Česko-portugalská spolupráce ERASMUS+ Re: ART TRUeSTory Step 3 příběh 1 DVOJÍ KOŘENY

Česko-portugalská spolupráce — ERASMUS+ Re: ART TRUeSTory — Step 3

příběh

1 1

DVOJÍ KOŘENY Ve střední části České republiky se nachází větší město Příbram. V Březnické ulici stojí starší, na první pohled obyčejný dům s velkými prosklenými dveřmi. V podkroví tohoto domu žije chlapec, na první pohled také celkem obyčejný. Má krátké hnědé vlasy, modré oči a v rukou drží komiks, lítá očima po stránce, ale děj nevnímá. Jeho jméno je Erik, jen nedávno dovršil patnácti let a už teď má pocit, že jeho život je obrovský stereotyp. Jako každé sobotní ráno se po chvíli prohlížení stránek komiksu postaví z postele, vyjde z pokoje a každé jiné ráno by bez povšimnutí jen prošel kolem pokoje jeho matky a šel by rovnou do kuchyně. Jenže dnes se zastavil. Když letmo přeběhl očima pokoj své mámy, nacházelo se v něm něco, co ho zaujalo. Mírně zaváhal, potom však vkročil dovnitř, zavřel za sebou dveře a zadíval se na věc, která ležela na posteli.Věděl, že by si neměl prohlížet máminy soukromé věci, zvědavost však byla silnější než on. Přistoupil k posteli. Ležel na ní jakýsi papír, na první pohled velmi starý. Na papíru bylo něco napsané, nápis byl však občasně rozpitý a tak byl těžko čitatelný. Erik zdvihl hlavu od toho, co byl pravděpodobně osobní dopis a zadíval se do okna. Zamžoural a zakousl se do spodního rtu. Co oči nevidí, to srdce nebolí. Sedl si s listem na postel, opřel si bradu o dlaň a lépe se zadíval na písmenka na papíru. Chlapec se zamračil a začínal pociťovat nervozitu, když luštil slova, které byly adresované jeho matce. Erik nikdy nepoznal svého otce, Když byl trošku větší, začínal chápat, že dítě má oba rodiče, ne jen matku. Ta jeho mu stále opakovala, jak moc ho miluje, jak pro ní její Erik znamená všechno na světě, ale když přišlo na téma otec, jen zůstala stát, bez jediného slova či pohledu na něj, vždy se zadívala do prázna a Erik měl vždy pocit, že i když je fyzicky při něm, myslí je někde velmi daleko. V tu chvíli Erik pocítil prázdnotu, kterou si sám neuměl vysvětlit. Luštil list a ruka, v které ho svíral, se začala pomalu třást. Text byl psaný lámavou češtinou, nebylo pochyb o tom, že ho psal cizinec. Erikův otec. Z obsahu listu pochopil, proč jeho matka nikdy o otci nepovídala. Skrz cár papíru se s ní definitivně loučil, ten člověk byl takový zbabělec, že se před ní ani nedokázal ukázat a říct jí do očí sbohem.


příběh

1 2

Erik hodil list na postel, postavil se a znovu se zahleděl do okna. Byl zmatený tak jako ještě nikdy v životě. Vždy byl hrdý na svůj český původ, miloval svůj rodný jazyk i české zvyky. A teď se z listu dozvídal, že jeho otec je Portugalec. Podíval se ještě jednou na list, přečetl si jméno svého otce a vyběhl z pokoje. Doběhl do svého útulného pokoje, zavřel dveře a začal se koukat okolo, Všechno mu najednou připadalo jiné. Dokráčel k posteli, zdvihl z ní komiks, který si bezduše to ráno prohléžel a usmál se. Měl radost, skutečnou radost, že jeho život nebude stereotypní. Že našel to, kvůli čemu pocítil príznodtu vždy, když si povídal se svojí matkou na dané téma a že konečně pozná její důvody. Tolikrát jí to v duchu vyčítal a teď to konečně chápe. V ten den nastala v Erikově životě velká změna. Jak sám později říkal, doteď přežíval, ale toho rána začal konečně skutečně žít. Určoval si priority, skutečné cíle. Jeho motivací, to, co ho celou dobu pohánělo vpřed, byl jeho otec. O šest let později: Uběhlo šest let od doby, co Erik zjistil, kdo je jeho otec. Den co den po celých šest let studoval portugalštinu. Jazyky mu nikdy nedělaly problém, ale pro tenhle jazyk měl skutečný zápal, zvlášt když se dozvěděl, že je v podstatě jeho druhý mateřský jazyk. Taktéž se začal víc snažit ve škole, stal se z něj jeden z nejlepších studentů. Jeho matka nevěděla, za co může vděčit této změně, ale měla z něho velikou radost. Dostat se na vysokou školu bylo všeobecně těžké, ale dostat se do zahraničí bylo opravdu náročné. Erikovým cílem byla umělecká škola v Portu. Nejen že chlapec za ty roky nabral vzdělání, ale i zmužněl. Z hubeného nevýrazného chlapce se stal muž. Vyrostl, zmohutněl, bradu měl ostřejší a oči modřejší a pronikavější. Ale i když byl teď už dvacetiletý Erik cílevědomý a sebejistý, právě v tuhle chvíli se cítil úplně stejně jako před šesti lety, ten patnáctiletý ztracený chlapec, který nevěděl, co v životě dělat. Stál před vysokou mohutnou budovou, která možná ani v jiné dny nebyla tak masivní, jako se jemu teď zdála. Zavřel oči, zhluboka se nadechl a usmál se. Úsměvem však jen potlačil nervozitu, která se prodírala na povrch a drásala jeho hruď. Najendou, na malý moment, ztratil jistotu, která ho celých šest let neustále držela za ruku, jako věrná kamarádka a nepouštěla ho ani v nejtěžších chvílích.


příběh

1 3

Erik se znovu zhluboka nadechl. „Teď nebo nikdy,“ pomyslel si a vykročil. Když našel třídu, kterou hledal, zastavil. Snažil se najít vhodný důvod, proč tento dlouho očekávaný moment oddálit. Tělo se mu mírně třáslo a když se zahleděl na kliku, vypadal, jakoby si myslel že ho popálí, pokud se jí pokusí dotknout. Erik potřásl hlavou, znovu zavřel oči, znovu se nadechl, připomenul si to jedno ráno, kdy našel list... a mohl to být tak obyčejný den. Chytil svojí nejlepší kamarádku za ruku, zahryzl se do spodního rtu, přiložil ruku na kliku.. a v tom se dveře otevřely zevnitř. Erik zamrzl, když se zahleděl na osobu, která stála před ním. Neměl nejmenších pochyb. Jediným pohledem poznal svoje oči, na které se každé ráno díval do zrcadla, na ty známé jiskřičky v nich, na hnědě vlasy a i ostrý špičatý nos. Jen ty rty nebyly jeho, jeho bylo totiž plnější. Ty jediné měl po matce. „Dobrý den,“ pozdravil plynule portugalsky a rty se mu zkřivily do jemného úsměvu. Jeho otec otevřel doširoka dveře a zdvořile mu je podržel. „Pojďte dál,“ řekl též portugalsky. Erik seděl na lavičce u krásné renesanční fontány. Náměstí, na kterém se nacházel, bylo opravdu nádherné a tamnější zmrzlina chutnala sladce. Právě si dával už druhou, když v dálce uviděl črtat se postavu. Jak se přibližovala, poznal špičatý nos a husté hnědé vlasy... Erik se postavil, rychle zaběhnul koupit ještě jednu zmrzlinu, a když jeho otec došel až k němu, s úsměvem na tváři mu zmrzlinu podal. Byl to ten nejčistější a nejupřímnější úsměv. Miloval své rodiče, miloval své české i portugalské kořeny a to jedno ráno... mu změnilo celý život.


příběh

2 1

Tak jsem krásně usnul a najednou se probudím na úplně jiném místě, rozhlížím se do všech stran abych spatřil aspoň něco povědomého, ale marně. Všude kolem kam se podívám jsou jen samé neznámé moderní a krásné budovy. Pomyslil jsem si: tohle nemůže být Česká Republika a když jsem se podíval na nápis jedné z okolních restaurací, zjistil jsem, že nápis je napsaán v Portugalštině a pak mi to došlo. Jsem v Portugalsku! Radostně jsem zakřičel a koukl jsem se na mobil jestli je tomu opravdu tak. Mobil mi tuto větu potvrdil a ukázal mi, že jsem v Portu, což byla paráda, vylezl jsem z postele a šel jsem se projít. Nejprve jsem se stavil na pláži a i když bylo jen 26 stupňů, tak jsem se ihned došel do moře vykoupat. Portugalští občané, kteří šli kolem pláže v mikinách a bundách si řikali, co to je za blázna, že se v takové zimě koupe, ale zkrátka jsem z Česka a když vidím moře, tak si ho chci sakra užít i když bude třeba pršet. Na pláži jsem vydržel až do večera, ale jakmile se začalo stmívat, tak také klesala teplota a já měl na sobě jen pyžamo, takže jsem si musel najít nějaký úkryt. Hodinu jsem bloudil po Portu, ale zanedlouho se mě chopila záchrana v podobě Portugalských studentů, kteří byli s námi v Česku, byl jsem štěstím bez sebe. První noc jsem přespal u Howarda, nebo spíše propařil na nintendu s Howardem což byla veliká legrace.Druhý den mě Howard zavedl do známé restaurace, kde již čekali i ostatní studenti (Tatiana, Patricia, Beatriz, Ana, Joano). Celý den jsme seděli v této restauraci a povídali si, dokonce jsme si dali i pár moc dobrých piv a navečer jsme šli všichni k Howardovi a celou noc jsme si opět povídali. Další den jsem byl zaveden do jejich školy, která byla skvělá, měli zde spoustu moderních počítačů, fotoaparátů a mnoho dalšího. Ve škole jsme dělali moc zajímavé projekty a mě se zkrátka vůbec nechtělo do Čech. Po skvělém týdnu stráveném v Portugalsku jsem nakonec musel nějak odjet zpátky do Čech, jelikož se po mě má rodina scháněla a moc se jim stýskalo. Zkrátka chtěl jsem taky domů, ale nechtělo se mi cestovat takovou dálku zpátky a tak jsem dlouho přemýšlel jak se opět dostat domů co nejrychleji. Poté jsem si uvědomil, že jak jsem se dostal sem, tak se můžu stejnou cestou dostat i domů. Poprosil jsem Howarda a ostatní, aby mi to místo pomohli najít a když jsme ho po chvíli, našli, rozloučil jsem se a lehnul jsem si. Netrvalo dlouho a probudil jsem se zpátky ve své posteli doma, sešel jsem dolů po schodech a čekal jsem, že mě bude má rodina vítat, po tak dlouhém víletu, ale nic takového nebylo. Ptal jsem se mamky co se vlastně stalo a ta mi řekla, že jsem jen spal a že to celé byl nejspíš jen sen. Byl jsem zklamaný, myslel jsem si, že to bylo skutečné, ale nakonec to byl opravdu jen sen, ale ihned jsem si uvědomil, že vlastně do Portugalska letím, jen za pár týdnů a tak jsem s nadšením čekal, než přijde den kdy se tam opravdu podívám. Jakmile tento den nastal a já jsem opravdu byl v Portu, tak to bylo přesně jako


příběh

2 2

v mém snu, ale bylo to ještě lepší jelikož naši Portugalští studenti čekali hned na letišti. S velkou radostí jsem vyběhl z letadla a všechny jsem je obejmul. V Portugalsku jsem byl celý týden a bylo to opravdu skvělé, S Howardem a ostatními jsme hráli na nintendu a s Anou jsme si dali opravdu drsný downhill. Zkrátka byl to týden plný Adrenalinu a radosti a hlavně nových chutí a když jsem musel po týdnu odjet zpátky domů, tak jsem uronil několik slz. Doma jsem všechny tyto skvělé zážitky vyprávěl a teď už se jen těším na další setkání.


příběh

3 1

PROPOJENÍ ZRCADLY „...kdysi dávno v dávných dobách, jak vyprávějí legendy, jenž již byly zapomenuty udájně školy vlasnily podivné zrcadla. Ale nebyla to obyčejná zrcadla. Ta zrcadla měla takovou zvláštní moc. Byla to teleportovací zrcadla. Dokázala cokoliv teleportovat skrze jakoukoliv vzdálenost do druhého zrcadla, takže fungovala, jako nezvykle rychlý dopravní prostředek a dovolovala tudíž vyšší úroveň vzdělání, neb umožňovala sdílet školám nejen cené informace, nýbrž i cené kantory. Ale protože jak to bývá, tato zrcadla začala být zneužívána, tak musela být na vládní rozkaz všechna zničena. Všechna až na dvě, které údajně této čistce unikla. Kde by se tyto dvě zrcadla měla nacházet zůstává záhadou, jasné ovšem je, že by jejich objev znamenal velký pokrok pro nynější vědu a cestovní i školský průmysl.“ dočetla Jana úryvek článku. „Holý nesmysl! Kdo to kdy slyšel prosím vás. To spíš dřív políbím školníka.“ okomentoval úryvek Petr a Jakub jen přikyvoval. Petr, Jakub a Jana byli nerozlučná trojka. Hned během prvního dne na SUPŠ Bechyně si padli do oka a od té doby drží pospolu. Právě sedí v poslední lavici v učebně číslo 51 a jak mají ve zvyku každé pondělní odpoledne, narušují nenápadně výklad pana učitele vlastním výkladem, kdy Jana potichu předčítá klukům nejnovější zprávy z novin. „Pojďte, už zvoní.“ řekl Jakub a začalo zvonit na konec vyučování. Nerozlučná trojka vyšla ze třídy a vplula do davu žáků spěchajících domů. „Hele“ upoutal pozornost Petr „vezmeme to zkratkou!“ a zaplul do postraních dveří v chodbě. A protože se jim neříká nerozlučná trojka pro nic za nic, během okamžiku zmizeli Jana a Jakub za ním. „Kluci, tady nemáme co dělat, pojďte zpátky.“ prosila Jana kluky. „Snad se nebojíš!“ posmíval se Petr. „Nebuď srab Jano“ přidal se Jakub. „Já se vůbec nebojím!“ Okřikla kluky Jana a aby tomu dodala správný ráz, strčila do zad Petra. Petr to ovšem nečekal, zakopl a spadl na nějaký starý závěs. Jak padal, strhl závěs a stáhl ho sebou, odhalil zrcadlo. Zamotal si do závěsu nohy, ztratil rovnováhu a začal padat na zrcadlo. Jana v očekávání tříštění skla a sedmi let neštěstí zatajila dech. Jakub neváhal a snažil se kamaráda zachránit. Ale marně. Srážka mezi Petrem a zrcadlem byla nevyhnutelná. Jana zavřela oči a když již dlouho neslyšela žádnou ránu, znovu je otevřela. A světe div se. Zrcadlo neporušeně dál odráželo odraz jí a Jakuba s vyvalenou pusou, ale Petr nikde. „Co to...?“ hlesla Jana. Jakub se mezitím přiblížil k zrcadlu na délku paže a pozorně pozoroval svůj odraz. „Kde je Petr?“ vyděšeně pískla Jana a přistoupila k Jakubovi. Jakub se fascinovaně přiblížil blíž k zrcadlu a pokusil se na něj sáhnout. Ruku však nezastavil studený skleněný povrch, nýbrž prošla skrz. Jakub jí polekaně stáhl zpátky a Jana zavřískla, přikryla si ústa rukami. „Šmarja Jakube, Petre, to jsou blbý fóry!!“


příběh

3 2

zafňukala Jana. Jakub obešel zrcadlo dozadu a zase zpátky. A pro jistotu ještě z druhý strany. Ba ne, zezadu to bylo normální zrcadlo, opřené o zeď s žádnými tajnými chodbami. „Proboha Jano, mlč!“ sebral odvahu a prostrčil zrcadlem znovu ruku. Mezitím se Petr vyvalil jak slon v porcelánu do nějakého prostoru za zrcadlem celý zamotaný do starého letitého závěsu. „Pomóc!“ Zavřískal a snažil se vymotat. Jak zavřískal, z prostoru za ním se ozval polekaný křik. Přirozeně se otočil tím směrem a uviděl dva cizí lidi, jak na něj vyděšeně civí. Chvíli na něj civěli, načež spustili cizí řečí. Petr jim nerozuměl ani slovo „Co říkáš?“ a teď byla zas řada na nich, aby nerozuměli ani slovo. A tak Petr udělal jedinou logickou věc, která ho napadla. „My name is Petr and I am from czech republic.“ Prohlásil významně a konečně si zběžně prohlédl interiér prostoru. Vypadalo to na nějakou půdu, což nedávalo smysl, protože byli v přízemí, kde žádná půda nebyla. „My name is Lucy and this is Thomas, we´re born here in portugal.“ oznámila dívka přibližně Petrova věku. „Here? In portugal?“ zeptal se Petr a začínal mít jasno. Jen tomu nechtěl ani za nic na světě věřit. „Yes, we´re in Porto.“ Slyšel Petr, když už si to rázoval přes místnost zpátky k zrcadlu, tentokrát bez závěsu, aby si ověřil, že to není možné. Jakubova ruka čouhající ze zrcadla mu moc naděje nedodala. Přišel k zrcadlu a prošel bez problému skrz něj. Ocitl se tváří v tvář Jakubovi. Beze slova se na patě otočil a znovu prošel skrz zrcadlo. Jen byl na druhé straně, hnal si to k malému střešnímu okýnku. Jeho obavy se naplnily. Skrz okýnko uviděl moře. Otevřel ho a podíval se, jestli je to opravdové okýnko. Zustal oněmněle civět na moře. „What is it?“ hlas kluka, který se prý jmenoval Thomas ho vytrh z oněmnění. „Come with me!“ křikl Petr, chytil Thomase za ruku, prošel s ním skrz zrcadlo. Thomas ještě mrkal překvapením, ale Petr ho táhl k oknu v místnosti s Janou a Jakubem, kteří jen koukali. „Look!“ ukazoval Petr Thomasovi na typické české paneláky. Thomas se rozkoukával a pak se vrátil zpátky k zrcadlu, aby prošel na druhou stranu. „Petře, co se to tady děje?!“ řekla vyděšeně Jana. „Našli jsme je! Jano to jsou ty zrcadla z toho článku! A vedou někam k moři!“ nadšeně vykřikl Petr. „Co to je za nesmysl?“ zeptal se udiveně Jakub. „Pojď a uvidíš!“ řekl Petr a už byl zas na druhé straně. „Vidíš!“ ukazoval Petr ven z okna. „Moře!“ křikl směrem k Jakubovi. „It´s sea, isn´t it?“ zeptal se k Lucy a Thomasovi. „Yes, it is. You´re in art school in Porto.“ a tak se dali do řeči. Jana, Jakub a Petr vysvětlili Thomasovi a Lucy co se stalo a co to je za zrcadla. Nerozlučná trojka se dozvěděla, že Thomas a Lucy jsou ve druhém ročníku, že bydlí tady v Portu. Že Lucy je Thomasova přitelkyně a že tady na půdě jsou protože je to jejich oblíbené společné místo. Tak zjistili, že přes spoustu rozdílů, mají mnoho věcí společných. Byli v přibližně stejném věku, všichni studovali uměleckou školu


příběh

3 3

a dokonce i poměrně podobné obory. Díky zajímavému rozhovoru jim společný čas utíkal a tak za chvilku již museli jít, aby je nezavřel školník ve škole, tak se s Portugalci domluvili na druhý den. Smluvili se na mlčenlivosti, přikryli znovu zrcadlo závěsem a všichni se vydali do svých domovů. Ten den šli všichni spát velmi pozdě, protože dlouho do noci museli přemýšlet nad tímto objevem. Druhý den po vyučování se nerozlučná trojka znovu ve smluvený čas sešla u zrcadla a pak společně vstoupili na druhou stranu. Thomas s Lucy na ně již čekali. Připravili v místnosti, která, jak Petr původně odhadoval, se opravdu ukázala býti půdou, takové menší posezení. Jana vyndala bloček a společně s Petrem a Jakubem přednesli, tak jak se během vyučování domluvili, Thomasovi a Lucy svůj plán. Založí tajný klub. A tak se taky stalo. Ten den tam společně vymysleli pravidla a zásady, které měli udržovat tento tajný klub tajným. Pár týdnů to opravdu fungovalo, ale nic netrvá věčně. A tak se postupem času i tohle provalilo. Možná to bylo přílišným náborem členů klubu, nebo možná, protože jít do odložené učebny v plavkách s plaveckým kruhem a vycházet celý slaní, mokrý není zrovna nenápadné, nebo možná samo zrcadlo si tak zvyklo na pozornost, že vábilo další a další lidi. Po pár týdnech to vyplavalo na povrch, do škol přijeli vědci odborníci a v zájmu společnosti si odvezli zrcadlo na pozorování. S klubem byl ámen. Ale těchto pět přátel se svého přátelství nevzdalo. Ačkoliv je již nepojilo zrcadlo, a sdílené tajemství již bylo veřejné, společné zážitky je pojili dál a tak zůstali stále v kontaktu. „...a tak již brzy každá domácnost bude moci mít doma svůj Teleport3100. Odborníci odhadují, že by se nedílnou součástí každé domácnosti tyto zrcadla mohla stát již letos v zimě.“ dočetla Jana úryvek z novin. Nerozlučná trojka o pár měsíců později znovu seděla ve své oblíbené lavici v učebně číslo 51 a Jana předčítala nejnovější zprávy ze světa. „Pamatuješ Petře, koho si slíbil, že políbíš?“ pochechtával se Jakub. „Slyšel jsem, že pan školník preferuje francouzské polibky!“


příběh

4 1

THE STORY Sluníčko mě šimralo na tváři když jsem se snažil otevřít rozespalé oči, ale na to bylo všude moc světla. V tu chvíli mě něco zarazilo, šplouchání vody a vzdálený městský ruch mě přiměl otevřít oči rychleji, než by mi bylo příjemné. Nade mnou se rozkládal košatý jehličnatý strom bez toho, aniž by se mi něco snažil vysvětlit. Ale to mě v tu chvíli trápilo podstatně méně než celé nábřeží, na kterém jsem se právě nacházel. Sluníčko vycházelo nad vysokým modře natřeným mostem a bylo skutečně příjemné. Ovšem o to se asi příliš nestaral číšník z kavárny Capélio Ferreira Azevedo, který ke mě mířil s vyděšeným, ale stále zamračeným výrazem. Z toho co na mě vychrlil jsem si dal dohromady toto. Za prvé: Jsem pravděpodobně v Portu. Za druhé: portugalsky nerozumím ani kvák. A za třetí: místním se nelíbí jak se válím na lavičce před jejich restaurací. Lámanou španělštinou jsem se mu omlouval a snažil se zeptat zda-li mluví anglicky. Z jeho výrazu jsem pochopil, že nerozuměl ani jednomu. Během mé „konverzace“ jsem si všiml zvláštního oblečení, co jsem měl na sobě. V tom se ozval ženský hlas, který číšníka očividně zaujal alespoň tak jako mě. Patřil mladé ženě která přicházela po nábřeží od mostu. Dala se s číšníkem do řeči, a já neměl nejmenší tušení co se děje. Vypadalo to že se mu něco snaží vysvětlit a já jsem si myslel, že budu mít konečně chvíli klidu. To jsem se ovšem pletl. Příjemnou změnou bylo že portugalštinu vystřídala angličtina. „Jsi v pořádku?“ Nebyl jsem si jist pravdivostí mé odpovědi, ale samozřejmě, že jsem odvětil kladně. „Ano, samozřejmě, děkuji“ Snažil jsem se tvářit mile, a jak jsem si prohlížel mou zachránkyni, usoudil jsem, že se jedná spíše o slečnu než-li ženu. „A můžeš mi nějak objasnit co tady děláš s tou postelí?“ Na tuto otázku už jsem odpověď neměl. „Omlouvám se slečno ale...“ Zarazila mě dřív, než jsem stačil cokoliv doříct. „Myslela jsem si že si tykáme?“ „Ehm, promiňte? To bude asi omyl?“ „Omyl asi ano, ale to že jsi Adrian Carter mi nevymluvíš.“ Když jsem si před pěti minutami myslel, že zmatenější už nebudu, mýlil jsem se. „Ano?“ Odkud zná mé jméno, mi vrtalo hlavou možná více, než jak jsem se zde vlastně ocitl. „Omlouvám se, ale kdo jsi?“ „Isabel Serafim.“ Ani jsem si nevšiml, kdy se vlastně číšník vytratil, na druhou stanu ne že by na to nějak záleželo, ale co bylo důležité je, že jsem konečně našel odpověď na alespoň jednu svou otázku. Byla to dívka, se kterou jsem se seznámil při výměnném školním pobytu. Naneštěstí od tohoto už značná doba uběhla, a na mou obranu je nutné podotknout, že se nemálo změnila. Podle mého výrazu asi poznala že mi svitlo, jelikož se tím již dále nezabývala. „No Adriane, co by jsi řekl na trochu kávy a croissant?“ „Něco takového se po ránu, jako je tohle, nedá odmítnout.“ Sedli jsme si k nejbližšímu stolu a ona objednala. „Tak už mi tedy


příběh

4 2

povíš o co se tu jednalo?“ „Pravdou je, že to sám pořádně nevím. První co si pamatuji je ten pikolík“ „Aha, no a předtím nic?“ „Nic co by mě vedlo k tomu kde momentálně jsem. Jako obvykle jsem si šel kolem jedenácté lehnout.“ „Nuže dobrá tedy, když už jsi tady, tak by bylo vhodné toho využít. Nemám pravdu?“ Při posledních slovech se záludně usmála, a mě v tu chvíli bylo jasné, že životní horská dráha se opět otřásá v základech. Nebudu dlouze rozebírat jak jsem s Isabel strávil příjemný den, a mnoho dní po něm, ale už na jeho sklonku jsem přemítal nad tím, co by se mnou bylo kdybych neuměl anglicky a před pěti lety Isabel nepoznal. Nikdy jsem nezjistil, jak jsem se v Portugalsku ocitl, a nikdy by mě nenapadlo, že slogan changing lives opening minds bude brán doslovně.


příběh

5 1

VZÁCNÁ A TOLIK NEČEKANÁ NÁVŠTĚVA Tentokrát bylo venku krásně. Sluneční paprsky brzkého rána osvětlovaly tvář spěchající dívky se záclonou vlnitých vlasů za zády a se školní brašnou schovanou pod nimi. Ačkoliv vstávala časně z rána, dokonce vynechala, ač nerada, i svou příjemnou čtecí rutinu a ze svého bytu pospíchala, jak jen to bylo možné. I když byla v mírném skluzu, i tak si v myšlenkách představila tužku nebezpečně se přibližujíc nad list třídní knihy a později psací pozdní příchod. Za pět minut totiž začínalo vyučování a ona se nacházela teprve na náměstí. Jako vždycky. Možná by se naše malá hrdinka dostavila do školy po dlouhé době včas, kdyby si nevšimla jedné velice podivné scény uprostřed náměstí. Kolem fontány se nacházelo šest postelí a utvářelo spolu tak nerozlučný kruh. Nemohla uvěřit svým očím, a tak se odvážila přijít blíž. Nejenže to byly opravdové postele, jednalo se rovnou o nábytek přímo ze zabydlené místnosti, konkrétně z dětského pokoje. Stěhuje se snad někdo? A proč v nich zůstaly polštáře a peřiny? Počkat. To pod tím povlečením někdo spí? Opravdu? Sklonila se nad jednou z nich a velice pomalu přiložila ruku na kopeček vytvořený z nadměrného množství peřin. To víte, že se pohnul. Samým leknutím. V mžiku se před dívkou zjevila známá tvář, její kamarádka z Portugalska a za ní další a další studenti umělecké školy v Portu. Vypadali jako kdyby měli za sebou tu nejnáročnější noc plnou cestování a děsivých snů k tomu. Dívka si překvapeně schovala ústa do dlaní a potlačila šťastný povzdech. To přece není možné! Jak se sem dostali? Sem, do České republiky? Zrovna oni? Měla radost. Neuvěřitelnou radost a nemohla se dočkat, až se o takový zážitek podělí s přáteli ze třídy. Portugalští kamarádi nebyli oděni do klasických pyžam, jak prve čekala. Vlastně ty oděvy, které je zdobily, moc dobře znala - kostýmy z onoho výletu do Písku, s nimiž si užili tolik srandy, jako bláznivé děti ztracené uprostřed svého dětství. A jeden podobný kostým čekal, zrovna na ni, přehozený přes čelo z jedné postelí. S praštěným smíchem se do něj oblékla a nasadila si plyšovou rytířskou helmici, jako ostatní. Netušili, jak je možné, že se neprobudili ve svých portugalských pokojíčcích, ale jedním si byli jistí všichni: není čas ztrácet čas. Potřebovali se hezky rychle dopravit do české školy a přivítat se se svými kamarády, kteří o nich neměli zatím ani tušení. Ale jak? Jako na zavolanou se kolem fontány objevila košťata, ale ne jen tak obyčejná. Taková košťata, která poletují ve vzduchu a čekají věrně na svého letce.


příběh

5 2

Taková košťata, na kterých se létá v kouzelnickém světě a se kterými se hraje Famfrpál v Bradavicích. Ano, naši hrdinové se najednou cítili jako James a Harry Potter v jednom. Děkujeme Vám, paní Rowlingová! Děti samozřejmě nasedli a párkrát si jeden po druhém zkoušeli obletět kolem fontány kolečko a když už si byli aspoň trošku jistí, vzlétli nad bechyňské budovy vstříc umělecké škole. Uvnitř se školní chodbou linuly příjemné tóny potterovské symfonie, hotová melodie jako z filmu. Paprsky slunce ospale olizovaly dřevěné rámečky na stěnách, ve kterých se ukrývaly umělecké práce studentů, od kresby s malbou až po vytištěnou grafiku na počítači. Celá scenérie působila vskutku kouzelně, když vezmeme v úvahu i keramické sochy, jež naopak ke slunci zbožně vzhlížely přes pás oken a ničím nerušeny, bez sebemenšího pohybu, dál vnímaly hrající hudbu, jež byla očividně každým pátkem již příjemnou zvyklostí a rutinou. Ale ani pečlivě modelovaná keramika si nezískala takovou pozornost jako dvoukřídlé dveře na konci chodby, do kterých dívka s portugalskými hrdiny běžela - s košťaty opřenými o ramena. Dveře byly oprýskané, modře natřené, a v horní polovině prosklené zajímavou frotáží. Nad starodávnou klikou visela cedulka nesoucí název „anglický jazyk“. Nenápadná škvírka pootevřeného křídla umožňovala pohled na studenty sedící v lavicích a energetickou paní učitelku poletující kolem. Prostorná místnost probouzela v člověku dojem životního štěstí a doposud nesplněných snů. Za okny se ohýbaly břízy. Voda v jezeře vrhala pestrobarevné jiskřičky. A hudba smyslně hrála. Jakmile se hrdinové objevili v oněch dveřích, spustila se hotová lavina nadšení, společného smíchu a upřímné radosti. Hodina najednou skončila a nic nebylo důležitější než ta vzácná a tolik nečekaná návštěva. Oslavovalo se, hrály se společenské hry, tancovalo se, a dokonce zbyl čas i na Famfrpál před školou. Sice byl k dispozici jen fotbalový míč, který měl do klasického Camrálu hodně daleko, ale i tak si zápas všichni náramně užili. Pozdě večer se bohužel museli všichni rozloučit. Jedni se vraceli na internát, druzí domu za rodinami, a tak se všichni (unavení, ale spokojení) shromáždili kolem obrovského krbu v utajených prostorách školy. Pozitivum bylo, že se neviděli naposledy, alespoň díky komunikaci a cestování krbem ne. A tak si Portugalci vzali do dlaní speciální letaxový prášek, jaký držel i sámvelký kouzelník Harry Potter, a s kouzelným slovíčkem určitého místa („Porto!“) vhodili popel do krbu. Kolem nich se vytvořila smaragdově zelená pára a pak už nic. Objevili se v hotovém království knih. Ano, Livraria Lello.


příběh

6 1

SNÍM ČI BDÍM ? Nedávno jsem měla sen. Usnula jsem a probudila jsem se uprostřed neznámého města. Měla jsem pocit, že zde mám strávit jeden den. Říkala jsem si „Proč ne?“ Ale co si počnu v.... ? Najednou mi to došlo, nevím kde jsem. Začala jsem panikařit a vnímat svoje okolí, zvuky, lidi... V hlavě se mi míjelo „tisíce“ otázek. „Jak se dostanu domů? Co jazyk? Mluví jako já? Jakou mají barvu kůže ? Kolik je hodin? Jaký je den? Je to skutečné? Nebo jen sen ? ...“ Všechny ty otázky nechávám přejít do ústraní a dozvídám se že jsem v Portugalsku přesněji v Portu. Skoro 3000 kilometrů od České republiky ?! Z paniky a strachu se mé pocity naprosto obrátili na touhu po dobrodružství. A vlastně proč ne ? Mám skvělou příležitost podívat se po Portugalsku. Právě teď jsem v centru celého města v Avenida dos Aliados kde je na horní straně i krásná radnice, celé to místo mi svou atmosférou připomíná Václavské náměstí v Praze. Najednou mi u nohou přistane povlávající letáček kde je vypsaná soutěž o malou peněžní odměnu. Úkolem je projít Porto, nafotit památky a věci podle mě typické pro tohle město a z fotek udělat koláž z které s pomocí studentů z umělecké školy Escola Artística de Soares dos Reis navrhnu pohled a to do dnešních dvou hodin odpoledne. Ten si budou moct po celém městě koupit lidé z celého světa. A vlastně proč nestrávit celý den s tímhle? Daleko lepší než se jen tak potulovat po městě. Kupuji turistickou mapu abych se neztratila, fotím si radnici u které stojím a chystám se na bod číslo 2. kterým je dvoupatrový most Ponte de Dom Luís I. na jehož vrcholu opravdu neskutečně fouká. Po mostě každých pár minut projíždí souprava metra kterou fotím a spěchám na druhou stranu mostu abych ho vyfotila. Nad mostem je klášter Mosteiro da Serra do Pilar, který je také na seznamu UNESCO. Z terasy před kostelem je nádherný výhled na řeku a město. Když tak putuji po celém Portu uvědomuji si jaké mám štěstí strávit tu aspoň pár okamžiků. Před sebou mám poslední zastávku a to maják v ústí řeky Doura, fotím a spěchám ke škole kde se budou vyhodnocovat práce. Jsem nedočkavá, mám pocit že přeci nemůžu vyhrát takovou soutěž. Po cestě jsem už 3 krát zabloudila a jednou nasedla do špatné soupravy metra. Mám vážně štěstí, opět bloudím ale škola by měla být blízko. Vidím ji... Konečně. Vcházím dovnitř, hledám místnost kde se práce odevzdávají. Jsem tu včas. Tak a teď už jen počkat na výsledky... Neee, právě jsem se probudila, celé to byl jen sen, nedozvím se jestli jsem soutěž vyhrála. Nevadí tak snad příště. Teď už je to ve hvězdách...


příběh

7 1

Trávím hodně času přemýšlením o životech ostatních lidí. Často přemýšlím, co dělají v tuto hodinu obvykle obyvatelé Grónska, nebo co se právě odehrává v rodině uprostřed Nigérie. Ačkoliv nevím, co snídají v Japonsku, nebo co si říkají na dobrou noc v Norsku, díky tomuto projektu vím, jak asi vypadá normální pondělní den portugalského studenta Escola Artística de Soares dos Reis. A portugalský student ví, jak přibližně vypadá normální pondělní den českého studenta SUPŠ Bechyně. Protože jsem od přírody sdílný člověk, chtěla bych Vám rozdíly mezi našimi dny přiblížit porovnáním jednoho pondělního dne dvou studentů z různých zemí. Z Portugalska a z Česka. Ráno vstávám v šest hodin a za půl hodinky se jdu do společné jídelny nasnídat. V té době Ana v Portugalsku ještě spí. Odbíjí sedmá hodina, já se připravuji do školy a Ana vstává. Patnáct minut na to je v Portugalsku pro Anu čas k snídani a já už dokončuji přípravy do školy. V sedm hodin čtyřicet minut vyrážím z intru do školy, mezitím co Ana nasedá do autobusu, který jí veze do školy. V osm třicet začíná v Portugalsku první hodina, mezitím co v Česku již pětatřicet minut vyučování běží. Pak nasledují vyučovací hodiny, které jsou stejně (ne)zážívné na obou školách. Potom na obou stranách přijde na řadu oběd, kde obě země znovu naleznou spoustu rozdílů v různorodosti stravy. Ať už jsou to české knedlíky a omáčky, nebo portugalské sardinky, či špagety s kuřecím, přece jen je na obědech něco společného. Obě dvě školy mají obědy ve školních kantýnách. Po obědě začínají další a další vyučovací hodiny pro obě strany. Zatím co v Bechyni již v 16:25 zakončujeme poslední hodinu, Portugalské studenty čeká ještě pár hodin, do 18:30, kdy konečně skončí. Zatímco já jsem v Bechyni již dávno po večeři v 17:15, Ana v Portu dorazí domu až v sedm, kdy já už mám spoustu práce s učením. Když končím s učením a zavírám učebnice v osm večer, Ana teprve zasedá k večeři. V půl desáté Ana začíná s hodinami vodního póla, kdežto já jsem se právě dobalila do školy a jdu do sprchy. Když v deset ulehám do postele, Ana je ještě stále na vodním pólu. Zatímco v půl dvanácté vetšinou dočítám poslední stránky knížky, Ana právě dorazila domů a právě se chystá do postele. A druhý den odznova. A to mě nutně vede k úvaze, co by se stalo, kdyby se Ana jednoho dne probudila v Česku a český student v Portugalsku? Zvykla by si Ana na dřívejší vstávání? Co by Čech řekl na školu do půl sedmé? A proč to nevyzkoušet? A tak jsme to zkusili! Šest odvážných se vydalo z Portugalska do Česka a sedm odvážných z Česka do Portugalska.


příběh

8 1

KOUZELNÝ TALISMAN Ráda bych vám vyprávěla příběh o dvou různých zemích a dvou kouzelně spojených lidí. Ale nejdříve jak to začalo. Kdysi dávno za dob kouzelných bytostí a mocných vládců se zrodily dva mocné talismany, které dokážou propojit osudy dvou vyvolených lidí. Talismany byli dva úštěpky ze spadlé hvězdy zavěšené na kůži, ve které byli zapracovány korálky z křišťálů a pírko z grifa. Nad talismanem panovalo prastaré kouzlo: „Pokud dva lidé vlastní tyto talismany jejich duše opustí tělo a převtělí se do těla druhého“. Kouzlo šlo vrátit zpět, pokud duše dosáhne očisty a uvědomění do tří dnů po převtělení. Talisman byl ztracen a na tisíce let zapomenut. Ovšem jednoho dne byl znovu nalezen... Píše se rok 1998 a přesně na den, na hodinu, na vteřinu přesně přišly na svět dvě dívky. Jedna byla z české republiky a druhá z Portugalska. Byly obě rozdílné, ale dvě věci měli stejné. Nejen stejné datum a čas narození ale i zvláštní dar, který dostali do kolébky. Každá dostala jeden kouzelný talisman. Jestli to byla náhoda nebo nějaké předurčení vám nepovím, ale mohu vám povědět jejich příběh. Byl právě den kdy Jana a Agostinha slavili své patnácté narozeniny. Obě ale se svým životem nebyly spokojené, cítily se nenaplněné a stále hledaly smysl všeho žití. Každá ve své posteli v jiné zemi ulehaly do své postele a přemýšleli nad vším nad čím člověk jen přemýšlet může. „Hledaly své místo v tomto světě.“ Pokojně unaveny usnuly ale nevěděli že další den pro ně nebude jako vždy. Druhý den Janu probudí zářivé, žluto-oranžové slunce. Paprsky jí hřály do tváře. Pomalu si promnula ospalé oči a snažila se rozpoznat ještě rozmazané obrysy skříněk a svého stolku. Oči už viděly zcela dobře, ale Jana je stále protírala. Nevěřila svým očím. Nebyl to její starý stůl z dubového dřeva ani její bíle natřené skříně, na kterých byly nekreslené fialové květiny. Zelené závěsy až na zem, její kaktus který dostala k pátým narozeninám, všechny její tužky, knihy, obrázky, plyšáci, oblečení, vše bylo pryč. Místo toho stála v bílém pokoji s kovovým stolkem který měl 5 šuplíků, závěsy byli tmavě rudé stejně jako kulatý koberec uprostřed. Přes celou zeď byly dřevěné police na kterých byli knihy v cizím jazyce a pnul se po nich břečťan. Cizí oblečení bylo pohozené po zemi. Jana zmateně běžela k prvnímu zrcadlu co našla a neviděla sebe ale krásnou opálenou dívku s hnědými oči a kudrnatými černými vlasy. Chvíli nemohla uvěřit ale její zvědavost byla silnější oblékla jsi cizí květinové červené šaty, černé lodičky a nesměla šla dolů po schodech z cizího pokoje. Ten samý den ráno se Agostinha probudila v cizím pokoji. Nevzbudily ji hřejivé paprsky ale chlad a zářivé bílo které vycházelo od okna. Všude venku místo


příběh

8 2

písku a moře byla veliká zahrada plná stromů které byli přikryty sněhem. Když se podívala do zrcadla neviděla sebe ale bledou dívku s dlouhými rovnými blonďatými vlasy a zelenýma očima. Cítila se stejně jako Jana, ocitla se v cizím těle v cizí zemi. Jediné co jim zůstalo byl talisman. Oblékla si světlé riflové kalhoty,bílé tričko,purpurový svetr a otevřela dveře od pokoje. Obě dívky nesměle přišli do kuchyně , jen každá někde jinde. „Co si dáš k snídani?“ zeptala se cizí žena Agostinhy. Ta ale nechápavě koukala a sedla si ke stolu. Agostinha nemohla odpovědět na žádnou otázku, neznala jejich jazyk vždyť ani nevěděla v jaké zemi se ocitla. Žena jí podala čaj a rohlík namazaný máslem, k tomu pár koleček salámu a nakrájenou okurku s rajčetem. Agostinha se nejprve divila, nebyla to snídaně na kterou byla zvyklá ale přišlo jí nezdvořilé odmítnout a tak trochu snědla. Zato Janu čekala snídaně jako v království. Když sešla dolů ze schodů nikdo tam nebyl. Na stole ležel talíř s vaflemi které byli posypané čerstvými jahodami a banánem a k tomu sklenic pomerančového džusu. Jana byla plná nejistot a strachu. Když ochutnala strach na chvíli odešel pryč a ona si vychutnávala bohatou snídani. Pak se obě zamysleli a ptali se sami sebe „Co se to stalo? A proč jediné to co nám zůstalo je ten starý talisman?“ Obě vyběhli ven na ulici a bylo jasné že musí zjistit kde jsou, co s tím má ten talisman společného a vrátit vše zpět. Jana chvíli běžela ulicí dolu a všímali si kamenných barevných domů které byli stavěny hned vedle sebe. V oknech byli překrásné pestrobarevné květiny a ulicí se linula vůně pizzy a mořských plodů z útulné restaurace na rohu. Nad hlavou jí kroužili racci a z dáli slyšela šum moře a příjemnou temperamentní hudbu. Lidé byli opálení a všichni měli úsměv na tváři. Běžela stále dolů ulicemi až doběhla na zatavě písečnou pláž a uviděla moře po kterém v dáli pluli rybářské lodě z přístavu a zpět. Zastavila se a zhluboka dýchala příjemný slaný vzduch. Cítila se krásně, jako nikdy dříve. V tom uviděla vlát na menším výběžku červeno-zelenou vlajku s žlutým znakem. Uvědomila jsi že díky vlajce může poznat kde je a jediné místo kde by mohla najít odpověď je v knihovně. Nevěděla kde má knihovnu hledat a tak se s pláčem svalila na zem. Byla vysílená a zmatená. I přes tu krásu se chtěla vrátit domů za svou rodinou a kamarády. Bála se že už je nikdy neuvidí. V tom uslyšela lidi jak mluví česky. Otřela si uplakané oči a běžela za nimi. „vy jste Češi? Mluvíte česky?!“ křičela na ně. „ano, jsme tu na dovolené.“ Janě se rozzářili oči nadějí vyptávala se jich na spoustu věcí a jestli by jí neodvedly ke knihovně. To že je v překrásném Portugalsku se už dozvěděla ale čekala na ní teď větší záhada na rozluštění a to zjistit vše o talismanu. Lidé souhlasili a odvedli jí na místo. Agostinha mezitím v české republice hledala odpověď na stejnou otázku.


příběh

8 3

Ulice byli zasněžené, foukal mrazivý vítr,všechno bylo bílé nebo šedé. Už několik hodin chodila po cizím městě zmrzlá na kost. Na ulici nepotkala žádné lidi, všichni totiž seděli v útulné teplé hospůdce se svými přáteli nebo rodinou. Unavená Agostinha si ze všeho nejvíce přála být doma u své rodiny a uvědomuje si že si nevážila těch nejdůležitějších věcí které měla. V tom se strhla sněhová vánice že nebylo vidět na krok. Běžela po ulici ale nic nevyděla a tak otevřela první dveře které v té vánici našla. Na Agostinhu se usmálo štěstí. Ocitla se v knihovně kde bylo teplo a na konci chodby stála stará usměvavá paní. „Jakpak ti mohu pomoci?“ tázala se paní. Agostinha začala mluvit ale po chvíli jí došlo mluví portugalsky a že jí paní nebude vůbec rozumět. Stará knihovnice jí nerozuměla, ale měla svělí nápad. Její muž byl profesorem na jazykové škole a tak ho ve snaze pomoci dívce zavolala dolů. Profesor okamžitě poznal odkud dívka je a tak se jí snažil pomoci. Agostinha poznala že lidé jsou tu milí a vlídní ale touha se vrátit domu byla větší. Stejně jako Jana tak i ona ukázala talisman a knihovnice je zavedly do nejstarší části knihovny a dali jim do ruky starou polorozpadlou knihu. Listovali knihou až našli nákres toho samého talismanu jako dívky mají u sebe. Avšak jediné co u něj bylo napsáno „pokud duše dosáhne očisty a uvědomění do tří dnů po převtělení, kouzlo pomine.“ Obě dívky s pláčem nechápavě odhodili knihu a svalili se na dřevěnou podlahu knihovny. Pochopili že každá země má své zvyky, svou kulturu, odlišné jídlo, a že jsou všechny země nádherné ale nejlépe se cítíme ta kde jsme doma. Už se netrápili otázkami kam patří a kde je jejich místo. Odpověď už dávno znali. V slzách a uvědomění dívky vyčerpáním usly. Tu noc se stalo něco kouzelného. Kouzlo se vrátilo zpět a dívky se ráno probudili ve své posteli ve svém pokoji a vše jako by byl jen sen. Jakoby se nic z toho nestalo ale vše si pamatovali. Když zmatené ale zároveň i šťastné dívky vstali na jejich stolcích ležel talisman a u něj jméno té druhé. Chvíli to trvalo ale dívky si našli adresy a začali si psát. Dívky si s nadšením překládaly své dopisy a zjistili že prožily to samé. Rozhodly se tedy setkat. Jana přiletěla za Agostinhou do Portugalska a staly se z nich kamarádky na celý život. Když obě dvě zestárly a věděli že je to jejich poslední setkání, protože cestování už pro ně bylo moc náročné, poslední den vzala Agostinha Janu k překrásnému majáku a své talismany co celý život měli schované u sebe vhodili do moře.


příběh

9 1

ZBYTEK DNE Jeden krásný nevšední den, jsem se šla podívat do blízkého lesa. Na cestu jsem vyrazila brzy, tedy alespoň na zdejší poměry brzy. Přistihla jsem tak slunce ještě v peřinách, na které jsem se tak ráda dívala. Vešla jsem mezi stromy. Zanedlouho jsem uviděla nápis, který byl zavěšený za jednu silnou větev a na něm krásným písmem: „Cestovní polštářek snů“. Začala jsem se smát, co to je zase za výmysl, jenže hned po pár dalších krocích jsem zpozorovala, že za několika stromy, uprostřed mechu leží postel. Na ní někdo sedí a dívá se zmateně okolo sebe. Nejprve přemýšlím, zda se k té osobě odhodlám přiblížit nebo ji budu dál zkoumat od místa kde stojím. Za pár okamžiků je rozhodnuto. Jdu k ní. Starý šedovlasý, fousatý muž, jenž sedí uprostřed postele, mne jen koutkem oka zahlédne a hned promluví: „Jen pojď blíž, jestli se nebojíš.“ Už jsem se rozhodla a tak jdu. Ze situace tak nějak vyplynulo a já z ničeho nic sedím vedle muže. Po pár vteřinách muž opět promluví: „Do půlnoci zbývá zbytek dne, za tu dobu, pokud budeš chtít, ukážu ti místo kde jsi ještě nebyla. Vše se ale skrývá pod polštářem. Tam uchovávám sny a držím se tak v životě šťastný.“ Věty toho muže jsem moc nechápala, nebyla jsem schopná sama sobě přeložit co mi ve skutečnosti řekl. Přikývla jsem. Muž, jehož jméno mi bylo vlastně zatajeno, nenápadně odkryl polštář a v tom se začal kolem točit svět. Ještě jsem zaslechla jak křičí, abych o půlnoci stála tam, kde se teď objevím. Už jsem nebyla na posteli v lese mezi stromy ale kdesi. Někde kde bylo až do nekonečna moře, někde kde jsem to neznala. Něco zde bylo divné, ať už to, že mi nebylo úplně jasné co znamenají a neznamenají slova, která jsem slyšela, nebo to, jestli jsem se probudila do snu, nebo jestli to, co je přede mnou je opravdu skutečné. Trochu jsem začala panikařit. Vše bylo tak nějak nezřetelné. Pořád jsem se uklidňovala tím, že ten starý muž v tom lese přece ví, kde jsem. Vždyť mi řekl, že mi ukáže místo, které budu chtít. Jenomže já netušila co jsem vlastně chtěla. „Dobře, trochu se tu rozhlédnu“, řekla jsem si. Pochopila jsem, že se zatím topím v jiné zemi. Ale v jaké? Náhle jsem si všimla, že se kolem mne vynořují lidé, kteří hovoří a odcházejí. Přemýšlela jsem, jakým jazykem by ti lidé mohli hovořit. Zdál se mi velmi podobný španělštině, ale španělsky stejně neumím. Ještě chvíli jsem tam zůstala, oslněna přítomností tamního vzduchu a úžasné oblohy, na které se právě protahovalo slunce. Když jsem se odhodlala jít dál, blíže ke stavbám, které jsem zaregistrovala už dříve, bylo to zvláštní. Kolem sebe jsem viděla jen stíny a obrysy osob, nekonkrétní tváře. Teplo, jež na mne dýchalo zepředu i zezadu, bylo velice příjemné, takové u nás neznám.


příběh

9 2

I přes to, že moc nevím kde jsem, jsem šťastná. Došla jsem mezi první velké, barevné domy, které jsem viděla. Na jedné tabuli, která stála u krásného starého domu, ozdobeného několika římsami, byla napsána nějaká slova, která jsem přečetla, ale nic mi neřekla. Přes park jsem se dostala k nádraží a pak kolem vysokých budov až do středu města. Cestou jsem potkala dva zvláštní umělce, natírali kde co a kde koho, při čemž vypadali, že zde navzájem našli své štěstí a více možností, jak to někomu natřít. O několik kroků dál byl domek odkud ti natěrači zřejmě pocházeli. Byla to malá chaloupka, která byla opravena různě barevnými záplatami. Plánuji projít celým tím zvláštním městem, ale tihle dva, mě tak zaujali, že u nich ještě chvíli zůstanu. Tak jsem tedy vešla do toho domku. Rolnička, jež visela na pružince nade dveřmi obyvatele zřejmě překvapila, ale nevyděsila. Na druhé straně místnosti stál starý psací stůl, na kterém ležel starý psací stroj z něhož právě lezl bílý papír. Říkala jsem si, že se určitě nějak domluvíme. U stolu stála tmavá postava, která byla ke mne otočena zády. Když se otočila, hned jsem věděla kdo to je. Kdysi jsem se znala s jednou skvělou kamarádkou, která se před roky odstěhovala. Nějakou dobu jsem toužila za ní jet, a dokonce jsme si i psaly, jenže pak z toho nějak sešlo. Dlouho jsme tam na sebe koukaly. Vypadalo to, že i ona ví, že se známe, ale nemůže si vzpomenout. Po několika minutách šla ke mně a povídá. „No to snad ani není možný, jsi to vůbec ty?“ Přikývla jsem. „Ahoj, jsem tak ráda, že tě vidím!“ Pronesla jsem. Kamarádka se s majiteli domluvila, že mi ukážou nejkrásnější galerii tady ve městě. Společně jsme došli za několik rohů do krásného starého domu. V tom domu byla skutečně výstava jakých si obrazů. Byly skutečně hezký. Při pohledu na ně, jsem si představovala jak člověk, který jen tak chodí světem sem a tam, s každým krokem zanechává otisk. Otisk například sytě zelené, červené a bílé pastelové barvy. Pohledem z výšky by se pak otevřel krásný pohled na letní louku. Otisky každého z autorů se nepochybně liší, čímž díla dostávají ještě více na svém půvabu. Jsou totiž lidé kteří šlapou takovou trasu, že dílo ve finále vypadá, jako kdyby chodili v kruzích. Jiní lidé chodí stále stejnými ulicemi a jejich tlusté vyšlapané otisky připomínají spíše tahy štětcem. Poté co jsme odešly z výstavy, šly jsme se projít tím pro mne neznámým městem. Při tom jsme si povídaly o všem možném i nemožném. Konečně jsem se dozvěděla kde jsem. Byla jsem v Portugalsku, v jednom z největších měst, v Portu. Kamarádka mi ukázala spousty úžasných míst. Některá místa v sobě skrývala zvláštní náladu, takovou jsem předtím ještě nikdy nezažila. Domluvily jsme se, že se pojedeme podívat na druhou stranu města, tam kde ona bydlí. Došly jsme na nádraží k pokladně číslo šest. Starší paní za přepážkou od rána úspěšně maskovala svou dobrou náladu pichlavými poznámkami na účet všech


příběh

9 3

cestujících, kteří si jízdenku nedokázali koupit on-line a obtěžují ji tak v její pracovní době. Třikrát zopakovala webovou adresu a dokonce nám ji dala i napsanou na papírku abychom příště nezapomněly. Konečně. Měly jsme jízdenku a mohly jsme jet. Když jsme se dostaly do oblasti plné krásných malých domů, jenž se každý mohl pyšnit svou zahradou plnou ozdobných stromků a balvanů, vystupovaly jsme. V jednom z těch domů žila i má kamarádka. Při krásném pobytu u nich jsme se bavily o všech věcech co nás jen v danou chvíli napadli. Domluvily jsme se i na tom, že se opět začneme nějak navštěvovat. Byla jsem ráda, že jsem tu. Ještě jsme společně odjely zpět do centra města a šly na společnou večeři. Když jsem vycházela z restaurace, jen jsem otevřela dveře a čerstvý podvečerní vzduch mi roztočil hlavu. Atmosféra zde byla úplně jiná než ta předtím. Ulice zavalila zlatavě nažloutlá zář lamp. Bylo to zde náramně uklidňující. Rozloučila jsem se s kamarádkou, která musela stihnou poslední autobus zase zpět domů. Znovu jsem se šla projít po tom městě. Hledala jsem nějaké hodiny nebo něco, podle čeho bych alespoň přibližně zjistila, kolik je hodin. Věděla jsem jen, že mi chybí zbytek dne do půlnoci, jak mi předtím chytře poradil ten muž z lesa. Po nějaké době jsem došla na velké náměstí, kde jsem konečně našla věž, na které byly obrovské hodiny, které ukazovaly asi za sedm minut dvanáct, tedy půlnoc. V tom mi došlo, že když nebudu stát na té pláži už se domu nedostanu. V tom městě se nevyznávám a tak utíkám co nejrychleji můžu směrem, o kterém si myslím, že je správný. Opravdu jsem se dostala k tomu moři. Ale není už pozdě? Stojím tam a čekám. Přijde mi, jako by to už byla věčnost. Přitom vím, že hodiny na věži ještě nezvonily, ale nevím zdali ta věž vůbec někdy zvoní. V tom se něco stalo, hodiny odbíjí a já mizím. Jen mrknu a jsem v lese u kovové postele. Divila jsem se a zároveň byla dost vyděšená, protože jsem si nebyla úplně jistá, co všechno se vlastně stalo. Nemohla jsem uvěřit, že jsem viděla svou kamarádku a vůbec, že jsem byla někde jinde, než kam jsem ráno šla. Muž, který zde v lese podniká v nejdivnější věci, kterou jsem kdy viděla, už tu nebyl. Celá vystrašená jsem běžela zpět k domovu. V hlavě jsem si promítala vše, co se stalo. Z ničeho nic jsem uslyšela prasknout větev. Lekla jsem se. Najednou mi došlo, že to celé byl jen sen. Že jsem ve skutečnosti nikde nebyla. Celou dobu jsem spala ve své posteli a právě teď jsem se probudila.

Česko-portugalská spolupráce ERASMUS+ Re: ART TRUeSTory Step 3 příběh 1 DVOJÍ KOŘENY

Recommend Documents