udání hodně, dalších 24,8 % alespoň občas, na vesnici udávalo pomoc rodině 19,6 % starých lidí (Schimmerlingová, 1971: 134-135). 63
dokonce senioři vypomáhají svým dětem finančně častěji než děti jim.52 Souhrnné informace o formách pomoci, jíž se seniorům od jejich dětí dostává, nabízí tabulka 4.8. T a b u l k a 4.8 Vybrané formy pomoci seniorům od jejich dětí (v %) forma pomoci
vždy je-li to třeba
probírám s nimi nejrůznější věci a radím se s nimi pomáhají mi s chodem domácnosti pomáhají mi při větších domácích pracích pomáhají mi při běžných výdajích poskytují větší finanční podporu pomáhají mi s nákupy, doprovázejí k lékaři apod. pomáhají mi v péči o osobní hygienu
občas
výjimečně
vůbec ne
41
31
17
11
17 27 5 3 17 3
27 30 10 6 20 5
26 22 27 19 22 10
30 21 58 72 41 82
Zdroj: Kuchařová, 2002.
Ve vztahu mezi generacemi hraje v obou směrech důležitější roli pomoc emocionální a psychická nežli pomoc materiální a fyzická.53 Výsledky šetření mohou být samozřejmě ovlivněny spíše nižším věkem respondentů s lepším zdravotním stavem, kteří tedy tyto formy pomoci ani nevyžadují. Mnoho rodin se však dříve či později dostává do situace, kdy musí pečovat o nesoběstačného, někdy i nemohoucího starého člověka. Nejčastěji pečují děti (53 %), dále manžel nebo manželka (ve 21 % případů), vzdálení příbuzní (z 10 %), pouze ve zbylých 16 % případů je nesoběstačný senior svěřován do péče cizí osoby (Zavázalová, 2001: 54). Výrazně častěji pečují ženy, přičemž čtyři z pěti zároveň setrvávají ve svém zaměstnání. Zajištění domácí péče o staré rodiče rozhodně není lehkou záležitostí, navíc není společností zdaleka doceněno.54 I s vědomím platnosti předchozí věty je však třeba upozornit na problém špatného zacházení, zneužívání či zanedbávání ze strany rodinných pečovatelů. Ačkoli se týká snad jen malého počtu ze všech nesoběstačných seniorů - podle Tošnerové (2002: 5-6) se s některou formou špatného zacházení setkává 3 až 5 procent staré populace, což v ČR představuje asi 60 tisíc konkrétních týraných starších osob - považujeme za důležité na něj upozornit. Týrání a zneužívání starých lidí může mít mnoho podob a forem, od fyzického násilí přes vyhrožování, ponižování a vydírání, odmítání pomoci až k zanedbávání. Nejčastějšími projevy jsou nadměrná zanedbanost seniora (zápach, neprovádění hygieny), proleženiny, příznaky emocionálního týrání, nesprávné dávkování léků, dehydratace, ale také zneužívání finančních zdrojů seniora a zneužívání jeho majetku (Veselá, 2003: 13).55 52
Pro srovnání opět výzkum z let 1967 až 1968 mezi seniory nad 70 let: i zde se potvrdila malá četnost poskytování finanční pomoci (ve srovnání s dneškem ještě méně frekventovaná: někdy přímo finančně vypomohlo jen 5 % dětí). Daleko častější formou pomoci rodiny byla pomoc věcná. Čtvrtina starých lidí dostávala od rodiny bezplatně stravování, otop apod., osmina starých od dětí dostávala jen příležitostné dárky k Vánocům, narozeninám, šatstvo či domácí zařízení (Schimmerlingová, 1971: 134-135). 53 K velmi podobným závěrům, co se týče forem a četnosti vzájemné pomoci mezi generacemi v rámci rodiny, dospěl i výzkum tří generací žen „Hodnota dítěte a mezigenerační solidarita“ (srovnej Možný, Přidalová, Bánovcová, 2003: 28-42). 54 Zaměstnání často uspokojuje víc než péče o staré rodiče, navíc práce v zaměstnání je časově omezená, kdežto péče o nesoběstačné členy rodiny je péčí permanentní a často i mnohem náročnější, zvláště psychicky. Jak výstižně popisuje Tošnerová (2002a: 36), zdravotní sestra ví, jak nakrmit, přebalit, zvednout „břemeno“ a díky praxi je zručná, těžko však např. na telefonistce ze dne na den chtít, aby zvládla péči o otce po cévní mozkové příhodě. Aby umyla otce, když ho nikdy předtím neviděla nahého. Navíc je pro rodinného příslušníka problém, i když je motivovaný, zjistit, kde by jej někdo zaučil do pravidel a technik péče. 55 Někdy však může jít o zanedbávání péče, jež je výsledkem neznalosti praktik a technik péče, nikoli důsledkem nedostatku motivovanosti a starostlivosti. 64
Řešení špatného zacházení se starším člověkem komplikuje často jeho vlastní postoj, když zneužívání či týrání své osoby popírá, případně se chování členů rodiny snaží ospravedlnit. Staří lidé se zdráhají přiznat špatné zacházení, brání jim v tom stud, strach či ztráta rozumových schopností (např. v důsledku stařecké demence). Často je zatajování špatného zacházení motivováno postojem „lepší špatná dcera než žádná“ (Vykopalová, 2002: 8-12). 4.3.4 Budoucí podoby rodinných vztahů K tradici rodinného života v českých rodinách druhé poloviny 20. století patřila vzájemná výpomoc mezi generacemi, změněný životní styl jí však dal nové podoby. Tlaky na ekonomickou aktivitu žen (zdroj budoucího důchodu, nutnost penzijního připojištění) a větší prostorová mobilita budou často překážkou pro péči o starší nebo nemocné členy v rodinách. Negativně se tu projeví také úbytek dětí a následně i vnuků. Budoucí možnosti mezigenerační solidarity tak budou limitovány snižujícím se počtem potenciálních pečovatelů.56 Současně bude naživu stále větší počet generací, ale s menším počtem jedinců v každé z nich, neboli půjde o vertikalizaci rodinných struktur (Rychtaříková, 2002: 44). Důsledkem pro stárnoucí populaci bude méně příbuzných, a tedy potenciálně omezenost rodinných vztahů jen z části nahraditelná svazky přátelství. Základním problémem stárnutí ve vyspělých zemích tak již zřejmě podle Kučery (2002: 39) nebude materiální nouze a nemožnost zajistit přijatelnou úroveň bydlení a spotřeby, nýbrž snížení rozsahu a kvality osobních kontaktů a komunikace v rámci rodin i mimo ně. Osobní setkání budou stále více nahrazována písemným stykem nebo stručnějším telefonním či dokonce elektronickým. Nové formy kontaktů budou možná častější, ale budou vždy stručnější a citově studenější. Fenoménem stárnutí - osobního a v důsledku toho i společenského - se tak může stát osamělost, zvláště při pozdějším ovdovění s větší obtížností přizpůsobení se nové situaci. 4.4 Jak čeští senioři bydlí Přiměřené bydlení a příjemné prostředí jsou nezbytné pro pohodu všech lidí. Kvalitní bydlení je tím důležitější pro starší občany, kteří tráví právě doma většinu svého času. Vhodný byt pro seniory by měl mít optimální velikost (aby péče o domácnost nebyla nadměrnou zátěží), měl by být bezbariérový, bezpečný, dostatečně osvětlený a teplý, umožňující v případě potřeby dovolat se pomoci apod. (Bydlení a životní…, 1999). Míra soběstačnosti starých lidí přitom přímo souvisí s kvalitou bytu a vybavením jejich domácností. Zabezpečení kvalitního bydlení pro seniory je tak mimo jiné programem eliminace nákladné ústavní péče tam, kde (ještě) není třeba. 4.4.1 Formy bydlení Pro českou společnost byla obecně charakteristická spíše nižší prostorová mobilita a ta se plně projevuje i v oblasti bydlení, když stěhování je v životě člověka spíše výjimečnou událostí. Střední doba délky bydlení v současném bytě je 30 let, nejčastější je 40 let. Během posledních 10 let se stěhovalo pouze 14 % seniorů, tento údaj do značné míry koresponduje s délkou manželství: od jeho stabilizace ve středním věku mnoho dnešních seniorů nenacházelo důvod nebo možnost ke stěhování (Kuchařová, 2002: 44). V českých podmínkách není tedy běžné, aby se lidé v důchodu stěhovali, a to ani v důsledku změněných potřeb vlivem rozvodu, odchodu dětí či ovdovění do menších a levnějších bytů. Takové byty totiž nejsou dostatečně k dispozici, roli zde tedy sehrává 56
Zatímco v polovině minulého století připadalo na jednoho seniora staršího 80 let téměř deset potenciálně pečujících žen ve věku 50 až 64 let, v roce 2025 se předpokládají na jednoho seniora nad 80 let už jen necelé dvě potencionální pečovatelky (Zavázalová, 2001: 55). 65
objektivní situace na trhu s byty. Proti stěhování však často působí, jak zmiňuje např. Alan, (1989: 381-382) i subjektivní pocity seniorů a psychologická vazba na konkrétní byt jako domov, na okolí, na sousedství, kdy domov je stále silněji vnímán jako životní centrum a stěhování pak jako vytržení z životního stylu.57 Těsná většina všech seniorů bydlí v bytech, ostatní v rodinných domcích. Konkrétní způsob bydlení je však velmi závislý na místě bydliště: na vesnicích zcela jednoznačně převažuje bydlení v rodinných domcích (bydlí v nich devět z deseti seniorů), s rostoucí velikostí obce postupně začíná převažovat bydlení v bytech, nejčastěji nájemních (viz tabulka 4.9). T a b u l k a 4.9 Způsob bydlení seniorů podle velikosti místa bydliště (v %) velikost obce vesnice do 1 000 ob. město s 5 až 20 tisíci ob. velkoměsto nad 100 tisíc ob. celkem
v nájemním bytě
v družstevním bytě
v bytě v rodinném domku jiná v osobním který rodičů jiného možnost vlastnictví vlastní či dětí vlastníka 2,3 72,8 12,7 1,8 1,7 14,1 32,6 8,7 2,7 1,1
7,5 27,7
1,2 13,1
44,2
26,9
14,0
12,8
1,3
-
0,8
27,7
13,7
13,4
34,6
8,1
1,3
1,2
Zdroj: Kuchařová, 2002.
Z hlediska formy užívání bytu se senioři nijak výrazně neodlišují od celé populace: podle výsledků výzkumu „Postoje k bydlení 2001“ (Lux, 2002: 15) necelých 60 % žije ve vlastním bytě či domě, 30 % v nájemním bydlení a 7,5 % v družstevním bydlení (oproti populaci mírně převažuje nájemní nad družstevním bydlením). Vlastnické bydlení je o něco častější při bydlení s partnerem a tam, kde je větší počet osob výdělečně činných. Senioři žijící ve větších městech jsou nadprůměrně často vlastníky objektů k rekreačnímu bydlení (Kuchařová, 2002:45).58 4.4.2 Spokojenost s vlastním bydlením Míra spokojenosti se současným bydlením je velmi vysoká, shodně to potvrzují výsledky hned několika šetření. Podle výzkumu „Život ve stáří“ (Kuchařová, 2002: 47) je se svým bydlením zcela spokojeno 52 % seniorů, dalších 42 % je pak spíše spokojeno. V jiném výzkumu (Zavázalová, 2001: 84) vyjádřilo spokojenost s bytem více než 82 % osob nad 60 let věku, přání zlepšit vybavení bytu 12 %, jen o něco více než 5 % bylo s vlastním bytem nespokojeno a chtělo se přestěhovat. Ještě vyšší spokojenost seniorů s bydlením vyplynula z výzkumu seniorů z roku 1996 (Rabušic, 1998: 311): plně spokojeno se svým bydlením bylo 87 % seniorů ve věku 60 až 69 let a dokonce 91 % ve věku nad 70 let, osm z deseti respondentů nemělo zájem se stěhovat, 5 % seniorů se však obávalo, že se bude muset stěhovat ze svého bytu navzdory své vůli, především z ekonomických důvodů. Ve srovnání s celou populací patří lidé nad 65 let dle zjištění výzkumu „Postoje k bydlení“ 2001 (Lux, 2002: 13-15) k jednoznačně nejvíce spokojeným s vlastním 57
Výzkum „Život ve stáří“ zjišťoval záměr stěhování z důvodů snížení nákladů na bydlení. 79 % respondentů takový záměr nemělo, 12 % se přestěhovalo do menšího bytu a k tomu 3 % se přestěhovala z tohoto důvodu k dětem či příbuzným, 6 % dotázaných sice takovou snahu mělo, ale nenašlo vhodný byt (Kuchařová, 2002:47). 58 Úroveň bydlení je dnes ve srovnání s minulostí o poznání lepší (což se ovšem netýká pouze seniorů, ale celé společnosti). Podle výsledků výzkumu života a potřeb starých občanů nad 70 let (Schimmerlingová,1971: 96-98) se senioři soustřeďovali spíše ve starších a horších bytech: většina měla byty IV. kategorie (bez úplného příslušenství). Z hlediska vybavení na tom byli ještě hůře obyvatelé venkova (v 78 % případů měli záchod na dvoře, vlastní vodovod mělo jen 44 % starých lidí). Vzhledem k celkovému standardu bydlení té doby však senioři nevyjadřovali se svým bydlením výrazně větší nespokojenost než dnes (viz dále). 66
bydlením.59 Tato vysoká spokojenost podle Luxe pramení zejména z relativně komfortní „spotřeby bydlení“ definované jako počet obytných místností užívaných domácnostmi penzistů ve srovnání s jinými. Objevuje se zde fenomén nadspotřeby bydlení: zatímco u mladých respondentů (18 až 25 let) připadá na jednu osobu pouze 1,3 pokoje, u respondentů starších 65 let dosahoval tento poměr hodnoty 1,7. Starší respondenti jsou tak výrazně více spokojeni s celkovou plochou bytu než mladší generace.60 Vedle velikosti a kvality bytu se do spokojenosti s bydlením promítá i další, zvláště starými lidmi velmi citlivě vnímaná charakteristika, totiž bezpečnost v bytě a v místě bydliště. Ve svém bytě i v okolí bydliště se cítí bezpečně přes 90 % seniorů, ovšem vycházení z bytu ve večerních hodinách se pro starší lidi stává ne moc příjemnou záležitostí, když v noci se v okolí svého bydliště cítí bezpečně už jen 70 % seniorů. Větší obavy z ohrožení v okolí bydliště v noci vyjadřují senioři v největších městech (Kuchařová, 2002: 48). K největším problémům starých lidí ve městech patří neexistence výtahů snižující přístupnost bydlení, strach z kriminality a násilí, na vesnici jsou jako problém pociťovány velké vzdálenosti a nedostatek dosažitelných obchodů a služeb (Bydlení a životní…, 1999). 4.4.3 Preferované bydlení v případě horšího zdraví a potřeby pomoci Jak bylo uvedeno již v předchozí části o rodinných poměrech seniorů, chtějí si staří lidé co nejdéle udržet soukromí a nezávislost. Tomu odpovídá jednoznačná preference samostatného bydlení ve svém domě či bytě. Dokonce i v případě zhoršení soběstačnosti preferují senioři výrazně častěji samostatné bydlení, a to buď dál ve svém domě nebo v domě s pečovatelskou službou před společným bydlením s dětmi. Snaha nebýt na svých dětech závislá je vede k upřednostňování cizí pomoci v rámci asistovaného bydlení, dokonce i preference odchodu do domova důchodců se blíží četnosti přání bydlet společně s dětmi (viz tabulka 4.10). T a b u l k a 4.10 Jaké bydlení by senioři preferovali dnes a v případě výraznějšího zhoršení zdravotního stavu (v %) dnes ve svém domě či bytě v domě či bytě u dětí u blízkých příbuzných v domě s pečovatelskou službou v penzionu pro seniory v domově důchodců neví nebo jinak
při horším zdraví 85 5 0 3 2 1 4
25 14 2 27 17 10 5
Zdroj: Život ve stáří in Kuchařová, 2002: 80.
V jiném výzkumu (Zavázalová, 2001: 84) preferovala samostatné bydlení i v případě potřeby pomoci druhé osoby dokonce celá polovina dotázaných (49,8 %) starších 60 let, bydlet s dětmi by si přála pětina (20,7 %) dotázaných seniorů, téměř čtvrtina (23,9 %) zvolila možnost bydlení v domě s pečovatelskou službou, naopak v domově důchodců by si přála bydlet jen 4 % dotázaných. 59
V minulosti se do hodnocení vlastního bydlení mezi seniory promítala horší kvalita bydlení. Závažné nedostatky vytýkalo svému bydlení ve městech 31 % starých lidí. Senioři však byli v kontextu celkové bytové situace s těmito nedostatky smířeni a byt měnit nechtěli. Celkově vyjadřovaná spokojenost byla tedy velmi vysoká (stejně jako dnes): zcela nebo vcelku spokojeno bylo 86 % ve městě, 93 % na vesnici (Schimmerlingová, 1971: 96-98). 60 Velká plocha bytu však ještě automaticky neznamená větší spokojenost. Naopak zhruba každý desátý dotazovaný ve věku nad 65 let uvedl, že byt, ve kterém žije, má příliš mnoho pokojů (Lux, 2002: 15). Více pokojů znamená totiž více starostí s udržováním domácnosti a také často zbytečně vyšší náklady. 67
Zajímavá data přináší Veselá (2002: 24-25), když porovnává představy seniorů o formě bydlení podle kritérií věku, vzdělání a rodinného stavu. S rostoucím věkem stoupá preference zachování samostatného bydlení za pomoci rodiny či sociální služby (tuto možnost volilo 52 % dotázaných ve věku 60 až 69 let, mezi staršími 80 let už 63 %), naopak výrazně s rostoucím věkem klesá počet důchodců preferujících život v penzionu pro důchodce (14 % mezi seniory ve věku 60 až 69 let, ale jen 7 % mezi staršími 80 let). V ostatních kategoriích už věk nezpůsobuje větší diference. Podle rodinného stavu se nejvíce od ostatních kategorií odlišují ve svých preferencích senioři svobodní, u nichž výrazně klesá preference bydlení v klasické samostatné domácnosti (26 % svobodných seniorů oproti 61 % seniorů žijících v manželství) a naopak stoupá preference všech forem asistovaného a ústavního bydlení (žít v domě s pečovatelskou službou by chtělo 26 % svobodných v porovnání s 11 % vdaných a ženatých, život v domově důchodců by volilo 17 % v porovnání se 3 %). Rozvedení a ovdovělí také preferují asistované bydlení častěji než senioři žijící s partnerem, zde však zjišťované diference nejsou tak významné. Vzdělání se zdá v tomto ohledu nejméně vlivnou proměnou, snad jen lidé s maturitou preferují více než ostatní samostatné bydlení (62 %) a naopak méně často volí život v domově důchodců (pouze 2 %). 4.4.4 Ústavní bydlení Jakkoli senioři preferují zachování samostatného bydlení, v některých případech je přesun do ústavního zařízení bohužel nevyhnutelný. Jedná se však o relativně malé počty seniorů, přičemž podíl institucionalizovaných celkem logicky stoupá s věkem, převažují zde ženy a dále lidé rozvedení a ovdovělí (viz tabulka 4.11). T a b u l k a 4.11 Počty a podíly seniorů v zařízeních dle sčítání lidu 2001 muži ženy celkem
60-74 abs. 4 469 5 978 10 447
v% 0,8 0,8 0,8
75+ abs. 5 164 19 537 24 701
v% 2,7 5,1 4,3
60+ abs. 9 633 25 515 35 148
v% 1,3 2,2 1,9
Zdroj: Sčítání lidu…, 2003.
Klasickou formu ústavního bydlení představují domovy důchodců. Většina z nich však nenabízí právě komfortní bydlení, spíše opak je pravdou. Více než 40 % stávajících domovů důchodců je umístěno v objektech postavených před rokem 1900, přitom asi 10 % objektů bylo postaveno dokonce před rokem 1700. Tyto budovy se mnohdy vyznačují zastaralými hospodářskými provozy a omezenými možnostmi modernizace (Bydlení a životní…, 1999). Bydlení v domově důchodců skýtá pouze minimální šanci na zachování vlastního soukromí. V celorepublikovém průměru tvořily v roce 1997 jednolůžkové pokoje v domovech důchodců pouze 11 % z celkové kapacity, dvoulůžkové 44 % a vícelůžkové 45 % (navíc někdy jsou pokoje vzhledem k původním dispozicím objektů dokonce průchozí). Kvalitnější, ovšem hůře dostupné bydlení nabízejí domovy - penziony pro seniory. Zde už převažují pokoje jednolůžkové (v roce 1997 tvořily 56 % celkové kapacity), pokoje s více než dvěma lůžky tu jsou velkou výjimkou (Kopecká, 2002:73). 4.4.5 Budoucí vývoj v oblasti bydlení I do budoucna lze počítat s tím, že většina seniorů bude, stejně jako nyní, schopna žít ve své vlastní domácnosti s využitím určité sociální pomoci, naopak institucionální péči bude potřebovat jen velmi malé procento seniorů. Nové generace seniorů budou přitom zvyklé na bydlení v bytech s úplným příslušenstvím. Převažujícím způsobem života seniorů zůstane
68
bydlení ve vlastních bytech nebo soužití v bytě s další domácností (rodinou dětí), zvláště v rodinných domcích, ale s vlastním hospodařením. Zde bude záležet na etickém pojetí života širší rodiny, na ochotě pečovat v rámci rodiny o starší a nemocné osoby, tj. na morální motivaci. Dále se zřejmě zvýší kapacita domovů důchodců (zvláště pro chronicky nemocné či ležící, bez rodinného zázemí a s nízkými důchody), více bude však preferován rozvoj bydlení s pečovatelskou službou. Nadále budou nepochybně vznikat penziony pro seniory, umožňující vyšší úroveň bydlení i života pro osoby s vyššími příjmy, resp. úsporami. Zřejmě také neklesne tendence přesunu seniorů (zvláště manželských dvojic) do celoročně využitelných rekreačních objektů v místech s dostupným dopravním spojením, obchodní sítí a lékařem motivovaná mnohdy uvolněním bytu rodinám dětí (Kučera, 2002: 39). V oblasti bydlení se tedy nepředpokládají nějak převratné změny, ale spíše pokračování současných trendů. Atchley (1999: 516) však přece jen nastiňuje zcela novou formu bydlení, jež by se potenciálně mohla vytvořit v blízké budoucnosti, totiž bydlení sdílené více seniory (home sharing), domácnost tvořenou šesti až osmi víceméně nezávislými staršími dospělými. Tato forma bydlení by se mohla stát jakýmsi přechodem mezi nezávislým samostatným bydlením a přesunem do bydlení s rozšířenými službami. 4.5 Služby seniorům aneb jak zajistit důstojné stáří Z výsledků reprezentativních šetření vyplývá, že asi 25 % respondentů se o sebe nedokáže postarat zcela samostatně. Potřeba dopomoci v sebeobsluze přitom progresivně stoupá s věkem. Ve věkové skupině 65 až 69 let deklarují potřebu pomoci 3 % seniorů, ve věku 70 až 74 let 8 %, z kategorie 75 až 79 let vyžaduje pomoc 11 %, ve věku 80 až 84 let 16 %, ve věku 85 až 89 let 28 % a ve věkové skupině nad 90 let už celých 80 % seniorů. Odhaduje se, že 80 až 90 % osob starších 65 let je soběstačných s pomocí rodiny a nejbližšího okolí, 13 % potřebuje pomoc v domácnosti, 7 až 8 % potřebuje soustavnější domácí péči a asi 2 % soustavnou péči ústavní (Kopecká, 2002: 72). Staří rodiče do značné míry počítají s pomocí svých dětí. V názorech seniorů je nicméně z řady výzkumů zřejmá jakási obava ze závislosti na rodině spojená s představou, že s pomocí od státu si staří lidé uchovají soběstačnost. Jednotlivé generace si přejí zachovat autonomii, navíc staří lidé jsou dnes zvyklí na paternalistický přístup státu, na jehož instituce senioři spoléhají v otázce zajištění svého života ve stáří relativně často (viz tabulka 4.12). T a b u l k a 4.12 Jakou pomoc senioři očekávají pro zajištění života ve stáří (v %) očekávám, že v případě potřeby mi… pomohou děti pomohou příbuzní pomohou sousedé či přátelé pomůže obec pomůže stát pomůže charitativní či podobná organizace
rozhodně ano 33 4 2 3 5 3
spíše ano
spíše ne 41 23 27 21 26 23
13 38 39 40 35 36
rozhodně ne 13 35 32 36 34 38
Zdroj: Kuchařová, 2002.
Stát je v názorech lidí nejvíce zodpovědný za zajištění důstojného stáří, na první místo ho řadí téměř polovina dotázaných, zatímco odpovědnost každému jednotlivci připisuje o něco více než čtvrtina veřejnosti (viz graf 4.2).
69
G r a f 4.2 Kdo nese odpovědnost za důstojné stáří
vy sám 28%
někdo jiný 1% státní instituce 48%
charit. org. 4% vaše rodina 12%
vaše obec 7%
Zdroj: Srnec, 2000.
4.5.1 Poskytování služeb v domácnosti Obecnou snahou je umožnit seniorům setrvat, pokud je to jen trochu možné, v jejich vlastní domácnosti, v jejich původním prostředí. Vzhledem ke snižující se soběstačnosti však samostatně bydlící senioři potřebují v některých oblastech výpomoc a asistenci. Tu může poskytovat, pokud tak nečiní z jakýchkoli důvodů rodinní příslušníci, pečovatelská služba. Ta patří k nejčastěji využívaným formám sociální pomoci. Podle zjištění Kuchařové (2002: 77-80) mezi seniory žijícími v domácnostech využívá pečovatelskou službu 11 % z nich. Jako nejčastěji přijímaná služba se potvrdil dovoz obědů (využívá 9 % seniorů), kde se jedná o uspokojení základní potřeby, kterou rodinní příslušníci (vzhledem k vlastnímu zaměstnání) nedokáží zajistit. Druhou nejčastěji poskytovanou službou jsou nákupy potravin apod. a praní prádla (zhruba po 3 %), což už bývají služby požadované spíše osaměle žijícími seniory. Většina seniorů, pokud využívá pečovatelskou službu, využívá pouze jednu službu, méně často dvě. Pečovatelskou službu využívají s obdobnou frekvencí muži i ženy. Rozhodujícím faktorem je především rodinné zázemí, typ domácnosti a její složení. Mezi osaměle žijícími uvedlo využívání pečovatelské služby 20 % seniorů oproti 6 % osob žijících s partnerem. Staří lidé často nevyužívají nabízených služeb částečně proto, že je považují za drahé.61 Pečovatelská služba má v České republice relativně dlouhou tradici, v průběhu let se však výrazně zvýšil kvantitativní rozsah poskytované pomoci. Jestliže v roce 1970 počet osob, jimž byla poskytnuta pečovatelská služba, odpovídal 1,7 % všech seniorů starších 70 let, tak v roce 2000 už to bylo 11,6 %.62 Rozvoj kapacit pečovatelské služby na území ČR dokumentuje tabulka 4.13.
61
Podle výzkumu realizovaného v letech 1967 až 1968 u osob starších 70 let byla pečovatelská služba v této době poskytována ve městech pouze necelému procentu osob, na vesnici se ve zkoumaném vzorku vůbec neobjevila. Společné stravování využívala ve městech 4 % osob starších 70 let a na vesnici necelé 1 % (Schimmerlingová, 1971: 148). 62 Sociální služby v minulém režimu se v životě starých lidí uplatňovaly jen okrajově, ve skutečnosti byla jejich potřeba daleko vyšší. Ve výzkumu života a potřeb starých lidí nad 70 let bylo odhadnuto, že podíl lidí s nezajištěnou péčí dosahuje ve městě více než 7 %, na vesnici byla situace o něco příznivější, když starých lidí s nezajištěnou péčí byla 4 % (Schimmerlingová, 1971: 152-154). 70
T a b u l k a 4.13 Rozvoj pečovatelské služby na území ČR počet osob* prádelny pečovatelské služby střediska osobní hygieny *
1970 11 946 10
1980 38 649 218 225
1990 67 043 311 381
1995 86 201 395 420
2000 113 528 509 490
Osoby, jimž byla poskytnuta pečovatelská služba.
Zdroj:
Statistická ročenka ČSSR 1982. Statistická ročenka ČR 2001.
Zvláštní, a velmi žádanou formu sociální péče umožňující zachování autonomie v podobě individuálního bydlení v kombinaci s poskytováním nejrůznějších služeb představují domy s pečovatelskou službou. Součástí těchto zařízení bývají střediska osobní hygieny, prádelny, ordinace lékaře, jídelny, kluby důchodců. Je zde poskytována pečovatelská služba, pracovní doba a rozsah této služby je dán soběstačností obyvatel. V domech s pečovatelskou službou mají staří lidé soukromí, dobrou kvalitu bydlení, nemusí příliš měnit své stereotypy. Mají však i možnost zapojit se do kolektivního života. Jelikož jsou domy s pečovatelskou službou mezi seniory žádané, jejich kapacita je nedostačující a na byty se někde velmi dlouho čeká.63 Informace o kapacitě těchto zařízení nabízí tabulka 4.14. T a b u l k a 4.14 Vývoj kapacity domů s pečovatelskou službou na území ČR 1970 počet objektů počet bytových jednotek Zdroj:
1980 17 329
282 5 489
1990 652 14 955
1995 793 20 463
2000 927 25 985
Statistická ročenka ČSSR 1982. Statistická ročenka ČR 2001.
4.5.1.1 Hodnocení poskytovaných služeb V úvahách seniorů se objevují obavy, zda potřebné služby budou kvalitní, dosažitelné a cenově dostupné, mnohdy se obávají, že si nebudou umět potřebnou službu od příslušných úřadů sami zajistit. Zároveň se objevuje i obava související s nutností pustit do bytu cizí osobu (Veselá, 1999). Nejčastější konkrétní stížnosti seniorů se týkají dovážených obědů (kvalita, množství a pestrost stravy, pozdní dodání oběda, studené jídlo). Senioři si také poměrně často stěžují na nedostatek času pečovatelek na osobní pohovory (především osamělí klienti), vyžadují pečovatelku na popovídání, vyhovovala by jim společnice pro chvíle samoty, vyžadují též větší časové rozpětí pečovatelské služby. Jsou nespokojení se střídáním pečovatelek, vyžadují svoji „vlastní“ pečovatelku (Veselá, 2003: 15). Mezi služby, které senioři nejčastěji vyžadují, avšak instituce zajišťující pečovatelské služby je nemohou zajistit, patří především celodenní péče, dohled v domácnosti seniora, noční služby, menší zdravotnické úkony, jako jsou aplikace inzulínu či příprava a podávání léků (Veselá, 2003: 22).64
63
V roce 1999 bylo 1 123 čekatelů na bytovou jednotku v domě s pečovatelskou službou (Kopecká, 2002: 73). Žádost seniorů o celodenní péči či noční služby je motivována získáním jistoty, že v případě nouze se jim kdykoli dostane pomoci. Pozitivně by v tomto směru mohl do budoucna působit rozvoj tzv. telekontaktní péče, která díky novým telekomunikačním technologiím umožní kdykoliv spojit klienta s nepřetržitou službou, bude tedy znamenat neustálé spojení s případnou pomocí, a tím dodá seniorům větší pocit jistoty a bezpečí (Nežádal, 2000: 14). 64
71
4.5.2 Ústavní péče Základní typy ústavní péče o seniory představují domovy důchodců a domovypenzióny pro seniory. V domovech důchodců je sice zajištěna základní lékařská péče, obyvatelům však mnohdy chybí soukromí, jednolůžkové pokoje jsou velmi ojedinělé (viz výše). Přechod do ústavního bydlení je tak pro seniory mnohdy psychicky náročný: znamená nejen ztrátu soukromí, ale též dosavadních kontaktů s rodinou, přáteli či sousedy, znamená velmi razantní změnu životního stylu. Hodnotit domovy důchodců je velmi těžké, pro některé seniory představují smutné místo, kam odcházejí dožít, jiní se zde cítí spokojeni, nacházejí nové přátele a zapojují se do nových aktivit, kulturních či společenských. Na jedné straně Loucká (1999: 11) varuje, že v mnoha zařízeních není respektován stud pacientů a klientů, právo na soukromí a lidskou důstojnost, není brán zřetel na jejich emocionální a sociální potřeby. V mnoha zařízeních pro staré lidi je situace velmi často neutěšená, mnohdy dochází k porušování jejich základních lidských práv, zejména práva na důstojnost a soukromí. Navíc se čas od času objeví zprávy o špatném zacházení se seniory ze strany pracovníků těchto zařízení.65 Na straně druhé nelze výše uvedená konstatování rozhodně zobecnit na všechny domovy důchodců a další zařízení. V mnoha domovech jsou zaváděny programy aktivizace seniorů, nabízeny nejrůznější formy aktivit umožňující strávit stáří v kolektivu svých vrstevníků co možná nejpříjemněji a nejaktivněji.66 K domovům důchodců v České republice bohužel patří neodmyslitelně problém nedostatečných kapacit a dlouhých čekacích dob od podání žádosti ke skutečnému nástupu do domova. Vývoj kapacity domovů důchodců shrnuje tabulka 4.15. T a b u l k a 4.15 Kapacita domovů důchodců na území ČR 1956 počet zařízení počet míst využití míst (v %)
226 17 550 98,7
1985 258 33 288 93,8
1990 254 32 110 93,3
1995 290 32 305 93,2
2000 338 36 163 95,6
Zdroj: Statistická ročenka ČR 2001. Statistická ročenka republiky Československé, 1957. Statistická ročenka ČSSR 1986.
V roce 1999 bylo v ČR evidováno celkem 27 243 čekatelů na umístění do domova důchodců (v roce 1995 jen 18 549), nejvíce čekatelů se nachází v kraji Ostravském, v hlavním městě Praha, nejméně naopak v kraji Jihlavském a Karlovarském (Kopecká, 2002: 73). Uspokojení všech žadatelů o umístění do domova důchodců by tedy znamenalo nutné navýšení stávajících kapacit o celých 75 %. Tento deficit však není ničím novým, nedostatek míst v ústavních zařízeních byl značný i za minulého režimu. Důležitou otázkou (které se budeme věnovat níže) však je, kolik žádostí je skutečně urgentních. 65
Už výše jsme se zmiňovali o závažném problému špatného zacházení, zneužívání až týrání seniorů ze strany rodinných pečovatelů. Nejrůznější formy špatného zacházení se seniory se však mohou objevit i u profesionálních pečovatelů v domovech důchodců či jiných zařízeních. V říjnu 2003 byl například medializován případ jednoho ostravského domova důchodců, jehož personál byl obviněn z týrání bezmocných ležících pacientů, kde se skutečně nakonec potvrdilo zanedbávání péče (Policisté vyšetřují..., 2003). 66 Například v jednom z ostravských domovů důchodců zřídili funkci geriopracovníka (terapeuta, společníka, osobního asistenta), jehož činnost se má orientovat výhradně na péči o psychosomatickou nezávislost seniorů, na rozmlouvání s klienty, naslouchání jim. Pracovníci domova realizují různé pohybové a sportovní terapie, zároveň i terapie kulturní (poznávací výlety, návštěvy divadla, dodržování tradičních lidových zvyků jako stavění májky či masopustní veselice). Od roku 1996 jsou na území města Ostravy uskutečňovány seniorolympiády (Hušek, Čislikovský, 1999: 8-9). 72
4.5.2.1 Důvody odchodu do domova důchodců Struktura žadatelů o umístění do domova důchodců je zhruba následující: 78 % tvoří ženy, 79% osoby ovdovělé a 11% rozvedené, 77 % žadatelů je starších 75 let, 45 % starších 80 let a 4,5 % starších 90 let (Kasalová, 1991: 8).67 Narozdíl od počátku éry domovů důchodců, kdy byla častým impulsem nástupu do domova ekonomická nesoběstačnost, dnes dominují důvody zdravotní. Důvody podání žádosti do domova důchodců analyzovala např. Kasalová (1991: 16-17). Nejčastěji se v žádostech jako důvod objevuje špatný zdravotní stav, a to ve 30 % případů (často se pojil s důvodem, že „rodina už nestačí zajistit péči“). Druhým nejčastějším důvodem byly ve 22 % obavy z budoucnosti. Toto je typický důvod pro ty staré občany, kteří žádost do domova důchodců podávají jen pro jistotu, aby v případě zhoršení zdravotního stavu bylo o ně postaráno. Třetím nejčastějším důvodem je „osamělost“ objevující se ve 20 % žádostí (případně nechce být rodině na obtíž), kde jde typicky taktéž o neurgentní žadatele. Potřeba nástupu do domova důchodců byla podle výsledků tohoto výzkumu opravdu urgentní pouze u jedné čtvrtiny žadatelů. Pouze jedna pětina žadatelů si přála být co nejdříve umístěna, jiní doufali, že k umístění vůbec nedojde nebo zatím být umístěni nechtěli. Kasalová (1991: 29) proto upozorňuje, že staří lidé žádají o umístění do domova důchodců většinou jen proto, aby měli pocit jistoty, že nezůstanou bez pomoci v případě náhlého zhoršení zdravotního stavu, ale s nástupem do domova tito žadatelé ani jejich rodinní příslušníci ve skutečnosti nepočítají. Toto chování logicky provokuje především dlouhá čekací lhůta, jíž se pak přirozeně přizpůsobuje chování nejen starých osob, ale i lékařů a sociálních pracovnic, kteří přispívají k hromadění nevyřízených žádostí tím, že staré občany nabádají k preventivnímu podání žádosti už při objevení se prvních příznaků nesoběstačnosti právě s ohledem na dlouhé čekací lhůty. Naopak díky dlouhé čekací lhůtě někteří žadatelé dospějí k takovému zhoršení zdravotního stavu, že už by neměli být umístěni do domova důchodců, ale spíše do léčebny pro dlouhodobě nemocné či nemocnice. 4.6 Senioři a politika Celková politická aktivita seniorů s narůstajícím věkem klesá nebo se (spíše až v pozdějším věku) mění v nezájem. Na straně druhé takových politických činností, které nevyžadují vysokou aktivitu a vynakládanou energii, se senioři zúčastňují až do vysokého věku. Dokládá to poměrně vysoká účast ve volbách i zájem seniorů o politiku a politické informace prezentované v médiích. Díky narůstajícímu počtu se navíc senioři potenciálně stávají důležitými voliči, ke kterým se obrací se svými programy politické strany, a do popředí se též dostávají otázky odpovědnosti společnosti vůči důchodcům, čili otázky rozsahu a podoby (mezigenerační) sociální solidarity, především pak problém důchodového zabezpečení. Rabušic (1995: 162-164) v této souvislosti nastiňuje možnost vzniku speciální oblasti veřejné politiky, totiž politiky pro stárnoucí společnost. Výsledky výzkumu vztahu českých seniorů k politice shrnuje např. Mareš (1997: 157-170, 1998: 321-337).68 Zájem o politiku je mezi seniory celkově nižší než u mladší populace. Například mezi osobami ve věku nad 60 let je dvojnásobný podíl těch, kteří tvrdí, že o ni nemají žádný zájem, než je tomu u mladších ročníků. Hlavní podíl poklesu zájmu jde přitom na vrub osob starších 75 let. Naopak poměrně vysoká je mezi seniory pasivní konzumace politiky prostřednictvím médií.
67
V roce 1975 mezi žadateli taktéž převažovali ovdovělí, nikoliv však v takové míře, tvořili 61 %, žadatelé byli též o něco mladší: lidé starší 75 let tvořili jen 57 % a starší 90 let 2,6 % všech žadatelů (Schimmerlingová, Novotná, 1992:14). 68 Šlo o reprezentativní výběrové šetření zahrnující 1 300 osob starších 50 let, data byla získávána v listopadu 1996 tazatelskou sítí IVVM.
73
Tři čtvrtiny seniorů ze zkoumaného souboru v posledních parlamentních volbách volilo, 17 % nevolilo a 8 % uvedlo, že si nevzpomíná. Takto měřená politická aktivita je tedy mezi seniory relativně vysoká a srovnatelná s aktivitou mladších generací. Mezi důvody, které vedly k neúčasti ve volbách, se nejčastěji objevovaly znechucení ze současné politické situace (35 %), nezájem o politiku (22 %) a pocit rezignace spojený s názorem, že „na mém hlasu nesejde“ (20 %). Staří lidé v České republice samozřejmě netvoří homogenní skupinu s totožnými zájmy a odráží se to i ve značných diferencích v politických názorech a sympatiích. Rozdíly uvnitř kategorie starých lidí jsou v tomto ohledu větší než rozdíly v celé populaci podle věkových skupin. Sociální příslušnost a vzdělání starých lidí jsou tak významnějšími determinantami volebních preferencí než jejich věk. Celkově se ovšem preference seniorů pohybují častěji na levém pólu pravolevého politického spektra - senioři častěji preferují KSČM, ale také KDU-ČSL, naopak nižší preference má u seniorů ODS.69 I Řeháková (1998: 225-246) zaznamenává u seniorů výraznější levicovou orientaci než mezi ostatními voliči. Některou z levicových stran zvolilo v roce 1992 25,3 % důchodců (celkem 20,6 %), v roce 1996 41 % důchodců (celkem 38,2 %). Srovnání politické orientace důchodců a ekonomicky aktivních nabízí tabulka 4.16. T a b u l k a 4.16 Rozložení sebezařazení na škále levice - pravice v dubnu 1997 (v %) levice ekon. aktivní důchodci
3,2 13,6
levý střed 10,4 15,1
střed 35,4 36,9
pravý střed 21,9 12,9
pravice 19,0 10,7
neví 10,1 10,8
Zdroj: IVVM 04/97 dle Mareš, 1997.
4.6.1 Postoje seniorů k transformaci české společností po roce 1989 Ve vnímání polistopadového vývoje jsou lidé starší 60 let častěji od počátku nespokojenými a vyjadřují se k probíhajícím změnám a společenskému vývoji více kriticky než mladší generace. Přitom je třeba počítat s přirozenou tendencí vidět minulost v růžovějších barvách, zapomínat nepříjemné a vybavovat si spíše vše pozitivní. Idealizace minulého se tak bude s narůstajícím časovým odstupem spíše prohlubovat, než že bychom mohli očekávat nárůst kladného hodnocení současnosti oproti době před listopadem 1989. Navíc velkou část věkových kohort dnešních seniorů zasáhly nové tržní a společenské podmínky svým způsobem pozdě, jejich příslušníci se většinou už nemohou aktivně podílet na jejich výhodách a nezbývá jim ani čas přizpůsobit se změnám. Po krátkém období polistopadové tržní euforie se postoje občanů vůči svobodné tržní ekonomice už od poloviny devadesátých let stávaly rezervovanější a naopak se zvyšovala podpora sociálně tržní ekonomiky. V roce 1991 se pro čistě tržní ekonomiku vyslovovalo 96,3 % osob ve věku 51 až 60 let (vůbec nejvíce ze všech věkových skupin) a 82,6 % osob ve věku 61 let a starších (což představovalo naopak nejnižší podíl ze všech věkových skupin). Ovšem už do roku 1995 klesly podíly lidí vyslovujících souhlas s tržní ekonomikou v těchto věkových skupinách na 76,8 %, resp. 69,1 %. Naopak se mezi seniory v období let 1991 až 1995 výrazně zvýšil podíl zastánců socialismu, a to z 19,9 % na 30,9 % osob starších 61 let. Senioři se tak v tomto ohledu výrazně odlišují od mladších věkových skupin do 40 let, kde je socialistický systém stabilně odmítán, souhlasí s ním čtyři až osm procent lidí do 40 let (Vlachová, Večerník, 1998: 193).
69
Komunistická strana nalézá v seniorech podstatnou část svých voličů, když více než polovina všech voličů KSČM je starší 60 let - tedy podíl seniorů mezi stoupenci této strany je v porovnání s běžnou populací více než dvojnásobný (Uhrová, 2001). 74
Navíc důchodci v průběhu transformace vyjadřovali velmi výraznou nespokojenost s aktuálním vývojem v České republice (Mareš, 1997: 167-168). V druhé polovině devadesátých let bylo podle výzkumů IVVM s ekonomickým vývojem nespokojeno celých 80 % důchodců (z toho 32 % velmi nespokojených) oproti 64 % (z toho 21 % velmi) mezi ekonomicky aktivní populací. Mezi seniory je také vyšší podíl nespokojených s vývojem sociálních jistot, když v tomto ohledu bylo nespokojených 77 % důchodců (z toho 43 % velmi) oproti 70 % (z toho však jen 27 % velmi) ekonomicky aktivních. V posuzování politické situace byli senioři poměrně nespokojeni s vývojem demokracie v ČR (56 % dotázaných seniorů) a ještě výrazněji s životní úrovní (80 % nespokojených). Nespokojenost je tedy mezi seniory poměrně značná a oproti ekonomicky aktivním výrazně vyhraněná. Důchodci jsou přitom pesimističtější nejen co do posuzování současného stavu, ale i co se týče výhledů do nejbližší budoucnosti: 56 % respondentů v důchodovém věku vidělo celkový budoucí vývoj jako nepříznivý či nejasný, zatímco v ekonomicky aktivní populaci byl celkový podíl těchto pesimistů 42 %. Transformace společnosti znamenala v zásadě přesun životních příležitostí od starších osob k mladším. Starší dotázaní tedy vyjadřují ekonomickým reformám menší podporu vcelku pochopitelně. Rezervovanější postoj staršího obyvatelstva k reformám však nemůže být podle Večerníka a dalších (Hraba, Mullick, Lorenz, Večerník, 2001: 349-356) vysvětlen čistě na základě poukazu na ekonomické zkušenosti a obavy. Naopak důvody toho, proč starší Češi dávají přednost socialismu před tržní ekonomikou, je třeba hledat i v neekonomických faktorech. Ačkoli vzpomínky na minulost jsou různé, starší generace byla déle vystavena vlivu socialistické ideologie, což mohlo způsobit, že se pak snáze smířila s komunistickým režimem. Starší generace jasně chápe, že její sociální status klesá, protože v rychle se měnící společnosti je oceňováno především mládí a nový přístup ke světu práce. Také konzumní styl života prostupující současnou kulturou oslovuje především mladé lidi a nahrazuje české lidové tradice, které režim okázale podporoval a kterých se především staří lidé dovolávají. 4.6.2 Vnímání Evropské unie Mezi důchodci bylo ve srovnání s obecnou populací více odpůrců vstupu do EU (přičemž se zde kumuluje více faktorů: vedle věku i převaha levicové politické orientace a nižší vzdělání). Jakmile se totiž člověk stane důchodcem, oslabí se jeho možnosti či schopnosti využívat pozitivních změn, které integrace do Evropské unie přináší, naopak starší občané mají více důvodů k obavám z možných negativních důsledků. Důchodci mohou méně využívat přínosů vstupu (atraktivní zaměstnání, vzdělávání, bez dostatečných finančních prostředků neocení ani širší nabídku zboží a možnost volně cestovat), naopak se bojí nových změn, ztráty klidu a hlavně ohrožení sociálních jistot. Z výzkumu agentury STEM (Huk, 2000) vyplynulo, že důchodci mají v souvislosti se vstupem do EU obavy ze změn, na které si budou těžko zvykat. Tyto obavy vyjádřila více než polovina důchodců majících jasnou představu o podmínkách našeho vstupu do EU a dokonce téměř 80 % důchodců, kteří uvedli, že nemají představu o podmínkách vstupu do EU. Jako oblasti, kde vidí v souvislosti se vstupem do EU největší ohrožení pro sebe a svou domácnost, důchodci uváděli nejčastěji zvýšení cen, zhoršení sociální situace a snížení životní úrovně. V hodnocení perspektiv občanů důchodového věku po vstupu naší země do EU je veřejnost spíše skeptická. Tři pětiny občanů odmítají názor, že integrace do Unie přinese více příležitostí prožít důstojné stáří. Obavy z ohrožení možnosti prožít důstojné stáří mají především sami senioři: mezi lidmi staršími 60 let jen čtvrtina z nich očekává, že po vstupu do EU budou mít lidé více příležitostí prožít důstojné stáří. Jen necelá třetina české veřejnosti je přesvědčena, že se životní situace občanů v důchodovém věku celkově vzato zlepší, téměř
75
polovina se domnívá, že důchodci budou v EU ohroženi růstem cen, tedy že si budou moci koupit méně zboží a služeb (Podmínky života…, 2003). 4.7 Způsoby trávení volného času Dnešní trend podpory aktivního stáří vychází z předpokladu, že život dělá bohatším a uspokojivějším zapojení jedince do společenských vztahů a aktivit v různých sférách života společnosti. Výsledky různých šetření zároveň napomáhají vyvracet představu pasivního života důchodců. Zvláště velkoměstská populace starých osob žije i do vysokého věku velice aktivně a společensky. Zajímá se o dění ve státě, čte noviny, sleduje televizi. Někteří senioři pracují v různých organizacích, spolcích apod. Tři čtvrtiny starších osob chodí na procházku, někteří i pravidelně sportují (Zavázalová, 2001: 45). Frekvence aktivit probíhajících mimo prostředí domova však v porovnání s aktivitami provozovanými v okruhu domova s věkem klesá rychleji. Aktivity seniorů shrnuje tabulka 4.17. T a b u l k a 4.17 Mimopracovní aktivity osob nad 65 let věku aktivity procházky cvičení, sport četba novin, časopisů poslech rozhlasu či televize kontakt s dětmi, vnoučaty kontakt s jinými osobami
podíl osob 65+ (v %) 75,4 12,0 95,4 98,4 87,7 87,1
Zdroj: Zavázalová, 2001.
Podle zjištění Kuchařové v rámci výzkumu „Život ve stáří“ (2002: 54-58) se senioři nejvíce věnují sledování televize a četbě novin a časopisů. Následuje setkávání s příbuznými a známými a práce na domácím hospodářství či chalupě. Dosti frekventovanými jsou rozmanité koníčky a záliby a také četba knih. Další zjišťované aktivity se vyskytují spíše výjimečně, i proto, že jsou závislé na specifických zálibách a postojích jedinců. Sem patří návštěvy divadel, výstav apod. (roli však hrají i ceny vstupenek a obavy z vycházení z domova v pozdních večerních hodinách), dobrovolné práce v bydlišti, participace na činnosti zájmových sdružení a organizací. Na posledním místě se objevuje studium - v podobě četby odborné literatury a návštěvy přednášek (ve výzkumu „Život ve stáří“ se z respondentů vzdělávalo 5 %, 12 % o to projevilo zájem).70 Rozdíly mezi muži a ženami jsou v zásadě zanedbatelné. Důležitým faktorem ovlivňujícím aktivní životní styl je však partnerské soužití. Lidé žijící v manželství (s partnerem) jsou více zapojeni jak v aktivitách často párových svou podstatou, tak i ostatních. Rozdílnost podle místa a velikosti bydliště není nijak výrazná, objevuje se pouze tam, kde město nebo venkov skýtají specifické možnosti (kulturní podniky ve městech a domácí hospodářství na vesnici). Více aktivněji prožívají důchodový věk lidé s vyšším
70
V oblasti vzdělávání seniorů dnes působí v ČR dva typy institucí: akademie třetího věku (v rámci občanských sdružení) a univerzity třetího věku (v rámci vysokých škol a jejich fakult). Vzdělávání seniorů v ČR začalo probíhat už za minulého režimu na bázi osvěty formou specializovaných přednášek v klubech důchodců nebo v kulturních střediscích. Od poloviny osmdesátých let pak byly organizovány ucelené několikaměsíční vzdělávací cykly nazvané Akademie třetího věku. Hlavní témata přednášek se týkala otázek stárnutí. V roce 1986 byl poprvé v ČR koncipován cyklus přednášek jako univerzita třetího věku na Univerzitě Palackého v Olomouci. Motivací těchto aktivit je vedle získávání znalostí i snaha naplnit životní program a potřeba navázání společenského kontaktu. Vzdělávání v seniorském věku podporuje aktivizaci seniorů a pomáhá začlenit seniory do společnosti (Kotýnková, Červenková, 2001: 25-26). Do budoucna se předpokládá větší zájem seniorů o vzdělávací aktivity. 76
vzděláním (u lidí s vyšším vzděláním se míra aktivity udržuje dlouho vysoká a až v nejvyšším věku prudce klesá), vzdělání tedy v zásadě přispívá k uspokojivému prožívání stáří. K nejčastějším aktivitám seniorů, jak bylo uvedeno výše, patří sledování televize a četba novin a časopisů. I podle výzkumu uskutečněného Filozofickou fakultou Ostravské univerzity v říjnu 1997 (Pácl, 1998: 339-346) jsou senioři až na výjimky nejvděčnějšími konzumenty hromadných sdělovacích prostředků. Platí to v prvé řadě co do délky času, který jim věnují. Doba sledování všech tří typů médií (televize, rozhlas, tisk) byla právě u seniorů nejvyšší ze všech sociálně-demografických kategorií. U četby novin dosahovala 45 minut denně, u denního sledování televize téměř tři hodiny a u denního poslechu rozhlasu dvě a čtvrt hodiny. Při hodnocení důležitosti jednotlivých sdělovacích prostředků71 dalo na první místo televizi 55 % dotazovaných, denní tisk 27 % a rozhlas 18 %. Mezi čtenáři seniory byl největší zájem o regionální zpravodajství, mnohem častěji než ostatní čtou senioři zejména dopisy čtenářů, zájmové rubriky a novinové povídky a fejetony. Senioři jako televizní diváci nejsou nijak vyhraněnými příznivci té či oné televizní stanice, volí si je především podle nabídek konkrétních pořadů v danou chvíli. Senioři jako posluchači rozhlasu se podle výsledků výzkumu vyznačují mnohem vyšší oblibou (v porovnání s mladšími generacemi) veřejnoprávních stanic, naopak obliba komerčních stanic s věkem výrazně klesá. I oblast sdělovacích prostředků byla výrazně dotčena změnou politického režimu a následnou transformací celé společnosti. Zatímco dříve sdělení veřejných médií dávalo jasný a jednoznačný signál o tom, co ve společnosti vnějškově platí, dnešní pestrost nabízených stanovisek a bohatost úrovně, forem a vkusů sdělování může být pro seniory až matoucí, než aby je obohacovala. Senioři se nejčastěji uchylují k důvěrně známým lokalitám a regionálnímu zpravodajství, naopak zprávami o zahraničních válečných akcích a neštěstích se cítí být výrazně přesyceni. Skutečnost, že senioři jsou díky ploše svého disponibilního času nejvděčnějšími mediálními konzumenty, ještě ovšem automaticky neznamená, že jsou konzumenty nejvíce uspokojenými. Pořadů a článků určených speciálně pro seniory není mnoho, navíc jim mnohdy ještě více připomínají jejich nemoci, těžkosti a sociální izolovanost, než aby je jich zbavovaly.72 Pro aktivnější a kvalitnější život seniorů se v posledních letech začínají stále více a více objevovat zcela konkrétní možnosti: akademie a univerzity třetího věku, vycházkové kluby, taneční pro seniory, kavárničky pro seniory (včetně internetových),73 různé zájmové a spolkové aktivity (Holmerová, Jurašková, Zikmundová, 2002: 26-27). Přesto však jedinou vskutku univerzálně rozšířenou činností mezi seniory je sledování televize. Účast a členství v zájmových organizacích a svépomocných sdruženích je zatím spíše velmi výjimečná. Český senior se podle svých činností tedy jeví jako individualista, který do velké míry preferuje individuální činnosti. Do budoucnosti se však s rozvojem fungování občanské společnosti
71
Respondenti odpovídali na otázku, který z prostředků je nejdůležitější a bez kterého by se neobešli. Stuart-Hamilton (1999: 241-242) v reakci na nevhodnou programovou strukturu televizního a rozhlasového vysílání předkládá budoucí vizi vzniku lokálních stanic, které by se v průběhu dne zaměřovaly na pořady orientované výhradně na starší diváky. V delší perspektivě pak nabízí možnost obousměrného interaktivního vysílání, díky němuž by se lidé, kterým zdravotní stav nedovoluje vycházet z domu, mohli účastnit skupinových diskuzí a podobných akcí. 73 Internet nabízí seniorům potenciálně celou škálu využití. Nižší počítačová gramotnost stávajících generací seniorů a též dosud spíše omezený přístup k Internetu však jeho využívání do značné míry limitují. S nástupem mladších kohort seniorů lze však do budoucna očekávat, že Internet bude sehrávat v životě starších lidí významnější roli. Přístup k Internetu uvedlo ve výzkumu STEM (Trendy 10/2001) jen 6 % důchodců v porovnání s 81 % mezi studenty a 47 % populace v aktivním věku (K internetu má..., 2001). 72
77
počítá s větším zapojením seniorů do spolkových, svépomocných či dobrovolnických aktivit.74 4.8 Život v důchodu včera, dnes a zítra Lze říci, že každá generace prožívá svůj důchodový život trošku jinak. Svou roli zde sehrávají změny společenského uspořádání i technologický pokrok, v neposlední řadě pak proměny společenského klimatu. Období mladšího důchodového věku bylo v době do konce osmdesátých let považováno za „zlatý věk“ života. Státem garantovaná a řízená mezigenerační solidarita znamenala vysokou míru hmotné autonomie v podobě zaručených penzí. V období komunismu byli starší pracovníci lépe placeni než mladí, věk odchodu do důchodu byl relativně nízký, právní úprava umožňovala výhodný souběh pracovní aktivity a pobírání starobního důchodu, zdravotnická péče byla zdarma a i skromné penze byly s ohledem na dotované potraviny a nízké nájemné v zásadě postačující, to vše v kontextu obecně nízké životní úrovně obyvatelstva. Zatímco povinnost pečovat o staré rodiče se z povědomí veřejnosti pomalu vytrácela, vytvářel se uvnitř generace seniorů jakýsi morální postulát „být mladým ještě užitečný.“ Nepracující důchodci se stali vítanými pomocníky svých dětí při zajišťování chodu rodiny, což se týká zejména žen, které vypomáhaly v péči o vnoučata a umožňovaly tak svým dcerám a snachám zapojit se do pracovního procesu. Důvodem setrvání v zaměstnání i po dosažení důchodového věku byla mnohdy snaha vypomoci finančně rodinám svých dětí. Aktivity důchodců v předlistopadovém období tak směřovaly především k zajištění životní úrovně širší rodiny. Důchodci si zajišťovali podporou mladých domácností své místo a uznání v rodinném společenství (Veselá, 2003: 20-21). Neexistovala žádná zájmová organizace seniorů, resp. důchodců. Důchodci nicméně byli, kromě státem zaručeného důchodu, i předmětem určité společenské péče. Národní výbory pro ně organizovaly kluby důchodců s náplní pro volný čas, odborové organizace na jejich bývalých pracovištích pro ně čas od času uspořádaly besedu s pohoštěním, ale všechny tyto akce neměly charakter svépomocný, nýbrž „pečovatelský“. Od poloviny osmdesátých let vstupovali do důchodového věku pouze občané, kteří celý aktivní život prožili za socialismu s jeho sociálními jistotami, při plné zaměstnanosti, „bezplatné“ lékařské péči, což se nutně projevilo v potřebách, požadavcích a životních návycích seniorů. Společenský i technologický pokrok v mnohém usnadnil důchodcům (a nejen jim) každodenní život: všudypřítomný telefon, televize a rozhlas umožňují starým lidem více komunikovat s okolním světem, moderní domácí spotřebiče zbavují dřívější námahy. Dnes navíc v životě starých lidí začínají velmi rychle působit technické změny, na které nebyli zvyklí. Jde o takové zdánlivé maličkosti, jako je používání platebních karet, mobilních telefonů, počítačových systémů, změny v možnostech nakupování, supermarkety, jejich umístění za městy a vytrácení se malých blízkých obchodů. Je to i vyplňování různých složitých tiskopisů a žádostí na úřadech. Pokud nebudou na tyto záležitosti připraveni,
74
Už dnes v rámci občanské společnosti funguje celá řada organizací a sdružení, jež si kladou za cíl hájit specifické zájmy důchodců. Patří k nim například Koordinační výbor organizací důchodců a zdravotně postižených (KVOD), Asociace důchodců odborářů (ADO), Svaz důchodců ČR (SDČR) či Koordinační centrum organizací seniorů a zdravotně postižených. V oblasti politické v minulosti krátce působila politická strana Důchodci za životní jistoty. Dále zde též působí řada organizací věnujících se podpoře zdraví seniorů a sociálně zdravotní péči o seniory, mezi nejvýznamnější patří občanské sdružení GEMA, Česká gerontologická a geriatrická společnost (ČGGS), Česká alzheimerovská společnost (ČALS) či občanské sdružení „Život 90“ (Veselá, 2003: 22-23, Vidovičová, Rabušic, 2003: 63-64). 78
přestane velké procento z nich rozumět společnosti a budou si připadat vyřazeni, zbyteční, skutečně staří.75 Životní styl budoucích seniorů bude ovlivňovat fakt, že budou mít za sebou pestřejší a bohatší kariéru, vystřídají více zaměstnání než dnešní senioři. Navíc střední generace, která postupně přejde do vyššího věku, má vyšší vzdělanostní úroveň ve srovnání s generací předchozí. Lze tedy předpokládat, že právě vzdělání se odrazí ve způsobu života ve stáří, ať už v úrovni znalostí z oblasti zdravotnické, v požadavcích na úroveň bydlení, komunikaci či ve snaze o zapojení do aktivního života. Určité změny v budoucím prožívání důchodu signalizují i představy české veřejnosti (Brátková, 1998): více jak polovina lidí si představuje, že i v důchodovém věku si bude hledat vhodné zaměstnání, pokud jim to dovolí zdravotní stav. V jiném smyslu aktivně prožívaný důchod, který by byl naplněn cestováním, poznáváním nových lidí, užíváním si nových věcí, si představuje opět polovina lidí. Zatímco mezi lidmi nad 60 let dnes dominuje strategie pasivnějšího prožívání důchodu bez zaměstnání i náročnějších činností, mladší generace si svůj budoucí důchod představují mnohem aktivněji. U mladých lidí do 29 let je významně častěji zastoupena důchodová strategie aktivního přístupu zaměřeného na zájmy, pro střední věk je pak charakteristická strategie zaměstnanecké aktivity v důchodovém věku. Nepochybně dojde ke změnám socioekonomického postavení lidí v důchodovém věku. Do budoucna se předpokládá nikoli nárazový odchod, ale postupnější utlumování ekonomické aktivity. Navíc v souladu se změnami charakteru práce se funkční rozdíly mezi zaměstnanými lidmi a lidmi v důchodu budou nepochybně zmenšovat. Rostoucí automatizace výroby (a především její ovládnutí počítači), kratší pracovní týdny a stále větší počet domácích kanceláří mohou vést k tomu, že se změní pohled na důchod jako na období s nadbytkem volného času. Mnohem více lidí v produktivním věku bude trávit více času ve svých domovech než na pracovištích a sníží se tak hlavní rozdíly v životním stylu ekonomicky aktivních a důchodců (Stuart-Hamilton, 1999: 236-237). Vzhledem k proměnám populačního klimatu a demografických charakteristik se předpokládá řada změn také v průběhu rodinného cyklu a časování jeho jednotlivých fází. Vlivem menšího počtu rodících se dětí bude ustupovat do pozadí role seniorů jako prarodičů, přičemž věk případného dědečkovství a babičkovství se s ohledem na odklad rození dětí do vyššího věku matky o něco zvýší. Naopak vzhledem k prodlužující se střední délce života bude ve větší míře než dnes docházet k tomu, že mladší senioři se budou starat o své rodiče v pokročilém věku. To může samozřejmě výrazně kolidovat s jejich představou vlastního života v důchodu. Atchley (1999: 515) v této souvislosti hovoří o objevení se zcela nové fáze životního cyklu, jejíž podstatou bude péče starších lidí o vlastní staré rodiče. Dnes platí v zásadě jednoznačné rozdělení života do tří fází: mládí je obdobím vzdělávání a přípravy na zaměstnání, dospělost je obdobím ekonomické aktivity, stáří je obdobím důchodu a užívání si nadbytku volného času. Do budoucna se však dá předpokládat, že sociální struktury se stanou více adaptabilní a budou se proměňovat od věkově diferencovaného uspořádání směrem k věkově integrovaným vzorcům (Atchley, 1999: 517). Věkové normy se stanou více flexibilní a jednotlivé role a s nimi i aktivity nebudou tak pevně svázány s věkem. Zatímco střední generace si mezi prací bude „vybírat volno“, starší lidé budou nadále pracovat či se vzdělávat. 75
Bezprostřední dopad nových technologií je nepřehlédnutelný. Většina z nich je však přizpůsobena mladším lidem. Nové přístroje jsou často příliš malé, než aby na ně staří lidé mohli vidět a správně je ovládat. Mnoho prvků moderní technologie bylo navrženo tak, že zvyšují riziko znevýhodnění starých lidí. Představa, že staří lidé budou jen díky technologickému pokroku automaticky šťastnější, je až příliš optimistická. Existuje i možnost, že staří lidé budou nové technologie prostě odmítat. Ne snad kvůli svému vnitřnímu konzervativismu (který je navíc spíše předsudkem), ale proto, že nenaleznou žádný důvod k učení se novým věcem, jež pro ně budou s největší pravděpodobností jen málo užitečné. 79
5. Závěr Stáří jako životní etapa doznává v soudobých postmoderních společnostech dvě podstatné změny: v důsledku prodloužení života se stává vnitřně diferencovanějším, členitějším a obsahově pestřejším, jednak začíná mít v celku života každého jedince daleko větší význam. Česká společnost nebyla zatím zvyklá na obraz důchodce tak, jak jej známe např. z amerických seriálů - jako člověka finančně zajištěného natolik, aby si mohl dovolit cestovat, věnovat se svým koníčkům a zálibám a rozhodovat svobodně o svých záležitostech. Z minulosti stále přežívá obraz důchodce, který se odchodem do důchodu víceméně stáhl z aktivního společenského dění a smyslem jeho života nadále zůstává podpora rodin svých potomků a péče o vnoučata. Tento obraz se však postupně bude měnit s rostoucí nezávislostí a aktivnějším prožíváním důchodového věku, v neposlední řadě i v důsledku menšího počtu vnoučat. Početné generace narozené po druhé světové válce, jež budou po roce 2010 dosahovat 65 let, se od svých předchůdců liší nejen velikostí, ale zejména svými sociálními a ekonomickými parametry: vyšším vzděláním, většími nároky na životní úroveň, na rozsah služeb a svými aspiracemi na období života v postproduktivním věku. Starší lidé budou vzdělanější a tím také aktivnější, sebevědomější a s širšími zájmy než kdykoli dříve. Období stárnutí pro ně nebude již jenom fází pouhého dožívání nebo dokonce čekání na smrt, nýbrž obdobím uvolnění k realizaci různých zájmů, na které jim dříve nezbýval čas (kulturní zájmy, cestování, kutilství, společenská činnost, kontakty s vnoučaty apod.). Starší obyvatelstvo bude populační skupinou, která bude mít pro svůj život větší nároky, a to nejen finanční (výše důchodu, životní úroveň), ale také ve sféře bydlení a ve sféře celkového kulturního a sociálního vyžití. Kohorta budoucích seniorů narozených v padesátých letech je už dnes skupinou nebývale vzdělanou, velmi aktivní, zvyklou na individuální nezávislost, v relativně dobrém zdravotním stavu a s relativně slušnou životní úrovní, má delší zkušenost s životem v transformující se společnosti, navíc bude první generací seniorů, která bude počítačově gramotná. Příští léta přinesou výrazný nárůst počtu seniorů v populaci, která v důsledku populačních strategií bude poměrně rychle stárnout. Demografické stárnutí lze snad hodnotit jako problém z čistě ekonomického hlediska. Vznikne mohutná skupina ekonomicky závislé populace se specifickými potřebami v oblasti materiálního zajištění, spotřeby, zdravotní péče či bydlení. V rámci ekonomické dimenze se vedou především diskuze o rostoucí ekonomické zátěži způsobené zvyšujícím se objemem starobních důchodů a výdajů na zdravotní zabezpečení, ale třeba též polemiky o důsledcích populačního stárnutí na zpomalení ekonomického růstu. Populační stárnutí by však mělo být pro společnost jako celek i pro každého jednotlivce především výzvou, s níž se pojí i proměna sociálního klimatu a mentality společnosti. Dnešní společnost založená na individuálních zájmech a na dosahování úspěchů, ztráta smyslu pro rodinnou solidaritu, oslabení sociálních kontaktů rodinného rázu, prosazování kultu mládí apod. jsou příkladem současných vývojových trendů, které vyřazují životní etapu stáří z hlavního proudu životního stylu moderní společnosti. Staří lidé postrádají v celospolečenském uvažování důstojný kredit. I když na úrovni individuálních rodinných cyklů tomu tak ne vždy musí být, na celospolečenské úrovni převládá vytváření negativního obrazu stáří, ve vyhraněné podobě se dokonce můžeme setkat i s ageismem, tj. diskriminací či ponižováním z důvodu věku. Zvyšující se podíly seniorů ve společnosti nicméně znamenají, že v budoucnosti senioři nebudou marginální skupinou, jejíž hodnoty a orientace mohou být přehlíženy. Vedle nutnosti zajištění přiměřeného hmotného zabezpečení, odpovídajícího bydlení a zaručení dostupnosti adekvátní zdravotní a sociální péče tak musíme vyjít vstříc potřebě
80
větší sociální integrace starých občanů v rodině a společnosti, potřebě častějšího využívání zkušeností seniorů, vytváření příznivé společenské atmosféry, příznivého společenského klimatu pro chápání a řešení životních problémů starší generace a mezigeneračních konfliktů. Harmonické soužití více generací předpokládá výchovu k úctě ke starším lidem, respektování stejných práv pro staré občany, pozitivní přístup k zaměstnávání a k dalším aktivitám starších osob. Poznání života seniorů v jeho rozmanitých aspektech, k němuž měla tato práce přispět, by mohlo být dobrým začátkem.
81
Použité zdroje a literatura Alan, J. 1989. Etapy života očima sociologie. Praha: Panorama. Ambrož, J. 1961. Průzkum sociálních poměrů důchodců. Praha: Státní úřad sociálního zabezpečení. Andrle, A., Srb, V. 2000. „Projekce obyvatelstva České republiky do roku 2050 podle OSN (1998).“ Demografie 42 (3): 193-196. Atchley, R. C. 1999. Social Forces and Ageing. An Introduction to Social Gerontology. Belmonth: Wadsworth. Bartošová, M. 1988. „Ekonomická aktivita obyvatelstva v poproduktivním věku.“ Pp. 49-55 in Socialistický způsob života jako sociální realita IV. Pracovní texty sympozia. Brno: UJEP. Bartošová, M. 1997. „Vybrané zajímavosti z ekonomické činnosti českých seniorů.“ Pp. 91101 in Česká společnost a senioři. Rabušic, L. (ed.) Brno: MU. Biskup, J. 2001. „Geneze právních úprav československého důchodového zabezpečení od roku 1948 do roku 1990.“ Národní pojištění 8-9/2001: 4-11. Brátková, J. 1998. Jak si lidé představují život ve stáří a jeho finanční zabezpečení?
Burcin, B., Kučera, T. 2002. „Stárnutí obyvatelstva a hranice důchodového věku.“ Demografie 44 (1): 30-34. Bydlení a životní podmínky seniorů. 1999. Sborník přednášek ze semináře. Praha: Ministerstvo pro místní rozvoj. Časové řady základních dat demografické statistiky ČR v letech 1900-1999. 2000. Edice Souborné informace. Praha: Český statistický úřad. Červenková, A. 1997. „Institut životního minima z hlediska sociální ochrany osob v důchodovém věku.“ Pp. 78-90 in Česká společnost a senioři. Rabušic, L. (ed.) Brno: MU. Čerych, L., Koucký, J., Matějů, P. 1998. „Školský systém a rozvoj vzdělání.“ Pp. 44-68 in Zpráva o vývoji české společnosti 1989-1998. Večerník, J. (ed.) Praha: Academia. Demografická příručka. 1996. Praha: Český statistický úřad. Dzúrová, D. 2002. „Regionální aspekty stárnutí české populace“. Demografie 44 (1): 34-38. Haberlová, V. 2000. „Redukce předčasných důchodů a jejich role v rozhodování o ukončení ekonomické aktivity.“ Sociální politika 26 (10): 15-16. Haberlová, V. 2002. Životní úroveň. Komu se vede lépe? Himes, Ch., L. 2001. Elderly Americans. Population Bulletin, vol. 56 (4). Population Reference Bureau, Washington. Hiršl, M. 1996. „Vývoj spotřeby zaměstnanců a důchodců v České republice v letech 19891995.“ Pohledy 4 (5): 15-23. Historická statistická ročenka ČSSR. 1985. Federální statistický úřad. Praha: SNTL. Hlavní principy reformy důchodového systému. 2004. Ministerstvo práce a sociálních věcí.
82
Holmerová, I., Jurašková, B., Zikmundová, K. 2002. Vybrané kapitoly z gerontologie. Praha: GEMA. Hovorka, J. 1980. Cesta do stáří aneb dopisy i pro mladé. Praha: Práce. Hraba, J., Mullick, R., Lorenz, F. O., Večerník, J. 2001. „Postoje české populace k reformám a transformaci.“ Sociologický časopis 37 (3): 343-358. Huk, J. 2000. Kdo jsou odpůrci Evropské unie? Huk, J. 2001. Důchodová politika. Jsme ochotni přijmout důchodovou reformu? Hušek, J., Čislikovský, K. 1999. „Péče o psychosomatickou nezávislost seniorů.“ Sociální politika 25 (12): 8-9. Jamborová, J. 2002. „Problematika stárnutí - výzva pro budoucnost.“ Právo a rodina 7: 1-3. Kaplan, T. 2003. „Koordinační nařízení a důchody.“ Národní pojištění 8-9: 62-63. Kasalová, H. 1991. Problémy starých lidí se sníženou soběstačností. Bratislava: Výzkumný ústav práce a sociálnych vecí, Bratislava, pobočka Praha. K Internetu má přístup téměř polovina ekonomicky aktivních občanů. Informace z výzkumu Trendy 10/2001. Klimentová, J. 1999. „Sociálně ekonomická situace starých žen.“ Sociální politika 25 (1): 6-8. Klvačová, E., Wavrosz, P. 2002. Fiskální a sociální politika jako determinanty demografického vývoje a jejich účinky na finanční rovnováhu průběžně financovaného systému důchodového zabezpečení - mezinárodní komparace. Praha: VÚPSV. Konvička, L. 2002. Zabezpečení ve stáří. Je prvořadým problémem? Kopecká, P. 2002. „Koncept kvality života seniorů v České republice.“ Zdravotnictví v České republice 5 (1-2): 71-75. Kotýnková, M., Červenková, A. 2001. Začlenění seniorů v sociální struktuře soudobé společnosti. Praha: VÚPSV. Kučera, M. 1990. „Budou se Evropané dožívat věku sta let?“ Pp. 419-455 in Dětství, rodina a stáří v dějinách Evropy. Horská, P., Kučera, M., Maur, E., Stloukal, M. 1990. Praha: Panorama. Kučera, M. 2002. „Sociální důsledky stárnutí obyvatelstva České republiky.“ Demografie 44 (1): 38-40. Kučera, M., Fialová, L. 1996. Demografické chování obyvatelstva České republiky během přeměny společnosti po roce 1989. Edice Working Papers. Praha: Sociologický ústav AV ČR. Kuchařová, V. 2002. Život ve stáří (Zpráva o výsledcích empirického šetření). Praha: VÚPSV. Loucká, K. 1999. „Stáří jako problém.“ Sociální politika 25 (4): 11-12.
83
Lux, M. 2002. Spokojenost českých občanů s bydlením. Praha: Sociologický ústav AV ČR. Mareš, P. 1997. „Senioři a politika.“ Pp. 157-170 in Česká společnost a senioři. Rabušic, L. (ed.) Brno: MU. Mareš, P. 1998. „Senioři a politika.“ Sociologický časopis 34 (3): 321-337. Mareš, P., Rabušic, L. „K měření subjektivní chudoby v české společnosti.“ Sociologický časopis 32 (3): 297-315. Mašková, M. 1988. „Vybrané sociálně ekonomické souvislosti procesu stárnutí v Československu.“ Pp. 155-159 in Úmrtnost a stárnutí obyvatelstva v ČSSR. Praha: Československá demografická společnost při ČSAV. Možný, I., Přidalová, M., Bánovcová, L. 2003. Mezigenerační solidarita (předběžná zpráva z mezinárodního srovnávacího výzkumu Hodnota dětí a mezigenerační solidarita). Brno: VÚPSV. Možný, I., Rabušic, L. 1998. „Česká rodina, sňatkový trh a reprodukční klima.“ Pp. 92-110 in Zpráva o vývoji české společnosti 1989-1998. Večerník, J. (ed.) Praha: Academia. Naděje dožití v ČR v letech 1920-1997. 1998. Edice Statistické informace. Praha: Český statistický úřad. Na důchod se připojišťuje stále více lidí. MF DNES 27. 8. 2003, s. B/3. „Národní program přípravy na stárnutí na období 2003-2007“. 2002. Sociální politika 28 (10): Příloha SP: I-VIII. Nežádal, K. 2000. „K problematice telekontaktní sociální péče.“ Sociální politika 26 (10): 14. Niederle, P. 2001. „Příprava na stáří.“ Národní pojištění 10: 25-27. Obadalová, M., Vavrečková, J. 2000. Náklady na bydlení českých domácností (studie k ochranným funkcím životního minima). Praha: VÚPSV. Pácl, P. 1998. „Senioři jako čtenáři, posluchači a diváci hromadných sdělovacích prostředků.“ Sociologický časopis 34 (3): 339-346. Papeš, Z. a kol. 2000. „Zdraví obyvatelstva v ČR.“ Zdravotnictví v České republice 3 (3): 614. Patočková, M., Kmoníčková, M. 2004. Důchodci se mají stejně jako před 15 lety. MF DNES, 2. srpna, str. B/2. Pavlík, Z. a kol. 2002. Populační vývoj České republiky 1990-2002. Praha: Přírodovědecká fakulta Univerzity Karlovy v Praze, DemoArt. Podmínky života občanů důchodového věku po vstupu do EU. Tisková zpráva STEM z 29. 4. 2003. Pojistně matematická zpráva o sociálním pojištění 2002. 2002. MPSV, odbor sociálního pojištění. Policisté vyšetřují týrání důchodců. MF Dnes 11.10. 2003, s. A1. Prášilová, H. 2001. „Staří lidé na počátku třetího tisíciletí.“ Psychologie dnes 7, (10): 16-17. Prášilová, H. 2002. „Starý mladý, nebo mladý starý?“ Psychologie dnes 8, (2): 18-19.
84
Projekce obyvatelstva České republiky do roku 2050. 2004. Praha: Český statistický úřad. Přib, J. 2001. Kdy do důchodu a za kolik. Praha: Grada Publishing. Rabušic, L. 1995. Česká společnost stárne. Brno: MU Brno a Georgetown. Rabušic, L. 1998. „Jsou čeští senioři chudí?“ Sociologický časopis 34 (3): 303-320. Rabušic, L. 1998a. „Časové aspekty českého důchodového věku“. Sociologický časopis 34 (3): 267-283. Rabušic, L. 1999. „Vstupujeme do století seniorů.“ Sociální politika 25 (3): 2-3. Rabušic, L. 2002 (rukopis). Stárnutí populace jako pohroma, nebo jako sociální výzva? Zamyšlení nad některými souvislostmi populačního stárnutí. Rychtaříková, J. 2002. „Úspěšné stárnutí - Leitmotiv 21. století.“ Demografie 44 (1): 43-46. Řeháková, B. 1998. „Sociální rozvrstvení a volební chování.“ Pp. 225-246 in Zpráva o vývoji české společnosti 1989-1998. Večerník, J. (ed.) Praha: Academia. Sčítání lidu, domů a bytů k 1.3. 2001 - Obyvatelstvo: Česká republika. 2003. Praha: Český statistický úřad. Schimmerlingová, V. 1971. Sociologické problémy stáří a péče o staré lidi. Disertační práce. Filozofická fakulta UJEP v Brně. Schimmerlingová, V. a kol., 1982. Výzkum života a potřeb starých lidí. Edice Výzkumné práce. Československý výzkumný ústav práce a sociálních věcí Bratislava, pracoviště Praha. Schimmerlingová. V., Novotná, V. 1992. „Staří lidé v ústavní péči.“ Sociální politika 18 (12): 14-15. Social Focus on Older People. 1999. London: The Stationery Office, Office for National Statistics. Sociálně ekonomické souvislosti integrace České republiky do Evropské unie. 1998. Praha: VÚPSV. Srnec, J. 2002. „Situace staršího obyvatelstva v postkomunistické České republice z pohledu psychologa.“ Demografie 44 (1): 41-42. Statistická ročenka Republiky československé 1957. 1957. Statistický úřad Republiky československé. Praha: Orbis. Statistická ročenka ČSSR 1963. 1963. Ústřední komise lidové kontroly a statistiky. Praha: SNTL. Statistická ročenka ČSSR 1972. 1972. Federální statistický úřad, Český statistický úřad, Slovenský štatistický úrad. Praha: SNTL ALFA. Statistická ročenka ČSSR 1982. 1982. Federální statistický úřad, Český statistický úřad, Slovenský štatistický úrad. Praha: SNTL ALFA. Statistická ročenka ČSSR 1986. 1986. Federální statistický úřad, Český statistický úřad, Slovenský štatistický úrad. Praha: SNTL ALFA. Statistická ročenka ČR 1996. 1996. Český statistický úřad. Praha: Scientia. Statistická ročenka ČR 2001. 2001. Český statistický úřad. Praha: Scientia. Statistická ročenka ČR 2002. 2003. Český statistický úřad. Praha: Scientia. 85
Statistika rodinných účtů. 2002. Stloukal, L. 2002: „Nová populační prognóza OSN pro období do roku 2050.“ Demografie 44 (2): 150-153. Stuart-Hamilton, I. 1999. Psychologie stárnutí. Praha: Portál. Tanská, N. 2001. Proč jdeme mladým na nervy? Praha: Motto. Tošnerová, T. 2002. Špatné zacházení se seniory a násilí v rodině. Praha: Ambulance pro poruchy paměti, Ústav lékařské etiky 3. LF UK Praha. Tošnerová, T. 2002a. „Týrání a zneužívání starého člověka.“ Národní pojištění 6: 33-36. Trnková, H. 2003. „Rozdílná úroveň důchodů starodůchodců a novodůchodců.“ Národní pojištění 8-9/2003: 26-28. Uhrová, J. 2001. Sociodemografické profily stoupenců politických stran. Úmrtnostní tabulky pro rok 2002. Vavrečková, J. 1997. „Subjektivní vnímání chudoby, životní úrovně a příjmové dostatečnosti nepracujících důchodců.“ Pp. 102-113 in Česká společnost a senioři. Rabušic, L. (ed.) Brno: MU. Večerník, J. 1990. „Příjmy a spotřeba v ‘třetím věku‘. Analýza a komparace některých aspektů.“ Demografie 32 1/1990: 17-26. Věkové složení obyvatelstva ČR v roce 2000. 2001. Edice Obyvatelstvo, volby. Praha: Český statistický úřad. Věkové složení obyvatelstva ČR v roce 2001 (odhad). 2002. Edice Obyvatelstvo, volby. Praha: Český statistický úřad. Věkové složení obyvatelstva ČR v roce 2002. 2003. Edice Obyvatelstvo, volby. Praha: Český statistický úřad. Veselá, J. 1999. „Postoje seniorů k sociální pomoci.“ Sociální politika 25 (10): 6-7. Veselá, J. 2002. Představy rodinných příslušníků o zabezpečení péče nesoběstačným rodičům. Praha: VÚPSV. Veselá, J. 2003. Sociální služby poskytované seniorům v domácnostech. Praha: VÚPSV. Vidovičová, L., Rabušic, L. 2003. Senioři a sociální opatření v oblasti stárnutí v pohledu české veřejnosti (zpráva z empirického výzkumu). Brno: VÚPSV, Brno. Vlachová, K., Večerník, J. 1998. „Role trhu a vlády v očích veřejnosti.“ In Zpráva o vývoji české společnosti 1989-1998. Večerník, J. (ed.) Praha: Academia, Pp. 182-202. Voříšek, V. 2002. „Řádný starobní důchod při výkonu zaměstnání ve více pracovních poměrech.“ Národní pojištění 6: 25-26. Vykopalová, H. 2002. „Násilí na seniorech jako aktuální problém současné společnosti.“ Pp. 5-14 in Násilí na seniorech (sborník příspěvků z pracovního semináře). Vykopalová, H. (ed.) Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci.
86
Vývoj hlavních ekonomických a sociálních ukazatelů České republiky 1990-2002. 2003. Bulletin No 18. Praha: VÚPSV. Zaměstnanost a nezaměstnanost v České republice podle výsledků výběrového šetření pracovních sil. Jaro (březen až květen) 1994. 1994. Edice Česká statistika. Praha: Český statistický úřad. Zaměstnanost a nezaměstnanost v České republice podle výsledků výběrového šetření pracovních sil. Jaro (březen až květen) 1996. 1996. Edice Česká statistika. Praha: Český statistický úřad. Zaměstnanost a nezaměstnanost v České republice podle výsledků výběrového šetření pracovních sil. Druhé čtvrtletí 1998. 1998. Edice Česká statistika. Praha: Český statistický úřad. Zaměstnanost a nezaměstnanost v České republice podle výsledků výběrového šetření pracovních sil. Druhé čtvrtletí 2000. 2000. Edice Práce, sociální statistiky. Praha: Český statistický úřad. Zaměstnanost a nezaměstnanost v České republice podle výsledků výběrového šetření pracovních sil. Druhé čtvrtletí 2002. 2002. Edice Práce, sociální statistiky. Praha: Český statistický úřad. Zaměstnanost a nezaměstnanost v České republice podle výsledků výběrového šetření pracovních sil. Druhé čtvrtletí 2003. 2003. Edice Práce, sociální statistiky. Praha: Český statistický úřad. Zavázalová, H. 2001. Vybrané kapitoly ze sociální gerontologie. Praha: UK v Praze, Karolinum. Zdravotnictví České republiky 1999 ve statistických údajích. 2000. Praha: Ústav zdravotnických informací a statistiky ČR.
87
Seznam grafů G r a f 2.1 Vývoj podílu hlavních věkových skupin podle dat sčítání lidu (v %)…………….. …9 G r a f 2.2 Vývoj podílu osob starších 60, resp. 65 let na celkové populaci ........................ 10 G r a f 2.3 Proměna věkové struktury skupiny seniorů: podíly osob ve věkových skupinách k celku seniorů (60+) - (počty k 1. 7.) ............................................... 14 G r a f 2.4 Proměny podílů mužů a žen ve vybraných věkových skupinách........................ 16 G r a f 2.5 Projekce proměn věkové struktury do roku 2050* .............................................. 18 G r a f 2.6 Projekce podílu starších osob na celkové populaci do roku 2050* ..................... 19 G r a f 2.7 Projekce struktury skupiny seniorů do roku 2050* ............................................. 20 G r a f 2.8 Vývoj naděje dožití při narození na území ČR* .................................................. 22 G r a f 2.9 Vývoj naděje dožití ve věku 65 let na území ČR*............................................... 23 G r a f 2.10 Struktura zemřelých podle příčin smrti v roce 2003 (v %) ................................. 25 G r a f 2.11 Struktura seniorů podle pohlaví, věku a rodinného stavu dle výsledků sčítání lidu 2001.............................................................................................................. 26 G r a f 3.1 Průměrný vyplácený starobní důchod letech 1985 - 2003 ................................. 38 G r a f 3.2 Vývoj reálné hodnoty průměrného vypláceného starobního důchodu ve ............. srovnání s rokem 1989 (v %) .............................................................................. 39 G r a f 3.3 Výše starobního důchodu jako podíl k příslušné hrubé mzdě v roce 2002 ........ 41 G r a f 3.4 Vztah mezi násobky průměrné hrubé mzdy a příslušným starobním důchodem přiznaným v roce 2002........................................................................................ 42 G r a f 3.5 Počet vyplácených starobních důchodů .............................................................. 42 G r a f 3.6 Struktura nově přiznaných důchodů v letech 1995 - 2003.................................. 43 G r a f 4.1 Povaha vztahu s rodiči-seniory ........................................................................... 62 G r a f 4.2 Kdo nese odpovědnost za důstojné stáří ............................................................. 70
88
Seznam tabulek Tabulka Tabulka Tabulka Tabulka Tabulka Tabulka Tabulka Tabulka Tabulka Tabulka Tabulka Tabulka Tabulka Tabulka Tabulka Tabulka Tabulka Tabulka Tabulka Tabulka Tabulka Tabulka Tabulka Tabulka Tabulka Tabulka Tabulka Tabulka Tabulka Tabulka Tabulka Tabulka Tabulka Tabulka Tabulka Tabulka Tabulka Tabulka Tabulka Tabulka Tabulka Tabulka Tabulka
2.1 Vývoj počtů a podílů starých podle různé hranice (stav k 1.7.).................... 11 2.2 Charakteristiky věkové struktury obyvatelstva podle dat ............................ 11 2.3 Charakteristiky věkové struktury v krajích ČR k 31.12.2002....................... 12 2.4 Okresy s nejnižším a nejvyšším podílem obyvatel starších 60 let (dle sčítání lidu 2001)........................................................................................... 13 2.5 Absolutní počty seniorů podle pětiletých věkových skupin (stav k 1.7.) ..... 14 2.6 Podíl jednotlivých věkových skupin na populaci starších 60 let (v %) ....... 15 2.7 Počty a podíly věkových skupin podle pohlaví............................................. 16 2.8 Poměr pohlaví (počet žen na 100 mužů) podle věkových skupin................. 17 2.9 Projekce počtu a podílu seniorů podle různých hranic* ................................ 19 2.10 Projekce počtu a podílu seniorů ve věkových skupinách* ......................... 21 2.11 Projekce počtů a podílů mužů a žen v jednotlivých věkových skupinách.. 21 2.12 Projekce poměru pohlaví (počet žen na 100 mužů) .................................... 22 2.13 Vývoj naděje dožití na území ČR v letech 1920 až 2002* .......................... 24 2.14 Projekce naděje dožití při narození do roku 2050* ..................................... 24 2.15 Vývoj struktury úmrtnosti podle hlavních skupin příčin smrti (v %) ......... 25 2.16 Rodinný stav seniorů-mužů podle pětiletých věkových skupin k 31.12. 2002............................................................................................................. 27 2.17 Rodinný stav seniorek podle pětiletých věkových skupin k 31.12. 2002 ... 27 2.18 Senioři podle pohlaví, věku a rodinného stavu dle sčítání lidu (v %)......... 28 2.19 Vývoj vzdělanostní úrovně seniorů (starších 60 let) dle výsledků sčítání lidu (v %)..................................................................................................... 29 2.20 Úroveň vzdělanosti v různých věkových skupinách podle sčítání lidu 2001 .. 29 2.21 Počty a podíly věřících ve věkových skupinách dle sčítání lidu 2001........ 30 2.22 Celkové zdraví seniorů podle věkových skupin* (v %)............................... 31 2.23 Subjektivní pocit zdraví podle věkových skupin ........................................ 31 2.24 Hodnocení nemocnosti osob nad 60 let věku (v %).................................... 32 2.25 Soběstačnost (závislost) osob nad 60 let věku (v %) .................................. 32 2.26 Schopnost lokomoce u osob nad 60 let věku (v %) .................................... 33 3.1 Průměrná výše nově přiznaných důchodů v roce 2001 (v Kč) ..................... 40 3.2 Struktura nově přiznaných důchodů v daném roce ....................................... 43 3.3 Struktura vyplácených důchodů*................................................................... 44 3.4 Názor na optimální důchodový model podle věk. skupin v roce 2002 ......... 45 3.5 Míra ekonomické aktivity podle pohlaví a věku* ......................................... 48 3.6 Postavení důchodců dle ekonomické aktivity, pohlaví a věku (v %) ........... 49 3.7 Struktura výdajů důchodců a zaměstnanců v roce 2001 (v %) ..................... 51 3.8 Vybavenost domácností důchodců a zaměstnanců v roce 2002 ………………..52 4.1 Jak senioři hodnotí kvalitu svého života ....................................................... 56 4.2 Co nejvíce důchodcům schází po odchodu z pracovní aktivity v porovnání s ekonomicky aktivními (v %) ...................................................................... 56 4.3 Bydliště rodičů vzhledem k bydlišti dcery (v %).......................................... 57 4.4 Formy rodinného soužití seniorů podle věku (v %)...................................... 58 4.5 Frekvence interakcí dětí ve věku 45 až 59 let s jejich rodiči (v %) .............. 60 4.6 Frekvence kontaktu s rodiči dle vzdálenosti bydliště (v %) ......................... 60 4.7 Vybrané formy pomoci seniorů rodinám jejich dětí (v %) ........................... 63 4.8 Vybrané formy pomoci seniorům od jejich dětí (v %) ................................. 64 4.9 Způsob bydlení seniorů podle velikosti místa bydliště (v %) ....................... 66
89
T a b u l k a 4.10 Jaké bydlení by senioři preferovali dnes a v případě výraznějšího zhoršení zdravotního stavu (v %) .............................................................................. 67 T a b u l k a 4.11 Počty a podíly seniorů v zařízeních dle sčítání lidu 2001 ........................... 68 T a b u l k a 4.12 Jakou pomoc senioři očekávají pro zajištění života ve stáří (v %) ............. 69 T a b u l k a 4.13 Rozvoj pečovatelské služby na území ČR .................................................. 71 T a b u l k a 4.14 Vývoj kapacity domů s pečovatelskou službou na území ČR .................... 71 T a b u l k a 4.15 Kapacita domovů důchodců na území ČR .................................................. 72 T a b u l k a 4.16 Rozložení sebezařazení na škále levice - pravice v dubnu 1997 (v %) ...... 74 T a b u l k a 4.17 Mimopracovní aktivity osob nad 65 let věku ……………………………………….76
90
