EKONOMICKÁ GEOGRAFIE

EKONOMICKÁ GEOGRAFIE Distan ní studijní opora

Pracovní text

Auto i: RNDr. Jaroslav Maryáš, CSc., RNDr. Ji í Vystoupil, CSc.

Masarykova univerzita v Brn Ekonomicko – správní fakulta Brno, íjen 2004

-1-

Identifikace modulu Znak •

EKOGEO

Název •

Ekonomická geografie

Ur ení •

Hospodá ská politika a správa – Regionální rozvoj a správa

Auto i •

RNDr. Jaroslav Maryáš, CSc., RNDr. Ji í Vystoupil, CSc.

Garant •

Doc. RNDr. Milan Viturka, CSc.

Cíl Vymezení cíle Cílem základního kurzu ekonomické geografie je seznámit studenty se sou asným stavem rozvoje ekonomické geografie jako základní geografické disciplíny, která si staví za cíl a základní úkoly objasn ní prostorové organizace spole ensko – ekonomického systému. Výuka klade d raz p edevším na pojmové, teoretické a metodologické základy ekonomické geografie, což umožní student m seznámit se s poznávací rolí disciplíny a s jejími elementárními výzkumnými metodami a postupy. Konkrétní empirický materiál, jehož analýza je p edm tem kontrolních otázek je zam en tak, aby obsáhnul na vybraných p íkladech zákonitosti a tendence ovládající i podmi ující rozmíst ní spole ensko-ekonomických jev a proces sou asného sv ta. Dovednosti a znalosti získané po studiu text Poslucha i porozumí základním problém m a úkol m ekonomické geografie, zejména prostorové organizaci socioekonomického systému a aktivit v etn regionáln geografického p ehledu. Smyslem „domácí“ studijní p ípravy je pochopení pojmového aparátu, v cných souvislostí v etn základních metod a zopakování regionáln geografických znalostí ze st edních škol. V neposlední ad získají poslucha i schopnost hodnotit p í iny a d sledky regionálních rozdíl hlavních sociáln – geografických a ekonomických jev a proces .

-2-

asový plán asová náro nost • prezen ní ást • samostudium • cvi ení

8 hod. 20 hod. 20 hod.

Celkový studijní as • 48 hod. Harmonogram • (p edm t je za azen do 1. semestru) • p ednášky – íjen – prosinec • cvi ení (odevzdání výsledk ) - leden

Zp sob studia Studijní pom cky a) Povinná literatura: • Maryáš J., Vystoupil J.: Ekonomická geografie. ESF MU, Brno 2004. DSO. 149 s. b) Doporu ená literatura: • Wrona J., Rek J.: Podstawy geografii ekonomicznej. PWE, Warszawa 2001. 428 s. c) asopisy: • Geografické rozhledy. SGS, Praha.

-3-

d) D • • • • • •

ležité internetové zdroje s geografickou tématikou a statistikou: http://www.odci.gov./cia/publications/factbook/country.html http://www.nationalgeographic.com/resources/ngo/maps/ http://www.fao.org http://www.worldbank.org http://www.un.org http://www.who.org

Vybavení • PC • Internet Návod práce se studijními texty DSO je nutné chápat jako výchozí studijní materiál, který na jedné stran poslucha e orientuje v základní problematice studia prostorových jev , proces a souvislostí v jednotlivých geografických disciplinách (geografie obyvatelstva a sídel, geografie zem d lství a pr myslu, geografie dopravy, geografie cestovního ruchu a geografie služeb), na stran druhé potom stimuluje poslucha e kurzu k aktivní práci s dalšími dostupnými srovnávacími informa ními zdroji a prameny. Ty jsou uvedeny jednak v úvodu DSO, jednak v úvodu organizovaných seminá . V tomto kontextu je kladen d raz nejen na statistické, ale i interpreta ní a praktické uchopení studované problematiky geografické diferenciace a vývoje sv ta a mezinárodních srovnání. Všechny pot ebné informace a statistická data pro p ípravu a ešení uložených otázek ke cvi ení a pro seminární práci jsou umíst ny jednak v této DSO nebo jako p íloha tohoto DSO na webových stránkách katedry regionální ekonomie a správy ESF.

-4-

STRU NÝ OBSAH 1. Geografie (ekonomická) a její vývoj 2. Geografie obyvatelstva 3. Geografie sídel 4. Geografie zem d lství 5. Geografie pr myslu 6. Geografie dopravy 7. Geografie cestovního ruchu a rekreace 8. Geografie služeb

-5-

ÚPLNÝ OBSAH

1. GEOGRAFIE (EKONOMICKÁ) A JEJÍ VÝVOJ............................................ 10 1.1.

HISTORIE GEOGRAFIE ........................................................................................................... 10

1.2.

K VÝVOJI GEOGRAFICKÉHO MYŠLENÍ............................................................................ 15

1.3.

SPECIFICKÉ RYSY TRADI NÍ A MODERNÍ GEOGRAFIE ............................................. 16

2. GEOGRAFIE OBYVATELSTVA.................................................................... 18 2.1.

VÝVOJ P EDM TU A POSTAVENÍ V GEOGRAFICKÝCH V DÁCH ........................... 18

2.2. VÝVOJ OBYVATELSTVA A PROGNÓZY JEJÍHO VÝVOJE ............................................ 20 2.2.1. Antropogeneze.......................................................................................................................... 20 2.2.2. Prostorové aspekty vývoje lidských populací ........................................................................ 21 2.2.3. Vývoj po tu obyvatel ............................................................................................................... 22 2.2.4. Prognózy vývoje obyvatelstva................................................................................................. 23 2.3. ROZMÍST NÍ OBYVATELSTVA ............................................................................................ 24 2.3.1. Hustota zalidn ní ..................................................................................................................... 24 2.3.2. Rozmíst ní obyvatelstva ve vztahu k p írodním a socioekonomickým faktor m.............. 25 2.4. DYNAMIKA OBYVATELSTVA ............................................................................................... 26 2.4.1. P irozený pohyb obyvatelstva................................................................................................. 27 2.4.2. Mechanický pohyb (mobilita) obyvatelstva ........................................................................... 33 2.4.3. Syntetické hodnocení dynamiky obyvatelstva ....................................................................... 35 2.5. STRUKTURA OBYVATELSTVA ............................................................................................. 36 2.5.1. Struktura obyvatelstva podle pohlaví a v ku ........................................................................ 37 2.5.2. Rasová struktura obyvatelstva ............................................................................................... 38 2.5.3. Ekonomická a sociální struktura............................................................................................ 39 2.5.4. Jazyková a národnostní struktura.......................................................................................... 41

3. GEOGRAFIE SÍDEL ...................................................................................... 49 3.1.

VÝVOJ GEOGRAFIE SÍDEL .................................................................................................... 49

3.2. VZNIK A VÝVOJ M ST ............................................................................................................ 51 3.2.1. M sta p edindustriální epochy ............................................................................................... 51 3.2.2. M sta industriální epochy ....................................................................................................... 52 3.2.3. Sou asná urbanizace................................................................................................................ 53 3.3.

KRITÉRIA VYMEZOVÁNÍ M ST A DEFINICE M ST ...................................................... 55

3.4.

GEOGRAFICKÁ POLOHA M ST ........................................................................................... 56

3.5.

FUNKCE M ST ........................................................................................................................... 56

3.6.

PROSTOROVÁ STRUKTURA M ST...................................................................................... 57

3.7.

SÍDELNÍ SYSTÉMY ................................................................................................................... 58

-6-

4. GEOGRAFIE ZEM D LSTVÍ........................................................................ 60 4.1.

P edm t a úkoly geografie zem d lství....................................................................................... 60

4.2. Zem d lská výroba....................................................................................................................... 60 4.2.1. P ísp vek zem d lství ke sv tové výživ ................................................................................ 61 4.2.2. Celosv tová industrializace živo išné výroby........................................................................ 66 4.3.

Vývoj geografie zem d lství......................................................................................................... 67

4.4.

Vývoj zem d lství ........................................................................................................................ 68

4.5. Faktory a podmínky rozvoje zem d lství ................................................................................... 69 4.5.1. Vliv p írodních p edpoklad na zem d lství ........................................................................ 69 4.5.2. Sociáln - ekonomické faktory ................................................................................................ 71 4.6. Charakteristika vývoje sv tového zem d lství........................................................................... 71 4.6.1. Typologie sv tového zem d lství ............................................................................................ 72 4.7. Geografické rozložení zem d lské výroby.................................................................................. 72 4.7.1. Obilniny .................................................................................................................................... 72 4.7.2. Okopaniny ................................................................................................................................ 74 4.7.3. Kultury poskytující suroviny k výrob cukru ....................................................................... 75 4.7.4. Olejniny .................................................................................................................................... 75 4.7.5. Kultury poskytující suroviny k výrob nápoj ..................................................................... 75 4.7.6. Chov zví at ............................................................................................................................... 76

5. GEOGRAFIE PR MYSLU............................................................................. 80 5.1.

P edm t a úkoly geografie pr myslu .......................................................................................... 80

5.2.

Pr myslová výroba....................................................................................................................... 81

5.3. Teoretické a metodické problémy v geografii pr myslu........................................................... 81 5.3.1. Pojetí “ Optimálního rozmíst ní pr myslu”.......................................................................... 81 5.3.2. Lokaliza ní faktory - kritéria jejich výb ru a hodnocení..................................................... 82 5.3.3. Teorie “ Regionální komplexy pr myslových výrob“ .......................................................... 84 5.4.

Vývoj pr myslu ............................................................................................................................ 85

5.5.

Klasifikace pr myslu.................................................................................................................... 86

5.6.

Geografické metody hodnocení pr myslu .................................................................................. 87

5.7. P 5.7.1. 5.7.2. 5.7.3. 5.7.4. 5.7.5. 5.7.6. 5.7.7. 5.7.8.

ehled odv tví pr myslu ............................................................................................................ 87 Pr mysl paliv a energetiky...................................................................................................... 87 T žba rud a hutnický pr mysl................................................................................................ 94 Strojírenský pr mysl............................................................................................................... 98 Chemický pr mysl................................................................................................................. 100 Elektrotechnický a elektronický pr mysl............................................................................ 101 Textilní a konfek ní pr mysl ................................................................................................ 102 D eva ský a papírenský pr mysl ......................................................................................... 102 Potraviná ství......................................................................................................................... 102

6. GEOGRAFIE DOPRAVY ............................................................................. 104 6.1.

P edm t a úkoly geografie dopravy .......................................................................................... 104

-7-

6.2.

Význam a postavení dopravy..................................................................................................... 106

6.3.

Vnit ní len ní dopravy ............................................................................................................. 106

6.4.

P ehled vývoje dopravy.............................................................................................................. 107

6.5.

Základní pojmy v doprav ......................................................................................................... 108

6.6.

Metody hodnocení dopravy ....................................................................................................... 112

7. GEOGRAFIE CESTOVNÍHO RUCHU A REKREACE................................. 120 7.1.

P ehled vývoje disciplíny ........................................................................................................... 120

7.2.

Hlavní sm ry výzkum a problém v geografii cestovního ruchu ......................................... 122

7.3.

Vnit ní len ní systému rekreace a cestovního ruchu ............................................................. 124

7.4. P írodní zdroje a p edpoklady cestovního ruchu .................................................................... 125 7.4.1. Stru ná charakteristika p írodních rekrea ních zdroj .................................................... 126 7.5. Socioekonomické zdroje a p edpoklady cestovního ruchu .................................................... 128 7.5.1. Hodnocení socioekonomických p edpoklad pro rekreaci a cestovní ruch...................... 128 7.5.2. Realiza ní p edpoklady cestovního ruchu a rekreace ........................................................ 129 7.6.

Prostorová organizace cestovního ruchu a rekreace ............................................................... 130

7.7.

Mezinárodní cestovní ruch......................................................................................................... 132

8. GEOGRAFIE SLUŽEB ................................................................................ 139 8.1.

Obslužná st ediska ..................................................................................................................... 140

8.2.

Vymezení sfér vlivu st edisek .................................................................................................... 142

8.3.

Klasická teorie centrálních míst ................................................................................................ 146

9. SEZNAM LITERATURY .............................................................................. 150

-8-

ÚVOD P edm tem ekonomické geografie je p edevším objasn ní prostorové organizace a diferenciace spole ensko – ekonomického systému, zejm. v oblasti rozmíst ní a základních charakteristik obyvatelstva a osídlení, zem d lství a pr myslu, dopravy a v neposlední ad také cestovního ruchu a služeb. Výuka klade d raz p edevším na pojmové, teoretické a metodologické základy uvedených disciplin ekonomické geografie, což umožní student m seznámit se s poznávací rolí disciplíny a s jejími elementárními výzkumnými metodami a postupy. Pochopit uvedené problémy v jejich prostorových souvislostech je významným p edpokladem dobré práce ekonoma. .

-9-

1. GEOGRAFIE (EKONOMICKÁ) A JEJÍ VÝVOJ1 Cíl kapitoly Cílem kapitoly je vysv tlení objektu a p edm tu výzkumu geografie a definice základních pojm , dále seznámení se stru ným historickým vývojem a zam ením v dního oboru ekonomické geografie. asová náro nost 2 hod. (1 – prezen ní, 1 – samostudium)

1.1.

HISTORIE GEOGRAFIE

Geografie je jedním z nejstarších v dních obor v bec. Již v nejstarších obdobích lidské civilizace lov k poznal, že zemský povrch se m ní v prostoru a ase, že má na r zných místech r zný obsah. Z poznávacích i praktických d vod registroval tato m nící se fakta a snažil se z nich vytvo it vlastní informa ní systém, jakož i metodu jejich zaznamenávání. Vlastní historie geografie sahá až do starov ku. Už v antice – ve starém ecku a ím – vznikaly významné geografické práce. Dlouhou dobu byly „sou ástí“ filosofie, medicícny. Tak nap íklad Iónská škola (též Milétská) je nejstarší známou filosofickou školou (6 stol. p . n. l. – Milét leží… ). Její p edstavitelé byli nap . Thálet Milétský (ve svých p edstavách hovo í o tom, že Zem leží na vod , zem t esení vzniká jejím kymácením ve vlnách…), Anaximandros (sestavil 1. mapu tehdy známého sv ta), Anaximenés a Hekataios Milétský (autor Periodas gés, tzv. periply – popisy pob eží, tzv. periegezy – popisy pevnin). Nejznám jší p edstavitel rodícího se starov kého „regionálního zem pisu“ byl v té dob „otec historie“ Hérodotos z Halikarnassu (484 – 425 p ed n. l.). Ve svém díle „D jiny“ v 9 knihách, které se dochovaly, vytvo il nejúpln jší popis sv ta (oikumene). Ten obsahuje vý ty ek, hor, m st, pam tihodností, chrám , rysy podnebí, vzácnosti fauny a flóry, aj. Jednou z podstatných složek antické geografie byl problém „geografického determinismu“ (zmi ujeme se o n m i na jiném míst ) i „geografického fatalismu“, spojovaný zejména se jménem Hippokrata. Hippokratos z Kósu (460 – 377 p ed n. l. zd raz oval vliv prost edí (p írodního) na lov ka. Tvrdil nap ., že vlastnosti t la i ducha jsou ur ovány podnebím apod. („...obyvatelé zemí s horkým klimatem mají živ jší, kvetoucí vzhled, jasn jší hlas, m k í povahu a pronikav jší rozum než obyvatelé severních zemí...“). Obrat v geografii totiž „od historie k p írodov d “ uskute nil velký v dec Aristoteles ze Skageiry (382 – 322 p ed n. l.). Vše, co bylo známo o geografických jevech, popsal ve 1 ást úvodní ásti je p evzata a upravena z publikace GARDAVSKÝ, V.: Poznávací, aplika ní a vzd lávací funkce geografie. Studia Geographica 92, GGÚ SAV, Brno 1988.

-10-

svém díle „Meteorologika“ (4 knihy), obsahující elementární poznatky z obecné fyzické geografie – o vodách, zemském povrchu, mo ích, v trech, horách. Po více než 100 letech se znovu projevila nezbytnost syntézy poznatk a zobecn ní faktického materiálu na vyšší úrovni. Tuto syntézu provedl ecký u enec Eratosthenés z Kyrény (276 – 194 p ed n. l.), nazývaný právem „skute ným otcem geografie“. Byl správcem knihovny v Alexandrii. Jeho rozsáhlé dílo „Geografika hypomnemata“ (geografické záznamy) vytvá í základy geografie jakožto samostatné v dy (uvedl p ehled historie geografie, vytvo il mapu ekumeny (z porovnání úhl dopadu slune ních paprsk v pravé poledne ve m st Alexandrii a Syéné (Asuán) a z odhadu vzdálenosti mezi nimi vy íslil obvod Zem podél poledníku na 252 000 stadií, tj. asi 40 000 km). Zajímavý je i jeho pokus o „regionalizaci sv ta“, první svého druhu. Zavedl rovn ž název geografie, a to ve smyslu mapového zobrazení Zem . Pozd ji se tento název ujal i ve smyslu textového popisu zemského povrchu a vn jšího prost edí lov ka. Jeho práce široce rozvinul ve svém díle ímský u enec ecké národnosti Strabon z Amaseie v Pontu (64 p ed n. l. – 19 n. l.). Je autorem nejobšírn jšího dochovaného díla o antickém sv t , Geografika (17 svazková, dochovala se úpln ). Chápe geografii jako popis ekumeny. Podle n j má geografie obrovský význam pro život spole nosti a zp sob vládnutí. Geografie nás seznamuje s obyvateli krajin a oceán , s vegetací a ovocem i se zvláštnostmi rozli ných ástí Zem , p ináší poznatky jako nap . kdo p du obhospoda uje a na ní tvo í, jak lov k erpá z t chto zdroj života a št stí. Z této výpov di je jasný antropocentrický charakter geografie (vysv tli) a humanitní chápání jejího p edm tu. Klasickou epochu antické geografie uzavírá dílo Ptolemaia. Klaudios Ptolemaios z Alexandrie (90 – 168) zaujímá zvláštní postavení v geografii ímského období, zejména p ínosné je jeho 8 svazkové dílo „Geografike hyfegesis“ (návod ke geografii). V první knize je teoretický a metodický úvod pro zp soby stanovení vzdáleností, polohy bod a zobrazení zemského povrchu v rovin , v dalších 7 knihách je obsažen seznam geografických názv s cca 8 000 body s uvedením jejich zem pisné ší ky a délky. Geografie je dle Ptolemaia „lineární zobrazení veškeré nyní známé Zem , se vším co se na ní nachází“. Ptolemaios rozlišuje „geografii“ (v dnešním pojetí obecnou geografii s kartografií) a „chorografii“ (dnešní regionální geografii). Již antické geografii tak m žeme najít formování dvou rozdílných sm r bádání a r zných zam ení: • popisn regionální (chorografické) – spojené se Strabonem. M lo humanitní charakter a bylo spojeno s historií. Regionální práce se zam ovaly p edevším na vn jší rysy zemského povrchu, na popisy národ , politického z ízení, m st a r zných lokalit, prvky fyzické geografie v nich hrály jen druho adou roli. • matematicko – geografický sm r, representovaný Ptolemaiem. Do této sféry pat ily otázky ujas ování tvar a parametr Zem , rozpracování kartografických projekcí, ur ování geografických sou adnic. Ptolemaiova práce byla „biblí“ pro geografy období renesance a velkých geografických objev . Ve st edov ku geografie v evropských zemích prakticky zanikla. D dictví antiky chránili, p ekládali a rozmnožovali p edevším v arabském sv t a v dalších regionech Blízkého východu a St ední Asie. Jedním z p edstavitel tohoto období je byzantský geograf a alexandrijský kupec Kosmas Indikopleustés (žil v 6. stol.). Je autorem díla „Christianike topografia“ (k es anský místopis), obsahující popis obchodních cest po tehdy známé souši.

-11-

Je to pokus o vytvo ení „protiváhy“ Ptolemaiov antické soustav (proti u ení o kulatosti Zem , o protinožcích, o pohybu Zem , o samotném pohybu hv zd)2. Ani v Evrop se ovšem vývoj v dy ve st edov ku úpln nezastavil. Poznatky z geografie, pot ebné pro rozvoj geografické d lby práce uvnit antických stát a mezi nimi, byly st edov kým vládc m Evropy po dlouhá staletí prakticky k ni emu. P esto se však ist naturální hospoda ení feudální spole nosti (rozhodující zde bylo zem d lství) postupn narušovalo a za ala vznikat pot eba rozši ování obchodu. Kniha Marka Pola (1298), nazvaná pozd ji „Milion“, o ín , východní a jižní Asii se stala symbolem nového období. P ibližovalo epochu renesance a velkých geografických objev . jiným p íkladem té doby byl františkánský u enec a cestovatel po Asii Odorik z Porderone (1296 – 1331), zvaný Boemus ( eského p vodu po otci). Z jeho d l lze uvést nap . Z východních kraj sv ta (vyšlo v Praze 1962). Renesance (z francouzkého obrození), jedna z nejvýznamn jších epoch ve spole enském a duchovním vývoji evropských zemí, je spjata s ekonomickým, politickým a kulturním vzestupem m š anstva ve 14. – 16. století. S ní souvisejí také velké geografické objevy a za átek rozvoje p írodních v d. Objevují se první novov ké „teoretické“ i konkrétní „ekonomicko-geografické“ práce. Je to také velký rozvoj kartografie. Nejv tší kartografická díla – Mercatorova a Orteliova – vznikla ve Flandrech. Gerhard Mercator (1512 – 1594) (Mercator – z latiny = kramá ) – vlámský kartograf v roce 1569 publikoval mapu sv ta na 18 listech (válcové zobrazení), v roce 1595 vydal rovn ž Atlas sv ta. Abraham Ortelius (1527 – 1598) vydal první geografický atlas sv ta v bec, a to v roce 1570 (Theatrum orbis terrarum). Roku 1567 byla vydána kniha florentského kupce v Atverpách Lodovica Guicciardiniho „Popis Nizozemska“ – jedno z prvních velkých ekonomicko-geografických d l (1. ást – charakteristika p írody, obyvatelstva a hospodá ství, úloha mo e, emesel, obchodu, ízení státu, 2. ást – popis 17 provincií, nejv tší pozornost m st m). 17. století je stoletím rozvoje p írodních v d (Galileo Galilei, Isaac Newton, Francis Bacon (zakladatel induktivní metody – od ástí a fakt k obecným tvrzením), René Descartes (tv rce deduktivní metody – od obecného ke zvláštnímu). Z významných geograf té doby m žeme uvést Bernarda Varenia (vydal dílo „Generální (obecná) geografie“. Shrnovala výsledky epochy velkých geografických objev . Stala se prvním pokusem o široké zobecn ní, o stanovení p edm tu a obsahu geografie (zem el p itom již ve 29 letech). Praktická pot eba informací o po tu obyvatel a dalších ukazatel pro pot eby státní správy p isp ly ke vzniku tzv. „politické aritmetiky“ s „popisné státov dy“, tedy položení základ statistiky a demografie (zakladatel J. Grant – 1621). Objevují se také ideje „otce politické ekonomie“ sira Wiliama Pettyho (1623 – 1687) – nap . rozbor výhod geografické d lby práce v souvislosti s rozvojem námo ního obchodu. V 17. století je také u in no mnoho pr zkum o hospodá ské využití Ruska (zejména Sibi e a dálného Východu), známé je jméno Tatiš eva, jako budovatele závod a m st – první v Rusku zformuloval „teoretické“ základy geografie, jméno Lomonosov – od r. 1758 nap . ídil Geografický departement Akademie v d (problémy využití Sibi e, Severního ledového oceánu). 2 Jeho p edstava „viditelné“ Zem se podobá svatostánku Mojžíšovu. Má tvar obdélníku, ploché desky, obklopuje ji obdélníkový oceán, za kterým žili na východ lidé p ed potopou sv ta. K iš álové st ny svatostánku tvo í nebe, íši Kristovu a blažených. Sluncem, M sícem i hv zdami pohybují and lé. Mapy raného st edov ku nej ast ji „ilustrovaly“ bibli. Zem m la tvar obdélníku, oválu nebo kruhu. Mapy bývaly orientovány na východ, uprost ed ležel Jerusalém.

-12-

Ze známých jmen 18. století je možné uvést filosofa Immanuela Kanta (1724 – 1804), který v rodném Královci (Kaliningrad) více než 40 let p ednášel i geografii. Rozvoj geografických idejí v 19. století souvisí p edevším se jmény Alexandra Humboldta a Carla Rittera. Alexander von Humboldt (1769 – 1859) je považován za nejv tšího geografa 1. poloviny 19. století a za otce srovnávací fyzické geografie, jeden ze zakladatel fytogeografe, výrazn rovn ž p isp l k rozvoji klimatologie a biogeografie. Jeho životní dílo „Kosmos“ (5 svazk ) p edstavuje souhrn poznatk o p írod a lov ku. Používal hodn komparativní metody v geografii. Odhalil jednu z nejd ležit jších fyzicko-geografických zákonitostí, totiž ší kovou zonalitu a výškovou stup ovitost. Jeho sou asník Carl Ritter (1779 – 1859) je zastáncem historického p ístupu ke geografii (vedl 1. katedru geografie v N mecku). K jeho hlavním pracím pat í 19 svazková „Zem v da“ (obecná srovnávací geografie), pozornost je zde v nována nap . vy le ování p irozených oblastí, úsilí o kvantifikaci prostorových vztah (vycházel z teologického p esv d ení p edur ení), regionálním pracím. Vývoj poznání Zem souvisel od po átku s praktickou inností lidí, s vojenskými výpravami a s obchodními styky. Poznatky byly nejd íve rozlišovány spíše podle své užite nosti. Prvotní poznávací proces byl obsahov diferencovaný, a proto v n m m žeme nalézt zárodky mnoha obor . lov k poznával nejd íve své okolí, ve kterém žil, a proto snad geografické poznatky pat í mezi nejstarší. Aby se mohl v tomto prost edí orientovat, pokusil se toto okolí, t eba jen schematicky znázornit. By tyto ná rty byly sebe primitivn jší, jsou základem pozd jší kartografie. Kartografie je tak spojena s geografií od po átku jako její nejd ležit jší metoda. Teprve zna n pozd ji se osamostat uje jako metodický obor a slouží i jiným disciplinám. V sou asné dob se pak odlišuje geografická kartografie a technická kartografie. Pom rn brzy se z nejstarší jednotné v dy vyd lila kosmografie a z ní astronomie na jedné stran a pozd ji též geologie na stran druhé. Souvisí to s postupným omezováním objektu geografie na geografický obal Zem , resp. její krajinnou sféru. Z hlediska sou asného vymezení jde tedy o studium litosféry, hydrosféry, dolní ásti atmosféry (troposféry a ásti stratosféry), pedosféry, biosféry a sociosféry (v etn ekonomické sféry). Co bylo nad krajinnou sférou takto vymezenou, resp. pod ní, p estalo být objektem geografie. Zájem o prost edí lov ka vedl p irozen též ke studiu objekt , které se v tomto prost edí nacházely. Byla to p edevším v plném rozsahu p írodov dná pozorování, z nichž jen malou ást bychom dnes za adili do geografie (nap . r zná m ení Zem – byla základem vzniku geodézie a ješt d íve snad podn tem pro kvantifikaci, m ení, fyziku, matematiku a geometrii). Ve sfé e p írodní se pak za íná geografie d lit na adu podobor , které nabývají r zné relativní samostatnosti na jedné stran , na druhé stran však p echázejí asto do p írodních obor negeografických. K nejvýznamn jším pat í geomorfologie, která v jistém smyslu, jako obor zabývající se vývojem krajinných tvar , má centrální místo ve fyzické geografii, zárove však její hranice s geologií jsou velmi neur ité. Z ostatních sem pat í hydrografie s klimatologií, které sousedí a áste n se i prolínají s meteorologií koncipovanou jako negeografický obor, ale jako obor fyzikáln technický s adou podobor od aerologie po synoptickou meteorologií. Dále bychom mohli jmenovat adu dalších obor , jejichž hrani ní charakter je vystižen p ímo v jejich názvu. P edstavitelem uvedených obor m že být biogeografie, kterou -13-

m žeme zahrnout stejn do biologie jako do geografie. ast ji bývá zahrnována do biologie, což nesporn ovliv uje i její nápl a vede k potla ení ady geografických podmínek v její komplexní povaze. P írodní geografii se nevyhnuly celkové tendence zkoumání stále užších úsek objektivní reality, resp. jejích díl ích aspekt . I v rámci p írodní geografie tak vznikají podobory s relativní samostatností. Tak limnologii, potamologii, oceánografii a glaciologii je možno pod adit hydrografii (hydrologii), bioklimatologii a agroklimatologii lze považovat za podobory biogeografie. Z hlediska asto pragmaticky se vyvinuvšího p edm tu bychom mohli hledat za azení pedogeografie, hydropedologie, geografie p írodních zdroj , geoekologie aj. Jestliže se nám zdá vytvá ení r zných podobor a hrani ních obor p írodní geografie složité, pak v tší složitostí se vyzna uje sociální geografie. Má také sv j p vod v nejstarších dobách, nebo sou ástí prost edí byli v dob , kdy vznikaly zárodky v dy, vždy lidé. P ední francouzský geograf P. GEORGE považuje dokonce za p edm t celé geografie studium vývoje polidšt ného prostoru, p i emž takovým prostorem chápe ekumenu. Lidé na Zemi nejsou všude stejní. Dlouhým vývojem se vyvinuly zhruba r zné rasy i etnické skupiny, které byly v nejstarších dobách nesprávn zam ovány. Stejn jako nejd íve budily pozornost nejodlišn jší lidské skupiny – nap . Pygmejové, kte í se dostali do Egypta nebo Indiáni, které p ivezl Kolumbus, pozd ji se zájem soust edil také na tradice a zp sob života, spole enskou organizaci apod. Zájem vyvolávala sociální politika ínských vládc v cestopise Marca Pola, r zné zp soby zem d lské výroby a dovednosti, stejn jak znalosti vojenské. Již v nejstarších dobách m žeme tedy vystopovat prvky etnografie a atropologie, ekonomie, sociologie i politologie, které nejsou odd lené od geografie, nebo jejich objekt je shodný a p edm t dosud nespecifikovaný. Platí to i mnohem pozd ji v 19. století, kam v tšinou klademe po átky moderní geografie p edstavované takovými osobnostmi jako byli A. HUMBOLDT (1769 – 1859), K. RITTER (1779 – 1859), F. RATZEL (1844 – 1904), P. VIDAL DE LA BLACHE (1843 – 1918) aj. A. Humboldt se zabýval stejn geografií jako geologií, mineralogií, botanikou, zoologií apod. Jestliže je považován za zakladatele komplexní geografie, nelze nevid t p es jeho ohromné zásluhy a schopnost generalizace, že je stále ješt p edstavitelem spíše „totální“, tj. všezahrnující geografie než geografie komplexní. Avšak i geografové pozd jší jdou asto stejným sm rem. Za zakladatele sociální geografie považujeme obvykle F. RATZELA. V jeho pojetí se jmenovala antropogeografie, pozd ji známá pod jménem ekonomická geografie a nejnov ji známá pod prosazujícím se a nejvýstižn jším termínem geografie sociální, resp. složitým termínem socioekonomická geografie. F. Ratzel bývá pokládán za p edního p edstavitele tzv. geografického determinismu. Svými názory podnítil vznik geopolitiky nebo-li politické geografie, sám pak geografii chápal také v onom širokém smyslu K. Rittera, k n muž se hlásil jako ke svému u iteli. Podobné pojetí geografie bylo v pr b hu 19. století pravidlem. Ani sociální geografie se nevyhnula rozpadu do ady podobor s relativní autonomií. Jedním z nejstarších je geografie obyvatelstva navazující na demografii. V širokém pojetí geografie tyto obory pochopiteln splývají, asto jsou ješt dopl ovány hospodá skou statistikou i statistickými metodami. Jeden z p edních francouzských geograf E. LEVASSEUR (1828 – 1911) byl nap . profesorem geografie, historie a ekonomické statistiky, kam byla zahrnována i demografie. V sou asné dob považujeme demografii za obor studující p irozenou m nu lidských populací, kdežto p edm tem geografie obyvatelstva jsou migrace a systém osídlení. Demografii rozší enou o geografii obyvatelstva by bylo možno nazvat geodemografií, geografii obyvatelstva rozší enou o demografickou problematiku naopak demogeografií. Na geografii obyvatelstva bezprost edn navazuje geografie sídel, zejména na problematiku studia -14-

systému osídlení a jeho vývoje. Ostatní podobory sociální geografie se vytvá ely v souhlase s odv tvovým len ním národního hospodá ství (geografie pr myslu, zem d lství, dopravy, služeb, v dy, apod.) nebo v návaznosti na velmi rozdílnou problematiku, která má geografický aspekt. Jako p íklad m žeme uvést geografii rekreace, léka skou geografii, láze skou geografii a geografii vojenskou. V takto koncipovaných oborech však asto p evládá ztotož ování významu geografického a prostorového, což by p i plném prosazení uvedeného p ístupu vedlo k degradaci geografie na obor studující pouze prostorové uspo ádání r zných jev , geografie by se tak stala metodickým oborem bez vlastní kvalitativní specifi nosti, resp. by se redukovala na ist popisný obor v pojetí A. HETTNERA (1859 – 1941). Geografie by se v tomto pojetí m la zabývat totální realitou, omezenou ur itou oblastí. Podobný p ístup lze však možno považovat i za první rysy ekologie, což je další obor, který s geografií bezprost edn souvisí a jehož odd lení od ní není jednoduché. Obtížnost ur ení mezioborových hranic je pak zvlášt velká u komplexních obor , k nimž geografie i ekologie nesporn pat í. Termínu ekologie poprvé použil E. HAECKEL (1834 – 1919) pro studium vztah organism a prost edí v ur ité vymezené oblasti. P es ekologii bychom se dostali k vývojové teorii Ch. Darwina i k popula nímu zákonu T. Malthuse, které ostatn také našly v geografii sv j odraz.

1.2.

K VÝVOJI GEOGRAFICKÉHO MYŠLENÍ

Každé t íd ní poznatk vyžaduje p ijetí ur itého t ídícího principu. Jedním z prvních t ídících princip bylo i geografické rozložení jev . Geografický popis byl tak jednou z prvních forem t íd ní poznatk o realit a jedním z nejstarších nástroj orientace lidí ve sv t . Je proto p irozené, že v nejstarším v deckém myšlení p evládaly názory blízké koncepci geografického determinismu, které spojovaly rozdílnost jednotlivých jev a proces s jejich geografickým umíst ním (vliv území a prost edí na vše, co se v n m rodí a žije). Ve starov ké i st edov ké v d bychom našli mnoho p íklad vedoucích k mechanickému spojování nep íliš hlubokých poznatk , které nevycházejí z podstaty daného jevu nebo procesu, ale pouze z jejich jevové stránky. Otázka geografického determinismu je však zna n složit jší, než by se mohlo zdát na první pohled a bylo by stejn nesprávné jeho jednozna né odmítnutí jako bylo d íve jeho nekritické p ijímání. Rozmíst ní biologických druh na Zemi p ed p íchodem lov ka bylo skute n dominantn podmín no geografickým prost edím (rostlinné a živo išné druhy se prost edí p izp sobovaly velmi dlouhá období a p i relativn rychlých zm nách, nap . klimatu, hynuly). Ostatn i lidské rasy se diferencovaly v dávných dobách v d sledku rozdílného geografického prost edí na Zemi. Hominiza ní proces je však zárove ukázkou postupného p ekonávání geografického determinismu. Lidé se postupn jako jediný biologický druh rozší ili po celé Zemi a v sou asné dob za ínají pronikat do vesmíru. Jiný d kaz „osvobozování“ lidí od geografické i správn ji od fyzicko-geografické determinovanosti podává i lidská reprodukce, která není závislá na ro ním období jako u jiných biologických druh – sezónnost n kterých demografických proces je podmín na p edevším sociáln . Prvotní plná závislost lidí na geografickém prost edí m la sv j základ v tom, že lidé mohli žít p vodn jen tam, kde m li dostatek potravy, bohatství okolní p írody ur ovalo i jejich po etnost. Teprve výroba nástroj a práce uvolnila postupn tuto determinovanost.

-15-

Z postupného vývoje spole nosti vyplývá, že nejd ležit jšími spole enskými vztahy jsou práv ty, které vznikají ve výrob . Souhrn výrobních vztah a výrobních sil vytvá í ekonomickou strukturu spole nosti, která je základním a ur ujícím faktorem spole enského vývoje. Lidé se tedy postupn prací osvobozují od n kterých konkrétních omezení geografického prost edí, zárove však toto prost edí z stává základní materiální podmínkou jejich existence. Lidé se rozši ují postupn po celé Zemi, což jim umož uje práce, avšak jejich rozmíst ní na Zemi z stává velmi nerovnom rné, je tedy podmín no p edevším geografickým prost edím. Velká m sta vznikají na místech z geografického hlediska zvlášt výhodných. Tato výhodnost však pouze zvyšuje pravd podobnost vzniku m sta na ur itém míst . Nemén d ležité krom samoz ejmé úrovn celkového ekonomického a spole enského rozvoje jsou obchodní vztahy m sta dané d lbou práce mezi populacemi, síla dané populace, celkové politické uspo ádání v širší oblasti apod. Z p íklad je ovšem patrná inercie geografických podmínek ve srovnání s podmínkami ekonomickými nebo politickými. Geografické podmínky však nehrají pouze pasivní úlohu nositele spole enského rozvoje. Mohou tento proces zpomalovat nebo naopak urychlovat p ítomností nerostných surovin, geografickou polohou v rámci sv tového uspo ádání a v neposlední ad klimatickými podmínkami. P i v domí omezenosti geografického determinismu ve spole enském vývoji nebyl vznik r zných kulturních a civiliza ních center od nejstarších dob po sou asnost náhodný. Zcela nesporná je rozhodující spoluú ast geografického prost edí nejen p i vzniku dnešních lidských ras, podras a etnických skupin, ale i v pr b hu celého hominiza ního procesu. Rozvoj geografického myšlení je úzce spjat s problémy kvantifikace a kvantitativních p ístup . Uvedená problematika není ani nová ani typická pro geografii, prochází jí všechny empirické obory, zabývající se objektivní realitou.

1.3.

SPECIFICKÉ RYSY TRADI NÍ A MODERNÍ GEOGRAFIE

Funkce tradi ní geografie v minulosti spo ívala v poznávání rozmanitých jev v r zných geografických oblastech a zejména pak jejich specifických, resp. p ímo individuálních zajímavých vlastností. Tuto funkci ostatn geografie neztratila dodnes. R znorodost poznávaných jev a tím i jejich vzájemných vztah omezovala možnost použití kvantitativních p ístup , zejména exaktn jší vyjád ení poznané reality, avšak zejména vylu ovala možnost generalizace a systematizace získaných poznatk . Existující díl í pokusy o generalizaci v tradi ní geografii byly málo významné, použití kvantitativních p ístup bylo asto odmítané (zd razn ní unikátnosti geografických jev ). Moderní geografie postupn p echází k odmítání unikátnosti geografických jev a proces a za pomoci pronikajících kvantitativních p ístup p ichází k možnosti generalizace geografických poznatk . Podobn jako u ostatních obor , také rozvoji geografie v nemalé mí e pomohly požadavky praxe. Zde již z eteln nesta ila pouhá inventarizace geografického rozmíst ní jev , ale bylo nutné sledovat vzájemné vztahy a podmín nosti v tomto rozmíst ní, tendence ve vývoji tohoto rozmíst ní apod. S rozvojem sociálního plánovaní pak dochází k formulaci nových požadavk , které ve svých d sledcích znamenají p ímo humanizaci geografie, tj. plné zakomponování sociosféry do geosystému jako vlastního geografického p edm tu. Jiným výrazn se prosazujícím požadavkem je

-16-

ochrana životního prost edí, který pro geografii znamená ekologizaci p edm tu, tj. plné uvažování p írodního prost edí lov ka a spole nosti. Ve vývoji problémové orientace geografického studia v sou asném období lze zd raz ovat n kolik dominantních tendencí. K nejvýznamn jším pat í všeobecná snaha o humanizaci a ekologizaci geografie. „Humanizace“ je p evážn spojována s vývojem sociální a ekonomické geografie, „ekologizace“ pak p evážn s vývojem geografie fyzické. Jde p itom o siln spjaté a propojené tendence se zvýšeným d razem na syntetické poznání celého komplexu geografických podmínek a interakcí (p edevším vztahy p írodního prost edí a spole nosti. Rovn ž tak dochází i k akcentování aplika ních funkcí geografie, k propojování teoretického a aplikovaného studia. V našich podmínkách to vše dokládá vytvá ení dvou hlavních a postupn se rozvíjejících geografických „škol“, zam ených jak v úrovni teoretického, tak i v úrovni aplikovaného výzkumu bu na problematiku krajinných syntéz nebo na problematiku geografické organizace spole nosti, koncepce vývoje osídlení apod. Významov sekundární jsou doprovodné tendence v posunu k v tší „otev enosti“ a „interdisciplinarity“ geografie (ú ast na ešení složitých mezioborových problém nap . v životním prost edí, spolupráce s negeografickými obory, rozvoj exaktních metod a moderních technik, jako nap .automatizovaná tvorba map, dálkový pr zkum Zem , aj.). Shrnutí kapitoly V kapitole Geografie (ekonomická) a její vývoj jsou poslucha i seznámeni s vymezením objektu a p edm tu geografie, s historickým vývojem této v dní disciplíny a se sou asnými problémy moderní geografie. Otázky ke cvi ení z kapitoly 1 1. Co je objektem a p edm tem výzkumu geografie? 2. Co všechno zkoumá geografie? 3.

ím se zabývá ekonomická geografie?

-17-

2. GEOGRAFIE OBYVATELSTVA Cíl kapitoly Cílem kapitoly je vysv tlení objektu a p edm tu výzkumu geografie obyvatelstva a definice základních pojm , dále seznámení se stru ným historickým vývojem a zam ením geografie obyvatelstva. V následujících ástech je podrobn rozebrána problematika vývoje a rozložení sv tového obyvatelstva, dynamika a struktura obyvatelstva. asová náro nost 10 hod. (1 – prezen ní, 5 – samostudium, cvi ení - 2)

2.1.

VÝVOJ P EDM TU A POSTAVENÍ V GEOGRAFICKÝCH V DÁCH

Geografie obyvatelstva je disciplínou socioekonomické geografie, jejíž výzkumná báze se formovala p edevším po 2. sv tové válce. Problematika obyvatelstva se však objevuje v geografických pracích již od po átku geografie jako v decké disciplíny. První pokusy o vytvo ení metodického konceptu studia se objevují koncem 19. století u F. RATZELA v jeho 2. díle Antropogeografie (1891 – Geografické rozložení lidstva). Významné místo p isuzuje po tu obyvatel, jeho rozmíst ní a hustot zalidn ní. Jeho p ístup je však biologicko–deterministický; obyvatelstvo považuje za stejný element jako rostlinstvo a živo išstvo a zp sob života a kulturu považuje za výsledek p sobení p írodního prost edí. Po átkem 20. století se významn uplatnily výsledky francouzské antropogeografické školy, které na rozdíl od geografického determinismu zohled ují p edevším historické, etnografické, kulturní a ekonomické faktory. Ve vztahu p íroda a spole nost zd raz ují aktivitu lov ka a jeho možnost výb ru z podmínek, které mu p íroda poskytuje (geografický posibilismus). P edstaviteli francouzské školy geografie lov ka byli p edevším VIDAL DE LA BLACHE (spolu s DEMANGEONEM editor rozsáhlého Zem pisu sv ta, který p ed válkou vycházel i u nás), J. BRUNHES, po 2. sv tové válce p edevším P. GEORGE a J. BEAUJEU-GARNIER, profesorka na Sorbonn , která vydala v 60. letech základní u ebnici geografie obyvatelstva používanou jak ve francouzsky, tak v anglicky mluvících zemích; je pokládána za zakladatelku regionální geografie obyvatelstva (poprvé zpracovala poznatky o rozložení, vývoji a ekonomické aktivit obyvatelstva sv ta). Podle ní je p edm tem geografie obyvatelstva popis demografických údaj v jejich existujících souvislostech s prost edím a objasn ní p í in strukturních znak a d sledk . Intenzivní rozvoj poznatk geografie obyvatelstva, jakož i její teoretické báze nastává po roce 1945. Souvisí s mnoha faktory, jako je nap . výrazný r st po tu obyvatel, rozsáhlé migrace, problémy výživy a hladu obyvatelstva rozvojových zemí a dále se vznikem -18-

sv tových i regionálních organizací (nap . OSN, UNESCO, WHO aj.). Po etné práce jsou z angloamerické oblasti – G. T. TREWARTH, W. A. ZELINSKI, J. I. CLARK, W. BUNGE, G. DEMKO. P. HAGGETT. Významn up ednost ují postavení geografie obyvatelstva v rámci geografických v d – nap . G. T. TREWARTH lení geografii na fyzickou, kulturní a obyvatelstva, jejíž hlavní úlohou je studium regionální diferencovanosti lidské složky na zemském povrchu, a to jak po tu obyvatel, vývoje obyvatel, pohybu obyvatel, tak i kvalitativních znak obyvatelstva; W. A. ZELINSKI definuje geografii obyvatelstva jako v du zabývající se studiem prostorových aspekt obyvatelstva v kontextu komplexního hodnocení prostoru. Z dalších sm r je nutné jmenovat koncepci na základ sociální geografie (Sozialgeographie) rozvinutou p edevším v 70. letech na základech mnichovské školy – K. RUPPERT, J. MAIER, R. PAESLER, W. KULS. P i studiu obyvatelstva se výrazn ji uplat ují bio-sociální aspekt a sociologický p ístup. Nap . W. KULS chápe geografii obyvatelstva za disciplínu geografie lov ka, jejímž programem je výzkum prostorového rozmíst ní obyvatelstva, struktury obyvatelstva (v k, pohlaví, ekonomické znaky), p irozeného vývoje obyvatelstva a geografické mobility obyvatelstva. K rozvoji geografie obyvatelstva významn p isp li práce sov tské (POKŠIŠEVSKIJ, PIVOVAROV, SAUŠKIN). POKŠIŠEVSKIJ definuje geografii obyvatelstva jako spole ensko v dní disciplínu, která zkoumá fakta a zákonitosti rozmíst ní obyvatelstva ve vývoji (tzv. teritoriální systémy osídlení), p i emž obyvatelstvo, jeho vývoj, strukturu, pohyb a další znaky studuje v procese spole enské reprodukce. V 80. letech zavádí sov tská škola kategorii geodemografie. Podle G. M. FEDOROVA je objektem geodemografie výzkum základních demografických proces (p irozený a mechanický pohyb) a struktur (v ková, ekonomická) v jejich regionálních rozdílnostech a rovn ž jejich charakteristických vazeb s r znými teritoriáln ekonomickými systémy. Podle charakteru t chto systém rozlišuje r zné zkoumané charakteristiky: • ekonomicko-demografické (bilance pracovních sil – zdroje a pot eby) • sociáln -demografické (vybavenost sociální infrastrukturou, životní úrove , sociální struktura obyvatelstva) • sídeln -demografické (stupe urbanizace, hustota zalidn ní, typy sídel, sídelní sí ) • ekologicko-demografické (zdravotní stav obyvatelstva, vhodnost socioekonomických systém pro život obyvatelstva) Pro rozvoj s. geografie byla rovn ž významná polská geografická škola (DZIEWO SKI, KOSINSKI, JAGIELSKI). P edm t výzkumu se posunul od výrazné orientace na vazby rozmíst ní obyvatelstva s ostatními složkami prostoru, k regionálním otázkám popula ních proces a rozvoji metod. JAGIELSKI ve své definici geografie obyvatelstva uvádí že, p edm t jejího zkoumání je obyvatelstvo jako prostorový jev a k hlavním úlohám studia pat í deskripce, analýza a explanace struktur a zákonitostí prostorových soubor obyvatelstva. eskoslovenská geografická literatura zabývající se obyvatelstvem je pom rn bohatá. K rozvoji oboru p isp li p edevším J. KOR ÁK, J. VEREŠÍK, O. BAŠOVSKÝ, B. NOVÁKOVÁ, M. MACKA, M. HAMPL a K. KUHNL. J. KOR ÁK (1964) definuje geografii obyvatelstva jako v du, která zkoumá rozložení a velikost populace ve vzájemném vztahu, z hlediska kauzálního a vývojového. Souhrnem uvedených poznatk m žeme nyní definovat p edm t geografie obyvatelstva (viz J. MLÁDEK, 1992). Geografie obyvatelstva je v dní disciplína socioekonomické geografie, která zkoumá -19-

základní znaky a zákonitosti vývoje, velikosti, rozmíst ní, struktury a dynamiky prostorových struktur obyvatelstva v jeho vzájemných vazbách s ostatními geografickými prvky t chto struktur.

Za hlavní úkoly výzkumu geografie obyvatelstva považuje MLÁDEK (1992): • poznání vývoje prostorových struktur obyvatelstva jako nutná podmínka poznání a vysv tlení sou asných proces a vypracování prognóz • velikost a rozmíst ní charakterizují základní kvantitativní vlastnosti (poznání regionálních rozdíl v hustot obyvatelstva a vysv tlení vazeb s prvky prostorových struktur) • analýza struktury obyvatelstva se orientuje na poznání biologických (v k, pohlaví), ekonomických (povolání, zam stnání, odv tvová struktura) a kulturních znak (vzd lání, národnost, náboženství) • studium dynamiky obyvatelstva zahrnuje p irozený pohyb (porodnost, úmrtnost, s ate nost) a mechanický pohyb (migrace, dojíž ka) obyvatelstva. Z p íbuzných v d je geografii obyvatelstva nejbližší demografie, která zkoumá po et, strukturu, vývoj a zákonitosti vývoje struktury obyvatelstva. Na rozdíl od geografie obyvatelstva studuje popula ní jevy a procesy z aspektu reprodukce obyvatelstva. Nap . SRB et al. (1971) považují za hlavní problémy demografie reprodukci obyvatelstva (obnova generací, v etn obnovy pracovních sil), podmínky reprodukce obyvatelstva (materiální, zdravotní, kulturní a psychické) a prognózy obyvatelstva.

2.2.

VÝVOJ OBYVATELSTVA A PROGNÓZY JEJÍHO VÝVOJE

2.2.1.

Antropogeneze

Antropogeneze je vývojový proces, kterým prošel vývoj našich p edk od poloopice k opici a k lov ku. Po átky tohoto procesu sahají do období t etihor, to znamená, že období trvání tohoto procesu se odhaduje zhruba na 70 mil. let. Na konci tohoto procesu je humánní fáze evoluce lov ka, která trvá zhruba 1 mil. let. Z hlediska vývoje planety (asi 5 – 6 mld let) i vývoje živé p írody (asi 3 – 3,5 mld let) je antropogeneze a zvlášt humánní fáze evoluce lov ka velmi malým asovým obdobím. Vlastní hominiza ní proces za íná ve st edním miocénu (asi p ed 15 mil. lety). Za prvého p ímého p edka lov ka je považován Ramapithecus (žil zhruba p ed 10 – 14 mil. lety); nálezy jeho poz statk pocházejí z poho í Sivalik v Indii, z Keni, íny a ecka. Následující vývojový stupe tvo í Australopithecini (žili p ed 1 – 5 mil. lety na rozhraní pleistocénu a pliocénu). Australopitekové jsou považováni za p echodnou formu mezi lidoopi a lov kem, pohybovali se tém vzp ímen a jejich mozek m l objem asi 500 cm3. Nálezy poz statk jsou p edevším z Afriky (Tanzánie, Etiopie, jižní Afrika) a z Jávy.

-20-

První p edstavitelé rodu Homo, a to druh Homo habilis (d íve azen mezi Australopiteky) žil p ed 1,8 mil. ve východní Africe (nález v olduvaiské rokli v Tanzánii). Jeho mozek m l už objem 700 cm3 a používal jednoduše opracované nástroje. Dalším lánkem lidského vývoje je Homo erectus (opo lov k, Pithecantropus), který žil v období p ed 1 mil. až 400 tis. lety a považuje se za bezprost edního p edch dce lov ka dnešního typu. Byl vzp ímené postavy, mozek m l objem 800 – 1000 cm3, používal ohe a jednoduché nástroje. Nálezy primitivn jších forem tohoto hominida (období p ed 1 mil. let) pochází z Jávy, íny, východní Afriky a SRN (Heidelberg); vyvinut jší formy (700 – 400 tis. let) pochází z Jávy, íny (tzv. pekingský lov k), severní Afriky a Ma arska. Poslední stádium vývoje sm ující k Homo sapiens se nazývá sapientace a má rovn ž n kolik vývojových forem. Nejstarším vývojovým typem je Homo sapiens steinheimensis, který žil v období p ed 400 – 250 tis. lety, jeho lebka m la objem 1200 – 1300 cm3 a nejznám jší nalezišt jsou ze SRN (Steinheim) a Anglie (Swanscomb). Další vývojové stádium reprezentuje Homo sapiens neanderthalensis. Jeho mozek dosahoval objemu 1400 – 1500 cm3 a žil v období p ed 150 tis. lety, vývojová linie tzv. preneandrtálc , v SRN (okolí Weimaru), ím a na území bývalého eskoslovenska Gánovce. Mladší vývojová linie tzv. pravých neandrtálc žila p ed 80 – 40 tis. roky a nálezy jejich poz statk jsou již pom rn po etné v celé jižní, západní a st ední Evrop , severní a jižní Africe a v Asii. Z našich lokalit jsou to p edevším moravská nalezišt (jeskyn K lna, Šipka, Švéd v st l). P ed 30 – 40 tis. lety, v druhé polovin doby ledové (wurm) žil Homo sapiens sapiens, který se již nelišil podstatnými znaky ve stavb t la a kapacit lebky od sou asného lov ka. Významné nálezy ze staršího období vývoje (tzv. Homo sapiens fossilis p ed 40 – 10 tis. let) pochází z Francie (Cro-Magnon), z N mecka a Moravy (P edmostí, Mlade , Dolní V stonice). 2.2.2.

Prostorové aspekty vývoje lidských populací

Rekonstrukce podmínek a prostor vývoje lov ka je velmi komplikovanou úlohou sou asné v dy. Všeobecn se p edpokládá, že vlivem klimatických zm n v pliocénu, které m li za následek ústup prales a rozší ení stepí, došlo k výrazn jšímu odd lení opic (vázaných na pralesy) a hominid , kte í se p izp sobili zm n ným podmínkám. Antropogeneze se uskute ovala také v kontaktní zón les a stepí. P edpokládá se, že geneticko evolu ní centrum Australopitek bylo ve východní Africe, odkud se p emis ovali do jižní a jihovýchodní Asie a geneticko evolu ní centrem hominid Homo erectus byla p ední Indie, odkud pronikali do st ední a západní Evropy, do Afriky, do íny a Australasie. V procesu sapientace se významná funkce p isuzuje prostoru pakistánsko-turanské brány jako centra vývoje (nap . Zimpel, 1980). Na osídlování evropských, afrických a jihoasijských prostor se používaly již p edtím známé cesty – p echod p es P ední Asii, severní Afriku, východní Afriku a st edoasijskou stepní oblast. P ekonáním horské bariéry v Asii byla osídlena ína a Sibi ; Austrálie byla osídlena p es v té dob suchý sundský šelf a hustou sí ostrov a Amerika p es suchou Beringovu úžinu (teoreticky však nelze vylou it ani osídlení Jižní Ameriky v pozd jších obdobích mo skou cestou). Klí ovými otázkami jsou otázky monofylogeneze resp. polyfylogeneze a otázky monocentrismu i polycentrismu vývoje lov ka. Dnes je všeobecn uznávaný princip -21-

monofylogenetického vývoje lidského rodu ze spole ného ko ene. Všichni lidé tvo í jednu jednotku, a to jak svou biologickou, tak i duševní podstatou. Existuje jen jeden rod lov ka a všichni jeho jedinci mají možnost plodného k ížení. Naproti tomu p i posuzování otázek prostorového vývoje se stále z eteln ji prosazuje princip polycentrismu. P edpokládá se, že k formování lov ka mohlo dojít sou asn v n kolika geografických oblastech, i když to bylo ze stejného p edch dce. 2.2.3.

Vývoj po tu obyvatel

V dosavadním vývoji lidstva žilo na Zemi podle r zných odhad 60 až 100 mld. lidí. Sou asné obyvatelstvo (cca 6 mld.) tvo í pouze 6 – 10 % všech lidí, kte í v období tzv. humánní fáze vývoje (zhruba posledních 1 mil. let) obývali Zemi. Rozložení obyvatelstva v jednotlivých obdobích vývoje však bylo krajn asymetrické. Ve vývoji obyvatelstva do druhé poloviny 17. století pozorujeme pomalý r st, p i emž odhady r zných autor se n kdy zna n odlišují a p ipouští se 20 až 50 procentní chyba. Významn jší nár st obyvatelstva nastává až s rozvojem kapitalistických výrobních sil a s tím souvisejícím nástupem demografické revoluce. Diference ve vývoji obyvatelstva ve velkých regionálních celcích v tomto století ukazuje tabulka . 2. Pr m rný r st dosáhlo obyvatelstvo Asie a Severní Ameriky, pomalejší r st byl v bývalém SSSR a Evrop . Nadpr m rný r st byl v Austrálii a Oceánii a výrazn nadpr m rný v Africe a Latinské Americe. Tabulka . 1: R st obyvatelstva sv ta Rok 10000 p . n. l. 7000 p . n. l. 4500 p . n. l. 2500 p . n. l. 1000 p . n. l. 0 900 1700 1850 1950 1986

Po et obyvatel (v mil.) 5 10 20 40 80 160 320 600 1200 2500 5000

Období pot ebné ke zdvojnásobení populace 3000 2500 2000 1500 1000 900 800 150 100 36

Pramen: MLÁDEK, 1992.

Tabulka . 2: Relativní r st obyvatelstva v letech 1900 – 1990 Evropa SSSR Asie Afrika Severní Amerika Latinská Amerika Austrálie a Oceánie Sv t Pramen: MLÁDEK, 1992

-22-

1,6 2,3 3,1 5,4 3,3 6,2 4,1 3,1

2.2.4.

Prognózy vývoje obyvatelstva

Prognózy vývoje obyvatelstva jsou považovány za jeden z klí ových problém v dy, a to jak v regionálním tak i v globálním m ítku. V regionálním m ítku souvisí s prognózováním obyvatelstva plánování n kterých socioekonomických oblastí (nap . výchova a kvalifikace obyvatelstva, sociální politika). V celosv tovém m ítku je dáván do souvislostí s otázkami nerostných a biologických zdroj , zabezpe ení výživy a zachování ekologické rovnováhy. V tšina prognóz vývoje obyvatelstva p edpokládá, že se po et obyvatel v kone né budoucnosti stabilizuje, tj. že popula ní procesy budou zabezpe ovat jen jednoduchou reprodukci. Otev enými otázkami z stává as této stabilizace a úrove (po et) na které se obyvatelstvo stabilizuje. Prognózy horní hranice vycházejí asto z p írodního potenciálu Zem , p i emž za sumární ukazatel t chto zdroj se považuje množství zem d lské p dy. Vzhledem k tomu, že existují r zné ukazatele minimální plochy pot ebné na zabezpe ení životních pot eb jednoho obyvatele, jsou i horní hranice po tu obyvatel dosti rozdílné. Nej ast ji se odhaduje maximum 40 – 50 mld lidí (nap . podle amerického kritéria 47 mld), extrémní odhady však dosahují hodnot kolem 150 mld (podle japonského kritéria 157 mld). Vývoj obyvatelstva je podstatnou složkou prognostických model vývoje ekosystému lov k – Zem . Intenzivní diskuse vyvolaly výsledky práce tzv. ímského klubu, který sdružoval významné p edstavitele západní v dy, politiky a podnikatelských kruh . První zpráva klubu (Meadows et al., 1972) m la název Hranice r stu a poukazovala na rozpory mezi r stem obyvatelstva a výroby na jedné stran a omezeností p írodních zdroj na druhé stran . Simulovala vývoj stavu sv ta do roku 2100 p i použití parametr sou asných temp r stu obyvatelstva a pr myslové výroby, spot eby potravin a surovin a zne išt ní životního prost edí. Výsledkem modelu nazvaného standardní vývoj je hrozba celosv tové katastrofy z nedostatku surovin a potravin. S výjimkou modelu tzv. stabilizovaného vývoje, který p edpokládal stagnaci r stu obyvatelstva, výroby a zne išt ní prost edí jsou i další modely pesimistické. I když zpráva byla mnohokrát kritizována, m la významný pozitivní p ínos, v tom smyslu, že obrátila pozornost v dy ke zkoumání globálních problém lidstva. Následná zpráva klubu (1974) staví koncepci tzv. organického r stu, která diferencuje sv t podle geografických, sociálních, ekonomických a kulturních znak do 10 region , z nichž každý má zvláštní podmínky vývoje a v každém z nich se vytvá í odlišné možnosti vzniku regionální katastrofy. P evážná ást prognóz obyvatelstva pomocí matematicko-statistických metod používá v sou asnosti pro výpo et dalšího vývoje logistickou k ivku. Logistická funkce tvo í k ivku (pro sv j charakteristický tvar se nazývá také S-k ivkou), která má t i ásti. Probíhá esovit od dolní asymptoty (je jí ur itá dohodnutá, zpravidla nulová hodnota), ve st ední ásti se její r st prudce zrychluje a v další ásti se r st op t zpomaluje a k ivka se blíží k horní asymptot . R st obyvatelstva pomocí této k ivky zkoumal už v polovin 19. století belgický matematik Verhulst.

-23-

2.3.

ROZMÍST NÍ OBYVATELSTVA

Prostorovost se považuje nejen za jeden z významných aspekt poznávání všech jev a proces geografie obyvatelstva, ale rozmíst ní obyvatelstva v prostoru je explicitn obsaženo v samotném p edm tu studia. asto se p itom aplikují metody a techniky studia dvojího charakteru. První z nich využívají informace o velikosti a rozmíst ní obyvatelstva v jednotlivých prostorových útvarech (kontinentech, státech a dalších regionech) a výsledkem jsou poznatky o rozložení obyvatelstva (zpravidla v absolutních údajích podle ur itého systému teritoriálních jednotek). Druhou skupinu tvo í zp soby poznávání, p i kterých se rozmíst ní obyvatelstva studuje ve vztahu k jiným geografickým prvk m prostoru (hustota zalidn ní, rozmíst ní podle nadmo ské výšky, podle klimatických pás , dopravních systém atd.). Jednou z hlavních charakteristik v rozmíst ní obyvatelstva na Zemi je mimo ádná nerovnom rnost. Území, které je lov kem osídlené a hospodá sky využívané – ekumena zaujímá asi 43 % souše 64 mil. km2. P itom polovina obyvatelstva žije na 5 % souše; orná p da a sady zaujímají jen 10%, louky a pastviny 20 %, hospodá sky využívané lesy 12 % a zastav né plochy 1 % souše. Neosídlené území – anekumena (vysokohorské, polární a pouštní oblasti) zaujímá 20 % souše, což je asi 30 mil. km2 a území osídlené nebo využívané pouze do asn (nap . jen v ur itém ro ním období pro pasení dobytka) – subekumena nebo semiekumena zaujímá 37 % souše, asi 55 mil. km2. 2.3.1.

Hustota zalidn ní

Nej ast ji používaným ukazatelem rozmíst ní obyvatelstva je hustota zalidn ní. Je to významná strukturní charakteristika území, která poskytuje možnost jak pro prostorové, tak i asové srovnání rozmíst ní obyvatelstva. Rozlišujeme obecnou hustotu, která se ur uje ze dvou nej ast ji dostupných údaj o každé populaci – po tu obyvatel (O) a plochy území (P) a ur uje po et obyvatel p ipadajících na jednotku plochy: O h= P Vedle obecné hustoty se používá n kolik ukazatel specifické hustoty: • hustota obyvatelstva na zastav nou plochu • hustota obyvatelstva na zem d lskou p du • hustota obyvatelstva na ornou p du Pro srovnání uvádíme tyto ukazatele za R v roce 1995: • obecná hustota 131 obyvatel/km2 • hustota na zem d lskou p du 241 obyvatel/km2 • hustota na ornou p du 329 obyvatel/km2 Pr m rná hustota zalidn ní na Zemi byla v roce 1950 pouze 18 obyvatel na 1 km2, do roku 1996 se zvýšila na 43 obyvatel na 1 km2. Tento ukazatel zakrývá zna né rozdíly v hustot zalidn ní na úrovni sv tadíl a velkých regionálních jednotek. Zatímco Evropa a Asie mají tém trojnásobn vyšší hustotu než je sv tový pr m r, ostatní jednotky nedosahují tohoto pr m ru. Nejv tší koncentrace obyvatelstva je v jižní a východní Asii, hlavn v p ilehlých oblastech Indického a Tichého oceánu. Žije zde p es 2,5 mld. obyvatel a hustota zalidn ní p evyšuje -24-

hodnotu 200 obyvatel na 1 km2 na pom rn rozsáhlém území. Mimo ádná koncentrace obyvatelstva je zejména v povodí Gangy, v oblastech severní a východní íny, na japonských ostrovech Honšú, Kjúšú a Šikoku, na ostrov Jáva. Ze státních celk mají nejvyšší hustotu Bangladéš 981 (plocha o málo v tší než bývalá SFR, ale 128 mil. obyvatel v roce 1999), Tchaj-wan 600, Korejská republika 475, Libanon 418, Japonsko 336, Indie 336, Izrael 296, Srí Lanka 294. Druhá velká koncentrace se zformovala v Evrop . Spolu s evropskou ástí stát bývalého SSSR má p es 730 mil. obyvatel. N které pr myslov vysp lé státy Evropské unie dosahují dvou- až t ínásobnou hodnotu pr m rné hustoty zalidn ní Evropy – Nizozemsko 466, Belgie 312, Velká Británie 245, SRN 235. T etí velké seskupení s vysokou regionální hustotou zalidn ní je ve východní ásti USA a Kanady. Žije tam p es 150 mil. obyvatel. I v dalších ástech sv ta se zformovaly koncentrace obyvatelstva, v kterých je na pom rn malém území vysoká hustota. Jsou to nap . delta Nilu, jižní ást Afriky, západní Nigérie, Rwanda (337) a Burundi (260 obyvatel na 1 km2), jihovýchod Austrálie, pacifické pob eží USA, ústí eky La Plata, pob eží Brazílie. Extrémn vysokých hodnot však dosahují administrativní jednotky (státy, závislá území), které mají charakter m stských sídel (nap . Hongkong, Singapur), nebo jsou rozloženy na malých ostrovech (nap . Malta, Bermudy, Barbados).

Tabulka . 3: Hustota zalidn ní v roce 1996 Evropa bývalý SSSR Asie Afrika Severní Amerika Latinská Austrálie a sv t

103 13 123 24 14 24 3 43

Pramen: CIA Word Factbook 1997.

2.3.2.

Rozmíst ní obyvatelstva ve vztahu k p írodním a socioekonomickým faktor m

Nerovnom rnost v rozmíst ní obyvatelstva se projevuje jak na globální, tak i na regionální úrovni. Je multi - kauzáln spjatá s mnohými historickými, p írodními, ekonomickými a politickými jevy a procesy, které se odlišn uplat ují v r zných regionech. V období historického vývoje se za nejlidnat jší sv tadíl považuje Asie. Její obyvatelstvo zaujímalo vždy více než polovinu populace sv ta a s výjimkou 19. století a první poloviny 20. století se tento podíl mírn zvyšoval. V roce 1996 zde žilo 3,4 mld. obyvatel. Když k tomu p idáme obyvatelstvo Evropy a bývalého SSSR, zjistíme, že na euroasijském kontinent se nachází 4,2 mld. obyvatel, což tvo í tém t i tvrtiny sv tové populace. Tento po et obyvatel žije na území, jehož plocha zaujímá pouze 40 % povrchu souše. Vývoj podílu obyvatelstva Evropy charakterizuje ur itý r st v 18. a 19. století p estože docházelo k migracím obyvatelstva do Ameriky. V sou asnosti se tento podíl snižuje v d sledku malého p irozeného p ír stku. Podíl obyvatel Afriky je v sou asnosti kolem 12,5 % s tendencí mírného r stu. Tento kontinent m l p vodn v tší podíl na sv tové -25-

populaci, ale v pr b hu 17. až 19. století bylo násiln odsunuto 25 – 30 mil. ernošského obyvatelstva p evážn do Ameriky. Vedle p ímých ztrát se následky projevily v deformaci popula ních proces , což zp sobilo popula ní devastaci tohoto kontinentu. Obyvatelstvo Ameriky m lo až do 18. století relativn nízký podíl (na základ odhadu jeho po tu). Od 19. století za íná jeho podíl nar stat v d sledku velké imigra ní vlny p edevším evropského obyvatelstva a pozd ji i zna ného p irozeného p ír stku. Ješt markantn jší je rozdíl mezi koncentrací obyvatelstva na severní a jižní polokouli. Na jižní polokouli žije pouze 10 % obyvatel Zem , i když plocha souše zde p edstavuje 25 % celosv tové. Z tohoto po tu obyvatel je tém tvrtina soust ed na na ostrov Jáva. Tabulka . 4: Podíl kontinent na ploše a obyvatelstvu sv ta v roce 1996 Kontinent Evropa bývalý SSSR Asie Euroasie celkem Afrika Severní Amerika Latinská Amerika Austrálie a Oceánie

Rozloha mil. v% km2 4,9 3,6 22,4 16,5 27,6 20,3 54,9 40,5 30,3 22,3 21,5 15,8 20,5 15,1 8,5 6,3

Obyvatelstvo mil.

v%

507 293 3432 4233 730 295 489 27

8,8 5,1 59,4 73,3 12,6 5,1 8,4 0,5

Pramen: CIA Word Factbook 1997.

Významným faktorem v rozmíst ní obyvatelstva je vzdálenost od mo e – v pob ežním pásu do 50 km, které zaujímá 12 % rozlohy, žije asi 29 % obyvatel. Polovina sv tové populace pak žije do 200 km od pob eží a rovn ž hustota zalidn ní výrazn klesá s r stem vzdálenosti od mo e. Ur ité odlišnosti mají n které sv tadíly. V Evrop p ipadá nejv tší ást obyvatel na pásmo ve vzdálenosti 200 – 500 km, což souvisí s vývojem rozmíst ní ekonomických aktivit. Naproti tomu tém 80 % populace Austrálie je lokalizováno do 50 km od pob eží. Dalším faktorem rozmíst ní obyvatelstva je nadmo ská výška. Do 200 m žije p es 60 % obyvatelstva , i když tyto oblasti zaujímají jen 28 % souše. Pouze na kontinentech s p evahou tropického klimatu (Afrika, Jižní Amerika) žije na t chto územích mén než polovina obyvatelstva. Rozmíst ní obyvatelstva sv ta velmi významn ovliv ují i klimatické podmínky. V mírn teplém podnebném pásu žije na 17 % souše 53 % obyvatelstva, zatímco v oblastech stepí, pouští a tunder na 38 % souše jen 8 % obyvatelstva.

2.4.

DYNAMIKA OBYVATELSTVA

Obyvatelstvo nelze považovat za statický element, naopak vyzna uje se silnou dynamikou zm n po tu, struktury, prostorového rozložení a dalších znak . Vlastní dynamika obyvatelstva zahrnuje velké množství proces , které se na r zných geografických -26-

úrovních projevují diferencovan . Velké množství forem demografické dynamiky m žeme rozd lit do t í kategorií pohybu. P irozený pohyb obyvatelstva (vnit ní zm ny) je výsledkem p irozeného rozmnožování a odumírání obyvatelstva. Podle vztahu t chto proces je to p irozený p ír stek nebo úbytek obyvatelstva. Sociáln -ekonomický pohyb zahrnuje p esuny obyvatelstva mezi jednotlivými sociálními skupinami. Tento pohyb je zpravidla následkem sociáln právních zm n týkajících se významných demografických charakteristik obyvatelstva (zm na povolání a zam stnání, zm ny úrovn vzd lání, zm ny sociální p íslušnosti). Výsledkem tohoto pohybu jsou zm ny ve struktu e obyvatelstva podle ekonomických a kulturních znak . Mechanický pohyb (mobilita) obyvatelstva zahrnuje všechny prostorové p esuny obyvatelstva bez ohledu na vzdálenost (uvnit region , vnitrostátní, zahrani ní), délku trvání (trvalé, do asné), ú el pohybu (ekonomický, politický), formu (individuální, skupinové) a další charakteristiky. Nejv tší pozornost je obvykle v nována migra ním pohyb m zahrnujících emigraci a imigraci obyvatel. Podle pom ru obou t chto složek se hodnotí migra ní p ír stek nebo úbytek obyvatelstva. Mezi sociáln -ekonomickým a mechanickým pohybem existují dosti silné závislosti. Zm ny pracovního místa, zvýšení kvalifikace vede zpravidla k prostorovým p esun m obyvatel (dojíž ka do zam stnání, migrace), nemluv o tak velkých ekonomických transformacích, které zp sobila industrializace a d sledkem byly rozsáhlé p esuny obyvatel do m st (urbanizace), p ípadn vyvolaly velké denní p esuny obyvatelstva v prostoru (dojíž ka do zam stnání). Na celosv tové úrovni ovliv uje r st obyvatelstva výlu n pouze p irozený pohyb. V sou asnosti to všeobecn platí i pro úrove kontinent , ale v minulosti byly rozsáhlé migra ní pohyby mezi jednotlivými sv tadíly. Migrace se výrazn ji projevují na regionální úrovni, ale i v rámci úrovn jednotlivých stát mohou být d ležitou složkou celkové bilance obyvatelstva. Význam migrace všeobecn vzr stá s poklesem hierarchické úrovn území a s r stem diferencovanosti prostorové ekonomické struktury. V rozvíjejících se m stech mají zpravidla migrace v tší váhu v celkové bilanci obyvatelstva než p irozený pohyb a dosahují i v tší intenzitu ve srovnání s celostátní úrovní. Migra ní pohyb obyvatel m stských zón je zpravidla relativn v tší, než ve m st jako celku. 2.4.1.

P irozený pohyb obyvatelstva

P irozený pohyb zahrnuje popula ní procesy, které souvisí s rozmnožováním a odumíráním obyvatelstva. Hlavními procesy tohoto pohybu jsou porodnost (natalita) a úmrtnost (mortalita). Tyto hlavní procesy, které p ímo vstupují do bilance pohybu obyvatelstva, ovliv uje mnoho biologických, historických a socioekonomických faktor a proces . Z dalších popula ních proces jsou to hlavn s ate nost, rozvodovost a potratovost, které sice nevstupují p ímo do bilance p irozeného pohybu, ale ve velké mí e mohou ovlivnit základní procesy, p edevším porodnost. Porodnost a plodnost – natalita a fertilita

Z hlediska reprodukce obyvatelstva má mimo ádný význam po et narozených. Je ovlivn n, stejn jako další charakteristiky, rozsahem sledované populace a velikostí asové -27-

jednotky – zpravidla jsou to ukazatele za jeden rok. Vlivy rozdílných rozsah souboru se eliminují relativními ukazateli, p i kterých se po et narozených porovnává se st edním stavem obyvatelstva. Nej ast ji se používá: •

míra porodnosti nebo natalita, což je po et narozených na 1000 obyvatel st edního stavu: N=

kde

•

N S

= narození = st ední stav obyvatelstva

N × 1000 S

míra živorodnosti nebo tzv. efektivní natalita, což je po et živ narozených na 1000 obyvatel st edního stavu: Nz =

kde

Nz S

= živ narození = st ední stav obyvatelstva

Nz × 1000 S

Rozdíl obou ukazatel není velký a ve vysp lých zemích dosahuje pouze 0,1 až 0,3 promile. Tyto ukazatele dosahovaly v R v roce 1997 následujících hodnot: • natalita 8,9 • efektivní natalita 8,8 Natalita a efektivní natalita jsou považovány za hrubé všeobecné míry; nezohled ují vnit ní diference popula ního souboru, v kterém se uskute uje reprodukce (struktura podle v ku a pohlaví). Používají se p edevším pro mezinárodní srovnání (v mnoha státech jsou to jediné dostupné ukazatele).

P i analýze reprodukce obyvatelstva je vhodné používat ukazatele plodnosti (fertility). Jeho výpo et je založen na porovnání po tu narozených d tí s po tem žen v reproduk ním v ku, tj. ve v ku 15 až 49 let. Rozlišujeme hrubou fertilitu a istou fertilitu: •

hrubá fertilita je po et narozených na 1000 žen v reproduk ním v ku: ƒx =

kde

•

N = po et narozených F15 – 49 = po et žen v reproduk ním v ku

istá fertilita je po et živ narozených na 1000 žen v reproduk ním v ku: ƒx =

kde

-28-

N × 1000 F15 – 49

Nz = po et živ narozených F15 – 49 = po et žen v reproduk ním v ku

Nz × 1000 F15 – 49

Krom toho se konstruují ukazatele specifické plodnosti, tj. míra plodnosti pro jednotlivé v kové kategorie žen (obvykle p tileté). asto se používá ukazatel tzv. úhrnná plodnost – je to sou et m r plodnosti žen v reproduk ním v ku, tedy po et d tí narozených jedné žen za p edpokladu zachování plodnosti daného roku. Na základ úhrnné plodnosti se konstruuje tzv. hrubá míra reprodukce (hmr) – je to sou et m r plodnosti vynásobený podílem d v at p i narození (u nás se používá koeficient 0,485, což vychází z dlouhodob jšího pr m ru – na 100 d v at se rodí 106 chlapc ). Hrubá míra reprodukce p edstavuje pr m rný po et živ narozených dívek jedné žen za p edpokladu, že by po celou dobu z stala zachována úrove plodnosti žen a za p edpokladu neexistence úmrtosti v reproduk ním období; zhruba lze íci, že pokud hmr > 1 je zajišt na reprodukce, pokud hmr < 1 nikoli. istá míra reprodukce nám íká, kolik d v at, které se narodí jedné žen v reproduk ním období, se dožije v ku matky v dob porodu. Tyto ukazatele byly pro R v roce 1997 následující: • hrubá fertilita 34,4 ‰ • istá fertilita 34,3 ‰ • úhrnná plodnost 1,2 d tí • hrubá míra reprodukce 0,57 • istá míra reprodukce 0,56 Kontinentální diferenciaci sv ta podle porodnosti a úhrnné plodnosti dokumentuje tabulka . 5. V roce 1998 byla pr m rná natalita 22 d tí na 1000 obyvatel, nad pr m rem byla v Africe a v Latinské Americe, Asie dosahovala hodnoty celosv tového pr m ru a v ostatních oblastech byla pod celosv tovým pr m rem. Velká variabilita v hodnotách porodnosti je mezi jednotlivými státy.

Tabulka . 5: P irozený pohyb obyvatelstva v roce 1998 Evropa bývalý SSSR Asie Afrika Severní Amerika Latinská Amerika Austrálie a Oceánie sv t

Natalita 10 12 22 38 14 23 18 22

Mortalita 10 14 8 14 9 7 7 9

P irozený p ír stek 0 -2 14 24 5 16 11 13

Pramen: U.S. Census Bureau, 1999.

V Africe dosahovala v tšina stát (krom Mauritia, Seychel a Tuniska) hodnot nad sv tovým pr m rem a krom Alžírska, Egypta, Maroka, Gabunu, Zimbabwe a JAR i hodnot nad africkým pr m rem, který je mimo ádn vysoký (38 narozených d tí na 1000 obyvatel). V Latinské Americe dosahovaly nadpr m rných hodnot Dominikánská republika, Haiti, státy pevninské St ední Ameriky (krom Panamy a Kostariky) a ze stát Jižní Ameriky Bolívie, Paraguay a Peru. Také asijské státy krom íny, Japonska, obou Korejí, Hongkongu, Singapuru, Thajska, Vietnamu, Srí Lanky, Izraele a SAE m ly -29-

nadpr m rnou porodnost. Nejnižší porodnost byla v té dob v Evrop (p edevším ve státech východní a st ední Evropy), Japonsku, USA, Kanad a Austrálii. V rozvinutých zemích jako celku byla porodnost 11 d tí na 1000 obyvatel, zatímco v rozvojových 25 d tí, tedy více než dvojnásobná. Úmrtnost – mortalita

Druhou rozhodující složkou p irozeného pohybu obyvatelstva je úmrtnost (mortalita). Ukazatel všeobecné úmrtnosti vyjad uje po et zem elých na 1000 obyvatel st edního stavu: M M= × 1000 S kde

M S

= po et úmrtí = st ední stav obyvatelstva

Význam tohoto ukazatele je ve schopnosti charakterizovat všeobecnou úrove úmrtnosti, p i emž však neumož uje vyjád it diferencovanost tohoto procesu pro jednotlivé kategorie obyvatel. V mezinárodním m ítku, vzhledem k nedostatku detailn jších informací v mnoha populacích, však plní nenahraditelnou úlohu p i porovnávání úrovn úmrtnosti. Spolehlivé údaje o úmrtnosti se v sou asnosti vztahují pouze asi na polovinu populace sv ta. Velké problémy zp sobuje zejména analýza úmrtnosti obyvatel Afriky a jižní Asie, kde v rohodná registrace zahrnuje pouze desetinu až p tinu obyvatel a obvykle se opírá o statistické odhady. V celosv tovém m ítku nemá ukazatel úmrtnosti takovou velkou variabilitu jako ukazatel porodnosti. Nejvyšší hodnoty dosahuje ve dvou v tších oblastech, kterými jsou Afrika (s výjimkou jižních a severních oblastí) a n které populace v jižní a jihovýchodní Asii. Charakteristickým rysem úmrtnosti je její klesající tendence, což je d sledek materiálního zlepšení života a zdravotní pé e. Všeobecnou úmrtnost ve zna né mí e ovliv uje r zná struktura (p edevším v ková) sledovaných populací – je to patrné i v tabulce . 5, kde ukazatel úmrtnosti v Evrop je tém o polovinu vyšší než v Latinské Americe; tento rozdíl je zp soben p edevším velmi vysokým podílem mladého obyvatelstva v Latinské Americe a z celosv tového hlediska vysokým podílem starého obyvatelstva v Evrop . ( R m la v roce 1997 úmrtnost 10,9 ‰). Abychom mohli vyjád it vnit ní rozdíly úmrtnosti v ur ité populaci, používáme ukazatel specifické úmrtnosti. Nej ast ji se tento ukazatel používá pro ur ité v kové skupiny, nebo pro strukturu obyvatelstva podle pohlaví. K ivka specifické úmrtnosti podle v kových skupin obyvatelstva má charakteristické U-rozložení, vyšší hodnoty jsou v nejmladších v kových kategoriích (p edevším d ti do jednoho roku), v následujících v kových kategoriích jsou minimální hodnoty a nár st je op t až ve v kových kategoriích od ty iceti let výše. Z hlediska specifické úmrtnosti podle pohlaví je viditelná vyšší úrove mužské úmrtnosti. Tato nadúmrtnost muž je typická pro v tšinu populace sv ta, pouze v n kterých rozvojových zemích se neprojevuje. Zvláštní význam je p isuzován úmrtnosti nejmladších skupin obyvatelstva. Statisticky se vykazuje nejen d tská, ale i kojenecká (do jednoho roku dít te) a novorozenecká úmrtnost (do 28 dn ), p ípadn i úmrtnost pro menší intervaly po áte ního období života. Nej ast ji se používá ukazatel kojenecké úmrtnosti, který je k dispozici i v mezinárodním m ítku a zpravidla se považuje za jeden z ukazatel socioekonomické vysp losti (životní úrove , -30-

zdravotnická pé e, kulturní úrove ) každé populace. Vysoká kojenecká úmrtnost bývá ur ující složkou vysoké všeobecné úmrtnosti. Populace, které jsou úsp šné v snižování kojenecké úmrtnosti, zpravidla zaznamenávají i pokles všeobecné úmrtnosti. Diferenciaci kojenecké úmrtnosti podle kontinent p ináší tabulka . 6. Nejnižší hodnoty (pod 10 promile) jsou v Severní Americe, v severní a západní Evrop a dále v Japonsku, Singapuru, Izraeli, Austrálii a na Novém Zéland ( R v roce 1997 5,9 ‰). Oblasti s nejvyšší kojeneckou úmrtností jsou p edevším v Africe (krom jižních a severních okraj ), kde v mnoha státech p esahuje hodnotu 100 promile. Schopnost charakterizovat úrove úmrtnosti má i ukazatel st ední délky života. Tato charakteristika udává jaká je pravd podobnost dožití, tj. kolik let života má p ed sebou osoba ur itého v ku (nap . novorozenec). St ední o ekávaná (pravd podobná) délka života se ur uje z úmrtnostních tabulek dané populace. Tabulky jsou jedním z model demografických proces , v kterém se na ur ité modelové populaci (nap . 100 tis. novorozenc ) sleduje její postupné vymírání. Nej ast ji se používá ukazatel st ední délky života novorozenc , obvykle i v len ní podle pohlaví (muži, ženy – st ední délka života žen je ve v tšin stát vyšší). Pat í mezi jeden z mezinárodn sledovaných ukazatel a podobn jako kojenecká úmrtnost je ukazatelem vyjad ujícím vysp lost státu. Nejvyšší st ední délka života (p es 75 let) je v Severní Americe a Evrop (krom bývalých socialistických stát ), dále v Japonsku, Izraeli, Austrálii a na Novém Zéland . Pro srovnání R 74 let (v roce 1997 muži 70 let a ženy 77 let). Oblasti s nejnižší st edí délkou života (pod 55 let) jsou v Africe (v tšina stát západní, st ední a východní Afriky) a v n kterých státech Asie (Afghánistán, Bhútán, Kambodža, Laos).

Tabulka . 6:Diferenciace sv ta podle kojenecké úmrtnosti a st ední délky života (1998) západní Evropa východní Evropa bývalý SSSR Blízký Východ Asie Afrika Severní Amerika Latinská Amerika Austrálie a Oceánie sv t

Kojenecká úmrtnost 6 16 44 45 59 88 8 33 23 58

St ední délka života 79 72 65 69 65 51 76 69 72 63

Pramen: U.S. Census Bureau, 1999.

-31-

P irozený p ír stek (úbytek)

P irozený p ír stek vyjad uje rozdíl mezi po tem živ narozených a zem elých v ur ité populaci – používá se p edevším relativní ukazatel (na 1000 obyvatel). Podle vztahu mezi po tem narozených a zem elých m že nabývat kladných hodnot, což znamená, že populace roste, nebo záporných hodnot, které indikují p irozený úbytek obyvatelstva. N–M Pp = × 1000 S kde

N M S

= po et narozených = po et zem elých = st ední stav obyvatelstva

P irozený p ír stek obyvatelstva sv ta dosáhl v druhé polovin 20. století nejvyšších hodnot v celém dosavadním vývoji. Relativní p ír stek byl nejvyšší po átkem sedmdesátých let (20 promile) a od té doby klesá, absolutní p ír stek je nejvyšší v sou asnosti. Ke konci devadesátých let p ibývalo na sv t kolem 80 mil. obyvatel za rok, což je zhruba 220 tis. denn . Významné diference existují mezi kontinenty a státy (viz tabulka . 5). Vysoce nadpr m rné p ír stky m la v tšina stát Afriky (nejvíce Libye 37, Togo 35, Benin 33, Senegal 33, Libérie 31, Mali 31, Komory 31, Eritrea 30, Gambie 30, Mauretánie 30, Niger 30) a n které státy jihozápadní Asie (Irák 36, Saúdská Arábie 33, Omán 33, Jemen 33, Sýrie 32), nadpr m rný p ír stek byl také v Latinské Americe – p edevším v n kterých st edoamerických republikách (Nikaragua, Guatemala). Velmi nízký p irozený p ír stek je ve v tšin vysp lých stát . Ve v tšin východoevropských zemí (krom Albánie, Jugoslávie, Makedonie, Polska a Slovenska) v roce 1998 obyvatelstva p irozenou m nou ubývalo, z ostatních evropských zemí byl zaznamenán p irozený úbytek v ješt SRN, Itálii a v n kterých státech bývalého SSSR (B lorusku, Gruzii, Rusku a Ukrajin ). V eské republice od roku 1994 obyvatelstva ubývá (v roce 1997 byl p irozený úbytek -2,1 ‰). Model demografického cyklu

Jedním ze základních rys p irozeného pohybu obyvatelstva je jeho asová a prostorová diferencovanost. P esto byly zjišt ny ur ité zákonitosti tohoto procesu a z nich se všeobecn uznává platnost koncepce demografického cyklu, který vyjad uje charakteristické zm ny r stu obyvatelstva v ase. Podle této teorie (nap . R. PEARL, 1938) se každá populace zpo átku rozmnožuje pomalu, pozd ji se p ír stky prudce zvyšují, v ur ité asové jednotce se r st za ne zpomalovat a pozd ji se populace kvantitativn stabilizuje (teorie logistického r stu). Obvykle se vymezuje p t fází demografického cyklu: 1. fáze – 2. fáze –

vysoká porodnost, vysoká úmrtnost, nízký p irozený p ír stek vysoká porodnost, pokles úmrtnosti, velmi vysoký r st p irozeného p ír stku 3. fáze – mírný pokles porodnosti, mírný pokles úmrtnosti, velmi vysoký p irozený p ír stek 4. fáze – prudký pokles porodnosti, stabilizuje se nízká úmrtnost, prudké snížení p irozeného p ír stku 5. fáze – stabilizace porodnosti i úmrtnosti na nízké úrovni, minimální p irozený p ír stek; po et obyvatel je stabilizován.

-32-

V tšina rozvojových zemí je dnes ve druhé a t etí fázi demografického cyklu a jejich vysoký p irozený p ír stek a r st obyvatelstva se v rozhodující mí e podílí na rychlém r stu obyvatelstva sv ta. Jsou to p edevším zem Latinské Ameriky, Afriky, jižní a východní Asie. Naproti tomu ve v tšin rozvinutých zemí Evropy, Severní Ameriky a bývalého SSSR, prob hly tyto fáze v 19. a po átkem 20. století a v sou asnosti jsou na konci demografického cyklu. Je však nutné si uv domit, že uvedené typy demografického cyklu byly odvozeny na základ poznatk z vývoje v Evrop . Lze p edpokládat, že sou asný a budoucí vývoj demografických proces v zemích Latinské Ameriky, Afriky a jižní Asie p inese nové poznatky. 2.4.2.

Mechanický pohyb (mobilita) obyvatelstva

Pohybem obyvatelstva se zabývá více v dních disciplín, což zp sobuje ur ité odlišnosti interpretace základních kategorií a jejich definic. Nej ast ji se pod pojmem pohyb (mobilita) obyvatelstva rozumí ur itá zm na v za azení jedince v n jakém systému ur ených jednotek (útvar ). V p ípad , že jednotkami takového systému jsou ur ité sociální útvary (profesní, sociální, kulturní skupiny), nazýváme tyto zm ny sociální mobilitou obyvatelstva. Pokud t mito jednotkami jsou prostorové (regionální) útvary, hovo íme o prostorové mobilit obyvatelstva. Mechanický pohyb obyvatelstva nebo také prostorová, regionální i geografická mobilita obyvatelstva zahrnuje všechny typy p emís ování (zm ny lokalizace) lov ka. M žeme rozlišit ty i typy prostorových pohyb . A. Migrace (st hování) obyvatelstva je pohyb obyvatelstva, který se váže na zm nu trvalého bydlišt bez ohledu na to, zda je to st hování v rámci ur ité sídelní struktury nebo mezistátní st hování. Neza azujeme sem pohyby nomád (pastý , sb ra , lovc ). Migrace je nejvýznamn jší typ pohybu obyvatelstva, pouze p i tomto pohybu vznikají trvalé zm ny v prostorovém rozmíst ní obyvatelstva. Statisticky jsou zjiš ovány pouze migrace p ekra ující administrativní hranice. B. Do asné zm ny pobytu nebo-li sezónní migrace jsou zm ny bydlišt na ur itý vymezený as, kdy se místo trvalého pobytu nem ní. C. Dojíž ka do zam stnání je takový pohyb ekonomicky aktivních obyvatel, který vyplývá z rozdílnosti místa jejich pracovišt a místa trvalého bydlišt . Z formálního hlediska je to relativní pravidelnost pohybu obyvatel, asto se tento typ mobility nazývá kyvadlová migrace. Velmi podobné znaky má i dojíž ka student a žák do škol. Úplné informace o dojíž ce do zam stnání poskytuje s ítání obyvatel. D. Nepravidelné do asné pohyby obyvatelstva za ú elem cestovního ruchu a rekreace, za nákupy a službami, atd. Spole ným znakem t chto pohyb je nepravidelnost, která se váže jak na ú astníky tohoto pohybu, tak i na vzdálenost a sm r pohybu. O t chto pohybech existuje málo spolehlivých a systematických informací. Migrace obyvatelstva

Migrace je formáln dvojsm rný pohyb obyvatelstva – imigrace (p ist hování) a emigrace (vyst hování). N kdy se používá i pojem reemigrace, který ozna uje návrat -33-

emigrujících obyvatel do p vodního prostoru. Zvláštním procesem je pak repatriace – p est hování obyvatel do t ch prostor , z kterých se násiln nebo dobrovoln vyst hovali. Repatriace je obvykle p ipravená a organizovaná a m že být dobrovolná nebo vynucená. Základním ukazatelem migra ního pohybu je hrubá migrace nebo také objem migrace. Je to suma osob, které se zú ast ují migrace v ur ité územní jednotce. D líme ji na hrubou emigraci (suma všech emigrant ) a hrubou imigraci (suma všech imigrant ). Relativní podíl všech migrant a st edního stavu obyvatel daného území nazýváme intenzitou migra ního obratu. istá migrace se ast ji nazývá migra ní saldo a je to rozdíl mezi po tem imigrant a emigrant – kladné hodnoty znamenají, že území získává obyvatele migrací, záporné nám indikují, že migrací obyvatele ztrácí . Významné mezikontinentální a mezinárodní migrace

Mezinárodní migra ní pohyby obyvatelstva m ly významnou úlohu v celém historickém vývoji lidstva. Jsou známé rozsáhlé prostorové pohyby obyvatelstva v Indii, ín a Egypt . V širším prostoru Evropy byly v 5. a 6. století zaznamenány rozsáhlé pohyby obyvatelstva, které jsou ozna ovány st hováním národ . V tomto období se na naše území dostávají první vlny Slovan . P íkladem rozsáhlejších pohyb m že být dále arabská expanze (7. století), normanské vpády, stejn jako vpády Tatar , Mongol a Turk , které se v ur itých vlnách objevovaly až do pozdního st edov ku. Odlišné faktory za aly vystupovat v ase novodobých migrací obyvatelstva. Za aly p sobit p edevším v d sledku rozvoje kapitalistické spole enské formace, a to prost ednictvím rozmachu pr myslu ve velkých regionech, rozši ováním dopravních a informa ních sítí, vytvá ením zdroj volných pracovních sil a pod. Tak se p edevším v 19. a za átkem 20. století daly do pohybu po etné skupiny obyvatelstva, které p ekra ovaly hranice vlastních stát a asto sm ovaly i do zámo í. V prostorovém aspektu se velkou dynamikou vyzna uje Evropa, z které vycházely velké emigra ní vlny, ale v sou asnosti je cílem imigrace. Naproti tomu velké prostorové koncentrace obyvatelstva v Asii – ínská, indická a japonská populace z staly relativn stabilní, mén postiženy zahrani ní migrací. Mezi nejv tší migrace – rozsahem i významem pat í emigrace evropského obyvatelstva do zámo í (osídlení Ameriky a Austrálie). V letech 1820 – 1959 imigrovalo do USA 41,5 mil. obyvatel, z toho podstatná ást z Evropy (34,5 mil.). Do Kanady imigrovalo v období 1851 – 1957 asi 7,5 mil. osob. Rozsáhlá byla také imigrace do Argentiny kam, imigrovalo v letech 1856 – 1940 asi 7 mil. obyvatel a do Brazílie (v letech 1821 – 1940 asi 5 mil.). Dalším územím evropské emigrace je Austrálie a Nový Zéland, kam imigrovalo v letech 1820 – 1932 asi 3,5 mil. obyvatel. Zvláštní typ migrace obyvatelstva (násilná migrace) tvo il mezikontinentální pohyb ernoch z Afriky do Ameriky. Probíhal v letech 1520 – 1850 a ernoši byli násiln transportování z ekvatoriální západní Afriky do severních oblastí Jižní Ameriky, na karibské ostrovy a na jih USA. Po et prodaných ernoch se v r zných odhadech pohybuje mezi 10 – 20 mil., ztráty p i transportu byly však tém polovi ní, takže se odhaduje, že Afrika ztratila nejmén 20 – 35 mil. obyvatel.

-34-

Emigrace obyvatel íny a Japonska se orientovaly p edevším na zem jihovýchodní Asie (p edevším z d vod administrativních omezení týkajících se imigrace z t chto zemí do USA a Austrálie). V letech 1840 – 1947 emigrovalo z íny asi 12 mil. osob, p edevším do Thajska, Malajsie, Indonésie, Singapuru a Vietnamu. Zna ného rozsahu dosáhla migrace politického charakteru na Indickém poloostrov . Mezi Indií a Pákistánem došlo po získání nezávislosti následkem politických a náboženských odlišností k rozsáhlé vým n obyvatelstva, která se týkala tém 15 mil. obyvatel. Pom rn významná je rovn ž migrace Žid do Izraele. Už v letech 1919 – 1948 se do bývalé Palestiny p ist hovalo asi 425 tis. obyvatel. Imigrace židovského obyvatelstva se podstatn zvýšila po vytvo ení samostatného státu a v letech 1948 – 1966 p edstavovala kolem 1,2 mil. obyvatel. Zárove nastal nucený odchod arabského obyvatelstva z tohoto území (asi 1,5 mil. obyvatel). Velké p esuny obyvatelstva nastaly v Evrop za 2. sv tové války a po jejím ukon ení. V tšina pohyb po válce se realizovala na základ povále ných mírových smluv. Odhaduje se, že se p esunulo zhruba 30 mil. obyvatel, z toho asi 13,5 mil. N mc , 6,5 mil. Polák a 2,1 mil. ech a Slovák . Výrazn politický charakter m ly n které emigrace z bývalých soc. zemí. Do tohoto typu m žeme za adit asi 3 mil. obyvatel, kte í v letech 1950 – 1961 emigrovali z NDR do SRN. V d sledku revolu ních událostí v Ma arsku emigrovalo v letech 1956 – 1957 asi 200 tis. obyvatel a obdobn po okupaci eskoslovenska v letech 1968 – 1969 emigrovalo asi 60 tis. obyvatel. Silný emigra ní proud politického charakteru sm oval v roce 1989 z bývalé NDR do SRN. Velkého rozsahu dosáhly pracovní migrace. Jejich po et vzr stal v západní Evrop z 2 mil. na za . 60. let až na 8 mil. obyvatel v polovin 70. let. Nejvíce imigrant bylo v SRN (2 mil.), Francii a Velké Británii. Relativn se nejvíce podílí na ekonomicky aktivním obyvatelstvu ve Švýcarsku a Lucembursku (kolem 1/3), v SRN kolem 10 %. Východiskovými zem mi t chto emigrant jsou zem kolem St edozemního mo e – Itálie, Špan lsko, Portugalsko, bývalá Jugoslávie, ecko, Turecko, Maroko, Alžírsko, Tunisko a Irsko. Podobné migrace pracovního charakteru jsou známy i z dalších oblastí sv ta. V USA žije a pracuje asi 1,2 mil. zahrani ních d lník , p edevším z Mexika, ostrov v Karibském mo i (Portoriko) a n kterých jihoamerických zemí (nap . Kolumbie). Mezi arabskými státy jsou cílovými státy p edevším Saúdská Arábie, Kuvajt, SAE a Omán. Zahrani ní d lníci pochází v tšinou z Egypta, Jemenu, Jordánska, ale také z Pákistánu a Indie. V Africe migruje zna ný po et obyvatel z málo rozvinutých oblastí jižn od Sahary do JAR. 2.4.3.

Syntetické hodnocení dynamiky obyvatelstva

Velká pozornost je v popula ních analýzách v nována kvantitativnímu efektu celkové dynamiky obyvatelstva. Je jím celkový pohyb obyvatelstva jako výsledek p irozeného a mechanického pohybu. Projevuje se jako globální p ír stek nebo úbytek obyvatelstva. Význam tohoto ukazatele souvisí se schopností charakterizovat krátkodobý i dlouhodobý vývoj populace a nevyhnutelné je i jeho použití v prognózách vývoje obyvatelstva.

-35-

Celkový p ír stek nebo úbytek obyvatelstva se skládá z p irozeného p ír stku a migra ního salda dané územní jednotky v ur itém asovém období. Vzhledem ke skute nosti, že p irozený pohyb je výsledkem dvou složek (porodnosti a úmrtnosti) a migra ní pohyb je také výsledkem dvou složek (imigrace a emigrace) m žeme vypo ítat celkový p ír stek z t chto ukazatel : celkový p ír stek = porodnost – úmrtnost + imigrace – emigrace

M žeme ho vyjád it jako relativní údaj na 1000 obyvatel st edního stavu. N–M+I–E × 1000 Pp = S kde

N M I E S

= porodnost = úmrtnost = imigrace = emigrace = st ední stav obyvatelstva

Celkový po et obyvatel v ase t (St) je potom výsledkem bilance ur itého po áte ního stavu obyvatelstva v ase o (So) a všech ty ech složek pohybu v asovém intervalu mezi o a t. St = So + N – M + I – E Pohyb obyvatelstva tedy charakterizují dv z následujících ty ech teoreticky možných složek: p irozený p ír stek (PP), p irozený úbytek (PU), migra ní p ír stek (MP) a migra ní úbytek (MU). Ze vzájemn možných kombinací t chto složek lze odvodit ty i typy populací s celkovým p ír stkem obyvatelstva: typ A – kde PP > MU typ B – kde PP > MP typ C – kde MP > PP typ D – kde MP > PU a ty i typy populací s celkovým úbytkem obyvatelstva: typ E – kde PU > MP typ F – kde PU > MU typ G – kde MU > PU typ H – kde MU > PP Typologie územních jednotek na základ dynamiky obyvatelstva je pom rn asto používána a nazývá se Webbovou typologií.

2.5.

STRUKTURA OBYVATELSTVA

Mezi nejvýznamn jší charakteristiky ur ité populace za azujeme strukturu obyvatelstva. P esto, že se p i hodnocení struktury obyvatelstva používají ukazatele vztažené k ur itému asovému okamžiku, je nutno všechny charakteristiky struktury chápat a interpretovat dynamicky, nebo jsou výsledkem p edcházejícího vývoje. nap íklad sou asnou v kovou strukturu obyvatelstva ovlivnil vývoj popula ních proces v posledních 60 až 100 letech (porodnost, úmrtnost, migrace). Sou asná struktura obyvatelstva ur ité územní jednotky významn ovliv uje budoucí demografické procesy a je nutné ji zohlednit p i popula ních prognózách.

-36-

Pro studium struktury obyvatelstva se v sou asnosti používá velké množství r zných znak a analytických i interpreta ních technik. Rozhodující znaky nebo kriteria, podle kterých se struktura obyvatelstva sleduje jsou nej ast ji seskupovány do t í skupin: 1. biologické znaky (struktura obyvatelstva podle pohlaví, v ku, zdravotního stavu, rodinného stavu apod.); 2. ekonomické znaky (struktura podle ekonomické aktivity, povolání a zam stnání, sociální struktura apod.); 3. kulturní znaky (struktura podle vzd lání, národnosti, jazyková, religiózní struktura apod.). 2.5.1.

Struktura obyvatelstva podle pohlaví a v ku

Struktura obyvatelstva podle t chto znak pat í mezi základní charakteristiky každé populace. Mají také velký význam pro mnoho dalších demografických a geografických charakteristik. Na základ struktury podle pohlaví se sestavují specifické ukazatele pro vyjád ení mnoha proces (nap . úmrtnosti, plodnosti, s ate nosti atd.) a používají se i p i konstrukci m r reprodukce, úmrtnostních tabulek a dalších demografických model . Struktura obyvatelstva podle pohlaví se nej ast ji vyjad uje dv ma zp soby. První vyjad uje procentní podíl muž a žen z celkového po tu obyvatel. Jinou možnost poskytují index femininity (If) a index maskulinity (Im), které udávají vzájemný podíl osob jednoho pohlaví k druhému. Ž M × 1000 Im = If = × 1000 M Ž

kde

Ž M

= po et žen = po et muž

Ve v tšin evropských stát , v USA a bývalém SSSR je p evaha ženského obyvatelstva, naopak p evaha muž je p edevším v Indii, v n kterých islámských státech, v Hongkongu a Singapuru. Nej ast ji používaný zp sob interpretace v kové struktury obyvatelstva je v ková pyramida. Vedle v kové struktury umož uje tento grafický zp sob zobrazit i strukturu obyvatelstva podle pohlaví. Podstatou v kové pyramidy jsou dva spojené grafy – histogramy etnosti muž (levá ást grafu) a žen (pravá ást grafu). Na horizontální ose se zobrazuje po et obyvatel a na vertikální v kové kategorie. V ková pyramida se obvykle sestrojuje pro jednotlivé v kové ro níky obyvatelstva nebo pro p tileté v kové kategorie. V kové pyramidy mohou nabývat r zných tvar , p i emž jako ur ité porovnávací normy slouží t i základní tvary. V ková pyramida tvaru A zobrazuje progresivní typ populace, kterou charakterizuje vysoký podíl d tského obyvatelstva (0 – 14 let), p i emž každý následující ro ník narozených je po etn jší. Graficky se to projevuje širokou základnou pyramidy a p edpokládá se rozší ená reprodukce obyvatelstva. Druhý charakteristický tvar pyramidy reprezentuje stacionární typ v kové struktury, kde složka d tská a postreproduk ní (50 let a více) jsou tém vyrovnány. V populaci s tímto tvarem pyramidy jsou obvykle vyrovnané po ty narozených i zem elých a charakterizuje ji jednoduchá reprodukce. T etí základní tvar pyramidy má zúženou základnu, která je d sledkem zmenšování po tu narozených. Zobrazuje regresivní typ v kové struktury, kde složka

-37-

postreproduk ní p evažuje nad d tskou a populace má zpravidla nedostate nou reprodukci (v tomto typu je i R). Demografické stárnutí populace je také vyjad ováno tzv. indexem stá í, což je pom r postreproduk ní a d tské složky obyvatelstva. asto se používá len ní obyvatelstva podle v ku po átku a ukon ení ekonomické aktivity, kdy rozlišujeme obyvatelstvo p edproduktivní, produktivní a poproduktivní. V kové hranice pro za azení do jednotlivých skupin jsou však v r zných zemích odlišné. V eské republice považujeme za p edproduktivní obyvatelstvo ve v ku 0 – 14 let, za poproduktivní ženy ve v ku 55 a více let a muže ve v ku 60 a více let, ostatní obyvatelstvo je v produktivním v ku. Index stá í konstruovaný na základ t chto v kových skupin má potom následující tvar: Is =

Pp × 100 P0 – 14

kde

Is = index stá í Pp = poproduktivní obyvatelstvo P0 – 14 = p edproduktivní obyvatelstvo

2.5.2.

Rasová struktura obyvatelstva

Kategorie lidská rasa se zpravidla používá na ozna ení historicky zformovaných velkých skupin obyvatel, které spojuje spole ný vývoj. Tento vývoj se odráží v množství spole ných morfologických a fyziologických znak , jejichž variabilita je podstatn nižší v rámci jedné rasy než mezi p íslušníky r zných ras. Nej ast ji se tyto velké skupiny obyvatel vy le ují na základ shody fyzických znak , které jsou d di né. Zpravidla jsou to barva pleti, barva a tvar o í, barva a forma vlas , morfologické znaky n kterých orgán (tvar nosu, úst aj.). Stále ast ji se v sou asnosti uplat ují popula n -genetické kriteria. Rasy jsou definovány jako velké skupiny obyvatel, které se navzájem signifikantn liší složením a etností gen a tomu odpovídajícímu rozložení a etností d di ných znak (nap . H. G. ZIMPEL, 1980). Antropologické klasifikace obsahují zna ný po et lidských skupin vy len ných na základ r zných rasových znak (udává se 200 – 400 ras resp. nižších rasových útvar ). Jejich seskupením se vytvo il systém t í velkých ras – europoidní (bílé), ekvatoriální ( erné) a mongoloidní (žluté). V n kterých klasifikacích jsou místo velké ekvatoriální rasy africká negroidní a oceánská australoidní rasa, v dalších je vy len na jako samostatná velká rasa amerikoidní (Indiáni). V sou asnosti n která len ní mají nad velkými rasami další hierarchický stupe – kmen, kdy rozlišují kmen západní atlanticko-st edozem mo ský (bílí a erní) a východní tichooceánský (žlutí). Ur ité možnosti sjednocení r zných antropologických rasových t íd ní poskytuje práv klasifikace, v které nejvyšší hierarchický stupe tvo í t i velké rasy, které se lení na v tve – europoidní na severní a jižní, ekvatorální na negroidní (africkou) a oceánskou (australoidní) a mongoloidní na asijskou a americkou (indiánskou). Teorie zabývající se vývojem lov ka a formováním rasové struktury se v p evážné mí e p iklán jí k názor m, že sou asné rasy tvo í jeden biologický rod (Homo sapiens). Biologicky se rasy považují za ur ité podskupiny lidského rodu. Pln životaschopné a plodné potomstvo se rodí z manželství partner libovolných rasových útvar . Všechny sou asné rasy a p echodné formy mají vedle diferencia ních znak mnohem více a podstatn významn jších znak spole ných (stejné potenciální p edpoklady pro rozumovou a tvo ivou innost, schopnost pracovat, schopnost jazykové komunikace a pod.).

-38-

Tabulka . 7:Zastoupení hlavních rasových útvar sv ta v roce 1983

Rasové útvary - Europoidní - Mongoloidní - Ekvatoriální

Po et obyvatel (v mil.)

Podíl (v %)

1997 890 340

42,9 19,1 7,3

146 51 422 802 12 4660

3,1 1,1 9,0 17,2 0,3 100,0

Velké rasy

Smíšené a p echodné formy - mezi europoidní a americkou - mezi europoidní a asijskou - mezi europoidní a negroidní - mezi mongoloidní a australoidní Ostatní rasové útvary Celkem Pramen: MLÁDEK, 1992.

2.5.3.

Ekonomická a sociální struktura

Mezi nejd ležit jší klasifikace obyvatelstva na základ ekonomických znak pat í len ní podle ekonomické aktivity obyvatelstva. len ní na ekonomicky aktivní a neaktivní není však dodnes zcela jednozna né a v r zných zemích se liší. Naše statistika považuje za ekonomicky aktivní všechny osoby zam stnané nebo hospodá sky inné, v sou asnosti nezam stnané hledající práci, dále ženy na mate ské dovolené, pracující d chodce a tzv. osoby zdržené od povolání (nap . vojáci základní služby). Podíl ekonomicky aktivních z celkového po tu obyvatel charakterizuje úrove ekonomické aktivity. Obvykle se používají ukazatele celkové úrovn ekonomické aktivity a úrovn ekonomické aktivity žen. Obyvatelstvo ekonomicky neaktivní bývá asto dále len no na osoby nezávislé a závislé na živiteli. Nezávislé osoby jsou p edevším d chodci s r znou formou d chodu. Mezi závislé osoby adíme zvlášt d ti do 15 let, ženy v domácnosti, které nemají žádný zdroj p íjmu a také u n a studenty. Ekonomicky aktivní obyvatelstvo bývá dále strukturováno podle r zných hledisek, z nichž za nejd ležit jší lze považovat len ní na zam stnané a nezam stnané. V eské republice je zdrojem informací o trhu práce Výb rové šet ení pracovních sil, jehož metodika koresponduje s definicemi a doporu eními Mezinárodní organizace práce (ILO). Výb rový soubor zahrnuje cca 28 tis. byt (0,6 % trvale obydlených byt ), v nichž je šet eno cca 72 tis. respondent všech v kových skupin (minimáln 250 bytových domácností v každém okrese). Jedná se o kontinuální šet ení, jehož výsledky jsou publikovány ve tvrtletní periodicit . Zam stnaní jsou všechny osoby 15-ti leté a starší, které ve sledovaném období pat ily mezi placené zam stnané (na základ pracovního pom ru, dohody o provedení práce resp. pracovní innosti, p ípadn na základ jiného smluvního vztahu) nebo tzv.

-39-

sebezam stnané (pracující ve vlastní firm , vypomáhající lenové domácností a lenové produk ních družstev). Nezam stnaní jsou všechny osoby 15-ti leté a starší, které ve sledovaném období soub žn spl ovaly následující podmínky: 1. byly bez práce, což znamená, že nebyly ani v placeném zam stnání, ani nebyly sebezam stnané; 2. hledaly aktivn práci, ímž se rozumí nap . registrace u ú adu práce, nebo jiné zprost edkovatelny práce, p ípadn hledání práce p ímo v podnicích, podnikání krok pro založení vlastní firmy nebo hledání práce jiným zp sobem; 3. byly p ipraveny k nástupu do práce okamžit nebo nejpozd ji do 14 dn . Pokud osoby nespl ují alespo jednu z t chto uvedených podmínek jsou považovány za zam stnané nebo ekonomicky neaktivní. Sou tem zam stnaných a nezam stnaných získáme tzv. pracovní sílu, což jsou osoby starší 15-ti let spl ující požadavky na za azení mezi zam stnané a nezam stnané. Procentuální podíl nezam stnaných na pracovní síle nazýváme mírou nezam stnanosti: R= kde

R L

= míra nezam stnanosti = pracovní síla

U × 100 L

Obvykle rozlišujeme obecnou míru nezam stnanosti, což je podíl všech nezam stnaných na veškeré pracovní síle daného území a specifické míry nezam stnanosti nap . podle v kových nebo vzd lanostních skupin obyvatelstva ur itého území. Významným strukturním znakem ekonomicky aktivního obyvatelstva je také jeho p íslušnost k základním sektor m národního hospodá ství. asto je používán v mezinárodních srovnáních jako ukazatel celkové úrovn ekonomického rozvoje. Vymezení sektor však není zcela jednozna né a mezi jednotlivými zem mi se m že m nit. V tšina statistik lení národní hospodá ství na t i sektory – primér, sekundér a terciér, ale stále ast ji (p edevším ve vysp lých zemích) se za íná vymezovat i kvartér. V našich podmínkách (nap . PAVLÍK et al., 1986) se používá len ní, které v hrubých rysech vychází z mezinárodn doporu ované klasifikace ISIC (International Standard Industrial Classification of all Activities): I.

(I) zem d lství, lesnictví a rybá ství

II. (II) pr mysl a stavebnictví III. (III) doprava, spoje, obchod, pohostinství a ubytování, bytové hospodá ství, (IV) výzkum a vývoj, školství, ve ejná správa, pen žnictví a pojiš ovnictví, ostatní nevýrobní innosti. Zam stnanost v jednotlivých sektorech se m ní v závislosti na strukturních zm nách ekonomiky a spole nosti. Ve v tšin vysp lých zemí byl dlouhodobý pokles zam stnanosti v primárním sektoru doprovázen nár stem sekundéru a pozd ji nastal významný nár st terciéru.

-40-

Pro podrobn jší len ní do jednotlivých odv tví národního hospodá ství se v R používá Odv tvová klasifikace ekonomických inností (OKE ), která je kompatibilní s mezinárodní klasifikací ISIC. Sociální struktura obyvatelstva je klasifikace na základ p íslušnosti obyvatel k socioekonomickým nebo socioprofesním skupinám. Kategorie sociální struktury mají význam p edevším pro politickou ekonomii a sociologii. 2.5.4.

Jazyková a národnostní struktura

Interpretace základních kategorií používaných p i hodnocení jazykové a národnostní struktury obyvatelstva bývá dost rozdílná, proto je vhodné provést obsahové vymezení jednotlivých pojm . Pojem národnost ozna uje p íslušnost obyvatel k ur itému národu. Klí ový význam má kategorie národ a reprezentuje historickou formu lidské spole nosti, která vznikla na základ pevného spole enství, hospodá ského života, spole ného jazyka, území, kultury, zp sobu života, tradic a jejich odrazu v národní psychice a národním v domí. Jak vyplývá z definice, národ není biologickou kategorií, nevymezuje soubor obyvatel na základ biologických znak a pokrevní p íbuznosti. Nelze ji zam ovat s kategoriemi rasové struktury. Národnost jako etnický pojem je dále nutno odlišit od státní p íslušnosti, která je výsledkem politické diferenciace a souvisí se vznikem stát . V procesu formování národa sehrává jednu z nejvýznamn jších funkcí jazyk. Tato skute nost nachází odraz v asté shod názv jazyka a národa, ale využívá se i p i sestavování národnostní struktury obyvatelstva sv ta. P i grupování p íbuzných národ se ve velké mí e uplat uje lingvistický princip a jazyková struktura. Porovnávání národnostní a jazykové struktury má i praktický statistický d vod. Obsah pojmu národ se ur uje komplexem znak , které se pro pot eby statistické klasifikace zohled ují jen velmi t žce. Klasifikace je nucena opírat se o jednodušší kriteria a nej ast ji jsou to práv jazykové charakteristiky. P es tyto t sné souvislosti nelze zcela ztotož ovat jazykovou a národnostní strukturu obyvatelstva. P íslušníci r zných národ mohou hovo it stejným jazykem – nap . mate ským jazykem Angli an , Skot , Ameri an , Kana an , Australan je angli tina. Mén po etné jsou p ípady, kdy p íslušníci jednoho národa hovo í více jazyky – nap . v tšina Ir hovo í anglicky, ale ást používá i irský jazyk. Rozdílnost obou struktur souvisí p edevším s procesy jazykové asimilace, jejichž d sledkem byly p echody resp. za len ní etnických menšin do v tších seskupení, kterými byly zpravidla jazykov , ale hlavn politicko – ekonomicky vysp lejší národy. Existují r zné klasifikace jazyk , které se liší p edevším ve výb ru t ídících znak . Nejv tší pozornost si zasluhuje genealogická klasifikace, která je výsledkem historickosrovnávací metody. Podstatný význam má p itom rekonstrukce minulých jazyk , která se využívá jako prost edek vysv tlení vztah mezi sou asnými jazyky. Jednotlivé jazyky se pak seskupují na základ sou asných podobností v oblasti slovní zásoby, gramatiky a jiných znak , ale i na základ svého p vodu. Vznik jazykové skupiny se váže na existenci spole ného prajazyka, který jim poskytl ur itou slovní zásobu a gramatické pravidla – nap . pro jazyky románské jazykové skupiny byly prajazykem latina; n které jazykové skupiny se ješt lení na jazykové podskupiny. Jazykové skupiny se dále grupují do jazykových rodin. Nap . eština je jazykem západoslovanské jazykové podskupiny, skupiny slovanských jazyk v indoevropské jazykové rodin .

-41-

Podle BRUKA (1981) byly nejpo etn jšími jazyky sv ta v roce 1978: ínský 934 mil. (je jedním jazykem pouze podle písma, nikoli mluvené e i), anglický 380 mil., hindi (spolu s urdu) 275 mil., špan lský 230 mil., ruský 220 mil., arabský, bengálský, indonéský – všechny po 140 mil., portugalský 125 mil., japonský 116 mil., n mecký 100 mil. a francouzský 90 mil. T mito dvanácti jazyky hovo ily dv t etiny obyvatel sv ta. Oficiálními jazyky OSN jsou angli tina, arabština, ínština, francouzština, ruština a špan lština.

Tabulka . 8:Vybrané jazykové rodiny a skupiny sv ta v roce 1978

Jazyková rodina Indoevropská z toho skupina: románská germánská slovanská Semito-hamitská z toho skupina: Kavkazská Drávidská Uralská Altajská Korejci Japonci Baskové Nigerijsko-kordofánská Nilsko-saharská ínsko-tibetská z toho skupina: Thajská Jihoasijská Indonésko-oceánská Ostatní Celkem Pramen: BRUK (1981)

-42-

Po et (v mil.) 1938 643 506 413 277 203 153 7 162 24 106 57 116 1 245 25 992 940 60 73 207 44 4260

Podíl (v %) 45,5 15,1 11,9 9,7 6,5 4,8 3,6 0,2 3,8 0,6 2,5 1,3 2,7 0,1 5,7 0,6 23,3 22,1 1,4 1,7 4,9 1,0 100,0

P íloha: Vybrané charakteristiky zemí sv ta

10,3

133

7

1,2

71

78

Albánie

3,4

123

45

2,5

66

72

Andorra

0,1

144

–

–

–

–

Belgie

10,2

312

6

1,6

74

81

B lorusko

10,2

49

14

1,4

62

75

Bosna a Hercegovina

3,9

76

31

1,4

58

68

Bulharsko

8,2

74

13

1,2

68

76

Dánsko

5,3

125

5

1,7

74

79

Estonsko

1,4

34

14

1,3

63

75

Zem eská republika

Úhrnná plodnost

Hustota zalidn ní

Kojenecká úmrtnost (v ‰)

1998

(v mil.)

Po et obyvatel

1999

St ední délka života

muži

ženy

Finsko

5,2

17

4

1,7

74

81

Francie

59,1

107

6

1,7

75

83

Chorvatsko

4,5

80

8

1,6

70

77

Irsko

3,7

54

6

1,9

73

79

Island

0,3

3

5

2,1

77

81

Itálie

57,6

196

6

1,2

75

82

Jugoslávie Lichtenštejnsko

10,6 0,1

104 200

11 –

1,8 –

71 –

76 –

3,7

57

15

1,3

63

75

Litva Lotyšsko

2,4

39

17

1,4

61

74

Lucembursko

0,4

167

5

1,7

74

81

10,1 2

109 79

10 19

1,4 2,1

66 71

75 75

Malta

0,4

1 184

–

–

–

–

Moldavsko

4,3

130

44

1,6

60

69

Monako

0,1

16 410

–

–

–

–

N mecko

82

235

5

1,3

74

80

Ma arsko Makedonie

Nizozemsko

15,8

466

5

1,5

75

81

Norsko

4,5

15

5

1,9

75

81

Polsko

38,7

127

13

1,5

69

77

10

109

7

1,4

72

79

Rakousko

8,1

98

5

1,4

74

81

Rumunsko

22,5

97

19

1,2

67

74

Rusko

146,5

9

23

1,3

59

72

ecko

Portugalsko

10,5

82

7

1,3

76

81

San Marino

0,1

445

–

–

–

–

Slovensko

5,4

112

10

1,4

69

77

Slovinsko

2

98

5

1,3

71

79

Spojené království

59,1

245

6

1,7

75

80

Špan lsko

39,4

79

7

1,2

74

82

8,9

22

4

1,6

77

82

Švédsko

-43-

7,1

180

5

1,5

76

82

Ukrajina

49,9

86

22

1,4

60

72

Afghánistán

25,9

40

144

6,9

47

46

3,8

135

41

1,5

62

71

8

92

82

2,1

59

68

Zem Švýcarsko

Arménie Ázerbájdžán Bahrajn

Úhrnná plodnost

Hustota zalidn ní

Kojenecká úmrtnost (v ‰)

1998

(v mil.)

Po et obyvatel

1999

St ední délka života

muži

ženy

0,7

963

–

–

–

–

127,7

981

98

3,1

57

57

Bhútán

0,8

17

112

5,5

53

52

Brunej Darussalam

0,3

61

–

–

–

–

Bangladéš

1249,7

134

45

1,8

68

71

Hongkong

ína[1]

6,9

6 946

5

1,3

76

82

Macao

0,5

23 450

–

–

–

–

Filipíny

76,8

258

35

3,6

64

69

Gruzie

5,5

78

51

1,5

61

68

997,5

336

63

3,1

62

64

Indonésie

207

114

59

2,6

60

65

Irák

22,8

52

55

5,3

67

69

Izrael

6,1

296

8

2,7

77

80

Palestina

2,8

446

–

–

–

–

Írán

63

39

49

2,8

67

70

126,6

336

4

1,4

77

83

17

32

72

6,4

58

61

Jordánsko

4,7

53

33

4,2

71

79

Kambodža

11,8

67

107

4,6

47

49

Indie

Japonsko Jemen

Katar

0,8

69

–

–

–

–

15,4

6

58

2

58

69

KLDR

23,4

194

46

2,1

62

68

Korejská republika

46,8

475

8

1,7

70

78

Kuvajt

1,9

108

11

2,9

75

79

Kypr

0,8

82

–

–

–

–

Kyrgyzstán

4,7

25

75

2,8

59

68

Laos

5,1

22

92

5,8

52

55

Libanon

4,3

418

32

2,7

68

73

Malajsie

22,7

69

22

3,2

67

74

Maledivy

0,3

925

–

–

–

–

Mongolsko

2,6

2

66

2,6

59

64

Myanmar (Barma)

45

68

78

2,4

53

56

Nepál

23,4

164

76

4,5

58

58

Omán

2,3

11

26

5,9

69

73

134,8

175

93

5

58

60

Kazachstán

Pákistán

-44-

10

41

5,9

68

72

3,2

5 283

4

1,7

75

82

Spojené arabské emiráty

2,8

34

15

3,5

74

76

Srí Lanka

19

294

16

2,1

70

75

15,7

85

38

4

66

69

6,2

44

112

3,5

61

68

Thajsko

61,7

121

31

1,7

65

73

Turecko

64,4

84

38

2,5

70

75

4,8

10

73

3

58

65

Uzbekistán

24,5

59

71

3,3

60

68

Vietnam

77,5

238

36

2,4

65

70

Alžírsko

30,5

13

45

3,8

68

70

Angola

12,4

10

132

6,8

46

50

Benin

6,1

55

100

5,8

52

56

Botswana

1,6

3

59

4,4

39

41

Burkina Faso

11

40

109

6,6

45

47

Burundi

6,7

260

101

6,3

44

47

Saúdská Arábie

Sýrie Tádžikistán

Turkmenistán

ad Džibutsko Egypt

(v mil.)

Zem

Úhrnná plodnost

21,4

Singapur

Po et obyvatel

Kojenecká úmrtnost (v ‰)

1998 Hustota zalidn ní

1999

St ední délka života

muži

ženy

7,5

6

117

6,1

46

51

0,7

28

–

–

–

–

62,4

63

69

3,4

60

64

Eritrea

4

40

79

5,7

53

58

Etiopie

62,8

63

126

6,3

40

42

Gabon

1,2

5

85

5,4

54

60

Gambie

1,3

125

77

5,2

52

56

Ghana

18,9

83

78

5,2

55

59

Guinea

7,2

29

129

5,5

44

49

Guinea-Bissau

1,2

42

112

5,8

47

51

Jihoafrická republika

42,1

34

52

3,3

54

58

Kamerun

14,7

32

77

5,3

50

53

Kapverdy

0,4

106

–

–

–

–

Ke a

30

52

59

4,5

47

48

Komory

0,5

244

–

–

–

–

Kongo Kongo, dem. rep. Lesotho Libérie Libye

2,9

8

103

6,1

45

49

49,8

22

102

6,4

47

51

2,1

69

78

4,8

52

56

3

32

103

6,3

57

62

5,4

3

56

3,8

63

68

Madagaskar

15,1

26

91

5,4

52

54

Malawi

10,8

115

134

6,8

37

37

Mali

10,9

9

122

6,6

46

48

-45-

63

53

3,1

66

71

Mauricius

1,2

576

17

1,9

67

75

Mauritánie

2,6

3

78

5,5

47

53

Mosambik

17,3

22

120

6,3

44

47

Zem Maroko

Namibie Niger Nigérie

Úhrnná plodnost

Kojenecká úmrtnost (v ‰)

28,2

Po et obyvatel

Hustota zalidn ní

1998

(v mil.)

1999

St ední délka života

muži

ženy

1,7

2

67

4,9

42

41

10,5

8

114

6,8

42

41

123,9

136

71

5,2

53

54

Pob eží Slonoviny

14,7

46

96

5,1

45

48

Rovníková Guinea

0,4

16

–

–

–

..

Rwanda

8,3

337

113

6,2

41

42

Senegal

9,3

48

61

5,6

55

60

Seychely

0,1

177

–

–

–

–

Sierra Leone

4,9

69

129

6,1

46

52

Somálsko

9,4

15

126

7,3

45

48

St edoafrická republika

3,5

6

106

4,9

45

49

Súdán

29

12

73

4,6

55

57

Svatý Tomáš

0,1

151

–

–

–

–

Svazijsko

1

59

–

–

–

–

Tanzanie

32,9

37

97

5,5

44

49

4,6

84

80

6,1

57

61

Togo Tunisko

9,5

61

33

2,6

72

75

Uganda

21,5

108

93

7,1

42

43

Zambie

9,9

13

93

5,6

37

37

11,9

31

62

3,8

39

39

0,1

153

–

–

–

–

Zimbabwe Antigua a Barbuda Argentina

36,6

13

19

2,6

71

78

Bahamy

0,3

30

–

–

–

–

Barbados

0,3

620

–

–

–

–

Belize

0,3

11

–

–

–

–

Bolívie

8,1

8

64

4,4

58

64

Brazílie

168,1

20

37

2,3

59

70

0,1 8,4

97 174

– 44

– 3

– 68

– 72

Ekvádor

12,4

45

32

3

69

75

Grenada Guatemala

0,1 11,1

285 102

– 48

– 4,5

– 63

– 69

Dominika Dominikánská republika

Guyana

0,9

4

–

–

–

–

Haiti

7,8

283

99

4,4

49

54

Honduras

6,3

57

42

4,3

63

67

Chile

15

20

13

2,4

72

78

-46-

240

14

2,7

73

78

Kolumbie

41,5

40

25

2,8

66

74

Kostarika

3,6

70

13

2,8

74

78

11,1

102

9

1,5

73

78

Nikaragua

4,9

41

42

3,9

64

69

Panama

2,8

38

24

2,6

72

77

Paraguay

5,4

13

37

3,8

70

74

Zem Jamajka

Kuba

Peru

Úhrnná plodnost

Kojenecká úmrtnost (v ‰)

2,6

Po et obyvatel

Hustota zalidn ní

1998

(v mil.)

1999

St ední délka života

muži

ženy

25,2

20

43

3,2

68

72

Salvador

6,2

299

29

3,2

66

73

Surinam

0,4

3

–

–

–

–

Svatá Lucie

0,1

253

–

–

–

–

Svatý Kryštof a Nevis

0,1

114

–

–

–

–

Svatý Vincenc a Grenadiny

0,1

293

–

–

–

–

Trinidad a Tobago

1,3

252

19

1,9

68

73

Uruguay

3,3

19

14

2,4

72

79

23,7

27

28

3

70

76

Venezuela Portoriko

3,9

439

12

1,9

70

79

Kanada

30,6

3

6

1,6

73

77

Mexiko

97,4

51

26

2,8

69

75

Spojené státy

272,9

30

6

2

73

80

Austrálie

19

2

5

1,8

77

83

Fidži

0,8

44

–

–

–

–

Kiribati

0,1

121

–

–

–

–

Marshallovy ostrovy

0,1

353

–

–

–

–

Mikronésie

0,1

165

–

–

–

–

Nauru

0,1

564

–

–

–

–

Nový Zéland

3,8

14

6

1,9

74

81

Palau

0,1

41

–

–

–

–

Papua Nová Guinea

4,7

10

57

4,3

57

59

Samoa

0,2

60

–

–

–

–

Šalamounovy ostrovy

0,4

15

–

–

–

–

Tonga

0,1

138

–

–

–

–

Tuvalu

0,1

416

–

–

–

–

Vanuatu

0,2

16

–

–

–

–

5975

46

58

2,7

61

65

SV T CELKEM

Prameny: World Bank, 2000; CIA, 2000; U. S. Census Bureau, 1999. World Health Report, 1999. eské názvy zemí podle íselníku zemí SÚ 1998.

[1] v etn Tchaj-wanu

-47-

Shrnutí kapitoly Otázky ke cvi ení z kapitoly 2 1.

Co je p edm tem výzkumu geografie obyvatelstva?

2.

Jaký praktický význam najdete p i studiu obyvatelstva v sociáln ekonomickém výzkumu?

3.

ím se zabývá demografická analýza?

4.

Vývoj obyvatelstva v meziregionálním srovnání je velmi nerovnom rný (nap . vysp lé a rozvojové zem ). P esv d te se o tom sestavením kartogramu vývoj obyvatelstva v zemích sv ta (mapa a p íslušná dat jsou v p íloze na www. Stránkách KRES)

Literatura [1] [2] [3] [4] [5] [6] [7] [8] [9]

BRUK, I. S.: Naselenije mira. Etnografi eskij spravo nik, Nauka, Moskva 1981. Demographic Yearbook. UN, New York 1990, 1996. KOR ÁK, J.: Úvod do všeobecné geografie obyvatelstva. SPN, Praha 1964. MEADOWS, D. et al.: The Limits to Growth. Universe Book, New York 1972. MLÁDEK, J.: Základy geografie obyvate stva. SPN, Bratislava 1992. PAVLÍK, Z. et al.: Základy demografie. Academia, Praha 1986. SRB, V. et al.: Demografie. Svoboda, Praha 1971. Statistická ro enka eské republiky. eský statistický ú ad, Praha 1998. ZIMPEL, H. G.: Bevölkerungsgeographie und Ökumene. In: Sozial- und Wirtschaftsgeographie. List Verlag, M nchen 1980.

INTERNETOVÉ ZDROJE

• • •

www.census.gov www.czso.cz www.odci.gov

-48-

3. GEOGRAFIE SÍDEL Cíl kapitoly

asová náro nost 7 hod. (1 – prezen ní, 3 – samostudium, cvi ení - 3)

3.1.

VÝVOJ GEOGRAFIE SÍDEL

Po átky geografie sídel, stejn jako jiných geografických disciplin sahají do starov ku a st edov ku. P edevším to byly r zné popisy sídel a n kterých jejich znak – polohy, vzhledu a jejich velikosti. První pokusy o systematické vysv tlení sídeln geografických poznatk nastaly až koncem 19. století, kdy se formuje geografie sídel jako zvláštní disciplína geografie a postupn se stává velmi rozší enou geografickou problematikou. Geografie sídel se nejd íve rozvinula v N mecku; sídelním jev m v noval pozornost už F. RATZEL ve své Antropogeografii, v jeho hodnoceních se odráží geografický determinismus. Dalším p edstavitelem byl A. MAITZEN, který zkoumal formy sídel z hlediska etnické p íslušnosti obyvatelstva – etnický determinismus. R. GRADMANN formuloval teze o tzv. starých a mladých sídelních oblastech Evropy. Za zakladatele sídelní geografie se však považuje až O. SCHLÜTTER, který formuloval p edm t geografie sídel. Podle n j se geografie sídel zabývá viditelnými sídelními jevy pozorovatelnými v kulturní krajin . Vlivem n mecké školy se siln rozvinulo hlavn morfologicko-genetické studium sídel. Z dalších geograf n mecké školy vyniká Z. HASSERT, který napsal první p íru ku o geografii m st. Nejvýznamn jším n meckým geografem byl ovšem W. CHRISTALLER, který na empirických výzkumech sídelní sít v jižním Bavorsku zformuloval teorii centrálních míst. Tato teorie p esahuje svým významem geografii sídel a pat í mezi významné teorie spole enských v d. Širokého uplatn ní došla až v 60. letech, kdy byla „objevena“ americkou geografií a sv j význam neztratila ani v sou asnosti. Po 2. sv tové válce se v n mecký mluvících zemích áste n navazovalo na morfologicko-genetický sm r, významn se však dostávaly do pop edí (zvlášt od 60. let) sm ry vycházející z teorie centrálních míst – nap . O. BOUSTEDT, R. KLOPPER, H. BOBEK. V oblasti sledování venkovských sídel pat í mezi pr kopníky H. LINDE. Francouzská geografická škola navazovala na svého zakladatele VIDAL DE LA BLACHE a snažila se analyzovat sídelní jevy, hlavn m sta, p i emž p ednost dávala funkci sídel p ed ostatními znaky. V rámci francouzské geografie byly vydány monografie m st (nap . R. BLANCHARD. V oblasti venkovských sídel byl A. DEMANGEON iniciátorem výzkumu problematiky koncentrace a rozptýlenosti venkovských sídel, který probíhal -49-

v r zných zemích sv ta. V povále ném období v novala francouzská geografie hlavní pozornost studiu m st, a to problematice jejich funk ní typologie, hierarchie a problematice urbanizace (nap . M. SORRE, G. CHABOT, J. BEAUJEU-GARNIER). Hlavní pozornost americké geografie sídel byla v nována p vodn problematice farmá ského osídlení, nov kolonizovaným územím a pozd ji p edevším problematice m st. Ameri tí geografové, sociologové a urbanisti obohatili geografii sídel o adu nových koncepcí – koncepce ekonomické základny m sta, teorie tzv. prvního m sta, teorie funk n prostorové struktury a r stu m st a zasloužili se o masové zavedení matematickostatistických metod a model do geografie sídel. Významnými reprezentanty byli nap . D. HARRIS, B. BERRY, V. GARRISON, pozd ji R. GOLLEDGE. Sídelní geografové z Velké Británie v novali hlavní pozornost zm nám struktury osídlení jako d sledku industrializace. V novali se také otázkám velkých konurbací a nových m st a po 2. sv tové válce také problematice centrálních míst – nap . R. DICKINSON, H. BRACEY, A. SMAILES. S anglosaskou geografií je úzce spjatá také skandinávská, zvlášt švédská geografie sídel (S. GODLUND, W. OLSSON). Polská geografie se v mezivále ném období rozvíjela pod vlivem n mecké a francouzské geografie a hlavní pozornost v novala studiu venkovských sídel – nap . M. KIELCZEWSKA. V povále ném období dochází k zesílení vlivu anglo-americké geografie a p evažují práce zam ené na problematiku m st, p edevším funk ní typologie a hierarchie a na problematiku urbanizace. Hlavními p edstaviteli jsou J. KOSTROWICKI, K. DZIEWO SKI, A. ZAGOZD ON, M. JERCZYNSKI, P. KORCELLI a další. Sídelní geografie v bývalém SSSR se prakticky rozvinula až po 2. sv tové válce. Hlavní pozornost byla v nována otázkám geografické polohy m st (nap . N. BARANSKIJ, J. MAJERGOJZ) a dále otázkám zm n struktury osídlení d sledkem industrializace (vznik nových m st) a otázkám geneze a p em n funkcí m st. Významnými p edstaviteli jsou nap . J. SAUŠKIN, J. PIVOVAROV, G. LAPPO. V eskoslovenské geografické literatu e lze rozlišit n kolik sm r p i zkoumání sídel. P edevším je to sm r morfologicko-genetický, který p evažoval zhruba do 60. let našeho století; hlavními protagonisty zde byli F. KOLÁ EK, F. ÍKOVSKÝ, Z. LÁZNI KA a Š. FEKETE. Od poloviny 60. let se za ala zkoumat problematika centrálních míst, regionálních systém a sfér vlivu m st; hlavními p edstaviteli zde jsou M. BLAŽEK, J. VEREŠÍK, O. BAŠOVSKÝ, A. BEZÁK, M. HAMPL a K. KÜHNL. Záv rem lze vytypovat hlavní trendy geografie sídel (podle BAŠOVSKÝ, 1985): 1. zkoumání m st nebo také geografie m st, v sou asnosti siln zastoupená ve sv tové geografii sídel, a to p edevším funk n strukturní aspekty hodnocení; velká ást prací se zabývá problematikou velkom st. Zkoumání venkovských sídel z tohoto metodického pohledu je podstatn mén zastoupeno, i když v n kterých zemích nap . Francie je to tradi ní výzkum. 2. sm r morfologicko-genetický velmi rozší ený p ed 2. sv tovou válkou, zvlášt p i výzkumech venkovského osídlení. 3. problematika sídelních sítí a jejich struktury, hierarchie sídel – p ímo vyús uje do aplika ních prací.

-50-

P edm tem geografie sídel je podle BAŠOVSKÉHO (1985) výzkum struktury, vzájemných vztah a specifických vlastností sídel z asoprostorového aspektu. Hlavními ešenými problémy jsou: • komplexní analýza struktury jednotlivých sídel, p edevším m st; • analýza proces formování a fungování m st a sídelních systém ; • výzkum vztah mezi st edisky a jejich zázemím; • problémy urbanizace a transformace venkovského osídlení.

3.2.

VZNIK A VÝVOJ M ST

Urbanizace je spole enský proces formování a rozvoje m stského zp sobu života, r stu úlohy m st ve vývoji spole nosti a pronikání m stských prvk do prostoru celého osídlení; nejcharakteristi t jším znakem je koncentrace obyvatelstva do m st. Rozlišujeme t i fáze urbanizace: • urbanizaci p edindustriální epochy; • urbanizaci industriální epochy (hlavní m stotvornou složkou je pr mysl); • urbanizaci postindustriální epochy (hlavní m stotvornou složkou jsou služby – terciér a kvartér). 3.2.1.

M sta p edindustriální epochy

Vznik sídel byl výsledkem první spole enské d lby práce, tj. vy len ní prvních zem d lc . Pozd ji došlo k odd lení emesel a jejich soust ed ní v ur itých sídlech – vznikly zárodky prvních m st. Vznik m st pak podmínila t etí spole enská d lba práce, tj. odd lení vým ny zboží od emesel. M sto se stává centrem zem d lské oblasti a soust e uje obchod a emesla. Pozd ji se stává i obranným, administrativním a náboženským st ediskem. M sto se stává místem bydlení privilegovaných t íd. emeslo, obchod, obranná a administrativní funkce tvo í základ m sta od nejstarších dob až do pr myslové revoluce. Nejstarší m sta vznikala v 5. až 2. tisíciletí p . n. l. v oblasti Blízkého Východu. Tato nejstarší m sta vznikla sjednocením rodových spole enstev p edevším pro ú ely spole né výstavby a udržování zavlažovacích za ízení v oblastech Mezopotámie, Íránu a Egypta (nap . Babylon, Ur, Ninive, Théby); n kdy jsou však za nejstarší m sta na sv t považována Jericho a Byblos. Se vznikem prvních stát vzniká zvláštní typ m sta – hlavní m sto; asto si jednotliví vládci budovali vlastní hlavní m sta. Po et obyvatel t chto starov kých m st byl n kdy velmi vysoký – nap . Babylon m l v dob nejv tšího rozkv tu asi 500 – 600 tis. obyvatel (hlavní ást obyvatelstva tvo ili otroci). Hlavní znaky t chto m st: palác vládce, v okolí náboženské budovy a domy dvo an , voják a emeslník ; už v nejstarších m stech dochází k diferenciaci tvrtí. M stské civilizace se postupn rozši ovali i do dalších oblastí St edozemí. Féni ané zakládali m sta na pob eží St edozemního mo e – nap . Tyr a Sidon, pozd ji Kartágo a Cádiz. Sta í ekové založili množství m st v širší oblasti Egejského mo e – nejstaršími byla nap . Trója, Mikény, Olympia, Delfy, Atény, Sparta. I ecká m sta vznikla jako svazy rodových spole enstev rolník (nap . Sparta) nebo rybá (Atény). Hlavní funkcí byla zpo átku politická a obranná funkce, pozd ji emeslo a obchod. ecký obchod a s ním i -51-

m stská civilizace se pozd ji rozší ily od Gibraltaru po Kavkaz. Po tem obyvatel vynikaly p edevším Atény – v 5. století p . n. l. asi 150 tis. obyvatel a Syrakusy (asi 100 tis. obyvatel). Charakteristickým rysem eckých m st byla pevnost – akropole a nám stí – agora. V helénistické dob byl velkým zakladatelem m st Alexandr Veliký. Tato m sta obvykle nesla jeho jméno – nejvýznamn jší byly egyptská Alexandria. Po jeho vzoru zakládali m sta i další panovníci – vznikla celá ada Antiochií (16), Seleucií a Laodocií. Z ecka p echází m stská civilizace na Apeninský poloostrov. ím vzniká op t jako st edisko rodových spole enstev Latia, stává se hlavním m stem republiky, pozd ji íše a na svou dobu dosahuje obrovské velikosti (v dob nejv tšího rozkv tu kolem 1 mil. obyvatel). Jeho r st se áste n opíral o výrobní a obchodní aktivity, p edevším však o politicko-administrativní, vojenskou a náboženskou funkci. Rovn ž ímané zakládali množství nových m st, která vznikala p i vojenských táborech (nap . Kolín, Štrasburk, Víde , Budapeš , Barcelona, Marseille, Pa íž, Londýn atd.). Plány mnoha z t chto m st navazovaly na plán vojenského tábora – dv na sebe kolmé cesty a obdélníkové bloky. Po zániku ímské íše nastal v Evrop do asný úpadek m st a m sta za ínají op tovn vznikat v 7. – 8. století, u nás hlavn až v 12. – 15. století. Vznik st edov kých m st na našem území podmi ovaly hlavn t i faktory: • op tovné odd lení emesla od zem d lství a rozvoj obchodu; • upevn ní královské moci; • p íchod nového obyvatelstva p edevším z N mecka. Tímto zp sobem u nás vznikla hustá sí svobodných obchodních nebo hornických m st s r znými právy a množství m ste ek (m stys ) s omezenými právy získanými od jednotlivých feudál . Naše st edov ká m sta vznikala v tšinou dv ma zp soby: 1. spontánn p em nou ze starších sídel, nap . Praha, Brno; 2. založením na „zelené louce“ – obvykle šachovnicovitý p dorys, nap . Uherské Hradišt . Úst edním prostorem m sta bylo tržišt – tvercové ( eské Bud jovice, Plze ) nebo v etenovité (Litomyšl, Svitavy). Na nám stí byl obvykle kostel a radnice, kolem nám stí bydleli obchodníci a šlechta, v bo ních ulicích potom emeslníci. Na strukturu m sta m la velký vliv obranná doktrína st edov ku. M sta byla obehnaná obvykle kruhovými hradbami a zaujímala co nejmenší plochu – typické byly úzké ulice, poscho ové domy; po et obyvatel obvykle 5 – 10 tis. Také lokalizace m st byla na územích, která šla dob e bránit (na ostrovech, soutocích ek, návrších). Zvláštní vývoj m la hlavní m sta, byla v tší a hradby m la obvykle až za p edm stími. 3.2.2.

M sta industriální epochy

V 18. – 19. století vzniká nová m stotvorná funkce – pr myslová výroba. Velký po et lidí za íná být zam stnáno ve velkovýrob a dochází k významným p esun m obyvatelstva z venkova do m st. Pr mysl zp tn p sobí na rozvoj funkcí obchodu, finan nictví, administrativy, školství a kultury. Revolu ním faktorem se stává doprava – pozice m sta na železnici vyvolává významnou diferenciaci v síti m st a vznik nových m st (u nás nap . pokles významu Chrudimi, v p edindustriální epoše významného centra správy ve -52-

východních echách a vzr st významu pr myslových a podstatn d íve na železnici ležících Pardubic). Výrazný rozvoj vyvolaný pr myslem v R reprezentuje nap . Ostrava, severo eská m sta, ve 20. století Zlín. Hlavní znaky m st industriálního období (podle BAŠOVSKÝ, 1985): a) rychlý r st m stského obyvatelstva – v roce 1800 bylo na sv t asi 750 m st nad 5 tis. obyvatel, 200 nad 20 tis. a 45 nad 100 tis. a žádné m sto nem lo více než 1 mil. obyvatel; v roce 1950 bylo ve stejných kategoriích 27600, 5500, 880 a 50 m st. Podstatn vzrostl také podíl obyvatel m st na sv tové populaci: Rok Podíl (v %)

1800 3,0

1850 6,4

1900 13,6

1950 29,8

1990 46,5

2000 51,1

Pramen: BAŠOVSKÝ, 1985.

b) m stský fenomén zasáhl všechny oblasti sv ta, a to jak se starou sítí m st (nová m sta v uhelných pánvích a kolem železnic), tak oblasti kde m sta nebyla (Severní Amerika, Austrálie). V Asii a Africe vznikají vedle domorodých m st nová koloniální m sta (nap . Šanghaj, Hanoj, New Dillí, v tšina metropolí subsaharské Afriky). c) plošné rozši ování m st do okolních obcí d) s r stem m st probíhá vnit ní diferenciace m sta • v prvním období liberálního kapitalismu živelný nekoordinovaný r st, kdy dochází k prolínání funkcí, v pozd jších obdobích se m sta za ínají lenit na funk ní zóny. P edevším je to obchodn – obslužné centrum nebo také city i CBD (central business district), dále pr myslová, obytná, dopravn – skladová zóna, p ípadn univerzitní a jiné zóny. 3.2.3.

Sou asná urbanizace

Polský geograf R. DOMA SKI (1977) uvádí, že sou asné procesy urbanizace charakterizuje nar stání složitosti prostorových struktur. Vy le uje následující ty i fáze vývoje m stských prostorových útvar : 1. Proces koncentrace do prostorov relativn malých m stských prostor . Je to fáze soust ed ného m sta pr myslového charakteru, která je charakteristická pro m sta Evropy a Severní Ameriky v 19. a za átkem 20. století. Po et obyvatel m st jen mimo ádn p ekra uje milion obyvatel. 2. Ve druhé fázi se vedle proces koncentrace za ínají uplat ovat i procesy dekoncentrace a dochází k aglomerování sídelních útvar . Pro tuto fázi je typický vznik m stských aglomerací, které se stávají základními uzly prostorové organizace spole ensko ekonomického života. M stotvornými resp. aglomera n tvornými funkcemi se ke konci této fáze vedle pr myslu stávají i terciér a kvartér. Ve fázi aglomerace se zv tšuje prostorový rozsah sídelních útvar a nejv tší m stské útvary mají obvykle více než milion obyvatel. 3. T etí fázi nazývá autor metropolizací sídelních útvar . V této fázi vedle aglomera ních proces sílí procesy prostorové integrace. První formou jsou procesy prostorové integrace sousedních aglomerací, jejichž d sledkem dochází ke splývání t chto prostorových útvar . Druhou formou je r st závislosti a funk ních vazeb mezi aglomeracemi a ostatními velkými m sty státu. V d sledku rozvoje dopravy a vým ny informací není už vzdálenost limitujícím faktorem p em ny sídelních útvar . Sídelní -53-

útvar pak lze vymezit jako integrovaný sídelní systém. M stotvornými resp. metropolitními funkcemi jsou hlavn terciér a kvartér a sídelní útvary p esahují hranici n kolika milion obyvatel. 4. tvrtá fáze je megalopolizace sídelních útvar . V této fázi procesy územní koncentrace a dekoncentrace ztrácejí význam. Nejcharakteristi t jším rysem je r st složitosti funk n prostorových struktur. Z hlediska m ítka p ekra ují procesy megalopolizace hranice region a stát a jejich velikost m že p esahovat až n kolik desítek milion obyvatel. Hlavní rysy sou asné urbanizace (podle BAŠOVSKÝ, 1985)

1. Vznik a rozvoj velkom st a megam st Podle statistik OSN bylo v roce 1900 300 velkom st (nad 100 tis. obyvatel) a 11 m st s více než 1 mil. obyvatel. V roce 1970 již 2000 velkom st a 150 milionových m st, v roce 1990 asi 250 milionových m st (v etn aglomerací). V posledních desetiletích dochází k nár stu tzv. megam st, což jsou m sta s více než 8 mil. obyvateli. Zatímco v roce 1950 byla na Zemi jen dv megam sta (New York a Londýn), v roce 1970 jich bylo jedenáct a v první polovin 90. let už 25 megam st.

18,1 17,4 14,5 13,6 13,61 13,3 13,23

7,3 11,1 3,5 8,2 6,11 7,8 10,33

Bombay Tokio Moskva Buenos Aires Calcutta Peking Rio de Janeiro

12,6 11,9 11,92 11,4 10,9 10,8 10,2

v administrativním vymezení

New York Sao Paulo Los Angeles Mexico Káhira Šanghaj Soul

v administrativním vymezení

Tab.: Nejv tší m sta v roce 1990 (v etn aglomerací, v mil. obyvatel) 9,93 8,2 10,02 3,03 4,43 5,8 6,0

1 2 3 1986 1989 1991 Pramen: Kapesní atlas sv ta, 1994.

Podle jiných údaj (OSN) je však nejv tším m stem sv ta Tokio, jehož aglomerace dosahovala v roce 1994 p es 26 mil. obyvatel. 2. Pro sou asnou epochu urbanizace jsou charakteristické nové prostorové socioekonomické útvary: a) aglomerace = seskupení m st a p ím stských sídel v kterém má vedoucí postavení jedno m sto, tzv. mate ské m sto (nap . pa ížská a., pražská a.). b) konurbace = soubory blízko ležících, zhruba stejn velkých, administrativn samostatných m st, oby ejn se spole nou technickou sítí; vznikaly obvykle v uhelných pánvích – je t eba íci, že i v konurbacích si dalším vývojem získává jedno m sto vedoucí postavení (nap . porúrská k. – Düsseldorf, hornoslezská k. – Katowice, don cká k. – Don ck). c) megalopolis = rozsáhlý urbanizovaný prostor mezi Bostonem a Washingtonem (250 km délky, 100 km ší ky), soust e uje velký po et velkom st a má p es 45 mil. obyvatel; p edpokládá se, že do roku 2000 se podobné megalopole zformují v oblasti San Francisco – Los Angeles, Porú í, Beneluxu, Pa íž – Londýn a p edevším japonská megalopolis Tokio – Nagoya – Osaka. 3. Dalším znakem sou asné urbanizace jsou nové urbaniza ní procesy:

-54-

a) citizace = vylid ování center m st; v souvislosti s koncentrací terciárních funkcí do st edu m st, dochází k významným rozdíl m mezi denním a no ním obyvatelstvem st edu m st. b) suburbanizace = r st p ím stských zón kolem m st, kde obyvatelé pracující ve m st bydlí. c) metropolizace = soust e ování obyvatelstva do velkom st (metropolí), které integrují systém m st. d) rurbanizace (rural – urban) = ur itá modifikace procesu suburbanizace; v mnoha zemích (nap . i R) dochází k pom š ování obyvatelstva, které nebydlí ve m stech; obyvatelstvo je zam stnáním „m stské“, tj. pracuje v sekundéru a terciéru, ale bydlí na venkov .

3.3.

KRITÉRIA VYMEZOVÁNÍ M ST A DEFINICE M ST

Definice m sta

Vymezení m sta je velmi komplikovaný problém, prakticky neexistuje jednotná definice a i z historického hlediska je jedna definice prakticky nemožná (nap . starov ká m sta byla asto m sty rolník , dnes je hlavním znakem „nem stskosti“ území práv zam stnanost v zem d lství). N které definice: • RATZEL – m sto je soust ed ní lidí a dom pokrývající zna nou plochu, umíst né v uzlu d ležitých obchodních cest • BRUNHES – m stem je sídlo, kde v tšina obyvatel tráví v tšinu svého asu • BEAUJEU-GARNIER – v každé zemi je m stem to sídlo, v kterém se obyvatelé cítí být ve m st • Malá s. encyklopedie (1986) – m sto je specifický sídelní útvar, sociální organismus, stabilizovaný a geograficky vymezený, který je charakterizován souborem dynamických znak , jež m sto odlišují od vesnice. Kritéria vymezování m stských útvar

Mezi hlavní kriteria, která jsou používána pro vymezení m st pat í administrativn správní kriterium (statut m sta), velikost, vzhled, funkce a m stský život (viz BAŠOVSKÝ, 1985). V eskoslovenské resp. eské praxi se používají p edevším administrativn správní a statistické kriterium. a) administrativn správní kriterium – je nejjednodušším kritériem vymezování m st. Každé m sto v evropském civiliza ním prostoru získávalo v minulosti m stská práva. Výhodou tohoto kriteria je jeho jednozna nost, nevýhodou fakt, že n která historická m sta upadla a mají minimální po et obyvatel, jiná sídla naopak nem la m stská práva, ale jsou fakticky m stem. Mnoho evropských zemí má dosud oficiální seznamy m st – v R je seznam m st, která jsou z administrativního hlediska m sty (mají obvykle m stský ú ad). Jsou zde všechny obce, které m ly v roce 1990 m stský národní výbor a dále nov schvalovaná m sta Parlamentem R (nejsou zde všechna historická m sta, která m la v minulosti m stská práva). V roce 1997 bylo v R 481 m st a Hlavní m sto Praha. b) statistické kriterium – obvykle vymezuje m sta od ur itého po tu obyvatel. Už mezinárodní statistický kongres ve Vídni v roce 1887 p ijal za hranici mezi m stem a -55-

venkovem velikost 2000 obyvatel a maximáln 25 % pracujících v zem d lství – toto doporu ení však bylo p ijato v malém množství zemí. U nás byla používána r zná len ní statistického ú adu pro s ítání lidu – nap . pro SL 1961 byly za m sta považovány obce nad 5 tis. obyvatel, s mén než 10 % ekonomicky aktivních pracujících v zem d lství a dalšími kvalitativními znaky (dále byla vymezena tzv. malá m sta). Pro SL 1980 byla vypracována nová klasifikace platná dosud: 1. m sta jsou obce, jež jsou jádry region s více než 10 tis. obyvateli; 2. obce, jež jsou jádry region s 5 – 10 tis. obyvateli, pokud spl ují t i dopl ková kriteria (po et za ízení ob anské vybavenosti, maloobchodní obrat na 1 obyvatele, podíl ekonomicky aktivních v terciéru). Na území eské republiky bylo vymezeno 345 m st a tento soubor byl použit i ve s ítání lidu 1991 a používal se také pro další statistická hodnocení.

3.4.

GEOGRAFICKÁ POLOHA M ST

Geografickou polohou m sta rozumíme vztah ur itého m sta ke geografickým jev m prostoru, ve kterém dané m sto leží. Zahrnuje obvykle t i druhy polohy: • kartografickou (nebo matematickou) polohu (zem pisné sou adnice); • fyzicko-geografickou polohu (nap . bránová, nížinná, kotlinová); • ekonomicko-geografickou polohu (nap íklad obranná, dopravní, vzhledem k surovinám, atd.). Geografickou polohu ur itého m sta m žeme také interpretovat z hlediska hierarchie prostoru. Potom obvykle rozlišujeme: • mikropolohu (také topografickou polohu); • mezopolohu (vzhledem ke geografickým jev m užší oblasti – nap . Brna v i jižní Morav ); • makropolohu (jen u velkých m st – vzhledem k významným geografickým jev m, nap . Brna v i eskému masivu a Karpat m, v i Praze a Vídni, atd.).

3.5.

FUNKCE M ST

Jedním ze základních znak m sta jsou jeho funkce v teritoriální d lb práce. Z hlediska významu rozlišujeme m stotvornou a m stoobslužnou funkci. M stotvornou funkci charakterizují takové innosti, které vyráb jí zboží a poskytují služby pro obyvatelstvo mimo m sto samotné. Obvykle podmi ují rozvoj m sta – jsou to nap . pr mysl, doprava, obchod, vybrané služby, školství, zdravotnictví, v da, atd. M stoobslužnou funkci charakterizují innosti, které uspokojují pot eby obyvatel m sta. Obvykle ím je m sto v tší, tím je v tší podíl m stoobslužné funkce (podle r zných výzkum 25 – 55 % EA pracuje v m stooobslužných odv tvích). Rozlišování jednotlivých funkcí je složitým problémem vzhledem k nedostatku vhodných dat. Používají se r zná kriteria, nap . hodnota HDP, nebo objem produkce, nej ast ji však po et ekonomicky aktivních v odv tvích reprezentujících jednotlivé funkce.

-56-

Pom rn asto je provád na funk ní typologie m st a sídel na základ ekonomické struktury obyvatelstva (nap . J. VEREŠÍK, O. BAŠOVSKÝ, V. TOUŠEK). V t chto typologiích je vymezován podíl obyvatelstva bydlícího a pracujícího ve m st (p ípadn i podle jednotlivých ekonomických odv tví) a obyvatelstva vyjížd jícího z m sta za prací. O. BAŠOVSKÝ (1985) vymezuje:

1. m sta s vlastní ekonomickou základnou: • monofunk ní (m sta s pr myslovou, obchodní, dopravní, obchodní, administrativn -správní, lé ebn -rekrea ní, religiózní, univerzitní a obrannou) • polyfunk ní 2. m sta bez ekonomické základny – m sta p edevším s obytnou funkcí.

3.6.

PROSTOROVÁ STRUKTURA M ST

Z mnoha znak prostorové struktury se zmíníme o p dorysu a funk ním len ní m sta. P dorys m sta v sou asnosti nemá takový význam jako v minulosti, v podstat rozlišujeme 4 typy: • m sta s nepravidelným p dorysem (obvykle stará historická m sta); • m sta se šachovnicovým p dorysem (typické pro americká m sta); • m sta s radiáln -koncentrickým p dorysem (nap . Moskva); • lineární m sta (velmi z ídka se vyskytující, jsou to vlastn m sta – ulice). Lokalizace jednotlivých funkcí ve m st je podkladem pro funk ní len ní m sta. Na základ funk ního len ní a r stu m st byly v USA vypracovány teorie prostorové struktury m st: a) teorie koncentrických zón (americký sociolog E. BURGESS, 1929) Podle této teorie m sto tvo í p t, p ípadn více, koncentrických zón: 1. podnikání (city – CBD); 2. p echodná, obývaná sociáln nejslabšími vrstvami; 3. obyvatelstvo s nižšími p íjmy; 4. obyvatelstvo se st edními p íjmy – výstavn jší obytné tvrti; 5. p edm stské dojíž ky – obyvatelstvo s vyššími p íjmy. Pokud se m sto rozvíjí rozši ují se jednotlivé zóny sm rem zevnit ven (1. zóna na úkor 2. zóny, atd., až 5. zóna na úkor nem stského prostoru), pokud m sto stagnuje nebo klesá význam m stotvorné funkce má zm na obrácený charakter. Nejv tší nevýhodou této teorie je fakt, že nedoce uje význam dopravních tah . b) sektorová teorie (ekonom H. HOYT, 1939) Podle této teorie se od jádra m sta – CBD rozbíhají jednotlivé sektory, které mají r zné funkce (podle využití zem ). Každý sektor charakterizuje ur itá funkce z toho d vodu, že to podmi uje stejná pozemková renta. Každý sektor se rozši uje na úkor nem stské zóny, centrum na úkor všech sektor . Nejrychleji se rozvíjejí sektory podle dopravních tah . c) teorie více jader (geografové C. HARRIS a E. ULLMAN, 1945) Podle této teorie je ve struktu e m sta jedno centrální jádro (CBD) a n kolik podružných jader, ostatní zóny se obvykle opakují. Ekonomickým základem je -57-

konkurence polohy. Nap . CBD je umíst no tak, aby bylo dostupné pro v tšinu obyvatel, pr myslové zóny jsou lokalizovány p i komunikacích atd. Rozvoj m sta je odvozen z obou p edchozích teorií – n které zóny se rozši ují na úkor sousedních zón, jiné na úkor nem stského sektoru.

3.7.

SÍDELNÍ SYSTÉMY

Je nutné si uv domit, že žádné sídlo není izolovaným elementem, bez vztahu k jiným sídl m. Z t chto d vod je nutné zkoumat m sta i další sídla jako elementy ur itého systému. M sto a zázemí

Studium m st prokázalo existenci r zn rozsáhlých a r zn intenzivních vztah mezi m stem a jeho zázemím. V geografii je t mto vztah m v nována pom rn zna ná pozornost a n které z nich jsou používány pro vymezování socioekonomických region . Obvykle vymezujeme: • dopravní zázemí (sféru) m sta; • migra ní zázemí; • sféru dojíž ky do zam stnání; • obslužné zázemí; dojíž ka do škol, zdravotnických za ízení, spádovost za komunálními službami a obchodem; • sféru zásobování zem d lskými produkty. V jednotlivých sférách (zázemích) existují zóny r zné intenzity vlivu. Obecn lze íci, že intenzita klesá se vzdáleností od m sta. Tyto sféry vlivu nejsou obvykle ost e ohrani eny, ale p echází plynule do oscila ních území, kde dochází ke konkurenci n kolika st edisek (m st). Pravidlo po adí – velikost

V rozložení m st podle velikostního po adí byla zjišt na ur itá statistická zákonitost nazývaná „rank-size rule“ (nap . ZIPPF, 1941). Matematické vyjád ení je následující: P Pr = a1 × 1000 r kde

Pr P1 r a

= po et obyvatel r-tého m sta = po et obyvatel 1. m sta = po adí r-tého m sta = koeficient, obvykle 1

Podle tohoto pravidla platí: pokud má nejv tší m sto 1 mil. obyvatel, má druhé nejv tší m sto 500 tis., t etí nejv tší 333,3 tis. obyvatel, atd. V realit se však obvykle vymykají tomuto pravidlu nejvýznamn jší m sta sídelních systém . V rozvojových zemích má toto pravidlo omezenou platnost, obvyklá je naopak významná hypertrofie nejv tšího (obvykle hlavního) m sta.

Shrnutí kapitoly

-58-

Otázky ke cvi ení z kapitoly 3 1. Jaké jsou hlavní rysy sou asné urbanizace? 2. Jaká znáš kritéria pro vymezování m st? 3. Uve te vybraná m sta R s dominující m stoobslužnou funkcí. LITERATURA [1] [2] [3] [4]

BAŠOVSKÝ, O. – MLÁDEK, J.: Geografia obyvate stva a sídiel. Skripta. UK Bratislava 1985. BURGESS, E. W.: Urban Areas. In: An Experiment in Social Science Research, Chicago 1929. DOMA SKI, R.: Geografia ekonomiczna. PWN, Warszawa – Poznan 1977. HARRIS, C. D. – ULLMAN, E. L.: The Nature of Cities. Annals of the American Academy of Political and Social Science, CCXLII, 1945. [5] HOYT, H.: The Strukture and Growth of Residental Neighborhoods in American Cities. Government Printing Office, Washington 1939. [6] CHALUPA, P. – TARABOVÁ, Z.: Geografie obyvatelstva, demografie, geografie sídel. Skripta. MU Brno 1990. [7] Kapesní atlas sv ta. Kartografie, Praha 1994. [8] LÁZNI KA, Z.: Typy venkovského osídlení v eskoslovensku. Brno, Práce brn nské základny SAV 1956. [9] VOTRUBEC, C.: Lidská sídla, jejich typy a rozmíst ní ve sv t . Academia, Praha 1980. [10] ZIPPF, G. K.: National Unity and Disunity. The Principia Press, Bloomington (Indiana) 1941.

-59-

4. GEOGRAFIE ZEM D LSTVÍ Cíl kapitoly Cílem kapitoly je seznámit poslucha e s p edm tem, úkoly a vývojem geografie zem d lství, s významem zem d lství pro sv tovou výživou obyvatelstva, se sou asným stavem a problémy sv tové výživy, dále s objasn ním p írodních, ekonomických a sociálních faktor rozvoje zem d lství a s geografickým rozložením zem d lské výroby v celosv tovém m ítku. asová náro nost 7 hod. (1 – prezen ní, 3 – samostudium, cvi ení - 3)

4.1.

P edm t a úkoly geografie zem d lství

Geografie zem d lství je jednou z nejstarších ástí ekonomické geografie. Z eteln ji než její ostatní disciplíny má silný p írodov dný obsah (biologicko – ekologický). K základním úkol m geografie zem d lství pat í zkoumání vnit ních charakteristik zem d lství jako nap . velikost zem d lských závod , zp soby obd lávání p dy, zam ení a specializace zem d lské produkce, produktivita (typologický p ístup). Zabývá se také p írodními, ekonomickými, sociálními a historicky faktory a podmínkami, jejichž p sobením se zem d lství postupn formovalo (geoekologický, funk ní nebo ekonomický p ístup, sociologicko-psychologický p ístup a dynamický nebo historickogenetický p ístup). P itom se jedná o r zné p ístupy pozorování, která ve své kone né podob sledují stejný cíl, totiž ukázat mnohotvárnost zem d lství a vysv tlit zákonitosti zem d lsko-geografického prostorového len ní (ekochorologický nebo prostorový p ístup). Geografie zem d lství se tak ve své podstat zabývá zákonitostmi rozmíst ní zem d lské výroby, dále studiem druh a výsledk využití p dy systémem rostlinné a živo išné výroby v jejich vztahu ke zp sobu hospoda ení, k faktor m p írodního prost edí, k obyvatelstvu. Studuje a klasifikuje také formy územní organizace zem d lské výroby.

4.2.

Zem d lská výroba

Je odv tvím materiální výroby, jejíž produkty jsou výsledkem procesu, p i kterém p sobí spole nost bezprost edn na p írodu. Postupné snižování podílu zem d lství na sv tové produkci materiálních statk (asi 15-20 %) probíhá od pr myslové revoluce. Relativn pomalejší rozvoj je ovliv ován p edevším daleko v tší závislostí na p írodních podmínkách a pracovních silách (nižší produktivita práce)

-60-

Zem d lská výroba produkuje p edevším potraviny pro fyzickou existenci sv tové populace, její význam roste. Funkce zem d lské výroby jako dodavatele surovin pro pr myslové využití relativn klesá, moderní chemie adu z nich nahrazuje levn jšími materiály. Podíl obyvatel zam stnaných v zem d lství je jedním z ukazatel hospodá ské vysp losti - ve vysp lých zemích se pohybuje od 2 - 10 %, v n kterých nejchudších rozvojových zemích p ekra uje i 75 %. V moderním zem d lství klesá po et pracujících p ímo ve výrob a roste podíl pracujících pro n v pr myslu a službách. Vzhledem ke své klí ové sociální funkci (dodavatel potravin) p sobí zem d lská výroba ve všech zemích jako významný stabiliza ní faktor hospodá ského rozvoje. P evaha živo išné výroby nad rostlinnou je zpravidla ukazatelem vysp lého zem d lství. Funk ní využití Zem je velmi diferencováno. P i generalizovaném pohledu lze rozlišit následují hlavní formy využití Zem , a to: Zem d lská p da (zahrnuje ornou p du, louky a pastviny – trvalé travní porosty) Lesní p dy (plochy les a k ovin) Ostatní plochy (nap . tundry, hory, poušt , bahnité oblasti) a vody Z celosv tového hlediska p ipadá na zem d lskou p du celkem asi 48 mil. km2, což p edstavuje asi 36 % obydlené ásti Zem (bez Antarktidy, Arktidy a Grónska). Z toho na louky a pastviny p ipadá asi ¼, na lesy asi 30 %, na ornou p du kolem 11 %, na ostatní plochy a vodní plochy asi 1/3. Nejintenzivn ji je p itom využíváno území Evropy (na ornou p du p ipadá asi 1/3 její rozlohy)3. V Asii je zem d lské využití území zna n závislé na p írodních podmínkách. Nap . podíl orné p dy, sad a plantáží je nejvyšší v Bangladéši 63 %) a Indii (51 %), naopak velmi nízký podíl orné p dy z nejlidnat jších zemí mají ína, Japonsko a Rusko (jen kolem 10-11 % rozlohy území).4 Nízký stupe využití území pro rostlinnou výrobu (orná p da) vykazuje pochopiteln z p írodn geografických podmínek naprostá v tšina zemí subsaharské Afriky (nap . Mauretánie, ad, Niger, Libye, Somálsko)5. Podobn nízký stupe využití území pro vlastní rostlinnou výrobu (podíl orné p dy) vykazuje Jižní Amerika, Austrálie a Kanada (jen kolem 5-6 % povrchu území). P ízniv jší situace je v USA (kolem 20 % orné p dy 4.2.1.

P ísp vek zem d lství ke sv tové výživ

Sou asný stav sv tové výživy Zem d lství plní výše stanovené úkoly jako takové nedostate n . Vezmeme-li nap . základní informace o podvýživ v globálním i lokálním srovnání, pak je

3

Mezi zem s nejvyšším podílem orné p dy pat í v Evrop nap . Moldávie (68 %), Dánsko 60 %), Ma arsko a Ukrajina (kolem 57 %), k zemím s nejnižším podílem orné p dy pat í nap . Švýcarsko (10 %). Nejvyšší podíl luk a pastvin z celkové rozlohy území má v Evrop Irsko (kolem 70 % 4

jako extrémy s nejnižším podílem orné p dy lze uvést nap . Saudskou Arábii (0,4 % rozlohy) a Mongolsko (0,9 %).

5

Výjimku tvo í nap . malá Burundi (48 %) a Nigérie (35 %) - plantáže

-61-

neoddiskutovatelné, že v tší ást obyvatel Zem je nedostate n zásobena kaloriemi, základními prvky a vitamíny. Jako d kaz nedostate né výživy jsou z etelné vysoké koeficienty d tské úmrtnosti v mnoha rozvojových zemích. Nejv tší nebezpe í nedostatku výživy je v oblasti kojeneckého a d tského v ku, tedy ve stádiu, když již není dít živeno mate ským mlékem. K tomu p istupují nedostate né hygienické podmínky vedoucí asto k nemocnosti, která je asto s podvýživou p í inou smrtelnosti nemocí. P ed II. sv tovou válkou exportovalo mnoho dnešních rozvojových zemí a zemí východní Evropy obilí. Od té doby do sou asnosti sice sv tová produkce potravin v naprosté v tšin zemí stoupala, p esto však tento r st nedržel krok s r stem obyvatelstva. Spot eba potravin na hlavu se tak pro stále v tší po et obyvatel zhoršovala. Sv tové obyvatelstvo stále rychleji roste. 1600 let. p .n.l. byl celý po et odhadován na 0.5 miliardy, s tehdejšími cca 0.3 % ro ního p ír stku. První zdvojnásobení na 1 mld. obyvatel následovalo kolem r. 1820 za 220 let, další na 2 mld. do roku 1930 za 110 let a t etí na 4 mld. do roku 1975 jen za 45 let. Dnes žije na Zemi p es 6 mld. obyvatel. Tento dramaticky rychlý r st probíhal regionáln rozdíln . Nejv tší rozdíly nacházíme u rychle rostoucích rozvojových zemí, kde však zem d lská produkce neroste. To platí zejména pro všechny tropické a subtropické oblasti, odpovídaje tomu se stále zhoršuje vývoj produkce potravin na hlavu. Problémy hladu vystupovaly také v minulých dobách sporadicky a regionáln omezen vždycky, zvlášt po válkách a v obdobích sucha. Problém hladu v sou asnosti už není žádný krátkodobý, ale celosv tov vážný fenomén. Jedná se p evážn o výsledek dlouhého - a jak se ukazuje - nerovnom rného vývoje, který postihuje v tšinu lidstva a tím vede ke globálnímu problému. Nové je to, hladoví v dí, že lidé v ostatních ástech Zem žijí dob e. Tento fakt by mohl z delšího hlediska být výbušnou rozn tkou k sv tovému konfliktu. V tšina rozvojových zemí musí dnes zna né množství obílí dovážet. Nejv tší díl z toho, kolem 75 %, p ichází se severní Ameriky, jejíž export se mezi léty 1970 a 1990 více než zdvojnásobil (z 56 na více než 120 mil. tun). Se z etelem na základní potraviny se nachází v tší ást sv ta v závislosti na tomto kontinentu, zvlášt USA, které tak do ur ité míry monopoln kontrolují sv tový trh s obilím. Tento fakt vysoké koncentrace exportní produkce obilí na pom rn malém území severoamerického pšeni ného regionu na st edním západ od Texasu po Saskatchewan, je n kdy ozna ován za zázra nou zbra , která se nazývá “food power” v agrární politice (nebezpe í nep íznivých pov trnostních pom r nebo napadení rostlinnými šk dci, s následnou katastrofální neúrodou a dopady všude po sv t ). Mnohé pot ebné rozvojové zem mají asto negativní zahrani ní obchodní bilanci a v tší dovoz potravin nemohou zaplatit. K tomu p icházejí problémy distribuce potravin ve vnitrozemí t chto zemí. Potravinový problém je také výrazn závislý na domácích jídelních zvyklostech a na pen zích, které mohou být na potraviny vydány.

-62-

Nap íklad charakteristika zem d lství v USA z hlediska zp sobu stravovacích zvyklostí je následující: p es polovinu americké sklizn obilí jde pro dobytek Hov zí p em ní 1 kg potravin v krmení na 0,5 kg proteinu v mase. Hn j hov zích stád ale obsahuje podle šet ení minimáln tolik protein jako celá sklize amerických sójových bob . Farmá i zkrmí tolik obilí a kuku ice, jako sní za rok obyvatelé íny a Indie dohromady, pr m rný osmnáctiletý Ameri an sní ve form steak a hamburger 2 x tolik protein , než jeho t lo m že spot ebovat. Z hlediska jídelních zvyklostí vysp lých zemí jde také o plýtvání potravinami velkých rozm r . Kdyby všichni lidé žili jako Severoameri ané, mohlo by být p i sou asné zem d lské produkci uživeno na Zemi asi jen 1,2 mld. lidí. Luxus výživy masem vyplývá také ze všeobecné zákonitosti, která platí v toku energie a minerálních surovin v ekosystému. P irozený potravinový et zec za íná s p em nou sv telné energie skrze fotosyntézu v chemickou energii. Zelené rostliny, které tuto schopnost mají, lze nazvat jako “primární” producenti a tvo í první tropický stupe . Druhý p edstavují býložravci, primární konzumenti. Další dv další tropické roviny mohou být ozna eny jako sekundární a terciární konzumenti, p edstavující zví ata, která žijí z býložravc a ostatní, která z masožravc dále žijí. Konec potravinového et zce tvo í tzv. destruenti. To jsou bakterie, houby, malé insekty, atd., které mrtvé organické substance p etvá ejí na minerální suroviny (látky) a p etvá ejí je tak dále využitelné pro rostliny. P i tomto biologickém ob hu látek následuje p i každé zm n tropické roviny ztráta využitelné energie. Jde - velmi zjednodušen o to, že jen asi 10 % v p edešlém stupni nast ádané energie z stává využito, z tohoto základu jsou nap . populace šelem menší než populace býložravc . Z hlediska výživy lidi to zjednodušen znamená, že cca 10.000 kg obilí vyprodukuje 1000 kg hov zího masa a to m že být využito pro tvorbu 100 kg t lesné substance. Kdyby lov k sešel o 1 tropickou úrove níže, tedy kdyby byl živ nap . z obilí, mohlo by být uživeno 10 x více obyvatel. Zem d lství je sice nejvýznamn jší, ale ne jediný producent potravin. Okolo 15 % zví ecí bílkoviny ve sv tové výživ (nebo 25 % nutného množství bílkoviny) se získává z rybá ství. V mnoha rozvojových zemích se malorolníci zabývají rybolovem k dopln ní své rostlinné rybolovu výživy. Vedle toho existují v ur itých oblastech také specializované formy - na vnit ních i pob ežních vodách, p i emž rybolov je jak významným zdrojem pro bezprost ední výživu tak i zdrojem finan ních p íjm . Tyto uvedené zp soby však mají jen malý význam. Rozhodující je jasn moderní rybolov pr myslových zemí ve sv tových oceánech. Tak nap . na t i nejvýznamn jší - Japonsko, Peru a ínu p ipadá 1/3 celkového výlovu, na USA, Rusko a Chile p ipadá dalších asi 16 %. Na Islandu a v Japonsku p edstavuje rybolov 1,5 x více získaných bílkovin ve výživ než dá zem d lství. Množství vylovených ryb celosv tov stoupá dlouhodob , nap . v letech 1946 -1980 v pr m ru o 6 % ro n , absolutn z 21 mil. tun v roce 1950 na 72 mil. tun v roce 1980, v roce 1996 již celosv tový výlov inil 95 mil. tun (k tomu je nutné p i íst i um lý chov ryb, který v roce 1996 inil kolem 20 mil. t). . P ír stek je tvo en z rozši ování rybolovu ve sv tových mo ích a ze zlepšených lovících metod. Od 70. let však stagnují výnosy. Je

-63-

jasné, že další r st mo ského rybolovu již dlouhodob není možný (hranice p irozených možností jsou již regionáln i v ur itých druzích ryb p ekra ovány).6 Nejen rostoucí kvóty rybolovu, které jednotlivé zem nedodržují, ale také zne iš ování vod - a otravy jsou p í inou klesajících výnos . Stále rostou odpady z vnit ních ek (m sta, pr mysl, olovo, DDT, radioaktivita, ropa) zejm. v rozvojových zemích. Tato varující fakta však dosud nevedla k dobrovolnému omezení lovu ryb zú astn ných zemí. Politická snaha sm ovala asto na rozší ení rybolovu cestou rozši ování výsostných vod a vytvo ením národních hospodá ských zón pro pob ežní státy. A koliv z ízení takových národních lovných zón by m lo vést k lepší kontrole stavu, z stává stále k o ekávání. Nap íklad z ízení hospodá ských zón v zemích EU vedlo k p ístupu všech lenských zemí také do jiných mo í, do tzv. EU – mo i, ale stavy povoleného výlovu jsou z d vod ochrany p ímo ských zemí limitovány (každoro ní kvóty jednotlivých druh ryb Severní mo e, Baltské mo e, Atlantik, zatím ne pro St edozemní mo e). Nepatrné výhledy ke zvýšení rybolovu má soust ed ní se pozornosti na jiné možné marinní zdroje potravy. Tak se nap . zkouší využití obrovských malých rak v Antarktid (krilles). Ro ní odhady lovu kolem 65 mil. tun jsou spíše nereálné než optimistické (tém tolik co ryb). Podobné problémy jsou také ve vývoji potravinového využití asových kultur (japonské výzkumy). Využití rak a as znamená p ejít v potravinovém et zci mo ského ekosystému na d ív jší kvantitativn p evažující stupe produkce. V tom existuje ur itá šance. Opat ení ke zvýšení agrární produkce potravin Moderní agrární zem d lství se rozvinulo p edevším v nejpr myslov jších zemích Západní Evropy, v n kterých Evropany osídlených zámo ských jako Severní Amerika, Austrálie a Jižní Afrika, podobn i v Japonsku. Tyto oblasti však dnes již nejsou ur eny pro velkoplošnou agrární nadprodukci. P esto jsou spole n s Argentinou jediné (s výjimkou extrémn hust osídleného Japonska), v nichž se produkuje potraviny pro pot ebný sv tový trh. To potvrzuje tezi, že další zvyšování produkce je možné p edevším zavád ním nových technologií a nových ú elných organiza ních forem než nár stem dalších zem d lských ploch. Zárove mají pr myslové zem z etelný náskok, pro prosazení t chto p ístup . Tyto trendy lze pozorovat také v ostatních ástech sv ta, zvlášt v okolí velkých m st. Naléhavost k vyšší agrární produkci pro vnit ní trh vyplývá krom jiného jak z vysoké míry p ír stku obyvatel skoro ve všech rozvojových zemích, jakož i p ír stku p íjm na hlavu.7 Rozší ení využitelných ploch pro zem d lskou p du Pro mnoho geografických region Zem , nap . pro zna nou ásti Evropy, pro jižní a východní Asii nebo pro poušt , je jasné, že další plošný r st zem d lsky využitelné p dy není možný nebo je maximáln velmi nevýznamný. Tam, kde existovaly ješt p dní rezervy, byly zpravidla již do zna né míry prom n ny v kultury nebo se využívají jako 6

D kazem pro to je nap . historie lovu velryb a an ovi ek na pob eží Peru ( obrovský pokles až tém vyhubení v 70. létech). Také rybolov v Severním mo i, kde vle ení velkých sítí vedlo nejen k decimování stavu ryb, ale také k rozr stání as na mo ském dn a tím také ke zni ení potravinového základu a t eniš ryb.

7

Koup schopná poptávka po potravinách stoupá celosv tov asi až 5 % ro n

-64-

hospodá ské pastviny. Pro rozší ení zem d lsky využitelných ploch by proto bylo nutné nap . zavod ování, drenážování, hnojení, apod., což by zna n prodražilo zem d lskou výrobu. Pro rozší ení takových obd lávaných ploch není proto globáln žádná významná šance ku zvýšení agrární produkce potravin. Ur ité šance existují regionáln , jako nap . v mnoha zemích subsaharské Afriky nebo Jižní Ameriky. Mechanizace Zv tšování obd lávaných ploch (velikost zem d lského závodu) pro ú ely tržní produkce jde asto ruku v ruce nebo je možné jen mechanizací. Náhrada nebo dopln ní lidské pracovní síly prost ednictvím zem d lské techniky stroje bylo u in no pouze ve vysp lých pr myslových zemích, a to p edevším po 2. sv tové válce (nap . dnes n mecké zem d lství uživí více než ty násobek obyvatel než p ed 50 lety). Zcela jiné jsou pak pom ry v rozvojových zemích, kde základním problémem zde stojí je dostupnost kapitálu, který je pro mechanizaci nutný. P ekonávání strukturní slabosti Jedním z problém efektivního využívání zem d lské p dy je velikost soukromých (rodinných) farem resp. hospodá ství. Nap . v roce 1998 p ipadalo na farmy s velikostí do 2 ha asi 23 % z jejich celkového po tu (odhad kolem 2 mil. soukromých farem, resp. hospodá ství), s rozlohou 2 – 5 ha 34 %, 6 – 9 ha 25 %, 10 -14 ha 10 % a na farmy v tší než 15 ha necelých 9%). Sou asný systém subvencí v zem d lské výrob (nap . v EU nebo SRN) ve form ochrany cen a prémií je výhodný zejména pro velké farmá e, nebo státní prost edky se dávají p edevším podle rozlohy obhospoda ovaných ploch závod . Závody s malou obd lávanou plochou mohou být dnes p evážn jen jako vedlejší živosti. Jejich podíl nap . v SRN na po tu všech závod iní asi kolem 40 %. Pro zna nou ást st edních závod platí zárove , že ani jako hlavní živnost nedosahují p im ený p íjem a asto samy pot ebuje další vedlejší živnost. Dlouhodob p sobí subven ní systém p edevším na redukci malých závod a rozši ování velkých, tj. podporuje se strukturní zm na. Ur itá nejmenší velikost závodu vzhledem k p írodním podmínkám a hospodá ském zp sobu obd lávání p sobí nejen na uživení se ale i na prosazování racionaliza ních efekt . Vedle zv tšování pr m rné velikosti závod lze jako další opat ení zlepšování struktury uvést takové p ístupy jako je nap . výstavba nových hospodá ských za ízení, výstavba obytných za ízení na zem d lské p d uvnit farem(ne v existujících vsích), výstavba dopravní infrastruktury, zlepšování úrovn bydlení na venkov . Stoupání plošných výnos (“zelená revoluce”) Za hlavní p ístupy, metody a nástroje pro zvyšování plošných výnos lze uvést zejména: zvyšování po tu sklizní aplikace vysoko výnosových odr d optimální výb r stanovišt zlepšení techniky pro obd lávání, hnojení, boj se šk dci, zavlažování

-65-

To má ve svém d sledku požadavky na vyšší množství hnojiv, na zavlažování, na ochranu proti šk dc m, což vše nárokuje nutný kapitál a doprovází ur ité dopravní problémy. Zavád ní t chto metod je proto pro pot ebnou naprostou v tšinu rozvojových zemích nedostupné. Jako nevýhody uplat ování t chto metod a p ístup lze však také uvést: aplikace insekticid , pesticid má velmi asto škodlivé ú inky na p dní život, negativn ovliv uje ostatní ekosystémy, zvlášt vnit ního a pob ežního vodstva (p ítomnost chlorované uhlovodík - DDT) zvyšující se toxicita s dlouhodobé ú inky (d kazy insekticidy byly nalezeny nap . na tu ácích v Antarktid ) vysoce šlecht né druhy mají nižší obsah bílkovin, mají vyšší náchylnost k nemocem, jsou mén odolné proti suchu a mrazu (rizika pro zem d lství)

Zlepšení skladování a dopravy p stovaných rostlin v rozvojových zemích - 10-20 % ztrát skladováním regionáln nebo v ur itých letech nutné lepší spojení na trh a distribuci potravin 4.2.2.

Celosv tová industrializace živo išné výroby

V pr b hu posledních 50 let došlo k prudkému rozvoji živo išné výroby doprovázené rostoucími výnosy krmných obilovin, vznikem stále více se specializujícího hospodá ství zam ené na výrobu masa, vajec i mléka a v kone ném d sledku ke stoupající konzumaci masa. V sou asné dob po et domestikovaných zví at 3 n kolikrát p evyšuje po et obyvatel Zem 8. Negativní d sledky na životní prost edí jsou patrné ve všech ástech výrobního et zce – od p stování ohromného množství krmného obilí, až po likvidaci hor chlévské mrvy. Špatné hospoda ení se stády v rozvojových zemích má za následek rozsáhlou degradaci suchých oblastí i ni ení les . Hospodá ská zví ata jsou mohutným zdrojem emisí metanu (skleníkový efekt). Masitá strava p ispívá ke vzniku srde ních chorob, mozkové mrtvice. Rozsáhlé oblasti obd lávané p dy produkují obilí pro krmení zví at (dnes tém 45 % sv tové produkce obilovin). Spot eba obilovin hospodá ským zví ectvem je výrazn diferencována (nap . v USA - p es 70 %, státy EU 60 %, Brazílie 55 %, ína 20 %, subsaharské zem jen 2 %, Indie 2 %). Výroba vep ového masa a dr beže se podílí 2/3 na spot eb krmného obilí. Nejrychleji rostoucí ástí celosv tového trhu masa je dr bež, zejména v USA. Tém polovina energie p icházející v USA do zem d lství je spot ebována v živo išné výrob . Polovina obilí a sena pro dobytek v USA je p stována na um le zavlažované p d , pro výrobu 1 kg hov zího masa je zapot ebí více než 3000 l vody. Energetická náro nost výroby obilovinami krmených prasat a dr beže v Evrop je vyšší než v USA v d sledku velkorysého používání um lých hnojiv. 8

nap . od roku 1950 se po et kus hov zího dobytka, prasat, ovcí, koz, buvol a velbloud zvýšil z 2,3 mld na 4 mld, po et kus dr beže ze 3 mld. na 12 mld. kus

-66-

Roztržení potravinového et zce, kdysi spojujícího rostlinnou a živo išnou výrobu, zp sobilo zem d lské problémy na obou jeho koncích: - vysoké ú ty za um lá hnojiva - vysoké náklady na likvidaci velkého objemu odpad 9 Neúm rnému pasení a chovu na farmách padají za ob lesy a suchem trpící oblasti. Pastviny dnes celosv tov trpí nadm rnými stavy dobytka. Nap . v tropické Latinské Americe ni í ran erství pralesy a vy erpává p du. V Africe vedly prudce rostoucí po et obyvatel, omezování pasteveckých oblastí a nesprávn zam ené programy rozvoje k soust ed ní dobytka do okolí vodních zdroj a tím ke znehodnocení p dy. Nap . vrtané studny v Botswan umožnily na jedné stran rozší ení pastvin o 1,5 násobek, nekontrolovatelný p ístup ke studním však dobytek zbavil okolní krajinu vegetace a p em nil ji v m sí ní krajinu. V chudých zemích, v nichž obyvatelstvo konzumuje malé množství živo išných produkt , je pro dosažení sob sta nosti zapot ebí pouze 200 kg obilnin na osobu za rok. Toto množství však prudce roste se stravou s velkým podílem masových výrobk (nap . Tajwan z roku 1950 do roku 1990 zvýšil spot ebu masa a vajec na obyvatele 6 x, spot ebu krmného obilí ze 170 kg na 390 kg na 1 obyvatele v pr m ru). V Rusku dobytek zkrmuje 3 x v tší množství obilnin než iní spot eba ob an . Dovoz obilí tak prudce vzrostl z tak ka nulového množství v r. 1970 na 24 mil. v roce 1990 (2. nejv tší sv tový dovozce). Údaje FAO hovo í, že celosv tov od roku 1981 bylo 75 % dovezené pšenice, je mene, iroku i ovsa spot ebováno pro krmení zví at. Zvýšená spot eba masa bohatými tak asto poškozuje chudé, protože to zv tšuje podíl p dy pro farmá ství a je omezována produkce tradi ních základních potravin.

4.3.

Vývoj geografie zem d lství po átky na konci 18. a za átku 19. století (1810 - A. Smith, D. Ricard - autor teorie o pozemkové rent , R. Malthus - problematika r stu obyvatelstva a jeho potravinové uživitelnosti) mezi zakladatele pat í J. H. Th”unen (1826) - autor první teorie o rozmis ování zem d lské výroby A. Humboldt - první pokus o zachycení prostorového rozd lení p ítomných rostlin (podobn i K. Ritter)

9

Miliony tun živo išných odpad , které se shromaž ují v moderních chovných za ízeních, mohou zp sobit kontaminaci ek i spodních vod. Dusík a fosfor v hnoji vytvá ejí vhodné podmínky výživy vodních as, které p i p emnožení od erpávají kyslík, jehož nedostatkem pak trpí vodní ekosystémy (nap . na jihu Nizozemí je cca 14 mil. kus ve vep ínech, tj. hlavní ekologické nebezpe í zde je prase í kejda kontaminující vody nitráty a fosfáty. Nizozemí, Belgie a ást Francie jsou v EU asto ozna ovány jako regiony s “nadbytkem” hnoje). Dusík z hnoje p ichází také do ovzduší ve form plynného amoniaku a je sou ástí emisí vyvolávající kyselé dešt i pevné spady. Nap . podle nizozemského Národního institutu zdravotnictví a ochrany životního prost edí zp sobuje amoniak daleko v tší škody než místní automobily i pr myslové závody. Nitráty z hnoje pronikající do spodních vod mohou vyvolávat také poruchy nervové soustavy, rakovinu i tzv. “modrání kojenc ”, které je sice vzácné, ale smrtelné onemocn ní d tí. Hovo í se i u nás o “nitrátovém mra nu” kontaminujícím spodní vody pod zem d lskou p dou.

-67-

práce z 1. poloviny 19. století - popis jednotlivých region 70. a 80. léta 19. století - formulování základních, obecných a nových metodických postup s využitím prvních statistických údaj o hospoda ení zemí a oblastí. N mecký geograf Hahn zavádí termín Agrargeographie. Vznik samostatné disciplíny geografie zem d lství je spojován s F. Heideriumem (v M”odlingu, jižn od Vídn ) na p elomu 19. století - zkoumání vlivu p írodních faktor , podmínek rozmis ování zem d lské výroby regionální sm r zbožíznalecký sm r práce amerických geograf (G.G.Chisholm - 1925) - o pochopení a využití produk ních a tržních podmínek zem d lských produkt po 1. sv tové válce se dostávají do pop edí otázky zajišt ní potravin a problémy ekonomického rozvoje využití zem , typologie a regionalizace zem d lství, také již otázky degradace a ni ení p írodních rezerv výzkumné sm ry: - vymezování zem d lských zón - studium využití p dy - statistický ( len ní zem d lských oblastí) po 2. sv tové válce v nována pozornost regionálním a sociálním diferenciacím ve výživ obyvatelstva r zných oblastí (nedostatek potravin), založení FAO p i OSN (organizace pro zem d lství a výživu, sídlo v ím ) další rozhodující otázky sv tového zem d lství - zem d lská politika - potravinový program - problematika rozvojových zemí - vývoj venkovského prost edí - dynamika systému využití Zem - potraviná ské systémy sv ta - globální problém hladu

4.4.

Vývoj zem d lství

Centra domestikace a ší ení zem d lství jihozápadní Asie (severní Indie, Afghánistán, Irán a Malá Asie - pšenice, žito, len, hrách, fazole, o ka, meru ky, broskve) p ední a zadní Indie (rýže, cukrová t tina, bavlna, kokos, mango) východní Asie (severní ína, Korea, Japonsko - sója, proso, mandarinka, pomeran ) st edomo í - olivy, fíky, lušt niny, cukrová epa, chmel severovýchodní Afrika ( Etiopie - druhy pšenice, ovsa, je men, fazole) st ední a jižní Amerika (kuku ice, batáty, kakao, sisal, raj e, paprika, brambory, tabák, meloun, podzemnice olejná, ananas, kau uk)

-68-

Vznik zem d lství ohniska vzniku zem d lství - hornatá a teplá území jihovýchodní Asie (u jezer a ek) kopani á ská kultura - nejstarší systém stabilizovaného zem d lství (jihovýchodní Asie) - vegetativní rozmnožování (k ížení, klí ení), po vy erpání p dy se jde jinam, ješt se neo e. Plodiny- banány, jamy, chlebovník, citrusy, cukrová t tina výroba škrobu, cukru, vitamíny. Zdomácn ní n kterých zví at - prase, husa, kachna, slepice, pes. Ší ení zem d lství do íny a Japonska, do Afriky (brána Etiopie), do st edomo í a tichomo í, do Latinské Ameriky (Peru, Mexiko). Semená ské zem d lství a stádová domácí zví ata západoindická oblast, ína, Etiopie - jednoletá semena (p vodn plevel) na okraji kopani á ských oblastí + zdomácn ní stádových zví at - hov zí, ovce, kozy americká oblast - kuku ice, fazole, krocan Vznik pastý ství - postupným odd lením od polí Vznik tržního zem d lství severozápadní Evropa - po kácení zakládány pastviny a pole, pšenici a je men postupn nahradily plevely žito a oves (žito - chlebovina, oves - krmný). Chov dobytka pastviny + stodola = model 2 - 3 tisíce let po ž árovém hospoda ení p ílohová soustava = celý pozemek orán a využíván jako louky, pastviny a role - orná p da - jen ást oseta, zbytek p íloha pozd ji úhorové hospoda ení - dvouhonné a trojhonné hospoda ení (úhor/pastvina pole, úhor - ozim - ja ) 19. století - tlak na zvyšování produkce zavedení st ídavého hospodá ství od lokáln orientované produkce k tržní produkci o zavedení cen na zem d lské výrobky o tržní odbyt o specializace o odd lení produkce od spot eby až k dnešku - specializace snižuje ceny o nové výživné produkty v p íznivých oblastech

4.5.

Faktory a podmínky rozvoje zem d lství

4.5.1.

Vliv p írodních p edpoklad na zem d lství

a) Georeliéf nadmo ská výška (vertikální pásmovitost) svažitost terénu (mechanizace) typ georeliéfu (nížiny, pahorkatiny, poho í) expozice (severní a jižní svahy) -69-

b) Klima teplo (teplotní charakteristiky - biologická nula 5o C, aktivní teplota - vyšší než biologická nula, mráz) voda - srážky (d ležitý ro ní chod, kritické období pro jednoleté plodiny- nap . obilniny kv ten, brambory erven, ervenec, cukrová epa srpen) vítr (ovliv uje vlhkost povrchové vrstvy, p dy, opylování, p enos plevele) vláhové pom ry (Lang v deš ový faktor : pr m. ro ní úhrn srážek : pr m. ro ní teplota) c) P da základní význam (složení - anorganické a organické látky, voda, vzduch) p dní druhy (podle zrnitosti): - lehké - pís ité (do 20 % jílnatých ástic) - st ední a ž st edn t žké (20-45 % jílnatých ástic) - t žké - jílovito-hlinité (45-60 % jílnatých ástic) - velmi t žké - jílovité (60-70 % jílnatých ástic) - kamenité p dní typy (p sobení p dotvorných initel a geneze p d = obsah humusu): - tundrové - podzoly a p dy podzolové (p dy lesního pásu) - hn dé lesní p dy (mírné pásmo - Evropa) - šedé lesní p dy (na spraších) - ernozem - typické stepní p dy - kaštanové p dy - stepní - šedé p dy - stepi, polopoušt , poušt - slané p dy (nap . JAR, Austrálie) - laterity a lateritické p dy (tropy - ervené) - náplavové p dy - rendziny, slínovatky - na vápencích d) P írodní pásma (soubor p írodních podmínek k zem d lskému využití) Rovníkové pásmo – nap . amazonské nížiny, Guinejský záliv, Kongo, východoindická souostroví (charakteristika - velké množství biomasy, prales, plodiny - kakao, palma olejná, kokos, ko ení, kau uk, maniok, jamy, banány, rýže, plantážní hospodá ství) Subrovníkové pásmo (od – do + 20o) - (charakteristika - období sucha - lesy zadní Indie, 2 sklizn do roka, pom rn zaostalé zem d lství, plodiny - kakao, káva, aj, cukrová t tina, bavlna, juta, podzemnice olejná, zrniny, okopaniny) Tropické pásmo (od – do + 20-30o) – (charakteristika - sezónní a denní výkyvy teploty, nedostatek srážek, stepi, polopoušt , poušt , nutné um lé závlahy – ve st ední a východní ásti Asie chybí, primitivní zem d lství, plodiny - pšenice, kuku ice, je men, rýže, datle, bavlník, podzemnice olejná) Subtropické pásmo (od - do + 30-40o) – (charakteristika - teplo, mírná zima, v lét nutné závlahy, žlutozem , laterity, rendziny, í ní náplavy, k oviny, výše listnaté lesy (korkový dub), plodiny - olivy, vinná réva, citróny, pšenice, je men, kuku ice, -70-

sójové boby - chov ovcí - Pyreneje, Apeniny, severní Amerika, Austrálie a jižní Amerika - dodavatelské oblasti masa, másla, pšenice, sóji, bavlny) Mírné pásmo (40-65o na severní polokouli, 42-58o na jižní polokouli) – (charakteristika - sezónní rozdíly teploty, ernozem , hn dozem , podzoly, lesy, mo e bohatá rybami, zejm. v šelfech (do 200 m) - 5 % rozlohy mo í a oceán , poskytující ale 60 % úlovku ryb, podstatná ást sv tové produkce pšenice, žita, je mene, kuku ice, okopanin - cukrovky a brambor, olejnin - sója, slune nice, epka olejná, jaderné a peckovité ovoce, víno, vysp lá zem d lská výroba, p edevším živo išná) 4.5.2.

Sociáln - ekonomické faktory dosažená vývojová úrove spole nosti (ovliv uje zejména vysp lost technologií a mechanizace do zem d lství) zp sob vlastnictví koncentrace spot eby - vznik trh - ovliv uje i faktické rozmíst ní zem d lské výroby (nap . p ím stské zem d lství), ve sv t - specializované produk ní oblasti zm ny ve struktu e spot eby potravin a zem d lských surovin (spot eba “drahých” potravin = maso, krmivá ské základny s orientací na maso, zm ny v potraviná ském pr myslu a jeho rozmíst ní) doprava a poloha zem d lských závod (+ dálkový transport, mražení a p eprava) pracovní síly - nejv tší nároky v zaostalých zemích (bez techniky) obchodní politika, státní intervencionalismus (dotace, rekultivace, závlahy, obd lávání a využití p dy, ceny) velikost, typ závodu a jeho efektivnost (pr m rná velikost zem d lské farmy je v Itálie asi 8 ha, ve Velké Británii 60 ha, v USA 180 ha) mechanizace (šet í náklady, trend - snižování energetických náklad ) chemizace - používání pr myslových hnojiv (nap . v r. 1983 v SR 344 kg na 1 ha, Dánsko 246, Francie 300, Nizozemí 700 kg na 1 ha) biologizace - šlecht ní, úprava semen, ochrana proti bakteriím, zvyšování úrodnosti p dy produkce a intenzita výroby (politika sob sta nosti i p es vyšší náklady, omezování ploch, intenzívní a extenzívní hospoda ení)

4.6.

Charakteristika vývoje sv tového zem d lství kapitalistické zem - rodinná farma, pachtování - velcí vlastníci p dy pronajímají (nap . ve Velké Británii až 60 % p dy), zem d lská velkovýroba rozvojové zem - ob ina (tropická Afrika, Mexiko, st . Amerika), s rozvojem trhu vymizí, feudální vlastnictví (malí a velcí), drobné tržní hospoda ení, plantážní hospodá ství, farma ení. Agrární reformy - zvýšení tržnosti a efektivnosti, rozvoj místního pr myslu (nap . v Mexiku, Kolumbii, Peru) socialistické zem - státní a družstevní hospoda ení

-71-

4.6.1.

Typologie sv tového zem d lství

(zp sob t íd ní existujících struktur zem d lské výroby na základ jejich shodných rys ) V rámci komise Geografie zem d lství v rámci IGU byla na konci 70. let vypracována typologie sv tového zem d lství na základ následujících kritérií: a) charakteristiky spole enského vlastnictví • vlastnictví p dy • velikost hospodá ství b) organiza n - technické charakteristiky: • množství vynaložené práce (po et pracujících v zem d lství na 100 ha orné p dy, po et ko a traktor na 100 ha orné p dy) • hnojení p dy (organická a pr myslová hnojiva) • zavlažování (% ploch, zp sob zavlažování) • zem d lské systémy (zp sob využití p dy, zp sob st ídání plodin, intenzita využití po et úrod za rok, zp sob obd lávání p dy - technika, zp sob chovu zví at) c) charakteristiky produkce a struktury: • produktivita (na rozlohu - obilní jednotky, na osobu) • tržní význam (% tržní z celkové produkce) • zam ení produkce (nap . podíl živo išné výroby) Na základ uvedených kritérií byly stanoveny 4 hlavní typologické skupiny a 18 základních typ sv tového zem d lství: • • • •

primitivní zem d lství tradi ní zem d lství (s nízkým podílem tržního) tržní zem d lství zespole enšt lé zem d lství

4.7.

Geografické rozložení zem d lské výroby

4.7.1.

Obilniny

Pšenice Pšenice má nejv tší dynamiku v rozši ování osev a sklizní a v postavení ve sv tovém obchod s potravinami. Podílí se více než 30 % na osevech obilnin, T žišt kultivace je ve stepních ( ernozemních) oblastech severní polokoule. Rozsahem osevních ploch (40 %) a objemem produkce (p es 40 %) vede Evropa: východoevropská pšeni ná oblast (z Podunají p es Ukrajinu, severní p edh í Kavkazu, údolí Volhy až k celinám na jižním Uralu, v západní Sibi i a severním

-72-

Kazachstánu), s p evážn extenzivní zp sobem p stování a s celkov nízkými výnosy (nap . Rusko a Kazachstán – 15 – 20q/ha oblast severozápadní, st ední a jižní Evropy (jihovýchodní Anglie, severní Francie, Nizozemí, hn dozemní pás SRN severní Itálie), s celkov intenzivním zp sobem p stování a vysokými výnosy (nap . v Nizozemí, Dánsku, Anglii, SRN, Francií – v pr m ru kolem 65-70 q/ha Evropa je druhou nejv tší vývozní oblastí (V. Británie, SRN, Francie, Itálie). Východní a jižní Asie je objemem sklizn (30 % sv tové produkce) druhá. Pšenice se p stuje hlavn v Severo ínské nížin ( ína je p itom nejv tším producentem pšenice), v severozápadní Indii (Pandžáb), Pákistánu, Turecku. Severní Amerika je t etí produk ní oblastí (asi 15 % sklizn ), p i emž je nejv tší sv tovou exportní oblastí pšenice - p es 50 % sv tového vývozu. T žišt p stování je v prériích severní ásti USA (Kansas, Oklahoma, Severní a Jižní Dakota), a jižních ástí Kanady (Alberta, Manitoba, Saskatchewan). Pro oblast je charakteristická vysoká mechanizace a produktivita práce, p i nižších výnosech (cca kolem 25 q/ha). K dalším nejvýznamn jším vývozním oblastem pšenice pat í Austrálie (15 % sv tového vývozu) a Argentina. Mezi nejv tší sv tové importéry pšenice pat í zejména Rusko, ína a Japonsko a dále n které velmi lidnaté a rozvojové zem (Egypt, Bangladéš, Brazílie). Rýže Rýže je druhou nejd ležit jší obilninou sv ta (je základní plodinou pro polovinu sv tového obyvatelstva). Rýže je nejd ležit jší obilninou subrovníkového pásu. Její p stování je geograficky významn koncentrováno. Dominantní postavení (90 % sklizn ) má monzunová Asie ( ínsko-japonská podoblast - 38 % sv tové produkce, indická v etn Bangladéše a Pákistánu - 28 %, oblast jihovýchodní Asie - 24 % (Indonésie, Thajsko, Myanmar, Vietnam). Rýže má zna né nároky na teplo a p edevším na vodu. Rozhodující ást sv tové produkce zajiš ují um le zavlažované plochy (hlavn v Asii). V n kterých oblastech dává rýže 2 a ž 3 úrody ro n - Jáva, jižní a jihovýchodní ína, Japonsko, Egypt). Mezi sv tové exportéry rýže pat í Thajsko, Myanmar, Pákistán. Rýže se dále p stuje v Latinské Americe (Brazílie), v Africe (Egypt, Nigérie) a v USA (nížiny p i Mexickém zálivu). Rýže má podobné výnosy jako pšenice (v oblastech intenzivní produkce – nap . v USA, Egypt , Japonsku, Jižní Koreji se pohybuje kolem 60 – 70 q/ha, p i celosv tovém pr m ru výnosu kolem 35 q/ha). Mezi sv tové exportéry rýže pat í zejména USA, Thajsko, Špan lsko, Myanmar. Kuku ice Je t etí nejd ležit jší sv tovou obilninou co do rozlohy i sklizn . Její význam v posledních desetiletích roste (zejm. jako krmivo). P stuje se v r zných p írodních podmínkách (variabilita a bohatství odr d), p i celkov delším vegetativním období (5 m síc ) a pot eb kvalitn jších p d.

-73-

Nejvýznamn jší geografickou oblastí p stování kuku ice jsou USA (tém 45 % sv tové produkce), a to v tzv. kuku i ném pásu (Corn Belt) - v oblastech st edního Severozápadu a Severovýchodu - povodí Missisipi, Missouri, Ohio – státy Nebraska, Iowa, Illinois, Indiana, Ohio, p i celkov vysokých výnosech (tém 7 t/ ha). Naprostá v tšina produkce v USA je spot ebována jako krmivo (kolem 80 % produkce). Druhou sv tovou produk ní oblastí je Asie (asi 20 %, z toho rozhodující ást produkce pochází z íny). T etí významnou geografickou oblastí je Latinská Amerika (p es 12 % sv tové produkce, a to zejm. p stování kuku ice v Brazílii, Mexiku a Argentin ). V Evrop , na kterou p ipadá cca 10 % produkce, se kuku ice p stuje hlavn v Podunají (Rumunsko, Ma arsko, Ukrajina) a dále ve Francii a Itálii. Je men Sv tová produkce se pohybuje kolem 160 mil. tun, p i celkové stagnaci jeho produkce (pr m rné výnosy se pohybují kolem 23v q /ha). Hlavními produk ními oblastmi jsou Rusko, Ukrajina, Kanada, SRN, USA a Francie. K dalším obilninám p stovaným ve sv tovém m ítku pat í také oves, žito, proso a sorgo. 4.7.2.

Okopaniny

Brambory Brambory se objevily v Evrop v 16. století (pocházejí z Peru a Chile), jako základní potravina se za aly využívat na konci 18. století. Jsou hlavní a p itom nenáro nou okopaninou mírného pásma (celosv tový pr m r jejich výnosu je kolem 150 q/ha, v zemích s dlouholetou šlechtitelskou tradicí (Nizozemí, Dánsku, Francii) až kolem 400 q/ha.. Brambory jsou dnes využívány p edevším jako krmivová základna (50 - 70 % sklizn ). Nejv tší produk ní základnou je Evropa (75 % sklizn , zejm. Rusko, Polsko a státy EU). Druhou nejvýznamn jší oblastí je Asie, hlavn ína, která je zárove nejv tším sv tovým producentem. Ostatní hlíznaté okopaniny Jde p edevším o maniok, batáty, jamy a a tara. P edstavují základní potraviny v podmínkách naturálního zem d lství rovníkového a subrovníkového pásma. Maniok (též kasava - k jídlu se využívá ko en, dlouhý až 50 cm) se p stuje hlavn v subsaharské Africe (Kongo, Nigérie), dále také v jižní a jihovýchodní Asie (Thajsko, Indonésie) a v Brazíli. Batáty - nejv tší ást sklizn p ipadá na Asii (z toho samotná ína 80 %), dále se p stují ve Vietnamu, Indonésii, Indii, Japonsku a ve východní Africe. Jamy jsou významnou potravinou pro obyvatelstvo západní Afriky (zejm. Nigérie) Jihovýchodní Asie. -74-

4.7.3.

Kultury poskytující suroviny k výrob cukru

Cukrová t tina Je víceletá travina, vysoká 4 - 6 m, cukr se získává ze š ávy její lodyhy. Sklize cukrové t tiny celosv tov stoupá (v roce 1999 nap . 1,2 mld. tun). P stuje se mezi 30o severní a 30o jižní zem pisné ší ky. Poskytuje mnohem více cukru než epa (až 27 tun z ha, cukrovka kolem 5 t z ha). P stování se soust e uje ve dvou hlavních oblastech. Ve St ední a Jižní Americe - 47 % sklizn (Brazílie – ¼ sv tové produkce a americké St edomo í, s p ilehlými oblastmi Mexika) a v Asii (40 % produkce) dává nejv tší sklize t tiny nížina kolem eky Gangy (odtud rostlina pochází), následuje ína, Pákistán, Filipíny. Menší význam má p stování t tiny v Africe (hlavn JAR, Egypt, Mauritius) a v USA (p i Mexickém zálivu) a Austrálii (významný sv tový exportér). Cukrovka T žišt p stování cukrovky je v mírném pásmu. Evropa dodává asi 80 % sv tové sklizn (lesostepní oblasti Ukrajiny, jižní ernozemní oblasti Ruska, ernozemní oblasti mezi Pa íží a severní Francií, st edon mecká p edh í, jižní ást Pádské nížiny). Z dalších oblastí lze uvést USA ( Severovýchod a Severozápad) a Asii (Turecko, ína, Irán a Japonsko). 4.7.4.

Olejniny

P stování rostlin, z nichž se vyrábí jedlé oleje, margariny, mýdla a kosmetika, je významnou sou ástí rostlinné výroby. Nejvýznamn jšími plodinami jsou v celosv tovém m ítku sója10 (ro ní produkce kolem 150 mil. tun - nejvýznamn jším producentem i exportérem jsou USA, dále Brazílie, Argentina, ína), podzemnice olejná (produkce cca 32 mil. tun – sv toví producenti – ína, Indie, africké zem – Nigérie, Senegal, Súdán) sezam (sv toví producenti ína a Indie), sko ec obecný pro výrobu ricínového oleje (Indie a ína), epka ( ína, Indie, Kanada, SRN, Francie), slune nice (Argentina, Rusko, Ukrajina), olivy (poskytují nejkvalitn jší olej)11, palmy kokosové (jedna z nejužite n jších plodin sv ta) a palmy olejné. 4.7.5.

Kultury poskytující suroviny k výrob nápoj

ajovník Jde o náro ný obor na pracovní síly. T žišt p stování je v jižních oblastech monzunové Asie (80 %) - jižní a severovýchodní Indie, Srí Lanka, východní ína, Japonsko, Indonésie. ajovník se rovn ž p stuje v Gruzii a Azerjbadžánu. Nejv tšími vývozci jsou Indie a Srí Lanka, dále ína, Ke a a Indonésie. Rozhodující ást dovozu p ipadá na Evropu, z toho 60 % na Velkou Británii. 10

Po získání oleje se ze sóji dále získává významné krmivo (mou ka, zelená masa)

11

olivovník je jedním z nejdéle plodících d evin – i více než 200 let, hlavní oblastí p stování jsou zem kolem St edozemního mo e

-75-

Kávovník Jeho p stování má rovn ž plantážní charakter. Soust e uje se v subrovníkovém a rovníkovém pásu nej ast ji na náhorních plošinách. Nejd ležit jší oblastí je Latinská Amerika (67 % sklizn ), hlavn jihovýchodní Brazílie a západní Kolumbie. Roste význam Mexika a st edoamerických republik. Druhou významnou oblastí je Afrika (20 % produkce), zejm. v Pob eží slonoviny, Etiopii, Ugand a Kamerunu. Kakaovník P stuje se hlavn v pob ežních a í ních nížinách rovníkového a subrovníkového pásu v nadmo ských výškách do 500 m. Nejd ležit jší p stitelskou a exportní oblastí je Afrika 66 % produkce (Pob eží slonoviny, Ghana, Nigérie, Kamerun. Na druhém míst je Latinská Amerika (východní Brazílie). T etí oblastí je jihovýchodní Asie (15 %) - hlavn Malajsie. 4.7.6.

Chov zví at

Živo išná výroba poskytuje pro sv tovou výživu lidstva p edevším tyto základní produkty: maso, mléko, vejce, vlákna a k že. Maso K základním sv tovým živo išným potravinovým zdroj m pat í také maso. Na sv t je chováno více jak 1,3 mld. kus hov zího dobytka (nejvíce v Indii12 – p es. 200 mil. kus , dále v Brazílii, ín , USA, Argentin , v Rusku a Francii). Nejv tšími producenty hov zího a telecího masa jsou USA, Brazílie, ína, Indie, Rusko a Francie. Mezi nejvýznamn jší exportéry pat í tradi n Brazílie, USA a Francie. Stejn významné je ve sv tové výživ i maso vep ové. Na sv t je chováno kolem 1 mld. kus vep ového (z toho tém polovina v ín , dále v USA, Brazílii, SRN, Špan lsku, Rusku a Polsku), sv tová produkce vep ového masa se pohybuje kolem 80 mil. tun (nejv tší produkce v ín , USA, Francii, Špan lsku a v Brazílii). Nejdynami t jší r st zaznamenává v posledních desetiletích chov dr beže, a to prakticky ve všech zemích sv ta. Celkový stav dr beže na sv t p ekra uje 13 mld. kus (absolutn nejv tší chov je v ín – tém ¼ , dále v USA, Indonésii, Rusku, Indii, Mexiku, ve Francii). Ro ní produkce už p esahuje 60 mil. tun dr bežího masa (nejvíce USA, ína, Brazílie, Japonsko, Francie). Další významný zdroj masa poskytují také ovce – skopové maso (celkový stav ovcí na sv t p ekra uje 1,1 mld. kus . Nejv tší stavy ovcí jsou ína, Austrálie, Irán, Nový Zéland, Indie, Velká Británie a Turecko.

12

z náboženských d vod se hov zí maso v Indii nejí, zdrojem výživy je tak pouze mléko

-76-

Shrnutí kapitoly V kapitole Geografie zem d lství jsou poslucha i seznámeni s p edm tem a úkoly geografie zem d lství, s významem zem d lství pro celosv tovou výživu obyvatelstva, s p írodními a socioekonomickými faktory ovliv ujícími sv tové zem d lství, dále s problematikou hladu ve sv t , s p ehledem hlavními potravinovými zdroji lidstva a jejich geografickým rozložením. Otázky ke cvi ení z kapitoly 4 5. Co je p edm tem výzkumu geografie zem d lství? 6. Jaký význam má zem d lství pro sv tovou výživu a jaká zlepšení by m la být provedena? 7. Jaké jsou hlavní potravinové zdroje lidstva? 8. Jaké jsou hlavní rozdíly v zem d lské výrob zem mi?

mezi vysp lými a rozvojovými

9. Životní úrove je celosv tov i regionáln výrazn diferencována. P esv d íte se o tom, když sestavíte kartogram „Podíl ekonomicky aktivních muž pracujících v sektoru zem d lství v zemích sv ta“ (p íslušná data jsou uvedena v p íloze, mapa sv ta je k dispozici na internetu).

-77-

Sv tová produkce hlavních skupin potravin v mil. tun (1999) Obilniny okopaniny zelenina a melouny Ovoce Olejniny lušt niny Vlákniny Mléko maso

2 061 627 605 427 98,5 58 24 548 216

Sv tová produkce obilnin v mil. t (1999) zem ína USA Indie Francie Indonésie Rusko Kanada Brazílie N mecko bangladéš Austrálie Turecko Vietnam Argentina Mexiko Sv tová produkce

Celkem pšenice 462 114 334 63 232 71 64 37 59 58 32 50 25 48 2 44 20 32 2 32 22 30 18 30 30 11 29 3 2061 578

Produkce masa v mil. tun (1998) Zem Celkem ína 55,1 USA 35,8 Brazílie 11,7 Francie 6,5 N mecko 6,2 Indie 4,6 Rusko 4,4 Špan lsko 4,4 Mexiko 4,0 Itálie 4,0 Velká Británie 3,8 Sv tová produkce 216,2

-78-

rýže 201 10 128 1 50 1 11 30 1 1 28 1 1 587

vep ové 36,9 8,5 1,6 2,3 3,5 0,5 1,4 2,5 1,0 1,4 1,2 83,6

kuku ice 129 238 11 15 9 2 8 33 3 1 2 2 13 18 600

je men 4 6 1 10 12 13 1 13 5 9 1 1 133

hov zí a telecí 4,3 11,8 5,2 1,6 1,4 2,8 2,2 0,6 1,4 1,2 0,9 56,7

proso 10 15 21 1 1 1 1 3 6 95

dr beží 11,1 16,1 4,6 2,2 0,8 0,5 0,6 0,9 1,6 1,1 1,5 60,2

oves 1 2 1 6 4 1 1 1 1 27

žito 1 1 5 1 4 21

kozí a skopové 2,2 0,1 0,1 0,1 0,1 0,7 0,2 0,3 0,1 0,1 0,4 11,1

Citrusové plodiny v mil. tun (1999) Zem Pomeran e zem Brazílie 19,4 Mexiko USA 9,0 Argentina Mexiko 3,5 Indie Špan lsko 2,5 Irán ína 2,3 USA Indie 2,0 Špan lsko Itálie 1,9 Itálie Irán 1,8 Brazílie Sv tová produkce 57,9 Sv tová produkce Produkce brambor (1999) zem mil. t ína 43.5 Rusko 31,4 Polsko 26,0 Indie 22,1 USA 21,4 Ukrajina 15,4 N mecko 12,1 B lorusko 10,0 Sv tová produkce 289,8 aj (1999)

zem Indie ína Srí Lanka Ke a Indonésie Turecko Japonsko Irán Argentina Gruzie Sv tová produkce

Hov zí dobytek (1999) zem Indie(bez buvol ) Brazílie USA ína Argentina Etiopie Sudán Mexiko Rusko Kolumbie Sv t celkem

Sojové boby (1999) zem mil. t USA 75,6 Brazílie 30,8 Argentina 18,0 ína 13,7 Indie 6,1 Paryguay 3,3 Kanada 2,6 Indonésie 1,6 Sv tová produkce 157,7

tis. t 870 690 280 220 150 120 91 60 58 42 2 936

mil. ks 215 159 99 96 55 36 35 30 29 28 1 323

Káva (1999)

zem Brazílie Kolumbie Indonésie Vietnam Pob . Slonoviny Mexiko Etiopie Indie Uganda Guatemala Sv tová produkce

tis. t 1 600 672 455 420 332 303 232 228 216 204 6 400

Citróny 1,2 1,1 1,0 0,9 0,7 0,7 0,6 0,5 9,3 Lušt niny (1994) zem Indie Lid.Rep. ína Francie Brazílie Rusko Ukrajina Turecko Nigérie Sv tová produkce

mil. t 14,5 6,1 3,5 3,3 3,0 2,6 1,8 1,8 58,6

Kakao (1999)

Zem Pob eží slonoviny Ghana Indonésie Brazílie Kamerun Nigérie Malajsko Ekvádor Dominikánská rep. Kolumbie Sv tová produkce

Stav vep ového (1999) Chov ovcí (1999) zem mil. ks Zem ína 483 Austrálie USA 62 ína Brazílie 31 Indie N mecko 26 Irán Polsko 22 Nový Zéland Špan lsko 22 Velká Británie Rusko 16 Sudán Francie 16 Pakistán Mexiko 14 Turecko Nizozemí 13 Jižní Afrika Sv t celkem 961 Sv t celkem

tis. t 1 120 390 370 285 150 145 118 70 68 45 2 988

mil. ks 120 118 58 53 46 45 42 32 30 30 1056

Pramen: Fischer Weltalmanach 2001, Podstawy geografii ekonomicznej, PWE, Warsawa 2001.

-79-

5. GEOGRAFIE PR MYSLU Cíl kapitoly Cílem kapitoly je seznámit poslucha e s p edm tem a úkoly geografie pr myslu, dále seznámení se s teoretickými a metodickými problémy geografie pr myslu, s významem pr myslové výroby, s p ehledem odv tví pr myslu a s jejich geografickým rozložením v celosv tovém m ítku. asová náro nost 8 hod. (1 – prezen ní, 3 – samostudium, cvi ení - 4)

5.1.

P edm t a úkoly geografie pr myslu

Pr myslovou innost studuje mnoho dalších v dních obor , nap . ekonomika pr myslu ekonomika jednotlivých výrob, technologie (neprostorové aspekty). Další praktické úkoly vyplývající z pot eb ekonomického efektivního rozmíst ní pr myslu jsou p edm tem prostorové ekonomie, regionální v dy, prostorového plánování. Geografie pr myslu zabývá studiem vzájemných vztah a podmín ností mezi pr myslovou výrobou a ostatními geografickými jevy a procesy. Hlavními úkoly geografie pr myslu je zjistit a vysv tlit rozmíst ní pr myslu a vývoj tohoto rozmíst ní (rozmíst ní je výsledným projevem vzájemného p sobení mezi pr myslovou inností a ostatními složkami prost edí). Za t žišt výzkumu v geografii pr myslu je asto ozna ován problém rozmíst ní pr myslu. Zp soby studia “rozmíst ní” však byly historicky r zné jak podle úrovn poznání tak podle ší e pojetí, postupn zjiš ujeme p echod od statického popisu rozmíst ní k dynamickému hodnocení vztah mezi pr myslem a prost edím. Ješt na po átku 20. století byl pr mysl chápán jako sekundární krajinná složka, jejíž rozvoj byl podmín ný p írodními faktory (antropogeografický p ístup). V tomto období za íná popisné zpracování statistického materiálu. V dalším vývoji dochází k poznávání p í inných vztah mezi pr myslem a rozmanitými initeli geografického prost edí. Objevují se snahy o komplexn jší p ístup, tj. poznání celých regionálních komplex pr myslových výrob a zákonitostí jejich vytvá ení. Tyto práce vycházejí p i studiu pr myslových území z ekonomických a technologických vztah . P edm tem jejich studia byly zejména struktura a vnit ní vztahy pr myslových komplex . Toto zam ení existuje dodnes, ovšem na vyšší poznávací úrovni - zm ny v p edm tové problematice a metodologický rozvoj z oblasti ekonomických a technických v d (moderní technologie, automatizace, zm ny v doprav , kompara ní a aglomera ní výhody).

-80-

5.2.

Pr myslová výroba

Pr myslová výroba tvo í významnou ást materiální výrobní základny sv tového hospodá ství, produkuje cca 70 % jeho celkové materiální produkce a zam stnává asi 20 % ekonomicky aktivního obyvatelstva sv ta (p i významných rozdílech ve vysp lých a rozvojových zemích). Rozsah pr myslové výroby z stává stále ukazatelem ekonomické síly konkrétní zem . P estože podíl pr myslové výroby na HDP ve v tšin vysp lých zemí klesá, podíl pr myslových výrobk a polotovar v mezinárodní sm n trvale roste. Od konce 80. let zajiš ují r st sv tové pr myslové výroby zejména “nov industrializované” zem jihovýchodní Asie a ína. Pr myslová výroba je páte í územní struktury sv tového hospodá ství i v jednotlivých zemích a regionech. Je také hlavním producentem užitných hodnot, jediným výrobcem výrobních prost edk a realizátorem technického pokroku v odv tvích materiální výroby i ve službách. Rozmíst ní pr myslové výroby je ovliv ováno souborem mnoha initel . Jejich vliv na lokalizaci pr myslových objekt se m ní v souvislosti s technickým a technologickým pokrokem a celkovou modernizací jejího za ízení. Každé odv tví pr myslové výroby má specifické nároky na suroviny, energii, investice a pracovní síly, produkuje r znorodé výrobky, které musí realizovat v rozdílných tržních oblastech. Pro jejich výrobu jsou charakteristické odlišné formy výrobní i územní organizace. V souvislosti s technickým pokrokem v ekonomické praxi se vytvá ejí nové tendence a trendy v zákonitostech rozmíst ní a územní organizaci pr myslové výroby. Snížení spot eby surovin a energie na jednotku produkce vytvá í prostor pro relativn snazší zásobování zpracovatelských odv tví pr myslu t mito zdroji. P ispívá k tomu i modernizace dopravy a celkové snižování dopravních náklad . Technický pokrok ve výstavb , výrob a jejím ízení urychluje proces výrobní koncentrace, což se odráží i v územní koncentraci pr myslové výroby. Význam trhu jako lokaliza ního initele se zvyšuje. Lokalizace nových pr myslových objekt je stále významn ji ovliv ována mezinárodní d lbou práce a procesy ekonomické integrace a globalizace.

5.3.

Teoretické a metodické problémy v geografii pr myslu

5.3.1.

Pojetí “ Optimálního rozmíst ní pr myslu”

Objevují se v koncepcích klasické ekonomické teorie a z bezprost edního kontaktu s praktickými problémy. S ešením této otázky se asto setkáváme v prostorové ekonomii, v tzv. lokaliza ních teoriích. A. Weber (1909) - optima pro lokalizaci spojená s minimalizací výrobních náklad , Losch - rozší ení o vztahy mezi výrobou a spot ebou (trh) - maximalizace zisku. Nedostatky: omezení rámcem zájm individuálního podnikatele a jednostranným pohledem z hlediska díl í pr myslové výroby samotné.

-81-

P ínos: ešení díl ích problematik a východisko pro ešení speciálních otázek, nap . optimální velikost pr myslového závodu ( ím v tší závod, tím efektivn jší výroba, ím v tší tím vyšší dopravní náklady - rozložení U. Po válce p ehodnocení tohoto optima vývojová prom nlivost). V r. 1961 p ichází F. Perroux s teorií “pól rozvoje” 13(zejm. aplikace na pr myslové závody a odv tví (diferenciace na “hnací” a “hnané” výroby). Pozd jší auto i rozši ují tento pohled o geografický (územní ) aspekt14 . Podstata a hlavní p ínos: chápání pr myslových výrob, st edisek a podnik jako sou ást celého územn diferencovaného sociáln -ekonomického systému (schopnost rozvoje). 5.3.2.

Lokaliza ní faktory - kritéria jejich výb ru a hodnocení

Rozmíst ní pr myslu je ovliv ováno adou faktor a podmínek ovliv ujících investi ní, provozní a odbytové podmínky pr myslové výroby, které jsou ozna ovány jako „lokaliza ní faktory“ (název pochází od n meckého autora Webera). Nap íklad je z ejmé, že existují zna né lokaliza ní rozdíly pro pr myslovou výrobu (nap . lokalizace surovin, pracovních sil, místo spot eby), ovliv ují efektivnost výroby. Jde napohled o jednoduchou formulaci, ale ve skute nosti jde o velmi složitou problematiku (nap . vyjád ení a m ení vlivu faktor v historickém vývoji). Rozbor a klasifikace lokaliza ních faktor Ve sv tle lokaliza ní teorie pr myslu lze v nejjednodušší podob vy lenit všeobecné a speciální lokaliza ní faktory (vyjad ují míru stejnosti a rozdílnosti v lokalizaci individuální výroby). nap . podle Webera - všeobecné lokaliza ní faktory (dopravní náklady a náklady na pracovní sílu a speciální lokaliza ní faktory ( istota a množství vody)15 13

Východiskem teorie pól (princip diferenciace vývoje) je Perrouxova základní teze, vystihující postup hospodá ského r stu: "Je to hrubá, ale nepochybná skute nost; že k r stu nedochází na všech místech najednou; r st se projevuje s r znou intenzitou v jednotlivých bodech nebo-li v rozvojových pólech; tento r st se ší í r znými cestami (kanály) a jeho kone ný výsledek pro národní hospodá ství je prom nlivý od místa k místu". Druhým základním principem teorie rozvojových pól je idea polarizace a hospodá ské dominance: rozvíjející se hospodá ské jednotky vyvolávají hospodá ský rozvoj jednotek s nimi ur itým zp sobem souvisejících. Dle polariza ní teorie je pólem rozvoje hnací ekonomická jednotka (hnací firma) nebo soubor vytvo ený z takových jednotek. Podnik, obor i odv tví nebo kombinace odv tví jsou hnací jednotkou tehdy, když na ostatní jednotky, k nimž mají n jaký vztah, p sobí jako hnací síly ekonomického rozvoje, vyvolávající impulsy k rozvoji. Hnacím podnikem i odv tvím je takový podnik i odv tví, které p i zvyšování svých výstup zp sobuje sou asn zvýšení výstup (a nákupu výrobních a jiných služeb) jiných podnik i odv tví. Na rozdíl od hnacího podniku i odv tví se potom ostatní podniky i odv tví nazývají hnanými. Podle tohoto pojetí je pak hospodá ský rozvoj výslednicí p sobení hnacích jednotek na jednotky hnané. 14 Hlavním p edstavitelem je nap . Friedmann, který podstatn obohacuje teorii rozvojových pól o prostorové hledisko (model protikladu rozvojového st ediska a periférie). 15 celkov však v dnešním pohledu je toto rozd lení nep esné, je nutné rozlišovat, co platí v obecné a co v konkrétní poloze (sm šování zásad klasifikace) - nap . co vše zahrnout do polohy trhu – nap . otázka nutných náklad na reklamu, vliv konkurence). Existují také výrazné rozdíly ve významu r zných faktor (nap . lokalizace výroby po íta – vývoj software a hardware – lokalizace nutná v oblasti inteligentní pracovní síly, vlastní výstavba závodu podle jiných faktor - cena pozemk , cena pracovní síly, dopravní náklady, atd.)

-82-

jako další lokaliza ní faktory bývají ozna ovány nap . aglomera ní vlivy, energie, kapitál, odbytový trh, materiál, cena p dy, pozemky apod. p i hrubé generalizaci lze lokaliza ní faktory rozlišit jako faktory spole enského charakteru (spole enské a výrobní vztahy, struktura spole nosti, materiáln technická základna, aj.) a faktory p írodního charakteru (nap . suroviny, voda, klima) Trendy snižování energetické a materiálové náro nosti – snižování závislosti lokalizace na surovinách a doprav roste tlak na lokalizaci v blízkosti spot eby rostoucí zne iš ování životního prost edí pr myslovou výrobou (celkové zne išt ní ovzduší, vody) globalizace pr myslové výroby (sílící význam levné pracovní síly) P íklady lokaliza ních faktor Voda jako lokaliza ní initel pr myslu: vysoká spot eba nap . v hutích (na 1 tunu oceli spot eba asi 150 m3 vody, hut s kapacitou asi 2 mil. tun ro n spot ebují tolik vody co cca milionové m sto (nové zejm. japonské technologie vrací k ob hu již vodu 25 až 30 x). Na 1 tunu papíru vyráb ného ze d eva spot eba asi 130 m3 vody, v klasické uhelné elektrárn na 1 kWh asi 15 m3 vody. Lokalizace potom logicky sm uje zejm. k velkým ekám (nové technologie recirkulace). Významná je rovn ž kvalita vody (nap . pro výroby piva, pro fotografický a filma ský pr mysl, textilní pr mysl - pot eba m kké vody)16 . Dalším problémem je skute nost, že zásoby vody jsou na sv t velmi nerovnom rn rozd lené, a to jak prostorov tak i v pr b hu roku (hlavní problém Afrika, zejm. subsaharská ást). Vztah lokalizace ke klimatu. Jde jednak o vliv na pracovní podmínky pro pracovníky, na suroviny, hotové výrobky, jednak se také o vliv na zázemí závodu jako nap . osídlení, zem d lství, biologii krajiny, rekrea n turistické prostory (teplota, vlhkost, istota ovzduší, inverze, rychlost v tru). Suroviny jako lokaliza ní faktor, zejm. vztah lokalizace k p epravním náklad m (technika ur ení minimálních p epravních náklad pomocí lokaliza ního trojúhelníku - viz seminá ), orientace na suroviny, p echodné místo, na místo odbytu (trhu). Pracovní síla jako lokaliza ní faktor pr myslu. R zné pohledy - nap . náklady na pracovní sílu - množství, vzd lání a klasifikace, životní úrove . apod.). Rozdíly v nákladech na pracovní sílu vyplývají v ur itém smyslu v nedokonalosti, resp. omezenosti mobility obyvatelstva. vliv historické stability v p sobení lokaliza ních faktor a vliv neekonomických zájm

16

Dnešní globální problém - otázka zdroj vody, zejm. pitné. Celkové množství sladké vody na sv t je odhadováno asi na 37 mil. km3, z toho 75 % zásob je vázáno v polárních ledovcích (dosud nevyužitelné zdroje). Jen asi 14.000 km3 vody na Zemi je bezprost edn k dispozici, z toho však asi 5.000 km3 se nachází v málo dostupných oblastech.

-83-

5.3.3.

Teorie “ Regionální komplexy pr myslových výrob“

Pochopení vnit ních podmínek, které ovliv ují lokalizaci jednotlivých pr myslových závod , tedy hodnocení systému lokaliza ních faktor pr myslového areálu jako celku, byl a je dodnes jedním ze základních úkol geografie pr myslu. P i ur ité mí e zobecn ní a generalizace lze uvést následující teoretické p ístupy: a) pojetí územn -výrobního komplexu (Kolosovskij, 1958). Velmi zjednodušen jde o ekonomický útvar navzájem podmín ných pr myslových závod v jednom st edisku nebo regionu, založený na princip technologické návaznosti výrob, nap . na základ energetického zdroje oblasti ( erné uhlí - erná metalurgie, ropa - petrochemie). Rozhodující význam mají potom surovinové zdroje a dopravní náklady primární výroby v míst nalezišt surovin. Podobn chápal pr myslový komplex I. Chardonnet (1955), a to jako velký pr myslový potenciál vyzna ující se r zností závod napojených na jisté klí ové odv tví nebo skupinu klí ových odv tví (menší jednotky pak tvo í pr myslové centrum a pr myslový rajon). Pr myslové komplexy lze v tomto pohledu lenit zejména podle jejich základních energeticko-produk ních cykl , a to na: komplexy kamenouhelné s pyrometalurgickým cyklem výroby železa (nap . severovýchod USA, don cko-dn perský rajón, Porú í, Middland, Horní Slezsko - Ostravsko, severovýchodní ína) komplexy s hn douhelným energeticko-chemickým cyklem komplexy s pyrometalurgickým cyklem barevných kov komplexy na bázi t žby a úpravy surovin (energeticky náro né obory zpracovatelského pr myslu - zdroje paliv a surovin) komplexy energo - chemické na ropu a zemní plyn komplexy v p ístavech na bázi dovážených surovin + dopravní tah – tranzit = dnes zpracování ropy, petrochemie, hutnictví (Japonsko) komplex hydroenergetických pr myslových cykl komplexy s p evahou náro ných odv tví zpracovatelského pr myslu (strojírenství + kvalifikovaná pracovní síla – v tšinou totožné s velkom stskými aglomeracemi + v da + výhodná dopravní a tržní poloha) komplexy pr myslov zem d lských cykl komplexy jaderného pr myslu Komplexy s r znorodým pr myslem spot ebním a potraviná ským – rozvojové zem b) protikoncepce (nap . Löosch - 1940), zd raz ující vztah výroby a trhu, tedy orientaci na trh – platí pro v tšinu zpracovatelského pr myslu. Existence velkého trhu výhody aglomerace koncentrace pracovních sil. P edností koncepce je logicky strukturalizovaná stavba (pozd ji tuto koncepci rozpracoval W. Isaard 1960) c) další p ístup (Probst, Alampiev) - hodnocení oblasti z hlediska její hospodá ské vyrovnanosti a sob sta nosti, d raz na proporcionalitu -84-

d) teorie pól rozvoje (F. Perroux - 1961) - jedna z nejvýznamn jších lokaliza ních teorií. Podstatou je rozr zn ní pr myslových jednotek podle významu, podle tempa rozvoje na jednotky hnací a hnané - vytvá ení pól rozvoje a jednotky podobné t mto pól m - širší pojetí aglomerace. e) Stupe územní podrobnosti prostorové lokalizace - národohospodá ský (obecné zhodnocení- nap . výhod velkých závod – automatizace a mechanizace, nevýhody nap . z hlediska dopravních náklad , apod.) - rozhodnutí o specializaci nebo kombinací výrob - regionáln -plánovací - výb r vhodného regionu = analýza dopravních (kooperace s dodavateli i odb rateli), pracovních (pracovní síly, jejich kvalifikace) a další (postup výb ru - makro- lokalizace - mezo- a mikro, rozmís ování na úrovni oblasti, umís ování na úrovní území) - územn -plánovací (kritéria urbanistická a územn -technická , ovliv ují p edevším investi ní náklady) Ve vývoji pr myslové výroby byla a je pochopiteln r zná dynamika jeho odv tví. V 60. a 70. létech šlo zejména o chemický pr mysl (p edevším organická chemie) a strojírenství (výroba dopravních prost edk ), p i zna né diferenciaci podle vysp losti ekonomik (rozvojové zem - t žební pr mysl na úkor zpracovatelského, v roce 1985 inil jeho podíl cca 20%, zatímco ve vysp lých zemích jen 3,5 %). Dnes jsou nejdynami t jšími obory nap . elektrotechnický pr mysl, farmaceutický pr mysl, letecký a kosmický pr mysl, telekomunika ní a informa ní technologie. V historickém kontextu lokalizace pr myslové výroby lze vystopovat také silné uplatn ní „hnacích odv tví” jako pól r stu (nap . výstavba ropovod a plynovod na konci zpracovatelských kapacit, rozvoj námo ní dopravy – úloha p ístav jako st edisek pr myslu, rozvojové zem – lokalizace a rozvoj výroby u zdroj surovin). Pro pr mysl je typický bodový charakter rozmíst ní, p i celkov koncentraci (nejvíce v t žkém pr myslu).

zna né územní

Výrobní jednotky se seskupují do pr myslových uzl , komplex rajón . Uzly a komplexy tvo í jádra pr myslových rajón

i pr myslových

Pr myslové rajóny Pr myslové rajony p edstavují plošn r zn rozsáhlá seskupení komplex , spojené ekonomickými a ú eln - výrobními svazky a v tšinou s dokonalou dopravní infrastrukturou.

5.4.

Vývoj pr myslu

Po átky rozvoje pr myslu lze klást do druhé poloviny 18. století ( 70. léta): p em ny feudálních manufaktur na první pr myslové závody - zde p íprava podmínek pro p echod ke strojní výrob a tím zdokonalení d lby práce (hlavn v -85-

Anglii v odv tví textilní výroby – parní stroj - umožnil lokalizaci závodu kdekoliv – p edtím byla hnací jednotkou voda 1. pr myslová revoluce – rozvoj strojírenství a metalurgie se ší í z Anglie do Evropy a USA. Za druhou rozvojovou fázi pr myslové výroby lze ozna it období 2. poloviny 19. století: urbaniza ní procesy a prudký vzestup výroby nahrazuje volnou konkurenci monopolem 2. pr myslová revoluce rozvoj hospodá ství v USA (zvláštnosti – specifický vývoj zem d lství – volná p da – zakládání farem) masové zavád ní stroj (nutnost dálkových železni ních spoj , vým na sou ástek stroj na venkov ) zvyšování p esnosti strojírenství jeden z významných faktor rozvoje amerického pr myslu. Konec 19. století nový zp sob pohonu (asynchronní motor v elektrickém pohonu, nahrazení pístového parního stroje parní turbínou, turbogenerátory, výbušný benzinový motor) rozší ení hnacích stroj zna ný skok ve vývoji výrobních sil. Po átek 20. století rozvoj chemického pr myslu (anorganické slou eniny, syntetická vlákna, plastické hmoty – celuloid 1868, bakelit 1909). Z geografického hlediska je výrazným znakem rozvoje pr myslu postupující koncentrace výroby – vzniká moderní tovární velkovýroba. Vznikají také nové obory pr myslu – elektrotechnický pr mysl, farmacie, aj.

5.5.

Klasifikace pr myslu

Složitá a diferencovaná struktura pr myslu vedla postupn k mnoha klasifikacím jeho odv tví. Nap íklad len ní podle charakteru postavení výrobního procesu k výchozím surovinám (podle OSN) je následující: • pr mysl t žební • pr mysl zpracovatelský – lehký, t žký • výroba elekt iny, plynu, vody Další len ní je možné podle skupin odv tví (nap .): • pr mysl potravin, nápoj a tabáku • textilní • d eva ský Jiným kritériem je len ní pr myslu z hlediska funkce užití finálních výrobk : • pr mysl t žký – výroba výrobních prost edk , t žba surovin, energetika, hutnictví, ást. strojírenského a chemického pr myslu • pr mysl lehký – výroba spot ebních p edm t (p evaha p edm t krátkodobé a dlouhodobé spot eby – textilní, kožed lný, d evozpracující, sklá ský, polygrafický. aj.)

-86-

5.6.

Geografické metody hodnocení pr myslu

a) sledování velikosti pr myslu po et pracovník hodnota základních prost edk množství výroby kapacita strojního za ízení podíl na HDP koeficient industrializace (na obyvatele), nap .: spot eba energie na obyvatele, zam stnanost b) sledování struktury pr myslu podíl odv tví (nap . podle zam stnanosti, objemu výroby) c) sledování koncentrace pr myslu z hlediska velikosti závodu (nap . pr m rná velikost závodu - po et pracovník , objem výroby podle odv tví e) sledování z hlediska geografické koncentrace hustota pr myslu na km2 (po et pracovník , objem výroby, základní prost edky) intenzita pr myslu – po et pracovník v pr myslu; v zem d lství areály územní koncentrace index koncentrace (Lorenz v oblouk) index lokalizace specializace pr myslu index specializace

5.7.

P ehled odv tví pr myslu17

5.7.1.

Pr mysl paliv a energetiky18

Základní trendy: spot eba energie na sv t neustále roste struktura energetické spot eby (palivo - energetická bilance) – d evo > uhlí > ropa > jaderná energie > alternativní energetické zdroje

17

Informa ní zdroje a informace v tabulkách: Fischer Weltalmanach 2001, Podstawy geografii ekonomicznej, PWE, Warsawa 2001. 18

Metodická poznámka: pro srovnání výh evnosti paliv se používá jako jednotka tuna m rného paliva (tmp) = tepelný ekvivalent 7000 Kcal/kg – což je hodnota výh evnosti erného uhlí (1 t hn dého uhlí = 0,3 tmp, 1 t ropy = 1,3 tmp, 1000 m3 zemního plynu = 1,33 tmp, 1000 kWh elektrické energie = 0.125 tmp)

-87-

nerovnom rné rozložení primárních energetických zdroj a jejich spot eby (zejména vliv ropy) – velké rozdíly ve spot eb (podle ekonomické vysp losti), hodnota zásob se m ní podle úrovn geologického pr zkumu T žba uhlí T žba uhlí byla a stále je významný lokaliza ní metalurgie, koksochemie, t žké strojírenství).

initel pro adu odv tví ( erná

Tendence : snižování významu uhlí v energetické bilanci (po ropné krizi v 70. a po átkem 80. let se jeho význam pom rn zvýšil) nerovnom rné rozložení ložisek – v tšina leží na severní polokouli. r st t žby a spot eby v ín , Indii, JAR, pokles t žby v zemích EU erné uhlí Sv tová t žba: 1920 1,2 mld. tun, 1950 1,4 mld. tun, 1970 2.1 mld. tun, 1995 3.6 mld. tun, 1998 3,8 mil. tun. P ehled t žby podle jednotlivých zemí poskytuje následující tabulka. T žba erného uhlí (1998) Zem ína (v etn hn dého uhlí) USA bývalý SSSR Indie Jižní Afrika Austrálie Polsko Jižní Korea Indonésie N mecko Velká Británie Kanada Kolumbie Špan lsko Sv tová produkce

mil. t

1 330 927 302 296 223 212 116 70 59 45 40 38 35 17 3790

Hlavní geografické oblasti t žby erného uhlí • USA (Apala ské hory – ve státech Západní Virginie a Kentucky, Pensylvánie a Alabama), oblast kolem st ední Missuri – ve státech Illinois, Ohio, Indiana), stát Wyoming, severní a jižní Aljaška) • Kanada (západní provincie Alberta a Britská Kolumbie) • jižní Argentina • jižní Brazílie • jižní Chile -88-

• • • • • • • • • • • • •

východní JAR (Transwal, Natal) severní Špan lsko severovýchodní Anglie Lotrinsko-Alsasko SRN (Porú í) Velká Británie (st ední ást Anglie, severovýchodní Anglie – Newcastle, jižní Wales Cardif), Hornoslezská pánev (Polsko + R) Ukrajina (Don cká pánev) Rusko (Kuzn cká pánev + Karakanda, západní Sibi (horní Ob), severní Sibi (kolem ústí Leny), horní Lena, záp. od Jeniseje, východní Sibi a Dálný Východ (exportní oblast pro Japonsko) západní, severovýchodní (ložisko Datong) a jižní ína (85 % z celkové ro ní t žby více jak 1.3 mld. tun uhlí je využito pro výrobu elektrické energie) severovýchodní ast Indie (kolem Gangy) Indonésie (Sumatra, Borneo) jihozápadní a východní Austrálie (Newcastle, Brisbane)

erné uhlí p edstavuje také významnou položku sv tového surovinového obchodu, jak je patrné z následující tabulky. Obchod s erným uhlím v mil. tun (1996) Exporté i Austrálie USA Jižní Afrika Kanada Indonésie ína Polsko Rusko Kolumbie Sv tový export

139 82 71 34 32 29 29 26 25 513

Importé i Japonsko Jižní Korea Rusko Velká Británie Nizozemí Itálie N mecko Belgie Ukrajina

126 47 20 18 17 17 16 13 11

Hn dé uhlí Sv tová t žba: 1970 800 mil. tun, 1998 – 857 mil. tun. P ehled t žby podle jednotlivých zemí poskytuje následující tabulka. T žba hn dého uhlí (1998) zem N mecko Rusko Turecko Polsko

mil. t 166 77 66 63

zem eská republika Bulharsko Indie Rumunsko

mil. t 49 27 23 23 -89-

ecko Austrálie ína USA

61 Thajsko 60 Kanada 50 50 Sv tová t žba

20 12 857

Ropný pr mysl Tendence Od 50. let jeden z rozhodujících obor pr myslové výroby. Ropa a její deriváty jsou dnes hlavními energetickými zdroji T žba: rok 1900 25 mil. tun, 1920 100 mil. t, 1944 470 mil. t, 1960 1054 mil. t, 1980 2,6 mld. t, 1994 3,2 mld.t, 1998 3,5 mld. tun. P ehled t žby podle jednotlivých zemí, sv tový obchod s ropou jakož i tendence ve spot eb jsou zachyceny v následujících tabulkách: T žba ropy v mil. tun

Obchod s ropou 1996

zem Saudská Arábie USA Rusko Irán Mexiko ína Venezuela Norsko Velká Británie Kanada Spojené Arabské Emiráty Irák Nigérie Kuvajt Indonésie Libye Brazílie Argentina Omán Egypt Kolumbie Alžírsko Malajsie Angola Indie Austrálie

1998 1990 404 322 402 415 343 569 193 157 169 148 163 138 159 111 159 82 139 92 129 92 110 102 108 101 105 91 92 59 77 70 67 66 57 32 46 25 45 33 44 45 39 22 38 57 38 30 38 24 33 33 28 27

Sv tová t žba

3 512

-90-

Exporté i Saudská Arábie Norsko Irán Rusko Venezuela Spoj. Arabské Emiráty Nigérie Mexiko Velká Británie Kuvajt Libye

mil. t 305 139 131 126 98 93 82 79 76 63 54

Export celkem

1674

Importé i USA Japonsko N mecko Jižní Korea Francie Itálie Nizozemí Špan lsko Singapur Velká Británie Indie Import celkem

mil. t 405 221 104 99 83 74 56 54 52 42 33 1547

Nejv tší spot ebitelé ropy (1999) Zem mil. t zem USA 873 Jižní Korea Japonsko 258 Francie ína 224 Itálie N mecko 132 Brazílie Rusko 119 Kanada Indie 97 Mexiko

mil. t 96 94 90 89 89 82

Sou asné tendence v t žb snižování podílu t žby USA a Ruska k zemím OPEC19 (zej. Saudská Arábíe), dynamický r st v Africe, v Severním mo i, Indonésie a zejm. v ín r st t žby v šelfech mo í – Venezuela, Baku, Mexický záliv, Nigérie, Perský záliv, Indonésie, Severní mo e (v roce 1980 – více než 20 %, dnes p es 350 %) ropa je nejobjemn jší exportní komoditou ve sv tovém obchod (sv tový export v roce 2000 kolem 1,8 mld. tun, k nejv tším exportér m v sou asnosti lze adit Saudskou Arábie, Irán, Rusko, Norsko, Spojené arabské emiráty, Nigérii, Venezuelu) V importu ropy jednozna n dominují USA (více než ¼ ze sv tového exportu), následované v podstat nejbohatšími zem mi (G 7) - Japonsko, SRN, Itálie, Francie, následují Nizozemí Jižní Korea a v posledním desetiletí zejména ína a Indie Podobn ve spot eb ropy dominují USA (tém ¼ sv tové t žby), RUSKO (288), Japonsko (264) SRN (135), ína, Itálie Významným a také ur ujícím initelem ceny ropy je zejména organizace zemí OPEC (v r. 1973 na n p ipadalo 54 % sv tové t žby, v roce 1987 - 32 %, v roce 1994 - 41,3 %, celkov na p ipadá 77 % sv tových zásob ropy, podíl na sv tovém exportu se pohybuje v posledním desetiletí od 50 do 66 % Sv tové zásoby ropy jsou závislé na aktuálních odhadech geologických výzkum . Nap . v roce 1999 se pohybovaly kolem 142 mld. Tun, p i celkovém trendu r stu odhad na Blízkém Východ , v Jižní Americe a v Severním mo i, klesají naopak v USA, Kanad , ín . P i sou asné t žb jsou nap . zásoby ropy ve sv t odhadovány na 40- 50 let, v USA jen na 8 - 12 let, na blízkém Východ na více než 80 let.

19

leny OPEC jsou v sou asnosti Saudská Arábie, Irán, Venezuela, Spoj. arabské emiráty, Kuvajt, Nigérie, Indonésie, Libye, Alžírsko, Irák, Katar, Ekvádor

-91-

Hlavní oblasti t žby • Afrika (Alžírsko, Libye - v poušti – ložisko Zaltan, oblast šelf v Guinejském zálivu – Nigérie20, Gabun, Kamerun, Angola - šelfy, Egypt – oblast kolem dolního Nilu, západn od Káhiry, Alžírsko na Saha e) • St ední a Jižní Amerika (Mexický záliv – p i pob eží Mexika, Karibské mo e p i pob eží Venezuely – oblast zátoky Maracaibo, delta eky Orinoco, Argentina, Brazílie, Kolumbie, Ekvádor) • Severní Amerika (USA – státy, p i pob eží Mexického zálivu ve státech Texas a Luisiana, vnitrozemí ve stát Texas, Aljaška, jižní ást Kalifornie, dále ve státech Kansas, Oklahoma, Nové Mexiko, Kanada – provincie Alberta a Saskatchevan) • Evropa (šelfová oblast Severního mo e – podíly rozd leny mezi Velkou Británii, Norsko – ložisko Ekofisk a Nizozemsko, ropné zdroje má také Dánsko a Rumunsko) • Rusko (oblast západosibi ská – kolem eky Ob – kolem 70 % t žby v Rusku, oblast volžsko – uralská – v autonomních republikách Tatarské a Baškirské – kolem 23 % t žby, další oblasti t žby – oblasti Tima sko – Pe orská, severokavkazská a severosachalinská) • Asie - oblast Perského zálivu na Blízkém východ (kolem 38 % sv tové t žby) – Saudská Arábie (1/4 sv tových zásob, Irán (t žba v p edh í poho í Zagros a v šelfech), Spojené arabské emiráty, Irák, Kuvajt, Sýrie, Katar, Jemen - ína (ložisko Tacing v jihovýchodní ín – 45 % t žby, provincie Shandong – kolem 25 %, dále pak provincie Liaoning a Henan) - Indonésie (oblast st ední Sumatry), Brunei, Indie Zemní plyn Tendence: levný energetický zdroj, kvalitní chemická surovina (hlavn metan, pak etan, propan, butan = uhlovodíky) malé náklady na t žbu, vysoká výh evnost (mezi 4,5 – 9 tis. kcal/m3 ), minimální odpad neustálý r st t žby zemního plynu (v roce 1990 – 1,9 bilionu m3, v roce 1999 cca 2,4 bilionu m3 mezinárodní obchod - rozvoj až v posledních desetiletích, p eprava je omezena jen po ur itých trasách (75 % p epravováno plynovody, 25 % tankery- tekutý plyn). V roce 1960 inil export jen 1 % t žby, 1970 - 4 %, 1980 - 12,6 %, 1992 - 15,2 % (320 mld. m3) t žba v šelfech – více než 40 % r st t žby v západní Evrop a severní Americe, pokles v Rusku podíl na sv tové energetickém zásobování - 23,8 % Sv tová t žba (1998): kolem 2.4 bilionu. m3 - Rusko kolem 600 mld. m3, USA 530, Kanada 160, Velká Británie 94 mld. m3, dále Nizozemsko, Alžírsko Indonésie, Saudská Arábie, Spoj. arabské emiráty, Norsko 20

významná t žba je p edevším v bahnité delt

-92-

eky Niger

(v Evrop soust ed na tém polovina sv tové t žby) hlavní exporté i: Rusko, Kanada, Turkmenistán, Nizozemí, Alžírsko, Norsko, Indonésie import: Ukrajina, USA, SRN, Japonsko, Itálie, Francie Sv tové zásoby: Rusko – cca 35 - 40 %, Blízký Východ - 31 % T žba zemního plynu v mld. m3 zem Rusko USA Kanada Velká Británie Indonésie Nizozemí Alžírsko Irán Norsko Saudská Arábie Sv tová t žba

1998 1990 591 641 534 499 161 107 94 50 84 43 79 72 65 51 50 24 47 27 43 31 2 335

Zásoby zemního plynu (1995) zem Rusko Iran Katar Sp. Arabské Emiráty Saudská Arábie USA Alžírsko

v mld.m3 55 400 20988 7075 5790 5247 4637 3622

zem Malajsie Mexiko Austrálie Argentina Venezuela Spoj.Arab. Emiráty N mecko Itálie Pákistán Rumunsko

1998 40 37 31 30 29 24 20 19 15 14

1990 19 27 19 18 18 22 21 17 14 29

Obchod se zemním plynem (1996) Exporté i Rusko Kanada Nizozemí Alžírsko Norsko Indonésie Turkmenistán Celkový export

mil.Tj 7 407 3 049 2 627 2 591 1 571 1 216 905 20 069

Importé i USA N mecko Ukrajina Japonsko Itálie Francie Belgie

mil. Tj 3 167 2 923 2 549 2 526 1 417 1 411 553

Ho lavé b idlice a rašelina V palivové bilanci mají jen velmi malý význam (významn ji nap . v Estonsku elektrárna v Kochtla-Jarve), problémem je vysoká náro nost zpracování Jaderná energie 1 kg uranového paliva nahradí cca 2500 tun erného uhlí t žba uranových rud je soust ed na zejm. v Kanad , Nigeru (2. nejv tší sv tové zásoby), Rusku, Kazachstánu, Uzbekistánu, Austrálii (nejv tší sv tové zásoby), USA a Francii hlavní období výstavy atomových elektráren v 70. a 80. letech (také v souvislosti s ropnou krizí) -93-

v roce 1995 bylo ve 34 zemích 431 celkem jaderných h blok (v USA 109, ve Francii 56, Japonsku 49, Velká Británii 34, v Rusku 29, Kanad 22, v SRN 20, na Ukrajin 15, ve Švédsku 12, Jižní Koreji 10, v R 4 a dalších 60 blok bylo ve výstavb v 18 zemích vybrané zem bez atomových elektráren: Portugalsko, Irsko, Norsko, Dánsko, Estonsko, Lotyšsko, B lorusko, Polsko, Itálie, Rakousko, Jugoslávie, Chorvatsko, Turecko, Albánie Vodní energie nejstarší energetický zdroj hydro-energetický potenciál asi 4 mld. kWh, využívá se pouze ze 7 % energetické využití sv tových veletok zejm. v Jižní Americe, Africe, ín Výroba elektrické energie tendence - výrazné zvyšování výroby a spot eby elektrické energie (dosud se spot eba zdvojnásobila za každých 10 let, nap . v roce 1950 se vyrobilo 942 mld. kWh elektrické energie, v roce 1970 4,9 mld. kWh, v roce 1975 5,4 mld. kWh, v roce 1995 10 mld. kWh výroba elektrické energie je hospodárná a bez odpad existují velké územní rozdíly ve výrob a spot eb (bohaté a chudé zem ) tepelné elektrárny - zdrojem výroby je uhlí, dnes i paroplynové elektrárny vodní elektrárny – jsou p evažujícím zdrojem pro výrobu elektrické energie nap . v Norsku, Švédsku, na Novém Zéland , ve Švýcarsku a Rakousku jako alternativní lze uvést také p ílivové a geotermické elektrárny jaderné elektrárny – jsou hlavním zdrojem výroby elektrické energie nap . ve Francii a Japonsku Celosv tová spot eba energetických zdroj (v mld. tun ernouhelných jednotek) druh energie Ropa Uhlí Zemní plyn Jaderná energie Vodní a slune ní energie Celkem

5.7.2.

1913 1929 1938 1950 1960 1970 1980 1990 1997 % % % % % % % % % 5,2 15,4 19,2 25,5 31,9 45,3 44,6 36,9 34,5 94,8 76,3 69,4 57,2 48,9 32,9 30,5 29,8 29,3 3,8 5,2 9,7 13,2 19,5 21,4 23,6 25,9 0,1 1,2 6,8 7,1 2,2 2,3 2,9 3,2 100,0 100,0 100,0 100,0 100,0 100,0

T žba rud a hutnický pr mysl

Nejv tší objemy t žby rud jsou spojeny s hutnictvím erných kov (železo, mangan, chrom) a s hutnictvím barevných kov (zejm. m , nikl, bauxit, zinek, aj.)

-94-

Železná ruda Objemov nejvýznamn jší t žená ruda na sv t (cca 1 mld. tun ro n ). Hlavní typy železných rud pro pr myslové zpracování se vyskytují v metamorfních ložiscích tvo ených p evážn magnetitem a hematitem. Vyskytují se hlavn ve starých prekambrických štítech, kde mívají obrovskou rozlohou (p es 100.000 km2). Nalezišt tohoto typu se nacházejí nap . v oblasti Krivého Rogu, v Kurské magnetické anomálii, následují ložiska v oblasti velkých amerických jezer, ložiska australská, indická, brazilská a venezuelská (v R nap . již vyt žená ložiska v oblasti Krušných hor M d nec - P íse nice - Ková ská, v Barrandienu). T žba železné rudy má celosv tov rostoucí tendenci – nap . v roce 1960 bylo vyt ženo 232 mil. tun, v roce 1970 424 mil. tun, v roce 1975 500 mil. tun, v roce 1995 kolem 1 mld. tun. Existuje výrazná diferenciace v t žb a spot eb železné rudy, export p edstavuje tém 40 % t žby (p es 400 mil. tun). T žba železné rudy v mil. tun (% obsah rudy) zem ína (60%) Brazílie (65%) Austrálie (62%) Rusko (60%) USA (62%) Indie (63%) Kanada (64%) Jižní Afrika (64%) Švédsko (64%) Venezuela (64%) Kazachstán (60%) Sv tová t žba

1994 229,0 166,5 128,7 68,0 58,4 57,0 36,0 32,3 19,9 16,1 15,0 955,1

1990 169,4 152,3 113,5 56,4 53,7 36,4 30,3 19,9 20,1 22,5 -

Hutnictví železa a oceli Tendence nejv tší podíl na sv tové metalurgii dynamický r st (od r. 1938 do r. 1998 vzrostla výroba oceli více jak 7 – krát – ze 110 mil. tun na 800 mil. tun), od 90 . let celkový pokles výroby v posledních desetiletích pokles výroby ve vysp lých zemích (nap . USA, Velká Británie, N mecko, Itálie, Francie), r st v ín , Indii, Jižní Koreji, Tajwanu, Brazílii, Mexiku lokaliza ní faktory – nevíce ovliv ovány dopravními náklady (nejd íve lokalizace v míst výskytu energetického zdroje – koksu, resp. výskytu železné rudy, s technologickým pokrokem p i výrob – snižování spot eby energie, významná koncentrace je také v p ístavech – levná námo ní doprava, nap . japonské p ístavy, Francie – Dunkerque, Itálie – Janov, SRN – Brémy, USA – oblast Velkých jezer a atlantické pob eží, Polsko – Št tín)

-95-

Hlavní oblasti výroby železa a oceli ína (jižní ást provincie Liaoning, Šanghaj, Wuhan USA (Pittsburg – Cleveland, oblast kolem jezera Michigan – Chicago, st edoatlantické pob eží - Philadelphia, Baltimore) Japonsko (p i pob eží Honšú) Rusko (východní ást Uralu (Magnitogorsk – jedna z nev tších hutí na sv t , Nižnyj Tagil, eljabinsk, dále oblast centrálního Ruska – erepovec – nejv tší hutní pec na sv t , Tula, Lipek) Ukrajina (Krivoj Rog, Záporoží) N mecko – Porú í – Essen, Bochum, Dortmund, Duisburg) Itálie (Turín, Neapol) Francie (Lotrinsko) Výroba železa (1998)

zem ína Japonsko USA Rusko N mecko Brazílie Jižní.Korea Ukrajina Indie Francie Sv tová produkce

mil. t 119 75 48 35 30 25 23 21 19 14 560

Výroba oceli (1998)

zem ína USA Japonsko Rusko N mecko Jižní Korea Itálie Brazílie Indie Francie Sv tová produkce

mil. t 114 98 94 44 44 40 26 26 24 20 800

Mangan Využití hlavn v hutnictví železa p i legování (pevnost, tvrdost, nemagnetické). Oblasti t žby - Nikopol na Ukrajin , iaturi v Gruzii, Portmastburg v JAR, Moasada v Gabunu. T žba a zpracování: sv t 22.7 mil. tun, Rusko 7, ína 5.6, Brazílie 2.5, JAR 2.5, Gabun 1.6, Indie 1.4 mil. tun. Chrom Využití p i legování oceli (tvrdost, nereziv ní). Magnetická ložiska na Urale, v JAR, Albánii, ecku, Kub , Nové Kaledonii, v Indii, Turecku, ve Finsku. 80 % sv tových zásob je v Jižní Africe. M M je vodi elekt iny, p i slou ení s cínem vzniká bronz. M se vyzna uje nízkou kovnatostí – kolem 2 %. Hlavní spot ebitelé m di jsou elektrotechnický a automobilový pr mysl. T žba m d ných rud a výroby koncentrát : Chile, USA, Rusko, Kanada, -96-

Zambie, Austrálie. Nejvyšší Japonsko, ína, SRN. Produkce m di v mil. tun

zem Chile USA býv.SSSR Kanada Zambie Austrálie Polsko Peru

1994 2,23 1,80 0,87 0,62 0,38 0,38 0,38 0,36

spot eba m di je v nejvysp lejších zemích Produkce zinku v mil. tun

zem Kanada Austrálie ína Peru USA býv.SSSR Mexiko Irsko

1994

1,01 0,99 0,78 0,67 0,56 0,45 0,36 0,20

USA,

Produkce cínu v tis. tun

zem ína Indonésie Brazílie Peru Bolívie býv.SSSR Austrálie Malajsie

1994

48 31 20 18 16 12 8 6

Rudy olova a zinku V tšinou vytvá ejí spole ná ložiska Missouri, kolem Bytomi v Polsku, Austrálie, USA, ína, Peru, Kanada. T žba rud - v Kanad , Austrálii, ín produkce pochází z druhotných zdroj

(koncentrace t žby nap . v oblasti MississippiKuraton v Kazachstánu. Rozhodujíc produkce: 60 % spot eby p ipadá na automobilový pr mysl. , Peru, USA, v Rusku, Mexiku, Irsku. Zna ná ást (šrot).

Cín T žba: ína, Indonésie, Brazílie, Peru, Bolívie Nikl T žba: Kanada, Rusko, Nová Kaledonie, Indonésie, Austrálie Hliník Hliník se získává z bauxitu (t žba hlavn v Austrálii, Guinei , na Jamajce a v Brazílii) a z druhotných zdroj . P i jeho výrob lze vy lenit 2 fáze - z bauxitu se získává kysli ník hlinitý, z kysli níku kov. Hlavními producenty hliníku jsou p edevším vysp lé zem (USA, Rusko, Kanada, Austrálie, ína, N mecko, Norsko). Zlato Nejv tší zásoby zlata jsou v JAR (nejv tší sv tový producent – kolem 480 tun, tj. ¼ sv tové produkce, v USA (t žba v jižní Dakot a Utahu) a v ín . Významným sv tovým producentem je také Austrálie (západní ást) a Rusko (Sibi , Dálný Východ – Jakutsko, Sachalin, Magadan, Krasnojarsk). Mezi nejv tší importéry zlata pat í tradi n Indie, USA a Japonsko Lokaliza ní faktory hutnického pr myslu energetický faktor (rozdílná náro nost p i výrob ) surovinový a dopravní faktor (obohacování rud, koncentráty, p ísady) -97-

faktor pracovních sil – vysoká koncentrace výroby vodní faktor náro nost na plochy (pot eba, únosnost p d) faktor spot eby (sekundární hutnictví – nap . 1/3 oceli se dnes vyrábí ze šrotu) Hlavní geografické koncentrace hutnického pr myslu severní ást USA – Baltimor, Philadelphie, Chicago, Pittsburg Kanada – Hamilton Západní Evropa – Lotrinsko, Porú í, st ední Anglie (Shefield, Birmingham), p ístavy ve Walesu (Swansea, Cardif), Skotsku (Glasgow), SRN (Duisburg, Essen, Dortmund), Francie (Metz, Nancy, Dunkerque), Belgie (Liege), Lucembursko, Itálie (Milan, Turín, Janov, Brescia, Terst) Japonsko – na pob eží (Jawata, Osaka, Kobe, Nagoja) Rusko ( erepovec, oblast Uralu – Magnitogorsk, Omsk) Polsko – Katowice, Gliwice, Chorzow, Krakow 5.7.3.

Strojírenský pr mysl

Tendence nejvýznamn jší pr myslové odv tví stále se prohlubující se specializace vývoj výrobk 1/4 strojírenských výrobk se vyváží je hnacím odv tvím pro rozvoj ostatních, nap . pro výrobu výrobních prost edk r znorodost a složitost výroby, prohlubování mezinárodní d lby práce Lokaliza ní faktory pracovní síly – významný faktor (kvalita a kvalifikace) suroviny – ve strojírenství se zpracovává více než 1/2 železa a 70 % kov významný je také trhu a spot eby nejvysp lejší zem vyráb jí úplný sortiment (USA) ostatní vysp lé zem - producenti i spot ebitelé (SRN, Japonsko, Velká Británie) faktor dopravy - menší význam faktor energetický - menší význam Oborová klasifikace t žké strojírenství (nap . za ízení dol , hutí, elektráren) všeobecné strojírenství (t žké dopravní stroje, zem d lské stavební stroje) st ední strojírenství (výroba obráb cích stroj , aut, za ízení pro spot ební potraviná ský pr mysl) -98-

lehké strojírenství (nap . spot ební elektronika) p esné strojírenství (jemná mechanika) investi ní strojírenství Hlavní rysy rozmíst ní strojírenství ve sv t soust e uje se p edevším ve vysp lých zemích (90 % v 15 zemích) tendence d ležitosti (výroba dopravních prost edk 30 %, elektrotechnika 20 %, elektronická za ízení 26 %, energetická a pr myslová za ízení st ediska - velká m sta a velkom sta Automobilový pr mysl Ve výrob automobil lze rozlišit 2 základní lokaliza ní faktory pro jejich výrobu: oblasti s tradicí, s kvalifikovanou pracovní silou - stará centra výroby s významnou spot ebou, vysoká územní koncentrace montážní závody – tento typ roste Oblasti výroby: USA – Detroit, Cleveland, Chicago, Buffalo, Los Angeles Kanada – Windsor SRN – Köln, Düseldorf, Stuttgart, Mnichov, Rüsselheim, Wolfsburg, Bochum, Eisenach Francie – Pa íž a okolí, Le Havre, Rennes Velká Británie – Londýn, Birmingham, Oxford, Coventry, Luton Itálie - Turín Švédsko – Göteborg, Trolhätan Japonsko – okolí Tokia eská republika – Mladá Boleslav, Kvasiny Rusko – Moskva, Togliati Polsko – Kielsko-Biala – Tychy, Warsawa Stavba lodí Japonsko (Hirošima, Kure, Kobe, Osaka, Jokohama, Nagasaki, Jižní (zejména stavba tanker - celkem 80 % podle tonáže) V Evrop N mecko (Kiel, Hamburg, Brémy)

Korea

Letecký pr mysl Lokalizace výroby v nejvysp lejších zemích sv ta s dominancí výroby v USA (Los Angeles, San Diego, Seattle, San Francisco), dále ve Francii (Toulouse), Velké Británii (Londýn a okolí), v Rusku (Moskva, Petrohrad), Ukrajin (Kyjev, Charkov), v N mecku, Itálii, Švédsku.

-99-

5.7.4.

Chemický pr mysl

Základní charakteristiky: základní odv tví t žkého pr myslu, podíl kolem 12- 14 %, jeho váha je stále v tší vysoká dynamika rozvoje chemizace výroby - z malého po tu surovin se vyrábí velké množství výrobk bezprost ední spot eby výroba plast a organických chemikálií je dnes rozhodující orientace na ropu a plyn (75 %) – petrochemie, koksochemie (15%) možnost lokalizace výroby bez vlivu surovin (syntetické látky), surovinový faktor existuje jen v málo oborech (síra, fosfor, draslo) obor náro ný na kvalifikaci pracovních sil neustále roste sortiment technologická propustnost (komplexy) zna ná investi ní náro nost velké nároky na spot ebu energie (nap . dusíkatá hnojiva, syntetický kau uk) orientace do míst spot eby (pár surovin se doveze a paleta výrob je široká petrochemie) náro nost na vodu hlavní tendence 90. let (regionální konjunkturální pr b h, r st v západních pr myslových zemích, razantní r st ve východní a jihovýchodní Asii, východní Evropa a Rusko – pokles, pokles v chemickém hnojení, p esun výrobních kapacit z vysp lých do rozvojových zemí (petrochemie, výroba um lých vláken), trend šetrn jšího p ístupu k životnímu prost edí) Surovinová základna ropa, zemní plyn, uhlí, síra, pyrit, fosfáty, vápenec, draselné soli, kamenná s l T žba - síra (USA, Chile, Argentina, Bolívie, Polsko), fosfáty - USA, Rusko, Maroko, s l kamenná - USA, ína, Rusko, SRN, Velká Británie, draselné soli Rusko, USA, SRN, Francie, Polsko) Geografický p ehled hlavních obor chemického pr myslu a) obory základní anorganické chemie kyselina sírová (severovýchod USA, Porýní, severní Francie, severní Itálie, Japonsko – Kjúš ). Sv tová výroba: více než 120 mil. tun. USA (40), ína (14), Rusko (12), Japonsko, Brazílie, Francie, Kanada kyselina solná - cca 9 mil. tun, kyselina dusi ná - 30 mil. tun objemov nejv tší obor anorganické chemie p edstavuje výroba um lých hnojiv (fosfore ná hnojiva - (USA, Rusko, Francie, ína) - 30 mil. tun, draselná hnojiva (USA, Rusko, Francie, ína) - 30 mil. tun, dusíkatá hnojiva (z plynu a ropy + chilský ledek) - p es 60 mil. tun b) obory organické syntézy -100-

nejdynami t jší chemický obor lokalizace v oblastech t žby ropy a plynu nebo v místech jejich dovozu výroba plastických hmot – nejrychlejší rozvoj = malá váha > bakelit, celuloid > PVC, polyethylen, polystyren (z uhlovodík ), produkce v nejvysp lejších zemích (USA, Japonsko, SRN, Jižní Korea, Francie, Nizozemí, Itálie, ína výroba syntetického kau uku (efektivn jší než latexové š ávy, vyrábí se z obilovin, brambor, uhlí). Produkce rovn ž v nejvysp lejších zemích (USA, Rusko, Japonsko, SRN, Francie, ína) výroba chemických vláken – um lá a syntetická (ta p evažují, vyráb jí se z celulózy (viskózová vlákna), dalšími p ísadami jsou p edevším kyselina sírová a hydroxid sodný. Produkce ve vysp lých zemích (USA, Tajwan, ína, Japonsko, Jižní Korea, SRN, Rusko, Indie, Itálie) výroba lé iv (p edevším v nejvysp lejších zemích (USA,Velká Británie, Švýcarsko - v sou asnosti vysoká koncentrace výroby) výroba benzínu (p edevším v nejvysp lejších a velkých zemích (USA, Japonsko, ína, SRN, Itálie, Velká Británie, Jižní Korea, Francie) výroba kerosinu a leteckého benzínu (dominance USA, dále Japonsko, Velká Británie) lehké topné oleje (dominance USA, dále vysp lé zem - Japonsko, SRN, ína, Itálie) t žké topné oleje (USA, Japonsko, ína, Saudská Arábie, Itálie) Hlavní geografické oblasti chemického pr myslu velmi nerovnom rné rozmíst ní (energetická a kvalifika ní náro nost) 80 % výroby je lokalizováno ve vysp lých zemích sou asný trend lokalizace - petrochemické kombináty v p ístavech (Hamburk, Antverpy, Janov, Terst, Amsterodam, Rotterdam, Liverpool, Marseille, Le Havre) Severní USA, Mexický záliv, Florida, Kalifornie, Kanada Severní Itálie – Janov, Milán, Turín, SRN – Porú í (Leverkusen, Duisburg), Horní Porýní a dolní Mohan (Ludwigshaven, Karlsruhe) Švýcarsko (Basilej) Japonsko (více než 16 % sv tové výroby) - aglomerace Tokia, Osaka 5.7.5.

Elektrotechnický a elektronický pr mysl

Tendence: 1994 - r st, zejm. elektronické sou ástky, autoelektronika, komunika ní a m icí technika, spot ební zábavní elektronika r st významu v zábavní a domácí elektrotechnice, zejm. v jihovýchodní Asii (Japonsko, ína, Tchajwan, Hongkong, Singapur, Jižní Korea, Malajsko) p i celkovém p esunu do zemí s levnou pracovní silou (nap . výroba televizor - ína, Jižní Korea, USA, Japonsko, Hongkong, rádia - Hongkong, ína, Singapur, Jižní Korea) nejvýznamn jší oblastí vývoje a výroby elektroniky jsou dominantn USA (Kalifornie – Silikonové údolí), dále Japonsko (ostrov Kj šú) -101-

5.7.6.

Textilní a konfek ní pr mysl nejstarší tovární odv tví, dlouhá desetiletí (19. a po átek 20. století) to byl nejvýznamn jší pr myslový obor (v rozvojových zemích tento trend p etrvává) dnes jeho význam klesá, ve vysp lých zemích dochází ke snižování klasických obor a orientaci na speciální druhy, vedoucí roli p ebírají v základní produkci asijské a jiné zem textilní pr mysl – typický reprezentant spot ebního pr myslu vyzna ující se nízkým stupn m koncentrace ve vysp lých zemích o nové tendence – syntetické vlákna, snížení vlivu spot eby vlny a bavlny, nové technologie o suroviny – bavlna (asi 42%), vlna (8%), chemické (50% - um lé 15%, syntetické 35%) Lokaliza ní faktory – výroba p edevším v míst spot eby

5.7.7.

D eva ský a papírenský pr mysl

D eva ský a papírenský pr mysl zahrnuje výrobu celulózy a papíru, výrobu stavebního d eva, nábytku, dýh, zápalek. Jeho lokalizace je p edevším v nejvysp lejších zemích s dostatkem zásob d eva (USA, Kanada, ína, N mecko). 5.7.8.

Potraviná ství nejpomaleji se rozvíjející pr myslové odv tví silná vazba se zem d lskou výrobou celosv tov rovnom rné rozmíst ní zvláštnosti – sezónní výroba – konzervárny mezi hlavní obory potraviná ského pr myslu pat í výroba mouky (Rusko, USA, masný pr mysl, dr bežá ský pr mysl (USA, ína), rybný pr mysl (Rusko, Japonsko, Island, Špan lsko, ína, N mecko), mlékárenský pr mysl (USA, Indie, Rusko, SRN, Francie, Brazílie), cukrovarnický pr mysl (Brazílie, Indie, ína, USA, Mexiko, Thajsko, Francie, SRN, Austrálie), výroba alkoholických nápoj (víno, pivo), tabákový pr mysl ( ína, USA, Japonsko, SRN, USA)

-102-

Shrnutí kapitoly Otázky ke cvi ení z kapitoly 5 1. Co je p edm tem výzkumu geografie pr myslu? 2. Uve te r znorodost lokaliza ních faktor chemického a potraviná ského pr myslu.

pro lokalizaci elektrotechnického,

3. Ropa je celosv tov strategická surovina. P ipravte krátký referát na toto téma. 4. Životní úrove je celosv tov i regionáln výrazn diferencována. P esv d íte se o tom, když sestavíte kartogram „Úrove HDP na obyvatel zemí sv ta“ (p íslušná data jsou uvedena v p íloze, mapa sv ta je k dispozici na internetu).

Literatura [1]

WRONA J., REK J. (red.).: Podstawy geografii ekonomicznej. PWE, Warszawa 2001, wyd. II., 428 s.

-103-

6. GEOGRAFIE DOPRAVY Cíl kapitoly Cílem kapitoly je vysv tlení p edm tu výzkumu geografie dopravy a definice základních pojm , dále pak seznámení se stru ným vývojem dopravy, s jejím významem a postavením, s metodami a hodnocením dopravy, asová náro nost 5 hod. (1 – prezen ní, 2 – samostudium, cvi ení - 2)

6.1.

P edm t a úkoly geografie dopravy

Geografie dopravy (též dopravní geografie – transportation geography, Verkehrsgeographie, géographie des transports) je geografickou disciplínou, která studuje prostorové aspekty dopravy a interakce dopravy s fyzicko - geografickými složkami krajiny a s lidskými aktivitami mimo dopravními. Všeobecná geografie dopravy a spoj zkoumá zákonitosti geografického rozší ení a rozmíst ní dopravy a jejích odv tví. Studuje vztahy mezi dopravou a územní d lbou práce, vztahy dopravy a mechanického pohybu obyvatelstva, vliv p írodních a spole enských podmínek na dopravu. V rámci celé v dní discipliny m žeme rozlišit další specializace v geografii dopravy, a to: • geografii komunikací – dopravních sítí, linií a uzl ; • geografii p epravy – nákladní a osobní; • geografii dopravních odv tví – rozmíst ní a výkony jednotlivých odv tví dopravy; • regionální geografii dopravy – studuje dopravní systémy územních celk . Pon kud zvláštní postavení dodává geografii dopravy to, že samotná doprava (která je objektem studia v d technických a ekonomických) už svou podstatou se realizuje v prostoru p i styku r zných míst zemského povrchu. To je zajisté dosti podstatná odlišnost proti jiným aktivitám, které jsou i mohou být studovány i z geografických pozic (geografie pr myslu, geografie zem d lství, geografie cestovního ruchu, atd.), samy však tuto výraznou prostorovou dimenzi nemají natolik z etelnou. I když v porovnání s tím, jakou faktickou úlohu mají v doprav její technická a ekonomická hlediska, se zdá být práv zmín ná geografii blízká podstata dopravy hodna pozornosti, je sou asn nutno p iznat, že skute ný význam, který se geografii dopravy p ikládá, není zatím p íliš veliký. Na druhé stran však má geografie dopravy, z ejm pro svou blízkost úst edním problém m, které geografie jako v da v bec eší (problematika vzdálenosti, dostupnosti, atd.), hodn blízko k obecné socioekonomické (humánní) geografii.

-104-

Doprava jakožto cílev domá lidská innost orientovaná na p emís ování osob, náklad (a ve voln jším smyslu i na p enos energie a informací) v prostoru je nedílnou sou ástí široce pojatého lidského bytí, sou ástí d jin lidské spole nosti, je též všeobecnou podmínkou kultury a ekonomické aktivity zvlášt . Doprava (hmotná dopravní za ízení a z nich nej ast ji dopravní sít ) se proto považuje za b žnou sou ást infrastruktury (jakožto tzv. dopravní infrastruktura). Hodnocení dopravní infrastruktury bývá proto sou ástí posuzování infrastrukturní vybavenosti území, zp sobilosti území usnad ovat ekonomickou innost v n m. Doprava ovšem též citliv reaguje na vn jší p edpoklady a bariéry, jejichž základ tkví v p irozené diferenciaci zemského povrchu. Zárove je doprava aktivním initelem, který siln ovliv uje zp ístupn ní r zných míst zemského povrchu, a tím p ispívá i k faktickému zformování míst soust ed ní ekonomických i sociálních aktivit, ur uje intenzitu kontakt populací a spolurozhoduje též o charakteru prostorové diferenciace socioekonomické sféry jako celku. Lze tedy tvrdit, že i doprava má vliv na to, jak jsou ve sv t rozmíst ny hlavní koncentrace obyvatelstva, nejv tší koncentrace ekonomických aktivit a ekonomické a politické moci. Není divu, že geografický pohled na dopravní možnosti býval od ne pam ti sou ástí i strategického myšlení a doprava byla vždy v centru pozornosti armády a státní byrokracie. Lze dokonce íci, že doprava jednak vyplývá z pot eb spojení (v tom je její úloha pasivní), na druhé stran jakékoli vybudované spojení ovliv uje to, kudy se doprava (vlastn „p eprava“ – viz následující text) ve skute nosti realizuje. Existující dopravní cesty a jejich soustava jako celek tedy rovn ž ur ují míru výhodnosti alternativn chápaných možností. V tomto smyslu je nutno chápat dopravu jako aktivního initele. Jiný pohled na geografii dopravy odvozuje tuto disciplínu práv z postavení a poslání socioekonomické geografie jako celku. Pak je nutno považovat geografii dopravy za tu její specializovanou sou ást, která se v nuje práv doprav jakožto jedné ze složek socioekonomické geosféry. Objekt studia geografie dopravy není zatím vykládán jednozna n . Podle jednoho pojetí jsou jím objekty, jevy a procesy související bezprost edn s dopravou, které jsou sledovány v prostoru a ase ve vzájemných interakcích a v interakcích s ostatními složkami krajinné sféry a s lokalizovatelnými lidskými aktivitami a výtvory. Podle jiného pojetí studuje geografie dopravy následující skupiny problém : a) Výzkum dopravní infrastruktury a jejich prostorových zm n, p edevším s ohledem na stav, rozvoj a transformaci dopravních sítí. b) Analýzy, optimalizace a áste n i prognózování p eprav v dopravní síti. c) Studium vzájemné souvislosti mezi dopravními systémy a geografickým prost edím. N které nov jší sm ry v geografii dopravy se zam ují stále více na vlastnosti samotného prostoru, v n mž se konkrétní doprava odehrává, p ípadn na matematickou formalizaci dopravy (aplikace teorie graf , teorie front, modelování dopravních vazeb, atd.). P itom je ale jasné, že problematika geografie dopravy se nedá zúžit jen na duální vztah „doprava – prostor“, nebo by tím byla ochuzena práv ona široká škála vazeb, které spojují konkrétní dopravu s ekonomikou, osídlením, s migra ními pohyby, dojíž kou, cestovním ruchem, rozložením školských, zdravotních za ízení a s obchodní sférou, atd., a která má rozhodující místo v interpretaci poznatk z geografie dopravy. Z uvedeného ovšem vyplývá i to, pro je geografie dopravy pom rn asto využívána jako pomocná disciplína pro jiné sm ry výzkumu.

-105-

6.2.

Význam a postavení dopravy

Doprava je p edstavitelem, p edpokladem a prost edkem spole enské geografické d lby práce ve vnitrostátním i mezinárodním m ítku. P eprava náklad a osob je základem celého systému územn ekonomických vztah . Dopravní systémy jsou t sn spjaty s územní strukturou hospodá ství. Doprava p edstavuje také obsluhu meziodv tvových vztah . Doprava je samostatné výrobní odv tví, její výroba i spot eba probíhají sou asn . Bez dopravy by nebylo výroby. Je zárove prodloužením výrobního procesu, má podíl na tvorb a rozvoji územní d lby práce. Význam dopravy ve sv tovém hospodá ství: • zam stnává celosv tov asi 4 % ekonomicky aktivních. Diferenciace jsou dány rozdílnou vysp lostí jednotlivých ekonomik. Ve vysp lých zemích se pohybuje kolem 6 – 8 % (nap . Norsko kolem 9 % – sv tové obchodní lo stvo), v rozvojových zemích podstatn mén (nap . Indie do 2 %). • na základních fondech národního hospodá ství se celosv tov podílí asi jednou osminou (v pr m ru od 10 do 20 %), z toho na dopravní sí a za ízení p ipadá kolem 2 %, na p epravní park 38 %. Nejv tší hodnota základních fond je u automobilové dopravy, potom u námo ní. Na tuto dva druhy dopravy p ipadá celkem 75 % hodnoty dopravní sít , dopravních za ízení a dopravních prost edk . • na dopravu p ipadá 90 % kapacit sv tového motorového parku, z toho 99 % na automobily. • doprava je nejv tším spot ebitelem paliv (více než 25 %), elektrické energie a kov (více než 1/3), mazacích olej , kau uku (75 % produkce).

6.3.

Vnit ní len ní dopravy

a) Všeobecn existují 2 základní typy dopravy, a to: nákladní a osobní. Z ekonomického hlediska je významn jší nákladní doprava. Nákladní dopravu obvykle leníme na dopravu ve sfé e výroby (p eprava surovin a výrobk v r zných stádiích výrobního procesu (též jako technologická i vnitropodniková), ve sfé e ob hu (zde je dokon ována tvorba užitných hodnot výrobk , je to p eprava hotových výrobk z místa výroby do místa spot eby) a ve sfé e osobní spot eby (má jiný charakter, hodnota p epravovaných p edm t se dopravou nezvyšuje – nap . p eprava osobních zavazadel, st hování). b)

len ní dopravy podle geosfér: • pevninská (suchozemská a vnitrozemská plavba); • vodní; • vzdušná; • doprava potrubní a elektrické energie.

c) Základní odv tví dopravy: • železni ní; • automobilová; -106-

• • • •

námo ní; vnitrozemská vodní ( í ní a jezerní); letecká; potrubní.

d) Další len ní: • doprava mezinárodní a vnitrostátní; • doprava tranzitní a doprava m stská.

6.4.

P ehled vývoje dopravy

•

nejstarší – doprava p ší a p enášení b emen. První technické dopravní prost edky – vory a dlabané kmeny, využití zví at.

•

Starov k – po átky spole enské d lby práce a rozvoj obchodu – podmínky dalšího rozvoje dopravy. Nap . rozvoj í ní dopravy vedl k úprav vodních tok a k výstavb um lých vodních cest – pr plav (nap . velké projekty z dávné doby se zachovaly v ín – 3000 let p . n. l. Velký císa ský pr plav, V Egypt 2000 let p . n. l. – vybudován pr plav faraon – spojující Nil s Rudým mo em pøes Káhiru a Ismailu). Objevuje se stavba v tších lodí – Féni ané, ekové, í ané (nap . v letech kolem 2000 p . n. l. prošli Féni ané do Perského zálivu, usadili se v pob ežních m stech a za ali provozovat obchod a plavbu do Egypta a kolem b ehù Malé Asie, v letech 1200 až 1100 p . n. l. se dostávají na západ k Sicílii, k severoafrickým b eh m, do Galie, Hispánie a asi kolem roku 1000 p . n. l. propluli Gibraltar a dostávají se do Velké Británie). Dochází k výstavb silnic – v ín , Indii, Persii, Babylónii, hlavn pak ímské impérium – dlážd né silnice do íma z provincií, hlavn podél St edozemního mo e.

•

St edov k – období úpadku dopravy (s výjimkou námo ní dopravy) – feudálové nem li zájem o výstavbu a údržbu silnic (podpora centrální moci panovníka). - obchod: hlavn rozvoj lodní dopravy (konstrukce lodí, vynález kompasu – 12. – 13. století v ín , do Evropy se dostává od Arab ). Centra – Byzan ané, Benátky, Hansa (ve 13. století založení svazu m st Severního a Baltského mo e). - geografické objevy: Kolumbus (objevení Ameriky 1492), dosažení Indie (Vasco de Gama – 1498), obeplutí zem koule (Magalhens – 1519 – 1521). - nové dopravní cesty: nová epocha v mezinárodní d lb práce (ty v rukou Špan l , Portugalc , Nizozemc , Angli an a Francouz . - s rozvojem výrobních sil: oživení pozemní a í ní dopravy, výstavba silnic – vojensko-strategický význam.

•

Po átek kapitalismu: vytvá ení sv tového trhu – pr myslová revoluce – p evratné zm ny v doprav : - 1769 J. Watt – parní stroj; - 1807 R. Fulton – 1. paroplavební linka na ece Hudson v USA; - 1837 – 1. kolesový parník p eplul Atlantický oceán; - 1825 – 1. ve ejná parní dráha Stockton – Darlington, následuje obrovský rozvoj železnice; - na mo i – od plachetnice po železné parníky se šroubem; - na p elomu 19. a 20. století – výbušný motor – rozvoj automobil a letadel; -107-

-

6.5.

rozši ování nových území, exploatace surovin – celosv tový trh – sv tová doprava zažívá novou organizaci. Vznikají dopravní dohody, nap . o mezinárodních vodách, tranzitu, teritoriálních (výsostných) pob ežních vodách. Objevuje se proudový motor, atomový pohon v lodní doprav , kosmická doprava.

Základní pojmy v doprav

Mezi základní pojmy v doprav pat í p eprava a p epravní proud. Jako p epravu ozna ujeme bezprost ední uskute ování vlastních dopravou realizovaných svazk , tedy jakýsi užite ný efekt dopravy jako celku. V tomto smyslu je doprava mnohem širším pojmem než úzce chápaná p eprava. Práv p eprava je m ena zavedenými jednotkami, jimiž jsou v objemu p epravy tuny a (p epravené) osoby za asovou jednotku (nej ast ji za rok), v p epravním výkonu se pak manipuluje tunokilometry a osobokilometry (1 tunokilometr p edstavuje p epravu 1 tuny nákladu na vzdálenost 1 kilometru, obdobn je definován 1 osobokilometr), rovn ž v p epo tu na jednotku asu, tedy nej ast ji za rok. P epravní proudy je možno zárove chápat jako vektory, nebo mají konkrétní po átek, konec a kvantifikovanou velikost. Podmín nost p epravních proud , jejich dynamika v ase a dokonce už i jejich faktické rozložení v prostoru, to vše jsou problémy, které jsou studovány rovn ž geografií dopravy. V logice geografie dopravy pak znaky, jako jsou ekonomická podmín nost vzniku konkrétních p epravních proud (ekonomické hledisko) nebo konkrétní zm ny p epravních proud v pr b hu asu (historické hledisko) jen p ispívají k hlubšímu poznání jevu, aniž by se samy staly cílem výzkumu. I z této jednotlivosti tedy vyplývá, že dv r zné v decké disciplíny mohou studovat tentýž jev. Zatímco jedna z nich pak zjišt né poznatky promítá do hodnotových vztah a finan ních tok , jiná (zde geografie dopravy) vyslovuje soudy o charakteru prostorové organizace téhož jevu. Dopravní za ízení jsou zpravidla mimo ádn nákladnými objekty a proto existující dopravní infrastruktura ovliv uje dopravou realizované svazky po velmi dlouhou dobu. S jistým zjednodušením je možno íci, že i do dopravních sítí se ukládá celá lidská historie, protože fungující dopravní systém ur itého území vždy obsahuje ve svém prostorovém schématu díl í prvky r zného stá í. Tak nap íklad naše železni ní sí vznikala už na konci první poloviny minulého století (nap íklad železni ní tra Brno – B eclav – Víde je již z roku 1839), pak jiné ásti téže sít vznikaly o mnoho pozd ji: Tak t eba železni ní tra Brno – K ižanov – Ž ár nad Sázavou – Havlí k v Brod pochází teprve z 50. let tohoto století. Ob jsou však sou ástí téhož tahu a cestující si rozdílnou dobu vzniku v bec nemusí p ipoušt t. Ješt nápadn jší je trasa, na níž byla budována v 70. letech první eskoslovenská dálnice. Tam úsek mezi Prahou a Humpolcem navazoval na trasu vytý enou již na konci 30. let, která byla kolem roku 1940 opat ena mostními objekty. Trasa fixovaná v projektu v 60. letech byla tedy na zna né vzdálenosti ovlivn na zám ry z konce 30. let, i když by povále ný projektant t eba trasu vybíral, kdyby nebylo on ch mostních objekt , jiným zp sobem. Zajisté, všechna tato schémata jsou ovlivn na p edevším existencí vysokých poho í, pr b hem mo ského pob eží, velkých ek, rozložením jezer a bažin. Práv tak se ale v doprav a její prostorové organizaci „promítá“ i poloha velkom st, unikátních naleziš surovin, na druhé stran ovšem i existence státních hranic a etnických a kulturních pomezí. Terst vd il za sv j rozvoj nap íklad tomu, že byl p ístavem pro n kdejší Rakousko. P ístav Gdynia vznikl v onom pruhu polského státního území, který Polsko získalo na Baltu po obnov své státnosti. Navzájem blízké p ístavy Ejlat a Akaba odd luje státní hranice (Izrael, Jordánsko), dlouhá léta navíc tak ka -108-

neprodyšn uzav ená. Uvedené konstatování nemá ovšem znamenat, že v této determinaci nejsou možné i zásadní zm ny. Konec konc , týkaly se vlastn i všech p ístav uvedených výše, i když v r zných dobách a v r zných souvislostech. Spíše naopak. Pomineme-li radikální zm ny zp sobené spíše politickými událostmi, pak lze íci, že mnohdy i docela zásadní modernizace v doprav se vlastn d jí jen postupn a uvol ují možnosti pro postupnou transformaci rovn ž celkových prostorových rys dopravy. Vždy srovnáme-li nap íklad silni ní sí v n kdejší ímské Galii se silni ní a dálni ní sítí dnešní Francie, pak vidíme, že jednotlivé úseky staré silni ní sít mají své dnešní „pokra ovatele“ (stejn tak jako mnohá antická m sta mají své pokra ovatele ve velkom stech dnešních), ale zatímco antická doba m la v Galii za své st edisko dnešní Lyon, pak dnešní dopravní sí stejného území je vlastn orientována na Pa íž (n kdejší Lutetii). Stejn tak byla kdysi železni ní tra B eclav – Kúty jen druho adou spojkou mezi Moravou a Uhrami, po vzniku eskoslovenska nabyla na významu, byla zdvoukolejn na, pozd ji i elektrifikována. Nyní je spojnicí dvou stát (to nebylo ani v dob jejího vzniku), ale mezi hlavní rychlostní železnice celoevropského významu asi v budoucnu pat it už nebude, zejména vzhledem ke své poloze v i Vídni. Konkrétní tra tedy z stává, ale m ní se její význam v r zných epochách, v r zných obdobích skute né i potenciální modernizace dopravní sít . Pro geografický popis dopravní infrastruktury se užívají pojmy, jako dopravní bod, dopravní cesta a dopravní sí . Dopravním bodem je místo, v n mž se uskute uje nástup cestujících do dopravního prost edku i výstup z n j, p ípadn p estup z jednoho dopravního prost edku do jiného, v nákladní doprav je to místo nakládky, vykládky i p ekládky zboží. Dopravní body (stanice) existují na dopravních cestách. Významn jší dopravní body se ozna ují jako dopravní uzly. Dopravní uzel je charakterizován bu to jako místo, kde se stýká více dopravních cest (hledisko topologické), nebo místo, kde dochází k prostorové reorganizaci p epravních proud . Nov jší pojetí p edpokládá soub h obou podmínek. Soustava vzájemn spojených dopravních cest a dopravních uzl se ozna uje jako dopravní sí . Dopravní sí se pro geografické ú ely výhodn formalizuje využitím poznatk z teorie graf . Vybavenost území dopravními sít mi se nej ast ji vyjad uje prost ednictvím hustot dopravních sítí (viz následující text o dopravní vybavenosti). Po dopravních cestách se pohybují dopravní prost edky, které bezprost edn slouží p eprav osob nebo náklad (pro p epravované osoby a p epravované zboží se n kdy užívá souhrnný výraz p epravní substrát – tento termín se pro svou odosobn nost obecn nevžil). Každý dopravní prost edek vyžaduje ur itý pohon (ve speciálních p ípadech se zde rozlišuje tzv. trakce – tento termín je b žný zejména v železni ní doprav ). Pro charakteristiku jednotlivých druh p epravní vzdálenosti: • námo ní doprava

8.500 km

z toho kabotážní

1.200 km

• • • • •

letecká vodní vnitrozemská železni ní potrubní automobilová

3.000 km 530 km 550 km 750 km 25 km

-

dopravy lze uvést rovn ž jejich pr m rné

-109-

Geografie dopravy se postupn vyvíjí. Starší pojetí geografie dopravy se soust edilo na regionální inventarizaci dopravních sítí a dopravních prost edk , konkrétn ji na typologii oblastí sv ta podle p evládajícího druhu dopravy a podle dominujícího zp sobu dopravního zp ístupn ní. To bylo ovšem v dob , kdy ješt rozsáhlé oblasti v Africe, Austrálii, Jižní Americe a v arktických územích severní Asie a Severní Ameriky byly skute n jen obtížn prostupné a kdy doprava prost ednictvím nosi a soumar byla na mnoha místech rozhodující. Výsledky takových dopravn geografických studií pak mohly být typologické mapy sv ta, sv tové tabelární p ehledy, mapová inventarizace splavnosti ek, mapy rozložení významných sv tových p ístav , mapy prvních transkontinentálních železnic a silnic. Tento sm r ovšem p edpokládá podrobné rozpracování otázek klasifikace druh dopravy. I když byly tyto otázky aktuální jen v ur itém období, je zcela jasné, že práv jednotlivé druhy dopravy mají i rozdílná omezení daná p írodními podmínkami. Dosud obvyklou procedurou v dopravní geografii je porovnávání dopravní vybavenosti jednotlivých území (kontinent , stát a jejich skupin, díl ích územních jednotek uvnit stát ), i když už zcela ustoupila p vodní inventariza ní a typologická hlediska a na jejich místo se dostalo kvantifikované srovnávání. Jednou ze základních možností m že být už pouhá vybavenost r zných území dopravními prost edky. Tak je tomu t eba u statistik úrovn automobilizace (zde se registruje obvykle po et osobních automobil a pokud jde o relativní p epo ty, pak se bu uvádí po et obyvatel p ipadající v pr m ru na 1 osobní automobil, nebo po et osobních automobil p ipadající na 100 obyvatel). V eskoslovenských (resp. již eských) statistikách je k dispozici údaj o podílu domácností vybavených osobním automobilem. Pro nás snad m že být neobvyklým hodnocení velikostí obchodních námo ních flotil jednotlivých zemí, v n mž tradi n figuruje p epo et na tzv. brutto registrovanou tonáž (což je ovšem vyjád ení prostornosti lodí: 1 brutto registrovaná tuna se rovná 2,83 m3 uzavíratelného lodního prostoru). K dopravní vybavenosti a k dopravním prost edk m v silni ní doprav pat í nep ímo i hodnocení tzv. dopravy v klidu. Míní se tím po ty parkovacích míst pro automobily a plochy parkoviš . Je ale z ejmé, že tyto analýzy jsou ur eny zejména pro místní srovnávání (pro jednotlivá m sta a jejich zóny), nikoli pro sledování meziregionálních i mezistátních rozdíl . P i hodnocení vybavenosti území význa nými dopravními body je v zásad možné evidovat a hodnotit i po ty stanic ve ejné dopravy (železni ních stanic, stanic ve ejné autobusové dopravy, letiš , í ních a námo ních p ístav ), není to však obvyklé v b žných mezinárodních a meziregionálních srovnáních, nýbrž jen ve speciálních odborných studiích. Obvyklé jsou jen statistiky týkající se velikosti námo ních p ístav a letiš velkom st. Velikost p ístavu se m že hodnotit celkovou hmotností nalod ného zboží za rok, hmotností vylod ného zboží, sumou obou t chto hodnot (celkovým obratem), dále se vyskytují statistiky zvláš o p eprav ropy a ropných produkt a o p eprav kontejner , rovn ž tak o celkovém rozsahu osobní dopravy v ur itém p ístavu. Zatímco v celkovém obratu zboží a u zboží nalod ného hrají mnohdy velmi d ležitou roli specializované p ístavy ropné, uhelné a rudné, považuje se po adí sv tových p ístav podle p epravy kontejner za nejobjektivn jší kritérium k posouzení faktického významu p ístavu. Pom rn obvyklým jevem je specializace uvnit faktické skupiny velkých kooperujících p ístav (nap . Tokio, iba, Jokohama a Kawasaki v Tokijské zátoce). Sv tové statistiky letiš jsou nej ast ji uspo ádány nikoli podle jednotlivých letiš , ale podle velkom st, takže vykazované údaje jsou v t chto p ípadech vlastn sumou údaj i za n kolik místních letiš . -110-

Vybavenost území dopravními sít mi se obvykle posuzuje jako tzv. hustota dopravní sít , tedy nej ast ji jako délka silni ní nebo železni ní sít na ur itém území v p epo tu na plochu zkoumaného území nebo na po et tamních obyvatel. B žn je zavedeno (kv li dosahovaným numerickým hodnotám) vyjad ování délky sít v km na 100 km2 nebo na 10 tis. obyvatel (pozor, práv metropolitní oblasti v tomto posledním ukazateli dosahují pom rn nízkých hodnot, práv pro vysoké hodnoty jmenovatele). Je-li zvláštní zájem na syntetickém hodnocení jednotlivých ukazatel hustot dopravních sítí, pak je obvyklé používat nikoli jejich aritmetického, ale geometrického pr m ru za totéž území. B žnou nep ímou procedurou pro hodnocení dopravní vybavenosti ur itého území je konstrukce izochronických a izochorických map. Konstruované linie stejných asových ztrát (u map izochronických) a stejných absolvovaných vzdáleností (u map izochorických) se vztahují bu to k ur itému dopravnímu bodu (z praktických d vod nap . kolem ur itého m sta) nebo k ur ité množin dopravních bod (nap . konstantní vzdálenosti i asové ztráty od všech železni ních stanic, námo ních p ístav , hrani ních p echod , atd.). Tak nap . velká ást ech je omezena silni ní izochorou 150 km od Prahy, za izochorou 300 km po silnici od Prahy se nachází jen nevelké území ve Slezsku kolem Jablunkova. Naopak slovenské území má uvnit izochory 150 km (po silnici od Bratislavy) jen malou ást svého území a ást slovenského území je naopak i za izochorou 500 km. Velká ást území eské republiky má hodnoty izochor v i železni ním stanicím nižší než 20 km. Zajímavé jsou i izochronické mapy okolí našich velkom st: promítá se do nich jednak kvalita dopravní obsluhy kolem nich, jednak n které horské p ekážky (nap . eské St edoho í poblíž Ústí nad Labem v protikladu s dálkovou železni ní tratí D ín – Ústí nad Labem – Praha). V zemích, kde je zna n rozvinuta ve ejná doprava (železni ní doprava, autobusová doprava), je výhodné používat pro dopravn geografické analýzy práv tuto sou ást dopravy. Zde je vhodné definovat nejprve, co je linka a co spoj. Dopravní spoj je jízdním ádem p edem stanovené spojení n kolika míst ur itým dopravním prost edkem (dopravní spoj je tedy definován po átkem a koncem, tedy i sm rem, dále pak má spoj svou konkrétní asovou identifikaci). Linka reprezentuje jízdním ádem podložené spojení n kolika míst obecn (bez ohledu na sm r a konkrétní asové ur ení), zahrnuje v sob tedy i soubor konkrétních spoj . Linka tedy slouží cestujícímu k užšímu výb ru vhodného spoje, zahrnuje v sob i n která provozní hlediska, ale n kdy je její vymezení jen v cí dohody a praxe. Z dopravn geografického hlediska je tedy východiskem analýza spoj a nikoli jen linek. Z dopravních spoj lze nadto odvodit i konkrétní možnost cesty v daných podmínkách, okolnosti p estup , finan ní, asové nároky cesty, atd. etnost spoj v ur itém úseku dopravní cesty za asovou jednotku (nej ast ji za 24 hod.), tedy spojová frekvence, je asto užívanou hodnotou pro posuzování možností cestovat, zejména z venkovských sídel do jednotlivých blízkých m st. V zemích západní a severní Evropy vznikla brzy po 2. sv tové válce ucelená metodika, která umož uje z prostorové organizace autobusové dopravy a ze spojových frekvencí autobusových spoj zp tn rekonstruovat význam jednotlivých st edisek r zných hierarchických ád a rovn ž sféry jejich vliv . Zatímco na Západ se ukázala být ve ejná doprava jen po omezenou dobu všeobecným indikátorem vzájemných vazeb st edisek, u nás a v dalších zemích východní Evropy byla i z ideologických d vod rozvíjena ve ejná doprava na úkor individuálního automobilismu. Výsledkem toho je ovšem i to, že u nás nadále plní železni ní doprava a doprava autobusová pom rn významnou roli v dopravní -111-

obsluze území, takže geografické analýzy ve ejné dopravy mají stále ješt svou v cnou platnost. Setrva nost obsluhy ovšem znamená, že zhruba tentýž obraz platí i pro územní vazby v hromadné osobní doprav na po átku 90. let. Z praktických d vod lze k tomu ješt dodat: - v jízdních ádech je možné rozlišit cesty uskute nitelné v pracovní den, v sobotu, v ned li, tedy spojit rozbor i s ur itou funkcí, kterou má dané st edisko, - je-li nutné provád t velmi rychlé p edb žné analýzy stavu v dopravní obsluze daného území, je možné omezit se na hodiny ranní dopravní špi ky pracovního dne (nap . s p íjezdy do st ediska p ímým spojem od 5 do 9 hod.), - jízdní ády jsou k dispozici vlastn v asové ad , takže zm ny dopravního spojení a prostorového utvá ení obslužných sfér kolem m st je možné sledovat i v asovém vývoji, a tedy i ve vztahu k dob , kterou práv studujeme.

Dopravní systémy jsou složeny z dopravní sít a dopravních prost edk . Rozdíly jsou v mezinárodním srovnání zejména podle stupn ekonomické vysp losti. P íkladem typ dopravních systém mohou být nap .: • severoamerický (nejvysp lejší, významná letecká doprava); • západoevropský; • Austrálie, Japonsko, JAR, Nový Zéland – tém chybí potrubní, í ní; • rozvojových zemí (v tšinou dominance jednoho druhu, nedostatek dalších): - železni ní (Indie, Pákistán, Alžírsko, Chile), - silni ní (Afgánistán, S. Arábie, Etiopie), í ní (Sudán, Zaire). • mladí tyg i – dominance automobilové dopravy; • Rusko – páte tvo í železnice s velkou zatížeností, význam vodní dopravy, osobní hlavn hromadná; • bývalé socialistické zem – d raz na železni ní dopravu; • eská republika: ne vždy vhodné p írodní podmínky, výrazn výhodná ekonomickogeografická poloha, velká hustota železni ní i silni ní sít , jen st ední kvalita, horší rychlost, stupe automobilizace – nejvyšší z bývalých socialistických zemí, dominance nákladní železni ní dopravy.

6.6.

Metody hodnocení dopravy

Vliv p írodních faktor na dopravu: námo ní (p i budování p ístav – charakteristika vody, zamrzání, bou e, proudy) í ní (mo e, hloubka, spád, kolísání) suchozemská (reliéf, terénní p ekážky) letecká (terény pro letišt , mlhy, vítr, sníh)

-112-

Socioekonomické faktory: hospodá ská struktura rozmíst ní výroby rozmíst ní obyvatelstva ekonomické vztahy dopravní poloha Analyzujeme-li dopravn -geografické podmínky, které existují v ur itém omezeném souboru n kolika st edisek, obvykle se zkoumá konektivita, akcesibilita a deviatilita. Konektivitou rozumíme faktickou spojitost, propojenost v dopravní síti (obdobn , jako se chápe konektivita v grafu: existuje-li mezi dv ma vrcholy grafu cesta, jsou tyto vrcholy navzájem konektivní). V našich podmínkách obvykle silni ní a železni ní sí pat í mezi konektivní, v užším území však konektivity nemusí být dosaženo (tak nap . v rámci okresu Svitavy nejsou vzájemn konektivní v železni ní síti m sta Litomyšl a Svitavy). Akcesibilitou rozumíme vlastn t snost dopravních vazeb, dostupnost mezi dopravními uzly. Tak vzdálenostní akcesibilita pro jedno ze st edisek širšího souboru je vyjád ena sumou vzdáleností, které spojují práv dané st edisko postupn se všemi dalšími st edisky daného souboru. asová akcesibilita znamená sumu asu pot ebného k cest z daného st ediska do ostatních, frekven ní akcesibilita je sumou frekvencí spoj z daného st ediska do dalších st edisek. Výhodnost dopravní polohy st ediska v rámci zkoumaného souboru st edisek se tedy vyjad uje maximalizací (v p ípad frekven ní akcesibility) i minimalizací (v jiných pojetích akcesibility). Je však z ejmé, že nejvíce je takto p edem „zvýhod ováno“ to st edisko, které je lokalizováno v rámci zkoumaného souboru st edisek v centrální poloze. Pokud tomu tak není, je obvykle dopravní sí v okolí st ediska s nejvýhodn jší hodnotou akcesibility organizována radiáln kolem tohoto st ediska. Deviatilitou v obecném slova smyslu rozumíme míru odchylnosti konkrétního úseku dopravní cesty od nejkratšího, p ímkového, pr b hu. Pro jednotlivý úsek dopravní cesty se deviatilita (koeficient deviatility) vyjad uje jako pom r vzdálenosti m ené po dopravní cest a teoreticky nejkratší možné vzdálenosti mezi dv ma krajními body dané dopravní cesty. Deviatilita je ovšem vyjad ována i pro st edisko tak, že se souhrnn vyhodnotí deviatilita dopravních cest ( i dopravních cest ur ité kategorie) vycházejících z tohoto st ediska. P í inami zna né devitility dopravních cest bývají složit jší terénní p ekážky i v tší vodní toky, v n kterých p ípadech ale i technická zanedbanost dopravních cest v ur ité oblasti. Soudobé pojetí geografie dopravy se mnohdy zam uje více na vlastnosti samotného prostoru, v n mž se doprava odehrává, a dále na to, jak jej doprava sama co do jeho prostupnosti ovliv uje. Prostor, v n mž se uskute uje doprava, není již považován za prostor stejn dob e p ístupný a ve všech sm rech rovnocenný (izotropní). Samotná existence dopravních cest a spolu s ní i faktická asymetrie možností dopravního spojení v obou sm rech ur ité dopravní cesty už totiž navozují p edstavu anizotropie prostoru (tedy r zné prostupnosti území po dopravních cestách v r zných sm rech). Pokud k tomu p idáme i rozdílné rychlosti a frekvence spojení do r zných dopravních cestách a rozdílné subjektivní poci ováni odlehlosti r zných dopravních bod , nacházíme základ rozporu mezi tzv. p írodním prostorem a prostorem dopravou deformovaným. N kte í badatelé proto -113-

rozlišují vzhledem k t mto okolnostem tzv. prostor sí ový, siln ovlivn ný velkými m sty a intenzivní dopravou v nich, mezi nimi a v jejich nejbližším okolí, a dále prostor banální, u n hož vlastn setrvává možnost posuzovat jeho prostupnost p i prostém chápání vzdálenosti a izotropie prost edí. VYBRANÉ CHARAKTERISTIKY SV TOVÉ DOPRAVY Po et automobil v roce 1994 (v mil. kus ) Zem

Osobní

USA Japonsko N mecko Itálie Francie Velká Británie Špan lsko Kanada Brazílie bývalý SSSR Mexiko Austrálie Polsko Nizozemsko

146,3 40,8 39,2 29,5 24,4 21,9 13,4 13,3 12,1 11,5 8,0 7,9 6,8 5,8

Nákladní a busy 47,7 21,1 3,3 2,8 4,0 2,5 2,9 3,7 1,2 3,7 2,0 1,3 0,7

Pramen: Fischer Weltalmanach 1998

Produkce automobil v roce 1994 (v mil. kus ) Zem

Osobní

Japonsko USA (1993/92) N mecko Francie Špan lsko Korejská republika Itálie (1992/91) Velká Británie Kanada Mexiko

8,01 5,96 4,22 3,16 1,83 1,76 1,48 1,47 1,05 0,83

Pramen: Fischer Weltalmanach 1998

-114-

Nákladní busy 2,76 4,08 0,29 0,40 0,17 0,49 0,21 0,23 0,96 0,16

a

Po et a tonáž lodí podle jejich druhu v roce 1998 Druh

Po et lodí

Drobná p eprava zboží Ropné tankery Masové zboží (rudovce) P eprava osob Kontejnerové lod Tankery na chemikálie Tankery na kapalné plyny Celkem

17 165 7 030 5 822 3 616 2 363 1 310 1 031 36 250

Váha (v mil. dwt*) 99,5 289,1 253,4 20,3 60,7 8.5 16,4 681,8

*

dwt: dead weight tons Pramen: EU Transport in Figures 2000, Brusel

Obchodní lodní flotila podle zemí registrace v roce 1995 Zem Panama Libérie ecko Kypr Bahamy Norsko Japonsko Malta ína Singapur USA Rusko Filipíny Hongkong Indie Jižní Korea Turecko Tajwan Itálie Brazílie

Po et lodí 4177 1525 1448 1522 1000 707 3635 979 1847 699 432 1964 855 289 365 646 785 223 704 257

Váha

(v mil. dwt*)

96,7 93,7 52,4 38,3 33,9 31,4 30,5 25,3 22,6 18,1 15,7 14,1 14,0 13,3 10,0 10,0 8,8 8,8 8,7 8,3

* dwt: dead weight tons Pramen: Fischer Weltalmanach 1998

-115-

Nejd ležit jší sv tové p ístavy v roce 1994 (podle váhy p eloženého zboží v mil. tun)

Rotterdam (Nizozemí) Singapur Chiba (Japonsko) Kobe (Japonsko)

Po et tun 293,4 290,1 173,7 171,0

Shanghai ( ína)

165,8

Nagoya (Japonsko) Yokohama (Japonsko) Hongkong

137,3 128,3 111,0

P ístav

P ístav Antwerpy (Belgie) Kwangyang ( ína) Osaka (Japonsko) Inchon (Korea) Kitakyushu (Japonsko) Marseille (Francie) Long Beach (USA)

Po et tun 100,5 100,3 95,1 93,9 93,1 91,2 83,3

Pramen: Fischer – Weltalmanach 1998

Sv tová letišt v roce 1999 Po adí

Letišt

1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 15 16 17 18 19 20 21 22 23 24 25 154

Atlanta (ATL) Chicago (ORD) Los Angeles (LAX) London (LHR) Dallas/Ft worth airport (DFW) Tokio (HND) Frankfurt/Main (FRA) Paris (CDG) San Francisco (SFO) Denver (DEN) Amsterdam (AMS) Minneapolis/St. Paul (MSP) Detroit (DTW) Miami (MIA) Las Vegas (LAS) Newark (EWR) Phoenix (PHX) Seoul (SEL) Houston (IAH) New York (JFK) London (LGW) St. Louis (STL) Hong Kong (HKG) Orlando (MCO) Madrid (MAD) Prague (PRG)

Odbavení cestující (v mil.)

78,1 72,6 64,3 62,3 60,0 54,3 45,8 43,6 40,4 38,0 36,8 34,7 34,0 33,9 33,7 33,6 33,6 33,4 33,1 31,7 30,6 30,2 29,7 29,2 28,0 4,8

Pramen: ACI – Airports Council International, Geneva 2000 (http://www.airports.org/)

-116-

Zboží

(v mil. tun)

0,88 1,48 1,97 1,36 0,84 0,72 1,54 1,23 0,84 0,47 1,23 0,37 0,31 1,65 0,09 1,09 0,36 1,66 0,33 1,73 0,31 0,13 2,00 0,26 0,32 0,03

Sv tová letecká doprava v roce 1999 Po adí 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 15 16 17 18 19 20 22 23 24 25 140

M sto London New York Chicago Tokio Atlanta Paris Dallas Los Angeles Frankfurt/Main Houston San Francisco Denver Amsterdam Osaka Minneapolis/St. Paul Detroit Miami Las Vegas Phoenix Seoul St. Louis Hong Kong Orlando Madrid Prague

Odbavení cestující (v mil.) 102,3 89,3 86,2 80,0 78,1 68,9 68,8 64,3 45,8 41,9 40,4 38,0 36,8 35,8 34,7 34,0 33,9 33,7 33,6 33,4 30,2 29,7 29,2 28,0 4,8

Zboží (v mil. tun) 1,95 2,89 1,48 2,57 0,88 1,36 0,84 1,97 1,54 0,41 0,84 0,47 1,23 1,02 0,37 0,31 1,65 0,87 0,33 1,66 0,13 2,00 0,26 0,32 0, 03

Pramen: ACI – Airports Council International, Geneva 2000 (http://www.airports.org/)

-117-

Telekomunika ní za ízení Telefony

Zem USA Finsko Norsko Švédsko Dánsko Singapur Švýcarsko Austrálie Kanada Nizozemsko Velká Británie Japonsko SRN Nový Zéland Rakousko Izrael Belgie Francie Irsko Korea Špan lsko R sv t

1998

(na 1.000 obyvatel)

celkem 917 1 126 1 134 1 138 1 024 908 910 798 810 806 809 877 737 682 773 830 673 758 692 735 593 574 201

pevné 661 554 660 674 660 562 675 512 634 593 557 503 567 479 491 471 500 570 435 433 414 364 146

mobilní 256 572 474 464 364 346 235 286

Osobní po íta e (na

1.000 obyvatel)

176 213 252 374 170 203 282 359 173 188 257 302 179 210* 55

2000 Internet

(na 10.000 obyvatel)

459 349 373 361 377 458 422 412

1 940 1 218 899 671 632 452 429 567

330 318 263 237 305 282 233 217 286 208 272 157 145 97 71

540 517 321 208 208 703 339 225 313 131 159 60 105 110 120

* údaj za rok 2000 Pramen: Selected World Development Indicators, World Bank 2000

Shrnutí kapitoly Otázky ke cvi ení z kapitoly 6 1. Charakterizujte sv tovou leteckou a námo ní dopravu. 2. Jaké byste ozna ili hlavní problémy v rozvoji dopravy v R? LITERATURA [1]

BRINKE J.: Úvod do geografie dopravy. Praha, UK 1992, 2. vyd. (vysokoškolská skripta).

[2]

HONS J.: D jiny dopravy na území SSR. Bratislava, Alfa 1975.

[3]

MERLIN P.: Géographie, économie et planification des Transports. Paris 1991.

[4]

ŠLAMPA O.: Všeobecná geografie dopravy. Praha, SPN 1967.

-118-

INTERNETOVÉ ADRESY

• • • •

www.iata.org www.iaro.com www.icao.org www.uic.asso.fr

-119-

7. GEOGRAFIE CESTOVNÍHO RUCHU A REKREACE Cíl kapitoly Cílem kapitoly je seznámit poslucha e s p edm tem, úkoly a vývojem geografie cestovního ruchu a rekreace, s objasn ním významu p írodních, kulturn -historických, ekonomických a sociálních faktor rozvoje cestovního ruchu a s geografickým rozložením mezinárodního cestovního ruchu. asová náro nost 5 hod. (1 – prezen ní, 2 – samostudium, cvi ení - 2)

7.1.

P ehled vývoje disciplíny

Geografie cestovního ruchu a rekreace je jednou z nejmladších disciplin geografie a má svoje v decké po átky ve 30. letech tohoto století. D vody tak pozdního rozvoje jsou v samotném vzniku jevu rekreace, volný as. Ten sice sahá až do starov ku, avšak na svoje skute né rozší ení a zhodnocení musel tento jev ekat dlouhá staletí. Teprve v 19. století byl volný as definován jako spole ensko-ekonomická kategorie a stal se p edm tem rozsáhlejších, zejména sociologických a ekonomických výzkum . A teprve ve 20. letech tohoto století, kdy se ve v tšin vysp lých zemí zkrátila a uzákonila délka pracovní doby a prodloužila dovolená, m žeme hovo it o skute ném vstupu volného asu a rekreace do života celé spole nosti. Vývoj geografie cestovního ruchu a rekreace lze analogicky se adit podle rozvoje samotného zkoumaného jevu. V tomto smyslu lze vymezit následující období výzkumu: • • • • • •

p edv decké období (polovina 19. stol. až 1918); základ systematického zkoumání (1918 – 1945); formování v deckého výzkumu cestovního ruchu, období základních výzkum vytý ení hlavních sm r dalšího rozvoje (1945 – 1960); sociologické období (1960 – 1970); období exaktních metod a v decké kritiky (1970 – 1985); ekonomické a ekologické problémy, komplexní výzkum (po roce 1985).

a

Rozvoj cestovního ruchu a rekreace v 19. století byl podmín n všeobecn r stem volného asu, rozvojem urbaniza ních a industrializa ních proces a rozvojem železni ní dopravy. Jelikož hlavními centry zájmu byla tehdy p edevším láze ská st ediska a vybraná obchodní m sta (p i celkov malé intenzit cestovního ruchu), byl výzkum problematiky omezen jen na nejzákladn jší verbální popisy jejich atraktivity, ekonomického vlivu na jejich rozvoj, apod.

-120-

Za átek 20. století lze ozna it za léta formování v deckých teoretických základ v geografii cestovního ruchu a rekreace. Objevuje se první statistická evidence a první ucelen jší práce regionáln geografického charakteru. Velmi astý byl ekonomický sm r výzkumu (hodnocení vlivu cestovního ruchu na ekonomický rozvoj míst a oblastí). Nejvýznamn jší práce z tohoto období pocházejí z n mecky mluvících zemí. 30. a 40. léta byla obdobím intenzivního rozvoje geografie cestovního ruchu. Byly rozpracovány definice pojm , vymezeny sféry výzkumu geografických problém (výzkum prostorového ší ení a rozložení cestovního ruchu, hodnocení p írodních p edpoklad , regionalizace a typologie oblastí cestovního ruchu). Existovaly p ibližn 4 hlavní základny výzkumu – v N mecku, Francii, Švýcarsku a USA. Po druhé sv tové válce nastal obrovský rozvoj geografie cestovního ruchu, vedoucí záhy k vytvo ení samostatné discipliny geografie. Z americké literatury byl p evzat termín geografie rekreace (Recreational Geography, Geography of Recreation)21. Pro výzkumy v tomto období byl charakteristický daleko širší záb r problematiky, vyvolaný dalším rozvojem cestovního ruchu a rekreace, jak v mezinárodním i regionálním m ítku. Krom již tradi ních výzkumných center p ibývají další jako Kanada, Itálie, Rakousko, Velká Británie, v bývalých socialistických zemích zejména v eskoslovensku, Jugoslávii, Polsku a SSSR. Šedesátá léta lze ozna it za období sociologické orientace v geografii cestovního ruchu a rekreace, zvlášt v západních zemích (USA), v souvislosti s výzkumem trhu turistické nabídky a poptávky a pod vlivem rozvoje sociálního turismu. Konec 60. let a 70. léta m žeme charakterizovat jako období exaktizace a rozvoje kvantitativních metod v geografii cestovního ruchu a rekreace (aplikace matematicko-statistických metod, programování, hodnotová a faktorová analýza, simula ní a prognostické modely). Sou asné období (80. a 90. léta) je všeobecn charakterizováno velmi dynamickým rozvojem geografie cestovního ruchu ve v tšin vysp lých zemí. D vodem v dního rozvoje je stále rostoucí spole enská váha samotného jevu, zasahujícího výrazn do problematiky prostorového a ekonomického plánování (od regionální až po mezinárodní úrove ). Mezi nosné trendy m žeme za adit velmi dynamický rozvoj mezinárodní turistiky, a to nejen v turisticky vysp lých zemích, ale p edevším v rozvojových zemích a regionech (severní Afrika, jihovýchodní Asie, ostrovní turistika). Dynamický rozvoj cestovního ruchu však s sebou postupn p ináší i negativní problémy, zejména v oblasti životního prost edí (horské oblasti, p ímo ská a láze ská st ediska, národní parky a p írodní rezervace). Stále více se za íná prosazovat filosofie „ istého“ turismu.

21 Ob discipliny nemají mezi sebou ostré hranice, mnohdy studují stejné problémy s tím, že mnoho autor považuje geografii rekreace terminologicky širší pojmu geografie cestovního ruchu (nap . ruští geografové). Tento terminologický a dosud nevyjasn ný dualismus se objevuje v mnoha zemích. V SRN se navíc v 70. letech objevil další analogický termín „geografie volného asu“ (Geographie des Freizeitverhaltens, Freizeitgeographie) jako nad azený ob ma (K. RUPPERT).

-121-

7.2.

Hlavní sm ry výzkum a problém v geografii cestovního ruchu

Teoretické a metodologické problémy Jedním z prvních je problematika terminologického aparátu v geografii cestovního ruchu a rekreace (význam termín , používání r zných pojm apod.). Na tomto míst uvádíme jen seznam mezinárodn nejpoužívan jších výraz . Druhým a základním problémem je definice objektu výzkumu a stanovení hlavních úkol pro geografii cestovního ruchu a rekreace. Nap íklad podle klasické mnichovské sociáln geografické školy je základem analýza prostorové struktury a proces v rekreaci a cestovním ruchu, p i emž jako nositelé proces mají být vid ny r zné sociáln geografické skupiny (K. RUPPERT). Francouzští geografové vid li jeden z hlavních úkol geografie rekreace ve výzkumu nabídky a poptávky. Jeden ze zakladatel moderní geografie rekreace v USA D. C. MERCER vidí hlavní úkoly v hodnocení krajiny pro rekreaci a analýze rekrea ní nabídky a poptávky. Anglické práce asto podávají komplexní a u ebnicová shrnutí problematiky volného asu, významný akcent je kladen na problematiku rekreace ve venkovských oblastech (J. A. PATMORE, P. LAVERY, A. BURKART). Ruská geografická škola, representovaná p edevším V. S. Preobraženským a jeho žáky, vidí hlavní úkoly v systémovém výzkumu „teritoriálních rekrea ních systém “ (V. S. PREOBRAŽENSKIJ, 1975). Pro teoreticko-metodologický rozvoj geografie cestovního ruchu a rekreace jsou také p ínosem práce, podávající p ehledy o výzkumu v jednotlivých zemích a oblastech (zejména v USA, Velké Británii, Švýcarsku, Francii, Itálii, SRN, Polsku, Rakousku). Pon kud složit jší situace je v R, kde zatím neexistuje vrcholové pracovišt geografie cestovního ruchu a rekreace (prakticky jen zastoupení jednotlivých geograf na vysokých školách). Podobná situace je i v oblasti ekonomické problematiky cestovního ruchu. Výzkum p írodních rekrea ních zdroj Je jedním ze speciálních odv tví „geografie zdroj “ a jedním z nejvýznamn jších sm r výzkumu v geografii cestovního ruchu a rekreace. Ve stru nosti lze vymezit následující problémové okruhy jejich výzkumu: a) studium využitelnosti p írodních zdroj a podmínek pro rekreaci - hodnocení funk n prostorové struktury a vhodnosti p írodních zdroj rekreaci; - hodnocení ekologicko-estetických vlastností p írodních zdroj ; - hodnocení „komfortnosti“ p írodních rekrea ních zdroj .

pro

b) studium dynamiky a vývoje p írodních rekrea ních zdroj - dynamické vlastnosti (dlouhodobé sezónní diferenciace ve využití p írodních zdroj v r zných typech rekrea ních systém , krátkodobé diferenciace – nap . denní a víkendové rekrea ní cykly); - vývoj p írodních rekrea ních zdroj . c) studium stability a ochrany p írodních rekrea ních zdroj

-122-

Výzkum a hodnocení p í in rekreativity obyvatelstva Základním problémem p i výzkumu krátkodobé i dlouhodobé rekreace je zjiš ování p í in rekrea ních nárok obyvatelstva a dále faktor a determinant ovliv ujících poptávku a nároky na rekreaci. Další skupinou problém je výzkum struktury a inností volného asu podle diferenciovaných nárok obyvatelstva. Sem pat í nap . vlivy demografických determinant (zvlášt stá í a postavení v rodinném cyklu), socioekonomické faktory (vzd lání, charakter a postavení v zam stnání, životní úrove ). Nezanedbatelnou roli zde hrají význam také vlivy proces urbanizace, kvality životního prost edí, nabídky na intenzitu rekreace aj. Problémy krátkodobé rekreace m stského obyvatelstva Výzkumy problematiky krátkodobé rekreace obyvatelstva jsou obvykle vedeny ve dvou asoprostorových úrovních. První z nich je rekreace v míst bydlišt . V tšina výzkum se orientuje na analýzu pobytu a pohybu obyvatelstva na území m sta, a to z pohledu urbanistických, dopravních a sociologických. K tomu p istupuje také hodnocení struktury a využití m stské zelen , park a les , analýza rekrea ní infrastruktury ve m stech, nap . vybavenost a p itažlivost zábavních a sportovních za ízení volného asu. Od konce 60. let je nejv tší zájem geografie soust ed n na problematiku krátkodobé (víkendové) rekreace mimo m sto (blízká, resp. p ím stská, vzdálená resp. mimom stská rekreace). Z velmi širokého spektra pohledu geograf na krátkodobou rekreaci lze uvést dopravní problematiku, problematiku územní organizace, intenzitu rekrea ních migrací, rekrea ní infrastrukturu, socioekonomickou problematiku. Na jedné stran je tak v oblastech poptávky provád no systematické hodnocení ú asti obyvatelstva na krátkodobé rekreaci, hodnocení asové dostupnosti a dosažitelnosti, jsou projektovány modely prostorového ší ení a rozptylu p ím stské rekreace, na stran druhé je provád n výzkum v cílových návšt vních místech a oblastech denní, víkendové, letní a zimní rekreace. Problematika „druhého bydlení“ Jeden z nejvýznamn jších geografických problém krátkodobé rekreace, analyzovaný v geografické literatu e jako významný proces prostorové a sociální difuse ( zájem o druhé bydlení vychází v naprosté v tšin z nejv tších m st a ší í se do menších, ze sociáln vyšších vrstev do nižších). Všeobecn je rozší en názor, že v evropských pom rech je druhé bydlení (chata ení) ovliv ováno nejvíce urbaniza ními procesy, sociální a demografickou strukturou a tradicí. V problematice druhého bydlení je velmi rozší en výzkum jeho územního utvá ení a organizace. U víkendové chatové rekreace hraje nejv tší roli vzdálenost. Z evropských výzkum vyplývá, že rekrea ní objekty jsou lokalizovány pov tšinou v zázemí m st a velkom st, rádius vzdálenosti je úm rný velikosti m sta. Za další faktory lokalizace (krom vzdálenosti) lze ozna it zejména p írodní atraktivitu (voda, reliéf, les), rekrea ní vybavenost, sídelní situaci v návšt vních místech. V neposlední ad jsou také provád ny analýzy ekonomického vlivu druhého bydlení na rozvoj venkovského prost edí a rekrea ních míst. Nejpo etn jší geografickou literaturu k problematice druhého bydlení poskytuje regionální výzkum.

-123-

Prostorová analýza cestovního ruchu a rekreace Jeden z nejstarších a nejrozší en jších sm r výzkumu v geografii cestovního ruchu a rekreace. Po dlouhém období verbálních popis a prvotních statistických evidencí návšt vnosti a struktury míst cestovního ruchu se koncem 50. let objevují práce zam ené na klasifikaci, typologizaci a rajonizaci. Lze zde vymezit t i prostorové úrovn . První z nich p edstavují typizace a rajonizace návšt vních míst cestovního ruchu a regionální výzkumy menších územních celk (hodnocení významu míst cestovního ruchu, kartografická znázorn ní typ návšt vních míst). Druhým sm rem výzkumu jsou regionální analýzy v tších územních celk (oblasti cestovního ruchu a rekreace), zam ené na analýzu geografických podmínek pro r zné druhy rekreace a na syntézu, tj. regionalizaci zkoumané oblasti. T etím sm rem výzkumu jsou rajonizace a regionalizace na celostátních až mezinárodních úrovních. Hlavními postupnými kroky p i uvedených rajonizacích jsou výb r vhodných informací, zpracování rozsáhlých soubor dat a kartografická syntéza informací (výsledky jsou asto publikované v národních atlasech). Koncepce a prognózy rozvoje cestovního ruchu a rekreace Rychlý rozvoj cestovního ruchu (nejen domácího ale i zahrani ního v celosv tovém m ítku) vedl postupn k nutnosti zabývat se nejen sou asným stavem problému, ale i jeho prognózou. Geografický p ínos je zde patrný ve vytý ení a ešení hlavních problém , a zejména v syntéze díl ích prognóz. K nej ast jším typ m prognostických prací v uvedené problematice pat í: • • •

prognózy rozvoje krátkodobé rekreace m st a velkom st (diferenciované rekrea ní nároky obyvatelstva, pot eby ploch a za ízení, dopravní otázky, apod.); regionální prognózy (nap . generely rozvoje oblastí, možné zp soby jejich rekrea ního využití, nároky na rekrea ní plochy, marketingové studie budoucí návšt vnosti); globální prognózy (tendence a trendy rekrea ních aktivit obyvatelstva, prognózy rozvoje mezinárodního turismu v celosv tovém i regionálním pohledu, ešení informa ních, ekologických a dopravních problém spojených s budoucím rozvojem cestovního ruchu a rekreace).

7.3.

Vnit ní len ní systému rekreace a cestovního ruchu

len ní rekreace z funk ního hlediska

Hlavními motivacemi a cíly rekreace, tedy jejími funkcemi, jsou regenerace fyzických a duševních sil. Existuje více možných variant a funk ních projev , jedním ze základních je len ní na rekreaci pasivní a aktivní. Pasivní – odpo inek, etba, sledování televize, ru ní práce, vzd lávání, tedy aktivity volného asu, které v užším slova smyslu do vlastní rekreace neza azujeme, resp. nejsou bezprost edn p edm tem geografického výzkumu.

-124-

Aktivní – turistika, mototuristika, sport, rekrea ní innosti u vody, zimní rekreace, chata ení, zahrádka ení, apod., tedy vlastní pohybová rekreace len ní rekreace a cestovního ruchu z prostorového hlediska

Rekrea ní procesy neprobíhají z hlediska jednotlivých osob. Tím, že jsou do nich zapojeny masy lidí, dochází k vytvá ení ur itých prostorových koncentrací s mono- nebo polyfunk ním rekrea ním a turistickým využitím. Vytvá ené prostory m žeme nap íklad lenit na: • • • • •

rekrea ní stanovišt (velikost m2 až km2, ádová generalizace funk ních podmínek pro rekreaci v územním m ítku 1:500 až 1:2 000); rekrea ní mikrorajon (km2 až desítky km2, 1:2 000 až 1:10 000); rekrea ní rajon (desítky až sta km2, 1:10 000 až 1:50 000); rekrea ní zóna (sta až tisíce km2, 1:50 000 až 1:200 000); rekrea ní oblast (tisíce až desetitisíce km2, 1:200 000 a více).

Prostorové hledisko je nejvýznamn jším vyjád ením strukturálních vazeb mezi rekreací a ostatními p írodními a spole enskými systémy, jakož i vyjád ením vazeb mezi jednotlivými druhy rekrea ních inností. len ní rekreace a cestovního ruchu z asového hlediska

U asového hlediska se jedná o realizovanou, resp. v daných podmínkách o potenciáln možnou délku rekreace i cestovního ruchu. V základním len ní hovo íme o rekreaci krátkodobé (každodenní nebo víkendová) a rekreaci dlouhodobé (prázdniny, dovolená apod.). P itom rozsah krátkodobé rekreace lze limitovat ve v tšin zemí do 3 dn , naopak za rekreaci dlouhodobou je považována délka nad 5 dn .

7.4.

P írodní zdroje a p edpoklady cestovního ruchu

P írodní zdroje a p edpoklady jsou základním faktorem podmi ujícím vznik a prvotní stádium formování rekrea ních proces , rekrea ních územních systém . Jedním z hlavních úkol geografie cestovního ruchu a rekreace je studium a hodnocení rekrea ní využitelnosti p írodních zdroj a podmínek, tedy studium p írodního rekrea ního potenciálu. Charakteristika p írodních rekrea ních zdroj musí obsahovat údaje o jejich kapacit , kvalit a délce využitelnosti. Tyto údaje lze získat teprve na základ znalosti vnit ní struktury p írodních zdroj . Význam p írodního rekrea ního potenciálu vystupuje do pop edí zejména z geografického pohledu. Formování a rozvoj rekrea ních systém totiž probíhá v prostorových vztazích na nejr zn jší taxonomické úrovni: od rekrea ní lokality až k rekrea ním oblastem. Pro n které v dní obory nemusí být prostorové hledisko rozhodující, nebo zkoumají rekreaci nap íklad ve sfé e kulturní, sociální, psychologické, filosofické apod. P i výzkumu rekreace jako celospole enského jevu je však nutné hledat masové zdroje pro ni a v tomto aspektu pak p írodní zdroje vystupují jako hlavní lokaliza ní faktor, resp. p edpoklad pro formování rekrea ních proces . Další závažnou otázkou je, do jaké míry a v jaké podrobnosti má geografie cestovního ruchu a rekreace zkoumat p írodní zdroje. V rekrea ních systémech musíme zkoumat jejich vnit ní strukturu, tedy provád t hodnocení jejich funk n -prostorové vhodnosti a využitelnosti. Studium vnit ní struktury samotných p írodních zdroj (bez její znalosti by

-125-

nebylo možné zdroje objektivn posuzovat), pak je úkolem aplikované fyzické geografie. V tomto bod je také hlavní sty né pole mezi fyzickou a ekonomickou geografií. Všimn me si také asového aspektu ve vývoji p írodních rekrea ních zdroj , který hraje významnou roli p i stanovení optimální využitelnosti území. To platí zejména pro vývoj rekrea ních zázemí m st, která zaznamenávají nejpodstatn jší a nejrychlejší zm ny. Dnes nap . i druho adá mén hodnotná území v bezprost ední blízkosti m st lze a bude nutno v nejbližší budoucnosti považovat za významnou sou ást antropogenizovaného p írodního rekrea ního potenciálu, nebo innost lov ka (výstavba rekrea ních vodních nádrží, zakládání park , lesopark , atd.) transformuje tyto zdroje do zcela nové hodnotové roviny. 7.4.1.

Stru ná charakteristika p írodních rekrea ních zdroj

Reliéf

Reliéf je základním strukturním prvkem p írodních rekrea ních zdroj . Povrchové tvary reliéfu (morfologický charakter krajiny) umož uje r znorodé funk ní využití pro rekreaci. Reliéf navíce podmi uje výskyt a lokalizaci ady ostatních p írodních rekrea ních prvk nap . í ní sít , vegeta ního krytu, hospodá ského využití území, rozmíst ní sídel apod. Povrch krajiny m žeme posuzovat ze dvou diametráln odlišných hledisek: a) morfologické len ní krajiny obecn , tj. makroformy reliéfu b) podrobné len ní krajiny, tj. mikroformy reliéfu Každé z uvedených len ní reliéfu se m že p i hodnocení využitelnosti území pro rekreaci projevit samostatn . Morfologické makroformy (velehory, vrchoviny, roviny) mají schopnost vyvolat zájem obyvatel z morfologicky odlišných území. Pro adu významných rekrea ních aktivit (zimní sporty, turistika, horolezectví) jsou nejvýznamn jší složkou reliéfu hory a poho í). Uve me alespo turistickou návšt vnost velehorských Alp, nezanedbatelný význam mají i evropské st edohorské oblasti (Krkonoše, Harz, Nízké Tatry). Rovn ž charakter pob eží je významným morfologickým initelem pro rekrea ní využitelnost, podobn i typ pláží (píse ná, št rkovitá, skalnatá), jejich rozsah a ší ka a zvláštnosti pob eží (nap . skalní výtvory, jeskyn , drobné ostrovy v pob ežní linii). Z jednotlivých charakteristik i prvk reliéfu jsou z hlediska výb ru a realizace rekrea ních a turistických aktivit uvád ny zpravidla jako nejvýznamn jší: • formy povrchu (ur ují základní typ rekrea ního využití); • výšková poloha; • vertikální lenitost reliéfu (sklonitost, reliéfová energie); • horizontální lenitost reliéfu (hustota í ní sít , délka údolí); • expozice. Z uvedených charakteristik má na rekrea ní využití nejv tší vliv relativní výšková lenitost reliéfu (podstatn ovliv uje celkový charakter krajiny). Její konkrétní vliv je pak dán mírou územní podrobnosti. Podnebí

Klimatické pom ry pat í rovn ž mezi základní p írodní p edpoklady pro rekreaci. Vliv podnebí na rekrea ní využití území je možné posuzovat ze dvou základních hledisek: - p sobení horizontální a vertikální zonálnosti podnebí na Zemi (z hlediska horizontální zonálnosti má nejintenzivn jší rekrea ní využití subtropický a mírný pás, vertikální

-126-

-

zonálnost se nejvýrazn ji projevuje v mírném pásmu, kde p edevším ovliv uje p edpoklady pro zimní sporty a rekreaci a rozši uje turistickou sezónu); p sobení klimatických prvk v konkrétním území i lokalit , tedy p sobení mikroklimatických, resp. mezoklimatických podmínek (nap . pr m rná teplota, po et letních a tropických dní, srážkové pom ry a jejich sezónní a denní chod, po et dní se sn hovou pokrývkou, výška sn hové pokrývky, délka slune ního svitu, relativní vlhkost vzduchu, inverze, obla nost, vítr, výskyt mlh, apod.).

P i analýze klimatických pom r se snažíme vy lenit území s r znými typy podnebí s ohledem na rekrea ní využití (území s vhodnými klimatickými podmínkami pro letní rekreaci, nebo území vhodné pro letní i zimní rekreaci apod.). Klimatické pom ry mají rovn ž vliv na sezónnost a na zp sob výstavby rekrea ních za ízení. Pro rekreaci krátkodobou (víkendovou) má v tší význam okamžitý stav atmosféry, tj. po así. Vodstvo

K nejvýznamn jším prvk m p írodního rekrea ního potenciálu pat í vodstvo (p edevším mo e, jezera, vodní nádrže, eky). Hydrologické podmínky mají jeden z rozhodujících vliv na lokalizaci, ur ení rozsahu, intenzity a sm ru turistických proud a rekrea ních pobyt (nap . v R je více než 40 % rekrea ní ubytovací základny soust ed no kolem vodních ploch a tok , v Chorvatsku více než 75 % ubytovacích kapacit leží u mo e, ve Francii kolem 55 %, v SRN tém 40 %). Ze všech povrchových vod má nejv tší význam mo e, které je využíváno p edevším pro dlouhodobé rekrea ní pobyty. Mo e má zpravidla vedoucí postavení v domácím cestovním ruchu i u zemí s mén vhodnými klimatickými podmínkami. eky a vnitrozemské vodní plochy jsou využívány p evážn pro krátkodobou rekreaci (zvlášt víkendovou v blízkosti velkých m st a aglomerací). Stojaté i tekoucí vody umož ují krom koupání i provozování ady vodních sport , rybolov, vodní turistiku. Na intenzitu využívání povrchových vod má rovn ž velký vliv jejich geografická poloha. P i ur ování využitelnosti povrchových vod pro rekreaci se vychází nap . u pob eží z jeho délky, p ístupnosti i expozice (krom již uvedené morfologie). Sleduje se též charakter i sklon vodního toku i nádrže, rychlost proud ní, hloubka a istota vody. K posouzení funk ního využití povrchových vod pot ebujeme znát údaje o teplot vody podle m síc a o délce období zámrzu vodní hladiny. Podzemní vody ovliv ují rekrea ní využití krajiny v okolí místa svého výstupu na povrch, tj. pramen . Jejich význam záleží p edevším na minerálním složení, teplot a form výv ru vody. Rozvoj dlouhodobé rekreace a turistiky s pom rn vyrovnaným ro ním pr b hem návšt vnosti podmi ují minerální prameny, hlavn termální (lázn ). Rostlinstvo

Rostlinstvo má z hlediska rekreace nezastupitelnou roli. Dotvá í celkový charakter krajiny. K základním p írodním rekrea ním prvk m pat í les (hlavn v mírném pásmu). Jejich rozmíst ní a druhová skladba podporuje rozvoj turistiky a letní rekreace. V zázemí velkých m st jsou zalesn né plochy dominantním rekrea ním prvkem s velmi intenzivním využitím pro p ím stskou denní a víkendovou rekreaci. P i hodnocení rekrea ní využitelnosti fytogeografických p edpoklad sledujeme p edevším charakter lesního porostu, druhovou skladbu lesních spole enství, charakter i druhové složení nižších rostlinných pater (houby, bor vky) a celkovou estetickou hodnotu lesních ploch. Živo išstvo

Živo išstvo má pro rekreaci z uvedených p írodních p edpoklad nejmenší význam. Uplat uje se hlavn pro speciální rekrea ní innosti, p edevším jako možnost lovu zv e a

-127-

rybolovu. P i hodnocení rekrea ní využitelnosti území se zpravidla vymezují lovecké a rybá ské revíry, p ípadn s ur ením období povoleného odst elu i rybolovu.

7.5.

Socioekonomické zdroje a p edpoklady cestovního ruchu

V p edchozí kapitole bylo pojednáno o p írodních rekrea ních zdrojích a p edpokladech. Jestliže tyto zdroje a p edpoklady stojí na jedné stran jako „lokaliza ní“ faktory vzniku a rozvoje cestovního ruchu a rekreace, pak na stran druhé stojí takové zdroje, p edpoklady a impulsy, které uvád jí v innost rekrea ní a turistické procesy. T mito zdroji jsou v nejobecn jším slova smyslu veškeré socioekonomické zdroje, p edpoklady a možnosti. Existuje ada teoreticko-metodologických p ístup k ozna ení a hodnocení uvedených faktor 22, které však i p es ur itou nejednotnost (zejména terminologickou), provád jí analýzu a hodnocení tém shodných problém . Socioekonomické zdroje a p edpoklady pro rekreaci m žeme zkoumat v r zné hierarchické úrovni abstrakce ve t ech základních problémových okruzích: • studium vztah mezi jednotlivými prvky, spole ensky podmín né rozvojem rekrea ních nárok obyvatelstva; • studium vztah mezi rekreací jako sociáln -biologickým jevem a vlivem socioekonomických podmínek na úrove , pot ebu a regionální diferenciace tohoto jevu; • studium a analýza jednotlivých prvk socioekonomického rekrea ního potenciálu (jejich funkce, vnit ní struktura a vlastnosti). V podstat lze tak vy lenit dv významné oblasti geografického výzkumu uvedené problematiky: a) studium p í in rekrea ních pot eb a nárok obyvatelstva a p í in faktor rozvoje rekreace a cestovního ruchu a jejich územní diferenciace; b) studium socioekonomických podmínek pro realizaci rekreace a cestovního ruchu. 7.5.1.

Hodnocení socioekonomických p edpoklad pro rekreaci a cestovní ruch

Jedním ze závažných problém je výzkum hranic a prahových hodnot, tzv. „potenciálu rekreativity obyvatelstva“, tj. kvantitativní a kvalitativní zjišt ní sou asného stavu a prognóza rekrea ních nárok obyvatelstva. Metodická základna zde vychází v odhalování vztah mezi jednotlivými prvky socioekonomické sféry, tj. kvantifikace vazeb mezi industrializací, urbanizací, socioekonomickou a demografickou strukturou obyvatelstva, životní úrovní, životním prost edím na jedné stran a rekreací na stran druhé. Vezm me kup íkladu problematiku rekreace obyvatel velkom sta. Velkom sto je sociáln , 22

Nap íklad selektivní a realiza ní p edpoklady pro cestovní ruch P. Mariota, podle n hož se selektivní p edpoklady vyzna ují p edevším vlivem na objemové parametry ú asti obyvatelstva na cestovním ruchu, podmi ují kvantitativní a kvalitativní selekci v adách obyvatelstva. adí do nich hospodá ské, sídelní, sociální a politické initele (stupe urbanizace, charakter zástavby sídel, hustotu obyvatelstva, délku a rozložení volného asu, výši p íjm , psychologické a právní vztahy apod.). Za hlavní problém poje považováno objevení vhodných ukazatel pro vyjád ení odlišností a jejich hodnocení (póly selektivních p edpoklad ). Vzájemné spojení dvou funk n odlišných prostorových struktur (lokaliza ní x realiza ní p edpoklady) má potom za následek migra ní charakter cestovního ruchu. Jeho d sledkem je nevyhnutelnost existence dalších p edpoklad , které toto spojení dvou statických pól prostorového modelu cestovního ruchu umož ují – realiza ní p edpoklady (doprava a materiáln technická základna) (P.MARIOT). S.Šprincová zase vy le uje hospodá sko-geografické p edpoklady, kam zahrnuje obyvatelstvo a sídla, výrobn hospodá ský charakter oblasti a z n ho vyplývající územní zájmové kolize, komunika ní sí , sí za ízení cestovního ruchu, sí za ízení obchodu a služeb pro cestovní ruch, rozložení st edisek zájmu o cestovní ruch , polohu center zájmu k cílovým míst m.

-128-

ekonomicky, demograficky i ekologicky velmi heterogenní systém, v n mž se však jako výsledný proces uvedených vliv formují rozhodující proudy rekrea ní aktivity obyvatelstva. Co je p í inou? Diferenciovaný vliv výše uvedených faktor , a to nejen u velkom stského obyvatelstva. Obecn lze tyto faktory podle vlivu jejich p sobnosti sestavit následujícím zp sobem: 1) Demografické faktory Diferencující vliv nejen na intenzitu ú asti obyvatelstva na cestovním ruchu a rekreaci, ale i na specifické druhy aktivit volného asu, má demografická struktura obyvatelstva. Jiné rekrea ní nároky a preference má nap . rodina s d tmi, mladí svobodní i staré obyvatelstva (tyto faktory jsou zvlášt d ležité v marketinkových studiích nap . p i plánování infrastruktury za ízení volného asu v p ím stských rekrea ních centrech, ubytovacích kapacit v turistických st ediscích, vybavenosti hotelu apod.). 2) Urbaniza ní faktory Základním diferencia ním faktorem v rekrea ní aktivit obyvatelstva je urbanizace. Zcela jiné nároky má venkovské a m stské obyvatelstvo, zejména na víkendovou rekreaci, a již po stránce kvantitativní i kvalitativní. V celoevropském pr m ru se nap . krátkodobé (víkendové) rekreace ú astní více i mén pravideln kolem 40 % m stského a jen asi 5 – 10 % venkovského obyvatelstva, rovn ž tak druhé bydlení je výraznou doménou m stského obyvatelstva. Podobnou úrove diferenciace p edstavuje velikost m sta, jeho funkce a urbanisticko-architektonický charakter. Urbanistické a sociologické studie hodnotí za nejvýznamn jší ádovou velikost m sta. Svou roli hraje také socioekonomická struktura m sta a jeho funkce (významné rozdíly v rekrea ní ú asti a aktivitách volného asu vykazují obyvatelé m st s dominantními centrálními funkcemi a vysokým podílem teriéru oproti m st m pr myslovým s vysokou mírou migrace apod.). 7.5.2.

Realiza ní p edpoklady cestovního ruchu a rekreace

Realiza ní p edpoklady umož ují svou existencí vlastní uskute n ní cestovního ruchu a rekreace. Význam realiza ních p edpoklad spo ívá v jejich schopnosti vytvá et spojovací lánek a prostorovou konkretizaci vztah mezi oblastmi, resp. centry zájmu o rekreaci (póly nabídky) a cílovými místy, resp. oblastmi rekreace (nabídka). Na tomto obecném a zjednodušeném p ístupu je založena v tšina studií zabývajících se analýzou potenciálu cestovního ruchu a rekreace. Nap íklad podle P. Mariota se tyto vztahy realizují prost ednictvím komunika ních p edpoklad a materiáln technickou základnou cestovního ruchu. V rámci systémového pojetí rekreace je adekvátní uvedenému technický podsystém, kterému p ísluší starost o realizaci a prostorovou distribuci v rekrea ním systému. Nej ast jší len ní technického podsystému je na materiáln technickou základnu, obsahující personál, a dopravní p edpoklady (V. S. PREOBRAŽENSKIJ a kol., 1974). Materiáln technická základna

Pod pojmem materiáln technická základna cestovního ruchu a rekreace chápeme všechna za ízení, která umož ují nebo podporují jejich rozvoj. N kte í auto i zahrnují pod materiáln technickou základnu prakticky všechna za ízení terciérní sféry, jiní zase tuto základnu vymezují jen jako soubor za ízení, která bezprost edn uspokojují a slouží -129-

turist m a rekreant m. V dalším textu budeme pod název materiáln technická základna zahrnovat za ízení: ubytovací, stravovací, sportovn rekrea ní a zábavní, dále dopravní za ízení s výraznou rekrea ní funkcí (vleky, lanovky apod.). Hodnocení materiáln technické základny se opírá nej ast ji o analýzu její kapacity, struktury a výkon , charakterizuje se stupe vybavenosti a využití. P ehled druhové skladby materiáln technické základny cestovního ruchu a rekreace: a) Ubytovací za ízení: autokempinky, hotely, horské chaty, motely, botely, podnikové chaty, pohyblivá za ízení (botely, hausbóty, karavany), rekrea ní domky a chaty, rekrea ní chalupy, stanové tábory, ubytovací hostince, zotavovny, lázn , turistické ubytovny, ubytování v soukromí23. b) Stravovací za ízení: základní (jídelna, restaurace, pohostinství, hostinec), dopl ková (bufet, automat, gril, stánek, mlé ný bar), spole enská a zábavní (kavárna, vinárna, pivnice, cukrárna), ostatní (salaš, rybárna) c) Za ízení spole enská a kulturní d) Sportovn rekrea ní za ízení: p ístavy, lod nice, letišt , lyža ské vleky a lanovky, lyža ské trasy a m stky, h išt , bazény, kluzišt , t locvi ny, speciální sportovn rekrea ní plochy a za ízení. e) Ostatní za ízení: Vybraná za ízení maloobchodu a speciálních služeb (prodejny potraviny, p j ovny sportovních pot eb) a r zná hospodá ská, administrativní a inženýrsko technická za ízení (nap . benzinové stanice, autoopravny, cestovní, informa ní a dopravní kancelá e a agentury). Dopravní p edpoklady

Dopravní sí a dopravní prost edky pat í k základním p edpoklad m prostorové realizace a rozvoje cestovního ruchu a rekreace. Hodnocení dopravních pom r se opírá o analýzu rozmíst ní komunika ních sítí a o rozbory dostupnosti turistických a rekrea ních míst a oblastí. V evropských pom rech mají význam p edevším analýzy dopravní propustnosti víkendového rekrea ního cestovního ruchu a asová dosažitelnost atraktivních rekrea ních oblastí (mo e horské oblasti). Specifický význam má doprava u mezinárodního turismu.

7.6.

Prostorová organizace cestovního ruchu a rekreace

Z geografického hlediska p edstavuje územní organizace syntetické vyjád ení vliv díl ích rekrea ních potenciál , p sobících zde ve form p írodních (lokaliza ních) a socioekonomických podmínek a p edpoklad . Územní organizace krátkodobé rekreace Územní organizace krátkodobé rekreace je významn podmín na prostorovou strukturou systému osídlení. Vzhledem ke skute nosti, že více než 70 % ú astí na krátkodobé rekreaci p ipadá v Evrop i v USA na m stské obyvatelstvo, je hlavním úkolem p i studiu zákonitostí územní organizace krátkodobé rekreace analýza vzájemných vztah mezi centry osídlení a jejich rekrea ním zázemím. V tomto kontextu lze vy lenit 3 základní prostorové zóny krátkodobé rekreace: 23 nap . v R je k dispozici více než 1,2 mil. rekrea ních l žek, z toho ve sfé e volného cestovního ruchu asi 28 %, ve sfé e podnikové rekreace asi 5 % a v objektech individuální rekreace asi 67 %.

-130-

• • •

m stské; p ím stské; mimom stské.

První z nich je v podstat funk ní sou ástí vlastního m stského systému a spadá ponejvíce do kompetence urbanistického a architektonického výzkumu. Pro krátkodobou rekreaci (zejména p ím stskou) je charakteristická druhá zóna. T etí zóna je p edevším vyhrazená pro dlouhodobý cestovní ruch a rekreaci (s výjimkou nejatraktivn jších mo ských a horských oblastí). Prvním z problém p i studiu územní organizace p ím stské rekreace je výb r charakteristik a parametr pro jejich analýzu. K nejvýznamn jším pat í zejména: • sm rná ú ast (eventueln rekrea ní nároky) obyvatelstva na krátkodobou rekreaci; • vzdálenost, resp. prostorový dosah p ím stské rekreace; • p írodní p edpoklady v zázemí m st; • druh a zp sob rekrea ní dopravy; • délka rekreace (víkendová). Prostorová organizace chatové rekreace (druhého bydlení) Analýza prostorové organizace druhého bydlení umož uje na jedné stran odhalení míst a center zájmu (zdrojové oblasti rekrea ní poptávky) a na stran druhé p írodní (krajinnou) atraktivitu cílových míst. Prostorovým odrazem t chto faktor je potom vytvá ení rekrea ních zázemí sídel. Uvedená hodnocení prostorových vztah mezi trvalým a víkendovým bydlišt m obyvatelstva a charakterem p írodních podmínek dávají obecn hlavní zákonitosti prostorové organizace chatové rekreace: • Rozhodujícím faktorem prostorové organizace chatové rekreace je rozmíst ní sídelního systému a vliv socioekonomické struktury m st (intenzita výstavby). Rozhodující koncentrace chat jsou v zázemí v tších m st a m st v bec. Existují p itom zna né regionální rozdíly v intenzit chatové rekreace zp sobené rozdílnou sociální, vzd lanostní a demografickou strukturou obyvatelstva a urbanistickým vývojem m sta (v R rozdíly nap . mezi eskými a moravskými m sty, mezi m sty s významnou centrální funkcí na jedné stran a m sty mladými a zpr mysl ovanými na stran druhé). Nezanedbatelný vliv na intenzitu druhého bydlení má dále cena pozemk , móda a tradice. • Vzdálenost ve spojení s charakterem p írodních podmínek zázemí sídel jsou dalšími rozhodujícími faktory prostorové organizace druhého bydlení. V tšina provád ných analýz potvrzuje velmi t snou souvislost mezi vzdáleností, charakterem p írodních podmínek a lokalizací rekrea ních objekt v tom smyslu, že p i zajišt ní optimální kapacity a kvality p írodních zdroj klesá intenzita „chata ení“ p ímo úm rn se vzdáleností od místa bydlišt . M sta s p íznivými p írodními p edpoklady pak obvykle vytvá í typická kruhová a polokruhová koncentrická rekrea ní zázemí. M sta s mén p íznivými p írodními p edpoklady posouvají asto svá p ím stská rekrea ní zázemí o 20 – 30 km dále proti m st m s podmínkami p ízniv jšími. Pro n jsou typická pásová a sektorová p ím stská rekrea ní zázemí. Nejintenzivn ji jsou využívána okolí vodních ploch a tok , okraje lesních celk a p i vzdálen jší rekreaci atraktivní st ediska horských, podhorských a p ímo ských oblastí.

-131-

7.7.

Mezinárodní cestovní ruch

Význam cestovního ruchu v sou asné sv tové ekonomice Jeden z hlavních sv tových socioekonomických sektor je cestovní ruch, který v druhé polovin 20. století má ro ní pr m rný r st okolo 4 – 5 %. V roce 1995 cestovní ruch tvo il 10,9 % sv tového HDP, vytvo il pracovní p íležitosti pro 212 milion lidí a odvedl státnímu sektoru na daních p es 637 miliard USD. Cestovní ruch je mnohostranným odv tvím, který zahrnuje p edevším dopravu, turistická za ízení poskytující ubytování a stravování, služby cestovních kancelá í, turistický informa ní systém. Cestovní ruch má nejen hospodá ský p ínos, ale také p ínos pro oblasti kultury a ochrany životního prost edí. Cestovní ruch je jedním z nejpozoruhodn jších ekonomických a sociálních fenomén našeho století. Nepochybn si udrží tuto pozici v nastávajícím století. Každý rok se zv tšuje podíl obyvatel sv ta, kte í se ú astní aktivit cestovního ruchu a pro v tšinu zemí se cestovní ruch rozvíjí jako jeden nejdynami t jších a nejrychleji rostou cích sektor ekonomiky. Mezinárodní turismus p edstavuje v celosv tovém m ítku významnou sou ást celkového cestovního ruchu (rozlišuje se p itom domácí a zahrani ní cestovní ruch). Mezinárodní turismus se p itom podílí asi 10 % na celkovém objemu sv tového cestovního ruchu, podobné postavení má mezinárodní turismus i ve srovnání p íjm i výdaj . Mezinárodní cestovní ruch je jeden z hlavních lánk mezinárodního obchodu. V roce 1997 bylo zaznamenáno celkov 612 milion mezinárodních turistických p íjezd . Termín turistický p íjezd je vztažen na celkový po et uskute n ných turistických cest., protože n kte í turisté mohou uskute nit více než jednu mezinárodní cestu za rok. V tšina mezinárodních turist p ijíždí do destinací na krátkodobý nebo st edn dobý pobyt, v jednotlivých regionech nejsou u t chto krátkodobých i st edn dobých turist patrné p ílišné rozdíly v jejich po tu, naproti u turist p ijížd jící na dlouhodobý pobyt, které m žou být velmi d ležité pro mnoho míst, jsou tyto rozdíly už patrn jší. Sv tový cestovní ruch se tradi n m í pomocí mezinárodních p íjezd a mezinárodních p íjm z cestovního ruchu. V souladu s p edb žnými výsledky pro rok 1999 po et mezinárodních turist cestujících po sv t dosáhl v 664 milion (1999). Mezinárodní p íjmy z cestovního ruchu (vyjma mezinárodních p íjm z jízdného) pro roce 1999 se odhadují na 455 mld. US$, p evedeno do p íjm za p íjezd je to 685 US$. A koliv nejsou dostupné všechny hodnotící data, p edpokládá se, že celkov je domácí cestovní ruch až desetinásobn vyšší než mezinárodní. Cestovní ruch je d ležitou aktivitou v mnoha velkých zemích, p ispívá 5 – 10 % národnímu HDP. Avšak v n kterých menších zemích a zvlášt pro n kolik malých ostrovních stát v oblasti Karibiku, rovníkového Pacifiku a Indického oceánu, cestovní ruch vytvá í až 20 – 25 % HDP. P edpokládá se, že na mnoha místech, kde cestovní ruch je stále menšinové odv tví, m že dojít v brzké dob k jeho pom rn rychlému r stu a v budoucnosti m že nabýt na významnosti. V roce 1998 pr myslov vysp lé a rozvinuté státy vyprodukovaly okolo 55 % z celkového mezinárodního cestovního ruchu, rozvojové státy 32 % a státy St ední a východní Evropy 13 %. Mezinárodní cestovní ruch plánuje v p íštích letech pokra ování r stu okolo 4 – 4,5 % ro n , WTO p edpovídá, že v roce 2000 bude cestovat kolem 659 milion turist , v roce -132-

2010 okolo miliardy a v roce 2020 okolo 1,6 miliardy. P edpokládá se, že jeden ze ty turistických pobyt bude dlouhodobý. Všechny regiony sv ta budou mít zajišt n solidní r st mezinárodního cestovního ruchu, stejn lze uvažovat o r stu domácího cestovního ruchu. Mezinárodní cestovní ruch se vyzna uje vysokou dynamikou r stu, a to nejvyšší ze všech sektor sv tového hospodá ství (jestliže v roce 1950 bylo uskute n no asi 25 mil. zahrani ních turistických ú astí, v roce 1970 kolem 120 mil., v roce 1993 již kolem 500 mil. a v roce 1999 rekordních 657 milion ( to nap . v období let 1970 – 1992 p edstavovalo v pr m ru 7 % ro ní r st). Srovnatelné tempo r stu má pouze mezinárodní obchod (mezinárodní turismus bývá také ozna ován jako „skrytý“ export). Sv tový obchod v roce 1998 Hlavní odv tví sv tového obchodu Celosv tový obchod služeb a zboží v tom: mezinárodní cestovní ruch výroba automobil chemické výrobky potraviny po íta e a p íslušné služby ropa textil a od vy telekomunikace nerostné suroviny železo a ocel

v mld. US $ 6 738 532 525 503 443 399 344 331 283 158 141

v% 100.0 7.9 7.8 7.5 6.6 5.9 5.1 4.9 4.2 2.3 2.1

Pramen: Tourism Highlights 2000. WTO, Second edition 2000

Mezinárodní cestovní ruch je regionáln zna n diferencován. Nejvýznamn jší turistickou oblastí (v rámci statistik WTO – World Tourism Oranization) je Evropa, na kterou p ipadalo v roce 1999 386 mil. zahrani ních host , tj. 58,7 % z celosv tového mezinárodního turismu, podobná situace je i v p íjmech z mezinárodního turismu (v roce 1998 kolem 230 mld. dolar , tj. 52 % celosv tového podílu). Druhou nejvýznamn jší turistickou oblast p edstavuje Severní Amerika (cca 87 mil. zahrani ních ú astí, tj. tém 13 %, ale 88,5 mld. dolar v p íjmech, tj. 20 % z p íjm celosv tového mezinárodního turismu). T etí nejvýznamn jší je oblast Východní Asie/Pacifik s více než 93 mil. zahrani ních ú astí v roce 1999 (14,2 %) a s p íjmy v roce 1998 více než 67 mld. dolar (15,2 %). Následují oblasti Afrika/Blízký Východ/Jižní Asie, jejichž podíl se pohybuje v sou asnosti kolem 6 – 8 % v obou ukazatelích. Hlavním problémem uvedených region (jinak atraktivních) je dosud nedostate ná turistická infrastruktura a asté vále né konflikty.

-133-

Vývoj mezinárodního turismu

Vývoj mezinárodního turismu region

po et p íjezd zahrani ních turist

p íjmy z mezinárodního turismu

(v tis.)

v mld. USD

1985

1990

1995

1997

1999

1999

1995

1997

1998

1998

v% Afrika

9,7

15,1

20,3

23,4

v%

27,3

4,2

8,11

9,47

10,01

2,3

Amerika

64,3

93,6 110,7 118,3 126,7

19,3

102,61

119,30

120,70

27,4

Východní Asie/Pacifik

31,1

54,6

93,7

14,3

74,56

75,74

67,80

15,4

212,1 282,9 338,5 370,6 385,9

58,7

211,02

221,93

229,65

52,0

Evropa

81,4

88,3

St ední Východ

7,5

9,0

12,4

14,3

18,0

2,7

7,52

9,19

8,72

2,0

Jižní Asie

2,5

3,2

4,2

4,8

5,4

0,8

3,49

3,95

4,38

1,0

327,2 458,2 657,4 619,7 656,9

100

407,32

439,90

441,26

100

Sv t celkem

Pramen: Tourism Highlights 2000. WTO, first edition 2000

P íjmy z mezinárodního turismu v roce 2000 Po adí Zem 1 2 3 4 5 6 7 8

USA Špan lsko Francie Itálie Velká Británie SRN ína Kanada

Pramen: WTO

-134-

P íjmy v mld. US $ 82,0 31,5 30,8 27,5 19,5 18,5 16,2 10,7

Po adí Zem 9 10 11 12 13 14 15

Rakousko ecko Austrálie Mexiko Hong Kong Turecko Švýcarsko

P íjmy v mld. US $ 9,9 9,2 8,5 8,3 7,9 7,6 7,5

Výrazných zm n doznal mezinárodní cestovní ruch po roce 1989 v Evrop . V postkomunistických evropských zemích se turismus vyvíjel velmi rozdíln . Nejv tší p ír stky zahrani ních návšt vník (p i celkové dominantní orientaci na západoevropské zem a USA) zaznamenaly zejména Ma arsko, Polsko, R a Slovensko (zlepšení turistických služeb, stabilní politická situace, celková turistická atraktivnost), a to i z pohledu devizových p íjm (nap . v R se p íjmy z aktivního zahrani ního cestovního ruchu podílely v letech 1994 – 1998 14 až 18 % na našem exportu, v roce 1999 kolem 11 %). Naproti tomu zna ný úbytek zahrani ní návšt vnosti je doposud v zemích bývalého SSSR, Rumunsku, Albánii, Srbsku a erné Ho e. Významný pokles zejm. v USA zaznamenal mezinárodní turismus v roce 2001 v souvislosti s teroristickými útoky v USA. Mezi další turisticky atraktivní zem lze také zahrnout Bulharsko, pobaltské státy, skandinávské zem , Izrael, Ke u (safari), antilské ostrovy, Indii, Nepál, Filipíny, Nový Zéland, Peru, aj. Ješt zajímav jší pohled na mezinárodní cestovní ruch p edstavují návšt vní proudy turist do jednotlivých oblastí a zemí (viz p íloha). Cestovní ruch v rozvojových zemích Dlouho byl cestovní ruch uznávaný jako velmi vhodná forma pomoci rozvoji hospodá sky zaostalých stát t etího sv ta. V odborné literatu e jsme se setkali s názorem, že cestovní ruch, který je pr myslem na práci náro ného odv tví služeb lépe vyhovuje rozvojovým zemím jako kapitálov náro ný pr mysl. Tento názor se opíral o výhodné p írodní p edpoklady ( krajina, klima), o bohatou nabídku i když nekvalifikovaných pracovních sil, o rostoucí touhu ú astník cestovního ruchu z rozvinutých státu po dobrodružství ve vzdálených krajinách, po exotické kultu e, o p íjmový a multiplika ní efekt cestovního ruchu, jako i o prestižní úvahy rozvojových zemí. Mnohé neúsp chy, d kladné výzkumy o sociáln – ekonomických d sledcích cestovního ruchu v rozvojových krajinách m ly za následek v cn jší posouzení problém politiky cestovního ruchu v rozvojových zemích. Toto vyložení musíme p ivítat hlavn proto, že negativní vlivy cestovního ruchu se výrazn projevují v zhoršování p írody, kultury, v ekonomické oblasti zdražováním letecké dopravy, v hospodá ském poklesu a v problémech s obstaráváním kapitálu. Politika cestovního ruchu rozvojových zemí vyžaduje osobitou pozornost. P edevším musíme varovat p ed jednostranných posuzováním jen hospodá ské stránky rozvojových projekt bez ohledu na sociáln – psychologické initele. Kriticky musíme hodnotit p edevším nej ast ji uvád né argumenty : cestovní ruch je hlavním producentem deviz, které rozvojové zem tak velmi pot ebují. Je t eba brát v úvahu devizové úniky v d sledku dovozu vyvolaného cestovním ruchem jako i úniky zp sobené nabídkou zájezd ( balík služeb ), dále je t eba brát v úvaze služby, které poskytují zahrani ní cestovní organizace, hotelové et zce a letecké spole nosti ; cestovní ruch urychluje rozvoj infrastruktury v rozvojových zemích. Nebere se p itom otázka vlastních priorit s ohledem na investice v krajin ;

-135-

cestovní ruch vytvá í nová pracovní místa. S ohledem na nízkou úrove vyd lání v rozvojových krajinách a s ohledem na to, že v nich p sobí mnohé zahrani ní spole nosti, finan n zajímavá místa jsou vyhrazené pro cizince. cestovní ruch p ispívá k porozum ní mezi národy. Toto podmín ní bylo zpochybn né v r zných publikacích. Krom toho p ímý kontakt mezi hostem a domácím obyvatelstvem je minimální. Vlivem konzumního chování a životních návyk ú astník cestovního ruchu vznikají u domácího obyvatelstva také pot eby, které se nedají uspokojit ( demonstrativní efekt ). Takto dochází k omezení sociálních a kulturních struktur, co sotva p ispívá k vzájemnému porozum ní. V tomto smyslu musí dojít k lepší a v cn jší informovanosti ú astník cestovního ruchu a domácího obyvatelstva. Tato informovanost by m la p isp t k odstran ní p edsudk , nesprávného chápání a oboustranného odporu.

Mezinárodní turismus 1998 po adí

1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 15 16 17 18 19 20

navštívená zem

Francie Špan lsko USA Itálie Velká Británie Mexiko Kanada Rakousko SRN Rusko ecko Švýcarsko ína Polsko Hong Kong R Turecko Portugalsko Thajsko Malajsko TOP 40 celkem

po et p íjezd turist (v mil.) 70,00 47,74 47,13 34,83 25,48 19,30 19,6 17,6 17,1 15,8 11,08 11,03 11,00 10,00 9,60 9,50 9,20 8,80 7,72 6,86

po adí

21 22 23 24 25 26 27 28 29 30 31 32 33 34 35 36 37 38 39 40

navštívená zem

Nizozemsko Belgie Irsko JAR Singapur Indonésie Argentina Tunis Korea Ma arsko Chorvatsko Japonsko Austrálie Egypt Saudská Arábie Macau Portoriko Maroko Brazílie Rumunsko SV T CELKEM

Pramen: Tourism Highlights 1999, 2000. WTO, Madrid + vlastní úpravy autora

-136-

po et p íjezd turist (v mil.) 6,17 6,15 6,07 5,98 5,60 4,90 4,86 4,70 4,25 4,20 4,20 4,1 4,01 3,77 3,70 3,59 3,26 3,24 3,14 3,08 625,24

Mezinárodní turistické proudy (v tis. p íjezd ) v roce 1996 (zem nad 2 mil. turist ) navštívená zem Francie USA Velká Británie Itálie Mexiko Rakousko Špan lsko Kanada Rusko SRN Hong Kong ecko Turecko Singapur Thajsko Malajsko ína Švýcarsko Nizozemí Belgie Irsko Rumunsko Portugalsko JAR R Bulharsko Argentina Austrálie Egypt Tunis Japonsko Indonésie Korea Portoriko Ma arsko Maroko Brazílie Chorvatsko Tajwan Indie Uruguay Izrael Filipíny

SRN 13378 1997 2981 8463

SV T CELKEM Pramen: WTO 1997

81821

9877 4450 448 280 276 1908 2142 200 354 64 179 1978 2293 907 339 264 891 195 224 34 75 125 437 808 76 159 48 913 213 153 449 34 100 11 222 60

USA Japonsko Nizozemí 2603 578 8115 5183 440 3089 595 1541 2884 2174 814 20314 575 258 1073 920 617 787 12209 648 114 179 50 41 1598 801 2332 751 2383 53 222 87 452 326 68 217 405 1213 79 309 934 79 101 353 19 576 1549 41 752 553 248 500 136 295 161 1424 660 33 109 57 6 39 202 72 257 115 18 59 1494 82 266 309 6 52 317 8 317 813 39 175 90 100 13 5 206 587 20 180 627 110 399 1527 15 2211 134 127 77 16 42 363 39 33 58 3 42 290 918 10 229 99 40 24 2 2 435 19 82 374 350 15 76748

29237

27874

VB Francie 9926 3246 987 3705 1687 2296 513 3556 691 103 1425 397 1688 758 605 287 167 205 427 954 808 3190 49 732 244 247 451 64 368 328 72 283 135 51

537 2035 460 97 787 127 463 252 91 205 30 123 432 431 760 262 55 470 63 152 50 44 35 242 542 57 83 25

100 103 62 31 31 361 5 207 84

93 500 82 27 22 94 7 173 21

60120

26624

Itálie CELKEM 5299 62406 525 46489 932 25293 29324 21405 856 17090 1156 18134 106 17285 73 16208 829 15205 68 11703 491 9233 160 8614 46 7293 115 7192 17 7138 62 6744 367 6730 228 6580 209 5829 119 5282 128 5205 300 4567 29 4944 235 4666 32 4382 105 4286 41 4165 366 3896 270 3885 28 3837 41 3705 16 3684 3065 157 2979 91 2693 119 2666 467 2649 12 2358 50 2288 18 2177 72 2100 14 2049 21194

616160

-137-

Shrnutí kapitoly V kapitole Geografie cestovního ruchu jsou poslucha i seznámeni s vymezením objektu a p edm tu geografie cestovního ruchu, s historickým vývojem této v dní disciplíny a jejím zam ením, zejména na hodnocení hlavních p edpoklad a faktor rozvoje, s prostorovým rozložením domácího a mezinárodního cestovního ruchu a v neposlední ad také s relevantními informa ními zdroji a statistikami. Otázky ke cvi ení z kapitoly 7 3.

Co je p edm tem výzkumu geografie cestovního ruchu?

4.

Jaké hlavní problémy geografie cestovního ruchu eší?

5.

Charakterizujte rozdíly v rekrea ní aktivit obyvatelstva.

6.

Zhodno te význam mezinárodního turismu ve sv tovém obchod .

7.

Uve te n které negativní d sledky rozvoje cestovního ruchu.

8.

Charakterizujte hlavní tendence ve vývoji mezinárodního turismu v Evrop a ve sv t , a to pomocí sestavení kartogramu Sv tový mezinárodní turismus (data a kartogram jsou uvedeny v p íloze na www. stránkách KRES).

LITERATURA [2] [3]

[7] [8]

MARIOT P.: Geografia cestovného ruchu. Bratislava 1985 MORRISON A. M.: Marketing pohostinství a cestovního ruchu. Victoria Publishing, Praha 1995, 523 s. MIRVALD S. a kol.: Geografie cestovního ruchu. PF Plze 1996 (vysokoškolská skripta). PEARCE D.: Tourism Today: A Geographical Analysis. Second Edition, Longman Group 1995, 202 pp. VYSTOUPIL J., WOKOUN R.: Vybrané kapitoly z geografie rekreace. (vysokoškolská skripta). Brno,UJEP 1983 YEARBOOK of tourism statistics. Madrid, WTO, 50ed. 1998 – 2003. TOURISM Highlights 1999- 2003. WTO, Madrid.

[9]

WARSZYNSKA, J., red. (2002): Geografia turystyczna swiata, cz. 1 i 2. PWN, Warsawa.

[4] [5] [6]

INTERNETOVÉ ADRESY

•

http://www.world-tourism.org/

•

www.czech-tourism.cz

-138-

8. GEOGRAFIE SLUŽEB Cíl kapitoly

asová náro nost 4 hod. (1 – prezen ní, 1 – samostudium, 2 - cvi ení) Vzhledem k tomu, že slovo služby je používáno v r zných významech, je nutné alespo jednoduše definovat služby, kterými se geografie služeb zabývá. Obecn m žeme íci, že služby jsou nehmotné výsledky práce. Ve v tšin p ípad je pom rn lehké odlišit služby od materiálních produkt . (Problematické p ípady se objevují v oblasti informa ních médií - od tisku knih a asopis , p es tvorbu film až ke kódování pam ti po íta .) Služby zahrnují i aktivity ve výrobních firmách (jako je nap . administrativa, marketing nebo výzkum), zvlášt v sou asnosti dochází k významné terciarizaci sekundéru. Služby jsou také více než kterýkoliv jiný sektor sou ástí tzv. neformální ekonomiky. Obslužné aktivity jsou tedy rozsáhlou a extrémn heterogenní skupinou aktivit. asto jsou používány klasifikace obslužné sféry podle vlastnictví (ve ejné a soukromé služby) nebo podle typu produktu - obchod (maloobchod a velkoobchod), doprava, stravování, ubytování, zdravotnictví, školství, administrativa, atd. Vzhledem k lokalizaci obslužných aktivit jsou asto služby klasifikovány na základ hierarchie, tj. na základ vzdálenosti, do které jsou služby poskytovány (nebo zboží prodáváno) a na základ po tu spot ebitel , které pot ebují, aby byly ješt ekonomické. Rozlišujeme obslužné aktivity "nižšího ádu" zásobující spot ebitele na malé vzdálenosti, ale o vysoké frekvenci a obslužné aktivity "vyššího ádu" zásobující spot ebitele na velké vzdálenosti komoditami s malou frekvencí využívání. Hierarchie je pochopiteln složit jší, než zde uvedená modelová situace. Základními problémy geografie služeb jsou: -

prostorové uspo ádání služeb

-

hierarchická struktura služeb a z toho vyplývající vymezování obslužných st edisek v sídelní síti

-

mobilita za službami a vymezování sfér vlivu obslužných st edisek

-139-

8.1.

Obslužná st ediska

Pro provoz jednotlivých obslužných za ízení je nezbytnou podmínkou, pokud mají být ekonomické, koncentrace do vybraných sídel, kterým íkáme obslužná st ediska. P i výb ru st edisek m žeme podle Dickinsona a Smailese použít následující metodické p ístupy: 1) vymezení st edisek na základ údaj o funkci, kapacit a využití za ízení maloobchodu a služeb v sídlech 2) na základ velikosti obsluhovaného území, tedy na základ obslužných proces mezi sídly. Charakteristiky založené na údajích o za ízeních maloobchodu a služeb jsou nazývány statickými charakteristikami a využívají dat b žn zjiš ovaných statistickými ú ady. Charakteristiky založené na zjiš ování obslužných proces mezi sídly jsou nazývány dynamickými charakteristikami a používají dat z anketárních šet ení o spádovosti obyvatelstva. Výb r st edisek na základ statických charakteristik Auto i vymezující st ediskovost sídel na základ statických charakteristik v tšinou metodicky vychází z Christallerovy teorie centrálních míst a vymezují st ediskovost sídla: 1) podle druh funkcí sídla 2) podle p ebytku významnosti sídla. Ur ení st ediskovosti sídla podle druh funkcí sídla Pom rn rozsáhlá skupina autor ur uje st ediskovost sídel podle koncentrace druh za ízení maloobchodu a služeb v sídlech, nebo podle výskytu specializovaných druh za ízení. Zde je pot eba jmenovat rozsáhlý výzkum Smailese (1967) provedený na území Anglie a Walesu ve 40. letech. St ediskovost je ur ována podle vybraných druh obchodu a služeb, na základ kterých je vybráno p t hierarchických úrovní st edisek. Otázkou st ediskovosti sídel se zabývá Berry (1967) v práci o st ediscích služeb a rozmíst ní maloobchodu ve venkovských oblastech stát Iowa a Jižní Dakota v USA. Prokazuje závislost po tu druh za ízení obslužné sféry v sídle na po tu obyvatel Pomocí faktorové analýzy ur uje soubor typických funkcí pro hierarchické úrovn m st, malých m st a vesnic (d lí sídla do skupin, které se liší investicemi do obslužné sféry, po tem druh za ízení a po tem obyvatel). Ur ení st ediskovosti sídla založené na metod hodnocení koncentrace druh funkcí sídla však m žeme považovat za málo výstižné, nebo bere v úvahu pouze potenciální možnost sídla být st ediskem. Nezjistíme zda sídlo skute n funguje jako st edisko i pro své zázemí, protože obslužná vybavenost sídla odpovídá p edevším jeho popula ní velikosti a teprve v druhé ad velikosti obsluhovaného zázemí. Tato metoda je spíše orienta ní a m že být opodstatn ná v p ípadech, kdy nejsou dostupná jiná data, která by lépe charakterizovala st ediskovost sídla, nebo pokud je dopln na ješt dalšími charakteristikami.

-140-

Ur ení st ediskovosti sídla podle tzv. p ebytku významu Tento metodický p ístup je založen na kvantifikaci tzv. p ebytku významu sídla, tj. zjiš ujeme, zda sídlo dosahuje vyšší ukazatele než by podle pr m rných ukazatel na 1 obyvatele ve zkoumaném území a vzhledem k po tu obyvatel v sídle m lo dosahovat. Ur ení st ediskovosti tímto zp sobem se opírá p edevším o ukazatele: 1) po tu obslužných za ízení 2) kapacity obslužných za ízení 3) využití obslužných za ízení. -----------------------------------------------------------------------------------------------------------P íklad: m sto A má 50 tis. obyv. a 750 mil. K maloobchodní obrat; p i pr m rném maloobchodním obratu na 1 obyv. 10 tis. K by m lo mít teoretický maloobchodní obrat 500 mil. K ; dosahuje "p ebytku významu" 250 mil. K , nebo p epo teno na po et obyvatel 25 tis. obyvatel.

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------Metodu založenou na datech o po tu obslužných za ízení použil na území Nové Anglie Johnston (1964). Podle procentního zastoupení vybraných typ obchod v sídle na úhrnu všech t chto obchod ve zkoumaném území ur uje maloobchodní funkci sídla a od této hodnoty ode ítá procentní zastoupení po tu obyvatel sídla na celkovém po tu obyvatel zkoumaného území. Sídla s kladnou hodnotou indexu považuje za st ediska. Metodika ur ení st ediskovosti sídel vycházející z údaj o kapacit obslužných za ízení využívá p edevším data o zam stnanosti v obslužné sfé e resp. v maloobchod . Je založena na porovnání podílu zam stnaných v t chto odv tvích v sídle s pr m rným podílem zam stnaných v obslužné sfé e nebo maloobchod na zkoumaném území, resp. v celé zemí. Vymezení st edisek tímto zp sobem bylo široce používáno p edevším v n mecky mluvících zemích. Metodika hodnocení st edisek založená na údajích o využití obslužné sféry sídla používá data o realizovaném maloobchodním obratu. Je široce používána v anglické odborné literatu e i v plánovací praxi. V eskoslovensku byla používána p edevším v aplikovaném výzkumu v pracích Výzkumného ústavu obchodu Praha. Tzv. p ebytek významu sídla nahrazují termínem kladný nákupní spád. P i hodnocení st edisek na základ tzv. p ebytku významu sídla m žeme za nejmén vhodné považovat data o po tu obslužných za ízení. Samotný po et za ízení nám nic ne íká o kapacit nebo využití, které jsou velmi variabilní jak mezi jednotlivými sortimentními druhy za ízení, tak i mezi za ízeními stejného sortimentu. Použití dat o po tu zam stnaných nám dovoluje ur itým zp sobem charakterizovat st ediskovost sídla a tato data se asto používají pro charakteristiku celé obslužné sféry. Pro maloobchod již není jejich použití tak vhodné, protože rozdíly ve využití za ízení o stejné kapacit mohou být v konkrétních p ípadech velké. Za nejvhodn jší m žeme považovat údaje o realizovaném maloobchodním obratu. Za jeden z nejd ležit jších problém p i použití metodických p ístup založených na kvantifikaci tzv. p ebytku významu sídla m žeme považovat problematiku stanovení pr m ru. V tšina autor používá pr m ru zkoumaného území, tedy bu celostátního pr m ru p i hodnocení st edisek na území celého státu, nebo regionálních pr m r p i hodnocení st edisek menšího území.

-141-

Otázka vhodn zvoleného pr m ru je zvlášt d ležitá p i použití dat o maloobchodním obratu, kde vlivem regionálních diferencí v p íjmech, v kové struktu e, samozásobení obyvatelstva a jiných faktor m že docházet ke zkreslení skute nosti. Proto je metodicky vhodn jší nezahrnovat do ukazatele o maloobchodním obratu údaje o maloobchodním obratu za potraviny, kde vlivem regionálních diferencí v samozásobení obyvatelstva i vlivem cestovního ruchu dochází k mnohem v tší územní diferenciaci než u maloobchodního obratu za pr myslové zboží. Ur ení st edisek na základ dynamických charakteristik Metodické postupy založené na dynamických charakteristikách, hlavn na údajích o spádovosti obyvatel za ob anským vybavením, se používají nejen pro výb r a hierarchické len ní st edisek, ale p edevším pro ur ení rozsahu spádových území jednotlivých st edisek a zjišt ní intenzity vztahu st edisko - zázemí. Bude o nich referováno dále, p esto je t eba se zmínit alespo o n kterých výzkumech. Údaje o pohybu obyvatelstva za nákupy nejsou b žn statisticky zjiš ovány, ale získávají se pomocí anketárních šet ení. Z metodického hlediska za nejvhodn jší m žeme považovat anketární šet ení provád ná p ímo v domácnostech, a to bu formou interview, rozesíláním dotazník poštou, nebo p es soustavu ZŠ, kdy odpovídají rodi e d tí. Pro zpracování rozsáhlejšího území je to však sotva technicky proveditelné, proto je vhodné použít náhradního šet ení provád ného nap . p es tajemníky obecních ú ad nebo u itele škol. I když výsledky nemusí být vždy pln reprezentativní, odrážejí realitu mnohem více než p i použití statických charakteristik.

8.2.

Vymezení sfér vlivu st edisek

D ležitým problémem geografie maloobchodu a služeb je vymezení sfér vlivu obslužných st edisek, nebo dojíž ka za ob anským vybavením je vedle dojíž ky do zam stnání jedním z d ležitých regionotvorných proces . P i vymezování zázemí st edisek maloobchodu, resp. celé obslužné sféry, jsou používány p edevším metodické p ístupy založené jednak na využití interak ních model , jednak na využití údaj z anketárních šet ení. Vymezení sfér vlivu st edisek na základ interak ních model Vývoj koncepcí a použití interak ních model zpracovali nap . Chojnicki (1966), Wilson (1967), Scott (1973), Reif (1973) a jiní. Pro vymezení sfér vlivu st edisek maloobchodu, resp. obslužné sféry, jsou za nejpoužívan jší považovány gravita ní modely a modely mezilehlých p íležitostí. Gravita ní modely Tato skupina model vychází z Newtonova gravita ního zákona a byla nejd íve používaným druhem interak ních model . Použití gravita ních model bylo zpo átku -142-

omezeno jen na demografické výzkumy, teprve od 30. let tohoto století byly používány i pro vymezení spádových území nákupních, resp. obslužných st edisek. P vodní vyjád ení gravita ního zákona je následující (Carrothers, 1956): interakce mezi dv ma st edisky (zónami) koncentrace obyvatelstva se m ní p ímo úm rn s velikostí obyvatel t chto st edisek (zón) a nep ímo úm rn se vzdáleností mezi nimi. Pozd jší vývoj modelu vedl ke zevšeobecn ní prom nných (nap . Isard, 1965, Wilson,1967, Reif,1973). Tak nap . Wilson (1967) i Reif (1973) zavád jí místo po tu obyvatel sídla tzv. produk ní prom nnou, což je v podstat úrove poptávky v sídle a tzv. prom nnou atraktivity, cože je úrove nabídky v jiném sídle. Rovn ž vzdálenost je nahrazována tzv. generalizovanou dopravní funkcí. Reif (1973) ho používá ve tvaru:

I

−1

ij

= k ∗ Oi ∗ D j ∗ T ij

/1.1/

kde Iij - interakce mezi výchozím sídlem (zónou)i a cílovým sídlem j. Je m ena v závislosti na aktivit , kterou bereme v úvahu - u maloobchodu to m že být nap . podíl na maloobchodním obratu Oi - úrove poptávky v sídle (zón ) i - tzv. produk ní prom nná Dj - úrove p íležitostí (nabídky) v cílovém sídle (zón )j, tj. p itažlivost cílového sídla (zóny) - tzv. prom nná atraktivity Tij - generalizovaná dopravní funkce k - konstanta proporcionality. Jestliže Oi nebo Dj nejsou dány, mohou být nahrazeny Ii, resp. Ij, kde

Ii = Ij=

n j =1

n i =1

I

ij

/1.2/

I

ij

/1.3/

V p ípad , že nem žeme použít tohoto nahrazení, m žeme podle Reifa (1973) Oi a Dj nahradit zástupnými prom nnými Wi , resp. Wj , které však musí být v ur itém pom ru. Nap . p edpokládejme, že známe po et cest za nákupy ze sídla i (tedy Oi), ale neznáme celkový po et cest za nákupy, které sm ují do obslužného centra j (tedy Dj). Potom m žeme použít v rovnici 1.1 náhradní prom nnou Wj , která m že vyjad ovat nap . po et druh za ízení, prodejní plochu nebo maloobchodní obrat v centru j. Nyní m žeme zjistit po et všech cest za nákupy sm ujících do centra j aplikací rovnice 1.3. V závislosti na tom, zda n která z prom nných není dána a musíme ji nahrazovat zástupnou prom nnou, d lí Wilson (1967) i Reif (1973) gravita ní modely na modely s omezením a bez omezení. -143-

Gravita ní modely bez omezení

Nejznám jším modelem tohoto typu je tzv. Reillyho zákon maloobchodní gravitace. Na základ anketárního šet ení provád ného ve 20. letech v Texasu ho Reily (1929) formuloval následujícn : v normálních podmínkách dv m sta, která jsou st edisky maloobchodu, p itahují nakupující z okolních sídel p ímo úm rn síle po tu obyvatel t chto m st a nep ímo úm rn síle vzdálenosti každého z t chto m st k okolním sídl m. Autor však uvádí, že tento model nezahrnuje všechny aspekty, které p sobí na rozd lení výdaj obyvatel menšího sídla mezi st ediska. Mezi t mito aspekty uvádí nap . dopravní spojení, kvalitu komunika ní sít , hustotu obyvatel, obchodní a spole enskou atraktivitu st ediskových sídel, geografické podmínky, sociální a p íjmovou diferenciaci spot ebitel aj. Pro tento bod platí, že pravd podobnost cestování za nákupy do jednoho st ediska je rovna pravd podobnosti cestování za nákupy do konkuren ního st ediska. P i hodnocení vlastních gravita ních model n kte í auto i (nap . Berry, 1967, Reif, 1973) upozor ují, že spádové oblasti získané použitím t chto model mohou zkreslovat skute nost tím, že považují sféry vlivu st edisek za uzav ené a navzájem se vylu ující. Výzkumy však prokázaly existenci p echodných území odkud obyvatelé dojíždí za nákupy vícemén pravideln do dvou nebo více st edisek. Gravita ní modely s omezením

Jak již bylo ešeno p i výkladu základního gravita ního vzorce /1.1/, pokud nemáme k dispozici údaje za produk ní prom nnou nebo prom nnou atraktivity, m žeme je nahradit zástupnými prom nnými, zavádíme tedy ur itá omezení. Mohou nastat t i p ípady gravita ních model s omezením, které Wilson (1967) nazval: produk n omezený p ípad, atrak n omezený p ípad a produk n -atrak n omezený p ípad. V geografii maloobchodu a služeb se používá p edevším produk n omezený p ípad, kdy nahrazujeme prom nnou atraktivity zástupnou prom nnou. Tuto prom nnou m žeme nahradit, jak již bylo ešeno výše, nap . po tem druh za ízení, po tem zam stnaných v maloobchod , prodejní plochou nebo maloobchodním obratem ve st edisku Reif (1973) uvádí pro tento typ modelu následující základní rovnici:

I

ij

= Oi ∗

W ∗T j

n j =1

−1 ij

W ∗T j

−1 ij

kde Wj - náhradní prom nná ostatní viz rovnice /1.1/

-144-

Nejznám jším modelem tohoto typu je Huff v model (1963). Model definuje podíl cest za nákupy z ur itého sídla do všech st edisek zkoumané oblasti. Tento podíl m žeme považovat za pravd podobnost, že ur ité st edisko bude vybráno jako cíl nákup obyvateli sídla. P ínos Huffova modelu a jemu koncep n podobným model m není jen v pravd podobnostním pojetí, ale p edevším v tom, že umož ují rozd lit spádová území mezi více než dv st ediska. Tyto modely jsou v sou asnosti nejpoužívan jším typem interak ních model . Modely mezilehlých p íležitostí (intervenning opportunities models)

Tento druh modelu se liší od gravita ních model v tom smyslu, že nem í rozd lení prostoru v pojmech asu nebo vzdálenosti, ale pojmy intervenujících (možných) p íležitostí. P vodní formulace je následující: po et cest do cílového sídla je p ímo úm rný po tu p íležitostí v tomto sídle a nep ímo úm rný po tu intervenujících ostatních p íležitostí. Model p edpokládá, že vyjížd jící vezme v úvahu postupn každou p íležitost, které dosáhne, pokud má ur itou pravd podobnost, že jeho pot eby budou uspokojeny. Za ur itých podmínek je tento model modifikovaným gravita ním modelem. V maloobchod poprvé aplikoval model mezilehlých p íležitostí Harris (1964). Parametry modelu poskytují možnost nejen pro variace v prostorovém rozložení p íležitostí, ale také v chování konzument . Tento model se však spíše používá pro vymezení nákupních zón ve velkom stech a aglomeracích. V posledních letech se výzkumy zam ují na zkoumání prostorového chování konzument a snaží se eliminovat n která omezení, nap . nahrazením vzdálenosti tzv. poznávací vzdáleností.

Vymezení sfér vlivu st edisek na základ anketárních šet ení P i zjiš ování spádovosti za službami anketárním šet ením se v podstat používají dva zp soby: 1) anketou ve vybraných za ízeních obslužné sféry ur itého st ediska 2) anketou ve všech sídlech zkoumané oblasti V tšina výzkum založených na anketárních šet eních uvádí, že v podstat v každé hierarchické úrovni existuje zóna intenzivní dojíž ky, zóna slabší dojíž ky a p echodná zóna. P i anketárním šet ení v obslužných za ízeních st ediska je však problematické stanovení kritérií, kterými ur ujeme jednak rozsah spádového území, jednak intenzitu vztahu st edisko - zázemí, proto ze vhodn jší m žeme považovat anketární šet ení provád né ve všech sídlech oblasti. Ve v tšin p ípad však není z technických d vod možné zajistit šet ení ani u minimálního reprezentativního vzorku obyvatelstva (2 %) zkoumané oblasti. Za vhodné proto m žeme považovat (zvlášt p i výzkumu rozsáhlejších území)i použití náhradního anketárního šet ení provád ného p es pracovníky obecních ú ad , u itele škol, p ípadn

-145-

ve vybraném vzorku domácností, dopln né o hodnocení st edisek pomocí statických charakteristik.

8.3.

Klasická teorie centrálních míst

Základy teorie centrálních míst vypracoval v 30. letech n mecký geograf CHRISTALLER, a dále ji rozpracoval n mecký ekonom LÖSCH ve 40. letech. Oba teoretikové se shodují v p edstav o prostorovém uspo ádání obchod pro optimální distribuci jednoho zboží; rozchází se však pokud jde o lokalizaci obchod pro více druh zboží. Christaller vycházel od nejv tšího centra a postupoval "shora dol ", Lösch naopak vyšel od nej ast jšího zboží a postupoval "zdola nahoru" (tento p ístup je bližší hust osídlené krajin , jako je zázemí m st). Löschova "ekonomická krajina" se používá pro rozmíst ní pr myslu a Christallerova hierarchie je základem p i analýzách maloobchodu a služeb. Tržní oblast pro jedno zboží

P edpokládejme, že shodní spot ebitelé jsou pravideln rozmíst ni na nekone né rovin a mohou se pohybovat v libovolném sm ru, který si vyberou (tuto plochu obvykle nazýváme "dopravní povrch"). Obchodník chce prodávat zboží x a nabízí je zákazník m za cenu p. Zákazník, aby mohl zboží koupit musí ješt zaplatit m.t za návšt vu prodejny (m je nap . po et km, t jsou náklady na 1 km - obr. 3.1), takže skute ná cena, kterou zaplatí za zboží je p + mt. Každý zákazník má k ivku poptávky po zboží x takovou, že úm rn stoupající cen klesá poptávka po zboží (viz obr. 3.2). Tato k ivka poptávky je stejná pro každého zákazníka. P i cen p je spot eba q1, p i cen p + mt je spot eba q2. Spot ebované množství je tedy funkcí ceny, kterou platí spot ebitel ve svém bydlišti. Protože doprava je stejná ve všech sm rech, je možné sestrojit kužel poptávky kolem prodejny. Kužel vyjad uje klesající objem poptávky (spot eby) se vzdáleností, zp sobený vzr stem ceny v d sledku zvýšení dopravních náklad (obr. 3.3). Ve vzdálenosti r je cena p + rt (obr. 3.1) a spot ebované množství je nulové (obr. 3.2). To je maximální ekonomický dosah prodejny. "Ideální" tržní oblast prodejny je tedy kruh o polom ru r. Sí prodejních oblastí pro jedno zboží

Jaké bude uspo ádání kužel v rovin , máme-li jich umístit maximum? Rozsah prázdné, neobsluhované plochy bude nejmenší a nejvíce obyvatel bude obsluhováno tehdy, jestliže obchody budou hexagonáln uspo ádány - každá prodejní oblast bude sousedit se šesti jinými. Ve skute nosti neexistuje neobsluhovaná plocha mezi prodejními oblastmi. Tedy oblasti se p ekrývají a obchodníci sout ží o zákazníky v oblastech p ekryvu (obr. 3.6). Pokud zákazníci uvažují racionáln - tedy cht jí co nejvíce dostat za své peníze, budou vyhledávat nejbližší prodejnu, aby ušet ili dopravní náklady (pokud nabídka obchod je stejná). Oblasti p ekrývání se rozp lí a prodejní oblasti se stanou šestiúhelníkovými (obr. 3.7).

-146-

Christallerova hierarchie m st Christaller tvrdí, že každý obchod vyššího ádu ur uje centrální místo (st edisko), z n hož budou poskytovány také služby a zboží nižšího ádu. Minimální rozsah obchodní oblasti pro zboží nižšího ádu je však menší. Musíme tedy najít bod, ve kterém se obchodník rozhodne pro lokalizaci svého obchodu se zbožím nižšího ádu, pokud nechce obchodovat v již definovaném st edisku. Za p edpokladu, že existující centra již dodávají všechny druhy zboží, p jde podle Christallera o umíst ní p esn ve st edu mezi t emi p vodními st edisky. Jestliže tento postup opakujeme, vede k vytvo ení hierarchie center a obchodních oblastí (obr. 3.9). Každé centrum nižšího ádu je umíst no mezi t emi centry vyššího ádu. Každé centrum vyššího ádu je obklopeno prstencem šesti center nejblíže nižšího ádu, umíst ných ve vrcholech jeho šestiúhelník . Na každé centrum vyššího ádu p ipadají v pr m ru t i obchodní oblasti nejblíže nižšího ádu (jeho vlastní a 1/3 každé ze šesti, které je obklopují a na nichž se dále podílí další dv centra). Hierarchie st edisek je tedy 1, 2, 6, 18, 54 atd. Hierarchie obchodních oblastí je 1, 3, 9, 27, 81 atd. ešení je založeno na sout živosti obchodních oblastí pro r zná zboží, vytvo enými za p edpokladu, že vyšší centra budou prodávat i všechny druhy zboží nižších center. Christaller proto íká, že systém je organizován na obchodním, tržním principu. Postupný vzr st po tu obchodních oblastí na principu trojic oblastí nižšího ádu vedl Lösche k tomu, že soustavu nazval K=3 sítí. Christaller také navrhuje dv alternativní hierarchie, založené na tzv. dopravním principu a administrativním principu. P i použití dopravního principu je každé nové centrum umíst no do st edu cest spojujících centra nejblíže vyššího ádu, takže jsou umíst na mezi každou dvojicí nejblíže vyšších center (u tržního principu jsou mezi každou trojicí). Výsledná hierarchie je pak odlišná (viz obr. 3.11). Po et st edisek je 1, 3, 12, 48, 172 atd. a po et oblastí je 1, 4, 16, 64, 236 atd. Sí je nazývána K=4 sítí. Administrativní princip vyžaduje, aby každé st edisko vyššího ádu zcela ovládalo okolních 6 st edisek nejblíže nižšího ádu (obr. 3.12). Po et center je 1, 6, 42, atd. a po et oblastí je 1, 7, 49 atd. Sí je nazývána K=7 sítí. Stupe centrality se m í následujícn :

Z =T −E ∗ z

z

z

T E

g g

kde Zz = stupe centrality Tz = po et telefonních stanic v centrálním míst Ez = po et obyvatel centrálního místa Tg = po et telefonních stanic zkoumané oblasti Eg = po et obyvatel zkoumané oblasti -147-

Shrnutí kapitoly Otázky ke cvi ení z kapitoly 8 1. Uve te praktické aplikace využití gravita ních model výzkumu.

-148-

v socioekonomickém

Celkové shrnutí Hlavním cílem tohoto kurzu bylo uvést poslucha e do základní problematiky ekonomické geografie, seznámit je s jejím významem a s jejím potenciálním využitím v hospodá ském rozhodování, objasnit základní prameny, informace a zp soby hodnocení v jejích jednotlivých disciplinách, ukázat také základní možnosti využití geografických metod a údaj p i ešení základních otázek na r zných úrovních rozhodování v hospodá ské a sociální sfé e na úrovni regionální, národní i mezinárodní a kone n p isp t k pochopení geografických aspekt a diferenciací spole enského a hospodá ského vývoje. Za významný praktický p ínos lze uvést zejména hodnocení problematiky nerovnom rnosti hospodá ského vývoje ve vysp lých a rozvojových zemích nap . v oblasti vývoje po tu obyvatel, národního bohatství a vysp losti zemí.

-149-

9. SEZNAM LITERATURY [1] BAŠOVSKÝ, O. – MLÁDEK, J. (1985): Geografia obyvate stva a sídiel. Skripta. UK Bratislava. [2] BRINKE J. (1992): Úvod do geografie dopravy. Praha, UK, 2. vyd. (vysokoškolská skripta). [3] BRUK, I. S. (1981): Naselenije mira. Etnografi eskij spravo nik, Nauka, Moskva. [4] BURGESS, E. W. (1929): Urban Areas. In: An Experiment in Social Science Research, Chicago. [5] Demographic Yearbook (1990-2000). UN, New York 1990. [6] DOMA SKI, R.(1977): Geografia ekonomiczna. PWN, Warszawa – Poznan. [7] DOMA SKI, R.(1982): Teoretyczne podstawy geografii ekonomicznej. PWE, Warszawa. [8] DOMA SKI, R.(1990): Zasady geografii spoleczno - ekonomicznej. PWN, Warszawa – Poznan. [9] Falkowski, J., Kostrowicki, J. (2001): Geografia rolnictwa swiata. PWN, Warsawa. [10]

FIERLA, I. red. (1998): Geografia gospodarcza swiata. PWE, Warszawa.

[11] HARRIS, C. D. – ULLMAN, E. L. (1945): The Nature of Cities. Annals of the American Academy of Political and Social Science, CCXLII. [12]

HONS J. (1975): D jiny dopravy na území SSR. Bratislava, Alfa.

[13] HOYT, H. (1939): The Strukture and Growth of Residental Neighborhoods in American Cities. Government Printing Office, Washington 1939. [14] CHALUPA, P. – TARABOVÁ, Z. (1990): Geografie obyvatelstva, demografie, geografie sídel. Skripta. MU Brno 1990. [15]

KAPESNÍ ATLAS SV TA (2003). Kartografie, Praha.

[16]

KOR ÁK, J. (1964): Úvod do všeobecné geografie obyvatelstva. SPN, Praha .

[17] LÁZNI KA, Z. (1956): Typy venkovského osídlení v eskoslovensku. Brno, Práce brn nské základny SAV. [18]

MARIOT P.(1985): Geografia cestovného ruchu. Bratislava, Alfa.

[19]

MEADOWS, D. et al. (1972): The Limits to Growth. Universe Book, New York.

[20]

MERLIN P. (1991): Géographie, économie et planification des Transports. Paris.

[21] MIRVALD S. a kol. (1996): Geografie cestovního ruchu. PF Plze (vysokoškolská skripta). [22]

MLÁDEK, J. (1992): Základy geografie obyvate stva. SPN, Bratislava.

[23] MORRISON A. M. (1995): Marketing pohostinství a cestovního ruchu. Victoria Publishing, Praha, 523 s. [24]

-150-

OTOK, S. (2000): Geografia polyticzna. PWN, Warszawa.

[25]

PAVLÍK, Z. et al. (1986): Základy demografie. Academia, Praha.

[26] PEARCE D. (1995): Tourism Today: A Geographical Analysis. Second Edition, Longman Group, 202 pp. [27]

SRB, V. et al. (1971): Demografie. Svoboda, Praha.

[28]

Statistická ro enka eské republiky (1990-2002). eský statistický ú ad, Praha .

[29]

ŠLAMPA O. (1967): Všeobecná geografie dopravy. Praha, SPN .

[30]

TOURISM Highlights 1999- 2003. WTO, Madrid.

[31] VOTRUBEC, C. (1980): Lidská sídla, jejich typy a rozmíst ní ve sv t . Academia, Praha. [32] VYSTOUPIL J., WOKOUN R. (1983): Vybrané kapitoly z geografie rekreace. (vysokoškolská skripta). Brno,UJEP. [33] WARSZYNSKA, J., red. (2002): Geografia turystyczna swiata, cz. 1 i 2. PWN, Warsawa. [34] WRONA, J., REK, J. (2001). Podstawy geografii ekonomicznej. PWE, Warszawa. 428 s. [35]

YEARBOOK of tourism statistics (1998-2002). Madrid, WTO.

[36] ZIMPEL, H. G. (1980): Bevölkerungsgeographie und Ökumene. In: Sozial- und Wirtschaftsgeographie. List Verlag, M nchen. [37] ZIPPF, G. K. (1941): National Unity and Disunity. The Principia Press, Bloomington (Indiana).

-151-

MASARYKOVA UNIVERZITA V BRN EKONOMICKO-SPRÁVNÍ FAKULTA Katedra ve ejné ekonomi a správy Doc. Milan Viturka, CSc vedoucí katedry

Ekonomická geografie RNDr. Jaroslav Maryáš, CSc., RNDr. Ji í Vystoupil, CSc.

Edi ní rada: L. Bauer, L. Blažek, H. Hušková, F. Kalouda, M. Kvizda, L. Lukášová, R. Lukášová, J. Nekuda, J. Rekto ík (p edseda), A. Slaný, J. Šedová, V. Žítek

Vydala Masarykova univerzita v Brn roku 2004 1. vydání, 2004, náklad 300 výtisk Tisk: Olprint, Jaroslav Olejko, Šlapanice, Brn nská 252/29 AA – 5,78 VA – 5,93 71 stran Po adové íslo ISBN 80-XXX-XXXX-X

Tato publikace neprošla redak ní ani jazykovou úpravou v redakci vydavatele.

-152-