Šestero pohádek nejen o trpaslících
Jan Jařab
Tajemstvi v6.indd 1
07.10.13 18:10
Jan Jařab Tajemství strýce Erika Šestero pohádek nejen o trpaslících
Kniha vychází jako 67. svazek umělecké edice Modrý slon Veškerá práva vyhrazena © Meander – Ivana Pecháčková, 2013 © Jan Jařab, 2013 Illustrations © Jiří Sopko, 2013 ISBN 978-80-87596-35-7 www.meander.cz
Tajemstvi v6.indd 2
07.10.13 18:10
Na začátku byly pohádky mé maminky. Říkala jim pohádky pro nežerky. Tedy pro děti, které nechtějí jíst a nimrají se v jídle. Takové dítě jsem byl já – a taky můj bratr David. Maminka ty pohádky nikdy nezapsala a my jsme je časem zapomněli. Jak rosteme, učíme se spoustě nových věcí. Pohádky, které nám vyprávěli rodiče, se nám postupně vytrácejí z paměti. Proto jsem se rozhodl, že zapíšu aspoň některé z pohádek, které jsem vymyslel pro syna Daniela. Jan Jařab
3 Tajemstvi v6.indd 3
07.10.13 18:10
Tatínkova prázdná hlava „Tatínku, pověz nám pohádku na dobrou noc!“ žadonily děti. „Něco vám přečtu,“ nabídl jim tatínek. „Třeba Kubu Kubikulu.“ Anička, Martin a František nechtěli, aby jim tatínek předčítal. Číst přece umějí sami! Doufali, že jim tatínek poví jednu ze svých vlastních pohádek, na které byli zvyklí. „To nejde,“ řekl tatínek. „Mám úplně prázdnou hlavu, jako vymetenou. Podívejte se.“ Odklopil ucho, aby se děti mohly podívat do jeho hlavy. Hned jim to bylo všem jasné. Tatínkova hlava, kdysi plná pohádek, teď byla prázdná jako lednička po návratu z prázdnin. „No tak, děti,“ konejšila je maminka, „vidíte, že tatínek už v hlavě dočista nic nemá. Všechny pohádky už vám řekl. Teď mu tam zbývá už jen pár zrníček prachu, která stačí tak akorát na práci v Obrovské komisi, kde hlavu vůbec nepotřebuje.“ Byla to pravda. Na nic jiného než na práci v Obrovské komisi už se tatínkova vyprázdněná kebule nedala použít. V sobotu vzali tatínek s maminkou děti do zoologické zahrady. Když se dost nachodili, sedli si rodiče u stánku s občerstvením, aby si vypili kávu, a děti si zatím opodál prohlížely klec s papoušky. Tatínek s maminkou na ně dobře viděli, ale nebyli tak blízko, aby slyšeli, o čem si povídají. Ve velké kleci – voliéře – seděli pestrobarevní papoušci arové, alexandři a amazoňané, ale i šedý papoušek s červeným ocasem, kterému se říká žako. „To je nejchytřejší pták vůbec,“ řekla svým sourozencům Anička. „Nejlépe ze všech se naučí mluvit.“ „To náhodou vím,“ ušklíbl se Martin. „Ale stejně je to jenom opakování. Papoušci nejsou doopravdy chytří a nerozumějí tomu, co říkají. Prostě opakují zvuky.“ „Zvuky, zvuky,“ ozval se žako. Děti se rozesmály. „Ale já jsem četl v přírodovědecké knížce, že to možná bude úplně jinak,“ ozval se nejmladší František. „Někteří vědci si myslí, že zvířata chápou smysl mnoha našich slov. Například papoušci. Ale třeba i psi, jenomže ti je nemůžou vyslovit, protože na to nemají ty správné hlasivky.“ „Ty rozumbrado,“ řekl Martin. „Myslíš, že tenhle pták něčemu rozumí?“ 4 Tajemstvi v6.indd 4
07.10.13 18:10
„Rrrozumí, rrrozumí,“ zaskřehotal žako. „No vidíš, zase jen opakuje,“ zasmál se Martin. „Ale nic rozumného z něho nevypadne. Kdybys třeba chtěl vědět, co dělat s tatínkovou prázdnou hlavou, těžko by ti něco poradil.“ „Porrradil, porrradil,“ skřehotal dále papoušek. „Říká, že by poradil!“ vykřikla Anička. „Zkusme to aspoň!“ „To je nesmysl,“ rozzlobil se Martin, „vždyť jste slyšeli, že opakuje vždycky poslední slovo.“ „Prrrázdná hlava, prrrázdná hlava,“ skřehotal pták. „Teď neopakuje,“ zajásal František. „Mluví o tatínkově prázdné hlavě. Chce nám poradit… Řekni, žako, co máme dělat? Kde nám můžou pomoct?“ Martin se chytil za hlavu. „Neblázněte, vždyť je to jenom hloupý pták!“ volal na své sourozence. Ale Anička s Františkem už ho neposlouchali. Žako poskočil na bidýlku, naklonil se k nim a zřetelně řekl: „Antikvarrriát.“ Martin nad tím mávl rukou a prohlásil, že nic takového přece neexistuje, ale Anička s Františkem si to zvláštní slovo zapamatovali. Když ten večer dávala maminka děti spát, zeptala se jí Anička: „Maminko, co je to antikvariát?“ „Antikvariát je takový obchod, kde se kupují a prodávají staré knihy,“ řekla maminka. „Někteří lidé odnesou své knihy do antikvariátu, protože už nemají doma v knihovně místo a potřebují se něčeho zbavit. Jiní prodávají knihy kvůli penězům nebo proto, že se stěhují. V antikvariátu se najdou staré knihy, které nemají skoro žádnou cenu a prodávají se za babku. Ale taky se tam kupují a prodávají vzácné staré knihy, jejichž cena je obrovská.“ „A znáš nějaký antikvariát?“ vyzvídal na mamince František. „Samozřejmě, jeden je tu nedaleko,“ odpověděla maminka. Vypadala překvapeně – jak přišly ty děti na antikvariát? „Jestli chcete, můžeme se tam někdy podívat.“ „Chceme, ale bez tatínka,“ řekla Anička. „No dobře,“ řekla maminka, „třeba zítra, až se vrátíte ze školy, to bude tatínek ještě v Obrovské komisi.“ Maminka svůj slib splnila. Na druhý den hned po škole vyrazila s dětmi do nedalekého antikvariátu. Anička a František se radovali, jen Martin se tvářil trochu mrzutě. Knihkupec, který tam nakupoval a prodával knihy, měl dlouhé vlasy a kulaté brejličky. Vypadal tak trochu jako John Lennon ze skupiny Beatles. „Co byste potřebovaly, děti?“ zeptal se. Anička ani František nevěděli, jak začít. Martin se naklonil k pánovi, který vypadal jako John Lennon, a řekl mu: „Anča a Franta sem chtěli přijít, protože jim to poradil pták. Chápete to? Nechali si poradit od papouška…!“ Maminka se zatvářila překvapeně, ale knihkupce s brejličkami to vůbec nevyvedlo z míry. „Myslím, že vím, jaký papoušek to byl,“ řekl. „Šedý žako s červeným ocasem ve zdejší zoologické zahradě, že?“ „Ano, ten!“ vykřikla Anička. „To byl dříve můj papoušek,“ vysvětlil jim knihkupec. „Jmenuje se Mauric. Ještě loni sedával přímo tady nad pultem. Byla s ním sice velká legrace, ale nakonec jsem ho musel dát do zoologické zahrady, protože 5 Tajemstvi v6.indd 5
07.10.13 18:10
si na něho někteří návštěvníci stěžovali. Na všechno měl nějaký názor, všechno komentoval a to se mnoha lidem nelíbilo.“ „Nám poradil, abychom šli sem,“ povídá František, „ale my vlastně nevíme, jakou pomoc tady máme hledat. Totiž… náš tatínek má prázdnou hlavu. Původně ji měl plnou pohádek, ale teď mu tam vůbec nic nezůstalo.“ Knihkupec se zamyslel a řekl: „Co asi měl ten Mauric na mysli? Myslím, že už to mám! Pojďte za mnou, děti.“ Zavedl děti i jejich maminku do sklepa, kde ležely hromady dalších knih – už ne roztříděných, ale doslova naházených jedna na druhou. „To jsou poškozené knihy,“ vysvětlil jim. „Když od lidí kupujeme knihy, snažíme se vždycky prohlédnout, jestli jsou v pořádku, ale v tom zmatku a shonu se nedá na každou chybu přijít. A ještě víc poškozených knih dostáváme, když třeba někde zruší nějakou školní knihovnu a prostě nám to přivezou sem. Pak to přebíráme a vidíme, jejda, tady chybí pět stránek, tady deset… A taková kniha se prodat už nedá. Není prostě k ničemu.“ „Ale co to má společného s tatínkovou hlavou?“ podivil se Martin. „Zatím nic,“ uznal klidně knihkupec, „ale vy, děti, byste mohly tu hromadu přebrat a vytáhnout z ní jenom knihy pro děti. Potom bychom je hodili do knižního mixéru a to, co by z nich vzniklo, bychom nalili vašemu tatínkovi do hlavy.“ Děti zajásaly – dokonce i Martin – a vrhly se do práce. Na jednu stranu odhazovaly knihy pro dospělé, kterých byla většina. Na druhou stranu pečlivě kladly knížky pro děti. Knihkupec mezitím odešel zpátky nahoru, aby dál prodával staré knihy různým zájemcům. Maminka kolem dětí zpočátku chodila trochu nejistě, protože nevěděla, co si o tom všem má myslet. „Nedělá si z nás ten člověk legraci?“ říkala si. Ale pak se také přidala a začala třídit poškozené knihy na dvě hromádky. Trvalo dvě hodiny, než se dětem a jejich mamince podařilo všechny knihy přebrat. Právě v tu chvíli se do sklepa vrátil knihkupec, pochválil je za dobrou práci a vyzval je, ať jdou za ním. Otevřel dveře do vedlejší místnosti, kde trůnil obrovský, starodávně vypadající stroj. Byl to veliký kotel z mědi nebo mosazi, na kterém byla spousta koleček a páček, a bylo na něm velkými tiskacími písmeny napsáno KNIŽNÍ MIXÉR. Děti začaly knihkupci podávat poškozené dětské knihy a on je jednu po druhé házel do mixéru. Potom zmáčkl jednu páčku a celou tu ohromnou mašinu spustil. Kotel se začal točit a přitom spokojeně vrněl jako dobře najedený bernardýn. Asi po pěti minutách začal zpomalovat, až se nakonec úplně zastavil. Knihkupec hned přistrčil k jednomu kohoutku prázdnou láhev a stlačil nad ní páčku. Do lahve hned vytekl asi půllitr tmavé tekutiny. „To je všechno? Z tolika knížek?“ podivil se Martin. „Všechno,“ přikývl knihkupec. „Je totiž jenom z těch písmen, proto je to tak černé. Bílé, nepopsané listy vycházejí ze stroje na druhé straně.“ Vzal láhev, zašpuntoval ji a předal ji mamince. „Je tam spousta slov a vět z různých pohádek, takže by to mělo stačit,“ řekl. „Nejlepší bude mu to nalít do hlavy ve spánku.“ A tak to taky udělali. V noci, když tatínek už spal, přišly děti po špičkách k jeho posteli. Maminka přinesla z kuchyně trychtýř, Anička jemně nadzdvihla tatínkovo ucho a oba chlapci mu tím trychtýřem do ucha nalili tu černou tekutinu z knižního mixéru. Jen to zabublalo. Měli strach, že se tatínek probudí, ale ani se nehnul. 6 Tajemstvi v6.indd 6
07.10.13 18:10
7 Tajemstvi v6.indd 7
07.10.13 18:10
Od toho dne už tatínek zase vyprávěl svým dětem zvláštní pohádky, úplně jiné, než mají ostatní děti. To, co dali do knižního mixéru, byly sice kusy obyčejných dětských knížek, ale byly tak roztodivně smíchané, že se v nich v tatínkově hlavě poskládaly neobyčejné příběhy, v nichž prasata mluví lidskou řečí, princezny se potkávají s mamuty a trpaslíci posílají strýčkům tajemné dopisy. „No ale co se stane, až tatínek dovypráví i tyhle pohádky a hlava se mu zase vyprázdní?“ dělala si starosti Anička. „Jen se neboj,“ uklidnila ji maminka. „Za tu dobu, než se to stane, určitě přinesou lidé do antikvariátu mnoho starých knih pro děti. A pan knihkupec vás jistě rád pozve, abyste mu je zase přebraly!“ Opravdu, tak tomu bylo. A od té doby už děti nikdy neměly o pohádky nouzi.
8 Tajemstvi v6.indd 8
07.10.13 18:10
Tajemství strýce Erika Ondrovi bylo sedm let. Byl hodný, milý, chytrý… a zvědavý. Pořád se na něco ptal. Sotva mu maminka nebo tatínek odpověděli na jednu otázku, hned měl na jazyku tři další. „Tatínku, jak se jmenuje manželka od koně?“ „Klisna.“ „A manželka od psa?“ „Fena.“ „A manželka od ježka?“ „Nevím, možná se jí říká ježčice.“ „Není to spíš ježura?“ „Není. Ježura je jiný druh zvířete.“ „Jak to, že jiná, když má taky bodliny a vypadá jako ježek?“ „No… asi má v těle nějak jinak poskládané kosti.“ „A které kosti má jinak poskládané?“ „Nemám tušení, miláčku. To by ses musel zeptat nějakého biologa.“ „Kdo je to biolog?“ „Člověk, který se zabývá přírodou. Má to jako svoje povolání.“ „A kde bychom nějakého našli?“ „Třeba na univerzitě.“ „Co je to univerzita?“ „To je taková škola, kam chodí lidé, kteří jsou už velcí, dospělí… ale ne úplně.“ „Jsou to trpaslíci?“ „Ne,“ rozesmál se tatínek, „trpaslíci přece neexistují.“ „Jak to, že neexistují, když máme slovo trpaslík? Jak by mohl existovat název něčeho, co není?“ „Jednoduše. Někdo si trpaslíky prostě vymyslel.“ „Ale kdo?“ 9 Tajemstvi v6.indd 9
07.10.13 18:10
Tatínek nevěděl, kdo si vymyslel trpaslíky. Věděl, že má spoustu práce na překladech a bolí ho hlava. A bylo mu jasné, že se k těm překladům hned tak nedostane… Jednou večer, když už Ondra spal, řekla maminka tatínkovi, že přišel dopis od strýce Erika. No přece od toho zvláštního starého pána, který žije skoro jako poustevník, má dlouhé bílé fousy a vůbec je takový – „Divný, ale roztomilý,“ řekl tatínek. „Strýc Erik nabízí, že by si vzal Ondru o prázdninách na týden k sobě,“ pověděla mu maminka. „To je dobrý nápad,“ zaradoval se tatínek, „strýc bydlí u lesa a Ondra má rád přírodu.“ A my dva, pomyslel si tatínek, si od Ondry trochu odpočineme. Máme ho rádi, samozřejmě, ale zkuste udělat nějakou práci, když musíte pořád odpovídat na otázky! Natož pak když jsou to otázky, na které nikdo nezná odpověď! Tak se stalo, že už za dva týdny bychom našli Ondru v kuchyni strýce Erika, jak si s ním povídá o piraních, pásovcích a ptakopyscích. Byl večer; tatínek s maminkou už odjeli a Ondra se strýcem seděli u starého dubového stolu, na kterém stály dvě hořící svíčky. Strýc Erik měl opravdu dlouhé bílé fousy až na prsa a dlouhé bílé vlasy až na ramena. Vypadal tak trochu jako starý lev – jako ten známý ruský Lev Nikolajevič Tolstoj – ale měl tak veliké, krásné a dobrácké oči, že z něho nešel žádný strach. Ondra ho moc neznal, viděl ho předtím jen párkrát, ale už po půlhodině se osmělil a pálil po strýci otázku za otázkou, jak byl zvyklý z domova. Jenomže brzy zjistil, že se strýcem Erikem to nebude mít tak jednoduché jako s rodiči. Strýc si dával s odpověďmi načas a pravou rukou si čechral dlouhé bílé vousy. Když konečně promluvil, odpovídal na každou otázku jinou otázkou. „Strýčku, jsou tady v lese pásovci?“ ptal se Ondra. Strýc Erik se pomalu napil lipového čaje, usmál se a řekl: „Ale co tě to napadá? Jsme snad v tropech? A znáš vůbec naše obyčejná zvířata, rostliny a houby?“ „Znám,“ pípl Ondra. Nebyl zvyklý, aby na svou otázku dostal místo odpovědi tři jiné otázky. „Která obyčejná zvířata znáš? A odkud? Z knížek? Z televize?“ „Znám… myši, zajíce, jeleny. Z knížek i z televize.“ „Ale v televizi se víc vyskytují různí exoti, viď?“ škádlil ho dále strýc Erik. „Všichni ti pásovci, piraně a ptakopyskové, že? Pustíš si Planetu zvířat a jsou tam samí mravenečníci, kolibříci a kobry královské, nemám pravdu?“ „Ano, to máš pravdu, strýčku,“ uznal Ondra. „Chceš vidět naše kolibříky?“ zeptal se najednou strýc. Ani nečekal na odpověď a vyšel na verandu. Ondra šel za ním. Venku byla už skoro úplná tma. I v té tmě ale bylo vidět, jak se za verandou sklánějí vysoké rostliny s květy ve tvaru zvonu a jak se u těch květů vznáší něco, co vypadá jako kolibřík – kulička, která strašně rychle třepe křídly a mihotá se na jednom místě. Přitom tenkým sosákem saje šťávu z květů. Ondra užasl. „Co je to? Jsou to opravdu kolibříci?“ ptal se tiše strýce.
10 Tajemstvi v6.indd 10
07.10.13 18:10
„Jsou to lišajové,“ řekl strýc, „obrovští motýli. Přilétají vždycky za soumraku. Ale v té polotmě vypadají fakt jako kolibříci, že?“ Byl čas jít spát. Strýc Erik ukázal Ondrovi jeho pokojíček a popřál mu dobrou noc. Ondra si chtěl ještě číst, ale svíčka na stole mu nestačila. Chtěl rozsvítit, ale nemohl najít vypínač. „To je zvláštní,“ pomyslel si. „Zdá se, že strýc nemá v domě vůbec elektřinu.“ Pak si uvědomil, že už je pěkně unavený, zalezl si pod deku a za chvilku usnul. Dalších pět dnů znamenalo pro Ondru spoustu objevů. Starali se se strýcem o domácí zvířata – slepice, prasátko, kocoura i kozu. Občas Ondra pomáhal strýci Erikovi s prací na zahrádce, ale hlavně spolu chodili po okolních lesích a hledali houby, borůvky a maliny. Strýc ho učil rozpoznávat pravé hřiby od žlučových, masáky od muchomůrek tygrovaných, borůvku od vraního oka. Pozorovali šídla a vážky vznášející se nad tůní, hemžení vodoměrek na hladině i pijavice, pulce a plovatky pod ní… Jednou našli velkou, zářivě zelenou housenku a dumali nad tím, jaký motýl z ní asi vyroste. I strýc Erik totiž musel přiznat, že podle housenky to nepozná. „Slyšel jsem, že z ošklivých housenek vyrostou krásní motýli a naopak,“ řekl, „ale nevím, jestli je to pravda.“ Cestou z lesa vymyslel strýc pro Ondru pohádku o ošklivé housence, které se všechny ostatní housenky smály, dokud se nezakuklila, ale pak se z ní stal ten nejkrásnější motýl, zatímco z těch posměváčků byli obyčejní bělásci. „To je trošku jako ta pohádka o ošklivém káčátku,“ řekl mu Ondra, když skončil. „Je,“ přiznal strýc Erik. Ve strýcově domě nebyla elektřina. Nebyla tam tedy ani televize, počítač, telefon, vysavač, lednička, myčka na nádobí a různé elektrické hračky, na které byl Ondra zvyklý z domova. Brzo ale zjistil, že mu to nevadí a že se mu to vlastně líbí. I jídlo chutnalo jinak, protože bylo většinou ze strýcovy vlastní zahrádky. „Většinou maso skoro nejím,“ řekl jednou strýc Erik, „ale na tvou počest, Ondro, zabiju kohoutka.“ „To ne,“ polekal se Ondra, „přece bys kvůli mně nezabil živé zvíře?!“ „A proč ne?“ řekl strýc. „Tohle zvíře aspoň běhalo až do dneška vesele po dvoře a zobalo normální zrní. Ta kuřata, co jíš doma, vyrostla ve výkrmnách, kde do nich lidé cpou různé nezdravé věci, aby rychleji přibývala na váze. V životě se neproběhnou po dvoře. Můj kohoutek žije spokojeně – do chvíle, než ho uloví dravec. To by se mu mohlo stát i ve volné přírodě.“ Strýc chytil kohoutka a usekl mu hlavu sekyrkou. Pak ho spařil horkou vodou a hodil do lavoru. „Teď ho můžeš oškubat,“ řekl Ondrovi. Ondra si poslušně sedl na dřevěnou lavici a kohoutka oškubal. Strýc potom zvíře vykuchal, ukázal Ondrovi srdce a játra a odnesl maso do kuchyně. Za chvilku byl kohoutek na pekáči a pekáč v peci, v níž se pálilo dřevo, které donesli z lesa. Zkrátka a dobře, měli se výborně – až do šestého dne. To ráno dostal strýc Erik nějaký dopis. Ondra zahlédl, jak strýc otevírá obálku, vytahuje z ní popsaný list podivně nažloutlého papíru a čte ho. Jakmile však
11 Tajemstvi v6.indd 11
07.10.13 18:10
strýc uviděl, že ho Ondra pozoruje, strčil list honem zpátky do obálky a tu položil nahoru na skříň, kde na ni nebylo vidět. Ondra si všiml, že na té obálce nebyla známka, jako by ani nepřišla poštou… Toho dne se strýc Erik začal chovat divně. Šli do lesa, ale strýc jako by si ničeho nevšímal. Málem zašlápl dva hříbky, které Ondra na poslední chvíli zachránil. „Strýčku, co je s tebou?“ zeptal se Ondra, když seděli u večeře. „Co by se mnou bylo?“ „Jsi smutný. Od chvíle, co přišel ten dopis. Co v něm bylo?“ Strýc Erik chvíli mlčel. Pak řekl: „Asi bych ti to neměl prozradit. Ale když ti to neprozradím, budeš se ptát pořád dál, že?“ „Asi ano,“ řekl Ondra. „Ale je to dlouhé vyprávění. Začíná před deseti lety.“ „To nevadí,“ řekl Ondra, „máme přece času dost.“ A tak strýc Erik začal vyprávět: „Přesně před deseti lety jsem byl tady ve vesnici členem sboru dobrovolných hasičů. Víš, Ondro, co jsou to dobrovolní hasiči? To jsou lidé, kteří mají svoje normální zaměstnání, ale kromě toho pomáhají hasit, když je někde požár. No a právě před těmi deseti lety se tamhle nad lesem objevila červená záře, jako kdyby tam někde v dálce právě začínal hořet les. Lidé v naší vesnici to viděli a polekali se. To víš, Ondro, takový lesní požár je strašně nebezpečná věc. Může zničit obrovský kus lesa a přeskočit i na vesnici. Proto se musí zastavit, dokud to ještě jde. Honem jsme se seběhli, my dobrovolní hasiči, a vyjeli jsme. Naše červené hasičské auto jelo po lesní cestě, pořád dále za tou červenou září. Ale ona byla od nás pořád moc daleko. Vypadalo to, jako by se vůbec nepřibližovala. Nakonec se cesta zatočila doprava a bylo vidět, že se už autem k tomu červenému světlu blíže nedostaneme. Taky nám už bylo jasné, že ta zvláštní záře asi nebude lesní požár. Moji společníci se rozhodli, že se vrátí. Já ne. Ani nevím proč, ale rozhodl jsem se to prozkoumat. Rozloučil jsem se s přáteli a šel jsem pěšky dál za tím rudým světlem. Konečně jsem se ocitl před černou skálou. Když jsem se vyšplhal až nahoru, uviděl jsem otevřený vchod do jeskyně. Z něho ta červená záře vycházela – a právě se zavíral.“ „Jak se může vchod do jeskyně zavírat?“ zeptal se Ondra udiveně. „Vypadalo to, jako by se velký balvan sám sunul do vchodu a zavíral ho,“ řekl strýc Erik. „Ale já jsem na poslední chvíli skočil dovnitř. A balvan se za mnou zavřel. Myslím, že v tu chvíli přestala být venku vidět ta červená záře.“ „Strýčku, to se přece nedělá,“ pokáral ho Ondra, „vždyť to mohlo být nebezpečné.“ „Taky bylo,“ přikývl strýc. „Sotva jsem se v jeskyni rozhlédl, viděl jsem, že je osvětlena loučemi a v jejích stěnách září zlato a drahé kamení. A kolem dokola sedělo snad padesát skřítků. Trpaslíků.“ „Táta mi říkal, že trpaslíci neexistují,“ řekl Ondra. 12 Tajemstvi v6.indd 12
07.10.13 18:10
13 Tajemstvi v6.indd 13
07.10.13 18:10
„To jsem si do té chvíle myslel taky. Jenže teď jsem viděl, že jsem se mýlil. Trpaslíci existují. A hned, jak jsem se mezi nimi ocitl, se na mne vrhli a spoutali mě.“ Ondra byl tak udiven, že zůstal stát s otevřenou pusou. „Bránil ses, strýčku?“ zeptal se. „Nebránil. Bylo jich příliš mnoho a nemohl jsem je všechny přemoci,“ vysvětlil mu strýc Erik. „Mohl jsem samozřejmě některému z nich ublížit, ale to jsem rozhodně nechtěl udělat, protože by se na mne rozzlobili ještě více a už bych se odtamtud asi nikdy v životě nedostal. Nechali mě ležet dvě hodiny spoutaného a pak mě začali soudit.“ „Soudit?“ podivil se Ondra. „Ano, úplně jako u normálních lidí,“ řekl strýc Erik a zapálil si dýmku. „Jeden trpaslík byl žalobce a obviňoval mě, že jsem se vloupal do jejich jeskyně, abych jim uloupil jejich poklady. A že musím dostat trest doživotního vězení v jeskyni, abych lidem neprozradil, co jsem viděl.“ „Ale to by přece byla strašná krutost!“ vykřikl Ondra. „Byla by to krutost,“ povzdychl si strýc Erik, „a byl bych si to nezasloužil. Ale na druhou stranu toho žalujícího trpaslíka trochu chápu. Nemohli mi přece dovolit, abych to lidem prozradil… Ono se odedávna povídá, že existují trpaslíci a mají někde v zemi poklady, zlato a drahokamy. Dříve tomu lidé věřili. Jenomže dnes si většina lidí myslí, že nic takového neexistuje. Umíš si představit, co by se stalo, kdyby se to dozvěděli? Jak by se na takové místo vrhli zlatokopové, podnikatelé a podobná sebranka?“ „No, to asi ano,“ řekl Ondra. „Ale jak to, že tě nakonec pustili?“ „Jak jsem říkal,“ pokračoval strýc ve svém vyprávění, „postavili mě před trpasličí soud. Ale byl to spravedlivý soud, takže kromě žalobce jsem měl i obhájce. Byl to takový hodný, tlustý trpaslík, jeden z největších – byl velký skoro jako ty, Ondřeji. A ten říkal: podívejte se, tomuhle člověku je šedesát let, není žádný zlatokop nebo dobrodruh a je vlastně nevinen, protože nevěděl, co tu najde. Nechme ho odpřisáhnout, že to nikomu neprozradí, a pusťme ho. Uvěznit ho na celý život v jeskyni, to by byla křivda, a ještě by ho trpasličí národ musel živit. Umíte si představit – říkal – kolik toho takový člověk sní? A pak král trpaslíků, jako nejvyšší soudce, vynesl rozsudek.“ „Ale to není správné. Král přece nemá být soudcem,“ ozval se Ondra. „Máš pravdu,“ řekl strýc Erik a dolil Ondrovi ovocného čaje, „ale u trpaslíků to tak funguje a já si nemůžu stěžovat. Trpasličí král rozhodl v můj prospěch.“ „Jak dlouho mu to trvalo?“ „Tři dny. První den promluvil žalobce a po něm obhájce. Každý z nich řečnil alespoň dvě hodiny, aby krále přesvědčil. Druhý den nechali promluvit mne. Snažil jsem se jim vysvětlit, že jsem za tím červeným světlem šel ze zvědavosti a proto, že mě za ním něco táhlo – ale že nejsem hledač pokladů. Třetí den trpasličí král rozhodl, že se můžu vrátit mezi lidi, ale za dvou podmínek. Za prvé, že nikomu nic neprozradím. To se rozumělo samo sebou. A za druhé, že budu dodržovat zákony trpaslíků. Žít mezi lidmi, ale podle trpasličích zákonů. Kdybych je porušil, přišli by si trpaslíci pro mne a já bych svou svobodu ztratil.“
14 Tajemstvi v6.indd 14
07.10.13 18:10
„Už to mám! Teď tomu rozumím!“ zvolal Ondra. „Tak proto tady nemáš auto, televizi, telefon nebo ledničku, protože trpaslíci takové věci neuznávají?“ „Přesně tak,“ řekl strýc Erik. „Proto si všechno dělám a pěstuju sám, nechávám si narůst dlouhé fousy, a hlavně žiju v souladu s přírodou. Ale zjistil jsem, že to vlastně dělám rád. A že spoustu těch věcí k životu ani nepotřebuji. Žiju sám, děti mi už vyrostly a odstěhovaly se, do práce už nechodím… a je mi tu dobře. A teď zvlášť, když jsi tu ty a můžu tě se svým královstvím seznamovat.“ „Ale proč jsi dneska tak smutný?“ nedal se odbýt Ondra. „Co je v tom dopisu? Je od těch trpaslíků?“ „Ano,“ řekl strýc. „Nevím, co po mně chtějí. Píšou mi, že zítra brzo ráno, až bude sluníčko vycházet, mám přijít k té jejich skále. Že na mne budou čekat. Myslím, že jsem jejich zákon neporušil, ale třeba ano. A v tom případě zmizím v jeskyni a už se nikdy neuvidíme.“ „Porušil jsi přísahu, že to nikomu nepovíš,“ polekal se Ondra. „Pověděls to přece mně.“ „To je pravda. Ale to jsem udělal až po přečtení dopisu,“ řekl strýc. „Celý den jsem přemýšlel, jestli ti to mám říct, ale nakonec jsem se rozhodl, že ano. Co by sis pomyslel, kdybych zítra ráno prostě zmizel a už se nevrátil?“ „Strýčku, já půjdu s tebou,“ řekl Ondra. Jak víme, Ondra uměl moc dobře klást otázky. Strýc Erik zase uměl odpovídat jinými otázkami. Ondra trval na svém, že půjde se strýčkem – přece ho neopustí! Strýček zase vedl svou, že s sebou přece nemůže vzít dítě. Co by řekli Ondrovi rodiče, kdyby jim chlapce navždy zajali trpaslíci? Žádný z nich nechtěl ustoupit, ale Ondra byl ještě malý, zatímco strýci Erikovi bylo sedmdesát let. A tak jejich rozmluva skončila tím, že Ondra u stolu prostě usnul. Strýc ho vzal jemně do náruče a odnesl ho do jeho postýlky. Když se Ondra ráno vzbudil, našel na nočním stolku kus papíru. Bylo na něm napsáno: ODEŠEL JSEM ZA TRPASLÍKY. SNÍDANI MÁŠ V KUCHYNI NA STOLE. HEZKY SI ČTI A NIKAM NECHOĎ. VĚŘÍM, ŽE VŠECHNO DOBŘE DOPADNE. ALE KDYBYCH SE DO OBĚDA NEVRÁTIL, BĚŽ K NAŠÍ SOUSEDCE PANÍ MALINOVÉ – VŠAK JI ZNÁŠ, JE MOC HODNÁ – A ŘEKNI JÍ, ŽE JSEM ZMIZEL. STREJDA ERIK Cože? Tak on opravdu odešel beze mne?! Ondrovi bylo do pláče. Měl strach, že už strýčka nikdy neuvidí. Ale bylo mu taky trochu líto, že neuvidí trpaslíky, o kterých mu tatínek říkal, že neexistují. Snědl snídani, poslušně si otevřel starou knihu – byl to Brehmův Život zvířat – a chvíli si četl. Za chvíli ale zjistil, že se mu myšlenky toulají. Odložil knihu a vyšel za dům na louku, kde se pásla strýcova koza. Ondra ji podrbal na bradě a zeptal se: „Kozičko, pověz mi, co mám dělat? Mám tady zůstat a čekat na strýce, jestli se vůbec vrátí?“ „Meeee,“ zamečela koza. Znělo to jako jasné NE. K Ondrově noze se tiše začal lísat kocour. „Viď, kocourku, že by statečný kluk měl do toho lesa jít a strýce najít?“ zeptal se Ondra. „Mňau,“ zamňoukal kocour. Znělo to spíše jako ANO. 15 Tajemstvi v6.indd 15
07.10.13 18:10
„Tak já jdu,“ řekl Ondra a vyrazil. Po tolika dnech u strýce si myslel, že zná les docela dobře. Šel po pěšině, kterou se strýcem chodili vždycky, ale dál, než spolu kdy došli. Na místě, kde se polní cesta otáčela prudce doleva – jako ve strýcově vyprávění – pokračoval Ondra rovně dál. Překračoval spadlé kmeny a procházel hustým křovím. Rozhlížel se, jestli neuvidí v dálce nějakou skálu, nebo dokonce tajemné červené světlo, ale neviděl nic. Napadlo ho – co když si strýc Erik ten příběh s trpaslíky prostě vymyslel a zkouší mě, jestli jsem poslušný? Asi ho stejně nenajdu. Měl bych se vrátit, než se tady ztratím. Ale jak? Les byl v těch místech tak hustý, že zakrýval slunce. Ondrovi se zdálo, že ví, odkud přišel, ale když se tím směrem vydal, došel k tůni plné žab a čolků, kterou předtím určitě neviděl. Vzpomněl si, jak mu strýc Erik říkal, že se nemá přírody bát. Tady u nás už přece dávno nežijí vlci ani medvědi, nebezpečné jsou tady jen jedovaté houby a rostliny, klíšťata a zmije. „Ale co když jsem tu opravdu zabloudil a umřu tady hladem a žízní?“ pomyslel si Ondra. Cítil, že už mu kručí v bříšku. Možná se strýc Erik už dávno vrátil a čeká na něho doma s obědem. Třeba už ho dokonce hledá. Sedl si sklíčeně do trávy a díval se, jestli v ní neroste něco jedlého. Aspoň borůvky kdyby se našly! Uviděl něco modrého a sáhl po tom, ale hned ucukl, protože to nebyla borůvka, ale jedovaté vraní oko. Zdálo se mu dokonce, že na něho to vraní oko zlomyslně mrká. To už Ondra nevydržel, dal hlavu do dlaní a rozplakal se. „Kdopak nám to tady pláče?“ ozvalo se najednou. Ondra zvedl hlavu a uviděl před sebou stát břichatého trpaslíka s dlouhými bílými vousy. Vypadal tak trochu jako zmenšenina strýce Erika, protože byl vysoký asi jako Ondra. „Neříkal ti strýček, ať za ním sám do lesa nechodíš?“ řekl trpaslík dobrácky. „Mohl ses tu ztratit.“ „Však už jsem zabloudil,“ přiznal Ondra. „Pojď se mnou. Vchod do naší jeskyně je nedaleko,“ řekl trpaslík. Ondra vstal a šel poslušně za ním. „A pustíte strýčka?“ zeptal se. „Mám ho moc rád.“ „Nech se překvapit,“ řekl ten tlustý trpaslík. Znělo to tak vesele, že už se Ondra přestával bát. Za chvíli stáli u mohutného balvanu. Trpaslík naň třikrát zaťukal a balvan se malinko poodsunul, takže se vytvořila škvíra, kterou oba proklouzli dovnitř do jeskyně. Ondrovi to šlo lépe než samotnému trpaslíkovi, který jen těžko protahoval škvírou své velikánské břicho. Ocitli se v ohromné jeskyni – ta ale vypadala trochu jinak než ve strýcově vyprávění. Nehořela tam dřeva v krbu, ale svítily žárovky. Stěny nebyly obložené zlatem a drahokamy, ale polepené plakáty. U stolečků sedělo mnoho mladých trpaslíků, ale nevyráběli zlaté šperky – hráli si nějaké hry nebo něco psali na počítačích. Jen jeden starý trpaslík s bílými vousy se trpělivě snažil rozklepat něco, co vypadalo jako zlatá královská koruna. Najednou se mezi trpaslíky objevila mohutná fousatá postava strýce Erika. Byl oblečen do zlatočerveného roucha a v ruce držel zlaté žezlo. V tu chvíli Ondra pochopil, proč ten jeden trpaslík rozklepává královskou korunu – zvětšuje ji, aby se vešla strýci Erikovi na hlavu! „Strýčku,“ vykřikl Ondra, „já jsem tady!“ 16 Tajemstvi v6.indd 16
07.10.13 18:10
