Šestý týden velikonoční Od lakomství ke štědrému bohatství Jan 15, Mk 6,32-44 zajištění lakomství svědectví zaměřeného na potřeby

Farní exercicie 2013: Poklad víry v nádobě hliněné zpracováno podle Christian A. Schwarz: The 3 Colors of Community (www.3colorsofcommunity.org)

Šestý týden velikonoční: Od lakomství ke štědrému bohatství

Šestý týden velikonoční

Od lakomství ke štědrému bohatství Jan 15,9-17 + Mk 6,32-44 Touha po zajištění je Bohem darovaná tvůrčí energie, která může, prožívána na cestě izolace, ústit do lakomství, nebo do svědectví zaměřeného na potřeby, pokud je vztažena k cestě společenství. Lakomství, podobně jako je to se všemi ostatními hlavními hříchy, má mnohem víc společného s nebem a peklem, než si většina z nás dovede připustit. V jednom známém rabínském příběhu se vypráví o člověku, který po smrti vstoupí do říše zemřelých. Anděl jej zavede do velké hodovní síně. To, co tam viděl, bylo velmi smutné. Kolem ohromného stolu s množstvím lahodných pokrmů, sedělo velké množství zuboženě vypadajících, vychrtlých, hladovějících lidí. Proč byli v tomto stavu? K jídlu, které bylo umístěno uprostřed velikého stolu, se tito lidé mohli dostat jen pomocí velmi dlouhých lžic. Tragické na tom bylo, že každý v místnosti měl 30 metrů dlouhou lžíci. Ačkoli tato lžíce byla příliš dlouhá na to, aby si nabrané jídlo mohli strčit do vlastních úst, byla tak akorát dlouhá k tomu, aby jí dotyčný mohl krmit člověka sedícího naproti. Avšak nikdo z přítomných lidí toto nedělal a všichni tak hladověli. Poté, co onen člověk navštívil tuto místnost, anděl jej zavedl do druhé, se stejným stolem, prostřeným přesně stejně jako stůl v oné první místnosti. Kolem tohoto stolu však byla skupina rozradostněných lidí a všichni z nich držely úplně stejné lžíce, jako ti v předchozí místnosti. Všichni však byli velmi dobře živeni, šťastní a překypující životem. Každý z nich používal svoji lžíci k tomu, aby jí krmil někoho dalšího. „Toto je nebe“, řekl anděl. „A ta druhá místnost – to je peklo.“

Jedno z velkých témat v Písmu Lakomství přispívá k tomu, abychom už zde na zemi prožívali peklo. Ničí společenství, poškozuje prostředí a podkopává štěstí samotných lakomých lidí. Protože má lakomství takto univerzální moc, je jedním z hlavních témat v Písmu. Ježíš mluvil o lakomství více, než o jakémkoli jiném hříchu. Na rozdíl od mezi mnohými křesťany tak „horkých“ témat jako např. křest nemluvňat či předmanželský sex, téma lakomství se v rozhovorech mezi křesťany téměř nevyskytuje. A přesto, na rozdíl od zmíněných témat, o kterých není v Písmu téměř ani zmínka (což ovšem neznamená, že bychom je neměli teologicky reflektovat z biblické perspektivy), lakomství je ve skutečnosti jedním z hlavních témat Bible.

Náboženská dimenze lakomství Proč Písmo dává takový prostor tématu lakomství? Protože biblické učení je celé o službě Bohu. Tím, o němž se předpokládá, že bude determinovat naše rozhodování, je Bůh. Protože lakomství dělá naším bohem peníze, je to nakonec náš majetek, co začíná determinovat naše rozhodování. Nejprve zlehka a nenápadně, posléze trochu více a nakonec nás touha po majetku ovládne úplně a zcela určuje všechna naše rozhodnutí. Stává se tak démonickou silou, která nás ovládá. V kapitalistické společnosti, která považuje za přirozené, že peníze determinují naše rozhodnutí, biblické poselství spočívající v tomto případě v jasném „buďanebo“ rozhodnutí, je pak velmi nepopulární. A přeci je velmi jasné, že nemůžeme být křesťany, pokud dovolíme penězům, aby determinovaly naše rozhodování. Ježíš řekl: „Nikdo nemůže být otrokem dvou pánů; buď bude totiž jednoho nenávidět a druhého milovat, nebo se k jednomu upne a druhým pohrdne. Nemůžete sloužit Bohu i mamonu“ (Mt 6,24). „Neboť kde je tvůj poklad, tam bude i tvé srdce“ (Mt 6,21). Lakomství se zaměřuje na rozmnožování našeho vlastnictví bez kritické reflexe účelu tohoto rozmnožování. „Získat více“ je cílem sám o sobě. Za tím vším skrytá dynamika je vždy stejná: Nejprve my vlastníme věci a posléze věci vlastní nás a stáváme se jimi doslova posedlými. Pro lakomého člověka se peníze a majetek stávají náhradou za Boha.

Peníze jako cíl sám v sobě Lakomství nemá nic společného s tím, kolik peněz či jiného majetku někdo vlastní. To, co je rozhodující, je výlučně náš postoj vůči penězům a majetku. Kdykoli se shromažďování 1



peněz a věcí stane cílem sám o sobě, spíše než prostředkem sloužícím k prospěchu druhých či k rozvoji do budoucnosti, majetek se stává naším bohem. Existuje jeden důležitý rozdíl mezi lakomstvím a nestřídmostí, ačkoli v některých ohledech tyto dva hříchy mohou vypadat velmi podobně. Motivací k lakomství není potěšení. Lakomství se (na rozdíl od nestřídmosti) nezaměřuje na přítomný okamžik, ale soustřeďuje se výlučně na budoucnost. Někteří lakomí lidé se o nějaká potěšení tohoto okamžiku třeba vůbec nezajímají nebo dokonce vůbec nejsou schopní být šťastní. Tito lidé neshromažďují peníze, aby si koupili něco, co by si mohli vychutnat. Lakomí lidé shromažďují peníze jako cíl sám v sobě. A právě toto jim dodává nesmírné uspokojení.

Dvě varianty lakomství Latinský termín avaritia zahrnuje jak hrabivost (ve smyslu aktivnější chtivosti), tak lakotu (ve smyslu pasivnější skouposti), které spolu v mnoha ohledech velmi hluboce souvisejí. V obou případech je cílem trvalé shromažďování více a více peněz a majetku. To, v čem je rozdíl, jsou preferované způsoby, jak to dělat:  Hrabivost se zaměřuje na získávání statků; lakota na jejich uchovávání a schraňování.  Hrabivost je ochotná riskovat („investování“); lakota preferuje, co již máme („jistota“).  Hrabivost je pokušením podnikatelů; lakota je léčkou pro opatrné lidi.  Hrabivost, z antropologického hlediska, navazuje na „lovce“; lakota na „sběrače“.  Hrabivost vede lidi k tomu, že je těší vyprávět, kolik peněz byli schopni utratit; lakota naopak k tomu, aby vyprávěli, kolik peněz byli schopni ušetřit.

Ničivé důsledky lakomství Bylo by velmi mělké, kdybychom redukovali lakomství jen na materiální vlastnictví. Protože avaritia – ve svých obou variantách – je charakterizována neochotou k dělení se s druhými, nemateriální lakomství může být ještě více devastující, než jeho materialistický parťák: Tyto znalosti, které jsem získal, jsou jen a jen moje a já si je budu střežit. Tyto duchovní zkušenosti, které jsem udělala, jsou jen a jen moje a já si je budu ochraňovat. Tato skupina, kterou se nám podařilo vybudovat, je pouze pro lidi, kteří smýšlí stejně jako my, a my si jí budeme chránit. Toto je základní postoj lakomství: Chceme mít více – což samo o sobě není problém – ale chceme to všechno mít jen a jen pro sebe. Lakomství ničí společenství. Lakomí lidé preferují samotu. Nechtějí se dělit s druhými – ani o materiální, ani o nemateriální statky. Lakomí lidé se trvale obávají parazitů. Lakomí lidé nejsou schopni milovat. Lakomství je nejhlubším kořenem ekologických problémů, kterým čelí dnešní svět. Je to neschopnost – nebo spíše neochota – vnímat širší obraz světa z hlediska korporátního a dlouhodobého. Je to stále dokola o mých penězích, o mém zisku, o hodnotě mých akcií. Jestli při tom ničíme deštné pralesy, zásoby oleje nebo ozónovou vrstvu, není vůbec důležité, když „hodnota akcií“ stoupá a „pohodlí“ (ať je už definováno jakkoli, většinou ve smyslu bezmyšlenkovitosti) roste. Devastace přírodního prostředí – a argumenty, kterými ji omlouváme a budeme i dále omlouvat – je klasickým příkladem důsledků lakomství. Z dobrých důvodů Jakub vidí v lakomství prvotní překážku míru ve světě (srov. Jak 4,1-2).

Energie skrytá pod lakomstvím: zajištění Ve všech sedmi oblastech, o kterých při těchto exerciciích uvažujeme, musíme ostře odlišovat mezi hříchem (v tomto případě lakomstvím) a tvůrčí energií, která je pod ním skryta (v tomto případě touhou po zajištění nutných zdrojů pro život a rozvoj života). Lakomství je špatně nasměrované vyjádření touhy po zajištění. Avšak touha po zajištění je sama o sobě přirozenou – Bohem darovanou – touhou. Jestliže vám v testu vyšlo vysoké skóre pro zajištění, máte velký potenciál pro dávání – pokud ovšem tuto energii rozvíjíte na cestě společenství. Současně budete nejspíše velmi zranitelní lakomstvím – jestliže se vydáte cestou izolace. Vaše energie, vaše vysoká hladina touhy po 2



zajištění, není problémem. Touha po zajištění znamená, že toužíme mít dostatek zdrojů k tomu, abychom se mohli radovat ze života a abychom totéž mohli dopřát druhým. Jedinou otázkou je zde, jakým způsobem se rozhodnete tyto zdroje využívat. Každý by se měl naučit plánovat, aby mohl zajistit své životní zdroje. Pouze díky určitému základnímu zajištění jsme také pak schopni dávat. Jestliže jsme závislí na druhých (kvůli tomu, že jsme selhali v péči o základní zajištění se), máme pak také jen málo, co bychom mohli rozdávat. Každý, kdo chce být štědrý, by měl mít jasný plán pro zajištění základních životních zdrojů.

Lék: na potřeby zaměřené svědectví Podobně jako všechny ostatní energie, i touha po zajištění hledá způsob, jakým by se mohla vyjádřit, a vždycky si nějaký najde. Jak jsme viděli, jedním z možných způsobů vyjádření této touhy je lakomství – na cestě izolace. Alternativou je pak na potřeby zaměřené svědectví – na cestě společenství. A právě to chceme rozvíjet v našich malých skupinách. Podstatou na potřeby zaměřeného svědectví (či na potřeby zaměřené evangelizace) je dělení se o to, co jsme obdrželi, takže druhé mohou zakoušet lásku Boží skrze nás. Toto svědectví není redukováno na verbální akt zvěstování evangelia, ovšem zcela jistě jej zahrnuje. Spočívá v propojení statků, které máme k dispozici (zkušenosti, dary, znalosti, čas, peníze) s potřebami druhých a obzvlášť s potřebami těch, kteří ještě nezakusili Boží lásku. Jak je vidět na levé části schématu na další straně, jestliže naše touha po zajištění není přesměrována, téměř nevyhnutelně v nás bude rozvíjet lakomství, které se bude projevovat v ignorování potřeb druhých a jen velmi málo bude přispívat k svědectví zaměřenému na potřeby. Pravá část schématu naopak vyjadřuje situaci, kdy tato touha po zajištění není potlačována, stále může proudit, avšak její proud je transformován a přesměrováván „parabolou“ spočívající v sdílení našich darů s druhými, takže tato naše energie je pak plně využita k rozvoji svědectví zaměřeného na potřeby.

V praxi je toto na potřeby zaměřené svědectví mnohem méně komplikované, než se nám může na první pohled jevit. Jednoduše spočívá v tom, že se ptáme: „Jak se mohu stát požehnáním pro někoho, kdo ještě nezná Krista?“ Každý člen malé skupiny si může klást tuto otázku. A s pomocí celé skupiny pak bude každý schopný nalézt na tuto otázku také nějakou tvůrčí a praktickou odpověď. Když se dělíme o to, co jsme dostali, sami se stáváme bohatšími. Mnohé výzkumy jasně ukazují, že nejšťastnějšími lidmi jsou ti, kteří pomáhají druhým, spíše než aby se soustředili pouze na sebe. Lakomství nás činí nešťastnými; dělení se nás činí šťastnými. Tato 3



dynamika je ve skutečnosti tak základní, že se můžeme obávat o ní vůbec vyučovat, abychom nebyli nařknuti, že příliš zjednodušujeme. Dávání a přijímání jsou dva základní životní pohyby. Každý je závislý na kontinuálním rytmu vdechování a vydechování. Odmítnutí vdechování (zajištění) je fatální, ale stejně fatální je i odmítnutí vydechování (na potřeby zaměřeného svědectví). Ti, kteří by jen a jen naplňovali své plíce vzduchem, aniž by jej také vypouštěli, by zemřeli stejně jistě, jako ti, kteří by odmítli se nadýchnout. Účast na svědectví evangeliu – na sdílení radostní zvěsti slovy i skutky – není nějakým volitelným hobby jen některých k tomu zvlášť vybraných, ale je to společné poslání všech křesťanů. Toto vydávání svědectví evangeliu je životním stylem, který vede ke zralosti. Je zavádějící, jestliže zralost chápeme jako nutnou podmínku pro to, abychom mohli evangelizovat, protože právě opak je pravdou. Chcete postupovat na cestě k větší zralosti? Pak se sdílejte s druhými o to, co jste dostali.

Dávání jako dotace, oběť, nebo investice? Z rozhovorů s úspěšnými podnikateli lze vypozorovat jisté obavy z nezdravého působení tzv. „dotací“ jak na způsob myšlení a jednání příjemce, tak na způsob myšlení dárce těchto dotací. Někteří lidé chápou mnohé z celosvětových problémů jako důsledek dlouhodobého dotování některých oblastí, vedoucího pak k nezodpovědnému a nehospodárnému využívání takto získaných prostředků. Jiní zas chápou dávání jako jakýsi výraz „potrestání se“ za to, že jsem bohatý, v křesťanském prostředí pak také jako jakýsi druh „oběti“ či jako účast na „Kristově utrpení“. Zdůrazňuje se pak, že pravé křesťanské dávání „musí bolet“, aby za něco stálo. V důsledku těchto přístupů je pak často dávání chápané ve smyslu investice vyloučeno z našeho způsobu přemýšlení o křesťanské štědrosti: Ptát se na přínos našeho daru? Špatná otázka. Ptát se na potenciální negativní vedlejší účinky dotací? Špatná otázka. Ptát se po tom, jak naše příspěvky pomáhají rozmnožovat zdroje farnosti? Špatná otázka. Jistě existují situace, ve kterých prostě dáváte, aniž byste si podobné otázky kladli. To je v pořádku, pokud jsou takovéto situace spíše výjimkou. Bylo by ale vysoce pochybné, pokud by se takovéto situace staly pravidlem. Při našem dávání bychom si zcela jistě měli klást všechny výše zmíněné „špatné“ otázky a měli bychom požadovat uspokojivé odpovědi. To je samozřejmou součástí církevního správcovství a lidé, kteří mají vysokou energii v oblasti touhy po zajištění, jsou jistě lépe vyzbrojeni k tomu, aby takovéto otázky jak kladli, tak na ně pomáhali hledat tvůrčí odpovědi.

Návratnost skrze dělení se s druhými Je samozřejmé, že – zvláště v křesťanském prostředí – mnohé služby je dobré poskytovat tzv. zdarma, tj. bez požadavku přímých plateb za ně. To ale neznamená, že od jejich příjemců nemáme očekávat nějakou „návratnost“. Autor podkladů k těmto exerciciím, Christian A. Schwarz, např. těm, kterým poskytuje koučink zdarma, říkává: „Nedělám to pro vás zadarmo. Víte, co obvykle tato služba stojí, a já očekávám, že ji zaplatíte do posledního haléře. Nemusíte jí platit nyní, ale až jednou ve vašem životě vyroste ovoce tohoto mého poradenství. A nemusíte jí platit mně, ale dvěma dalším lidem dle vašeho výběru. A nemusí to nutně být v penězích, ale třeba tím, že těmto lidem věnujete odpovídající množství svého času… Očekávám tedy od vás, že jednou zaplatíte dvakrát tolik, než jste nyní přijali ode mě, tím, že vše, co jste se v průběhu našeho setkávání naučili, investujete ve prospěch dvou dalších lidí… Prostě vrátíte mi to, co jsem vám nyní daroval, tím, že se o to budete dělit s druhými.“ Neexistuje žádné lepší prostředí pro zakoušení dynamiky dávání a přijímání, než prostředí malé skupiny. Zde dáváte, sdílíte se, investujete do druhých lidí – a ve výsledku také přijímáte. Tato dynamika se stává obzvlášť zřejmou tehdy, jestliže se tato skupina jako celek dívá také za hranice svých vlastních skupinových zájmů a otevírá své oči vůči potřebám lidí vně skupiny, zvláště vůči těm, kteří nevěří v Krista. Dávejte to nejlepší, co máte – evangelium Ježíše Krista – a vaše skupinka bude růst. 4



Podněty k biblické reflexi

Žalm týdne: Žalm 127

Tento týden se v osobní modlitbě nechej doprovázet především následujícími dvěma texty:

Jan 15,9-17 Nedělní evangelium: Dávejte sebe a poneste ovoce, které zůstává Jakýmsi „refrénem“ tohoto evangelia (vybraného z 6. neděle velikonoční cyklu B) je slovíčko „zůstávat“. Již v předcházející části (Jan 15,1-8) Ježíš zve k „zůstávání“ v Něm a slibuje své „zůstávání“ v nás (v. 4), což pak přináší „hojné ovoce“ (v. 5), vyslyšení modliteb (v. 7) a Boží oslavu (v. 8). V našem úryvku (Jan 15,9-17) jsme pak zváni k „zůstávání“ v Ježíšově lásce (v. 9) a „zachování přikázání“ (v. 10), což pak přináší přebývání Ježíšovy radosti v nás a naplnění naší radosti (v. 11). Co může být větším naplněním naší touhy po zajištění? V dalším odstavci nám pak Ježíš ukazuje, v čem konkrétně spočívá toto „zůstávání“ v jeho lásce: Z jeho strany z nás činí své přátelé tím, že nám svěřuje vše, co dostal od Otce (v. 15). Z naší strany pak očekává naplnění přikázání učednické lásky k sobě navzájem (v. 12), které je zde chápáno jako očekávání daru celého našeho života (v. 14): „Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo položí život za své přátele“ (v. 13). Tato dynamika vzájemného dávání a přijímání mezi Ježíšem a námi pak ústí do nesení ovoce, „které zůstává“ a slouží tak k zajištění všeho, co potřebujeme my i naši přátelé (v. 16). Jak Ježíš u Jana slavnostně zvěstuje již dříve: „Amen, amen, pravím vám: Jestliže pšeničné zrno, které padlo do země, nezemře, zůstává samo. Zemře-li však, přináší mnohý užitek“ (Jan 12,24). Ve světle tohoto evangelia můžeme žasnout nad tím, co vše nám Ježíš v našem životě dává – svěřuje do správy dobrých hospodářů: své přátelství, svoji lásku, své slovo, svoji radost, své vyvolení, svoji důvěru, vyslyšení modliteb… celý svůj život. „Položit život za své přátele“ pak pro nás znamená se o toto vše s druhými velkoryse dělit a umožnit i jim, aby v tom zůstávali s námi a měli užitek ze zajištění „trvalého ovoce“ našeho života. Ani my pak nepřijdeme zkrátka.

Mk 6,32-44 Nasycení pěti tisíců: Rozmnožení skrze dávání Tento barvitě vyprávěný příběh ukazuje, že Ježíš bere potřebu zajištění velmi vážně. Nekáže jen o duchovních věcech; stará se i o fyzické potřeby lidí, kteří mu naslouchali. Když jej učedníci žádali, aby tyto zástupy lidí poslal do okolních vesniček koupit si něco k jídlu, odpověděl: „Vy jim dejte najíst“ (v. 37). Jinak vyjádřeno, původní otázkou učedníků bylo: „Kde něco dostaneme?“ a Ježíšovou odpovědí: „Vy jim něco dejte.“ Toto se dotýká samotného jádra tématu zajištění – nedostatku. Zcela pochopitelně na to učedníci reagovali s úžasem: „Máme jít a nakoupit za dvě stě denárů chleba a dát jim najíst?“ (200 denárů odpovídalo tehdejší osmiměsíční mzdě). Nejdůležitějším bodem tohoto příběhu není nevysvětlitelný Ježíšův zázrak – nasycení ohromného zástupu lidí pěti bochníky chleba a dvěma rybami. Nejdůležitějším poselstvím je zde to, že učedníci dali vše, co měli, a když to udělali, Bůh to rozmnožil. Není to tedy tak, že bychom se měli nejprve postarat o to, abychom měli dostatek, a pak že bychom měli dávat něco ze svého nadbytku. Zde platí spíše pravý opak. Investujeme, co máme – což může být velké bohatství, ale i směšně malá částka – a to pak ústí do procesu rozmnožení či multiplikace, který s sebou přinese nadbytek. V našem příběhu to bylo „dvanáct košů úlomků chleba a ryb“ (v. 43) – dostatek k tomu, aby z toho bylo nasyceno nespočetně více lidí.

Podněty k práci ve skupině 1. Osobní postřehy a inspirace pro skupinu z tématu „Od hněvivosti k horlivosti pro Boží věc“, především se zaměřením na praktické příklady rozvoje „láskyplných osobních vztahů“ 2. Hraný rozhovor „vnitřních hlasů“ na téma „hněvivost“ a „touha po spravedlnosti“ rozdělený mezi několik lidí ve skupině, případně osobní svědectví a reflexe těchto „hlasů“ v nás 3. Společné studium tématu 6. velikonočního týdne skrze kázání, tyto podklady a 7. kap. knihy

5



Grafický souhrn tématu „Tři barvy evangelizace“ rozvoj na potřeby zaměřeného svědectví nejlepší lék proti lakomství

ZELENÁ - STVOŘITEL

MODRÁ – DUCH SVATÝ

ČERVENÁ – JEŽÍŠ KRISTUS

Modrá (Duch svatý): důraz na modlitbu a nadpřirozený rozměr svědectví evangeliu Zelená (Bůh Stvořitel): důraz na péči o potřeby lidí, svědectví života a doprovázející službu Červená (Ježíš Kristus): důraz na zvěstování evangelia kázáním i osobním svědectvím slova

6

Šestý týden velikonoční Od lakomství ke štědrému bohatství Jan 15, Mk 6,32-44 zajištění lakomství svědectví zaměřeného na potřeby

Recommend Documents