ČESKOSLOVENSKÉ TANKOVÉ SÍLY

ČESKOSLOVENSKÉ TANKOVÉ SÍLY 1945–1992

Vladimír FranceV

ČESKOSLOVENSKÉ TANKOVÉ SÍLY 1945–1992

ČESKOSLOVENSKÉ TANKOVÉ SÍLY 1945–1992 Vladimír Francev

G r a d a P u b l i s h i ng

Upozornění pro čtenáře a uživatele této knihy Všechna práva vyhrazena. Žádná část této tištěné či elektronické knihy nesmí být reprodukována a šířena v papírové, elektronické či jiné podobě bez předchozího písemného souhlasu nakladatele. Neoprávněné užití této knihy bude trestně stíháno.

Vladimír Francev Československé tankové síly 1945–1992 Vydala Grada Publishing, a.s., U Průhonu 22, Praha 7 [email protected], www.grada.cz, tel.: +420 234 264 401, fax: +420 234 264 400 jako svou 4900. publikaci Odpovědná redaktorka Danuše Martinová Sazba Q point Fotografie: Vladimír Francev, archiv autora, fotoarchiv Vojenský ústřední archiv/Vojenský historický archiv Praha (VÚA/VHA), Jiří Frýba ( J. F.) Fotografie na obálce Vladimír Francev Počet stran 232 Vytiskla Tiskárna PROTISK, s.r.o., České Budějovice © Grada Publishing, a.s., 2012 Cover Design © Q point, 2012 Názvy produktů, firem apod. použité v knize mohou být ochrannými známkami nebo registrovanými ochrannými známkami příslušných vlastníků. ISBN 978-80-247-4029-4 (tištěná verze) ISBN 978-80-247-8149-5 (elektronická verze ve formátu PDF) ISBN 978-80-247-8150-1 (elektronická verze ve formátu EPUB) ISBN 978-80-247-8151-8 (elektronická verze formátu MOBI)

Obsah Úvod7 1

Zdroje pro vybudování poválečného československého tankového vojska

2/I

Vznik tankového vojska a jeho organizační vývoj 1945–1950

17

2/II Skromné začátky – technická výstavba tankového vojska 1945–1950

31

2/III Dozvuky předválečných československých obchodů s tanky 1946–1950

3/I

Sovětský svaz, náš vzor – organizační vývoj tankových sil od ledna 1951 do září 1958

3/II Velké tankové trápení – výroba v letech 1951–1958

9

47 51 65

3/III Československý vývoj obrněných vozidel se rozjíždí, léta 1951–1958

73

4/I

87

3/IV Staré i nové směry vývozu československých obrněných vozidel v letech 1952–1957 81 Nejlepší obranou je útok; nová strategie a organizace ČSLA v letech 1958–1968

4/II Československé nápady vylepšují sovětské vzory; vývoj obrněné techniky v 60. letech 4/III Výroba a dovoz obrněných vozidel v letech 1959–1970

4/IV Vývoz československých obrněných vozidel nabírá obrátky, 60. léta 5/I

Tankové a motostřelecké divize, hlavní síla ČSLA v letech 1969–1989

5/II 70. a 80. léta, Československo pancéřovým arzenálem Varšavské smlouvy

5/III Tučné dvacetiletí, vývoz československých obrněných vozidel v 70. a 80. letech 6

99 111 125 133 143 153

Tři roky zásadních změn; konec tankových sil i Československa v letech 1990–1992 165

Závěr173 Poděkování175 Příloha A Historie tankových svazků a útvarů československé armády 1945–1992

177

Příloha B Katalog hlavních typů obrněných vozidel československé armády 1945–1992

181

Použité prameny a literatura 230

Č E S K O S L O V E N S K É TA N K O V É S Í LY 1 9 4 5 – 1 9 9 2

Zkratky použité v textu:

A armáda Automobilové závody AZ AZKG Automobilové závody K. Gottwalda AZ–1 Autozbrojovka č. 1 BVP bojové vozidlo pěchoty ČSOB Československá samostatná obrněná brigáda ČSLA Československá lidová armáda čstb 1. československá samostatná tanková brigáda FSC Fabrika samochodow cieziarowych generální oprava go HTS Hlavní technická správa mechanizovaná brigáda mb md mechanizovaná divize MNO Ministerstvo národní obrany motd motorizovaná divize mp mechanizovaný pluk motostřelecká divize msd msp motostřelecký pluk MZO Ministerstvo zahraničního obchodu NDR Německá demokratická republika OA obrněný automobil OT obrněný transportér pěší divize pd POV Prapor obrněných vlaků PPS Podpoljanské strojárne PS Pohraniční stráž rd rychlá divize RVHP Rada vzájemné hospodářské pomoci sd střelecká divize SFRJ Socialistická federativní republika Jugoslávie SSSR Svaz sovětských socialistických republik SVO Střední vojenský okruh TAS Tanková a automobilní správa tb tanková brigáda td tanková divize TKOV těžký kolejový obrněný vůz TOZ Tankový opravárenský závod

6

tp tankový pluk tppp tankový pluk přímé podpory tpr tankový prapor TS Tankový sbor ts (1.) tankový sbor TS Martin Turčianské strojárne M. tsdp tankosamohybný dělostřelecký pluk tsp tankosamohybný pluk TTS Tanková technická správa ttsp těžký tankosamohybný pluk TU Tankové učiliště TVP tank všeobecného použití tz tanková základna UV KSČ Ústřední výbor (KSČ) VD Velitelství dělostřelectva VHJ Výrobně hospodářská jednotka VO Vojenská oblast VOZ Vojenský opravárenský závod VS Varšavská smlouva VT vyprošťovací tank VTMV Velitelství tankového a mechanizovaného vojska VTÚ Vojenský technický ústav VTV Velitelství tankového vojska VVO Východní vojenský okruh VVTP Vojenskovýzkumný tankový polygon VZS Výzkumné zkušební středisko VŽKG Vítkovické železárny K. Gottwalda VŽV Velitelství ženijního vojska zbraně hromadného ničení ZHN ZJVS Závody J. V. Stalina ZKJV Závody K. J. Vorošilova ZTR Záložní tanková rota ZTS Závody ťažkého strojárstva ZVIL Závody V. I. Lenina ZVO Západní vojenský okruh

Úvod Je hluboká noc a operační důstojník na velitelství 1. tankové divize ve Slaném přijímá od nadřízených složek rozkaz k vyhlášení bojového poplachu. Během minuty drnčí zvonky telefonů dozorčích u tankistů ve Strašicích, Rakovníku a Žatci, u motostřelců v Lounech i u dělostřelců v Terezíně. Tisíce rozespalých mužů seskakují se svých kavalců, chvatně se oblékají, z beden a stojanů berou své osobní zbraně a běží ke garážím. Motory stovek tanků, bojových vozidel pěchoty a obrněných transportérů zaburácí. Do 45 minut musí všechny útvary divize opustit kasárna a během tří hodin od vyhlášení poplachu dosáhnout určených prostorů soustředění v západních Čechách. Mezitím vybraní postarší záložníci, vyburcovaní okresními vojenskými správami, obíhají byty svých mladších kolegů, kteří mají doplnit počty vojska v poli tak, aby divize mohla v plné síle do dvanácti hodin od prvního signálu vyrazit vpřed na západ k německé hranici. Nejen 1. tanková divize, ale také 9. tanková a tři motostřelecké divize udržovaly po desetiletí tuto bojovou pohotovost nejvyššího stupně k provedení bleskového úderu. Tato ocelová pěst prvního sledu Československé lidové armády, následována neméně silnou druhou vlnou, měla rozdrtit vše, co by jí stálo v cestě napříč Německem a Francií. Kdo ze statisíců českých a slovenských mužů, kteří prošli základní vojenskou službou v průběhu řady let, by si nepamatoval tento úporně nacvičovaný a hluboce nenáviděný scénář? Přitom žádný z nich netušil, jakou roli jim stratégové v Moskvě chystali ve smrtelné hře, která by tímto jejich útokem začala. Proč armáda socialistického Československa vytvořila a udržovala v bojeschopném stavu arzenál téměř 5000 tanků a 6000 dalších obrněných vozidel? Jak se stalo, že se celé národní hospodářství muselo podřídit tomu, aby v hlubokém míru vychrlily továrny ročně více než 800 tanků, přičemž většina z nich byla určena cizím armádám? Tyto otázky, dnes již zdánlivě zaznívající z hloubi československé historie, vyžadují odpovědi. Vždyť do pozice tankové velmoci byla naše země vmanévrována za vynaložení obrovských finančních prostředků a s nasazením desetitisíců lidí. Tohoto programu se účastnily stovky podniků, českoslovenští vývojoví pracovníci dosáhli v oboru obrněných vozidel pozoruhodných úspěchů a obchod s touto ceněnou komoditou jen kvetl. Konec 80. let však přinesl náhlý politický i hospodářský zvrat a tankový boom v Československu přirozenou cestou náhle skončil. Podepsané mezinárodní odzbrojovací smlouvy i změna obranné strategie přinesly rychlou redukci stavu obrněných vozidel a v tomto překotném procesu došlo na konci roku 1992 k zániku Československa a tím i jeho armády, kterou si rozdělily nástupnické republiky – Česká a Slovenská.

7

Hlavní zdroj obrněných vozidel v roce 1945 – kolony tanků Československé samostatné obrněné brigády

Stihače ST-I na přehlídce v roce 1948

1 Zdroje pro vybudování poválečného československého tankového vojska V květnu 1945 po osvobození Československa, po šesti letech nacistické okupace, rozbití státní struktury a devastace v důsledku druhé světové války, nastal čas opět vybudovat ozbrojené síly. Předválečná československá armáda, stejně jako armády v okolních nově vznikajících státech, se mohla opřít o zkušenosti svých vojáků v bojích první světové války s používáním obrněných vozidel. Proto s nimi počítala ve své sestavě od samého počátku, navíc díky vyspělému průmyslovému zázemí i s tím, že je bude získávat z domácích zdrojů.

Standardní tank předválečné československé armády LT vz. 35 (Škoda Š-II-a)

9


Dne 7. července 1922 vznikl Prapor útočné vozby, kterýmžto pojmem se označovala v předválečném Československu veškerá obrněná vozidla. Prapor sestavený ze 6 obrněných vlaků, 14 obrněných automobilů a jediného tanku, roztroušených po různých posádkách, měl své velitelství východně od Prahy v Milovicích, kde byl po jejich soustředění vytvořen pevný organizační základ tohoto druhu vojska v rámci československé armády. Přestože se útočná vozba v průběhu 30. let rozrostla na čtyři pluky se stovkami obrněných vozidel, nikdy nezískala statut samostatné zbraně a počítalo se s ní jen jako s podpůrným prostředkem pěchoty či jezdectva. V březnu 1939, kdy v důsledku německé okupace Čech a Moravy a následného odtržení Slovenska zanikla československá armáda, čítala její útočná vozba na 350 tanků, 70 tančíků a stejný počet obrněných automobilů, vesměs domácí konstrukce a výroby. V té době zaujímalo Československo v oboru vývoje a produkce tanků v celosvětovém měřítku poměrně významnou pozici, neboť nejenže plně pokrývalo svoji domácí potřebu, ale úspěšně konkurovalo světovým zbrojním velmocím v jejich vývozu. Za pouhé čtyři poslední roky meziválečné existence proniklo se svými tanky a tančíky do armád Rumunska, Jugoslávie, Íránu, Švédska, Švýcarska a Peru, což zde mělo, jak ještě dále uvidíme, své pokračování i v poválečném období. Německá okupace a vypuknutí druhé světové války přinesly v průběhu následujících šesti let nebývalý rozmach zbrojní výroby v Protektorátu Čechy a Morava i na Slovensku v pobočMontážní hala ČKD (BMM) v Praze s prvními vyrobenými Hetzery v roce 1944

10

Z d r o j e p r o v y b u d o vá n í p o vá l e č n é h o č e s k o s lo v e n s k é h o ta n k o v é h o v o j s k a

Předchůdce Hetzeru, stihač tanků Marder III s kanonem 7,5 cm PaK40

kách protektorátních koncernů, pochopitelně plně v německé režii. Předváleční finální výrobci obrněných vozidel, Škodovy závody v Plzni a Českomoravská-Kolben-Daněk (ČKD), za války Böhmisch-Mährische Maschinenfabrik (BMM) v Praze, svoje postavení nejenže neztratily, ale dokonce se staly významnými dodavateli této techniky pro armády Německa a jeho vazalů. Týkalo se to zejména ČKD, které vyrábělo velice povedený lehký tank Praga TNH-P, zavedený československou armádou jako LT vz. 38 a objednaný ve 150 kusech, ale už pro německé ozbrojené síly pod označením Pz Kpfw 38 (t). V polovině roku 1942, kdy byla jeho výzbroj oproti novým tankům protivníka již nedostatečující, jej na výrobních linkách vystřídaly stihače tanků Marder III a samohybná děla Grille, navazující na jeho konstrukci. Na jaře 1944 se pak zde rozjel rozsáhlý program Jagdpanzer 38 (t), produkující až do konce války tankové stihače Hetzer, stále těžící z firemního konstrukčního základu použitého poprvé v roce 1935. Celkem se tato nadčasová konstrukce realizovala v letech 1939–1945 v počtu 5716 kusů obrněnců všech verzí, což významně přispělo k vyzbrojení německé armády. Škodovy závody dostaly na počátku okupace od svých německých nadřízených jako hlavní úkol vyrábět děla a odpovídající munici. Tanková produkce tady byla s výjimkou deseti lehkých tanků dodaných Bulharsku zastavena. Plzeňské oddělení speciálních vozidel se stalo na pět let pouze opravnou pro škodovácké lehké tanky LT vz. 35, sloužící v německé armádě jako Pz Kpfw 35 (t), a pro nejstarší německý typ Pz Kpfw I. Svůj střední tank T-21 však Škodovka uplatnila v Maďarsku, kde se vyráběl licenčně jako Turán, v počtu 424 kusů.

11


Slovenští tankisté při výcviku se svými nejrozšířenějšími tanky LT-38

Do roku 1944 v Plzni běžela linka na výrobu šasí s kolopásovými podvozky obrněných transportérů HKL 6p. A konečně od srpna 1944 začaly z Plzně vyjíždět opět kompletní obrněná vozidla, tentokráte tankové stihače Hetzer, vyráběné v licenci pražského konkurenta. Byly jich zde objednány tisíce, ale do konce války se podařilo vyexpedovat pouze 766 kusů. Oba závody tak v důsledku válečné výroby značně zvýšily svoji kapacitu a modernizovaly technologické postupy, avšak Spojenci je v samém závěru války silně rozbombardovali. Poválečné Československo proto mělo svoji tradiční tankovou výrobní základnu ve značně poničeném stavu, nicméně dokázalo ji brzy uvést znovu do provozu a využít pro opravy a nové dodávky obrněných vozidel. Dalším specializovaným závodem byla již před válkou vojenská továrna v Přelouči, sloužící pro opravárenské účely československé armády pod názvem Autozbrojovka č. 1. Ani tu nenechali Němci za války zahálet a rozšířili ji na opravnu tanků a samohybných děl širokého spektra typů, takže získala v tomto oboru značné zkušenosti. Přeloučskou opravnu konec války zastihl nepoškozenou v plném provozu, takže se mohla ihned zapojit do práce ve prospěch původního majitele. Tato výrobní a opravárenská základna, samozřejmě s napojením na další stovky podniků nejrůznějšího zaměření, představovala pro velení nové československé armády jistotu, že budou plánované počty obrněné techniky naplněny. S vývojem a dodávkami domácích obrněných vozidel se počítalo od samého počátku, ovšem až v perspektivě několika následujících let. Bez-

12


prostředně po válce vznikající tankové vojsko se budovalo na základě materiálu dovezeného zahraničními československými jednotkami, jen v malé míře doplněném ukořistěnými obrněnci, téměř výlučně protektorátní výroby. K využití německého materiálu, rozpracovaného v obrovských sériích u výrobců, ale hlavně zanechaného v různém stavu po celém území republiky wehrmachtem v tisícových počtech, se československé velení stavělo zprvu odmítavě. Toto stanovisko se však brzy změnilo, když se nenaplnila očekávání rychlých dodávek tanků ze Sovětského svazu, a tak v letech 1946–1950 tyto zdroje poskytly na 500 bojových obrněných vozidel a téměř 1000 obrněných transportérů. Jako předzvěst zařazení materiálů tohoto původu lze považovat ustavení první domácí jednotky obnovené útočné vozby 5. května 1945 v průběhu Pražského povstání. Pod velením několika předválečných důstojníků „útočňáků“, jak si tehdy říkali, se podařilo shromáždit různorodou skupinu obrněnců z pražských továren, nádraží i kořistní a nasadit ji do bojů. Po jejich skončení tato povstalecká jednotka pokračovala v zajišťování německých obrněných vozidel v Praze a okolí, čímž bylo získáno několik desítek tankových stihačů, samohybných děl, lehkých tanků a kolopásových transportérů. Ty pak po vytřídění posloužily k základnímu vybavení dvou nově postavených tankových brigád. Druhým domácím zdrojem pro tvorbu poválečných tankových sil československé armády se stala útočná vozba zaniklé Slovenské republiky. Zde se však fakticky jednalo pouze o přínos personální, neboť její materiál s výjimkou pěti tanků LT-38, které přežily válku jako četa ochrany prezidenta v jeho sídle v Bratislavě, byl v průběhu Slovenského národního povstání ztracen. Pikantní je, že se Slovensko po svém odtržení 14. března 1939 ocitlo v postavení satelita Německa a jeho armáda se aktivně účastnila tažení nacistů do Polska a Sovětského svazu. Teprve v létě 1944 část slovenské armády v domácím zázemí zorganizovala povstání a deklarovala se jako součást armády československé. Prakticky všichni příslušníci její elitní součásti – Pluku útočnej vozby – se do povstání zapojili a tak se rehabilitovali. Každopádně tito ostřílení tankisté znamenali pro vznikající nové československé tankové vojsko nezanedbatelný přínos. Bezprostředně po skončení války se však hlavním zdrojem pro tuto složku armády staly zahraniční jednotky československé armády, které se v průběhu války zformovaly v Sovětském svazu a Anglii. V obou případech se jednalo o tankové útvary na stupni brigády, organizované podle tabulek hostitelských armád, což znamenalo, že měly velmi rozdílnou materiální a personální naplněnost. V době, kdy dorazily do svých prostorů soustředění na území Československa, byly čerstvě doplněny prakticky na tabulkové stavy a jako všestranně vybavené a vycvičené útvary vytvořily základ organizace tankového vojska. V rámci 1. československé samostatné brigády v SSSR se vytvořila první tanková jednotka – prapor – dne 26. července 1943 a v jejích třech rotách po doplnění bylo po deseti lehkých tancích T-70M, středních T-34/76 a obrněných automobilech BA-64B. Tankový prapor se účastnil od 5. listopadu bojů o ukrajinské hlavní město Kijev a své první frontové nasazení skončil až v březnu 1944, kdy v jeho stavu zůstaly pouze dva tanky T-34/76 se slavnými jmény LIDICE a ŽIŽKA, jakož i pět obrněných aut. Po personálním doplnění byl k 1. dubnu 1944 povýšen na 1. československý tankový pluk a přesně po čtyřech měsících na 1. československou samostatnou tankovou brigádu (1. čstb). Její tabulkový stav měl činit 65 tanků, ale ve skutečnosti vstupovala 8. září do těžkých bojů na

13


Dukle vyzbrojena dvěma T-70M, čtyřmi T-34/76, třemi T-34/85 a jedním samohybným dělem SU-85. Až do února 1945 bojovala brigáda v hornatém terénu polsko-slovenského pomezí za velkých ztrát, tankovým materiálem doplňována jen sporadicky. Po stažení z fronty se konečně dočkala nových tanků a dostatečně personálně obsazena téměř 1500 vojáky a vyzbrojena 69 tanky zahájila 10. března 1945 z polského území útok na Ostravu. Tuhé boje trvaly až do 5. května a 1. čstb v nich ztratila mnoho svých příslušníků a přišla také o valnou většinu svého pancéřového materiálu, neboť nebyla doplňována. Prakticky bez oddechu její zbylé tanky vyrazily 7. května na pomoc povstalcům v Praze a tři z nich skončily svoji bojovou cestu 10. května 1945 ráno symbolicky před Pražským hradem. Ze stavu brigády zbylo po válce pouze 15 tanků: jeden lehký T-70M a 14 středních – čtyři T-34/76 a deset T-34/85 při přehlídce 1. československé samostatné tankové brigády v květnu 1945

14


T-34/85, ovšem již 17. května dostala dalších 42 tanků T-34/85. Jednotka disponovala také šesti obrněnými automobily BA-64B, přidělenými velitelským četám, a dále třemi britskými obrněnými transportéry Universal Carrier u průzkumné čety. Dalších 55 kusů BA-64B a asi desítka Carrierů, které přijely s ostatními jednotkami 1. československého armádního sboru z východu, prakticky bojově nasazeny nebyly. Zvláštním doplňkem se stalo osm těžkých tanků IS-2, které 1. československé tankové brigádě věnovala sovětská 42. gardová brigáda těžkých tanků, působící s ní ve stejném prostoru. S nimi se 1. čstb předvedla poprvé 17. května při přehlídce v centru Prahy, ale do konce roku se jejich stav zredukoval na pouhých pět kusů z důvodu nemožnosti technicky je udržet v provozu. Těžké tanky tak zůstaly i v budoucnosti v československé armádě okrajovou kategorií. Dne 18. května 1945 začaly překračovat západní hranice Československé republiky dlouhé kolony vozidel nejpočetnější tankové jednotky, která se měla stát základem pro pozdější tankové vojsko. Jednalo se o Československou samostatnou obrněnou brigádu z Velké Británie, která 12. května 1945 zahájila přesun z oblasti svého nasazení u Dunkerque na francouzském pobřeží. Se svými 6000 muži, 271 tanky, 51 obrněnými auty a 205 obrněnými transportéry to byla impozantní síla, která se předvedla Pražanům kompletně 30. května 1945 při přehlídkovém průjezdu středem města. Počátky této vlastně jediné bojové pozemní československé jednotky na západní frontě je možno najít již po evakuaci zbytků pěší divize, která se vytvořila z Čechů a Slováků ve Francii,

Tank Challenger ze stavu Československé samostatné obrněné brigády při květnové přehlídce v Praze

15


do Anglie v roce 1940 po rozpadu fronty. Ti zde v srpnu na základě rozhodnutí exilové československé vlády a svolení britských vojenských orgánů dali základ k vybudování samostatné brigády o dvou pěších praporech, nasazené na východním pobřeží v obranných pozicích proti případné německé invazi. Když byl v roce 1943 stažen do Anglie i 200. lehký protiletadlový pluk, který se vytvořil v Africe a bojoval u Tobruku, bylo rozhodnuto přeformovat československé pozemní síly na obrněnou brigádu s cílem využít ji po otevření západní fronty v Evropě na pevnině. Tak ke dni 1. září 1943 vznikla Československá samostatná obrněná brigáda (ČSOB), jejíž hlavní údernou silou se měly stát střední, tzv. křižníkové tanky (podle britské kategorizace). V její výzbroji se nejprve objevily – jako výcvikové – tanky typu Crusader, které od února 1944 doplňovaly mohutnější tanky Cromwell. Po důkladném výcviku osádek byla v souvislosti s vyloděním Spojenců v Normandii vyhlášena pro brigádu mobilizace, což znamenalo její doplnění personálem a materiálem na válečné počty. Po téměř dvou měsících, kdy její výcvikové tanky až na 12 nejméně opotřebovaných Cromwellů vyměnili za nové bojové stejného typu a doplnili stavy ostatních obrněných vozidel, začalo konečně 30. srpna 1944 její naloďování a v průběhu následujícího týdne se ocitla v Normandii. Na pevnině byla doplněna dalším materiálem a po řadě stmelovacích cvičení 8. října 1944 převzala od Britů svůj úsek fronty na perimetru kolem obklíčeného severofrancouzského přístavu Dunkerque. Tím začalo její bojové nasazení, poněkud netypické pro mobilní tankovou jednotku, neboť zaminovaný a částečně zaplavený terén kolem obléhaného přístavu prakticky anuloval její výhodu pohyblivosti. Ke slovu tak přišla pouze palebná síla tankových děl z pevných pozic za minimálního manévrování, neboť nepočetné výpady proti nepřátelským pozicím vedly k neúměrným ztrátám. Není proto divu, že brigádě nevelel tankista, ale zkušený dělostřelec generál Liška. Do jeho rukou pak 9. května 1945 složil velitel pevnosti Dunkerque, viceadmirál Frisius, kapitulaci. V průběhu své bojové činnosti utrpěla ČSOB malé materiální ztráty, které byly průběžně doplňovány. Zároveň docházely postupně doplňky na tabulkové počty, přičemž před odjezdem do vlasti v květnu 1945 byly vyměněny ojeté tanky Cromwell za nové, a dorazilo také 22 lépe vyzbrojených tanků typu Challenger. Všechny pak absolvovaly cestu z Francie do západních Čech na podvalnících, takže na nové místo svého působení dorazily ve velmi uspokojivém technickém stavu. Celkově lze říci, že valná většina tanků a dalších obrněných vozidel československých zahraničních jednotek svými parametry i technickým stavem představovala pro vznikající tankové vojsko značný přínos, ale pro vytvoření skutečně solidního tankového vojska jich bylo příliš málo. A tak se naplnění plánovaných stavů nově stavěných útvarů stalo úkolem pro nastávající mírové období, přičemž bylo nutno využít ve velké míře i německých obrněných vozidel, ukořistěných na území republiky.

16

2/I Vznik tankového vojska a jeho organizační vývoj 1945–1950 Bezprostředně po skončení války byla podniknuta nutná opatření pro vytvoření struktury nové československé armády. Ta samozřejmě, stejně jako před válkou, měla zabezpečovat obranu území státu proti vpádu nepřítele, který teoreticky zůstával stejný: Německo a Maďarsko, byť to v roce 1945 byly poražené státy v troskách. Po komunistickém převratu v únoru 1948 se čistě obranná strategie armády neměnila, pouze její dislokace postupně dostávala jednostranný charakter, počítající se západem jako nejohroženějším směrem. Nově byly jako nepřátelské definovány armády „imperialistických velmocí“ USA, Anglie a Francie, které podle představ komunistické vlády bažily po likvidaci socialistických vymožeností v Československu, přičemž jako nástupní prostor pro útok měly využít své okupační zóny v Německu a Rakousku. Do konce 40. let tak mírová organizace a početní stavy československé armády odpovídaly jejímu obrannému charakteru, počítajícímu s jejím nasazením pouze v rámci území státu. Provizorní organizace armády platná k 25. květnu 1945 rozdělovala státní území na čtyři vojenské oblasti (VO), jimž byly podřízeny divize víceméně kopírující své předválečné dislokační prostory, doplněné čtyřmi rychlými divizemi (rd). Tankové jednotky zahraničního vojska i vytvořené doma z kořistního materiálu měly sloužit jako samostatně organizované útvary podpory rd jednotlivých vojenských oblastí i hlavního velení. Předpokládaný velký rozvoj tankové zbraně byl naznačen vznikem velitelství tankového vojska na stejné úrovni jako velitelství pěchoty a dělostřelectva. Vzhledem k tomu, že se tankové jednotky dosud formovaly a v létě 1945 plnily zároveň úkoly při zajištění pohraničí, proces jejich definitivního začlenění trval přes tři měsíce. Nejpočetnější ČSOB, dosud v podřízenosti XXII. armádnímu sboru americké armády, se po přesunu do vlasti rozmístila v prostoru Plzeň – Klatovy – Horažďovice. Jejím úkolem bylo střežit části demarkační linie, kde vystřídala jednotky amerického V. sboru, a její velitelství bylo ve Stříbrných Horách. K 1. červnu 1945 se její označení změnilo na 1. tankový sbor (1. ts), zatímco podřízené tankové prapory č. 1–3 byly přejmenovány na 11. až 13. tankovou brigádu (tb) a od 15. července záložní tanková rota (ZTR) s doplňky od ostatních brigád vytvořila

17

*


Tanky Cromwell IV při výcviku ve střelbě z kulometu na polní střelnici

ještě 14. brigádu. 1. tankový sbor jako největší úderná síla měl sloužit jako dispoziční jednotka hlavního velitelství operující armády. Se svými 224 středními a 38 lehkými tanky, 41 průzkumnými obrněnými auty a dalšími více než 200 obrněných transportních a pomocných vozidel tvořil 1. ts valnou většinu tehdejších československých tankových sil. Také jeho personální obsazení bylo v rámci tankových vojsk dominantní – 6648 mužů, z toho 114 důstojníků z povolání a 387 záložních. 1. ts přešel plně pod velení československé armády až 1. září 1945, ale již 27. srpna došlo v Praze na Staroměstském náměstí za účasti 1800 amerických vojáků k jeho slavnostnímu vynětí ze svazku XXII. sboru US Army. Druhým kompaktním útvarem byla 1. čstb, která po doplnění 60 tanky T-34/85 od sovětského 1. ukrajinského frontu, v polovině června 1945 dosáhla opět tabulkových počtů. To se již vrátila na místo svých posledních bojů v oblasti Moravské Ostravy, aby zajistila hranici s Polskem mezi Vrbnem pod Pradědem a Jablunkovem. Severní soused se totiž nehodlal smířit s posunem hranic do stavu z roku 1938 před jeho záborem Těšínska a shromažďoval zde silné jednotky. Situace se uklidnila, až když dal Sovětský svaz najevo, že polské požadavky na revizi hranic nepodpoří, přesto brigáda zůstala soustředěna v tomto prostoru až do konce července 1945. V rámci první provizorní organizace československé armády byla podřízena 3. VO s velitelstvím v Brně a disponovala 70 tanky T-34/85, čtyřmi starými T-34/76, jedním lehkým T-70M a sedmi těžkými IS-2. Její personální stav čítal 5179 osob, z toho 43 aktivních a 127 záložních důstojníků. Předvídalo se, že vytvoří základ pro tankové posily jednotlivých vojenských oblastí.

18

Vz n i k t a n k o v é h o v o j s k a a j e h o o r g a n i z a č n í v ý v o j 1 9 4 5 – 1 9 5 0

Třetím tankovým útvarem, který se ustavil bezprostředně po ukončení války v květnu 1945, byl 1. tankový prapor (tpr) v Praze jako dispoziční jednotka 1. VO. Vznikal na základě pražské povstalecké tankové jednotky, organizované předválečnými důstojníky útočné vozby od 5. května z ukořistěných obrněných vozidel. Do konce srpna shromáždil a evidoval 103 obrněnců, převážně protektorátní výroby – LT vz. 38, Marder a Hetzer, ale většinou nepojízdných či nevyzbrojených. Bojeschopné stroje byly vyslány brzy po válce do pohraničí, aby zajišťovaly oblasti s německou menšinou, a zůstaly zde až do podzimu 1945. Nelze pominout ani rotu obrněných vlaků v Nymburce, sestavenou z početného materiálu zajištěného v Milovicích, kde od druhé poloviny roku 1944 působil německý náhradní oddíl obrněných vlaků, a též z vozidel přivezených z pohraničí. Z něho se podařilo postavit tři parní obrněné vlaky nazvané Svoboda, T. G. Masaryk a Dr. E. Beneš, a rovněž dva motorové – Generál Pavlík a Maršál Stalin. Mimo ně měla rota ve stavu také řadu jednotlivých obrněných kolejových vozidel a čtyři lehké tanky LT vz. 38. Jednotka opět podléhala 1. VO a tři z jejích pěti obrněných souprav působily v pohraničí až do poloviny prosince 1945. Souběžně s organizací a nasazením výše zmíněných jednotek obrněných vozidel při zajišťování pohraničí vzniklo při Ministerstvu národní obrany (MNO) Velitelství tankového vojska (VTV), které pracovalo na vytváření své pevné struktury. Do služby se přihlásilo více než sto předválečných důstojníků útočné vozby, tedy téměř všichni kromě patnácti, kteří zahynuli jako

Sovětský těžký tank IS-2 sehrál v československé výzbroji pouze epizodní roli.

19


Vykolejený dělový vůz motorového obrněného vlaku v době jeho nasazení v pohraničí

Tanky T-34/85, hlavní síla Tankového sboru, tehdy ještě nepočetná

20


účastníci domácího odboje. Mezi tyto oběti patřili i bývalí velitelé pluků útočné vozby: gen. Pavlík, plk. gšt. Procházka, plk. Morávek a plk. Buršík. Aby se staří důstojníci seznámili s novou technikou, prošli nejprve krátkodobými kurzy u západních i východních jednotek a potom nastoupili na různé velitelské funkce. Mužstvo a důstojníky doplňovali záložníci, povolaní do činné služby již 27. května 1945. Mírová organizace československé armády, která vstoupila v platnost 1. října 1945, znamenala pro VTV přeskupení jeho sil tak, aby pokryly potřeby nově formovaných divizí. Čtyři divize, po jedné v každé vojenské oblasti, byly postaveny jako rychlé, což mělo svůj původ již v předválečné armádě. Tehdy tyto nesourodé jednotky měly ve své sestavě motorizovanou pěchotu, jezdeckou brigádu, dva prapory tanků a jízdní i motorizované dělostřelecké pluky, nově pak obsahovaly motorizovanou pěchotu a dělostřelectvo, posílené za války tankovou brigádou. Další dvě divize – 1. a 3., přeformované na motorizované (motd), posléze rychlé, dostaly do podřízenosti též po tankové brigádě. Veškeré lehké tanky se ve válečné organizaci rozdělovaly po pěti kusech do 16 motorizovaných přezvědných (průzkumných) oddílů všech divizí a tankového sboru. Ke stejnému datu narukovali do prezenční služby vybraní muži z pěti ročníků, kteří za války tuto službu neabsolvovali. To umožnilo nahradit povolané zálohy a demobilizované vojáky, kteří měli svůj domov mimo republiku a chtěli se tam vrátit. Pochopitelně noví branci neměli vojenský výcvik, a tak bylo potřeba je urychleně proškolit v příslušných odbornostech, což zvláště u tankového vojska znamenalo velký problém. Důstojnický sbor, který měl skýtat záruku rychlé výstavby tohoto nového druhu vojska, zdaleka nedosahoval potřebných počtů, neboť tankistů, důstojníků z povolání, bylo málo a doplnilo je pouze 108 na vlastní žádost aktivovaných záložních důstojníků, kteří však vesměs měli zkušenosti z fronty. V rámci jednotlivých tankových brigád probíhal výcvik vojáků v situaci, kdy se teprve usazovali v nových posádkách, chyběly jim učební pomůcky i potřebná literatura. Již tak malé počty obrněných vozidel musely posloužit jako výcvikové, což se pochopitelně odrazilo na jejich vysoké poruchovosti. Od 15. září 1945 začalo znovu fungovat také Tankové učiliště (TU), zatím v Loučeni u Nymburka, neboť v jeho původní posádce – Milovicích – měla svoji základnu sovětská vojska, takže se tam přestěhovalo až po jejich odchodu 16. prosince. Důstojnický dorost na Vojenské akademii (VA) v Hranicích byl v tankistické odbornosti školen prostřednictvím zde detašované roty, vybavené materiálem západního i východního původu. K hlavní změně v rámci tankového vojska došlo na základě výnosů č. 505 VTV/Hlavního štábu ze dne 11. září 1945, který stanovil jeho novou organizaci, a č. 506, určujícího mírové posádky pro jednotlivé brigády. Změny a přesuny se začaly okamžitě realizovat, neboť k 1. říjnu 1945 už měly všechny jednotky začít normálně fungovat v místech své nové dislokace. Tankový sbor (TS), bez čísla, jako nejvyšší svazek zůstal zachován, ale jeho složení se změnilo. Dosavadní 11. až 14. tb, sestavené z podstaty ČSOB, z něj byly vyňaty a nahrazeny 1. československou samostatnou tankovou brigádou. Ta tímto povýšila na Tankový sbor a její tři tankové prapory vytvořily brigády s č. 1 až 3. Nový TS, využívající nyní sovětský materiál, rázem přišel o dvě třetiny úderné síly, neboť jeho stav klesl ze 224 na 76 středních tanků. Jeho brigády tak měly vyzbrojený pouze první prapor

21


o dvou rotách, zbylé dva byly rámcové bez výzbroje. U sboru se z výcvikového praporu vytvořil také prapor těžkých tanků, přímo podřízený jeho velitelství, jehož materiál však ke konci roku 1945 tvořilo pouze pět těžkých tanků IS-2, doplněných dvěma středními T-34/85. Doplňování československého tankového vojska do doby, než dostane techniku domácí výroby, se od samého počátku předpokládalo řešit dovozem tanků z SSSR, takže sbor měl brzy posílit. Pro potřebu TS byly objednány dvě brigády T-34/85 (130 kusů) a 20 těžkých tanků IS. Velitelství TS v Moravské Třebové se ubytovalo ve vojenském gymnáziu, 1. tb ve Vysokém Mýtě, 2. tb ve Svitavách a 3. tb v Pardubicích. Samostatné tankové brigády pro rychlé divize měly naplněny materiálem dva prapory, třetí byl rámcový a navíc disponovaly každý 9–10 lehkými tanky Stuart VI. 11. tb se usadila v posádce Milovice a podléhala 13. rd v Kolíně, 12. tb ve Voticích náležela k 15. rd v Benešově, 13. tb v Olomouci pak 8. rd v Novém Jičíně a 14. tb se přesunula do Turčianského Sv. Martina s určením pro 4. rd v Žilině. Kořistním materiálem vyzbrojený 1. tankový prapor v Praze se stal základem pro 21. tb, která zůstala na místě pro potřeby zdejší 1. motorizované divize, a pro 22. tb, dislokovanou v Hodoníně poblíž kroměřížské 3. motd. Tyto brigády měly pouze po dvou praporech, přičemž první byl úplný a druhý rámcový.

Lehké tanky LT-38/37 tvořily základ výzbroje 21. a 22. tankové brigády.

22


Rota obrněných vlaků se po opuštění milovického vojenského prostoru sovětskými vojsky koncem roku 1945 soustředila ve své již před válkou vybudované základně s remízou a kolejištěm v Milovicích. Tehdy už měla tolik materiálu, že mohla postavit pět parních obrněných vlaků (Svoboda, T. G. Masaryk, Dr. E. Beneš, Generál Štefánik a cvičný Orlík) a tři motorové soupravy (Generál Pavlík, Maršál Stalin a cvičnou J. M. Hurban). Kromě toho disponovala rota deseti obrněnými drezínami, těžkým motorovým obrněným kolejovým vozem italského původu Littorino, několika záložními bojovými vozy a rozsáhlým parkem pomocných kolejových vozidel. Proto již od srpna 1945 používalo nadřízené VTV 1. VO pro tuto jednotku označení prapor obrněných vlaků (POV), oficiálně to však Hlavní štáb schválil až v lednu 1946. Na počátku roku 1946 čítala československá armáda více než 250 000 osob, z nichž v rámci tankového vojska sloužilo pouze 10 805. Více jak polovina – 5249 – náležela do stavu TS, z nich bylo 182 důstojníků, 177 rotmistrů, 73 délesloužících poddůstojníků a ostatní byli vojáci základní služby. U jednotlivých samostatných tankových brigád sloužilo od 700 do 1100 mužů. Výnosem Hlavního štábu /VTV z 8. ledna 1946 bylo přeloženo do stavovské skupiny důstojníků tankového vojska se zpětnou platností k 1. říjnu 1945 celkem 337 poručíků až plukovníků, sloužících u těchto jednotek. Z nich 109 sloužilo aktivně u útvarů útočné vozby již před válkou, 22 u pluku útočnej vozby slovenské armády (část z nich také v čs. armádě před válkou) a zbytek tvořili bývalí příslušníci zahraničních jednotek. Jestliže personální naplněnost tankového vojska, pokud se týká stálých příslušníků v té době, nepřekračovala 50 %, u vojáků prezenční služby nebyla o mnoho vyšší, zde ale spíše z důvodu nenaplněnosti útvarů technikou. U tankových brigád se počítalo podle sovětského vzoru s tabulkovým počtem 65 středních tanků (3×21 u praporů plus dva u velitelství), avšak žádná z nich tohoto stavu nedosahovala. Brigády rychlých divizí – 11. až 14. – na tom byly s 48 až 59 tanky Cromwell a Challenger nejlépe, ale nemohly počítat s žádnými doplňky, neboť dodávky tohoto materiálu po válce se nepředpokládaly, a tím pádem ani nerealizovaly. 1. a 2. tb TS dostaly v březnu 1946 ze Sovětského svazu po 20 kusech T-34/85, 3. tb pak 18 těchto tanků a později téhož roku dorazilo ještě pět tanků, ale pak dodávky na další tři roky zamrzly. 21. a 22. tb vůbec žádné střední tanky neměly a disponovaly dohromady pouze 20 lehkými tanky LT vz. 38 a 19 tankovými stihači. Na počátku dubna 1946 mělo VTV v evidenci namísto tehdy předepsaných tabulkových mírových počtů – šesti lehkých, 683 středních a 22 těžkých tanků a 37 obrněných automobilů – jen 356 středních a pět těžkých tanků. Lehkých tanků LT vz. 38 a Stuart VI bylo 28 resp. 38, obrněných aut BA-64B a Humber Scout Car 30 resp. 41. Doplnění mírových stavů jednotlivých brigád, TU, praporu těžkých tanků a přezbrojení 21. a 22. tb na sovětský materiál měl zajistit plánovaný nákup 253 tanků T-34/85 a 33 IS. Válečné stavy pak předpokládaly doplnění dalšími 349 kusy T-34/85, aby se mohly postavit průzkumné oddíly brigád a navýšit stav tankových praporů na 35 vozů. Vedle toho se zde objevil také požadavek na 287 samohybných děl, z toho 243 pro brigádní dělostřelecké pluky, 36 pro baterie průzkumných oddílů a osm pro TU. Tyto výpočty ovšem zůstaly pouze na papíře. V září 1946 došlo naopak ke zředění stavů tankových brigád ve prospěch dozbrojení 21. a 22. tb materiálem Cromwell IV a VI (každá po 30 kusech IV a třech VI). K 1. říjnu 1946 tak čítaly jednotlivé brigády včetně lehkých tanků: 1.–3. (TS) 35, 33 a 32 vozů, 11.–14. (rd) 44, 51, 44 a 46 vozů a po 58 vozech měly 21. a 22. tb

23


Nejčetnější tanky československé armády Cromwell při přehlídce v Praze na Strahově

pro 1. a 3. motd, reorganizované od 1. března 1946 na rychlé se stejnými čísly. TS měl u velitelství sedm středních tanků, POV čtyři lehké tanky, tankové učiliště 28 různých tanků a prapor těžkých tanků, podřízený velitelství TS, pět těžkých a dva střední tanky. Ve stejné době proběhly také tři dislokační změny, když se 3. tb z Pardubic přemístila přímo k velitelství TS do Moravské Třebové, 12. tb z Votic putovala do Českého Krumlova a 21. tb se přesunula z pražských kasáren v Ruzyni do Žatce. Od jara 1946 do podzimu roku 1947 také 14. tb a následně i většina ostatních brigád poskytovaly své jednotky armádě, snažící se zabránit přechodu skupin ukrajinských nacionalistů, tzv. banderovců, z Polska přes Slovensko do Rakouska. Použity byly lehké tanky LT vz. 38 a Stuart i obrněné automobily BA-64B a Humber, které se však žádného bojového střetu nezúčastnily a představovaly spíše morální podporu pro pěší jednotky; na druhou stranu ovšem tyto akce narušovaly výcvik a opotřebovávaly techniku. Rok 1947 nepřinesl tankovému vojsku žádný přísun tolik potřebných tanků, nicméně v jeho sestavě se ve větších počtech začala objevovat samohybná děla, resp. tankové stihače. Továrny ČKD a Škoda měly od války rozpracovány stovky těchto vozidel, známých pod názvem Hetzer, vojáci je však ohodnotili jako nevhodná pro výzbroj tankového vojska, a tak objednali pro cvičné účely u ČKD pouze 50 kusů neozbrojené verze, označované ST-III. Sto plně ozbrojených Hetzerů s označením ST-I zde armáda objednala až v letech 1946 a 1947, aby dočasně doplnily zatím řídké stavy bojových vozidel tankových brigád; útvary je dostaly mezi dubnem 1947 a počátkem roku 1948.

24


Cvičné stihače ST-III se dostaly ke všem tankovým útvarům.

25


Tank T-40/75 od 1. tankového pluku přímé podpory při cvičení s pěchotou

Škodovy závody v Plzni obdržely objednávku na 20 ST-I, avšak od velitelství dělostřelectva (VD), které hodlalo přezbrojit své tři protitankové dělostřelecké pluky č. 204, 207 a 209 z tažených na samohybná děla. Kromě toho začaly být do plzeňského závodu po desítkách stahovány do opravy kořistní Hetzery od jednotek a ze sběrných míst a poté se rozesílaly jak protitankovým dělostřeleckým plukům, tak později, když se samohybné útvary dělostřelectva zrušily, novým jednotkám tankového vojska. Velení armády také rozhodlo o tom, že v ČKD bude opraveno 80 německých středních tanků Pz Kpfw IV a v Automobilní zbrojovce č. 1 (AZ-1) v Přelouči 120 útočných děl StuG III. Konečně rozumně usoudilo, že by se mělo využít obrovských zásob válečného materiálu a vlastních výrobních kapacit, neboť dodávky ze zahraničí nebyly v dohledu. V roce 1947 totiž dorazilo vedle dvou těžkých tanků IS-III ze SSSR jen 12 motorů a převodovek pro tanky T-34/85 a z Anglie motory Meteor pro vozy Cromwell. Tíživá hospodářská situace a pro mírové potřeby předimenzovaná struktura armády vedly na podzim 1947 k její radikální reorganizaci a snížení počtů jednotek i osob. Tankové vojsko jako hlavní úderná síla sice personálně touto redukcí neutrpělo, snížily se však počty tankových brigád a to z devíti na šest. Tímto opatřením se podařilo naplnit všechny prapory zbývajících brigád materiálem, nicméně celkově nedostatečný počet tanků nadále přetrvával. Prvním počinem v roce 1947 bylo v dubnu zrušení praporu těžkých tanků a předání jeho materiálu TU. To se během léta natrvalo přemístilo do kasáren v Dědicích u Vyškova, kde působilo již od roku 1938, a oficiálně zde zahájilo svoji činnost 27. října 1947. V té době mělo ve stavu úctyhodnou sestavu 122 obrněných vozidel patnácti typů.

26


Ostatní reorganizační a dislokační změny probíhaly od září a k 1. říjnu 1947 již působily některé útvary na nových místech. TS přesunul své velitelství do Olomouce a byly mu podřízeny jen dvě brigády – 11. v Moravské Třebové a 12. ve Šternberku. 11. tb byla pouze přečíslována ze 3. tb a zůstala ve své posádce, zatímco 12. tb vznikla z původní 1. tb a přemístila se z Vysokého Mýta. Již v červenci 1947 byla zrušena 2. tb ve Svitavách, aby svým materiálem a personálem posílila zbylé dvě brigády TS, které tak mohly naplnit své třetí, dosud rámcové, prapory. Obdobná rošáda postihla i tankové brigády rychlých divizí, neboť jejich počet se snížil o dvě v důsledku zrušení 8. rd v Novém Jičíně a 13. rd v Mladé Boleslavi. Dislokace a přidělení 21. tb pro 1. rd se nezměnily, 22. tb se přemístila do Dědic u Vyškova při stejné podřízenosti 3. rd. Dále vznikla 23. tb a to přečíslováním 11. tb od zrušené 13. rd, nyní podřízená 15. rd v Kolíně. Tato divize byla taktéž přečíslována na 8. rd, neboť toto číslo se uvolnilo po zrušení divize v Novém Jičíně. 23. tb nově působila ve Vysokém Mýtě. Přečíslování se nevyhnula ani 14. tb, neboť se změnila na 24. tb, ale zůstala v Martině v podřízenosti 4. rd v Žilině. Rozpuštěny byly původní 12. a 13. tb v Českém Krumlově a Olomouci. Už v březnu 1948 se vrátila 23. tb zpět do Milovic, ale na podzim téhož roku začalo její opětné stěhování, tentokrát do Strašic. Přesunuly se však pouze její tankové prapory s velitelstvím, ostatní složky zůstaly v milovické posádce, kde se zároveň začal formovat IV. tankový prapor. Ten měl v budoucnosti vytvořit samostatný 1. tankový pluk přímé podpory (1. tppp) a jeho materiální základ tvořily opravené německé střední tanky Pz Kpfw IV, nově označené jako T-40/75. Dne 3. března 1948 dostala 23. tb s ohledem na svou slavnou minulost čestný název „Dunkerská“, ale kvůli komunistickému převratu v Československu se z něho dlouho netěšila, protože již 31. května 1949 jí byl odejmut. V průběhu roku 1948 nedocházelo v tankovém vojsku k žádným dalším organizačním změnám, o to více se zde však odrazila změněná politická situace v personálním obsazení. Od jara probíhaly stejně jako jinde v armádě čistky hlavně v důstojnickém sboru, které postihly především příslušníky bývalé ČSOB a předválečné důstojníky útočné vozby, ale došlo i na ostřílené, leč nedostatečně uvědomělé bojovníky 1. čstb. V první vlně bylo posláno do výslužby, do zálohy či na zvláštní dovolenou kolem 120 vojáků z povolání neboli čtvrtina jejich stavu. Další kádrování a propouštění pokračovalo i v letech 1949–1950 a to i mezi vojenskými akademiky a záložními důstojníky. Následně řada z těchto zavržených profesionálních tankistů putovala do vězení na základě vykonstruovaných obvinění. Dvanáct důstojníků řešilo změnu politických poměrů v Československu útěkem na Západ. V důsledku těchto procesů velitelský sbor tankového vojska značně početně, ale hlavně kvalitativně utrpěl. Strach komunistů ze všeho západního došel tak daleko, že v červenci 1949 vyšel rozkaz zakazující nošení tankistických černých baretů dovezených z Anglie mimo kasárna. Jeho zdůvodnění na stejnokrojové komisi bylo toto: „…návrh na zrušení černých baretů u tankového vojska je ideový, neboť připomínají imperialistický boj za udržení moci kapitálu …“. 20. prosince 1949 výstrojní komise vyřadila černé barety u tankistů úplně a umožnila důstojníkům odkoupit si je za režijní cenu pro civilní nošení, samozřejmě bez odznaku. Jestliže se nová moc takto lehce zbavila ideologicky závadných baretů, západní techniku musela brát na milost ještě dlouhá léta, neboť sovětská ani kořistní technika stále nenaplňovaly plánované počty. V roce 1949 pokračovaly dodávky opravovaných německých tanků T-40/75,

27


Usmívající se tankisté usazení v tomto ST-III ještě netuší, že jejich černé barety jsou ideologicky závadné.

tankových stihačů ST-I a samohybných děl na podvozku Pz Kpfw III. Sovětský svaz také konečně obnovil své dodávky a v září 1949 československá armáda dostala 114 tanků T-34/85, 20 těžkých samohybných děl ISU-152 a 53 lehkých samohybných děl SU-76M. Na druhou stranu z důvodu snižování personálního stavu armády došlo k rušení a rámcování některých vyšších svazků, což se odrazilo i v organizaci tankového vojska. K 15. dubnu 1949 byla zrušena 4. rd v Žilině a zároveň s ní i 24. tb brigáda v Martině, přičemž její personál a materiál doplnil počty nově postaveného 1. tppp. Rámcování kroměřížské 3. rd znamenalo totéž pro 22. tb v Dědicích a to na úroveň náhradního praporu, podřízeného hospodářsky zde nově dislokované 11. tb TS. Z jejích počtů posílila žatecká 21. tb, určená pro pražskou 1. rd, přečíslovanou nyní na 5. rd. Tak dosáhla počtu 1096 osob a 65 tanků ve třech praporech. 8. rd v Kolíně a v souvislosti s ní i 23. tb dostaly na jaře 1949 označení „se sníženými počty“, což znamenalo, že brigáda měla nyní jeden tankový prapor plný a dva rámcové. Její dosavadní IV. tankový prapor byl v dubnu 1949 vyčleněn jako základ nově postaveného 1. tppp a na podzim se přemístil do posádky Strašice, zatímco zde dislokovaná část 23. brigády putovala zpět do Milovic. Tankový sbor se svými dvěma brigádami byl v dubnu 1949 vyňat z přímé podřízenosti Hlavnímu štábu a předán velitelství 3. VO. Jeho 11. tb v témže měsíci opustila Moravskou Třebovou a přesídlila do Dědic u Vyškova, 12. tb zůstala na svém místě ve Šternberku. Obě tyto jednotky TS konečně díky dodávkám nových tanků T-34/85 v průběhu roku posílily a jejich tři tankové prapory dosáhly plných počtů ve třech rotách po deseti vozech. Novým druhem jednotek tankového vojska se v roce 1949 nakrátko staly tankosamohybné dělostřelecké pluky (tsdp), určené pro přímou podporu pěchoty a protitankovou zálohu. V nich se soustředila veškerá samohybná děla, dosud rozptýlená bez pevného organizačního zařazení

28


u jednotlivých tankových brigád a také stažená od tří dělostřeleckých protitankových pluků, podléhajících dělostřelectvu. Obrněné jednotky VD, postavené v roce 1947, se totiž ani nestačily vybavit plánovanými počty techniky a již první zkušenosti s nimi ukázaly, že pro dvojkolejnost velení a výcviku nezapadají do systému armády. Po necelých dvou letech se tak všechna obrněná bojová vozidla podřídila opět VTV. Jako první byl v dubnu 1949 vytvořen v kasárnách zrušené 24. tankové brigády v Martině 352. tankosamohybný dělostřelecký oddíl, na podzim přemístěný do Plzně a povýšený na pluk (352. tsdp) se šesti bateriemi. Ve stejné době vznikl na základě 204. dělostřeleckého protitankového pluku v Pacově 351. tankosamohybný dělostřelecký oddíl, který po doplnění od rušených jednotek (207. a 209. dělostřelecký pluk) povýšil na pluk (351. tsdp) a získal svoji základnu v Jincích. Byly to útvary se značně rozdílnou naplněností technikou, neboť zatímco 351. tsdp disponoval 117 stihači ST-I a ST-III, plzeňský 352. tsdp měl ve stavu 275 ST-I, ST-III a opravených německých 75mm útočných děl StuG III. Proto se plánovalo jeho rozdělení a předání části samochodek novému 353. tsdp, který však již postaven nebyl, a oba předimenzované útvary byly v následujícím roce reorganizovány. Nesmíme zapomenout na prapor obrněných vlaků (POV), který ale zůstával ve stejném složení v posádce Milovice a disponoval materiálem získaným hned po válce. Na podzim 1949 se pouze jeho rota motorových obrněných vlaků přesunula do Sopot u Chotěboře, zatímco rota parních vlaků s ostatními součástmi praporu zůstala v Milovicích. K roku 1948 disponoval prapor již 19 lehkými tanky LT vz. 38, staženými od většiny tankových brigád, kde pro ně po zrušení válečně plánovaných motorizovaných divizních přezvědných oddílů neměli uplatnění. POV měl ve stavu celkem 13 speciálních hlubinových výsadkových vozů, v jejichž ocelové vaně byl tank skryt až po věž a mohl z ní při zastávkách po šikmé rampě vyjíždět a zasahovat podél Tank T-34/76 LIDICE v 70. letech nalezl své útočiště v Muzeu letectví a kosmonautiky v Praze-Kbelích, zde ve společnosti modernějšího T-34/85.

29


trati. Bojová parní souprava měla mít po dvou a motorová po jednom tomto vozu. V sestavě POV zůstávalo pět parních a tři motorové obrněné soupravy, které v roce 1949 přišly pro jistotu o svá převážně politicky „závadná“ jména a zůstala jim pouze pořadová čísla 1 až 8. Jako téměř každý rok i v tom následujícím počítalo VTV k 1. říjnu 1950 s reorganizací, mající odstranit u podřízených jednotek nejpalčivější nedostatky. Avšak vzhledem k tomu, že velení armády rozhodlo o radikální přestavbě tankového vojska podle sovětského vzoru, tj. o vytvoření tankových (td) a mechanizovaných divizí (md), reorganizace se protáhla až do konce roku 1950. V souvislosti s tím bylo k 10. srpnu 1950 namísto Velitelství tankového vojska na MNO zřízeno personálně posílené Velitelství tankového a mechanizovaného vojska (VTMV), které muselo v budoucnosti zvládat agendu této narůstající složky armády. V letech 1948–1950 absolvovalo výuku na vysoké tankové škole v SSSR několik vyšších důstojníků-tankistů a u jednotlivých útvarů tankového vojska a samozřejmě na VTMV působili sovětští poradci. V prosinci 1950 byly v souvislosti s výstavbou nových tankových jednotek povolány z civilu desítky prověřených „dělnických kádrů“ na dvou a tříleté cvičení, přičemž se jim dostalo povýšení z poddůstojnických hodností na podporučíky až nadporučíky. Tito prostí, ale novému režimu oddaní důstojníci pak povětšině zůstali v další činné službě a vytvořili základ pro komunisty spolehlivého důstojnického sboru. To, že takto mobilizovaní, narychlo „upečení“ důstojníci nemohli co do odborných kvalit a zkušeností nahradit stovky vyhozených a pozavíraných tankových profesionálů, je nasnadě. Symbolickou událostí se stalo vyproštění tanku T-34/76 pojmenovaného LIDICE, zakoupeného v roce 1943 ze sbírky příslušníků československé jednotky v SSSR a ztraceného 15. září 1944 v bojích o Duklu. Zůstal na bojišti u polské vsi Frankow až do 21. srpna 1950, kdy jej odvezla vyprošťovací četa TU na podvalníku taženém těžkým americkým tahačem Ward La France do vlasti. To, že se na den přesně o 18 let později převalí přes hranice do Československa touto trasou tisíce sovětských a dalších bratrských tanků, aby zde zjednaly mezi příliš svobodomyslně naladěným obyvatelstvem pořádek, to tehdy samozřejmě nemohl nikdo tušit. Po opravě měl být tento tank umístěn na památníku v samotné vypálené vesnici Lidice, ale nakonec našel na dalších 20 let své místo u vchodu do Vojenského historického ústavu v Praze na Vítkově, a dnes je tento vzácný tank uchováván ve sbírkách Vojenského technického muzea v Lešanech. Rokem 1950 skončilo první období budování poválečného československého tankového vojska jako úderné síly manévrovací části armády v rámci čistě obranné strategie státu. Probíhalo za těžkých podmínek při častých organizačních a dislokačních změnách, s použitím materiálu různé provenience a za situace, kdy vycvičený kádr byl postupně devastován politickými čistkami. Přesto se podařilo vytvořit jednotky, které v následujícím období posloužily k výstavbě nového tankového a mechanizovaného vojska, z valné části doplňovaného již domácí výrobou nových obrněných vozidel.

30

2/II Skromné začátky – technická výstavba tankového vojska 1945–1950 Skončila druhá světová válka v Evropě a na území osvobozené Československé republiky se rodila nová armáda. Její tankové síly dostaly do vínku obrněnou techniku československých zahraničních jednotek ze Západu i Východu a také techniku zde zanechanou ve velkém počtu armádami Německa a jeho satelitů. Snad žádná jiná evropská armáda neměla takový výběr typů obrněných vozidel ruského, amerického, britského, kanadského, německého, československého, francouzského, maďarského, rumunského a italského původu. Tuto pestrou kolekci přivály na nevelké území Československa vichry závěrečných operací války, představovala však spíše výborný základ pro prvotřídní typovou sbírku obrněných vozidel než pro účely vyzbrojení moderního tankového vojska. Nejpočetnějším zdrojem byla kořistní technika zanechaná zde po německé kapitulaci, vždyť v Čechách bylo zaregistrováno v terénu více než 2200 obrněných vozidel, většinou narychlo opuštěných svými osádkami. Tento obrovský počet byl dán tím, že právě v tomto prostoru se soustředilo počátkem května 1945 poslední velké uskupení německých vojsk. Jen velmi málo z těchto obrněnců se však dalo snadno zprovoznit, neboť jejich dobře vycvičené osádky je před opuštěním obvykle dokázaly rychle a účinně poškodit. Na Moravě a na Slovensku sběrná služba zaregistrovala opuštěných obrněných vozidel méně, přičemž se jednalo ve velké míře o vozidla poškozená či zničená v bojích, takže jejich využitelnost byla nízká, nehledě na to, že Rusové si svoji a z části i německou techniku již v roce 1945 odvezli domů. I tak měly vyprošťovací čety stavěné VTV postaráno o práci až do konce roku 1948, než se jim podařilo soustředit obrněná vozidla, která průběžně putovala po roztřídění do šrotu nebo k opravě. Bezprostředně po válce všeobecná protiněmecká nálada způsobila, že se velení armády rozhodlo s německou obrněnou technikou ve výzbroji nepočítat, navzdory tomu, že některé typy měly na svou dobu špičkové parametry a byly jich k dispozici velké počty. Postupně se však tento přístup měnil a již na počátku 50. let ve výzbroji československého tankového vojska převládly zvláště německé obrněné transportéry, ale i stihače tanků a různé bojové aplikace na tankových podvozcích.

31


Lehký tank Stuart VI na podvalníku při cestě do Československa

V květnu 1945 však byl nejdůležitějším vkladem pro materiální naplňování představ o budoucím tankovém vojsku příjezd Československé samostatné obrněné brigády (ČSOB) z Francie. Nejenže se v jejím stavu nalézaly moderní typy prověřené bojem, ale významnou část z nich, zcela nových, přidělili brigádě Spojenci na přelomu dubna a května 1945 a ani ostatní vozidla toho v průběhu svého nasazení mnoho nenajezdila. Navíc 12. května přijelo na shromaždiště tanků brigády na letiště v Saint Omer 300 podvalníků s těžkými tahači kanadské transportní jednotky, určených odvézt pásová vozidla do Československa, takže žádné z nich nemuselo absolvovat dlouhý přesun do vlasti po vlastní ose. Mimoto 24 podvalníků bylo již naložených 22 zcela novými tanky Challenger a dvěma mostními tanky Valentine, za jejichž řídicí páky zasedli českoslovenští tankisté až doma po vyložení. Vzhledem k tomu, že na tabulkové počty zůstaly nedodány tři vyprošťovací Cromwelly ARV, osm Challengerů, jeden mostní tank a další technika, zůstalo 29 podvalníků prázdných, a proto se část z nich využila k naložení nespolehlivých pásových transportérů Loyd, které by jinak přesun stěží přežily ve zdraví. Do prostoru soustředění v západních Čechách nakonec dorazilo 38 lehkých tanků Stuart VI, 167 středních tanků Cromwell IV, V a VII, 21 tanků přímé podpory Cromwell VI, 22 nových Challengerů a 14 plně vyzbrojených Cromwellů, klasifikovaných jako obrněné pozorovatelny nebo velitelské tanky. Doplňovalo je sedm vyproštovacích Cromwellů ARV a dva mostní Valentine. Kolová bojová vozidla zastupovalo 41 průzkumných obrněných automobilů SC Humber Mk.I a II, jakož i pět lehkých obrněných aut – tři LRC Humber Mk.III a dva LRC Morris Mk.II.

32

S k r o m n é z a č át k y – t e c h n i c k á v ý s tav b a ta n k o v é h o v o j s k a 1 9 4 5 – 1 9 5 0

Obrněných pásových transportérů bylo 99, z toho 61 typu Universal Carrier různých verzí a 38 nabíjecích a tažných Loyd Carrier. Kolopásových transportérů International Harvestr M5A1, M9A1 a M14 bylo 86, kolových White M3A1 pak 20 a kanadské GMC TA tři. V průběhu přesunu jeden Universal Carrier vyhořel, a tak za něj brigáda dostala 5. července 1945 náhradu ze skladu v Antverpách spolu s jedním kolopásem International za vůz vyřazený koncem války. Tyto dva transportéry byly společně s jedním OA Humber, dodaným v září, jedinými obrněnými vozidly, která po válce prokazatelně dorazila do Československa jako doplňky ze Západu. Kariéra západních obrněných vozidel u poválečné československé armády byla mnohem delší než za války, navzdory tomu, že se po únoru 1948 moci chopili komunisté, kteří brzy začali v ozbrojených silách likvidovat vše „kapitalistické“. Západní techniku nebylo totiž dlouho čím

Obrněná auta SC Humber a transportéry International ČSOB před přehlídkou

33


Noční cvičení s tanky Cromwell IV

34


nahradit, a tak musely zmizet alespoň jakékoli nápisy a označení (invazní bílé hvězdy, původní čísla a anglické nápisy), připomínající její původ, a tanky a další obrněnce se oděly do jednolité standardní khaki barvy. Horší situace nastala, když došly zásoby dovezených náhradních dílů a intenzivním výcvikem značně opotřebovávaná vozidla vyřazovaly časté technické poruchy. V pozdějších letech si musel domácí průmysl osvojit výrobu některých důležitých komponentů, např. článků pásů, aby se anglické obrněnce udržely v provozu. Přesto bylo nutno v létě 1950 rozebrat na náhradní díly všech 21 Cromwellů VI s houfnicí ráže 95 mm. Zásoba střeliva pro ně byla malá, nedoplňovala se domácí výrobou, a proto byly obětovány ve prospěch tanků stejného typu, vyzbrojených kanonem ráže 75 mm, pro něž byl střeliva dostatek. Druhá polovina 40. let znamenala pro americkou a anglickou obrněnou techniku její nejintenzivnější využití v rámci československého tankového vojska, přičemž některé obrněné automobily a transportéry sloužily i u ženijního a spojovacího vojska. Tanky Cromwell, Challenger a Stuart od října 1945 tvořily, spolu s obrněnými auty Humber a White (v poválečné čs. armádě klasifikovanými jako auta), jakož i transportéry International a Carrier, prakticky veškerý pancéřový materiál čtyř samostatných tankových brigád rychlých divizí. Je nutno podotknout, že mezi řadové bojové stroje bylo zařazeno i 14 velitelských a pozorovacích Cromwellů, dříve sloužících u štábní roty a dělostřelectva ČSOB. V roce 1946 pak musely Cromwelly doplnit stavy ještě dvou brigád a v roce 1947 celkem 29 Cromwellů, dva Challengery, tři tanky Stuart a dva mostní Valentine přešly do cvičné stáje tankového učiliště. Kolopásové obrněné transportéry International u zmíněných čtyř tankových brigád sloužily převážně k přepravě mužstva doprovodných praporů, nazývaných střídavě samopalnými nebo motorizovanými. Jejich počty zde doplňovaly pásové transportéry Universal a Loyd Carrier, nacházely se ale i ve stavu tankových praporů, hlavně jako samohybné nabíječky akumulátorů. Jednotlivé brigády i jejich obrněná vozidla se v průběhu let různě měnily a přemisťovaly, nicméně celkový stav západní obrněné techniky, navzdory početným poruchám a potížím s jejich opravami, zůstával vysoký. V září 1950, těsně před přechodem z brigádní na divizní organizaci, československé tankové vojsko registrovalo ještě všech 41 obrněných automobilů Humber, 22 tanků Challenger, sedm vyprošťovacích Cromwell ARV i oba mostní tanky. U tankového vojska sloužilo bojových Cromwellů 178, Stuartů 37, obrněných transportérů kolových White 10, kolopásových International 54 a pásových Carrierů 96 kusů. V té době byly Cromwelly v počtu 86 soustředěny u 21. tb, 23. tb jich měla 23 u jednoho praporu, 50 kusů používal 1. tppp a zbylých 19 evidovalo TU. Celkem 18 tanků Challenger měl 1. tppp, zbylé čtyři byly zapsané u 23. tb. Po skončení války se dalším zdrojem materiálu pro vytváření tankového vojska stala 1. čstb, postavená v SSSR. V bojích o Ostravu sice ztratila většinu svých tanků, nicméně do poloviny června 1945 jí sovětské orgány dodaly 60 nových tanků T-34/85, takže poté disponovala 71 tanky T-34/85 a čtyřmi staršími T-34/76. Osm těžkých tanků IS-2, přenechaných československé jednotce sovětskými tankisty, mělo dát základ pro plánovaný těžký pluk. Jediný lehký tank T-70M u velitelství brigády zůstal osamocen, nikdy se o jeho dalším využití neuvažovalo a skončil koncem roku 1950 jako vrak bez motorů v TU. Na rozdíl od západní obrněné brigády měla tato jednotka kromě tanků minimum dalších obrněných vozidel – pouze šest lehkých obrněných automobilů BA-64 B, tři britské obrněné

35


1. československá samostatná tanková brigáda v Ostravě v plné síle po dodání nových tanků T-34/85 v létě 1945

T-34/85 před Vojenským historickým ústavem, vyroben 1953, instalován 1973

36


transportéry Universal Carrier a jeden tank T-34 bez věže, používaný jako vyprošťovací. Tento skromný vklad do materiálního stavu tankového vojska rozšířilo ještě několik desítek BA-64B získaných od ostatních československých jednotek z Východu, ale také 12 nepojízdných obrněnců stejného typu, zanechaných sovětskými vojsky na Slovensku. Po třech nebo šesti jimi byly poděleny nově stavěné tankové brigády. V roce 1948 jich VTV evidovalo celkem 45 kusů, ale z 80 % nepojízdných, takže je vyřadilo ze systému výzbroje a do podzimu téhož roku je přenechalo Ministerstvu vnitra pro Sbor národní bezpečnosti. Základním typem tanku, který měl do budoucnosti tvořit páteř československé tankové síly, se stal sovětský T-34/85, což bylo vcelku logické rozhodnutí velení armády již v roce 1945. Sice se počítalo s tím, že českoslovenští konstruktéři vytvoří a domácí výrobci dodají jako cílový typ tzv. tank všeobecného použití (TVP), ale jeho sériová výroba se tehdy předpokládala až za pět let. Do té doby představovaly tanky T-34/85, které byly v roce 1945 konstrukčně teprve necelé dva roky staré, nejvhodnější materiál, zvláště když jich Sovětský svaz sliboval dodat několik set. Objektivně vzato, T-34/85 v řadě důležitých parametrů převyšoval anglický Cromwell, jehož případné dodávky se od počátku nepředpokládaly, a tak volba padla na T-34/85 nejen z politických, ale i praktických důvodů. Dodávky těchto tanků ze SSSR se ale v roce 1946 omezily na pouhých 63 kusů a obnoveny byly až v roce 1949 v počtu 114 kusů. Tento nečekaný vývoj přinutil VTV přehodnotit jeho plány a narychlo využít početný německý materiál, který čekal jen na opravu. Tanky T-34/85 tak stačily pouze na omezené vyzbrojení brigád TS, který proto nemohl být v tomto období považován za hlavní údernou sílu armády. V září 1950 evidovalo tankové a mechanizované vojsko celkem 247 středních tanků T-34/85, z toho 116 u TS (52 u 11. tb a 64 u 12. tb). Zbylé dvě brigády měly těchto tanků 88 (21. tb – 68 a 23. tb – 20), 1. tppp 21 a 22 kusů TU. V té době však již VTMV myšlenku na produkci domácí konstrukce TVP pohřbilo a namísto toho zvolilo jako řešení své výzbroje pro nadcházející desetiletí licenční výrobu T-34/85. Stalo se tak na základě stranického a vládního rozhodnutí o unifikaci výzbroje československé armády se sovětskou, což stvrdila 7. července 1949 smlouva o bezplatném poskytnutí řady licenčních podkladů na výrobu zbraní ze strany SSSR. Sověti tehdy připravovali sériovou produkci dokonalejšího středního tanku T-54, což ale před svými československými soudruhy tajili, a nechali je, stejně jako Poláky, rozjet výrobu zastarávajícího válečného typu T-34/85, kterou sami zastavili již v roce 1946. Socialistické hospodářství si však s tímto novým úkolem nedokázalo dlouho poradit, a proto první T-34/85 domácí výroby přebírala československá armáda až na sklonku roku 1951. Výrobní dokumentace sice přicházela ze SSSR od října 1949, ale až do 14. července 1950 ležela zapečetěná v armádním skladu, a teprve pak ji vojáci předali výrobcům k překreslení do použitelné podoby. Navíc se nepoužila zdařilá rekonstrukce převodové skříně a řízení, jejíž vývoj na armádní zakázku probíhal separátně v ČKD i Škodových závodech v letech 1947–1951 a která slibovala výrazné zlepšení provozních charakteristik tanku, neboť Rusové tuto změnu v rámci licenční výroby nepovolili. Přezbrojení československého tankového a mechanizovaného vojska na jednotný typ středního tanku T-34/85 tak bylo dokončeno až ve druhé polovině 50. let. Těžké tanky zastupovalo v roce 1945 pouze osm sovětských IS-II, jejichž stav pak do dvou let klesl na polovinu. Jelikož se objednávka dalších 33 pro vyzbrojení pluku těžkých tanků nikdy

37


neuskutečnila, dosavadní prapor byl v roce 1947 zrušen a zbylá čtveřice tanků rozšířila pestrý inventář tankového učiliště. Téhož roku došly ze SSSR pouze dva nové těžké tanky IS-III, které se rovněž dostaly do péče TU a VA jako „přehlídkové“ stroje. Tento impozantní tank totiž v následujících letech jezdil pouze jako velitelský v čele tankové části výroční přehlídky k osvobození 9. května v Praze na Letenské pláni a z poklopu jeho věže salutoval sám nejvyšší, byť postavou malý, tankista generál Janko. Vedle 114 tanků T-34/85 dovezených v září 1949 dorazilo ze Sovětského svazu koncem roku 1950 ještě 120 těchto vozů, na ně již navazovala domácí výroba. V letech 1949 a 1950 přišlo ze SSSR také větší množství samohybných děl – konkrétně 36 těžkých samochodek ISU-152, v ČSR označovaných TShD 152/37S (těžké samohybné dělo, ráže/vzor a původ S – sovětské) a 70 SU-76M, označených LShD 76/42S, nakonec však nesoucích zjednodušené označení SD-152/37 a SD-76/42. V roce 1949 jich bylo dodáno 20 resp. 53, v následujícím roce 16 a 17, přičemž zůstávaly prozatímně uskladněny u některých tankových útvarů, aniž je tyto vedly ve svém kmenovém stavu. Jak již bylo řečeno, od samého počátku počítalo VTV s tím, že domácí vývojová základna i průmysl budou schopny v průběhu několika let zabezpečit armádu obrněnými vozidly československé konstrukce. Své priority v tomto směru vyjádřilo ve stanovisku ze dne 9. října 1945 Těžký tank IS-III v čele přehlídkového tankového útvaru na pražské Letné

38


k návrhu programu výroby bojových vozidel, předloženém Vojenským technickým ústavem (VTÚ). Předpokládaly se čtyři hlavní typy obrněných vozidel: lehký kolopásový transportér pro dopravu motorizované pěchoty a podpůrných zbraní, těžký obrněný automobil pro průzkum, tank všeobecného použití (TVP) a těžký tank. První tři typy měl dodávat domácí průmysl, těžký tank typu IS pak SSSR a důraz se kladl na užití naftových motorů. Na konstrukci transportéru na základě německého typu HKL 6p se začalo pracovat brzy, zatímco myšlenka na těžký obrněný automobil zapadla, neboť pro průzkum prozatím stačily lehké tanky. O to více pozornosti se věnovalo v následujících letech TVP. Při jeho návrhu se vycházelo z konstrukce T-34/85, která měla dobře řešenou svařovanou korbu a odlévanou věž, zato síla pancéřování, výkon kanonu a motoru už nedostačovaly. Objevily se však také některé požadavky na tank, které byly nadčasové a prakticky se řešily až o 20 let později, jako například ochrana proti kumulativním střelám, radioaktivnímu záření po atomovém výbuchu, či zadýmování zabraňující zaměření tanku infračervenými ozařovači. Ráže kanonu se nakonec ustálila na 100 mm při schopnosti prostřelit na 2000 metrů 100 mm silný pancíř. Naftový, vzduchem chlazený motor s měrným výkonem 14,7 kW na tunu hmotnosti tanku měl dovolovat dosažení maximální rychlosti 60 km/hod. Tento čtyřicetitunový tank s pancéřováním o síle 65 až 100 mm by v případě realizace překonával tanky v té době vyvíjené v SSSR a USA, ale jeho dotažení k sériové výrobě by jistě trvalo několik let. VTÚ na upřesnění ideového návrhu TVP usilovně pracoval a v roce 1946 vybídl ke spolupráci i předpokládané výrobce – Škodovy závody a ČKD. Z řady společných porad měla zřejmě zásadní význam ta dvoudenní, svolaná na 10. června 1948 do TU v Dědicích u Vyškova, kde vojáci prodiskutovali s konstruktéry obou firem potřebné detaily. Konstrukční kanceláře v Praze i Plzni následně rozpracovaly jednotlivé části tanku, ale teprve 28. března 1949 byly VTÚ oficiálně pověřeny souběžným provedením předběžných prací spojených s výrobou prototypu TVP. Pro Škodovku dostal označení T-50 a pro ČKD T-51, avšak záhy se projekt v zájmu urychlení vývoje sloučil do jediného T-50/51, přičemž jednotlivé konstrukce si rozdělily dílčí úkoly. Do společné korby každá firma vyvíjela vlastní pohonný agregát, jehož základem byl naftový, vzduchem chlazený čtyřtaktní motor o obsahu 40 litrů se 16 válci ve čtyřech řadách, v konfiguraci ležatého H nebo X. Motory označené AHK vyvíjely Škodovy závody, AXK pak ČKD a předpokládal se u nich výkon 662–736 kW s turbodmychadlem, nebo 515 kW bez něj. Věž s kanonem ráže 100 mm, schopným na kilometr prostřelit pancíř silný 140 mm, vyvíjela pochopitelně Škodovka. Jeho poloautomatický závěr měl umožňovat rychlou střelbu díky tomu, že činnost nabíječe se omezovala pouze na vkládání náboje do nabíjecího žlabu, odkud ho hydraulika vsunula do hlavně. Dělovou výzbroj doplňovaly dva kulomety ráže 7,5 mm a jeden ráže 12,7 mm na věži v protiletadlové lafetaci. Ideový návrh a dřevěná maketa tanku byly objednány 27. května 1949. Předběžné práce na návrhu tanku T-50/51 se však protahovaly a na počátku roku 1950 již bylo jasné, že předpokládané předání prototypů obou firem k 30. dubnu 1952 je nereálné. V té době se hlavní pozornost armády soustředila na dozbrojení tankem T-34/85 z dovozu a z následné licenční výroby, a práce na projektu TVP se v říjnu 1950 zastavily. Jeho koncepce byla ve své době sice velmi pokroková, ale realizace by jistě narazila na řadu problémů. Oba tradiční českoslovenští výrobci obrněných vozidel již od konce války pracovali také na vlastních

39


Zkoušky s Hetzerem ze stáje Škodových závodů v červenci 1945 v okolí Plzně

projektech lehčí kategorie, kde měli bohaté zkušenosti, a doufali, že je mimo domácí armádu uplatní i pro export. Nicméně i zde počátkem 50. let skončily konstrukční práce ve stadiu výkresů a modelů. Na druhé straně se realizovaly přestavby a dostavby vozidel válečné konstrukce, objednané pro potřeby tankového vojska a dělostřelectva. Jak ČKD, tak Škodovy závody, jejichž výrobní linky se daly vzdor bombardování obou závodů poměrně rychle obnovit, nabídly československé armádě v první řadě hotové i rozpracované stihače tanků Jagdpanzer 38 Hetzer. Zástupci MNO a tankových jednotek si stihač důkladně vyzkoušeli v červenci 1945, ale z důvodů známých již za války (přetížení konstrukce, slabý motor), kdy byl považován za nouzové řešení, jej zavrhli. Nicméně koncem roku se armáda zavázala, že odebere 200 nabízených strojů, ale teprve na poradě 11. října 1946 vzala tento typ jako přechodné řešení definitivně na milost a následně objednala 100 kusů u ČKD a 20 u Škodovky. Již 20. listopadu 1945 byl Hetzer přeznačen na ST-I (stihač), zatímco asi 50 soustředěných stihačů Marder III dostalo označení ST-II; ty ale nakonec do výzbroje zařazeny nebyly. Několik Marderů bylo ještě předtím v letních měsících roku 1945 v sestavě 1. tpr 1. VO nasazeno při zabezpečování pohraničí v Čechách. Označení ST-III dostala cvičná varianta Hetzeru bez výzbroje s pevnou čtyřhrannou věžičkou na stropě korby, vyvinutá na pobídku vojáků v ČKD a dodaná tímto závodem ještě před oficiální objednávkou v počtu 50 kusů na přelomu let

40


1946–1947. Ty si rozdělily jednotlivé tankové brigády a TU pro výcvik řidičů a radiotelegrafistů. Kromě toho převzalo v letech 1947 a 1948 tankové vojsko od ČKD dvě padesátikusové série nových bojových stihačů ST-I. Škodovy závody se staly výhradním dodavatelem Velitelství dělostřelectva, které si postupně objednalo pro přezbrojení svých tří protitankových pluků – 204. v Pacově, 207. ve Slaném a 209. v Přerově – po 36 kusech ST-I a dále dva pro dělostřelecké učiliště v Olomouci. Škodovka v letech 1947–1950 nejen dokončila 20 nových ST-I, ale hlavně se zabývala opravami válečných Hetzerů, kterých bylo v Plzni postupně soustředěno okolo 240. Stahovaly se od jednotek při sjednocování výzbroje, ale především z míst soustředění kořistní techniky, přičemž ty neopravitelné se využily jako zdroj náhradních dílů. Ve Škodových závodech repasovali do podoby ST-I celkem 129 Hetzerů, z toho 90 pro dělostřelce a zbylé již po soustředění všech ST-I u tankového vojska pro jeho nové útvary, tankosamohybné dělostřelecké pluky. V roce 1948 byl ST-I přeznačen na 75 mm samohybný protitankový kanon vz. 39/44 N (75 mm ShPTK 39/44N) a ST-III na cvičné pancéřové vozidlo vz. 38/46 (CPV 38/46). Všechny samochodky, které měly svůj původ ve výzbroji německé armády, dostaly zpočátku v označení přidané písmeno N, jež bylo později pro zjednodušení vypuštěno. Konečné označení z roku 1950 pro tento stihač pak znělo SD 75/39-44 (samohybné dělo). Kromě toho se opravilo také 10 nevyzbrojených vyprošťovacích Berge-Hetzerů s otevřenou korbou a jeřábem, které nové označení nedostaly a říkalo se jim poněkud zkomoleně Praga-Bergen. Posledních 30 stihačů

Návštěva prezidenta Beneše (ve světlém plášti) v AZ-1 v Přelouči. V pozadí stojí StuG III bez nástavby, používaný zde jako tahač.

41


v roce 1950 dokončili v Plzni bez výzbroje, neboť zásoba kanonů pro ně došla. Ve stejném roce zde opravili také 53 Hetzerů bez kanonů a všech těchto 83 stihačů armáda převzala za účelem pozdější přestavby na plamenometný tank. Původně mělo být pro tento účel opraveno 75 vozů, ale 22 z nich v Plzni rozebrali na náhradní díly, které MNO odkoupilo k zajištění provozu ST-I a ST-III na následující desetiletí. Vývoj plamenometného tanku vojáci zadali 14. února 1949 pod označením PM-1 závodu ČKD, ale jeho prototyp zde dokončili až v roce 1951 a pracovalo se na něm ještě několik let, aniž se zavedl do výzbroje. V září 1950, před velkou reorganizací, evidovalo tankové a mechanizované vojsko 249 vozů 75 mm ShPTK 39/44N, z toho 110 kusů u 351. tsdp v Jincích, 128 u 352. tsdp v Plzni a 11 kusů u TU. Ze 49 CPV 38/46 měl 351. tsdp sedm, 352. tsdp 32 a 11 pak učiliště. Po jednom vyprošťovacím stihači evidovala 23. tb a 1. tppp, zbylých osm pak TU. Dalším rozšířeným obrněným vozidlem v poválečné československé armádě se stalo 75mm útočné dělo StuG III na podvozku středního tanku Pz Kpfw III, které dostalo označení 75 mm ShPTK 40N, později SD 75/40. V průběhu roku 1947, kdy vyprošťovací čety soustřeďovaly německý materiál, bylo rozhodnuto, že asi 70 těchto samochodek převezme tankové vojsko po opravách. Ty měla provést autozbrojovka AZ-1, která samochodky opravovala za války, a získala tedy s nimi zkušenosti. Ostatně pět jich už v roce 1946 v Přelouči opravili z vlastní iniciativy. Sem se tedy začaly soustřeďovat StuG III ze shromaždišť a od útvarů, kde je skladovali jako nadpočetné, a počínaje zářím 1947 předávala AZ-1 tato bojová vozidla útvarům tankového vojska. V Přelouči uvedli do provozu celkem 120 kusů v osmi partiích a posledních deset kusů předali armádě 20. května 1950. Valnou většinu 75 mm ShPTK 40N evidoval plzeňský 352. tsdp a to 115, zbylá desítka, včetně pěti opravených v roce 1946, sloužila v Dědicích u Vyškova k výcviku u TU. V roce 1950 vznikly ve spolupráci ČKD a Škodovky čtyři pokusné samochodky, původně objednané pro potřeby dělostřelectva, a to dvě na základě tanku Panther a dvě na maďarském Turánu, což byl licenční střední tank T-22 válečné konstrukce Škodových závodů. První nesla v pevné nástavbě za štítem německou 152mm těžkou houfnici vz. 18/47N, druhá 105mm těžký polní kanon vz. 18N, bizarní česko-maďarsko-německá dvojice pak 105mm lehkou polní houfnici vz.18/40N. Jelikož se v té době již nepočítalo s využitím těchto zbraní v perspektivním systému výzbroje armády, ještě téhož roku po zkouškách všechny tyto samochodky vojáci odzbrojili a zrušili. Panthery pak použili pro přestavbu na vyprošťovací tahače a Turány odprodali národnímu podniku Energotransport, kde nějaký čas pomáhaly při stavbě stožárů vysokého napětí. V roce 1948 si Velitelství dělostřelectva objednalo také opravu dvou dvanáctikusových a jedné osmikusové partie německých samohybných děl – 88 mm Nashorn, 150 mm a 105 mm Hummel, všechny na podvozku tanku Pz Kpfw IV. Dělostřeleckou část prací prováděly Škodovy závody, vozovou ČKD a hotové vozy armáda převzala v letech 1949 a 1950. V květnu 1949 byly vojenské správě předány v počtu osmi kusů 105mm samohybné houfnice vz. 18/40N (105 mm ShH vz. 18/40N), v březnu 1950 pak 12 samochodek 152 mm ShH vz. 18/47N, což byly Hummely s houfnicemi převrtanými na ruskou ráži 152 mm. Stejný počet Nashornů pod označením 88 mm ShPTK vz. 43/41N převzali vojáci na střelnici v Jincích 2. června 1950. Již 20. června 1950 došlo k přeznačení všech těchto samohybných děl na SD 88, SD 105 a SD 152.

42


Dělostřelectvo o ně už nemělo v té době zájem a podobně jako 110 plánovaných lehkých 75 mm ShPTk 39/44N, původně z valné části dodaných protitankovým dělostřeleckým plukům a dělostřeleckému učilišti, předalo tyto střední a těžké samochodky do kompetence VTV. Již tak dost pestrý park obrněných vozidel tankových jednotek se rozšířil o tři typy. Německé tanky, kterých se na území Československa shromáždily po válce stovky všech základních typů i verzí, posloužily k dočasnému posílení tankového vojska rovněž v době, kdy uvázly plánované dodávky sovětských T-34/85. Tankové učiliště mělo v roce 1947 ve svém stavu po jednom bojeschopném tanku typu Pz Kpfw IV a Pz Kpfw V Panther, zatímco na shromaždištích v té době stálo více než 100 opravitelných vozů prvního a 65 druhého vzoru. Proto bylo rozhodnuto, že tyto válkou prověřené výkonné německé tanky naplní počty nově stavěného 1. tppp a doplní prapor těžkých tanků do doby, než se vyřeší otázka jednotného středního a těžkého tanku (Panther zařadili do této kategorie). V první řadě měly projít generální opravou tanky Pz Kpfw IV v předpokládaném počtu 60 kusů. Jelikož AZ-1, která s nimi měla zkušenosti a v roce 1946 již dva opravila, byla zaneprázdněna opravami 75mm ShPTK 40N, úkol převzal závod ČKD v Praze-Libni. První desítka tanků, nově označovaných T-40/75, sem byla dopravena ze skladu kořistního materiálu Tanky Panther sice československá armáda měla, ale do výzbroje zařazeny nebyly.

43


V sestavě obrněného vlaku byl jeho nejsilnější výzbrojí dělový vůz vz. 45.

v Milovicích v srpnu 1947 a za nimi postupně následovaly další, takže nakonec závodem prošlo 80 vozů. Kanony pro ně procházely revizí a doplněním v plzeňské Škodovce. První tři tanky po opravě převzal 24. června 1948 IV. tpr 23. tb a jeden kus TU, od května 1949 je přebíral již přímo z něho vytvořený 1. tppp, který dosáhl konečného stavu 78 kusů T-40/75 po 21. září 1950, kdy dostal posledních sedm; TU v té době registrovalo čtyři zbylé kusy. První tank Pz Kpfw V Panther s evidenčním číslem 79 684 ze stavu TU prošel generální opravou v AZ-1 Přelouč už v roce 1947. Na základě zkušeností s ním Hlavní štáb armády a VTV v lednu 1949 rozhodly opravit obdobně 40 bojových a 14 vyprošťovacích Pantherů

44


v závodě ČKD Sokolovo, přičemž kanony pro ně měla repasovat dělovka Škodových závodů v Dubnici nad Váhom. Vyprošťovací tanky s výkonným navijákem dostaly po jednom až třech v květnu až září 1950 všechny tankové brigády, 1. tppp i TU a opraveno bylo dohromady 13 vozů. Opravy bojových Pantherů, označovaných T-42/75, se nakonec ustálily na 32 kusech, ale protáhly se, neboť konečná montáž se vzhledem k několika chybějícím detailům odložila až na léta 1951–1952. Těchto 32 dokončených bojových tanků T-42/75 však armáda fakticky nikdy nezařadila do výzbroje a po pár letech skladování jich polovinu nechala přestavět na vyprošťovací tahače a zbylé zrušila. Jednoznačně nejrozšířenějším obrněným vozidlem německého původu v československé armádě byl kolopásový transportér HKL 6p, který ke konci roku 1950 registrovala v počtu 611 kusů v rozličných provedeních. Valnou většinu z nich evidovalo Velitelství pěchoty, kde se využívaly pro přepravu motorizovaných jednotek v rámci rychlých divizí, zatímco u tankového i později tankového a mechanizovaného vojska se prakticky nevyskytovaly, neboť VTV s nimi původně v systému své výzbroje nepočítalo. Několik desítek HKL 6p sloužilo jako velitelské vozy baterií u dělostřelectva a měli je i ženisté. Celkem 152 těchto vozidel se soustředilo v plzeňské Škodovce a valná většina z nich prošla v letech 1949–1950 generální opravou, obdobný počet se opravoval i v AZ-1. Vedle těchto obrněných transportérů o nosnosti tři tuny bylo ve výzbroji československé armády i více než 200 lehčích jednotunových kolopásů D 7p, opět opravených v AZ-1 a rozptýlených po jednotkách různých druhů vojsk. Předválečnou československou tankovou techniku zastupoval hned po válce lehký tank LT vz. 38, zavedený do výzbroje sice již v roce 1938, ale dodávaný v letech 1939–1942 pro německou a slovenskou armádu. V roce 1945 se konečně LT vz. 38 objevil ve výzbroji československé armády jako pozůstatek po německých ozbrojených silách (také pět bývalých slovenských LT-38) a postupně jich bylo zařazeno do služby 31. Jeho uvažované válečné použití v rámci průzkumných oddílů pěších a horských divizí bylo roku 1947 zrušeno, a tak 19 z nich soustředil POV pro výsadkové vozy souprav a po třech měly TU a Vojenská akademie pro výuku řidičů. Ke konci roku 1950 se pak z 31 vozů, tehdy označovaných LT 38/37, nacházelo 25 ve stavu 23. tb a zbylých šest používalo TU. Velmi zajímavý byl kolejový materiál bojových souprav POV, neboť se tu sešly nejnovější německé vozy typu BP 44 pro parní trakci, těžké motorové hlídkové vozy, ale i materiál italský, francouzský a starý československý. Průzkum pro parní soupravy prováděly dvě předválečné obrněné drezíny Tatra, jedna snad původní československá, druhá exportní pro Polsko, kterou v roce 1939 ukořistili Němci. Další tři drezíny měly francouzský původ – byla to vlastně obrněná auta Panhard 178, opatřená železničními koly. Do Čech zabloudil také italský motorový obrněný vůz Littorina Mod. 43, vyzbrojený dvěma tankovými věžemi s kanony ráže 47 mm, který zde sloužil pod označením TKOV (těžký kolejový vůz motorový). Zvláště hodnotných bylo dvanáct TKOV Daimler, ze dvou souprav tzv. schwere Spähzug No. 205 a 206, všechny úplně nové, z nichž čtyři nesly otočné věže s krátkými 75mm tankovými kanony, čtyři byly kulometné, dva velitelské s vysílačkou a dva protiletadlové s automatickými malorážovými děly. Přínos představovalo též pět nízkých dvounápravových vozů s pancéřovou nástavbou, přivezených k jednotce v roce 1946 z vagonky Bohemia v České Lípě. Jejich nástavby byly připraveny k montáži tankových věží z tanků Pz Kpfw IV s dlouhým kanonem ráže 75 mm,

45


ale k tomuto dozbrojení došlo až v roce 1950 v dělovce v Dubnici n/V. Dostaly označení dělový vůz vz. 45, na rozdíl od vz. 42, jak se nazývaly vysoké obrněné dělové vagony z parních souprav typu BP 44. Těch bylo také pět a tři z nich nesly volně ložené otočné věže s kanony ráže 75 mm, čtvrtý měl věž se 105mm houfnicí vz. 18/40 a poslednímu věž chyběla vůbec. Také tyto vagony prošly v letech 1949–1951 v Dubnici opravou, při níž dostaly jednotnou výzbroj v podobě věže ze starších provedení tanků Pz Kpfw IV, ale opatřené dlouhohlavňovým 75mm kanonem KwK 40. Prapor měl ve vozovém parku parních souprav ještě sedm minometných, pět velitelských, dva protiletadlové a jeden kulometný vlečný vůz, všechny obrněné, typu BP 44 nebo starší, a celkem čtyři obrněné lokomotivy. Průzkum u motorových souprav prováděly dvě lehké obrněné drezíny Steyr s kulometnou výzbrojí.

46

Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.

ČESKOSLOVENSKÉ TANKOVÉ SÍLY

Recommend Documents