ČESKÁ KOMORA AUTORIZOVANÝCH INŽENÝRŮ A TECHNIKŮ ČINNÝCH VE VÝSTAVBĚ Rada pro podporu rozvoje profese ČKAIT Metodická pomůcka k činnosti autorizovaných osob STÁTNÍ PAMÁTKOVÁ PÉČE A VAZBA NA STAVEBNÍ ZÁKON A 3.7 1. vydání, Praha 2007 Pro Českou komoru autorizovaných inženýrů a techniků činných ve výstavbě vydává Informační centrum ČKAIT
Autorský kolektiv JUDr. Martin Zídek Mgr. Jiří Klusoň
Koordinace projektu Ing. Renata Karasová, Informační centrum ČKAIT, koordinátorka projektu Doc. Ing. Antonín Pokorný, CSc., předseda Rady pro podporu rozvoje profese ČKAIT
Vydání 2008 je již čtvrtým ročníkem zpracování metodických a dalších pomůcek, určených autorizovaným osobám. Přehledné celkové schéma metodických, informačních a technických pomůcek a pomůcek podnikatelského servisu je uvedeno v metodické pomůcce základní úrovně MP 0 Základ systému podpory profese ČKAIT, v tabulce „Integrovaný profesní informační systém ČKAIT“, včetně rozlišení jednotlivých úrovní systému a uvedení do souvislostí s dosavadními výstupy ediční a informační činnosti ČKAIT. V dokumentu MP 0 jsou také vysvětleny základní pojmy a zkratky, používané v metodických pomůckách.
Upozornění Tento dokument je určen výlučně pro autorizované osoby – členy ČKAIT, které jsou výhradně oprávněny pořizovat pro svou potřebu jeho tiskové kopie. Jakékoliv další šíření v tištěné, elektronické či jiné podobě ke komerčním účelům prostřednictvím dalších fyzických nebo právnických osob je možné pouze s výslovným souhlasem vydavatele. Rada pro podporu rozvoje profese ČKAIT
OBSAH Úvod 1 Použité zkratky 2 Zákon č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči 3 Úplné znění zákon a č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči 4 Přílohy 4.1 Příloha č. 1 Třídník specializací restaurátorských prací
1
4.2 Příloha č. 2 Evidenční dotazník žadatele o povolení k restaurování 4.3 Příloha č. 3 k zákonu č. 20/1987 Sb. – Teoretické a praktické oblasti, které tvoří obsah vzdělání a přípravy vyžadované v České republice pro výkon činnosti restaurování 4.4 Příloha č. 4 k zákonu č. 20/1987 Sb. – Teoretické a praktické oblasti, které tvoří obsah vzdělání a přípravy vyžadované v České republice pro provádění archeologických výzkumů 5 Vyhláška kterou se stanoví obsah a náležitosti plánu území s archeologickými nálezy 6 Literatura
ÚVOD Dne 14. 3. 2006 byl přijat zákon č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), který s účinností od 1. 1. 2007 nahrazuje dosavadní zákon č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon). Tento nový stavební zákon, byť má shodný název jako předchozí stavební zákon, přináší celou řadu velmi podstatných změn, které se dotýkají, v některých případech dosti významně, i právní úpravy státní památkové péče. Nový stavební zákon přináší značnou liberalizaci v oblastech, které dosavadní stavební zákon relativně pevně svazoval. Jen namátkou lze zmínit novou možnost náhrady správního rozhodnutí veřejnoprávní smlouvou (§ 116 nového stavebního zákona), vstup jisté formy privatizace správního rozhodování zavedením institutu autorizovaného inspektora (§ 117 a § 143 až § 151 nového stavebního zákona), nebo rozsáhlý katalog prací, které podle stavebního řádu nepodléhají ani ohlášení, ani stavebnímu povolení (§ 103 nového stavebního zákona). Protipólem této liberalizace v oblasti stavebního řádu jsou ovšem podstatně přísnější požadavky na zemní plánování a na územní rozhodování. Jen pro ilustraci lze ukázat, že například liberalizace ztělesněná katalogem prací nepodléhajících ani stavebnímu povolení, ani ohlášení (§ 103 nového stavebního zákona) spočívá oproti dosavadní úpravě v tom, že v těchto případech postačí územní rozhodnutí (popřípadě pouze územní souhlas) a není již třeba dalších úkonů podle stavebního řádu. Fakticky je tedy ve většině případů zjednodušen u těchto prací postup stavebníka, který musí kontaktovat stavební úřad pouze jednou, nikoli dvakrát, jak tomu bylo doposud (územní rozhodnutí a postup podle stavebního řádu). Nový stavební zákon klade podstatně větší důraz na územní plánování a oproti dosavadní úpravě jej dosti komplikuje. Na druhou stranu je tato komplikovanost kompenzována jistými zjednodušeními, která se uplatní při následném individuálním posuzování jednotlivých zamýšlených stavebních zásahů. Výslovně je třeba zmínit, že regulační plán mimo jiné nově nahrazuje v jím řešené ploše ve schváleném rozsahu územní rozhodnutí. Nový stavební zákon také výslovně předepisuje kontinuitu výkonu veřejné moci, která se ve vztahu k orgánům státní památkové péče projevuje jejich povinností respektovat svá předchozí stanoviska. Výslovně je v novém stavebním zákoně upraveno, že dotčené orgány (orgány státní památkové péče samozřejmě nevyjímaje) se mohou odchýlit od svých předchozích stanovisek nebo závazných stanovisek v zásadě pouze na základě nově zjištěných skutečností, které nemohly být uplatněny dříve a kterými se podstatně mění podmínky, za kterých bylo původní stanovisko nebo závazné stanovisko vydáno. Zdůraznění vázanosti předchozím názorem není vztaženo jen na jednotlivé rozhodovací procesy při vydávání územních rozhodnutí nebo rozhodnutí podle stavebního řádu – vázanost předchozím stanoviskem se plně uplatňuje i v rámci územního plánování. Orgány státní památkové péče tedy v žádném případě nesmí podcenit svá stanoviska, která uplatňují v procesu územního plánování: nový stavební zákon jednoznačně a nesporně stanovuje, že stavební úřad nesmí přihlédnout k těm závazným stanoviskům, která nerespektují předchozí stanoviska nebo která nerespektují vydanou územně plánovací dokumentaci (pochopitelně s výhradou již zmíněné změny poměrů). Nový stavební zákon je doprovázen nejen změnovým zákonem č. 186/2006 Sb., jehož část první změnila zákon o státní památkové péči (a představuje hlavní důvod vzniku této příručky), ale také zákonem č. 184/2006 Sb., o odnětí nebo omezení vlastnického práva k pozemku nebo ke stavbě (zákon o vyvlastnění), který na rozdíl od předchozí právní úpravy řeší otázky vyvlastnění samostatně – tedy mimo stavební zákon. Změnový zákon č. 186/2006 Sb. není jediným předpisem, jímž byl zákon o státní památkové péči v roce 2006 přímo novelizován. Dne 17. 5. 2006 nabyl účinnosti zákon č. 203/2006 Sb., o některých druzích podpory kultury
2
a o změně některých souvisejících zákonů, který zasáhl (mimo jiné) do zákona o státní památkové péči a změnil některá jeho ustanovení. Dne 2.7. 2007 nabyl účinnosti zákon č. 158/2007 Sb., který byl novelizován § 14 odst. 6 zákona o státní památkové péči. I o této novele, rozsahem sice nevelké, avšak dosti významné, tato příručka pojednává. I když jsou změny provedené těmito zákony v porovnání se změnami, které přinesl nový stavební zákon a změnový zákon č. 186/2006 Sb., méně významné, bylo třeba se jimi zabývat a alespoň ve stručnosti o nich pojednat. Tato příručka navazuje na předchozí komentář k zákonu o státní památkové péči, vydaný na konci roku 2005 v nakladatelství ABF. Autoři původně zamýšleli vytvořit pouhý dodatek k tomuto komentáři, tak útlý, aby bylo možné jej do komentáře vložit jako doplněk. Tento záměr se autorům nepodařil, nikoli však jejich vinou: změny, které nový stavební zákon č. 183/2006 Sb. a změnový zákon č. 186/2006 Sb. vnesly do státní památkové péče, do hájení jejích zájmů a do zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, jsou natolik zásadní a rozsáhlé, že nebylo možné o nich pojednat v pouhé původně předpokládané brožuře. Vznikla tedy příručka rozsáhlejší, ač je (ve shodě s původním záměrem autorů) pojata jen jako doplnění předchozího komentáře. Nevysvětluje tedy celou problematiku zákona o státní památkové péči, omezuje se v zásadě jen na výklad těch ustanovení, která byla novelizována v letech 2007 a 2007; nepomíjí samozřejmě ani vazby zákona o státní památkové péči na nový stavební zákon a věnuje pozornost i otázkám procesním, souvisejícím s „novým“ správním řádem, tedy se zákonem č. 500/2004 Sb. (zejména pojmu „závazné stanovisko“ a s ním souvisejícím problémům).
1 POUŽITÉ ZKRATKY VDS
Vyhláška Ministerstva pro místní rozvoj č. 499/2006 Sb., o dokumentaci staveb
Komentář
Zídek, Martin; Klusoň, Jiří: Zákon o státní památkové péči a jeho prováděcí předpisy s komentářem, ABF – nakladatelství ARCH, Praha 2005
KrajZ
Zákon č. 129/2000 Sb., o krajích (krajské zřízení), ve znění pozdějších předpisů
LZPS
Listina základních práv a svobod (usnesení předsednictva ČNR č. 2/1993 Sb.)
NSZ
Nový stavební zákon – zákon č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon)
ObecZ
Zákon č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších předpisů
OPKZ
Zákon č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů
VPam
Vyhláška Ministerstva kultury č. 66/1988 Sb., kterou se provádí zákon České národní rady č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, ve znění pozdějších předpisů
PamZ
Zákon č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, ve znění pozdějších předpisů
VÚPD
Vyhláška Ministerstva pro místní rozvoj č. 500/2006 Sb., o územně analytických podkladech, územně plánovací dokumentaci a způsobu evidence územně plánovací činnosti
PodporZ
Zákon č. 203/2006 Sb., o některých druzích podpory kultury a o změně některých souvisejících zákonů
SŘ
Zákon č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů
SŘS
Zákon č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů
VSŘ
Vyhláška Ministerstva pro místní rozvoj č. 526/2006 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení stavebního zákona ve věcech stavebního řádu
ÚArcheo
Úmluva o ochraně archeologického dědictví Evropy (revidovaná), publikována pod č. 99/2000 Sb. m. s.
ÚArch
Úmluva o ochraně architektonického dědictví Evropy, publikována pod č. 73/2000 Sb. m. s.
ÚOKPD
Úmluva o ochraně světového kulturního a přírodního dědictví, publikována pod č. 159/1991 Sb.
VÚŘ
Vyhláška Ministerstva pro místní rozvoj č. 503/2006 Sb., o podrobnější úpravě územního řízení, veřejnoprávní smlouvy a územního opatření
VyvlZ
Zákon č. 184/2006 Sb., o odnětí nebo omezení vlastnického práva k pozemku nebo ke stavbě
3
(zákon o vyvlastnění) ZměnZ
Zákon č. 186/2006 Sb., o změně některých zákonů souvisejících s přijetím stavebního zákona a zákona o vyvlastnění
2 ZÁKON č. 20/1987 Sb., O STÁTNÍ PAMÁTKOVÉ PÉČI
ZÁKON č. 20/1987 Sb. O STÁTNÍ PAMÁTKOVÉ PÉČI
ve znění zákona č. 242/1992 Sb., zákona č. 361/1999 Sb. a zákona č. 61/2001 Sb., zákona č. 122/2000 Sb., zákona č. 132/2000 Sb., zákona č. 146/2001 Sb., zákona č. 320/2002 Sb., zákona č. 18/2004 Sb., zákona č. 186/2004 Sb., zákona č. 1/2005 Sb., zákona č. 3/2005 Sb., nálezu Ústavního soudu ČR č. 240/2005 Sb., zákona č. 186/2006 Sb., zákona č. 203/2006 Sb. a zákona č. 158/2007 Sb.
(vybraná ustanovení)
§1 Účel zákona (1) Stát chrání kulturní památky jako nedílnou součást kulturního dědictví lidu, svědectví jeho dějin, významného činitele životního prostředí a nenahraditelné bohatství státu. Účelem zákona je vytvořit všestranné podmínky pro další prohlubování politickoorganizátorské a kulturně výchovné funkce státu při péči o kulturní památky, o jejich zachování, zpřístupňování a vhodné využívání, aby se podílely na rozvoji kultury, umění, vědy a vzdělávání, formování tradic a vlastenectví, na estetické výchově pracujících a tím přispívaly k dalšímu rozvoji společnosti. (2) Péče státu o kulturní památky (dále jen „státní památková péče“) zahrnuje činnosti, opatření a rozhodnutí, jimiž orgány a odborná organizace státní památkové péče (§ 25 až 32) v souladu se společenskými potřebami zabezpečují zachování, ochranu, zpřístupňování a vhodné společenské uplatnění kulturních památek. Ostatní orgány státní správy a jiné organizace spolupracují v oboru své působnosti s orgány a odbornou organizací státní památkové péče a pomáhají jim při plnění jejich úkolů.
Související právní předpisy čl. 12 LZPS; čl. 5 ÚArcheo; čl. 12 ÚArch
Komentář PodporZ nepřinesl mnoho rozsáhlých změn PamZ. Asi nejzásadnějším zásahem bylo promítnutí již dříve respektované zásady, že jedním ze základních cílů státní památkové péče je nejen vlastní zachování kulturního dědictví, ale také jeho zpřístupnění. Tato změna však neznamená absolutní přednost zpřístupnění kulturních statků před ostatními principy památkové péče. Je třeba připomenout, že právě na rizika spojená se zpřístupněním kulturních statků pamatují mezinárodní smlouvy, které mají, stanoví-li zákon něco jiného, přednost před tímto zákonem. Podle čl. 12 ÚArch se Česká republika zavázala, ačkoli uznává hodnotu zpřístupnění chráněných statků veřejnosti, přijmout opatření nutná k zajištění toho, aby důsledky tohoto zpřístupnění, zvláště jakékoli stavební úpravy, neovlivnily negativně architektonický a historický charakter takových statků a jejich okolí. Obdobnou
4
zásadu ve vztahu k ochraně archeologického dědictví obsahuje čl. 5 odst. 5 ÚArcheo. Ani promítnutí uvedené zásady do textu tohoto ustanovení nemůže prolomit nedotknutelnost obydlí, jak je zaručena v čl. 12 LZPS.
§7 Evidence kulturních památek
(1) Kulturní památky se zapisují do Ústředního seznamu kulturních památek České republiky (dále jen „ústřední seznam“). Ústřední seznam vede odborná organizace státní památkové péče. (2) Krajské úřady a obecní úřady obcí s rozšířenou působností vedou seznamy kulturních památek svých územních obvodů. Zápisy do těchto seznamů provádějí podle výpisů z ústředního seznamu. (3) Odborná organizace státní památkové péče vyrozumí o zápisu kulturní památky do ústředního seznamu, jakož i o zrušení prohlášení věci za kulturní památku (§ 8) vlastníka kulturní památky, krajský úřad a obecní úřad obce s rozšířenou působností. Jde-li o nemovitou kulturní památku, vyrozumí kromě toho také stavební úřad.1) U archeologického nálezu prohlášeného za kulturní památku vyrozumí též Archeologický ústav Akademie věd České republiky. (4) Odborná organizace státní památkové péče oznámí příslušnému katastrálnímu úřadu každé prohlášení nemovitosti za kulturní památku, jakož i každé zrušení tohoto prohlášení, jde-li o věc, která je předmětem evidence v katastru nemovitostí.2) (5) Vlastník kulturní památky je povinen oznámit odborné organizaci státní památkové péče každou změnu vlastnictví (správy, užívání) kulturní památky nebo její přemístění. Oznámení musí učinit vlastník kulturní památky nejpozději do třiceti dnů ode dne, kdy k takové změně došlo. (6) Podrobnosti o evidenci kulturních památek stanoví obecně závazný právní předpis.
Komentář ZměnZ nezměnil vlastní text tohoto ustanovení, pouze do poznámky pod čarou č. 1 promítl skutečnost, že byl přijat NSZ.
§ 11 Povinnosti správních úřadů, právnických a fyzických osob
(1) Orgány státní správy příslušné rozhodovat o způsobu využití budov, které jsou kulturními památkami, nebo o přidělení bytů, jiných obytných místností a místností nesloužících k bydlení v těchto budovách, vydávají svá rozhodnutí na základě závazného stanoviska2a) příslušného orgánu státní památkové péče. Při rozhodování o způsobu a změnách využití kulturních památek jsou povinny zabezpečit jejich vhodné využití, odpovídající jejich hodnotě a technickému stavu. (2) Jestliže fyzická nebo právnická osoba svou činností působí nebo by mohla způsobit nepříznivé změny stavu kulturní památky nebo jejího prostředí anebo ohrožuje zachování nebo společenské uplatnění kulturní památky, určí obecní úřad obce s rozšířenou působností, a jde-li o národní kulturní památku, krajský úřad, podmínky pro další výkon takové činnosti, nebo výkon činnosti zakáže. (3) Správní úřady a orgány krajů a obcí vydávají svá rozhodnutí podle zvláštních právních předpisů, jimiž mohou být dotčeny zájmy státní památkové péče na ochraně nebo zachování kulturních památek nebo 1)
Zákon č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon). Zákon č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky (katastrální zákon), ve znění pozdějších předpisů. 2a) § 149 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád. 2)
5
památkových rezervací a památkových zón a na jejich vhodném využití, jen na základě závazného stanoviska2a) obecního úřadu obce s rozšířenou působností, a jde-li o národní kulturní památky, jen na základě závazného stanoviska krajského úřadu.
Související ustanovení § 14, § 28, § 29, § 44a
Související právní předpisy § 136, § 149 SŘ; § 176 NSZ
Komentář K odst. 1 a 3 Poněkud skrytě je nově na základě ZměnZ založena dotčenost orgánů státní památkové péče v obecné rovině pro správní řízení, ve kterých správní rozhodnutí vydávají jiné správní orgány. Může jít jak o správní řízení, které zahájí například z moci úřední stavební úřad, tak o správní řízení, které zahájí z moci úřední nebo na žádost jiný správní orgán. Zatímco změna v § 11 odst. 1 PamZ je v zásadě pouze terminologická, když byl dosavadní text zmiňující dohodu s orgánem státní památkové péče nahrazen zněním, které vyhovuje dikci SŘ, změna v § 11 odst. 3 PamZ má zásadnější charakter. Naposled zmíněné ustanovení již výslovně zakotvuje doposud v některých bodech spornou otázku dotčenosti obecního úřadu obce s rozšířenou působností jako orgánu státní památkové péče také ve vztahu k nemovitostem, které nejsou kulturními památkami, ale nacházejí se v památkových rezervacích nebo památkových zónách. V tomto případě vydávají orgány státní památkové péče závazná stanoviska podle § 149 SŘ, nikoli samostatná správní rozhodnutí.
K odst. 2 Řízení podle § 11 odst. 2 PamZ je správní řízení, které je zahajováno z moci úřední a které na rozdíl od řízení např. podle § 10 odst. 1 PamZ nevyžaduje předchozí písemné vyjádření odborné organizace státní památkové péče. Lze proto uvažovat i o tom, že povinnost podle tohoto ustanovení bude uložena formou příkazu podle § 150 SŘ, kdy prvním úkonem v řízení bude vydání příkazu, který omezuje nebo zakazuje „závadnou“ činnost, uvedenou v § 11 odst. 2 PamZ.
§ 12 Oznamovací povinnost vlastníka kulturní památky
(1) Vlastník kulturní památky je povinen bez zbytečného odkladu každé ohrožení nebo poškození kulturní památky oznámit obecnímu úřadu obce s rozšířenou působností a vyžádat si jeho rozhodnutí o způsobu odstranění závady. Jde-li o nemovitou kulturní památku, která je stavbou, vyrozumí též stavební úřad.1) (2) Vlastník kulturní památky je povinen každou zamýšlenou změnu jejího užívání, a jde-li o nemovitou kulturní památku, i její zamýšlené vyklizení, předem oznámit obecnímu úřadu obce s rozšířenou působností.
Komentář ZměnZ nezměnil vlastní text tohoto ustanovení, pouze do poznámky pod čarou č. 1 promítl skutečnost, že byl přijat NSZ.
6
§ 14 Obnova kulturních památek
(1) Zamýšlí-li vlastník kulturní památky provést údržbu, opravu, rekonstrukci, restaurování nebo jinou úpravu kulturní památky nebo jejího prostředí (dále jen „obnova“), je povinen si předem vyžádat závazné stanovisko obecního úřadu obce s rozšířenou působností, a jde-li o národní kulturní památku, závazné stanovisko krajského úřadu. (2) Vlastník (správce, uživatel) nemovitosti, která není kulturní památkou, ale je v památkové rezervaci, v památkové zóně nebo v ochranném pásmu nemovité kulturní památky, nemovité národní kulturní památky, památkové rezervace nebo památkové zóny (§ 17), je povinen k zamýšlené stavbě, změně stavby, terénním úpravám, umístění nebo odstranění zařízení, odstranění stavby, úpravě dřevin nebo udržovacím pracím na této nemovitosti si předem vyžádat závazné stanovisko obecního úřadu obce s rozšířenou působností, není-li tato jeho povinnost podle tohoto zákona nebo na základě tohoto zákona vyloučena (§ 17). (3) V závazném stanovisku podle odstavců 1 a 2 se vyjádří, zda práce tam uvedené jsou z hlediska zájmů státní památkové péče přípustné, a stanoví se základní podmínky, za kterých lze tyto práce připravovat a provést. Základní podmínky musí vycházet ze současného stavu poznání kulturně historických hodnot, které je nezbytné zachovat při umožnění realizace zamýšleného záměru. (4) V územním řízení, při vydání územního souhlasu a v řízení o povolení staveb, změn staveb, terénních úprav1), umístění nebo odstranění zařízení, odstranění stavby a udržovacích prací, prováděném v souvislosti s úpravou území, na němž uplatňuje svůj zájem státní památková péče9), nebo v souvislosti s obnovou nemovité kulturní památky, popřípadě se stavbou, změnou stavby, terénními úpravami1), umístěním nebo odstraněním zařízení, odstraněním stavby nebo udržovacími pracemi na nemovitosti podle odstavce 2, rozhoduje stavební úřad v souladu se závazným stanoviskem obecního úřadu obce s rozšířenou působností, jde-li o nemovitou národní kulturní památku, se závazným stanoviskem krajského úřadu. (5) Lze-li zamýšlenou obnovu nemovité kulturní památky podle odstavce 1, stavbu, změnu stavby, terénní úpravy1), umístění nebo odstranění zařízení, odstranění stavby nebo udržovací práce na nemovitosti podle odstavce 2 provést na základě ohlášení, může stavební úřad dát souhlas pouze v souladu se závazným stanoviskem obecního úřadu obce s rozšířenou působností, nebo jde-li o nemovitou národní kulturní památku, krajského úřadu. (6) Orgán státní památkové péče příslušný podle odstavců 1 a 2 vydá závazné stanovisko po předchozím písemném vyjádření odborné organizace státní památkové péče, se kterou projedná na její žádost před ukončením řízení návrh tohoto závazného stanoviska. Písemné vyjádření předloží odborná organizace státní památkové péče příslušnému orgánu státní památkové péče nejpozději ve lhůtě 20 dnů ode dne doručení žádosti o jeho vypracování, nestanoví-li orgán státní památkové péče ve zvlášť složitých případech lhůtu delší, která nesmí být delší než 10 dnů. Pokud ve lhůtě 20 dnů nebo v prodloužené lhůtě příslušný orgán státní památkové péče písemné vyjádření neobdrží, vydá závazné stanovisko bez tohoto vyjádření. (7) Přípravnou a projektovou dokumentaci obnovy nemovité kulturní památky nebo stavby, změny stavby, terénních úprav, umístění nebo odstranění zařízení, odstranění stavby, úpravy dřevin nebo udržovacích prací na nemovitosti podle odstavce 2 vlastník kulturní památky nebo projektant11) projedná v průběhu zpracování s odbornou organizací státní památkové péče z hlediska splnění podmínek závazného stanoviska podle odstavců 1 a 2. Při projednávání poskytuje odborná organizace státní památkové péče potřebné podklady, informace a odbornou pomoc. Ke každému dokončenému stupni dokumentace zpracuje odborná organizace státní památkové péče písemné vyjádření jako podklad pro závazné stanovisko obecního úřadu obce s rozšířenou působností, jde-li o nemovitou národní kulturní památku, jako podklad pro závazné stanovisko krajského úřadu. (8) Obnovu kulturních památek nebo jejich částí, které jsou díly výtvarných umění nebo uměleckořemeslnými pracemi (dále jen „restaurování“), mohou provádět fyzické osoby na základě povolení vydaného podle § 14a, přičemž restaurováním se rozumí souhrn specifických výtvarných, uměleckořemeslných a technických prací, 9)
Památková rezervace, památková zóna, ochranné pásmo nemovité kulturní památky, nemovité národní kulturní památky, památkové rezervace a památkové zóny. 11) § 20 odst. 1 písm.c), § 24 odst. 4, § 36 až 39 a § 43 vyhlášky č. 5/1987 Sb., o dokumentaci staveb.
7
respektujících technickou a výtvarnou strukturu originálu. (9) Vlastník kulturní památky je povinen odevzdat odborné organizaci státní památkové péče na její žádost 1 vyhotovení dokumentace. (10) Podrobnosti o podmínkách pro dokumentaci obnovy a pro provádění obnovy kulturních památek stanoví obecně závazný právní předpis.
Související ustanovení § 11, § 26, § 28, § 29, § 17, § 35 odst. 1 písm. e), g) a h), § 35 odst. 2 písm. b) a c), § 39 odst. 1 písm. e), g) a h), § 39 odst. 2 písm. b) a f), § 44a
Související právní předpisy § 133, § 136, § 149 SŘ; § 61, § 79 až 81, § 89, § 95, § 96, § 103, § 104, § 105, § 106, § 107, § 110, § 117, § 118, § 126, § 127, § 128 NSZ; Příloha č. 1 VDS; Příloha č. 3, 5, 7, 9 VÚŘ; § 3, § 4, § 6, § 9, § 10, § 12, § 13, § 15, § 16, Příloha č. 1, 2, 3, 5, 6, 7 VSŘ
Komentář Na první pohled není rozsah změn vyvolaných přijetím NSZ a ZměnZ při porovnání s rozsahem změn jiných ustanovení PamZ příliš rozsáhlý. Přijetím NSZ a úpravou § 44a PamZ však došlo k zásadní změně: dosud jednotný postup orgánů státní památkové péče, ukončený samostatným správním rozhodnutím, je opuštěn a je rozštěpen na dvě základní varianty. Prvním a v praxi častějším postupem je posuzování zájmů státní památkové péče formou závazného stanoviska podle § 149 SŘ, které má povahu podmiňujícího aktu pro rozhodnutí stavebního úřadu, nikoli samostatného správního rozhodnutí. Tento postup se uplatní v případech, kdy NSZ v obecné rovině zakládá pro posouzení konkrétního záměru (zamýšlených prací) rozhodovací pravomoc stavebnímu úřadu. Druhou variantou je posouzení zamýšlených prací orgánem státní památkové péče formou samostatného správního rozhodnutí (jinak řečeno, jde v tomto druhém případě o postup, který se uplatňoval jednotně před 1. 1. 2007). Jde o takové záměry, o kterých stavební úřad v obecné rovině rozhodovat nemůže. Je třeba předeslat, že PamZ označuje správní akt, který orgán státní památkové péče vydá na základě žádosti podle § 14 odst. 1 nebo 2 PamZ, jako „závazné stanovisko“. Tento pojem používá také § 149 SŘ, avšak v jiném smyslu. Závazné stanovisko podle § 149 SŘ je úkon dotčeného správního orgánu, který není samostatným rozhodnutím, proti kterému se nelze samostatně odvolat a který slouží jako podklad pro rozhodnutí jiného správního orgánu. Jde o podmiňující akt, jenž je závazný pro výrok rozhodnutí správního orgánu, který je příslušný v určité věci rozhodnout. Naproti tomu závazné stanovisko podle § 14 PamZ bylo do konce roku 2006 samostatným správním rozhodnutím. Po změnách provedených ZměnZ a NSZ může mít toto závazné stanovisko dvojí povahu v závislosti na tom, zda je či není vydáno ve věci, o níž je příslušný rozhodovat stavební úřad, neboli zda je či není potenciálním podkladem pro rozhodnutí stavebního úřadu. Pokud ano, jde o závazné stanovisko ve smyslu § 149 SŘ, pokud nikoli, jde o samostatné správní rozhodnutí. Je-li závazné stanovisko podle § 14 PamZ vydáno jako samostatné správní rozhodnutí, musí mít obsahové a formální náležitosti rozhodnutí podle § 68 a § 69 SŘ. Musí tedy mít výrokovou část, odůvodnění a poučení; z hlediska formálního musí být vybaveno tak, jak to stanovuje § 69 SŘ. Závazné stanovisko podle § 149 SŘ není správním rozhodnutím, přičemž jeho náležitosti nejsou v SŘ (na rozdíl od správního rozhodnutí) upraveny. Lze však soudit, že závazné stanovisko by mělo mít obdobné náležitosti, jaké jsou předepsány pro správní rozhodnutí: mělo by obsahovat část, která obsahuje řešení otázky, jíž dotčený orgán posuzoval (tedy závěr o přípustnosti či nepřípustnosti zamýšlených prací a případně podmínky, za nichž lze práce připravovat či provést). Tato část je obdobou výrokové části rozhodnutí, byť ji u závazného stanoviska
8
nelze tak nazývat. Dále by mělo závazné stanovisko obsahovat odůvodnění, v němž dotčený orgán vysvětlí, jak dospěl ke svému závěru, z jakých podkladů vycházel a jak je hodnotil – jde tu o použití § 68 odst. 3 SŘ per analogiam. Konečně má závazné stanovisko obsahovat informace důležité pro případný další postup jeho adresáta, tedy především informaci o tom, že se proti závaznému stanovisku nelze odvolat. Pro posouzení, zda bude v konkrétním případě orgán státní památkové péče vydávat závazné stanovisko podle § 149 SŘ nebo správní rozhodnutí, je v prvé řadě důležitá povaha zásahu a povaha věci, na které má být zásah proveden. Je řada případů, o nichž stavební úřad již z povahy věci rozhodovat nemůže. V těchto případech (které budou dále rozebrány) musí ve věci rozhodnout orgán státní památkové péče. Vydá tedy na základě žádosti podle § 14 odst. 1 nebo 2 PamZ samostatné správní rozhodnutí, které bude ovšem nazváno „závazné stanovisko“, protože jej tak nazývá PamZ. Stavební úřad zjevně nemůže (již z povahy věci) rozhodovat o obnově movité kulturní památky. Závazné stanovisko orgánu státní památkové péče k obnově movité kulturní památky bude proto samostatným správním rozhodnutím. Obdobným případem jsou u nemovitých kulturních památek úpravy nestavební povahy – například samostatné restaurování vnitřní freskové výzdoby nemovité kulturní památky, aniž by přitom byla tato nemovitá kulturní památka stavebně obnovována. Další kritéria poskytují ta jednotlivá ustanovení NSZ, která pro určité práce (zásahy) stanoví volný režim. Ten se uplatňuje jak v procesech územního rozhodování, tak v procesech stavebního řádu. § 76 odst. 1 NSZ stanoví, že umísťovat stavby nebo zařízení, jejich změny, měnit jejich vliv na využití území, měnit využití území a chránit důležité zájmy v území lze jen na základě územního rozhodnutí nebo územního souhlasu, pokud zákon nestanoví jinak. § 79 odst. 3 písm. a) – o) NSZ vyjmenovává zásahy, které nevyžadují územní rozhodnutí ani územní souhlas, avšak tato výluka neplatí pro kulturní památky. Má-li tedy být na nemovité kulturní památce proveden některý ze zásahů vyjmenovaných v tomto ustanovení, je k němu třeba územního rozhodnutí stavebního úřadu, případně územního souhlasu (což je akt stavebního úřadu, který za určitých podmínek u některých zásahů může nahradit územní rozhodnutí). Pokud jde o nemovitosti, které nejsou kulturní památkou, ale nacházejí se v památkové rezervaci, památkové zóně nebo v památkovém ochranném pásmu (§ 17 PamZ), platí pro ně výluka podle § 79 odst. 3 NSZ jen v omezeném rozsahu: zásahy vyjmenované v tomto ustanovení, které mají být provedeny na těchto nemovitostech, nevyžadují územní rozhodnutí ani územní souhlas, vyjma zásahů podle § 79 odst. 3 písm. a), b), h) a i) NSZ – tyto vyjmenované zásahy vyžadují územní rozhodnutí, případně územní souhlas. § 80 odst. 3 NSZ stanoví, že územní rozhodnutí o změně využití území ani územní souhlas nevyžadují sjezdy z pozemních komunikací na sousední nemovitosti. Tato výluka neplatí pro území, na kterém se prokazatelně nalézají archeologické nálezy (§ 80 odst. 4 NSZ). NSZ přitom nekonkretizuje pojem „prokazatelně“ – požadované prokázání může mít například formu vyjádření Archeologického ústavu AV ČR (pražského či brněnského), Národního památkového ústavu, nebo jiné organizace oprávněné provádět archeologické výzkumy. Může však mít také formu plánu území s archeologickými nálezy, což je právní předpis kraje, upravený v § 23b PamZ. Podle § 81 odst. 3 NSZ nevyžadují územní rozhodnutí o změně stavby udržovací práce a stavební úpravy. Dalším ustanovením, které vylučuje rozhodovací pravomoc stavebního úřadu, je § 103 NSZ, který vyjmenovává práce, k nimž není třeba ani stavebního povolení, ani ohlášení. U těchto prací není dána rozhodovací pravomoc stavebního úřadu, přičemž NSZ nestanoví žádnou výluku pro případ, že by tyto zásahy měly být prováděny na kulturní památce nebo v památkové zóně, rezervaci nebo ochranném pásmu. Je ovšem nutno připomenout, že „osvobození“ z povolovacího i ohlašovacího režimu platí pro postup podle části čtvrté NSZ (stavební řád) a že většina prací v § 103 NSZ vyjmenovaných vyžaduje územní rozhodnutí, nebo alespoň územní souhlas. Ve všech právě vyjmenovaných případech, kdy NSZ vylučuje rozhodovací pravomoc stavebního úřadu anebo kdy stavební úřad již z povahy věci rozhodovat nebude, bude k zamýšleným pracím vydávat orgán státní památkové péče závazné stanovisko podle § 14 PamZ formou správního rozhodnutí (neboť toto závazné stanovisko nebude podkladem pro rozhodnutí stavebního úřadu). Správní rozhodnutí je samostatně přezkoumatelné po právní i po věcné stránce stejně, jako kterékoli jiné správní rozhodnutí. U orgánu státní památkové péče může vyvstat otázka, jaký akt má vydat v konkrétní věci – zda správní 9
rozhodnutí anebo závazné stanovisko ve smyslu § 149 SŘ. Jinak řečeno, jde o problém, zda určitý zamýšlený zásah podléhá či nepodléhá rozhodovací pravomoci stavebního úřadu. Pro tento případ je třeba doporučit úzkou spolupráci se stavebními úřady, které by měly být schopny konkrétní zamýšlený zásah podřadit pod konkrétní ustanovení NSZ. Právní základ pro tuto spolupráci poskytuje § 8 odst. 2 SŘ, podle kterého jsou správní orgány povinny spolupracovat v zájmu dobré správy. Bude-li tedy mít orgán státní památkové péče pochybnosti, zda v určité věci je nebo není dána rozhodovací pravomoc stavebního úřadu a zda má tudíž vydat závazné stanovisko jako závazné stanovisko podle § 149 SŘ anebo jako správní rozhodnutí, měl by se s dožádáním obrátit na stavební úřad, který by mu měl se znalostí NSZ sdělit, zda má in concreto dánu rozhodovací pravomoc, anebo zda zamýšlený zásah požívá některé z výluk, které byly výše vyjmenovány. V případech, kdy je stavební úřad příslušný rozhodovat podle NSZ (ať již v územním řízení nebo podle stavebního řádu), posuzuje orgán státní památkové péče zamýšlené práce z hlediska zájmů státní památkové péče formou závazného stanoviska podle § 149 SŘ. Zde je určující nikoli okolnost, zda bude v konkrétním případě stavební úřad rozhodovat, nýbrž okolnost, zda stavebnímu úřadu pro konkrétní zamýšlený typ prací NSZ poskytuje rozhodovací pravomoc. Zatímco v otázkách územního rozhodování a vydávání stavebních povolení je rozhodovací pravomoc stavebního úřadu zjevná, v jiných případech tomu tak již není. Zejména u právní úpravy ohlášení je možné nabýt dojmu, že rozhodovací pravomoc u ohlášení stavebnímu úřadu dána není. Tento závěr by však byl nesprávný. I v případě ohlášených prací má totiž stavební úřad obecně založenou rozhodovací pravomoc v § 107 NSZ. Podle tohoto ustanovení může stavební úřad provedení ohlášených prací zakázat za určitých podmínek, mimo jiné i v případě jejich rozporu se závazným stanoviskem dotčeného orgánu (například orgánu státní památkové péče). Stavebnímu úřadu tedy NSZ zakládá pravomoc rozhodnout o zákazu provedení ohlášených prací a závazné stanovisko orgánu státní památkové péče je jedním z podkladů pro případné rozhodnutí stavebního úřadu. Stavební úřad nemusí této své rozhodovací pravomoci využít, avšak přesto ji má dánu. Jinak vyjádřeno, NSZ zakotvuje u ohlašovaných prací pravomoc a příslušnost stavebního úřadu rozhodnout za určitých podmínek o zákazu provedení ohlášených prací, a proto podle § 44a PamZ bude mít závazné stanovisko orgánu státní památkové péče formu závazného stanoviska podle § 149 SŘ. Kritériem pro to, jakou formu bude mít závazné stanovisko (zda půjde o závazné stanovisko podle § 149 SŘ anebo o samostatné rozhodnutí), nemůže být otázka, jak orgán státní památkové péče posoudí zamýšlené práce – zda jako přípustné, nebo jako nepřípustné. Ani závazné stanovisko, jímž orgán státní památkové péče posoudí zamýšlené práce jako přípustné, nemůže dát žadateli právní jistotu, že ohlášený zásah stavební úřad nezakáže (například pro rozpor s obecnými požadavky na výstavbu, s regulačním plánem nebo se závazným stanoviskem jiného dotčeného orgánu). I v případě zásahů, které podléhají ohlášení, je tedy stavební úřad příslušný rozhodovat podle NSZ a orgán státní památkové péče posoudí zamýšlené práce z hlediska zájmů státní památkové péče formou závazného stanoviska podle § 149 SŘ. Z hlediska formy závazného stanoviska je také bezpředmětné, zda po jeho vydání stavebník požádá o stavební povolení, nebo zvolí zkrácené stavební řízení podle § 117 NSZ. Nutnou podmínkou pro využití institutu zkráceného stavebního řízení je, že všechna závazná stanoviska dotčených orgánů jsou „souhlasná“ (§ 117 odst. 1 NSZ). Závazné stanovisko orgánu státní památkové péče (nebo jiného dotčeného orgánu) lze považovat za „souhlasné“, pokud považuje zamýšlené práce za přípustné bez podmínek. Autorizovaný inspektor, který je vlastně „soukromým úředníkem“, totiž není oprávněn měnit či upravovat projektovou dokumentaci: může pouze certifikátem stvrdit, že navržená stavba může být provedena, přičemž se musí mimo jiné zabývat tím, zda záměr vyhovuje požadavkům uplatněným dotčenými orgány (§ 111 odst. 1 NSZ ve spojení s § 117 odst. 3). Pokud by závazné stanovisko kteréhokoli dotčeného orgánu předepisovalo podmínky, jež by znamenaly potřebu upravit projektovou dokumentaci, nemůže autorizovaný inspektor tyto podmínky zapracovat do svého certifikátu a stanovit povinnost podle těchto podmínek přepracovat projektovou dokumentaci. Taková stavba není způsobilá pro zkrácené stavební řízení. Autorizovaný inspektor není navíc ani oprávněn řešit rozpor mezi závaznými stanovisky dotčených orgánů. I u zkráceného stavebního řízení zakotvuje § 117 odst. 4 NSZ rozhodovací pravomoc stavebního úřadu: stavební úřad je příslušný rozhodnout o nezpůsobilosti stavby pro zkrácené řízení (nepodaří-li se vypořádat námitky uplatněné proti provádění stavby). I v případě, že stavebník uzavře podle § 117 odst. 1 NSZ smlouvu s autorizovaným inspektorem, posuzuje orgán státní památkové péče zamýšlené práce formou závazného stanoviska podle § 149 SŘ, přičemž podmínkou pro provedení zkráceného stavebního řízení podle § 117 odst.
10
1 NSZ je mimo jiné to, že závazné stanovisko orgánu státní památkové péče zamýšlené práce připustilo – autorizovaný inspektor není oprávněn upravovat projektovou dokumentaci a není ani nadán pravomocí měnit věcné závěry závazného stanoviska podle § 149 SŘ. Autorizovaný inspektor navíc stojí mimo orgánní strukturu stavebních úřadů, a proto je vyloučen i přezkum závazného stanoviska podle § 149 odst. 4 SŘ: autorizovaný inspektor nemá nad sebou žádný odvolací orgán, který by mohl postup podle § 149 odst. 4 SŘ provést. Lze tak stručně shrnout, že závazné stanovisko orgánu státní památkové péče bude mít formu závazného stanoviska podle § 149 SŘ v těch případech, kdy NSZ zakládá stavebnímu úřadu příslušnost rozhodovat, byť v konkrétním případě stavební úřad svoji rozhodovací pravomoc nemusí využít (například nerozhodne o zákazu provedení ohlášených prací). Jde o práce (zásahy), které podléhají územnímu rozhodnutí. Dále jde o práce (zásahy), které podléhají povolovacímu režimu (vyžadují stavební povolení), a také o zásahy, které vyžadují ohlášení stavebnímu úřadu. V ostatních případech bude mít závazné stanovisko formu samostatného rozhodnutí. Orgán státní památkové péče, který obdrží žádost o vydání závazného stanoviska, tak musí posoudit, zda má na základě této žádosti vydat samostatné rozhodnutí, anebo závazné stanovisko podle § 149 SŘ. Aby mohl toto posouzení provést, musí dobře znát zejména ta ustanovení NSZ, která upravují, jaké zásahy vyžadují či naopak nevyžadují územní rozhodnutí či územní souhlas a jaké zásahy nevyžadují ani stavební povolení, ani ohlášení. Jde především o § 76 a násl. NSZ (upravující jednotlivé druhy územních rozhodnutí) a o § 103 NSZ (který uzavřeným výčtem vyjmenovává, jaké stavby, terénní úpravy, zařízení a udržovací práce nevyžadují ani ohlášení stavebnímu úřadu). K těm zamýšleným zásahům, u nichž NSZ vylučuje rozhodovací pravomoc stavebního úřadu i ohlašovací povinnost stavebníka, a k těm zásahům, u nichž je rozhodování stavebního úřadu vyloučeno již z povahy věci (jak výše uvedeno), vydá orgán státní památkové péče závazné stanovisko jako samostatné rozhodnutí. V případech, kdy je dána pravomoc stavebního úřadu rozhodovat (i třeba ve formě zákazu ohlášených prací), vydá orgán státní památkové péče závazné stanovisko podle § 149 SŘ. Nebude-li si orgán státní památkové péče jist, zda v konkrétním případě má nebo nemá stavební úřad dánu rozhodovací pravomoc, může se na něj obrátit s dožádáním, jak výše vysvětleno. Skutečnost, že zamýšlený zásah bude v některých případech posuzován formou závazného stanoviska podle § 149 SŘ, s sebou nese v porovnání s jednotným postupem před 1. 1. 2007 jednu zásadní odchylku při přezkumu věcné správnosti závěrů orgánů státní památkové péče: závazné stanovisko podle § 149 SŘ není samostatně přezkoumatelné po stránce věcné správnosti. Z toho vyplývá, že není možné se rovnou obrátit na nadřízený orgán státní památkové péče se žádostí o posouzení věcné správnosti takového závazného stanoviska. Stavební úřad je obsahem závazného stanoviska podle § 149 odst. 1 SŘ vázán a není oprávněn rozhodovat o věcných námitkách proti závaznému stanovisku. § 149 odst. 3 SŘ stanoví pro případ, že v průběhu řízení o žádosti je vydáno závazné stanovisko, které znemožňuje žádosti vyhovět, povinnost správního orgánu neprovádět další dokazování a žádost zamítnout – jestliže tedy orgán státní památkové péče vydá jako podklad pro rozhodnutí stavebního úřadu „nepřípustné“ závazné stanovisko, nemá stavební úřad v zásadě jinou možnost, než neprovádět další dokazování a žádost zamítnout. Teprve proti zamítavému rozhodnutí stavebního úřadu může žadatel podat odvolání a namítat věcnou nesprávnost závěrů orgánu státní památkové péče. Obdobný postup se uplatní při obraně proti podmínkám závazného stanoviska, které musí stavební úřad promítnout do svého rozhodnutí. Stavební úřad je v takovémto případě (kdy odvolání směřuje proti obsahu závazného stanoviska) povinen postoupit odvolání svému nadřízenému orgánu, který si (ve vztahu k obsahu závazného stanoviska) vyžádá podle § 149 odst. 4 SŘ potvrzení nebo změnu závazného stanoviska od správního orgánu nadřízeného tomu orgánu státní památkové péče, který závazné stanovisko vydal. Až v tomto momentu je možné provést posouzení věcných námitek, vznesených proti vydanému závaznému stanovisku. Obdobně je vyloučen i samostatný soudní přezkum závazného stanoviska podle § 149 SŘ, neboť SŘS umožňuje soudní přezkum pouze správních rozhodnutí, nikoli závazných stanovisek, která správními rozhodnutími nejsou. NSZ tedy sice přinesl řadu zjednodušení, avšak zároveň nastolil pro případ, kdy orgán státní památkové péče vydává závazné stanovisko formou závazného stanoviska podle § 149 SŘ, právě vysvětlený dosti komplikovaný postup pro přezkum věcných závěrů závazného stanoviska. Zejména v případech, kdy závazné stanovisko orgánu státní památkové péče posoudí zamýšlené práce z hlediska zájmů státní památkové péče jako nepřípustné anebo stanoví takové podmínky, které bude považovat žadatel za neúměrně omezující, se bude jevit tato změna právní úpravy (zejména z hlediska žadatele) jako spíše negativní.
11
Na druhou stranu stavební úřad není věcnými závěry orgánu státní památkové péče vyjádřenými v závazném stanovisku podle § 149 SŘ vázán absolutně. Může nastat situace, kdy stavební úřad bude v obsahu závazného stanoviska podle § 149 SŘ (zejména jeho omezujících podmínek) spatřovat rozpor se zájmy, které hájí on podle NSZ. Takovýto rozpor se řeší podle § 136 odst. 6 SŘ a postupuje se přiměřeně podle § 133 SŘ. Stavební úřad tak v případě, že ve věci rozhoduje (tedy zejména vydává územní rozhodnutí nebo stavební povolení), má dvě možnosti, jak naložit se závazným stanoviskem dotčeného orgánu podle § 149 SŘ: buď převezme jeho obsah do výrokové části svého rozhodnutí, anebo vyvolá rozpor podle § 136 odst. 6 SŘ. Nemůže závazné stanovisko jednoduše „ignorovat“. Bylo-li vydáno závazné stanovisko k pracím vyžadujícím ohlášení, může stavební úřad na jeho základě rozhodnout o zákazu provedení ohlášených prací (§ 107 NSZ); podle § 105 odst. 3 NSZ jsou jednou z povinných příloh ohlášení i závazná stanoviska dotčených orgánů. Závazné stanovisko podle § 149 SŘ není samostatně přezkoumatelné po stránce věcné správnosti, ale může být podrobeno přezkumnému řízení podle § 94 a násl. SŘ. V tomto přezkumném řízení je možné nezákonné závazné stanovisko zrušit nebo změnit, neboť to umožňuje § 149 odst. 5 SŘ. Pravomocné rozhodnutí o zrušení nebo změně závazného stanoviska je v případě, že rozhodnutí (například územní rozhodnutí, stavební povolení), které bylo závazným stanoviskem podmíněno, již nabylo právní moci, důvodem obnovy řízení (územního nebo stavebního) z moci úřední. SŘ nedává v tomto případě stavebnímu úřadu prostor pro správní uvážení, zda obnovu řízení nařídí nebo nikoli, nýbrž nařízení obnovy (územního nebo stavebního) řízení přikazuje. Lze proto dospět k závěru, že rozhodnutí o změně nebo zrušení nezákonného závazného stanoviska v přezkumném řízení by při splnění dalších podmínek, které stanoví SŘS, mohlo podléhat samostatnému soudnímu přezkumu v rámci správního soudnictví. Ačkoli je závazné stanovisko podle § 149 SŘ podmiňujícím aktem správního rozhodnutí, může mít osud do jisté míry nezávislý na správním rozhodnutí, které podmiňuje (může být například samostatně přezkoumáno v přezkumném řízení). Ze závaznosti závazného stanoviska pro výrok rozhodnutí správního orgánu, který ve věci rozhoduje (například stavebního úřadu), vyplývá, že závazné stanovisko podle § 149 SŘ musí vzniknout a být v listinné podobě obsaženo ve spisu stavebního úřadu ještě před tím, než stavební úřad vydá své rozhodnutí. Závazné stanovisko dotčeného orgánu je podkladem pro rozhodnutí příslušného orgánu – stavebního úřadu. Je třeba zdůraznit, že právní postavení orgánu státní památkové péče a stavebního úřadu je zásadně odlišné: orgán státní památkové péče je dotčený orgán, stavební úřad je orgán příslušný (v určité věci rozhodovat). Nepřichází zde tudíž v úvahu společné řízení stavebního úřadu a orgánu státní památkové péče podle § 140 SŘ (třebaže to před přijetím NSZ považovala část odborné literatury za možné), a to ani v těch případech, kdy orgán státní památkové péče a stavební úřad jsou funkčně zařazeny do téhož odboru téhož obecního úřadu obce s rozšířenou působností – tyto orgány vydávají jiný typ správních aktů a mají jiné postavení – jednou příslušného správního orgánu (stavební úřad) a jednou dotčeného správního orgánu (orgán státní památkové péče). Společné řízení naopak vyžaduje více řízení, k nimž je jeden správní orgán příslušný (§ 140 odst. 1 věta prvá SŘ); není možné, aby byla dvě řízení, přičemž v jednom řízení by byl správní orgán příslušný a v druhém pouze dotčený, spojována – takový postup již § 140 SŘ nepřipouští. Na druhou stranu však v rovině dotčených orgánů umožňuje NSZ vydat podle § 4 odst. 6 koordinované závazné stanovisko, které zahrnuje požadavky na ochranu všech veřejných zájmů, které v konkrétním případě dotčené orgány hájí. Pro uplatnění tohoto postupu je předepsáno několik zásadních podmínek. První podmínkou je, že všechny dotčené orgány jsou funkčně zařazeny v tomtéž správním úřadu (prakticky vzato: jde o různé odbory či oddělení jednoho správního orgánu, například – což bude v oblasti státní památkové péče asi nejčastější – jednoho obecního úřadu obce s rozšířenou působností) a zároveň jsou všechny tyto dotčené správní orgány ve vztahu k řešené věci místně příslušné. Druhou (a možno říci rozhodující) podmínkou je, že požadavky, které do koordinovaného závazného stanoviska hodlají promítnout jednotlivé dotčené orgány, nejsou ve vzájemném rozporu (§ 4 odst. 6 věta druhá NSZ). Jestliže by požadavky směřující k ochraně jednotlivých veřejných zájmů byly ve vzájemném rozporu, nemůže být vydáno koordinované závazné stanovisko a jednotlivé dotčené orgány vydají závazná stanoviska jednotlivě. Na vydávání koordinovaného závazného stanoviska se přiměřeně použijí ustanovení o společném řízení podle § 140 SŘ. Koordinované závazné stanovisko, stejně jako kterékoli závazné stanovisko podle § 149 SŘ, musí být přezkoumatelné jak po věcné, tak i po právní stránce. Skutečnost, že je k určitému záměru vydáno koordinované závazné stanovisko, kdy nejsou požadavky dotčených orgánů v rozporu, nemusí nutně
12
znamenat, že tento nerozporný závěr dotčených orgánů bude žadatel, resp. účastník řízení, do kterého je závazné stanovisko vydáno, považovat za věcně správný. Všechny dotčené orgány, které se na vydání koordinovaného závazného stanoviska podílely a vtělily do něj své závěry, mohou najít shodu v posouzení zamýšleného záměru jako nepřípustného: koordinované stanovisko pak posoudí zamýšlený zásah jako nepřípustný z hlediska více veřejných zájmů. V každém případě se může uplatnit věcný přezkum koordinovaného závazného stanoviska po vydání zamítavého rozhodnutí stavebního úřadu (nebo po vydání rozhodnutí stavebního úřadu s podmínkami převzatými ze závazných stanovisek dotčených orgánů) tak, jak to předpokládá § 149 odst. 4 SŘ. Je tudíž nezbytné, aby z tohoto koordinovaného stanoviska jasně vyplývalo, které požadavky stanovil konkrétní dotčený orgán a co ho k tomu vedlo, aby se jeho nařízený orgán mohl kvalifikovaně vyjádřit k tomu, zda již vyjádřené závěry potvrdí nebo změní. Stejně tak je třeba pamatovat i na možnost přezkumného řízení v případě, je-li vydané koordinované stanovisko například z hlediska zájmů státní památkové péče nezákonné. I v případě „kladného“ koordinovaného závazného stanoviska musí být každý uplatněný požadavek na ochranu každého veřejného zájmu, jehož se koordinované závazné stanovisko týká, samostatně přezkoumatelný z hlediska zákonnosti – především tedy musí být náležitě odůvodněný. Náležité odůvodnění musí být součástí koordinovaného závazného stanoviska i v případě, kdy z hlediska ochrany některého z veřejných zájmů, jichž se stanovisko týká, nejsou stanoveny žádné podmínky či požadavky. I závěr dotčeného orgánu o přípustnosti zamýšlených zásahů bez podmínek vtělený do koordinovaného stanoviska musí být odůvodněn, aby byl přezkoumatelný v případném přezkumném řízení. § 4 odst. 3 a 4 NSZ obsahují dvě významné skutečnosti. § 4 odst. 3 NSZ zakotvuje vázanost dotčeného správního orgánu jeho předchozím závazným stanoviskem, § 4 odst. 4 NSZ pak stanoví, že v řízení podle části čtvrté NSZ (tedy ve stavebním řádu) se nepřihlíží k závazným stanoviskům dotčených orgánů ve věcech, o nichž bylo rozhodnuto ve vydaném regulačním plánu, v územním rozhodnutí nebo v územním opatření o stavební uzávěře nebo o asanaci území. Skutečnost, že v určitých případech nebude již posuzován zájem státní památkové péče správním aktem, který je bezprostředně závazný (a bude posuzován stanoviskem nebo závazným stanoviskem podle § 149 SŘ), by snad mohla svádět k závěru, že dotčený orgán, který tento akt vydal, by tímto aktem nebyl v následném řízení vázán. Tento závěr by však byl nesprávný: § 4 odst. 3 NSZ výslovně předepisuje dotčenému orgánu vázanost jeho předchozím stanoviskem či závazným stanoviskem. Pouze za jistých okolností je tato vázanost prolomena. Dotčený orgán se může při vydávání dalšího závazného stanoviska odchýlit od svého již vydaného závazného stanoviska pouze ve dvou případech: jednak v případě, kdy vyšly najevo nově zjištěné a doložené skutečnosti, které nemohly být uplatněny dříve, a tyto skutečnosti podstatně mění podmínky, za nichž bylo původní závazné stanovisko vydáno, a jednak v případě, kdy vyvstanou skutečnosti, které jsou dány větší podrobností podkladů pro rozhodnutí (neboli tyto skutečnosti vyplynou například z podrobnější územně plánovací dokumentace). V opačném případě stavební úřad k odchylnému závaznému stanovisku nepřihlédne – jinak vyjádřeno, odchýlí-li se dotčený orgán svým stanoviskem od svého předchozího stanoviska, aniž by byly splněny právě uvedené důvody, o které lze odlišné stanovisko opřít, k pozdějšímu odchylnému stanovisku nemá orgán územního plánování nebo stavební úřad přihlížet. NSZ zdůrazňuje závaznost územně plánovací dokumentace, která může správní uvážení orgánu státní památkové péče zúžit na minimum. Podle § 61 odst. 2 NSZ regulační plán nahrazuje v jím řešené ploše ve schváleném rozsahu územní rozhodnutí (včetně rozhodnutí o umístění stavby) a je závazný pro rozhodování v území. Je tak třeba více než zdůraznit nově a výslovně upravené zmocnění jednotlivých orgánů státní památkové péče vyjadřovat se k územně plánovací dokumentaci; toto zmocnění je zakotveno v § 26 odst. 2 písm. c), v § 28 odst. 2 písm. c) a v § 29 odst. 2 písm. c) PamZ. Tohoto zmocnění je třeba důsledně využívat: orgán státní památkové péče nesmí podcenit své vyjádření k územně plánovací dokumentaci s ideou, že se bude vyjadřovat až ke konkrétním záměrům. Územně plánovací dokumentace je totiž závazná i pro orgán státní památkové péče a i pokud založí možnost takových zásahů, které budou pro hodnoty daného území (zejména památkové zóny či památkové rezervace) poškozující, nemůže si orgán státní památkové péče při vydávání závazných stanovisek podle § 14 PamZ počínat v rozporu s ní. Je na orgánu státní památkové péče, aby eventuální poškozující dopady na chráněné statky (například památkové rezervace či zóny, ale i třeba na konkrétní kulturní památky nebo prvky archeologického dědictví) v návrhu územně plánovací dokumentace identifikoval a uplatnil k nim negativní stanovisko. Pokud by orgán státní památkové péče tuto povinnost zanedbal a nehájil dostatečně zájmy památkové péče již na úrovni územního plánování, mohlo by dojít k
13
situaci, kdy podle vydané územně plánovací dokumentace budou možné poškozující zásahy do kulturního dědictví, aniž bude dotčený orgán státní památkové péče moci proti tomu bojovat například ve správním řízení o vydání stavebního povolení. § 4 odst. 4 NSZ totiž výslovně stanoví, že v řízení podle části čtvrté NSZ (tj. § 103 a násl. NSZ – stavební řád) se nepřihlíží k závazným stanoviskům dotčených orgánů ve věcech, o kterých bylo rozhodnuto ve vydaném regulačním plánu, v územním rozhodnutí nebo v územním opatření o stavební uzávěře nebo o asanaci území, nejde-li o závazné stanovisko, uplatněné na základě nově zjištěných a doložených skutečností, které nemohly být uplatněny dříve, přičemž tyto nové skutečnosti podstatně mění podmínky, za nichž bylo původní stanovisko vydáno, anebo je odchýlení dáno skutečnostmi vyplývajícími z větší podrobnosti materiálů, k nimž je navazující stanovisko vydáváno; těmito materiály mohou být jak územně plánovací dokumentace, tak i podklady pro rozhodnutí nebo pro jiný úkon orgánu územního plánování nebo stavebního úřadu. To, že navazující závazná stanoviska lze uplatňovat pouze v některých případech, jež byly právě vysvětleny, stanovuje obecně § 4 NSZ. Pro územní řízení pak tuto zásadu upravuje konkrétně § 89 NSZ. Ve vztahu k územnímu řízení i stavebnímu řízení se nabízí otázka, zda lze považovat žádost o vydání územního rozhodnutí nebo žádost o stavební povolení adresovanou příslušnému stavebnímu úřadu zároveň i za žádost o vydání závazného stanoviska podle PamZ, pokud závazné stanovisko orgánu státní památkové péče nebylo vydáno před zahájením stavebního řízení. § 86 odst. 2 písm. b) NSZ a § 110 odst. 2 písm. d) NSZ stanovují, že přílohou žádosti o vydání územního rozhodnutí i o stavební povolení mají být závazná stanoviska dotčených orgánů, pokud si je žadatel obstaral předem. § 14 odst. 1 a 2 PamZ sice ukládá povinnost předem si vyžádat závazné stanovisko, avšak je třeba pamatovat i na situaci, kdy si vlastník, resp. správce či uživatel, závazné stanovisko nevyžádá a podá žádost o vydání územního rozhodnutí nebo o stavební povolení, jejíž přílohou nebude závazné stanovisko orgánu státní památkové péče, třebaže by její přílohou být mělo. Na uvedenou otázku lze odpovědět kladně. § 89 odst. 1 NSZ i § 112 odst. 1 NSZ nikterak nevylučují, aby dotčený orgán uplatnil závazné stanovisko, aniž by sám obdržel žádost o jeho vydání od osoby, která žádá o vydání územního rozhodnutí nebo od stavebníka. Tato ustanovení tedy předpokládají vydání závazného stanoviska, i pokud nebylo přiloženo například k žádosti o stavební povolení; zároveň ustanovení nijak nevylučují uplatnění § 149 SŘ, který představuje základ právní úpravy závazných stanovisek jako podkladů pro rozhodnutí správního orgánu. Lze tak shrnout, že v případech, kdy bude orgánu státní památkové péče doručeno podle § 87 odst. 1 NSZ nebo § 112 odst. 1 NSZ sdělení stavebního úřadu o zahájení řízení ve věci, která z hlediska zájmů státní památkové péče posouzena dosud nebyla, je orgán státní památkové péče povinen obratem sdělit jak žadateli, tak zejména stavebnímu úřadu, že tímto podáním bylo zahájeno též řízení, v němž bude vydáno závazné stanovisko. Na základě tohoto sdělení je stavební úřad povinen své řízení do vydání závazného stanoviska přerušit, neboť mu to ukládá § 149 odst. 2 SŘ. Je ovšem otázkou, zda takováto situace vůbec prakticky nastane, když formuláře, které tvoří přílohu VÚŘ a VSŘ, předpokládají doložení předem opatřených závazných stanovisek dotčených orgánů, jejichž okruh se žadatel může předem dozvědět z územně plánovací informace podle § 21 odst. 1 NSZ. Bez ohledu na formu posouzení zájmů státní památkové péče podle § 14 PamZ si musí orgán státní památkové péče vyžádat písemné vyjádření odborné organizace státní památkové péče, či přesněji – musí se na odbornou organizaci obrátit s žádostí o písemné vyjádření k zamýšleným pracím. Jinak vyjádřeno, ať bude orgán státní památkové péče posuzovat předložený záměr formou samostatného rozhodnutí, nebo formou závazného stanoviska podle § 149 SŘ, je povinen dožádat Národní památkový ústav. Orgán státní památkové péče však může vydat své rozhodnutí či závazné stanovisko bez písemného vyjádření Národního památkového ústavu – tuto možnost zavedl zákon č. 158/2007 Sb. a blíže o ní pojednává komentář k § 14 odst. 6 PamZ. Orgán státní památkové péče v řadě případů nebude vydávat samostatné správní rozhodnutí, nýbrž toliko závazné stanovisko podle § 149 SŘ, které správním rozhodnutím není. Naskýtá se otázka, zda by měl ten, kdo si závazné stanovisko podle § 14 odst. 1 či 2 PamZ vyžádal, být před vydáním závazného stanoviska seznámen s jeho podklady (povinným podkladem je tu písemné vyjádření Národního památkového ústavu). Seznámení s podklady správního rozhodnutí upravuje § 36 odst. 3 SŘ, který se však na vydání závazného stanoviska, které není správním rozhodnutím, nevztahuje. Přesto je třeba rozhodně doporučit, aby žadatel o závazné stanovisko byl s jeho podklady seznámen a aby mu byla dána možnost vyjádřit se k nim a navrhnout
14
případně jejich doplnění. Tento závěr lze opřít o § 4 odst. 1 SŘ, podle kterého má správní orgán podle možností vycházet dotčeným osobám vstříc, a dále o zásadu objektivní pravdy zakotvenou v § 3 SŘ: správní orgán musí zjistit stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, přičemž vyjádření žadatele či podklady jím poskytnuté mohou ke zjištění skutečného stavu věci napomoci, neboť kvalita písemných vyjádření Národního památkového ústavu (jako odborných podkladů závazného stanoviska) leckdy poněkud kolísá. V případech, kdy orgán státní památkové péče bude k zamýšleným pracím vydávat závazné stanovisko podle § 149 SŘ, dochází také ke změně účasti dalších osob na vydání závazného stanoviska podle § 149 SŘ. Je na místě dát možnost seznámit se s podklady závazného stanoviska žadateli, avšak s ohledem na zásadu rychlosti (§ 6 odst. 1 SŘ) lze mít za to, že tuto možnost není již třeba dávat jiným osobám, které by byly účastníky řízení, kdyby orgán státní památkové péče nevydával závazné stanovisko, nýbrž rozhodnutí. Pokud by totiž podmínkou vydání závazného stanoviska mělo být seznámení všech dotčených osob s jeho podklady (přehlasovaní podíloví spoluvlastníci, občanská sdružení podle OPKZ apod.), vytrácel by se vlastně základní smysl institutu závazného stanoviska – rychlé vytvoření podmiňujícího odborného aktu (podkladu) bez nutnosti dodržovat procesní instituty, obsažené zejména v části druhé SŘ. Tyto procesní instituty se plně uplatní v postupech podle NSZ (včetně uplatnění procesních práv účastníků řízení).
K odst. 1 Již bylo výše uvedeno, že pro určení, zda bude v konkrétním případě orgán státní památkové péče vydávat závazné stanovisko podle § 149 SŘ nebo správní rozhodnutí, byť třeba s ohledem na pojmosloví § 14 odst. 1 PamZ rovněž nazvané „závazné stanovisko“, je zásadně důležitá povaha zamýšleného zásahu a povaha věci, na které má být tento zásah proveden. O obnově movité kulturní památky, kdy je rozhodovací pravomoc stavebního úřadu vyloučena z povahy věci, bude orgán státní památkové péče vydávat samostatné správní rozhodnutí. Právě tak bude orgán státní památkové péče vydávat samostatné správní rozhodnutí k zásahu nestavební povahy podřaditelnému pod pojem „obnova“ podle tohoto ustanovení, který má být proveden na nemovité kulturní památce. Další kritéria poskytují ta ustanovení NSZ, o nichž je pojednáno výše a která vylučují určité zásahy z povolovacího i ohlašovacího režimu (stavební úřad je tedy ani nepovoluje, ani mu nemusejí být ohlašovány – § 79 odst. 3 a 4, § 103 a § 104 odst. 4 NSZ). Ke všem těmto zásahům vyloučeným z povolovacího i ohlašovacího režimu vydává orgán státní památkové péče samostatné správní rozhodnutí. V ostatních případech nebude orgán státní památkové péče vydávat k obnově nemovité kulturní památky samostatné rozhodnutí, nýbrž závazné stanovisko podle § 149 SŘ, které není správním rozhodnutím, je pouze jedním z podkladů pro stavební úřad. Obsah závazného stanoviska, jak vyplývá již z názvu tohoto aktu, je pro výrokovou část rozhodnutí stavebního úřadu závazný (§ 149 odst. 1 SŘ). Vydává-li orgán státní památkové péče k obnově kulturní památky samostatné rozhodnutí, je toto rozhodnutí samostatně přezkoumatelné po právní i po věcné stránce. Závazné stanovisko podle § 149 SŘ takto samostatně přezkoumatelné není – uplatní se u něj poměrně složitý mechanismus, upravený v § 149 odst. 4 SŘ. Jestliže je v průběhu řízení o žádosti o stavební povolení nebo o vydání územního rozhodnutí (a ostatně o jakékoli žádosti) vydáno závazné stanovisko, které znemožňuje žádosti vyhovět, neprovádí správní orgán, který vede řízení, další dokazování a žádost zamítne. Pokud tedy například stavební úřad obdrží závazné stanovisko orgánu státní památkové péče, které posuzuje zamýšlené práce jako nepřípustné, musí žádost o stavební povolení zamítnout. Zamítavé rozhodnutí stavebního úřadu může být napadeno odvoláním. Jestliže odvolání směřuje proti obsahu závazného stanoviska, vyžádá si odvolací správní orgán potvrzení nebo změnu závazného stanoviska od správního orgánu, nadřízeného správnímu orgánu příslušnému k vydání závazného stanoviska. Tento nadřízený správní orgán může závazné stanovisko buď potvrdit, anebo změnit. Nemůže jej zrušit a vrátit věc podřízenému správnímu orgánu k vydání nového závazného stanoviska, tuto možnost mu SŘ nedává. Závazné stanovisko také může být změněno nebo zrušeno v přezkumném řízení podle § 94 a násl. SŘ, je-li nezákonné. Nelze však vyloučit ani to, že třeba příprava restaurování součásti nemovité kulturní památky bude posouzena formou závazného stanoviska podle § 149 SŘ s tím, že jeho podmínky promítne do svého rozhodnutí stavební úřad. Jako příklad lze uvést situaci, kdy obnova sochařské výzdoby nebude čistě jen restaurátorský problém, 15
ale bude zároveň i problémem z hlediska statiky či soudržnosti jednotlivých stavebních prvků. Až posouzení vlastního restaurátorského záměru by pak orgán státní památkové péče provedl formou správního rozhodnutí (k tomu též komentář k odstavci 7). I po zásadních změnách, které přinesly NSZ a ZměnZ, ovšem nadále platí, že nelze podle § 14 odst. 1 PamZ posoudit demolici stavby, která je kulturní památkou (avšak v tomto směru doznal změny § 14 odst. 2 PamZ, k němu viz dále). Má-li tudíž být odstraněna stavba, která je kulturní památkou, je třeba nejdříve rozhodnout o zrušení prohlášení této stavby za kulturní památku podle § 8 PamZ. Tato skutečnost vyplývá z obecné povinnosti chránit kulturní památky před ohrožením či poškozením (§ 9 odst. 1 PamZ). Až poté lze rozhodnout o odstranění takové stavby. Tento postup se týká jak odstranění na základě ohlášení vlastníka stavby (§ 128 NSZ), tak i odstranění nařízeného stavebním úřadem [§ 129 odst. 1 písm. a) NSZ].
K odst. 2 ZměnZ zásadním způsobem zpřesnil katalog prací, které podle tohoto ustanovení podléhají posouzení z hlediska zájmů státní památkové péče, aby použité pojmy v co největší míře odpovídaly pojmosloví NSZ. Nadále přitom platí, že podmínkou posouzení prací podle § 14 PamZ je fakt, že na konkrétní práce lze hledět jako na zamýšlené práce. Podle tohoto ustanovení tedy nelze posoudit (a případně připustit či nepřipustit) práce, které byly provedeny již k datu podání žádosti o závazné stanovisko (k tomu blíže Komentář, str. 45). Nutnost předchozího (nikoli následného) posouzení takového zásahu z hlediska stavebního řádu navíc podtrhuje i § 128 odst. 6 NSZ, které se týká odstraňování staveb, terénních úprav a zařízení. Posouzení z hlediska zájmů státní památkové péče podléhají podle tohoto ustanovení od 1. 1. 2007 následující zásahy na nemovitosti, která není kulturní památkou, ale nachází se v památkové rezervaci, v památkové zóně nebo v ochranném pásmu podle § 17 PamZ: a) stavba, b) změna stavby, c) terénní úprava, d) umístění nebo odstranění zařízení, e) odstranění stavby, f) úprava dřevin, g) udržovací práce na nemovitosti. Pojem „stavba“ je třeba vykládat shodně s tím, jak jej nově vymezuje NSZ. § 2 odst. 3 NSZ stanoví, že stavbou se rozumí veškerá stavební díla, která vznikají stavební nebo montážní technologií, a to bez zřetele na jejich stavebně technické provedení, použité stavební výrobky, materiály a konstrukce, na účel využití a dobu trvání. § 2 odst. 4 NSZ tuto definici doplňuje a stanoví, že pod pojmem stavba lze podle okolností rozumět i část stavby anebo změnu dokončené stavby. Z hlediska technologie vzniku je třeba upozornit, že stavbou mohou být i výrobky, které plní funkci stavby (§ 108 NSZ). Umístění takových staveb, jimiž mohou být například montované zahradní chatky, také podléhá posouzení z hlediska zájmů státní památkové péče podle tohoto ustanovení. „Změnu stavby“ definují § 2 odst. 5 a 6 NSZ. Podle těchto ustanovení je třeba rozlišovat změnu dokončené stavby a změnu stavby před jejím dokončením. V obou případech jde ovšem z hlediska § 14 odst. 2 PamZ o změnu stavby – toto dělení, významné z hlediska NSZ, je tudíž z hlediska PamZ irelevantní. Aby mohla být změna dokončené stavby nebo změna stavby před jejím dokončením posouzena závazným stanoviskem podle § 14 odst. 2 PamZ a § 149 SŘ, je třeba, aby na tuto změnu stavby bylo možné k datu podání žádosti o závazné stanovisko pohlížet jako na zamýšlené práce. Jinak vyjádřeno, podle § 14 odst. 2 PamZ nemůže být vydáno závazné stanovisko ke změně stavby provedené před tím, než orgán státní památkové péče obdržel žádost o vydání závazného stanoviska k této změně stavby. Změnou dokončené stavby se podle § 2 odst. 5 NSZ rozumí nástavba, kterou se stavba zvyšuje, přístavba, kterou se stavba půdorysně rozšiřuje a která je vzájemně provozně propojena s dosavadní stavbou, a konečně stavební úprava, při které se zachovává vnější půdorysné i výškové ohraničení stavby. Za stavební úpravu se považuje též zateplení pláště stavby. Změnou stavby před jejím dokončením (§ 2 odst. 6 NSZ) je změna v provádění stavby oproti jejímu povolení nebo oproti
16
dokumentaci stavby ověřené stavebním úřadem (proces posouzení této změny stavebním úřadem je upraven v § 118 NSZ). „Terénní úpravou“ se podle § 3 odst. 1 NSZ rozumí zemní práce a změny terénu, jimiž se podstatně mění vzhled prostředí nebo odtokové poměry, a dále těžební a jim podobné a s nimi související práce, s výjimkou hornické činnosti nebo činnosti prováděné hornickým způsobem. Terénní úpravou podle NSZ jsou například skladovací a odstavné plochy, násypy, zavážky, úpravy pozemků pro zřízení hřišť a sportovišť a těžební práce na povrchu. Předchozímu posouzení podle § 14 odst. 2 PamZ pak podléhá nejen samotné zamýšlené provedení terénní úpravy [například podle § 103 odst. 1 písm. f) NSZ nebo § 104 odst. 2 písm. f) NSZ], ale i její odstranění. Zde je nutno upozornit na § 128 odst. 6 NSZ: jestliže stanoví orgán státní památkové péče v závazném stanovisku podmínky, za nichž lze terénní úpravu v památkové rezervaci, v památkové zóně nebo v ochranném pásmu podle § 17 PamZ odstranit (cílící například k ochraně archeologického dědictví), může být odstranění této terénní úpravy provedeno jen na základě povolení stavebního úřadu. V případě, že dotčený orgán státní památkové péče v závazném stanovisku stanoví podmínky pro odstranění terénní úpravy, tedy nepostačuje pouhé ohlášení záměru tuto terénní úpravu odstranit a nelze ani odstranit tuto terénní úpravu bez dalšího (§ 128 odst. 5 NSZ), ale je třeba povolení stavebního úřadu. „Zařízením“ se podle § 3 odst. 2 NSZ rozumí informační a reklamní panel, tabule, deska či jiná konstrukce a technické zařízení, pokud nejde o stavbu podle § 2 odst. 3 NSZ. Zařízení je tedy vymezeno jako jistá zbytková kategorie ke stavbám. V některých případech může být sporné, zda se jedná o stavbu nebo o zařízení. Vzniknou-li takové pochybnosti, je podle § 3 odst. 2 věty druhé NSZ určující stanovisko stavebního úřadu. Zařízení o celkové ploše větší než 8 m2 se považuje za stavbu pro reklamu, a to automaticky (byť by třeba i k reklamním účelům fakticky nesloužilo). Každé umístění nebo odstranění zařízení (včetně reklamního) vyžaduje posouzení z hlediska zájmů státní památkové péče. § 14 odst. 2 PamZ se tedy od 1. 1. 2007 týká umísťování i odstraňování všech reklamních tabulí a panelů, aniž by bylo nutno posuzovat otázku zásahu do stavebních konstrukcí budovy, na níž má být reklamní panel osazen, jako tomu bylo do konce roku 2006, kdy osazování informačních a reklamních zařízení v památkových rezervacích a zónách bylo regulováno vlastně jen cestou využití pojmu „stavební změna“, který již byl z PamZ k 1. 1. 2007 vypuštěn. Dochází tak k vyjasnění dříve sporné otázky, jaká reklamní zařízení vyžadují či nevyžadují závazné stanovisko podle § 14 odst. 2 PamZ. Pro odstranění zařízení (včetně reklamních) rovněž platí výše zmíněný § 128 odst. 6 NSZ – stanoví-li orgán státní památkové péče v závazném stanovisku k odstranění zařízení podmínky, za nichž lze odstranění v památkové rezervaci, v památkové zóně nebo v ochranném pásmu podle § 17 PamZ provést, může být zařízení odstraněno jen na základě povolení stavebního úřadu; nelze tedy odstranit zařízení bez dalšího a nepostačuje ani ohlášení. Ministerstvo pro místní rozvoj v rámci své metodické činnosti formulovalo názor, že zařízením z hlediska NSZ nejsou reklamní plachty zavěšované na fasády objektů. I když tento názor není právně závazný, stavební úřady jej budou patrně ctít. Osazení reklamního zařízení, které nebude posuzovat stavební úřad (například zmíněné plachty), bude posuzovat orgán státní památkové péče formou samostatného rozhodnutí, nikoli formou závazného stanoviska podle § 149 SŘ. Zcela zásadní změnou oproti právní úpravě účinné do 31. 12. 2006 je, že mezi zásahy, jež podléhají posouzení podle § 14 PamZ, bylo zařazeno i zamýšlené odstranění stavby, která není kulturní památkou, ale nachází se v památkové rezervaci, v památkové zóně nebo ochranném pásmu podle § 17 PamZ. Je ovšem třeba zdůraznit, že úprava se týká pouze staveb, které nejsou kulturní památkou, a proto nic nemění na postupu předepsaném pro odstraňování stavby, která je kulturní památkou – tento postup zahrnující i „sejmutí“ památkové ochrany podle § 8 PamZ a vycházející z § 128 odst. 2 věta druhá NSZ a z § 9 odst. 1 PamZ, byl popsán výše (k tomu viz komentář k § 14 odst. 1 PamZ). V důsledku této legislativní změny se již stal obsoletním právní názor Vrchního soudu v Praze, vyjádřený v jeho rozsudku sp. zn. 6 A 28/94 ze dne 10. 3. 1995, podle kterého je nulitní (nicotný) samostatný správní akt, jímž orgán státní památkové péče posoudil žádost o odstranění stavby, aniž by věc postoupil příslušnému stavebnímu úřadu. Podle § 14 odst. 2 a 3 PamZ je tedy posuzováno z hlediska zájmů státní památkové péče i odstranění stavby, která není kulturní památkou, ale nachází se v památkové rezervaci, v památkové zóně nebo v ochranném pásmu podle § 17 PamZ. Podle již zmiňovaného § 128 odst. 6 NSZ v případě, kdy orgán státní památkové péče stanoví podmínky pro odstranění takové stavby, ji lze odstranit pouze na základě povolení stavebního úřadu a nepostačuje tudíž ohlášení podle § 128 odst. 1 NSZ.
17
Naproti tomu pokud orgán státní památkové péče nestanoví v závazném stanovisku k odstranění stavby, terénních úprav nebo zařízení na nemovitosti, která není kulturní památkou, ale je v památkové rezervaci, památkové zóně nebo ochranném pásmu podle § 17 PamZ, podmínky provedení tohoto zásahu (neboli pokud posoudí zamýšlené odstranění jako přípustné bez podmínek), může být odstranění provedeno již na základě ohlášení anebo, jde-li o terénní úpravy a zařízení, může být odstranění provedeno v mezích § 128 odst. 5 NSZ i bez ohlášení. K odstranění stavby, terénních úprav či zařízení si tedy musí podle tohoto ustanovení vyžádat jejich vlastník, správce či uživatel závazné stanovisko. Tady praxe dosud nedořešila jisté nedostatky NSZ, spočívající ve vnitřní neprovázanosti jeho § 128 odst. 5 a odst. 6: není například řešeno, jakým způsobem se může stavební úřad dozvědět o záměru odstranění terénních úprav nebo zařízení (aby mohl splnit svou povinnost sdělit, že odstranění vyžaduje povolení podle § 128 odst. 6 NSZ), když stavebník, který nadto nemusí být totožný s vlastníkem, správcem či uživatelem terénních úprav nebo zařízení, který obdrží závazné stanovisko, není povinen svůj záměr ohlásit stavebnímu úřadu (pokud to nepředepsal stavební úřad již ve stavebním povolení na tyto terénní úpravy nebo zařízení – § 128 odst. 5 NSZ). ZměnZ přinesl do § 14 odst. 2 PamZ také pojem „úprava dřevin“. Tento pojem nemá přímou souvislost s NSZ a není ani definován v žádném právním předpise. Pojem však byl pouhou legislativní zkratkou, která byla obsažena v navrhovaném znění § 6a odst. 1 zákona o státní památkové péči (Sněmovní tisk 999, Parlament České republiky, Poslanecká sněmovna, 2005, IV. volební období). Podle navrhovaného znění tohoto ustanovení byla úprava dřevin definována jako „výsadba a kácení dřevin na veřejných prostranstvích“, která jsou definována v § 34 ObecZ. Skutečnost, že ustanovení bylo z textu návrhu ZměnZ ve 3. čtení v Poslanecké sněmovně vypuštěno, sice může na první pohled vyvolávat dohady o obsahu tohoto pojmu, díky historickému výkladu je však zřejmé, co bylo úmyslem navrhovatele, když tuto zkratku do zákona zavedl. Úpravou dřevin tedy je výsadba a kácení dřevin na veřejných prostranstvích, jak jsou vymezena v § 34 ObecZ. Beze změny byla ponechána ta část § 14 odst. 2 PamZ, která hovoří o „udržovacích pracích“ na nemovitosti. Jde tedy především o údržbu stavby, jak ji upravuje § 3 odst. 4 NSZ a kterou se rozumějí práce, jimiž se zabezpečuje dobrý stavební stav stavby tak, aby nedocházelo k jejímu znehodnocení a co nejvíce se prodloužila její uživatelnost. Dále jde o udržovací práce na pozemku či na jeho součástech (například udržovací práce na opěrných zdech). Přitom je třeba podotknout, že stanoví-li orgán státní památkové péče ve svém závazném stanovisku podmínky pro provedení udržovacích prací, lze provádět udržovací práce na stavbě podle § 128 odst. 6 NSZ jen na základě povolení stavebního úřadu. Nelze také vyloučit, že předmětem posouzení podle § 14 odst. 2 a 3 PamZ budou i záměry (zásahy) označené jako „změna v užívání stavby“ (§ 126 a 127 NSZ), avšak pouze tehdy, má-li být změna v užívání stavby podmíněna změnou dokončené stavby (§ 2 odst. 5 a § 126 odst. 4 NSZ). V takovém případě pak je podle § 127 odst. 1 NSZ podkladem pro souhlas stavebního úřadu s takovouto změnou mimo jiné i závazné stanovisko orgánu státní památkové péče podle § 14 odst. 2 a 3 PamZ. Zde je třeba znovu uvést, že předmětem posouzení z hlediska zájmů státní památkové péče jsou veškeré výše vyjmenované zásahy, i když třeba podle NSZ nevyžadují povolení či souhlas stavebního úřadu. Jednotlivá osvobození z povolovacího nebo ohlašovacího režimu podle NSZ (např. § 103 NSZ) se totiž vztahují pouze k postupům stavebního úřadu podle NSZ, nikoli k postupům dotčených orgánů. Skutečnost, že určité práce nevyžadují podle NSZ ani ohlášení, tak z hlediska PamZ pouze řeší otázku, jakou formou takové zásahy orgán státní památkové péče posoudí, nikoli samotnou otázku přípustnosti či nepřípustnosti takového zásahu z hlediska zájmů státní památkové péče. Na druhou stranu je však třeba poukázat na to, že § 17 odst. 1 PamZ přinesl jisté omezení rozsahu povinnosti vyžádat si závazné stanovisko podle § 14 odst. 2 PamZ k záměrům v ochranných pásmech. § 17 odst. 1 PamZ zakotvuje dva základní případy, kdy je vyloučena povinnost vyžádat si závazné stanovisko podle § 14 odst. 2 PamZ k zásahu na nemovitosti, která není kulturní památkou, ale nachází se v ochranném pásmu podle § 17 PamZ. První omezení vyplývá přímo z ustanovení § 17 odst. 1 věty první PamZ. Od 1. 1. 2007 již není třeba si vyžadovat a orgán státní památkové péče nebude vydávat závazné stanovisko podle § 14 odst. 2 PamZ pro nemovitost, která není kulturní památkou, ale nachází se v ochranném pásmu, má-li být na této nemovitosti provedena stavba, změna stavby, udržovací práce nebo umístění či odstranění zařízení, jejichž provedením se
18
nezasahuje žádným způsobem do vnějšího vzhledu této nemovitosti. Typickým příkladem mohou být úpravy prováděné uvnitř stavby, která není kulturní památkou, ale nachází se ochranném pásmu: pokud se tyto úpravy žádným způsobem nedotýkají vnějšího vzhledu této nemovitosti (což je nezbytná podmínka), není již k nim třeba závazného stanoviska orgánu státní památkové péče. Pravomoc orgánu státní památkové péče je tu vyloučena přímo ze zákona. Druhým případem vyloučení povinnosti vyžádat si závazné stanovisko je situace, kdy je tato povinnost výslovně vyloučena pro určitý typ prací nebo pro určitou nemovitost přímo v rozhodnutí o ochranném pásmu. Orgán státní památkové péče tedy bude moci, pokud bude po 1. 1. 2007 vydávat rozhodnutí o ochranném pásmu (anebo měnit starší rozhodnutí o vymezení ochranného pásma), v tomto rozhodnutí stanovit na základě § 17 odst. 1 PamZ, u kterých nemovitostí v ochranném pásmu, nejsou-li kulturní památkou, nebo u jakých druhů prací na nich, včetně úpravy dřevin, je vyloučena povinnost vyžádat si předem závazné stanovisko. Podmínkou vyloučení uvedené povinnosti vyžádat si závazné stanovisko je, aby bylo nově pravomocně vymezeno nebo pravomocně změněno ochranné pásmo podle § 17 PamZ na základě žádosti, podané po 1. 1. 2007.
K odst. 3 § 14 odst. 3 PamZ nebyl sice přímo novelizován, ale nová právní úprava na postup podle tohoto ustanovení přesto dopadá. Je třeba především připomenout, že orgán státní památkové péče (ostatně stejně jako kterýkoli jiný dotčený orgán) je povinen při formulaci věcných závěrů ve svém závazném stanovisku podle § 149 SŘ respektovat nejen své předchozí stanovisko (§ 4 odst. 3 NSZ), ale i vydanou územně plánovací dokumentaci. Tato povinnost je prolomena ve dvou případech. Prvním případem je situace, že vyšly najevo nově zjištěné a doložené skutečnosti, které nemohly být uplatněny dříve, a tyto skutečnosti podstatně mění podmínky, za nichž bylo původní závazné stanovisko vydáno. Druhým případem, kdy se může dotčený orgán v navazujícím závazném stanovisku odchýlit od svého předchozího stanoviska, je situace, kdy vyvstanou skutečnosti vyplývající z větší podrobnosti podkladů pro rozhodnutí. § 4 odst. 4 NSZ stanoví, že v řízeních stavebního řádu nesmí stavební úřad přihlížet k závazným stanoviskům dotčených orgánů v těch věcech, o kterých bylo rozhodnuto ve vydaném regulačním plánu, v územním rozhodnutí nebo v územním opatření o stavební uzávěře anebo v územním opatření o asanaci území, nejde-li o závazné stanovisko uplatněné na základě nově zjištěných a doložených skutečností, které nemohly být uplatněny dříve, a tyto skutečnosti podstatně mění podmínky, za nichž bylo původní závazné stanovisko vydáno. Lze soudit, že dotčené orgány mohou i v řízeních stavebního řádu uplatňovat navazující závazná stanoviska nejen na základě nově zjištěných podstatných skutečností, ale i na základě skutečností vyplývajících z větší podrobnosti dokumentace, k níž je navazující závazné stanovisko uplatňováno (ve srovnání s dokumentací, k níž bylo vydáno předchozí závazné stanovisko). Orgán státní památkové péče může dospět – bez ohledu na formu správního aktu (rozhodnutí nebo závazné stanovisko podle § 149 SŘ) – v zásadě ke třem závěrům: a) že příprava nebo provedení zamýšlených prací jsou z hlediska zájmů státní památkové péče přípustné za určitých podmínek, které jsou uvedeny ve výroku závazného stanoviska, b) že příprava nebo provedení zamýšlených prací jsou z hlediska zájmů státní památkové péče přípustné bez podmínek, nebo c) že příprava nebo provedení zamýšlených prací jsou z hlediska zájmů státní památkové péče nepřípustné. Postup při přezkumu závěrů orgánu státní památkové péče, vyjádřených v jeho závazném stanovisku podle § 14 odst. 1 nebo 2 PamZ, byl vysvětlen výše. Věcný přezkum samostatného správního rozhodnutí se uskuteční na základě odvolání účastníka řízení. V případě, kdy byly zamýšlené práce posouzeny závazným stanoviskem podle § 149 SŘ, se může účastník řízení domáhat přezkumu věcných závěrů orgánu státní památkové péče až odvoláním proti rozhodnutí stavebního úřadu. Pokud stanoví orgán státní památkové péče jako dotčený orgán do řízení podle NSZ ve svém závazném stanovisku podmínky (přičemž si počíná v souladu s uvedeným § 4 odst. 3 a 4 NSZ a stavební úřad nebo jiný dotčený orgán nevyvolá dohodovací řízení o řešení rozporů podle § 136 odst. 6 SŘ, jehož výsledkem může být
19
změna podmínek stanovených v závazném stanovisku), stanou se tyto podmínky povinnou součástí výrokové části rozhodnutí stavebního úřadu podle NSZ. Stavební úřad je tedy musí do výroku svého rozhodnutí v nezměněné podobě převzít. Orgány státní památkové péče mohou v souladu s § 28 odst. 2 písm. f) nebo § 29 odst. 2 písm. g) PamZ a § 4 odst. 5 NSZ samostatně kontrolovat dodržování těchto podmínek a případně v rámci dozorových pravomocí i přijmout patřičná opatření (k tomu viz komentář k § 28 odst. 2 a § 29 odst. 2 PamZ). § 117 NSZ upravuje nový institut – zkrácené stavební řízení. Zde se projevuje jistá privatizace správních činností: stavebník může uzavřít s autorizovaným inspektorem, což je vlastně „soukromý úředník“, smlouvu o provedení kontroly projektové dokumentace pro stavbu, již hodlá provést. Takovou stavbu pak může stavebník pouze oznámit stavebnímu úřadu. Zkrácené stavební řízení spočívá v jádru v tom, že stavební úřad pouze přijme oznámení o zamýšlené stavbě, jejíž projektovou dokumentaci posoudí autorizovaný inspektor z hledisek vyjmenovaných v § 111 odst. 1 a 2 NSZ a stvrdí svým certifikátem, že stavba je v souladu s těmito hledisky, mezi nimiž je i to, zda předložené podklady vyhovují požadavkům uplatněným dotčenými orgány. § 117 odst. 1 NSZ předepisuje pro uplatnění zkráceného stavebního řízení několik podmínek, mezi nimiž je i to, že byla opatřena souhlasná závazná stanoviska dotčených orgánů. Pod pojmem „souhlasné závazné stanovisko“ je třeba rozumět takové závazné stanovisko, jímž dotčený orgán se zamýšlenou stavbou bezvýhradně, tedy bez podmínek, souhlasí. Jestliže dotčený orgán stanoví ve svém závazném stanovisku podmínku, která znamená nesouhlas se stavbou, byť i třeba jen v detailu, nejsou již splněny podmínky pro uplatnění zkráceného stavebního řízení. Autorizovaný inspektor totiž není oprávněn zajišťovat soulad jednotlivých závazných stanovisek uplatněných dotčenými orgány, není oprávněn upravovat projektovou dokumentaci (tak, aby vyhovovala požadavkům dotčených orgánů) a není ani oprávněn vyvolávat řízení o rozporu mezi dotčenými správními orgány podle § 136 odst. 6 SŘ (k tomu je povolán pouze stavební úřad –§ 4 odst. 7 NSZ). Pokud tedy orgán státní památkové péče stanoví ve svém závazném stanovisku podmínku či podmínky, nemůže se uplatnit zkrácené stavební řízení, neboť není splněna jedna z nutných podmínek, které předepisuje § 117 odst. 1 NSZ.
K odst. 4 § 14 odst. 4 PamZ je speciálním ustanovením, upravujícím postavení orgánů státní památkové péče v přesně specifikovaném okruhu správních řízení. Lze sice namítnout, že ustanovení je s ohledem na § 11 odst. 3 PamZ vlastně nadbytečné a nepřináší oproti § 11 odst. 3 PamZ nic nového, avšak existence § 14 odst. 4 PamZ je dána specifickým postavením orgánů státní památkové péče v řízení podle stavebněprávních předpisů. Zákonodárce proto považoval za nutné zvlášť zdůraznit povinnost respektovat zájmy státní památkové péče i v řízeních podle stavebně-právních předpisů. Text tohoto ustanovení byl upraven tak, aby odpovídal pojmosloví NSZ. Toto ustanovení zdůrazňuje zásadu vázanosti stavebního úřadu závazným stanoviskem orgánu státní památkové péče v územním řízení, při vydání územního souhlasu a v řízení o povolení staveb, změn staveb, terénních úprav, umístění nebo odstranění zařízení, odstranění stavby a udržovacích prací, která je jinak obecně vyjádřena v § 4 odst. 3 a 4 NSZ a v § 149 odst. 1 SŘ. Z hlediska tohoto ustanovení je bezpředmětné, zda jde o obnovu nemovité kulturní památky nebo národní kulturní památky, anebo o zamýšlené práce na nemovitosti, která není kulturní památkou, ale nachází se v památkové rezervaci, v památkové zóně nebo v ochranném pásmu podle § 17 PamZ. Žadatel je tedy obecně povinen doložit ke své žádosti adresované příslušnému stavebnímu úřadu závazné stanovisko orgánu státní památkové péče [§ 86 odst. 2 písm. b), § 95 odst. 1 písm. d), § 96 odst. 3 písm. b), § 110 odst. 2 písm. d), § 117 odst. 1, § 118 odst. 2 a 4, § 127 odst. 1, § 128 odst. 6 NSZ; Příloha č. 3, 5, 7 a 9 VÚŘ; § 3, § 4, § 6, § 9, § 10, § 12, § 13, § 15, § 16 a Příloha č. 1, 2, 3, 5, 6 a 7 VSŘ. Stavební úřad pak v jednotlivých jím vedených řízeních posuzuje předložený návrh mimo jiné z toho hlediska, zda vyhovuje požadavkům uplatněným dotčenými orgány. Tuto povinnost ukládají stavebnímu úřadu obecně jednotlivá ustanovení NSZ [například § 90 písm. a) nebo § 111 odst. 1 písm. d) NSZ] a pro oblast státní památkové péče je tato povinnost zdůrazněna v § 14 odst. 4 PamZ. § 14 odst. 4 PamZ také zdůrazňuje (zejména ve vztahu k § 14 odst. 2 PamZ), že osvobození od povolovacího i ohlašovacího režimu, která zavádí NSZ pro některé zásahy (například § 103 NSZ nabízí uzavřený výčet 20
zásahů, které nevyžadují ani stavební povolení, ani ohlášení), jsou osvobozeními jen pro řízení podle NSZ, nikoli pro řízení podle PamZ – nevztahují se tedy na postupy podle § 14 PamZ.
K odst. 5 Také toto ustanovení – stejně jako § 14 odst. 4 PamZ – je speciálním ustanovením o postavení orgánů státní památkové péče v procesu posuzování prací, k nimž je podle NSZ třeba ohlášení. Platí zde přiměřeně vše, co bylo uvedeno výše o postavení orgánu státní památkové péče jako dotčeného orgánu v řízeních podle NSZ. Je na místě připomenout, že i v případě ohlášených prací má stavební úřad obecně založenu rozhodovací pravomoc v § 107 NSZ, podle kterého může stavební úřad ohlášené zásahy zakázat, pokud jsou například v rozporu se závazným stanoviskem dotčeného orgánu. Kritériem pro formu závazného stanoviska orgánu státní památkové péče proto nemůže být to, jak tento dotčený orgán posoudí zamýšlené práce, zda jako přípustné, anebo jako nepřípustné. Ani „přípustné“ závazné stanovisko orgánu státní památkové péče totiž nemůže skýtat právní jistotu, že stavební úřad nezakáže ohlášený zásah například pro rozpor s obecnými požadavky na výstavbu, s regulačním plánem nebo se závazným stanoviskem jiného dotčeného orgánu. Jinak vyjádřeno, orgán státní památkové péče předem neví, zda stavební úřad rozhodne o zákazu provedení ohlášených prací nebo nikoli, a nemůže formu aktu, který vydává, odvozovat z toho, jak zamýšlené práce posoudí (zda jako přípustné nebo jako nepřípustné). I v případě zásahů, které podléhají ohlášení, je stavební úřad příslušný rozhodovat podle NSZ, byť je na něm, zda v konkrétním případě využije či nevyužije svoji rozhodovací pravomoc. Zájmy státní památkové péče proto i u zásahů vyžadujících podle NSZ jen ohlášení posoudí orgán státní památkové péče formou závazného stanoviska podle § 149 SŘ (neboť určujícím kritériem je to, zda NSZ poskytuje stavebnímu úřadu rozhodovací pravomoc, nikoli to, zda této své pravomoci stavební úřad u konkrétních ohlášených prací využije, což orgán státní památkové péče nemůže předjímat). Podle § 105 odst. 3 NSZ jsou povinnou přílohou ohlášení závazná stanoviska dotčených orgánů vyžadovaná zvláštními předpisy, mezi nimi i závazné stanovisko orgánu státní památkové péče, je-li zamýšleným zásahem dotčen zájem státní památkové péče. Pokud je záměr v rozporu se závazným stanoviskem orgánu státní památkové péče (nebo jiného dotčeného orgánu), stavební úřad svým rozhodnutím provedení stavby, terénních úprav nebo zařízení podle § 107 odst. 1 nebo 2 NSZ zakáže. NSZ – na rozdíl od předchozí úpravy v zákoně č. 50/1976 Sb. – nedává stavebnímu úřadu možnost rozhodnout o tom, že stavba vyžaduje stavební povolení; umožňuje stavebnímu úřadu pouze zákaz provedení ohlášených prací, nikoli „překlopení“ jejich posuzování do stavebního řízení, jak to umožňoval § 57 odst. 1 zákona č. 50/1976 Sb.
K odst. 6 Bez ohledu na to, zda orgán státní památkové péče vydává při posuzování záměru podle § 14 odst. 1 nebo 2 PamZ rozhodnutí nebo závazné stanovisko podle § 149 SŘ, je vždy povinen vyžádat si písemné vyjádření odborné organizace státní památkové péče (Národního památkového ústavu) či přesněji: je povinen zaslat Národnímu památkovému ústavu příslušné dožádání. Písemné vyjádření musí být natolik kvalitní, aby bylo pro správní orgán dostatečně spolehlivým podkladem. Správní orgán musí ve svém závazném stanovisku především posoudit, jak se zamýšlené práce dotknou hodnot, které je povolán hájit, a musí vždy zdůvodnit závěr, k němuž ohledně zamýšlených prací dospěl – zda lze posuzovaný záměr posoudit jako přípustný z hlediska zájmů státní památkové péče a pokud ano, tedy za jakých podmínek. Stanovuje-li orgán státní památkové péče podmínky, musí je samozřejmě rovněž zdůvodnit. Odborným a dostatečně spolehlivým podkladem pro závěry správního orgánu a pro jejich odůvodnění by mělo být právě písemné vyjádření Národního památkového ústavu. S ohledem na zásadu volného hodnocení důkazů (která se uplatňuje jak při vydání rozhodnutí, tak při vydání závazného stanoviska podle § 149 SŘ) není orgán státní památkové péče vázán závěry, k nimž dospěl Národní památkový ústav v písemném vyjádření. Musí však s písemným vyjádřením naložit jako s kterýmkoli jiným důkazem: musí jej zhodnotit a dojde-li k jinému závěru, než který je formulován v písemném vyjádření, musí správní orgán vysvětlit, proč se tak stalo a o jaké podklady a úvahy opřel závěr odlišný. Zákon č. 158/2007 Sb., fakticky pouze doplnil s účinností od 2. 7. 2007 do § 14 odst. 6 PamZ větu druhou a třetí. Cílem této novely bylo umožnit orgánu státní památkové péče vydat za stanovených podmínek závazné 21
stanovisko i bez doposud obligatorního písemného vyjádření Národního památkového ústavu (odborné organizace státní památkové péče). Je třeba předeslat, že zavedené lhůty platí jen pro postup podle § 14 PamZ; na jiné postupy podle PamZ, v rámci kterých musí být obstaráno písemné vyjádření odborné organizace státní památkové péče (například § 10 odst. 1, § 17 odst. 1 a 3 nebo § 18 odst. 2 PamZ), se toto ustanovení nevztahuje. Nová úprava zavádí lhůtu 20 kalendářních dnů pro předložení písemného vyjádření odborné organizace státní památkové péče orgánu státní památkové péče, což jinými slovy znamená, že do 20 dnů ode dne, kdy byla odborná organizace o vypracování písemného požádána orgánem státní památkové péče, musí být písemné vyjádření doručeno orgánu státní památkové péče (nikoli pouze vypracováno, popřípadě odesláno). O prodloužení této lhůty může na celkových maximálně 30 dnů od požádání o písemné vyjádření rozhodnout pouze orgán státní památkové péče a je na jeho uvážení, zda dalších 10 dnů na zpracování písemného vyjádření odborné organizaci státní památkové péči v konkrétním případě poskytne. Odborná organizace si sama lhůtu prodloužit nemůže. Odborná organizace státní památkové péče není oprávněna předem písemně nebo ústně deklarovat, že v určité věci své písemné vyjádření nevydá (byť by tím třeba bylo umožněno vydat závazné stanovisko ještě před uplynutím stanovené lhůty) – nemá dáno oprávnění předem určovat, zda se bude věcí, jíž se dožádání orgánu památkové péče týká, zabývat nebo ne. Může pouze vydat ve lhůtě písemné vyjádření, nebo nechat lhůtu marně uplynout. Ačkoli ustanovení ukládá orgánu státní památkové péče vydat závazné stanovisko po marném uplynutí lhůty pro vypracování písemného vyjádření odborné organizace státní památkové péče, může k tomuto kroku orgán státní památkové péče přistoupit pouze za podmínky, že splnil ostatní (zejména procesní) požadavky podle právních předpisů; zde je třeba upozornit zejména na § 3, § 36 odst. 3 a § 50 odst. 3 SŘ. Platí tedy, že orgán státní památkové péče může vydat své závazné stanovisko po marném uplynutí stanovené lhůty jen tehdy, jsou-li zároveň splněny i ostatní předpoklady, které s vydáním závazného stanoviska (zejména má-li formu správního rozhodnutí) spojují právní předpisy. Bez ohledu na to, zda orgán státní památkové péče obdrží od odborné organizace písemné vyjádření, je povinen v řízení zjistit všechny okolnosti důležité pro ochranu veřejného zájmu, konkrétně zájmu na ochraně kulturních památek, ochraně hodnot památkových rezervací a zón a obecně ochraně kulturního dědictví. Tato povinnost vyplývá z § 50 odst. 3 SŘ a nemůže být prolomena tím, že odborná organizace neposkytne správnímu orgánu potřebný odborný podklad. Orgán státní památkové péče může například trvat na tom, aby odborná organizace poskytla písemné vyjádření, pokud to bude správní orgán pokládat za nezbytné pro naplnění jeho povinnosti zjistit všechny okolnosti důležité pro ochranu zájmů hájených státní památkovou péčí a povinnosti postupovat tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (§ 3 SŘ). Nabízí se otázka, co stane, pokud orgán státní památkové péče obdrží písemné vyjádření odborné organizace opožděně a zároveň ještě nevydal své závazné stanovisko. V tomto případě představuje písemné vyjádření odborné organizace státní památkové péče kvalitativně totožný důkaz jako písemné vyjádření doručené včas. Nová úprava totiž na rozdíl od jiných úprav (například § 47 odst. 2 poslední věta NSZ) neumožňuje, aby orgán státní památkové péče k pozdě doručenému písemnému vyjádření odborné organizace státní památkové péče nepřihlédl. V popsaném případě tedy nelze obsah a závěry písemného vyjádření odborné organizace pominout a i přes uplynutí zákonné lhůty se musí orgán státní památkové péče opožděně doručeným písemným vyjádřením odborné organizace státní památkové péče zabývat v jeho plné šíři a ve svém závazném stanovisku se s ním musí po věcné stránce vypořádat.
K odst. 7 Přímá novela tohoto ustanovení provedená ZměnZ pouze promítla do textu tohoto ustanovení změny, vyvolané zpřesněním terminologie § 14 odst. 2 PamZ. Ve vztahu k tomuto ustanovení je znovu třeba zdůraznit povinnost orgánu státní památkové péče při formulaci svých věcných závěrů v závazném stanovisku podle § 149 SŘ respektovat své předchozí stanovisko, jak to ukládá § 4 odst. 3 NSZ. Z této povinnosti jsou zavedeny dvě výjimky: dotčený orgán může uplatňovat navazující 22
závazné stanovisko odchylující se od předchozího závazného stanoviska na základě nově zjištěných a doložených skutečností, které nemohly být uplatněny dříve a kterými se podstatně změnily podmínky, za kterých bylo původní stanovisko vydáno, anebo na základě skutečností, vyplývajících z větší podrobnosti pořízené územně plánovací dokumentace nebo podkladů pro rozhodnutí, nebo jiný úkon orgánu územního plánování nebo stavebního úřadu podle NSZ, k nimž je navazující závazné stanovisko vydáváno. Povinnost respektovat své předchozí závazné stanovisko však nese orgán státní památkové péče i tehdy, vydává-li závazné stanovisko ve formě samostatného rozhodnutí, byť se v takovém případě neuplatní § 4 odst. 3 NSZ. Jednou ze základních zásad, které se uplatňují v českém správním právu, je zásada předvídatelnosti výkonu státní správy. Státní správa si musí počínat tak, aby její chování a postupy byly dlouhodobě jasné a předvídatelné, což s sebou nese i nezbytnost zastávat jednotnou rozhodovací linii, pokud to ovšem nevylučují zvláštní důvody, například nově zjištěné podstatné skutečnosti. V této souvislosti lze zmínit § 2 odst. 4 SŘ, který ukládá správním orgánům povinnost počínat si tak, aby řešení, které při výkonu své pravomoci přijaly, bylo v souladu s veřejným zájmem, aby odpovídalo okolnostem řešeného případu a aby při rozhodování skutkově shodných nebo obdobných případů nevznikaly nedůvodné rozdíly. Na základě § 14 odst. 7 PamZ lze také dospět k závěru, který se na první pohled může zdát paradoxní: orgán státní památkové péče může určitou věc nejdříve posoudit formou závazného stanoviska podle § 149 SŘ a následně po zpracování podrobnější dokumentace, která je na rozdíl od obecných požadavků Přílohy č. 1 VDS z hlediska posouzení zájmů státní památkové péče nutností, může tuto dokumentaci posoudit správním rozhodnutím, které se netýká provedení prací jako celku, ale pouze z hlediska zájmů státní památkové péče zpřesňuje dílčí otázky. Jako příklad lze uvést situaci, kdy bude restaurování například vnější sochařské výzdoby stavby, která je kulturní památkou, součástí celkové obnovy kulturní památky. O této celkové obnově může rozhodovat stavební úřad, ať již formou vydání stavebního povolení, nebo formou zákazu provedení ohlášené úpravy podle § 107 NSZ. Orgán státní památkové péče v první fázi posuzuje záměr celkové obnovy a v jeho rámci i zamýšlené restaurování sochařské výzdoby (což může být nejen problém ochrany hodnot sochařské výzdoby, ale zároveň i problém statiky) formou závazného stanoviska podle § 149 SŘ, jehož podmínky pak musí stavební úřad promítnout do výroku svého rozhodnutí. Ve druhé fázi pak orgán státní památkové péče posoudí vlastní restaurátorský záměr, a to již formou správního rozhodnutí, neboť po vydání stavebního povolení nebo přijetí ohlášení již nemá stavební úřad (na rozdíl od orgánu státní památkové péče) založenu rozhodovací pravomoc rozhodovat o další, podrobnější dokumentaci, která přesahuje obecné požadavky podle Přílohy č. 1 VDS. Z hlediska § 14 odst. 7 PamZ a § 10 odst. 2 a 3 VPam je však takovéto posouzení podrobnější dokumentace mnohdy nutností. Orgán státní památkové péče tak bude o vlastním restaurátorském zásahu (například o konkrétním technologickém postupu zpevnění určitých částí výzdoby, o stanovení přesné míry náhrad a doplnění chybějících částí nebo o konečném výtvarném řešení) rozhodovat samostatným správním rozhodnutím, byť třeba bude (podle § 14 odst. 1 PamZ) nazváno „závazné stanovisko“.
Související judikatura Vyjádření odborné organizace státní památkové péče (Národního památkového ústavu) by mělo být ve svých závěrech odůvodněno tak, aby bylo zjevné, jak je naplněn smysl zákona o státní památkové péči a navazující ustanovení § 3 písm. c) vyhlášky Ministerstva kultury č. 476/1992 Sb. V předmětné věci se to týká požadavku o sladění výsledku stavebních prací s daným panoramatem ulice a s výrazem historického středu města, jak je citováno i ve vyjádření Národního památkového ústavu. Lze v tomto směru poukázat (analogicky) na ustanovení §§ 34 a 36 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád), ve znění pozdějších předpisů (podle platné úpravy § 51 odst. 1 a § 56 SŘ, pozn. autorů), o znaleckém dokazování, ale i na ustanovení § 13 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 37/1967 Sb., neboť znalecký posudek (tedy i odborné vyjádření) musí obsahovat pasáž o tom, jak k daným závěrům příslušný odborník dospěl, je-li to s přihlédnutím k povaze věci odůvodněné. Sám žalovaný v napadeném rozhodnutí poukázal na to, že stanovené podmínky ve vyjádření Národního památkového ústavu nejsou odůvodněny, tudíž vyjádření nemohlo poskytnout městskému úřadu dostatečnou oporu pro jeho závěry. Z tohoto zjištění však žádné odpovídající závěry žalovaný nevyvodil. Nepřihlédl ke skutečnosti, že zřejmě i tento nedostatek vedl k tomu, že ani odůvodnění závazného stanoviska neobsahuje konkrétní skutková zjištění, kterými by byly za použití příslušné normy konkrétně odůvodněny podmínky, stanovené městským úřadem pod body 1 až 7. Poté v podstatě žalovaný nereaguje (nevypořádává
23
se) na tvrzení tehdy odvolatele (dnes žalobce), který namítá, že kolorit místa, ulice nemůže být fakticky narušen díky již existujícím stavebním úpravám na okolních nemovitostech, např. u oken. Je sice nesporné, co tvrdí žalovaný, že benevolentní postup, který by mohl být uplatněn u jiných staveb, není precedentem v předmětném řízení. Obecně je tato zásada nezpochybnitelná. Podstatným pro posouzení věci je však také to, zda žalobcem navržený způsob přestavby může reálně s ohledem na skutečné místní podmínky vést ke znehodnocení či poškození koloritu památkové zóny N či nikoli. Tímto zjištěním se však správní orgány obou stupňů nezabývaly, resp. z odůvodnění obou rozhodnutí nelze zjistit, zda tak učinily. Ani správní spis neobsahuje nic, co by poukazovalo na dokazování v naznačeném směru. V tomto směru trpí napadené rozhodnutí vadou řízení, a to nepřezkoumatelností, spočívající v nedostatku důvodů rozhodnutí ve smyslu § 76 odst. 1 písm. a) SŘS. Za daného stavu řízení totiž soud nemohl z důvodů výše rozvedených zaujmout stanovisko k zákonnosti a odůvodněnosti napadeného rozhodnutí (rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 59 Ca 59/2005 ze dne 20. 6. 2006). Pouhé odvolání se na projednání věci Sborem expertů (což je poradní orgán příslušného správního orgánu – pozn. autorů) považuje soud za zcela nedostatečné. Ani ze zápisu z tohoto jednání Sboru expertů nelze zjistit, jak konkrétně byl návrh změněn tak, že v rámci celé L. již nepůsobí rušivě, ačkoli i po zapracovaných změnách se stále jedná o zamýšlenou výstavbu nové administrativní budovy se třemi podzemními a sedmi nadzemními podlažími. V rozhodnutí správního orgánu tak chybí jakákoli úvaha, ze které by bylo zřejmé, že tento správní orgán jako orgán státní památkové péče při vydávání svého rozhodnutí k zamýšlené stavbě v památkové zóně respektoval příslušná ustanovení vyhlášky o vymezení dané památkové zóny (rozsudek Městského soudu v Praze sp. zn. 5 Ca 93/2004 ze dne 8. 3. 2006).
§ 15 Opatření k zajištění péče o kulturní památky (1) Jestliže vlastník kulturní památky v určené lhůtě neprovede opatření podle § 10 odst. 1, může obecní úřad obce s rozšířenou působností, a jde-li o národní kulturní památku, Ministerstvo kultury, rozhodnout, že se nezbytná opatření pro zabezpečení kulturní památky provedou na náklad jejího vlastníka. Pokud opatření neprovede správce nebo uživatel kulturní památky ve státním majetku, je nadřízený orgán organizace, která má kulturní památku ve správě, nebo nadřízený orgán organizace, které byla kulturní památka odevzdána do trvalého užívání, povinen na návrh obecního úřadu obce s rozšířenou působností, a jde-li o národní kulturní památku, na návrh Ministerstva kultury, zabezpečit nutnou nápravu. (2) Vyžaduje-li to důležitý společenský zájem, může krajský úřad z vlastního podnětu nebo na návrh obecního úřadu obce s rozšířenou působností nebo na návrh Ministerstva kultury, jde-li o movitou kulturní památku nebo movitou národní kulturní památku, uložit jejímu vlastníku povinnost určitým způsobem s ní nakládat, popřípadě mu uložit, aby ji bezplatně svěřil na nezbytně dlouhou dobu do úschovy odborné organizaci, kterou národní výbor zároveň určí. (3) Zanedbává-li vlastník nemovité kulturní památky, která není státním majetkem, trvale své povinnosti a ohrožuje tím její zachování nebo užívá-li kulturní památku v rozporu s jejím kulturně politickým významem, památkovou hodnotou nebo technickým stavem, může se ve společenském zájmu, nedojde-li k dohodě s vlastníkem o jejím prodeji státu, výjimečně kulturní památka na návrh obecního úřadu obce s rozšířenou působností rozhodnutím vyvlastňovacího úřadu vyvlastnit. V případě vyvlastnění nemovité národní kulturní památky zahajuje řízení o vyvlastnění vyvlastňovací úřad na návrh krajského úřadu. Jinak platí pro vyvlastnění obecné předpisy.12) (4) Je-li kulturní památka bezprostředně ohrožena, provede obec s předchozím souhlasem obecního úřadu obce s rozšířenou působností nutná opatření k její ochraně. Jde-li o nemovitou kulturní památku, která je stavbou, dá obec podnět stavebnímu úřadu k nařízení udržovacích prací nebo nezbytných úprav nebo k nařízení neodkladných zabezpečovacích prací podle zvláštních předpisů a vyrozumí o tom obecní úřad obce s rozšířenou působností, a jde-li o národní kulturní památku, i krajský úřad. Je-li kulturní památka v společenském vlastnictví, vyrozumí o tom též nadřízený orgán organizace, která kulturní památku spravuje nebo je jejím vlastníkem. 12)
Zákon č. 184/2006 Sb., o odnětí nebo omezení vlastnického práva k pozemku nebo ke stavbě (zákon o vyvlastnění).
24
Související právní předpisy VyvlZ
Komentář K odst. 3 Spolu s NSZ byl přijat také VyvlZ, který nabyl účinnosti dne 1. 1. 2007. Tento zákon je obecným předpisem upravujícím vyvlastnění, které bylo do konce roku 2006 obecně řešeno v zákoně č. 50/1976 Sb. VyvlZ přenesl oproti předchozí úpravě v zákoně č. 50/1976 Sb. působnost provádět řízení o vyvlastnění ze stavebních úřadů na tzv. vyvlastňovací úřady (§ 15 VyvlZ), jimiž jsou obecní úřady obcí s rozšířenou působností, magistráty územně členěných statutárních měst a Magistrát hlavního města Prahy. Tato změna byla promítnuta i do pojmosloví § 15 odst. 3 PamZ. Zároveň byl změněn text poznámky pod čarou č. 12, která již neodkazuje na zákon č. 50/1976 Sb., nýbrž na VyvlZ. Touto úpravou (spočívající vlastně jen ve změně označení správního orgánu, který má řízení o vyvlastnění vést) však nebyly odstraněny problémy spojené s podmínkami provedení vyvlastňovacího řízení, které toto ustanovení přináší. O těchto problémech je pojednáno v Komentáři (str. 71 – 72). Lze konstatovat, že i nadále je praktická aplikace tohoto ustanovení takřka vyloučena.
§ 17 Ochranné pásmo (1) Vyžaduje-li to ochrana nemovité kulturní památky nebo jejího prostředí, vydá obecní úřad obce s rozšířenou působností po vyjádření odborné organizace státní památkové péče územní rozhodnutí o ochranném pásmu1) a určí, u kterých nemovitostí v ochranném pásmu, nejsou-li kulturní památkou, nebo u jakých druhů prací na nich, včetně úpravy dřevin, je vyloučena povinnost vyžádat si předem závazné stanovisko podle § 14 odst. 2; tato povinnost je vyloučena vždy, jde-li o stavbu, změnu stavby, udržovací práce, umístění nebo odstranění zařízení, jejichž provedením se nezasahuje žádným způsobem do vnějšího vzhledu této nemovitosti. Obecní úřad obce s rozšířenou působností může v ochranném pásmu omezit nebo zakázat určitou činnost, nebo učinit jiná vhodná opatření na základě závazného stanoviska dotčeného orgánu. (2) Je-li nezbytné k vytvoření ochranného pásma získat některé pozemky nebo stavby, popřípadě provést jejich odstranění a nedojde-li k dohodě s vlastníkem, lze pozemky a stavby vyvlastnit.12) Lze také nařídit nezbytné úpravy stavby, jiného zařízení nebo pozemku. (3) Jde-li o ochranu nemovité národní kulturní památky, památkové rezervace nebo památkové zóny nebo jejich prostředí, vymezí obdobně obecní úřad obce s rozšířenou působností ochranné pásmo na návrh krajského úřadu po vyjádření odborné organizace státní památkové péče. (4) Vznikne-li vlastníku nebo uživateli pozemku, který není ve státním majetku, majetková újma v důsledku opatření podle odstavců 1, 2 a 3, přísluší mu přiměřená náhrada, kterou poskytuje obec s rozšířenou působností. (5) O změně ochranného pásma nemovité národní kulturní památky, památkové rezervace nebo památkové zóny rozhoduje obecní úřad obce s rozšířenou působností na návrh krajského úřadu, který tento návrh předem dohodne s Ministerstvem kultury. (6) Obecní úřad obce s rozšířenou působností může po vyjádření odborné organizace státní památkové péče pravomocné rozhodnutí vydané podle odstavců 1 nebo 3 změnit, pokud se změnil účel, pro který bylo ochranné pásmo vymezeno, a může je i zrušit, pokud zanikl předmět ochrany. (7) Podrobnosti o vymezení ochranného pásma stanoví obecně závazný právní předpis.
25
Související ustanovení § 9, § 14, § 35 odst. 1 písm. d), § 39 odst. 1 písm. d), § 42
Související právní předpisy § 83 až § 94 NSZ; § 7, § 13, Příloha č. 8 VÚŘ; § 17 VPam; VyvlZ
Komentář § 83 NSZ zavádí rozhodnutí o ochranném pásmu jako jeden z druhů územního rozhodnutí. NSZ je obecným předpisem, upravujícím vymezování ochranných pásem nejen podle NSZ, ale i těch, které mají být vymezeny podle zvláštních předpisů, například podle PamZ. Úprava v NSZ je obecná úprava, která se použije tehdy, nestanoví-li zvláštní předpis (například PamZ) jinak – v oblasti ochranných pásem tedy platí mezi PamZ a NSZ vztah „lex specialis derogat generali“ neboli zvláštní předpis (PamZ) má přednost před obecným (NSZ). NSZ a jeho prováděcí předpisy se použijí při vymezování ochranného pásma podle § 17 PamZ podpůrně (subsidiárně). Na rozdíl od úpravy účinné do konce roku 2006 je v § 17 odst. 5 a 6 PamZ výslovně zakotvena možnost změny a zrušení ochranného pásma, která má jako speciální úprava přednost před obecnou úpravou doby platnosti, změny a zrušení územního rozhodnutí v § 93 a 94 NSZ. Velmi významnou změnou, kterou do tohoto ustanovení přinesl ZměnZ, je zúžení katalogu prací, které podle § 14 odst. 2 PamZ podléhají speciálnímu posouzení z hlediska zájmů státní památkové péče. Nikoli každý zamýšlený zásah na nemovitosti nacházející se v ochranném pásmu, byť obsahově podřaditelný pod výčet v § 14 odst. 2 PamZ, od 1. 1. 2007 vyžaduje závazné stanovisko orgánu státní památkové péče. Ochranné pásmo podle tohoto ustanovení vymezuje územním rozhodnutím o ochranném pásmu obecní úřad obce s rozšířenou působností jako orgán státní památkové péče, a to bez ohledu na strukturu obecního úřadu. I pokud by orgán státní památkové péče byl zařazen podle vnitřního členění konkrétního obecního úřadu do stejného odboru či oddělení jako stavební úřad, musí rozhodnutí o ochranném pásmu vydávat orgán (odbor, útvar, oddělení) státní památkové péče, nikoli stavební úřad (odbor výstavby). Při vymezování ochranného pásma podle § 17 PamZ se podpůrně použije NSZ a VÚŘ.
K odst. 1 Toto ustanovení se týká ochranných pásem nemovitých kulturních památek nebo jejich prostředí. Bylo sice významně novelizováno, avšak nadále v něm není řešena otázka zahájení řízení, v němž by mělo být vydáno územní rozhodnutí o ochranném pásmu. Lze soudit (s ohledem na subsidiární použití NSZ při absenci zvláštní úpravy v PamZ), že řízení lze zahájit v souladu s § 86 a 87 NSZ jen na základě žádosti. Na rozdíl od vymezení ochranného pásma nemovité národní kulturní památky, památkové rezervace nebo památkové zóny podle § 17 odst. 3 PamZ ovšem není upraveno, kdo může být žadatelem o vydání územního rozhodnutí o vymezení ochranného pásma. Při řešení této otázky je nutno vzít v úvahu, že podle § 17 odst. 2 PamZ platí, že lze pozemky či stavby za účelem vymezení ochranného pásma vyvlastnit. S ohledem na toto ustanovení (byť jeho aplikovatelnost je dosti sporná) a s ohledem na § 86 odst. 3 in fine NSZ nemusí žadatel ke své žádosti o vydání rozhodnutí o ochranném pásmu přikládat doklady prokazující jeho vlastnické právo, nebo jiná oprávnění k pozemku či stavbě, jak to jinak vyžaduje § 86 odst. 2 písm. a) a § 86 odst. 3 NSZ. Lze tak mít za to, že žadatelem o vydání rozhodnutí o ochranném pásmu nemovité kulturní památky podle tohoto ustanovení může být jakákoli fyzická či právnická osoba. Žádost o vydání tohoto rozhodnutí musí mít všechny náležitosti podle § 86 odst. 2 písm. b) až d) NSZ a podle § 7 VÚŘ (včetně podání na předepsaném formuláři – příloha č. 8 VÚŘ). Ochranné pásmo je obecně určité území, v němž jsou omezeny nebo zakázány určité činnosti z důvodu ochrany veřejného zájmu. Smyslem ochranného pásma podle § 17 odst. 1 PamZ je ochrana nemovité kulturní památky nebo jejího prostředí před negativními vlivy činností a zásahů prováděných v širším okolí této památky (nebo jejího prostředí), tedy v takovém území, které pro jeho plošný rozsah nelze podřadit pod neurčitou a dosti
26
vágní kategorii „prostředí kulturní památky“ (k tomuto pojmu viz Komentář, str. 33). Ochranné pásmo slouží výlučně k ochraně toho statku, k jehož ochraně bylo vymezeno. Tím se liší od památkových rezervací a zón, které slouží k ochraně hodnot nemovitostí, jež se v nich nacházejí. Ochranné pásmo sice také slouží k ochraně nemovitostí v něm se nacházejících, avšak výlučně ve vztahu k předmětu ochrany, k jehož ochraně bylo ochranné pásmo zřízeno. Činnosti a zásahy v ochranném pásmu je tudíž třeba posuzovat nikoli z toho hlediska, jak se dotknou ochranného pásma a nemovitostí v něm se nalézajících, nýbrž výlučně z toho hlediska, jak budou působit na předmět, který je ochranným pásmem chráněn. Nejsou tedy chráněny hodnoty území ochranného pásma, nýbrž hodnoty předmětu, k jehož ochraně bylo ochranné pásmo vymezeno. Tyto skutečnosti zohledňuje i nové znění § 17 odst. 1 PamZ a je třeba mít je na paměti i při vypracování žádosti o vymezení ochranného pásma či přesněji o územní rozhodnutí o ochranném pásmu. Právní úprava účinná do 31. 12. 2006 stanovovala, že ke každému zásahu na nemovitosti v ochranném pásmu si musí vlastník, správce nebo uživatel této nemovitosti vyžádat závazné stanovisko podle § 14 odst. 2 PamZ, a to i tehdy, když se zamýšlené práce (například úpravy interiérů staveb) nikterak nemohly dotknout hodnot předmětu, k jehož ochraně bylo ochranné pásmo vymezeno – PamZ nestanovil v tomto smyslu žádnou výluku. ZměnZ proto zavedl s účinností k 1. 1. 2007 do tohoto ustanovení dvě výjimky z povinnosti vyžádat si závazné stanovisko k zásahům na nemovitosti v ochranném pásmu. Tyto výjimky se samozřejmě týkají pouze nemovitostí, které nejsou kulturními památkami. První výjimkou je výjimka zákonná. Přímo ex lege (ze zákona) je vyloučena povinnost vyžádat si závazné stanovisko k zásahu na nemovitosti v ochranném pásmu tehdy, jde-li „o stavbu, změnu stavby, udržovací práce nebo umístění či odstranění zařízení, jejichž provedením se nezasahuje žádným způsobem do vnějšího vzhledu této nemovitosti“. Výjimka vyplývá přímo ze zákona, aniž by bylo třeba ji zavádět do rozhodnutí o ochranném pásmu. Podmínkou uplatnění této zákonné výjimky je, že konkrétní zásah nezasáhne do vnějšího vzhledu nemovitosti. Výluka se týká pouze těch zásahů, které jsou v tomto ustanovení vyjmenovány; nevztahuje se naopak na zásahy, které vyjmenovává § 14 odst. 2 PamZ, avšak nejsou v citovaném výčtu v § 17 odst. 1 PamZ – netýká se tedy terénních úprav, odstranění stavby ani úpravy dřevin. Druhou výjimkou je výjimka, jíž lze založit rozhodnutím o ochranném pásmu nebo jeho změnou. Je možné, aby obecní úřad obce s rozšířenou působností v územním rozhodnutí o ochranném pásmu určil, „u kterých nemovitostí v ochranném pásmu, nejsou-li kulturní památkou, nebo u jakých druhů prací na nich, včetně úpravy dřevin, je vyloučena povinnost vyžádat si předem závazné stanovisko“ podle § 14 odst. 2 PamZ. Rozhodnutí o ochranném pásmu může tedy stanovit, jaké konkrétní nemovitosti v ochranném pásmu jsou vyjmuty z povinnosti vyžádat si závazné stanovisko podle § 14 odst. 2 PamZ k zásahům na nich. Dále může rozhodnutí stanovit, jaké práce (zásahy) obsahově podřaditelné pod § 14 odst. 2 PamZ jsou vyjmuty z režimu § 14 odst. 2 PamZ, ačkoli jinak by k nim muselo být vyžádáno závazné stanovisko. V praxi se zřejmě bude nejčastěji uplatňovat kombinace obou způsobů: orgán státní památkové péče v rozhodnutí o ochranném pásmu stanoví, jaké práce na jakých nemovitostech jsou vyloučeny z povinnosti vyžádat si k nim závazné stanovisko. Výluka se může týkat pouze těch nemovitostí v ochranném pásmu, které nejsou kulturními památkami. Oproti zákonné výjimce, o níž pojednává předchozí odstavec, je širší co do okruhu zásahů, které jí mohou podléhat: může se totiž vztahovat na veškeré zásahy a práce, které vyjmenovává § 14 odst. 2 PamZ (a to včetně úpravy dřevin, která je výslovně zmíněna). Záleží však na tom, jak této výjimky využije obecní úřad obce s rozšířenou působností při formulaci svého rozhodnutí o ochranném pásmu. Je vhodné, aby se s touto výjimkou vypořádal již žadatel a aby v žádosti vyjádřil, jaké práce a na jakých nemovitostech budou s oporou v § 17 odst. 1 PamZ vyloučeny z povinnosti vyžádat si závazné stanovisko. Orgán státní památkové péče by měl této výjimky využít v co možná nejširší míře (a to i pokud se jí žadatel v žádosti nezabývá), a to s oporou v § 2 odst. 3 SŘ, podle kterého smí správní orgán zasahovat do práv dotčených osob (zde vlastníků, správců a uživatelů nemovitostí v ochranném pásmu) pouze v nezbytném rozsahu. Obecní úřad obce s rozšířenou působností může v ochranném pásmu omezit nebo zakázat určité činnosti, nebo učinit jiná vhodná opatření. Může tak učinit pouze na základě závazných stanovisek dotčených orgánů. Okruh správních orgánů, které budou v procesu vymezování konkrétního ochranného pásma dotčenými orgány, lze zjistit z územně plánovací informace podle § 21 odst. 1 písm. b) NSZ. V § 84 odst. 2 NSZ je speciálně upraven vztah správního orgánu, vydávajícího rozhodnutí o ochranném pásmu ke stavebnímu úřadu jako dotčenému orgánu. Obecní úřad obce s rozšířenou působností může rozhodnout (tedy vydat rozhodnutí o ochranném pásmu) pouze v souladu se závazným stanoviskem stavebního úřadu; toto
27
závazné stanovisko není omezeno – na rozdíl od závazných stanovisek jiných dotčených orgánů – jen na otázky omezení, zákazů a jiných opatření v ochranném pásmu. Rozhodnutí o ochranném pásmu by mělo obsahovat jak náležitosti podle § 17 odst. 1 VPam, tak i náležitosti podle § 13 VÚŘ, který se týká všech rozhodnutí o ochranném pásmu a který je v porovnání s § 17 odst. 1 VPam precizněji formulovaný. § 17 odst. 2 VPam stanoví, komu se – vedle účastníků řízení – oznamuje vymezení ochranného pásma, neboli komu je zasíláno rozhodnutí o jeho vymezení: příslušnému stavebnímu úřadu, příslušnému orgánu územního plánování (§ 5 a násl. NSZ) a odborné organizaci státní památkové péče, tedy Národnímu památkovému ústavu.
K odst. 2 Vyvlastnění je od 1. 1. 2007 upraveno samostatným právním předpisem, kterým je VyvlZ. Tato skutečnost byla promítnuta i do poznámky pod čarou č. 12. Tato drobná úprava však neodstraňuje aplikační problémy, spojené s podmínkami provedení vyvlastňovacího řízení, o nichž pojednává Komentář (str. 79 – 80). Lze proto konstatovat, že i po 1. 1. 2007 je vyvlastnění na základě tohoto ustanovení prakticky vyloučeno.
K odst. 3 Toto ustanovení zakotvuje možnost vymezení ochranného pásma k ochraně nemovité národní kulturní památky, památkové rezervace, památkové zóny nebo jejich prostředí a nebylo s účinností k 1. 1. 2007 přímo novelizováno. I ochranné pásmo je vymezováno územním rozhodnutím o ochranném pásmu. Žádost o vydání tohoto rozhodnutí ve smyslu § 86 NSZ může podat výlučně krajský úřad. Toto ustanovení sice používá pojem „návrh“, avšak z hlediska NSZ i SŘ jde o žádost o vydání územního rozhodnutí. Žádost krajského úřadu o vymezení ochranného pásma podle tohoto ustanovení (jíž se zahajuje územní řízení o vydání rozhodnutí o ochranném pásmu) musí splňovat požadavky stanovené v § 86 odst. 2 písm. b) až d) NSZ, v § 7 VÚŘ a v navazující příloze č. 8 VÚŘ. Toto ustanovení ukládá obecnímu úřadu obce s rozšířenou působností počínat si „obdobně“ jako při vymezování ochranného pásma nemovité kulturní památky podle § 17 odst. 1 PamZ. V rozhodnutí o ochranném pásmu nemovité národní kulturní památky, památkové rezervace, památkové zóny nebo jejich prostředí tedy může být určeno, u kterých nemovitostí v ochranném pásmu, nejsou-li kulturními památkami, nebo u jakých druhů prací na nich, včetně úpravy dřevin, je vyloučena povinnost vyžádat si předem závazné stanovisko podle § 14 odst. 2 PamZ. I zde se uplatní zákonná výjimka z povinnosti vyžádat si závazné stanovisko podle § 14 odst. 2 PamZ ke stavbě, změně stavby, udržovacím pracím nebo umístění či odstranění zařízení, jejichž provedením se nezasahuje žádným způsobem do vnějšího vzhledu nemovitosti, která se nachází v ochranném pásmu, ale není kulturní památkou. Povinným podkladem pro rozhodnutí o ochranném pásmu podle tohoto ustanovení je písemné vyjádření Národního památkového ústavu. Obecní úřad obce s rozšířenou působností může vydat rozhodnutí o ochranném pásmu jen v souladu se závazným stanoviskem stavebního úřadu (§ 84 odst. 2 NSZ); pokud omezuje či zakazuje určitou činnost v ochranném pásmu nebo stanovuje jiná vhodná opatření, musí si k tomu vyžádat závazná stanoviska dotčených orgánů. Náležitosti rozhodnutí o ochranném pásmu podle tohoto ustanovení odpovídají náležitostem rozhodnutí podle § 17 odst. 1 PamZ a navazujících § 17 VPam a § 13 VÚŘ.
K odst. 5 Toto ustanovení nově výslovně zakotvuje možnost změny rozhodnutí o vymezení ochranného pásma nemovité národní kulturní památky, památkové rezervace nebo památkové zóny. Řeší tím problém, v právní teorii i praxi dříve sporný, zda lze změnit rozsah ochranného pásma. § 17 odst. 5 PamZ zavádí tzv. klauzuli rebus sic stantibus – výhradu změny poměrů. Umožňuje orgánu státní památkové péče změnit ochranné pásmo, neboli změnit již vydané územní rozhodnutí o ochranném pásmu; děje se tak ve správním řízení, které je (stejně jako v případě vymezování ochranného pásma nemovité národní
28
kulturní památky, památkové rezervace nebo památkové zóny) možné zahájit výlučně na základě žádosti krajského úřadu, kterou toto ustanovení označuje jako „návrh“. Svou žádost musí krajský úřad předem, tedy před jejím podáním, dohodnout s Ministerstvem kultury. Lze soudit, že dohoda krajského úřadu a Ministerstva kultury by měla být přílohou žádosti krajského úřadu, adresované obecnímu úřadu obce s rozšířenou působností. Výsledkem řízení podle tohoto ustanovení je nové územní rozhodnutí, kterým se mění předchozí rozhodnutí, jímž bylo ochranné pásmo vymezeno. Pro řízení o změně ochranného pásma nepředepisuje PamZ jako povinný podklad vyjádření Národního památkového ústavu, avšak příslušný obecní úřad si jej může vyžádat, uzná-li to za potřebné, s odkazem na § 29 odst. 3 PamZ, podle kterého se obecní úřad obce s rozšířenou působností má opírat o odbornou pomoc Národního památkového ústavu. PamZ nespecifikuje, jakého druhu mohou být změny ochranného pásma. Lze soudit, že předmětem změny může být územní rozsah ochranného pásma i podmínky činnosti v ochranném pásmu. Obecní úřad může také formou změny rozhodnutí o ochranném pásmu využít možnosti, jíž mu dává § 17 odst. 3 PamZ odkazující na obdobné použití § 17 odst. 1 PamZ, a vyjmout některé nemovitosti nebo některé činnosti v ochranném pásmu z povinnosti vyžádat si závazné stanovisko podle § 14 odst. 2 PamZ (blíže k tomu komentář k § 17 odst. 1 PamZ). § 17 odst. 5 PamZ a související § 17 odst. 6 PamZ jsou speciální ustanovení k § 94 NSZ a mají proto před tímto ustanovením přednost. Na důvody změny a zrušení ochranného pásma nemovité kulturní památky, nemovité národní kulturní památky, památkové rezervace nebo památkové zóny se tudíž nepoužije § 94 NSZ, nýbrž zvláštní úprava v § 17 odst. 5 a 6 PamZ. Toto ustanovení nestanovuje důvody, pro které může být ochranné pásmo nemovité národní kulturní památky, památkové rezervace nebo památkové zóny změněno. Důvodem může například být podstatná změna podmínek v území nebo podstatná změna na předmětu ochrany, které zapříčiňují, že ochranné pásmo buď nemůže plnit svůj účel, tedy chránit předmět ochrany, anebo naopak omezuje (svým rozsahem nebo podmínkami činnosti v něm) nad rámec nezbytný pro ochranu chráněného statku, což je v rozporu s § 2 odst. 3 SŘ, podle kterého lze do práv adresátů veřejné správy zasahovat jen v nezbytně nutném rozsahu. Důvodem pro změnu ochranného pásma však může být i snaha využít možnost vyjmout některé činnosti a některé práce z režimu povinného vyžadování závazného stanoviska podle § 14 odst. 2 PamZ.
K odst. 6 PamZ v tomto ustanovení zakládá možnost změnit nebo i zrušit územní rozhodnutí o ochranném pásmu. Tato možnost se týká všech „památkových“ ochranných pásem, tedy ochranných pásem podle § 17 odst. 1 PamZ i podle § 17 odst. 3 PamZ. Naproti tomu § 17 odst. 5 PamZ se netýká ochranných pásem nemovité kulturní památky. Řízení, v němž má být změněno rozhodnutí o ochranném pásmu podle § 17 odst. 1 nebo 3 PamZ, vede obecní úřad obce s rozšířenou působností. Řízení se může týkat všech ochranných pásem, nejen těch, která budou vymezena po 1. 1. 2007. Zákonodárce totiž nezavedl přechodné ustanovení, podle kterého by se nová úprava neměla vztahovat na ochranná pásma vymezená do konce roku 2006. Protože se určitá věc posuzuje zásadně podle právní úpravy účinné v době jejího posuzování, není-li v přechodných ustanoveních právních předpisů výslovně stanoveno jinak, lze soudit, že postupem podle tohoto ustanovení může být změněno nebo i zrušeno i ochranné pásmo zřízené před účinností této nové úpravy. Bylo by ostatně absurdní, kdyby tomu tak nebylo: v takovém případě by totiž například nebylo možné zrušit ochranné pásmo, pokud by zanikl předmět, k jehož ochraně bylo ochranné pásmo vymezeno. Právě tak by nebylo možné změnit ochranné pásmo nemovité kulturní památky, zatímco ostatní „památková“ ochranná pásma ano (na základě § 17 odst. 5 PamZ). Na rozdíl od § 17 odst. 5 PamZ neupravuje toto ustanovení zahájení řízení, v němž má být rozhodnutí o ochranném pásmu změněno. Protože úprava v PamZ má přednost před obecnou úpravou v NSZ, lze mít za to, že způsob zahájení řízení se odvíjí od toho, o jaké ochranné pásmo se jedná (jaký statek je ochranným pásmem chráněn). Jde-li o ochranné pásmo nemovité národní kulturní památky, památkové rezervace nebo památkové zóny, uplatní se jako zvláštní norma upravující zahájení řízení § 17 odst. 5 PamZ; u těchto ochranných pásem může
29
být řízení zahájeno na základě žádosti (návrhu) krajského úřadu, přičemž tento návrh musí být předem dohodnut s Ministerstvem kultury. Jde-li o ochranné pásmo nemovité kulturní památky, nemůže se uplatnit § 17 odst. 5 PamZ, a proto se uplatní ohledně zahájení řízení obecná úprava změny rozhodnutí o ochranném pásmu, zakotvená v § 94 odst. 2 NSZ. Rozhodnutí o ochranném pásmu nemovité kulturní památky může tedy být změněno především na žádost toho, komu z rozhodnutí o ochranném pásmu vyplývá povinnost (například vlastníka nemovitosti, která se v ochranném pásmu nachází). Dále může být řízení o změně tohoto rozhodnutí zahájeno na základě podnětu dotčeného orgánu; tento podnět není žádostí ve smyslu § 44 a 45 SŘ. Na rozdíl od § 17 odst. 5 PamZ, který nevymezuje (ani příkladmo) žádné důvody, pro které je možné rozhodnout o změně ochranného pásma nemovité národní kulturní památky, památkové rezervace nebo památkové zóny, § 17 odst. 6 PamZ stanoví, že pravomocné rozhodnutí o ochranném pásmu lze změnit výlučně tehdy, „pokud se změnil účel, pro který bylo ochranné pásmo vymezeno“. Tento důvod se může uplatnit u všech „památkových“ ochranných pásem; nemohou se naopak uplatnit důvody změny územního rozhodnutí stanovené v § 94 NSZ (neboť zvláštní úprava v PamZ má před obecným NSZ přednost). Podstatný rozdíl mezi § 17 odst. 5 a § 17 odst. 6 PamZ tkví v podmínkách zahájení řízení. Ochranné pásmo nemovité národní kulturní památky, památkové rezervace nebo památkové zóny může být podle § 17 odst. 5 PamZ změněno, přičemž PamZ stanovuje jedinou podmínku: musí být podána žádost krajského úřadu předem dohodnutá s Ministerstvem kultury. Jde o podmínku procesní. Žádné hmotněprávní podmínky pro změnu ochranného pásma nejsou v § 17 odst. 5 PamZ stanoveny. Naproti tomu § 17 odst. 6 PamZ nestanovuje procesní podmínky zahájení řízení, avšak výslovně zakotvuje hmotněprávní podmínku změny ochranného pásma (jakéhokoli, tedy ochranného pásma nemovité kulturní památky, nemovité národní kulturní památky, památkové rezervace nebo památkové zóny). Tato hmotněprávní podmínka spočívá v tom, že došlo ke změně účelu, pro který bylo ochranné pásmo vymezeno, a vyžaduje jistou interpretaci. Účelem ochranného pásma podle § 17 PamZ je ochrana statku, k jehož ochraně bylo vymezeno, a to z hlediska zájmů státní památkové péče. Je sporné, zda se vůbec může tento účel ochranného pásma změnit. Jde totiž o jediný účel, pro který lze „památkové“ ochranné pásmo vymezit, a jako takový je výslovně uveden i v § 17 odst. 1 PamZ. Uvedenou podmínku je tedy zřejmě potřeba interpretovat tak, že se nezměnil vlastní účel ochranného pásma, totiž ochrana chráněného statku, nýbrž že se změnily podmínky v území nebo podmínky chráněného statku takovým způsobem, že ochranné pásmo již nemůže plnit svůj účel, anebo je naopak příliš omezující co do podmínek činnosti v něm, nebo co do jeho územního rozsahu. Jako názorný (byť spíše kabinetní) příklad lze uvést situaci, kdy bude novelizována vyhláška Ministerstva kultury o prohlášení památkové zóny (§ 6 PamZ) a touto novelou vyhlášky bude památková zóna podstatně územně zmenšena. V takovém případě bude zřejmě na místě podle § 17 odst. 6 PamZ změnit ochranné pásmo této památkové zóny tak, aby pokrývalo i území, které před novelou vyhlášky bylo památkovou zónou (a které po novele vlastně není nijak chráněno), a naopak aby již nepokrývalo území, které je od „zmenšené“ památkové zóny již natolik vzdálené, že činnost v tomto území prováděná nemůže hodnoty památkové zóny v jejím zmenšeném územním rozsahu ohrozit. Účel ochranného pásma je stále tentýž (ochrana památkové zóny), avšak změna podmínek v území vyžaduje změnu rozhodnutí o ochranném pásmu, aby jednak mohlo nadále plnit svůj účel, jednak aby neomezovalo vlastníky nemovitostí, když toho již v důsledku posunu hranic památkové zóny není k její ochraně třeba. § 17 odst. 6 PamZ také umožňuje, aby bylo rozhodnutí o ochranném pásmu zrušeno. Toto řízení lze zahájit stejným způsobem jako řízení o změně rozhodnutí o ochranném pásmu podle tohoto ustanovení – uplatní se dvojí režim, výše popsaný, a to v závislosti na tom, zda jde o ochranné pásmo nemovité kulturní památky (pak se uplatní obecný § 94 NSZ), nebo o ochranné pásmo jiné (potom se použije § 17 odst. 5 PamZ jako zvláštní úprava). Pro zrušení rozhodnutí o ochranném pásmu předepisuje toto ustanovení hmotněprávní podmínku: rozhodnutí o ochranném pásmu lze zrušit výlučně tehdy, „pokud zanikl předmět ochrany“. Podmínka vylučuje použití důvodů zrušení územního rozhodnutí o ochranném pásmu stanovených v obecné úpravě (§ 94 NSZ) a vylučuje také použití obecných ustanovení NSZ o době platnosti územního rozhodnutí (§ 93 NSZ). Jediným důvodem, pro který lze zrušit rozhodnutí o ochranném pásmu, je zánik předmětu ochrany. Jde-li o památkovou rezervaci nebo památkovou zónu, mohou zaniknout změnou či zrušením právních předpisů, jimiž
30
byly prohlášeny. Obdobně lze mít za to, že u kulturní památky je třeba pod pojmem „zánik předmětu ochrany“ rozumět nikoli fyzický zánik (zničení) věci – kulturní památky, nýbrž zrušení prohlášení této věci za kulturní památku a nabytí právní moci tohoto zrušovacího rozhodnutí. § 93 odst. 6 NSZ spojuje se zánikem chráněného útvaru pozbytí platnosti rozhodnutí o ochranném pásmu, a to přímo ex lege (ze zákona) – podle tohoto ustanovení, které se však na ochranné pásmo podle § 17 PamZ nepoužije, tedy rozhodnutí o ochranném pásmu platí pouze po dobu trvání chráněného útvaru. Naproti tomu § 17 odst. 6 NSZ předpokládá, že zanikne-li předmět ochrany, obecní úřad obce s rozšířenou působností zruší rozhodnutí o ochranném pásmu (rozhodnutí nepozbývá platnosti přímo ze zákona). Jen zdánlivě tu PamZ dává správnímu orgánu diskreční pravomoc: s využitím interpretačního argumentu ad absurdum a s využitím § 2 odst. 3 SŘ lze mít za to, že zanikne-li předmět ochrany, je příslušný obecní úřad povinen rozhodnutí o ochranném pásmu zrušit. Protože ochranné pásmo slouží výlučně k ochraně jím chráněného statku, bylo by absurdní, kdyby mělo trvat i poté, co předmět ochrany zanikl. Takové ochranné pásmo by zcela pozbylo svého účelu a představovalo by zásah do práv adresátů státní správy (například vlastníků či uživatelů nemovitostí, jež se v takovém ochranném pásmu nacházejí), který by nebylo možno označit jako nezbytný. Veškeré pravomoci, které by na základě takového ochranného pásma správní orgány vykonávaly, by vlastně nebyly vykonávány v souladu s účelem, pro nějž bylo ochranné pásmo vymezeno a který je vyjádřen v § 17 PamZ; takový výkon pravomocí by byl v rozporu s § 2 odst. 2 SŘ. Lze si ovšem představit i případy, kdy obecní úřad obce s rozšířenou působností bude muset rozvážit v rámci své diskreční pravomoci, zda rozhodnutí o ochranném pásmu zruší či nikoli. Tuto diskreční pravomoc bude muset obecní úřad obce s rozšířenou působností využít například v případě, kdy půjde o ochranné pásmo souboru nemovitých kulturních památek a jedna z těchto památek zanikne, nebo v případě, kdy půjde o ochranné pásmo nemovité národní kulturní památky a dojde (či došlo) ke zrušení jejího prohlášení za národní kulturní památku, avšak nadále zůstává kulturní památkou. V obou případech lze sice mít za to, že předmět ochrany zanikl (neboť již neexistuje ve své původní podobě), ale současně v obou případech přetrvává zájem státní památkové péče, byť v menší intenzitě, protože se „zmenšil“ soubor nemovitých kulturních památek (v prvním případě), nebo věc již není národní kulturní památkou, ale pouze kulturní památkou (v druhém případě). Je tak na správním uvážení obecního úřadu obce s rozšířenou působností, zda dochází na předmětu ochrany k takovému úbytku hodnot chráněných státní památkou péčí, že již není třeba ochranného pásma, anebo zda i přes nastalý úbytek hodnot jsou pro jejich ochranu nezbytná omezení a zákazy stanovené v rozhodnutí o ochranném pásmu (a pak je prostor nanejvýš pro změnu rozhodnutí o ochranném pásmu). § 17 odst. 6 PamZ tedy dává v některých případech prostor obecnímu úřadu obce s rozšířenou působností ke správnímu uvážení, zda takové ochranné pásmo správním rozhodnutím zruší.
K odst. 7 Obecně závaznými právními předpisy, které stanovují podrobnosti o vymezování ochranných pásem podle § 17 PamZ, jsou především NSZ a VÚŘ. Dále se uplatní i VPam. Pokud jde o vyvlastnění, lze zmínit i VyvlZ, i když vyvlastnění na základě § 17 PamZ je prakticky nemožné.
§ 23 Archeologické nálezy
(1) Archeologickým nálezem je věc (soubor věcí), která je dokladem nebo pozůstatkem života člověka a jeho činnosti od počátku jeho vývoje do novověku a zachovala se zpravidla pod zemí. (2) O archeologickém nálezu, který nebyl učiněn při provádění archeologických výzkumů, musí být učiněno oznámení Archeologickému ústavu nebo nejbližšímu muzeu buď přímo, nebo prostřednictvím obce, v jejímž územním obvodu k archeologickému nálezu došlo. Oznámení o archeologickém nálezu je povinen učinit nálezce nebo osoba odpovědná za provádění prací, při nichž došlo k archeologickému nálezu, a to nejpozději druhého dne po archeologickém nálezu nebo potom, kdy se o archeologickém nálezu dověděl. (3) Archeologický nález i naleziště musí být ponechány beze změny až do prohlídky Archeologickým ústavem
31
nebo muzeem, nejméně však po dobu pěti pracovních dnů po učiněném oznámení. Archeologický ústav nebo oprávněná organizace učiní na nalezišti všechna opatření nezbytná pro okamžitou záchranu archeologického nálezu, zejména před jeho poškozením, zničením nebo odcizením. (4) Jde-li o archeologický nález uvedený v odstavci 2, má nálezce právo na odměnu, kterou mu poskytne krajský úřad, a to do výše ceny materiálu; je-li archeologický nález zhotoven z drahých kovů nebo jiných cenných materiálů, v ostatních případech až do výše deseti procent kulturně historické hodnoty archeologického nálezu určené na základě odborného posudku. Nálezce má právo na náhradu nutných nákladů, které mu vznikly v souvislosti s archeologickým nálezem. O náhradě rozhodne a náhradu poskytne krajský úřad. Podrobnosti o podmínkách pro poskytování odměny a náhrady nálezci stanoví obecně závazný právní předpis. (5) U nemovitých archeologických nálezů prohlášených za kulturní památky určí krajský úřad organizaci zřizovanou krajem, která bude zabezpečovat péči o ně. Jsou-li tyto archeologické nálezy na nemovitostech v státním majetku, určí tuto organizaci v dohodě s orgánem nadřízeným organizaci, která nemovitost spravuje nebo užívá, krajský úřad. Je-li nemovitý archeologický nález prohlášený za kulturní památku na území několika krajů, určí organizaci pro zabezpečení péče o kulturní památku krajské úřady ve vzájemné dohodě po předchozím projednání s Ministerstvem kultury, a nedojde-li k dohodě, určí tuto organizaci Ministerstvo kultury. (6) O archeologických nálezech, k nimž dojde v souvislosti s přípravou nebo prováděním stavby, platí zvláštní předpisy.1)
Komentář ZměnZ nezměnil vlastní text tohoto ustanovení, pouze do poznámky pod čarou č. 1 promítl skutečnost, že byl přijat NSZ, obdobně jako to učinil u § 7 a § 12 PamZ.
§ 23b Plány území s archeologickými nálezy
(1) Kraj může vydat v dohodě s Ministerstvem kultury nařízením kraje plán území s archeologickými nálezy v kraji nebo ve vymezené části kraje, ve kterém se vyznačí území, na nichž se vyskytují nebo se mohou odůvodněně vyskytovat archeologické nálezy, a který slouží pro zabezpečení archeologického dědictví17a) a jako podklad pro plnění oznamovací povinnosti stavebníka podle § 22 odst. 2. (2) Plán území s archeologickými nálezy lze vydat na dobu nejdéle 20 let. (3) Plán území s archeologickými nálezy lze změnit, pokud se významně změnily vědecké poznatky o archeologických nálezech a jejich výskytu v území. Pro vydání změny plánu území s archeologickými nálezy se použije odstavec 1 obdobně. (4) Archeologický ústav a odborná organizace státní památkové péče poskytují kraji na požádání bezplatně potřebnou odbornou pomoc a odborné podklady, údaje a informace nezbytné pro vydání plánu území s archeologickými nálezy. (5) Náležitosti a obsah plánu území s archeologickými nálezy stanoví Ministerstvo kultury prováděcím právním předpisem.
Související ustanovení § 22, § 26, § 28, § 29, § 45
Související právní předpisy § 26, § 27, § 80 NSZ; Příloha č. 1 VÚPD; čl. 1, čl. 2, čl. 3, čl. 5, čl. 7 ÚArcheo; vyhláška č. 187/2007 Sb.
32
Komentář Toto ustanovení zavádí do PamZ zcela nový instrument ochrany archeologického dědictví – plán území s archeologickými nálezy. Pojem „území s archeologickými nálezy“ používá § 22 odst. 2 PamZ, podle kterého je stavebník povinen, hodlá-li provádět stavební činnost v území s archeologickými nálezy, oznámit svůj záměr Archeologickému ústavu AV ČR a strpět provedení záchranného archeologického výzkumu. Tyto povinnosti má také ten, kdo zamýšlí v území s archeologickými nálezy provádět jinou činnost, jíž by mohlo být provádění archeologických výzkumů ohroženo (například zalesňování či odlesňování). Pojem „území s archeologickými nálezy“ lze v teoretické rovině definovat jako území, v němž se nacházejí prvky archeologického dědictví ve smyslu čl. 1 odst. 2 a 3 ÚArcheo. Problém však je, jak má stavebník (či jiná osoba) zjistit, zda území, v němž zamýšlí provádět stavební nebo jinou činnost, je územím s archeologickými nálezy nebo nikoli. Řešení tohoto problému má poskytnout právě plán území s archeologickými nálezy podle tohoto ustanovení, které umožňuje krajskému úřadu vymezit pro celý kraj nebo pro jeho část území, v nichž se vyskytují nebo se mohou odůvodněně vyskytovat archeologické nálezy. Plán území s archeologickými nálezy je vydáván ve formě podzákonného právního předpisu – nařízení kraje (§ 7 KrajZ). Kraj jej vydává v přenesené působnosti, a to na dobu nejdéle 20 let; může jej vydat výlučně v dohodě s Ministerstvem kultury. Plán území s archeologickými nálezy jakožto nařízení kraje nabývá platnosti dnem vyhlášení ve Věstníku právních předpisů kraje (§ 8 odst. 2 KrajZ); účinnosti může nabýt nejdříve spolu s platností, pravidelně však patnáctým dnem po vyhlášení ve Věstníku právních předpisů kraje anebo později (§ 8 odst. 4 a 5 KrajZ). Neprodleně po vyhlášení plánu území s archeologickými nálezy jej kraj zašle Ministerstvu kultury (§ 8 odst. 9 KrajZ). Obsahovým jádrem plánu území s archeologickými nálezy je vyznačení území, na nichž se vyskytují nebo se mohou odůvodněně vyskytovat archeologické nálezy. Plán území s archeologickými nálezy slouží jednak pro ochranu archeologického dědictví, jak ji předpokládá čl. 4 odst. 2 ÚArcheo (podle kterého je každá smluvní strana ÚArcheo povinna zajistit ochranu a údržbu archeologického dědictví, a to nejlépe na původním místě), jednak jako podklad pro plnění oznamovací povinnosti stavebníka či jiné osoby podle § 22 odst. 2 PamZ. Dne 23. 7. 2007 nabyla účinnosti vyhláška Ministerstva kultury č. 187/2007 Sb., jejíž vydání předpokládá § 23b odst. 5 PamZ. Podle této vyhlášky obsahuje plán území s archeologickými nálezy obsahuje textovou část a grafickou část. Textová část obsahuje slovní vymezení hranice území s archeologickými nálezy. Grafická část plánu území s archeologickými nálezy obsahuje výkresy, v nichž kraj vyznačí hranice území, na nichž se vyskytují nebo se mohou odůvodněně vyskytovat archeologické nálezy. Dále kraj vyznačí hranice památkové rezervace, památkové zóny a hranice pozemků, které jsou kulturní památkou nebo národní kulturní památkou (pokud nejsou zahrnuty v území, na nichž se vyskytují nebo mohou odůvodněně vyskytovat archeologické nálezy). Konečně kraj v grafické části vyznačí nemovité kulturní památky a nemovité národní kulturní památky, které jsou archeologickými nálezy. V nařízení kraje, kterým se vydává plán území s archeologickými nálezy, má být vždy uvedeno, zda se vztahuje na území celého kraje nebo pouze na jeho část. Pokud se vztahuje pouze na jeho část, musí být uveden výčet okresů, případně obcí nebo katastrálních území, na které se nařízení kraje vztahuje neboli jaké území je jím řešeno. Díky plánu území s archeologickými nálezy již bude možné bez obtíží zjistit, zda stavebníka, který zamýšlí provést stavební činnost na konkrétním pozemku, tíží oznamovací povinnost podle § 22 odst. 2 PamZ. Jinak vyjádřeno, stavebník (nebo jiná osoba) nahlédnutím do plánu území s archeologickými nálezy zjistí, zda území, v němž svoji stavební činnost (nebo jinou činnost podle § 22 odst. 2 PamZ) zamýšlí provést, je nebo není územím s archeologickými nálezy ve smyslu § 22 odst. 2 PamZ. Plán území s archeologickými nálezy má význam také z hlediska § 80 odst. 3 a 4 NSZ, podle kterých rozhodnutí o změně využití území ani územní souhlas nevyžadují sjezdy z pozemních komunikací na sousední nemovitosti, avšak výluka neplatí pro území, na nichž se prokazatelně nalézají archeologické nálezy – jinak vyjádřeno, z plánu území s archeologickými nálezy vyplyne odpověď i na otázku, zda konkrétní sjezd z pozemní komunikace na sousední nemovitost bude vyžadovat rozhodnutí o změně využití území nebo územní souhlas podle § 80 NSZ. Vyznačení území s archeologickými nálezy představuje také jeden z podkladů pro posouzení určitých zásahů z hlediska ochrany archeologického dědictví v rámci územního plánování. 33
Poznávání archeologického dědictví je dynamický proces. § 23b odst. 3 PamZ proto pamatuje na situaci, kdy se významně změní vědecké poznatky o archeologických nálezech a jejich výskytu v území – v takovém případě kraj v dohodě s Ministerstvem kultury změní nařízení, jímž byl plán území s archeologickými nálezy vydán. I když je tedy plán území s archeologickými nálezy vydáván až na 20 let, může být (ještě před skončením doby jeho platnosti) změněn, je-li to nezbytné k zajištění ochrany nově zjištěných prvků archeologického dědictví. Na vytvoření plánu území s archeologickými nálezy, tedy na vymezení území s archeologickými nálezy i území, v němž se archeologické nálezy nevyskytují, se podílejí také Národní památkový ústav a Archeologický ústav AV ČR. Tyto organizace jsou povinny bezplatně kraji (na základě jeho dožádání) poskytnout odbornou pomoc a odborné podklady, údaje a informace nezbytné pro vydání plánu území s archeologickými nálezy. Plán území s archeologickými nálezy dává odpověď nejen na otázku, zda se v určitém území vyskytují nebo odůvodněně mohou vyskytovat archeologické nálezy, ale i na otázku, zda určité území je územím, v němž se archeologické nálezy nevyskytují (například povrchové doly). V nařízení kraje by mělo být vždy uvedeno, jakého území se týká: zda celého kraje (což bude zřejmě nepraktické), anebo jen části kraje (která musí být v nařízení popsána, aby byla jasně dána územní působnost tohoto právního předpisu). Pokud by byl plán území s archeologickými nálezy v rozporu se zákonem nebo jiným právním předpisem (například pokud by byl vydán bez dohody s Ministerstvem kultury), může se uplatnit dozorová pravomoc Ministerstva kultury podle § 83 KrajZ. Je třeba upozornit, že ohlašovací povinnost podle § 22 odst. 2 PamZ a navazující povinnost strpět provedení záchranného archeologického výzkumu pro konkrétní území není vázána na to, zda je toto území vyznačeno v nařízení kraje podle tohoto ustanovení jako území s archeologickými nálezy. Pokud se tedy určitého území nebude nařízení kraje podle tohoto ustanovení týkat, bude platit pro takové území to, co platilo do 31. 12. 2006 vlastně pro celé území České republiky, a to včetně problémů s určením, zda určité území je či není územím s archeologickými nálezy (k tomu blíže Komentář, str. 102 – 104). Nelze tak mít za to, že pokud kraj nevyužije plně svého oprávnění vydat plán území s archeologickými nálezy a celé území kraje nebo jeho část zůstane tímto plánem neřešena, je v tomto neřešeném území vyloučena ohlašovací povinnost podle § 22 odst. 2 PamZ. Pouze nařízení kraje podle tohoto ustanovení (pokud vymezí i území, v nichž se archeologické nálezy nenacházejí) může dát stavebníkovi jistotu, že ohlašovací povinnost podle § 22 odst. 2 PamZ nemá. Právě tak může z tohoto nařízení kraje naopak vyplývat, že určité území je územím s archeologickými nálezy; § 22 odst. 2 PamZ se v něm pak uplatní v plném rozsahu. V tomto smyslu je plán území s archeologickými nálezy významný i pro uplatnění zájmů na ochraně archeologického dědictví v procesech územního plánování.
§ 26 Ministerstvo kultury
(1) Ministerstvo kultury je ústředním orgánem státní správy pro kulturní památky v České republice. (2) Ministerstvo kultury a) zpracovává prognózy, koncepce a návrhy dlouhodobých výhledů rozvoje státní památkové péče, b) sestavuje, vyhlašuje a provádí programy komplexní péče o kulturní památky a vytváří pro ni všestranné podmínky, posuzuje návrhy dlouhodobých, střednědobých a prováděcích plánů obnovy kulturních památek, c) uplatňuje stanovisko k politice územního rozvoje a k zásadám územního rozvoje, a dále stanovisko k územně plánovací dokumentaci pro území, ve kterém je památková rezervace, nebo nemovitá věc nebo soubor nemovitých věcí zapsané na Seznamu světového dědictví18b), a ve vztahu k tomuto území uplatňuje stanovisko k vymezení zastavěného území, d) usměrňuje kulturně výchovné využívání národních kulturních památek a kulturně výchovné využívání ostatních kulturních památek v souladu se zájmy státní kulturní politiky, 18b)
Úmluva o ochraně světového kulturního a přírodního dědictví, vyhlášená ve Sbírce zákonů pod č. 159/1991 Sb.
34
e) koordinuje vědeckovýzkumnou činnost v oboru státní památkové péče, f) zřizuje jako svůj odborný poradní orgán vědeckou radu pro státní památkovou péči, g) spolupracuje s Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy a vysokými školami při výchově pracovníků v oboru státní památkové péče, podílí se na jejich dalším vzdělávání, h) zabezpečuje mezinárodní spolupráci v oboru státní památkové péče, i) vydává statut odborné organizace státní památkové péče, která je státní příspěvkovou organizací s celostátní působností, j) plní další úkoly stanovené mu tímto zákonem.
Související ustanovení § 28, § 29, § 44a
Související právní předpisy čl. 11 ÚOKPD; § 31 až § 71, § 176 NSZ; § 3 PodporZ Komentář ZměnZ přinesl jednoznačnou odpověď na otázku, který z orgánů státní památkové péče je příslušný uplatnit stanovisko k územně plánovací dokumentaci. Odstranil tím dosavadní spory o tom, který z orgánů státní památkové péče je dotčeným orgánem na úseku územního plánování a při vytváření politiky územního rozvoje, která je celostátním nástrojem územního plánování upraveným v § 31 a násl. NSZ a která byla schválena dne 17. 5. 2006, tedy ještě před účinností NSZ, usnesením vlády č. 561. Ministerstvo kultury se stalo dotčeným orgánem státní památkové péče pro tvorbu politiky územního rozvoje a zásad územního rozvoje (jimiž je řešeno území kraje – § 36 a násl. NSZ). Dále se Ministerstvo kultury stalo dotčeným správním orgánem pro další územně plánovací dokumentaci (územní plány a regulační plány) a pro vymezení zastavěného území (§ 58 a násl. NSZ), pokud se dotýkají území, v němž se nachází nemovitost (nebo soubor nemovitostí) zapsaná na Seznamu světového dědictví podle ÚOKPD, anebo v němž se nachází památková rezervace. ÚOKPD je nově výslovně uvedena v poznámce pod čarou č. 18b. PodporZ vypustil z § 26 odst. 2 PamZ zmocnění Ministerstva kultury rozhodovat o zřízení, rozdělení, sloučení, splynutí a jiných změnách organizace na úseku státní památkové péče [§ 26 odst. 2 písm. e) PamZ ve znění do 17. 5. 2006]. Změna se promítla do označení písmen v § 26 odst. 2 PamZ. Obecné zmocnění Ministerstva kultury zřizovat státní příspěvkové organizace pro potřeby podpory kultury a k zajištění poskytování veřejných kulturních služeb a také zmocnění rozhodovat o rozdělení, sloučení a splynutí dosavadních státních příspěvkových organizací, jejichž zřizovatelem je Ministerstvo kultury, anebo o jejich zrušení, je s účinností od 17. 5. 2006 nově obsaženo v § 3 PodporZ.
§ 28
(1) Krajský úřad metodicky řídí výkon státní památkové péče v kraji. (2) Krajský úřad a) plní úkoly orgánu státní památkové péče pro národní kulturní památky, pokud nepřísluší Ministerstvu kultury nebo vládě České republiky, b) dozírá v rozsahu své působnosti na dodržování tohoto zákona a předpisů vydaných pro jeho provedení, c) uplatňuje stanovisko k územně plánovací dokumentaci pro území, ve kterém je památková zóna nebo nemovitá národní kulturní památka, nejde-li o působnost Ministerstva kultury podle § 26 odst. 2 písm. c), a ve vztahu k tomuto území uplatňuje stanovisko k vymezení zastavěného území,
35
d) je dotčeným orgánem k zabezpečení nepředvídaných nálezů kulturně cenných předmětů, detailů stavby nebo archeologických nálezů, k nimž došlo při řízení nebo postupu podle zvláštního právního předpisu1), nejde-li o nálezy učiněné při přípravě nebo provádění obnovy kulturní památky nebo při přípravě nebo provádění prací v území, na němž uplatňuje svůj zájem státní památková péče9), e) vydává jako dotčený orgán na návrh nebo z vlastního podnětu závazné stanovisko2a) a poskytuje další podklady do řízení vedených jinými správními úřady než orgány státní památkové péče podle zvláštních právních předpisů19), jde-li o zabezpečení péče o národní kulturní památky, f) vykonává dozor při obnově národních kulturních památek z hlediska státní památkové péče, g) plní další úkoly stanovené tímto zákonem.
Související ustanovení § 11, § 14, § 21, § 26, § 29, § 34, § 44a
Související právní předpisy § 43 až § 71, § 132 až § 142, § 176 NSZ; § 17 VSŘ; § 136, § 143, § 149 SŘ
Komentář K odst. 2 ZměnZ v tomto ustanovení především stanovil, v kterých případech je krajský úřad dotčeným orgánem státní památkové péče. Krajský úřad je povolán uplatňovat stanovisko k územně plánovací dokumentaci (k územnímu plánu a k regulačnímu plánu) a k vymezení zastavěného území (§ 58 a násl. NSZ) pro území, ve kterém je památková zóna nebo nemovitá národní kulturní památka, pokud nejde o působnost Ministerstva kultury podle § 26 odst. 2 písm. c) PamZ. Pokud by se tedy například v území řešeném regulačním plánem nacházela památková zóna a zároveň i nemovitost nebo soubor nemovitostí zapsaných v Seznamu světového dědictví podle ÚOPKD, bylo by dotčeným orgánem Ministerstvo kultury, nikoli krajský úřad. Právě tak by bylo dotčeným orgánem Ministerstvo kultury a ne krajský úřad v případě, kdy by v území řešeném třeba územním plánem byla památková rezervace a v ní by se nalézala nemovitá národní kulturní památka. Krajský úřad není dotčeným orgánem státní památkové péče pro vydávání zásad územního rozvoje, tím je podle § 26 odst. 2 písm. c) PamZ Ministerstvo kultury. NSZ přinesl ve svém § 176 novou úpravu postupu v případě nepředvídaných nálezů kulturně cenných předmětů, detailů stavby nebo chráněných částí přírody anebo archeologických nálezů, pokud k těmto nálezům dojde při postupech podle NSZ nebo v souvislosti s těmito postupy. Je-li nalezen cenný detail stavby nebo archeologický nález při přípravě či provádění obnovy kulturní památky nebo národní kulturní památky a při přípravě či provádění prací v památkové rezervaci, v památkové zóně nebo v ochranném pásmu podle § 17 PamZ, vyplývá postavení dotčeného orgánu státní památkové péče z § 28 odst. 2 písm. a) a § 29 odst. 2 písm. b) PamZ a dotčeným orgánem je krajský úřad (jde-li o národní kulturní památku), nebo obecní úřad obce s rozšířenou působností (jde-li o kulturní památku, památkovou rezervaci, památkovou zónu nebo ochranné pásmo). Pro ostatní případy bylo třeba zakotvit, který orgán státní památkové péče bude dotčeným orgánem; stalo se tak v § 28 odst. 2 písm. d) PamZ, který je vlastně zbytkovou klauzulí, která řeší případy jinak výslovně neupravené (například dojde-li k nálezu podle § 176 NSZ mimo památkově chráněné území). § 176 NSZ se týká těch nepředvídaných nálezů, k nimž došlo při postupech nebo v souvislosti s postupy, které upravuje NSZ – což jsou například práce, k nimž je třeba územní rozhodnutí, územní souhlas, stavební povolení nebo ohlášení. Naproti tomu dojde-li k nálezu při činnosti (nebo v souvislosti s činností), která není v NSZ upravena, což jsou například práce nevyžadující ani stavební povolení, ani ohlášení, ani územní rozhodnutí či územní souhlas, uplatní se režim zakotvený v § 23 PamZ, nikoli režim podle § 176 NSZ. Dojde-li při postupu podle NSZ nebo v souvislosti s ním k nepředvídaným nálezům kulturně cenných předmětů, 19)
Například zákon č. 183/2006 Sb.
36
detailů stavby nebo chráněných částí přírody anebo k archeologickým nálezům, je stavebník podle § 176 NSZ povinen neprodleně oznámit nález stavebnímu úřadu a orgánu státní památkové péče [jímž je obecní úřad obce s rozšířenou působností nebo krajský úřad – § 28 odst. 2 písm. d) PamZ] nebo orgánu ochrany přírody. Zároveň je stavebník povinen učinit opatření nezbytná k tomu, aby nález nebyl poškozen nebo zničen, a práce v místě nálezu přerušit. Tyto povinnosti tíží stavebníka přímo ze zákona, aniž by mu musely být zvlášť ukládány správním rozhodnutím. Stavební úřad v dohodě s dotčeným orgánem stanoví podmínky k zabezpečení zájmů státní památkové péče a ochrany přírody a krajiny; může také rozhodnout o přerušení prací. Pokud se podmínky stanovené stavebním úřadem jeví orgánu státní památkové péče nebo orgánu ochrany přírody jako nepostačující a hrozí nebezpečí z prodlení, může tento orgán sám stanovit opatření k ochraně nálezu a může i rozhodnout o přerušení prací; k tomu má lhůtu 5 pracovních dnů ode dne, kdy mu byl nález oznámen. Rozhodlli tento orgán o přerušení prací, může v nich stavebník pokračovat až na základě písemného souhlasu tohoto orgánu s pokračováním prací. Rozhodnutí o přerušení prací se může týkat veškerých prací nebo jen některých: je na úvaze orgánu státní památkové péče nebo orgánu ochrany přírody, jaké práce je třeba k ochraně nálezu přerušit, musí však mít na paměti, že do práv stavebníka smí zasahovat jen v nezbytném rozsahu (§ 2 odst. 3 SŘ). Protože lhůta pěti pracovních dnů je velmi krátká (a po jejím marném uplynutí již uvedené rozhodnutí nelze vydat), je na místě využít institut předběžného opatření podle § 61 SŘ. § 176 odst. 3 NSZ zavádí tzv. klauzuli rebus sic stantibus neboli výhradu změny poměrů: stavební úřad může na základě oznámení nálezu po dohodě s orgánem státní památkové péče nebo orgánem ochrany přírody změnit (nikoli zrušit) vydané stavební povolení, pokud tento postup vyžaduje veřejný zájem na ochraně nálezu. § 176 odst. 4 NSZ zakládá Ministerstvu kultury pravomoc rozhodnout, že nález podle § 176 odst. 1 NSZ je nálezem „mimořádného významu“. Řízení může být zahájeno výlučně na návrh Archeologického ústavu AV ČR (pražského či brněnského) nebo orgánu státní památkové péče – obecního úřadu obce s rozšířenou působností nebo krajského úřadu, přičemž dělicí kritérium poskytuje § 28 odst. 2 písm. d) PamZ. Pokud Ministerstvo kultury dospěje k závěru, že jde o nález mimořádného významu, prohlásí jej za kulturní památku, a to z vlastního podnětu (jak to předepisuje § 176 odst. 4 NSZ). NSZ předpokládá rozhodnutí o prohlášení za kulturní památku z vlastního podnětu Ministerstva kultury i u archeologických nálezů, které mohou být podle § 3 odst. 1 PamZ prohlášeny za kulturní památku jen na návrh Akademie věd ČR. Lze nicméně soudit, že § 176 odst. 4 StavZ představuje zvláštní úpravu vůči § 3 odst. 1 PamZ a že lze v tomto případě prohlásit archeologický nález za kulturní památku i z vlastního podnětu Ministerstva kultury. Je-li nález prohlášen za kulturní památku, může stavební úřad po dohodě s Ministerstvem kultury změnit nebo i zrušit stavební povolení; umožňuje mu to § 176 odst. 5 NSZ, který zakotvuje klauzuli rebus sic stantibus pro případ prohlášení nálezu mimořádného významu za kulturní památku. V tomto případě může stavební úřad pravomocné stavební povolení nejen změnit, ale i zrušit (zatímco § 176 odst. 3 NSZ umožňuje stavební povolení pouze změnit). Jako důsledek postupů upravených v § 176 NSZ mohou stavebníkovi vzniknout náklady, které by mu jinak nevznikly, a proto mu § 176 odst. 6 NSZ dává možnost uplatnit nárok na náhradu těchto nákladů. Nárok je třeba uplatnit u toho dotčeného orgánu, který rozhodoval podle § 176 odst. 2 StavZ, resp. s kterým stavební úřad dohodoval změnu stavebního povolení podle § 176 odst. 3 StavZ. Rozhodlo-li Ministerstvo kultury podle § 176 odst. 4 NSZ, že jde o nález mimořádného významu, a prohlásilo jej z vlastního podnětu za kulturní památku, a stavební povolení bylo v důsledku tohoto postupu Ministerstva kultury změněno nebo zrušeno podle § 176 odst. 5 NSZ, může stavebník uplatnit nárok na náhradu vzniklých nákladů u Ministerstva kultury. Pro uplatnění nároku na náhradu nákladů má stavebník šestiměsíční promlčecí lhůtu. Po jejím marném uplynutí nárok zaniká. Dotčeným orgánem státní památkové péče pro postup podle § 176 NSZ je – jak již výše vysvětleno – obecní úřad obce s rozšířenou působností (jde-li o nález na nemovitosti, která je kulturní památkou, anebo sice není kulturní památkou, ale nachází se v památkové rezervaci, v památkové zóně nebo v ochranném pásmu podle § 17 PamZ), nebo krajský úřad (jde-li o nález na jiných nemovitostech). § 28 odst. 2 písm. e) PamZ zdůrazňuje (v návaznosti na § 11 odst. 3 PamZ) postavení krajského úřadu jako dotčeného orgánu státní památkové péče v řízeních vedených jinými správními orgány (tedy nejen stavebními úřady), pokud se tato řízení dotýkají zájmů na ochraně a zachování národních kulturních památek. NSZ již – na rozdíl od zákona č. 50/1976 Sb. – neužívá pojem „státní stavební dohled“; nahradil jej pojmem
37
„dozor“ a upravuje jej ve svém § 132. I v § 28 odst. 2 písm. f) PamZ byl pojem „státní stavební dohled“ nahrazen v zájmu provázanosti terminologie NSZ a PamZ pojmem „dozor“. Krajský úřad jako orgán státní památkové péče je oprávněn provádět z hlediska zájmů státní památkové péče dozor při obnově národních kulturních památek; přitom může využívat i oprávnění, která jsou založena v § 132 odst. 2 NSZ. V návaznosti na výkon dozoru může krajský úřad využít i možnost provést tzv. řízení na místě, a to s oporou v § 143 odst. 1 písm. d) SŘ, podle kterého mohou oprávněné úřední osoby rozhodnutím v řízení navazujícím na výkon dozoru ukládat povinnosti na místě. Rozhodnutí o uložení povinnosti se vyhlašuje ústně a vydá se o něm na místě písemné potvrzení, které obdrží účastníci; písemné vyhotovení tohoto rozhodnutí se doručuje dodatečně. Oprávnění provádět dozor je třeba prokazovat předložením osvědčení podle § 34 PamZ.
§ 29 Obecní úřad obce s rozšířenou působností
(1) Obecní úřad obce s rozšířenou působností vykonává a organizuje státní památkovou péči ve stanoveném správním obvodu v souladu s koncepcí rozvoje státní památkové péče v České republice. (2) Obecní úřad obce s rozšířenou působností a) podílí se na zpracování krajské koncepce podpory státní památkové péče a na zpracování střednědobých a prováděcích plánů a programů obnovy kulturních památek, b) zabezpečuje předpoklady pro komplexní péči o kulturní památky a nemovitosti, které nejsou kulturní památkou, ale jsou v památkové rezervaci, v památkové zóně nebo v ochranném pásmu (§ 17), a v souvislosti s tím vydává jako dotčený orgán na návrh nebo z vlastního podnětu závazné stanovisko2a) a poskytuje další podklady do řízení vedených jinými správními úřady než orgány státní památkové péče podle zvláštních právních předpisů19), c) uplatňuje stanovisko k územně plánovací dokumentaci pro území, ve kterém je nemovitá kulturní památka nebo ochranné pásmo nemovité kulturní památky, nemovité národní kulturní památky, památkové rezervace nebo památkové zóny, nejde-li o působnost Ministerstva kultury podle § 26 odst. 2 písm. c) nebo působnost krajského úřadu podle § 28 odst. 2 písm. c), a ve vztahu k tomuto území uplatňuje stanovisko k vymezení zastavěného území, d) usměrňuje péči o kulturní památky zajišťovanou obcemi, e) vykonává státní správu na úseku státní památkové péče, pokud podle tohoto zákona není příslušný jiný orgán státní památkové péče, f) koordinuje jednotné označování nemovitých kulturních památek tabulkou opatřenou nápisem „Kulturní památka“ a velkým státní znakem, popřípadě i značkami stanovenými mezinárodními smlouvami, g) vykonává dozor při obnově kulturních památek a při stavbě, změně stavby, terénních úpravách, umístění nebo odstranění zařízení, odstranění stavby nebo udržovacích pracích na nemovitosti, která není kulturní památkou, ale je v památkové rezervaci, v památkové zóně nebo v ochranném pásmu (§ 17) z hlediska státní památkové péče1), h) dozírá v rozsahu své působnosti na dodržování tohoto zákona a předpisů vydaných k jeho provedení, i) plní další úkoly stanovené mu tímto zákonem. (3) Obecní úřad obce s rozšířenou působností se při plnění svých úkolů opírá o odbornou pomoc odborné organizace státní památkové péče. (4) Podrobnosti o způsobech zabezpečování předpokladů pro komplexní péči o kulturní památky obecními úřady obcí s rozšířenou působností stanoví Ministerstvo kultury vyhláškou.
Související ustanovení
38
§ 11, § 14, § 21, § 26, § 28, § 34, § 44a
Související právní předpisy § 43 až § 71, § 132 až § 142 NSZ; § 17 VSŘ; § 136, § 143, § 149 SŘ
Komentář K odst. 2 § 29 odst. 2 písm. b) PamZ (v návaznosti na § 11 odst. 3 PamZ) zdůrazňuje postavení obecního úřadu obce s rozšířenou působností jako dotčeného orgánu státní památkové péče v řízeních, která vedou jiné správní orgány, pokud toto postavení nesvěřuje PamZ jinému orgánu státní památkové péče. Tato zbytková klauzule nepamatuje jen na kulturní památky, ale týká se i nemovitostí, které nejsou kulturními památkami, avšak nacházejí se v památkové rezervaci, v památkové zóně nebo v ochranném pásmu podle § 17 PamZ. Toto ustanovení tak má širší věcnou působnost než § 11 odst. 3 PamZ, který se o ochranných pásmech nezmiňuje. Obecnímu úřadu obce s rozšířenou působností je dáno v § 29 odst. 2 písm. c) PamZ, které má ohledně vyjadřování dotčených orgánů k územně plánovací dokumentaci charakter zbytkové klauzule, zmocnění vyjadřovat se jako dotčený orgán k územně plánovací dokumentaci a k vymezování zastavěného území (podle § 58 a násl. NSZ) ve všech případech, kdy není k vyjádření podle § 26 odst. 2 písm. c) PamZ příslušné Ministerstvo kultury, nebo podle § 28 odst. 2 písm. c) krajský úřad. ZměnZ tedy novelizací kompetenčních ustanovení PamZ vyřešil dříve spornou otázku, který orgán státní památkové péče bude dotčeným orgánem zejména při pořizování územních a regulačních plánů. § 29 odst. 2 písm. g) PamZ nahradil s účinností od 1. 1. 2007 zmocnění obecního úřadu obce s rozšířenou působností provádět z hlediska zájmů státní památkové péče státní stavební dohled při obnově kulturních památek. Výčet činností, při nichž obecní úřad obce s rozšířenou působností vykonává dozor podle § 29 odst. 2 písm. g) PamZ, je taxativní, to znamená, že obecní úřad obce s rozšířenou působností může vykonávat dozor pouze v případech výslovně stanovených. Výkon dozoru (a to je důležitá změna, již přinesl ZměnZ) se netýká pouze obnovy kulturních památek, ale i provádění stavby, změny stavby, terénních úprav, umístění nebo odstranění zařízení, odstranění stavby a udržovacích prací na nemovitostech, které nejsou kulturními památkami, ale nacházejí se v památkové rezervaci, v památkové zóně nebo v ochranném pásmu podle § 17 PamZ. Jinak vyjádřeno, od 1. 1. 2007 již je obecní úřad obce s rozšířenou působností vybaven pravomocí vykonávat dozor i nad vyjmenovanými zásahy v památkových rezervacích, v památkových zónách a v ochranných pásmech podle § 17 PamZ. V návaznosti na výkon dozoru může obecní úřad obce s rozšířenou působností využít i oprávnění provést tzv. řízení na místě, opíraje se o § 143 odst. 1 písm. d) SŘ, podle kterého mohou oprávněné úřední osoby rozhodnutím v řízení navazujícím na výkon dozoru ukládat povinnosti na místě. Rozhodnutí o uložení povinnosti se vyhlašuje ústně a vydá se o něm na místě písemné potvrzení, které obdrží účastníci; písemné vyhotovení tohoto rozhodnutí se doručuje dodatečně. Oprávnění provádět dozor je nutno prokázat předložením osvědčení podle § 34 PamZ.
§ 32 Odborná organizace státní památkové péče
(1) Odborná organizace státní památkové péče je organizace pro výkon a koordinaci veškeré odborné činnosti v oboru státní památkové péče k zabezpečení jednoty kulturně politických záměrů a ideově metodických, ekonomických a technických hledisek, jakož i perspektivního rozvoje státní památkové péče. (2) Odborná organizace státní památkové péče a) zpracovává rozbory stavu a vývoje státní památkové péče, podklady pro prognózy, koncepce a dlouhodobé výhledy rozvoje státní památkové péče,
39
b) organizuje, koordinuje a plní vědeckovýzkumné úkoly státní památkové péče, rozpracovává teorii a metodologii státní památkové péče a metodiku společenského uplatnění kulturních památek, c) plní úkoly odborně metodického, dokumentačního a informačního pracoviště pro úsek státní památkové péče a zabezpečuje průzkumy, výzkumy a dokumentaci kulturních památek, památkových rezervací a památkových zón a je současně poskytovatelem údajů podle zvláštního právního předpisu1), d) vede ústřední seznam kulturních památek, e) připravuje odborné podklady pro Ministerstvo kultury, zejména pro prohlášení věcí za kulturní památky, f) zpracovává potřebné odborné podklady pro ostatní orgány státní památkové péče, metodicky usměrňuje činnost konzervátorů a zpravodajů a poskytuje bezplatnou odbornou pomoc vlastníkům kulturních památek při zajišťování péče o kulturní památky, g) zabezpečuje odborný dohled nad prováděním komplexní péče o kulturní památky a nad jejich soustavným využíváním, h) sleduje kulturně výchovné využití kulturních památek a jejich propagaci a zabezpečuje kulturně výchovné využití a zpřístupnění kulturních památek, s nimiž hospodaří, i) zabezpečuje další vzdělávání pracovníků v oboru státní památkové péče, j) plní další úkoly na úseku státní památkové péče, kterými ji pověří Ministerstvo kultury. (3) Odborná organizace státní památkové péče si pro zajištění činností pro výkon státní památkové péče vytváří se souhlasem Ministerstva kultury a po projednání s krajem krajská, popřípadě i další územní odborná pracoviště (střediska).
Související ustanovení §7
Související právní předpisy § 27, § 28, § 166, § 185 NSZ; VÚPD
Komentář K odst. 2 písm. c) § 25 a násl. NSZ upravuje dva druhy tzv. územně plánovacích podkladů: územně analytické podklady a územní studie. Oba tyto nástroje slouží jako podklady pro pořizování politiky územního rozvoje, územně plánovací dokumentace, pro jejich změny a také pro rozhodování v území. Územní studie (§ 30 NSZ) je fakultativní nástroj územního plánování. Slouží k prověření možnosti řešení problému, který si určí pořizovatel (například budování systému veřejné infrastruktury). Pořizovatelem, který určuje problém k řešení, může být kterýkoli ze správních orgánů vyjmenovaných v § 2 odst. 2 písm. a) NSZ (obecní úřad, krajský úřad, Ministerstvo pro místní rozvoj, Ministerstvo obrany). Pořizovatel stanoví zadání územní studie a po jejím pořízení ji schvaluje pouze z hlediska využitelnosti, nikoli z hlediska závěrů, k nimž územní studie dospěla. Územní studie není právně závazná, ale pokud byla vypracována, nelze ji v procesu zpracování územně plánovací dokumentace pominout. Územně analytické podklady (§ 26 – 29 NSZ) jsou povinným nástrojem územního plánování. Pořizuje je úřad územního plánování (tedy obecní úřad obce s rozšířenou působností) a krajský úřad. Jde vlastně o trvale prováděné průzkumy a rozbory území: § 28 NSZ předepisuje pořizování úplné aktualizace územně analytických podkladů každé dva roky. Obsahové náležitosti územně analytických podkladů stanoví § 26 odst. 1 NSZ a navazující VÚPD. Územně analytické podklady mají obsahovat zjištění a vyhodnocení stavu a vývoje území a jeho hodnot (hodnoty hájené státní památkovou péčí nevyjímaje). Dále mají zjistit a vyhodnotit omezení změn v území z 40
důvodu ochrany veřejných zájmů, které mohou vyplývat přímo ze zvláštních předpisů, mohou být na základě těchto zvláštních předpisů stanoveny anebo mohou vyplývat z vlastností území. Územně analytické podklady také mají zjišťovat a vyhodnocovat záměry na provedení změn v území a udržitelný rozvoj území; mají rovněž určovat problémy, jež bude třeba řešit v územně plánovací dokumentaci. § 27 odst. 2 NSZ vyjmenovává údaje o území, které jsou podkladem pro zpracování územně analytických podkladů: informace nebo data o stavu území, o právech, povinnostech a omezeních, která se váží k určité části území, například ploše, pozemku, přírodnímu útvaru nebo stavbě, a která vznikla nebo byla zjištěna zejména na základě právních předpisů, a dále informace nebo data o záměrech na provedení změny v území. Údaje o území mají zahrnovat i informace o jejich vzniku, pořízení, zpracování, případném schválení nebo nabytí platnosti a účinnosti. Podkladem pro pořízení územně analytických podkladů může být i technická mapa. § 27 odst. 3 NSZ pak stanoví povinnost poskytnout údaje o území pořizovateli (tedy úřadu územního plánování nebo krajskému úřadu). Povinnými subjekty jsou orgány veřejné správy, jimi zřizované právnické osoby a vlastníci dopravní a technické infrastruktury; NSZ je nazývá poskytovateli údajů. Jsou povinni poskytovat pořizovateli údaje o území bezodkladně po jejich vzniku nebo po jejich zjištění, a to především v digitální formě; přitom zodpovídají za jejich správnost, úplnost a aktuálnost. Za oblast státní památkové péče je poskytovatelem údajů Národní památkový ústav (odborná organizace státní památkové péče), jak to stanoví novelizovaný § 32 odst. 2 písm. c) PamZ. Národní památkový ústav například podle § 7 PamZ vede Ústřední seznam kulturních památek České republiky, vede tzv. Státní archeologický seznam, provedl v rámci výzkumného projektu tzv. reidentifikaci nemovitého památkového fondu, má k dispozici podklady (včetně mapových) k památkovým rezervacím a zónám apod. Národní památkový ústav by tedy měl být schopen pořizovateli územně analytických podkladů sdělit, jaká omezení a limity z hlediska zájmů státní památkové péče jsou v území, pro které jsou územně analytické podklady pořizovány. Omezení mohou vyplývat přímo z právních předpisů (například z vyhlášek Ministerstva kultury o prohlášení památkových zón), mohou být stanoveny na základě právních předpisů (příkladem mohou být rozhodnutí Ministerstva kultury o prohlášení pozemku či stavby za kulturní památku podle § 3 PamZ) a mohou vyplývat z vlastností území (vlastností území může být například prokázaný výskyt archeologických nálezů). Všechny údaje o území, relevantní z hlediska zájmů státní památkové péče, musí Národní památkový ústav poskytnout pořizovateli územně analytických podkladů, přičemž odpovídá za jejich úplnost, správnost a aktuálnost, a je povinen poskytnout je bezplatně. Úhradu za poskytnutí údajů o území může totiž požadovat pouze vlastník dopravní a technické infrastruktury, jiný poskytovatel údajů nikoli (§ 27 odst. 5 NSZ).
Pokuty právnických osobám a fyzickým osobám při výkonu podnikání
§ 35
(1) Obecní úřad obce s rozšířenou působností uloží pokutu až do výše 100 000 Kčs právnické osobě, nebo fyzické osobě oprávněné k podnikání, jestliže při výkonu svého podnikání a) nechrání věc před poškozením, zničením nebo odcizením od doručení vyrozumění o podání návrhu na prohlášení věci za kulturní památku, nebo o tom, že Ministerstvo kultury hodlá věc prohlásit za kulturní památku z vlastního podnětu, až do rozhodnutí Ministerstva kultury, b) nesplní oznamovací povinnost stanovenou v § 3 odst. 5, § 12, § 14b odst. 2 tohoto zákona, c) nepečuje o zachování kulturní památky, neudržuje ji v dobrém stavu, užívá ji způsobem neodpovídajícím jejímu kulturně politickému významu, památkové hodnotě nebo technickému stavu, nechrání ji před ohrožením, poškozením nebo znehodnocením, nebo ji znehodnotí nebo zničí, d) porušuje podmínky určené v rozhodnutí o vymezení ochranného pásma nemovité kulturní památky, nemovité národní kulturní památky, památkové rezervace nebo památkové zóny, e) provádí obnovu kulturní památky bez závazného stanoviska obecního úřadu obce s rozšířenou působností, nebo nedodržuje podmínky určené v tomto závazném stanovisku,
41
f) přemístí bez předchozího souhlasu Ministerstva kultury nemovitou kulturní památku, g) provádí restaurování, jde-li o kulturní památky, podle § 14 odst. 8 prostřednictvím fyzických osob, které nemají povolení Ministerstva kultury, h) provádí stavbu, změnu stavby, terénní úpravy, umístění nebo odstranění zařízení, odstranění stavby, úpravu dřevin nebo udržovací práce na nemovitosti, která není kulturní památkou, ale je v památkové rezervaci, v památkové zóně, v ochranném pásmu nemovité kulturní památky, nemovité národní kulturní památky, památkové rezervace nebo památkové zóny bez závazného stanoviska obecního úřadu obce s rozšířenou působností podle § 14 odst. 2, nebo nedodržuje podmínky uvedené v tomto závazném stanovisku, nejde-li o případ vyloučení povinnosti tohoto vlastníka (správce, uživatele) vyžádat si závazné stanovisko (§ 17), i) provádí restaurování, jde-li o kulturní památku, při zákazu uloženém podle § 14b odst. 4. (2) Krajský úřad uloží pokutu až do výše 500 000 Kčs právnické osobě, nebo fyzické osobě oprávněné k podnikání, jestliže při výkonu svého podnikání a) nepečuje o zachování národní kulturní památky, neudržuje ji v dobrém stavu, užívá ji způsobem neodpovídajícím jejímu kulturně politickému významu, památkové hodnotě nebo technickému stavu, nechrání ji před ohrožením, poškozením nebo znehodnocením, nebo ji znehodnotí nebo zničí, b) provádí obnovu národní kulturní památky bez závazného stanoviska orgánu kraje v přenesené působnosti, nebo nedodržuje podmínky určené v tomto závazném stanovisku, c) provádí restaurování, jde-li o národní kulturní památky, podle § 14 odst. 8 prostřednictvím fyzických osob, které nemají povolení Ministerstva kultury, d) přemístí bez předchozího souhlasu Ministerstva kultury národní kulturní památku, nebo bez předchozího souhlasu krajského úřadu trvale přemístí movitou kulturní památku z veřejně přístupného místa, e) zapůjčí do zahraničí nebo se pokusí do zahraničí vyvézt nebo vyveze kulturní památku bez předchozího souhlasu Ministerstva kultury, zapůjčí do zahraničí nebo se pokusí do zahraničí vyvézt nebo vyveze národní kulturní památku bez předchozího souhlasu vlády České republiky, f) nesplní oznamovací povinnost stanovenou v § 21 odst. 3, § 21a odst. 2 nebo § 22 odst. 2 tohoto zákona, g) provádí v rozporu s § 21 odst. 2 archeologický výzkum, h) provádí archeologické výzkumy při zákazu uloženém podle § 21a odst. 4.
Související ustanovení § 14
Komentář K odst. 1 ZměnZ novelizoval sankční ustanovení PamZ jen v minimálním rozsahu. Změna výčtu prací v § 14 odst. 2 PamZ, k nimž je třeba závazného stanoviska orgánu státní památkové péče, byla promítnuta do § 35 odst. 1 písm. h) PamZ, a to včetně výluky týkající se prací na nemovitostech v ochranných pásmech, zavedené v § 17 odst. 1 PamZ.
Přestupky
§ 39
(1) Obecní úřad obce s rozšířenou působností může uložit pokutu až do výše 10 000 Kčs fyzické osobě, která
42
se dopustí přestupku tím, že a) nechrání věc před poškozením, zničením nebo odcizením od doručení vyrozumění o podání návrhu na prohlášení věci za kulturní památku nebo o tom, že Ministerstvo kultury hodlá věc prohlásit za kulturní památku z vlastního podnětu až do rozhodnutí Ministerstva kultury, b) nesplní oznamovací povinnost stanovenou v § 3 odst. 5, § 12 tohoto zákona, c) nepečuje o zachování kulturní památky, neudržuje ji v dobrém stavu a nechrání ji před ohrožením, poškozením, znehodnocením nebo odcizením, nebo kulturní památku užívá způsobem, který neodpovídá jejímu kulturně politickému významu, památkové hodnotě nebo technickému stavu, d) poruší podmínky určené v rozhodnutí o vymezení ochranného pásma nemovité kulturní památky, nemovité národní kulturní památky, památkové rezervace nebo památkové zóny, e) provádí obnovu kulturní památky bez závazného stanoviska obecního úřadu obce s rozšířenou působností, nebo nedodržuje podmínky určené v tomto závazném stanovisku, f) provádí neoprávněné výkopy na území s archeologickými nálezy, g) provádí stavbu, změnu stavby, terénní úpravy, umístění nebo odstranění zařízení, odstranění stavby, úpravu dřevin nebo udržovací práce na nemovitosti, která není kulturní památkou, ale je v památkové rezervaci, v památkové zóně, v ochranném pásmu nemovité kulturní památky, nemovité národní kulturní památky, památkové rezervace nebo památkové zóny bez závazného stanoviska obecního úřadu obce s rozšířenou působností podle § 14 odst. 2, nebo nedodržuje podmínky uvedené v tomto závazném stanovisku, nejde-li o případ vyloučení povinnosti tohoto vlastníka (správce, uživatele) vyžádat si závazné stanovisko (§ 17), h) provádí restaurování, jde-li o kulturní památky, podle § 14 odst. 8 bez povolení Ministerstva kultury, i) jako držitel povolení k restaurování neoznámil ministerstvu kultury neprodleně změnu údajů podle § 14a odst. 9, j) porušuje jiné povinnosti stanovené tímto zákonem. (2) Krajský úřad může uložit pokutu do výše 50 000 Kčs fyzické osobě, která se dopustí přestupku tím, že a) nepečuje o zachování národní kulturní památky, neudržuje ji v dobrém stavu a nechrání ji před ohrožením, poškozením, znehodnocením nebo odcizením, nebo národní kulturní památku užívá způsobem, který neodpovídá jejímu kulturně politickému významu, památkové hodnotě nebo technickému stavu, b) provádí obnovu národní kulturní památky bez závazného stanoviska orgánu kraje v přenesené působnosti, nebo nedodržuje podmínky určené v tomto závazném stanovisku, c) přemístí nemovitou kulturní památku bez předchozího souhlasu Ministerstva kultury, nebo bez předchozího souhlasu krajského úřadu trvale přemístí movitou kulturní památku z veřejně přístupného místa, d) přemístí národní kulturní památku bez předchozího souhlasu Ministerstva kultury, e) zapůjčí do zahraničí nebo se pokusí do zahraničí vyvézt nebo vyveze kulturní památku bez předchozího souhlasu Ministerstva kultury, zapůjčí do zahraničí nebo se pokusí do zahraničí vyvézt nebo vyveze národní kulturní památku bez předchozího souhlasu vlády České republiky. f) provádí restaurování, jde-li o národní kulturní památky, podle § 14 odst. 8 bez povolení Ministerstva kultury, g) neplní oznamovací povinnost stanovenou v § 21a odst. 2, § 22 odst. 2, § 23 odst. 2 tohoto zákona.
Související ustanovení § 14
Komentář K odst. 1
43
Změna výčtu prací v § 14 odst. 2 PamZ, k nimž je třeba závazného stanoviska orgánu státní památkové péče, byla promítnuta do § 39 odst. 1 písm. g) PamZ. Novelizace tohoto ustanovení, provedená jen v minimálním rozsahu, obsahově odpovídá novelizaci § 35 odst. 1 PamZ.
§ 44a
Závazné stanovisko podle § 14 odst. 1 a 2, je-li vydáno orgánem státní památkové péče ve věci, o které není příslušný rozhodovat stavební úřad podle zvláštního právního předpisu1), je samostatným rozhodnutím ve správním řízení, jinak je úkonem učiněným dotčeným orgánem pro řízení vedené stavebním úřadem. Stanoviska uplatněná k politice územního rozvoje a územně plánovací dokumentaci nejsou správním rozhodnutím.
Související ustanovení § 14 Související právní předpisy § 136, § 149 SŘ; § 79 až 81, § 89, § 95, § 96, § 103, § 104, § 105, § 110, § 111, § 112, § 117, § 118, § 126, § 127, § 128 NSZ
Komentář Toto ustanovení upravuje speciální vztah PamZ a NSZ v případě řízení podle § 14 PamZ. Úprava vztahu PamZ a NSZ se – poněkud překvapivě – týká pouze řízení podle § 14 odst. 1 a 2 PamZ, přičemž jiná správní řízení upravená v PamZ pomíjí. Zákonodárce si byl patrně vědom, že u řízení podle § 14 odst. 1 a 2 PamZ je celkem pravděpodobný vznik konfliktu mezi postupy orgánu státní památkové péče a stavebního úřadu; kromě toho je § 14 PamZ zatížen i používáním pojmu „závazné stanovisko“, který se však obsahově nekryje s tím, jak tento pojem používá SŘ. Zákonodárce proto považoval za potřebné zakotvit formu správního aktu, který bude orgán státní památkové péče vydávat podle § 14 PamZ, přičemž jiné správní akty v jiných řízeních pominul. U jiných postupů se proto uplatní obecné dělicí kritérium podle toho, zda správní akt orgánu státní památkové péče bude (resp. podle zákonného vymezení pravomoci a příslušnosti může být) podkladem pro rozhodnutí jiného správního orgánu anebo nikoli (k tomu § 11 odst. 3 PamZ). Toto ustanovení také nepokrývá všechny formy správních aktů, které orgán státní památkové péče může vydávat. Řeší totiž pouze vztah samostatného správního rozhodnutí a závazného stanoviska podle § 149 SŘ, což je podklad poskytovaný jinému orgánu pro jeho správní řízení. Orgán státní památkové péče však může vydávat také stanoviska ve smyslu § 4 odst. 2 písm. b) NSZ. Stanovisko je vydáváno dotčeným orgánem jako podklad pro takový postup podle NSZ, který není správním řízením (například pro procesy územního plánování, pro vydání politiky územního rozvoje a podobně), takže například k návrhu územního plánu uplatní orgán státní památkové péče stanovisko, zatímco v územním řízení uplatňuje závazné stanovisko. Druhá věta ustanovení připomíná, že stanoviska uplatňovaná orgány státní památkové péče k politice územního rozvoje a k územně plánovací dokumentaci nejsou správním rozhodnutím. Tato skutečnost vyplývá již z § 4 odst. 2 písm. b) NSZ: ani politika územního rozvoje, ani územně plánovací dokumentace (zásady územního rozvoje, územní plán, regulační plán) nejsou rozhodnutími, která by byla vydávána ve správním řízení (z hlediska SŘ je územně plánovací dokumentace opatřením obecné povahy podle části šesté SŘ), a dotčený orgán proto k těmto dokumentům, resp. k jejich návrhům, uplatňuje stanoviska, která nejsou správním rozhodnutím. Na tato stanoviska se nevztahuje § 149 SŘ, který se týká pouze závazných stanovisek, jež jsou podkladem správního rozhodnutí, nikoli podkladem pro opatření obecné povahy. Skutečnost, že orgány státní památkové péče i jiné dotčené orgány uplatňují jako podklady pro územně plánovací dokumentaci a pro jiná opatření obecné povahy podle NSZ stanoviska, která nejsou nazvána „závazná“, neznamená, že by k nim úřad územního plánování nemusel přihlížet. Závěry formulované ve stanoviscích dotčených orgánů musí příslušný orgán zapracovat do územně plánovací dokumentace nebo
44
jiného opatření obecné povahy. Nehodlá-li tak učinit, dochází k rozporu mezi dotčeným a příslušným orgánem, a tento rozpor musí být řešen podle SŘ (§ 4 odst. 4 NSZ a § 136 odst. 6 SŘ). To platí i pro případ rozporu mezi dotčenými orgány, resp. jimi uplatněnými stanovisky, navzájem.
§ 45
(1) Ministerstvo kultury vydá obecně závazné právní předpisy k provedení § 3 odst. 6, § 7 odst. 6, § 8 odst. 5, § 10 odst. 3, § 20 odst. 4, § 23b odst. 5, § 29 odst. 4 a § 31 odst. 6. (2) Ministerstvo kultury vydá obecně závazné právní předpisy a) v dohodě s Ministerstvem pro místní rozvoj k provedení § 6 odst. 2, § 14 odst. 10 a § 17 odst. 7. b) v dohodě s Ministerstvem financí České republiky k provedení § 16 odst. 3 a § 23 odst. 4, c) v dohodě s Ministerstvem financí k provedení § 27 odst. 5.
Související ustanovení § 23b
Komentář Novela § 45 odst. 1 PamZ navazuje na nově založené zmocnění Ministerstva kultury vymezit vyhláškou náležitosti a obsah plánu s území s archeologickými nálezy (§ 23b odst. 5 PamZ). Do § 45 odst. 2 písm. a) PamZ byla pouze promítnuta změna číslování odstavců v § 17 PamZ.
Účinnost novel:
Předpis účinnosti nabyl dne:
Zákon č. 186/2006 Sb. 1. ledna 2007 Zákon č. 203/2006 Sb. 17. května 2006 Zákon č. 158/2007 Sb. 2. července 2007
3 ÚPLNÉ ZNĚNÍ ZÁKONA č. 20/1987 Sb., O STÁTNÍ PAMÁTKOVÉ PÉČI
ZÁKON
č. 20/1987 Sb.
O STÁTNÍ PAMÁTKOVÉ PÉČI
Úplný text zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, ve znění pozdějších změn obsažených v zákonech č. 242/1992 Sb., č. 361/1999 Sb. a č. 61/2001 Sb., č. 122/2000 Sb., č. 132/2000 Sb., č. 146/2001 Sb., č. 320/2002 Sb., č. 18/2004 Sb., č. 186/2004 Sb., č. 1/2005 Sb., č. 3/2005 Sb., nálezu Ústavního soudu
45
ČR č. 240/2005 Sb., zákona č. 186/2006 Sb., zákona č. 203/2006 Sb. a zákona č. 158/2007 Sb. podle právního stavu s účinností ke dni 2. července 2007 a doplněný výběrem z judikatury
Česká národní rada se usnesla na tomto zákoně:
ČÁST PRVNÍ
Základní ustanovení
§1 Účel zákona
(1) Stát chrání kulturní památky jako nedílnou součást kulturního dědictví lidu, svědectví jeho dějin, významného činitele životního prostředí a nenahraditelné bohatství státu. Účelem zákona je vytvořit všestranné podmínky pro další prohlubování politickoorganizátorské a kulturně výchovné funkce státu při péči o kulturní památky, o jejich zachování, zpřístupňování a vhodné využívání, aby se podílely na rozvoji kultury, umění, vědy a vzdělávání, formování tradic a vlastenectví, na estetické výchově pracujících a tím přispívaly k dalšímu rozvoji společnosti. (2) Péče státu o kulturní památky (dále jen „státní památková péče“) zahrnuje činnosti, opatření a rozhodnutí, jimiž orgány a odborná organizace státní památkové péče (§ 25 až 32) v souladu se společenskými potřebami zabezpečují zachování, ochranu, zpřístupňování a vhodné společenské uplatnění kulturních památek. Ostatní orgány státní správy a jiné organizace spolupracují v oboru své působnosti s orgány a odbornou organizací státní památkové péče a pomáhají jim při plnění jejich úkolů.
§2 Kulturní památky
(1) Za kulturní památky podle tohoto zákona prohlašuje Ministerstvo kultury České republiky (dále jen „ministerstvo kultury“) nemovité a movité věci, popřípadě jejich soubory, a) které jsou významnými doklady historického vývoje, životního způsobu a prostředí společnosti od nejstarších dob do současnosti, jako projevy tvůrčích schopností a práce člověka z nejrůznějších oborů lidské činnosti, pro jejich hodnoty revoluční, historické, umělecké, vědecké a technické, b) které mají přímý vztah k významným osobnostem a historickým událostem. (2) Soubory věcí podle odstavce 1 se prohlašují za kulturní památky, i když některé věci v nich nejsou kulturními památkami.
§3 Prohlašování věcí za kulturní památky
(1) Ministerstvo kultury si před prohlášením věci za kulturní památku vyžádá vyjádření krajského úřadu a obecního úřadu obce s rozšířenou působností, pokud je již od těchto orgánů neobdrželo. Archeologický nález (§ 23) prohlašuje Ministerstvo kultury za kulturní památku na návrh Akademie věd České republiky. (2) Ministerstvo kultury vyrozumí písemně vlastníka věci o podání návrhu na prohlášení věci za kulturní
46
památku nebo o tom, že hodlá věc prohlásit za kulturní památku z vlastního podnětu, a umožní mu k návrhu nebo podnětu se vyjádřit. (3) Vlastník věci je povinen od doručení vyrozumění podle odstavce 2 až do rozhodnutí Ministerstva kultury chránit věc před poškozením, zničením nebo odcizením a oznámit Ministerstvu kultury každou zamýšlenou i uskutečněnou změnu jejího vlastnictví, správy nebo užívání. (4) Ministerstvo kultury vyrozumí písemně o prohlášení věci za kulturní památku jejího vlastníka, krajský úřad, obecní úřad obce s rozšířenou působností a odbornou organizaci státní památkové péče (§ 32) a u archeologických nálezů též Akademii věd České republiky. Vyrozumí je i v tom případě, že neshledalo důvody pro prohlášení věci za kulturní památku. (5) Vlastníci věcí, které pro svou mimořádnou uměleckou nebo historickou hodnotu by mohly být v souladu se společenským zájmem prohlášeny za kulturní památky, jsou povinni oznámit Ministerstvu kultury, krajskému úřadu nebo obecnímu úřadu obce s rozšířenou působností na jejich písemné vyzvání požadované údaje o těchto věcech a jejich zamýšlené změny, umožnit těmto orgánům nebo jimi pověřené odborné organizaci státní památkové péče prohlídku věcí, popřípadě pořízení jejich vědecké dokumentace. (6) Podrobnosti o prohlašování věcí za kulturní památky a způsob oznamovací povinnosti podle odstavce 5 stanoví obecně závazný právní předpis.
§4 Národní kulturní památky
(1) Kulturní památky, které tvoří nejvýznamnější součást kulturního bohatství národa, prohlašuje vláda České republiky nařízením za národní kulturní památky a stanoví podmínky jejich ochrany. (2) Vláda České republiky nařízením stanoví obecné podmínky zabezpečování státní památkové péče o národní kulturní památky.
§5 Památkové rezervace
(1) Území, jehož charakter a prostředí určuje soubor nemovitých kulturních památek, popřípadě archeologických nálezů, může vláda České republiky nařízením prohlásit jako celek za památkovou rezervaci a stanovit podmínky pro zabezpečení její ochrany. Tyto podmínky se mohou v potřebném rozsahu vztahovat i na nemovitosti na území památkové rezervace, které nejsou kulturními památkami. (2) Vláda České republiky nařízením stanoví obecné podmínky zabezpečování státní památkové péče v památkových rezervacích.
§6 Památkové zóny
(1) Území sídelního útvaru nebo jeho části s menším podílem kulturních památek, historické prostředí nebo část krajinného celku, které vykazují významné kulturní hodnoty, může Ministerstvo kultury po projednání s krajským úřadem prohlásit za památkovou zónu a určit podmínky její ochrany. (2) Podrobnosti o prohlašování památkových zón stanoví obecně závazný právní předpis.
§7 47
Evidence kulturních památek
(1 Kulturní památky se zapisují do Ústředního seznamu kulturních památek České republiky (dále jen „ústřední seznam“). Ústřední seznam vede odborná organizace státní památkové péče. (2) Krajské úřady a obecní úřady obcí s rozšířenou působností vedou seznamy kulturních památek svých územních obvodů. Zápisy do těchto seznamů provádějí podle výpisů z ústředního seznamu. (3) Odborná organizace státní památkové péče vyrozumí o zápisu kulturní památky do ústředního seznamu, jakož i o zrušení prohlášení věci za kulturní památku (§ 8) vlastníka kulturní památky, krajský úřad a obecní úřad obce s rozšířenou působností. Jde-li o nemovitou kulturní památku, vyrozumí kromě toho také stavební úřad.1) U archeologického nálezu prohlášeného za kulturní památku vyrozumí též Archeologický ústav Akademie věd České republiky. (4) Odborná organizace státní památkové péče oznámí příslušnému katastrálnímu úřadu každé prohlášení nemovitosti za kulturní památku, jakož i každé zrušení tohoto prohlášení, jde-li o věc, která je předmětem evidence v katastru nemovitostí.2) (5) Vlastník kulturní památky je povinen oznámit odborné organizaci státní památkové péče každou změnu vlastnictví (správy, užívání) kulturní památky nebo její přemístění. Oznámení musí učinit vlastník kulturní památky nejpozději do třiceti dnů ode dne, kdy k takové změně došlo. (6) Podrobnosti o evidenci kulturních památek stanoví obecně závazný právní předpis.
§8 Zrušení prohlášení věci za kulturní památku
(1) Pokud nejde o národní kulturní památku, může Ministerstvo kultury z mimořádně závažných důvodů prohlášení věci za kulturní památku zrušit na žádost vlastníka kulturní památky nebo organizace, která na zrušení prohlášení věci za kulturní památku (dále jen „zrušení prohlášení“) prokáže právní zájem, nebo z vlastního podnětu. (2) Ministerstvo kultury si před zrušením prohlášení vyžádá vyjádření krajského úřadu a obecního úřadu obce s rozšířenou působností, popřípadě vyjádření Akademie věd České republiky, jde-li o archeologický nález prohlášený za kulturní památku, pokud o zrušení prohlášení Akademie věd České republiky sama nepožádala. V případě, že vlastník kulturní památky není žadatelem o zrušení prohlášení, musí mu být umožněno zúčastnit se ohledání věci a ke zrušení prohlášení se vyjádřit. (3) Ministerstvo kultury může zrušení prohlášení vázat na předchozí splnění jím určených podmínek. Náklady vynaložené na splnění podmínek nese žadatel a v případě, kdy řízení o zrušení prohlášení zahajuje z vlastního podnětu Ministerstvo kultury, nese náklady ten, v jehož zájmu ke zrušení prohlášení došlo. (4) Ustanovení § 3 odst. 4 platí obdobně i pro zrušení prohlášení. (5) Podrobnosti o zrušení prohlášení věci za kulturní památku stanoví obecně závazný právní předpis.
ČÁST DRUHÁ
Péče o kulturní památky Ochrana a užívání kulturních památek
1) 2)
Zákon č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon). Zákon č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky (katastrální zákon), ve znění pozdějších předpisů.
48
§9
(1) Vlastník kulturní památky je povinen na vlastní náklad pečovat o její zachování, udržovat ji v dobrém stavu a chránit ji před ohrožením, poškozením, znehodnocením nebo odcizením. Kulturní památku je povinen užívat pouze způsobem, který odpovídá jejímu kulturně politickému významu, památkové hodnotě a technickému stavu. Je-li kulturní památka ve společenském vlastnictví, je povinností organizace, která kulturní památku spravuje nebo ji užívá nebo ji má ve vlastnictví, a jejího nadřízeného orgánu vytvářet pro plnění uvedených povinností všechny potřebné předpoklady. (2) Povinnost pečovat o zachování kulturní památky, udržovat kulturní památku v dobrém stavu a chránit ji před ohrožením, poškozením, znehodnocením nebo odcizením má také ten, kdo kulturní památku užívá nebo ji má u sebe; povinnost nést náklady spojené s touto péčí o kulturní památku má však jen tehdy, jestliže to vyplývá z právního vztahu mezi ním a vlastníkem kulturní památky. (3) Organizace a občané, i když nejsou vlastníky kulturních památek, jsou povinni si počínat tak, aby nezpůsobili nepříznivé změny stavu kulturních památek nebo jejich prostředí a neohrožovali zachování a vhodné společenské uplatnění kulturních památek. (4) Vlastník, který kulturní památku převádí na jiného, někomu přenechá k dočasnému užívání nebo předá k provedení její obnovy (§ 14), nebo k jinému účelu, je povinen toho, na koho věc převádí nebo komu ji přenechá nebo předá, uvědomit, že věc je kulturní památkou.
§ 10
(1) Neplní-li vlastník kulturní památky povinnosti uvedené v § 9, vydá obecní úřad obce s rozšířenou působností po vyjádření odborné organizace státní památkové péče rozhodnutí o opatřeních, která je povinen vlastník kulturní památky učinit, a zároveň určí lhůtu, v níž je vlastník kulturní památky povinen tato opatření vykonat. Jde-li o národní kulturní památku, vydá rozhodnutí po vyjádření odborné organizace státní památkové péče orgán kraje v přenesené působnosti v souladu s podmínkami, které pro zabezpečení ochrany národní kulturní památky stanovila vláda České republiky. (2) Rozhodnutí o opatřeních, která je povinen vlastník kulturní památky učinit, vydá obecní úřad obce s rozšířenou působností, a jde-li o národní kulturní památku, krajský úřad, též na žádost jejího vlastníka. (3) Podrobnosti o povinnostech vlastníků kulturních památek při jejich ochraně a užívání stanoví obecně závazný právní předpis.
§ 11 Povinnosti správních úřadů, právnických a fyzických osob
(1) Orgány státní správy příslušné rozhodovat o způsobu využití budov, které jsou kulturními památkami, nebo o přidělení bytů, jiných obytných místností a místností nesloužících k bydlení v těchto budovách, vydávají svá rozhodnutí na základě závazného stanoviska2a) příslušného orgánu státní památkové péče. Při rozhodování o způsobu a změnách využití kulturních památek jsou povinny zabezpečit jejich vhodné využití, odpovídající jejich hodnotě a technickému stavu. (2) Jestliže fyzická nebo právnická osoba svou činností působí nebo by mohla způsobit nepříznivé změny stavu kulturní památky nebo jejího prostředí anebo ohrožuje zachování nebo společenské uplatnění kulturní památky, určí obecní úřad obce s rozšířenou působností, a jde-li o národní kulturní památku, krajský úřad, podmínky pro další výkon takové činnosti, nebo výkon činnosti zakáže. (3) Správní úřady a orgány krajů a obcí vydávají svá rozhodnutí podle zvláštních právních předpisů, jimiž 2a)
§ 149 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád.
49
mohou být dotčeny zájmy státní památkové péče na ochraně nebo zachování kulturních památek nebo památkových rezervací a památkových zón a na jejich vhodném využití, jen na základě závazného stanoviska2a) obecního úřadu obce s rozšířenou působností, a jde-li o národní kulturní památky, jen na základě závazného stanoviska krajského úřadu.
§ 12 Oznamovací povinnost vlastníka kulturní památky
(1) Vlastník kulturní památky je povinen bez zbytečného odkladu každé ohrožení nebo poškození kulturní památky oznámit obecnímu úřadu obce s rozšířenou působností a vyžádat si jeho rozhodnutí o způsobu odstranění závady. Jde-li o nemovitou kulturní památku, která je stavbou, vyrozumí též stavební úřad.1) (2) Vlastník kulturní památky je povinen každou zamýšlenou změnu jejího užívání, a jde-li o nemovitou kulturní památku, i její zamýšlené vyklizení, předem oznámit obecnímu úřadu obce s rozšířenou působností.
§ 13 Právo státu na přednostní koupi kulturních památek
(1) Vlastník kulturní památky je povinen v případě zamýšleného prodeje (úplatného převodu vlastnictví) kulturní památky, jde-li o movitou kulturní památku nebo jde-li o národní kulturní památku, ji přednostně nabídnout Ministerstvu kultury ke koupi (úplatnému nabytí do státního vlastnictví), s výjimkou prodeje mezi osobami blízkými nebo spoluvlastníky. (2) Ministerstvo kultury může na základě nabídky vlastníka kulturní památky z mimořádně závažných kulturně společenských důvodů uplatnit právo státu na přednostní koupi (úplatné nabytí do státního vlastnictví) kulturní památky buď přímo, nebo prostřednictvím organizací zřizovaných Ministerstvem kultury, a to za cenu stanovenou podle zvláštních právních předpisů4), a nelze-li cenu takto určit, za cenu obvyklou odpovídající povaze věci. Přitom si Ministerstvo kultury vyžádá od vlastníka kulturní památky doklad, popřípadě prohlášení o vlastnictví movité kulturní památky. (3) Ministerstvo kultury, jemuž nabídka došla, je povinno, jde-li o movitou kulturní památku ve lhůtě tří měsíců a jde-li o nemovitou kulturní památku ve lhůtě šesti měsíců od doručení nabídky, oznámit vlastníku kulturní památky, že nabídku koupě (úplatného nabytí do státního vlastnictví) kulturní památky přijímá, jinak právo státu na přednostní koupi kulturní památky vůči vlastníku, který nabídku učinil, zaniká. (4) Nesplní-li vlastník kulturní památky povinnost uvedenou v odstavci 1, je právní úkon, kterým převedl vlastnictví ke kulturní památce na jinou osobu, neplatný, pokud se této neplatnosti dovolá Ministerstvo kultury. Ministerstvo kultury může toto právo uplatnit do tří let ode dne provedení uvedeného právního úkonu. (5) Ustanovením odstavce 1 nejsou dotčeny předpisy upravující bezplatný převod věcí do státního vlastnictví.6)
§ 14 Obnova kulturních památek
(1) Zamýšlí-li vlastník kulturní památky provést údržbu, opravu, rekonstrukci, restaurování nebo jinou úpravu kulturní památky nebo jejího prostředí (dále jen „obnova“), je povinen si předem vyžádat závazné stanovisko obecního úřadu obce s rozšířenou působností, a jde-li o národní kulturní památku, závazné stanovisko krajského úřadu. 4) 6)
Zákon č. 526/1990 Sb., o cenách, ve znění pozdějších předpisů. § 4 a 5 vyhlášky č. 90/1984 Sb., o správě národního majetku.
50
(2) Vlastník (správce, uživatel) nemovitosti, která není kulturní památkou, ale je v památkové rezervaci, v památkové zóně nebo v ochranném pásmu nemovité kulturní památky, nemovité národní kulturní památky, památkové rezervace, nebo památkové zóny (§ 17), je povinen k zamýšlené stavbě, změně stavby, terénním úpravám, umístění nebo odstranění zařízení, odstranění stavby, úpravě dřevin nebo udržovacím pracím na této nemovitosti si předem vyžádat závazné stanovisko obecního úřadu obce s rozšířenou působností, není-li tato jeho povinnost podle tohoto zákona nebo na základě tohoto zákona vyloučena (§ 17). (3) V závazném stanovisku podle odstavců 1 a 2 se vyjádří, zda práce tam uvedené jsou z hlediska zájmů státní památkové péče přípustné a stanoví se základní podmínky, za kterých lze tyto práce připravovat a provést. Základní podmínky musí vycházet ze současného stavu poznání kulturně historických hodnot, které je nezbytné zachovat při umožnění realizace zamýšleného záměru. (4) V územním řízení, při vydání územního souhlasu a v řízení o povolení staveb, změn staveb, terénních úprav1), umístění nebo odstranění zařízení, odstranění stavby a udržovacích prací, prováděném v souvislosti s úpravou území, na němž uplatňuje svůj zájem státní památková péče9), nebo v souvislosti s obnovou nemovité kulturní památky, popřípadě se stavbou, změnou stavby, terénními úpravami1), umístěním nebo odstraněním zařízení, odstraněním stavby nebo udržovacími pracemi na nemovitosti podle odstavce 2, rozhoduje stavební úřad v souladu se závazným stanoviskem obecního úřadu obce s rozšířenou působností, jde-li o nemovitou národní kulturní památku, se závazným stanoviskem krajského úřadu. (5) Lze-li zamýšlenou obnovu nemovité kulturní památky podle odstavce 1, stavbu, změnu stavby, terénní úpravy1), umístění nebo odstranění zařízení, odstranění stavby nebo udržovací práce na nemovitosti podle odstavce 2 provést na základě ohlášení, může stavební úřad dát souhlas pouze v souladu se závazným stanoviskem obecního úřadu obce s rozšířenou působností, nebo jde-li o nemovitou národní kulturní památku, krajského úřadu. (6) Orgán státní památkové péče příslušný podle odstavců 1 a 2 vydá závazné stanovisko po předchozím písemném vyjádření odborné organizace státní památkové péče, se kterou projedná na její žádost před ukončením řízení návrh tohoto závazného stanoviska. Písemné vyjádření předloží odborná organizace státní památkové péče příslušnému orgánu státní památkové péče nejpozději ve lhůtě 20 dnů ode dne doručení žádosti o jeho vypracování, nestanoví-li orgán státní památkové péče ve zvlášť složitých případech lhůtu delší, která nesmí být delší než 10 dnů. Pokud ve lhůtě 20 dnů nebo v prodloužené lhůtě příslušný orgán státní památkové péče písemné vyjádření neobdrží, vydá závazné stanovisko bez tohoto vyjádření. (7) Přípravnou a projektovou dokumentaci obnovy nemovité kulturní památky nebo stavby, změny stavby, terénních úprav, umístění nebo odstranění zařízení, odstranění stavby, úpravy dřevin nebo udržovacích prací na nemovitosti podle odstavce 2 vlastník kulturní památky nebo projektant11) projedná v průběhu zpracování s odbornou organizací státní památkové péče z hlediska splnění podmínek závazného stanoviska podle odstavců 1 a 2. Při projednávání poskytuje odborná organizace státní památkové péče potřebné podklady, informace a odbornou pomoc. Ke každému dokončenému stupni dokumentace zpracuje odborná organizace státní památkové péče písemné vyjádření jako podklad pro závazné stanovisko obecního úřadu obce s rozšířenou působností, jde-li o nemovitou národní kulturní památku, jako podklad pro závazné stanovisko krajského úřadu. (8) Obnovu kulturních památek nebo jejich částí, které jsou díly výtvarných umění nebo uměleckořemeslnými pracemi (dále jen „restaurování“), mohou provádět fyzické osoby na základě povolení vydaného podle § 14a, přičemž restaurováním se rozumí souhrn specifických výtvarných, uměleckořemeslných a technických prací, respektujících technickou a výtvarnou strukturu originálu. (9) Vlastník kulturní památky je povinen odevzdat odborné organizaci státní památkové péče na její žádost 1 vyhotovení dokumentace. (10) Podrobnosti o podmínkách pro dokumentaci obnovy a pro provádění obnovy kulturních památek stanoví obecně závazný právní předpis.
§ 14a 9)
Památková rezervace, památková zóna, ochranné pásmo nemovité kulturní památky, nemovité národní kulturní památky, památkové rezervace a památkové zóny. 11) § 20 odst. 1 písm.c), § 24 odst. 4, § 36 až 39 a § 43 vyhlášky č. 5/1987 Sb., o dokumentaci staveb.
51
Povolení k restaurování kulturní památky
(1) Restaurování kulturních památek nebo jejich částí, které jsou díly výtvarných umění nebo uměleckořemeslnými pracemi, může provádět fyzická osoba, která je plně způsobilá k právním úkonům a bezúhonná, na základě povolení (dále jen „povolení k restaurování“). (2) Za bezúhonného se pro účely tohoto zákona nepovažuje ten, kdo byl pravomocně odsouzen pro trestný čin, jehož skutková podstata souvisí s restaurováním, pokud se na něho nehledí, jako by nebyl odsouzen. (3) Povolení k restaurování uděluje Ministerstvo kultury fyzické osobě po předchozím prokázání její odborné kvalifikace. (4) Odborná kvalifikace se prokazuje splněním a) formální kvalifikace a odborné praxe pro restaurování kulturních památek nebo jejich částí, které jsou díly výtvarných umění, jimiž je vysokoškolské vzdělání získané studiem v akreditovaném magisterském studijním programu11a) v oblasti umění se zaměřením na restaurování, nebo vysokoškolské vzdělání získané studiem v magisterském programu v příslušném uměleckém oboru, doplněné osvědčením o absolvování restaurátorského studia v rámci celoživotního vzdělávání, 11a) nebo vysokoškolské vzdělání získané studiem v akreditovaném bakalářském studijním programu11a) v oblasti umění se zaměřením na restaurování a 2 roky odborné praxe, a pro restaurování kulturních památek nebo jejich částí, které jsou uměleckořemeslnými pracemi, vyšší odborné nebo úplné střední odborné vzdělání v oboru restaurování nebo vyšší odborné nebo úplné střední odborné vzdělání v příslušném oboru a 5 let odborné praxe; pro specializace, pro něž středoškolské studium nebylo zřízeno, vyučení v příslušném oboru11b) a 8 let praxe při restaurování věcí, které nejsou kulturními památkami, a b) odborných schopností, které jsou souhrnem znalostí a dovedností, zaručujících zachování hmotné podstaty kulturních památek nebo jejich částí, které jsou díly výtvarných umění nebo uměleckořemeslnými pracemi při respektování jejich autenticity; prokazují se předložením dokumentace, ze které vyplývá, že fyzická osoba žádající o udělení povolení k restaurování již úspěšně a samostatně restaurovala věci, které nejsou kulturními památkami. (5) Povolení k restaurování je udělováno na základě písemné žádosti, která musí obsahovat vymezení požadované restaurátorské specializace podle přílohy č. 1 k tomuto zákonu. K žádosti se přikládají a) vyplněný evidenční dotazník, jehož vzor je uveden v příloze č. 2 k tomuto zákonu, b) ověřené kopie dokladů o dosaženém odborném vzdělání, nejde-li o státního příslušníka jiného členského státu Evropské unie než České republiky, c) dokumentace nejméně 3 restaurátorských prací na věcech, které nejsou kulturními památkami, z nichž nejméně 1 nesmí být starší 2 let, provedených v restaurátorské specializaci, v níž se žádá o udělení povolení k restaurování. (6) Dokumentace podle odstavce 4 písm. b) musí obsahovat komplexní vyhodnocení příslušných průzkumů a výzkumů, fotodokumentaci stavu díla před započetím restaurátorské práce, v průběhu jednotlivých etap a po ukončení práce, popis použitých technických a technologických postupů a materiálů, rozbor a vyhodnocení případných nových zjištění o díle a pokyny pro jeho další ochranný režim. (7) V rozhodnutí o udělení povolení k restaurování Ministerstvo kultury stanoví specializaci restaurátorské činnosti podle přílohy č. 1 k tomuto zákonu a další podmínky pro její výkon, jakož i dobu, na kterou se povolení uděluje. (8) Ministerstvo kultury vede Seznam osob s povolením k restaurování (dále jen „seznam osob"), do něhož se zapisuje a) jméno a příjmení fyzické osoby, rodné číslo, trvalý a přechodný pobyt, 11a)
11b)
§ 44 až 46 a § 60 zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách a o změně a doplnění dalších zákonů (zákon o vysokých školách), ve znění zákona č. 210/2000 Sb. a zákona č. 147/2001 Sb. Zákon č. 29/1984 Sb., o soustavě základních škol, středních škol a vyšších odborných škol (školský zákon), ve znění pozdějších předpisů.
52
b) specializace restaurátorské činnosti a doba, na kterou bylo povolení k restaurování uděleno, c) změny uvedených údajů, d) zrušení povolení k restaurování nebo pozastavení výkonu práv spojených s povolením k restaurování. Do seznamu osob může nahlížet každý, kdo osvědčí právní zájem. Ochrana osobních údajů, které se zapisují do seznamu osob, se řídí zvláštním právním předpisem.11c) (9) Držitel povolení k restaurování je povinen oznámit změnu údajů podle odstavce 8 písm. a) neprodleně Ministerstvu kultury a zároveň je tuto skutečnost povinen doložit do 30 dnů od vzniku těchto změn. (10) Ministerstvo kultury zruší povolení k restaurování, jestliže držitel povolení k restaurování a) byl zbaven způsobilosti k právním úkonům nebo mu byla způsobilost k právním úkonům omezena, b) přestal splňovat podmínku bezúhonnosti, c) hrubým způsobem nebo méně závažným způsobem, ale opakovaně prokazatelně poškodil při restaurování kulturní památku nebo její část, která je dílem výtvarných umění nebo uměleckořemeslnými pracemi, d) uvedl v žádosti podle odstavce 5 nepravdivé údaje, e) požádal o zrušení povolení k restaurování. (11) Ministerstvo kultury může rozhodnout o pozastavení restaurátorské činnosti prováděné na základě povolení k restaurování, jestliže proti jeho držiteli a) bylo zahájeno trestní řízení, v jehož důsledku může přestat splňovat podmínku bezúhonnosti, b) bylo zahájeno řízení o zbavení nebo omezení jeho způsobilosti k právním úkonům, a to až do nabytí právní moci rozhodnutí, kterým řízení končí. (12) Ustanovení odstavce 1 se nevztahuje na fyzické osoby, které vykonávají restaurátorskou činnost jako součást svého řádného studia v oboru restaurování na vysoké škole nebo na vyšší odborné škole zařazené v síti škol, předškolních zařízení a školských zařízení11b) pod dohledem pedagoga, který je držitelem povolení k restaurování. (13) Fyzické osobě, která je státním příslušníkem jiného členského státu Evropské unie než České republiky, Ministerstvo kultury udělí povolení k restaurování, pokud jí je uznána odborná kvalifikace a bezúhonnost. (14) V případě řízení o udělení povolení k restaurování státnímu příslušníkovi jiného členského státu Evropské unie než České republiky se vede spojené řízení o udělení povolení k restaurování a o uznání odborné kvalifikace a bezúhonnosti.11d)
Uznávání odborné kvalifikace státního příslušníka jiného členského státu Evropské unie než České republiky pro restaurování kulturních památek
§ 14b
(1) Při uznávání odborné kvalifikace a bezúhonnosti státního příslušníka jiného členského státu Evropské unie než České republiky (dále jen „žadatel“) postupuje Ministerstvo kultury podle zvláštního právního předpisu.11e) (2) Osoba, která je oprávněna provádět v České republice podle zvláštního právního předpisu restaurování, aniž by požádala o uznání své odborné kvalifikace (dále jen „osoba oprávněná k restaurování“),11f) písemně oznámí svůj záměr provést restaurování ve lhůtě 30 dnů před zahájením restaurování Ministerstvu kultury. Na osobu oprávněnou k restaurování se ustanovení § 14a odst. 1 nevztahuje. (3) Oznámení podle odstavce 2 obsahuje 11c) 11d)
Zákon č. 256/1992 Sb., o ochraně osobních údajů v informačních systémech. § 25 zákona č. 18/2004 Sb., o uznávání odborné kvalifikace a jiné způsobilosti státních příslušníků členských států Evropské unie a o změně některých zákonů (zákon o uznávání odborné kvalifikace).
53
a) jméno a příjmení osoby oprávněné k restaurování, b) adresu pro doručování písemností na území České republiky, c) předpokládanou dobu restaurování na území České republiky, d) restaurátorskou specializaci, kterou hodlá osoba oprávněná k restaurování na území České republiky vykonávat, e) oprávnění k restaurování věcí, které mají znaky kulturní památky podle § 2 a jsou díly výtvarných umění nebo uměleckořemeslnými pracemi, získané v jiném členském státě Evropské unie než České republice, nebo doklad vydaný příslušným orgánem jiného členského státu Evropské unie než České republiky o tom, že je tato osoba oprávněna vykonávat restaurátorskou činnost ve státě původu nebo posledního pobytu v souladu s jeho právními předpisy, f) doklad o formální kvalifikaci vydaný v jiném členském státě Evropské unie než České republice, popřípadě doklad o výkonu předmětné činnosti podle zvláštního právního předpisu,11e) g) dokumentaci záměru podle odstavce 2, zpracovanou v rozsahu žádosti o restaurování.11g) (4) Pokud při posuzování oznámení podle odstavce 2 jsou osvědčeny skutečnosti, které odůvodňují obavu, že by osoba oprávněná k restaurování mohla restaurováním ohrozit nebo poškodit kulturní památku, anebo pokud osoba oprávněná k restaurování tuto svoji oznamovací povinnost nesplní, Ministerstvo kultury jí restaurování zakáže do doby, než bude uznána její odborná kvalifikace podle zvláštního právního předpisu.11e) V takovém případě je Ministerstvo kultury oprávněno přezkoumat odbornou kvalifikaci osoby oprávněné k restaurování způsobem podle odstavce 1. (5) Ministerstvo kultury může osobě oprávněné k restaurování zakázat restaurování podle odstavce 4 ve lhůtě 15 dnů ode dne doručení oznámení o záměru provést restaurování, nebo ve lhůtě 30 dnů ode dne, kdy se dozvědělo o tom, že osoba oprávněná k restaurování provádí restaurování, které kulturní památku ohrožuje nebo poškozuje. (6) Podání rozkladu proti rozhodnutí o zákazu restaurování vydaného Ministerstvem kultury podle odstavce 4 nemá odkladný účinek. (7) Ministerstvo kultury vede evidenci osob oprávněných k restaurování, do níž se zapisuje a) jméno a příjmení osoby oprávněné k restaurování, b) adresa pro doručování písemností na území České republiky, c) restaurátorská specializace, d) předpokládaná doba restaurování na území České republiky osobou oprávněnou k restaurování, e) zákaz restaurování podle odstavce 4. Ochrana osobních údajů, které se zapisují do evidence, se řídí zvláštním právním předpisem.11c)
§ 14c
(1) Pokud bylo žadateli Ministerstvem kultury uloženo podle zvláštního právního předpisu11h) kompenzační opatření formou rozdílové zkoušky, určí Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy na žádost Ministerstva kultury ve lhůtě 2 měsíců ode dne doručení této žádosti školu, na které žadatel složí uloženou rozdílovou zkoušku podle restaurátorské specializace, ve které žadatel hodlá působit v České republice. (2) Ministerstvo kultury v žádosti podle odstavce 1 stanoví rozsah rozdílové zkoušky, která může zahrnovat ověření jak teoretických znalostí, tak i praktických dovedností žadatele. Podrobnosti obsahu a formy rozdílové 11e)
Zákon č. 18/2004 Sb. § 5 odst. 1 zákona č. 18/2004 Sb. § 10 odst. 2 vyhlášky č. 66/1988 Sb., kterou se provádí zákon č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, ve znění vyhlášky č. 538/2002 Sb. 11h) § 12 odst. 4 zákona č. 18/2004 Sb. 11f)
11g)
54
zkoušky stanoví určená škola. (3) Pokud je žadateli Ministerstvem kultury uloženo podle zvláštního právního předpisu11h) kompenzační opatření formou adaptačního období, Ministerstvo kultury současně stanoví a) délku a odborné zaměření adaptačního období, b) oblasti, jejichž znalost je nezbytná pro restaurování v restaurátorské specializaci, ve které žadatel hodlá působit v České republice, c) obsah dokumentace restaurátorských prací v rozsahu nejvýše 3 prací provedených během adaptačního období a způsob jejího vyhodnocení, d) způsob vyhodnocení adaptačního období. (4) Žadatel adaptační období absolvuje odbornou praxí v oboru restaurování, vykonanou a) v muzeu nebo galerii zřizovaných Ministerstvem kultury nebo krajem, v odborné organizaci státní památkové péče nebo Národní knihovně České republiky, pokud je v nich vytvořeno restaurátorské pracoviště, ve kterém je nejméně 1 zaměstnanec držitelem povolení k restaurování pro restaurátorskou specializaci, ve které žadatel hodlá působit v České republice, nebo b) pod dohledem fyzické osoby, která je držitelem povolení k restaurování pro restaurátorskou specializaci, ve které žadatel hodlá působit v České republice, a která je současně pedagogem v oboru restaurování ve stejné specializaci na vysoké škole nebo vyšší odborné škole zařazené v síti škol a školských zařízení.11b) (5) Teoretické a praktické oblasti, které tvoří obsah vzdělání a přípravy vyžadované v České republice pro výkon činnosti restaurování, jsou stanoveny v příloze č. 3 k tomuto zákonu.
§ 15 Opatření k zajištění péče o kulturní památky
(1) Jestliže vlastník kulturní památky v určené lhůtě neprovede opatření podle § 10 odst. 1, může obecní úřad obce s rozšířenou působností, a jde-li o národní kulturní památku, Ministerstvo kultury, rozhodnout, že se nezbytná opatření pro zabezpečení kulturní památky provedou na náklad jejího vlastníka. Pokud tato opatření neprovede správce nebo uživatel kulturní památky ve státním majetku, je nadřízený orgán organizace, která má kulturní památku ve správě, nebo nadřízený orgán organizace, které byla kulturní památka odevzdána do trvalého užívání, povinen na návrh obecního úřadu obce s rozšířenou působností, a jde-li o národní kulturní památku, na návrh Ministerstva kultury, zabezpečit nutnou nápravu. (2) Vyžaduje-li to důležitý společenský zájem, může krajský úřad z vlastního podnětu nebo na návrh obecního úřadu obce s rozšířenou působností nebo na návrh Ministerstva kultury, jde-li o movitou kulturní památku nebo movitou národní kulturní památku, uložit jejímu vlastníku povinnost určitým způsobem s ní nakládat, popřípadě mu uložit, aby ji bezplatně svěřil na nezbytně dlouhou dobu do úschovy odborné organizaci, kterou národní výbor zároveň určí. (3) Zanedbává-li vlastník nemovité kulturní památky, která není státním majetkem, trvale své povinnosti a ohrožuje tím její zachování, nebo užívá-li kulturní památku v rozporu s jejím kulturně politickým významem, památkovou hodnotou nebo technickým stavem, může se ve společenském zájmu, nedojde-li k dohodě s vlastníkem o jejím prodeji státu, výjimečně kulturní památka na návrh obecního úřadu obce s rozšířenou působností rozhodnutím vyvlastňovacího úřadu vyvlastnit. V případě vyvlastnění nemovité národní kulturní památky zahajuje řízení o vyvlastnění vyvlastňovací úřad na návrh krajského úřadu. Jinak platí pro vyvlastnění obecné předpisy.12) (4) Je-li kulturní památka bezprostředně ohrožena, provede obec s předchozím souhlasem obecního úřadu obce s rozšířenou působností nutná opatření k její ochraně. Jde-li o nemovitou kulturní památku, která je stavbou, dá obec podnět stavebnímu úřadu k nařízení udržovacích prací nebo nezbytných úprav nebo k 12)
Zákon č. 184/2006 Sb., o odnětí nebo omezení vlastnického práva k pozemku nebo ke stavbě (zákon o vyvlastnění).
55
nařízení neodkladných zabezpečovacích prací podle zvláštních předpisů a vyrozumí o tom obecní úřad obce s rozšířenou působností, a jde-li o národní kulturní památku, i krajský úřad. Je-li kulturní památka v společenském vlastnictví, vyrozumí o tom též nadřízený orgán organizace, která kulturní památku spravuje nebo je jejím vlastníkem.
§ 16 Příspěvek na zachování a obnovu kulturní památky
(1) Vlastníku kulturní památky může obec nebo kraj na jeho žádost poskytnout ze svých rozpočtových prostředků, jde-li o zvlášť odůvodněný případ, příspěvek na zvýšené náklady spojené se zachováním nebo obnovou kulturní památky za účelem jejího účinnějšího společenského uplatnění. Příspěvek může poskytnout i tehdy, nemůže-li vlastník kulturní památky uhradit z vlastních prostředků náklady spojené se zachováním nebo obnovou kulturní památky. (2) V případě mimořádného společenského zájmu na zachování kulturní památky může na obnovu kulturní památky poskytnout ze státního rozpočtu příspěvek Ministerstvo kultury buď přímo, nebo prostřednictvím krajského úřadu, nebo prostřednictvím obecního úřadu obce s rozšířenou působností. (3) Podrobnosti o poskytování příspěvku na zachování a obnovu kulturní památky stanoví obecně závazný právní předpis.
§ 17 Ochranné pásmo
(1) Vyžaduje-li to ochrana nemovité kulturní památky nebo jejího prostředí, vydá obecní úřad obce s rozšířenou působností po vyjádření odborné organizace státní památkové péče územní rozhodnutí o ochranném pásmu1) a určí, u kterých nemovitostí v ochranném pásmu, nejsou-li kulturní památkou, nebo u jakých druhů prací na nich, včetně úpravy dřevin, je vyloučena povinnost vyžádat si předem závazné stanovisko podle § 14 odst. 2; tato povinnost je vyloučena vždy, jde-li o stavbu, změnu stavby, udržovací práce, umístění nebo odstranění zařízení, jejichž provedením se nezasahuje žádným způsobem do vnějšího vzhledu této nemovitosti. Obecní úřad obce s rozšířenou působností může v ochranném pásmu omezit nebo zakázat určitou činnost, nebo učinit jiná vhodná opatření na základě závazného stanoviska dotčeného orgánu. (2) Je-li nezbytné k vytvoření ochranného pásma získat některé pozemky nebo stavby, popřípadě provést jejich odstranění a nedojde-li k dohodě s vlastníkem, lze pozemky a stavby vyvlastnit.12) Lze také nařídit nezbytné úpravy stavby, jiného zařízení nebo pozemku. (3) Jde-li o ochranu nemovité národní kulturní památky, památkové rezervace nebo památkové zóny nebo jejich prostředí, vymezí obdobně obecní úřad obce s rozšířenou působností ochranné pásmo na návrh krajského úřadu po vyjádření odborné organizace státní památkové péče. (4) Vznikne-li vlastníku nebo uživateli pozemku, který není ve státním majetku, majetková újma v důsledku opatření podle odstavců 1, 2 a 3, přísluší mu přiměřená náhrada, kterou poskytuje obec s rozšířenou působností. (5) O změně ochranného pásma nemovité národní kulturní památky, památkové rezervace nebo památkové zóny rozhoduje obecní úřad obce s rozšířenou působností na návrh krajského úřadu, který tento návrh předem dohodne s Ministerstvem kultury. (6) Obecní úřad obce s rozšířenou působností může po vyjádření odborné organizace státní památkové péče pravomocné rozhodnutí vydané podle odstavců 1 nebo 3 změnit, pokud se změnil účel, pro který bylo ochranné pásmo vymezeno, a může je i zrušit, pokud zanikl předmět ochrany. (7) Podrobnosti o vymezení ochranného pásma stanoví obecně závazný právní předpis.
56
§ 18 Přemístění kulturní památky
(1) Národní kulturní památku a nemovitou kulturní památku, popřípadě jejich součást (příslušenství) lze přemístit jen s předchozím souhlasem Ministerstva kultury. (2) Movitou kulturní památku lze z veřejně přístupného místa trvale přemístit jen s předchozím souhlasem krajského úřadu po vyjádření odborné organizace státní památkové péče. (3) Orgán, který dal souhlas k přemístění kulturní památky podle odstavců 1 a 2, uvědomí o tom odbornou organizaci státní památkové péče.
§ 19 Užívání kulturních památek pro vědecký výzkum nebo pro účely výstavní
(1) Vlastník kulturní památky je povinen umožnit osobám pověřeným orgány státní památkové péče vědecký výzkum kulturní památky, popřípadě pořízení její dokumentace. Jde-li o důležitý společenský zájem, je vlastník movité kulturní památky povinen kulturní památku přenechat především odborné organizaci k dočasnému užívání pro účely vědeckého výzkumu nebo pro účely výstavní na náklad toho, jemuž se kulturní památka přenechá k užívání. (2) O podmínkách přenechání kulturní památky nebo národní kulturní památky k dočasnému užívání rozhodne krajský úřad po vyjádření odborné organizace státní památkové péče.
§ 20 Kulturní památky ve vztahu k zahraničí
(1) Kulturní památku lze v zahraničí vystavovat, do zahraničí zapůjčit nebo do zahraničí vyvézt pro jiné účely jen s předchozím souhlasem Ministerstva kultury, a jde-li o národní kulturní památku, jen s předchozím souhlasem vlády České republiky. (2) Věc, která vykazuje znaky kulturní památky podle § 2 odst. 1, lze trvale převézt ze zahraničí do České republiky jen s předchozím souhlasem příslušného orgánu státu, z něhož má být dovezena, je-li zaručena vzájemnost.16) (3) Ustanovením odstavců 1 a 2 nejsou dotčeny předpisy upravující hospodářské styky se zahraničím.17) (4) Podrobnosti o udílení souhlasu s vývozem kulturních památek do zahraničí stanoví obecně závazný právní předpis.
ČÁST TŘETÍ
Archeologické výzkumy a nálezy 16)
17)
Úmluva UNESCO o opatřeních k zákazu a zamezení nedovoleného dovozu, vývozu a převodu vlastnictví kulturních statků z roku 1970 (vyhláška č. 15/1980 Sb.). Zákon č. 142/1970 Sb., o devizovém hospodářství. Celní zákon č. 44/1974 Sb. Zákon č. 42/1980 Sb., o hospodářských stycích se zahraničím.
57
§ 21 Oprávnění k archeologickým výzkumům
(1) Archeologické výzkumy je oprávněn provádět Archeologický ústav Akademie věd České republiky (dále jen „Archeologický ústav“), který se také vyjadřuje k ochraně archeologického dědictví17a) v řízeních podle zvláštních právních předpisů17b). (2) Ministerstvo kultury může na žádost v odůvodněných případech po dohodě s Akademií věd České republiky povolit provádění archeologických výzkumů vysokým školám, pokud je provádějí při plnění svých vědeckých nebo pedagogických úkolů, muzeím nebo jiným organizacím, popřípadě fyzické osobě, které mají pro odborné provádění archeologických výzkumů potřebné předpoklady (dále jen „oprávněná organizace“). Oprávněná organizace uzavírá s Akademií věd České republiky dohodu o rozsahu a podmínkách provádění archeologických výzkumů. (3) Potřebnými předpoklady podle odstavce 2 se rozumí odborná kvalifikace fyzické osoby žádající o udělení povolení, nebo odborná kvalifikace fyzické osoby, která je v pracovním nebo jiném obdobném poměru k osobě žádající o udělení povolení, jejichž prostřednictvím bude zajištěna odbornost provádění archeologických výzkumů, a vybavení laboratorním zařízením a prostory nezbytně nutnými pro vědecké poznání a dokumentaci archeologických nálezů a dočasné uložení movitých archeologických nálezů. Odborná kvalifikace se prokazuje splněním formální kvalifikace, jíž je vysokoškolské vzdělání, získané studiem v akreditovaném magisterském studijním programu11a) v oblasti společenských věd se zaměřením na archeologii, a 2 roky odborné praxe. (4) Oprávněná organizace je povinna oznámit Archeologickému ústavu zahájení archeologických výzkumů a podat mu o jejich výsledcích zprávu. Jde-li o archeologické výzkumy na území prohlášeném za kulturní památku, národní kulturní památku, památkovou rezervaci nebo památkovou zónu, Archeologický ústav a oprávněné organizace oznámí zahájení archeologických výzkumů odborné organizaci státní památkové péče, které podají též zprávu o jejich výsledcích. (5) Ministerstvo kultury po dohodě s Akademií věd České republiky může odejmout povolení k provádění archeologických výzkumů oprávněné organizaci, která porušila podmínky, za kterých jí bylo povolení uděleno. (6) Fyzické osobě, která je státním příslušníkem jiného členského státu Evropské unie než České republiky, Ministerstvo kultury udělí za podmínek podle odstavce 2 povolení k provádění archeologických výzkumů, pokud jí je uznána odborná kvalifikace. (7) V případě řízení o udělení povolení k provádění archeologických výzkumů státnímu příslušníkovi jiného členského státu Evropské unie než České republiky se vede spojené řízení o udělení povolení k provádění archeologických výzkumů a o uznání odborné kvalifikace.11d)
Uznávání odborné kvalifikace státního příslušníka jiného členského státu Evropské unie než České republiky pro provádění archeologických výzkumů
§ 21a
(1) Při uznávání odborné kvalifikace státního příslušníka jiného členského státu Evropské unie než České republiky (dále jen „uchazeč“) postupuje Ministerstvo kultury podle zvláštního právního předpisu.11e) (2) Osoba, která je oprávněna provádět podle zvláštního právního předpisu archeologické výzkumy, aniž by požádala o uznání své odborné kvalifikace (dále jen „osoba oprávněná k výzkumům“),11f) písemně oznámí svůj záměr provést archeologické výzkumy ve lhůtě 60 dnů před jejich zahájením Ministerstvu kultury. Na osobu 17a) 17b)
Úmluva o ochraně archeologického dědictví Evropy (revidovaná), vyhlášená pod č. 99/2000 Sb. m. s. Například zákon č. 62/1988 Sb., ve znění zákona č. 543/1991 Sb., zákona č. 366/2000 Sb., zákona č. 320/2002 Sb. a zákona č. 3/2005 Sb.
58
oprávněnou k výzkumům se ustanovení § 21 odst. 2 nevztahuje. (3) Oznámení podle odstavce 2 obsahuje a) jméno a příjmení osoby oprávněné k výzkumům, b) adresu pro doručování písemností na území České republiky, c) předpokládanou dobu provádění archeologických výzkumů na území České republiky, d) místo, kde se mají archeologické výzkumy provést, e) důvody pro provedení archeologických výzkumů, f) popis odborných postupů, které mají být při archeologických výzkumech použity, g) oprávnění k provádění archeologických výzkumů, získané v jiném členském státě Evropské unie než České republice, nebo doklad vydaný příslušným orgánem jiného členského státu Evropské unie než České republiky o tom, že je tato osoba oprávněna provádět archeologické výzkumy ve státě původu nebo posledního pobytu v souladu s jeho právními předpisy, h) doklad o formální kvalifikaci vydaný v jiném členském státě Evropské unie než České republice, popřípadě doklad o výkonu předmětné činnosti podle zvláštního právního předpisu,11e) i) smlouvu uzavřenou s muzeem o uložení movitých archeologických nálezů, učiněných při provádění archeologických výzkumů. (4) Pokud při posuzování oznámení podle odstavce 2 jsou osvědčeny skutečnosti, které odůvodňují obavu, že by osoba oprávněná k výzkumům mohla provedením archeologických výzkumů ohrozit nebo poškodit archeologické nálezy, anebo pokud osoba oprávněná k výzkumům tuto svoji oznamovací povinnost nesplní, Ministerstvo kultury jí provádění archeologických výzkumů zakáže do doby, než bude uznána její odborná kvalifikace podle zvláštního právního předpisu.11e) V takovém případě je Ministerstvo kultury oprávněno přezkoumat odbornou kvalifikaci osoby oprávněné k výzkumům způsobem podle odstavce 1. (5) Ministerstvo kultury může osobě oprávněné k výzkumům zakázat provádění archeologických výzkumů podle odstavce 4 ve lhůtě 30 dnů ode dne doručení záměru provést archeologické výzkumy, nebo ve lhůtě 60 dnů ode dne, kdy se dozvědělo o tom, že osoba oprávněná k výzkumům provádí archeologické výzkumy, které archeologické nálezy ohrožují nebo poškozují. (6) Podání rozkladu proti rozhodnutí o zákazu provádění archeologických výzkumů vydaného ministerstvem podle odstavce 4 nemá odkladný účinek. (7) Ministerstvo kultury vede evidenci uchazečů, kterým bylo uděleno povolení k provádění archeologických výzkumů, a osob oprávněných k výzkumům, do níž se zapisuje a) jméno a příjmení uchazeče, kterému bylo uděleno povolení k provádění archeologických výzkumů, b) jméno a příjmení osoby oprávněné k výzkumům, c) adresa pro doručování písemností na území České republiky, d) předpokládaná doba provádění archeologických výzkumů na území České republiky osobou oprávněnou k výzkumům, e) zákaz provádění archeologických výzkumů podle odstavce 4. Ochrana osobních údajů, které se zapisují do evidence, se řídí zvláštním právním předpisem.11c)
§ 21b
(1) Pokud bylo uchazeči Ministerstvem kultury uloženo podle zvláštního právního předpisu11h) kompenzační opatření formou rozdílové zkoušky, určí Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy na žádost Ministerstva kultury ve lhůtě 2 měsíců ode dne doručení této žádosti vysokou školu, na které uchazeč složí uloženou rozdílovou zkoušku. 59
(2) Ministerstvo kultury v žádosti podle odstavce 1 stanoví rozsah rozdílové zkoušky, která může zahrnovat ověření jak teoretických znalostí, tak i praktických dovedností uchazeče. Podrobnosti obsahu a formy rozdílové zkoušky stanoví určená škola. (3) Teoretické a praktické oblasti, které tvoří obsah vzdělání a přípravy vyžadované v České republice pro provádění archeologických výzkumů, jsou stanoveny v příloze č. 4 k tomuto zákonu.
§ 21c
Povinnosti stanovené oprávněným organizacím v § 21 odst. 4, § 22, § 23 odst. 3 a § 24 platí pro osobu oprávněnou k výzkumům obdobně.
§ 22 Provádění archeologických výzkumů
(1) Archeologický ústav a oprávněné organizace jsou povinny před zahájením archeologických výzkumů uzavřít dohodu s vlastníkem (správcem, uživatelem) nemovitosti, na které se mají archeologické výzkumy provádět, o podmínkách archeologických výzkumů na nemovitosti. Nedojde-li k dohodě, rozhodne krajský úřad o povinnostech vlastníka (správce, uživatele) nemovitosti strpět provedení archeologických výzkumů a o podmínkách, za nichž archeologické výzkumy mohou být provedeny. (2) Má-li se provádět stavební činnost na území s archeologickými nálezy, jsou stavebníci již od doby přípravy stavby povinni tento záměr oznámit Archeologickému ústavu a umožnit jemu nebo oprávněné organizaci provést na dotčeném území záchranný archeologický výzkum. Je-li stavebníkem právnická osoba nebo fyzická osoba, při jejímž podnikání vznikla nutnost záchranného archeologického výzkumu, hradí náklady záchranného archeologického výzkumu tento stavebník; jinak hradí náklady organizace provádějící archeologický výzkum. Obdobně se postupuje, má-li se na takovém území provádět jiná činnost, kterou by mohlo být ohroženo provádění archeologických výzkumů.
§ 23 Archeologické nálezy
(1) Archeologickým nálezem je věc (soubor věcí), která je dokladem nebo pozůstatkem života člověka a jeho činnosti od počátku jeho vývoje do novověku a zachovala se zpravidla pod zemí. (2) O archeologickém nálezu, který nebyl učiněn při provádění archeologických výzkumů, musí být učiněno oznámení Archeologickému ústavu nebo nejbližšímu muzeu buď přímo, nebo prostřednictvím obce, v jejímž územním obvodu k archeologickému nálezu došlo. Oznámení o archeologickém nálezu je povinen učinit nálezce nebo osoba odpovědná za provádění prací, při nichž došlo k archeologickému nálezu, a to nejpozději druhého dne po archeologickém nálezu nebo potom, kdy se o archeologickém nálezu dověděl. (3) Archeologický nález i naleziště musí být ponechány beze změny až do prohlídky Archeologickým ústavem nebo muzeem, nejméně však po dobu pěti pracovních dnů po učiněném oznámení. Archeologický ústav nebo oprávněná organizace učiní na nalezišti všechna opatření nezbytná pro okamžitou záchranu archeologického nálezu, zejména před jeho poškozením, zničením nebo odcizením. (4) Jde-li o archeologický nález uvedený v odstavci 2, má nálezce právo na odměnu, kterou mu poskytne krajský úřad, a to do výše ceny materiálu; je-li archeologický nález zhotoven z drahých kovů nebo jiných cenných materiálů, v ostatních případech až do výše deseti procent kulturně historické hodnoty archeologického nálezu, určené na základě odborného posudku. Nálezce má právo na náhradu nutných nákladů, které mu vznikly v souvislosti s archeologickým nálezem. O náhradě rozhodne a náhradu poskytne
60
krajský úřad. Podrobnosti o podmínkách pro poskytování odměny a náhrady nálezci stanoví obecně závazný právní předpis. (5) U nemovitých archeologických nálezů prohlášených za kulturní památky určí krajský úřad organizaci zřizovanou krajem, která bude zabezpečovat péči o ně. Jsou-li tyto archeologické nálezy na nemovitostech v státním majetku, určí tuto organizaci v dohodě s orgánem nadřízeným organizaci, která nemovitost spravuje nebo užívá, krajský úřad. Je-li nemovitý archeologický nález prohlášený za kulturní památku na území několika krajů, určí organizaci pro zabezpečení péče o kulturní památku krajské úřady ve vzájemné dohodě po předchozím projednání s Ministerstvem kultury, a nedojde-li k dohodě, určí tuto organizaci Ministerstvo kultury. (6) O archeologických nálezech, k nimž dojde v souvislosti s přípravou nebo prováděním stavby, platí zvláštní předpisy.1)
§ 23a Vlastnictví movitých archeologických nálezů
(1) Movité archeologické nálezy jsou vlastnictvím kraje, nejsou-li vlastnictvím státu nebo obce podle odstavce 2. (2) Movité archeologické nálezy jsou vlastnictvím kraje, v jehož územním obvodu byly učiněny, nejde-li o movité archeologické nálezy učiněné při archeologických výzkumech, prováděných příspěvkovou organizací nebo organizační složkou obce, které jsou vlastnictvím této obce, nebo o movité archeologické nálezy učiněné při archeologických výzkumech, prováděných státní organizací nebo organizační složkou státu, které jsou vlastnictvím České republiky. (3) Movité archeologické nálezy, které jsou vlastnictvím kraje, se ukládají v jím zřízeném muzeu. Movité archeologické nálezy, které jsou vlastnictvím obce, se ukládají v muzeu zřízeném touto obcí, případně v muzeu zřízeném jinou obcí nebo krajem. S movitými archeologickými nálezy, které jsou vlastnictvím České republiky, jsou příslušné hospodařit18a) státní organizace nebo organizační složky státu, které při provádění archeologických výzkumů podle odstavce 2 nález učinily; tyto movité archeologické nálezy se ukládají zpravidla v muzeích zřízených Ministerstvem kultury, nebo v jiných státních organizacích nebo organizačních složkách státu, pokud jsou v nich trvale uchovávány sbírky muzejní povahy. (4) Kraj a obec jsou povinny převést movitý archeologický nález do vlastnictví České republiky za cenu stanovenou v posudku znalcem, pokud je o to Ministerstvo kultury písemně požádá ve lhůtě 3 let ode dne, kdy byl movitý archeologický nález učiněn. V tomto případě je Ministerstvo kultury současně povinno uhradit kraji nebo obci nutné náklady, které jim vznikly v souvislosti s movitým archeologickým nálezem, s výjimkou odměny a náhrady poskytnutých nálezci podle § 23 odst. 4. Znalce určí a náklady spojené s vyhotovením posudku nese Ministerstvo kultury.
§ 23b Plány území s archeologickými nálezy
(1) Kraj může vydat v dohodě s Ministerstvem kultury nařízením kraje plán území s archeologickými nálezy v kraji nebo ve vymezené části kraje, ve kterém se vyznačí území, na nichž se vyskytují nebo se mohou odůvodněně vyskytovat archeologické nálezy, a který slouží pro zabezpečení archeologického dědictví17a) a jako podklad pro plnění oznamovací povinnosti stavebníka podle § 22 odst. 2. (2) Plán území s archeologickými nálezy lze vydat na dobu nejdéle 20 let. (3) Plán území s archeologickými nálezy lze změnit, pokud se významně změnily vědecké poznatky o archeologických nálezech a jejich výskytu v území. Pro vydání změny plánu území s archeologickými nálezy se použije odstavec 1 obdobně. 18a)
§ 9 odst. 1 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích.
61
(4) Archeologický ústav a odborná organizace státní památkové péče poskytují kraji na požádání bezplatně potřebnou odbornou pomoc a odborné podklady, údaje a informace nezbytné pro vydání plánu území s archeologickými nálezy. (5) Náležitosti a obsah plánu území s archeologickými nálezy stanoví Ministerstvo kultury prováděcím právním předpisem.
§ 24 Náhrada za majetkovou újmu
(1) Při provádění archeologických výzkumů jsou Archeologický ústav a oprávněné organizace povinny dbát zájmů chráněných zvláštními předpisy, spolupracovat s orgány zabezpečujícími ochranu těchto zájmů a co nejvíce chránit práva a oprávněné zájmy vlastníků (správců, uživatelů) nemovitostí, popřípadě jiného majetku. (2) Je-li vlastník (správce, uživatel) nemovitosti nebo jiného majetku prováděním archeologického výzkumu nebo opatřeními na ochranu archeologického nálezu podstatně omezen v běžném užívání nemovitosti nebo jiného majetku, má právo, aby mu Archeologický ústav nebo oprávněná organizace poskytly přiměřenou jednorázovou náhradu. Po ukončení prací jsou Archeologický ústav nebo oprávněná organizace povinny uvést nemovitost nebo jiný majetek do předešlého stavu. Není-li to možné nebo hospodářsky účelné, má vlastník (správce, uživatel) nemovitosti nebo jiného majetku právo na peněžitou náhradu. (3) Právo na náhradu za majetkovou újmu podle odstavce 2 je třeba uplatnit u Archeologického ústavu nebo u oprávněné organizace do šesti měsíců od ukončení archeologického výzkumu nebo od ukončení opatření na ochranu archeologického nálezu, jinak právo zaniká. Nedojde-li k dohodě, rozhoduje o náhradě a její výši krajský úřad.
ČÁST ČTVRTÁ
Orgány a organizace státní památkové péče
§ 25 Organizační uspořádání státní památkové péče
(1) Státní památkovou péči vykonávají orgány státní památkové péče, jimiž jsou Ministerstvo kultury, krajské úřady a obecní úřady obcí s rozšířenou působností. (2) Ministerstvu kultury je podřízena odborná organizace státní památkové péče. (3) Orgány státní památkové péče ve spolupráci s ostatními orgány státní správy a za odborné pomoci odborné organizace státní památkové péče, vědeckých, uměleckých a dalších odborných organizací a ústavů dbají, aby se státní památková péče zabezpečovala plánovitě, komplexně a diferencovaně a v souladu s dlouhodobou koncepcí jejího rozvoje.
§ 26 Ministerstvo kultury
(1) Ministerstvo kultury je ústředním orgánem státní správy pro kulturní památky v České republice. (2) Ministerstvo kultury
62
a) zpracovává prognózy, koncepce a návrhy dlouhodobých výhledů rozvoje státní památkové péče, b) sestavuje, vyhlašuje a provádí programy komplexní péče o kulturní památky a vytváří pro ni všestranné podmínky, posuzuje návrhy dlouhodobých, střednědobých a prováděcích plánů obnovy kulturních památek, c) uplatňuje stanovisko k politice územního rozvoje a k zásadám územního rozvoje, a dále stanovisko k územně plánovací dokumentaci pro území, ve kterém je památková rezervace, nebo nemovitá věc nebo soubor nemovitých věcí zapsané na Seznamu světového dědictví18b), a ve vztahu k tomuto území uplatňuje stanovisko k vymezení zastavěného území, d) usměrňuje kulturně výchovné využívání národních kulturních památek a kulturně výchovné využívání ostatních kulturních památek v souladu se zájmy státní kulturní politiky, e) koordinuje vědeckovýzkumnou činnost v oboru státní památkové péče, f) zřizuje jako svůj odborný poradní orgán vědeckou radu pro státní památkovou péči, g) spolupracuje s Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy a vysokými školami při výchově pracovníků v oboru státní památkové péče, podílí se na jejich dalším vzdělávání, h) zabezpečuje mezinárodní spolupráci v oboru státní památkové péče, i) vydává statut odborné organizace státní památkové péče, která je státní příspěvkovou organizací s celostátní působností, j) plní další úkoly stanovené mu tímto zákonem.
§ 27 Památková inspekce
(1) Ministerstvo kultury zřizuje památkovou inspekci jako svůj specializovaný kontrolní orgán v oboru státní památkové péče. Hlavním posláním památkové inspekce je vykonávat ústřední dozor nad dodržováním tohoto zákona a předpisů vydaných k jeho provedení. (2) Památková inspekce plní zejména tyto úkoly: a) dozírá, jak je zabezpečována komplexní péče o kulturní památky, b) dozírá, jak jsou dodržována rozhodnutí orgánů státní památkové péče k zajištění péče o kulturní památky a jak vlastníci (správci, uživatelé) kulturních památek plní stanovené povinnosti, c) na základě poznatků získaných při výkonu dozoru provádí rozbor stavu státní památkové péče a navrhuje opatření k jejímu prohloubení. (3) Památková inspekce při plnění svých úkolů spolupracuje s orgány státní památkové péče a ostatními správními úřady, kontrolními orgány, kraji, obcemi a odbornou organizací státní památkové péče a opírá se o jejich pomoc. (4) Zjistí-li památková inspekce nedostatky v péči o kulturní památky, navrhne příslušnému orgánu státní památkové péče opatření k odstranění zjištěných nedostatků, popřípadě uložení pokuty, a dozírá, aby se uložená opatření řádně plnila. (5) Podrobnosti o úkolech a oprávněních památkové inspekce stanoví obecně závazný právní předpis.
§ 27a
(1) Celní úřady
18b)
Úmluva o ochraně světového kulturního a přírodního dědictví, vyhlášená ve Sbírce zákonů pod č. 159/1991 Sb.
63
a) kontrolují, jak je dodržován předchozí souhlas Ministerstva kultury nebo předchozí souhlas vlády České republiky (§ 20 odst. 1) a zda kulturní památka nebo národní kulturní památka vystavovaná, zapůjčená nebo pro jiné účely vyvezená do zahraničí byla ze zahraničí vrácena zpět a v dobrém stavu, b) kontrolují u věcí, které vykazují znaky kulturní památky podle § 2 odst. 1 a mají být trvale převezeny ze zahraničí do České republiky, zda se jejich převoz provádí s předchozím souhlasem příslušného orgánu státu, z něhož mají být dovezeny, je-li zaručena vzájemnost,16) c) se podílejí na dokumentaci, výzkumech a průzkumech zejména movitých kulturních památek. (2) Celní úřady při plnění svých úkolů spolupracují s orgány státní památkové péče, jimž podle jejich příslušnosti podávají v případě zjištění nedostatků podněty pro přijetí opatření k nápravě nebo návrhy na zahájení řízení podle § 35 a 39. Dále spolupracují s odbornou organizací státní památkové péče a památkovou inspekcí.
§ 28
(1) Krajský úřad metodicky řídí výkon státní památkové péče v kraji. (2) Krajský úřad a) plní úkoly orgánu státní památkové péče pro národní kulturní památky, pokud nepřísluší Ministerstvu kultury nebo vládě České republiky, b) dozírá v rozsahu své působnosti na dodržování tohoto zákona a předpisů vydaných pro jeho provedení, c) uplatňuje stanovisko k územně plánovací dokumentaci pro území, ve kterém je památková zóna nebo nemovitá národní kulturní památka, nejde-li o působnost Ministerstva kultury podle § 26 odst. 2 písm. c), a ve vztahu k tomuto území uplatňuje stanovisko k vymezení zastavěného území, d) je dotčeným orgánem k zabezpečení nepředvídaných nálezů kulturně cenných předmětů, detailů stavby nebo archeologických nálezů, k nimž došlo při řízení nebo postupu podle zvláštního právního předpisu1), nejde-li o nálezy učiněné při přípravě nebo provádění obnovy kulturní památky, nebo při přípravě nebo provádění prací v území, na němž uplatňuje svůj zájem státní památková péče9), e) vydává jako dotčený orgán na návrh nebo z vlastního podnětu závazné stanovisko2a) a poskytuje další podklady do řízení vedených jinými správními úřady než orgány státní památkové péče podle zvláštních právních předpisů19), jde-li o zabezpečení péče o národní kulturní památky, f) vykonává dozor při obnově národních kulturních památek z hlediska státní památkové péče, g) plní další úkoly stanovené tímto zákonem.
§ 28a
Kraj v samostatné působnosti a) schvaluje koncepci podpory státní památkové péče v kraji v souladu s koncepcí rozvoje státní památkové péče v České republice a po projednání s Ministerstvem kultury, b) schvaluje návrhy dlouhodobých, střednědobých a prováděcích plánů a programů zachování a obnovy kulturních památek v kraji, c) usměrňuje kulturně výchovné využití kulturních památek v kraji.
§ 29 19)
Například zákon č. 183/2006 Sb.
64
Obecní úřad obce s rozšířenou působností
(1) Obecní úřad obce s rozšířenou působností vykonává a organizuje státní památkovou péči ve stanoveném správním obvodu v souladu s koncepcí rozvoje státní památkové péče v České republice. (2) Obecní úřad obce s rozšířenou působností a) podílí se na zpracování krajské koncepce podpory státní památkové péče a na zpracování střednědobých a prováděcích plánů a programů obnovy kulturních památek, b) zabezpečuje předpoklady pro komplexní péči o kulturní památky a nemovitosti, které nejsou kulturní památkou, ale jsou v památkové rezervaci, v památkové zóně nebo v ochranném pásmu (§ 17), a v souvislosti s tím vydává jako dotčený orgán na návrh nebo z vlastního podnětu závazné stanovisko2a) a poskytuje další podklady do řízení vedených jinými správními úřady než orgány státní památkové péče podle zvláštních právních předpisů19), c) uplatňuje stanovisko k územně plánovací dokumentaci pro území, ve kterém je nemovitá kulturní památka nebo ochranné pásmo nemovité kulturní památky, nemovité národní kulturní památky, památkové rezervace nebo památkové zóny, nejde-li o působnost Ministerstva kultury podle § 26 odst. 2 písm. c) nebo působnost krajského úřadu podle § 28 odst. 2 písm. c), a ve vztahu k tomuto území uplatňuje stanovisko k vymezení zastavěného území, d) usměrňuje péči o kulturní památky zajišťovanou obcemi, e) vykonává státní správu na úseku státní památkové péče, pokud podle tohoto zákona není příslušný jiný orgán státní památkové péče, f) koordinuje jednotné označování nemovitých kulturních památek tabulkou opatřenou nápisem „Kulturní památka“ a velkým státní znakem, popřípadě i značkami stanovenými mezinárodními smlouvami, g) vykonává dozor při obnově kulturních památek a při stavbě, změně stavby, terénních úpravách, umístění nebo odstranění zařízení, odstranění stavby nebo udržovacích pracích na nemovitosti, která není kulturní památkou, ale je v památkové rezervaci, v památkové zóně nebo v ochranném pásmu (§ 17) z hlediska státní památkové péče1), h) dozírá v rozsahu své působnosti na dodržování tohoto zákona a předpisů vydaných k jeho provedení, i) plní další úkoly stanovené mu tímto zákonem. (3) Obecní úřad obce s rozšířenou působností se při plnění svých úkolů opírá o odbornou pomoc odborné organizace státní památkové péče. (4) Podrobnosti o způsobech zabezpečování předpokladů pro komplexní péči o kulturní památky obecními úřady obcí s rozšířenou působností stanoví Ministerstvo kultury vyhláškou.
§ 30 Obec
(1) Obec pečuje o kulturní památky v místě a kontroluje, jak vlastníci kulturních památek plní povinnosti uložené jim tímto zákonem. Obec vychází přitom z odborných vyjádření odborné organizace státní památkové péče. (2) Obec může podle místních podmínek po projednání s obecním úřadem obce s rozšířenou působností zřídit právnickou osobu nebo organizační složku pro obnovu kulturních památek.
§ 31 Komise státní památkové péče, konzervátor státní památkové péče a zpravodajové státní památkové péče 65
(1) Rada kraje a rada obce s rozšířenou působností zřizují podle potřeby pro všestranné posuzování a koordinaci úkolů státní památkové péče komise státní památkové péče jako pracovní komise.21) (2) Obecní úřad obce s rozšířenou působností jmenuje po vyjádření odborné organizace státní památkové péče konzervátora státní památkové péče (dále jen „konzervátor“) jako dobrovolného pracovníka. Konzervátor je členem komise státní památkové péče, zřízené radou obce s rozšířenou působností. (3) Úkolem konzervátora je soustavně sledovat stav kulturních památek, podávat obecnímu úřadu obce s rozšířenou působností zprávy o jejich stavu, o péči o ně a jejich využití, navrhovat obecnímu úřadu obce s rozšířenou působností potřebná opatření a napomáhat propagaci kulturních památek a státní památkové péče. (4) Na návrh konzervátora může obecní úřad obce s rozšířenou působností pověřit pro určitý vymezený územní obvod dobrovolné pracovníky funkcí zpravodaje státní památkové péče (dále jen „zpravodaj“), kteří spolupracují s konzervátorem při plnění jeho úkolů. (5) Činnost konzervátora a zpravodaje řídí obecní úřad obce s rozšířenou působností. Odbornou pomoc mu přitom poskytuje odborná organizace státní památkové péče. (6) Podrobnosti o úkolech konzervátorů a zpravodajů stanoví obecně závazný právní předpis.
§ 32 Odborná organizace státní památkové péče
(1) Odborná organizace státní památkové péče je organizace pro výkon a koordinaci veškeré odborné činnosti v oboru státní památkové péče k zabezpečení jednoty kulturně politických záměrů a ideově metodických, ekonomických a technických hledisek, jakož i perspektivního rozvoje státní památkové péče. (2) Odborná organizace státní památkové péče a) zpracovává rozbory stavu a vývoje státní památkové péče, podklady pro prognózy, koncepce a dlouhodobé výhledy rozvoje státní památkové péče, b) organizuje, koordinuje a plní vědeckovýzkumné úkoly státní památkové péče, rozpracovává teorii a metodologii státní památkové péče a metodiku společenského uplatnění kulturních památek, c) plní úkoly odborně metodického, dokumentačního a informačního pracoviště pro úsek státní památkové péče a zabezpečuje průzkumy, výzkumy a dokumentaci kulturních památek, památkových rezervací a památkových zón a je současně poskytovatelem údajů podle zvláštního právního předpisu1), d) vede ústřední seznam kulturních památek, e) připravuje odborné podklady pro Ministerstvo kultury, zejména pro prohlášení věcí za kulturní památky, f) zpracovává potřebné odborné podklady pro ostatní orgány státní památkové péče, metodicky usměrňuje činnost konzervátorů a zpravodajů a poskytuje bezplatnou odbornou pomoc vlastníkům kulturních památek při zajišťování péče o kulturní památky, g) zabezpečuje odborný dohled nad prováděním komplexní péče o kulturní památky a nad jejich soustavným využíváním, h) sleduje kulturně výchovné využití kulturních památek a jejich propagaci a zabezpečuje kulturně výchovné využití a zpřístupnění kulturních památek, s nimiž hospodaří, i) zabezpečuje další vzdělávání pracovníků v oboru státní památkové péče, j) plní další úkoly na úseku státní památkové péče, kterými ji pověří Ministerstvo kultury. (3) Odborná organizace státní památkové péče si pro zajištění činností pro výkon státní památkové péče vytváří
21)
§ 65 zákona o národních výborech.
66
se souhlasem Ministerstva kultury a po projednání s krajem krajská, popřípadě i další územní odborná pracoviště (střediska).
§ 33 Zrušen
§ 34 Oprávnění orgánů a odborné organizace státní památkové péče
(1) Orgán nebo odborná organizace státní památkové péče, popřípadě celní úřady vydají osobám pověřeným plněním úkolů státní památkové péče osvědčení, na základě kterého jsou oprávněny: a) vstupovat do podniků, závodů, zařízení, budov a na ostatní nemovitosti, b) vykonávat v nich potřebné odborné práce na ochranu kulturních památek nebo pro vědecké účely, zejména dokumentační a konzervační, jakož i odborný dozor, c) požadovat za tím účelem potřebné údaje a vysvětlení, d) nahlížet do příslušných dokladů. (2) Při činnosti uvedené v odstavci 1 se osoby pověřené plněním úkolů státní památkové péče mohou seznamovat se státním hospodářským a služebním tajemstvím, jen jsou-li k tomu určeny podle zvláštních předpisů.22) Jsou přitom povinny dbát zájmů obrany státu a zachovávat státní, hospodářské a služební tajemství. Své úkoly jsou povinny plnit tak, aby organizace ve své činnosti nebo občan ve svých právech byli omezeni jen v nezbytném rozsahu. (3) Pro vstup do budov a zařízení ozbrojených sil a ozbrojených sborů platí zvláštní předpisy.23)
ČÁST PÁTÁ
Opatření při porušení povinností
Pokuty právnickým osobám a fyzickým osobám při výkonu podnikání § 35
(1) Obecní úřad obce s rozšířenou působností uloží pokutu až do výše 100 000 Kčs právnické osobě, nebo fyzické osobě oprávněné k podnikání, jestliže při výkonu svého podnikání a) nechrání věc před poškozením, zničením nebo odcizením od doručení vyrozumění o podání návrhu na prohlášení věci za kulturní památku nebo o tom, že Ministerstvo kultury hodlá věc prohlásit za kulturní památku z vlastního podnětu, až do rozhodnutí Ministerstva kultury, b) nesplní oznamovací povinnost stanovenou v § 3 odst. 5, § 12, § 14b odst. 2 tohoto zákona, c) nepečuje o zachování kulturní památky, neudržuje ji v dobrém stavu, užívá ji způsobem neodpovídajícím jejímu kulturně politickému významu, památkové hodnotě nebo technickému stavu, nechrání ji před 22)
§ 9, § 17 až 19 zákona č. 102/1971 Sb., o ochraně státního tajemství. § 3 nařízení vlády ČSSR č. 148/1971 Sb., o ochraně hospodářského a služebního tajemství. 23) Např. § 5 zákona č. 169/1949 Sb., o vojenských újezdech. § 22 zákona č. 40/1961 Sb., o ochraně Československé socialistické republiky. Zákon č. 40/1974 Sb., o Sboru národní bezpečnosti. Zákon č. 59/1965 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody, ve znění pozdějších předpisů.
67
ohrožením, poškozením nebo znehodnocením nebo ji znehodnotí nebo zničí, d) porušuje podmínky určené v rozhodnutí o vymezení ochranného pásma nemovité kulturní památky, nemovité národní kulturní památky, památkové rezervace nebo památkové zóny, e) provádí obnovu kulturní památky bez závazného stanoviska obecního úřadu obce s rozšířenou působností, nebo nedodržuje podmínky určené v tomto závazném stanovisku, f) přemístí bez předchozího souhlasu Ministerstva kultury nemovitou kulturní památku, g) provádí restaurování, jde-li o kulturní památky, podle § 14 odst. 8 prostřednictvím fyzických osob, které nemají povolení Ministerstva kultury, h) provádí stavbu, změnu stavby, terénní úpravy, umístění nebo odstranění zařízení, odstranění stavby, úpravu dřevin nebo udržovací práce na nemovitosti, která není kulturní památkou, ale je v památkové rezervaci, v památkové zóně, v ochranném pásmu nemovité kulturní památky, nemovité národní kulturní památky, památkové rezervace nebo památkové zóny bez závazného stanoviska obecního úřadu obce s rozšířenou působností podle § 14 odst. 2, nebo nedodržuje podmínky uvedené v tomto závazném stanovisku, nejde-li o případ vyloučení povinnosti tohoto vlastníka (správce, uživatele) vyžádat si závazné stanovisko (§ 17), i) provádí restaurování, jde-li o kulturní památku, při zákazu uloženém podle § 14b odst. 4. (2) Krajský úřad uloží pokutu až do výše 500 000 Kčs právnické osobě, nebo fyzické osobě oprávněné k podnikání, jestliže při výkonu svého podnikání a) nepečuje o zachování národní kulturní památky, neudržuje ji v dobrém stavu, užívá ji způsobem neodpovídajícím jejímu kulturně politickému významu, památkové hodnotě nebo technickému stavu, nechrání ji před ohrožením, poškozením nebo znehodnocením nebo ji znehodnotí nebo zničí, b) provádí obnovu národní kulturní památky bez závazného stanoviska orgánu kraje v přenesené působnosti nebo nedodržuje podmínky určené v tomto závazném stanovisku, c) provádí restaurování, jde-li o národní kulturní památky, podle § 14 odst. 8 prostřednictvím fyzických osob, které nemají povolení Ministerstva kultury, d) přemístí bez předchozího souhlasu Ministerstva kultury národní kulturní památku, nebo bez předchozího souhlasu krajského úřadu trvale přemístí movitou kulturní památku z veřejně přístupného místa, e) zapůjčí do zahraničí nebo se pokusí do zahraničí vyvézt nebo vyveze kulturní památku bez předchozího souhlasu Ministerstva kultury, zapůjčí do zahraničí nebo se pokusí do zahraničí vyvézt nebo vyveze národní kulturní památku bez předchozího souhlasu vlády České republiky, f) nesplní oznamovací povinnost stanovenou v § 21 odst. 3, § 21a odst. 2 nebo § 22 odst. 2 tohoto zákona, g) provádí v rozporu s § 21 odst. 2 archeologický výzkum, h) provádí archeologické výzkumy při zákazu uloženém podle § 21a odst. 4.
§ 36
Při stanovení výše pokuty se přihlíží zejména k závažnosti a k době trvání protiprávního jednání, ke kulturně politickému významu kulturní památky a k rozsahu hrozící nebo způsobené škody.
§ 37
(1) Pokuta je splatná do třiceti dnů ode dne, kdy nabylo právní moci rozhodnutí, jímž byla uložena. (2) Pokutu lze uložit jen do jednoho roku ode dne, kdy se o porušení povinnosti dozvěděl orgán státní památkové péče, který je příslušný pokutu uložit, nejdéle však do tří let ode dne, kdy k porušení povinnosti došlo. 68
(3) Pokutu vybírá a vymáhá orgán státní památkové péče, který ji uložil. (4) Pokuta uložená a vybraná obecním úřadem obce s rozšířenou působností je příjmem obce s rozšířenou působností. Pokuta uložená a vybraná krajským úřadem je příjmem kraje.
§ 38 Uložením pokuty právnické osobě zůstává nedotčena odpovědnost právnické osoby, popřípadě jejich pracovníků, podle zvláštních předpisů.
Přestupky § 39
(1) Obecní úřad obce s rozšířenou působností může uložit pokutu až do výše 10 000 Kčs fyzické osobě, která se dopustí přestupku tím, že a) nechrání věc před poškozením, zničením nebo odcizením od doručení vyrozumění o podání návrhu na prohlášení věci za kulturní památku nebo o tom, že Ministerstvo kultury hodlá věc prohlásit za kulturní památku z vlastního podnětu až do rozhodnutí Ministerstva kultury, b) nesplní oznamovací povinnost stanovenou v § 3 odst. 5, § 12 tohoto zákona, c) nepečuje o zachování kulturní památky, neudržuje ji v dobrém stavu a nechrání ji před ohrožením, poškozením, znehodnocením nebo odcizením, nebo kulturní památku užívá způsobem, který neodpovídá jejímu kulturně politickému významu, památkové hodnotě nebo technickému stavu, d) poruší podmínky určené v rozhodnutí o vymezení ochranného pásma nemovité kulturní památky, nemovité národní kulturní památky, památkové rezervace nebo památkové zóny, e) provádí obnovu kulturní památky bez závazného stanoviska obecního úřadu obce s rozšířenou působností, nebo nedodržuje podmínky určené v tomto závazném stanovisku, f) provádí neoprávněné výkopy na území s archeologickými nálezy, g) provádí stavbu, změnu stavby, terénní úpravy, umístění nebo odstranění zařízení, odstranění stavby, úpravu dřevin nebo udržovací práce na nemovitosti, která není kulturní památkou, ale je v památkové rezervaci, v památkové zóně, v ochranném pásmu nemovité kulturní památky, nemovité národní kulturní památky, památkové rezervace nebo památkové zóny bez závazného stanoviska obecního úřadu obce s rozšířenou působností podle § 14 odst. 2, nebo nedodržuje podmínky uvedené v tomto závazném stanovisku, nejde-li o případ vyloučení povinnosti tohoto vlastníka (správce, uživatele) vyžádat si závazné stanovisko (§ 17), h) provádí restaurování, jde-li o kulturní památky, podle § 14 odst. 8 bez povolení Ministerstva kultury, i) jako držitel povolení k restaurování neoznámil Ministerstvu kultury neprodleně změnu údajů podle § 14a odst. 9, j) porušuje jiné povinnosti stanovené tímto zákonem. (2) Krajský úřad může uložit pokutu do výše 50 000 Kčs fyzické osobě, která se dopustí přestupku tím, že a) nepečuje o zachování národní kulturní památky, neudržuje ji v dobrém stavu a nechrání ji před ohrožením, poškozením, znehodnocením nebo odcizením, nebo národní kulturní památku užívá způsobem, který neodpovídá jejímu kulturně politickému významu, památkové hodnotě nebo technickému stavu, b) provádí obnovu národní kulturní památky bez závazného stanoviska orgánu kraje v přenesené působnosti nebo nedodržuje podmínky určené v tomto závazném stanovisku, c) přemístí nemovitou kulturní památku bez předchozího souhlasu Ministerstva kultury, nebo bez předchozího souhlasu krajského úřadu trvale přemístí movitou kulturní památku z veřejně přístupného místa, d) přemístí národní kulturní památku bez předchozího souhlasu Ministerstva kultury, 69
e) zapůjčí do zahraničí nebo se pokusí do zahraničí vyvézt nebo vyveze kulturní památku bez předchozího souhlasu Ministerstva kultury, zapůjčí do zahraničí nebo se pokusí do zahraničí vyvézt nebo vyveze národní kulturní památku bez předchozího souhlasu vlády České republiky. f) provádí restaurování, jde-li o národní kulturní památky, podle § 14 odst. 8 bez povolení Ministerstva kultury, g) neplní oznamovací povinnost stanovenou v § 21a odst. 2, § 22 odst. 2, § 23 odst. 2 tohoto zákona.
§ 40 Není-li v tomto zákoně stanoveno jinak, platí o přestupcích a jejich projednávání obecné předpisy.24)
§ 41
(1) Pokutu vybírá a vymáhá orgán státní památkové péče, který ji uložil. (2) Pokuta uložená a vybraná obecním úřadem obce s rozšířenou působností je příjmem obce s rozšířenou působností. Pokuta uložená a vybraná krajským úřadem je příjmem kraje.
ČÁST ŠESTÁ
USTANOVENÍ SPOLEČNÁ A ZÁVĚREČNÁ
Ustanovení společná
§ 42
(1) Kulturní památky zapsané do státních seznamů kulturních památek podle dřívějších právních předpisů se považují za kulturní památky podle tohoto zákona. (2) Národní kulturní památky prohlášené za ně podle dřívějších právních předpisů se považují za národní kulturní památky podle tohoto zákona. Památkové rezervace prohlášené za ně podle dřívějších právních předpisů se považují za památkové rezervace podle tohoto zákona. Ochranná pásma zřízená podle dřívějších právních předpisů se považují za ochranná pásma podle tohoto zákona. (3) Povolení k archeologickým výzkumům vydaná podle dřívějších právních předpisů se považují za povolení podle tohoto zákona. (4) Movité kulturní památky a národní kulturní památky podle zákona Slovenské národní rady o státní památkové péči, jsou-li na území České republiky, se považují za kulturní památky a národní kulturní památky podle tohoto zákona. (5) Za kulturní památky a za národní kulturní památky podle tohoto zákona se nepovažují archiválie uznané za kulturní památky nebo prohlášené za národní kulturní památky podle zvláštních předpisů.25) (6) Zrušen.
24)
25)
Zákon č. 60/1961 Sb., o úkolech národních výborů při zajišťování socialistického pořádku, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád). Zákon ČNR č. 97/1974 Sb., o archivnictví. Vyhláška č. 101/1974 Sb., o uznávání archiválií za kulturní památky a o zvýšené ochraně archiválií jako kulturních a národních kulturních památek.
70
§ 42a
Působnosti stanovené krajskému úřadu nebo obecnímu úřadu obce s rozšířenou působností podle tohoto zákona jsou výkonem přenesené působnosti.
§ 43
(1) Práva a povinnosti stanovené tímto zákonem vlastníku kulturní památky má, a) je-li kulturní památka státním majetkem, státní organizace, která má kulturní památku ve správě26) nebo jiná organizace než státní, které byla kulturní památka odevzdána do trvalého užívání,27) b) je-li kulturní památka v družstevním nebo náhradním užívání na základě práva užívání k zajištění výroby, organizace, které takové užívací právo přísluší podle zvláštních předpisů,28) c) občan, jemuž bylo zřízeno k pozemku, který je kulturní památkou, právo osobního užívání pozemku podle zvláštních předpisů,29) d) ten, kdo s kulturní památkou nakládá jako se svou a je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu kulturní památka patří.30) (2) Práva a povinnosti vlastníka věci, která by mohla být podle § 3 prohlášena za kulturní památku, má též správce a uživatel takové věci, jakož i ten, kdo s ní nakládá jako se svou a je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc patří.30)
§ 44
Obecné předpisy o správním řízení31) se nevztahují na řízení podle § 6, 8 a § 21 odst. 2 a 4.
§ 44a
Závazné stanovisko podle § 14 odst. 1 a 2, je-li vydáno orgánem státní památkové péče ve věci, o které není příslušný rozhodovat stavební úřad podle zvláštního právního předpisu1), je samostatným rozhodnutím ve správním řízení, jinak je úkonem učiněným dotčeným orgánem pro řízení vedené stavebním úřadem. Stanoviska uplatněná k politice územního rozvoje a územně plánovací dokumentaci nejsou správním rozhodnutím.
§ 45
(1) Ministerstvo kultury vydá obecně závazné právní předpisy k provedení § 3 odst. 6, § 7 odst. 6, § 8 odst. 5, § 10 odst. 3, § 20 odst. 4, § 23b odst. 5, § 29 odst. 4 a § 31 odst. 6.
26)
§ 64 hospodářského zákoníku. § 70 hospodářského zákoníku. § 37 a násl. zákona č. 122/1975 Sb., o zemědělském družstevnictví. § 1 a násl. zákona č. 123/1975 Sb., o užívání půdy a jiného zemědělského majetku k zajištění výroby. § 9 vládního nařízení č. 47/1955 Sb., o opatřeních v oboru hospodářsko-technických úprav pozemků. § 12 zákona č. 61/1977 Sb., o lesích. 29) § 198 a násl. občanského zákoníku. 30) § 132a občanského zákoníku. 31) Správní řád. 27) 28)
71
(2) Ministerstvo kultury vydá obecně závazné právní předpisy a) v dohodě s Ministerstvem pro místní rozvoj k provedení § 6 odst. 2, § 14 odst. 10 a § 17 odst. 7, b) v dohodě s ministerstvem financí České republiky k provedení § 16 odst. 3 a § 23 odst. 4, c) v dohodě s Ministerstvem financí k provedení § 27 odst. 5.
Ustanovení závěrečná
§ 46 Zrušují se 1. zákon č. 22/1958 Sb., o kulturních památkách, ve znění zákona ČNR č. 146/1971 Sb., 2. vyhláška č. 98/1959 Ú. l., o okresních konzervátorech a zpravodajích státní památkové péče, 3. vyhláška č. 99/1959 Ú. l., kterou se blíže určuje činnost a organizace krajských, okresních a místních komisí státní památkové péče, 4. vyhláška č. 116/1959 Ú. l., o evidenci kulturních památek, 5. vyhláška č. 118/1959 Ú. l., o památkových ochranných pásmech, 6. vyhláška č. 56/1960 Sb., o úhradě nákladů na udržování a obnovu kulturních památek, 7. § 11 písm. b) zákona č. 60/1961 Sb., o úkolech národních výborů při zajišťování socialistického pořádku, pokud se vztahuje na kulturní památky.
§ 47
Tento zákon nabývá účinnosti dnem 1. ledna 1988.
Kempný v. r. Adamec v. r.
4 PŘÍLOHY
Příloha č. 1
TŘÍDNÍK SPECIALIZACÍ RESTAURÁTORSKÝCH PRACÍ
Třídění je provedeno v základních strukturách, které umožňují přesný popis restaurátorské specializace buď kumulováním jednotlivých odborností z rozličných řádů, jejich doplňování podle skutečné specializace, nebo naopak vyčleňování pouze jednotlivé úzké specializace z nabídky uvedené v příslušném řádku.
1 – malířská umělecká díla 2 – sochařská umělecká díla 3 – uměleckořemeslná díla
72
Kód
Položka třídníku
1
Malířská umělecká díla na plátně, dřevěných a kovových deskách, na papíře a pergamenu, na skle a jiných nestavebních materiálech, nástěnné malby, figurální sgrafita a polychromie na sochařských dílech
2a
Polychromovaná sochařská umělecká díla z kamene, dřeva, kovu, keramiky, terakoty, štuku, sádry, umělého kamene a jiných výtvarných materiálů
2b
Nepolychromovaná sochařská umělecká díla z kamene, dřeva, kovu, keramiky, terakoty, štuku, sádry, umělého kamene a jiných výtvarných materiálů
3a
Polychromovaná nefigurální uměleckořemeslná díla z kamene, štuku, umělého kamene, sádry.
3b
Nepolychromovaná nefigurální uměleckořemeslná díla z kamene, dřeva, štuku, umělého kamene, sádry
3c
Uměleckořemeslná díla z umělého mramoru
3d
Uměleckořemeslná nefigurální malířská díla
3e
Uměleckořemeslné povrchové úpravy na nefigurálních dílech
3f
Zbroj, zbraně, mechanické přístroje, stroje a další podobné předměty
3g
Uměleckořemeslná díla ze skla, keramiky a porcelánu, drahých kovů, z obecných kovů, z textilu, z papíru a pergamenu, z přírodních materiálů
3h
Hudební nástroje
3i
Ostatní uměleckořemeslná díla
Příloha č. 2
Evidenční dotazník žadatele o povolení k restaurování
Příjmení, jméno, titul: ........................…..............…..............................….............. fotografie Datum a místo narození: ........................…..............…..............................…........ Rodné číslo: ........................…..............…..............................…....…....……......... Trvalý pobyt: .........….......................…..............…..............................…....…..................…........ telefon: ................……………...... Přechodný pobyt: .........….......................…........…..............................…....…......................….......... telefon: ................……………...... Adresa ateliéru: .........….......................…...........…..............................….........................…............ telefon: ................……………......
73
Vzdělání a kvalifikace pro obor restaurování
Název a sídlo školy
Obor
Rok ukončení Druh zkoušky
Odborné Úplné odborné Vyšší odborné Vysokoškolské Postgraduální Kursy, školení, stáže
Délka odborné praxe srovnatelné s restaurováním: ....................................................…………………...................................................……....................................
Odborná spolupráce s institucemi i jednotlivými odborníky v oblasti restaurování: ....................................................…………………...................................................…………............................. ....................................................…………………...................................................…………............................. Teoretická činnost (přednášky, publikace, restaurátorské výstavy) k problematice restaurování: ....................................................……………………………………………………………...….............................. ....................................................…………………...................................................………….............................
Další informace, které považujete za důležité pro udělení povolení k restaurování, je možné uvést na samostatném listě.
Prohlašuji, že údaje uvedené v tomto dotazníku a přiloženém Chronologickém přehledu provedených restaurátorských prací jsou pravdivé a že dokumentaci, předloženou k žádosti o povolení k restaurování, jsem osobně zpracoval na základě mnou samostatně provedených restaurátorských prací.
…………………………
…………............................………………
Datum
Podpis
74
75
Název díla
Provenience a umístění díla
Charakteristika provedeného Rok zahájení a dokončení restaurátorského zásahu restaurování
Chronologický přehled provedených restaurátorských prací Údaje o případné spolupráci s jinými restaurátory včetně uvedení jejich jména
Příloha č. 3 k zákonu č. 20/1987 Sb.
Teoretické a praktické oblasti, které tvoří obsah vzdělání a přípravy vyžadované v České republice pro výkon činnosti restaurování
a) dějiny a filozofie umění a uměleckého řemesla, včetně ikonografie, se zaměřením na české země a Evropu, b) dějiny architektury se zaměřením na české země a Evropu, c) heraldika se zaměřením na české země a Evropu, d) teorie a metody památkové péče ve vztahu k restaurování, výkon památkové péče podle platné právní úpravy, e) estetika a etika restaurování, f) metody prezentace děl výtvarných umění a uměleckořemeslných prací, g) muzejnictví, restaurování a konzervace sbírkových předmětů a předmětů kulturní hodnoty, h) fyzikální a chemické metody restaurátorského průzkumu díla, interpretace výsledků a komplexní vyhodnocení průzkumu pro stanovení vhodného technologického postupu při restaurování, i) chemické, biologické a fyzikální procesy, způsobující poškozování děl výtvarných umění a uměleckořemeslných prací, odpovídající restaurátorské a konzervační metody, j) historické techniky a technologie restaurování, k) současné techniky a technologie restaurování, l) restaurátorské a konzervační materiály, m) chemie se zaměřením na restaurátorskou problematiku, n) mineralogie (petrografie) se zaměřením na restaurování, o) výtvarná příprava (figurální a nefigurální kresba a malba, modelování), p) provádění kopií děl výtvarných umění a uměleckořemeslných prací, q) metody dokumentace restaurování, odborná fotografie, r) využití výpočetní a jiné soudobé techniky v oboru restaurování, s) odborná praxe pod dohledem kvalifikované osoby při restaurování v příslušné specializaci, t) samostatně a komplexně provedené restaurování děl výtvarných umění nebo uměleckořemeslných prací v příslušné specializaci, včetně obhajoby před odbornou komisí, u) závěrečná vědecká nebo jiná odborná písemná práce v oboru restaurování, v) český jazyk, popřípadě jeden světový jazyk.
Příloha č. 4 k zákonu č. 20/1987 Sb.
Teoretické a praktické oblasti, které tvoří obsah vzdělání a přípravy vyžadované v České republice pro provádění archeologických výzkumů
a) obecné dějiny, dějiny filozofie a dějiny kultur od pravěku přes starověk a středověk po moderní civilizace, b) dějiny umění a uměleckých řemesel,
76
c) dějiny osídlení se zaměřením na české země a Evropu, d) egyptská, egejská, řecká, etruská a římská archeologie, archeologie Kypru a Předního Východu, e) starožitnosti ve vztahu k archeologii, f) biologická antropologie, g) mytologie a náboženství v dějinách hmotné kultury, včetně ikonografie, h) topografie, i) epigrafika a numismatika, j) teorie a metody památkové péče ve vztahu k provádění archeologických výzkumů, výkon památkové péče podle platné právní úpravy, k) etika provádění archeologických výzkumů, l) metody prezentace archeologických nálezů, m) preventivní ochrana archeologických nálezů a muzejnictví, n) metody vědecké archeologie pravěké, prehistorické, středověké a novověké, o) teorie a odborná výkopová praxe archeologických výzkumů, p) nauka o materiálech a technologiích pro účely archeologie, q) metody dokumentace archeologických výzkumů, odborná fotografie, r) využití výpočetní a jiné soudobé techniky v oboru archeologie, s) samostatně a komplexně provedený archeologický výzkum, včetně obhajoby před odbornou komisí, t) závěrečná vědecká práce v oboru archeologie, u) český jazyk, jeden světový jazyk a základy latiny a řečtiny.
5 VYHLÁŠKA č. 187/2007 KTEROU SE STANOVÍ OBSAH A NÁLEŽITOSTI PLÁNU ÚZEMÍ S ARCHEOLOGICKÝMI NÁLEZY
VYHLÁŠKA
č.187/2007 Sb.
ze dne 10. července 2007
Úplný text vyhlášky č. 187/2007 Sb., kterou se stanoví obsah a náležitosti plánu území s archeologickými nálezy účinný ke dni 23. července 2007
Ministerstvo kultury stanoví podle § 45 odst. 1 zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, ve znění zákona č. 320/2002 Sb. a zákona č. 186/2006 Sb., k provedení § 23b odst. 5 tohoto zákona:
§1
77
(1) Plán území s archeologickými nálezy (dále jen "plán") obsahuje textovou a grafickou část. (2) Textová část plánu obsahuje slovní vymezení hranice území s archeologickými nálezy. Hranici jednoho území s archeologickými nálezy tvoří čára vedená po hranici parcel, ve výjimečných případech ji tvoří spojnice lomových bodů stávajících hranic nebo bodů na těchto hranicích. Tato hranice se vyznačí i v grafické části plánu. (3) Grafická část plánu obsahuje výkresy, které se zpracovávají nad mapovým podkladem v měřítku katastrální mapy, popřípadě ve zvlášť odůvodněných případech v měřítku 1 : 5 000, a vydávají se v měřítku 1 : 50 000, 1 : 10 000 nebo 1 : 5 000, popřípadě v měřítku katastrální mapy. (4) Ve výkresech podle odstavce 3 se vyznačí: a) hranice památkové rezervace, pokud nejsou zahrnuty v území podle písmene d), b) hranice památkové zóny, pokud nejsou zahrnuty v území podle písmene d), c) hranice pozemků, které jsou kulturní památkou nebo národní kulturní památkou, pokud nejsou zahrnuty v územích podle písmene a), b) nebo d), d) hranice území, na nichž se vyskytují nebo se mohou odůvodněně vyskytovat archeologické nálezy, e) nemovité kulturní památky a nemovité národní kulturní památky, které jsou archeologickými nálezy.
§2
V nařízení kraje, kterým se vydává plán, se vždy uvede, zda se vztahuje na území celého kraje nebo pouze na jeho část. Pokud se vztahuje pouze na jeho část, uvede se výčet okresů, případně obcí nebo katastrálních území, na které se nařízení kraje vztahuje.
§3
Tato vyhláška nabývá účinnosti dnem jejího vyhlášení.
Ministr: Mgr. Jehlička v. r.
6 LITERATURA
[1] DOLEŽAL, J., MAREČEK, J., SEDLÁČKOVÁ, V.; SKLENÁŘ, T.,TUNKA, M., VOBRÁTILOVÁ, Z. Nový stavební zákon v teorii a praxi s poznámkami a souvisejícími předpisy, Praha: Linde, 2006 [2] HENDRYCH, D. a kol.: Správní právo, obecná část, Praha 2006 [3] HRABÁK, J., NAHODIL, T. Nový správní řád a zákon související s odkazy a výkladovými poznámkami. Praha: ASPI Publishing, 2005 [4] KLUSOŇ, J., ZÍDEK, M. Nový stavební zákon a změny zákona o státní památkové péči, Zprávy památkové péče č. 6/2006 a č. 1/2007 [5] MAREČEK, J. Nový stavební zákon, bulletin Stavební právo č. 2/2006, str. 3 – 9 [6] ONDRUŠ, R. Správní řád, nový zákon s důvodovou zprávou a poznámkami. Praha: Linde, 2005 [7] PLOS, J. Zákon č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), webové stránky České komory architektů: http://www.cka.cc
78
[8] VEDRAL, J. Správní řád, komentář. Praha: Bova Polygon, 2006 [9] ZÍDEK, M., KLUSOŇ, J. Zákon o státní památkové péči a jeho prováděcí předpisy s komentářem. Praha: ABF, 2005 [10] ZÍDEK, M., KLUSOŇ, J. Změny zákona o státní památkové péči ve vztahu k novému stavebnímu zákonu, sborník za semináře Město – zeleň a bydlení, Luhačovice 2006, v rámci Dnů zahradní a krajinářské tvorby, str. 83 – 86
79
