ŠELMOVSTVÍ BAREV
(slide 1) Píše se, že na počátku bylo Slovo. Já tvrdím, že na počátku byla ta slova tři, a onen pomyslný začátek nastal v roce 1905. (slide 2) Stalo se tak v Paříži, a ta slova zněla: „Donatello parmi les fauves!“ V překladu: „Donatello mezi šelmami!“ (slide 3) Na Podzimním salónu, jehož tradice započala teprve nedávno před dvěma roky, výše zmíněného roku 1905 nějaký dnes již zapomenutý sochař vystavoval malou sošku. Ta mezi vystavovanými obrazy působila příliš klasicky, možná vedle těch odvážných obrazů až nepatřičně, proto ji měl dnes již také zapomenutý, nejspíše staromilsky založený kritik výtvarného umění potřebu vyzdvihnout, upozornit na její výjimečnou krásu mezi jinak šelmovskými, zběsilými plátny. Autory těch divokých, u kritiků nevoli vyvolávajících pláten, byli Henri Matisse (1869 – 1954) a jeho přátelé Maurice de Vlamnick (1876 – 1958) a André Derain (1880 – 1954). Zapomenutá jména sochaře a kritika jistě nejsou zapomenuta úplně, tu a tam jsou někde zmíněna tak říkajíc pod čarou. Kdežto jména tří malířů skutečně tvoří samotný příběh umění. Račte si povšimnout, že obdobně jako byl mezi kubisty nejstarším představitelem Pablo Picasso, tak i Henri Matisse byl mezi svými kolegy malíři nejstarším. Těžko říci, jestli je právě jejich věk přirozeně pasoval do vůdčí pozice, ale pravděpodobně tomu tak bylo především díky jejich přirozenému talentu a píli. (slide 4) Matisse byl dokonce o dvanáct let starší než Picasso. Víte, mám Henriho moc rád. Aby taky ne. Vždyť právě jemu vděčím za svůj barevný život. Chvíli vám o něm a o sobě budu vyprávět. Henri Matisse se tehdy před zmíněným kritikem neuchýlil do kouta, nesklopil uši jako ponížený osel, ale výrok „Donatello parmi les fauves“ obrátil proti kritikovi a vlastně proti všem. Matisse, ač člověk přátelský, na ně obrátil jejich vlastní zbraně. Kdyby mu nebyly předloženy, snad by ve své mírumilovné a laskavé povaze ani žádné vlastní zbraně nehledal. Podívejte se na něj, jak si spokojeně bafá z dýmky. Ten chce mít klid a nohy v teple. Jeho zbraněmi byly jen barva, štětec, paleta a plátno. To spíše Picassovi kouká z očí, že by se na kritika ostřeji obořil a vybral by si k tomu i způsoby nevybíravé. 1
(slide 5) Jako lev, spíše však svým založením prozíravý, nežli agresivní, tehdy Matisse zahřímal: „Ano, my jsme šelmy!“ A od toho okamžiku jsem znám jako Fauvismus. Těší mne. Pod tímto jménem mne najdete v pomyslné knize zvané „Dějiny umění“, ve které mi je zpravidla věnován stísněný prostor mezi expresionismem a kubismem, jelikož jsem byl jen krátkodobou, dalo by se říci sezónní záležitostí. (úkol 1) (slide 6) Šelmovství jako šílenství, jako divokost, nepoddajnost, nespoutanost, nezkrotnost, ale v případě mého pomyslného otce i království. Království barev. Vždyť lev je králem zvířat. A tím lvem se stal právě Henri Matisse. Stačilo jen zařvat hurónským řevem, kterým dal všem přítomným jasně najevo, co se tady děje. Když jsem se narodil, měl jsem zdravou barvu. Možná ne úplně všichni si to ovšem mysleli. Vkročil jsem do života menšími plátny, zachycujícími paní Matissovou s poněkud nemístným, výrazným zeleným pruhem přes tvář. (slide 7) Také do barev oděnou Ženou v klobouku. Do světa čistých barev jsem vyskočil Otevřeným oknem Matissova ateliéru. (slide 8) Měl jsem Radost ze života. Jen pohleďte! (slide 9) Vedle těchto pláten Henriho Matisse visel Tanec André Deraina, případně jeho pohledy na Londýn v oparu barev zdaleka neodpovídajících realitě, případně jen realitě Deraina samotného. (slide 10) Maurice de Vlamnick podobně maloval krajinu a vesnice v okolí řeky Seiny. (úkol 2) (slide 8) Henri Matisse jako lev berberský a suita jeho přátel v podobě smečky dalších lítých šelmovitých malířů by měla vystaráno na řadu let. Ovšem tato Matissova zdánlivá jistota se musela otřást v základech, když poměrně záhy, v létě roku 1907 navštívil Picassův ateliér a pohlédl na „nevydařené“ a vlastně nedokončené plátno Slečny z Avignonu. (slide 11) Dopřejme si opakovaný pohled na tento obraz, ať jej dokážeme náležitě pochopit a ocenit. Dejme šanci těm uhrančivým pohledům některých slečen, pohlédněme jim odvážně tváří v tvář. Matisse se při prvním pohledu na Slečny musel nejspíše nahlas rozesmát, protože byl veselé povahy, a snad v tom byla i špetka zlomyslnosti, v noci ovšem neměl klidné spaní. Jeho neomylný šelmovský instinkt mu jako málokomu toho času musel dát vytušit, že královský trůn, na kterém snad chvíli spočinul, není na věčnost. V ten okamžik se pod ním silně otřásl v samotných 2
základech. Král Henri by v tu ránu vyměnil celé své barevné království za koně, jen aby tryskem předjel Picassa. Po následující léta se o královský stolec s Picassem tahali jako malá, umanutá a prvenstvím posedlá děcka. (slide 12) Ostatně, já a kubismus jsme právě takovými děcky byli. Dva rozjívení kluci, jankovití zpovykanci, všemi rozmazlovaní hejsci, kteří na sebe strhávají veškerou pozornost. Jako dva bosí cikáni jsme běhali po Montmartru a Montparnassu. Paříž, a tedy celý svět, nám ležel u špinavých nohou. Když říkám celý svět, mám tím na mysli především Evropu, a to ještě pravda ne celou. Třeba v Německu nás nebrali vůbec vážně, tak jako my jsme nebrali vážně ten jejich expresionismus, přestože jsme si byli v mnohém podobní.
Avšak nemělo mít dlouhého trvání, než si získáme
Ameriku. (slide 13) Nic nám v našem povykování nebylo svaté. Jestliže kubismus rozmetal po staletí zdokonalovanou perspektivu, tak já jsem zcela postavil na hlavu pravidla používání barev, jejich míchání. Používal jsem jen čisté, syté barvy, a to mnohdy zcela nepatřičně tak, že barva použitá na plátně neodpovídala skutečnosti a nějakým mícháním barev nebo stínováním, tím jsem se již vůbec nezabýval. Oběma nám šlo o to utéct přede všemi, zejména před měšťáky a jejich vlažným „vytříbeným“ vkusem. Chtěli jsme být v čele, předvojem, avantgardou, revoltou vůči líbivosti a kráse. V tomto byl, pravda, kubismus díky své drzosti a spratkovistosti, ještě o chlup štětce přede mnou. Ti přízemní měšťáci se nám teda dost smáli, ale my se smáli naposled. Když Henri Matisse spatřil tehdy ještě Picassem schovávané Slečny z Avignonu, věděl, že nemůže zahálet. Musí odpovědět. Proto v roce 1910 přináší (pouze pomyslně, protože obě plátna mají na šířku takřka čtyři metry a přes dva a půl metru na výšku, tudíž by se špatně nesla pod paží) plátna Hudba a Tanec. (slide 14) (úkol 3) Oba obrazy z toho roku, kdy se Stravinskij teprve usazuje v Paříži, jakoby předjímaly a ilustrovaly Svěcení jara, které způsobí v roce 1913 neuvěřitelný skandál. Ono slavné Svěcení jara v provedení Ruského baletu Sergeje Ďagileva, které měšťáci odmítli, zavrhli je pískotem, ale které jsme si pro sebe chtěli my všichni, ano, přiznejme si to, mne nevyjímaje, urvat. Samotné slovanské srdce Igora Stravinského si nakonec na čas pro sebe „urvala“ módní návrhářka Coco Chanel, jejíž úspěch a budoucí sláva se 3
v těch letech začala rodit (slide 15). Nevídaný šarm a půvab však měla již teď, sebevědomí jí také nechybělo, a tak se Stravinskému nebylo co divit… (úkol 4; úkol 5) (slide 16) Další směr, kterým se Henri Matisse vydal, byla jakási „dekorativní plátna“. Na těchto rozměrných obrazech nebylo na první pohled poznat, co je ústřední figurou, protože ta barevně splývala s pozadím. Tak schválně, zkuste určit, co je ústředním předmětem, figurou, tohoto obrazu, který je nejspíše nejradikálnějším příkladem tohoto Matissova snažení (slide 16, po uhodnutí slide 17). A jak na vás působí obraz Harmonie v červené? (slide 18) (úkol 6) Henri Matisse a Pablo Picasso v prvních letech 20. století dovršili ve století předchozím pečlivě, usilovně, přitom možná ne právě cílevědomě připravovanou revoluci ve výtvarném umění. (slide 19) Podobně jako před čtyřmi staletími mezi sebou soupeřili Michelangelo s Raffaelem o to, kdo dosáhne dokonalejší iluze skutečnosti, kdo se lépe vypořádá s perspektivou, a s vším tím, co od doby renesance k malířskému umění neodmyslitelně patřilo, než to Picasso s Matissem zcela odmítli a celé to generaci po generaci budované čtyřsetleté úsilí vzalo a ještě mělo vzít za své. Ostatně, mezi námi, Picasso byl takový sebestředný jako Michelangelo a většina lidí s ním vycházela velmi obtížně, kdežto Matisse, podobně jako Raffaelo, dokázal najít pro všechny okolo povzbudivá slova a byl spíše milý společník. Pár následujících let spolu ti dva, podobně jako zmínění renesanční mistři, vedli zápas o prvenství, přitom však v skrytu své duše měli jeden pro druhého jen slova uznání a možná i závisti. Picasso snad měl dokonce Matisse raději než ty své věrné nohsledy Braqua a Grise, kteří mu neustále funěli na záda a přitom ho po nich poplácávali a říkali mu věčné „ano, mistře“, „máte pravdu, mistře“. Picasso ctil Matisse pro jeho vlastní, osobitou cestu, kterou se vydal, pro jeho neutuchající smysl věčného hledání. Pro upřímnost. A tento respekt byl vzájemně oboustranný. (úkol 7)
4
Možná spíše než rozdíly u obou vidím určité podobnosti. (slide 20) Tak třeba jen ta již zmíněná Amerika. Na jaře roku 1913 se v americkém New Yorku konala slavná výstava Armory Show, na které bylo možné shlédnout na 1300 obrazů, z toho třetina pocházela z Evropy. Tato třetina, a mezi těmi řekněme 400 obrazy bylo osm pláten Picassových a dvanáct Matissových, však jasně ukázala, kterým směrem se evropské výtvarné umění posledních let ubírá a domácí americké malíře posunula na vedlejší kolej. Oni ti Američané moc nevěděli, co se v Evropě aktuálně maluje. O hudbě představu měli. Vždyť u nich hostoval Antonín Dvořák a Gustav Mahler. Posadit chlapa s aktovkou ukrývající partituru a taktovku na parník je jednodušší než poslat přes oceán chlapa se čtyřmetrovým plátnem. Kupodivu také bylo snazší v roce 1886 přes Atlantik přepravit Sochu svobody od Gustava Eiffela, jako dar Francie Spojeným státům americkým, ale to bylo spíše politické gesto. Jisté zprávy tak snad měli od Gertrudy Steinové (slide 21), Američanky usazené od roku 1903 v Paříži, která měla pro oba naše malíře slabost. V srpnu téhož roku oba malíři bydleli v Paříži jen kousek od sebe a společně vyráželi na projížďky na koních po clamartském lese. Už nehnali koně do trysku, ale zvolna cválali vedle sebe a rozmlouvali spolu, třeba právě o společné známé a důvěrnici obou, Gertrudě Steinové. (slide 22) Toto vzájemné usmíření, nově vytvořené umělecké bratrství, bylo v pařížských kavárnách tématem číslo jedna až do prosince, kdy se po dvou letech objevila z Louvru ukradená Mona Lisa Leonarda da Vinci. S jejím zmizením snad jakoby se všichni báli, že malíři zapomenou umět namalovat klasický ženský portrét. Krásný, záhadný úsměv. Krajinu v pozadí. (slide 23) No jen srovnejte da Vinciho slavný portrét s Picassovým portrétem Gertrudy Steinové. Už chápete ty obavy? Na začátku roku 1918 pak měli oba malíři společnou výstavu, kdy katalog svým textem vypravil aktivní organizátor Guillaume Apollinaire (1880 – 1918). Na této výstavě se širší veřejnosti poprvé představil i pro Matisse jedenáct let starý strašák – Slečny z Avignonu. Prozíravý Apollinaire bohužel pár měsíců po této výstavě zemřel. (slide 24) V roce 1920, kdy už jsme s kubismem byli dávno dospělí a žili si svým vlastním životem bez ustavičného usměrňujícího dohledu našich otců a jakéhosi až patologického lpění na nás, kdy už se nám volněji dýchalo, Picasso a Matisse 5
spolupracovali s Ruským baletem na kostýmech a kulisách ke Stravinského baletům. Oba milovali hudbu. Stále malovali hudebníky a barevná plátna plná hudby a tance. A stále oba milovali ženy. Všimněte si toho nepatrného rozdílu ve slovech „malovat“ a „milovat“. Tak jako Gustav Klimt s Egonem Schielem ve Vídni nebo další pařížský malíř Amedeo Modigliani (slide 25), který maloval křehké, něžné ženské akty charakteristické manýristickým protáhnutím postavy a tváře, i oni hledali u něžného pohlaví inspiraci. Až do konce svých životů. (úkol 8 a úkol 9)
6
