1
1
Červnová premiéra German Grekov, Jurij Muravickij
NEUVĚŘITELNÉ PŘÍHODY JULIE A NATAŠI Ďábel je vždy na blízku, samozřejmě jen pokud v něj věříte.
Překlad: Naděžda Krejčová Režie a výběr hudby: Ivan Krejčí Hudební spolupráce: Ondřej Malý Scéna a kostýmy: Milan David Dramaturgie a texty písní: Tomáš Vůjtek Realizace scénické hudby: beatboxové uskupení Jasani Inspice: Vojtěch Orenič Text sleduje: Kamila Holaňová Osoby a obsazení: Julie
Zuzana Truplová
Nataša
Tereza Dočkalová / Pavla Dostálová
Chlapec
Petr Panzenberger
Metoděj Filipovič Stroljarov Michal Čapka Stín č. 1
Štěpán Kozub j.h.
Stín č. 2
Ondřej Malý j.h.
Stín č. 3
Petr Panzenberger
Vyšetřovatel
Marek Cisovský
Policista
Ondřej Malý j.h.
Projekce v představení vznikly ve spolupráci se studenty Ateliéru intermediálních forem Fakulty umění OU.
Sobota 14. června 2014 v 18.30 hodin 2
2
Ďábel je vždy na blízku, samozřejmě jen pokud v něj věříte.
Jurij Muravickij a German Grekov patří k oceňovaným ruským divadelníkům, které spojuje snaha dělat současné a mladé divadlo. Oba jsou také úspěšnými dramatiky (Grekov je dramatik, který „občas“ režíruje, Muravickij je režisér, který „občas“ píše) a v tomto směru se autorsky potkali při práci na Neuvěřitelných příhodách Julie a Nataši (2010). Za tento text získali třetí místo v Mezinárodní dramatické soutěži Euroasie 2011. Hra o dvou mladých dívkách, které se pro slávu a úspěch neváhají upsat samotnému ďáblu, je groteskní reflexí dnešní doby a její ambivalentní morálky. Jde vlastně o velmi zábavný (místy i roztomile pohádkový) horror, v němž si divák jistě najde svou tematickou rovinu (od příběhu dvou ztřeštěných holek vede cesta i k hlubšímu zamyšlení nad metafyzikou zla, jak ji v textu hry naznačují odkazy na Bulgakovova Mistra a Markétku). Pro režiséra Ivana Krejčího je hra vítanou příležitostí opět upozornit na kvality nejmladších členek dámské šatny, pro které především jsme tento titul vybrali.
3
3
Neuvěřitelné příhody Julie a Nataši jsou light verzí Fausta
Rozhovor s režisérem
IVANEM KREJČÍM Co budete jako šéf chtít dosáhnout teď? Jste znamení beran, což jsou lidé, kteří potřebují stále nové výzvy… „Dělám, co mě baví, realizuji si své sny a tohle chci dělat, dokud to bude mít nějaký smysl. A zatím to vypadá, že to baví i diváky. Pokud by tohle vydrželo, tak to budu považovat za úspěch. Což není málo, protože s každým novým zkoušením člověk vstupuje do nejistoty, zda se to znovu povede. To není, jako když se člověk naučí driblovat, a už to prostě umí.“ Máte pocit, že je Aréna od doby, kdy sbírá v posledních několika letech významná ocenění, brána v celorepublikovém měřítku jinak, než třeba před pár lety? „Co tak zjišťuji, tak má Aréna dobrý zvuk, přestože někteří naše divadlo znají jen z doslechu. Ale je cítit, že jsme se před nějakými čtyřmi, pěti lety etablovali a teď se to jen posílilo.“
Ještě, než se dostaneme k poslední premiéře v této sezóně, vraťme se na chvíli do března tohoto roku. Jak velkým úspěchem je pro vás osobně cena Divadlo roku? „Zdá se mi, že tahle cena nejvíc odpovídá povaze divadelní práce. Především jde o to, jak divadlo spolu žije, jak vytváří společný jazyk. Tím je to to nejkrásnější ocenění pro to, co tady všichni děláme. Jak změřit nejlepší inscenaci nebo nejlepší herecký výkon? V ceně Divadlo roku se dá zhodnotit dlouhodobá práce a směřování divadla.“
Nebojíte se, že teď budou na Arénu kladena přísnější měřítka? „To se může stát, že někdo bude mít pocit, že je to „málo“. Také se může stát, že naopak budou lidi naše věci adorovat ať by byly jakékoliv. Což je dost nebezpečné, možná nebezpečnější, než kdyby byli přísnější. Doufám, že budeme mít dost soudnosti.“ Proč se Aréna tolik věnuje současné ruské dramatice? Co je pro vás na ní tak zajímavé? „Jsou to dobré hry, které mají téma rezonující s naší současností. Třeba Amigo nebo Ruská zavařenina se silným tématem rozpadu hodnot, které zrovna tady na Ostravsku neustále visí ve vzduchu.“
4
4
Přijde mi, že často je v těch hrách téma úniku odněkud, z něčeho nebo alespoň touha po úniku. Je to ostravské téma? „Určitě. Za posledních několik let se počet obyvatel v Ostravě snížil o 50 000, a předpokládám, že neodešli ti nejhorší. Když to tak bude pokračovat dál, město ztratí svou energii a odumře…“ Kdo jsou Julie a Nataša a jaké neuvěřitelná dobrodružství zažívají? „Je to taková light verze Fausta, příběh dvou mladých holek, které upíší duši ďáblu, protože chtějí být slavné. Udělají všechno proto, aby tu duši prodaly, a tak se vydají na cestu, ze které není návratu. Autoři na tohle téma napsali zábavnou hru, která si s tím bez moralizování pohrává. Stále totiž procházíme různými křižovatkami, ale většinou nevíme, na jaké z nich právě stojíme. A mnohdy, když je touha po něčem příliš velká, tak lehce přehlédneme, že jsme překročili něco, co už jsme neměli. A to prožívají i Julie a Nataša.“
Je něco, pro co byste upsal duši ďáblu? „O tom se nedá snad ani žertovat ☺“
Ve hře se rovněž objevuje odkaz na Mistra a Markétku… „Je to spíše inspirace, znalost té věci, znalost toho, co je to to pokoušení. Julie a Nataša k tomu samy odkazují, když říkají, že by to bylo super, kdyby se jich jako Markétky ujal ďábel...“ Proč jste zvolil alternaci role Nataši, ve které se střídají odcházející Tereza Dočkalová a přicházející Pavla Dostálová? „Mám alternace rád. Když se k nim nepřistupuje soubojově, tak přináší dvojnásobek herecké invence a inspirace. A myslím si, že to holkám funguje dobře. Je to i dobrá cesta, jak spolupráci s novou herečkou vyzkoušet. Navíc jsme chtěli, aby se Tereza s Arénou hezky rozloučila. A je symbolické, že v rámci jedné role a jedné inscenace jedna odchází a druhá přichází.“ V inscenaci jsou coby hudební doprovod beatboxy a rapy – je to tedy inscenace zaměřená spíš na mladší publikum? „Já to takhle nerozlišuji. Jsou to věci, které vznikají v průběhu zkoušení, a najednou se prostě ukázalo, že tohle je cesta a tak jsme to vzali do hry.“
A ani jste neodolával pokušení? „Pořád, je to peklo!“
A jak to téma vedete? „Chceme, aby to byl rockenroll řezaný beat boxem (smích).“
Ve hře se objevují horrorové prvky, akcentujete je nějak i v inscenaci? „Lehce, spíš jen naznačujeme. Především inscenujeme tu vnitřní cestu těch holek vstříc pokušení.“
Neuvěřitelné příhody Julie a Nataši uvádí Aréna v české premiéře. Dorazí na ni autoři German Grekov a Jurij Muravickij? „Sami nevíme, hledáme je.“
5
5
Arénu mám v krvi rozpuštěnou Rozhovor s
TEREZOU DOČKALOVOU Je něco, co by vás přimělo zůstat? „Čistě teoreticky, přiměla by mě zůstat zase právě Aréna a lidé, kteří ji tvoří. A také ti, kteří do něj teď přicházejí, protože Petr Panzenberger i Šimon Krupa jsou mí velmi dobří přátelé a mám takové tušení, že tenhle soubor dotvoří skvěle.“
Opouštíte Arénu, své první angažmá. Jaké máte pocity? „Člověk vždycky, když opouští nějaké místo, tak se mu jeví najednou v tom nejkrásnějším světle. Nebo ne? Mám pocit, že jsem si naordinovala vyhnání z ráje. Ale asi bych to tak neviděla neudělat tenhle krok. A co to znamená doopravdy, to se ukáže časem.“ Kdo nebo co vás přimělo k odchodu? Proč vlastně odcházíte? „Jistá vnitřní potřeba změny. Nemá to nic společného s tím, že by se mi tady v divadle nelíbilo, naopak. Ale jsem v Ostravě od patnácti, v Aréně od devatenácti, takže nějakých sedm let, a uvědomuju si, že bych tu mohla zůstat celý život a to je možná to, čeho se bojím, nevím. Souvisí to i s divadlem, do kterého jdu. Je to divadlo, které začíná znovu, a jak se bude formovat, jaké bude, to je otázka. A to mě zajímá. Je to veliký profesní risk, ale já jsem připravená to risknout.“
Odcházíte na Palmovku. Proč zrovna tam? Je to přeci jen jiný typ divadla. „Rozměrem určitě – i když i tam je zkušebna, na které se bude hrát, takže malý divadelní prostor se na mojí cestě úplně neodepíše, z toho mám radost. Ale potřebuju taky zjistit, jak se funguje ve větším prostoru. Přesvědčil mě Michal Lang, který Palmovku teď vede. V Aréně jsem s ním dělala, pracuje se mi s ním dobře a věřím mu jako režisérovi. Ivan s Tomášem budují soubor mnoho let, budují ho poctivě a s milimetrovou přesností, a každým rokem je vidět, jak se ten soubor víc a víc sehrává, jak se lidé propracovávají k jednotě společného jazyka. Takže ovace kolem Arény, které letos vyvrcholily cenou Divadlo roku, jsou úplně na místě. Na Palmovce se začíná od nuly, protože Michal by soubor, na rozdíl od předchozích let, chtěl vést jinak a já vím, že podobně poctivě. Nakolik bude úspěšný, to ukáže čas. A s tím tam jdu a tak to taky beru.“
6
6
Vy už jste na Palmovce nazkoušela dva tituly, jaké bylo to tamní „poprvé“? „Já jsem to nijak neprožívala. Bylo to takové seznamovací, oťukávací. Ale kolegové jsou ranaři, ono to půjde." Nebojíte se, že se v Praze „ztratíte“? Mnozí z těch, kteří byli na oblasti za hvězdy, se v Praze jakoby rozpustili… „Toho se nebojím, to mě na tom právě láká a je to jeden z důvodů, proč tam jdu. Ne proto, abych dobyla Prahu. Prostě se ukáže – nebo neukáže – nakolik jsem schopná. S tím, že já neberu jako úspěch to, že mě budou lidi poznávat na ulici, ale to, že dělám dobré divadlo s dobrými hráči, že budu účastníkem zajímavých zkoušení. Tady mám vydobyté nějaké své teplé místečko, a bojím se, že by mě to vedlo k pohodlnosti.“ Jak vás Praha přivítala? Cítíte se tam dobře? „Cítím. Máme tam tetu, jezdívali jsme tam na prázdniny, takže některé čtvrti znám velice dobře. A hlavně je tam velká a rozšířená ostravská komunita, která drží při sobě.“
Když jste vstupovala do Arény, jaké byly vaše představy a přání - čeho jste chtěla dosáhnout a co jste nechtěla zažít? „Když jsem zjistila, jak Ivan s Tomášem staví situace, tak mým největším přáním bylo umět takhle hrát. A pořád je mým jediným přáním tohle řemeslo ovládat a nenechat se zbytečně strhnout nějakými úspěchy. Nikdy není vyhráno, začíná se první čtenou a končí premiérou. V tomhle je to povolání hrozně dobré, když si to člověk připustí – že by se měl pořád lámat. Jinak mě se všechna přání splnila, hrála jsem šest sezón v naprosto úžasném divadle.“ A co si přejete teď? „Teď si přeju, aby se Palmovka postupem času vypracovala na dobré herecké a situační divadlo. A v osobních věcech si toho přeju hodně - třeba projektor, nové kolo, aby mě poslouchal pes a aby to v Praze bylo fajn, aby mě to nezahltilo a abych se nezpronevěřila svým vlastním ideálům. Ale doufám, že jsem v Aréně dostala dostatečnou školu.“
Vzpomínáte si ještě, jak proběhlo vaše „namlouvání“ do Arény? „To si pamatuju úplně přesně! Bylo to ve třetím ročníku na konzervatoři, kdy jsem po představení Vojna potkala ve vstupních dveřích Ivana Krejčího. Řekl, že mi za týden zavolá, to udělal, já přišla a on to se mnou zkusil. Tehdy jsem si řekla, že jestli pozná, že nic neumím, je zle. Že musím dělat všechno proto, aby nic nepoznal. A možná to byl taky ten nejčistější a nejnaplněnější přístup k práci, tím jsem si čím dál jistější.“ Vaší první rolí byla Nina Zarečná v Rackovi – to byl celkem křest ohněm, ne? „Byl. Při premiéře jsem ještě pět minut před výstupem ležela na břiše, abych se přestala třást. Byla to podaná ruka, sázka na outsidera v dostihu. Bylo to jako ze snu. A za ten risk jsem neskonale vděčná. “
7
7
Kdybyste měla vzpomenout na ty nejsilnější okamžiky během angažmá v Aréně, které to byly? „Tak určitě zkoušení Racka, pak potkání se s Michalem Langem a André Ochodlem, s Ivanem Rajmontem, samozřejmě s Ivanem Krejčím neustále a pořád a teď poslední silný zážitek je to, že jsme Divadlo roku. To je velké, jak by řekl pan dramaturg Tomáš Vůjtek.“
Herci alternace moc nemají rádi, z mnoha různých důvodů… „Ivan nám to už kdysi při Hamletovi, kde alternujeme se Zuzankou Truplovou, vysvětlil tak, že teď máme buď šanci mezi sebou soupeřit a ztratit při tom spoustu energie anebo spolupracovat dvě na jedné roli. Tak jsme si vybraly za b. A tak to mám v plánu aplikovat i nadále.“ O čem vlastně je Julie a Nataša? „Je to obrázek ďábla v čítance. Dvě holky, které chtějí vypadnout ze sídliště a jsou schopny pro to udělat spoustu věcí, třeba i podepsat smlouvu s ďáblem.“ Měla jste někdy pokušení podepsat pro něco smlouvu s ďáblem? „Určitě, pro tisíc věcí. Třeba pro ten nový projektor.“ Po čem z Arény se vám bude nejvíc stýskat? „Po všem. Po všech! Ale Aréna je přenosná. Mám Arénu v krvi rozpuštěnou.“
A co cena Thálie? „Jo, ta cena byla fajn. Já se to snažím držet od sebe dál, aby se člověk z toho nepo… Ten večer byl krásný, já si ho užila a přišla domů v osm ráno. Ale je to cena, jež se dává za práci, co proběhla. Není na ní napsáno, že člověk bude dobrý napořád. Třeba stejně cenná jsou pro mě i slovní ocenění, kdy mi někdo řekne: "Super!" Třeba holka v parku, když kolem mě projede na skateboardu nebo paní v Přívoze v potravinách nebo pan Pavlata na Zámeckých schodech nebo čerstvý starobní důchodce v dopisu, co mi poslal. To je v tu chvíli svět nejlepším místem k narození.“
Čím pro vás Aréna je, a zůstane – možná navždy? „Splněným snem. Chce se mi z toho radostí skákat do stropu, opravdu! Ten dík je tak velký, že se mi snad ani nevejde do pusy.“
Nyní zkoušíte Julii a Natašu, kde s vámi alternuje nová členka souboru Pavla Dostálová – jaký je to pocit vědět, že je to ona, která pak bude sedávat na vašem místě v šatně? „Věci se mění. Nějak to neprožívám, že mě někdo vystřídá. Páje přeju, aby tady zažila podobně nádherné věci, jako jsem tady zažila já, což si myslím, že i zažije.“
8
8
S nadějí, i bez ní mi připomněla Tarantinovy Bastardy
Rozhovor s režisérkou televizního záznamu
LENKOU WIMMEROVOU „Já jsem S nadějí, i bez ní viděla v rámci hostování Arény v Praze. Nejvíce mne asi zaujala forma. Připomněla mi Tarantinovy Bastardy. Připadá mi důležité, aby se neblahé události let padesátých neustále připomínaly. Generace přímých účastníků vymírá, to znamená, že stopa po oněch zvěrstvech zarůstá a to mi přijde velice nebezpečné.“
Jak jste se dostala k natočení divadelní inscenace S nadějí, i bez ní – byla vám nabídnuta ČTO nebo jste si ji sama vybrala? „Inscenaci S nadějí, i bez ní nabízelo ČTO k televiznímu zpracování několika režisérům. Myslím, že jsem byla první, kdo se rozhodl do toho jít.“
Převést divadlo do televizní podoby je vždy obtížné a problematické. Je vůbec možno adekvátně převést živé umění do (jakéhokoliv) záznamu? „Myslím si, že adekvátně ne. Něco se ztratí, něco získá. 1:1 to dle mého nejde. Je to jako překlad knihy do jiného jazyka.“ Jaký byl u S nadějí váš záměr, co jste především chtěla, aby televizní divák z její televizní podoby vnímal a cítil? „Hrůzu té doby a neuvěřitelný charakter Josefy Slánské. Pokusila jsem se zachovat celkovou stylizaci přestavení.“
Bylo to vaše první setkání se záznamem divadelní inscenace do televizní podoby? A pokud ano, nebylo to – z jakéhokoliv důvodu – i poslední? „Ano, S nadějí, i bez ní bylo mým prvním pokusem přenést divadelní hru do televizní řeči. Poslední? To nevím, to záleží na tom, jestli ještě někdy přijde látka, kterou se budu chtít zaobírat.“ Jak na vás S nadějí, i bez poprvé zapůsobila, co bylo tím nejsilnějším prvotním vjemem? Co vás vlastně přimělo tuto práci přijmout?
9
9
Jaký realizační klíč jste nakonec zvolila – tedy co ti z diváků, kteří znají inscenaci z divadla, mohou v její televizní podobě očekávat? „Zákonitě to, že budou hercům blíž. Nevyhýbali jsme se detailu. Tím se i mění dynamika některých situací. Zmizela většina inscenačních přechodů po jevišti. Doplnili jsme hudbu i na místech, kde v představení není. Některá vystoupení chóru jsme přesunuli na projekční plochu, která v představení chybí. Zvolila jsem pro práci s chórem filmovější postup.“ Řešila jste svou vizi s režisérem divadelní podoby Ivanem Krejčím? Nezasahoval vám do toho? „S Ivanem Krejčím jsme se sešli jednou. Zajímalo mě, co je pro něj na přestavení nejcennější. O mnou plánovaných zásazích věděl. Dokonce byl i po nějakou dobu přítomen na natáčení.“ Viděla jste v Komorní scéně Aréna i nějakou jinou inscenaci? Jaký máte obecně vztah k divadlu? „Neviděla. Upřímně se přiznávám, že do divadla chodím opravdu málo, nejsem divadelní fanoušek. Divadlo navštěvuji jen výjimečně. Většinou je to Dejvické divadlo nebo nějaké nezávislé komorní scény.“ Jaké vaše další práce, vedle záznamu S nadějí, i bez ní, mohou diváci shlédnout v nejbližší době? „Momentálně pracuji v rámci grantu Rok jinak od Nadace Vodafone v neziskové organizaci, takže nic nechystám. Ale na jaře jsem pro ČTO dotočila film s pracovním názvem Kozy léčí. Kdy půjde do vysílání opravdu nevím, to je otázka na producenty.“
10
10
Výstava fotografií herců (a nejen jich) Komorní scény Aréna
Komorní scéna Aréna letos v květnu oslaví dvacet let od svého vzniku. V příští sezóně proto chystáme vedle nových premiér i řadu překvapení a doprovodných akcí spojených s tímto výročím. První vlaštovkou k tomuto jubileu je už teď výstava fotografií ve foyer divadla, kde vystavují herci našeho divadla. Na jejich fotkách se můžete setkat s momentkami ze šaten, se situacemi, které zažili na zájezdech, např. s inscenací Panočky v ruském Permu nebo s Jubileem v polských Sopotech. Také nahlédneme do jejich aktivit ve volném čase a jeden z fotografických panelů tvoří portréty kolegů, některé ve velmi překvapivých úpravách. Fotky Alberta Čuby, Marka a Terezy Cisovských, Terezy Dočkalové, Josefa Kalužy, Reného Šmotka a některých dalších vybral a tematicky roztřídil kurátor výstavy Martin Popelář. Vybral zhruba sto snímků z původních několika stovek, z nichž pak vytvořil čtyři tematicky rozdělené velkoformátové koláže o rozměrech 100x70 cm. Zároveň tyto fotografie doplnil o šest velkých snímků ze starších inscenací. Vedle fotek si budete moci prohlédnout i nejvýznamnější divadelní ocenění, které Aréna v poslední době získala. Prostor foyer kromě fotografií na stěnách ozdobí i vitríny, v nichž budou k vidění Ceny Thálie, Ceny Alfréda Radoka, Ceny Českého divadla či kožich, který Aréna získala loni v dubnu coby netradiční podobu Ceny Marka Ravenhilla.
Výstava potrvá do konce června 2014 11
11
Výstava velkoformátových fotografií Romana Poláška z inscenací KSA, věnovaná 20. výročí vzniku divadla.
Pasáž Knihovny města Ostravy Výstava potrvá do konce července 2014 12
12
13
13
Rok neslýchaných zpovědí Člověk toho za život vyslechne opravdu hodně. Někdy jsou to i příběhy, které by snad ani slyšet nechtěl, jindy zase neslýchané lži, případně historky, které se nehodí pro každé uši. Ale se vším, co jsme slyšeli, se musíme nějak vyrovnat a v lepším případě si z toho vzít i ponaučení. S tímto poznáním jsme přistupovali i ke skladbě titulů pro naši novou sezonu. Otevřeme ji hrou George Taboriho Bílý muž a Rudá tvář, v níž se při náhodném setkání na poušti domnělý Idián a židovský otec postižené dcery vzájemně triumfují výčtem příkoří, která museli snášet pro svůj původ. Tabori tak nechává zaznít starou pravdu, že „pod kůží, jsou všichni lidé stejní“ a že navzdory všemu utrpení stále toužíme po obyčejném lidském štěstí. Tento „židovský western“ (tak zní podtitul, který hru charakterizuje) plný moudrého, i když poněkud hořkého humoru pro vás připraví polský režisér André Hűbner Ochodlo, jehož nezaměnitelný styl už diváci Arény mohli poznat v předešlých inscenacích (Kdo se bojí Virginie Woolfové?, Šťastné dny, Jubileum). Pak bude následovat hra Tomáše Vůjtka Slyšení, ve které se německý důstojník a úřednický perfekcionista Adolf Eichmann, jenž své nejlepší schopnosti věnoval „konečnému řešení židovské otázky“, dožaduje slyšení před samotným Pánembohem, aby mohl vylíčit svou verzi událostí. Ten však stále nepřichází, a místo něj Eichmannovi přijdou dělat společnost dva kolegové z SS, polský generální guvernér a Eichmannův svého druhu protipól Frank, jakož i čtyři ostravští Židé, kteří přežili válku ve Svobodově armádě. Ti všichni hovoří o svých osudech autentickým slovníkem, který je v dramatickém a často sarkasticky vyostřeném kontrastu s hrůznou skutečností událostí 30. až 60. let 20. století. Pod režijním dohledem uměleckého šéfa Arény Ivana Krejčího se v titulní roli představí Marek Cisovský.
Třetím titulem bude Brechtův Baal. Bertolt Brecht, uznávaný klasik moderního dramatu, svou celovečerní prvotinu napsal již ve dvaceti letech a do titulní postavy promítl i některé vlastní rysy. Básník, který se vysmívá společnosti a její morálce, se pro snobskou smetánku stává zprvu velmi žádanou atrakcí, přinejmenším do chvíle, kdy začne „svádět“ svým hostitelům manželky. Brecht do svého Baala postupně soustředil všechny špatné lidské vlastnosti a jeho hrdina se nakonec neštítí ani vraždy. Baal svou zrůdností odpuzuje, ale zároveň nám dává provokativní možnost nahlédnout pod naši civilizační slupku. Tenhle geniální sprosťák totiž také odhaluje pravdu o nás samotných. V režii Davida Šiktance, který se v Aréně představí vůbec poprvé, nás čeká jistě velmi inspirativní představení. Rok neslýchaných zpovědí uzavřeme hrou Thomase Bernharda Divadelník. Komediant s nejvyššími uměleckými ambicemi, který je zároveň diletantem a rodinným tyranem, chce v hostinci představit svou světodějnou komedii, jejímž vrcholem má být absolutní tma. Bernhard tak rozehrává komické podobenství o zarputilosti, s jakou musí umělec předstupovat před lhostejné publikum v umění nepřátelském světě. V režii Janusze Klimszi, jehož inscenace pomáhaly naše divadlo umělecky formovat, se v hlavní roli představí zakladatel Arény Pavel Cisovský. Věříme, že navzdory všem výše uvedeným neslýchanostem zůstanete i nadále našimi věrnými diváky a nezapomenete, že u nás jste v dobré společnosti. Tomáš Vůjtek, dramaturg KSA
14
14
PREMIÉROVÉ PŘEDPLATNÉ: Cena předplatného: 4 tituly – 1000 Kč včetně programů, šatny a setkání s tvůrci inscenace při malém občerstvení a ochutnávce vín
Hrací den: převážně sobota
BÍLÝ MUŽ A RUDÁ TVÁŘ SEZÓNNÍ PŘEDPLATNÉ TYP A
O
SLYŠENÍ
O
BAAL
O
DIVADELNÍK
(říjen 2014 – červen 2015)
Cena předplatného včetně programů a šatny: 5 titulů - 1000 Kč + bonus 200 Kč Cena studentského předplatného včetně programů a šatny: 5 titulů - 700 Kč + bonus 140 Kč
Hrací den: úterý, pátek
NEUVĚŘITELNÉ PŘÍHODY JULIE A NATAŠI O DEZERTÉR V VOLŠAN KRAJNÍ MEZE O PŘÍZRAKY O RUSKÁ ZAVAŘENINA SEZÓNNÍ PŘEDPLATNÉ TYP B
(říjen 2014 – červen 2015)
Cena předplatného včetně programů a šatny: 4 tituly - 800 Kč + bonus 100 Kč Cena studentského předplatného včetně programů a šatny: 4 tituly – 560 Kč + bonus 70 Kč
Hrací den: pondělí, středa, čtvrtek, pátek, sobota
NEUVĚŘITELNÉ PŘÍHODY JULIE A NATAŠI BÍLÝ MUŽ A RUDÁ TVÁŘ O SLYŠENÍ O BAAL DOPOLEDNÍ PŘEDPLATNÉ TYP D (říjen 2014 – červen 2015) začátek představení v 10.00 hodin /bez hracího dne/
Dopolední předplatné nabízí inscenace klasického repertoáru. Cena předplatného včetně programů a šatny: 4 tituly z nabízených 5 titulů - 400 Kč
HRÁČI O S NADĚJÍ, I BEZ NÍ PLEŠATÁ ZPĚVAČKA
O
KRAJNÍ MEZE
O
PŘÍZRAKY
KUPÓNOVÉ PŘEDPLATNÉ Cena kupónové předplatného včetně programů a šatny: 4 kupóny 560 Kč
PLEŠATÁ ZPĚVAČKA O PENSION PRO SVOBODNÉ PÁNY BRENPARTIJA O S NADĚJÍ, I BEZ NÍ O HRÁČI Pokud některý z nabízených titulů bude mít derniéru, KSA doplní počet inscenací kupónového předplatného tak, aby počet nabízených titulů byl vždy 5.
INFORMACE A PŘIHLÁŠKY NA
www.divadloarena.cz
Předplatné lze rovněž zakoupit v Ostravském informačním servisu (OIS) a Kulturním centru v Porubě
15
15
16
16
