1
OBSAH: Změna .................................................................. 3 Co bylo dříve Semínko nebo Strom? .................. 5 Umění jako pátý rozměr ...................................... 6 Neruš mé kruhy ................................................... 8 Emoce jsou myšlenkami...................................... 9 Loterie jako věčná naděje .................................. 10 Život .................................................................. 11 Trajektorie osudu ............................................... 12 Vydestilovaná realita ......................................... 13 Sofistikovaný kanibalismus............................... 14 Achillova pata mozku........................................ 15 Pyramida ............................................................ 16 Anatomie fotbalového gólu ............................... 17 Vnímání času ..................................................... 18 I bohatství se může stát chudobou .................... 19 Český člověk, to je národní svéráz .................... 20 Taková už je doba.............................................. 22 Opravdový život ................................................ 23
2
ZMĚNA Bez změny neexistuje nic, co by mohlo existovat. Samotná existence je průsečíkem změn. Pokud se někdo ocitne v prostředí, kde se nic nemění, znamená to, že je jeho mysl zatlačena do klece rozumu. Nachází se v páchnoucím močálu absolutního bezvětří. Bude se dusit a bude chtít ven do prostoru, na vzduch a prorazit tak zatuhnuté myšlení. Bude doslova přinucen učinit změnu, anebo to změna udělá za něho. Může také zešílet. Tak jako voda, která musí proudit, téci a přetékat, aby v ní mohl existovat život, tak také mysl se musí pohybovat v prostoru možností a změn, aby v ní mohli proudit zdravé myšlenky. - Ale přece ne pro každého je změna přínosem! Naopak stává se ztrátou. Proto se my lidé změn tak bráníme. - Tím, že se straníš změně, přicházíš i o možnost dobrých změn. Což si myslíš, že je tvůj život dokonalým? - Má ještě co dohánět, aby se dokonalým mohl stát. Jen se bojím, aby to co dosud mám, neztratil. - A je to co máš výsledkem předchozí změny? - Ano, ale …..tvoříme taky zákony, které nás ochraňují před změnami a … - Vaše zákony praskají ve svých švech, a musíte je buď přitáhnout, nebo povolit. Ale nic nelze uzamknout na věčnost. - A co smrt? Ta už se přece nemění. - I smrt podléhá zákonu změny a musí se jednoho dne proměnit v život. - A kdo vytvořil zákon? - Samotná změna ho stvořila. Ale i ta bude smetena další změnou. Jen samotný zákon, dle kterého se vše mění, zůstává stálý; ale je to spíše právě jen zákon změny, který se nemění. - Může být přece změna k lepšímu a naopak. Ještě nevím, ke které se přikloním. - To je fuk! Levá je pravá a nahoře je dole. Tvoje rozhodnutí bude vyhozeno do povětří další změnou. Musíš zastavit samotný proces rozhodování. Pak se rozhodneš správně. Jedině bez volby; jinými slovy jediná volba je ta správná volba. - Ale když já nevím, která je ta správná. Dobrá budu tedy čekat… 3
- Rozhodnul ses čekat a minul jsi cíl. Ale i vystřelený šíp dokáže viset v prostoru tak jako jeho cíl; v jednom okamžiku se vše může zastavit, ale vždycky se najde prostor pro změnu. Věř mi.
4
CO BYLO DŘÍVE SEMÍNKO NEBO STROM?
Podmínkou existence čehokoliv je neustálá Změna. Vše co existuje, se zkrátka musí bezustání proměňovat. Jinými slovy život je nekončící řada změn, které na sebe plynule navazují jedna za druhou. Taky se tomu říká čas. Život potřebuje ke své existenci nejenom Změnu, ale taky vhodné Podmínky, bez kterých by nebyl možný. A co jsou vhodné Podmínky? Podmínky jsou řetězem změn, které nastávají v jednom a v tom samém okamžiku. Jsou tvořeny samotnou Změnou a zároveň jsou více než Změna. Ale všechno pochází z Možnosti, která tady byla dříve než Změna. Možnost si svou životaschopnost udrží i bez Změny a příhodných Podmínek. Je jako semeno, které čeká na svou příležitost a nemá jinou možnost než právě čekat. Je to jako s dvojkovou soustavou, kde existují pouze dvě možnosti 0 a 1. V našem případě Možnost buďto nastane anebo čeká. V okamžiku se otevírá vějíř Možností, ze kterých vzejde jenom jedna. Říká se tomu načasování. Něco jako vhodný moment pro Změnu. Jinými slovy Načasování je dítětem Možnosti a Změny a Příležitost dítětem Podmínek a Možnosti. A co bylo tedy dříve, Semínko nebo Strom? Na vině této zapeklité otázky, je Možnost, která otevřela dveře oběma zároveň.
5
UMĚNÍ JAKO PÁTÝ ROZMĚR Co je to umění? Toto je umění a tamto v žádném případě není! Kdo o tom rozhoduje? Kde se nalézá ta pomyslná čára oddělující brak od mistrovského kousku? Mnohdy je člověku špatně z toho co vidí v obrazárnách, v galeriích a na různých výstavách. Mnohá „díla“ doslova křičí svými výměšky na kolemjdoucí; jsou cítit depresí, nízkým libidem a vůbec nechutí k životu. Z čeho se tedy opravdové umění rodí? Odkud se bere? Co mu dává areolu nezpochybnitelné pravdivosti, která odlišuje špatné umění, v lepším případě dekorativní objekty od opravdu uměleckých děl? O špatném nebo dobrém umění, si každý z nás dovede udělat obrázek. Ale co je opravdu Umění? Opravdové Umění v PSS (pravém slova smyslu), by mělo otevírat bránu do dalšího, ze čtyř známých rozměrů. První tři rozměry jsou tak jasné, že je můžeme přeskočit, a zastavit se tak u čtvrtého. Umění s velkým U se nemění v čase. Nepodléhá módě, nedeformuje se pod různými stanovisky, vyzařuje nadčasovost a moudrost. Pátý rozměr přesahuje všechny předešlé. Napadá mne slovo Mystika. Čirá radost, extáze, opojení životem samým, jeho záhadou, jeho mystičností. Takovýto rozměr dostává člověka přímo do meditativního stavu. Pokud tedy stojíte před obrazem, sochou, architektonickým "skvostem" apod., důležité je pozorovat svou vlastní vnitřní náladu. Roste-li pocit tajemství, mystiky a lásky, můžeme hovořit o Uměleckém díle. Pokud narůstají pocity agrese, úzkosti, velikášství či rozpačitosti, je potřeba takovýto objekt opustit. Dílo totiž přesně odráží nálady člověka, který jej vytvořil. Je zrcadlem jeho vnitřního vesmíru, který nemusí být vždy poetický. Existuje spousta vnitřních světů, napěchovány úzkostí a zlobou. Ve velmi dávných dobách existovali pouze dobří nebo špatní řemeslníci. Buďto vykonával řemeslník svou práci (ať již šlo o tesání do kamene, stavbu ohniště nebo malbu) dobře, průměrně nebo špatně. Až s postupem doby se vyklubal pojmem umělec, který dělá umění, a které vychází od slova UMĚT, a to zase od slova UM. Když chtěli starověcí Řekové, kteří jsou pokládání za mistry v tvorbě Umění poctít atleta, který vyhrál, vytvořili jedinou sochu, která umně vystihovala jeho triumf. Proč je tak málo opravdových Umělců, kteří by dovedli umně vyjádřit několika tahy štětcem myšlenku? Proč jsou velebeni, anebo glorifikování umělci, kteří spotřebovávají doslova kýbly barev a stovky odstínů, a jejichž dílo, které nakonec nevyjádří žádnou z myšlenek, visí na stěnách světových galerií. Dnešní člověk je doslova napěchován marketingovým mixem předsudků, které jeho vnímání deformují; dochází zde k určitému (před)pohledu na to jak se máme na umělecká díla dívat, z jakého hlediska je máme posuzovat. Tento cílený odklon od zdravého selského vnímaní, umožňuje prodávat braky „po tuctech“. Ano, umění, které je vytvářené lidmi s pátým rozměrem vnímání ještě stále existuje, je naživu. Ale o tom, co je to umění, už rozhodují mediální korporace a vyšší zájmy. 6
7
Neruš mé kruhy Od doby, kdy se zvedly oči Archiméda, aby pravil římskému vojáku „Neruš mi mé kruhy“ během druhé punské války jich, tedy těch válek uplynulo nepočítaně. Archimédes, byl nakonec zabit, tak jako bylo pobyto spousta matematiků, vynálezců, astronomů, anebo třeba filosofů. Ti všichni byli zabiti, ale jejich kruhy se rozvlnily do daleké budoucnosti a protínají náš Čas.
8
EMOCE JSOU MYŠLENKAMI Ač se to zdá podivné, nemůže tomu být jinak. Většinou emoce stavíme výše než „pouhé myšlení“; tak nějak jsou v nás vrostlé, jsme s nimi naprosto v souladu, i když nám mnohdy škodí, ale to dělá myšlení také. Na rozdíl od myšlenek, které můžeme lehce měnit a obracet tak jak se nám to právě hodí, emoce pokládáme za něco, s čím se nedá nic moc dělat; mnohdy to ani nechceme, neboť emoce to jsme přece my sami v ryzí nezakalené podobě. Chyba lávky, emoce fungují na tom samém principu, tak jako přemýšlení. My sami jsme jejich tvůrci. Zde bych uvedl zajímavý jev vtištění u vylíhlých kachňátek, které si ihned po vyklubání z vejce vytvářejí sami představu o tom, kdo budou jejich rodiče. Může to být kachna tak jako náhodný člověk, ale třeba i kopací míč. Záleží na tom co, nebo kdo, bude zrovna u toho. Mechanismus tvorby emocí u člověka je tak jemný, že mu mnohdy uniká fakt, že si je sám vytváří. Jsou to vzorce, podle kterých se potom chováme. Stačí jen „zmáčknout tlačítko“ a rozjede se vlna emocí přesně podle vytvořeného plánu. Ano, je pravda, emoce jsou zasazeny hluboko v nás, ale to neznamená, že s nimi nemůžeme pracovat, že je nemůžeme přeprogramovat, tak jak to děláme s názory. Je načase, aby tohle tabu konečně padlo a člověk se stal opravdu osvobozený od svých emocí; neříkám bez emocí.
9
LOTERIE JAKO VĚČNÁ NADĚJE V České republice se každoročně prosází desítky miliard korun. Apetit k sázení tedy český národ určitě nepostrádá. Sázet vychází logicky od slova sázení. Kolik, se ale takových semínek vhozených do Osudí uchytí? Kolik lidí nakonec vyhraje? V sázecí hře Sportka je šance na hlavní výhru jedna ku několika miliónům; tady už nejde o pravděpodobnost, tady se hraje o štěstí, a to může mít každý z nás. Jsou týdny, kdy nevyhrává nikdo a balík peněz pro hlavní výhru, roste týden po týdnu a jako magnet přitahuje i ty, co by si za normálních okolností výhry okolo pár miliónů korun, sotva povšimnuli. Ale pokud je v Osudí už nějakých bratrů třicet nebo dokonce padesát miliónů, jo to už stojí za to si vsadit. Ve hře je ještě něco. Ta přidaná hodnota je ve zvláštním pocitu, že možnost výhry tady přece je, i když nepatrná, ale tedy přece. Potud je vše v pořádku. Problém nastává, tehdy, když se ze sázení stává jakási pomyslná možnost, vyřešit si tímto způsobem své finanční problémy. Vidím zde, u lidí jistou nechuť a lenost zabořit své ruce do opravdové hlíny a dělat práci konkrétní a hmatatelnou, takovou, která přináší své ovoce. Říká se, že naděje umírá jako poslední. V tomto případě pokládám naději za výmluvu, a chuť dostat se bez práce k velkému majetku, dalo by se říci, skoro za hubičku.
10
ŽIVOT Člověk plave v moři života a sotva se trochu rozdýchal a zorientoval, už v něm nachází spoustu chyb. Má potřebu ho tady přitáhnout a tam povolit; vnímá velké možnosti, které by se s ním daly provést. Jde-li ovšem životu blíže, připadá mu navzdory všemu více symetrickým, než očekával a o to více je překvapen jaká harmonie a hudba se nachází v jeho hlubinách. Čím hlouběji klesá s pocitem dostat se životu na kobylku, tím více toho objevuje. Přestává rozumět součástkám, které vypadaly zdálky tak jasné a zřetelné, o kterých si myslel, že ví, zároveň nachází nové, o kterých neměl ani ponětí. Člověk zjišťuje, že Dokonalost je jen nekonečná Nuda, která se nemění; sofistikovaná Smrt. Život se nachází vždy tam, kde se něco může pokazit nebo zlepšit. Tedy v růstu ať už nahoru nebo do strany. Dalo by se říci, že je život ve své dokonalosti naprosto nedokonalým.
11
TRAJEKTORIE OSUDU To věčné pinožení, šalba a klam, které se stávají těžkým břemenem, pro kohokoliv z nás je tak dovedně popsáno J. A. Komenským v knize Labyrint světa a ráj srdce „Svět jest plný Maret, běhajících a těkajících pachtujícíc se a shnánějících ze všech stran avšak dosti nikdy nemajících“. Od doby, kdy se naposledy nadechnul J. A. Komenský, proteklo sítem času, mnoho staletí, avšak nezměnilo se nic. Stigma neustálého pachtění a honění se je neustále v člověku jaksi zakořeněno. Jedná se možná o jakousi setrvačnost, která se snaží zachovat v tom stavu, v jakém se právě nachází. Drážděný systém reaguje velmi silně na slabě impulsy, je ovšem nutno mu přesně vyhovět ve frekvenci. Blíže se to dá popsat ve formě strun u hudebního nástroje. Nejsou-li dvě struny přesně naladěny na stejný tón, efekt rezonance nenastane. Druhá struna se od první nerozezní. Pokud si člověk nebude schopen uvědomit veškerou dočasnost a pomíjivost světa, čili bude se stále opírat o své růžové brýle, nachází se v zakleté kružnici, tak jako Pavouk, který nereaguje na mouchu, ale na vibrace.
12
VYDESTILOVANÁ REALITA Realita je všude přítomná tak jako prostor a čas. Člověk sám sebe nemůže vyčlenit se sebe samého. Naproti tomu, může pracovat na změnách v sobě samém. Vědomí je právě tím klenotem, tou příčinou, díky které má člověk možnost na vše nahlížet prizmatem sebe sama. Ale to se stává právě kamenem úrazu, neboť podle známého rčení „Kolik lidí, tolik světů“, máme každý zcela individuální a čistě jedinečný pohled na svět. Člověk odkrajuje, co nechce, a přidává to, co se mu právě hodí. Vzniká jakýsi slepenec, v lepším případě kříženec, reality a člověka. Už nejsme přes veškerý balast, který je v nás a kolem nás, realitu ve své takovosti schopni pocítit, nahmatat a zažít. Jsme tak zaprášeni, plni usazenin, letitých nánosů, zatíženi dědičným a kdoví jakým ještě hříchem, že ač se v realitě brodíme, málokdy se stává, že bychom ji procítily ve své takovosti. Pokud bychom počali s hypotetickou destilací reality, mohli bychom se podívat, co nám zbyde na jejím dně, co všechno neprošlo. Možná je to právě smrt, která bere „vše“ a na nic si nehraje.
13
SOFISTIKOVANÝ KANIBALISMUS Kouzlo slova demokracie, které se tak rádo skloňuje, a které si vkládají do úst tak často představitelé politické moci pořád zabírá a neztrácí na lesku. Billboardy jsou nestydatě popsány hesly typu: nelhat, nekrást, jít dobrým příkladem, demokraticky, napravo, nalevo, apod. Existuje pro to výraz „SLIBOTECHNA“ a přesně tím také politické strany jsou. Staly se jakýmisi továrnami na sliby; staly se obratnými obchodníky s komoditou, kterou člověk v životě neviděl a v životě neuvidí; staly se také mistry v obchodu s NADĚJÍ. Každá kvalitní firma se přece prezentuje před zákazníkem s tím, co už vytvořila. Architekt budovami, které postavil, malíř obrazy, designér designem , filosof myšlenkou, spisovatel knihou, vynálezce patentem a tak dále. Jen blázen by si kupoval sliby. Kdy už konečně přijde doba, která se určitě nebude skrývat pod názvem demokracie, doba kdy se bude volič rozhodovat na základě konkrétních příkladů a hmatatelných výsledků. Cožpak jsme NÁRODEM hlupců a GUMÁKŮ. Cožpak se lidé necítí jaksi uraženi a ponižováni. Ano věřím, že spousta inteligentních lidí mávne nad tím vším rukou, nebo se i zasměje. Možná jste vlastníkem docela úspěšné firmy, anebo jste poctivý živnostník, máte dvě nebo jedno děťátko. To poslední co byste chtěli je se pouštět do politiky. Ale jste to právě vy, inteligentní a úspěšní lidé, kteří by se měli chopit kormidla veřejných funkcí a vymést ten Augiášův chlév. Co řeknete svým dětem, až vyrostou? Že politika je špína a samá korupce. Že s ní nechcete mít nic společného. A co když se zeptají dětičky – „Máme přece demokratické volby tatínku“ A vy řeknete s pýchou v zádech „K volbám nechodím, není na výběr“. Chyba lávky! Je třeba se nad tím ještě zamyslet. Je to tak nenápadné, tak jemné, že si to možná ani neuvědomujete ale velmi zlehýnka a polehoučku je osekávána vaše svoboda, hodnoty se vymílají a ztrácí, jaksi se nivelizují. Většina lidí si dokonce myslí, že slovo svoboda je synonymem slova demokracie. My všichni jsme, ať už vědomě či ne, tichými společníky politických stran, které s mravenčí pílí, a s apetitem afrických kobylek, se podílejí na nehorázném rozkladu českého státu. Není snad ironií osudu, že se budova, která původně sloužila k výchově chudší šlechty, se nakonec stala líhní tunelářů a zlodějů. Jen snad MEFISTOFELES mohl vymyslet název STRAKOVA AKADEMIE. Na politickém trhu se soutěží o voliče: od modré přes oranžovou až k červené. Chybí mi tu už jen barva černá, barva, která bere všechno a na nic si nehraje. Mám tak trochu obavy, aby vše nezašlo nakonec tak daleko, jako ve fejetonovém románu od Karla Čapka „Továrna na absolutno“.
14
ACHILLOVA PATA MOZKU Mozek je pokládán za nesofistikovanější hmotu ve Vesmíru, kterou kdy člověk poznal. Stal se jakýmsi krystalem, ve kterém se tvoří, anebo přes který procházejí myšlenky, paradigmata, postuláty, rozbory, emoce apod. Ale, tak jako housenka, která nikdy nemůže vidět své rodiče, tak také mozek nikdy nemůže poznat svého strůjce. Postavme naproti sobě dvě zrcadla. Budou v sobě odrážet nekonečnou řadu stejných obrazů, ale mozek se bude snažit najít ten poslední přesně podle zákona instinktivních automatismů. Instinkty jsou vrozené a neúprosné a podobají se píšťalce, na kterou lze zahrát pouze jedinou melodii. Mozek přemýšlí nad Vědomím, které se nedá uchopit ničím jiným než samotnou přítomností. Ale právě té se mozek nejvíce straní a vyhýbá. V přítomnosti fungují totiž zcela jiné zákony, a s mozkem se tam nepočítá. Gravitace se vytrácí, láska narůstá, bez jakéhokoliv důvodu; pouze z čistého bytí. Nad tím vším zůstává rozum stát.
15
PYRAMIDA Už na škole se to všichni povinně učíme. Stoupat, porážet, vítězit, být nejlepší, mít samé jedničky. Zkrátka lidé si už tak nějak zvykli, že se cpou nahoru, za kariérou, za uznáním, za penězi, za prestiži a co já vím, jaké další pohnutky jimi hýbou, aby stoupali stále výš a výše. Jenom že, když už je člověk na vrcholu a hledí kolem dokola; mimochodem to musí být báječný rozhled, uvědomuje si, že už není kam dále stoupat. Ze spodu se tlačí jedna hlava za druhou, a všechny bez výjimky, chtějí dosáhnout na vrchol, bohužel mnohdy za jakoukoliv cenu. Jenže nahoře je tak místo akorát pro jednoho, a to se ještě musí člověk uskrovnit. Žádné velké pohodlí. Člověk se cítí tak nějak divně, tohle to nečekal. Pořád se musí sledovat, jestli se něco neviklá, nekýve, zda není špice moc nahnutá a mohlo by tak dojít k nechtěnému pádu. Ani pořádně sedět se tam nedá, zkrátka žádný odpočinek. K tomu ty nekonečné stoupající hlavy, které se musejí umět srážet zpátky do řady. Sakra! Do jaké šlamastiky se člověk může dostat i přes dobrý úmysl.
16
ANATOMIE FOTBALOVÉHO GÓLU Vážné tváře jako v kostele se dívají na travnatou plochu, na které se vše odehrává. Všichni čekají jen na to jediné, a to vítězství svého vyvoleného týmu. Tomu druhému nepřejí nic než porážku. Někomu stačí prostá výhra s rozdílem jediného gólu, jiný prahne po rozdílu několika branek, a tak dosáhnout neskonalé potupy protivníka. Zašlapat, rozdrtit, vyhrát na celé čáře je přáním většiny. Vyvolený tým se v drtivé většině případů nachází vždy v bydlišti fanouška nebo jeho blízkého okolí. Pokud se tedy například někdo narodil v Ostravě a stal se postupem svého života fanouškem fotbalu, mohu říci s 99% jistotou, že jeho oblíbený a „vyvolený“ tým bude Baník Ostrava. Pokud je dobrých mužstev v jednom městě více, fanoušek si vždy vybírá právě a jen mezi nimi. Ku příkladu v Praze je to Slávie a Sparta. Nutno přiznat, že výběr je velmi teritoriální a nezakládá se na nějakém jiném a rozumnějším fundamentu. Pokud jde o mezinárodní zápas, pak se hranice mezi jednotlivými městy bortí a nastupuje tým, který reprezentuje všechny kluby ve státě. V tomto okamžiku se fanoušci, kteří se opravdu rádi nemají, jaksi stmelí a fandí všichni jednomu týmu. Jejich teritorium se jaksi rozšiřuje a s ním i jejich obzory. S vážnou tváři a velkou zodpovědností sledují mezinárodní zápas. Hrdě říkají „tady kluci bojují za celý stát, za nás za všechny!“ Běda tomu, kdo by jím chtěl něco namítat. A o co tedy v celé té hře jde? Všichni, do jediného fandy pozorují mičudu, která už má ve své vlastní povaze, že se kutálí. Každý z nás, když byl ještě chlapcem nebo dívkou si hrál po určitou dobu svého dětství s míčem, který záhy opustil, aby se k němu opět vrátil v podobě povinné školní výchovy. V dospělosti si téměř nikdo z nás už s míčem nehraje. Nyní je to vážná věc. Musím vyhrát, porazit, ukázat se jak to s tím míčkem umím. Abychom se opět stali hravými musí se stát něco zásadního, co by nás přimělo se opět dívat na míč jako na zábavu, jako na něco co je k pousmání, co slouží k radosti a osvěžení. Ano pánové musí se narodit dítě, které si s míčkem tak dovede kouzelně hrát… a přitom se smát, Tedy zpět k fotbalovému klání. Bílý míč s černým vzorem se bez ustání kutálí a poskakuje po zeleném trávníku za pomocí pořádných kopanců. Někdy se roztáčí za pomocí hlaviček, břich, zad i boků. I když se zrovna nachází v něčí ruce, i tam se točí a nervózně poskakuje. Každý čeká jen na to jediné a to na gól do protivníkové branky. Vše proto, aby se mohl fanoušek dmout pýchou nad výhrou jeho týmu. Ještě v hospodě bude probírat svou účast při zápase a házet vyčítavé pohledy „Já jsem u toho byl a ty ne.“ Jaká to podivnost. Fanoušci si opravdu myslí, že nějakým (jakým to nevědí) způsobem napomáhají svým fanděním k výhře. A co ti, kteří fandili stejně oddaně, ale jejich tým je „zklamal?“ Je přece jasné že výhra jednoho je založena na prohře toho druhého. Výhra nemůže existovat bez svého protikladu. Je to přece hra a jako taková by se měla brát. Nic víc a nic méně.
17
VNÍMÁNÍ ČASU
18
I BOHATSTVÍ SE MŮŽE STÁT CHUDOBOU Většina těch nejbohatších lidí na planetě jsou chudí právě tím, že nemají nic jiného než peníze. Koncept peněz jako prostředek k dosáhnutí všeho nebo jako lék na všechno, ukazuje svou pravou tvář, ukazuje svou impotenci.
Zdánlivý paradox - bohatství je druhem chudoby - , je normální zákonitostí; tak jako – ten kdo dává, dostává se mu mnohem více –. Pramen vedoucí k maximalizaci bohatství, se realizuje realizací.
19
ČESKÝ ČLOVĚK, TO JE NÁRODNÍ SVÉRÁZ Bez paměti bychom se nebyli schopni ani učit, ani přemýšlet. Život by se stal jakýmsi Alzheimerem v permanenci. Ale i paměť se může stát naším prokletím, pokud nám, českému národu, bude i nadále bránit k prosperitě a bezpečnosti. Její setrvačnost a tíha nás stále ještě tlačí k zemi, nemůžeme se pořádně nadechnout a rozmáchnout se tím starým českým palcátem. Jsme vytěsňováni z věcí světových. Úzkoprsost, slepá víra, různé postoje a stanoviska, to vše brání českému člověku podívat se rovnýma očima na právě konající se lidský kvas, který tak barvitě vylíčil J. A. Komenský ve svém Labyrintu světa a ráji srdce: „Svět jest plný Maret, běhajících a těkajících pachtujících se a shánějících ze všech stran avšak dosti nikdy nemajících.“ Tyto žabí poměry a malost nám, českému národu, zůstala dodnes. Kráčíme z doby do doby a každičkým okamžikem zažíváme střet minulého s přítomností. Pod individuální optikou měníme jen neradi svá stanoviska, názory a již zažitá paradigmata. Dalo by se říci, že až pod tlakem neodvratných událostí, které by nás mohly ohrozit, ať už tím nebo oním, něco opravdu začneme dělat, měnit, utvářet, a tedy se aktivně na něčem podílet. Proaktivní politika je v České republice vytvářena až pod tíhou hrozby, pod nátlakem, není to promyšlený tok aktivit, který by navigoval český stát kontinuálně v čase k blahobytu. Český člověk je rozmělněn a rozdroben do tolika směrů, názorů a „Rotary klubů“, že už nevidí, že si prostě protiřečí. Tady se netáhne za provaz jedním směrem, tady se přetahují celé skupiny ve jménu „demo“kracie. Karel Čapek: „Chudák, který na něco ve chvíli svého deliktu nemyslí, může být lidsky omlouván; ale politik a státník, který dovede ve vážné chvíli na něco nemyslet, náleží na jediné místo: mezi historické zločince. Na něco v tu chvíli nemyslet, to je téměř definice aktivní i pasívní demagogie.“ A dále: „Nerad bych ulehčoval komukoli, kdo sobecky hospodařil s chrámovými hřivnami národa a státu; ale daleko větší jejich vina je v tom, že zlikvidovali důvěru ve stát než v tom, co fakticky prohospodařili; to je jen pakatel proti ztracené hodnotě důvěry.“ A právě téměř nulová hodnota důvěry ve stát může být vysvětlením, proč se zcela veřejně, bez zjevného zájmu obyvatel demontují jeho principy. Dostáváme se zde do přímého rozporu, proč je stát ještě považován za základní platformu uspořádání moderní společnosti. Z českého státu se stává postupně jakási fasáda, kde ekonomická i politická moc ve státě míří k anonymním, velmi obtížně definovatelným strukturám ve formě nadnárodních společností, které samy tvoří jakýsi nadnárod, zanechávajíce za sebou obchodní smlouvy, mezinárodní úmluvy a konventy; smlouvy jsou přece od toho, aby je dodržovali ti slabší, to vše pro zachování dobytého území. Pod nesmírným tlakem globální nivelizace a s dokonalou souhrou státního aparátu se český národ postupně vytrácí ze světových dějin. Ale není vše ztraceno. Český člověk stále žije a je mezi námi. Malinkatá zátoka je nám deltou, říčka mocným tokem, jezero širým mořem. Jsme bez touhy dobývat, vykořisťovat, kolonizovat. Nemáme žádného Spidermana, Supermana, Herakla. Nejsme nositeli dědičného hříchu. Jedinečný a vzácný biotop, který je vsazen do České kotliny, odolává nájezdům sofistikovaných duchovních invazí. Palisáda není dosud zborcena. Duch českého člověka totiž měří zcela jiným metrem, kde neplatí jen nemilosrdné fyzikální zákony peněz. Český člověk, to je národní svéráz. Na 20
lvy nedá, v čínské draky nevěří, nebije se do prsou, zato se rád napije a tu a tam si bouchne do stolu v hospodské krčmě; samotná radost je jakoby ukryta v nás samých, a ne v symbolech. Nevěříme státu, nevěříme státním institucím, nevěříme státním úředníkům, a proto nevěříme ani v žádné národní zájmy. Jsme velmi pragmatičtí a lidští; tíhneme mírně k anarchii, ale ta se stává spíše kořením, které dodává životu tak příjemnou chuť, bez kterého přece žádné božské jídlo nemůže chutnat opravdu božsky. Malé se nám zdá nesmírně něčím obrovským, a titánské nicotným. V České republice najdete zkrátka docela jiný duševní habitus; život natěsnaný, ale útulný. Ferdinand Peroutka: „Vskutku, tato země ještě neřekla, co chtěla říci a co, nepochybujeme, jednou řekne. Myslíme však, že to, co říkají a dělají dnešní politikové, není to, co země chce říci. A víme, že země tím dříve promluví své pravé slovo, čím pevněji lidé, kteří ji obývají, budou stát při svých ideálech, a čím méně budou zamlčovat touhu po lepším. „ Antonín Švehla: „Musíme vydržet, aby se na nás zase nezapomnělo, jako se na nás zapomnělo roku 1648. Tehdy se o nás na mírové konferenci v Osnabrücku ani nemluvilo.“ A zapomnělo se na nás opět roku 1938 v Mnichově. Pravděpodobnost pravděpodobnosti, že bude český národ zrazen opět, ponechám na uváženi samotného čtenáře. Ale nyní je potřeba, aby český národ opět nabyl ofensivního brusu; ze světových otázek udělat otázky své, a naše otázka česká musí se stát otázkou světovou. V dnešní globalizované době už to nejsou zdroje, které limitují rozhodování, ale prim hraje samotné rozhodování, které zdroje vytváří.
21
TAKOVÁ UŽ JE DOBA Lidé si často, možná až příliš často, stěžují na dobu; je to takový už dobový zvyk; dalo by se říci zlozvyk. Jakou podobu, má tedy ta dnešní doba? Jsou určitě tací, kteří budou tvrdit, že si v této době nežijí právě zle. Ba naopak, budou kontrovat, že jste to vy, který s dobou nejde, a proto si na ni jen stěžujete. „Pane za tu dobu co tu tak sedíme, bych udělal …,“ budou radit, jaké podoby by vaše doba mohla nabýt. Do jakých geometrických tvarů bychom se mohli napasovat. „Doba, doba, doba, neumíte se bavit o něčem jiném? Třeba o dobových listech, zámeckých ozdobách, hliněných nádobách, o čemkoliv, co by bylo vzdálené podobě jakékoliv doby?“ Bohužel, taková už je doba. Většina s dobou zkrátka nejde a proto se o ni musí alespoň bavit. „Co soudíte o této době, pane?“ "Nic kromě toho, že nám nesvědčí."
22
OPRAVDOVÝ ŽIVOT
Je nutno rozkymácet srdce člověka, aby začalo opět bít a probudit v něm tak opravdový život. Ukončit jeho lepkavou letargii. Zdánlivě není rozdíl mezi člověkem a člověkem. Jejich kyvadla jsou ve stejné a neměnné pozici. Dosud je v nich život, a proto obě ještě nepatrně rezonují. Jeden se ovšem nikdy pořádně nekymácel ze strany na stranu, nezažil a neprožil ten příval energie, které se musel chtě nechtě zbavit. Prožil něco, čemu se říká život. Ten druhý nikdy nevybočil ze svých malých nutností a zavedených zvyklostí. Jeho zvon nikdy nebil do krajiny, nebylo ho nikde slyšet. Jen tiše spoutaný svými zvyky a odstavený na druhé koleji dožívá svůj život. U obou je kyvadlo ve stejné poloze. Tiše rezonují a každá další vlnka je menší a menší. Jeden vědomě odchází ze světa s pocitem uspokojení a nežádá více. Druhý těžce nese toto loučení, neboť vlastně pořádně ještě ani nežil a nepoznal tak co je opravdový život.
23
www.ozzozorba.cz
[email protected]
24
