Ženy v parlamentu: Nad rámec čísel překlad do češtiny: Daniela Konečná
Editors: Julie Ballington and Azza Karam Contributors: Julie Ballington, Elisa Carrio, Nestorine Compaoré, Drude Dahlerup, Frene Ginwala, Mala N. Htun, Kareen Jabre, Azza Karam, Joni Lovenduski, Richard E. Matland, Sheila Meintjes, Nina Pacari, Sonia Palmieri, Khofifah Indar Parawansa, Elizabeth Powley, Shirin Rai, Amal Sabbagh, Nadezhda Shvedova, Mariette Sineau and Lena Wängnerud.
Handbook Series The International IDEA Handbook Series seeks to present comparative analysis, information and insights on a range of democratic institutions and processes. Handbooks are aimed primarily at policymakers, politicians, civil society actors and practitioners in the field. They are also of interest to academia, the democracy assistance community and other bodies. International IDEA publications are independent of specific national or political interests. Views expressed in this publication do not necessarily represent the views of International IDEA, its Board or its Council members. © International Institute for Democracy and Electoral Assistance 2005 ISBN: 91-85391-19-0
„Toto je český překlad publikací “Ballington, J.,Binda, F. (eds.):The Implementation of Quotas: European Experiences. Quota Report Series” a “Ballington, J., Karam, A. (eds.):Women in Parliament: Beyond Numbers. A Revised Edition.” International Institute for Democracy and Electoral assistance, Stockholm, Sweden, 2005.” International IDEA není zodpovědná za přesnost překladu. V případě nesrovnalostí je určující originální anglická verze textu (ISBN: 91-85391-63-8, ISBN: 91-85391-19-0). Tento překlad byl pořízen občanským sdružením Fórum 50 %, Feřtekova 540/21, Praha. copyright © International Institute for Democracy and Electoral Assistance.” “This is a direct translation of the 2005 of International IDEA’s “Ballington, J.,Binda, F. (eds.):The Implementation of Quotas: European Experiences. Quota Report Series” and “Ballington, J., Karam, A. (eds.):Women in Parliament: Beyond Numbers. A Revised Edition.” The accuracy of the translated text was not verified by International IDEA. In case of doubt, the original English version prevails (ISBN: 91-8539163-8, ISBN: 91-85391-19-0). This translation was undertaken by o.s. Fórum 50%, Feřtekova 540/21, Praha 8, Czech Republic. copyright © International Institute for Democracy and Electoral Assistance.”
1
Obsah (vybrané kapitoly v češtině)
Kapitola 2 Nadezhda Shvedova: Překážky účasti žen v parlamentu …..........................................3 Kapitola 3 Richard E. Matland: ROZŠIŘOVÁNÍ ŽENSKÉ POLITICKÉ ÚČASTI: PROCES OBSAZOVÁNÍ LEGISLATIVNÍCH ORGÁNŮ A VOLEBNÍ SYSTÉMY ….........12 4. Kapitola Drude Dahlerup: ZVÝŠENÍ POLITICKÉHO ZASTOUPENÍ ŽEN: NOVÉ TRENDY V OTÁZCE GENDEROVÝCH KVÓT ….................................................................22 5. kapitola Azza Karam a Joni Lovenduski: ŽENY V PARLAMENTU: DOSÁHNOUT ZMĚNY .....................................................................................................................28 Případová studie Lena Wängnerud: Švédsko: MODEL POSTUPNÉHO VÝVOJE ….........................40 Případová studie Latinská Amerika Male N. Htun: ŽENY, POLITICKÉ STRANY A VOLEBNÍ SYSTÉMY V LATINSKÉ AMERICE …......................................................................................45
2
Kapitola 2 Nadezhda Shvedova
Překážky účasti žen v parlamentu Ženy na celém světě a v jakémkoliv společensko - ekonomickém postavení se potýkají s nedostatečným zastoupením v parlamentu a vzdálením od rozhodovacích procesů. Jak jíž bylo řečeno v první kapitole, v roce 2005 držely ženy necelých 16 procent parlamentních křesel na světě. Faktory, které ztěžují nebo naopak usnadňují politickou účast žen se liší s ohledem na společenský a ekonomický rozvoj, geografické podmínky, kulturu a typ politického systému. Ženy nepředstavují nějakou homogenní skupinu; existují mezi nimi zásadní rozdíly spočívající ve společenském postavení, rase, příslušnosti k určitému etniku, kulturním zázemí a vzdělání. Vyloučení žen z rozhodovacích orgánů výrazně limituje možnosti pevného zakotvení demokratického principu ve společnosti, ztěžuje ekonomický rozvoj a brání dosažení genderové rovnosti. Jestliže muži drží ve svých rukou monopol na politický proces, přijímají zákony, které ovlivňují celou společnost, potom rozhodovací proces nemůže vyrovnávat zájmy jak mužské, tak i ženské části populace. Jak bylo zmíněno v Millenium Development Goals (Rozvojové cíle tisíciletí), rovný podíl mužů a žen na rozhodování a moci je součástí základního práva žen na účast v politickém životě a má rozhodující vliv na genderovou rovnost a posílení postavení žen. 1 Ženy musí být aktivními spolutvůrci rozvojové agendy. Ženy, které se rozhodnou pro vstup do politiky, často zjišťují, že politické, veřejné, kulturní a společenské prostředí je vůči nim často přímo nepřátelsky založené. I zběžný pohled na současné složení rozhodovacích aktérů v politice v jakémkoliv regionu dokazuje, že ženy stále čelí mnohým obtížím při snaze o artikulaci a vytváření vlastních zájmů. Jakým překážkám čelí ženy, pokud chtějí vstoupit do parlamentu? Jak mohou ženy tyto obtíže lépe a úspěšněji řešit? V této kapitole učiníme první krok ke zvýšení účasti a efektivity zastoupení žen v parlamentu tím, že poukážeme na běžné problémy, kterým ženy čelí. Rozdělíme tyto problémy do tří kategorií: politické, společensko-ekonomické, a ideologické a psychologické (neboli sociokulturní). V následujících kapitolách poté nastíníme některé strategie jak tyto překážky překonat, a zaměříme se na to, co ženy mohou učinit poté, když do parlamentu vstoupí. 1. Politické překážky Na počátku 21. století více než 95 procent všech zemí světa udělilo ženám dvě základní demokratická práva: právo volit a právo účastnit se voleb jako kandidát. Nový Zéland byl v roce 1893 první zemí, která udělila ženám právo volit; a Finsko bylo první zemí, která jako první zakotvila obě základní práva v roce 1906. Je tu však stále i několik zemí, které ženám obě tato práva upírají.2 V teorii je právo stát se kandidátem a být zvolen založeno na právu volit. V realitě ovšem zůstává ženské právo volit omezené, zejména proto, že většina kandidátů je mužského pohlaví. Toto konstatování platí nejen pro demokracie, které se teprve rozvíjejí, ale též pro dlouhodobé stabilní demokratické země. Nízká úroveň zastoupení žen v některých evropských parlamentech by měla být považována za porušení ženských základních demokratických práv, a jako takové, za porušení jejich základních lidských práv. Tato nerovná míra zastoupení v legislativních orgánech značí, že zastoupení žen je spíše odrazem společenského statu quo než důsledkem demokratizace. Ve většině zemí přetrvávají obtíže de jure způsobené buď tím, že přijaté zákony nejsou dodržovány, nebo tím, že potřebné zákony prostě neexistují. Pro dosažení genderové rovnováhy v politickém životě je nezbytné zajistit, aby závazek k zajištění rovnosti byl zakotven v právu a národních politických programech. "Vzrůstající síla žen organizovaných na všech společenských úrovních po celém světě dodává ještě větší váhu původnímu cíli 30 procent žen v politických pozicích, který byl původně navržen v roce 1995. Zavedení kvót na mandáty je důležitou strategií." 3 Je zřejmé, že pozitivní akce je skutečně nezbytným nástrojem ve snaze udržet alespoň těchto 30 procent žen na všech úrovních rozhodování. Příkladem může být zákon o kvótách, přijatý v Argentině, který přikazuje všem politickým stranám nominovat ženy na 30 procent volených pozic v rámci jejich kandidátních listin. Takový zákon může velmi významně napomoci zvolení žen do legislativních orgánů. Ukazuje se též, že zrušení takovýchto zákonů má vliv na zastoupení žen. Příkladem toho může být Bangladéš, kde v období po vypršení platnosti zákona o kvótách v dubnu 2001 poklesl počet žen v parlamentu z 10 na 2 procenta po volbách v říjnu téhož roku. Naopak ve Rwandě přinesly volby v roce 2003 významný nárůst počtu žen zvolených do Národního shromáždění (National Assembly). Rwandský parlament je nyní mezi všemi národními parlamenty nejblíže k dosažení rovného zastoupení mužů a žen; 48,8 procent křesel je obsazeno ženami, což přesahuje i poměry v severských zemích. Tento stav je zapříčiněn zejména zakotvením ústavních kvót, které vyhrazují 24 z celkových 80 křesel v dolní komoře parlamentu pro ženy. 30 procent křesel mají ženy ve Rwandě zaručeno i v horní komoře parlamentu.4 Výzkumy naznačují, že také složení politických struktur významně ovlivňuje proces povolávání žen do parlamentu. Volební systémy proporčního zastoupení vedly ve třech ze čtyř případů k vyššímu počtu zvolených žen v zemích s podobnou politickou kulturou, jako například Německo a Austrálie. Zobecnění tohoto typu jsou možná jen pokud je možné v daném případě shledat kulturní podobnosti, tedy zejména obdobnou úroveň společenského a ekonomického rozvoje. Toto zobecnění není možné aplikovat například na Rusko právě vzhledem k odlišné a teprve se 3
vyvíjející politické kultuře - obzvláště typické slabě rozvinutým stranickým systémem, výskytem mnoha stran a volebních bloků (situace do roku 2003), nedostatkem důvěry, se kterým se mnohé ženy potýkají, a obecně tendencí politických stran marginalizovat zájmy žen. Voličova ´politická gramotnost´ (neboli schopnost učinit koherentní výběr a rozhodnutí ve volbách, která ovšem není závislá jen na úrovni dosaženého formálního vzdělání) sehrává významnou roli, stejně jako politická vůle zlepšit stávající situaci. Mezi politickými překážkami, kterým ženy běžně čelí, jsou obzvláště výrazné následující: ● ● ● ● ●
převládání ´maskulinního modelu´ politického života a zvolených vládních orgánů nedostatek stranické podpory, jako například omezená finanční podpora pro ženské kandidáty, omezený přístup k politickým sítím a mnohem přísnější měřítka a požadavky kvalifikace uplatňované vůči ženám nedostatečně udržované kontakty a spolupráce s dalšími veřejnými organizacemi jako jsou odbory a ženská hnutí/organizace nedostatečný přístup k dobrému vzdělání a nedostatek školících systémů posilujících ženský leadership a podporující orientaci mladých žen na politický život povaha volebního systému, které mohou nebo naopak nemusí být příznivé pro kandidátky – ženy
1.1. Maskulinní model politiky Muži ovládají politickou arénu; převážně jsou to oni, kdo formuluje pravidla politické hry a často také definuje měřítka hodnocení. Navíc je politický život organizován podle mužských norem a hodnot a někdy též dle mužského životního stylu. Politika je například často založena na myšlence ´vítězů a poražených´, na soutěžení a konfrontaci spíše než na systematické spolupráci a hledání konsensu, obzvláště napříč stranickými liniemi. Toto pojímání politiky může často vyústit v to, že ženy buď přímo odmítají politiku jako takovou nebo alespoň odmítají tuto politiku mužského stylu. Následně pokud již ženy participují na politice, činí tak jen v nevelkém počtu. "Nejzajímavějším aspektem švédského parlamentu není to, že máme 45 procentní zastoupení žen, nýbrž to, že většina mužů a žen společně vnáší relevantní společenskou zkušenost do chodu parlamentu. To je to, co dělá rozdíl. Muži vnášejí svou zkušenost s tématy týkajícími se skutečného života, výchovy dětí a vedení domácnosti. Mají širší perspektivy a větší porozumění. A ženám je dovoleno, aby byly tím, kým jsou a jednaly v souladu s potřebami své jedinečné osobnosti. Ani muži ani ženy se tak nemusí podrobovat konformním, ustáleným představám a rolím. Ženy se nemusí chovat jako muži, aby získaly moc; muži se nemusí chovat jako ženy, aby mohli pečovat o své děti. Teprve až se tento vzor stane normou, dočkáme se skutečné změny." Birgitta Dahl, bývalá předsedkyně parlamentu Švédska Rozdíly mezi muži a ženami se objevují také s ohledem na obsah a priority v politickém rozhodování, které jsou ovlivňovány zájmy, zázemím a pracovními návyky zástupců obou pohlaví. Ženy dávají přednost spíše společenským otázkám, jako je sociální zabezpečení, zdravotnický systém a otázky týkající se dětí a rodiny. Převládající mužský pracovní vzor se dále odráží v rozvrhu práce parlamentu, který je často charakteristický nedostatkem podpůrných struktur pro pracující matky obecně, pro ženy - členy parlamentu pak zejména. Ty musí vedle své stranické práce a práce vykonávané pro příslušný volební okrsek, a vedle jejich povinností vyplývajících z případného zapojení do nejrůznějších výborů parlamentu, také rozvíjet a podílet se na udržování sítí v rámci jejich politických stran, na nadstranických úrovních, se ženami mimo parlament. Navíc pak často musí sehrávat společensky předepsanou roli pečující matky, manželky, sestry a babičky. V současnosti naprostá většina parlamentních rozvrhů jednání a zasedacích pořádků není vůbec přizpůsobena tomu, aby vzala v úvahu dvojí břemeno, které tyto ženy nesou. Mnohé členky parlamentu vyvíjejí enormní úsilí na vyvažování potřeb rodinného života s požadavky, které na ně klade jejich práce, a které mnohdy znamenají nutnost pracovat pozdě do večerních hodin, cestovat a vyrovnat se s nedostatkem pečovatelských zařízení. 1.2. Nedostatek stranické podpory Přestože ženy sehrávají důležitou roli při kampaních a mobilizování podpory pro své strany, jen zřídka obsazují rozhodovací pozice v těchto strukturách. Ve skutečnosti je na celém světě méně než 11 procent žen na pozicích stranických leaderů. Politické strany disponují zdroji na vedení volebních kampaní, ženy z nich ale mají užitek jen minimální. Mnoho stran například neposkytuje dostatečný příspěvek pro ženské kandidáty. Výzkumy přitom naznačují, že velká skupina kandidujících žen ruku v ruce s dostatečnou finanční podporou může významně zvýšit počet zvolených žen (viz dále 3.kapitola). Proces výběru a nominace v rámci politické strany je také negativně naladěn vůči ženám jako kandidátům, jelikož jsou často zdůrazňovány ´mužské charakteristiky´; ty se často stávají kritériem pro samotný výběr kandidátů. Tento jakýsi ´klub velkých hochů´ může odradit a bránit ženám v tom, aby se zapojily do stranické práce. To pak dále 4
ovlivňuje vnímání žen jakožto vhodných kandidátů těmi, kdo poskytují peníze na volební kampaně. Navíc ženy často nebývají umísťovány na kandidátních listinách na takové pozice, které by bylo možno označit za zvolitelné. I z toho důvodu se zastoupení žen uskutečňuje lépe tam, kde existují kvóty s mandátem k umístění. Ve Švédsku například používá většina politických stran při vytváření kandidátních listin systém tzv. zipu, kdy se ženská a mužská jména střídají na kandidátce. Výsledkem je 45,3 % žen v parlamentu. Tabulka č.2 : Ženy na pozicích předsedy parlamentu 1945-97: V průběhu 52 let světových dějin parlamentarismu zvolilo jen 42 ze 186 zemí s legislativní institucí ženu, aby předsedala parlamentu nebo jeho příslušné komoře: stalo se tak celkově jen v 78 případech. Jedná se o 18 evropských zemí, 19 zemí obou amerických kontinentů, 3 africké země, 1 asijskou zemi a 1 zemi v oblasti Pacifiku. 24 ze zmíněných 42 zemí mělo přitom dvoukomorové parlamenty a předsednictví bylo ženám svěřeno v horních komorách o něco častěji než v dolních. Po 28. únoru 2005: Pouze 22 žen předsedá jedné z komor současných parlamentů, z nichž 70 je dvoukomorových. Jedná se tak o 8,6 % z celkového počtu 255 postů předsedů parlamentů nebo jedné z komor. Jedná se o následující země: Antigua a Barbuda (Poslanecká sněmovna a Senát); Bahamy (Senát); Belgie (Senát); Belize (Poslanecká sněmovna); Kolumbie (Cámera de Representantes); Dominikánská republika (House of Assembly); Estonsko (Riigikogu); Gruzie (Sakartvelos Parlamenti); Řecko (Vouli Ton Ellinon); Granada (Senát); Maďarsko (Orszagyules); Jamajka (Senát); Japonsko (Sangiin); Lotyšsko (Saeima); Lesotho (Národní shromáždění); Moldávie (Parlamentul); Nizozemí (Eerste Kamer de Staten-General); San Marino (Consiglio grande e generale); JAR (Národní Shromáždění a Národní rada provincií); Trinidad a Tobago (Senát); Uruguay (Cámera de Representantes). Zdroj: Inter-Parliamentary Union (IPU), 2005. ‘Women Speakers of National Parliaments: History and the Present. Situation as of 28 February 2005’, available at . "Pro ženu je velmi obtížné rozhodnout se vstoupit do politiky. Jakmile již se pro tento krok rozhodne sama, musí na to připravit svého manžela, děti a celou rodinu. Pokud se jí podaří překonat tyto překážky, pak v okamžiku kdy ´požádá o pomyslný lístek do politiky´, vyrojí se muži aspirující na stejnou pozici s celou řadu smyšlenek namířených vůči této kandidátce. A nakonec, když se tedy její jméno dostane až k stranickým šéfům, tito nevyberou její jméno z obavy o ztrátu mandátu." Sushma Swaraj, poslankyně, Indie
1.3. Spolupráce s ženskými organizacemi V průběhu posledního desetiletí se v dlouhodobých zavedených demokratických systémech zvýšilo zastoupení žen v parlamentech. Jedním z rozhodujících důvodů pro tento nárůst je bezesporu vliv ženských organizací pohybujících se jak uvnitř tak vně politických stran. Ženské organizace si byly dobře vědomy důsledků jednomandátových volebních okrsků pro kandidaturu žen. Pracovaly proto s politickými a vládními institucemi na tom, aby byly provedeny potřebné volební změny, které by zjednodušily nominaci a volební proces pro ženy. Tato strategie vyústila ve zvýšení zastoupení žen v legislativních orgánech. "Jako členky parlamentu, musíme my ženy navzájem sdílet své zkušenosti. To bude samo o sobě inspirovat ženy. Nebudeme se cítit v této hře osamělé a jiné ženy se nebudou cítit izolovány od tohoto procesu. Při každé příležitosti, na každém fóru, vždy znovu a znovu musíme sdílet informace, myšlenky a znalosti. Musíme zajistit, aby se ženy staly nejinformovanějšími členy společnosti." Margaret Dongo, dřívější členka Parlamentu, Zimbabwe V mladších demokraciích je ovšem kontakt a spolupráce mezi političkami a ženskými organizacemi či jinými širšími zájmovými skupinami, jako jsou např. odbory, mnohem omezenější. Je to způsobeno buď nedostatečným povědomím o užitku plynoucím z takové spolupráce, nebo nedostatkem finančních zdrojů, ze kterých by bylo možné takové kontakty podporovat. Přestože vlády mohou vyhlásit svůj závazek provádět změny demokratickými formami, bylo by velmi nerealistické předpokládat, že samy vlády mohou zajistit ženám jejich oprávněná místa ve všech sférách společnosti. Občanská společnost jako taková, zahrnující nevládní organizace (NGOs) a ženské skupiny a spolky, musí sehrát svou roli v prohlubování zastoupení žen. Ženské organizace a síťová spolupráce představují další rozhodující spojence. Ženy také musí opatrně zvažovat své vlastní cíle, strategie a taktiky. Je důležité napomáhat ženám, které již jsou v parlamentu, aby mohly přicházet na veřejnost se svými sliby, a vybavit je nezbytnými dovednostmi a strategiemi, které by zajistily, že témata vyhledávaná ženami budou při debatě a rozhodování odehrávajícím se v parlamentu vzata v 5
úvahu. K tomu, aby bylo možné vybavit ženy potřebnou mocí a umožnit jim účast v politickém životě, je nezbytné, aby se zvýšil rozměr účasti žen tzv. ´odspodu´ (grass-roots) a také v regionálních volených orgánech. I to totiž představuje důležitou součást budování důvěry a usnadňuje sdílení zkušeností. Hlavní poslání ženského hnutí spočívá zejména v povzbuzení určitého typu důvěry a asertivity mezi ženami. K tomu jsou zapotřebí leadeři schopní vyjádřit ideologické poselství a vzbudit důvěru. Ženské organizace musí přijít s novými způsoby uvažování a jednání, vzdělávacími aktivitami, výzkumy týkajícími se postavení žen a prostředky komunikace mezi sebou navzájem. Jednoznačnou výzvou pro ženy je vytvořit společnost založenou na takovém paradigmatu, které odráží jejich hodnoty, silné stránky, aspirace, a skrze ni prosazovat své zájmy a účast v politickém procesu. 1.4. Volební systémy Podoba volebního systému také velmi výrazně ovlivňuje politické zastoupení žen. (Toto téma je podrobněji probíráno v kapitole 3). "Existuje několik vysvětlení pro vysokou účast žen v parlamentech severských zemí. Jedním je proporční volební systém. Ve Finsku funguje proporční systém, v rámci kterého jsou voleni kandidáti z kandidátní listiny, nicméně ve hře je také individuální volba voliče. Další vysvětlení je možné najít v ideologické debatě převládající v těchto zemích. V tomto smyslu je možné říci, že ve Skandinávii hraje politika prim; svět byznysu zůstává až na druhém místě za ní, stejně jako akademický svět. V našich podmínkách nemáme dostatek žen na pozicích univerzitních profesorů a ženy jsou také nedostatečně reprezentovány v odborových svazech." Bjorn von Sydow, Speaker of the Swedish Riksdag 2. Společensko-ekonomické překážky Společensko ekonomické podmínky v jednotlivých zemích mají zásadní vliv na obsazování míst ženami v legislativních orgánech, bez ohledu na to, zda se jedná o mladou nebo dlouhodobou demokracii. Společenský a ekonomický status žen ve společnosti přímo ovlivňuje jejich účast v politických institucích a volených orgánech. Vědci například upozorňují na vztah mezi procesem jmenování žen do politiky a množstvím žen pracujících mimo svůj domov, stejně jako je pro prve jmenované významné procento žen s vysokoškolským vzděláním. Podle některých vědců právě společensko ekonomické podmínky sehrávají druhou nejdůležitější roli v procesu jmenování žen do politiky v tzv. "ustavených" demokraciích, hned za podobou volebního systému. Box 1: Vliv rozvoje a kultury na zastoupení žen Jednou z nejdůležitějších charakteristik společnosti, která ovlivňuje úroveň zastoupení žen v politice, je stav rozvoje, ve kterém se země nachází. Rozvoj vede k oslabení tradičních hodnot, snížení míry porodnosti, zvýšení urbanizace, vzdělanosti a pracovního uplatnění žen, stejně jako k proměně postojů týkajících se vnímání toho, jaká role je vhodná pro ženy - všechny tyto faktory zvyšují politické zdroje žen a redukují přetrvávající bariéry pro jejich politickou činnost. Jednou z charakteristik rozvoje, která se ukázala být velmi podstatnou zejména pro zastoupení žen v tzv. západních zemích, je vyšší podíl žen na trhu práce. Odchod z domácnosti do pracovního procesu se zdá ovlivňovat ženy ve směru jejich většího sebeuvědomování. Vyšší stupeň dosaženého rozvoje s sebou také přináší vyšší pravděpodobnost umístění žen ve formálních pozicích, jako například v odborových organizacích nebo jiných profesních organizacích. Kultura se pojí s rozvojem, a se vzrůstem rozvoje se také posiluje pozice žen ve společnosti ve srovnání s muži směrem k větší rovnosti. Na druhé straně i ve dvou zemích s relativně obdobným stupněm dosaženého rozvoje mohou ženy zaznamenat rozdílnou úroveň co se rovnosti zastoupení týče. Kultura je všeobecně přijímána jako důležitý faktor, její přímý vliv je ale velmi těžké definovat. Jako určitý možný zástupce kultury jsem v jednom nedávném výzkumu použil měřítko spočívající na skupině proměnných, konkrétně se jednalo o poměr ženské a mužské gramotnosti, poměr ženské a mužské pracovní síly a poměr univerzitně vzdělaných žen a mužů*. Základní domněnka zněla tak, že pokud se ženy přiblíží úrovni, které dosahují muži v gramotnosti, v účasti na pracovním procesu a univerzitním vzdělání - a budou si tak rovny s muži ve společenské sféře budou vnímány jako rovné mužům také v politické sféře, čímž se zvýší jejich zastoupení. Tato hypotéza se ukazuje pravdivou, jelikož zmíněná kulturní měřítka korelují velmi silně s mírou zastoupení žen v politice. Je důležité podotknout, že zatímco výzkumy zabývající se hledáním proměnných v procesu zastoupení žen v ustavených demokraciích byly poměrně úspěšné, obdobné výzkumy probíhající v rozvojových zemích se setkaly s mnohem menším úspěchem. Faktory ovlivňující proměny zastoupení žen v rozvinutých zemích jsou tak dobře prozkoumány a pochopeny, v zemích rozvojových je ovšem naše znalost značně limitovaná. V těchto zemích se žádná z výše uvedených charakteristik ani další zvolené proměnné neukázaly být relevantní.** Závěry tak naznačují, že je nezbytné dosáhnout alespoň určité úrovně rozvoje (včetně určité míry účasti žen v pracovním procesu), která teprve vytvoří základ pro to, aby začaly působit další proměnné, jako je např. volební systém. 6
Bez tohoto základu faktory, které pozitivně ovlivňují zastoupení žen v parlamentech rozvinutějších zemí, jednoduše nemají žádný účinek. Zdá se, že v méně rozvinutých zemích jsou síly negativně působící na zastoupení žen v politice natolik silné, že umožňují ve výsledku jen minimální úroveň tohoto zastoupení. Se vzrůstem rozvoje se nicméně objeví i kulturní proměny, více žen začne získávat zdroje potřebné pro politickou moc - jako je vzdělání, zkušenost z placených pracovních pozic a výcvik pro profese, které ovládají politiku. Tento proces vede k vytvoření určité rozhodné masy; jakmile se počet žen s potřebnými prostředky stane značným, stanou se i ženy vlivnou zájmovou skupinou požadující větší zastoupení a vliv na rozhodování. Rozvoj je tak důležitou součásti tohoto procesu. Richard E. Matland * Matland, Richard E., 1998a. ‘Women’s Representation in National Legislatures: Developed and Developing Countries’. Legislative Studies Quarterly. Vol. 23, no. 1, pp. 109–25. **— 1998b. ‘The Two Faces of Representation’. Paper presented at the European Consortium for Political Research workshops in Warwick, UK, 23–28 March. Kromě nedostatku přiměřených finančních zdrojů jakožto jedné z hlavních společensko ekonomických překážek zastoupení žen v parlamentu jsou významné dvě další: • negramotnost a omezený přístup ke vzdělání a omezený výběr profese; a • dvojí břemeno domácích a pracovních povinností. "Dvě převažující překážky, kterým čelí ženy ve snaze vstoupit do parlamentu, jsou nedostatek voličů v příslušném volebním obvodu a nedostatek finančních zdrojů. Ženy se stěhují z domu svého otce do domu svého manžela...Jsou jako uprchlíci. Nemají žádnou vlastní základnu, ze které by mohly rozvinout kontakty s lidmi nebo získat znalosti a zkušenosti o důležitých tématech. Navíc nemají vlastní peníze; peníze patří jejich otcům, manželům či tchánům. Vzhledem k vzrůstající finanční náročnosti úspěšné kampaně, představují tyto finanční limity další závažnou překážku na překážkové trati, kterou musí při svém běhu ženy v rozvojovém světě přeskočit." Razia Faiz, dřívější členka Parlamentu, Bangladéš
2.1. Feminizace chudoby a nezaměstnanosti V roce 2004 činil podíl žen na celkovém objemu placených zaměstnání celosvětově 40 procent. "Jedním z nejpozoruhodnějších fenoménů nedávné doby je zvýšení podílu žen na celkovém složení pracovní síly...V roce 2003 z 2,8 miliard pracujících lidí bylo 1,1 miliardy žen...Nicméně větší rovnost ve smyslu kvantity mužských a ženských pracovníků musí ještě vyústit ve skutečné posílení společensko-ekonomického postavení žen ve společnosti, rovné rozdělení povinností péče o domácnost, stejné platy za práci stejné hodnoty a genderové rovnováhy napříč všemi povoláními. Ve zkratce, skutečná rovnost v oblasti práce ještě stále nebyla dosažena."5 Navzdory nárůstu míry zaměstnanosti žen, velká část ekonomického zisku dosaženého ženami v průmyslově rozvinutých zemích od 60.let je částečně ohrožena restrukturalizací jak globální, tak národních ekonomik. Zároveň ve většině zemí ženská neplacená pracovní činnost dosahuje dvakrát vyšších hodnot než mužská, a ekonomická hodnota ženské neplacené práce je odhadována na zhruba jednu třetinu celkové světové hospodářské produkce (čili 13 bilionů USD)6. Ve všech zemích přetrvává zásadní rozdíl v postavení/statutu mužů a žen. Výzkumy prováděné v pozdních devadesátých letech odhalují vzrůstající genderovou diskriminaci v platových podmínkách, procesu přijímání, postupu a propouštění, stejně jako vzrůstající profesní segregaci a feminizaci chudoby. Podle statistik OSN, 1,8 miliard lidí na světě žije v chudobě a 70 procent z nich jsou ženy. Genderová propast ve výdělcích je zaznamenávána po celém světě: průměrný plat žen odpovídá zhruba 75 procentům průměrného mužova platu (nezahrnují se sem platy zemědělských pracovníků). Ekonomická krize v zemích s tzv. rozvíjející se demokracií ještě posílila nebezpečí chudoby pro ženy, která tak stejně jako nezaměstnanost, pravděpodobně bude ve zvýšené míře feminizovaná. Ženy jsou hlavními přispěvateli do národních ekonomik, ať již skrze svou placenou nebo neplacenou práci. Co se té druhé týče, vklad a role žen ze zemědělských oblastí při volbách by neměly být podceňovány. Zatímco důležitost biologické a sociální role žen je jasná, jejich vklad ve všech sférách života často zůstává nerozpoznán. Odstranění chudoby bude mít pozitivní vliv na zvýšení účasti žen na demokratickém procesu. Hospodářské posílení žen společně se vzděláním a přístupem k informacím vytrhne ženy z omezení domácnosti k plnému zapojení do politiky a voleb. 2.2. Dvojí břemeno Ve většině zemí převládá nepoměr v rozdělení povinností spojených s domácností, nepoměr nepříznivý vůči ženám. Snaha žen o zapojení do politiky je dále ztěžována chudobou a nedostatkem vzdělání i špatným přístupem k informacím. Je pochopitelné, že zapojení žen do politiky je pro ně obtížné, jestliže jejich hlavním zájmem je snaha o 7
přežití, která jim nedává jinou možnost než strávit většinu svého času obstaráváním základních potřeb pro svou rodinu. Toto tvrzení je ještě umocněno nárůstem počtu domácností vedených ženami (jedná se celosvětově o 25 procent), zejména v rozvojových zemích, kde je tato situace částečně vyvolána pokračujícími konflikty. Kromě výše uvedeného však také některé ženy pracují na plný pracovní úvazek jak v domácnosti jakožto manželky a matky, tak zároveň mají klasický pracovní poměr (např. jako učitelky, právničky, doktorky). Za těchto okolností by jejich vstup do parlamentu znamenal třetí pracovní závazek na plnou pracovní dobu. "Ženy i nadále věří, že vstoupit do parlamentu obnáší volbu mezi soukromým a veřejným životem. Tak tomu ovšem není - ženy by měly vnímat svůj život jako kontinuum. Měly by se rozhodnout, čeho chtějí v životě dosáhnout a vytyčit si své priority v chronologickém pořádku. Pro dosažení každého z těchto cílů existuje ten správný čas, ať se jedná o to stát se manželkou, matkou, profesionálkou ve svém oboru nebo členkou parlamentu. Život je dlouhý a ženy v něm mohou dosáhnout mnohých věcí." Anna Balletbo, dřívější členka parlamentu, Španělsko 2.3. Vzdělání a výcvik "Pro ženy je velmi obtížné hovořit, argumentovat, hájit své zájmy. Jak můžeme ženy povzbudit, aby promluvily a vyjádřily se? Je možné, že i žena v malé chýši má mnoho, co říct, jenom ji musíme podpořit v tom, aby promluvila - ne o politice, nýbrž o svých problémech, o svém životě, o tématech, které se jí dotýkají. Odpověď zní vzdělání. Vzdělání vedlo mnoho žen v mé společnosti k tomu, aby vstoupily do politických stran nebo se účastnily politické činnosti. Vzdělání je ten nejdůležitější kanál jak dodat ženám kuráž, aby promluvily." Rawya Shawa, členka dřívější palestinské Legislativní rady Míra gramotnosti v rozvinutých zemích se pohybuje okolo 99 procent, což je v kontrastu s 84 procenty v zemích méně rozvinutých. Není možné určit jednoznačnou souvislost mezi gramotností a politickým zastoupením žen, nicméně mnohde proces nominování kandidátů vyžaduje alespoň určitý minimální stupeň gramotnosti. Již to brání některým ženám, aby se zaregistrovaly jako kandidátky pro příslušné volby. Kromě základního vzdělání postrádá většina žen i určitý politický výcvik nezbytný k efektivnímu zapojení se do politické činnosti. Rozšíření základny žen, které by byly kvalifikovány pro povolání politické služby, se proto jeví nezbytným požadavkem. Bude naplněn tehdy, když ženy získají co nejdříve přístup k určitým pracovním vzorům motivujícím pro politické vedení, jako například určitý výcvik v rámci organizací na místní úrovni, v sousedských organizacích a pod. V rámci vychovávání žen pro politickou kariéru je nezbytná znalost společných problémů žen, zvyšování povědomí o politice v souvislosti s pohlavím, dovednosti lobbingu a určitá síťová spolupráce. K tomu účelu sehrávají svou speciální roli programy výchovy k leadershipu, jelikož tyto programy vytvářejí pro ženy možnost navázat vztahy s širším okruhem žen a političek; často jsou tyto programy také jedinou možností, kde ženy mohou získat určitou přípravu pro práci v parlamentu a podporu pro svou snahu dosáhnout takového postavení. Zvláštní pozornost by pak měla být věnována zejména zapojení mladých žen a důležitosti spolupráce s muži. 3. Ideologické a psychologické překážky Ideologické a psychologické překážky vstupu žen do parlamentu zahrnují následující: • • • •
genderová ideologie, kulturní vzory a předurčenost společenských rolí připisovaných ženám a mužům; z toho plynoucí nedostatek důvěry žen vstoupit do voleb jako kandidát; ženské vnímání politiky jako ´špinavé´ hry; a způsob, jakým jsou ženy prezentovány v médiích.
3.1. Tradiční role "Některé ženy usilující o vstup do politiky se snažily působit jako muži. Tato strategie ale nemůže fungovat. Musíme do politiky vnést naše rozdíly, naše emoce, náš způsob nazírání věcí, dokonce i naše slzy." Anna Tibaijuka, profesorka, Tanzanie V mnoha zemích tradice i nadále zdůrazňují, že hlavním posláním ženy je být matkou a manželkou, a omezují je pouze na výběr právě těchto rolí. Tradiční silný patriarchální hodnotový systém favorizuje na základě pohlaví oddělené role a ´tradiční kulturní hodnoty´ brojí proti jakémukoliv pokroku a rozšíření účasti žen v politickém procesu. Společnosti na celém světě jsou ovládány ideologií "místa pro ženu". Podle této ideologie by ženy měly maximálně sehrávat roli ´pracující matky´, tedy role všeobecně málo placené a apolitické. V některých zemích dokonce muži říkají ženám, jak a koho mají volit.
8
Toto prostředí, kde i nadále převládá určitá kolektivní představa ženy v tradičním, apolitickém postavení, je prostředím, se kterým se musejí vyrovnávat mnohé ženy. I představa ženského vůdce zahrnuje představu ženy asexuální jak v řeči, tak v jednání, tedy někoho, kdo může být identifikován jako žena jenom skrze ne-pohlavní charakteristiky. Často je všeobecně považováno za nepřijatelné, ne-li přímo zavrženíhodné, aby byla žena otevřeně ženská. Ve skutečnosti platí, že čím více je žena autoritativní a ´mužská´, tím více vyhovuje nepsaným mužským pravidlům hry. To je tak důvod, proč mnohé ženy musí překonávat to, že se v politické aréně necítí příjemně, jako kdyby byly někde, kam nepatří a chovaly se způsobem, který pro ně není přirozený. Ženy pak mnohdy zvnitřňují tyto své pocity, což je přivede až do stavu frustrace z toho, že nejsou schopny dostát této téměř neuskutečnitelné představě. Pocit frustrace je pak neoddělitelně spjatý s pocitem ženy, že se musí určitým způsobem omlouvat za své ženství, nebo s pocitem, že své ženství zrazuje. Do té doby, než žena překoná (nebo si zvolí) určité kolektivní představy, převládající stereotypy a vlastní ženskou přirozenost, její život bude velmi obtížný a snaha vyhovět všem těmto protichůdným očekáváním bude velmi vyčerpávající. Žena by měla být připravena na to, že ve chvíli, kdy se stane političkou, nepřestává být ženou. Je to naopak právě atribut jejího ženství, který by měl být postaven na první místo, jelikož ten v sobě zahrnuje odlišný tvůrčí potenciál a intelektuální sílu. Schopnost činit rozhodnutí a prosazovat je není vlastnost, kterou by bylo možno připsat jen jednomu pohlaví, je to vlastnost obecně lidská; jinými slovy, je stejně přirozené pro ženy, aby měly moc, jako je tomu v případě mužů. 3.2. Nedostatek sebedůvěry Jedním z hlavních důvodů nedostatečného zastoupení žen ve formálních politických institucích, ať se jedná o parlamenty, ministerstva či politické strany, je nedostatek důvěry v sebe sama. S vírou ve vlastní schopnosti a odhodláním mohou ženy dosáhnout nejvyšších pozic dosažitelných v politickém procesu. Proto by ženy měly věřit samy sobě a neohlížet se na rozšířenou představu, že muži musí být jejich samozřejmými vůdci. Ženy jsou mužům rovné a mají stejný potenciál, ale jen ony samy mohou bojovat za svá práva. Jsou velmi obratné v kampaních, organizaci, získávání podpory, a jen strach jim občas zabrání v tom, aby se účastnily politické soutěže a podílely se na politickém životě. 3.3. Vnímání politiky jako ´špinavé´ hry V některých zemích ženy na politiku nahlížejí jako na ´špinavou hru´. Tato představa je pak udržuje v nedůvěře ve vlastní schopnost zapojit se do politického procesu. Toto nazírání politiky je ve skutečnosti celosvětovým jevem a bohužel je v mnoha zemích i odrazem reality. I když důvody pro tento stav mohou být různé, je možné určit některé společné trendy. Podstata pasivního korupčního jednání může být vyjádřena jako výměna výhod a užitků mezi veřejným trhem (např. zákonodárství, rozpočtové zákony...) a ekonomickým trhem (např. fondy, hlasy, zaměstnání...), jejímž smyslem je vyhnout se při získávání finančních zisků soutěži a udržet si monopolistické podmínky. Podstatný nárůst nákladů volebních kampaní ještě více posiluje pokušení využít každý jen trochu dostupný zdroj peněz. Korupce může mít mnoho tváří. Úplatkářství a vydírání ve veřejném sektoru, stejně jako zajišťování určitého zboží a služeb, jsou jejími hlavními projevy. Ačkoliv je zřejmé, že nově vzniklé demokracie budou vyžadovat určitý čas pro své pevné zakořenění, korupce se daleko více rozšířila v zemích, kde se proces politické a ekonomické transformace vytváří v kontextu neexistující občanské společnosti, a tam, kde se teprve vytvářejí nové instituce. V mnoha zemích, ve kterých již proběhly nezbytné změny politického a hospodářského systému, se tržní hospodářství ocitlo pod nadvládou ´práva džungle´, mafie a korupce. Obzvláště v zemích s pevnými centralistickými a autoritářskými režimy se vyskytuje ještě další průvodní jev pokrytectví. V hospodářství v podmínkách neustálého nedostatku panují pravidla přežití, což je ovšem v ostrém kontrastu s oficiálně proklamovanou rétorikou státu. V chudších zemích zůstává financování politických stran a zachování nezávislého tisku jedním z hlavních nedořešených problémů vzniku funkčního demokratického systému. Vysoká cena úplatkářství a vyděračství pro společnost je všeobecně známa. Mnoho vlád a vůdčích aktérů na trhu vyjádřilo své odhodlání zbavit zemi korupce. Nejedná se však o snadný úkol; korupce je zakořeněna v systému, jelikož stále existují strany ochotné platit úplatky. Korupce pak nevyhnutelně vede k vytvoření prostředí výživného pro organizovaný zločin s jeho nejnegativnějšími projevy. Tyto faktory společně odstrašují ženy a vyvolávají v nich strach o osud členů jejich rodiny, což ve svém souhrnu působí proti politickému zapojení žen i proti jejich ucházení se o volený post. I když způsob, jakým je v dané společnosti korupce vnímána, nemusí vždy odpovídat skutečnému stavu věcí, samotný fakt korupce má velký vliv na postoj žen k politické kariéře. Je náhodou, že země, ve kterých korupce není rozšířena vůbec nebo jen v malém nebo středním měřítku, dosahují vyššího zastoupení žen ve volených orgánech? Příkladem mohou být Norsko, Finsko, Švédsko, Dánsko a Nový Zéland, země považované za nejméně ovlivněné korupcí, ve kterých se počet žen v parlamentu pohybuje mezi 30 až 45,4 procenty z celkového počtu členů, což je pět až desetkrát více než v zemích s vyšší mírou korupce. Ženy, které se rozhodly účastnit se voleb jako kandidátky, by měly vzít všechny tyto okolnosti v úvahu a měly by být připraveny čelit korupční ´nemoci´. Korupce potřebuje pro svou existenci utajení, zatímco demokracie podporuje 9
větší transparentnost tím, že je založena na politickém pluralismu, svobodě tisku a vládě práva. Zajištěním opravdové účasti občanů a zakotvením účinných obranných opatření může demokracie přispět k potlačení korupce. Tržní síly nemohou nahradit vládu práva. Hospodářská liberalizace by také měla přispět k redukci jevu korupce, nicméně nestane se tak automaticky. Regulovaná tržní ekonomika omezí příležitosti ke korupci. Proto je velmi významné zařazení politického závazku a vůle eliminovat korupci mezi priority v politickém programu. Ženy mohou tomuto procesu napomoci velkou měrou. 3.4. Role masových médií Masová média si zaslouží být nazývána čtvrtou větví moci vzhledem k vlivu, který mají na veřejné mínění a veřejné povědomí. V každé společnosti sehrávají média alespoň tyto dvě role: roli kronikáře současných událostí; a roli informátora o veřejném mínění, čímž podporují různé pohledy, názory a stanoviska. Média ale mají také často tendenci minimalizovat rozsah pokrytí událostí a organizací zabývajících se ženskými zájmy. Neinformují adekvátně veřejnost o právech a postavení žen ve společnosti; také se obvykle nezapojují do opatření na podporu nebo zlepšení postavení žen. Většina světových médií se ještě musí přizpůsobit faktu, že ženy jsou pravidelně těmi prvními, koho se dotknou politické, hospodářské a společenské změny a reformy odehrávající se v zemi - například, jsou mezi prvními, kdo přijde o práci. Také skutečnost, že ženy jsou tak výrazně vzdáleny od politického rozhodování, je médii často zcela ignorována. Média mohou být využita k pěstování genderových předsudků a podpoře stereotypů o ´místě ženy´ ve společnosti, čímž napomáhají konzervativním vládám a společnostem v jejich snaze uvalit vinu za neúspěch rodinné politiky na ženy, a prosadit tak představu, že ženy jsou odpovědné za zhoršení sociálních problémů, jako je rozvodovost či méně závažná trestná činnost. Dalším trendem hlavních médií je snaha vykreslit ženy jako objekty krásy: ženy jsou objektifikovány a identifikovány ve vztahu k jejich pohlaví; média působí na ženy tak, že si zvnitřňují určité normy krásy a přitažlivosti, které se celkově vztahují spíše k jejich fyzickým vlastnostem než k psychickým dovednostem. Takový přístup jen nadále umocňuje dlouhodobý patriarchální stereotyp ´něžného pohlaví´, ve kterém ženy představují sexuální objekty a druhořadé občany. Je pravdou, že média také informují o ženách v politických funkcích a podnikatelkách a jejich úspěších; tento druh zpráv se ovšem vyskytuje jen zřídka a nijak pravidelně. Prezentace témat jako jsou soutěže krásy, filmové hvězdy a tajemství věčného mládí jsou naopak mnohem typičtější. Taková prezentace žen pochopitelně sotva povzbudí v ženách smysl pro vlastní cenu a seberespekt a k přijetí pozice obnášející veřejnou zodpovědnost. Role médií ve volebním procesu je nedocenitelná, podrobný globální a komparativní výzkum věnovaný této otázce zatím nebyl proveden. Je však zřejmé, že nedostatečné pokrytí ženských témat a činnosti ženských zástupkyň v parlamentu přispívá k nedostatečnému povědomí a to následně vede k minimalizaci okruhu voličstva pro kandidující ženy. Média stále ještě stojí před úkolem rozpoznat rovnou hodnotu a postavení mužů a žen. 4. Shrnutí 20. století bylo svědkem toho, jak ženy získaly přístup k politickým, ekonomickým a sociálním právům. Všechny tyto výdobytky vedou k důležitým změnám v životech žen, nicméně i když se ženám částečně podařilo bojovat proti diskriminaci založené na pohlaví, různé formy nerovnosti přetrvávají v mnoha oblastech. Na počátku 21. století tak ženy stále čelí starým, ale i novým výzvám, zejména vnitrostátním i mezinárodním konfliktům a terorismu. Přetrvávající výzvy jsou následující: • • • • • •
vyvažování povinností v domácnosti a v zaměstnání; vyhrazení pro méně placené práce; platová nerovnost mezi muži a ženami; feminizace chudoby; vzrůst násilí na ženách; a vyloučení z mírových jednání a rehabilitačních a obnovovacích snah následujících po ukončení konfliktu
Navzdory odstranění právních překážek ženské participace na politickém procesu v mnohých zemích zůstávají vlády převážně v mužských rukou. Mnohé faktory ovlivňují přístup žen do rozhodovacích orgánů, jako například: •
nedostatek stranické podpory, včetně finančních a jiných zdrojů, ze kterých by byly sponzorovány ženské kampaně a zvýšení politické, sociální a ekonomické věrohodnosti; • typ volebního systému společně s přijetím kvót, a míra, v jaké jsou tato opatření prosazována; • nastavení většiny těchto institucí podle mužského ražení, mužských měřítek a politických postojů; • nedostatečná koordinace a podpora od ženských organizací a dalších neziskových organizací; • nízká sebedůvěra žen, umocňovaná určitými kulturními vzory, které nepřejí přijetí politické kariéry ženami; a • nedostatečná pozornost médií věnovaná ženskému potenciálu a přispění, ústící v nedostatek voličstva pro ženské kandidáty. Tyto obtíže se liší s ohledem na politickou situaci v každé jednotlivé zemi. Přesto bez ohledu na politický kontext musí 10
být ženy schopné hrát hru na stejném poli jako muži. K ukazatelům úspěšnosti žen v účasti v politice patří tyto: • • • •
přijetí politických, institucionálních a finančních záruk pro podporu ženských kandidátek k zajištění rovné účasti žen ve volebních kampaních; navržení legislativních regulací implementujících účinný systém kvót; vytvoření vzdělávacích programů a center zaměřených na přípravu žen pro politickou kariéru; a rozvoj a podpora školících center poskytujících výcvik k účasti žen ve volebních kampaních.
Vyloučení žen z mocenských pozic a volených orgánů ochuzuje rozvoj demokratických principů ve veřejném životě a limituje hospodářský rozvoj společnosti. Muži, kteří nezřídka nepodporují myšlenku účasti žen v politice, ovládají většinu vládnoucích institucí. Proto zůstává základním imperativem úsilí žen samotných zaměřené na organizaci a mobilizaci vlastních sítí, ovládnutí metod vyjednávání vlastních zájmů s jejich mužskými protějšky a nejrůznějšími organizacemi a prosazení mechanismu prohlubujícího jejich zastoupení. Opatření povahy pozitivní akce musí být přijata, aby bylo zajištěno zastoupení odrážející skutečnou rozmanitost společnosti, kde hlavním cílem by měl být genderově vyvážený legislativní orgán. S ohledem na to se následující dvě kapitoly budou zabývat dvěma nejvýznamnějšími mechanismy použitými k překonání obtíží ženského legislativního zastoupení: konkrétně se jedná o volební systémy a kvóty.
Poznámky: 1 ‘Promote Gender Equality and Empower Women’, Millennium Development Goals, available at . 2 Inter-Parliamentary Union (IPU), 2004. ‘Women in Parliaments 2003’. Release No. 183, 1 March, available at . 3 Tinker, Irene, 2004. ‘Many Paths to Power: Women in Contemporary Asia’, in Christine Hünefeldt, Jennifer Troutner and Peter Smith (eds). Promises of Empowerment: Women in Asia and Latin America. New York: Rowman & Littlefield. 4 IPU 2004, op. cit. See also the case study in this Handbook. 5 Emphasis added. See International Labour Organization (ILO), 2004. ‘Global Employment Trends for Women 2004’, p. 1, available at . 6 United Nations Population Fund (UNPF), 2000. ‘Lives Together, Worlds Apart: The State of World Population 2000’. New York: UNPF.
Kapitola 3 11
Richard E. Matland ROZŠIŘOVÁNÍ ŽENSKÉ POLITICKÉ ÚČASTI: PROCES OBSAZOVÁNÍ LEGISLATIVNÍCH ORGÁNŮ A VOLEBNÍ SYSTÉMY
Následující dvě kapitoly mají za cíl prozkoumat možné strategie, jak překonat překážky politické participace, které byly právě nastíněny. Tato kapitola se zaměřuje na dvě témata. Nejprve se budeme zabývat základními kroky, které zahrnuje proces naplňování legislativních orgánů. Poté se budeme soustředit na vliv volebního systému země. Které volební systémy jsou nejvhodnější pro zajištění zvolení žen, a jaké jsou příčiny? Na jaké konkrétní faktory podoby volebního systému by se měly ženy soustředit? Zodpovězením těchto otázek se budeme snažit poskytnout určitý vhled do účinných a praktických strategií využitelných pro zvýšení parlamentního zastoupení žen 1. Proces naplňování parlamentu a jeho vliv na ženy Proces naplňování legislativních orgánů představuje proces, v průběhu kterého se jednotlivci splňující právem stanovené požadavky na danou funkci stávají skutečnými členy parlamentu. Ve většině zemí je pravidlem, že v tomto procesu sehrávají významnou roli politické strany - určují možné kandidáty, vybírají z nich oficiální kandidáty a prezentují je veřejnosti tak, aby je zvolila. Aby ženy mohly být zvoleny do parlamentu, musí překonat tři zásadní bariéry: zaprvé, musí samy sebe vybrat za vhodného kandidáta; zadruhé, musí je za kandidáta zvolit jejich politická strana; a zatřetí, musí je zvolit voliči. Tento proces je znázorněn v tabulce č. 1. Zatímco kroky nezbytné k tomu, aby se z osoby volitelné stala osoba aspirující na kandidaturu, a z ní poté skutečný kandidát, jsou společné všem politickým systémům, skutečný průběh tohoto procesu se zásadně liší v každé jednotlivé zemi. Proces naplňování parlamentu v jeho jednotlivých fázích a stupeň otevřenosti vůči kandidujícím ženám je konkrétně ovlivňován zejména stranickými pravidly a normami, stejně jako podobou sociální kultury dané země a jejím volebním systémem. Ta fáze, ve které straničtí ´strážní´ opravdu činí výběr kandidáta je přitom rozhodující pro možnost ženy získat příslušný post.
Tabulka č. 1: Systém naplňování legislativního orgánu Prostředí, ve kterém k naplňování dochází Úroveň hospodářského rozvoje Kultura společnosti Volební systém Struktury procesu naplňování Stranická pravidla Stranické normy Proces naplňování Osoba volitelná ------------- Osoba aspirující----------- Kandidát ---------- člen parlamentu Ambice, Zdroje Straničtí strážní Voliči
Zdroj: Matland, R. and K. Montgomery, 2003. ‘Recruiting Women to National Legislatures: A General Framework with Applications to Post-Communist Democracies’, in R. Matland and K. Montgomery (eds). Women’s Access to Political Power in Post-Communist Europe. Oxford: Oxford University Press, p. 21. 1.1. Zvolení sebe sama
12
První fáze obnáší rozhodnutí samotné osoby ucházet se o volený úřad. Toto rozhodnutí je ovlivněno osobními ambicemi, zdroji a příležitostí ucházet se o tento post. Toto rozhodnutí bývá obecně vykreslováno jako rozhodnutí aktéra, který je racionální, nicméně má limitované schopnosti předvídat výsledek a odhadnout možné zisky a náklady konkrétních podniknutých kroků. Tato osobní ambice racionálního aktéra je dále limitována zhodnocením zdrojů, které může kandidát získat na podporu kampaně, odhadem reakce socio-politického prostředí na jeho individuální kandidaturu a propočty týkajícími se možností ucházet se o danou pozici, neboli skutečnost, zda existují uvolněné pozice. Již v této fázi se obecně vyskytuje více mužů než žen. Socializace prakticky ve všech kulturách vede muže k vnímání politiky jako sféry legitimní právě pro jednání mužů. Tento stav vede k tomu, že mají mnohem větší znalosti a zájem o politiku a taktéž větší politické ambice. Mají také větší a snadnější přístup ke zdrojům. Prakticky ve všech zemích tvoří ženy na startovní dráze mezi volitelnými osobami více než 50%, přesto již po tomto prvním kroku spočívajícím ve výběru sebe sama pro kandidaturu se celý systém naklání na stranu mužů. Ženská hnutí či organizace zaměřující se na posílení politického postavení žen mohou velmi výrazně napomoci zvýšení počtu potenciálních žen - kandidátek usilujících o volený post. Dokonce i nepolitické organizace, jejichž členy jsou převážně ženy, mohou sehrát významnou úlohu. Tyto organizace mohou ženám poskytnout zkušenost s jednáním na veřejnosti, posilovat jejich sebedůvěru a vytvořit jim základnu podpory v případě, kdy se žena rozhodne pro účast ve volbách. Tyto ženské organizace také mohou vyvíjet nátlak na politické strany, aby se věnovaly ženským otázkám a řešily problém rozšíření politické reprezentace žen. Jedná se tak o významné zdroje podpory, na které se ženy mohou spolehnout, a které zvyšují pravděpodobnost účasti žen ve volbách a vnímání ženy jako životaschopného kandidáta. 1.2. Zvolení /Výběr učiněný stranou Druhým krokem v pořadí je výběr prováděný vlastní stranou. Výběr kandidátů je jedna z nejdůležitějších úloh, které politické strany sehrávají. Nominační procedury se v různých zemích i v jednotlivých politických stranách navzájem odlišují celou řadou prvků; jako například šířkou míry účasti a stupněm centralizace či decentralizace celého procesu.1 Na jedné straně spektra stojí procesy poskytující širokou příležitost k účasti pro jednotlivce v decentralizovaném rámci, příkladem mohou být tzv. primárky ve Spojených státech amerických nebo stranické sjezdy s účastí všech členů strany pořádané hlavními kanadskými politickými stranami. Na druhé straně spektra se pak nacházejí systémy, ve kterých kandidáty vybírají předsedové stran, lídři národních frakcí strany nebo národní výkonný výbor. Tímto způsobem vybírá kandidáty například japonská Liberálně demokratická strana (LDP), ve které je výběr kandidátů víceméně pod kontrolou lídrů jednotlivých stranických frakcí. V závislosti na zvolené proceduře pak užší či širší skupina osob sehrává roli strážného v procesu výběr kandidátů. Je také možné rozlišovat mezi systémy patronátu (klientelistické) a systémy byrokratické. 2 V byrokratickém stranickém systému jsou pravidla pro výběr kandidáta přesně definována, vyjádřena, standardizována a v praxi dodržována, bez ohledu na to, kdo je u moci. Autorita je tu založena na legalistických principech. V systémech orientovaných na patronát je méně pravděpodobné, že najdeme jasná pravidla, a i v případě, že taková pravidla existují, dá se očekávat, že tato nebudou nijak přísně sledována. Autorita se zde zakládá na osobnosti buď tradičního nebo charismatického vůdce. Loajalita k osobám, které jsou ve straně u moci, je značná. Pro ženy představují velkou výhodu byrokraticky zaměřené systémy, které přijaly pravidla zaručující ženám zastoupení - tedy kvóty. V mnohých severských zemích přijaly politické strany kvóty, garantující ženám 40 až 50 procent míst na stranických kandidátkách (viz případová studie Švédsko)3. I v těch podmínkách, kde explicitní pravidla zaručující zastoupení nenajdeme, zvýhodňuje výrazně postavení žen existence jasných byrokratických procedur. Jasná a otevřená pravidla totiž umožňují ženám připravit si strategii těchto pravidel využívající. Naopak tam, kde pravidla jsou pouze nepsaná, je velmi obtížné najít strategii, jak proniknout do vnitřního mocenského kruhu politické strany. Box 2 - Výběr kandidátů v Norsku Norsko představuje příklad země, ve které je možné získat výhody plynoucí z otevřených a jasných pravidel. V Norsku se jedná o systém proporčního zastoupení s uzavřenými kandidátními listinami. Nominační proces začíná ve stranických výborech v jednotlivých hrabstvích/krajích, které všechny předloží doporučený seznam kandidátů na celostranickou listinu.* Doporučení výboru je zasláno na celokrajské nominační zasedání, na kterém musí být tento seznam ohledně každého jednotlivého kandidáta schválen. Místní členové stran přitom vybírají na místních sjezdech delegáty na celokrajské nominační zasedání. S takto nastavenými jasnými pravidly hry mohly ženy v Norsku ještě dříve, než byly zavedeny kvóty, odhalit rozhodující body systému, ke kterým mohly mobilizovat své úsilí a tím se zasadit o své požadavky. Tato mobilizace se zaměřovala nejprve na fázi doporučení výboru a poté na fázi celokrajského nominačního zasedání. Ženy mohly uplatňovat požadavek spravedlivého zastoupení již na úrovni nominačního výboru. V případě, že by stranický nominační výbor řádně nevyslyšel jejich požadavky, mohly by dále zorganizovat členky politické strany na místní úrovni, aby co nejvíce zvýšily svůj počet na sjezdu místní stranické organizace, kde budou vybíráni delegáti. Tímto způsobem mohly zajistit, aby byli vybráni takoví delegáti, kteří by na celokrajském nominačním zasedání také prosazovali zastoupení žen. Taková procedura se mohla stát velmi konfliktní, díky čemuž už samotná hrozba takovéto mobilizace vedla nominační stranické výbory k tomu, aby ve svých nominačních doporučeních co nejvíce vyhověly požadavkům na zastoupení žen, než aby riskovaly, že jejich návrhy nebudou přijaty členy strany na nominačním 13
zasedání. *Valen, Henry, 196. ‘The Recruitment of Parliamentary Nominees in Norway’. Scandinavian Political Studies. Vol. 1, no. 1, pp. 121–66; and Valen, Henry, 198. ‘Norway: Decentralization and Group Representation’, in Michael Gallagher and Michael Marsh (eds). Candidate Selection in Comparative Perspective: The Secret Garden of Politics. London: Sage. V jakémkoliv uplatňovaném nominačním systému musí každá politická strana zvážit zda vybraní kandidáti podle strany mohou maximalizovat volební zisk4. Straničtí strážní neumožní nominaci takového kandidáta, který je vnímán jako problematický z hlediska volebního zisku. Výzkumy zaměřené na několik jednotlivých zemí odhalují, že existuje určitý soubor vlastností, kterých si tito straničtí ´výběrčí´ u možných kandidátů obzvláště všímají. Nejvýše hodnocenou vlastností u uchazeče na post kandidáta je jeho dlouhodobé působení ve stranické organizaci a volebním obvodu.5 Nejjasnějším důkazem této skutečnosti je vysoká míra opětovného nominování současných držitelů příslušných postů. Určitá historie participace ve straně a aktivismus je důležitý i pro nové kandidáty, nicméně není to vždy nutným požadavkem. Určitá viditelnost, známost v dané oblasti, ať již skrze vlastní profesi, zastávání veřejného úřadu nebo vedoucí pozice v organizaci působící ve sféře občanské společnosti je také velmi vysoko hodnocena. Jelikož jsou místní lídři a držitelé příslušných postů v převážné většině mužského pohlaví, takováto kritéria mohou zastoupení žen velmi uškodit. Pro snahu žen dostat se k volenému úřadu je zcela rozhodující fáze, ve které straničtí strážní určují, který kandidát je či není přijatelný. Je nesmírně obtížné odhadnout podíl osob, které učiní skok z pozice osoby podle práva volitelné na pozici osoby skutečně se ucházející o volený úřad. Volební data prozrazují, že procento lidí, kteří tvrdí, že zvažovali ucházení se o úřad se pohybuje od několika málo až po 20 procent obyvatelstva v průmyslově vyspělých demokraciích. Také je zjevné, že tato masa aspirujících osob je více zastoupena muži. Můj odhad by mohl být takový, že v průmyslových demokraciích se v případě 25 až 40 procent aspirujících osob jedná o ženy. Důležité je ovšem podotknout, že tato skupina aspirantů je dostatečně velká, aby strana mohla nominovat pouze ženské kandidáty i několikrát po sobě, pokud by měla zájem. Například ve federálních volbách v Německu v roce 2002 Sociálnědemokratická strana (SPD) získala přibližně 20 milionů hlasů, což vedlo k zisku 251 křesel. I kdyby pouhých 5 % voličů SPD aspirovalo na volený politický post a z těchto osob by jen 20 % představovaly ženy, stále by to znamenalo přibližně 200000 žen ve skupině aspirující na volený úřad. K předložení kandidátní listiny složené výhradně z žen by strana potřebovala pouze 602 žen, což je číslo pohybující se hluboko pod 1 procentem z celkového počtu ženských uchazeček. Zásadním bodem je skutečnost, že strany mají dostatečnou možnost vyrovnat se s tím, že jejich skupina uchazečů o kandidaturu není co do pohlaví vyrovnaná (tj. že mužů je zde více než žen), a to skrze systém kvót nebo jiná stranická pravidla, takže v konečném výsledku je možné zajistit větší genderovou rovnost. Protože už složení skupiny volitelných osob je vychýleno ve prospěch jednoho pohlaví, zvolí-li si strana genderově neutrální nominační pravidla, povede to k dalšímu prohloubení zmíněného vychýlení rovnováhy ve prospěch mužů i v případě konečné skupiny kandidátů. Pokud politické strany používají pravidla výběru, která škodí ženám, okruh kandidátů bude ještě více nakloněn mužům než v případě okruhu osob volitelných. To, zda se stranickým strážným budou ženy jevit jako vhodní kandidáti schopní získat straně hlasy, bude ovlivněno celou řadou faktorů, včetně kultury země či jejího volebního systému. 1.3. Zvolení ve volbách Poslední překážkou na cestě k tomu stát se členem parlamentu je zvolení samotnými voliči. To, zda na této úrovni převládá určitý systematický předsudek proti ženám jakožto kandidátům, je diskutabilní. Většina studií voleb ve stabilních demokratických režimech potvrzuje, že voliči volí primárně s ohledem na příslušnost ke konkrétní politické straně, nikoliv s ohledem na konkrétního jednotlivého kandidáta6. To bezesporu platí pro systémy proporčního zastoupení s uzavřenými kandidátními listinami7. V těchto případech není opodstatněná obava z odlivu voličů kvůli zastoupení žen na kandidátní listině. Rozhodná bitva je v těchto podmínkách odehrána již samotným nominačním procesem v rámci politické strany. Ačkoliv tyto systémy jsou nejrozšířenější, v určitých zemích je významný osobní výběr a volba pro kandidáta (jaký je jeho skutečný význam a vliv na volební výsledek je otázkou politology hojně diskutovanou). Poměrně shodně tvrdí politologové, že loajalita ke straně, zpětné hodnocení práce vykonané po dobu, kdy byla politická strana u moci, a stanoviska k zásadním politickým otázkám poněkud omezí podstatnost pohlaví příslušného kandidáta. Jak ale prokázaly výzkumy, i v případě, kdy individuální charakteristiky kandidáta nejsou pro voliče rozhodující, je jako takové vnímají straničtí představitelé. Ti budou proto i nadále vybírat kandidáty velmi opatrně s ohledem na to, který kandidát podle nich posílí pravděpodobnost volebního zisku strany.8 Konkrétní kandidát bude s nejvyšší pravděpodobností mít vliv na celkový počet hlasů v zemích s většinovým systémem založeným na jednomandátových volebních obvodech. I v těchto zemích se však prokazuje, že ženy jsou tváří tvář voličům stejně úspěšnými kandidáty jako muži.9 Některé systémy proporčního zastoupení využívají tzv. otevřené kandidátní listiny neboli možnost tzv. preferenčního hlasování, což znamená, že strana nominuje mnoho kandidátů, obvykle i v preferovaném pořadí, volič má nicméně 14
možnost tuto stranickou preferenci změnit a vybrat si sám, kteří z kandidátů na stranické kandidátce mají být zvolení. Při samotné volbě si volič nejprve vybere kandidátní listinu příslušné politické strany, poté ovšem může podpořit individuálního kandidáta tím, že mu udělí osobní hlas. Kolik takových osobních hlasů pro jednoho kandidáta je nezbytných, aby bylo ovlivněno stranou určené pořadí, je dáno volebními zákony - může se to v jednotlivých případech velmi výrazně lišit.10 V systémech preferenčního hlasování jako je systém jednoho přenosného hlasu (Single Transferable Vote STV) nebo systém proporcionálního zastoupení s otevřenou listinou může být otázka pohlaví velmi podstatná - být ženou může být výhodou i nevýhodou. Podle míry, do jaké se ženy organizují a aktivně vystupují pro vyřazení mužských a naopak hlasování pro ženská jména na kandidátní listině, může tato procedura vyprodukovat až překvapivě silné zastoupení žen. Velmi jasným příkladem této situace je opět Norsko. Zde je používán poměrný systém s otevřenými listinami v místních volbách na úrovni obcí. V místních volbách v roce 1971 se zvýšilo zastoupení žen v několika velkých norských městech z přibližně 15 až 20 procent zastoupení městských rad až na většinu v těchto radách. Tento ´ženský převrat´ byl velkým překvapením a zdůrazněním velmi dobré schopnosti žen využít výhody volebního systému. Je ovšem nutno dodat, že se tento volební výsledek setkal se silnou protireakcí v následujících volbách, kdy mnoho mužů zastávajících názor, že vyřazení mužského kandidáta jen proto, že se jedná o muže, bylo nespravedlivé, se vydalo cestou obdobného prosazování vyřazení kandidujících žen. V následujících místních volbách stejně jako ve všech dalších místních volbách od té doby se číslo zvolených žen v místních volbách v Norsku pohybovalo na nižší úrovni, než na jaké by bylo bez existence možnosti osobního hlasování.11 Ačkoliv jsme v této části nabídli jen zkrácený pohled na překážky, kterým ženy čelí na své cestě z pozice osoby s pasivní volitelností do pozice členky parlamentu, mělo by být zřejmé, že v kontextu zaběhlých demokratických režimů je pro ženy rozhodující nutnost přesvědčit sebe samy, aby se ucházely o posty ve volbách, a přesvědčit politické strany, aby ženy vybraly za své kandidáty. 2. Vliv volebního systému na zastoupení žen Pro otázku zastoupení žen je rozhodujícím faktorem skutečnost, zda daný volební systém pracuje s jednomandátovými volebními obvody, ve kterých je vybírán pouze jeden člen parlamentu, nebo vícemandátovými volebními obvody, ve kterých je voleno hned několik zástupců parlamentu. Toto dělení se poměrně, i když ne zcela dokonale, kryje s rozdělením volebních systémů na většinové a proporcionální. Ve většinových volebních systémech se vítězem stává ten kandidát nebo politická strana, která obdrží nejvíce hlasů, a obvykle je v každém obvodě pouze jeden vítěz V proporcionálních volebních systémech je systém nastaven tak, aby zajistil to, že souhrn hlasů odevzdaných konkrétní politické straně nebo koalici se promění v odpovídající poměr křesel v zastupitelském orgánu. Pokud strana získá 20 procent hlasů, měla by získat přibližně 20 procent křesel v parlamentu. Všechny systémy poměrného zastoupení využívají vícemandátové volební obvody.12 Je mnoho důvodů, které vedou politology a ženské aktivistky ke zdůrazňování vlivu volebního systému na zastoupení žen. Především je to fakt, že dopad volebního systému je dramatický. Jak naznačuje tabulka č. 8 a graf č. 2, rozdíly v zastoupení žen mezi volebními systémy jsou zásadní. Navíc mohou volební systémy být změněny, a často se tomu také děje. Ve srovnání s kulturním statutem žen ve společnosti nebo například s úrovní rozvoje dané země (kdy v obou těchto případech se uznává jejich vliv na zastoupení žen v parlamentu), volební pravidla jsou mnohem poddajnější a formovatelnější. Úsilí o změnu volebního systému tak často představuje mnohem realističtější cíl než snaha o zásadní změnu kulturního nazírání žen. Tabulka č.8: Procentuální zastoupení žen ve 24 národních parlamentech, 1945-2004. Většinové/ jednomandátové systémy vs. systémy proporcionálního zastoupení s vícemandátovými obvody
Většinové volební systémy s jednomandátovými volebními obvody (SMD): Austrálie, Kanada, Francie (od roku 1960), Japonsko (do roku 1990), Nový Zéland (do roku 1990), Velká Británie, USA Systémy proporcionálního zastoupení s vícemandátovými obvody(MMD): Rakousko, Belgie, Dánsko, Finsko, Francie (1945 a 1950), Řecko**, Island, Irsko, Izrael*, Itálie, Japonsko (po roce 1993), Lucembursko, Nizozemí, Nový Zéland (po roce 1996), Norsko, Portugalsko**, Španělsko**, Švédsko, Švýcarsko, Německo (Spolková republika Německo* do roku 1990) *Izrael v roce 1945 ještě neexistoval a SRN nekonala volby v tomto roce. Proto do údaju z roku 1945 nejsou zahrnuty. Jsou zahrnuty do všech údajů následujících po roce 1945. 15
**Řecko, Portugalsko a Španělsko se staly demokratickými zeměmi v 70.letech 20. století a proto jsou zahrnuty do výpočtů až od roku 1980. Klíč: SMD=systémy s jednomandátovými volebními obvody: v každém volebním obvodu je volen pouze jeden člen parlamentu MMD=systémy s vícemandátovými volebními obvody: více než jeden zástupce je volen v každém volebním obvodu © INTERNATIONAL IDEA --------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------Tabulka č. 8 a graf č. 2 prezentují data získaná ze 24 demokratických zemí po 2. světové válce. Prokazují, že pro ženy byly poměrné volební systémy vždy alespoň mírně výhodnější ve srovnání se systémy většinovými; toto zvýhodnění bylo nicméně až do roku 1970 velmi malé: rozdíl v zastoupení žen mezi rozlišnými systémy činí 3% a méně. Po roce 1970 je ovšem patrná výrazná proměna a mezi jednotlivými systémy lze z hlediska zastoupení žen pozorovat stabilní a zásadní odchylky.13 V šedesátých a sedmdesátých letech se celý rozvinutý svět stal svědkem rozmachu feminismu tzv. 2. vlny (za 1.vlnu feminismu je označováno hnutí sufražetek - bojovnic za ženské volební právo): ženy se začaly dožadovat rovných práv v celé řadě otázek, mj. většího zastoupení v politice. V zemích s poměrným volebním systémem byly přitom ženy schopny převést tyto požadavky do širšího politického zastoupení. Naopak ve většinových systémech stejné požadavky skončily buď úplným neúspěchem, nebo byly úspěšné jen mírně. 2.1. Výhody systému poměrného zastoupení Otázkou, která se přirozeně nabízí, je, proč země s poměrným volebním systémem vykazují tak silný nárůst zastoupení žen, zatímco většinové volební systémy zaznamenávají z tohoto hlediska jen mírný dopad? Nabízí se celá řada vysvětlení. Zaprvé, poměrné volební systémy mívají pravidelně rozsáhlejší volební obvody, což vede k rozsáhlejším ziskům v těchto jednotlivých volebních obvodech pro jednotlivé politické strany (rozsah je zde určován počtem křesel obsazovaných v jednom volebním obvodu a počtem křesel, které politická strana v jednom volebním obvodu skutečně získá). Velikost obvodu a velikost zisku strany v tomto obvodu jsou velmi podstatné, jelikož ovlivňují strategii strany při výběru kandidátů. Straničtí strážní, kteří vybírají kandidáty, budou sledovat rozlišný soubor zájmů a podnětů v závislosti na podobě volebního systému. Když volební obvod zahrnuje pouze volbu jednoho mandátu, jako je tomu v případě většiny majoritních volebních systémů, může strana pro daný volební obvod nominovat pouze jednu osobu. Z povahy věci pak vyplývá, že zde strana nemůže zajistit rovnováhu zastoupení na kandidátce. V nominačních rozhodováních v jednomandátových volebních obvodech tak musí kandidující ženy přímo soutěžit se všemi muži a v případě, že se strana rozhodne umístit v daném obvodě jako kandidátku ženu, zmaří tak aspirace nejmocnějšího mužského politického představitele v daném obvodě. Se zvýšením rozsahu volebního obvodu se zvyšuje naděje politické strany, že v něm získá více než jeden mandát. Pokud strana očekává zisk více jak jednoho křesla za daný obvod, bude od ní mnohem strategičtější pokusit se o vyvážení kandidátní listiny co do zastoupení obou pohlaví. Starničtí strážní budou umísťovat kandidáty na listinu tak, aby zastoupili několik vnitrostranických priorit ve volebním programu, tedy i s možností zastoupení zájmů žen. Tento proces vyrovnávání zájmů má několik příčin.14 Zaprvé, straničtí strážní pohlížejí na rovnováhu zastoupení jako na prvek přitahující voliče. Spíše než snaze najít jednoho kandidáta, který by byl schopen přitáhnout široké spektrum voličů, věnují straničtí strážní pozornost hledání kandidátů vyhovujících specifickým podskupinám voličů. Kandidáti s vazbami k různým skupinám a sektorům společnosti mohou straně napomoci přitáhnout voličstvo. Kandidující žena tak bude vnímána jako užitečná pro stranu tím, že přitáhne určitou skupinu voličů, bez toho, že by se strana musela vzdát nejdůležitějších vnitrostranických zájmů reprezentovaných muži, jak by tomu muselo být ve většinovém volebním systému. Naopak neúspěch ve vytvoření vyrovnané kandidátky, jako např. nominováním pouze mužských kandidátů, by mohlo mít nepříznivý následek v podobě odlivu voličů. Zadruhé, i uvnitř strany bývá vytvoření vyrovnané kandidátky vnímáno jako záležitost rovnosti. Různé frakce ve straně se budou domáhat toho, že je jenom spravedlivé, aby každá z těchto frakcí měla svého zástupce mezi kandidáty s reálnou možností získat křeslo. Obzvláště tam, kde se v rámci strany vytvořila silná ženská větev, aktivně se podílející na podstatném objemu stranické práce, budou se ženy domáhat toho, že rovnost vyžaduje, aby obdržely některá z míst v tzv. zvolitelných pozicích. Zatřetí, vyrovnaná kandidátní listina z hlediska zastoupení kandidátů z různých frakcí strany do budoucna zajišťuje vnitrostranický mír a stálost podpory jednotlivých frakcí. Systémy proporcionálního zastoupení mohou ženám napomoci i z toho důvodu, že jev určité ´nákazy´ se mnohem pravděpodobněji objeví v těchto systémech než v systémech většinových.
Graf č.2: Procentuální zastoupení žen v parlamentu: Většinové vs. poměrné volební systémy
16
Nákazou označujeme proces, kdy politické strany postupně přejímají a kopírují politickou strategii jiných politických stran. V tomto případě v okamžiku, kdy jedna strana začne na prominentní pozice nominovat ženy, jiné politické strany v poměrných volebních systémech budou mnohem rychleji akceptovat stejný postup. Náklady strany na přijetí takového postupu, zavedeného jinou politickou stranou či stranami v obvodu, ve kterém spolu soupeří, budou pro stranu v poměrném volebním systému mnohem menší, zisky naopak mohou být mnohem zásadnější. Cena za přijetí takové strategie bude v poměrném volebním systému mnohem menší právě díky tomu, že v tomto systému bude mít strana možnost zastoupit více programových bodů a oblastí, tedy bude mít více prostoru nominovat pro některý z nich za kandidátku ženu; ve většinových systémech, kde strana musí přijít pouze s jedním kandidátem, může dojít k situaci, kdy aby strana mohla nominovat ženu, bude si muset odepřít opětovné jmenování současného držitele funkce nebo odepřít zastoupení mužského kandidáta z vnitřní frakce strany, která tradičně získávala nominaci. Zisky budou větší v poměrném volebním systému proto, že v těchto systémech i malé zvýšení získaného počtu hlasů způsobené zařazením žen na kandidátní listinu může vyústit ve větší volební zisky strany. Při studiu této otázky jsme se zaměřili na tento efekt nákazy v Norsku a Kanadě. V Norsku před volbami, pro které dominantní Labour Party přijala kvóty, se tento jev vyskytoval na úrovni místních obvodů. Norská labouristická strana zvýšila počet žen na zvolitelných pozicích přesně v těch obvodech, ve kterých čelila závažné výzvě ze strany Socialistické levice, první strany, která v Norsku přijala kvóty. Když jsme zkoumali podobný efekt v Kanadě - tedy snažili jsme se zjistit, zda Liberální strana nominovala s vyšší frekvencí ženy v těch obvodech, ve kterých nominovala ženy Nová demokratická strana (NDP) - žádný takový efekt se nepotvrdil. Jinými slovy se efekt nákazy projevil v systému s poměrným zastoupením, zatímco v zemi s většinovým volebním systémem k němu nedošlo.15 V obecnější rovině lze konstatovat, že i politika genderových kvót měla jasně nakažlivý efekt v Norsku. V roce 1977 jen dvě strany s méně než 4 procenty parlamentních křesel využívaly kvóty. V roce 1997 již pět ze sedmi politických stran zastoupených v parlamentu s přibližně 65 % křesel oficiálně přijalo genderové kvóty.16 2.2. Proč jsou určité systémy poměrného zastoupení lepší než jiné Zatímco jsou obecně poměrné volební systémy výhodnější pro zastoupení žen, nelze takto preferovat všechny poměrné volební systémy stejně. V tomto širším rámci poměrných volebních systémů mohou zejména dva aspekty velmi podstatně omezit nebo naopak napomoci zastoupení žen. Větší velikost volebního obvodu: strany mají možnost soutěžit o/ získat několik křesel, což jim umožňuje použít kandidáty i z nižších pozic na kandidátní listině, kde jsou obvykle zařazeny ženy Vysoké volební prahy: vyšší volební prahy odrazují od vytváření ´ministran´, které často prosadí jen jednoho či dva kandidáty, často mužského pohlaví 2.2.1. Velikost volebního obvodu Jak již bylo řečeno, hnací silou, která může pozitivně ovlivnit zastoupení žen v poměrných volebních systémech, je proces vyrovnávání kandidátní listiny odehrávající se vždy, když strana takovou listinu sestavuje pro konkrétní volební obvod. Pro to, aby ženy získaly zastoupení v parlamentu, je rozhodující, aby strana získala ve volbách více než jeden mandát a tím mohla sáhnout pro kandidáty na nižších místech na kandidátce. 17
Výše již byl definován rozsah zisku politické strany počtem mandátů, které strana získá v jednom volebním obvodě. Při vytváření volebních pravidel ženám napomůže jednak zakotvení větších volebních obvodů, jednak nastavení volebních prahů, protože obojí má vliv na rozsah zisku politické strany. Není překvapující obecně se vyskytující silná souvislost mezi průměrnou velikostí volebního obvodu a průměrnou velikostí zisku strany. Se zvýšením počtu křesel obsazovaných v rámci jednoho obvodu využívají strany většího rozsahu své kandidátní listiny a tím i více stran bude mít vícečlenné zastoupení. Obojí by mělo zvýšit zastoupení žen. Proto by ženská uskupení měla podporovat snahy o zvýšení celkového počtu členů parlamentu a zároveň o snížení počtu volebních obvodů. Nejvýhodnější by z tohoto hlediska pro ženy bylo zavedení pouze jediného volebního obvodu. Na druhé straně je nutno si uvědomit, že vytváření volebních pravidel se bude zaměřovat na celou řadu otázek, ne jen tedy na otázku zastoupení žen, a díky tomu se prosazení jediného volebního obvodu pro celou zemi může z těchto jiných úhlu pohledu jevit jako nevhodné. V mnoha zemích je například vyzdvihována nutnost zajistit regionální zastoupení, která znamená nezbytnost určitého rozdělení volebních obvodů. Systém jediného volebního obvodu uplatňuje Nizozemí, které dosahuje poměrně vysokého zastoupení žen (37 procent), a Izrael, který dosahuje průměrného zastoupení žen (15 procent). Lekce, kterou nám dává izraelský systém, je taková, že volební systémy nemohou zaručit v každém případě vysokou úroveň zastoupení žen. Druhou lekcí budiž to, že vysoký volební práh, což je minimální procentuální zisk hlasů, které strana musí obdržet v daném obvodu, aby získala křeslo v parlamentu, je dalším důležitým faktorem zvyšujícím šance žen. V Izraeli míra podpory potřebná k zisku křesla byla nastavena velmi nízko. Nízký volební práh 1,5 procenta, podpořil vznik mnoha malých stran, které často získaly jen jednoho či dva zástupce. Protože strany převážně nominují muže a straničtí lídří obsazují nejvyšší místa na kandidátních listinách, ženy se i v případě snahy strany o vyrovnanou kandidátní listinu objevují až v nižších pozicích na kandidátce, potom v případě, že strana získá pouze jeden nebo dva mandáty, nemají ženy příliš velkou šanci získat zastoupení. 2.2.2. Volební prahy Při vytváření konkrétní podoby volebního systému se často objevuje určitý kompromis mezi zastoupením voličů podporujících malé strany a zvýšením ´deskriptivního´zastoupení v parlamentu skrze větší množství ženských zástupců z větších stran. Tento kompromis prokazují například data z voleb v Kostarice či Švédsku. Obě tyto země používají systém volebních prahů. Simulované pokusy prokazují, že bez těchto volebních prahů by zastoupení získaly i velmi malé politické strany; s volebním prahem jsou malé politické strany eliminovány, ale zato je zvoleno větší množství žen z velkých stran. Ženské organizace a hnutí mohou tedy podporovat návrhy na vytvoření systému jediného volebního obvodu pro celou zemi, nicméně velmi důležitým strategickým prvkem v tomto úsilí je zajištění toho, aby volební prahy byly zahrnuty do těchto návrhů. 2.3. Typ kandidátní listiny Dalším znakem, který navzájem rozlišuje různé systémy proporcionálního zastoupení, je fakt, zda tento systém využívá uzavřené kandidátní listiny, kde sama strana určuje závazné pořadí vybraných kandidátů, a systém s otevřenými listinami, kde volič může ovlivnit volbu konkrétního kandidáta z listiny udělením preferenčního hlasu. Zásadní otázkou zůstává, zda je snadnější přesvědčit voliče, aby aktivně volili ženské kandidáty, nebo přesvědčit stranické strážné, aby zahrnuli na kandidátní listiny více žen do prominentních pozic, s tím, že je to jednak spravedlivé a zejména strategické. Domnívám se, že odpověď na tuto otázku se liší od jedné země k druhé. Je dobré poznamenat, že v případě přijetí účinných parlamentních kvót uzavřené kandidátní listiny skutečně mohou napomoci zvýšení zastoupení žen. Tabulka č. 3: Proč jsou systémy poměrného zastoupení lepší pro ženy
Větší volební obvody -větší počet křesel na jeden volební obvod -strana může očekávat získání několika mandátů v každém volebním obvodu -strany spíše vytvářejí vyrovnané kandidátky zahrnutím žen
Proces nákazy -stranické kandidátky dávají větší možnost nominaci žen -větší potenciál podpory žen v případě výzvy dané jinou stranou (jev nákazy) -strana nemusí obětovat nominaci současného držitele postu či mužského kandidáta, aby mohla nominovat ženu
© INTERNATIONAL IDEA V původní verzi této Příručky, publikované před osmi lety, jsem na základě omezených empirických výzkumů učiněných do té doby opatrně navrhoval, že uzavřené kandidátky jsou výhodnější. Od té doby proběhl výzkum vlivu otevřených kandidátních listin v několika zemích. Nejaktuálnější výzkum naznačuje, že není možné učinit takové všeobecné doporučení: vliv otevřených kandidátních listin na zastoupení žen se ve skutečnosti zásadně liší s ohledem na 18
samotnou ochotu strany podporovat kandidaturu žen. V Norsku je systém otevřených kandidátních listin využíván v místních volbách. Při vytváření kandidátních listin mnohé politické strany Norska striktně dodržují princip nominování ženy na každé druhé místo. Výzkumy naznačují, že voliči mírně preferují muže.17 Jinými slovy, tam kde jsou v Norsku strany významně nakloněné kandidatuře žen, což se projevuje v jejich zařazení na kandidátkách, preferenční hlasování ženám spíše škodí. V Polsku na druhé straně má analýza stranických nominačních listů a volebních výsledků potvrdila, že ženy se mohou lépe spoléhat na voliče než na stranické výbory vytvářející kandidátky, neboli, že preferenční hlasování vede k většímu zastoupení žen. Straničtí lídří mají spíše tendenci podceňovat ženské kandidáty, ať již z důvodů sexismu členů výběrového výboru, nebo z možného strachu členů tohoto výboru, že sexismus by se projevil u voličstva. Dále Gregory Schmidt v Peru zjistil, že systém otevřeného hlasování nevedl k znevýhodnění žen. Ženské aktivistky v Peru vyvinuly kampaň, ve které vyzývaly voliče, aby udělovali preferenční hlasy jedna ku jedné (to znamená vybrali jednoho muže a jednu ženu) a ve svém výsledku tato strategie vedla k stejně úspěšnému výsledku pro ženy i pro muže.18 I když i tento výzkum byl limitovaný, lze shrnout dosažené výsledky tak, že nemůžeme činit žádné jednoznačné či silné závěry na podporu tvrzení, že preferenční hlasování poškozuje nebo naopak napomáhá ženám.19 Je nicméně nutno poznamenat, že systém otevřené kandidátní listiny politickým stranám do jisté míry zjednodušuje situaci: nejsou zodpovědné za konečný výsledek. Ten leží v rukou tisíců jednotlivých voličů činících individuální rozhodnutí. Pokud součet těchto individuálních rozhodnutí povede k tomu, že ženy jsou vyloučeny z parlamentu, strana nemůže být povolána k zodpovědnosti, protože nemůže ovlivnit jak budou její stoupenci volit. V systému uzavřené kandidátní listiny je obdobná zodpovědnost politické strany za zajištění rovnováhy ve vlastní delegaci zřetelná. V takových podmínkách mohou být strany povolány k zodpovědnosti za zastoupení žen. Pokud zastoupení žen i nadále neporoste, mohou ženy začít vyhledávat strany více nakloněné zvážit jejich požadavky na zastoupení. 3. Lekce pro rozšíření zastoupení žen Z výše nastíněné diskuze je možno vzít si několik lekcí pro zvýšení zastoupení žen. 1. Ženy by se měly organizovat jak uvnitř tak mimo politické strany. Organizovaná účast, ať již v zájmových uskupeních mimo politickou stranu nebo jako ženská klika v rámci politické strany přinášejí ženám cenné zkušenosti a vytvářejí pro ně jistou mocenskou základnu, o kterou se budou moci opřít v okamžiku, kdy se rozhodnou pro ucházení se o post. Politické stejně jako profesní uskupení žen jako např. sdružení advokátek nebo lékařek mohou zároveň nabídnout důležitou základnu pro výběr ženských kandidátů. Organizovanost také zvyšuje viditelnost a legitimitu. Navíc ve stranách, ve kterých ženy vykonávají podstatnou část základní činnosti politické strany je organizovanost do určité ženské kliky uvnitř strany důležitá pro možnost lobovat za zlepšení zastoupení. 2. Ženy by měly požadovat po stranách, aby přijaly jasná pravidla pro výběr kandidátů. Obecně budou ženy daleko lépe profitovat ze systému s byrokratickou procedurou výběru kandidátů než ze systému založeného na loajalitě vůči těm, kdo jsou u moci. Když budou pravidla hry jasná, bude pro ženy jednodušší vyvinout strategii pro zlepšení politického zastoupení. Pokud bude proces ovládnut určitým klientelismem, pravidla budou nejasná a rozhodnutí bude často činit jen omezená skupina osob, které jsou téměř vždy převážně mužského pohlaví. 3. Systémy poměrného zastoupení jsou pro zvýšení zastoupení žen lepší než systémy většinové. Při pohledu na země řazené mezi svobodné nebo převážně svobodné institucí Freedom House, všech deset zemí, zařazených z hlediska zastoupení žen nejvýše, využívá proporcionální volební systém. Nejhorší možnou variantou pro ženy zůstávají většinové volební systémy s jednomandátovými volebními obvody. 4. Některé proporcionální volební systémy jsou výhodnější než jiné. Systémy zaručující vysoké volební zisky politické strany skrze kombinaci velkých volebních obvodů a volebních prahů jsou pro ženy podle očekávání výhodnější. Pouhé zakotvení poměrného volebního systému není dostačující. Příkladem může být Irsko, které využívá poměrný systém jednoho přenosného hlasu - má velmi malé volební obvody (tři až pět mandátů) a dosahuje nižší úrovně zastoupení žen než většinové volební systémy v zemích jako je Kanada, Austrálie nebo Velká Británie. Optimálním systémem pro ženy se jeví být poměrný volební systém s jediným volebním obvodem. Jak již ovšem bylo řečeno, ne vždy bude tento systém vnímán jako udržitelná varianta a často se najdou podstatné důvody vedoucí k zakotvení několika geograficky rozložených volebních okresů. 5. Ženy by měly vždy pečlivě zvážit případné výhody a nevýhody navrhovaného volebního systému z hlediska možností jejích zastoupení. I tam, kde existuje poměrná shoda na geografickém rozdělení na jednotlivé volební obvody, mohou se objevit různé způsoby, jak takovou představu implementovat. Zastánci zastoupení žen by neměli zavrhovat tyto alternativy. Výzkumy prokazují, že čím více křesel má zastupitelský orgán, tím lépe pro ženy, jelikož to zvyšuje volební zisk strany. Ze stejného důvodu bude pro ženy výhodnější co nejmenší počet těchto volebních obvodů. Meier například tvrdí, že zlepšení zastoupení žen v belgickém parlamentu bylo zapříčiněno poklesem počtu volebních obvodů 19
což vedlo k podstatnému nárůstu průměrného volebního zisku stran.20 Ženy by dále měly věnovat značnou pozornost rozhodování o počtu mandátů připadajících na jeden obvod. Toto rozhodování často v praxi vede k ´nadreprezentování´ venkovských volebních obvodů a ´podrreprezentování´ městských. Ty přitom mnohem pravidelněji přijímají ženy v netradičních rolích a mají také větší zdroje, ze kterých mohou ženy usilující o politickou kariéru čerpat, obzvláště tehdy, když teprve získávají významnější zisky. Ženská uskupení by měla velmi pečlivě sledovat zajištění toho, že když se rozhoduje o počtu křesel pro jeden obvod, rozdělení křesel se pohybuje co nejblíže pravidlu ´jedna osoba, jeden hlas´. 6. Zatímco jsou poměrné volební systémy příznivější pro zastoupení žen v dlouhodobém měřítku, okamžité výsledky nemohou být zaručeny. I když změny volebního systému zvyšují pravděpodobnost lepšího zastoupení žen, a v dlouhodobém horizontu není pochyb o tom, že volební systém napomáhá ženám zlepšení úrovně jejich zastoupení, okamžitý efekt zaručen není. I když poměrné volební systémy mají obecně vyšší proporci žen než většinové volební systémy, není tomu tak v každém případě. Navzdory existenci jasných ukázek toho, jak ženy získaly významné zastoupení v rozvojových zemích s poměrným volebním systémem, mnohem více příkladů poukazuje na to, že k žádné změně v zastoupení nedošlo přes relativně zvýhodňující volební systém. To, že v některých zemích k žádoucímu efektu nedošlo dokazuje obecnější poznatek: i když určité instituce nebo pravidla mohou zvýhodňovat určitou skupinu, daný účinek nastane jen pokud daná skupina bude účinně organizovaná, aby dané situace využila. Pokud nebude, nemůže institucionální uspořádání nijak ovlivnit výsledek. Je to dobře ilustrováno relativně malým rozdílem v zastoupení žen mezi poměrnými a většinovými systémy v letech 1945-70. Pokud síly zainteresované na ženském zastoupení nejsou účinně zorganizované, pak bude mít volební systém jen omezený efekt. 7. Změna volebního systému představuje jen jednu část mnohem komplexnější strategie pro zlepšení zastoupení žen. Ženy musí své požadavky vyjádřit aktivním a účinným hlasem jak v rámci vlastní politické strany, tak ve společnosti jako takové, aby byly schopny využít institucionálních výhod, které volební struktury poskytují. Ženy doposud dosáhly stabilního, i když pomalého pokroku z hlediska parlamentního zastoupení - nyní ženy drží zhruba 16 procent křesel v dolních komorách parlamentů na celém světě. Částečně byl tento pokrok ovlivněn zlepšením v oblasti rozvoje, vzdělání a celkového postavení žen ve společnosti. Z velké části ovšem vděčí tento pokrok aktivistkám více vnímavým k nástrahám podoby volebního systému a procesu obsazování parlamentu, zasazujících se o přijetí takové institucionální podoby, která maximalizuje šance žen na zastoupení. Tyto procesy jsou velmi komplexní a často těžko sledovatelné, ale když jsou pochopeny, jako se tomu ve stále větší míře daří, aktivistky usilující o rovnost pohlaví mohou daleko účinněji a úspěšněji prosazovat své požadavky na spravedlivější reprezentaci.
20
Poznámky: 1 Gallagher, Michael, 198. ‘Conclusions’, in Michael Gallagher and Michael Marsh (eds).Candidate Selection in Comparative Perspective: The Secret Garden of Politics. London: Sage. 2 Norris, Pippa, 1996. ‘Legislative Recruitment’, in Lawrence LeDuc, Richard Niemi and Pippa Norris (eds). Comparing Democracies: Elections and Voting in Global Perspective. London: Sage. 3 While quotas are often credited with being responsible for the lead that Nordic countries have in terms of women’s representation, it should be noted that Nordic countries were generally world leaders in this area even before such rules were adopted. Causality may run from being a world leader to adopting rules, rather than the rules causing one to become a world leader. See Dahlerup, Drude and Lenita Freidenvall, 2005. ‘Quotas as a “Fast Track” to Equal Representation for Women’. International Feminist Journal of Politics. Vol. 7, no. 1, March, pp. 26–48. 4 Clearly, this is not the only concern and sometimes not even the primary concern. Concern for party unity or intraparty factional fights may from time to time trump the desire to maximize votes, but in the long run parties in democracies are forced to be concerned about winning votes. If they are not they run the risk of disappearing from the political stage. 5 Gallagher 198, op. cit., p. 248. 6 LeDuc, Niemi and Norris 1996, op. cit. 7 On the different electoral systems referred to in this Handbook, see ‘Glossary of Terms’, in Reynolds, Andrew, Ben Reilly and Andrew Ellis, 2005. The New International IDEA Handbook of Electoral System Design. Stockholm: International IDEA, annex B. 109 8 Bochel, John and David Denver, 1983. ‘Candidate Selection in the Labour Party: What the Selectors Seek’. British Journal of Political Science. Vol. 13, no. 1, pp. 45–69. 9 Darcy, R. and Sarah Slavin Schramm, 197. ‘When Women Run Against Men’. Public Opinion Quarterly. Vol. 41, pp. 1–12; and Welch, Susan and Donley T. Studlar, 1986. ‘British Public Opinion Toward Women in Politics: A Comparative Perspective’. Western Political Quarterly. Vol. 39, pp. 138–52. 10 For an extended discussion on the various thresholds found for preferential voting systems see Katz, Richard S., 1997. Democracy and Elections. Oxford: Oxford University Press. 11 Hellevik, Ottar and Tor Bjřrklund, 1995. ‘Velgerne og Kvinnerepresentasjon’ [Voters and women’s representation], in Nina Raaum (ed.). Kjřnn og Politikk [Gender and politics]. Oslo: Tano Press. 12 For an extensive review of electoral systems see Reynolds, Reilly and Ellis 2005, op. cit. 13 There is a considerable accumulation of comparative evidence that underlines the structural advantages of PR with respect to women’s representation. Among countries that have Mixed Member Proportional (MMP) systems, where some portion of the electoral system is based on single-member districts while another portion is based on proportional lists either at the regional or at the national level, women’s representation is consistently higher on the proportional part of the electoral systems. Furthermore, several countries have changed their electoral systems, and there is a consistent finding that when changes are made from plurality/majority to PR systems there is an increase in women’s representation. Most recently these results were confirmed in a study of the changes in electoral systems in postcommunist states in Central and Eastern Europe: see Matland, Richard E., 2003. ‘Women’s Representation in PostCommunist Europe’, in Richard E. Matland and Kathleen A. Montgomery (eds). Women’s Access to Political Power in Post-Communist Europe. Oxford: Oxford University Press. 14 Valen, Henry, 198. ‘Norway: Decentralization and Group Representation’, in Gallagher and Marsh (eds), op. cit. 15 Matland, Richard E. and Donley T. Studlar, 1996. ‘The Contagion of Women Candidates in Single-Member and Multi-Member Districts’. Journal of Politics. Vol. 58, no. 3, pp. 707–33. 16 Quotas are elaborated upon in chapter 4 in this Handbook. 17 I am fairly confident this is caused by a limited number of males who are ‘local notables’ and are initially placed quite low on the party list being raised above women who are initially higher than them on the party list but are relatively unknown to voters in the municipality. 18 Schmidt, Gregory D., 2003. ‘Unanticipated Successes: Lessons from Peru’s Experiences with Gender Quotas in Majoritarian Closed List and Open List PR Systems’, in International IDEA. The Implementation of Quotas: Latin American Experiences. Stockholm: International IDEA. 19 There are, however, strong arguments both for and against open-list voting that are not tied to gender effects. Proponents emphasize that open-list voting provides the citizenry with greater input into choosing their representatives and as such it is seen as ‘more 110 democratic’. Opponents of open-list voting argue that it reduces a party’s control over its representatives and therefore threatens the ‘responsible party’ model of democracy many political scientists prefer. 20 Meier, Petra, 2004. ‘Gender Quotas or Electoral Reform: Why More Women Got Elected during the 2003 Belgian Elections’. Paper presented at International IDEA conference on The Implementation of Quotas: Experiences from Europe, Budapest, 22–23 October.
4. Kapitola 21
Drude Dahlerup ZVÝŠENÍ POLITICKÉHO ZASTOUPENÍ ŽEN: NOVÉ TRENDY V OTÁZCE GENDEROVÝCH KVÓT Vzhledem k tomu, jak pomalu se zvyšuje počet žen v politice, jsou přijímána různá politická opatření na zajištění genderové rovnováhy v politických institucích. Právě kvóty zaváděné nově po celém světě představují jeden z těchto mechanismů a zároveň určitou pojistku vzrůstu ženské přítomnosti v parlamentech. Jaké jsou argumenty pro a proti přijetí kvót? Jaký typ kvót přispěl v praxi k významnému zvýšení politického zastoupení žen? Jaké kvóty budou nejlepší pro konkrétní model volebního systému v zemi a jak mohou být skutečně efektivně prosazovány? Tato kapitola se zabývá světem volebních kvót a způsoby, jakými kvóty mohou přispět, a již i přispěly, k historickému pokroku v politické reprezentaci žen. 1. Co jsou to kvóty? Kvóty pro ženy představují situaci, kdy ženy musí tvořit určité procento členů určitého tělesa, ať se jedná o kandidátní listinu, parlamentní shromáždění, výbor nebo vládu. Smyslem kvót je zvýšit zastoupení žen ve veřejně volených nebo jmenovaných institucích jako jsou vlády, parlamenty nebo místní orgány. Genderové kvóty čerpají své opodstatnění a legitimitu z diskurzu vyloučení, podle kterého jsou hlavní příčinou nedostatečného zastoupení žen vylučující praktiky politických stran a politických institucí jako takových. Zároveň uvalují břemeno jmenování kandidátů nikoliv na samotnou ženu, ale na toho, kdo celý jmenovací proces ovládá, což jsou na prvním místě politické strany. 1 Kvóty nutí ty, kdo nominují a vybírají kandidáty, k tomu, aby začali povolávat ženy a dali jim šanci, kterou zatím ve většině oblastí světa nemají. Dva nejrozšířenější druhy volebních genderových kvót jsou kvóty kandidátní a vyhrazení křesel. Kandidátní kvóty vyjadřují minimální procentuální zastoupení kandidátů pro volby, kterým musí být ženy a vztahují se na kandidátní listiny politických stran ve volbách. Zákonné kandidátní kvóty jsou zakotveny v ústavě, volebních zákonech nebo v zákonech o politických stranách. Tyto kvóty, které jsou zakotveny v legislativních dokumentech, dávají všem politickým stranám povinnost povolat určité požadované procento žen. Dobrovolné stranické kvóty jsou naopak přijaty politickou stranou samotnou, a jsou nejrozšířenější u politických stran levého středu, zatímco liberální a konzervativní politické strany mají tendenci zcela vylučovat nebo silně oponovat přijetí kvót. Vyhrazení křesel znamená oddělení určitého počtu mandátů v zákonodárném orgánu a jejich vyhrazení pro ženy, což se děje buď ústavními nebo obyčejnými zákony. Mohlo by být namítnuto, že tato forma nepatří mezi volební kvóty. Tento druh tzv. vyhrazení křesel se ovšem dnes vyskytuje v celé řadě forem, z nichž některé vylučují, některé naopak zahrnují volbu žen, spíše než pouhé jmenování, jako způsob obsazení těchto křesel. V Ugandě je pro ženy vyhrazeno 56 křesel, každé je přitom voleno speciálním okruhem voličů v jednotlivých volebních obvodech. V ústavě Rwandy je zakotveno, že 30 procent křesel, volených zvláštní procedurou, je vyhrazeno ženám a přiděleno jednotlivým politickým stranám podle podílu daného počtem parlamentních křesel získaných stranou ve volbách. Vyhrazená křesla mohou být naplněna též jmenováním, jako je tomu např. v Keni a některých arabských zemích. Dřívější pojetí vyhrazení křesel jen pro jednu nebo jen velmi málo žen reprezentujících vágní a všezahrnující kategorii ´ženy´ se nadále již nepovažuje za dostatečný mechanismus. Dnes systémy kvót usilují o zajištění toho, že ženy tvoří alespoň určitou ´kritickou menšinu´ 30 až 40 procent nebo usilují o dosažení genderové rovnováhy jak je vyžadována v mnohých mezinárodních smlouvách a konvencích. Kvóty také mohou představovat jen dočasné opatření do doby, než budou odstraněny překážky vstupu žen do politiky. Většina kvót usiluje o zvýšení zastoupení žen protože řešeným problémem je obvykle jejich nedostatečné zastoupení. Jedná se o velmi podstatnou záležitost s ohledem na fakt, že ženy představují ve většině zemí více jak 50 procent populace, celosvětově však drží méně než 16 procent parlamentních křesel. Genderově neutrální kvóty. Systémy kvót mohou být ovšem vytvářeny také jako genderově neutrální. V takovém případě by požadavek mohl například znít tak, že žádné pohlaví nemůže obsadit více jak 60 procent nebo méně než 40 procent postů na stranické kandidátce nebo v rozhodovacím orgánu. Zatímco kvóty pro ženy stanovují obecné maximum pro zastoupení mužů, genderově neutrální kvóty vytvářejí maximální limit pro obě pohlaví. Tato podoba kvót je někdy zvolena jako strategická varianta, kterou je možné předejít argumentům oponentů kvót, že jsou diskriminační vůči mužům. Kvóty jako ´rychlá cesta na vrchol´. Dnes jsme svědky toho, že jsou kvóty přijímány v zemích, jako je Jordánsko či Afghánistán, kde ženy byly historicky téměř úplně z politiky vylučovány. V takových případech představují kvóty opravdu rychlou cestu jak ženám umožnit vstup do politiky. V jiných případech jsou kvóty přijímány pro určitou konsolidaci a další posílení zisků, kterých již ženy dosáhly v přístupu na rozhodovací pozice - nebo jako metoda
22
zabránění opětovného poklesu. Zatímco skandinávské země představují model postupného zvyšování ženského zastoupení (viz citace B.Dahlové uvedená níže), země jako je Argentina, Kostarika, JAR nebo Rwanda reprezentují nové případy modelu ´rychlé cesty´.2 "Problém zastoupení žen se nedá vyřešit pouze s pomocí systému kvót. Politické strany, vzdělávací systém, neziskové organizace, odborové svazy, církve - ti všichni musí přijmout zodpovědnost v rámci vlastní organizace za systematickou podporu ženské účasti, oddola nahoru. Tento proces bude vyžadovat určitý čas. Nestane se to přes noc, nebo v jednom roce či pěti letech; bude trvat generaci či dvě než bude možno pozorovat zásadní změnu. To je to, na čem pracujeme ve Švédsku. Nezačali jsme systémem kvót. Nejprve jsme položili základ usnadňující ženám vstoupit do politiky. Ženy jsme připravili, aby byly schopné vstoupit do této oblasti; a připravili jsme také systém, který alespoň trochu zmírnil pocit studu u mužů, pokud byli nuceni odstoupit. Poté jsme použili kvóty jako nástroj v těch segmentech a institucích, kde bylo nutno prorazit." Birgitta Dahl, dřívější předsedkyně parlamentu, Švédsko 2. Kvóty: Argumenty pro a proti Různé argumenty obhajují nebo naopak se staví proti zavedení kvót jako nástroje zvýšení politické přítomnosti žen. Tyto argumenty jsou uvedeny níže. 2.1. Argumenty proti • • • • • • •
Kvóty odporují principu rovné šance pro všechny, protože ženám je dána přednost. Politické zastoupení by mělo ztělesňovat volbu mezi ideami a stranickými platformami, ne mezi sociálními kategoriemi. Kvóty jsou nedemokratické, protože voliči by měli mít moc rozhodnout, kdo bude zvolen. Kvóty navozují situaci, kdy politici jsou voleni podle svého pohlaví, nikoliv podle své kvalifikace; kvalifikovanější kandidáti jsou tímto vytlačováni. Mnoho žen nechce být zvoleno jen z toho titulu, že jsou ženami. Zavedení kvót vytváří zásadní konflikty v rámci stranické organizace. Kvóty pro ženy budou následovány požadavky na kvóty pro další skupiny, což vyústí v politiku úplného zastoupení zájmových skupin.
2.2. Argumenty pro • • • • • • • • • •
•
Kvóty pro ženy nediskriminují, nýbrž pouze poskytují kompenzaci za existující překážky, které ženám berou spravedlivý podíl na politických mandátech. Kvóty zaručují, že v daném výboru nebo shromáždění bude přítomno více žen, čímž bude minimalizováno napětí často pociťované ženami zvolenými jen ´symbolicky´. Ženy mají občanské právo na rovné zastoupení. Ženská zkušenost je potřebná v politickém životě. Muži nemohou zastupovat zájmy žen. Pouze mnoho žen může reprezentovat diverzitu žen. Volby jsou o zastoupení, nikoliv o kvalifikaci dosažené ve vzdělání. Ženy jsou stejně kvalifikované jako muži, ženská kvalifikace je ale snížena a minimalizována v politickém systému ovládaném muži. Kvóty nediskriminují individuální muže. Kvótová pravidla spíše limitují tendenci politických stran nominovat pouze muže. Pro voliče to znamená jen další rozšíření možností, protože nyní mohou volit i pro kandidátky-ženy. Zavedení kvót může navodit určitý konflikt, půjde však jen o konflikt dočasný. Několikeré mezinárodně uznané konvence o rovnosti pohlaví zakotvily jakožto cíl politické zastoupení žen, jedná se např. o Úmluvu proti odstranění všech forem diskriminace žen (CEDAW), jejímiž smluvními stranami je 179 zemí, nebo např. Platform for Action z Beijingu 1995. Jak může být obhájen fakt, že muži obsazují více než 80 procent parlamentních křesel na celém světě?
Obecný rámec, do jakého jsou problémy nedostatečného zastoupení žen zasazeny, má důležité důsledky pro strategie, které budou označovány jako relevantní. Pokud je celý problém diskursivně pojat jako nedostatečné znalosti nebo zkušenost žen, potom je adekvátním navrhovaným řešením zajištění vzdělanosti žen. Pokud ovšem jsou za hlavní problém označeny institucionální mechanismy vyloučení, potom musí břemeno změny nést instituce a politické strany, protože ty jsou zodpovědné za diskriminační praktiky. 2.3. Dvě pojetí rovnosti Obecně představují kvóty pro zastoupení žen posun od jednoho pojetí rovnosti k druhému. Klasické liberální pojetí rovnosti bylo pojetím ´rovných příležitostí´ nebo ´rovnosti soutěže´. Za dostačující bylo považováno odstranění formálních překážek, jako např. poskytnutím ženám práva volit. Ostatní mělo být na samotných ženách. 23
Pod vlivem silného nátlaku feministického hnutí v posledních desetiletích začíná získávat a sílit jiné pojetí rovnosti - pojetí ´rovnosti výsledku´. Argument na jeho podporu je takový, že pouhé odstranění formálních bariér nezaručuje skutečnou rovnou příležitost. Ženám brání v tom, aby dostaly svůj podíl na politickém vlivu, nejen přímá diskriminace, ale i komplexní soubor skrytých překážek. Kvóty a další opatření aktivní rovnosti tak představují nástroj zaručení rovnosti výsledku. Tento argument e založen na zkušenosti s tím, že formální rovné zacházení není prostředkem dosažení rovnosti. Pokud existují překážky, musí být přijata kompenzační opatření jako nástroj dosažení rovného výsledku. 3. Svět kvót V roce 2005 přijalo volební kvóty cestou změny ústavy nebo přijetím různých legislativních opatření více než 40 zemí. V dalších více jak 50 zemích přijaly hlavní politické strany dobrovolně kvóty požadující, aby ženy představovaly určité procento kandidátů, které strany nominují ve volbách. Díky kvótám nyní země jako je Argentina, Kostarika, Mozambik, Rwanda nebo JAR mohou soutěžit se severskými zeměmi jakožto světovými lídry v oblasti parlamentního zastoupení žen. Přehled používání zákonných volebních kvót je poskytnut v tabulce 13. Jak tato tabulka naznačuje, většina systémů zákonných genderových kvót byla přijata v posledním desetiletí. V různých oblastech světa se prosazují různé typy kvót.3 V Latinské Americe, vůdčí oblasti co se kvót týče, otevřely genderovým kvótám v politice cestu ústavní nebo zákonné změny. Teprve nedávno byly různé podoby kvótových režimů přijaty v oblastech Afriky, Balkánu či jižní Asie. V západních zemích se vyskytují nejvíce kvóty v podobě dobrovolných stranických kvót, Francie a Belgie představují v tomto ohledu výjimku. Jen několik málo politických stran ve střední a východní Evropě přijalo kvóty a nejsou tu ani regulace týkající se zákonných genderových kvót. Odkaz kvót jako nucené emancipace za komunistické éry jen posiluje zdejší oponenty kvót, i když tento odkaz spočívá částečně na mýtu. V arabských zemích jsou velmi dobře známy kvóty ve formě vyhrazených míst pro různé skupiny (náboženské, etnické, klanové), a nedávno několik zemí zahrnulo mezi skupiny, pro která by měla být vyhrazena určitá křesla, také ženy. Projevem genderových kvót je v současnosti zásadní změna v celosvětovém zařazení zemí s ohledem na úroveň jejich politického zastoupení žen. Díky kvótám se nyní Rwanda, Kostarika, Argentina, Mozambik a JAR pohybují velmi vysoko ve světové lize Meziparlamentní unie (the Inter-Parliamentary Union). Pět severských zemí, Dánsko, Finsko, Island, Norsko a Švédsko, které donedávna byly téměř osamocené na čele tohoto seřazení, mají nyní nadějné vyzyvatele. Tabulka č. 13: Země s ústavně nebo volebními zákony zakotvenými kvótami pro národní parlamenty* * Dolní komora parlamentu nebo jednokomorový parlament. Bolívie, Brazílie, Peru, Řecko, Srbsko a Černá Hora, Namíbie, JAR, Tanzánie, Bangladéš, Čína, Indie, Nepál, Pákistán, Filipíny a Taiwan mají také ústavní kvóty pro volby do místních a/nebo regionálních parlamentů. Viz . ** C označuje opatření o kvótách zakotvené v ústavě, L zakotvené v zákoně Zdroj: Dahlerup, Drude and Lenita Freidenvall, 2005. ‘Quotas as a “Fast Track” to Equal Representation for Women’. International Feminist Journal of Politics. Vol. 7, no. 1, March; and . 3.1. Severské země Severské země patří po desetiletí k zemím s nejvyšším zastoupením žen v politice na světě. Zvýšení jejich zastoupení se ve velké míře odehrálo v posledních třiceti letech. V roce 2005 po volbách, které se odehrály v letech 2001 až 2005, ženy tvořily více jak 45 procent členů parlamentu ve Švédsku, 38 procent ve Finsku, 37 procent v Dánsku, 36 procent v Norsku a 30 procent na Islandu. Navzdory rozšířené opačné představě ve Skandinávii nenajdeme žádnou ústavní nebo zákonem zakotvenou klauzuli požadující vysoké zastoupení žen. Ve velké míře tak nárůst politického zastoupení žen může být připsán ženským uskupením v samotných politických stranách nebo ženskému hnutí mimo ně. Ženy se tu mobilizovaly a zorganizovaly, aby zajistily to, že politické strany zvýší počet kandidátek-žen, resp. kandidátek v pozicích, kterou bylo možno považovat za zvolitelnou. Skutečný vzlet v nárůstu politického zastoupení v severských zemích nastal v sedmdesátých letech, tedy dříve než kterákoliv z politických stran přijala vlastní kandidátní kvóty. Tlak na zvýšení politického zastoupení žen se dotknul všech politických stran ve Skandinávii. Některé strany, zejména strany středolevého spektra, na něj odpověděly přijetím dobrovolných stranických kvót. Ve třech skandinávských zemích byly kvóty přijaty na základě rozhodnutí samotných politických stran, nejprve stranami levicového zaměření a sociálními demokraty v letech sedmdesátých, osmdesátých a devadesátých. Mnoho středových a pravicových stran však považovalo kvóty za ´neliberální´. Teprve v roce 1993 přijala švédská Sociálnědemokratická strana princip ´každá druhá pozice na kandidátní listině náleží ženě´. V systému stranických kvót 50 na 50 už nejsou kvóty o nic víc ženskými než mužskými. 3.2. Politické strany a kvóty 24
Ve volbách se systém kvót dotýká samotné podstaty demokratického procesu a podle oponentů kvót se může dostat do střetu s jiným principem - práva voličů vybrat si takové zastoupení, jaké chtějí. Nicméně, jak bylo poukázáno v kapitole 3, nominační proces představuje rozhodující moment a moc ovlivnit jej spočívá v rukou samotných politických stran, ne voličů. Jelikož v mnoha zemích jsou politické strany skutečnými strážci brány k politickému úřadu, kvóty mohou vést k rozporu mezi ústředím a regionálními/lokálními větvemi v rámci politické strany. Místní větve politické strany často bojují o své právo jmenovat vlastní kandidáty bez zásahu ústřední stranické organizace. Nepochybně je snadnější přijmout kvóty pro ženy tam, kde již byly formálně zakotveny jiné kvóty, např. založené na příslušnosti k určitému etniku nebo zaměstnání. Regionální kvóty, skrze které jsou rozdělována parlamentní křesla mezi jednotlivé části země, nikoliv jen s ohledem na počet jejich obyvatel, ale spíše přidělující neproporční počet křesel určitým regionům na úkor jiných, jsou ve skutečnosti užívány v mnoha zemích. Zřídka jsou tyto úpravy ale nazývány přímo kvótami. 3.3. Státy procházející tranzicí a volební účast v parlamentních volbách Historie zjevně prokazuje, že implementace systému kvót probíhá snadněji v novém politickém systému než ve starším, ve kterém je většina křesel již obsazena a v důsledku toho může vzniknout konflikt mezi zájmy nových skupin a zájmy současných držitelů postů. Obecně je také snadnější přijmout kvóty pro post obsazovaný jmenováním než pro volený úřad. Dále je také snazší implementovat genderové kvóty pro kandidátní listiny v systémech proporcionálních než v systémech většinových, kde každá strana představuje pouze jednoho kandidáta v jednom volebním obvodě. V postkonfliktních společnostech vyvíjí mezinárodní společenství velký tlak na aktéry rekonstrukce, aby přijali účinná opatření pro zahrnutí žen do politiky. Proto jsme svědky toho, jak v původních silně patriarchálních kulturách, kde bylo dříve zastoupeno jen mizivé procento žen, jsou přijímány genderové kvóty 25 až 30 procent, jako např. v postkonfliktních společnostech Afghánistánu a Iráku. Opatření zakotvující kvóty byla přijata také v balkánských zemích, zde jako výsledek silného tlaku místního ženského hnutí ve spolupráci s mezinárodním společenstvím. 3.4. Ženy jen symbolicky? V Indii 74. dodatek k Ústave požaduje, aby 33 procent křesel v místních volených orgánech ve městech a na venkově (panchayats – obecní rady) bylo vyhrazeno pro ženy. Politika vyhrazování křesel stejně jako kvóty je známým a velmi diskutovaným opatřením v indické politice. Genderové kvóty jsou takto kombinovány s vyhrazenými křesly pro vymezené kasty v rámci rotačního systému, podle kterého se dopředu určuje, která kategorie se bude moci ucházet o křeslo v každé jednotlivé oblasti. Tento systém vedl ke zvolení několika milionů indických žen do místních zastupitelstev. Indické ženské hnutí se mobilizovalo a poskytlo ženám pro kandidaturu potřebné vzdělání. Kvóty pro ženy v Lok Sabha (dolní komora národního parlamentu) byly několikrát navrženy, ale vždy opakovaně zamítnuty parlamentem. Bangladéš a Pákistán také zavedli genderové kvóty pro místní orgány, stejně jako Namibie, Eritrea, Tanzanie a Uganda. "Vyhradili jsme určitá parlamentní křesla pro obecní rady a podle mé zkušenosti je to velmi účinný nástroj. Vyhradili jsme pro ženy 33 procent křesel v obecních radách. Před přijetím této politiky jsme neměli ženy připravené na vůdčí pozice; výsledkem tohoto přístupu musí politické strany přímo usilovat o kandidaturu žen a vyhledávat je. Setkalo se to se smíšenou odezvou. Někteří muži nechtěli, aby je předběhly jiné ženy a tak navrhli své ženy, švagrové a matky. Nicméně talentované a vzdělané ženy si také našly cestu. Argument, že není dostatek žen schopných stát se kandidátkami ve volbách do legislativních orgánů, už v žádném případě neplatí. Nyní budou ženy v současnosti se nacházející na postech starostek a předsedkyň municipálních výborů připraveny na budoucí kandidaturu do parlamentu. Stále více žen bylo zvoleno do obecních rad - a to je velmi důležitá základna žen pro volby do legislativních shromáždění. Proto je vyhrazení křesel velmi účinným nástrojem, obzvláště v zemích jako je Indie s tak mizivým zastoupením žen v parlamentu. V Indii představují ženy pouhých 6,5 procenta z celkového počtu členů parlamentu, tedy 39 členů z 543. Návrh zákona na vyhrazení křesel pro ženy v parlamentu je také v současnosti aktuální, diskuze o něm neustále probíhají . Nebyl ještě přijat, nicméně domnívám se, že brzy uvidí světlo světa." Sushma Swaraj, členka parlamentu, Indie V Indii byly ženy zvolené na základě kvót označeny za "ženy-zástupce", protože mohly být umístěny do místních zastupitelstev jako zástupci za své manžele, kteří se dokonce mohli i účastnit jednání na místo jejich žen. I v jiných částech světa mohou být ženy v politice, obzvláště ty zvolené pomocí kvót, vnímány pouze za určité symbolicky dosazené ´loutky´. Výzkum ohledně žen zvolených skrze kvóty odhalil spoustu případů čistě symbolického zastoupení žen, obzvláště když zvolené ženy neměly v příslušném volebním obvodě žádnou vlastní mocenskou základnu, ani neměly obdobný zdroj moci v jejich politických stranách či silných hnutích mimo politické instituce. Nicméně vyskytují se též příběhy úspěšných žen, které se na počátku cítily zcela izolovaně a bezmocně, ale postupně získaly sebedůvěru a vliv. Pro efektivitu političek se jeví jako rozhodná dostupnost programů na budování vlastních schopností, které by měly nabídnout ženská hnutí nebo mezinárodní organizace.4 "Kvóty jsou dvojsečný meč. Na jedné straně zavazují muže k tomu, aby pomýšleli na zahrnutí žen do 25
rozhodování, protože musí vytvořit prostor pro ženy. Na druhé straně právě proto, že jsou to muži, kdo musí uvolnit tento prostor pro ženy, budou vyhledávat takové ženy, které budou schopni řídit - ženy, které snadněji přijmou hegemonii mužů." Anna Balletbo, dřívější členka parlamentu, Španělsko Nicméně při kritice žen, že jsou příliš závislé na svých politických stranách, kterým dluží za své křeslo, je uplatňováno dvojí měřítko, protože to samé neplatí o nic méně pro mužské politiky. Političky jsou také často obviňovány z toho, že se do politiky dostaly jen díky rodinným známostem - jako by i toto nebylo typické i pro muže, obzvláště v klientelistických systémech. I když nepochybně bylo v některých zemích, jako např. v Peru či Pákistánu, vytvoření loajálních političek hlavním motivem přijetí reforem pomocí kvót, ženy-loutky nemusí být nezbytným výsledkem, pokud bude pro zvolené ženy dostupná kritická podpora a možnost budování vlastních schopností ze strany ženských organizací. 4. Implementace kvót Kvóty nejsou samy o sobě dostačující. To, zda systém s kvótami dosáhne svého zamýšleného cíle, je velmi závislé na procesu a metodě implementace a prosazování. Zatímco vyhrazení míst je v praxi implementováno z povahy věci, u kandidátních kvót tomu tak často není. Pokud není jasně definována a prosazována metoda implementace, kandidátní kvóta vyžadující 30, 40 či 50 procent s největší pravděpodobností nebude splněna. Kvóta musí být zabudována do procesů výběru a nominace politických stran od samého počátku. Ze studií zaměřených na jednotlivé země víme například, že přijetí kvót vyžadujících minimálně 30 procentní zastoupení každého pohlaví na kandidátce nevede automaticky k tomu, že ženy získají 30 procent křesel. Politické strany mohou splnit požadavek 30 procentního zastoupení žen na jejich kandidátce, ale umístí je na konec této listiny, v převážně nevolitelných pozicích. Navíc pokud je počet křesel obsazovaných v daném volebním obvodu malý a ve volbách o ně usiluje mnoho politických stran, převážně budou zvoleni muži, protože obsazují horní pozice na kandidátce. V některých zemích s poměrným systémem s otevřenými kandidátními listinami mohou voliči sesadit ženy - kandidátky (nebo naopak podpořit mužské kandidáty), čímž zase negují šanci žen na zvolení. V jiných případech nedávné doby se nicméně zdá, že voliči dávají přednost kandidujícím ženám, obzvláště na kandidátkách levicově orientovaných stran - v těchto případech otevřené kandidátní listiny s možností preferenčního hlasování ženám prospějí. Z těchto důvodů je podstatné, aby přijatý systém kvót a pravidla pro jeho prosazování vycházely z platného volebního systému. Některé zákony o kvótách byly změněny (nebo jsou v současnosti navrhovány) tím způsobem, že zakotvují tzv. mandáty k umístění, specifikující, které pozice na volebních seznamech mají obsadit ženy. Následují příklady kvót prosazovaných v praxi. Irák. Podle § 4(3) volebního zákona z roku 2004 musí politické strany umístit ženu na každou třetí pozici na stranické kandidátce - ´ne méně než 1 z prvních tří kandidátů na seznamu musí být žena, ne méně než 2 z prvních šesti kandidátů´ až do konce kandidátní listiny. Výsledkem bylo zvolení 31 procent žen v roce 2005. Argentina. Zákon o kvótách z roku 1991 požaduje, aby stranické kandidátky obsahovaly minimálně 30 procent žen. Následné revize zákona zakotvily určitý minimální počet pozic, které musí být přiděleny ženám: minimálně jedna žena tam, kde jsou dostupné dvě až čtyři pozice; alespoň dvě ženy tam, kde je dostupných pět až osm pozic; alespoň tři ženy, kde je dostupných devět až jedenáct pozic; a alespoň 4 ženy, kde je dostupných 12-14 pozic. Výsledkem tohoto zákona bylo 34 procent zvolených žen v roce 2003. Švédsko. Několik politických stran, včetně Sociální demokracie, Strany levice a Strany zelených, přijalo "zipové" systémy kandidátních listin, kdy se muži a ženy na kandidátce pravidelně střídají, což vede k umístění žen na každou druhou pozici na kandidátce. Velmi často je ovšem věnována jen minimální pozornost prosazování systému kvót. Děje se tak buď kvůli představě, že kvóty mají být jen čistě symbolickou záležitostí, nebo prostě proto, že byla přehlédnuta vazba mezi cíly určité politiky a nástroji k jejich prosazení. Měla by být zvážena následující obecná pravidla: 1. 2. 3.
Podoba systému kvót musí být slučitelná s užívaným volebním systémem. Pravidla o seřazování kandidátů, neboli mandáty k umístění, jsou zásadní pro implementaci kandidátních kvót. Sankce za nedodržení jsou velmi důležité. Příslušné těleso pověřené implementací, jako např. volební řídící orgán, musí být vybaveno dostatečnou autoritou, aby mohlo odmítnout kandidátní listiny nesplňující stanovené požadavky. V případě dobrovolných stranických kvót by zajištěním souladu měl být pověřen vnitrostranický orgán na vyšší úrovni.
Bez bližšího určení seřazování kandidátů na listině a bez sankcí za nedodržování se kvóty mohou stát jen symbolickými opatřeními. Na druhé straně tam, kde volební genderové kvóty splnily stanovené požadavky, se kvóty ukázaly být extrémně účinným nástrojem zvýšení politického zastoupení žen na celém světě. 5. Shrnutí 26
1. 2.
Smyslem kvót je podstatné zvýšení politického zastoupení žen. Úspěšné systémy kvót vedou k: • aktivnímu povolávání žen politickými stranami z toho důvodu, aby měly dostatečné množství kvalifikovaných kandidátů pro naplnění kvót; • větší skupině zvolených žen (spíše než jen symbolických několik zástupkyň), které budou schopny ovlivnit politické normy a kulturu; a • možnosti žen ovlivnit rozhodovací proces jako jednotlivci nebo souladu se specifickými stanovisky a zájmy.
3. Není dostačující přijmout pravidla, která ženám zajistí 30 procent křesel. Následující krok implementace kvóty je rozhodující. S ohledem na implementaci by mělo být bráno v úvahu toto: • Čím vágnější je úprava kvót, tím větší je riziko, že nebudou kvóty správně implementovány. Kandidátní kvóty nevedou automaticky ke zvolení více žen. • Tlak ze strany ženských organizací a dalších skupin je nezbytný pro úspěšnou implementaci kvót. • Musí existovat sankce za nedodržení požadavků na kvóty. 4. Oproti tomu, co předpokládalo nebo v co doufalo mnoho stoupenců kvót, se v poměrně mnohých zemích konflikty ohledně kvót pro ženy opakovaně vrací s každým volebním cyklem. V jiných zemích, kde probíhaly veliké diskuze o přijetí kvót, naopak konflikt ustal v okamžiku, kdy byl systém kvót ustaven. V mnoha dalších zemích ovšem neprovázelo přijetí kvót téměř žádné kontroverze. 5. Je důležité si uvědomit, že kvóty pro ženy neodstraní všechny překážky pro ženy v politice. Stigmatizace političek se může v systémech s kvótami dokonce zvýšit. Obtížnost skloubení rodinného života, pracovního života a politiky stále zůstává velkou překážkou plného občanství žen. Navíc nemůže zůstat politická reprezentace osamoceným krokem, nýbrž musí jít ruku v ruce s nezbytnými socioekonomickými změnami ve společnosti jako takové. Ačkoliv neexistuje jediný lék na zvýšení přítomnosti žen v parlamentu, diskuze o kvótách a volebních systémech poukazuje na některé významné možnosti. Některé země redefinovaly své přístupy metodou pokus-omyl a dlouhým obdobím získávání zkušeností. Doufáme, že zpřístupněním těchto zkušeností ženám na celém světě poskytneme určité návody a směry pro budoucí pokusy v této oblasti. V následující kapitole se zaměříme na ženy, které jsou již v parlamentu, a na to, co mohou učinit pro zvýšení efektivity zastoupení.
Poznámky: 1 Dahlerup, Drude and Lenita Freidenvall, 2005. ‘Quotas as a “Fast Track” to Equal Representation for Women’. International Feminist Journal of Politics. Vol. 7, no. 1, pp. 26–48. 2 Dahlerup and Freidenwall 2005, op. cit. 3 Electoral gender quotas in all major regions of the world are compared in Dahlerup, Drude (ed.), forthcoming 2006. Women, Quotas and Politics. London: Routledge. 4 The ‘effectiveness’ of women politicians is discussed further in Dahlerup, forthcoming 2006 (op. cit.), and in Hassim, Shireen, 2003. ‘Representation, Participation and Democratic Effectiveness: Feminist Challenges to Representative Democracy in South Africa’, in A. M. Goetz and S. Hassim (eds). No Shortcuts to Power: African Women in Politics and Policy Making. London: Zed Books, pp. 81–109.
5. kapitola 27
Azza Karam a Joni Lovenduski ŽENY V PARLAMENTU: DOSÁHNOUT ZMĚNY Ačkoliv jsou ženy stále nedostatečně zastoupeny v dnešních parlamentech, nesoustředí se pouze a jen na číselné údaje o jejich zastoupení, ale také na to, co mohou skutečně vykonat, když se do parlamentu dostanou - jaký mohou mít vliv bez ohledu na jejich současný počet. Učí se pravidla hry a využívají jejich znalost a pochopení k podpoře ženských témat a zájmů v samotném nitru světových legislativních orgánů. Tímto způsobem nejen usilují o zvýšení vlastní možnosti úspěchu, ale zároveň dláždí cestu pro novou generaci žen, které v budoucnu vstoupí do legislativního procesu. Jak mohou ženy skrze parlament maximalizovat svůj vliv na politický proces? Jaké strategie jsou nejúčinnější pro podporu jejich efektivity? Jaké ponaučení mohou členky parlamentu předat těm, které teprve usilují o vstup do této arény? Jak se již projevila účast žen v parlamentu na politické procesy? To vše je předmětem našeho zájmu v této kapitole, ve které se přesunujeme od cesty do parlamentu k cestám naskýtajícím se, jakmile ženy do parlamentu vkročily. 1. Vpád do parlamentu V Beijingské Akční platformě (1995) souhlasilo více jak 180 vlád, že "Dosažení cíle rovné účasti žen a mužů v rozhodování vytvoří rovnováhu, která ... je nezbytná ... pro posílení demokracie a podporu jejího správného fungování."1 Když ženy v různých částech světa usilovaly o zisk volebního práva, věřily že tento zisk sám o sobě povede nevyhnutelně k většímu zastoupení žen. Jak ilustrovaly kapitoly této knihy, jejich očekávání nebylo vždy naplněno. Naopak, mnohde se ženy pouze vydaly do dalšího dlouhého a obtížného boje o to, aby se skutečně dostaly do parlamentu. Část tohoto úsilí zahrnuje nutnost přesvědčit ženy samotné, aby podpořily ženy jako své zástupce. Ve většině zemí se práce soustřeďuje zejména na politické strany, jakožto typické kanály vstupu do národních legislativ. Ženy uvnitř a vně politických stran se organizují a mobilizují, aby změnily dlouhodobě zakotvené stranické metody výběru kandidátů. Jakmile ženy vstoupí do parlamentu, jejich boj zdaleka není dobojován. V parlamentu ženy vstupují do mužské arény. Parlamenty byly ustanoveny, organizovány a ovládány muži, jednajícími ve vlastním zájmu a vytvářejícími procedury, které vyhovovaly jim samým. Nejednalo se o žádné záměrné spiknutí na vyloučení žen. V mnoha případech to jednoduše ani nebyla otázka, kterou by bylo třeba se zabývat. Mnohé dlouhověké parlamenty byly produktem politického procesu, který byl ovládán převážně nebo zcela muži. Následující legislativní orgány jsou ve většině případů modelovány na základě těchto ustavených shromáždění. Tyto muži ovládané organizace nevyhnutelně odrážejí určité mužské předsudky, konkrétní jejich podoba se pak liší podle země a kultury. Až donedávna byla ´institucionální maskulinita´ neviditelnou charakteristikou legislativních těles; byla jejich neoddělitelnou součástí, zcela převažující a považovanou za samozřejmost. Teprve nedávno se maskulinní předsudky legislativních těles dostaly pod drobnohled. Ve většině zemí se skutečně politická role žen v legislativních orgánech stala veřejným tématem až ve druhé polovině 20. století. V roce 2005 představují ženy celosvětově 16 procent členů parlamentu. V severských zemích jsou tato čísla nejvyšší, dosahují až 40 procent, zatímco v arabských státech bylo jejich zastoupení jen 6.5 procenta (leden 2005). 2 Po dřívějším úsilí o zvolení žen do parlamentu jsou to dnes samotné ženy v nich, které z nitra parlamentu organizují, mobilizují, motivují a podporují ženy. Vyvíjejí strategie a podnikají kroky proto, aby podpořily otázky významné pro ženy a napomohly změnám v legislativě. Skutečný vliv žen v parlamentu bude záviset na mnoha proměnných, které se liší v jednotlivých zemích. Jedná se např. o ekonomický a politický kontext, ve kterém dané shromáždění působí, zázemí, zkušenost a počet žen, které jsou v parlamentu nebo pravidla parlamentního procesu. Každý z těchto faktorů se specificky podepisuje na tom, do jaké míry mohou ženy po svém zvolení něco změnit. Protože se tyto faktory od země k zemi liší, je obtížné činit nějaké univerzálně platné obecné závěry o tom, jak mohou ženy maximálně využít svůj vliv. Kromě toho je zatím dostupný jen relativně malý výzkum a informace o tom, jaký vliv vlastně ženy v parlamentu měly a mají. Bejjingská Akční platforma OSN společně s Komisí zabývající se postavením žen a zdůrazňující potřebu větší znalosti a pochopení v této konkrétní oblasti vyzvaly k lepšímu zdokumentování toho, jakých změn bylo dosaženo ženami v politice.3 Vycházejíce z dostupných zdrojů na tomto poli a na základě rozhovorů a diskuzí se členkami parlamentů celého světa jsme identifikovali některé ze strategií a mechanismů, které ženy užívají a mohou využívat, aby ovlivnily celý proces. Formulovali jsme strategii, kterou označujeme jako "strategii pravidel". Případové studie, které následují, ilustrují některé z těchto strategií v akci. 1.1. Přítomnost Rozsah ženského vlivu bude v mnohém záležet na počtu žen v parlamentu motivovaných zastupovat ženské zájmy a problémy. Feministky často tvrdí, že první průkopnice v parlamentu se staly vlastně převlečenými muži - že byly pro vstup do parlamentu náležitě socializovány a staly se prakticky nerozlišitelnými od mužů, které nahrazovaly. O tomto pochybujeme. Je známo, že muži se chovají jiným způsobem, nejsou-li přítomny ženy. I přítomnost jedné jediné ženy 28
změní mužské chování, protože narušuje genderové hranice; přítomnost hned několika žen je změní tím více. Západoevropská zkušenost dokazuje, že kde mají členky parlamentu poslání prosadit zásadní změny, i malá změna počtu může vyprodukovat významné výsledky. I když přítomnost i jediné ženy je schopná přivodit změnu, je pravděpodobnější, že dlouhodobá zásadní změna může být realizována pouze tehdy, pokud v parlamentu bude podstatné množství žen motivovaných zastupovat ženské zájmy. S podporou svých kolegyň mohou poté členky parlamentu vytvořit aktivní partnerství se svými mužskými protějšky. Změna nicméně nespočívá jen v číslech; jedná se spíše o složitý proces překonávání odporu k ženám, v jejichž přítomnosti je obsažena jen jedna součást nezbytné směsi. Podle Drude Dahlerupové prokazuje to, zda je v parlamentu přítomna kritická masa žen, míra zrychlení rozvoje ženského zastoupení skrze přijímání zákonů zlepšujících situaci jak pro ně samotné tak pro ženy jako celek. Takovéto akce jsou rozhodnými akty nabytí a posílení moci. Jakmile budou ženy zastoupeny ve větším počtu a budou ochotny jednat společně ve prospěch žen, mohou členky parlamentu překonat jev ´loutek´, neboli se mohou vymanit z vnímání, kterému jsou podrobeny, a mohou též získat možnost vytvářet interaktivní a strategická partnerství jak v rámci parlamentů tak mimo ně. V rámci parlamentů rozhodná masa usnadňuje překračování stranických linií a zejména umožňuje dosáhnout k jejich mužským kolegům. Přítomnost rozhodné masy také zmnožuje možnosti a rozměr přesahu k organizacím občanské společnosti, což zpětně posiluje důležitý moment nezbytný k vyvíjení vlivu na legislativní orgán a jeho politiku. Ve své studii věnované členkám parlamentu ve Skandinávii i v jiných zemích Dahlerupová zjistila, že političky pracovaly na tom, aby byly povolány další ženy, a rozvíjely novou legislativu a instituce užitečné pro ženy. Jak jejich počet vzrůstal, bylo stále jednodušší stát se političkou a nazírání veřejnosti na političky se změnilo. 4 V roce 2005 Mercedes Mateo Diaz zjistila ve své studii o belgických a švédských členech parlamentu, že s tím jak se zvyšoval počet žen přítomných v parlamentu, zvyšovala se také jejich společenská reprezentativnost.5 Dokud byla čísla nízká, okolo 15 až 20 procent, členky parlamentu odpovídaly zastoupením méně voličkám - ženám, než muži odpovídali svým voličům. Rozdíly jsou způsobeny nominačními procedurami, které byly navrženy tak, aby zvolily vhodné muže. Aby v takových procesech mohly ženy uspět, musejí prokazovat ´mužskou kvalifikaci´; díky tomu mají spíše charakteristiky spojované s mužskými členy parlamentu. Například mohou mít povolání v profesích ovládaných muži jako je byznys nebo právo. Aby získaly takové charakteristiky, musely například obětovat domácí život a s větší pravděpodobností než je tomu u mužů a žen v obecné populaci nebudou mít děti. Nicméně s tím, jak se počet zastoupení blíží paritě, je stále větší pravděpodobnost, že budou tyto ženy odrážet společenské charakteristiky žen ve voličstvu. 1.
Strategie pravidel
V této kapitole formulujeme strategii, jejímž cílem je napomoci maximalizaci vlivu žen na legislativní proces. Úplný rozvoj této strategie předpokládá přítomnost rozhodné masy žen v parlamentu podporujících ženské zájmy. V jednoduchém vyjádření se tato strategie skládá ze tří částí: naučení se pravidel, užívání pravidel, změna pravidel. Pravidly přitom myslíme zvyky, dohody, neformální praktiky a zvláštní regulace, které ovládají funkce legislativního orgánu. Sem spadá zákonodárný proces, rozdělení práce v parlamentu, hierarchické struktury, obřady, disciplína, tradice, zvyky a normy shromáždění zahrnující jeho vnitřní fungování a vztah k jiným vládním orgánům a k národu, kterým byl zvolen. Tato strategie naučení se, používání a změny pravidel je založena na předpokladu, že existuje objektivní potřeba změny a že cílem zvolení žen do parlamentu je zajištění této změny. Jedná se v zásadě o čtyři druhy změny, které budou mít význam pro ženy. Mohou být označeny jako institucionální/procedurální změna, změna zastoupení, vliv na výstup a diskurz. 1. Institucionální/procedurální změna se vztahuje k opatřením, která změní povahu instituce tak, aby byla více přátelská k ženám. Větší genderové uvědomění by mělo být doprovázeno procedurálními změnami navrženými pro přizpůsobení se přítomnosti žen v parlamentu. Je produktem zvýšené vnímavosti k faktu, že třída, věk, etnická příslušnost, rasa, fyzické schopnosti, sexualita, rodičovství a životní období mají určující vliv na život žen, stejně jako je tomu v případě mužů. 2. Změna zastoupení zahrnuje zvláštní akce zaměřené na zajištění stálého a rozšiřujícího se přístupu žen do parlamentu. Zahrnuje povzbuzení kandidujících žen; vědomé využití potenciálu vzorové role tam, kde je aplikována; podporu legislativy prosazující rovnost pohlaví či regulací prosazujících rovnost či paritu; a přiměřené změny ve volebních zákonech a legislativě týkající se volebních kampaní. Tato změna zahrnuje také opatření učiněná na půdě parlamentu za tím účelem, aby se ženy mohly dostávat na důležité parlamentní pozice a aby jim byla zajištěna i účast ve vládě. Musí též zahrnovat změny v politických stranách, aby přivedly do parlamentu více žen. Členky parlamentu často využívají vlivu, který jim jejich reprezentativní status uděluje k tomu, aby podpořily zlepšení politických možností žen v jejich politických stranách, a podporují též dosazování žen na vyšší úřady. Parlamenty představují zásadní pole výběru pro jmenování do vyšších úřadů. 3. Dopad/Vliv na výstup označuje konkrétně ´feminizaci´ legislativy a dalších politických výstupů, jedná se tedy o míru, do jaké byly zákony a politika změněny a ovlivněny ve prospěch žen. Zahrnuje to jak včlenění ženských problémů do agendy, tak zajištění toho, že veškerá legislativa je příznivá vůči ženám a vnímavá k pohlaví. 4. Změna diskurzu zahrnuje změny jak uvnitř, tak vně parlamentu. Nemělo by být jen vyvinuto úsilí k tomu, aby se změnil parlamentní jazyk tak, že ženské perspektivy budou aktivně vyhledávány a považovány za přirozenou součást; je také nezbytné, aby platforma parlamentu byla využita ke změně postojů veřejnosti a změně diskurzu politiky tak, že žena v politice se stane tak častým prvkem jako muž. Tato změna využívá parlamentní výhodu většího přístupu k 29
masovým médiím a obecné veřejnosti pro zvýšení povědomí o ženských otázkách a potenciálu žen ve veřejné debatě. Tabulka č. 15: Čtyři oblasti změn s dopadem na účast žen Institucionální/ Procedurální
změna parlamentu na více nakloněný ženám skrze opatření podporující většího genderového uvědomění
Zastoupení
zajištění stálého a prohlubujícího se přístupu žen do parlamentu skrze podporu ženských kandidátů, změnu zákonů o volbách a volebních kampaních a prosazování legislativy rovnosti pohlaví
Dopad/Vliv na výstup
feminizace legislativy zajištěním - ta bere v úvahu ženské zájmy
Diskurz
změna parlamentního jazyka tím způsobem, že ženská perspektiva je vyhledávána a normalizována, a podpora změny veřejných postojů k ženám
Tabulka č. 16: Ženy: Dosahování vlivu skrze parlament Institucionální/Procedurální změna a Vliv na výstup a diskurz zastoupení Naučení se pravidel
Účastnit se výcviků a orientačních programů pro zvládnutí vnitřních parlamentních kódů jednání (např. jak se přihlásit o slovo); rozvíjet účinnost komunikačních schopností a projevů na veřejnosti; rozvíjení vztahu a lobování mužských kolegů, síťové vztahy s ženskými organizacemi, dohled a stínové zastoupení staršími členkami P, pochopení a ovládnutí jednání s médii
Rozlišení ženských perspektiv, specifických potřeb žen a gender. otázek. Spojení s médii, národními a mezinárodními organizacemi. Pozornost k sexistickému diskurzu. Získání zastoupení v rozličných výborech (rozpočtový, obrany, zahraničních věcí). Objasnění hodnoty a významu tzv. soft výborů.
Využívání Učinit stanovisko k podpoře jmenování a pravidel hlasování pro ženy ve vnitřních volbách v P a v politických stranách. Přitáhnutí pozornosti k absenci žen v klíčových pozicích. Vklad do práce výborů. Zasazení se o vládní pozici rovných příležitostí a prosazení žen na minist. posty. Kampaň na rozšíření existujících struktur tak, aby zahrnuly ženské otázky. Vytvoření sítí k výcviku k přesvědčivější a méně odstředivým typům debaty.
Ovlivnit parlamentní agendu: navrhnout opatření vnímavá k ženám (např. změna zasedacího pořádku tak, aby vyhovoval matkám). Uspořádání výzkumů o ženských otázkách a použití jejich výsledků k zařazení těchto témat do vládního programu a legislativní agendy. Vyjadřovat se k návrhům zákonů, připravovat je. Vyhledávat partnerství s mužskými kolegy. Určité otázky přeměnit ve veřejné téma spoluprací s médii (např. o způsobu, jak se hovoří o ženách v parlamentu, otázky sexuálního harašení). Spojení genderových nerovností s jinými typy nerovnosti. Vytváření aliancí s dalšími vyloučenými skupinami usilujícími o zastoupení. Využití médií pro rozšíření okruhu voličů pro ženy v parlamentu a vytvoření základen veřejné podpory.
Změna pravidel
Získávání podpory pro poskytování finančních podnětů programům/projektům na usnadnění ženských podnětů v rozhodovacím procesu (např. školy leadershipu, zvýšení vládních subvencí politickým stranám s více ženami na vůdčích pozicích/více kandidátkami; zavedení zvláštního ženského rozpočtu pro podporu ženské úcasti v rozhodovacím procesu). Spolupráce s ženským hnutím a médii na změně image žen jako ´pouhých´ manželek, jejich prezentování jako výkonných a schopných političek a normalizace image ženy-političky. Hrdost na ženskou identitu, namísto snahy o imitaci mužů a popírání/ukrývání ženství. Rozšíření legislativy o pro ženy nově významná témata (např. řešení konfliktů a peace-making, lidská práva, zvláštní ženské rozpočty).
Změna pravidel výběru kandidátů pro celou stanu, zejména co se týče vůdčích pozic. Navržení systému kvót pro určité výbory či návrh proporcionality mužského/ženského zastoupení. Ustavení výborů genderové rovnosti. Vytvoření národního nástroje monitoringu implementace a zajišťování odpovědnosti; nstitucionalizace pravidelných debat o pokroku v časovém rozvrhu parlamentu. Vytvoření mechanismu na podporu ženských mluvčích (přednost před mužskými protějšky). Úcast na institucionální a procedurální reformě a modernizačních procesech pro zajištění toho, aby jejich výsledek byl pro ženy příznivý.
2. Učení se pravidel
30
Legislativní orgány projednávají politické návrhy, přijímají zákony, dohlížejí nad jejich implementací a důsledky, vytvářejí rezervoár pro jmenování jednotlivců do vlády a dohlíží nad činností vlády. Většina zákonodárných sborů má také rozpočtovou funkci; jsou zodpovědné jak za formální rozdělení rozpočtu, tak za dohled nad jeho čerpáním vládou. Jsou organizovány různými způsoby - na přední a zadní lavice (pozn. překl. - VB), vládu a opozici, funkční a procesní výbory. Skrze tyto vnitroparlamentní struktury je organizována debata, monitoring, dotazování i interpolace. Členové parlamentu se zpravidla specializují na určitou tematickou oblast a zakládají svou parlamentní reputaci na jejich působení v těchto různých strukturách a procesech v legislativním orgánu. Aby ženy mohly v parlamentu efektivně působit, musí dobře porozumět funkcím legislativního orgánu a musí se naučit pravidla hry - jak psané, tak i nepsané vzorce jednání, a procedury a mechanismy práce v parlamentu. Musí nejprve poznat vnitřní praktiky parlamentu, aby se samy vybavily pro možnost jejich co nejužitečnějšího využití, a aby mohly vyvinout prostředky k změně takových pravidel, kde jejich změna prospěje zájmům a cílům žen. Tyto základní představy jsou níže rozpracovány, každá je přitom zařazena do jedné ze čtyř hlavních oblastí změny, tedy procedurální/institucionální změny, změny zastoupení, vlivu na výstup a diskurzu. 2.1. Institucionální/procedurální změny Prvním krokem, který ženy musí učinit, je pochopení způsobu, jak legislativní orgán pracuje, aby byly schopné využívat tuto znalost k účinnějšímu působení v parlamentu. Členky parlamentu tuto znalost mohou získat různými způsoby, včetně zvláštních zaškolovacích a orientačních programů, stejně jako v obecnějším socializačním procesu. Je například obvyklé, že parlamentní lídři a další držitelé určitých pozic v parlamentu nabízejí novým členům orientační zaškolení v tom, jak shromáždění funguje. Často takové zaškolení poskytují i samotné politické strany. Zaškolení politickou stranou je obzvláště užitečné, protože nabízí vhled do toho, jak strana příslušného člena/členky parlamentu chápe procedury jeho fungování a jak se sama strana do nich zapojuje. Protože organizace legislativní práce často závisí na složení strany, mají strany velký vliv na tyto procedury. V některých částech světa nabízejí politické strany zaškolení k získání zvláštních dovedností, obzvláště pro ženy, které mohou mít menší zkušenost v legislativních procedurách než muži. Na druhé straně ovšem v mnoha oblastech rozvojového světa strany tyto programy neposkytují, buď proto, že na to nemají peníze, nebo prostě z nedostatku vůle. Ve skutečnosti mnohé případové studie naznačují, že stranická loajalita může často brzdit rozvoj politického diskurzu jako takového i asistence poskytované ženám konkrétně. Politické strany v některých arabských a latinskoamerických zemích například nepřipouštějí žádné strukturální opravy a stále operují podle principu, že ženské perspektivy a ženské otázky nezasluhují zvláštní prioritu. To má dopad na politické strany jak uvnitř tak vně legislativního orgánu. Práce v rámci vytvořených sítí je rozhodující školící a socializační mechanismus pro ženy v parlamentu. Tento druh zapojení poskytuje rychlý přístup k znalostem, jejichž získání by jinak mohlo trvat roky zkušeností, a umožňuje ženám, aby společně diskutovaly o jejich zájmech a sdílely své znalosti a odbornost, čímž se výrazně zvyšuje potenciál efektivního působení. Taková práce v síti se odehrává jak uvnitř, tak (méně často) napříč stranickými liniemi. Nadstranické aliance žen zastoupených v parlamentu měly úspěch v několika zemích jako např. Švédsku, Francii, Nizozemí, JAR, Chorvatsku či Egyptě. Řešené otázky jsou velmi rozličné, od zákonů o problematice znásilnění, volební reformy, institucionální reformy, k otázkám osobního statutu a dalších témat relevantních pro danou konkrétní zemi (jako např. právo žen zažádat si o pas bez povolení jejich manžela v Egyptě, sociální, politická a ekonomická práva pro Dality (sekta původně nazývaná ´nedotknutelní´)v Indii). Za povšimnutí stojí také formování skupin podpory, složených z profesionálek a členek parlamentu, což je jev typický zejména pro evropské státy. Slovy finské členky parlamentu Riity Uosukainen ´Skutečnost, že jsou tyto ženy schopné se přenést přes stranické mantinely, hranice jednotlivých profesí a podporovat se navzájem nejen personálně, ale i profesionálně, je něco neocenitelného." Mentoring (neboli dohlížení, poskytování opory a rady a pomoci) zkušenějšími členkami parlamentu je dalším důležitým způsobem jak poskytnout zvláštní školení ženám v parlamentu. V Nizozemí například byl vyvinut systém "stínových zástupců", v rámci kterého ženám zvažovaným pro nominaci na volenou funkci asistovaly již zvolené členky, aby váhající kandidátky získaly potřebnou sebedůvěru. Jednou globální strukturou, která usiluje o vytvoření prostoru, ve kterém si mohou ženy vyměňovat své názory a strategie napříč jednotlivými národy, je Meziparlamentní unie (viz případová studie následující tuto kapitolu). Toto těleso pracuje na prohloubení viditelnosti a efektivity práce žen v místním, regionálním i mezinárodním kontextu a poskytuje ženám mentoring, podporu pro vybudování dovedností a informace. Vedle programů speciálně vytvořených pro ženy jsou velmi důležitá také orientační cvičení zahrnující jak muže, tak ženy. Ve společných školeních jsou ženy vyzývány k vyjádření se k otázkám jejich zájmu a spolupráci s mužskými protějšky, také se zde mohou naučit, jak je možné prorazit zaběhnuté vzorce chování. Zároveň získávají mužští zástupci v parlamentu vědomí o ženských otázkách a důležitosti umožnění ženám efektivně se zapojit do činnosti legislativního orgánu. Obzvláště druhý bod je nesmírně důležitý pro překonání určitého pocitu ohrožení, který někteří muži v parlamentu pociťují tváří v tvář svým kolegyním, jelikož je tak poskytnuta možnost nejen zvyšování povědomí o genderových tématech, ale i naznačení rozměru, v jakém jsou tyto propojeny s mnoha dalšími sociálními, ekonomickými a politickými záležitostmi. Proto i zaškolení a orientační programy pro mužské zástupce sehrává důležitou roli v zapojování ženských perspektiv a témat do hlavního proudu. Kromě informací ohledně jak psaných tak nepsaných pravidel a procedur v parlamentu mohou ženy shledávat velmi nápomocným též školení v hlasovém projevu, vytváření image a mluvení na veřejnosti. Mnohé ženy mají obtíže s promlouváním a přesvědčivou argumentací, některé shledávají obtížným projevit se veřejně ve velkých legislativních 31
komorách. Noví členové, zejména v rozvíjejících se demokraciích, přiznávají, že je pro ně obtížné získat možnost promluvit a pochopit podrobné detaily procedur parlamentního projevu. Efektivní zapojení bývalé herečky Glendy Jacksonové v britské dolní komoře parlamentu dokazuje, že trénovaný ženský hlas může mít zcela shodný vliv jako mužský. Některé členky parlamentů v stabilních demokraciích také organizují školení ohledně médií. Ta zahrnují kromě jiného semináře a workshopy, ve kterých jsou členky parlamentu proškolovány v tzv. ´mediálním jazyku´ (neboli v tom, o jaký druh informací se média zajímají a jak jim je nejlépe předat) a jsou jim udíleny rady o tom, jak síťově spolupracovat s mediálními osobnostmi, zejména těmi, které jsou více nakloněné ženským otázkám. 2.2. Zastoupení Institucionální pravidla, zvyky, procedury (vedle stranické politiky) jsou klíčem k určení legislativních pozic a funkcí, jako je přidělení do výborů a účast v debatách na půdě sněmovny. Povolávání do těchto významných postů může záviset na jednom nebo kombinaci faktorů zahrnujících stranický post, služební věk, frakce, schopnosti, podpora vlády, národní nebo místní profil a odbornost pro konkrétní oblast. I když konkrétní strategie bude do jisté míry záviset na počtu žen v parlamentu, ženy by měly alespoň vytyčit hlavní oblasti zájmu, posty a funkce a vyvinout strategie jak dostat ženy do relevantního fóra. Pokud stávající kanály nejsou otevřené pro povýšení žen do klíčových pozic, musí být nalezeny nové způsoby. 2.2.1. Výbory genderové rovnosti V některých zemích mohou být takovými novými způsoby parlamentní nebo vládní výbory žen nebo širší výbory genderové rovnosti, jejichž mandát obsahuje řešení otázky ženských práv. Formální i neformální výbory genderové rovnosti byly úspěšně vytvořeny v zemích subsaharské Afriky a Nizozemí, zatímco ve Skotsku a Walesu působily širší výbory rovnosti, které pod tlakem žen v parlamentu také začaly řešit otázku jejich postavení. Účinné jsou také výbory žen v parlamentu, jaké najdeme na Novém Zélandu, Austrálii či USA. V jiných případech mohou jako zdroj urychlení vstupu žen do klíčových oblastí působit celonárodní zastřešující organizace (nevládní) nebo silné organizace působící na nejnižší úrovni tzv. odspodu. Další cesty mohou být ženám otevřeny skrze zaškolovací a vzdělávací programy a skrze nátlak na zastoupení učinění prostřednictvím médií. Také mezinárodní nátlak může být využit k povzbuzení vlád, aby zapojily ženy do všech úrovní moci a rozhodování.6 Znalosti o těchto pozicích a možnostech, jak jimi obsadit ženy, mohou být předávány skrze mentoring, spolupráci v rámci stranické mašinérie, a síťovou spolupráci jak mezi ženami samotnými. tak i s mužskými kolegy. Ženy v klíčových pozicích nejen prohlubují vlastní schopnost dosáhnout vlivu, ale usnadňují i příležitost pro další ženy, aby se vyjádřily. Příkladem může být studie legislativního orgánu v Coloradu, která zkoumala rozdíly v jednání členů parlamentních výborů při projevu podle pohlaví, služebního stáří, zájmů a strany. Zjistilo se, že ženy mnohem lépe ovládaly dialog a byly mnohem lépe slyšet tehdy, když byly přítomny jiné ženy, usazené na viditelném místě a v postavení s větší autoritou.7 Tento výzkum také prokázal, že ovládání konverzace, diskuze a obecně jednání zaručuje mužům větší moc a oslabuje stejnou moc žen i tehdy, když se ženy formálně vyskytují na rovných formálních pozicích. Jedním způsobem jak posílit budování kariéry žen a tím i napomoci jejich prosazení do klíčových pozic je ovládnutí procesu jednání v médiích k zvýšení viditelnosti a sebedůvěry žen v parlamentu. Protože ženy zaměstnané v médiích mají samy vlastní problémy se sebeprosazením a povýšením, mohou sympatizovat s členy parlamentu usilujícími o ženské zájmy. Ve skutečnosti je problémem většiny médií opět nedostatek žen na rozhodovacích postech, což znamená, že rozhodnutí o obsahu vysílání a produkční otázky jsou ve velké míře pod kontrolou mužů. S rozšířením přítomnosti žen v médiích rostou též možnosti pro ženy v parlamentu a političky, novinářky a další vysílatele a autory, aby síťově spolupracovaly na podkladě společných zájmů a záležitostí. Typicky ženské zájmy vedly ženy do oblastí specializovaných na sociální politiku, vnímaných jako méně prestižní a spojené s menší mocí, jako např. výbory zaměřené na vzdělání, zdraví a rodinné záležitosti. Mnoho žen v parlamentu se domnívá, že je nezbytné, aby se ženy prosadily i v tradičních vlivných oblastech, jakými jsou finance, obrana, zahraniční věci. Jiné se domnívají, že takové rozdělování není samo o sobě ospravedlnitelné. Evropští politologové přišli s velmi důležitým konstatováním, že označování sociálních témat za tzv. ´soft´ je vykresluje jako nevýznamné, což ovšem ignoruje skutečnost, že tyto oblasti, ve kterých jsou evropské ženy nejaktivnější představují největší podíl veřejných výdajů - jedná se o vzdělání, zdravotnictví a sociální služby na místních a regionálních úrovních. Ženy si tato témata vybírají, protože jim připadají významnější a musí přijímat velmi obtížná rozhodnutí, jako např. jestli dát přednost péči o starší osoby v rodině nebo denní péči v zařízení.8 Tradiční rozdělení na ´hard´ a ´soft´ témata je zastaralé a nepřesné a ženy v parlamentu by je měly odstranit. Ideální by byla dvojsečná strategie: na jedné straně musí být neustále vyzdvihován význam těchto oblastí, na druhé straně musí být vyvíjeno souběžné úsilí o zastoupení žen ve všech politických oblastech. 2.3. Dopad/Vliv na výstup
32
V diskuzi o vlivu žen v parlamentu je užitečné rozlišovat mezi ženskými otázkami a ženskými perspektivami. Ženské otázky jsou témata, která se dotýkají především žen, buď z převážně fyziologických důvodů (např. preventivní prohlídky proti rakovině prsů, právo reprodukce) nebo sociálních důvodů (pohlavní rovnost, politika péče o děti). Ženské perspektivy jsou ženské názory ohledně všech politických otázek. Některé výzkumy naznačují, že zatímco jsou ve velké míře stejná témata důležitá pro obě pohlaví, ženské perspektivy na ně se od mužských odlišují. Výzkum ve Velké Británii v roce 1996 prokázal, že ačkoliv jak muži tak ženy za hlavní téma považovali hospodářské otázky, ženy se více zajímaly o práci na částečný úvazek, nízké platy a důchodová práva, zatímco muži se více zabývali nezaměstnaností. Členové parlamentu musí znát a chápat jak ženské otázky, tak ženské perspektivy - i kdyby jen z toho důvodu, aby viděli druhou polovinu reality - aby byl zajištěn výstup s příznivým dopadem na ženy. Podoba tohoto dopadu, o který členky v parlamentu usilují, se bude nevyhnutelně lišit od strany ke straně. Ve svém výzkumu o Švédsku (je součástí této publikace) Lena Wägnerrud uvádí, že ženy v parlamentu z různých politických stran mají tendenci zdůrazňovat ženské otázky a zájmy. Nicméně nezbytnost znalostí a informací platí bez ohledu na stranickou příslušnost. Ženy v parlamentu úspěšně využívají nejrůznější prostředky, jak se informovat o ženských otázkách a perspektivách. V tomto ohledu je nejdůležitější to, co autoři příspěvků této publikace již několikrát zdůraznili - udržovat pevné vazby na ženské organizace všeho druhu a využívat jejich odbornou zkušenost a zdroje. Takovéto vazby na ženská hnutí také prohlubují legitimitu ženských zástupkyň v parlamentu a udržují je ve styku s měnícími se a často i protichůdnými zájmy a politickými potřebami. Evropské členky parlamentů využily dobré pověsti a znalostí vědeckých expertů, aby přišly s politickými návrhy v takových oblastech, jako jsou domácí násilí, sexuální zneužívání žen, obchod s ženami, péče o děti a starší občany, důchody a otázky zdraví žen. Výzkum o politických otázkách je hlavním nástrojem a může být získán a využíván ženami v parlamentu účastí na konferencích pořádaných ženskými organizacemi, experty a političkami, a organizovanou spoluprací s dalšími členy parlamentu s obdobnými zájmy. Tato spolupráce je součástí jak učení se, tak užívání pravidel. Členové parlamentu se zájmem o konkrétní téma, např. zaměstnanost nebo zdraví žen, se mohou setkat, aby identifikovali důležité přicházející hlasování a diskuze ve výborech, a zvolili taktiku a strategii, jak ovlivnit výsledek. Další strategií je usnadnění přístupu žen-voliček k jejich zastupitelkám. Ve Skotsku byly ustaveny jesličky pro návštěvnice shromáždění, aby bylo zajištěno, že ti, kdo mají povinnost péče o dítě (obvykle ženy), mohou vyhledat a setkat se se svými zástupci. 2.4. Diskurz Parlamenty mají vlastní odlišný jazyk, produkt jak jejich specializovaných úkolů a funkcí, tak jejich kultury a tradičního obsazení muži. Ve Velké Británii kupříkladu má dolní komora parlamentu diskurz charakterizovaný formálním souborem titulů, způsobů oslovování a pravidla debaty, stejně jako hlučný, sexistický a lechtivý ´humor´ utvářený mnoha lety mužské dominance, který ženy v parlamentu vnímají jako urážlivý, obzvláště je-li užit proti nim. Obeznámenost s technikami projevu a debatování může napomoci zaražení nebo omezení tohoto ´buranského´ vykřikování. Britské ženy úspěšně využívají média k tomu, aby přitáhly pozornost k projevům sexismu v dolní komoře parlamentu tím, že odhalují tyto praktiky ženám v médiích a dalším novinářům odhodlaným kritizovat špatné chování členů parlamentu. Výsledkem byla série tiskových a televizních přenosů o dětinském a sexistickém chování mužských členů parlamentu. Veřejnost, která si toho dříve nebyla vědoma, jejich chování odsoudila. 3. Využívání pravidel Naučením se toho, jak využívat pravidla, se mohou ženy chopit příležitostí k účasti v klíčových výborech a pozicích, získat slovo v diskuzích a debatách a plně využívat svých schopností a dovedností. Podrobné seznámení se s pravidly je první části dlouhodobějšího procesu prohlubování postavení žen a zdůraznění ženských otázek a perspektiv. Následujícím krokem je pochopení toho, jak využít tato pravidla k dosažení maximálního vlivu. Hlavním problémem, kterému mnohé ženy v parlamentu čelí je to, že jim není přidělen čas v diskuzích a debatách a je pro ně obtížné dostat se do výběru do klíčových výborů a postů. Díky tomu nejsou schopny plně zužitkovat své schopnosti a dovednosti a jejich příspěvek tak nemůže být řádně zhodnocen. Pouze naučením se toho, jak využívat stanovená pravidla, a spoluprací s ostatními ženami v parlamentu a s médii mohou ženy prolomit tento bludný kruh. Mnohé z taktik na využití pravidel níže diskutovaných mohou být sdíleny přes národní hranice. Mezivládní organizace jako je Rada Evropy, Sekretariát Commonwealthu, Evropská unie či OSN, a mezinárodní nevládní organizace (NGOs) mohou a také skutečně sehrávají životně důležitou roli při pomoci ženám k ovládnutí pravidel, tím, že usnadňují sdílení informací. Jejich zasedání přivádí dohromady znalce a politiky, aby síťově spolupracovali a vyměnili si své představy, jejichž publikace pak zajišťují dostupnost těchto diskuzí o ženských potřebách, strategiích a úspěších širšímu publiku. 3.1. Institucionální/procedurální změny Formální i neformální role v parlamentu jsou často přidělovány skrze zaběhnutá pravidla a procedury. Přesto zůstává určitý prostor vlivu a intervence, který by měly ženy maximalizovat. Ženy by například měly nominovat a volit ženy ve vnitřních volbách, navrhovat ženská jména na neformální pozice a přitahovat pozornost k nepřítomnosti nebo minimální 33
účasti žen v klíčových pozicích. Zvláštní pozornost by měla být věnována příležitostem dostupným v rámci práce ve výborech, jelikož se výrazně ukazuje ze zkušeností dlouhodobých demokracií, že ženy si vedou mnohem lépe ve výborech než při debatách v komoře. To ovšem neznamená, že by se měly vyhýbat debatování v komoře, protože právě zde se často utváří reputace a je sem směřována velká část pozornosti médií. Dovednost debatování jako taková je obzvláště významnou dovedností a může být podporována a sponzorována skrze parlamentní sítě napojené na školy, tj. skrze zahrnutí do vyučování nebo skrze instituce školící v oblasti leadershipu. Také ženské parlamentní sítě mohou sehrávat zásadní úlohu při podpoře ženských mluvčích a pro změnu debaty na méně odstředivou úroveň. Jelikož se kariéra ve vládě často odvíjí od legislativní kariéry, je postup žen skrze různé výbory a po řebříčku parlamentní hierarchie důležitým prvkem pro jejich kvalifikaci na vyšší posty. Posty rovné příležitosti ve vládě a ministerstva pro ženské záležitosti a jejich stínové zástupkyně v opozičních stranách - tyto instituty jsou političkami také dobře využívány pro prosazování jejich zájmů a kariéry. Mezi lety 1992 a 1997 například čtyři labouristky v parlamentu ve Velké Británii zároveň byly stínovými ministryněmi pro ženy. Všechny čtyři pak byly jmenovány na důležité vládní pozice (dvě na úrovni kabinetu), když Labour Party vyhrála volby v roce 1997. Prokázaly svou schopnost být dobrými propagátorkami genderové rovnosti a podporovaly ženské zájmy i ve svých resortech. Jejich počet se v roce 2001 ještě rozšířil. To naznačuje (a) že takové pozice nemusí znamenat ghetto pro ženy, ale mohou být naopak prostředkem jejich povýšení, a (b) že mohou usnadnit rozšíření citlivosti k genderovým otázkám napříč celou vládou. 3.2. Zastoupení Pravidla jsou využívána k zvýšení ženského zastoupení mnoha způsoby. V této oblasti se jako účinná prokázala tří složková strategie: vyvíjet na politické strany nátlak, aby ženy byly nominovány na zvolitelné pozice do parlamentu; navrhnout procedurální mechanismy zaručující přítomnost žen v celé škále parlamentních pozic; a navrhnout legislativu, která vytváří nové struktury pro zajištění reprezentace ženských zájmů Rozšíření politických struktur, ať již skrze vytvoření nových ministerstev, nebo např. skrze rozšíření velikosti kabinetu se prokázalo jako dobrý způsob zajištění ženského zastoupení. Modernizace a reforma stávajících parlamentních orgánů a vytvoření nových míst v nich nabízí příležitost k zajištění nebo rozšíření ženského zastoupení. Dobrým příkladem je Skotsko, kde feministky zasáhly do procesu ústavní změny, aby zajistily, že skotský legislativní orgán bude mít spravedlivé zastoupení žen. Pod zastřešením Koordinační skupiny skotských žen lobovaly ústavodárný sněm a politické strany, aby debata o decentralizaci (skotské osamostatnění) získala genderový rozměr. Získaly účast na debatách o institucionálních návrzích a o procesu obsazování parlamentu. Když byl v roce 1999 zvolen první skotský parlament, 37 procent jeho členů byly ženy, stejně tak jako 30 procent vlády a 41 procent členů výborů, včetně 6 ze 17 křesel. Všechna čísla se zvýšila v dalších volbách v roce 2003. Nicméně ústavní změna je příležitostí, nikoliv zárukou, jak naznačují zkušenosti ze střední a východní Evropy a Evropského konventu9. V Kostarice se vytvořila praxe, že viceprezidentem by měla být žena. Praxe Nizozemí pak naznačuje, že cestou k vytvoření pozic dostupných pro ženy je i vytvoření výborů zaměřených na ženské otázky. Tyto výbory hodnotí veškerou legislativu z hlediska jejího genderového obsahu, čímž napomáhají rozšiřování ženské agendy. Rozšiřují také povědomí o genderovém podmínění mnoha politických problémů. Tyto výbory se vkládají do legislativního procesu a sehrávají úlohu v rozvíjení veřejné debaty o těchto tématech. Ženskými zástupkyněmi v mnoha zemích byla vyjádřena obava, že tyto mechanismy mohou jen oddělit a ´ghettoizovat´ ženské otázky a politiky, kteří je podporují. Ačkoliv taková ´ghettoizace´ může představovat určité riziko v krátkodobém měřítku, zkušenost dokazuje, že v průběhu času je taková práce přijímána a ve skutečnosti potvrzuje a legitimizuje širší genderové otázky. Ženy navíc svým zapojením v rámci ženských výborů, vyhrazených křesel a ženských ministerstev získají cennou zkušenost. Mohou pak rozšířit svůj vliv prací v ostatních výborech na jiných otázkách, například na monitoringu implementace Beijingské Akční platformy nebo jiných mezinárodních smluv. Ženské výbory nemusí být chápány jako stálé struktury, ale jakmile již jsou vytvořeny, mohou umožnit ženám, aby projevily své schopnosti, stanou se tak startovací plochou pro jejich kariéru v dalších politických oblastech. Navíc si ženy, které mají zkušenost s portfolii pohlavní rovnosti, odnášejí do dalších ministerstev zvýšené vědomí a znalost ženských otázek, čímž se také stávají ženské zájmy součástí hlavního proudu.10 3.3. Dopad/Vliv na výstup Znalost procedurálních pravidel je často využívána k ovlivnění parlamentního programu tím, že jsou ženské zájmy nacházeny i v jinak genderově slepých debatách - prosazováním debat ohledně práv na reprodukci, rovné platy, péči o děti či dětská práva - stejně jako navrhováním legislativy rovného postavení pohlaví nebo obdobných změn stávající legislativy. Členky parlamentu vytvořily veřejné výzkumy ohledně ženského statutu a podmínek žen a poté využily jejich výsledky k prosazení se v legislativním programu. Jakmile se témata objeví v agendě, chování jiných politiků se změní. Koneckonců je mnohem obtížnější vystoupit veřejně proti rovnosti pro ženy, než prostě zabránit tomu, aby se otázky rovnosti vůbec dostaly do agendy. Příkladem může být britský Sex Discrimination Candidates Act z roku 2002, zákon, který politickým stranám umožňuje afirmativní akci pro dosažení zvýšení počtu žen v parlamentu a počet 34
kandidujících žen. Návrh tohoto zákona byl přijat s podporou všech stran a téměř žádnými hlasy proti, protože jeho oponenti mlčeli, nechtěli veřejně vystoupit proti zastoupení žen. Z podobných důvodů se mnoho mužských oponentů neúčastnilo francouzské debaty o rovnosti v Národním shromáždění v roce 2000. V některých případech aktivity jako spoluutváření, pronášení proslovů a navrhování zákonů ženami byly mnohem účinnější než jejich samotné hlasování. Jedna studie zabývající se podporou ženských otázek ve francouzském parlamentu prokázala, že ženy byly mnohem ochotnější ko-sponzorovat feministické návrhy zákonů, vystupovat s projevy ve prospěch feministické legislativy a sponzorovat feministickou legislativu. Studie tzv. předběžných návrhů, což je v britském parlamentu prostředek pro získání pozornosti pro určitá témata, prokázala, že ženy v parlamentu jsou mnohem aktivnější než muži při podpoře ženských zájmů.11 V některých částech rozvojového světa jsou ale mnohé případy, kdy se ženy vyhýbají jakémukoliv spojení s návrhy zákonů s ženskou problematikou. Je to z velké části způsobeno jejich pocitem, že takové argumenty by postrádaly podporu a schválení ze strany jejich kolegů a mohly by přispět k jejich marginalizaci a určitému stigmatu spojenému s označením za ´feministku´. Tento fakt ještě zvýrazňuje potřebu toho, aby se ženské záležitosti staly součástí mainstreamu, a zvýšení vědomí o propojenosti ženských témat a všech dalších témat řešených parlamentem. Například rozpočtové a hospodářské zájmy nejsou a neměly by být považovány za čistě mužské, jelikož mají dopad na každého. Stejně tak zdraví, sociální blahobyt a vzdělání nemají dopad jen na ženy. 3.4. Diskurz V některých zemích mohou kulturní normy o rovnosti mezi muži a ženami, nebo diskurz o právech, meritokracii a zvyklosti v zastoupení být cestou využitelnou k proměně parlamentní rovnováhy. Například dánské členky parlamentu uspěly ve snaze změnit parlamentní diskurz. Drude Dahlerup si všímá, jak většina politiků před vstupem významného počtu žen do skandinávských parlamentů neměla vůbec vyvinutý slovník, který by mohla využít při debatách o diskriminaci, nerovnosti, sexuálním harašení či sexuálním násilí. Mnozí měli problém vůbec použít slovo žena a raději používali eufemismy. V průběhu času zvýšená přítomnost žen v politice severských států změnila styl kampaní, využívajíce nyní i výrazů pochopení a objetí stejně jako odkazy na rodinu.12 Vedení kampaní se tak stává méně odstředivým procesem. Studie legislativních debat v Nizozemí prozrazuje, jak ženská intervence změnila způsob debaty o potratové politice, zejména co se týče posunu od lékařského či náboženského motivu k otázce volby.13 Výzkum ve Velké Británii prokázal, že ženy v parlamentu s větší pravděpodobností než muži poukazují na to, jak jednotlivé politiky a navrhovaná rozhodnutí ovlivní jednotlivce a rodiny, zatímco muži mnohem častěji hovoří v abstraktních pojmech, jako jsou občané nebo voliči.14 Účast žen na významných mezinárodních konferencích měla také velký dopad na představy veřejnosti, co ženy mohou změnit. Příkladem může být způsob, jakým se proměnilo vnímání ženského hnutí v Egyptě a jiných arabských zemích po Mezinárodní konferenci populace a rozvoje (International Conference on Population and Development ICPD) v Káhiře v září 1994. Před touto konferencí mnohé ženy v egyptském parlamentu a veřejnost jako taková v lepším případě ignorovaly ženské hnutí, v horším případě se o jeho možnostech vyjadřovaly přímo odmítavě. Ty ženy, které se zapojovaly do ženského hnutí, se podobně vyjadřovaly o ženách v egyptském parlamentu. ICPD se stala příležitostí, při které se mohly členky parlamentu seznámit s tím, čeho ženy v NGOs skutečně dosáhly, a utvořit s nimi sítě v otázkách společného zájmu. Ženám z ženského hnutí naopak pomohla uvědomit si, že mohou v ženách v parlamentu najít potenciální spojence, protože sdílejí mnohé zájmy a cíle. Bez ohledu na to, co se později ve skutečnosti událo, došlo přinejmenším ke znatelné proměně vědomí na obou stranách. Stejně významný byl posun veřejného povědomí a vnímání žen jako aktivistek a političek. ICPD a následné mezinárodní příležitosti demonstrovaly pro širokou veřejnost, že ženské otázky (ať již se jedná o změny v rodinném právu, právech reprodukce, nebo otázky ženské obřízky) byly součástí všeobecných problémů a že spíše než o hlouček žen domáhajících se změny se jednalo o schopné a inteligentní ženy, vyjadřující tyto zájmy způsobem, který si zasloužil být naslouchán a brán vážně. 4. Změna pravidel Přítomnost žen a představení ženských zájmů nevyhnutelně bude působit jako výzva existující úpravě parlamentu a procedur v něm používaných. Minimálně půjde o možné změny parlamentního zasedacího pořádku, míst setkávání, opatření pro péči o děti, pracovní hodiny a pracovní cesty budou přizpůsobeny tak, aby více vyhovovaly ženám. Jednou z nejvýznamnějších změn, o které jsme pojednávali, je síťová spolupráce žen napříč stranickými liniemi. To podtrhuje nyní mnohem častější spolupráce mezi ženami zastoupenými v Evropském parlamentu, JAR, USA, Nizozemí, Francii, Belgii, Itálii v tématech, jako jsou politika ženského zastoupení, nucená manželství, domácí násilí, právo na reprodukci, znásilnění a rovnost v zaměstnání.15 Zkušenost žen z nejrůznějších parlamentních postů vytváří politický kapitál využitelný pro další pokrok, pro změnu stávajících struktur a pravidel, napomáhajících nové generaci političek. 4.1. Institucionální/procedurální změny Změny v parlamentních strukturách a procedurách mohou zahrnovat zavedení norem o proporcionalitě mužské a ženské účasti ve výborech, vytvoření institutu žen zodpovědných za organizování parlamentního hlasování žen z konkrétní parlamentní strany, formální a neformální kvóty pro ženy v nejrůznějších legislativních pozicích. Systémy 35
dobrovolných vnitrostranických kvót jsou účinně využívány v Německu na místní a národní úrovni, a byly představeny i ve Francii prostřednictvím zákonů. V zemích,kde jsou povinné kvóty obtížně politicky prosaditelné, mohou být nastaveny dobrovolné cíle. Nejúčinnější jsou takové politické přístupy, které zahrnují konečné termíny dosažení a realistický časový rozvrh pro implementaci. Měly by být zavedeny mechanismy na monitorování implementace kvót, které podléhají kontrole shromáždění. To zajistí, že součástí pracovního rozvrhu parlamentního jednání budou pravidelné diskuze o dosaženém pokroku. Vytvoření výborů zaměřených na ženské otázky a národních politických agentur žen, které obojí se také zodpovídají parlamentu, mají podobné důsledky. Kontrola parlamentem zajišťuje, že jejich práce bude podrobena dohledu, debatována a publikována, což poskytuje ženám mnohé další příležitosti pro diskuzi o ženských zájmech. Například vláda JAR uvedla do praxe národní genderovou mašinérii, která navrhuje změny v legislativě a dohlíží nad jejich implementací a dodržováním. Případ JAR prokazuje, jak mohou souběžně působit funkce vně i uvnitř parlamentu: v JAR byla navržena nová ústava, program posílení žen byl vytvořen ve spolupráci s členkami parlamentu a zároveň byl vytvořen Úřad pro status žen s cílem začlenit ženské otázky do mainstreamu a zajištění následných dalších kroků. Komise genderové rovnosti byla také založena v roce 1997 na podporu genderové rovnosti, poskytující rady a doporučení členkám parlamentu ohledně toho, jak navrhované změny legislativy ovlivní rovnost pohlaví a status žen (viz případová studie). Důležitou výzvou je, aby si tyto institucionální mechanismy udržely vazby na grass-rootové aktivisty, tak aby měli členové parlamentu přehled o tom, co se děje za parlamentními stěnami. Změny v proceduře mohou být účinné samy o sobě a mohou mít také širší dopad na společnost. Např. následující praktika se odehrává v německém Bundestagu: jakmile žena zvedne ruku, že chce prohovořit v dané diskuzi, je automaticky zařazena na vrchol seznamu mužských zájemců. Smyslem této praktiky je překonat ženskou nesmělost a nedostatek sebedůvěry v promlouvání ve skupinách s převahou mužů maximalizací jejich příležitostí účastnit se. Tato praktika se natolik zaryla do povědomí členů parlamentu, že ji dodržují i mimo jeho půdu. Zásadnější změny zahrnují proměnu způsobů, jakými jsou nazírána určitá témata v parlamentní hierarchii jedná se o ta témata, která jsou bližší ženám a ve kterých se ženy odborně projevují, jako např. vzdělání, politika blahobytu, rodinná politika). Jak jsme již zmínili, rozdíl mezi ´hard´ a ´soft´ otázkami je obtížné udržet a pravděpodobně se také neudrží. Tento proces bude postupovat od zvýšeného zájmu o ´soft´otázky všemi politiky, s tím jak se ženám v parlamentu bude dařit prosazovat tato témata v parlamentní agendě. Změny programu jsou pak úzce spjaty se změnami výstupu. 4.2. Zastoupení Sítě žen v parlamentu úspěšně napomohly změnám pravidel výběru kandidátů a ženy tak získaly větší přístup k politickým úřadům. Do praxe byly uvedeny zvláštní opatření typu kvót pro minimální proporční zastoupení obou pohlaví na kandidátních listinách, vyhrazená křesla pro ženy a zvláštní veřejné fondy pro politické strany. Politické strany stály u většiny nejúčinnějších strategií na prohloubení možností ženského zastoupení. Strany vyvinuly strategie na podporu žen uvnitř sebe samých na rozhodovací pozice ve stranické organizaci a navenek do volených shromáždění a veřejných jmenovaných funkcí. Obecně jsou strany více radikální, zavázané a představivé při hledání postupu, jak dostat ženy do vnitrostranických pozic, než při nominaci žen jako kandidátů na volené úřady. Jejich nejúčinnější akcí bylo v tomto ohledu zavedení rozličných systémů kvót. Kvóty jsou v mnoha případech dočasnými opatřeními navrženými pro překonání nerovnováhy mezi muži a ženami. Jsou úsilím změnit politickou rovnováhu mezi muži a ženami. Rozdílné druhy kvót a jejich důsledky jsou detailně popsány Drude Dahlerupovou ve 4. kapitole této knihy. Další důležitou strategií je rozšíření definice zastoupení na všechna veřejná rozhodovací tělesa a kampaň za včlenění žen do služebně starších postů ve správě a soudnictví. Takové kampaně se odehrály v Rakousku, Finsku, Nizozemí, Velké Británii a na jiných místech. Obtížným, nicméně nezbytným dalším krokem bude rozšíření takových požadavků do soukromého sektoru, jak se již stalo ve Finsku. 4.3. Dopad/Vliv na výstup Jedním z jasných důkazů ženského vlivu na výstup je existence kvót pro ženy v politických stranách i parlamentu. Změny na výstupu jsou nezbytné s tím, jak se ženám lépe daří prosazovat ženské otázky a záležitosti. Jakmile jsou ženské otázky prosazeny a udrženy v programu, rychle získávají pozornost všech politiků. Tento zájem se pak vztahuje na širokou paletu otázek - politických, ekonomických, sociálních i kulturních. Nedávný výzkum naznačuje, že nejúčinnějším způsobem jak ovlivnit výstup a podpořit rovnost žen je poskytnutí finančních pobídek programům zaměřeným na ženy. Indická vláda se například na podporu vzdělání dívek zasadila o zdvojení jakéhokoliv příspěvku na výstavbu dívčích škol. Nizozemská vláda dříve používala systém veřejného financování politických stran, v rámci kterého vydělovala zvláštní fondy na podporu kandidatury žen všemi politickými stranami. JAR zavedla ženský rozpočet na financování projektů šitých na míru zvláštním potřebám a zájmům žen. Finanční pobídky mohou být zaměřeny přímo na zastoupení žen svázáním veřejného financování politických stran s počtem žen zvolených za ně do parlamentu. Tato politika byla zavedena v Itálii, ve volbách do Evropského parlamentu, ve Francii pro volby do Národního shromáždění, tak, že strany, které nenominují nebo znovu neobsadí určitý počet žen v parlamentu nebudou moci využít část jejich financí z veřejného fondu.
36
4.4. Diskurz Nejdůležitější změnou ovlivňující diskurz bylo překonání implicitních pravidel, limitujících vhodná témata k debatě na záležitosti v tzv. veřejné sféře. Ve spolupráci s ženskými hnutími se členkám parlamentu v některých zemích podařilo rozšířit legislativní agendu o diskuze o domácím násilí, pronásledování, znásilnění, nuceném manželství, úpravě ženských pohlavních orgánů, souhlasu k sňatku a právech lesbických matek. Další změny v oblasti diskurzu mohou nastat v okamžiku, kdy ženy začnou být více hrdé na svou ženskou identitu. Dřívější členka Evropského parlamentu Hedy D´Ancona zkoumá nejvlivnější ženy v EP v devadesátých letech a tvrdí, že tyto zlepšily svou práci, vliv a jednání tím, že přestaly být plaché ohledně svého ´ženství´ a místo toho na ně byly hrdé.16 Ženy mají tendence k omluvnému jednání za své ženství, místo toho, aby byly asertivní a vážily si své identity. Podle Nadezhdy Shvedove zůstává proměna sebevnímání političek hlavním klíčem k proměně vnímání veřejnosti a reakce na ženy a jejich politické přispění. Ženská pohlavní identita a její status ´outsidera´ může naopak i zvýšit voličskou atraktivitu, obzvláště v období ústavní krize. Jako poměrně noví příchozí nebývají ženy spojovány s korupčními a autokratickými praktikami kolabujících režimů. Naopak se mohou stát symboly modernity, čestnosti, demokracie a starostlivosti, všechno image nedocenitelná pro reformní hnutí. Proces zvyšování zastoupení žen v parlamentech je součástí většího fenoménu proměny politických představ tak, že se politika stane normální arénou pro ženy. Aby k této změně došlo, je nezbytná významná podpora ze strany masových médií a podpora z řad ženského hnutí. 5. Kritéria měření úspěchu "Jsem přesvědčená, že jakmile vytvoříme a budeme pracovat rámci systému založeného na skutečné rovnosti, kvalita ženské účasti v politice se zvýší." Birgitta Dahl, dřívější předsedkyně parlamentu - Švédsko Abychom mohli tvrdit, že ženy v parlamentu dosáhly změn v politickém procesu, je nezbytné ustanovit jasná kritéria měření jejich vlivu. Základním prvkem těchto kritérií je skutečnost, že ženy v parlamentu jednají, alespoň po určitou dobu své činnosti, ve prospěch ženských zájmů. Při formulaci těchto kritérií je též nutno si uvědomit, že: (a) zájmy žen, které mají být zastoupeny, jsou rozličné a mnohdy i konfliktní; a (b) samotná přítomnost žen v tradičně mužském prostředí vytváří genderové povědomí a mění očekávání. Jak jsme již zmínili, to, čeho ženy mohou v parlamentu dosáhnout, závisí na jejich počtu v parlamentu. Počet představuje důležitý, nezbytný, ne-li dostatečný předpoklad pro dosažený vliv. Pro učinění rozhodných aktů pro zastoupení je nezbytná přítomnost určité minority žen. S nárůstem počtu žen můžeme očekávat zvýšenou účast žen ve všech aspektech parlamentního života, včetně zapojení do debat, navrhování a sponsoring legislativy, přístup k parlamentním zdrojům a obsazení vedoucích pozic. Dalším kritériem pro měření úspěchu je, že vliv žen musí být patrný v legislativě o ženských otázkách. S narůstající efektivitou působení žen v parlamentu a rozšířeným zastoupením pak bude samozřejmostí, že veškerá legislativa bude brát v potaz ženské perspektivy. Obzvláště výmluvným důkazem ženského vlivu bude jak nárůst počtu mužů vyvolávajících ženské otázky, tak v tom, že muži nechají nejprve promluvit ženský hlas ve všech legislativních debatách, které by zahrnovaly záležitost ženské perspektivy. Důležitým prvkem úspěchu bude také interakce mezi nejrůznějšími nositeli změny - vládami, ženami v parlamentu, ženskými organizacemi a dalšími členy občanské společnosti, na místní, regionální i mezinárodní úrovni. Stále je nutné mít na paměti, že partnerství mezi ženami a muži je klíčovou součástí procesu změny a vlivu. Mnohé členky parlamentu otevřeně přiznávají, že snaha pracovat osamoceně, bez mužů, je neschůdná.17 6. Strategie rozšíření vlivu Následuje výčet některých z hlavních strategií napomáhajících ženám maximalizovat jejich moc a efektivitu v parlamentu. 1. Zvýšení povědomí. Kampaně v médiích by měly zaměřit pozornost veřejnosti na význam rovnovážné účasti a zastoupení žen a mužů. Politické strany či ženské organizace mohou být financovány za účelem organizování takových kampaní a obdobných aktivit. NGOs zabývající se podporou účasti žen v politickém životě byly často aktivní v tomto procesu zvyšování povědomí. Pro povzbuzení těchto kampaní musí političky a politici aktivně vytvářet a vyhledávat vztahy s klíčovými členy občanské společnosti stejně jako s mediálními producenty a vysílateli. Příkladem může být Hnutí za rovná práva - rovné povinnost (Movement for Equal Rights - Equal Responsibilities) na Kypru, jehož cílem je zvýšit povědomí veřejnosti o tom, že ženy mohou být političkami. 2. Práce v partnerství s muži. Zahrnuje to vytváření programů, ať již uvnitř či vně specifických politických fór, které berou v úvahu mužské zájmy a perspektivy, které jsou zároveň solidární k ženám političkám. Tato myšlenka nyní získává stále větší odezvu s tím, jak si ženy více uvědomují, že potřebují podporu svých mužských kolegů, partnerů a voličů, aby mohly zefektivnit vlastní strategie a zvýšit hodnotu jejich sociálního a politického odkazu. 3. Rozšíření skupiny volitelných a o zvolení se ucházejících žen. Znamená to zvýšení zájmu žen o to, stát se
37
političkami, stejně jako zvýšení jejich zapojení do politiky. Volitelnost a zapojení do politiky jsou částečně záležitostí přístupu k všeobecným zdrojům, jako je vzdělání, příjem a čas, částečně záležitostí specifických zdrojů, jako jsou znalosti a informace o politice a politická zkušenost. Politika zaměřená na zvýšení přístupu žen k vyššímu vzdělání, placenému zaměstnání a nejrůznějším sociálním a ekonomickým organizacím vytváří kontext příznivě nakloněný ženám. Nicméně i tam, kde ženy postrádají adekvátní zdroje pro jejich politickou účast, vytvářejí ženy kreativní strategie pro mobilizaci zdrojů umožňujících jejich přístup. V Indii například některé ženy čerpají ze vztahů v rámci rozvětvených rodin, vazeb existujících v rámci sousedství a dalších sférách zaměřených na ženy, které jim napomáhají sbírat prostředky potřebné při úsilí o zastoupení. 4. Prosadit pozitivní akci. Kvóty se ukázaly být obzvláště efektivním nástrojem zvýšení přítomnosti žen v parlamentech. Jak modely postupného tak rychlého zavedení jsou efektivně využívány. Příkladem modelu postupného zavádění je Švédsko, kde ženy využily mnoha prostředků nátlaku na jejich politické strany, aby nominovaly ženské kandidáty a umístily je do výhodnějších pozic na kandidátních listinách. Jedním způsobem bylo jednoduše navržení ženských jmen, jednalo se o taktiku významnou v počátečním období. Pořádaly také kampaně na podporu kandidujících žen a vydávaly návrhy na umístění žen do lepších pozic na kandidátkách. Nakonec působily také jako hlídací psi a protestovaly vždy, když se objevil nějaký krok zpátky. Tento proces zajištění zásadního nárůstu volebního úspěchu žen byl tak zajištěn bez nutnosti zavedení formálních povinných kvót. Doporučení, argumenty a také hrozba nátlaku na přijetí kvót posloužily pro přijetí cílů vyžadujících 40 procentní nominaci žen. Jakmile byl tento cíl zakotven, bylo dosaženo podstatného úspěchu.18 Modely rychlé cesty byly mnohem častěji využívány v zemích procházejících procesem tranzice a demokratizace. 5. Změna zákonů pro umožnění pozitivní diskriminace. Takové praktiky byly dříve v politice ojedinělé. V minulosti vlády neužívaly zákony k tomu, aby donutily politické strany k podpoře žen, ne jen z toho důvodu, že takové návrhy by byly v rozporu s jinými zákonnými principy. Tato skutečnost se ale zásadně proměňuje, s tím jak se vlády zasadily o přijetí legislativy, která nutí k přijetí opatření zaručujících lepší zastoupení žen v parlamentu (Belgie), nebo alespoň poskytuje pobídky k takovému opatření (Francie, Itálie), nebo je povoluje (Velká Británie). Některé země navíc přijaly zákony stanovující, že ženy musí držet určitý počet křesel ve vládou jmenovaných orgánech. V Dánsku byl takový zákon přijat v roce 1985, ve Finsku v roce 1987, ve Švédsku v roce 1987, v Norsku v osmdesátých letech, v Nizozemí v roce 1992 a Německu v roce 1994. Zveřejněné statistiky prokazují, že v těchto zemích ženská účast v těchto orgánech stabilně roste. Vlády mohou též využít systému pobídek. Je to obzvláště jednoduchá metoda tam, kde je zakotveno státní financování politických stran. Nizozemská vláda byla například schopná poskytovat politickým stranám podporu v závislosti na jejich úsilí o zvýšení podílu žen ve stranických volených orgánech. 6. Zvýšení obecné úrovně života žen a přístupu ke zdrojům pro všechny ženy. Vysoké úspěchy dosahované skandinávskými ženami plynou z kombinace vládní politiky, stranických iniciativ a demografických změn. Obdivuhodné postavení žen ve skandinávské politice spočívá na sociálních/demografických základech, kdy zde došlo k zásadním změnám rodinného, sociálního a ekonomického života žen. Jedná se o změny s nejvyšší pravděpodobností nevratné. Politika rovnosti zastoupení přinesla reformy k dosažení rovnosti učiněné vládou ve spolupráci s ženským hnutím, kdy toto fungovalo jak autonomně, tak skrze politické strany. Do určité míry se jednalo o zpětnou vazbu reagující na demografické a politické změny, protože tyto politiky obsahovaly výslovné pokusy o změnu demografického vývoje a genderového rozdělení práce jak v rodině, tak v placeném zaměstnání. 7. Vytvoření a udržování vztahů s ženskými organizacemi a institucemi občanské společnosti jako celku. Udržování vazeb na ženské hnutí je zásadní jak pro jejich podporu a informace o ženských otázkách; obdobně ženské hnutí potřebuje základnu opory v politických stranách a v parlamentu. 8. Síťová spolupráce. Ta umožňuje ženám v parlamentu sdílet si navzájem informace, myšlenky, zdroje a podporu. Sítě spolupráce mohou být založeny na politických stranách, nebo jít napříč stranickou příslušností (zřídka), mohou být na úrovni místní, regionální, mezinárodní. Setkání, konference, semináře, pravidelné vydávání tiskovin a spojení skrze elektronickou poštu jsou důležitými prostředky síťové spolupráce. Konzultování ženských organizací a provádění výzkumů ohledně potřeb žen(poptávka) a jejich praktických omezení (nabídka) umožňuje ženám v parlamentu zacílit své úsilí na aktivity, které budou nejužitečnější a nejefektivnější. V tomto ohledu školení ve využívání informací a komunikačních technologií, a nakonec také v zavádění a využívání vládních praktik po internetu, se bude jevit stále podstatnějším pro to, aby ženy zůstaly na vrcholu vlády. 9. Efektivní využívání masových médií. Ženy v parlamentu musí využívat masová média, obzvláště pak ženy v nich na pozicích zpravodajek, editorek a novinářek, k vyjadřování svých zájmů a zdůrazňování významných témat. Kromě toho, že mohou ovlivnit image žen v parlamentu a podporovat jejich politické představy, masová média jsou také vhodným nástrojem pro vzdělávání a mobilizaci voličů, zejména ve venkovských oblastech - jedná se o důležitou záležitost zejména v rozvojových zemích, kde ženy s omezenými zdroji mohou mít obtíže s oslovováním těchto voličů. 10. Vytvoření ženských výborů a dalších orgánů odpovědných parlamentu. Ženám v parlamentu poskytují možnost získat zkušenosti a ženská témata a perspektivy získávají platformu k projednání a publikování. 11. Sběr, monitoring a rozšiřování statistických údajů a faktů o účasti a zastoupení žen. Napomáhá ženám v parlamentu, které se zasazují o ženské zájmy, analyzovat pozici žen v rozhodování a definovat problémy, navrhovat přiměřená řešení a vyhledávat politickou podporu pro preferovaná řešení. Stále potřebné jsou zejména soubory dat prokazujících, jakých změn členky parlamentu skutečně dosáhly. 12. Začlenění genderových otázek do hlavního proudu(genderový mainstreaming). Zajištění toho, aby se genderové otázky staly integrální součástí rozlišných politických, sociálních a ekonomických záležitostí, je nezbytné 38
pro odhalení vzájemné závislosti a propojenosti vazeb na další oblasti problémů. Konečný cíl zlepšení kvality ženského zastoupení a účasti je cílem, na jehož dosažení je nutno pracovat neustále. Stejně jako politický vstup (input)/vklad ze strany mužů vyžaduje neustálé zlepšování, neměly být ani ženy uspokojeny svým přispěním do politického procesu, stejně jako by neměly žádné dosažené zisky brát za samozřejmost. Politická účast je proces, který se konstantně vyvíjí a rozvíjí. Aktéři zúčastnění na tomto procesu by měli být připraveni na nutnost být stále v předstihu nastávajících změn. Ženy a muži zapojení do tohoto procesu by měli společně pracovat jako nositelé změn, stále si vědomi toho, že překážky jsou vlastně jen prostředky k realizaci nových a pokročilejších strategií. Ženy i muži dosáhli v otázce účasti žen velkého pokroku. Politici obou pohlaví přispěli k prosazení ženské politické účasti jako takové a v parlamentech konkrétně. Ačkoliv cesta před námi je dlouhá, ponaučení získaná z nabytých zkušeností mohou a budou výrazně osvětlovat a zjednodušovat mnohé stezky kupředu.
Poznámky: 1 United Nations, 1995. ‘The Beijing Platform for Action: Women in Decision Making’, para. 181, available at http://www.un.org/womenwatch/daw/beijing/platform/decision.htm 2 Inter-Parliamentary Union, 2005. ‘Women in National Parliaments: Situation as of 31 July 2005’, . 3 Excerpted from the moderator’s summary published as UN document ECN.6/1997/lL.2/ Add.2. 4 Dahlerup, Drude, 198. ‘From a Small to a Large Minority: Theory of Critical Mass’. Scandinavian Political Studies. Vol. 11, no. 4, pp. 275–98. See also Lovenduski, Joni, 2005. Feminizing Politics. Oxford: Polity Press. 5 Mateo Diaz, Mercedes, 2005. Representing Women? Female Legislators in West European Parliaments. Colchester: ECPR Press. 6 See also chapter 4 on how quotas can help this process. 7 Kathlene, L., 1995. ‘Position Power versus Gender Power: Who Holds the Floor?’, in G. L. Duerst-Lahti and R. M. Kelly (eds). Gender Power, Leadership and Governance. Ann Arbor, Mich.: University of Michigan Press, pp. 167–94. 8 Raaum, N. C., 1995. ‘The Political Representation of Women: A Birds Eye View’, in L. Karvonen and Per Selle (eds). Women in Nordic Politics. London: Dartmouth Press. 9 Lovenduski 2005, op. cit., pp. 85–8. 10 Skjeie, Hege, 1991. ‘The Rhetoric of Difference: On Women’s Inclusion in Political Elites’. Politics and Society. No. 2. 11 Childs, S. and J. Withey, 2005. ‘Sex Equality and the Signing of Early Day Motions in the 1997 Parliament’. Political Studies. Vol. 52, issue 3. 12 Karvonen, L., G. Djupsund and T. Carlson, 1995. ‘Political Language’, in Karvonen and Selle (eds), op. cit. 13 Outschoorn, J., 1986. ‘Women in Nordic Politics. The Rules of the Game: Abortion Politics in the Netherlands’, in J. Lovenduski and J. Outschoorn (eds). The New Politics of Abortion. London: Sage. 14 Lovenduski 2005, op. cit. 15 Lovenduski, Joni with Claudie Baaudino, Marila Guadagnini, Petra Meier and Diane Sainsbury (eds), 2005. State Feminism and Political Representation. Cambridge: Cambridge University Press. 16 D’Ancona, Hedy, 1997. ‘Politieke diva’s rekenen af met de haantjestcultuur in Brussel’ [Political divas reckon with the working culture of Brussels]. Opzij. December. 17 See the Inter-Parliamentary Union’s references to this in the case study that follows. 18 Sainsbury, Diane, 1993. ‘The Politics of Increased Women’s Representation: The Swedish Case’, in Joni Lovenduski and Pippa Norris (eds). Gender and Party Politics. London: Sage.
Případová studie 39
Švédsko: MODEL POSTUPNÉHO VÝVOJE Lena Wängnerud V roce 1971 byl podíl žen ve švédském parlamentu 14 procent. Po posledních volbách v roce 2002 je tento podíl 45 procentní. Změna je obdivuhodná; v průběhu třiceti let se zastoupení zvýšilo trojnásobně. Nárůst je patrný i ve vládě, ve které v roce 2005 11 ministerských postů z 22 obsadily ženy. Tato případová studie se bude věnovat příběhu, který leží za těmito čísly, a tomu, jak ženy dosáhly takové změny v parlamentu. Od roku 1985 podíl žen ve švédském parlamentu přesahuje 30 procent. I když je obtížné říci, jaký počet by znamenal dosažení úrovně rozhodné masy, je tento skutečný počet v porovnání s jinými vysoký po dlouhé časové období. Pokud dojde ke změnám v politice v důsledku ženského zastoupení, ve Švédsku by cesta k nim měla být obzvláště patrná. Velké navýšení počtu Abychom pochopili proces, který vedl ke zvýšení počtu žen v parlamentu, musíme zkoumat švédskou politiku před 40 lety. V té době byly ženy výrazně méně zastoupeny než muži: méně se jich účastnilo voleb nebo se stalo členkami politických stran, byly také výrazně pod-reprezentovány ve vedoucích pozicích v politických stranách i v rozhodovacích orgánech. Bod obratu nastal v roce 1972. Lídři dvou tehdy hlavních politických stran, Liberální strany a Sociální demokracie, začali usilovat o zisk ženských voličských hlasů. Strategickým důvodem pro to byla skutečnost, že zisk ženských hlasů by znamenal zisk více křesel a tím větší podíl na moci. Byla přijata opatření, která zavedla otázku rovnosti pohlaví jako bod politického programu a stanovila určité cíle ženského zastoupení. Mohou být zmíněny dva důležité faktory: v roce 1972 vytvořila tehdy vládnoucí Socialdemokratiska arbetarpartiet (Sociálně demokratická strana) ve vládě centrální jednotku genderové politiky; a v tom samém roce se Liberální strana stala první stranou ve Švédsku, která přijala formální doporučení, aby ženy obsadily 40 procent vnitrostranických vedoucích pozic, jako např. ve stranickém výkonném výboru. Proces, který se ve Švédsku odehrál, může být charakterizován dvěma rysy: integrace; a promyšlený rozvoj. Integrace znamená fakt, že ačkoliv ve švédské politice působily a stále působí ženské federace, tyto vždy operovaly uvnitř ustanovených stranických struktur. Vyjadřuje to také skutečnost, že opatření týkající se zastoupení žen byla vždy předmětem rozsáhlých debat v rámci politických stran. Federace žen působily v tomto ohledu jako určitý předvoj; konečná rozhodnutí byla nicméně vždy přijímána v nejvyšších rozhodovacích fórech každé politické strany - na pravidelných celonárodních zasedáních stran. Projevem toho je, že při existenci sedmi odlišných politických stran zastoupených v parlamentu, jako tomu je v současném Švédsku, najdeme sedm mírně se odlišujících příběhů. Otázka ženského zastoupení se tak ocitla v politickém programu všech politických stran; ne všechny však přijaly početní cíl typu 40:60 genderové rovnováhy na stranické kandidátce. Konzervativní strana a Strana středu (Centre Party) jsou příkladem stran, které stále spoléhají na úspěch méně razantních strategií, jako je pouze volné formulování rovnosti jakožto cíle. Promyšlený rozvoj může být považován za heslo pro obecnější obraz švédského vývoje. Ve většině stran byly původně volně formulované cíle přeměněny do přísnějších doporučení a poté tři politické strany zakotvily kvóty. Ve švédském případě znamenají kvóty dobrovolnou regulaci upravenou ve stranických stanovách, nikoliv kvóty zakotvené v ústave. Strana zelených zakotvila kvóty již při svém založení v roce 1981. Pro Stranu levice padlo rozhodnutí přijmout kvóty v roce 1987, sociální demokracie je přijala v roce 1993. Ve většině případů také opatření zaměřená na vnitrostranické struktury (jako výbory apod.) předcházela opatřením týkajících se stranických kandidátek. Ať již s kvótami nebo bez nich se ona soutěž zahájená mezi Liberální stranou a sociálními demokraty stala dnes soutěží mezi všemi stranami. S pár výjimkami se straničtí lídři ve Švédsku dnes označují za otevřeně ´feministické ´. Od roku 1994 je ve švédské politice zakotven slogan ´každé druhé křeslo pro ženu´, symbolizující ambici o prosazení stavu, kdy se muži a ženy budou střídat na volebních kandidátkách na nejrůznější mocenské pozice, nikoliv tedy pouze symbolického přijetí žen. Proměna programu (agendy) Kdybychom chápali procesy, které vedly k zvýšení zastoupení žen ve Švédsku, jako čistě strategický manévr, nezískáme kompletní obrázek. I když je z dokumentace různých politických stran zřejmé, že skutečně existovaly kalkulace ohledně toho, jak získat více (ženských) hlasů, tyto strany také vážně uvažovaly o tom, jak využít tuto větší moc - jak změnit situaci žen ve společnosti a dosáhnout genderové rovnosti v hlubším slova smyslu. Studie ukazují, že ženy jsou dnes do politiky lépe integrovány než tomu bylo v 60.letech. Od roku 1976 byl volební obrat žen o něco vyšší než u mužů. Genderová propast jak v zájmu o politiku (subjektivním), tak v počtu členů ve straně se zmenšila, i když nezmizela úplně. Silným indikátorem změny je číslo uvedené dříve v této studii - změna ze 14 procentního zastoupení žen ve švédském Parlamentu v roce 1971 na 45 procent v roce 2004. Složitou otázkou, která se posléze nabízí, je jak uchopit kvalitativní změny pramenící ze změny genderové 40
rovnováhy a jak se vyhnout pouhému zkoumání číselných údajů. V tomto úsilí se totiž vyskytuje dvojí riziko. Na jedné straně je to riziko přehnaných očekávání či uspěchané používání vágních kritérií pro potvrzení vlivu ženského úsilí a změn přivozených jejich politickou účastí. Na druhé straně může také dojít k podceňování, kdy příliš tvrdá kritéria měření přehlédnou a interpretují ženské úsilí jako záležitost čistě symbolickou. Abychom mohli činit platné závěry, musíme rozumět politickému procesu. Co se odehrává v parlamentu, alespoň při jednání sněmovny, se dá přirovnat k špičce ledovce. Když už má být přijato závěrečné rozhodnutí, každé řešené téma má již za sebou určité období vývoje. Většinou se tento proces táhne po několik let a zahrnuje jednání v mnoha různých uskupeních, jako jsou parlamentní výbory a nejrůznější stranické skupiny. Abychom zachytili, co se děje pod povrchem bez toho, že bychom tam skutečně byli, musíme se spoléhat na určité indikátory odrážející průběh daného procesu. Jednou metodou jsou dotazníky a osobní pohovory s hlavními aktéry. V následující pasáži použiji některé příklady otázek položených švédským členům parlamentu ohledně jejich politické práce. Příklady se soustředí na otázky související s kampaní a na otázky osobního zájmu. V žádné z otázek není genderová problematika zmíněna přímo. Odpovědi ovšem byly podrobeny následné genderové analýze (jaké odpovědi dávaly ženy, jaké muži). Otázky byly otevřené a každý politik mohl zmínit jakékoliv problémy. Při analýze těchto odpovědí jsem používala širokou definici pojmu ´ženské zájmy/otázky´. V teoretickém pojetí rovnosti je cílem zachytit politické návrhy, od kterých lze očekávat, že zvýší autonomii žen - občanů. I ve Švédsku existuje rozdělení práce mezi muže a ženy, kdy ženy častěji zaujímají pozice v různých oblastech sociální péče, jak soukromě uvnitř rodiny, nebo veřejně ve sféře profesionálních služeb, jako např. zdravotnictví a péče o seniory a děti. Předpokladem je to, že aby ve společnosti mohla být zvýšena genderová rovnost, musí získat ženské zájmy vlastní hlas, který by je vyjádřil. Empirická otázka pak zní: přicházejí ženy v parlamentu s jinou agendou než muži? Vyjadřují ženy ženské zájmy? Graf č. 9 zachycuje počet mužů a žen v parlamentu, kteří zmínili sociální politiku, rodinnou politiku, péči o seniory nebo zdravotní péči jako téma pro kampaň nebo oblast osobního zájmu v roce 1985, 1994 a 2002. Tyto čtyři položky mohou být vnímány jako široký způsob konceptualizace ženských zájmů. Graf č.9: Ženské zájmy v agendě členů parlamentu Švédska, 1985-2002
Poznámka: Graf znázorňuje odpovědi na dvě otevřené otázky, položené v následujícím pořadí: (1.) „ Jaké otázky/témata jste nejvíce zdůrazňoval ve své kampani před těmito volbami?“ (mohlo být vypočteno až pět položek); a (2.) „O jakou politickou otázku/téma se Vy osobně nejvíce zajímáte?“ (mohly být zmíněny až tři položky). Odpovědi byly ohodnoceny podle detailního systému. Počty znázorněné v grafu vyjadřují procento mužů a žen v parlamentu, kteří zahrnuli ženské otázky ve svých odpovědích. Do kategorie ´ženských zájmů´ přitom byly zařazeny odpovědi týkající se sociální politiky, rodinné politiky, zdravotní péče a péče o starší občany. Počet respondentů (ženy: muži) byl: v roce 1985 96:218; v roce 1994 132: 190; v roce 2002: 142:175. Celkový počet členů parlamentu Švédska činil 349 od roku 1976. Zdroj: Parliament Studies of 1985, 198 and 1994. The Swedish Election Study Program at the Department of Political Science, Gothenburg University. Graf č. 9 poukazuje na několik podstatných výsledků. Zaprvé, existuje spojení mezi pohlavím politika a mírou, ve které prosazuje ženské zájmy. V roce 1985 75 procent žen v parlamentu zmínilo ve svých odpovědích témata sociální politiky, rodinné politiky, péče o seniory či zdravotní péče. U mužů to bylo 44 procent. Ve stejné roce 1985 52 procent žen zmínilo jedno z těchto témat jako oblast svého osobního zájmu, zatímco u mužů se jednalo o pouhých 10 procent. Zadruhé, ačkoliv byly patrné genderové rozdíly ve dvou po sobě následujících výzkumech, genderová propast se zmenšila. K tomu se ještě vrátíme. Třetí významný výsledek vyplývající z grafu č.9 je spojen se srovnáním obou oblastí - genderové rozdíly byly 41
konstantně vyšší v oblasti osobní agendy politika - tam, kde se jednalo o jeho vlastní oblast zájmu - než v agendě vyskytující se ve volebních kampaních. Je to důležité povšimnutí, jelikož tyto rozdílné oblasti mohou být vystaveny odlišné úrovni vnější kontroly. Volební kampaň, kupříkladu, je oblastí, která je ve velké míře centrálně kontrolována politickými stranami. Bylo by možné se tedy domnívat, že ukazatel ´osobního zájmu´ je měřítko, které nejlépe odpovídá na to, co se skutečně děje v každodenním politickém životě, tedy i na to, kdo skutečně prosazuje ženské zájmy na zasedáních, ve výborech atd. Než učiníme další závěry, měli bychom také zvážit specificky dimenzi rovnosti pohlaví. Co se stane, když použijeme užší definici ženských zájmů a zahrneme výlučně politické priority, které se pouze zaměřují na změny v genderové rovnováze? Graf č. 10 ukazuje počet mužů a žen v parlamentu, kteří zmínili rovnost pohlaví výslovně jako téma kampaně nebo otázku osobního zájmu v roce 1985, 1994 a 2002. Graf č. 10: Rovnost pohlaví v agendě členů parlamentu Švédska, 1985-2002
Poznámka: Graf znázorňuje odpovědi na dvě otevřené otázky, položené v následujícím pořadí: (1.) „ Jaké otázky/témata jste nejvíce zdůrazňoval ve své kampani před těmito volbami?“ (mohlo být vypočteno až pět položek); a (2.) „O jakou politickou otázku/téma se Vy osobně nejvíce zajímáte?“ (mohly být zmíněny až tři položky). Odpovědi byly ohodnoceny podle detailního systému. Počty znázorněné v grafu vyjadřují procento mužů a žen v parlamentu, kteří zahrnuli ženské otázky ve svých odpovědích. Do kategorie ´ženských zájmů´ přitom byly zařazeny odpovědi týkající se sociální politiky, rodinné politiky, zdravotní péče a péče o starší občany. Počet respondentů (ženy: muži) byl: v roce 1985 96:218; v roce 1994 132: 190; v roce 2002: 142:175. Celkový počet členů parlamentu Švédska činil 349 od roku 1976. Zdroj: Parliament Studies of 1985, 198 and 1994. The Swedish Election Study Program at the Department of Political Science, Gothenburg University. Zběžný pohled ukazuje, že pokud jsou ženské zájmy definovány tímto způsobem, jsou mnohem méně patrným tématem v politickém programu ve Švédsku. Hlavním výsledkem je ale fakt, že ženy v parlamentu jsou mnohem více zapojeny v této oblasti než jejich kolegové, jedinou výjimkou je volební kampaň v roce 2002. Pokud se opíráme o širší škálu indikátorů než jak je tomu v předchozím případě, z výzkumu mezi švédskými členy parlamentu vyplývají dva důležité důsledky. Zaprvé, existují oblasti, které jsou velmi zřídka podporovány muži v politice. Jednou z nich je otázka rovnosti pohlaví. Mým závěrem je to, že toto je téma, které do politického programu prosadily ženy. Bez žen v politice existuje tedy riziko, že o otázce rovnosti pohlaví by se prostě mlčelo. Jsou to ve velké míře ženy, které v této oblasti iniciují debatu. Zadruhé, existují oblasti, u kterých si se zvolením většího množství žen můžeme povšimnout posunu v důrazu. Tyto oblasti jsou spojené s politikou péče, jako jsou sociální politika, rodinná politika, či péče o seniory. Co míním posunem v důrazu? Muži sice vyjadřují jistou podporu těmto otázkám, rozdíl spočívá v tom, že ženy jim přiřazují vyšší prioritu. Ve švédské politice je tedy zřetelná mužská a ženská dimenze. Proto tvrdím, že vyšší počet žen v parlamentu znamenal posílení této ženské dimenze.
Rozdělení práce nebo skutečná transformace? 42
Závěry výše předložené mohou být nazírány ze dvou úhlu pohledu: buď jako klasické na pohlaví založené rozdělení práce, nebo dynamičtěji jako skutečná transformace. Dávám přednost té interpretaci, že se jedná o dynamickou transformaci. Tento postoj však nemůže být brán za samozřejmý. Analýzy obdobné těm, které byly prezentovány v této případové studii, jsou významně potvrzovány studiemi genderového povědomí či genderové citlivosti, stejně jako průzkumy kontaktů členů parlamentu s ženskými organizacemi mimo parlamentní půdu. Aby mohly změnit současný stav věcí, potřebují ženy vlastní platformu. Tabulka č. 18 ukazuje stupeň kontaktů mezi švédskými členy parlamentu a ženskými organizacemi. Naznačuje, že političky mají mnohem častější kontakty než muži v politice. Pokud je tedy uchopíme jako skupinu, mají platformu mimo parlamentní arénu. Nenabízím žádný graf k tomuto tvrzení, nicméně statistiky také naznačují, že ženy jsou genderově citlivější v tom smyslu, že jsou více nakloněny změnám směřujícím k větší rovnosti pohlaví v budoucnu. Dalším podpůrným důkazem tvrzení, že se odehrála dynamická transformace je dotázání samotných politiků. V roce 1994 jsme se členů parlamentu zeptali na následující otázky: ´V uplynulých 20 letech se proporce zastoupení žen zvýšila ve většině politických stran v Riksdagu (švédský Parlament). Jsou zde konkrétní otázky, u kterých věříte, že se pozice Vaší strany změnila vlivem většího zastoupení žen?´ Většina švédských členů parlamentu (75 procent žen a 50 procent mužů) souhlasila s tím, že ke změnám došlo, a k nejčastěji zmiňovaným oblastem patřila rovnost pohlaví, rodinná politika a sociální politika. Tabulka č. 18: Stupeň kontaktů mezi švédskými členy parlamentu a ženskými organizacemi
Poznámka: Otázka zněla: „Tato otázka se týká Vašeho kontaktu, jako politika, s nejrůznějšími organizacemi, skupinami a orgány v posledním roce. Bez ohledu na to, jakou formu tento kontakt měl, jak často jste v minulém roce osobně nebo písemně kontaktoval některou z níže zmíněných organizací, skupin či orgánů?“ Čelnové parlamentu byli požádáni, aby určili stupeň svého kontaktu se zhruba 20 různými organizacemi, mezi kterými byly zařazeny ženské organizace. Ve svých odpovědích mohli uvést, jestli k danému kontaktu docházelo alespoň jednou týdně, jednou či dvakrát do měsíce, několikrát, příležitostně či nikdy. Tabulka ukazuje ty odpovědi, které zmínily variantu jednou do týdne či jednou až dvakrát za měsíc (častý kontakt) a procento odpovědí, které zněly nikdy (žádný kontakt). Počet respondentů byl (ženy: muži): v roce 1985 99:229; v roce 1994 134:191; a v roce 2002 142: 175. Zdroj: Parliament Studies of 1985 and 1994. The Swedish Election Study Program at the Department of Political Science, Gothenburg University. Různé etapy Zde prezentované výsledky představují výzvu nerealistické a naivní ´genderové neutralitě´, která stále charakterizuje velkou část výzkumu zabývajícího se zastupitelskou demokracií. Na druhé straně je nutno mít na paměti, že i když genderový rozměr je podstatný, není jeho působení vždy konsistentní nebo univerzální. Hlavní závěry uvedené výše jsou viditelné, i když vezmeme v úvahu stranickou příslušnost, věk, vzdělání, parlamentní zkušenost, atd. Neznamená to ovšem, že se ženy ve všech politických stranách chovají a uvažují stejně; stranická ideologie a mnohé další musí být také bráno v potaz, jak naznačují jiné kapitoly této knihy. Působí zde přirozené riziko, že vzory zde popsané spíše potvrzují než mění existující mocenské vztahy. Nicméně je pravděpodobné, že proces, který popisujeme, může být popsán s ohledem na různé od sebe se odlišující fáze. Skutečnost, že ženy přispěly k položení většího důrazu na aspekty politiky týkající se sociálního blahobytu neznamená nutně, že by se ženy měly trvale omezit na tuto oblast. V dlouhodobé perspektivě by se ve skutečnosti jevilo zvláštním, kdyby ženy a muži nakonec nevykonávali moc a vliv ve všech politických doménách v přibližně stejném rozsahu. Domnívám se nicméně, že je prakticky nemožné dojít od nízkého podílu zastoupení žen k vysokému zastoupení bez určité přechodné fáze, ve které se vzory ´maskulinního´a ´feminního´ budou ve vztahu k obsahu politických rozhodnutí vyskytovat. V posledních letech bylo vyvíjeno velké úsilí na překlenutí genderové propasti. Jednou z nejviditelnějších arén tohoto boje je složení stálých výborů ve švédském Parlamentu. Dohromady zde působí 16 stálých výborů zabývajících se různými oblastmi. Během 80. a na počátku 90.let zde byly ženy silně nad-reprezentovány (v poměru k průměru v parlamentu) ve výborech zabývajících se sociálním blahobytem, jako např. výbor sociálního zabezpečení, zdravotnictví 43
a blahobytu, vzdělání a pracovního trhu. Současně byly pod-reprezentovány ve výborech zaměřených na ekonomické a technické otázky, jako např. oblasti daní, financí, průmyslu a obchodu a dopravy. Nicméně od voleb v roce 1994, kdy ve švédské politice zakořenil slogan ´každé druhé křeslo pro ženu´ je tento obrázek mnohem vyváženější. Vysvětlení je nutno hledat na institucionální úrovni: vedení různých stran se odhodlalo učinit změny. To byl výsledek dvojího nátlaku - zespodu (ženské federace a další) a z feministických kruhů mimo politické strany. Jak bylo dosaženo změn? Hlavním zjištěním této případové studie je skutečnost, že změny se často odehrávají ve skrytých arénách a pomalým tempem. Je obtížné dát přesnou odpověď na otázky typu "Jaké jsou hlavní dosažené úspěchy?" nebo "Jak bylo dosaženo změn?" Nicméně mnohé ukazatele směřují stejným směrem: studie projevů v parlamentu či předběžných otázek nebo předložených návrhů zákonů také prozrazují důležitost pohlaví. Co ovšem chybí jsou studie týkající se strany výstupu, zkoumající ´skutečný´ dopad politiky (politických rozhodnutí) na občany. Na druhé straně je ve Švédsku jedním z často zmiňovaných dosažených zisků prosazení poměrně štědrého systému rodičovské dovolené. Tento systém také usiluje o to, aby se jak ženy, tak i muži aktivně podíleli na plnění rodičovských povinností péče o děti. Švédsko navíc, jako mnohé jiné země, přijalo legislativu proti pohlavní diskriminaci a zakotvující právo potratu. Oblastí s obdobným nedostatkem výzkumu je otázka konkrétních přesných strategií využitých pro navození změny. Nicméně některé rysy zde mohou být zmíněny: 1. Partnerství a spolupráce s muži je důležitým faktorem. 2. Integrace již byla dříve zmíněna, a je nutno podtrhnout, že ženy ve Švédsku si ve velké míře zvolily práci v rámci ustavených stranických struktur. 3. Zároveň vytvořily vlastní federace a sítě a zůstávají ve spojení s ženami mimo parlament. Tento způsob práce byl označen jako dvojí strategie, která zahrnuje jak to, že ženy v parlamentu pracují ve spolupráci s ženskými organizacemi, tak zároveň spolupracují s muži. K některým dalším konkrétním příkladům strategií patří např. ty přijaté dřívější předsedkyní švédského Parlamentu, Birgittou Dahlovou, která během 90. let zavedla sérii jednání, na kterých zvala hosty, aby diskutovali o rozličných aspektech genderové rovnosti, ale i demokracie v širším slova smyslu. Dětské centrum bylo také vytvořeno v parlamentu, umožňující členkám parlamentu s malými dětmi pocházejícími z oblastí mimo hlavní město, aby braly svou rodinu, alespoň na nějaký čas, s sebou do Stockholmu. Žádná země zaslíbená Když používám výraz ´model postupného vývoje´, chci zdůraznit, že nemůže být očekáván lineární rozvoj. Švédsko není žádným zaslíbeným světem pro ženy, i když mnohé věci dobře fungují. I ženy ve švédské politice jsou postaveny před výzvy a setkávají se stereotypy. Otázkou je, zda někdy vůbec dosáhneme společnosti se skutečnou rovností pohlaví, bez jakékoliv subordinace žen. V posledních letech došlo k určitým zpětným krokům s dopadem na ženy, v době kdy se švédské hospodářství ocitlo pod nátlakem. Ze švédské zkušenosti je možné se poučit, že když se politický systém ocitne v určitém tlaku, je nutné ještě více si uvědomovat ženské zájmy. I když rovnost pohlaví zůstává utopickým cílem, musíme věřit v možnost dosažení větší rovnosti mezi muži a ženami. V procesu realizace této snahy jsou ženy v parlamentu důležitými aktéry.
44
Případová studie Latinská Amerika ŽENY, POLITICKÉ STRANY A VOLEBNÍ SYSTÉMY V LATINSKÉ AMERICE Male N. Htun
Tato případová studie analyzuje to, jak politické strany a volební systémy ovlivňují příležitosti žen získat přístup k moci v Latinské Americe. V posledních 15 letech vyvinuly mnohé politické strany tohoto regionu velké úsilí na podporu žen. Jedenáct zemí přijalo systémy kvót pro kandidaturu žen a dvanáctá, Kolumbie, je zavedla pro vyšší posty v exekutivě. Vliv kvót je podmíněn volebními pravidly: opatření kvót působí nejúčinněji v zemích se systémem poměrného zastoupení s uzavřenými kandidátními listinami, mandáty k obsazení a velkými volebními obvody. Nicméně slabost politických stran a stranických systémů v mnoha zemích, zejména andského regionu, představuje hrozbu demokratické konsolidaci a živobytí žen a jiných občanů. Stejně jako v jiných částech světa i v Latinské Americe byly ženy vždy výrazně pod-reprezentovány ve volených úřadech. Jejich přítomnost v rozhodovacím procesu se nikdy nevyrovnala mužům. S pochopením toho, že tato situace negativně ovlivňuje demokracii, politickou rovnost a spravedlnost, začalo stále více a více lidí, včetně mužů v politice a názorových vůdců, prosazovat opatření na podporu zvýšení ženské účasti na moci. Od roku 1991 přijalo 11 latinskoamerických zemí zákony o kvótách, které zakotvily minimální účast žen na kandidátkách v národních volbách. I když výsledky se výrazně odlišují podle toho, jaký je v dané zemi volební systém a jak jsou tato pravidla ve skutečnosti prosazována, představuje trend směrem ke kvótám milník ve veřejném postoji k ženám u moci a v oficiálním odhodlání zajistit rovnost pohlaví. Vlivem kvót, sociálního a hospodářského rozvoje, demokratizace a kulturních změn se přítomnost žen u moci v Latinské Americe zvýšila. Z průměru okolo 9 procent v roce 1991 se míra zastoupení žen v dolních komorách parlamentů zvýšila na 17 procent v roce 2005. Ženský podíl na mandátech v senátech vzrostl z původního průměru 5 procent v roce 1990 na 13 procent v roce 2005. A zatímco ženy obsadily 9 procent ministerských postů ve vládách v roce 1990, vzrostl tento počet na průměrných 14 procent v roce 2005. Několik zemí zaznamenalo dramatický nárůst díky úspěšné aplikaci kvót. Nikde se však nepodařilo dosáhnout parity žen s muži. Tabulka č. 9 ukazuje, že podíl žen na moci, i když je relativně vysoký v některých latinskoamerických zemích (jako např. v kongresech Argentiny, Kostariky, a ve vládě Kolumbie), v jiných je nízký (kongresy Guatemaly, Hondurasu, vláda Mexika). V průměru se příležitost žen participovat v parlamentu zvýšila, zisky však nebyly rozděleny rovně.
Tabulka č. 9: Ženy u moci v Latinské Americe v roce 2005
45
Zdroje: Údaje o ministerských postech jsou čerpána z webových stránek národní vlády, s výjimkou Kostariky, Dominikánské republiky, Uruguay a Venezuely, v jejichž případě byly data použity z politické databáze Amerik Georgetownské univerzity, dostupné na . Údaje o národních parlamentech jsou čerpány z Inter-Parliamentary Union, ‘Women in National Parliaments: Situation as of 31 January 2005’, . Postoje veřejnosti k ženám ve vedoucím postavení Výzkum z roku 2004 odhaluje zásadní rozdíly mezi jednotlivými zeměmi, co se týče postojů k přítomnosti mužů či žen u moci. Graf č. 4 zaznamenává procentuální podíl respondentů, kteří souhlasili s výrokem: "Muži jsou lepší lídři než ženy."
Graf č. 4: Veřejné postoje k ženám ve vedoucím postavení v Latinské Americe 2004
46
Zdroje: Latinobarómetro, 2004. ‘Una década de mediciones’ [A decade of measurements]. Informe Resumen. Santiago de Chile, 13 August 2004, . Závěry naznačují, že sexistické názory voličů v mnoha zemích nedrží ženy zpět, např. v Mexiku, Uruguay, Kostarice. V Dominikánské republice je nicméně plná polovina respondentů nepřátelsky nakloněna ženskému leadershipu. Přesto nenajdeme žádný příčinný vztah mezi výsledky tohoto výzkumu a skutečnými počty žen u moci. Znamená to, že vysvětlení příležitostí žen dostat se k moci leží částečně někde jinde. Měli bychom proto zkoumat efekt politických institucí - stran a volebního systému - na kandidaturu žen. Politické strany Strany jsou strážci toho, zda se ženy dostanou k politické moci či nikoliv. Pro zisk vedoucí pozice musí ženy pracovat skrze politické strany, které mají jedinečnou schopnost umísťovat kandidáty na politický úřad. Strany však také vždy byly institucemi výrazně genderově ovlivněnými, a inkorporovaly ženy na jiném základě než muže, a způsoby, které brzdily jejich přístupu k vedoucím funkcím. V mnohých latinskoamerických zemích tvoří ženy polovinu členů strany, zřídka však dosahují rovného postavení s muži ve stranických výkonných výborech či na kandidátkách pro lidové volby. Ženy se staly součástí tzv. ženských křídel ve stranách, která také mobilizovala voliče a podporovala mužské kandidáty pořádáním volebních meetingů a kampaní na zisk zdrojů. Na rozdíl od vnitrostranických byr pro rolníky, pracovníky, studenty atd., tato ženská byra nevycházela z třídního postavení či zaměstnání, kolem kterých by se ženy mohly organizovat za účelem prosazení vlastních zájmů. Ženy byly spíše povolávány do politiky jako ´ženy, v jejichž případě jakožto určité skupiny byla na prvním místě asociace soukromého života´. 1 Proto není překvapující, že zastoupení žen v politických vedoucích funkcích je nízké v porovnání s jejich celkovou účastí v politických stranách. Od počátku 90.let se nicméně ženská křídla začala přeorientovávat z původního podpůrného členstva na ´advokáty´ kandidujících žen. V mexické Partido de Acción Nacional (PAN, National Action Party - Strana národní akce) se například ženské křídlo transformovalo z původního seskupení matrón na efektivní základnu podpory ženského vstupu do hlavních vůdčích pozic. Ve volbách mezi roky 1997 a 2003 Národní sekretariát pro podporu politického postavení žen (National Secretariat for the Political Promotion of Women) PAN loboval místní a národní stranické lídry, aby zahrnuly ženy do kandidátek. Výsledkem jejich úsilí do roku 2003 měla PAN, navzdory svému pravicovému zaměření, více kandidujících žen než další dvě hlavní politické strany země, Partido Revolucionario Institucional (PRI, Institucional Revolutionary Party) a Partido Revolucionario Democrático (PRD, Party of the Democratic Revolution)2. Vědci (včetně Richarda Matlanda, viz 3. kapitola této knihy) vyslovili hypotézu, že úspěšnost žen závisí na stranické organizaci a ideologii. Tvrdí, že ženy dosáhnou větších příležitostí v byrokratických, na pravidla 47
orientovaných stranách, než v nestrukturovaných či klientelistických stranách.3 Když má strana jasná pravidla nominování kandidátů a tato pravidla jsou dodržována, potencionální kandidáti mohou lépe porozumět nominačnímu procesu a nutit i stranické lídry k odpovědnosti za dodržování těchto pravidel. Studie také prokázaly, že ženy si vedou lépe v levicových stranách, jejichž ideologie zvýhodňuje zastoupení marginalizovaných skupin a feministická hnutí s nimi mají lepší vazby.4 Jedna studie zaměřená na velký počet zemí prokázala, že volební síla levicových stran byla významnou předpovědí ženského zastoupení u moci5. Přesto důkazy z Latinské Ameriky neprokazují žádnou příčinnou souvislost mezi typem strany a ženskou přítomností. Jejich zastoupení v parlamentech v zemích s institucionalizovanou stranickou politikou a stranami orientovanými na pravidla se dramaticky odlišuje, od nízkého okolo 12 a13 procent v Uruguay a Čile, k vysokému okolo 35 procent v Kostarice. Na druhé straně ženská přítomnost v parlamentech zemí s méně formálními a více paternalistickými stranami a jen slabě institucionalizovaným stranickým systémem, jako je Bolívie a Peru (18 a 19 procent) se zastoupení pohybuje nad regionálním průměrem 17 procent. Je ironií, že pokusy o podpoření vnitrostranické demokracie mohou poškodit snahy o větší rovnost pohlaví. Některé strany Latinské Ameriky přijímají vnitřní primárky pro výběr kandidátů pro všeobecné volby. Toto opatření, které decentralizuje moc tím, že odnímá kontrolu nominačního procesu stranickým lídrům, komplikuje úsilí o prosazení pravidel o kvótách. Primárky také favorizují zaběhnuté kandidáty, kteří mají zdroje, přičemž většinou se jedná o muže.6 A co otázka vlivu stranické ideologie? V 90. letech se zdálo, že Latinská Amerika následovala světové trendy: levicové strany, které prosazovaly státní intervenci, sociální politiku a participatorní demokracii, měly většinou větší podíl zvolených žen než strany napravo od středu.7 V roce 2005 se však situace změnila. Ženy si nevedou tak špatně, jak by se dalo očekávat, ve stranách pravicových v poměru k celkovému počtu žen v parlamentech v každé zemi. Podíl žen na křeslech ve třech hlavních pravicových stranách regionu přesahují jejich celkovou účast v jejich příslušných kongresech. Kupříkladu ženy z mexické pravicové PAN tvoří 29 procent zástupců této strany (44 ze 151); 16 procent zástupců zvolených čilskou pravicovou Renovación Nacioanl (RN, National Renewal) (3 z 9); a 10 procent z brazilské pravicové Partido da Frente Liberal (PFL, Liberal Front Party) (6 ze 62. Větším problémem je slabost stran a nízká identifikace občanů s nimi. Regionální průzkumy veřejného mínění provedené organizací Latinobarómetro, sídlící v Santiago de Chile, prokazují že jen v průměru okolo 18 procent občanů Latinské Ameriky má důvěru v politické strany (které jsou na tom hůře než parlament, soudní moc, policie, televize, banky, církev a další instituce)8. Krize stranických systémů sehrály velkou úlohu v nestabilitě v Bolivii, Ekvádoru či Venezuele, občanském násilí v Kolumbii a rozchodem s demokracií v Peru. Propagátorky ženského zastoupení proto musí usilovat o posílení politických stran: jakožto hlavního nástroje agregace preferencí občanů a jejich převodu do politického výstupu, stejně jako institucionalizované cesty k moci - strany jsou neoddělitelným prvkem demokratické vlády.
Ženy a volební systémy Mnohé studie prokázaly, že volební pravidla jsou důležitá pro šance žen na zvolení. Země, které mají poměrný volební systém, mají tendenci k většímu počtu zvolených žen než země s většinovým volebním systémem. Proč je tomu tak? Jak tvrdí Richard Matland ve 3. kapitole, v poměrných volebních systémech (kde jsou křesla přidělována stranám podle procentuálního vyjádření jejich volebního zisku) jsou strany pobízeny k vytvoření vyrovnaného volebního seznamu zahrnutím kandidátů, kteří mají vazby na celou škálu sociálních skupin (jako např. na ženy) a kandidátů, kteří zastupují rozdílné stranické frakce a volební oblasti. V systémech většinových naopak je pobídka jiná. Strany mají tendenci umisťovat ty kandidáty, kteří mají realistickou šanci na zisk více hlasů než jakýkoliv jiný kandidát. Ve většině případů straničtí lídři za své hlavní kandidáty považují muže. Data sesbíraná pro rok 2002 ze 182 zemí vskutku prozrazují, že ženy tvořily v průměru 15 procent členů kongresů v poměrných systémech., 11 procent ve smíšených systémech (kde část legislativního orgánu je volena s využitím poměrného systému a část skrze jednomandátové volební obvody), a 9 procent ve většinových systémech. 9 Všechny latinskoamerické země využívají některou z možných verzí poměrného systému (s výjimkou Kuby, ve které nedochází k soutěživým volbám), ačkoliv čtyři země využívají smíšené systémy kombinující poměrný systém s uzavřenými kandidátními listinami a jednomandátové volební obvody (viz tabulka 10). Co se týče zemí s poměrným systémem, sedm využívá uzavřené listiny a pět otevřené. Uruguay má frakční systém kandidátní listiny, kdy hlasy jsou sesbírány na úrovni strany, rozděleny proporcionálně mezi frakce a poté distribuovány na kandidátní listinu každé frakce.10 V Kolumbii je platný systém osobních kandidátek - velká většina kandidátek obsahuje jen jednoho kandidáta. Hlasy jsou získávány skrze sub-stranické listiny, nikoliv na úrovni strany.
Tabulka č. 10: Volební systémy v Latinské Americe (dolní komory legislativního orgánu a jednokomorové parlamenty) 48
Různé soubory pravidel poměrných volebních systémů jsou spojeny s mírně odlišnými úrovněmi ženského zastoupení. Průměrná rovina zastoupení žen pro dolní komory parlamentu činila 18 procent v systémech uzavřených listin, 17 procent ve smíšených systémech, 15 procent v systémech otevřených listin. To naznačuje, že ženy si vedou nepatrně lépe v systémech uzavřených listin a smíšených systémech. Abychom porozuměli, proč tomu tak je, musíme prozkoumat spojení mezi volebními pravidly a zákony o kvótách. Kvóty pro ženy Mezi lety 1991 a 2000 přijalo 11 latinskoamerických zemí zákony o kvótách, zakotvující minimální 20-40 procentní zastoupení žen jako kandidátek v parlamentních volbách. Venezuela však zrušila platnost tohoto zákona. Dvanáctou zemí byla Kolumbie, která přijala zákon prosazující, aby ženy obsadily 30 procent jmenovaných rozhodovacích postů ve výkonné větvi moci. Pomohly ženám kvóty skutečně ke zvolení? V průměru kvóty zvýšily zastoupení žen procentuálně o 10 procentních bodů, nicméně kvóty se projevily v jednotlivých zemích výrazně odlišně (viz tabulka č. 11). Tabulka č. 11: Výsledky přijetí kvót v Latinské Americe
Účinnost kvót závisí ve velké míře na povaze volebního systému země. Kvóty nejlépe působí v poměrných systémech s uzavřenými kandidátními listinami, ve kterých zákony zakotvují mandáty pro umístění kandidátek - žen. Tyto mandáty 49
požadují po stranách, aby umístily ženy do vysokých pozic na stranických kandidátkách a ne v dolních okrajích, kde nemají žádnou šanci na zvolení. Kvóty také lépe fungují ve velkých volebních obvodech. Ve volebních obvodech s pouze malým počtem členů bývají zvoleni jen nejvýše postavení kandidáti - obecně muži. Když je velikost obvodu větší, může získat křeslo více kandidátů, včetně těch umístěných v nižších pozicích na kandidátce.11 Tyto faktory ovlivňují úspěch kvót v Argentině jak v dolní tak v horní komoře Parlamentu a v kostarickém Kongresu. Mohou také za nárůst v Mexiku, kde je 40 procent Kongresu voleno ve velkých volebních obvodech poměrným systémem s uzavřenými kandidátkami. Tyto tři země přijaly zákony o kvótách s pravidly stanovícími umístění žen na kandidátních listinách. Na druhé straně ovšem mnohé země vyhověly zákonům o kvótách tím způsobem, aby jejich používání bylo pokud možno jenom nominální, bez toho, že by ovšem došlo k porušení zákona. V Argentině musí například být ženy umístěny na jednom z každé trojice míst na kandidátce. Strany se tomu přizpůsobily ve většině případů tak, že ženy umístily na třetích pozicích, ne druhých či prvních.V Kostarice před rokem 1999 neexistoval žádný vyhrazený mandát k umístění žen a strany tendovaly k umísťování žen do spodní části kandidátek. Toho roku ovšem Nejvyšší soud v reakci na petice z národní agentury žen vyhlásil, že strany musí umísťovat ženy do pozic, ve kterých mají realistickou šanci na zvolení. Připomněl zároveň stranám, že o která místa se jedná je jednoduché vypočítat vzhledem k průměrnému počtu křesel získaných stranou v minulosti v každé provincii.12 Toto rozhodnutí vyprodukovalo pozoruhodnou reakci: přítomnost žen v Kongresu se zvýšila ze 14 na 35 procent po volbách v roce 2002.13 Detaily zákonů o kvótách jsou velmi důležité. Zákon o kvótách v Mexiku například technicky není uplatňován v obvodech, kde jsou kandidáti voleni primárkami, nicméně Federální volební institut (the Instituto Federal Electoral, IFE) nenabídl žádný návod, jaké procedury je nutno považovat za legitimní primárky. Bez ohledu na tuto možnou mezeru v zákoně ženy stále představovaly více jak 30 procent kandidátů pro volby do parlamentu v roce 2003.14 Brazilská zkušenost zdůrazňuje nutnost pečlivého navržení zákona o kvótách. Zákon stanoví, že strany musí vyhradit 30 procent kandidátních míst pro ženy, nicméně nepožaduje, aby strany skutečně obsadily tato místa. Jelikož strany mohou navrhnout o 50 procent více kandidátů než je počet křesel, o které se usiluje v daném obvodu, strana může v praxi umístit celý seznam bez nutnosti zahrnutí žen. Pokud má volební obvod například méně než 10 křesel, každá strana má možnost nominovat až 15 kandidátů. Zákon o kvótách vyžaduje, aby 4 z těchto byly vyhrazeny pro ženy. Pokud strana nechce nominovat ženy, může jmenovat pouze 11 kandidátů a stejně neporuší zákon.15 Tato zkušenost naznačuje, že aby mohly kvóty skutečně fungovat, musí být zákon vytvořen bez právních mezer, které mohou strany zneužívat k vyhnutí se povinnosti nominovat ženy nebo díky kterým mohou strany vyhovět kvótám pouhým umístěním žen do náhradních či ´dekorativních´pozic na volebním lístku. Kromě toho musí být aktivisté odhodlaní a schopní mobilizovat se za účelem monitoringu implementace kvót. V Argentině začaly strany dodržovat kvóty teprve poté, co aktivisté několikrát napadly nevyhovující listiny u soudu. Závěr Bez ohledu na zisky žen v parlamentech některých zemí jsou tu stále podstatné výzvy. Jak naznačuje výzkum Latinobarómetro, sexistické postoje ve společnosti přetrvávají. Ženy v některých zemích získaly formální moc a v některých dokonce dosáhly počtu kritické masy, nikoliv však ve všech. Na mnoha místech představují více jak polovinu členstva strany, ale nedosáhly parity s muži na vedoucích postech. V mnoha zemích muži ovládají nejdůležitější parlamentní výbory a neformální sítě moci. Co je ještě podstatnější je fakt, že i když jsou ženy přítomny v parlamentu, ne vždy se zasazují o program rovnosti pohlaví. Mezi deskriptivním zastoupením žen (určeným jejich počtem) a skutečným prosazováním ženských zájmů skrze navrhování příslušných zákonů a dodatků a změn, lobování, zvyšování úrovně povědomí, projevy atd. existuje velmi křehké spojení. Mnozí pozorovatelé byly zklamaní, že ženy ve zvolených postech nečiní více pro prosazení otázek rovnosti pohlaví. Po stoletích státem uplatňovaného sexismu je toto zklamání pochopitelné. Na druhé straně je možná nereálné očekávání, že skupina nově příchozích může tak rychle změnit logiku fungování politického trhu. Jednou věcí je dostat ženy k moci. Změna způsobu chování politiků je věcí zcela jinou. Rozšíření ženských práv na účast na moci, jejich občanských práv a rovných příležitostí je propojeno s konsolidací demokracie, sociálním rozvojem a udržitelným ekonomickým růstem. Po tu dobu, po kterou se bude propast v příjmech rozšiřovat, mnohé ženy budou i nadále postrádat základní potřeby a zůstanou vyloučeny z volitelnosti do vedoucích funkcí. Dokud budou miliony občanů bojovat o naplnění základních potřeb, bude existovat jen omezený politický prostor pro vytvoření koalicí okolo volební agendy ženských práv. A dokud budou politické instituce trpět problémy typu korupce, neúčinnosti a nedostatečného řízení, bude obtížné prosadit nové politické iniciativy, jako např. zákony o kvótách. Přijetí principu rovných příležitostí pro ženy tolika lídry je sice důvodem pro oslavu, Latinská Amerika nicméně potřebuje další ekonomickou, politickou a sociální transformaci, aby tento princip změnila v realitu.
50
Poznámky: 1 Friedman, Elisabeth, 2000. Unfinished Transitions: Women and the Gendered Development of Democracy in Venezuela, 1936–1996. University Park, Pa.: Pennsylvania State University Press, p. 96. 2 Baldez, Lisa, 2004a. ‘Obedecieron y cumplieron? The Impact of the Gender Quota Law in Mexico’. Paper presented at the meeting of the Latin American Studies Association, Las Vegas, 7–9 October 2004. Women made up 52 percent of the PAN’s PR candidates, compared to 47 percent for the PRI and 42 percent for the PRD. 3 See also Caul, Miki, 199. ‘Women’s Representation in Parliament: The Role of Political Parties’. Party Politics. Vol. 5, no. 1; and Norris, Pippa, ‘Breaking the Barriers: Positive Discrimination Policies for Women’, in Jyette Klausen and Charles S. Maier (eds). Has Liberalism Failed Women? (forthcoming). 4 Caul 199, op. cit., p. 81. 5 Reynolds, Andrew, 199. ‘Women in the Legislatures and Executives of the World: Knocking at the Highest Glass Ceiling’. World Politics. Vol. 51, no. 4 (July), p. 569. 6 Baldez, Lisa, 2004b. ‘Elected Bodies: The Gender Quota Law for Legislative Candidates in Mexico’. Legislative Studies Quarterly. Vol. XXIX, no. 2 (May), pp. 231–58. 121 7 Htun, Mala, 2001. ‘Electoral Rules, Parties, and the Election of Women in Latin America’. Paper prepared for the 97th annual meeting of the American Political Science Association, San Francisco, 30 August–2 September. 8 Latinobarómetro, 2004. ‘Una década de mediciones’ [A decade of measurements]. Informe Resumen. Santiago de Chile, 13 August 2004, (accessed 25 October 2004). 9 Norris, Pippa, 2004. Electoral Engineering: Voting Rules and Political Behavior. New York: Cambridge University Press. 10 Archer, Ronald P. and Matthew Shugart, 1997. ‘The Unrealized Potential of Presidential Dominance in Colombia’, in Scott Mainwaring and Matthew Shugart (eds). Presidentialism and Democracy in Latin America. New York: Cambridge University Press, pp. 133–4. 11 Htun, Mala and Mark Jones, 2002. ‘Engendering the Right to Participate in Decisionmaking: Electoral Quotas and Women’s Leadership in Latin America’, in Nikki Craske and Maxine Molyneux (eds). Gender and the Politics of Rights and Democracy in Latin America. London: Palgrave, pp. 39–40. 12 García, Ana Isabel, 2003. ‘Putting the Mandate into Practice: Legal Reform in Costa Rica’. Paper presented at the International IDEA Workshop, Lima, Peru, 23–24 February. 13 Jones, Mark, 1998. ‘Gender Quotas, Electoral Laws, and the Election of Women: Lessons from the Argentine Provinces’, Comparative Political Studies. Vol. 31, no. 1 (February), pp. 3–21; and Jones, Mark, 2004. ‘Quota Legislation and the Election of Women: Learning from the Costa Rican Experience’. Journal of Politics. Vol. 6, no. 4 (November), pp. 1203–23. 14 Baldez 2004b, op. cit. 15 Htun, Mala, 2001. ‘Women’s Leadership in Latin America: Trends and Challenges’, in Politics Matters: A Dialogue of Women Political Leaders. Washington, DC: Inter-American Dialogue, p. 16.
51
