Emma Chaseová. zaskočený. MladÁ fronta

Emma Chaseová

zaskočený

M l a d Á f r o n ta

Přeložila Jana Montorio Doležalová

Copyright © 2014 by Emma Chase Translation © Jana Montorio Doležalová, 2015 Uvedena citace z románu Na Větrné hůrce v překladu Květy Maryskové, Leda, 2009.

Zamilovat se je snadné, těžké je zůstat zamilovaný. Všem, kdo zamilovaní zůstali.

Prolog

Ž

eny kráčejí po tenké hranici. Puritánka. Coura. Děvka. Matrace. Ve snaze ukázat okolnímu světu jaká jste, neustále balancujete. A to je vyčerpávající. Některé ženy se nad to ovšem dokážou pří­ ležitostně povznést. Mají výmluvu, díky které mohou říct, co si skutečně myslí; která jim dovolí zapomenout, i  když dobře vědí, že by zapomenout neměly, a která je tlačí k tomu, aby se všem těm sprosťačinkám oddávaly, aniž by jim někdo vypálil na tělo cejch prostopášnice. Alkohol. Ten ženám dodává odvahu k vulgární mluvě a dovoluje jim, aby si domů odvedly barmana. Je to jejich alibi. Zástěrka. Nebyla jste to skutečně vy – byla jste pod vlivem kapitána Morga­ na nebo prezidenta Jelcina. Já mám, bohužel, toleranci k alkoholu dost vysokou. A to je na houby. Během všech těch let, co jsme spolu s Billym chodili, se mu nikdy nepodařilo opít mě namol. Ani jednou. Možná proto, že jsem s alko­ holem začala jako hodně mladá. Možná jsem se tak prostě narodila. Tak jako tak, trvá hodně dlouho, než se dostanu do nálady, a ještě mnohem déle, než jsem opravdu opilá. Proto jsem v minulosti dávala přednost trávě. Jo, slyšeli jste dobře. Kate Brooksová – normální hulička. Mohla bych být nejlepší kamarádka se skupinou Grateful Dead. Jen díky notné podpoře marihuany jsem si nechala udělat tetování.

Jenže ty dny jsou už dávno pryč. Když jsem nastoupila na ekonom­ ku, došlo mi, že právní důsledky z  obvinění pro nelegální držení drog by pro mě mohly být velmi nepříjemné. Takže teď se oddávám pouze legálně schváleným drogám. Nejčas­ těji vínu. S Drewem pijeme každý večer, abychom se prostě uvolnili. A jed­ nou týdně máme něco jako rande. Speciální večer, kdy spolu vaříme. Drew miluje fajitas. Tak pijeme, povídáme si a pijeme ještě o něco víc. Dneska jsme to s alkoholem trochu přehnali. Přestože nejsem do­ slova ztřískaná, úplně mi plandají končetiny. Jsem uvolněná. Stejně jako moje zábrany. Zbystřili jste? Výborně. Otevřete si okno, dámy a pánové – bude tu pěkné horko.

* * * Jsme v posteli. Ležím na zádech a Drew je mezi mýma nohama. Teda, spíš jeho obličej. „Já tu tvou frndu miluju.“ Zasténám a on svá slova podloží činy. Činy mu jdou skvěle. Hlavně ty vlhké a ctihodné. „Tady bych mohl klidně bydlet.“ Zrychlí, a než byste řekli „Šlehni mě bičíkem“, popadnu ho za vla­ sy a vykřiknu jeho jméno. O chvíli později se Drew hrdě zašklebí a doplazí se za mnou naho­ ru. Ruce i nohy mám unavené vínem – a taky orgasmem samozřej­ mě. Obestírá mě příjemná mlha, připadám si malátná a jako ve snu.

* * * A pak se líbáme. A tělem mi jako elektřina projede horko, které mě přitáhne zpátky. Cítím, jak je to skutečné. Odtrhnu ústa od jeho rtů a zašeptám (odvahu mi dodá alkohol, jak jinak): „Drewe… Drewe, chci něco zkusit.“

To upoutá jeho pozornost. „Co chceš zkusit?“ Jazykem mi jezdí po bradavce. Usměju se a skousnu si ret. „Něco novýho.“ Zvedne ke mně hlavu. Má nádherně ztěžklá víčka. „Nový věci mám rád.“ Zachichotám se a  odstrčím ho od sebe. Pak vstanu a  vykročím k prádelníku, přičemž cestou narazím do nočního stolku. „Momentíček.“ Otevřu horní zásuvku a  vytáhnu z  ní dva páry želízek. Delores je dostala na posvatební rozlučce se svobodou, jenže doma už jeden pár měla. Na nic víc se mě neptejte. S  jedním zatočím kolem prstu. Sexy chůzí se vydám zpátky do postele, ale trochu ji pokazím, když na deseticentimetrových jeh­ lách zavrávorám. Jen se tomu zahihňám. Drew se zvedne na kolena. Vypadá jako vyhladovělý lev, který očima zkoumá nedosažitelný šťavnatý steak. Pohne se, aby ode mě pouta převzal, ale já ho odpálkuju. „Na záda, chlapáku.“ Vím přesně, co si myslí. Že ho taky slyšíte? „Mmm… takže pojedeme podle Kate? Zajímavý.“ Lehne si na záda a ruce natáhne až ke sloupkům pelesti. Obepnu mu obě zápěstí a kroužky zavřu. Cvak. Cvak. Zkusí jimi trhnout, aby je otestoval. Já zatím stojím u něj a pohle­ dem jezdím po té vlnící se nahé kráse, kterou je Drew Evans. Je nádherný. „Bude něco dál, nebo na mě chceš celou noc jen zírat?“ Podívám se mu do očí. Jsou dychtivé a vyzývají mě, abych to roz­ jela. To si pište, že to rozjedu. O tom nikdy nepochybujte. Zvednu pyšně bradu a rukama mu zajedu mezi stehna. Pomalu mu hladím a masíruju koule. Jednou dlaní se přesunu k jeho už tvr­ dému péru a pevně ho sevřu (tak, jak to má rád). Potom několikrát rázně zapumpuju.

Drewovi se začne hrudník zvedat rychleji. Opravdu zajímavé. A než se zeptáte – NE. Vždycky jsem taková nebyla. Takhle odvá­ zaná. Smělá. Můj sexuální vztah s  Billym zahrnoval dvě úrovně: nesmělou a všed­ní. Váhavou a rutinní. A v nich jsme zůstali až do konce. Tepr­ ve až s Drewem jsem si uvědomila, jak moc jsme se Billy a já krotili. V sexu i v životě. V našich očích bychom už napořád byli Katie a Billy. Nevyzrálí. Závislí. Navždy mladí – asi jako ve filmu Tajemství nesmrtelných, kde se pilo z fontány věčného mládí. Jenže pak vkročil do mého života Drew Evans a  ta přímočará, náročná a, ano, nadržená žena, která uvnitř mě rostla celé desetile­ tí, byla konečně volná. Alespoň v posteli. V jeho posteli. Ohnu se v pase a s vystrčeným zadkem ho vezmu do pusy. Drew sebou při tom trhne. Alkohol u  mě nejspíš potlačil dávivý reflex, protože ho můžu pojmout celého. Což taky udělám. Čtyřikrát, pětkrát, šestkrát. Potom k  němu zvednu oči. Během kouření? To chlapi milujou. Neptejte se mě proč – vážně netuším. „Máš rád, když ti ho kouřím, Drewe?“ Taky má rád, když mu říkám sprosťačinky. Vlastně toho není moc, co by Drew rád neměl. Obrátí oči v sloup. „To teda mám.“ Vrátím se ke své prácičce a vpustím do ní i jazyk. Drew mluví zadýchaně a kňouravě. „Bože, zlato, v kuřbě jsi nej­ lepší. Mohla bys ji vyučovat.“ Haha, to je dobrý! Úvod do lízání ptáka. Po skoro dvou letech, co jsme spolu, umím číst řeč Drewova těla výborně. Takže jakmile se jeho boky začnou zvedat a jeho ruce se zatínají do vzduchu, poznám, že je hodně blízko. Jeho vděčné sténá­ ní a hekání mě málem přimějí, abych od svého plánu upustila. Ale neudělám to. Odtáhnu se v  poslední vteřině, než vyvrcholí. A  narovnám se. Drew má pevně zavřené oči a čeká na explozi, která nepřichází.

Pak oči otevře a poplašeně se na mě podívá. Usměju se. Cítím se neuvěřitelně mocná. A taky jako pěkná potvora. Teatrálně zívnu. „Dneska mě to víno fakt zmohlo. Jsem nějaká unavená.“ „Co… cože?“ zaúpí. „Asi si dám oddech. Nevadí ti to, že ne?“ Zabručí: „Kate…“ Přehodím si přes něj nohu a posadím se na jeho maximálně ztopo­ řeného ptáka, aniž bych si ho ovšem nechala vklouznout dovnitř. „Taky mám žízeň. Skočím si pro vodu. Chceš taky?“ „Tohle není vůbec vtipný, Kate.“ Óóó, Drew se zlobí. Bojím, bojím. Přejedu mu prstem po hrudníku. „A kdo se tady směje?“ Trhne s  pouty, tentokrát silněji. Jenže zámky nepovolí a  já se zahihňám. Koho by napadlo, že dráždit hada bosou nohou může být taková legrace? „Uklidni se, Drewe. Buď tady hodnej a já se hned vrátím…“ Pokr­ čím rameny. „Možná.“ Vlepím mu pusu na nos, seskočím z postele, a zatímco křičí moje jméno, peláším z ložnice pryč. Nedívejte se tak na mě. Jen ho trochu škádlím. Vždyť víte, že si to zaslouží. O nic nejde, ne?

* * * Celá hrdá proběhnu chodbou do kuchyně. Jak vstoupím na chlad­ nou kachlíčkovou podlahu, na rukou i  na nohou mi naskočí husí kůže. Opravdu mám žízeň, takže si ze skříňky vytáhnu skleničku a naplním ji studenou vodou. Ještě nad dřezem se dlouze napiju, a jak mi tekutina smáčí vyschlé hrdlo, zavřu slastně oči. Jedna kapka mi sjede z  brady přes klíční kost až mezi prsa. Vtom se ke mně zezadu bez varování natlačí široký hrudník. Lek­ nutím vyjeknu a upustím sklenku, která se v dřezu roztříští.

Netuším, jak se vysvobodil, ale na obou zápěstích se mu houpou uvolněná pouta. Drsně mě chytne za paže a dostane mě do pasti. Jakmile mě na uchu polechtá svůdný horký dech, zachvěju se vzru­šením. „To od tebe nebylo pěkný, Kate. A ani já na tebe nebudu milej.“ Mluví hlubokým hlasem – není v něm zloba, spíš odhodlání. Zní neuvěřitelně smyslně. Jednou rukou mě chytne za vlasy na šíji a zatáhne tak, abych se prohnula v zádech a břichem se přitiskla k okraji dřezu. Trhne mou hlavou do strany a do úst mi strčí jazyk. Mám co dělat, abych mu stačila. Jeho polibek je majetnický. Dominantní. O chvíli později do mě snadno zajede a přidá do rytmu. S každým přiražením jeho podbřišek hlasitě plácne o můj zadek. Úplně mě to rajcuje. Slyším se nahlas sténat. Sice bouchám břichem do linky, ale je mi to jedno. Jediné, co doopravdy cítím, je Drew. Jak mě ovládá. Ojíždí. Vlastní. Volnou rukou popadne mou ruku a dovede mi ji ke klitorisu. Za­ tlačením na prsty mě přesvědčuje, abych si udělala dobře. Chlapi si v masturbaci vyloženě libují. Poznala jsem, jak moc je dokáže rozpálit – jako byste hodili sirku do kanystru s benzinem. Ruku mi pustí, ovšem moje prsty se dál pohybují, jak si přeje. Jsem jako loutka na provázcích a Drew je mistr loutkář. Pak se ode mě odlepí a teplo své hrudi si odnese s sebou. Tempo jeho přirážení zpomalí. Dlaní mi sjede po páteři až dolů. Mezi nás. K mému zadku. Hněte ho a hladí, než mi prsty vklouzne mezi půlky. Párkrát pře­ jede přes citlivou dírku uprostřed. Zpozorním. Tohle je pro nás nové území. Teda, aspoň pro mě. Nepochybuju o tom, že Drew se během svých avantýr dostal už do každého pří­ stupného otvoru na ženském těle. Jenže já tohle ještě neznám. Trochu mě to znervózní.

Po dalších několika nevinných dotecích se konečně uklidním. Z ra­menou mi spadne napětí a znovu se nechám unášet krajní roz­ koší, kterou mi způsobuje rytmus jeho boků. Vtom mi jedním prstem zajede dovnitř. Nebolí to. Není to ani nepříjemné. Dvojitá penetrace je jako skok padákem. Abyste ji skutečně ocenily, musíte ji zažít. Slova k tomu jednoduše nestačí. Stejně to ale zkusím. Lahodná. V zakázaném a nemravném slova smyslu. Drew jezdí prstem pomalu dovnitř a  ven, přesně podle rytmu svého ptáka. Já hlasitě a hluboce vzdychám, naprosto bez ostychu. I moje vlast­ ní prsty vepředu zrychlí a  přitvrdí. Najednou zalapám po dechu. Drew mě roztáhl víc, aby udělal prostor pro druhý prst, který právě vsunul dovnitř. Pohybuje se celkem bez spěchu. Spíš jako by mě trýznil a škádlil. Nejradši bych otevřela ústa a žadonila o víc. Víc tření, víc horka. Rychleji. Víc. Prosím. Nenásilně mě přiměje, abych se předklonila. Moje vlasy dosahují až na dno dřezu. A vtom Drew zmizí – vyklouzne mi z těla. Ta ztráta mě zabolí. Dokud ovšem neucítím jeho žalud, vlhký ode mě, jak se mi tře o dírku, kterou ještě před chvílí obývaly jeho prsty. „Drewe…“ Vyzní to jako zasténání, napůl potěšením a napůl bolestí. V každém případě žadoním. „Řekni ano, Kate. Ježiši… řekni ano.“ Má chraplavý hlas. Drsný. Naplněný touhou. Po mně. Zničehonic cítím, že mám nad ním moc. Zvláštní, pokud vezmeme v  úvahu naši momentální pozici… Přesto jsem to já, kdo to řídí. Mohla bych ho klidně dostat na kolena, aby žebral u mých nohou. Aby čekal a doufal, že mu dám svolení.

V  téhle chvíli mi to zrovna moc nemyslí. Vykašlu se na různé jiné možnosti i na případné následky. Jsem naprosto pohlcená roz­ koší. Oddám se tomu. A důvěřuju mu. „Ano…“ Drew do mě zajede jen docela pomalu. Na okamžik se dostaví bolest (pálivé roztažení) a já se prudce nadechnu. Zarazí se. Počká, až vydechnu, a pak jemně pokračuje dovnitř, dokud se jeho nejcit­ livější část těla úplně neschová v té mojí. Chvíli zůstane bez hnutí. Nechá mému tělu čas, aby si na vetřelce zvyklo. Dlaní mi přejede přes bok a podél stehna dopředu. Prsty vklouzne pod mou ruku a začne mě krouživě třít. Dělá to tím svým smysl­ným a úchvatným způsobem, než se mi zanoří dovnitř. A pak to opakuje, stále dokola. Anální sex jsem vždycky považovala za hlavní ukázku dominan­ ce, moci, možná i ponížení. Není to ale vůbec takové. Je to něco prvotního… neprozkoumaného… a zároveň krásného. Posvátného. Jako bych s ním právě přišla o panenství. A do jisté míry to tak skutečně je. Pohnu se jako první. Mírně do něj narazím. A tak dám Drewovi svolení, protože chci poznat a zažít tyhle nové dojmy. Chci překročit i cílovou čáru. S ním. Přesahuje to erotiku. Je to víc než intimní. Drew se mi rty přilepí na záda. Mezi polibky mluví sprostě a šeptá moje jméno. Nato se plynule rozhýbe. Znovu se ujme vedení. Klouže dovnitř a zase ven – něžně, ale vytrvale. Je to přímo božské. Přitlačím jeho ruku na svůj klitoris. Roztřesou se mi nohy a je jas­ né, že jsem blízko. Tak blízko. Jako bych lezla na horu a její vrcholek viděla jen pár kroků před sebou. Oba dýcháme zhluboka a s každým pohybem jeho boků sténáme otevřenými ústy. „Ano… ano… ano.“

Mužský orgasmus je z devadesáti procent čistě fyzická záležitost. Bez ohledu na to, kde jim hlava stojí, je pro ně snadné dosáhnout ho. Ženy to mají těžší. Náš orgasmus většinou závisí na našem psy­ chickém rozpoložení. Což znamená, že pokud nám ho, milí pánové, chcete přivodit, nesmíme při tom myslet na hromadu prádla ve ved­ lejší místnosti, ani na kupu papírů, která nás čeká na psacím stole. To vysvětluje, proč se neudělám jen kvůli Drewově ruce nebo péru. Potřebuju k tomu jeho hlas. S čelem opřeným o mou lopatku donekonečna opakuje: „Ó bože, ó bože, bože…“ Tohle se mu nepodobá. Zní otevřeně. Odhaleně. Zranitelně. Tenhle vztekloun, který chce o  všem rozhodovat, který si pře­ je, aby bylo vždycky po jeho. Který si všechno musí nejdřív projít ze všech stran a promyslet ve své brilantní mysli – klady, výhody, důsledky. Ten se za mými zády úplně hroutí. A zatímco šeptá svou litanii sprosťáren a modliteb, já se propa­ dám. Do extáze. Se zavřenýma očima hodím hlavou dozadu. Za víčky mi vyskočí hvězdičky, když se celá napnu a vykřiknu. Tělem mi lomcuje jedna omamná vlna rozkoše za druhou. Drewovy pohyby jsou najednou nepravidelné a trhané, mocnější a nevyzpytatelné. Okamžik nato si mě za boky přirazí k  sobě a  drží mě po celou dobu, co z jeho úst vychází poslední dlouhé hrdelní zaúpění. Oba hlasitě oddechujeme. Zůstáváme spojení a společně se chvě­ jeme následným otřesem. Potom mi dlaněmi přejede po obou pažích zároveň a přitom ze mě vyklouzne. Otočí si mě čelem k sobě. Pohladí mě po tvářích a políbí. Je to tak sladké. Něžné a  láskyplné. Úplný rozdíl oproti našim zoufalým pohybům, které sotva skončily. Ani nevím proč a oči se mi zalijí slzami.

Drew se okamžitě zatváří ustaraně. „Jsi v pořádku? Nebolí tě nic?“ Usměju se i  skrz slzy, protože jsou to slzy radosti. Z  nějakého zvláštního, nevysvětlitelného důvodu se mu teď cítím mnohem blíž než kdy předtím. „Ne. Je mi nádherně. Klidně ke mně nebuď milej, kdykoli se ti zachce.“ Na to se taky usměje. Uleví se mu a je spokojený. „To si budu pamatovat.“ Zvedne mě v náručí a vezme do sprchy. Stoupneme si pod proud teplé vody a navzájem se ve vší počestnosti umyjeme. Pak nás Drew zabalí do tlusté, hřejivé osušky a odnese mě do postele. Přetáhne přes nás peřinu a přitiskne si mě k sobě. Připadám si vzácná. To on ve mně ten pocit vyvolává. Pořád. Opatrovaná. Zbožňovaná.

* * * Jestli mě to druhý den bolelo? Trochu. Nebylo to ale tak hrozné. Nebo to jste vědět nechtěli? Pardon. Jen se snažím být nápomocná. Každopádně, pokud jde o  mě, pálení a  bolesti, které jsem cítila následujícího rána, rozhodně nelituju. Proč nám to ale všechno vypráví? ptáte se. Proč se o  to s  vámi dělím? Kvůli dobrému sexu? Opravdu, opravdu dobrému sexu? K tomu není alkohol potřeba. Nejde ani tak o to, jak jste s partne­ rem slučitelní, ani o zkušenosti, dokonce ani o to, jestli jste zamilo­ vaní. Jde o důvěru. Polevíte trochu v  ostražitosti. Vydáte se do rukou druhé osoby a necháte ji, aby vás dovedla na místa, kde jste nikdy předtím nebyli. Drewovi jsem skutečně důvěřovala. Myslí, srdcem i celým svým tělem. Důvěřovala jsem mu úplně ve všem. Alespoň tenkrát.

Kapitola 1

N

a střední škole byla mým nejoblíbenějším předmětem biolo­ gie. Ze všeho nejvíc mě fascinovaly druhy, které se proměňují v docela nové tvory. Jako třeba pulci nebo motýli. Utvoří se do úplně jiné podoby. Jsou k nepoznání. Každý si při pohledu na motýla pomyslí: „Ten je krásný.“ Nikdo se ale nezabývá tím, čím si pro svou krásu musel nejdřív projít. Když se housenka zakukluje, vůbec netuší, co se děje. Nechápe, že se chystá její proměna. Myslí si, že umírá. Že je její život u konce. Její metamorfóza je obtížná, děsivá a  záhadná. Teprve po ní si housenka uvědomí, že to stálo za to. Protože teď může létat. Přesně tak se právě cítím já. Jsem něčím víc, než jsem byla dřív. Jsem silnější. Podle vás jsem byla drsná už předtím? Tak to jsem vás obalamutila. V něčem jsem se jen přetvařovala. Byla to moje maska. Při jednání s  Drewem Evansem jako byste plavali proti jedné z  divokých vln, co se lámou o  pobřeží. Dává vám pořádně zabrat. Musíte hodně kopat, abyste se udrželi, jinak vás převálcuje a nechá s obličejem zarytým v písku. Takže jsem musela předstírat, že jsem drsňačka. Dál si už na nic hrát nemusím, protože teď jsem jako ze  žuly. Neproniknutelná skrz naskrz. Zeptejte se kohokoli, kdo přežil noční zemětřesení nebo požár, které smetly všechno, na čem vám záleželo. Nečekané zpustošení vás změní. Já truchlím nad tou, kterou jsem bývala. Nad svým starým živo­ tem. Nad tím, který jsem chtěla už navždycky sdílet s Drewem.

Tváříte se zmateně. Pardon, vrátíme se tedy na začátek. Vidíte tamhle tu ženu? Na houpačce, tam na tom prázdném hři­ šti? To jsem já, Kate Brooksová. Vlastně ne tak docela. Rozhodně to není Kate, kterou si pamatu­ jete. Jak jsem řekla, změnila jsem se. Nejspíš se divíte, co tady dělám, zpět v Greenville v Ohiu. Úplně sama. Technicky vzato, zas tak úplně sama nejsem. K tomu se ale dostaneme později. Do Greenville jsem se vrátila z jednoduchého důvodu. V New Yor­ ku jsem nedokázala zůstat. Už ani o den déle. Ne po tom večeru. Drew? Ten je v  New Yorku pořád. Pravděpodobně se dostává z  další nechutné kocoviny. Nebo je možná ještě v lihu. Kdo ví? Nebudeme se jím radši moc zabývat. Je u něj svůdná striptérka, která se o něj určitě postará. Jo, řekla jsem striptérka. Aspoň doufám, že to byla striptérka. Klidně to mohla být i prostitutka. Mysleli jste si, že Drew a já odcváláme na bílém koni a nádherný západ slunce nás pohltí svou září? Že spolu budeme žít šťastně až do smrti? Vítejte v klubu. Zdá se, že šťastně až do smrti trvá jen dva roky. Nemusíte kontrolovat název. Nebojte se, čtete pořád tu samou kni­ hu. Tohle je stále show Drewa a Kate. Jen je to celé zamotané. Vzhůru nohama. Vítej do země Oz, Toto. Tohle místo je pěknej vopruz. Co je? Podle vás mluvím jako Drew? Totéž říká i Dolores – že mě nakazil svým drsným, nevybíravým slovníkem. Nazývá to Drewova mluva. Po dvou letech tím člověk prostě načichne. Vidím, že vás zajímá, co se stalo. Byli jste tak zamilovaní. Dokonalí jeden pro druhého. To mi povídejte. Anebo ještě líp, povězte to té striptérce. V  každém případě, skutečným problémem nebyla – věřte, nebo nevěřte – jiná žena. Aspoň původně ne. Drew nelhal, když tvrdil, že vždycky bude chtít mě. Opravdu mě chtěl. A chce mě pořád. Jenže nechce nás.

Stále nerozumíte? To proto, že to nevyprávím souvisle. Měla bych se vrátit na začátek. Prostě, minulý týden jsem zjistila… Ne, počkejte. Takhle to taky nefunguje. Jestli to máte pochopit, musím se vrátit asi tak měsíc zpátky. Náš konec začal přesně tehdy.

* * *

O pět týdnů dříve „Hrome, vypadá to, že to máme v kapse!“ Kdo je ten chlapík v kovbojském klobouku? Ten, co přede mnou právě podepisuje štos papírů? Jackson Howard Senior. A jeho mladší verze v černém klobouku, která sedí hned vedle něj? Jeho syn Jack Junior. Jsou to dobytkáři. Vlastní největší dobytkářský ranč v  Severní Americe a  zrovna koupili nejinovativnější vývojářskou firmu pro softwary GPS lokátorů v zemi. Teď se možná ptáte, proč se dva už tak bohatí byznysmeni vláčí přes celou zemi, aby rozšířili své impé­ rium? Protože chtějí to nejlepší. A to jsem já. Nebo bych měla říct my. Drew převezme od staršího kovboje poslední dokument. „To si piště, Jacku. Na vašem místě bych se začal poohlížet po nějaké jachtě k pracovním cestám. Až vám dorazí výkaz zisku, vaši daňoví porad­ ci budou potřebovat něco velkého, co by se dalo odepsat.“ Kate a Drew. Mistrovská dvojka u Evanse, Reinharta a Fishera. John Evans, Drewův otec, dobře věděl, co dělá, když nás dával dohromady. Což nám taky hrozně rád hrdě připomíná. Podle toho, jak to vypráví, dávno věděl, že s Drewem vytvoříme neporazitelný tým – ovšem pokud se navzájem nezabijeme. To se John očividně rozhodl risknout. Samozřejmě netušil, že se z nás sta­ ne pár i v soukromí, ale… i v tom vidí svou zásluhu. Asi už chápete, po kom je Drew takový, co?

Do kanceláře vstoupí Erin s  kabáty našich klientů. Mrkne na Drewa a zaťuká si na hodinky. Drew nenápadně přikývne. „Teď bysme to měli oslavit a  vyrazit si pořádně z  kopýtka! Schválně, jestli se mnou vy měšťáci udržíte krok,“ nadhodí Jackson Howard. Přestože mu táhne na sedmdesát, má energie jako dvacetiletý kluk. A  vsadila bych se, že v  rukávu má mnohem víc než jen pár historek z rodea. Užuž se chystám jeho nabídku velkoryse přijmout, ale Drew mě předběhne. „To bysme hrozně rádi, Jacku, jenže Kate a já máme, bohužel, do­ mluvenou další schůzku. Venku na vás čeká auto a šofér vás odveze do nejlepších podniků ve městě. Hezky se bavte. A účet je samozřej­ mě na nás.“ Vstanou a Jack prsty zlehka nadzvedne okraj klobouku. „Hrome, to je od vás pěkný, synku.“ „To je pro nás maličkost.“ Cestou ke dveřím se ke mně otočí Jack Jr. a podá mi vizitku. „Bylo mi potěšením, slečno Brooksová. Až budete mít někdy cestu do Texasu, velmi rád vás uvidím. Mám dojem, že by se vám tam líbilo. Třeba byste se rozhodla i zůstat a zapustit kořeny.“ Jo, zkouší to na mě. Možná si říkáte, že je to nechutné, a já bych si to před dvěma lety taky myslela. Jenže jak mě Drew kdysi varoval, děje se to pořád. Byznysmeni jsou úlisní a domýšliví. Vlastně takoví být musejí. To je taky jeden z důvodů, proč je tenhle obor třetí na žebříčku nevěry – hned po řidičích kamionů a policistech. S dlouhou pracov­ ní dobou a častým cestováním se zálety stávají takřka nevyhnutel­ nými. Prostě se dají očekávat. Tak jsme spolu Drew a já začali, vzpomínáte? Já jsem přece tehdy chodila s Billym Warrenem. Ovšem Jack Jr. není jako ostatní slizouni, kteří se mi vnucují. Vypadá upřímně a roztomile. Proto natáhnu k vizitce ruku, abych neurazila. Drewovy prsty jsou ale rychlejší. „To by bylo skvělé. Na jihu moc práce nemíváme, ale při další zakázce se určitě ozveme.“

Snaží se chovat profesionálně a bez emocí, ale má při tom zaťaté zuby. Jasně, usmívá se, ale viděli jste někdy Pána prstenů? Glum se taky usmíval. Těsně předtím než ukousl ruku tomu, kdo držel jeho „miláška“. Drew je velmi teritoriální a majetnický. To nezměníte. Matthew mi jednou vyprávěl, že Drew přišel první den do školky s krabičkou na jídlo, kterou mu koupila máma. Byl na ní mistr Yoda. Neodložil ji ani na hřišti, protože se bál, aby mu ji někdo nepoškodil. Nebo neukradl. Matthewovi trvalo celý týden, než ho přesvědčil, že to by nikdo neudělal. Řekl mu, že společně by z takového viníka vymlátili duši. Najednou je mi jasné, jak se tehdy ta svačinková krabička cítila. Takže se na Jacka jr. mile usměju a on si na pozdrav ťukne do klo­ bouku. Nato oba kovbojové zmizí za dveřmi. Sotva se za nimi zabouchnou, Drew vizitku Jacka Jr. roztrhá. „Debil.“ Dloubnu ho do ramene. „Nech toho, vždyť byl milej.“ Drew po mně šlehne pohledem. „Podle tebe byl někdo z Dynastie milej? To jako vážně?“ Přistoupí ke mně o krok blíž. „Náhodou jo, abys věděl.“ Jeho hlas rázem získá přehnaně unavený jižanský přízvuk. „Tak to bych si měl pořídit kožený návleky a kovbojskej klobouk.“ Hned nato, už normálně, dodá: „Nebooo je pořídíme tobě. Já budu tvůj divokej hřebec a ty na mně budeš rajtovat jako nestoudná kovbojka.“ Co je na tom nejvtipnějšího? Že si nedělá srandu. S úsměvem jen zavrtím hlavou. „Tak co ten tajnej mítink, na kte­ rej teď jdeme? Na programu už nic nemám.“ Zeširoka se na mě zazubí. „Máme schůzku na letišti.“ A z kapsy saka vytáhne dvě letenky. První třídou do… Cabo San Lucas. Prudce se nadechnu. „Cabo?“ Oči mu září jako jiskřičky. „Překvapení.“ V  posledních dvou letech jsem toho nacestovala víc než za celý svůj předchozí život – za rozkvetlými třešněmi do Japonska, za kři­ šťálovými vodami do Portugalska… Za vším, co Drew už viděl, a na všechna místa, na kterých už byl.

Na místa, o která se chtěl podělit se mnou. Prohlédnu si letenky zblízka a zamračím se. „Drewe, letadlo odlé­ tá za tři hodiny. Nestihnu se ani sbalit.“ Ze skříně vyndá dvě tašky. „Tak to je dobře, že jsem to udělal za oba.“ Vrhnu se mu kolem krku a stisknu ho. „Jsi nejlepší mužskej na světě.“ Věnuje mi ten svůj úšklebek, za který bych ho nejradši políbila i praštila zároveň. „Vždyť já vím.“

* * * Hotel je naprosto úžasný. Z  oken jsou výhledy, které jsem dosud znala jen z pohlednic. Jsme v nejvyšším patře, v podkrovním apart­ má. Stejně jako Richard Gere v Pretty Woman i Drew sází „jen na to nejlepší.“ Dorazíme sice pozdě, ale po tom, co jsme si zdřímli v letadle, jsme oba nabuzení. Plní energie. A hladoví. V současnosti zkracují rozpočet všechny aerolinky a šetří dokon­ ce i na první třídě. Sendviče sice potěší, ale to ještě neznamená, že jsou poživatelné. Zatímco se Drew sprchuje, dám se do vybalování. Proč nejsem ve sprše s ním? Na to snad nemusím odpovídat, co říkáte? Rozepnu tašky na posteli a otevřu je. Pro většinu mužů je prázd­ ný kufr něco jako obtížná rovnice. Dokážou na něj zírat celé hodiny a stejně nepřijdou na to, co s ním mají dělat. To není Drewův případ. Drew je pan Myslím-na-všechno. Sbalil mi všechny sarapatičky, na které by jiní muži nejspíš zapomněli. Všechno, abych si dovolenou hezky a pohodlně užila. Až na... Spodní prádlo. V celém zavazadle není jediný kus spodního prá­ dla. A nejde o žádné nedopatření.

Jak se ukázalo, můj přítel má vůči prádélku děsnou averzi. Kdy­ by bylo po jeho, oba bychom chodili na Adama a Evu – bez fíkových listů, samozřejmě. Všechno ostatní ale vzal. Deodorant, holicí krém, holítko, šminky, antikoncepční pilulky, tělové mléko a zbytek antibiotik, která beru od minulého týdne na zánět středního ucha, oční krém a tak dále. A tady bychom se měli zastavit na krátké oznámení ve veřejném zájmu. Mám několik klientů, kteří pracují ve farmaceutickém odvětví. V těchto společnostech existují celá oddělení, jejichž jediným poslá­ ním je psát. A co že to píšou, ptáte se? Znáte ty složené letáčky v krabičkách s léky? Ty, které vám poskytují seznam všech možných nežádoucích účinků a radí, co byste měli dělat, kdyby se některý z nich dostavil? Může způsobovat ospalost, neřiďte ani neobsluhujte stroje, kontak­ tujte ihned vašeho lékaře a tak dále, a tak dále. Většina z nás jen otevře balení, vytáhne prášky a letáček vyhodí. Většina z nás to dělá… i když bychom neměli. Nebudu vás otravo­ vat poučováním. V tomto okamžiku vám jen řeknu: Čtěte příbalové letáky. Vyplatí se vám to. A teď zpátky do Mexika. Drew vyjde z koupelny s ručníkem uvázaným kolem pasu a mně jsou v tu ránu zavazadla úplně ukradená. Víte, jak se říká, že někte­ ří muži jsou horňáci a jiní dolňáci? Pro ženy platí totéž. Já osobně ujíždím na předloktích. Mužská předloktí jsou prostě… sexy. Muž­ ná, mužsky mužným způsobem. Drew má ten nejkrásnější pár předloktí, který jsem kdy viděla. Pevná a vypracovaná, ne příliš svalnatá ani příliš hubená a ochlu­ pená tak akorát. Sundá si ručník z boků a přejede si s ním po ramenou, aby je osu­ šil. V tu ránu to na mě přijde. Nakonec budu asi dolňačka. „Víš, že je neslušný takhle zírat?“ Přejedu pohledem k  jeho obličeji. Usmívá se. Udělám k  němu krok, jako puma blížící se ke své kořisti. „Vážně?“

Drew si olízne rty. „Rozhodně.“ Po středu hrudníku se mu skutálí kapka vody. Taky máte žízeň? „Opravdu nerada bych byla neslušná.“ „Chraňbůh.“ Zrovna když se skláním, abych kapku slízla, zakručí mi v břiše. Nahlas. Grrrrrrrr. Drew se rozesměje. „Nejdřív bych tě měl asi nakrmit. K tomu, co jsem naplánoval, budeš potřebovat hodně energie.“ Celá nedočkavá se kousnu do rtu. „Tys něco naplánoval?“ „S tebou? Vždycky.“ Švihem mě otočí a plácne přes zadek. „Teď dostaň tu svou rozkoš­ nou prdelku do sprchy, ať můžeme jít. Čím dřív se najíme, tím dřív se můžeme vrátit na pokoj a šukat, dokud nevyjde slunko.“ Ve skutečnosti to nemyslí tak drsně, jak to zní. Tak dobře, máte pravdu – nejspíš myslí.

* * * O hodinu později se vydáme na večeři. Drew mi věnoval nové šaty jako překvapení – bílé, bez ramínek, jen s tenkým vázáním za krk, a s rozšířeným lemem nad koleny. Vlasy mám rozpuštěné a mírně zvlněné tak, jak se mu líbí. A pokud jde o mého přítele, nemůžu z něj spustit oči. Světle hně­ dé kalhoty s puky, naškrobená bílá košile s několika rozepnutými knoflíčky u krku a s rukávy vyhrnutými po lokty. Je prostě k sežrání. Dorazíme do restaurace. Latinoamerická kultura mě vždycky lákala. Její hudba. Lidé. Všech­no je tak plné života. A těkavé. Vášnivé. Tahle slova přesně vystihují místo, kde dnes večeříme. Uvnitř je šero, jediné osvětlení poskytují svíčky na stolech a blikající žárovič­ ky na stropě. Skupinka hudebníků v rohu vyplňuje restauraci pul­ zujícím rytmem.

Drew požádá ve španělštině o stůl pro dva. Ano, mluví španělsky. A francouzsky. Momentálně se učí japon­ sky. Připadal vám jeho hlas vždycky sexy? Věřte mi, dokud ho neu­ slyšíte šeptat nemravnosti v  cizí řeči, nemáte páru o  tom, co sexy zna­mená. Jdeme za mohutnou tmavovlasou číšnicí ke stolu v  rohu míst­ nosti. Tak a teď se dobře rozhlédněte. Vidíte, jak si Drew získal pozor­ nost všech přítomných žen jen svou chůzí? Vidíte ty uznalé a vyzý­ vavé pohledy? Já teda ano – vždycky si jich všimnu. Jenže důležité je, že Drew ne. Vůbec se na ně totiž nedívá. Na žád­ nou z nich. Teď mě pěkně poslouchejte, pánové, co si myslíte, že vaše pohledy na jiné ženy partnerkám neubližují. Mýlíte se. My ženy to nechápe­ me jako pouhé dívání, ale bereme to tak, že nás srovnáváte a zjišťu­ jete, co nám chybí. A to bolí. Asi jako říznutí papírem do oční bul­ vy. Já si plně uvědomuju, že Drew by mohl mít kteroukoli ženu, kdyby chtěl – modelku z Beverly Hills nebo dědičku z Park Avenue. Vybral si ale mě. Vybojoval si mě. A právě tohle, kdykoli spolu jdeme ven, pomáhá mému sebevědomí nejvíc. Protože jsem jediná, na kterou se Drew dívá. Posadíme se ke stolu a očima projedeme jídelní lístek. „Prosím tě, vysvětli mi, jak jsi mohla vystudovat ekonomku, aniž bys někdy pila čistou tequilu?“ Při té otázce se mi vybaví vzpomínky, které mě rozesmějí. „No, na střední jsme jezdili kempovat a mívali jsme táboráky.“ Spali jste někdy s prázdnou dvoulitrovou petkou namísto polštá­ ře? To není legrace. „A jednou v noci Billy a další kluci pili tequilu a Billy spolkl čer­ va, co byl v láhvi. Začal mít děsný halucinace. V biologii jsme tou dobou probírali anatomii obojživelníků a Billy byl přesvědčenej, že je žába a že Delores ho chce rozpitvat. Odskákal do lesa a nám trvalo tři hodiny, než jsme ho našli. Jazyk měl celej od bláta. Od tý doby tequilu moc nemusím.“

Drew potřese hlavou. „To jenom zase potvrzuje to, co vím už dáv­ no. Billy Warren je a vždycky byl naprostej idiot.“ Na Drewovy narážky na Billyho jsem zvyklá. A v tomhle případě není tak daleko od pravdy. Povím mu: „Pokud mě nebudeš nutit spolknout červa, tak si dám.“ Oči se mu rozjasní jako malému klukovi v obchodě s koly. „Víš, co to znamená?“ „Co?“ Zastříhá na mě obočím. „Že tě musím naučit, jak se dělá body shot.“

* * * Ačkoli si nemyslím, že k dobrému sexu potřebujete být opilí, mírná náladička rozhodně není na škodu. Konečně jsme ve výtahu, na cestě zpátky do našeho pokoje. Z  tequily jsme oba víc než v  podroušeném stavu. Drewovi po ní chutná i  jazyk – hořce a  trochu citrusově. Natlačil mě na stěnu a sukni mi vyhrnul až k bokům. Tiskneme se na sebe a třeme se je­ den o druhého. Ještěže jsme ve výtahu sami. I když… jsem tak nažhavená, že by mi to asi bylo jedno. Společně vklopýtáme do pokoje. Přitom se stále osaháváme a líbáme. Drew zabouchne dveře a  otočí mě zády k  sobě. Jedním rychlým pohybem mi stáhne šaty a celou mě obnaží. Zůstanou mi jen lodičky. Natáhnu se přes stůl a  opřu se o  lokty. Za sebou uslyším zvuk zipu. Pak ucítím jeho. Vklouzne mi svým ptákem mezi pysky a otes­ tuje jejich vlhkost, aby se ujistil, že jsem připravená. Pro něj jsem připravená vždycky. „Nezlob,“ zakňourám. Po tequile a muchlovačce ve výtahu jsem už pořádně nadržená. Potřebuju to. Zajede do mě pomalu, ale nadoraz. Všichni známe tu otřepanou frázi, že větší je lepší. A Drew ho má opravdu velkého. Ne že bych ho mohla srovnávat s mnoha jinými, ale má ho téměř dvakrát většího než Billy.

Určitě tím nechci nikoho z vás, pánů, zahanbit. Blesková zpráva – takhle ženy mluví. Alespoň tehdy, když nejste na doslech. Nicméně velikost z vás muže nedělá. Jde o rytmus, o vaše tem­ po a o to, abyste věděli, jak správně a s jakou vervou do našich roz­ košných místeček narážet. Takže příště, až v teleshoppingu uvidíte reklamu na zázračné prodloužení penisu, šetřete peníze. Kupte si radši Kámasútru. Drew mě popadne za vlasy a  zatáhne za ně. Přitvrdí a  zrychlí. Kvůli rovnováze se musím přidržet okraje stolu. Políbí mě na rameno a do ucha mi zašeptá: „Líbí se ti to, zlato?“ Zasténám. „Ano… ano… moc.“ Začne do mě přirážet ještě silněji, až se stůl roztřese. A v té chvíli, zničehonic, vyvrcholím. Jsem jako nezabrzditelná lokomotiva. Jako bych létala. Bez tíže. Je to dokonalé. Drewovy boky zpomalí a dají mi čas, abych se zklidnila. Pocit roz­ koše se tak prodlouží a ještě trvá. Pak si mě přitiskne zezadu k hrudi a prsty mi přejede přes břicho až k prsům, která mi zakryje dlaněmi a začne je masírovat. Zvednu jednu ruku a položím mu ji za krk. Otočím hlavu, abych si jeho rty přitáhla k těm svým. Miluju jeho ústa, rty i  jazyk. Líbání je zvláštní forma umění a Drew Evans je Michelangelo. Vyklouzne ze mě a obrátí si mě čelem k sobě. Pozpátku mě dovede k posteli, na jejíž okraj si sedne. Vylezu si mu do klína a nohama ho obejmu kolem pasu. Bože, ano. Takhle to mám nejradši – prsa na prsa, ústa na ústa, ani centime­ tr mezi námi. Vezmu jeho ptáka do ruky a nasednu na něj. Uvnitř se roztáhnu tak, abych ho celého pohltila, a Drew zasténá. Pomalu se zvednu a pak prudce dosednu. Vyzkoušíme tak pružiny v matraci. Vrrrz. Vrrrz. Rozhýbu se rychleji. Hlouběji. Těla máme zpocená mexickým horkem.

Drew mi chytne tvář do dlaní, přitom mě hladí palci. Náhle něž­ ný. Uctivý. Přitiskneme se k sobě čely a já v šeru vidím, že se dívá dolů mezi nás, jak do mě opakovaně zajíždí. Taky se tam podívám. Je to vzrušující. Smyslné. Odhrnu mu vlasy z čela. A žadoním: „Řekni, že mě miluješ.“ Moc často mi to neříká. Radši mi to dokazuje. Slyšet ho, jak vyslo­ vuje ona slova, mě ale nikdy neomrzí. Kdykoli totiž ta slova vysloví, naplní mě stejný úžas jako poprvé. „Miluju tě, Kate.“ Jeho ruce jsou stále kolem mého obličeje. Oba sténáme a zrych­ líme, protože se blížíme vyvrcholení. Připadá mi to téměř spiri­ tuální. Jako posvátné spojení. Drewův hlas je zastřený a udýchaný. „Řekni mi, že mě nikdy ne­ opustíš.“ Jeho oči na mě najednou hledí měkce. Jsou jako tekuté stříbro a prosí mě o ujištění. Tuším, že i přes všechnu jeho smělost a příliš vysoké sebevědomí ho pořád straší vzpomínka na ten týden, kdy si myslel, že jsem si vybrala Billyho, a ne jeho. Nejspíš proto se mi snaží neustále doka­ zovat, jak moc mě chce. Abych viděla, že jsem si vybrala správně. Něžně se usměju a pohlédnu mu přímo do očí. „Nikdy. Nikdy tě neopustím, Drewe.“ Zní to jako přísaha. Rukama mě popadne za boky a  pomůže mi v  pohybech nahoru a dolů. „Bože, Kate…“ Zavře oči. Přitiskneme se k  sobě otevřenými ústy a náš dech splyne. Jeho pták se ve mně ještě zvětší a celý pulzuje, zatímco já ho vnitřními svaly sevřu pevněji. Vyvrcholíme společně. V dokonalém souladu. Naprostá nádhera.

Drew mě potom obejme svými silnými pažemi. Pohladím ho po tváři a něžně políbím. Zvrátí se dozadu na postel a stáhne mě s se­ bou. Zůstanu na něm a chvíli tak ležíme, dokud se naše srdce zase nezklidní a dýchání nezpomalí. Pak si mě Drew překulí pod sebe. A rozdáme si to znovu.

Kapitola 2

N

ewyorská klubová scéna. Hudba vyřvává tak hlasitě, že konverzace je možná, jen po­ kud umíte odezírat ze rtů. Všude samí zpocení, namakaní frajírci v hedvábných ach-tak-sexy košilích, kteří berou i pouhé dýchání za známku vašeho zájmu. Nemožně dlouhé fronty u  baru a  příšerně drahé ředěné drinky. Tohle není místo pro mě. Jsem spíš hospodská holka. Lahváče, jukeboxy, biliárové stoly – v biliáru jsem nepřemožitelná, když na to přijde. Ačkoli v minulosti jsem si užila i jednu nebo dvě zatraceně dobré rave párty. Cože? Mysleli jste si, že jedinou nelegální látkou, která kdy po­ vzbudila můj krevní oběh, byla tráva? Tak to vás asi zklamu. Extáze, LSD, houbičky – to všechno jsem zkusila. Tváříte se poněkud šokovaně. To nemusíte. Drogovou kulturu zavedli intelektuálové na vysokých školách. Nesnažte se mi tvrdit, že Bill Gates přišel na Windows (bludiště pro­pojených a pestrobarevných cestiček) bez podpory nějaké silné psychedelické substance. Nicméně i přesto, že mám úplně jiné preference, jsme s Drewem čtyři týdny po výletě do Cabo skončili v momentálně nejžhavějším klubu ve městě. A to s našimi nejlepšími přáteli Matthewem a Delo­ res, abychom oslavili jejich první výročí svatby. Copak vy jste nevěděli, že se vzali? Byla to nádhera. Ve Vegas. Asi nemusím nic dodávat. Delores má ráda diskotéky. Užívá si cokoli, co podněcuje smysly. Když nám bylo deset, její máma Amelia jí do pokojíčku koupila stro­ boskop. Delores na něj vydržela zírat celé hodiny, jako by to byla křišťálová koule nebo obraz od Jacksona Pollocka.

Když na to teď myslím, dochází mi, že to asi mnohé vysvětluje. Takže nás vidíte? Delores a Matthew právě opouštějí parket a míří ke kroužku čalouněných buclatých červených křesílek, kde právě sedím. Drew nám šel pro další rundu. Dnes večer jsem na tanec příliš unavená. Delores se smíchem žuch­ne na křeslo vedle mě. Zívnu. „Vypadáš hrozně, Petúnie.“ Dobrá kamarádka vám musí umět říct úplně všechno. Co když váš přítel neztrácí čas a rozhazuje sítě i jinde, nebo vám šaty zvý­ razňují špeky tak, že vypadáte jako šarpej? Pokud vám nic z  toho vaše kamarádka nedokáže přiznat, není vaše nejlepší kamarádka. „Dík, Dee-Dee. Taky tě miluju.“ Přehodí si přes rameno své dlouhé blond vlasy, pro dnešní večer navlněné a poseté třpytkami. „Jen říkám, že by se ti asi hodil den ve wellness centru.“ Nemýlí se. Celý týden jsem unavená. Tělo mám malátné tak, jako bych jeho tíhu nesla jen na kotnících a žebrech. Včera jsem dokonce usnula s hlavou na pracovním stole. Možná jsem chytla chřipku, co teď lítá všude kolem. Delores se ovívá dlaní. „Kde je ksakru Drew s těma drinkama? Já tady snad umřu.“ Je pryč už několik minut, což je ovšem na podobných místech úplně normální. Přesto se po něm poohlédnu. A moje oči ho najdou. U baru, s drinky v rukou, jak mluví s nějakou ženou. S krásnou blondýnkou, co má nohy dlouhé jako celé moje tělo. Na sobě má vysoké stříbrné lodičky a minišaty s flitry. Vypadá… sympaticky. Znáte ten typ – jedna z těch suprových holek, se kte­ rými se kluci dobře baví, protože krkají a sledují sportovní utkání. Usmívá se. A co víc, Drew se usmívá zase na ni. Vidíte, jak se k němu ta holka naklání? S hlavou mírně na stranu? Jak se mu nenápadně tře stehnem o stehno? Spali spolu. O tom není pochyb.

Ten kurevník. Tohle není poprvé, co musím čelit některé z Drewových náhod­ ných známostí z minulosti. Ve skutečnosti se to děje téměř každo­ denně – číšnice v Nobu, barmanka v McCarthy’s, několik zákaznic ve Starbucksu. Drew je vždycky velmi slušný, ale rázný – nevěnuje jim víc pozornosti než bývalému spolužákovi ze střední školy, jehož jméno si nepamatujete. Takže normálně mi to nijak nevadí. Jenže jak jsem řekla, tohle není normální týden. Z vyčerpání jsem pěkně popudlivá. Přecitlivělá. Opravdu nas-štvaná. A on si s ní do háje klidně dál povídá. Holka mu položí ruku na rameno a jeskynní žena ve mně se začne bít do prsou jako King Kong v sukních. Přede mnou stojí prázdná sklenka. Vzpomínáte si na Marciu Bradyovou z Brady Bunch a míč, který jí málem zlomil nos? Myslíte, že se odtud trefím? Všimli jste si někdy, že sérioví a  masoví vrazi jsou téměř samí muži? To proto, že muži rádi zasévají bolest. Ženy si naopak svoje utrpení nechávají v sobě. Uvnitř svého srdce, kde hnije. Ano, na vysoké jsem absolvovala úvod do psychologie. Takže místo toho, abych si na ně došla a  té blondýně vyrvala z vlasů její uměle prodloužené prameny – což bych udělala ze všeho nejradši –, jen vstanu od stolu. „Jdu domů.“ Delores na mě zmateně zamrká. „Co? Proč?“ Pak si všimne výrazu mého obličeje. „Co ti ten pitomec zase provedl?“ Jedna rada – když jste na svou drahou polovičku naštvaní, radši se přátelům nesvěřujte. Protože zatímco vy svému partnerovi odpus­ títe, oni to nikdy neudělají. Doporučuju si postěžovat spíš jeho rodině. Ta už jeho záporné, sobecké a nevyzrálé rysy zná jako své boty, takže pro ni nebudou žádným tajemstvím. Zavrtím hlavou. „Nic. Jsem jen… unavená.“ Delores to nespolkne. Očima přelétne tam, kam se ještě pořád dívám. Nohatá holka hodí hlavou dozadu a nahlas se rozesměje. Má dokonalé, perličkově bílé zuby. Bulimie jí očividně zubní sklovinu nepoškodila.

Zatím. Delores se obrátí ke svému muži. „Matthewe, honem zajdi pro svýho kámoše. Protože jestli pro něj půjdu já, budeš ho muset sbírat mopem.“ Tvrdohlavě zvednu bradu. „Ne, Matthewe, nechoď. Drew je zjev­ ně rád tam, kde je. Proč bysme ho měli rušit?“ Dětinské? Možná. Záleží mi na tom? Ne. Matthew chvíli skáče pohledem z jedné na druhou a pak vyrazí za Drewem. Dee-Dee si ho opravdu dobře vycvičila. Zahanbila by i Zaříkávače psů. Obejmu ji na rozloučenou. „Zítra ti zavolám.“ A nato zamířím ke dveřím, aniž bych se ohlédla zpátky.

* * * Nikdy jsem nebydlela úplně sama. V osmnácti jsem se z domu svých rodičů přestěhovala na student­ skou kolej. Ve druháku za mnou a za Delores přijel do Pensylvánie Billy a společně s dalšími čtyřmi studenty jsme si pronajali zchátra­ lý dům mimo kampus. Sice protékala střecha a topení bylo na hou­ by, ale nájem ušel. Když Delores odjela do New Yorku a já jsem ještě musela dodělat Whartonskou ekonomku, našli jsme si s Billym podnájem jen pro nás dva. A potom jsme se do velkoměsta přestěhovali i my… a zbytek znáte. Proč vám tohle vyprávím? Protože nejsem tak nezávislá, jak se zdá. Jsem jedna z těch žen. Ten typ ženy, která rozsvítí v každé místnosti, když je doma sama. Ten typ, který přespává u kamarádky, pokud je její přítel mimo město. Nikdy jsem nebyla sama. Nikdy jsem nebyla bez přítele. I proto nám to s  Billym vydrželo tak dlouho – dala jsem raději přednost vztahu, i když byl přechozený, než abych zůstala sama. Po návratu do bytu zamířím rovnou do koupelny a převléknu se do tílka a třešňových kalhot od pyžama. Právě když končím s odličo­ váním, zaslechnu, jak se otevírají a zavírají hlavní dveře.

„Kate?“ Neodpovím. Chodbou zní jeho kroky a chvíli nato se Drew objeví ve dveřích do koupelny. „Čau. Proč jsi odešla? Vrátil jsem se s  pitím ke stolu a Delores mě začala bombardovat kostkama ledu. Taky mi vynadala do par­chantů.“ Ani se na něj nepodívám. Můj hlas je ostrý. Pohrdavý. „Byla jsem unavená.“ Proč mu prostě neřeknu, co mi vadí? Protože takhle to ženské hrajou. Chceme, abyste to z nás tahali. Abyste ukázali, že vás to zají­ má. Je to zkouška – chceme vidět, jak moc vám na nás záleží. Drew jde za mnou do ložnice. „Proč jsi na mě nepočkala? Šel bych s tebou.“ Zvednu k němu oči. S napjatým výrazem v obličeji a s tělem jako v křeči jsem připravená vyrazit do boje. „Byl jsi poněkud zaneprázd­ něnej.“ Zamžourá na mě dolů. Snaží se moje slova rozšifrovat. Nakonec to vzdá. „O čem to mluvíš?“ Schválně mu to vyhláskuju. „Ta b-l-o-n-d-ý-n-a, Drewe. U baru, vzpomínáš?“ Zvědavě na mě pohlédne. „A co je s ní?“ „To mi řekni ty. Šukal jsi s ní?“ Zašklebí se. „Jasně že jsem s ní nešukal. Odešel jsem dvě minuty po tobě. Oba přece víme, že vydržím mnohem dýl. Nebo to potřebu­ ješ připomenout?“ Ne, není tak natvrdlý, jak se dělá. Naopak je dost vychytralý. Snaží se být roztomilý. Sexy. Zkouší mě rozptýlit. Tohle dělá vždycky. A většinou to zabere. Ale dnes večer ne. „Šoustal jsi s ní někdy?“ Drew se poškrábe za uchem. „Vážně to chceš vědět?“ To je velké tučné ano, pokud jste to nepochopili. Rozhodím ruce. „Samozřejmě! Samozřejmě jsi ji píchal, protože to by bylo, abysme si taky jednou vyšli, aniž bysme potkali ně­ koho, s kým se tvůj pták nezná intimně! A to si je často ani nepa­ matuješ!“

Zúží se mu oči. „A o co teda jde? Štve tě, když si je pamatuju, nebo když si je nepamatuju? Napověz mi, Kate, ať ti můžu dát důvod k hádce, na kterou se očividně celá třeseš.“ Popadnu tělové mléko a divoce si ho začnu roztírat po pažích. „Já se nechci hádat. Chci jen vědět, jak to, že sis ji pamatoval?“ Drew pokrčí rameny a neutrálním tónem řekne: „Je to modelka. Uprostřed Times Square má billboard. Těžko zapomeneš na něko­ ho, koho vídáš na obrázku každej den.“ A po tomhle se mám snad cítit mnohem líp? „To je od tebe hezký. Tak proč jsi vůbec tady? Proč se nevrátíš za svou úžasnou modelkou, když pro tebe tolik znamená?“ Zčásti si uvědomuju, že plácám hlouposti, ale můj vztek je jako lavina bahna – když už se rozjela, nedá se zadržet. Drew na mě hledí, jako bych se zbláznila, a  natáhne ke mně ruku. „Neznamená pro mě nic. To přece víš. Jak tě to ksakru vůbec napadlo?“ A najednou mu v hlavě naskočí myšlenka. Než se zeptá, udělá krok zpátky. „Nemáš to náhodou dostat? A ne­ vyváděj prosím tě, jen se ptám, protože podle tvýho chování se obá­ vám, že Alexandřin titul je v ohrožení.“ Mohl by mít pravdu. Na střední byla jedna chodba, křídlo L, kte­ rá byla o přestávkách vždycky příšerně zalidněná. Když jsem tudy procházela a měla jsem chuť zabodnout osobě přede mnou propisku do krku, poznala jsem, že se mi blíží menstruace. Jenže – teď poslouchejte, pánové –, i kdyby scéna vaší přítelkyně opravdu souvisela s PMS, neupozorňujte ji na to. Neskončí to pro vás dobře. Zuju si botu a hodím ji Drewovi přímo mezi jeho jasně modré oči. Chytne se za čelo. „Kurva fix! Říkal jsem, ať nevyvádíš!“ V každém vztahu je nějaký křikloun. Házeč. Rozbíječ věcí. U nás jsem to já. Není to ale moje chyba. Nemůžete vinit jadernou bombu za to, že vybouchla po tom, co někdo zmáčkl všechny knoflíky ke spuštění reakce. Zuju si i druhou botu a taky ji po něm mrštím. Drew sebere polš­ tář a kryje se jím jako štítem. Couvnu ke skříni pro další munici, ale než se k ní stihnu dostat, Drew mě popadne za ruku.

„Můžeš s tím laskavě přestat?! Co je to s tebou?“ Střelím po něm aspoň pohledem. „Tobě je to úplně jedno! Já se tady trápím a… tobě je to u zadku!“ Nevěřícně na mě vytřeští oči. „Tak mně že je to u  zadku?! To já si nechávám házet lodičky na hlavu, jako bych snad byl nějakej vobejda v pořadu Jimmyho Choose!“ „Když ti to teda není jedno, tak proč se neomluvíš?!“ „Protože jsem nic špatnýho neprovedl, do háje! Když něco podě­ lám, klidně před tebe padnu na kolena, ale jestli si myslíš, že tě budu prosit za odpuštění jenom proto, že seš posedlá Démonem Hormo­ nem, tak to se teda mýlíš, zlato.“ Vyprostím se z jeho sevření a oběma dlaněmi ho zatlačím do hrud­ níku. „Fajn. Tak fajn, Drewe. Odteď je mi jedno, co děláš.“ Z postele seberu přehoz a polštář a strčím mu je do rukou. „Ale buď si jistej, že vedle mě nespíš. Vypadni!“ Pohlédne na lůžkoviny ve svém náručí. Pak zpátky na mě. Rysy v jeho tváři se uvolní a už je zase klidný. Až příliš klidný – asi jako před bouří. „Já nikam nejdu.“ Plácne sebou na postel a ruce i nohy roztáhne tak, jako by dělal anděla do sněhu. „Tohle je náhodou moje postel. A je pohodlná. Měkoučká. Mám na ni skvělý vzpomínky. Je to taky jediný místo, kde budu spát.“ Když se Drew chová takhle tvrdohlavě a dětinsky, nemá cenu se s ním přít. Někdy mám pocit, že zadržuje dech, dokud nedostane to, co chce. Zpod hlavy mu vytrhnu polštář a on na mě z matrace vrhne pode­ zíravý pohled. Zamračí se. „Co to děláš?“ Pokrčím rameny. „Řekla jsem, že vedle tebe spát nebudu. Když ne­půjdeš na gauč ty, půjdu na něj já.“ Posadí se. „Tohle je fakt ujetý, Kate. Řekni, že si to uvědomuješ. Hádáme se kvůli ničemu!“ Zvýším hlas. „Takže moje city jsou nic?“ „To jsem ksakru neřekl!“

Namířím na něj natažený prst. „Řekl jsi, že se hádáme kvůli niče­ mu, a my se hádáme kvůli tomu, jak se díky tobě cítím, takže to zna­ mená, že pro tebe jsou moje city nic! Ničím!“ Otevře ústa jako ryba lapající po vzduchu. „Jsem mimo. Netuším, o čem to mluvíš.“ Zavřu oči a vztek mě zničehonic přejde. Místo něj mě naplní bolest. „Zapomeň na to, Drewe.“ Jak odcházím chodbou, slyším ho ještě zaklít. Volá za mnou: „Kate, co jsi tím sakra myslela?“ Jsem příliš unavená na to, abych se mu to pokusila vysvětlit. Po hádce obvykle nemůžu usnout, nabuzená adrenalinem a celá roz­ vášněná. Jenže tentokrát s tím nemám problém. Sotva se moje hlava dotkne polštáře, vytuhnu jako narkoleptik.

* * * O něco později (mohly uběhnout tři minuty, ale klidně i tři hodiny) se ke mně zezadu přitiskne horká hruď a probudí mě. Na břiše ucí­ tím jeho ruku. Zaboří mi obličej do vlasů a přivoní si k nim. „Promiň.“ Tohle je, pánové, všechno, co musíte udělat. Kouzelné slůvko vás dokáže přenést přes jakoukoli překážku. Dokonce i přes PMS. Přetočím se v jeho objetí a pohlédnu mu do očí. „Za co se omlou­ váš?“ Drew ztuhne v obličeji a hledá správnou odpověď. Pak se zazubí. „Za cokoli, za co se podle tebe omluvit mám.“ Zasměju se, ale svá slova myslím vážně. „Ne. To já se omlouvám. Měl jsi pravdu, chovala jsem se hrozně. Nic špatnýho jsi neprovedl. Určitě to brzy dostanu.“ Políbí mě na čelo. „To není tvoje chyba. Může za to Eva.“ Jemně ho políbím na rty. A pak na krk. Cestičkou z polibků mu sjedu až k hrudníku a k jeho prsním svalům. Náhlá touha potěšit ho mě úplně probudí. Zvednu k němu oči. „Chceš, abych si tě udobřila?“

Prsty mi přejede pod očima, kde musejí být tmavé kruhy. „Jsi unavená. Co kdyby sis mě udobřila až ráno?“ Přitisknu se k němu a tváří se nalepím na jeho kůži. Zavřu oči, připravená znovu usnout. Dokud Drewův hlas neprolomí ticho. „Ale… víš… když jinak nedáš… Klidně si mě teda udobři hned teď, já se zlobit nebudu…“ Nahlas se rozesměju a dál už ho mluvit nenechám. Strčím hlavu pod deku a  ústy pomalu cestuju po jeho těle až dolů, abych si ho udobřila. Tak, jak to má nejradši.

Kapitola 3

O

 dva dny později snídáme u kuchyňského stolu. Drew rád cvičí večer po práci, aby vypustil stres z celého dne, ovšem já patřím k těm trapným lidem, kteří si jdou s nadšením zaběhat v pět ráno. Potkáváme se u snídaně, po které Drew odchází do kanceláře a já do sprchy. „Víš, co mám na Cookie Crisp nejradši?“ A  zahledí se na svou lžíci. Nikdy jsem neviděla nikoho, kdo by spořádal tolik cereálií. Přísa­ hám, že kdybych nevařila, Drew by si vystačil jen s nimi. Polknu sousto nízkotučného jogurtu. Reklamy nelžou, tenhle je opravdu lahodný. Jahoda s banánem je nejlepší. „Co?“ „Že vypadají jako sušenky. Takže jsou nejen výborný, ale k tomu mám pocit, že se tak mstím rodičům za to, že mě první půlku mýho života nutili do odporný ovesný kaše.“ Básník a filozof, Drew je hotový renesanční člověk. Chci ho popíchnout vtipnou hláškou, ale když otevřu ústa, udělá se mi zničehonic zle. Odkašlu si a dlaní si zakryju pusu. „Kate? Jsi v pohodě?“ Jak se pokusím odpovědět, můj žaludek udělá salto, které by mu mohla závidět i Nadia Comaneciová. Budu zvracet. Nesnáším zvracení. Mám při něm klaustrofobii. Jako bych se dusila. Dodnes volám při střevní chřipce mamince, která mě během zvra­cení konejší. Do koupelny to nestihnu, tak vyskočím k dřezu. Zatímco do něj chrlím svou snídani, Drew mi odhrne pramen vlasů, který se mi uvolnil z culíku.

Ráda bych ho poslala pryč, ale nezvládnu to, protože musím opět zabořit hlavu do dřezu. Ženy se podobným projevům před partnery nebrání, já k nim ale rozhodně nepatřím. Možná je to hloupé, ale kdybych měla zemřít, nechtěla bych, aby si mě Drew pamatoval, jak sedím na záchodě, nebo v tomhle případě stojím zhroucená nad dřezem. Mluví ke mně laskavým hlasem. Utěšujícím. „Tak… v  klidu. To bude dobrý.“ Když se zdá, že nejhorší mám za sebou, podá mi navlhčenou papí­ rovou utěrku. Pak se mrkne do dřezu. „Panejo, to je barev.“ Zaskřehotám: „Uf… já věděla, že na mě leze chřipka.“ „Vypadá to tak.“ Potřesu hlavou. „Teď nemám čas být marod. Dneska mám schůz­ ku s  Robinsonovou.“ Anne Robinsonová je klientka, kterou nahá­ ním už měsíce. Staré prachy – a  zdůrazňuju slovo staré. Je jí snad devadesát pět. Jestli to s  ní nepodepíšu dnes, mohlo by se doslova stát, že mi to už nepodepíše vůbec. „Jsi nemocná, zlato. Podle mě na paní Robinsonovou neudělá do­jem, když jí pozvracíš starodávnou brož. Naštěstí máš geniálního přítele, kterej si v kritických situacích dokáže poradit přímo skvěle. Dej mi její složku a já to vyřídím. S Ančou to zmáknu stejně jako s tebou.“ Zvedne mě do vzduchu. „Drewe, ne…“ Skočí mi do řeči. „Ne, ne, žádný odmlouvání. Nechci nic slyšet. Odnesu tě do postele.“ Slabě se usměju. Drew mě přikryje a na nočním stolku mi nechá sklenici zázvoro­ vé limonády. Myslím, že mě i políbí na čelo, ale úplně jistá si tím nejsem, protože už se propadám do spánku.

* * * Tři hodiny nato vycházím z výtahu ve čtyřicátém poschodí budovy naší firmy. Žaludek mám sice prázdný, ale po dobrém šlofíku se mi uděla­ lo líp. Cítím se celkem svěží a připravená vrhnout se do světa a na

Anne Robinsonovou. Dojdu k malé konferenční místnosti a přes sklo do ní nakouknu. Vidíte Drewa? Jak sedí vedle té drobné šedovlasé dámy v koleč­ kovém křesle? Zatímco Drew mluví k právním zástupcům sedícím kolem, ruce paní Robinsonové zajedou pod stůl. A o vteřinu později sebou Drew škubne, jako by dostal elektrický šok. Stará paní našla v Drewovi zalíbení. Tak to se povedlo. Drew se na paní Robinsonovou přísně podívá a ona na něj zastří­ há obočím. Na to Drew zvedne oči v sloup, a než se odvrátí, stačí si mě všimnout. Omluví se a vyjde za mnou na chodbu. Tvář mu doslova září úle­ vou. „Pro Kristovy rány, díkybohu, že jsi tady.“ Zkřivím ústa do úšklebku. „No já nevím. Zdá se, že paní Robinso­ nová si tvou společnost užívá.“ „Jo, ale jestli si ji užívat hned nepřestane, přisvorkuju jí ruce ke stolu.“ Vtom si mě ustaraně prohlédne. „Nemysli si, že nemám radost, že tě vidím, protože to teda mám a velkou, ale co tady děláš? Mělas zůstat v posteli.“ Pokrčím rameny. „Asi to chtělo jen tři hoďky spánku. Už je mi dobře.“ Drew mi přiloží jednu dlaň k tváři a druhou na čelo, aby mi zkusil teplotu. „Seš si jistá?“ „Jsem. Tutově.“ Přikývne, ale v jeho očích je pochybnost. Úplně přesvědčený není. „Tak fajn. Jo, dneska máme přijít k našim na večeři. Cejtíš se na to, nebo to mám zrušit?“ Večeře u Evansových je vždycky událost. „Myslím, že to zvládnu.“ Podá mi složku Robinsonové. „Dobře. Tvoje investiční strategie je úplně dostaly. Potěj se a bezbranně se rozvalujou na židlích. Čekají jen na tebe, abys je dodělala.“ Drew má poněkud děsivou fantazii. „Takhle nemluv, Drewe.“