Československá a polská cesta k demokracii: význam vnitřních a vnějších faktorů

UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI Filosofická fakulta Katedra politologie a evropských studií

Michal Kohout

Československá a polská cesta k demokracii: význam vnitřních a vnějších faktorů. Bakalářská diplomová práce

Vedoucí bakalářské práce: Doc. Mgr. Pavel Šaradín, Ph.D.

Olomouc 2010

Prohlašuji, že jsem tuto bakalářskou diplomovou práci vypracoval samostatně na základě uvedených pramenů a literatury.

V Olomouci dne 17. března 2010

__________________________________

1

Děkuji Doc. Mgr. Pavlu Šaradínovi, Ph.D. za vedení, rady a názory, které přispěly k napsání této práce.

2

OBSAH ÚVOD ..................................................................................................................................................................... 4 1. PROBLEMATICKÝ VZTAH KOMUNISTICKÉ STRANY K MOSKVĚ A VLASTNÍMU NÁRODU... 17 1.1. Československo ..................................................................................................................................... 17 1.2. Polsko .................................................................................................................................................... 21 2. OBZVLÁŠŤ NÁSILNÝ VÝKON MOCI KOMUNISTICKOU STRANOU............................................... 25 2.1. Československo ..................................................................................................................................... 25 2.2. Polsko .................................................................................................................................................... 29 3. EXISTENCE SILNÉHO A VYSOCE ORGANIZOVANÉHO OPOZIČNÍHO HNUTÍ ............................. 33 3.1. Československo ..................................................................................................................................... 33 3.2. Polsko .................................................................................................................................................... 36 4. ZÁVISLOST NA SOVĚTSKÉM SVAZU ................................................................................................... 43 ZÁVĚR.................................................................................................................................................................. 53 PRAMENY A LITERATURA.............................................................................................................................. 57 PRAMENY ....................................................................................................................................................... 57 Elektronické................................................................................................................................................... 57 Tištěné ........................................................................................................................................................... 57 LITERATURA.................................................................................................................................................. 57 ABSTRAKT.......................................................................................................................................................... 61 ABSTRACT .......................................................................................................................................................... 62 ANOTACE............................................................................................................................................................ 63

3

ÚVOD Pád středoevropských komunistických režimů a následný přechod místních států k demokratické formě vlády byl díky svému nenásilnému průběhu přijat velmi pozitivně a z počátku byl tento proces celkem pochopitelně jak v samotných středoevropských státech tak i v zavedených demokraciích poněkud idealizován. Právě pod dojmem tohoto pozoruhodného sledu událostí, při kterém nákladně vybudované sovětské impérium překvapivě a neuvěřitelně rychle zmizelo z mapy, mohli pozorovatelé celého procesu, zvláště pokud stáli na opačné straně železné opony, snadno zapomenout na velmi podstatný fakt. Tím faktem bylo, že středoevropská část „tábora socialismu“, která roku 1989 bez krveprolití nastoupila pomocí vyjednávání mezi špičkami režimu a opozice cestu k demokracii, byla z politického hlediska, pro někoho možná překvapivě, velmi heterogenní oblastí. Ačkoliv byly všechny nedemokratické režimy v této oblasti souhrnně označovány nálepkou „komunistické“, je zjevné, že se z mnoha důvodů výkon moci komunistickými stranami v Maďarsku a Polsku značně lišil od jednání jejich bratrských stran v Československu a NDR. Stejně tak se, často diametrálně, lišila síla, povaha a činnost hnutí, která se komunistickým stranám v těchto státech stavěla na odpor. Tyto rozdíly byly dány nepřeberným množstvím historických, sociálních a dalších okolností a jak dále v této práci uvidíme, postupem času spíše narůstaly, místo toho, aby mizely spolu s tím, jak v těchto státech pokračovalo údajné budování beztřídní společnosti. I zběžná analýza výše zmíněných odlišností nám odhalí, že právě režimy v Maďarsku a Polsku se tomu, co bylo ve státech východního bloku považováno za normu, v mnoha ohledech silně vymykaly. Na druhou stranu, režimy Československa a NDR lze počítat (samozřejmě s výjimkou určitých krátkých období jejich historie) k těm nejvíce ortodoxním. Fakt, že se všechny tyto režimy dočkaly ve stejnou dobu prakticky stejného konce i přes zmiňovanou odlišnost vnitřních podmínek jejich fungování, tak vybízí k otázce: Nebyly to vnější faktory – tedy hlavně postupný úpadek sovětské moci, který vyvrcholil během Gorbačovovy éry – které, spíše než aktivity opozičních skupin či postoje jednotlivých vlád, rozhodující měrou přispěly k jejich relativně bezbolestnému zhroucení? Tato práce se zabývá právě výše zmíněnou otázkou, nakolik se dá průběh procesu přechodu bývalých sovětských satelitů ve střední Evropě k demokracii vysvětlit převážně faktory, určujícími jejich vnitřní fungování, nebo zdali je třeba hlavní příčinu pádu těchto komunistických režimů hledat spíše v mezinárodní situaci. Cílem práce pak je pomocí komparace dvou odlišných středoevropských komunistických režimů, které však byly 4

odstraněny v podstatě ve stejnou dobu, mírovou cestou a za velmi podobných okolností, dát na tuto otázku odpověď. K naplnění tohoto cíle autor provedl komparaci fungování komunistických režimů dvou států, které se od sebe odlišovaly historickým postojem obyvatel ke komunistické ideologii, způsobem, jakým byl komunistický režim v daném státě nastolen, vztahem a loajalitou komunistické strany k Moskvě, ekonomickou výkonností, silou a složením opozičních hnutí a tím pádem i mírou násilí, ke které se byl daný režim nucen uchylovat, aby si udržel kontrolu nad obyvatelstvem. Těmito státy jsou Československo, jakožto zástupce ortodoxních komunistických režimů a Polsko, jehož režim by za ortodoxní šlo považovat jen stěží. Geograficky se tedy práce bude zabývat převážně těmito dvěma státy, přičemž v menší míře bude věnována pozornost dalším státům východního bloku s důrazem (hlavně ve čtvrté kapitole) na Sovětský svaz a jeho postoj k Československu a Polsku, aby bylo možno vysvětlit příčiny a podmínky vytvoření sovětského impéria v Evropě, stejně jako jeho konečného zhroucení. Časově se pak práce bude primárně zabývat obdobím, ve kterém se oba vybrané státy nacházely pod komunistickou vládou, avšak aby bylo možno vysvětlit některé charakteristiky obou režimů, bude se práce částečně zabývat i předcházejícím obdobím, kdy se utvářely zahraničněpolitické postoje Sovětského svazu a kdy komunistické strany Československa a Polska vznikly. Téma porovnání významu vnitřních a vnějších faktorů pro průběh pádu komunistických režimů Československa a Polska bylo zvoleno, protože se autor domnívá, že je tato problematika v současném celospolečenském diskurzu České republiky interpretována příliš jednostranně, právě ve prospěch významu vnitřních dějů. Nejlépe tento nedostatek dle autorova názoru dokumentuje dobře známý spor o to, zdali se o zdárný a nenásilný přechod k demokracii zasloužily spíše kruhy intelektuálů, otevřeně vystupujících proti režimu1 nebo to byl postoj široké veřejnosti, která svou pasivitou postupně atomizovala společnost, co pro takový průběh přechodu vytvořilo předpoklady.2 Ačkoliv autor nechce oběma stranám tohoto sporu upírat jejich (ať už jakkoliv velké) zásluhy, je toho názoru, že takováto interpretace celý proces nepřijatelným způsobem redukuje a (pravděpodobně účelově) zveličuje význam obou stran. Autor naopak zastává stanovisko, že vznik, vývoj a zánik komunistických režimů střední a východní Evropy je třeba vnímat především v rámci studené války, že je tyto režimy nutné vnímat jakožto instrumenty používané jednou mocností v konfrontaci s jinou. Jakožto instrumenty, které mimo kontext této konfrontace postrádaly opodstatnění své existence. 1

HAVEL, Václav: Byli jsme zbyteční? In: Václavhavel.cz, http://www.vaclavhavel.cz/showtrans.php?cat=clanky&val=66_clanky.html&typ=HTML (1.1.2010) 2 KLAUS, Václav: 17. Listopad v českých dějinách. In: Klaus.cz, http://www.klaus.cz/Klaus2/asp/clanek.asp?id=MfbNp9mM6gEq (1.1.2010)

5

Příčiny jejich zániku je tedy třeba hledat primárně ve faktorech, které byly logicky mimo dosah a kontrolu představitelů opozice, široké veřejnosti i zástupců jednotlivých režimů. Práce

ověřuje

následující

hypotézu.

Charakter

a

síla

opozičních

hnutí

a komunistických režimů v Československu a Polsku neměly rozhodující vliv na průběh přechodu k demokracii. K jejímu prověření byla v rámci empiricko-analytického přístupu použita Millova metoda souhlasu (dále MMS). Tato metoda vychází z předpokladu, že „pokud dva nebo více případů zkoumaného fenoménu mají společnou jednu okolnost, okolnost ve které se všechny případy shodují je příčinou (nebo efektem) daného fenoménu.“3 Autor si je vědom, že někteří odborníci přínos Millových metod pro sociální vědy zpochybňují,4 přesto je však přesvědčen, že právě MMS je pro potřeby této práce prospěšná. Hypotézu je totiž možné ověřit i ukázáním, které z porovnávaných faktorů rozhodující význam neměly. Právě pro eliminaci možných příčin je MMS použitelná dobře a její původní formulaci lze proto upravit následujícím způsobem – „žádný faktor nemůže výsledek vysvětlit uspokojivě, pokud se nevyskytuje ve všech případech tohoto výsledku.“5 Jak už bylo řečeno výše, nejde zde o upírání zásluh různým aktérů, ale o to ukázat, že je chybou při interpretaci pádu porovnávaných komunistických režimů věnovat přílišnou pozornost jejich vnitřním dějům. Pro komparaci obou států byla zvolena celkem čtyři kritéria, která umožňují zhodnotit, jak významnou roli v rámci přechodu obou států k demokracii vnitřní a vnější faktory sehrály. Obecně je nutno poznamenat, že se tato práce z důvodu jejího omezeného rozsahu samozřejmě nemůže zabývat všemi detaily zpracovávané problematiky a pozornost tak bude věnována v první řadě rozboru nejvýznamnějších událostí, které zkoumané procesy utvářely a základním faktům, jejichž uvedení je pro pochopení těchto procesů nezbytné. První ze zmiňovaných kritérií je označeno jako „problematický vztah komunistické strany k Moskvě a k vlastnímu národu“, přičemž autor se v jeho rámci zabývá převážně historickým vývojem komunistických stran obou zemí a způsobem, jakým po dobu jejich existence probíhala interakce mezi nimi a vládou SSSR, jakožto vedoucí silou mezinárodního komunistického hnutí. Dále je pozornost věnována vztahu mezi oběma stranami a národy, v jejichž rámci působily. Toto kritérium je autorem řazeno mezi vnitřní faktory, protože se jak postoje daného národa ke komunistické ideji, potažmo ke straně, která ji národu hlásala, tak 3

SAVOLAINEN, Jukka: The Rationality of Drawing Big Conclusions Based on Small Samples: In Defense of Mill‘s Methods. Social Forces, 72, 1994, č. 4, s. 1217–1218. 4 LIEBERSON, Stanley: Small N’s and Big Conclusions: An Examination of the Reasoning in Comparative Studies Based on a Small Number of Cases. Social Forces, 70, 1991, č. 2, s. 318–319. 5 SAVOLAINEN, J.: c. d.: s. 1218.

6

přístup, který místní komunisté k moskevskému vedení zaujímali, zakládal v první řadě na historické zkušenosti a vnitřních poměrech daného státu. Pro zkoumanou problematiku je toto kritérium považováno za podstatné, protože kvalita vztahu místní komunistické strany k vlastnímu národu stejně jako k zahraniční síle, jejíž autoritě byla podřízena, nutně musela mít pro stabilitu daného režimu zásadní význam. Špatné vztahy s moskevským vedením by danou komunistickou stranu například mohly označit cejchem nespolehlivosti a zajistit jí vyšší míru dohledu ze strany SSSR, případně stranu dovést k přímé roztržce s jejími sovětskými patrony a pokusu o získání širší nezávislosti v rámci východního bloku, v neposlední řadě by pak stranu mohly vést ke změně přístupu k opozičním hnutím – ať už k větší benevolenci nebo větší tvrdosti. Vliv vztahu národa k jeho komunistické straně na stabilitu režimu je pak ještě zjevnější. Pokud by komunistická strana soustavně narážela na odpor (ať už ozbrojený nebo ne) ze strany lidu, byla by nucena svou vůli prosazovat s velkou tvrdostí a ještě více tak národ antagonizovat. V takovém případě by se logicky dalo očekávat, že se po oslabení režimu prostor pro jednání s opozicí zúží a jak představitelé režimu, tak opozice, budou náchylnější k násilným řešením. V případě, že bude komunistická strana národem vnímána pozitivně či alespoň tolerována, dá se naopak čekat, že svůj mocenský monopol bude schopna udržovat bez toho, aby se musela uchylovat k soustavnému násilí a útlaku velké části společnosti. V takovém případě bude možno očekávat, že pozice strany bude stabilní a režim se tak dokáže lépe vyrovnat i s případnými krizemi, ať už vnitřní nebo vnější povahy. Druhým kritériem je „obzvlášť násilný výkon moci komunistickou stranou“, zde autor sleduje míru, do jaké byl režim nucen udržovat populaci pod kontrolou násilnými prostředky, tedy například jak často byl režim nucen potlačovat otevřené projevy odporu, zda bylo k jejich zvládnutí nutné nasazovat armádu, jak často při represích umírali lidé atd. Ze zjevných důvodů je taktéž řazeno mezi vnitřní faktory. Je přitom nutné mít na paměti, že ačkoliv je používání násilí proti představitelům opozice jedním z charakteristických znaků všech nedemokratických režimů, je míra násilí, kterou takové režimy aplikují, velmi různorodá a odvíjí se mimo jiné i od problematiky, kterou se zabývá předchozí kritérium. Správně fungující nedemokratický režim pravděpodobně nepřipustí, aby jeho občané veřejně projevovali nesouhlas s jeho politikou či s jeho samotnou existencí, avšak je jistě velký rozdíl v tom, pokud je protirežimní demonstrace rozehnána policií pomocí vodních děl, slzného plynu a obušků nebo pokud je obdobná demonstrace rozehnána ostrou střelbou vojenských jednotek. Stejně tak je velký rozdíl v tom, jsou-li představitelé opozice bezdůvodně zatýkáni a podrobováni nepříjemným výslechům nebo pokud jsou někteří z nich čas od času tajnou 7

policií cíleně zavražděni. Dále je pak třeba rozlišovat situace, kdy režim násilně potlačuje opozici, která operuje v rámci občanské společnosti a situace, kdy je režim nucen vést otevřený boj proti ozbrojeným skupinám. Dalšími podstatnými proměnnými zde jsou vývoj intensity násilných akcí režimu v průběhu jeho existence, povědomí veřejnosti o těchto akcích a způsob, jakým na ně veřejnost reaguje. Ačkoliv autor nemá v úmyslu jakkoliv bagatelizovat brutalitu, které se represivní složky obou srovnávaných režimů při bití demonstrantů a zatýkání představitelů opozice dopouštěly, budeme v rámci této práce za obzvlášť násilný výkon moci považovat používání extrémnějších prostředků po výrazně dlouhou dobu existence režimu (vzhledem k tomu, že se zvýšená míra násilí v úvodní fázi zavádění režimu dá logicky očekávat), jako je již zmiňovaná střelba do demonstrantů nebo cílené vraždy politických odpůrců. Je zjevné, že míra násilí, ke které je režim nucen pro udržení vlastní existence sáhnout, bude mít pro vnitřní chod státu dalekosáhlý význam. Dá se čekat, že vysoká míra násilí používaná režimem, zvláště jsou-li její projevy veřejnosti dobře známy, bude pro následný přechod k demokracii představovat problém, například přijde-li na přetřes otázka možného potrestání představitelů odstraňovaného režimu. Naopak pokud se režim dopouštěl násilí jen v menší míře a nebo jen proti úzké skupině disidentů, vyhlídky pro hladký přechod pravděpodobně budou lepší. Jako třetí kritérium byla vybrána „existence silného a vysoce organizovaného opozičního hnutí“, v tomto případě se autor zabývá odporem, který režimu kladlo obyvatelstvo a i toto kritérium je tedy řazeno k vnitřním faktorům. Sílu a míru organizovanosti opozičních hnutí, jejichž činnost v obou porovnávaných státech je zdokumentována velmi podrobně, budeme posuzovat na základě počtu občanů, kteří se do opoziční činnosti nějakým způsobem zapojovali, analýzou vnitřní struktury těchto hnutí a forem jejich činnosti, jejich vlivu na společnost, postavení, jaké si v rámci státu dokázala vydobýt, způsobu, jakým s režimem jednala atd. Zvláště podstatné v případě odporu proti komunistickým režimům je i sociální (či třídní) složení opozice, protože komunistický režim se na základě svých ideových pouček dokáže sice snadno vypořádat s kritikou přicházející z kruhů intelektuálů či představitelů režimu, který byl komunisty odstraněn, avšak mnohem komplikovanější problém nastane, pokud proti komunistům vystoupí sama dělnická třída. V závislosti na specifických podmínkách daného státu pak podobu opozičního hnutí může určitým způsobem ovlivňovat například i postoj a význam církve nebo historická zkušenost s odporem proti cizí nadvládě. Podoba opozičního hnutí je pro chod každého nedemokratického režimu velice důležitá mimo jiné proto, že samotnou svou existencí dokáže jednání režimu ve větší či menší míře ovlivňovat a nutit ho k reakci na svou činnost. Tato 8

reakce v zásadě může mít podobu represí nebo ústupků, přičemž obě dvě formy mohou ovlivňovat život celé společnosti. Je-li nedemokratický režim nucen čelit silné a dobře organizované opozici, dá se čekat, že bude jeho pozice postupně oslabována a jeho pád přijde dříve a bude probíhat jiným způsobem, než v případě režimu, který se po dobu svého trvání musel potýkat s výrazně slabší a méně organizovanou opozicí. Posledním, čtvrtým, porovnávaným kritériem je „závislost na Sovětském svazu“, zde se zaměříme na roli, kterou Sovětský svaz sehrál při vytvoření obou porovnávaných režimů, při udržování jejich existence a při jejich konečném zhroucení. Toto kritérium tedy bude pro účely práce chápáno jako vnější faktor. Pozornost bude věnována některým typickým rysům, které ovlivňovaly zahraniční politiku SSSR už od jeho vzniku, Stalinově koncepci poválečného uspořádání střední Evropy, sovětské vojenské doktríně a případům, kdy Sovětský svaz přímo či nepřímo intervenoval do vnitřních záležitostí Československa a Polska. Takto se autor pokusí zdokumentovat základní faktory, které určovaly postoje SSSR k oběma státům, ukázat na postupný vývoj těchto postojů spolu s dopadem, který na oba státy tento vývoj měl. Pomocí analýzy těchto faktorů uvidíme, zda by oba srovnávané režimy mohly bez aktivity SSSR vůbec vzniknout a zůstat bez jeho podpory u moci, či zda na vůli Sovětského svazu (a částečně i na spolupráci s ostatními státy východního bloku) jejich existence zcela závisela. Tento faktor má pro obsah práce zásadní důležitost, neboť právě s jeho významem pro průběh zhroucení obou komunistických režimů a přechod k demokracii budou předcházející tři vnitřní faktory poměřovány. Obecně můžeme říct, že v případě režimů, které byly vytvořeny a udržovány při životě vlivem cizí mocnosti se dá očekávat, že ztráta podpory této mocnosti (ať už k ní dojde z jakéhokoliv důvodu) pro ně bude mít fatální následky. Naopak od režimů, které jsou schopny stát na vlastních nohou se dá čekat, že boudou schopny přežít i ztrátu podpory jejich nejvýznamnějšího spojence. Práce je členěna do čtyř kapitol. První tři kapitoly se každá v rámci svých dvou podkapitol zabývají popisem, analýzou a komparací obou režimů podle prvních třech výše zmíněných kritérií, aby bylo možno pomocí MMS zjistit, zdali některý z vnitřních faktorů, které uvedená kritéria reprezentují, mohl v procesu pádu režimu a přechodu k demokracii sehrát rozhodující úlohu. Každá z prvních tří kapitol je tedy dále rozdělena na dvě části, z nichž první se vždy zabývá Československem a druhá Polskem, přičemž účelem každé části je vždy zjistit, zdali zkoumané kritérium v případě daného státu pro účely MMS nabylo kladné nebo záporné hodnoty. První kapitola se v rámci posouzení problematičnosti vztahu obou komunistických stran k Sovětskému svazu a jejich příslušnému národu věnuje okolnostem jejich vzniku, 9

vývoji jejich postavení na domácí politické scéně a interakcí s vedením SSSR. V případě Československa je pozornost věnována například dopadu pátého sjezdu KSČ v únoru 1929 na její vztahy s kominternou a postoje k ČSR, vývoji postojů československé společnosti ke komunismu, interpretaci událostí roku 1968 a postojů KSČ v době normalizace. V případě Polska se pak kromě postojů, které ke komunismu zaujímala polská společnost, zaměříme například na likvidaci původní polské komunistické strany (KPP) a její následné obnovení během druhé světové války, na krizi z října 1956 a na dopady, které tato a další polské krize měly na vztah místních komunistů se Sovětským svazem. Druhá kapitola se soustředí na míru násilí, ke kterému se oba režimy pro zachování své moci nad obyvatelstvem musely uchylovat. Pozornost je zde tedy věnována v první řadě činnosti jejich bezpečnostních složek, způsobům, jakými byly oběma režimy využívány a analýze incidentů, které byly pro výkon jejich povinností v daném státě charakteristické. V části věnované Československu se budeme věnovat například násilí, které provázelo první roky budování režimu, Plzeňskému povstání či potlačení demonstrací proti okupaci v srpnu 1969. V případě Polska se též zaměříme na ozbrojený odpor proti nastolení komunistického režimu, který probíhal v podstatě už od roku 1939, na poměrně dlouhou řádku periodicky se opakujících sociálních bouří, které byl režim nucen potlačovat a samozřejmě také na stanné právo, které v Polsku trvalo mezi lety 1981 a 1983. Konečně třetí kapitola se zabývá posuzováním síly a míry organizace opozičních hnutí v obou státech, přičemž zde bude na československé straně pozornost věnována především Chartě 77, v případě Polska se zaměříme převážně na vznik a vývoj hnutí Solidarita, neboť právě tyto dvě uskupení lze považovat za reprezentativní, pokud jde o opozici v obou státech. Pozornost bude věnována i vlivu dalších aktérů, jako je například katolická církev. Poslední, čtvrtá, kapitola této práce, se bude zabývat vlivem vnějších faktorů, které jsou souhrnně zařazeny pod kritérium závislosti obou režimů na Sovětském svazu. Spíše než oběma porovnávaným státům je v této kapitole věnována pozornost zahraniční a vojenské politice Sovětského svazu, která, jak uvidíme, stála za vytvořením, udržováním i následným pádem jejich komunistických režimů. Oba srovnávané státy jsou zde vnímány převážně jako dvě víceméně sobě rovné součásti zahraničněpolitické a obranné koncepce Sovětského svazu, jejichž význam se měnil v závislosti na vývoji, kterým tato koncepce během studené války procházela. Z tohoto důvodu není tato kapitola dělena na „československou“ a „polskou“ část, ale význam závislosti obou režimů na vůli Sovětského svazu pro jejich nenásilné odstranění je zde posuzován společně ze spíše globálního pohledu na mezinárodní situaci. Pozornost zde bude v první řadě věnována vývoji způsobu, jakým představitelé SSSR vnímali důležitost 10

středoevropského prostoru pro zájmy a bezpečnost jejich vlastního státu, od konce druhé světové války, kdy se tato část světa dostala do sovětské sféry vlivu, až do přelomu 80. a 90. let, kdy Sovětský svat své pozice v obou srovnávaných státech opustil. Tématu komparace československého a polského komunistického režimu obecně ani komparaci příčin a průběhu jejich pádu není věnována příliš velká pozornost. Práce francouzské historičky Muriel Blaive Promarněná příležitost: Československo a rok 19566 srovnává dění v Československu a Polsku právě do událostí roku 1956 v Polsku a Maďarsku a zamýšlí se nad příčinami pasivity československého obyvatelstva a politického vedení v době, kdy v dalších středoevropských státech probíhaly první pokusy o odstranění nebo alespoň zmírnění sovětského vlivu. Přestože tato práce pokrývá jen poměrně krátké časové období, poukazuje na některé důležité trendy, které utvářely i další vývoj a je pro bližší pochopení problematiky jak polského tak československého komunistického režimu velice přínosná. Dílem, které porovnává oba komunistické režimy po celou dobu jejich existence je sborník Mezi dvěma transformacemi – Československo a Polsko v letech 1947(1948)–19897 uspořádaný Janem Bruskim a kolektivem dalších autorů. Tato práce poskytuje komplexní pohled na fungování obou režimů a společenský vývoj, ke kterému za jejich trvání v obou státech docházelo. Pozornost je věnována všem podstatným aspektům politického, sociálního i ekonomického života a tento sborník tak může sloužit jako součást úvodu do studia problematiky obou režimů. Literatura mapující vývoj komunistického režimu jak v Polsku, tak v Československu je samozřejmě velice obsáhlá. Pro účely této práce se jako obzvlášť relevantní zdroj informací ukázal sborník sestavený autorkami Jane Leftwich Curry a Lubou Fajfer Poland’s permanent revolution: People versus elites, 1956 to the present,8 který velmi podrobně mapuje příčiny, průběh a dopady všech krizí polského komunistického režimu od roku 1956 až do jeho definitivního pádu. Příspěvky věnované jednotlivým krizím postihují danou problematiku ze všech podstatných úhlů pohledu, pozornost je věnována ekonomickým a sociálním kořenům periodicky se opakujících vystoupení polské společnosti proti režimu, stejně jako vlivu zahraniční situace na jednání opozice i režimních představitelů. Velmi dobře je dokumentován způsob, jakým komunistické vedení na jednotlivé krize reagovalo jak navenek, tedy průběh represí i podoba ústupků, tak i dovnitř komunistického aparátu. Stejně tak je 6

BLAIVE, Muriel: Promarněná příležitost: Československo a rok 1956. Praha, Prostor 2001, 484 s. BRUSKI, Jan J. a kol: Mezi dvěma transformacemi. Československo a Polsko v letech 1947(1948)–1989. Praha, Univerzita Karlova 2001, 237 s. 8 CURRY, Jane L. – FAJFER, Luba (Edd): Poland’s Permanent Revolution: People vs. Elites, 1956 to the Present. Washington, The American University Press 1996, 294 s. 7

11

detailním způsobem reflektován postupný vývoj polské opozice i poněkud nejednoznačná role katolické církve, která je v tomto sborníku interpretována spíše jako jakási třetí strana, sledující v rámci konfliktu komunistického režimu s opozicí do značné míry své vlastní zájmy. Z dalších prací věnujících se polskému komunistickému režimu je možno zmínit knihu britského historika Normana Daviese Polsko: Dějiny národa ve středu Evropy.9 Tato kniha mapuje celkové dějiny polského státu a její hlavní přínos pro téma této práce spočívá v obsáhlém popisu vývoje polského komunismu od jeho počátků v rámci socialistického hnutí až po pád komunistického režimu, stejně jako vývoje postoje, který ke komunismu a Sovětskému svazu zaujímala polská veřejnost. Z důvodu obrovského časového období, které práce pokrývá, se Daviesovi podařilo (i když místy poněkud stručně) obsáhnout všechny podstatné aspekty nastolení, existence a zániku komunistické vlády a to samé platí o vývoji a aktivitách opozičních sil. Kniha polského historika Andrzeje Paczkowkého Půl století dějin Polska 1939–198910 poskytuje velmi detailní pohled na vnitrostátní vývoj ve zpracovávaném období, přičemž mnoho aspektů polského politického života (např. protikomunistický odboj během a krátce po skončení druhé světové války, vznik a vývoj Solidarity nebo průběh stanného práva) jsou zde zpracovány do mnohem větší hloubky, než jak je tomu v případě Daviesovy práce. Stejně tak je zde velmi dobře reflektována úloha, kterou v polských záležitostech od vypuknutí druhé světové války sehrával Sovětský svaz a dopady zahraniční situace obecně. Tematika stanného práva je dopodrobna zpracována v knize Stan wojenny w Polsce: kalendaria wydarzeń 13 XII 1981–31 XII 1982,11 která kromě velkého množství dobových dokumentů obsahuje stručné, ale velmi precizní shrnutí a zhodnocení všech podstatných událostí tohoto období sepsané historikem Antonim Dudkem. Dudkův úvod shrnuje všechna podstatná fakta o průběhu zásahu proti Solidaritě i jejím marným pokusům se státní intervenci bránit a přes svou stručnost tedy představuje ideální základ pro další studium této problematiky. Z další literatury zabývající se polským komunistickým režimem můžeme uvést knihu Ustrój komunistyczny w Polsce12 Jakuba Karpińského, která kromě velmi podrobného popisu fungování režimu poukazuje mimo jiné na vzájemné ovlivňování, ke kterému docházelo jak 9

DAVIES, Norman: Polsko: Dějiny národa ve středu Evropy. Praha, Prostor 2003, 481 s. PACZKOWSKI, Andrzej: Půl století dějin Polska 1939–1989. Praha, Academia 2000, 381 s. 11 CHUDZIK, Wanda a kol: Stan wojenny w Polsce: kalendaria wydarzeń 13 XII 1981–31 XII 1982. Warszawa, Rytm 1999, 564 s. 12 KARPIŃSKI, Jakub: Ustrój komunistyczny w Polsce. Warszawa, Wydawnictwo WyŜszej Szkoły Przedsiębiorczości i Zarządzania im. Leona Koźmińskiego 2005, 336 s. 10

12

mezi československou a polskou opozicí, tak i mezi představiteli obou komunistických aparátů. Tematice ozbrojeného protikomunistického odporu v první fázi budování režimu se pak věnuje sborník sestavený Krzysztofem Komorowskim Armia Krajowa: Szkice z dziejów Sił Zbrojnych Polskiego Państwa Podziemnego,13 který mapuje vývoj konfliktu jak mezi polskými a sovětskými partyzány, tak pozdějších střetů polského hnutí odporu s Rudou armádou a vojsky NKVD, přičemž detailní pozornost je věnována i politickému pozadí a následkům tohoto konfliktu. Práce tak díky interpretaci původních dokumentů a statistických údajů umožňuje rychlé proniknutí do dané problematiky. Díky svému zaměření přímo na odbojovou činnost navíc tento sborník přináší mnohem komplexnější pohled na věc, než je tomu u prací obecně se zabývajících dějinami polského komunistického režimu. Literatura zabývající se komunistickým režimem Československa je neméně rozsáhlá. Francouzský politolog Jacques Rupnik je autorem knihy Dějiny komunistické strany Československa: od počátků po převzetí moci,14 která byla pro potřeby této práce velmi užitečná. Velmi podrobně jsou v ní reflektovány všechny aspekty vývoje KSČ, od změn sociální skladby jejího členstva až po veškeré ideologické posuny, kterými strana během zpracovávaného období procházela. Velmi užitečné pak jsou statistické údaje o vývoji členské základny i volebních výsledků v souvislosti s vnitřním vývojem strany. Zvláštní pozornost je též věnována analýze vztahu mezi KSČ a kominternou, včetně reflexe příčin a dopadů nejrůznějších roztržek, ke kterým mezi vedením mezinárodního komunistického hnutí a jeho československou částí došlo, přičemž způsob, jakým se KSČ s těmito roztržkami vždy vypořádala je velmi ilustrativní jde-li o otázku problematičnosti jejího vztahu k Sovětskému svazu. Problematice postavení a aktivit represivních sil v rámci československého režimu se věnují například Stanislav Procházka a Jiří Novotník v knize Vzpomínka po 40 letech: komunistický režim, sovětská okupace, normalizace jako okupační sovětizace: národní neštěstí, které by nemělo být zapomenuto.15 Autoři zde obsáhle pojednávají o úloze Československé lidové armády (ČSLA) a dalších ozbrojených složek při ochraně režimu, před a po sovětské invazi, přičemž zvláštní pozornost věnují jak událostem ze srpna 1969 tak období občanských nepokojů v roce 1989. Stejně tak mapují i působení opozičních sil v rámci 13

KOMOROWSKI, Krzysztof (Ed): Armia Krajowa: Szkice z dziejów Sił zbrojnych Polskiego Państwa Podziemnego. Warszawa, Rytm 2001, 525 s. 14 RUPNIK, Jacques: Dějiny komunistické strany Československa, od počátků po převzetí moci. Praha, Akademia 2002, 284 s. 15 PROCHÁZKA, Stanislav – NOVOTNÍK, Jiří: Vzpomínka po 40 letech: komunistický režim, sovětská okupace, normalizace jako okupační sovětizace: národní neštěstí, které by nemělo být zapomenuto. Brno, Tribun EU 2009, 242 s.

13

ozbrojených složek. Práce mnohé politické souvislosti reflektuje příliš povrchně, téma role ozbrojených sil v rámci československého režimu je však zpracováno kvalitně. Této problematice se, s důrazem na činnost StB, věnuje také historik Karel Kaplan v knize Nebezpečná bezpečnost: státní bezpečnost 1948–1956,16 která taktéž umožňuje udělat si přesnou představu o činnosti československých bezpečnostních složek v době nejtvrdšího stalinismu. Z obou publikací je možno snadno odvodit základní rozdíly mezi tím, jak byl své bezpečnostní složky nucen používat polský a československý režim. Zmiňovaný historik Karel Kaplan se problematice komunismu v Československu věnuje dlouhodobě a i jeho další knihy lze stěží při zpracovávání tohoto tématu opomenout. Pro účely této práce se jako užitečná ukázala například kniha Kořeny reformy 1956–1968: společnost a moc ze série Kronika komunistického Československa,17 kde Kaplan přináší podrobný rozbor dějů, které československý režim dovedly až k nejzávažnější roztržce se Sovětským svazem. Detailní pozornost je věnována všem podstatným oblastem, od ekonomiky po kulturu. Kniha tak jednak přináší materiál pro porovnání této situace s podobnými událostmi, ke kterým docházelo v Polsku, jednak umožňuje bližší pochopení fungování československého režimu. Obecnější pohled na dění v celé střední Evropě pak v přehledné formě podává kniha historika Jana Křena Dvě století střední Evropy.18 Události relevantní pro tuto práci jsou zde sice často podávány velmi stručnou formou, pro usnadnění základní orientace ve zkoumané problematice je však tato kniha užitečná. Tématu protikomunistické opozice v Československu se věnuje například Vilém Prečan v knize Charta 77: od morální k demokratické revoluci19 a trojsvazkové sérii Charta 77: dokumenty 1977–1989,20 zpracované ve spolupráci s Blankou Císařovou, ve kterých přináší velké množství původních dokumentů týkajících se aktivit československé opozice. Právě tato dokumentace pak poskytuje vynikající materiál pro posouzení zásadních odlišností mezi povahou a organizační strukturou opozice v Československu a Polsku. Pokud se jedná o literaturu zabývající se rolí Sovětského svazu v záležitostech středoevropských komunistických režimů, je nutné zde uvést především dvě knihy které pro tuto práci měly mimořádný význam. První z těchto knih je The Collapse of Soviet Military21 16

KAPLAN, Karel: Nebezpečná bezpečnost: státní bezpečnost 1948–1956. Brno, Doplněk 1999, 289 s. KAPLAN, Karel: Kronika komunistického Československa: Kořeny reformy 1956–1968. Brno, Barrister & Prnicipal 2008, 828 s. 18 KŘEN, Jan: Dvě století střední Evropy. Praha, Argo 2005, 1109 s. 19 PREČAN, Vilém (Ed): Charta 77, 1977–1989: od morální k demokratické revoluci. Bratislava, Archa 1990, 525 s. 20 PREČAN, Vilém – CÍSAŘOVÁ, Blanka: Charta 77: Dokumenty 1977–1989, Díl I: 1977–1983. Praha, Ústav pro soudobé dějiny AV ČR 2007, 595 s. 21 ODOM, William E.: The Collapse of Soviet Military. New Haven, Yale University Press 1998, 523 s. 17

14

z pera amerického autora Williama E. Odoma. Toto dílo mapuje vývoj všech aspektů ozbrojených sil a vojenské politiky Sovětského svazu od jeho vzniku až po jeho rozpad. Její přínos pro téma zpracovávané v této práci spočívá v první řadě ve velice detailním popisu vývoje vojenské doktríny SSSR, která byla ovlivňována jak ruskou historickou zkušeností, tak interpretací komunistické ideologie a zájmů Sovětského svazu, prováděnou každým ze sovětských vůdců. Odom, který měl díky své službě v armádě USA a ve zpravodajské službě NSA přístup k velmi přesným informacím o vývoji v sovětských ozbrojených silách a politice, zde na základě analýzy rozsáhlé dokumentace a osobních rozhovorů s přímými aktéry tohoto vývoje velmi přesvědčivě dokumentuje, jaký význam Sovětský svaz, dlouhodobě očekávající konfrontaci s „táborem kapitalismu“, přikládal udržení kontroly nad svými středoevropskými satelity (podobně pohled SSSR na své spojence reflektuje např. David A. Lake v článku Beyond Anarchy: The Importance of Security Instituions22). Stejně tak jasně ukazuje, jak se na základě Gorbačovova odmítnutí nevyhnutelnosti střetu východního bloku se státy NATO a jeho snahou o ekonomické reformy důležitost střední Evropy v rámci sovětské bezpečnostní koncepce koncem 80. let vytratila. Druhou knihou reflektující tematiku sovětského vlivu na středoevropské státy je Cold War and Soviet Insecurity: The Stalin Years23 českého historika Vojtěcha Mastného, která, jak vyplývá z názvu, pojednává o úvodním období studené války, kdy bylo sovětské impérium ve střední Evropě vytvořeno. Mastný na základě analýzy historické zkušenosti ruského národa, průběhu prvních let existence komunistického režimu v Rusku a později v SSSR, dopadu událostí druhé světové války a Stalinových charakterových vlastností dochází k závěru (ke kterému ostatně ve svém Dlouhém telegramu24 došel už George Kennan), že jedním ze základních rysů sovětského režimu byla až chorobná nejistota a strach z překvapivého napadení. Udržování sovětského vlivu na Československo, Polsko a další státy je pak interpretováno jako důsledek snahy o vytvoření jakéhosi obraného valu mezi Sovětským svazem a jeho nepřáteli. Vývoj východního bloku od vzniku až k jeho rozpadu v knize Jiná Evropa25 velmi dobře mapuje již zmiňovaný francouzský politolog Jacques Rupnik. Jeho kniha ukazuje, jak se historická zkušenost jednotlivých středoevropských národů projevovala na jejich postojích 22

LAKE, David A.: Beyond anarchy: The importace of security institutions. International security, 26, 2001, č. 1, s. 129–160. 23 MASTNY, Vojtech: The Cold War and Soviet Insecurity: The Stalin Years. New York, Oxford University Press 1996, 285 s. 24 KENNAN, George F.: The Long Telegram. In: The George Washington University, http://www.gwu.edu/~nsarchiv/coldwar/documents/episode-1/kennan.htm (23.1.2010) 25 RUPNIK, Jacques: Jiná Evropa. Praha, Prostor 1990, 341 s.

15

ke komunistické ideologii a Sovětskému svazu, což pro účely této práce bylo velmi důležité. Jeho rozbor vývoje jednotlivých komunistických režimů ve střední a východní Evropě, který neopomíjí sociální, kulturní, ekonomické ani zahraničněpolitické aspekty zároveň představuje užitečný materiál pro každého, kdo se komparací těchto režimů chce zabývat. Nakonec je ještě namístě zmínit knihu Tonyho Judta Postwar: a history of Europe since 1945,26 která se souhrnně zabývá dějinami Evropy po druhé světové válce a pochopitelně věnuje mnoho prostoru problematice východního bloku, včetně Československa a Polska, jejich vnitřního vývoje i jejich vztahů se Sovětským svazem. Přes značný rozsah zpracovávané problematiky, je takřka všem evropským státům věnována rozsáhlá pozornost. Stejně tak je reflektován velmi kvalitně i vývoj konfrontace východního bloku se státy NATO v rámci studené války. Díky své obsáhlosti a vynikajícímu zpracování může tato kniha posloužit jako jeden ze základních zdrojů pro zřejmě jakoukoliv práci zabývající se poválečnou Evropou. Účelem této práce je přispět do diskuse o příčinách pádu srovnávaných komunistických režimů a zdůraznit roli, jakou v jejich existenci i konečném odstranění sehrály vnější faktory, které obyvatelé Československa a Polska mohli pouze přijmout a využít, nikoliv ovlivnit. Tato určitá bezmocnost nad vlastním osudem ostatně není v dějinách střední Evropy nikterak novým jevem, za jehož důsledky se obyvatelé této oblasti nemají důvod stydět a zakrývat ho mýty o přehnaném významu svých snah změnit běh dějin.

26

JUDT, Tony: Postwar: a history of Europe since 1945. London, William Heinemann 2005, 878 s.

16

1. PROBLEMATICKÝ VZTAH KOMUNISTICKÉ STRANY K MOSKVĚ A VLASTNÍMU NÁRODU 1.1.

Československo

Pro správné posouzení tohoto kritéria bude nutné věnovat pozornost rozsáhlému souboru skutečností, které nám ukáží, jakou pozici komunistická strana v politickém či společenském životě daného národa zastávala a jakou podobu v průběhu času měly její vztahy se Sovětským svazem. V této kapitole tedy pokryjeme relativně dlouhý časový úsek, nicméně věnovat se budeme převážně vývoji po druhé světové válce. V případě Československa se dá říct, že dělnické hnutí mělo v národním vědomí dlouhou a pozitivní tradici, která sahala hluboko do 19. století. Jakožto silně industrializovaná oblast tehdejšího Rakouska-Uherska ostatně západní část území budoucího československého státu poskytovala pro rozvoj dělnického hnutí a levicového smýšlení obecně ideální podmínky. České dělnické hnutí sehrálo důležitou roli v procesu národní emancipace a většina národa neměla důvod se proti němu z historických důvodů nějak výrazně vymezovat.27 Přestože se v zásadě internacionalistické přesvědčení českých socialistů, které je z počátku vedlo ke snaze o zachování mnohonárodního státu,28 někdy dostávalo do konfliktu s více nacionalistickými elementy společnosti, postavili se nakonec, ač neochotně, za požadavek samostatnosti.29 V prvních letech existence samostatného Československa pak, díky nacionalistickému nadšení, nebylo pro prosazování komunistických myšlenek mnoho prostoru. Naopak však v Československu, dost možná díky minimálnímu historickému kontaktu a potřebě hledat protiváhu německého vlivu, přetrvával kladný vztah k Rusku, který byl pro českou společnost dlouhodobě typický.30 KSČ, která vznikla v květnu 1921 následkem rozkolu v sociální demokracii na konci předchozího roku, se pak stala reprezentantem těch, kteří po vyprchání úvodního nadšení (pokud jej vůbec kdy sdíleli) zjistili, že jim podmínky meziválečného Československa nevyhovují. Československo zůstalo po celé meziválečné období ke KSČ vysoce tolerantní i přes nebezpečí, které tato strana pro jeho zřízení bezpochyby představovala. KSČ tedy nejen zůstávala legální, ale těšila se

27

KOŘALKA, Jiří: Češi v habsburské říši a v Evropě 1815–1914. Praha, Argo 1996, s. 244–245. KŘEN, J.: c. d., s. 282. 29 Tamtéž, s. 347–348. 30 RUPNIK, J.: Jiná Evropa, s. 38–39. 28

17

i neobvykle vysoké veřejné podpoře.31 Strana tak byla na počátku své existence silně nehomogenním uskupením, které sdružovalo jak dělníky, nespokojené se svým společenským statusem, tak zástupce nejrůznějších menšin, které činnost ve straně vnímaly jako prostředek k prosazování svých národnostních zájmů.32 Právě v tomto období, které ukončila až bolševizace strany v letech 1928–1929, provázely vztahy KSČ a Sovětského svazu určité obtíže. Ty byly vyvolávány jednak ideovými neshodami mezi Šmeralovým vedením a komunistickou internacionálou (KI) ohledně způsobu, jakým bylo v československých podmínkách výhodné usilovat o moc, jednak přístupem, který měla KSČ k československému státu zaujímat. Šmeralova koncepce, kladoucí důraz na volební boj a specificky národní cestu ke společenským změnám, byla nakonec v souladu s přáním Moskvy označena za pravicovou úchylku a strana se pod Gottwaldovým vedením začala připravovat na násilné převzetí moci.33 Tato změna kurzu vedla k významnému zmenšení členské základny a rozchodu velké části inteligence s komunistickou stranou. Nicméně i přes pokračování občasných sporů, převážně ideového rázu, KSČ zůstávala svým zahraničním nadřízeným zcela loajální a neváhala své stanovisko podle přání Moskvy měnit, případně se i zbavovat členů, kteří se moskevskému vedení znelíbili, jak ukázala například tzv. Guttmanova aféra.34 I přes zmíněné komplikace však byla KSČ po celé meziválečné období schopna zůstat významnou společenskou silou, se kterou se v meziválečném Československu muselo počítat. Během druhé světové války KSČ v Moskvě vytvořila paralelní mocenské centrum, do značné míry představující alternativu oficiální exilové vlády v Londýně. I přes značný potenciál ke konfliktu mezi těmito dvěma centry, který jak uvidíme později, byl ve stejnou dobu charakteristický pro vývoj v Polsku, byly však jejich vztahy v zásadě dobré. Prezident Beneš, traumatizován mnichovskými událostmi, byl spolupráci se Sovětským svazem nakloněn, zatímco Sovětský svaz mu v mnoha důležitých otázkách vycházel vstříc.35 Od roku 1943 si pak KSČ jednáním s Benešem zajistila velice vlivnou pozici a sama exilová vláda byla silně nápomocná v zařazování Československa do Sovětské sféry vlivu, protože to považovala za vhodné řešení, což odrážel i první poválečný vládní program.36 Československo o svém příklonu k Sovětskému svazu tedy rozhodlo v zásadě dobrovolně a dlouho před tím, než k němu dorazily jednotky Rudé armády. 31

V meziválečném období nebyl pro KSČ problém získat v parlamentních volbách přes 10% hlasů. BRADLEY, John: Czechoslovakia: External Cisis and Internal Compromise. In: BERG-SCHLOSSER, Dirk – MITCHELL, Jeremy (Edd): Conditions of Democracy in Europe, 1919–39. New York, St. Martin’s Press 2000, s. 101. 32 RUPNIK, J.: Dějiny komunistické strany Československa, s. 55–56. 33 KŘEN, J.: c. d., s. 402. 34 RUPNIK, J.: Dějiny komunistické strany Československa, s. 103. 35 MASTNY, V.: c. d., s. 21–22.

18

V prvních poválečných letech se v Československu naplno projevily výše zmiňované faktory – pozitivní vztah k Rusku spolu s obecně převládajícími levicovými názory přispěly k rozšířenému přesvědčení, že se předválečný politický systém přežil a je třeba ho nahradit socialistickým zřízením a orientací na Sovětský svaz.37 Komunisté na základě předchozích dohod ovládali většinu klíčových institucí a jejich pozice ve státě byla takřka neotřesitelná. K vystoupení z února 1948 je spíše než obavy z domácích protivníků dotlačil mezinárodní vývoj, který vyžadoval jasné vymezení frontové linie mezi oběma stranami začínající studené války.38 Po úplném převzetí moci se KSČ opět projevovala jako zcela loajální spojenec Sovětského svazu, jehož požadavky, ať už šlo o likvidaci soukromého sektoru, kolektivizaci zemědělství, masivní rozvoj těžkého průmyslu a zbrojní výroby či pořádání politických procesů, byly bezpodmínečně plněny i přes velmi negativní dopady na ekonomiku státu.39 Právě ekonomické oslabení, vyvolané prosazováním sovětských záměrů, pak během 60. let vztahy Československa a Sovětského svazu na čas destabilizovalo. 60. léta byla v Československu ve znamení deziluze. Projevy nespokojenosti se objevovaly například už v souvislosti s měnovou reformou z roku 1953. V době destalinizace a hlavně bouří roku 1956, které zachvátily sousední Maďarsko a Polsko, však byla KSČ příjemně překvapena pasivitou a konformitou československého obyvatelstva a Praha zůstávala nadále oporou stalinismu.40 V 60. letech však kvůli kombinaci generační obměny, národního hnutí na Slovensku a rostoucích ekonomických potíží už v Československu došlo k tlaku na společenské změny.41 Tento tlak však primárně nebyl motivován snahou o likvidaci stávajícího režimu, jehož výhody oproti kapitalismu značná část společnosti nadále uznávala,42 ale hlavně snahou o jeho zefektivnění, která se, podobně jako o dvacet let později v případě perestrojky, vymkla z rukou.43 O mnohém vypovídá například Dubčekova neochota povolit obnovení sociální demokracie, častá varování před pravicovými silami, okamžitá kapitulace bez ohledu na lidovou podporu i fakt, že po zbytek života vysvětloval události roku 1968 jako velké nedorozumění.44 Zásadní změnu tedy, jak se zdá, skutečně provést nechtěl.

36

RUPNIK, J.: Dějiny komunistické strany Československa, s. 173–174. BROD, Toman: Než byl vyhlášen socialismus. In: BROD, Toman a kol: Proč jsme v listopadu vyšli do ulic. Brno, Doplněk 1999, s. 9–10. 38 MASTNY, V.: c. d., s. 42. 39 JUDT, T.: c. d., s. 171–172. 40 BLAIVE, M.: c. d., s. 27. 41 KAPLAN, K.: Kronika komunistického Československa: Kořeny reformy 1956–1968, s. 26–27. 42 PERNES, Jiří: Kryzys reŜimu komunistycznego w Czechosłowacji. In: BRUSKI, Jan J. a kol: Mezi dvěma transformacemi. Československo a Polsko v letech 1947(1948)–1989. Praha, Univerzita Karlova 2001, s. 89. 43 SWAIN, Geoffrey – SWAIN, Nigel: Eastern Europe since 1945. New York, St. Martin's Press 1998, s. 141– 142. 44 RUPNIK, J.: Jiná Evropa, s. 279–280. 37

19

Po zásahu vojsk Varšavské smlouvy se situace v Československu velice rychle uklidnila a během několika málo let byla KSČ opět jedním z pilířů konzervativních postojů v rámci socialistického tábora, zatímco kritika režimu se opět stala doménou malých a izolovaných skupin intelektuálů.45 Společnost si zvykla na relativně slušnou životní úroveň a sociální jistoty, které režim nabízel, zároveň v ní opět převládla naprostá pasivita vůči veřejnému dění.46 Spolu s NDR a Bulharskem se tedy Československo z pohledu Sovětského svazu až do úplného konce 80. let opět řadilo k nejpříkladnějším spojencům,47 kteří dokázali udržovat vnitřní stabilitu a zároveň nepůsobili problémy na mezinárodní úrovni. Co tedy z výše uvedených faktů vyplývá? V Československu odjakživa existovaly silné tendence k levicovým postojům, které zvláště ve světle zkušeností s mnichovskou krizí a druhou světovou válkou vytvořily příznivé podmínky pro odmítnutí tradiční demokracie a kapitalismu, jakožto fenoménů částečně odpovědných za utrpení, kterým Československo spolu se zbytkem Evropy muselo v první polovině 20. století projít. Všeobecná touha po změně společenských poměrů byla také díky velmi pozitivnímu, historickými zkušenostmi nezatíženému vztahu k Rusku spojována s nadějemi na vybudování lepší společnosti podle modelu nabízeného komunistickou ideologií. Tato ideologie byla v Československu vždy uznávána jako legitimní a těšila se značné popularitě – na počátku poválečného období byla její atraktivita ještě posílena zjevnými úspěchy Sovětského svazu. Ačkoliv se postupně začaly ukazovat nedostatky komunistického režimu, společnost zůstávala dlouhodobě pasivní, což je ostatně v našich dějinách neustále se opakující jev. Reformní proces z 60. let pak v první řadě odrážel generační střety, konflikty mezi různými frakcemi ve vedení KSČ, snahu o řešení postavení Slovenska a hlavně pokus o ekonomické oživení, na které se pak nutně vázaly obdobné procesy v oblasti zákonnosti a cenzury. Společnost se na čas podařilo zaktivizovat za účelem vylepšení socialistického systému – to však k přechodu k liberální demokracii směřovat nemělo. Po potlačení tohoto experimentu se společnost opět ochotně vrátila k pasivitě a konzumnímu stylu života. Sama KSČ, zvláště díky svým austromarxistickým kořenům, zpočátku často narážela na nesouhlas Sovětského svazu se svou politikou. Příznačným rysem jejího postoje však byla konformita. Ať už šlo o způsob usilování o moc, přístup k vlastnímu státu nebo k vyloženě ideovým otázkám, dokázala se vždy velmi rychle přizpůsobit požadavkům zahraničního vedení, i když to často znamenalo zásadní názorové obraty a rozchody se zasloužilými členy. 45

JUDT, T.: c. d., 566–577. MĚCHÝŘ, Jan: Proměny společnosti v letech 1960–1989. In: BROD, Toman a kol: Proč jsme v listopadu vyšli do ulic. Brno, Doplněk 1999, s. 41–42. 47 RUPNIK, J.: Jiná Evropa, s. 293–294. 46

20

Po většinu času své vlády nad Československem KSČ věrně, často i přehnaně, plnila sovětské zadání a s výjimkou krátkého období kolem roku 1968 s ní Sovětský svaz žádné významnější problémy neměl. Vztah KSČ k Moskvě a vlastnímu národu tedy ve světle těchto zjištění za problematický považovat nelze.

1.2.

Polsko

Příběh vývoje dělnického hnutí a levicových postojů v Polsku byl značně odlišný. Silně levicové postoje se projevovaly už u některých frakcí v průběhu protiruských povstání během 19. století, kdy dosáhly určitého významu. Jejich role však, zvláště během Lednového povstání, byla značně kontroverzní a propagaci levicových názorů nijak neprospěla.48 Rusko bylo vnímáno jako odvěký nepřítel polského národa, což dokládaly otřesné zkušenosti s dlouhou ruskou nadvládou i Rusko–polskou válkou z roku 1920. Díky obrovskému významu katolictví v polském společenském životě byly navíc obecné protiruské nálady dále posíleny o náboženský rozměr. Komunistické hnutí, v Polsku působící už od roku 1918, z něhož se v roce 1926 vyvinula KPP,49 tedy od počátku zaujímalo nezáviděníhodnou pozici. Po celé meziválečné období zůstávala KPP ilegálním a v zásadě bezvýznamným elementem. Polskou společností byla spojována především se zájmy různých národnostních menšin, zvláště Židů, a navíc pro své zjevné vazby na Sovětský svaz nesla cejch skupiny vlastizrádců.50 Pozice KPP v rámci mezinárodního komunistického hnutí však nebyla o mnoho lepší. Strana sympatizovala s trockismem a Stalin měl dlouhodobé podezření, že byla infiltrována polskou kontrarozvědkou. Nakonec byla strana, jejíž členská základna v době nejvyššího rozkvětu nedosáhla ani 10 000 osob, roku 1938 KI zrušena a velká část vedení dokonce v Sovětském svazu popravena – polská sekce byla v rámci KI obnovena až po útoku na Sovětský svaz v roce 1941.51 Tedy až poté, co se její existence ukázala jako výhodná pro sovětské válečné úsilí. Pozici komunismu v Polsku přirozeně nepomohla ani sovětská agrese v roce 1939, ani následný návrat Rudé armády v roce 1944, protože si sovětská moc při obou příležitostech počínala se značnou brutalitou, ať už šlo o masové deportace nebo smutně proslulý Katyňský 48

KIENIEWICZ, Stefan: Powstanie styczniove 1863–1864. In: KIENIEWICZ, Stefan – ZAHORSKI, Andrzej – ZAJEWSKI, Władysław: Trzy powstania narodowe: Kościuszkowskie, Listopadowe, Styczniowe. Warszawa, KsiaŜka i wiedza 1992, s. 394–395. 49 DAVIES, N.: c. d., s. 137. 50 HOLZER, Jerzy: Poland: From Post-War Cisis to Authoritarianism. In: BERG-SCHLOSSER, Dirk – MITCHELL, Jeremy (Edd): Conditions of Democracy in Europe, 1919–39. New York, St. Martin’s Press 2000, s. 344.

21

masakr a musela překonávat aktivní odpor místních obyvatel.52 Na rozdíl od Československa byl tedy poválečný nástup komunistů k moci provázen krajní nevolí širokých vrstev obyvatelstva. Během druhé světové války byly vztahy polské exilové vlády se Sovětským svazem a polskými komunisty mnohem komplikovanější než v případě Československa. Vztahy mezi polskou exilovou vládou a Sovětským svazem byly od počátku zatíženy faktem, že Sovětský svaz Polsko napadl. V květnu 1943 pak byly diplomatické styky přerušeny po odhalení masových hrobů polských důstojníků v Katyni. Sovětský svaz postupně vytvářel vlastní orgány polských komunistů a zároveň založil Polskou dělnickou stranu (PPR), která měla jeho zájmy realizovat přímo v Polsku.53 Protože bylo Polsko od roku 1944 opět obsazováno Rudou armádou, bylo zjevné, že exilová vláda, která se nechtěla smířit s návratem vlastní země pod sovětskou nadvládu, bude při jednání s Polským výborem národního osvobození (PKWN), ustaveným Sovětským svazem, ve značné nevýhodě už proto, že Stalin kontrolu nad Polskem považoval za jednu z nejvyšších priorit.54 Exilová vláda tedy nakonec byla pod tlakem Sovětského svazu i západních spojenců přinucena přistoupit na sloučení s prozatímní vládou vzniklou z PKWN a de facto tak legitimizovat předání moci komunistům.55 O osudu Polska tedy bylo rozhodnuto bez jeho vlastního přičinění. Příchod Rudé armády a s ním spojené nastolení komunistického režimu bylo v Polsku od počátku vnímáno spíše jako nová okupace než jako osvobození. Režim byl nastolen odvěkým nepřítelem polského národa, stál na ideologii, která byla Polákům cizí a není tedy divu, že v jejich očích postrádal legitimitu a jeho existence byla v podstatě jen dlouhou sérií krizí.56 Kromě polského obyvatelstva však Sovětskému svazu působila mnoho problémů i sama Polská sjednocená dělnická strana (PZPR od pohlcení socialistů v roce 1948). Už během 50. let v Polsku vázla organizace politických procesů a dalších radikálních projevů stalinismu, jaké byly k vidění například v Československu, ovšem první skutečně zásadní problém nastal, když se po rehabilitaci v rámci destalinizace k moci dostal Władysław Gomułka, který byl předtím uvězněn jako představitel národního komunismu.57 Gomułkovo zvolení do čela PZPR bylo pro Sovětský svaz nepřijatelné, kvůli obavám že se z něj stane 51

DAVIES, N.: c. d., s. 102–103. PACZKOWSKI, A.: Půl století dějin Polska 1939–1989, s. 19–20. 53 Tamtéž, s. 65–66. 54 McMAHON, Robert J.: The Cold War: A Very Short Introduction. Oxford, Oxford University Press 2003, s. 11. 55 JUDT, T. : c. d., s. 102. 56 CURRY, Jane L.: Introduction. In: CURRY, Jane L. – FAJFER, Luba (Edd): Poland’s Permanent Revolution: People vs. Elites, 1956 to the Present. Washington, The American University Press 1996, s. 6. 57 DAVIES, N.: c. d., s. 33–34. 52

22

středoevropský Tito. Chruščov osobně přiletěl do Varšavy, aby dal polskému vedení najevo svou nelibost, zmobilizované jednotky Rudé armády začaly chystat rozsáhlou pacifikační operaci, pouze aby se setkaly s polskými oddíly, připravenými klást odpor.58 Chruščov nakonec po jednání s Gomułkou ustoupil a rozhodl se ho jako polského vůdce tolerovat. Gomułka, z počátku velmi populární, poté využil této příležitosti k odstranění vlivu sovětských poradců na chod státu, ukončení rozsáhlého teroru a zastavení kolektivizace.59 Polsko si tak díky Gomułkovi vydobylo v rámci tábora socialismu velmi svébytnou pozici, aniž by komunistický režim jako takový byl výrazně oslaben.60 Gomułkova popularita však neměla dlouhého trvání a sám byl za podobné situace v čele PZPR v roce 1970 nahrazen Edwardem Gierkem.61 Polsko totiž mnohem více než Československo trpělo ekonomickými problémy, které jeho komunistický režim pravidelně destabilizovaly. Sovětský svaz tak byl nucen tento stále více labilní režim neustále podporovat po ekonomické, politické i bezpečnostní stránce a polští vůdci byli z jeho strany dlouhodobě vystavováni silnému tlaku na udržení kontroly. To se pak negativně promítalo do jejich chování na domácí scéně.62 Gomułkovi a Gierkovi se sice na čas podařilo získat si popularitu, podpora společnosti pro komunistický režim však konstantně zůstávala mizivá, přičemž již zmiňované ekonomické problémy společnosti ani neumožňovaly dlouhodobě najít útěchu v konzumním stylu života. Stále patrnější nedostatek toho nejzákladnějšího zboží a potravin naopak společnosti každý den dával pocítit nedostatky systému i neschopnost jeho představitelů přinést pozitivní změnu. Propast mezi stranou a společností tak dále narůstala, což Polsko dovedlo až k vyhlášení stanného práva, které však, tak jako v případě všech předešlých krizí, pouze krátkodobě potlačilo nejkřiklavější projevy nepřátelství společnosti k režimu – příčiny tohoto nepřátelství však režim odstranit nemohl.63 Polsko tedy v rámci socialistického tábora jako stabilní režim rozhodně nepůsobilo. Z výše uvedených fakt tedy v otázce problematičnosti vztahu polské komunistické strany k Moskvě a vlastnímu národu můžeme vyvodit několik jasných závěrů. Na rozdíl od Československa nebyl komunismus v Polsku až do jeho nastolení z vnějšku nikdy širokými vrstvami společnosti považován za legitimní nebo pro Polsko vhodnou ideologii. Dlouhodobě 58

KORBONSKI, Andrzej: October 1956: Crisis of Legitimcy or Palace Revolution? In: CURRY, Jane L. – FAJFER, Luba (Edd): Poland’s Permanent Revolution: People vs. Elites, 1956 to the Present. Washington, The American University Press 1996, s. 30–31. 59 KARPIŃSKI, J.: c. d., s. 255. 60 KŘEN, J.: c. d., s. 702–703. 61 PACZKOWSKI, A.: Půl století dějin Polska 1939–1989, s. 242–243. 62 CURRY, Jane L. – FAJFER, Luba: Conclusion: The Never Ending Crises. In: CURRY, Jane L. – FAJFER, Luba (Edd): Poland’s Permanent Revolution: People vs. Elites, 1956 to the Present. Washington, The American University Press 1996, s. 252–253.

23

špatné vztahy s Ruskem a nepřijatelnost komunismu pro katolickou církev samy o sobě stačily k tomu, aby byla tato ideologie a její představitelé společností apriorně odmítáni, čehož je naprostá bezvýznamnost polských komunistů v meziválečném období přesvědčivým důkazem. Jak oficiální exilová vláda, tak velká část společnosti se aktivně snažily ovládnutí Polska Sovětským svazem zabránit. Když tato snaha selhala, byl komunistický režim polskou společností přijímán jako to, čím bezpochyby byl – tedy jakousi okupační správou, která na polském území zajišťovala udržování stavu přijatelného pro Sovětský svaz, bez ohledu na zájmy či přání obyvatel. Společnost proti režimu často aktivně vystupovala a režim ji nedokázal dlouhodobě zpacifikovat ani zajištěním dobré životní úrovně, ani pomocí častých represí. Výsledkem byla jakási studená válka mezi režimem a společností, která čas od času přerostla v ostré střetnutí. Vzhledem ke komunismu značně nepříznivým podmínkám jsou těžkosti, které od počátku provázely činnost polské komunistické strany, snadno pochopitelné. Polští komunisté si však zvláště svou náklonností k trockismu dokázali situaci ještě více zkomplikovat. Likvidace meziválečné KPP z důvodů ideové nespolehlivosti a neschopnosti v tomto ohledu mluví za vše. Idea obnovení polské komunistické strany (i když pod jiným názvem) začala být pro Stalina zajímavá až v souvislosti s vedením války proti Německu, což svědčí o tom, že za normálních okolností by zřejmě existenci polské komunistické strany nepokládal za nutnou. PPR a pozdější PZPR tak na rozdíl od většiny ostatních komunistických stran vznikly a existovaly skutečně jen jako instrumenty sovětské zahraniční politiky. PZPR však rozhodně byla jako instrument poněkud nespolehlivá – na počátku Gomułkovy éry byla vnímána jako nebezpečně nezávislá a skutečně si hrozbou otevřené konfrontace se Sovětským svazem dokázala vynutit ústupky, které byly ve většině ostatních komunistických států nepředstavitelné. Později se její režim zase stával čím dál tím více náchylným ke ztrátě kontroly nad vlastním státem a Sovětský svaz musel vynakládat na udržování PZPR u moci nemalé náklady. Sovětský svaz byl po dlouhá desetiletí přesvědčen o naprosté nezbytnosti kontroly nad Polskem pro vlastní bezpečnost. Trmácení PZPR od jedné krize k druhé tedy jeho vůdcům muselo logicky působit problémy a stavět tak PZPR v jejich očích do velmi nepříznivého světla. Vztah polské komunistické strany k Moskvě a vlastnímu národu tedy problematický zjevně byl.

63

DAVIES, c. d., s. 46–47.

24

2. OBZVLÁŠŤ NÁSILNÝ VÝKON MOCI KOMUNISTICKOU STRANOU 2.1.

Československo

Komunisté přišli v Československu k moci v zásadě mírovou cestou. Jak už víme, za přispění prezidenta Beneše si dokázali zajistit kontrolu nad klíčovými státními institucemi ještě před koncem války, zároveň k nim většina společnosti zaujímala pozitivní postoj. Kdyby to bylo ze strany KSČ a hlavně Sovětského svazu uznáno za nutné, nebyl by pro ně žádný problém Československo ovládnout už v roce 1945. To že se tak nestalo bylo způsobeno předně mezinárodními okolnostmi a faktem, že KSČ ve skutečnosti Československo už tehdy dokázala kontrolovat bez potřeby nějakého okázalého, či dokonce násilného vystoupení.64 Rudá armáda z Československa odešla velice brzy a i akce prováděné na československém území NKVD proti politicky nebezpečným osobám měly v porovnání s ostatními středoevropskými státy malý rozsah.65 Klement Gottwald se až do roku 1947 domníval, že se Československo obejde bez diktatury proletariátu, v momentě, kdy však Stalin uznal za vhodné upevnit komunistickou kontrolu převratem, se tak stalo, aniž by KSČ musela čelit skutečnému odporu.66 Vytvoření komunistického režimu v Československu se tedy obešlo bez výrazného násilí. Po konečném uchopení moci v únoru 1948 začala fáze utužování režimu, kterou logicky provázelo zvýšení represí proti určitým skupinám obyvatel, jako byli aktivní příslušníci církví, sokolové atd. Metody používané bezpečnostními složkami pod dohledem sovětských poradců byly samozřejmě velmi tvrdé.67 Zvláště v prvních letech režimu bylo bezpečnostními složkami během výslechů či vyšetřování navíc zavražděno několik osob. Nejznámější událostí tohoto druhu bylo zabití faráře Toufara v souvislosti s tzv. číhošťským zázrakem.68 Činy tohoto druhu byly charakteristickým projevem stalinistického období ve všech komunistických režimech a jsou spíše odrazem doby než ukazatelem toho, do jaké míry byl daný režim k zajištění vlastního udržení nucen násilí používat.69 Pro účely této práce jsou naopak klíčové projevy násilí, kterými režim musel bránit vlastní existenci.

64

RUPNIK, J.: Dějiny komunistické strany Československa, s. 191–192. KŘEN, J.: c. d., s. 572. 66 RUPNIK, J.: Dějiny komunistické strany Československa, s. 254. 67 HAVLÍČKOVÁ, Helena: Dědictví: kapitoly z dějin komunistické perzekuce v Československu 1948–1989. Olomouc, Votobia/Poznání 2002, s. 16–17. 68 KAPLAN, Karel: Nebezpečná bezpečnost, s. 158–159. 69 Tamtéž, s. 199–200. 65

25

Ozbrojený protikomunistický odboj se v Československu projevoval jen zcela minimálně a takřka výhradně v prvních letech existence režimu. Bezpečnostní složky byly díky poloze Československa a nepřítomnosti Rudé armády od počátku připraveny čelit tajným operacím západních tajných služeb. Psychóza, vytvářená na počátku 50. let vládou okolo západních špionů spolupracujících s vnitřními nepřáteli, však byla značně přehnaná a sloužila spíše k udržování obyvatel ve stavu zvýšené ostražitosti.70 Společnost obecně zůstávala až do 60. let velmi apatická, což lze mimo jiné dokumentovat i na ve srovnání s Polskem velmi nízké míře poslechu západních rádií.71 Nejznámějším projevem ozbrojeného odporu proti režimu je pravděpodobně činnost skupiny bratří Mašínů,72 která se po provedení několika akcí násilného charakteru probojovala do západního Berlína. Ozbrojeného boje proti režimu se účastnily i další méně známé skupiny, jako Černý lev 777, jejíž členové provedli dva bombové útoky na sekretariáty KSČ v Milevsku a Sedlčanech.73 Dopady činnosti těchto skupin na stabilitu režimu však byly minimální a naprostou většinu protistátních aktivit se bezpečnostním složkám dařilo odhalit už v zárodku.74 Další domnělé odbojové akce pak byly výsledkem provokací bezpečnostních složek, jako v dobře známém babickém případu.75 Jak uvidíme dále, vývoj v Polsku byl právě v úvodní fázi budování komunistického režimu diametrálně

odlišný.

Československý režim

však

v tomto

období

musel

násilím

potlačovat otevřeným odpor jen minimálně. Odpor obyvatel proti režimu však samozřejmě nemusel mít pouze podobu otevřeného boje a v tomto ohledu v Československu můžeme nalézt přeci jen větší množství významných událostí. První větší protirežimní vystoupení, které musely komunistické bezpečnostní složky násilně potlačit, se odehrálo v červnu 1953 v souvislosti s měnovou reformou. V Plzni a několika dalších městech došlo k dělnickým nepokojům, přičemž v Plzni zhruba 20 000 lidí na čas dokázalo obsadit místní rozhlas a radnici.76 K potlačení nepokojů byla nasazena armáda, lidové milice i pohraniční stráž, po celém Československu došlo k asi 130 stávkám, místy docházelo také k ničení komunistických symbolů a provolávání protirežimních hesel.77 Při nepokojích nebyl přes velký počet zraněných nikdo zabit, následovaly však rozsáhlé

70

MASTNY, V.: c. d., s. 82–83. BLAIVE, M.: c. d., s. 78. 72 Naše stanovisko. In: Odbojová skupina bratří Mašínů, http://www.bratrimasinove.cz/odboj/orig_sources/docs/nase_stanovisko_06111995.pdf (24.1.2010) 73 BURSÍK, Tomáš: Osud odbojové organizace Černý lev 777. In: Ústav pro studium totalitních režimů, http://www.ustrcr.cz/data/pdf/publikace/lev777-text.pdf (25.1.2010) 74 KŘEN, J.: c. d., s. 642–643. 75 PLICHTA, Alois: Pravda o Babicích. Brno, Salve Regina 2001, s. 96–97. 76 BLAIVE, M.: c. d., s. 184–185. 77 KŘEN, J.: c. d., s. 665. 71

26

represe.78 Po Plzeňském povstání zůstávala situace klidná až do počátku 60. let. V té době v rámci obecného uvolňování režimu začaly růst projevy nespokojenosti mezi mládeží obecně a zvláště vysokoškolskými studenty. Od roku 1961 docházelo pravidelně k nepokojům během studentských oslav prvního května. Demonstrace a následné střety s SNB byly vždy spontánního rázu a vyprovokovány byly hlavně špatnou ekonomickou situací. Studenti tyto nepokoje navíc v mnoha ohledech pojímali spíše recesistickou formou.79 Nejvážnější incident tohoto druhu se odehrál v říjnu 1967, kdy SNB s přehnanou tvrdostí zasáhla proti studentům demonstrujícím proti problémům s dodávkami elektřiny na strahovské koleje. Tato událost měla zásadní politický dopad a orgány KSČ zaměstnávala po několik měsíců.80 Zásahy proti studentským nepokojům v 60. letech se obešly bez nasazování bezpečnostních složek ve větším rozsahu. Zajišťovala je SNB za použití standardních prostředků, přičemž následky představovaly desítky zatčených a jen nevelký počet zraněných na obou stranách.81 Mnohem vážnější situace však nastala o dva roky později. Sovětská invaze sama o sobě pro účely této kapitoly není podstatná, protože její provedení KSČ nenařídila a zásah byl do značné míry směřován proti ní samotné.82 To však neplatí o událostech během prvního výročí invaze roku 1969. Husákova vláda se prvního výročí invaze logicky velmi obávala a rozhodla se pro zajištění klidu nasadit maximální bezpečnostní opatření. Výsledkem bylo nejnásilnější vystoupení režimu proti vlastnímu obyvatelstvu za celou jeho historii – bezpečnostní složky během nepokojů zabily přinejmenším pět demonstrantů a zranily jich několik desítek, samy pak hlásily 436 zraněných příslušníků a jednoho mrtvého (k úmrtí došlo při nehodě).83 Normalizační politika poté dokázala projevy odporu do značné míry utlumit a společenská apatie, kterou se alespoň částečně podařilo na konci 60. let překonat, se opět rozvinula.84 Násilí ze strany režimu se taktéž vrátilo na původní úroveň, přičemž mělo většinou podobu fyzických útoků na jednotlivé disidenty, které se převážně obešly bez vážnější újmy na zdraví.85 I během 80. let se však mezi disidenty vyskytlo několik případů podezřelých úmrtí, u kterých se dá předpokládat účast bezpečnostních složek. Může se zdát podivné, že by měly bezpečnostní složky zájem sahat po takových metodách v době, kdy byla společnost zcela zpacifikována. Jako pravděpodobné vysvětlení se jeví, že činy tohoto druhu jsou s velkou pravděpodobností 78

PERNES, Jiří: Krize komunistického režimu v Československu v 50. letech 20. století. Brno, CDK 2008, s. 92. KAPLAN, K.: Kronika komunistického Československa: Kořeny reformy 1956–1968, s. 50. 80 JUDT, T.: c. d., s. 440. 81 KAPLAN, K.: Kronika komunistického Československa: Kořeny reformy 1956–1968, s. 82. 82 JUDT, T.: c. d., s. 444. 83 PROCHÁZKA, S. – NOVOTNÍK, J.: c. d., s. 39–40. 84 RUPNIK, J.: Jiná Evropa, s. 275. 79

27

pro bezpečnostní složky nedemokratických režimů přirozenou součástí jejich fungování, bez ohledu na aktuální situaci.86 Faktem zůstává, že míra násilí, ke kterému se československý režim od konce 60. let musel uchylovat, zůstávala až do událostí 17. listopadu 1989 nízká. Během poslední krize československého režimu pak sice bylo zvažováno její násilné řešení, které zahrnovalo nasazení zhruba 10 000 vojáků,87 vedení KSČ se k němu však neodhodlalo. V případě Československa je zjevné, že společnost režimu nedávala mnoho důvodů k násilnému zasahování proti nepřátelským aktivitám. Přechod ke komunismu v roce 1948 proběhl hladce, do značné míry proto, že komunisté v tu dobu de facto moc ve státě už měli. Společnost jejich kroky buď přímo vítala nebo nebyla ochotna proti nim rozhodným způsobem vystoupit. Už to, že KSČ moc ve státě otevřeně neuchvátila hned po skončení války můžeme interpretovat jakožto projev sebevědomí – v Československu jednoduše neexistovala síla, která by mohla postavení komunistů ohrozit. Na rozdíl od Polska nebylo v Československu v poválečných letech nutné vést rozsáhlé pacifikační akce proti protirežimním silám, celková slabost ozbrojeného odporu svědčí jednak opět o všeobecném přijímání KSČ jakožto vedoucí síly, jednak o mizivém významu a schopnostech kruhů, které komunistickou vládu odmítaly. Události let 1953 a hlavně 1969 představovaly jediné výraznější krize, kdy režim musel násilím potlačit větší projev lidového nesouhlasu a zároveň kdy byl nucen k jejich zvládnutí nasadit ozbrojené příslušníky armády. Plzeňské povstání přitom nemělo výrazný celostátní dopad, zatímco nepokoje kolem výročí sovětské invaze lze chápat hlavně jako labutí píseň občanského aktivismu konce 60. let, která předznamenala dalších 20 let normalizačního klidu. Tyto události zároveň svým rozsahem, počtem obětí ani agresivitou obou stran nedosahují proporcí nepokojů v Polsku, kterým se budeme věnovat ve druhé části této kapitoly. Studentské nepokoje z 60. let a události roku 1989 potom představovaly typická střetnutí občanské společnosti se státní mocí, která lze v nedemokratickém režimu jakéhokoliv typu očekávat. Československý režim byl nucen prosazovat svou vůli a chránit svou existenci násilím jen výjimečně a nikdy ne ve velkém rozsahu. Situace v zemi to totiž nevyžadovala. Výkon moci komunistickou stranou v československých podmínkách za obzvlášť násilný tedy považovat nemůžeme.

85

HEJL, Vilém: Zpráva o organizovaném násilí. Praha, Univerzum 1990, s. 143–144. Tamtéž, s. 146. 87 PROCHÁZKA, S. – NOVOTNÍK, J.: c. d., s. 74. 86

28

2.2.

Polsko

V případě Polska hrálo násilí naprosto zásadní roli od prvních okamžiků utváření režimu. Ještě během druhé světové války se na územích roku 1939 obsazených Sovětským svazem rozhořel otevřený boj mezi polskými partyzány (sdruženými především v organizaci Armia Krajowa – AK) a příslušníky sovětských odbojových skupin.88 Hlavní příčinou tohoto konfliktu byl spor o budoucí hranici mezi oběma státy a právě tento konflikt předznamenával další vývoj vztahů Sovětského svazu a polských vlastenců na mnoho dalších let. Rudá armáda a NKVD od návratu do Polska v roce 1944 mezi své priority řadily likvidaci nekomunistického odboje a ochranu od prvních okamžiků jejich vstupu na polské území utvářených komunistických struktur, které měly nad Polskem převzít vládu – AK tak plynule přešla z boje proti Němcům do boje proti komunistům a jejich sovětským ochráncům.89 Válka vedená sovětskými jednotkami proti odbojovému hnutí trvala v nejintenzivnější formě zhruba tři roky, tedy do roku 1947. Na straně polských partyzánů se jí zúčastnilo několik desítek tisíc lidí, proti kterým Rudá armáda a NKVD používaly těch nejbrutálnějších metod.90 I přes časté popravy, mučení zajatců, vysoké bojové ztráty a sérii amnestií se podařilo činnost ozbrojených skupin úplně zastavit až roku 1956.91 Je přitom nepochybné, že by komunistický bezpečnostní aparát, narychlo budovaný převážně z polských komunistů vycvičených v Sovětském svazu, nedokázal proti lidovému odporu bez přítomnosti sovětských vojsk rodící se režim ochránit.92 V průběhu 50. let se pak také zostřovaly represe proti dalším nežádoucím skupinám obyvatel – předně představitelům katolické církve.93 Komunistický režim v Polsku tedy musel dlouhou dobu vést boj o holé přežití, ve kterém by bez pomoci zvenčí prohrál. Na rozdíl od Československa byl polský režim navíc mnohem častěji sužován masovými nepokoji, které přitom na jeho chod mívaly zásadní dopad. Tyto nepokoje byly v zásadě způsobovány nespokojeností dělníků s vývojem ekonomické situace v zemi – především se zdražováním potravin – který režim nedokázal dlouhodobě stabilizovat.94 Do určité míry by tyto krize tedy šlo srovnávat s již zmiňovaným Plzeňským povstáním roku 1953. Jak ale v zápětí uvidíme, tyto krize polského režimu byly v mnoha ohledech – včetně 88

CHMIELARZ, Andrzej: Epilog Armii Krajowej. In: KOMOROWSKI, Krzysztof (Ed): Armia Krajowa: Szkice z dziejów sił zbrojnych Polskiego Państwa Podziemnego. Warszawa, Rytm 2001, s. 321. 89 SALMONOWICZ, Stanisław: Fenomen Polskiego Państwa Podziemnego. In: KOMOROWSKI, Krzysztof (Ed): Armia Krajowa: Szkice z dziejów sił zbrojnych Polskiego Państwa Podziemnego. Warszawa, Rytm 2001, s. 59. 90 CHMIELARZ, Andrej: c. d., s. 333–334. 91 PACZKOWSKI, A.: Půl století dějin Polska 1939–1989, s. 167. 92 PACZKOWSKI Andrzej: Polsko – nepřátelský národ. In: COURTOIS, Stéphane a kol: Černá kniha komunismu, díl I. Praha, Paseka 1999. s. 334–335. 93 DAVIES, N.: c. d., s. 31.

29

pro tuto kapitolu podstatného rozsahu násilí nutného k jejich potlačení – mnohonásobně závažnější. Poznaňskou krizi, která roku 1956 pomohla do čela PZPR vynést Władysława Gomułku, můžeme považovat za celkem typickou ukázku toho jak tyto nepokoje probíhaly. Zástupci dělníků z poznaňské továrny ZISPO po jednání s ministrem strojírenství na konci června 1956 získali příslib zlepšení ekonomické situace. O několik dní později však zástupci ministerstva odmítli slíbená opatření provést, načež dělníci vstoupili do stávky. Ta se během několika dnů rozšířila do dalších poznaňských továren a následné demonstrace přerostly v pouliční bouře, při kterých v ulicích hořely automobily i veřejné budovy. V krátké době do města dorazily vojenské jednotky o síle zhruba 10 000 mužů a 400 tanků, aby nepokoje potlačily. Konečná bilance této události činila zhruba 70 zabitých civilistů, osm zabitých příslušníků bezpečnostních sil a přes 200 zatčených.95 Gomułka následně zvednul dělníkům platy, provedl několik ústupků ohledně postavení odborů a situaci tím dočasně zklidnil.96 Dělníci se sice během žádné další krize už ve větším množství nechopili zbraní, tak jako v Poznani, krize z let 1970 a 1976, však až na tento rozdíl sledovaly velmi podobné schéma. Špatná ekonomická situace, projevující se mimo jiné závažným nedostatkem potravin, vždy bývala prvotním podnětem k dělnickým nepokojům. Míra násilí při nich zůstávala velmi vysoká, docházelo ke značným materiálním škodám i když se počet zabitých účastníků nepokojů postupně snižoval na 41 roku 197097 a 12 roku 1976.98 I přes nasazování velkých počtů vojáků a vojenské techniky byly často ničeny sekretariáty PZPR i další veřejné budovy a během nepokojů v roce 1976 byla například zničena i část železniční trati vedoucí do Varšavy.99 Účastníci nepokojů údajně použili proti zasahujícím vojákům střelné zbraně i v roce 1970, je však možné že šlo o provokaci ze strany tajné policie.100 Velká tvrdost, se kterou režim proti těmto dělnickým nepokojům zasahoval, byla způsobována jednak strachem představitelů režimu o udržení vlastních pozic, jednak tlakem Sovětského svazu na rychlé zklidnění situace.101 V roce 1980 už vedení komunistického režimu začalo ztrácet naději, že se mu tváří v tvář vysoce organizovanému hnutí Solidarita podaří vládu nad zemí udržet

94

CURRY, J. L.: Introduction, s. 3. PACZKOWSKI, A.: Půl století dějin Polska 1939–1989, s. 184–185. 96 KORBONSKI, A.: c. d., s. 48–49. 97 PACZKOWSKI, A.: Půl století dějin Polska 1939–1989, s. 241. 98 TERRY, Sarah M.: June 1976: Anatomy of an Avoidable Crisis. In: CURRY, Jane L. – FAJFER, Luba (Edd): Poland’s Permanent Revolution: People vs. Elites, 1956 to the Present. Washington, The American University Press 1996, s. 110–111. 99 Tamtéž, s. 111. 100 FAJFER, Luba: December 1970: A Prelude to Solidarity. In: CURRY, Jane L. – FAJFER, Luba (Edd): Poland’s Permanent Revolution: People vs. Elites, 1956 to the Present. Washington, The American University Press 1996, s. 58–59. 101 PACZKOWSKI, A.: Půl století dějin Polska 1939–1989, s. 240–241. 95

30

a někteří z nejvyšších představitelů zastávali přesvědčení, že v případě dalšího otevřeného střetnutí už režim nepřežije ani díky nasazení armády.102 Vláda očekávala v případě další konfrontace masový odpor a v žádném případě si nebyla jista výsledkem – sovětská intervence byla chápána jako jedna z mála schůdných variant řešení.103 Tyto obavy se však nakonec ukázaly jako nepodložené. Zaštiťujíc se snahou o odvrácení sovětské intervence se vlády nad zemí ujal Vojenský výbor národní spásy (WRON) a 13. prosince 1981 bylo vyhlášeno stanné právo, trvající až do roku 1983.104 Dlouho dopředu připravovaný zásah armády Solidaritu zcela zaskočil – po celém státě byly přerušeny komunikační linky, v ulicích se objevilo zhruba 100 000 vojáků a příslušníků dalších ozbrojených složek, zatímco zvláštní policejní jednotky odvezly během prvních dnů celé operace přes 5 000 vytipovaných osob do celkem 49 internačních táborů.105 Na počátku stanného práva se Solidarita pokoušela zorganizovat sérii okupačních stávek. Ty však byly rychle zlikvidovány, což si například během zásahu bezpečnostních sil v dole Wujek vyžádalo životy sedmi horníků.106 Ještě v srpnu 1982 byli při jedné z demonstrací zabiti tři lidé, otevřené projevy odporu však postupně ustaly a situace se na několik let opět stabilizovala.107 Polský režim tedy byl dlouhodobě závislý na užívání krajně násilných prostředků k zajištění vlastního udržení a stability. Kromě tak velkých projevů státního násilí, jako byla zmiňovaná válka proti antikomunistickému odboji či zásahy proti dělnickým nepokojům, měla násilná povaha polského režimu i méně nápadnou podobu. Tak jako v československém případě docházelo zvláště do první poloviny 50. let k rozsáhlým represím proti různým skupinám obyvatel, které byly často velmi brutálního rázu.108 K politickým vraždám se tajná policie uchylovala relativně často, přičemž odpovědnost jejích příslušníků za smrt představitelů opozice je doložena i u případů ze samotného konce 80. let, dokonce i z doby, kdy už v čele Polska stál nekomunistický premiér.109 Během poslední krize polského režimu, která začala roku 1988,

102

Tamtéž, s. 285. CURRY, Jane. L.: The Solidarity Crisis, 1980–1981: The Near Death of Communism. In: CURRY, Jane L. – FAJFER, Luba (Edd): Poland’s Permanent Revolution: People vs. Elites, 1956 to the Present. Washington, The American University Press 1996, s. 188. 104 FRISZKE, Andrzej: Polska: Losy państwa i narodu 1939–1989, Warszawa, Iskry 2003, s. 404–405. 105 DUDEK, Antoni: Wstep. In: CHUDZIK, Wanda a kol: Stan wojenny w Polsce: kalendária wydarzeń 13 XII 1981–31 XII 1982. Warszawa, Rytm 1999, s. 7–8. 106 DAVIES, N.:c. d., s. 45. 107 PACZKOWSKI, A.: Půl století dějin Polska 1939–1989, s. 320. 108 PACZKOWSKI Andrzej: Polsko – nepřátelský národ, s. 337. 109 DAVIES, N.: c. d., s. 416. 103

31

však už PZPR víru v úspěšné řešení situace masovými represemi definitivně ztratila,110 a tak se stejně jako v Československu konec komunistického režimu obešel bez násilí. Viděli jsme, že se polský komunistický režim z násilí prakticky zrodil a pouze násilí ho dlouhodobě dokázalo u moci udržovat tváří v tvář neustálému odmítání a často i otevřenému nepřátelství ze strany společnosti, kterou měl ve jménu Sovětského svazu ovládat. Obránci tohoto režimu se nejprve museli vypořádat s odporem dobře organizovaného odbojového hnutí, které předtím po šest let vzdorovalo německým okupantům. I po potlačení organizovaného ozbrojeného odporu musely bezpečnostní složky čelit těžkému protivníku v podobě různých dělnických organizací, ze kterých se postupně vyvinulo hnutí Solidarita. Dělnické nepokoje nebývaly primárně vyvolávány kvůli politickým otázkám, i když politické záležitosti v jejich průběhu získávaly na důležitosti. Dělníci, motivovaní v první řadě hněvem nad neschopností PZPR zajistit jim lepší životní úroveň, na rozdíl od jejich československých kolegů, neváhali k upozornění na svou nespokojenost sáhnout k velmi agresivním činům, které, jak uvidíme v následující kapitole, celý režim závažným způsobem destabilizovaly. Hlad a bída pociťovaná dělnickou třídou se postupem času ukázala být pro režim zřejmě větším problémem než bojovníci AK. Komunisté na tyto projevy nespokojenosti museli tvrdě reagovat, pokud nechtěli připustit oslabení vlastní pozice. Režim, násilím dosazený v zájmu nepopulární cizí mocnosti a zároveň neschopný po ekonomické stránce stát efektivně řídit, jednoduše neměl mnoho jiných způsobů, jak si na společnosti vymoct alespoň minimální míru tolerance. Vzhledem k výše popsané sérii konfrontací můžeme říct, že polský režim byl s několika různě dlouhými přestávkami od svého vzniku až do svého konce se společností v podstatě ve válečném stavu, což bylo nejvíce patrné v období od roku 1944 až do počátku 50. let a poté během stanného práva na počátku 80. let. Protože se polští komunisté na rozdíl od těch československých nemohli spolehnout ani na pasivitu společnosti, ani nemohli těžit z pacifikačních efektů konzumního stylu života, který občanům nebyli schopni zajistit, stala se pro ně rozsáhlá aplikace násilí zcela rutinním způsobem práce, bez něhož by se jejich režim jednoduše nedokázal obejít. Platí-li, že nedemokratické režimy obecně musejí na určitou míru násilí spoléhat, je zjevné, že polský komunistický režim byl na násilí i ve srovnání s tím československým nucen spoléhat v mnohem větší míře. Výkon moci polskou komunistickou stranou tedy za obzvlášť násilný považovat můžeme. 110

CASTLE, Marjorie: The Final Crisis of the Peoples Republic of Poland. In: CURRY, Jane L. – FAJFER, Luba (Edd): Poland’s Permanent Revolution: People vs. Elites, 1956 to the Present. Washington, The American University Press 1996, s. 227–228.

32

3. EXISTENCE SILNÉHO A VYSOCE ORGANIZOVANÉHO OPOZIČNÍHO HNUTÍ 3.1.

Československo

Z důvodů, které jsme již reflektovali, se v Československu opoziční hnutí začala formovat pomaleji a jejich struktura, působnost i míra organizace se od jejich polských protějšků značně lišila. Viděli jsme, že v prvních letech režimu byla opozice velmi slabá a v zásadě neorganizovaná. Protirežimní akce mívaly buď spíše spontánní podobu, jako v případě zmiňovaného Plzeňského povstání nebo byly dílem malých skupin lidí s regionální působností, jako tomu bylo u odbojové skupiny Černý lev 777.111 Opoziční činnost začala narůstat od počátku 60. let díky celkové deziluzi nad ekonomickým a sociálním vývojem v zemi a postupující generační výměně. I přesto však československý režim za nepohodlné opoziční skupiny, zvláště v první polovině 60. let, považoval především příslušníky různých komunit vyznávající alternativní životní styl, i když tyto skupiny žádné politické požadavky nevznášely. Šlo například o zástupce trampského hnutí, kterým byla vyčítána glorifikace západních postojů.112 Církve, jejichž vliv na veřejné záležitosti byl v Československu tradičně nižší než v například v Polsku,113 byly od poloviny 50. let režimem považovány za pouze minimální hrozbu a dá se říct, že po většinu času byly skutečně zatlačeny do defenzivy. Jejich hlavní starostí bylo, spíše než zasahovat do politického dění, udržovat si vliv na věřící, i když například skupina Nová orientace, vázaná na Českobratrskou církev evangelickou, určitou protirežimní činnost vyvíjela.114 Určité posílení politického významu církve nastalo až v polovině 80. let v souvislosti s peticí za vyšší náboženské svobody, kterou v roce 1988 podepsalo zhruba 400 000 lidí.115 Během procesu uvolňování režimu, který byl ukončen až sovětskou intervencí, postupně začaly vznikat různé opoziční skupiny, které však svým významem ani prestiží nedosahovaly kvalit iniciativy známé jako Charta 77, která se jak v domácím tak v zahraničním prostředí stala symbolem československé protikomunistické opozice.116 Proto budeme sílu a organizovanost československé opozice posuzovat právě na jejím příkladu.

111

BURSÍK, T.: c. d. KAPLAN, K.: Kronika komunistického Československa: Kořeny reformy 1956–1968, s. 53. 113 RUPNIK, J.: Dějiny komunistické strany Československa, s. 260–261. 114 KAPLAN, K.: Kronika komunistického Československa: Kořeny reformy 1956–1968, s. 132–133. 115 CRAPMPTON, Richard J.: Eastern Europe in the twentieth century. London, Routledge 1994, s. 385. 116 JUDT, T.: c. d., s. 569. 112

33

Co se týče samotné otázky organizovanosti a reálné síly (tedy schopnosti vytvářet nátlak na režim a vynucovat si tak změny v jeho politice), je v souvislosti s Chartou 77 na místě uvést několik faktů. Předně, už samotné okolnosti jejího vzniku nám jasně ukazují zásadní limitace, které tato občanská iniciativa měla, pokud šlo o přímou politickou činnost nebo dokonce konfrontaci s režimem. Vznikla na základě několika osobních schůzek malé skupiny protirežimních intelektuálů v reakci na protesty proti procesu s hudební skupinou Plastic People of the Universe. Sběr prvních podpisů pod její úvodní prohlášení, které muselo být skupinou původních členů ručně kopírováno, aby se mohlo dál šířit, probíhal v okruhu jejich přátel v rámci vánočních návštěv.117 Charta sama sebe odmítala chápat jako organizaci, naopak se považovala za v zásadě neformální a volné sdružení lidí nejrůznějších přesvědčení, kteří se rozhodli přijmout svůj díl odpovědnosti za stav lidských a občanských práv v Československu. Nekladla si za cíl vytyčovat program politických reforem, nepokládala se za platformu pro politickou činnost a jejím hlavním cílem mělo být upozorňovat na porušování zákonů a mezinárodních úmluv, k jejichž dodržování se Československo zavázalo a vedení konstruktivního dialogu se státní mocí.118 Formální strukturu tedy Charta sama odmítla vytvořit, jediné oficiální pozice v jejím rámci zastávaly trojice mluvčích, kteří měli za úkol Chartu reprezentovat při jednání se státními institucemi.119 Činnost Charty do velké míry spočívala ve vydávání prohlášení, dokumentů a stanovisek ke všemožným společenským tématům,120 přičemž sami její členové v první řadě usilovali o vedení života podle vlastního přesvědčení, bez ohledu na požadavky režimu – snažili se žít v pravdě.121 Důležitým tématem v myšlení mnoha disidentů sdružených v Chartě byl také koncept paralelní polis.122 Šlo o snahu nahradit nefungující nebo režimem ovládané společenské instituce strukturami řízenými členy opozice, kteří by mohli garantovat jejich nezávislost. Tento koncept byl opozicí uplatňován také v Polsku a jak uvidíme v druhé části této kapitoly, v určitých obdobích byl uplatňován velmi efektivně a ve značném rozsahu jak díky církvi, tak díky dalším opozičním skupinám. V Československu se však protirežimním intelektuálům nikdy nepodařilo navázat efektivní spolupráci s dělnictvem či větší částí společnosti obecně, což vytvoření paralelních struktur nezávislých na režimu ve větším rozsahu předem 117

HAVEL, Václav.: Jak se rodila Charta 77. In: PREČAN, Vilém (Ed): Charta 77, 1977–1989: od morální k demokratické revoluci. Bratislava, Archa 1990, s. 20–21. 118 Prohlášení Charty 77. In: PREČAN, Vilém (Ed): Charta 77, 1977–1989: od morální k demokratické revoluci. Bratislava, Archa 1990, s. 11–12. 119 Tamtéž, s. 13. 120 JUDT, T.: s. 570. 121 HAVEL, Václav.: Moc bezmocných. In: Václavhavel.cz, http://www.vaclavhavel.cz/showtrans.php?cat=eseje&val=2_eseje.html&typ=HTML (4.1.2010)

34

znemožňovalo.123 Ačkoliv si tedy Charta dokázala získat v zahraničí prestiž, se zhruba 2000 signatáři, kteří ji do konce 80. let podepsali, byly její možnosti jak reálně ovlivňovat politickou situaci v Československu velmi slabé. Signatáři se nejvíce rekrutovali z řad obyvatel velkých měst, většinou šlo o reformní komunisty, nekonformní intelektuály či aktivní křesťany – na rozdíl od případu Polska tedy toto hnutí nikdy nezískalo podporu širších vrstev a díky své intelektuální výlučnosti se samo propadalo do izolace.124 Režim i tak cítil potřebu proti jejím signatářům tvrdě vystupovat.125 To se dá vysvětlit obecnou netolerancí nedemokratických režimů k opozičním aktivitám, v tomto konkrétním případě se však zdá, že tvrdý postup neodpovídal reálnému riziku a československému režimu spíše uškodil. Pokud tedy přistoupíme na to, že právě Charta 77 byla v československých podmínkách „nejradikálnější možnou výzvou“126 komunistickému režimu, bude to znamenat, že jiná než v zásadě intelektuální, málo početná a slabě organizovaná opozice proti režimu nebyla v normalizačním Československu možná. Takový závěr ostatně koresponduje s poznatky uvedenými v předcházejících kapitolách. V rámci v zásadě pasivní společnosti, které režim mohl poskytnout alespoň slabou verzi západního stylu konzumního života, tedy operovalo opoziční hnutí, zaměřené hlavně na otázky intelektuálního a morálního charakteru, které pro běžné občany nebyly nikterak zajímavé. Bez ohledu na aktivity Charty a dalších opozičních skupin zůstával československý režim takřka až do svého kolapsu velmi stabilní a jeho pádu dlouhodobě nic nenasvědčovalo. Na rozdíl od Polska nebyl československý režim na pokraji ekonomického kolapsu, opoziční hnutí zároveň nebyla schopna společnost proti režimu nijak výrazně mobilizovat.127 Programové odmítání politiky jako takové, které bylo pro velkou část československých disidentů velmi typické, navíc během nečekaného kolapsu komunistického režimu zanechalo vedoucí představitele opozice v relativně složité situaci.128 Najednou se totiž měli postavit do čela procesů, které nevyvolali a na které ani nebyli připraveni. Jejich úspěch pak svědčí hlavně o neudržitelné situaci režimu. Co tedy můžeme říci o opozičním hnutí v Československu? Prvním zásadním závěrem, který z výše uvedených faktů můžeme vyvodit je, že opoziční hnutí sama o sobě pro československý komunistický režim nikdy zásadní hrozbu nepředstavovala. Skupiny, které se 122

BENDA, Václav: Paralelní polis. In: PREČAN, Vilém (Ed): Charta 77, 1977–1989: od morální k demokratické revoluci. Bratislava, Archa 1990, s. 45. 123 RUPNIK, J.: Jiná Evropa, s. 245. 124 KŘEN, J.: c. d., s. 880. 125 SWAIN, G. – SWAIN, N.: c. d., s. 158. 126 PREČAN, Vilém: Charta 77 jako československý i mezinárodní fenomén. In: PREČAN, Vilém – CÍSAŘOVÁ, Blanka: Charta 77: Dokumenty 1977–1989, Díl I: 1977–1983. Praha, Ústav pro soudobé dějiny AV ČR 2007, s. XIV. 127 RUPNIK, J.: Jiná Evropa, s. 294.

35

v prvních letech režimu rozhodly vést proti němu ozbrojený boj byly příliš slabé na to, aby mohly dosáhnout skutečných výsledků. Církve, na rozdíl od Polska, kde po celou dobu existence místního komunistického režimu představovala náboženská sféra relativně svobodnou platformu pro vyjadřování opozičních názorů, v Československu zdaleka nebyly schopny hrát v rámci opozice tak významnou úlohu. Režim tak díky absenci skutečných hrozeb mohl nerušeně vynakládat poměrně hodně energie na boj proti nezdravým vlivům v oblasti kultury či životního stylu, které samy o sobě těžko mohly představovat pro politický řád riziko. Z absence formální struktury nejvýznamnějšího představitele opozičního hnutí, tedy Charty 77, můžeme vyvozovat, že v Československu neexistoval potenciál a možná ani vůle vytvořit skutečně efektivní a mocné opoziční struktury, jaké představovala například polská Solidarita. Ačkoliv bylo připomínání zásadních rozdílů mezi deklarovanými právy československých občanů a skutečným stavem pro režim jistě nepříjemné, takové aktivity mohly systém vlády opírající se o vlastní bezpečnostní aparát a přítomnost cizích vojsk ohrozit jen pokud by se díky nim podařilo zmobilizovat velkou část veřejnosti k otevřenému vystoupení. To se však nikdy nepodařilo a činnost Charty se vždy upínala spíše k morálním a etickým apelům než k přípravě kroků, které mohly mít reálný dopad na politiku režimu. Myšlenky skupiny intelektuálů žijících v pravdě uprostřed režimu založeného na lži a konzumnímu stylu života si cestu k velké části veřejnosti najít nemohly, ani kdyby tito intelektuálové měli technické prostředky k jejich plošnému šíření. Srovnání síly československé a polské opozice jasně ukazuje, že proti režimu je možné efektivně vystupovat pouze s masovou podporou nižších společenských vrstev. Ty mohou opozici poskytnout technický i lidský potenciál pro šíření a – třeba i násilné – prosazování jejích postojů. Opozice v Československu nikdy takový potenciál nezískala, režim mohla tu více tu méně hlasitě kritizovat a poškozovat jeho obraz v zahraničí, sama o sobě však neměla šanci ho změnit. V československém případě tedy opoziční hnutí nebylo ani silné ani vysoce organizované.

3.2.

Polsko

Již jsme viděli, že se polský komunistický režim musel v průběhu své existence potýkat s rozmanitou plejádou opozičních skupin. Odbojové hnutí, které ještě během druhé světové války vyzvalo rodící se komunistický režim k boji na život a na smrt, bylo početné, 128

SUK, Jiří: Labyrintem revoluce. Praha, Prostor 2003, s. 24.

36

schopné, relativně dobře vyzbrojené a působilo na většině polského území. O jeho kvalitní organizaci a síle svědčí už to že se mu až do roku 1947 dařilo provádět stovky úspěšných ozbrojených akcí, osvobozovat vězně z táborů NKVD, ničit místní komunistické úřady a vázat obrovské množství příslušníků polských bezpečnostních složek a sovětských ozbrojených sil.129 Ještě v 70. letech se organizace Ruch pokusila o bombový útok na Leninův pomník, přičemž obdobných konspiračních uskupení v té době působilo více.130 Ruch přitom byl relativně velkou a dobře organizovanou skupinou čítající několik desítek lidí, kteří chtěli navázat na protikomunistickou konspiraci z let 1944–1947. Program skupiny, která mimo jiné pravidelně vydávala i vlastní tiskový orgán, přitom počítal s vybojováním nezávislosti na Sovětském svazu. Na začátku 70. let bylo v Polsku odhaleno několika obdobných organizací, bezpečnostní složky zadržely tisíce letáků s protirežimním obsahem a odhalily stovky osob, které je produkovaly nebo šířily.131 Je přitom s podivem, že se vzhledem k dlouhé polské tradici terorismu a organizovaného odporu proti úřadům v Polsku od konce 50. let žádný významnější teroristický incident neodehrál, ačkoliv by pro příslušníky opozičních hnutí nebylo těžké si zbraně a výbušniny opatřit.132 Představitelé režimu se možného obnovení ozbrojeného odboje neustále obávali, přičemž se zdá, že situace tak daleko nezašla spíše díky důsledným výzvám opozičních a církevních vůdců k nenásilí, než díky práci bezpečnostních složek.133 Na první pohled tedy můžeme vidět, že se struktura opozičních hnutí v Polsku od té československé značně lišila. Na rozdíl od Československa navíc zásadní roli v politickém životě sehrávala katolická církev, jejíž aktivity si nyní stručně přiblížíme, než se zaměříme na hnutí Solidarita, které je v rámci polské opozice stejně reprezentativní a významné jako Charta 77 v případě Československa. Vztahy mezi katolickou církví a vznikajícím komunistickým režimem byly z pochopitelných důvodů od počátku napjaté. Režim byl však v prvních letech své existence plně zaměstnán vedením války proti odbojovému hnutí a likvidací režimu nepřátelských stran a dalších politicky aktivních uskupení. Paradoxně tak pomáhal posilovat postavení církve, která se díky postupu komunistů rychle stávala jedinou platformou pro alternativní morální a politické postoje.134 V roce 1947, kdy se už komunistická vláda nad Polskem začala stabilizovat, se režim však už cítil dostatečně sebevědomě, aby se vypořádal i s tímto zbývajícím protivníkem. Na sebevědomí však získala i církev sama a konflikt se tak naplno 129

CHMIELARZ, A.: c. d., s. 332–333. PACZKOWSKI, A.: Půl století dějin Polska 1939–1989, s. 238–239. 131 Tamtéž, s. 239. 132 DAVIES, N.: c. d., s. 351–352. 133 TERRY: S. M.: c. d., s. 159. 130

37

rozhořel od roku 1948, přičemž nejtvrdší proticírkevní represe trvaly až do roku 1956. Tlak na církev však pokračoval až do konce 60. let.135 Tato proticírkevní kampaň však nebyla úspěšná a roku 1956 přešla církev do protiútoku vyhlášením desetiletí oslav milénia pokřesťanštění Polska. Aniž by k tomu církev vyzývala, začalo docházet k pouličním konfliktům mezi věřícími a bezpečnostními složkami. I přes velkou snahu režimu, který mimo jiné zakázal výuku náboženství ve školách a stavbu nových sakrálních objektů, skončila tato událost velkým církevním triumfem, který roku 1967 symbolizovala státem povolená stavba kostela v Nové Huti, tedy oblasti, která měla v Polsku symbolizovat nástup nové socialistické epochy.136 Církev se ukázala být jedním z nejodolnějších soupeřů režimu – přes výrazné snahy o vyloučení náboženství ze škol i perzekuci jednotlivých představitelů se jí nejen podařilo udržet své pozice uvnitř společnosti, ale její postavení jí navíc umožňovalo si na režimu mnohokrát vynutit ústupky výměnou za toleranci určitých aspektů jeho politiky. Tato ochota nejvyšších představitelů polských katolíků vycházet v některých ohledech režimu vstříc výměnou za zachovávání výuky náboženství, povolení pro stavby nových kostelů či zákaz potratů, postupem času vedla k určitým konfliktům v rámci katolické hierarchie, neboť níže postavení duchovní zastávali výrazně antikomunistické postoje a postrádali pragmatismus jejich nadřízených.137 Klíčovou událostí bylo postupné navazování spolupráce katolické církve s intelektuální levicovou opozicí, které probíhalo od počátku 60. let a velmi efektivně se projevilo během sporů o nové ústavní dodatky v letech 1975–1976, kdy si opozice vymohla odstranění přídavného jména „socialistická“ z oficiálního názvu země.138 Další posílení vlivu církve pak logicky přišlo ve spojitosti s volbou papeže Jana Pavla II. roku 1978 a jeho návštěvou v Polsku o rok později. Církev tedy nehrála vždy zcela opoziční úlohu a často byla kvůli prosazení svých vlastních zájmů ochotna z kritiky režimu slevit. Byla tedy do značné míry jakousi třetí silou na polské politické scéně. Vždy však představovala paralelní systém, který věřícím i nevěřícím poskytoval značnou míru svobody a alternativních pohledů na aktuální problémy, přičemž režim nebyl schopen tuto činnost církve nikdy zcela omezit ani kontrolovat. Zvláště od 70. let se pak církev začala stále více zapojovat do spolupráce s levicovou inteligencí, čímž pomohla překonat vzájemnou nedůvěru a zvýšit potenciál opozičního hnutí. Stanné právo,

134

PACZKOWSKI, A.: Půl století dějin Polska 1939–1989, s. 124. śARYN, Jan: Náboženská mozaika v PLR. In: BRUSKI, Jan J. a kol: Mezi dvěma transformacemi. Československo a Polsko v letech 1947(1948)–1989. Praha, Univerzita Karlova 2001, s. 203–204. 136 PACZKOWSKI, A.: Půl století dějin Polska 1939–1989, s. 213. 137 CURRY, J. L.: The Solidarity Crisis, s. 205. 138 TERRY, S. M.: c. d., s. 131–132. 135

38

které vliv Solidarity a levicových intelektuálů dokázalo na dlouho zlomit, pak pozici církve znovu výrazně posílilo,139 jelikož jí tak by vrácen status jediné výrazné alternativy. Už od poznaňských nepokojů existovala tradice organizovaných dělnických skupin, které kladly na komunistické autority požadavky ohledně zlepšování životní úrovně dělnictva, přičemž jejich členové nikdy neváhali projevit nespokojenost s vývojem jednání či dosaženými výsledky velmi radikálními metodami. Tak jako v Československu existovalo samozřejmě i v Polsku ryze intelektuální opoziční hnutí, které si však na rozdíl od své československé obdoby po porážce studentských nepokojů v 60. letech uvědomilo nutnost spolupráce s dělnickou třídou. Výrazným projevem této spolupráce se v roce 1976 stal vznik Výboru na obranu dělníků (KOR), jehož cílem bylo poskytovat právní a finanční pomoc dělníkům stíhaným kvůli účasti na nepokojích z téhož roku. Byly tak položeny základy účinné spolupráce, ve které intelektuálové poskytovali převážně poradní činnost, zatímco dělníci pomocí stávek a případných nepokojů dodávali opozičním argumentům patřičnou váhu.140 Krize roku 1976 tak nastartovala rychlý proces integrace opozičních sil, který značně rozšířil jejich možnosti. Už tak vysoká produkce nelegálních tiskovin dosáhla, díky zvyšující se účasti dělníků na jejich tisku pomocí profesionálních prostředků, v československých podmínkách nepředstavitelné úrovně. Vznikala nezávislá vydavatelství, která chrlila zakázanou literaturu, časopisy i letáky ve stotisícových nákladech a takovýto přísun necenzurovaných informací pak logicky vedl k dalšímu růstu povědomí o opozici a posilování protirežimních nálad.141 V době kdy tedy českoslovenští intelektuálové uvažovali o paralelní polis byla tato koncepce v Polsku velmi úspěšně realizována.142 Solidarita sama o sobě pak byla v zásadě pokusem dovést toto nahrazování komunistických institucí nezávislými na ještě vyšší úroveň. Solidarita si v poměrně krátké době dokázala vybudovat členskou základnu čítající deset milionů lidí. Zhruba každý čtvrtý Polák byl tedy jejím členem a teoreticky v ní mohla být zastoupena každá polská rodina. Vzestup tak obrovské opoziční síly, která si navíc dokázala vynutit vlastní legalizaci, byl projevem již dříve reflektovaného odmítání komunismu jako legitimní ideologie naprostou většinou obyvatel a zároveň byl umožněn morálním rozkladem a úpadkem, který komunistický režim na přelomu 70. a 80. let postihl.143 Pokus o další zdražování potravin, vynucený snahou o odložení splátek zahraničního dluhu, vyvolal v srpnu 1980 další vlnu protestů, které se Gierkovo vedení rozhodlo řešit selektivním 139

CURRY, J. L.: The Solidarity Crisis, s. 205. TERRY, S. M.: s. 132–133. 141 PACZKOWSKI, A.: Půl století dějin Polska 1939–1989, s. 268. 142 RUPNIK, J.: Jiná Evropa, s. 273. 143 DAVIES, N.: c. d., s. 41–42. 140

39

zvyšováním platů v oblastech, které způsobovaly největší problémy. Tato taktika však selhala, když se zástupci jednotlivých mezipodnikových stávkových výborů rozhodli své požadavky předložit celostátně pod záštitou zástupců gdaňských loděnic. I přes snahu vlády gdaňské aktivisty odříznout od zbytku rodícího se dělnického hnutí se idea společného postupu rychle šířila a poté co se k ní přihlásili intelektuálové byla 31. srpna stvrzena Gdaňskou dohodou, která přinesla uznání práva na stávku komunistickou stranou.144 Nezávislé odborové hnutí Solidarita, oficiálně zlegalizované v listopadu 1980, se tedy zrodilo v atmosféře oslav dříve nepředstavitelného vítězství nad režimem, který dlouhodobě trval na tom, že v dělnickém státě logicky dělníci stávkovat nemohou. Velké množství polských intelektuálů začalo Solidaritě sloužit jako poradní sbor, což zástupcům dělníků umožnilo vést s vládou efektivnější dialog.145 Po organizační stránce tedy Solidarita měla celostátní charakter a mohla se opřít o širokou síť lokálních odborových centrál, které byly dostatečně silné a asertivní, aby mohly své požadavky prosazovat proti místním úřadům. Zároveň se pomalu utvářely celostátní řídící orgány, disponující rozsáhlým technickým zázemím a úředním aparátem.146 Právě otázka celostátních řídících orgánů se však ukázala jako velmi problematická. Z počátku silné decentralizační tendence se sice podařilo překonat a Lech Wałęsa se stal celostátně uznávaným vůdcem hnutí. Od počátku však trval na umírněném kurzu, který Solidaritu stavěl do role loajální opozice, což mnoha radikálním členům hnutí silně nevyhovovalo. Během příprav a průběhu prvního celostátního sjezdu Solidarity v září 1981 se ukázalo, že ústřední vedení reprezentované Wałęsou není schopno kontrolovat nejradikálnější elementy, volající po tvrdém vystoupení proti režimu. To ještě více zneklidnilo vedení PZPR, která kvůli krizi legitimity jejího režimu vyvolané Solidaritou stála na pokraji kolapsu, stejně jako Sovětský svaz, který spolu se sousedními komunistickými státy začal tlačit na vyřešení celé situace.147 Stanné právo Solidaritu následně připravilo o akceschopnost, zlikvidovalo její oficiální strukturu a obecně na čas potlačilo bouřlivě se rozvíjející občanskou angažovanost.148 Jako vždy však zásah režimu potlačil pouze symptomy, nikoliv příčiny krize. Solidarita pod Wałęsovým vedením neusilovala o přímou konfrontaci se státní mocí, proto na rozsáhlý zásah ozbrojených sil nebyla připravena a nedokázala mu nijak čelit. Až do závěrečné krize polského režimu, která začala na jaře roku 1988, Solidarita zůstávala v zásadě 144

OST, David: Solidarity and Politics of Anti-Politics. Philadelphia, Temple University Press 1990, s. 75. CURRY, J. L.: The Solidarity Crisis, s. 172–173. 146 OST, D.: c. d., s. 105–106. 147 CURRY J. L.: The Solidarity Crisis, s. 185–186. 145

40

neakceschopná – ilegální vydavatelství dál provozovala svou činnost, hnutí však nebylo schopno zaktivizovat společnost k protirežimnímu vystoupení.149 Pojem Solidarita však přežíval dál, stejně jako idea, kterou symbolizoval. Přes značnou snahu režimu se už nikdy situaci v Polsku nepodařilo vrátit před rok 1980.150 Není tedy překvapivé, že se polská opozice dokázala při příležitosti dalšího pokusu o zdražení potravin velmi rychle zmobilizovat a dokonce i na dostatečně dlouhou dobu překlenout spory, které ji před sedmi lety silně poškodily. Tentokrát už polský režim k důraznému zásahu nikdo zvenčí netlačil. Občanský výbor Solidarity tedy byl velmi rychle schopen dát dohromady širokou skupinu respektovaných představitelů, zahájit jednání u kulatého stolu a efektivně vést volební kampaň, která v srpnu 1989 vynesla jejího kandidáta na pozici prvního nekomunistického premiéra v komunistickém bloku a umožnila pokojný přechod k demokracii.151 Solidaritu se tedy režimu na čas povedlo zatlačit do podzemí, její rychlý návrat do centra politického dění však svědčí o silné pozici, kterou v rámci polské společnosti měla. Jak jsme viděli, významná organizovaná opozice polský komunistický režim provázela takřka po celou dobu jeho existence. Protikomunistický odboj byl veden velmi efektivně za účasti desítek tisíc lidí, kteří dokázali režimu znepříjemňovat život po dlouhé roky a v úvodní etapě jeho existence pro něj představovali smrtelné nebezpečí. Odboj pak zároveň poskytl jakousi ideovou základnu, na kterou se mohly další opoziční skupiny odvolávat. Církev, jejíž význam likvidace ostatních nezávislých uskupení na konci 40. let značně posílila, byla dalším extrémně důležitým faktorem. Její pevná organizační struktura, celostátní působnost, masová podpora a určitá nedotknutelnost, kterou jí režim zvláště od druhé poloviny 50. let přiznával, z ní dělali jeden z hlavních pilířů opozice. Můžeme ji tedy vnímat jako jakýsi ostrov nezávislého myšlení, ze kterého se pak necenzurované a režimu nepohodlné informace mohly šířit dál k naprosté většině společnosti. Její význam byl na rozdíl od československého případu neporovnatelně vyšší a polský režim jí musel konstantně věnovat vysokou pozornost. Ačkoliv se vyšší vrstvy polské katolické hierarchie v určitých obdobích nebránily pragmatickým jednáním s představiteli režimu a bývaly ochotny mírnit protirežimní nálady výměnou za ochranu specifických církevních zájmů, představovala katolická církev velmi důležitou paralelní strukturu, která vždy významně limitovala kontrolu režimu nad společností. 148

KOLANKIEWICZ, Jerzy: The Regime Response to Solidarity. In: REIQUAM, Steve W. (Ed): Solidarity and Poland. Washington D.C., The Wilson Center Press 1988, s. 5–7. 149 CASTLE, M.: c. d., s. 211–212. 150 EISLER, Jerzy: Krizové jevy v Polsku let 1948–1989. In: BRUSKI, Jan J. a kol: Mezi dvěma transformacemi. Československo a Polsko v letech 1947(1948) –1989. Praha, Univerzita Karlova 2001, s. 152.

41

Solidarita pak byla logickým vyústěním postupné integrace opozičních struktur, které se v Polsku vyvíjely během krizí, do kterých režim, převážně díky své ekonomické nemohoucnosti, periodicky upadal. Právě ekonomická mizérie, která opakovaně sužovala hlavně polské dělnictvo, je zřejmě základním důvodem toho, proč se v případě Československa opozice nikdy nedokázala tak dobře zorganizovat a nabýt takové síly. Nespokojení dělníci, kteří v mnoha ohledech měli jen málo co ztratit, totiž díky svému počtu, významu pro chod státu a ochotě k radikálním vystoupením pro režim zjevně představovali neporovnatelně větší problém než malé a izolované skupiny výřečných a v zahraničí známých jednotlivců. Polští intelektuálové si přinejmenším od konce 60. let velmi dobře uvědomili, že bez podpory dělnických mas zůstanou ve v zásadě bezvýznamné pozici a bez šance dosáhnout skutečných výsledků. Jejich efektivní i když zdaleka ne neproblematická spolupráce s představiteli nespokojených dělníků se pak pro režim ukázala jako téměř smrtelná. Solidarita byla schopna koordinovat stávky v celostátním měřítku a milióny jejích členů, na kterých polská ekonomika zcela závisela, představovaly sílu, která si na polském režimu dokázala vynutit ústupky, o kterých si opozice v jiných komunistických režimech mohla nechat jenom zdát. Tváří v tvář stannému právu, které de facto znamenalo okupaci země její vlastní armádou, se však i Solidarita ukázala jako zcela bezmocná, což ukazuje na jasné limity, které i sebesilnější hnutí v rámci občanské společnosti má, jde-li o jednání se státní mocí. Dokud tedy polský režim cítil podporu ze zahraničí, ani Solidarita se vší svou silou a celonárodní podporou pro něj nebyla dostatečně těžký soupeř. Při první příležitosti, kterou poskytlo uvolnění soudržnosti socialistického tábora na konci 80. let však Solidarita dokázala povstat z popela a ve velmi krátké době svůj vliv obnovit. Z toho pak můžeme učinit závěr, že hlavní faktor, který způsobil tak dramatický rozdíl mezi vývojem v letech 1981 a 1988 s poměrem sil mezi polským režimem a domácí opozicí přímo nesouvisel. V každém případě však polské opoziční hnutí můžeme na základě faktů zmíněných v této podkapitole považovat za silné a dobře organizované.

151

JUDT, T.: c. d., s. 607–608.

42

4. ZÁVISLOST NA SOVĚTSKÉM SVAZU Přístup vůdců Sovětského svazu k okolnímu světu byl determinován několika základními faktory, mezi něž patřila například poněkud specifická historická zkušenost, komunistická ideologie nebo nutnost předkládat vlastnímu obyvatelstvu zkreslenou verzi skutečnosti, vyplývající z povahy režimu. Proto je vhodné zde nejprve uvést několik historických faktů. Z charakteru území, na kterém se Sovětský svaz rozkládal, je patrná jeho nevhodnost pro vedení obraného boje. Místní obyvatelstvo tak bylo nuceno na tuto zranitelnost reagovat snahou o preventivní eliminaci hrozeb a tedy i územní expanzí. Útok se tedy začal jevit jako nejlepší forma obrany, což dokládá fakt, že z 38 válek vedených ruskou armádou v letech 1700-1870 jich 36 mělo útočný charakter.152 Toto agresivní jednání z velké části vyplývalo ze strachu před nenadálým napadením, přičemž právě tento tradiční strach spolu se zkušenostmi z druhé světové války ještě více posílil už dříve patrnou Stalinovu posedlost bezpečností.153 Komunistická ideologie, tak jak byla v Sovětském svazu až do druhé poloviny 80. let interpretována, sloužila velmi dobře k racionalizaci obav z vnějšího světa kvůli zdůrazňování nevyhnutelnosti konfliktu mezi tábory socialismu a kapitalismu. Sovětský svaz se podle této ideologie měl nacházet v obklíčení nepřátelskými mocnostmi, které se snažily svůj blížící se zánik odvrátit mobilizací všech sil proti komunistickým národům.154 Je přitom potřeba poukázat na skutečnost, že strach sovětských vůdců z demokratických států, které nemohli ovládnout, byl do značné míry namístě, neboť jejich samotná existence dokazující přítomnost atraktivní alternativy společenského uspořádání představovala pro komunistický systém smrtelné nebezpečí.155 Sovětští vůdci si však velmi dobře uvědomovali, že v očích obyvatelstva jejich systém v porovnání se životními standardy západních států obstojí jen těžko a proto izolaci svých občanů od západního vlivu přisuzovali v rámci střetnutí s táborem kapitalismu podobnou důležitost jako obraně před přímím vojenským útokem. Právě státy jako Polsko a Československo, které během druhé světové války buď zcela nebo alespoň částečně osvobodila Rudá armáda a na jejichž ovládání si Sovětský svaz činil nárok, se měly stát součástí systému, jež by Sovětský svaz chránil před agresí v jakékoliv formě.156 Po tomto stručném přehledu základních motivací, které určovaly

152

ODOM, W. E.: c. d., s. 2. MASTNY, V.: c. d., s. 23. 154 KENNAN, G. F.: c. d. 155 JERVIS, Robert: Was the Cold War a Security Dilemma? Journal of Cold War Studies, 3, 2001, č. 1, s. 41. 156 NOVIKOV, Nikolai V.: Novikov Telegram. In: Mount Holyoke College, http://www.mtholyoke.edu/acad/intrel/novikov.htm (23.1.2010) 153

43

podobu sovětských plánů si nyní přiblížíme význam, který v nich oba srovnávané režimy měly. David Lake ve své analýze bezpečnostních institucí, fungujících na mezinárodní úrovni, došel ohledně fungování „neformálního impéria na východě“157 k celkem třem základním podmínkám, které určovaly jeho vytvoření a následné fungování. Za prvé jde o celkovou výhodnost spolupráce se státy střední a východní Evropy. Ta spočívala jednak v ekonomické výměně, jednak na výhodách, které vzhledem k vývoji moderních způsobů vedení války (tedy předně k vzrůstající mobilitě bojových jednotek a šíření zbraní hromadného ničení) plynuly z geografické polohy států, které Sovětský svaz do svého impéria zařadil. Za druhé Lake upozorňuje na příliš vysokou cenu, kterou by Sovětský svaz, v případě, že by neudržoval partnerské státy v poslušnosti, musel zaplatit za jejich oportunistické jednání. Pokud Sovětský svaz považoval za nutné mezi sebou a západní Evropou udržovat předsunutou obranou linii, musel zajišťovat její celistvost – státy jejichž režimy by nebyly pod dostatečně silnou kontrolou by tedy vůči Sovětskému svazu získaly silný vyděračský potenciál. Konečně za třetí, Sovětský svaz měl na vytvoření svého evropského impéria relativně nízké náklady – po vítězství ve druhé světové válce mu de facto stačilo držet pozice, kterých předtím dosáhl.158 Přidržíme-li se těchto tří bodů, začne se nám otázka závislosti obou porovnávaných režimů na Sovětském svazu jevit v poněkud jasnějších obrysech. Jak už víme, strach z napadení ze západu byl pro ruský národ určitou historickou konstantou. Druhá světová válka ukázala, že stále zrychlující vývoj konvenčních zbraní činil v tomto ohledu Sovětský svaz ještě zranitelnějším než kdy dříve, což bylo dále potvrzeno změnami, které jak do vedení válek tak do celkové mezinárodní situace vnesly jaderné zbraně.159 Z toho pro Sovětský svaz vyplývala potřeba zajistit si mezi sebou a potenciálními útočníky co nejširší nárazníkové pásmo, které by dokázalo alespoň pozdržet překvapivý konvenční útok či pohltit část úvodních úderů jadernými zbraněmi. Dokud Sovětský svaz pokládal

konfrontaci

s nekomunistickým

světem

za

neodvratnou

nebo

alespoň

pravděpodobnou, bylo pro něj udržování loajality států, které toto nárazníkové pásmo tvořily, do značné míry otázkou života a smrti – jakákoliv hrozba proražení této obranné linie by ho nutně musela v očekávaném konfliktu učinit zranitelnějším. Zároveň mohlo takové zjevné oslabení sovětské obranyschopnosti samo o sobě vyvolat útok nepřátel, kteří podle sovětské ideologie jen čekali na příležitost ulehčit svým režimům od nepřekonatelných rozporů

157

LAKE, D. A.: c. d., s. 139. Tamtéž, s. 139–140. 159 JERVIS, Robert: The Political Effects of Nuclear Weapons. International Security, 13, 1988, č. 2, s. 83. 158

44

kapitalismu agresí proti komunistickému světu. Vycházel však Sovětský svaz při plánování své bezpečnostní a vojenské politiky skutečně z těchto předpokladů? To budeme moci posoudit díky analýze jeho vojenské doktríny. Již víme, že se ruský národ v průběhu času naučil vyvažovat nevýhodnost svého území pro obranu pomocí agresivního postupu proti vnímaným hrozbám a že sovětská interpretace komunistické ideologie dlouhodobě razila přesvědčení, že konflikt s nekomunistickým světem je nevyhnutelný. Toto přesvědčení samozřejmě procházelo určitým vývojem, většinou v závislosti na aktuálním poměru sil a technickém rozvoji. Za Chruščovovy vlády byla oprášena Leninova koncepce mírové koexistence, která byla přesto vnímána jako specifická forma mezinárodního třídního boje, zatímco během Brežněvovy éry se opět začalo počítat s otevřeným bojem proti celému nekomunistickému světu jako se zcela reálnou možností.160 Dlouhodobé očekávání konfliktu takového rozsahu se nutně muselo v Sovětském svazu projevit v mnoha oblastech. Ekonomika byla čím dál tím víc vyčerpávána neúměrným růstem požadavků armády, která na konci 80. let čítala zhruba pět milionů vojáků a ročně pohlcovala mezi 15 a 20% sovětského DPH.161 Špatně fungující systém odvodů a celková militarizace společnosti, která byla pro udržování takto rozsáhlých ozbrojených sil nutná, pak způsobovala obecný růst společenského napětí a vedla k častým projevům nacionalismu a etnické nenávisti mezi jednotlivými národnostmi Sovětského svazu.162 I přes tyto negativní důsledky se však Sovětský svaz až do poloviny 80. let nerozhodl svůj pohled na svět výraznějším způsobem přehodnotit, z čehož můžeme usuzovat, že možnost rozsáhlého konfliktu s nekomunistickým světem byla ve vládnoucích kruzích až do nástupu Gorbačova vnímána jako důvěryhodná a skutečně se s ní počítalo. Jak uvidíme dále, tento závěr je možno podpořit také poukázáním na přístup, který Sovětský svaz dlouhodobě zaujímal k použitelnosti jaderných zbraní v očekávaném konfliktu. Jde-li o čistě vojenskou stránku příprav na toto očekávané střetnutí, bude pro účel této práce přínosné zmínit několik jejich základních rysů. Jedním z logických důsledků očekávání konfliktu s celým nekomunistickým světem byla nutnost se v co nejkratší době vypořádat s co největším množstvím protivníků, aby Sovětský svaz a jeho spojenci nemuseli dlouhodobě čelit příliš velké přesile. Charakteristickými rysy sovětské vojenské doktríny se tak v období studené války staly především důraz na ofenzivní činnost a rychlý postup skrz nepřátelské území. Požadavek maximalizace rychlosti postupu obrněných kolon směrem k pobřeží

160

ODOM, W. E.: c. d., s. 12–13. SAKWA, Richard: Russian Politics and Society. New York, Routledge 2002, s. 396. 162 ODOM, W. E.: c. d., s. 45. 161

45

Atlantiku nutně postavil sovětské stratégy před otázku, jak se vypořádat s koncentrovaným odporem armád NATO (například kolem klíčových měst), přičemž řešení mělo spočívat v rozsáhlém nasazení taktických atomových zbraní v úzké součinnosti s postupujícími mechanizovanými jednotkami. Od 60. let pak byly jak vojenská strategie tak zbrojní programy Sovětského svazu tomuto postupu zcela přizpůsobeny.163 Rozsáhlý systém civilní ochrany, který byl ve východním bloku v mnoha ohledech rozvinut více než v západním světě, pak svědčil o tom, že se sovětští plánovači seriózně zabývali myšlenkou na přežití jaderného střetnutí velkého rozsahu, zatímco v USA kladli důraz spíše na způsob jak od takového střetnutí soupeře odradit.164 Používání taktických jaderných zbraní tak bylo v rámci velení sovětské armády považováno za zcela nezbytnou součást ofenzivní strategie, což mělo pro pohraniční státy východního bloku, tedy i Československo a Polsko, velmi nepříjemné implikace. Není tedy nijak překvapivé, že se místní vlády sovětským požadavkům, vyplívajícím z těchto vojenských plánů, podřizovaly jen neochotně.165 To naopak zvyšovalo nutnost jejich silné kontroly ze strany Sovětského svazu.166 NATO na tyto sovětské plány reagovalo pomocí doktríny Follow-on forces attack (FOFA), která v zásadě spočívala v zadržování první vlny útoku

armád

Varšavské smlouvy spolu se současným

bombardováním obrněných kolon směřujících na frontu.167 V případě použití taktických jaderných zbraní ze strany Varšavské smlouvy by NATO bezpochyby reagovalo stejným způsobem, což by z Československa a Polska učinilo jaderná bojiště. Plány NATO navíc v rámci zastavování postupu sil Varšavské smlouvy počítaly s rychlou likvidací veškeré klíčové infrastruktury v obou státech.168 Sovětský svaz se s doktrínou FOFA naopak snažil vyrovnat ještě větším zrychlováním postupu svých jednotek (atlantického pobřeží mělo být nakonec dosaženo za dva týdny místo původně plánovaných dvou měsíců) a snahou o co nejrychlejší vyřazení západoevropských letišť.169 Toto pro studenou válku tolik typické soupeření, vyžadující od obou stran stále vyšší výdaje, si však Sovětský svaz v 80. letech mohl dovolit pouze s nejvyšším vypětím a bylo zřejmé, že se jeho ekonomická situace bez omezení vojenských výdajů nezlepší. 163

Tamtéž, s. 72. RICE, Condoleezza – HOLLOWAY, David: The Evolution of Soviet Forces, Strategy, and Command. In: GOTTFRIED, Kurt – BLAIR, Bruce G.: Crisis Stability and Nuclear War. New York, Oxford University Press, s. 133–134. 165 KŘEN, J.: c. d., s. 744. 166 GADDIS, John L.: We Now Know: Rethinking Cold War History. Oxford, Oxford University Press 1998, s. 221–222. 167 New Technology for NATO: Implementing Follow-On Forces Attack. In: Federation of American Scientists, http://www.fas.org/ota/reports/8718.pdf (25.1.2010) 168 Tamtéž. 169 ODOM, W. E.: c. d., s. 76. 164

46

Gorbačovův nástup roku 1985 přinesl pro Sovětský svaz i celý svět řadu nečekaných změn. Jedním ze základních pilířů perestrojky byla snaha o zvýšení efektivity sovětského hospodářství, což znamenalo nutnost zásadních proměn mnoha aspektů sovětského režimu, včetně jeho vojenské politiky.170 Jak jsme viděli, sovětská vojenská doktrína až do Gorbačovova nástupu spočívala i přes svůj deklaratorně defenzivní charakter na bleskově vedených útočných operacích, jejichž úspěšné provedení vyžadovalo nasazení obrovského počtu vojáků a zbraní. Tato doktrína přitom byla formována ideou střetnutí tábora socialismu se všemi nekomunistickými státy. Bylo zřejmé, že se zamýšlené ekonomické ani sociální reformy nemohou uskutečnit bez zásadního přesměrování státních výdajů ze zbrojení do jiných sektorů, což zase nebylo možné bez výrazné změny v pohledu na vojenské a mezinárodní potřeby Sovětského svazu obecně. Gorbačov tedy od počátku své vlády začal na těchto změnách systematicky pracovat, což se mimo jiné projevilo uznáním možnosti koexistence beze změn obou typů společenské organizace, které spolu v rámci studené války soupeřily, odmítnutím možnosti vítězství v jaderné válce a důrazem na nutnost mezinárodní kooperace.171 I přes aktivní odpor řady nejvyšších armádních představitelů se tak postupně od plánů na masivní ofenzívu do západní Evropy začalo upouštět. Docházelo k redukcím konvenční i jaderné výzbroje, vojenská přítomnost Sovětského svazu ve střední Evropě se začala snižovat, což se týkalo i pro případný postup na nepřátelské území zcela nezbytných ženijních jednotek, jejichž úkolem mělo být opravovat zničené mosty. Sám Gorbačov se netajil svou neochotou nadále hájit existenci středoevropských komunistických režimů silou – jeho priority ležely zcela jinde.172 Na konci 80. let se tedy nejzásadnější zahraničněpolitická konstanta v životě Československa a Polska, kterou byl zájem Sovětského svazu na jejich bezpodmínečné poslušnosti a setrvání v táboře socialismu, po téměř půlstoletí vytratila. Co tedy pro nás z výše uvedených skutečností plyne? Nutnost udržování kontroly nad Československem a Polskem byla stejně jako masivní náklady na zbrojení a obecná militarizace společnosti produktem inherentní nejistoty, historicky daného strachu z napadení ze západu a očekávání střetnutí s celým nekomunistickým světem. To byly dlouhou dobu nejdůležitější faktory, které určovaly vojenskou a zahraniční politiku Sovětského svazu. Mezinárodní situace, jak ji vůdcové Sovětského svazu až do Gorbačovova nástupu vnímali, jednoduše kladla pro zajištění vlastní bezpečnosti velmi tvrdé podmínky, mezi nimiž se nacházela i existence jakési předsunuté obranné linie ve střední Evropě. Aby bylo možné co

170

SAKWA, R.: c. d., s. 8–9. ODOM, W. E.: c. d., s. 112–113. 172 JUDT, T.: c. d., s. 613. 171

47

nejrychleji vyřadit nepřátele v západní Evropě, musely mít sovětské jednotky zajištěny nástupní pozice co nejblíže k nepřátelskému území. Území ovládaných států zároveň mohla absorbovat alespoň část konvenčních či jaderných útoků, které by jinak byly směřovány přímo na území Sovětského svazu, nemluvě o lidských a materiálních zdrojích, které v těchto státech mohl Sovětský svaz ve svém zájmu mobilizovat. Je jenom přirozené, že se po přehodnocení hrozeb, kterým musel Sovětský svaz čelit, rázem důraz na kontrolu nad střední Evropou a masivní zbrojení vytratil. Důležitost obou těchto položek totiž zcela závisela na logice studené války, tedy konfrontace dvou protikladných režimů, která mohla každým okamžikem přerůst v boj na život a na smrt. V momentě kdy byla tato logika odmítnuta, pozbyly náklady jak na udržování kontroly nad střední Evropou, tak na udržování obrovských ozbrojených sil své opodstatnění. V závěru této kapitoly si ještě přiblížíme, jak se závislost obou režimů na Sovětském svazu projevovala v jejich vnitřních záležitostech. Co se vzniku obou porovnávaných režimů týče, v předcházejících kapitolách jsme viděli, že v případě Polska se komunistický režim začal vytvářet od roku 1944, tedy až v momentě kdy na polské území vstoupila Rudá armáda. Kontrola Polska byla cílem ruské zahraniční politiky po celá staletí a pokud se rozhodneme Sovětský svaz vnímat jako přímého pokračovatele odkazu carského Ruska, můžeme snadno dojít k závěru, že komunistická ideologie na chování Sovětského svazu na mezinárodní scéně takřka neměla vliv.173 Na této analýze sovětských kroků, kterou v diskusi s Georgem Kennanem předložil Walter Lippman, je dozajista mnoho pravdy. Jak jsme sami viděli v předchozích kapitolách, v případě Polska to skutečně byla pouze síla Rudé armády a nikoliv atraktivita komunistické ideologie, která Polsko přivedla do tábora socialismu. Ovládnutí Polska po roce 1944 tedy můžeme považovat za další kolo dlouhého zápasu o tuto část střední Evropy, který Rusko pod různými prapory svádělo s místním obyvatelstvem. Sovětizace byla v Polsku zahájena takřka okamžitě po vstupu sovětských sil na jeho území, a již zmiňovaný tvrdý postup vojenských jednotek a NKVD proti nekomunistickému odboji, tolik kontrastující s chováním Rudé armády v Československu, nám jasně ukazuje, že Sovětský svaz s ovládnutím polského území počítal.174 Stalin totiž kontrolu nad Polskem pokládal spolu s takovým řešením německé otázky, které by poraženému Německu zabránilo opět získat pozici evropské mocnosti, za nutnou podmínku zajištění bezpečnosti Sovětského svazu. Na rozdíl od Německa mohl navíc v případě Polska oprávněně – a jak se ukázalo

173

LIPPMAN, Walter: The Cold War. In: Learner, http://www.learner.org/workshops/primarysources/coldwar/docs/lippman.html (24.1.2010) 174 SWAIN, G. – SWAIN, N.: c. d., s. 7–8.

48

správně – očekávat jen minimální odpor západních spojenců.175 Na jaltské konferenci, konané v únoru 1945, byli totiž západní spojenci zatlačeni do defenzívy a Stalin si výměnou za několik víceméně symbolických ústupků dokázal zajistit Polsko jakožto nárazníkový stát pro své vznikající impérium.176 Posunutí polských hranic západním směrem na úkor Německa, jakožto kompenzace za polská území postoupená Sovětskému svazu, pak komunistické propagandě poskytlo vynikající argument pro udržování Polska pod sovětským vlivem. Sovětský svaz se totiž stylizoval do role jediného garanta nových polských hranic a ochránce před německým revanšismem.177 Neopatrný postup USA, které ve snaze získat si větší vliv v Německu z počátku zdůrazňovaly nedefinitivnost územního vyrovnání mezi Polskem a Německem, přitom této sovětské politice nějaký čas nechtěně velmi nahrával.178 Vyvolávání strachu z Němců se tak na dlouhou dobu stalo součástí oficiálního zdůvodnění závislosti polského národa na sovětské pomoci, které mělo zakrývat fakt, že na sovětské pomoci závisela pouze moc PZPR. Pokud tedy kontrola polského území, umožňující přístup do střední Evropy a zároveň poskytující jakousi předsunutou obranou linii proti případné agresi ze západu, byla odvěkým ruským zájmem, jehož nejnovějším projevem byla expanze po druhé světové válce, můžeme situaci Polska za komunistické vlády přirovnat k návratu do časů kongresového království. Jak už jsme si ukázali, představitelé opozice i komunistického režimu si byli této dějinné návaznosti dobře vědomi a aktivně s ní pracovali. Podobně jako za časů protiruské konspirace 19. století sehrával všudypřítomný přízrak drtivé vojenské převahy východního souseda v úvahách o budoucím vývoji v zemi nemalou roli a podobně jako během 19. století se i v prostředí polských protikomunistických intelektuálů objevil myšlenkový proud hlásající marnost odporu proti stávající moci.179 Tyto postoje vycházely především z přesvědčení, že snahy o změnu režimu v Polsku neměly kvůli mezinárodní situaci naději na úspěch, čemuž ostatně zkušenosti s reakcí Sovětského svazu na události v Maďarsku či Československu silně nasvědčovaly. Sovětská armáda byla v Polsku permanentě přítomná už od roku 1944 a možnost její intervence visela ve vzduchu při každé z mnoha krizí polského režimu. Přesvědčení o bezvýchodnosti situace dosáhlo vrcholu po rozdrcení Solidarity v prosinci 1981, kdy polskou společnost na několik let zachvátila naprostá beznaděj a rezignovanost.180 Je přitom nutné mít na paměti, že reálná hrozba sovětské intervence v roce 1981 v žádném 175

MASTNY, V.: c. d., s. 19. PACZKOWSKI, A.: Půl století dějin Polska 1939–1989, s. 86–87. 177 RUPNIK, J.: Jiná Evropa, s. 63. 178 PACZKOWSKI, A.: Půl století dějin Polska 1939–1989, s. 119. 179 DAVIES, N.: c. d., s. 354–355. 176

49

případě nemusela být tak jednoznačná, jak se jí představitelé polského režimu následně snažili prezentovat. Dlouhodobé udržování pořádku na celém polském území by Sovětský svaz silně zatížilo, pravděpodobně by si vynutilo oslabení sovětské vojenské přítomnosti podél hranic s Čínou a jistě by ještě více zkomplikovalo vztahy se západem.181 Sovětský svaz se sám propadal do čím dál tím hlubších ekonomických a sociálních problémů, které jeho schopnost efektivně intervenovat v zahraničí postupně omezovaly, zatímco zhoršující se Brežněvův zdravotní stav vyvolával pochybnosti o jeho připravenosti uchýlit se k radikálním krokům.182 I přesto však hrozba sovětské intervence, jakkoliv byla reálná, stačila k tomu, aby se polský komunistický režim, jehož postupný rozklad na počátku 80. let vzestup Solidarity umožnil, vzepjal k opětovnému ovládnutí společnosti a zničení naprosté většiny opozičních struktur. Jak jsme již viděli, porážka Solidarity byla takřka totální a opozice se vůči zásahu režimu, který do té doby zdánlivě skomíral, ukázala jako bezmocná. Jak jsme si totiž ukázali výše, Sovětský svaz během krize Solidarity na počátku 80. let stále ještě setrvával na svém konfliktním pohledu na vztahy s nekomunistickými státy a udržování pozic ve střední Evropě stále přikládal nejvyšší význam. To generálu Jaruzelskému umožnilo o nutnosti zásahu, vykládanému jako menší zlo v porovnání se sovětskou intervencí, podat přijatelné vysvětlení jak národu obecně, tak i představitelům bezpečnostních složek.183 Dokud tedy Sovětský svaz deklaroval zájem na trvání komunistického režimu v Polsku, ukázal se tento režim jako nezdolný bez ohledu na aktuální poměr sil na domácí scéně. V případě Československa byl sovětský vliv z počátku mnohem méně patrný. Jak jsme již viděli, československé obyvatelstvo bylo komunistické ideologii a Sovětskému svazu obecně celkem silně nakloněno a i vrcholná politická reprezentace neměla proti vazbám na Stalinův režim výraznější námitky – naopak se je v mnoha ohledech aktivně snažila rozvíjet. Na rozdíl od Poláků neměli Čechoslováci těsně po druhé světové válce mnoho důvodů pohlížet na sovětskou přítomnost negativně. Během druhé světové války byly vztahy mezi oběma státy na velmi dobré úrovni, Beneš podporoval Sovětský svaz proti polské exilové vládě a Sovětský svaz zase zaujímal kladný postoj k Benešově politice, čímž se Československo dobrovolně dostávalo do sovětské sféry vlivu.184 Po druhé světové válce pak Sovětský svaz k Československu přistupoval celkem opatrně, což do určité míry naplňovalo západní spojence falešným optimismem, šlo-li o jeho další plány ve středoevropském 180

CURRY, J. L.: The Solidarity Crisis, s. 208–209. DAVIES, N.: c. d., s. 386. 182 CURRY, J. L.: The Solidarity Crisis, s. 177. 183 Tamtéž, s. 189. 184 RUPNIK, J.: Dějiny komunistické strany Československa, s. 169–170. 181

50

prostoru.185 I nekomunističtí českoslovenští představitelé byli v zásadě ochotni se Sovětskému svazu podřídit v oblasti zahraniční politiky výměnou za určitou volnost v politice vnitřní, přičemž podobně jako v případě Polska mohl Sovětský svaz operovat velmi silným tématem poválečného uspořádání. Byl to totiž právě Sovětský svaz kdo od počátku zaujímal vstřícné stanovisko k Benešovým plánům na odsun Němců z Československa, zatímco západní spojenci se k nim stavěli zdrženlivě186 a z toho důvodu se právě Sovětský svaz musel jevit jako spolehlivý garant nových poměrů a obránce před německým revanšismem. Díky své geografické poloze bylo Československo pro Sovětský svaz taktéž velmi důležité, což se po převzetí přímé kontroly nad jeho územím začalo projevovat především překotnou militarizací průmyslu i celkového života společnosti.187 Tento postup byl z počátku dán Stalinovým očekáváním brzkého vypuknutí války proti nekomunistickému světu, nicméně se z něj nijak zvlášť neslevovalo ani v dalším průběhu studené války. Jak už jsme viděli, československá ekonomika byla díky nákladům, plynoucím z postavení státu v rámci Varšavské smlouvy, silně zatěžována. To pak přispělo k destabilizaci režimu v druhé polovině 60. let. Pozice Československa, jehož geografická poloha z něj dělala frontový stát, byla navíc až do invaze roku 1968 komplikována nepřítomností jednotek sovětské armády.188 Právě druhý

uvedený

fakt

jednak

poskytoval

argumenty

pro

maximální

posilování

československých ozbrojených sil, jednak do určité míry znepokojoval Sovětský svaz, který o schopnosti ČSLA dostát požadavkům plynoucím z jejího postavení měl pochybnosti. Jak již víme, československé území bylo z vojenského hlediska pro Sovětský svaz příliš cenné na to, aby na něm mohl připustit existenci jakéhokoliv režimu, který by se významným způsobem rozcházel s jeho zájmy. Situace z roku 1968 tedy umožnila umístit na československé území dostatečně početné jednotky, které mohly jednak garantovat požadovanou stabilitu, jednak vyřešit vnímané problémy ČSLA obstát v přidělené roli během eventuálního konfliktu se západem. Po krátkém období, kdy činnost KSČ přestávala korespondovat se zájmy Sovětského svazu, tak bylo její vedení nahrazeno lidmi, kteří sovětské intervenci a přítomnosti jeho jednotek na československém území vděčili za vše.189 Závislost československého režimu na Sovětském svazu byla od té doby jasně patrná. Dokud byl Sovětský svaz přesvědčen o nezbytnosti bezpodmínečné loajality československého režimu 185

McMAHON, R. J.: c. d., s. 26–27. RUPNIK, J.: Jiná Evropa, s. 119. 187 KOCIAN, Jiří: System polityczny w Czechosłowacji w latach 1948–1989. In: BRUSKI, Jan J. a kol: Mezi dvěma transformacemi. Československo a Polsko v letech 1947(1948) –1989. Praha, Univerzita Karlova 2001, s. 56–57. 188 Tamtéž, s. 65. 189 JUDT, T.: c. d., s. 445–446. 186

51

pro svou vlastní bezpečnost, na politických preferencích či aktivitách československého obyvatelstva zjevně nezáleželo. Viděli jsme, že pro existenci obou porovnávaných režimů byla předně zásadní aktuální politická vůle velmoci, která je pro obhajobu svých zájmů vytvořila. Pokud vedení Sovětského svazu nabylo dojmu, že vývoj v Československu nebo Polsku nabírá nepřijatelný kurz, bylo schopno sjednat nápravu, ať už pomocí přímé intervence nebo její hrozbou. Oba režimy potřebovaly sovětskou ochranu před vlastním obyvatelstvem – ten polský od samého počátku své existence, československý přinejmenším od roku 1968. V obou státech existovala vůle ke změně režimu, i když se její intenzita a projevy velmi lišily. Tak jako mnohokrát v minulosti se však oba národy staly součástí vysoké hry, jejíž průběh a pravidla určoval někdo úplně jiný. V momentě, kdy o jejich existenci Sovětský svaz ztratil zájem se oba režimy, do té doby pracně udržované u moci za značných materiálních i lidských obětí, zhroutily aniž by bylo třeba proti nim násilně vystoupit. Nešlo už totiž operovat s možností sovětské intervence a bez podpory Sovětského svazu si vykonavatelé případných represí nemohli být jisti, že se za své činny nakonec nebudou muset zodpovídat. Navíc, představitelé obou režimů byli na přelomu 80. a 90. let asi poslední zbývající významnou skupinou lidí, která si jejich zachování přála. Závislost obou režimů na Sovětském svazu tedy můžeme považovat za prokázanou.

52

ZÁVĚR Tato práce si kladla za cíl pomocí Millovy metody souhlasu prověřit hypotézu „charakter a síla opozičních hnutí a komunistických režimů v Československu a Polsku neměly rozhodující vliv na průběh přechodu k demokracii.“ Komunistické režimy a opoziční hnutí v obou státech byly porovnávány pomocí čtyř kritérií, která mapovala pozici dané komunistické strany ve svém státě i v rámci mezinárodního komunistického hnutí, míru násilí, ke které daný režim musel pro udržení kontroly nad společností sahat, sílu a organizovanost opozice a konečně závislost obou režimů na podpoře Sovětského svazu. Výsledky tohoto srovnání ukazují, že komunistické režimy Československa a Polska byly zásadně odlišné. Československý režim byl ustaven v zásadě nenásilnou cestou za aktivního přispění významné části nekomunistického politického spektra. Komunistická ideologie byla v československých podmínkách přijímána pozitivně a měla za sebou i relativně úspěšnou historickou tradici. KSČ navíc po úvodním období své existence začala k Sovětskému svazu zaujímat přísně konformní postoj, který s výjimkou krátkého období kolem roku 1968 držela až do doby, kdy ztratila moc. I když československé obyvatelstvo postupně důvěru v přednosti komunismu a schopnost KSČ stát úspěšně řídit ztratilo, zůstávalo ve velké míře pasivní. Režim se tedy nemusel potýkat s rozsáhlejšími projevy nesouhlasu a nemusel se ani uchylovat k výraznějšímu násilí, než jaké se od nedemokratických

režimů

obdobného

typu

dá

očekávat.

Opoziční

hnutí

byla

v československých podmínkách předně záležitostí malých skupin intelektuálů, kteří se svým životním stylem chtěli vymknout obecně přijatým pravidlům existence ve společnosti ovládané komunistickou stranou. Zaměření jejich činnosti na převážně morální a intelektuální apely mohlo v rámci československé společnosti těžko najít hlubší odezvu. Československá společnost totiž na rozdíl od té polské nebyla nucena snášet výrazné ekonomické těžkosti. Naopak byla režim ochotna dlouhou dobu tolerovat a uzavírat se do vlastního světa, ve kterém politické či veřejné záležitosti neměly místo. Bez opory v širších vrstvách obyvatel pak československá opozice těžko mohla pomýšlet na prosazení nějakých výrazných změn a sama se ostatně byla ochotna spokojit s upozorňováním na nedostatky režimu – politickou činnost jako takovou vyvíjet dlouhou dobu ani nechtěla. V Polsku naopak obyvatelstvo dlouhodobě komunistickou ideologii odmítalo. Zároveň velmi negativně pohlíželo na ruský národ, se kterým ho pojila dlouhá a silně negativní historická zkušenost. To od počátku vylučovalo, že by se komunistická nadvláda nad Polskem dočkala kladného přijetí. Původní komunistická strana Polska se v rámci kominterny těšila 53

z mnoha důvodů tak špatné pověsti, že se jí Stalin rozhodl zlikvidovat. Obnovena byla až během druhé světové války, avšak i poté byla její úloha v rámci mezinárodního komunistického hnutí velmi problematická. V polovině 50. let se začala chovat příliš nezávisle, později pak byla její pozice na domácí scéně tak slabá, že její problémy vedení Sovětského svazu často nedávaly spát. Jasně patrný nedostatek legitimity polského režimu se promítal i do značně násilného průběhu jeho budování a udržování. V první fázi své existence musel režim čelit rozsáhlému ozbrojenému odporu, později se musel vyrovnat s řadou výrazných dělnických nepokojů, které jeho stabilitou často silně otřásaly a nutily ho používat velmi násilné metody. Opozice proti polskému režimu měla silnou oporu v katolické církvi, která bez ohledu na snahy komunistických představitelů zůstala po celou dobu jejich vlády relevantní společenskou silou. Kvůli slabé ekonomické výkonnosti polského režimu se do opoziční činnosti v narůstající míře zapojovaly dělnické masy, se kterými dokázali protirežimní intelektuálové postupně navázat účinnou spolupráci. Opozice tak byla schopna oslovovat značnou část společnosti a produkovat velký počet literatury a dalších dokumentů. I přes tyto zásadní odlišnosti však byly oba komunistické režimy odstraněny zhruba ve stejnou dobu a velmi podobným způsobem – tedy bez násilí a pomocí vyjednávání. Vysvětlení této rovnosti výsledků bez ohledu na diametrálně odlišné vnitřní faktory, které chod obou režimů dlouhodobě určovaly, je tedy třeba hledat především mimo rámec obou z nich. Jak ukázalo srovnání podle čtvrtého kritéria, z pohledu Sovětského svazu měly oba státy dlouhodobě klíčový význam pro jeho vojenskou strategii. Na případech sovětských intervencí do záležitostí Československa i Polska jsme viděli, že z pohledu Sovětského svazu nebyla jakákoliv významná změna v podobě obou režimů přijatelná, dokud jeho vedení předpokládalo vyhrocení studené války do podoby otevřené konfrontace socialistického tábora s ostatními státy. Význam obou porovnávaných režimů byl z vojenského hlediska pro Sovětský svaz tak vysoký, že jakékoliv narušení předsunuté obrané linie, do které patřily, by znamenalo vážné ohrožení sovětských plánů pro vedení konfliktu. V momentně kdy byly sovětské představy ohledně vývoje vztahů mezi táborem socialismu a zbytkem světa zásadně přehodnoceny, neměl už Sovětský svaz důvod na udržování obou středoevropských režimů bezpodmínečně trvat. To se pak rychle projevilo na jejich stabilitě, která do značné míry právě na podpoře Sovětského svazu spočívala. Právě závislost na Sovětském svazu je tedy jediným kritériem, kde v případě obou režimů nastala shoda. Pokud tedy platí v úvodu zmíněná teze, že „žádný faktor nemůže výsledek vysvětlit uspokojivě, pokud se nevyskytuje ve všech případech tohoto výsledku,“ musíme nutně konstatovat, že charakter a síla opozičních hnutí a komunistických režimů 54

v obou srovnávaných státech rozhodující vliv na podobu přechodu obou států k demokracii mít nemohly. Z výsledků srovnání můžeme naopak vyvozovat, že vnitřní faktory zásadní roli nehrály, už vzhledem k tomu že se přechod odehrál v obou státech velmi podobně bez ohledu na velmi rozdílné vnitřní podmínky. Jak jsme naopak viděli, oba režimy byly vytvořeny a udržovány v rámci rozsáhlého plánu, jehož cílem bylo chránit Sovětský svaz proti vnímaným hrozbám. Jejich existence tedy byla dočasně vyžadována zájmy velmocenské politiky, na kterou vnitřní poměry v obou státech prakticky neměly vliv. To samé co můžeme usuzovat o existenci obou režimů pak můžeme do značné míry vztáhnout i na jejich zánik. Hypotéza se tedy potvrdila. Co se týče užitečnosti použité literatury, je na místě vyzdvihnout několik děl, které pro sepsání této práce měly zcela zásadní význam. Kniha Jacquese Rupnika Dějiny komunistické strany Československa

poskytla detailní

informace o

vzniku

a aktivitách

KSČ

v meziválečném období i během válečných let, které autorovi pomohly vyjasnit si místo této strany na československé politické scéně ve sledovaném období. Další Rupnikova kniha Jiná Evropa se pak ukázala být dobrým zdrojem základních informací o obou srovnávaných režimech, jejich rozdílech i podobnostech. V případě literatury o polském režimu je na místě zmínit především sborník Poland’s Permanent Revolution sestavený Jane Curry a Lubou Fajfer, z něhož si autor mohl udělat velmi přesný obrázek o všech krizích polského komunismu. Paczkowského Půl století dějin Polska a Daviesovo Polsko se ukázaly jako velmi užitečné pro zmapování vývoje polského režimu i místního komunistického hnutí a opozice. Z literatury zabývající se vývojem studené války je pak nezbytné vyzdvihnout význam Odomovy knihy The Collapse of Soviet Military, díky jejímuž podrobnému přehledu a analýze vývoje sovětských ozbrojených sil, jejich politického vedení a doktrín mohl autor zdokumentovat

důležitost

střední

Evropy

z pohledu

předgorbačovského

vnímání

bezpečnostních potřeb Sovětského svazu i jejich následné revize. Mastného kniha The Cold War and Soviet Insecurity pak dodala velmi užitečný vhled do úvodní části studené války, ve které bylo sovětské neformální impérium založeno. Kromě kvalitní analýzy Stalinovy koncepce poválečného uspořádání Evropy totiž Mastný přinesl i celkem obsáhlý popis faktorů, které ovlivnily vznik i následný vývoj obou srovnávaných režimů. Určitým úskalím při provádění výzkumu se pro autora stala předně dostupnost zdrojů zabývajících se vnitřním fungováním polského režimu. Ačkoliv jsou některá základní díla, jako Daviesovo Polsko nebo Paczkowského Půl století dějin Polska k dispozici v češtině a několik dalších publikací je u nás k dispozici v angličtině, není dostupnost knih zabývajících se některými specifickými aspekty – jako bylo protikomunistické odbojové hnutí nebo stanné 55

právo – příliš vysoká. Tento problém však autor dokázal vyřešit díky studijnímu pobytu v Polsku. Obecně se dá říct, že zdrojů zabývajících se problematikou obou porovnávaných režimů existuje velké množství. Mnohé z nich jsou však dostupné převážně na území státu, kterým se zabývají, s čímž je nutno počítat. Díky komplexnosti zkoumané problematiky a velkého počtu přečtených textů bylo taktéž nelehké skloubit nutnost podat co nejreprezentativnější výpověď o každém kritériu se snahou udržet délku práce v přijatelných mezích. O tom, do jaké míry se toto úskalí autorovi podařilo překonat, by však měli rozhodnout jiní. Další výzkum by mohl směřovat například ke komparaci československého či polského režimu s dalšími komunistickými režimy ve střední a východní Evropě podle stejných či obdobných kritérií, což by umožnilo posouzení důležitosti vnějších faktorů pro průběh přechodu k demokracii na větším množství případů. Jako velmi zajímavé a přínosné by se pak mohlo ukázat provedení srovnání s rumunským režimem, kde se přechod k demokracii na rozdíl od Československa, Polska a ostatních obdobných režimů neobešel bez krveprolití a který tedy mezi těmito režimy představuje výjimku. Právě případ Rumunska, tedy po stránce vnitřního fungování velmi specifického režimu, který navíc po určitou dobu v zahraničněpolitické oblasti vykazoval značnou autonomii a jeho závislost na Sovětském svazu tedy lze považovat za slabší než v případě ostatních obdobných režimů, by mohl pomoci ještě více osvětlit vztah mezi mírou závislosti daného režimu na sovětském vlivu a průběhem demokratizace.

56

PRAMENY A LITERATURA PRAMENY Elektronické BURSÍK, Tomáš: Osud odbojové organizace Černý lev 777. In: Ústav pro studium totalitních režimů, http://www.ustrcr.cz/data/pdf/publikace/lev777-text.pdf (25.1.2010) HAVEL, Václav: Byli jsme zbyteční? In: Václavhavel.cz, http://www.vaclavhavel.cz/showtrans.php?cat=clanky&val=66_clanky.html&typ=HTML (1.1.2010) HAVEL, Václav.: Moc bezmocných. In: Václavhavel.cz, http://www.vaclavhavel.cz/showtrans.php?cat=eseje&val=2_eseje.html&typ=HTML (4.1.2010) KENNAN, George F.: The Long Telegram. In: The George Washington University, http://www.gwu.edu/~nsarchiv/coldwar/documents/episode-1/kennan.htm (23.1.2010) KLAUS, Václav: 17. Listopad v českých dějinách. In: Klaus.cz, http://www.klaus.cz/Klaus2/asp/clanek.asp?id=MfbNp9mM6gEq (1.1.2010) LIPPMAN, Walter: The Cold War. In: Learner, http://www.learner.org/workshops/primarysources/coldwar/docs/lippman.html (24.1.2010) Naše stanovisko. In: Odbojová skupina bratří Mašínů, http://www.bratrimasinove.cz/odboj/orig_sources/docs/nase_stanovisko_06111995.pdf (24.1.2010) New Technology for NATO: Implementing Follow-On Forces Attack. In: Federation of American Scientists, http://www.fas.org/ota/reports/8718.pdf (25.1.2010) NOVIKOV, Nikolai V.: Novikov Telegram. In: Mount Holyoke College, http://www.mtholyoke.edu/acad/intrel/novikov.htm (23.1.2010)

Tištěné BENDA, Václav: Paralelní polis. In: PREČAN, Vilém (Ed): Charta 77, 1977–1989: od morální k demokratické revoluci. Bratislava, Archa 1990, s. 43–51. HAVEL, Václav.: Jak se rodila Charta 77. In: PREČAN, Vilém (Ed): Charta 77, 1977–1989: od morální k demokratické revoluci. Bratislava, Archa 1990, s. 17–23. Prohlášení Charty 77. In: PREČAN, Vilém (Ed): Charta 77, 1977–1989: od morální k demokratické revoluci. Bratislava, Archa 1990, s. 9–13.

LITERATURA BLAIVE, Muriel: Promarněná příležitost: Československo a rok 1956. Praha, Prostor 2001, 484 s. BRADLEY, John: Czechoslovakia: External Cisis and Internal Compromise. In: BERGSCHLOSSER, Dirk – MITCHELL, Jeremy (Edd): Conditions of Democracy in Europe, 1919–39. New York, St. Martin’s Press 2000, s. 87–105. BROD, Toman: Než byl vyhlášen socialismus. In: BROD, Toman a kol: Proč jsme v listopadu vyšli do ulic. Brno, Doplněk 1999, s. 7–33.

57

CASTLE, Marjorie: The Final Crisis of the Peoples Republic of Poland. In: CURRY, Jane L. – FAJFER, Luba (Edd): Poland’s Permanent Revolution: People vs. Elites, 1956 to the Present. Washington, The American University Press 1996, s. 211–241. CRAPMPTON, Richard J.: Eastern Europe in the twentieth century. London, Routledge 1994, 475 s. CURRY, Jane L.: Introduction. In: CURRY, Jane L. – FAJFER, Luba (Edd): Poland’s Permanent Revolution: People vs. Elites, 1956 to the Present. Washington, The American University Press 1996, s. 1–16. CURRY, Jane. L.: The Solidarity Crisis, 1980–1981: The Near Death of Communism. In: CURRY, Jane L. – FAJFER, Luba (Edd): Poland’s Permanent Revolution: People vs. Elites, 1956 to the Present. Washington, The American University Press 1996, s. 167–209. CURRY, Jane L. – FAJFER, Luba: Conclusion: The Never Ending Crises. In: CURRY, Jane L. – FAJFER, Luba (Edd): Poland’s Permanent Revolution: People vs. Elites, 1956 to the Present. Washington, The American University Press 1996, s. 243–260. DAVIES, Norman: Polsko: Dějiny národa ve středu Evropy. Praha, Prostor 2003, 481 s. DUDEK, Antoni: Wstep. In: CHUDZIK, Wanda a kol: Stan wojenny w Polsce: kalendaria wydarzeń 13 XII 1981–31 XII 1982. Warszawa, Rytm 1999, s. 7–16. EISLER, Jerzy: Krizové jevy v Polsku let 1948–1989. In: BRUSKI, Jan J. a kol: Mezi dvěma transformacemi. Československo a Polsko v letech 1947(1948) –1989. Praha, Univerzita Karlova 2001, s. 133–158. FAJFER, Luba: December 1970: A Prelude to Solidarity. In: CURRY, Jane L. – FAJFER, Luba (Edd): Poland’s Permanent Revolution: People vs. Elites, 1956 to the Present. Washington, The American University Press 1996, s. 55–108. FRISZKE, Andrzej: Polska: Losy państwa i narodu 1939–1989, Warszawa, Iskry 2003, 518 s. GADDIS, John L.: We Now Know: Rethinking Cold War History. Oxford, Oxford University Press 1998, 425 s. HAVLÍČKOVÁ, Helena: Dědictví: kapitoly z dějin komunistické perzekuce v Československu 1948–1989. Olomouc, Votobia/Poznání 2002, 422 s. HEJL, Vilém: Zpráva o organizovaném násilí. Praha, Univerzum 1990, 350 s. HOLZER, Jerzy: Poland: From Post-War Cisis to Authoritarianism. In: BERGSCHLOSSER, Dirk – MITCHELL, Jeremy (Edd): Conditions of Democracy in Europe, 1919–39. New York, St. Martin’s Press 2000, s. 335–353. CHMIELARZ, Andrzej: Epilog Armii Krajowej. In: KOMOROWSKI, Krzysztof (Ed): Armia Krajowa: Szkice z dziejów Sił zbrojnych Polskiego Państwa Podziemnego. Warszawa, Rytm 2001, s. 320–348. JERVIS, Robert: The Political Effects of Nuclear Weapons. International Security, 13, 1988, č. 2, s. 80–90. JERVIS, Robert: Was the Cold War a Security Dilemma? Journal of Cold War Studies, 3, 2001, č. 1, s. 36–60. JUDT, Tony: Postwar: a history of Europe since 1945. London, William Heinemann 2005, 878 s. KAPLAN, Karel: Kronika komunistického Československa: Kořeny reformy 1956–1968. Brno, Barrister & Prnicipal 2008, 828 s. KAPLAN, Karel: Nebezpečná bezpečnost: státní bezpečnost 1948–1956. Brno, Doplněk 1999, 289 s. KARPIŃSKI, Jakub: Ustrój komunistyczny w Polsce. Warszawa, Wydawnictwo WyŜszej Szkoły Przedsiębiorczości i Zarządzania im. Leona Koźmińskiego 2005, 336 s.

58

KIENIEWICZ, Stefan: Powstanie styczniove 1863–1864. In: KIENIEWICZ, Stefan – ZAHORSKI, Andrzej – ZAJEWSKI, Władysław: Trzy powstania narodowe: Kościuszkowskie, Listopadowe, Styczniowe. Warszawa, KsiaŜka i wiedza 1992, s. 283–411. KOCIAN, Jiří: System polityczny w Czechosłowacji w latach 1948–1989. In: BRUSKI, Jan J. a kol: Mezi dvěma transformacemi. Československo a Polsko v letech 1947(1948)–1989. Praha, Univerzita Karlova 2001, s. 43–81. KOLANKIEWICZ, Jerzy: The Regime Response to Solidarity. In: REIQUAM, Steve W. (Ed): Solidarity and Poland. Washington D.C., The Wilson Center Press 1988, s. 5–9. KORBONSKI, Andrzej: October 1956: Crisis of Legitimcy or Palace Revolution? In: CURRY, Jane L. – FAJFER, Luba (Edd): Poland’s Permanent Revolution: People vs. Elites, 1956 to the Present. Washington, The American University Press 1996, s. 17–53. KOŘALKA, Jiří: Češi v habsburské říši a v Evropě 1815–1914. Praha, Argo 1996, 354 s. KŘEN, Jan: Dvě století střední Evropy. Praha, Argo 2005, 1109 s. LAKE, David A.: Beyond anarchy: The importace of security institutions. International security, 26, 2001, č. 1, s. 129–160. LIEBERSON, Stanley: Small N’s and Big Conclusions: An Examination of the Reasoning in Comparative Studies Based on a Small Number of Cases. Social Forces, 70, 1991, č. 2, s. 307–320. MASTNY, Vojtech: The Cold War and Soviet Insecurity: The Stalin Years. New York, Oxford University Press 1996, 285 s. McMAHON, Robert J.: The Cold War: A Very Short Introduction. Oxford, Oxford University Press 2003, 185 s. MĚCHÝŘ, Jan: Proměny společnosti v letech 1960–1989. In: BROD, Toman a kol: Proč jsme v listopadu vyšli do ulic. Brno, Doplněk 1999, s. 35–51. ODOM, William E.: The Collapse of Soviet Military. New Haven, Yale University Press 1998, 523 s. OST, David: Solidarity and Politics of Anti-Politics. Philadelphia, Temple University Press 1990, 279 s. PACZKOWSKI Andrzej: Polsko – nepřátelský národ. In: COURTOIS, Stéphane a kol: Černá kniha komunismu, díl I. Praha, Paseka 1999. s. 324–349. PACZKOWSKI, Andrzej: Půl století dějin Polska 1939–1989. Praha, Academia 2000, 381 s. PERNES, Jiří: Krize komunistického režimu v Československu v 50. letech 20. století. Brno, CDK 2008, 199 s. PERNES, Jiří: Kryzys reŜimu komunistycznego w Czechosłowacji. In: BRUSKI, Jan J. a kol: Mezi dvěma transformacemi. Československo a Polsko v letech 1947(1948)-1989. Praha, Univerzita Karlova 2001, s. 83–90. PLICHTA, Alois: Pravda o Babicích. Brno, Salve Regina 2001, 106 s. PREČAN, Vilém: Charta 77 jako československý i mezinárodní fenomén. In: PREČAN, Vilém – CÍSAŘOVÁ, Blanka: Charta 77: Dokumenty 1977–1989, Díl I: 1977–1983. Praha, Ústav pro soudobé dějiny AV ČR 2007, s. XIV–XVI. PROCHÁZKA, Stanislav – NOVOTNÍK, Jiří: Vzpomínka po 40 letech: komunistický režim, sovětská okupace, normalizace jako okupační sovětizace: národní neštěstí, které by nemělo být zapomenuto. Brno, Tribun EU 2009, 242 s. RICE, Condoleezza – HOLLOWAY, David: The Evolution of Soviet Forces, Strategy, and Command. In: GOTTFRIED, Kurt – BLAIR, Bruce G.: Crisis Stability and Nuclear War. New York, Oxford University Press, s. 126–158. RUPNIK, Jacques: Dějiny komunistické strany Československa, od počátků po převzetí moci. Praha, Akademia 2002, 284 s. RUPNIK, Jacques: Jiná Evropa. Praha, Prostor 1990, 341 s.

59

SALMONOWICZ, Stanisław: Fenomen Polskiego Państwa Podziemnego. In: KOMOROWSKI, Krzysztof (Ed): Armia Krajowa: Szkice z dziejów Sił zbrojnych Polskiego Państwa Podziemnego. Warszawa, Rytm 2001, s. 27–64. SAKWA, Richard: Russian Politics and Society. New York, Routledge 2002, 542 s. SAVOLAINEN, Jukka: The Rationality of Drawing Big Conclusions Based on Small Samples: In Defense of Mill‘s Methods. Social Forces, 72, 1994, č. 4, s. 1217–1224. SUK, Jiří: Labyrintem revoluce. Praha, Prostor 2003, 507 s. SWAIN, Geoffrey – SWAIN, Nigel: Eastern Europe since 1945. New York, St. Martin's Press 1998, 265 s. TERRY, Sarah M.: June 1976: Anatomy of an Avoidable Crisis. In: CURRY, Jane L. – FAJFER, Luba (Edd): Poland’s Permanent Revolution: People vs. Elites, 1956 to the Present. Washington, The American University Press 1996, 109–165 s. śARYN, Jan: Náboženská mozaika v PLR. In: BRUSKI, Jan J. a kol: Mezi dvěma transformacemi. Československo a Polsko v letech 1947(1948) –1989. Praha, Univerzita Karlova 2001, s. 199–226.

60

ABSTRAKT Bakalářská diplomová práce se snaží pomocí komparace dvou velmi rozdílných komunistických režimů – československého a polského – ukázat, že vnitřní faktory, jako síla daného komunistického režimu či opozičního hnutí, nebyly pro průběh přechodu k demokracii – který se přes zmiňovanou rozdílnost obou porovnávaných režimů odehrál velice podobně – rozhodující. Práce naopak upozorňuje na vliv vnějších faktorů – předně vývoje pohledu Sovětského svazu na průběh studené války a vztahy východního bloku a demokratických států obecně – které bychom při zkoumání existence a pádu těchto komunistických režimů neměli podceňovat. K prověření hypotézy byla použity Millova metoda souhlasu. Práce se dělí na čtyři kapitoly, které se postupně zabývají významem vnitřních a vnějších faktorů pro vznik, existenci a následné odstranění obou režimů. Autor došel k závěru, že význam vnitřních faktorů pro vznik i zánik obou režimů by neměl být přeceňován. Naopak by existence obou z nich měla být chápána předně v kontextu studené války a bezpečnostních zájmů Sovětského svazu, jejichž vývoj postupně vedl jak k jejich k vytvoření, tak k jejich zániku.

61

ABSTRACT The bachelor thesis attempts, through comparison of two very different communist regimes – the Czechoslovakian and Polish – to show that internal factors – such as power of the given communist regime or opposition movement – were not decisive for the course of the transition to democracy – which in both cases occurred in a very similar manner regardless of aforementioned differences. The thesis on the contrary draws attention to the external factors – chiefly the development of Soviet Union’s outlook regarding the course of the Cold War and relations between the eastern block and the democratic states in general – that shouldn’t be underestimated in the course of research of collapse of these communist regimes. The Mill’s method of agreement was used to verify the hypothesis. The thesis comprises of four chapters that are concerned with importance of internal and external factors for the creation, existence and removal of the both regimes. The author came to conclusion that importance of internal factors for creation and removal of both regimes shouldn’t be exaggerated. On the contrary the existence of both regimes should be seen first and foremost in the context of the Cold War and security interests of the Soviet Union. The development of these interests in turn led to creation and removal of the both regimes.

62

ANOTACE Jméno a příjmení: Fakulta: Katedra: Vedoucí práce: Rok obhajoby:

Michal Kohout Filosofická fakulta Katedra politologie a evropských studií Doc. Mgr. Pavel Šaradín, Ph.D. 2010

Název práce:

Československá a polská cesta k demokracii: význam vnitřních a vnějších faktorů. Czechoslovakian and Polish Path Towards Democracy: The Importance of Internal and External Factors. Práce srovnává vybrané aspekty komunistických režimů a opozičních hnutí v Československu a v Polsku a zároveň zkoumá sílu vlivu zahraničních faktorů (převážně postoje SSSR). Pomocí Millovy metody souhlasu se pokouší zodpovědět otázku jak je možné, že přes značnou rozdílnost situace, vnitřních podmínek a síly opozičních hnutí v obou státech bylo na přelomu 80. a 90. let dosaženo takřka shodných výsledků a zdali byla pro dosažení těchto výsledků důležitější činnost opozice uvnitř obou států nebo jestli tyto výsledky vyplynuly spíše ze zahraniční situace.

Název v angličtině: Anotace práce:

Klíčová slova:

Anotace v angličtině:

Klíčová slova v angličtině:

Počet titulů použité literatury: Přílohy volně vložené v práci: Přílohy vázané v práci: Rozsah práce: Jazyk práce:

Československo, Polsko, komunistické režimy, opoziční hnutí, Charta 77, Solidarita, studená válka, bezpečnostní politika, demokratizace This writing compares chosen aspects of communist regimes and opposition movements in Czechoslovakia and Poland and at the same time examines the influence of foreign factors (mostly of USSR‘s stance). Through application of Mill’s Method of Agreement it attempts to answer the question how is it possible that regardless of differing situation, internal conditions and power of opposition movements in both countries, basically the same results were attained at the turn of 80‘s and 90’s and whether it were activities of the opposition movements or international situation that was more important for attainment of these results. Czechoslovakia, Poland, communist regimes, opposition movements, Charter 77, Solidarity, Cold War, security policy, democratization 66 1 CD 63 s. (137 609 znaků) Čeština

63