České poklady v ohrožení 2, 21

12

WWW.RESPEKT.CZ ROČNÍK XVII. V 20.—26. 3. 2006 CENA: 25 KČ V PŘEDPLATNÉ ČR 20 KČ

Jak to bylo s Nomurou 8 V Šest bytů úředníka Musálka 5 Nepokoje ve Francii 10 V Za Prahou přistáli lidé z vesmíru 6 2, 21

SK 39 Sk; DE 2,30 €; AT, BE 2,50 €

České poklady v ohrožení

2

KOMENTÁŘE VE HVĚZDÁCH

Pro každého milovníka antikvariátů a starých knih je jedna zásadní jistota: pokud uvnitř knihy najde značku Fr. Borový, nemůže koupit špatně. František Borový je bezesporu jedna z nejvýznamnějších vydavatelských osobností české historie. A dnes je tomu přesně sedmdesát let, co zemřel. Lásku ke knihám a touhu po jejich vydávání zdědil Borový po svém otci, který z peněz vydělaných na rodinném stat-

20.–26. BŘEZEN 2006 V RESPEKT 12

České poklady v ohrožení Památková péče je na křižovatce. Další směr se dotkne všech

Fr. Borový, známka kvality ku založil malé nakladatelství v roce 1877. Vydávané knihy, především s technickou tematikou, ale příliš nešly na odbyt. Na sklonku století si otec vybral za svého nástupce Františkova bratra Josefa, který ale záhy zahynul, takže podnik převzal František. Nejprve sbíral zkušenosti v Ottově nakladatelství, kde se nejen učil „řemeslu“, ale zároveň pilně studoval domácí i zahraniční literaturu. Brzy se z něj stal uznávaný odborník s nebývalým rozhledem. V roce 1912 prodává část rodinných polí a rozjíždí podnikání. Sází především na současné autory. Jako vůbec první vydává knihu bratrům Čapkům či Fráňu Šrámkovi. Brzy ale přichází I. světová válka. „V době úzkosti, malomyslnosti, kdy se všechna nakladatelství vyhýbala jakémukoli riziku, pochopil F. Borový význam české literatury a nebál se riskovat,“ píše v jednom z mála existujících článků o Borovém historik Jan Gebhart. Vydavatel totiž tiskne zakázané autory a ilegálně materiály pro odboj. Vrátíme-li se do oněch úvodem zmíněných antikvariátů, může se vám stát, že tam za knížku z dílny Borového zaplatíte i několik tisíc korun. Příčinou jsou mimořádně kvalitní obálky a ilustrace zejména od Františka Muziky či Karla Teiga. Jde o umělecké kousky, které stále nemají konkurenci. Borový ale vydával i časopisy, a to naprosto rozdílného politického i žánrového zabarvení. Od anarchistického Června vedeného S. K. Neumannem přes divadelní Jeviště Jindřicha Vodáka až po liberální společensko-politickou revue Přítomnost Ferdinanda Peroutky. V roce 1925 se Borový dostává do finančních potíží a prodává svůj podnik Jaroslavu Stránskému. Jak ale v té době bylo zvykem, Stránský nechal Borového i nadále řídit podnik a zachoval jeho značku. Když mu však umírá milovaná žena, stahuje se Borový do ústranní a umírá ve věku dvaašedesáti let. „Byl to nakladatel, který nepřišel ke svému povolání z podnikatelského sobectví, nýbrž z lásky zasvěcence, jenž miloval literaturu a radoval se z jejích úspěchů neméně než my a čtenáři,“ přednesl na pohřbu Františka Borového básník Josef Hora. Po únorovém puči 1948 se z vydavatelského domu stává Československý spisovatel, který už nevydává knihy Peroutky či Čapků, ale Marxe nebo Nezvala. Erik Tabery

Když peníze se tak krásně třpytí. Sídlo pražského úředníka Musálka v hodnotě dvaceti milionů. FOTO ARCHIV KLUBU ZA STAROU PRAHU

P

raha, Brno, Kutná Hora, Český Krumlov a další historická města s tolik ceněnou atmosférou dávných časů jsou ve vážném ohrožení. Investoři tlačí na zmírnění ochrany památek a nový ministr kultury jim hodlá vyhovět. Je tu ale ještě druhý úhel pohledu: česká a moravská města stojí naopak na prahu potřebného rozvoje, kterému se hrstka staromilců snaží bránit. Rozvoje, který přece tahle města nerozboří, jen trochu změní, zboří pár starých domů a postaví nové, moderní. Platí možnost a, nebo b? Na tom se laická i odborná veřejnost těžko shodne, politici se ale shodnout musí. Musí říct, jak bude Česko v ochraně památek dál postupovat. Nejde o maličkost: podle lidí z oboru totiž zdejší města čelí stále silnějšímu nájezdu investorů, jejichž zájmem je levná a rychlá výstavba v atraktivních lokalitách historických center, kterými se jezdí kochat celý svět. Na druhou stranu investoři přinášejí peníze, práci a hodnoty, které obyvatelé měst potřebují. A otázka zní: Jak to udělat, abychom neznechutili jedny ani druhé?

Peníze versus peníze Je tedy lepší konzervovat česká města, jak jsou? Nebo raději povolit uzdu novému rozvoji? I naši předci takový střet různých zájmů znali a nutno dodat, že jej řešili bez „zbytečné“ nostalgie. I když se ozývaly hlasy proti, bez problémů bourali celé staré čtvrti (v Praze to byla známá asanace Josefova) a stavěli čtvrti nové. Šlo o pozemky, nové bydlení, investice. I bez starého Josefova ale působí Praha na davy turistů jako zjevení dávných věků. Přízní osudu, díky níž se Česku téměř vyhnuly světové války a komunisti neměli na rozsáhlou přestavbu měst peníze, působí česká města ve srovnání s polskými či německými jako uskladněné konzervy starých časů. Sice špatně uskladněné, ještě lze ale pořád podstatnou část obsahu zachránit. A přitom nejde jen o cenné jednotlivosti, ale takový luxus, jako je třeba neporušené panorama. Čelit síle peněz je dnes o poznání snazší než sto let nazpět, nejde už o plošné bourání celých městských částí, ale spíš nenápadné stírání patiny starých časů. Bourání jednotlivých domů nebo jejich částí. Vytváření disneylandu v podobě pouhých fasád, za nimiž se celý vnitřek domu zboří a postaví znova. Nejčastěji má ale likvidace památek podobu „neviditelného“ bourání vnitřních zdí, otloukání omítek i s dávno vybledlými freskami, výměny starých krovů za nové. Nebo také likvidace něčeho, co se nedá změřit nebo přesně vyčíslit – atmosféry starých ulic tím, že se do nich postaví novostavba, která nerespektuje vzhled, materiál, výšku okolních staveb. I kdybychom zapomněli na nostalgii a posuzovali celý problém čistě přes peníze, působí to dilema nejasně: na jedné straně peníze v podobě nových investic, na straně druhé peníze dovezené turisty právě proto, že nad novými investory stál přísný zákon a nepodplatitelný úředník, který říká, co se smí a co ne.

Slyšeli jste? Odešel! Zasvěcenec, který miloval literaturu. FOTO ARCHIV RODINY FR. BOROVÉHO

Zcela racionální úvaha rozumných hospodářů musí vést k jedinému závěru: centra řady českých

měst jsou skutečně velkým bohatstvím, které je nutné chránit. Tahle ochrana má samozřejmě řadu kritiků, a v mnoha směrech oprávněných. Památkáři sice mají k dispozici přísný zákon a pravomoci, jejich fungování ale vyvolává značné rozpaky. Nejlepším příkladem je právě Praha, kde je památek zdaleka nejvíc. Správu nad památkami zajišťují dva úřady: památkový ústav, který vydává odborné posudky, a památkový úřad, kde se rozhoduje. Pokud by vše fungovalo transparentně, dvojkolejnost by nevadila. Chtělo by to ale ochotu magistrátu nechat se kontrolovat občany a veškeré posudky a následná rozhodnutí uveřejňovat na internetu. Pražská radnice má však pověst korupcí prolezlého úřadu a rozhodování o památkách do toho jen zapadá. Hlavní slovo má člověk jménem Jiří Musálek, který postavil obrovský půdní byt přesně tak, jak to nemá vypadat. Všichni o tom díky fotkám v novinách vědí, vládnoucí ODS ale Musálka z nějakých důvodů kryje. Přitom Musálek je živoucím výsměchem všem pravidlům, jak se má důvěryhodný státní úředník chovat. Z platu úředníka ani běžného soudního znalce, kterým Musálek je, ještě nikdy nikdo nezbohatl, Musálek si ale žije na vysoké noze. Bydlí v bytě dvacetimilionové hodnoty, do práce jezdí v luxusním autě, každý rok si po Praze kupuje další nemovitosti. Navíc je jeho úřad pověstný podezřelými rozhodnutími: na jedné straně nepovolí umístit na střechách staré průmyslové čtvrti sluneční kolektory, které se po dožití dají lehce sundat, na straně druhé povolí stavbu mrakodrapu, který ohrožuje místo Prahy na seznamu světového dědictví UNESCO. Někomu v historickém centru moderní dům nebo přestavbu starého povolí, jinému ne. Znakem památkové péče v jeho podání je neprůhlednost, nelogičnost, a především nedůslednost, která vede k pomalé likvidaci nezpochybnitelných skvostů. Není potom divu, že spousta lidí považuje takovou památkovou ochranu za nesmyslnou. Jiní, zvláště investoři, si naopak na tuhle nesmyslnost zvykli, a dokonce si ji pochvalují. Zvlášť když vědí, kam správně nasypat deset procent z ceny projektu. Alespoň v Praze se nyní jako jediná skutečně jistá cesta ke stavebnímu povolení jeví cesta korupce. A kdo tenhle kartel poruší, už si tady prý nic nepostaví. Funguje to skutečně skvěle, vždyť kdo kdy taky slyšel, že by nějaký investor odešel z našeho hlavního města s nepořízenou kvůli památkové ochraně?

Vymáhám, tudíž připlatím Jsou tu ale i další postupy, u nichž si dnešní pojetí památkové péče říká o změnu. Často zbytečná buzerace úředníků kvůli kdejaké klice a kličce na okna, kterou musí majitelé domů obstarat, a neochota státu či města se na nákladech významněji podílet, přestože z nich samy těží. Nedávno vypukl v Praze skandál kolem stavby italského investora, který na stěnách gotického domu otloukl fresky. Problémem podobných případů je ale i chování státu: cennosti totiž musí každý investor opravit či restaurovat za své, stát nebo město mu až na výjimky moc nepřiplatí. Přitom

nejde o budovu samotnou. Pečlivá obnova starých domů pomáhá i městu jako celku udržet zájem turistů, finanční spoluúčast by tedy byla na místě. Selská logika říká: pokud něco vymáhám, měl bych na to i připlatit. Autoritu ochrany památek sráží i velikost území, na němž se vyžaduje. V případě Prahy nejde jen o historické centrum s domy z dvacátých let minulého století a staršími. Jde o celé území města v jeho předválečných hranicích. Často se přitom jedná o místa, kde žádné historické nebo architektonicky cenné domy nestojí, a není tedy co chránit. V ochranných pásmech by se měla pravidla uvolnit změnou devatenáct let starého památkového zákona. Ten se ještě tepal za minulého režimu, kterému pojem vlastník a jeho legitimní zájmy nic neříkal. O změnu zákona v tomto smyslu prosí dokonce i samotní památkáři. Kdo má totiž uhlídat takové množství staveb! Památkáři jsou pak zahlceni nesmysly a nemají čas věnovat se péči o skutečně cenné dědictví. Když je navíc na každou hloupost potřeba povolení úřadu a úředník nemusí nic moc vysvětlovat a ani za své rozhodnutí přímo neodpovídá, jen má moc celý stavební proces zdržovat, je to přímo ráj pro korupci. Cesta k záchraně českých skvostů tedy vede skrz důslednost památkového odboru, transparentnost jeho rozhodování a odhodlání městských politiků nezaplevelovat historické čtvrti monstry ze skla a oceli. Nejde ale o závod v tom, jak velké území nařídíme do památkové ochrany zahrnout a co všechno necháme úředníky typu Musálka utajovat.

Ukážu vám koupelnu Česká památková péče je ale přesně taková, jaká by neměla být: na jedné straně je nedůsledná a neprůhledná, na straně druhé malicherná. Řady jejích kritiků sílí a servítky si už nikdo moc nebere. Minulý týden prošel parlamentem ve stínu registrovaného partnerství nový stavební zákon, který ubírá na významu odborným památkářům a klade větší důraz na stavební úřady. Praha podala začátkem roku do sněmovny návrh změnit stávající památkový zákon. Magistrát si kromě zkrácení termínů na památkové expertizy přeje snížit ochranu vnitřních úprav domů v městských rezervacích. Radní sice tvrdí, že jde pouze o to, aby si lidé mohli „svobodněji upravovat doma koupelny“, ale vzhledem k tomu, že v samotné pražské památkové rezervaci už jejich přičiněním moc obyvatel nezbývá, je jasné, že se tím snaží uvolnit ruce nadrženým investorům. Důležité bude, jak se zachová ministr kultury a Národní památkový ústav. A tady jsou zatím zprávy spíš dobré. Jandák ani nový šéf památkového ústavu Tomáš Hájek návrh pražské radnice nepodpoří. Jestli to ale bude stačit k jeho zastavení a záchraně tisíců ohrožených domů, to zatím nikdo neví. Marek Švehla, Jaroslav Pašmik

K tématu též texty na str. 5 a 21.

KOMENTÁŘE

RESPEKT 12 V 20.–26. BŘEZEN 2006

Soudy s tyrany – fraška

EDITORIAL

Proč se nedaří potrestat nejvýznamnější zločince

P

rocesy s válečnými zločinci byly kdysi vážným podnikem. Jen si vzpomeňte na fotografie Hermanna Göringa a Rudolfa Hesse, jak mrzutě sedí na lavici obžalovaných v Norimberku. Někteří nacističtí pohlaváři byli dokonce po poměrně krátkých, ale spravedlivých procesech oběšeni. Dnes se soudní řízení proti nejničemnějším světovým vůdcům proměnila ve frašku. Soud se Saddámem Husajnem a jeho baasistickými posluhovači přináší neustálý sled trapností. Obžalovaní zkoušejí jednu taškařici za druhou a Husajn předvádí všechny možné podoby pohrdání kromě vystrkování holého zadku na soudce. Stěží lze očekávat výsledek, který se bude v očích Iráčanů a světa jevit jako legitimní. Proces se Slobodanem Miloševićem se mezitím po uplynutí čtyř nudných let výpovědí a po vyčerpání více než 200 milionů dolarů na výdajích proměnil v pohřeb. V Kambodži se Organizace spojených národů a vláda už téměř deset let dohadují, jak před soud dostat přežívající postavy Rudých Khmerů.

Varování z Argentiny Masoví vrazi, kteří se dostali k moci ve dvacátém století, byli odsouzeni k tomu, že budou buď zabiti při lidové vzpouře, nebo souzeni za své zločiny – tedy pokud nezemřeli u moci. Kdo může být hrdý na to, že poslední komunistický vůdce Rumunska Nikolae Ceaucescu a jeho žena byli zastřeleni bez sebemenšího zdání spravedlivého procesu? Formální nástrahy skutečného soudu se zdají vždy lepší než okamžitá spravedlnost, byť by konečným výsledkem byla rovněž smrt. Dnes existují dva schůdné způsoby, jak postupovat proti svrženému tyranovi. Svého bývalého vůdce by mohl před soud pohnat sám národ, jak v 80. letech učinili Argentinci s generály zodpovědnými za zmizení více než pěti tisíc spoluobčanů. Na mezinárodní úrovni zůstává pro zahájení dalších procesů po ruce norimberský model, ač za pochybných podmínek, kdy vítězné mocnosti někdy zavádějí zodpovědnost za zločiny, například „zločiny pro-

ti lidskosti“, jež nebyly v době jejich spáchání řádně vymezené. Byly doby, kdy jsme mohli vidět výhody jak národních, tak mezinárodních soudních řízení. Domácí procesy umožnily místnímu společenství, aby se blízkou účastí vypořádalo se svým hořem. Jako soudci a porotci dokázali krajané obžalovaného projevit větší cit pro posuzování viny, neboť si byli vědomi tvrdých podmínek, za nichž sesazený diktátor dělal svá rozhodnutí. Argentinský proces s generály byl úspěšným rituálem v bolestivém přechodu od vojenské junty k demokracii, zážitek však skončil plačtivým nedostatkem sebevědomí. I po odsouzení byli generálové natolik mocní, že si vynutili ukončení procesů a poté milost od nastoupivšího prezidenta. Argentinská politika je do právních důsledků procesů z doby před 20 lety stále zapletena.

Chyby během procesu Na mezinárodní úrovni bylo rozhodnutí Rady bezpečnosti OSN ustavit Mezinárodní trestní soud pro bývalou Jugoslávii (ICTY) rovněž přivítáno s velkou důvěrou. ICTY skutečně pod vedením Antonia Casseseho učinil několik zásadních rozhodnutí. Pak ale měli soudci tu smůlu, že se jim splnil jejich největší sen – soudit na svém dvoře arcilumpa Slobodana Miloševiće. Není jasné, jak by v místním procesu s Miloševićem naložili Srbové. Hodně by záviselo na tom, která politická strana by soud ovládla. Na mezinárodní úrovni nepanovaly obavy z přemíry politiky, ale z přemíry práva. Miloševićův soud musel být víc než spravedlivý, musel být emblémem Spravedlnosti OSN. Miloševićovi proto bylo dovoleno, aby se sám obhajoval – což byla vzhledem k délce a účinnosti soudu obrovská chyba. Nijak omezen nebyl ani počet svědků, jež žalobce předvolával k výpovědi o jedné a téže hrůzné historii srbské agrese a brutality. Potrvá mnoho měsíců, než bude stanoveno, kde se stala chyba a proč proces trval skandální čtyři roky. Moje tušení je takové, že soudní úředníky s dobrými úmysly až příliš ovlivnila jihoafrická Komise pravdy a usmíření, model vychvalovaný na právnických fakultách jako

Zelení: luxus, který si můžeme dovolit Pokud chce Bursík a spol. uspět, musí se chovat jinak než jeho kolegové v Německu a Rakousku. Česká společnost je v mnohém jiná. Světová banka před několika dny označila Českou republiku za vyspělý stát. Jen několik týdnů poté, co Česko v hospodářské výkonnosti předstihlo Portugalsko, nejslabší z patnáctky starých členských zemí Evropské unie. Se šesti procenty růstu mají za sebou Češi ekonomicky nejlepší rok, když průměrné příjmy přesáhly tisíc bývalých německých marek na hlavu a v Praze dokonce tisíc dolarů. Ve stejném čase Strana zelených poprvé v historii překročila v průzkumech pětiprocentní hranici vstupu do parlamentu a týden po týdnu její popularita stoupá. Teď už k deseti procentům nad Kalouskovy lidovce. A to s programem, který jako jediný neslibuje voličům, že budou po volbách žít snáze a levněji, ale dráž a lépe. Je to program, který se jako jediný vymyká z rámce Evropy postkomunisticky zaostalé (v níž jde o to vydělávat, mít práci, střechu nad hlavou, prostě nějak přežít) a nabízí vyspělou západoevropskou liberální alternativu. Není to program ani levicový, ani pravicový, je to program zcela jiný. Proto není divu, že šéf KSČM Vojtěch Filip hovoří o melounu, do kterého nevidí, premiér Jiří Paroubek tvrdí, že kdo volí zelené, dává hlas ODS. Mirek Topolánek neříká raději nic, jak se stalo jeho zvykem. Zato skutečný vůdce šiků ODS, prezident Václav Klaus, už dokázal najít slabé místo zelených (kteří mu jako zakuklení havlovci jsou z duše protivní). Při tiskové konferenci během nedávné návštěvy Putina vypus-

til nenápadnou zkušební větu, v níž nelichotivými přívlastky napadl ty, kteří si chtějí snižovat závislost na ropě a zemním plynu, a přitom nerozvíjet jadernou energetiku. Klaus měl samozřejmě na mysli zelené a nutno dodat, že mířil přesně.

Nábožný strach Pokud se Rakušané a Češi v něčem zásadně liší, pak ve svém postoji k jaderné energetice. Zatímco Rakušané jsou její zapřísáhlí odpůrci, kteří si ze své už hotové atomové elektrárny udělali muzeum, více než dvě třetiny Čechů lze pokládat za příznivce jaderné energetiky a z oné zbývající třetiny je skutečných odpůrců jak šafránu. Čeští zelení navíc přicházejí na hlavní pódium politické scény se svým energetickým programem ve špatný čas, v době, kdy ekonomický růst Číny a Indie (bezohledný ke všem ekologickým limitům) vytváří obrovský tlak na současné energetické zdroje. Návrhy zelených směrem k alternativní energetice jsou proto v českých podmínkách jen vítaným zpestřením současných zdrojů, nikoli skutečnou náhradou. Důraz na zdražující se zemní plyn se velké části Čechů, kteří se teď děsí vysokých účtů z plynáren, musí jevit jako špatný vtip. Podobně jako pasáž o budoucí vodíkové ekonomice. Nic proti obnovitelným zdrojům, biopalivům, větrné energii, vodním nebo slunečním elektrár-

žádoucí alternativa k odvetné spravedlnosti. V jihoafrických jednáních nebyla nejpodstatnější otázkou budoucnost obžalovaného, ale minulost obětí. Všechny oběti byly vedeny k tomu, aby vyprávěly svůj příběh, a obžalovaný poslouchal. V případě masakrů vytrpěných ve dvacátém století by takové vyprávění příběhů mohlo trvat desítky let. Povzbuzovat oběti, aby hovořily, a pak dávat obžalovanému právo mařit jednání vychvalováním svých zásluh v pozici politického lídra je recept na nekonečné zdržování. Jedno poučení, jež jsme si z procesů s Miloševićem i Husajnem odnesli, je to, že není dobře stavět muže či ženu před soud proto, abychom skoncovali s jejich charizmatickou přitažlivostí. Obžalovaní proces překroutí – zejména mají-li možnost hájit se sami – a soudní síň využijí k obhajování své kariéry. Tyrani by měli být souzeni, až když jsou jasně poraženi. Je ironické, že výhodou norimberských soudních tribunálů bylo právě jejich obsazení představiteli vítězných mocností. Ti byli Göringovi, Hessovi a jejich pomahačům neustálou připomínkou, že kontrolu mají v rukou spojenci a že nacisté byli nezvratně poraženi. Jasným cílem procesu bylo vždy potrestání viníka, nikoli formování způsobu, jímž budou psány dějiny.

Dějiny před soudem Tragédií Miloševićova a Husajnova procesu je to, že podrobnosti historie se ještě neusadily a před soudem stály samotné dějiny. Výsledné váhání zodpovědných osob umožnilo vytvoření postupů – jak mezinárodních, tak národních –, které nahrávaly fantaziím o zbavení viny a návratu. V případě Husajna se tato fantazie ještě může zhmotnit. George P. Fletcher Autor je profesorem práv na Kolumbijské univerzitě. Jeho poslední kniha nese titul Romantici ve válce: Sláva a vina ve věku terorismu. Q

© Project Syndicate/Institute for Human Sciences, 2006

nám, všechny tyto směry společně s úsporami je třeba podporovat. Bez rozvoje jaderné energetiky však energetická budoucnost České republiky ani Evropy jako celku nemá řešení. Protiatomová fobie, kterou se mnozí zelení v českém i evropském měřítku vyznačují, se může stát zátěží, která volební naděje této strany stáhne opět k politickému dnu. Ve většině svých postojů realisticky uvažující zelení upadají například v otázce jaderných meziskladů či stovky metrů pod zemí umístěných úložišť vyhořelého paliva do tradicionalistického nábožného strachu.

Co je zelená varianta Nelze si ale nevšimnout, že pod Bursíkovým vedením zelení sundali nohu z protiatomového plynu, kdy podle hlavních tezí volebního programu „nepodpoří výstavbu nových atomových elektráren“. To je na hony vzdáleno od postoje Zelených v Německu, kteří prosadili v minulé rudo-zelené vládě postupné uzavírání německých atomových elektráren. Znamená to téměř zlomové smíření s existencí a dalším fungováním Temelína. A pokud po úspěšných volbách Bursíkův vliv ve straně ještě stoupne, jsou zelení schopni dalšího vývoje. Například směrem k podpoře výstavby atomových elektráren nové generace nebo využití termojaderné fúze. Hlasu zelených v energetické oblasti je přitom velmi třeba. Když pro nic jiného, tak jako oponentury k ČEZ, dnes masivnímu vývozci elektřiny i za cenu likvidace severních Čech a vyčerpání uhelných zdrojů, jejichž hodnota může do budoucna výrazně stoupnout. Varianta „ano“ atomu, úsporám, alternativním zdrojům, ale „ne“ spálení českých uhelných zdrojů v exportně orientovaných elektrárnách ČEZ, je smysluplnou zelenou variantou vývoje naší energetiky. Pokud si zelení vyřeší své energetické dilema, je to ve většině dalších oblastí strana, která je schopna oslovit liberální velkoměstské voliče připravené si připlatit. Připlatit na život dražší, ale zdravější a lepší. Připlatit si na svět podle zelených. Luboš Palata Autor je redaktorem Lidových novin.

3

Q

Vážené dámy a pánové, počínaje dneškem jsme pro vás připravili několik – doufejme vítaných – změn. V rubrice Česká republika otevíráme nový seriál s názvem „Jeden den v životě“. S inspirací od britských kolegů v něm každý týden přineseme popis jednoho všedního dne nějakého člověka z našeho okolí. Nezajímají nás celebrity, naším cílem je zachytit život běžných lidí v co nejpestřejší škále. Pokud byste tedy měli chuť (za honorář) popsat svůj všední den, obraťte se na nás. Zadruhé: vylepšenou a aktuálnější rubriku Debata posouváme na stranu devět a na téže straně začínáme druhý seriál s názvem „Před 10 lety“, v němž vám budeme nabízet události, o nichž jsme psali přesně před desetiletím. Věříme, že může být zábavné sledovat, jak se náš stát za tu dobu změnil. Dále měníme rubriku Kultura. Přidáváme jednu stranu, na stránce 22 otevíráme místo pro pravidelnou knižní recenzi a dole pak střídavě recenzi televizní, rozhlasovou, divadelní a výstavní. Rozšiřujeme náš fejetonový sloupek Mimochodem a měníme rubriku Scéna tak, aby byla věcnější a přehlednější. Pevně věřím, že vás naše změny potěší. Inspirativní čtení přeje Marek Švehla

GLOSA Trest pro fotbalového funkcionáře Ivana Horníka – za korupci – je zajímavý. Sedmiměsíční podmínka s pětiletým odkladem, skoro milionová pokuta či místo ní dalších pět měsíců kriminálu a zákaz činnosti na deset let. Je to moderní přístup, proč hned někoho hnát za mříže. Pokud se tam nebude chtít Horníkovi, zaplatí slušnou sumu a pět let si dá zatraceně pozor, aby nepřestupoval hranice zákona. A deset let bude mimo milovaný fotbal. Podobné tresty za korupci dostalo před ním devět rozhodčích. To signalizuje blýskání na lepší a nekorupční časy. Chtělo by se říci – nejen ve fotba-

Já jsem Horník a kdo dá víc le. Ale trest nad Horníkem vyvolal i reakce svědčící o tom, že si přinejmenším část české společnosti nebezpečí a chorobnost korupce zatím příliš neuvědomuje. „Ty vole, je to přísný,“ podivil se v novinách Petr Čtvrtníček, který z tématu fotbalového úplatkářství udělal úspěšnou divadelní hru. „Kolik by pak měl dostat třeba Kadlec?“ dodal. Měl na mysli někdejšího šéfa Národního bezpečnostního úřadu a bohatého státního podniku Čepro, který je podezřelý z braní úplatků od lidí z podnikatelského polosvěta. Stejně jako Čtvrtníček se „přísnosti“ trestu pro Horníka podivuje v anketách řada fotbalových legend. Vždyť je to jen fotbal, tak proč hned tak vyvádět – zaznívá z jejich výroků. Ale tu logiku nelze přijmout. Populární kolektivní sporty představují vážnou věc, a nejen proto, že je stát ročně dotuje desítkami milionů. Jsou výrazem dané pospolitosti. Měly by být výukou k férovému jednání, odolnosti a vzájemné sounáležitosti. V Česku se ale dnes fotbalová liga změnila v univerzitu podrazáctví a nečestnosti. To je vysoce společensky nebezpečný posun, který se v principu od možných Kadlecových zločinů vůbec neliší. Rozdíl je samozřejmě v hmotné škodě a tam je na Čtvrtníčkův dotaz – „co by pak měl dostat Kadlec“ – jednoduchá odpověď: podle zákona pět až dvanáct let „natvrdo“, pokud by ty dva miliony, které mu nedávno připutovaly na konto, byly opravdu úplatkem. To by ovšem napřed bylo nutné zjistit, a k tomu se policie zjevně nechystá, i když má už dlouho k dispozici odposlechy Kadlece a jeho přátel, které mohou podezření na úplatky potvrzovat. Možná by o tom mohl napsat Petr Čtvrtníček další hru, stejně jako to udělal s odposlechy fotbalových bafuňářů. Což je myšleno jako chvála. Divadelní kus o štědrém Ivánkovi totiž bezpochyby posunul zdejší vnímání korupce coby nepřijatelného podvodu a hrozby kousek dopředu. A určitě je tam posunuly soudní verdikty nad rozhodčími a funkcionáři české kopané. Jaroslav Spurný

4

ČESKÁ REPUBLIKA

20.–26. BŘEZEN 2006 V RESPEKT 12

České matky nestávkují Ale se zvýšeným rodičovským příspěvkem možná budou

M

spěvku nebazíruje. „Vyšší příspěvek samozřejmě potěší, ale já bych radši práci, kterou bych mohla dělat i s dítětem.“

ísto 3600 korun víc než dvojnásobek. Poslanci se rozhodli pomoci rodinám s malými dětmi a nabídli jim „důstojnější ohodnocení jejich práce“. Od ledna 2007 budou matky a otcové za celodenní péči o děti dostávat 40 procent průměrné mzdy ve státní správě – zhruba sedm a půl tisíce korun. Vítané přilepšení ale vzápětí vyvolalo i kritické hlasy: sociologové mají strach, aby cenou za něj nebyl nárůst počtu společensky izolovaných matek s malou šancí na úspěšný návrat ke svým profesím. Následující text zkoumá tuto obavu v praxi. Tři ženy, tři stejné výchozí situace: všechny jsou vdané a mají děti. Každá řeší jiné problémy, ale všechny se shodují v jednom…

Svázaní a propuštění

Alena: víc pochopení, prosím Devětatřicetiletá matka čtyř dětí (11, 7, 3 a 2 roky) se rodičovského příspěvku zřekla. Ne proto, že by měla naspořené statisíce nebo že by tyto částky vydělával její manžel. „Abych na něj měla nárok, musela bych dávat děti do školky nanejvýš na čtyři hodiny denně. To platí letos. Předtím mi stát povoloval jen pět dní v měsíci. A ještě předtím to nešlo vůbec, dokonce jsem ani nesměla vydělávat – což teď můžu bez omezení.“ Alenin zaměstnavatel po delším váhání kývl na to, že mladá žena bude pracovat na půl úvazku. Přestože Aleně kancelářská práce umožňuje pracovat z domova, šéf trvá na její přítomnosti v kanceláři, „aby byla po ruce“. Ono docházení je ale časově natolik náročné, že Alena překračuje státem povolenou délku pobytu dětí ve školce. Tím ztrácí nárok na rodičovský příspěvek. „Samozřejmě jsme s manželem zvažovali, co bude pro rodinu nejlepší,“ říká Alena. „Půl úvazku se finančně přece jen vyplatí víc než rodičovský příspěvek, a když víte, že budete moci dětem zaplatit různé kroužky a dobré školy, oželíte možnost být s nimi doma.“ Před návratem do práce musela Alena „skousnout“ řadu nepříjemných otázek od šéfa. „Ptal se mě třeba, proč jsem si vlastně pořizovala tolik dětí,“ říká Alena. „Mně snad ani nevadí, že je rodičovský příspěvek směšně malý. Zato těžko snáším, že nemám možnost volby. Stát mi pořád nařizuje, co bych měla nebo neměla dělat, a svazuje mi ruce. Než se nám narodil nejmladší syn, pohrávala jsem si s myšlenkou stát se matkou na plný úvazek. O tom si ale můžu nechat jenom zdát. Zaprvé bychom z manželova platu a mateřských příspěvků nevyžili a zadruhé bychom se stali vyděděnci. I teď, kdy chodím na částečný úvazek do práce, se na mě okolí dívá nedůvěřivě. Často se setkávám s názorem, že jsme si pořídili tolik dětí proto, abychom nemuseli pracovat,“ vrtí hlavou Alena. „Je to postavené na hlavu. Copak si člověk přeje děti proto, že se mu nechce do práce? Rodičovský příspěvek výplatu nikdy nenahradí. Už jenom ten název – příspěvek. Za práci od rána do večera je to k smíchu.“ Alena

JEDEN DEN V ŽIVOTĚ

Pondělí v Buenos Aires Je druhýho ledna a zvenku je slyšet zvuky léta. Buenos Aires. Dobrý Vzduchy. Uvařim kafe a zapnu internet. Čtu si novoroční projev českýho prezidenta, kterej se každodenně snaží prosadit svoje zastaralý názory na cokoli do života normálních lidí. Vylezu na balkon a léto je v plnym proudu. Letní prázdniny už dávno začaly. Vidim lidi, jak běhaj po parcích, kde rostou krásný stoletý stromy. Koukám na beton baráků za parkem. Kam dohlídnu – beton. Pustim pracovní email a začnu vyřizovat věci, který musim řešit po telefonu. Do práce nejdu, protože bych zratil důležitou hodinu. Ta hodina je superdůležitá pro někoho, kdo pracuje pro finskou firmu v Argentině. Jestli chci něco FAKT vyřídit, musim Finy chytnout dřív než vodejdou domů. Maj přede mnou PĚT hodin náskok! Telefonuju a posílám elektronický data. Většinou se mi povede to do jedenácti všechno zvládnout. Volá můj šéf: „Kde seš?“ „No doma...“ „Jak to, že seš doma!“

Idyla v parku – nebo domácí past? FOTO TOMKI NĚMEC

by místo zvyšování rodičovského příspěvku uvítala větší vstřícnost od zaměstnavatele a pochopení okolí. „Jsem spokojená, že umím skloubit děti i práci. Při práci z domova bych měla nárok i na rodičovský příspěvek a ten by mi stačil i ve stávající výši.“ Ani s dvojnásobným příspěvkem už se Alena dojíždění do zaměstnání nevzdá. „Zákon začne platit od ledna příštího roku, a to už pro mě nemá smysl. Byla bych doma rok, do synových čtyř let, pak bychom na příspěvek stejně ztratili nárok – a co dál? Zaměstnavatel mi musí držet místo do tří let věku dítěte, musela bych tedy začít od nuly a to už se mi opravdu nechce.“

Třiatřicetiletá matka dvou synů (4 a 2 roky) Michaela je odkázaná na manžela a občasnou výpomoc rodičů. „Je to ostuda v tomhle věku, ale občas nám pomohou zaplatit nějakou tu složenku.“ Manžel Michaely je vysokoškolský učitel a aby uživil rodinu, vzal si dva úvazky najednou. „Je tak skvělý, že si občas dokonce vezme staršího syna s sebou do školy,“ říká Michaela. „Na hodinách, kde jsou cizinci, to žádný rozruch nevyvolává. Češi jsou dítětem na hodině udiveni.“ Michaela se na zvýšení rodičovského příspěvku těší: „Budeme konečně méně závislí na rodičích a nebudeme se nervovat, že nám kvůli pozdní platbě odpojí telefon.“ Teď si Michaela z domova přivydělává

překlady, ale na rozdíl od Aleny by uvítala, kdyby mohla občas „mezi lidi“. To však komplikuje skutečnost, že v místě jejího bydliště není žádná mateřská školka ani jesle. „Hledala jsem tedy v jiné čtvrti, ale protože tam nemám trvalé bydliště, chtěli po mně pět set korun na den, ačkoli normálně chtějí za den stovku,“ říká Michaela. Místo zvýšeného rodičovského příspěvku by ocenila dostupnější školky. Barbora (23), matka tříleté dcery, se právě rozvádí s manželem. „Od té doby, co žiju sama s dcerou, bych bez pomoci rodičů nejspíš umřela hlady.“ Barbora absolvovala střední zahradnickou školu a k „mateřské“ si nějakou dobu přivydělávala v noci jako servírka. To ostatně zasadilo manželství vážnou ránu. „S mužem jsme se skoro nevídali a já navíc byla pořád unavená,“ říká Barbora. „Dopoledne, kdy byl manžel v práci a já s dcerou doma, jsem potřebovala spát. To ale nebylo možné, takže jsem brzy začala být podrážděná.“ Po zvýšení rodičovského příspěvku by mohla osamělá matka alespoň odlehčit rodičům, kteří sami vydělávají málo, ale stále se bude pohybovat těsně nad hranicí bídy. „Když budu i nadále platit šest tisíc tržní nájem, můžete si snadno spočítat, co mi zbude,“ říká. V Ústeckém kraji, kde Barbora žije, je nejvyšší nezaměstnanost v republice. Barbora dochází na počítačový kurz pro matky a od června má nastoupit do informačního střediska Národního parku České Švýcarsko. Stejně jako Alena a Michaela, ani Barbora na výši rodičovského pří-

„No, normálně, sem dom...“ „Máš bejt v práci!“ „Ale, já pra...“ „Dělej! Kdy přídeš?“ „Ve dvanáct!“ „COŽE!!??“ „No...“ Sbalim počítač a vyrazim. V dálce vidim skyline komerčního centra a dvě věže, černý kopie Dvojčat z New Yorku. Musim dát větrání v autě na vnitřní okruh. Promyšlenej systém autobusový dopravy DOBREJCH VZDUCHŮ způsobuje dlouhý fronty nastartovanejch starejch autobusů. Konečně se dostanu ke garážím. „Como estás, MASTRE?“ Hodim indiánskýmu klukovi klíčky a du do kanclu. Po ulicích choděj elegantně oblečený ženy a chlapi maj všichni obleky. Asi je to součást kultury, že kdo nemá oblek, nic neznamená. Myslim na to, když stojim na křižovatce. Hluk je takovej, že neslyšim lidi, co si povídaj půl metru vode mě. Skočí zelená. Všichni chodci stojej. Nikdo nechce přijít vo život. Přes přechod, na kterym svítí zelená, se řítěj autobusy a auta. Běda Evropanovi, co čeká to, co doma, třeba přednost na přechodu. Vim, že mám asi tak patnáct sekund na to, abych přeběh sto metrů širokou silnici. Ve třetí čtvrtině už začnou panáčci blikat. Slyšim, jak motoristi tůrujou motory, připravený jen pustit spojku. Už běžim normálně, prostě ze všech sil. Poslední metry překonávám skokem. Těsně za mnou už se řítěj auta. Utřu si pot z čela a vejdu do věže. Můj šéf Anders mi podává ruku a usmívá se. „Pamatuj si, musíš bejt POZITIVNÍ.“

„Hele, Anders, ale někdy musíš na někoho bejt NEGATIVNÍ, speciálně v týhle části světa.“ „Ne, musíš bejt pozitivní,“ řekne von, a de domlouvat obchody za stovky milionů dolarů... Začnu pracovat a najednou vidim, že do kanclu, kde sedí sto lidí v deseti řadách, vstupuje Mauro. AJAJAJ. Argentinci se totiž při setkání známejch líbaj. Kdyby to bylo chlap s ženou, tak to je v pohodě. Problém je, že to je taky chlap s chlapem. Jelikož mi dotek muže způsobuje špatnej pocit, začnu se trochu bát, že to Mauro dotáhne až ke mně. Mauro se rychle přibližuje, bere to po řadách. MLASK. Třese mi rukou a objímá mě. Musim se přidržet stolu, i když sedim. „Que pasa?“ „NADA, nada... estoy cansado.“ Nic, sem unavenej, řikám. „Ivane, dem jíst!“ „Jo.“ Koukám na spoustu práce před sebou. Je mi jasný, že po obědě už nebude nic. Obědy trvaj tak dvě, někdy i dvě a půl hodiny. Vyjít ze zimy mrakodrapů do vedra ulice je příjemný. Je teplo, ne zima jak v... mrakodrapu. V hospodě začíná tradiční nervovej zápas. Upoutat pohled číšníka je umění, který ani místní nezvládaj. Jako za komoušů v provozovnách, který řídil z postu náměstka současnej předseda český vlády. Koukaj všude, jen ne na tebe. Hovězí je NUTNOST, moučník musí bejt. Nervózně koukám na hodiny. Mám pocit děsně ztracenýho času. Už sme na obědě dvě hodiny... Vrátíme se z oběda ve tři. Du si dát kancelářský kafe a koukám z prosklený stěny na lodě, co přijížděj do přístavu.

Michaela a Barbora: školku a práci

Podle ministerstva práce a sociálních věcí pobíralo v České republice v roce 2004 rodičovský příspěvek 270 000 lidí, z toho 3200 mužů. Zvýšení tohoto příspěvku teď podle sociologů nastraží na řadu z těchto lidí – především na ženy v místech s vysokou nezaměstnaností – podivnou zlatou past. Každým dítětem si zajistí na celé čtyři roky příjem ve výši 40 % průměrného státního platu, a ještě si k tomu mohou – když se poštěstí – neomezeně vydělávat. Běžná „ženská“ mzda je přitom v mnoha oblastech Česka stejná nebo jen nepatrně vyšší a člověk, který ztratí práci, dostane jen 60 % nikoli však státního, ale svého posledního platu. Dost velké lákadlo mávnout rukou nad světem za dveřmi domácnosti a zůstat doma se zaručenou „mzdou“. Ale v tom je právě ta past: „Ženy, které oddálí svůj návrat na trh práce, ztrácejí zkušenosti, klesá jim sebevědomí a naopak se zvyšuje závislost na partnerovi,“ říká Alena Králíková z Gender Studies. „Nebylo by vhodnější rodinnou politiku řešit strategicky ruku v ruce s rozvojem nabídky mateřských škol, podporou mateřských center či zaměstnavatelů dbajících na harmonizaci práce a rodiny?“ dodává. Podle navrhovatele zvýšeného příspěvku poslance Pavla Severy (KDU-ČSL) by „tohle všechno možné bylo, ale musí k tomu být politická vůle“. Za největší problém rodinné politiky v Česku Severa považuje ztíženou dohodu mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem. „Nový zákoník práce zaměstnavatele strašně svazuje a on jen s obtížemi a dlouho rozvazuje pracovní poměr,“ říká poslanec. „Takže aby předešel problémům, pro jistotu ho ani nenaváže. Doplácejí na to především maminky, které by měly zájem pracovat na zkrácený úvazek.“ Ministr práce Zdeněk Škromach tuto kritiku odmítá a zákoník považuje za dobrý. A aby byl chaos dobrých úmyslů dokonalý: Škromach vyvinul velké úsilí, aby sněmovnu odradil od chuti hlasovat pro Severovo přilepšení. „Matky malých dětí na tom tady asi nebudou tak špatně, když si nestěžují a nestávkují,“ opakoval – leč marně. Nakonec zvítězil názor opozičního senátora Julínka (ODS): „Než nechat socialisty neúčelně rozhazovat peníze v rámci ,předvolebních balíčků‘, je lépe odhlasovat, aby peníze raději zůstaly rodičům starajícím se o děcka.“ Kateřina Mahdalová

Q

Co si o šancích pro mladé matky a zvýšeném příspěvku myslíte vy? Máte-li názor, debata je na www.respekt.cz.

Dívám se na vodu. Je hnědá, špinavá a bez vln. Je to řeka, ale je to taky moře. Hrdlo řeky široký sto padesát kilometrů. Koupat se tam nedá, v docích, kde sem jednou byl, voda všude bublá, jak hnije. Schůze začíná ve 4. Sejdeme se a zavoláme kolegům do vnitrozemí. Máme na starosti území velký jak západní Evropa a kus Apeninskýho poloostrova, ale díky moderní technice nemusíme bejt všude. Za hodinu je všechno podstatný řečený. Je dobrý, že se všichni držej tématu. Kdo by taky chtěl bejt na schůzi dýl než hodinu! Vracim se ke svýmu místu a cestou mě míjí Anders. „Pracuješ pozitivně?“ zeptá se důležitě. „Jasně, sem pozitivní jak neutron!“ řikám. Anders se zamračí a de dál. Klesám ke svý židli. Většinou zůstávám v kanclu tak do osmi. Když odcházim, Anders na mě mává ze zasklený místnosti. V hospodě večeřim výbornej salát s tuňákem a koukám na televizi. V televizi se Maradona rozčiluje. Vypadá to, že ho v Brazílii zatkli. Začnu se bát, že bude válka. S hlavou plnou černejch myšlenek vlezu do bufáče na rohu. Vero je majitelka bufáče. Líbání s ní je neskutečně příjemnější než to s Maurem. „Co se stalo Diegovi?“ ptám se ustaraně. „Ále, ztratil se na letišti v Rio de Janeiru a pak extrovertně chtěl, aby kvůli němu zastavili startující letadlo, tak ho zavřeli na tři hodiny.“ „Aha,“ uklidnim se, dopiju pivo a du spát. Zejtra to bude TO SAMÝ, ale to je OK. Ivan Derer Autor pracuje v argentinské pobočce firmy NOKIA.

Q

ČESKÁ REPUBLIKA

RESPEKT 12 V 20.–26. BŘEZEN 2006

5

Šest bytů úředníka Musálka Sága pražského „strážce památek“ začíná být napínavá

V

koženém křesle v kanceláři starobylého domu U minuty na Staroměstském náměstí sedí člověk, který se stará o to, aby památky staré Prahy, a pokud možno i její duch, zůstaly zachovány pro příští generace. Přitom sám svým půdním bytem zničil kus Malé Strany. Jeho rukama prochází žádosti všech investorů, kteří chtějí stavět v památkové zóně. Je ale muž s takovou pověstí a budovatelskou minulostí tím pravým, který má jejich představy držet na uzdě? Nejde jen o jednoho šikovného úředníka. V sázce je to, jestli Praha zachová alespoň část svého kouzla, anebo o ně po drobných kapkách přijde kvůli skrytému kolotoči peněz.

V košilce a bez košilky Náš pozoruhodný úředník je šéfem magistrátního útvaru s oficiálním názvem Odbor památkových kunsthistoriků, architektů a archeologů a jmenuje se Jiří Musálek. Každé ráno vychází ze své dvoupodlažní rezidence o rozloze 200 metrů čtverečních obytné plochy kousek od Pražského hradu, nasedá do terénního Opelu Frontera a vyráží přes most do své kanceláře na Staroměstském náměstí. Tam na něj čeká každodenní složka žádostí od investorů a soukromníků, kteří potřebují stavební povolení v památkové zóně. Musálek tyto žádosti pročte a rozdělí zhruba dvěma desítkám referentům svého oddělení. Jeden z bývalých referentů Respektu s podmínkou utajení identity popsal, jak v praxi systém funguje. Spis investorů, kteří by mohli svou žádost podpořit i úplatkem (obvykle prý jde o cizince), odloží úředník stranou a nechá je třeba i několik měsíců čekat do doby, než investoři pochopí, co tahle nepřímá výzva znamená. Až se dovtípí, putuje žádost někomu z loajálních referentů, který ji třeba i přes zamítavé stanovisko poradního hlasu expertů z Národního památkového ústavu zpracuje kladně a předá zpět Musálkovi. Ten pak pouze parafuje úřední košilku a složku předá svému nadřízenému. Jan Kněžínek, který Musálkovi důvěřuje jako „profesionálovi v oboru“, dá dovnitř kulaté razítko. Košilka s Musálkovým podpisem ale není součástí spisu a na dokumentech v archivu je podepsaný jen referent a Kněžínek. „Spokojený investor se pak vyrovná přímo s Musálkem. Je to bezpečný obchod: úplatek dává až ten, komu bylo vyhověno, takže nehrozí, že by si někdo někde stěžoval,“ říká zdroj z magistrátní kanceláře. Vzhledem k jeho anonymitě a nulovým důkazům by se dalo mávnout rukou – řeči. Ale věc není tak jednoduchá. Těch „řečí“ je totiž spousta a sehnat důkazy v systému, kde úplatek dávají jen ti uspokojení, bez policejní provokace

prakticky nelze. Kolem Jiřího Musálka je navíc řada zneklidňujících „stop“, jejichž vysvětlením či rozpletením se jeho nadřízení a zodpovědní politici už dlouho a vytrvale odmítají zabývat. Seznam může začít zmíněnou rezidencí na Malé Straně. Když na ni přijde řeč, šéf odboru památkových architektů rád zdůrazňuje, že ten byt je obecní a ne jeho. Nedodává už, že podle smlouvy s radnicí nemůže obec jeho ani jeho dědice nikdy vystěhovat a že pokud se Musálek rozhodne si byt koupit, musí mu ho město prodat za nejnižší možnou cenu platnou začátkem devadesátých let, od níž se odečte investice, kterou strážce památek půdní vestavbu „zvelebil“: podle odhadu úředníků městské části tak zaplatí zhruba osm set tisíc. Kromě malostranského sídla si radniční úředník v posledních šesti letech z tabulkového platu pořídil v Praze ještě pět dalších bytů – na Vinohradech, Novém Městě či v Nových Butovicích, všechno suma sumárum v odhadnuté ceně 15 milionů korun. Na Novém Městě najdeme cedulku Musálkovi například na dveřích nově rekonstruovaného bytu s vysokými stropy, na chodbách je ještě prach po řemeslnících. V Nových Butovicích pak najdeme tutéž cedulku na dvou bytech v řadových panelácích. Na Vinohradech patří Musálkovi podle dokumentů katastrálního úřadu dům se zahradou, chráněný památkovou zónou. V Irkutské ulici ale hledané číslo popisné 4 není k nalezení a sousedé nad uvedenou adresou kroutí hlavou.

Všichni to schválili „Jeho byt byl postaven před patnácti lety. Dnes už by se to stát nemohlo. Pravidla jsou přísnější,“ říká Kněžínek ve své kanceláři, vyplněné starožitnostmi. A probíral ten byt někdy se svým podřízeným? Třeba poté, co jeho fotografii jako odstrašující příklad otiskla zdejší média? „Ano. Řekl mi, že má vše řádně schválené, takže tím to pro mne končí. Nelezu lidem do soukromí,“ říká Kněžínek. A s respektem k lidskému soukromí odpovídá i na otázku, jak si vysvětluje nabytí pěti bytů v Praze. „To slyším poprvé. Možná má bohatou babičku, ale já po tom pátrat nebudu, nejsem policie.“ Pátrat nebudou ani Kněžínkovi nadřízení – náměstek primátora Jan Bürgermeister (ODS) a samotný primátor Pavel Bém (ODS). Jiří Musálek nás ve své krásné kanceláři s vyhlídkou na Týnský chrám vítá se zapnutým diktafonem v ruce. „Ten projekt dělal renomovaný architekt a všechny potřebné úřady k tomu daly souhlasné stanovisko. Víc vám k tomu neřeknu,“ hovoří do svého vlastního mikrofonu. Je podle jeho odborného názoru tato půdní nástavba v souladu s okolní střešní krajinou Malé Strany? „Už jsem vám na to odpověděl. Všichni to schváli-

Jiří Musálek: Vždyť přece uspokojit potřeby je tak snadné. FOTO GÜNTER BARTOŠ

li,“ říká Musálek. O tom, kde vzal na nákup tolika nemovitostí z úřednického platu, se nechce bavit. „Při mé soukromé výdělečné činnosti soudního znalce dosahuji příjmů potřebných k uspokojení svých potřeb,“ říká. „Všechny mé příjmy jsou legální. A co se týče korupce – jsou to pomluvy. Víc nemám co dodat.“

Rovnou, jó tady rovnou Názory na Jiřího Musálka z řad odborné veřejnosti se různí v závislosti na tom, kdo z oslovených přichází do styku s investory. „Mám pocit, že to dělá velmi šikovně a na střechách staré Prahy tak vzniká chatová kolonie,“ říká o Musálkově působení na magistrátu Mojmír Horyna, historik umění a prorektor Univerzity Karlovy. „Nepracuji na magistrátu, takže nevím. Ale pokud je mi známo, braní úplatků mu zatím nikdo neprokázal,“ říká známý český architekt a publicista Zdeněk Lukeš, který též připravuje odborné posudky pro investory a je členem sboru expertů Musálkova oddělení. Další z oslovených, nově jmenovaný šéf Národního památkového ústavu (NPU) Tomáš Hájek, se podle slov své mluvčí „vyjadřuje jen k odborným otázkám, nikoliv politickým či personálním věcem“. Náměstek ministra kultury František Formánek

Jan Kraus: Odejděte, nebo jdu já

mediální analýzy (mezi zákazníky je opět Nova) a provozuje server Česká média, kde byl Hreha ředitelem a jedním z kmenových autorů. Berka založil i PR společnost CEPRA, která propagovala TV Nova a lobbovala pro ni v době vladaření Vladimíra Železného. A značně úspěšně, podařilo se jí přesvědčit poslance, aby přijali účelový zákon o rozhlasovém a televizním vysílání, bránili spřátelenou regulační radu, do níž dokonce dosadili člověka ze svých řad Zdeňka Duspivu. Jiný člen této problematické rady a normalizační novinář Petr Žantovský dnes má vlastní pořad na ČT 24. Co je ale důležitější, CEPRA vždy lobbovala proti České televizi, zejména proti zvyšování koncesionářských poplatků. I sám Hreha psal do Českých médií, že se „není co divit těm poslancům, kteří váhají se zvýšením zdrojů veřejnoprávní televize“. Obrat v Hrehově psaní nastává, až když v čele ČT funguje Janeček, najednou jsou v televi-

Jan Kovalík

Q

Proč tu vlastně je?

Nejpopulárnější a nejvýraznější tvář České televize je zřejmě na odchodu. Jan Kraus hrozí, že pokud generální ředitel Janeček nevyhodí svého tajemníka s problematickou minulostí, půjde on. Talk show moderátora Jana Krause Uvolněte se, prosím je jedním z nejúspěšnějších pořadů České televize: v pátek večer pravidelně poráží konkurenci, pořad získal dvě ceny filmové akademie Elsa, naposled ho diváci v anketě Týtý zvolili nejlepším televizním pořadem a Krause „osobností zábavných pořadů“. Teď se ale spolupráce otřásá. Pro ředitele ČT Jiřího Janečka totiž začal před dvěma týdny jako ředitel jeho sekretariátu a člen nejužšího vedení televize pracovat Radim Hreha. Širší veřejnosti bezesporu cizí jméno, ale v mediálních kruzích je tento muž více než známý. Do povědomí se dostal především spoluprací s podnikatelem Jaroslavem Berkou, který vlastní Regionální televizní agenturu zajišťující mimopražské zpravodajství pro Novu a Primu (v RTA byl Hreha do loňského podzimu členem dozorčí rady) a agenturu Česká média. Ta produkuje

je k hodnocení práce magistrátního úředníka také zdrženlivý, jeho byt ale zná z novinových fotografií. „Bez dokumentace těžko soudit, ale když jsem to viděl v novinách, vyděsil jsem se,“ říká Formánek. Při pohledu na fotografii Musálkovy nástavby se všichni děsí, ale tím to končí. „Je to blbý, no, já vím. Ale on je fakt dobrý úředník a ten byt nemá na jeho práci vliv,“ říká již citovaný Kněžínek na otázku, jestli je právě tento člověk vhodným garantem ochrany památek v Praze. Se stejným dotazem se na vedení magistrátu obrátila i zastupitelka Ivana Bursíková ve své interpelaci na konci roku. „Pan primátor mi po jednání zastupitelstva řekl, že po novém roce nebude Musálek zastávat svou funkci. Ale dodnes se nic nestalo,“ říká Bursíková. Jak v této věci primátor Bém pokročil, nelze při jeho nepřehledném a hektickém programu zjistit. „Pan primátor je tak vytížen, že s ním tři dny nikdo nebyl schopen mluvit, aby se ho zeptal,“ říká mluvčí magistrátu Jiří Wolf. Otázku, zda je pan Musálek vhodným garantem ochrany památek v Praze, se však Wolf cítí schopen zodpovědět za primátora: „Dokud mu někdo něco neprokáže, tak je. Na to mohu odpovědět rovnou.“

Radim Hreha: Dejte mi tok informací a já ho zkoordinuji. FOTO GÜNTER BARTOŠ

zi profesionálové a „Jiří Janeček dokázal, že je správným mužem na svém místě“. Tím spíše, že Janeček souhlasil s odvěkým argumentem PR agentury CEPRA, že ČT nepotřebuje vysílat reklamu, a přišel o ni.

Pro Krause je Hrehovo angažmá natolik nepřijatelné, že plánuje obrátit se se stížností na Radu ČT a případně ukončit s Kavčími Horami spolupráci. „Pan Hreha je pro mě problém. Proč tam je takový člověk? Jak víte, že není stále svázaný s lobby komerčních televizí? Proč je ta funkce nově vytvořená? Nic z toho Jiří Janeček nevysvětlil,“ ptá se rozčileně Jan Kraus. „Takže buď bude ČT s Krausem, nebo s Hrehou, ale s oběma naráz ne.“ Svoje definitivní slovo oznámí moderátor tento pátek. Ředitel Janeček přes mluvčího Martina Krafla vzkázal, že o vyjednávání Krause se soukromými kanály ví už dlouho. „Pan Kraus jednal s jinými televizemi už před příchodem pana Hrehy, a je proto od něj nekorektní říkat, že kdyby odešel, tak je to kvůli panu Hrehovi,“ říká Krafl a dodává, že Česká televize má i nadále o Krause a jeho talk show zájem. Jan Kraus přiznává, že má nabídky od jiných televizí, ale stále prý preferuje spolupráci s ČT. Základní otázky, proč si Janeček vybral právě Radima Hrehu, jaké má mít v ČT úkoly a jestli mu nevadí jeho minulost, nechává Janeček bez komentáře. „Pan ředitel nemá potřebu to komentovat,“ říká Krafl. Radim Hreha rozhodování Janečkovi a Krausovi zřejmě usnadní – podle svých slov totiž nejspíš z funkce, v níž prý „koordinuje tok informací směrem ke generálnímu řediteli a vypracovává pro něj mediální analýzy“ a v níž měl dostávat šedesátitisícový plat, odejde sám. „Velmi vážně zvažuji, že nabídnu svoji rezignaci,“ říká. „V televizi by mohlo vzniknout zbytečné napětí, a to nechci. Ale zdůrazňuji, že nejsem nyní nijak spojený s komerčními médii.“ Silvie Blechová

Q

6

ČESKÁ REPUBLIKA

20.–26. BŘEZEN 2006 V RESPEKT 12

Plastičtí podzemníci z vesmíru Za Prahou se po 30 letech sešli rebelové undergroundu

Pochodeň je v suchu – zatím. (Brabenec)

Band of free men. (Wilson)

FOTO TOMKI NĚMEC

FOTO TOMKI NĚMEC

P

aul Wilson, kanadský překladatel Václava Havla, pobíhal minulou sobotu zoufale po Smíchovském nádraží a hledal autobus nebo taxi. Potřeboval se dostat na okraj Prahy do Slivence, ale nemohl najít vůbec žádný spoj. Wilson, vládnoucí dokonalou češtinou se tedy rozhodl, že se zeptá lidí v hospodě opodál. „My tady nejsme od toho, abysme někomu radili,“ zpražili ho štamgasti. Jejich tvrdá slova obdařila Wilsonovu výpravu dokonalým kouzlem nechtěného. Kanaďan totiž mířil na setkání rebelů, kteří se tu před třiceti lety ke vzteku politické policie sešli na velké podzemní akci, jež později získala proslulost a vstoupila do dějin jako II. hudební festival druhé kultury. Wilson mezi ty máničky tenkrát patřil. „A díky těm chlapům v hospodě,“ říká se smíchem, „jsem si na chvíli připadal fakt jako před třiceti lety.“

Velká radost Většina lidí ale druhou březnovou sobotu ten správný autobus do Slivence na rozdíl od Wilsona stihla: stanoviště linky číslo 246 obléhá zdaleka viditelný dav lidí kolem padesátky. Jsou oblečeni v černém a tváří se tvrdě. Jako by se tu natáčel film. Muži mají fousy a dlouhé, většinou šedivé vlasy, připomínající pavučinu. Jejich protějšky stejného věku jsou krásné, působí vyrovnaně a budí přirozený respekt. Přijíždí autobus a všichni se hrnou dovnitř. Když si člověk kupuje lístek u řidiče, mění se pohle-

dy zamyšlených mužů na pohrdavé. „Nějakej úředníček,“ glosuje jeden z nich poctivého cestujícího svému kolegovi. Pak autobus vystoupá serpentinami, přehoupne se přes barrandovské kopce a jsme ve Slivenci. Černá výprava vystupuje a kráčí k hospodě U Žilinů. Dole ve vyhřátém výčepu se mísí rockeři a místní, podává se guláš a pivo. O patro výš už končí zvuková zkouška a na pódium se chystají legendární DG 307. Dovnitř smí jen majitelé pozvánek. Prostorný sál je vyzdoben zvětšenými fotkami legend českého undergroundu, když jim bylo dvacet a ze života – jak napsal dobový klasik – se jim chtělo zvracet. Dnes, kdy jim je přes padesát a slovy téhož klasika by už měli „jít se sklerózou klidně spát“, se tu plaše procházejí s pivem v ruce a koukají po ostatních. „Je to zvláštní, ale příjemnej pocit. Některé z nich jsem neviděl roky,“ říká Vratislav Brabenec, saxofonista Plastic People of the Universe. „Underground měl v sedmdesátých letech hodně co říct. Byla to velká radost lidí, kteří se nenechali zlomit.“ Hospoda se pomalu plní, všude se míjejí staří známí. „Jé čau, já tě, ty vole, nepoznal, kde máš vlasy?“ objímají se dva pánové u výčepu a odhazují masky zamyšlených mystiků. Nahoře začíná vystoupení Umělé hmoty, další z undergroundových legend, která hrála v Bojanovicích před třiceti lety. Její frontman Milan „Dino“ Vopálka hřímá s vážnou tváří do publika své písně a při refrénu jedné z nich, šlágru o umělé dívce jménem Barbara, shazuje košili, aby pak až do

konce vystoupení skákal po pódiu do půl těla nahý, jen s křížem na krku. Při pohledu na vážné tváře prošedivělých rockerů v kožených kalhotách se člověk neubrání úsměvu. Oproti tomu ženy působí jako živoucí buddhové, vyrovnané, s klidným úsměvem. Podle Olgy Kabešové, která zažila i festival druhé kultury v Bojanovicích před třiceti lety, jsou muži undergroundu už takoví. „Nepouští city na povrch. Tenkrát to byli jedničky a dnes už nejsou hvězdy, ale cítím se mezi nimi dobře,“ říká Kabešová. Na tehdejší undergroundové sešlosti vzpomíná jako na nejkrásnější období svého života. „Měla jsem strach. Ale naprosto potlačený, dávalo nám to sílu. Toho pocitu strachu se už asi nezbavím. I dneska ho cítím. Že sem teď přijedou a vypnou nám to,“ směje se Kabešová.

S pochodní přes údolí Zatímco pódium se připravuje na příchod Plastic People of the Universe, hosté horlivě diskutují ve skupinách a pivo teče proudem. U velkého stolu září Dana Němcová, obklopená blízkými vypadá, jako by byla maminkou všech přítomných. Na každém kroku ji někdo zdraví a podává jí ruku a Němcová skromně rozdává objetí a polibky. „Když vidím ty mladé, jak tu tancují, dělá mi to dobře. Nepřestalo mě to bavit,“ popisuje Němcová své pocity po třiceti letech. „Tenkrát byl každý i policií přerušený koncert

Oni nechtějí nás, my nechceme je. (Jirous, Bojanovice 76) FOTO JAROSLAV KUKAL

Druhý festival druhé kultury: Plastic People, Bojanovice 76.

České obrození

prověrkovými komisemi sovětskou okupaci země jako „záchranu“ a popírali vše, na co nedávno během svobodomyslného pražského jara přísahali. Heslem doby se stalo „Držet hubu a krok“. V tomto čase historik umění Ivan Jirous řečený „Magor“ kolem sebe shromáždil skupinu nekonvenčních hudebníků Plastic People of the Universe. Ti se odmítli podřídit režimnímu kulturnímu

Začátek sedmdesátých let minulého století byla divná doba. Mladíci s dlouhými vlasy byli vyhazováni z kin, z obchodů a často i ze škol. Jejich rodiče a prarodiče ve snaze udržet si zaměstnání a nezničit svým dětem šanci studovat chválili před

FOTO JAN SÁGL

dohledu, který svým poddaným nařizoval i délku vlasů a „správně znějící“ název. Než tohle, raději nebudeme vystupovat oficiálně, ale hrát jen sami pro sebe a pro své kamarády, rozhodli se Plastici a lidé kolem nich. Vznikl hudební underground, podzemní kultura. Jirous se stal nejen jejím organizátorem, ale také ideologem. Sepsal převratný text zvaný Zpráva o třetím českém hudebním obrození,

Síla pospolitosti. (Jiří Kabeš, PPU, Slivenec 2006) FOTO TOMKI NĚMEC

úspěchem. Dával nám pocit rezistence a pospolitosti. Dnes je to příjemné setkání po letech. Nic už nehrozí. A jestli se cítím svobodná? Cítím, potud, že pokud si něco myslím, nepůjdu kvůli tomu na výslech, ale politika mě dost štve,“ říká Němcová. Světla mezitím zhasínají a Plastici vyluzují první tóny. Hubená Brabencova postava se míhá se saxofonem na pódiu, lidé tančí a na tvářích temných rockerů se konečně objevují úsměvy. To jsou ti, kteří – slovy Ivana „Magora“ Jirouse – „přenesli pochodeň údolím, aby ji nová generace mohla nést svobodně dál“. Na pódium přichází Paul Wilson a společně s Magorem a Plastiky zpívá We are band of free men, jeden z hitů, který před třiceti lety zahříval srdce tehdejšího podzemního publika. I dnes zpívají všichni. Uběhlo tolik času, svět se totálně změnil, ale pospolitost těchto lidí je zcela zřetelná i pro návštěvníka, který se narodil až dlouho po vzpomínaném bojanovickém festivalu. Dnes se však kvůli těmhle temným sympaťákům může těšit ze svobody a zítra odletět třeba do New Yorku. Jan Kovalík

Co si o undergroundu a jeho významu myslíte vy? Proč vlastně komunisty ta hudba a její posluchači tolik rozčilovali? Debata na www.respekt.cz.

v němž precizně zformuloval zásady nulové spolupráce s totalitním režimem. Oni nechtějí nás, my nechceme je, napsal Jirous. Oni ovládli komunikační kanály a nechtějí nás do nich pustit, musíme si vytvořit komunikační kanály vlastní. Z dnešního pohledu se zdá neuvěřitelné, jak těžké bylo tenhle plán uskutečnit. Lidi kolem Jirouse sledovala policie a každý pokus o koncert v domluveném hospodském sále se jim snažila překazit, i když šlo třeba o uzavřenou společnost, soukromou oslavu. Napřed policie vyhrožovala hostinským, později začala akce rozhánět a účastníky zatýkat. Přesto se povedlo v podmínkách přísné konspirace několik koncertů uskutečnit. Jeden z nich se odehrál začátkem března 1976 v Bojanovicích na jih od Prahy. „Úředně“ se jednalo o oslavu Jirousovy svatby, do sálu se na osobně doručované pozvánky sjelo nějakých 350 „chuligánů“, na pódiu se vystřídalo několik undergroundových skupin. Jirous a další recitovali poezii. Policie nezasáhla, bezpochyby ale celou akci sledovala. Pouhé dva týdny poté totiž pozatýkala Jirouse, Plastiky i další účastníky koncertu. Výsledkem byl soudní proces, který pak vedl k založení Charty 77. Plastic People pak hráli už jen čtyřikrát. Především v osmdesátých letech se ale praxe ilegálních koncertů rozšířila do řady krajů v Čechách a na Moravě. Většina z nich obvykle končila příjezdem policie, násilným ukončením produkce, zapsáním jmen a adres všech přítomných a zatčením nejvzpurnějších návštěvníků. Na druhou stranu koncerty se až do konce 80. let, kdy se začalo v Praze demonstrovat, staly nejpřirozenějším prostředím, kde se podepisovaly protestní petice třeba za propuštění Ivana Jirouse. Ten si postupně odseděl v Husákově kriminále devět let.

Q

INZERCE – VZDĚLÁVÁNÍ INZERCE

RESPEKT 12 V 20.–26. BŘEZEN 2006

7

TECHNICKÁ FAKULTA České zemědělské univerzity v Praze nabízí zájemcům o studium v rámci akreditovaných dvoustupňových studijních programů tříleté bakalářské studium a dvouleté navazující magisterské studium v prezenční i kombinované formě v těchto studijních oborech:







Zemědělská technika Silniční a městská automobilová doprava Technika a technologie zpracování odpadů Technologická zařízení staveb Obchod a podnikání s technikou Informační a řídicí technika v agropotravinářském komplexu
Technology and Environmental Engineering (vyučovaný v AJ) Bližší informace: http://www.tf.czu.cz/

FAKULTA PODNIKATELSKÁ Vysokého učení technického v Brně NABÍDKA CELOŽIVOTNÍHO VZDĚLÁVÁNÍ

Vyšší sociálně pedagogická a teologická škola ADRESA: Salmovská 8, 120 00 Praha 2 TELEFON: 224 920 425 E-MAIL: [email protected] www.jabok.cuni.cz STUDIJNÍ OBOR: sociální pedagogika a teologie DÉLKA STUDIA: 3 roky VÝŠE ŠKOLNÉHO: 1500,- Kč za semestr Možnost bakalářského denního studia ve spolupráci s ETF UK. POPLATEK ZA PŘIJÍMACÍ ŘÍZENÍ: 400,- Kč Termín podání přihlášek: do 30. 4. 2006

Daňové poradenství Manažerská informatika

Podnikové finance a obchod Řízení a ekonomika podniku

Dvouleté studium určené absolventům středních škol.

Jednoleté studium určené absolventům bakalářských oborů.

Elektronická přihláška nebo přihláška ke stažení na www stránkách fakulty. Termín podání přihlášky 20. 5. 2006

Pro zájemce hledající možnost studia při zaměstnání nabízíme v rámci akreditovaných bakalářských a magisterských studijních oborů kurzy celoživotního vzdělávání v kombinované formě. Tyto kurzy umožňují úspěšným absolventům při splnění stanovených podmínek pokračovat v bakalářských a navazujících magisterských oborech a získat tak vysokoškolské vzdělání. Chcete si zvýšit své vzdělání a zvýšit tak šance na trhu práce? Pro další informace kontaktujte studijní oddělení nebo navštivte naše webové stránky. Tel.: +420 541 143 372; +420 541 143 761 http://www.fbm.vutbr.cz; e-mail: [email protected]

KLASICKÉ GYMNÁZIUM MODŘANY, s. r. o. Rakovského 3136/II 143 00 Praha 4

Kontaktní adresa: Fakulta podnikatelská Celoživotní vzdělávání Kolejní 2906/4 612 00 BRNO

Gymnázium P. Křížkovského s uměleckou profilací

Na našem gymnáziu studuje 440 studentů ve 22 třídách osmiletého, šestiletého a čtyřletého studia.

Vyhlašujeme

Kristenova 27 624 00 Brno

2. kolo přijímacího řízení do 1. ročníku osmiletého, šestiletého a čtyřletého studia, které se koná

dne 15. 5. 2006 Podmínkou pro přijetí je úspěšné absolvování testu studijních předpokladů (nejedná se o znalostní test). Kontakty: mobil 721 798 731 telefon 244 401 864 l. 101 fax 244 402 425 e-mail: [email protected] Informace o škole a přijímacím řízení: http://www.kgm.cz. Gymnázium založeno v roce 1995.

www.gymum.cz Chcete najít uplatnění v oborech se zaměřením na

Vyšší odborná škola

právo, kriminalistiku, integrovaný záchranný systém, ale třeba i sebeobranu?

MILLS, s. r. o.

Poskytneme Vám takové vzdělání na TRIVIS – Střední škole veřejnoprávní a Vyšší odborné škole prevence kriminality a krizového řízení Praha, s. r. o. Nabízíme i možnost nástavbového studia ve dvouletém denním studiu a ve tříletém dálkovém studiu. Studijní obor: veřejnoprávní ochrana. Adresa: Trivis – SVA a VOŠPKaKŘ Libčická 399/8 181 00 Praha 8 Tel./fax: 233 543 233 E-mail: [email protected]

www.trivis.cz

otevírá ve škol. roce 2006/07 tyto atraktivní studijní obory:

Diplomovaný obor Sociální práce

Křížkovského 6, 771 11 Olomouc Tel.: 585 209 020, 585 209 025 Fax: 585 209 021 E-mail: [email protected] Http://www.caritas-vos.cz

(denní i dálkové studium)

Studijní obory:

Diplomovaný zdravotnický záchranář Diplomovaný farmaceutický asistent

Charitní a sociální činnost

INFORMACE: Královická 915, Brandýs n. L. tel.: 326 903 074 nebo 221 900 643 e-mail: [email protected] www.cmail.cz/mills

forma studia denní i dálková, 3 roky

Sociální a humanitární práce forma studia denní, 3 roky Termín přijímacího řízení: 6.–8. 6. 2006, dodatečné 29.–30. 8. 2006 Uzávěrka přihlášek: 28. 4. a 2. 8. 2006 Ve spolupráci s CMTF UP Olomouc je možné souběžně studovat bakalářské studijní obory Charitativní a sociální práce a Sociální a humanitární práce. Pokračování na stranách 15 a 17.

8

EKONOMIKA TŘIKRÁT NA OKRAJ

Vláda přišla s dobrým nápadem. Na svých internetových stránkách zřídila odkaz, na nějž se mohou lidé obracet s nápady, které zákony či vyhlášky upravit, aby nebránily podnikání. Klikněte na adresu http:// reforma.vlada.cz/10minut a uvidíte. Je jen otázkou, co s tím vládní úředníci podniknou. Tento kabinet už za pár měsíců kon-

Nápad vlády, Not Made in China a jackpot Sazky čí. Přece jen je to ale pokus komunikovat s veřejností a pár minut strávených u internetu nikoho nezabije. Kdoví, možná to nakonec skutečně pomůže k zjednodušení života živnostníků. Vláda by mohla minimálně zjistit, kolika lidem dnešní stav a pravidla vadí. Pokud tedy mají ještě živnostníci chuť s vládou komunikovat. Západní pulty jsou zavaleny čínskými výrobky, zákazník skáče radostí nad dosud nevídanou lácí a zaměstnanec či podnikatel se hroutí z představy, jak ho Číňané vytlačují z trhu a připravují o obživu. Pocity Evropanů vyhmátla gibraltarská firma Alvito Holdings a podala k Evropské unii žádost o registraci ochranné známky Not Made in China – tedy Nevyrobeno v Číně. Příslušná unijní agentura žádost přijala, a pokud někdo nenapadne její zákonnost, dvě nová grafická loga a jedno slovní znění začnou s jejím požehnáním cirkulovat po obchodech pětadvacítky. Něco je přitom ve vzduchu, protože v Americe už Alvitu se stejným nápadem předběhla tajemná žena jménem Teresita Pastoriza. Číňanům to ale vůbec nepřipadá vtipné a jejich vládní úředníci vypouští do světa věty typu „značka uráží důstojnost Číny a zraňuje city všeho čínského lidu“. No potěš pánbu! Že by opakování sporu o dánské karikatury? Třeba by si od nás Číňané mohli koupit aspoň smysl pro humor. Tak už konečně víme, kam zařadit hazard, kterým se ročně protočí v Česku na šedesát miliard korun. Je to sociální služba. Tedy aspoň podle toho, že zákon o sociálních službách, který poslanci schválili minulý týden, osvobozuje loterijní činnosti od povinnosti platit při nákupu zboží daň z přidané hodnoty. Tuto nenápadnou změnu do uvedeného zákona podstrčila lidovecká poslankyně Michaela Šojdrová – a například naší největší loterijní společnosti Sazka to přinese ročně čtvrt miliardy korun. Její šéf Aleš Hušák se nechal slyšet, že o tyto peníze se zvýší příjmy sportovcům, kterým právě onu čtvrtmiliardu Sazka dluží (ona výjimka už v zákoně byla, ale se vstupem do Unie padla), a pochválil si, že kvůli této změně nemusel ani mezi poslanci lobbovat. Náměstkyně ministra financí Dana Trezziová varovala, že si to Brusel nenechá líbit, protože je to v rozporu s unijním právem, a zahájí s námi správní řízení. Teď už jen naopak stačí přejmenovat služby nemocnic, sociální péče či humanitárních organizací na loterie – na ně se uvedená úleva od DPH kupodivu nevztahuje a musí nakupovat zboží za plné ceny. – ET –, – JiS –, – MP –

20.–26. BŘEZEN 2006 V RESPEKT 12

Nomuře pomohl Klaus ODS to zavinila, a chce demisi těch, co za nic nemohou

Č

esko prohrálo u londýnského arbitrážního soudu jeden ze sporů s japonským bankovním domem Nomura. Tuzemské vlády nedokázaly prý v devadesátých letech ochránit jeho investice do Investiční a Poštovní banky a Nomura za to požaduje náhradu čtyřicet miliard korun. Kolik skutečně zaplatíme, rozhodne arbirážní soud během několika měsíců. Pravděpodobně mnohem méně, ze známých čísel to vypadá, že Nomura na investici do IPB vydělala, a to způsobem, který vedl k řadě trestních oznámení na šéfy IPB i zástupce Nomury. Prohraná pře je jedním ze zastavení na cestě neuvěřitelné historie privatizace banky, jejího tunelování a následného krachu. Historie, která dokumentuje největší polistopadovou loupež – bankovní socialismus devadesátých let – a roli politiků v její podpoře.

Charouz na pravoboku Zjednodušeně řečeno, londýnský arbitrážní soud nám svým verdiktem vzkázal: Česká republika pomohla zdejším státním bankám při jejich privatizaci tím, že je dohromady řádově desetimiliardovými investicemi zbavila předchozích dluhů, ale IPB z této štědrosti vynechala, čímž poškodila její konkurenceschopnost. To je pravda. Na druhou stranu stát během své osmileté spolupráce s Nomurou šel japonským bankéřům neuvěřitelně na ruku, přitom každý poučený laik z dostupných faktů tušil, že Nomuře vůbec nejde o IPB a její prosperitu, ale získání Plzeňských pivovarů, které měla banka ve svém vlastnickém portfoliu. Jen zásluhou dlouholeté vládní shovívavosti se mohlo stát, že IPB zkrachovala až v roce 2000 a ne o roky dříve, protože samotné dluhy banky i výška nevymahatelných pohledávek u jejích dlužníků přesahovaly sto miliard korun. Londýnský arbitrážní soud tehdejší vyhlášení nucené správy a nesolventnost banky ani v nejmenším nezpochybnil. Tím dal zřejmě české vládě naději, že uspěje u dalšího, tentokrát curyšského arbitrážního soudu, kde stát žaluje Nomuru o náhradu škod způsobených v bance špatným hospodařením japonských investorů. Údajná výše škod dosahuje astronomických dvou set šedesáti miliard korun. A ty jdou z politického hlediska na vrub především Klausovým vládám, které daly bankám volnou ruku k nekontrolovatelným a rizikovým úvěrům, poskytovaným státními či polostátními bankami stovkám tunelářů. V této štědrosti neměla IPB konkurenci. Díl viny leží i na úřednické vládě Josefa Tošovského, která převedla menšinový podíl státu v IPB na Nomuru, i když její experti (a hlavně sám Tošovský, bývalý guvernér České národní banky) viděli, že Nomura do banky neinvestovala do té doby viditelně žádné peníze. Museli zrovna tak vědět, že z IPB prchají drobní střadatelé a že po desítkách miliard narůstá výše nevymahatelných půjček. IPB dlužili a nevrátili peníze tuneláři typu Antonína Charouze, Zdeňka Zemka, Chemapolu či Lubomíra Soudka, jen oni dali na nevrácených půjčkách dohromady skoro patnáct miliard korun. Možnou shovívavost politiků k hospodaření banky může vysvětlit informace, že mezi dlužníky banky patřila s šedesáti miliony sociální demokracie, ODS si u ní půjčila o pět milionů méně a banka třeba sponzorovala čtvrtmilionem korun vydání Klausovy knihy.

S Procházkou pro pivo To, že hlavním důvodem zájmu Nomury byly akcie pivovarů a že vše bylo předem domluveno s managementem IPB zastoupeným předsedou představenstva Jiřím Tesařem a faktickým vládcem a stratégem banky Liborem Procházkou, ukázal hned druhý den po získání banky japonským investorem. Nomura odkoupila od IPB akcie pivovarů Prazdroj a Radegast za devět miliard korun. Peníze ale nikdy nezaplatila a sama poz-

Proces

Sociální služba Aleše Hušáka. FOTO ČTK

Krachem IPB se začala zabývat i policie, ale zatím se žalostným výsledkem: před soud se dostala až loni v listopadu první obžaloba zabývající se hlavní příčinou jejího krachu – podvodného navyšování základního jmění banky z jejích vlastních peněz. Na soudní lavici usedne sedm lidí včetně Procházky a čes-

Pád pokračuje Jméno Nomury se v souvislosti s Plzeňskými pivovary objevilo v roce 1992. Její představitelé kritizovali záměr české vlády prodat pivovary holandské společnosti Interbeer. Prý je nesmyslné je prodávat přímo, jak uvažovala tehdy česká vláda, v soutěži za ně může dostat víc peněz, tvrdila Nomura. A o pár měsíců později podepsala s pivovary smlouvu a stala se poradcem pro privatizaci. K té nakonec nedošlo, ministr privatizace Tomáš Ježek rozhodl, že pivovary zůstanou rodinným stříbrem. Tedy podnikem, který by se neměl prodat do zahraničí. Část podniku Plzeňské pivovary byla privatizována v kuponové privatizaci a kontrolu nad pivovary získala IPB. Po šesti letech podezřelých obchodů s akciemi získala nad pivovary kontrolu – bez vložení vlastních peněz – Nomura (viz box S Procházkou pro pivo). Po letech, kdy si připravovala půdu rozšiřováním svého vlivu v IPB. Do této třetí největší české banky začali v první polovině devadesátých let vstupovat soukromí majitelé. V IPB získali tehdy významný menšinový podíl nepřehlednými transakcemi (třeba kupováním akcií IPB za půjčky z IPB) lidé jako Antonín Charouz nebo třeba společnost Chemapol a s největší pravděpodobností přes nastrčenou firmu Nutshell i Nomura. Klubko vlastníků nemá smysl podrobně rozmotávat, popis transakcí a majetkových vztahů by zabral příliš mnoho místa. V roce 1994 – za naprosté a dodnes nevysvětlené nečinnosti Klausovy vlády – navýšili soukromí majitelé základní jmění. Stát se navýšení nezúčastnil a ztratil ve firmě většinu i kontrolu. Nutno dodat, že kontrola státu byla do té doby k ničemu. Výše nevracených a vysoce podezřele a bez záruk poskytnutých půjček, za které si dlužníci pořizovali privatizované podniky, ale i podíl v bance, vyrostla tehdy (podle pozdější zprávy ČNB) na desítky miliard korun. Novinářům ani ekonomickým expertům se nikdy nepodařilo klubko majitelů a zároveň tunelářů IPB rozmotat, ale řada indicií v druhé půli devadesátých let naznačovala, že Nomura získává v bance čím dál větší vliv. Kolik ji to stálo, nikdy nezveřejnila, ale do chodu samotné banky neinvestovala vůbec nic. Bylo tedy vlastně logické, že po ztrátě vlivu v IPB se Klausova vláda rozhodla prodat Nomuře zbývající třetinový státní podíl. Otázka byla – za kolik. Bylo jasné, že Nomura, budoucí majitel banky, bude mít na krku nevymahatelné dluhy vůči IPB za desítky miliard korun. V očekávání, že dá Nomura banku do pořádku slíbenou dvanáctimiliardovou finanční injekcí, prodal stát podíl v IPB za necelé tři miliardy korun. Byla to rozumná cena, banka měla v portfoliu příliš mnoho rizikových úvěrů a nevypadalo to s ní dobře. Bylo lepší nechat investovat Nomuru miliardy přímo do záchrany banky. Smlouvu ale už podepisovala Tošovského vláda. Jenže Nomura nedala peníze do banky ani poté, respektive investovala do IPB miliardy, které si pro tu potřebu vytáhla – z IPB. Dokonce ani nezměnila vedení banky: hlavní postavou finančního domu zůstal Libor Procházka, údajný architekt všech předchozích neprůhledných transakcí. Pád banky pokračoval dál, počet nevracených úvěrů narůstal.

Hlas ODS na poušti V roce 2000 převzal tehdejší ředitel IPB Jan Klacek závěrečnou zprávu bankovního dohledu

ději pivovary prodala za zhruba 24 miliard jihoafrickému pivovaru Bass. K formálnímu zaplacení za pivovary Nomura použila kličku, která jako by už předvídala krach IPB. Ve smlouvách totiž bylo, že může kupní cenu uhradit akciemi IPB – a když poté IPB opravdu zkrachovala, tak jako úhradu použila Nomura ony bezcenné akcie banky. Pak stačí jednoduché počty. Třímiliardovou investici na nákup banky si Nomura několikanásobně vzala zpět. – MP –

kého zástupce Nomury Eduarda Onderky. Rozsudek ale jen tak nebude. Soudkyně vzkázala, že spis musí nejdříve detailně nastudovat a proces začne nejdříve v druhé polovině roku. V nejznámějším případě podezřelého vyvedení plzeňského Prazdroje dosud nebylo ukončeno vyšetřování, i když policie slibovala už v roce 2002, že případ uzavře nejpozději do konce roku. – MP –

Stratég IPB Libor Procházka se Nomuře vyplatil. FOTO LUDVÍK HRADILEK

ČNB. Bylo to zdrcující čtení. Bankovní dohled prověřil dluhy skoro dvou set nejspornějších klientů banky (dohromady půjčky za šedesát miliard). Zjistil, že více než polovina z nich půjčky od banky nevrací. Zpráva konstatovala, že se v bance porušují všemožné limity, které mají banky kvůli rozložení rizika. Příklad: neprůhledné firmy sdružené pod jednou kajmanskou společností dostaly od IPB půjčku přes dvacet miliard korun, čtyřikrát víc, než dovolovaly bankovní předpisy. Jistota návratnosti byla minimální. Zpráva bankovního dohledu byla poslední špatnou zprávou o prodělávajícím bankovním domě, vláda vyhlásila nad IPB nucenou správu, vyvedla z ní do České konsolidační agentury nevymahatelné pohledávky (odhadem za sto miliard korun) a pak ji za formální korunu prodala ČSOB (skutečná cena, kterou zaplatí ČSOB měla být určena později, dodnes, i zásluhou arbitráže nebyla stanovena). Na konci roku 2000 ohlásila Nomura, že dává české vládě šest měsíců na to, aby ji odškodnila za ztráty způsobené neochráněnými investicemi do IPB; ztrátu Nomura vyčíslila tehdy na třicet miliard korun. Vláda odmítla a to byl počátek arbitrážního sporu, ve kterém vynesl soud minulý pátek už známý verdikt. Výsledek sporu trochu odporuje logice. Stát má platit za to, že neoddlužil IPB, jako to udělal při prodeji ostatních polostátních bank. Jenže oddlužovala až Zemanova vláda, a to z jediného důvodu, i další banky měly na triku rizikové úvěry za desítky miliard korun a v tom stavu o ně neměli investoři zájem. IPB byla v tu dobu už soukromá. Pointa? Bankovní socialismus devadesátých let nás stál stovky miliard korun, nemluvě o vzniku narušeného a korupčního podnikatelského prostředí, ve kterém vítězili tuneláři. Finanční náhrada pro Nomuru, ať bude jakkoli vysoká, bude jen další minusovou položkou v seznamu dluhů způsobených vládami v devadesátých letech. Je tedy s podivem, že představitelé ODS po vyhlášení verdiktu arbitrážního soudu volají po odvolání tří ministrů současné vlády, která za nic nemůže. Jaroslav Spurný

Q

DISKUSE

RESPEKT 12 V 20.–26. BŘEZEN 2006

Jak na silniční vrahy

PŘED 10 LETY

Nejlepší cestou je osvěta, což dokazují západní země

P

řekvapuje mě, že týdeník Respekt vidí problém vysoké nehodovosti na českých silnicích jen pod jedním úhlem (Český problém s rychlostí a Můj vůz můj hrad, Respekt č. 8/2006). Problém neodpovědnosti za volantem jistě není omezen na Česko a je společný nejen Evropě, ale i světu. V jiných zemích ho už ale řeší řadu let a desetiletí, a není pravda, že nižšího počtu mrtvých a zraněných na silnicích se dosáhlo jedině používáním „inteligentní represe“. To by mělo být zřejmé i z toho, že se často mluví o chování řidičů jako o kultuře, která se mezi zeměmi liší.

Účinné kampaně Problémy s porušováním zákonů a pravidel silničního provozu mají hodně společného s problémy obecné kriminality. Přísné zákony a mnoho policistů na ulicích sice mohou část případných pachatelů odradit, ale bez všeobecného respektování zákonů většinou populace policejní aparát sám pořádek neudrží. Bodový systém a možnost odebrat řidičský průkaz jistě bude mít svou odstrašující hodnotu a je dobře, že zbabělé ministry dopravy konečně vystřídá někdo, kdo ví, že řidičský průkaz na Listině práv a svobod není. Odstrašení bude ale fungovat pouze úměrně tomu, jak často bude dopravní policie dodržování předpisů kontrolovat a jak důsledně. Mám smutné podezření, že i nadále budou kontroly četné na hlavních tazích, kde jezdí nejvíc řidičů, ale po okresních silnicích, podél kterých narůstají stále

nové pomníčky zabitým, se budou i nadále prohánět nepřiměřenou rychlostí hazardéři. Jenom policejní aparát tedy nestačí. Tak jako v případě obecné kriminality, je prevence ve formě osvěty, díky níž se změní kultura na silnicích, minimálně stejně důležitá jako represe, a dlouhodobě je to jediné, co funguje. K respektování jistých zákonů jsme svým rodinným a společenským prostředím vychováváni odmalička. Proto většina z nás automaticky respektuje zákony proti krádežím, vloupání, přepadávání, únosům, vraždám. Kdosi nám kdysi nějak vysvětlil, jak silně tyto činnosti mohou postihnout i nás samotné, a přijali jsme názor zákonodárců, že mají být zakázány a trestány. Historická zkušenost jiných zemí ukazuje, že podobné je to i s přestupky na silnici. V zemích s nízkou statistikou nehodovosti už mnoho let pojišťovny nebo státní orgány věnují velké částky na osvětové kampaně vysvětlující obyvatelstvu, před čím je přijaté dopravní zákony a předpisy chrání. Někdy v šedesátých letech to v USA začalo s kampaní „defenzivního řízení“ vedenou snahou vyškolit řidiče ve schopnosti rozpoznávat situace, z nichž se může vyvinout nebezpečí, a naučit je, jak na ně reagovat. Později kampaně ve Skandinávii a nakonec i v konzervativní Británii, které jsem mohl sledovat, přesvědčily většinu obyvatel například o tom, že je nutné používat bezpečnostní pásy i na zadních sedadlech auta, že jízda autem (i ráno) po flámu je nebezpečná. Tyto televizní šoty v přestávkách nejpopulárnějších pořadů užívaly drastické rekonstrukce nehod, ke kterým

došlo nerespektováním příslušných pravidel, a myslím, že si je diváci dlouho pamatovali. Švédští gymnazisté zase řeší matematické úkoly ukazující, jaký je časový zisk mezi jízdou do sousedního města rychlostí 90 km/h místo povolených 70 km/ h, a sami si vypočítají, jakou brzdnou dráhu potřebují na různém druhu povrchu při různých rychlostech. V současnosti se v USA pořádají pro teenagery akce zvané „Shattered Dreams“, při nichž se simuluje smrt jednoho z mládežníků, kterého potom jeho kamarádi musí z místa nehody dopravit domů a na dvorku za jeho nebo jejím domem uspořádat za účasti celé rodiny simulovaný pohřeb. Emocionální dopad těchto akcí na účastníky má zaručit, že si mládež, která v USA může dostat řidičský průkaz dříve než v jiných zemích, bude dávat v dopravě větší pozor.

Kultura řízení Nehody budou na českých silnicích klesat nejen úměrně pravděpodobnosti, že policie váš přestupek zachytí a příslušně vás potrestá. Jistá část řidičů bude stejně na zvýšenou represi reagovat tím, že si budou sdělovat, „kde se chytá a kde ne“, a vyprávět si o „místních policajtech“, kteří nejsou tak přísní jako ti „nahoře“. Jde o to, aby i tito řidiči byli vystaveni osvětě a kampaním za vyšší kulturu řízení. Petr Janeček Autor je švédský občan žijící ve Velké Británii, momentálně působí jako manažer DHL v Praze. Q

Osvěta ano, z peněz za pokuty

K

ousek od domu pisatele těchto řádek je běžná pražská zastávka tramvaje. Běžná znamená, že tvoří ostrůvek mezi dvěma dvouproudými silnicemi. Na nich je rychlost omezená jako všude ve městě padesátkou, jenže díky šířce asfaltu a rovině jezdí auta běžně osmdesát a víc. Nutno dodat, že desítky centimetrů podél nástupiště, na němž čekají lidé na tramvaj. V posledních dvou letech tady auto zabilo jednu starou ženu, ale vzhledem k tomu, jak často v tomhle frekventovaném místě chodci uhýbají před rozjetými auty na poslední chvíli, může být i hůř. Patrně by pomohly policejní hlídky, ty ale obvykle stojí o kus dál, kde žádní chodci nejsou a auta zaručeně jezdí rychle, takže se tam dá vybrat nejvíc pokut. Takže střízlivě viděno očima člověka, který to z chodníku či ostrůvku tramvaje každé ráno pozo-

ruje: těžko si lze představit jiný způsob, jak zběsilé proudy aut přibrzdit, než je hrozba vysoké pokuty. Teoreticky by se dala zúžit vozovka, postavit do silnice překážku, rozšířit ostrůvek. Zkrátka ubrat (byť jen opticky) řidičům asfalt, a tím i pocit neohroženosti. To ale správci městských silnic odmítají. A spoléhat na to, až řidiče zpracuje náležitá osvěta? Nic proti ní, ale tolik času vzhledem k vážnosti situace nemáme. Ve skutečnosti však nejde o zvyšování represe. Té má policie už dnes k dispozici dost především díky novému bodovému systému, který začne v létě platit. Spíš jde o to, jak represivních nástrojů dostatečně využívat, mít dostatek měřidel rychlosti a pružný systém vyřizování přestupků. Díky technice už nejsou živí policisté u silnic bezpodmínečně nutní, stačí kamery a počítače. A k tomu účelu

uzákonit odpovědnost majitele za auto bez ohledu na to, kdo je zrovna řídí, aby se nemohl vymlouvat, že řídil někdo jiný. Jestli ale měření rychlosti nezvládá státní policie, proč tuhle službu nesvěřit soukromníkům? Vybírání pokut za rychlou jízdu je tak lukrativní byznys, že o zájemce z řad soukromých firem jistě nebude nouze. Jde jen o to vymyslet výhodné licenční podmínky. Soukromníci pak mohou monitorovat přestupky a pokuty budou jako dnes vyřizovat obecní úřady. A že k tomu chybí nějaké právní normy? Tak je schvalme. Nejde přece o nic menšího než o naše životy a peníze. No a přitom ať ve školách, televizi a v novinách běží osvětová kampaň. I na tu si lze vydělat z vybraných pokut. Marek Švehla

R

Svěřování policejních činností nestátním firmám není v žádné zemi politicky průchozí: občané jakžtakž snesou kontrolu od uniformovaných zástupců státu placených z jejich daní, ale kontrolu soukromými firmami neschválí oni ani zákonodárci. Zvyšování represe je cesta k policejnímu státu. Dobře udělaná osvěta dává výsledky již po několikaměsíční kampani. Ostatně výchovu dětí k zodpověd-

nosti nevzdáváme, i když víme, že to bude trvat, než z nich vyrostou slušní lidé. A až budou pojišťovny muset vyplácet milionové náhrady obětem nezodpovědnosti u nich pojištěných řidičů, začne se pojišťovnám vyplácet financovat osvětové kampaně. Nestálo by za to se poučit od zemí, které s osvětou uspěly? Petr Janeček

„Vskutku nepřehlédnutelným způsobem zasáhla minulý týden do česko-německých vztahů tuzemská justice. Libor Vrba z Obvodního soudu pro Prahu 10 totiž uznal za oprávněný požadavek obhajoby, aby v „letákové aféře“ republikánského poslance Vika byli jako svědci vyslechnuti německý kancléř Helmut Kohl a spolkový ministr financí Theo Weigel. Důvod? Oba politici figurují na republikánském hanopisu jako jeho údajní autoři. Představa, jak Kohl pod přísahou popírá sládkovské paranoidní nesmysly o tajných ujedná-

Jméno svědka: Helmut Kohl ních ODS a ČSSD s německou vládou o vrácení majetku a půdy sudetským Němcům, je ovšem zábavná jen na první pohled. Soudce má jistě právo vyžádat si svědectví kohokoli, a pokud by JUDr. Vrba na výslechu Kohla důsledně trval, musel by německý kancléř v případu svědčit. Taková je alespoň právní teorie. V praxi lze ale soudcovu aktivitu vysvětlit částečným pomatením smyslů anebo, což je bohužel pravděpodobnější, naprostým nedostatkem odvahy rozhodnout. O důkazní nouzi, která by bez Kohlova výslechu hrozila, totiž nemůže být ani řeč. Součástí spisu „kauzy Vik“, respektive jedním z důkazů je nejen vyjádření české strany (konkrétně šéfa Úřadu vlády Igora Němce), ale i německé ambasády, v němž naprosto jasně popírá obsah i formu republikánského letáku. Není tedy divu, že velvyslanectví SRN už také v půlce minulého týdne proti postupu soudce Vrby neoficiálně protestovalo u ministra spravedlnosti Jiřího Nováka. Vrba totiž jako by říkal: Vy sice tvrdíte A, ale co když lžete, a my z toho Kohla dostaneme B? Kdyby tak jako JUDr. Vrba postupovali všichni čeští soudci, mohli bychom se dočkat pozoruhodných věcí. Tak například při procesu s vydavatelem antisemitského Týdeníku Politika Josefem Tomášem by soudce mohl třeba trvat na tom, aby u soudu vypovídal žid Havel, zda opravdu „chce se svými soukmenovci ovládnout svět“. -

Q

Úspěch přijde rychleji eprese v podobě vysokých pokut a trestných bodů za prohřešky na silnici nestačí, protože nikdy nepostihne většinu přestupků. Policie bude hlídat ostrůvek u domu pana Švehly jen tehdy, pokud se jí to „vyplatí“, tedy pokud se tam pravidelně stávají vážné nehody, a nikdy nebude hlídat všechny ostrůvky ve státě.

9

Q

Jak případ skončil? Poslanci Sládkových republikánů Vikovi sice za letáky tvářící se jako oznámení Helmuta Kohla Čechům o blížícím se německém záboru pohraničí hrozil až roční trest za šíření poplašné zprávy, a sněmovna ho dokonce vydala spravedlnosti, Nejvyšší soud ale dospěl k závěru, že jelikož byl krátce nato Vik znovu zvolen do nové sněmovny, získal novou imunitu a nemůže být souzen. Odsouzen k omluvě tak byl jen poslanec Andrej Gjurič (ODS), který prohlásil, že sládkovci jsou fašisti. – red –

INZERCE

Nadace VIA se sídlem v Praze hledá projektového manažera /projektovou manažerku Popis pozice: Projektový manažer/manažerka vede projektové týmy v jeho/její kompetenci a odpovídá za přípravu, realizaci a vyhodnocení:
grantových programů nadace
operačních programů zaměřených na rozvoj kapacity/profesionalizace neziskových organizací. Hledáme: motivovaného kolegu/kolegyni se SŠ či VŠ vzděláním, znalostí neziskového sektoru a schopností vést a motivovat tým
aktivního kolegu/kolegyni ochotného vzdělávat se, rozvíjet svou expertizu a pouštět se opakovaně do nových úkolů
kolegu/kolegyni s vysokým nasazením, který je odolný stresu
kolegu/kolegyni s dobrou znalostí AJ slovem i písmem
kolegu/kolegyni znalého práce na PC (MSWord, MSExcel, PowerPoint)
výhodou je předchozí praxe na manažerské pozici v NNO, nadační praxe není podmínkou Nabízíme: práci, která má smysl
práci v etablované a respektované nadaci
motivující prostředí k práci
možnost dalšího osobního růstu a vzdělávání
odpovídající finanční ohodnocení Nástup: duben 2006 Více informací o této pozici a o činnosti Nadace VIA najdete na www.nadacevia. cz. Motivační dopis a životopis zašlete do čtvrtka 27. března 2006 na adresu Kontaktní osoba: Alena Duspěvová, [email protected]

10

ZAHRANIČÍ

20.–26. BŘEZEN 2006 V RESPEKT 12

Voilà tragédie Francouzští studenti odkojení konzumem a zábavou se bouří – žádají jistotu

V

kavárně Au Bout du Monde (Na konci světa) se o pult opírají polední hosté, v televizi běží zprávy o studentských nepokojích ve velkých francouzských městech. Na obrazovce právě elitní jednotky CRS vyklízejí tři dny okupovanou Sorbonnu. Reportáž doprovází rozhořčený jekot studentů, pískot, výkřiky „gestapo“ a úsečné povely policistů. Jeden z hostů, obchodník Joseph, mezi sousty sendviče prohodí: „Nechápu je, vždyť jim ten nový zákon pomáhá. Mít víceméně jistou práci, i když s dvouletou zkušební lhůtou, je přece lepší vyhlídka než pár měsíců a pak nic.“ „Zaměstnavatel je ale může propustit ze dne na den a bez udání důvodu, to není sociálně spravedlivé, mají to těžké,“ odpoví pošťačka popíjející bílou kávu. „Těžké,“ vzdychne Joseph a směrem k obrazovce dodá, „dávám holce měsíčně 150 eur kapesného, platím jí soukromou školu a teď tam někde taky blbne. Když jsem byl v jejím věku, pracoval jsem v továrně, abych si mohl hradit studium.“ „Mají to těžké,“ opakuje pošťačka, „před třiceti lety člověk prásknul dveřmi, když se mu práce nelíbila, protože věděl, že zítra najde něco lepšího. Oni nenajdou nic, vidím to doma. Mám tři kluky, každý něco vystudoval, ale dva jsou už delší dobu bez práce.“ Když je dnes člověku dvacet, chce se mu hnusem zvracet. Vzpomínka na třicet let starou píseň Plastiků proletí hlavou při záběru na vzpínající se tělo v železném policejním sevření. Že by to platilo i ve společnosti, jejíž mládež považuje za běžné vlastnit počítač, motorku či ojeté auto, utratit za hudbu, film či diskotéky 200–300 eur měsíčně a bez problémů cestovat či pracovat po celé Evropě?

Dobře zacílená kampaň a začnou vidět rudě. (Před Sorbonnou, 10. březen) FOTO PROFIMEDIA.CZ / AFP

Jistá smlouva, nejistý vyhazov „Život nastupujících generací není lehčí, ale ani těžší než v době někdejšího hospodářského růstu a prosperity. Řekla bych, že je odlišnější. Na jednu stranu jsou mladí pod psychickým tlakem z prekérní situace na trhu práce, jenž jim nabízí nejčastěji dočasné pracovní příležitosti, které mnohdy neodpovídají dosažené kvalifikaci. Na druhou stranu mají daleko větší přístup k širokým nabídkám konzumní a na zábavu orientované společnosti, což při nedostatku prostředků vyvolává frustrace,“ říká o generaci dnešních dvacetiletých Francouzů socioložka Christine Spira. Podle statistiky deníku Le Parisien nalézt stálou a dobře placenou práci bylo v 70. letech možné již po ukončení střední školy. Dnes se hranice posunula o deset let, navíc vyplněná o nutné univerzitní vzdělání, minimálně jednou prožitou nezaměstnanost, rekvalifikaci nebo další vysokou školu – a na konci je většinou časově omezená pracovní smlouva. Není proto divu, že mnoho mladých Francouzů odchází za jistějším a zajímavějším životem do zahraničí, píše týdeník Le Point. Do Londýna zpravidla míří středoškoláci, absolventi prestižních vysokých škol pak končí převážně v USA. Rodná země jim v tomto směru nastavuje macešskou tvář. V kategorii

nezaměstnaných do 26 let Francie zaujímá v EU nelichotivou druhou příčku s 23 %, horší situace je už jen v Itálii (24,1 %). Právě na základě zkušeností evropských partnerů, kteří se s nezaměstnaností mladistvých (Nizozemí 7,9 %; Dánsko 8,4 %; Velká Británie 13,8 %) dokázali vypořádat větší pružností pracovního trhu, se k podobnému kroku odhodlala i francouzská vláda. V polovině ledna byl oznámen návrh zákona Contrat première embouche (CPE, Smlouva o prvním zaměstnání), jenž čerstvým uchazečům práci automaticky nezaručuje, ale oproti minulosti jim v případě kladné nabídky garantuje časově neomezenou smlouvu. Zaměstnavatelům však poskytuje pojistku v podobě dvouleté zkušební lhůty, kdy může být pracovník bez udání důvodu propuštěn. Což ve Francii, kde archaický a rigidní Zákoník práce doposud představoval nedotknutelnou bibli sociálních výhod zaměstnanců, znamená malou revoluci. Stát se naopak zaručuje, že takto propuštěným bude vyplácet finanční odškodnění zarovnávající podporu v nezaměstnanosti na výši platu a zdarma umožní přeškolení, rozšíření či změnu profesní

Oranžisté proti oranžistům Ukrajina před volbami: už nejde o vítězství revoluce, ale o to, jestli se stane parlamentní republikou. Zbaví se autoritářského pokušení? První krok k tomu, aby se Ukrajina stala „normální evropskou demokracií“ se silnou vládou vzešlou z parlamentních voleb a poměrně omezenou mocí prezidenta, udělal ještě bývalý prezident Kučma v roce 2004. Pokud by byl uspěl, nemusel si dělat starosti, zda se ukrajinským prezidentem stane Juščenko nebo Janukovyč. Oba by totiž naráželi na mocného premiéra Kučmu. Říká se, že v té době se Kučma cítil ještě natolik silný, aby se pokusil parlamentní volby vyhrát. Následující události ho definitivně poslaly do politického důchodu, ale reforma již byla na světě. Zajímavé je, že ruští politologové tuto klíčovou epizodu ukrajinské politické hry s trochou závisti komentují jako příklad pragmatismu a rozumné spolupráce různých sil, které mají vůli se dohodnout napříč politickým spektrem. Ať už to skutečnosti odpovídá nebo ne, v neděli 26. března Ukra-

jinci rozhodnou, jakou vládu chtějí v následujících čtyřech letech mít.

Zázraky se nedějí Podle posledního průzkumu ukrajinského Centra Socioinform se 26,64 % voličů chystá podpořit Stranu regionů, kterou vede bývalý premiér Viktor Janukovyč poražený Viktorem Juščenkem v boji o hlavu státu v roce 2004. Následují další hráči: Blok Julije Tymošenkové (18,49 %), Juščenkova Naše Ukrajina (14,12 %), Lidový blok předsedy Poslanecké sněmovny Volodymyra Litvina (8,16 %), Socialistická strana Ukrajiny (7,95 %) a blok Je čas – PRP (4,37 %), k jehož lídrům patří Vitalij Kličko, bratr světoznámého boxerského šampiona Volodymyra. Jako poslední by se nyní do 450členného parlamentu dostala strana komunistická s 3,58 % hlasů.

orientace. Dominique de Villepin to vysvětlil spoluobčanům následovně: „Byl bych špatný premiér, kdybych se nezabýval ožehavou situací mládeže. Odkládat reformy na dobu po dalších volbách už zkrátka nelze.“

Místo polského instalatéra Ještě koncem ledna dle výzkumu publikovaného v deníku Humanité naprostá většina dotazovaných novou vládní iniciativu schvalovala a počátkem března byl zákon přijat. Jenomže Francouzi jsou nevypočitatelní. Stačí málo a začnou vidět rudě. Lépe řečeno dobře cílená mediální hysterie odborů i opozičních stran pravidelně probudí vášně. Přesně tam mířilo vypočítávání hrůz, jež mládeži CPE přinese – tedy nerovnost oproti jiným pracovním kategoriím, a zejména dvouleté vyždímaní ze strany krutých podnikatelů s následnou výpovědí. Připomínalo to diskusi okolo přijetí evropské ústavy, kde strašáka v podobě polského instalatéra nahradila postava pravicového nelidy, jehož jediným cílem je chudobný mladý člověk bez práce. A to vše navzdory

Politické síly, které koncem roku 2004 vedly „oranžovou“ revoluci, dnes soupeří o přízeň voličů. To je zcela normální a známé i z Česka. Ti, kteří před rokem a čtvrt v Kyjevě po celé týdny mrzli na Majdanu, jen aby se Janukovič pomocí zfalšovaných voleb nedostal do prezidentského paláce, toužili po zázracích, které prý demokracie v podání Juščenka a Tymošenkové přinese. Žádné se ale nekonaly. Na to, aby se Ukrajina změnila k lepšímu, jeden rok (rok politické nestability, korupčních afér, rezignace vlády Tymošenkové prý kvůli neshodám charizmatické premiérky s již bývalým šéfem Rady bezpečnosti Petrem Porošenkem v otázkách personální a ekonomické politiky) prostě nestačí. Ale zároveň to svědčí o určité míře neprofesionality „oranžistů“. S tím je zatím problém. Životní úroveň přinejlepším zůstala stejná jako za Kučmy, neboť se nepodařilo udržet hospodářský růst v gigantických (12 %) číslech roku 2004. To platí, ač byly udělány kroky, jež budou mít konkrétní odezvu zítra a pozítří. Příkladem je nový prodej ocelářského gigantu Krivorožstaľ nadnárodní skupině Mittal Steel za cenu mnohokrát větší, než jakou zaplatila ukrajinská firma Rinata Achmetova, jednoho z Kučmových nejbližších. Nebo pokročilá jednání o vstupu Ukrajiny do Světové obchodní organizace (WTO) a o tom, že by americký Kongres zrušil známý diskriminační zákon Jacksona-Vanicka přijatý ještě v 70. letech jako opatření proti bariérám vůči židovské emigraci ze SSSR. Moskva to vidí jako zřejmý americký protekcionismus vůči Juščenkově vládě, neboť pro Rusko dotyčný zákon stále platí.

faktu, že počet mladých nezaměstnaných narůstá již čtvrt století, byť se během té doby socialisté s komunisty podíleli na vládě 15 let. Politolog Dominique Reynié tento obrat ve smýšlení Francouzů vysvětluje únavou z reforem předešlého kabinetu Jeana-Pierra Raffarina (důchody, privatizace), ale i z jeho nepodařených pokusů o reorganizaci systému sociálního zabezpečení a školství. (Obě snahy odmítla vášněmi zmítaná ulice.) Politolog vyzývá k oddychovému času pro údajně vyčerpanou vládu i vládními iniciativami zemdlené občany. Jinak to vidí šéfredaktor týdeníku Le Point, Franz-Olivier Giesbert: „Když jsem pozoroval protestní akce i argumenty vůči CPE, měl jsem pocit, že sleduju nějaký starý film. CPE představuje jeden z nástrojů ke snížení nezaměstnanosti mládeže. Jiné řešení neexistuje a většina levicových vůdců to v soukromí otevřeně přiznává, aby však vzápětí nabádali studenty k bojkotu a k manifestacím. Voilà francouzská tragédie.“ Jaroslav Formánek, Paříž Autor je spisovatel.

Q

Ale to vše zatím nezapůsobilo okamžitě a pozitivně na ukrajinskou ekonomiku. Naskýtá se rovněž otázka, do jaké míry voliče oslovují nejenom jména lídrů, ale i programy soupeřících stran. Janukovyč sází na svou východní baštu, průmyslové regiony: větší spolupráce s Ruskem a ruština jako druhý státní jazyk. Juščenko se soustřeďuje na cestu Ukrajiny do WTO a Evropy, propaguje úspěchy dnešní vlády premiéra Jurije Jechanurova. Tymošenková zaměřila program na populistické oslovení co největší skupiny voličů, jimž slibuje různé ekonomické výsady (právě ona jako premiérka prosadila porodné ve výši 3000 USD).

Mezi Evropou a východem Analytici se již ptají, budou-li ukrajinské politické elity schopné uzavřít kompromis a vytvořit efektivní a profesionální vládu. Zda se společnost nerozdělí na proevropskou a východní část. Ukrajinci provádějí experiment s nejistým výsledkem. Loučí se s prezidentsko-autoritářským systémem charakteristickým pro většinu států SNS, ale nikdo jim nezaručí vznik státní moci neohrožené častými politickými krizemi, špatnou správou či její úplnou absencí. Ukrajina si zvolila transformační cestu Polska, Česka, Maďarska a Slovenska. Otevřená otázka voleb ovšem je, kam po té cestě Ukrajina půjde. Do NATO a EU – nebo do nového a mnohem pevnějšího spojení s Ruskem a jím prezentovaným „systémem řízené demokracie“? Alexandre Gajdamacký Autor je běloruský novinář.

Q

ZAHRANIČÍ

RESPEKT 12 V 20.–26. BŘEZEN 2006

11

Šaron si to přeje Izraelci volí definitivní hranici

B

ude mít Izrael stálé a definitivní hranice? Rozhodný krok k tomu udělají jeho občané 28. března. To, co je v každé jiné zemi považováno za samozřejmé, se stalo tématem voleb až téměř šedesát let po založení státu. Nicméně celým děním zamíchal Hamas, takže se vše jeví otevřené.

Každý na svém Tento březen měl rozhodnout o budoucnosti Izraele na dlouhou dobu, ba navěky. Místo nekonečného vyjednávání s Palestinci stanovit hranice, oddělit od sebe dva státy a pak hrát každý na svém. Tak si to představoval otec této myšlenky Ariel Šaron. Dospěl k ní na stará kolena poté, co celý život strávil ve válkách za přežití židovského státu – a pak zjistil, že má-li zůstat židovský a demokratický, musí se odpoutat od Palestinců. Šaron se kvůli tomu rozešel se stranou Likud a do voleb vyrukoval s formací Kadima (Vpřed). Ale pak bylo všechno jinak. Šarona postihla mozková mrtvice, palestinské volby vyhrál islamistický Hamas a základní otázka se změnila. Nevyjde ze sousedního státu nakonec větší hrozba, než jaká dosud panovala v okupovaných teritoriích? V tomto znamení probíhá kampaň, jejíž oficiální část začala 7. března. A protože tuto sobotu již Palestinci představili svou vládu Hamasu, izraelští voliči půjdou k urnám s vědomím konkrétní hrozby. Izraelská a palestinská politika zůstávají spojenými nádobami.

„Oooolmert“ Stín nemocného Ariela Šarona se vznáší nad hlavami lídrů kandidujících stran. K jeho politickému odkazu se zcela hlásí jím vytvořená strana Kadima, v jejímž čele stojí úřadující premiér Ehud Olmert. Od Šaronova kolapsu před více než dvěma měsíci převzal řízení vlády a dostal se do čela Kadimy. Přestože Olmert působil deset let jako starosta Jeruzaléma, jeho političtí protivníci mu vyčítají nedostatečné politické zkušenosti, neznalost prostředí mezinárodní politiky a nulový hmatatelný výsledek za sebou. V předvolebních televizních klipech odpovídají „náhodě vybraní“ Izraelci na otázku „Co udělal Olmert pro Izrael?“ nerozhodným „ooooo...“ a moderátorův hlas dodává: „Opravdu chcete volit ooo... Olmerta?“ Izraelci většinou jen krčí rameny – Olmert oslňuje málokoho, Kadima působí často

populisticky, ale důležitá je záruka kontinuity s iko- věznici v palestinském Jerichu, svědčí o tom, že cítil potřebu tyto pochyby u voličů co nejdříve nou izraelské obrany a sebedůvěry. vyvrátit. Akce přivedla před izraelskou justici Hlavním vstupním kapitálem Kadimy byla právě osobnost „jestřába“ Šarona, který si mohl se svo- zadržované Palestince, kteří v roce 2001 spáchali atentát na ministra turistiky Rechavama jí politickou minulostí dovolit tak významný krok, jakým bylo stažení Izraele z Gazy a stavba mezi- Ze’eviho, ale vláda Hamasu hrozila jejich propuštěním. Podle průzkumu zveřejněného denínárodně kritizované bezpečnostní bariéry. Jeho nástupce nemá srovnatelnou pověst silné a kon- kem Ha’arec vrátila vojenská operace Olmertozistentní osobnosti, vojáka, který si může dovo- vi velkou část ztracené popularity. V době, kdy média na nemocného Šarona již lit dělat kompromisy. Stejně jako pozapomněla a mnohem více se Šarona jej ovšem provázejí aféry věnují aktuálním aférám izraelspojené s rodinou: Likud napadá Nevznikne po ské politiky, klesaly preference ve svých volebních spotech Olmerta Kadimy z lednových 44 křesel za to, že některé z jeho dětí odmítly stažení z osad větší v Knesetu na 37 míst. Poslední sloužit v armádě. průzkum ukazuje vzestup na 43 hrozba než dosud? křesel (ze 120). Likud a jeho osadníci

To je dilema pro

Pro vnějšího pozorovatele může voliče. být těžko pochopitelné, proč není nejpravděpodobnějším povolebním uspořádáním pravicová koalice programově nejbližších stran Kadima a Likud. Paralela se zkušeností české Unie svobody z roku 1998 nám může pomoci pochopit to, že mnohdy se právě programově nejbližší strany nejhůře dohodnou, je-li ve hře osobní nevraživost a nevyřízené účty. Co vlastně Olmerta a lídra Likudu Netanjahua rozděluje především? Není to ani tak postup vůči Palestincům, nýbrž postup vůči izraelským osadníkům na Západním břehu Jordánu. Kadima chce narýsovat definitivní hranice Izraele (kryjící se z velké části s tzv. bezpečnostní bariérou) a začlenit do židovského státu velké bloky osad, včetně těch na východ od Jeruzaléma, zatímco malé osamocené enklávy postupně vyklidit. Likud drží tradičně nad osadníky ochrannou ruku, ačkoli jejich vydržování stojí stát mnoho peněz. Benjamin „Bibi“ Netanjahu, který sází v kampani na to, že je jako bývalý premiér politicky nejzkušenějším lídrem, označil volby za „referendum o Západním břehu“. Nečekané masivní vítězství Hamasu v palestinských volbách pozici Likudu výrazně posílilo. Voliči začínají slyšet na Netanjahuovy argumenty, s nimiž odstoupil loni v létě z Šaronovy vlády: opuštění palestinských území znamená ústupek terorismu. Na Západním břehu a v Gaze vznikne bez izraelské kontroly základna teroru pro útoky na židovský stát. Tato výzva nezůstala nevyslyšena. Razance, s níž Olmert v minulém týdnu provedl útok na

Labouristé věří v koalici „Třetím vzadu“ volebního pelotonu je Strana práce s málo známým lídrem Amirem Perecem. Podle průzkumů si udržuje stabilně naději na 15–17 křesel v parlamentu a budoucí středo-levou koalici s Kadimou. Strana práce nevede – tak jako jiné strany – konfrontační kampaň, protože nemá velkou naději získat mnoho nových voličů. Své skalní si udrží i pod bývalým odborovým lídrem Perecem, mnoho potenciálních jí přebrala Kadima. Kadima však Straně práce vzala i hlavní téma – urovnání konfliktu s Palestinci. Olmert, stejně jako Šaron, nikdy nemluví o „mírovém procesu“, ale o zajištění bezpečnosti země. Strana práce je tradičně ve své rétorice otevřenější vůči jednání s Palestinci, vládu Hamasu však nemůže za seriózního partnera označit ani největší „holubice“ izraelské politiky. Muž, který má na mezinárodní scéně tuto pověst, Šimon Peres, se již koncem loňského roku otevřeně přihlásil k programu Kadimy. Průzkumy ukazují, že pětina voličů stále není rozhodnuta. Kadima již pravděpodobně svého stropu dosáhla, neboť s jejím plánem na evakuaci osad na Západním břehu souhlasí 37 % voličů a 48,5 % je proti němu. Likud vede ostře negativní kampaň proti všem, která se může ještě v boji o nerozhodnuté voliče vyplatit, bude-li kabinet Hamasu vysloveně teroristický. Strach z vlády mudžáhidů nažene Netanjahuovi

mnoho voličů a může zvrátit rozhodnutí mnohých volit Kadimu. Vedlejším efektem letošního boje o hlasy izraelských voličů je očekávaný nárůst hlasů arabské menšiny pro arabské strany (Balad, Sjednocená arabská kandidátka a Chadaš-Ta’al). Dosud je volila zhruba třetina Arabů s izraelským pasem, letos se očekává, že jich bude polovina. Druhým efektem svědčícím o znechucení části mládeže politikou je to, že strana kuřáků marihuany Zelený list má poprvé v historii šanci dostat se do Knesetu – průzkumy jí nyní přisuzují dvě křesla. Stabilní podporu si udržují náboženské strany Mafdal a Šas, naopak výrazný neúspěch očekává – i vinou vnitřního rozštěpení – liberální a sekulární strana Šinuj (Změna), která v posledních volbách získala rekordních 15 křesel a letos nemá vyhlídky ani na jedno.

Kohabitace ve Svaté zemi Když bývalý terorista Jásir Arafát rozjel palestinské povstání, intifádu al-Aksa, odmítal s ním Izrael jednat. Těžko si tak lze představit, jak bude vyjednávat s teroristy současnými z hnutí Hamas. Ve světle nastávající „kohabitace“ s vládou sestavenou Hamasem se ukazuje Šaronova strategie jednostranných kroků pro nejbližší léta jako nezbytná. Vítězství Kadimy sice není samospasitelné, pro Izraelce je však alespoň zárukou pokračování relativně klidného a bezpečného období, bez vln teroristických útoků a masivních vojenských intervencí na okupovaná uzemí. Spojenectví Kadimy se Stranou práce pacifikuje případnou levicovou opozici, lze však očekávat, že pravicový Likud vsadí na emotivní odpor proti evakuaci osad na Západním břehu. Přestože podpora radikálních osadníků je v izraelské společnosti menšinová a většina Izraelců chápe argument, že trvalá okupace z ideologických důvodů je příliš nákladná a stojí i lidské životy, bude stahování z části osad prubířským kamenem politického osudu premiéra Olmerta. Pokud by se podařilo, zajistí si místo v dějinách minimálně po boku Ariela Šarona, pokud by vedlo k posílení terorismu, čeká Izrael vláda zradikalizovaného Likudu a nacionalistů typu Avigdora Liebermana. Václav Nekvapil Autor je analytikem Asociace pro mezinárodní otázky.

Q

Příkop před branami státu Hamas představil svou vládu, ale jeho nesmiřitelnost odnesou všichni Palestinci. Právě teď se ukazuje, nakolik jsou závislí na pomoci Západu. V takové situaci Palestinci ještě nebyli. Před rokem skončila druhá intifáda s pravidelným sebevražedným terorismem, nyní je favoritem izraelských voleb strana, jež propaguje definitivní hranici, a tím i vznik palestinského státu, a přesto je jejich budoucnost nejistější než dříve. Důvodem je absolutní vítězství Hamasu v lednových volbách a jeho tažení k moci. V sobotu představil vládu v čele s premiérem Ismáílem Haníjou, šéfdiplomatem Mahmúdem Zahárem a ministrem vnitra Saídem Sajámem. V parlamentu tento kabinet samozřejmě projde, má-li Hamas absolutní většinu poslanců, ale za pozornost stojí už fakt, že žádná jiná palestinská strana či frakce do tohoto spojenectví jít nechce. Že pak Haníjovu vládu pokládá za nepřátelskou Izrael, nikoho nepřekvapí – vždyť nominovaný ministr zahraničí Zahár patří k těm vůdcům, které se Izraelci pokusili odstranit v rámci kampaně „cíleného zabíjení“ teroristů, a finanční sankce proti Palestinské samosprávě zahájil Jeruzalém již před měsícem, když se Hamas ujal legislativní moci. Zajímavější ale bude postup mezinárodního společenství a jeho další podpory Palestinců i jejich věci.

Nyní je vše jinak. Po Izraeli utáhla finanční kohoutek vůči Palestincům i Amerika a své sankce zvažuje Evropa, byť ta s nimi čeká až na schválení Haníjovy vlády. Abychom si uvědomili rozměr možného zasažení Palestinců, musíme rozebrat, z čeho vlastně žijí a do jaké míry jsou možnými sankcemi zranitelní. James Wolfensohn, bývalý šéf Světové banky a nynější vyslanec tzv. Čtyřky (USA, EU, OSN a Rusko) v Palestině, uvádí následující čísla. Měsíční rozpočtové výdaje samosprávy činí 135 milionů eur. Z toho jde 94 milionů na mzdy zaměstnanců samosprávy, například policisty, a 41 milion na elementární náklady, zejména dotace na palivo, elektřinu a vodu. Z toho plyne, že roční palestinský rozpočet se vejde do 1,6 miliardy eur. Nicméně o třetinu z této částky Palestinci přišli od chvíle, kdy Hamas obsadil parlament a Izrael uvalil finanční sankce. Právě proto EU 27. února narychlo uvolnila 120 milionů eur pro Palestince jako kompenzační provizorium. Jenže do budoucna to bude právě v této kapitole těžší. O zacházení s rozpočtovými výdaji totiž rozhoduje samospráva, nyní hamasovská, která by mohla poskytnuté peníze zneužít po svém.

Evropě schází jasný hlas

Temelín pro Palestince

Přitom loňský rok vyzněl pro Palestince slušně i ekonomicky. V Betlémě vzrostla turistická návštěvnost 1,6krát, což je výrazný přínos pro tamní pokladnu.

Palestincům teď jde opravdu o hodně, též o peníze, bez nichž životaschopný stát nevznikne. Pro představu: jen za rok 2005 přišlo na pales-

Ismáíl Haníja: vládu mám jednobarevnou, ale hluboko do kapsy. FOTO PROFIMEDIA.CZ

tinská území z ciziny celkem 1,15 miliardy eur, z toho 297 milionů na rozpočtovou, 410 milionů na humanitární a 450 milionů na rozvojovou pomoc. Už z těchto cifer je zřejmé, co Palestinci kvůli nereformovanému Hamasu ztratí, zůstane-li prakticky jen u rozvojové pomoci. Tím více také vyniká paradox, vidíme-li Palestince demonstrovat proti Americe a Evropě. Vždyť právě z těchto regionů jim přichází mnohem více než z ideově, jazykově či nábožensky spřízněného světa. Vůbec největším jednotlivým donorem zůstávají USA. Za deset let od prvních palestinských voleb poskytly přes miliardu eur. EU jako celek dala Palestincům rovněž přes miliardu, a připočteme-li k tomu částky jednotlivých členů (dohromady 2,5 miliardy) i to, co dává skrze OSN (agentura UNRWA) tamním uprchlíkům a jejich potomkům, dostaneme se

k cifře 4 miliardy eur. Pro názornost – to byla cena Temelína. Ještě zajímavěji pak působí skutečnost, že stejnou souhrnnou částku, 260 milionů eur, dalo čtyřmilionové evropské Norsko i dvacetimilionová superbohatá Saúdská Arábie. Norové teď sklidili odměnu v podobě vymlácených ambasád. Ismáíl Haníja toto vše dobře ví a dělá, co může, aby se vlk nažral a koza zůstala celá – aby působil jako tvrdý bojovník na své lidi a vstřícně navenek. „Nikdy jsem nikoho nevyslal na sebevražednou akci,“ řekl ve čtvrtek v americké televizi CBS. „A kdyby mě o to požádal jeden z mých synů, ani bych neuvažoval, že bych mu k tomu požehnal.“ Otázka je, jak rychle a názorně o tom přesvědčí Izraelce, Američany i Evropany. Zbyněk Petráček

Q

12

SVĚT KOLEM / O KOM SE MLUVÍ

N

ové cesty k integraci přistěhovalců se hledají po celé Evropě. Se svou troškou do mlýna teď vyráží i Německo. Volker Bouffier (CDU), ministr vnitra spolkové země Hesensko, navrhuje změnu zákona pro získání německého občanství. Dosud stačilo žít osm let v Německu, prokázat obstojnou znalost němčiny, mít dobrou pověst a na formuláři se podpisem přihlásit k liberálně-demokratickému uspořádání. Napříště, bude-li novela schválena, bude nutné vedle přísahy na ústavu vyko-

Testem k němectví

Uchazeči, kdo to je? FOTO ARCHIV

nat i „znalostní a hodnotový test“. Minulý týden Bouffier publikoval 100 otázek, přičemž žadatel o občanství musí správně zodpovědět alespoň polovinu z nich. Začátek je snadný. Vyjmenujte tři řeky, které protékají Německem! Český turista zajásá: No přece Labe, Ohře, Nisa. Pak přijde hudba. Který Němec zkomponoval v závěru své 9. symfonie slavnou Ódu na radost? To by ještě šlo. Jako chyták na potenciální teroristy se jeví bod: Vysvětlete pojem „právo Izraele na existenci“! To není tak prosté, jak se zdá, vždyť i mnozí politici či publicisté mají problémy s rozlišením mezinárodněprávních pojmů recognition of Israel (myšleno v konkrétních hranicích) a recognition of the Israel’s right to exist (obecně). Ale vem to nešť, stačí přece polovina správných odpovědí, tak přejděme k německému ústavnímu systému. Pro poslance v parlamentech platí „zásada volného mandátu“. Co to znamená? Hm… Že obyčejný turecký prodavač kebabu o tom ví zhruba tolik co alpský sedlák? Test je test a Ordnung muß sein. Závěrem se ale vtírá i další otázka: Kolik z oněch sta bodů by správně zodpověděl například kazašský Němec, který má zaručeno občanství na základě samotné pokrevnosti?

C

elková reforma světové organizace loni sice uvízla, ale dále se pracuje na jejích jednotlivých bodech. Ve středu valné shromáždění schválilo vznik Rady pro lidská práva – ta má nahradit silně zprofanovanou Komisi pro lidská prá-

OSN pro Radu lidských práv va, v jejímž čele se v rámci rotace střídaly i takové země jako Libye. Pro vznik rady hlasovalo 170 z celkem 191 členů OSN. Proti byly podle očekávání zejména Spojené státy, nicméně diplomaté ve světové organizaci jejich postoj označili za „měkké ne“. USA totiž přislíbily, že nebudou bránit uvolnění 4,5 milionu dolarů pro práci rady z rozpočtu OSN. V čem vlastně spočíval důvod amerického ne? V kritériích zařazování států do rady, respektive jejich vyřazování. Původně Washington společně s Evropany žádal, aby bylo těžší přijetí (schválení dvoutřetinovou většinou) než vyloučení (schválení prostou většinou). Realita bude přesně opačná. Zbyněk Petráček

20.–26. BŘEZEN 2006 V RESPEKT 12

Hagenovy sladké dny Norská protiislámská pravice úročí svoji rétoriku

J

eště je příliš brzy na dalekosáhlé závěry z nepokojů kolem karikatur proroka Muhammada, ale ve Skandinávii je krátkodobý výsledek očividný: politické strany, které už delší dobu brojí proti přistěhovalcům, zejména islámským, surfují na obrovské vlně úspěchu. Koncem února v Norsku několik průzkumů dokonce potvrdilo, že tamní Strana pokroku (Fremskrittspartiet, Fr.p) se vyšvihla na čelo politického žebříčku s podporou 32 % voličů. Kdyby tato severská země uspořádala parlamentní volby teď, vytvořila by zřejmě novou vládu strana, kterou česká média běžně označují jako „pravicově extremistickou“. Pod takovou politickou nálepkou si obvykle představujeme skinheady, rasisty, či dokonce zdviženou pravici. Samotná Strana pokroku se ale označuje jako liberálně-konzervativní. A její program působí jako převzatý přes kopírák od české ODS, která sice v západoevropském kontextu má své kuriózní prvky, ale nelze ji nazývat „krajně pravicovou“. Co z toho zmatku plyne? Všeobecně asi to, že spektrum politických stran v Norsku se celkově nachází více doleva než v kontinentální Evropě, natož v její postkomunistické části. Pokud ale jde o Stranu pokroku samotnou, můžeme přes všechny postkarikaturní výkyvy s jistotou konstatovat dvě věci: někdejší marginální spolek kverulantů a extremistů se stal skutečnou masovou stranou, která bezostyšně krade sociálním demokratům hlasy „obyčejných“ Norů. A také to, že za tímto nebývalým úspěchem stojí do značné míry jen jeden člověk – Carl Ivar Hagen.

Od „cukrářského hošánka“… Nařiďme hodinky zpátky do roku 1973. V Norsku vládne středo-pravicová koalice, ale výsledky totální dominance Dělnické strany – norských sociálních demokratů – v poválečných letech jsou všude znát. Daně patří mezi nejvyšší v západní Evropě, stát omezuje kdeco včetně prodeje alkoholu (na který jsou navíc uvaleny kruté poplatky) a v zemi je jeden jediný televizní kanál, který neskrytě funguje jako hlásná trouba Dělnické strany. Aby té šedi nebylo dost, v předchozím roce odmítla těsná většina Norů členství v tehdejším Evropském společenství a vyhlídky k jakýmkoli změnám se zdají mizivé. V těchto poměrech se objevuje Anders Lange. Na tohoto lesního inženýra a vydavatele časopisu o psech se sice lepí jisté pochybnosti o jeho postoji za války, ale on sám tuto skvrnu bravurně maskuje charizmatem, vtipem, a především nebývalým řečnickým talentem. V dubnu 1973 svolává v Oslo schůzi, na níž je založena Strana

Anderse Langeho za silné snižování daní, subvencí i státních intervencí. Napůl recesistický základ strany dokresluje i chování jejího šéfa. Na protest proti „alkoholovému puritánství“ vytáhne během televizní debaty lahev vaječného likéru a notně si zavdá. Jindy přinese do studia zrezavělý meč, který začne hbitě brousit smirkovým papírem, jakmile ho diskuse začne nudit. O atmosféře v tehdejším Norsku hodně vypovídá skutečnost, že v roce 1973 v parlamentních volbách dává 5 % voličů své hlasy výstřednímu Langemu, který pak může zasednout v parlamentu se třemi svými spolustraníky. Když Lange jen rok po překvapivém volebním úspěchu umírá, jeho parlamentní mandát přebírá mladý tajemník stranického sekretariátu Carl Ivar Hagen. Poslanecká kariéra uhlazeného ekonoma ale začíná špatně. Po smrti zakladatele je strana v totálním rozkladu. Hagen sám je – kvůli svému bývalému postu ředitele norské pobočky jedné britské cukrárenské firmy – otevřeně zesměšňován jako „cukrářský hošánek“. Rána z milosti přichází ve volbách v roce 1977, kdy strana ztratila všechna místa v zákonodárném sboru. Tento debakl je ovšem zárodkem pozdějšího úspěchu. Pod vedením svého nového předsedy Carla I. Hagena se protestní hnutí nebožtíka Langeho přetváří v „normální“ Stranu pokroku. Nový šéf zahajuje tvrdou kultivaci členské základny. Nežádoucí elementy, mezi nimi jeden bývalý poslanec, který otevřeně fandil tehdejšímu apartheidu v Jižní Africe (později vyšlo najevo, že rasisté v Pretorii pravděpodobně financovali Langeho volební kampaň v roce 1973), jsou nelítostně vylučovány. Jádro Hagenova politického sdělení vyznívá takto: stávající pravicové síly – konzervativní Høyre a Křesťanská strana lidová – se ideologicky zaprodaly sociálním demokratům a nechovají se jako skutečná pravice. Jen Strana pokroku to myslí vážně, když slibuje nižší daně, zeštíhlení byrokracie, méně státních intervencí do soukromého sektoru a vyšší tresty pro „kriminální pakáž“. Přitom Hagen používá stejnou strategii jako jeho předchůdce, i když v sofistikovanější podobě. Jako ohař vycítí nálady mezi méně majetnými, ale kulturně konzervativními Nory, aby pak reprodukoval jejich názory s přesně vykalkulovanou dávkou provokace: osamělé matky nepotřebují sociální podporu, ale spíše manžely, etnická menšina Sámů (Laponci) na severu země je líná a rozmazlená, je ostudné, že Norsko posílá tolik peněz na rozvojovou pomoc, když „naši vlastní staří dobráci“ tak strádají. Hagenův recept zabírá. Přes mediální image „strany pro chlapy v bílých ponožkách a černých mokasínech, kteří chtějí nižší daně, levnější chlast

a vyšší rychlostní limity na silnicích“ se Strana pokroku po čtyřech letech v údolí smrti vrací do parlamentu. Tam skvělý řečník Hagen nelení. Ve volbách v roce 1989 získává zesměšňovaná Strana pokroku 13 % hlasů, a stává se tak třetí nejsilnější v Norsku, po sociálnědemokratické Dělnické straně a konzervativní Høyre.

…k bojovníkovi proti přistěhovalcům Začátkem 90. let Hagen zahajuje své nejúspěšnější – a podle mnoha kritiků i nejproblematičtější – období. Poté, co dlouhá léta útočil na sociální stát a jeho tvůrce, Dělnickou stranu, obrací celý svůj arzenál na nový cíl: na přistěhovalce, kteří se podle Hagena nechtějí stát Nory a respektovat norské tradice, zneužívají sociální podporu a často se i nadměrně vyskytují v kriminální statistice. Tím se pravicový Nor zcela otevřeně zařazuje po bok evropských politiků, jako byl například Pim Fortuyn. Původně ale Hagen mnohem více připomínal Václava Klause než zavražděného Nizozemce. Zatímco Fortuyn veřejně označoval islám za zaostalou kulturu a byl by rád muslimům zakázal přístup do Nizozemska, Hagen zpočátku zvolil Klausův opatrný recept a mluvil všeobecně o nemožnosti multikulturní společnosti či o tom, že tolik „lidí ze vzdálených kultur“ by v Norsku nebylo žádoucích. Po útocích al-Káidy v USA už ale nezastírá, že islám považuje za hrozbu. Zatímco ostatní politické strany s větším či menším důrazem nabádají, abychom se vyvarovali náboženských předsudků, Hagen jako jediný vyráží opačným směrem. V projevu, který v roce 2004 přednáší pro skupinu křesťanských fundamentalistů v Bergenu, prohlašuje, že konečným cílem muslimů je islamizace celého světa. Před loňskými volbami, které vynesly Straně pokroku rekordních 22,1 %, jde ještě dál, když se nechá slyšet, že „ne každý muslim je terorista, ale každý terorista je muslim“. Baskové nebo IRA prý jen bojují za nezávislost.

Silný, leč osamělý hráč Bilance Hagenových třiceti let v norské politice je proto dvojznačná. Na jedné straně je nesporné, že řada témat, která politicky nekorektní šéf Strany pokroku nastolil jako první – nesmyslně vysoké daně, překážky v podnikání, příliš benevolentní sociální systém či vliv Dělnické strany ve veřejných médiích –, je dnes vyřešena. Jinde mu jeho vypočítavost přinesla méně úspěchů, než patrně zamýšlel, například v klíčové otázce o členství Norska v EU, kde odmítl zaujmout jasné stanovisko. Na druhé straně jsou jeho dlouhodobé výpady proti muslimským imigrantům. V rozjitřené atmosféře uplynulého měsíce, kdy Norové viděli v televizi, jak rozzuření Arabové podpalují jejich ambasádu v Damašku, přinesly Straně pokroku okamžitý zisk v průzkumech veřejného mínění. V reálném politickém životě ale konfrontační rétorika představuje jasnou překážku, neboť koaliční potenciál hagenovců snižuje na nulu. Vše nasvědčuje tomu, že dokud druhá nejsilnější strana Norska nepřestane flirtovat s xenofobií, bude jí přisouzena role osamělého hráče. Terje B. Englund Autor je spolupracovníkem Norského rozhlasu.

Q

Carl Ivar Hagen Narozen 6. května 1944 v Oslu, vyrůstal v rodině ředitele firmy a jako mladík obstojně hrál tenis; 1968 – absolvuje Obchodní akademii v Oslu a zároveň získává diplom na londýnském Institute of Marketing; 1970 – zahajuje kariéru jako manažer v soukromém sektoru; 1978 – poprvé zvolen předsedou Strany pokroku; 1981 – pod jeho vedením strana získává 4,5 % ve volbách a čtyři mandáty; 1986 – odmítá vyslovit důvěru pravicové koalici, čímž nepřímo otvírá cestu vládě sociálních demokratů; 1989 – v parlamentních volbách je Strana pokroku třetí nejsilnější v Norsku; 1994 – Hagen čelí vzpouře skupiny straníků, kteří mu vyčítají xenofobní tendence, mladí liberálové stranu opouštějí; 2005 – zvolen místopředsedou parlamentu poté, co jeho strana vyšla z voleb jako druhá nejsilnější v zemi; 2006 – Hagen odchází z čela strany, novou šéfkou se zřejmě stane dosavadní místopředsedkyně Siv Jensenová (36 let).

TÉMA

RESPEKT 12 V 20.–26. BŘEZEN 2006

13

Tráva, slunce, sůl – a revolver ráže 38: raději tuto ženu berte vážně. (Dolores Baťa Arambašič) FOTO MARKÉTA PILÁTOVÁ

Životní lekce paní Dolores Jak Baťova vnučka buduje své Klidné místo v brazilském pralese

Jejich rodiče zavál osud ze středu Evropy až do brazilské džungle – a oni dnes hledají způsob, jak tam obstát a udržet své životy i ranče nad vodou v divokém, rychle se měnícím světě. Dolores Baťa Arambašičová a její dcera Guiomar ten recept na své farmě Klidné místo našly.

L

jubodrag Arambašič seděl v gestapácké cele a krájel si na tenké plátky chleba. Pak ho sušil ve skoupých paprscích slunce, aby zbylo i na horší časy. V ústech mu chyběla spousta zubů, které mu vyrazil německý důstojník pažbou pušky. Jako účastník srbského odboje měl na kahánku. Němci ale hledali jeho bratra Dragoslava, dodavatele obuvi pro partyzánského velitele Draža Mihajloviče. Bratr stačil při razii utéct, a tak Němci zatkli pro jistotu alespoň Ljubodraga. Z toho však žádné informace nevymlátili a po několika měsících mučení ho bez udání důvodu propustili. Na nic nečekal, sbalil si pár svršků a vydal se na dlouhý pochod do Itálie a pak do Anglie, kde zůstal a bojoval po boku spojenců. V cele si asi nepředstavoval, že jednou bude mít 2000 hektarů půdy v brazilském pralese.

Největší dobrodružství v životě Ljubodrag, vysoký hubený muž s mohutnou bradou, pocházel ze staré ševcovské rodiny a řemeslu se vyučil u svého otce. Boje skončily, ale on nebyl účastníkem odboje komunistického, nýbrž bojoval za svého krále Petra – návrat domů opět zaváněl budoucí oprátkou. Zamířil tedy přes oceán do Brazílie. Tam se o jeho příjezdu dozvěděl od známých také imigrant Jan Antonín Baťa a okamžitě ho zaměstnal, protože v brazilské Batatubě rozjížděl nové závody na výrobu obuvi. Ljubodrag, pohledný mladík zocelený válkou a odbojem se nebál ani čerta, natož brazilské reality, kde mnohdy jediným dopravním prostředkem v nekonečné zemi byl kůň. Srbský partyzán se společně s Baťou vrhl do kolonizace brazilského venkova. Baťa již před válkou zakoupil desítky tisíc hektarů v Mato Grosso, na nichž chtěl vybudovat dobytkářské farmy ke šlechtění a chovu dobytka, určeného na výrobu kůží pro Baťovy obuvnické závody rozeseté po celém světě. Postupně se však jeho zájem obracel naplno k brazilské realitě a došel k názoru, že v této zemi by mohl vybudovat něco podobného, co se mu společně s nevlastním bratrem Tomášem podařilo po první válce v milova-

ném Zlíně. „Mohl tehdy všechno, co tady vlastnil, prodat a klidně z těch peněz žít až do konce života, ale to by nebyl on,“ vzpomíná na dědečka Dolores Baťa Arambašičová (57), dcera Ljubodraga. Vraťme se ale ještě k zemědělské kolonizaci a k srbskému dlouhánu Ljubodragovi, v té době už Baťovu zeti, protože se oženil s jeho dcerou Ludmilou. Společně s tchánem organizoval zakládání malých městeček uprostřed pralesů a Baťa prodával svou půdu za symbolické částky drobným zemědělcům. Ti založili farmy, chovali dobytek, pěstovali maniok, rýži nebo kukuřici a našli v těchto končinách smysl života. Pocházeli z celého světa, ale zejména z Čech a Moravy. Podle pamětníků to byli optimisticky naladění lidé, a když se jednou Dolores Arambašičová ptala dnes již zesnulého zemědělce Františka Dobeše, jak to všechno mohli zvládnout (komáry, divoká zvířata, hady a vedro), se smíchem jí odpověděl: „Ale cérečko, my jsme v tom pralese byli svobod-

Nezapomeň na nás, Lulo Organizace Hnutí rolníků bez půdy (MST) vznikla v brazilském státě Rio Grande do Sul na počátku osmdesátých let minulého století. V období vojenské diktatury bojovali její členové za agrární reformu, která by přerozdělila obrovské pozemky, na nichž podle bezzemků leží půda ladem. Jejich nároky jsou velmi často oprávněné, nicméně metody, jimiž za svá práva bojují, jsou nevybíravé a obracejí se zejména proti menším vlastníkům půdy, kteří nemají zbraně ani prostředky na obranu proti násilnému záboru pozemků. Téměř každá z demokraticky zvolených vlád v Brazílii se problém snaží řešit tím, že vykupuje půdu od velkostatkářů a snaží se na ní usazovat rodiny bezzemků. Počet tzv. „usazených rodin“, které získaly několik hektarů půdy, na nichž

ní, a zároveň to bylo největší dobrodružství našeho života.“ A dobrodružství to bylo i pro bývalého odbojáře Ljubodraga Arambašiče, i když úplně jiného druhu než ve válce. „Otec se často v noci probouzel a někdy ho maminka našla, jak sedí na posteli a má v ruce revolver a se zavřenýma očima míří na domnělého nepřítele,“ vypráví Dolores. Revolver nakonec prodali a Ljubodrag – přestože začal po smrti Jana Antonína Bati farmařit na svých pozemcích vzdálených od nejbližší civilizace desítky kilometrů – na zbraň už nikdy nesáhl. Malou Dolores musela naučit střílet maminka Ludmila, protože tenhle druh obrany je dodnes v Brazílii běžný a v pralese padesátých let byl více než potřebný.

Pozor na koště, příteli Když rodiče před dvanácti lety zemřeli, pověsila Dolores na hřebík slibnou dráhu advokátky v São

mohou hospodařit, rok od roku stoupá. Např. v roce 1995 to bylo 42 000 usazených rodin a v roce 1996 již přes šedesát tisíc. Problémem však zůstává skutečnost, že bezzemci nemají dostatečný kapitál na nákup zemědělských strojů či zkušenost s hospodařením. Často pak půdu prodají a znova se vrací k násilným záborům další půdy. Hnutí rolníků bez půdy je ideologicky ukotveno v boji proti kapitalismu, globalizaci a USA. Problémy s agrární reformou přetrvávají i v současnosti, kdy vládne prezident Inácio Lula da Silva, někdejší volební favorit rolníků bez půdy. Bezzemci totiž nejsou spokojení s činností státní organizace Národního institutu pro zemědělskou reformu, již viní z liknavosti. Ve zpravodajských pořadech se často objevují nejen zábory půdy, ale také např. průnik bezzemků v červených kšiltovkách na úřady ministerstva zemědělství nebo do kanceláří institutu. Úředníci pak, než dorazí policie, musejí přihlížet, jak masa bezzemků vyhazuje lejstra z oken a ničí počítače.

14

TÉMA

20.–26. BŘEZEN 2006 V RESPEKT 12

je starší a nebude se moci dobře bránit. Federální vláda je daleko a stát Mato Grosso do Sul je přece „klondajk“, kde se přízeň policie musí draze kupovat, a i když se jí zaplatí benzin, není nikdy jisté, zda nakonec přijede. Jenže i na „klondajku“ funguje šeptanda, a tak se Dolores o připravovaném záboru dozvěděla od svých zaměstnanců. Nebyla zdaleka sama, ostatní farmáři se obávali také. Proto jim dcera partyzána navrhla ozbrojený boj. Ještě před ním se však obrátili na soudce z městečka Bataypora, který oficiálně uznal hrozící nebezpečí a rozhodl o tzv. „interdito“ neboli „bezpodmínečném právu na obranu“. Farmáři společně vyrobili spoustu molotovových koktejlů, nakoupili náboje a vytvořili jakýsi obranný val. „Důležité bylo, že jsme do toho šli všichni. Spojily se čtyři farmy, jejichž majitelé a zaměstnanci ve dne v noci hlídkovali u přístupových cest. Tři stovky bezzemků nakonec obsadily jedinou menší farmu v sousedství, jejíž majitel se předtím k boji odmítl připojit – zdálo se mu totiž, že se svou malou rozlohou není pro rebely zajímavý. Ti ale nakonec ve strachu z molotovů přišli právě na jeho farmu, zůstali na jeho půdě řadu měsíců a jen dlouhý déšť s následnou invazí moskytů je pak popíchly k přesunu do sousedního státu Paraná.

Nevyzkoušená věc: Dolores a Pedro Kanno zkoumají ženšen. FOTO MARKÉTA PILÁTOVÁ

Tráva, slunce, sůl

Ošetřit ránu – a pak honem na hodinu pravopisu. (Guiomar léčí kovboje na farmě Recanto.) FOTO MARKÉTA PILÁTOVÁ

Paulu a stala se farmářkou. Nástup nebyl jednoduchý – farmy totiž v Brazílii byly a jsou výlučně mužskou záležitostí a stát Mato Grosso do Sul je dodnes považován za brazilský Divoký západ. Když Dolores přišla převzít velení, byla zrovna doba fazolové sklizně. Každý den ráno v pět tedy společně se svým předákem Chicem nakládala v nejbližším městečku sezonní sběrače na korbu náklaďáku a vozila je na pole. Celý den se sklízelo a kvečeru se náklaďák vydal na zpáteční cestu – jenže sklizených fazolí bylo v pytlích každý den podezřele málo. Také se stupňovaly posměšné poznámky pracantů na adresu jejich šéfové v sukních. Poslední den sklizně se stmívalo a z náklaďáku připraveného na návrat se najednou ozvalo: „Eh, ta hloupá Mařena, ať jde radši zametat do kuchyně!“ Dolores, navenek stejně jako vždycky předtím ledově klidná, vytáhla černý revolver ráže 38, s nímž ji naučila zacházet matka, dvakrát se zhluboka nadechla a pak zvolna pravila: „Já vám

ukážu, jaké mám na zametání parádní koště!“ Chlapi museli seskákat z náklaďáku a pod dohledem namířeného revolveru vrátit do pytlů všechny fazole, které si za celý týden práce nakradli. Až poté je nechala Dolores odjet. „Potřebovala jsem, aby se rozkřiklo, že na farmě Recanto šéfuje divoká ženská, protože jinak bych to asi nemohla ve zdraví přežít a farma by postupně přišla na buben. Kovbojové a rolníci mne po téhle příhodě už brali vážně.“ Jenže všemu střílení nebyl zdaleka konec. Krátce po oné sklizni začalo hrozit jiné, mnohem vážnější nebezpečí. Nájezd tzv. „sem terra“ neboli bezzemků. Jejich násilné zábory půdy jsou dodnes běžnou realitou brazilského venkova a jedná se o organizované a ozbrojené skupiny lidí přesvědčených o svém právu na půdu, která podle jejich soudu leží ladem (viz rámeček). „Sem terra“ si většinou vyhlídnou velké, odlehlé farmy, o nichž předpokládají, že majitel pobývá ve městě nebo už

Příští zastávka: Prales

který se snaží o zachování pralesa na březích Atlantiku, tzv. „mata atlántica“. Mnohé z těchto rezervací také získaly statut národního parku, což jim zajišťuje i právní ochranu federálních úřadů. Jeden z průkopníků této činnosti, podnikatel Russel Coffin (55) ke svým důvodům, proč založil v roce 1990 nejstarší soukromou rezervaci v zemi, říká: „Existují milionáři, již své peníze utrácejí za jachty nebo v kasinech. Já své peníze utrácím za ochranu 4300 hektarů, které chci udržet v nezničeném stavu.“ Například Vaga Fogo, malý soukromý park o rozloze 17 hektarů ve státě Goiás, který vlastní Evandro Ayer a jeho žena Catarina, se velmi podobá pobřežní pralesní vegetaci na farmě Recanto a turisté za průchod a prohlídku parku zaplatí poplatek asi 100 korun. Jen v loňském roce park navštívilo 12 tisíc lidí a dnes mají díky ekoturismu manželé Ayerovi zajištěný příjem zhruba 100 tisíc korun měsíčně. Brazilský Institut pro geografii a statistiku ve svých výzkumech uvádí, že tzv. „ekoturistický“ trh práce dnes poskytuje zaměstnání více než milionu Brazilců, přičemž jeho potenciál je o 20 procent vyšší než ve zbytku světa.

Od dob objevení Brazílie v šestnáctém století bylo odhadem zničeno 36 procent původních porostů. Přestože dnes působí jen v oblasti Amazonie asi 3000 firem, jež kácí prales zejména za účelem těžby vzácných dřev a nových pastvin pro dobytek či polí k pěstování sóji, v zemi se vztah k ekologickým otázkám pozvolna mění. Dnes existuje 656 soukromých přírodních rezervací, jež ze tří čtvrtin vznikly podobným způsobem, jako se to plánuje na farmě Recanto – a naprostá většina z nich byla založena v posledních pěti letech. Je to dáno částečně problémy, s nimiž zápasí zemědělci nejen v Mato Grosso do Sul, a částečně také orientací samotných turistů, kteří dnes nepřijíždějí do Brazílie výhradně za karnevalovými či mořskými radovánkami a jsou ochotni utrácet peníze i za prožitek panenské přírody. Vlastníky soukromých rezervací jsou také umělci, jako je např. světoznámý fotograf Sebastião Salgado,

Před dvěma lety převzala po matce vedení farmy Ljubodragova vnučka Guiomar Bata (28). Mladá zootechnička právě dokončila školu a chtěla na farmu, stejně jako před lety její matka, přivést novoty. Nové metody šlechtění, jinou organizaci pastvin, zcela moderní očkování… A stejně jako Dolores i Guiomar se potýkala s počáteční nedůvěrou svých kovbojů. „Vsázeli se, že prý přivedu farmu cugrunt do roka, ale dnes máme třikrát větší obrat, než když jsem nastoupila,“ říká mladá farmářka. Obě ženy se navzájem při práci doplňují. Dolores se dnes stará o „úředničinu“ v kanceláři a Guiomar pracuje přímo v terénu, kde má k ruce tři mladé kovboje. Denní kovbojská rutina je poněkud odlišná, než si běžný čtenář a divák příběhů z Divokého západu představuje (viz rámeček Kovbojové ve školním autobuse). Farma Recanto (neboli Klidné místo) neprodává krávy na maso, ale šlechtí je a dodává svůj dobytek ostatním farmářům v okolí. „Našim krávám se říká tráva, slunce, sůl, což jsou tři základní elementy, z nichž žijí,“ vysvětluje princip brazilského chovu Guiomar. Krávy se přikrmují jen solí, pasou se volně na tropickém slunci a od rána do večera brouzdají i ve zbytcích okolního pralesa, kde je ohrožují jaguáři nebo v bažinách krokodýli. Všechno samozřejmě není jen idyla divokého ráje a volně se pasoucích stád. V listopadu loňského roku přišla – opět po čtyřech letech – pohroma: epidemie slintavky, jež hrozila položit místní dobytkářský byznys na lopatky. V zemi, kde neexistuje žádná přímá zemědělská dotace, je všechno na farmách více či méně dílem náhody. Při pohromách, jako je sucho nebo zmíněná epidemie zavlečená do Mato Grosso načerno pašovaným dobytkem, přežijí dnes jen ti nejsilnější, tedy farmy s největší rozlohou a s nejširším spektrem využití půdy. Tytam jsou doby, kdy si asi před pěti lety všichni slibovali zázrak s velkoplošným monokulturním pěstováním sóji nebo rýže. Opakující se palčivá sucha postupně tento snadný sen likvidují. Ani Dolores s Guiomar dnes pouze nešlechtí dobytek. Kromě toho pronajímají půdu drobným zemědělcům, od nichž si berou desetinu výnosu, ale až po dvou letech, kdy je jasné, zda záměr nájemníka vyšel nebo ne. Jeden z takových nájemců má na vymýceném kusu pralesa milíře na dřevěné uhlí a sám zaměstnává další tři lidi. Milíře, pro Středoevropana věc z pohádek, jsou v Brazílii běžné. Na zdejší nejoblíbenější specialitu, tzv. „churrasco“ alias rožněné hovězí, se používá výhradně dřevěné uhlí získávané v milířích

Kovbojové ve školním autobuse Život na odlehlých farmách je charakterizovaný nestálostí zaměstnanců. Často zůstávají rok, dva a pak kvůli neshodám s majitelem farmy či s předákem odcházejí jinam. Jejich zaměstnavatelé jim platí minimální mzdu, dnes činí 390 reálů (asi 4000 korun), za něž si mohou koupit ošacení nebo školní pomůcky pro děti, či při troše šetření i video s televizí. Mají však zdarma ubytování v rodinných domcích umístěných vedle hlavní budovy farmy, jimž se říká „kolonie“ a zaměstnavatel za ně platí zdravotní a sociální pojištění. A nejen to, každý zaměstnanec farmy má právo i na hektar půdy, kde si může pěstovat, co uzná za vhodné, a případné přebytky prodávat na trzích v městečkách okolo farmy. Je celkem samozřejmé, že také konzumuje zeleninu z farmářské zahrady, má zdarma čerstvé maso, mléko, vejce a jeho děti nikdy netrpí nedostatkem mangovníkových plodů, ananasů, pomerančů nebo banánů. Pracovní doba na farmě Recanto je od sedmi hodin ráno

umístěných na okrajích pralesů. Další nájemník se vrhl na pěstování zeleniny a fazolí, ale nejzajímavějším projektem, i když dnes ještě zcela nevýdělečným, je pěstování ženšenového kořene, do něhož se pustil Brazilec japonského původu pan Pedro Kanno (35). Jeho rodiče, drobní zemědělci, pocházejí z japonského Hokkaida, utekli koncem 50. let před tehdejší bídou do Brazílie. Tady získali kousek půdy, na níž úspěšně pěstovali zeleninu. Jejich syn se toužil v sedmdesátých letech podívat do rodného Japonska, kde se mezitím odehrála velká změna – najednou to byla země, kam stálo za to odejít za výdělkem. Pedro pracoval v Óssace jako tlumočník a se svou ženou společně deset let šetřili, aby si mohli v Brazílii pořídit vlastní hospodářství. „Nechtěl jsem zůstat v Japonsku, je to země, kde lidé pracují dvanáct hodin denně a nemají čas žít. Mají peníze, ale nevědí, kdy je utratit,“ říká Pedro. Jeho rodiče se v Brazílii přátelili s japonským kmetem, jenž se dožil 95 let. Tento Pedrův „strýček“ si každý den proléval hrdlo odvarem ze ženšenového kořene a tvrdil, že je to základ jeho neotřesitelného zdraví. Ženšen – považovaný dnes i lékařskými kapacitami za osvědčený prostředek pro posílení imunity lidského organismu – je v myslích většiny lidí spjat s Asií. Kořen ale roste divoce i v Latinské Americe, kde jeho léčebných vlastností využívají zejména místní indiáni a jejich šamani. Pedra zaujalo pěstování ženšenu v Japonsku, kde se z bažinaté půdy vytahují kořeny podobné bílé tlusté mrkvi s rozeklaným koncem. „Napadlo mě, že to je ono, že přesně taková mokrá půda je často i na farmách v Mato Grosso,“ vzpomíná Pedro na zrod svého nápadu. Začal tedy objíždět farmářské pozemky a hledat ten nejvhodnější pro svůj záměr. Se svým džípem a první licencí na pěstování ženšenu ve státě Mato Grosso do Sul před rokem dorazil i na Recanto. „Byl sympatický, jeho odvaha a zápal mi připadaly neodolatelné, a mě navíc zajímá přírodní léčitelství,“ vzpomíná na první setkání Dolores. Ovšem pěstování netradiční plodiny se teprve rozbíhá a Pedro musí bojovat se zákeřnými parazity, kteří napadli první oddenky, získané z divoké přírody a zasazené v bažinách. „Je to běh na dlouhou trať, ale ženšen symbolizuje právě tohle, zaručený účinek po dlouhodobém užívání,“ říká Pedro. Plánuje nejen pěstování ženšenu, ale chtěl by s ním i experimentovat. Ženšen se dnes prodává jako extrakt nebo prášek, jako čaj či se z něj vyrábějí povzbuzující léky a kapsle. Šíře využití záleží čistě na fantazii výrobce. „Chtěl bych postupně vybudovat vlastní laboratoř, kde bych experimentoval s různým dávkováním extraktu, s balením čaje, s jeho příchutěmi a potravinovými doplňky na bázi ženšenu,“ říká Pedro. Dolores ale stojí více nohama na zemi a vysvětluje ženšenovému pionýrovi, že nejdřív je zapotřebí kořeny zušlechtit, a především sehnat odběratele. „Ale v hloubi duše tomu věřím, protože je to něco nevyzkoušeného a já mám nevyzkoušené věci ráda,“ povzbudivě se usmívá na svého avantgardního nájemníka.

Poklad paní Dolores Územím farmy (úrodnou půdou, močály a pastvinami) protéká také 8 kilometrů řeky Ivinhemy, které patří ke 2000 hektarů zděděných po Ljubodragovi a matce Ludmile. Břehy řeky obklopují původní zbytky pralesa, v nichž nacházejí útočiště divoká zvířata jako jaguáři, kapybary, jeleni, malé opice a velcí barevní papoušci arara či tukani. Při zemědělské kolonizaci se dodržovalo pravidlo, že vedle zhruba 15 vykácených hektarů půdy je na každé farmě nutné ponechat další desítky hektarů pralesa. Důvodem byla obava osvícených organizátorů kolonizace, že bez pralesa nebude moci být zachována přírodní rovnováha a vykácená půda časem podlehne erozi. Řada prvních obyvatel farem, tzv. „pionýři pralesa“, ovšem tropické podmínky, nejistotu a nepohodlí nevydržela a odstěhovala se za snadnější obživou do měst.

do pěti hodin odpoledne a kovbojové po práci většinu času tráví rožněním masa, sledováním fotbalových zápasů, a jejich zahrady a přidělená půda leží ladem. Jsou ale i výjimky. Například zaměstnanec paní Dolores Breta Geraldo (33) se naučil nedávno číst ve škole, kam společně se svými dětmi dojížděl státem přiděleným školním autobusem. Asi před pěti lety se totiž konečně i na brazilském venkově začala dodržovat pravidla povinné školní docházky, s níž si do té doby nikdo nelámal hlavu zejména proto, že rodiče z farem neměli nebo považovali za zbytečné mít peníze na školní autobus. Po školské reformě sociálnědemokratického prezidenta Fernanda Enriquea Cardosa, která probíhala na konci devadesátých let, musí dnes dětem zajišťovat autobusy radnice z nejbližšího městečka. Breta, jehož rodiče vzdělání považovali za podivný výstřelek, tedy zasedl na čas do školních škamen se svou šestiletou dcerkou Jaqueline. Ta se s tátou nejen učí jezdit na koni a práskat bičem, ale taky slabikovat slova a skládat věty. A Breta, když se naučil číst a psát, tráví čas po kovbojské dřině docela jinak než dřív. Čte si tlusté knihy o veterinářství a očkování dobytka. „Chtěl bych to umět jako Guiomar,“ říká.

TÉMA

RESPEKT 12 V 20.–26. BŘEZEN 2006

15

Kovbojové učí tele sát: no který turista by nad tím obrázkem nezaplesal? FOTO MARKÉTA PILÁTOVÁ

Svých patnáct hektarů a pralesní porosty tito lidé prodali, a tak začaly vznikat velké farmy o dvou či více tisících hektarech půdy. Mnozí z velkofarmářů však přišli do Mato Grosso do Sul až po prvotním sžívání s divokou přírodou a posléze přestali pociťovat potřebu prales chránit a s úctou se ho také trochu obávat. Začali kácet a půdu proměňovat výlučně na pastviny či dnes na pěstování monokultur. Na farmě Recanto se ale zlaté „pralesní“ pravidlo vždycky ctilo, přestože má farma tak velkou rozlohu. Řeku lemuje tzv. „mata ciliar“, říční pralesní porost, a protože známí paní Dolores i Guiomar často dychtivě při návštěvě farmy zamířili na koních právě do pralesa, napadlo podnikavé kovbojky ještě jedno řešení vleklých problémů s nejistotou. „Monokulturnímu uvažování odzvonilo, uvědomila jsem si, že se musíme začít specializovat, stejně jako to dělají třeba na Novém Zélandu,“ říká Dolores. A protože se přátelé v pralese kochali zvuky ptáků, obdivovali tukany a pa-

INZERCE – VZDĚLÁVÁNÍ

poušky, došlo farmářce, že jí rodiče vlastně předali zlatý poklad v podobě zachované divočiny (viz rámeček Příští zastávka: Prales). Na místě, kam poprvé přišel Jan Antonín Baťa, dodnes roste krásný zelený pažit a na břehu řeky se dá odpočívat ve stínu mohutných eukalyptů a mangovníkového sadu. U břehu kotví malá dřevěná loďka. „Tohle místo má zvláštní atmosféru klidu, proto se farma jmenuje právě Klidné místo, a já na něm teď vybuduju ekoturistickou ubytovnu pro milovníky divočiny či agroturistiky,“ svítí oči Dolores. Plán je tedy jasný – do dvou let vybudovat tzv. „pousadu“ pro turisty a začít něco nového a v oblasti Mato Grosso do Sul ještě nepříliš vyzkoušeného. Guiomar bude dál šlechtit dobytek, protože ji to opravdu baví, a navíc si kovbojové budou moci přivydělat, protože budou moci jezdit s turisty na koni. Mohou jim ukazovat, jak se s dobytkem pracuje, jak se ženou stáda a ošetřují telata, protože to chce každý, kdo sem přijede, vidět

také. Zároveň se budou moci blýsknout jako průvodci v pralese, protože se v něm vyznají a přesně vědí, kde žijí opice, poznají jaguáří stopu a dokážou přesně určit, kdy a kde se dá uvidět hejno arar. I pro ně to bude určitě zajímavá a příjemná změna v mnohdy jednotvárné práci na farmě. Už teď navazuje paní Dolores přes internet kontakty s malými, podobně zaměřenými hotely na atlantickém pobřeží a domlouvá s nimi výměnu klientů. Farma bude získávat elektřinu ze solárních panelů, rovněž objednaných přes internet, a hosté si budou moci koupit ženšenové dobroty přímo od pěstitele, pana Pedra. Obrázek brazilského venkova se opravdu mění, ale málokdo má dnes takové „pralesní“ možnosti a nápady jako Dolores Arambašičová. Někdejší sãopaulská právnička taky nedá na farmaření v divočině dopustit. „Myslela jsem si, že když odejdu sem, kde lišky dávají dobrou noc, pomůžu rodičům, ale místo toho jsem nakonec pomohla

sama sobě,“ říká žena, z níž čiší nejen vnitřní klid, ale také podnikavost a možná trochu vizionářství zděděného po dědečkovi a tatínkovi. „Vzpomínám si, že děda i otec se pořád něčím zabývali, i na sklonku života oba dva pracovali, děda ťukal na stroji romány a básně, neustále něco vymýšleli a plánovali,“ zasní se paní Dolores. Maminka Ludmila také nebyla zrovna křehká panenka, a přestože měla jednu nohu kratší a někdy chodila i o berlích, dokázala dostat sama z bláta uvízlý džíp a ještě na něm vyměnit kolo. „Myslím na ně na všechny často, především ve chvílích, kdy je to těžké a farmě se třeba nedaří,“ říká Dolores. „S nimi před očima to ale nikdy nemůžu zabalit. Mám vůči těmhle silným lidem obrovskou zodpovědnost, nechci kapitulovat před těžkostmi, protože oni to taky nikdy neudělali.“ Markéta Pilátová, Brazílie Autorka je hispanistka.

Q

16

ROZHOVOR

20.–26. BŘEZEN 2006 V RESPEKT 12

Mít úctu před vlastním instinktem S Miroslavem Srnkou o moderní hudbě, studentech a světě ta dnes stojí míň než lístek do první řady). I takovou skladbu dnes uslyšíš jen jednou, k partituře se nedostaneš a nahrávka neexistuje, ale může tě to přesto zásadně poznamenat. Člověk musí mít posvátnou úctu před vlastním instinktem a jít za ním navzdory autoritám, politice nebo čemukoli jinému... Myslíte tedy, že byste se v 50. letech nedal? To nemůžu vědět. Asi bych emigroval, a kdyby to nevyšlo, tak bych se třeba dal zlomit, skládal svazáckou hudbu a teď bych naštvaně četl tenhle rozhovor. Proč to v Maďarsku nebo Polsku bylo jinak? Měli v sobě asi větší soudržost a národní hrdost. To vytvořilo podhoubí, na kterém se soudobá hudba uchytila. U nás se urodilo množství skvělých talentů – Kabeláč, Fišer, Klusák, Kopelent –, ale nepodařilo se utvořit dovnitř ani navenek jednotný pojem české soudobé hudby. Proč Pražské jaro nebo Česká filharmonie neobjednává víc současných skladeb? Tyhle instituce na tom v porovnání se zahraničními nejsou finančně nijak extra dobře. Jsou závislejší na momentální reakci publika. Jen těžko se odhodlají dávat peníze do něčeho, co může být investicí do budoucna, ale co se třeba momentálně skoro nikomu nelíbí. Skladby objednávají od „středního“, líbivějšího proudu dnešní hudby. Nevím vůbec, jestli naše instituce chtějí, můžou a jsou schopny riskovat. Něco se ale začíná dít: Krása dneška Pražské komorní filharmonie, Pražské premiéry, Bušení do železné opony v Národním divadle, Expozice nové hudby v Brně, Radiocustica, Ostravské centrum nové hudby. Jak si máme být jisti, že podpora nových skladeb je dobrá investice do budoucna? Přinášejí nám nové silné zážitky, ať pozitivní nebo negativní. Tenhle přínos za to stojí. Přežije možná jedna skladba z tisíce, ale musíme to risknout.

FOTO GÜNTER BARTOŠ

Miroslav Srnka (30) se narodil v Praze, patří k nejvýznamnějším českým skladatelům své generace: skladby, které si u něj objednávají renomované evropské soubory a instituce, zazněly v Paříži, Berlíně, Praze, Curychu aj. Kromě komponování pracuje jako muzikolog pro firmu Editio Bärenreiter Praha. Srnka vystudoval hudební vědu na FF UK a skladbu na Akademii múzických umění. Je ženatý, má dvě děti. Žije v Praze. Toto pondělí připravila Pražská komorní filharmonie autorův profilový koncert v pražském Švandově divadle (www.srnka.cz).

J

ak se stane, že člověk začne skládat hudbu? V mém případě to bylo jednoduché. Chodil jsem se dívat na sestru do hudebky a zjistil jsem, že tam chci chodit taky. To mi bylo šest. Začal jsem hrát a vcelku brzo šmudlat i nějaké vlastní maličkosti. Prostě mě to bavilo. V pubertě přišla pauza. První rozsáhlou kompozici jsem složil na vysoké. Byla reakcí na to, že jeden z mých blízkých přátel onemocněl rakovinou. Zahrál tu skladbu někdo? Ne, a snad ji stačím zničit, než ji někdo objeví, protože je to kompletní plagiát: trochu Janá-

ček a trochu Bartók. Ale kompozice se náhodou dostala ke skladateli Milanu Slavickému, který mě vyzval, abych se věnoval skladbě. Při filozofické fakultě jsem k němu šel studovat na Akademii múzických umění. Jak se vám tam líbilo? Hned po škole jsem měl postoj mladého rozhněvaného muže. Teď s odstupem už vidím mnohem víc pozitiv než dřív. Akademie mi nakonec dala praktickou zkušenost, možnost slyšet své skladby na spoustě školních koncertů. Bylo štěstí být ve Slavického třídě. Myslím ale, že u nás je potřeba alespoň částečná generační výměna pedagogů. Jsou to výborní muzikanti, ale po celý svůj aktivní život neměli možnost se seznamovat s tím, co se děje mimo tehdejší východní blok. Za to nemůžou, horší je, pokud si někteří hlídají, aby náhodou někdo nový nepřišel a neohrozil jejich pozice. Jak může student tomu nepříznivému nastavení uniknout? Tvrdohlavostí. Ta je základem, který nás přenáší přes peripetie jakéhokoli vzdělávacího systému. Sám jsem několik let učil, měl jsem rád tvrdohlavé studenty. Student by měl jezdit ven sám, investovat do toho, stipendia nestačí... Studoval jste v Paříži a Berlíně. Jak se ten zážitek liší od pražského světa? Seznámíte se blíž s možnostmi nových technologií, poznáte různé způsoby vyučování. Dozvěděl jsem se třeba o zvláštní třídě písně, kde se scházeli zpěváci, doprovazeči a skladatelé. A všichni aktivně kontemplovali na téma písně. Je to takový „tavící kotel“. Překonává se tím skleníkový charakter studia skladby. I školení interpretů soudobé hudby je za hranicemi na vyšším stupni. To u nás teprve začíná a doteď komplikuje vzdělávání skladatelů. Protože ti nejsou nic bez svých hráčů. A hlavně: zahraniční zkušenost koriguje člověka v sebepoznávání. Nenutí člověka jiná jazyková kultura hledat, co má už doma nalezené? Samozřejmě. Buď se psychicky zhroutí a vrátí se domů, nebo se tam pokouší plavat. Přesně si pamatuju na ten zmatek, co jsem v sobě měl první den v Berlíně. S novým jazykem a kulturou je pak člověk ale schopen nově nahlédnout svůj obor. Je taky konfrontován s dost jiným hudebním repertoárem. V Berlíně jsem chodil do opery, filharmonie a jinam na „bidýlka“ a slyšel jsem tam za jednu sezonu plno věcí, které jsem tady nenašel ani na deskách. Najednou vidíš, že ta jediná nahrávka Václava Neumanna z Městské knihovny není jediným ultimativním názorem na tu skladbu. Zjistíš,

že máš právo představovat si třeba nějakou svoji ideální interpretaci, která staví jen na tvém slyšení a znalosti partitury. Pročistí ti to přístup k hudbě a záměrům autora, dokážeš je odlišit od nánosů, které na ně nabalila tvá národní kultura a tradice. Přes tohle poznání vejdeš do radosti všech možných interpretací. Jsi svobodnější.

Těžké, ale možné Proč je v Česku tak málo zakázek na nové skladby? Proč je nikdo nechce? U nás není soudobá hudba součástí výbavy kulturního člověka. V Německu například mají dramaturgové a muzikanti něco jako morální povinnost přinášet nové věci. Všichni vědí, že je to o hodně dražší, pracnější, ale je to součást jejich práce. U nás to tak není. Z důvodů finančních i společenskoprestižních. Budiž zde předesláno, že soudobou hudbou nemyslím veškerou dnes psanou hudbu, ale tu, která se po Webernově vzoru po roce 1945 rozhodla znovu si rozmyslet veškeré hudební parametry. Existuje ještě plno dalších stylů vážné hudby, které fungují na tradičnějších základech a mají stejné právo na život. Jak to, že Poláci mají dnes daleko zajímavější skladatele než my? Po válce se tam objevili skladatelé jako Lutosławski nebo Penderecki, kteří dokázali sdělit nové zkušenosti a založit „školu“. Komunismus nekomunismus, reflektovali zkušenost 50. let, a dokonce tím v mezinárodním měřítku zčistajasna přinesli úplné novinky. To se u nás nestalo. Podobná vlna tu nastoupila mnohem pomaleji a opatrněji, byla roztříštěnější a po roce 1968 téměř zmizela. Naše hudba narozdíl od polské a maďarské nestačila v 60. letech navázat pevně na kanál západní soudobé hudby. Pravidelná konfrontace od té doby úplně chyběla. Vy jste o 60. letech psal diplomovou práci. Co jste zjistil? Proč se jim to nepodařilo? Je zajímavé, jak se záznamy občas neshodují s tím, co dnes tvrdí pamětníci. Ti říkají: všechno bylo úplně zavřené, tajné, nic tady nebylo, nic se nemohlo. To jistě byla pro mou generaci nepředstavitelná doba. Jenže se ví, že už v 50. letech bylo možné na semináři slyšet třeba Boulezovo Kladivo bez mistra, skvost francouzské poválečné avantgardy... Lidé mají tendenci přizpůsobovat zážitky svému pozdějšímu výkladu. Jenže nejde jen o politickou svobodu, jde o tah na bránu. Zeptejte se českých skladatelů, který z jejich velkých zahraničních kolegů má letos po Evropě velkou premiéru a jestli si ušetřili čas a peníze, aby si ji zaletěli poslechnout (když ces-

Stojí současní skladatelé o publikum? Na nepoučeného posluchače působí drtivá většina soudobé hudby neuroticky, snad až na některé skladby Arvo Pärta... První dojem odpuzující neurotičnosti lze změnit v něco lákavého tím, jak hudbu prezentujeme. Skladby fungují za určitých okolností, které musí umět nastavit organizátoři koncertů a interpreti tak, aby se posluchač nové hudbě otevřel. Nestačí se na pódiu uklonit a začít hrát. Koncert je rituál. Je potřeba nasadit všechno, aby se z neurotického zážitku stal zážitek strhující. To je docela těžké, ale možné. Proč naši soudobí skladatelé nedokážou vyprodat velký koncertní sál? „Vyprodat něco“ – to je otázka z marketingu. Prostě skladatele tak dlouho propaguješ, až sál vyprodá. Samozřejmě tam musí být primárně hudební kvalita. Ale sál nevyprodá někdo, jehož jméno není známé. Na to e-maily nestačí. Může dnes skladatel přitáhnout publikum jen silou svého díla, aniž by zapadal do určitého průmyslu? Nejdřív musí strávit bezesné noci dolování sám v sobě, pak musí mít štěstí, že potká někoho, kdo se toho chytí. Ale taky může mít smůlu. To dolování je pohyb na hranici psychického zdraví. Já se snažím dolovat hraniční životní zážitky. V těch když se pitváš, tak ti to rozhodně dobře nedělá. Je potřeba pekelná koncentrace, a ta se musí pěstovat. Musíte mít jistotu, že se do toho můžete ponořit a nikdo vás z toho nevytrhne. V tom ponoru ani nelze myslet na to, jak přitáhnout publikum. Jak to snáší rodina? Máte dvě děti. Většinou na tu dobu odjíždím úplně někam pryč mimo domov, aby si děti nemyslely, že mají doma za tatínka psychopata.

Jiný model zatím není V roce 2005 jste složil krátkou komorní operu pro berlínskou Staatsoper Unter den Linden. Proč jste předtím odmítl nabídku složit operu pro pražské Národní divadlo a jeho řadu „Bušení do železné opony“? Národní divadlo nabízí jedno provedení a v Berlíně bylo sedm, nakonec vyprodaných představení. Viděl jsem tři, měl jsem šanci poučit se, jak se moje vlastní věc vyvíjí, jak na to reagují hudebníci. To je strašně důležité. Zadruhé v Berlíně inscenoval mou věc Peter Mussbach, šéf Staatsoper, to stálo za to. Přijel jsem tam deset dní před zahájením zkoušek, ale muzikanti to už skvěle uměli. Jen se cizelovala interpre-

ROZHOVOR / INZERCE – VZDĚLÁVÁNÍ

RESPEKT 12 V 20.–26. BŘEZEN 2006

tace. Té práci jsem obětoval jedno celé léto, které jsem ukradl svým dětem a ženě. To je luxus, který si můžu dovolit jenom díky jejich toleranci, protože moje žena taky studovala muzikologii a skladbu a chápe, zač je toho loket. Pokud už se teda rozhodnu vzít čas, který by měl patřit mým nejbližším, tak mi to musí přinést poučení a výsledek, které za to opravdu stojí. Nakonec jako otec rodiny považuju pražské podmínky, které neumožňují v době kompozice skladateli ani přežít, za – musím to tak nazvat – nedůstojné. Psaní opery trvá měsíce. „Bušení do železné opery“ je ale dobrý nápad: je to dobrá příležitost, jak nechat uvést již napsanou operu. Jak jste se dostal ke skládání opery pro Berlín? Dostal jsem nabídku přes svého nakladatele Bärenreiter Kassel. Jak jste se dostal k takové silné značce? Byl jsem od své absolventské práce víc než rok „pozorován“, než k tomu došlo. Nabídku spolupráce jsem dostal po premiéře skladby pro ansámbl Arditti Quartet. Kolik dalších českých žijících skladatelů má svého výhradního nakladatele v cizině? Dřív to byli třeba Dvořák nebo Janáček... Ne úplně výhradně. Dnes je to už bohužel asi jen jeden – Martin Smolka u Breitkopfa. Moc si ho vážím. Jeho Nagano byl závan čerstvého větru. Jak by se měli pokoušet čeští skladatelé prosadit? Co nejrychleji dostat svá díla do Vídně, Helsinek, Berlína, Paříže? Nejde o to dostat své dílo někam. Někomu něco akčně nabízet je marné. Pokud jsi napsal skladbu s vnitřním přesvědčením, tak si rezonanci dřív nebo později najde. Ale to k tomu, aby se z člověka stal skladatel evropského významu, přece nestačí. Tak v první řadě, to já nejsem. Jasně, musíte se dostat do rozvinuté scény, kde teprve zjistíte, jak obrovská je konkurence. Člověk se pak sám sebe ptá, jak je možné, že se o ty jeho primitivní záležitosti někdo zajímá. Ale nikdy jsem nikomu nedal noty a neřekl: Co mám udělat, abyste to zahráli? Vždycky jsem se účastnil soutěže, nebo mě někdo přímo či zprostředkovaně oslovil. Vydělávají nakladatelé soudobé hudby dost? Soudobá hudba se byznysu a vydělávání peněz vzpírá. Kdyby to nedělali z přesvědčení, tak nikoho vydávat už nebudou. Skladatel se vyplatí nakladateli tak možná nejdřív za dvacet let. A kdo dneska funguje na základě plánování na dvacet let dopředu? Vydávat vážnou hudbu vyžaduje určitou filantropii. Proto hrozí krize nakladatelského průmyslu. Pokud se nakladatelství dostanou do rukou nehudebních korporací zaměřených na rychlý zisk a růst jako při výrobě jogurtů, přestanou vydávat soudobou hudbu úplně. Vím ze své vlastní práce pro pražské nakladatelství, jak je těžké číkoli soudobou skladbu vydat, i když by si to člověk moc přál. A co podle vás bude dál? Zatím neexistuje jiný fungující model, jak se dá soudobá hudba rozšiřovat. Myslím si, že celý hudební průmysl se časem nějak kvůli hudebním médiím přestaví. Zatím jsou ale staré struktury ještě příliš silné, než aby byl plně využit internet. Problém se skrývá v autorských právech. Ani ta největší nakladatelství a pořadatelé se zatím nehrnou něco měnit. Změna přijde až ve chvíli, kdy se ukáže, že daná cesta je pro všechny výhodnější nebo nezbytná. Dřív neměl skladatel žádná autorská práva, třeba Mozart. Ale existovaly způsoby, jak ze skládání a hraní žil. A navíc to byl Mozart... Takže nakladatel vaše skladby vlastně prodražuje. Nebylo by tedy lepší být na volné noze a skladby i partitury pověsit na internet? Pro mě určitě ne. Vydavatel je navíc nejen vaše agentura, ale taky váš protějšek – něco jako redaktor nebo lektor pro spisovatele. Zasahuje do podoby přenosu mé myšlenky, ale ne do vytváření té myšlenky samotné. Existuje pořád pocit, že když je člověk někým zastupován, stane se závislým. Ale je to přesně naopak. Za vámi stojí instituce, která říká: zvolili jsme si ho, protože mu věříme. Od svého nakladatele jsem nikdy neslyšel, že bych měl udělat tohle nebo támhleto. Můžu svobodně zvolit, co vezmu

jako příležitost a co ne. Záleží na vzájemné důvěře skladatele a nakladatele. Pokud existuje, tak to není nic svazujícího. Vy jste se upsal exkluzivnímu vydavateli. Má to nějaké další nevýhody kromě toho, že provozování vašich děl se prodraží? Člověku to v hlavě vždycky hlodá, jestli podnik, kterému dal práva ke skladbě, bude schopen udržet kontinuitu vydávání ještě 70 let po jeho smrti. Po smrti se ale dědicům vyplatí, že je autor rozšiřován a jeho dílo bylo za života v pořádku vydáno. Na druhou stranu ani nemůže být jisté, jestli nakladatel bude schopen uplatňovat vaše práva na hudebním trhu tak dlouho. Vždyť já sám nevím, co budu dělat za pět let. A co dneska? Jsou pro vás příjmy z autorských práv výhodné? Skladatel už moc z autorských práv nežije. Žije spíš z objednávek. Takže autorská práva se stávají spíš překážkou šíření vaší hudby? Pomalu se to k tomu blíží.

Rodíme Znalci vás obvykle řadí k tzv. „spektralistům“. Co to je? Spektralismus je původně francouzský styl, který je už rozšířený do celého světa. Vychází z akustického zkoumání zvuku. Každý tón je složen z celého spektra, harmonických složek tónu. A každý tón má to spektrum jiné. Každý tón je originální, má jiné vlastnosti, jinou vnitřní strukturu, jiný průběh v čase. Spektralismus z toho odvozuje další kompoziční postupy: harmonické, melodické, barevné i rytmické. To zní dost složitě. Mohl byste to přiblížit třeba na genezi své skladby „Rodíme“? To je „sound art“ vyprovokovaný narozením našich dětí. Pracuju tu s autentickými zvuky natočenými v porodním sále a s různými dotáčkami. Celé to bylo později rozmícháno do více kanálů a pouštělo se s vizualizací Skutru v divadelním sále. Hledal jsem dlouho způsob, jak pietně zpracovat narození. Skladba vznikla tak, že mi Michal Rataj z Českého rozhlasu nabídl, abych udělat něco do cyklu Radiocustica. Rozhodl jsem se tam vložit jeden ze svých základních životních zážitků. Ve skladbě je autentický záznam porodu anonymní rodičky, její dítě (v Podolí mi vyšli vstříc), mé dítě po návratu z porodnice, jak saje mléko, a taky má žena. Dokonce tam někdo pláče dojetím... To jsou ti anonymní rodiče, kteří mi dovolili je při porodu nahrávat. Proč jste si nenahrál porod vlastních dětí? Protože bych neměl dostatečný odstup. Neuměl bych to koncentrovaně natočit. Ale i okamžik porodu naprosto cizího dítěte působí neuvěřitelně emotivně a silně. Má to zvláštní auru, která prorazí tu zvukovou konzervu. Proto jsem tenhle centrální okamžik vlastně nijak neupravil. Ale jinak je ta skladba dost stylizovaná – má několik vrstev a jenom centrální část je vlastní porod. Je to dělané z pohledu matky: slyší na monitoru srdce vlastního dítěte, ve vypětí před porodem vnímá všechno jakoby přes clonu nebo určitý filtr. Zrychlované dýchání rodičky nahrála „po paměti“ moje žena. Dotáčky dítěte po porodu, to je můj syn, kterého jsem si už jako maličkého nadšeně nahrával. Mým cílem bylo použít technologii tak, aby byl výsledek co nejvíc přirozený. Cítíte se jako český skladatel? Ano. Ve Francii mi dokonce tvrdili, že mé skladby zní strašně „východně“. Možná je to proto, že se ve své hudbě programově vztahuju k českým skladatelům. Jako každý slyším po svém Janáčka, Martinů, Dvořáka, Smetanu. Mám je hrozně rád. Snažím se je vnímat z hlediska způsobu, jakým komponuju sám. A nacházím v nich i přes tu časovou vzdálenost společné rysy. Třeba gesta nebo barvy, jejich akustický svět. Zajímavé je, že soudobá česká hudba ze svých předchůdců čerpá tak strašně málo. Zatímco třeba v Německu představuje například Schubert zdroj pro mnoho soudobých německých skladatelů. Co je podstatou vašeho řemesla? Předat interpretovi skladbu. On v ní musí najít smysl a důvod ji hrát. Jak prožíváte hudbu? Má to na mě až psychosomatické vlivy. Je úplně nesnesitelné sedět vedle mě na koncertě. Jaroslav Pašmik

Q

17

18

CIVILIZACE

KALEIDOSKOP Polovina lidí v Africe hladoví, statisíce dětí tu umírají hladem. Spojené státy, Evropská unie i OSN se snaží pomáhat. Jenže bohaté země dávají na zemědělskou a potravinovou pomoc Africe miliardu dolarů ročně, a přitom své zemědělce dotují miliardou dolarů denně. Poměr je tedy 1:365 – jeden

Pokrytecká pomoc Africe, rizika nanočástic a vnuci kuřáků díl Africe, 365 dílů vlastním farmářům. Zbídačení Afričané pak nemohou v soutěži s levnými západními zemědělskými výrobky obstát. Zrušení dotací by proto bylo mnohem účinnější pomocí než finanční injekce. Značný díl pomoci věnované Africe se navíc často ztratí v něčích kapsách. Cíl, který si vytkly Spojené národy – snížit do roku 2015 počet hladovějících v Africe na polovinu – je za této situace zcela iluzorní. Nehledě na to, že je to cíl trapně malý. Americká vláda věnuje ročně miliardu dolarů na výzkum nanočástic (částice menší než desetitisícina milimetru). Pokusy s nanočásticemi mohou například vést k novým materiálům mimořádných vlastností. Existují však obavy z toho, jaký vliv mají nanočástice na lidské zdraví. Některé se totiž podobají jehličkám azbestu; azbest ovšem proniká přes plíce do pohrudnice a vyvolává tam nádory (mesotheliomy). Z americké miliardy dolarů ale míří na výzkum těchto zdravotních rizik jen 39 milionů. Evropská komise věnuje na týž účel 7,5 milionu USD. Stále hlasitěji se proto ozývá volání, aby se množství těchto peněz zvýšilo. Přidávají se k němu hlasy vědců, zástupců průmyslu, ochránců životního prostředí i úřadů. Hrozí totiž nebezpečí, že veřejnost nanotechnologie nepřijme. Může je potkat stejná nedůvěra, s jakou se setkaly geneticky modifikované potraviny. Synové mužů, kteří začali kouřit už jako chlapci, bývají obézní. Čím dřív sáhne otec po cigaretě, tím hůř pro syna – nejhůř jsou na tom potomci kuřáků, kteří holdovali své vášni už v devíti letech. Ukázala to studie britských genetiků. Zlozvyky ale neohrožují jen první generaci potomků. Přenášejí se i na vnoučata. Vnuci kuřáků totiž umírají předčasně a hrozí jim různá onemocnění, hlavně cukrovka. Zajímavé je, že totéž platí i pro vnuky mužů, kteří jsou obézní a přejídají se. Kouření a obezita tedy zřejmě vyvolávají změny ve spermiích, které se přenášejí i přes jednu generaci, právě na vnuky. Jsou to změny epigenetické, což znamená, že nejsou zapsány přímo v genech. Ušetřena ale nejsou ani děvčata, další studie ukazují, že jejich zdraví je ovlivněno tím, jak žily jejich babičky. Osud vnoučat zkrátka do jisté míry závisí na životním stylu prarodičů. Nerodila se současná epidemie obezity už před sto lety? Vratislav Schreiber Autor je endokrinolog.

20.–26. BŘEZEN 2006 V RESPEKT 12

Země, kde je voda nad zlato Vzácnou tekutinu zajišťují v Etiopii hlavně ženy

V

hlavním městě Mexika probíhá v těchto dnech světová konference o vodě. Přinášíme dva texty, které s problematikou nedostatku vody souvisejí.

Sloup prachu se zvedá nad vyprahlou krajinou okresu Alaba v Etiopii. Postupně pohlcuje silnici před námi i nás samé. Honáci ženou stádo skotu čítající desítky vyzáblých kusů k řece Blate, jedinému místu, kde se v období sucha mohou zvířata napít. Cesta k potůčku, ve který se Blate za poslední týdny změnila, trvá pasákům stád dva dny. V období dešťů je situace trochu jiná. Jako napajedla slouží uměle vyhloubené nádrže shromažďující déšť. Voda je v nich znečištěna kravskými lejny. Přesto ji lidé pijí a používají ji také na vaření. Nádrže zároveň fungují jako přirozené líhně pro komáry roznášející malárii. Není divu, že dvěma hlavními příčinami úmrtí v Alabě jsou průjmová onemocnění a právě malárie. Přístup k nezávadné pitné vodě má v Etiopii pouze 22 % obyvatel, na venkově je to dokonce jen pouhá desetina lidí. Podle OSN je v Etiopii 80 % nakažlivých nemocí spojeno se závadnou vodou a nedostatečnou hygienou. Ale ani ti, kteří čistou vodu pít mohou, nemají život jednoduchý. Před ostnatým drátem chránícím kohoutky s pitnou vodou stojí fronta umělohmotných kanystrů pestrých barev. Ženy a dívky se schovávají ve stínu řídkých větví akácie a čekají, až dnešní distribuce vody začne. Obstarávání vzácné tekutiny je v Alabě ženská záležitost, která vyžaduje spoustu času. Není divu, že dívky tak přicházejí o možnost chodit do školy a naučit se číst, psát a počítat. Když je kanystr plný, připevní ho ženy oslíkovi na záda a klackem ženou zvíře směrem k domovu. Ty z bohatších a lépe situovaných rodin. Ty chudší si kanystr přivážou jutovým provazem na záda a v předklonu cupitají domů. Leckdy jsou to tak malé holčičky, že se člověk téměř diví, že už vůbec umějí chodit. Ženy musí takový pochod často absolvovat i několikrát za den.

Ani 16 vrtů nestačí Voda by se v Alabě dala vyvažovat zlatem. Za poslední dvě desítky let se tu sice díky intervenci zahraničních nevládních organizací, OSN i etiopské vlády vyhloubilo 16 vrtů, ty však zdaleka nestačí krýt potřeby území o rozloze větší než dvě Prahy, na kterém žije více než 250 tisíc obyvatel. Hladina podzemní vody se místy pohybuje i 300 metrů pod povrchem. Hloubení vrtů je proto technicky náročné a stojí spoustu peněz. Hotové vrty je pak těžké udržet v provozu. V Etiopii jich dnes nefunguje asi polovina.

Jed z podzemí Mladík s kozí bradkou a vysokým slaměným kloboukem se usmívá na pozdrav. Místo zářivě

Vody je na Zemi zatím dost. Jak ji ale zajistit všem? Zpráva OSN upozorňuje, že vlády pro to nedělají dost.

Skoupá Evropa

FOTO PROFIMEDIA.CZ / CORBIS

Důvod je prostý. Pracovníci oficiální rozvojové pomoci v minulosti často dováželi čerpadla a generátory ze svých zemí. Jestliže se takové zařízení porouchá, v Etiopii k němu prostě nelze pořídit náhradní díly. Vesničané sice většinou vybírají od lidí, kteří vodu odebírají, peníze na provoz vrtu – například v Alabě přispívají lidé na naftu a olej do čerpadel – a věnují je i do jakéhosi rezervního fondu na závažné opravy; jenže tyto finanční prostředky často nestačí. Peníze nemá ani etiopská vláda a pro mezinárodní dárce jako by oprava či rehabilitace existujících zdrojů nebyla tak zajímavá jako výstavba nových. Jednou z organizací, které se tragickou situaci v Etiopii, konkrétně v okresu Alaba, snaží řešit, je česká společnost Člověk v tísni. V letech 2003 a 2004 tu realizovala projekt, v jehož rámci vznikl 256 metrů hluboký vrt, sedm distribučních míst, dvě napáječky pro dobytek a dvanáct kilometrů potrubí. Tato zařízení přivádějí nezávadnou pitnou vodu více než dvanácti tisícům obyvatel.

Nesplněné sliby mají tradici

Zatímco průměrný Američan spotřebuje denně 600 litrů vody, průměrný obyvatel subsaharské Afriky má k dispozici jen 20 litrů. Více než třetina obyvatel planety musí vystačit s méně než padesáti litry vzácné tekutiny na den, což je minimální množství, kdy lidé ještě netrpí žízní, mohou uvařit a umýt se. Příčiny neutěšeného stavu se snaží pojmenovat zpráva, kterou nyní zveřejňuje OSN. O závěrech této studie diskutují delegáti 4. světového fóra o vodě, které právě probíhá v hlavním městě Mexika.

Zlozvyky mám prý po babičce.

Privilegovaná žena – nemusí pít vodu z kaluže. FOTO PROFIMEDIA.CZ / CORBIS

Zpráva nazvaná Water, a shared responsibility kritizuje vlády zemí postižených nedostatkem vody za to, že věnují tomuto problému jen malou pozornost. Roztříštěnost, byrokracie, neschopnost pružně reagovat na měnící se podmínky, nepřekonatelná vzdálenost mezi místními institucemi a centrální vládou – to vše vytváří chaotický systém, který odrazuje soukromé investory. Pro chudé země je nejdůležitější ekonomický růst, nedostatek vody třeba ve slumech na okrajích velkoměst je příliš nezajímá.

Do množiny lidí, kteří musejí vystačit s méně než padesáti litry vody na den, patří i ti vůbec nejubožejší – ti, kteří nemají přístup k pitné vodě vůbec. Na světě jich žije zhruba miliarda. Do roku 2015 by se měl jejich počet snížit na polovinu. Takový je alespoň cíl, který si počátkem milénia vytkla OSN. Zmíněná zpráva ovšem varuje, že pokud se něco rychle nestane, cíl se splnit nepodaří. Zatím jen minimum států postižených nedostatkem vody zavedlo efektivní strategii, která by dosažení vytčené mety umožňovala. Je ale na vině skutečně především neschopnost vlád? I když to zpráva výslovně neuvádí, ještě závažnějším problémem se zdá nedostatek peněz. Nemá-li „miléniový“ cíl zůstat v nedohlednu, musí svět každý rok investovat 154 miliard eur do budování infrastruktury, zavádění nových technologií a podobně. Ve skutečnosti míří do boje s nedostatkem vody jen polovina těchto peněz. Evropa přitom rozhodně nejde příkladem. Starý svět má s výjimkou jižních oblastí vody relativně dost a se solidaritou to dvakrát nepřehání: věnuje necelou 1,5 miliardy eur ročně. Nesplněné sliby ostatně mají dlouhou tradici: plány z po-

bílých zubů se v jeho ústech objevují hnědočervené pahýly. Může za to obrovská koncentrace fluoru v těchto částech Velké příkopové propadliny. „UNICEF zde loni prováděl vrtné práce, jenže po odebrání a vyhodnocení vzorků se musel plánů na vrt vzdát kvůli zvýšené koncentraci fluoru,“ vysvětluje Aschalew, šéf okresního úřadu pro vodu. Díky průzkumům by tu už k problémům s fluorem nemělo docházet. Vodu budou lidé získávat jinak než z vrtů. Třeba pomocí takzvaného roofcatchmentu, mechanismu svádějícího vodu ze střech do obrovských nádrží. Ve velmi suché oblasti Borena, kde žijí hlavně kočovní pastevci, se to setkalo s velkým úspěchem. „Výhodou bylo, že jsme spojovali stavbu roofcatchmentů s rekvalifikačními kurzy. Z pastevců se stali zedníci a tesaři a nebyli už odkázaní jen na svá stáda, která jim při nevydařeném období dešťů pomřela,“ říká inženýr Dereje, bývalý zaměstnanec mezinárodní neziskové organizace CARE. Petr Drbohlav Autor je pracovníkem mise společnosti Člověk v tísni v Etiopii.

Q

čátku 80. let dvacátého století hovořily o tom, že v roce 2000 už budou mít přístup k pitné vodě úplně všichni lidé.

Do kilometrových hloubek Nedostatek vody k pití a hygieně je pouze jednou stranou mince. Nejméně 70 % vzácné tekutiny, která protéká řečišti civilizace, padne na produkci potravin. Zavlažování leckde dosáhlo takové intenzity, že kdysi mohutné řeky jen stěží dospějí do moře. Také voda uložená v hlubokých podzemních rezervoárech, které se vytvářely statisíce let, v mnoha oblastech mizí. V Indii klesá hladina podzemní vody v zemědělských oblastech až o tři metry ročně. Totéž se děje v Číně, kde vláda chtěla, aby se země stala soběstačnou v produkci obilí, a neuvědomila si, že k tomu chybí maličkost – dost vody. Abychom získali kilogram obilí, potřebujeme jednu až tři tuny vody na zavlažování. Ještě horší je to s masem; kilogram hovězího z velkochovu si může vyžádat až 15 tun vody. S tím, jak se bude šířit západní životní styl a s ním i obliba masa, spotřeba vody prudce poroste. Zásoby v podzemních rezervoárech se tenčí také pod městy. Například v Pekingu pronásledují inženýři mizející vodu zhruba do hloubek jednoho kilometru, přesto vrty rychle vysychají. Podobně jsou na tom aglomerace rozmístěné podél mořských břehů v různých oblastech světa; zatímco sladká voda z podzemních rezervoárů proudí do jejich vodovodních sítí, na její místo proniká slaná voda z moří. Prognózy dalšího vývoje proto nejsou příliš optimistické. V roce 2025 už nemusí jít „jen“ o to, jak zajistit spravedlivou distribuci světových zásob vody. Může se stát, že životodárné tekutiny už na Zemi opravdu nebude dost pro všechny. Martin Uhlíř

Q

CIVILIZACE

RESPEKT 12 V 20.–26. BŘEZEN 2006

19

Prodej vlastní krev Čínští komunisté se bojí vzpoury ožebračených rolníků

Z

měny, jimiž v posledních letech Čína prochází, se promítají i do průběhu každoročního sjezdu čínské komunistické strany. Ten letošní skončil minulý týden. Budovatelských hesel a chvály megalomanských projektů sice neubylo, probíhaly ale i vášnivé diskuse a v některých projevech zaznělo znepokojení z „vedlejších účinků“ překotného čínského vývoje. Někteří čínští komunisté se netají nervozitou a strachem z chaosu, který by mohl zavládnout. Nejsou to plané obavy, hrozí sociální nepokoje obřích rozměrů. Projevy, které na sjezdu zazněly, svědčí o tom, že ve hře je především zemědělská půda. Ta v Číně nadále patří státu, a obchodovat s ní proto mohou jen úředníci. Obchodují opravdu čile; půda padá za oběť obrovskému investičnímu boomu, polykají ji nejrůznější komerční stavby, supermarkety, parkoviště, továrny či bytové komplexy. Ročně zaberou přes půl milionu akrů, o svá pole kvůli tomu přijdou dva miliony rolníků. Celkově je dnes v Číně asi 50 milionů zemědělců, kteří pozbyli půdu a s ní i jediný zdroj obživy. Zemí proto otřásají dlouho nepoznané masivní protesty. I čínská státní média přiznávají, že v uplynulém roce musela policie řešit na 87 000 případů „veřejné nespokojenosti“. V praxi to často znamenalo, že policie proti protestujícím rolníkům ostře zakročila.

Obchody krevních gangů Zoufalí zemědělci se pokoušejí přijít k penězům nejrůznějšími způsoby. Například v provincii Che-nan začali v 90. letech vesničané prodávat vlastní krev. Téměř všichni dospělí obyvatelé některých vesnic doslova oblehli stanice, kde se odběry prováděly. Sterilní jehly a další vybavení ve většině případů chyběly, což přispělo k šíření AIDS. Odběry jsou dnes zakázány a těm, kdo by zákaz porušili, hrozí tvrdé tresty včetně trestu smrti. Přesto na venkově nadále pracují jakési krevní gangy, které v lukrativních obchodech pokračují.

Jiní ožebračení rolníci míří do měst. Čínské megalopole zažívají neuvěřitelný stavební boom a potřebují dělníky. Jen Šanghaj se dnes pyšní dvěma tisíci mrakodrapů, což je víc než na celém západním pobřeží Spojených států. Ale ani čínská města nenabízejí dost práce pro všechny. Letos v nich bude hledat zaměstnání zhruba 25 milionů venkovanů, pracovní příležitosti tu ovšem čekají jen na 11 milionů lidí. Kolem velkoměst proto vznikají chudinské slumy. Ani dělníci, kteří práci naleznou, nemají na růžích ustláno. Pracují za pár desítek dolarů měsíčně, kvůli velmi špatným bezpečnostním podmínkám na stavbách jim hrozí vážný úraz nebo smrt. Ztrácejí zdravotní a sociální jistoty, které měli v rodné provincii zaručeny. Co hodlá Čína s neutěšeným stavem venkova dělat? Stranické vedení přišlo s projektem, který má rolníky pozvednout z bídy. Pojmenovalo ho Nový socialistický venkov. Peking od letošního roku zemědělce zcela zbaví daní (které v Číně existují už 2600 let). Do venkovských oblastí v následujících letech zamíří dotace v hodnotě desítek miliard dolarů. Mají putovat do vzdělání, zdravotní péče a infrastruktury. Je otázkou, zda se venkov slibované modernizace skutečně dočká. Nicméně jen pouhý fakt, že se o problémech rolníků na sjezdu mluvilo, představuje velký posun. Jaké je vlastně oficiální poslání sjezdu? Tento orgán má především přijímat zákony a schvalovat rozpočet. Je to ale čistě formální záležitost, protože veškerá rozhodnutí jsou již předem připravena vládou. Delegáti většinou hlasují jednomyslně, v poslední době se ale objevily i hlasy proti. „Rebelů“ většinou není více než deset. Není ani vyloučeno, že tito kritici jsou předem určeni.

Vzhůru do Tibetu Delegáti sjezdu probírali kromě venkova i řadu dalších témat. Například dopravu, bez níž se ekonomický růst neobejde. Kdysi odlehlé a zapome-

INZERCE

Nadace VIA s podporou Nadace České spořitelny vyhlašuje 2. kolo grantového programu zaměřeného na podporu a rozvoj nízkoprahových klubů

NADACE ČESKÉ SPOŘITELNY A NADACE VIA PODPORUJÍ NÍZKOPRAHOVÉ KLUBY PRO DĚTI A MLÁDEŽ (2. KOLO – GRANTY NA VZDĚLÁVÁNÍ A ODBORNOU POMOC) Uzávěrka pro podání žádostí o grant: 31. března 2006 Posláním nízkoprahových klubů pro děti a mládež (dále NZDM) je poskytovat sociální služby, odbornou pomoc, informace, podporovat pozitivní změny v životním způsobu dětí a mládeže, které se ocitly v nepříznivé sociální situaci a předcházet tak jejich sociálnímu vyloučení. Tyto služby jsou poskytovány formou maximální přístupnosti v prostředí, které je svých charakterem a umístěním těmto dětem a mládeži blízké.

HLAVNÍ CÍL PROGRAMU Cílem programu je podpora činnosti, rozvoje a udržitelnosti jednotlivých nízkoprahových klubů a zařízení v České republice. Druhé grantové kolo programu je zaměřeno na podporu posílení kapacity NZDM a jeho udržitelnosti, tzn. podpořeny budou projekty zaměřené na vzdělávání či odbornou pomoc.

NA CO PROSTŘEDKY LZE ČERPAT Prostředky lze čerpat na konzultace, odbornou pomoc a vzdělávání v oblastech bezprostředně souvisejících s organizačním rozvojem NZDM a/nebo posílení odborné kapacity NZDM (např. metodické vedení, supervize, příprava na hodnocení kvality, krizová intervence, plánovací procesy, vedení týmu, marketing, fundraising, PR, finanční řízení).

NA CO PROSTŘEDKY NELZE ČERPAT Prostředky není možné čerpat na nákup vybavení a majetku, pokrytí běžných administrativních, programových a provozních nákladů a na mzdy zaměstnanců.

KDO MŮŽE ŽÁDAT O FINANČNÍ PODPORU Všechna nízkoprahová zařízení pro děti a mládež v ČR, která nezískala podporu v 1. kole programu nebo o ni nežádala.

VÝŠE FINANČNÍ ČÁSTKY K ROZDĚLENÍ Částka, · · ·

která je určená k rozdělení na tyto granty je 276 338 Kč. Maximální výše grantu je 20 tisíc Kč Žadatel může žádat o 100 % nákladů na projekt Možná doba realizace projektu je max. 8 měsíců (květen – prosinec 2006)

INFORMACE K PROGRAMU Bližší informace a formulář získáte na www.nadacevia.cz nebo se přímo obraťte na Katku Bláhovou telefonicky na čísle 233 113 370 nebo e-mailem na: [email protected]. Po předchozí dohodě je možná osobní konzultace v sídle Nadace VIA, Jelení 195/9, 118 00 Praha 1.

nuté kouty země v budoucnu spojí síť silnic a železničních tratí. Nad plánovanou délkou nových dopravních cest se tají dech. Již letos v červenci by měly první vlaky dorazit také do „srdce Tibetu“, do Lhasy. Trať, která propojí Čínu s Tibetem, se délkou 1142 km stane vůbec nejdelší na světě. Čínští vládci tvrdí, že železnice Tibet ekonomicky pozvedne. Do Lhasy by podle Pekingu mělo ročně jezdit až 10 milionů turistů. Kritici projektu se nicméně obávají, že z posvátného města, někdejšího sídla dalajlámů, se stane tuctové čínské město a jedinečná kultura Tibeťanů zanikne. Proklamovaná prosperita Tibetu je podle nich jen zastíracím manévrem, Pekingu prý jde především o suroviny, kterými tato oblast oplývá. Odvrácenou tváří čínského ekonomického růstu je devastace přírody a mnozí delegáti sjezdu si to uvědomují. Premiér Wen Ťia-pao ale v tomto případě zůstal u obecných frází. Otázkou tedy je, kolik se

Rakovinná vesnice Do čínské třítisícové obce Šang-pa v provincii Kuan-tung, které místní lidé přezdívají rakovinná vesnice, zavítal loni dopisovatel listu The Economist. Na zhoubné onemocnění tu jen za poslední dva roky zemřelo kolem třiceti lidí. Tekutina rzivé barvy z místních potoků a řeky, eufemisticky nazývaná vodou, obsahuje toxické látky z nedalekých dolů; například olova je v ní 44krát víc, než povoluje norma. „Voda“ přitom zavlažuje rýžová pole, na která jsou místní lidé odkázáni. Chůze zatopenými poli způsobuje vyrážku a ženy rolníků potřebují každý měsíc nový hrnec, protože ten starý jim voda na vaření rozleptá. Extrémní případ? Snad, nicméně většina řek v zemi je znečištěna tak, že kontakt s protékající vodou může být zdraví nebezpečný.

toho skutečně změní. Podnikatelé se v Číně snaží co nejvíce ušetřit a neinvestují do moderních technologií ochrany životního prostředí a do bezpečnostních opatření. Svědčí o tom i havárie chemičky ve městě Ťi-lin, k níž došlo loni na podzim. Do řeky Sung-chua tehdy vyteklo na 100 tun karcinogenního benzenu, který poškozuje ledviny, játra a zvyšuje riziko leukemie. Čínští inspektoři poté dostali příkaz zkontrolovat desítky tisíc podobných podniků. Závěrečná zpráva, rovněž zveřejněná na sjezdu, je znepokojivá. Inspektoři prověřili 43 tisíc továren a závažné nedostatky odhalili v polovině z nich. O Číně se již na začátku 90. let mluvilo jako o spícím obru. Její impozantní rozvoj nemá v dějinách obdoby, nicméně říše středu může v budoucnu zažít rovněž největší kolaps v historii. Eduard Freisler Autor je redaktorem Lidových novin.

Není to jediný ekologický problém Číny. Jen 20 % ze 168 milionů tun pevného odpadu, který říše středu každoročně vyprodukuje, končí na zabezpečených skládkách. Peking vede světové žebříčky měst s nejznečištěnějším vzduchem a kvalita ovzduší je katastrofální i za branami městských aglomerací. Na vině je především spalování uhlí v elektrárnách a domácnostech, v budoucnu se ale mohou stát vážným problémem také auta; v roce 2020 jich má Čína vyrábět patnáct milionů ročně, nejvíc na světě. Představa, že hlad Číny po autech bude zasycen moderními ekologickými vozy, je naivní. Brání tomu vysoká cena a nekvalitní čínská paliva, která sofistikované motory ničí. Většina aut nyní v Číně nevyhovuje ani těm nejstarším evropským emisním normám. – MU –

Q

20

KULTURA

20.–26. BŘEZEN 2006 V RESPEKT 12

Srážka s politickou korektností Oscarovému filmu Crash sluší upřímnost, ale Magnolia to není

G

esto Jacka Nicholsona při otevírání obálky se jménem nejlepšího filmu letošních Oscarů působilo skutečně výmluvně. Nebyl ostatně jediný, komu se nedařilo skrýt překvapení nad rozhodnutím členů filmové akademie. Většina letošních nominovaných snímků nepatřila k velkým hollywoodským produkcím. Naopak, byl to rok bohatý na angažované, společensky kritické filmy. Vítězství snímku Crash režiséra a scenáristy Paula Haggise ale nečekal snad nikdo. Ani český distributor, který pro zdejší kina zakoupil pouze DVD kopie. O to zajímavější je ptát se, čím si Crash svůj nečekaný úspěch vlastně vysloužil.

Zahraj to jako černoch Crash je film, který se soustředí v podstatě na jedinou věc – popsat co možná nejpřesněji složitost rasové problematiky ve městě, potažmo v zemi, kde spolu lidé přestali normálně komunikovat. Jak říká postava detektiva Grahama (Don Cheadle) hned v úvodu filmu: „Možná je nehoda jediný způsob, jak se k sobě ještě dokážeme přiblížit.“ Ne náhodou se děj odehrává v Los Angeles. Amerika coby jedna z největších multikulturních laboratoří světa se od počátku svého vzniku potýkala s otázkou rasismu, až do šedesátých let minulého století ji ovšem úspěšně ignorovala. Záchvěvy otrokářského vnímání světa jsou ve státech bývalé jižní Konfederace latentně cítit ještě dnes, ovšem daleko v L. A. je tenhle problém komplexnější. Město andělů, které se zrodilo z filmových kulis a ateliérů, se na jednu stranu honosí luxusními bulváry Beverly Hills, a na druhou má své černošské a hispánské čtvrti, kde vás před kulkou neuchrání ani tenké stěny domova. Do očí bijící kontrast vyvolával rasové tenze zejména v posledních dekádách a má za následek smutnou pověst losangeleského policejního sboru jako jednoho z nejrasističtějších v celých USA. Nejčastější formou rasismu dnes bývá ten tichý, kdy přejdete na druhý chodník jen proto, že proti vám jdou „barevní“. Právě o takové situaci vedou v Crashi dialog dvě černošské postavy. Proč by se běloch v bílé čtvrti plné bílých policajtů měl vlastně bát párku černochů, kteří jsou oblečeni slušně,

bez známek příslušnosti k nějakému gangu? Hovor ukončí tím, že na kolemjdoucí bělošské manžele vytáhnou bouchačky a ujedou s jejich autem. Tento paradox vystihuje ústřední myšlenku filmu – nejde čistě o rasismus, na ten jsme si zvykli, víme, jak se s ním operuje, jak se dá využívat i zneužívat, a taky šikovně skrývat. Jde o jeho podobu ovlivněnou politickou korektností, o to, že se oficiálně všichni navzájem respektují a ctí, přičemž by si nejraději nakopali zadek. Podivnou situaci, do které se společnost dostala, vtipně vyjadřuje třeba scéna, v níž státní prokurátor (Brendan Fraser) přemýšlí, jak má postupovat poté, co ho společně s manželkou přepadla dvojice černochů. Rád by stíhání zlodějů nějak politicky „neutralizoval“ v očích černošské komunity a vzpomene si, že před časem uděloval medaili za statečnost jednomu „tmavému“ hasiči, což by se nyní dalo vhodně připomenout. Prokurátora však jeho lidi upozorní, že tenkrát nešlo o Afroameričana, ale Iráčana, navíc s křestním jménem Saddám, což situaci zrovna nepomůže. Motiv, že něco není dost černé nebo naopak, je ve snímku skloňován často. Zcela explicitně pak ve scéně, kdy při natáčení upozorňuje producent režiséra, že herec na place nehraje dost „černošsky“: mluví příliš spisovně a ne tak, jak se od černocha očekává. Crash jde neustále proti očekávání, relativizuje zažité konvenční představy o rasistech a kladných hrdinech. Nic tu není černobílé. Většinu postav nějak ovládá nenávist zrozená z pocitu bezmoci, nepochopení i vykořenění. Amerika jako nositel utopistické představy Nového světa, snu o lepší existenci pro každého, kdo se dost snaží, jako by se potácela na pilířích vlastních ideálů.

Rychle a popisně Ani tak zajímavé a aktuální téma ale nezaručuje ideální výsledek. Crash je natočen jako mozaika situací a osudů, které se protnou jednou nešťastnou událostí. Veškerou energii film věnuje ústřední zápletce a nemá už čas vykreslit postavy, jejich uvažování a pocity. Všichni jsou předem obnaženi na kost, jako hesla v encyklopedii ilustrují možné varianty rasové nesnášenlivosti v multikulturním městě. Neštěstí prokurátorovy osamocené ženy, ponížení černošského páru před autoritou bílého

Možná je nehoda jediný způsob, jak se k sobě dokážeme přiblížit. FOTO OUTNOW / IMAGE GALLERY

policisty, detektivovo morální dilema, zda má přihlížet manipulaci s fakty v případu vraždy, iránská rodina, která trpí lhostejností a agresivitou svého okolí – to vše jsou extrémně vylíčené situace, které mají 36 hodin na to, aby se propojily. Málokomu je tu dovoleno vyrůst třeba jako rasistickému poldovi (Matt Dillon), který se ukáže jako v jádru dobrý chlap, z něhož rasistu udělala především politická korektnost. Přes zkratkovitý a překotný rytmus plný překvapivých náhod film Crash vykazuje překvapivě nízkou dějovou gradaci. Formálně připomíná Andersonovu Magnolii, na rozdíl od ní však postrádá vývoj, psychologickou hloubku a skutečně katarzní konec. Osudy jednotlivců se ve filmu prolnuly, vzájemně ovlivnily, ale dohromady se vlastně nic nezměnilo. Zítra se probudíme do dal-

Básník, který uživí rodinu

Nepsat jen básničky, ale poezii Borkovcova poezie je už léta popisována poměrně monotónními charakteristikami jako chladná, zbytečně artistní, málo komunikativní. Pejorativně se mu připomíná epigonství a vyžívání se v akademičnosti. Při několikerém čtení, a zvlášť při možnosti vnímat chronologické Vnitrozemí jako autorský mezisoučet patnáctileté práce, může ale právem čtenáře napadnout, jestli taková kritika nepodléhá jen prvnímu dojmu. Je to jako s poslechem náročné hudby. Na

první přehrání může působit chaoticky, dezorientovaně a neživotně. Tam, kde ale pohodlné poslouchání časem znudí, se formálně náročnější skladby s opakovaným poslechem a narůstající posluchačskou zkušeností zažírají čím dál víc pod kůži. Borkovec je schopný si svoji poezii před lacinými efekty pohlídat. Takových autorů na knižních pultech dnes mnoho nenajdete. Ochotných vzít psaní poezie vážně, seznámit se s tradicí, pracovat s formou, vstoupit do jazyka nejrůznějšími vchody a nenechat se jen zasypat živelností svých přestav, zážitků, metafor a point. Borkovec tohle považuje za básnické ctnosti, čímž se paradoxně nestává starožitností, ale někým doopravdy nezávislým. Přiznává, že ho nechává chladným spontaneita na způsob beat generation nebo jiné formy štěkající poezie literárního undergroundu. Bez strachu o svoji pověst dodá, že nejvíc se naučil při překladech cizích textů - přesnosti výrazu, citu pro metrum, jistým způsobem i pokoře a vědomí souvislostí. Coby překladatel se už utkal hlavně s tou částí ruské poezie, která emigrovala kdysi do Paříže – Vladislav Chodasevič, Zinaida Gippiusová, Vladimir Nabokov nebo nejnověji Jurij Odarčenko. Pustil se spolu s koreanistou Vladimírem Puckem i do přebásnění překladů klasické korejské poezie (Jasná luna v prázdných horách). S trpělivostí a zvídavostí bývalého entomologa, odkrývajícího s napětím každý kámen kolem cesty, přijal i výzvu, která nemá v současné básnické generaci obdoby. Nejprve pro Ha-divadlo znovu po letech přebásnil Sofoklova Krále Oidipa v překladu filologa Matyáše Havrdy. Tentýž pár v roce 2002 připravil

Mané D. Shakarian Autorka je spolupracovnicí Respektu.

Q

nost psaní, která ovšem nesmí být zbavená osobité přirozenosti. Pokud si autor dokáže uchovat jistou prudkost obrazů, může z této srážky vzniknout poezie, určitý druh slasti pro autora i čtenáře. Z Vnitrozemí je evidentní, že se s větším či menším úspěchem o něco takového básník už několik let pokouší. Velmi upřímně mezi řádky říká, že mu nezáleží na tom, aby báseň něco jasného řekla, ale aby byla. Aby se v ní autor neprojevil jen jako sečtělý intelektuál, ale aby veškerou svoji erudici dokázal použít pro navození určitého zážitku, který je za jazykem, ale ke kterému vede pouze jedna cesta – zkrocení slov. Vnitrozemí je plné přírodních pozorování, ze kterých postupně krystalizuje nálada okamžiku. Tíseň života, vykreslená zarůstající zahradou. Zmatek intimního světa, umocněný nebo probuzený pohledem z okna. Trochu jako v horečce. Ostré střihy, naléhavé detaily, málo sil na chladnokrevné uchopení celku. „Ráno kapka řeže podél okno / za tím – někde vzadu, na pevnině – / couvání všemi směry. / Ale ucho slyší každý plán.“

Petr Borkovec píše jinak než většina jeho současníků a povedlo se mu nemožné: být básníkem na volné noze, o kterého mají zájem v cizině. V maličké pražské kavárně nakladatelství Fra je nacpáno jako v ranní tramvaji. Ventilace se dusí cigaretovým kouřem. Mezi kávou a alkoholy čte ze svého nového výboru poezie básník. Petr Borkovec (1970) nepatří rozhodně k těm, kteří berou setkávání se svými čtenáři jako nutné zlo. Kdo přišel na mítink s romantickou představou o téměř autistickém, plachém a roztomile roztěkaném autorovi, bude zklamaný. Na své si nepřijdou ani lovci démonických excentriků. Borkovec je prostě jiný. Přirozeně sebevědomý, kultivovaný. Nezapře v sobě evropský rozhled jednoho z nejpřekládanějších českých básníků současnosti. Stejně jako jeho výbor z šesti dosud publikovaných sbírek s názvem Vnitrozemí, který nedávno vyšel. Jeho náročný, arteficiální styl, je mezi aktuálními básnickými sbírkami kolegů vlastně trochu provokací. Takhle chirurgicky tu se slovem, rytmem, obrazem a náladou pracuje dnes skutečně málokdo. „Za pásmem bahna, na němž lampa mola / leží jako otisk obrovského palce /cinká tmavá voda plná nádobí. / Ani hrůza, ani hudba.“

šího dne, který nám možná připraví podobné peklíčko. Tak to tady prostě chodí. Je to beznadějné, pokud se tím necháte smést a přestanete bojovat. Crashi se dá vytknout popisnost, ale film ji vyvažuje velkou mírou upřímnosti. Snímek není až tak objevný, jak se leckde uvádí, například Udělej správnou věc (Do the right thing, 1989) Spika Leeho bylo v reflexi rasismu skutečně revoluční dílo a svého času mělo v Americe zcela zásadní vliv na černošskou kinematografii i otevření diskuse na téma politické korektnosti. Crash je ale nesmírně, až bolestně přesný. V tom tkví jeho hlavní síla, která zřejmě zapůsobila i na porotce letošních Oscarů.

Stovky blouznivců

Borkovcova poezie: Ani hrůza, ani hudba. FOTO GÜNTER BARTOŠ

pro Národní divadlo Aischylovu Oresteiu. „Musel jsem se naučit sedět nad textem. Každý den, celý rok, jsem musel přebásnit určitý počet veršů. Pět hodin denně nad hrubým překladem s víc než tři a půl tisíce poznámkami, ke kterým bylo třeba přihlédnout. Na konci mi moje žena řekla, že vypadám, jako bych bral heroin.“

Zkrocení slov Mohlo by se zdát, že Borkovec chce čtenáře unavovat nějakým zapšklým staromilstvím. Jenže držet se pravidla „musím nejdřív něco přečíst, abych mohl taky něco napsat“ neznamená automaticky rezignaci na moderní, původní jazyk. Borkovcova kritéria pro dobrou poezii, uchráněnou grafomanství, jsou zřetelná: počáteční talent, rozumová říze-

Vysoké nároky Petra Borkovce na vlastní tvorbu se zdají být existenčně téměř likvidační. Skutečně – prodeje jeho básnických sbírek se pohybují doma i v zahraničí v řádu stovek, což vypadá spíš na zajímavého koníčka po práci, zvlášť pro otce čtyř dětí. Až neuvěřitelně proto zní, že se Borkovec od roku 2001 živil jako básník na volné noze (až loni přibral ještě přednášky na Literární akademii). „Díky nakladatelům z Německa, kde mi vyšly už čtyři knihy a pátá se chystá na podzim, jsem mohl přežít jen s poezií. Jezdím na čtení po jejich literaturhausech, které jsou v každém větším městě, a dostávám za večer 300 až 500 eur. Je to zvláštní zkušenost, živit se poezií. Před padesáti nebo třemi sty posluchači nejdřív čtu a pak většinou následuje velmi dlouhá diskuse o postavení literatury u nás,“ popisuje svá turné Borkovec. „Nemyslím si, že má stát ládovat peníze do básníků, ale to nic, co se tady pro poezii dělá, je ostuda. Vytěsnily ji už i deníky, stalo se z ní něco obskurního. Jako by to byl zájem jen básníků, několika studentů a hrstky blouznivců. To si ale nejen díky zahraniční zkušenosti opravdu nemyslím.“ Tomáš Weiss Autor je spolupracovníkem Respektu.

Q

KULTURA

RESPEKT 12 V 20.–26. BŘEZEN 2006

21

INZERCE

Kdo zachrání naše skvosty Jandákův vrchní památkář chystá velké změny

Nový šéf památkářů Hájek půjde zámeckým pánům na ruku. A možná i stavitelům mrakodrapů. FOTO GÜNTER BARTOŠ

Nejlepší ceny! Levné knihy KMa Václavské nám. 18, Praha 1

www.levneknihy.cz Léto Léto ss Monikou Monikou (I. (I. Bergman) Bergman)

99Kč

M

ezi našimi památkáři to poslední dobou Zklamání Hájek je osobnost s razantním pohledem. Zastává vře. Neuplyne týden, aby se neobjevispolečně s ministerstvem kultury názor, že památla nějaká protestní petice či dopis, aby „Když to začalo, všichni jsme si posílali radost- káři mají lidi méně buzerovat a víc jim pomáhat. nebyl někdo odvolán nebo dosazen. né sms: Hurá, jsme bez ředitele! Věci se začnou V podstatě chce vyhovět zájmům krajů a regionálJedna tiskovka střídá druhou, památ- měnit k lepšímu, zkostnatělý systém se koneč- ních politiků. Jeho zamýšlenou reformou má být káři křižují republiku a vzrušeně se radí, jakým ně hýbe,“ říká sympatický vousáč uprostřed zmenšení NPÚ a jeho transformace v jakési metozpůsobem mají dál existovat. Rozruchu se nelze konferenční místnosti, která je nabitá převážně dické centrum, které by mělo vypracovávat metodidivit. Obor se po razantních změnách nového mladými lidmi. Vzpomíná na rázné loňské roz- ku památkové ochrany pro kraje a města a neplést ministra kultury probouzí z dlouhého spánku. Ve hodnutí ministra kultury, kterým přišlo o funkci se příliš do samotného rozhodování o památkách. svých rukou přitom třímá nevyčíslitelné hodnoty. kompletní vedení českých památkářů. Je druhý březnový pátek a v severomoravském Krnově Pankrácká zkouška Stačí málo a mohou být nenávratně ztraceny. v malém hotelu právě probíhá valná hromada Sdružení profesionálních pracovníků památ- Hájek ochranu památek nebere moc bigotně. Nic pro začátečníky kové péče. Přítomen je i nový generální ředitel „Nežijeme v ideálním světě. Musíme vycházet Podle sociologických výzkumů stojí památky v naší Národního památkového ústavu (NPÚ) Tomáš vlastníkům vstříc. Nejen prosazovat konzervaci hierarchii hodnot na předním místě. Jsme ochotni Hájek. Atmosféra je napjatá, z projevů zazní- budov, ale umožnit jejich novou funkci a transza jejich opravu vydat pořádný balík peněz, ale rádi vá frustrace, ale i jistá naděje. Je překvapivé, formaci,“ vysvětloval svým podřízeným v Krnově. bychom je zároveň využívali a potěšili se s nimi. jak lidé zdola obecně vítají radikální personální Odstranit zbytečnou byrokratickou zátěž vlastníNechceme žít v nějakém skanzenu. Hůř už jsou změny, které v památkové péči provádí Vítězslav ků je v dnešní situaci evidentně dobrá věc, ale má vnímáni samotní památkáři. Veřejnost jim často Jandák. Nikdo tady nemluví o „puči“ jako praž- svá úskalí. Uvolnění přísného dohledu může jít na vytýká, že staví zájmy památek nad zájem lidí. Tak ská občanská sdružení. Památkáři to naopak ruku investorům, kteří často hledí pouze na vlastní to alespoň vyplývá z výzkumů, které nedávno pro- chápou jako příležitost, sami se nakonec hlá- ekonomické zájmy. Jistá podezření v tomhle směváděla na území hlavního města agentura STEM. sili do otevřených konkurzů. Od personálního ru vzbuzuje třeba případ pražské pankrácké pláně, A konkrétní příklady jim dávají za pravdu. zemětřesení však uběhlo pár měsíců a někteří kde se chystá stavba dvou výškových budov, které Příběh Vladimíra Lažanského, potomka šlech- z účastníků projevují určitou nervozitu. „Jsem zasáhnou do chráněného panoramatu města. Jak tického rodu, podnikatele a milovníka památek, je zklamaná. Začalo to nadějně, ale teď se důleži- ukazují příklady Kolína nad Rýnem nebo Vídně, zvláštní, ale ne neobvyklý. Před deseti lety si koupil té reformy zastavily,“ říká rozhořčeně Celestina v případě narušení panoramatu městu reálně hrozí starobylý zámek v Chyši na Karlovarsku. Kultur- Novotná, zkušená odbornice z Brna. vyškrtnutí z prestižního seznamu světového dědicní památka, která dřív patřila jeho rodině, byla na tví UNESCO. „Vyškrtnutím by Praha přišla o dobspadnutí, takže do ní během let nalil přes šedesát Na Slovensko zapomeňte rou pověst člena elitního klubu,“ říká do telefonu milionů z vlastní kapsy. Předem řekl, že památku z pařížského centra UNESCO pracovnice sekce svězpřístupní veřejnosti. Stát mu tedy přispěl osmi Zdejší památkáři požadují hlavně zjednoduše- tového dědictví Kerstin Manzová. I přes tohle varomiliony. Věc se podařila, opravený zámek září ní systému, zrušení oné smrtící vícekolejnosti, vání dala pražská pobočka NPÚ i městští památdo kraje, veřejnost je spokojena. „Kdybych měl kdy vlastník chráněné stavby běhá mezi dvěma káři kontroverznímu projektu zelenou a situaci na začínat s opravou dnes, tak bych to vzdal,“ říká památkáři a stavebním úřadem. Vzorem nové éry poslední chvíli zachraňují občanská sdružení stížovšem zámecký pán. Proč? Znechutili ho památ- mělo být Slovensko, kde před pěti lety se vznikem ností centrále UNESCO. Územní řízení s německáři. „Provozováním zámku prodělávám ročně krajů prosadili osvícení politici existenci jedi- kou investorskou firmou ECM, která na Pankráci asi 1,7 milionu. Přikoupil jsem tedy vedlejší malý ného nezávislého památkového úřadu s poboč- podniká, bylo zatím pozastaveno. Nynější šéf NPÚ pivovar, taky památku, a spojil ho s restaurací, což kami, který si pod sebe stáhl odborníky z krajů nastoupil do funkce až poté a k celé kauze se tenby mělo pokrýt ztrátu,“ vysvětluje Lažanský, „ale a obcí. „Máme rozhodovací pravomoc, ale také to zastánce „vstřícnosti vůči vlastníkům“ vyjadřuje nastoupila na mě slečna od místních památkářů, větší odpovědnost,“ říká z Bratislavy šéfka úřa- podivně vyhýbavě. Na konci rozhovoru neochotně že tohle nesmím, okna jinak, tamto jinak. Kdybych du Katarína Kosová. Její instituce nyní musí vel- prozrazuje svůj názor – pražské panorama stavbou za sebou neměl rekonstrukci zámku, nepoznal mi dobře a rychle posoudit, co dál s památkou. zmíněných výškových budov neutrpí. bych, že blábolí nesmysly. Musel jsem ale vynalo- Odpovědnost je jasná, nedá se schovávat za někožit spoustu energie, abych ji přesvědčil. Začáteční- lik druhů rozhodnutí jako u nás. Od nového šéfa Člověk s integritou ka by úplně znechutila.“ Kvalita památkové péče se čekal krok podobným směrem, čerstvě zvolese podle Lažanského zhoršila zvláště od nástupu ný šéf NPÚ Hájek je ovšem ke slovenské reformě Není první, kdo si to myslí, v Hájkově případě ale krajských samospráv, když na posty památkářů skeptický. „Měli bychom víc spolupracovat s kraj- budí znepokojení jedna podivná okolnost. Jedním přišli zhusta mladí nekompetentní lidé, místní pra- skými samosprávami, naším „největším nepříte- z jeho nejvlivnějších poradců a zároveň lidí, kteří coviště Národního památkového ústavu zase trápí lem“. Můžeme být krajům užiteční, což znamená, seděli ve výběrové komisi na ředitele NPÚ, je právneustálá fluktuace zaměstnanců a kompetentností že nezanikneme,“ říká Tomáš Hájek mírně kon- ník Jiří Plos, muž, který dostává od investorské firpodle Lažanského také moc nezáří. Zámecký pán sternovanému publiku. Jeho defétismus přítom- my ECM pravidelně honoráře za právnické konzulpřitom není zdaleka jediný vlastník, který si na ným odborníkům nevoní, při bližším pohledu je tace. „Pana Ploce znám léta, je to člověk s mravní památkáře stěžuje, podobné starosti mají majite- ale jasné, že nový ředitel uvažuje především rea- integritou,“ brání se Hájek nařčení, že jeho poradce lé domů na Malé Straně, selských stavení v jižních listicky. Zdejší památkáři, úředníci, a hlavně bývalý je ve střetu zájmů. Nový šéf památkářů je po létech Čechách nebo třeba starých srubů na Českolipsku. ministr kultury Pavel Dostál propásli šanci vytvo- první, kdo jasně deklaruje úmysl reformovat a zePokud chcete povolit opravu památky, potřebujete řit silný nezávislý památkový úřad s rozhodova- fektivnit ochranu českých skvostů (na podrobnějobíhat hned tři úřady: experty z pobočky památ- cími pravomocemi, když se tvořily kraje. Nyní už ší strategii prý zatím pracuje). S tím lze souhlasit, kového ústavu, kteří dají odborný posudek, odbor je pozdě. Krajští majitelé razítek si své pravomo- pankrácká anabáze ale jasně ukazuje, že všechny památkové péče na městském úřadě, který přidá ci nechají vzít jen velmi těžko. Nějaká reforma návrhy by veřejnost měla posuzovat velmi obezřetdalší razítko, a pak ještě stavební úřad. Všichni nepřehledného a zkorumpovaného systému ale ně. Na první pohled totiž nemusí být jasné, jestli mají samozřejmě svůj čas, takže se řízení pěkně bude muset přijít. mají sloužit památkám samotným, nebo zájmům protáhne. Výsledkem je, že památkově chráněŠéf NPÚ Tomáš Hájek, člen ČSSD, vystudova- těch, kdo je v rámci svých plánů neváhají likvidovat. ným budovám se dnes potenciální vlastníci vyhý- ný lékař a filozof, je v úřadě dva měsíce a předtím A takových příkladů u nás najdeme víc než dost. bají jako čert kříži, majitelé se jich zbavují, otvírá působil například jako poradce pro otázky kulturse prostor pro korupci a památky chátrají. Q ního dědictví na ministerstvu životního prostředí. Jaroslav Pašmik

22

KULTURA

CO SE DĚJE VE SVĚTĚ Prvního března měly islandské sdělovací prostředky docela určitě jinou hlavní zprávu než zbytek světa. Toho dne se v mnoha zemích připomíná Den V, neboli den boje proti násilí páchaném na ženách, ale asi jen na Islandu to byla událost číslo jedna. Den V se zrodil roku 1998 na základě slavné hry Američanky Eve Enslerové Vagina monology, vystavěné z autentických intimních výpovědí dvou stovek žen. Benefiční uvedení této hry první březnový den dnes už nikoho nepřekvapí, stejně jako fakt, že v divadelním hledišti zasedne sám prezident. V reykjavíckém

Vagina interpelace na Islandu Městském divadle však letos bylo čemu se divit: na prkna totiž nenastoupily školené herečky, nýbrž patnáct poslankyň islandského parlamentu Alþingi, které hru nastudovaly pod režijním vedením známé herečky a režisérky Maríi Ellingsenové. A nelehké látky se zhostily s nevídanou samozřejmostí a grácií. Tak schválně, dovedete si představit, jak se třeba Kateřina Dostálová pětisethlavému publiku svěřuje se svými masturbačními technikami a Zuzka Rujbrová jí sekunduje líčením hrůzného zážitku znásilnění? Jenže islandské poslankyně to měly přece jen trochu snazší, než by to měly ty české. Severská společnost je v líčení tělesných funkcí a úkonů nesrovnatelně liberálnější a tabu ji zdaleka tak nesvazují jako nás. Svědčí o tom už sám islandský název inkriminované hry. Zní prostě Píkusögur, přičemž sögur znamená příběhy a první část složeniny označuje ženské pohlaví. Rozdíl oproti češtině, která zná termíny buďto vulgární, nebo neústrojně klinické, je v tom, že píku můžete zcela bez uzardění napsat v novinách nebo vyslovit na veřejnosti. Představení Městského divadla bylo beznadějně vyprodané, hlavnímu sponzorovi Landsbanki poslankyně oficiálně propůjčily titul „První vaginám nakloněná banka v zemi“ a prezident Ólafur Ragnar Grímsson nebyl v hledišti zdaleka jediným dobře se bavícím mužem. Jak vidno, boj za ženská práva není na Islandu alterna-

Dámy z parlamentu se za své tělo nestydí. FOTO ARCHIV AUTORKY

tiva, ale hlavní proud. V rovnosti pohlaví jsou Seveřané na čele odedávna. Nejenže skandinávské ženy jako první na světě získaly volební právo – ve Finsku roku 1906, v Norsku 1913 a na Islandu dva roky nato –, ale zdejší ženy se dnes vůbec nerozpakují třeba pozvat lákavého muže na schůzku nebo mu v rámci zdejší odtabuizované sexuality učinit návrh i neslušnější. Nicméně i tady mají ženy stále zač bojovat: byť jich tu na vysokých školách studuje víc než mužů, dostanou za stejnou práci jen sedmdesátiprocentní plat. A ačkoli v čele islandského zákonodárného sboru stojí paní předsedkyně, tvoří ženy ani ne třetinu třiašedesátičlenného parlamentu. Na jevišti reykjavíckého Městského divadla se tudíž objevily bezmála všechny paní poslankyně. Helena Březinová, Reykjavík Autorka je skandinavistka.

20.–26. BŘEZEN 2006 V RESPEKT 12

Sláva bláznu, čest lékaři Podivuhodný psychotik Jan Lukeš píše svému psychiatrovi

Ž

e doba vymknutá z kloubů šílí, postřehl geniální Shakespeare už za alžbětinských časů. Po čtyřech stoletích zní jeho básnický obraz jako banální konstatování. Zvlášť ve střední Evropě bývají představy normálních poměrů nejasné, neboť je už řada generací nezažila. Také hranice lidské normality se tu podivně posouvaly: kdo se například odmítal podřídit zjevně šíleným ideologiím, skončil často s psychiatrickou diagnózou. Případ MUDr. Jana Lukeše (1912–1977) je opačný. O jeho vážné duševní poruše se asi nedá pochybovat, svědčí o ní dědičné zatížení i skličující průběh jeho života, ale to, co vytvořil, jeho básně, prózy, opery, umělé jazyky, originální těsnopis či různé vědecké teorie, působí jako přiměřená, ironická odpověď vykolejené době.

S Freudem do Čech Ve světové psychiatrické literatuře se Lukeš stal už před desítkami let nejproslulejším z českých bláznů. Dnes začíná fascinovat i širší kulturní veřejnost. Jeho tvorba, jež se u nás před půlstoletím zdála naprosto nepochopitelná, totiž nalezla úctyhodné příbuzenstvo například v povídkách J. L. Borgese, ságách J. R. R. Tolkiena či v sofistikovaných hříčkách postmoderny. Zásluhu na zpřístupňování jeho rukopisné pozůstalosti má zejména psycholog, kulturolog a teoretik humoru Vladimír Borecký. V nejnovější publikaci, kterou připravil, se pozoruhodný obsah ukrývá pod odstrašujícím názvem Neofatické polyglotie psychotiků. Jmenuje se tak zde poprvé publikovaná studie Lukešova terapeuta profesora Jaroslava Stuchlíka, jenž je uveden jako autor celé knihy, byť jeho stať zaujímá pouhou pětinu obsáhlého svazku. Vedle Boreckého komentářů se vlastním jádrem knihy stává korespondence, v níž se příběh výjimečného nemocného prolíná s příběhem jeho lékaře, vynikajícího, neprávem opomíjeného psychiatra, jenž se přes zakladatelský přínos zdejší vědě ocitl ve stínu svého světoznámého pacienta. Profesor Jaroslav Stuchlík (1890–1967) byl na vedlejší kolej odsouván už za první republiky. Ač pocházel z nemajetné rodiny učitele v Podkrkonoší, vystudoval psychiatrii v Curychu u slavného Bleulera a podrobně se tam už před první světovou válkou seznámil s učením otců psychoanalýzy – k Bleulerovým asistentům patřili Carl Gustav Jung i Ludwig Binswanger a často tam z Vídně zajížděl přednášet sám Sigmund Freud. Stuchlík se měl stát po ukončení studií na jaře 1914 také Bleulerovým asistentem, jenže o prázdninách jej v Čechách zastihla válka. Než narukoval do rakouské armády, pronesl v Praze historickou přednášku o psychoanalýze, která je dnes pokládaná za její první odborný výklad v českém jazykovém prostředí. Vstoupil tím do dějin, uzavřel si však cestu ke kariéře, neboť nejvlivnější čeští psychiatři podezřelou novinkou z Vídně opovrhovali. Po vzniku Československa tak musel Stuchlík až do Košic, kde setrval do roku 1938. I zde zůstal v úzkém kontaktu se světovou vědou, přednášel, publikoval, jezdil na konference. Za okupace se napůl skrýval v Praze, neboť jej nacisté vedli na seznamu hledaných

UDÁLOST V ROZHLASE

Díru po BBC nahradí Rádio Česko Na vlnách bývalé české redakce BBC se minulou středu vzneslo do éteru zpravodajské Rádio Česko. Ti, kteří koncem BBC trpěli a jen neradi ladili Radiožurnál s povrchním zpravodajstvím a přihlouplým popem, mohou nyní jásat. Rádio Česko je výhradně zpravodajské, vysílá každý den ráno od osmi do jedenácti a odpoledne od jedné do čtyř. Zbytek času pokrývá anglické vysílání BBC World Service. Na naší současné rozhlasové mapě je to jasný posun k lepšímu. BBC přenechala po krátkém vyjednávání nové stanici část svého vysílacího času vcelku ráda. Je sice vlastníkem licence, ale v podmínkách má zpravodajské vysílání v češtině, což sama už dělat nechce. Jak známo, důležitější je pro ni

Nebezpečná známost: geniální pacient (vlevo) a jeho zapomenutý terapeut. FOTO ARCHIV JAROSLAVA STUCHLÍKA / TRITON

svobodných zednářů, naštěstí jen s košickou adresou. V prvních mírových letech zažil krátké zadostiučinění, ale hned po únoru 1948 se opět ocitl v nemilosti, tentokrát pro své angažmá v sociálnědemokratické straně, kde patřil k zásadním odpůrcům sblížení s komunisty. Pro režim, který podle sovětského vzoru uznával jen „materialistickou“ psychiatrii na čistě biologickém základě, byl nepřijatelný i po odborné stránce. V jeho pojetí se totiž psychiatrie blížila spíš společenským vědám. Některé Stuchlíkovy pozdní, existencialisticky laděné úvahy působí podivuhodně jasnozřivě. Patří k nim například rozbor propagandy jako reklamy zaměřené k navozování idejí. Tlak propagandy podle Stuchlíka narušuje psychiku, a pokud člověk nezešílí, nezbývá mu než „racionálně amorální únik do přetvářky, jež se může stát jevem obecným - člověk se snaží schovat, stát se neosobním, proměnit se v předmět“. To může zasáhnout nejširší vrstvy a charakterizovat celou společnost. Zneuznaný badatel tak už v roce 1962 popsal režim nastolený o deset let později. Jeho postřehy by se asi daly aplikovat i na současný diktát reklamy, která je komerční jen zdánlivě.

Drobné hanebnosti Lukešův životní příběh, zdokumentovaný chorobopisy, svéráznou tvorbou i korespondencí, nabízí jedinečný materiál historiografii, jež v poslední době ráda hledá odraz velkých dějin v zážitcích deklasovaných jedinců i skupin na okraji společnosti. S profesorem Stuchlíkem si začal psát roku 1947 v souvislosti se svou „žádostí o podporu v mrzáctví z důvodů psychických“ a korespondenci uzavřela až psychiatrova smrt o dvacet let později. Obdivovatelé Lukešovy choré geniality si při četbě opět přijdou

rozjezd televize v arabštině. Český rozhlas tedy přišel k další celoplošné síti frekvencí, aniž by musel sáhnout do vlastních rezerv. Nepodařilo se mu ovšem z BBC vymámit ani jeden hlavní vysílací čas, tedy brzy ráno nebo pozdní odpoledne, kdy lidé zpravodajské rádio poslouchají nejvíc. „BBC World Service v těch časech vysílá své hlavní pořady World Today a Europe Today,“ vysvětluje neústupnost BBC bývalý šéf české sekce Vít Kolář. Spokojme se tedy s dílčím vítězstvím. Mohlo být i hůř. Hlavní zpravodajská radiostanice v takzvaném „all news“ formátu ve zdejším VKV spektru po odchodu BBC skutečně chyběla. Český rozhlas 6 ji na středních vlnách suplovat nemohl a Radiožurnál zase neměl onu ambici, protože nejde do hloubky a nabízí informační guláš se zábavou. Rádio Česko tedy přináší naději. Posluchači si ještě úplně neodvykli ladit frekvence BBC a jsou zvědaví, co jim nové rádio nabídne. „Programové schéma Česka je inspirováno zčásti modelem francouzského veřejnoprávního rozhlasu a zčásti BBC,“ říká šéfka Rádia Česko Hana Hikelová. V ranním tříhodinovém bloku přináší její stanice hlavní domácí a zahraniční události, které zasazuje do kontextu a analyzuje, živě pracuje s hosty, přiná-

na své. Neskutečnou invenci, groteskní humor, pobavenou hru s nejrůznějšími autostylizacemi, ale také chvilková mrazivá nahlédnutí na dno bídy lidské duše lze docela dobře vnímat v souvislosti s významným proudem moderní literatury, který vzešel z Dostojevského Zápisků z podzemí. Lukeš jako by se pokoušel zachránit smysl své narušené existence alespoň tím, že bude vpravdě ohromujícím psychiatrickým případem. Předvádí se, šaškuje, švejkovsky přehání vnucená ideologická klišé a s tvůrčím nadšením se vyznává z nových a nových potrhlostí, jako by si je pro svého psychiatra vymýšlel. Znovu a znovu se dožaduje potvrzení své nevídané ojedinělosti a někdy se chová jako rozmarná hvězda. Bezostyšně se vyznává i z trapností, selhání, morálních poklesků. Chvílemi přímo sledujeme, jak se dopouští nových drobných hanebností. Obzvláštní kouzlo pro něj mají anonymní denunciace, jimiž párkrát ohrozil samotného profesora. Svazek vyvolává zdání odborné práce pro zasvěcené, číst se však dá i jako román v dopisech, jakási žánrová obdoba Laclosových Nebezpečných známostí. Vedle Lukešova barvitého třeštění působí Stuchlíkovy listy suše. Jsou vlídné, starosvětsky noblesní, ale důvodem k jejich vydání byl nepochybně adresát. Výbojně ztělesňuje krajní polohu moderního extremismu, zatímco klasicky uměřený profesor zůstává v defenzivě. I to ostatně vypovídá o stavu normality v českých zemích. Viktor Šlajchrt

Q

Jaroslav Stuchlík (editor Vladimír Borecký): Neofatické polyglotie psychotiků, Triton, Praha 2006, 502 str., 599 Kč.

ší přehled tisku. Podle francouzského modelu má například zprávy každou čtvrthodinu. Delší interview po vzoru BBC zatím chybí, ale program je ještě ve výstavbě a vysílání se vyvíjí. Stanice byla původně vytvořena pro digitální vysílání a internet a spuštěna teprve na podzim. Proto je její tým zatím poddimenzovaný, ale za pár týdnů nastupují posily. Z české redakce BBC už nyní moderuje Jan Bumba a další dva exBBC (Mikuláš Kroupa a Adam Drda) přijdou v dubnu. „Naše vysílání se však bude od toho BBC lišit,“ dodává Hikelová, „nemůžeme jim konkurovat třeba v kvalitě zahraničních zpráv. Zaměříme se víc dovnitř.“ K tomu bude mít redakce již zanedlouho příležitostí ažaž. Blíží se volby, využít se dá široká síť regionálních studií a spolupracovníků. Otázka ovšem je, jak bude rádio odolávat politickým tlakům. Po nedávné ukázce servilnosti k ústavnímu soudci Pavlu Rychetskému, který si vymohl omluvu generálního ředitele Českého rozhlasu za údajně „nevyváženou glosu“ (viz článek Tiše a bez příkazů se vrací cenzura, Respekt č. 6/2006), se o tom dá vážně pochybovat. Jaroslav Pašmik

Q

SCÉNA / DOPISY

RESPEKT 12 V 20.–26. BŘEZEN 2006

KULTURNÍ TIP

von Bingen. Proslula svým vizionářstvím, hudebním dílem a počítá se mezi první ženy, které se dovedly prosadit v křesťanské Evropě. Pavel Hnilička: Sídelní kaše (ERA) Pražský urbanista analyzuje fenomén rozrůstání města a hledá alternativy k bezduché satelitní zástavbě.

Viktoria Tolstoy, Lucerna Music Bar, 20. 3. Krásná a úspěšná jazzová zpěvačka ze Švédska, jejíž prapradědeček byl prý sám velký Lev Nikolajevič, zahraje v Praze.

Claude Lévi-Strauss: Mythologica* – Syrové a vařené (Argo) V první části své klíčové čtyřdílné práce analyzuje slavný antropolog jediný jihoamerický mýtus, aby se skrze něj dostal ke společným kořenům lidské fantazie.

Posmrtné zkušenosti: Aither (Indies Records) Po dvou albech vydaných vlastním nákladem zakotvila pražská world music kapela u nezávislého brněnského labelu. Místy až taneční rytmika se na albu potkává s přírodními nástroji (didgeridoo), meditačními plochami a mýty.

Craig Thompson: Pod dekou (BB ART) Autobiografický komiksový deník dospívajícího mladíka ze zbožné rodiny amerického Středozápadu. Pro komiksový žánr poněkud nezvyklé téma, významná ocenění ale dokládají, že funguje. Egon L. Tobiáš: Volané číslo neexistuje (Torst) Mladý český dramatik to napoprvé zkouší s prózou. Příběh o hledání dospělosti, v němž text volně přechází v ilustrace a naopak.

Febiofest 2006, Praha 24.–31. 3. Třináctý ročník známé filmové přehlídky opět představuje novinky světové kinematografie, mapuje tvorbu jednotlivých regionů od Afriky po Asii, připomíná zasloužilé tvůrce (letos třeba M. Antonioni, A. Warhol). Rozrůstající se program čítá stovky filmů a může divákovi zamotat hlavu, takže možná uvítáte pár doporučení. Z nabídky světových distribučních novinek letos nevynechejte snímky Magické zrcadlo, Perfektní pár nebo Mladý poručík (na snímku), vyplatí se navštívit i sekci hudebních filmů, kterou živým koncertem doprovodí Alexander Hacke z kapely Einstürzende Neubauten (Divadlo Archa, 27. 3.). Dobrý obrázek o budoucnosti kinematografie na starém kontinentě si uděláte z kvalitně zastoupené sekce Panorama mladého evropského filmu. Hraje se především ve Village Cinemas Anděl na Smíchově, více informací najdete na www.febiofest.cz.

KNIHY Peter Glotz: Vyhnání (Paseka) Autor, profesor švýcarské univerzity, známý svým angažmá v otázkách moderních česko-německých vztahů, se v knize věnuje poválečnému odsunu sudetských Němců i tomu, co následovalo po něm. Jicchak Arad: Belzec, Sobibor, Treblinka (BB Art) Vyčerpávající historická studie o vyhlazovacích táborech nacistické akce Reinhard, která připravila o život přes jeden a půl milionu Židů. Barbara Beuysová: Neboť jsem nemocná láskou (Prostor) Životopis slavné středověké mystičky Hildegardy

DOPISY Práva jednotlivce jsou křehké zboží Reaguji na článek Jana Kovalíka Dobříšští alkoholici versus ústava (Respekt č. 10/2006). Jsem toho názoru, že v naší zemi s její historickou zkušeností by mělo být zacházeno s právy jednotlivce jako s velmi křehkým zbožím, možná křehčím než jinde. Rozhodně je nepřípustné, aby jakákoli vyhláška místní samosprávy kteréhokoli stupně byla v rozporu s centrální legislativou státu, byť by se příslušné opatření zdálo v dané situaci jakkoli rozumným a odůvodněným. Vždyť jak vysokou cenu platí země se skutečnou svobodou jednotlivce za volný pohyb osob, za toleranci k menšinám, náboženským skupinám. Sníženou společenskou adaptabilitu například části Afroameričanů či Portoričanů není prostě možno řešit rasovou segregací, víme všichni, kam jakýkoli takový pokus vede. A myslím, že problémy Dobříše s bezdomovci lze velmi těžko porovnávat s problémy evropských a světových metropolí s terorismem, drogovými komunitami či náboženskými extremisty. Komunity ve svobodném světě nemohou řešit své potíže jakýmkoli porušováním lidských práv. V souvislosti s tímto tématem si vždy vzpomenu na výrok Larryho Flynta ve známém filmu Miloše Formana: „Pokud americká justice ochrání mne, ochrání i vás všechny ostatní, protože já jsem ten nejhorší.“ Jsem toho názoru, že je třeba se ptát, zda radnice v Dobříši předtím, než se pokusila řešit problém opilců v parku vyhláškou jsoucí

HUDBA

Hana a Petr Ulrychovi: Stromy, voda, tráva (Universal Music) Nová deska známého dua přichází po pěti letech a obsahuje zhudebněné verše českých a moravských básníků. Placebo: Meds (EMI) Podařená deska zasmušilého britského tria je na pultech pár dnů a recenzenti nešetří chválou. Se zpěvem vypomáhal i Michael Stipe z R.E.M.

Philip Roth: Spiknutí proti Americe (Volvox Globator) Román o tom, co by se stalo, kdyby namísto Franklina Roosevelta v předválečných USA zvítězil v prezidentském klání slavný letec Charles A. Lindbergh, jemuž nacistické ideály nebyly tak úplně cizí. Jak se prodavač papíru stal Buddhou. Korejské buddhistické legendy (DharmaGaia) První český výbor padesáti příběhů o moudrosti buddhů, karmě a duchovní odplatě.

TELEVIZE 24 hodin ze života jedné ženy, ČT 2, 20. 3., 21.20 Anglická vdova a mladý polský důstojník ve francouzském dramatu podle románu Stefana Zweiga. Vášnivá láska, po které už nic nebude jako dřív. Jan Pavel II., ČT 2, 21. 3., 20.30 Svatý otec Superstar aneb francouzský dokument o životní cestě a významu Karola Wojtyly. S božím požehnáním, ČT 2, 22. 3., 22.55 A ještě jednou francouzští filmaři – tentokrát o křesťanských fundamentalistech v USA. Repríza dokumentu, který vám vyrazí dech. Monty Pythonův Létající cirkus, ČT 2, 24. 3., 22.55 Klasická televizní zábava se vrací na páteční obrazovku. Ceny Thálie 2005, ČT 2, 25. 3., 20.00 Přímý přenos z předávání cen za nejlepší herecký divadelní výkon loňského roku. Nominováni byli například Ivan Trojan, Taťána Medvecká nebo Eva Urbanová.

v rozporu s ústavou země, vyčerpala skutečně všechny možnosti, jak problémovým občanům pomoci legálními prostředky – azylovým bydlením, prostřednictvím sociálních pracovníků… Možnosti by se jistě našly. MUDr. Daniel Otýs, Karlovy Vary

Misijní práce kritikova Reaguji na článek studenta DAMU Lukáše Jiřičky referující o premiéře Richarda III. Pop star zachránila Národní, Respekt č. 10/2006. Kritiků si vážím. Dobrý kritik učí číst umělecké dílo a uvádí je do souvislostí. To je práce zodpovědná a téměř misijní. Náročná na vzdělání, zkušenosti a talent. Rezervy v jedné oblasti se dají nahradit přebytkem v jiné. Jinak by se nedalo v tomto nelehkém oboru začínat. Ani začínajícímu divadelnímu kritikovi se ale nedá promíjet, že není schopen rozlišovat mezi dramatickým textem a inscenací, literární předlohou a její interpretací. Pan Jiřička s bezelstností diletanta informace odečítané z inscenace pokládá za samozřejmou součást textu. (A nejde pouze o nejpůvabnější omyl, že Shakespearův text se odehrává i na lodi.) Nechtěně i jinak prozrazuje, že hru nečetl. Škoda, bývá to nejlepší způsob, jak se o ní něco dozvědět. Na rozdíl od laického diváka to recenzent potřebuje. Protože jedině pak může soudit, co je moderní a nemoderní, co originální a co banální, co původní a co konvenční. Další neodpustitelný hřích kritika krom ignorance je neschopnost vnímání, snížený práh empatie. Připusťme i možnost (nehodnou ovšem seriózního listu), že „kritik“ bude pouze ambiciózní divák,

FOTOGRAFIE P AM ĚŤ* ME M OR Y*, Langhans Galerie – Praha Čtyři fotografické projekty se zabývají fenoménem paměti. Nejstarším je výběr z Langhansova archivu, benjamínkem videoprojekt Dušana Skály, jenž vychází z rodinných archivů. Gustav Aulehla: Takoví jsme byli, Dům umění v Opavě Kurátor Vladimír Birgus objevuje krnovského fotoamatéra, jehož práce mnohé vypovídá o životě v Československu 60.–80. let. LOK 03, Divadlo Komedie, Praha, 26. 3. Společný projekt věhlasného freejazzového pianisty Alexandera von Schlippenbacha, pianistky Aki Takase a DJ Illivibeho byl inspirován železnicemi, vlaky a jejich industriálním zvukem.

trpící potřebou sdělit své dojmy. Talentem diváka je schopnost vnímat. Pan Jiřička talentovaný divák není. Je divákem podjatým, deformovaným, nevnímá, ale soudí z pozice, jak by hru režíroval sám (kdyby mohl a uměl), a ruší ho vše, co jeho apriorní představě odporuje. O skutečnosti, že neexistuje jedině možný způsob inscenování a že zvolené prostředky se stávají součástí sdělení (obsahu výpovědi) se dozvídají studenti DAMU záhy, většina to pochopí již v prvním semestru. Daria Ullrichová, dramaturgyně ND, pedagožka DAMU

MIMOCHODEM Možná to je nemoc z povolání. Při četbě novin se každou chvíli přistihnu, že zaujímám jasný postoj k otázkám, o jejichž existenci jsem ještě před okamžikem neměl tušení. Novinář ve mně okamžitě zformuluje názor, který mi na první pohled připadá nepopiratelný, jenže když na něj pohlédnu podruhé, skeptik ve mně jeho nepopiratelnost stejně suverénně popře. Při třetím, čtvrtém a pátém pohledu se nořím stále hlouběji do nejistoty. Tuhle mne například pobouřila neschopnost České republiky vytěžit víc z finančních zdrojů, které jsou pro ni uchystány v Bruselu. Copak si nedovedeme vymyslet žádné rozvojové programy, které by nám byla Evropa ochot-

Houštinami za pokladem na zaplatit? Rázem mne jeden napadl: zavedení speciální výuky dovedností nezbytných k získávání podpor z unijních fondů. Takové řemeslo by přece mělo perspektivu – tady má skoro každý hluboko do kapsy, zatímco kdesi zbůhdarma leží miliardy, jen si o ně umět říct. Pedagogická motivace by se dala narazit na romantické kopyto připomenutím Stevensonova Ostrova pokladů nebo americké zlaté horečky. Dnes už netřeba, milí žáci, plavit se s bandou pirátů do Karibiku za truhlou s lupem kapitána Flinta ani zdolávat peřeje Yukonu cestou na Klondike. Stačí jen vyznat se v příslušných administrativních předpisech. Vzápětí se ozvaly pochybnosti. Kdo asi případným absolventům zaplatí rekvalifikaci, až se zdroje vyčerpají? Žádná zlatá žíla přece nevydrží věčně. Města, která ze dne na den vyrostla u slavných nalezišť, po několika letech zpustla. Hospody vyschly, vykřičené domy utichly a jen pár zoufalců, jimž nezbyly síly na návrat, se marně pokoušelo vyrýžovat z hlušiny poslední zlatá zrna. Kolika profesím, jež svého času vynášely bohatství a slávu, přisoudil vývoj potupné doznívání? Symbolicky je provždy zosobňuje blouznivý rytíř z la Manchy, jenž mohl zdatnost osvědčit už jenom v boji s větrnými mlýny. Neměl bych vlastně ocenit, že zdejší chytré hlavy vynakládají svou energii, odvahu a vynalézavost tvořivějším způsobem, než je podávání suplik? Co však vím o budoucnosti? Třeba v ní nejlépe obstojí právě ti, kteří se naučí přežít v divočině konceptů, urgencí, rozpočtů a smluv o subvencích. Vím, myšlení v analogiích je ošidné. Bruselské finanční toky se asi dají spíš než k Yukonu přirovnat k železnici. Tu před sto padesáti lety pokládali mnozí vašnostové na radnicích za bláznivou novotu, jakou je lepší držet si od těla, jenže tím svá města fatálně odsunuli na vedlejší kolej. Například Kolín tehdy zastínil Kutnou Horu, stříbrem proslavený Klondike českého středověku. Po celé zemi se navíc díky dráze rozmnožil železničářský lid, jenž byl už profesí nucen k přesnosti, střízlivosti a větší obeznámenosti s technikou i světem za humny. Vedlejší efekt železnic byl možná podstatnější nežli přeprava. Podobně nás mohou přiblížit Evropě administrativní dovednosti, v nichž české žadatele cepuje bruselská byrokracie. Jistý si tím ovšem zdaleka nejsem. Viktor Šlajchrt

Oprava: V minulém čísle jsme u rozhovoru s Lubomírem Zaorálkem nesprávně uvedli autora fotografie, kterým je Tomki Němec (www.digitalrailroad.net/ tomkin/). Za chybu se omlouváme. Redakce

23

24

MINULÝ TÝDEN

Všechny sdělovací prostředky přinesly zprávu agentury Reuters, že v Ázerbájdžánu zemřel pes na ptačí chřipku. Uplynuly tři roky od začátku války v Iráku. Židovská obec slavila svátek purim. Po Španělsku a Finsku se i Francie a Portugalsko rozhodly otevřít novým členským zemím Unie svůj pracovní trh. Pokračovalo sněžení s nočními mrazy. I v roce 1663 mrzlo až do konce března a v roce 1726 ležel sníh od podzimu až do jara, z čehož je vidět, že krutá zima byla i v minulosti, a i když se nám zdá dlouhá, není zase tak výjimečná, uklidnil veřejnost Vladimír Seifert z Českého hydrometeorologického ústavu v Praze. Čeští vojáci spolu s místní policií zmařili raketový útok rebelů na svou základnu v afghánském Fayzabádu. Životní pojišťovna Winterthur zvýšila zisk. Antimonopolní úřad zamítl stížnost odmítnutých firem, a tím se rozhodlo, že mýtné pro kamiony v Česku zavede Kapsch. V Cizkrajově hrál rakouský industriál Mann Ueber Bord. Navzdory prezidentovu vetu a přes nesouhlas lidovců a ODS schválila sněmovna zákon povolující osobám stejného pohlaví uzavřít úředně posvěcený partnerský svazek. Myslím,

20.–26. BŘEZEN 2006 V RESPEKT 12

že krása je hrozně individuální – třeba mně osobně se snoubí s jakousi legračností. Když je to trochu legrační, malinko, tak se mi to zdá krásný. A trochu šišatý! odpověděl kreslíř a ředitel proslulé Křižovnické školy Jan Steklík na otázku „Co vnímáte jako krásné?“, kterou mu položili redaktoři nového brněnského měsíčníku Uši a Vítr. Ve snaze najít dobrá místa pro budoucí turisty ze své země přijel na Vysočinu indický velvyslanec P. S. Raghavan s manželkou. Kvůli „nevhodnému větvení“ bylo pokáceno osm lip na Okružní ulici v Jihlavě. Skupina polárníků dokončila stavbu české polární stanice na Rossově ostrově v Antarktidě a pojmenovala ji po Johannu Gregoru Mendelovi. Desetiletý zákaz činnosti, devět set tisíc korun pokuty a sedmiměsíční podmínku dostal u soudu v Praze manažer fotbalového klubu Viktorie Žižkov Ivan Horník za to, že dlouhodobě podplácel rozhodčí a díky jejich neférovému pískání pak získával body pro svůj klub. Cenu pro nejlepšího policistu roku 2005 dostal od ministra vnitra podpraporčík Radek Dragoun, který se velkou měrou zasloužil o dopadení lesního vraha Viktora Kalivody, nadprůměr-

ně inteligentního mládence střílejícího bez motivu lidi po lesích na různých místech České republiky. Pacienti českých nemocnic v průzkumu agentury GfK uvedli, že jim nejvíc vadí budíček v šest. Otec a syn Svěrákové začali točit Vratné lahve. Vzhledem k prudkému výbuchu nenávisti vůči západním cizincům v arabské části Palestiny evakuovalo Česko svůj zastupitelský úřad v Ramalláhu a jeho personál se odjel ukrýt do Jeruzaléma. V plzeňské zoo se probudili medvědi. Místo nejpopulárnějšího politika si podle nejčerstvějších průzkumů udržel prezident Václav Klaus těsně následovaný ministrem kultury Vítězslavem Jandákem. Výrazný propad akcií zasáhl pražskou burzu. Agentura Standard and Poors snížila mezinárodní ohodnocení Sazky. Organizátoři „reality show“ Odhalení, která sledovala život goril uvězněných v pražské zoologické zahradě, poslali stotisícový výtěžek svého pořadu do záchranné stanice v kamerunském Limbe, kde by měly být použity na péči o čtyři tamní gorily zachráněné před pytláky a na jejich postupný návrat do divoké přírody. Po čtrnáctidenní pauze se do vysílání BBC vrátila čeština. Olšanské papírny

zavřely továrnu ve Vlčicích u Šumperka. Kambodžský král a někdejší student pražské konzervatoře Norodom Sihamoni zahájil v zahradách phnompenhského divadla Chaktomouk oslavy 50. výročí navázání diplomatických vztahů mezi Československem a Kambodžou. Ministerstvo vnitra obnovilo registraci Komunistického svazu mládeže poté, co tato organizace nahradila ve svých stanovách nepřijatelně agresivní slib „revolučního svržení kapitalismu“ vstřícným a nevinným slibem „revolučního překonání kapitalismu“. Federace strojvůdců uspořádala půlhodinovou výstražnou stávku proti schválení nového zákoníku práce. Podle statistiky poklesla v Čechách spotřeba piva. Já vycházím z toho, že mám něco jako poslání, možná od nějaké nejvyšší bytosti, takže předpokládám, že dokážu sociální demokracii vyvést ze situace, ve které byla, odpověděl premiér Jiří Paroubek na otázku Mladé fronty Dnes: „Kde berete své sebevědomí, že to vedete dobrým směrem?“ V pražské Smetanově síni meditoval John McLaughlin. [email protected]

Q

INZERCE

adresa: Křemencova 10, 110 00 Praha 1 telefon: 224 934 441 e-mail: [email protected], [email protected] respekt on-line: www.respekt.cz předplatitelský servis (Po-Pá 8-18): 800 100 634

Ročník XVII. Fax: 224 930 792, e-mail na jednotlivé redaktory: [email protected]. Vydavatel: R-PRESSE, spol. s r. o., IČO 61457345. Majoritní vlastník: Karel Schwarzenberg. Ředitelka: Anna Soumarová. Šéfredaktor: Marek Švehla. Zástupci šéfredaktora: Jaroslav Spurný, Erik Tabery. Editoři: Ivan Lamper, Tomáš Pěkný. Redaktorka vydání (tištěný, on-line): Kateřina Ducháčková, tel. 224 934 759. Komentáře: Erik Tabery. Domácí rubrika: Silvie Blechová, Jan Kovalík, Kateřina Mahdalová, Jáchym Topol. Ekonomika: Marek Pokorný. Zahraničí: Zbyněk Petráček, Jiří Sobota. Civilizace: Martin Uhlíř. Kultura: Jaroslav Pašmik, Viktor Šlajchrt, Petr Třešňák. Dtp a grafická úprava: ([email protected]): David Němec, Jakub Němeček. Kresby: Pavel Reisenauer. Obrazový redaktor: Ivan Kuťák. Sekretariát: Kateřina Spurná, Jan Svoboda. Inzerce: ([email protected]): Milan Černík, Helena Štiková (vedoucí) – tel./fax 224 934 586. Distribuce: ([email protected]): Renata Brabcová, Jan Smola, Jiří Völfl (vedoucí), tel. 224 930 999, fax 224 930 792. Tiskne: Tiskárny MAFRAPRINT Praha. Rozšiřují: Společnosti holdingu PNS, a. s., A. L. L. production, s. r. o., PressMedia, spol. s r. o., CZ Press, spol. s r. o. Podávání novinových zásilek povoleno Českou poštou, s. p., o. z. Přeprava pod č. j. 1033/96 ze dne 14. 3. 1996. MIČ 47254, ISSN 0862 - 6545, ev. č. MK ČR E 5197. Náklady ověřuje ABC ČR, člen IF ABC. Webdesign, webhosting: NET servis, s. r. o. Kancelářské služby: Kompletní řešení tisků a kopírování www.proimpo.cz. Uzávěrka: 19. 3. 2006, © Copyright R-PRESSE, spol. s r. o.