Ekonomie. Studijní dokumentace projektu. Podpora nabídky vzdělávacích programů pro pracovníky veřejného sektoru Plzeňského kraje

Ekonomie Studijní dokumentace projektu „Podpora nabídky vzdělávacích programů pro pracovníky veřejného sektoru Plzeňského kraje“

Registrační číslo: CZ.1.07/3.2.02/02.0012

Tento studijní materiál byl vytvořen pro potřeby účastníků komplexního vzdělávacího programu „Podpora nabídky vzdělávacích programů pro pracovníky veřejného sektoru Plzeňského kraje„ organizovaného Útvarem koordinace evropských projektů města Plzně, p. o. (dále jen „ÚKEP“). Využívání v rámci výuky, ostatní vzdělávací činnosti, konzultací, jeho distribuce, tisk a elektronická archivace jsou možné jen s písemným souhlasem ÚKEP.

1

EKONOMIE Obsah: 1

ZÁKLADNÍ INFORMACE K DOKUMENTU A KE STUDIU ................................................................................... 4 1.1

ÚVOD DO PROBLEMATIKY EKONOMIE .......................................................................................................................4

1.2

ZNALOSTI A KOMPETENCE ZÍSKANÉ STUDIEM ..............................................................................................................4

1.3

DOPORUČENÍ PRO PRÁCI S DOKUMENTEM..................................................................................................................5

2

ÚVOD DO EKONOMIE .................................................................................................................................... 6

3

MIKROEKONOMIE ......................................................................................................................................... 8 3.1

TRH ZBOŽÍ A SLUŽEB ..............................................................................................................................................8

3.1.1

Nabídka ..................................................................................................................................................8

3.1.2

Poptávka ..............................................................................................................................................10

3.1.3

Cena......................................................................................................................................................12

3.1.4

Cenová pružnost nabídky a poptávky (cenová elasticita nabídky) .......................................................13

3.1.5

Změny křivek poptávky a nabídky v důsledku změn necenových faktorů ............................................15

3.1.6

Prognózování vývoje trhu .....................................................................................................................20

3.2

TEORIE CHOVÁNÍ FIRMY .......................................................................................................................................21

3.2.1

Náklady a jejich členění ........................................................................................................................22

3.2.2

Příjmy a jejich členění ...........................................................................................................................25

3.2.3

Zisk .......................................................................................................................................................26

3.2.4

Rovnováha firmy ..................................................................................................................................27

3.2.5

Podmínka ukončení činnosti firmy a bod vyrovnání .............................................................................27

3.2.6

Dokonalá konkurence (perfect competition) ........................................................................................28

3.2.7

Nedokonalá konkurence .......................................................................................................................30

3.3

TRHY VÝROBNÍCH FAKTORŮ ...................................................................................................................................34

3.3.1

Ceny výrobních faktorů.........................................................................................................................36

3.3.2

Rovnováha na trzích výrobních faktorů ................................................................................................37

3.3.3

Trh práce ..............................................................................................................................................39

2

4

5

3.3.4

Trh kapitálu ..........................................................................................................................................42

3.3.5

Trh půdy ...............................................................................................................................................45

MAKROEKONOMIE ...................................................................................................................................... 47 4.1

NÁRODNÍ HOSPODÁŘSTVÍ A JEHO SUBJEKTY A VÝKONNOST ..........................................................................................47

4.2

OTEVŘENÁ A UZAVŘENÁ EKONOMIKA......................................................................................................................55

4.3

PLATEBNÍ BILANCE ..............................................................................................................................................55

4.4

OBCHODNÍ BILANCE ............................................................................................................................................56

4.5

HOSPODÁŘSKÝ RŮST ............................................................................................................................................57

4.6

HOSPODÁŘSKÝ CYKLUS .........................................................................................................................................59

4.7

INFLACE ............................................................................................................................................................62

4.8

NEZAMĚSTNANOST .............................................................................................................................................67

EKONOMIE VEŘEJNÉHO SEKTORU ............................................................................................................... 75 5.1

ROVNOST A EFEKTIVNOST .....................................................................................................................................77

5.2

EXTERNALITY......................................................................................................................................................81

5.3

HOSPODÁŘSKÁ POLITIKA STÁTU .............................................................................................................................84

5.3.1

Nástroje hospodářské politiky státu .....................................................................................................86

5.3.2

Protimonopolní politika ........................................................................................................................95

5.3.3

Strukturální politika ..............................................................................................................................96

5.3.4

Stabilizační politika...............................................................................................................................98

POUŽITÁ LITERATURA ......................................................................................................................................... 100

3

1 Základní informace k dokumentu a ke studiu

1.1

Úvod do problematiky Ekonomie

Hlavním cílem tohoto výukového modulu je umožnit posluchači lépe pochopit roli ekonomie

v dnešním

světě

a

to

jak

z pohledu

mikroekonomického

tak

makroekonomického. Cílem je také seznámit studenty s některými specifikami ekonomiky veřejného sektoru a to pouze v té míře, aby vhodně doplnily znalosti získané v předchozím modulu Řízení veřejných financí. Student po absolvování získá ucelený přehled týkající se dané problematiky a bude rozumět mnoha klíčovým pojmům souvisejících s ekonomií nebo trhy. V průběhu studia tohoto výukového programu budou posluchači neustále rozvíjet své schopnosti a dovednosti a rozšiřovat si své znalosti o praktické pohledy, jež budou moct později využít v praxi.

1.2

Znalosti a kompetence získané studiem

Vzdělávací program ekonomie je koncipován tak, aby se byl účastník po jeho absolvování schopen prakticky i teoreticky orientovat v problematice: a) základů ekonomie; b) fungování trhu zboží a služeb; c) trhu výrobních faktorů; d) teorie chování firmy; e) makroekonomických ukazatelů; f) inflace; g) nezaměstnanosti; h) hospodářské politiky státu; i) specifik ekonomiky veřejného sektoru.

4

1.3

Doporučení pro práci s dokumentem

Tento studijní dokument je určen jako základní učební pomůcka pro studenty vzdělávacího programu ekonomie. Hlavním cílem studijního materiálu je souhrn látky přednesené v rámci přednášek. Učební látka obsažená ve studijním textu je rozdělena na 3 hlavní kapitoly, které jsou dále členěny na jednotlivé subkapitoly. Obsah kapitol je v podstatě shodný s obsahem jednotlivých přednášek a navazujících cvičení. Vzhledem k omezenému rozsahu studijního dokumentu jsou v něm obsaženy pouze nejdůležitější části týkající se dané problematiky. Posluchačům je proto pro ucelený pohled na danou látku doporučeno přečíst si studijní literaturu, která je popsána v kapitole: Doporučená literatura pro samostudium. Na konci každé kapitoly jsou uvedeny kontrolní otázky a úkoly vztahující se k dané látce. Odpovědi na ně lze nalézt přímo v textu, případně je lze z textu vyvodit. Cílem těchto otázek a úkolů je ověření si porozumění dané látce a zamyšlení se nad danou problematikou. Pro lepší přiblížení pobírané teorie posluchačům bylo snahou autorů zapracovat do textu také praktické příklady a zakomponovat co nejvíce názorných grafů a tabulek.

5

2 Úvod do ekonomie Ekonomie studuje chování jednotlivců. Veškeré instituce, jako jsou firmy, banky, odbory, dokonce i vládu, redukujeme na jednotlivce a zkoumáme principy ekonomického jednání jednotlivců. Proto říkáme, že ekonomie je věda o lidském jednání (Holman, 2008). Smyslem ekonomie je odhalování zákonitostí ekonomických jevů a jejich formulace do ekonomických zákonů tak, aby mohly být využity při řízení státu (v případě politiky), v podnikání a v managementu. Ekonomie se podle přístupu ke zkoumání objektu dělí na dvě části – mikroekonomii a makroekonomii. Tyto dvě části se liší v podrobnosti přístupu ke zkoumání ekonomiky. Makroekonomie zkoumá ekonomické prostředí jako celek, mikroekonomie zkoumá detaily chování jednotlivých subjektů. Ekonomie také zkoumá organizační formy, jejichž prostřednictvím lidstvo řeší alokaci disponibilních zdrojů mezi vzájemně si konkurující možnosti jejich využití. Podle toho, jakým způsobem jsou v ekonomickém systému tato rozhodování uskutečňována, rozlišujeme dva rozdílné typy ekonomik: a) tržní ekonomika; b) příkazová ekonomika. Za hlavní cíl je v mikroekonomii považována rovnováha. Rovnováha je situace, kdy její aktéři nemají důvod prosazovat změnu současného stavu, protože jsou s ním spokojeni. V odlišných oblastech ekonomiky nemá rovnováha stejný význam. Na trzích je rovnováha stav, kdy se poptávka kryje s nabídkou, pro podnik je rovnováha např. situace, kdy produkuje maximální zisk. Kromě dělení ekonomie na mikroekonomii a makroekonomii existují i další rozdělení. Například rozdělení na pozitivní a normativní ekonomii.

6

Pozitivní ekonomie shromažďuje a vyhodnocuje fakta o stavu a chování ekonomiky a tímto způsobem odhaluje její zákonitosti. Za případ pozitivního typu ekonomie lze považovat například zkoumání závislosti nabídky, poptávky a ceny. Cílem normativní ekonomie je vytváření dokonalejšího modelu uspořádání ekonomiky. Příkladem je řešení otázky, zda státní rozpočet má být vyrovnaný, zda a jakou měrou má vláda podporovat nezaměstnané, proporce mezi státním a soukromým sektorem, jakým způsobem má stát právo zasahovat do hospodářské soutěže atd. Výstupy normativní ekonomie jsou ověřeny praxí, přičemž spory o to, který z modelů je lepší, nemusí být rozhodnuty nikdy. Do kategorie normativních přístupů patří většina modelů strategického řízení. Zvláštnosti ekonomie ve srovnání například s přírodními vědami jsou ty, že její zákony platí především jako obecné tendence, které vycházejí z hromadných a náhodných jevů. Na rozdíl od poznaných přírodních zákonů existuje v případě ekonomie od vyslovených zákonitostí daleko větší množství odchylek. Jako příklad lze uvést jednu ze základních ekonomických zákonitostí – zákon klesající poptávky. Tento zákon vyjadřuje skutečnost, že s rostoucí cenou určitého zboží klesá množství poptávky po něm. Existuje však mnoho situací, kdy tento zákon zcela neplatí. Avšak uvědomění si a případné vysvětlení těchto odchylek může být manažerům užitečné. Ekonomika je vědní disciplína, která zkoumá hospodářskou činnost v určitém odvětví (ekonomika průmyslu). Je to původně synonymum pro výraz ekonomie ve smyslu ekonomické vědy (Fialová, Fiala, 2011). Kontrolní otázky a úkoly kapitoly 2: Vysvětlete základní rozdíl mezi ekonomií a ekonomikou.

7

3 Mikroekonomie Mikroekonomie zkoumá a analyzuje chování dílčích ekonomických subjektů jednotlivců, domácností a firem, stav a vývoj jednotlivých trhů (výrobků a služeb, primárních výrobních faktorů). Tato kapitola proto zahrnuje 3 základní podkapitoly, v kterých bude pojednáno o trhu zboží a služeb, o teoriích, které ovlivňují chování firem a o trzích základních výrobních faktorů (práce, půda, kapitál). 3.1

Trh zboží a služeb

Trh je systém, který určuje pravidla, podle kterých kupující a prodávající stanovují své ceny, nabízené a kupované množství. Tržní systém je založen fungování trhu zboží a služeb. Subjekty trhu jsou domácnosti, firmy a stát (stát je specifický subjekt trhu). Trh zboží a služeb si lze představit jako určitý prostor, kde se setkává nabídka s poptávkou a utváří se cena zboží a služeb. Na trhu dochází ke směně těchto statků, která probíhá za pomoci finančních prostředků. Ekonomika je socioekonomický systém, o němž se předpokládá, že rozhodnutí o alokaci výrobních faktorů, produkci statků a jejich distribuci jsou uskutečňována na podkladě cen utvářených v procesu dobrovolné směny mezi výrobci, vlastníky výrobních faktorů a spotřebiteli zboží a služeb Tato rozhodování jsou až na výjimky realizována v přirozeném prostředí trhů. Ceny jsou určovány tlaky tržních sil, vyvolávaných vzájemným působením tržní nabídky a tržní poptávky. 3.1.1 Nabídka Nabídka

vyjadřuje,

jaké

množství

zboží

jsou

výrobci/obchodníci

ochotni

produkovat/prodávat na trhu za určitou cenu. Tržní nabídka by se dala charakterizovat jako součet nabídek na daném trhu v určitém časovém období. Rozlišujeme několik typů nabídky: a) individuální nabídka – vyjadřuje nabídku jednoho výrobce;

8

b) tržní nabídka – představuje součet všech individuálních nabídek na určeném trhu; c) celková nabídka (agregátní nabídka) – souhrn všech tržních nabídek, tj. součet veškerých nabídek na všech trzích. Nabídka je vyjádřena nabídkovou křivkou: Obr. 1: Nabídková křivka

P = cena, Q = nabídka (množství zboží) Zdroj: www.cgi.math.muni.cz

Křivka nabídky vyjadřuje reakce výrobců na změny ceny zboží a zároveň informuje o tom, jaké množství zboží budou při určitých cenách výrobci ochotni dodávat na trh. Křivka nabídky jednotlivých výrobců se liší, neboť jejich průběh ovlivňuje celá řada činitelů, jako jsou například objem disponibilních výrobních faktorů, subjektivní vlastnosti výrobců. Jejich očekávání budoucího vývoje, změny nákladů při rozšiřování výroby atd. Zákon rostoucí nabídky je jeden ze základních ekonomických zákonů. Vyjadřuje skutečnost, že s růstem ceny zboží množství zboží nabízené na trhu roste. Vyplývá to ze skutečnosti, že základním motivem výrobců je zisk, který se při růstu cen za předpokladu konstantní úrovně nákladů zvyšuje. Výrobce pak na tento cenový podnět reaguje tím, že zvyšuje objem výroby a nabízí na trhu větší množství. Přitom se předpokládá, že cena je v tomto vztahu nezávislá proměnná. Nabízené množství na ceně závisí.

9

Faktory ovlivňující nabídku jsou např. cena, náklady výroby, kvalita, množství, konkurence, ceny vstupů, organizace práce technologie, ekonomické změny aj. Kontrolní otázky a úkoly kapitoly 3.1.1: Co vyjadřuje zákon rostoucí nabídky? Znázorněte graficky.

Jací činitele ovlivňují křivky nabídky jednotlivých výrobců?

3.1.2 Poptávka Poptávka vyjadřuje množství zboží, které je spotřebitel ochoten koupit na trhu za určitou cenu, na určitém místě a v určitý čas. Podobně jako u nabídky existují tyto formy poptávky: a) individuální poptávka – poptávka jediného spotřebitele po konkrétním výrobku; b) tržní poptávka – součet všech jednotlivých poptávek na určitém trhu po konkrétním výrobku; c) celková poptávka (agregátní poptávka) – součet všech poptávek na trhu. Zákon klesající poptávky nám říká, že s růstem cen poptávané množství zboží klesá. Spotřebitelé mají tendenci kupovat méně zboží, pokud jeho cena vzroste. Pro spotřebitele se tedy zboží stává atraktivnější a jejich motivace ke koupi roste v tom případě, klesá-li cena. Z toho vyplývá, že vzroste i poptávané množství.

10

Tento zákon neplatí pro všechny druhy zboží, neboť na poptávku po některém zboží nemá růst cen prakticky žádný vliv. Rovněž tento zákon neplatí u luxusního zboží, jako jsou např. luxusní automobily, šperky, soukromé vzdělávání apod.

Graficky se tento zákon dá znázornit pomocí křivky: Obr. 2: Poptávková křivka

P = cena, Q = poptávka po zboží Zdroj: www.cgi.math.muni.cz

Křivka poptávky vyjadřuje reakce spotřebitelů na změnu ceny zboží a ukazuje množství zboží, které budou spotřebitelé ochotni při určitých cenách koupit. Křivky poptávky jednotlivých výrobků se liší. Jejich průběh je ovlivněn celou řadou faktorů: a) finanční situací spotřebitelů; b) sezónními vlivy; c) osobními preferencemi kupujících; d) nezbytností zboží z hlediska spotřebitelů; e) kvalitou prodeje atd.

11

Poptávku můžeme v praxi identifikovat následujícími způsoby: a) interview se spotřebiteli; b) průzkumem trhu; c) ze statistických dat; d) testováním trhu určeným pro daný produkt; e) jinými experimenty. Primárním cílem těchto postupů je získat informace o poptávaném množství zboží při různých cenách. Kontrolní otázky a úkoly kapitoly 3.1.2: Jak lze v praxi identifikovat poptávku?

Vyjádřete graficky zákon klesající poptávky.

3.1.3 Cena Cenu lze definovat jako finanční výdaje spotřebitele spojené s nákupem jednotlivých druhů zboží nebo služeb. Tržní cena je cena, která vzniká působením tržních sil v určitém časovém okamžiku. Rovná-li se nabídka poptávce, bývá tato situace označována jako rovnováha zboží a služeb – trh je v rovnováze. Nedochází k tlaku na poptávku ani nabídku a nevzniká přebytek ani nedostatek. Rovnovážná cena je cena, za kterou je spotřebitel ochoten koupit zboží a za kterou je výrobce ochoten zboží vyrobit.

12

Prakticky to tedy znamená: a) zboží je dostatek a poptávka je plně uspokojena; b) vyrobené zboží se spotřebuje; c) ceny jsou stálé.

Kontrolní otázky a úkoly kapitoly 3.1.3: Co je tržní cena?

Co je rovnovážná cena?

3.1.4 Cenová pružnost nabídky a poptávky (cenová elasticita nabídky) Cenová pružnost nabídky vyjadřuje vztah mezi změnou ceny zboží a změnou nabízeného množství. Cenová pružnost nabídky se měří koeficientem cenové pružnosti nabídky: % změny množství nabízeného zboží cenová elasticita nabídky = -----------------------------------------------------------% změny cen Výpočet tohoto koeficientu udává, o kolik % se zvýší (resp. sníží) nabízené množství, pokud se cena zvýší (resp. sníží) o 1%. Jeho velikost charakterizuje odezvu výrobců na pohyby cen. Nabídka je považována za pružnou při hodnotách cenové elasticity větší

13

než 1. Za nepružnou je potom považována nabídka s hodnotou koeficientu cenové elasticity menší než 1. Cenová pružnost nabídky je významná veličina pro management. Z hlediska strategického řízení je pružnost nabídky parametr, jehož žádoucí hodnotu/velikost by měl management při formulaci strategie určit, definovat, nastavit a realizovat tak, aby to odpovídalo jeho strategickým záměrům. Pružnost je na jedné straně nákladná, nehodí se tudíž do podmínek strategií nízkých nákladů, na druhé straně může být činitelem, který firmu odlišuje od konkurence v podmínkách diferenciace, může jí pomoci získat výhodnou tržní pozici (nejlépe se daří monopolu), konkurenční výhodou. Manažeři by měli rozumět tomu, co znamená cenová elasticita nabídky v praxi a co má na ni vliv. Faktory ovlivňující cenovou elasticitu nabídky jsou: a) možnosti a náklady skladování – čím obtížnější a nákladnější je skladování výrobků, tím menší je potencionálně pružnost nabídky; b) charakter

použitých

technologií

a

výrobního

procesu

–

čím

univerzálnější/pružnější jsou technologie, tím pružnější může být nabídka; c) vytížení výrobních kapacit – firma, která má k dispozici nevyužité kapacity, může být z hlediska své nabídky pružnější; d) dostupnost výrobních faktorů a kapacity distribučních kanálů – jsou-li snadno dostupné potřebné výrobní faktory a distribuční kanály, může být pružnost nabídky vyšší; e) struktura nákladů – vysoké fixní náklady pružnost nabídky omezují; f) lidský faktor – vůle a schopnosti výrobce vyjít zákazníkovi vstříc; g) konkurence – čím tvrdší konkurence, tím lze předpokládat vyšší pružnost nabídky. Kontrolní otázky a úkoly kapitoly 3.1.4: Jakým způsobem se měří pružnost nabídky? Popište koeficient.

14

Kdy je nabídka považována za pružnou?

Jaké faktory ovlivňují cenovou pružnost nabídky? Vyjmenujte 5 z nich.

3.1.5 Změny křivek poptávky a nabídky v důsledku změn necenových faktorů Dosud jsme vycházeli z předpokladu, že poptávka a nabídka jsou závislé pouze na ceně. Uplatňuje se zde tzv. předpoklad ceteris paribus („za jinak stejných podmínek“), což znamená, že zmíněné závislosti ceny, nabídky a poptávky platí pouze za předpokladu, že ostatní faktory ovlivňující nabídku (resp. poptávku) se nemění. Takovéto faktory v realitě však existují a na poptávku i nabídku mají vliv. Označujeme je jako necenové faktory ovlivňující nabídku a poptávku. Pokud ke změně některého z necenových faktorů dojde, je nutno zkoumat, jak tato změna ovlivňuje průběh křivky nabídky (resp. poptávky), a případně zkonstruovat křivky nové, odpovídající změněným podmínkám. Nabídka i poptávka jsou přesně vzato funkce proměnlivé a je nutno k nim jako k takovým přistupovat. Necenové faktory ovlivňující nabídku jsou: a) rozvoj technologií; b) tlak konkurence; c) ceny výrobních faktorů;

15

d) klimatické podmínky – počasí; e) změny na straně výrobců, vnější změny podmínek výroby (daně, legislativa atd.). Působení necenových faktorů je schematicky znázorněno na následujících obrázcích. Zvětšení nabídky vyjadřuje šipka směrem shora dolů, zmenšení nabídky šipka směrem zdola nahoru. Obr. 3: Změny křivek nabídky a poptávky vlivem necenových faktorů

Zdroj: Lunáček, J. et al. (2010/2011)

Na následujícím obrázku je znázorněna křivka nabídky, jejíž snížení vyjádřené graficky posunem z původní polohy doleva nahoru. Snížení nabídky může být například u zemědělských produktů způsobeno neúrodou a všeobecným zdražením vstupů, zhoršením poltického klimatu a snížením počtu výrobců.

16

Obr. 4: Změna křivky nabídky - zmenšení


Na dalším obrázku je potom znázorněna změna křivky nabídky, její zvětšení vyjádřené graficky posunem z původní polohy doprava dolů. Zvětšení nabídky může být umožněno např. zlevněním vstupů, snížením výrobních nákladů v důsledku použití výkonnějších

technologií

a

lepší

organizace

výrobců/prodávajících. Obr. 5: Změna křivky nabídky - zvětšení


Necenové faktory ovlivňující poptávku:

17

práce

rovněž

zvýšením

počtu

a) změny důchodů (příjmů); b) změny cen substitutů popř. komplementů; c) demografické změny; d) regulační opatření; e) očekávání změn cen na straně spotřebitelů. Působení necenových faktorů je názorně ukázáno na následujících obrázcích. Snížení poptávky vyjadřuje šipka směřující shora dolů, zvýšení šipka směřující zdola nahoru. Obr. 6: Změna poptávkových křivek vlivem necenových faktorů ovlivňujících poptávku


Na dalším obrázku je znázorněna změna křivky poptávky, jejíž zvětšení vyjádřené graficky posunem z její původní polohy doprava nahoru. Tato změna může být způsobena například zvýšením příjmu spotřebitelů v případě normálního zboží, uvolněním regulačních opatření (např. prodej zbraní), změnou životního stylu. Který vyvolává nákupy určitého zboží a také zdražením substitutů nebo zlevněním komplementárního zboží.

18

Obr. 7: Křivka zvětšení poptávky v důsledku působení necenových faktorů


Na následujícím grafu je znázorněna změna křivky poptávky - její zmenšení, vyjádřené posunem z její původní polohy doleva nahoru. Tato změna může být zapříčiněna např. snížením příjmů v případě normálního zboží (např. období recese) zavedením regulačních opatření, omezením spotřeby v důsledku změn životního stylu anebo např. zdražením komplementárního zboží. Obr. 8: Křivka zmenšení poptávky v důsledku působení necenových faktorů


Kontrolní otázky a úkoly kapitoly 3.1.5: Jaké jsou necenové faktory ovlivňující nabídku?

19

Jaké jsou necenové faktory ovlivňující poptávku?

3.1.6 Prognózování vývoje trhu Znalost vlivu necenových faktorů na nabídku a poptávku lze využívat jak při analýze toho, co se již na trhu událo (retrospektivní analýza), tak při předpovědi vývoje trhu (perspektivní analýza). Perspektivní analýza je z hlediska využití ve strategickém řízení významnější, neboť analýza a odhad vývoje trhu je jedním z hlavních východisek formulace obchodních strategií. Retrospektivní analýza se dá využít tak, že se při ní metodologie analýzy působení necenových faktorů na poptávku a nabídku dobře demonstruje. Metoda MAP je odvozena od počátečních písmen anglických slov: Monitor, Analyse, Predict. Tato analýza se často používá při tzv. analýzách vnějšího prostředí ve strategickém řízení. Výhodou této analýzy je, že do zpracování analýz vnáší systematičnost a řád. Analýza se sestává ze 3 fází: a) identifikace faktorů, jejichž působení může být relevantní z hlediska návrhu strategie; b) analýza jejich dosavadního působení; c) predikce vývoje.

20

Kontrolní otázky a úkoly kapitoly 3.1.6: Vysvětlete pojem „retrospektivní analýza“.

3.2

Teorie chování firmy

V podmínkách tržní ekonomiky používají firmy pro svoji činnost určité množství výrobních faktorů za účelem výroby určitých statků, popř. poskytování služeb, které pak nabízejí na trhu a prodávají. Základním motivem výrobce je tvorba zisku, které je následně použit jak na reprodukci výrobního potenciálu, tak na zvýšení bohatství vlastníků firmy. Cíl maximalizace zisku nutí výrobce k minimalizaci vstupů a maximalizaci výstupů, které jsou vyjádřeny peněžně. Tím je v podstatě vymezen prostor pro základní podnikatelská rozhodování firem. Výrobní faktory jsou vzácné. K plnému uspokojení všech požadavků lidstva nejsou a v budoucnu ani nebudou k dispozici volné potřebné výrobní zdroje. Jednotlivé výrobní statky však nejsou nedostatkové stejnou měrou. Vedle tzv. volných statků (volné statky jsou např. vzduch nebo voda), které jsou v současnosti relativně snadno přístupné všem, existují tzv. vzácné statky. U těchto statků je evidentní nemožnost uspokojení potřeb všech zájemců – patří mezi ně většina statků, které lidé potřebují k životu. Z tohoto důvodu nastává problém alokace. Alokace je rozdělování vzácných statků mezi jednotlivé ekonomické subjekty. Problém alokace statků není jen v oblasti spotřeby, ale i v oblasti výroby.

21

Z pohledu mikroekonomického jsou každým ekonomickým subjektem (ať již soukromou firmou nebo organizací ve veřejném sektoru) sledované ukazatele: náklady, příjmy a zisk. 3.2.1 Náklady a jejich členění Náklady představují hodnotu (vyjádřenou ve finančních prostředcích) vynaložených prostředků (spotřebovaného oběžného majetku, opotřebovaného investičního majetku) a práce. Náklady můžeme členit podle různých hledisek. Základní rozdělení nákladů je na explicitní náklady a implicitní náklady. a) Explicitní náklady - jsou náklady vynaložené firmou na nákup výrobních faktorů. Jedná se například o náklady na mzdy, náklady na nákup výrobních strojů, materiálu, surovin, platby za služby, úroky za vypůjčený kapitál, pojištění. Jejich přesná výše musí být zaznamenána v účetnictví; b) implicitní náklady (náklady obětované příležitosti) - jsou to tzv. „náklady obětované příležitosti“ zdrojů, které firma nemusí nakupovat, neboť je již vlastní. Firma tyto náklady tedy nevynakládá. Implicitní náklady lze vyjádřit jako ušlý příjem z výrobních faktorů, které jsou ve vlastnictví firmy. Implicitní náklady jsou například: a) čas vlastníků firmy, který věnují jejímu řízení, aniž by za to pobírali jakoukoli mzdu; b) hodnota know-how, které vlastníci do firmy přinesli, aniž by si za to nárokovali speciální odměnu; c) firma, která již vlastní výrobní/prodejní prostory – náklady, které by tato firma musela vynakládat za pronájem těchto prostor, v případě, že by nebyly jejím vlastnictvím.

22

Součet obou těchto nákladů tvoří ekonomické náklady, které slouží pro výpočet ekonomického zisku. Podle dalších faktorů můžeme náklady rozdělit na: a) kalkulační náklady; b) dle druhového členění; c) dle členění v závislosti na objem výstupu/výroby.

Kalkulační členění nákladů se používá jako podklad pro stanovení ceny výrobku. Rozeznáváme náklady přímé a nepřímé. Náklady přímé - jejich výše je přímo kalkulovatelná na jednotlivé výrobky. Náklady nepřímé (režijní)- tyto náklady nejsou na jednotlivé výrobky kalkulovatelné. Proto se tyto náklady rozpočítávají dle určité metodiky procentní sazbou na jednotlivé výrobky, do jejichž kalkulace nebyly zahrnuty jako přímé náklady. Jako příklad lze uvést spotřebu hnojiva a chemickou ochranu pšenice, mzdové náklady na pšenici při přípravě půdy atd. Druhové členění nákladů je používáno především z důvodů účetnictví. Dle tohoto členění se náklady dělí na: a) náklady materiálové; b) náklady mzdové; c) náklady nemateriálního charakteru; d) subdodávky; e) finanční náklady. Kalkulační a druhové členění je používáno především z administrativních a technických důvodů. Toto členění je také využíváno při výpočtu nákladů na jeden výrobek při zavadění nových postupů a technologií. Skutečně ekonomického charakteru je členění nákladů v závislosti na jejich průběhu při změně objemu produkce. Z tohoto hlediska rozlišujeme náklady:

23

a) fixní (pevné) – fixní náklady se nemění se při změně objemu výroby a nelze je měnit v krátkodobém časovém horizontu. Příkladem je možno uvést hodnotu budov a strojů, náklady na vytápění, náklady na ostrahu apod.; b) variabilní (proměnné) – variabilní náklady se mění s objemem výroby. Jde například o mzdu dělníkům, náklady na materiál atd.; c) semifixní (schodové fixní náklady) – jde v podstatě o fixní náklady, které se od určitého objemu výroby zvyšují. Jde například o náklady na stroje při rozšiřování výroby, pokud je již kapacita stávající výrobní linky vyčerpána.; d) semivariabilní náklady – jsou náklady, které při určitém objemu výroby skokově vzrostou a dále se s rostoucím objemem výroby mění jako variabilní náklady. Příklad semivariabilních nákladů jsou daně z příjmu či telefonní poplatky. Firma nemůže v krátkém časovém období zásadním způsobem měnit objem svých výstupů z důvodu limitované výrobní kapacity – tento fakt je nutno při úvahách o optimalizaci/minimalizaci nákladů v krátkém časovém horizontu vzít na vědomí. Firma může na rostoucí poptávku po svých výrobcích reagovat pouze do limitu svých výrobních kapacit (které jsou navíc spojené s určitou úrovní fixních nákladů). Objem výroby však lze v krátkém časovém období zvětšovat například efektivnějším využitím stávajících výrobních kapacit, zvýšením lehce dostupných výrobních faktorů (pracovní síly výrobních dělníků, energie, materiálu…). Vzhledem k tomu, že optimalizace nákladů v krátkém časovém období je pouze krátkodobým řešením, přináší firmě pouze krátkodobé snížení nákladů. Náklady lze optimalizovat například těmito prostředky: a) vyšší specializací a větší efektivitou práce při vyšším objemu výroby; b) lepší organizací výroby při vyšším objemu výroby; c) dostatkem kapitálu na nové technologie u větších firem; d) dokonalejším využitím surovin a materiálů, např. ve formě tzv. vedlejších výrobků;

24

e) lepšími podmínkami pro rozvoj výrobků a technologií. Kontrolní otázky a úkoly kapitoly 3.2.1: Uveďte 3 příklady implicitních a 3 explicitních nákladů.

Co tvoří součet implicitních a explicitních nákladů?

Kdy se používá tzv. kalkulační a kdy druhové členění nákladů?

Jaký je postup firmy při optimalizaci jednotkových nákladů?

3.2.2 Příjmy a jejich členění Podobně jako u nákladů lze i u příjmů definovat celkové, průměrné a mezní příjmy. Celkový příjem (Total Revenue – TR) je vyjádřen částkou, kterou firma získá prodejem svých výrobků. Vypočítá se jako součet součinů prodaných množství výrobků Qi a jejich jednotkových cen Pi v určitém časovém období.

25

Průměrný příjem (Average Revenue – AR) je průměrný příjem připadající na jeden výrobek, neboli také průměrná cena jednoho výrobku. Vypočítá se jako podíl TR/Q, kde Q je počet prodaných výrobků. Mezní příjem (Marginal Revenue – MR) je změna celkového příjmu TR vyvolaná prodejem dalšího vyrobeného výroku (jednotky zboží). 3.2.3 Zisk Cílem každého podnikání je zisk. Zisk lze charakterizovat jako rozdíl mezi hodnotou výstupů (tržby a výnosy) a hodnotou spotřebovaných vstupů (nákladů). Zisk rozlišujeme na podnikatelský/účetní, daňový a ekonomický. Pod pojmem tržby se obvykle rozumějí celkové tržby. Pojem tržby ale překvapivě není v české odborné literatuře nijak definován a není definován ani legislativně. Pomoci nám však může překvapivě Slovník spisovného jazyka českého, který říká, že tržba je „úhrnný peněžní příjem z prodeje za určitou dobu nebo při nějaké příležitosti.“ Výnosy

jsou

poměrně

jasně

definovaným

pojmem.

„Výnosy

jsou

zvýšením

ekonomického prospěchu během účetního období, a to jednak ve formě zvýšení (přírůstku) peněžních, případně i nepeněžních aktiv a jednak (spíše ojediněle) ve formě specifických případů snížení či zániku závazku (např. prominutí nebo úhrady).“ „Příjmy podniku jsou přírůstky peněžních prostředků (v širším pojetí všechny přírůstky aktiv) podniku v určitém období.“ Jinými slovy, v řadě případů jsou příjmy zároveň výnosy – například, když si v obchodě koupíte rohlík a zaplatíte za něj v hotovosti, jedná se pro prodejnu o příjem (došlo k přírůstku jeho peněžních prostředků) i o výnos (zvýšil se jeho ekonomický prospěch). Zisk můžeme rozdělit do následujících kategorií: a) EAT - zisk po zdanění; b) EBT - zisk před zdaněním; c) EBIT - zisk před úroky a daněmi; d) EBITDA - zisk před úroky, zdaněním, odpisy a amortizací.

26

3.2.4 Rovnováha firmy Krátkodobě je firma v rovnováze, jsou-li mezní náklady rovny meznímu příjmu, přitom firma může dosahovat ekonomický zisk (případně ekonomickou ztrátu). Dlouhodobá rovnováha firmy nastává, když se její mezní náklady rovnají meznímu příjmu a současně firma dosahuje nulového ekonomického zisku; tuto situaci můžeme zároveň označit jako rovnováha trhu – firmy z trhu neodcházejí ani na něj nové firmy nevstupují, takže produkce celého trhu se nemění. 3.2.5 Podmínka ukončení činnosti firmy a bod vyrovnání Mezi nejdůležitější faktory ukončení činnosti firmy patří variabilní a fixní náklady. Firma při nízké ceně na trhu může být postavena před otázku, jestli by nebylo lepší danou činnost ukončit. Platí tedy, že firmy ukončují svoji činnost v momentě, kdy cenou nejsou pokryty ani variabilní náklady. Pro fixní náklady platí, že je nutné je hradit, i když se nevyrábí, proto jejich výše nemá zásadní vliv na rozhodnutí o ukončení činnosti. Bod ukončení činnosti je potom hranicí zastavení výroby. Cena, která se rovná průměrným variabilním nákladům, představuje bod ukončení činnosti firmy. Bod, ve kterém se cena rovná průměrným nákladům, se nazývá bodem vyrovnání. V krátkém období firmy mohou pokračovat v činnosti, i když ztrácejí peníze tím, že prodávají za cenu nižší než průměrné náklady (ale vyšší než průměrné variabilní náklady). Kdyby totiž ukončily činnost, ztratily by ještě víc. Činnost firmy může být také ukončena živnostenským úřadem., za předpokladu že podnikatel

závažným

způsobem

porušil

nebo

porušuje

podmínky

stanovené

živnostenským zákonem. Nebo také na návrh správy sociálního zabezpečení, jestliže podnikatel neplní závazky vůči státu. Pokud se podnikatel pokud se rozhodne ukončit podnikání z vlastní iniciativy, musí nejprve podat žádost o zrušení živnostenského oprávnění na svůj místně příslušný živnostenský úřad.

27

Kontrolní otázky a úkoly kapitoly 3.2.5: Definujte bod ukončení činnosti firmy z pohledu nákladů firmy.

3.2.6 Dokonalá konkurence (perfect competition) Dokonalá konkurence je teoretický model trhu, na němž žádná firma ani spotřebitel nedosahují takové velikosti, aby mohli sami ovlivnit tržní cenu. Tato situace reálně neexistuje, některé trhy se tomuto modelu však přibližují (například trh zemědělských plodin – pšenice).

Trh dokonalé konkurence se vyznačuje: a) na dokonale konkurenčním trhu působí velký počet firem, z nichž každá zaujímá na trhu pouze zanedbatelný podíl, všechny tyto firmy vyrábějí homogenní produkt (spotřebitel prakticky nevnímá rozdíly mezi výrobky jednotlivých výrobců) pomocí identických výrobních procesů; b) dotyčné firmy mají k dispozici dokonalé informace o situaci na trhu a z hlediska svých marketingových a obchodních rozhodování jsou na sobě nezávislé (aktivity určité firmy nejsou ovlivňovány aktivitami ostatních firem); c) platí rovněž podmínka volného vstupu do odvětví, což znamená, že další firmy mohou do odvětví snadno vstoupit (případně vystoupit), pozorují-li, že zde mohou vytvářet vyšší zisk.

28

V případě dokonalého konkurenta je důležité zejména to, že cena je veličinou na vůli firmy v tomto tržním prostředí nezávislou/neovlivnitelnou. Dokonale konkurenční trh zachycuje následující obrázek. Obr. 9: Individuální poptávková křivka v dokonalé konkurenci

Zdroj: www.ecorp.euweb.cz

Kde je: P – cena výrobku, Q – objem výroby, d – křivka poptávky po produkci. Tržní cena – P je dána průsečíkem poptávky D a tržní nabídky S. Předpokládá se, že firma působící v prostředí dokonalé konkurence díky svému nepatrnému podílu na uspokojování celkové tržní poptávky prodá za tržní cenu vše, co vyrobí, resp. vždy zde realizuje svoji individuální nabídku Sind. Podobně se na trhu nic významného nestane, pokud dokonalý konkurent svoji individuální nabídku omezí, ostatní konkurenti tento výpadek snadno nahradí. Z takovéhoto fungování trhu dokonalé konkurence plyne, že dokonalý konkurent nemůže tržní cenu svým působením významněji ovlivnit, musí ji přijímat. Celkový příjem (TR) firmy – dokonalého konkurenta – je potom za této situace a za předpokladu, že se průměrná tržní cena nemění, úměrný množství prodané produkce. Mezní příjem (MR) a průměrný příjem (AR) firmy se rovnají tržní ceně P a pokud na trhu nepůsobí necenové faktory, jsou obě tyto veličiny pro firmu konstantní při jakémkoliv množství, které firma na trhu realizuje. Poptávka po zboží dokonalého konkurenta D ind je absolutně pružná a totožná s přímkami AR a MR. Kontrolní otázky a úkoly kapitoly 3.2.6:

29

Popište dokonalou konkurenci.

Jakou veličinou je cena v případě dokonalé konkurence? Závisí cena na vůli firmy?

3.2.7 Nedokonalá konkurence Nedokonalá konkurence je označení tržní struktury, která není považovaná za dokonalou konkurenci. Rozdíl mezi dokonalou a nedokonalou konkurencí je v tom, že dokonalý konkurent díky své zvláštní pozici na trhu může určovat či ovlivňovat tržní cenu. Jinými slovy je to také situace, kdy jsou porušeny tyto podmínky: a) nedostatečné informace; b) homogenita výrobku; c) velký počet výrobců na trhu; d) nulové náklady na vstup/výstup z odvětví. Obr. 10: Individuální poptávková křivka v dokonalé konkurenci

30

Zdroj: www.ecorp.euweb.cz

Kde je: P – cena výrobku, Q – objem výroby, d – křivka poptávky po produkci. Případem nedokonalé konkurence je monopol, oligopol, nebo tzv. monopolistická konkurence. Monopol je forma tržní struktury, ve které působí pouze jediný dodavatel produktu, pro nějž neexistují substituty. Jinými slovy na straně nabídky existuje pouze jedna firma. Rozlišujeme několik druhů monopolů, tj. monopoly dle procesu jejich vzniku a monopoly na základě organizačních forem. 1. Monopoly vzniklé na základě procesu vzniku: a) institucionální – tj. státní či administrativní, které vznikly na základě rozhodnutí vlády. Příkladem jsou dráhy, pošta, klíčové zbrojovky atd.; b) monopoly ekonomické síly – tj. monopoly vznikající postupně v důsledku koncentrace a centralizace kapitálu; c) tajné monopoly – tj. monopoly vznikající na základě tajných dohod výrobců, kteří se snaží obejít antimonopolní zákon. 2. Monopoly vzniklé na základě organizační formy: a) syndiktát – nákup a prodej účastníků syndiktátu je zajištěn prostřednictvím společného obchodního subjektu; b) trust – je spojení dvou podniků do jediné ekonomické jednotky bez výrobní suverenity; c) koncern – seskupení samostatných podniků kontrolovaných prostřednictvím kapitálové účasti; d) konglomerát (holding) – tvoří holdingová společnost a skupina přidružených společností, mezi jejichž výrobními aktivitami a trhy obvykle nejsou zjevné souvislosti – tj. podniky podnikající v nesourodých odvětvích. Monopolistická konkurence - je situace, kdy na daném trhu sice existuje velký počet výrobců, ale tito výrobci si díky vysoké diferenciaci produktu firmy prakticky nejsou konkurenty. Tuto formu konkurence lze chápat i jako dynamickou tržní strukturu.

31

Oligopol (koluze) Pokud na trhu existuje pouze několik málo výrobních firem, označujeme tento stav jako oligopol. Rozlišujeme je na smluvní a oligopoly s dominantní firmou. a) Smluvní oligopol - Vzniká za situace, kdy na trhu existuje několik málo přibližně stejně silných výrobců, kteří mezi sebou uzavřou tajné dohody (ve většině zemí s tržní ekonomikou je uzavírání takovýchto dohod zakázáno zákonem) o cenách a rozdělení trhu. Díky těmto dohodám jsou tyto firmy schopny dlouhodobě ovládnout trh a tím pádem zvyšovat svoje zisky. Typickým příkladem smluvního oligopolu je ropný kartel OPEC.; b) oligopol s dominantní firmou - Na trhu existuje pouze jedna dominantní firma a početně omezená skupina dalších přibližně stejných firem. Dominantní firma přejímá roli cenového vůdce. Ostatní konkurenční firmy toto chování kopírují. Jako příklad lze uvést tuzemský trh s pohonnými hmotami. Kvantifikace toho, jak dalece je určité hospodářské odvětví nedokonale konkurenční, lze například pomocí míry koncentrace nebo pomocí Lernerova indexu. a) Míra koncentrace – vyjadřuje podíl nejsilnějších firem na trhu v %. b) Lernerův index – ukazatel monopolní síly vyjádřený poměrem rozdílu ceny a mezních nákladů k ceně. Nedokonale konkurenční subjekty mají i některé pozitivní aspekty: a) dokonalé výrobky - tato skutečnost platí zejména tehdy, když nedokonalý konkurent vděčí za získání své pozice strategii diferenciace a exkluzivity svých výrobků. Jako příklady oligopolů bývají uváděny firmy Coca cola, IBM, Heinz apod.; b) předpoklady pro dokonalejší využívání economies of scale - je zřejmé, že mohou výhody úspor z rozsahu skutečně využívat pouze velké firmy, jejichž velikost je automaticky řadí do kategorie nedokonalých konkurentů;

32

c) lepší podmínky pro technický rozvoj - rozvoj některých výrobků a technologií je v současnosti nesmírně drahá záležitost. Například v případě vývoje nových automobilů jde řádově o miliardy Kč. Je zcela zřejmé, že malé firmy tyto prostředky na technický rozvoj vynakládat samy nemohou. Na druhé straně existuje zejména v podmínkách oligopolů a monopolistické konkurence v oblasti technického rozvoje většinou velmi tvrdá konkurence. Stát se snaží zasahovat do fungování nedokonale konkurenčního trhu a eliminovat jeho negativní aspekty. Mezi nejčastěji užívané nástroje státu při ochraně hospodářské soutěže patří: a) daně – pomocí zdanění monopolů se vláda snaží snižovat jejich zisk a tím zlepšovat podmínky slabším firmám; b) cenová regulace – v zemích s vyspělou tržní ekonomikou se příliš nepoužívá, neboť je považována za hrubý nástroj zasahování státu do fungování ekonomiky; c) státní vlastnictví – o některých odvětvích se tvrdí, že mohou efektivně fungovat pouze

v monopolních

podmínkách.

Jedná

se

například

o

dopravu,

telekomunikace, zásobování atd. Negativní aspekty existence monopolu v této situaci se tedy částečně eliminují formou státního vlastnictví; d) státní regulace – spadá sem kontrola cen a případně i množství vstupů a výstupů. Státní regulace se uplatňuje především v oblasti veřejně prospěšných služeb – v dopravě, na finančních trzích a dále např. v oblasti citlivých položek zahraničního obchodu; e) antimonopolní

politika

–

stanovena

zákony,

jež

zakazují

určité

druhy

konkurenčního chování a vytváření monopolů. Nejdůležitější pravidla hospodářské soutěže jsou vymezena v obchodním zákoníku a dále v zákoně o ochraně hospodářské soutěže. Kontrolní otázky a úkoly kapitoly 3.2.7: Co je nedokonalá konkurence a jaké jsou její formy?

33

Jaké jsou pozitivní aspekty nedokonalé konkurence?

Uveďte 3 příklady monopolu v ČR.

3.3

Trhy výrobních faktorů

Trh výrobních faktorů je považován za trhy s dokonalou konkurencí – firma si najme libovolný počet pracovníků a jejich počet neovlivní hladinu jejich mezd. Pojmem výrobní faktory můžeme označit zdroje používané v procesu výroby/poskytování služeb. Nebo také jako místo, kde se střetává nabídka výrobních faktorů a poptávka po nich. Rozlišujeme tři skupiny výrobních faktorů: a) půdu – tj. všechny přírodní zdroje, jako např. ornou půdu, lesy, moře, zdroje nerostných surovin, ovzduší atd.; b) práci – lidské zdroje ve výrobním procesu; c) kapitál – tj. výrobní faktory vznikající v průběhu výroby a jsou dál jako vstupy uplatňovány v další výrobě. Znázornění trhu výrobních faktorů je uvedeno na následujícím obrázku. Obr. 11: Trh výrobních faktorů

34


Trhy výrobních faktorů se odlišují od trhu spotřebních statků. Jsou rozdílné zejména na základě těchto charakteristik: a) poptávka po nich není motivována uspokojováním osobní potřeby, ale potřebou získat zdroje na výrobu; b) odvozená poptávka – poptávka po výrobním faktoru je silně závislá na poptávce po konečném statku, k jehož výrobě má být faktor použit; c) spotřebitelé na trhu výrobních faktorů mají větší tendenci využívat tzv. substituce – nahrazovat zamýšlené zboží, které není momentálně dostupné jiným zbožím; d) na těchto trzích se obchoduje odlišným způsobem a v daleko větším objemu. Z toho vyplvají některé technické problémy, překážky a zvláštnosti; e) trhy výrobních faktorů jsou v daleko větší míře ovlivňovány politickými vlivy (války, embarga, pakty atd.). Kontrolní otázky a úkoly kapitoly 3.3: Co znamená pojem „výrobní faktory“?

V čem je trh výrobních faktorů odlišný od trhu spotřebních statků?

35

3.3.1 Ceny výrobních faktorů Ceny výrobních faktorů vznikají v podstatě stejným způsobem jako ceny jiným statků a služeb, tj. na základě poptávky a nabídky (jinými slovy ochoty výrobní faktor prodat a na druhé straně ochotou za výrobní faktor zaplatit), Trh výrobních faktorů však má jistá specifika: a) charakterem spotřeby, tzn. výrobní spotřebou. Výrobní faktory se při své spotřebě stávají zdrojem tvorby nových statků a přitom se používají v různých kombinacích, jejichž produktivnost je technologicky podmíněna. Proto i poptávka po výrobních faktorech je technologicky podmíněná; b) na straně poptávky, která je poptávkou odvozenou, vystupují firmy motivované především maximalizací zisku. I když zůstává plně zachována základní zásada směny, že směna musí přinášet směňujícímu subjektu užitek, skutečností je, že kupujícímu neslouží k uspokojování osobní spotřeby. Proto nemůžeme motivaci poptávky

vysvětlovat

pomocí

teorie

mezní

užitečnosti.

Poptávka

je

representována podnikatelskými subjekty, které nakupují výrobní faktory proto, aby pomocí nich vytvořenou produkci realizovaly na trhu. Obecným cílem realizace je maximalizace rozdílu mezi výnosy a náklady. Právě náklady představují pojítko s trhem výrobních faktorů. Základní souvislosti vývoje nákladů i výnosů jsme si již osvojili a víme, že rozhodování firmy se orientuje jejich mezními hodnotami; c) domácnosti představují nabídkovou stranu trhu výrobních faktorů a jejich chování je motivováno maximalizací užitku. Ceny výrobních faktorů lze rovněž chápat jako důchody v důsledku jejich vlastnictví, to jsou renta, mzda a úrok.

36

Podnikatel, tj. zákazník na trhu výrobních faktorů, porovnává MFC (tzn. Marginal Factor Cost – mezní náklady na výrobní faktor) a MRP (Marginal Revenue Product. tzn. mezní příjem z produktu). Ten, kdo nakupuje výrobní faktory, odvozuje podle poměru MFC a MRP dvě rozhodnutí: a) pokud je MFC menší než MRP, podnikatel zvyšuje nákup výrobních faktorů o další jednotku a rozšiřuje výrobu (tento nákup se mu vyplatí, protože nakoupí výrobní faktory za menší částku, než kolik mu jejich využití přinese; b) pokud je MFC větší než MRP, podnikatel výrobní faktory již dále nenakupuje. Pokud platí, že MFC = MRP, je nakupující výrobních faktorů v rovnováze. Tato rovnost je i podmínkou pro maximalizaci zisku plynoucího z využití nakupených výrobních faktorů. 3.3.2 Rovnováha na trzích výrobních faktorů Pokud platí, že MFC = MRP, je firma nakupující výrobní faktory v rovnováze. Tato rovnost je i podmínkou pro maximalizaci zisku plynoucího z využití nakupených výrobních faktorů (VF). Rovnováha firmy je vyjádřena na následujícím grafu. Obr. 12: Rovnováha na trzích výrobních faktorů


Křivka nabídky S daného faktoru v grafu je vyjádřena přímkou rovnoběžnou s osou X, vedenou ve výši mezních nákladů MFC. Křivka individuální poptávky firmy D je totožná

37

s křivkou mezního příjmu z produktu MRP. Bod rovnováhy firmy E při nákupu daného výrobního faktoru je určen průsečíkem obou křivek (MFC, MRP). Firma by v daném případě měla nakoupit QE jednotek daného výrobního faktoru – při tomto množství může z těchto faktorů získat maximální zisk. Rovnováha firmy nakupující VF na nedokonale konkurenčním trhu je znázorněna na dalším obrázku. V této situaci firmě stoupá křivka S nabídky a v důsledku toho musí za každou další jednotku VF, kterou chce firma získat, zaplatit vyšší cenu než za jednotku předchozí. Zároveň však musí tuto cenu zaplatit i za dosud získané jednotky VF. Křivka MFC firmy z tohoto důvodu stoupá rychleji než křivka nabídky. Rovnováha firmy E nastane znova až tehdy, když platí, že MFC=MRP. Pokud se např. jedná o trh práce, znamená to v tom případě, že firma má zaměstnat QE specialistů daného druhu a že by se jejich mzda (včetně doprovodných nákladů – např. na jejich sociální zabezpečení) měla pohybovat na úrovni WE. Obr. 13: Rovnováha firmy nakupující VF na trhu VF s nedokonalou konkurencí


Kontrolní otázky a úkoly kapitoly 3.3.2: Kdy je firma nakupující výrobní faktory v rovnováze?

38

Pro koho může být teorie rovnováhy firmy při nákupu výrobních faktorů zajímavá?

3.3.3 Trh práce Výrobním faktorem práce je lidská síla – tj. lidé. Z tohoto důvodu je situace na trhu práce provázána s mikroekonomií a jinými vlivy. Produktivita práce je závislá nejenom na počtu lidí zapojených do výrobního procesu, ale také na intenzitě práce, délce pracovní doby, kvalifikaci pracovníků, jejich motivaci atd. Firmy potřebují výrobní faktory, nutné k výrobě spotřebních statků. Poptávka vyjadřuje množství práce, kterou si firma najme při různé výši mzdy. Firma se poptává takové množství práce, při němž se příjem z mezního produktu vyrovná mezním nákladům na práci, tedy mzdě. Poptávku tedy značně ovlivňuje produktivita práce (ta je ovlivněna kvalifikací

práce,

množstvím

a

kvalitou

kooperujících

faktorů,

technologií

managementem). Poptávka po práci je znázorněna na následujícím grafu.

Obr. 14: Poptávka po práci

39

a

MRPL = MFCL = w MRPL = MPPL * P W = mzdová sazba; L = množství práce Zdroj: Lunáček, J. et al. (2010/2011)

Příjem z mezního produktu práce (MRPL) je násobkem mezního fyzického produktu práce (MPPL) a ceny produktu (P). Křivka poptávky po práci je odvozena z křivky příjmu z mezního produktu. Poptávka po práci, je jako všechny poptávky po výrobních faktorech, odvozena z poptávky po finálních statcích, které byly vyrobeny pomocí práce. Lidé, kteří nabízejí svoji práci se rozhodnou, zda výdělek, který získají prací je úměrný počtu hodin strávených prací a zda pro ně není lepší využít volný čas jinak. Nabídka práce je tedy závislá na výši mzdové sazby, jak je vidět na obrázku 14 znázorňujícím rovnováhu na trhu práce. Nabídka práce do určitého bodu roste spolu s růstem hodinové sazby. Lidé v tomto pásmu jsou zřejmě se zvyšující se mzdovou sazbou silněji motivováni uspokojovat prodejem své práce svoje nezbytné potřeby. Po dosažení bodu A však již další zvyšování mzdové sazby vede k preferenci volného času před množstvím prodávané práce. Poptávku a nabídku práce ovlivňují i necenové faktory, z nichž nejvýznamnější jsou: a) zdravotní stav a stáří populace; b) pracovní výhody nepeněžní formy – například pracovník ve zdravotnictví má lepší přístup ke zdravotní péči; c) úroveň nezaměstnanosti a sociální politika státu;

40

d) druh poptávané práce a kvalita pracovního prostředí; e) vedlejší zdroje příjmů, které mohou snižovat motivaci k práci. Při vyšší mzdě přináší práce vyšší výdělek, který může spotřebitel použít k získání většího počtu výrobků a služeb. To vede k tendenci pracovat déle na úkor volného času. Pracující tedy postupně nahrazuje volný čas prací. O tomto jevu se hovoří jako o substitučním efektu. Rovnováha na trhu práce je určena průsečíkem křivek nabídky práce SL a poptávky po práci DL . Tento průsečík určí rovnovážnou mzdovou sazbu W E a rovnovážné množství práce. Mzdové sazby pod bodem rovnováhy vyvolávají nedostatek pracovních sil (tzn. lidé nemají o práci zájem a raději dobrovolně zůstanou nezaměstnaní, nabízejí pouze množství práce L1S, - podnikatelé jsou na druhé straně ochotni při nízkých mzdových sazbách zaměstnávat více lidí) Obdobně při mzdových sazbách nad bodem E (např. W2) vzniká přebytek pracovních sil. Obr. 15: Rovnováha na trhu práce


Kontrolní otázky a úkoly kapitoly 3.3.3:

41

Definujte „nabídku práce“.

Jaké necenové faktory významně ovlivňují nabídku a poptávku práce?

V jaké situace nastává rovnováha na trhu práce?

3.3.4 Trh kapitálu Kapitál označuje výrobní faktory, které vznikají v průběhu výroby a jsou dále jako vstupy (tj. např. suroviny, energie, výrobní zařízení atd.) použity při další výrobě. Označení trhu s kapitálem je také fyzický kapitál, nebo reálný kapitál. Na nákup tohoto kapitálu musí mít firma k dispozici odpovídající peníze, tj. peněžní kapitál (také se značí jako finanční kapitál, fiktivní kapitál). Ta část kapitálového trhu, kde se uskutečňují operace spojené s nákupem a prodejem tzv. dlouhodobých peněžních prostředků (cenné papíry a úvěry se splatností delší než 1 rok) je součástí širšího trhu peněz. Kapitálový trh zahrnuje mechanismy a instituce, zajišťující střet nabídky a poptávky po dlouhodobých finančních prostředcích a efektivní alokaci finančního kapitálu mezi různé druhy investic. Patří sem především banky a burzy.

42

Umisťování peněžního kapitálu se uskutečňuje: a) emisí cenných papírů (soukromých, státních) na tzv. primárním trhu; b) redistrikcí cenných papírů na trhu sekundárním. Emise cenných papírů vydávají eminenti přímo, nebo prostřednictvím zprostředkovatelů. Zprostředkovatelé

jsou

instituce,

které

stojí

mezi

eminenty

a

investory

a

zprostředkovávají nákup a prodej cenných papírů. Obvykle jsou to banky, kolektivní investoři nebo brokerské a makléřské společnosti. Investoři jsou fyzické nebo právnické osoby, které investují své volné finanční prostředky do nákupu akcií. Nástroji kapitálového trhu jsou úvěry, akcie, obligace a zástavní listy. Trhy kapitálu jsou ve vysoké míře ovlivněny necenovými faktory. Jsou to následující faktory: a) informace o vývoji trhu; b) zásahy státu; c) aktivity investorů; d) vývoj světové ekonomiky. Na následujícím obrázku je zobrazena rovnováha trhu s kapitálem: Obr. 16: Rovnováha na trhu s kapitálem

43


Rovnováha je znázorněna bodem E, což je bod, kde se střetávají křivky nabídky s poptávkou. Rovnovážná úroková míra Ire podněcuje podnikatele k investicím IE, rovnající se úsporám SE, k nimž jsou při rovnovážné úrokové míře podněcováni střadatelé. Při úrokových mírách pod bodem rovnováhy E nastává nedostatek úspor, při úrokových mírách nad bodem E nastává přebytek úspor. Kontrolní otázky a úkoly kapitoly 3.3.4: Co označujeme pojmem „fiktivní kapitál“?

Co zahrnuje kapitálový trh?

44

3.3.5 Trh půdy Trh půdy je jinými slovy také trh přírodních zdrojů. Množství půdy, jako výrobního faktoru je dané, nabídka půdy je fixní, tzn. dokonale nepružná. Vlastník půdy získává v průběhu jejího využívání tzv. pozemkovou rentu – výnos. Půda může být: a) pronajímána; b) prodávána. Za pronájem půdy je platí pozemková renta. Při prodeji půdy je její prodejní cena odvozována od této renty. Tržní cenu půdy přitom určuje nabídka a poptávka, což je ukázáno na následujícím grafu.

Obr. 17: Tržní cena půdy

45


Křivka D jdoucí nahoru znázorňuje zvyšující se poptávku po půdě. Vyvolává odpovídající změnu ceny (při změně poptávky z D na D1 – změnu ceny P na P1) a tudíž i výnosu – pozemkové renty půdy. Půda jako VF není homogenní. Její diferenciace je založena především na dvou okolnostech – kvalitě půdy a její poloze. Půda pro zemědělství je placena dle míry úrodnosti, půda nezemědělská je placena podle: a) umístění – střed města nebo rekreační oblast; b) komfortu prostředí; c) služby; d) inženýrské sítě atd. Tyto okolnosti významně ovlivňují cenu i pozemkovou rentu.

46

4 Makroekonomie Makroekonomie je součástí ekonomie, která studuje chování národního hospodářství jako celku. Předmětem makroekonomického zkoumání je úroveň celkového produktu národního hospodářství, tempo jeho růstu, jeho cyklus, vývoj zaměstnanosti a nezaměstnanosti,

cenové

hladiny,

problematika

makroekonomické

stabilizační

hospodářské politiky a zahraničně-ekonomické vztahy země (Halásková, 2008). Mezi rozhodující makroekonomické ukazatele patří hrubý domácí produkt, národní důchod, míra zaměstnanosti a nezaměstnanosti a míra inflace, o kterých bude pojednáno v následujících podkapitolách.

4.1

Národní hospodářství a jeho subjekty a výkonnost

Národní hospodářství je tedy souhrn hospodářských činností uskutečňující se na území státu, subjekty podnikání a občany. Zúčastňují se ho výrobní činitelé a jsou uskutečňovány subjekty trhu (největším tahounem je stavebnictví, elektronika, strojírenství). Obr. 18: Členění subjektů národního hospodářství

Zdroj: www. ekonomie.topsid.com

47

Mezi subjekty národního hospodářství patří domácnosti, které poskytují půdu, kapitál, práci a podnikatelskou schopnost. Firmy na druhou stranu zaměstnávají a odměňují výrobní faktory poskytované domácnostmi. Státní sektor vybírá daně. Neméně důležitým subjektem je sektor bankovnictví, zajišťující zprostředkováváním finančních služeb. Výkonnost národního hospodářství jako celku charakterizujeme veličinami, které označujeme jako makroekonomické ukazatele. Z nich má největší význam hrubý domácí produkt, případně národní důchod. Hrubý domácí produkt (GDP) – je celková peněžní hodnota finálních statků a služeb vyrobených během určitého období na území daného státu ať již tuzemskými občany, podniky, nebo zahraničními subjekty – tedy bez ohledu na vlastnictví výrobních faktorů. Rozhodující je geografický princip. Hrubý národní produkt (GNP) – je celková peněžní hodnota finálních statků a služeb vyrobených během určitého období občany dané země v tuzemsku i v zahraničí. Je to součet peněžní hodnoty spotřeby, investic, vládních nákupů statků a služeb a čistých vývozů. GNP je součet hrubého domácího produktu a čistého příjmu z majetku v zahraničí (MPI), což je rozdíl mezi příjmy z tuzemských výrobních faktorů použitých v zahraničí a výdaji za zahraniční výrobní faktory použité v tuzemsku. GNP = GDP + MPI Čistý domácí produkt (NDP) je varianta hrubého domácího produktu odčítající opotřebení fixního kapitálu (odpisy = D). NDP = GDP - D Čistý národní produkt (NNP) se vypočte, jestliže se od HDP odečte spotřeba fixního kapitálu. NNP je tedy součtem spotřeby domácností, vládních nákupů, čistého exportu a čistých investic. Čisté investice se rovnají hrubým investicím po odečtení znehodnocení kapitálu (neboli odpisy z kapitálové spotřeby).

48

Národní důchod (NI) je součet všech příjmů, které domácnosti za určité období na území daného státu získají. NI = NNP – nepřímé daně Má-li být složka zahrnuta do hrubého domácího produktu, musí splnit 3 základní podmínky (Harasimová, 2010): -

zboží musí být vyrobeno v běžném období. Finální produkt zahrnuje všechny nově vyrobené statky a služby, které jsou prodány na trhu poprvé. Nezahrnuje druhotný prodej – např. bazary, starší domy, sekond-handy s oděvy atd.;

-

zboží musí být prodáno na trhu a oceněno tržními cenami;

-

zboží nesmí být v témže období znovu prodáno. Některé výrobky jsou používány jako meziprodukty – tj. složky pro další výrobu (zásoby, nedokončená výroba). Opakem je finální produkt, což je výrobek, který je určen ke konečné spotřebě a bude prodán konečnému uživateli nebo jako kapitálový statek nakupovaný firmami.

Příklady (čerpáno z Holman, 2008): 1. Pan Roubíček má hospodyni, která mu uklízí byt, pere, vaří a myje nádobí. Pan Roubíček jí platí ročně 60 tisíc korun. Služby hospodyně jsou tudíž statistikou započítávány do domácího produktu země. Jednoho dne se pan Roubíček odhodlá požádat svou hospodyni o ruku. Po svatbě jeho žena nadále vykonává všechny domácí práce jako doposud, ale teď jí pan Roubíček nedává žádný plat. Proto už práce paní Roubíčkové není statistikou započítávána do domácího produktu. Domácí produkt země klesl o 60 tisíc korun. 2. Pan Linhart, majitel autobazaru, koupil od pana Svobody ojeté auto za 90 tisíc Kč. Pak jej prodal panu Růžičkovi za 100 tisíc Kč. Provize 10 tisíc Kč kryje náklady Linharta autobazaru. Co z toho vchází do domácího produktu? Cena auta nevchází do domácího produktu daného roku, protože jde o staré auto,

49

které bylo vyrobeno v minulosti a nikoli v daném roce. Zato Linhartova provize 10 tisíc Kč součástí domácího produktu je a je nutno ji do něho započítat. Proč? Protože odráží hodnotu Linhartových služeb, které poskytl pánům Svobodovi a Růžičkovi, když prodej auta zprostředkoval. Pro měření hrubého domácího produktu rozeznáváme 3 metody (Krameš, 2009): 1. Metodu produktovou neboli metodu přidané hodnoty; 2. metodou důchodovou (nazývána tak z hlediska příjemců důchodu, kterým je sektor domácnosti) či metodu nákladovou (z hlediska firem); 3. metodu výdajovou. 1. Produktová metoda (metoda přidané hodnoty) Metoda zohledňuje hledisko tvorby produktu. Podstata této metody spočívá v tom, že na každém stupni výroby odečteme od hodnoty prodeje produktu (od příjmů firem) hodnotu meziproduktu a obdržíme tak hodnotu přidanou zpracováním. Finální produkt je tvořen přidanou hodnotou. Přidaná hodnota je tvořena důchody z prodeje služeb výrobních faktorů jako jsou mzdy a platy před zdaněním, včetně zdravotního a sociálního pojištění, rentou, zisky korporací, čistými úroky, důchody ze samozaměstnání. HDP = suma finálních statků a služeb – suma meziproduktů HDP = suma hodnot přidaných zpracováním

2. Důchodová či nákladová metoda Tato metoda představuje souhrn dílčích důchodů, které obdrží vlastníci výrobních faktorů. Tím získáme veličinu, kterou nazýváme národní důchod (NI). K národnímu důchodu dále připočteme nepřímé daně a zhodnocení kapitálu (amortizaci). NI = w + i + z + r + s + a

50

Kde: w = hrubé mzdy a platy , tj. mzdy před zdaněním, i

= čisté úroky (rozdíl mezi

obdrženými úroky a placenými úroky), z = hrubé zisky firem zapsaných do obchodních rejstříků, důchod z vlastnictví firem, r

= renty a další důchody z vlastnictví půdy a

nemovitosti, s = příjmy se zamozaměstnání, tedy firmy nezapsané v obchodním rejstříku (živnosti), a = amortizace Národní důchod ovšem neodpovídá hrubému národnímu produktu. A to proto, že v GNP jsou zahrnuty hrubé investice a v nich tvoří část obnovovací investice, a také proto, že v GNP jsou zahrnuty nepřímé daně, které tvoří část příjmů domácností, která se nikdy nedostane k domácnostem. Z uvedeného vyplývá, že: Čistý domácí produkt = NI + nepřímé daně + obnovovací investice NI = NNP = nepřímé daně 3. Výdajová metoda Zde se HDP stanoví jako součet výdajů domácností na spotřebu (C), hrubých domácích soukromých investic (I), vládních výdajů na zboží služby (G) a čistého exportu (Ex – Im). GNP = C + I + G + (Ex – Im) = C + I + G + NX Za výdaje domácností (C) se považují výdaje na nákup jak dlouhodobých tak krátkodobých výrobků a služeb. Investice (I) představují přírůstek kapitálu během daného časového období. Celkové investice jsou označována jako hrubé, protože od nich není odečtena ta část investic, která slouží k obnově spotřebovávaných kapitálových statků, tedy k náhradě znehodnoceného kapitálu. Investice dále členíme na investice do fixního kapitálu a investice do zásob. Zahrnují se do nich i výdaje spojené s výstavbou rodinných domků, které vytvářejí domácnosti. Výdaje státních orgánů (G) se člení na dvě skupiny. Za prvé je to nákup výrobků a služeb, vláda za ně dostává protihodnotu, druhá část jsou transferové výdaje občanům (ty zvyšují výdaje za spotřebu domácností) a jsou jednosměrné. Čistý export (NX) se získá jako rozdíl mezi výší exportu a importu. Importované produkty nezvyšují domácí produkt, musí se při výpočtu HDP odečíst.

51

Při ekonomických analýzách se často sleduje HDP vytvořený v určitých letech. Na následujícím obrázku je uveden vývoj hrubého domácího produktu v letech 1998-2010. Obr. 19: Hrubý domácí produkt v letech 1998 - 2010

Zdroj: ČSÚ

Chceme-li srovnat HDP v roce 1991 a v roce 2011, musíme brát v úvahu trvalý růst cenové hladiny po dobu 20 let – inflaci. Proto byly stanoveny pojmy nominální HDP a reálný HDP. Nominální (běžný) HDP – je hrubý národní produkt vyjádřený v tržních cenách každého roku. Reálný HDP – je hrubý národní produkt vyjádřený v cenách výchozího (srovnávaného) roku, čímž se vyjádří míra produktu ve stálých cenách. Je to tedy nominální HDP od něhož je odečtena inflace. Statistici a ekonomové sledují přírůstek HDP. Tato veličina je sledována na desetiny %, neboť v konečném vyjádření jde o miliardy korun, které přepočteny v podobě daní, přijdou do státního rozpočtu.

52

Obr. 20: Růst reálného HDP v ČR

Zdroj: ČSÚ

Deflátor HDP (IPD) – je poměr nominálního HDP k reálnému HDP a je označován jako cena HDP. Vývoj reálného produktu je důležitý, že je s ním těsně spojen vývoj zaměstnanosti. Existuje významná korelace mezi rozdílem potenciálního reálného produktu a skutečného reálného produktu a mírou zaměstnanosti. Když výroba klesá, zaměstnanci jsou trvale nebo dočasně propouštěni a míra nezaměstnanosti roste. Pokud produkce roste, objeví se nová pracovní místa a nezaměstnanost poklesne (Harasimová, 2010).

53

Vztah mezi změnou produktu a změnou nezaměstnanosti měří Okunův zákon. Okunův zákon říká, že každá 2 %, o něž GNP poklesne vzhledem k potenciálnímu produktu, se míra nezaměstnanosti zvýší o 1 %. Z uvedeného vyplývá, že poroste-li potenciální produkt např. o 2 % ročně, měl by reálný GNP růst také o 2 % ročně, má-li zůstat míra nezaměstnanosti konstantní. Pokud celkový objem HDP vydělíme počtem obyvatel, získáme hodnotu na jednoho obyvatele, která vypovídá o životní úrovni obyvatel. Roční HDP na obyvatele, přepočtený na dolary nebo v EU na eura, je statisticky sledovaný údaj, který slouží ke srovnání relativní ekonomické vyspělosti různých zemí. HDP je také základní veličinou pro výpočet dalších odvozených veličin – např. HDI (Human development index).

Kontrolní otázky a úkoly kapitoly 4.1: Vysvětlete rozdíl mezi hrubým domácím a hrubým národním produktem.

Popište produktovou metodu měření HDP.

Jaký vztah měří Okunův zákon?

54

4.2

Otevřená a uzavřená ekonomika

Ekonomiky po celém světě jsou v různé míře a intenzitě zapojeny do mezinárodního obchodu a do mezinárodních ekonomických vztahů obecně. Podle toho, nakolik jsou vazby a vztahy s vnějším světem pro danou ekonomiku důležité, rozdělujeme ekonomiky na uzavřené nebo otevřené. Toto rozdělení je ale velmi relativní, hranice mezi otevřenými a uzavřenými ekonomikami nejsou tzv. ostré. Uzavřená ekonomika disponuje obecně velkým vnitřním trhem a vztahy se zahraničím pro ni nebývají klíčové. Naopak pro otevřené ekonomiky platí, že mají spíše malý vnitřní trh a ekonomické vztahy s vnějším světem jsou pro ni důležité – ekonomický vývoj hlavních obchodních partnerů významně ovlivňuje vývoj samotné ekonomiky. Otevřenost ekonomiky měříme pomocí tzv. ukazatelů otevřenosti ekonomiky: jsou to např.: poměr vývozu nebo dovozu zboží popřípadě i služeb k HDP nebo obrat zahraničního obchodu vztažený k HDP. 4.3

Platební bilance

Platební bilance je výkaz toků zboží, služeb, důchodů a kapitálu mezi ekonomikou a vnějším světem. V platební bilanci jsou zachyceny jednak toky zboží, služeb, důchodů a kapitálu a jednak změny finančních aktiv a pasiv. Směřuje-li tok finančních prostředků, důchodů do ekonomiky, označíme jej znaménkem plus. Například za vývoz zboží do zahraničí zinkasuje ekonomika finanční prostředky; vývoz je v platební bilanci se znaménkem plus. Koupí-li vláda nebo soukromý subjekt či centrální banka na zahraničním finančním trhu akcie či dluhopisy, finanční prostředky odplynou do zahraničí a tato transakce bude v platební bilanci zaznamenána se znaménkem mínus. Struktura platební bilance: A. Běžný účet Obchodní bilance (vývoz a dovoz) Bilance služeb (příjmy a výdaje z oblasti dopravy, cestovního ruchu, ostatních služeb)

55

Bilance výnosů (výnosy a náklady v podobě zisků, dividend, úroků, investičních výnosů a renty) Běžné převody (příjmy a výdaje z dědictví, výživného, darů, zahraniční pomoci, fondy z EU, příspěvky ČR do rozpočtu EU...) B. Kapitálový účet příjmy a výdaje z převodů autorských práv a pozemků; promíjení dluhů, kapitálové transfery související s migrací obyvatel) C. Finanční účet přímé investice (příliv ze zahraničí / odliv do zahraničí) portfoliové investice (aktiva a pasiva z majetkových cenných papírů, účastí a z dluhových cenných papírů) Ostatní investice (aktiva a pasiva tj. půjčky a vklady a to buď dlouhodobá a krátkodobá ve vlastnictví ČNB, obchodních bank, vlády a ostatních sektorů) D. Saldo chyb a opomenutí, kurzové rozdíly E. Změna devizových rezerv (-nárůst / + pokles) 4.4

Obchodní bilance

Obchodní bilance je základním ukazatelem pozice země v mezinárodním obchodě charakterizuje obchodní vztahy země s vnějším světem. Je to rozdíl vývozu (X) a dovozu (IM) zboží: OB = X – IM. Je-li export X vyšší než import IM, hovoříme o přebytku obchodní bilance; je-li ale naopak import IM vyšší než export X, jedná se o deficit obchodní bilance. O vyrovnané obchodní bilanci hovoříme tehdy, je-li export X roven importu IM. Zahrneme-li do zahraničního obchodu nejen zboží ale i služby získáme tzv. čistý export, který je roven rozdílu mezi vývozem a dovozem zboží a služeb. Čistý export je pro připomenutí jednou z výdajových položek hrubého domácího produktu. Ceny v zahraničním obchodě jsou ovlivněny jak domácími tak vnějšími faktory. Cena vyvážených statků odráží domácí cenovou hladinu. Cena dovážených statků je dána zahraniční cenovou hladinou a směnným kurzem domácí měny vůči zahraniční měně.

56

Vynásobíme-li zahraniční cenu vyjádřenou v zahraniční měně směnným kurzem, získáme cenu dovozu v domácí měně. Poměříme-li cenu vývozu a dovozu získáme tzv. reálné směnné relace. Směnné relace můžeme chápat jako počet jednotek dovezeného zboží, které si ekonomika může koupit za jednotku svého vývozu. Směnné relace také ovlivňují vývoj salda zahraničního obchodu. Vyšší ceny vývozu umožňují vyšší dovoz zboží a služeb a naopak. 4.5

Hospodářský růst

Hospodářský růst je procesem, jímž se vyjadřuje schopnost národního hospodářství vyrábět statky a služby a je vyjádřen jako přírůstek reálného HDP na jednoho obyvatele. Tempo růstu vyjadřuje míru změny HDP v čase (z roku na rok) a uvádí se v procentech (označuje se symbolem G). Zdravý vývoj národního hospodářství předpokládá takové tempo růstu, které nevytváří napětí a nerovnováhy v ekonomice a nebude mít nadměrné negativní důsledky pro životní prostředí a čerpání přírodních zdrojů. Hlavními faktory, které determinují schopnost národního hospodářství dosahovat ekonomického růstu, jsou ekonomické zdroje, které má společnost k dispozici, a míra, v jaké je hospodářství schopno tyto zdroje využít (ekonomický systém, rozvinutost tržní ekonomiky atd.). Hospodářský růst je výsledkem působení mnoha různých faktorů. Nejdůležitější z nich jsou (Sojka, 2009): a) přírodní zdroje; b) lidský kapitál; c) fyzický kapitál a d) technologická úroveň. Přírodní zdroje – představují všechny potenciální vstupy jako například půda ve vlastním slova smyslu, energie, suroviny, lesy a apod. Člení se na zdroje obnovitelné (např. lesy) a neobnovitelné (uhlí, ropa apod.). Vybavenost ekonomiky přírodními zdroji je jedním z významných faktorů určujících polohu hranice produkčních možností.

57

Přírůstek disponibilního množství přírodních zdrojů povede za nezměněných okolností k posunutí hranice produkčních možností, naopak vyčerpávání přírodních zdrojů, zejména neobnovitelných (ropa, uhlí, zemní plyn aj.) se projevuje posunutím hranice produkčních možností směrem k počátku souřadnic. Úloha přírodních zdrojů jako faktoru růstu však spočívá také ve schopnosti tyto zdroje efektivně využívat. Například Rusko je po stránce přírodních zdrojů jedním z nejlépe vybavených států, přesto je životní úroveň Ruska relativně nízká. Naopak Japonsko patří k zemím, které musí převážnou většinu přírodních zdrojů dovážet ze zahraničí, přesto však je japonská ekonomika schopna zajistit vysokou životní úroveň. Lidský kapitál – představuje znalosti, schopnosti, dovednosti, kvalifikaci pracovních sil. Lidský kapitál zvyšuje potenciální možnosti produkce a předpokládá investice podobně jako fyzický kapitál. Jde o vzdělání, odbornou přípravu, zaškolení, apod. Celkový růst kvalifikační úrovně ekonomicky aktivního obyvatelstva vytváří předpoklady pro růst produkce, aniž by bylo nutné zvyšovat počet pracovníků. Fyzický kapitál – představuje stroje, nástroje, zařízení, budovy a zásoby. Fyzický kapitál je tvořen kapitálovými statky. Lepší vybavenost práce kapitálovými statky vede ke zvýšení produktivity práce, což přispívá k rychlejšímu tempu hospodářského růstu. Technologická úroveň země představuje způsob, jakým se výrobní zdroje ve společnosti využívají při výrobě. Zahrneme sem například lepší organizaci výroby, vyšší úroveň techniky. Můžeme uvažovat dvě alternativy – jednak s a daným množstvím vstupů vytvořit větší výstup či dosažení stejného výstupu jako v minulosti s menším množstvím vstupů. Obě alternativy se kombinují. Výrazem zvýšení technologické úrovně je technologická změna. S technologickou změnou tak může být spojena jak úspora vzácných zdrojů, tak růst produkce. (Krameš, 2009) Mezi další faktory, které mají vliv na hospodářský růst, jsou např. Holmanem, 2008, uváděny také:

58

-

velikost trhu – velký trh vytváří lepší podmínky pro specializaci výrobců a otevírá tak větší prostor pro směnu na základě komparativních výhod;

-

společenský systém – k hospodářskému růstu jsou nezbytné určité společenské instituce, a to zejména soukromé vlastnictví. Soukromé vlastnictví, jeho respektování a ochrana, vytváří silné motivace lidí, z nichž vyrůstá pracovní i podnikatelská aktivita. Tato aktivita zvýší důchody a vyšší důchody zvýší úspory. Tím začíná akumulace kapitálu i hospodářský růst.

Kontrolní otázky a úkoly kapitoly 4.5: Definujte pojem „hospodářský růst“.

Vyjmenujte nejdůležitější faktory, které mají vliv na hospodářský růst.

Domníváte se, že vstupem České republiky do Evropské unie (v roce 2004) se začal zvyšovat hospodářský růst ČR? Jakými argumenty byste svůj názor odůvodnil?

4.6

Hospodářský cyklus

Hospodářský cyklus je opakující se nesoulad mezi potenciálním produktem a skutečným produktem národního hospodářství. Pokud je skutečný reálný HDP nižší než potenciální, znamená to, že národní hospodářství nevyužívá plně ekonomické zdroje,

59

které má k dispozici. V situaci, kdy je reálný HDP vyšší než potenciální, jsou disponibilní ekonomické zdroje přetěžovány a ekonomika hledá cestu obnovy rovnováhy ke zvýšení míry inflace. (Sojka, Pudlák, 2009) Skutečný ekonomický vývoj ovlivňuje řada faktorů, které způsobují kolísání všech základních makroekonomických veličin. Hospodářský cyklus představuje více či méně pravidelné střídání expanze (konjunktury) a kontrakce (recese) ekonomické aktivity kolem dráhy trendového růstu. Čtyři základní fáze hospodářského cyklu jsou (Halásková, 2008): 1. Expanze; 2. vrchol hospodářského cyklu (horní bod obratu); 3. kontrakce (recese); 4. sedlo (dno) hospodářského cyklu (dolní bod obratu). Obr. 21: Fáze hospodářského cyklu

Zdroj: www.lko.nazory.cz

Recese znamená hospodářský pokles, o depresi (krizi) hovoříme tehdy, když se ekonomika delší dobu nachází v sestupné fázi cyklu. Období, kdy HDP vykazuje nulové přírůstky, je období stagnace. Po krizi nastává zotavení (oživení) – roste HDP, které přerůstá v novou konjunkturu. (Halásková, 2008)

60

Hospodářský cyklus je ovlivňován jak vnějšími, tak vnitřními faktory, z kterých vycházejí teorie cyklu, popsané např. v Harasimová (2010). Vnější teorie nacházejí příčiny hospodářského cyklu ve výkyvech mimo ekonomický systém jako např. technické a přírodovědecké objevy, periodické střídání klimatu, cyklus míru a války apod. Patří sem také teorie politického hospodářského cyklu. Vychází z toho, že volení zástupci obyvatel mohou díky fiskální a monetární politice manipulovat s ekonomikou tak, aby podpořili své volební výsledky. Zhruba rok před volbami se začne uplatňovat expanzivní hospodářská politika. Naopak po volbách se zavede tuhý úsporný hospodářský režim = restrikce. Oproti tomu vnitřní teorie hledají příčiny hospodářských cyklů uvnitř ekonomického systému. V této souvislosti se uvádějí zejména možné problémy cyklického charakteru provázející proces akumulace zásob a procesy ovlivňující dynamiku investic. Zastánci vnitřních příčin cyklu zdůrazňují nutnost státních zásahů, jejichž cílem by mělo být zmírnění nebo vyloučení cyklických výkyvů. Příklad hospodářské recese (Holman, 2008): V letech 1993-1995 prožívala česká ekonomika období expanze. Růst HDP se urychloval z 0,6 % v roce 1993 až na 6,4 % v roce 1995. Růst ekonomiky byl podněcován hlavně vysokou mírou investic. Od roku 1996 se však růst začal zpomalovat – ekonomika se dostala do fáze recese. V roce 1998 již došlo k poklesu HDP o 2,7 %.

Průběh tohoto hospodářského cyklu byl ovšem značně umocněn

chováním naší centrální banky. Ta v roce 1997 zvýšila své úrokové míry a dále zpomalila růst peněžní zásoby. Je pravděpodobné, že kdyby se centrální banka takto nechovala a kdyby zajistila rovnoměrný růst peněžní zásoby, průběh hospodářského cyklu by byl mnohem mírnější.

61

Kontrolní otázky a úkoly kapitoly 4.6: Popište základní fáze hospodářského cyklu.

Jakými faktory je dle Vašeho názoru ovlivňován hospodářský cyklus v České republice nejvíce?

4.7

Inflace

Inflace je ekonomický jev, který označuje dlouhodobý a trvalý růst cenové hladiny, což vede ke snížení kupní síly země. Inflace zmenšuje množství zboží a služeb, které si můžeme koupit za peněžní jednotku (za korunu), ale nezmenšuje množství zboží a služeb, které si můžeme koupit za náš důchod. Inflace je trvalý jev v každé ekonomice. Ekonomové tvrdí, že inflace je peněžní jev, který je způsoben tím, že se v ekonomice zvyšuje množství peněz rychleji než množství reálné produkce (Harasimová, 2010). Při popisu inflace se používají následující pojmy: míra inflace – tempo růstu cenové hladiny; otevřená inflace – trvalý růst cenové hladiny, je nejběžnější a měří se mírou inflace; skrytá inflace – situace, kdy levné výrobky bývají nahrazovány dražšími, aniž by tomu odpovídala vyšší kvalita nebo lepší vlastnosti, nebo situace, kdy se ceny

62

nemění, ale výrobky jsou stále nižší kvality, mají menší hmotnost nebo rozměry = taká tzv. fiktivní inovace; potlačená inflace – na trzích existuje všeobecný převis poptávky po zboží a službách (na trhu není to, co by lidé chtěli) a je bráněno tento stav eliminovat růstem cen (tzv. inflace nerealizované kupní síly nebo inflace vynucených úspor); setrvačná inflace (očekávaná) – znamená to, že inflace má tendenci setrvávat na původní úrovni, dokud není vystavena ekonomickým otřesům a změnám. Míra inflace je trvale stejně vysoká, promítá se do smluv a neformálních dohod; vyrovnaná inflace – znamená, že růst cenové hladiny postihuje všechny ceny stejně.; anticipovaná inflace – znamená, že průběh inflace je rovnoměrný (nejsou náhlé výkyvy, nelze předpokládat velké nárůsty hodnot); deflace – snížení cenové hladiny, tj. měřená inflace nabývá záporných hodnot; desinflace – je zpomalování tempa růstu cenové hladiny, tj. inflace je kladná, ale její hodnota klesá; stagflace - ekonomika stagnuje nebo klesá a zároveň roste cenová hladina. Míra inflace vyjádřená přírůstkem průměrného ročního indexu spotřebitelských cen vyjadřuje procentní změnu průměrné cenové hladiny za 12 posledních měsíců proti průměru 12 předchozích měsíců. Existují mezinárodně platné postupy, podle kterých se inflace počítá. K měření inflace se užívá (Harasimová, 2010): 1. Index spotřebitelských cen (CPI) – cenová hladina vyjádřena jako průměrná úroveň cen souboru (koše) spotřebních výrobků a služeb (770 nejčastěji nakupovaných)

a

spotřebovaných

průměrnou

domácností.

Každý

reprezentant má v uvedeném koši svou váhu, určenou podílem výdajů na daný statek. Jsou zde problémy, že časem se faktické výdaje domácností odchylují od vah použitých v indexu – může dojít ke skryté inflaci; 2. index cen výrobců (PPI) – bývá specifikován pro různá odvětví a obory jako index cen průmyslových výrobců. Koše obsahují příslušné výrobní faktory

63

(suroviny, polotovary). Pracuje stejně, jako CPI s fixními vahami, a to dle struktury tržeb. Všeobecně se uznává, že vývoj PPI signalizuje nadcházející změny CPI; 3. deflátor HDP (IPD) – košem jsou v tomto případě všechny statky obsažené v daném ukazateli produktu a vahami je podíl daného statku v produktu. Základem pro výpočet je výše HDP za rok. Deflátor se vypočte jako podíl nominálního DPH (tj. DPH v cenách běžného roku) a HDP reálného (tj. HDP ve srovnatelných cenách, to celé násobené 100. Nejčastěji se pro výpočet inflace užívá deflátor HDP (IDP) a index spotřebitelských cen (CPI). Každý z nich má své výhody a nevýhody: deflátor HDP se zjišťuje většinou jednou za rok, inflaci pomocí CPI lze zjistit častěji, je možné za každý měsíc. Vývoj inflace v ČR v období 1999-2011 je uveden v následujícím grafu. Obr. 22: Vývoj inflace v Česku

Zdroj: www.euroekonom.cz

64

Jedním z nepříjemných důsledků inflace je přerozdělování bohatství, které je patrné z následujícího příkladu (Holman, 2008, s.290): „Pan Novák si chce koupit nové auto a požádá pana Svobodu o půjčku 100 tis. Kč. Uzavřou smlouvu o půjčce, v níž se pan Novák zaváže splstit panu Svobodovi vypůjčené peníze jednorázově za pět let s ročním úrokem 5 %. Jenže, pak se „rozběhne“ inflace v roční míře 10 %, se kterou pánové nepočítali. Na konci pátého roku vrací pan Novák panu Svobodovi něco přes 120 tis. Kč. Ale v té době stojí nové auto více než 170 tis. Kč. Pan Svoboda by si za vrácenou půjčku a úroky nemohl už sám auto koupit. Pan Novák vrátil panu Svobodovi peníze znehodnocené o 10 %. Kdyby pan Svoboda věděl, že bude taková inflace, nikdy by půjčku neposkytl na 5% úrok. Požadoval by 15% úrok. A pan Novák by byl s 15% úrokem pravděpodobně souhlasil. Pan Novák „díky inflaci“ na půjčce vydělal a pan Svoboda na ní „díky inflaci“ prodělal.“ Inflace tedy vyvolává tendenci k uzavírání krátkodobých smluv nebo k tendenci k zakalkulování očekávané inflace do dlouhodobých smluv. Existuje korelace mezi inflací a nezaměstnaností. Tento analytický nástroj, používaný v ekonomii se označuje jako Phillipsova křivka, která je uvedená na následujícím obrázku. Obr. 23: Phillipsova křivka

Zdroj: www.kekonom.sk

65

Tento vztah se ukázal jako velmi významný pro hospodářskou politiku. Vztah umožňuje vládě „trade off“ neboli volbu substituce mezi dvěma „ekonomickými zly“ – mírou inflace a mírou nezaměstnanosti. Buď nižší míra nezaměstnanosti vykoupená vyšší mírou inflace, nebo nižší míra inflace na úkor vyšší míry nezaměstnanosti. Pokud je míra inflace vysoká, stává se jedním z hlavních cílů hospodářské politiky snižování míry inflace (politika dezinflace), která souvisí se snižováním inflačního očekávání. Možnosti protiinflační politiky: 1. Protiinflační politika orientovaná na agregátní poptávku - je zmírňování inflačních očekávání prostřednictvím omezení měnové emise. Důsledkem však bude cyklická nezaměstnanost a vznik mezery produktu (mezi aktuálním produktem a potencionálním produktem); 2. důchodová politika - spočívá v omezování růstu nominálních mzdových sazeb a důchodů, a to formou zmrazení mezd na základě zákonného opatření vlády, limitů růstu mezd a nebo dobrovolných omezení růstu mezd jako výsledek

vyjednávání

zaměstnavatelů

a

pracovníků

vlivem

vládních

doporučení; 3. Monetární politika - je zabezpečení stabilní cenové hladiny na základě monetaristického měnového pravidla, které váže stabilitu cenové hladiny na udržování správného množství peněz. Kontrolní otázky a úkoly kapitoly 4.7: Definujte pojem „inflace“.

66

Jaké tři základní indexy se používají k měření inflace?

Jaké dvě veličiny, které spolu korelují, zachycuje Phillipsova křivka?

Je pravdivé tvrzení „Čím nižší míra nezaměstnanosti, tím nižší míra inflace“?

4.8

Nezaměstnanost

Nezaměstnanost a inflace jsou považovány za největší makroekonomickou hrozbu. S sebou přinášejí ekonomické a sociální dopady. Zatímco inflace postihuje všechny subjekty bez rozdílu, nezaměstnanost se týká jen některých domácností. Skupiny obyvatel, kteří se pohybují na trhu, lze rozlišit na (Harasimová, 2010): a) ekonomicky aktivní obyvatelstvo (pracovní síla dané země): o zaměstnaní – obyvatelstvo, které má placené zaměstnání, nebo sebezaměstnání (včetně osob dočasně v práci nepřítomných, ale s formální vazbou k zaměstnání – např. mateřská dovolená, stávka, nemoc);

67

o nezaměstnaní – nemají placená zaměstnání ani sebezaměstnání, přitom práci aktivně hledají a jsou ochotni během určité doby nastoupit. Jde o osoby schopné a ochotné pracovat; b) ekonomicky neaktivní obyvatelstvo – ostatní obyvatelé, jako studenti, penzisté, invalidé, ženy v domácnosti – pokud nesplňují podmínky předchozích skupin. Mezi nezaměstnané patří osoby, které jsou v produktivním věku a současně naplňují 3 základní podmínky (Krameš, 2009): c) osoba je práce schopna, ale je bez placené práce včetně sebezaměstnání; d) osoba práci aktivně hledá. Tím se rozumí, že se zaregistruje na úřadu práce či v soukromé zprostředkovatelně práce, navštěvuje podniky a instituce za účelem zaměstnání, usiluje o založení vlastní firmy, podá si žádost o pracovní povolení, případně hledá práci jiným způsobem.; e) osoba je schopna a ochotna do zaměstnání okamžitě (či v krátké lhůtě) nastoupit. V zásadě existují 4 typy nezaměstnanosti: a) frikční – existuje z důvodu určitého času nutného k vyhledání místa. Pro frikčně nezaměstnané existují v ekonomice volná místa, jen trvá nějakou dobu, než si nezaměstnaný vybere. Frikčně nezaměstnaným je člověk pouze dočasně. Patří sem například lidé, kteří hledají zaměstnání po absolvování školy, nebo se stěhují do jiného města, ženy se mohou vracet do práce po té, co měly děti, nebo lidé, kteří shánějí lepší zaměstnání; b) strukturální

nezaměstnanost

–

vzniká

z důvodu

strukturálních

změn

v ekonomice, kdy lidé mohou být dlouho nezaměstnaní s malou šancí nalézt vhodnou práci. Tento typ nezaměstnanosti vzniká z důvodu kvalifikačního nebo místního nesouladu mezi nabídkou a poptávkou práce. Příkladem může být strukturální nezaměstnanost způsobená utlumením těžební činnosti, kdy ztrácí zaměstnání pracovníci školení na důlní činnost, kteří jsou pro jiné obory nepoužitelní. Strukturálně nezaměstnaní jsou často lidé s minimem znalostí a

68

dovedností

nebo

malou

praxí,

minoritní

skupiny

a

mladiství.

Tato

nezaměstnanost se většinou vytváří na úrovni firmy nebo odvětví; c) cyklická nezaměstnanost – je spojená s cyklickým vývojem ekonomiky. Při recesi, kdy klesá HDP, roste počet nezaměstnaných a naopak při expanzi počet nezaměstnaných klesá. Cyklická nezaměstnanost zpravidla zasahuje celou ekonomiku, bez ohledu na jednotlivá odvětví; d) sezónní nezaměstnanost – vzniká v odvětvích, které jsou závislé na ročním období nebo počasí. Jedná se například o stavebnictví, lesnictví, zemědělství. Dalším příkladem může být také turistický průmysl, kdy lyžařská střediska mají vrchol sezóny v zimě, kdežto hrady a zámky zažívají největší návštěvnost v létě. Příklad cyklické nezaměstnanosti (Holman, 2008): Česká republika vyváží více než polovinu domácí produkce na zahraniční trhy, a je proto silně závislá na výši zahraniční poptávky. Poklesne-li poptávka našich zahraničních partnerů po našem zboží, dojde k poklesu produkce a k propouštění v našich vývozních odvětvích. Tento pokles se postupně rozšíří do dalších odvětví naší ekonomiky – nejprve do těch, které dodávají suroviny, energii a materiály exportním odvětvím, a potom, v důsledku rostoucí nezaměstnanosti a klesajících příjmů domácností, i do spotřebních odvětví. V souvislosti

s nezaměstnaností

hovoříme

o

dobrovolné

nezaměstnanosti

a

nedobrovolné zaměstnanosti. a) Dobrovolná zaměstnanost je někdy také označovaná jako frikční. Jedná se o dobrovolný pohyb obyvatelstva mezi různými zaměstnáními s časovou prodlevou při nástupu do nového zaměstnání. Harasimová (2010) uvádí, že tento jev může být spojován s existencí štědré a široké sociální záchranné sítě. Ve státech s vyspělými sociálními systémy vzniká „nová třída lenochů“, kteří využívají možnosti žít ze sociální podpory. b) Nedobrovolná zaměstnanost – postihuje lidi, kteří se práci snaží najít, ale kteří ji nemohou najít. Definuje se také jako cyklická nezaměstnanost. Příčinou nedobrovolné nezaměstnanosti se může stát i uzákoněná minimální mzda, pod

69

jejíž hranici nesmí být mzda stanovena. To může vyvolat nedobrovolnou nezaměstnanost zejména u některých málo kvalifikovaných profesí, kde mzdy bývají nízké.

Existuje také skrytá nezaměstnanost, která zahrnuje osoby, jež se neucházejí o práci, protože ztratily naději zaměstnání získat. Tyto osoby nejsou zahrnuty do statistik nezaměstnanosti. Rozlišujeme dále nezaměstnanost krátkodobou (do 6 měsíců) a dlouhodobou (více než 6 měsíců). V každém období určité procento zaměstnaných svoje zaměstnání ztrácí a určité procento nezaměstnaných práci nachází. Jedná se o tzv. přirozenou míru nezaměstnanosti, která je tvořena součtem frikční a strukturální nezaměstnanosti. Při nízké nezaměstnanosti mají zaměstnavatelé problém získat kvalitní pracovní sílu. Dle ekonomů je z tohoto pohledu ideální stav nezaměstnanosti mezi 5 -8 %. Mezi

faktory,

které

nejvíce

ovlivňují

přirozenou

míru

nezaměstnanosti,

patří

(Harasimová, 2009): a) výška a délka poskytování podpory v nezaměstnanosti – obyvatelům se vyplatí nepracovat, protože mzda za práci, která jim je nabízena, je jen o málo vyšší než podpora, kterou mohou získat od státu. Čím déle budou lidé setrvávat mezi nezaměstnaným, tím více poroste přirozená míra nezaměstnanosti a nároky na sociální systém; b) motivace lidí hledat si nové zaměstnání – mezi rozhodující faktory patří ochota najít si práci bez ohledu na výši platu; c) kvalita činnosti úřadu práce – jde o ochotu, možnost a schopnost pracovníků úřadu práce vyhledávat odpovídající místa pro nezaměstnané. Informovanost a spolupráce firem, které uvedená volná místa nabízejí, tedy doporučení vhodných uchazečů o místo. Všechny tyto aktivity snižují nezaměstnanost;

70

d) demografická skladba pracovní síly v regionu – je to struktura obyvatel podle pohlaví, vzdělání, věku atd. Statistiky ukazují, že na trhu práce jsou nejvíce dlouhodobě diskriminovány osoby starší 50 let, stejně jako matky s malými dětmi. Nezaměstnanost

se

obvykle

vyjadřuje

buď

v absolutním

vyjádření

počtu

nezaměstnaných (např. 100 000 lidí), nebo v procentním podílu nezaměstnaných na ekonomicky aktivním obyvatelstvu, jde o tzv. míru nezaměstnanosti: počet nezaměstnaných Míra nezaměstnanosti = -------------------------------------------------- * 100 ekonomicky aktivní (zaměstnaní + nezaměstnaní) Sledování registrované nezaměstnanosti provádí Ministerstvo práce a sociálních věcí ČR na základě evidence nezaměstnanosti úřadů práce vždy k poslednímu dni v měsíci. Dále jde o výběrové šetření pracovních sil, které provádí ČSÚ ČR podle mezinárodní metodiky. Na následujícím obrázku je uvedena míra nezaměstnanosti v ČR za období červen 2010 – červen 2011.

71

Obr. 24: Míra nezaměstnanosti v Česku

Zdroj: www.euroekonom.cz

Míra nezaměstnanosti se sleduje také v letech. V tabulce je uvedena míra nezaměstnanosti v ČR v letech 1995-2003. Tab. 1: Míra nezaměstnanosti v ČR v letech 199-2003

Rok Míra nezaměstnanosti

1995 1996 1997 1998 1999 2000 2001 2002 2003 3,1

3,5

4,4

7,5

9,4

8,8

8,9

9,8

10,3

Zdroj: Holman (2008)

Nezaměstnanost se uvádí jako jeden z hlavních problémů soudobého podnikání. Snižování nezaměstnanosti patří mezi hlavní cíle hospodářské politiky. Když je nezaměstnanost vysoká, dochází k mrhání zdroji a důchody lidí jsou nízké (Harasimová, 2009). Během takových období rovněž ekonomické obtíže ovlivňují emoce lidí, psychiku, zdraví a rodinný život. Vysoká nezaměstnanost má zejména dva dopady: ekonomický a sociální. Stát bojuje proti nezaměstnanosti opatřeními jak pasivními, tak aktivními.

72

a) Pasivní opatření (nebo také pasivní politika zaměstnanosti) spočívají v sociální pomoci lidem bez zaměstnání zabránit výraznému poklesu životní úrovně formou vyplácení dávek v nezaměstnanosti; b) aktivní opatření (nebo také aktivní politika zaměstnanosti) – jejím cílem je aktivně udržet vysokou zaměstnanost pomocí např. nabídky pracovních míst, pobídek pro podnikatele, financování rekvalifikací, různých úlev na daních např. při zaměstnávání zdravotně postižených lidí apod. Existuje korelační vztah mezi nezaměstnaností a inflací. Tento vztah je vyjádřen Phillipsovo křivkou, o níž bylo pojednáno v kapitole 4.5. Kontrolní otázky a úkoly kapitoly 4.8: Jakou skupinu obyvatelstva lze označit za nezaměstnané?

Vyjmenujte k následujícím typům nezaměstnanosti 3 typické zástupce (skupiny osob) – např. pro frikční: čerstvý absolvent školy. Frikční: Strukturální: Sezónní:

V první polovině 90. let byla česká nezaměstnanost zhruba třikrát nižší než nezaměstnanost v Maďarsku. Řada ekonomů to přisuzovala zčásti tomu, že maďarské pracovní trhy byly méně pružné než české pracovní trhy. V Maďarsku například nezaměstnaný pobíral podporu v nezaměstnanosti dva roky, zatímco v ČR jen půl roku. Přisuzujeme-li nezaměstnanost vysokým podporám, o jaký druh nezaměstnanosti se jedná – o dobrovolnou, nebo nedobrovolnou?

73

Uveďte vzorec pro výpočet míry nezaměstnanosti.

Uveďte příklady pasivních a aktivních opatření v boji proti nezaměstnanosti.

74

5 Ekonomie veřejného sektoru Veřejný sektor je součást národního hospodářství, která (Halásková 2008): zabezpečuje veřejné statky kolektivní spotřeby pro obyvatelstvo na neziskovém principu; je proto financována z finančních prostředků soustředěných v rozpočtové soustavě, zjm. v soustavě veřejných rozpočtů; je řízena veřejnou správou, která je zároveň rezortem veřejného sektoru; rozhoduje veřejnou volbou o rozsahu produkce statků a služeb smíšeného (polotržního) charakteru; podléhá veřejné kontrole ze strany občanů, resp. jejich volených zástupců. V návaznosti na dosavadní stav poznání v současné době v ČR dochází postupně ke shodě, s tím, že do veřejného sektoru řadíme zejména ty části národního hospodářství, které vlastní a řídí veřejná správa nebo jsou hrazeny zcela, příp. více jak 50% z veřejných financí. Ekonomie veřejného sektoru (veřejných financí) patří v současnosti k oborům, které jsou považovány za dobře etablovanou součást ekonomické vědy. Problematice veřejných financí a jejich řízení byl již v minulosti věnován samostatný vzdělávací modul. Tato kapitola bude tedy proto pojata jako rozšiřující a doplňující studium k této důležité součásti ekonomie. Je nesporné, že základem moderní společnosti a její ekonomiky zůstává soukromé podnikání a individuální rozhodování jednotlivců, domácností, firem a institucí. Jsou případy, kdy ekonomie nedosahuje efektivní ekonomické rovnováhy – v takových případech je to právě stát, jeho orgány a instituce, které mohou přispět ke zvýšení efektivnosti a fungování kterékoli ekonomiky. Struktura ekonomiky jednotlivých států zahrnuje jak soukromé firmy a instituce, tak i veřejné podniky, které patří státu nebo příslušným komunitám. Jednotlivé vlády ovlivňují chování soukromého sektoru prostřednictvím daní, různých regulačních opatření a

75

dotací.

Takovou

ekonomiku

pokládáme za

smíšenou.

Život

obyvatel všech

civilizovaných států je od narození až do smrti výrazně ovlivňován činnostmi veřejného sektoru – od zdravotnictví, přes školy, příspěvky, dávky, daně, poplatky nebo existence veřejných statků (komunikace, osvětlení, služby policie apod.) (Duben, 2000). Pro určení kvantifikace podílu veřejného sektoru na ekonomice státu se v současnosti používají především tyto ukazatele: a) Podíl veřejných výdajů na hrubém domácím produktu; b) podíl veřejných příjmů na hrubém domácím produktu; c) počet pracovníků ve veřejném sektoru. Podíl produkce veřejných a soukromých statků se často vyjadřuje pomocí tzv. křivky produkčních možností. Udává množství dvou statků, která mohou být vyrobena při dané výrobní technologii a při daném množství výrobních zdrojů. Jde o statky veřejné a soukromé. Obr. 25: Křivka produkčních možností

Zdroj: www.koppel.cz

V našem případě osa Y znázorňuje statky soukromé a osa X statky veřejné. Křivka jinými slovy určuje úroveň spotřeby soukromých statků, která je dosažitelná při dané spotřebě veřejných statků. Pokud se společnost rozhodne zvýšit spotřebu veřejných statků, musí snížit spotřebu statků soukromých.

76

Mezi klíčové problémy veřejného sektoru, kterým by bylo třeba věnovat pozornost, patří zejména dokončení reforem v některých odvětvích a zpracování koncepcí dalšího vývoje těchto odvětví. Kontrolní otázky a úkoly kapitoly 5: Definujte pojem „smíšená ekonomika“.

Jaké veličiny zachycuje křivka produkčních možností?

5.1

Rovnost a efektivnost

Při hodnocení veřejných projektů a programů je nezbytné posuzovat jak jejich ekonomickou efektivnost, tak brát v úvahu i otázky týkající se ekonomické rovnosti, respektive nerovnosti, tj. jejich vliv na rozložení celkových příjmů ve společnosti. Součástí ekonomické teorie je i ekonomie blahobytu, která se zabývá především normativními otázkami a problémy. Mezi ekonomy vznikaly nekonečné diskuze s cílem dokázat, že ceny a spotřeba zboží a služeb, systém rozdělování příjmů apod. jsou záležitostí jednotlivců, jednotlivých sociálních skupin obyvatelstva i celé společnosti více, než jen otázkou rovnosti. Zdrojem hodnot pro tyto diskuze byly záliby jednotlivců a skupin, zatímco kořeny pro toto posouzení a hodnocení leží mimo oblast preferencí a zálib člověka.

77

Politologové po celé věky debatovali o vhodné míře rovnosti a lámali si hlavu, jak velkou nerovnost by společnost měla připustit. Samuelson, 1995 uvádí: a) Demokratická společnost považuje princip rovnosti politických práv za ústřední. Spojené státy zaručují volební právo, soudní řízení, svobodu slova nebo náboženského života. b) Radikálnější pojetí politické demokracie tvrdí, že lidé by měli mít také rovné ekonomické příležitosti. Podle tohoto názoru by měli všichni lidé hrát ekonomickou hru se stejnými pravidly a na stejném hřišti. c) Nejambicióznější je ideál rovnosti ekonomického postavení. V této radikální utopii by lidé spotřebovávali stejně, ať jsou chytří nebo hloupí, horliví či líní. Mzdy by byly stejné pro lékaře i sestry, advokáty i sekretářky.

Efektivitou myslíme naplnění sledovaných cílů (což vyjadřujeme obvykle v procentech). Z ekonomického hlediska jde vlastně o vztah mezi výnosy a náklady. To znamená, že efektivní, je taková činnost, kde je čistý užitek nejvyšší, tedy kde výnosy co nejvíce převyšují náklady. Efektivitu je třeba odlišit od produktivity, neboť mezi nimi je pouze jednosměrný vztah, tedy implikace (zvyšuje-li se efektivita, zvyšuje se i produktivita nebo naopak). Společenskou efektivitou (prosperitou) pak rozumíme nejlepší dostupné využití společenských zdrojů (Vorlíček, 2008). Rovností (nebo také sociální spravedlností) se obvykle myslí rozdělení zdrojů mezi jednotlivými lidmi (ex-post), někdy se ale hovoří o rovnosti příležitostí (ex-ante). Zastánci konceptu rovnosti ex-post považují za a priori „sociálně nespravedlivé“, když někteří lidé disponují více zdroji než jiní (požadují přerozdělení zdrojů od bohatších k chudým). Zastánci konceptu rovných příležitostí nepovažují samotný fakt nerovnosti v rozdělení zdrojů za sociálně nespravedlivý, ale pouze pokud je výsledkem rozdílného úsilí jednotlivých lidí, a není tedy zapříčiněn nerovností v počátečních příležitostech (požadují přerozdělení zdrojů od sociálně zvýhodněných, k sociálně znevýhodněným) –

78

nicméně ve výsledku vede tento koncept rovněž k přerozdělování produktu od bohatších

k chudším,

a

tedy

k odstraňování

nerovnosti

ex-post.

Nerovnost

v příležitostech je totiž z větší části zapříčiněna osobními charakteristikami každého jedince. Výše zmíněné přerozdělování může mít dva efekty, z nichž každý by byl příčinou poklesu společenské efektivity i sám o sobě. Prvním je skutečnost, že přerozdělování demotivuje subjekty zdroje vytvářet. Druhým efektem je, že přerozdělováním obvykle ztrácí zdroje lidé, kteří mají schopnost je vytvářet a získávají je lidé méně schopní (Vorlíček, 2008). Ekonomie blahobytu se zabývá měřítky hodnocení alternativních ekonomických programů vlády. Přitom bere v úvahu jak rovnost, tak i efektivnost ve společnosti. Studium toho, co je „špatné“ a co „dobré“ na fungování ekonomiky. Paretovská efektivnost (alokační efektivnost) Tento druh efektivnosti hovoří o takovém ekonomickém výsledku, při němž nemůže dojít k žádné reorganizaci nebo obchodu, které by zvýšily užitek nebo uspokojení jednoho subjektu, aniž sníží užitek uspokojení subjektu jiného. Někdy se používá formulace, že „nemůžete nikomu zlepšit situaci, aniž někomu jinému situaci zhoršíte“. Jinak řečeno, aby změny, které zvyšují blahobyt všech obyvatel, byly přijaty bez ohledu na jejich vliv na rovnost ve společnosti. Obr. 26: Paretovská efektivnost

Zdroj: www.valencik.cz/marathon

79

Posun z bodu I do bodu I´ je paretovské zlepšení, při posunu z bodu A do bodu B jsme stále na křivce užitkových možností, oba body jsou proto paretovsky optimální. Posun z bodu I do A je sice posun z neefektivní do efektivní alokace zdrojů, ale není to paretovské zlepšení, protože první skupina lidí by si pohoršila. Společenské rozhodování v praxi Při praktickém rozhodování se příslušné vládní orgány snaží odhadnout vliv uvažovaného vládního programu na jednotlivé sociální skupiny obyvatelstva. Výsledek těchto odhadů se často pokoušejí vyjádřit prostřednictvím změn v efektivnosti a rovnosti ve společnosti. Například čím progresivnější daňový systém zavedeme, tím vyšší budou pravděpodobné ztráty efektivnosti. Asi nejextrémnější názor zastává profesor filosofie na Harwardově univerzitě John Rawls. Dle jeho teorie (rawlsismus) se blahobyt společnosti rovná blahobytu nejchudšího člena této společnosti. Rawlsovo maximum je princip spravedlivého rozdělování příjmů, kde spravedlivá role rozdělování příjmů spočívá v maximalizaci blaha nejméně zámožných lidí. V poslední době se skupina ekonomů a filosofů pokusila rozšířit tzv. smluvní teorii státu. Podle tohoto názoru by byl akceptovatelný jen takový program a systém daní, který zajistí, že jednotlivec na tom bude lépe v případě realizace tohoto programu, než by na tom byl bez existence státu. Při posuzování různých alternativních programů je vždy zdůrazňována efektivnost. Je však nezbytné zvažovat následky jak pro efektivnost, tak i pro rovnost ve společnosti a vzájemně je vyvažovat. Kontrolní otázky a úkoly kapitoly 5.1:

Graficky znázorněte Paretovskou efektivnost.

80

Jaké dva parametry je třeba sledovat při posuzování různých alternativních vládních programů?

5.2

Externality

Externalita nastává, když výroba nebo spotřeba způsobuje nedobrovolné náklady nebo přínosy jiným; tj. náklady nebo přínosy jsou přenášeny na jiné, aniž ti, kdo náklady způsobují, nebo ti, kdo přínosy získávají, za to platí. Přesněji, externalita je dopad chování jednoho ekonomického subjektu na blahobyt jiného subjektu, přičemž tento dopad se neodráží v dolarech nebo tržních transakcích (Samuelson, 1995). Externality vznikají jen tehdy, když se na nějaký subjekt přenese náklad bez jeho souhlasu, nebo když někdo brání určitému subjektu v dosažení celého výnosu jeho činností a on s tím nesouhlasí. Ekonomové rozlišují několik kategorií externalit. O pozitivní externalitě hovoříme tehdy, jestliže nějakému subjektu vznikají určité výhody, aniž by za ně platil. Například umístění nějakého podniku či organizace v blízkosti restaurace – to může přinést restauraci zvýšení obratu díky novým zákazníkům. Jiným příkladem může být výstavba sítě regionální dopravy, která jistě zvyšuje hodnotu pozemků v její blízkosti. Za extrémní příklad pozitivní externality lze považovat i veřejný statek. Jestliže je určitý subjekt poškozován nějakou transakcí, nebo mu z ekonomické aktivity okolí vznikají dodatečné náklady, pak mluvíme o negativní externalitě. Typickým příkladem je znečišťování vzduchu nebo toku průmyslovou výrobou, která jistě ovlivňuje

81

další subjekty na kvalitě vzduchu a vody závislé. Za negativní externalitu však můžeme považovat i nebezpečnou práci bez rizikového příplatku nebo přírodní ztráty jako toxické mlhy, hluk, odpady apod. (Duben, 2000). Dále se mohou externality dělit podle toho, kdo je produkuje – výrobce vers. spotřebitel. Některé druhy externalit, jako například znečišťování ovzduší, mají vliv na životní prostředí, a proto se dotýkají všech, kdo v daném prostředí žijí. Neméně důležitým příkladem externalit jsou tzv. omezené společné zdroje. Jejich hlavní vlastností je existence určitého množství vzácného zdroje, k němuž je volný přístup. Například ropná pole. K získání přístupu k ložisku ropy je potřeba jen získat pozemek postačující k postavení vrtné soupravy. Samozřejmě, že čím více čerpá jedna souprava, o to méně zbude na ostatní těžaře. Jeden vrt také může snižovat tlak a celkové vytěžené množství ve vrtu druhém. Tržní řešení externalit Jedním ze způsobů, jak se úspěšně vypořádat s negativními důsledky externalit je řešení prostřednictvím trhu, tzv. soukromé řešení externalit – jejich internalizací. To znamená vytváření takových organizačních ekonomických jednotek, které by umožnily, aby většina dopadů jejich činnosti se odehrávala a projevovala v rámci samotného subjektu. Negativní působení externalit se dá často vyřešit vhodným uspořádáním vlastnických práv. Převedením vlastnických práv na konkrétního jedince, získává tento jedinec dispoziční právo k některým užitkům a je oprávněn inkasovat poplatky za jejich využívání. Nebo může dojít k tzv. unitaci, kdy se hospodaření více subjektů svěří jednotnému řízení, který celkový užitek rozděluje dle stanovených kritérií. Pokud jsou definována vlastnická práva, společně s jejich obsahem, a transakční náklady vyjednávání mezi jednotlivými vlastníky jsou nízké, hovoříme o tzv. Coaseovu teorému. Jedná se o spojení a vyjednávání zúčastněných stran, které se mohou vzájemně odškodňovat pro dosažení efektivního řešení bez ohledu na to, na čí straně je zákon. Mohou tedy navenek působící přesahy svých činností internalizovat. Chicagský

82

ekonom Roland Coase ve své analýze v podstatě naznačil, že dobrovolné vyjednávání mezi zainteresovanými stranami povedou za určitých okolností k efektivnímu výsledku. Například v případě kuřáků a nekuřáků v jedné místnosti je možné. Pokud je újmou nekuřáků ze zakouřeného prostředí větší než užitek kuřáků, aby se nekuřáci spojili a kompenzovali kuřáky, aby nekouřili. Naopak v nekuřáckém vagónu, kde zákaz kouření vlastně uvaluje externalitu nekuřáky na kuřáky, je možné, aby se kuřáci spojili a získali tak jejich souhlas s kouřením (Stiglitz, 1997). Státní zásahy v případě existence negativní externality jsou vyžadovány ze 3 důvodů: a) problém veřejných statků – např. zabezpečování čistého ovzduší a vody; b) velikost transakčních nákladů – např. vysoké náklady drobných majitelů na to, aby se spojili a mohli dobrovolně internalizovat externality; c) nedokonale definované vlastnické vztahy – některá vlastnická práva nebyla totiž přijata na základě vydané legislativy, ale pouze prostřednictvím tzv. zvykového práva. Vláda může při zmírňování následků externalit použít 4 níže uvedené způsoby: a) ukládání pokut, poplatků Negativní externalitu můžeme chápat jako rozdíl mezi společenskými a soukromými náklady činnosti, která tuto externalitu produkuje. Správně stanovená pokuta pak zvyšuje soukromé náklady firmy na takovou úroveň, která se rovná nákladům společenským; b) daně a dotace Výše zmíněného efektu lze dosáhnout i korekční daní a dotací, které jsou určovány tak, aby vyrovnávaly vliv negativních i pozitivních externalit – jedná se o tzv. Pigouovskou daň a dotaci; c) zákonné omezování (regulační předpisy, nařízení) Vláda v tomto případě každému producentovi externality určí, kolik této dané externality smí vyprodukovat. Jde např. o stanovení emisních standardů pro automobily nebo skladování a vypouštění toxických látek;

83

d) právní normy Tento systém je založený na principu, že výskyt negativní externality zjišťuje poškozený a ne příslušný státní orgán. Efektivní je tento způsob zejména u soukromých subjektů. Právní systém nelze použít u externalit vznikajících používáním veřejného vlastnictví, protože tento typ vlastnictví pracuje na principu nedělitelnosti a nevylučitelnosti ze spotřeby. Ačkoliv většina ekonomů preferuje ovlivňování produkce negativních externalit prostřednictvím pokut, většina vlád světa dává přednost regulačním předpisům a nařízením. Různé systémy řešení a omezování vzniku negativních externalit vyžadují, v případě jejich zavádění, rozdílné informace. S existencí pozitivních externalit je spojena i činnost veřejně prospěšných organizací, které budou postupně přebírat činnost státních organizací veřejného sektoru a uspokojovat efektivním způsobem potřeby jednotlivých specifických skupin obyvatelstva (Duben, 2000). Kontrolní otázky a úkoly kapitoly 5.2: Definujte pojem externalita.

Uveďte 3 příklady pozitivní a 3 negativní externality.

5.3

Hospodářská politika státu

Hospodářství každého státu je přímo ovlivněno politikou a tím, která z politických stran se dostane k moci, aby prosadila své zájmy a cíle. Hospodářská (makroekonomická)

84

politika státu je charakterizována jako souhrn cílů, rozhodovacích procesů, opatření a nástrojů státu v jednotlivých oblastech ekonomické reality. Subjekty hospodářské politiky státu jsou (Harasimová, 2010): a) parlament (složený ze dvou komor – poslanecké sněmovny a senátu) – schvaluje zákony pro základní mantinely fungování společnosti a ekonomiky. Podobu zákona má i schválený rozpočet na daný rok – tedy příjmy a výdaje. Vliv parlamentu zastoupeného politickými stranami na hospodářskou politiku je významný; b) vláda – nejvyšší výkonný orgán státu. Vláda iniciuje zpracování zákonů a předkládá je ke schválení parlamentu. Připravuje také návrh rozpočtu na další rok, který posléze schvaluje poslanecká sněmovna a senát; c) centrální banka – v ČR je to Česká národní banka (dále jen ČNB), která hlídá komerční bankovní trh a množství peněz v oběhu. Další funkce ČNB budou uvedeny v samostatném modulu Bankovnictví. Čtyři hlavní cíle hospodářské politiky státu jsou (Harasimová, 2010): a) stabilně rostoucí úroveň reálného produktu odpovídající jeho potenciální úrovni. Mnohé země upřednostňují stabilní roční přírůstek HDP ve výši 3 %; b) vysoká zaměstnanost a nízká nezaměstnanost. Cílem je udržení přirozené míry nezaměstnanosti okolo 5 % a vytváření vhodných pracovních příležitostí s vysokou odměnou pro ty, kteří chtějí pracovat; c) stabilní nebo mírně se zvyšující cenová hladina – tedy co nejnižší inflace – a to tak, aby se roční míra inflace pohybovala okolo 2 %; d) vyrovnané zahraniční ekonomické vztahy, které se vyznačují stabilním měnovým kursem a vývozy víceméně vyrovnávajícími dovozy – tedy vyrovnanou (případně plusovou) obchodní bilancí. Hospodářská politika a její realizace probíhá v rámci tří rozhodujících aktivit: a) Formulování koncepce a celkové orientace hospodářské politiky o podílí se na tom politické strany, parlament, různé zájmové skupiny, atd.;

85

b) vlastní realizace hospodářské politiky o zajišťováno celou řadou státních i nestátních organizací – v prvé řadě ministerstva a jejich specializované pracoviště; c) kontrola o zajišťováno všemi orgány a institucemi, které jsou do hospodářské politiky zapojeny; v ČR k těm nejvyšším patří Nejvyšší kontrolní úřad. Kontrolní otázky a úkoly kapitoly 5.3: Vyjmenujte hlavní cíle hospodářské politiky státu.

Jaké jsou základní nástroje hospodářské politiky státu?

5.3.1 Nástroje hospodářské politiky státu

Nástroje hospodářské politiky jsou konkrétní opatření, která jsou prováděna za účelem dosažení určitých cílů. Obecně je můžeme rozdělit na: a) přímé – stát buď vystupuje jako přímý účastník trhu, nebo vydává konkrétní opatření, která mají přímo dosáhnout splnění cíle; b) nepřímé – stát vytváří obecné právní normy, které ale ovlivňují chování ekonomických subjektů tak, aby to vedlo k naplnění konkrétního cíle. Cíle hospodářské politiky lze dosáhnou pomocí čtyř nástrojů hospodářské politiky: a) Fiskální politiky; b) monetární politiky; c) důchodové politiky;

86

d) zahraniční hospodářské politiky. 5.3.1.1 Fiskální politika

Fiskální politikou rozumíme soubor postupů a nástrojů, jimiž vláda ovlivňuje chod ekonomiky prostřednictvím příjmů a výdajů státního rozpočtu. Jejím prostřednictvím je zabezpečován rozvoj veřejného sektoru a poskytování veřejných statků. Fiskální politika přerozděluje důchody prostřednictvím daňové soustavy a systému transferových plateb a podílí se na zmírňování negativních důsledků externalit a na podpoře kladných externalit (bude pojednáno detailněji v kapitole 5.2). Fiskální politika zahrnuje dvě strany: výdajovou a příjmovou. Podle zaměření rozlišujeme expanzivní fiskální politiku (růst výdajů) a restriktivní fiskální politiku (pokles výdajů). Výdaje veřejných rozpočtů významně ovlivňují ekonomiku dané země. Má vliv nejen na hospodářský růst a cyklus, ale i na determinaci hospodářské struktury země. Výdajová část tedy spočívá v rozhodování o změnách celkového objemu veřejných výdajů a o změnách objemu výdajů jednotlivých rozpočtových kapitol. Největší část veřejných příjmů tvoří příjmy daňové. Daň, jako povinná platba do státního rozpočtu, je jednou z nejdůležitějších determinant. Významným způsobem ovlivňuje konkurenceschopnost země, zaměstnanost, hospodářskou soutěž, strukturu ekonomiky atd. V této souvislosti můžeme tedy hovořit o tzv. daňové politice, která je relativně samostatnou součástí fiskální politiky. Nedaňové příjmy jsou z hlediska hospodářské politiky takřka zanedbatelné. Jde zejména o příjmy z výnosů státních podniků, půjček, pronájmu státních budov či pozemků, dary apod. (Vorlíček, 2008). Zdanění, jeho principy a vliv na ekonomiku Daně se obvykle rozlišují na:

87

a) přímé – daně z příjmu (fyzických a právnických osob), daně z majetku (nemovitosti, daň silniční, dědická aj.; b) nepřímé – univerzální (DPH), selektivní (spotřební daň). Daň je definována jako povinná, nenávratná, zákonem určená platba do veřejného rozpočtu. Je to platba neúčelová a neekvivalentní (Kubátová, 2000). Pro upřesnění definice je třeba vzít v potaz rozdíl mezi následujícími termíny: Daň

=

nenávratná, povinná, zákonem určená platba;

Poplatek

=

nenávratná, dobrovolná, smluvně sjednaná platba;

půjčka

=

návratná, dobrovolná, smluvně sjednaná platba.

Lze si představit i návratnou, povinnou platbu. Takovouto povinnou půjčku by nebylo možné zařadit mezi daně – za daň by bylo možné považovat rozdíl mezi úrokem dlužníkem reálně vyplaceným a úrokem, za který by subjekt takovou půjčku poskytl dobrovolně. Takový případ se ale v praxi prakticky nevyskytuje. Základním atributem daně je její povinnost – jde tedy o plnění, za jehož neuskutečnění hrozí subjektu sankce v podobě omezení jeho vlastnických práv. Všimněme si, že případná protihodnota, kterou za zaplacení daně plátce dostane, je zcela nepodstatná, neboť plně závisí na příjemci daně a nijak nesouvisí s jejím placením. Jediné, co po zaplacení daně plátce opravdu přímo získá je skutečnost, že proti němu nebude uplatněna deklarovaná sankce (Vorlíček, 2008). Z mnoha principů, o které lze opírat optimální zdanění, lze vydělit zejména tyto dva (Samuleson, 1995): a) různí lidé mají být zdaněni úměrně prospěchu, který získávají z vládních programů. Stejně jako lidé vydávají soukromé peníze úměrně své spotřebě soukromého chleba, není rozumné, aby také daně jednotlivce byly vázány na jeho či její užití veřejných silnic a parků? To je princip prospěchu; b) výše daní, kterou lidé platí, se má vztahovat k důchodu, bohatství nebo platební schopnosti. Jinak řečeno, zdanění by mělo být uspořádáno tak, aby pomáhalo

88

dosahovat rozdělení důchodů, které společnost považuje za správné a spravedlivé. To je princip platební schopnosti. Vedle obecných principů je snaha vtělit do daňových systémů také soudobé názory na spravedlnost. Jedním důležitým principem je horizontální spravedlnost, podle které ti, kdo na tom jsou v podstatě stejně, by měli být také stejně zdaněni. V případě zdaňování podle prospěchu to znamená, že jestliže používáme tytéž služby dálnic a parků, pak bychom podle principu horizontální spravedlnosti měli platit stejné daně. Mnohem obtížnější problém tzv. vertikální spravedlnosti se týká přístupu k nerovným neboli přístupu k lidem v různých ekonomických podmínkách. Jinak řečeno, jestliže sobě rovní mají být zdaněni stejně, potom sobě nerovní by měli být zdanění nestejně. Tato zásada je bohužel nedostatečným vodítkem při řešení otázek daňové politiky společnosti. Můžeme sice prohlašovat, že bohatí mohou platit daně snadněji než chudí nebo že získávají větší prospěch, ale obecné principy zdanění nemohou vyřešit základní politické otázky – jak by se mělo přistupovat k nerovným nebo jak definovat spravedlnost (Samuelson, 1995). Daňovou efektivitou se rozumí nízký poměr mezi výnosy a náklady zdanění. Za efektivní je považována taková daň, u níž náklady za její výběr jsou minimální ve srovnání s výnosem, který z ní plyne. Vysoké daně motivují lidi ke svépomocným činnostem, protože z nich se nemusí platit daně. Místo toho, aby se lidé plně věnovali svým povoláním a ze svých příjmů kupovali služby specialistů, dělají si mnoho věcí sami, i když je dobře neumějí. To snižuje celkovou efektivnost ekonomiky a zpomaluje ekonomický růst. Vzájemné protislužby jsou tedy legálním způsobem vyhýbání se daním. Jsou-li daně vysoké, jsou i nelegální způsoby běžné. Při nízkých daních se lidem nevyplácí riskovat daňový únik, při vysokých daních se to ale vyplácí více. Daňový únik je výnosem, odhalení a potrestání je nákladem. Čím větší je tedy výnos z daňového úniku, tím větší riziko se vyplácí podstoupit – tak vzniká tzv. šedá ekonomika: sféra neutrálních protislužeb a daňových úniků (Holman, 2008).

89

Jevy zvyšování daní a negativních dopadů zachycuje Lafferova křivka, jejímž autorem je Američan Arthur Laffer. Obecně říká, že když míra zdanění roste, jsou přírůstky daňového výnosu státu stále menší. Obr. 27: Lafferova křivka

Zdroj: www.miras.cz

Ekonomové se neshodují v názoru, jak dalece daně snižují pobídku pracovat nebo spořit. Extrémní teorii, kterou zobrazuje Lafferova křivka, byly daňové sazby na konci 70. let tak vysoké, že ve skutečnosti snižovaly rozpočtové příjmy. Tento extrémní postoj však nebyl empiricky podložen. Zdaňované subjekty kvůli snížení daňového břemene vyvíjejí takové aktivity, které by bez zdanění nevyvíjely. Věnují čas studiu daňových předpisů nebo si na to platí odborníky, lobují za získání zvýhodnění, podnikají do daňově výhodnějších oblastí. Takové aktivity samozřejmě představují náklady, které se sice subjektům vrátí v podobě snížení daňového břemene, ale z hlediska společnosti představují čistou ztrátu, neboť tyto zdroje by mohly být využity k produkci jiných statků a služeb (Vorlíček, 2008). V současnosti se daňová soustava sestává z následujících daní: a) zdravotní pojištění; b) sociální pojištění; c) daň z příjmů fyzických osob; d) daň z příjmu právnických osob; e) daň z přidané hodnoty; f) spotřební daň;

90

g) daň z nemovitosti; h) daň dědická, darovací a z převodu nemovitostí; i) daň silniční; j) ostatní povinné poplatky do veřejných rozpočtů – např. poplatky za znečišťování životního prostředí, soudní a správní poplatky,… Kontrolní otázky a úkoly kapitoly 5.3.1.1: V čem spočívá fiskální politika státu?

Vysvětlete vlastními slovy pojem „daňová efektivita“.

Vysvětlete, jaké veličiny zachycuje Lafferova křivka.

5.3.1.2 Monetární politika

Hlavním nástrojem monetární politiky je řízení peněžní zásoby, resp. množství peněz v oběhu. Správné množství peněz v oběhu je hlavním předpokladem nízké míry inflace a plné zaměstnanosti. Cílem je regulace peněz, poskytování úvěru a řízení bankovní soustavy země její centrální bankou. Při zvýšení peněžní zásoby dochází k růstu všeobecné hospodářské

91

aktivity. Zvyšuje se HDP, roste zaměstnanost, nebo se snižuje nezaměstnanost. Snížení peněžní zásoby omezuje hospodářskou aktivitu, dochází k poklesu HDP nebo k poklesu tempa růstu, stoupá nezaměstnanost, klesají nebo stagnují investice. Změny v peněžní nabídce mohou vést k cenovým změnám: zvýšení množství peněz v oběhu vyvolá vzestup cenové hladiny a vede ke snížení kupní síly země. Ovšem udržování stabilní cenové hladiny tlumením přírůstků peněžní zásoby není jednoznačně pozitivním opatřením, protože může působit na zpomalení hospodářského růstu (Halásková, 2008). Centrální banky využívají pro plnění stanovených cílů a úkolů řadu přímých a nepřímých nástrojů. Mezi nástroje přímé patří (Duben, 2000): a) selektivní pravidla likvidity; b) úvěrové kontingenty; c) povinné vklady; d) poskytovaná doporučení, dohody, výzvy. Tyto nástroje mají celostátní působnost a platí pro všechny komerční banky. Mají administrativní povahu a jde převážně o selektivní zásahy centrální banky. Mezi nepřímé nástroje patří: a) změny diskontních sazeb – jde o úrokovou sazbu centrální banky, jejím pohybem se zlepšují nebo zhoršují podmínky obchodních bank; b) reeskontní sazby a úvěry – jde o odkupování směnek a jejich prodej centrální bance, která tím zvyšuje úvěrovou kapacitu a likviditu obchodních bank; c) lombardní úvěry – jde o úvěr na zástavu cenných papírů; d) intervence devizového kurzu – jde o vědomé ovlivňování devizového kurzu s výsledným efektem na výši nabídky peněz v ekonomice; pro stabilizaci devizového kurzu používá centrální banka nástroje konverze a swapy zahraniční měny;

92

e) stanovení povinných minimálních rezerv obchodních bank – změny těchto rezerv ovlivňují výnosnost bankovních operací i výši jejich disponibilních finančních prostředků; f) stanovení pravidel likvidity – tvorba pravidel slouží k posílení důvěryhodnosti a bezpečnosti bankovního systému; g) operace na volném trhu – jedná se o nákup a prodej státních cenných papírů. Monetární politika působící v konečných důsledcích na snížení nabídky peněz se nazývá restriktivní, pokud jde o zvyšování nabídky peněz, hovoříme o politice expanzivní. Rozhodnutí o volbě konkrétní fiskální nebo monetární politiky závisí do značné míry na konkrétní politické situaci, na politických preferencích a na hospodářsko-politických cílech vlády. Dalším důležitým kritériem může být i rychlost s jakou se dostavují účinky zvolených nástrojů, pružnost při aplikaci a intenzita s jakou jsou jednotlivá opatření očekávána. Více o činnosti České národní banky a monetární politice státu bude pojednáno v připravovaném samostatném modulu Bankovnictví. Kontrolní otázky a úkoly kapitoly 5.3.1.2: V čem spočívá monetární politika státu?

5.3.1.3 Důchodová politika Důchodová politika je souhrn opatření vlády, s cílem eliminace nerovností v rozdělování důchodů a to zákonnými regulačními opatřeními, zahrnujícími mzdy a ceny.

93

Regulace mezd byla použita v letech 1990-1995 a hlavním cílem bylo zabránit nekontrolovatelnému vývoji inflace. V posledních letech se již od této metody upouští, stát mzdy v soukromém sektoru nereguluje, ponechá je volnému působení trhu. Stát však může regulovat mzdy ve státním sektoru, v kterém pracuje celá pětina práceschopného obyvatelstva. Státem zatím zůstávají regulované ceny elektřiny, plynu, vody, nájemného v obecních bytech, poštovní poplatky a další. Tyto zboží a statky produkují monopoly (někdy se státní účastí) a jakékoliv zvýšení cen je velmi citlivé pro konečného spotřebitele (Harasimová, 2010). Kontrolní otázky a úkoly kapitoly 5.3.1.3: Jakými opatřeními může stát realizovat důchodovou politiku?

5.3.1.4 Zahraniční hospodářská politika

Harasimová (2010) rozlišuje dvě kategorie nástrojů: o ovlivňování zahraničního obchodu prostřednictvím opatření obchodní politiky (cla, kvóty – omezení či stimulace vývozu a dovozu); o regulace měnového trhu – opatření specificky zaměřená na zahraniční sektor. Patří sem např. regulace trhu měny pomocí volného či pevného kursu, apod. Ovlivňování kurzu koruny a devizová politika spadá do kompetence ČNB, o které bude detailněji pojednáno v samostatném předmětu Bankovnictví. Po vstupu do EU je celní politika jednotně řízena z Bruselu a tím odpadá možnost ovlivnit tento nástroj na národní úrovni, stejně tak výše dovozních a vývozních kvót.

94

Kontrolní otázky a úkoly kapitoly 5.3.1.4: Zamyslete se nad tím, do jaké míry se omezily možnosti zahraniční hospodářské politiky České republiky se vstupem ČR do Evropské unie.

Pro dosažení cílů hospodářské politiky je stát nucen svými opatřeními chránit hospodářskou soutěž, pak hovoříme o protimonopolní politice. Snahou státu je rozvíjet všechny regiony na svém území (a to zejména upadající, nebo zaostalé) a nebo podpořit různá odvětví ekonomiky - v tomto případě se jedná strukturální politiku. Pro zmírnění dopadů hospodářského cyklu vede stát stabilizační (proticyklickou) politiku. O všech těchto dílčích politikách bude pojednáno v následujících kapitolách. 5.3.2 Protimonopolní politika

Protimonopolní politika představuje primární způsob, kterým veřejná politika omezuje možné zlořády velkých firem. Obecným cílem je vytvoření konkurenčního prostředí, které umožní zajistit růst, rovnováhu a zaměstnanost. Tato politika vyrostla ze zákonodárných aktů, jako jsou Shermanův zákon (1890 – zakázal monopolizovat směnu a postavil mimo zákon každé spojení nebo úmluvu k omezení směny) a Claytonův zákon (1914 – postavil mimo zákon dohody o vázaném prodeji, prohlásil cenovou diskriminaci a dohody o výhradním obchodování za nezákonné, zakázal vzájemné propletení členství ve správních radách a fúze uskutečňované získáním obyčejných akcií konkurentů). Protimonopolní politika má tyto hlavní cíle (Samuelson, 1995): a) zabránit protisoutěžním činnostem – dohody o manipulaci cenami nebo rozdělení oblastí, cenová diskriminace a dohody o vzájemném prodeji;

95

b) rozbít monopolní struktury – tyto struktury mají nadměrnou tržní moc a angažují se v protikonkurenčních činnostech, jako je vylučování konkurentů. Vedle toho, že omezuje chování existujících firem, zabraňuje protimonopolní zákon fúzím, které by oslabily konkurenci. Dnes jsou hlavním zdrojem znepokojení firem v témž odvětví. Mnoho lidí se domnívá, že v současné ekonomice by se protimonopolní politika měla soustřeďovat hlavně na zamezování protisoutěžním dohodám firem, jako je určování cen.

Kontrolní otázky a úkoly kapitoly 5.3.2: Co je hlavním cílem protimonopolní politiky?

5.3.3 Strukturální politika

Strukturální politikou se státní orgány snaží konkrétně ovlivňovat buď odvětvovou či regionální strukturu ekonomiky – tedy přímo ovlivňovat na jaká užití má být alokováno jaké množství zdrojů. V případě regionální politiky jde obvykle o podporu zaostalých či upadajících regionů, v případě odvětvové politiky zase o podporu perspektivních nebo naopak upadajících odvětví či podniků. Hlavním obecným cílem strukturální politiky je podpora rozvoje ekonomiky (Vorlíček, 2008). Mezi nástroje strukturální politiky patří: a) přímé dotace na určité projekty či určitým konkrétním subjektům; b) daňové úlevy na určité druhy činností či přímo na vybrané firmy; c) zvláštní zdanění vybraných aktivit (zjm. cla či spotřební daně); d) necenová regulace podnikatelských aktivit (např. územní plánování nebo vydávání živnostenských oprávnění);

96

e) cenová regulace (nepř. regulované nájemné). Strukturální politika je uskutečňována prostřednictvím: obchodní politiky – aktivní státní podpora obchodu, zjm. mezinárodního; cílem je především ovlivňování platební bilance pomocí např. cla, dovozních kvót, daňových výhod, atd; průmyslové politiky – výkonnost průmyslu je chápana jako známka hospodářské rozvinutosti země; cílem je chránit průmyslové vlastnictví, podporovat odvětví či firmy, tlumit negativní dopady na jednotlivá odvětví, a to především přímými a nepřímými dotacemi a ochranou domácího trhu; zemědělská politiky – cílem je zajistit nejen produkci potravin, ale i krajinotvorbu a životní úroveň venkova a zemědělců; k nástrojů patří zejména přímé a nepřímé dotace a ochrana domácího trhu. Strukturální politiky narušují cenové signály, které informují podnikatele i spotřebitele o vzácnosti zdrojů a tím i společenské prospěšnosti konkrétních aktivit. Deformace tržních signálů jsou jednou z hlavních příčin chybné alokace investic. Náprava takto vzniklých investičních omylů a realokace chybně užitých zdrojů je pak spojena se ztrátami, a je provázena takovými jevy, jako je například rozsáhlá strukturální nezaměstnanost (Vorlíček, 2008). Kontrolní otázky a úkoly kapitoly 5.3.3: Zamyslete se nad tím, jaké regiony nebo odvětví jsou v současnosti v České republice cílem strukturální politiky?

Jakými nástroji jsou tyto cílové regiony nebo odvětví podporovány?

97

5.3.4 Stabilizační politika

Hospodářské cykly = výkyvy celkové ekonomické aktivity vyznačující se současnou expanzí nebo kontrakcí produktu ve většině sektorů ekonomiky. K hospodářskému cyklu dochází, jestliže skutečný hrubý národní produkt vzhledem k potencionálnímu roste (expanze) nebo klesá (kontrakce, recese), (Samuelson, 1995). Hospodářský cyklus je považován za vadu. Stát si proto klade za cíl svou politikou cykly odstraňovat, či alespoň zmírňovat. Hlavní nástroje, které k tomu používá, jsou fiskální a monetární politika. Základní ideou stabilizační politiky je, že v době hospodářské recese by měl stát provádět fiskální nebo monetární expanzi (aby nahradil výpadek soukromých investic), a naopak v době konjuktury restrikci (aby naspořil příslušné zdroje). Tak by se mělo cyklické kolísání relativně vyrovnat. Ve skutečnosti se to ovšem nedaří. Příčiny jsou následující (Vorlíček, 2008): u peněžního cyklu je monetární politika jeho příčinou – požaduje se transparentní chování centrálních bank, aby jednotlivé subjekty mohly monetární politiku správně zakalkulovat do svých očekávání a nedocházelo tedy k vážným peněžním iluzím; u volebního cykluje příčinou fiskální politika – prakticky si ale nelze představit volenou vládu, která by nepřizpůsobovala rozpočet snaze o znovuzvolení – jedním z návrhů je vytvořit vládě nezávislý úřad pro státní rozpočet; inovační cyklus svou podstatou podmiňuje hospodářský růst – odstranit jeho příčinu by znamenalo zastavit jakýkoli další pokrok; zemědělské cykly – cyklické výkyvy vyrovnává činnost soukromých spekulantů, ti v letech dobré úrody nakupují a stahují část produkce z trhu a v letech neúrody zase své zásoby rozprodávají

98

Kontrolní otázky a úkoly kapitoly 5.3.4: Co je základní myšlenkou stabilizační politiky?

99

Použitá literatura 1. Bednář, J., Základy ekonomie. České Budějovice: Zdravotně sociální fakulta Jihočeské univerzity, 2007. 2. Duben, R., Ekonomie veřejného sektoru. Praha: VŠE, 2000, ISBN:80-245-00493. 3. Fialová, H., Fiala, J. Ekonomický výkladový slovník. Praha: A plus, 2011, ISBN: 978-80-903804-5-5. 4. Halásková, R., Základy ekonomie. Ostrava: Ostravská univerzita, 2008, ISBN:978-80-7368-138-8. 5. Harasimová, S., Makro a mikroekonomie. Opava: Optys, 2010, ISBN:978-8085819-78-6. 6. Holman, R., Ekonomie. Praha : C.H. Bek, 2002. ISBN:80-7179-681-6 (váz.). 7. Holman, R., Základy ekonomie. Praha: C. H. Beck, 2008. ISBN:978-80-7179890-3. 8. Keřkovský, M., Ekonomie pro strategické řízení – teorie pro praxi. C.H.Beck, 2004, ISBN:80–7179–885–1. 9. Krameš, J., Makroekonomie. Praha: VŠE – Oeconomica, 2009. ISBN:978-80245-1580-9. 10. Kubátová, K., Daňová teorie a politika. Praha: Eurolex Bohemia, 2000, ISBN: 978-80-7357-205-1. 11. Lunáček, J. et al., Managerial Economics (learning packages). Brno: Brno Business School, 2010/2011. 12. Maitah, M., Makroekonomie v praxi. Praha: Wolters Kluwert ČR, 2010, ISBN: 978-80-7357-560-1. 13. Samuelson, P. A., Nordhaus, W. D., Ekonomie. Praha: Svoboda, 1995, ISBN: 80-205-0494-X. 14. Sojka, M., Pudlák, J., Ekonomie, Praha: Fortuna, 2009, ISBN: 978-80-7373-0130. 15. Stiglitz, J. E., Ekonomie veřejného sektoru. Praha: Grada, 1997, ISBN 80-7169454-1.

100

16. Vorlíček, J., Úvod do ekonomie veřejného sektoru, Praha: VŠE - Oeconomica, 2008, ISBN: 978-80-254-1419-2. Internetové zdroje: 1. BusinessInfo.cz, Doleček, M., Kapitálový trh, [online]. Dostupné z http://www.businessinfo.cz/cz/clanek/orientace-v-pravnich-ukonech/kapitalovytrh-opu/1000818/55295/ 2. Česká ekonomika v grafech, míra inflace, [online]: Dostupné z http://www.euroekonom.cz/grafy.php 3. Česká ekonomika v grafech, míra nezaměstnanosti, [online]: Dostupné z http://www.euroekonom.cz/grafy.php 4. ČNB, Finanční trhy, [online]: Dostupné z http://www.cnb.cz/cs/financni_trhy/ 5. Ecorp.euweb.cz. Úvod k výrobním faktorům, [online]: Dostupné z http://www.ecorp.euweb.cz/Vyrobni%20faktory.html 6. Euroekonom.cz, Tržní rovnováha [online]: Dostupné z http://www.euroekonom.cz/ekonomie-clanky.php?type=lekce4 7. Euroekonom.cz., Kapitál, úrok, investice, [online]: Dostupné z http://www.euroekonom.cz/ekonomie-clanky.php?type=lekce11 8. Hladký J., Leitmanová I., zf.jcu.cz. 1997. [online]: Dostupné z http://www2.zf.jcu.cz/public/users/urbanek/monet/html/scripta/mikroekonomie/kap itola11.htm 9. Kotyárová, J., Trh výrobních faktorů, 2010, [online]: Dostupné z http://www.fce.vutbr.cz/ekr/asp/AktualityPredmety/Ekonomie/P12_Trh_VF.pdf 10. Mikroekonomie, Nabídková křivka, [online]: Dostupné z: http://cgi.math.muni.cz/~kriz/prevod_mikro/mikro5.html 11. Palatova, D., Rovnováha firmy,fce.vutbr.cz, [online]: Dostupné z http://www.fce.vutbr.cz/EKR/asp/AktualityPredmety/Ekonomie/prednes13.pdf 12. Základní rysy a charakteristiky ekonomických cyklů, hospodářský cyklus, [online]: Dostupné z :http://lko.nazory.cz/HECZKO/DisertaceIb.htm 13. Ekonomie, Podnikatelské vztahy, [online]: Dostupné z: http://ekonomie.topsid.com/index.php?war=subjekty_narodniho_hospodarstvi

101

14. Ekonomie a ekonomika, Nedokonalá, [online]: Dostupné z: konkurencehttp://www.ecorp.euweb.cz/UC.html

102

Doporučená literatura pro samostudium 1. Bailey et. al. Macroeconomics, Financial Markets and the International Sector, Boston. 2. Barro, J.R.: Macroeconomics, 4th ed., New York, John Wiley Sons 1993, ISBN 99-00-03150-X. 3. Brožová, D.: Malé dějiny ekonomického myšlení. VŠE, Praha 2004 4. Buchholz, Todd G. New Ideas from Dead Economist: Revised Edition. New York: Plume, 1999. 5. Burda, M. et al: Macroeconomics; A European text, Oxford, Oxford University Press 1993, 486 s., ISBN 0-19-8777306-4. 6. Coyle, D. The Economist of Enough, How to Run the Economy as If the Future Matters. Princeton University press, 2011. 7. Dasgupta, Partha. Economist: A Very short Introduction. Oxford University Press, 2007. 8. Dornbusch, R. et al. Makroekonomie, 6.vyd., Praha, SPN a Nadace Economics 1994, 602 s., ISBN 80-04-25556-6. 9. Frank, R. et al.: Ekonomie. Grada Publishing, Praha 2003. 10. Gordon, R. J.: Macroeconomics, 8th ed., New York, Addison Wesley 2000. 11. Hall R.E., Taylor B.J.: Macroeconomics, 4th ed., New York, W.W.Norton and Company 1997, ISBN 0-393-96307-1. 12. Helísek, M. Makroekonomie: Základní kurz. Slaný: Melandrium, 2000. 320 s. ISBN 80-86175-10-3. 13. Josef, J.: Finanční trhy, Grada 1997. 14. Kliebl, J. et al.: Stimulace pracovníků a tvorba mzdových soustav, VŠE Praha,1994. 15. Klíma, J. Makroekonomie. Brno : B.I.B.S., a.s., 2004. ISBN 80-86575-71-3. 16. Kvasničková, A. a kol.: Dějiny ekonomického myšlení. Rego. Publishing 1999. 17. Leiber, F.: Ekonomika zemědělského podniku, Praha, Český institut agrární ekonomiky, 1993.

103

18. Macáková, V. et al. Mikroekonomie. 8. vyd., Praha: Melandrium, 2003, 275 s. ISBN 80-86175-38-3. 19. Malkiel, Burton G. Random Walk Down Street, ninth edition. 9. New York: Norton, 2007. 20. Mankiw, Gregory, M.: Zásady ekonomie. Grada Publishing, Praha. 21. Murray, Rothbard, N.: Zásady ekonomie. Liberální institut, Praha. 22. Pavelka, T. Makroekonomie: Základní kurz. Slaný: Melandrium, 2007. 278 s. ISBN 80-86175-58-4. 23. Pearce, D.W.: Macmillanův slovník moderní ekonomie, Victoria Publishing, Praha, 1992. 24. Philip, T. et al. Surviving Large Losses: Financial Crises, the Middle Class, And the Development of Capital Markets. Harvard: Harvard Pres, 2009. 25. Richard, D. Irwin 1991, 798 s., ISBN 0-256-03339-0. 26. Sachs, Jeffrey. The end of Poverty: Economist Possibilities for Our Time. Penguin, 2005. 27. Samuelson, Paul Anthony, Nordhaus, W. Ekonomie . - Praha : Svoboda, 1995. ISBN 80-205-0494-X. 28. Soukupová, J., Mikroekonomie. Management Press, 3. vydání, Praha 2002. 29. Sojka, M. a kol.: Dějiny ekonomických teorií, VŠE, UK Praha, 2000. 30. Spěváček, V. a kol.: Ekonomická transformace v České republice, Linde Praha 2002. 31. Synek, M. et al.: Manažerská ekonomika. Praha: Grada Publishing 2003. 32. Urban, J.: Teorie národního hospodářství. 2. vydání, ASPI, Praha 2006. 33. Valach, J.: Investiční rozhodování a dlouhodobé financování I. a II., Praha, VŠE, 1994,1998. 34. Varian, H.R.: Mikroekonomie. Moderní přístup, 1. české vydání, Victoria Publishing, Praha 1995, ISBN 80-85865-25-4.

104

Ekonomie. Studijní dokumentace projektu. Podpora nabídky vzdělávacích programů pro pracovníky veřejného sektoru Plzeňského kraje

Recommend Documents