1
[OBSAH] *ESO MĚSÍCE+ kpt. Alexandru Şerbănescu…………………………………………………………….. 2 Wallpaper rumunského Bf 109G-6
*HISTORIE+ Dánské Královské letectvo………………………………………………………………….. 7 'Dánský Spitfire F. Mk IX', kamufláž vytvořil balthe_onFire
[HISTORIE] Bitva u Kurska…………………………………………………………………………………… 10 Wallpaper
[HISTORIE] Tank M6A1……………………………………………………………………………………….. 12 [HISTORIE] Argentinské letectvo…………………………………………………………………………. 17 F-86F-30 Argentinských vzdušných sil C-108 No. 251-06, kamufláž vytvořil Guillermo241
*HISTORIE+ Bitva o Británii………………………………………………………………………………….. 20 Wallpaper
[HISTORIE] Miloslav Jan Mansfeld………………………………………………………………………. 22 Historická kamufláž Beaufighteru velitele perutě Miloslava Jana Mansfelda, 68. peruť RAF, 1942, kamufláž vytvořil hráč 313_Paegas; Historická kamufláž Mosquita FB Mk.IV Miloslava Mansfelda, ve výzbroji Československého letectva, 1947-1952, kamufláž vytvořil hráč 313_Paegas
*HISTORIE+ Létající čluny v 2.světové válce…………………………………………………………. 31 Wallpaper
[HISTORIE] Bitva o Stalingrad……………………………………………………………………………… 34 Wallpaper
*HISTORIE+ Tankové eso Otto Carius…………………………………………………………………… 35 Tiger 213 'Otto Cariuse', sPzAbt 502, Estonsko, 1944' kamufláž vytvořil Tiger_VI
[HISTORIE] Douglas A-26C…………………………………………………………………………………… 38 Douglas A-26C bez nátěru; kamufláž vytvořil Pacifica
[HISTORIE] Supermarine Attacker………………………………………………………………………. 43 Supermarine Attacker FB.1 WA530, kamufláž vytvořil qqq12378
[HISTORIE] Tank T-34-57…………………………………………………………………………………….. 48 *HISTORIE+ Černý čtvrtek……………………………………………………………………………………. 52 Wallpaper, F-86A-5-NA 48-257 z 334th FIS / 4th FIW kpt. Jamese Jabara. Kamufláž od Enzofera
2
Wallpaper 1280x1024 | 1920x1080
*ESO MĚSÍCE+ kpt. Alexandru Şerbănescu 1. července - Autor: Mark Barber Alexandru Şerbanescu se narodil 17. května 1912 v Coloneşti (hrabství Olt) jako třetí ze šesti dětí do rodiny notáře. Mladý Alexandru se ukázal být během svého dětství nadaným studentem, a nad svými vrstevníky vyčníval svým entuziasmem, nezdolným optimismem a láskou ke sportu. Po základní škole se následně v 15 letech přihlásil na vojenskou střední školu "Nicolae Filipescu", po jejíž zdárném dokončení se v roce 1931 stal studentem Pěchotní školy prince Karla v Sibiu. Ve svých jednadvaceti letech mu pak byla udělena hodnost podpo-
ručíka a byl přidělen k 3. praporu horské pěchoty umístěnému v Brasově. V roli důstojníka pěchoty Şerbanescu exceloval, a rychle si díky svým přirozeným vůdcovským schopnostem získal pověst vynikajícího velitele, k čemuž se přidalo i střelecké umění a fyzická odolnost. Şerbanescu rovněž prokázal velkou učenlivost při osvojování si schopností, jež byly nezbytné pro důstojníka vysoce specializované horské pěchoty. Ve stejné ale zažívalo velký rozmach rumunské letectvo, a
3
Şerbanescu toužil po nových výzvách. V únoru 1939 se proto přihlásil k výcviku leteckého pozorovatele, a nově nalezená vášeň k létání pozměnila celou Şerbanescovu budoucnost. Postupně dokončil i technický kurs a kurs základů létání, aby počátkem čtyřicátých let započal samotný pilotní výcvik.
Şerbanescu dokončil výcvik a stal se kvalifikovaným stíhacím pilotem, již Rumunsko zpřetrhalo vazby na Velkou Británii a Francii a čím dál tím více se přibližovalo Německu. Pro Şerbanesca to znamenalo, že se cvičil na rozmanité směsici strojů - od britských stíhaček Hawker Hurricane přes německé Messerschmitty Bf 109 až po výborné domácí stroje IAR.80. Byl to poslední jmenovaný letoun, na kterém získal Şerbanescu v říjnu 1940 specializaci. U své první operační jednotky, 7. stíhací skupiny, sice Şerbanescu nepatřil k nejzkušenějším letcům, jeho předchozí vojenská kariéra a jeho zkušenosti s pěchotou ale byly brány v potaz, a byla mu udělena pozice zástupce velitele perutě. Záhy na to byla celá skupina převelena na východní frontu, kde 22. června 1941 začala operace Barbarossa - útok Německa a jeho spojenců na SSSR. 7. stíhací skupina byla v roce 1942 převelena do oblasti Stalingradu, kde měli rumunští letci spolupracovat se zkušenými veterány z řad Luftwaffe. Domácí IAR.80 byly ve stavu jednotky doplněny Messerschmitty Bf 109 E, a Şerbanescu se brzy dočkal svého prvního bojového nasazení. Prvního sestřelu pak docílil 17. září, a o sedm dní později přidal i druhý zářez - s největší pravděpodobností zbraním Şerbanescova stroje padl za oběť sovětský dvojplošník Polikarpov Po-2.
Alexandru Șerbănescu
Politická situace byla v té době pro Rumunsko přinejmenším složitá. Během třicátých let byla země nakloněna Velké Británii a Francii, ale po územních sporech, které pro Rumunsko dopadly špatně, začaly na domácí půdě nabírat na síle fašisté. Společně s tím v zemi začala růst podpora nacistického Německa, a v době, kdy
4
Bf.109G-6, kpt. Alexandru Serbanescu, Grupul 9 Vanatoare jaro/léto 1944. kamufláž vytvořil hráč NoRemorses | Stáhněte zde
I přes počáteční úspěchy se situace pro vojska Osy u Stalingradu zhoršovala, a v listopadu zahájila Rudá armáda operaci Uran - mohutnou ofenzivu mající za cíl obklíčit jednotky Osy ve Stalingradu. 22. listopadu bylo letiště Karpovka, sloužící jako mateřská základna 7. stíhací skupiny, obklíčeno sovětskými jednotkami a muselo být evakuováno. V krutých mrazech a hustém sněžení Şerbanescu plně využil své zkušenosti důstojníka horské pěchoty a ujal se obrany letiště během evakuace. Letiště disponovalo baterií protileteckých kanónů, kterou Şerbanescu s důvtipností sobě vlastní doplnil nezvyklým způsobem - několika letounům Bf 109 dal pod ocas přistavit barely, čímž stroje vyrovnal a umožnil použít palubní 20 mm kanóny jako pozemní zbraň. Celkem jedenácti
letounům Bf 109 se pod těžkou palbou podařilo z letiště odstartovat, v kokpitu každého z nich pak kvůli absenci dopravních letounů byli namačkáni dva až tři muži. Tři letouny byly během pokusu o únik sestřeleny Sověty, zbytku se podařilo uniknout. Ke svému štěstí byl Şerbanescu mezi přeživšími. Sedmá stíhací skupina byla po tomto riskantním úniku znovu nasazena během ledna a února 1943, do konce února ale jednotce zbývaly jen tři letuschopné stroje, a skupina byla na jaře odeslána zpět do Rumunska k doplnění stavů a přezbrojení. Şerbanescu v té době měl na kontě již šest sestřelů, a jakožto stíhací eso byl povýšen na kapitána.
5
Po krátkém odpočinku se pak vrátil na východní frontu, kde se ujal velení 57. perutě, vyzbrojené letouny Messerschmitt Bf 109 G. Pod Şerbanescovým velením dosáhla peruť výrazných úspěchů, a její velitel byl za to po zásluze oceněn - maršál Ion Antonescu, velitel rumunských ozbrojených sil, mu osobně za jeho schopnosti a chrabrost v červnu 1943 udělil zlatý kříž Řádu letecké ctnosti. Ani ne o dva týdny později pak byl Şerbanescu oceněn německým Železným křížem 1. třídy - v té době měl na kontě již 23 sestřelů a stal se nejúspěšnějším rumunským stíhacím pilotem.
munská 7. stíhací skupina byla zničena, Şerbanescu osobně doletěl nad nejbližší sovětské letiště a shodil zde zprávu, která zvala Sověty k návštěvě mateřského letiště 7. stíhací skupiny a pod příslibem zastavení palby nabízela Sovětům možnost na vlastní oči se přesvědčit, že 7. skupina je stále bojeschopná.
Během léta 1943 7. stíhací skupina pokračovala v operacích. V srpnu byl Şerbanescův letoun zasažen a Şerbanescu sám byl raněn - po tomto zranění mu zůstala natrvalo jizva na tváři. Brzy se ale vrátil do akce, a do konce srpna byl oceněn Řádem Michaela Statečného 3. třídy stejně jako několik nejúspěšnějších pilotů skupiny. O měsíc později messerschmitty 7. skupiny z výškové převahy zaútočily na formaci sovětských bitevníků Il-2 Šturmovik. Byla to ale past - útočníci byli záhy sami napadeni sovětskými stíhačkami. Vypukla ostrá vzdušná šarvátka, během které Rumuni utrpěli vážné ztráty. Şerbanescův letoun byl rovněž zasažen, on ale odmítl stroj opustit a opatrně dotáhl poškozený Bf 109 až k nouzovému přistání na mateřském letišti. K této bitvě se váže příběh o údajném Şerbanescově statečném činu, kdy poté, co sovětská propaganda prohlásila, že celá ru-
Hrobka Alexandra Şerbănescu na hřbitově Ghencea, Bukurešť
Během zbytku roku 1943 rumunští piloti urputně bojovali se sovětským protivníkem. V únoru 1944 pak bylo Şerbanescovi svěřeno velení nad 13. stíhací skupinou, sestávající se z 47., 48. a 56. stíhací perutě. Tato skupina pak byla převelena na domácí půdu, kde měla bránit Rumunsko před těžkými nálety amerických bombardérů.
6
11. července 1944 pak Şerbanescu poslal k zemi svůj první americký stroj - šlo o bombardér B-17 Flying Fortress a byl to jeho pětačtyřicátý sestřel celkově. Během následujících týdnů, které proběhly ve znamení neustálých bojů se svazy bombardérů USAAF, rovněž sestřelil dvojici stíhaček P-51 Mustang.
opustit. Bylo mu 32 let. Pět dní po jeho smrti proběhl v Rumunsku státní převrat, a země se přidala na stranu Spojenců. Kapitán Alexandru Şerbanescu sice byl stíhací pilot, na prvním místě ale šlo o schopného vůdce, který si zasloužil obdiv a respekt nejenom svých mužů, ale i německého velení Luftwaffe. Během své kariéry byl vyznamenán nejvyšším rumunským vojenským vyznamenáním za chrabrost, a je mu připisováno celkem 47 sestřelů. Byla po něm pojmenována nejenom třída v Bukurešti, hlavním městě Rumunska, ale rovněž i jedna ze základen rumunského letectva. Den, kdy padnul, si pak každoročně připomínají příslušníci rumunských vzdušných sil.
Jak se válka vyvíjela pro Osu čím dál tím hůře, v Rumunsku začala sílit opozice proti fašistickému režimu, a bylo jen otázkou času, kdy země opustí spojenectví s Německem a válka pro Rumunsko skončí. Stále ale ještě nebyl konec, když 18. října 1944 Şerbanescu vzlétl společně s dvanácti svými spolubojovníky, aby čelili dalšímu americkému náletu. Rumunské Bf 109 vlétly přímo mezi americké eskortní stíhačky P-51 a P-38, a bitva se brzy rozpadla do série soubojů jeden na jednoho. Uprostřed chaosu dva rumunští piloti zpozorovali, jak se za ocasem Şerbanescova stroje objevila americká stíhačka, byli ale příliš daleko na to, aby svého velitele zachránili. Americký letoun zahájil palbu, Şerbanescův messerschmitt se náhle překotil hlavou dolů a přešel do střemhlavého pádu. Şerbanescova poslední slova do rádia byla: "Chlapci, dostal jsem to...", a o chvíli později se jeho letoun roztříštil na zemi. Şerbanescu v kokpitu zůstal - podle všeho byl smrtelně raněn a nedokázal stroj
V budoucnu do hry zařadíme emblém Grupul 9 Vânãtoare, který vytvořil Jej 'CharlieFoxtrot' Ortiz
7
'Dánský Spitfire F. Mk IX', kamufláž vytvořil balthe_onFire | Stáhněte zde
*HISTORIE+ Dánské Královské letectvo 2. července - Autor: Adam "Bonkers" Lisiewicz Kořeny Dánského letectva sahají až do roku 1911 - právě tehdy byla založena letecká část, která spadala pod dánské námořnictvo - Marinens Flyvevasen. Za necelý rok poté si svou vlastní leteckou složku zřídila i dánská armáda - Harens Flyvertropper. Obě tyto složky zpočátku disponovaly francouzskými průzkumnými dvouplošníky, jakými byly například Farman HF.20 či Caudron G.3. Díky neutralitě Dánska během 1. světové války se celá země, včetně jejích leteckých složek, vyhnula jakýmkoliv ztrátám, či poškození z válečného konfliktu. Po skončení 1. světové války bylo nutné disponovat letadly - kvůli vzdušné podpoře, a tak začalo Dánsko nakupovat stíhací letouny - například německé letouny Hansa-Brandenburg W.29, francouzské Breuget XIV nebo britské Avro
504. Nicméně nákup letadel nebylo pro Dány řešením, a tak začali se svou vlastní výrobou v loděnici Orlogsvarftet. Některé ze zakoupených letadel byly později upraveny dle dánských požadavků, což zapříčinilo i změnu jména - například upravený britský Hawker Woodcock byl známý jako Danecock. Těsně před začátkem 2. světové války měli Dánové v plánu modernizovat obě letecké složky novými letadly prvním krokem bylo v roce 1938 získání dvanácti jednoplošníků Fokker D.XXI. Spolu s výrobní licencí byli dalšími v pořadí těžký stíhací letoun Fokker G.I a lehký bombardér Fairey Battle - ovšem tyto dva projekty už nebyly realizovány. Píše se datum 9. dubna 1940 a Dánsko je obsazeno Wehrma-
8
chtem - přesně podle plánu operace Weserübung. Za necelé dvě hodiny po vpadnutí vojska podalo Dánsko kapitulaci - vláda rychle pochopila, že nemá cenu vzdorovat absolutní německé převaze nad jejich vojskem, což byl začátek okupace německou armádou. Obsazení Dánska byl klíčový krok pro pozdější invazi do Norska, který měl Wehrmachtu ulehčit jejich postup.
Horn, který létal na východní frontě ve Svobodném sboru Dánska, což byla součást Luftwaffe - jednotka byla zformována dánskými kolaboranty za účelem boje proti Sovětskému svazu. Dánsko bylo později osvobozeno spojeneckými vojsky v květnu roku 1945. Po skončení války se Dánsko ztotožnilo se Západem a také se k němu připojilo. V roce 1950 byla založena sjednocená složka Dánského letectva Flyvevabnet, která byla vybavena 39 stíhacími letouny Spitfire Mk.IX. Během Studené války podstoupila armáda řadou modernizací, ve kterých bylo zahrnuto i získání moderních proudových letounů - například F-86 Sabre, Republic F-84 Thunderjet nebo Lockheed F-104 Starfighter. Jako hlavní bojový letoun Dánského letectva je v současnosti používán víceúčelový stíhací letoun Lockheed-Martin F16 - nicméně i ten už má naplánovaného nástupce, kterým je F-35 Lightning II.
Jedno z prvních nařízení během okupace Dánska byl zákaz a zrušení jakékoliv větve armádního či námořního letectva. Téhož času začalo Luftwafe budovat své vlastní letecké základy na území Dánska a zabralo si již postavenou dánskou infrastrukturu. Bývalý piloti dánského letectva se rozdělili na dvě skupiny - jedni zůstali v Dánsku a druzí utekli na Britské ostrovy. Jeden z těch, kteří šli bojovat proti Německu v řadách britského RAF byl i Kaj Birksted, který se s 11 sestřely stal nejlepším dánským esem 2. světové války. Dalším dánským esem byl Peter
25. výročí Hærens Flyvertropper (Dánského armádního leteckého sboru) v Kløvermarken v Kodani v roce 1937
9
V budoucnu do hry zařadíme výsostný znak dánského Královského letectva, který vytvořil Colin 'Fenris' Muir:
10
[HISTORIE] Bitva u Kurska 3. července - Autor: War Thunder tým Bitva u Kurska byla jednou z největších tankových bitev, a dost možná největší leteckou bitvou v historii. Tato bitva byla výsledkem předcházející série střetnutí, která nevedla k jasnému vítězství ani jedné ze zúčastněných stran. Bitva se odehrála u města Kursk, které leželo na železniční trati Moskva - Rostov v jižní části Ruska. Na německé straně měla tato operace kódové označení "Operace Citadela", a na ruské straně měla dvě jména - "Operace Kutuzov" - pro obrannou část operace a "Operace Vojevůdce Rumjancev" pro ofenzivní část.
střelecké salvy. 2. obrněná divize SS, 3. obrněná divize a 11. obrněná divize poté zaútočily na sovětské pozice.
Tiger a němečtí vojáci, červen 1943
Během dne se jim dařilo postupovat, ale Sověti se úporně bránili a německý postup byl tak velice pomalý. Ztráty rostly na obou stranách a pak překvapivě Hitler stáhl část sil a převelel je
Bitva samotná započala 4. července, útokem letounů Ju87 Stuka, které se snesly na lehce obrněné vršky sovětských tanků. Pak následovaly dělo-
11
na Sicílii - v odpovědi na tamější spojenecké vylodění. Sověti také díky tomu započali proti-ofenzívu, a obsadili Orjol, Bělgorod a Charkov.
Bitvy u Kurska byly jejich plány pro rok 1943 zásadním způsobem narušené, což ještě zdůraznilo otevření druhé fronty v Itálii. Obě strany utrpěly velké ztráty, ale jen jedna strana měla dostatek mužů a kapacitu průmyslu na to, aby je dokázala nahradit.
Ačkoliv se nejednalo o jednoznačné vítězství pro Sověty, německá strana utrpěla jasnou porážku. Výsledkem
Sovětský kulomet během Bitvy u Kurska
12
[HISTORIE] Tank M6A1 6. července - Autor: Jan "RayPal" Kozák Ve War Thunderu je M6A1 americký těžký tank 3. úrovně s hodnotou BR 5.0, a první těžký tank v americkém technologickém stromě. Jeho hmotnost činí 56,8 tuny, a dosahuje maximální rychlosti 35 km/h, na kterou je schopen na rovném povrchu zrychlit za 8,4 vteřiny. Rychlost otáčení věže činí 18 stupňů za vteřinu, a s plně vycvičeným nabíječem činí čas přebití 6,2 vteřiny pro hlavní 76,2 mm kanón, a 3 vteřiny pro koaxiální kanón ráže 37 mm.
věže má celkovou tloušťku 101,6 mm (50,8 mm silné čelo věže v kombinaci se štítem děla stejné tloušťky), a je lemováno 250 mm silným pancéřovým pásem. Boční pancéřování věže je silné 82,5 mm po stranách a na zádi, boční pancíř trupu je pak silný 44,4 mm nad pásy, a 69,8 mm pod pásy, kde se navíc nachází i přídavný plát o tloušťce 25,4 mm, chránící kola podvozku. Pancéřování na zádi má maximální tloušťku 44,4 mm. Hlavní kanón M7 ráže 76,2 mm může užívat dva typy munice - základní AP střelivo M79 a vyzkoumatelné APCBC střelivo M62. Na bezprostřední vzdálenost a v závislosti na sklonu pancéřování je základní náboj schopen probít pancíř o síle 155 mm (plochý pancíř), 139 mm (30 stupňů zkosení), případně 56 mm (60 stupňů zkosení), zatímco na vzdálenost dvou kilometrů tyto hodnoty klesají na 72/64/26 mm.
Co se pancéřování týče, čelní pancíř je nejsilnější na zaobleném spodním plátu, kde ochrana dosahuje tloušťky 101,6 mm. Vrchní čelní plát je silný 82,5 mm, a přechod mezi vrchním a spodním plátem je 69,8 mm silný stejnou tloušťku má i pancíř na místě průzoru kulometčíka a lafeta trupových kulometů (ta je navíc vybavena 25,4 mm přídavným plátem). Čelo
13
Vylepšená munice M62, jež obětuje průbojnost na malé vzdálenosti výměnou za výbušnou složku a lepší charakteristiky při střelbě na dlouhé vzdálenosti, pak disponuje hodnotami průbojnosti 127/115/56 mm pancíře na bezprostřední vzdálenost, a 89/80/39 na vzdálenost dvou kilometrů. Spřažený kanón M3 ráže 37 mm pak na bezprostřední vzdálenost dosahuje se základní AP municí M74B1 hodnot průbojnosti 90/80/32 mm (79/71/35 mm s vylepšenou municí M51B1/B2), zatímco na vzdálenost 2000 metrů činí průbojnost již pouze 27/24/9 mm (43/38/19 mm u vylepšené munice).
něj činí snadný terč. Oproti střednímu tanku M4A2(76)W jež na stejném BR nabízí stejnou palebnou sílu jako M6A1 společně s daleko lepší mobilitou a jen o něco málo horším čelním pancéřováním, má M6A1 výhodu pouze v silnějším pancéřování čela věže a vzadu instalovanou převodovkou, která je tím pádem mnohem méně zranitelná. Celkově je tedy nutné pro přežití s tímto tankem zůstávat v druhé linii, a působit spíše jako podpůrné vozidlo, neboť M6A1 nemá pancéřovou ochranu pro to, aby sloužil jako průlomový tank, palebnou sílu pro dálkové ostřelování cílů, a ani mobilitu pro to, aby mohl sloužit coby rychlý křídelní útočník provádějící obchvaty.
Pokud se nyní podíváme na herní styl s M6A1, je třeba na začátek hráče upozornit - M6A1 je označen jako těžký tank, to vás ale za žádnou cenu nesmí ukolébat představou o silném čelním pancéřování a výkonném děle. Ve skutečnosti totiž čelní pancíř tanku snadno překoná prakticky jakýkoliv kanón na dané úrovni, a to i na delší vzdálenosti. Hlavní 76,2 mm kanón M7 je na dané úrovni svou průbojností dostačující proti naprosté většině nepřátel, ale spřažený 37 mm kanón je použitelný pouze jako nouzová sekundární zbraň při vyřazení hlavního děla, či jako prostředek rozptylování protivníka díky vysoké rychlosti střelby - jinak je vhodný pouze proti slabému bočnímu pancéřování některých nepřátelských vozidel. Akcelerace tanku není špatná, ale rychlost otáčení trupu je velmi chabá, a tank samotný má velmi vysoký profil, jež z
Sečteno a podtrženo, M6A1 je veskrze podivným vozidlem, které určití hráči právem považují za bílého slona amerického technologického stromu. V rukou zkušeného hráče, který si je vědom slabin tanků a umí tyto minimalizovat, ale i tento tank může dosáhnout vynikajících výsledků.
Pohled na vnitřní moduly M6A1
14
Během meziválečného období byl vývoj tanků ve Spojených státech poměrně zanedbáván, a vinou toho americká armáda disponovala jen malým množstvím tanků. Vše se změnilo vypuknutím 2. sv. války, během jejíž počáteční fáze byl svět ohromen nesmírně efektivním nasazením tankových formací Němci při tzv. bleskové válce během roku 1940. Pod vlivem hlášení z Evropy pak ještě v témže roce americký zbrojní úřad US Army Ordnance Corps zadal požadavek na vývoj nového těžkého tanku. Původní návrh počítal s vícevěžovou konstrukcí, kdy by jedna věž disponovala 75 mm houfnicí, druhá 37 mm protitankovým kanónem, a zbylé dvě by byly vyzbrojeny kulomety. Další kulomety pak měly být rozmístěny okolo trupu v kulových lafetách, a výsledné vozidlo bylo označeno jako M1 Heavy Tank. Brzy ale bylo zjištěno, že vícevěžová koncepce je do budoucna neperspektivní, a tank proto měl být vybaven pouze jednou věží, ve které by byly instalovány dva kanóny - hlavní třípalcový (76,2 mm), kanón, odvozený z protileteckého kanónu T9, a spřažený 37 mm kanón M5E1. Tloušťka pancéřování se pohybovala mezi 25,4 101,6 milimetry, a vozidlo bylo vyzbrojeno celkem šesti kulomety - dva těžké kulomety ráže .50 (12,7 mm) se nacházely ve dvojité lafetě na čele trupu, dva kulomety ráže .30 (7,62 mm) byly instalovány na zádi věže, jeden .30 kulomet byl k dispozici ve velitelské věžičce, a jeden .50 kulomet mohl být instalován na protileteckou lafetu na stropě věže.
Tank měl mít hmotnost 50 tun, což kladlo velké nároky na pohonnou jednotku. Armádní představitelé se rozhodovali mezi kapalinou chlazeným řadovým dvanáctiválcem Allison V-1710, vzduchem chlazeným hvězdicovým devítiválcem Wright G-200, a dieselovým motorem od společnosti General Motors. Motor Allison byl nakonec vyřazen, neboť jeho produkce byla vyhrazena pro potřeby letectva, zatímco dieselový pohon byl zamítnut ve prospěch benzinového pohonu. Vítězem se tedy nakonec stal motor Wright G-200 o výkonu 950 koní při 2300 otáčkách za minutu. Zde vyvstal druhý problém - nebyla k dispozici převodovka schopná přenášet a ovládat tak velký výkon. Opět bylo nabídnuto několik řešení - konvenční synchronizovaná převodovka, elektroplynová převodovka a automatická převodovka Hydramatic. Vybrán byl poslední jmenovaný systém, dodatečně ale byla doporučena studie alternativních převodových systémů, konkrétně elektrické převodovky a hydrodynamického měniče kroutícího momentu. Měly být postaveny celkem čtyři prototypy, každý s jiným typem převodovky. Prototyp s převodovkou Hydramatic ale kvůli problémům se spolehlivostí nikdy nebyl dokončen, a během roku 1941 byly v továrně Baldwin Locomotive Works vyrobeny celkem tři prototypy, označené T1E1, T1E2 a T1E3. T1E1 byl vybaven elektrickou převodovkou a odlévaným trupem, kdežto T1E2 a T1E3 měly oba převodovku s měničem momentu a navzájem se lišily jen v tom, že T1E2
15
měl trup rovněž odlévaný, kdežto T1E3 měl trup svařovaný. Po továrních zkouškách pak byly do výroby schváleny stroje T1E2 (sériové označení M6) a T1E3 (sériové označení M6A1). Existovaly i plány na sériovou produkci T1E1 pod označením M6A2, ty ale nebyly realizovány.
ké, a výtky směřovaly i na výzbroj kanón ráže 76,2 mm byl pro těžký tank hodnocen jako nevyhovující, zatímco kanón ráže 37 mm byl příliš slabý než aby byl k užitku. Bylo provedeno několik pokusů o vylepšení tanku - například prototyp T1E1 s o mnoho výkonnějším kanónem ráže 90 mm, případně přepracovaný prototyp označený jako M6A2E1, jež disponoval posíleným pancéřováním a novou věží se 105 mm kanónem (věž byla později užita na prototypu těžkého tanku T29). I přes tyto snahy ale byl tank v roce 1944 oficiálně prohlášen za zastaralý a výroba byla zastavena. Několik tanků bylo využito k propagandistickým účelům při dynamických ukázkách napříč Spojenými státy, majícími za účel přimět obyvatelstvo k nákupu válečných dluhopisů. Poté ale byly všechna vozidla sešrotována. Zkáze unikl pouze jediný kus - prototyp T1E1, jež je v současnosti vystaven v US Army Ordnance Museum v Aberdeenu.
První sériové M6 a M6A1 začaly z linek sjíždět v prosinci 1942, v té době již ale americká armáda ztratila o stroj zájem. Důvodem byly různé problémy tanku - mimo jiné vysokým profilem, nepraktickým vnitřním uspořádáním a problémy se spolehlivostí pohonu a převodovky. Tank bylo kvůli jeho váze obtížné přepravovat, hlavním důvodem pro ztrátu zájmu ale byl fakt, že tank byl jednoduše příliš těžký a pomalý, než aby mohl být efektivně využit na bojišti. Střední tanky M4 Sherman vyhovovaly taktickým potřebám armády daleko více, a přitom byly o mnoho levnější, mobilnější, jednodušší a spolehlivější než neohrabané M6. Operační zkoušky M6 a M6A1, které počátkem roku 1943 proběhly ve Fort Knox pak osud tanku zpečetily. Hodnocení bylo velmi kritic-
Celkem bylo vyrobeno pouze 40 strojů M6 a M6A1 včetně prototypů. Ani jeden nebyl operačně nasazen.
Historická kresba M6A1
16
V budoucnu do hry přidáme emblém 70. obrněného pluku, který vytvořil Branislav "InkaL" Mirkov:
17
F-86F-30 Argentinských vzdušných sil C-108 No. 251-06, kamufláž vytvořil Guillermo241 | Stáhnete zde
*HISTORIE+ Argentinské letectvo 9. července - Autor: Adam “BONKERS” Lisiewicz Historie Argentinského letectva sahá až k 10. srpnu roku 1912, kdy byla ve městě El Palomar založena vojenská letecká škola - Escuela Militar de Aviación. Létání v Argentině bylo populární i předtím - v roce 1908 byl založen letecký klub, kterému se úspěšně dařilo šířit nadšení v řadách prostého lidu. Další trénink pilotů se značně urychlil právě i díky založení letecké školy a později díky výstavbě prvního argentinského letiště ve Vila Lugaon. Mnoho z v té době začínajících letců, se později stalo průkopníky v leteckém odvětví - jedním z nich byl například Pablo Teodoro Feis, který s jeho letem v celkové délce 2 hodin a 20 minut z Buenos Aires do Montevidea překonal stávající rekord letu nad vodou. Trik byl v tom, že bez přestávky letěl nad řekou Río de La Plata.
FMA Curtiss Hawk 75O
Díky otevření školy Fuerte Barragan pro námořní letce bylo v roce 1916 založeno námořní letectvo - Comando de Aviación Naval Argentina - poblíž města La Plata. V meziválečném období byly obě letky stále modernizovány novou a silnější technikou - například získáním tréninkových letounů North American T6 Texan, bojovými letouny Curtiss P-36 Hawk nebo létají-
18
cími čluny Supermarine Walrus. V roce 1927 pak došlo k založení vlastní výrobní linky poblíž města Córdoba, která nesla jméno - Fábrica Militar de Aviones.
1955 svrhl vládu prezidenta Juana Francisca Perona a prezident byl donucen odejít do exilu do Španělska. Stíhači armádního i námořního letectva byly následně nasazeni do akce proti rebelům, kteří zůstali loajální prezidentu Peronovi. Další převrat v roce 1970 je známý jako začátek takzvané “Špinavé války” - konfliktu, kde se armádní junta (dočasná vláda) snažila eliminovat jakoukoliv opozici. Hlavním cílem bylo eliminování levicových a komunistických skupin, kde větší část z těchto operací byla podporována americkou CIA. Během této “války” byla zapojena i obě letecká křídla (armáda i námořnictvo) - letouny armádního letectva byly v roce 1975 nasazeny v misích CAS proti komunistickým rebelům ERP, a to během operace “Independence” (Nezávislost). Obě letecké složky armády byly během diktátorského režimu stále zásobovány novými letadly, například Douglas A-4 Skyhawk, Dassault Super Étendard či Dassault Mirage III - lokální výrova letadel přinesla své ovoce v podobě vrtulových FMA IA-58 “Pucara”, které byly navrženy jako protipovstalecké bitevníky.
Za 2. světové války se Argentině povedlo udržet neutralitu a později po jejím skončení to byla právě Argentina, kam se mnoho z německých vojáků uteklo schovat ze strachu před následky z jejich činů, které spáchali pod nacistickým režimem. Kromě válečných zločinců zde skončilo i mnoho konstruktérů a techniků, kteří zde našli svůj nový domov. Jedním z takových konstruktérů byl i doktor Kurt Tank - otec slavného stíhacího letounu Focke-Wulf Fw 190. Argentinské vládě netrvalo dlouho, aby si uvědomila koho má ve své zemi a Kurt Tank byl pro ně klíčovou osobností v otázce modernizování jejich letectva. Díky zkušenostem, které si Dr. Tank odnesl z práce na prototypu Ta 183, byl schopen sestrojit proudový letoun I.Ae 33 Pulqui II. Ovšem letoun se nikdy nedostal z fáze prototypu, což v samotném důsledku nehrálo roli Argentina totiž ukázala, že je schopná konstruovat a vyrábět vlastní sofistikovaná letadla. Přes vlastní vývoj letadel Argentina stále importovala letadla ze zahraničí, mezi kterými byl v té době například proudový stíhač Gloster Meteor či těžký bombardér Avro Lancaster. Politická situace v Argentině se dramaticky začala měnit v průběhu Studené války. Armádní převrat v roce
Gloster Meteor F.4 C-041 Argentinských vzdušných sil v BsAs Aeroparque, 1975
19
Argentinská armáda se v roce 1982 pokusila uplatnit svou suverenitu a v dubnu napadla souostroví Falklandy (v Argentině známé jako Malvíny). Reakce britského impéria na sebe nenechala dlouho čekat a Královské námořnictvo bylo okamžitě vysláno získat ostrovy zpět. Zanedlouho na to se obě země ocitly ve válce a obě argentinská letectva se zúčastnila tohoto konfliktu - bojovala tvrdě a podařilo se jim za pomoci bomb a protilodních střel Exocet potopit některé britské lodě, včetně dvou torpédoborců (HMS Sheffield, HMS Coventry) a dvou fregat (HMS Ardent, HMS Glamorgan). Nicméně cena, kterou za to zaplatily, byla příliš vysoká - přes 60 letadel a 25 vrtulníků bylo sestřeleno britskými jednotkami, a letouny královského námořního letectva Sea Harrier zůstaly neporažené ve vzdušném souboji. Takové ztráty na straně nepřítele umožnily britským silám vysadit své pozemní jednotky na ostrovy, což vedlo k jejich opětovnému získání v červnu 1982. Porážka na Falklandech měla později za následek pád domácího režimu armádní junty nicméně dovednost a statečnost, se kterou Argentinci bojovali, je dodnes ctěná v řadách armády britského letectva.
Díky mnoha politickým důvodům je proces modernizace argentinského letectva odložen. V současnosti je ve hře kooperace s Čínou a Ruskem - v naději, že budou schopni sami vyrábět letadla, jako jsou Sukhoi Su-24 nebo Chengdu J-10.
V současnosti je armádní letectvo spolu s námořním letectvem součástí argentinské armády. Hlavním bojovým letounem armády zůstává modernější Douglas A4AR Skyhawk, zatímco námořní letectvo stále používá francouzské Dassault Super Étendard.
V budoucnu do hry zařadíme výsostné znaky Argentiských vzdušných sil & Argentinského námořního letectva, které vytvořil Colin 'Fenris' Muir
20
Wallpaper 1280x1024 | 1920x1080
*HISTORIE+ Bitva o Británii 10. července - Autor: War Thunder tým V létě roku 1940 nevypadala situace pro spojence úplně růžově. Německé síly bez zásadních problémů postupovaly Polskem, Holandskem a Belgií a vítězily ve Francii a Norsku. Protože v té době ještě do války nebyl zapojený Sovětský svaz, a ani Spojené státy, byla Velká Británie jediná, která se mohla postavit síle postupujících Hitlerových vojsk.
tvo RAF utrpělo značné ztráty jak právě v Norsku, tak i nad Francií. S německými silami situovanými na pobřeží severní Francie se Británie začala chystat na nevyhnutelnou invazi. Hitler si byl dobře vědom, že překročení Lamanšského průlivu je prakticky nemožné, alespoň dokud Královské námořnictvo drželo svoji převahu. Historikové se dodnes přou, jestli měl Hitler vůbec v úmyslu invazi do Británie, nebo jen chtěl materiálně i psychicky Británii zdecimovat - ať už byl
Zatímco si britské Královské námořnictvo drželo svou výhodu nad německou Kriegsmarine po několika vítězstvích v Norsku, Královské letec-
21
důvod jakýkoliv, dostala Luftwaffe rozkaz získat vzdušnou nadvládu nad Anglií a Lamanšským průlivem. Ta měla být dosažena úplným zničením britského stíhacího letectva. Zuřivé boje, které se posléze odehrály, dostaly pojmenování "Bitva o Británii" tak je nazval ve svém proslovu 18. června 1940 ministerský předseda Winston Churchill; nejsilnější boje
trvaly od 10. července až do 31. října 1940.
22
Historická kamufláž Beaufighteru velitele perutě Miloslava Jana Mansfelda, 68. peruť RAF, 1942. Kamufláž vytvořil hráč 313_Paegas | stáhněte zde
[HISTORIE] Miloslav Jan Mansfeld - 1. část 19. července - Autor: Petr Žižka Mezi početným československým zastoupením u noční 68. perutě nejvíce vyčníval Miloslav Jan Mansfeld. Spolu s radarovým operátorem F/Lt Slavomilem Janáčkem vytvořil stabilní a velmi úspěšnou osádku, která si v kokpitu Beaufighteru a později Mosquita připsala nejvíce sestřelů ze všech osádek 68. peruti. Po válce čekala Mansfelda kariéra, která byla stejně, jako u všech bývalých letců RAF, poznamenaná politickým vývojem Československa. Právě z těchto důvodů se brzy opět ocitl v dobře známé uniformě RAF a nezbylo mu nic
jiného než doufat ve změnu poměrů ve vlasti.
Beaufighter Mk.IF (X7583, WM-E) od 68. perutě, na kterém létal i Mansfeld
Budoucí noční stíhací eso S/Ldr Miloslav Jan Mansfeld, DSO, DFC, AFC se narodil 14. 12. 1912 ve vesnici Dalovice, která se nachází západně od Mla-
23
dé Boleslavi. Po vyučení na automechanika se přihlásil k letectvu. Nejdříve navštěvoval v letech 1930–1932 Školu pro odborný dorost letectva v Prostějově. Následovala služba u 72. letky Leteckého pluku 6 a po necelých dvou letech služby u letky se dostal v roce 1934 na stíhací kurz. Po absolvování kurzu nastoupil v Praze–Kbelích k 91. noční stíhací letce Leteckého pluku 6. O rok později si zvýšil kvalifikaci ještě o kurz nočního létání. Poté sloužil jako učitel létání u cvičné letky a od 1. 1. 1939 působil u VTLÚ Letňany. Také patřil mezi pár vybraných pilotů, kteří v roce 1938 přelétávali ze Sovětského svazu zakoupené bombardéry Tupolev SB, označované v Československu jako Avia B.71. Do Československa dopravil tři Avie B.71.
Miloslav Jan Mansfeld
Do řad RAF byl Mansfeld přijat 25. 7. 1940 v hodnosti Sergeant. Po přeškolení u 6. OTU v Sutton Bridge, byl přeložen 5. 10. 1940 do Skotska k 111. peruti vybavené Hurricany Mk.I. U 111. perutě dosáhl svého prvního úspěchu 13. 11. 1940. Spolu s P/O P. J. Simpsonem a Sgt O. Kučerou dostihl Mansfeld v čase 13:15 a ve vzdálenosti 12 km jihovýchodně od Aberdeenu průzkumný Heinkel He 111 H-2 od 1.(F)/120. Boj začal ve výšce 250 metrů a po opakovaných útocích trojice Hurricanů, skončil pádem hořícího Heinkelu do vod Severního moře. Celá osádka průzkumného Heinkelu He 111 zahynula. Další úspěch zaznamenal během hlídkového letu 27. 1. 1941. Jako jediný z tříčlenného roje se dokázal přiblížit a vypálit na Heinkel He 111, kterému se podařilo po inkasované dávce z kulometů Hurricanu uniknout v husté oblačnosti. Heinkel
Po okupaci Československa odešel 3. 6. 1939 do Polska. Po krátkém pobytu v Polsku, následovalo 17. 6. 1939 odplutí do Francie na lodi Sobieski. Po příjezdu do Francie se musel přemístit spolu s mnohými dalšími československými letci do severoafrického Sidi bel Abbés k 1. pluku Cizinecké legie. Po propuknutí války byl 2. 10. 1939 přeložen k francouzskému letectvu a zároveň povýšen na rotného. Na letecké základně v Châteauroux a později na alžírském letišti Tafaraoui se až do pádu Francie přeškoloval na bombardéry Bloch MB.200 BN.4 a MB.210 BN.5. Po kapitulaci Francie následoval odjezd Mansfelda ve skupině československých letců na lodi Neuralia. Do Liverpoolu loď dorazila 12. 7. 1940.
24
He 111, který nejspíše utrpěl poškození trupu, byl Mansfeldovi uznán jako poškozený.
Výzbroj tvořily čtyři 20mm kanóny Hispano umístěné v trupu a šest 7,7 mm kulometů Browning v křídlech. V levém křídle se nacházely dva kulomety a v pravém zbylé čtyři kulomety. Úspěch či neúspěch nočního stíhání ovšem ležel především na bedrech palubního radiolokátoru AI Mk.IV, který byl pro přesné navedení na cíl klíčový.
Nasazení u denních stíhačů pro něho pomalu končilo. Dobrovolně se totiž přihlásil k nočním stíhačům, kterých bylo vzhledem ke vzrůstající intenzitě nočních náletů Luftwaffe velmi potřeba. Své působení u 111. perutě ukončil 22. 4. 1941, a coby čerstvě povýšený na Pilot Officer nastoupil na přeškolení k operačně výcvikové 54. OTU do Church Fentonu. Během přeškolování vytvořil dvojici s radarovým operátorem Sgt Slavomilem Janáčkem, s kterým vydržel v jedné osádce po celou dobu služby u 68. perutě. 18. 7. 1941 byla nově přecvičená osádka ve složení Mansfeld– Janáček přidělena k 68. peruti do High Ercall.
První operační let podnikla osádka Mansfeld–Janáček v noci z 2. na 3. 8. 1941. Hlídkový let v okolí Liverpoolu se stal nejen prvním operačním letem této osádky, ale i vůbec prvním operačním letem československých příslušníků u 68. perutě. Dalším prvenství osádka zaznamenala v noci z 12. na 13. 10. 1941. Dosáhli na první vítězství nad nepřátelským letounem, které bylo zároveň prvním vzdušným vítězstvím československých letců u 68. perutě. Na Beaufighteru Mk.IF (R2248, WM-S) dosáhl Mansfeld s Janáčkem během hlídky nad Irským mořem dvou jistých sestřelů a třetí letoun poškodil. Ve 22:25 dostali kontakt na nepřátelský letoun ve výšce zhruba 3 700 m až 4 200 m a vzdálený 2,5 km. Po pár korekcích se dostal Beaufighter na 100 m za letoun identifikovaný jako Junkers Ju 88. Vypálil sekundovou dávku, po které nezaznamenal žádné zásahy. Palubní střelec bombardéru odpovídal nepřesně vedenou palbou. Mansfeld lépe zamířil a druhou dávkou zapálil levou stranu a levý motor bombardéru. Poté se podařilo bombardéru ve střemhlavém letu uniknout a Mans-
Trojice Beaufighterů Mk.IF
68. peruť existovala teprve od 7. 1. 1941 a v době příchodu Mansfelda disponovala Beaufightery Mk.IF, na které se přezbrojila v červnu 1941. Beaufighter Mk.IF byl prvním nočním stíhačem schopným se plně postavit nočním bombardérům Luftwaffe.
25
feld si mohl připsat pouze poškození letounu.
boje proti náletu 75 německých bombardérů na Sunderland. Mansfeldovi se podařilo sestřelit dva bombardéry samostatně a jeden ve spolupráci. Přispěl tak velkou měrou k nejúspěšnější noci československých nočních stíhačů v roce 1942. Čechoslovákům se podařilo sestřelit pět bombardérů a jeden poškodit. Mansfeld s Janáčkem vzlétli s Beaufighter Mk.IF (V8246, WM-H) z Coltishallu v 1:10. Janáček zachytil na radaru nepřítele a po úspěšném navedení zahlédl Mansfeld na 800 m německý bombardér He 111. Po přiblížení na 300 m vypálil dvě dávky ze všech zbraní. Heinkelu He 111 nejdříve vybuchl pravý motor a po chvíli explodoval celý letoun. Trosky letounu měly dopadnout do moře ve vzdálenosti 44 km severovýchodně od Happinsburghu. Vzápětí dostala osádka Beaufighteru upozornění na další nepřátelský letoun pochybující se v jejich okolí. Proběhlo opět úspěšné navedení na cíl a po vizuální identifikaci letounu jako Heinkel He 111 se Mansfeld připravoval na střelbu. Přiblížení ovšem neproběhlo v klidu. Tentokrát německá osádka spatřila nočního stíhače ještě před zahájením útoku a okamžitě se pokusila o útěk v piké. Mansfeld neztratil nepřátelský letoun z dohledu a po přiblížení na 300 m, vypálil smrtelnou dávku, která způsobila explozi pravého křídla, a letoun padající ve vývrtce zmizel z dohledu československé osádky. Nepřátelský letoun měl dopadnout 32 km severovýchodně od Happinsburghu. Následovalo nepovedené proná-
Hlídka ovšem ještě nekončila a ve 23:25 dostali nový kontakt. Mansfeld se k nepříteli přiblížil na 200 m a umístil si ho mezi sebe a měsíc. Po přiblížení se z levé strany nechal promluvit všechny zbraně Beaufighteru. Poté se přemístil napravo od bombardéru a vypálil podruhé. Bombardér obalen plameny zamířil v prudkém klesání k hladině moře. Vzápětí po sestřelu dostala osádka ve 23:30 další kontakt. Janáček stejně jako u předchozích případů navedl po několika korekcích Mansfelda 300 m za další bombardér. Mansfeld si nepřítele postavil opět do měsíčního svitu. Poté zleva zespodu poslal do bombardéru první dávku a z převýšení zprava druhou smrtelnou dávku, která proměnila pravé křídlo a motor v pochodeň. Letoun se naklonil na stranu a poté střemhlav zamířil dolů. Při pokusu o třetí dávku nevyšla ani rána. Zásobníky byly prázdné a nastal nejvyšší čas na návrat na letiště. Nepřátelské letouny, které skončily svoji pouť ve vodách Irského moře nebyly Mansfeldem identifikované Junkersy Ju 88, ale Heinkely He 111 H6 od III./KG 40. První obětí se stal Heinkel He 111 H-6 od 8./KG 40 a druhou Heinkel He 111 H-6 od 9./KG 40 . Padlo všech osm členů osádek Heinkelů He 111. Další úspěchy si Mansfeld připsal na začátku května 1942. Osádka ve složení Mansfeld–Janáček se v noci z 30. 4. na 1. 5. 1942 úspěšně zapojila do
26
sledování třetího nepřítele a poté ve 2:20 přistání v Coltishallu.
bombardér nakonec zmizel Mansfeldovi z očí. Po návratu na základnu v 5:16 mohla být osádka Mansfeld– Janáček nadmíru spokojena. Z celkových 10 sestřelů dosažených nočními stíhači RAF si Mansfeld připsal dva a půl sestřelu. Ve skutečnosti ovšem přišla Luftwaffe pouze o pět bombardérů. Jednalo se o jeden Heinkel He 111 a čtyři Junkersy Ju 88.
Noc ovšem nebyla ještě u konce. S/Ldr Vlastimilu Veselému se povedlo poškodit letoun identifikovaný jako Dornier Do 217, který se mu bohužel ztratil po prudkých únikových manévrech. Ve stejnou chvíli byl znovu ve vzduchu i Mansfeld, který byl na poškozený Do 217 naveden. Ve vzdálenosti 200 m zahájil palbu, kterou ukončil až 20 m od nepřátelského letounu. Stejně jako na Beaufighter Veselého, tak i na Mansfelda vedl nepřítel odvetnou palbu, která mírně poškodila oba Beaufightery. Bombardér ovšem skončil hůře. Po útoku z něho vyšlehly plameny v oblasti mezi levým motorem a trupem. Klesající
Opouštíme Mansfelda ve velmi úspěšném době. Připsat si za jednu noc dva a půl sestřelu se mu sice již nepodařilo, ale rozhodně nebyla pozdější služba u 68. perutě nudná. V pokračování na nás čeká ještě pěkná řádka vzdušných soubojů a samozřejmě i jeho poválečné osudy.
Tmavá místnost a zatmavené brýle pomáhají letcům přizpůsobit zrak na podmínky nočního letu
27
Historická kamufláž Mosquita FB Mk.IV Miloslava Mansfelda, ve výzbroji Československého letectva, 1947-1952. Kamufláž vytvořil hráč 313_Paegas | stáhněte zde
2. část 26. července K vyprávění o Miloslavu Mansfeldovi se vracíme v době, kdy již patřil spolu se svým radarovým operátorem Slavomilem Janáčkem mezi nejúspěšnější osádky noční 68. perutě. Na Beaufighteru prozatím dosáhl čtyř a půl jistých sestřelů a jeden německý bombardér poškodil. V první části jsme skončili u noci z 30. 4. na 1. 5. 1942, kdy sestřelil během dvou vzletů dva nepřátelské bombardéry samostatně a třetí si připsal na půl s Vlastimilem Veselým. Tím pro něho ovšem úspěšná éra nočního stíhače neskončila. Válka měla trvat ještě dlouhé tři roky a na
Mansfelda čekala ještě pěkná řada vzdušných soubojů. Na další úspěch si musel Mansfeld počkat do noci z 10. na 11. 12. 1942. Mansfeld s Janáčkem v Beaufighteru Mk.IF (V8253, WM-W), který disponoval lepším radiolokátorem AI Mk.VII, narazil na Dornier Do 217 E-4 od 7./KG 2. Jednalo se o jeden z 23 Do 217 vyslaných zaminovat ústí Humber. Nízko letícího Dorniera se podařilo naleznout, přiblížit se a po přesné střelbě ho poslat do hlubin moře. Nikdo z osádky bombardéru nepřežil.
28
výcvikové 51. OTU v Cranfieldu. Mansfeld během odpočinku stihl absolvovat mezi 9. 6. až 10. 10. 1943 kurs pro instruktory létání u 3. FIS v Castle Combe. Po návratu k 68. peruti, který se konal 10. 10. 1943, se stal S/Ldr Mansfeld velitelem A–letky a ve funkci setrval až do rozpuštění perutě 20. 4. 1945.
Doplňování paliva Beaufighteru Mk. VIF od 51. OTU na letišti Cranfield
Mansfeldovi s Janáčkem se podařilo během noci z 14. na 15. 5. 1944 již potřetí skórovat dvakrát za noc. Na Bristol bylo v rámci tzv. Baby Blitzu posláno 91 bombardérů. Mansfeld s Janáčkem odstartovali na Beaufighteru Mk.VIF (ND211, WM-K) z Fairwood Common ve 23:40. Po úspěšném navedení na cíl, zahlédl Mansfeld na 300 m Do 217, který právě točil doleva. Při vzdálenosti 150 m vypálil sekundovou dávku, která zasáhla levý motor. Po druhé sekundové dávce mířící opět do levého motoru a křídla, letoun vzplál a dostal se do spirály. Dornier Do 217 M-1 od 7./KG 2 dopadl do moře jižně od Portland Billu a z osádky nikdo nepřežil. Po prvním úspěchu obdržel ještě několik kontaktů, které vyústily v zachycení dalšího Do 217. Po sekundové dávce, která zapálila levý motor, následovala druhá třísekundová dávka. Letoun, za jehož levým motorem plápolaly plameny, nakonec ukončil svoji pouť nárazem do mořské hladiny jižně od Torquay. Jednalo se o Dornier Do 217 K-1 od 7./KG 2, z jehož osádky se zachránil pouze zraněný palubní střelec Uffz. F. Hildebrandt.
V noci z 18. na 19. 2. 1943 si Mansfeld na novém Beaufighteru Mk.VIF s radiolokátorem AI Mk.VIII připsal jeden pravděpodobně potopený rychlý torpédový člun. Stalo se tak během akce proti sedmi rychlým torpédovým člunů tzv. E–boatům, které odhalil Albacore Mk.I od 841. perutě FAA. Albacore Mk.I po neúspěšném útoku zůstával na místě a sledoval E–boaty až do příletu tří Beaufighterů Mk.VIF od 68. perutě, které přes silnou protileteckou obranu zaútočily. Výsledkem útoku bylo pravděpodobné potopení tří E–boatů. Posledním úspěchem během prvního operačního turnusu u 68. perutě byl sestřel z 15. na 16. 3. 1943. Luftwaffe vyslala během této noci 32 bombardéru nad Grimsby. V Beaufighteru Mk.VIF (V8562) se podařilo Mansfeldovi s Janáčkem naleznout a sestřelit Junkers Ju 88 A-14 od 2./KG 6. Letoun dopadl do vod Severního moře zhruba 80 km východně od Spurn Headu. 15. 5. 1943 následoval odchod F/Lt Mansfelda a P/O Janáčka na odpočinek. Oba se stali instruktoři u operačně
29
se sneslo z výšky 2 000 m až za střelu a po přesně mířené dávce V-1 explodovala a její zbytky dopadly v 19:25 na mořskou hladinu. Válka pro 68. peruť skončila 20. 4. 1945 v Church Fentonu. Toho dne došlo k rozpuštění perutě a pro československé letce to znamenalo přesun do československého leteckého depa v Cosfordu, kde nejdříve čekali na konec války a pak na vytoužený návrat do vlasti. Mansfeld se do osvobozeného Československa vrátil 16. 8. 1945. Měl za sebou úctyhodné výsledky. Během 489 operačních hodin, z nichž bylo 386 v noci, dokázal sestřelit osm nepřátelských letounů samostatně, dva ve spolupráci, dva poškodit a navíc sestřelit dvě střely V-1. Za své úspěchy získal mnoho vyznamenání. Mezi nejcennější lze označit DSO (Distinguished Service Order, Řád za vynikající službu), a DFC (Distinguished Flying Cross, Záslužný letecký kříž).
Na Mosquitu NF Mk.XIX sestřelil Mansfeld dvě střely V-1
Další bojová činnost 68. perutě je spojena s Mosquity NF Mk.XVII vyzbrojené čtyřmi 20 mm kanóny a radiolokátorem AI Mk.X a Mosquity NF Mk.XIX vyzbrojené také čtyřmi 20 mm kanóny a radiolokátorem AI Mk.VIII. Hlavním protivníkem po přezbrojení perutě se staly bezpilotní střely V-1. Dvě zničené střely V-1 si připsal i Mansfeld s Janáčkem. První střelu V-1 zničil v noci z 26. na 27. 6. 1944. V 1:35 odstartovali na Mosquitu NF Mk.XIX (MM683, WM-C) z letiště Castle Camp. Ihned po startu zachytil světlomet ve výšce 300 m bezpilotní střelu V-1, za kterou se okamžitě Mansfeld vydal. Přímo nad letištěm, za přihlížení pozemního personálu, střelu dohnal a třemi dávkami poslal V-1 k zemi. Přistál po čtyřech minutách od startu odlehčen o veškerou munici, ale s jednou zničenou V-1 na kontě. Poslední svůj sestřel a zároveň poslední sestřel československých nočních stíhačů zaznamenal Mansfeld z 24. na 25. 10. 1944. Opět letící v Mosquitu NF Mk.XIX (MM683,WM-C) zachytil spolu se svým radarovým operátorem Janáčkem nad Severním mořem bezpilotní střelu V-1 letící ve 150 m nad hladinou moře. Mosquito
Mosquita FB Mk.VI 24. leteckého pluku na letišti Plzeň-Bory
Po návratu do vlasti působil Mansfeld od 1. 10. 1945 do 15. 4. 1946 jako předseda letecké přejímací komise a zároveň od 1. 2. 1946 vykonával funk-
30
ci velitele 1. letky 24. leteckého pluku, který byl umístěn v Plzni. Pluk byl určen pro přezbrojení na Mosquita FB Mk.VI. Netrvalo dlouho a Mansfeld spolu s dalšími letci zahájil 10. 5. 1946 přecvičení na Mosquita u 13. OTU v Middleton St. George. Následně se v roce 1947 podílel na přeletu dvou Mosquit do Československa. 8. 2. 1947 přiletěl spolu se škpt. Jaroslavem Doležalem na Mosquitu FB Mk.VI (označení IY-1, sériové číslo TE768) a 21. 5. 1947 dopravil do Československa opět v osádce s Doležalem letoun s označením IY-4 (RF777). Od 17. 11. 1947 do 11. 4. 1948 absolvoval kurz pro velitele letek u 3. letecké divize. Další kariéru u Československého letectva překazil únorový převrat.
Meteory PR Mk.10. U 13. perutě sloužil ve funkci staršího velitele letky a poté u 651. perutě, vybavené letouny Auster AOP Mk.9, působil jako pobočník. Svoje druhé působení v RAF ukončil 30. 9. 1958. Po odchodu z RAF pracoval na postu manažera v distribučním oddělení novin Daily Express. Práci Mansfeldovi zajistil tiskový magnát a zároveň bývalý velitel 68. perutě Max Aitken. Do důchodu odešel v roce 1970. V červnu 1991 zavítal po více jak 40 letech do Československa. Byla to ovšem také jeho poslední návštěva. Dekret o plné rehabilitaci a povýšení na generálmajora zastihl Mansfelda již v nemocnici v Hampsteadu. Zákeřné rakovině podlehl 22. 10. 1991. Poslední odpočinek nalezl v československé části vojenského hřbitova v Brookwoodu.
Vzhledem ke svým neskrývaným postojům k novému politickému režimu byl již 12. 4. 1948 poslán na zvláštní dovolenou ze služebních důvodů a 1. 6. 1948 na dovolenou s čekaným. Jako východisko ze špatné situace zvolil odchod do druhého exilu. Přes americkou okupační zónu se dostal do Velké Británie a opět vstoupil do RAF. Mezitím byl v Československu prohlášen za zběha a degradován ze štábního kapitána na vojína. Novým působištěm se stala 13. peruť, která s Mosquity PR Mk.34 sloužila jako fotoprůzkumná jednotka v Egyptě a následně na Kypru. Od roku 1951 byla jednotka vybavena průzkumnými
Po návratu do RAF sloužil Mansfeld u 13. perutě vybavené od roku 1951 Meteory PR Mk.10
31
Wall paper 1280x1024 | 1920x1080
*HISTORIE+ Létající čluny v 2. světové válce 20. července - Autor: Joe “Pony51” Kudrna Jak už napovídá název "létající čluny", tyto stroje vznikly přidáním křídel a ocasní části na trup od člunu. Na rozdíl od hydroplánů, které charakterizují plováky. Tři čtvrtiny povrchu Země pokrývají oceány, jezera a řeky, které tato letadla mohou využívat, takže byl krok vytvoření strojů, které tyto plochy mohou využívat, logický. Ačkoliv ještě před letem bratří Wrightů existovaly určité pokusy uvést do provozu létající čluny, teprve až na počátku 10. let 20. století uvedl rival bratří Wrightů - Glenn Curtis - tuto myšlenku do praxe.
na to, aby umožnily těžkým a neforemným konstrukcím vzlétnout. Samotné trupy těchto letounů byly velice prostorné - odpadala nutnost uložení podvozku. Celá konstrukce musela být navíc kvůli provozu na vodní hladině vyztužená, a to dovolovalo do těchto strojů namontovat velké nádrže na palivo, díky kterým měla tato letadla mnohem větší dolet, než jeho konvenčně operující bratříčkové. Také díky tomu, že tyto stroje mohly vzlétnout a přistát prakticky kdekoliv a nebylo nutné stavět letiště, staly se tyto letouny okamžitě miláčkem jak armády, tak komerčního sektoru.
Celý vývoj urychlil příchod nových motorů, které byly dostatečně silné
32
V meziválečných letech nastal velký rozmach právě komerčních modelů, z nichž byl nejúspěšnější Dornier Do-J Wal (Velryba), ale armáda nezůstávala pozadu. Gigantický a a opulentní dvanácti-motorový model Do-X (takový Airbus A-380 dnešní doby) překonal všechny tehdejší rekordy ve velikosti a nastartoval celosvětovou honbu za vytvořením větších a větších strojů. Tím započal zlatý věk létajících člunů.
92 (kopie kulometů Lewis) ráže 7,7 mm a v ocasní části 20mm kanón Typ 99 Mark I (prakticky identická kopie kanónu Oerlikon FF - v Německu pod označením MG FF). Traduje se, že osádka H6K v jednom případě odrazila útok jedné, možná dvou B-17, se kterými se setkala nad Guadalcanalem.
Ve válce se staly létající čluny zásadním nástrojem válčení v Tichomoří průzkumné letouny s dlouhým doletem byly kriticky důležité pro nadvládu nad mořskou hladinou. V Evropě ale nezůstaly pozadu - nejen nad širou vodní hladinou, ale i okolo řek - všude tam, kde zásobování nemohlo čekat na postavení letišť a další infrastruktury. Právě zásobování a nutnost velké přepravní kapacity vedla k vytvoření strojů Blohm & Voss Bv-238, Martin Mars, a proslaveného Hughes H-4 Hercules "Spruce Goose", který i dnes - o 70 let později, stále drží rekord v rozpětí křídel.
Kawaniši H6K v letu. Všimněte si držáků na bomby na křídelní vzpěře
Short Sunderland Vojenská verze proslavené civilní verze “Empire” - vlajkové lodi společnosti Imperial Airways. Sunderland je legenda mezi létajícími čluny jak v době války, tak i míru. Za povšimnutí stojí dva držáky na pumy na kolejnicích, které se z trupu vysunovaly ven. Další verze už mohly používat hlubinné nálože a byly také vybaveny prvními radary, které byly schopny detekovat vynořené ponorky. Sunderland byl vybaven obrannými po celém obvodu letadla - dohromady až šestnácti kulomety Browning .303 ráže 7,62 mm. Díky tomu si vysloužil přezdívku "létající dikobraz". Jediný Sunderland dokázal v boji sestřelit šest z
Kawaniši H6K Japonský první samostatný návrh létající čluny s dlouhým doletem H6K, kterému spojenci přezdívali "Mavis". Tento letoun měl dolet okolo 6500 kilometrů! Ačkoliv byl už v roce 1941 poměrně zastaralý, stále se jednalo o důležitou součást japonské armády. Ta jej využívala k průzkumu a občasným náletům na vzdálené spojenecké cíle, například Austrálii. Jeho obranná výzbroj tvořily kulomety Typ
33
osmi těžkých stíhaček Ju-88C, které na něj zaútočily.
na loď KMS Bismarck, japonská flotila přibližující se k Midway, anebo další japonská flotila snažící se o přepad indického loďstva. Kromě průzkumných letů vedly tyto stroje noční nálety na japonské pozice a také se podílely na záchranných misích. Jeden letoun PBY takto zachránil 56 námořníků z lodi USS Indianopolis a sloužil jako záchranná loď, dokud nebyli přeloženi do opravdové lodě. Tyto letouny sloužily i po mnoho desetiletí po skončení války v komerčním sektoru, i díky své praktičnosti.
Držák na pumy letounu Sunderland, pohled zevnitř letounu
PBY Catalina Nejednalo se o jeden z nejvýkonnějších létajících člunů během války, ale i přesto dosáhl tento letoun legendárního statutu. PBY byl výjimečný svým jednoduchým designem a dlouhým doletem, mimo jiné díky unikátním výsuvným křídelním plovákům. Díky prostorným stanovištím pozorovatelů mohla osádka s přehledem kontrolovat obrovské plochy - byl to právě letoun PBY, z kterého byla zpozorová-
Zadní střelec PBY u svého střeliště
V budoucnu do hry zařadíme emblém vikingské dlouhé lodě z 333. perutě RAF a také emblém americké pobřežní stráže, které vytvořili Colin 'Fenris' Muir a Jej 'CharlieFoxtrot' Ortiz:
34
Wallpaper 1280x1024 | 1920x180
[HISTORIE] Bitva o Stalingrad 20. července - Autor: War Thunder tým Bitva o Stalingrad byla jednou z nejdůležitějších bitev 2. světové války mezi nacistickým Německem a Sovětským svazem. Němečtí vojáci bojovali o kontrolu nad Stalingradem v zuřivé bitvě na krátké vzdálenosti s přímou vzdušnou podporou a nálety. Stalingrad byl městem s velkou strategickou důležitostí, nejen jako průmyslové centrum SSSR, ale také jako symbol Stalinova režimu.
Dodnes je tento konflikt považován za největší a nejkrvavější souboj v historii válčení. Díky těžkým ztrátám způsobeným německému Wehrmachtu se o této bitvě mluví také jako o nejdůležitějším a rozhodujícím vítězství na východní frontě. Po Bitvě o Stalingrad se už Němci nedokázali chopit iniciativy a musely následně stáhnout množství sil ze západní fronty, aby dokázali nahradit utrpěné ztráty.
35
Tiger 213 'Otto Cariuse', sPzAbt 502, Estonsko, 1944' kamufláž vytvořil Tiger_VI | stáhněte zde
*HISTORIE+ Tankové eso Otto Carius 21. července - Autor: Sergej 'NuclearFoot' Hrustic Otto Carius se narodil 27. května 1922 v německém Zweibruckenu. V době, kdy končil svá studia na střední škole, byla 2. světová válka na spadnutí a on sám narukoval jako dobrovolník k pěchotě. Asi po roce služby jako nabíječ tanku Panzer 38(t) podstoupil Carius důstojnický tréninkový kurz po jeho úspěšném zakončení v roce 1943 byl jako velitel nasazen k druhé rotě 502. tankového pluku. Druhá rota - vybavená novými tanky Tiger - se zúčastnila různých operací na východní frontě. Jedna z těch, které stojí za zmínku, je zcela jistě operace u vesničky Malinava (poblíž města Dunaburg) z 22. července 1944. Carius si tehdy držel svých osm Tigrů v záloze, a spolu se svým nadporučíkem Albertem Kerscher se v Kubelwagenu
36
vydali na hlídku do vesnice - nicméně vesnice už byla okupována hrstkou sovětských tanků.
Caria do krku - předpokládal, že ho tahle poslední rána zabije. Zbytek německé tankové roty dorazil na bojiště a zatlačil útočníky zpět - Otto Carius byl ošetřen medikem a k překvapení všech byl stále na živu.
Tigry Otta Caria a Alberta Kerschera dostaly povel k útoku na nepřátelské tanky - výsledkem byly čtyři zničené tanky T-34, které bránily vesnici. Po tomto útoku se zbytek tanků z roty přemístil do vesnice, aby se připojil k obraně před následným ruským protiútokem. Všech osm tanků Tiger odrazilo ruské posily, které ve finále sčítaly 17 tanků - jeden z nich byl i nový těžký tank IS-1.
Během svého léčení byl Carius převelen k 512. těžkému protitankovému batalionu, který shodou okolností právě trénoval na nových ničitelích tanků Jadgtiger, které byly osazeny ohromným 128mm protitankovým kanónem. Přestože jednotka Otta Caria ještě nedokončila trénink, byla 8. března 1945 převelena na první linii - poblíž města Siegburg.
Pouhé dva dny po této události byl Otto spolu s hrstkou svých mužů na průzkumu terénu, schovaný v zákopu se zbytkem jeho roty opodál byli nečekaně napadeni sovětskými vojáky s podporou tanků. Při tomto útoku pod palbou z kulometu - byl Carius zasažen do nohy a nebyl schopen se stáhnout. Vyslal jednoho ze svých mužů zpět k rotě, aby je informoval o tom, co se stalo - on zůstal ležet v zákopu a pouze očekával blízkou smrt.
Carius si všiml, že všichni věděli, že válka již byla ztracena a tak dostali rozkaz držet spojenecké jednotky co nejdále od hranic Německa. Otto Carius a jeho jednotka čelili 15. dubna 1945 neudržitelnému tlaku spojeneckých jednotek, a byli donuceni se nakonec vzdát vojákům Spojených států amerických. Po skončení války se dal Otto Carius na studium farmacie na univerzitě ve městě Heidelberg. Po dokončení jeho studií si otevřel svou vlastní lékárnu, kterou pojmenoval “Tiger Apotheke” čímž vzdával čest svému tanku Tiger. Lékárnu udržoval v chodu až do roku 2011. Otto Carius zemřel začátkem tohoto roku - 24. ledna 2015 - v úctyhodném věku 92 let.
Během celého útoku byl znovu zasažen do nohy, do ramene a další dvě rány ho zasáhly do zad - pak nad sebou uviděl stát sovětského důstojníka. Ten celkem rychle pochopil, že stojí před vyznamenaným německým důstojníkem - takovým, který musí být podroben výslechu. Nicméně okolnosti mu to nedovolili a tak střelil Otta
37
Cariův Tiger 213 ve War Thunderu
V budoucnu do hry zařadíme číslo tanku "217" & emblém 512. pluku těžkých stíhačů tanků, které vytvořil Branislav 'InkaL' Mirkov
38
Douglas A-26C bez nátěru; kamufláž vytvořil Pacifica | Stahujte zde
[HISTORIE] Douglas A-26C 23. července - Autor: Joe "Pony51" Kudrna Přestože je létání s A-26 celkem dost přímočaré, stále nabízí hodně způsobů jak s ním efektivně hrát. S celkovou nosností 1814Kg (8x 500 lb / 4x 1000 lb / 2x 2000lb) uděláte rychlý proces s jakýmkoliv cílem. Invader je osazen celkem šesti půlpalcovými kulomety na křídlech a je bráněn dvěma věžemi, které jsou schopny pokrýt celou ocasní část - a popřípadě i dokončit již načaté cíle.
tí. Právě díky těmto faktorům je jeho BR v arkádě 5.7, respektive 6.0 pro realistiku a simulaci - to znamená, že sem tam můžete potkat i nějaké to proudové letadlo a tím ztrácíte výhodu rychlosti.
Jeho reputaci skvělého letounu přidává i jeho průměrná letová rychlost 569 km/h, ovšem v lehkém klesání jste schopni hodně rychle dosáhnout rychlost až 710 km/h - nicméně je to hraniční rychlost, při které již můžete utrhnout křídla. Ovladatelnost letounu je vzhledem ke své velikosti překvapivě dobrá a nepozorný soupeř se díky tomu může stát jednoduše kořis-
Pohled na vnitřní moduly A-26C
Pokud budete mít tu opravdu vzácnou možnost stát proti A-26, zaútočte na jeho ocasní křídlo - jeho střelci vás budou mít neustále na očích, proto zaútočte rychle a silně. Pokud se vám
39
nepovede ho tímto náletem zničit, máte stále dobrou šanci získat sestřel při jeho následném přistání - bez plně funkčního ovládání je téměř nemožné s A-26 přistát. Pokud budete hrát realistické bitvy či simulaci, je dobré si uvědomit jak velkou kapacitu vaše pumovnice má - není možné vyhrát hru jedním náletem, tak si dejte záležet, kam bomby shazujete.
Přestože je začátek s A-26 opravdu těžký, nenechte se odradit - je to opravdu silné letadlo s pár triky ve svém rukávu. Ptáte se co je na letadle s tak vysokým battle ratingem a slabými odměnami dobrého, i když ho šlo získat zatím všehovšudy jen tříkrát? Odpověď je hrozně jednoduchá je prostě skvělé s ním létat!
Modely DB-7 a A-20 byly jasným vítězem pro společnost Douglas - rychlý, obratný a silně vyzbrojený. Přesně to, co armáda potřebovala - nicméně tento koncept se stal časem, jak potkával stále nové stíhače a bombardéry, velice rychle zastaralým. Douglas šel stejnou cestou jako Dornier - z Do17 se vyvinul Do-217 - a tak vzal svou konstrukci od základu a podrobil ji něčemu, co by se dalo nazvat takovým “bodybuildingem”. Hlavní inženýr Edward Heinemann spolu s Tedem R. Smithem (oba z programu letounu A20) se přidali k Robertu Donovanovi, aby spojili síly na konstrukci nového letounu - spolu s A.M.O. Smithem
(aerodynamik) si tehdy vybrali nový profil křídla NACA 65-215 s laminárním prouděním vzduchu, který sliboval mnohem lepší výkon spolu s dvěma osmnáctiválcovými motory Pratt & Whitney R-2800-27 "Double Wasp" s výkonem 2 000 koní na motor. Mnoho prvků z původního konceptu DB-7 bylo použito i na novém designu, včetně tříbodového podvozku a rozmístění posádky. Přestože byl nový koncept mnohem širší, stále byl pilotován jedním pilotem - což bylo typické pro evropské bombardéry, nikoliv ty americké. Extra šířka, kterou poskytoval nový koncept, umožnila bom-
40
bometčíkovi volný přístup k pilotovi což u DB-7 nebylo možné. Stejně jako na jeho starším bratříčkovi, kde šla během několika hodin vyměnit příď letounu, umožňoval i nový letoun tuto rychlou změnu - jednalo se například o příď s hledím Norden (vybavení bombometčíka) až po přídě z bombardéru B-25, které mohly nést například i 75mm kanón. Pumovnice na novém modelu nebyla jen širší - byla i delší, což logicky poskytovalo širší spektrum vybavení, ale například i průlez do zadní stanice. Tedy pokud posádka dostatečně důvěřovala tomu, že se pod nimi neotevře pumovnice bombardéru.
tehdy jemně řečeno atypické, nicméně dnes běžně používané na dopravních letadlech. Mezi další úspěšné změny lze považovat věže bez střelce, které díky tomu dostaly opravdu nízký profil - tím menší odpor a kvůli nově vymyšlenému systému ovládání a zaměřování, se dosáhlo téměř úplného pokrytí v horní i spodní hladině letounu. Díky tomuto novému systému byly obě věže ovládané jedním střelcem - i když jejich ovládání i hledání nepřátel bylo náročnější pro obsluhu. První testovací let nového bombardéru proběhl 10. července 1942 - a popravdě, testovací pilot nešetřil chválou. Všechny zbývající nešvary letounu byly opraveny do srpna 1943 a Douglas začal dodávat verzi letounu A-26B s pevnou příďí pro USAAF - první nasazení bylo v jihozápadním Pacifiku 23. června 1944. Přestože si letoun vedl velice dobře, nebyl tak zcela úplně vítán jeho posádkou a v podstatě téměř všechny mise létal ve společnosti své starší sestry A-20. Nicméně téhož roku v září měl svou premiéru v Evropě, kde byl přijat s nadšením a velkou poptávkou nad novými kusy.
Stanoviště střelce na A-26 s periskopy (trojhranné objekty nahoře a dole). Fotka od Davida D. Jacksona
I přes všechny uvedené vlastnosti letounu stále chybí zmínit ty dvě nejdůležitější - klapky a dálkově ovládané věže s periskopem. Křídla s laminárním prouděním vzduchu umožnily i tak těžkému letounu letět velice rychle (max. 570 km/h), nicméně cenou za to byla poměrně vysoká pádová rychlost. Snížení pádové rychlosti se podařilo právě díky použití komplexního systému klapek s dvojím krokem -
Konec 2. světové války zapříčinil snížení všech nacházejících poptávek a snížení stavu v USAAF - A-26 byl také přeznačen na B-26, což vyvolalo zmatek a častou záměnu s B-26 Marauder. Letoun A/B-26 čelil ve válce v Koreji nové výzvě a popravdě, jako vrtulový letoun v době proudových motoru si vedl perfektně. Později byl nasazen ve
41
Vietnamu - a to opravdu od úplně prvních dnů s Francouzi - kde byl používán většinou zainteresovaných vojsk v konfliktu. Na druhé polovině Země byl nasazen při vzpouře v Bay of Pigs (Zátoka sviní) na Kubě - ironií na celém konfliktu byly A-26C, kterými operovaly kubánské síly. Na základě poptávky armádních misí byl letoun inovován americkou spolčenosti “On Mark”, která vyvinula hodně upravenou a rychlou verzi velice žádaného dopravního letounu - spolu s mnoha nově navrženými součástkami.
A-26 Invader se s třiceti šesti roky v armádě dočkal svého stažení z aktivní služby, což z něho dělá nejdéle sloužící vozidlo historie - nicméně byl i nadále používán vládními orgány jako hasící letoun při lesních požárech. Na závěr bychom mohli zmínit i to, že se A-26 pak stal slavným - možná až “nesmrtelným” - ve filmu “Always” (1989).
A-26 “Fire Eater” N4818E použitý ve filmu “Always”. Fotografie od Joe Kudrny
V budoucnu do hry zařadíme emblémy "The Wench" a "The Reaper" 13. bombardovací perutě, které vytvořil Jej 'CharlieFoxtrot' Ortiz:
42
43
Supermarine Attacker FB.1 WA530, kamufláž vytvořil qqq12378 | Stahujte zde
[HISTORIE] Supermarine Attacker 28. července - Autor: Scott “Smin1080p” Maynard Jako nástupce letounu Sea Fury byl u letectva britského námořnictva (Fleet Air Arm - FAA) zvolen Supermarine Attacker - první britský proudový letoun schopný operovat z letadlové lodi. Attacker je ve War Thunderu první britskou námořní stíhačkou, která je schopná vykonávat i činnost blízké vzdušné podpory díky možnosti podvěsit pod letoun bomby, nebo rakety. V technologickém stromě se nachází hned za Sea Fury, a na rozdíl od ostatních britských proudových strojů, jako Meteor, Vampire, nebo Venom, je potřeba k pilotáži Attackeru přistupovat trochu odlišně.
"příbuzeneckého" vztahu s pístovým Supermarine Spiteful - se kterým sdílí právě stejná křídla a podvozek. To z Attackeru dělá jediné britské proudové letadlo té doby, které má výzbroj umístěnou v křídlech, místo v trupu. Na rozdíl od ostatních britských proudových strojů je nutnost před startem nastavit správný soustřel čtveřice kanónů Hispano Mk V ráže 20 mm. Tyto zbraně se na letounu nachází po dvojicích na každém křídle a dohromady do nich máte k dispozici zásobu 624 kusů munice - to je o něco více, než u jeho pístových předchůdců. Na Attacker také můžete podvěsit dvě 500lb, nebo 1000lb pumy, nebo 12 kusů raket RP-3 - to vše ale až po vyzkoumání podvěsů GLBC Mk 3, respektive GRC Mk 8.
Nejunikátnější, a zároveň nejzvláštnější vlastností Attackeru, je výzbroj nacházející se v křídlech a také podvozek v konfiguraci s ocasním kolečkem. To částečně vyplývá z jeho blízkého
44
V kombinaci s "Univerzálními", nebo "Protipozemními" nábojovými pásy tak může Attacker (Bitevník) dostát svému jménu, pokud se ho tedy piloti rozhodnou použít v úloze rychlého stíhacího bombardéru. Pokud ale do zbraní nabijete "Protileteckou" munici, stejně snadno můžete s tímto letounem vykonávat čistě stíhací role to je možné díky jeho všestranným výkonnostním charakteristikám.
možnost vysunout brzdící štíty, které pilotovi pomáhají s ve zpomalení letounu a také v celkové práci s energií letadla.
Piloti herního módu Simulátor také určitě ocení kapkovitý překryt kabiny, díky kterému je z kokpitu velice slušný výhled. A nesmíme zapomenout na
Supermarine Typ 398
Attacker spadá do první generace proudových letounů, které vstoupily do služby v britské námořnictvu jedná se o vůbec první britský operačně nasazený letoun na jejich letadlových lodích. Ačkoliv bylo Královské letectvo (RAF) již nějakou dobu vybaveno letouny Meteor a Vampire, námořnictvo zaostávalo, zejména kvůli potížím, které se objevovaly s adapta-
cí této radikálně nové proudové technologie na již existující letadlové lodě. To byl také důvod, proč se námořnictvo rozhodlo pro dočasné řešení v podobě letounů Sea Fury a pozdních verzí Seafire. Po zkouškách, které proběhly se strojem de Havilland Sea Vampire, požadovalo námořnictvo proudový letoun,
45
který by byl schopný operovat na - v té době již v provozu - letadlových lodích. Neúspěšný nástupce legendární série Spitfire - model Spiteful byl zamítnut jak FAA, tak RAF, a to zejména kvůli dostatečným zásobám pístových stíhaček. To ale vedlo k tomu, že do návrhu proudového letounu byly zahrnuty prvky právě z letounu Spiteful - konkrétně se jednalo právě o křídla a podvozek. Letoun také využíval proudový motor RollsRoyce Nene.
Attackery na palubě HMS Eagle
Navíc Attacker velice rychle zastaral poměrně vzápětí se objevily mnohem výkonnější letouny typu Sea Venom a Sea Hawk - ty měly nad Attackerem navrch prakticky ve všem - byly modernější, kvalitnější, jejich motory byly silnější a také disponovaly podvozky s příďovým kolem. Attacker ale posloužil alespoň jako základ pro vývoj prvního letounu firmy Supermarine se zkosenými křídly - Supermarine Swift. U něj lze s Attackerem vypozorovat shodné tvary u přední části letounu a trupu. To v druhé části 50. let vedlo k vývoji ještě úspěšnějšího námořního stroje - Supermarine Scimitar.
Tento poněkud primitivní a uspěchaný stroj vstoupil do služby; jeho kariéra byla ale extrémně krátká - Attacker byl vyřazen v roce 1954. Hlavním důvodem byla právě poněkud nepraktická konfigurace podvozku - kvůli umístění a směru vyfukování plynů z motoru nešel Attacker používat prakticky nikde jinde, než na letadlových lodích. A i na nich bylo pro piloty opět kvůli podvozku - velice nebezpečné se strojem přistávat.
Ačkoliv se Attacker nedočkal žádného zásadního křtu ohněm a jeho působení ve službě bylo dost krátké, i přesto drží primát prvního zástupce překotně se vyvíjející odnože leteckého průmyslu.
Supermarine 510
V budoucnu do hry zařadíme tyto emblémy, které vytvořili hráči Jej 'CharlieFoxtrot' Ortiz a Colin 'Fenris' Muir:
46
emblém 800. námořní perutě
47
emblém 1831. námořní perutě
48
T-34-57 se zimní kamufláží, kterou lze získat za zničení 190 hráčů, nebo za 200 GE
[HISTORIE] Tank T-34-57 29. července - Autor: Jan “RayPall” Kozák Střední tank T-34-57 je ve War Thunderu na třetím ranku s BR 4.7 - jeho maximální rychlost 43 km/h lze dosáhnout za 21 vteřin na rovné ploše. Dokáže plně otočit věž za 14.6 vteřiny, což je přibližně 4.1° za vteřinu; otáčení celého tanku je pak 3.2° za vteřinu.
nou posádkou pálit na cíl každých šest vteřin, což činí kadenci přesně 10 ran za minutu. Základní APHEBC munice (BR-471) dokáže probít až 121 mm silný pancíř při nulovém zkosení; 109 mm při 30° a 49 mm pancíře při 60° zkosení plátu. Při střelbě na vzdálenost 2000 m se pak hodnoty snižují na 68/61 a respektive 28 mm. Vylepšená munice APHE (BR-217K) pak dokáže probít až 135/121/48 mm pancéřového plátu na krátkou vzdálenost - na vzdálenost 2000 m se hodnoty sníží na 54/48 a 19 mm.
Síla pancíře na korbě tanku je 45 mm po celé jeho ploše - přední pancíř je navíc zkosený pod 60° a boční pancíř je pak pod zkosený pod 50°. Pancíř na spodu vpředu je skloněný pod 53° a zadní pancíř je zkosený pod 48°. Věž tanku je stejně jako korba silná 45 mm s předním plátem zkoseným pod 64° - bok věže je pak zkosený mezi 3134°. Vrchní plát věže je silný 15mm a vrchní plát korby je 16mm silný.
Kanón tanku T-34-57 ve srovnání se starším kanónem F-34 dominuje z hlediska průbojnosti, nicméně jeho poškození je vzhledem k menšímu kalibru horší. Vysoká úsťová rychlost usnadňuje střelbu na větší vzdálenost, nicméně náboj ráže 57 mm ztrácí
Tank je osazen kanónem ZiS-4 ráže 57 mm, který je schopen s plně vycviče-
49
mnohem rychleji svou kinetickou energii, což je jeho hlavní nevýhoda proti těžce pancéřovaným německým tankům. Jen pro srovnání - těžké tanky Tiger a německé stíhače tanků nemají problém se vypořádat s T-3457 na větší vzdálenost, což je jasná nevýhoda pro T-34-57, a staví ho to do role rychlého přepadového tanku. Najděte cestu jak skrytě objet váš cíl použijte rychlost jako vaší hlavní výhodu, vystřelte několik ran do boku nepřátelského tanku a stáhněte se zpět, než bude nepřítel schopen opětovat palbu. Mějte na paměti, že poškození po průstřelu pancíře není nijak extra velké, proto se snažte věnovat maximum přípravě a znát váš cíl ještě před tím, než ho potkáte na bojišti - studujte jeho slabá místa pro zvýšení účinku palby.
Celkem vzato je T-34-57 opravdu zábavný přepadový tank, který kombinuje skvělou kadenci kanónu spolu s jeho pohyblivostí. Další výzkum vede k tanku T-34-85(D-5T), který včetně kanónu ráže 85mm navíc disponuje i novou věží. Lze zakoupit i vylepšenou verzi tanku T-34-57 - prémiový tank Model 1943, který je vybavený vylepšenou věží a lepším kanónem ZiS-4M. Největší výhoda této prémiové verze tanku je APCR munice (BR-271P) s průbojností až 200mm tlustého plátu pancíře.
Pohled na vnitřní moduly T-34-57
Tank T-34 byl hlavním dříčem sovětské armády během 2. světové války, který byl světu poprvé představen v září 1940. Původně byl osazen kanó-
nem L-11 ráže 76,2 mm. Nicméně již v počátcích byl tento kanón vnímán jako nedostačující a již bylo v plánu jej nahradit. Téhož času byl vyvíjen nový
50
protitankový kanón ráže 57mm, který nesl označení ZiS-2 - byl vyvíjen v továrně No.92 v Gorky. Tento kanón byl schopen prostřelit až 112mm pancíře na vzdálenost 100 metrů, což z něho dělalo jasného favorita v porovnání s kanónem L-11. Na základě těchto výsledků byla vyvíjena verze tanku T-34, která měla nést označení ZiS-4.
jako stíhače tanků. Přesný počet takto upravených tanků T-34/57 není znám, ale věří se tomu, že celkový počet bude hodně malý - bylo vyrobeno pouze 21 kanónů ZiS-4 předtím, než byla továrna číslo 92 evakuována. Přesné záznamy byly ztraceny během války, nicméně na základě některých zdrojů bylo v říjnu 1941 odesláno deset tanků T-34/57 k 21. obrněné brigádě ve Vladimiru. Jejich první bojové nasazení pak mělo proběhnout v prvopočátcích bojů o Moskvu 10. října 1941 v oblasti kolem Kalininu. Mezi 10. až 19. říjnem si 21. obrněná brigáda nárokovala 34 zničených a 31 vyřazených nepřátelských tanků, spolu s 210 nákladními vozy za cenu dvou ztracených tanků T-34/57 - zbytek byl pak převelen k 8. obrněné brigádě ve městě Kalinin. Dle historických podkladů se věří, že zbylých osm tanků T-34/57 bylo ztraceno během listopadu 1941.
V dubnu 1941 byla první věž tanku T34 osazena tímto kanónem a následně byla podrobena intenzivním testům na střelnici. Průbojnost tohoto kanónu byla opravdu skvostná, nicméně byla v kontrastu s extrémně malou životností a vysokými výrobními náklady - nicméně hlavní nevýhodou byly vysoce výbušné náboje. Jednoduše řečeno byly v porovnání s náboji ráže 76.2 mm (F-34) příliš malé, aby byly schopné efektivního účinku přestože měli náboje ZiS-4 navrch v průbojnosti. Kanón F-34 byl standardním vybavením těžkých tanků KV-1, nicméně na základě poptávky po kanónech s vysokou penetrací byla hrstka tanků T-34 vybavena kanónem ZiS-4; tyto tanky byly následně přeznačeny na T-34/57 a byly používány
Od projektu T-34/57 se ke konci roku 1941 odstoupilo, nicméně v roce 1943 byl po střetu s německými tanky Tiger a Panther opět oživen. Tři tanky T-34 (model 1943) byly osazeny vylepšenou verzí kanónu ZiS-4M a mezi srpnem až zářím 1943 byly ve fázi testování - nicméně celý projekt byl definitivně smeten ze stolu na úkor vývoje nové verze středního tanku T-34-85, který měl být osazen mnohem výkonnějším kanónem ráže 85mm.
51
T-34-57 na střelnici v Sofrinsky, červenec 1941 V budoucnu do hry zařadíme emblém číslo 20 - z 21. obrněné brigády, SSSR, 1941, který vytvořil Branislav "InkaL" Mirkov:
52
Wallpaper 1280x1024 | 1920x1080
[HISTORIE] Černý čtvrtek 31. července – Autor: War Thunder tým Takto pojmenovali američtí piloti událost, která se odehrála během Korejské války v proslulé “Aleji Migů” - při ní zaútočily sovětské letounu MiG-15 na americké bombardéry B-29 Superfortress, které měly za úkol vybombardovat severokorejské cíle.
také účastnili - zejména se jednalo o piloty z Čínské lidové republiky a také Sovětského svazu.
Alej Migů - alespoň tak říkali letci Spojených národů části území v severokorejském vzdušném prostoru, ve kterém se odehrál bezpočet leteckých bitev a soubojů mezi jednotkami Spojených národů a Severní Koreji. Spojenci Severní Koreji se těchto soubojů
MiGy-15 točí k útoku na B-29 patřící USAF
53
Termín Mig je odvozen od sovětských proudových stíhaček Mikojan-Gurevič MiG-15, které byly prakticky během celé války používány právě na straně Severní Korei. V této oblasti se odehrála největší zaznamenaná vzdušná bitva mezi proudovými letouny - Migy se zde potkávali například s letouny North American F-86 Sabre.
čtvrtek”. Formaci B-29 chránila přibližně stovka letounů F-80 Shooting Star a F-84 Thunderjet. Ačkoliv byli piloti MiGů značně přečísleni, dokázali prolétnout okolo amerických stíhaček s klasickou konstrukcí křídel a zaútočili na bombardéry. Podařilo se jim tři stroje sestřelit a sedm poškodit. To vše, aniž by útočníci ztratili jediný letoun. V přímé návaznosti na tento čin byly bombardovací mise v celé oblasti na tři měsíce zastaveny. Po obnovení už se upustilo od denního bombardování, a pokračovalo se pouze v nočních náletech, které vykonávaly malé roje bombardovacích letadel.
21. dubna 1951 zaútočily tři perutě složené z letadel MiG-15 (celkově se jednalo o 30 strojů) na skupinu bombardérů B-29 Superfortress, patřící pod Americké vzdušné síly. Události, které se posléze odehrály, dostaly právě ono nechvalné označení “Černý
F-86A-5-NA 48-257 z 334th FIS / 4th FIW kpt. Jamese Jabara. Kamufláž vytvořil Enzofer | Stahujte zde
V budoucnu do hry přidáme emblém 12. FBS 'Foxy Few' a také emblém 8. Královských irských husarů, které vytvořili Jej "CharlieFoxtrot" Ortiz a Branislav "InkaL" Mirkov:
54
55
