UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI FILOSOFICKÁ FAKULTA KATEDRA ASIJSKÝCH STUDIÍ
Bakalářská diplomová práce
Endóův pohled na křesťanství prostřednictvím hlavních postav jeho díla Mlčení
Endó´s point of view on Christianity through the main characters of Silence
Vypracovala: Markéta Koláčková Vedoucí práce: Mgr. Pavla Slavíčková, Ph. D.
2011, Olomouc
PROHLÁŠENÍ
Prohlašuji, ţe jsem tuto bakalářskou diplomovou práci vypracovala samostatně a uvádím úplný seznam citované a pouţité literatury.
V Olomouci dne 14. 5. 2011
………………………… Podpis
Anotace Příjmení a jméno: Koláčková Markéta Katedra asijských studií, Filozofická fakulta, Univerzita Palackého v Olomouci Název práce: Endóův pohled na křesťanství prostřednictvím hlavních postav jeho díla Mlčení Vedoucí práce: Mgr. Pavla Slavíčková, Ph.D. Počet znaků: 73 172 Počet titulů pouţité literatury: 15 Klíčová slova: Šúsaku Endó, Mlčení, kakure kirišitan, křesťanství, Japonsko
Tématem bakalářské práce je rozbor knihy Mlčení (1966) od japonského spisovatele Šúsaku Endóa. Děj knihy se odehrává v Japonsku v 17. století, kdy dochází k pronásledování křesťanů. Endó je jedním z mála japonských autorů – křesťanů, kteří se také tomuto tématu věnují ve svých knihách. Cílem práce je zjistit, do jaké míry se v tomto díle odráţí autorův ţivot a jeho pohled na křesťanství a jak moc se ztotoţnil s hlavními postavami. Jádro práce tvoří srovnání křesťanských symbolů a odkazů, které Endó do své knihy vloţil, s citacemi v Bibli, respektive v Novém zákonu.
PODĚKOVÁNÍ
Chtěla bych poděkovat své vedoucí práce Mgr. Pavle Slavíčkové, Ph.D. za odborné vedení a cenné rady při tvorbě bakalářské práce.
Obsah:
1. Úvod .................................................................................................. 6 2. Stručný nástin dějin křesťanství v Japonsku ..................................... 8 2.1. Kakure kirišitan ........................................................................ 11 3. Šúsaku Endó.................................................................................... 13 4. Mlčení ............................................................................................. 18 4.1. Příprava knihy .......................................................................... 18 4.2. Děj knihy .................................................................................. 20 4.3. Struktura knihy a symboly ....................................................... 31 4.3.1. Biblické symboly .............................................................. 33 4.4. Hlavní postavy knihy ............................................................... 36 4.4.1. Kičidţiró ........................................................................... 36 4.4.2. Ferreira .............................................................................. 38 4.4.3. Inoue ................................................................................. 41 4.4.4. Rodrigues .......................................................................... 42 4.5. Ohlasy na knihu ....................................................................... 45 5. Závěr ............................................................................................... 47 6. Resumé ............................................................................................ 48 7. Seznam pouţitých informačních zdrojů.......................................... 49
5
1. Úvod Tématem mé bakalářské práce je rozbor knihy Mlčení od japonského spisovatele Šúsaku Endóa. Ve své práci se především zaměřuji na autorův postoj ke křesťanství, jenţ se v jeho knize odráţí. Nejdříve ve své práci stručně nastíním dějiny křesťanství v Japonsku, první příjezdy misionářů z Evropy a problémy, které z důvodu nedostatečného pochopení rozdílů mezi Evropany a Japonci vedly posléze, aţ na malé výjimky, k úplnému uzavření Japonska před okolním světem. V této kapitole vycházím hlavně z přehledů dějin Japonska, a to ze dvou do češtiny přeloţených knih s názvem Dějiny Japonska, od autorských dvojic Edwina O. Reischauera a Alberta M. Craiga a Richarda Masona a Johna Caigera. Z česky psaných knih jsem získala cenné informace z Dějin Japonska od Zdeňky Vasiljevové. Při získávání podkladů o křesťanství v Japonsku mi z anglicky psaných zdrojů nejvíce pomohla kniha Christ in Japanese Culture od autorky Emi Mase-Hasegawy. V podkapitole o Kakure Kirishitan jsem vycházela hlavně z díla od Stephena Turnbulla The Kakure Kirishitan of Japan. V následujících kapitolách o Endóově ţivotě a o jeho knize Mlčení se opírám o poznatky obsaţené ve dvou hlavních knihách, které se tímto tématem zabývají: uţ dříve zmíněné dílo od Emi MaseHasegawy Christ in Japanese Culture a kniha Endō Shūsaku A literature of reconciliation od Marka B. Williamse. Dále se krátce věnuji Endóovu ţivotu, který vedl k jeho osobní
rozpolcenosti
mezi
křesťanem
inspirovaným
Evropou
a tradičním Japoncem, jenţ své mládí proţil v nacionalistickém Japonsku. Abych přiblíţila knihu Mlčení a mohla se posléze podrobněji věnovat jen některým událostem v ní obsaţených, v další kapitole se zabývám dějem tohoto díla. 6
Protoţe jsem si já – Evropanka vyrůstající v křesťanském prostředí – po přečtení knihy sama kladla stejné otázky jako autor: „Dokázala bych se pod nátlakem vzdát? Byla bych slabá? Šlápla bych na fumie?“, zajímalo mě, jak na tuto problematiku ve své knize Endó nahlíţel. Proto jsem v následujících kapitolách své práce chtěla zjistit, do jaké míry se v tomto díle odráţí autorův ţivot a jak moc se ztotoţnil s hlavními postavami. Nejvíce mě v této souvislosti zajímaly křesťanské symboly a odkazy na Nový zákon, se kterými jsem se při čtení setkávala téměř na kaţdé stránce knihy. V poslední kapitole se věnuji rozporuplným ohlasům na dílo Mlčení a moţnému nepochopení myšlenek vloţených autorem do této knihy. V těchto kapitolách jsem cenné informace získala zejména ze dvou pramenů, a to z elektronické podoby článku Kirishitan and Today, napsaným samým autorem knihy Mlčení Endóem, a z článku Reflection on Shusaku Endo and Silence, vydaném v časopise Christianity and Literature, jehoţ autorkou je Endóova manţelka Dţunko Endó. Při psaní odkazů na Bibli jsem vycházela buď z českého ekumenického překladu Nový zákon s výkladovými poznámkami, vydaného
Českou
biblickou
společností
v
Evangelickém
nakladatelství, nebo z on-line elektronické konkordance Nové Bible Kralické.1 Při přepisu japonského názvosloví jsem pouţila českou transkripci a také japonská jména jsem řadila po českém vzoru jménopříjmení. V bibliografii jsem všechna jména a názvy ponechala v původní podobě, jen u japonských názvů knih jsem přidala český překlad. Všechny citace z anglického jazyka jsou mnou přeloţeny.
1 www.fit.vutbr.cz/~michal/kr/kkwww/
7
2. Stručný nástin dějin křesťanství v Japonsku Počátky křesťanství v Japonsku se datují od roku 1549, kdy jezuitský misionář František Xaverský (1506 – 1552) připlul na ostrov Kjúšú. Odtud cestoval po hlavním ostrově Honšú aţ do tehdejšího hlavního města Japonska – do Kjóta. Přestoţe v Japonsku zůstal jen po dobu tří let, jeho vliv na šíření křesťanství byl podstatný.2 Jelikoţ Japonci povaţovali křesťanství za odnoţ lidových buddhistických sekt, zpočátku o něj nejevili zájem. Byli si však vědomi úcty, kterou portugalští obchodníci prokazovali jezuitům, a tak některá kníţata s vidinou obchodních zisků zahrnovala misionáře přízní. Proto také některá japonská kníţata ve snaze přivést na svá panství obchod nejenţe přijala křesťanství, ale nutila i své poddané je v tom následovat.3 Díky Františku Xaverskému, který v dopise z 5. listopadu 1549 svému nástupci Valignanovi napsal, ţe Japonci jsou 'ti nejlepší, které jsme do této doby objevili', bylo Japonsko povaţováno za jednu z nejdůleţitějších zemí na Východě pro šíření křesťanství.4 Po odchodu Františka Xaverského pokračoval v učení hlavně misionář Cosme de Torres a Juan Fernandez. V roce 1576 byl postaven v hlavním městě Kjótu první kostel 5 , a to v sousedství buddhistických chrámů a šintoistických svatyní. Jak píše Turnbull ve své knize Kakure Kirishitan of Japan: „…všechny jejich domácnosti se stávají křesťanskými, ať uţ jsou to farmáři či sluhové. (…) Jdou s Otci do vesnic, kde káţou a dodávají odvahu ke konverzi. Odstraňují sošky bohů z chrámů a dávají je do kostelů, také všude
2
Mase-Hasegawa, E.: Christ in Japanese Culture, Theological themes in Shusaku Endo's literary works. Brill, Leiden 2008, s. 22-23. 3 Reischauer, E., Craig A.: Dějiny Japonska. Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2003, s. 76. 4 Turnbull, S.: The Kakure Kirishitan of Japan. Japan Library, England 1998, s. 28. 5 Kostel byl pojmenován Namban-ji (Chrám Jiţních Barbarů). Mase-Hasegawa, E.: Christ in Japanese Culture, Theological themes in Shusaku Endo's literary works. Brill, Leiden 2008, s. 23.
8
zřizují hřbitovy pro mrtvé a vztyčují kříţe...“6 Japonci si uvědomovali, jak moc vše přejaté z ciziny obohatilo jejich kulturu, a proto byli daleko otevřenější západnímu myšlení a zboţí neţ všechny jiné asijské společnosti. „...odhaduje se, ţe zatímco kolem roku 1582 přestoupilo na víru asi 150 000 Japonců, do konce století stoupl jejich počet na 300 000 a v roce 1615 jiţ dosahoval téměř půl milionu…“7 Přesto se napětí mezi křesťanstvím a japonskou kulturou se zvyšovalo8 a docházelo ke vzájemným atakům.9 Uţ v roce 1587 Hidejoši Tojotomi vydal první edikt k vyhnání misionářů z Japonska. „Japonsko je země s kami a podle padrů, kteří zde přicházejí a káţou (…), je to nejvíce trestuhodné a zlé(...). Protoţe to je nesnesitelné, rozhodl jsem se, aby padrové nemohli zůstat na japonské půdě. A proto nařizuji, aby si do dvaceti dnů vyřídili nezbytné náleţitosti a poté se navrátili do svých vlastních zemí.“10 Ale i přesto byly dalších deset let křesťanské misie tolerovány. Po bitvě u Sekigahary se v roce 1603 Iejasu Tokugawa stal šógunem a vydal ještě přísnější zákony proti křesťanství. Podle nich měly být zakázány veškeré misijní aktivity a bylo nařízeno veškerému lidu na šógunátních panstvích, aby se zřekli křesťanství, 11 „Roku 1614 (…) bylo víc neţ dvě třetiny ze 156 evropských misionářů vypovězeno ze země (…). V roce 1617 byli popraveni čtyři misionáři a o pět let později dalších 120 misionářů a konvertitů.“12 Kostely byly zničeny, misionáři vyhnáni a japonští křesťané mučeni a zabíjeni.
6 Úryvek z dopisu Otce Gaga z roku 1559. Turnbull, S.: The Kakure Kirishitan of Japan. Japan Library, England 1998, s. 29. 7 Reischauer, E., Craig A.: Dějiny Japonska. Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2003, s. 77. 8 Mase-Hasegawa, E.: Christ in Japanese Culture, Theological themes in Shusaku Endo's literary works. Brill, Leiden 2008, s. 23. 9 Některé buddhistické chrámy a sochy byly zničeny křesťany (Mase-Hasegawa 2008:23), ale také tyto rozpory vyústily v ojedinělé případy pronásledování křesťanů vládními úřady (Reischauer, Craig 2000:77). 10 Mase-Hasegawa, E.: Christ in Japanese Culture, Theological themes in Shusaku Endo's literary works. Brill, Leiden 2008, s.23. 11 Reischauer, E., Craig A.: Dějiny Japonska. Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2003, s. 90. 12 Tamtéţ, s. 90.
9
„Od roku 1629 se stalo běţnou praxí, ţe člověk podezřelý z křesťanského vyznání musel pošlapat nějaký křesťanský symbol, například bronzovou destičku se spodobněním Krista či Panny Marie, a ti, kteří odmítli na takovýto obrázek zvaný fumie13 šlápnout, byli popraveni či mučením donuceni k apostasii. Katolická církev uvádí 3125 případů mučednictví v Japonsku mezi lety 1597 – 1660.“14 Pronásledování křesťanů dosáhlo vrcholu v letech 1637 – 1638, kdy došlo na západním Kjúšú k povstání asi 20 000 křesťanských rolníků. Přestoţe dlouho vzdorovali šógunátním vojskům, nakonec byli pobiti. I kdyţ se v Japonsku ještě nacházelo několik skrytých skupin křesťanů, tato událost představuje faktický konec křesťanství v této zemi. Kvůli přísné politice omezování zahraničního obchodu se šógunát dostal do stavu národní izolace a cizincům byl od roku 1616 povolen přístup jen do dvou přístavů – Nagasaki a Hirado. Postupně byly ale obchodní styky, ať uţ z ekonomických důvodů (Anglie), tak pro údajný podíl na misionářské činnosti (Španělsko, Portugalsko), úplně přerušeny. Od roku 1641 byli Holanďané jedinými nadále obchodujícími Evropany, ale i jejich obchodní zástupci byli roku 1641 přesídleni z Hirada na malý ostrov Dedţima v Nagasackém zálivu. I kdyţ nadále měli oficiální kruhy informace o světě díky holandským a čínským obchodníkům, v následujících 150 letech se Japonsko chovalo jako by ostatní svět neexistoval.15
13 Fumie nebyly pouţívány jenom pro Japonce, ale i všichni cizinci, kteří přijíţděli do Japonska, byli nuceni na ně šlápnout (Mase-Hasegawa 2008:50). 14 Reischauer, E., Craig A.: Dějiny Japonska. Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2003, s. 91. 15 Tamtéţ, s. 91-92.
10
2.1. Kakure kirišitan Toto období také dalo za vznik novému termínu kakure kirišitan かくれ切支丹 (skrytí křesťané)16. Tito lidé často otevřeně vystupovali jako buddhisté a vţdy, kdyţ byli vyslýcháni, ve strachu Krista popřeli. Mnoho z nich ţilo dvojím ţivotem – ve společnosti se chovali jako buddhisté/šintoisté, ale ve skutečnosti byli křesťané. Kdyby totiţ byli v období perzekuce (1639 – 1858) odhaleni, stihl by je krutý trest. Podle záznamů byli někteří přibiti na kříţe, které byly vsazeny do moře, jiní byli drţeni bez jídla, také je často pověsili vzhůru nohama a byla jim naříznuta kůţe za ušima či na čele, aby jim krev pomalu odkapávala, a tím bylo prodlouţeno jejich utrpení.17 I přesto zůstávaly celé vesničky, které potajmu nadále dodrţovaly křesťanské zvyky, ale bez knězů, ke kterým by se mohli chodit zpovídat. Kaţdá taková komunita si posléze musela vystačit sama. Tváří v tvář těmto okolnostem se sice kakure kirišitan ještě více semkli, ale postupem času kvůli neúplnému porozumění křesťanství začali provozovat synkretickou formu křesťanství, smíchanou s prvky z buddhismu a šintoismu. Často se stávalo, ţe křesťanské i šintoistické či buddhistické objekty byly nejen umisťovány pohromadě, ale také často zaměňovány.18 Mezi nejznámější z nich patří Maria Kannon マ リア観音, coţ je původně Panna Marie (matka Jeţíše) zaměněná s buddhistickou Kannon (bohyně milosrdenství). 19 Je zajímavé, ţe Panna Marie neboli Maria Kannon byla v Japonsku více uctívána a modlilo se k ní více lidí, neţ k Jeţíši či samotnému Bohu. Pro tuto komunitu křesťanů bylo samozřejmé, ţe obraz Marie byl prvním, 16 Kakure kirišitan se v japonštině psalo různě, záleţelo na tom daném učenci. Např: かくれキリシタン、隠れキリシタン apod. Pracuji s termínem かく れ切支丹, protoţe jej pouţívá nejen Emi Mase-Hasegawa, ale hlavně i Endó Šusaku. Kakure kirishitan je překládán jako ’skrytí křesťané’ nebo ’tajná křesťanská komunita’ (Mase-Hasegawa 2008:24) 17 Mase-Hasegawa, E.: Christ in Japanese Culture, Theological themes in Shusaku Endo's literary works. Brill, Leiden 2008, s.24. 18 Mase-Hasegawa, E.: Christ in Japanese Culture, Theological themes in Shusaku Endo's literary works. Brill, Leiden 2008, s.51. 19 http://www.onmarkproductions.com/html/maria-kannon.html
11
po kterém se ptali. Po dva a půl století jim byla odňata moţnost náboţenské svobody, modlili se za odpuštění, jak jsou slabí ve své víře, a přeţívali jen díky tomu, ţe byli odpadlíci od víry, ţijící dvojím ţivotem. Dychtili po nějakém prostředníkovi, který by je spojil s Bohem. Byla to Maria Kannon, spodobnění matky, chápající, odpouštějící a milující své děti, která tuto úlohu zajistila.20 Jak se Endó ve své knize Kirišitan dţidai: dţunkjó to kikjó no rekiši (Éra křesťanství: historie mučednictví a odpadlictví) zmiňuje: „Panna Marie pro ně nebyla jen matkou Jeţíše, stala se jejich matkou – matkou slabých. Stejně i jako jejich vlastní matky by jim odpustily, i ona by učinila to samé a neustále je vedla, a na konci jejich ţivota by utěšila jejich ţal.“21 Jelikoţ stíhání křesťanů bylo v té době tak kruté, ţe si nevěřily mezi sebou ani samotné kakure kirišitan vesnice, kaţdá z nich zůstala izolována.22 Přesto i v této době můţeme v Japonsku nalézt některé komunity praktikující náboţenství podobné křesťanství. Dnes se za kakure kirišitan povaţuje kaţdý, kdo věřil a praktikoval křesťanství v době persekuce, a kdo se poté opět nepřipojil ke katolické církvi.23
20 Mase-Hasegawa, E.: Christ in Japanese Culture, Theological themes in Shusaku Endo's literary works. Brill, Leiden 2008, s. 52. 21 Turnbull, S.: The Kakure Kirishitan of Japan. Japan Library, England 1998, s. 105. 22 Mase-Hasegawa, E.: Christ in Japanese Culture, Theological themes in Shusaku Endo's literary works. Brill, Leiden 2008, s. 24. 23 V osmdesátých letech 20. století se komunita ţijící na ostrově Ikicuki (prefektura Nagasaki) k tomuto vyznání přiznala. Také na ostrovech Gotó ţijí potomci tehdejších kakure kirišitan. ((Mase-Hasegawa 2008:24)
12
3. Šúsaku Endó Šúsaku Endó se sice narodil v Tokiu v roce 1932, ale od tří let aţ do doby rozvodu jeho rodičů (v deseti letech) strávil v čínském Dairenu. Poté se s matkou a starším bratrem přestěhoval do Kóbe. Ţili u matčiny sestry, oddané křesťanky, která přivedla na víru nejen Endóovu matku, ale nechala také Endóa ve věku 11 let pokřtít.24 Jak Endó sám vzpomíná, tehdy neměl vůbec ponětí o tom, co to znamená. „Byl jsem pokřtěn spolu s několika dětmi ze sousedství na velikonoční neděli. Nebo přesněji – jelikoţ to nebyl akt mé svobodné vůle, moţná bych měl říct, ţe jsem byl donucen ke křtu. Na naléhání mé tety a matky jsem šel spolu s ostatními dětmi(...). Kdyţ francouzský kněz došel k části, kde se ptá: ´Věříš v Boha?´, necítil jsem ţádné výčitky (…) a odpověděl jsem: ´Ano, věřím´. (…) Neměl jsem ţádnou představu, jaké obrovské rozhodnutí jsem udělal. A nepřestal jsem uvaţovat nad důsledky těchto dvou jednoduchých slov po celý ţivot.“25 Po ukončení studia na Keio univerzitě 26 odjel v roce 1950 studovat do Lyonu ve Francii. Zde strávil tři roky. Do Evropy jel studovat francouzské křesťansky orientované spisovatele a hlavně objevit svou spirituální rodnou zem. Setkal se tam ale s odmítnutím, rasovou diskriminací a pocity odcizení. V Japonsku byl diskriminován jako křesťan, v poválečné Francii byl povaţován za nepřítele. V průběhu svého francouzského pobytu byl Endó několikrát váţněji nemocen a po delší dobu byl hospitalizován v Lyonu. Nakonec mu byl navrhnut návrat do Japonska. Po návratu domů i přes své zdravotní problémy začal aktivně psát. Jeho díla byla přeloţena do 23 jazyků. K nejvýznamnějším patří Moře a jed (1958), Mlčení (1966) nebo Samuraj (1980). Po napsání poslední novely Deep River byl 24 Endó byl pokřťen v kostele Šukugawa v Hjógo. 25 Williams M.B.: Endó Shúsaku A literature of reconciliation. Routledge, London and New York 1999, str. 31. 26 Obor Francouzská literatura.
13
v roce 1995 převezen do nemocnice, kde 29. září roku 1996 zemřel.
14
3.1. Mezi Východem a Západem
Endó svou rozpolcenost – tím ţe byl křesťan a zároveň Japonec – začal pociťovat uţ v mládí. V té době bylo válečné Japonsko značně militantní a zaloţené na císařském systému, jeţ této zemi dominoval. Na křesťanství se v té době pohlíţelo jako na zlo a japonští křesťané museli čelit diskriminaci. Křesťanství bylo povaţováno za cizí víru, navíc to bylo náboţenství nepřátel. Japonci byli nuceni uctívat šintoismus a císaře jako potomka jejich Bohů. Endó proto musel ţít dvojím ţivotem – jako Japonec a současně jako křesťan. Často se sám sebe ptal, koho si více váţí, jestli Jeţíše či císaře, nebo proč jeho víra, která učí milovat, můţe dovolit zabíjení lidí. Endó se častokrát přiznal, ţe nedokázal čelit výhrůţkám jiných lidí a svou víru zapřel. Ale na druhou stranu nikdy nedokázal skutečně přestat věřit. V roce 1947 čtyřiadvacetiletý Endó publikoval esej Bohové a Bůh27. Je napsána formou dopisu reagujícího na báseň, jeţ dostal od přítele, která pracuje se slovem „bohové“ jako symbolem japonské kultury a s „bohem“, jeţ symbolizuje Západ. Jelikoţ Endó věděl, ţe mnohoboţství je pro Japonce typické, ţe jsou děti bohů, kteří se nacházejí všude kolem nich, napsal, ţe Japonci nikdy plně nepochopí Západ, kde je myšlení a jazyk lidí protknutý tím, ţe se vidí jako děti Boha. Podle něj i japonští křesťané skrývají svou nostalgii po světě bohů.28 Tato rozpolcenost se v něm ještě více projevila po příjezdu do Francie. Často pociťoval, ţe jeho křesťanské smýšlení bylo zcela odlišné od křesťanství v této zemi. Protoţe Japonsko na rozdíl od Francie nemá ţádnou tradici v křesťanství, Japonci jí nedokáţou
27 Tento článek se poprvé objevil v časopise Shiki publikovaném Univerzitou Sophia v roce 1947. 28 Mase-Hasegawa, E.: Christ in Japanese Culture, Theological themes in Shusaku Endo's literary works. Brill, Leiden 2008, s. 63.
15
stejně porozumět jako Evropané. Pomalu se začal zabývat myšlenkami, ţe je cizincem všude. Přestoţe Evropané dávali otevřeně najevo, ţe cítí lítost či sympatii pro lidi jiných ras, Endó se také často setkával s pocity nadřazenosti a arogance vůči němu29. Očekával od západních křesťanských zemí něco zcela odlišného. Někteří ho sice srdečně přivítali, ale stále ho povaţovali jako člověka z pohanské primitivní země. 30 Ale protoţe i přesto všechno nadále obdivoval křesťanskou Evropu, snaţil se najít cestu, jak být současně Japoncem, křesťanem a posléze spisovatelem. V eseji z roku 1963 s názvem Křesťanství a já zkoumá do jaké míry je Japonsko schopné přijmout křesťanství. Postupně popisuje tři elementy v japonské kultuře, které jsou protiklady k přijmutí této víry: nedostatek citu k Bohu, nedostatečné vnímání hříchu a smrti. Podle něj Japonci nedokáţou cítit hřích, jeţ vyţaduje boţí odpuštění. Místo toho, aby se obraceli k Bohu, japonské vnímání preferuje splynutí s přírodou a vesmírem. Ve svých knihách postupně došel k pochopení hříchu v japonském kontextu vycházením z toho křesťanského. V křesťanství je hříchem myšlenka nebo chování, které je v protikladu s vůlí Boha, jenţ na konci vše posoudí. Japoncům není vlastní koncept Boha, který všechny spasí. Ani neexistuje peklo (zlo) - to vše je produktem lidského chování.31 Čím více se Endó ve Francii zabýval rozdíly mezi Východem a Západem, tím více mu docházelo, ţe evropské umění a kultura vychází hlavně z emocí, coţ bylo pro něj cizí. „Jestliţe budeme ignorovat tyto rozdíly, nebudeme moci dosáhnout opravdového dialogu mezi Východem a Západem, skutečné harmonie mezi východní moudrostí a západními ideami.“32 29 Není proto divu, ţe jeho první publikované novely Shiroi hito (Bílý muţ) a Kiiroi hito (Ţlutý muţ) z roku 1955 se tímto tématem okrajově zabývají. Obě byly oceněny Cenou Akutagawy. 30 Mase-Hasegawa, E.: Christ in Japanese Culture, Theological themes in Shusaku Endo's literary works. Brill, Leiden 2008, s. 65. 31 Tamtéţ, s. 68. 32 Tamtéţ, s. 70
16
Po návratu do Japonska se začíná zabývat otázkami, které dají základ o více neţ deset let poté vydané knize Mlčení. Po seznámení s křesťanstvím v Evropě a po zkušenostech s tímto náboţenstvím v Japonsku se snaţí zodpovědět otázky jako: Co je křesťanství? Mohou vůbec být Japonci křesťané? Co je k tomu vedlo? Endó do té doby čelil nekonečným vnitřním konfliktům. Jako Japonec a zároveň křesťan se cítil rozpolcený mezi Východem a Západem. Jediné východisko jak usmířit svou rozpolcenost nalezl v literatuře. Ve své první vydané novele Shiroi hito (Bílý muţ), vydané v roce 1955, jejíţ děj se odehrává ve Francii, se zabývá podstatou zrady. Endó se tedy opět zabývá křesťanstvím, kdyţ tímto odkazuje na zradu Jidáše v den Poslední večeře.33 Ale sjednocení nalezl aţ v příběhu z počátku 17. století o evropských misionářích, snaţících se šířit svou víru v naprosto odlišně smýšlející zemi, v Japonsku. „Konfrontace mého křesťanského já s tou částí, jeţ byla ve mně skryta, se jako špatný refrén ozývala a ozývala v mé práci. Cítil jsem, ţe musím najít cestu, jak ty dvě části smířit.“34 A proto od začátku děje knihy Mlčení se setkáváme s Endóovými rozporuplnými postoji jak k Východu, tak k Západu, pramenícími z jeho vlastního nitra.
33 Williams M.B.: Endó Shúsaku A literature of reconciliation. Routledge, London and New York 1999, str. 48. 34 Tamtéţ, str. 32.
17
4. Mlčení
4.1. Příprava knihy
Šúsaku Endó se po delší dobu snaţil nalézt odpovědi, proč jako Japonec nedokáţe vnímat křesťanského Boha stejně jako Evropané. Aby toto pochopil, musel se zaměřit na počátky křesťanství ve své zemi. Na začátku 60. let 20. století několikrát navštívil oblast Nagasaki35, jeţ byla kdysi střediskem obchodu s Evropany a tedy také oblastí s nejvíce křesťany. Při setkání se zdejšími lidmi a prostředím se snaţil vcítit do období perzekuce a do pocitů lidí té doby, kteří čelili otázkám, zda jsou ve své víře silní či nikoliv a zda podlehnou nebo ne. I Endó sám v Kirishitan and Today řekl, ţe se povaţuje za slabou osobu. V době, kdy ho osud těchto lidí začal čím dál tím více zajímat, řekl: „Historie zná jejich útrapy: Věřil jsem tomu, ţe to byl úkol pro spisovatele naslouchat jejich mukám.“36 a rozhodl se o nich napsat knihu. Endó tedy začal do Nagasaki jezdit za výzkumem pro svou novou knihu Mlčení. Často přijíţděl sám i na několik týdnů a hledajíc inspiraci trávil své dny na různých historických místech. V Kirishitan and Today napsal: „(...) cítil jsem se jako muţ, jeţ fotografuje krajinu fotoaparátem a rozhoduje se, kam svou kameru umístí. Často jsem chodil kolem míst, kde kirišitan byli zabiti a mučeni.“37 Čím déle přicházel Endó do kontaktu s místními lidmi, tím více se jeho tendence vcítit se do kakure kirišitan sílila. Ale jak sám řekl, nejvíce zformovala jeho myšlenky návštěva Nagasackého muzea, 35 Okada, S.: Japanese Writers nad the West Palgrave Macmillan, New York 2003, str. 82 36 Williams, M.B.: Endó Shúsaku A literature of reconciliation. Routledge, London and New York 1999, str. 106. 37 Endó, Š.: Kirishitan and Today. In Milward, Peter. The mutual encounter of East and West, 1492 – 1992. The Renaissance Institute, Sophia University, Tokio 1992, s. 187 – 97.
18
kde se nacházely fumie. Kdyţ stál před skutečnými fumiemi, se svou minulostí utlačovaného křesťana, začal přemýšlet nad následujícími otázkami: 1.
Kdybych ţil v té době, šlápl bych na fumie?
2.
Co ti, kteří na ně šlápli, cítili?
3.
Co to bylo za lidi?38
Tyto otázky, jeţ z obyčejné zvědavosti přešly do skutečných filozofických debat v autorově mysli, byly vloţeny do několika krátkých povídek. Nedlouho poté se pustil do díla, které mu jako spisovateli zajistilo uznání nejenom v jeho zemi, ale i v mezinárodním měřítku.
38 Williams M.B.: Endó Shúsaku A literature of reconciliation. Routledge, London and New York 1999, str. 106.
19
4.2. Děj knihy
Prolog nám nastiňuje období, ve kterém se kniha odehrává, a stručný nástin událostí. Páter Christovao Ferreira, jenţ byl před několika lety do Japonska vyslán jako misionář, se uţ nějaký čas neozývá a proslýchá se, ţe se pod nátlakem zřekl víry. Je tedy utvořena skupinka misionářů, včetně hlavního hrdiny této knihy Sebastia Rodriguese, aby v této zemi pokračovali v šíření křesťanství. Nejdříve se vylodili v Macau, portugalské kolonii, která byla střediskem obchodu mezi Čínou a Japonskem. Zde se misionáři dozvídají podrobnější informace nejen o dění v Japonsku, ale i o osudu pátera Ferreiry. V Japonsku došlo k povstání křesťanů, ale byli do jednoho pobiti. Po zbylých věřících se nadále pátrá a jsou trestáni. Také veškeré obchodní styky Japonska s Portugalci byly přerušeny a jejich lodím bylo zakázáno v Japonsku přistát. Od holandského lodníka se dozvěděli, ţe páter Ferreira byl zatčen a mučen. Zda zemřel či nikoli se ale nedozvěděli. Následující kapitoly jsou napsány formou dopisů od Sebastiaa Rodriguese. Pro koho jsou ale psány, není v knize zmíněno. První kapitola se věnuje pobytu misionářů v Macau a jejich přípravám na vyplutí do Japonska. Podle knihy se v Macau setkávají s vizitátorem Valignanem, který je odrazuje od plavby. Endó často uvádí řadu skutečně ţijících osob, které se ale jen mihnou v ději a nejsou dále rozebírány. Dopouští se také anachronismů - například setkání misionářů s Valignanem by v roce 1639 nebylo moţné, protoţe v té době byl uţ 33 let mrtev. Misionáři se také seznámí s Japoncem jménem Kičidţiró, který se po uzavření Japonska nemohl vrátit zpátky, a proto se přidá k jejich tajné misii do této země. Jelikoţ jeden z misionářů onemocněl malárií, rozhodne se, ţe z knězů bude v cestě pokračovat jen páter Sebastiao Rodrigues a Francisco Garrpe. 20
Po připlutí do Japonska je Kičidţiró zavede do křesťanské vesnice39, kde jim místní lidé nedaleko v horách najdou přístřeší, kam se mohou schovat. Jelikoţ vesničané uţ šest let neviděli jediného kněze, postupně si našli způsob, jak pokračovat v křesťanství. „(...) ze středu věřících byl zvolen starší muţ, a ten zastupoval kněze. (…) Stařík, kterého jsme poznali včera na pobřeţí, je tak zvaný dţiisama – praotec – a má nejvyšší postavení. Ten neţije v manţelství, a proto kdyţ se ve vsi narodí dítě, udělí mu křest. Dţiisamovi je podřízena skupina takzvaných tossamů – otců, kteří vzdělávají věřící v motlitbě a učení víry.“40 Misionáři za noci slouţí mši, ale ve dne mají dveře chatrče, ve které přebývají, pevně zavřené a jsou potichu. Pomalu zjišťují, jak těţký je ţivot japonských rolníků. Endó vkládá Rodriguesovi myšlenky, ţe moţná díky tomu, jak nelehký ţivot mají, bylo jednodušší je převést na víru. „To, ţe tu naše víra byla tak dychtivě přijímána, (…) bylo způsobeno tím, ţe se tito lidé poprvé setkali s dobrotou lidského srdce. Nepochybně je povzbudila i laskavost kněţí, kteří s nimi jednali jako s lidskými bytostmi.“41 Misionáři čím dál častěji přemýšlí o odchodu z vesnice, aby mohli pátrat po dalších křesťanech a zjistit něco více o otci Ferreirovi. V noci je v jejich chatrči navštíví dva venkované ze sousední vsi a prosí je, aby s nimi šli do jejich vesnice. Rodrigues a Garrpe nějdříve váhají, ale nakonec přikývnou: „Jak bychom mohli s Garrpem odmítnout takovou prosbu? Dosud jsme byli příliš ustrašení. Ve srovnání s těmito japonskými venkovany, kteří se za náma dovlekli se zraněnýma nohama, jsme byli učinění zbabělci.“42 Garrpe tedy zůstává a Rodrigues se za doprovodu vesničanů vypraví po moři do vedlejší vsi. Po návratu začínají čím dál častěji jezdit do
39 V knize se vesnice jmenuje Tomogi a má se nacházet nedaleko Nagasaki. Ve skutečnosti tato vesnice nikdy neexistovala. 40 Endó, Š.: Mlčení. Vyšehrad, Praha 1987, s. 41. 41 Tamzéţ, s. 43. 42 Tamtéţ, s. 52.
21
jejich vesnice úředníci pátrající po křesťanech. Podle jejich nařízení se mají tři vesničané dostavit do Nagasaki. Je zvolen i přes jeho protesty Kičidţiró a dva vesničané – Ičizó a Mokiči. Rodrigues se obává, ţe je úředníci donutí šlápnout na fumii, a přestoţe ví, ţe by jako kněz nikdy neměl lidi nabádat k zapření boha, řekne jim, ţe mohou šlápnout na Kristův obraz. „V mém srdci se zvedla vlna soucitu a odpověděl jsem mu (Mokičimu) tak, jak Vy (člověk, kterému je adresován dopis od Rodriguese) byste to nikdy neudělal. (…) 'Můţete šlápnout – můţete šlápnout –.’ vykřikl jsem, ale hned jsem si uvědomil, ţe jsem řekl něco, co by knězi vůbec nemělo vyjít z úst.“43 U výslechu je Kičidţiró jediný, který zapře křesťanství, a je tedy propuštěn na svobodu. Ičizó a Mokiči jsou v zálivu u vesnice připevněni na kříţe a čekají na smrt. Zde Endó vkládá Rodriguesovi myšlenky o tom, ţe přestoţe Mokiči a Ičizó pro svou víru v bolesti zemřeli, svět je nadále pořád stejný, moře je stejně klidné, a to tedy znamená, ţe Bůh mlčí. „...jako by Bůh jen trpně přihlíţel k hlasu lidského zármutku a mlčel…“44 Rodrigues také přestává vidět mučednictví jako něco, o čem kaţdý věřící sní, „...o mučednictví, kdy se duše vrací do nebe plného světla slávy, vítána andělskými fanfárami.“45 Začíná jej vidět jako akt, který není vůbec zářivý, ale bolestný a nepřináší nic dobrého. Ostatně i Jeţíš v Evangeliu podle Marka (Mk 14,35-36) v zahradě Getsemanské zapochyboval o svém mučednictví a „(…) padl na zem a modlil se, aby ho, je-li moţné, minula tato hodina. Řekl: 'Abba, Otče, tobě je všecko moţné; odejmi ode mne tento kalich (…)’“
46
Jelikoţ úředníci začínají častěji jezdit do vesnice, kde se kněţí ukrývají, rozhodne se Garrpe a Rodrigues odejít a kaţdý sám najít další věřící. Sledujeme tedy uţ jen osudy hlavní postavy knihy, tedy 43 44 45 46
Endó, Š.: Mlčení. Vyšehrad, Praha 1987, s. 64. Tamtéţ, s. 69. Tamtéţ, s. 68. Nový zákon s výkladovými poznámkami. Česká biblická společnost v Evangelickém nakladatelství, Praha 1991, Mk 14, 35-36.
22
Rodriguese. Ten se rozhodne jít do hor, ale čím déle putuje, tím více uvaţuje o svém poslání, o víře a Bohu. Začíná pochybovat: „Ale co kdyby – co kdyby – šeptal mi v koutku duše nějaký hlas. Kdyby snad Bůh nebyl – (…) Jak absurdním dramatem by byla oběť Mokičiho a Ičizóa připoutaných ke kůlu a odplavených vlnami. Jak směšná iluze, za níţ šli misionáři, kteří potřebovali tři roky k tomu, aby se sem přes daleká moře dostali. A nakonec já – jaký nesmysl to provádím, kdyţ se tu teď plouţím horami, kde není ţivé duše?“47 Opět se setkává s Kičidţiróem, jeţ mu slibuje, ţe ho dovede do křesťanské vesnice. I kdyţ ho Rodrigues následuje, nevěří mu a čeká, kdy ho Kičidţiró zradí. A to se také stane. Protoţe je Rodrigues chycen a nemůţe posílat zprávy zpět do rodného Portugalska, není tedy pátá kapitola uţ psána formou dopisů a není proto v ich-formě, ale zbytek jeho osudu je napsán formou vypravování. Rodrigues se po cestě do vězení setkává s dalšími zatčenými – skupinkou japonských křesťanů. Hlavní vyšetřující se ho snaţí přesvědčit, ţe kdyby odvolal svou víru, ostatní by ho následovali, a tím by ušetřil jejich ţivoty. Začínají polemizovat o tom, zda je vůbec křesťanská víra pro Japonsko potřebná. Tato diskuse je obrazem Endóovy vnitřní rozepře, kdy jako Japonec zastává názor postavy hlavního vyšetřujícího, ale jako křesťan se nemůţe vzdát stejných myšlenek, které vkládá do úst Rodriguesovi. „'...vy si tedy představujete, ţe všechno existuje samo od sebe a ţe svět nemá začátek ani konec? (…) Ale to, co nemá ţivot, se samo od sebe nemůţe dát do pohybu, kdyţ jím něco jiného nepohne. Jak se narodili buddhové? (…) jak vznikl tento svět?' (Rodrigues) '(…) Jestli je ten váš Deus tak milosrdný, tak proč dává člověku na cestě do nebe tolik různých trápení a obtíţí?' 'Jaká trápení? (…) Jestli člověk zachovává boţí přikázání, můţe ţít v pokoji. Kdyţ například člověk cítí tělesnou ţádost, Deus na něm nechce, aby se vzdaloval od ţeny. Přikazuje jen,
47 Endó, Š.: Mlčení. Vyšehrad, Praha 1987, s. 76-77.
23
aby měl jednu ţenu a ţil podle jeho vůle.' “48 Rodrigues se také dovídá, ţe otec Ferreira, o jehoţ osudu se od začátku misie do Japonska snaţil něco zjistit, se po vyšetřování obávaným inkvizitorem Inouem vzdal víry, přijal japonské jméno a bydlí v Nagasaki s japonskou ţenou. Rodrigues nechce věřit, ţe by tento padre, který byl jeho učitelem, mohl něco takového udělat. „Jestli ale odpadl takovýto člověk, jak by on sám mohl obstát ve zkouškách, které ho v budoucnu čekají?(...) Pane, proč mlčíš. Proč stále mlčíš, šeptal...“49 Rodrigues je nadále vězněn a zjišťuje, ţe se jeho do té doby silná víra začíná pomalu měnit. Uţ se nemodlí, aby vzdal Bohu chválu, ale jen kdyţ prosí o pomoc či dokonce vyjadřuje hněv a nespokojenost. Opět ho přesouvají jinam a podle slov, která zaslechne, se zdá, ţe někde poblíţ města Nagasaki. Nedokáţe uţ ani vzdorovat. „Dokud byl v chatrči v té dolině, měl ještě sílu modlit se za osud těch, kteří byli chyceni jako on (…), ale teď nebyl schopen prosit za nikoho, dokonce ani za sebe sama. (…) V hlavě mu znělo – Neztrácíš snad dokonce i víru? (…) Se zachvěním si pomyslel, ţe selţe. Jestli mu boţí milost nedá odvahu a sílu, víc uţ neunese.“50 Dorazí do města Ómura, jeţ kdysi mělo patřit k nejţivějším misijním místům. Kdyţ je ale veden městem a naznačuje pohybem ruky gesto poţehnání, několik lidí okamţitě sklopí zraky či se odvrátí. Dokonce je zasypán nadávkami, mniši jej uráţí a plivou po něm a jeho tvář občas zasáhnou kamínky, které po něm hází děti. Nadále je ale následován Kičidţiróem, který i kdyţ ho mockrát zradil, nedokáţe od něj odejít. Kdykoliv průvod s Rodriguesem zastaví, Kičidţiró mu hned nabízí jídlo. Kněz ale na to reaguje rozhořčeně a odhání ho. V kapitole šesté se padre dostává do vězení nedaleko 48 Endó, Š.: Mlčení. Vyšehrad, Praha 1987, s. 96-97. 49 Tamtéţ s. 98-99. 50 Tamtéţ, s. 101-102.
24
Nagasaki. Je zde také několik křesťanů, a tak padre dostává svolení je dvakrát denně navštěvovat a modlit se s nimi a zpovídat je. Uvědomil si, ţe od té doby, co odešel z vesnice Tomogi, to byla první příleţitost, aby vykonával svoje poslání. Po pár dnech pobytu za ním přijde Kičidţiró a přes mříţe vězeňského okna ho prosí o odpuštění. Padre, i kdyţ by mu chtěl odpustit, to nedokáţe a nadále k němu cítí nenávist a hněv. „Já, Padre, jsem vás pořád podváděl – Slyšíte mě? Vy jste mnou opovrhoval a já jsem vás začal nenávidět a všechny ostatní křesťany taky. Pošlapal jsem fumie – Mokiči a Ičizó byli stateční, ţe? Já to nedokáţu - (…) Padre, co má dělat tak slabej tvor jako jsem já? Nebylo to pro peníze, ţe jsem Padreho udal. Jenom proto, ţe mi vyhroţovali... (…) Spáchal jsem, co se nedá odčinit. (…) Já jsem křesťan. Zavřete mě do vězení.“51 Kdyţ jde večer padre za věřícími, zjistí, ţe je zde i Kičidţiró, ale stranou od ostatních. Kiţidţiró se u něj chce vyzpovídat, a protoţe kněz nemůţe nikdy zpověď odmítnout, s odporem ho vyslyší. Po této zpovědi nedokáţe přestat myslet na to, jak se zachoval – s jakou nechutí přistupoval ke Kičidţiróovi. Přestoţe si uvědomuje, ţe podle Písma svatého Kristus hlavně vyhledával uboţáky a lidi, jeţ společnost zavrhla, pořád nedokáţe Kičidţiróovi odpustit. Další den jsou všichni křesťané aţ na padreho vyvedeni na dvůr a mají kaţdý po jednom šlápnout na fumie. Nejsou nuceni nátlakem a je jim dokonce vysvětleno, ţe přestoţe šlápnou na fumie, nijak své víře neublíţí. Kaţdý, kdo na fumie šlápne, bude okamţitě propuštěn. Úředníkům je jedno, v co potom budou věřit, po tom oni pátrat nechtějí. Ale křesťané odmítají se vůbec k fumii přiblíţit. Jsou biti holemi, přesto se nepohnou. Úředníci je tedy všechny aţ na jednoho odvedou zpátky do vězení. Toho zbývajícího k Rodriguesově zděšení nemilosrdně popraví. Pak se opět obrátí na zbytek křesťanů, ale aţ na Kičidţiróa, který okamţitě na fumii šlápne, všichni opět odmítnou. Padreho ale osud Kičidţiróa vůbec nezajímá. Strachuje se, 51 Endó, Š.: Mlčení. Vyšehrad, Praha 1987, s. 117-118.
25
co bude s ostatními. „Proč mlčíš? Musíš přece vědět, ţe před chvílí ten jednooký rolník pro Tebe zemřel. A přesto trvá tohle ticho? (…) a Ty odvracíš zrak, jako by Tě to vůbec nezajímalo.(...) Pane, (…) nenechávej mě v temnotách mé nechápavosti. (…) Dlouho jsem věřil, ţe smyslem modlitby je Tvá chvála, ale teď, kdyţ s Tebou mluvím, je to jenom proklínání. (…) Aţ mě zabijí, poplyne všechno kolem dál stejně lhostejně jako teď?“52 Rodrigues je podroben výslechům - přestoţe očekával, ţe ho budou mučit a násilím se ho snaţit donutit zříci se víry, hlavní vyšetřovatel Inoue, jehoţ se obávají všichni křesťané, s ním jen vede dialog o vhodnosti tohoto náboţenství pro japonský lid. Kněze aţ překvapuje, jak dobře se mu ve vězení ţije. Můţe působit jako kněz, většinu dne se modlí či rozjímá. „Avšak jeho vnitřní postoj, dosud pevný jako ocel, začal pomalu rezivět. Napadalo ho, ţe mučednictví a fyzická
bolest,
které
kdysi
dychtivě
očekával
jako
něco
nevyhnutelného, snad přece jen nebude muset podstoupit. (…) Poté, co okusil této pohodlnosti, která působí jak vlaţná voda, potřeboval by k tomu, aby dokázal znovu bloudit po horách a skrývat se v horské chatrči, dvojnásobnou sílu ducha.“53 Rodriguesovi dochází, ţe toto lepší zacházení znamená, ţe ho brzy začnou mučit a jeho tělo, uvyklé na pohodlí, při mučení neobstojí jako před tím. Dalšího dne ho i Garrpeho, kterého také chytili, Inoue zakouší v křesťanské lásce – nezřeknou-li se víry, tři japonští vesničané, jeţ jsou křesťany, budou zabiti. Rodrigues neví, jak se má zachovat: „Přišel do této země, aby zemřel za její lid, a zatím japonští věřící postupně umírají za něho. Neví, co si počít. Ztratil schopnost rozlišit, který skutek je dobrý a který špatný, co je správné a co chybné (…) Jestli Garrpe zavrtí hlavou, budou ti tři jak kámen vrţeni do zálivu. A jestli podlehne pokušení, (…) bude to znamenat, ţe popře celý svůj
52 Endó, Š.: Mlčení. Vyšehrad, Praha 1987, s. 122-123. 53 Tamtéţ, s. 128-129.
26
ţivot.“54 Rodrigues se vzdává všeho, v co do té doby věřil, a v duchu si přeje, aby Garrpe svou víru odvolal. „Proč mlčíš? Jak jen v takové chvíli můţeš mlčet? (…) Já odvolám! Vţdyť já odvolám! - měl ta slova uţ v hrdle, ale zaťal zuby a nevydal ani hlásky. (…) Ještě je čas. Prosím tě, Garrpe, ať vina za tohle nepadne na nás.“55 Garrpe utíká za loďkou s vesničany, kteří míří na smrt, aţ nakonec také zmizí ve vlnách. Ale Rodrigues nedokáţe udělat nic. Jen sleduje, jak jsou vesničané shazováni do moře, ve kterém mizí. „'Padre, pomyslel jste někdy na to, jaké utrpení působíte našim prostým lidem, kdyţ v Japonsku vnucujete své sobecké sny? Stále teče krev. Krev lidí, kteří sami nic nechápou. (…) Garrpe byl aspoň statečný. Ale … ty jsi ten největší zbabělec. Nezasluhuješ, aby ti někdo říkal Padre.'“56 vkládá do úst Rodriuesovu tlumočníkovi Endó. Padre je opět ve vězení, ale s nikým nekomunikuje. Snaţí se přemýšlet nad slovy, která řekl tlumočník. Přišel do Japonska, aby poloţil ţivot za zdejší lid jako mučedník, ale nedokáţe to, a proto za něj umírají nevinní lidé. Přijel, aby byl těmto lidem jako kněz prospěšný, aby jim pomohl. Stejně jako Ferreira, se kterým se záhy setká a který ţije v buddhistickém klášteře, kde sepisuje knihy o astrologii, cítí povinnost něco Japoncům předat. Ferreira, jenţ se snaţí obhájit svou nynější existenci, kdyţ jako kněz selhal, mu říká: „(…) Aspoň jsem uţitečný. Jsem uţitečný lidem této země. (…) Nejsem v této zemi neuţitečný. Něčím jí pomáhám. Opravdu - “57 Zároveň je ale donucen sepsat knihu o učení o Bohu a o omylech a podvodech křesťanství. Dali mu japonské jméno, oblékli ho do japonského oblečení a dokonce i vlasy mu svázali do japonského účesu. Stejně jako on se kdysi snaţil Japonce předělat, aby byli blíţe evropskému myšlení, nyní zakouší to samé. 54 55 56 57
Endó, Š.: Mlčení. Vyšehrad, Praha 1987, s. 135. Tamtéţ, s. 135. Tamtéţ, s. 136. Tamtéţ, s. 144.
27
Ferreira a tlumočník se Rodriguese snaţí přesvědčit, ţe jelikoţ je jediným knězem v zemi, jeho učení uţ se stejně nemůţe mezi lidem rozšířit, a proto má dvě moţnosti – buď bude nečinně trávit celý ţivot ve vězení, nebo se zřekne víry a bude slouţit lidu. Ferreira se padreho snaţí přesvědčit, ţe v Japonsku křesťanství, jak ho znají v Evropě, nikdy nezakořenilo, a tedy je marné v té snaze pokračovat. „Ale co kdyţ to, v co tehdy Japonci věřili, nebyl Bůh, v něhoţ věří církev? (…) V to, co tehdy věřili, nebyl náš Bůh. Byli to jejich kami – pohanská boţstva.“58 tvrdí Ferreira. Rodriguese jeho slova zasáhnou, nedokáţe věřit, ţe kněţí v této zemi umírali zbytečně. Ale protoţe Rodrigues pořád nechce svou víru odvolat, další den je převezen na výslech na komisařství. Kdyţ prochází průvodem směrem na komisařství, zahlédne mezi lidmi opět Kičidţiróa a kývnutím ruky mu naznačuje, ţe mu odpouští. Tlumočník se ho ještě snaţí přemluvit, aby odvolal, ale padre to odmítá a doufá, ţe zemře stejnou mučednickou smrtí jako Jeţíš. Je zavřen do malé temné cely, na jejíţ zdi někdo vyryl: Laudate Eum – Chvalte Pána. V noci slyší, jak se k němu Kičidţiró snaţí dostat, aby se u něj mohl vyzpovídat, ale stráţe mu to nedovolí. „'Padre odpusťte mi!' Kněz přivřel oči a v duchu pronesl slova rozhřešení. (…) 'Narodil jsem se jako slaboch. Slabí lidi nemůţou být mučedníky. Co mám dělat? Proč jsem se narodil do takovýho světa?' (Kičidţiró) (…) Nebýt pronásledování, tenhle člověk by bezpochyby proţil svůj ţivot jako radostný křesťan...“59 Rodrigues celou noc slyší chrápání dozorce a připadá mu to jako ironie – on, proţívající poslední hodiny svého ţivota a stráţný, jenţ se netrápí pomyšlením na bolest, kterou působí druhému člověku, a klidně spí. Padre se snaţí přehlušit toto chrápání bušením do zdi. Na to hned přijde tlumočník s Ferreirou, který mu vysvětlí pravý původ 58 Endó, Š.: Mlčení. Vyšehrad, Praha 1987, s. 148-149. 59 Tamtéţ, s. 161-162.
28
těchto zvuků: „'To není chrápání. To naříkají věřící, které pověsili do jámy.'“60 Padre si uvědomuje, jak domýšlivý byl. Myslel si, ţe je jediný, který tu noc trpí, a přitom nedaleko od něj snáší někdo daleko větší utrpení. Zdá se mu strašné, ţe on – kněz, který by měl brát na sebe utrpení druhých, byl ještě před chvílí rozhořčen něčím takovým jako chrápání. Ferreira se ho snaţí podpořit vřelými slovy, ale pro Rodriguese je odpadlík od víry, který mu nemá co říkat. Ferreira mu ale vysvětluje: „(…) kdyţ jsem jedné noci uslyšel tohle chroptění, ztratil jsem schopnost chválit Pána. Neodvolal jsem proto, ţe jsem visel v jámě. Tři dny… hlavou dolů v jámě plné špíny, a nevyřkl jsem jediné slovo proti Bohu. (…) Dali mě potom sem a já poslouchal ty uboţáky a Bůh neudělal nic. Tehdy jsem ztratil víru.“61 Po delším přesvědčování je nakonec Rodrigues zlomen a přinucen šlápnout na fumii. Ví, ţe tímto aktem nejen šlape na obraz někoho, kdo byl jeho vzorem, ale i na to, co svou vírou povaţoval za nejčistší, co bylo nejdokonalejším ideálem pro lidstvo. Věděl, ţe se stane poskvrnou církve stejně jako Ferreira, a vše, pro co do té doby ţil, bude zbytečné. Ale zároveň je přesvědčen, ţe kaţdý člověk by se v jeho situaci zachoval podobně. Kdyţ se nohou dotýká fumie, jakoby slyšel: „Jen šlápni, šlápni! Já nejlépe znám bolest, kterou ve své noze cítíš. Smíš šlápnout. Přišel jsem na svět, abyste po mně šlapali, vzal jsem na sebe kříţ, abych se s vámi podělil o vaše bolesti.“62 Děj kapitoly deváté se odehrává s odstupem času. Zachycuje Rodriguesův ţivot poté, co se oficiálně vzdal víry. Nadále ţije v Japonsku, kde podle nařízení má zůstat po celý ţivot a bez zvláštního povolení od komisařství nesmí volně vycházet z domu. Ví, ţe ho určitě v Portugalsku celá misionářská obec zavrhla. Dochází také k názoru, ţe musí být rozdíl mezi Bohem, o kterém mluví 60 Endó, Š.: Mlčení. Vyšehrad, Praha 1987, s. 164. 61 Tamtéţ, s. 165. 62 Tamtéţ, s. 169.
29
duchovní v kostelech, a mezi tím, v kterého věří on. S Ferreirou se setkávají jen jednou za měsíc, kdyţ jsou povoláni na komisařství. Necítí k němu nenávist, ţe ho přemluvil, aby se zřekl víry, ale spíš má pocit sounáleţitosti – jako s někým, s kým sdílí stejný osud. Další kapitola je psána formou deníku, jehoţ autorem je holandský obchodník Jonassen. Jednotlivé záznamy jsou od 3. července 1644 do 23. prosince 1645. Z jeho zápisků se okrajově dovídáme o ţivotě Ferreiry a Rodriguese. Aţ v posledním příspěvku se náhle deníková forma změní na vypravování v ich-formě, jehoţ hlavní postavou je opět Rodrigues. Komisař Inoue ho navštíví a sdělí mu, ţe se z Nagassaki přesune do Eda, kde bude ţít pod japonským jménem a bude mu přidělena ţena. Zároveň se zmiňuje o tom, ţe na souostroví Gotó se stále nachází skupinka křesťanů, ale ţe jejich křesťanská víra se uţ začíná lišit od té pravé, a vizionářsky mu sdělí, ţe ví, ţe tato odnoţ křesťanství zde v Japonsku zůstane. Tady autor naznačuje vývoj kakure kirišitan, kteří skutečně dodnes v této zemi ţijí. Knihu Endó uzavírá deníkem úředníka vězení pro křesťany, v němţ se ve strohých datech a popiscích k nim dozvídáme osud Rodriguese neboli Okady Sanemona. V roce 1681, tedy v jeho čtyřiaosmdesáti letech po dlouhé nemoci umírá. Jeho tělo bylo spáleno a dostal posmrtné jméno Njúsen Dţóšin šinši.
30
4.3. Struktura knihy a symboly
Kniha Mlčení od Šúsaku Endóa je rozdělena na 12 kapitol, jeţ mají rozlišné formy. Po prologu, který je napsán formou vypravování, následuje 9 kapitol, které sice vypadají, ţe jsou psány deníkovou formou, ale vţdy přechází do vypravování v ich-formě. Na závěr jsou dodány dvě kapitoly, které jsou na první pohled odlišné. Jedná se o úryvky z deníku holandského obchodníka a o části deníku úředníka vězení pro křesťany. Deník obchodníka má nejprve formu skutečného deníku, ale posléze přechází do vyprávění v ich-formě, jehoţ hlavním hrdinou není uţ tentýţ obchodník, ale opět hlavní postava celého příběhu – padre Rodrigues. Deník úředníka, jak zmiňuje Libuše Boháčková v doslovu ke knize Mlčení, skutečně existoval, ale autor tento text, jenţ pochází z let 1672 aţ 1691, pozměnil a sleduje hlavně osudy těch postav knihy, které skutečně existovaly. Tyto deníkové formy dodávají čtenáři pocit autentičnosti a opravdovosti děje této knihy. V knize Mlčení, stejně jako některých jiných Endóových knihách, se jeho víra odráţí v jednání a myšlení postav a často se zde objevují autobiografické prvky. Kdyţ trpí Endó, trpí i jeho postavy. Často také v řečnických otázkách typu: Vydrţel bych stejné mučení? Šlápl bych na fumii? slyší čtenář nejenom vlastní myšlenky Endóa, ale také začne sám uvaţovat, jak by se zachoval. Pro Endóa je rovněţ typické, ţe jeho díla jsou plná metafor a symbolů. Proto také pes, moře, pták, temnota apod. mají důleţitou roli. Mase-Hasegawa udává příklad s mořem v Endóově knize Mlčení: „Ves prý vyhořela a ti, kteří v ní do té doby ţili, byli všichni vyhnáni. Vlny šplouchaly o loď, jinak však moře i pevnina byly tiché jako smrt. Proč jsi tohle všechno dopustil? pronesl kněz tiše. Dovolil jsi, aby spálili i ves, kterou jsme pro tebe vystavěli. (…) Kněz se modlil, ale
31
moře bylo ledové a noční temnota tvrdošíjně zachovávala mlčení.“63 Podle toho, co hlavní postava padre Rodrigues proţívá, se mění nejen barva, ale i vzhled moře. Tento motiv se opakuje v několika jeho knihách. V díle Moře a jed moře symbolizuje „temný nepopsatelný pocit malátnosti, vyčerpanosti“ 64 , nekonečný mír a klid v knize Samuraj, či samotného Boha, který mlčky pozoruje bezpráví na lidech, kteří ho uctívají, v díle Mlčení. Často také Endó v knize pouţívá kokrhání kohouta, jehoţ smysl v jedné části děje přímo vysvětlí: „'Dnes v noci určitě odpadneš' řekl tlumočník se zřejmou sebedůvěrou. Znělo to jako slova, která kdysi pronesl onen muţ k Petrovi. 'Dnes v noci, dřív neţ kohout zakokrhá, třikrát mě zapřeš.' 65 Do rozbřesku je však ještě daleko a kohouti dosud nekokrhají.“66 A následně ve scéně, kdy Rodrigues šlápne na fumie a tím tedy zapře svou víru, se můţeme dočíst: „Kněz poloţil nohu na svatý obraz. Rozednívalo se. V dálce zakokrhal kohout.“67 Často také Endó připodobňuje Japonsko k baţině či močálu. Podle Mase-Hasegawy to má znázorňovat lhostejnost či necitelnost k hříchu. Jak uţ jsem v kapitole Mezi Východem a Západem zmínila, Endó tuto vlastnost povaţoval za typickou pro Japonce, kteří nepocházejí z Evropy, jejíţ celá nauka stojí na Bibli a Desateru přikázání. Endó tuto vlastnost pociťoval i na sobě. A proto v knize Mlčení píše: „Tahle země je jak močál... Tahle země je hroznější baţina, neţ si dokáţete představit.“
68
A posléze také z úst
vyšetřovatele Inoueho: „Nebyl jsem to já, kdo Padreho přemohl(...), ale baţina, která se jmenuje Japonsko.“69
63 Endó, Š.: Mlčení. Vyšehrad, Praha 1987, s. 102. 64 Mase-Hasegawa, E.: Christ in Japanese Culture, Theological themes in Shusaku Endo's literary works. Brill, Leiden 2008, s. 90. 65 Endó odkazuje na Bibli, Evangelium podle Matouše, kapitolu 26, verš 34. 66 Endó, Š.: Mlčení. Vyšehrad, Praha 1987, s. 162. 67 Tamtéţ, s. 169. 68 Tamtéţ, s. 148. 69 Tamtéţ, s. 182.
32
Přestoţe se tyto symboly často objevují v Endóově knize Mlčení, nejsou aţ tak nápadné jako samotné odkazy na připodobnění postav a na výjevy z Bible.
4.3.1. Biblické symboly
I kdyţ Endóovy názory na křesťanství nikdy nehrají hlavní roli ve vyprávění, vţdy vytváří teologický rámec jeho děl. A přestoţe se Endó snaţil být hlavně japonským autorem, vţdy do svých knih vloţil i své křesťanské „já“. Aţ konečně v roce 1993 řekl: „Povaţuji se za křesťanského spisovatele.“ 70 Proto je také v knize Mlčení nejvíce symbolů a odkazů spjato s křesťanstvím. Mnoho z nich, jeţ jsou pro Evropana s bohatou křesťanskou tradicí známé, se stávají japonskému čtenáři nečitelné. „Křesťanství je tématem v mých novelách, ale pochybuji, ţe (…) je v Japonsku správně chápou.“71 Samotné postavy odkazují svými činy na některé postavy z Bible. Například ta část příběhu, kdy Kičidţiró zradí Rodriguese za tři sta stříbrných, odkazuje na výjev z Písma, kdy Jidáš zradí Krista. A proto tedy Rodriguesovi ihned vytane v mysli věta, kterou řekl Kristus Jidášovi: „Co činíš, čiň rychle!“72 Kdyţ je Rodrigues poprvé uvězněn a poslouchá hlasy stráţných, kteří si venku vypráví něco zábavného, autor tady sám zmiňuje, co mu tento výjev připomíná: „Knězi přitom vytanula na mysli představa sluhů, kteří se na dvoře ohřívali u ohně, skupinka těch, kteří za oné noci v Jeruzalémě natahovali ruce nad horké plameny ohně a vůbec je nezajímal osud onoho muţe.“73 a odkazuje tím na Evangelium podle Marka, 14 kapitolu, verš 53 – 55, kde se 70 Mase-Hasegawa, E.: Christ in Japanese Culture, Theological themes in Shusaku Endo's literary works. Brill, Leiden 2008, s. 82. 71 Tamtéţ, s. 84. 72 Evangelium podle Jana, kapitola 13, verš 27. 73 Endó, Š.: Mlčení. Vyšehrad, Praha 1987, s. 93.
33
píše: „Jeţíše odvedli k veleknězi, kde se shromáţdili nejvyšší kněţí, starší a zákoníci. Petr šel zpovzdálí za Jeţíšem aţ dovnitř do veleknězova dvora; seděl tam spolu se sluhy a ohříval se u ohně. Veleknězi a celá rada hledali proti Jeţíšovi svědectví, aby ho mohli odsoudit k smrti (...)“. Endó často v knize připodobňuje Rodriguese k Jeţíši a staví ho do stejných či aspoň podobných situací. Jako kdyţ je například veden přes celé město do jiného vězení a je pozorován zvědavými vesničany. Autor tuto scénu připodobňuje ke kříţové cestě Jeţíše Krista: „Kdyţ Jeţíš vyšel z brány soudního dvora a klopýtal po cestě s kříţem na ramenou vzhůru na Golgotu, sledoval ho zástup zvědavců. (…) Kněz si připomínal tato slova a uvaţoval o tom, ţe onen muţ před staletími zakoušel na svém okoralém jazyku asi v plné míře onu bolest, kterou pociťuje teď on sám. Pomyšlení, ţe ji s ním můţe sdílet, ho dojalo (...)“74 A stejně jako na Jeţíše, který chtěl svou naukou těmto lidem pomoci, je jimi na cestě na Golgotu zahrnut nadávkami i Rodrigues, který pevně věřil, ţe jeho víra je pro Japonsko vhodná a nyní zaţívá stejné příkoří na své cestě. Porovnáme-li úryvek z knihy Mlčení: „Kdyţ je míjel, zasypali ho nadávkami. Cesta se zúţila a tvář mu občas zasáhly kamínky, kterými po něm házely děti. (…) mniši ho uráţejí a plivají po něm a samurajové, kteří ho doprovázejí, to trpí.“75 s kapitolou 27, verš 30 – 31 v Evangeliu podle Matouše, kde se píše: „Plivali na něj, brali tu hůl a bili ho po hlavě. Kdyţ se mu dost naposmívali, svlékli mu plášť a oblékli ho do jeho šatů. A odvedli ho k ukřiţování.“ Jindy Endó poukázáním na výjev z Bible dává ději naprosto jiný podtext. Jako například ve scéně, kdy Rodrigues čeká na soud a cítí se jako Kristus, jenţ byl předvolán před Piláta. „Nepředstavoval si, ţe bude takhle brzy předvolán k výslechu. Kaţdý den si snaţil tu scénu představit – jako onu mezi Pilátem a Kristem. Dav křičí, Pilát je 74 Endó, Š.: Mlčení. Vyšehrad, Praha 1987, s. 105. 75 Tamtéţ, s. 104.
34
zmaten a Kristus stojí a mlčí. Ale tady – jako kaţdé jiné odpoledne – uţ chvíli svým uspávajícím tónem zpívá olejová cikáda. V šatlavě s vězni je naprosté ticho.“76 Často se jen Rodrigues obrací na Krista s otázkou, co ve stejné situaci dělal, jak se cítil: „Zdali i onen muţ, kdyţ kdysi slyšel výkřiky a nadávky davu obklopujícího Pilátův palác, byl s to se usmívat? Myslil si, ţe ani on to nedokázal.“77 Protoţe nejen v dětství, ale v podstatě celý ţivot byl Endó za svou víru napadán a styděl se za ni, je velice těţké určit, do jaké míry jsou myšlenky, které Rodriguesovi vkládá do úst, smyšlené či jestli se jejich prostřednictvím on sám neobrací ke Kristu a nepřirovnává se k němu.
76 Endó, Š.: Mlčení. Vyšehrad, Praha 1987, s. 111. 77 Tamtéţ, s. 157.
35
4.4. Hlavní postavy knihy
Hlavní a vedlejší postavy jsou jednou z nejdůleţitějších součástí knihy Mlčení. Skrze ně se projevuje autorův pohled na víru, vkládá jim do úst své vlastní myšlenky. Postavy v jeho knihách jsou značně typizovány, a proto i v Mlčení nalezneme několik typických, ale zároveň protichůdných postav. Jak zmiňuje Mase-Hasegawa, v knize se nachází protikladné postavy jako špatný a dobrý člověk, hrdina a obyčejný muţ, mučedník a zrádce, silný a slabý člověk. Tím autor odkazuje na jeho vlastní dualitu ve víře, kdy vše je jen dobré či zlé, je zde nebe a peklo, andělé a ďáblové, Bůh a člověk, světlo a tma apod. Tyto své typizované postavy pouţívá hned v několika svých dílech. A proto například Kičidţiró, jenţ znázorňuje slabou postavu, která několikrát zradí církev, ale stejně nikdy nepřestane věřit, se objevuje jako Otec Durand v Kiiroi hito (1955), jako Nezumi v Fuda no Cudţi (1963) či v díle Šikai no hotori (1973). Na druhou stranu nám autor nevnucuje myšlenky o tom, co je špatné a co dobré, takţe čtenáři se nacházejí v etickém a spirituálním dilematu. Jsou přeneseni do určité historické situace a sami se snaţí nalézt odpovědi na otázky, které si kladou hlavní postavy – Kičidţiró, Ferreira, Inoue a Rodrigues.
4.4.1. Kičidžiró „Co bych měl říci o tomto prvním Japonci, s nímţ jsem se v ţivotě setkal? Vrávoravě vešel do místnosti opilec. Byl oblečen do hadrů, jmenoval se Kičidţiró a bylo mu asi osmadvacet nebo devětadvacet. (…) 'Jsi věřící?' (…) Otázka mu zřejmě byla
36
nepříjemná, nechápali jsme však proč.“78 Těmito slovy nám Endó představuje jednu z hlavních postav knihy. Podle Mase-Hasegawa Kičidţiró reprezentuje v románu slabého člověka, který nedokáţe bojovat za svou rodinu, přátele či za svou víru. Jeho víra je ale přímá, vţdy kdyţ ji odvolá, opět se posléze omlouvá a tvrdí, ţe ve skutečnosti křesťanem je. Postupně se v knize dovídáme jeho příběh, kdy on a jeho rodina byli podrobeni vyšetřování. On jediný šlápl na fumii a byl tedy propuštěn, ale jeho sourozenci byli upáleni. Proto tedy při představě, ţe by byl mučen stejně jako oni, se vţdy, kdyţ je vyslýchán, vzdá víry. Vztah Kičidţiróa a Rodriguese se v knize postupně vyvíjí. Při prvním setkání a následné společné plavbě do Japonska nemá Rodrigues o Kičidţiróovi dobré mínění. Často se o něm vyjadřuje jako o zbabělci. A tak se mnohdy setkáváme s větami jako: „Jeho chování mělo daleko ke křesťanské pokoře. Ten chlap je prostě zbabělý slaboch.“79 Poté, co se Rodrigues a Garrpe dozvědí, ţe je křesťanem, nedokáţou pochopit, jak se někdo jako on, který má tak daleko k slušnému křesťanskému ţivotu, můţe za křesťana povaţovat. Kdyţ následně Kičidţiró Rodriguese udá, je připodobňován k Jidáši, který také Jeţíše zaprodal. A stejně jako Kičidţiró, který se za svůj čin omlouvá a říká, ţe to neudělal pro peníze, je o Jidášovi v Evangeliu podle Matouše napsáno: „Kdyţ Jidáš, který ho zradil, viděl, ţe Jeţíše odsoudili, pocítil výčitky, vrátil třicet stříbrných velekněţím a starším a řekl: 'Zhřešil jsem, zradil jsem nevinnou krev!'“80 Rodrigues by jako následník Jeţíšova učení chtěl jít v jeho stopách, tím ţe Kičidţiróóvi odpustí, ale dlouho se mu to nedaří. Kičidţiró ho ale stále následuje a snaţí se u něj nalézt odpuštění. „'I já mám co říct. I ten, co šlápnul na fumie, má co říct. Myslíte, ţe jsem to udělal s radostí? Víte, jak bolí ta noha, co šlápne na fumie? Bolí 78 Endó, Š.: Mlčení. Vyšehrad, Praha 1987, s. 30. 79 Tamtéţ, s. 34. 80 Mt 27, 2-4.
37
a moc. Kdyţ mě nechal narodit slabýho, proč mi Bůh přikazuje, abych napodoboval silný?(…) Nebylo to pro peníze, ţe jsem Padreho udal. Jenom proto, ţe mi vyhroţovali…’“81 Aţ poté, co se Rodrigues vzdá víry a šlápne na fumii, konečně pochopí, ţe jejich jednání a ţivoty nejsou zase tak moc odlišné a nabízí mu rozhřešení. Říká: „Kněţí by v tom viděli rouhání a přísně by mě odsoudili. Zradil jsem je sice, ale nikdy jsem nezradil onoho člověka. Moje láska k němu se jen proměnila. Miluji ho úplně jinak neţ dosud. Abych poznal tuto lásku, musel jsem projít tím vším, aţ do dnešního dne.“82 Touto postavou nám Endó mimo jiné také chtěl sdělit, ţe nic není jen černobílé. I kdyţ byl Kičidţiró na začátku příběhu brán jako záporná a vychytralá postava, postupně se nám stejně jako Rodriguesovi názor na něj mění. Jak sám Rodrigues konstatuje – kdyby Kičidţiró ţil v jiné době, kdyby nebyl za své vyznání stíhán, mohl ţít poklidným ţivotem křesťana. I sám Endó ve stati Kirishitan and Today83 uvádí, ţe kdyţ dostal otázku, jak by on reagoval, kdyby byl mučen pověšením v jámě, odpověděl: „Nikdy bych se to nedozvěděl, protoţe bych omdlel a ztratil vědomí dlouho předtím, neţ by mě dovedli do jámy“ 84 Proto na konci knihy prostřednictvím Rodriguese Kičidţiróvo chování omlouvá a dává mu rozhřešení.
4.4.2. Ferreira Slova: „Křesťanství tu nezašlo – jak vy si myslíte – na zákazy a pronásledování. V téhle zemi je prostě něco, co se křesťanství
81 Endó, Š.: Mlčení. Vyšehrad, Praha 1987, s. 117. 82 Tamtéţ, s. 186. 83 Endó, Š.: Kirishitan and Today. In Milward, Peter. The mutual encounter of East and West, 1492 – 1992. The Renaissance Institute, Sophia University, Tokio 1992, s. 187 – 97. 84 Tamtéţ, s. 187 – 97.
38
v jádře příčí.“ 85 , která Endó vloţil do úst Ferreirovi, bychom s nadsázkou mohli označit jako základní tezi knihy Mlčení. Samotnou postavu Ferreiry autor vyuţívá k tomu, aby skrze něj předal čtenáři jeho myšlenky, proč se křesťanství nikdy v Japonsku neudrţelo. Christovao Ferreira je jedna ze skutečně ţijících osob, kterými se Endó inspiroval a kterou zasadil do svého příběhu. Do Japonska se dostal ještě před tím, neţ byl vydán příkaz o stíhání křesťanů. Jeho apostasie v roce 1633 šokovala celou křesťanskou Evropu. Po boku Inoueho, uţ pod japonským jménem Sawano Čúan, slouţil nejen jako tlumočník, ale také jako aktivní nástroj tohoto inkvizitora. Libuše Boháčková zmiňuje v doslovu k Mlčení, ţe v deníku holandského kapitána se nachází i záznam Ferreirova plamenného projevu, v němţ „svým spolubratřím ukazuje jejich ubohost a bezmocnost jejich Boha.“86 V knize ale naopak vyzní spíše jako oběť, která sice zrazuje padry od víry, ale chce jim tím pomoci. I kdyţ celý příběh knihy je koncipován jako pokus několika misionářů o nalezení Ferreiry, on samotný není hlavní postavou a je do poloviny knihy zmiňován jen okrajově. Často to jsou jen vzpomínky Rodriguese z jeho let v semináři, kdy ho Ferreira vyučoval v teologii. Ferreira se s Rodriguesem setkává aţ ke konci příběhu, kdy se ho snaţí přesvědčit, aby se vzdal víry. Na rozdíl od opravdových záznamů není tak rázný a spíše neţ Inouovým pomocníkem je jeho oběť. Endó ho tedy ve své knize více neţ k Inoueovi přirovnává k Rodriguesovi. Při jejich prvním setkání je Rodrigues překvapen, jak moc se Ferreira změnil: „'Vy uţ nejste ten otec Ferreira, kterého jsem znával,' zašeptal kněz. 'Ne, nejsem. Jsem člověk, který dostal od komisaře jméno Sawano Čúan,(…) a nejenom jméno – i ţenu a dítě jakéhosi 85 Endó, Š.: Mlčení. Vyšehrad, Praha 1987, s. 152. 86 Boháčková, L.: Historické pozadí postav románu. In Endó, Š.: Mlčení. Vyšehrad, Praha 1987, s. 195.
39
popraveného muţe.'“87 A i kdyţ se na začátku jejich setkání zdají úplně odlišní v postoji k víře, na konci knihy na ni nahlíţí stejně a i jejich pocity a ţivoty jsou totoţné. „Na komisařsví se vůči Ferreirovi projevoval navenek přátelsky, jeho skutečné city však byly nepojmenovatelné. (…) Jeden ke druhému cítili především nenávist a pohrdání. Jestliţe však on Ferreiru nenáviděl, nebylo to proto, ţe podlehl jeho přemlouvání a zřekl se víry – to uţ mu nevyčítal a ani se proto na něho nezlobil – ale proto, ţe v něm jitřil jeho vlastní hlubokou ránu. Jako by nemohl snést pohled na svou ohyzdnou tvář, která se mu tu odráţela jak v zrcadle. Tento Ferreira sedící před ním v kimonu a hovořící japonsky, byl – tak jako on – rovněţ vyobcován z církve.“88 Endó vyuţívá Ferreirovu postavu k tomu, aby zdůraznil beznadějnost této křesťanské mise do Japonska. Prostřednictvím něj nám vysvětluje, jak je myšlení těchto lidí tak odlišné od Evropanů. Ţe nikdy nedokáţou pochopit Boha, ale věří jen v mnohoboţství – ve své kami. „To, v co věřili, nebyl náš Bůh. Byli to jejich kami – pohanská boţstva. (…) Od okamţiku, kdy Japonci spojili našeho Boha s Dainičim, začali si ho připodobňovat a měnit podle svého, aţ z něho učinili něco úplně jiného. (…) I v dobách,(…) kdy misie byly v Japonsku nejúspěšnější, nevěřili Japonci v křesťanského Boha, ale v jakousi vlastní pokroucenou představu o Bohu.“89 A dále pokračuje: „Japonci nejsou schopni uvaţovat o Bohu odděleně od člověka. Bytí přesahující člověka je jim cizí. (…) Japonci si pod pojmem Bůh představují všestranně vynikajícího, ideálního člověka. To ale není Bůh církve.“90 V knize není zmíněn osud Ferreiry v dobovém záznamu. V deníku holandského obchodníka Françoise Valentyna je však 6. listopadu 1650 napsáno: „Odpadlík jezuita Otec Juan zemřel; ţil tady 87 88 89 90
Endó, Š.: Mlčení. Vyšehrad, Praha 1987, s. 151. Tamtéţ, s. 173. Tamtéţ, s. 149. Tamtéţ, s. 151.
40
posledních čtyřicet let ţivota.“91 Není toho moc známo o jeho pozdních letech ţivota a o smrti. Protoţe záznamy o místě jeho pohřbu, který měl být zřejmě v chrámu Todadţi v Nagasaki, byly spáleny při výbuchu atomové bomby v roce 1945, bylo těţké skutečně vypátrat jeho hrobku. Endó při výzkumu pro svou knihu zjistil, ţe jeho hrob byl přesunut na malý hřbitov v Janace.
4.4.3. Inoue Inoue Čikugo představuje temnou postavu knihy, která je od začátku příběhu popisována jako nelítostná a obávaná. Endó se při psaní této postavy inspiroval skutečně ţijícím inkvizitorem se stejným jménem. Skrze něj se pak autor věnuje problémům uchycení křesťanství v Japonsku. V dialogu mezi Rodriguesem a Inouem pak dochází jakoby k rozhovoru mezi křesťanstvím jako evropskou vírou a šintoismem/buddhismem jako vírou v této zemí původní. Kdyţ srovnáme tyto dvě postavy, zjistíme, ţe stojí na opačných stranách. Rodrigues, jako zástupce všeho západního a křesťanského, je v opozici k Inouemu jako přijímateli těchto prvků. Ten se jej svými příběhy snaţí znejistit a vyvolat v něm otázky, kterými se zabýval samotný autor: „Vţdycky, kdyţ se na ně dívám (město Hirado), vybaví se mi jeden starý příběh. Kníţe Macuura Takanobu měl čtyři konkubíny, a ty na sebe navzájem ţárlily a neustále se hádaly. Kníţe toho měl nakonec dost a všechny čtyři z hradu vyhnal. (…) Hirado, ne, celé naše Japonsko, je v podobné situaci jako kníţe Macuura. (…) Ţeny
jménem
Španělsko,
Portugalsko,
Holandsko
a
Anglie
našeptávaly za noci muţi jménem Japonsko do ouška pomluvy jedna o druhé. (…) Já si ale, Padre, myslím, ţe pro muţe jménem Japonsko bude nejlepší, kdyţ se nebude obtěţovat s volbou nějaké cizinky a spojí 91 Cieslik, H. S. J.: The Case of Christovão Ferreira. In: Monumenta Nipponica, Vol. 29, Tokio 1974, s. 47.
41
se s japonskou ţenou, která se narodila v téţe zemi a na niţ se můţe spolehnout.“92 V mnoha částech knihy Mlčení je Inoue přirovnáván k Pilátovi, který soudil Jeţíše. Ale spíše neţ Pilátova slova můţeme prostřednictvím Inoueovy postavy vidět myšlenky samotného autora. Kdykoliv se Inoue snaţí Rodriguesovi vyvrátit jeho názory, jakoby jsme slyšeli dialog autora se sebou samým.
4.4.4. Rodrigues Jak uţ bylo řečeno, postava Rodriguese nemá daleko k samotnému autorovi. Ať uţ ţivotními osudy, kdy Endó po svém pobytu ve Francii přijíţdí do Japonska, kde je stejně jako Rodrigues oţeněn s japonskou ţenou. Nebo kdyţ se stejně jako hlavní postava jeho knihy snaţí lidi kolem sebe přimět ke křesťanství, aţ nakonec zjišťuje, ţe je velice těţké pro Japonce tuto víru plně pochopit. Jak napsala Libuše Boháčková v doslovu ke knize Mlčení, postava Rodriguese „jehoţ nitro odráţí myšlenkový vývoj autora samého, je osoba smyšlená, i kdyţ ho autor ve stručné poznámce k románu spojuje s postavou sicilského jezuity Giuseppe Chiary.“93 I Mase-Hasegawa ve své knize Christ in Japanese culture přirovnává Rodriguese k této historické osobě, jeţ se vydala do Japonska hledat odpadlíka Ferreiru. Chiara se stejně jako hlavní postava románu Rodrigues stal obětí toho, jehoţ sám přijel zachránit – Ferreiry. Poté, co se vzdal víry, bylo mu uděleno japonské jméno a manţelka. Zbytek ţivota proţil v křesťanském vězení v Edu, kde v roce 1685 ve věku 85 let zemřel. V románu je smrt této postavy zmíněna o pár let dříve (rok 1681). Jak píše Libuše Boháčková: „Banalitu této smrti autor podtrhuje tím, ţe ji zasazuje do suchého deníku vězeňského úředníka 92 Endó, Š.: Mlčení. Vyšehrad, Praha 1987, s. 124-125. 93 Boháčková, L.: Historické pozadí postav románu. In Endó, Š.: Mlčení. Vyšehrad, Praha 1987, s. 194.
42
(…)“94 Na začátku příběhu, kdyţ se setkáváme s Rodriguesovou postavou, vidíme, ţe díky obrazu Boha, který si nese z Evropy, je plný kuráţe a je přesvědčen, ţe je jeho posláním šířit víru. Toto odhodlání se postupem času, kdy v Japonsku naráţí na překáţky a odpor, sniţuje. Aţ je posléze svým vlastním mentorem donucen k apostasii. Ferreira říká: „Kdyby byl Kristus na tvém místě - (…) Kristus by se kvůli těm lidem určitě zřekl víry. (…) Kristus by odvolal. Z lásky. I kdyby tím popíral sebe samého.“95 A ačkoliv v Novém zákoně není ani náznak, ţe by se Kristus vzdal své víry pro dobro lidu, a ani není v podobné situaci jako Rodrigues, který se musí své víry vzdát, aby tím zachránil skupinku mučených Japonců, stejně nacházíme v Evangeliu podle Marka krátké zapochybování ve slovech „odejmi ode mne tento kalich“96 A kdyţ je uţ nakonec Rodrigues donucen šlápnout na fumii, uvědomuje si, ţe šlape na to, co povaţoval celý ţivot za nejkrásnější, nejčistší, co bylo dokonalým naplněním jeho ideálů. Zdá se mu, ţe na něho najednou Jeţíš z bronzové desky mluví: „Jen šlápni, šlápni! Já nejlépe znám bolest, kterou ve své noze cítíš. Smíš šlápnout. Přišel jsem na svět, abyste po mně šlapali, vzal jsem na sebe kříţ, abych se s vámi podělil o vaše bolesti -“97 Podle mého názoru zde můţeme naleznout další rovinu, kdy samotný autor – a Jeţíš sám sobě jako Rodriguesovi vysvětluje a nabádá ho, ţe ve své víře nemusí být vţdy neoblomný, ale pokaţdé se má řídit rozumem a srdcem. A Rodrigues stejně jako jeho tvůrce Endó na konci knihy řeknou: „Ne, nic ti nevyčítám (Jeţíšovi). Jenom se musím usmát při pomyšlení, jak to všechno se mnou dopadlo. Ale miluji Tě stejně,
94 Boháčková, L.: Historické pozadí postav románu. In Endó, Š.: Mlčení. Vyšehrad, Praha 1987, s. 196. 95 Endó, Š.: Mlčení. Vyšehrad, Praha 1987, s. 167. 96 Mk 14, 35-36. 97 Endó, Š.: Mlčení. Vyšehrad, Praha 1987, s. 169.
43
i kdyţ má víra je jiná neţ kdysi.“98
Všechny otázky, které při psaní tohoto díla autor měl, řeší prostřednictvím rozhovorů Rodriguese s Kičidţiróem, Ferreirou či Inouem. S nadsázkou bychom mohli říci, ţe kaţdá z těchto postav reprezentuje jednu část Endóovy rozpolcené osobnosti. Jak sám autor v Kirishitan and Today řekl, povaţuje se za osobu slabou stejně jako Kičidţiró. Stejně jako Ferreira se smiřuje s tím, ţe Japonci nikdy nepochopí jeho víru. Inoueho bychom mohli přirovnat k té části autora, jeţ stejně pořád věří v šintoismus, tedy v tradiční náboţenství Japonska, a bojuje proti jeho evropské, křesťanské stránce osobnosti. A nakonec tu máme postavu Rodriguese – prostřednictvím něho nám sděluje celý svůj posun od zarputilého věřícího, který se snaţí obrátit všechny lidi kolem sebe na víru, aţ po odpadlíka, jenţ uţ nepotřebuje církev k tomu, aby dál ve svého Boha věřil. A proto Endó na konci svého příběhu prostřednictvím Rodriguese říká: „Pán nemlčel. A i ve chvílích, kdy se mi zdálo, ţe mlčí – celý můj ţivot o něm mluvil…“99 Endó v knize Mlčení zobrazuje svůj pohled na křesťanství prostřednictvím různých teologických dialogů. Víra je v tomto díle nakonec zobrazena jako slabá a pokusy o misijní činnost a vnesení evropské kultury do Japonska jako problematické. Ale i přesto, podle Hase-Masegawy, vedla křesťanská situace v Japonsku k vidině Kristovy lásky, jeţ se ztotoţnila se slabými.
98 Endó, Š.: Mlčení. Vyšehrad, Praha 1987, s. 184. 99 Endó, Š.: Mlčení. Vyšehrad, Praha 1987, s. 186.
44
4.5. Ohlasy na knihu
Kniha Mlčení, která byla poprvé vydána v roce 1966, se stala okamţitým bestsellerem. Ale překvapivě jejími největšími čtenáři v Japonsku nebyli křesťané, ale především levicově orientovaní vysokoškolští studenti, kteří v Rodriguesově mučení a apostasii viděli odkaz na události v 30. letech 20. století, kdy byli japonští marxisté uvězněni, mučeni a donuceni se veřejně vzdát svého politického přesvědčení.100 Ale v křesťanském světě byla tato kniha povaţována za kontroverzní a byla mnohdy kritizována. Nejvíce pak pasáţ, kdy fumie s vyobrazením Krista mluví k Rodriguesovi. „Šlape teď na to, co povaţoval ve svém ţivotě za nejkrásnější, na to, co svou vírou viděl jako nejčistší, co bylo nejdokonalejším naplněním ideálů a snů lidstva. Jak ta noha bolí. V tom okamţiku muţ z bronzové plakety ke knězi promluvil – Jen šlápni, šlápni! Já nejlépe znám bolest, kterou ve své noze cítíš. Smíš šlápnout. Přišel jsem na svět, abyste po mně šlapali, vzal jsem na sebe kříţ, abych se s vámi podělil o vaše bolesti (…)“101 Jak píše Dţunko Endó ve svém článku Reflection on Shusaku Endo and Silence, nedorozumění vzniklo hlavně kvůli chybnému překladu do angličtiny kdy japonská věta „Fumu ga ii“ 「踏むがい い」 byla interpretována jako „Trample!“ tedy rozkaz „Šlápni!“ místo „You may step on me“, „Můţeš na mě šlápnout“. Tedy z věty vskutku mateřské, kde jakoby matka svému dítěti říkala, ţe můţe na ni šlápnout, ţe vnímá jeho bolest, na větu ďábelského charakteru, kdy je hlavní postava nabádána udělat něco, co by neměla. Podle MaseHasegawa je důleţité, aby byl zachován doslovný překlad, protoţe to také ukazuje, jak je Endóův pohled na křesťanství spojen s aspekty
100 Mase-Hasegawa, E.: Christ in Japanese Culture, Theological themes in Shusaku Endo's literary works. Brill, Leiden 2008, s. 75. 101 Endó, Š.: Mlčení. Vyšehrad, Praha 1987, s. 169.
45
ţenství v Jeţíši. Také někteří angličtí čtenáři se kvůli tomuto překladu mylně domnívali, ţe Rodrigues šlápl na fumii, protoţe mu to Jeţíš nařídil, a ţe proto je Rodriguesova zrada jen činem podřízení se Jeţíši.102 Protoţe překlady této knihy byly do mnoha jazyků přeloţeny právě z této první anglické verze, špatný překlad se šířil dále. Jelikoţ český překlad knihy, se kterou jsem pracovala, je přeloţen z japonštiny 103 , je tato věta interpretována správně jako: „Smíš šlápnout.“104 I přesto všechno je kniha Mlčení povaţována za jednu z nejlepších autorových děl a v roce 1966 za ní obdrţel Tanizakiho cenu. Ani autor na ni nezanevřel a dokonce svou ţenu poţádal, aby aţ zemře, byl s touto knihou pohřben.105
102 Mase-Hasegawa, E.: Christ in Japanese Culture, Theological themes in Shusaku Endo's literary works. Brill, Leiden 2008, s. 99. 103 Přeloţeno z japonského originálu. Endó, S.: Činmoku. Šinčóša. Tokio: 1966 104 Endó, Š.: Mlčení. Vyšehrad, Praha 1987, s. 169. 105 Williams M.B.: Endó Shúsaku A literature of reconciliation. Routledge, London and New York 1999, str. 75.
46
5. Závěr Ve své práci jsem se zaměřila na Endóův pohled na křesťanství v jeho knize Mlčení. Zabývala jsem se křesťanskými symboly a odkazy, které autor do své knihy vloţil, a porovnávala jsem je s citacemi v Bibli, respektive v Novém zákonu. Také při podrobnějším zkoumání hlavních postav jsem v nich nalezla mnoho prvků, které mají společné s autorem. Ať uţ to jsou charakterové vlastnosti nebo odkazy na jeho ţivot. Ale jak autor řekl: „Pro základ svých knih nehledám křesťanské materiály: jen mé prostředí a náměty jsou křesťanské; prostředí, ve kterém jsem vyrůstal, mělo křesťanský nádech, a proto jsem nevyhnutelně zapleten do křesťanských materiálů a námětů. Rozhodně nepíšu proto, abych někoho obracel na víru nebo šířil evangelium... Kdybych to dělal, mé práce by jako literární dílo určitě trpěly.“106 A proto, i kdyţ je tato kniha
mnohými,
převáţně
křesťansky
orientovanými
kritiky
povaţována za dílo, které je v rozporu s křesťanským učením, nebyl to autorův úmysl. Podle mého názoru se Endó jen inspiroval skutečnými událostmi v dějinách Japonska, problémy, které si jako křesťan od mládí nesl, a zakomponoval svoje charakterové vlastnosti a názory do několika hlavních postav. Při psaní jsem z důvodu nedostatku česky psané literatury pracovala převáţně s anglicky psanými texty. Téma, které jsem si zvolila, bylo pro mě jako pokřtěnou Evropanku velmi zajímavé. Aţ při psaní této práce jsem si uvědomila, do jaké míry křesťanství a vznik Bible ovlivnilo evropské sociálně-kulturní vnímání, a jak moc se tedy v tomto ohledu lišíme od ostatních kultur.
106 Williams M.B.: Endó Shúsaku A literature of reconciliation. Routledge, London and New York 1999, str. 37
47
6. Resumé Surname and name: Koláčková Markéta Department of Asian Studies, Philosophical Faculty, Palacký University Olomouc Title: Endó´s point of view on Christianity through the main characters of Silence Supervisor: Mgr. Pavla Slavíčková Ph.D. Number of Characters: 73 172 Number of Literature used: 15 Keywords: Shusaku Endo, Silence, kakure kirishitan, Christianity, Japan
The theme of this bachelor thesis is to analyze the book Silence (1966) by Japanese writer Shusaku Endo. The plot of this book is set in the seventeenth century Japan, in time of the persecution of the Christians. Endo is one of the few Japanese authors – Christians – who are focusing on this topic in their books. The aim is to determine how much this work is reflecting the author's life and his point of view on Christianity, and how much he felt related to the main characters. The core of the thesis is a comparison of Christian symbols and references which Endo put into his book with quotations from the Bible; mainly from New Testament.
48
7. Seznam použitých informačních zdrojů
Cieslik, H. S. J.: The Case of Christovão Ferreira. In: Monumenta Nipponica, Vol. 29, Tokio 1974. Dostupné na www: (http://pweb.sophia.ac.jp/britto/xavier/)
Endo, J.: Reflections on Shusaku Endo and Silence. In: Christianity and Literature, Vol. 48, 1999, No. 2, s. 145-148
Endo, S.: Kirishitan and Today. In Milward, Peter. The mutual encounter of East and West, 1492 – 1992. The Renaissance Institute, Sophia University, Tokio 1992. Dostupné na www: (http://pweb.sophia.ac.jp/britto/xavier/endo/endo.pdf)
Endó, Š.: Mlčení. Vyšehrad, Praha 1987
Higashibaba, I.: Christianity in Early Modern Japan. Brill, Leiden 2001. Dostupné na www: (http://books.google.cz/books?id=oi2Il1sTYJwC&printsec=frontc over#v=onepage&q&f=true)
Konkordance Nové Bible Kralické. (www.fit.vutbr.cz/~michal/kr/kkwww/)
Maria Kannon. (http://www.onmarkproductions.com/html/mariakannon.html)
Mase-Hasegawa, E.: Christ in Japanese Culture, Theological themes in Shusaku Endo's literary works. Brill, Leiden 2008
Mason, R. H. P.; Caiger, J. G.: Dějiny Japonska. Nakladatelství Miroslav Sobotka, Fighters Publications, Praha 2007
Nový zákon s výkladovými poznámkami. Česká biblická společnost v Evangelickém nakladatelství, Praha 1991
Okada, S.: Japanese Writers nad the West. Palgrave Macmillan, New York 2003
Reischauer, E., Craig A.: Dějiny Japonska. Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2003 49
Turnbull, S.: The Kakure Kirishitan of Japan. Japan Library, England 1998
Vasiljevová, Z.: Dějiny Japonska. Nakladatelství Svoboda, Praha 1986
Williams M. B.: Endó Shúsaku A literature of reconciliation. Routledge, London and New York 1999
50
